Hauswaldský zázračný pramen – růženec z bludných kamenů a voda dopadající do dlaní ve skleněné plastice.
P od i v u ho d n é k a m e n y Po šum a v í Jan Poláček v ní ale naleznete – pokud nejdete s davem, ale volíte neobvyklá místa či čas pro turistiku nepříliš typický. Potom uvidíte soumrak a temný les s mlžným přízrakem zdvíhajícím se ze slatí, podobně jako ho vídával Josef Váchal anebo Karel Klostermann. Ostatně tento „spisovatel Šumavy“ a především jeho povídka Červené srdce mě inspirovala k jedné z prvních vycházek. A když jsem potom za soumraku opustil vyasfaltovanou cestu a od Hauswaldské kaple vykročil na opačnou stranu, než rozum velel… dočkal jsem se… vysoké stromy, mrtvé i živé, vlhkost stoupající z bažiny, fialové nebe. V takovém okamžiku i několik dřevěných cedulek takzvané meditační stezky s vypálenými Klostermannovými texty navodí magic-
Však již po nebi mátožné světlo se rozlévá. Z popředí vystupují jak těla příšer pahrbky a vyvýšeniny, záclonou temnou lesů pokryté; rozeznáš světlejší velikou plochu v bílou později se změnivší a nejvíce svítící: to jsou vystupující mlhy nad slatěmi… Vybaven knihou Josefa Váchala Šumava umírající a romantická, připravoval jsem se už doma na to, že zažiji svítání na vrcholu Roklanu… Bohužel jsem ho ale nespatřil. Nikdo další se nechtěl výpravy zúčastnit, přestože jsem dál sugestivně předčítal Váchalovy zápisky… Je počátek srpna po druhé hodině ranní… Šumava se v letních měsících stává dálnicí a „neumírá“, je zakonzervovaná a důkladně označená. Romantická místa 1
Zvýrazněný půdorys bývalé Hauswaldské kaple. Na místě oltáře leží kámen, obdélník vpředu symbolizuje padlé veřeje.
vodou prohlédli a chromých, kteří odhazovali berle a odcházeli vyzdraveni. První kaple byla vystavena již v roce 1820, další v roce 1860, zřejmě nepříliš dobře, protože se v souvislosti s ní hovoří o špatné stabilitě a pevnosti (po sedmi letech byla uzavřena), a následně potom třetí v roce 1902. Stejně jako do Lurd do ní lidé přinášeli obrázky, růžence, sošky, kříže i z vosku modelované části těla, o jejichž uzdravení prosili. Bizarní směs předmětů zde byla pokládána a rozvěšována po stěnách. Pro Němce ze Srní bylo místo tak posvátné, že největší hříšníci 2,5 kilometru dlouhou cestu z vesnice k prameni překonávali po kolenou. Konec poutního místa nastal, když byl zahrnut do chráněného vojenského prostoru, a faktický potom 14. září 1957, kdy došlo k odstřelu kaple. Zachráněna byla jen socha Panny Marie Lurdské, jež je dnes uchovávána v kostele Nejsvětější Trojice v nedalekém Srní…
kou atmosféru z opuštěné pěšinky ztrácející se v šeru a ze vzdáleného cíle, k němuž je třeba doputovat po svých. Hauswaldský les (tzv. společný les) je místem s pohnutým osudem a ještě dříve, než zde byla postavena kaple, a ne jedna, byl navštěvován mnoha lidmi s vírou, že se u místního pramene uzdraví. Byl dokonce nazýván malými českými Lurdy a je s ním spojováno mnoho zázraků… Snad nejstarším je příběh o dvou selkách, které tu při sekání trávy překvapil medvěd. Tolik se modlily k Panence Marii, až útočník zchroml a odpotácel se do lesa. Dnešní hledači zajímavostí objevili na nedalekém stromě novotvar, který se podobá stopě medvědí tlapy a odkazují na dávný příběh... To obě selky tenkrát nechaly na památku své záchrany zavěsit na jednom ze stromů obrázek Bohorodičky a zahájily tak slavnou historii magického místa… Následuje je pak celá řada dalších, kteří, slepí, po opláchnutí zázračnou 2
Hauswaldská kaple z Klostermannovy povídky „Červené srdce“ a obec Srní na pohlednici z roku 1920.
Medvědí strom – novotvar na kmeni připomíná hledačům záhad medvědí stopu.
