Podivuhodný Slunce
Zdeněk Heřt 2012 1
Obsah Turgut a Bůh..............................................................................3 IS a hoši co rozbíjejí talíře.........................................................7 IS na kárwoši............................................................................27 IS pro Abého............................................................................44 IS v SOS...................................................................................55 IS sběračem dat........................................................................68 IS a Hejmés .............................................................................73 IS a Alternativa......................................................................148 Počátek šílenství.....................................................................154 IS na SŽIVu............................................................................161 Doslov:...................................................................................188
2
Turgut a Bůh Po třech týdnech usilovného a vyčerpávajícího hledání práce v Londýnské aglomeraci IS narazil na inzerát, který visel ve výloze litevského krámku se širokým sortimentem zboží z celé východní Evropy. Člověk který hledal řidiče a skladníka se jmenoval Turgut. Ještě v předvečer setkání s Láskou zašel do nákupního centra vyhledat mapu, protože místo zvané "Staples corner" nebylo zase tak blízko a místňáci nevěděli. Ráno s Láskou čekali na spojku v komplexu obchodních domů, a po hodině prohlížení zboží pro ně přiběhl relativně zrychlený Afgánec Fared. Odvedl je poloklusem do ráje ručně tkaných koberců z celého světa. Převážně však z blízkého východu. "Mám práci jen pro Tebe" , řekl Turgut a pokračoval: " Holku na uklízení jsem si už vybral. Potřebuju Tě na 14dní,dám Ti 30liber na den a pak se uvidí. Možná se vrátí člověk z Tvojí země, který pro mě pracoval." IS přikývl a řekl : "dohodnuto." V tu chvíli jsem začal počítat, kolik bude potřeba na nájem a kolik zbyde. První den utekl rychle. Koberce IS moc nezajímaly, a tak se vyptával Fareda na zajímavosti z jeho země. Hašiš, opium a na Taliban. Prý odtamtud rozumní lidé utíkají. On sám prošel asi 7 zemí: Pakistán, Indii, Irán, a tak. Uměl mluvit všemi jazyky kde byl. Naučil IS persky říci : "Jak se máš - Čtores ty ? " Připomnělo mu to ruštinu. Hned na to se ho pokusil naštvat a pokořit, když řekl : " Kolika umíš jazyky ? " "Čtyřmi" , odpověděl IS. Zkonstatoval, že je tedy lepší člověk. Zapomněl jsem napočítat slovenštinu a základy latiny a španělštiny. On stejně znal jen různé dialekty perštiny. Byl o hlavu menší, tmavý, vyzáblý a klidný. V obličeji se mu občas objevoval smutek. IS byl rád, že to nebyl žádný hlupák. Ještě ten den měl IS tu čest poobědvat rukama s bandou 3
Afgánců a Turků. Byli přátelští, na druhý pohled až příliš. Druhý a třetí den IS relaxoval a bušil paličkami do koberců a cvičil bubenický úder. Občas přeskládal pár koberců. Večer si šel zadžemovat se starou UK rockovou šlechtou. Čtvrtý den se objevil asi 30-ti letý asi Ind Daniš, z vedlejšího skladu. Sháněl lidi na úklid skladu asi 30mil severně nad Londýnem. Nezajímal se o unikátní koberce. Prodával obyčejné na metry. IS zavolal jedinému Čechovi, kterého jsem znal v Londýně, a on mu dohodil kámoše, protože sám práci už měl. Za tři hodiny musel IS toho chudáka nahánět na kruhovém objezdu, protože nebyl schopný ani po několika telefonátech najít místo setkání. Když IS zjistil, že jde o kripla, kterého jsem potkal s tím Čechem, který se vypařil ani nepozdravil, byl skoro na mrtvici. S ochrnutou rukou se role koberců moc dobře nezvedají. IS nabídl Danišovi svou pomoc. Jeli skoro hodinu za město. Na 1000m2 byly poházeny stovky koberců. IS šel za Danišem se sázkou. Dalo se sním mluvit. Měl angličtinu na rozumné úrovni. Chtěl 100liber, když uklidíme celý sklad za 1 den. Smál se mi a ptal se, co když se tak nestane. Poručník Daniše, negramotný znuděný balvan stále kladl IS a jeho partnerovi v práci překážky do cesty, aby to nestihli. IS mu začal říkat mamut. Rozčilovalo ho, že někdo tak tupý neumí nic jiného, než se nad něho povyšovat a smát se a utahovat si i z polských dělníků co mu stavěli ve skladu ofis. Byl fakt na ránu pěstí. V 9 PM byl doma. Cestou koupil lepší víno. Miloval se s Láskou. Den na to práci dokončili. Kriplík dostal zaplaceno o 4
20liber více, a tak se IS do mamuta pustil. Jenom se smál a posílal IS k čertu. IS mu nadával do prasat, ale Arabům to spíš lichotí. Do Londýna ho svezli Polští dříči. Hned vběhl do obchodu, koupil levné halal párky, 3 piksly čočky a víno. Dohromady cca za 4,50liber. Šel pěšky přes hodinu domů. Plnou hubu chlupů z koberců. Nešly vyplivat asi týden. Den na to bylo ve skladu rušno. Přijeli postupně tři obchodníci a každý přivezl slušnou hromadu a ne malou zase odvážel. Byli to všechno přátelé a vyměňovali si koberce jako známky. Dost se IS u jejich koníčku nadřel a naučil o kobercích. Nejkrásnější byly " Zenfery ", nebo tak nějak. Dalo se ve vzorech koberců vysledovat souvislosti. Jen pár tepichů, které směřovaly až do hlouby hromad. Byl na nich zřetelně vykreslený obrazec, který vypadal jako skafandr podobný křesťanské představě anděla, jen realističtěji. Plechový oděv na sestup z orbitu. Byl rafinovaně spojený stonkem s listy. IS se ptal Turguta, jestli neví co je to za ornament. " Ňáká kytka, asi ", mírně vyděšeně odvětil. "Myslel jsem, že víš o kobercích všechno, a pokračoval jsem v rýpání : "Co je to, mám pocit že je to skafandr a ty další obrazce vypadají jako pyramidy, jako hvězdné lodě." Očividně hodně nervózní Turgut šel pryč a nějak to zakecal. Ten den neměl IS čas na bubnování. Ve volné chvíli ho Turgut nechal přeházet 60 rolí koberců., většina měla přes 3 metry, přes celý sklad, aby zjistil, jestli se rozčiloval IS na Mamuta právem. Kvůli 10ti librám. Dost se divil, když ho spatřil po půl hodině v kanceláři. Chatoval přes ICQ. Na nic moc jiného počítač neměl. Pak následovala další demonstrace života v arabském světě. 5
Přijel mladý obchodník a Turgut si ho od začátku dobíral. V jednu chvíli ho ohnul přes štos koberců a předstíral, že ho píchá zezadu. Mladý obchodník protestoval, že se prý dnes už měnil{"I`ve already changed!}. Turgut se na IS významně podíval, jestli už chápe jak to u nich chodí. IS dělal, že mu z toho není na blití. Pak Turgut mlaďocha maximálně odrbal s cenou. IS se nenápadně vracel ke koberci visícímu na zdi a ptal se Turguta, jestli pro něj má speciální význam, protože měl ten pocit. Vždy odsekl, že se nechce bavit, nebo že nemá čas. V 7 večer IS oznámil, že už nemusím chodit. Vrátil se předešlý, již "zajetý" zaměstnanec. Trochu ho to mrzelo, protože začínal mít koberce rád. I potomek posledního tureckého Osmana Turgut, přes své teploušské manýry byl chytrý, veselý a tolerantní člověk. IS se vrátil za dva dny prodiskutovat koberce a svět. Turgut s Faredem byli v ofisu. Šéf hrál kulečník na netu a neměl čas. Smáli se, aby zastřeli pravdu, kterou IS našel vetkanou do prastarého, visícího koberce. Turgut poslal Fareda, ať mu ho prodá, smáli se, věděli, že na něj IS nemá. Fared nevěděl, o který mu jde. Když k němu došli, trochu se zarazil a nabídl mu místo něj koberec nacpaný hašišem. "Ne, chci jenom ten visící", odvětil IS. "Dobrá, za 750liber je Tvůj", odvětil Fared. Na to IS: "300liber". Fared: "500". IS: " 350". Fared: "Domluveno, až budeš mít peníze, tak si přijď." IS se tam stavil asi o měsíc později a koberec s dopravními prostředky a tváří boha byl pryč a nikdo jakoby nic nevěděl.
6
IS a hoši co rozbíjejí talíře IS našel obraz Boha ve skladu s koberci, avšak žádný zázrak se nekonal. Koberec ze zdi, i když se mírně pohupoval v průvanu, nesestoupil, nevzlétl ani se s IS nedal do řeči. Naštěstí se po několika dnech objevil další inzerát, který hledal řidiče. Cedulka s telefonním číslem visela ve výkladní skříni malého šopu s potravinami, naproti bytu kde se svou přítelkyní IS přebývali. Toho času byl jejich pokoj již pěkně vyzdoben šňůrami na prádlo, televizí od souseda, který si pořídil jinou, a hebrejskou abecedou vypsanou velkými písmeny i s přiřazenými číslicemi od 1 do 1000, tak aby byla čitelná i z postele a aby IS mohl přemýšlet nad číselným významem hebrejských i jiných slov. S Rivkou si listovali hebrejským slabikářem a tu a tam narazili na zajímavé slovo. Rivce padl do oka obrázek zeleného vrtulníku a ukázala ho IS: „Podívej, zelený vrtulník! Tzolelet!“. IS:“Kde má vrtuli???“ Rivka:“No, to je vrtulník bez vrtule.“ IS: „Tak to jo, to bejvaj většinou vrtulníky bez vrtule, a podle všeho to vypadá na podmořskej vrtulník.“ IS se smál a Rivka se smála taky, když jí došlo, na jaký to stroj původně poukázala. IS listoval dál a snažil se poskládat z podstatných jmen a slovesa jednoduchou větu. Likroz, lizrok a leechol? Podivovali se, že všechna slovesa v knížce začínají na L (hebrejsky lamed). IS se snažil si co nejvíce zapamatovat, ale pořádně se mu ta slova pletla. Když nalistoval stránku s lesní a jinou zvěří, uchvátil ho pohled na lva a jelena a jeho první „hebrejská“ věta byla na světě: „Ariech le-echol ayal!“ Volně přeloženo to znamenalo: „Lev jíst jelen!“ Jejich roztomilé škádlení v posteli nad knihou náhle vyrušil 7
příchod domácího. Byl to veselý chlapík, který snad neměl trápení a jeho starosti se omezovaly na výběr spodního prádla pro milenky a jak jim následně nerušeně a poživačně prostupovat análkem. Závidění hodné! Vždycky byl trochu pod parou, ostatně by to ani nebyl Angličan. Bylo mu tak 50, jezdil ve starším Porshe a rád létal svým ultralightem. Byla s ním legrace. Nezapřel v sobě ducha umělce, který pochopil nezbytnost financí a po letech leadrování jakési hudební skupině se plně věnoval správě svých několika bytů a domů a zpíval jen pro zábavu. Chodil na návštěvu poměrně často, protože ve vedlejším pokoji bydlel kytarista Jim, se kterým někdy v osmdesátých letech sklízeli úspěchy s kapelami. Gerry, tak se jmenoval domácí nám přinesl vrtačku, abychom si mohli připevnit roletu. Měl v oblibě se nám smát, že jsme v Londýně na líbánkách, protože měl dobré informace, že nejvíce času trávíme v pokoji a nebo na procházkách. Tentokrát s vrtačkou přinesl dobrou zprávu: „Viděl jsi ten inzerát na řidiče co visí v šopu přes ulici?“ IS odpovídal vtipně: “Ne, pár dní jsem nebyl venku, natož na druhé straně ulice.“ Gerry podotknul: „Vždyť je tu podchod a ty přece hledáš práci. Jak si představuješ, že si práce najde tebe? Dyť seš tu cizí, nikoho neznáš, nemáš ani pojišťovací číslo. Bejt tebou, nechám si vyměnit řidičák za britskej a ucházím se o posty řidiče. Britskej řidičák musíš mít, protože jinak jsou drahý pojištění aut, se kterejma bys měl jezdit.“ „Do toho asi pudu,“ řekl IS a vyptával se jak má celou výměnu provést. Ještě ten den zvedli IS s Rivkou zadky a podchodem se zašli podívat na lákavou nabídku šoférování. Telefonní číslo vypadalo šťastlivě. Končilo čtyřmi dvojkami. Jak se vrátili z pět minut dlouhé vycházky, hned IS telefonoval. Hlas v telefonu zněl seriozně. Člověk se jmenoval Jan. Jeho anglický přízvuk nebyl schopen IS lokalizovat. Cítil, že to není 8
Angličan, ale odkud je si netroufal tipovat. Domluvili se na úterý na stanici metra, která byla za kopcem. Do úterý byly dlouhé čtyři dny. Atmosféra v pokoji 3x3 metry se ještě zlepšila s očekáváním slušného jopu. IS byl dobrý řidič, sice se trochu bál řízení na druhé straně vozovky, ale cesty po Londýně byly poměrně široké a na křižovatkách převládala dopravní signalizace. Většina řidičů jezdila již podle satelitní navigace. Bylo to celkem pochopitelné, jelikož se Londýn rozkládá na velkém území a dopravní značení nemůže přesně popsat cestu do různých čtvrtí. Jedna chyba řidiče při odbočování může znamenat několikakilometrové zajížďky, které při neustálých dopravních zácpách mohou znamenat desítky minut. IS se s Rivkou chodili dívat na křižovatky, aby měl IS průpravu a nezmatkoval. Co to znamená zmatkovat? Rozeberme slovo zmatek. Z matek. Toto jednoduché slovo mě vede k domněnce, že veškeré zmatky jsou zaviněny ženami matkami. Po hlubším zkoumání lze dojít ke zcela opodstatněnému názoru, že vše pochází z matek, a tedy není důvodu zmatkovat. – poznámka autora/ Při procházkách po Hendonu, kde spolu bydleli, se snažili najít další pracovní příležitosti. Z podniků je vyhazovali, že nemají pojištění. Z úřadu, který měl vydávat pojišťovací čísla je vyhazovali, že nemají zaměstnavatele, ikdyž měli být přístupní vydání čísla na požádání. Holt ta práci hledající pakáž ze všech koutů Evropy se jim tam hrnula až příliš a jim pozdě docházelo, že za chvíli nebudou mít práci ani jejich lidé. Proto se bránili a kladli překážky legální práci, což vedlo k tomu, že přistěhovalci přistupovali na nižší cenu práce od ilegálních zaměstnavatelů, protože si nemohli zajistit pojištění. Tím se celý pracovní trh dostával do kruté nerovnováhy a televizní reportáže přinášely děsivé svědectví o počtech pracovníků z východní Evropy pracujících legálně a nikdo si nedovoloval 9
uveřejnit odhady nelegálních makáčů, jinak řečeno otroků. IS s Rivkou měli štěstí na klidnou čtvrť, kde nebylo vidět policistů, kteří stejně nesměli nosit zbraně, takže proti ozbrojenci mohli těžko zasahovat. Obchody pořád nikoho jako pomocníka nehledaly. Jednou se zašli podívat za hospodu nad železniční stanicí, kde byla ruční myčka aut. Z počátku kolem ní chodili a přehlíželi ji, jakože oni přece umývat auta nebudou. Ten víkend tam ale nakoukli a zjistili, že tam pracují Češi. Měli radost, že potkali jiné zoufalce ze stejné země. Chvíli s nimi popovídali, ale přijelo další auto a oni museli do práce. Stihli jim tam nechat telefonní číslo na sebe a oni přislíbili, že když se jim něco objeví, tak dají vědět. IS s Rivkou šli nakoupit základní potraviny do supermarketu. Doposud se omezovali na potraviny, které nestály více než 30 pencí, jako nudle, toustový chléb, těstoviny, rýže. Paradoxně drahé byly brambory. Výjimečně koupili i kus sýra. Ten den měli velkou kliku. V akci byly husté kari omáčky, které vyšly jedno balení na 20 pencí. To potěšilo, zvlášť po několika týdnech kečupových variací. Mimo to objevili jiné levné maso než mleté vepřové, které si dopřávali 2x týdně, a to „turkey drummstick“, nikoliv „tureckou bubenickou paličku“ nýbrž krůtí nohu. Za celou libru. Když se vrátili, IS se popral s nohou. Respektive se šlachami v noze. S tupými noži se toho moc dělat nedalo, ale i tak IS ukořistil čtyři solidní řízky. Roztopil troubu, do které vklouzly hranolky, jež byly taktéž za pár korun. Sporák měl jednu nespornou vychytávku, která není v Čechách k vidění. Nad hořáky, asi v úrovni hlavy menšího člověka čněl místo digestoře plynový gril. IS se ho nebál, a když začínaly hranolky chytat barvu, tak roztopil i grill, ze kterého na plný výkon šlehaly plameny až ven. A teprve když se maso začalo vypékat a cákala z něj šťáva, nebo tuk, tak se celý gril proměňoval v 10
peklo. Užívali si víkend, protože tušení pracovní příležitosti bylo velmi výrazné. IS si byl téměř jist, že se konečně chytí a že uživí milovanou Rivku. Nicméně čekání, které předcházelo dlouho očekávanému úterý se obešlo bez velkých oslav. Tu si slibovali až po kontraktu. Pokračovali v pozorování provozu na silnících v jejich okolí. Bylo úterý. Adrenalin se IS v žilách téměř vařil. Dostal svačinu od Rivky, toustový chléb s paštikou a vejcem natvrdo. Rivka ho šla doprovodit na stanici metra. Koupil si jízdenku a olíbal milovanou Rivku, která mu přála hodně štěstí. Pak stál na nástupišti, již sám. Vypadalo to tam jako menší vlakové nádraží, kterým vedli dvě koleje. Stanice Hendon je na začátku 4. pásma a je to nadzemní stanice. Krátce po průjezdu stanicí zajíždí vlak opět pod zem. Souprava metro zastavila u nástupiště číslo 2, směr „outbound ´- z města“. Interiér byl jako ostatně v jiných vlacích londýnského metra stísněný, protože když v 19. století pradědové metro kopali, tak nejspíš šetřili každým kouskem výkopu. No, není se jim čemu divit. U nás v Čechách tehdy přemýšleli o aplikaci pluhu, jezdili vesele povozy a pan Křižík se tehdy někdy možná narodil. Nevím kdo vymyslel elektromotor, ale Křižík ho použil do povozu, který jezdil po kolejích, a tak umožnil Londýňanům a jiným, kteří se tou dobou dusili v metrech na parní pohon všude po světě volně dýchat i pod zemí. Upřímně řečeno, pod zemí jezdit na jiný pohon než elektrický si nedovedu představit. Třeba do kotle přidávali nějaké byliny, aby kouř tak nečpěl a nedusil a aby měli z cestování lepší prožitek. IS nasedl a snažil se chovat jako ostatní pasažéři. Vypnul a nechal se unášet strojem. Vystoupil na smluvené zastávce o něco dříve, než měl schůzku. Pršelo. Vyčkával ve vchodu metra 11
a vyhlížel zelený VW Passat. Kapky padaly z nebe, jakoby se jim ani nechtělo. Pomalu plachtily a plácaly sebou o asfaltovou vozovku a všelijak se rozbíjely o hnědé střechy, karosérie aut, chodníky a v neposlední řadě lidské deštníky. „Přesnost není zvykem lidí, kteří práci nabízejí,“ pomyslel si IS čekaje na zaměstnavatele již více než akademickou čtvrthodinku po termínu. Chtěl ale pracovat, chtěl peníze, musel čekat. Sledoval auta a čas od času, když zahlédl zelené auto, vybíhal ze svého úkrytu ve vchodu do metra. Okolí metrostanice bylo nevzhledné. Hned naproti se tyčil jeden věžák vytelený na pustém plácku. Nebylo obvyklé vidět v Londýně tak veliké nevyužité prostranství. Asi chystali další stavbu, protože jinak by tam bylo určitě alespoň parkoviště. Něž přijelo to správné auto trochu zmokl při svých planých výbězích na ulici. Elegantní tmavovlasý muž kolem čtyřicítky, možná mladší, na IS kynul a přibrzdil u chodníku. Kupodivu u druhého, než na kterém IS stál. Byl tam provoz a chvilku mu trvalo než přešel. Londýňané obvykle přechází přes přechod a dbají signalizace. IS potřeboval přejít a ne čekat na zelenou (už zase na zelenou). Přešel. Nasedl. Auto nemělo žádný charakteristický zápach. Bylo čisté a uklizené. Přátelský obličej řidiče s opáleným obličejem se na něho usmál a pravil: „Ahoj, jak se máš, jmenuji se Jan. Psáno jak čteno a naopak.“ IS odpověděl: „Dík za optání, mám se dobře. Jmenuji se IS.“ Pak se bavili jednoduchou Angličtinou. To IS svědčilo. Dokázal snadno konverzovat na jakékoliv téma. Probrali Českou republiku, Anglii a dostali se dokonce ke Kypru, odkud byl Jan. IS se trochu nevhodně zeptal: “A jsi z té křesťanské, nebo islámské části?“ Jan se na IS podíval trochu divně a sdělil mu, že z té 12
křesťanské. V autě se mimo jiné nalézaly ikony, které zavdávaly jistý dojem, že se nejedná o muslima. Jinak se zdál Jan potěšen úrovní Angličtiny, kterou IS disponuje. Zmínil se, že většina jeho zaměstnanců je z Polska a moc anglicky neumí. IS cítil svou šanci na pracovním trhu. Jeli kamsi trochu stranou od většího provozu, protože Jan nechtěl riskovat své zdraví a auto. Cestou do odlehlé vilové čtvrti slyšel IS Janovu myšlenku: „Jsi fagot?“ V mysli na ni IS odpověděl: “Co je to fagot?“ Tím Jana uklidnil a z jeho mysli slyšel:“Nu, dobrá.“. V kabině auta byl klid a nehonili se tam ani myšlenky. IS měl radost jak vybruslil z fagotismu a zároveň ho drásala myšlenka:“Proč se všichni tak bojí nejstrašnějšího teplouše?“ Byli téměř na místě, kde si měl IS sednout za volant. Jan mu zopakoval několik zásadních pravidel řízení. Mimo jiné se již cestou zmínil, že si IS určitě všiml, že se v Anglii jezdí na opačné straně než v jeho rodné zemi. IS přikývl a vyjádřil několika zmatenými slovy mírnou obavu nad jiným směrem dopravy. Taky když usedl za volant, opatrně pouštěl spojku, která v dieslovém Passatu reagovala podobně jako v autech která již řídil. Byla dost dlouhá a musela se prošlapovat celou nohou, nestačilo jenom kotníkem. Rozjezd se vydařil na jedna mínus, nebo dvojku. Chyběla trocha dravosti. Po třech vteřinách jízdy ho vyrušilo auto, které vyjelo ze zatáčky. Nejelo příliš rychle, naštěstí, protože IS mířil přímo proti němu. V tu chvíli mu došlo kde je a i Jan ho varoval, ať se vrátí do levého pruhu, kterým teď bude jezdit. Jezdili ještě několik minut kolem bloku. Jan byl s jízdou spokojen, komentoval to pouze několika slovy, že musí dávat pozor na tu levou stranu. IS se usmíval a občas i zasmál. Šlo mu to. Byl spokojený. S Janem si opět vyměnili místa. Jan se IS zeptal, kde bydlí? „Hendon, Watford Way,“ IS odpověděl. „To máš kliku, svezu tě, mám tudy cestu,“ řekl Jan. 13
Provoz k odpoledni začínal houstnout, což v překladu znamenalo, že cesta se začala prodlužovat s každou křižovatkou o několik minut. Metrem by byl IS za Rivkou dříve, ale neměl v kapse zbytečnou libru na jízdenku. Cestou se dovídal od Jana drobnosti o jeho aktivitách. Že mají kancelář v centru, bratranec sídlo na venkově, že investují do nemovitostí v Arabských Emirátech a všude, kde je to hodně drahé. IS se taky dozvěděl, že Passat je Janovo služební vůz. Musí maskovat peníze, aby mu domy nenabízely příliš draho. Trh s nemovitostmi v Londýně fungoval tak, že si realitní agenti navzájem přeprodávali domy a byty, zvyšovali jejich kvalitu a vybavení a s vyšší cenou zase prodávali dál. Většinou prodávali zase jiným agentům. Když se přiblížili do sousedství, které již IS znal, snažil se to dát najevo a radil Janovi kam má zahnout. Jan byl klidný a nebral to vážně. Jel si totiž do jednoho ze svých domů vyměnit auto. Takový Mercedes IS ještě neviděl. Vypadal jako šelma v běhu, jako kapka vody napnutá před dopadem, jako tma před rozbřeskem. Interiér byl proveden ve světlé kůži. Palubní deska v leštěném dřevě. Budíky vypadaly dost scifi. IS se zeptal na obsah motoru. Prý pět litrů. To přihrálo IS vodu na mlýn, aby se mohl nenápadně v této pozoruhodné situaci vytáhnout: „Pětilitrovou károu sem jezdil, když sem byl ve státech. Měl sem totiž Lincolna, TownCar `85 ročník. To byla kárka. Vlezlo se mi tam 10 lidí, sud piva a grill grande.“ IS zářil a užíval si možnosti být s někým takhle bohatým a moci si s ním normálně povídat. Jan totiž s IS mluvil, jakoby se znali léta. Na lámání chleba došlo, když se IS zeptal, kdy má nastoupit a jak vlastně bude vypadat jeho práce. Do té doby si myslel, že bude řídit auto a toť vše. Jan nekompromisně promluvil: „Můžeš pro mě dělat za 30 liber na den, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Když tě budu 14
potřebovat, přijedeš, uděláš co řeknu. Třeba v jednu ráno.“ IS nemohl říci nic jiného, než že přijímá. To co se mu v té chvíli honilo v hlavě nebylo zrovna vyjádřením potěšení a úcty. Jan mu řekl, že se mu ozve Michal, aby zajeli pro auto a ukázal mu provozovnu ve městě. „Čau.“ „Čau.“ IS vystoupil z auta naproti domu, ve kterém měl s Rivkou pronajatý byt. Rivka ho očekávala a netušila s jak výhodnou nabídkou se domů IS vracel. Na jednu stranu měl radost, že má práci a nemusí se bát, na druhou stranu si nedokázal představit, že bude pracovat celý týden, pořád, a to za celých 30 liber na den. Bylo mu jasné, jak si může cápek jako Jan vozit prdel v Meďouru za mrtě prachů. Nezbývalo mu nic jiného než tam nastoupit. Rivce převyprávěl, co se dělo a dal si něco k jídlu. Bylo mu lépe než ráno, ale stejně to nebylo ono. Čas od času šlehnul pamětí po minulosti, kdy studoval na univerzitě, bydlel na koleji, měl tam pohodu a jako poloviční sirotek dostával navíc měsíčně 4500Kč, cca 110 liber. Teď se mu za 30 liber na den nechtělo pracovat. Čekal, nepřemýšlel. Učil se hebrejská slova a miloval se s Rivkou. Druhý den zazvonil telefon. Ozval se v něm hlas s typickým polským přízvukem. Z toho IS neměl radost. Měl s poláky dost špatné zkušenosti z New Yorku. „Achoj, tady Michael. Mluvíš po polski?“ „Ne, mluvím anglicky, česky, německy a trochu rusky.“ Odpověděl IS. „Škoda, myslel jsem že se dorozumíme polsky. V úterý se pro tebe zastavím a pojedem pro auto. Kde bydlíš?“ Ptal se Michal. IS mu nadiktoval adresu s kompletním směrovacím číslem a na oplátku se dozvěděl, že se pro něj zastaví v modrém VW Golf v 10 ráno. Bylo pondělí a zvonil jejich společný telefon. Ozval se v něm 15
český jazyk, trochu mutovaný anglickým přízvukem. „Nazdar, tady Zdeno z kárwoše. Domluvil jsem vám práci pro jednoho z vás. Zítra přijď. Dostaneš 20 liber na den a dýška.“ IS poděkoval a rozloučil se. Tolik dobrých zpráv najednou podlamovalo IS rozhodovací mechanismy. Protože už slíbil práci někomu jinému, nemohl jít na kárwoš. Mýt auta musela tedy jít Rivka. IS přemýšlel, jestli ji tam může poslat samotnou. Když IS domluvil se Zdenem z kárwoše, Rivka vedle něho byla napjatá, co jí poví. „Lásko, jeden z nás může jít pracovat na kárwoš. 20 liber za den. Nemůžu Tě nutit, ale …. “ Rivka ho přerušila:“Já půjdu. Peníze se nám budou hodit a ty pracuješ, když můžeš.“ IS se ulevilo. Druhý den měli najednou práci oba. Koupili si pivo a oslavovali. Další den doprovodil IS Rivku na kárwoš, kde zjistil, že to zřejmě taky nebude tak košér, ostatně jako celý anglický pracovní systém. Zdálo se, že za plotem, kde se nalézal kárwoš, mohl být v klidu i cikánský camping, nebo vrakoviště. Vrakoviště bylo vskutku ještě za jedním plotem. K vstupní bráně do open air myčky aut s decentní plastovou vlnitou stříškou, která byla proti poryvům větru zajištěna ojetými pneumatikami velikostí do 15 palců. Kapacita myčky byly 2 vozy. Jeden na mytí a druhý na sušení a luxování. Vše ruční. U vjezdu se tyčily vysoké a košaté stromy, které jak se později ukázalo v období opylování nepříjemně prášily na již umytá auta. Ohrada se z poloviny zdála nová, zbytek byl tragicky pomalovaný vlnitý plech žlutou barvou. Pozemek z jedné strany sousedil s dálnicí, z druhé strany s parkovištěm a vzadu s vrakovištěm – zgarbáčem. Jak mu říkali Češi z kárwoše. IS hledal slovo ve slovníku a zjistil, že se jedná o scrapeyard. To se v podstatě trochu podobalo zgarbáči. No budiž. 16
Na pracovišti už vítali IS s Rivkou Zdeno, Patrick, který dost kašlal, napadal na jednu nohu a kouřil jednu cigaretu od druhé. Zdeno měl na sobě ošoupanou Českou policejní vestu se spoustou kapes. Úsměv na zarostlé tváři, přimhouřené oči, kšiltovka a jakoby pavoučí končetiny z něho činili pozoruhodnou postavičku, řekněme komiksovou. Byl to legendární umývač aut. Kárwošmen. Se stříkací pistolí, wapkou neboli steamrem si počínal velice hbitě. Auto měl ostříkané od základních nečistot během jedné minuty. Zvlášť se vyžíval v mytí podběhů a kol. Měl na to speciální gryf a také vlastnoručně míchané chemikálie. IS hodinu pomáhal, a pak nechal Rivku na pospas chemikáliím a divokým křupanským šelmám, jak viděl ty obejdy. Polibek a šel. Šel domů a nemohl se dočkat až zavolá Michael. Neměl z něho dobrý pocit. Jeho Angličtina měla silný Polský přízvuk a po zkušenostech z New Yourku si IS nemyslel, že bude Polák zrovna dobrák. Měl nějaké to zpoždění, ale při těch zácpách se nedalo nic jiného čekat. Jeli kamsi směrem ven z Londýna. IS se snažil konverzovat, ikdyž se nejvíce zajímal o to kam jedou a co tam budou dělat a komentoval, že ten Londýn je teda pěkně rozlehlej, jakože myslel, že žije na okraji, ale vono to tak vůbec není. Michael byl přesvědčen, že Češi jsou s Poláky tak příbuzní, že mu musí IS přeci rozumět. IS po Polski nerozuměl. Neměl s tím nejmenší problém. Problém vlastně IS měl. Vůbec mu totiž nedošlo, že takový Michael, který pro Jana pracoval přes rok a nemluvil zrovna dobře, se bude cítit ve vážném ohrožení někým se znalostmi, chutí do práce a jazykem. Jazyky. Sice ne Polštinou, ale jinými jazyky, o kterých se Polákovi ani nezdálo. Třeba Němčina a Ruština. Uháněli 4 proudovou dálnicí. IS se dost blbě zeptal, zda se předjíždí vpravo, jaká je maximální rychlost, a který je rychlý 17
pruh, a jestli ve městě může jet v jakémkoliv pruhu. Vesměs dostal odpovědi. Některé sice neodpovídaly přesně na to na co se ptal, ale mohl z toho vysledovat jak to asi bude. Když se snažil upřesnit dotazy, měl smůlu. Místo toho slyšel, že Jan je dobrý zaměstnavatel. Dojeli kamsi na vesnici, kde zelo několik sídel. Stáli před bránou a Michael telefonoval. Pak šel dovnitř. Pak zase telefonoval. Jeli k zadnímu vjezdu na pozemek. U cesty stálo Volvo z roku 1986. Taková ta rakev. Dlouhá a široká kára. Čekali nějakou chvíli na Janova bratra, který jim přivezl klíčky. Mělo to háček. IS musel odevzdat „bratrovi“ pas jako zástavu za auto. Naštěstí již měl Anglický řidičák a mohl se jím prokazovat a zároveň občanku. Pak se objevil ještě jeden hák. Dolili benzín, ale stroji se nechtělo ani otočit startérem. Jali se červenou pixlu roztlačovat. Naskočila pod kopcem, asi po 100 metrech tlačení. Michael se vracel ke svému autu a IS si sedl za volant. Chtěl se rozjet, pomalu pouštěl spojku, přidával plyn a auto chcíplo. IS se chtěl rozjet na trojku. Ne že by na to motor neměl sílu, ale IS nepřidal dost plynu. Po telefonátu tlačili znovu. Auto bylo v celku dobré kondici, až na elektriku. IS se zuby nehty držel na dohled od Michaelova golfu a zatraceně dával pozor na to jak jede, protože ho na první křižovatce potkalo auto z protisměru a ten protisměr byl Anglický, tedy jinde než na kontinentě. Vyhnul se. Následovala zastávka na pumpě. IS nemohl zhasnout motor. Načerpali za 20 liber. Pokračovali směrem do centra, kde na ně měl čekat krejčí, který měl vyřídit pojištění auta. Michael zastavil někde ve třetí zóně u jednoho z obchodů Jana. Prodej a opravy bicyklů. Sdělil IS, že dál musí jet sám, protože má jinou práci. Odběhl do obchodu a přinesl IS novou autobaterii. Popsal mu, jak dojet do centra a mluvil cosi o slepé ulici v polovině jiné ulice, ale IS nebyl sto mu porozumět kompletně. Možná v tom byl nějaký 18
ten Polský humor. IS dojel až téměř na vytyčené místo. Přejel ulici, kde měl zabočit a musel objet blok kvůli jednosměrkám. Trochu ho to zdrželo. Krejčího nakonec našel. Volal mu. Vykročil mu naproti. Jen díky známosti na poště stihli zaplatit pojištění. IS spadl kámen se srdce, že nemusí jezdit úplně načerno. Stačilo mu, že nemá pas. Krejčí byl hodný člověk. Nebyl vypočítavý, ani zlomyslný. Dá se říci, že se staral. Půjčil IS navigaci, protože zrovna neměl mapu. Nechtěl ani zálohu. Pak pomocí startovacích kabelů nastartoval Volvo. IS dorazil za Rivkou po setmění. Vyprávěla mu, jaká to byla legrace na kárwoši a že si pěkně mákla. Že auta i umývala i sušila i myla okna a luxovala. Přinesla domů dýška, ze kterých si koupili pivo. Oslavovali, že se jim konečně daří. IS vyměnil v autě baterii a šel za Rivkou spát. Byli pořádně unavení. Jan volal IS, aby druhý den přijel k nějakému domu asi 10 minut jízdy z Hendonu. Jan potřeboval vyzkoušet IS jako zedníka, nebo o co mu šlo? IS přijel k domu, zvonil. Čekal. Zvonil. Bušil. Čekal. Přišel otevřít zavalitý černoch ve věku kolem 20 let. Byl značně rozespalý. „Whats up?“Promluvil na IS. „Not much!“ Odpověděl IS. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že milý polský pracovník, který opravoval koupelnu a kuchyň se ještě nedostavil. IS si sedl do auta a kouřil. V poslední době se s Rivkou vyžívali v ochutnávání britských tabáků. Golden Virginia jim zachutnal nejlépe. Byl tmavě čokoládový a čokoláda se objevovala i v jeho chuti. Byl to velmi silný tabák a stačilo si ubalit tenkou cigaretu, aby si IS vychutnal kuřácký zážitek. Po hodině a půl si to přikvačil Polák, který byl téměř ještě mimo z opilosti minulé noci a hned začal na IS machrovat v Polštině: „Nebudem se přece bavit anglicky, když jsme Poláci. Češi sou vlastně skoro Poláci. Je Vás míň a Čeština vznikla 19
z Polštiny, a tak mi musíš rozumnět!“ IS se bránil Česky: „Než přišel v 11. století do Polska ten mnich, kterého jste nakonec upálili, nebo co, tak ste neuměli ani pípnout, tak jak se asi mohla Čeština vyvinout z Polštiny?“ Polák byl malého vzrůstu, tmavých vlasů a šlachovitého těla. Jak IS zjistil, polsky se musil bavit, protože anglicky neuměl. Perfektně spolupracovali. Polák si nevěděl s kdečím rady a pracoval hlemýždím tempem. To se IS nelíbilo, protože Jan chtěl mít dům opravený do pátku. To by se muselo makat jinak. Polákovi to bylo jedno. Prudil a byl nepříjemně komunikativní. Žebral tabák. Spíš si ho bral. Nemakal a dělal všechno proto, aby IS nemohl v klidu pracovat. Jakoby se takový podobný scénář, který IS již zažil ve skladu koberců opakoval. Polák Pavel měl jeden argument, proč nepracovat rychle: „Jan tě platí od hodiny, tak proč dělat rychle.“ Docela se divil platovým podmínkám IS. Ve čtyři odpoledne volal krejčí, jestli může IS pro něho ještě něco odvézt. Nevnucoval mu to, slušně se zeptal. IS řekl že pojede. Chtěl se blejsknout a udělat kariéru. Když IS přijel vyzvednout látky na sešití, potkal se v dílně s nějakou Češkou, která pomáhala krejčímu s papíry a vůbec. Říkala, že Jan ji chce v účtárně. Byla milá a krapet vlezlá. O Rivce nechtěla slyšet. IS vzal náklad, dýško a když přišel k autu, zjistil, že zase nestartuje. Krejčí mu dal šťávu z baterky svého BMW a IS vyrazil na druhý konec Londýna za čínskou krejčí. Nemohl vypnout motor a byl trochu ve stresu, že mu někdo tu šunku ukradne a on přijde o pas. Naštěstí se tak nestalo. Když přijel domů, padl na Rivku a měl dost. Ona také, ale nepřiznala to. Další den na baráku IS dřel jak mouřenín, aby se podařilo dát dům dohromady do pátku, jak bylo domluveno s Janem. 20
Odpoledne se zastavil Michal, a když viděl, v jakém stavu se nachází oprava, téměř si odplivl. Poláci si výborně popovídali a na IS kašlali. Pak řekl Michal, že má jet IS s ním sklízet jakýsi veletrh. IS pronásledoval Michala, protože mu neřekl adresu, ale jen, že ho nemá ztratit z dohledu. Cestou se museli stavět na benzínové pumpě. Po té, co načerpali, se IS držel v dohledu Michalova vozu, ale přišla na řadu křižovatka, kterou Michal projel celkem bezohledně a mizel v zatáčce, IS musel dát najevo, že je taky dravec a s trochou nervozity vlétl do křižovatky na červenou, málem vrazil do protijedoucího auta, které nechápalo, co tam IS dělá a i ostatní auta to dala najevo významným troubením na své klaksony. Dojeli k výstavní hale. Michal nevěděl, jak se dostat dovnitř. Jeli ke vchodu. Tam odtud je poslali někam čekat na kartu pro vstup. Zaparkovali v ulici 500m stranou. Michal telefonoval. Pak šel do obchodu a koupil si banán. Pod záminkou nervozity od IS vyžebral tabák. Kouřil, telefonoval. Kamsi odešel. IS na něho měl čekat. Po půl hodině se Michal vrátil i s kartičkami dovolujícími vstup. Nasedli do aut, jeli ke vchodu do haly a znovu je poslali pryč. IS ztrácel trpělivost. Tušil již při prvním pokusu dostat se do haly, že Michal něčemu nerozuměl a zmatkoval. Ptali se oba na vrátnici u parkoviště před halou. Poslali je okolo haly k zadnímu vjezdu. Po betonové rampě obkroužili halu a bez toho, aby museli ukazovat propustku, na kterou čekali hodinu, vjeli až na výstavní plochu. Nepustili je až ke stánku, ze kterého měli sklidit židle, police a reklamní materiály s ukázkami nemovitostí v arabském světě. Všechny věci ze stánku na třikrát odnesli k autům a naskládali je převážně do Volva. Z haly zamířili do centra, kde měl Jan další obchod s bicykly a kancelář. Tentokrát IS stíhací jízdu zvládl na jedničku a problémy měl jen s parkováním před obchodem, kde měli 21
vykládat židle. Nakonec drze a nekompromisně na blikačkách zastavil na zákazu stání přímo pře obchodem. To ještě IS netušil, že cesta do kanceláře bude řádně spletitá. Na spojovacím schodišti byl neskutečný nepořádek. Součástky kol, kola, koberce. Páchlo to tam alkoholem. Nejprve si museli udělat prostor, aby mohli projít, a pak rychle snosili všechny výstavní relikvie. V podzemí se nacházela místnost 10x4 metry ve které se nacházel bar, pár židlí a stoly. Podlaha byla z červených dlaždiček, které se vypínaly jako obložení do jednoho metru výšky, pro změnu klenutý strop. IS zpozoroval na zemi několik bílých keramických střepů. Michal podal vysvětlení, že se zde konají téměř každý den mejdany a Jan a jeho přátelé mají v oblibě rozbíjet talíře, když kalba vrcholí. V místnosti se také nalézala bonga – bicí hudební nástroj, na který se hraje rukama. Taky tam měli nějaká chrastítka a činely. IS měl k bicím nástrojům blízko a měl radost, že jeho boss hraje na tympány. IS časem napadlo, když držel v ruce talíř, který měl sto chutí rozbít, že výsledný efekt rozbití může být mnohonásobně destruktivnější než samo rozbití talíře. Měl totiž takový zvláštní pocit v paži, pocit který napovídal, že jeho ruka dokáže tisíckrát zrychlit čas a dopad talíře se může promítnout i do jiných dimenzí. Jde o to, že když člověk požívá omamné látky, dostává se myšlením za hranice běžného světa a hypoteticky nabývá nadpřirozených schopností. Tedy může dojít rozbitím talíře k vyvolání konfliktu na blízkém východě, roztřesení půdy v Barmě, rvačce v hospodě na růžku nebo řetězové srážce na dálnici D1 na 101. kilometru ve směru na Budapešť. IS nasál nosními dírkami poslední pachy zatuchlé kobky a vylezl na denní světlo. Michal spustil roletu obchodu a počkal 22
než IS nastartuje. Povedlo se. IS zvedl ruku na pozdrav a dočkal se kyselého šklebu na Michalově tváři. IS se těšil na Rivku. Objali se a skočili rychle do postele. Ráno rozstrkali auto a s problémy dojeli na kárwoš. Patrick zavolal kámošovi, který byl ve válce ve Vietnamu a opravoval tanky. Ve válce přišel o dva prsty, tak mu to opravování šlo hůř, ale opravil alternátor a moc za to nechtěl. IS jel zase na barák. Opravoval koupelnu celý den. Zase jel za krejčím, a když znovu nemohl nastartovat a musel si nechat pomoci od krejčího, který se lehce smál a říkal: “Jan asi bude chtít aby z tebe byl i automechanik.“ IS to přešel, ale v srdci nemohl zadržet vztek. Hodil tam zpátečku a pořádně šlápnul na plyn. Slepá ulička centra Londýna mu byla úzká a v zatáčce odřel bok rakve se kterou jezdil. Hlouček pokuřujících anglánů čuměl a čuměl ještě víc, když se IS poté co si všiml, že se opřel o zeď znovu šlápl na plyn a pekáč dokonale oholil. Bylo mu zlostí do pláče. Odvezl zásilku a s trochou štěstí se mu podařilo docruisoval za Rivkou. Bylo cca 11pm a volal Michal, že IS potřebuje, aby ho kamsi odvezl za Janem do hospody. IS toho měl fakt dost, ale jel. Michal přijel 10 minut poté, co volal. IS měl kliku. Volvo nastartovalo. IS sledoval cestu Michaela. Vjeli do dvora, kde poprvé nasedl do Janova mercedesu. IS tam nechal auto. Vzal si s sebou navigaci a přesedl do auta k Michalovi. Jeli kamsi. IS neměl představu o Londýně. Jezdil jenom podle navigace. Nebylo jednoduché pojmout tak obrovskou rozlohu, jako má Londýn. Najednou IS poznal jednu z ulic. Měl radost, že aspoň ví, kde se zhruba nachází. Cesta jim trvala cca 30 minut. Zaparkovali 500 metrů od hospody, kde Jan kalil. Cestou se Michal svěřoval, že má Jan dvě tváře. Ptal se, jestli si toho již IS všiml. „Nevšiml, poznal jsem jednoho Jana, který mě 23
nabíral,“ řekl IS. Čekali v autě na Janův pokyn. Pak Michal odešel za Janem do hospody a IS čekal sám. Po hodině přišel Michal a rozloučil se s IS, že může jet domů. IS otočil klíčkem v zapalování, ale motor nenaskočil. Dokonce se ani neotočil. IS propadl opět zoufalství a jal se volat Michala. Ten mu vysvětlil nějaký trik a motor se podařilo nastartovat. IS dorazil podle navigace do dvora, vyměnil auto a se štěstím nastartoval. Zaparkoval nad mírným kopečkem s předtuchou rána a vybité baterie. IS se vrátil domů něco málo před čtvrtou ráno. Rivka byla rozespalá. Olíbali se a usnuli. IS neměl sílu ani na pár vlídných slov. Ráno kupodivu auto nastartovalo. IS odvezl Rivku na kárwoš a jel opravovat dům. Zarovnával štukem sádrokarton, který pracně den před tím nařezal a připevnil na zeď. Šlo mu to. Pavel byl mírně naštvaný. Asi pro změnu po kalbě. Pavel byl tak levej a línej, že IS měl pocit, že vše musí udělat sám, aby bylo hotovo. Pavel se jenom smál a kouřil tabák od IS. Když Volvo zase nechtělo nastartovat, myslel IS že třískne do předního skla a prostě se na vojeb s polákama vysere. Byl měkkej. Potřeboval prachy a pas, a tak nic nerozbil, dotlačil auto k mírnému kopci a nastartoval. Pracoval na baráku téměř do tmy. Když jel, zjistil že mu nesvítí přední světla. Na protější straně dálnice minul policajty. Všude ho sledovaly kamery. IS necítil vinu za stav vozidla. Necítil vinu za to, že se nevyzná v autoelektrice. Mohl se pokusit ji opravit, ale skončilo by to bezpochyby požárem vozu. Rivka měla pro něho pochopení. Byla sice utahaná, ale na dřinu byla zvyklá již z Prahy, kde si nevybíravým způsobem pohrávala s krabicemi v Promodu, zadávala data do účetnictví 24
a příležitostně si vydělala tím, co jí bavilo nejvíce, zpěvem ku příležitosti různých svátků v kostelích a koncertních síních. Spali jak nemluvňata. Ráno rozstrkali auto a dojeli tak tak na kárwoš. IS zaparkoval stroj před vstupní bránou a zavolal Janovi. Jan začal, že si Pavel stěžoval na výkonnost IS při práci a zároveň na kvalitu práce. IS jen zavrčel do telefonu, že si Pavel vymýšlí a on sám na domě téměř nic neudělal a jen brzdil práci. Z telefonu se ozvalo: „Věřím svým zaměstnancům, kteří pro mě již nějaký čas pracují.“ IS pochopil, že jakýkoliv odpor je marný a sdělil Janovi svou žádost o vrácení pasu výměnou za GPS navigaci a auto. Jan ho ujistil, že ho bude kontaktovat Michal a Volvo vyzvedne. IS položil telefon bez pozdravu. Motal se spolu s Rivkou po kárwoši a tu a tam přiložil ruku k dílu. Docela koukal, jak se musí makáči ohánět. Odpoledne volal Michal. Snažil se IS umluvit, aby nekončil. IS byl přísný a jen opakoval, že chce zpátky pas a peníze za odpracované dny. Michal slíbil, že se ještě ozve kdy přijde pro auto. Za dýšek zašli s Rivkou pro pivka. Uběhly dva dny a IS byl mírně nervózní, protože se Michal ne a ne ozvat. Třetí den volal Michal, jestli si to prý IS ještě nerozmyslel a nakonec hovoru se uráčil dát vědět, že přijde následující dopoledne. Den na to se už IS pro změnu třásl, že si Michal všimne šrámů na autě a bude problém. Michal dorazil kolem půl jedenácté. Zběžně obhlédl kárwoš a konstatoval, že si tu už nechal umýt auto. Pas měl s sebou, peníze po kratším vyúčtování vydal IS. Nasedl do auta, otočil klíčkem a zjistil, že nestartuje. IS mu 25
tedy zopakoval jeden z důvodů své rezignace na post otroka: „To auto má v prdeli elektriku a tu fakt nevopravim.“ V době, kdy jezdí po ulicích supermoderní auta bylo bizarní vidět červené vovlo rozstrkáváno dvěma lidmi. Naštěstí tuto situaci IS viděl naposledy. Měl pas a pár stovek liber. Taky měl zase starost, jak půjde život dál.
