Podrobné vylíčení příběhu otce Jana Meda, sdb. Vydáno AJ Sebastian sdb, Don Bosco Publications PB 40, Dimapur,

In His Name – V Jeho jméně Podrobný životopis p. Jana Meda

Podrobné vylíčení příběhu otce Jana Meda, sdb Vydáno AJ Sebastian sdb, Don Bosco Publications PB 40, Dimapur, 797112 První vydání, 2005-05-21 Věnováno ctihodnému otci, Pascual Chavez sdb, devátému nástupci sv. Jana Bosca. Poděkování Jsem zavázán díky mnoha lidem, kteří mi pomáhali při vydání této knihy. Především provinciálovi, otci Thomas33, který mne velmi povzbuzoval ve snaze vydat tento svazek. Navázal jsem na první knihu v této sérii, In His Name, z roku 1999 popisující osudy našich spolubratří. Jsem dlužníkem otce Meda, který v posledních měsících velmi dobře spolupracoval, když psal o své minulosti. Pokoušel jsem se v několika uplynulých letech shromáždit detaily z jeho života a jeho zkušenosti. Jeho smysl pro nábožnou skromnost ho vedl k neochotě mluvit o sobě. Dal mi jen pár stránek obsahujících materiály o Tirupatturu (už byly přeloženy, když jsem je dostal od rodiny jeho brněnského synovce). Ale stále odmítal mluvit o sobě. To byl konec mých snah. Přesto jsem jej nepřestal upomínat při každém setkání. V září 2004, zcela nečekaně, poslal několik stránek ze svého psacího stroje! Nalezl jsem vynikající materiál a hned jsem jej požádal, aby pokračoval stejným způsobem. A stal se „zázrak“. Otec Med začal vykládat svůj příběh. Ti z nás, kteří jej znali, ho budou slyšet mluvit jeho zastaralým jazykem. Děkuji ti, otče Jane, že ses s námi podělil o své životní zkušenosti. Nemohu si odpustit doplnit: Otec Med napsal do své vlasti spoustu dopisů, plných důležitých informací. Ty, spolu s rozhovory a líčeními, co jsme natočili při letošní návštěvě v jeho působišti, budou dalším zdrojem pro dokreslení bohatého života ještě stále živého misionáře! Vydavatelství děkuji za poskytnutí některých fotografií. Děkuji otcům George a Nebu z imphalského Don Bosco za jejich ochotnou spolupráci. Poděkováním jsem též zavázán otci Jonas a DP Publications za vydání tohoto svazku. Moc

děkuji také otcům Bosco&Christopher z Don Bosco Kohima za jejich pomoc. Plno díků všem spolubratřím a příznivcům kteří věnovali svůj zájem této práci. Kohima 31. ledna 2005 AJ Sebastian sdb Předmluva S radostí předkládám paměti důstojného otce Jana Meda, stařešiny naší provincie. Je vzrušující popisovat dobrodružství člověka hluboce zakořeněného v Bohu. Jeho život je podstatně spojen s růstem Církve a Kongregace v Indii. V čem vyniká jeho misionářské působení? Začalo jeho mimořádným přispěním k růstu domácích salesiánských povolání v prvním aspirantátu v Tiruppaturu a jako provinciála v Chennai až po jeho aktivní misionářský apoštolát v Manipuru. Byl povzbuzován vášní šířit Boží slovo vším možným způsobem. Nikdy neřekl:“dost“! Jeho neustálá činnost a radostné nadšení jsou vzorem a inspirací pro mnoho mladých mužů. Kéž nám jej Pán zachová i v letech, která přijdou! Děkuji otci AJ Sebastian sdb za jeho práci lásky. S hlubokým obdivem a poděkováním pro toho, kdo mne jako novicmistr učil v letech 1965-66 chodit po cestě zbožného života. Otec Thomas Mulayinkal sdb, provinciál Moje rodina. Když se budete ptát na moji rodinu, je to trošku složitější. Z osmi dětí jsem znal jenom šest, kteří spolu s mými rodiči tvořili rodinu, protože první byla sestra, která se narodila a umřela před mým příchodem na svět – a poslední, chlapec, se narodil, až když jsem v 18 letech odcházel do Indie. Tak jsem jej poznal až při své první návštěvě vlasti, když už byl vedoucím v papírně. Můj otec Alois, byl zbožný a spravedlivý muž, opora rodiny. Jako mladý chtěl být učitelem. Ale pro nešťastný úraz, který poznamenal trvalou deformací jeho dlaň, nemohl zahrát při přijímacích zkouškách na housle. Když se vrátil z přijímaček byl velmi rozčilený a zklamaný. Tak, že hodil housle do řeky! Když se uklidnil a sebral, začal obchodovat a otevřel si

obchod. Ale doba nepřála obchodování, protože byla první světová válka. Obchůdek mého otce vynášel jen velmi málo. Všechno bylo prakticky vzhůru nohama. Naštěstí si našel výborného společníka v naší mamince Emílii. Ta jej vždy podržela, když vzdoroval výzvám života, včetně jeho zchromlé pravice. Život nebyl jednoduchý. Oba se museli moc snažit, aby nás uživili. Když začala válka, byli jen dva starší bratři, protože první sestra umřela, 1916 jsem přibyl já a po dvou letech další bratr. Moje narozeniny jsou 13. dubna. To nezní dobře, být narozen třináctého – na nešťastný den. Jsem zvědavý, zda se moji rodiče na mně dívali jako na nešťastné, křehké dítě, narozené v pověrčivém dni. Doufám, že to nebyl pátek! Díky Bohu, je duben obvykle měsíc, kdy se slaví svátky vykoupení – Velikonoce. Odvozeninou mého jména je nebezpečné stvoření: Medvěd – pojídač medu. Doufám, že v mém jménu berete jen ten med! Doba nebyla dobrá ani po válce. Po porážce Německa a Rakouska, bylo těžkopádné a mnohonárodní Rakousko rozděleno na šest zemí a tak vzniklo i Československo. Můj otec byl hluboce věřící, rozšiřoval katolickou literaturu a hrál aktivní roli ve všech církevních aktivitách. Jeho důvěra v Církev byla také cílem útoků poválečného antiklerikalismu. Našel jsem na to vzpomínky. Měli jsme ho rádi a obdivovali ho pro jeho věrnost Církvi a jeho velký smysl pro spravedlnost a upřímnost. Nedovedl nikoho ošidit, dokonce když šlo o pakatel. Byl jako sv. Josef, Ježíšův pěstoun. Stále si pamatuji, jak mě ráno denně budíval a doprovázel mě do kostela, kde jsem ministroval. Tehdy se sloužily jen latinské mše a já jako malý chlapec jsem měl problémy s latinskými odpověďmi knězi. Bylo pro mne složité odříkat dlouhé modlitby latinsky a tak jsem říkal jasně první a poslední slovo, aby mohl kněz navázat a mezi tím jen mumlání. Moje matka byla jiná. Byla to ta moudrá, zbožná a pilná žena z bible, kdo byl středem rodiny. Byla velmi pracovitá a schopná. Byla šikovná švadlena, která nikdy nepotřebovala volat do domu krejčího. Ušila pro nás všechny a ještě stačila nastříhat a šít pro okolní zákazníky. Její výdělek byl vítaným přilepšením k hubeným výnosům otcova obchůdku. Byla také vynikající kuchařka, která nám netolerovala žádné zbytky a odpady jídla. Byla na nás přísná, ale my jsme milovali její svíčkovou a nikdy jsme se neodvážili ji neposlouchat. Byla dokonalou učitelkou a vychovatelkou, přestože měla jen základní vzdělání.Když pracovala, měla ve zvyku stále si zpívat nebo pobrukovat. Řídila dobře celou rodinu a byla ctěna sousedy. Žasl jsem, jak projevila svou mateřskou moudrost při zvláštních situacích. Můj nejstarší bratr Miroslav si dělal nárok na práva nejstaršího v rodině a dělal si, co chtěl. Jednou, když mu bylo 15 let, jí odsekl, když se ho snažila

opravit. „Až mi bude 18“, prohlásil, „nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat sám!“ Nemělo smysl mu odporovat. Vzala to klidně, ale požádala jej, ať to napíše na kus papíru. Souhlasil. Beze slova vzala ten kousek papíru a schovala jej. Pokračoval v podobném jednání a snažil se o nezávislost. Na jeho 18. narozeniny jsme seděli jako obvykle u oběda, který podávala maminka. Jako obvykle byl jeho talíř trochu stranou. Miroslav přišel jako obvykle později. Jeho talíř byl prázdný. Rozhlédl se po nás. Všichni jsme jedli. Podíval se na matku. Ta po chvilce ticha vstala a ukázala na malý papír na jeho talíři. Bylo na něm: „Až mi bude 18, nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat sám!“ Pak vzala ten papír a spálila jej před ním. Pak mu dala jídlo. Byla to dobrá lekce pro nás všechny. Rádi jsme se večer kolem ní shlukli, když nám recitovala dlouhé úryvky básní. Znala dlouhé úryvky rozkošných povídek, výchovných a poučných básní a přísloví. Přednášela nám, aby nás poučila a vedla k dobrému. Miroslav se stal nejstarším, když umřela moje první sestra Božena. Byl dobrý student a náruživý čtenář. Miloval dobrodružné a badatelské povídky. Také se chtěl podívat do světa a navštívit cizí země. Byl jako starověký Odysseus „snažit se, hledat, nalézt, ne těžit“. Ještě jako student si naplánoval vyděl nějaké peníze dáváním hodin mladším žákům. Tak se mohl dostat na cesty, aniž by potřeboval z domu peníze. O prázdninách cestoval Maďarskem, Jugoslávií do Itálie a vrátil se domů přes Rakousko. Později byl odvážnější a pustil se přes Rakousko, Švýcarsko a Francii až do Španělska a domů se vrátil přes Německo. Jeho omezené prostředky ho přinutily často cestovat pěšky a o hladu. Protože byl dobrý kreslíř, dělal si skycy toho co viděl, hlavně horské scenérie. Domů se vždy vracel vyzáblý s pohublým obličejem, ale šťastný jako blecha. Jeho paličatost mu umožnila vidět co si přál a po čem toužil. Ty prázdninové cesty mu daly hodně v jeho budoucím povolání učitele a skautského vůdce. Rodiče s ním měli trpělivost a nikdy po něm moc nechtěli. Zůstal milovníkem knih. Když umřel, zůstala po něm knihovna s více jak dvěma sty svazků. Jako starší byl aktivní a spolehlivý. Byl velkým pomocníkem farního společenství. Vždy našel něco zajímavého k zveřejnění na vývěsce ve vchodu do kostela. Později roznášel náboženské tiskoviny i v době okupace. Dobře se staral o svou rodinu. Troch moc požadoval od svého syna Jana. Všechny děti uzavřely manželství a vedly si dobře, majíce dobrý základ do života. Druhé dítě byl Oldřich, o dva roky starší než já. Byli jsme si velmi blízcí. Byl to rozený vůdce. To se zřetelně projevovalo v celém našem životě. Byl daleko přede mnou ve studiích i náboženském životě. Následoval jsem ho do

salesiánského aspirantátu ve Fryštáku. Byla to má matka, která ve mně našla povolání; a můj otec mně dovedl do Fryštáku. Nechal nás tam s bratrem a byl ochoten zaplatit, co bylo třeba k našemu vzdělání. Po složení slibů patřil k salesiánským pionýrům v naší vlasti. Byl v důvěrném spojení s otcem Stuchlým, nyní služebníkem božím, první hlavou českých salesiánů. Spolupracoval také s otcem Štěpánem Trochtou, vůdčí osobností země, který se později stal biskupem, kardinálem a mučedníkem. Následuje tyto dva rozhodné salesiánské pionýry, bylo možné zahájit salesiánský aspirantát ve Fryštáku. Dokonce i během války udržel můj bratr aspirantát v lesích, kde se odehrálo poslední střetnutí mezi Němci a Rusy. Za „Hitlera“ byl dlouhý čas vězněn. Po příchodu komunistů byl spolu s ostatními řeholníky internován do sběrného tábora. Po 8 letech utrpení byl propuštěn. Zbytek života strávil Oldřich pod trvalým dohledem komunistické bezpečnosti. Byl překládán z místa na místo a nakonec umřel na silný infarkt. Posledních pár let svého života žil ve stálém napětí. Dokonce i salesiánská kongregace se postavila proti němu. Všichni milovali Dona Bosca a chtěli se věnovat mládeži, neměli však zkušenosti s životem v komunitě, což vzdalovalo náboženský život daleko od jejich ideálů. Po mně se narodil další bratr – Alois. Přestože mezi námi byly jen dva roky, naše povahy se velmi lišily. On byl dobrý a trpělivý člověk. Během války mě chtěl následovat jako salesiána a pomýšlel i na misie. Odešel do Itálie, ale politická situace nedovolovala, aby mohl jet na misie do Indie. Odešel do Francie, ale i tam se dostali nacisté. Když si uvědomil, že nemůže zůstat ani u francouzských salesiánů, utekl a vstoupil do formující se české jednotky ve Francii. S ní se dostal do Dunquerku a odtud byl s ostatními evakuován před postupujícími Němci do Anglie, kde vstoupil do britské armády. Protože vstoupil do nepřátelské armády, zavřeli nacisté zbytek rodiny. Moje matka byla vězněna dva a půl roku, otec šest měsíců a moje sestra šest týdnů. Po válce nepřicházelo do úvahy, aby Lojzek pokračoval u salesiánů. Oženil se a strávil život jako dělník a pečoval o rodinu jako dobrý otec. Byl nenápadný a nerad přijímal útěchu, kterou si zasloužil. Pokračoval v životě prostého dělníka a jednoduchého člověka, jako obraně proti svízelným podmínkám. Pátým chlapcem byl Jiří, od narození hrbatý. Ale Bůh mu dal inteligenci. Dobře mluvil a držel veselou společnost. Dostal se do sporů s komunisty a v jejich lágrech strávil 13 let! Ve vězení byl útěchou biskupům, kněžím a dalším spoluvězňům. Z vězení se dostal během Pražského Jara za Dubčeka. Nehledě na křehké zdraví, pokračoval Jiří v udržování radostné atmosféry kolem sebe. Jeho žena byla

dobrý a milosrdný anděl, podporovala jej v dobách dlouhého věznění i v patetických letech po jeho propuštění. Posledním dítětem v rodině byla Božena, která zemřela vloni. Byla jediným děvčetem v rodině a rodiče se o ni starali a hlídali ji před hrubými chlapci. V době Hitlerova teroru byla s rodiči uvězněna, ale pro své křehké zdraví byla po šesti týdnech propuštěna. Chtěla se stát řádovou sestrou, ale nemohla být přijata. Byla u ní zjištěna tuberkulóza, což bylo překážkou přijetí do všech řádů. Vyškolila se na kvalifikovanou pečovatelku a strávila život v péči o nemocné v Jihlavě a okolí. Bez ohledu na své chatrné zdraví mi velmi pomáhala v misionářské práci. Byla mým milosrdným andělem. Kéž ji Bůh odmění! II DĚTSTVÍ Jak už jsem uvedl, byl jsem jako chlapec ministrantem, což ovšem neznamená, že jsem byl svatoušek. Nadělal jsem se spolu s bratrem mnoho lumpáren. Byl teplý letní den, oba rodiče odešli navštívit nějaké příbuzné do své rodné vesnice. Nás nechali pod dohledem kypré německé vdovy ze sousedního bytu a její stejně tlusté dcery Elsy. Byli jsme, jak se říká, “sami doma“, ale při tom dálkově hlídáni. Byli jsme venku, žertovali a spřádali tajné plány na oživení našich dobrodružství. Vyrazili jsme jako skupinka „svatých“ ministrantů na kuřácký dýchánek. K tomu jsme používali doma vyrobené, levné cigarety. Samozřejmě jsme to měli zakázané. Měli jsme však radost, jak napodobujeme dospělé. A nepřáli jsme si, aby někdo vyslídil tuto naši malou životní radost. Toho dne jsme tedy zavřeli okna a zamkli dveře a zahájili svůj kuřácký festival. Ale běda nám! Vdova s dcerou ucítily kouř, který se někudy dostal ven. Zaklepaly na dveře právě když jsme byli v nejlepším. Vyhodili jsme všechny cigarety z okna a vyháněli kabáty kouř ven. Při tom jsme si vykládali a smáli se, abychom získali čas. Když byl vzduch čistý, otevřeli jme dveře a stáli jako vojáci. Elza čenichala jako policejní pes a hlásila případ matce jako nečestnou hru. Můj bratr a já, oba budoucí kněží, jsme se uchýlili k výmluvě: „Kouř je z ulice“! Bylo to přesvědčivé? Ohlásit bez důkazů událost rodičům si nedovolili. Byli jsme v bezpečí. Je třeba připomenout, že náš otec nikdy nepil ani nekouřil. Ale když ty nezbednosti a zakázané věci byly potěšením pro partu! Já jsem však měl vždy skrytý pocit, že se na to přijde. Dosud, daleko od domova, zůstal jakýsi pocit radosti a velikosti z toho jednání. Řadu let jsem chodil ministrovat do nemocnice, pěkný kousek cesty od domu. Můj otec si zvykl vzbudit mě kolem páté ráno, dokonce i v zimě. Oba jsme pak šli

městem a procházeli kolem velkého, tmavého parku, plného děsivých stínů. Chodil jsem denně, i když byla teplota mínus 20°C. Ministroval jsem několika kněžím. Zvláště jsem měl rád jednoho, který byl velmi přátelský. Pro jeho štěstí a mou smůlu se stal monsignorem. Byla to pro něho velká čest, která pozvedla jeho důležitost. Když jsem mu šel říct, jako obvykle“ Sbohem“, nechal mne dlouho čekat, než se objevil. K mému velkému překvapení to byl úplně jiný kněz, než ten, kterého jsem znal dříve. Vědom si své důležitosti, přišel důstojně s rukou nataženou k políbení, které mi dovolil a ihned odplul z mých očí. Byl samá pompa a důstojnost. Na místě jsem se rozhodl, že už mu nebudu ministrovat! Naši rodiče dobře věděli, že ve městě, kde jsme žili, není pro nás zdrávo. Bylo snadné dostat plicní infekci ve městě plném kašlajících a nachlazených. Nikdy jsme neměli dost peněz na drahé léky a vitamíny. O hlavních prázdninách jsme proto byli posílání na vesnici k příbuzným, nadýchat se čerstvého vzduchu. Rodina mého otce žila ve vesničce u Herálce. Tam jsem trávil prázdniny, staraje se o krávy, husy a kuřata. Dobrou vesnickou stravou, mlékem a ovocem, jsem doplnil energii ztracenou v zatuchlé atmosféře města. Příbuzní na mě byli hodní a snažili se, abych se cítil jako doma. Protože jsem měl chatrné zdraví, svěřili mi na hlídání jen hejno husí. Měl jsem z nich hrůzu. Školní léta jsme postupně chodili do příslušných ročníků. Někdy jsme změnili školu, což nebyl problém, protože učební osnovy určoval stát všem školám stejné. Pamatuji si na paní učitelku K.G., která nás naučila spoustu her, žertů a legrací. Ne všichni učitelé byli ateisté. Jeden z nich nás uváděl do vědy , když nám napsal: „Bůh stvořil svět ve shodě s čísly, vahami a mírami.“ Náboženská praxe v našem převážně německém městě znamenala shromažďovat všechny studenty a posílat je po skupinách do kostela. Němci byli převážně katolíci a velmi konzervativní, zatímco Češi byli spíše volnomyšlenkáři nezávislí na náboženství. Ale dost jich bylo také členy Katolického svazu. Můj otec byl také aktivním členem církve. Starší měli pravidelná setkání v Katolickém klubu, kde probírali všechny své problémy a záležitosti. My mladší jsme chodili do Orla, kde jsme, vedle pravidelných schůzek cvičili a sportovali. Jednou, v roce 1928, jsme měli národní sraz v hlavním městě. To jsem poprvé navštívil Prahu. Bylo nás 8000 krojovaných chlapců a děvčat, kromě dospělých. Měli jsme společná cvičení, která upevňovala naše národní cítění. Hlavním hostem byl prezident republiky. Odmalička jsem hodně četl. To mi pomáhalo v životě. Už jako 8letý, asi po vzoru staršího bratra, jsem začal číst noviny a knížky. Když jsem odcházel ve 13 letech do

aspirantátu, měl jsem už sbírku kolem 50 kusů sešitků, cestopisů, dobrodružných knih a brožurek o misiích v Africe a na Východě. Už odtud asi pramení má touha jít do misií. Domnívám se, že dnešní děti nejsou stimulovány, aby byly otevřeny vnějšímu světu, protože jsou obklopeny egoismem a zápecnictvím. Zprávy o politice, krutostech a neštěstích z televize a dalších médií ovlivňují jejich nevinné dušičky a deformují je. III Rozeznávání mého povolání Základní školu jsem dokončil bez problémů. Stále si pamatuji na školku, kde jsme se učili spontánně, bez učebnic. Byla to metoda velmi užitečná – učení hrou. Měli jsme dobré učitele, kteří s námi měli trpělivost. Nevím ani, kolik let jsem strávil v základní škole. Museli jsme do školy, to bylo jasné, ale zbytek času jsme strávili hraním. Doma jsme nemohli lenošit, byli jsme chudí a ten přepych jsme si nemohli dovolit. Ale byli jsme šťastní s tím, co jsme měli. Naši rodiče nám dělali život šťastným a milým. Bylo pro nás dost, žít bez starostí a smysluplně. K tomu napomáhal i „Orel“, kde se mnoho věnovalo cvičení, lehké atletice a kázni těla. Při zvláštních příležitostech jsme hráli divadlo, což bylo zvykem v naší zemi. Nemohu zapomenout, jak jsem hrál ve hře „Pohádka máje“ a z jiné hry si ještě pamatuji poslední sloku písně skřítka na pohřbu zlé královny. Královnu hrála moje matka. Zpěv je normální součástí života v mojí vlasti. Národní písně se zpívají s nebo bez doprovodu hudebních nástrojů. Některé melodie silně utkvěly v mé mysli. Vybavují se mi, když si vzpomenu na své dětství. Kytara nebyla tehdy – dvacátá léta minulého století – běžným hudebním nástrojem. Často jsem večery trávil četbou příběhů, které mě zajímaly a snil o odvážných příhodách hrdinů v cizích zemích a misiích. Vybavují se mi dobrodružství cestovatelů v Africe, Dálném Východě a příběhy Rudochů v Americe. Knihy jsem si půjčoval v malé veřejné knihovně, což byla velká pomoc v ukájení mojí žízně po příbězích tohoto druhu. Moje sny utkvívaly v mé probouzející se mysli. Nikdy jsem je neodkryl ani příbuzným ani přátelům. Věděl jsem, že jsou to divoké sny a neměl jsem žádnou naději je uskutečnit, protože jsme byli chudí. Jakkoli je možné je považovat za dětské sny, Bůh mohl našeptávat těmito bláznivými sny zprávy pro vedení dítěte. Mimo to jsem nesl jméno Jana Bosca, který byl také snílek! Když mě bylo asi třináct, seděl jsem vedle matky a snil.Při řeči se zeptala:“Jeníku, čím chceš být, až vyrosteš?“ Byl jsem překvapený a nezmohl jsem se na odpověď. A styděl jsem se mluvit o svých snech a budoucích plánech. Po chvilce mlčení a dívajíc se láskyplně do mých očí, řekla

prorocky: „Proč bys nemohl být knězem Boha?“ Bylo to, jako když uhodí blesk. Být knězem? O tom jsem nikdy nesnil ani v těch nejdivočejších snech. Znal jsem mnoho kněží ve farnosti a ministroval jim. Ale jejich život mě nepřitahoval. A tak jsem vyhrkl s nechutí: „Ne, knězem ne!“ maje na mysli kněze, které jsem znal. „Tak čím tedy chceš být?““Misionářem“ odpověděl jsem spontánně, vzpomínaje na jejich dobrodružný život, který jsem znal z knih. To byl pro ni dostatečný podnět. Její mateřská moudrost jí už řekne, jak mi má pomáhat, abych se stal knězem. Můj bratr Oldřich už byl přijat jako aspirant mezi salesiány do Fryštáku a rodiče si byli jisti jeho velkým posláním. A moje matka uvažovala,že mne tam pošle za ním. Byl zde však problém. Rodiče mne dali na školu vhodnou pro obchod nebo civilní povolání a tam se neučila potřebná latina. Ta se učila jen na gymnaziu. Nebylo složité dostat se do Fryštáku, ale musel jsem dohnat zameškaný rok latiny. Abych nemusel opakovat šestou třídu, učil mě Oldřich latinu o prázdninách. Oldřichovy latinské hodiny nestačily. Byl jsem ale přijat do aspirantátu a požádal jsem otce Stuchlého, rektora, o složení rozdílových zkoušek, abych mohl pokračovat VII. třídou. Otec Stuchlý souhlasil a tak jsem 1. září 1929 jako 13ti letý nastoupil. Shromáždili jsme vše potřebné a opustil jsem rodinu i rodnou Jihlavu. Maminka mi dala se slzami radosti a nadějí v očích požehnání. Otec jel se mnou.Jeli jsme vlakem přes Brno do Holešova. Nakonec jsme šli několik kilometrů pěšky do Fryštáku, který ležel blízko Zlína, známého Baťovými továrnami na obuv. Když jsme přišli do Fryštáku, byl jsem překvapen živou rekreací při italské hře s balony. Mezitím otec vyřídil vše potřebné pro můj pobyt s rektorem a prefektem. A pro mne začal úsvit nového života. Byl zde ale problém s mojí latinou. Vynechaný rok mi chyběl. I když se Oldřich snažil, moc jsem se pro svou hravost a roztěkanost nenaučil. Otec Stuchlý zamhouřil obě oči při zkouškách latiny, ale byl velmi rozčarován. Potřeboval však nové studenty, aby mohl aspirantát rozběhnout a tak jsem měl štěstí a byl přijat bez ztráty roku. Získal jsem sice rok, nicméně přechod na klasické studium byl pro mne nadlidský úkol. Výsledkem bylo, že jsem v závěrečných zkouškách skončil jako předposlední ve třídě mezi 40 spolužáky. Cítil jsem se ve třídě jako trpaslík, i když jsem byl nejmladší mezi svými spolužáky Hynkem, Vitáskem, Krpcem, Divošem, Trnčákem, Dulíkem, Durcíkem a dalšími. Zbytek byl mnohem starší a vážnější ve studiu. Nikdy se mi nepodařilo dobýt lepší pozici. Mou útěchou bylo, že jsem nebyl poslední. To zní lépe. Ovšem ten poslední byl opravdu špatný. Můžete si představit, jak jsem se cítil. To se nám náš rektor, dnes služebník boží,

otec Stuchlý, snažil všem pomáhat. Pracoval jsem tvrdě a když jsem se dostal do přednoviciátu, byl jsem druhý ve třídě. Ve Fryštáku jsem patřil vždy do malé skupiny chlapců. Měli jsme svatého rektora a skvělé představené. Byl tam Ital, otec Coggiola, který mluvil lámanou češtinou. Byl to rádce, kterého jsem se hodně nazlobil. Dále otec Trochta, který byl prvním českým salesiánem vychovaným v Itálii. Byl nápomocný při zakládání několika salesiánských domů a stal se rektorem v Praze. Byl také oblíbeným kazatelem. Byl vězněn a mučen za nacistů. Po válce se stal litoměřickým biskupem, ale byl mu omezen pohyb a nakonec byl komunisty uvězněn a krutě mučen. Byl jmenován kardinálem. Byl velkým bojovníkem za práva Církve a byl nakonec komunisty uštván. Zemřel po životě vyznavače a mučedníka. Na jeho pohřbu zakázali komunisté sloužit mši svatou, mohlo se podávat jen svaté přijímání. Pohřbu se účastnili biskupové a kardinálové z okolních zemí, včetně budoucího papeže Jana Pavla II. Bylo mnoho dalších kněží a bratrů, kteří byli krutě mučeni a dlouhá léta vězněni po komunisty vykonstruovaných procesech. Často se z nacistických koncentráků po krátké přestávce dostali do ještě krutějších komunistických lágrů. Nebylo pro mne jednoduché vžít se do atmosféry aspirantátu. Bylo pro mne obtížné zvyknout si na bídnou stravu sestávající převážně z brambor. Ty byly pořád: brambory ráno, v poledne - a večer! Bylo to na mne moc, být krmen pořád bramborami a prostě jsem odmítl jíst. Čím více Coggiola naléhal, tím jsem byl neústupnější. Odolával jsem celý měsíc; občas jsem povolil a jedl s ostatními. Jídlo bylo opravdu ubohé. Maso jsme viděli třikrát, nejvýš čtyřikrát do roka. Podobně i ovoce. Doma se střídaly brambory s moučnými jídly a zeleninou. Naštěstí jsem dostával z domu občas balíček se salámem a ovocem. Někteří dobří zemědělci nás na podzim pozvali a mohli jsme se dosyta najíst ovoce z určených stromů. Můžete si být jistí, že jsme je očesali v rekordním čase. Jednotvárnost studia bývala narušena výlety na důležitá místa. Několikrát jsme navštívili poutní svatyni na sv. Hostýně. Také jsme navštěvovali blízký chrám Panny Marie, kde jsme vždy 8. září poslouchali dlouhý seznam Ježíšových předků. Další atrakcí bývaly Baťovy obuvnické továrny, počátek Bata International. Ty pořádaly mnoho akcí pro děti. Největší událost se odehrála v roce 1929, brzy po mém příchodu do Fryštáku. Bylo to velké setkání Československých katolických atletů a gymnastů v Praze. Byli jsme rozděleni do tří skupin: chlapci a děvčata do 14 let, pak mladí mužové a ženy do 20 let a následovala třetí skupina - starší. Bylo velmi působivé vidět tisíce mladých v khaki sukních/kalhotech a modrých košilích

pochodujících ulicemi. Pochodovali jsme v sevřených tvarech. Z aspirantátu jsme šli s naší hereckou skupinou. Měl jsem tu čest nést prapor. Byl to pestrý pohled na tisíce ukázněných sportovců pochodujících před prezidentem a dalšími hodnostáři. Bylo to únavné pochodovat dlouho ulicemi. Ke konci jsem naříkal, jak jsem byl k smrti unavený. Ale všichni jsme prožili nezapomenutelnou událost. Nemohu zapomenout na hudební část našeho aspirantského života. Český národ je známý svou nekonvenční a spontánní zpěvností. Zpívali jsme z plných hrdel. Kaple zněla našimi mešními písněmi, hlavně mariánskými, za doprovodu harmonia. Také kapelu jsme měli velmi dobrou. Chtěl jsem také hrát, ale moje plíce se jim zdály slabé pro foukání do tak velkých nástrojů. Hrál jsem tedy jen na flétnu. I to bylo pro mne moc. A tak jsem požádal, abych se mohl učit na harmonium. Byl jsem vybrán. Potíž byla v tom, že nebyl učitel. Dostali jsme německou Bungardovu školu. Ukázali mi, kde je nota „C“ a dál jsem musel pokračovat sám. Tři z nás dokončili kurz v posledním roce aspirantátu 1932-33. Pro mne to bylo Boží řízení, které mi později pomohlo v mé službě hudbou. Bylo velmi složité, hrát při mínus 30°C zmrzlými prsty na harmoniu, ale tři z nás dokončili kurz za rok. Největší překážkou v mém povolání byl bratr Oldřich. Nebylo to ale jeho vinou. Dnes už vím, že jsem zašel moc daleko. Byl jen o dva roky starší než já. Potíž byla v tom, že otec Coggiola rád hecoval a při každé příležitosti mi říkal, že můj bratr bude mým superiorem. Byl jsem tak tvrdohlavý, že jsem mu řekl, že jej nebudu poslouchat. A nevyhnutelné se stalo. Oldřich se stal mým asistentem. Odmítal jsem dělat vše, co mi řekl. Přirozeně se to dověděli představení. Ani po několika napomenutích a varováních jsem si nedal říct. Následovala nejnižší možná známka, což znamenalo odchod z aspirantátu. Nechtěl jsem povolit. Mým štěstím byl dobrý rektor, otec Stuchlý, který zasáhl a věc se uklidnila. Bratr byl určen asistentem pro jinou skupinu. Otec Stuchlý ochraňoval mé povolání bez ohledu na mou tvrdohlavost. Přes tyto ošklivé události, jsem byl v aspirantátě velmi šťastný. Vládl zde duch, který vedl k růstu a činnosti mne držely šťastným a veselým. Využíval jsem možnosti trávit značnou část prázdnin ve Fryštáku. Díky Bohu, měl jsem dobré představené. Dostal jsem také lekci nechodit daleko v legráckách. Ve skutečnosti jsem měl rád otce Coggiolu a v zimě jsme hráli sněhové války. Vždy mi pomáhal dělat koule. Byl to jemný muž, který se stal později provinciálem v Americe. Je dobře zapsán jako velký pionýr české provincie. IV Do noviciátu.

Nepamatuji se již, jakou třídu jsem ukončil v roce 1933, ale byl to konec mého aspirantátu. Vzhledem k mému rozhodnutí, nebyla cesta zpět. Chtěl jsem se stát salesiánem a tak jsem udělal vše, abych se s ostatními aspiranty dostal do noviciátu. Nevím, co si o mně mysleli představení, ale obával jsem se. Také oni, když viděli, že je více zájemců o noviciát, než mohou přijmout. Ale opustit Fryšták už byla jiná věc. Když se rok blížil ke konci, ti z nás, kteří složili zkoušky, šli k lékařské prohlídce. Bylo to důležité, protože byli přijímáni jen zdraví kandidáti. Ale otec Stuchlý nás tam chtěl všechny. Pokud jde o mě, pamatuji si, že si byl téměř jistý, že přes prohlídky neprojdu pro své potíže s průduškami. Vypadalo to, že je to rodinný sklon k tuberkulóze. Byl to však opět otec Stuchlý, který zachránil situaci. Poslal mne k prohlídce nakonec, až byl doktor pořádně unavený. Strčil mne dovnitř a vyčerpaný lékař se na mne jen upřeně podíval a řekl, že jsem v pořádku. Byl jsem překvapen, když to tak rychle skončilo. Pamatuji si na radost v očích otce Stuchlého, když doktor řekl: v pořádku! Tím se moje cesta vyjasnila. Mohl jsem po ní pokračovat. Když byla naše třicetičlenná várka připravená vstoupit do noviciátu, nebylo kde. Dříve byli čeští novici formováni v Itálii nebo Jugoslávii, kde pracoval i otec Stuchlý. Tehdy, v roce 1933, ale naši představení mohli provést jen následující uspořádání. Češi právě opustili jugoslávskou provincii a Slováci nás předešli založením svých institucí, bylo tedy rozhodnuto o společném noviciátě ve Svatém Benadiku u Hronu. Byl tam starý benediktinský klášter, stojící na skále nad údolím řeky Hron. Vypadal jako pevnost obklopený hradbami. Byla to ochrana proti tureckým nájezdům v minulosti. Okolní vesničané se tam utíkali v době nájezdu, aby zde nacházeli ochranu. Měl velké chlévy a stodoly na uskladnění potravin pro případ delšího obléhání. Měl také ovocnou zahradu a kolem dokola vinice. V údolí byla pole, na kterých mniši pěstovali obilí. V souladu s benediktinskými pravidly byl uprostřed krásný gotický kostel. Obytná část, stáje i kostel byly postaveny z velkých kamenů. I to bylo postaveno z důvodů možnosti obrany proti Turkům při prolomení vnějších hradeb.Na dvoře byla velmi hluboká studna, vyhloubená ve skále, na které klášter stál. V létě dávala studenou vodu, v zimě se z ní kouřilo, když se voda čerpala. To se dělalo pomocí kola a vědra. V zimě to bývalo pokryté ledem. V pevnosti byla i malá místnost pro trestání neposlušných mnichů. Byla tam i hladomorna pro uvěznění těžkých zločinců. Pobyt v tomto starém klášteře jsme prožívali spokojeně obklopeni svěžím okolím, vinicemi a ovocem. Noviciát trval celý rok, ale jeho jednotvárnost narušovalo organizování výletů a misionářských cest po okolních slovenských městech spolu s novicmistrem. Předváděli

jsme Pašijové hry, velmi oblíbené venkovany. Hrál jsem i já. Protože jsem byl nejmladší z noviců, byla mi svěřena důležitá role, hrál jsem Pannu Marii. Jsem si jistý, že nikdo neviděl mou tvář. Myslím, že jsem dělal vše, co bylo uloženo a pracoval stejně tvrdě jako silnější novici. Tehdy jsem nechtěl být ponižován jako slaboch. Často mi bylo přidělováno třídit ovoce jako jablka, hrušky, švestky a hrozny. Jako správný novic jsem se umrtvoval a nedal si nic do očekávajících úst, dokud nepřišel novicmistr a nenapomenul mne, abych odříkání nepřeháněl. Ve Svatém týdnu nás potkala pohroma. Bylo rozhodnuto vztyčit na skále velký dřevěný kříž, který by vesničanům připomínal Kristovo umučení. Všechno šlo dobře. Bylo určeno vztyčit kříž v jednu hodinu odpoledne na Velký pátek. Byl jsem určen za ministranta s kadidlem. Jako správný novic jsem byl přesný a připravil uhlí. Mezitím ale změnili čas na půl třetí. Přišel jsem mnohem dříve před stanovenou dobou. Ale zjistil jsem, že uhlí v kadidelnici vyhaslo. Dokonce jsem je mohl vzít do prstů. Když jsem uhlí nemohl rozfoukat, vysypal jsem je zpět do krabice a připravil včas nové. Když jsme došli na skálu k žehnání kříže, někdo zahlédl, jak stoupá kouř, jakoby z noviciátu stoupalo zářivé kolo. „Někde hoří!“ začali křičet. Byl jsem v šoku, když jsem si vzpomněl na zdánlivě vyhaslé uhlíky vysypané na hromadu uhlí. Všichni běželi k noviciátu a poznali, že hoří kaple. Byla sice postavená ze solidních kamenů, ale byly v ní lavice, nábytek a dřevěná podlaha. Bylo mě jasné, že já jsem žhář. Zoufale jsem hleděl, jak všechno hoří. Třepaje se, jsem utekl do prázdné stodoly a zůstal tam ze strachu dva dny. Byl jsem si jist, že jde o velmi vážnou věc. Když jsem vyšel ze své skrýše a potkal novicmistra, řekl mi (možná, aby mne uklidnil), že je rád, že kaple vyhořela, protože nadřízení budou souhlasit s její obnovou, což nikdy dřív neprošlo. I když jsem opustil svou samovazbu ve stodole, necítil jsem se dobře. Ale život šel dál jako obvykle. Já jsem ale zůstal nervózní. Jednou se přihodilo, že mi můj bratr asistent řekl, ať uklidím kapli. Měl jsem otřít saze z oken. Udělal jsem práci rád a precizně; když jsem ale končil, rozbil jsem velké sklo. Vypadal jsem před asistentem tak sklíčeně, že ani nebyl schopen projevit svůj vztek. Při jiné příležitosti jsem byl pověřen očištěním svícnů. Přes veškerou opatrnost jsem zlomil ten největší. Tím skončily mé práce na čištění a úklidu kaple. V mé várce, téměř 50 noviců, Čechů a Slováků, byli všichni dobří zpěváci. Někteří z nás byli výjimečně dobrými basisty a tenoristy. Bylo snadné sestavit dobrý sbor. Přirozeně jsem se na tom podílel, protože jsem rád zpíval. Můj hlas nebyl ani dobrý ani milý a byl jsem zařazen mezi alty. Snažil jsem se o nejlepší. Zpívání bylo

pro nás potěšením, zpívali jsme vícehlasně. Byla škoda, že jsem se nemohl uplatnit na harmoniu, s nímž jsem začal v aspirantátě. Ve skutečnosti jsem zapomněl mnohé, co jsem se naučil. Řeholní sliby jsem skládal na svátek svatého Ignáce z Loyoly, 31. července 1934. Předcházela tomu doba vážných příprav. Všichni jsme cítili důležitost celoživotního zasvěcení Bohu. Oblíbenou knihou, kterou jsem četl během noviciátu byla Malá cesta sv. Terezie od dítěte Ježíše. Hluboce mne ovlivnila. Snažil jsem se žít v pokoji a ve svém životě následovat boží vůli. Sliby se konaly ve starém benediktinském kostele rozjímavým způsobem. Bylo to zcela odlišné od dnešního pojetí jako slavnosti. Pro mnohé z nás, kteří slibovali, byl ten den později podporou ve zlých dobách. Brzy potom jsme balili, abychom udělali místo pro nové rekruty a šli do nových domů. Nevzdával jsem se svého přání, jít do misií. Několik z nás, protože nás bylo hodně, šli do misí přímo. Já jsem nedostal svolení pro chatrné zdraví. Otec Stuchlý nás chtěl stejně všechny pro práci v Československu. Nechtěl jsem mu nic vyčítat a bral jsem to jako Boží vůli a nestaral se dál. Bylo to ovšem to nejlepší, co jsem mohl udělat, nechat vše na Prozřetelnosti. Život po noviciátu Vrátit se do Fryštáku nebylo možné, protože tam bylo plno a tedy žádné místnosti pro nás. Mezitím zvažoval otec Stuchlý otevřít instituci v průmyslové Ostravě s doly, vysokými pecemi a železárnami. Průmyslový charakter města s sebou nesl i růst ateizmu. Bylo zde dědictví náboženských válek ze středověku a také po habsburské dynastii. Podle jména byli Habsburkové katolíci, ale vždy připraveni potlačit vše národní a chránit německou menšinu. Spojení Církve s trůnem se projevilo po vytvoření samostatného Československa silným protikatolickým hnutím. Svět byl plný euforie z moderního liberalismu, svobody a hmotného pokroku. Církev se však neponořila do zimního spánku, ale pokračovala trpělivě ve své tiché práci. V Ostravě, mezi obytnými plochami a vysokými pecemi Vítkovic, kralovali komunisté. Církev požádala o pozemek pro stavbu kostela, zasvěceného svatému Josefovi, patronu dělníků. Otec Trochta přijal, přes všechny očekávané těžkosti, tuto výzvu. Byl asistentem otce Stuchlého. Měli plán postavit u kostela také dům a oratoř pro pracující mládež.Vláda dala svolení, ale prostředky bylo třeba zajistit. Oba otcové, Stuchlý a Trochta, pracovali tvrdě na stavbě instituce. To bylo v době našeho noviciátu. Stavby nebyly dokončeny a kostel nebyl vysvěcen. My jsme tam byli posláni, abychom pomohli s dokončením a zahájením provozu a také zahájili naše studium filosofie. Měli jsme

mnoho těžké ruční práce a nemysleli na nepohodlí. Tvrdě jsme makali při kopání základů. Brali jsme vážně i naše studium. Neměli jsme kvalifikované profesory, ale učili nás s velkým užitkem. Pamatuji si, že když jsme šli při procházce městem v černých klerikách, které jsme dostali v noviciátě, mohli jsme slyšet volání „krá, krá“ zesměšňující nás. Brali jsme to velkoryse a čelili nepřátelství místních v duchu křesťanského odpouštění. Bylo tam však také mnoho dobrých lidí, kteří nám pomáhali nejrůznějším způsobem. Pro ně jsme stavěli kostel – dům modlitby. Časem se protikatolická atmosféra pomalu měnila. V Ostravě jsem byl jen rok a půl. Obdrželi jsme zprávu, že hlavní představený, otec Candela, přijede na vizitu. Byla to pro mne Bohem seslaná příležitost. Znovu se otevřela stará touha jít do misií. Mluvil k nám o dalekých misiích, kde nutně potřebuje lidi. Přestože jsem byl už jednou odmítnut v noviciátě, dodal jsem si odvahy a řekl mu, že jsem připraven jít kamkoliv do misií. Poradil mi, ať si napíši žádost hlavnímu rektorovi. Neváhal jsem a ihned napsal otci Peteru Ricaldone a obdržel nadějnou odpověď. Nakonec se můj sen, jít do misií, tedy splní. Plný radosti jsem se připravoval na cestu do dalekých zemí. Myslel jsem na Čínu, kde bylo podle mých informací nejvíce příležitostí a největší potřeba. Žádný z mých nadřízených nevěděl, že mám povolení a pozvání od samého hlavního rektora. Ovlivnilo to ale zle má studia filosofie. Právě jsme začínali a já studia přerušil a odešel do misií. Bral jsem to jako výzvu. Když bylo konečně rozhodnuto, rozloučil jsem se, nyní už s bývalými, spolužáky. Bylo to v tichosti ve studovně. Setkal jsem se s každým a pošeptali jsme si rozloučení. Pamatuji si jen na jednu radu šeptanou do mých uší Vitáskem. „Jane, straň se špatných společníků!“ Kdo ví, zda o tom měl nějakou předtuchu. Před odjezdem do Itálie jsem navštívil rodiče asi na deset dní. Tak se přiblížil den mého odjezdu s několika studenty teologie, kteří odcházeli do Turína. Můj bratr Oldřich byl jedním z nich. Bylo to na svátek svatého Václava, českého patrona, roku 1935. Hranici jsme přejížděli ve Znojmě za zpěvu populární písně Komenského: „Zasviť ty mi slunko zlaté, na poslední z vlasti krok…“ Nemusel jsem se starat o organizaci cesty, vše bylo zařízeno od teologů. Jeli jsme přes Vídeň, přes Alpy, nejvyšší evropské hory. Dojeli jsme do Benátek, prohlédli si nádhernou katedrálu svatého Marka, obdivovali gondoly, čluny plující po kanálech Benátek. Ulice, plné holubů, byly dalším úkazem na přivítání. A pokračovali jsme ke svému cíli – Turínu. Tam nám řekli, že se rozejdeme s teology. Ti pojedou do Crocceta a my do Calierova institutu v Ivrei, kde byl aspirantát pro misie. Bylo to líbezné místo v podhůří Alp.

V Ivrei mi řekli, že nejsem určen pro Čínu. Proč? Divil jsem se. Náhodou jsem potkal italského kněze , otce Cinato, který byl prvním provinciálem indické provincie Madras. Přišel hledat nové adepty pro misie do Madrasu. Mně to mohlo být vlastně jedno, neznal jsem misie nikde. Tak jsem řekl nadřízeným: „Dělejte, jak chcete“. Tak jsem byl přidělen do Madrasu a ne do Číny. Další klerici, kteří se mnou byli v Ivrei: Corcoran a Mac Glinchey z Anglie, Schlooz a Sehort z Holandska byli také určeni na přání otce Cinata pro Madras. Byli s námi také Cavanna a Burns pro misie v severoindickém Assámu. Já jediný jsem neuměl anglicky ani slovo; ostatní ano. Byli veselá společnost a velmi hluční. Protože jsem byl sám, vrhl jsem se na studium Italštiny. Brzy jsem se stal překladatelem pro své spolubratry a představené. Protože oni neznali zase ani slovo italsky, s gustem jsem jim překládal. Chtěli mít čaj, na který byli zvyklí. Poslali mne za prefektem, otcem Grandisem, abych jej o čaj pro ně požádal, pokud to bude možné. Prefekt mi řekl, že to bude složité. Když jsem to kolegům vysvětloval, rozčílili se a poslali mne zpět, abych mu řekl:“ne bude-li to možné“ ale „chceme mít čaj“. Byli to dobří přátelé. Jeden z nich, Corcoran, také určený pro Madras, byl obzvlášť milý. Zvykli jsme si chodit spolu zahradou a on mě učil základům angličtiny. Měl se mnou velkou trpělivost. Ale měli jsme málo času. Je ještě naživu a je v Egmore, státě Chennai. V té době jsme byli svědky fanatismu Italů, klanějících se Mussolinimu. Neviděli před sebou nebezpečnou budoucnost. Souhlasili s napadením Habeše a Balkánu. My ze severní Evropy jsme s nimi nemohli souhlasit a drželi jsme se stranou jejich nadšení. Šest týdnů našeho pobytu v Ivrei rychle uběhlo a my byli připraveni na cestu. Pro mne to byla příležitost naučit se trochu italsky a žít s bratry, kteří mluvili jinak a měli i jiné vzdělání. Do Indie Ještě jednou jsme se vrátili do Benátek, města gondol a kostela sv. Marka. 11. listopadu 1935 jsme nastoupili na loď do Indie. Byl jsem velmi překvapen, nikdy jsem neviděl tak obrovskou loď. Nesla jméno „Conte Vende“ a vypadala jako velký hotel se vším potřebným komfortem. Nehledě na velikost lodi, nebyla cesta moc příjemná. Stále se o mne pokoušela mořská nemoc. Cítil jsem se dokonce podobně, když jsem jel vlakem nebo autobusem. Ale zde jsem vytrpěl nejvíc. Snažil jsem se držet na špici lodi, kde není tolik cítit pohyb. Naše kabina byla malá, se dvěma řadami třípatrových postelí. Byli jsme tam jen v noci. Bylo lepší strávit den na palubě. Z Benátek jsme pluli egejským souostrovím směrem na

Egypt. Tam jsme připluli v listopadu, protože počasí bylo pěkné. V Alexandrii a později v městě Suez jsme viděli malé arabské chlapce, jak plavali jako ryby. Cestující jim házeli mince a oni se pro ně potápěli. Žádná jim neunikla. Suezský kanál byl zcela jiný než moře. Vypadalo to, jakoby loď plula po poušti. Občas jsme viděli loď plující v opačném směru v druhé větvi kanálu. Vypadalo to, jakoby plavala po písku. Když jsme vpluli do Rudého moře, viděli jsme delfíny skákající před lodí jakoby nás vítali jako čestná stráž. Byl to nezapomenutelný zážitek: my a delfíni jsme plavali na modrém moři, pod modrým listopadovým nebem. V Adenu jsme měli krátkou zastávku. Kdo měl peníze mohl jít nakupovat a nechat se ošidit arabskými kuriozitami. Poslední etapou naší cesty byl Indický oceán mluvící o Boží nezměrnosti. Voda a voda všude a zářivě modré nebe nahoře – obdivuhodné spojení. Strávil jsem hodiny pozorováním vln, moře, ryb a oblohy. Měli jsme pravidelné společné modlitby a mše svaté ve velkém salonu. Někteří z otců a sester, kteří jeli s námi buď do Indie nebo Indočíny a Siamu, dělali apoštolát mezi cestujícími. Hodně jsme zpívali a jedenáct dnů cesty z Benátek do Bombaje uteklo, aniž bychom se nudili. Naše loď „Conte Verde“ přijela do Bombaje 22. listopadu 1935. Vylodili jsme se, abychom pokračovali v našem indickém poslání. Brzy jsme poznali, že o našem příjezdu v domě Tardeo již věděli. Rektor, otec Torquis, Argentinec, nás v přístavu srdečně přivítal. Ale do domu v Tardeo nás nevzal. Nebylo tam místo pro tak početnou návštěvu a tak jsme jeli přímo na nádraží. Nás pět, určených do Madrasu, odjelo tedy ihned. Neviděli jsme nic z Bombaje, ale byli jsme rádi, že jedeme do svého nového domova na jihu. Ve vlaku jsme byli rozpačití. Všechno bylo pro nás jiné, zvláště pro mne. Kuliové byli všichni oblečeni do červeného. Lidé měli různé oblečení. Také jinak jedli. Všechno se lišilo od toho, co jsem znal, hlavně jídlo. Naštěstí jeden ze železničářů, Anglo-Ind, rozpoznal naše nesnáze a rozdílnosti, které nás potkaly. Z našich sutan poznal, že jsme klerikové v nesnázích. Donesl nám nějaký chléb a čaj. Byli jsme opravdu hladoví. Koupili jsme si také spoustu banánů, kterými jsme se živili cestou, až do Madrasu. Když jsme tam dojeli, byli jsme opravdu unaveni. Na nádraží nás čekalo několik bratří, aby nás přivítali. Vzali nás do katedrály Panny Marie, sídla arcibiskupa Matyáše. Největší dojem na nás udělal otec Schupp, svým mohutným germánským zjevem a opravdu germánským hlasem. Dokonce ani v Madrasu jsme neměli zůstat dlouho. Byli jsme určeni pro Tirupattur v Severním Arcotu asi 200 km od města. Byl to dům pro noviciát a pro všechny nově příchozí. Tirupattur se pro nás stal novým domovem a já bych si nikdy nepomyslel a ani ve snu mě nenapadlo, že se

stane mým nejlepším domem. Byl to otec Carreno (čti Kareňo), Španěl, co dokázal, že se zde každý cítil jako doma. Byl duší společenství, vše ve všem: Rektor, Novicmistr, farní kněz a inspirace všem. Později jsem zjistil, že byl Bohem daným darem pro nově budovanou provincii. Uměl španělsky, italsky, anglicky, německy, latinsky a řecky. Byl výmluvný kazatel a vědec. Měl svou vlastní teorii o otiscích na turínském plátně, kterou později přednesl vědcům NASA v USA. Byl také výborný muzikant. Prefektem domu byl otec Meliga, Ital s pravými italskými vlastnostmi. Byl naším profesorem filosofie. Otec Hogey, Angličan, byl novým prefektem studentů. Držel se poněkud stranou.Otec Ladislav, Polák a farní kněz v Jalarpetu, byl naším zpovědníkem. Bratr Mauri byl asistentem. Ocitli jsme se v milém společenství z různých národů: Němec, Čech, Polák, Angličan, Ir, Ital a několik indických bratří. Novicové byli většinou Italové. Skupina před námi byli všichni Evropané. Byl mezi nimi Jugoslávec, otec Bernik. Rektor byl schopen udržet nás pohromadě dík svému osobnímu šarmu. Museli jsme čelit mnoha obtížím. Chudobu bylo cítit všude, neboť provincie byla zcela nová a provinciál byl přísný. Profesoři byli nezkušení a my jsme byli všichni velmi mladí. Tvořili jsme národnostní slepenec. Mezi studenty byly propastné rozdíly. Angličtina byla samozřejmě hlavní předmět a já byl ve třídě s několika anglickými kleriky. Žádný div, že když jsem s obrovským úsilím ukončil svůj první sloh, poznamenal můj učitel angličtiny, otec Hogey: „Tvoje angličtina je daleko od angličtiny“. Ta poznámka byla na místě. Ale dělal jsem co jsem mohl a překonával své chyby v jejím učení. Filosofická studia. Je třeba brát v úvahu, že první ročník studia 1934-35 v Ostravě byla katastrofa. Ročník trval sotva čtyři měsíce hubeného učení. Bylo by jistě lepší otevřít dům v nové provincii. A navíc, osoby určené pro formaci byli přetíženy dalšími povinnostmi a pracemi na založení instituce. Nebyl zde nikdo kvalifikovaný pro vyučování i základních předmětů. Druhý ročník byl pro mě ještě horší, protože jsem se rozhodl odejít do misií. Tak jsem znal velmi málo. Když jsme přišli do Tirupatturu, byli klerici ve druhém ročníku filosofie. První semestr končil a my jsme byli přiřazeni k nim. Mnozí z nás se museli učit anglicky. Pomáhali jsme si navzájem jeden druhému v mimořádných hodinách. Dobrý otec Hogey odešel brzy do Anglie nechaje za sebou zklamané a překvapené studenty. A už si nevzpomínám, kdo ho nahradil. Tak jsme se učili sami s

pomocí anglických spolužáků. Neměl jsem problémy s latinou, kterou jsem dostatečně zvládl ve Fryštáku. Matematika a přírodní vědy mi také nedělaly problémy, ale někteří spolužáci měli těžkosti, protože měli jen bídné základy. Největším problémem bylo rozumět učitelům, kteří mluvili italsky nebo anglicky. V obou jazycích jsem byl začátečník. Všechny učebnice byly naštěstí v latině, což mi pomáhalo více, než rychlé vysvětlování učitelů. Naštěstí byly i vyučující přiměřené úrovně. Byli liberální při zkouškách. Všichni jsme byli na jedné lodi. Velká pozornost byla věnována hudbě a zpěvu. Otec Carreno, jsa dobrý muzikant, znal jejich důležitost v liturgii a životě komunity. Klerici také milovali hudbu. Zpíval jsem ve sboru a vedl druhý hlas. Beze mne byli ztraceni. To bylo moje štěstí. Znal jsem trochu na harmoniu, jak jsem se naučil ve Fryštáku, ale po příchodu do Indie jsem toho moc zapomněl. Ale otec Carreno mně povzbuzoval ve hraní v kapli k doprovodu zpěvu. Časem jsem získal praxi a z počátečního jednohlasného zpěvu jsem dokázal doprovodit i sborový zpěv. Hry, specielně fotbal, byly mojí slabinou. Ale k mému překvapení mne zařadili do domácího mužstva. Nebylo to, že bych dobře hrál, ale protože jsem nic nevzdával, což se líbilo anglickým kolegům, kteří dokázali přehlédnout můj slabý výkon. Tak jsem se probelhal druhým ročníkem filosofie a stál před praktickým výcvikem. Znal jsem trochu anglicky, trochu hudby a k tomu byl od přírody nejistý a plachý. Ale podřídil jsem se rozhodnutí nadřízených, jak jsem to dělal i dříve. Praktický výcvik. S mou skrovnou přípravou jsem byl zvědav, jaké zařazení mohu dostat pro svůj praktický výcvik. Rozhodnutí padlo během léta. Bylo mně určeno dělat asistenta novicům v Tirupatturu. Byl to pro mě šok, protože jsem se cítil zcela nepřipraven být vedoucím noviců. Když k nám přišli, byl jsem šokován ještě víc. Byli mezi nimi Italové Castelli, bývalý italský voják o 10 let starší, Restelli a Chanoux a Indové Hubert Rosário, pozdější biskup v Shilongu a Arnold. Byli většinou stejně staří a já k nim měl promlouvat a vést je. Pamatuji se, že první dva měsíce jsem jim nebyl schopen nic říct kvůli jazykové bariéře a mé přirozené plachosti. Snažil jsem se ze všech sil, ale musel jsem ze sebe vydat vše a modlit se, abych jim něco řekl a byl jsem zvědav, co porozuměli. Tak jsem žil prakticky jako jeden z nich, což bylo možná to nejlepší – přítel mezi přáteli. Nadřízení rozhodli, že pro zlepšení kontroly budou pracovat ve dvojicích. Ale bylo jich sedm a jeden nebyl do