26
IS na kárwoši IS se motal po kárwoši a očumoval pracovní postupy, jelikož mu nebylo dovoleno pomoci své milované Rivce s čištěním interiérů, oken. Rychle se učil od Zdena, kterou chemikálii použít na kterou autobarvu a jak potom bryskně nanést pěnu autožínkou krouživými pohyby na kapotu. Dost pěny, aby se auto po opláchnutí lesklo a vonělo. Vůně nebyla prvoplánovitě důležitá, ale legendární kárwošmen Zdeno měl k mytí tak pozitivní vztah, že rád čichal ke svým chemikáliím, zvlášť když myl disky kol, na kterých si nechával zvlášť záležet, aby se kola leskla a nezůstalo na nich ani smítko obržděných destiček. Takovou zvláštní olejovitou látkou po umytí auta štětcem obkroužil pneumatiky, které v cuku letu vypadaly jako nové, ba jako závodní „tyres“. Výsledný efekt důkladného mytí disků a potírání pneumatik se dostavil během prvních mil ujetých vozem. Nejprve se prach začal chytat na olejovitou látku, postupně ji celou pokryl a než motorista přijel znovu na omytí auta, vypadaly pneumatiky jako roky staré a zpuchřelé. Takže na umytí auta s programem, který obsahoval otření kol musel přijet a připlatit si 2 libry za olejovitou hmotu Počasí k mytí aut nebylo nakloněno, bylo pod mrakem bez výhledů na brzké rozjasnění. Lidé i tak jezdili s auty na kárwoš. Zřejmě tušili, že se počasí zlepší a chtěli mít svého kolového miláčka připraveného. Netvořili se fronty, a proto IS nesměl pomáhat. Když nebylo do čeho píchnout, seděli v malé žluté boudě stísněni na chatrných židlích. Na miniaturním stolku v rohu byla postavena vypnutá televize. Bylo něco špatně s anténou. Na druhém, taktéž malém, stolku se povalovaly cigarety, hrnky na kafe a kniha, do které se zapisovaly umyté automobily. 27
Psala se tam poznávací značka, druh vozidla a jakou péči si majitel objednal a kolik zaplatil. Z venku byl ke žluté budce připevněn kyblík zhruba v úrovni břicha a na něm stálo „TIPS“. Šlo o nejdůležitější složku platu všech zaměstnanců. Bez dýšek by kvalita práce klesla na minimum a příjem Rivky by stačil stěží na platbu za nájemné. V budce nejvíce vysedával a pokuřoval Patrik. Byl to vedoucí provozu. Nejen že hodně kouřil, ale i dost kašlal a často ztěžka mluvil až jenom sípal. Pro IS to byl klíčový člověk. Představoval kontakt na majitele kárwoše. On spolu se Zdenem dojednal práci Rivce a teď na něho IS tlačil, aby získal práci i pro něho. Patrik s přicházejícím jarem věděl, že se mu budou další dvě ruce hodit a slíbil IS, že se zasadí o jeho zaměstnání a mlel cosi o tom, že ho určitě vezmou za 20 liber na den, stejně jako má Rivka. Pracovní den trval od 8 hodin od rána do 7 hodin večer. IS se těšil, že bude moci být s Rivkou každou chvíli a kvůli tomu se s klidným srdcem vykašlal na pohovor v jedné samoobsluze v centru, kde se měl ucházet o práci hlídače kamerového zabezpečení prodejny. Tam ho sice čekala nepoměrně vyšší slibovaná mzda, ale musel by zanechat Rivku na kárwoši, protože se nechtěla v žádném případě nechat živit. Ten den si Rivka vysloužila slušná dýška, a tak šli pro pivo, feferony Shipka a párky. Uvařili si brambory, rozhnětli z nich kaši. K ní jedli párky a zakusovali náramně křupavé a pálivé košer papričky. Téměř pomlaskávali a malovali si pěknou budoucnost na kárwoši. A jak potom pojedou na Nový Zéland a dál do Argentiny a možná Brazílie a ještě později se přestěhují do Portugalska. Večer se ještě dvakrát pomilovali a usnuli na své modré posteli. Ráno se IS nechtělo vstávat. Na vstávání byl tak trochu lenoch. Namazali si trustové chleby máslem a džemem. Ty posnídali. 28
Další namazala Rivka s sebou máslem a játrovou paštikou. Vyrazili na kárwoš. Měli to necelou čtvrthodinku pěšky. Když se viděli s Patrikem, oznámil jim, že IS může začít s nimi pracovat. Všichni měli radost. Na začátku směny se musely připravit vysavače a mycí roztoky. Hned za vjezdem do myčky bylo mycí stanoviště, které se rozprostíralo pod širým nebem. Na levé straně stanoviště se válely pneumatiky a jiné části aut na takovém malém smetišti, které mělo zhruba dva krát pět metrů a hned za ním končil pozemek a z výšky se šlo dívat na dálnici vedoucí do Lutonu a dál. Místo pro sušení aut kryla střecha z laminátových vlnek zatížených proti větru pneumatikami. Střecha byla podepřena chatrnou konstrukcí z železných trubek. Ze stropu visely zásuvky s napájením vysavačů. Každé ráno se míchal nový roztok na mytí aut. Trocha detergentu, kapka šamponu a několik litrů vody do barelu, ve kterém se přes den koupaly houby na mytí aut. Šlo je navléknout na ruku, ale mycí roztok byl dost agresivní, a tak se kárwošmeni snažili s houbami přicházet do styku na co nejkratší dobu a brali je do ruky jen konečky prstů. Další roztoky byly určeny na hrubou špínu, lesk, a kola. Na kola se používal silný roztok detergentu a někdy kyselina, která měla zelenou barvu. Při sehnutí nad kolem a výstřikem z rozprašovače a nešikovném protivětru se člověk mohl nadýchat a nebo i postříkat v obličeji kyselinou. Dlouho nejelo žádné auto, a tak seděli v boudě, bavili se o počasí, pivu a práci. Kouřili. Zdeno neuměl moc anglicky, a tak uvítal příchod IS, který se s Patrikem dorozuměl nejlépe. IS měl z počátku tendence učit Zdena anglicky, ale když viděl, že nejdůležitější slova již zná (friend a beer), tak ho nikterak nenutil. Přijelo auto. Byl to modrý Ford. Zdeno naklusal k šoférovi a 29
ptal se, zda chce IN and OUT nebo jenom OUT. To znamenalo, zda si zákazník přeje auto umýt zvenčí i zevnitř. Auto mělo metalízu, tak ho Zdeno postříkal roztokem, chytil obratně houbu a začal ho obkružovat. IS šel s houbou z druhé strany auta. V polovině auta, někde u spolujezdcových dveří ho Zdeno dohnal. Zdeno byl ukrutně rychlej. Pěna od něho cákala na všechny strany, jak kroužil houbou po kapotě. Říkalo se jí houba, ale byla to spíš taková hodně chlupatá žínka. Když bylo auto celé namydlené, tak se vodní puškou zvanou steamer smyla pěna. IS jen koukal, jak Zdeno obratně a ladně smývá pěnu. V Londýně už dělal kárwošmena několik let. Pak se šel zeptat majitele auta, zda mu půjčí klíčky, nebo přeparkuje na sušící místo. Jeho angličtina byla dost zoufalá, takže to vypadalo asi tak: „Ty dáš klíčky, nebo řídíš tam?“ Zdeno dostal klíčky a přejel s autem na druhé stanoviště. Na něj se vrhli Patrik s Rivkou a začali čistit interiér. Rivka myla okna. Šlo jí to, jakoby to dělala celý život. Patrik šmudlal palubní desku a jiné plastové díly hadříkem a stříkal je silikonovým sprejem, aby dodal autu vhled nového. IS a Zdeno se chopili vysavačů a začala mela. Z auta vyhodili podlážky a Zdeno je ostříkal, protože byly z gumy. Hubice vysavačů začaly šmejdit všemi možnými skulinami a těmi zvlášť, protože do záhybů interiéru často zapadly nějaké mince, které po skončení směny vyndavali z vysavačů. Když vysavač spolkl minci, udělalo to takový pěkný chrastivý zvuk. Když se tak stalo, Zdeno s IS na sebe mrkli. Občas prohodili, že šlo jen o dvě pence nebo tak. Když byly vyluxované všechny koberečky a čalouněné části auta, tak Zdeno s IS obešli auto s olejíčkem a hadříkem ošetřili plasty na autě, které vypadalo jako nové a na závěr otřeli kola kapalinou, která jim na krátkou dobu dodala lesku. Patrik vybral peníze od majitele auta. Do kyblíku na dýška cinkla nějaká mince. Člověk pak nasedl do auta a team 30
kárwošmenů na něj pokřikoval: „Thank you, boss. Good bye, boss.“ Takhle šel celý den. Přijelo celkem 15 aut. Nebylo to mnoho. Zdeno říkal IS: „Si nemysli cípku, až jich bude za den 35, tak se pěkně nadřem.“ Odpoledne se zastavil z majitelů kárwoše. Byl to nejmladší bratr. Malý, tmavý a nervózní. Vypadal poměrně inteligentně. Postával a dozíral na proces. Pak se chvíli bavil s Patrikem a zase odjel. Vrátil se znovu na konci směny aby provedl vyúčtování. Rozděloval všem mzdu. IS dostal 10 liber a Rivka 15. To IS rozčílilo a začal se dohadovat s Hadžim. Ten byl překvapen úrovní IS angličtiny, ale nedal ani o penny víc. Říkal, že to prý dohodl Patrik. IS upustil od dohadování a šel se přeptat Patrika: „Řikal jsi, že tu budeme s Rivkou pracovat každý za 20 liber na den a dostali jsme 25 dohromady. Jak je to možné.“ Na to Patrik řekl: „Tomu nerozumím, ještě včera říkal Hadži, že vás bere oba, každého za 20 na den.“ Tvářil se nechutně nevině, jakože o ničem neví. IS si s Rivkou řekli, že je to lepší než drátem do oka. IS si sice postěžoval, že měl jít zkusit ten pohovor do města a začal počítat peníze, zda jim to vyjde aspoň na nájem. Doma něco snědli, pomilovali se, koukali na televizi a šli spát. Další den ráno se IS zase nechtělo vstávat. Z postele ho vytáhla pouze vůně míchaných vajíček, která se linula z kuchyně. Šel se tam podívat a společně s Rivkou přivítali ráno polibky. Kdyby nespěchali na woš, tak by si dali jedno číslo. Společně připravili sendviče a vyrazili do práce. Měli mírné zpoždění a u brány hned dostali sprďáka, že mají chodit na osmou. Připravili vysavače a IS se šel koukat, nebo učit jak se míchají 31
chemikálie na mytí aut. Obloha byla beze mráčku a první auto na sebe nenechalo dlouho čekat. Byl to modrý VW Passat v taxikářské službě. Zdeno ho pokropil mycím přípravkem, ostříknul a spolu s IS ho obkroužili houbami. IS byl trochu nemotorný. Stavěl se k auto v protisměru, že měl ruku, ve které držel houbu vykroucenou a zdálo se, že nemůže najít lepší pozici, aby mohl zrychlit a do mytí se pořádně opřít. Dalo by se říci, že houbu držel jako prase kost. Zdeno spláchnul pěnu a šel požádat taxikáře o přeparkování. Dostal klíčky, cuknul autem a Rivka se vrhla na skla. IS luxoval. Patrik se snažil komunikovat s taxikářem, ale ten se bavit nechtěl a šel blíž k autu a začal ukazovat prstem, kde se mu ještě něco nezdálo, co měli ještě přečistit. Patrik se zeptal, jestli chce i živit plasty uvnitř a venku a řidič mu dal najevo, že to mělo být dávno hotové. Při placení se mu nechtělo dát o libru víc za plasty a vůbec reptal na cenu. Na dýško ani nepomyslel. Jako taxikář měl slevu a vyčištění auta zevnitř a umytí venku stálo pouhých 6 liber. Všichni byli rádi, když pan kyselý odjel. Seděli ve žluté boudě a kouřili. Patrik vytáhl kus hašiše a smotal brko. Zdeno nehulil, že prý má dost starostí s chlastem a šel si nabít 6 kapes staré policejní vesty plechovkami Stelly Artois. Když byl pryč, přijelo další auto. Starší červený Opel. IS se jal stříkat saponát na karosérii. Začal houbovat auto. Nešlo mu to tak rychle jako Zdenovi. Byl znatelně pomalejší než Zdeno. Pěna mu cákala do obličeje a on šmrdlal auto z různých úhlů a pozic. Když pěnu spláchl, zjistil, že neumyl kus dveří a přední masku. Znovu sáhl pro houbu a rychle omyl špinavá místa. IS šel za majitelem vozu a řekl si o klíčky. Přeparkoval auto na místo pro sušení. Mezi tím se vrátil Zdeno s nákupem piv po kapsách. Vestu si Zdeno odložil do žluté boudy a šel rovnou za IS. 32
„Ty chlíve, tys to postříkal saponátem, že jo?“ Řekl Zdeno k IS. „No, a co?“ Odpověděl IS. „Se nenápadně podívej. Všude po laku jsou vyžrané od saponátu čůrky, takové mapy,“ řekl na to Zdeno. IS trochu odstoupil od auta a viděl tu zkázu. Pomyslel si: „To je pěkně v prdeli!“ Zdeno vzal do ruky suchý hadr a poliš a nenápadně začal přelešťovat poškozená místa. Šlo to blbě a pomalu. Rivka myla okna a IS luxoval. Patrik se vybavoval se zákazníkem, což bylo dobré. On nevěnoval pozornost procesu. Zaplatil a spokojeně nasedl a odjel. „Teď si měl teda kliku,“ řekl Zdeno na IS a pokračoval: “Z toho moh bejt pěknej průser. Novej lak, nebo tak. Na starý laky nemůžeš se saponátem, zvlášť pak ne na červenou!“ Ten saponát měl sílu. Zdeno do něho přidával i trochu kyseliny na kola. To ale IS došlo dost pozdě. Ten den jinak nebylo moc bussy. Pokuřovali v budce, poflakovali se po ploše, občas umyli auto a na závěr dne, po 19:00 sbalili cajky a vydali se do svých domovů. Zdeno bydlel u Patrika. Měli takovou zajímavou domácnost. O několik potem nabitých dnech u nich byla na počest nových kárwošmanů IS a Rivky zahradní párty. IS s Rivkou skočili do Tesca a nakoupili pivo a lahev vodky a džus. V celkem poklidné sympatické čtvrti plné podobných cihlových rodinných domků je na první pohled překvapil čurbes před jedním z domů. Ano. Byli na správné adrese. Před domem stálo Scorpio se stříbrným lakem a bez kol na cihlách. Vedle něho rozbitá, doslova rozbitá, dodávka. Rozmlácená okýnka, vytrhané sedačky a interiér zakouřený né od cigaret, ale menšího požáru. Spousta různého smetí od vajglů, autodílů po plechovky a lahve se válela uvnitř i kolem aut. Opodál stál 33
kovový nákupní košík se známkami opalu. Ale to už bylo před jiným domem. IS zabušil na vrátka. Zdeno přiběhl jako šíp a vítal je a zval je dál. Cesta na zahrádku podél domu byla zatarasená všelijakým bordelem. „Musíme projít domem.“ Řekl Zdeno. Když vpadli dovnitř, vyřítil se na ně smrad ze všech stran. Co to páchlo šlo těžko identifikovat. Zdi polité potravou, otrhané tapety. Poskvrněný gauč, velká televize a před ní seděli Patrick se ženou a třemi dětmi. Patrik kouřil a hlubokým hlasem je přivítal: „Hello, sit down! This is my wife.“ IS padal do mdlob, ale ze slušnosti udělal, co se mu řeklo. Patrik pokračoval:“We have to remove fridge to get to the garden.“ Chvíli seděli, kouřili, čuměli. Pak se zvedli a šli do kuchyně, kde zely zatarasené dveře lednicí. Šoupli ji a minizáhrádka s betonovým dvorkem zvala na pivo. Podařilo se jim sestavit rezavý gril a po chvíli v něm zapálit dřevěné uhlí. IS se netěšil, co na něm skončí. Měl hrůzu si sednout, natož od těch lidí něco vzít do pusy. Najednou si říkal, kam se to zase dostal. Cvokhaus. Pil co to šlo, aby zapomněl, nepřemýšlel nad srabem. Docela se opili, něco snědli. Patrikova manželka byla milá, hezky se usmívala několika zbylými zuby ven z pusy, ale povídat se s ní dalo. Zdeno ji měl pěknou. Skoro se přeměňovala v krasavici. Miloval ji. Motal ji rád do kola a stejně nerad se ráno budil. Vypadla mu plechovka z ruky. „Ajaj, to jsou škody.“ Sápal se pro další pivko. Setmělo se a IS s Rivkou byli tak akurát, že se odebrali domů. Nechtěli je pustit. Že to může být nebezpečné. Rozloučili se. Šli. Šly nohy za nohou půl hodiny a došli k pronajatému bytu. Byli ušlí, lehli do postele a spali. Před usnutím zhodnotili stav a životní situaci obyčejných lidí v Anglii, když měli zkušenost 34
jen z Londýna. A to ještě nevěděli, že Patrick byl knězem, někoho zabil a utekl z Irska do UK, aby na něho nemohli. Přihlásil se k zdravotnímu důchodu a vesele se skuřoval. IS s Rivkou chodili poctivě na kárwoš, kde je většinou nečekalo nic nového. Někdy méně, někdy více aut. Jindy přinesl Zdeno playstation a pařili závody aut. IS se rozhodl, že Rivku neopustí a nešel ani hledat lepší práci. Když se dostal do knihovny k internetu, sice zkusil několik inzerátů na práci, ale nikdo se mu neozval. Posílal mejly z české adresy a jeho zprávy končily zaměstnavatelům v koši. To netušil a byl víc a víc zarmoucený ze své neschopnosti najít práci na úrovni. Třeba stěhováka. To dělal v Čechách, proč mu to nešlo sehnat v Londýně. Maximum přídělu času v knihovně spotřeboval hledáním práce. Rivka seděla vedle něj, někdy mu dávala svůj čas u počítače. S počítačem se příliš nekamarádila a počítače neměly rády ji. Dvakrát ze třech dní u počítače jí padal internet neobvyklou frekvencí a nikomu jinému se tak nedělo. IS se divil, jak je to možné, snažili se s tím něco dělat na přepážce knihovny, ale ani přeochotný personál nepomohl. Potkali se s jednou Češkou, která pracovala v knihovně. IS záviděl a nenáviděl sebe. Měl ambice , ale všechno dojebal. Dny letěly. Druhý měsíc práce na myčce, kde podle Patrika ve středověku věšeli na stromy odsouzence, IS nesl lehce pod vlivem THC a příležitostně alkoholu. Často se na myčce objevovala auta s rozbitýma okýnkama. Myli je a čistili. Jednoho dne se tam objevila bandička výrostků se stříbrným Mercedesem vyšší třídy s rozbitým okýnkem. IS viděl, jak jeden z týpků vyhazuje klíče a nějaké další věci do koše. Úplnej debil. Věk maximálně 17, každý zub jinam, pihy, blondozrz, na vyhublým těle mu viselo basketbalový triko, dres 35
a šortky měl v podobnym stylu. Žvejkal a plival kolem sebe. Připadal si děsně tvrdě. Nechali nějaký dýško a vypadli. IS se šel podívat do koše a našel prázdnou peněženku s vizitkami na jednoho člověka a klíče. Všichni kárwošmeni se radili co dělat. Dohodli se zavolat policii. Patrik byl posranej, páč se bál, aby nešel bručet za zabití, nechtěl aby ho poznali a těžko říct v čem všem jel. Zdeno šel radši pryč. IS s Rivkou se schovali v budce. Patrik se s policií domlouval, popisoval, co se stalo. To bylo jim, policajtům, celkem jedno. Vizitka patřila okradenýmu člověku. Klíče taky. Proběhl popis osob z kradeného auta. Bylo to náročné vyčkávání. Po odjezdu policie šli IS s Rivkou koupit piva za dýška a dělali si celý večer pěkně. Další den ráno se sešli kárwošmani na myčce a překvapilo je rozbité sklo dodávky, ve které zamykali vysavače a wapky. Všechny stroje byly fuč. Odveta. Vyšetřování proběhlo zběžně. Konstatováno bylo: “Odveta.“ Odpoledne přijeli majitelé myčky Hadži, Maki a Maty a předvedli kárwošmeny včele s Patrikem jako vězně. „Co si myslíte, že sem budete volat policii?“ Řval na ně jinak klidný Maki, snědý menší pětačtyřicátník s malými poskvrněními z bojů v Afghánistánu. IS se ozval: „Když vidím, že někdo krade, tak to tak nemůžu nechat.“ „To ses posral. Ty kluci jsou mí sousedi. Jak se teď se mnou asi budou bavit? Proč myslíš, že jezdí mýt auta zrovna sem?“ Vyjádřil se Hadži, nejmladší z bratrů majitelů kárwoše. „Tak to jo. Už je mi to jasný.“ Zklidnil se IS. Viděl, že i ta ostatní auta s rozbitými zadními dveřními skly nejsou taxikářská, jak jim říkali, ale že to byly čórky. Nezbývalo, než 36
se s tím smířit. Diskuse nad krádežemi skončila brkem, které zarotal Maki. Nacpal tam hašiše, že skoro nebylo místo na tabák. Spory a pochybnosti se rozplynuly a jelo se dál. Teda, auta jezdila dál, IS s Rivkou myli, až se jim od rukou kouřilo. Zdeno chlastal jak dán a ve vestě s nápisem POLICIE, darované svými rodiči, zaměstnanci policie, dělal České republice čest. IS s Rivkou se protloukali životem na myčce a vůbec a až na menší obtíže s úbytkem práce se jim dařilo dobře. Landlord si z nich dělal legraci, že jsou v Londýně na líbánkách, což jim vůbec nevadilo. Spolubydlící z ostatních pokojů si občas stěžovali na smrad z čínské restaurace v přízemí domu, což IS komentoval: „Taková vůně a vám to vadí?“ Z pokoje kde žil IS s Rivkou na prostoru 3,5 x 3 metry bylo většinou cítit jen spálené konopí a jeho deriváty. Většinou bez povšimnutí okolí. Sem tam si dali špeka s Jimem, kytaristou a za postarším hipíkem se šedivým vlasem a prací pro jakousi IT firmu. IS byl lákán nabídkou hrát s Jimem v kapele. Přemýšlel o tom, ale neměl s sebou bicí. Neměl na to si je koupit. No prostě komplikace. Píčou ke zdi. Jednoho dne se přimotal na kárwoš mladej černej „gangsta“ a síroval cigára. Chvíli tam seděl, vočkoval, ptal se na práci. Somroval cigára. Dal si s nimi i špeka. Patrik ho odkázal na Hadžiho. Že až přijede, nejspíš odpoledne, ať se tu staví. Když přijel Hadži, ptal se ho černej týpek na práci. Odpověď byla ne. Kárwošmenů bylo dost. Aut málo. Týpka to neodradilo. Začal na kárwoš docházet pravidelně a somroval cigarety, až ho jednoho dne Patrik vyhodil, když ho viděl ochomýtat se okolo plechovky s dýškama. Bylo jim z něho špatně. 37
Dny se táhly dál. Občas přišla řada na vyčištění vysavačů v jejichž útrobách se nacházely drobné mince. Přilepšení k platu nezanedbatelné. Zdeno „našel“ v autě telefon pod sedačkou. Při čištění školního autobusu našla Rivka zapomenutou černou jarmulku s vyšitými hebrejskými písmeny. Občas ji nasazoval, když četl tóru nebo jen tak. Rivka sehnala druhý džob a začala uklízet jednou týdně ve firmě kousek od bytu, kde žili. Trvalo jí hodinu než vynesla koše, zametla, vyluxovala a bůh ví, co tam vlastně dělala. IS z toho byl někdy nervózní. Byl hodně žárlivý. Žárlil i na Zdena. Na kohokoliv, kdo se kolem Rivky mihnul. On sám jí uměl pořádně vyšukat, jak tomu říkali s Rivkou „pomilovat“. Rivka neměla ráda syrová slova. Jen se ale IS otočil, sršela spóntáním humorem a sršela vůbec na ostatní. Někdy mu z toho hrabalo. Přišlo mu, že se Rivka občas stává loutkou, která dělá, co IS chce. Občas to tak i chtěl, ale pak si za to rval vlasy a nenáviděl, co tvořil svou myslí. Rivka se o něho starala jako o své dítě. Připravovala svačiny, prala. Spolu vařili, nakupovali. To byly kromě sexu nejšťastnější chvilky. V posteli se dostalo snad na všechno. Jednou se v ní Rivka i poblila. Prasárny je stmelovaly. IS četl Tóru, ale moc mu to nešlo. Četl ji v angličtině a pomalu. IS měl velmi dobrý vztah s počítači a chyběl mu počítač na hraní i práci, internet. Jednoho dne šli s Rivkou na procházku a našli kontejnery se spoustou počítačů. IS začal po hromadách šplhat a prohlížet vnitřnosti počítačů. Trvalo mu čtvrt hodiny, než našel potenciální počítač, který by mohl fungovat. Vytipoval jich víc, vybral potřebné součástky, krabice a co unesli, odnášeli s Rivkou domů. Cestou potkali Patrika se Zdenem, kteří je svezli k Patrikovi, kde si dali pár piv a nějaký alkohol. Šli domů. Měli to cirka půl hodiny od bytu. Počítače byly dost těžké a Patrik jim je slíbil přivézt. Tak 38
se taky stalo, ikdyž mezitím pršelo a kompy zmokly. IS z nich přesto dokázal poskládat funkční kousek a hned nainstaloval různé programy, včetně tvorby hudby. Neměli ale internet, a tak jim chození do knihovny za hledáním práce neodpadlo. Stále se jim nedařilo najít rozumnou práci. Po IS v v pracovní agentuře Monpawr chtěli těžké boty se železnou špičkou. Jeho číslo v lokálním shopu neměli. Vrátil se stejně do agentury znovu a tvrdil, že je má. Nevybíravě si ho prohlídly, byly tam samé ženy, mezi 22 a 55, nedaly mu šanci. Uštěpačně mu jedna z nich vyjmenovala, co ještě musí mít. Šlo především o registrační číslo k pojištění na Britských ostrovech. To IS neměl. Začal snovat v hlavě plán, jak ho získat. Spolu s Rivkou ukecali landlorda, aby jim podepsal dopis pro ouředníka, jakože pro něj budou pracovat. V popisu práce měli opečovávání nemovitostí. Úklid apod. Objednali se k návštěvě úřadu s pojištěním. Museli však počkat 6 týdnů na svůj termín. Chodili na kárwoš umývat auta, jedno za druhým. Občas si pohráli na playstationu, vykouřili dost trávy a hašiše, bylo vypito mnoho piv a nějaká ta vodka. Jednou byli Rivka s IS sami v budce. Pršelo a takové počasí zrovna dvakrát nezve k umytí auta. I přesto přijely ten den tři vozy. Jeden z nich byl víc než luxusní. Limuzína Bentley. Černá barva, světlá kůže. Na předním boku kufru byla dírka na umístění diplomatické vlaječky. Vyčistit ho byla brnkačka. Byl téměř čistý. Šofér se svěřil, že jezdí pro ambasádu, pochvaloval si službu a říkal, že přijede znovu. Ve volné chvilce IS našrouboval svůj pyj v žluté budce zezadu do Rivky po kořen, do její nenasytné šelmičky a přirážel, až nadskakovala. Uplynulo pár dní. Byl začátek července a počasí nevypadalo na 39
pěkné léto. Tržby byly nízké, dýška a platy taky. Zdeno držel účetní knihu. Byl to mazec. Jeden blok s tvrdými deskami, do kterého se zapisovaly jak auta umytá, včetně značek a druhu umytí a z druhé strany se psaly nakoupené chemikálie. Zdeno občas zapomněl jedno auto napsat a dělil se s ostatními o zisk. IS to neviděl rád, snažil se ho ukecat, ať to nedělá, ale Zdeno byl příliš velký frajer. Tvrdil o sobě, že je nejlepší kárwošmen v Londýně. No, sebevědomí mu nechybělo. Notně ho podporoval alkoholem. Mohl si to dovolit, taky měl větší plat než IS a Rivka dohromady. Stejně většinu propil. Měl sen koupit si motorku a přijet domů jako frajer. Co vím, zatím se mu nesplnil. Majitelé woše byli sice jednodušší, ale nějak se dovtípili, že jim utíkají zisky černotou. Čas od času jim vštěpovali do hlavy, že to nemají dělat. Že jestli na ně přijdou, bude zle. Sami jeli v podivných kšeftech, tak tušili, jak by to mohlo být. Byli na sebe pyšní a bylo na ně legrační pohled. Na kárwošmeny tedy byl taky. Zpocení a sedření seděli před žlutou budkou na konci šichty, kouřili a vydechovali, rozebírali, co se jim vtipného a zajímavého přihodilo. Jednoho dne byli IS s Rivkou zase sami za deště na myčce, a tu přihasil si to starý známý somrák s černou kůží. Jestli prý nemají cigaretu. IS ho vyprovodil za bránu, neboť se bál, že by mohl přijít k úhoně i finanční. Když ho vyvedl, řekl mu somrák: „Mě platí Matty 20 dolarů za den, že vás hlídám.“ V tu chvíli vjela do jinak IS zlost a málem se s ním začal prát. Místo toho ho poslal za Mattym slovy: „Táhni za svým pánem a vyřiď mu, ať si přijede sbalit nádobíčko, že odcházíme.“ Somrák se div že neuklonil a zmizel. Za tři čtvrtě hodiny přijel Patrik a přivezl IS a Rivce každému půllitrovou petflašku Šproit. Snažil se je uklidňovat. Omlouval 40
se jim, ale oni už toho měli dost. Patrik jim nemohl bránit. IS s Rivkou odešli směrem k nejbližšímu parku. Sedli si na lavičku a relaxovali. Počítali, kolik mají vydělaných peněz. Spadl z nich obrovský kámen poroby, kterou snášeli téměř tři měsíce. Bylo jim jedno, že nemají práci. Bylo jim jedno, že se snížili k něčemu, jako je práce na myčce. Měli to za sebou. Úleva slovy nepopsatelná jim přinesla tolik krásných chvil, jako na woši celý měsíc. Užívali si slov a doteků, jeden druhého. IS napadlo, že budou pokračovat na Nový Zéland. Šli proto do knihovny zjistit, cenu letenek. IS zřel, že nemají ušetřeno dostatek. I tak napsal kamarádce, která na Zélandu toho času žila. Doporučila jim tam jet. Avšak na potřebná víza a letenky jim chybělo asi 300 liber a taky, aby měli něco do začátku a na auto. Proto jejich cesta nemohla plynule navazovat. Z knihovny šli s Rivkou pro piva a dál rozmlouvali a přemýšleli nad tím, co bude dál. Onen pěkný večer proložili poctivým milováním. IS si chvíli hrál na ženu a Rivka se bavila za ním, když přirážela svým pomyslným pyjem, který byl neviditelný za standardních podmínek, ale s trochou fantazie ho šlo cítit. Rivce dělalo dobře cítit se jako muž. IS se zas snažil jí vyhovět ve všech směrech a snažil se vcítit do role ženy. Občas měl pocity, jakoby mu vznikla vagína a cítil příjemně, jak do něho vstupuje jinodimenzionální energie představy. Před léty měl IS problém s píštělem. Prostě mu z ničeho nic, respektive prý z častého zapařeného sezení, což se na něho hodilo, narostl píštěl. Je to taková věc organického původu, která v nás zůstává, dle lékařů, ze zárodečného vývoje. Může se vyskytnout kdekoliv, ale nejčastěji jím trpí sedavá zaměstnání a vzniká těsně pod koncem páteře, kousek nad řitním otvorem. Prostě se tam otevře kůže a začne vytíkat hnis. 41
Z hlouby. Tak se s tím jednou IS svěřil své matce, asi po půl roce vytlačování hnisu do toaletního papíru a spoustě špinavých trenek. Po patřičném přezkoumání se dostal IS na kliniku řitních komplikací v Motole, kde mu byl píštěl odebrán. Po hodinu a půl dlouhé operaci se IS probudil v leže na břiše a z těla mu čouhala kousek nad prdelním otvorem hadice naplněná krví a hnisem, který stékal do pytlíku u postele. Bolest byla přijatelná, leč se nemohl pohybovat, mohl jen ležet na břiše. Nějak to přežil. Z jiných postelí se ozýval nářek. Totiž na rektálním oddělení se specializovali na odstraňování řitních otvorů a tvorbu vývodů do pytlíku. Takže si IS zkusil, jak smrdí nedodělaný hovno, když někomu ten pytlík měnili, nebo přetekl nebo upadl na zem a roztrhl se. Do dneška by ho poznal v tramvaji. Těch lidí mu bylo líto a neměl důvod si ztěžovat, byl na tom dobře. Mezi kamarády se prezentoval, že mu udělali třetí tělesný otvor, zvlášť ve sprše na kolejích, když se dezinfikoval a přišel někdo další do sprchy. Měl do těla šest centimetrů hlubokou a tři širokou díru. Chvíli trvalo, než zarostla. Naštěstí bez komplikací. Při milování s Rivkou nenastavoval zarostlou díru, ale představoval si kundu a při notné skouřenosti se mu téměř podařilo dojít k mohutnému orgasmu, který začínal vibracemi celé spodní části těla. Bylo to příjemné a zajímavé, zvláštní. Takový pocit IS neznal. Jen jednou, když si nechal vykouřit od jednoho staršího týpka péro a on ho ani nesál ale narážel si pusu až krk na penis a žaludem se snažil si rozbít mandle. IS se skouřil a nemyslel, jen se snažil si to užít. Bylo to po delší sexuální frustraci. A ten týpek mu ještě přispěl na benzín, že za ním přijel. IS byl celý rozechvělý a prožil bouřlivé chvilky rozkoše nepoznané. Týpek byl nadšený a opravdu přísně IS vykouřil. Dvakrát po sobě. Šlo mu prý jen o semeno. Odstupem času IS došlo, že s tím mohou být spojeny kouzla a 42
čáry. Byl to důvod, proč začal IS zkoušet ze sebe dělat ženu. I jeho tehdejší zaměstnavatel se domníval, že je IS transsexuální. Jednou u něho doma instaloval připojení k internetu a byl poplácán po zadku. Stál tam zaměstnavatel a jeho žena. IS byl překvapen. Obrátil se na zaměstnavatele a řekl: „Teda Wilíku, co to děláš.“ Nebo tak něco. Zůstalo to bez reakce. Po několika dnech poslal zaměstnavatel IS s obálkou plnou peněz za nějakým týpkem do copycentra kousek od Václaváku. IS tam přišel. Na obálce měl napsáno „Mr. Baal“. Přišla žena s mužskými rysy na vysokých podpatcích a peníze si od něho vzal(a). Byla to celkem kost. Prohodili pár slov a IS zas šel. I potom co se se zaměstnavatelem rozešli, zůstal s ním IS v mejlovém kontaktu. S Rivkou dělali všechno možné. Několikrát se za večer udělali a s klidnou myslí a dobrým pocitem z odvedené práce na kárwoši usnuli spánkem spravedlivých.
43
IS pro Abého IS a Rivce zbývalo několik týdnů do návštěvy na úřadu, kvůli vyřízení pojištění a pracovního čísla. IS měl občas komentář, že je to jako v lágru, když musí mít člověk číslo, aby mohl pracovat. Tedy, byli v Anglii čtyři měsíce, Rivka se naučila trochu anglicky, přečetli spolu knihu Williama Burroughse Junkie a těšili se spokojenosti z mála, co měli. Tedy, to číslo k práci zatím nepotřebovali, jelikož pracovali na černo, ale prvně co se snažili bylo ho získat, ale příjemní úředníci anglického království je na telefonické lince porady a pomoci tak rychle vypoklonkovali, že prý sice na číslo mají právo, ale že ho dostanou, až si seženou práci. Jenže práci si nemohli sehnat, poněvadž všude po nich chtěli pojištěnecké číslo a to, jak řečeno nemohli dostat. Byli v začarovaném kole, kterému se říká „podvod“. Totiž byli nuceni podvést. Jinak se nemohli k práci dostat. Tak se rozhodli, že seženou, jakože smlouvu o práci a sehnali a měli zažádáno. IS měl od hledání bydlení, již z Prahy přes internet kontakt na jednoho týpka, kterého téměř ihned po příjezdu do Londýna navštívili. Byl to žid jménem Abé. Vedl realitní kancelář. Při návštěvě Rivky a IS se v kanceláři modlil pravý žid v černém klobouku a s pejzy až po stůl. Mumlal si cosi. Bylo mu tak třicet let. Abé se jim chvíli věnoval, vzal si životopis od IS a popovídal s nimi. Chtěl vědět, co IS umí. IS zjistil, že nic neumí. Nevěřil svým schopnostem. Uměl toho dost, jak říkala Rivka, ale nevěřil, že by jeho znalosti mohly mít cenu. Abé chtěl vědět, zda IS umí postavit zeď, položit dlažbu a tak podobně. To IS neuměl. Abé s politováním prohlásil, že pro ně nemá práci. Když se bavili o bydlení, zjistili, že je svedly cesty osudu do jednoho sousedství. To se hodilo. Občas se za Abém šli podívat a poklábosili. Abé chtěl půjčit IS Tóru, respektive 44
Tanach, sborník posvátných textů. To už mu ale mohl IS říct, že mu ji Rivka koupila. Byla to tlustá černá kniha o cirka dvou tisících stránkách. IS se jí pozvolna prokousával. Jednoho dne zazvonil IS telefon a v něm byl slyšet Abého hlas: „I have a job for you.“ Po chvíli povídání IS odvětil: „Agreed.“ Finační stránku měli dohodnout později. Poté, co IS obhlédne zahradu, kterou měl mít za úkol přesít od rozlámaných střepů po ničivých náletech, které Londýn strpěl po dobu druhé světové války. Vypadalo to celkem snadno. IS stanovil cenu téměř okamžitě, s nářadím počítal jako s investicí do budoucna a s ohledem na budoucnost též stanovoval cenu, tak aby se líbila Abému, který s IS měl plány do budoucna. IS se pomalu viděl, jak opravuje a spravuje Abému po Londýně nemovitosti a jak tím s přehledem živí Rivku s dětmi. První úkol, na který měl IS čtyři dny včetně víkendu byl sestrojení síta. Jak se ukázalo, v severním Londýně se nedalo sehnat síto, které běžně vídáte na české stavbě. Síto asi metr krát metr a půl s trnoží a oky tak akurát, aby nepropadávaly kamínky z betonářského písku. U něj vidíme i pokuřujícího dělníka opřeného o lopatu. IS sehnal pletivo pro králíky, laťky, hřebíky a pilu, a síto si vyrobil. Navíc IS udělal několik nákresů zahrady, jak by ve finále mohla vypadat. Sám ze sebe byl unešen. Abé byl unešen z kreativity, kterou IS předvedl. Nákresům věnoval zběžnou pozornost. Během prvního dne za úporného horka, potu a téměř krve se podařilo IS a Rivce vykopat a přesít na určeném místě zahrady zhruba třetina zadané práce. Večer přijel Abé, aby je zkontroloval. Chtěl, aby pokračovali v přesívání víc do hloubky zahrady. Jinak byl spokojen. Další den večer se znovu potkali, a když Abé viděl slušný kus práce byl spokojen. Začal řešit logistiku střepů a nové půdy do 45
zahrady, jelikož ta přesitá zdaleka nedostačovala k pokrytí děr v terénu. Telefonoval, vyplatil IS a Rivce peníze za práci a rozloučili se. Další den ráno je Abé uvědomil, že příští týden v pondělí nechá přistavit kontejner, do kterého budou moci vyvézt střepy, které zatím sypali do igelitových pytlů. A den na to přijede kontejner zeminy, tak ať si seženou posily a stihnou vyvozit všechno během jednoho dne. IS se nechal Rivkou opečovávat. Mazala ho krémem proti slunci, nosila mu jídlo a větší část dne trávila na zahradě s ním. IS pracoval, seč mu síly stačily. Znenadání narazil na betonovou desku, která tam neměla co dělat. Běžný dělník by zavolal na pomoc sbíječku, v armádě by situaci řešil dynamit. IS měl naštěstí krumpáč se žlutou plastovou násadou! Ta byla pružná i pevná zároveň. IS se líbila její barva. Krom toho měla nasazenu 7,5 libry těžkou špici. Byl to největší kalibr, kterým disponovaly obchody Home Dipo. Po dlouhém odolávání se podařilo IS roztříštit většinu betonu na snesitelné kusy. Zabralo to dost času a námaha byla vskutku veliká. Odpoledne měl IS jasno. Do pondělí to s krátkým pátkem a pracovní nedělí nestihne. Poslal Rivku na kárwoš s prosbou o pomoc. Rivka přinesla dobrou zprávu. Zdeno jim přijde pomoci. Na kárwoši jim je po nás prý smutno. Najali nového člověka, který po škole chodí mýt auta. Je to černoch a je to prý sympaťák. Další den přispěchal vybaven pivy na zahradu i Zdeno. Měl dobré chvíle, kdy makal, ani necekl a práce za ním odsýpala. Pak se zastavil, pil a kouřil a mluvil. Byl k neumlčení: „Těm židákům to tady pěkně rozstříleli.“ Pro to IS neměl slov. Prosil Zdena, aby tak nemluvil. Cítil se zahanbený. Zdeno něco mlel a občas se zeptal, zda ho IS poslouchá, zda mu věnuje pozornost, když pořád kope. V pátek po kopání poměrně vysíleni přebrali od Abého peníze 46
a popřáli si pěkný šábes. Zdeno čekal opodál. Když Abého potkal, úslužně pozdravil. Potom co dostal peníze, si začal mumlat cosi o těch bohatých židech. IS nechápal, kde se v něm ta nesnášenlivost bere. Šli s IS do obchodu a nakoupili alkohol na večer. IS si přihnul z plechovky piva a kousl do polské klobásy a zajedl jí toustovým chlebem. Zdeno básnil o jednom polském obchodě, kde mají něco, co prý chutná podobně jako český chleba. IS na tom nezáleželo, bylo mu jedno, co jedl. Jednou si sice po odloučení od české kuchyně posteskl a koupili s Rivkou knedlíky v prášku. Spíš než úspěch to byl provar, a tak to neopakovali. V polských obchodechse dalo koupit i hodně českých výrobků, většinou konzervovaných a gurmán dvakrát neplesal, ale pro potřeby místních gastarbajtrů to stačilo. IS s Rivkou jednou upekli housky po českém způsobu, sice nebyly tak nadýchané, ale všem kolem chutnali. Chtěli je dokonce prodávat u metra, ale nakonec z toho sešlo. IS již plánoval spolupráci s kamarádem, pekařem, velkopekárníkem, kterak postaví pekárnu na české pečivo v Londýně. Zase z toho nic nebylo. IS se Zdenem se zastavili pro Rivku, která doma pekla housky. Šli se Zdenem za Patrikem a pili tam. Rozhořčení z minulosti je přešlo. Pili. Rivka blila. Šli domů. IS pitím ztratil obavy z dokončení práce v neděli. Věděl, že to dokáže. Byli na to s Rivkou sami, ale nebylo toho mnoho. Sobotní ráno ztrávila Rivka na uklízení kanceláří a IS četl z Tóry. Zbytek dne se procházeli po Londýně a odpočívali. Milovali se. Zas a znovu. V neděli hned po ránu posilněni míchanými vejci se s Rivkou vrhli na přesívání zeminy. Během dopoledne práci dokončili, připravili všechny střepy do pytlů a zbylou zeminu rozmístili v jamách vykopaných. Abé za nimi přijel a byl nad výsost 47
spokojen. Dostali další penízky. Šli do knihovny a domů. Cestou je rozveselila velká barevná černošská svatba radující se z nově počatého stavu bujarým veselím na ulici před malým cihlovým kostelíkem. Doma se najedli pili, šli se projít, milovali se a spali. V pondělí se sešli se Zdenem u Abého. Ten rozčilením neměl slov. „Ten kontejner tu měl být! Až ho přistaví, naložte ho!“ A odjel za svým realitním byznysem. Jak řekl, tak se stalo. Den na to přijel kontejner plný hlíny, kterou se Zdenem rozvozili po zahradě. V průběhu dne se za plotem objevil Ind středního vzrůstu ve věku cirka čtyřiceti let. Vzal si kontakt na IS, že by se mu mohl šikovný dělník hodit. Nabídl slušné plat, a že až na to přijde, tak se ozve. Měli hotovo. Před odchodem řekl Abé IS, aby se za ním další den zastavil. IS vzal peníze a přerozdělil je a šli to zapít do hospody u kárwoše. V hospodě seděli i se Zdenovým kámošem, který přijel za ním z Moravy. Byl schopným dlaždičem. Odmítl práci pro nějakého Pakistánce a pracoval se Zdenem, který měl lví podíl na obavě z neznalosti jazyka a strachu z nového prostředí. Prostě zmanipuloval Marka, tak se kámoš jmenoval, aby zůstal za méně peněz s ním. Zdeno byl vůbec schopný manipulátor. Vypili každý dvě Stely a šli po svých. IS marně přepočítával peníze, porovnával ceny letenek a víz na Zéland a nemohl se dopočítat. Kdyby si nechal vrátit depozit za byt, což mu nedošlo, mohli letět. Večer se s Rivkou pohádali, že se IS nelíbilo, že s ním málo mluví, a když mluví hodně, tak ne jako jeho přítelky, žena, ale spíš jako jeho matka. K vyprosti situace zřejmě přispěly i Rivčiny krámy. Byla statečná a bolesti na sobě nenechávala znát, ale třeba po třech dnech se ozvala, že se naštvala proto a proto a že za to mohla i bolest a že jí prostě nebylo dobře. Když se IS ptal v inkriminovaný moment, o co 48
jde, neřekla mu nic. To bylo dost nahovno. IS z toho byl chvílemi na prášky. Zhulil se a bylo mu to jedno. Plácal kolem sebe slovy, jako, je mi to jedno. Po ránu následovala návštěva knihovny, kde byla doba použití počítače omezena na půl hodiny. IS rozesílal životopisy jako voteklej, s výslednym efektem nula nula nic. S odstupem času mu došlo, že angličanum posílat životopisy a dopisy z český adresy je k ničemu, že jim to hned padá do spamu. Částečnou vinu na tom průseru, že nesehnal práci mělo i to, že používal mejlovou adresu na serveru svýho bráchy a že po času zjistil, že se mu neodesílají přílohy. Z toho se málem vzteknul, a když s bratrem mluvil, dal mu to pěkně sežrat v telefonu. Další věc na posrání, co ho tížila, byl byt, který přenechal nějakýmu zmrdovi jménem David Krátký k bydlení, aby mohli s Rivkou odjet a on neplatil nájem a IS tak přišel o zálohu – depozit za byt, která by se hodila, aby mu pomohla dostat Rivku za moře. Jednoho dne volal dlužníkovi, který ho přesvědčoval, že bude vše v pořádku a že dluh zaplatí. IS se rozčílil, že křičel na půlku Hendonu na malé plaze v nákupním středisku. „Podívej se ty čůráku zasranej, až se vrátím, tak si tě najdu, jestli to nezaplatíš a uvidíš!“ Lidé se za jeho hlasem otáčeli a byl v jejich tvářích patrný respekt. IS spočítal opakovaně úspory a zjistil, že na cestu na Zéland není. Šel večer za Abém. Ten nebyl doma. Vrátil se za nějaký další čas. Otevřela mu starší dcera prvorozená. Věk nebyl sto odhadnout. Jedenáct až šestnáct let. Na tento pokus měl štěstí. Abé po chvíli přišel. Řekl IS, že teď pro neho práci nemá, ale za čtrnáct dní se za ním má stavit a že snad něco bude. Že je spokojen s jeho prací a že chce vidět víc co IS umí. IS se vrátil za Rivkou a plánovali společně cestu do Čech. Že si přivezou auto, hrací skříňku a nějaké další věci. Zabalili si 49
krosny a jeli ráno na autobusové nádraží. Měli pro ně poslední místa, a tak jeli na výlet do Čech. Zanedlouho po nalodění se do autobusu byli v páchnoucím tunelu pod kanálem La Manche v teletníkových vagónech a drkotali si to na evropský kontinent. Cestou se nic zásadního nestalo. IS s Rivkou toho nenamluvili mnoho. Za necelých 24 hodin byli v Praze. Cestou si domluvili nocleh u IS bratra. Hned po příjezdu šli na pivo v Dejvicích U pošty. Chlastali na sluníčku, bylo asi tak 35°C. Levné české pivko jim stoupalo do hlavy. Přesunuli se do nádražní restaurace též v Dejvicích. Pili další piva, pak se najedou Rivka zvedla od stolu na zahrádce, udělala pár kroků a poblila se. Bylo ještě světlo. Ještě chvíli tam seděli. Pak jeli za bratrem IS přespat. Měli od něho klíče, když tam složili krosny po poledni a dali si s ním pivo na balkóně. Pobývali po Praze asi týden, zajeli do Loun, odkud IS pocházel. Tam sebrali auto, kterému byla smyta jeho chlouba na kufru nasprejovaná hvězdice, naložili ho po okraj věcmi a vyrazili směr Amsterdam. Tam se potkali s kámošem, u kterého přespali. Skouřili se mocně a bloudili autem po okruhu kolem města při hledání multikulturálního festivalu. Nakonec to místo našli, chvíli tam pobyli a poslechli si různé hudby ze všech koutů světa, nasedli do auta a vyrazili směrem Londýn. IS řídil, Rivka seděla po jeho pravici. Snažili se poslouchat rádio, které dostali na cestu od Rivky otčíma, které již mělo za sebou dvacet let života. Přes hluk dálnice stejně neslyšeli ani kazety ani rádio. Jeli a jeli. Přes Belgii do Francie. Měli peníze s sebou jen tak tak. V noci ve Francii zastavili u pumpy, ale nikdo tam nebyl a provoz byl jen na platební kartu. Po chvíli přijelo jiné auto. IS požádal lidi, ať jim načerpají a dal jim zbylé drobné, co měl. Načerpal o jedno euro víc. Nezlobili se. 50
IS s Rivkou odjeli k tunelu a zjistili, že nemají na cestu do Anglie. Zkusili trajekt a ten vycházel ještě dráž. Někdo jim tam odporučil zkusit jiné místo, ze kterého odjížděly trajekty. Vydali se tam. V noci v kanceláři trajektu zarezervovali se štěstím levné místo v lodi, tak levné, že jim to udělalo radost. Přespali za městem na miniparkovišti. Ráno sjeli do města a Rivka vybrala z bankomatu poslední peníze. Dal jim deset eur. Zaplatili trajekt a měli dva dny nevázaných radostí, které strávili koupáním v moři, procházkami a levným jídlem, za které dali dohromady dvě eura. Když se dostavili k nalodění na trajekt, měl IS v hlavě jedinou myšlenku:“Ať nám nedojde benzín v trajektu!“ Žluté varovné světlo svítilo již pěknou řádku kilometrů. Svezení trajektem se jim líbilo. Vyjeli na britskou půdu. „Ufff,“ oddechli si oba. Prvním možný sjezdem z dálnice vjeli do Doveru a zaparkovali na benzínce. Nechali si nějaké peníze v Londýně v bytě. Zavolali kámošům z kárwoše a prosili je o pomoc. Ti se na ně vyprdli. Zkoušeli i landlorda, Abého. Nikdo nic. Měli z nich velkou legraci. IS vzal pár věcí z auta, sluchátka a lahev slivovice a vydali se s Rivkou do ulic zkusit štěstí. Zkoušeli zastavárny a bazary, ale měli smůlu. Zkoušeli prodávat věci na ulici. Rivce se to moc nelíbilo. Ještě ve Francii řekla IS, že žebrat nebude. To IS zarmoutilo. Rivka byla zpěvačka a nechápal, proč si nevydělat nějaké peníze zpěvem. Chvíli po poledni potkali nějaké smažky na ulici a ti jediní jim nabídli pomocnou ruku. Totiž bez ptaní na cenu dali IS za lahev slivovice 10 liber a popřáli jim šťastnou cestu. Za těch deset liber dojeli sice s notným stresem až do Hendonu a zaparkovali auto před domem. Vyložili z něho všechny věci, padli do postele a milovali se. Když se probrali z opojného stavu, byl kolem nich mrdník, jako prase. Nebylo téměř kam stoupnout na zem, poličky 51
přetékaly a na prádelních šňůrách se houpalo v průvanu horkého vzduchu z požárního schodiště propocené prádlo. Idyla, jak má být. IS s Rivkou se tam cítili jak to jen šlo nejlépe. Pomilovali se a šli do sprchy. Na chodbičce potkali vykukující hlavu spolubydlící, která hned briskně zalezla. Měla tak trochu nos nahoru a své spolubydlící z východu brala za exoty. Jednou jim ale nadělila 60 liber. Poslala je na ochutnávku cideru. IS ani Rivka ho nikdy nepili. Přesto stvrdili, že ho občas pijí a vyplnili zhruba dvouhodinový dotazník protknutý pitím ciderů. Takhle pěkně vydělat peníze se jim již nepovedlo. IS zavolal Abému, co a jak dál a dověděl se, že se něco našlo, ať se zastaví u něho dnes večer. Večer se Abé divil, že mu IS nic nepřivezl z Čech. Těšil se na slivovici. IS se snažil omluvit „tragédii“ příběhem o nedostatku benzínu, ale Abé se tomu ani nezasmál. Inu, co by. Pro Abého byl výrazně trapný pohled na ubohého, leč vtipného člověka, který neměl peníze. Jediný důvod, proč IS od Abého dostával práci, bylo že měl židovské předky a jejich jméno bylo i Abému známé a v jednu chvíli mu dokonce řekl vzdálený bratranče. IS z toho měl radost. Byl na své předky hrdý a jen těžce nesl své zaváhání při návštěvě New Yorku, kde mimo jiné hledal práci a v té době nesebral dost rozumu na aplikaci o práci ve fabrice jeho příbuzných. Nějak mu to nesepnulo, tehdy. Když se dozvěděl, že jeho předkové několik let po jeho nepřevzetí továrny v Americe továrnu prodali po smrti posledního velkého hodináře, bylo mu skoro do pláče, když se viděl jako potenciální pokračovatel a vládce impéria hodinářství. Trochu mu to připomnělo Kafkovu Ameriku. Trochu dost. Asi by neskončil o mnoho lépe než její hlavní hrdina. IS ji viděl jen zfilmovanou a neměl zrovna paměť na detaily, na jména a dost často i na tváře. Zkombinovat jméno, 52
tvář a skutky pro něho bylo peklo. Měl pár kámošů, se kterými strávil spoustu hodin vysedáváním v putikách, na zahrádkách a jinými picími a kouřovými aktivitami, které byly zřídkakdy něčím opodstatněné. Kámoši mu často zvedali náladu, když přišel do školního báru s opicí, bolehlavem a srdcosmutkem. Na oplátku jim zas dělal radost, jak mohl a kdy mohl a usmíval se na ně a sem tam přidal nějakou vulgaritu, která rozechvěla kolemsedícími a nejednou se smáli, že se za břicha popadali, nenalézali úniku ze smíchu. Takhle žít ho bavilo. Žil pro zábavu. Pro smích. Pro legraci. Nikdo zbytečně nepracoval. Při studiích přišel o otce a dostal sirotčí důchod, který mu zajistil bezproblémová studia. Kámoši pracovali a nalívali IS panáky, když měli chuť. Nebránil se. Zase jim balil džonty a nebo aspon sháněl levnou ganju. Nevydělával na nich. Jen přeprodával, co koupil. Sem tam si odypal trochu pro sebe. Tím se pak pálil uzavřen na vysokoškolské koleji, za zataženými závěsy seděl u počítače, snažil se tvořit hudbu, hrál hry a sem tam si vyhonil. Dost toho také nachatoval. To byl jeho mor. Když se dostal k počítači, kolikrát u něho seděl do rána. Kdyby ho nevytahovali kmoši někam ven pít, byl by snad k židli u kompu přimrzl. Snažil se navazovat virtuální přátelství, která se snažil zmermomocnit do reality. Ani jednou mu to nevyšlo. Vlastně jednou ano. To si dopisoval s jednou starší ženou, kterou ukecal na pivo. Sešli se. Byla asi o 17 let starší. Po pivu ji ukecal, že půjdou k ní domů. Bylo neslaná, nemastná, nehezká, neošklivá. Obyčejná. Neobyčejné na ní bylo, že se jí do kundy vešla skoro celá IS ruka. Vyšukal ji, ale moc radosti to nepřineslo ani jí, ani jemu. Už se znovu neviděli. Prý hledala někoho spíš na vážnější vztah. Jindy se IS sešel s holkou, která mu po netu zatajila, že má v pase dvěstě centimetrů a v xichtě vypadá jako jabko nakousaný vosama. Snažil se jí neurazit, ale hned po shledání jí řekl, že to je omyl a že musí jít. I přes 53
všechny tyto neúspěchy typu sjednané schůzky, na kterou nikdo nepřišel, ho nezastavili v plácání času u chatování.