páru. Já jsem tedy musel nastoupit do dvojice k tomu nejstaršímu, Castellimu. Když mě žádal o opravy, neměl jsem mu co říct. Zato on měl dost příležitostí opravovat a napomínat mě. Takže působení v noviciátě mi prospívalo. Něco jsem se naučil a mohl jsem hrát také na piáno a harmonium. To mi bylo užitečné v budoucnu. Novicové byli dobrá parta a nikdy se nevyhýbali práci. Pracoval jsem s nimi. Vedl jsem je k tvrdé práci a nenechal se zahanbit. Dva roky uběhly a mně bylo dovoleno složit věčné sliby. Byl to poslední rok, co to bylo možné. Třetí rok mé praxe mi přinesl malou změnu. Byl jsem požádán, abych dělal asistenta studentům filosofie. Byli to moji bývalí novicové a tak to bylo snadné a nadřízení hodně pomáhali, hlavně otec Carreno. Studia teologie. Po čtyřech letech v Tirupatturu přišla řada na studium teologie. Ta byla v Shillongu, jediném místě pro salesiány v Indii. Právě však začala válka.Po malém ohlédnutí do historie, otec Jan pokračuje: My, studenti teologie, jsme přišli do Shillongu, kde jsme si mysleli že, bude klid i když válka už zuří naplno. Necítili jsme žádné komplikace a vláda nás nechávala na pokoji. V tu dobu byl Shillong velkým výcvikovým centrem indické armády. Ale válka působila na naše spolubratry. Rektor, otec Guttierez, byl Španěl, ale ostatní učitelé a mnoho žáků byli Italové. Moje skupina prvoročníkových studentů byla celá neitalská, Indové a Evropané. Italové byli poblázněni Mussolinim a úspěchy na evropských bojištích vítali výkřiky radosti. Neviděli a neuvědomovali si konce. Neitalové a Indové nebyli ochotni oslavovat vítězství a postup Osy zahrnující Německo, Itálii a Japonsko a zpočátku i Rusko. Nepříjemnosti začaly, když jsme byli pohromadě a ještě přišli nejmladší do prvního semestru. Zvolili jsme nesouhlas mlčením. To ale rozdělilo komunitu. Vedoucí toho moc v té napjaté situaci pro udržení klidu nemohli dělat. Drželi jsme se stranou a tvořili uzavřenou menšinu. Občas došlo k výbuchům citů, což se dalo čekat při těchto okolnostech a mnoha horkých hlavách. Jednou, když jsem podával čaj z velké konvice, které jsme říkali bitevní loď, vybuchla náhle oslava vítězného postupu Osy. Jakmile jsem uslyšel ten strašný řev, upustil jsem konvici plnou vařícího čaje na stůl a polil řvoucí studenty. Šel jsem přímo k rektorovi a řekl mu, že nebudu nikdy odsluhovat takové povahy. Byl to velký šok pro celou komunitu. Všichni mlčeli jako hrob, ale otec Gutierrez mi klidně řekl, ať se posadím, ale neporučil mně obsluhovat. Byl klidný a moudrý. Bez ohledu na pocit hlubokého napětí, pokračovalo řádné studium. Neměl jsem problémy, protože jsem uměl slušně

latinsky, ale moji angličtí a indičtí spolužáci ano. Ale našli jsme lék. Odpoledne, po vyučování, jsme chodili k řece Mawlai a já jsem s nimi probíral denní učivo. Zda dobře, to nevím, ale pomáhalo jim to. Oni mi také rádi pomáhali. Věnovali jsme se také fotbalu a volejbalu, zatímco ostatní skupiny sledovali spíše válečné hry. Se dvěma spolužáky jsem uzavřel kultivované těsné přátelství. Phipps, Australan, byl poněkud divoký, miloval dobrodružství. Spolu jsme poznávali hory kolem Shillongu. Potřeboval dobrodružství, aby vybil svou energii. Později jsme byli oba posláni do Tirupatturu, ale s jiným pověřením. On po vysvěcení pomáhal Otci biskupovi, ale pak odjel a vedl dobrodružný život v Austrálii, Nové Guinei a skončil na ostrově Samoa. Byl to dobrý přítel, ať mu Bůh žehná. Další Angličan, Corcoran, byl starší než já. Byl velmi klidný a pomáhal mi s mou klopýtavou Angličtinou. Je ještě v Egmore, Chennai, zaměstnán dětmi, které za ním chodí večer se školními úlohami. Na konci druhého ročníku teologie šli Indové a neosoví Evropané do Bombaje na zimní prázdniny. „Osoví“ museli zůstat v táboře pro nepřátele. Byli umístěni v Tirupatturu. V Bombaji byl stále ještě pronajatý dům v Tardeo, kde měli salesiáni školu. Ale otec Maschio, který přebral školu po otci Torquistovi, Argentinci, koupil v roce 1941 pozemek v Matunga. Byl položený pod úrovní území a proto nebyl vhodný pro stavbu nové instituce. Ale Prozřetelnost zasáhla. Byla válka a některé čtvrtě města byly zničeny bombardováním, zvláště přístav a okolí. Město mělo problém, co se sutinami. Otec Maschio se chopil příležitosti a nabídl magistrátu svůj pozemek. A náklaďáky se sutinami jezdily na salesiánský pozemek, aby jej brzo dostaly do úrovně vhodné k bydlení. Otec Maschio rozmazloval šoféry sladkostmi, pitím a cigaretami a ti do Matungy jezdili rádi. Mezitím válka pokračovala a Angličané brzo začali vozit italské zajatce z Afriky do Indie, a to přes Bombaj. Odtud pokračovali vlakem do internačních táborů v okolí Delhi. Otec Maschio chodil na nádraží a pomáhal zajatcům, jak mohl. Ti nesměli opustit vlak, ale pomoc přijmout směli. Mezitím armáda zabrala teologické učiliště v Shillongu. Potřebovali je pro zintenzivnění výcviku vojáků. Nedalo se dělat nic jiného, než rychle místo uvolnit a hledat náhradu. Italští studenti byli přemístěni do Tirupatturu. Válka přerušila v Indii veškerou činnost salesiánů na severu. Prakticky všichni němečtí a italští kněží byli přemístění do koncentračních táborů, takže většina institucí byla bez vedení. Z Tirupatturu se stal internační tábor pro všechny italské salesiány. Výjimku měli jen starší spolubratří. Zformovali jsme komunitu s více jak stem bratří a žili normálním salesiánským životem. Indičtí

a neosoví evropští bratři zůstali s nimi a mohli se pohybovat i mimo tábor. Já jsem měl obojakou pozici, protože jsem pocházel se země okupované Němci, ale jasně jsem nebyl Němec. Bydlel jsem v táboře a požádal si o povolení jej opouštět. Internovaní mohli mimo jen ve velké skupině. Život šel ale dál. Arcibiskup Matyáš sehrál důležitou roli ve vynuceném uspořádání. Otec Cinato, provinciál, byl internovaný a stal se provinciálem internovaných. Otec Carreno byl stanoven provinciálem pro ostatní-svobodné. Bůh užil otce Carreno jako druhého madrasského provinciála, protože se odvažoval snít ve velkém měřítku. Není třeba pochybovat, že před ním stál nelehký úkol. Ale on si byl jist Boží vůlí a nepochyboval ani o sobě, ani si nepřipouštěl těžkosti. Patřil k rodu těch noblesních španělských Basků, kteří mají vždy vizi velikosti. A otec Carreno měl opravdu velkou vizi a riskoval vše, aby ji naplnil. Jsou-li dnes salesiáni v Indii tak početní, je to jeho zásluha. Začal se systematickým vyhledáváním místních povolání v širokém měřítku. To lze připsat k dobru hrůzám války. Nakonec přišel dlouho obávaný den. Úřady oznámily, že všichni příslušníci nepřátelských sil budou převezeni do táborů v Dehra Dur, poblíž New Delhi. Náboženské osoby tam mají svůj samostatný blok, ale nemohou již déle zůstat ve svých vlastních institucích, byť změněných na „koncentrační tábor“. Pamatuji si důvěrně na ten den příchodu armády, aby odvezla přibližně sto salesiánů na Sever. Byla to bolestná zkušenost. Zůstala jen malá skupinka indických a „neosových“ bratří. Pomohli jsme deportovaným, jak jsme mohli. Podstatné bylo, že na seznamu byl i provinciál, bratr Cinato. Žádné výjimky pro představené! Nás dvanáct – svobodných občanů britského impéria nebo občanů spřátelených zemí - jsme se ujali zavazadel. Na dvoukolácích jsme je dovezli na jolarpettaiské nádraží. Zadržení byli dovezeni autobusem. Tady proběhlo závěrečné kolo potřesení rukama a už jsme mávali odjíždějícímu vlaku. Nás dvanáct, mladých, smutných, opuštěných, zaražených se vracelo do prázdného domu. Shromáždili jsme se v nyní příliš velkém refektáři, v očekávání příštího. Ale měli jsme našeho nového bratra provinciála, určeného specielně pro tento případ, že nás rozdělí. Bratr Carreňo, Salesián celým srdcem, věděl přesně co máme dělat a jak pozvednout našeho ducha. Dokázal nás „sirotky“ svou srdečností získat. Jeho nadšení bylo nakažlivé a nikdy neutuchalo. Měl pro nás prorocká slova: „Dům je nyní prázdný, ale nebojte se toho. Brzy jej naplníme znovu.“ Nebylo to snadné, ale důvěřovali jsme mu.

Reorganizoval náš život podle nových okolností. Dvanáct z nás, studentů, mělo mít dva profesory – bratra Guttireze, Španěla, a bratra Comba, Itala, který nebyl internován pro své stáří. Zahájili jsme poslední rok studia teologie. Dostali jsme i několik málo superiorů – bratra Josefa Arockiaswamu, bratra Boira, Španěla, který nás také učil, a bratra Ladislava, Poláka, který byl farním knězem v Jolarpettai. Začal znovu kus „normálního“ života. Šest z nás, tři Indové a tři Evropané, Mallon, Phipps a já, jsme byli vysvěceni na jáhny. Studovali jsme teologii a pečovali o dům. V květnu jsme odjeli do Ooty v hojivém podnebí Nilgirisu, abychom unikli vražednému horku v Tirupatturu. V roce 1943 jsme byli vysvěceni na kněze. Druhý den jsme slavili první mši svatou, daleko od rodičů a našich milých. Moji bratři byli v tu dobu v nacistických koncentrácích. Můj otec, matka a sestra také trpěli ve vězení. Dověděl jsem se to o mnoho let později. Aspirantát Po odjezdu většiny Salesiánů v Indii do koncentračního tábora, se bratr Carreňo nezabýval sněním a stavěním vzdušných zámků. Soustředil se na plán postupu a formy, jak začít se získáváním aspirantů. Při oslavě svátku Božského Srdce zasvětil provincii Ježíšovu Srdci. Byl to počátek počátku. Brzy nato nás svolal na setkání, kde nám představil dvanáct chlapců, které vyvolil, aby se stali našimi prvními aspiranty. Slavnostně je zasvětil Božskému Srdci. Bratr Carreňo povede celou operaci, bratr Guttierez bude rektorem a já budu knězem asistentem. Bratr Boire byl duchovním ředitelem a zastupujícími superiory budou bratři Josef a Ladislav. Těch 12 chlapců byli matrikulanti (zapsáni ke studiu na vysoké škole), jak bylo tehdy zvykem ve všech seminářích. Neměl jsem absolutně žádnou přípravu pro úkol, kterým jsem byl pověřen. Moje filosofické a teologické vzdělání bylo sporé, protože jsem jím prošel za velmi neobvyklých okolností. Moje obecné studium nebylo lepší. Prošel jsem svou Senior Cambridge jen proto, že jsem si zvolil předměty jako latina, italština, němčina (z té jsem znal jen málo), řečtina a náboženství vedle povinné angličtiny, matematiky a dějepisu. Na počátku postupoval bratr Carreňo podle základní osnovy všech seminářů a náboženských komunit v té době – vybral chlapce připravené na studium na vysoké škole. To byl osvědčený systém, který přinášel slušné výsledky v termínech i počtech těch, co vytrvali. Ale možných kandidátů bylo málo a nebylo reálné očekávat větší počty. Bylo otázkou, zda dospělejší chlapci, kteří měli již zkušenosti s různými vztahy k životu, a ovšem znali

dokonce více či méně o světě a jeho přitažlivostech, budou schopni vstřebat salesiánské hodnoty a zásady, jako chlapci mladší. Sám Don Bocsco si vybíral mladší chlapce a naplňoval je již od jejich dětství pozitivními zkušenostmi na jejich životní cestě. Bylo jasné, že musíme očekávat větší propad ve skupinách mladších chlapců, protože jako děti mohou s věkem změnit svůj názor. My jsme začali se staršími chlapci. Bratři Guttierez a Josef plnili dobře přidělenou práci. Já jsem dohlížel na chlapce jako jejich studijní prefekt. Někteří z těchto prvních chlapců byli velmi dobří a nyní jsou z nich velmi dobří salesiáni. Ale pro bratra Carreňu to byl malý počet, i když jsme jim dali to nejlepší, co jsme měli. Bratr Carreňo mě poslal do Shillongu, abych si doplnil své střední vzdělání – dnešní XII.třídu – jako soukromého studenta. Pak jsem měl postoupit do Sonady naučit se, jak formovat aspiranty, jelikož jsme měli jen starší hochy. Zvládl jsem XII.třídu, ale dříve, než jsem mohl zahájit Sonadu, dostal jsem zprávu „VRAŤ SE“! A tak jsem odjel do Madrasu bez Sonady. Mezitím bratr Carreňa změnil své úmysly, což bylo důvodem,že mě zavolal ihned zpět. Rozhodl se dát dohromady velkou skupinu chlapců, kteří prokazovali sklon k zasvěcenému povolání, i když byli mladší. To mohlo napadnout jen genia. Dokonce moudří lidé (včetně Msgr. Matyáše) to nebyli ochotni přijmout jako správnou cestu. Bratr Carreňo měl odvahu zahájit systém, který neměl doporučení ani od představených. Ti dokonce zkoušeli později (jak uvidíme) zastavit celý experiment. Tento jednoduchý postup uschopnil provincii v Madrasu udělat velký skok, který ji umístil daleko před jiné provincie s delšími zkušenostmi, ale s menším přehledem a prozíravostí. Poslušně jsem se vrátil do Madrasu a zjistil, že bratr Carreno dal dohromady docela velkou skupinu malých chlapců na úrovni druhého stupně základní školy a škol středních. Bratr Sandanam, jeden z prvních tamilských salesiánů z Trichinopoly, byl ustanoven rektorem. Byl nemocný, upoutaný na lůžko, ale my jsme ho jako rektora respektovali, i když nemohl plnit své povinnosti. Byli jsme vůbec šťastni, že za daných okolností máme rektora. Pokud se týká kandidátů, široké srdce a neúnavný genius bratra Carreno rozhodly vzít vše, co bylo po ruce. Výsledek byl v nedohlednu, ale nakonec šťastný. Noclehárnu jsme měli na střední škole Sv. Gabriele. Zákristie kostela byla studovní halou. Nebylo potřeba dělit chlapce do tříd, protože by mohli být přijati do každé existující třídy. Dva z nich, Tamilové schopni pro vyšší třídy, navštěvovali střední školu Sv. Gabriela. Čtyři chlapci, kteří si přáli stát se salesiánskými bratry laiky, byli dáni do učení na různá řemesla. Zbytek tvořili malí

chlapci, kteří byli rozděleni do více různých škol, včetně anglo-indické školy P. Marie. Bylo dost zmatků, hodně variant, záleželo to na jejich stanovisku! Hned po mši a snídani šel každý svou cestou. Já jsem měl pomáhat bratru provinciálovi v jeho kanceláři (byl současně generálním vikářem Msgr. Matyáše). Všichni jsme se sešli dohromady zase až večer, abychom strávili poslední hodiny dne opět jako komunita. Chlapci, kteří se u nás sešli dohromady se nedali nazvat elitou v žádném smyslu toho slova. Třeba bratr Ravaliko, ten co byl v Goa, nám poslal houf kluků žijících na plážích. Když skončila válka, byli z koncetračních táborů propuštěni všichni salesiáni, ale ti, co měli záznam o svém špatném chování v lágru, nesměli pracovat v Indii a byli vyhoštěni. Msgr Scuderi a bratr Ravalico byli mezi těmi postiženými. Nadřízení, jako vždy, našli řešení. Poslali tyto „nedisciplinované“ – pro nás hrdiny – do Goa, což bylo technicky mimo Indii (Goa byla portugalskou kolonií.) A tak, když bratr Ravaliko uslyšel o Carreňově iniciativě, sebral několik chlapců z pláží a poslal je nám. Jáchym, Jirka a Teo byli tři bratři těžko zvládnutelní. Když se za mnou jednou přišla podívat jejich matka řekla mi, úplně na rovinu, že Jirka je osel, na kterého platí jen pravidelné užívání silné hole. Zbytek houfu nebyl o nic lepší. My jsme se ale snažili, udělat pro ně to nejlepší. A výsledek: ti tři flákači se změnili. Dva dosáhli kněžství a z jednoho se stal salesiánský bratr (nedávno zemřel). Pravý aspirantát. Zkušenosti se zmatky v Madrasu donutily myslet bratra Carreno na instituci, která by byla více spořádaná, na pravý noviciát. Upřel se na Tirupattur v distriktu North Arcot jako na ideální místo. Dům byl prázdný po tom, jak byli všichni zdejší salesiáni internováni v koncentračních táborech. Když byli v roce 1945 propuštěni, všichni co byli sebráni v Shillongu se tam vrátili. Do Tiruppatturu bylo posláno nové osazenstvo. Bratr Carreno udělal to nejlepší, co bylo za daných okolností možné. Vše bylo děláno ve spěchu, ale priorita byla dána výběru lidí. Žádal mne, abych převzal odpovědnost stát se prvním rektorem této pokusné komunity. Protestoval jsem proti této povinnosti, protože jsem se cítil naprosto nepřipraven na takový úkol. Vzal jednoduše list papíru a informoval mě: „Již jsem pro tebe připravil program“. A velkými písmeny napsal na ten list papíru slova: „ZBOŽNOST, PRÁCE, RODINNÝ DUCH“ a pak řekl: „Toto dělej a všechno bude v pořádku!“ To byla jediná příprava pro práci, která mne čekala - práce rektora po dvou letech od vysvěcení. Ale měl jsem dobrý podpůrný tým, všechny starší než já.

Bratr Castelli byl prefektem. Byl to bývalý voják, byl jsem jeho asistentem ve svém noviciátě. Byl to svatý muž, plný víry a vzor pro praktikování chudoby. Zařizoval vše obdivuhodně a dokázal nalézt způsob jak udělat vše ke spokojenosti. Bratr Comandu, Ital, byl vždy šťastný muž. Byl dobrý zpěvák, ale ne školený muzikant. On mával taktovkou, já seděl u harmonia a už byl slušný sbor. Později, jak přibývalo časem práce, přibývali další spolupracovníci – bratři Uboldi, Dennis a další. Měl jsem nejmenší kvalifikaci ze všech, ale všichni ostatní plnili vše se vší dovedností. Tvořili jsme dobrý tým a program, který mi dal bratr Carreno (zbožnost, práce, rodinný duch) byl plněn víc než uspokojivě. Chlapci svěření do naší péče náleželi k různým etnikům. Největší skupina byla z Malajsie. Bratr Carreno tam měl skupinu přátel, kteří je k nám poslali. Další skupiny byly z Bombaje, Maharashtry a Goy. Pak zde byli chlapci z Vellore a Madrasu, kteří byli Tamily a Telegusy. Byla to pestrá směs hochů dobré vůle a spolu se skupinou nadřízených, kteří byli jednotní a vysvěcení, postupovalo dílo formace hladce. Komunita více ožila příchodem bratří a kleriků. Přišli bratři John Kespret, Di Fiore, Spratt a Deane a další. Byl také přiměřený čas na sport, ale prioritu mělo studium a intelektuální formace. Aby se chlapci stali aktivní a odpovědní, tvořili bratři náboženská bratrstva, kde se diskutovaly náboženské problémy a konkrétní řešení pro různá zlepšení.Byla věnována pozornost přednesu. To spolu s častými akademiemi a divadelními představeními rozvíjelo sebedůvěru chlapců. Velký důraz byl přirozeně kladen na zbožnost. Adorace před Nejsvětější Svátostí a pobožnosti k Panně Marii byly hojné. Hned od počátku dělali všichni představení tak, aby u chlapců podpořili důvěru rektora. Často měli s rektorem osobní rozhovory. Jak rektor, tak další představení využívali efektivně „rozhovorů na dobrou noc“. Mnoho chlapců k nim přicházelo po tomto povídání, aby jim řekli „dobrou noc“. To byla pro představené další příležitost pro slůvko do ouška – drobná myšlenka či povzbuzení. To vše pomáhalo zůstávat chlapcům ve spojení s představenými a povzbuzovalo je ke všemu, co bylo dobré. Práce nebyla peříčko a časem jsem byl zcela vyčerpán a přepaden zlou infekcí na obou rukou. Ruce a všechny prsty byly pokryty hnisem, proto jsem je zakrýval, abych neodpuzoval lidi. V těchto měsících jsem nedovoloval chlapcům líbat mi ruce, což dělávali. Byl jsem u lékaře v Madrasu, který marně zkoušel různé léky. Německý lékař, jmenoval se Appel, mi dal omylem špatnou injekci. Obě ruce začaly otékat a hnít. Když jsem ho znovu navštívil, rozřezal mi ruku, aby z ní vyjmul rozloženou tkáň. Nakonec jsem musel zůstat několik dnů v Madrasu. To mi dalo příležitost aspoň si trochu odpočinout a nabrat sil.

Ukázalo se, že to bylo to hlavní, co jsem právě potřeboval – odpočinout si a vyspat se. Ruce se pak daly samy do pořádku a já jsem spal přeci jen o trošku víc než dříve a nelámal vše tolik přes moc. Všichni jsme křehcí – duch by chtěl, ale tělo je slabé. Měli jsme katechismus během pravidelného vyučování. Tyto hodiny si brali kněží. Rektor sám učil v nejvyšších třídách. Měli jsme prázdniny, ale jen krátké, abychom chlapce ochránili před návykem na lenost. Cítil jsem, že se rádi vracejí do domu po každých krátkých prázdninách. Využíval jsem večer pomoci několika chlapců k udržování aktuálního stavu přehledu dárců a financí. Když některý z nich onemocněl, věnoval jsem se mu, abych mu pomáhal a dodával odvahu. Dělával jsem pochůzku po ložnici po večerní modlitbě, zastavoval se u každé postele a kratince se pomodlil za chlapce, který v ní spal. Věděli, že je ohlídám. Snažil jsem se být s nimi dokonce v době jejich her a odpočinku a podílet se na jejich činnostech, jak to jen bylo možné. Bratr Castelli, můj prefekt, který věděl o mém chatrném zdraví, mi zakázal hrát fotbal. Snažil jsem se ho přesvědčit a řekl mu, že budu hrát je na postu středního záložníka. Protože toho o hrách mnoho nevěděl, uklidnil se a dovolil mi hrát s chlapci. Malé ohlédnutí na život v Tirupatturu Bratr Filip, dobrodruh. Bratr Filip, Španěl, byl dobrodruh. Jako mladý muž – opravdu nevím, kolik mu bylo let, když k nám přišel – se rozhodl opustit rodné Španělsko a hledat dobrodružství. Neměl však peníze, aby si zaplatil cestu kamkoliv. Tak použil tu nejjednodušší, co byla – nastoupil na loď jako černý pasažér. Časem ho posádka objevila, ale to už byli na širém moři. Napřed ho chtěli prohnat „uličkou“ a pak vysadit na pustém pobřeží. A tak, když loď zakotvila v Johannesburgu, vysadili jej bez skrupulí na zcela cizí pobřeží. Snažil se uživit a dokonce se dostal s jedním partnerem, který vypadal jako místní, do slibného podnikání. Ale kumpán ho napálil a obral ho o všechno. Zase byl na dně. Aby se dostal pryč, rozhodl se pro „osvědčený“ postup. Nastoupil tajně na loď plující do Austrálie. Když dopluli ke kontinentu, ocitl se opět na ulici, sám a opuštěný. Poučil se z jonhanesbugských lekcí, pracoval sám na sebe a získal tolik, aby mohl slušně žít. Když se v Austrálii střetl se salesiány, začal s nimi pracovat a skončil tím, že se sám stal salesiánem. Ale život tam se mu nezdál dost dobrodružný, když žil v rozvinuté části světa. Když uslyšel, že v Indii potřebují další lidi, požádal o svolení odjet tam. Do Madrasu přišel s bratrem Dabovem. Do práce se vrhnul v North Arcotu. Poprvé jsem

ho potkal v Pallikondě, kde pracoval mezi nejchudšími lidmi. Miloval je. Žil v té ubohé, horké misii v primitivní chatrči. Krysy byly všude kolem, ohryzávajíce všechny jeho věci. Měly zcela volný přístup všude. Jednou se je snažil formálně vypudit exorcismem, a věřte nebo ne, opustily chatrč a nikdy ho už netrápily. Byl to muž velké oběti a hluboké víry. Nastartoval propagandu na získání prostředků pro svou práci mezi nejchudšími. Psal svým dobrodincům na kousky papíru získaných z došlých obálek; ale byl úspěšný. Jednou obdržel štědrý šek od kohosi z USA. Nechtěl, aby o tom sestry věděly, ale nevěděl, kam šek schovat. Udělal to originálním způsobem – přišpendlil šek na zeď. Sestra, která přišla při chvilce uklidit jeho chatrč, nepoznala, co to je. Myslíc, že je to cár papíru, spálila jej s ostatním smetím. Ubohý bratr Filip! Přišel o opravdu velký dar, ale dlouho se tím netrápil. Když jsem byl rektorem v Tirupatturu, přišel tam bratr Filip jako náš zpovědník. Chlapci ho měli rádi, vždyť vyhlížel tak důstojně se svým dlouhým, bílým vousem. Chodíval kolem hřiště, vypadal jako Santa Klaus a tucty malých dětí se k němu hrnuly. A on je podarovával krajíčkem chleba. Být s tímto důstojným mužem byla radost sama. Bratr Filip mi udělal starosti jen jednou. Smysl pro dobrodružství ho neopustil ani v pokročilém věku. Jednoho krásného rána přišel požádat o povolení jet do Benares. „Jak mohu ospravedlnit utracení tolika peněz na takovou dlouhou cestu, která vůbec nesouvisí s naší misií?“ „Nepotřebuji žádné peníze; zorganizuji si to z vlastního, chci jen vaše svolení“, řekl. Jak bych mohl něco odříct tak důstojnému a starému spolubratrovi? Dal jsem mu peníze, kolik jsem mohl. S malým ranečkem sbaleným do hadru přes rameno se bratr Filip vydal do Benares. Spával na nádražích, jedl co našel nebo mu lidé dali, a domů se vrátil asi za měsíc. Byl pohublý, unavený, ale byl šťastný – viděl Benares! (pozn. překladatele: dnes Varanasi, páté nejposvátnější místo hinduistů s mnoha chrámy a památkami). Na nemoci měl svou vlastní medecínu. Když jej zlobil žaludek, žádal bratry, aby mu donášeli malé limetky. Vydržel jich sníst tucty, dokud se neuzdravil. Od nás po čase odešel do Nagercoil, kde nakonec zůstal, jak si přál, sám na škole, kterou jsme předali laickému výboru. Potom jsme dostali zprávu, že je s ním zle a krátce nato zemřel. Dva bratři byli vyslání, aby zařídili převoz jeho těla. Byl květen, nejteplejší měsíc na jihu. Netrpělivě jsme očekávali návrat našich dvou vyslanců podporujíce je na dálku modlitbami. Důvěra, která jim byla dána, z nich udělala hrdiny. Neměli povolení k převozu rozkládající se mrtvoly v nejteplejším období roku a přitom přes hranice distriktů, aniž by kohokoliv informovali. Dokázali

uniknout pozornosti policejních stanic na více než tisícikilometrové vzdálenosti převážejíce hnijící tělo, které bylo cítit z otevřeného jeepu. Dorazili za hluboké noci asi v 11 hodin. Rozhodli jsme se zahájit pohřební obřady okamžitě, protože tělo bylo již ve strašném stavu. Naštěstí byl hrob již vykopán a ubohý bratr Filip byl uložen k odpočinku kolem půlnoci na hřbitově v Tirupatturu, kde leží doposud. Měl rád dobrodružné cesty a jeho poslední cesta – do vlastního hrobu – nebyla o nic méně dobrodružná, než ty jeho předchozí. Mrtvý muž, který ožil. Jeden z našich chlapců, jmenoval se Josef, onemocněl. Ošetřovali jsme ho doma a vytrvale se za něho modlili, ale jeho stav se rychle zhoršoval. Nakonec jsme se dohodli dát jej do nemocnice v 50 km vzdáleném Vellore. Bratr , který ho vezl do nemocnice dostal příkaz, vzhledem k Josefovu stavu, že v případě jeho smrti se mají obrátit, nejet do nemocnice a vrátit se domů. Nedlouho potom, byl jsem v polovině porady s chlapci, jsme uslyšeli hluk jeepu před branou. Byli jsme v šoku. Bylo jasné, že neměli dost času dojet do nemocnice. Josef byl najisto mrtev. Spěchali jsme s obavami otevřít bránu, ale díky Bohu, byl to falešný poplach. Vrátili se, protože si zapomněli vzít kapesníky! Z Josefa se stal salesián a kněz. Mrtvý muž, který ožil. Jeden z našich chlapců, jmenoval se Josef, onemocněl. Ošetřovali jsme ho doma a vytrvale se za něho modlili, ale jeho stav se rychle zhoršoval. Nakonec jsme se dohodli dát jej do nemocnice v 50 km vzdáleném Vellore. Bratr , který ho vezl do nemocnice dostal příkaz, vzhledem k Josefovu stavu, že v případě jeho smrti se mají obrátit, nejet do nemocnice a vrátit se domů. Nedlouho potom, byl jsem v polovině porady s chlapci, jsme uslyšeli hluk jeepu před branou. Byli jsme v šoku. Bylo jasné, že neměli dost času dojet do nemocnice. Josef byl najisto mrtev. Spěchali jsme s obavami otevřít bránu, ale díky Bohu, byl to falešný poplach. Vrátili se, protože si zapomněli vzít kapesníky! Z Josefa se stal salesián a kněz. Technická škola. Bratr Carreno byl posedlý myšlenkou, dát technickou výchovu všem našim aspirantům. Muselo to být v roce 1949, na jedné z jeho návštěv v Evropě, kde získal skupinu salesiánů, kteří měli zahájit technické vyučování v naší provincii.

Rozhodl, aby se začalo v Tirupatturu. Bylo to ovšem mnoho činností na jednom místě. To ve skutečnosti zatěžovalo komunitu. Už tak těch činností bylo na jeden dům mnoho – střední škola, sirotčinec a noviciát. Přidat k tomu ještě technickou školu bylo už moc, ale bratr Carreno měl své cesty. Peníze nebyly na nic, ale bratr Carreno byl dost „štědrý“, nechal vše na nás. Měli jsme úplnou volnost v tom, jak seženeme peníze. Dostal v Evropě nějaké použité stroje, ale trvale nám chyběly náhradní díly a příslušenství. Také jsme potřebovali nakupovat suroviny. Snažil jsem se dát každému oddělení co potřebovalo, ale trvale jsem narážel na velmi omezené zdroje. Naši specialisté si na mně zvykli a naučili se „množit chleby“ a drželi všechny dílny v chodu. Bratr Castelli, který byl prefektem, si byl vědom našich omezených financí a obsazoval vedoucí dílen s taktem diplomata. Do technické školy jsme nasadili bratra Hlonda. Měl dva známé bratry, jeden byl polský kardinál Hlond a druhý byl provinciálem polských salesiánů. On sám byl vysloužilý voják. Během války bojoval v oddíle obrněné armády generála Pattona. Byl velmi dobrý muž, vzorně zbožný. Bylo přirozené, že měl ještě některé zvyky, které nasbíral v armádě. Naučil se tam kouřit; po válce nebyl schopen se tohoto zvyku úplně zbavit. Byla to pro něho škola pokory, když mě přišel požádat o jednu cigaretu. Znaje velikost tohoto muže, který byl padesátník a starší než já, nabízel jsem mu při různých příležitostech jeden nebo více balíčků cigaret. Odmítal. „Prosím, dejte mi právě jen tu jednu, to stačí“, řekl skromně. Později pracoval v Kongu, v Africe. Byli zde i další: bratr Bugeia, Angličan, který ovládal tiskařský lis. Bratr František, Jugoslávec, byl skvělý tesař. Bratr Jan Kespret byl všeuměl, jak jsme tehdy říkali „fac totum“. Později se stal specialistou na ofsetový tisk. A řada dalších. Originální myšlenkou bylo zapojení technické větve do kolejního řádu a její otevření pro všechny studenty jako studijní předmět. To ale svádělo ke zhmotnění a tak byla technická škola přemístěna do Madrasu. Byl to Msgr. Matyáš, který si přál umístit školu do Basin Bridge v Madrasu. Byla s tím spojena jediná příležitost, kdy jsem odepřel bratru Carrenovi, co po mě chtěl. Když mě informoval o přemístění školy, zeptal jsem se, co bude s chlapci, kteří dělají technikům pomocníky v dílnách. „Ti zůstanou tady v Tirupatturu“ řekl. Já jsem namítl: „Vezmi s sebou i chlapce, nebudu schopen zajistit tady jejich další výcvik bez učitelů a zařízení“. A tak se stalo. Technické křídlo, se stroji, instruktory a chlapci se odstěhovalo do Basin Bridge. Zůstali jsme se střední školou, noviciátem,

sirotčincem a (později) kolejí. Noviciát v nebezpečí. Zahájili jsme noviciát a oddělili jej od pravidelných škol v Madrasu. Nepokládali jsme však tuto novou instituci za vysokou školu a čas běžel. Jednoho dne mě bratr Carreno jednoduše informoval: „Jdu do Madrasu udělat poslední pokus o uznání. Uspěji-li, bude dobře a v pořádku. Jestliže ne, pošlu ti telegram a ty musíš chlapce ihned rozeslat tam, kde mohou pokračovat ve studiích bez ohrožení své kariéry. Pošli do Bombaye chlapce z Goy, Tamily do Vellore a Malajsany do jejich domů.“ Byla to velká komplikace a reálné nebezpečí. Chápali jsme v jaké šlamastice provinciál je. S chlapci jsme zahájili nepřetržitou modlitbu. Není pochyb o tom, že to jejich modlitby odvrátily katastrofu. Škola byla uznána za univerzitu jako na zavolanou. Větší nebezpečí se však rýsovalo za obzorem, aniž o něm kdokoliv z nás věděl. Tato rána přišla ze zcela nečekané strany – od našich nejvyšších představených. Muselo to být v roce 1950. Obdrželi jsme informaci, že bratr Fedrigotti, generální prefekt – tehdy druhý muž v kongregaci – přijede do Madrasu. Nikoho nepodezíraje jsem i já odejel přivítat ho na letiště. Msgr. Matyáš nás všechny představoval. Když došli ke mně řekl: „ A toto je bratr Med, rektor noviciátu v Tirupatturu“. Bratr Fedrigotti úsečně prohlásil: „Oh, to místo, kde mají oves et boves et universa pacora“ pokračoval latinsky (ptáky, dobytek a vše co se hýbe = všechny druhy živočichů = pěknou sebranku). Byl jsem zaražen ale odpověděl jsem: „Ale také něco dalšího“. Obrátil se ke mně znovu a řekl docela nevybíravě: „Přijdu se na Vás do Tirupatturu podívat.“ V těch slovech bylo cítit divný, pronikavý a výhružný tón. A přišel. Připravili jsme decentní přijetí, nebylo toho moc, co nabídnout. Přenechal jsem mu svoji kancelář, jedinou slušnější místnost v domě. Sám jsem šel spát ke chlapcům. Příští šok přišel při první „řeči na dobrou noc“. Jednoduše řečeno, šla k nim dolů tato zpráva: „Chlapci, vy nemáte žádné povolání, bude lepší, když půjdete domů co nejdříve.“ Naštěstí chlapci moc nerozuměli co říkal, protože mluvil s americkým přízvukem (byl předtím provinciálem v USA). Hned po „dobré noci“ jsem se ho ptal, co tím přesně mínil. Promptně odpověděl: „slyšel jsem hodně o tomto noviciátě a přišel jsem jej zavřít.“ Představení v Turíně zřejmě obdrželi řadu „zpráv“ proti noviciátu z různých „zdrojů“ v Bombay a ze Severu. Tam byli důležití a vlivní salesiáni, kteří byli velmi skeptičtí ke všemu, co bratr Carreno dělal. Dokonce i nadřízení v Turíně jej označili přezdívkou „básník“ – snílek. Bylo to daleko později, když jsem zjistil celý rozsah

výhrad nadřízených v Turíně proti bratru Carreno. Ve skutečnosti byl genius, idealista zcela nezávislý na komfortu své odpovědné pozice. Dokonce i Msgr. Matyáš byl více předvídavý. Problém byl spojen s tím, že všichni v Tirupatturu a obecně na Jihu, jsme byli mladí a nezkušení. S naším míněním se moc nepočítalo, pokud se lišilo od těch zkušených, vážených a starších bratrů ze Severu. Bohužel všichni byli moc daleko, aby mohli přesně vidět, co se u nás dělo. Byl jsem šokován, když jsem slyšel rozsudek nad námi a nad institucí. Měli jsme v Tirupatturu 150 aspirantů a cítili jsme, že dílo jde velmi dobře. Ukončit je, by nemělo žádný smysl. Tak jsem odpověděl: „Ale bratře, před přijetím tak drastického rozhodnutí máte povinnost přezkoušet fakta a ohodnotit vše, co můžete vidět na vlastní oči.“ „Proto jsem přišel“, řekl. Nařídil jsem všem vedoucím, aby s ním mluvili otevřeně a jasně o všem. Žádal jsem chlapce, aby za ním osobně přicházeli a mluvili s ním o sobě, podobně jako když přicházejí za mnou na své „manifestace“ – jejich konverzace se mnou bývá otevřená a volná. Bratr Fedrigotti přezkoušel vše úzkostlivě přesně, vyslechl všechny vedoucí, mluvil se všemi chlapci jednotlivě. Stál jsem stranou a nechával zcela volný průchod všemu, co se dělo, ale strávil jsem svůj čas většinou na modlitbách. Situace byla vážná, ba kritická. Bude-li tato práce zastavena v tomto stadiu, vrátí práci kongregace v Indii o několik desetiletí zpátky. Jsem si jist, že mnoho dalších, mně neznámých, se modlilo podobně jako já. Všechno to trvalo celých dlouhých deset dní. Když bylo vše skončeno, přistoupil jsem k bratru Fedrigottimu s nemalými obavami. „Tak, jaké je Vaše rozhodnutí?“, zeptal jsem se. „Viděl jsem všechno a každého a myslím si, že je to v pořádku“, řekl. Jaká změna z předchozího „Jděte domů“ na konečné „OK“. Pak poznamenal: „Šest z těch chlapců by nemělo pokračovat“. Asi mu nedali o sobě dobrý obrázek. On ale dále dodal: „Ale Vy jste rektor. Dávám jen malou radu. Je to ve Vaší pravomoci.“ Potom odešel do Kotagiri, aby se setkal s kleriky, kteří všichni prošli Tirupatturem a studovali filosofii. Setkání s nimi ho ubezpečilo, že jdeme správnou cestou. Jen na okraj je užitečné vzpomenout, jak o mnoho let později, když jsem byl provinciálem a měl jsem sezvány rektory, vykládal jsem jim o všem, co je napsáno výše a nakonec jsem mohl prohlásit: „Jeden z těch, co byli určeni k poslání domů, je zde dnes přítomen a účastní se jednání jako rektor.“ Po těchto zkušenostech se myšlenka noviciátu mladších chlapců ujala. Nyní má každá provincie podobnou instituci, a to vše díky bratru Carreno, geniovi, který byl odvážný a svatý stejnou mírou. Má-li dnes Indie devět

salesiánských provincií, kypících energií, má-li Indie druhou největší salesiánskou komunitu na světě, je to vše dík práci zahájené v roce 1942, jako reakci na beznadějnou situaci, ve které se ocitlo 13 „sirotků“, kteří poslechli charismatického visionáře, bratra Carreno. Jsme ovšem daleko od tvrzení, že na našem způsobu plnění úkolů, bylo vše dokonalé. Je ale něco dokonalého v lidské společnosti, včetně svaté Matky Církve? Bůh má své cesty, jak přinést dobro i od nedokonalých. Rád bych doplnil úvahu na závěr toho všeho. Tirupattur byl studentský domov se záměrem. Jsem zvědavý, zda někdo plně ocení, čeho všeho bylo dosaženo v salesiánských domech, jestliže byly vedeny podle systému Dona Bosca. Není to instituce, kde by chlapci byli z nutnosti nebo dokonce z donucení. V noviciátě v Tirupatturu, kam jsme brali mladé hochy všech životních osudů, jsme museli být přiměření v každém okamžiku. V zásadě platilo: „omnia probate, quod bonum est tenete“ – vyzkoušejte všechno a držte se toho co je dobré. Byl jsem si vědom toho, že mnoho chlapců nechce nebo nemůže vytrvat do konce. Ne všichni z nich byli určeni pro zasvěcený a kněžský život. Obvykle přicházeli s opravdovým požadavkem udělat pokus, my jsme jim ale vždy dávali volnost odejít, kdykoliv budou chtít. Spíše jsme my sami dodávali odvahu těm, co nechtěli odejít, protože měli pocit viny, že chtějí změnit cestu svého života. Zacházeli jsme s nimi s respektem. Měli jsme je rádi a oni milovali své vedoucí, kteří byli vždy na jejich straně, ne jako policajti, ale jako přátelé, kamarádi a starší bratři, kteří se o ně starají. Atmosféru tvořila zbožnost, stálá aktivita, živé hry a dobrá hudba. Toto ve spojení s důvěrou k nadřízeným včetně rektora, který je v duchu salesiánské tradice o vše pečujícím otcem, rozvíjelo přirozenou náklonnost k ostatním, jako v jejich vlastní rodině. Když to kdokoliv chtěl opustit, měl jsem zvyk probrat s ním důvody pro jeho rozhodnutí. Žádal jsem jej, aby si dobře vybral z rozdílných povolání v životě, jelikož zasvěcený život není pro něho vhodný. Chlapci, se kterými se jednalo v lásce, obvykle pochopili a přijali skutečnost. Dokonce, když nakonec odešli, zůstala jim náklonnost k jejich dřívějším nadřízeným. Jsem si jist, že konkrétní příklad bude lepší, než jakékoliv další rozbory. Dovolte mi tedy, abych ocitoval celý dlouhý dopis (respektuji právo na soukromí a tak vypouštím detaily, které by mohly vést k určení pisatele), který jsem obdržel od někoho, kdo opustil Tirupattur snad před 40 lety. Mluví sám za sebe. Drahý, ctihodný Otče, Píši tento dlouhý dopis plný díkůvzdání Bohu, vděčnosti Donu Boscovi a lásky k Vám. Považuji se ve svých 65

letech na vrcholu života a jsem zcela přesvědčen, že v nejdůležitějším a rozhodujícím období mého života jste mě provázel Vy, poslaný Bohem. Kdybych se nedostal do Tirupatturu (dále píše TPT) a kdybyste mne neobdařil takovou láskou a péčí, často radou a doprovázením, nejen já, ale také všichni moji bratři a sestry a také moji rodiče, by se ocitli na dně. Bůh nám žehnal skrze Vás. Do TPT jsem přišel v roce 1948, když jste tam dělal rektora. Nechte mě vyprávět jeden příběh, to Vám pomůže si mne připomenout. Během měsíce po mém příchodu do TPT, vás informoval bratr …, že můj otec zabil člověka. Proto jste mě mohl poslat domů. Ale vy jste si mne zavolal jednoho dne k sobě a řekl mi tu novinu o otcově zločinu. Tehdy jsem nerozuměl všemu, co jste mi říkal. Nerozuměl jsem dobře anglicky. Teprve později mi došlo, jak velkoryse jste mi povolil dále studovat. Moje studia by totiž mohla skončit ještě ten rok. Můj pobyt v TPT byla nejšťastnější doba mého života, nejužitečnější období a také nejhodnotnější. Zvykl jste si volat mne mazlivým jménem, … . Studoval jsem, hrál si a radoval se ze života. Byl jsem v Boží péči, formován pro svou budoucnost. Mohl jsem zde studovat 5 let. Po dokončení prvního ročníku středního stupně, přišel čas soudního procesu s mým otcem. Hrozil mu trest smrti. Pak jste si mne jeden den zavolal k sobě a dlouho se mnou láskyplně a moudře mluvil. Teď už vím, že to ke mně Vašimi ústy mluvil Bůh a dával mi rady do mého budoucího života. Řekl mi, „Josefe (jméno je změněno) tvým povoláním je pečovat o své sestry a bratry. Musíš jít domů a udělat to.“ Vzal jsem si Vaši radu k srdci. Neplakal jsem. Cítil jsem Boží vedení skrze vás. Viděl jsem Boha ve Vás. Když jsem řekl svým důvěrným přátelům, že opouštím TPT pro dobro, ptali se mě, „Proč nepláčeš?“ Řekl jsem jim, že jsem přesvědčen, že Bůh mne posílá domů, pomáhat mým drahým. Dojel jsem domů. Můj příjezd byl pokládán za hanbu pro rodinu. Pohrdali mnou a nenáviděli mě všichni. Jak mezi nimi vypadá ten, co opustil seminář. Nemohl jsem to snést. Neudělal jsem nic zlého. Přišel jsem jim pomáhat. Nikdo mi nevěřil. Připomněl jsem si Vaši radu a modlil se. Pracoval jsem tvrdě pro rodinu, dělal jakkoli ponižující práci, jen abych získal dost peněz na stravu pro všechny drahé. Pracoval jsem dnem i nocí. Moje mladší sestra již dříve přestala pro chudobu chodit do školy. Rozhodl jsem se posílat všechny další do školy. A chodili. Obstarával jsem pro ně jídlo, oblečení, knihy a peníze. Někteří dobří sousedé mi pomáhali.

Případ mého otce se dostal před soud r. 1953. Nikdo nebyl schopen nalézt nějakou cestu, jak se vyhnout trestu smrti. Ale Bůh vyslyšel naše modlitby a on byl zázračně očištěn. Bylo by to dlouhé povídání o tom, jak Bůh intervenoval. Ačkoliv byl otec osvobozen, nekál se. Stával se horším a horším, vše proměnil na kořalku. Matka a jedenáct dětí nemohly nikdy strávit den v klidu. Násilí a mučení pokračovalo. Nebyl jsem schopen vydělat dost pro všechny.Často jsem spal jinde. Stával jsem se nejposlednějším kulim, často spával na verandách obchodů nebo pod stromy. Nyní se divím, jak mne Bůh usilovně držel ve svých rukou. Oženil jsem se 1957. Byl jsem tak chudý, že jsem si musel vzít postiženou ženu s rozštěpem patra. Ale s ní mi Bůh také žehnal. Znamenalo to obrat v životě mém i mé rodiny. Když se ve farní škole uvolnilo místo, zajímal jsem se o ně, ale nebyl nikdo, kdo by mne doporučil. Tak jsem pokračoval ve svém tvrdém životě. Můj otec zatvrdil své srdce proti mně.Zřídka jsem mohl být se svou ženou doma. Požádal jsem vás, abyste mi poslal moje vysvědčení a vy jste to laskavě udělal. Ukázal jsem je našemu faráři. Přesvědčil se, že mám dobré vzdělání a ovládám dobře angličtinu. Během několika měsíců mne částečně zaměstnal ve škole. Tak jsem se stal učitelem. Plat byl 25 rupií za měsíc. Tři dny jsem učil ve škole a ve zbývajícím čase jsem posluhoval.. Mnoho lidí si myslelo, že je to pro učitele ostuda. Ale nestaral jsem se o to. Byl jsem na to hrdý, protože to byla formace, kterou jsem dostal na TPT pro práci a život. Moje láska k mým blízkým byla pro mne povzbuzením, abych pracoval tvrději. Věřil jsem, že toto je moje opravdové povolání. Moje rodina měla již jedenáct dětí. Já jsem byl nejstarší, měl jsem 5 bratrů a 4 sestry. V roce 1961 jsem byl vybrán do učitelského kurzu na zvýšení kvalifikace. 1962 nastoupila na školu pro ošetřovatelky moje sestra. Cítil jsem trochu uspokojení. Bůh nám žehnal i nadále. Během následujících 15 let devět z jedenácti se dostalo do státních služeb. Já jsem učil na farní škole. Tři bratři a pět sester bylo v Severní Indii, sedm z nich v Nagpuru a jeden u letectva. Starší pomáhali mladším. Vnitřní oddaná láska nás vedla k tomu, abychom si navzájem pomáhali. Nemohl jsem nechat své peníze pro mou vlastní rodinu, protože potřeby celé rodiny ležely na mě. V roce 1971 už jsem měl čtyři děti, dva chlapce a dvě děvčata. Rozhodl jsem se najmout si dům. Potom mi sourozenci dali peníze, abych si koupil parcelu. V roce 1980 jsem si postavil vlastní dům. Můj první syn nemohl

mnoho studovat, zdědil vadu řeči po matce, měl také rozštěp. Ale měl jsem ho nejraději. Můj druhý syn studoval dobře. Dosáhl M. Sc. A nyní pracuje v Bhaba Atomovém výzkumném středisku v Kalkatě. Je ženatý a má dvě děti, žena má také titul M. Sc. a B. Ed., dosud nepracuje. Také první dcera studovala velmi úspěšně (M. Sc. matematiky a B. Ed.) a pracuje v bance. Je vdaná a má dvě děti. Nejmladší, dcera, je ošetřovatelkou, vdaná, má dvě děti. Takže jsem dědeček 8 vnuků, 4 chlapců a 4 děvčat. Ze školy jsem odešel v 1989. Mám penzi 1900 rupií měsíčně. Něco si ještě přivydělám učením angličtiny. Mám příležitost mluvit se studenty o Ježíši, když učím angličtinu. Vybírám si verše a příhody z Bible k učení slovíček, větné skladby a mluvnice. Tak rozsévám semínka. Bůh je pak nechá klíčit a růst. Přestože jsem byl jen připraven pro studium na universitě, jsem pyšný na vynikající vzdělání a formaci, kterou jsem dostal od TPT. Kdyby nebylo Vaší lásky a mírnosti při vašem přesvědčování, byl bych zničen; moji bratři a setry by živořili. A dnes není v našem okolí rodina s tak mnoha zaměstnanými lidmi. Radil jste mi:“Jdi domů a pomáhej svým bratřím a sestrám, to je tvoje povolání.“ To ke mně mluvil skrze Vás Bůh .. Vzal jsem si vaši radu k srdci a žil ji. Bůh sešle časem požehnání každému. Je mnoho událostí, které to dokazují. Nyní jsme šťastní a žijeme v pokoji. Musím vám říct, co se stalo mému otci. Byl to darebák, pijan, vrah, nevím co ještě zlého. Nikdo ho neuhlídal. Nebál se ničeho. Byl vždy zuřivý a krutý k nám všem. Nikdo neočekával, že se může obrátit k lepšímu. Byl jsem jeho špatné svědomí, protože viděl, že Bůh žehná všemu, co dělám. Naše rodina a příbuzní i sousedé mě měli rádi a vážili si mě víc, než můj otec. Věřil, že jsem si usurpoval lásku a úctu, která patřila jemu. Zvykl si mě pronásledovat, jak mne uviděl. Utíkal jsem. Ale Bůh určil jinak. Můj otec částečně oslepl. To byl začátek jeho obrácení. Dal jsem ho do nemocnice na ošetření. To na něj hluboce zapůsobilo. Držel jsem ho za ruku. Odpustili jsme si a začali se mít rádi. Odevzdal se mi. Požádal jsem ho, aby šel se mnou do kostela. Oba jsme vešli do liduprázdného kostela a modlili se spolu. Měli jsme společně zpověď a byli spolu u svatého přijímání. Vzal jsem jej jeepem k sobě domů. Zůstal se mnou více než 14 dnů. Společně jsme se modlili. Společně jsme jedli. Moji vnuci byli jeho milými pomocníky. Když se vrátil domů, pravidelně jsem mu nosil léky.

Jednou, když jsem byl u něho, jsem si četl noviny. Nikdo další nebyl poblíž. On sám mi připravoval sklenici horké kávy. Přinesl ji spolu s datlemi a chalvou na tácku a řekl: „Vezmi si a sněz to“. Bylo to obvyklé, kdyby tím nebylo míněno něco hluboce citlivého. Pochopil jsem to. Slzy mi vstoupily do očí. Viděl jsem slzy i v jeho očích. Žádal jsem mlčky jeho odpuštění, učinil víc než já, jeho tvář se rozjasnila. To se přihodilo v dubnu 1997. Zemřel 7. srpna na srdeční mrtvici. Nemohli jsme udělat ,nic pro jeho záchranu, zemřel cestou do nemocnice. Dva dny byl v mrazničce. Na pohřeb přijelo všech jeho jedenáct dětí. Všichni plakali, já ne. Proč? Dostal jsem přece jeho požehnání, odpuštění a to nedostal nikdo jiný. Milý otče, Chci s úctou říct, že Bůh byl se mnou po celý můj život. Je se mnou nyní a bude navždy. Neučinil mě boháčem, mám jen kousek půdy a malý domek. Nemodlil jsem se o zdraví. Bůh mi dával, co bylo pro mne dobré – dobré bratry a sestry, dobrou ženu a čtyři hodné děti a osm vnoučat a zdravé tělo, spokojenost v chudobě a život v pokoji. Snažím se vkládat znalosti angličtiny do mladých a budu to dělat tak dlouho, dokud budu moci chodit a mluvit. Prosím napište mi dopis. Přijedete-li do Jižní Indie, dejte mi vědět. Chci se s Vámi sejít. Mohu jet i do Kalkaty. Budu zkoušet se s Vámi sejít. Modlím se za Vás. Prosím i Vás o modlitbu za mne a moje milé. Váš v Ježíši Kristu Josef

Nemyslete si, že je to jen tento případ. Ještě nyní si dopisuji s ostatními ex-Tirupatturáky. Někteří z nich dokonce podporují naše chlapce svými dary. Salesiánský systém je v praxi obdivuhodný. Vychovává mladé a nepůsobí zahořklost ani u těch, kteří odejdou. Musíme pamatovat: „Vedlejším produktem našeho noviciátu jsou dobré rodiny“. Do Kotagiri a vpřed. V roce 1954 uvažoval otec Pianazzi, že mě dá z Tirupatturu pryč. Zdálo se mu, že jsem tam už dlouho. Nakonec to uskutečnil o rok později, v roce 1954. Byl jsem smutný, protože jsem měl chlapce rád a práce s nimi se mi líbila. Místo jsem přenechal bratru Di Fioremu. Doporučil jsem jej jako svého nástupce, protože se mnou dobře pracoval několik roků.