54
IS v SOS Rivka ulovila práci asistentky v první třídě základní školy. Šla do toho po hlavě. Měla práci s dětmi ráda. Po týdnu v Lounech se jim podařilo zajistit bydlení u Rivky kamarádky na Vinohradech. Zajímavě obydlený byt ve složení rozvedení manželé a manželé vzatí. Bývalý manžel měl svůj pokoj. Noví manželé pokoje dva, kuchyni. Sociální zařízení sdíleli. Nemluvili spolu, pokud to nebylo nutné. Dcera z prvního manželství bydlela v pokoji, ale tou dobou byla za svým milým v Norsku. IS a Rivka měli k dispozici její pokoj s vestavěným patrem na spaní. Rivka začala docházet do školy na Praze 1. Chodila ráno pěšky a IS ji doprovázel. Hledal práci pro sebe a užíval si myšlenek na odloženou podporu v nezaměstnanosti, jelikož byl sankciován za opovrhování úřadem, jelikož se nedostavil na řádně sjednanou schůzku, jelikož byl v Anglii. Ve volném čase hledal práci a převáděl videosoubory pořízené v Anglii. Měl toho dost. Nedařilo se mu najít správný kodek, pak zase jen omezené převaděče. Nakonec nic nenastříhal. IS s Rivkou zašli na pivo a špeka za kámošem, který bydlel kousek od jejich tehdejší lokace. Ten dohodil IS slušně placenou brigádu, kam jak říkal: „Kámoši tam makaj pravidelně a sou spokojený. Pálej se a makaj. Je to na cajk. Dohodni se, ať si s nima v partě a jsi za vodou!“ IS měl nastoupit poslední v půlce října na přípravné předvánoční zdobící sezóny. IS pořádně nevěděl, do čeho jde. Slibována mu byla dřina i velké zisky. Neboť šlo dost často o práce přesčas. Ne, že by byly nějak zvýhodněné, ale po součtu tvořili neskutečná čísla. Ze začátku vyfasoval IS malý zápisník na psaní příchodů a 55
odchodů, které potvrzoval parťák. Taky dostal rukavice a štětec. Natíral konstrukce vánočních stromků před skladovou halou. Venku bylo pěkně, práce byla pohodová a šla slušně od ruky. Sem tam si dal s ostatními asi pěti lidmi včetně skladníka džonta a v klidu natíral kovové trubky. Poslouchal u toho s ostatními chlapy tvrdou muziku. Sem tam někdo něco řekl, tak aby se rozchechtal co největší počet lidí. Srandy, i té škodolibé, bylo dost. Jednoho dne byl IS vyzván, aby vstoupil na paletu, kterou posléze zvedne skladník k regálu, že tam něco potřebuje vytáhnout. IS sice namítal cosi o bezpečnosti práce a že se vysokozdvižným vozíkem nemají zvedat lidi, ale nezabralo to. Prej, že jde jen o chvíli a že to tak dělají všichni. Jakmile IS nastoupil na paletu byl vyzdvižen pod střechu skladu, nad poslední patro regálu. Byla to taková zkouška ohněm, pro nově příchozí do týmu. IS se mohl posrat. Z palety se zdálo dolů víc než daleko. Kvedlalo se to a nebylo tam nahoře za co se chytit. IS šel do sedu. Měli z něho slušnou prdel. Křičeli na něho něco jako: “Se pochlap, vstávej! Nic na tom není. Hoď nám dolů ten míč!“ A tak podobně. IS to zkoušel, postavil se na paletě, ale třásl se neskutečně. Nebyl ve výškách s radostí, nějak je přetrpěl, ale nechtělo se mu nikam vysoko. Spolupracovníci ho spustili na zem. Měl dost. Začli mu vysvětlovat, proč to udělali. Šlo o to, že ho mimo jiné čekalo sestavovaní až dvanáct metrů vysokého vánočního stromku z kovových konstrukcí a chlapi chtěli vidět, jak se cítí ve výškách. Viděli slušný průser. IS mlel cosi o tom, že když se má čeho držet, tak že mu výšky nevadí. Oni na to, že jsou zvědaví. IS si občas všiml podivné gestikulace, po které odcházeli kluci někam stranou. Nebylo to vždy jen na špeka. Na špeka si to v klidu řekli. IS si také všiml, že všichni pracují ve dvojicích. Jemu to přišlo divné, zbytečné. Jednoho dne připravovali 56
svítící hvězdice závěsné na lampy pouličního osvětlení. Namotat jednu hvězdu se IS povedlo rychleji než ostatním, kteří pracovali ve dvojicích. I se mu víc líbila. Nevisely na ní dráty, tak jako na ostatních. Když přišel velkej šéf, kterej si trochu trapně hrál na kovboje, jezdil v americkym autě, nosil klobouk a žvejkal sirku. Džejár. Měl prachy a kontakty na politiky. Zdobil celou Prahu na Vánoce, Velikonoce, trhy. Slušnej vývar. Podpořenej nájemnou vojeblou prací nevzdělanců, kteří klíďo dělali 28 hodin v kuse. Za 70 na hodinu. Někteří měli víc. Se zkušenostmi rostl plat. Každý rok o deset kaček. Džejár měl sídlo kousek od skladu. Slušné stavení s velkou zahradou a dohledem na rybník. Částečně pod hrází. Jednoho dne byl IS vyslán s jedním mladíkem z Moravy na šéfův pozemek, aby sklátili ořechy ze stromu a nasbírali je k sušení. Bavili se tam tím asi 4 hodiny, do setmění. Pak přijel Džejár s další partou lidí a nosili nějaké krámy do aut. V průběhu práce byl vždy čas na špeka. Nepilo se tam. IS občas trápily podobné stavy jako v Londýně, kdy se mu zdálo, že ho chtějí někteří lidé opíchat. Vždycky se tomu snažil vyhnout, pak vypadl z rytmu a neměl si s kým co říct. Proto víc pracoval, aby mu to nějak uteklo. Jel pak domů, cesta trvala tři čtvrtě hodiny. Čekala na něho doma Rivka. Objímali se, líbali, dali si špeka a milovali se. Moc toho nenamluvili. Přes Vinohrady se dostali do podkrovního bytu na Vinohradech, který byl rozestavěný, a mohli tam dva týdny bydlet. Další místo našla zase Rivka, šlo o pokoj v bytě 2+1 na Smíchově, kde bydlel Rivky kamarád, o kterém řekla IS, že je teplouš. IS v životě potkal řádku teploušů. Někteří byli slizcí, jiní se nelišili od ostatních, „normálních“ lidí. IS dokonce před léty pracoval v teploušské kavárně pro GSB (Gay Santa Barbara). Ne že by to byli teplouši svaté Barbory, ale šlo o město, ve 57
kterém se IS vyskytl při svých cestách. Prodával tam kafe a tvrdil, že je „strait“. V IS se postupem času začal budovat velký strach z Boha, protože se začal domnívat, že je nesprávné, když muž využije síly k souloži. V podstatě začal narážet hodně na dvě věci. Jednak si všímal, že je dost žen ve s vé nedospělosti znásilněno otcem, což mu přišlo odsouzeníhodné s nejvyšším trestem. Druhá věc mu přišla podivná, a to, že si všímal, že občas si žena nepamatuje soulož. Ne, že by byla opilá a nic si nepamatovala, ale moc nad jejím vesmírem, světem byla jaksi převzata mužem, ačkoli následky může nést žena. Tato mužská bezohlednost se v IS mísila s laskavostí a bylo mu často na blití. Měl v sobě zakořeněnou touhu boje za lidská práva, především práva žen. Tak ho matka vychovala. Ve společnosti mu to činilo problémy, poněvadž se nikdo nechtěl bavit s feministou. Aspoň ne tam, kde se vyskytoval (na kárwoši nebo ve skladu). Rivce to dělalo dobře, ikdyž toho nechtěně občas zneužívala. Nechala si pomáhat s věcmi, které podle IS měl zvládnout i průměrně gramotný žák šesté třídy. IS s ní měl trpělivost a dokola, znovu a znovu ji učil, jak kopírovat v počítači text, jak odesílat emaily a jak najít na webu potřebné informace. Občas mu to přišlo na zbláznění. V bytě na Smíchově se pirátsky napojili na bezdrátovou síť sousedů, která nebyla klíčovaná. Ale byla daleko a spojení občas vypadávalo. Nejvíc IS štvala, když se od počítače ozvalo: „To je pomalý.“ A minutu na to: „Pojď mi poradit!“ Když měl chuť, tak mu ale stále vyhověla, a to i v případech periody. To byly chvíle, ve kterých IS radostně stříkal do její pochvy bez strachu z potomstva. Věděl, že spolu jednou budou mít děti. Rivka s ním chtěla otěhotnět hned, jak se poznali, ale IS to tehdy zastavil. Připadal si s Rivkou zanesený alkoholem a kouřem, že by to pro miminko nebylo nejlepší. 58
Ze začátku byl s prací v SOS spokojen. Domů chodil unavený. Pili víno, kouřili džonty a váleli se na podlaze na provizorních matracích. IS jednoho dne uspořádal podraz na dlužníka. Řekl seriozní kamarádce Rivky, která byla pro každou špatnost, ať zavolá Davidu Krátkému a vyžádá si adresu, pod záminkou pořádání třídní oslavy, které on pořádával. Stalo se a jiného dne se hned brzy ráno před prací IS vydal za dlužníkem domů. Nalezl ho v posteli, respektive na matracích, na nichž spával IS s Rivkou ve Strašnicích, za počítačem IS s bezvadnými reproduktory, které podporovaly všechny párty na kolejích, kde IS bydlel. Vzbudil ho bušením pěstí na okno. Kupodivu mu dlužník otevřel. Seděli spolu za stolem, na kterém byly stopy mejdanu před několika dny. Kouřili a David vypisoval další směnku. Tentokrát na 27 tisíc. Do ní IS přidal všechny náležitosti a byl spokojený, že nechtěl ani Davida mlátit. Brát mu počítač nemělo smysl, jelikož jeho rychlost a odhadní cena snížily na polovinu od data prodeje a cena by dále padala. Se směnkou v ruce IS směle pronesl: „A jestli to do těch 2 měsíců nezaplatíš, jak jsme se dohodli, tak si pro tebe přijdu!“ A odešel. IS sedl do auta a odjel makat do skladu. Nesralo ho to, že dělal podřadnou práci, nesralo ho to, že ji dělal s lidmi, kteří neměli co říct k výzkumu polarizace atomárních struktur při radioterapii těžké vody, ale sralo ho, že ho nutí dělat věci, práci, tak jak jsou zvyklí a neslyší na IS inovativní postupy. Jednoho dne přišlo rozdělení lidí do part. IS sice měl partu vyhlídlou, ale ti borci dostali za úkol jezdit po Moravě a Slovensku a měli v plánu se ukázat v Praze asi tak jednou za týden, což se IS nelíbilo. Měl v sobě pocit, chtíč, být se svou ženou, s Rivkou co nejvíc. Proto se party kamarádské zřekl a dal se k jiné, která měla na starosti Prahu a blízké okolí. Háček 59
byl v parťákovi. Byl jím zakrslý, skřetovitý a poťouchle zle dívající se a šklebící se Ukrajinec. IS měl štěstí, že potřeboval někoho, kdo umí řídit auto, dodávku. K té práci se IS hrnul. Nejprve mu byl přidělen starý mercedes, pěkně žlutý a hranatý. Jezdil v pohodě. Někteří kluci z party čirou náhodou bydleli asi 5 minut pěšky od bytu, kde dleli IS s Rivkou. Jaká náhoda. Mohli jezdit spolu z práce a do práce. Jednoho dne, když trávili zaměstnanci SOS čas natíráním sídla firmy, včetně okenních rámů, dostavil se jako brigádník zvláštní člověk. Měl jako jeden z mála smysl pro humor, dalo se s ním bavit o lecčem a nedělal cavyky s nějakými drobnostmi. IS se s ním od začátku bavil upřímně a otevřeně. Vyhovoval mu jeho styl. Domlouval se s ním, že večer půjdou spolu na melouch, někomu stavět schodiště. Byl odněkud z Vinohrad. IS mu důvěřoval na tolik, že se mu svěřil, že je nějaký nespokojený s Rivkou. Že si nějak nemají co říct, a že se spolu moc nebaví. Tamten člověk ho pozval mezi své přátele, do nějakého spolku a řekl: „Nezbývá, než ji udělat dítě. Pak se budete mít o čem bavit.“ Nemyslel to nijak zle ani špatně. Naopak, zněl klidně a vyrovnaně a říkal to jako příteli dobrou radu. IS přišel domů a udělal Rivce dítě. Začaly galeje. Pozvolna, ale jistě. Denně práce přibývala. Zatěžkávací zkouškou výdrže a síly byla dodávka nových vánočních stromků, které přivezl kamion odkudsi. Zastavil s nimi u domělého výtahu do prostor protiatomového krytu, kam se měly vyložit. Výtah nefungoval. Zkusmo se dolů shodilo několik krabic, každá o váze kolem 100 kil. Zjistilo se, že jim to nedělá dobře. Kamion přeparkoval co nejblíže k pěšímu vchodu do bunkru. Bylo to cirka 50 metrů. Všech asi 50 lidí se dalo do nošení. Krabice byly velké a nebylo je za co chytit. Klouzaly z rukou a v úzkých chodbách s nízkým 60
osvětlením se tvořily zácpy, jak někomu krabice upadla. Plný kamion vykládali půl dne. IS nebyl zrovna silák. Sílu měl, ale trochu mu chyběla výdrž. Od druhého poločasu toho měl dost. Krabice mu padaly na zem a pot a téměř krev se mu zračila na tvářích. Sůl v očích pálila a byl pěkně nasraný. Makal, co to šlo. Kámoši mu pomáhali, pobízeli. Byli slušní a hodní. Silnější. Ten den skončili s pracemi po deseti hodinách, které si zapsali do notýsků a parťáci je podepsali. Ivan, parťák IS, vtipkoval, že se mu v notýsku IS půlhodina nezdá a že mu ho nepodepíše. Byl to opravdový ňouma. IS sedl do dodávky a jel domů. Odvezl jednoho z kluků a šel za Rivkou. Ta byla doma. Oznámila trochu se strachem IS, že je těhotná. IS to tušil. Radoval se. Povídali si o tom celý večer, pili poslední lahev vína a vykouřili posledního špeka. Rivka přestala pít i kouřit. To se IS nepodařilo. Nechtěla to po něm. IS sice cítil, že by to tak mělo být, že by měl přestat, ale nepovedlo se mu to. Skoro nepil. Nepil vůbec, ale hulil džonty jako o závod. Byl to jediný způsob, jak přežít fyzicky náročnou tupou práci bez újmy. Den na to přišla Rivka ze školy a cosi IS vykládala o dětech, že můžou jít společně na sobotní výlet, na procházku s dětmi ze školy. Že to bude hezké, že uvidí, jak se k dětem má. Taky dala IS malého hrošíka s magnetickými tlapkami, aby ho nosil u sebe, jakože to dítě, ale to mu neřekla. Pomáhala v první třídě. IS si to zařídil a těšil se na něco, co nikdy předtím nezažil. V sobotu se sešli s dětmi před školou. IS se smál a děti ho viděly rády. Bylo jich asi pětadvacet. Zajímavá byla dvojčata Šin-fa a Le-fa, čínských rodičů. Byly si podobné, a přitom každá jiná. Šin-fa byla zvídavá a příjemně oprsklá a Le-fa mlčenlivější a hodnější. Procesí se vydalo na horu Vítkov, kde shlédli největší jezdeckou sochu v Evropě, možná i na světě. Děti lezly po památníku, k pomníku. Pak svačily. Jedli párky a chleba. Procházka pokračovala k jedněm z rodičů. Vlastnili 61
picérii kousek od Florence. Připravili pro každého bochánek těsta a suroviny k ozdobení pici. Každý si udělal vlastní picu a jedli. Pak následovala procházka zpět ke škole, kde si děti přebrali rodiče. Pro jednu holčičku si rodiče nepřišli, tak se na ně čekalo. IS měl šanci nahlédnout do učitelovi duše. Paní učitelka byla tak přesvědčená o své inteligenci, že zapomínala na svůj předkus a občas prskala sliny kolem sebe a především na člověka, s kým se bavila. Nepouštěla IS ke slovu, a když se mu podařilo promluvit, setřela ho, že se mu už mluvit nechtělo. Byl dost špatný z toho, že Rivka domů chodila a říkala mu, že je ta paní učitelka její kamarádka. Z toho mu bylo dost na blití. Vyjádřil svou nelibost a Rivka na to odvětila, že už o ní nebude mluvit. Měli o téma méně. Jeden z rodičů dítěte, na kterého se čekalo, přispěchal celý říčný hodinu po domluveném čase a cosi blábolil na omluvu. Rozloučili se a šli domů. Parta, ve které byl IS, vyfasovala zdobení Tesk v okolí a nějaké ty dvanáctimetrové stromky z kovu a plastu k nazdobení hnusnými plastovými koulemi, které z dálky vypadaly úžasně a nějaké ty světelné efekty včetně stroboskopů, které byly hitem sezóny. Běžná šichta začínala v 8:00 ráno a končila kolem 22:00. Na začátku dne nastrkali do auta potřebný materiál, tyče na zavěšení plastových koulí a umělé chvojí zvané gerlandy. Jeden, asi nejvtipnější podivín z party, která čítala šest lidí, si nechal po zkušenostech z minulých odpracovaných let pro SOS Gerland Blacher (Blašer). Blacher byl výrobce osvětlení vánočních stromků. Onen podivín s křehkou duší původem ze Zlína nezastíral předstíranou tvrdost a armádní disciplinovanost, která občas až hraničila s čímsi, co IS odsuzoval. Upřímně se přiznával, že nejraději zametá. Dělal to s láskou a poctivě, jak jen to šlo. Na to IS konstatoval, že ho baví řídit. Gerland také jednoho dne polemizoval nad 62
sexualitou svou. Řekl: „Normálně kluka píchat nebudeš, ale kdyby paní poručila…“ A jindy zase: „To jsem s kámošem potkal jednu vožralou holku, tak sme jí chtěli vopíchat. Vona že nás do sebe nepustí. Tak sme jí aspoň pochcali. Proti tomu nic neměla.“ IS docela čuměl, dost nechápal a smál se stydlivým a podiveným smíchem. V Gerlandovi se skrývala žena. Byl maminčiným mazánkem. Po komplikované zlomenině nohy, kterou si odnesl z nějaké kalby se bál výšek a tedy nelezl na štaflích ani do stromků. IS si při práci ve skladu vysloužil také přezdívku. Mohl si za to svou rozvážnou chůzí, která hraničila se zevláctvím. Ostatně, jeden kamarád mu chvíli říkal Zevl Z. Když se pak objevil na hudební scéně Xindl X trochu to IS dopálilo, ale zasmál se, jak je ten svět malý. Skladník mu začal říkat Jacque Ploux. Možná z části že se IS podobal na Gerarda Depardieux, ale hlavně proto, že při otočení jmen to znělo jako Ploužák. Skladník taky přišel s prvními rýmy k písni, kterou podle něj měl IS stvořit, aby se stal populární hvězdou SOS. Bylo to následovně: „Líný flow, Žaka Plou.“ No, neznělo to špatně, ale IS nic dalšího nepřidal, a tak zůstalo u toho verše. IS vozil partu po Teskách, čechral gerlandy a věšel ozdoby v prodejnách po zavírací době. Samo čechrání zabralo dost času. Všechny ty zelené umělé mrchy se musely narovnat do patřičného tvaru a jedna zaprášená, respektive zatraceně zaprášená větývka po druhé se musely natáhnout a narovnat, aby gerlanda nabrala na objemu. Poté se namotaly okolo čtyřmetrové, lehce klenuté tyče, na kterou se posléze zavěsily i ozdoby. Pokud chodíte před Vánoci nakupovat do Teska, určitě je znáte. Ty ozdoby, co na nich visí jsou ze dvou kusů plastu, aby se daly dobře skladovat, jsou secvaknuty sešívačkou nebo slepeny izolepou. Z blízka je vidět, jak jsou opotřebovvané, poškrábané a jak je jejich barevné provedení laciné. To se 63
provádělo většinou ve sklepě, nebo ve skladu patřičného Tesca. Po zavíračce se nosily připravené tyče do prodejny ze štaflí se z podhledů vytahovaly závěsná lanka, na která se věšely tyče. Šlo to hladce. Člověk byl většinu dne celkem v teple a suchu a v tomto duchu se nesl i humor. Spíš to „chumor“. Chmurný humor. Nejvéce bylo historek z čechrání. Gerland si často dělal srandu z dvou týpků, kteří byli v partě. Byl to fotr a syn. Fotr byl krapet zrychlenej šofér, co přišel o papíry a by upřímnej, ikdyž se mu nedalo věřit všechno. Semtam přidal do debaty historku z řízení kamionu, kterou si lze domyslet. Jeho syn, nevlastní, byl zmetek. Asi 190cm, vlasy na agresivního ježka, názory na ránu pěstí a s neustálou chutí na perník. Jasně že ne ten z Pardubic. Byla to smažka a člověk, kterému je se radno vyhnout. Měl za sebou nějaký menší krádeže a musel chodit makat s fotrem, aby byl pod dozorem, aby neudělal zase nějakej průser. Semtam se zmínil, jak na něj doma čeká žena a malej synek. Těžko říct, jak mohl vychovávat dítě. V obchodech si nikdo netroufal čórnout ani preclíky. Nikdo tam již nebyl. Hudba nehrála. Jen potemnělá světla rozjasňovala regály. Malá Tesca byla brnkačka. Bylo kolem jedenáctý hotovo a jelo se domů. Většinou to nebylo dál než dvě hodiny cesty. Horší byly hypermarkety, kde byla makačka do dvou do rána a příjezd se tak posouval na nějakou tu čtvrtou raní. Ale jak říkám, Tesca byly brnkačka. Jednoho dne byl IS vyslán s Matějem ze Slovenska, takový hodný kluk, trochu víc o sobě přesvědčený, ale s tím se dá žít, po nazdobení Tesca na Zličíně na výzdobu exteriéru obchoďáku. Přistavili jim vysokozdvižnou plošinu na Ávii, dostali materiál a akušroubováky a šli na to. Práce spočívala v zavěšení svítících řetězů nad vchod do Tesca. Bylo pěkné počasí. Asi 2 stupně pod nulou, foukal celkem dost vítr a 64
sněžilo. Nemít s sebou zateplené pracovní rukavice od bratra Rivky, asi by se IS posral. Pojížděli tam Matějem na plošině v 6ti metrové výšce, házelo to s nimi a namrzali jim vousy u pusy. Naštěstí šlo všechno i s přestávkami a předávkou plošiny hladce a se svítáním šli oba domů. Den na to čekala IS další zkouška ohněm. Na stejném místě, respektive na parkovišti Tesca Zličín se ho pokusil Džejár zabít. Byl osobně přítomen a IS byl vybrán jako pitomec, co v sakra vostrym větru vyleze na sedmimetrové štafle, aby připevnil plandající kabel. Ani mu nikdo ty štafle nedržel. Svítící vánoční nesmysl se houpal na šesti metrech mezi dvěme sloupy pouličního osvětlení. Někde mezi tím lezl IS do výšky. Opatrně se nahoře přidržoval štaflí, aby ho to nesfouklo a druhou rukou se snažil vystihnout moment, kdy se kabel zhoupne k němu, aby ho zachytil. Byl to boj na čtvrt hodiny. Stal se atrakcí spolupracovníků, kteří mu zespoda fandili různými způsoby. Džejárovi se to líbilo natolik, že IS vyfasoval noční směnu na připevňování ozdob na sloupy pouličního osvětlení. Zase Matějem. Byl to voprus. Zasraný kovový pásky a podělaný kleště, který se to člověku nesnažili usnadnit. Do rána měli hotovo. IS se občas potkal s Rivkou, povídal si s bříškem, i o tom, jak je svět divnej, krutej a nebezpečnej. Hladil ho, ikdyž v něm byl sotva pulec. Rivka byla statečná, a to že se spolu viděli minimálně nesla dobře. Když se viděli a byli vzhůru, milovali se. Jednoho večera měl IS dlouhý telefonní hovor se svým starším bratrem. Měli spolu vztah na nic. Volali si většinou když něco potřebovali a nebo když jim to jejich matka nakázala. Těžko říct jak, ale jejich hovor se dostal na sexualitu IS. Bratr ho napadal s neuvěřitelnými argumenty, že je teplouš. Na to IS neměl co říct než: „Brácha, já nejsem teplej, já jsem transka!“ To těžko rozdejchal i bratr, něco zamumlal a položil. 65
On tedy vždycky položil. Žil napůl. Žil prací a studem a svojí energii si násilím vybíjel na okolních blízcích. IS se divil, že ho vlastně do telefonu neseřval, jakto, že není teplej, když von byl vo tom přesvědčenej. Jednoho dne jel IS z práce už odpoledne. Na Kačerově se zastavil na semaforech, a pak si řekl, že by radši přejel do jiného pruhu. Zařadil zpátečku, mrknul do zrcátek a šlápnul na plyn. Ozvala se rána. Zastavil. Vysedl. Tažným zařízením, tak zvanou koulí, nacouval do masky nějaké Felicie. Pustil blikačky a šel si to s řidičem vyříkat na chodník. Řidič byl strážník městské policie. Dal mu na sebe kontakt, a že to vyřeší přes pojišťovnu. IS se šel hned druhý den přiznat Džejárovi, co způsobil. Ten ho poslal za jiným z firemních řidičů, který měl dobrou pojistku a přes něho se to vyřídilo. Bez problémů. Jindy se zase IS podařilo dojet domů s prázdnou nádrží. Tedy nemyslel, že je úplně prázdná, ale ráno už nenastartoval. Šel na pumpu, koupil kanystr a naftu. Kanystr mu neproplatili a navíc se mu Džejár, jak jinak, vysmál. Ačkoliv IS naboural, byl mu po krátké době přidělen nový vůz. Mercedes se 17m krychlovými objemu skříně bílé barvy. Pod kapotou měl tří litrový motor přeplňovaný turbem a na dálnici vyšlapoval 160km/h. Byl o poznání delší a citlivější než starý Meďour. IS si na něho brzy zvyknul. Jednou jeli do uliček Starého města pražského zdobit jakousi restauraci a proplétat se úzkými uličkami nebyla moc velké legrace. Občas zadním kolem najel v zatáčce na chodník, ale už se mu nepodařilo nic zničit. Piknatní byly 12m vysoké vánoční stromky skládané v obchodních centrech a pak taky na Václavském náměstí. Tam IS zkusil, jaké to je v jedné ruce šmejknout několik gerland a druhou rukou se přidržovat v desetimetrové výšce za konstrukci stromku. Sama konstrukce se poskládala částečně 66
na zemi, a pak se zdvihala do výšky. Většinou to šlo bez problémů. Nikdo nespadl. Po zavěšení umělého chvojí se navěsily ozdoby, svítící řetězy se omotaly kolem stromku. Stroboskopy se zavěšovaly zevnitř stromku ze štaflí. Nic moc práce, ale ono taky co byste z toho chtěli dělat? Tahle práce šla do zblbnutí. Extrémní byly šichty ve velkých obchodních centrech. Taky se několikrát stalo, že IS byl v práci 26 hodin. Čtyřiadvacítky byly celkem běžné. Jen si představte, jak stojíte po dni práce na 6ti metrových štaflích a montujete nějaké svítící hady na podhledy v nákupáku. IS sotva stál na nohou, opravdu se jen ploužil. Byla to všechno strašná makačka. Jednou jeli ze zdobení Tesca v Ústí nad Labem a vzali to přes Louny, kde se IS narodil a měl tam pěknou rozkládací postel u své matky v bytě. S Gerlandem ji nastěhovali do podkrovního bytu v Praze a už s Rivkou nemuseli spát na zemi. Byla to celkem fuška, zapotili se u toho, odřeli pár rohů na schodišti, ale klaplo to. IS Gerlandovi slíbil umelohmotnou figurinu, kterou měl v Lounech ve skladu po Turkovi, který kdysi prodával oděvy. Gerland si ji přál, jelikož neměl přítelkyni. Byl to podivný úchyl. Po práci se pravidelně na cestě domů kouřili špeky. Vždycky někdo něco měl. Někdy se hulilo i v práci, ale to pak pomalu běžel čas práce se vlekla. Tak to bylo až do 23. prosince. Kluci z party IS přemlouvali, aby s nimi šel i výzdobu balit, že je to prý brnkačka a kačky to hodí taky slušné. IS o tom přemýšlel. Přemýšlel i o tom, že by v SOS zůstal dělat obchoďáka, ale Džejár se mu vysmál. Naštěstí se objevila další práce, a tak se IS s klukama v SOS rozloučil.
67
IS sběračem dat IS měl víc štěstí rozumu. Nebo si prostě zasloužil lepší práci. Ozval se mu přítel Rivčiné kamarádky, že teď pracuje v agentuře, která sbírá data a potřebuje někoho spolehlivého, kdo by pro něho udělal nějakou prácičku. Že to je dobře placené, a jestli má tedy IS zájem, tak ať se u něho v Geologický zastaví. IS chytil příležitost za pačesy a hned za ním šel. Ten člověk měl holou hlavu, asi 40 let, 180cm a byl oblečen do lehce sportovního. S IS se předtím viděli jednou. Seděl v kanclu ve třetím patře ještě s jedním individuem, které tam zrovna nebylo. Měl na stole asi tisíc papírů a několik telefonů. Začal se s IS bavit a jeho projev připomínal vyspeedovaného veksláka. Pořád IS podezříval, že ten výzkum vojebe. Bylo to ponižující. Vůbec se s IS bavil jako s malým hlupákem, co je dost mimo. Vysvětloval mu práci asi takhle: “No prostě, budeš mít dotazník, ten vypadá takhle.“ A ukázal mu dotazník. Začal mu ho podrobně vysvětlovat, jak byl zvyklý s ostatními sběrači. Nedošlo mu, že IS je inženýr ekonomie a tyhle věci dobře zná. IS to strpěl s občasnými poznámkami, ale jeho vtipy nepadaly na úrodnou půdu. „Takže tady to zaškrtám a jdu domu?!“ Luboš, tak se ten člověk jmenoval řekl:“Ne, ty se jich na to musíš doptat. Do každé hospody ve svém rajónu vlezeš, požádáš o nápojový lístek, vypíšeš ceny piv a sledovaných panáků. Pak musíš mluvit s provozákem a doptat se ho na spokojenost s pivovarem, který dodává pivo atd. Rozumíš tomu?“ IS odvětil:“Si myslíš, že jsem guma?“ Když prošli společně celý dotazník, byl IS přidělen rajón. Vyfasoval PrahuModřany. Ne celé, ale bylo toho dost. Dostal mapu a tužku, aby 68
si mohl dělat poznámky a vyplňovat dotazníky. Za jeden celý vyplněný dotazník měl slušných 40Kč. Luboš ještě lákal IS na pivo, až bude čas. Rozloučili se a IS zase měl co dělat. IS šel za Rivkou před školu a počkal na ní. Jako první, co mu řekla, bylo, že se dala do řeči se školníkem, a že je to fajn kluk a že hraje na kytaru v nějaké kapele.IS byl dost žárlivý a mírně paranoidní a hned viděl, jak s tím školníkem šukala. Co jiného by člověk mohl dělat, že? Pověděl jí o Lubošovi a o nové práci a jak se těší, že bude obcházet hospody a koštovat pivo. Rivčino bříško pomalu rostlo a tak se s ním pěkně mazlili a sexu dávali taky dost. IS se vydal do svého rajónu. Procházel ulici po ulici a kde viděl hospodu, restauraci nebo bar, tam se zastavil, opsal nápojový lístek, který visel většinou před vchodem a šel dovnitř pohovořit s odpovědným vedoucím. Dost často se stávalo, že nikdo takový nebyl k zastižení. Tak pohovor provedl s kýmkoliv z obsluhy. Většinou to nebyl problém a ochotně se s ním zaměstnanci baru bavili. Jen někde, kde to již od začátku bylo cítit neochotou se potázal se zlou a občas na něho vyběhli už při opisování lístku na ulici, aby tam odtud vypadl. Dělal jen svou práci a snažil se ji dělat dobře. Když měl chuť, dal si pivo. Většinou si vystačil s limonádou, co měl v batohu. Dost toho nachodil, ale práce to byla zajímavá, docela komunikativní. Po prvním dni musel konstatovat, že úroveň restauračnictví v Modřanech je mizerná a že ty čtyři restaurace z pětatřiceti, které navštívil a byly pěkné a slušné, je dost bídné skóre. IS si liboval v nové práci. Byl ve svém oblíbeném prostředí a nenudil se. Nachodil dost kilometrů a oproti práci v SOS to šlo levou zadní. Bez rizika pádu a zranění. Po několika dnech měl 69
hotovo a zašel s výsledky za Lubošem. Ten ho přijal s otevřenou náručí a divil se, jakto, že je tam tak brzy. Zase ho podezříval, že to vošulil. IS měl čisté svědomí a co si o něm Luboš myslel nechtěl vědět. Vyfasoval nový rajón, který měl pouze dokončit po jiném ze sběračů. Bylo to trošku dál od domu, ale co se dalo dělat. Byla pěkná zima a foukalo. IS se po několika přestupech dostal do Čakovic. Je to ještě Praha, nebo není? Obcházel hospody. Pravidelně zalezl dovnitř a opisoval lístek v sedě u stolu nebo u baru. Rozhovory šly dobře, jen v jedné restauraci měli tolik práce, že neměli chvilku čas si popovídat. V jiné hospodě měli otevřeno až od pěti. IS musel počkat, aby vyhověl svému řemeslu. Po otvíračce si dal pivo. Kouřil a kouřil. Hospodský mu laskavě odpověděl vše na co se ptal a sám se zeptal: „To je jako pro nějaký pivovar?“ IS na to řekl: „To já nevím, nám to neřekli, my jenom sbíráme data, ale dá se to předpokládat.“ „Tak to jo. Hlavně aby z toho bylo něco kloudného,“ odpověděl hospodský. IS ten den přijel domů dost pozdě. Rivka si prohlížela něco na počítači. Pohladil ji i bříško a povídali si až do pomilování. IS kouřil v okně marně přemýšlel, co bude dál. Šel za Lubošem a ten mu navalil další práci, tentokrát na úžasném místě v centru Prahy. Měl za úkol obejít všechny hospody a restaurace včetně hotelových, které se rozléhaly nalevé straně Václavského náměstí a dále vlevo až po Florenc. Měl na týden co dělat. Málem dostal přes hubu v jednom kasínu na Václaváku. Podiskutoval s vyšňořeným provozákem hotelu Evropa a zjistil, kolik je hospod v dané lokalitě. Luxusní byly rozhovory s obsluhou ruských stánků na Václaváku. Rozumněli si, ale stále bylo IS nabízeno něco ke koupi. Že 70
když se ptá, měl by si něco dát. Neměl na to. Mohl si dát za šichtu 3 piva a to bylo vše. Občas si koupil pár rohlíků a sežvíkal je s nějakou paštikou nebo sýrem. Zapil lacinou limonádou. Rivka ho večer opusinkovala a chválila ho, že něco dělá. IS nebyl moc do práce. Byl zvyklý si hrát na počítači a skuřovat se. Něco jako pracovat, aby se uživil se mu zdálo pouze nutným zlem. Jednoho dne si IS vzpomněl na člověka, kterého potkali s Rivkou na jednom večírku v divadle v Celetné. Říkali mu Vrabčák. Byl to o něco starší týpek, který se zdál být světaznalý a rozumný a řekl tehdy IS, že když bude chtít práci, tak ať se mu ozve. Tenkrát, ještě než odjel IS s Rivkou do Anglie, nabízel mu Vrabčák práci webmastera, ale za málo peněz a na živnosťák, a tak IS radši vycestoval. Teď ho ale nenapadlo nic lepšího, než se mu ozvat. Vzpomněl si na něho a domluvili si schůzku, že by pro něho něco mohl mít, ale teď je v nemocnici, ať vydrží a sejdou se za čtrnáct dní. IS pokračoval v obrážení hospod a dařilo se mu. Doma se mu také dařilo. Miloval se s těhotnou Rivkou jakoby nic a užíval pelešení na slušné posteli po dlouhé době ležení na zemi a provizorních nafukovacích matracích, které se po noci vyfoukly a oba se ráno probudili na podlaze. Chtěl se vidět s kamarády ze školy, ale nebyly na to peníze ani času nebylo nazbyt. Jednou šla Rivka večer sama ven, že jde na večírek své třídy střední školy. Vrátila se. IS se na vrhnul a chtěl ji pomilovat. Téměř hned ji sjel prsty do klína, který byl překvapivě mokrý. To IS značně znechutilo a chtěl ji dát facku. Všeříkající facku. 71
Místo toho se překulil na bok a spal. Ptala se ho, co se děje? Spal. Naběhal se toho po hospodách dost a když práci skončil, nebyly rajóny, nechal se vyplatit. Dostal slušných několik tisíců, které se velmi hodily a pomalu se mu střádaly doma.