Ale když přišel čas odjezdu, zjistil jsem, že jsem příliš vázán k místu, pro které jsem byl určen a kde jsem prožil devět dlouhých let. Abych zabránil zbytečnému lítostivému loučení, poslal jsem všechny chlapce na prázdniny. Potom jsem připravil celý dům i svůj pokoj na předání novému rektorovi. Ale když dorazil a já jsem jej posadil do svého křesla, abych mu předal dokumenty a registry, všechno na mne padlo. Tak jsem neodkládal odjezd. Vůbec je lepší neohlížet se zpět! Když jsem se dostal do Kotagiry, srdečně mne přivítali. Byli to všechno moji bývalí chlapci z Tirupatturu a vzájemně jsme se znali. Nepředpokládal jsem žádné komplikace a těžkosti. Ale okamžitě jsem zjistil, že bratři měli malou úctu k bývalému rektorovi, otci Bernikovi. Bratr, který k němu měl proslov na rozloučenou, byl mírně řečeno lehkomyslný. Dělal si z něj blázny a žerty. Pravda, byl jsem v domě zcela nový a znal jsem bratra. Řekl jsem celé komunitě, že jsem nešťastný, jak se chovají k tak ctihodnému a svatému knězi a svému bývalému rektorovi. Byli přirozeně šokovaní z mého napomenutí, ale myslím si, že to potřebovali. Brali všechno lehkovážně a potřebovali více zdvořilosti a jemnosti. Dotyčný bratr strávil ještě nějakou dobu v Kotagiri, ale odešel na lepší. Nebyl špatný, byl inteligentní, ale lehkovážný. V Tirupatturu byli nadřízení jednotní, jako jedno mužstvo; ale v Kotagiri to bylo jinak. Otec Albizurri byl prefektem. Byl to silný Bask, plný života. Otec Seeber byla složitá povaha, býval velmi populární u sv. Bedy v Madrasu. Byl však velmi zbožný. Otec Papes byl profesorem filosofie, svědomitý učitel. Velmi miloval gregoriánský zpěv. Když jsme ve svatém týdnu nezpívali všechny odpovědi, přezpíval si je všechny sám ve svém pokoji. Byl rád v knihovně a není proto divu, že byl poslán do Říma pracovat do knihovny v Atheneu. Otec Paul Basgier, Polák, byl naším zpovědníkem. Byl to dobrý a pozorný muž, ale trochu pohodlný. Měl specielní pokoj, protože trpěl strachem, pravděpodobně pozůstatek jeho zkušeností z nacizmu. Měl trvale strach před nepřítelem. Přepadení Polska ho pronásledovalo. Byl s námi i španělský bratr, později vynikající misionář v Assámu. Já jsem byl jako obvykle nejmladší mezi kněžími, ale snažili jsme se pracovat, jak jsme uměli nejlépe. Kotagiri je příjemné místo s báječným podnebím a kopci zvoucími k výletům. Vlastnili jsme malou čajovou plantáž, která nám přinášela příjmy z prodeje čajových listů. A dále nám dávala zahrada a farma dostatek vajec, masa a zeleniny. To vše spravoval bratr Ludwig Zagreb, Jugoslávec, který se zachránil útěkem z komunistické Jugoslávie, kde Tito zabil tisíce lidí. Zemědělství se vyučil v Itálii. V domě jsme mívali často návštěvy. Osobnosti, jako biskup z Ooty, arcibiskup z Bangalore a další, rádi

přicházeli odpočinout si v našem pohostinném domě a chladném podnebí. Tak to šlo tři roky. Potom otec Pianazzi rozhodl přesunout studenty filosofie do Yercaudu. Už nevím proč; ale přesun se odbyl hladce. Problematičtější to bylo s financemi. Je pravda, Yercaud, kde byl otec Sola novicmistrem, měl dobrou pověst a stačil jak pro noviciát, tak pro ročníky filosofie. Můj příští přesun byl do Basin Bridge v Madrasu. Tam byl přemístěn zbytek tříd z Kotagiri a tato horská stanice zůstala prakticky prázdná, aby sloužila jen pro odpočinek. Bylo to dobré rozhodnutí a bratři je přivítali. Já jsem tedy byl požádán, abych šel do naší technické školy do Madrasu, kam přešlo mnoho bratří z Tirupatturu. Já jsem dostal místo rektora, otec Castelli, který zde udělal mnoho dobrého, byl totiž potřeba jinde. Ten den co jsem se ujal funkce, byl velký vítr a přívalový liják. To pobořilo hodně zdí. Bylo to divoké přivítání. Ale zeď nezeď práce musela pokračovat a šlo to dobře. Otec Basgier byl farním knězem i zpovědníkem chlapců. Otec Duca byl prefektem. Chlapci byli chudí, ale přístupní a dobře ovladatelní. Také dílny se vylepšily díky bratřím Hlond, Manzana, Bugeria, Francis a John. Nedostatek peněz byl trvalý a je pochopitelný, ale snažili jsme se jej řešit, jak to jen bylo možné. Zahájil jsem propagaci pomoci chlapcům. Bylo s podivem, že i mezi těmito ubohými hochy byla povolání. Bylo to výsledkem působení otce Castelliho. Jeho příklad byl opravdu velmi nakažlivý a byl pro nás dobrým dědictvím. Často žádal chlapce, aby se modlili za naléhavé potřeby a provázel je při modlitbě. A milost přicházela. Svatost vždy přitahuje a přináší ovoce. Moje působení v Basin Bridge jako rektora bylo krátké, všeho všudy tři měsíce. Neočekával jsem změnu a ta přišla zčista jasna. Náš provinciál, otec Pianazzi odjel do Itálie na generální kapitulu. Byl dokonce požádán, aby v předstihu připravil materiály pro otce kapituly. Byl k tomuto úkolu vhodný, jsa mužem učení a zkušenosti. Otec Ricceri a ostatní představení ho měli rádi a chtěli, aby obohatil celou kapitulu. Popřáli jsme mu šťastnou cestu a rozloučili se s ním. Nečekali jsme, že je to sbohem našemu provinciálovi. Nečekané uposlechnutí. Všichni jsme se modlili za zdar generální kapituly. Nezdálo se, že by mělo dojít k nějakému překvapení. Církev pracovala na 2. vatikánském koncilu, ale ovoce teprve dozrávalo. Během sezení jsme dostali zprávu, že otec Pianazzi byl zvolen jedním z Councilllors (radní) hlavní rady. Nedivili jsme se, ale byli jsme rádi, že byl zvolen ten správný muž. Kdo však bude příštím provinciálem v Madrasu? To nás teď zajímalo.

Brzo po kapitule se otec Pianazzi vrátil, ale byl trochu rezervovaný a neřekl nám žádné zprávy. A my jsme nebyli žhaví otevřeně se ho dotazovat, protože jsme čekali jmenovací dopis od generálního představeného. Připomínám, jak se mnou otec Pienazzi tvrdě mluvil a přehlížel mě. Já jsem se nikdy nesnažil zavděčit nadřízeným a jeho mlčení jsem považoval za významné. Když jsem šel jeden večer do Basin Bridge, zavolal si mě a požádal, abych za ním zítra ráno přišel. Věřil jsem, že mi chce říct něco důležitého a tak jsem přišel včas. Bez obalu mi bylo řečeno: „Vy jste proviciál“. Chystal jsem se zeptat, jestli to považuje za tak jednoduché říci mi tak neočekávanou věc. Ale on mne krátce odbyl: „Jsem tady, abych Vás informoval a ne abych s Vámi diskutoval“. Nebylo co říct, jen přijmout. To bylo vše. Neřekl mi nic víc. Byl jsem zcela mimo. Přemýšlel jsem, co udělat nejdřív. Znal jsem mnoho provinciálů, ale nikdy mne nenapadlo, že se provinciálem stanu. Cítil jsem se zcela nevhodný. Ale vše bylo jasné i když to nebylo na papíře. Byl to generální představený, otec Ziggiotti, kdo mne v roce 1958 ustanovil provinciálem. Naštěstí přijel na vizitaci otec Bellido, člen vrchní rady. To byla pro mne záchrana. Když přijel, požádal jsem jej, ať si provicii prohlédne jako svou a udělá zásahy, které považuje za správné. Mezitím jsem se rozhodl projít celou provincií, abych viděl co mohu udělat. Také jsem chtěl poznat, jak spolubratří přijali moje jmenování. Ještě jsem nevěděl přesně, co dělat, ale rozhodl jsem se, pracovat co nejlépe. Mimo to, Bůh je Pánem všeho, a nikdy neopustí ty, kteří poslouchají a snaží se o nejlepší. Tak jsem byl provinciálem, ale jak začít. Prvním úkolem bylo stanovit dobrého tajemníka. Otec Meliga, který byl naším prefektem, když jsem přišel do Tirupatturu, byl nějaký čas i tajemníkem otce Pianazziho. Bylo o něm známé, že nebyl moc vstřícný a měl zcela odlišnou povahu od mojí. On cítil totéž a nebyl si jistý, jak rozhodnu. Otec Dabove mi navrhl, ať jej oslovím a požádám ho, aby mi dělal tajemníka. On byl rád, že mu důvěřuji a souhlasil. Naneštěstí nemělo toto upořádání dlouhého trvání. Otec Meliga se narodil v Turíně a byl pro tuto arcidiecézi vysvěcen. Dostal povolení stát se salesiánem. Byl přijat a odešel na misie do Indie. Proto jsme se potkali v Tirupatturu. Svou práci dělal dobře a strávil tam mnoho let. Vždy trpěl velkými bolestmi hlavy. Měl radost, že byl jmenován tajemníkem, ale brzy začaly jeho potíže s bolestmi hlavy. Jednou jej uviděl otec Tuena a prohlásil: „Otče Meligo, vy musíte mít rakovinu!“ Byl vždy velmi citlivý a když to uslyšel, byl šokován a od té doby přestal mluvit. Navštívil lékaře a ten potvrdil, že se jedná o rakovinu mozku. Byl ihned operován. Čekali jsme venku na zprávy. Když vyšel hlavní chirurg, řekl nám, že tumor byl prorostlý do hloubky a není žádná naděje na vyléčení.

Tak nás můj sekretář opustil. A opět mi poradil Otec Dabove, že otec Oreglia bude ten správný a já radu přijal. A skutečně, otec Oreglia, byl mým velkým pomocníkem po celou dobu mého působení. Byl velmi výkonný a dobrý společník. S ním a otcem Dabovem se dobře pracovalo. Byli to praví salesiáni, příkladně zbožní a tvrdí dříči. Práce v provincii Celá jižní Indie patřila pod naši provincii. Tehdy byl centrem Madras. Ale patřily do ní celý Tamilnadu, Bombay, Goa, Kerala a Sri Lanka. Později byly přidány ještě státy Andhra a Karnataka. Bylo to dost, abych se polekal. Ale nikdy jsem nezapomněl, že Bůh je všude a my stojíme před jeho tváří. Ale jak být ve styku s jednotlivými domy? Pravda, vlaky a autobusy byly všude, ale bylo jimi složité cestování. Msgr. Mathias byl záchranou. Věnoval Provincii velkého Chevroleta. Ale já jsem nepovažoval za přiměřené a nákladné jezdit tak velkým autem. A navštěvovat naše chudé domy a často ubohé misie tak luxusním vozem a předvádět se jako „barra saheb“. Rozhodl jsem auto prodat a koupit skútr, který jsem považoval za přiměřenější a kompatibilní s mým náboženským životem a prací. Skútr vypadal skromněji a mně docela vyhovoval. Neměl jsem rád, když mi lidé sloužili. Na skútru jsem obsáhnul celou provincii, držel se na nižší úrovni a hlavně jsem byl soběstačný. Dlouhé cesty mi přinášely odpočinek si a uvolňovaly napětí. Byly cvičením pro moje tělo a udržovaly dobře moje reflexy. Také mi dovolovaly modlit se o samotě a nahlas. Byl mi doporučován silnější motocykl, ale já jsem dal přednost skútru také proto, že měl rezervu pro případ píchnutí. Otec Bellido shledal provincii v pořádku a odejel. Co by také mohl po otci Pianazzim najít? Já jsem začal navštěvovat domy jeden po druhém, jednak abych se představil a také zkontroloval stav. To mne stálo nějaký čas. Mnoho času jsem strávil v kanceláři, ale měl jsem zdatné spolupracovníky. Otec Dabove byl ekonom a nechával jsem mu všechny finanční záležitosti. Byl odpovědný a pečlivý pracovník. Otec Oreglia byl přesný ve své roli tajemníka. Organizoval celou kancelář, kromě mojí soukromé korespondence. Nikdo nemůže říci, že za mne někdo psal dopisy. Po návratu z dlouhé cesty jsem se nejdříve okoupal, protože jsem se potřeboval ochladit. Potom jsem prohlédl tisk, který došel během mé nepřítomnosti, abych se dověděl, co se dělo. Pak jsem roztřídil poštu, která se nahromadila na stole, abych odpovídal podle důležitosti, protože spolubratři čekali na mou odpověď. To mi zabralo hodně času. Kromě toho se konaly také porady. Nebyly

ovšem tak časté jako nyní. Měl jsem dobrou sestavu poradců: otce Dabove, Sandanam, Tuena a další. Když jsme posoudili stav provincie, jak jsme ji přejali, shledali jsme ji v pořádku a naše postavení bylo dobré. Mohli jsme s důvěrou čelit výzvám. Vládl dobrý duch a z formačních domů přicházely větší skupiny bratří a kněží, takže jsme se rozhodli nejen udržet stávající domy, ale připravovat i zásadní rozvoj provincie. A z Boží milosti jsme dostávali pozvání, odkud jsme to nečekali. Marie nás viditelně vedla a bratři byli připraveni udělat, co jsme po nich chtěli. Pro úctu všech spolubratří bylo pro mne snadné požádat je o pomoc, kterou štědře a ochotně nabízeli. A Bůh nám přál, abychom nikdy nepociťovali nedostatek. Tehdy jsme byli turínským ústředím postaveni před úkol konsolidovat celou kongregaci. Existující centra měla být posílena a neměly být otevírány žádné nové domy. V zásadě to bylo v pořádku, poněvadž ukvapené otevírání nových domů mohlo zeslabit ducha kongregace. Nadšení některých bratří směřovalo do mnoha stran a mohlo způsobit chaos. Byli jsme připraveni dodržovat příkazy dané kongregaci, jako celku. Avšak v provincii Madras jsme měli silné postavení. V North Arcot jsme měli dobře fungující aspirantát a mnoho nových povolání plnilo naše formační domy. Všichni byli smysluplně zaměstnáni. Otec Mallon to dobře charakterizoval, když řekl: „Potřebujeme dosti bratrů a otců v domě minus jedna“. Byli jsme vděční nadřízeným, když uznali, že máme dosti lidí i prostředků na nové projekty. Předložili jsme je ke schválení a byly shledány smysluplné. Historie ukázala, že kongregace mohla v Madrasu a na jihu růst a že jsme byli schopni pomáhat jiným provinciím vysíláním našich misionářů. Stačí se podívat do výkazů kongregace. Ty ukazují, že Indie je nyní druhá v počtu členů za Itálií, ale jistě se brzo dostane na místo první. Indické provincie se plní mladými lidmi, zatímco evropské provincie mají většinou starší bratry. Bůh inspiroval otce Carreno pro projekt silného aspirantátu v Tirupatturu, který potom následovaly ostatní indické provincie. Přineslo to nečekané plody v celé Indii a nyní se rozlévá do ostatních částí světa. Když jsem se díval na mapu provincie, viděl jsem, že jsme dobře usazeni v Madrasu, Bombay, Goa a začínáme v Kerale. Ale celá centrální vrchovina je bez naší přítomnosti. Na Srí Lance je jeden salesiánský dům, ale více se tam nedá dělat pro rozdílnou situaci s nepřekonatelnými problémy. Do Keraly jsem moc nechtěl, poněvadž tam působilo už mnoho katolických institucí a farností. Podle mne nebylo potřeba jít do prostoru Syrského ritu, neboť jsem cítil, že tam nejsme potřeba. Mezitím jsme přemýšleli, co dělat a kde začít. Ale Boží Prozřetelnost nám dala první úkol, který byl splněním

přání bývalého provinciála. Byla to škola v Egmore, Madras. Egmore je noblesní čtvrt Madrasu poblíž nádraží. Bohatý muž De Monti poskytl arcibiskupovi Mathiasovi dobrý kus země na školu. Byla to čtvrt střední třídy, kde žily mnohé katolické rodiny. Arcibiskup dar přijal a slíbil, že tam škola bude stát. Napřed se obrátil na jezuity. Ti začali plánovat a shromažďovat prostředky. Ale návrh neprošel jejich ústředím a ubozí jezuité museli poslechnout. Projekt osiřel. Ale slib je slib a tak se arcibiskup obrátil na otce Pianazziho, tehdejšího provinciála a ten slíbil pomoci v tak naléhavé záležitosti. Ale v tu dobu byl zvolen do rady a tuto záležitost jsem převzal já. Moji poradci nebyli pro, protože škola by sloužila jen lepším vrstvám společnosti. To přišlo později vícekrát do úvahy, protože jsme školu nemohli udržet v našem charisma. Sdělil jsem generálnímu představenému naše stanovisko, ale dostal jsem odpověď, že je třeba pomoci arcibiskupovi. Tak jsme tento úkol přijali z poslušnosti a škola se stala nedůležitější v Madrasu a mnoho katolíků na ní získalo dobré vzdělání. A zase Don Bosco, Irinjalakuda byla škola, kterou jsem nechtěl. Byla to škola, která dělala potíže našemu salesiánskému svědomí. Skupina dobrých lidí z Keraly nás požádala, abychom zřídili školu pro jejich děti. Chtěli také ubytování, aby ji mohly navštěvovat i děti ze vzdálenějších míst. Problémem bylo, že škola byla v místě náležejícím do Syrské farnosti. My jsme ale souhlasili, že naši bratři působící ve škole budou sloužit mši jak v latinském, tak syrském ritu. Tak to bylo pro prospěch katolické komunity přijato v roce 1962. Nyní je to velká střední škola sloužící ohromně katolickému společenství i ostatním. Pannur Don Bosco School byl projekt navržený arcibiskupem Mathiasem. Byl poslán ze Shillongu do Madrasu, aby převzal nově splynuvší arcibiskupství Madras a biskupství Mylapore i s diecézí Vellore. Region Vellore je území ochotně předané Pondicherry, protože bylo zaostalé a obývané Dality, kteří jsou nejnižší třídou. Pannur byl jednou z vesnic oblasti Telugu obydlené těmi, co uprchli z Andhry (stát severně od státu Tamilnadu, kde je hlavním městem Madras), když sultán Tipu vyhnal křesťany. Osídlili území kolem Pannuru a souhlasili řídit se obyčeji Tamilů. Byli věrni své křesťanské víře, kvůli níž byli vyhnáni z Andhry. Arcibiskup daroval kus země přilehlé k vesnici Pannur na cestě do Killicherry vhodný pro školu. Nabídl jej na zřízení střední školy pro všechny a malý seminář společný pro diecézi i salesiány. Chlapci s velmi volnými představami o kněžství byli přijati a po desáté třídě se mohli rozhodnout pro malý seminář v Madrasu nebo salesiánský aspirantát nebo jít domů na jiná studia. Ještě dnes je to přípravka semináře, kde se chlapci z tamilského

prostředí mohou rozhodnout o své budoucnosti. Zemědělská farma u Sagayathottam byla snem otců Dabove a Carreno. Za otce Pianazziho to byla farma s více jak 250akry převážně písečných plání. Bratr Ludvík, který měl zemědělská školení, dostal za úkol s tím něco provést a měl zázračný úspěch. Pod písečným povrchem byla stará řeka Palar zvolna tekoucí do moře. Za přijatelné investice mohl být tento pruh země zveleben. Otec Dabove, který byl do projektu zamilován, byl štědrý a svolil k zakoupení několika čerpadel, která dodávala vodu z podzemního rezervoáru. Při trvalém zavlažování se plocha revolučně změnila. Vzpomínám, jak jsem pozval jako provinciál ministerského předsedu Baktavachalama k návštěvě farmy. Vezl jsem ho džípem, abych mu ukázal, jak se půda změnila. Kolem celé cesty jen míle a míle pouštního písku. MP říkal nedůvěřivě „Co se dá s takovou pouští dělat?“ Říkali jsme mu, ať se svým úsudkem ještě počká. Když jsme se přiblížili k S, uviděl najednou pole s rýží a buráky a rostoucí stromy. Farma již fungovala, když jsem se stal provinciálem. My jsem ještě zřídili základní školu pro chlapce. Ta se později rozrostla na školu střední a na Zemědělský institut. Znamenalo to obrat na sociálním poli. Do školy chodili děti z okolních vesnic. Na ubytování jsme brali nejchudší z chudých. Pro okolní vesnice jsme byli dobrodinci. Prodávali jsme jim rýži, ovoce a další plody farmy. Oni je obratem prodávali za vyšší ceny vzdálenějším vesnicím v okolí. To dávalo práci mnoha chudým vesničanům. Farma se pro ně stala velkým dobrodiním poskytujíc vzdělání a obživu. Děti byly posléze posílány do Pannuru a dalších škol. Později jsme začali farmařit v Sul Corna v Goa, abychom podobně pomohli i tam chudým lidem. Tam to bylo vše ve větším měřítku a také s více možnostmi. I zde sehráli rozhodující roli otec Dabove a bratr Ludvík svou štědrostí a pracovitostí. Dlouho jsme cítili, že naše provincie rozkládající se přirozeně v jižní Indii, je příliš koncentrovaná do okolí Madrasu a North Arcotu. Těch několik zařízení v Bombay, Cochinu a na Srí Lance bylo zase příliš daleko od centra. Byl to přirozený výsledek historie: Salesiáni začali v a misie v North Arcotu a Madrasu byla svěřena nám. Jak rostl náš počet, hlavně z aspirantátu v Tirupatturu, bylo zřejmé, že musíme rozhodit sítě do velkého moře Indie. Měli jsme již záchytné body a cítili jsme, že bude vhodné expandovat a založit domy a instituce, které by vytvořily spojnice se vzdálenými domy. Andhra Pradesh a Karnataka (opět dva indické svazové státy) byly nejblíže a postrádaly přítomnost salesiánů. Příznivě se jevilo město Guntur ve státě Andhra (asi 360 km na sever od Madrasu). Měli jsme mnoho spolubratří náležejících ke kmeni Telugu. Celá oblast měla spoustu chudých chlapců. Rodiny byly závislé

na denním výdělku a milosrdenství bohatých a mocných. Mnoho jich pracovalo na rýžových a tabákových polích a neměli šanci postoupit na sociálním žebříčku, pokud by neodešli do Madrasu nebo jinam. Starý gunturský biskup Ignatius velmi miloval chudé děti a založil pro ně v Guntur učňovskou školu. Přestože měla stolařské a tiskařské centrum, bylo obtížné sehnat vhodné lidi schopné zajistit jejich chod. Vzali jsme pozvání jako Bohem seslanou příležitost podílet se na aktivitách pro chudou mládež. S otcem Oregliou jsme se na skútru jeli podívat, co se dá dělat. V zařízení jsme našli kopu živých dětí připravených pracovat. To bylo výzvou pro nás salesiány zahájit činnost pro chudou mládež. Plocha byla vhodná pro kultivaci, protože přes ní tekl kanál zásobující město vodou. Chlapci měli rádi svou práci a radovali se ze zlepšování svého postavení. Poslali jsme tam dva kněze z kmene Telugu, Benjamina a Yedanapalliho. Ti se ujali mise na úrovni odpovídající jejich vysoké kvalifikaci. Otec Benjamin se stal později provinciálem a vedoucím salesiánského díla na Srí Lance. Bůh žehnal tomuto zařízení, které se stalo základem salesiánského díla v Andhře, které je nyní kvetoucí provincií. Bůh požehnal skromné začátky, protože miluje chudé, kteří se stali předmětem našeho snažení. Varadarajanpet byl jistě projekt jehož založení nám bylo velkým potěšením. Na počátku bylo pozvání od farních kněží Varadarajanpetu v Kumbakonamské diecézi daleko na jihu Tamil Nadu. Otec Chinappa, farář, se dostal do sporu se svým biskupem a chtěl posílit svoji pozici zřízením školy. Brzy poznal, že na to sám nestačí a tak se na nás obrátil, abychom mu pomohli. Slyšel kdysi o salesiánech a jejich práci v Tanjore. Šel jsem se svým sekretářem, otcem Jamesem, obhlédnout místo. Na skútru jsme ujeli více jak 300 kilometrů. Místní vesničané na nás udělali velký dojem. Vycházeli ze svých malých ubohých chýší ve svém sporém oblečení a vrhali se před námi na zem. Podle našeho oblečení poznali, že jsme kněží (otce Jana jsme neviděli jinak, než v bílé klerice, ostatní jen někdy, jinak civil). Otec James prohlásil „centrální Afrika“! Shrnul tak pražící teplo a primitivní lidi kolem nás. Od faráře jsme byli informováni, že chce otevřít střední školu v Tennuru, asi 3 kilometry daleko. V okruhu asi 25 kilometrů zde žije asi 30000 katolíků bez školy. To nám stačilo, abychom se rozhodli pomoci. Navštívili jsme biskupa, který bez váhání souhlasil s naším plánem. Také nám vysvětlil své problémy s farářem. Nebyly věroučné, ale choval se poněkud autoritativně. Měli jsme souhlas biskupa, znovu jsme se vrátili za farářem a dohodli, že školu umístíme mezi vesnicemi V a T, aby sloužila oběma. Zdálo se mu to rozumné a souhlasil. Vyhlédnuté místo vypadalo slibně. Prostí vesničané byli

ochotní spolupracovat a nadšení. Rozhodli jsme se začít vyučování ve stávající místní škole a teprve později ve vlastním zařízení. Nalezli jsme dostatek spodní vody pro závlahy. Sloužili jsme jen chlapcům, protože v místě měla dobrou střední školu pro děvčata kongregace sester. Ohlédneme-li se zpět, uvidíme jak byla zařízení plodná. Ani ne za 50 let dodala více jak 50 kněží a 250 sester. Jedna z mých prvních vizitací jako provinciála byla do Goa, která byla tehdy ještě pod portugalskou správou. Goa byla tedy cizinou pro zbytek Indie, což plodilo komplikace. Z minulosti víme, že Don Bosco dostal pozvání od patriarchy v Goa. Nehledě na řadu překážek salesiáni nakonec přišli do Goy a usadili se v Panjim. To, že Goa byla portugalské území mělo ale i řadu výhod. Italští otcové zde našli útočiště, když byli po válce propuštění z lágrů a vypovězeni z Indie. Goa má svůj vlastní šarm. Podobá se ostatním částem západní Indie s všudypřítomnou bujnou vegetací. Lateritní půda (červená zem, běžná v tropech) je chudá, ale dostatečná pro zemědělství, protože vydatné deště dávají dostatek vláhy. Vnitrozemí je bohaté na železnou rudu. Goané jsou podobni Mangaloranům. Mají sklon migrovat do jiných částí Indie, Pakistánu, Afriky, na Střední Východ a jinam. V regionu není velký průmysl a lidé jsou chudí a staromódní.Vůdčí skupina jsou Conkanové, velmi hrdí na svou portugalštinu. S jazykem převzali i portugalské zvyky a náboženství. Goané jsou převážně katolíci. Po 2. světové válce v roce 1951, když se otec Pianazzi stal provinciálem, požádal otce Carreno, aby nastoupil na místo rektora v Panjimu. Jako Španěl se snadno naučil portugalsky. Stal se známým kazatelem a vůdčí osobou místní církve. Přihodilo se, že goanský gentleman přešel do Kalkaty, kde se věnoval byznysu. V Goa vlastnil velké pozemky v kopcovité krajině směrem na Karwar. Daroval ji Otci Carrenovi pro salesiány.Bylo to více jak 2000 akrů kopců zarostlých pralesem s divokou zvěří včetně tygrů. Bylo ale obtížné podnikat cokoliv v tak divoké krajině. Otec Carreno doufal, že náš ekonom, otec Dabove, už něco vymyslí. Ten spolu s bratrem Ludvíkem prohlédli kopce podél řeky. Navrhli vytvořit na nich farmu o několika stech akrů podobně jako v Sagayathottamu. Uvažovali o založení několika vesnic a rozdělení půdy chudým lidem. Byla tam spousta panenské půdy a dostatek vody. Začít dílo jsem poslal otce Moju. Později přišel, jako odborník, bratr Ludvík, aby byl nápomocen radou a projekt začínal nabírat dech. Nyní je tam zemědělské středisko a osady farmářů hospodařících na základě dohody. Goa byla na počátku ideální misijní zemí. Měla dobré spojení s Bombay i Karáčí ze svého přístavu v Marmagao. Za starých časů fara ve Valpoi na hranicích s Indií odvedla velký kus práce mezi horníky pracujícími v řadě dolů na železnou rudu. Byli to dělníci z národů Telugů, Tamilové a

další. Pod portugalskou vládou to bylo také rejdiště pašeráků. Ještě si pamatuji pohled na náklaďáky naložené whisky nahromaděné na místě každý večer, aby vše bylo složeno tak rychle, že ráno nebyla k vidění ani láhev. Vše odešlo tajnými cestami do Indie, kde vládla prohibice. Při jedné své návštěvě jsem přijížděl z Karwaru, když mne zastavil pohraničník. Otec Carreno byl na druhém konci „země nikoho“. Ale domluvil jsem se s důstojníkem, že jedu do Bombaje a dostal jsem potřebné povolení vstupu. Když byla Goa mimo Indii, neměl jsem se vstupem nikdy problémy. Jednou jsem padl na portugalského provinciála v Don Bosco Panjim. Když jsem žádal vysvětlení jeho přítomnosti, bylo rozpačité. Později mi bylo řečeno, že ho pozvali, protože považují Gou za součást Portugalské provincie. A místo Otce Carreno byl portugalský kněz rektorem. Nebyl jsem ohromený. Vysvětlovali mi, že očekávají z Goa povolání pro Timor a jiné portugalské misie. Přestože byl nový rektor dobrý člověk, byla situace nenormální. Proto jsem napsal generálnímu představenému, aby určil, kdo je provinciálem v Goa. Odpověď trvala nějaký čas, protože se rychle měnila politická situace. Prohlásil jsem, že jsem připravený odstoupit i když to celé vypadalo divně. Přišla odpověď. „Goa je vaše, byli v nouzi-ale nyní je vše jasné.“ Don Bosco chtěl jen politiku Otčenáše. Politici dokáží lidi pobláznit, jak jsem viděl během války. Do druhé světové války bylo teologické učiliště salesiánů v Shillongu. Všichni jsme je považovali za dostačující a každý šel rád na severovýchod, kde bylo chladnější podnebí. Kulturní pestrost oblasti byla kouzelná a přitažlivá. Ale světová válka vše změnila. Shillong byl jedním z vojenských středisek v Indii. Vládě vyhovovalo, a tak zde zřídila velké armádní výcvikové středisko. Vojenských akademií bylo více, třeba Dehra Dun, Ooty a jinde. Jakmile v Evropě začala válka, bylo jasné, že je třeba připravovat více důstojníků. Proto museli rozšířit i kapacity v Shillongu. Tak se stalo, že byl rekvírován i náš Teologický institut. Bylo bezpředmětné něco podnikat, poněvadž země se nacházela ve válce. Nadřízení měli pro daný případ vybráno náhradní místo. Protože většina bratří byli Italové a byli tedy považováni za válečné vězně. Pokud to ale byli studenti teologie, mohli jsme je vzít na Jih. Místo určení byl Tirupattur. To bylo dobré místo pro nás a přijatelné i pro armádu. To vše se událo v roce 1944, když byli neitalští studenti na prázdninách rozptýleni po různých salesiánských domech. Moje skupina byla v Bombaji. Jak jsem se zmínil již dříve, byl Tirupattur určen jako koncentrační tábor pro Italy. Proto tedy byli všichni salesiáni z Shillongu ubytováni v Tirupatturu. Pokračovali jsme ve studiu, jak už bylo řečeno. Po pohromě války, se věci postupně uklidňovaly.

Ovšem někteří bratři byli vypovězeni vládou z Indie. Někteří to obešli tím, že se uchýlili na portugalské území do Goa. Později, když bylo Goa připojeno k Indii, se tito bratři mohli vrátit do svých provincií. Rovněž Teologický institut se mohl vrátit do Shillongu.Tak se opět Mawlavi teologát stal místem teologických studií všech indických salesiánských provincií. Ale čínská agrese v roce 1962 přinesla další krizovou situaci. Čínská armáda vtrhla do území v horách podél hranice s Tibetem. Napadení vypadalo hrozivě a bylo jisté, že Číňané, kteří už byli poblíž Tezpuru, hodlají přetnout úzkou šíji, která spojuje Assam se zbytkem země. Ještě si pamatuji, jak poslední náklaďáky a jeepy opouštějí Shillong směrem na Siliguri. Měli jsme tam celé osazení institutu a dále byly v Assamu i všechny formační domy Severní provincie. Mnoho bratří bylo z Keraly a Bengálska. Všichni tři provinciálové Indie se dohodli přemístit všechny spolubratry z Assamu a poslat je do madrasské provincie. To znamená, že tam byl přemístěn noviciát, aspirantát a teologát. S velkou nevůlí šel teologát do Kotagiri, filosofát do Yercaudu a aspirantát do Sagayathottamu. Naštěstí ohrožení vyšumělo. Když tedy nebezpečí pominulo, vrátil se aspirantát a noviciát na sever. Ale teologický institut zůstal v Kotagiri, protože dům v Mawlai byl opět v rukou armády. Napsal jsem nadřízeným do Turína, že by bylo lepší vrátit i teologát opět do Shillongu, neboť náležel do provincie Assam. Neuvažovali jsme o tom, že si jej podržíme. Prostě jsem napsal, aby u nás nezůstal. Ale nadřízení viděli, jak roste počet bratří a napsali mi: „Teologát je váš.“ Museli jsme se tedy vypořádat s řadou problémů spojených s jeho chodem a najít vhodné místo i obsazení lidmi. Jednou jsem v Kotagiri potkal arcibiskupa z Bangalore Mons. Potakamuri, když si tam přišel odpočinout. Během našeho rozhovoru náhodně poznamenal: „Proč nám nepřijdete do Bangalore pomoci?“ Odpověděl jsem žertovně: „Když vy nás tam nechcete. Slyšeli jsme, že máte ve svém arcibiskupském domě obrazy Panny Marie Pomocnice Křesťanů a Dona Bosca, aby vás chránili před salesiány.“ Vzal to v dobrém a řekl: „Budu šťastný, když přijdete do Bangalore.“ Slíbil, že se zeptá faráře ve vesnici Krishnarajapuram, sousedící s Bangalore, na místo pro nás. Vzali jsme jej za slovo a sami kontaktovali kněze, aby nám pomohl získat pozemek vedle silnice Bangalore – Madras. Pozemek měl sedm vlastníků. Pět souhlasilo s prodejem, ale jeden, právě uprostřed, se zdráhal. Otec Dabove však záležitost přátelsky zvládl. S plány na stavbu jsme začali v roce 1967. Měli jsme potíže s kaplí. Před „Vaticanem“ se nesloužily koncelebrované mše. Proto jsme uvažovali s 20 bočními

oltáři. Kromě toho někteří spolubratři požadovali pokoje s vybavením a ne cely, jak tomu bylo dříve. To později akceptoval můj nástupce. Já jsem plánoval kapli do středu areálu. To bylo ale také změněno a kaple byla posunuta na jednu stranu. Teologát se rozrostl ve velký teologický komplex. Poděkování si zaslouží otec Dabove za svoji záslužnou práci pro tuto důležitou instituci. Str.91 a dále Jako poznámku na okraj se s vámi podělím o obsah dopisu, který jsem dostal 29/12 2004 spolu s šekem na 5000 rupií. Byl od pana Thomase, který byl kontraktorem celého Teologického komplexu v Bangalore. Byl to jeden z našich prvních aspirantů v Tirupatturu, který nepokračoval v přípravě na kněze. Po opuštění aspirantátu pracoval krátký čas jako prostý úředník. Otec Dabove zjistil, že je v Bangalore, spojil se s ním a pověřil ho dozorem nad stavebními pracemi. Přestože neměl pro tuto práci specielní přípravu, pracoval k naší spokojenosti. Bůh požehnal jeho práci pro kongregaci. Dnes má za sebou nejen stavbu našeho teologického institutu, ale celou řadu nákladných staveb. Jeho děti mají vysokou kvalifikaci a všichni zůstávají věrni víře. Salesiánská rodina se skládá z kněží a laických spolupracovníků (pomocníků). Takto se spojuje práce kněží a laických skupin pracovníků pro záchranu mladých. Otec Carreno dychtivě podporoval povolání salesiánských bratří. Ještě než zahájil činnosti zaměřené na tato povolání, snil již o spojení studia a technické práce (vyučení se řemeslu). Tak chtěl, aby kolej v Tirupatturu poskytovala nejen humanitní vzdělání, ale i různá řemesla a studium technických předmětů. K tomuto účelu zajistil dva salesiány ze Španělska, kteří byli diplomovaní strojaři. Otec Carreno zajistil uznání jejich španělských škol v Indii a oni mohli začít učit. Kolej v Tirupatturu tak mohla poskytovat bakalářské technické vzdělání. To bylo spojení humanitních studií s „hlukem strojů“ visionáře Carreno. Všichni aspiranti si volili tyto předměty. To rozšiřovalo jejich obzory a dávalo jim smysl pro praktické potřeby. Později se ale zjistilo, že tato kombinace nemůže být praktikována, protože je obtížné zajistit nejen učitele, ale také vybavení učebních dílen. Protože měl pochybnosti, že se mu podaří vybudovat Technický institut, přišel otec Carreno s novou myšlenkou technické školy pro salesiánské bratry. Tirupattur považoval za ideální místo pro tuto formaci, protože tady u kostela Božského Srdce započalo dílo salesiánské formace. Chtěl, aby se pomocní aspiranti školili právě v Tiruppaturu. Podnikl bleskovou okružní cestu po Evropě a přesvědčil několik salesiánských bratrů, aby mu šli pomoci s technickým vzděláváním indických bratří. Sehnal bratry

Francise a Kespreta – Jugoslávce, Hlonda – Poláka, Buggeia – Angličana, Manzana – Španěla a Ludviga. Zmiňoval jsem se o nich již dříve. Nyní nastal problém, co dělat s tolika kvalifikovanými lidmi a jak využít jejich znalosti a nadání. Otec Carreno přišel s řešením, které nám přineslo mnoho starostí. Rozhodl otevřít ihned čtyři odborné dílny. Dostal z Evropy nějaké starší stroje, ale pro nedostatek náhradních dílů bylo obtížné udržet je v chodu. Začali jsme s tesařstvím a truhlářstvím pod vedením bratra Francise, který byl prakticky založen a vyráběl nábytek a zařízení pro ostatní oddělení. To nebylo tak obtížné, protože dřevo je vždy dosažitelné. Spolupracoval také na zkrášlení interiéru svatyně Božského srdce. Strojní dílnu vedl bratr Hlond a asistoval mu bratr Montaro, italský salesián, který přišel z Calkutty. Byly repasovány některé stroje, které přivezl otec Carreno z Evropy. Svářečské práce něco vydělávaly a tak jsme měli prostředky na materiál pro výuku soustružnické práce a údržbu soustruhů. Ta nám pro věkovitost strojů dávala zabrat. Tiskařské práce byly zahájeny ještě na šlapacích strojích, ale otec Carreno zajistil brzo lepší stroje. Vedl je bratr Buggeia, který začal i s tiskem pro veřejnost.Bratr Manzana zahájil své umělecké práce se dřevem, železem a sádrou. Otec Casteli jim přiděloval z našich skromných prostředků vše, co mohl. Naše čtyři dílny něco málo vydělávaly také dík jejich propagaci z naší strany. Tak jsme mohli zahájit přípravu mladých aspirantů k salesiánskému bratrství. I když jsme byli chudí, láska, která panovala mezi námi, vytvářela ostatní. Všichni bratři vynikali ve svých oborech a všichni byli také mnohem starší než já. Byli příkladně zbožní. Živě si vzpomínám na velký příklad daný bratrem Hlondem, který byl mistrem ve strojní dílně a své vzdělání získal v Polsku. Než přišel k nám, pracoval jako vedoucí dílen v Belgickém Kongu. Měl dva slavné bratry, jeden byl polským kardinálem a druhý provinciálem polských salesiánů. Byl to bývalý voják, patřil k obrněným vojskům generála Pattona, který se svými tanky obsazoval Evropu kousek po kousku. Hlond byl dobrý člověk a vzorně zbožný. Bylo přirozené, že si z války přinesl některé návyky. Naučil se tam kouřit a po válce nebyl schopen zcela se kouření zbavit. Zvykl si přijít zdvořile a pokorně požádat vždy jen o jednu cigaretu. Znal jsem povahu a kvality tohoto velkého bratra, který byl padesátníkem a tedy dvakrát starší, než já a nabízel jsem mu při různých příležitostech, aby si vzal více celých balíčků cigaret. Odmítl: „Dejte mi, prosím, vždy jen tu jednu, to mi stačí“! Později byla technická škola přestěhovaná do Madrasu. To bylo jedinkrát, co jsem odmítl splnit Otci Carrenovi, co po mě žádal. Bylo to na přání Msgr. Mathiase přesunout školu do Madrasu, protože rozhodl, že škola bude pokračovat ve městě. Dostal velký kus země u Basin Bridge umístěný v

prostoru slumů. Arcibiskup odjel do Evropy a dostal pro tento účel dostatek nových i starších strojů a také finanční podporu projektu. Stroje dorazily, postavily se jednoduché přístřešky, ale nebyli lidé na zahájení výuky. Arcibiskup naléhal na Carrenu, aby mu dal lidi z Tirupatturu. Také představení v Turíně se zlobili, že nepomáháme arcibiskupovi, který vedl první misii do Assámu. Když mě otec Carreno sdělil, že se celá technická sekce přesune do Madrasu, požádal jsem ho, aby odešli i chlapci, kteří se učili a dělali bratrům asistenty. „Ti zůstanou s tebou v Tirupatturu“, odpověděl. „Vezmi si chlapce také“ řekl jsem mu, „nebudu jim schopen zajistit kvalitní výuku bez učitelů a dílen“. A tak se i stalo, celé technické křídlo se zařízením, s instruktory i s chlapci se přestěhovalo do Basin Bridge. Problémy začaly v Madrasu. Aspiranti byli nějaký čas drženi stranou od ostatních chlapců v Lu Ville v sousedství Basin Bridge. Ale potom byli spojeni s chlapci z města. To byl ale konec výchovy v aspirantátu bratrství. „Miscere profana sacris“ není dobrý postup. Velmi málo jich vytrvalo, ale pár jich bylo. Když jsem se stal provinciálem, byl jsem šťastný, že velký projekt aspirantátu pro přípravu budoucích kněží je úspěšný. Každý rok nastupovaly nové skupiny velmi mladých a plnily naše domy a potom noviciáty a formační domy. Uvažoval jsem udělat také něco pro naše bratry a dát jim místo pro vlastní formaci. Bylo to opravdu potřeba, protože salesiánští bratři byli integrální součástí kongregace. A bylo to potřeba, zvláště v Indii, kde není manuální práce ceněna. Přirozeně jsme hledali vhodné místo. Mělo by to být v průmyslové zóně. Už si nepamatuji, koho napadlo obrátit naši pozornost na Coimbatore Town a místo zvané Puliantopu. Tam jsme koupili pozemek, dříve využívaný zemědělsky. Ale protože voda byla hluboko, byla půda suchá, písčitá a tudíž neúrodná.Hluboké studny nedávaly dostatek vody pro závlahy. Bylo to asi 8km od Coimbatore. Poblíž byla rychle se rozvíjející průmyslová zóna. Hlavní silnice z Coimbatore do Nilgiris je jen slabý kilometr vzdálená. Příjezdová cesta na náš pozemek spojila dvě hlavní silnice, jednu do Ooty a druhou do Madrasu. Bylo to strategické místo. V tu dobu bylo Coimbatore rychle se rozvíjející průmyslové centrum s výhodnou polohou mezi Madrasem, Mysore, Keralou a jihem Tamil Nadu. Rozhodli jsme se vybudovat zde centrum pro salesiánské bratry i domov pro chudé děti, kterými tato suchá oblast oplývala. Povolení vyžádané z Turína jsme dostali, i když platila generální instrukce, nezahajovat nové akce. Nadřízení znali dobře naše možnosti a doufali v pomoc německého dárce. Ten slíbil nejen odborníky, ale i finance. Bezprostředně byly zahájeny stavební práce zastřešované

otcem Dabove. Zatímco on hlídal stavbu, otec Castelli, svatý a praktický muž, se staral o řízení společenství. Byla postavena lehká konstrukce pro dílny a skromný domov pro osazenstvo a žáky. Začali jsme s truhlářstvím a svářeči, poněvadž jsme pro tato řemesla měli bratry-mistry. Vše vypadalo slibně a práce šla z počátku velmi dobře. Mezitím jsem se dověděl, že mám opustit úřad provinciála a odejít do Shillongu jako novicmistr. Předal jsem vše do rukou nového provinciála otce Di Fiore, aniž bych pochyboval, že dílo bude pokračovat. Je třeba zmínit, že instruktory pro dílny zajistila agentura Misereor. Byl jsem překvapen, když jsem později uslyšel, že projekt byl opuštěn. Místo se zdálo příliš suché a horké a daleko od středu města s úzkou příjezdovou cestou. Misereor přesunul své aktivity na podobný projekt do Madrasu. Zdá se, že agentura odmítla utopit peníze na místě jako je Basin Bridge v místě slumů, nezdravém a s nedostatečnou rozlohou. Mezitím bylo také rozhodnuto zavést nový způsob formace pro aspiranty na bratrství. Bylo řečeno, že úroveň formace bratrů je třeba pozvednout na úroveň formace kleriků. To znamenalo brát pouze vzdělanější chlapce a tedy aspiranty, kteří již byli v Coimbatore přemístit do Basin Bridge. Tam jim pomáhali zvýšit úroveň vzdělání profesoři semináře v Poonamalle. Pravda, měli i čas pokračovat v řemeslech v místních dílnách. Byli malou skupinou a málo jich vytrvalo. Myšlenka byla dobrá a bylo vynaloženo mnoho úsilí. Zůstalo však vždy velmi málo pro působení jako salesiánský bratr. Bylo chybou přetnout kořeny v počátcích nezávislého aspirantátu. A nebyl tu nový otec Carreno, aby dal potřebný silný impuls pro povolání na salesiánského bratra. Chci ještě připomenout, jakou štědrost jsme prokázali, když jsme se dělili o naše zdroje, zvláště vysílání našich spolubratrů pomáhat v Severních provinciích. Stalo se, že jsme se dostali do vážných potíží, když bylo třeba jmenovat nového rektora v Bombaji. Tam byl respektovanou a vůdčí osobností otec Maschio. Byl tam mnoho let a dík jeho práci získala mariánská svatyně v Matunga mnoho obdivovatelů. Vykonal obdivuhodnou práci přitahuje lidi a rozšiřuje úctu k Marii Pomocnici křesťanů po celé Indii časopisem „Madonna“. Za nového rektora jsem navrhl otce Huberta Rosaria, kterého jsem považoval pro dané místo za vhodného. Musel opustit svůj domov v Katpadi, kde vykonal mnoho dobrého. Pro svoji vstřícnou, milou a působivou povahu se hodil ke všemu. Zdál se mi dobrou volbou. Jeho otec byl Magalorian a matka pocházela z Keraly. Abych mu pomohl s úkolem, dal jsem mu k ruce otce Ignatia Rubia. Byl to silný Španěl, pokročilého věku, který dobře plnil své poslání podporovat nového rektora. Vše bylo v pořádku. Nikdy jsem ale

nečekal, že otec Rosario bude jmenován biskupem v Dibrugarhu. Za jeho jmenováním stál jiný silný muž, Msgr. Mathias, který měl v Turíně u vedení velký vliv. Svěcení nového biskupa bylo velmi slavnostní a konalo se ve svatyni Naší Paní v Matunga. Požádal nadřízené, aby si sebou do Assamu mohl vzít dva kněze, kteří s ním pracovali. Bude potřebovat jejich pomoc v nové misii v Assamu. Neměl jsem co namítnout, ale my jsme přišli v provincii o tři schopné a důležité kněze. Protože to však bylo pro dobro Církve i Kongregace, rádi jsme je vypravili na cestu do Dibrugarh. Otec Denis byl ustanoven rektorem v Matunga. Byl se mnou v Tirupatturu a později rektorem v Goa. Jeho jmenování doporučoval i otec Maschio. Po odchodu z funkce provinciála. V roce 1964 končil běh mé funkce provinciála. Byl jsem na to připraven a těšil se na nové určení. Abych situaci usnadnil nadřízeným, prohlásil jsem, že jsem připraven odejít a dělat poslušně práci, která mi bude určena. Mezitím přišel na vizitu otec Pianazzi a jasně mi řekl, že nadřízení nedovolí, aby odcházející provinciál působil dál ve své bývalé provincii. Byl jsem připraven a rád, že odejdu. V té době také hodlali nadřízení renovovat kongregaci. I proto si přáli více nových tváří v provinciích, aby mohli obohatit kongregaci v duchu 2. vatikánského sněmu. Byl to Rector Major – generální představený, otec Ricceri, který obhajoval radikální změny, jež považoval za nezbytné. Já bych dal přednost provést nezbytné změny opatrně a chránit ducha kongregace. Protože vedení potřebovalo čas na provedení nezbytných změn v provinciích a přípravu General Chapter =generální kapituly (dále GK), přišla doba pro zproštění úřadu stávajících provinciálů. Já jsem byl požádán, abych zůstal ještě půl roku jako správce provincie. Tak jsem mohl vše připravit k volbám delegáta na GK. Jelikož jsem byl jenom zástupcem provinciála, mohl jsem vést provinciální kapitulu, ale nemohl jsem být zvolen na GK. Bratři mne žádali, aby mne mohli zvolit za člena GK nebo jako náhradníka. Já jsem však cítil, že by nebylo správné zvolit mne, který jsem sice byl de facto provinciálem, ale ne jmenovaným. Nebyl jsem také žhavý být na GK. Členové provinciální kapituly se mnou nakonec souhlasili a vybrali jiného. Když byl oficiálně jmenován novým provinciálem otec Di Fiore, rozhodl jsem se odejít ihned do Shillongu. Dal jsem přednost tichému odchodu, bez oficielního rozloučení. O mém odchodu tak nebyl nikdo informován, až na mého sekretáře, otce Oreglia. Posledního dne mého úřadu jsem ho požádal, aby pozval na večeři rektory z madrasských domů. To bylo mým rozloučením s úřadem provinciála. Byli překvapeni, ale já jsem tu noc odjel do Shillongu,

svého budoucího působiště. Kdybych měl shrnout své působení jako provinciála, nemám více co dodat k tomu, co už jsem uvedl. Především jsem nikdy nechtěl být provinciálem, podobně jako jsem si nepřál být rektorem v Tirupatturu. Necítil jsem se dobře, když jsem předsedal velkým shromážděním spolubratří a stál před davy. Madrasskou provincii jsem měl rád. Dala mi mnoho. Já jsem dal, co jsem mohl. Poroučel jsem vše Marii, naší dobré matce. Bez rozčilení a okolků jsem šel do Shillongu převzít nové pověření. Když jsem přišel do Guwahati, byl provinciál, otec Casarotti nemocen. Spolubratři v Assamu byli ovšem trochu nešťastní, protože jsem jim byl prakticky vnucen. Provinciál mne poslal do Shilongu, abych si tam trochu odpočinul, protože novicmistrem tam byl ještě otec Bacchiarello. Já jsem byl ale nešťastný, poněvadž mne čekalo nicnedělání. Abych se zaměstnal, učil jsem se trochu Hindi a Khasi. Ale nemohl jsem se do toho vpravit, protože moje hlava jakoby zde nebyla. Tak bylo těch pár měsíců pro mne dlouhých, protože jsem byl zvyklý žít velmi aktivně. Ale odpočinek mi prospíval. Vypomáhal jsem jako zpovědník, protože ten odcestoval. Otec Bacchiarello dělal svou práci dobře a já se divil, proč ho mám nahradit. Byl na novice ale příliš jemný a oni potřebovali trochu pevnější ruku. Ovšem nadřízení rozhodli a já musel plnit svěřený úkol. Ve skutečnosti byla příští skupina, kterou jsem měl vést, poněkud početnější a pro otce Bacchiarella by bylo obtížné je zvládnout s jeho křehkým zdravím. Neměl jsem žádnou specielní průpravu na převzetí tak odpovědného poslání. Ale jako obvykle, zkusil jsem je připravit a dbal na to, aby byli zbožnými a dobrými salesiány. Věnoval jsem se jim cele na cestě ke spiritualitě a k jejich formaci. Protože jsem neměl žádné další povinnosti, strávil jsem s nimi celý den, jak jsem to dělal i v aspirantátě. Bylo také dosti manuální práce , ke které jsem se také připojoval. Měl jsem rád procházky a dokonce i dlouhé výpravy. Měl jsem dobré pomocníky v bratru Michaelovi a klericích. Michael Cahoj mě předešel do Indie a byl oddaným členem společenství. Zpovědníky byli otec Gutierres a otec Comba. Zpočátku také učili. Ale nemohli jsme po nich chtít mnoho. Drželi spolu a byli naším dobrým příkladem. Neměl jsem na starosti ani materiální ani finanční záležitosti. O ty se staral bratr Michael. Pomáhali jsme mu na zahradě a na farmě. Novici měli ty práce také rádi. Zpěv je udržoval šťastnými a dobré filmy pomáhaly jejich formaci. Pět roků, které jsem strávil v novicátě, uběhly velmi rychle. Snažili jsme se vést novice k důvěrnému vztahu k Ježíši a studiu ducha Dona Bosca. Bylo to právě v době 2. vatikánského sněmu a my jsme se snažili zachytit ducha

vnuknutého koncilem. To nebylo jednoduché, ale zkoušeli jsme to, protože věci nejsou nikdy jednoduché a jasné. Protože noviců bylo hodně a přicházely stále větší skupiny, uvažovali jsme přidat k budově další křídlo a tak ji zvětšit. Když jsem se zahleděl do budoucnosti, snil jsem o novém kostele postaveném u vchodu, v místech dnešní zahrady. Byl by to střed domu, který by všechny vítal. V těch letech, zvláště ke konci jsem se ocitl v potížích, poněvadž na některá má rozhodnutí se hledělo s nelibostí. Když jsem byl rektorem na jihu, řídil jsem se příkazy provinciála. On mne jmenoval, dal mi důvěru a ponechal mi svobodu v nakládání s chlapci a vedením společenství. Provinciál nikdy nezasahoval do mých rozhodnutí. To pokračovalo i když jsem byl později rektorem v Kotagiri. Věděl jsem o všech pravomocích provinciála a informoval ho o našich rozhodnutích. Řídili jsme se jeho instrukcemi, ale dělali jsme, co jsme cítili, že bylo třeba. Podobně, když jsem byl provinciálem, byl jsem si jistý, že lidé jsou vybráni správně a ponechal jsem na rektorech a tím více na novicmistrovi rozhodování o chlapcích a novicích. Dbal jsem na to, aby byli zbožní a když udělali rozhodnutí, mohli jsme se na ně spolehnout. Rád jsem sledoval, jak rozhodovali, dokonce když jsme měli občas diskuse o některých bodech. Když byl některý novic propuštěn, nikdy jsem se nedotazoval domácí rady ani novicmistra a nežádal je, aby změnili rozhodnutí. Respektovali jsme se navzájem. Myslel jsem, že podobné zásady budou platit, když jsem se stal novicmistrem. Nařídili jsme některým novicům odejít, když je domácí rada shledala neschopnými pro salesiánský život. Jsem si jistý, že jsem informoval provinciála, ale byl jsem si jistý, že novic byl propuštěn pro své dobro. Provinciál nikdy nenapadal moje rozhodnutí, protože nechtěl být proti mně. Takže jsem jednal svobodně podle svého svědomí. Ale ke konci jsem začal pociťovat, že moje rozhodnutí o některých novicích se jevilo v jejich očích příliš přísné. I v provincii zavládlo mínění, že jsem moc přísný. Brzo jsem začal pociťovat, že moje rozhodnutí nejsou vítaná a já nechtěl být příčinou neštěstí. Bylo to už po koncilu a já se rozhodl napsat provinciálovi, aby na mé místo jmenoval někoho přijatelnějšího i když jsem ještě nenaplnil druhých třicet let. Podle rychlosti, s kterou byl můj požadavek vyřízen, jsem pochopil, že můj návrh byl přijat s úlevou. Otec Lo Groi byl zvolen za mého nástupce. (Otec George, stávající nadřízený Medův v Imphalu, byl v noviciátě za jeho působení a řekl: „Byl přísný, jak pro koho. Mně se to nezdálo.“) Byl jsem připraven jít a viděl to jako Boží vůli. Ale kam? To byla otázka.