72
IS a Hejmés Čtrnáct dní uběhlo jako voda a IS se dostavil na smluvenou schůzku s VR do kavárny Kába kousek od železničářské nemocnice, kam se chodil ještě doléčovat VR. Vyprávěl mu, že má těhotnou přítelkyni a že se těší, že se mu narodí syn. Taky pustil, že jež dvě holčičky má, ale s tou ženou to neklapalo. Moc se těšil na syna. VR se před několika měsíci vyboural v autě na D1 a přežil asi jenom proto, že měl Volvo a proto, že měl víc štěstí než rozumu. IS se na schůzku dokonce i oholil. Necítil se moc dobře. VR mu představil plán, jak ho zaměstnat. Řekl mu, že pracuje na nějakém projektu Domácí digitální škola v Hejmés v. o. s. a že je tam ředitelem jeho kámoš a že hledají administrativního asistenta a že časem by bylo třeba i odbornější práce. „Nic na tom není. Zajdeš za Šífou, a jestli se mu budeš líbit, seš v pohodě.“ Řekl VR. „A co po mně bude chtít?“ Vyzvídal IS. „Co asi, jestli nejseš uplně blbej.“ Smál se VR. IS ještě dostal telefonní číslo na Šífu a rozloučili se po dvou vypitých kávách. IS se osmělil a zavolal Šífovi. Zvednul to hlas normálního člověka, který ví co dělá a domluvili se na schůzce. IS přišel do Politických vězňů, kde měla Hejmés v. o. s. sídlo a vystoupal do druhého patra. Tam ho v otevřených dveřích očekával silnější muž s břichem kolem čtyřicítky, zarostlý 73
vousem na krátko střiženým a proplešlou hlavou. Měl přátelský úsměv, ale oči se mu podivně leskly a jedno jakoby uskakovalo do strany. Šífa se vyptával IS na jeho pracovní zkušenosti, na školu a nezapomněl se doptat na alkohol. Když IS řekl, že skoro nepije, poznamenal, že proto asi vypadá tak špatně. IS byl neskutečně nervózní. Šlo mu o všechno. Byl dotazován na účetnictví a něco z managementu a taky se ho Šífa ptal na řešení mezilidských vztahů. Zřejmě i proto, že měl dobré reference že čekají s Rivkou miminko, tak mu nakonec pohovoru ředitel Hejmés v. o. s. Řekl, že ho přijímá, ať přijde 31. ledna. Že tomu musí obětovat jeden neplacený den. IS byl uveden 31. ledna do kanceláře ve čtvrtém patře. Čekala tam na něho paní v důchodovém věku, která si s kanceláří nedokázala poradit. Dělalo ji problém snad všechno. Měla IS zaškolit a uvést ho do práce, aby věděl, co kde je a co bude potřebovat a co musí kdy a jak udělat. Za dopoledne to zmákli. Paní vlastně nevěděla, co se jak dělá a často říkala: „To si budete muset zjistit, mě se to nikdy nepovedlo.“ Paní tam byla zbytečná. Dělala víc škody než užitku. Bylo to přesně jak to říkal Šífa. Ne že by z toho zmatku IS nepraskala hlava. Měl za dopoledne dost. Šel za Šífou. Ten tam nebyl. Tak mu volal. Šel domů. S Rivkou měli klidný víkend. Chodili na procházky po Kavalírce a objevovali nové pohledy na Prahu. Těšili se z miminka v bříšku. Rivka se radovala, že má IS rozumnou práci. Byl přece inženýr a makat rukama do padnutí je pro lopaty. IS si to chtěl zkusit. Myslil si, že bude pořádný chlap, když bude dělat rukama s jinejma chlapama a že se tím zbaví své přehnané zjemnilosti. Ale za tu dobu, co pracoval v SOS mu ani nenarostli mozoly. Byl z toho akorát nasranej na svět, 74
že neměl s kým se bavit. To v Hejmésu to slibovalo, že bude lepší zábava i práce na zajímavějších věcech. Po víkendu si to přihasil do práce na devátou a začal se prohrabávat bordelem, co mu tam nechala důchodkyně. Měla desky hezky popsaný, dokonce barvičkama, ale nemělo to logiku. Šífa se za ním stavil po jedenáctý a dal mu úkol zařídit si kancelář tak, aby se mu tam dobře pracovalo, aby se ve všem orientoval a taky tak, aby se v tom vyznal i Šífa, kdyby bylo potřeba. IS si myslel, že to bude prdel, ale nebyla. Všechny ty věci dělal poprvé a nikdo nebyl, kdo by mu přímo radil. Musel hodně myslet. Na to nebyl zvyklý a slušně se z toho potil. Hlava se mu téměř rozskakovala. Kolem jedné měl dost. Poserfoval po internetu. Zašel na oběd. Vrátil se a bojoval dál s papíry. Desky na tohle, desky na támhleto, pokladna, bloček, košilky na faktury. Měl toho dost. Serfoval po internetu a sral na to. V úterý seřadil další nesmysly, aby měli jistou posloupnost, vytvořil peněžní deníky v počítači. Došel toner v tiskárně, tak ho šel koupit. Nevěděl z které kasy. Měl totiž pokladny ze čtyř různých projektů. To znamenalo čtyři různé plechové skříňky s penězi. Ale tiskárnu používali všechny čtyři projekty. Ptal se Šífy, co s tím a on mu řekl, ať to dá do Digi, že ta tiskárna patří tam. Pokračoval s úsměvem dál. Rivka mu s sebou dala oběd. Najedl se, poserfoval po internetu a pustil si muziku. Věci, které ho bavily zde šly a nemusel zrovna sedět v autě, aby mu hrála hudba. Pak si měl prostudovat projekty, aby věděl o čem se kde jedná. Odpoledne se měl zúčastnit porady projektu PKMC. Dočetl se, že se jedná o projekt série školení o mediální gramotnosti. 75
Neměl z toho moc rozumu, ale co se již doslechl mu napovídalo, že nejde o to co se dělá, ale kolik za to je peněz. Ve čtyři hodiny se sešla porada projektu ve složení dvě tetky, tlustej vobšoust, podivněj pánbíčkář v letech a Kristus v nejlepších letech. Jejich komunikace velice vázla. Hádali se o píčovinách. Kristus měl na starosti web a aktualizoval internetové stránky. Pořád se ho ptaly, ty tetky, jestli už je na webu to, a proč to tam ještě není a on jim na to řekl, že mu nepřišel email. IS se vložil do diskuze, že se mu nestává, aby emaily nedorazily. Kristus na to, že u něj je to běžné. Měl ty ostatní těžce na háku. Ve své podkrovní kanceláři měl na stole sušenky, kartáček na zuby a pastu a takové ty věci, co člověk běžně potřebuje k práci, jen jich tam měl trochu víc než je třeba. A taky prach. Nezbytná byla též coca-cola, kterou se milý anarchistický Kristus proléval, asi aby se dostal z kocoviny. Ke kole si dával japonské křupky. V té samé kanceláři seděla osoba téměř vílího vzhledu a přiměřené roztěkanosti. Byla to žena kolem 55 let. Jak se IS dozvěděl později, byla loutkářkou a to byl její život. V Hejmésu byla jen ze známosti. Její popis práce bylo nic nezkazit. Občas pomáhala na konferencích a připravovala cedulky se jmény. Jinak neměla nic na práci. Když dostala úkol, který většinou nezvládala, šla za IS, zda by ji nemohl pomoci. IS ji učil pracovat s Excelem, ale bylo to vyčerpávající a zbytečné. Do příště stejně neuměla nic. Hezké bylo jen to, že uměla hezky poděkovat. Byla milá a hodná. To že ji nejvíce bavilo tahat za nitky loutek, a nejen těch došlo IS později. Tato osoba se porady nezúčastnila. Na poradě se probíralo také, kde se vezmou peníze, protože docházejí a monitorovací zpráva stále nevypadá, že by mohla 76
být proplacena. Obézní, tmavovlasá, obrýlená tetka se známky paralýzy v obličeji, mimochodem hlava Hejmésu, sama bez pracovního poměru s Hejmés o.s., protože pracovala tam, kde se projekty schvalovaly, se obrátila na IS, že by jim mohl pomoci s vyjednáváním s Magistrátem, kvůli dotaci. IS ji slušně odbyl, že má svých starostí dost a že se sem šel jen podívat, aby se s nimi seznámil. Pánbíčkář namítal, že by měli ty peníze sehnat stůj co stůj. Mluvil hlasem vykastrovaného úchyla. Lze přiznat, že měl cit pro komunikaci, jelikož se jediný nehádal. Chvíli promluvil i k IS. Nebyl zlý. Dále se na poradě řešil snad nejdůležitější problém, a to docházka do zaměstnání. Byla vykazována v excelovských tabulkách. Většina pracovníku, především loutkářka neměla vyplněno za poslední 3 měsíce. Rozhodli, že to vyplní za ní. Stejně tak museli vyplnit za pana Hekra, který byl již několik let upoután na lůžko v bezvědomí a sloužil jen jako rodné číslo, na které šlo sát peníze. Byl to bývalý manžel loutkářky a velký muzikant. IS docela koukal, jak se dá živit. Ten pan Hekr, chudák, tam byl jen proto, aby mohla na něj tahat peníze tlustá tetka jménem Murína. Šífa o ní řekl IS něco jako, že je to kunda, která vystudovala komunistické pavědy a je všeho schopná a nebezpečná. Vypadala spíš jako kráva. Tlustá, nažraná kráva, co spase co vidí. Pravda, byla bodrá jako soudružka. S druhou tetkou, Dalkou, se seznámily kdysi na brigádě, nebo při šukání, asi. Ta blonďatá kurva druhý lískala píču a naše milá vyžraná přitom přednášela kapitoly z Leninových spisů. No fuj. A když to dělaly po poradě, tak jim k tomu přizvukoval tlustej, jakože gangsterskej vobšout, kterej si neviděl na péro přes pupek a brejlema sotva viděl tu krásu, do který ho strkal a snažil se věřit tomu, že to je sud vína. Všichni tam rádi chlastali. 77
Komouši. Teda, už ne, byli převlečený za lidovce. Po zkušenostech IS ze světa manuelní práce bylo tohle docela mazec. Pánbíčkář jedinej držel při šoustání po schůzi kameru, aby si mohl vklidu vyhonit doma a byl dál svatej. Byl to poslanec za KDU-ČSL. Žádné video se naštěstí nepodařilo dochovat. Ta hydra tlustá měla problém se svým egem. Tlačila to do lidí tak, až přišla k mrtvici. Možná jí k tomu pomohl i jistý novinář, na něhož byl IS upozorněn, že jí chce nebo chtěl sestřelit. Do té doby, než se o to pokusil byla hydra v Hejmésu normálně zaměstnaná. Napsal o ni dost husté články, ten novinář, a tak musela zaměstnat pana Hekra. Tlustá hydra nebyla jen tak tlustá a vypočítavá, byla i nepřítel státu. IS se doslechlo, že v kauze o TV Nova, tehdy, když nějaká ta americká firma podala arbitráž na ČR za nezabezpečení investičních podmínek, nebo jakej to byl soud, hydra svědčila ve prospěch amíků, takže nám pomohla k prohře a 10ti miliardovýmu odškodnýmu. Prej za to dostala i se svým manželem, kterej byl další koleso Hejmésu, doživotní penzi vod amíků a postavila si za to barák za Prahou. Není divu. Starej Jirka prej mazlí kocoura a je spokojenej. Vona je taky spokojená a podvádí dál. IS bylo po poradě na zvracení. Nechtělo se mu však vrhat, a tak šel domů a myslel si své. Byl pěkně vyčerpaný. Bezesporu byly ty mrchy mentálně značně nadané a s hlavy uměly pěkně převařit. Celému tomu samozřejmě přispělo to, že v místnosti byl vydýchaný vzduch a poměrně horko. IS si prostudoval všechny čtyři projekty, ikdyž nesnadno a s odříkáním. Šífa mu pak řekl: „Jseš tu hlavně pro Digi. Jsou tu dvě frakce. Digi a PKMC. Drž se nás jinak špatně dopadneš.“ 78
Digi byla digitalizace televizního vysílání a její podpora bezplatnou infolinkou o settopboxech a naladění signálu a mnoha konferencemi, které měly za význam především ovlivnit veřejné mínění a potkat se s důležitými lidmi. Anfán teribl Hejmésu se jmenoval Johny. Vedl Hejmés po dobu roku a půl, a jak říkal Šífa, dostal ho na pokraj propasti. Nic nefungovalo a monitorovací zprávy, za které dostávalo v.o.s. peníze byly špatně napsané a na řešení situace byl najat Šífa a jemu na pomoc IS. Velký průser byla výběrová řízení na dodavatele různých věcí. Software, hardware a různých sociologických průzkumů a infolinky. Další úkol IS bylo udělat pořádek v těch zadávacích řízeních. Nebyl to úkol snadný. Několik dnů mu trvalo, než se tím prokousal a seřadil potřebné papíry alespoň chronologicky. Pan Johny už v Hejmésu nebyl. Údajně byl proslulý tím, že prošel různými společnostmi, zanechal pohromu a spoušť a vždy se přesunul na nějaké lépe placené místo. O několik let později dokonce kandidoval na ředitele zoologické zahrady. No prostě říďa. V zoo by neměl být jako ředitel, ale jako exponát neschopnosti. Všechno mu to procházelo pravděpodobně proto, že měl modrou krev. Aspoň to tak IS přišlo. Šéfoval pobočce švédské televize u nás a nevedlo se jim kdejak dobře. Pikantní také bylo, že k dispozici pro opravu všech papírů zanechal Johny razítko se svým podpisem. Říkalo se mu familiérně gumový Johny. Během několika prvních pár týdnů se IS zaběhl v rutině, naučil se falšovat podpisy přes sklo, tiskat gumového Johnyho a objednávat chlebíčky na konference. Jedné se zúčastnil. Byla na půdě Parlamentu ČR, respektive Poslanecké sněmovny. Týkala se digitalizace televizního vysílání. Vystoupili na ní dva ředitelé televizí a národní koordinátor pro digitální vysílání. Všichni se shodli na tom, že digitalizace probíhá pomalu a že je 79
nespravedlivá. Problém tkvěl v tom, že na malé televize nezbyl vysílací prostor, poněvadž ty velké někoho uplatily, nebo tak a sebrali veškerá vysílací pásma. Rozdělování pásem se dvakrát opakovalo, protože poprvé bylo slušné a dostalo se i na malé lidi, kteří se snažili dělat dobrou televizi, jako pan Fenič, ale v druhém kole, opakovaném, již neuspěli a jejich miliónové investice si mohli strčit do zadku. IS si zapálil na terase paláce Parlamentu, popíjel rozdávanou kolu. Byl tam s VR, Šífou a Švorcíkem. Venku bylo pěkně. Jaro. Byli všichni vyfiknutí, aby nedělali ostudu. IS sotva dopnul kalhoty od starého obleku, ale nakonec se do nich dostal. Jo, v tom obleku byl na promoci a byl jeho služební oděv již za studií na VŠE. Povídání o digitalizaci bylo rozděleno do dvou bloků. Při tom druhém si IS všiml Upíra Krejčího. Dělal tam morální podporu a asi taky mentálního strážce pro ředitele televize, tehdy tuším Prima Dvořáka, nebo tak nějak se jmenoval. Ne že by na něho IS nějak zíral, ale Upír si ho také všiml a v jednu chvíli si to dokonce namířil k IS, ale nakonec z toho sešlo, něco do toho IS přišlo, nebo nepochopitelný stud. Mohl se s ním skamarádit. Možná s ním mohl začít vystupovat. Možná. Kdysi, když byl malý, bavíval maminku svými gesty, předváděl tuleně a různě se ksichtil. Maminka jeho tehdy říkala, že by mohl být mimem. Jindy mu zase maminka řekla, že vlastně jsou tihle mimové v soukromí smutní a nudní lidé. Byl z toho trochu na zcestí. Jako většinou z rad maminky. To bylo jednou: „Musíš pořádně makat!“ Podruhé: „Nepracuj tak tvrdě, ať si nepodlomíš zdraví!“ A podobně. IS si i z jiných důvodů myslel, že jeho matka patří do blázince nebo aspoň k psychiatrovi, ale ona se tomu zdráhala, že se cítí zdravá. Jako první vlaštovka signalizující psychickou nemoc bylo v matčině mládí, často omýlaná historka, když se v NDR opila půl litrem vodky a 80
pozvracela se z toho a hned jak se vrátila se šla udat lékařce, která jí vyplnila přihlášku do protialkoholické poradny, kam samozřejmě matka nešla. Udělala chybu. Měla by víc zážitků s opilcema a možná by mu víc rozuměla. Konference skončila pivkem U hrocha. Dobrá plzíňka, sice o něco dražší než jinde, ale zase přímo u Parlamentu. Prej tam ty zvířata chodijou. Chlastaj. IS si vzpomněl na kontrolu před vstupem do Parlamentu, esli jakože nejni terorista. Musel se prošacovat a projít rentgenem. S nožem by ho tam snad nepustili. Aby neukládal vyvoleným o život. Těch plzínek bylo asi 6 a IS se odmotal domů jak se dalo. S IS to vypadalo, že z něho jednou bude velké zvíře. Že se dostane přes odborného asistenta až na managera projektu. Aspoň tak to měl v plánu Šífa, který vskutku dobrosrdečně myslel na jeho kariérní růst. Šífa věděl, že musí IS pořádně zatápět, aby makal. Byl to super šéf. Jednou mu naložil zpracovat veškeré procesy dějící se v Hejmésu ohledně faktur a peněz do úhledné tabulky a pospat pro blbce posloupnost, tak aby kdokoliv věděl, co se jak má dělat. Těžko říct, jestli to bylo tím, že IS začal hrát na PC onlineovou hru Gladiaytus, nebo tím, že nebyl kdovíjaký rychlík, ale daným úkolem se musel zabývat i o víkendu. Rivku vzal s sebou do práce. Při vstupu na patro ji ukázal dveře, kde sídlila nějaká nadace založená Václavem Klausem, která sloužila za účelem popularizace jeho nesmyslů. Pracoval tam člověk, který Klausovi jakoby z oka vypadl. I podobně mluvil, jen o chlup rázněji. Taky tam vídal jednoho doktoranda z VŠE, kterého měli všichni kamarádi IS za blbce a jednu luxusní kočičku, které nevěřil, že to tam s nimi může vydržet. Měla nějaké cizokrajné jméno, krásné tělo a žhavé oči. Ahhh. Uff. O ní IS Rivce neřekl. Na to byl malej 81
blbec. Za to Rivce ukázal, kde má kuchyňku a kam chodí na záchod. O tom, že již několik dní močí tak, že si ptáka drží jen dvěma prsty, a to palcem a prsteníčkem, také Rivce neřekl. Dělal to proto, že viděl při mši sloužené za oběti holocaustu, který se odehrál před první světovou válkou v Arménii, která byla okupována Turky. Zemřelo tam tehdy na 6 milionů Arménů, viděl arménského duchovního žehnat spojenými prsty, a to palcem a prsteníčkem. Tak tím držením jakoby posvěcoval chcanky. Na patře, kde měl IS kancelář se také pohyboval jakýsi rusák. Neustále pod vlivem alkoholu. Kouřil i na záchodě. Nesral se s tím. Měl tam sice cedulku, že je někjaký kšeftman, ale bylo jasnější než Slunce, že je to špión. Rivka viděla jakou má IS kancelář a kde jí tiskne fotky. První věc, co IS koupil za vejplatu byl foťák, aby mohl zaznamenávat, jak roste Rivce bříško. A vůbec. Rád fotil. Fotky pak tiskl na náklady Digi nebo PKMC, čert věděl. Svěřil se Rivce, že už si nemusí umývat po sobě krabičku s jídlem, že mu jí myje ráda paní uklízečka, se kterou občas prohodí pár slov. Ona ho má za génia a lepšího člověka. To přišlo IS legrační, když viděl., jakou práci tam dělal a kdo by taky zvládl. IS se neustále podceňoval, respektive přeceňoval ostatní. Měl pocit, že toho neumí tolik moc. Zdálo se mu, že jeho dovednosti a znalosti musí mít v podstatě každý, aby vůbec mohl žít v současné společnosti. A tím se velice mýlil a značně si srážel sebevědomí. IS totiž rozuměl i počítačům. Uměl nastavit síť, tahat kabely, instalovat Windows a jiné věci. Odvirovat počítač, řídit auto, mluvil anglicky, něco zvládal i německy a rusky. Uměl hrát na bicí a na housle. Uměl výborně hrát stolní fotbálek, byl jedním z nejlepších ve všech partách se kterými se stýkal a uměl se zhulit do sraček jako málokdo. Ta poslední schopnost by ho jen tak někam nevynesla. Byl to spíš 82
jeho mor. Když nevěděl, tak se zhulil. Jednou se zhulil i v kanclu. Pak si vyhonil a šel chlastat za kámošema. Když měl několik, asi tak 7 piv, a zhulil se na to nějakym ráznym modelem, končíval s hlavou na stole a kolotočem uvnitř. Byl při smyslech, ale byl ve světě sám. Jediný, kdo je takhle nasráč. Těsně předtím stoupal kamsi vysoko a ještě výš a tam ho něco, nebo někdo sestřelil, nedodržel nějaký zákon, asi lásky nebo co a rozpadl se naprach, stejně tak rychle jako shořel jeho džont. Procházel stavy, které neměly nic společného s krásou a dobrem. Býval tak obtěžkaný a v prdeli, že nemohl mluvit. Nemohl se hýbat, ale jinak byl perfektně při smyslech. No, perfektně. Slyšel. Zdálo se mu občas, jakoby se mu odpojil mozek od míchy. Prostě mu v tom stavu přestalo fungovat tělo. Jak se říká, je to stav jako když ti někdo ustřelí hlavu. Přesně to se mu stalo, když se poprvé zhulil. Neměl dost po jedné fajfce, neměl dost po druhé fajfce, dal si třetí, pak zezelenal, zblednul, zvracel a byl fpíči. To mu vyprávěli kamarádi, kteří seděli uvnitř hospody Formanka v Lounech a IS byl venku s o něco starším týpkem, který si nechal přezdívat Indián, ale byl to spíš jen zastydlý puberťák, trochu pedofil a podle stylu oblékání spíš námořník, protože nejvíce se oblékal do námořnického trička. Po své první odrazující zkušenosti s marihuanou si IS řekl, že je to výzva a že by byl blbej, kdyby se hulit nenaučil, stejně jako se naučil psát. A proto při každé příležitosti znovu zkoušel štěstí a zhuloval se. Znovu riskoval stav podobný mdlobám a znovu komunikoval čelem se stolem a někdy i s jinými civilizacemi, o čemž se dověděl při pozdějším zkoumání, že spíše šlo o linii svých mužských předků. To tak indiáni mají. Nejen oni. I jiní, ale ti to víc tají. IS hulil již přes deset let. S minimálními přestávkami. Dá se řict, že žil v marihuanovém světě. Měl zbystřelé smysly. Cítil, 83
když šel někdo naproti němu na 20 metrů a podíval se na něj. Měl rozšířené zorné pole. Všímal si víc věcí, které se děly viditelné jen periferním pohledem. Když byl skouřený, cítil příjemné vibrace po těle a jakoby se mu zastavovalo srdce, dech. Částečně hibernoval. Zapomínal dýchat. Pro huličské obtíže měl jednoduché vysvětlení. Jeho pravá polovina těla prostě hulení nemilovala. Zřejmě, že byl pravák, převážně, jeho mužská linie předků byla zastoupena v pravé straně těla. Těm chlapům, co bojovali po staletí o život, se prost nelíbilo, když IS životem takhle mrhal. Jemu to nedocházelo. Poslední léta hulil už jen ze setrvačnosti. Už se ani extrémně nenasmál. Jen se prostě hodil mimo realitu a serfoval si po halucinacích. Bylo mu příjemně, pokud se zrovna nepřešvih a nedřel hubou po podlaze. Většinou kupoval hulení od kámoše, který doma pěstoval a měl vždy ty nejsilnější modely. Nijak tomu neříkali s kámošema. Neřešili, jestli hulí Orange Haze nebo Bílou vdovu. Měli rádi hulení od Téčka. Byl to pohodovej jednodušší týpek, kterej uměl procházet životem na jedničku. Nebál se. Nepěstoval toho vagóny, a tak ho benga nechávali bejt. Nehledě na to, že jeho fotr byl zasloužilý bengo, sice ne v Praze, ale voni se prostě tak nějak znaj a držej při sobě. Téčko byl technař. Rád jezdil na venkovní akce, kde pařil do padnutí za požití různých drog. Vibroval u repráků, motal se s kámošema po všude možně. Měl kámoše mezi systémama, to jsou ti, co provozují hudbu a zábavu na technopárty, a tak s nima pokecal, pošňupal, a tak podobně. Téčko sám už hulil jen občas. Taky už toho měl dost. Mezi týpky, co hulili se dostal cocain, ale byl drahej a né dost kvalitní, aby to stálo za to. IS si něco našňupal, když byl pracovat a studovat ve Státech. Pracovní pobyt to byl, ale třeba taky po párty bez spaní, hnětení krabích smradlavých karbanátků bylo dost vyčerpávající. Bylo jasný, že se ti lidi 84
musej pořád došňupávat. Ve Státech to sice bylo lepší zboží, ale pořád dost drahý. Na nejlevnější narazil IS v New Yorku a především v Mexiku. Tam to bylo levnější než u nás extáze. A ta čistota. Sice semtam šméčka, ale s tím se při turistice dá počítat. IS tu práci pro Šífu za víkend nějak zmáknul. Docela se u toho zapotil. Bylo to hodně na přemejšlení. Posloupnosti a tak. Předhodil to v pondělí šéfovi. Dostal se k tomu až v úterý a reagoval na to ve čtvrtek. Že prej docela dobrý. Jen ho upozornil, že si měl stanovit pokladní hodiny, aby měl přesně uvedený čas, kdy bude v kanceláři, aby za ním chodili lidi si nechat proplácet doklady. Na to IS zapomněl. Udělal to a vyvěsil si to na dveře, ale lidi na to stejně kašlali a chodili si pro peníze, včetně výplat, kdy se jim to hodilo. První měsíc byla vejplata v pohodě. Druhý už byl takový zlomový. Nebyly totiž peníze na žádném z účtů. IS byl uváděn do problematiky vyjednávání o monitorovacích zprávách s autoritami. Jedna z nich, která spravovala projekt Digi byl NVF – Národní vzdělávací fond. Měli sídlo kousek u hlavního nádraží. Šel tam s Šífou na jednání. Sprdnul je tam nějakej namyšlenej úředník. Že takhle teda ne a že musí opravit to a to a to a že když tam za ním byl Honza, tak že s ním nebylo jednání, že se choval k nim arogantně a že jestli s ním chceme vyjít, tak to musí být jinak. V podstatě to dopadlo tak, že dostali spoustu věcí za domácí úkol, a k tomu s šibeničním termínem, protože potřebovali peníze co nejrychleji, aby měli na výplaty. Šli zpátky do práce. Šífa rozdělil úkoly na IS a sebe. Nikdo jiný v té organizaci rozumně nepracoval. Ten den toho nechali a šli domů. Den na to se od rána žhavily mozky nad opravou a 85
dodoložením dokumentů k monitorovací zprávě projektu Digi. IS měl za úkol klasické minipodvůdky s doděláním výkazů odpracovaných hodin, tak aby tam bylo těch výkazech napsáno, co chtěl úředník slyšet. Zároveň bylo třeba sehnat podpisy. Pána, který byl upoután na lůžku podepisovala loutkářka, za kterou ostatně musel IS udělat výkazy za poslední čtvrtrok. Úředník chtěl přesně popsat, jaká byla náplň práce. Nestačilo mu napsat: „Práce na projektu Digi.“ Úřednická práce se zdála IS dost nelogická. Nechápal, co z toho bude ten člověk mít. Ptal se na to Šífy. Ten mu řekl: „Kreje si prdel, přizdisráč.“ Výkazy daly IS docela zabrat. Musel je předělat za celý projektový tým, který čítal asi osm lidí včetně jeho. Další úkoly byly v podstatě malichernosti. Něco přepsat jinými slovy v monitorovací zprávě a poopravit data na smlouvách, aby odpovídaly výběrovým řízením. Ty měly být podrobeny dalšímu úřednickému zkoumání, ale až po proplacení zprávy. Dostali na to více času. Ten den mákl IS se Šífou do půlnoci. IS vykouřil krabičku Camelek a vypil tři kafe, což na něj bylo hodně. Když měli hotovo, svezl Šífa IS směrem k domovu, jelikož měl podobnou cestu. Když IS nasedal do Audi A6 v plné výbavě, docela čuměl, jak se za ním zaklaply dvěře, skoro jako v letadle. Takové to mlasknutí a vcucnutí. Pod kapotou to mělo nějaký šestiválec a pěkně zrychlovalo. IS přišel domů a Rivka už spala. Šla další den do školy pracovat. Měla lehké spaní. Otočila se hned na něj, zafrkala a pohodila hlavou, trochu jako kůň a dala mu pusu. Zas spala dál. Hned ráno měl IS za úkol odnést monitorovací zprávu tomu panu důleřitýmu, kterej si hrál na to, jakej je super boss, když mu v oddělení, které vedl pracují dvě pěkné mladé holky. 86
Nepíchal je. Vypadal spíš, že radši píchá kluky. IS se snažil, jakože podusit, že neví jestli to stihne a že si asi mákli a že si aspoň pořád jenom neválej zadky. V podstatě si 85 procent lidí na projektu ty zadky většinu času válelo. Opravdu makal jen Šífa, a to jen 2 dny v týdnu, jinak řídil dvě fabriky a učil na univerzitě v Brně a dělal tam proděkana. Pak taky makaly telefonistky na infolince. Měly na to výkazy, kolik telefonních hovorů zodpověděly. Ty pak byly také předmětem hlubokého zkoumání úředníky, aby se náhodou neflákaly, když to stálo milion. V budově, kam IS nesl opravenou monitorovací zprávu a ostatní doklady k doložení měli systém na čipové karty a všechny dveře se jimi otevíraly. Návštěvy ale kartu nedostávali, museli zvonit na určité lidi, na zvonky před vstupem do určitého úseku budovy, hned u schodiště. IS zvonil a nic. Strčil do dveří a byl uvnitř. Když se potkal s vyplašeným úředníkem, který mu šel otevřít, docela na něho koukal, jak se tam dostal. Prostě, zabezpečení luxusní. Úředník na sebe nechal čekat. Usadil IS do konferenční místnosti. Po pěti minutách přišel. Převzal papíry a čuměl do nich. Začal si tam něco hledat a hned chtěl od IS vysvětlení. Na to mu IS řekl: „Jsem jen poslíček. Já Vám k tomu nic neřeknu. Jestli můžu prosit, tak veškeré dotazy adresujte na mého Šéfa.“ Úředník odvětil: „No dobře. Podívám se na to, a své výhrady Vám zašlu mejlem. Můžete mu to předat.“ Podali si ruce, rozloučili a IS zamířil do práce. Čekala ho ještě porada. Byl zlom měsíce a všichni věděli, že jsou v prdeli s penězma a že nebudou výplaty. Z toho měl IS strach, protože jeho bankovní účet zel prázdnotou. Nechápal, jak může někdo žít tak svědomitě, že si tvoří zásoby neboli rezervy. Na to neměl. Byl rád, když měl prachy a když měl prachy, tak je zase pustil. 87
Na poradě PKMC, druhého velkého projektu, se probíraly přesně věci, jak zařídit proplacení peněz. Protože byly tetky v prdeli s dechem, nabídli IS další dvě pracovní místa. Jedno jako asistenta v projektu PKMC a druhé v projektu Říčný přístav Střední Čechy. IS viděl, že mu teče s prachama do bot a v jediném projektu Říčný přístav byly prachy na to kývnul. Přes všechna varování od VR i Šífy, že se s nimi nemá paktovat, že pro něho mají dost práce a že si tím zkomplikuje život. IS viděl peníze a měl černo v mozku. Tetkami byl pověřen k spoluvyjednávání podmínek proplacení monitorovací zprávy na Magistrátu společně s jednou neotylou tetkou. Ta pořád kouřila a říkala IS Zdenečku. Byla původem Slovenka. Po tom, co IS Šífa varoval před podvodníky z PKMC se IS také rozhodl, že se mezi ně vetře, aby mohl podat pravdivé svědectví o jejich působení v Hejmésu. Chtěl o nich nasbírat data a pak je prásknout. Vzal si to do hlavy a myslel, že je to dobrý nápad. Hned další den šel s odbarvenou tetkou na Magistrát. Čekala tam na ně nově přidělená pracovnice správy projektů. Bylo ji něco kolem pětadvaceti a měla ohromný kozy. Jinak byla docela inteligentní, odměřená a přísná a strohá. Tetka se ji hned od začátku snažila mazat med kolem huby, ale ta se nedala a vždycky ji odpálkovala. Po půl hodině, co IS jen seděl a čuměl jí na kozy a tak, rozhodl se vzít vyjednávání do svých rukou. Začal hovořit, slibovat a nechával úřednici vládnout, tak aby jim vysvětlila, co všechno od nich bude chtít. Kdyby však na začátku nepadlo, že z Hejmésu odešel Honza a že po něm teď chtějí napravit chyby, byli by bývali v prdeli. Ten Honza tam nadělal tolik průserů, které se dali jen s dobrou vůlí úředníků odstranit. V PKMC měli největší problémy se zadávacími řízeními. Nedivte se. Nelíbilo se jim, že si rozdělili dva miliony 88
za nějaké psychosociologické studie, které k ničemu nebyly a ještě se u toho pohádali, že nebyli schopni správně sepsat zadávací řízení. Byl to jen cár papíru, kde byla půlka věcí špatně. Legrační bylo, že kontrolní orgán, tedy Magistrát, měl logicky po odhalení takových věcí automaticky zastavit proplácení projektu a chtít peníze naopak zpět. Ale oni v klidu dál vyjednávali o tom, jak to opravit, aby se mohly dál sát prachy. No chápete, že takhle se Evropa budovat nedá?! Logicky, když mám něco špatně, je to špatně a následuje sankce, a ne že se to začne opravovat. Takhle to nemůže fungovat. Co je kupodivu to vypadalo, že kozatou cácorku nemusel ani nikdo podmáznout. Prostě to tak funguje. Co se týče realizátorů projektů, dobře tomu tak, ale je to pakárna, že. Kozatá kunda byla IS sympatická a nebyl problém se s ní dohodnout, respektive odkývat vše, co si přála. Tetka ze Slovenska už byla radši zticha. Při odchodu cosi mumlala, že si úřednice zaslouží bomboniéru. IS se nestihl ani smát. Šli zpět do hnízda Hejmésu v Politických vězních a tetka si pochvalovala, jak dobře pořídili. Hned potom všechno předali nejdůležitější tetce, která to měla opravit, nebo částečně předat na IS. Další den měl IS kromě běžného objednávání papírů do tiskáren a sešívaček za úkol opravit výkazy práce a něco málo dopsat do monitorovací zprávy. Měl to za dopoledne hotové a dál se věnoval internetovým hrám. Rivce se kulatilo bříško. Šli společně s IS na ultrazvuk k panu doktorovi. Byl to sympaťák, který si z ničeho nic nedělal a za všeho si dělal srandu. Miminko už bylo pěkně vidět. Ručičky, nožičky, hlava s nosem, uši. Měli to s Rivkou za pár. Práce v Hejmésu měla ty výhody, že když IS potřeboval, mohl odejít si 89
něco zařídit a nikdo ho nepostrádal. Nevyužíval toho příliš často, ale občas se to hodilo. Kolem čtvrté hodiny si to přihasila tlustá tetka. IS s ní ještě něco dodělal. Odsouhlasila mu těch několik vět, co stvořil a dostal za úkol odnést papíry zítra na Magistrát. Šel domů, nahřál si elektrickým topením koupelnu a napustil si vanu. Rivka přišla ze školy unavená a hned dala IS ultimátum. Miminko má přijít na svět v červnu, tak chci, abychom se odsud přestěhovali někam do hezčího a hlavně, kde budeme sami. Ať jsme do dubna pryč! IS měl zas co dělat. Hned po koupeli si sedl k počítači a začal hledat podnájem. Nejprve zkoušel Prahu. Vyhledal asi tři kandidáty. Po obtelefonování zbyl jeden. IS měl slušný příjem a nebyl pro něho problém zaplatit deset tisíc nájmu. I bez poplatků. Ten jeden byt, co zbyl, byl 2+1 v paneláku ve čtvrtém patře ve Strašnicích. Druhý den se na něj jel podívat. Vyšlápl schody, nebyl z toho nadšený a představa tahání se s věcmi pro miminko ho nenaplňovala. Když vstoupil do bytu, praštil ho přes nos podivný zápach spáleniny. Prošel byt a v jednom, jakože obývacím pokoji našel napůl vytrhané parkety z podlahy a černě očouzenou zeď a sazemi namalovaný pentagram. Realitní makléř se tvářil, že je to OK, jakoby byl byt bezvadný a jen dodal, že to bude chtít asi vymalovat. Za byt chtěl deset tisíc nájmu a dva tisíce poplatků za život v něm. IS se s ním rozloučil. Podobně dopadly další návštěvy bytů po Praze. Buď vybydlený nebo tmavý a vlhký. Nikdy nešlo o byt, který by byl extra levný. Většinou sídliště bez výtahu. Další hledání bytu směřoval IS mimo Prahu, jelikož ho napadlo, že bude lepší vychovávat miminko mimo Prahu, tak aby dýchalo čerstvý vzduch a mělo kolem sebe přírodu a nebyl 90
takový ten hluk velkoměsta. Mohlo se zdát, že je IS typicky městský člověk, ale s tímto rozhodnutím se nepáral a hned se mu podařilo najít dva byty v Roztokách u Prahy. Zkoušel také Říčany, ale tam se mu nic nelíbilo. V prvním bytě, kam se jeli společně s Rivkou podívat nebylo špatně. Trochu sucho a mírný zápach něčeho, ale to by šlo. Byly tam dva pokoje a dřevem obložená kuchyně. Byt měl společný vchod s paní domácí, která bydlela v přízemí vily. Nebylo to špatné, ale ta paní se tvářila divně. Že jí prý nedávno zemřel manžel a že je z toho v depresích. No chtěli byste s někým takovým bydlet nablízku? Další byt v Roztokách byl ten pravý. Jak do něho IS s Rivkou vstoupili, bylo jim jasné, že je to ten pavý. Měl hezká velká okna, byl čistý s vysokými stropy a měl nádhernou, modře vykachličkovanou koupelnu. Na to, že to bylo pouze 1+1, mělo to slušnou rozlohu a zajímavý koutek u kotle topení navíc, kde IS viděl svou studovnu. S paní domácí, která bydlela v patře ve vile nad pronajímaným bytem, který byl nejspíš myšlený jako vejminek, si padli do oka. Byla tedy trochu ostřejší, ale to IS nevadilo. Krásný dům byl hned u potoka, za kterým se rozkládal les. V domě bydleli i dva psi. Dva kluci paní domácí, a to bylo vše. Byla rozvedená. Její manžel Zdeněk, bývalý manžel, jí prý pro pil celý dům a musela ho splácet znovu. Ve pronajímaném bytě předtím bydlela jeho mírně šílená matka, která v něm i odešla na věčnost. Nic z toho nebylo překážkou, aby IS s Rivkou mohli po tom bytě skočit. Taky tak učinili. IS hned navrhl, že zaplatí realitce a první nájem jako rezervaci. Zajel na náměstí do bankomatu, vybral potřebné peníze a na účtu nic nezbylo. Projekty byly bez peněz, a tak nezbývalo než podojit úspory, které stejně mířily na byt. Ne na koupi. Na pronájem. 91
S penězi se IS vrátil do malebného údolí s prvorepublikovými vilami, spoustou zeleně a klidem. Údolí se jmenovalo Tiché. Realitní makléřka si peníze přepočítala, dala IS smlouvu a potvrzení o zaplacení a jela pryč. Paní domácí navrhla stěhování na příští víkend, kdy již bude současná podnájemnice pryč. Bylo to super. Měli z toho oba radost. Těšili se, že budou bydlet kousek od Prahy a zároveň v krásném prostředí polovesnice. Na vlak to bylo asi 10 minut pěšky a dál vlakem do centra Prahy jen 15 minut. Jezdily tam také autobusy, ale ne moc často a hlavně poslední v noci jel v půl druhé z Dejvické. Ale zurčící potok, vrba z jedné strany bytu odkud byl vchod a skalková zahrádka ze strany druhé. IS nebyl nadšený ze psů. Ale byli hodní. Fenka moc hodná a ten druhý byl již starý pudle nebo co. Byl konec dubna a tedy se lámala doba, kdy mělo vypršet ultimátum. Rivka sice neřekla, co bude potom, ale oba se opravdu radovali, že se jim podařilo najít tak pěkné bydlení. IS naplánoval stěhování na sobotu a svolal kámoše na pomoc, protože se jim již nashromáždily nějaké věci a auto Rivky a IS již na odvoz nestačilo. Krom toho jeden den přišli k autu a bylo bez poznávacích značek. IS volal na policii, aby ohlásil krádež. Policista mu do telefonu řekl, že nemají čas tam zajet a že buď může počkat do zítra nebo prostě do jindy až čas mít budou nebo že má přijet na služebnu i s autem, a že tam provedou zápis. IS s Rivkou sedli do auta a jeli na policii. Zhruba v půli cesty je předjela policejní dodávka a zastavila je svojí stopkou za oknem vzadu. „Pane řidiči, víte, že nemáte na vozidle SPZetky?“ Bez pozdravu vyhrkl policista na IS. 92
„Právě proto jedeme na vaši služebnu, abychom to sepsali, protože nikdo na nás nemá čas.“ Kontroval IS. „Tak to si musíme ověřit. Zůstaňte v autě!“ A policista odešel do auta k vysílačce. IS neměl z policistů dobrý pocit. Kdykoliv ho zastavili, bál se, že bude nějaký průšvih. Začal se skoro třást a byl šíleně nervózní. Měl to asi z toho, že měl u sebe většinou aspoň trochu trávy. To kdyby našli, by nebylo dobré. Policista menší a podivně zploštělé postavy s knírkem se přišoural k autu, kde seděli Rivka a IS a řekl: „Můžete jet.“ Naštěstí je cestou již nic špatného nepotkalo. Během dalších dvou hodin vyřešili odcizení SPZetek a měli důkaz o zcizení, aby jim to policisté případně věřili, při další kontrole. Naštěstí je nikdo nezastavoval. IS pak hned další den zajel do Loun, kam auto patřilo a zažádal o vydání značek nových. Rovnou je dostal do ruky. Tím byl příjemně překvapen a potěšen. Na úřadě potkal spolužačku ze střední školy, která tam pracovala jako právnička. IS si myslel, že má na víc, ale znáte to, ty holky. Přemýšlí šíleně dopředu, jak mít místo a moci mít děti, aby na ně to místo počkalo. Asi neslyšely nic o turbulentní době, ve které žijeme a o tom, že je v módě často střídat zaměstnání. Toho se IS poctivě držel. Rekordně dlouho byl zaměstnán ve svém prvním regulérním zaměstnání, kde vydržel celý půlrok. Kámoši ale nějak neměli čas a na stěhování se nedostavili. Přijel pouze Rivčin bratr, podivný starší mládenec, co těžko říct, zda si uměl užívat života, s kamarádem, který zapůjčil ke stěhování dodávku. Ne moc velkou, dokonce s jakousi obytnou vestavbou, ale na převezení postele byla akorát. Taky Gerland, kterého těsně před stěhováním IS potkal přislíbil pomoc, ale nepřišel. Když šmejkli postel z podkroví jeho silné ruce by se hodily. Když snesli postel dolů a narvali ji do auta, cítil IS, 93
jakoby byl Gerland v něm. Nikdy v sobě necítil tolik síly. Ale cítil v sobě i ducha Gerlanda, což se mu nelíbilo, jelikož to byl pocit překypujícího adrenalinu a mírně palčivé energie v těle. Ještě pár dní se toho nemohl zbavit. Gerlandovi slíbil, že mu nechá starý počítač, ale když si pro něj nepřišel skončil v popelnici, kam ho vyhodil Sallám, který přišel na stěhovačku s křížkem po funuse, tedy, když už bylo auto naloženo. Přesunuli se auty do Roztok, kde začala probíhat vykládka věcí. Jako další dorazil na pomoc i Rivčin kamarád, kterému začal IS po jedné společně vypité lahvi vína Blázen. Byl tak ujetej do mystického života a do židovství, že ho nechápal. Hlavně z něho vyzařovala podivná neukojená energie, která člověka mírně přitahovala k sobě, když byl člověk lapen, byl povolán do říše nesmyslných příběhů bez pointy a smyslu, takových, aby byl člověk nucen smysl hledat. A zřejmě, aby se bylo o čem bavit. Do práce Blázen moc nebyl. Motal se pod nohy. Něco beden odnesl, ale veskrze to byla matná pomoc. Hlavně se rozvláčně ponořil do rozjímání, jak je to tam krásné a jakou úžasnou atmosféru má Tiché údolí a kdo, kdy a s kým prošel tím údolím. Což o to. IS se dozvěděl něco zajímavého a měl o čem přemýšlet. Kromě jiného, tedy běžných věcí se stěhovala i objemná televize po babičce, která se jmenovala stejně jako údolí s novým bytem IS a Rivky. Tehdy to IS nedocházelo. Zas tak propřemýšlené konspirace o údolí ještě neměl. Pili víno a těšili se z nového bytu a z toho, jak se jim ta stěhovačka vyvedla. Další den, v neděli, se šli projít po údolí. Bylo tam nádherně. Potkávali občas nějaké lidi se psy, milenecké dvojice v jakémkoliv věku a taky potkali dvě hospody. Rivky nepila a IS 94
si to odpustil. Prošli se až kamsi k mlýnu, kde se natáčeli Dva písaři. IS to nic neříkalo. Krajina údolí a stavby v ní byly famózní. Oba se cítili velice dobře. Koho potkali, toho pozdravili a usmáli se. Stejně jim opláceli i lidé, které potkávali. Větší idylu si ani nemohli představit. Všechno kolem se razilo do květu, tráva se začínala zelenat a ptáci prozpěvovali na nejlepší notu. IS se s Rivkou vedli za ruce, občas se líbali a trochu mazlili, když byl tak krásný den. IS musel již opatrně, poněvadž Rivčino bříško přerůstalo a naráželo při líbání do jeho těla. Hladili ho. Oba. Bylo jim krásně. IS cestou myslel na to, že stejnými kroky tudy chodil i T. G. M. Byl z toho nadšený a horlivě se pustil do minulosti, se kterou se mu podařilo navázat spojení v podobě hlasu minulosti. Ten hlas měl radost, že IS se mají s Rivkou rádi. Měl i radost, že má IS dobrou práci a říkal IS, že z něho udělá slušného politika, který to tady všechno změní. Tak to bylo hned první den, co se IS s Rivkou prošli po Tichém údolí. Vrátili se domů a pomilovali se. Měli konečně pohodu a Rivka zářila štěstím. IS ladil televizi a snažil se rozpohybovat internet na počítači z Londýna. Měl kabel a síťovku. Propojil se do zásuvky k domácí síti a prd. Volal paní domácí, co to má znamenat. Poslala za ním jednoho za svých synů, který měl počítače jako hobby. Přinesl IS instalační cdéčka s linuxem Dynabolic a Kubuntu a vysvětlil mu, že je zapojená pouze jedna zásuvka na síť, a to pouze ta, do které zrovna IS kabel nestrčil. Měl to fifty-fifty a měl smůlu. Internet se mu hned rozjel. Vše bylo funkční. Jen Rivka byla trochu nesvá z velkých oken, která byla orientována do lesa. Byla zvyklá na záclony a závěsy. Takový luxus tam zpočátku neměli. IS to bylo fuk. Byl přiměřený exhibicionista prověřený léty vystupování za bicími. 95
„Prosímtě, a kdo Tě vykouká? Srnky nebo zajíci?“ Ptal se Rivky, která se opravdu strachovala o soukromí jako nějaká celebrita. Jakoby snad někdo lezl po stromech, aby je vyfotil při milování. Nesmysl. Ale jak jí to vysvětlit. „Vadí mi to!“ Odvětila Rivka. Prostě, pocit nezměníš. Zase smůla. Při milování se proto skrývali pod dekou. Šli spát. Ráno IS vyrazil do práce. Prošel se na nádraží zakoupil jízdenku. Rivka ho doprovázela. Mávala mu do vlaku. Jak romantické. V kanceláři na IS čekala příjemná změna. Dostal spolupracovnici, něco jako sekretářku Šífy, která seděla s ním v kanceláři. Byla odkudsi od Klatov a jmenovala se Iris. Šífa ji tam zatáhl asi aby ji viděl častěji, když chce a nemusel se za ní tahat do kdejaké díry stovky kilometrů. Evidentně ji měl rád. Asi jí i šukal. Nebyla ošklivá ani stará, jen měla takový podivný hlas absolutně nesebevědomého a stydlivého člověka. Takový chrapot. Když se rozmluvila, šlo jí to lépe. Pak byla zase jako utržená ze řetězu. Padaly z ní historky o sobě, své rodině a o chalupě kdesi v „Řiťovicích“. Měla na krátko střižené přibarvené tmavé vlasy a na obličeji slušnou vrstvu mejkupu. Byla tam od toho, aby Šífa vytáhl nějaký peníze a aby vařila kafe a dělala práci, která byla podle Šífy i pro IS moc jednoduchá. Vyřizovala poštu a vyplňovala výkazy práce. IS se ulevilo. Iris se starala, aby byla káva správně uvařená. Chodila se Šífou na obědy a koketovala s ním, kdykoliv se mu zachtělo. Měl to ale ten starej pes zařízený. V podstatě to přineslo i úlevu do pracovní morálky. IS si sice stanovil nové pokladní hodiny, ale když se snažil ukecat Šífu, aby měl volnou pracovní dobu, tak pohořel. Šífa potřeboval 96
někoho, kdo je schopný komunikace s kýmkoliv o čemkoliv i fundovaně a k tomu se umí hezky představit do telefonu a reprezentovat firmu. „Hejmés, Heřt, dobrý den!“ Tak to dělal IS pokaždé, když zvedl sluchátko. No, image je image a nic se nemá podceňovat. Slušné telefonní manýry měl již naučené z reprezentace Ferasu, ikdyž to tam bylo v angličtině. Pondělí uteklo (ty jo, to je skoro finsky) a IS byl očekáván na nádraží Rivkou. Prošli se údolím domů. Vzali to kolem potoka. Byla tam krásná cesta. Potok zvaný Únětický se rozlíval při velké vodě do široka a tvořil překrásné nivy. Všude byly vzrostlé stromy. Voda šuměla, když skákala přes kameny. Ráj. Sex. IS si při tom zase představoval, že má kundu. Byl to snadný způsob dosažení vyvrcholení. I to vypadalo, že se to Rivce líbí. To, že by Rivka prožila vyvrcholení IS nezaznamenal. Několikrát za tu dobu, co byli spolu k tomu měla blízko, ale nikdy se neuvolnila dost na to, aby to v ní zbořilo všechny hranice a hlavně předsudky. Ujisťovala IS, že se jí to s ním líbí a že orgasmus prožila. Jestli ano, tak pro IS nebyl dost velký, respektive bujarý a spontánní. Měl představu o ukojení ženy trochu jinou. Měl představu cákající mrdky z nitra ženy. Měl představu vibrací a poševních stahů. Něco před Rivkou zažil a věděl, že ženský mokrý orgasmus není výmysl. Zkoušel to Rivce udělat prstama, jak viděl v instruktážním pornu a málo to tam bylo. Jenže ona to pak už prsty nechtěla. Před porodem jí také začal vysvětlovat, že by jí tam měl strčit celou ruku, ať se trochu roztáhne a je připravená na hlavičku. Ona, že prý postačí masáž hráze. Proč vždycky jsou ty ženský „chytřejší“ než chlapi. Anebo, proč se jí IS na všechno ptal a proč jí bral tak ohleduplně. Myslel, že to tak má být, ale ne všechno okolo svobody je asi dobrý. Přehnaná ohleduplnost může produkovat komplikace ve vztahu. 97