Další obrat v mém životě. Nechal jsem na Bohu, aby rozhodl, co budu dělat. Navzdory mé absolutně nedostatečné přípravě na funkci rektora, provinciála a novicmistra, vše dobré co se mi podařilo udělat, udělal jsem dle svých schopností a s pomocí mých spolupracovníků. Proto jsem neustával v děkování Pánu Bohu a Marii, naší Matce. Ale co teď, co bude. Necítil jsem se na konci svých sil. 54 let není dostatečný věk, aby člověk přestal bojovat. Stále se vtíraly otázky na mou budoucnost. Ze slov otce Pianazziho jsem cítil, že mé přítomnosti v Madrasu není třeba. Podobně i ochota spolubratří v Shillongu s jakou přijali mé ukončení novicmistrování, na mě působila dojmem, že mám odejít. Po tom všem jsem na nich nebyl závislý. Přijali by můj odchod ze své pravomoci a byli by zároveň rádi, kdyby se mezi nimi našel někdo, kdo by to dělal lépe. S takovými úvahami jsem chtěl mít více času a konzultovat s nadřízenými, co budu dělat. Protože jsem byl bez pověření a žádná provincie mne nepožádala o práci, napadlo mne jet do Evropy, získat čas a podívat se, co bych mohl dělat. Provinciál z Guwahati (hlavní město státu Assam) mi s úlevou dal svolení, protože mu odpadla starost, co se mnou. Odjížděl jsem rád s nadějí, že se vyřeší můj problém. Když jsem dorazil do Itálie, seznámil jsem se svou situací nadřízené. Ti mi ale také nemohli dát konečné rozhodnutí. Aby získali čas, navrhli mi, abych navštívil své drahé v Československu. Myslel jsem, že nedostanu povolení. Ale vypadalo to, že došlo k jakémusi uvolnění a já dostal povolení navštívit svou vlast na dobu jednoho měsíce, ale to proto, že jsem měl indickou státní příslušnost. Tato návštěva byla pro mne požehnáním. Nebyl jsem doma 35 let a teď jsem mohl přijet a poznat podmínky v tvrdém komunistickém ráji. Bude vhodné, podívat se na začátky tragické historie mé země. Konečná destrukce předválečného Československa byla dokončena, když Hitler prohlásil samostatnost Slovenska. Slováci dostali vytouženou samostatnost a byli ochotni poslouchat Hitlera, který jim dal nezávislost. Československá armáda byla připravená odporovat mnichovskému diktátu, ale prezident Beneš se obával úplného zničení země a poručil armádě kapitulovat. Přirozeně zrada dvou dříve přátelských západních mocností vylučovala jakoukoliv jejich pomoc. Brzy bylo napadeno sousední Polsko a to byl začátek války. Vše skončilo porážkou sil Osy Spojenci. Pro mne se nad vlastí zavřela opona s nástupem Hitlera. Od té doby jsem se obtížně dovídal cokoliv o mých drahých doma. Občas přicházely různými kanály kusé zprávy. Obraz byl temný a velmi nejistý. Až o mnoho let později jsem se dověděl, že během války byli můj otec,

matka i sestra uvězněni a jak do toho byl zapletený můj bratr. Už jsem se o tomto neradostném příběhu zmínil dříve. Můj nejmladší bratr Václav, zcela malý chlapec, zůstal během jejich uvěznění zcela sám. Postarala se o něj rodina ze sousedství. Tehdy se můj starší bratr, kněz, staral o aspiranty, protože byl rektorem domu ve Fryštáku. Když bylo jasné, že dům bude konfiskován nacisty, sebral skupinu aspirantů a ukryl se s nimi v lesním srubu patřícímu ke statku Dvorek. Když válka už končila, dopomohl k zajetí velké skupiny německých vojáků rychle postupující Rudou armádou. Během války byl také zatčen a 8 měsíců vězněn, než se ukázalo, že jeho obvinění je falešné. Bylo po válce, ale nesmyslné rozdělení Evropy na Západní a Východní zónu se stalo počátkem velké pohromy. Národy, které se dostaly pod ruský rudý režim, trpěly více, než dříve. Komunistický režim byl zaměřený na potlačování všech projevů svobody na politické rovině a rozhodl se likvidovat církev, obzvláště katolickou. Zaměřili se na náboženské řády, které jim byly solí v očích. V jednom dni napadli všechny mužské klášterní komunity a svezli jejich členy do spolehlivých vězení. Můj bratr Oldřich byl s ostatními salesiány z Fryštáku uvězněn v želivském vězení. Strávil v tomto neblaze proslulém zařízení osm dlouhých let. Také moji další bratři byli roky vězněni pro šíření katolické literatury a podporu svého bratra, kněze. Nic jsem o jejich trápení nevěděl, dokud jsem se roku 1970 nedostal domů. Z Itálie jsem jel vlakem přes Vídeň, hlavní město Rakouska. Svou vlast jsem navštívil v době komunistické krutovlády. Chtěl jsem vidět jen svou rodinu. Abych neprovokoval režim, vystupoval jsem jako laik. Také jsem se obával, že bych mohl rodině ublížit, hlavně mému bratru, knězi. S rozechvěním jsem odjížděl z Vídně a dojel do země nikoho. Bylo to území u hranice s ploty z ostnatých drátů, minovými poli, strážními věžemi a střežené vojáky a policií. Kontrolovali můj pas. Vše bylo shledáno v pořádku a mohl jsem pokračovat. Nebylo to povzbudivé přivítání, ale nic se nepřihodilo. Moje srdce prudce bušilo, ale protože jsem byl vlastně indický občan, bezpečně jsem proplul. Po překročení hranic poblíž Znojma jsem dojel do rodné Jihlavy. Moje rodina nebyla informována o době mého příjezdu a tak mne na nádraží nikdo nečekal. Jel jsem tramvají na hlavní náměstí. Táhnul jsem svůj těžký kufr až k domu, kde mi řekli, že bydlí moje matka. Když jsem k němu došel, zůstal jsem chvilku stát, abych nabral dech, než zaklepu na dveře. Když otevřela, zůstali jsme stát proti sobě. Byl jsem pryč více jak čtvrt století. V tu chvíli mne nepoznala, vždyť jsme se potkávali po dlouhých 35 letech – vlastně jeden lidský život. Ale pak vypukla obrovská radost. Slzy tekly po její vrásčité tváři, jak jí srdce zalévalo dojetí a láska. Nelze

vyjádřit slovy, co říká všechno láska. Nemohl jsem jít na faru, kde působil můj bratr. Nebylo by to bezpečné. Byl stále pod dohledem tajné bezpečnosti. Její členové v civilu sledovali každého, kdo přišel. Když byl bratr propuštěn ze želivské internace, byl vždy považován za nebezpečnou osobu a stále střežen. Není pro cizince snadné pochopit situaci kněze v zemi ovládané komunisty. Zákony jsou pro ošálení ostatního světa. Všechno je perfektní a v pořádku. Úplná svoboda je zaručena občanům i cizincům. Ale pokud jste knězem, jako můj bratr, jste neustále pod dohledem. Můj bratr strávil svůj život jako představený v salesiánské kongregaci, než byl osm let vězněn. Pak byl neočekávaně propuštěn a bylo mu dovoleno vstoupit do služeb církve. To stačilo mnoha dobrým lidem, aby jej podezírali, že podepsal spolupráci s režimem, o což byl však několikrát požádán. Policie jej stále hlídala a spolubratři jej podezírali, že s ní spolupracuje. Tak se ocitl v úplné izolaci. I to byly cesty, jak pokazit pověst knězi v bezbožecké společnosti. Nyní může působit jako kněz s omezeními platnými pro všechny kněze. Může sloužit mše a plnit další církevní funkce, ale nesmí navštěvovat rodiny ani se podílet na aktivitách mimo kostel. Musí poslouchat přísná nařízení Sekretariátu pro církevní záležitosti a církevních tajemníků, jako ostatní kněží. Přirozeně, on i řada dalších dobrých kněží hledá skulinky v předpisech a dělá, co se dá. To snad bude patrné z následujících příkladů. Kněží dostali z Úřadu pro církevní záležitosti příkaz přečíst v neděli místo kázání dopis od vlády, zaměřený jasně proti církvi a proti biskupům. Neměli jinou možnost, než jej přečíst. Četl jej tedy, ale tak potichu, že věřící nemohli rozumět ani slovo. Také bylo naplánováno, že během čtení budou po kostele chodit děvčata a tropit hluk, aby se lidé nemohli soustředit. Tak kněz splnil povinnost, jak měl poručeno. Policie nemohla zasáhnout ani proti němu, ani proti děvčatům. Jak je dáváno na vědomí cizině, kněží mohou učit náboženství ve školách a stát je za to platí. Ale jejich plat je velmi nízký, protože podle komunistů nedělají produktivní práci. Jsou trvale obtěžováni od úřadů nejrůznějšími způsoby. Je také vyvíjen trvalý nátlak na rodiče. Rodiče musí podepsat a donést do školy specielní žádost, aby jejich děti mohly být vyučovány náboženství. Často nemohou ani žádost předat, protože ředitel není ve stanovený den přítomný ve škole. Také si mohou být jistí, že jsou identifikovaní jako aktivní křesťané a následně označení jako protistátní elementy. Děti mají jistotu, že se nedostanou na vysoké školy a budou diskriminovány i jinak. Přesto mnoho statečných rodičů děti na náboženství posílá. A další: když má kněz hodinu náboženství, často si ředitel

nebo jiný učitel sedne do poslední lavice a dává pozor, jestli kněz náhodou neučí něco protistátního. Dokážete si asi představit nervozitu kněze, který si musí dávat pozor na každé slovo. Často také dohlížející vstává a chodí po třídě a kontroluje, co dělají děti. To ovšem také velmi ruší i učitele. Jednou bratrovi došla trpělivost a dozor vykázal ze třídy. Bezprostředně na něho bylo posláno udání na Sekretariát pro církevní záležitosti. Jednou byl můj bratr předvolán na úřad pro ilegální tisk. Během nedělní školy v kostele použil kousek papíru, aby dětem vyznačil přítomnost gumovým razítkem s hvězdičkou nebo s křížkem. To bylo nazváno ilegálním tiskem. Je to jen těžko představitelné, jak mohou být lidé tak neskutečně agresivní a drásat druhým bezdůvodně nervy. (Bohužel mnoho z těchto také lidí stále učí, vždyť bývalí učitelé, nejochotnější přisluhovači režimu, se navzájem drží a dále kazí děti). Další příklad je z rodiny mého bratrance Jana Bukovanského. Ten žije v Liberci a má dvě dcery. Obě děvčata jsou katoličky a jsou ve vyšších ročnících školy. Jednou jsem byl u nich, když se děvčata vrátila ze školy. Byla celá uplakaná. Stalo se následující. Během školního shromáždění si je zavolal ředitel a začal je hubovat pro jejich víru. Nazval je hlupačkami, protože věří báchorkám, které jim vykládají kněží. Řekl, že každý kdo je věřící, ignoruje vládu a je jí nepřátelský. Děvčata se cítila uražená, začala plakat a přísahala, že budou ještě věrnější své katolické víře, která je tak pronásledována. Po pádu komunismu se z nich obou staly laické apoštolky a pracují na posílení víry mezi mladými. Staly se příkladem svému městu, kde náboženství bylo tak málo uznáváno. Můj bratr kněz, byl trvale pod dohledem státní policie. Dokonce jeho telefonické hovory byly odposlouchávány a v kanceláři měl „štěnici“ na odposlouchávání rozhovorů. Můj příjezd ohlásil a také já jsem ohlásil svou přítomnost na úřadě pro cizince. Byl jsem ujištěn, že se mohu pohybovat volně. Přivítali mne a ujistili o jejich pomoci v případě potřeby. Byl jsem však ostražitý a opatrný, abych rodinu a hlavně bratra kněze nedostal do potíží. Abych sloužil mše v kostele nebylo možné. Mohl jsem kostely navštěvovat jen jako laik. Mše jsem sloužil sám doma. Dokonce ani moje matka a bratr mne při tom nikdy neviděli. Obávali jsme se, že by mohli být vyslýcháni a dotazováni na to, zda sloužím mše. Takže by mluvili pravdu, že to neviděli. Byl to podivný život. Ale v komunismu je to tak se vším-je to podivné a nám nepochopitelné. Byl jsem ale moc smutný, že jsem nemohl sloužit mši v rodinném kruhu a lámat s nimi Chléb života, po tolika letech mého kněžství. Po mém odjezdu byl bratr předvolán na policii, kde se ho dotazovali, jaké poselství mu bratr dovezl z Vatikánu. Mohl čestně odpovědět: „Žádné“. Mohl bych zde uvést řadu dalších příkladů

popisujících normální život tak nenormální. Návštěva byla velkým štěstím. Mohl jsem vidět svou rodinu a hlavně maminku. Také jsem poprvé viděl svého bratra Václava, který se narodil, když já už jsem byl v Indii. Byl jsem šťastný, že jsem mohl vidět stará známá místa a potkat známé, se kterými jsme se znali. Ale mnoho z mých vrstevníků mne nepoznalo. Vše jim znělo jako pohádka, když čtou o věcech, které se udály v mém životě. Mojí útěchou byla lepší atmosféra ve městě. Naše Jihlava, jak jsem ji znal dříve, byla důležitým městem, centrem těžby stříbra. Byla převážně německá, prakticky v rukou Bavorů a Němců z jihu Německa. Byli to rigidní katolíci, trochu neoblíbeni, protože shlíželi na nás Čechy spatra. Češi pak reagovali příklonem k ateizmu a odklonem od církve. Němci také nabádali Hitlera, aby napadl republiku. Po ukončení války byli odsunuti a já jsem našel Jihlavu českou. Potěšením bylo, že Češi, dřívější volnomyšlenkáři, se nyní obraceli více k církvi. Všechny mše byly slouženy česky. Kostely sice nebyly tak plné, ale zvolna se plnily. Ve starých německých kostelech ožíval slovanský živel. Můj bratr byl požádán aby připravil katechismus Život z víry, který právě znovu vydává salesiánské nakladatelství v Praze. Další věcí, která mne překvapila, bylo,že ve městě nebyli prakticky žádní Židé. To byla vyhlazovací práce Hitlera, který nechal poslat všechny Židy do plynových komor. Tisíce jich zahynuly v jeho krutých rukou. Když se přiblížil den mého odjezdu, byl jsem smutný, protože jsem musel opustit matku a vše co bylo pro mne tak drahé. A měl jsem také obavy, protože stále ještě žili pod komunistickou krutovládou. Ale život musí jít dál. Když jsem stál naposledy před svou matkou, řekl jsem jí: „Mami, já musím jít“. Ona se mě prostě zeptala: „Je to tvoje povinnost, jít?“ Když jsem jí řekl „ano“ ona jednoduše řekla: „Pak tedy jdi a Bůh ti žehnej!“ Nebyli jsme zvyklí plakat a naříkat. Boží vůli je třeba následovat i když to bolí. Komunismus je krásná a přitažlivá myšlenka, ale v praxi ji mocní učiní tvrdou a nelidskou. Kde není Bůh, tam se vše postupně změní v peklo. Můj bratr kněz byl posílán z místa na místo. Sotva začal nějakou práci a získal lidi na svou stranu, už musel odejít na jiné místo. Na rozcestí Když jsem strávil 30 let v provincii Madras a 5 let v Shilongu, octl jsem se o samotě přemýšleje o budoucnosti. Ničím jsem si nebyl jistý a tak jsem se znovu obrátil na představené v Itálii. Navštívil jsem otce Fedrigottiho a seznámil ho se svou situací. Vzhledem k mému věku nepřicházelo do úvahy poslat mě tam, kde bych se těžce učil jazyk. Moje vlast byla také tabu, protože jsem byl

indický občan a československá vláda by mi nikdy nedovolila působit v mé vlasti. Navrhoval jsem, že mohu jít do Jižní Ameriky, kde hledali kněze a jazyk by nebyl tak velký problém, protože španělština i portugalština jsou podobné italštině. Tou dobou byl regionální představený pro Jižní Ameriku v Itálii a otec Fedrigotti ho kontaktoval. Byl rád, že může mít dalšího kněze. Byl jsem připraven nabídku přijmout, poněvadž byla vlastně jediná. Tou dobou ale dostal otec Fedrigotti dopis z Indie se žádostí poslat kněze na pomoc biskupovi a otec mi to nabídl. Jednalo se o biskupa Kerketa z Tezpuru (uprostřed Assámu). Nic jsem nenamítal a tak jsem byl poslán zpět do Indie, abych pomohl biskupovi. Vzal jsem to jako boží vůli a připravoval se k návratu do Indie. Nešel jsem nazpátek do žádné provincie, ale pomáhat biskupovi. Neznal jsem obsah dopisů mezi biskupem a představenými. Jel jsem do Indie. Když jsem dorazil do Bombaje, rozhodl jsem se kontaktovat Tezpur, abych věděl, kam mám jít. Nechtěl jsem jet nazdařbůh. Čekal jsem dost dlouho v Bombaji, ale pořád nic a začal jsem být trochu nervózní. Nakonec jsem se rozhodl dotázat se mého bývalého provinciála v Shillongu co dělat. Po nějakém čase přišla odpověď: „Otec Ittyachan Vás bere“. Opět jsem to přijal jako boží vůli a jel do Kohimy a stal se spolu s otcem Devassym pomocníkem faráře. Byl jsem šťastný, že jsem na horách jako misionář. V Kohimě jsem hledal farní skupiny a obcházel okolní vesnice. Staral jsem se o zpívání a dokonce pomáhal panu katechetovi Philipovi chystat zpěvník. Všechny písně byly v jazyku angami. Ale melodie byly všechny západní a bylo je třeba přepsat do sol fa systému (solmizace), který jsem poznal, když jsem byl s novici v Shillongu. Otec Wollaston, který pracoval mezi kmenem Naga přišel, když jsem byl novicmistrem, zda může učit novice solmizaci, jako systém psané hudby. Byl jsem rád a seděl mezi novici a vedl učení základům tohoto systému. A teď v Kohimě mě byly základy psané solmizace užitečné. Spolu s katechtou jsme dali dohromady malý sbor, který byl dobrý a ochotný cvičit, protože se chtěli vyrovnat svým baptistickým bratřím i ve zpěvu. Tehdy k nám přišla skupina lidí z kmene Sema Naga z Lazami s žádostí, přijmout katolickou víru. Nikdy jsme se nedověděli, proč je napadlo, přijít za námi. Ale byli jsme rádi a přijali to jako výzvu Prozřetelnosti. Pan farář měl moc práce nebo nevěděl jak se postavit k požadavku protestantské vesnice. A tak mne požádal, abych se toho ujal. Nikdy jsem nestál před příležitostí uvést novou skupinu do katolické církve. Ale slíbil jsem udělat, co bude v mých silách. Spolu s katechetou Filipem jsme začali plnit úkol. Dnes je Lazami zcela katolická farnost v péči otců kapucínů.

Ale počátky nebyly snadné. Poručili jsme se do rukou Páně a Panny Marie a vyrazili na cestu asi 50 km od Kohimy. Když jsme dorazili do vesnice, spojili jsme se se skupinou, která nás očekávala a uspořádali první setkání se všemi jejími členy. Celá skupina byli baptisté, kteří se nepohodli se souvěrci. Rozdělili se tedy do dvou táborů. Měli dobře organizovaný baptistický řád. Původní skupina měla dobře postavený kostel. Naši odštěpenci se shromažďovali v opuštěném, starém vojenském hangáru za vesnicí. Ve stanovený den jsme požádali vůdce, aby shromáždili lidi v hangáru. Když jsme dorazili, byl plný; mladí, staří, muži, ženy, děti, dohromady asi 400. Nebylo jednoduché to zvládnout. Naštěstí byl přítomen místní vůdce, který dal setkání řád. Po úvodu starších jsem vystoupil a začal mluvit. Každé slovo bylo třeba překládat. Ale jak? Neznal jsem ani slova ze žádného Naga-jazyka (je jich 14). Katecheta znal jeden z nich –Tenyidie a anglicky, ale ani slovo jazyka vesničanů Sema. Naštěstí vůdce rozuměl Tenyidie. Co jsem řekl anglicky, přeložil katecheta do jazyka Tenyidie a z něj to překládal a filtroval vůdce do mateřštiny vesničanů. Co se k nim nakonec dostalo jsme nevěděli ani Filip ani já. Ale jádro bylo jasné. Zeptal jsem se jednoduše, zda jsou katolící. Sborem odpověděli.“Ano, jsme katolíci“. Další otázka zněla:“Znáte katolické učení“. Nahlas odpověděli: „Ne!“ Když tedy neznáte nic z katolické nauky, co tedy jste? Unisono zakřičeli: „Katolíci“. Opravdu prostí lidé. Chtěli něco vědět o naší víře. Někdo jim kdysi řekl, že katolická církev je pravá, původní církev Kristova. A od nás vůbec poprvé něco uslyšeli o Církvi, nač čekali tak dlouho. Ovšem odpor protestantských vůdců trval. Ale lidé zůstali pevní ve své nové víře a neustoupili. Když jsme příště přijeli džípem, zastavila nás skupina baptistů a předala nám kus papíru s jasným varováním:“Není dovoleno vstoupit do vesnice Lazami“. To byla zpráva od autorit Baptistické církve v Lazami. Byli jsme trochu zaraženi, ale rozhodnuti neustoupit. A nikdo se nás neodvážil zastavit. A tak je pravda:“Když jsme silní, jsou oni slabí, když my jsme slabí, jsou oni silní.“ Můj společník, otec Benik, našel dříve v Kohimě dobře organizované nekatolíky v obrovské převaze. Nyní jsou ještě stále v převaze, ale také přijali katolickou nauku. I odpor pokračuje, ale je umírněný a tichý. Kohima je nyní sídlem biskupa a katolická komunita je vzdělaná a plná víry. Myslel jsem, že v Kohimě už dožiji, ale nemělo tomu tak být. Boží Prozřetelnost měla se mnou jiné plány a já za ně mohu Bohu jen děkovat. Nevím, co se přihodilo,ale jednoho dne mi farář řekl, že mne provinciál posílá na Jih, do mé staré provincie. A já jsem jel džípem,aniž bych se rozloučil. Řídil katecheta Filip. Jeli jsme do Imphalu, kde jsem nasedl do letadla.

Tam mi provinciál nabídl tři možnosti: Učit hudbu v semináři v Poonamallee, zpovědníka v Katpadi nebo Cejlon. První jsem nemohl přijmout, poněvadž jsem vůbec neznal carnatickou hudbu. Druhá možnost pro mne byla také nepřijatelná, poněvadž jsem neznal tamilštinu a tak bych nemohl studentky zpovídat. Cejlon byl nepřijatelný pro politickou situaci. Nakonec jsem šel jako další zpovědník do Yercaudu, kde byl už zpovědníkem otec Corcoran. Po čase mne provinciál požádal, abych šel do Gunturu, který jsem stavěl. Souhlasil jsem. Rektorem tam byl otec Michael, a já se snažil naučit jazyk Telugu, který se mi líbil. Pomáhal jsem v domě jako prefekt. Pracoval jsem na zlepšení úrovně stolárny. Byl jsem šťastný, když jsem viděl jejich rozzářené obličeje a oni byli spokojeni s mým hubeným Telugu slovníkem. Byla to šťastná a spokojená skupina. Sotva jsem se sžil s komunitou, když nás jednoho dne navštívil otec Tomáš, vice provinciál z Guwahati (budoucí biskup v Guwahati v Assamu). Během rozhovoru mi nabídl, abych šel do Assamu. Nebral jsem to vážně a řekl mu, jak jsem obvykle dělal, že jsem ochoten jít kamkoliv a dělat každou práci, bude-li třeba. Předpokládám, že věc konzultoval, ale mně neřekl nic definitivního. Doufal jsem, že zůstanu pracovat v Gunturu. Ale po nějakém čase přišlo pozvání jít pracovat na Severovýchod. Opět jsem to přijal jako vyjádření Boží vůle poslechnout nařízení představených. Odcházel jsem do Imphalu, stát Manipur. Severovýchodní misie. Ale co budu na Severovýchodě dělat? Když jsem přišel do Imphalu byl rektorem otec Sebastian. Přivítal mne. Když přijel provinciál, řekl mi, abych pomáhal rektorovi držením promluv pro spolubratry. To byla vždy povinnost rektora a já tu poctu odmítl. Tak jsem začal pracovat jako katecheta a farářův pomocník. Chlapcům a kostelu se věnoval otec Mylady. Ten ale brzo odešel jako misionář do Jižní Ameriky a já šel na jeho místo. Začal jsem kontaktovat rodiny ve městě a učit katechismus ve škole a pomáhal ve farnosti. Protože práce nebylo moc, navrhl jsem, že bych se mohl podívat do údolí Khoupum, které patřilo do farnosti Tamenglong. Otec Mariaselvam, tamenglongský farář, to považoval za složité. Když mne o to požádal provinciál, byl jsem potěšen a stalo se to mým hlavním úkolem. Chodil jsem většinou pěšky a doprovázel mne katecheta. Navštívili jsme již existující katolické vesnice jako Tanagong, L. Khunou, Laimatak, Lamdan, Kokodang a Ichum. Během doby jsem pracovali i v dalších vesnicích jako Gaidimjang, Satudai a dalších. Byl jsem šťastný, že mohu dělat tuto misionářskou práci a že bez potíží mohu chodit po těchto horách a údolích, často

cestou necestou. S pomocí Boží se tam něco udělalo. Rok 1976 mi přinesl opěr změnu. Až doposud byla moje hlavní činnost v imphalskem údolí a v oblasti Bishenpur Khoupum. Bylo tam co dělat a já jsem byl šťastný. Časem ale narůstaly jurisdikční problémy mezi mým apoštolátem a farností. Otec Ngamkhuchung, farář, byl poslán do Khoumpumu, vyhledat nové místo pro centrum. Tak mi zůstala jen práce v oblasti Imphalu. Protože už jsem nemohl pokračovat na horách a kolem Imphalu toho nebylo tolik na práci, požádal jsem provinciála, aby mne poslal do příliš veliké oblasti farnosti Mao. A tak jsem byl vyslán jako asistent faráři v Mao, protože tato velká oblast vyžadovala další péči. Byla rozsáhlá a složitá pro cestování, protože zde nebyly silnice a cesty byly příkré a namáhavé. Farářem v Mao byl otec Nedumala a kaplanem Otec Sebastian. Brzy jsem se s nimi sešel a společně jsme obešli všechny vesnice. Bylo mi jasné, že se musím lépe poohlédnout po oblasti Maram - žijí tam kmeny Mao, Poumai, Maram, Lengmei a Zemei smíšené s dalšími. Otec Sebastián byl spíše zaměřen na Mao-Poumai vesnice, zatímco moje část byla v západní části farnosti. Omezil jsem se na hory kmenů Maram-Lendmai-Zemei. Bylo to také přání faráře a dělba byla zcela přirozená. Ale Senapati a Maram se velmi liší od Mao a jsou daleko, takže jsem považoval za lepší usadit se v Senapati. Než se Indie osamostatnila, byl centrem oblasti Karong, ale místo nebylo vhodné pro větší město. Proto bylo stanoveno, že budoucí centrum oblasti bude v Senapati. Prozíravý otec Matthew Tharakan viděl budoucí rozvoj Senapaty a požádal obec o kus země pro budoucí misionářské centrum. A ochotně byla přidělena. Ale doposud se tam nic nedělo. Toto zpoždění ve výstavbě misionářského centra donutilo obec, která byla pod tlakem vlády, aby přidělila část plochy na výstavbu vepřína. Když jsem dorazil na místo a žádal o pozemek, byl již zmenšen o místo pro vepřín. Ale úřady byly vstřícné a přislíbily, že pokud dá obec pozemek jiný, nebude požadovat nic z pozemku pro misii. Vesničané nabídli vládě jiný pozemek a tak jsme dostali celý původně přidělený kus země. Ale bylo potřeba začít a dát věci do pohybu. Šlo to tak dobře, protože představený obce, Khulakpa, byl katolík. Stalo se tak 8. prosince, na svátek Neposkvrněného Početí. Dokument byl naštěstí podepán v Imphalu, poněvadž vzápětí starý Khulakpa umřel a jeho syn nebyl katolík a byl pod vlivem jejich pastora. Těžkosti ale neskončily. Brzo po smrti starého vůdce obce začali protestanté neoprávněně sahat na naši půdu. Pro uklidnění jsme jim vrátili vodní nádrž nahoře a nějakou půdu směrem na sever. Ale to nestačilo. Museli jsme koupit pruh půdy na rozhraní vodního díla a půdu na naší straně říčky v údolí.