V úterý byla zase porada PKMC. Tetky cosi mumlaly, že jsou spokojeny s prací IS, který si tím, že se rozhodl jim pomáhat pěkně zavařil u Šífy a především u VR. VR byl novinář a tlustá tetka s obrnou, která vedla Hejmés pro něho byla komoušská svině, která se prý snažila při svém minulém působení na ministerstvu kultury, ukládat novinářům o problémy. Stála totiž za takzvaným „Náhubkovým zákonem“, který měl za účel svazovat novinářům ruce a komplikovat jim život. IS s tím neměl problém. Pro něho byl novinář něco jako fízl, ale jen ve druhé linii, kde si hraje dost často na takového tajného a může snadno hodně lidem pokazit život. Většina informací, které se dostanou do tisku, neřkuli do televize, jsou překroucené. Jestli věříte jakémukoliv médiu, že je objektivní, jste naivní, nezkušení. Vždy jde o úhel pohledu, za kterého se daný případ díváte. Je totiž možné vidět zloděje, který se obohacuje na evropských penězích z fondů tím, že přidává své činnosti na důležitosti a tvrdí, že jeho práce je k nezaplacení tak, že vskutku odvedená práce je zbytečná a finanční prostředky na ní jsou tedy čerpány jen za účelem obohacení. Pak je možné na něho nahlížet s obdivem. Tento úhel pohledu není častý, většinou protože lidé před obdivem dávají přednost závisti a tam dokonale zastiňuje vnímání reality. Ale člověk, jako byl IS, znalý světa, lásky a drog neměl problém s tím, že se přidal do party lidí, kteří uměli okecávat sebraná data s dotazníků, a k tomu si napsali projekt, který jim ty kecy zaplatil. Většinou se lidé musí hodně snažit, aby sehnali peníze za své služby, za to co umějí. Banda kolem projektu PKMC byli grázlové, kteří v tom uměli chodit. Obtloustlej vobšoust se jednou svěřoval IS s historkou o tom, jak se prodávají stromy, jak to udělat, aby se lesní porost změnil na travní a muselo se kácet a o tom, jak ho život vyhnal na několik měsíců do východní Asie, protože v 98
Čechách pro něho bylo nebezpečno,. Když nasral příliš mnoho lidí. Podle jiných zdrojů to byl obyčejný prasák, co chodil s kamarády pochlastávat víno a poflakoval se po galeriích. Nechodil nějak pěkně oblékaný, ale zřejmě to nevadilo, aby mohl hučet do vlivných lidí. Sem tam z něho vypadla úsměvná historka, ale když se při ní škrábal na bradavce a olizoval se, nebylo z toho IS dobře. Další možnost, jak nahlížet na zloděje evropských fondů je jako na příživníka, který není schopný se živit jinak, a proto se snižuje k podvodům a je to vlastně chudák. Chudák byl v tuto chvíli vlastně IS, který si vzal do hlavy, že celé PKMC udá, až bude mít důkazy a že se stane hrdinou, ale neřekl o tom nikomu a tak se do té doby noví kamarádi z Digi obrátili proti němu. Poradu zapisovala blonďatá tetka ze Slovenska. Dělal si poznámky a den poté to přepsala a rozeslala emailem. Porada to již byla několikátá, pracovníci se již tolik nehádali. Pánbíčkář přestal chodit. IS se zklidňovala hlava, nebyl z nich tak utahaný a v klidu si nechal občas dát nějaký ten úkol. V zápisech z porad byl vždy uveden pracovník, pak tam byla šipka, ta ukazovala na to, co má provést a celé oznámení bylo zakončeno daty, kdy byl úkol zadán a kdy má být splněn. Co se týče úkolů, které se táhly a odkládaly po několik porad, bylo úsměvné sledovat především manžela tlusté tetky, který se vždy rozčiloval, že toho má moc a že nestihá, a pak přislíbil, že to do příště bude. Nebylo. Podle VR proto, že musí doma hladit kocoura. Porady se konaly také v projektu Digi. Tam byl IS vybrán zapisovatelem porad. Šlo o to, že musel pochytat všechny myšlenky, úkoly a ostatní podstatné věci včetně termínů a sepsat je do srozumitelného podání. Na první poradě z toho 99
měl celkem vítr, možná taky proto, že se konala v hospodě u piva, ale časem si zvykl a sekal zápisy z porad jedna dvě. Aby projekt Digi, který byl celý jen mediální kampani k digitálnímu televiznímu vysílání a jeho podpoře, také něčím přínosný pro společnost, byla v něm zakomponována takzvaná Digitalní domácí škola. Údajným tvůrcem projektu byl VR, a proto byl jeho manažerem. Byl to podprojekt, ale zdálo se, že by mohl pomoci dětem, které jsou dlouhodobě vyloučeny z docházky do své třídy ve škole. Například vinou nemoci, nebo z jiných důvodů. Jednalo se o projekt pilotní, který měl předvést, že myšlenka je reálně proveditelná. Cíl byl ušlechtilý. Zprostředkovat vyučovací den ve škole pomocí internetového připojení, a později možná i digitální televize, pacientovi dlouhodobě hospitalizovanému. K tomu bylo třeba několik věcí. Sehnat pacienta, který by vyhovoval. O to se staral Kristus v nejlepších letech. Vesměs přišel na poradu a řekl, že ho zatím nemá, ale že má rozhozené sítě. O vytvoření softwaru pro přenos dat, respektive pro přenos videa ze třídy a zároveň od nemocného a přiložení pracovních materiálů, jako byly slajdy s obrázky, grafy a případně testy k vyplnění, se staral VR. Ten sehnal jakési doktorandy z Jihočeské university, kteří studovali něco v tom smyslu a pracovali na projektu pro slušnou finanční odměnu a vidinu budoucnosti s prodejem software dalším zájemcům. Takový software se totiž v té době prodával více jak za milion korun a nebylo mnoho firem, které by ho nabízelo. VR měl plán, taky pěkně vyčůraný, že za peníze z unie si nechá vyvinout software a bude ho dál prodávat za těžký love. Ale! Projekty měly podmínku, že veškeré vytvořené materiální i duševní hodnoty projektem nesmí být dále zpeněženy a jsou svým způsobem majetkem realizátora projektu. To VR nebyl. Samozřejmě není těžké dát software do nového kabátu a jedeme dál. Chlapi z jižních Čech, 100
ale hlásili komplikace, nedařilo se jim a software ne a ne fungovat, jak si tým projektu představoval. IS se zdálo, že jde zase o plýtvání prostředků, což vyčítal VR bandě z PKMC. Totiž. Přes Skype, který je zadarmo, lze snadno přenášet video tam i zpět v reálném čase a kdykoliv můžete přiložit soubor. Jen je třeba si ho otevřít. VR ale potřeboval, aby to vypadalo sofistikovaně, protože nikdo, kdo by řekl na vyšších místech, kde se dotace přidělují, případně administrují, že je to nesmysl, nebyl. Jako nesmysl to přišlo jen IS, protože viděl, že podstatnou většinu toho, co mělo být realizováno by IS udělal za třetinu finančních prostředků, nemluvě o tom, že by na to nemusel mít tým lidí a platit po několik měsíců manažera projektu za 30 000Kč čistého měsíčně. Když ale něco takového nadnesl na poradě byl důrazně umlčen a jeho poznámka se přešla, jakoby nic neřekl. Ani ostatní to věděli, ale podlamovalo to důležitost jejich práce a znevažovalo potřebu čerpání finančních prostředků. Když se vrátil IS z Anglie, jeho bratr se ho zeptal, co by chtěl dělat. IS nevěděl a řekl: „Chci dělat něco s evropskejma fondama, ideálně kolem televize.“ Nedocházelo mu to zrovna včas, ale to jeho přání se mu do puntíku splnilo. Sen otce IS, který zemřel ve dvaapadesáti na rakovinu bylo zřídit si v Lounech malou televizní stanici. Televizní studio a vysílat zprávy o Lounsku a mít tam reklamy na lounské firmy. Otec IS byl podnikatel a živnostník. Jednak měl prodejnu výpočetní techniky, která ho ale zas tak neživila, protože na kompech není žádná závratná marže, a tak se živil pronájmem účetního softwaru převážně zemědělským družstvům. To mu sypalo slušné peníze, ikdyž to žralo dost času a bylo to náročné na trpělivost a přesnost. Jednou z firem, kde pronajímal software byla mostecká firma, která se zabývala prodejem a těžbou uhlí. IS se nějakou náhodou dověděl, že Hejmés sídlí a zřejmě nejen 101
to pod střechou, kde seděli také firmy spřáhnuté s onou uhelnou společností. No, není to pěkná náhoda? Otec se o svého syna stará i po smrti. Dokáže mu prošlapat cestu i ze záhrobí. IS si tehdy otce moc nevážil. Měl ho rád, ale svým způsobem si o něm zhoršoval mínění, až to přecházelo do opovržení. Vzpomínal na otcovu pomalost a podivné grimasy, které se mu zpětně zdály trochu přihřáté. Vztah s otcem bral vždy na lehkou váhu, ikdyž mu táta vždy vycházel vstříc a držel mu maximálně ve všem palce a byl to moudrý a rozumný muž. To že lehce inklinoval k rasismu, k čemuž dospěl IS tak, když se dozvěděl, že otec ve volbách volil Sládka, protože ho srali cikáni co nemakají, IS dost neviděl rád. Ikdyž tehdy se docela také nasmál, když Sládek prohlašoval, že po volbách znovu připojí Podkarpatskou Ukrajinu, nechá jí oplotit s ostnatými dráty pod proudem, vystěhuje do ní všechny cikány, a pak ji zase odtrhne od Československa. IS měl znalosti okolo počítačů, a proto se mu zdál projekt Digitální školy také jako vysavač na peníze. Ale co měl dělat. Měl co chtěl. Porady Digitální školy se většinou odehrávaly v hospodě Ferdinanda, nebo pak častěji v čítárně Unijazzu, což je podnik, kde lze číst knihy, časopisy, hrát šachy, koukat na filmy a k tomu si dát pivko. Samozřejmě nechyběl přístup k internetu. Bylo tam pohodlné sezení a relativní klid pro porady. Většinou se probralo, co se bude dít v budoucím týdnu a pak se pilo na zdraví. Nějaké ty šachy proběhly také. IS hrál proti Kristusovi. Bylo to vyrovnané. Do Unijazzu chodívali chartisti a artisti. Bylo to tam načichlé dobrým duchem a i pan vedoucí byl takový mírný člověk s citem pro lidi. IS úplně cítil, jak v těch prostorách posedával Václav Havel s kamarády a byl rád, že chodí zrovna tam. 102
Porady Digi byly v Politických vězňů, v sídle Hejmésu, v podkrovní zasedací místnosti. IS zapisoval, Šífa řídil poradu. Šífa se do Digitální školy nevměšoval. Zajímalo ho jen, zda se to povede realizovat a na poradě vždy byl pouze hlášen stav. Všechno se to pomalu valilo kupředu. IS se divil, že dávno není hotovo, ale byl odbyt, že se musí vše zmedializovat a to dá práci. Bylo domluveno, že pilotní přenos vyučování natočí Česká televize a odvysílá v pořadu Reportéři ČT. Šífa zpravidla zahajoval poradu slovy: „Zahajuji poradu Digi. Program bude následující...“ IS poprvé zažíval, jak to vypadá, když vede tým lidí zkušený člověk. Nenechal si poškodit jakkoliv komunikaci, narušit směr diskuze a byl přesný a jasný. Tím zapisováním se měl naučit, jak být manažerem. Šífa měl s IS velké plány. Chtěl, aby z části převzal management projektu Digi a naučil se tak další věci a měl co vyplňovat do životopisu, až bude hledat další zaměstnání. Šífa měl vskutku dobré srdce. Myslel i na budoucnost svých zaměstnanců. IS ale zároveň s blížícím se porodem začínal být víc a víc roztěkaný. Nemyslelo mu to, zapomínal a úkoly neplnil zdaleka na 110 procent, jak se očekávalo. Jako jeden z úkolů měl zajistit nákup videokamer pro zabezpečení pilotního projektu. Mělo jít o supermoderní tříčočkové kamery s rozlišením v High Definition. Nejdřív se cukal, že je to zbytečné, ale byl odbyt VR, že mu do toho nic není, ať nakoupí ty nejlepší kamery do čtyřiceti tisíc, aby se to vešlo do rozpočtu u movitých věcí. Takový byl limit. Nebyla to sranda. V té době ještě trh nepřekypoval nabídkami a kamera, kterou si konkrétně přál VR byla jen na objednání. Musel sehnat adekvátní ekvivalent. Ani tak se mu nepodařilo 103
sehnat dva kusy, a proto vyjednal koupi dvou různých kamer. Jedna z nich stála více než čtyřicet tisíc, a tak se musel domluvit s prodejcem, že nadcení jednu a druhou dá levněji, tak aby se vešli s každou do čtyřicítky. Na jedné z porad, která měla předcházet pilotní realizaci projektu Digitální škola se VR ptal Kristuse: „Jak to vypadá s tím pacientem, které jsi našel?“ „Umřel.“ Odpověděl Kristus. „No ty vole, to je v píči.“ Na to VR: „Co budeme dělat?“ „Je to blbý, ale najdem jinýho. Není to prdel, aby splňoval podmínky. Musí dlouho ležet ve špitále, a to jsou většinou rakoviny, a ty vobčas umřou. Taky ta škola i špitál musejí mít rychlý internetový připojení. A to není prdel.“ Vysvětloval Kristus. „Ty kurvy z Telekomu se na nás vysrali. Nejdřív slíbily, že spustěj do školy přípojku, která tam je připravená, každá škola má čtyřmegabit, ale jen tam leží a neběží. Pak nám řekli, že je to tajný a jak to vlastně víme a že na nás serou. Kurvy.“ Naštvaně vykládal VR. „Co se dá dělat. Budu hledat a necháme to po prázdninách.“ Řekl Kristus. V průběhu jednání s výplatními agenturami se dohodlo prodloužení projektů o půl roku, tak aby se vyčerpaly všechny peníze a práce se v klidu stihla. Nebyl to nejmenší problém. Jen se musel přepracovat harmonogram projektu a podat žádost o změnu na patřičných místech. Jednou ze záminek prodloužení projektu Digi byla i smrt vytipovaného pacienta. Šífa komentoval IS rozlítaný stav kolem Rivky následovně: „Se neposer, je to jenom porod. Pudeš se podívat?“ „Určitě jo. Chci vzít i kameru a stojan, abych měl památku.“ 104
Reagoval IS. „Úchyláku!“ Na to Šífa. „Proč, chci jen aby to viděla i Rivka z mýho pohledu a dítě, až bude větší. Já bych chtěl mít videozáznam svýho porodu. Ty ne? Nemusel bych pak pátrat v jinejch inkarnacích a vracet se do porodu a prožívat ho jako očistu. Prostě bych se podíval a bylo by.“ Bránil se IS. Šífu to nechávalo klidným. Den porodu se blížil. Ještě společně s Rivkou šli na předporodní monitoring. To vypadalo tak, že jí na břicho nalepili doktoři mrtě naslouchátek a pustili jim to z reproduktoru v oddělené místnosti. Jakýsi stroj i zakresloval křivky bušení srdíčka. Tedy, byl to pěkný kalup, jako když se pořádně skouříš a rozjede se ti srdce. Ale to srdíčko malého tvorečka, kterému s Rivkou říkali Kulíško, malé Kulíško v bříšku, protože se chtěli nechat překvapit, co to bude, bilo pořádně silně jako zvon. Občas to taky koplo. Přece jen se už nějaký pátek hýbalo a evidentně se těšilo na svět. Kopnutí se projevovalo jako pořádná pecka zkrz reprák. Ručičky přístroje se zavlnili jako při zemětřesení devátého stupně Richterovy stupnice. Byl to takovej podobnej přístroj, co dělá cik-cak jemnejma jehličkama a kreslí tenký čárky. Doktor si je potom dobíral, že porod je brnkačka. Trochu bolesti, ale nejhůř, že je na tom chlap u porodu, protože je to na něj taky nápor a že to dost často odskáče omdlením. IS se s Rivkou přihlásili na porod do Motola do nemocnice. Tedy porodnice. Absolvovali tam i společný předporodní kurz. V devátém patře nemocnice to vypadalo dost strašidelně. Průvan házel žaluziemi a dost se střídalo sluníčko se stínem a IS s Rivkou z toho neměli dobrý pocit. Naučili se ale jak dýchat spolu při rození. Aby toho nebylo málo, Rivka 105
objednala i kurz o porodu u jedné cikánky, která měla živnost na babské rady a kurzy kolem dětí. Byla fajn. Znovu jim to zopakovala, jak dýchat, jak neomdlít, jak se hladit a podporovat. Přidala k dobru jednu historku: „Když jsem rodila třetí dítě, tak jsem byla sama doma, a když to na mě přišlo, tak jsem sedla do auta a odřídila to do porodnice sama. Zaparkovala a šla rodit. Nic na tom není.“ IS byl klidný, taky na tom neviděl nic tak náročného. Bral to jako samozřejmost, která patří k životu. Doma s Rivkou procvičovali dýchání. Pracovní týden šel v klidu dál. Rivka již měla podle výpočtů početí nějaký ten den po termínu a chtělo se jí rodit. Ale děťátko ne a ne se prokousat ven. Jednoho dne, bylo to ve čtvrtek, se vrátil IS z práce s jakousi veselou náladou a hned skočil na Rivku a pomiloval jijak nejcitlivěji dovedl. Ta si pak lehla k televizoru a dívala se na Manéž Bolka Polívky. Bolek ji rozesmál a v tu chvíli to přišlo. Rivka ale nevěděla co to je. Myslela, že se počůrala. Neměla s tím problémy v těhotenství, ale tak, může se stát. „Koukej, asi jsem se počůrala,“ řekla IS. On na to po očichání fleku v posteli: „A nepraskla ti voda?“ „To mě nenapadlo, ale asi jo. Tak jedeme do porodnice.“ Přála si Rivka. Is věděl, že nejdříve si má Rivka dát pořádnou teplou sprchu a v klidu si ji užít. Vyholil jí přitom v klíně chloupky. Ona by chtěla jet hned. Jakoby zapomněla na všechny kurzy a rady. Panika. Chaos. Spěch a obavy. IS ji držel v klidu a lehce ji holil svou žiletkou na fousy, kterou používal jen zřídkakdy. Kdysi Rivce vysvětlil, že není důvod, aby si kupovala na chloupky „dámský“ holicí strojek. Že on má trojbřitý a ty dámské jsou sotva dvoubřité a že tedy ať se holý 106
tím jeho. Někdy měla Rivka potřebu se nechat přemlouvat a reagovala dost popuzeně na jakékoliv inovace. Běžný přístup zaměstnance. Ale on byla jeho Láska. Zatím co se Rivka sprchovala a snažila se v sobě probudit stahy, které se nedostavovali, aspoň ne tak, jak si to představovala, volal IS do porodnice do Motola: „Rodíme, můžeme přijet?“ „Máme plno. Jeďte do jiné nejbližší porodnice k vašemu bydlišti.“ Ozvalo se ze sluchátka. Na internetu našel IS, že nejbližší je k nim Bulovka. Sice přes vodu, kde nebyl most a muselo se to objíždět, ale přece. Zavolal tam a byli přátelští a sdělili jim, že sice místo nemají, ale že se někam Rivka ještě vejde, ať přijedou. IS s Rivkou nasedli do auta. Rivka měla již nějaký ten den připravenou tašku s sebou do porodnice, tak nic nenechala doma, co by mohla potřebovat. Byl již večer na Bulovku dorazili lehce před jedenáctou hodinou. Příjemná paní sestřička se jich ujala, ať se paní posadí. Za chvíli je zvali dovnitř. „Lehněte si sem, provedeme vyšetření. Co stahy?“ Ptala se lékařka. „Stahy mám takové malé. Nic moc. Voda mi praskla. Asi.“ Odvětila Rivka. Doktorka si poslechla bříško a řekla: „Tak si vás tady necháme. S prasklou vodou domů nemůžete. Budete v přípravném pokoji na porody v přízemí u sálů.“ To znělo povzbudivě. Rivka dostala jakési pilulky pro vyvolání porodu. Kulíškovi z bříška se najednou ven nechtělo. Když praskne voda, mají začít stahy, totiž, a jít miminko ven. Budoucí otec IS sepsal s doktorkou papíry o tom, jak se bude jmenovat miminko, když to bude holčička a když to bude chlapec. Miminko si skrz Rivku asi týden před porodem řeklo, že chce být Miriam. IS s Rivkou v těch jménech pořád 107
nevěděli. Rivka chtěla, ať si to děťátko vybere samo. Když cítila, že to chce říct, řekla to IS a tomu se to líbilo. Celou dobu si myslili, že budou mít chlapečka, ale to dítě si řeklo, že se bude jmenovat Miriam. IS jel domů, hned co se rozloučil s Rivkou. Skouřil se a hrál nějakou hru na počítači. Ráno zašel IS do Hejmésu a oznámil, že odpoledne jde rodit. Byl napjatý a v neustálém kontaktu s Rivkou. Také jí říkával Ženo. Bylo to pro něj hodně. Návštěvní hodiny začínaly ve 14:00. IS byl před porodním sálem asi ve 13:30. Gestikuloval na Rivku do okna a docela se bavili. Z kliniky vyšel doktor a docela koukal, co je to tam za úchyla. Nakonec ho pustili dovnitř o něco dřív. Byl parný den uprostřed června. Dusno se téměř lepilo na člověka jako žvýkačka. Horko nedělalo Rivce moc dobře. Sem tam se sprchovala, chodila po pokoji a občas zavila bolestí a strnula při stahu. Neměla ty stahy kdovíjak rozjeté. Byla pod práškami na vyvolání porodu. Postupem času se blízkost stahů přibližovala. Kolem čtvrté hodiny rozhodli lékaři, že je čas jít na sál. IS byl oblečen do bílého pláště a na nohou měl návleky. Zkoušeli rodit nějakou tu hodinu, ale nedařilo se. Rivka docela trpěla, úpěla, a ikdyž se IS snažil s ní dýchat nepomáhalo to moc. „Dýchejte! Tlačte!“ Střídaly se pokyny mladé sympatické lékařky asi po několika minutách, možná půlminutě. Nikam to nevedlo. „Prosím, opusťte sál.“ Požádala sestra IS. „Budeme zavádět epidural.“ IS netušil o co jde, ale bez řečí se klidil. Čekal na chodbě u rozvaděče elektrického proudu a cítil, jak nasává z pojistek energii. Všude se jakoby potemnilo. Venku začal foukat ostrý vítr. 108
Sestra pozvala IS zpět na sál. Epidural spočíval k napíchnutí míchy v bederní oblasti, aby se svaly porodu nebránily. Roztočil se kolotoč dýchání z hluboka a tlačení a postupně se zrychloval. Venku se čerti ženili. Stále bylo dusno. Začalo pršet a oblohou prolítávaly blesky. Zdálo se, jakoby bylo centrum bouře nad porodním sálem. Rivka poctivě dýchala, IS s ní. Bylo to náročné. Držel ji za ruku a při dýchání se snažil neuhnat si mdloby z překysličení. Rivka při tlačení řvala jako tur. Řvala démonickým hlubokým hlasem: „Uuuuaaaarrrggghhhh!!!“ Při asi desátém zařvání si sestra nalehla loktem a tělem na Rivky bříško a zatlačila. Zatlačila znovu a s Rivčiným řevem a hromy, blesky se objevila hlavička, téměř bez vlásků, jen patřičně krvavá. „Vidíme hlavičku. Tlačte!“ Informovala a vyzývala doktorka. Rivka Tlačila a řvala. Během chvilky byla Miriam na světě. Bouře utichla přesně s narozením v 17:58 středoevropského letního času. IS byl s Miriam hned po porodu ve vedlejší místnosti sálu, kde ji personál porodnice očistil od sajrajtu z bříška, natáhnul ji za nožičky a změřil a zvážil. Také dostala visačku na ručičku s číslem, aby se neztratila. IS byl u toho. Kamery s sebou neměl. Měl jen foťák, a ten s ohledem používal jen málo a bez blesku, aby to holátko nepostrašil. Vyfotil Miriam, jak ji očišťovali. Byla maličká, nádherná a tak bezbraná. Trochu plakala. Tedy vydávala takový ten miminkovský křik. Jak ji ale zabalili do teplé zavinovačky, bylo to lepší. IS si ji již sám přenesl na sál, kde stále ležela Rivka, která mezitím porodila placentu. To je taková houba, která vyživuje miminko. Je spojkou mezi matkou a dítětem. Vede z ní pupeční šňůra. Ta nesmí v břiše zůstat. Zanítila by se a šlo by to s maminkou od desíti k pěti. 109
Zvířata po porodu placentu sežerou, aby z ní dostali do sebe sílu, kterou porodem vydala. A všimli jste si, že existují pleťové krémy, které obsahují placentu? Co to má znamenat? Těžko říct. Podívejte se. IS Dal Miriam do náručí Rivce, a ta si jí přivinula k prsu a snažila se jí dát mlíčko. Prsa měla obrovská a tvrdá, jak byla napuchlá mléčnými žlázami. Bradavky měla zároveň s prsy. Bylo to pro ní mírně stresující, aby Miriam začala sát. Nejdříve teče z prsů mlezivo, a pak až mlíčko. Miriamka věděla jak na sání, ale chvíli to trvalo, než se jí povedlo vydolovat z mámy nápoj utišující hlad i žízeň. Mezitím stihla vykopat ze zavinovačky svou nožičku a dost sebou mrskala. Hned bylo vidět, že bude trochu neposeda a lumpík. IS fotil, jak Miriam saje, a také unavený a radostný obličej Rivky, matky. Fotky byly rozmazané. Málo světla. Stále nechtěl používat blesk. V průběhu porodu nefotil vůbec. Neměl na to čas. Byl jen s Rivkou a pomáhal jí, dodával jí odvahu a sílu svou mužnou něhou. Asi po půl hodině je již jiná lékařka rozehnala. Střídaly se jim směny přesně v šest hodin, takže to Miriam stihla ještě bez střídání personálu. Rivce odebrali Miriam, že jde ještě na nějaké testy a že jí ji vrátí později. IS se s Rivkou rozloučil a šel do auta, které čekala pod kopcem, na kterém se rozkládá Bulovka. Obvolával kamarády, kdo by šel zapít miminko. Zapít by se mělo, aby bylo zdravé, veselé a hravé. Mnoho jich nemohlo. Nakonec se sešel s VR, Mišem a jeho ségrou, se kterou strávil čtyři měsíce v Americe na pokoji a byli dobří přátelé. Bylo to v Messina café, jejich společného kamaráda Zuba. Popíjeli a hulili špaky. Všichni příchozí otci blahopřáli a kupovali panáky. Panáky kupoval i IS. Pili slivovici, vodku a rum z Karibiku. Hulili ganju od Téčka. IS toho měl docela dost a domů se vracel až po procházce po Praze prvním raním 110
vlakem. Motal se po nádraží, fotil rádoby umělecké fotky rozjasňujícího se Florence a nádraží s přicházejícím rozbřeskem. Auto nechal IS kousek od Pavláku. Jel domů spát vlakem. Přišel již za světla, ptáci ho doprovázeli cvrdlikáním. Padnul do postele a spal. Jen si stihl nařídit budíka na dvanáctou, aby stihl vyzvednout auto na Pavláku a přijet do porodnice na druhou hodinu, kdy začínaly návštěvní hodiny. Probudil se. Bylo mu dost zle. Vypil toho večer hodně a tělo se krátkým spánkem nestihlo dát do richtiku. Vyměnil na sobě oblečení a vyrazil na autobus do Dejvic, odkud to vzal metrem na Mírák, kde kousek parkoval. Na předporodních kurzech je varovali, že do porodnice se nesmí nosit květiny, tak měl o starost méně. Možná to byly jen řeči, aby vyzkoušeli chlapa, jestli ty kytky chce opravdu darovat. Když IS přišel do porodnice, některé ženy tam květiny měly. IS se blížil k pokoji, kde Rivka s Miriam leželi. Slyšel zdálky dětský pláč. Prošel otevřenými dveřmi a viděl Rivku se svou maminkou, jak utěšují miminko, aby neplakalo. V místnosti bylo otevřené okno dokořán a docela chladno. „Zavřete okno. Je jí zima. To nevidíte? Matky?“ Podrážděně zjednával pořádek IS. Bylo to tím. Po zavření okna se Miriam utišila. Byla tak maličká. Ty ručičky a nožičky. Mini mimi. Porodní váhu měla standardní, ale prostě to byl nezvyk, tak malé miminko. Rivka ji půjčila IS. Ten ji choval ve svých silných rukou a cítil se skvěle. Zdálo se mu, že se mu dítě dívá tmavýma očkama rovnou do duše. Bylo mu eště docela špatně. Vrátil Miriam Rivce a ta jí dala sát mléka. Ta malá pusinka se přitiskla k obrovskému prsu, které bylo dvakrát větší než její hlavička. Sála a mocně se nadechovala nosem, který měla trošku nahoru. 111
Měla slepená ouška, takže byla do špičky, trochu jako králičí. Dorazila IS matka i s přítelem. „My jsme vás hledali v Motole. Řekli jste, že se narodilo miminko, ale že jste v jiné porodnici, to jste zapomněli sdělit. Proto máme zpoždění.“ Rozohňovala se matka IS. IS měl radost, že přijeli později než on. To by ho naštvalo, kdyby u nich byla jeho matka dřív. Měl trochu zpoždění. Zácpy po Praze ho zrovna nepotěšili. Trochu ho mrzelo, že tam byla dřív i tchýně. Co se dalo dělat. Ženský si klábosily a IS se těšil s Miriamkou v náručí. Přinesl Rivce ručník a pantofle, jak si přála. Později se ukázalo, že jí bylo líto, že přišel pozdě a ještě pod vobraz. IS na Rivce zaznamenal jistou proměnu, a to, že se stala matkou. Zvýšila se tím její důležitost. Nijak moc se to neprojevovalo, ale bylo jasné, že teď ona ví co a jak s miminkem, ale hned to otevřené okno IS moc neubezpečovalo v tom, že ví co dělá. Miriamka naštěstí ráda sála, a tím všem dělal radost. Moc neplakala. Byla u nás ráda a evidentně měla ráda společnost, protože od začátku šibalsky kontrolovala, kdo přišel a koukala po lidech. Přítel matky IS fotil. S bleskem. IS mu řekl, ať toho nechá. Miminko není na nějaké blejskání zvědavé. Fotil dál bez blesku. Dali Miriam do kovové pojízdné postýlky a jeli konverzovat na chodbu porodnice. Miriamka spinkala. Na scénu se dostala poporodní žloutenka. Ptali se lékařky, co s tím mají dělat. „Vystavujte jí slunečnímu záření. To je jediné, co pomáhá. Léky na to nejsou. Je to běžná věc.“ Odvětila lékařka. První návštěva u ňuňátka se nemá přehánět, a tak se po pokochání IS rozloučil a vyrazil domů. Vzpomínal na to, jak mu Rivka ukazovala, jak má prověšené břicho a strachovala se, 112
aby jí splasklo. Utěšoval ji, že bude určitě v pořádku a že se bříško srovná. Byla celá zesláblá a taková křehká. Miriamka byla číslo. Kopala nožičkama a vrtěla se. Neposeda. Doma si IS ubalil brko grande a pařil na počítači hru o pokusu o oživení mrtvého otce válečníka jeho dcerou čarodějkou kdesi v dávné Číně. Bylo to klasické RPG (role playing game) a IS měl ten žánr rád. Když se ve hře dostal ke zmínce o zmrzlé duši, začal tušit, že je jeho duše zmrzlá kdesi v Antarktidě a jedině globální oteplení jí může pomoci na svět. Zvednul se od počítače, aby se šel vymočit a cestou na záchod v kuchyni ho zastavil podivný ženský hlas: „Dej mi svoje dítě!“ Jak byl IS skouřenej, bylo mu to jedno co říká. „No a co?“ Pomyslel si IS. Otočil se a viděl asi dva metry od sebe modrou průhlednou postavu ženy, která se k němu blížila vysokou rychlostí. Nestihl nic. Jen stál. Modrá silueta jím prošla nebo prošla do něho. Neviděl ji vycházet. Necítil nic podivného. Jen to modré světlo vešlo do něho. Šel se vymočit. Když pak usínal, vcelku normálně v mysli komunikoval s porodnicí, respektive Rivkou a Miriamkou. Slyšel je, jejich duše a mohl si s nimi povídat. Slyšel, jak se na něj těší. Taky se na ně moc těšil. Posílali si andělskou poštou polibky a silně cítili pocit lásky. Byla to opravdická a silná láska. Která hory přenáší a dovoluje zázraky. IS je slyšel, jako by byli spolu. Bylo to úžasné a fascinující. Když se probudil, udělal si oběd a jel za Rivkou do porodnice. Miriamka měla barvu trochu víc dožluta, tak postávali u okna, skrz které svítilo sluníčko. Maličký človíček se vrtěl a ani trochu mu nebyla zima. „Vytři podlahu a ukliď. Ať nás v úterý přivezeš do čistého. 113
Taky povlékni nově postel.“ Přála si Rivka. IS to odkýval. Miminko bylo rozkošné. IS zkoušel na přebalovacím stole, jestli je to pravda, že malé miminko umí chodit. Tedy s oporou. Držel Miriam za ručičky a reflexivně miminko vskutku dělalo krůčky. IS z toho byl nadšený. „Eště by prý taky měla mluvit.“ A snažil se provokovat miminko k mluvení. Nějaké zvuky z něho dostal. Ona to miminka zase zapomenou a musí se vše učit znovu, ale takhle pár dní po porodu jsou neskutečná. IS se koukal Miriamce dlouze do očí. Držel ji v rukou naproti sobě. Zkoumali se a studovali se navzájem. Krom toho, že již od narození byla Miriam nezkrotná, tak byla také, jak se zdálo, zádumčivá a přemýšlivá. Matka IS zkonstatovala, že to s ní nebudou mít lehké a že je to pěkný dáreček. Nic z toho si IS nepřipouštěl. Miloval ji. Maličkou. Těšil se na to, až poroste, jak ji bude učit poznávat svět a jak ji bude učit chodit a mluvit a barvy a kreslit a všechno. Rivce přinesl do porodnice konzervu s oblíbeným tuňákem, protože si stěžovala na stravu. No, co byste chtěli za 60Kč za nocleh i stravu na den. Ne, že by měla být nemocnice dražší. Už tak je to dost. Podle Rivky byla největší pecka, když hned ráno dostala rohlíky a salám. Pak kaši k obědu s uzeným a večer pro změnu housky a salám. Opravdu pestrá, zdravá a výživná strava pro oslabené matky. To jeden čumí. Taky dovalil nějaké ovoce, protože o to bylo v porodnici extra nouze. Jedna mandarinka k svačině a jinak nazdar. Že IS pracoval v Hejmésu mělo několik výhod. Především mohl kdykoliv o pracovní době odejít za Rivkou do porodnice. Všichni mu blahopřáli a těšili se z fotek po porodu. Hlavně 114
tetky. Ty měly radost největší. IS zapařil i v pondělí po návštěvě porodnice a žádný úklid se nekonal. Jakoby zapomněl. Ještě ke všemu mu docházely peníze. Neměl už ani korunu u sebe. Jen něco málo na účtu. V úterý si to přihasil autem k porodnici. U vjezdu do nemocnice se zastavil a šel si vybrat peníze do bankomatu, aby měl na zaplacení parkování v nemocnici. Bankomat nefungoval. IS neměl ani korunu. Měl s sebou autosedačku, kterou jim půjčila Rivky kamarádka, která ji již nepotřebovala. Byla dost jetá, ale co. IS byl trochu zmatený. Šel pro Rivku na oddělení. Miriam dostala na sebe teplé oblečení na cestu, ikdyž bylo horko. Rivka pobalila věci z šuplíku. Vyrazili k autu. Porodnice na Bulovce byla komplikovaná stavba s různými vchody v jiných podlažích. Vysoké stropy, hliníková okna a dveře. Poměrně temno na chodbách. Zabloudili a k autu se dostali až napotřetí. IS musel připoutat mimiautosedačku. To se Rivce nelíbilo: „Proč jsi to dávno neudělal?“ IS jen něco omluvně zavrčel. Připnul ji na sedadlo spolujezdce proti směru jízdy. Miriam se stihla vykopat ze zavinovačky. Usnadnilo jim to její připnutí do sedačky. Vyjeli k bráně nemocnice. Hlídač chtěl asi 12 korun za parkování. IS je neměl. Odkázal hlídače na nefunkční bankomat a ujel. Cestou, hned kousek o porodnice se dostali do zácpy a v úporném horku se je snažil předjet připojovacím pruhem nějaký chlap, který se rozčiloval, že ho IS nepustil. Ikdyž jel IS zprava a měl přednost. IS gestikuloval, křičel na něho, že má v autě čtyřdenní dítě. Po troše stresu dojeli domů. IS to schytal za bordel, co nechal doma. Podlaha neumytá, neuklizeno, nepřevlečená postel. Nádobí za tři dny na stole. IS si z toho hlavu nedělal. Rivka se rozčilovala a obávala se nečistot kvůli 115
miminku. IS to ve chvilce dal do pořádku. Převlékl postel. Na postýlku pro miminko si nehráli, ikdyž si ji koupili a IS ji sestavoval asi 14 dní před porodem. Byla pěkná, z IKEAi. Miriam tu chvilku ležela v postýlce, ale potom si již hověla na rozkládacím gauči, na kterém IS s Rivkou již nějaký ten měsíc spoluspali. Pak čekali, na večer, aby nebylo tak horko. Dali miminko do šátku a prošli se s ní kolem domu. Jen na krátkou vycházku. Mezi sedmou a osmou hodinou večer Miriamka křičela. Něco se jí nelíbilo. IS na to měl hned vysvětlení přes duchy: „To je duch té paní, co tu bydlela před námi a nenechává jí klidu.“ „To jsou prdíky, jak se jí formují střeva,“ odpověděla Rivka. „A proč je to zrovna teď? Celý den nic?“ Rozčiloval se IS. „To nevím. To se prostě neví. Je to tak a nikdo neví proč.“ Řekla na to Rivka. IS šel hledat na internet něco o dětských prdících a našel jen zmínku, že se tomu říká dětská kolika a že je to většinou hodina denně k večeru a že je to způsobené formováním střev. To už věděl od Rivky. Takže nic nového. Miriamka kakala krásně žlutá hovínka, která voněla po mlíčku. Pro IS to byla novina. Plínku si řádně prohlížel a zkoumal. Očichával. Hodil ji do koše. Používali plenky z Tesca. Za rozumnou cenu, kupované v akci, když měli tři za cenu dvou. Po týdnu, kdy sice chodil do práce, ale choval se tam dost roztržitě a nesoustředěně, až ho na to Šífa upozorňoval přišla sobota. Docházely plínky a IS byl poslán do Tesca na Anděl pro nové. Sedl do auta, pustil rádio a vydal se do Prahy. Bylo to nejbližší Tesco. Když byla Miriam ještě v břiše, formoval její svět IS i tak, že si přál, aby svět byl bez válek, bez zlých lidí, aby nemusel za věci platit, aby výměna zboží probíhala jen jakousi směnou, něco dobrého, hezkého, za zboží, třeba láska, nebo pomilování. Když pak projížděl Tescem a ládoval věci do 116
košíku. Mimo jiné plenky. Košík přetékal. IS se u jednoho z regálů potkal s jednou starší cikánkou a usmáli se na sebe. Ta pak něco zamumlala. Nerozuměl jí. Vyjel do druhého patra Tesca, kde měl nakoupit nějaké speciální věci a zaradoval se, když viděl, že u pokladen nejsou žádné fronty, oproti přízemnímu podlaží, kde se čekalo na prodej až několik minut. Mířil k pokladně s plným košíkem. Prodavačky se vybavovaly mezi sebou. Byly od IS odvrácené. Všechny okolnosti IS vyzývaly, aby jen projel pokladnou, která byla otevřená a neseděla tam žádná osoba a pokračoval k autu bez zaplacení. Byla to první zkušenost s novým vesmírem, který si tak úžasně vypřál. Byl si jistý, že se nemůže nic špatného stát. V tom v něm zahlodalo svědomí, které mu řeklo, to ale nesmíš, to se nedlá. Jeď k pokladně a přihlaš se k zaplacení. Takže IS, který mohl mít nákup zadarmo přistavil košík k pokladně a dožadoval se zaplacení. Pokladní se trochu divila. Projela všechny věci čtečkou čárových kódů a řekla IS: „Dva tisíce čtyřicet tři!“ IS zaplatil kartou. Ještě dlouhou dobu mu vrtalo hlavou, jak to že platil, když to mohl mít zadarmo. Jen to zkusit a mohl být za vodou. Ta stará cikánka mu to jistě pomohla mentálně připravit. Byl na sebe naštvaný, že to nezkusil. Ale co, nebyl zloděj. Nedocházelo mu, že v tom novém vesmíru to nebyla zlodějina, ale normální věc. Povinnost. Proto se za to, že zaplatil na něho taky ten vesmír zlobil. Bilo ho to do hlavy. Přešlo to. Přivezl věci domů a unaveně vyložil auto. Miriamka ležela na zádech na posteli a vrtěla se. Bylo teplo, tak nemusela být nijak extra nabalená. Kopala nožkama. Pak spala. Nasála se mlíčka a zase spala. To je život miminka. Jíst, spát, jíst, spát. Brečet. Kopat nožičkama. Spát. IS dostal úkol přidělat nad miminko kolotoč, který dostali od 117
kamaráda. Byl hezký, bílo červěně pruhovaný, vyřezaný ze dřeva. Na čtyřech ramenech měl zavěšeny klauny s balónky v rukou. Jednomu klaunovi chyběl balónek. Uprostřed visel principál v širokých kalhotech. IS natáhl silonový vlasec mezi oknem a dveřmi v pokoji a na něj kolotočík umístil. Od stejného kamaráda dostali i kočárek a kolíbku. Kočárek stal v chodbě a čekal na použití. Nechtělo se jim ale do něho odkládat dítě, aby čumělo do mraků. Přišlo jim, že je lepší, aby koukalo z šátku v poloze přirozené chůzi do okolí. Kolíbka byla obrovská. IS ji sestavil a chvilku stála v pokoji. Byla velká tak na tři miminka. Nikdy ji nepoužili a skončila v ohni. Tak už to bývá s dárky, které se stěží vejdou do auta. Pracovně se IS dařilo. Nebylo co dělat, protože se všechny projekty odložily na dobu poprázdninovou. V létě se nikomu dělat nechtělo. Braly se jenom peníze. Vyplnily se docházkové listy a hotovo. Jediný, kdo více méně musel dřepět v kanceláři a zvedat telefony byl IS. Pařil internetové gamesy, poslouchal hudbu a nestěžoval si. Jednou musel zajet do Českých Budějovic, kvůli vyučovacímu software, který by stejně nebyl připraven včas v případě přežití prvního vytipovaného pacienta. Vypsal si cesťák a trochu na něm i vydělal, poněvadž cesťák není jenom benzín, ale i náhrada za opotřebení vozu. Chvíli čekal, až bude mít softwareový odborník čas, pak s ním seděl u počítače a snažili se spustit aplikaci tak, aby přenášela data mezi dvěma počítači, které měli k dispozici v jedné místnosti. „Sakra, jak je to možný. Dyť mi to chodilo.“ Hlásil odborník. IS se ničemu nedivil. Zúčastněně přihlížel a občas přidal něco do diskuse: „To je tvoje holka na tý fotce?“ „Jo.“ Odvětil odborník. „To je celkem kůže.“ Řekl IS. 118
„Učil jsem ji ve čtvrťáku a od tý doby spolu chodíme. Je v pohodě.“ Vysvětloval odborník přes software. „Tak, teď už to snad půjde.“ Pokračoval. Zase to nešlo. IS nečekal, že by to šlo hladce, ale takové komplikace ho přestávaly bavit. Seděl. Začínal být nervózní, ale nemohl s tím nic dělat. Přivezl s sebou veškerý materiál, který byl potřeba, jako kamery, mikrofony a notebooky. Nainstalovali to na ně. Asi po třech hodinách se jim to povedlo zprovoznit. Dostavila se neskutečná úleva. Na obou stranách. Něco ještě sice stále nefungovalo, ale to byl detail. Podařilo se jim procpat video přes internet tam i zpět. IS pobalil věci, zaplatil parkovné a vyrazil domů. Kašlal na to, aby vezl kamery do Hejmésu. Ozkoušel doma natáčení potmě, kdy se snažil zachytit Miriamku při spánku, ale moc to nešlo. Neuměl zapnout noční režim. Natáčel chvilku Rivku, které se to nelíbilo. Šel spát. Spali společně všichni v jedné posteli. Miriam většinou uprostřed mezi nimi na vyvýšeném místě z dek. Aby ji nezalehli. To byla největší obava IS matky, která byla proti tomu, aby se dítě nosilo v šátku a spalo se s ním v posteli. Odůvodňovala to tím, že lidé vymysleli kočáry a postýlky, aby se jim ulevilo. To je sice pravda, ale neuleví se tím dětem. Chudáčci z postýlky křičí po mamince a touží po jejím kontaktu. Ta se objeví na kojení a zase jde pryč. Není to na prd? „Máma na mě kašle.“ Myslí si malé miminko hned těsně po narození. Existují zastánci postýlek a kočárků, ale většinou neví co říct na argumenty, že od těch dob, co se děti vozí v kočárcích přibylo civilizačních chorob a děti vyrůstající v postýlkách chodí za rodičemi do postelí spát pravidelně, i když už jsou větší. Příští týden v práci dostal IS updateovaný školící software a šel 119
ho vyzkoušet mezi sídlem Hejmésu a internetovou kavárnou v Grossmannově pasáži. Systém fungoval. To bylo skutečně všechno, co musel o prázdniny udělat. Je pravda, že ještě jednou jel kvůli jednomu malému projektu na služební cestu do kolína, ale to bylo opravdu všechno. Měl tak volno a mohl své kapacity zaměřit na něco jiného. Hraní her na internetu nebylo to pravé. Šífa si v té době asi myslel, že se IS soustředí na sepsání dalšího projektu, o který by se dalo žádat a dál ho realizovat a sát peníze, ale IS na to šel od lesa. Dostal totiž geniální nápad, jak zbohatnout a zajistit si kustódskou práci spojenou s cestováním po světě. Napadlo ho, že napíše televizní reality show. Nic jednoduššího to být nemohlo. Stačila tužka a papír. Respektive počítač. Prvotní nápad byl samozřejmě nejdůležitějším podnětem. Jelikož byl IS svým způsobem extremista, buď dělal všechno nebo nic, vrhnul se po hlavě do psaní ultrakontroverzní reality show s názvem Gulagomatiáš. Někdo možná tuší, že gulag má v názvu znamenat to, co ve skutečnosti byl. S přesvědčením, že nejvíce legrace se užije po tvrdé práci při odpočinku, rozhodl se IS postavit show na práci. Různé pracovní úkoly se měly prolínat celým šesti týdenním televizním pořadem. Současně museli být soutěžící skutečně střežení, protože jedna z možností získání výhry byla i útěk z lágru. IS to napadlo, protože bývalý ředitel Hejmésu Honza pracující pro televizní společnost jednou mluvil o tom, že největší peníze jsou v reality show. Takový formát, co se o prázdninách rodil z pera IS nikde nebyl k vidění. Tak drzý a kontroverzní, až se ho Honzova mateční společnost ze Švédska rozhodla neujmout. Honzovi to samo o sobě nepřišlo špatné. Bůh ví. Možná se to objeví na obrazovkách televizí v Americe, IS o tom nebude ani vědět, dokud se nestane show nejúspěšnější na trhu a IS se to dozví ze zpráv. Tak většinou končí velké nápady malých lidí. IS to 120
sepsal česky a přeložil do Angličtiny, aby si mohli Švédové počíst. IS na to vsadil všechno. Byl si jist, že se to ujme. Tak tomu věřil. Miriamka rostla jako z vody, asi taky proto, že ji pořádně zapil. Na oslavu jejích dvou měsíců života a svých narozenin IS s Rivkou uspořádali mejdan na začátku srpna v Tichém údolí. Měl probíhat v hospodě U zvířátek. Nikoho ale nenapadlo, že při dobré zábavě, za zvuků harmoniky a houslí dojde k uzavření hospůdky přesně v deset večer a že budou s celou společností nuceni opustit lokalitu. Na okamžik se tam mihnul i IS bývalý zaměstnavatel Paul, který bydlel o pár domů vedle od hospody, ale IS měl nakropeno a nevěnoval mu pozornost. Měl nakoupeno pivama, ale i nějakejma panákama. Chodil neustále mezi vilou, kde bydleli a hospodou, která byla ani ne deset minut pěšky. Lidé také korzovali tam a zpět. Přišlo cirka třicet lidí v různých vlnách. Někdo zůstal déle a pořádně se zdunil, jiní neustáli úroveň zábavy a prchali chvíli po gratulaci oslavencům. Celého mejdanu se zúčastnila samozřejmě i Miriam, která se nosila střídavě u maminky a u tatínka v šátku. S přibývajícími pivy už jen u maminky. Rivka měla obavu, aby s ní IS někde neupadl. Padlo i dost djontů a Sallám dovalil i koks, což mírně nakoplo nejen IS, který si dal první lajničku, když šel přivítat Salláma na nádraží. To opravdu měnilo pohled na svět. Nestačilo se jen opít. Teď byl IS totálně nahoře a nezkrotný. Bavil se s celou partičkou, bavil partičku. Bavil se. Po zavíračce se na chvíli přesunuli k vile, kde IS bydlel. Necítili se ale super pohodlně, jelikož dělali dost bugr a Rivka je usměrňovala a taky neměli, co pít. Šli do nejbližší otevřené putiky, která byla bar v hotelu Alexandrie. Překvapivě zde našli i fotbálek, který chvíli mastili. Pili panáky, piva a šňupali záchodě. Byl tam Jelen, Jelenovo Míša, sympatická kočka s 121
prořízlou pusou , celá pěkně stavěná na pořádný čůráky. Pak tam bylo pár dalších lidí, kteří jeli posledním vlakem nebo busem do Prahy a jak jinak, Sallám. Byl to právě on, který byl jeden z mála opravdovejch kámošů IS. Držák. Nezkazil žádnou srandu a nebál se žádné píčoviny. Prostě masér. Podržel takovejch mejdanů, kde už chtěli lidi jít spát a on tomu dal šťávu, že spaní už nikoho ani nenapadlo. Tak tomu bylo i ten den. Po zavření baru v Alexandrii si nakoupili s Jedlenama nějaký piva na cestu a šli údolím k domu, kde bydlel IS. Vzali to kolem potoka, protože to byla větší prdel jít po tmě. Dali si lajnu a vošahávali Mku. Tý se to líbilo. Sice vobčas řekla: „Kluci, neblbněte,“ ale rozhodně ne dost důrazně. Jí moc nevadilo, že tam měla přítele. Byla taková veselá. V místě, kde byl mostek přes potok a všichni na něj zamířili se IS rozhodl, že proběhne potok brodem pro koně. Nápad mu vyšel na jedničku. Dokonce se mu při té srandě podařilo utrhnout si jednu ze sandálí od podrářky, takže mu visela na noze jenom za jeden pásek omotaný kolem kotníku. Ale neupadl. Byl zacákaný a nohy měl od bláta. Šli ještě kus podél potoka, až narazili na rozestavěnou budovu v modernistickém štýlu s velkýma voknama směrem do lesa. Stál z ní zatím jen betonový skelet. Stavba stála přes ulici od domu, kde spala Miriamka a Rivka. Všichni tam zamířili. IS nebyl moc při smyslech. Všichni se tam postupně vystřídali na Míše. K tomu koks. Druhý den si na nic z toho IS nepamatoval. Mírně mu něco připomněly sandály, které byly od bahna a jedna roztrhaná. Další vlaštovka s připomenutím byl Sallám, kterého přivezl v pondělí z Prahy Gábin. Cestou nabrali i IS a dali si ještě v autě lajničku. Život byl velká prdel. IS se ptal: „Salláme, a proč jedeš do Roztok?“ 122
„No ty vole, to bys nevěřil. Volali mi měšťáci z Roztok, že našli moji kreditku někde na zídce v Tichém údolí. To je asi tam u vás, že jo?“ „Jo, jo. A cos tam s ní dělal?“ „Jako s tou kartou. No hádej? Cpali sme si to pak do nosu. Eště, že to jsou pitomci a nic takovýho je nenapadne. Víš kde sídlí městská policie?“ „Jo. Jeď furt po hlavní Gábine, pak ti řeknu. Serpentýnama nahoru.“ „Tam to znám, tam bydlívala Tereza.“ Zareagoval Gábin, kterej byl slušně nakoplej. Dovezli Salláma na místo. Chvíli na něho čekali s napětím, zda nebude nějakej problém. Žádný se nekonal. Cajti si asi nevšimli zbytků koksu na kartě a nepřišlo jim vůbec divný, co tam asi tak ty karty mohly dělat. Svezli IS dolů do Ticháče za Rivkou. Ta když ho viděla, byla mírně v šoku, ale poněvadž měla taky hodně za sebou, jen o tom nemluvila, dokonce to ani IS nepřiznala, tak jen konstatovala kamsi mimo, aby to slyšelo všechno ostatní jen ne IS: „Když to jinak nejde, tak se nedá nic dělat.“ IS ale vyměk a místo, aby jel s klukama pařit do města, zůstal doma. To si mohl odpustit. Sfrklýho ho Rivka doma nechtěla a on nevěděl, jak se sebou naložit. Kluci jeli do Prahy. Zůstal tam sám s kojící matkou, která měla jiné starosti než IS. S takzvaným šestinedělím sice IS vyjebal už v pátém týdnu, asi protože ho dostatečně nebavilo, když mu to Rivka dělala nohama. Nebylo to špatný, ale kunda je kunda. IS se párkrát viděl s VR v hospodě a ten k němu měl proslovy o tom, že ženský jsou všechny stejný, jakžto to IS neviděl. VR tvrdil, že stejně jde hlavně o peníze. Někdy i o péro, ale prachy jsou víc. To IS nepřipouštěl. VR tvrdil, že když nebude domů 123
IS nosit dost peněz, Rivka si najde jinýho, bohatšího samce, který se lépe postará o její dítě. Že to tak má přiroda zařízeno a prostě to tak je. Ať to tak začne brát, jinak špatně dopadne. IS věděl, že Rivka není obyčejná žena. Hodně ji věřil a moc ji miloval. Stáli sobě po boku od nejtěžších začátků života. Odráželi se spolu od dna. Ze sklepa se raketovým zrychlením posunuli do luxusního bydlení kousek od Prahy v jedinečné lokalitě. Mezi tím si užili neskutečné stmelující příhody. Bylo jim spolu skvěle. Dítě to trochu změnilo, ale to bylo v cajku. Většinou se vídali s VR v MBSce. To byla hospoda na Vinohradech, kterou vlastnil jejich společný známý, kterého IS poznal v divadle v Celetné. Ostatně, tam poznal i VR a svou Lásku Rivku. V MBS se scházela partička kolem Máry, který měl nepopiratelné aristokratické kořeny. Byl typickým vůdčím typem a projevovalo se to mimo jiné tím, že režíroval divadelní představení divadelního spolku To divadlo v Celetné. IS ho poznal přes kámošku Káču ze školy, která se s ním jednou opila odpoledne na Letné a cestou v tramvaji málem došlo k líbačce. Mára byl dominantní a kdyby neztrácel čas v mládí drogami, mohl z něho v jeho věku, kolem čtyřicítky, být úspěšný a uznávaný režisér. Konzumace různých drog, ale především pika na něm byla dost znát. Byl roztěkaný a dost pil, aby zahnal blbý stavy. Káča s ním chodila od nepaměti. Měli dost volný vztah. Káča byla o dost mladší kalívala na ekonomce s týpkama jako byl IS až do rozbití. Vždycky říkala: „Mě z těch špeků klesá tlak, tak si musím dát panáka, aby se to zase srovnalo.“ Mára jinak vypadal jako obyčejný člověk, ale měl vysoce rozvinuté mimosmyslové komunikační schopnosti. IS měl taky vedoucí ambice. Na jednom ze zápasů ligy mistrů, na který se šel do MBSky podívat se odehrával zajímavý jiný svět v jeho hlavě. IS chtěl řídit zábavu a sledovat, co se kolem dělo. Byl si 124
sebou tak jistý, že se mu dokonce dařilo ovládat průběh utkání. Klidnou hlavou umožňoval, aby se přesunula představivost chlapů v hospodě na hřiště a herní akce dopadaly přesně podle jejich představ. Padaly góly. Hospoda řvala. IS byl vnitřně spokojený. Byl přesvědčený, že za to může on. Že kdyby neintervenoval klidnou silou, mimo jiné i do rozhodčích, tak by výsledek utkání vypadal úplně jinak. Jenže zápas skončil a IS v hlavě slyšel, jak ho Mára vyzývá, aby mu předal režisérskou taktovku. Ale IS to neudělal. Místo toho pokračoval v sólo jízdě posilněn špeky a pivem. Lidé se chvíli dobře bavili, ale pak zábava upadla. IS se pokusil oživit ji přilitím energie do prostoru ze sebe, ale vyvolalo to jen trapný vtip, který byl mimo mísu. Mára ho mentálně znovu, teď již tvrdě, osočil, aby se na to režírování vysral, že režisér je on a ať mu to předá. IS to nechápal. Nevěděl, jak mu to má předat. Jel dál. Stálo to za hovno. IS se jen vysiloval a vyčerpával a s dalším špekem se mu udělalo špatně a zábava pro něho skončila. Ležel na stole a nemohl se hýbat. Vše vnímal, ale byl tak mimo, že nemohl na nic reagovat. VR se na něho otočil: „Je ti dobře?“ IS s vypětím všech sil lehce zvedl hlavu, která stejně obličejem směřovala stále k desce stolu, a zamumlal potichu: „V poho.“ Nebylo mu dobře. Neposlouchal silnější a stihl ho za to trest. Když se asi po hodině oklepal, šel na poslední autobus do Dejvic, páč vlak mu ujel. Miriamka pěkně rostla dělal jim radost. IS si s ní začal povídat tak, že přiložil své čelo na její a posílal jí své myšlenky. Byl přesvědčen, že je schopná je přijímat. Posílal jí třeba to, co se dělo na večírku nebo v práci. Jaký měl den. Když se jí pak díval do očí, cítil, že mu rozumí. Jeho počínání vyplývalo z výzkumů, které říkaly, že dětský mozek je čtyřikrát více prokrvený, než mozek dospělého. Sice není dotvořený a je 125
menší, ale mnohem nabitější. Proto si byl jist, že jeho skouřenkovský a citlivý mozek může vysílat čelem myšlenky a Miriam je může zpracovávat. Posílal jí tak rovnou videa ze své paměti. A proč zrovna čelem? IS se totiž narodil obličejem. Ne jako normální děti, hlavičkou, ale on chtěl ten svět vidět a podle něho hrálo velkou roli to, co je první na světě. Sice nevěděl, jak informace a energie přijímají ti, kteří se narodili nožičkami nebo císařským řezem, ale to ho netrápilo. Když sledoval zápas ve fotbale, musel být absolutně klidný a vyrovnaný, aby neovlivňoval přímo zápas, ale nechal jen skrz sebe přenášet přání ostatních. Tím čelem přímo ovlivňoval dění na hřišti. Sám tomu moc nerozuměl. Dělal vše jen podle citu a z přesvědčení. Po prázdninách se začalo zase pracovat. Tedy začaly porady a naplánovaly se akce. Jedna z nich byla konference za účelem medializace digitálního vysílání. IS měl aspoň co dělat. Musel zabezbečit místnost, sehnat občerstvení, zkoordinovat rozeslání pozvánek a zajistit moderátora. Místnost nebyl problém. Nabízela se již vyzkoušená budova Automotoklubu, kde zel jistý reprezentační salónek. Občerstvení zajistila společnost se sídlem na stejné adrese a jako moderátor se nenabízel nikdo jiný než gumový Honza. Tedy teď v živé podobě. Komplikace nastaly, když měla Iris rozeslat pozvánky na akci. Onemocněla a zbylo to zase na IS. Ten si s tím nelámal hlavu a rozeslal všech 250 pozvánek. Nestyděl se a udělal si archivaci rozesílacího seznamu, aby kdyby náhodou mohl kontaktovat novináře a lidi z oblasti digitalizace. IS musel také zajistit videodokumentaci z konfernce. Vzal na místo nové kamery, postavil je na stojany a snímal celý běh událostí. 126
Začalo to asi takto: „Vítám vás zde, vážené dámy a vážení pánové! Především chci přivítat pana Duspivu, národního koordinátora pro digitální vysílání a dále...“ Takto se rozhovořil Honza. Nebyl k zastavení. Jen občas předal slovo jednomu z hostí, aby vyjádřil názor k diskutovanému tématu. Mluvilo se o všem a o ničem. Proč vlastně trvá digitalizace tak dlouho se nikdo nedozvěděl. Jen informace o tom, kdy a jak bude pokračovat. Kdy se vypne analogový signál a kde. Pak se mluvilo o licencích. Zase nic nového. Úplatky velkých televizí vzaly šanci těm, kteří chtěli podnikat zajímavě a přinášet lidem moderní televizi do života. „Tak, to by bylo pro dnešek všechno. Děkuji vám za pozornost!“ Ukončil konferenci Honza. IS zabalil kamery, dal si chlebíček, co zbyl z občerstvení a vyrazil do hnízda Hejmésu. IS ve volných chvílích doma hodně přemýšlel. Buď za střízliva nebo řádně skouřený. Většinou se skuřoval až večer. Málokdy, když byly děti ještě vzhůru. Ve skouřených stavech se mu stávalo, že komunikoval s mimozemskou inteligencí, civilizací. Nedokázal přesně určit o koho jde, dokonce se mu zdávalo, že jich je víc. Jedni byli hodní a jiní zase dost despotičtí. Komunikoval s nimi ve své mysli, jakoby se nechumelilo. Dokonce byl dost drzý. Když dostával úkoly odmlouval, když nesouhlasil s nějakou myšlenkou vzpupně se stavěl za své přesvědčení. S Rivkou čítával o indigových dětech, že jsou to jiné děti, které přicházejí na naši planetu, aby nám dělaly radost. Že jsou od malička hotové a že spíše než výchovu potřebují porozumění a oporu. Miriam se jim zdála taková indigová. Byla vnímavá a hodná. Citlivá a legrační. Chvílemi se zdála zachmuřelá a hodně přemýšlivá. Ve skouřenosti, když pak IS ulehal ke spánku, honilo se mu 127
hlavou tisíce myšlenek a ne a ne je zkrotit. IS byl přesvědčen, že příchozí mimozemšťané nás naučí létat. Také to posílal mentálním polem do širokého okolí, třeba když se mu zdálo, že se myšlenkově propojil se soudsedem, tak mu sliboval, že ho naučí létat. To se opakovalo i několik dní po sobě. Co bylo zvláštnější a co IS zahrál jakoby do autu, byla komunikace s maličkou Miriam. Když takhle vedle ní usínal, zdálo se mu, že si spolu povídají, respektive, že na něho její vnitřní hlas mluví. Když ale měl něco odpovědět, pocitově to měl říct nahlas nebo zašeptat, tak šeptem se mu mluvit nedařilo, a když promluvil nahlas, tak se Rivka ptala, co se děje. Většinou totiž promluvil, ikdyž ne příliš nahlas, tak promluvil dost burácejícím hlasem. Otázky to byly buď na obyčejné věci, anebo na politiku. IS odpověděl jen párkrát. Nevěděl co s Rivčinými reakcemi, a tak začal odpovídat jen v myšlenkách. Věřil, že se to k Miriam i tak donese. Něco ho varovalo, že se to k ní sice dostane, ale že nebude vědět, komu ten hlas patří, komu patří názory a myšlenky takto vyslané. Snažil se reagovat podle svého pocitu. Jednoho dne se zase v Praze přiopil a skouřil a motal se ze Žižkova na Masarykovo nádraží, kde měl naskočit na vlak. Poslední z Prahy. Vlak nejel. Přesunuli odjezdovou stanici na Hlavní nádraží. S tím IS nepočítal. Chvíli stál a čuměl. Cítil se pořádně háj. Rozmyslel se, jak s tím teď naložit a zamířil k východu z nádraží. Těsně před dvěma schůdky ho jakýsi sladký hlas nutkal, aby odhodil strach a na těch schodech prostě vzlétl. Cítil, že se mu to podaří. Nalívala se mu euforie v mžiku do hlavy a cítil se jako Superman s rukou vztyčenou k letu. Místo toho, aby se o to pokusil, neudělal nic. Sešel schody a šel se podívat v kolik mu jede tramvaj do Dejvic. Kdyby se o to aspoň pokusil, mohl zjistit, že to jde anebo by si rozbil kolena a jiné části těla, ale věděl by, jak na tom je. Takhle na tom byl 128
jako podle slov z jedné písničky Pragounionu: “Lidi nemůžou lítat, protože se bojej, že spadnou.“ Jindy zase šel IS celkem normálně nabuzenej z práce domů a potkal fakt pěknou ženskou, vysokou, se spoustou tašek s nákupama. Ikdyž ta žena vypadala trochu jako muž, měla takové rysy v obličeji, líbila se mu. Chtěl jí s taškami pomoci, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a jel domů za Miriam a Rivkou. Uchránil se tím možnému styku se zajímavou osobou, ale o ten zážitek si ochudil život. Dělal vše ve smyslu, že chce být a žít jen kvůli Miriam. Zapomínal na sebe, na své radosti a na jeho bedra začínaly padat pouze starosti. Práci měl na dobu určitou, a to do konce prosince. Nevěděl, co bude potom. Rýsovaly se sice nějaké pokusy o převedení digitální školy do komerční sféry a prodej vzdělávacího software, ale to byl hodně tenký led. IS si nijak neuvědomoval situaci. Že by měl hledat pomalu navazující práci. Na konci léta koupil domů osmi oktávové klávesy s kladívkovou klávesnicí, na které chtěl skládat hudbu a Rivce by se hodily k procvičování zpěvu. K prozpěvování. IS ji vlastně zpívat pořádně neslyšel. Osamocená mu nikdy nezazpívala. Když se potkali na prvním rande v Riegráčích, tak mu s kamarádkou zazpívala písničku Černé oči jděte spát. Asi ho chtěli zhypnotizovat. Možná jen byly nakalené. Pak ji IS slyšel zpívat na absolvenstkém koncertu hudební školy na Malé straně ve sboru deseti děvčat. A pak již jen na dvou koncertech, kde se byl podívat. Jednou v Obecním domě na nějakých sborech, tam nebyla Rivka ani vidět, ani slyšet. Jednou dokonce shlédl představení Fantom opery v Berlíně. Tam Rivku ani nepoznal. Klávesy skončily v rohu pokoje. Nehrálo se na ně a začaly se 129
na ně odkládat věci. Rivka měla spoustu práce s kojením. Doma bylo neuklizeno, jídlo kupoval IS a většinou i vařil. Teď ovšem již nesměl vařit s kořením, aby náhodou miminko nemělo něco špatně s bříškem z koření. IS se snažil namítat, že na co si miminko zvykne, tak to taky bude mít, ale byl jenom muž. A muž přece nemůže rozumět těm maličkým zázrakům. Od toho je tu žena. Muž má domů nosit prachy a nestarat se o to, ce se doma děje přes den. Natož v noci. Jak přijde z práce, má si jít pohrát s miminkem. To je jasný. Nemá nárok ani na pěknou přivítanou od manželky, ženy, nebo s kým to žije a miminko vychovává. V noci svítili v místnosti, kde měli postel modrou UV zářivkou, která zároveň lákala a zabíjela komáry. Jakmile se odbyla hodina křiku malé Miriam od sedmi do osmi, bylo ticho a klid. Spala v pohodě. Občas se nechala nakojit. Rivka lítala z kuchně do pokoje s postelí často, hned každého zvuku se lekala a chodila se dívat, zda miminko je v pohodě. Tahala s sebou IS, který v klidu něco četl, ale zvedla ho jen málokdy. IS zastával názor, který mu mimojiné přednesla Rivka, a to, že když miminko spí, tak se jen tak nevzbudí. Rivka měla strach, aby Miriam nespadla z postele. Rivka měla vůbec dost strach. Když se IS snažil přijít na to z čeho, nepřišel na nic. Jeden večer IS přemluvil Rivku, ať vyzkoušejí postýlku. Položili Miriam již spící do postýlky. Šli vedle do kuchyně. Asi za deset minut se strhl obrovský křik. Miriam se tam evidentně nelíbilo. Musela ven na postel. Postýlka i přesto, že se neosvědčila zůstala v pokoji s postelí ještě několik týdnů, než byla rozmontována. Trvalo to proto, že IS s Rivkou neměli odvahu ji rozmontovat a obhajovat život bez postýlky před návštěvami. IS měl chuť na sex. Udělal návrh Rivce objetím. Odtáhla se. Že prý musí ještě dožehlit a pustit myčku nádobí a pak. Že má IS 130
počkat. Občas ho nebavilo, že byl pro ni vždy na posledním místě za dítětem a prací. Občas se mu taky zdálo, že se jí to s ním vlastně nelíbí. Že to dělá jen, že musí. Líbilo se jí to tak jednou z deseti souloží, odhadoval IS. Návštěvami se to u IS zrovna netrhlo. Jeho bratr se třeba na Miriam přijel podívat až asi po měsíci a půl. Sem tam někdo přijel. IS se cítil docela osaměle. Miriamka byla rozkošná. Pomalu jí narůstaly vlasy. IS napadlo, že by ho zajímalo, jak rychle, respektive jak vnímají miminka čas. Začal od té doby Miriam hodně sledovat. Všímal si, jak reaguje na vzruchy a podněty. Hodně rád se jí díval do očí, které byly nejdřív černé, pak krátce přešly do modré a ustálily se na hnědé barvě. Taky ho napadlo, že si budou vyměňovat myšlenky telepaticky, a to čelem. Občas si k ní přilehl nebo si jinak přiložil její čelo na své a myslel na to, co prožil a posílal jí touto cestou třeba vzpomínková videa. Měl pocit, že ho Miriam vnímá. Začal jí tak posílat i videa. Co prožil jí promítal myšlenkami do hlavičky. Když přišel IS z nějaké kalby, byl moc roztomilý, když si lehl vedle Miriamky a nebo když ležela na něm. Ikdyž bříšku sliboval, že přestane kouřit a jednou dokonce i pít, tak to nedodržel. Měl za to výměnou získat bezstarostný život v přepychu a spokojenosti. Jen ty podmínky, které nebyl schopen dodržet.
131
IS nosil domů slušné peníze, a tak se s Rivkou zmohli na novou ledničku, rychlovarnou konvici, mixer a IS si dopřál elektrické piáno, po kterém snil, aby mohl skládat hudbu. Myslel si, že se bude hodit i Rivce, aby si mohla občas zazpívat. V práci se dokončovaly projekty. Proběhla úspěšně pilotáž projektu Digitální škola, ačkoli IT služby zajištěné IS nebyly kompletní a nakonec chyběl záznam celé akce, za což byl IS bit. Jednoho dne dostal IS úkol, aby zkontroloval rozpočet Digitalizace, jestli je vše v pořádku. Zjistil, že není. Šífa se seknul při výpočtech peněz na výplaty zaměstnanců. Byl to ale chlap a postavil se k tomu čelem. Vzdal se odměny za práci, jen aby mohl dál platit IS výplatu. Pak přišly tlaky od tetek, kterým se nezdálo, kolik peněz dostává VR za řízení již dokončeného projektu, kde zbývala pouze medializace. Začaly se s ním hádat a házet na sebe špínu přes různé emaily a některé i přes IS. Není nic horšího, než když jde o peníze. Ke konci listopadu řekl Šífa IS:“Měl bys mít jasno, co budeš dělat, až to tady skončí.“ To IS neměl. Jakoby spoléhal stále na vyšší moc, která mu pomůže. Šífa pokračoval:“Bejt tebou, pomůžu tetkám s dokončením projektů a monitorovací zprávou. Mezitím tě vezmu podívat se na audit a třeba se nám budeš hodit do týmu, nebo z toho bude něco jiného.“ IS si ani po takto dobře myšlených radách jasno neudělal. Dál jezdil s Miriamkou v kočárku jako pomatenec, téměř s ní sjížděl schody po zábradlí a radoval se z procházek s Rivkou. Kočárek dostali od kamaráda, téměř nepoužitý a také ho téměř nepoužili. Když přišel čas, poslali ho dál, do jiných dobrých 132
rukou. IS nevěděl, co bude dělat. Myslel, že mu to nějak projde. Měl ze soužití s Rivkou pocit, že snad ani nebude muset makat. Že se budou spolu milovat a že v takové lásce peníze nebudou zapotřebí. Možná by to tak bylo, ale IS nepřestal kalit a kouřit. IS začal pociťovat, že když přišel domů, tak najednou byl jeden s Rivkou. Rivka něco dělala v kuchyni a IS si hrál s Miriamkou. Neměl ani potřebu chodit na záchod a někdy ani nejedl. Později si toho ale začal všímat a zbytečně to řešit. Tím se začal bát, ačkoli s příchodem Miriam se strachu úplně zbavil. Dokonce ho to zbavilo závratí. To stále neřešilo, že IS vůbec nevěděl, co bude dělat. Bavilo ho skládat hudbu. Do práce nikdy nechodil s odhodláním a netěšil se jí. Úklady práce byl schopen rozdejchat, ale někdy ho to dost vyčerpávalo a byl pak doma vysílený, unavený a nepříjemný. Jednou se na IS obrátil vnitřní hlas a ptal se ho, co chce s Miriam dělat. IS mu odpověděl, že se na ní chce dívat jak roste. Špatná odpověď! Měl říct že jí chce žít. Obraz je přece jen pomíjivý. Taky se obrazem lze těžko těšit do nekonečna. Když IS přemýšlel, jak byla Miriam ještě v bříšku, přál si nic nemuset dělat, všechno mít zadarmo. Tak trochu zapomněl na věci, které ho baví a těší. Třeba hra na bicí, jízda autem, létání, poznávání cizích krajů, kecání s kámošema a jiné věci, které si vlastně zakázal, protože chtěl nemuset dělat nic. Vyplivlo ho to do nihilismu. Jakmile se z něho snažil vymanit, nelíbilo se to Miriamce. Rivka prozměnu chtěla, aby něco dělal, živil je a byl správným tátou. Jenže, když Rivka řekla IS, aby o sobě něco řekl Miriamce, IS si z toho zase dělal prdel a řekl jen: „Táta je skouřenka.“ 133
Přišlo mu to velmi vtipné, ale pro pozdější vývoj to mělo nedozírné následky. Začalo se mu stávat, že jenom pomyslel na to, že by si dal špeka, v tu ránu byl zhulenej jak taška. Mohlo to být jedině tím, že žil v jiné realitě. Napůl ve své, ale zároveň se snažil zůstat i v té všeobecné, která byla tvořena předevšímjeho matkou, od které se mu nedařilo definitivně oddělit. Její realita byla plná omezení, komplikací a nemocí. IS to věděl, ale neuměl se utrhnout úplně. Chtěl totiž mít matku také v srdci. Měl ji tuze rád i přes všechny její strachy. Ono to tak prostě asi nejde. Člověk si musí umět vybrat. Život v pohodě nebo ve stresu? Strach nebo víra a láska? Vysvětlení je jednoduché. Totiž, když se budete bát, že vás někdo okrade a budete na to ustavičně myslet, tak tu myšlenku na sebe přivoláváte, a pak je pravděpodobnější, že se to stane. Stejně to funguje s čímkoliv jiným. Myslíte na to, že chcete mít víc peněz, svět se postará, aby to tak bylo. Na co myslíme, to přitahujeme. Pokud na to myslíme čistě pozitivně a vžijeme se do toho, pak je půl hotovo. Začnou se nám otevírat nové možnosti, vůči kterým bychom neměli zůstávat chladnými. Cokoliv se dá změnit. Stačí sobě a své mysli věřit. IS se vracíval z práce s plnou hlavou starostí a vyčerpán tím, jak se snažil všechny lidi kolem sebe změnit k lepšímu. Celkem se mu to dařilo. Porady probíhaly hladšeji, lidé se nehádali a i bez jasného vedení se byli schopni dohodnout na dalším postupu. IS to ale stálo mnoho sil, které mu nezbývaly na doma. Přišel domů a byla mu svěřena dcerka, aby se jí věnoval. Přiložil ji čelo k čelíčku a posílal obrazy svého života do její nezkažené mysli. Miloval ji, miloval děti pro jejich čistotu. On sám nebyl kdejak svatý, pil, kouřil a měl rád sex, ale jinak byl proti korupci, krádežím a násilí, jak jen to bylo možné. Je 134
pravda, že jednoho dne, když vybíral dodavatele na realizaci části projektu, kde byly zapotřebí počítače a řešení problému s tím spojené, obrátil se na blízkého člena rodiny. A že mu pár laskavostí dlužil, nebál se sáhnout hluboko do rozpočtu a vyrvat pro něho maximum. To maximum znamenalo, že mu dal o čtyři tisíce víc za službu, než musel. Tím se vlastně postavil na stranu korupčníků, čehož litoval, ale nepřestal považovat korupci za špatnou. Tato část projektu nakonec ještě ke všemu úplně nedopadla a IS z toho měl průser. Od té doby se snažil nezačínat si obchodně nic se svou rodinou. IS věřil tomu, že čím víc toho budou děti o nás velkých vědět, tím lépe se s námi budou sžívat. Také věřil, že když se jim narodilo to „indigové“ dítě, jak novou generaci pojmenovávali v novinách, tak že je zvláštní, nadanější, šikovnější a třeba že je odmalička vědomí a ví o světě, ne jako se věřilo doposud, že dítě porodem zapomene vše co si pamatovalo. IS věřil, že to v Miriamce zůstalo, tak aby s tím v budoucnu mohla snadno pracovat. Také jí přisuzoval schopnost vybrat jakoukoliv informaci ze své DNA. DNA si představoval jako objemově bezedný harddisk, kam se ukládá veškeré poznání, které předci získají a všechny ostatní informace o jejich životě. Usuzoval tak proto, že se dočetl, že v maličkaté části DNA jsou obsaženy terabyty dat. S Miriam si hrával rád, ale jednoho dne se dostal do slepé uličky. Nevěděl, jak ji zabavit. Nemohl na nic přijít a začal si zoufat. Pak začal vyšilovat a řekl Miriamce, že mu musí radit, co má dělat, když ho nic nenapadá. Od té doby ho v podstatě začala ta malá a šikovná holčička buzerovat. Vracela mu jeho energii a bylo to pro něho hodně nepříjemné a jak rostla, stávalo se to pro něho větším a větším peklem. Asi po čtyřech letech se mu povedlo jí vysvětlit, že to tak nejde, že on musí vědět a on musí vymýšlet šprťouchlata. 135
S vkládáním informací do Miriam, když byla ještě v bříšku, IS nijak neotálel a s bříškem si dost povídal. Říkal do něho, že se k sobě lidé chovají špatně, lžou si a snaží se na sobě vydělat. A ti, kteří jsou většinou nejbohatší, vydělávají na těch, kteří by peníze potřebovali. Pak mají tolik peněz, že mohou ovládat ostatní a brát život jako počítačovou hru. Třeba o stavbě města. IS občas zašel při vysvětlování i do ekonomických teorií a říkal do bříška následující: „Většina korporací pracuje na bázi zisku. Zisk je pro ně základem, posláním, ale ne jediným. Firmy totiž mají především plnit sociální funkci, a to je péče o své zaměstnance, ale i o životní prostředí, sociálně slabé spoluobčany a jiné znevýhodněné lidi.“ IS se hnusilo nadměrné hromadění zisků spjaté s drancováním planety. S tím především. Ždímání lidských zdrojů je poměrně běžná praxe, ale když někdo saje své bohatství z útrob planety a dále ho účině nepřerozděluje a jen rozšiřuje své impérium, které je založeno na nerostných bohatsvích, které defakto nepatří nikomu. Z pohledu amerických indiánů nelze vlastnit pozemek, půdu. My na něco takového těžko přistupujeme. Většinou nevnímáme planetu jako živý organizmus. Je pro nás pouze prostředkem k dosažení bohatství. Málokdo ji má v srdci tak, že dokáže naslouchat jejím opravdovým potřebám. Planeta má samozřejmě také potřeby. Představte si, že že jste nekuřák, který poskytne ubytování své rodině ve svém domě, jako závazek, který slíbil na smrtelné posteli svému otci. Zbytek rodiny, ale kouří a postupem času se Váš dům promění na mlžnou zónu. Vy se nedokážete proti zbytku rodiny postavit, aniž byste je nemusel vystěhovat. Tolerujete je. Ale jejich kouření zasahuje do Vašeho života natolik, že prostředí v domě se mění tak, že se Vám to nelíbí. Co s tím uděláte? Začnete 136
dělat rodině úklady? Je to jedna z možností. Upřímně je podle mě lepší věc vykomunikovat a vykázat kuřáky do určitých částí domu nebo jen na balkony. Ale oni jsou ve většině. A nezabere domluva. Odstěhujete se? Může se planeta odstěhovat? I s tou komunikací to má planeta špatné. Zvláště když ti kteří jí rozumí nemají peněžní sílu na provedení změn, jako je třeba Dalajláma. Pak jsou tu také lidé, kteří tvrdí že rozumí a dokonce v myslích lidí vystupují jako zástupci Boha, budiž pochválen. Tito, jako je papež, většinou zapomínají na Bohyni, kteroužto může znázorňovat třeba planeta. A přenášejí do lidí pouze jejich domnělé slyšení z nebes. Ale dnes může těžko být prokázáno, že hlas se kterým komunikuje papež je hlas celého vesmíru, životadárné síly, která vesmír stvořila. Jen málokdo dnes koná tak, aby byla zachována rovnováha systému. Jde o zisky. Vlastní prospěch. Ne že by to tak nebylo, ale vše má své meze. Když se s bříškem bavil IS pod vlivem marihuany, promítal do něho i své vize, tušení velkých změn a přírodních katastrof, které viděl v budoucnosti. Planeta se bude bránit. „Měli bychom se jí snažit pomáhat. Konat pro její dobro. Přibližovat se jí a pradávnému způsobu života.“ Tak to IS sdělil plodu, malému tvorečku, ze kterého se vyklubala Miriamka. Po jejím narození jí do smíchu nebylo. Ani moc neplakala. Jen asi hodinu večer, ve stejný čas. IS se snažil přijít na to, proč pláče. Všichni včetně lékařů tvrdili, že jde o vývoj střev, která si zvykají na příjem potravy. Proč ale pláče jen hodinu večer? IS tomu nevěřil. Vysvětloval si to jako pravidelné vnikání sil vytvářených společností do malého dítěte. Snahu o ovlivnění jejího přirozeného poslání a manipulaci s její budoucností. IS si pohrál se slovy a z roztomilosti malé Miriamky jí začal říkat Médídě. Byla to zkomolenina slova medvídě a mé dítě. 137
Později si k tomu domyslil i druhý význam, který nebyl primární a zamýšlený, ale odvozený z anglického slova deed. A k tomu si ho IS ještě špatně přeložil. Myslel si, že jde o dědictví. A tak, jelikož jeho otec toužil mít dceru, viděl to tak, že dceru podědil. Byl to ale holý nesmysl, protože deed znamená skutek. To mu došlo o něco později. Můj skutek. Trochu sobecké. Ale pocity při milování s Rivkou byly téměř nepopsatelné. IS cítil, jak se ztrácí pravá polovina jeho těla a je nahrazována jinou přicházející energií z nezjištného zdroje. To bylo přitom, když se IS s Rivkou miloval tak, že se snažil cítit jako žena. Pak se Rivka logicky a energeticky stávala zdrojem mužství, i dělala pohyby podobné přirážení muže do vagíny penisem. IS si toho byl dobře vědom. Podstatě nerozuměl. Zajímalo ho to. Snažil se o tom s Rivkou bavit, ale ona ho vždy zazdila, že je blázen. IS si byl jist, že mu něco tají. Rivka mu nakládala na hrb paranoiu. Neměl to s ní lehké. Sama málokdy začala mluvit. Byl to typ ženy vysněné většinou mužské populace. Taková, která moc nemluví. IS to někdy vadilo. Když se spolu skouřili, tak se dokázali bavit v pohodě. Jenže Rivka v těhotenství, ani když kojila hulit nechtěla. IS nebyl nijak proti poslat trochu THC do mlíčka dětem. Ale nestalo se. Jestli ano, tak jednou. Dvakrát. Maličko. V půlce prázdnin přišel za IS Kristus v nejlepších letech a sdělil mu, že v srpnu odjíždí na Balkán na Rainbow festival a že ho nemáme postrádat. IS informaci přijal, ale nezapsal ji a nějak si s ní hlavu nedělal. Když na konci srpna přišli za ním manažerské špičky, věděl píču. Prostě si to vykouřil a vychlastal z hlavy. To, že je Kristus někde na fesťáku a že o tom dával vědět úplně zapomněl. Zazdil ho. Kristus byl pohaněn a vyloučen z kolektivu. Když se týden na to vrátil, vysvětlil celou situaci a i IS mu musel dát za pravdu. Již ale byl 138
za blbce IS a dokonce za zrádce a chamtivce. S tím se nedalo nic dělat. IS trochu Krista s dlouhýma vlasama neměl rád, protože dost sliboval, neplnil termíny a sváděl to na kraviny. Třeba že mu nepřišel mejl. Taky byl IS k uvytržení, když viděl Krista žvejkat japonskou směs, zapíjet jí kolou a mluvit o anarchismu pro dobro světa. Nezazdil Krista úmyslně, ale jeho podvědomí tak možná pracovalo. S nemalým nervovým vypětím se jednoho pozdního zářijového dne tým Digitální školy rozdělil, aby mohl provést pilotní provoz projektu. IS s jedním kolegou jeli do nemocnice v Motole, kde měli hodinu na to, aby připravili stojan s kamerou a počítač. Pacient byl přiveden něco po osmé. Byl to šestnáctiletý hoch. Vysoký. Prý hrál basketbal. Neměl vlasy. Slezly mu po chemoterapiích. Až na trochu strachu, kterému se nebylo co divit, se choval přirozeně. Pozdním příchodem propásl začátek výuky. Výhodou bylo to, že měli projektoví pracovníci dost času prověřit spojení mezi Prahou a Ostravou, kde byl vlasatý Kristus s partičkou dredařů, kteří točili o Digitální škole dokument a chystali kameru s notebookem ve škole. Vše šlapalo jak mělo. Ikdyž při večerní zkoušce se naskytly problémy, které se podařilo odstranit snížením hlasitosti snímacího mikrofonu, který vytvářel zpětnou vazbu a rozhoukával ve spojení mezi Prahou a Ostravou houkačku. Po první vyučovací hodině, která proběhla v klidu a vyučování i za pomoci doprovodných dokumentů zasílaných výukovým softwarem se zdálo být přijímáno pacientem velice dobře. Po krátké přestávce si kamarádi ze třídy chvíli popovídali přes online kameru. Následovala další hodina, tentokrát biologie doprovázená slajdy s buněčnou strukturou. Celý přenos zaznamenávaly i kamery reportérů ČT. Po několika týdnech byl projekt představen s komentářem VR, 139
jako velmi úspěšný. Po odvysílání v televizi se sešla parta projektového týmu, až na dodavatele softwaru, kterým IS dal pozdě zprávu, v Unijazzu. Řádně to zapili. IS nebyl bezchybný. Cosi se v něm pralo. Ze zkušeností, kterých nabyl ve světě byl velice tolerantní člověk, ale když přišlo na spory, většinou se stahoval do ústraní. Nebojoval. V Hejmésu tomu bylo jinak. Jaksi podvědomě se snažil urvat co nejvíc pro sebe a svou rodinu. Ikdyž ho k tomu vedly ideály. Jenže i básníci přicházejí o ně. A tak přišel i IS. Sbírál údaje, které by mohly dostat Murínu do kriminálu za zneužívání dotací. Nikomu o tom neřekl. Kumpáni z Digi ho začali nenávidět, protože tím, že hral s Murínou a pomáhal jí, začalo se štěstí přiklánět na stranu která se jim nelíbila. Z ničeho nic došly peníze na výplaty tím, že se Šífa překouknul při rozpočtování. IS si s odstupem času uvědomil, že se mu o tom jednou zdálo. Šífa byl férovej chlap a udělal všechno pro to, aby nemusel krátit plat IS. O plat ale přišel VR, který to nesl velice těžko, ikdyž měl ještě jednu slušně placenou práci. Hádal se emailem s manažerem PKMC a to dost ostře. Snažil se, aby to viděl i IS, kterému zasílal kopie pošty. Chtěl, aby za to cítil vinu. IS přišel jednou za Šífou a ten mu řekl jako zkušený kouč: „Do 22. listopadu musíš mít jasno, co budeš dělat potom, co skončí smlouva v Hejmésu.“ IS nebyl schopen směřovat kariéru. Byl úplně nasračky. Mohly za to večírky, ale taky dost jeho experimenty v posteli s odtělňováním a podobné nesmysly. Jeden z IS snů byl ten, že bude píchat šikovný bohatý ženský a bude mít život very easy. Když měl tu šanci, neudělal to. Nevěřil si na to dost. Měl chuť, 140
chtělo se mu, ale nevěděl jak na to. Tím jeho snahy končily. Bál se neúspěchu. Jakmile slyšel od ženy odmítavý postoj, odstupoval od jakýchkoliv dalších návrhů. Tím si vybudoval pasivní postoj a život ho svým způsobem přestal bavit, protože jiné ženy nepotkával. Jednou se mu stalo, že mu již v posteli řekla jedna holka třikrát ne, tak se zvednul a šel jinam. Jeho velkým snem bylo, aby k němu přicházely krásné ženy a chtěly se s ním líbat a milovat. Aby ho zvaly na večírky. Aby ho zvaly do ložnic a milovaly se s ním. Neztrácely zbytečně slova. IS se chtěl s nimi milovat v loži, v přírodě, v autě. Tak jak to dělal s jednou z jeho lásek, když byl mladý. Miloval vdanou ženu a bavilo ho dělat jí potěšení fyzické rozkoše. Miloval ji. Chodili spolu za ruce. Byly jim příjemné dotyky. Milovali se. Byli spolu rádi nazí. Milovali se na zemi, v trávě při venčení psa. Dělali to v autě. V lese. IS miloval její touhu po milování, sexu. Byla žhavá a chtěla to, kdykoliv se viděli. IS nemusel nic řešit. Věděl, že jim jde spolu o pěkný prožitek sexu. Ale IS to měl spojené. Sex bez milování pro něj nebyl. Ona si užívala jeho mládí a s potěšením přijímala jeho roztoky. IS se pak odstěhoval do Prahy a přestali se vídat. Byla ho jednou navštívit. Prošli se Prahou. Čirou náhodou ho potkala nějaká spolužačka a možná tato historka z něho udělala proutníka pro celou VŠE. Po čase se dozvídal různé jiné pomluvy, které si na něho holky, co potkával v bufetu a hospodách vymýšlely. Asi proto, že po nich hodil okem, ve kterém měl touhu si s nimi užívat milování, ale nechával to na nich, jestli budou opětovat touhu. Vždycky toužil s dívkou, která se mu líbila tančit, a při konverzaci se s ní začít líbat. Jen tak za běhu okolností v hospodě to neuměl. Ani když byl úplně našrot ani mezi tím. Styděl se a moc si nevěřil. Neuměl vystihnout tu pravou chvíli. Většinou si nějakou pěknou slečnu vyhlídl a snažil se ji zaujmout aneboo, když byl opilý rovnou se na ní vrhal s 141
prosbou o tanec a byl odmítán. Tak se o to přestal snažit, zahořkl. Tím přišel o všechno, čím se baví normální lidé. IS nějak nechápal potřebu vydělávat si pěníze. Neměl je jako potřebu. Vždy je dostával za úsměv a trochu společnosti. Neměl problém. Jen si teď zvykl na vyšší příjem. Nedocházelo mu, že od 1. ledna nemá práci, a tím ani za co živit rodinu. Pořád doufal, že to nějak dopadne. Tahle víra v něm téměř neutuchala. Když na to přišlo ani netušil, co by chtěl dál v životě dělat. Nejradši by trávil život v posteli, miloval se a za to dostával peníze. Ostatní věci, které musel pro peníze dělat se mu zdály podivné. Byl v práci nespokojený. Musel sedět v kanceláři osm hodin, ale práce měl tak na hodiny dvě. Mohl vymýšlet nové projekty, ale když se o to snažil, moc mu to nešlo. Neuměl se zabavit plkáním a jinak než hraním her na počítači také ne. Když za ním jednou přišla Rivka do kanceláře chtěl se tam s ní pomilovat. Jí to ale přišlo příliš riskantní. Tak si jednoho dne aspoň vyhonil. Bylo mu 29 a neměl se za co stydět. Jednou si dal v kanclu i jointa. Drzounek jeden. Za zdí v jiném kanclu jednoho z největších kibiců a velkého kámoše Václava Klause. Náhoda to chtěla. Ale kdepak náhoda. To místo mu zařídil jeho otec. Léta byl sice na jiném světě, ale o to se lépe o IS mohl starat z jiné dimenze. IS se postupně dozvěděl, že v budově, ve které pracuje sídlí firmy jednoho velmi vlivného a bohatého muže, který kdysi využíval služby informatičně komunikační firmy otce IS. Alespoň se to tak IS zdálo, ale realita jeho otce byla možná úplně jiná. Prostě se dobře bavil se správnými lidmi a kolem něj se budovala práce. Nebo to bylo ještě jinak? IS viděl ve všem konspirace. Nenáviděl Bushe mladšího, za to, že nechal spadnout dvojčata na Manhattanu. Byl přesvědčen, že si to objednal, aby mohl napadnout další státy. Nenáviděl lidi, kteří brali život jako hru a 142
byli pyšní na to, že jsou velcí kluci, kteří mají opravdové zbraně. Nenáviděl krev a nenáviděl nenávist. Nějak se podařilo ukončit projekty a pozvolna dosednout s letadlem Hejmés v.o.s. na zem. Provázelo to notné debaty a potyčky mezi různými lidmi. Někteří nedostali, co čekali, ale mezi nimi naštěstí IS nebyl. IS se začínal zdát jeho život stereotipním, a to nechutně. Přišel z práce domů, pohrál si s dcerou. Pak se chtěl pomilovat se ženou, ale ta nechtěla, protože musela žehlit. Vzdělávat se nevěděl v jakém oboru. Nic ho nebavilo. Hrál si nějakou hru na počítači. Nejvíc ho chytla hra Seal of Evil. Byla z čínské produkce a bylo to skupinové RPG založené na původních mýtech, kde se dcera válečníka snažila zachránit jeho život nalezením kamenů, které jí k tomu dopomohou a navrátí předčasně ztracený život jejímu otci. Jednoho večera při hraní skupinu IS obklopila nesčetná horda nepřátelských lišek. Bojoval s nimi meči a kouzly. Znenadání se venku na zahradě strhl boj pudla paní domací s pitbulem souseda. IS cítil, jak se energie z počítače, respektive které byly v něm přelily do blízkého světa. Měl z toho husí kůži. Pudl z toho vyšel s prokousnutým uchem. IS jednou ležel, krátce po narození Miriam v posteli přichystaný na spánek. Začal se halit do jakéhosi modrého oparu a něco s ním začalo komunikovat. Neuměl tomu odpovídat. Nemohl trefit správný hlas. Jednou něco řekl, ale nebyl zvyklý mluvit sám se sebou, natož s něčím, co neznal. Byl z toho mimo. Začala se mu otevírat jiná realita, která musí býti žita, jinak s ní nelze vyjít. IS si přál mít život tak snadný, že nebude muset pracovat a bude si jen užívat. Jednou se ho to 143
něco zeptalo, co chce jako odměnu. IS chtěl sex. Ale vlastně myslel milování, lásku, život. Mohl začít za svá kouzla, kterými byl dobře známý, svými mentálními machinacemi, dostávat peníze. Ale IS za to chtěl sex. Kdykoliv, kdekoliv. Tím se slušně proklel. Začal na ulicích, v tramvaji, vlaku, metru potkávat lidi co to chtěli. IS to v nich viděl, ale nevědl, jak si o to říct, jak to začít dělat, a tak z toho zase nic neměl. Neuvědomoval si, že realita, kterou žije může být jen jeho. Na všechny kolem sebe myslel, že existují. Začal se děsit faktu, že při cestě vlakem z Prahy do Roztok neslyšel jiné hlasy než své ženy a dcery. Začal se tomu bránit, ikdyž to měl spíš uvítat. Přestal žít a začal příliš přemýšlet. S potěšením koupil na podzim elektrické klávesy. Nikdo na ně nehrál. Stala se z nich polička na odkládání věcí. Přišel pomalu advent. IS Miriamce ukazoval na obrázcích zvířátka a dělal si legraci tím, že pletl to jak dělají. Třeba o koze tvrdil, že dělá bú. Testoval reakce dítěte, které již předtím dostalo správnou informaci. Stejně ji tím pletl. Končily se projekty a práce. IS stále nevěděl, co bude dělat po Vánocích. Asi deset dní před Vánoci přišla IS maminka s nápadem, že by se mohli s Rivkou vzít, aby ušetřili na daních. IS to přijal jako legrační výzvu. V pondělí objednal svatební obřad na pátek v roztockém zámku. Pozval rodinu a kamarády. Zarezervoval nejbližší restauraci. Pro trochu originality se rozhodli s Rivkou využít jako hudbu jejího quasiotčíma, který se pyšnil tím, že umí hrát, jazzovat na klávesy. V pátek ráno se u nich doma sešla rodina. Proběhnul panák a hurá na zámek. Rivka měla na sobě hnědé šaty, vlasy upravené profesionálkou a velice jí to slušela. Byl to její šťastný den. IS to měl celkem 144
na salámu. Bral to jako důvod k oslavě. Ne jako zásadní životní přelom. Toužil po pravé židovské svatbě. Tohle mu přišlo jaksi odbyté. Byla to však legrace. Na zámek dorazili těsně před obřadem. Proběhla rychlá fota v salonku. IS zaváhal při výběru svědky. Měl domluveného jako svědka VR, ale proti očekávání se objevil Fakáč. IS srdce v tu chvíli zachtělo jako svědka jeho, ale nechal se přebít mozkem a hlavně tím, že to měl naplánováno jinak. Neposlechl svůj vnitřní hlas. Jeho svědkem byl VR a Rivky kadeřnice Míša. Quasiotčím spustil a za veselých tónů vstoupili do obřadního sálu. Došli před stůl, možná to býval kdysi oltář. Pomocnice paní starostky z Roztok, která je oddávala musela upozornit hudbu, aby přestala hrát: „Pane Hudba, prosím přestaňte!“ Starostka cosi povídala, taky něco o tom, že si lidé mohou udělat ze života peklo nebo ráj. IS měl na sobě převázaný šátek, v němž si vrněla malá Miriamka a trhala lístky kytičky z klopy. Barevně oranžovo červeno hnědý šátek ladil s jeho oblekem a žlutooranžovou košilí. Když došlo na otázku: „Berete si zde přítomného....“, Rivka odvětila: „Ano.“ Stejně se ptala i IS, který se v tu chvíli snažil ihned odpovědět své připravené: „Ano.“ Cítil, ale že jeho hlas mohl být slyšel tak k Miriamce. Byl nervózní a nejistý. Miriamka dotrhala poslední lístky kytičky nad podpisovým archem sňatku manželského. Hudba začala hrát a všichni jim chodili gratulovat. Nejvtipnější byl kámoš Racek, který zapomněl dát kytku Rivce a dal ji IS. To všechny rozesmálo. Odešli ze zámku na slavnostní hostinu do balkánské restaurace přes silnici. IS byl pořád nějak nesvůj. S Rivkou si vyměnili první lžíce polévky. Všichni je sledovali a měli z nich radost. Zábava se dařilo. Netančilo se. Kámoši se zhulili. Moc se nechlastalo. Jídlo bylo netradiční a velice chutné. Kolem desáté 145
se svatebčané rozešli. IS pozval kámoše domů. Rivka šla již po osmé hodině s Miriamkou spát. V kuchyni seděli Fakáč, VR, Fáca a Gombina. Při hovoru jen tak mimo řečí pomysleli na jistého člověka a ten v tu chvíli zavolal Gábině. Něco jako vyvolávání duchů. Kámoši odjeli. IS se o svatební noci o sex ani nepokusil. Rivka byla utahaná a on toho měl taky dost. Netušil, jak moc to může ovlivnit jeho život. Bylo ráno, jako každé jiné. Rivka již byla vzhůru. IS bylo blbě. Ne nijak strašně, ale přece. Vánoce byly pěkné, ikdyž IS je slavit nechtěl. Slavili trochu i Chanuku. Přes rok slavili pátky, jako narození Miriamky a Rivka zapalovala svíce na okně, když se IS vracel v pátek z práce. Žili krásně. Žili v lásce. Byli k sobě milí, jemní a upřímní. Neznali mezi sebou lež. Žili v čistotě a rádi se milovali, když to šlo. IS měl našetřené nějaké peníze. Asi dva týdny před svatbou dostal IS nabídku stát se ředitelem Hejmésu. Odmítl. Nedokázal přijmout takovou zodpovědnost a cosi mu říkalo, že jeho plán byl jiný a ne se špinit. V lednu ho žádal manažer PKMC, aby aspoň napsal monitorovací zprávy za padesát litrů. V tu chvíli řekl IS, že ani to psát nebude. Jeho rozhodnutí ho v tu chvíli rozplakalo. Začínal cítit bezvýchodnost a zoufalost situace. Nevěděl, jak dál. Šífa ho pozval k jednomu auditu. Sbíral informace a zúčastnil se i malého brainstormingu, jak s informacemi naložit. Celkem zajímavá zkušenost. Pak přijel IS kamarád z Londýna. Asi pětačtyřicetiletý žid Abé, pro kterého v Londýně chvíli pracoval. Ale hlavně si s ním rozuměl. Byla to jeho druhá návštěva Prahy. Při první tu byl i s manželkou, 146
dcerou a synem. Tehdy je IS vozil po Praze. Podruhé přiletěl Abé a z Budapešti přijel jeho obchodní partner. IS měl doporučit Abému taxislužbu, která ho bezpečně doveze do hotelu. Místo toho mu nabídl, že ho přiveze. V IS autě dodělávala brzdová destička a při brždění to bylo slyšet. Tím IS značně ztratil na důvěryhodnosti. Další chybu udělal, když na jednání o budoucím podnikání přizval VR, který IS ráno na kávě ve Slávii řekl, že do toho nejde, že se bojí Mosadu. IS šel sám a dohodl s Abém, že bude zařizovat realitní kancelář, která se bude starat o nemovitosti, které nakoupí. Co ráno dohodl, odpoledne Abé zase odvolal z důvodů IS nedůvěryhodnosti. IS prostě projebal, co mohl. Natož, když mu Rivka říkala, ať přiveze Abého k ním domů. To také neudělal. Od té doby žije sám ve svém těle a realitě. Je mu smutno a neví, jak dál.