Když jsme se rozhodli postavit centrum v Senapati, přišli nám katolíci ze SENAPATIA Karongu nabídnout pomoc a postavili kůlnu pro školu (v publikaci je její stará fotografie a sám otec bydlel rovněž v bambusové chýši; dokáží z bambusu postavit rychle vrchní stavbu, podlaha je udusaná hlína a střecha došková) a další pro ubytování. Bylo třeba ihned zahájit vyučování. Pro kněze = otce Meda, byla postavena malá chýška v sousedství. Prví primitivní stavby byly dokončeny, ale nemohli jsme zůstat sami v divočině. Salesiáni nemohou bydlet v poušti. Plánovali jsme zahájit základní školu i s ubytováním a stravováním. Prvním učitelem, kterého jsme sehnali, byl Ojha Francis Yonzon, který byl 17 let jezuitským bratrem, ale oženil se a pracoval v několika školách v okolí Imphalu. Byl rád, že bude pionýrem a chopil se příležitosti v Senapati. On a jeho žena Albina byli první učitelé v Don Bosco Senapati. Chtěl jsem začít se dvěma třídami, ale našel jsem další nepálskou učitelskou rodinu v Kalahaparu. Byli tam zaměstnáni v soukromé škole a nebyli spokojeni s vedením. Tak jsem se rozhodl přijmout pana Peter Chettri a jeho ženu Agnes a otevřel pro ně další dvě třídy. Všichni učitelé byli zkušení a schopni zvládnout čtyři třídy. Francisova rodina měla na starosti školu, Chettrisovi ubytování. A já jsem byl volný pro chození po vesnicích. Oblast kolem Senapati byla rozsáhlá a těžko přístupná. Často jsem opouštěl centrum na několik dnů a chodil na dlouhé cesty, vše pěšky. Kolem silnice (honosně nazývaná highway, ale u nás tak špatné silnice už téměř nevidět) byly vesnice Dilikunou, Karong, Ramlong, New Maram a Maram Bazar. Ve vnitrozemí ležely vesnice Sangkhumai, Willong a Thuyeng na pravém břehu řeky a na protějším pak Rajamai, Oklong a Maryam. Za námi je Maram Khunou, naše vesnice. Všechny jsme navštěvovali s katechetou, věnovali se těm nejmenším, pomáhali jim se zpěvem a zábavou. Rádi přicházeli a byli velkou pomocí. Naším požadavkem bylo hledat nejchudší děti, které v oblasti převažovaly. Oblast byla zcela nerozvinutá. Lidé měli dost jídla, ale na vzdělání jim nezbývalo. Oblast Maram byla již dříve než jsem přišel já evangelizovaná otcem Peterem Bianchim. Do mého příchodu tvořila část farnosti Mao. Obývaly ji různé kmeny: Mao, Poumei, Maram, Lengmei, Zemei vedle Kuki a Nepálců. Vesnice kmenů Mao a Poumei byly kolem silnice a snadno dostupné. Byly na tom také lépe ekonomicky i se vzděláním než ostatní. Kraj Maram si vyžadoval pozornost. Ležel na obou březích řeky, ale neměl slušné cesty. Vše bylo dostupné jen pěšky. Těsně před mým příchodem byla celá oblast reorganizovaná a vedení se z Karongu přemístilo do Senapati. V roce 1977 bylo Senapati vesnicí na návrší nad řekou na jejím pravém břehu. Z dnešního města tehdy nebylo nic. Na vršku bylo sídlo místní vlády obklopené sotva dvanácti

domky úředníků kolem pošty. Další domky, kanceláře a dílny rostly jako houby po dešti. Nyní zde bydlí několik kmenů. Vzhledem k tomuto osídlení je naše škola na dobrém místě, stranou od města na tichém místě proti radnici. Moc práce nám dalo spojit se cestou se silnicí (Tou krkolomnou cestou jsme jeli a otec Jan barvitě líčil, jak ji s chlapci kopal; „a nebyly tu ani stromy, tam ty jsem sázel… ne tyto už ne“). Tři roky jsme učili v bambusové chýši. To ale nemohlo trvat věčně. Přibývaly další třídy. V roce 1979 jsem se dověděl, že biskup Abraham dostal finanční pomoc pro ošetřovny několika vesnic. Požádali jsme o jednu a dostali jsme peníze na stavbu větší ošetřovny a bydlení pro zaměstnance. Bylo to postačující pro sestry a dokonce s malými úpravami pro základní školu. Brzo jsme začali plánovat velký domov pro chlapce a větší školu pro obec. A jelikož úřady přispívaly, pokračovali jsme v díle. Vedle domova a fary stál farní kostel. Ten později sloužil ubytovaným, když jsme pro farnost postavili větší (oběma nás otec s hrdostí provedl). Podobně jako v ostatních farnostech byla nezbytná pomoc sester. Pečovaly o děvčata a pomáhaly ve škole i ve farnosti. Při návštěvě v Evropě jsem dostal příslib, že nám přijdou na pomoc sestry salesiánky. Když z toho ale sešlo, obrátili jsme se na sestry Misionářky Panny Marie Pomocnice křesťanů. Ty souhlasily a poslaly setry v roce 1980. Pomáhaly ve škole a začali jsme se stavbou domova pro děvčata. Pomáhaly i s farním apoštolátem.Označili jsme pro ně pozemek v dolní části poblíž potoka a velký svah kolem vodovodu. Začaly také s krejčovstvím, to ale bylo později omezeno, protože děvčata vyžadovala spíše základní vzdělání. Nakonec jsme se s boží pomocí pustili do stavby farního kostela. Jelikož byly peníze, pokračovali jsme ve vylepšování a rozšiřování a snažili se nebourat, ale držet vše ve shodě s chudobou a estetikou. S kostelem jsme měli problémy. Chtěli jsme jej postavit ve městě nad hřištěm. Požádali jsme radnici o místo pro kostel a měli jsme několik dnů počkat. Když jsme protestovali, řekli nám, že jsou ochotni dát nám jiný pozemek přímo nad hřištěm, ale máme se podělit s baptisty. To ale nešlo, protože stavět dva kostely vedle sebe, by bylo pohoršením pro lidi. A tak jsme se rozhodli stavět na svém pozemku na stávajícím místě nad řekou. Toto, sice lepší řešení, nám ale přineslo komplikace při stavbě, protože místo bylo těžce přístupné. Ani přístupová cesta od města nebyla snadno realizovatelná. Na svařování příhradové klenby kostela jsme pozvali bratry salesiány z Kalkaty s jejich partou. Největší problémy byly s malou kopulí nad střechou. Byla svařena v Kalkatě, ale pro montáž bylo třeba jeřáb. Ten se ale na stavbu nemohl dostat. Tak byla jediná pomoc postavit

bambusové lešení a pomalu zvedat vlastními silami a přivařit ji k podvalům. Byla to velmi riskantní operace, ale zvládli jsme to. Vše vypadalo lépe, když jsme všude kolem vysadili stromy. Pokud se týká církevní organizace, byl jsem do roku 1980 kaplanem faráře v Punanamai, Mao. Když nastoupil nový biskup Joseph Mittathany, rozhodl zřídit farnost Senapati a já se stal jejím prvním farářem. Ale činnost byla stejná. Byl mi dokonce prominut slib věrnosti obvyklý při instalaci faráře. Myslím, že to bylo v pořádku, poněvadž vše bylo děláno v dobré víře. Jako salesiáni jsme se věnovali přirozeně mladým v oblasti Mao-Maram. Nebyl rozdíl mezi jednotlivými kmeny. Starali jsme se o všechny a oni měli také společné zájmy o školy a domovy. Nás zajímaly hlavně chudé děti. Vycházeli jsme z toho, že povznesení chudých dětí povede ke snaze lépe situovaných rodin poslat děti také do školy, aby nezůstaly pozadu za chudými. Když jsme přišli do vesnice, ptali jsme se po vdovách a chudých lidech. Jejich děti jsme brali bez poplatků (státní školy prakticky nejsou, nebo mají špatnou úroveň, ale i v nich si žáci musí zaplatit za uniformu, učebnice a pomůcky, což bylo pro tuto vrstvu rovněž nedostupné). Zdůrazňovali jsme také potřebu vzdělávat děvčata, což bylo v této oblasti zcela zanedbáno. Školné jsme se snažili držet co nejníže – 50 rupií a ubytování 180 rupií za měsíc (asi 43 rupií za dolar). Domovy byly asi pro 250dětí. Třetina byla zcela zdarma, zbytek platil aspoň část. Měli jsme zájem poskytnout vzdělání co nejvíce dětem. To bylo zásadou Msgr. Morrowa z Krishnagaru, Západní Bengálsko: Lépe investovat do dětí a rozvoje lidských zdrojů, než do struktur. Sestrám jsem stanovil mírný průměrný poplatek za každé děvče v domově. Sestry požadovaly po rodičích, aby vždy platili alespoň něco. Tak mohly zajišťovat ubytování a stravu i pečovat o dům. Žili jsme chudě, ale nestrádali. Drželi jsme si zeleninové zahrady a snažili se co nejvíce zásobit sami. Vesnice jsme navštěvovali pokud možno pravidelně. V suchém období jsem byl na cestách většinu času. Ale když přišel monsun věnoval jsem více času škole a domovům. Po čase, když jsem dostal kaplany, chodili po vesnicích rozesetých kolem řeky Barak většinou oni. Jsem povinován díky učitelům, kteří působili v Senapati i svým kaplanům, kteří pomáhali jak ve škole, tak ve farnosti. Nehledě na naši snahu vydat ze sebe to nejlepší, vloudily se občas i věci horší. Některé z nich chci připomenout. Jednou zlobilo děvče z Kullen. Učitel ji poslal ven ze třídy, ale ona neposlechla. Tak ji ven vytáhl. To bylo pokládáno za velké ublížení děvčeti a tak protestantská vesnice i rodiče žádaly, aby byl učitel ihned propuštěn. Dokonce náš

katecheta byl na straně vesničanů. Všichni tedy žádali, abych propustil učitele. Nebylo možné je přesvědčit, že studentka byla velmi neposlušná a tvrdohlavá. Setkal jsem se se všemi katechety přesvědčenými o chybě učitele. Nakonec jsem jim řekl, že splním jejich požadavek, ale zároveň vyloučím z ubytování všechny děti z jejich vesnic, protože jsem neměl za učitele náhradu. To stačilo k uklidnění katechetů, protože mezi ubytovanými byli i jejich děti. Jindy si chlapci hráli jako obvykle a jeden strčil do druhého. Ten ale spadl a zlomil si ruku. Celá vesnice toho postiženého chlapce rozhodla, že podle jejich obyčejů musí být viník zabit. Dalo mi to hodně času přesvědčit rodiče, aby měli rozum. Ti se rozhodli, že chlapce bude léčit vesnický doktor a ne doktor z nemocnice. Ten mu ale utáhl dlahy tak pevně, že přijde o celou ruku, protože už byla pěkně napuchlá. Řekl jsem vesničanům, že chlapce vezmu do nemocnice. Naštěstí to dobře dopadlo i když ruka zůstala trochu křivá. Ve dvou případech byly problémy v domovech. Chlapci se rozhodli ukázat, jak dokáží usměrnit svou zlost proti správci domova. Bez našeho vědomí jednu noc všichni zmizeli. Ráno byl domov prázdný. Učitelé propadli panice a chtěli se rozběhnout po vesnicích dát věci do pořádku. Já jsem je uklidňoval, aby se nebáli. Jak jsem očekával, všichni se až na jednoho vrátili a prosili za odpuštění. Toho posledního přivedli rodiče a zase zavládl pokoj. Ve skutečnosti byli chlapci docela hodní a my se snažili být milí a ohleduplní. Oni si také byli vědomi toho, že takhle by s nimi sotva kde zacházeli. My jsme také zkoušeli pěstovat morální a náboženské hodnoty. Denní mše a svátky byly slaveny důstojně. Pravidelně jsme se modlili a hodně zpívali. Promítali jsme často náboženské filmy. Všichni představení se snažili být s nimi a pěstovat v nich příkladem náboženské cítění. Co měli nejraději, bylo zpívání. Byli v něm příkladem pro naše další domovy a školy. Všechny náboženské svátky a oslavy byly doprovázeny čtyřhlasým zpěvem. Sbor ze Senapati reprezentoval provincii v Bombay při Národní oslavě stoletého výročí Dona Bosca v roce 1988. Náš sbor také nazpíval sadu kazet „All You Hills“. Obcházení vesnic bylo pro mne opravdovou radostí, protože jsem se dostal do styku s lidmi, kteří k nám patřili a byli pro nás také velmi prospěšní. Nikdy jsem si na své cesty nebral žádné jídlo. Lidé nám dávali, co měli nejlepší. A my jim ukazovali, že jsme šťastní z toho, co nám připravili. Byly s námi obvykle skupiny chlapců a děvčat, aby nás doprovázely na našich dalekých cestách po vesnicích. Katecheta a odrostlejší nesli skříňku s mešními potřebami a něco malého na spaní. Všichni cestou zpívali a tak bylo pořád veselo. Vesničané už čekávali na náš příchod. Celá komunita čekala na uvítanou u vchodu do vesnice. Nepotřebovali jsme nic zajišťovat pro náš pobyt,

vždy se o vše postarali a podělili se o vše co měli. V zimě bývají noci chladné, ale malý ohýnek dával teplo. Když jsme navštívili malou vesnici, přicházeli jsme obvykle navečer, přespali a ráno slavili mši. Po jídle jsme odešli do další vesnice. Ve větších vesnicích jsme pobyli často dvě noci, abychom dali příležitost ke zpovědi a udělování svátostí. Zpovídání bylo pro mne velkým problémem kvůli jazykové bariéře a chování lidí. Později jsem lidem v Evropě líčil, jak také může zpověď vypadat: „Dobrá, usadím se ke zpovídání a přijde stará paní a se zjevnou lítostí mi řekne všechny své hříchy. Ale já jsem nerozuměl ničemu, co říkala. Když skončí, řeknu jí pár slov v jazyku Manipuri nebo jiném, který trochu znám. Ale ona jistě nerozumí tomu, co jí říkám. Nakonec jí dám rozhřešení a ona odchází šťastná. Pán vše řídí správně. Copak může někdo znát všechny jazyky a rozumět, co lidé říkají? Je zde však dobrá vůle a lítost nad hříchy. Proto přicházejí ke svátosti smíření a Bůh ve své dobrotě to vše srovná. To je tajemství víry. Někdy byly událostí díky jistým kmenovým zvykům složité a nezvyklé. Stalo se, že do Lengmie vesnice přišel mladík z vesnice kmene Zemei. Byl trochu zvláštní (blázen). Jedna rodina mu jako obvykle nabídla pohostinství a pozvala ho na noc. Ráno dostal jídlo. Potom zabil otce rodiny. To se stalo záležitostí obou vesnic a proviněním proti kmeni Lengmei. Vesničané mladíka polapili a před shromážděnou vesnicí ho zabili. To byl podle zvyklosti spravedlivý trest. Nebyli jsme tam v době popravy. Ale dali jsme jim ponaučení, že to nebylo správné. Přišel jsem tam po čtrnácti dnech a mlčky, aniž bych si vzal cokoliv k jídlu, shromáždil jsem je všechny v kostele a naplno jim všem řekl, že jsou vrazi, protože všichni popravu schvalovali. Řekl jsem jim, že u nich nezůstanu na noc a nic si od nich nevezmu, dokud se záležitost nevyřídí. Odešel jsem bez zpovídání a mše svaté. Katechetu jsem pověřil, aby jim poradil smířit se s obyvateli vesnice odkud blázen pocházel. Nějakou dobu to trvalo, ale usmířili se. Říct „promiň“ je snadné, ale praxe není jednoduchá Poslal jsem tam domorodého kaplana, aby je společně shromáždil, aby provedli veřejné usmíření. Souhlasili, ale nechtěli jíst z jednoho hrnce. Chtělo to všechnu výřečnost mladého kněze, který posbíral všechny hrnce a smíchal všechnu rýži a curry. Poslechli. Teprve potom jsem tam šel, vyslechl jejich zpovědi, sloužil mši svatou a podával svaté přijímání. Je jednoduché říci OK, odpouštím, těžší opravdu ze srdce odpustit a nejtěžší je odpustit veřejný zločin. Obdivujeme, že Ježíš dal odpouštění do Otčenáše a často to zdůrazňoval. Dal nám dokonce slavný příklad odpuštění nepřátelům z kříže. Farnost rozvíjela celé okolí. Organizovali jsme stavbu

kostela a školy ve vesnici Dillicunnoo, převzali putovní školičku otce Daniela v Maram, ze které je nyní plně kvalifikovaná kolej. Podporovali jsme školy pro děti ve vesnicích Karong a Willong. Pokud se týká rozšíření farnosti, zkoušeli jsme proniknout do sousedních oblastí. Byli jsme v Kullen a mluvili s mládeží, ale projevili se jako baptisté a zabránili nám dalšímu vstupu do vesnice. Katecheta nepochodil ani ve vesnicích oblasti Chaccka, protože tyto skupiny hledaly jen prospěch a neměly proto zájem o evangelizaci. Vzhledem k tomu jsem vzal alespoň několik jejich dětí do domova. Zvláštní pozornost jsme věnovali vesnici v Maram Khullen. Ojha Raphuba tam zůstal s celou rodinou po dva roky a získal mnohé a oblast se stala převážně katolickou. Řídili jsme se systémem přijmout všechny a následně prohlubovat jejich víru. Později, když jsem odešel, byl systém změněn a křtěni byli jen dobře vzdělaní katechumeni. Tak jsme přišli o mnohé, kteří by nás jinak následovali. Ale nařízení nelze obcházet. Je ale otázka co může být někdy lepší? Lidé nesnadno chápou zdůvodňování víry, jako první křesťané. Napřed víru přijmou a potom jsou postupně vzděláváni. Ale je tento proces někdy u konce? Proto máme tolik knih. Služba hudbě. Nikdo nezapomene na to,co měl rád, co rád poslouchal i dělal za mlada. Nejsou-li tyto pocity zrovna vrozeny, jsou jistě obyčeje se kterými začneme už v ranném dětství. To byl můj případ. Moje matka měla ve zvyku prosvětlovat svou každodenní práci zpěvem zbožných písní. Na našich setkáních se vždy zpívalo za doprovodu harmoniky. Každá společenská událost byla spojena s hudbou, orchestrem nebo kapelou. Hudba byla všude. Tichá mše pro nás ani nebyla mše. Naše hudební projevy byly jednoduché a „bohemian“ znamená také nekonvenční zpívání. Také v našich salesiánských domech byla zpěvu přikládána velká důležitost.Měl jsem to rád. Jednoduché nápěvy, lehká hudba, sbory a dokonce i polyfonie byly běžné. Není divu že jsem se jako dítě modlil zpívaje, protože můj hlas se mi při zpěvu zdál lepší. Můj hlas byl drsný a trochu níž položený. Ale milost nebyla mým osudem. Ten to znal nejlíp a můj hlas zůstával stejný. V posledních letech svého aspirantátu jsem se mohl učit na harmonium. Na dechové nástroje jsem totiž neměl dech. Po ukončení aspirantátu, ani v noviciátě nebo filosofii už nebyla příležitost k muzicírování. Když jsem ale působil jako asistent noviců, opět jsem dostal příležitost hrát na harmonium, protože tu nebyl nikdo, kdo by je doprovázel při zpěvu. Otec Carreno mne řekl:“ snaž se“, a já dělal co nelépe. Na teologii v Shillongu jsem byl vybrán za hlavního varhaníka a doprovázel jsem i slavné mše. Také

jako rektor v Tirupatturu mi harmonium dobře posloužilo. Otec Comandu, katecheta, byl dobrý zpěvák a vedl sbor. Já jsem je doprovázel na varhany. Společně jsme chlapce povzbuzovali ke zpěvu a zpestřovali tak život v aspirantátě. S hraním jsem přestal, když jsem byl provinciálem. Ale bylo to pro mne velmi užitečné, když jsem byl novicmistrem v Shillongu. Tam jsme se se zpíváním natrápili, protože novici pocházeli z různých aspirantátů s malou hudební přípravou. Když jsem přišel do Kohimy jako kaplan, opět jsem potřeboval hudbu. Pochytil jsem trochu „Tonic Sol Fa“ od otce Wollesstona, který to učil moje novice v Shillongu. V Kohimě, kde se Sol Fa hodně používala, seznámil jsem se s ní blíže a použil ji k notaci hymnů. Také jsem ji použil v prvním vydání Niepu Tseliechie (Prais the Lord – Chvalte Boha). Ale v Kohimě jsem se moc nezdržel a byl jsem vyslán do Manipuru. Naštěstí , když jsem se potkal s biskupem Abrahamem a požádal jej, aby něco udělal pro hudbu, řekl, že čeká na pomoc dobrého hudebníka, který má přijít z Mangalore. Když se nedostavil, znovu jsem urgoval biskupa, protože zpěv v našich kostelech byl ubohý. Řekl, že pověřil úkolem dva bratry. Byl jsem rád, ale když se objevila první cyklostylovaná publikace, řekl jsem biskupovi, že je zcela nedostatečná pro lidi kmene Naga, kteří tak milují zpěv a jsou obdařeni hudebním talentem. Pak mne biskup požádal, abych tedy něco udělal a já vydal první edici All You Hills Prais the God (Všechny vy hory, chvalte Pána). Msgr. Abraham rozhodl, aby se tisklo v Bangalore a ti stejní dva bratři tam studovali teologii a tak mohli dohlédnout na tisk. To bylo v roce 1977. Odvedli výbornou práci. Tento zpěvník ze stal základem pro rozvoj našeho zpěvu v Nagalandu a Manipuru. Smyslem bylo shromáždit písně všech denominací, staré i nové, tedy v ekumenickém pojetí. Při tvorbě zpěvníku jsme se drželi následujících pravidel: 1. Texty písní musí být zcela ortodoxní 2. Nápěvy ať jsou náboženské, inspirující, ne příliš sentimentální ale hudebně správné. 3. Musí pomáhat snadnému zpěvu, zabraňovat úletům 4. Písně musí zahrnovat všechna liturgická údobí. Děti ze Senapati byly šťastné, že mohly zpívat při všech příležitostech čtyřhlasně. Když zpívaly, kostel se ozýval chválou Boha. Já jsem odvedl uznávanou hudební misii. Ohlédnutí závěrem Zvykl jsem si na Senapati a ono se stalo mou součástí. Začal jsem tam pracovat a dokončil jsem všechny stavby, které tam nyní jsou. Zamiloval jsem si jednoduchost místa. Nikdy jsem si nepřál vidět, aby se změnilo v ukázkové dílo.

Vím, že mnozí budou říkat, že prostory jsou příliš malé pro život. Velmi jsem miloval chlapce i domovy. Starost o vedení střední školy byla věcí ředitele. Z počátku jím byla řádová sestra. Později jsem byl požádán provinciálem, aby to dělal kněz. Mně se ta myšlenka nezdála. Setra, která byla velmi kvalifikovaná, odešla do jiného kláštera a o školu se staral kněz. To mu ale bralo čas pro misie a trpěla jeho misionářská práce. Pokud jsem mohl, obcházel jsem vesnice. Ale ke konci už pro mne bylo obtížné běhat po kopcích. Tak jsem ucítil, že bude vhodné předat farnost do mladších rukou. A tak jsem požádal provinciála aby mne propustil, ale přišlo mi to líto. Brzy přišel a ptal se, zda by byl vhodným farářem otec Job a ustanovil ho novým farářem. Předal jsem vše do jeho rukou a odešel do Imphalu. V Imphalu jsem byl stanoven zpovědníkem a pomocníkem faráře. To pro mne byla velká příležitost pracovat na Pánově líše. Vzal jsem to zeširoka, navykal si na město a několik vesnic kolem. Věnoval jsem se hudbě a hodně se snažil zlepšit úroveň zpěvu v našich domovech a klášterech. Spojil jsem se s děvčaty v domově Litle Flower, která pěkně zpívala a časem se velmi zlepšila. Na přání sester se ale nezpívalo z „mého“ zpěvníku,ale i jiné písně. Byly zde také aspiranti z domova sester Božského srdce, které měly děvčata z různých stran a snažily se o to nejlepší. Také jsem učil v salesiánském noviciátě a to nejenom zpěv. Byl jsem spokojený, že mohu pomáhat svým budoucím spolubratřím. Každé komunitě jsem věnoval určitý čas v týdnu tak, abych nenarušoval jejich studijní plány. Některé sestry si však myslely, že zpívání odvádí děvčata od studia a proto mu nepřály. Pracoval jsem též na publikacích. Pracoval jsem na nové edici zpěvníku, který by vyšel už v sedmém vydání v roce 2004, takže by celkový počet výtisků přesáhl 100000 za uplynulých 30 let. Každé vydání bylo připraveno s velkou péčí a byly přidávány nové písně. Další práce, která vyšla knižně byla My Catholic Faith – Má křesťanská víra, později přejmenována na My Christian Faith, The History of Christianity – Historie křesťanství a řadu brožurek a letáčků jako Svatý rubáš určené pro všechny křesťany (nezapomínejme, že většina tamních křesťanů jsou baptisté). Všechny publikace byly určeny vést lidi ke Kristu a Jeho Církvi. Nedávná brožura „Ježíš a jeho činnost“ byla vydána v Angličtině, Kuki, Manipuri, Rongmei a Tanghul. Vysvětluje základní zásady křesťanské víry rozdělené na Bibli, Eucharistii, Marii, Církev a její schopnost vést. Je to velká škoda, že už nemohu učit ve škole, protože jsem částečně ohluchl. Náplní mého života bylo pomáhat chudým dětem všude kolem a dát jim slušné vzdělání. Soustředil jsem se na děti z vesnických škol, protože většina z nich neměla na školné. Obvykle nedávám peníze přímo rodinám, ale platím školám

a domovům, které o děti pečují. Také nejsem přímo ve spojení s dětmi, které sponzoruji a vše je prováděno přes řádové sestry a spolubratry. Nyní v lednu 2005 mám na seznamu asi 500 dětí, kterým pomáhám. Když se ohlížím zpět na svou minulost, vše se mi jeví jako sen, který se stal pravdou. Jak jsem začal toužit stát se misionářem a přišel do Indie, když ve vlasti mluvilo vše proti. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se dostanu do této části světa. Mohu jen říct, že to byla Boží vůle. Mým domovem se stalo vždy to místo, kde jsem byl pověřen pracovat na různých úrovních – od provinciála až po posledního bratra v domově. Miloval jsem své misionářské poslání. Měl jsem rád Dona Bosca a jeho metodu lásky. Láska dosáhne všech věcí. Měl jsem vášeň pro hudbu a rád jsem bral jako závazek zpěv chval Pánu Bohu. Různá vydání “ Všechny vy hory“ je můj příspěvek Pánu, moje píseň chvály. Jsem trochu svéhlavý,ale bez snahy někomu ublížit. Obvykle jsem se dostal do potíží, když jsem vyhrkl, co mi přišlo na mysl. Rád říkám věci přímo, drže se učení Ježíše říkat „ano“ nebo „ne“. Nerad jsem mimo, když se má o něčem rozhodovat. Je třeba rozhodnout pro společné dobro a čelit i následkům. Ve skutečnosti jsem neměl žádné originální nápady, ale cítil jsem, že máme následovat Dona Bosca a že na něm není co vylepšovat. Je také pravda, že jsem nikdy neabsolvoval vážná studia, ale vyjadřoval jsem, co jsem myslel, že bude dobré pro spolubratry. V této snaze jsem pokračoval i jako provinciál. Všechny jsem povzbuzoval, ale když jsem cítil, že se záležitosti vyvíjejí špatně, neváhal jsem je pojmenovat a přijmout opatření. Musím přiznat, že jsem nikdy neuvažoval napsat toho tolik o sobě, protože to není v mé povaze. Ale kousek po kousku a je vidět, jak je Bůh dobrý a využívá svých nástrojů, jak potřebuje. Každý z nás musí přijmout svoji odpovědnost a dělat, co je v jeho silách. Při oslavách zlatého jubilea Koleje v Tirupatturu jsem byl požádán, abych řekl pár slov. Nemohl jsem odmítnout. Byl jsem vlastně prvním vedoucím této koleje, pokud by byl přijat tento titul, ale stalo se, že jsem byl tehdy rektorem aspirantátu. Dobří otcové jezuité, kteří byly tehdy rozhodující v senátu madrasské university, brali toto mé jmenování jako dočasnou výjimku. Já jsem tehdy přímo řekl lidem z intelektuálního okruhu, že mají nevzdělaného vedoucího na samém počátku. A byla to pravda. Vždyť anglicky jsem se začal učit v 18 letech hlavně mluvením s kolegy a čtením knížek. Hudbě jsem se také učil jen sám. Pravomocemi jsem byl pověřován nadřízenými. Nikdy jsem se neučil, jak pracovat v přidělených úřadech. Říkalo se mi misionářský veterán. Vzal jsem to jako součást slibu poslušnosti a příležitost

dělat dobré. Od přírody jsem neměl nikdy pevné zdraví a ve společnosti jsem byl nesmělý. Nyní ve svých 89 letech obdivuji, jak mnoho se mnou a kolem mne Bůh vykonal. A tak si určitě nemohu připisovat sobě, když bylo vykonáno něco dobrého. Mám rád tu historku o muži, který si stěžoval Bohu, že mu nepomohl v jeho jisté životní krizi. Snil o mořském břehu, kde byly v písku vidět stopy nohou. Většina těch stop byla dospělého s dětskými po straně. Ale občas byly vidět jen stopy dospělého. Stěžoval si: „Když jsem byl ve vážných těžkostech, kde jsi byl, Pane?“ Pán odpověděl: „Ale vzpomeň si na tu dobu, kdy jsem tě nesl na svých ramenech!“ Moje první heslo, už z noviciátu, bylo od Terezie od dítěte Ježíše – Love and Trust (Láska a důvěra), které mne vedlo životem. K tomu bylo přidáno: Piety, Work, Family Spirit ( zbožnost, práce a rodinný duch). To mi dávalo oddané směřování po cestě Dona Bosca v mém apoštolátě a bylo inspirováno otcem Carrenou. To mne vede při výchově mladých. Teď, když už mohu mladým přímo dávat jen málo, zkouším kolem sebe renovovat Kristovo volání: „Jděte a učte všechny národy“. Každý z nás je určen a povolán Kristem k tomu, aby se stal apoštolem. Jako misionáři mladých máme charisma na poli vzdělávání a služby mladým. Kristus toužil po jednotě Církve, když se modlil: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, ať jsou jedno, jako jsme my jedno“ (Jan17.11). Bohužel nejednota křesťanského světa nás rozdělila do tisícovek malých církví. Ty jsou stále ještě rozděleny a hledají uspokojivou víru. Pravý ekumenismus není v nátlaku, ale v ukázání krásy čisté křesťanské zvěsti jako Kristovo stádce. Když slavíme rok Eucharistie, ať Pán spojí všechny bloudící věřící skrze chléb života v Eucharistii. Ať Marie Pomocnice křesťanů chrání Církev pod svým pláštěm a vede nás k Ježíši: V zahradách Božích, v božském světle, Ukaž mně svého syna, matko, moje matko. (HOPKINS: „Rosa Mystica“) Miluji svůj salesiánský, kněžský a misionářský život a povolání. To byla hnací síla v mém životě, dávat vše k Boží slávě. Dal jsem vše, co jsem mohl, a pokračuji dělat vše „V Jeho jméně“! Překlad ukončen na svatého Vavřince 2005. Přeložil a poznámkami opatřil Ing. František Kopečný, opravovala Ing. Jana Kopečná