147
IS a Alternativa IS seděl v hospodě s VR. Byl to nějaký sportbar pod nuselským mostem. Pili pivo. Šli ven na špeka. IS se tak zhulil, že si dělal prdel z toho, že nasedá svým zadkem na železné patníky na kraji chodníku. Upřímně se choval jako blázen. Zpět u piva VR nabídl IS možnost pracovat v internetové televizi. Měl tam dělat obchoďáka. Prodávat reklamu. IS se to zdálo jako zajímavá nabídka. V kanceláři Alternativy, kousek od husitského kostela na Praze 1 se potkal IS s M. Byl trochu podobný jeho otci. Pleš. Hodný člověk. Jedním okem šilhal úplně do strany. Jakoby se nechtěl na člověka zpříma podívat. IS to nechápal. Kancelář byla v bytě. Vypadalo to tam trochu jako ve zkušebně kapely. Strohý nábytek. Popelníky všude možně. Vše bylo nasáklé kouřem. IS byl přijat. Tvrdil, jak získá reklamu. Věřil si. Projekt hudební klipové hitparády songů, které mají do klasických médií cestu trnitou mu přišel přínosný. K tomu hitparáda právě probíhajících divadelních představení v sestříhané formě a encyklopedie kapel a souborů mu přišla zajímavá. Internetové stránky byly strohé a účelné. Design metalovo undergroundový. Černá s oranžovou. IS si domluvil deset tisíc plat a provize. Další den začal tvořit databázi oslovených potenciálních sponzorů. Obvolával manažery marketingu. Neměl úspěch. Domluvil si asi tři schůzky, na kterých zjistil, že neumí prodat reklamu na stránky, na které téměř nikdo nechodil. Neuměl prodat budoucnost, které zcela nevěřil. Jednou pozval Rivku do kanceláře. Stavila se tam s 148
Miriamkou, která tou dobou začínala chodit. Když ji IS viděl dělat pokusy o chůzi a viděl, že padá, snažil se jí pomáhat vyrovnávat stabilitu silou své vůle. Někdy se mu to dařilo. Občas se také stalo, že Miriamku něco rozplakalo, třeba když upadla a IS ji nechtěl vidět plakat, tak ji přesvědčoval o tom, že se nic nestalo a že plakat nemusí. Kombinoval hlas a představivost. To, co měl utišit její pláč, IS vyléčil svou krutostí, místo něhy. Neuvědomoval si to. Když Rivka přišla do kanceláře, zajímala IS nejvíce její reakce na člověka, který pracoval na obsahu televize a kterého viděl IS poprvé ve stejný den a na stejném místě v divadle v Celetné na mejdanu po divadelním představení. Byl tehdy ve veselém hovoru s Rivkou. IS se ten den do Rivky zamiloval, ale nechal ji jít a neusiloval o ni. Zjevila se mu až poté, co si řekl o přítelkyni dívce, se kterou byl na rande a nějak jim to úplně nešlapalo. Přitom byla krásna a zábavná. Po několika týdnech se pak znovu potkal s dívkou, kterou viděl před několika měsíci a lekl se síly její lásky. Přijal to za osudové a od té doby s ní byl. Ten den, kdy Rivka přišla do kanceláře, potkala se tam s tím mužem, se kterým ji IS poprvé viděl. Dělala, že ho nezná. Ten člověk asi hodinu po jejím odchodu nutně musel někam odejít. IS si byl jistý, že jde za ní. Nesledoval ho, ikdyž měl chuť. Později se Rivky optal, jestli se zdržela ještě v Praze a trochu podrážděně mu odpověděla do ztracena. IS deptala její neupřímnost. Byl by raději slyšel, že se s tím mužem pomilovala. Že ho vykouřila. Že si s ním popovídala lépe než s IS samým po celou dobu jejich známosti. Ale ona mu řekla, že se nic nestalo. Práce se mu nedařila. Běžely měsíce. Peníze docházely. IS většinu času jen seděl v kanceláři a kouřil. Občas někomu zavolal. Nic z toho. Žádný výkon. 149
Na jedné schůzce se mu podařilo dostat se blíže k prodeji reklamy. V ulici Žatecké ho přivítala pěkná žena. Adresa mu přišla zajímavá, protože se narodil v Lounech, kousek od Žatce. Chvíli čekal, dokud nebyl pozván dál. Kromě ženy si ho chtěl poslechnout i její společník. IS chvíli žvanil o hudbě a divadlu. Oba posluchači dělali, že je to zajímá. Vysvětlil jim, jak mohou podpořit rozvíjející se charitativní televizi. Žena si přesedla ze sedačky, kde seděla s mužem na skákací balón a v květovaných šatech na něm hopsala. IS se začal probouzet v kalhotách. Vzrušovala ho podívaná na tu paní. Nevěděl, jak s tím má naložit, a tak nic neprodal. Šel pryč. Cestou si chtěl udělat radost hovězím po sečuánsku, ale dostal zkažené maso, co smrdělo. Miriamka začala chodit. Mluvit se jí ještě nechtělo. IS na všechno spěchal. Chtěl, aby chodila co nejdřív. Chtěl ji slyšet mluvit. Těšil se, že se pak bude mít s kým bavit. Občas si s ní vyměňoval myšlenky čelem, jako dříve. S ním udělala první krok. Mise v Alternativě skončila po čtyřech měsících. IS měl pocit, jakoby byl z části duchovním otcem projektu. Proto se snažil mluvit i do jeho náplně, či formy reklamy. Navrhoval vkládat reklamu před písničky. Na jeho slova nikdo neslyšel. Měl jen shánět peníze. Alternativa vznikla z IS odporu k věcem stereotipním, například k práci. Tvrdil, že vždy existuje nějaká alternativa. V podstatě toužil po zaznamenání všech vzruchů, podnětů, myšlenek a impulzů v reálném čase na médium, které by šlo přehrát při potřebné chvíli. Tím u něho vznikala neskutečně rozvinutá paměť. Paměť srdce. IS věřil, že je důležité mít 150
otevřené srdce a být otevřený celý okolí. Chodil tak otevřený po Praze, neuzavíral se ani ve vlaku ani jinde. Kamarádka Rivky M. mu říkala, že tak nasává všechny energie jako houba. Pozitivní i negativní. IS tvrdil, že to nevadí, protože je schopný negativní energie transformovat na pozitivní. Někdy z toho býval unavený. Těžko se soustřeďoval na práci a lze říct, že stav jeho čilosti býval podobný člověku před smrtí nebo důchodci. Těžko se udržoval v rytmu. Chyběla mu hudba, kterou hrával a kterou se udržoval v kondici. Chyběl mu elán do života a chyběla mu vůle. S tím šel nedostatek rychlosti, bystrosti a hlavně podivná vnitřní arogance, se kterou se mu těžko zápasilo. Byl tak neschopný cokoliv dělat a vydržet na jedné vlně, aniž by nezačal přemýšlet, že se mu to začalo stávat prokletím. Nežil ani minimálně spontánně. Snad veškeré jeho činy, pohyby a stejně tak myšlenky byly, aspoň se snažil jeho vlastní, ničím neřízené. Zapaloval si cigarety, protože chtěl kouřit. Bez jiného záměru. Myslel při kouření maximálně na to, že kouří. Nic jiného. Pravda. Občas si vzpomněl na Miriam, na Rivku. Když si někdo obracel cigaretu v krabičce, tak se ho ptal, proč to dělá. Dostávalo se mu odpovědi, že je to na přání. Tomu zatím nerozuměl, jak je to myšleno. Občas ho napadalo, že by rád přišel na to, jaký to má význam. IS se občas stávalo, že když šel z nějaké pařby, vnímal svět kolem sebe jinak. Třeba si sedl do tramvaje, pobrukoval si nějakou písničku, pořádně skouřenej a koukal kolem sebe. Stávalo se mu to hlavně v noci. Koukal z okna a najednou se noční ulice Prahy změnila, rozzářila se jiným světlem. Zdála se najednou plnější. A lidé, jakoby nebyli pražští. Byli světoví. Poskládáni ze všech koutů světa. Byla to metropole. IS si v tu ránu připadal jako ve Španělsku. Nebo Francii. Lidé měli najednou jiný lesk a svět byl úžasný. IS se nikdy nepodařilo z 151
tramvaje vystoupit, aby si ověřil, zda se mu to jen nezdá. Měl pocit, že se napojil na svět lidí, pravděpodobně turistů, kteří do Prahy přijeli a vnímal v těchto stavech skouřenosti svět i jejich očima. Rozzařoval skrze sebe své okolí a stejnou záři vnímal z jiných vyladěných lidí a dohromady vznikala nová realita, alespoň pro IS, kterému nedocházelo, že to co vnímá ve skouřenosti může být to, čemu jiní říkají ráj. A který tu existuje po staletí. Možná to byla jen jeho představa. Bujná představa vylepšená marihuanou, která vše rozzářila. IS si užíval krásných chvil s Miriamkou, když si hráli, lezli po kolenou a cosi vymýšleli. Blížili se narozeniny Miriam. Její první. IS s Rivkou přichystali hostinu, rozložili stoly v pokoji s postelí. Byl krásný slunečný den. Na oslavu se sešli nejbližší členové rodiny. Jak Rivky, tak IS. IS napadlo, že si celou oslavu zaznamená. Položil na okno malou kamerku a zapnul ji. Jedli, pili a bavili se. IS se skoro potil, sotva seděl, byl šíleně strnulý a spíš trpěl, než by se bavil. Jakmile se snažil s někým bavit, končil tak, že mu dotyčný začal vykládat, co by se mělo změnit ve vládě a v zemi a téměř na něho začal útočit, jakoby za to mohl. Po jídle a hudbě šli ven. Na procházku do údolí. Šli a konverzovali, tak jak to má být. Došli až k mlýnu, kde se otočili a vraceli se. Již byli téměř u vily, kde bydleli, ale Miriam to táhlo do jiné vily. IS v tu chvíli cítil, že má jít za ní. Všichni šli za ní. IS se znenadání lekl a řekl: „Miri, tam nebydlíme. Jdeme tam.“ A ukázal na místo, kde platil nájem. Ta vila, do které chtěla jít Miriam byla krásna. Nově zrekonstruovaná. Když kolem ní chodili s Miriam a Rivkou, 152
koukali po ní a moc se jim líbila. Vila to byla nádherná. Dvě menší křídla, dvě podlaží. Vše ve stylové zahradě v mírném kopci. Barevně byla laděná dočervena. A IS ani nevěděl, jak moc se zachoval hloupě.
153
Počátek šílenství Od půlky května se IS snažil zintenzivnit sex, neboť vzal za svůj názor Rivky, že by bylo dobré, aby měla Miriam sourozence, aby nevyrůstala sama. Miloval se s Rivkou klasicky i tím způsobem, že se vciťoval do jejího těla, prožitku. Snažil se ale víc zůstávat ve svém těle, protože si myslil, že by to mohlo mít vliv na pohlaví dítěte. Když se už zdálo, že další dítě je počato, šel jednoho dne IS do knihovny, splnit si sen. Lákala ho kniha Lea Rostena, The Possitive Power of Nonsence. Kniha byla ve skladu mimo hlavní budovu. Nechal si ji objednat a když si ji šel vyzvednout, začal ji náruživě číst. Po několika stránkách se dočetl, že by se člověk neměl bát a žít svůj život naplno. V tu chvíli zahlédl u výdejní přepážky dívku, která se mu kdysi líbila a miloval ji, ale líbila se i jeho bratrovi, který mu ji ukázal a po letech s ní měl i milenecký vztah. IS šel za ní. Viděla ho ráda. Šli spolu na pivo. Asi po čtyřech vypitých pivech došlo na vyjádření sympatií a touhy, jelikož spolu před léty po IS návratu z USA strávili několik hezkých chvil v Belgii, Gentu. Jedli spolu houbičky, které IS přivezl z Amsterodamu. Ta dívka měla zbytek houbiček ještě schovaných. V metru se začali líbat. Měla plné rty a piercing v jazyku. Líbali se vskutku smyslně. Pokračovali v něžné konverzaci i v autobuse. Když byli u ní ve vile jejích rodičů na Hanspaulce, snědli zbytek hub. Rychle se šli milovat. IS nebyl úplně nadšený. Udělal se poměrně rychle. Nějak ho to nebavilo. Udělal to samé, co dělával s Rivkou. Otočil proud energií v sobě a začal cítit svou neexistující kundu. Poměrně rychle se udělal a guma mu sklouzla z péra. Dívka byla překvapená a pochvalovala si zajímavý zážitek. IS se musel schovat, jelikož 154
přišel dívky otec, podívat se, co se to ve sklepním bytě děje. IS došlo o pár let později, že vnímá skrz své tělo, jak ho v jakési jiné dimenzi miluje otec dívky jako ženu. To vysvětlovalo mnoho věcí. Například to, že se přišel otec dívky podívat, koho tam má. Taky to vysvětlovalo IS horšící se psychický stav. Jeho hlava přestávala pomalu a jistě zvládat stavy zhulenosti a střízlivosti a alkoholu a rozpadala se na neurčito. IS se snažil nechávat všemu volný průběh a být absolutně otevřený, ale právě tím do něho vstupovalo bůhví co. Nejhorší bylo uvědomění, že když se tímto trans způsobem miloval s Rivkou, svou ženou a teď i manželkou, miloval se vlastně s jejím otcem a on se stával ženou, Rivkou. Nechal se záměrně vyhánět ze svého těla, života, jen proto, že se domníval, že tím může Rivce pomoci. Že si to tak přeje. Takový z ní měl pocit. Průšvih byl, že Rivky otec byl v řadách STB a dostal se tak daleko, že skončil na práškách a chlastu při pomočování doma. Po zbavení svéprávnosti byl odstěhován za svou matkou do Nového Bydžova. IS se s ním chtěl vidět. Chtěl ho dokonce žádat o ruku dcery, ale Rivka se ho bála. Jednoho dne se IS sen splnil a byli se i s dětmi podívat na svého pravého dědečka. Rivka IS před tím varovala. Že jí trvalo asi dva roky zbavit se jeho vlivu na sebe. Něco pravdy na tom bylo. IS se s ním nevypořádal dodnes. Rivky otec byl vysoce mentálně vyspělý člověk, který promrhal větší část života chlastem až skončil sám v temné mysli. IS ho bylo líto. Chtěl si s ním promluvit. Když se mu to naskytlo, vylezla z něho ani jedna celá věta, pak přešel do francouzštiny z češtiny a jeho hlas zmizel v nesrozumitelnu. Na IS jen zazářily jeho smutné oči. Ten muž toho věděl mnoho. Mnoho řekněme okultního. Nikdo ho nechtěl evidentně poslouchat. Zároveň z něho jasně vyzařovala touha po sexu. Sexuální praxi. IS začal chápat, že po takovém spojení se mu začaly v životě dít podivné věci. IS se zdálo, že 155
ho cosi občas i nabádá k znásilňování. To se mu vždy hnusilo a byl zásadně proti. Byl fascinován pochopením lidského sexuálního chování, především tím, že měl někdy pocit, že se nějaký muž zhostí ženy, která to v podstatě ani neví, změní jí celou realitu jejího života a v kvantovém světě a nejen v něm se začíná život štěpit. Proto IS toužil po upřímnosti, aby si cokoliv lidé spolu mohli říct. Věřil, že jedině tím se takové rány mohou scelovat. Druhá věc je, že to možná tak nikdo jiný nechtěl. Po tom, co požil houbičky, zašoupal pyjem v jiné ženě poprvé od jejího poznání a byl vyhozen, jelikož čekala jinou návštěvu holčičí, šel IS za kamarády na Letnou k zámečku na pivo. Brouzdal zadními cestami po Dejvicích. Mluvil s Rivkou. Ptala se ho kde, je, co je a tak. Nevěděl co říct. Základem jejich dosavadního soužití bylo to, že si nikdy nic netajili. Něco řekl, že si dal s kámošem houbičky. Rivka začínala být pomalu nervózní s každým datem placení nájmu. IS to taky radost nedělalo. Došel na Letnou, pil pivo a mlčel. Souzněl se vším. Vibroval. Když odcházeli, přišla k němu jedna slečna jeho kamaráda a chtěla se s ním líbat. IS to v tu chvíli nepochopil, neujal se svého poslání, potěšení a tím skončil i jeho alternativní sen, který byl postaven na stejnou rovinu jako věrnost. Nějak se dostal domů. Cestou se snažil zaujmout nějakou paní na balkoně, aby ho vzala domů. Marně. Když přišel, tak se pomiloval s Rivkou, jako dlouho ne. Zas se cítil jako muž. Paradoxně si všiml jedné zvláštní věci. Totiž IS slyšel z Rivky hlas z jejích úst: „To jsme se nemuseli tak dlouho snažit.“ Byla to reakce na nevěru. IS dost hulil a skládal hudbu na počítači. Ten přestal stíhat nároky IS, když měl IS naprogramováno asi dvanáct minut v 156
jedné skladbě. Stalo se to zrovna když nad domem přelétalo letadlo a IS si všiml, že s tím letadlem, nebo s někým v něm komunikuje a snaží se cosi propojit. V tu chvíli počítač zkolaboval. Zastavil se. IS dál nemohl skládat. V uších mu znělo: „My chceme klasickou hudbu, ne nějaký moderní sajrajty.“ IS se setkal na Smíchově s VR. Vypil asi deset piv. Kouřil jeho cigarety a vůbec se nechal zvát. Ke konci pití, když VR viděl IS zoufalství kvůli penězům, zeptal se ho, jestli nechce prodat duši ďáblu. IS v tu chvíli absolutně zapomněl na radu Rivky, kterou mu dávala, a to aby nikdy neprodával duši Miriamky. V tu chvíli, jak byl pod parou, zdálo se mu to jako zajímavý výzkumný záměr. Zjistit, co se stane, když to člověk udělá. IS se ten večer svěřoval VR i s tím, že vlastně neví kdo je. VR mu tedy nabídl, že může prodat duši svou i Miriamky. IS s veselou myslí souhlasil. VR se ho zeptal, co za to chce. IS začal váhat a řekl si o největší hloupost ve svém životě. Chtěl totiž mít jen dost peněz na to aby mohl žít. V tu chvíli se v něm totiž probudilo cosi, co mu říkalo, že když se takto stane bohatým, tak ztratí sebe, kontakt s realitou a bude jen bohatým prasetem. Podali si ruce a v tu chvíli VR ještě dodal: „A duše všech dalších dětí taky!“ IS zase souhlasil. VR mu potom řekl: „Jsi král! Věř tomu a do čtrnácti dnů z tebe bude král.“ Pak šli dolů ke kuželkovým drahám, ale bylo pozdě. VR se vytratil. IS jel domů. Čtrnáct dní zhruba se IS flákal v bytě v Roztokách a čekal na tu změnu. Četl si v Tóře a usnul při čtení v posteli. Probudil se a cosi se změnilo. Sen, který se mu zdál si nepamatoval. Stávalo se mu občas, že se dostal do určité situace a na určité místo, jako již někdy dříve. Jakoby to už prožil. V ten den se mu zdál 157
celý jeho další život. Probudil se, listoval v knize a četl o králi Abuchadnovi, nebo tak nějak, který nevládl dobře a z četby vydedukoval, že to je vlastně on a že tu bude do svých padesáti dvou let. Což bylo legrační, protože to byl i věk jeho otce, ve kterém skonal. IS se dál trápil a čekal až mu někdo začne dávat peníze. V noci snil po skouření o létání. Pak se divil, že se na něho soused dívá divně. Sliboval totiž létání všem, ve své hlavě při komunikaci s hlasy. Věřil, že to jsou něčí hlasy. Že nejsou jen v jeho hlavě. Odpovídal jim však jen myšlenkou. Jeho psychický stav se zhoršoval v přímé úměře k úbytku peněz. Jednoho dne řekl Rivce, že platí tenhle měsíc nájem ona. Snažila se vybrat z bankomatu, ale peníze nepřinesla. Svěřil se své matce, která ho vyplatila. Taky se svěřil v jedné z depresí Rivce s tím, že jí podvedl. Myslel, že tím vše srovná a bude s ní moci zase mluvit upřímně. Kupodivu se to nepovedlo. Upadl ještě do větší deprese. Na konci prázdnin jeli všichni na chalupu k Rivky kamarádce M. M. se léčila s depresemi a starala se o dva syny a maličkou dceru. IS se snažil přestat kouřit. Byl v depresi a kouřil nějaké africké byliny místo tabáku. Cestou zpět ho něco naštvalo. Něco, jak zareagovala Rivka, co řekla. Strhl volantem auto do protisměru, když proti nim jelo auto asi sto metrů od nich. Rivka ho pak donutila zastavit na odpočívadle na dálnici, kde si vystoupila počkala na M., do jejíhož vozu přestoupila i s Miriamkou. IS ve vzteku promáčkl střechu auta pěstí. Utekl na louku. Plakal. Křičel. Jel směrem na Prahu. Před Prahou mu vnitřní hlas radil, aby ji 158
objel. Anebo, jestli chce zpět do labyrintu, tak ať ráčí. IS jel skrz Prahu. Volal Rivce. Nic. Jel domů. Čekal, že tam budou. Nebyli. Volal jí. Zůstala u M. i s Miriam. IS si napustil vanu plnou vody. Plakal, byl nešťastný, že něco takového dopustil. Do té doby byli téměř pořád spolu. Lehl se na hladinu a pomalu se ponořoval obličejem pod ní. Dal právo vodě vzít mu život, jestli si to zaslouží. Ležel s otevřenou pusou a zavřenýma očima pod hladinou. Ústa měl zároveň s hladinou. Aby mohl dýchat. Usnul. Probudil se kašláním, když mu vlétla voda do krku. Vylezl z vany. Cítil se jako znovuzrozený. Nějaký hlas v hlavě mu říkal: „A teď budeš dělat, co ti budu říkat.“ S IS to moc nehnulo. Lehnul si do postele a pokračoval dál stejně jako předtím. Asi po třech dnech odloučení se potkali s Rivkou a Miriamkou v Praze. Procházeli se a snažili se bavit. Moc jim to nešlo. IS Rivku přemlouval, aby s ním jela domů. Moc se jí nechtěl. Netlačil na ni. Nakonec svolila, ale když se tak stalo na Ovocném trhu, viděl IS periferním pohledem, jak světelný stín z Rivky odchází od něj někam jinam. Odvádí si i Miriam. IS jen nevěděl kam. Ale bylo mu jasné, že Praha mu jeho ženu s dcerou dát nechce. Odešla s ním pouze těla, a to bůhví jestli, protože v tomto světě, je klidně možné, že IS od té doby žije sám a o Rivce a Miriam jen halucinuje. Stalo se mu totiž dva dny předtím, když je chtěl vidět, tak šel do bytu M., která nebyla doma. Volal jí. Měl chvíli počkat. Sednul si na zahrádku hospůdky do ve Školské. Seděl, pil pivo a najednou přijelo auto, ze kterého vystoupil muž, který šel otevřít zadní dveře. Nejprve z jedné, pak z druhé strany. Nechal z auta vystoupit i své, pro IS neviditelné děti, se kterými se začal bavit a odešel sám za tohoto rozhovoru kamsi. 159
Po několika dnech se IS úplně sesypal. M. mu doporučila psychiatričku, ke které chodila. Nacpala do něj léky, když viděla, v jakém je stavu. IS si našel práci úředníka a jakmile skončila zkušebka, přestal se léčit. Byl zvyklý na jiné věci a věřil si, že to všechno zvládne.
160
IS na SŽIVu IS se už dlouhou dobu zdálo, že má méně a méně času. I z toho byl v depresi. Snažil se přepočítávat vnímání času svými dětmi, ale nikam to nevedlo. Jen byl schopen vnímat víc souvislostí. Občas se propadal do jakési hlubiny poznání. Propojoval se s minulostí v čase. Vytvářel v mysli remixy reality z úhlu pohledu svého, pokaždé, když byl vyzván vnitřním hlasem k umírnění, překlopil proud dění otázkou a pokud byla správně ložená, pokračovala realita v jiných kolejích a IS měl neskutečně dobrý pocit z vítězství. Potkával se a nechával do sebe vstupovat duchy mrtvých i živých lidí. Jednou takhle na procházce do něho vstoupil T.G.M. IS viděl kolem sebe jeho obrys. Viděl typický vous. Opíral se o kus klacku z lesa. Jindy zase sledoval hokejové utkání Česko – Rusko a vstoupil do něho duch Putina. Normálně se s ním chvíli bavil o hokeji. Putin se s IS bavil, jako by byl státník. IS možná měl ten potenciál, ale nic pro to nedělal. Nelíbili se mu politcké strany, politika. Viděl ve všem strašně špíny a neuvědomoval si, že to může změnit. Na podzim byl IS zahnán jednak k psychiatrovi a také k vyhledání práce. Zkoušel různé pozice, ale to, co by se mu líbilo dělat nejvíce se ne a ne objevit. Bavilo by ho produkovat hudbu. Shánět talenty a nahrávat s nimi ve studiu písničky. Nejvíce odpovídal na inzeráty hledající pracovníka do administrativy. Došel tak daleko, že začal hledat i ve státní správě. Jednou, jakousi náhodou byl pozván na Ministerstvo průmyslu a obchodu, kde měl známého, který zrovna něco potřeboval. IS tušil, že tam jednou přijdou. Jeho děda tam údajně pracovával. IS se splnily očekávání. Ale byl příliš hrrrr do práce, či co a na druhém pohovoru po perfektním rozboru 161
mezinárodní smlouvy v angličtině mu bylo řečeno, že na personálním oddělení se jim nelíbí, že má v životopise napsáno, že pracoval pro VIP klientelu. Šel o dům dál. Ten pohovor ho celkem nasral. Začínal věřit, že bude dělat do energetiky, což byl jeho sen a že bude jezdit do Bruselu, a tak. Sen se rozplynul. IS rozeslal další životopisy na různé adresy a vypadly z toho další dva pohovory. Jeden v auditorské firmě, což se IS také líbilo, ale na místě se mu majitel malé firmy moc nepozdával, zdál se mu krapet víc přihřátej než je zdrávo. Druhý pohovor byl ve státním fondu pečujícím o zemědělství. Potkal se tam s celkem sympatickou blonďatou personalistkou ve věku kolem 25 let a starší, méně sympatickou vedoucí oddělení, do kterého měl nastoupit. Lehce s nimi flirtoval, aby se zalíbil. Klaplo to. Za týden mu volala personalistka, že ho přijali a má nastoupit 1. listopadu. IS se ulevilo. Měl řádné psychické potíže a léčil se s psychotoxicitou, bral prášky. První den v práci byl zahřívací. Byli mu představeni kolegové. Paní ředitelka odboru mu hned nabídla tykání. Všichni si s ním potykali. To že to byla ředitelka odboru se dozvěděl až o několik dnů později, když za sekretářkou, která seděla před kanceláří ředitelky a potkal ji tam. Za zmínku stála dominantně tvářící se odtažitá blondýna kolem dvaceti osmi let. Sexy jo, ale v hlavě na gumu. IS byl vyzván k nastudování Pravidel projektových opatření rozvoje venkova, aby mohl začít jezdit na kontroly příjemců dotace. IS četl Pravidla jednotlivých projektových opatření. Sotva schopný vnímat, o co jde. Šlo mu to pomalu. V kanceláři byl přisazen ke dvěma kolegům. Jeden byl asi pětapadesátiletý rozvedený muž, čirou náhodou z rodného 162
města IS. Byl středně vysoký, šlachovitý s šedivými proplešlými vlasy a jmenoval se Černý. Od něho se dozvěděl IS, že nejde o to pracovat, ale být zaměstnaný. Dostával od něho různé rady, jak se vyhnout zbytečným komplikacím při práci a v klidu si oddělat, co je třeba. Druhý byl o týden starší než IS a pracoval na SŽIVu o měsíc déle. Měl svalnatou postavu a byl plešatý. Tvářil se jako jehňátko. Neškodně a hloupě. IS se ho podle vedoucí měl ptát, kdyby něčemu nerozumněl. Když to IS udělal, dostal vždy odpověď, ze které bylo člověku smutno. Nepřímou, vyhýbavou, jakoby nechtěl týpek jménem Šedivý cokoliv sdělit. Ostatně ani starší týpek, se kterým seděl v kanceláři se netvářil příliš sdílně. IS byl hodný a když měl kdokoliv problém s počítačem, který uměl řešit, pomohl. Kancelář vypadala honosně, až na šedivý koberec a obyčejný nábytek. Měla vysoký strop, sem tam stála květina. IS ačkoliv omezil kalbu a nezhuloval se, cítil se při práci jako sjetý. Měl mozek kamsi rozjetý a pracovalo se mu těžko. Nakonec přečkal tříměsíční zkušební dobu a ulevilo se mu. Dostal přidáno, takže když zaplatil nájem, zbývalo mu asi osm tisíc pro rodinu. Z toho neměl IS moc radost. Přežít se dalo, ale na užívání nezbývalo. Krom toho v kanceláři nebyl člověk, který by rozuměl humoru, který měl IS rád. Starší spolupracovník byl dost odměřený a legračně roztržitý. Když se k IS přiblížil zezadu k židli, IS cítil dost nepříjemnou energii, takovou vlézavou. Také měl ve zvyku se nad IS pracovním stolem sklánět tak, že se přibližoval do IS životního prostoru, který až začínal omezovat. IS ho jednou vyzval, aby to nedělal. Shodou okolností ale na společné kontrolní akce vyjížděl právě s ním. Mladý týpek spolupracovník nemluvil. Sám o sobě vůbec, a když se IS pokusil navázat komunikaci 163
třeba vtipem, tak místo smíchu nebo jakékoliv reakce odvětil Šedivý stejným slovem, které mu podal IS. Uznejte, to byla celkem nuda. Ostatní spolupracovníci z jiných kanceláří byli něco podobného. Sem tam se naskytla hezká slečna, ale jedna byla jako puťka, jiná se nechávala bavit a nic z toho a jiná byla zase dost sebestředná. IS vstával kolem půl osmé, aby byl v práci na devátou. Cítil se tam jako v rauši. Ačkoli se už nezhuloval. Stavy, ve kterých se ocital při čtení Pravidel a přípravách na kontrolu byly přesně takové, jako dřív zažíval na párty. Nebyl schopen se soustředit na cokoliv. Přečetl větu a nevěděl o čem byla. Byl jak mimino. K tomu čas vůbec neutíkal. Serfování po internetu taky nebavilo. Čtení stejných zpráv zleva doprava a zprava doleva ho netěšilo. Přirozeně. Jednou, ve stavu střízlivosti, prozkoumával software potřebný k zemědělským aktivitám spojeným s Ministerstvem zemědělství. Přitom se octl kdesi ve fantazii napojený na ministra zemědělství. Jelikož IS nezajímalo kdo je ministrem, normálně se s tím začal v hlavě bavit. Postupem času přišel na to, že lze se takto napojit na celý stát, a pak mu stačilo jen pomyslet, něco si přát a stát ho začal poslouchat. Například machinace s politickými stranami. Politika bylo jediné téma v prvním roce práce IS na SŽIVu, o kterém zapřádali v kanceláři diskuse. To IS přestalo bavit asi po tom roce. Jednou se bavili o tom, kdo vyhraje volby. IS měl za to, že ODS prohraje, protože ČSSD mělo navrch. Napadlo ho, že by se měla ODS rozdělit na další strany, které budou alternativou pravicové politiky a přitom spolu s ODS budou moci vytvořit ve sněmovně koalici. Několik týdnů na to se objevila TOP09 a Věci Veřejné. IS si v kodexu zaměstnance přečetl, že se nemá angažovat v politice, a tak ho to ani 164
nenapadalo. IS dění jen sledoval. A ve sledování byl dobrý. Asi nejlepší. Byl taky dobrý v konstrukcích jakéhokoliv druhu. Měl dobrý odhad na lidi i jen podle obrázku, dokázal se do nich vcítit. Nikdy nezkoušel myslet na lidi jako na loutky. To mu přišlo nemorální. Základní chybu, kterou však při svých sledováních dělal, bylo to, že to dělal pro dobro společnosti a nejen své. Nedělal to za účelem obohacení, jak se snaží jiní, kterým se říká lobbisti. IS dokonce měl za to, že když do sebe pojímá energie ze všech lidí, tak je schopen jim odpomoci od trápení, pomáhat jim na dálku plnit přání, ulevovat jejich starostem. Byla to pro něho nesmírně těžká práce. Odcházel z kanceláře vyčerpaný a nic hmotného z toho neměl. Na první kontrole, kterou jel s Černým seděl a čuměl. Černý ryl do příjemce dotace, dělal na něj bububu. Třeba jen kvůli hypotetické chybě. IS seděl, čuměl a občas se ho zastával. Bylo mu trapné povyšovat se nad někoho. Nehledě na to, že když se objevila nějaká chyba, tak mu ji Černý opravil. Což zbavovalo kontrolní činnost smyslu. Cestou z první kontroly se IS ptal, proč příjemci dotace ty chyby Černý opravoval. Dostal vysvětlení: „ČR dává 25% dotace a EU 75%, tak to bychom byli hloupí jim to vracet do té unie.“ To finálně IS demotivovalo. Další kontrolu dokonce vedl a jela s ním paní vedoucí, aby zkontrolovala, jak pracuje. IS se potil, ale nějak to ustál. Byl decentně buzerován od paní vedoucí, ale to se dalo čekat. Asi se jí nelíbilo, jak IS representoval stát. Nějak to dopadlo a IS z toho neměl problémy. Někdy v té době, pozdní zimě roku 2009 se IS a Rivce, které říkal žena, narodila Noemi Lea. IS oproti Miriamce, které vymýšlel samá legrační jména, když byla v bříšku, třeba Herkules, myslel na Noemi jako na syna a napadlo ho v rané 165
fázi těhotenství jméno Galahad. Na ten popud mu donesl kamarád knihu o rytířích svatého grálu, kde rytíř Galád vyžene všechny nadpřirozené potvory z britských ostrovů, projede spanile Evropou a skončí svůj život odebráním se do věčných lovišť v Izreali. Galáda mu ale žena neschválila, jako většinu jeho nápadů. Občas se cítil dost omezován, ale jen tím, že nekonal a stále se ptal. Snažil se dojít společné vize, ale jak zjišťoval postupem času, je něco takového nadmíru obtížné, zvlášť pokud jde ženu. Pak na plod v ženině břiše začal myslet jako na Lea. Líbilo se mu to mužské jméno, které mělo i ženský ekvivalent. Rivka se stáhla do sebe a přestala se s IS bavit. Asi týden před porodem řekla žena. Bude se jmenovat Noemi. IS se to jméno líbilo, a protože přišlo znenadání stejně jako Miriam, tak to bral. IS seděl v práci, nervózní, kdy už bude ten porod. Kdy přijde dídě na svět. Žena mu volal, že má kontrakce, ale stále slabé, ať klidně zůstane sedět v práci. Kolem jedné hodiny se IS rozhodl, že to tak nejde a jel za Ženou. Naložil ji do auta. Naštěstí bez dopravní zácpy projeli z Roztok až na Bulovku, kde bez ohlášení nemohli porodnice dělat nic jiného, něž je přijmout. Neměli moc radost, ale stalo se. Miriam předal IS Badú, tak říkal tchýni a vyrazil v bílém plášti na sál. „Tak jsem tady, můžeme začít!“ Asi po čtvrt hodině, což nikdo nečekal, vykoukla maličká hlavička porostlá hustými dlouhými tmavými vlásky. Absolutní opak Miriam. IS s ní šel na přeměření, vážení a tak. Vrátili se k Ženě a ta dala maličké mlíčko. IS neřešil, jestli to bude kluk, ani se nesnažil vidět přirození. Těšil se, že to bude venku. Měl radost. Noemi byla krásná a roztomilá. Nekřičela. Sála mlíčko. Druhý den v porodnici již měla na ruce visačku Noe Mi Lea. Sestřička v ní nejspíš viděla asiatku. Žena chtěla z porodnice 166
co nejdříve, ale nakonec tam ty tři dny pobyla. Noemi i Miriam rostly a IS byl stále se sebou nespokojený. Nějak ho napadlo, že se přetočí na druhou stranu. Z levotočivého na pravotočivého. Zároveň v sobě začal pociťovat ještě jednu bytost. To byl asi ten Ďábel. Všechno se hned snažil vypíčovat, mával nad vším rukou. Jako důkaz, že to tak je, přinesla domů Rivka písničku, videoklip Dva, Nunovo tanzo. Klip vytvářel Rivky kamarád. Dlouho nic tak pěkného neslyšel. Vzhledem ke svým pocitům vydedukoval, že se jedná o projekci jeho tragédie do života. Jeho konstrukce se pospojovávaly, ale IS nevěděl, jak s tím vyjít. Vsugeroval si a něco říkal i Miriamce, že k uzavření dohody mezi lidmi je třeba výměny genetických informací směrem péro řiť. V jedné špatné náladě, chvíli potom, co Rivku IS podvedl s jinou ženou to řekl Miriamce. O dětech nevěděl nic a netušil, jakou mají sílu. Myslel si, že jsou částečně jím a částečně jeho Ženou. Od té doby mu jakási neviditelná ruka začala dohazovat jiné ženy. Jistě, příjemné, ale když je to pořád, tak vám z toho hrabe. IS si to neuměl užívat, toho, co omylem stvořil. Přitom IS po sexu, spojení, hlazení, mazlení a milování nesmírně toužil. Jen to neuměl uchopit. Stále měl v sobě zábrany vybudovány předešlým životem. Nedokázal si připustit, že prostě stačí k čeně, která se na něho směje jen přijít a příjemně se jí dotknout. Nikoliv slovem, ale rukou. Na slova totiž v plánování snu Miriam zapomněl. Měl představu, že se bude milovat s kýmkoliv, kdekoliv. Aby to nebylo někomu líto, proto s kýmkoliv. Postupem času zjistil, že tento sen byl příliš ambiciózní a hlavně zapomněl v něm na peníze, bez kterých, jak zjistil, neuměl žít. Občas se mu stávalo, že přehlédl placení v prodejně, ale většinou se to dalo omluvit tím, že jen neviděl Ženu platit. Někde ve skrytu duše stále věřil, že to nějak šlo i 167
bez peněz. Nechat za sebe platit někoho jiného. To mu s odstupem přišlo brutální, ale co s tím? Kontroly přes léto pokračovaly vesele dál. IS jednoho dne přišel domů a nevěděl, jak si hrát s Miriamkou. Tak jí řekl, že mu musí vymýšlet, co má dělat. Tím se dostal na dalších několik let do absolutního pekla. Pak také řekl Miriamce, že má říct Noemi všechno, co jí táta IS řekl. Někdy tou dobou se IS dostal v četbě Tóry na konec příběhu, kdy Mojžíš odešel do pouště a byl sněden Hašemem. Těsně před dočtením IS začalo bavit studovat Tóru tak, že si překládal i slova, která znal z angličtiny do češtiny a vybíral nejvhodnější ekvivalent k smyslu. Těsně před dočtením ho cosi varovalo, že by neměl knihu dočítat sám, ale i to udělal. Proto v jeho židovském srdci při tomto aktu zůstal sám se svými předky. Na místě, kde tou dobou žil, žili před válkou židé a IS chtěl tuto tradici vrátit na své místo. Svět mu v tom pomáhal, ale IS byl slabý a málo pracoval. V hlavě mu z mimosmyslové komunikace vyvstal chaos. Následovalo rozhodnutí, že se nebude řídit jen slovem, ale myšlenkou. Dodržet každou myšlenku a realizovat ji v reálném čase bylo nemožné. Když nesplnil na co myslel, bolívala ho z toho hlava. Rozskakovala se. Souviselo to i s tím, že v Miriamčině světě se měl řídit svým slovem a v Noemi si to zkomplikoval tím, že se bude řídit myšlenkou. Noemi ho na pocit neměla ráda. Když přišel domů, plakala. Rivka říkala IS, že se má starat o Miriamku. Jamu ale přišlo divné, že Rivka s Noemi jen polehávají a kojí a nesnaží se obohacovat informacemi. Proto Rivku neposlechl a 168
začal se míchat i do výchovy Noemi. Ta ho jednoho dne, kdy už lezla pomyslně podřízla. Žilo v ní něco nesmírně silného. IS jí vídal, když se skouřil, jako tmavomodrý opar, jako světelnou bytost, která měla přijít do jiného těla. IS si ke konci těhotenství přál víc holčičku. Splnilo se mu to, ale protože na ni myslel většinu času jako na Lea, kluka, tak to nedělalo dobrotu. Prostě jednou se po IS Noemi plazila. IS měl něco v puse k jídlu. Noemi mu přejela prsty agresivně, ale ne bolestně přes krk a IS se v tu chvíli málem udusil zaskočeným kouskem potravy. Těžko říct, zda ta nenávist šla z IS rovnou, z jeho dítěte nebo odkud. IS měll představu, že se bude věnovat Noemi stejně jako Miriamce od narození. Nešlo to. Jednak na to nebyl čas a také došlo saké. IS neměl sílu na šprťouchlata, která si dělal s Miriam. Ta doba, kdy se spolu smáli píčovinám byla pryč. IS neměl dost energie držet se v psychické pohodě a být naladěný na fórky. Něco a někdo i z blízké rodiny mu pořád říkalo, že mít děti není sranda. IS to jako srandu měl a dokud to tak bral a věřil tomu, tak se mu dařilo. Děti jsou pro potěšení a měla by s nimi být legrace. Takovou razil myšlenku IS. Krapet na ni zapomněl po vzniku existencionálních problémů týkajících se potravy, bydlení. Měl totiž představu o tom, jak to bude, ale svou představu neuživil penězi a představy jiných lidí mu nebyly po chuti. Když se ptal Rivky na její představy, nic z ní nedostal, kromě toho, že chce spokojeně, klidně žít. Rivka byla oddána péči o děti. IS to s ní chtěl sdílet a nemohl se smířit s tím, že není žena, že musí bojovat a nosit domů kovky. Ikdyž se mu podařilo vstát ráno s veselou myslí, dát si vanu nebo se osprchovat, než dojel do práce vše ho přešlo. Cestou nachytal do sebe tolik negativních emocí, že mu z toho bylo zle. Dal si čaj. Koukal na internet. Pokusil se komunikovat. Vykašlal se na to. Koukal na internet. Kolem jedenácté mu pravidelně chodila krize. V tu chvíli byl rozdělen uvnitř sebe na 169
miliontiny, které chtěly utéci. Chtěly pryč. V tu dobu chodil na cigaretu na dvůr domu na Václavském náměstí. Byl v takovém stavu, že k němu mluvila klimatizace, respektive rozuměl jejím zvuku, mluvila k němu nebesa, zdi, ptáci. Občas promluvil na někoho, kdo také kouřil. Nebavilo ho se s ním bavit dlouho. Neměl o čem a jen tak to nešlo. Chyběly mu společná témata. Jednou dokonce dospěl k závěru, že veškerý rozhovor končí sexem. Pak už se mu s lidmi, se kterými nechtěl spát nechtělo ani mluvit. Jeho kamarádi mu párkrát nadnesli otázku, zda je podstatné co člověk říká, nebo to jak to říká. IS si vybral špatně. Byl přesvědčen o tom, že je podstatné, co člověk říká. S poznáním Babylonské věže a mixu jazyků mu později došlo, že to tak není. Jde především o příjemnost vytvářených vibrací hlasem. IS původně chtěl i přestat mluvit, ale tak to nešlo. Již nestačilo se smát jako Sluníčko. Musel pracovat. Vybral si zle. Nebavilo ho kontrolovat. Šel do toho s představou, že když není schopen najít uspokojení v životě, bude dělat to, co viděl u své matky, potažmo u jejího otce, svého dědy, který býval cifršpiónem. Nesedělo mu to. Nejlépe se cítil v pozici tvrďáka rockera, kde mohl sršit vtipem a rozzařovat okolí. Vzít na sebe podobu zapšklého státního úředníka se mu vůbec nechtělo. Řekl si, že zůstane věrný státnímu sektoru aspoň na dva roky, aby odvedl službu státu v podobě mentálního zesilovače a ideamakera. Namísto vojenské služby, kterou neprodělal. Nemusel. V mládí ho potkala rakovina, o kterou se opřel při odmítnutí vojenské služby. I kdyby se to nestalo, vojenská služba byla zrušena ve stejný rok, co IS dostudoval na VŠE. I přesto měl jistý pocit toho, že by se mělo něco změnit, aby ten stát lépe hospodařil a prospíval. Postupem času však IS došlo, že nejde o stát, že jde pouze o něj, jak bude hospodařit, žít a přistupovat k radostem běžného života.
170
Když byla Miriam miminko, dostala od IS dávku energie z jeho levé bradavky. On si hrál na to že kojí a cítil, jak skrz něho prochází energie do miminka. Udělal to jen párkrát. Těžko říct proč, ale Noemi takhle nakojil jen jednou, a to z pravé bradavky. Necítil se u toho dobře. Už to neopakoval. Vůbec, rozdělovat tělo na levou a pravou stranu je jaksi podivné. Má snad koule strany? V představě můžeme být hmotným bodem a ten má strany? Má úhly? IS se snažil vidět svět různými úhly pohledu. To ho oddálilo od nenávisti k menšinám, mimojiné dokázal mít nezúčastněný expertní názor na cokoliv aniž by musel studovat náročnou literaturu k předmětu. Postupem času zjistil, že každý názor je zpochybnitelný. A nejvíce záleží právě na tom vlastním úhlu pohledu, který byl tvořen uvnitř a bylo mu vzniknuto celým životem, zkušeností. Při neustálém zvažování jiných úhlů pohledu mu bylo horší udržet vlastní úhel pohledu, který při tomto přístupu logicky zaniká, respektive není tvořen v lidském těle, kde by člověk očekával mozek, myšlenky atd. Je tvořen Bohem. Bohem, kterého IS vnímal jako život, ikdyž při četbě Tóry se domníval že Bůh je Hašem, ale později mu došlo, že Hašem je smrt. Je něčím, čeho se obávat. IS se bát nechtěl, dokonce Miriam vychoval tak, že v ní strach neexistoval. Začal si to však dávat za vinu, že ji příliš přetvořil k obrazu svému, zvlášť když viděl, jak si počínala při první návštěvě školky. Naprosto bezohledně. Proč ne. IS chtěl, aby měla jednoduchý a pěkný život. Tak Miriam přišla ke stolku, kde se ve školce vydávalo pití a frontu vůbec neviděla. Šla rovnou dopředu a dostala, co chtěla. IS se toho lekl a od té chvíle do bahna klekl. Začal Miriam krotit a brzdit, aby nebyla tolik sobecká. Věřil ale, že se jí to stejně může v budoucnu hodit. Když bude potřebovat, vzpomene si a bude potřebně dravá.
171
Jednoho dne, kdy to zase IS neměl úplně v pořádku v hlavě dokonce dovolil svým dětem, aby ho napadaly. Měl za to, že pak bude neohroženým bojovníkem na poli mysli. Ďíďata ho začala napadat a hlava bolela víc a víc. Pravidelně se to opakovalo. Jednou se ho hlas zevnitř či shůry zeptal, jak to chce udělat, aby mohla světu vládnout Miriam, respektive minulost, která v ní byla uložena a láska, kterou do ní dal a zároveň totéž mohla i Noemi, aby je mohl milovat rovnocenně, stejně. IS se rozhodl, že prvních dvanáct hodin dne bude patřit Miriam a druhých dvanáct hodin bude patřit Noemi. Z čehož pravděpodobně vznikly jeho pravidelné krize kolem jedenácté hodiny dopoledne. Taky ho napadlo, že když byl v Miriamce hodný a k ničemu to nevedlo, kromě klidu a lásky, tak že bude v Noemi za toho Ďábla. Dokonce pociťoval, jak mu narostly rohy. Cítil v sobě zlobu a snažil se jí zbavit. Ulomil si rohy. Pomyslně. Neměl po nich nic v ruce. Když už to muselo být, chtěl být hodným Ďáblem. IS měl dost často chuť vrhat se pohlavě do neřešitelných a neslučitelných věcí. Možná i proto dostal jednou od Šífy hlavolam, který se mu stejně nepodařilo složit. Šachy ho přestaly bavit, protože začal zjišťovat, že když hraje, dokáže jeho tah předvídat protihráč, respektive, že když myslí na tahy, hned se to zobrazuje v mysli i protihráči a proto se domníval, že nemůže vyhrát jinak, než přelstít sám sebe. Ale ve svém životě již nebyl sám a přelstít sebe i své blízké najednou šlo těžko. Na SŽIVu chodil po chodbě, přemýšlel a jak byl rozpůlen, jen bezradně máchal pravou rukou za sebe, aby to bylo všechno pryč. Pak přišel domů a viděl stejná gesta u Noemi. Byla s ním tolik propojená a IS ji neuměl dělat dobrý příklad. IS v práci, které jak byl poučen měl říkat zaměstnání, na což si nezvykl, se snažil pracovat. Toužil po práci. Úkolech k řešení. 172
Jednou dokonce zašel za vedoucí a řekl si o práci. Ta ho vykázala s nepochopením z kanceláře. IS napadlo, že by zavedl sdílené úložiště dat na síťovém serveru, aby logicky mohli k uloženým datům přistupovat všichni spolupracovníci oddělení, což tam do té doby zavedeno nebylo. Pochvalu za to získala vedoucí. To IS utvrdilo v rigididě státní správy. Nejvíc mu asi vadily mezilidské vztahy. Tak intenzivně si hrát jen na svém písečku ve fungující firmě neviděl. Jediní, s kým se dalo otevřeně bavit byla uklízečka, opravář a zásobovač vodou. Ostatní si na něco hráli a bránili se jak jen to šlo. Jednou šli s oddělením na večírek, respektive na pivo do hospody. Šli jen kousek do hospody s názvem Major Zeman, což se asi slušelo k té státní prolnutosti času. Byla to zaplivaná čtyřka. Měli zarezervovaný salonek. Když přišli, byla tam tma. Zima. Zapomněli zatopit. Stejně se probíraly věci kolem práce. Vedoucí machrovala, jak vypije panáka zelené na ex. IS to rozum nebral. Faleš, faleš, faleš. Boj o moc. I přes tato utrpení nebyl IS dost rozumný na to, aby si našel jinou práci. Odešel a snažil se jinde. Stalo se mu totiž, že přišel se zlepšovákem pro komunikaci Skypem, aby se ušetřilo za telefonní hovory. Prý přišel moc brzo, že to ještě pár let potrvá, než se tak stane, alespoň tak děl vedoucí informačních technologií. IS z toho byl rozmrzelý. Připadal si jako ten idealista z Hrabalova románu, který nečetl. Byl svým způsobem asociál. Nechtěl se spolupracovníky chodit na obědy do sklepní kopky. Nebavilo ho plkat o politice. Začal formovat své sexuální fantazie do formy psané. Původní inspirací byl Michal Vieweg a jeho internetový projekt románu, do kterého přispívali čtenáři volným pokračováním. IS napsal jednu kapitolu, ale nebyl vybrán. Nějaký čas si odpočinul a pak začal snít o svém románu skládaném po kapitolách za pomoci svých 173
přátel. Pojmenoval ho eRomán. Napsal první, velmi pikantní kapitolu a rozeslal ji svým kamarádkám. Místo bouřlivých ovací nesklidil vůbec nic. Ani ho žádná z ni neposlala do prdele. Kašlal na to. Psal dál a při psaní se představami vzrušoval. Běžná práce ho začala míjet. Stávalo se, že jednou za dva měsíce přišla vedou a dala mu úkol. Jen aby se dalo říct, že něco dělá. IS ho vypracoval jak nejlépe dovedl. Vedoucí se to nelíbilo. Musel to přepracovat. To ho štvalo, protože si věřil, že to má nejlépe, jak to šlo. Občas při zpracování dat chyboval, ale to se může stát každému. Nic, kromě své fantazie v knize ho netěšilo. Stávalo se mu, že při psaní eRománu ho něco zničeho nic vytáhlo z kanceláře a před toaletami potkal vzrušeně vypadající ředitelku. Neměl dost odvahy si to s ní jít rozdat na záchod. Jednak to na záchodě nikdy nedělal a jinak nevěděl, jak na to. Přitom sex mu chyběl. Respektive milování, které jde na záchodě jen těžko. Tam může maximálně propuknout vášeň. IS neměl dost peněz, tak si musel odpustit mejdany s kamarády. Dětské mejdany byly podivné. IS většinou jen stál a koukal, nevěděl, jak se sebou naložit. Bývalo mu ze sebe smutno. Vánoční večírek v práci se zvrhnul. IS se trochu opil. Netropil nic zlého. Jen směřoval k domovu. Cestou mu volal kamarád přes židovství, že přijel jeho kamarád z Izraele a že by se s ním mohli setkat. IS obrátil a nabral směr nelogicky, místo smluveného Starého města, kam mohl pohodlně jet tramvají, jel metrem na Hlavní nádraží. Vystoupil, vyšel schody a volal kámošovi, kde že se to mají sejít. V tu chvíli k němu přistoupila prostitutka a nabízela mu služby. IS ji odmítal a odháněl. Vyšli ven z budovy nádraží. Ucítil její ruku v kapse. 174
Ohnal se po ní. Začala utíkat. IS za ní. Holka proběhla kolem hlídky městské policie. IS na ní volal: „Stůj ty děvko. Krade!“ Městská policie zastavila jeho. „Chyťte tu ženu!“ Dožadoval se spravedlnosti IS. „Co se stalo?“ Na to strážník. „Okradla mě.“ „Co Vám vzala?“ IS se podíval do peněženky: „Asi nic, ale možná jsem měl peníze i v kapse, kam strkala ruku.“ „Jděte pryč. Jste opilý.“ „To ani náhodou. Řekněte mi svá identifikační čísla!“ „Jste opilý, jděte pryč!“ Vyzval strážník IS. Jak byl IS v ráži, chtěl cvrnknout strážníka do čepice s úsměvem. Strážník uhnul a čepice mu spadla. Vystartoval po IS. Obejmul ho. To se IS nelíbilo. Odstrčil ho. Strážník upadl. V tu chvíli se otočil k IS druhý strážník z hlídky a začal IS bít do obličeje. Zas tak moc se IS prát nechtěl. Za chvíli ležel na zemi. Přiběhla i druhá hlídka policie. Kopali do něho. Ležel na zemi. Když se trochu narovnal, nadával jim a plival krev. Pak mu dovolili se postavit. Měl spoutané ruce. Na nejagresivnějšího strážníka promluvil: „Já jdu za kámošem z Izraele a ...“ V tu chvíli ho srazil strážník znovu na zem. Následovalo další kopání. Přivolaná sanitka a hlídka policie převezla IS do nemocnice na Františku. Nadýchal 1,72 promile. Odmítl krevní zkoušku. Zavřeli ho na pokoj s bezdomovci s omrzlinami. Hlídali ho až do rána. Ani ho nenechali si zatelefonovat. Bylo to těsně před Vánoci. Rivka s dětmi ho jezdila navštěvovat. Byl tam pět dní zbitý i kvůli maličké krvi na ledvině. Následně byl obžalován z napadení veřejného činitele. Vybral si právníka z dob studií na gymplu. Doporučil mu přijmout trest. IS změnil právníka na kámoše z doby na vejšce. Bojovali. Odvolávali se. Z obvodního soudu na Městský a zpět. Na třetí 175
pokus Městský soud rozhodl o nevině IS. Mezi spolupracovníky byl automaticky za špatného. Snad jediná sekretářka mu držela palce. Ostatní v něm viděli ničemu, který se pere. Uplynuly dva roky, které státu slíbil a místo toho, aby se jeho svět kamsi rozvinul, uzavřel se IS v bolesti do sebe a nikoho k sobě nepouštěl. Přestal komunikovat. Telefon na stole nezvonil. Kolegové nemluvili. Kamarádi se neozývali. Žena nepsala. Začal svou neschopnost vyvřelou v situaci tak nenávidět, že si představoval, jak zabíjí své spolupracovníky, respektive kolegy. Jednoho dne si představoval při pohledu na mladšího kolegu, jak ho rozsekává mečem. Druhý den se na něho ten kolega obrátil a asi po měsíci na IS promluvil: „Viděl si ve zprávách, jak někdo rozsekal na zastávce v Brně cyklistu mečem?“ To IS rozesmálo. Smál se pod fousy. Podobné věci se mu stávaly často. Snažil se to ignorovat. Nebyl schopný si něco pozitivního představovat, a pak se nevyděsit, když ho to potkalo. Nebyl dost vyspělý na to, po čem toužil. Organizovat si vlastní život. Uměl organizovat život ostatním, ale ten svůj ne. V tom dělal chybu. A zároveň nebyl schopen do sebe nechat nalít to, co má dělat, jako do prázdné nádoby a přestat přemýšlet a pouze konat. Byl v pasti. Proto začal psát. Zdálo se mu to jako jediné rozumné, co může udělat. Ale nepomohlo to dost. Kromě toho totiž podlehl své matce, ke které se chtěl po jednom záchvatu marnosti v osudném létě počátku šílenství, že se k ní vrátí i s dětmi. Tak to řekl, jakože Bohu. Ale neudělal to. V tom se jeho realita rozdvojila a bylo to příčinou depresí a bolestí, protože se rozhodl bojovat a zůstat s Ženou. Jeho matka mu vnucovala peníze, aby mu koupila rodinné štěstí, neb v jejím světě jde především o uspokojení potřeb, například po bydlení. Proto chtěla IS matka, aby si koupili s Ženou byt a 176
vzali si hypotéku a šli tam žít. IS jednou dokonce kývnul a našel byt v Roztokách. Šli tam i zkusmo přespat.Zaplatili blokovací zálohu. Nedostali hypotéku. Přišla jeho matka o padesát tisíc. Co bylo horší bylo to, že svět nebo vesmír nebo prostě to co to umí začal zařizovat přesně to co IS dlouhodobě nechtěl, ale požádal o to. Začal mu přesouvat vlastnosti jeho matky do jeho Ženy. IS se přesně snažil vybrat ženu jinou než byla jeho matka. Nejvíc kvůli úzkosti, kterou jeho matka trpěla. Fóbie a hypochondrie. Postupem času ale IS dospěl k závěru, že i tato matka vlastně je jeho obrazem matky, takové, kterou vymodeloval svým životem. Z toho mu bylo taky smutno. Jednoho dne se potkali s Rivkou a Ďíďaty u Masarykova nádraží. Došlo mezi nimi k nedorozumění. IS se rozhodl po práci jít řešit problém s Rivky kamarádkou M. a litrovou lahví vodky. Nalil do sebe asi tři čtvrtě litru. Chvíli tančil a od té chvíle si nic nepamatoval. Probudil se ráno nahý připoutaný k tvrdému stolu. Měl dokonale ochablé a uvolněné všechny svaly včetně pyje. Přišel se na něho někdo podívat. Dostal napít. Změřili mu z dechu hladinu alkoholu na 1,6 promile. Rozvázali, vydali tílko, mokré trenky a kalhoty. Natáhl věci na sebe a krátce popřemýšlel, zda se netopil ve Vltavě. Neměl u sebe nic. Batoh pryč. Všechno pryč. Cítil se dokonale svobodný. Hádal se, že měl batoh. Vyhodili ho ze dveří. Šel z Bulovky na vlak. Potkal tam sympatického pána. Požádal ho o cigaretu. Dojel načerno za hovoru s tím pánem do Roztok. Došel domů. Čekal tam Ženu. Nebyla tam. Potkal sousedku na ulici. Zavolal Ženě. Neměla z něho radost. Minuli se na nádraží. Syn majitelky domu v Roztokách ho pustil dovnitř. Už mu začínala být zima. Lehnul si do postele a spal. Přijela jeho matka s bratrem, který z něho měl prdel, ale byl zároveň nasraný, protože ho musel 177
zachraňovat před policií a trestem poté, co se snažila M. IS uložit k spánku a on se nedal. Odešel z bytu, prorazil si cestu dveřmi do jiného. Vyšel na ulici a začal si vztek vylívat na autech. Lámal zrcátka, kopal do nich. Narážel do nich hlavou. Za střízliva by ho to bolelo. Ráno po záchytce žádnou bolest necítil. Bratrovi se ho podařilo zkrotit a zamknout dětskou pojistkou na zadní sedačce svého auta. Než ale stihnul urovnat spory s policisty, čirou náhodou těmi samými, kteří IS odváželi z hlaváku do špitálu, podařilo se IS přelézt na přední sedačku a utéct. V tom už se to nedalo vokecat. Policie IS zadržela a zachytila. Jako kompromis za škodu způsobenou na autech zaplatil bratr IS v hotovosti majitelům aut hned na místě a nechal IS odvézt na záchytce. V práci propásl kontrolu. Nesralo ho to. Stejně to tam nenáviděl. Přišel zpět s tím, že spadnul se schodů a narazil si ruku, kterou ostatně měl ovázanou, jelikož ta jediná zcela nepřežila a potřebovala ošetření. Když IS nepsal nebo necivěl do internetu, hledal nemovitosti. Když už, tak chtěl velký dům se spoustou místností a prostorem na zkušebnu. Takovou nemovitost aktivně vyhledával. Při jedné návštěvě Kralup, kam se jel podívat na domek se zahradou si všiml domu, který velikostí odpovídal jeho představě a i cenová představa byla dosažitelná. Asi po půl roce mu přišla do mejlu nabídka koupě domu v Kralupech. Nevěnoval jí pozornost. Byla příliš drahá. Nabídka přišla ještě dvakrát. Naposledy s cenou přijatelnou. Nebylo času nazbyt. IS domluvil schůzku v nemovitosti s makléřem na večer a zavolal matce, ať se přijede podívat. Rivka neměla čas, snad byla s dětmi na plavání, nebo to prostě bylo moc pozdě a hlavně to bylo dva dny potom, co IS řekla, že žádný dům od jeho matky nechce. 178
Byl únor. Mráz. Tma. S baterkou prošli nemovitost. IS se líbila. Hned viděl místo, kde bude pěstovat ganju. Byla tam trubka z garáže s odvětráním. Viděl spoustu práce, ale zároveň viděl možnost výdělku na prodání nemovitosti po opravení. To matce nemohl říct. Ona chtěl, aby měli levnější pěkné bydlení a nezajímalo jí žádné investování. Když se před matkou zmínil o investování, vysmála ho a odkázala k práci. Tyto spory vedla již s IS otcem, které někdy dost těžce nesl. Musel si vybojovat každou svou ideu. Proto IS chtěl ženu nepodobnou své matce, aby mu nebránila v ideích. Hloupé bylo, že vize IS nebyly o získání peněz. Měl vize ohledně průmyslu. Ohledně vynálezů. Ohledně ekologie. Ale nic, co by ho udrželo bavit a živit po delší dobu. To na IS sralo všechny známé a rodinu především. IS se rozhodl dům koupit, aniž by ho Žena viděla. Bylo ji z toho smutno. O svých pocitech nikdy nemluvila. Po pár týdnech IS spravil prasklou vodu a nainstaloval okna do sklepa, aby tam nefoukalo. Vytřel několikrát podlahy z linolea a naplánoval stěhování. Kamarádi, se kterými stěhovával při studiích jim přišli na pomoc. Prý tak smutné stěhování nezažili. Z krásného, duchem prosiceného místa, po čtyřech letech života. IS vymýšlel, jak skloubit stavbu s prací. Využil svého neutěšeného zdravotního stavu a odešel na zdravotní dovolenou. Neměl nařízené kontrolovatelné vycházky. Stal se na hlavu nemocným. Měl nějaký příjem, který stačil na pokrytí životních nákladů a mohl dostavět dům. Bavilo ho to a šlo mu to. Kombinace manuální práce s organizační, při výběru dodavatelů ho uspokojovala. Horší to bylo v kontaktu s lidmi. Neudržel se s nimi na jedné notě dlouho. Spadával do svých temných fantazií a těch se bál. Byly vesměs o sexu. Nemyslel 179
na to. Ale cosi z dálky a výšky ho k tomu nutilo a on se jen bránil. Když mohl, pracoval s dělníky. První partu, kterou tu měl byli dobří týpci, kteří stavěli domy v USA. Teda, jeden z nich byl trochu agresivní a další šlechtic z Ukrajiny. Martin, šéf party byl na cajk. IS si s ním rozuměl asi proto, že spolu měli tu Angličtinu. Byl o něco starší. V pohodě, veselý člověk, který si nic moc nedělal z toho, že s ním IS nechce spát. IS měl tu hlavu hodně rozhašenou. Pomáhaly mu až větší dávky léků, antidepresiv. Po nich byl zase zpomalený a znecitlivělý. IS se stávalo, že jenom se na něho s něčím někdo otočil, tak ucítil, jak jím projíždí nějaká energie zadkem do prostaty, nebo tak nějak. Jak si to dřív představoval při sexu, tak se mu to dělo v běžném životě a ani si toho neuměl užívat. Měl pocit, že je téměř neustále šukán do zadku, ale jen o tom neví. V jeho světě to nevidí, nevnímá. Byl z toho pěkně naštvaný. Když už takové věci cítil, tak proč si je nemohl pořádně užít? Občas i viděl šíleně rychle, jak se k němu někdo přiblížil, ačkoli původní obraz člověka postavy zůstal na místě a cítil, jak ho někdo mrdá. První co bylo třeba udělat byly otvory na nová okna a posléze vybourat stará a připravit vše na instalaci nových oken. Byla to celkem hračka. Otázka dvou dnů. Jen okna v přízemí si IS nechal na den, kdy přijeli dělníci montovat okna. Čišela z nich nasranost. Byli si svou prací tak jisti, že jen malý pokus o jejich kontrolu v nich vyvolával takovou vlnu nevole, že je IS nesledoval ani z dálky. Uvařil oběd. Chlapi usazovali okna v patře a IS úporně boural okna vespod. Další den se na dělníky moc netěšil. Bolela ho z nich hlava. Usadili i okna v přízemí. IS uvařil oběd a zkontroloval amatérskou vodováhou rovnost oken. Při kontrole ho přistihl parťák a začal skoro křičet, že jestli mu nevěří, tak se na to 180
může vysrat. Po dokončení práce si chlapi vybrali asi padesát cédéček, které měl IS v garáži na vyhození nebo prodej na bleším trhu. Spokojeně odjeli, ikdyž na dvou oknech byly vady, které byly zapsány do předávacího listu a měl na to přijet reklamační technik. IS za okna nezaplatil, aby měl jistotu, že je přijedou opravit. Když se technik s mladým učněm dostavil, byl si zase sebejistý, ale přitom to byl moula. Při opravě těsnění vylomil kus skla a musel objednat novou skleněnou tabuli. Tvrdil IS, že to nic není. IS se s ním nebavil a oba je vyhodil. Na druhý pokus vše klaplo v pohodě. Další na řadě bylo postavení nových příček v patře. IS zase najal Martina a jeho partu. Tentokrát už byli o něco dražší než první den, ale stále ne nijak strašně. Za jeden den vystavěli zeď do tří čtvrtin výšky. Když odjížděli, IS prohlásil, že do příště tu zeď dostaví. Pustil se do toho hned další den. Míchal si maltu, tahal kýble kladkou do patra. Pěkně se zapotil. Ze strany ze zahrady byl postaven dřevěný výtah na asi deset metrů vysokých trámech. Mírně přesluhoval, ale podařilo se ho zprovoznit dost na to, aby se dala okna vytahat do patra a svozit stará dolů. IS plácal maltu na navlhčené cihly. Načechral ji a posadil na ni cihlu. Vše se snažil dělat tak, jak to viděl u zedníků. Přeměřoval sklon prknem nebo vodováhou, pokoušel se i pracovat s olovnicí, ale to mu moc nešlo. Po třech řadách cihel zjistil, že se mu nedaří zachovávat rovina a cihly klesají zleva doprava. Musel to začít vyrovnávat maltou. To se mu celkem podařilo, ale když dojel nahoru, zjistil, že mu zase ujela zeď směrem k němu. Už to nechal být. Myslel, že je to v normě. Dostavěl zeď včetně překladu nade dveřmi a byl na sebe hrdý. Když znovu přijeli zedníci, celkem koukali. Pak začali to, co IS 181
postavil bourat, protože to nešlo nechat. Pak pokračovali ve stavbě včetně výklenku koupelny. Šlo jim to dobře od ruky. Zeď za den stála. IS vyplázl prachy a byl spokojený, jak to jde. Další akcí byla stavba zdi v koupelně, která oddělovala záchod od koupelny. Byla tam kvůli tomu, aby se za účelem kolaudace oddělil záchod dvěma dveřmi od kuchyně. IS si celkem máknul. Postavil ji za tři dny. Celkem rovně. Pak se vrhnul na vodoinstalaci. Vysekal díry na trubky a zapůjčil si tavnou pistoli, kterou spojoval klouby a trubky. Šlo mu to pěkně od ruky. Dělal si legrácky a jednou navařil trubku s kolínkem do tvaru fajfky a cigaretový kouř nechal procházet skrz. Rivka ho u toho fotila. Jí stavba celkem nezajímala. IS ji musel téměř nutit, aby se šla podívat na jeho úspěchy a postup prací do patra. Pak přišly na řadu odpady. A ne, vlastně to bylo opačně. Nejdřív odpady, pak voda. Pak se pustil po drobné instruktáži kamaráda elektrikáře do sekání elektřiny a tahání kabelů. Dalo mu to zabrat, ale domákl to. Mezitím si zajistil balík konopných stonků, které chtěl použít jako izolaci ve směsi betonu a taktéž na podlahy. Připravil si šalování a namíchal první várku. Ještě před tím si vyzkoušel různé mixy na venkovní zdi stavby. Zkoušel míchat s vápnem i popel, ale moc to nedrželo. Než se mu podařilo vybetonovat deseti centimetrovou vrstvu konopného betonu kolem dvou třetin obvodových zdí, stálo ho to čtrnáct dní potu a dřiny a deset kilo své hmotnosti. Byl se vším spokojený.
182
Pak se pustil do omítek. Byl to úmor. Malta se stěn padala a dílo rostlo velice pomalu. Po dvou dnech ho bolela ruka, že ji skoro necítil. Nemohl ji sevřít do pěsti. Přesto pokračoval. Oddělal se tak, že v půlce nahazování jednoho pokoje již neměl sílu a musel povolat ukrajinské zedníky, kteří nahodili zbytek. IS jim jen míchal maltu. Nezastavil se u toho. Po víkendu tvrdé dvanáctihodinové dřiny byla půlka prvního patra nahozena. IS to odnesl tím, že přišel na dva dny zcela o hlas. Jen šeptal. Žena byla hodná, starala se o Ďíďata a vařila. IS neměl moc času se jim věnovat. Když mohl, tak byl kupodivu po zednicku obhroublý a samotnému se mu nelíbilo, jak se k nim chová. Dvou a půl letá Noemi byla pěkné číslo. Vše chtěla dělat sama, ikdyž na to byla ještě malá. Třeba musela otevírat všechny dveře, všude být jako první. Jakmile otevřel dveře někdo jiný při vcházení do místnosti, musel je zase zavřít, jinak se Noemi strašně rozčilovala. Nechtěla moc spát odpoledne a jakmile si neodpočinula, byla šíleně nerudná. Jinak ale zlatíčko. Miriam byla úžasná, hodná, citlivá, vnímavá a s Noemi si hezky hrála. Dojížděly do lesní školky do Roztok, která vyrostla v ovocném sadu údolí pod Levým Hradcem. Měli tam srub, ohniště, malý vodopád, skalku a vůbec velmi pěkné prostředí pro rozvoj činností. Jen dochozí vzdálenost na nádraží je drtila. Ráno chodili Miriam po svých a Noemi v nosítku. Žena si nějakou dobu nestěžovala. IS je začal vozit aspoň z nádraží zpět. Většinou společně přijeli, najedli se, kouli na pohádku a šli spát. IS měl dost a šel taky spát. Myšlenky na psaní eRománu v tu dobu neměl. Jediné, jak rozvíjel duchovno byly návštěvy u kamarádky, která ho učila mluvit a pomáhala mu formovat vznikající básně. To jediné ho udržovalo v kontaktu s intelektuálním světem. Jednou za týden balzám na mysl. IS se s ní poznal na šamanských kurzech, kde se snažil znovu nabýt 183
léčitelských schopností. Na konci prvního kurzu si vybírali účastníci svá indiánská jména. IS si myslel na Mechové srdce. Jelikož při pobytu v noci v lese v kameném kruhu mechem porostlých balvanů mu bylo příjemně. Alespoň do té doby, než kousek od něho zahýkal jelen. To IS vyděsilo a už se nezklidnil. Možná i proto, že snědl nějaký koláček z ganji a pěkně byl háj. Vymotal se z hloubi lesa a vrátil se zpět do mlýna, kde nocoval. Jenže jako první si vybírala jméno právě ta kamarádka, která se ho o rok později ujala ve výuce chování a jednání. Její slova byly: „Mě se líbí jméno Mechové srdce.“ To IS vyrazilo dech. Jeho jméno nakonec znělo Mechový kámen. Mechové srdce byla dáma kolem pětašedesáti let a neuvěřitelně přitažlivá. Po jedné z aktivit, takzvané potní chýši, kde se všichni svlékli do naha, zavřeli do stanu s dírou na žhavé kameny, které políval zkušený šaman vodou s bylinami a odříkával modlitby, ještě nahý IS doputoval právě k ní a řekl jí, že by se s ní chtěl pomilovat. Ona na to, že je prý moc stará, ať si najde mladší. IS si v tu chvíli mladší ženu k pomilování nenašel. Zůstal i po očistné potní chýši sám, ikdyž se cítil tak trochu přenesený na jinou planetu a hvězdy na nebi nepoznával. Zabalil se do deky a šel do mlýna. Tam jen tak seděl a na půl oka pozoroval, co se kolem něho dělo. Všichni lidé byli rozteklí láskou. IS taky, ale nevěděl, jak s tím má naložit. Chvíli jen tak seděl, pak si zadrnkal na kytaru. Něco dobrého snědl, vypil čaj. Šel spát. Po roce společného života na stavbě toho měla Rivka plné zuby. IS nebyl schopen vytvořit v obyvatelné části domov jí ani Ďíďatům. Bylo mu z toho smutno a představoval si, že nejlepší bude, když od něho odejdou. To se také stalo. Na jaře roku 2012, který je ve znamení vodního draka to IS neustál a jeho žena mu řekla, že odchází. Vzala Miriam a Noemi a 184
odstěhovala se ke kamarádce do Roztok. IS z toho začal pravidelně plakat. Bylo mu z toho neskutečně smutno, ikdyž si to vlastně přál, aby před sebou ty maličké ochránil. Spekuloval nad invalidním důchodem na hlavu, protože mu stále nebylo nejlépe a na takovém plánu se jeho Žena podílet nechtěla. Bral si Miriam a Noemi na víkendy k sobě, ale kromě výletů na Okoř nebo někam k vodě či do přírody a procházek na hřiště v Kralupech jim nebyl schopen moc nabídnout. Malovali spolu. IS učitelské ambice zmizely. Jednou se snažil učit Miriam anglicky, ale přišlo mu to dost zbytečné. Ona to v tu chvíli prostě nepotřebovala. Její angličtina mohla být jiná, než jakou ji znal IS. Nechtěl tlačit na pilu a výuku vzdal. IS měl v plánu stavbu prodat. Chtěl na ní trhnout slušný peníze, aby mohl stavět celokonopný dům poblíž Roztok. Vyhlídnul si parcelu, načrtnul půdorys, místnosti. Začal počítat cenu obnovitelných energií. Vietnamec provozující večerku za rohem od stavby měl zájem o její koupi. Když IS dokončil schody, přišel za ním a Vietnamec řekl, že stavbu chce jeho kamarád a zda je IS ochoten slevit. V tu chvíli IS zaváhal a místo, aby řekl ano, stál si na své ceně. Z transakce sešlo. IS se topil v depresích. Nadával na sebe, celý svět. Těžko se snažil přesvědčit o světlé budoucnosti. V půlce května se snažil přijít k penězům prací, přetahováním klientů majoritních energetických společností. Přijel s partou obchoďáků na sídliště za Krčí. Chvíli se probíral a jeho hlava začala pracovat. Něco se mu tam honilo. Šel se zaučovat s jedním mladým klukem. Ten si dal pivo ze samoobsluhy, a když ho dopil, šli na věc. IS měl hlavu jak pátrací balón. Přijeli výtahem do nejvyššího patra a otevřela jim sympatická paní, že je prý předsedou bytového družstva. IS nebyl schopen začít jednat a možný 185
převod celého družstva na nové smlouvy byl pryč. Kluk, který byl s IS začal mluvit a paní se vylekala. IS si nechal udělat vizitky a rozhodl se obcházet podniky, obchůdky. Zavedlo ho to na Vinohrady. Zaujal ho tam inzerát, že někdo hledá realitního makléře. Zavolal tam a domluvil se na pohovoru. Byl přijat. Začal pracovat jako realitní makléř. Dařilo se mu celkem pozitivně přistupovat k tvořené realitě. Obvolával potenciální klienty. Učil se vyrovnávat se s neúspěchem. Začal nabírat nemovitosti. Měl dokonce jednu výhradní smlouvu. Bojoval se sebou, aby se mu dařilo. Když bral prášky od doktorky na hlavu, přestával myslet na to, že se chce zabít. Poslední rok na SŽIVu si přál několikrát denně, že už nechce žít. To bylo to nejhorší, co ho mohlo potkat. I jako realitní makléř se dostal do deprese a přál si konec života. Jen proto, že neuměl žít svým snem, snem svých dětí. Byl zoufalý. Neuměl si pomoci. Toužil po milování, ale koukal na porno a občas si vyhonil. Chodil roznášet letáky, nabíral nemovitosti. Dělal co mohl. Přijel na návštěvu IS kamarád, který žil dlouhou dobu v Amsterdamu. Prvních čtrnáct dní se moc neviděli. Pak se ale potkali v Praze na Náplavce. Z paluby parníku prošli několik barů na břehu Vltavy. IS byl ve svém živlu. Tančil na cikánskou muziku. Pil pivo. Najednou se octnul hlavou v klíně Marie. Byla velice příjemná. Byla tam s kamarádem. Vzali ho k sobě domů na přespání. Ráno si dal s tím týpkem IS kafe ve vnitrobloku. Čirou náhodou byli zase v Mánesce. Stejné ulici jako sídlila realitní kancelář. Jen o několik bloků blíže k centru. IS takový nápor náhod nepobíral. Týpek ho pozval na páteční mejdan. IS děkoval, rozloučil se a odešel. Poměrně zajímavé bylo, že v pokoji v bytě sídla realitní kanceláře byla květina, ze semínka rostlá palma. Měla jen pár 186
chudých listů. Legrační bylo, že IS měl doma téměř stejně vzrostlou palmičku. Všechny ty náhody. IS jich neuměl využívat ke štěstí. Mezi lidmi v hospodě, ale i v kanceláři se profiloval jako básník. Psal básně a poznámky k věcem, které se mu honily hlavou. Psal dokonce veršované upoutávky na inzerci bytů. Tím sklízel smích od kolegů makléřů. IS ale zaznamenával úspěch se svými texty. Pronajal s vypětím všech sil dva byty. U jednoho z nich podepsal špatnou smlouvu a musel půlku peněz vrátit. Jednou se mu dokonce stalo, že mu zvonil telefon, když byl roznášet letáky a ukázalo se mu tam jméno člověka, se kterým právě stál na ulici. Ten mu ale nevolal. Zvednul to. Byla tam paní, která s ním chtěla mluvit kvůli ceně podnájmu. IS to nesl těžce. Nevěřil realitě. Nevěděl, co se kolem něho děje. Toužil po milování, klidu, lásce. Už se nechtěl hnát za sexem. Chtěl být k něčemu dobrý. Naskytla se mu šance ožít básnickým životem po té akci na Náplavce, ale ani tím směrem se mu život nepodařilo posunout. Ikdyž cítil příležitost v nevázaném životě, nebyl se schopen oprostit od duality. Myslel na obyčejnou realitu, rodinu, děti, kterým říkal Ďíďata a na svou manželku, Ženu, Rivku, kterou pro svůj klid potřeboval nejvíce potěšit.
187
Doslov: Nejvíce zasáhla do vnímání IS skutečnost, že před Ďíďaty prohlásil den za rok, a to tím, že řekl, že jeden oběh Slunce znamená jeden rok. Od té doby se mu neskutečně zrychlil čas. Jeden den pro něho byl rokem. Cokoliv chtěl udělat, nešlo. Nestíhal to. Neuměl vše udělat v jeden den, a pak již bylo pozdě. A nejvíc IS zřejmě štvalo, když spal s dětmi i se ženou v posteli, k ránu se probouzel, že na něho tlačí, nejdřív Žena, pak Miriam, opačnou energií, než on by rád přijímal a očekával, zvlášť od svých dětí. Bylo to krapet v tom, že Rivka si usmyslela, že se bude vodit s IS za levou ruku. On byl vždy zvyklý vodit se s přítelkyní za pravou ruku. Chtěl se pro ni změnit, ale když si všiml, že to z něho dělá otroka, respektive čubku, přestalo se mu to líbit. IS pozorováním myslí svých blízkých zjistil, že když není doma, může se tam dít cokoliv. Doslova. IS napadlo, že jako odměna mu může být, že na každé místo, které navštívili s Rivkou a Miriamkou nebo Noemi v bříšku, může přijít jako král a třeba tam vybírat daně. Určitě tedy tam může hrát krále a nechat se obsluhovat a neplatit. IS zjistil, že existují rodiny, které využívají ostatní lidi jako loutky. Zprvu se zdálo, že se tomu chce naučit, ale bylo mu z toho tak zle, že se málem pozvracel. Horší bylo, že se nebyl schopen vymanit ze sevření těchto praktik, které nenáviděl. Lidé kteří kouří nemilují svou duši (dýchat – duše) musí si něco přidávat k dechu. A taky si všiml, že je něco pravdy na vtipu o policajtech, kde se říká: „Přijde policajt k holiči a holička mu říká, že si musí sundat ty sluchátka.“ Policajt po chvíli umře. Holička si poslechne, co měl ve sluchátkách: „Nádech, výdech!“ Když se totiž člověk příliš soustředí na kontrolování myslí ostatních lidí může se mu stát, že zapomene 188
na sebe a zapomene i dýchat. IS dokonale zapomněl na svou identitu. Po přenechání svého osudu vodě, pod hladinou, se pokusil vytvořit v sobě stejnou identitu jako předtím tím, že vytahoval střípky paměti ze svých kamarádů a snažil se na sebe, svou duši rozvzpomenout. Zásadním zlomem v životě IS bylo uvědomění energetické stopy Hitlera v Tichém údolí. Kromě T.G.M. Se totiž do onoho údolí zamiloval i on a nějakou dobu v něm pobýval. IS si usmyslel, že když je možné na sebe přejímat duchy dávno zemřelých podle jejich otisku v krajině, bylo by nehorázně pošetilé nechat někoho jiného tuto stopu využít a zneužít. Proto se rozhodl, že na sebe vezme masku fuhrera, aby mohl ovládnout i temnou stranu síly. Onoho stavu si nedokázal užívat a využívat ho k růstu svému a o to víc ho uvědomění zvěrstva ničilo. Co na sebe přijal se snažil po dobu dojíždění do úřadu v sobě potlačit. Téměř se to podařilo, až na drobné flashbacky. Hloupě znovu oživil, co se mu podařilo potlačit v Londýně s Rivkou. IS doufá, že se takto temné karmy zbaví tímto přiznáním, jako autor knihy, kterou jste přečetli, ačkoli ve třetí osobě psanou a stane se mu to branou k opravdovému žití. Co se nevešlo do této knihy, bude v dalšíCH:)
189