Obnova území hauswaldských kaplí proběhla v roce 2006 díky občanskému sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy a za podpory Správy NP a CHKO Šumava. Půdorysy bývalých staveb byly zvýrazněny a do prostoru před nimi svedena od studánky pomocí vantroků voda. Putuje několik desítek metrů v dřevěných korýtkách uložených na padesáti devíti bludných kamenech symbolizujících růženec. Dopadá pak na poslední, peckovitý skleněný blok sklářky Vladimíry Tesařové, do plastiky spojených rukou vnořených do kamene. Kolem je v češtině, němčině a latině citát z Bible svaté, Zjevení 22, verš 17: „Kdo žízní, a přistoupí, kdo touží, a zadarmo nabere vody života.“ Výtvarně a architektonicky se na projektu podílel klatovský sochař Václav Fiala
a Karel Janda. Místo bylo slavnostně otevřeno 12. srpna 2006. Karel Klostermann se pro svůj příběh o červeném srdci vrátil k Hauswaldské kapli někdy v polovině sedmesátých let devatenáctého století: Když jsem přišel po dvou letech opět do Rehberka – bylo mi tehda asi šestnáct let – zavedl mě jeden z mých výletů do hauswaldské kaple; kterýsi selský hoch, mnohem starší než já, mě doprovázel. Pojednou jsem spatřil v mechu a borůvčí poblíže kaple něco, co vyvolalo v mé duši polozapadlé upomínky: leželo tam dřevěné srdce, ale červené již nebylo, nebo déš s něho smyl barvu. Zdvihl jsem je a ukázal jsem je svému průvodci. Ten, vzav mi je z ruky, zahodil je, takže se roztříštilo o nedaleký kámen. „Lpí na něm prokletí,“ 3
Mapka s vyznačením vyhlídkové trasy ze Srní k Hauswaldské kapli (zdroj: internetové stránky hotelu Srní).
pravil, „proto jsme je vyhodili z kaple. Nedotýkej se ho.“ Srdce, které dříve mladý Klostermann vídával v kapli mezi ostatními symboly s mnohdy vyznačenými neduhy, patřilo Agnes… Slaboduchému děvčeti ze Srní, které nadevše toužilo po lásce. Upnulo se k mládenci Adamovi a všem byla jen pro smích, protože ten chystal svatbu s jinou… Až krejčí Krahulík, známý šprýmař, jí nabídl pomoc – kouzlo, jímž k sobě milého navždy připoutá. Zachtělo se mu mladíka zesměšnit, a tak Agnes poradil, aby do těsta, z něhož mu upeče koblih, nasypala trochu otrušíku. Domníval se, že až jej pojí se svou snoubenkou, potká je v té nejpříjemnější chvilce něco nepříjemného a současně hodně směšného. Agnes provedla, co jí poradil. Nic kratochvilného se ale neudálo. Naopak, Agnes byla obviněna z travičství a odsouzena do těžkého žaláře na sedm let. Když se vrátila nazpět, bylo jí necelých třicet let, ale vypadala jako stařena. Ve vesnici ji nepřijali… Vydala se tedy za krejčím, kterého nikdy neprozradila, a ten ji vzal pod svou stře-
Výřez z mapy Stabilního katastru z r.1837 (revidované snad v roce 1881). Původní kaple z roku 1820 a jižně od ní kaple z roku 1860, vystavěné nad Vchynicko-Tetovským kanálem nedaleko Srní (dříve Rehberg). 4
chu vědom si viny. Teprve na smrtelné posteli přiznal, jak jí poradil. Lidé jí potom odpustili a někdo jí pomohl vyřezat nové srdce, lepší než to, jež tenkrát vyhodili, a do kaple jí ho nechali znovu zavěsit. Jeden z „korálků“ růžence, ono zelené sklo s dlaněmi zachytávajícími dopadající léčivou vodu mě inspirovalo k zamyšlení nad významem kamenů v krajině… Nad tím, jak člověka mimovolně nutí, aby se u nich zastavil, aby je vnímal jako šperk zasazený do země a hledal v nich jakési neuchopitelné poselství. Odnepaměti se taková místa stávala kultovními – záhadologové je spojují s dávnou historií, senzibilové kolem nich nacházejí zdroje nezvyklé energie a přitahují i pozornost obyčejných poutníků míjejících je na svých cestách. Navštívili jsme několik takových popisovaných míst, ale i řadu dalších, které se věhlasu nedočkaly a na své objevení možná teprve čekají. Ne pro zvláštní vlastnosti, ale pro svou krásu, pro atmosféru, již vytvářejí, pro genius loci vznášející se nad nimi v temných lesech podhůří Šumavy. Tajemným není jen to, co se u nich kdy událo či možná dosud děje, tajemnými jsou ony samy o sobě, protože jen z toho důvodu k nim lidé ve všech dobách přicházeli a opřádali je bájemi a pověstmi. Když se u takového kamene zastavím a položím ruku na jeho hrubý povrch, uvědomuji si krkolomný vývoj technologií směřující k zdánlivé jednoduchosti v šíření informací. Napadá mě, jak daleko je asi od uložení dat v lesklém povrchu kompaktního disku k záznamu do obyčejného kamene na rozcestí, a co dělí bezdrátový přenos od schopnosti člověka získat něco z uloženého jen prostřednictvím vlastního probuzeného vědomí. Třeba se jednou cesta uzavře a kameny k nám budou promlouvat.
Francouzský kříž nacházející se nedaleko od Čábuz.
dohledat. Pokud ho znáte, budu rád, když mě poučíte. O rodilých Čábuzanech jsem se ale dozvěděl zajímavou historku. Pokud totiž někomu z okolí odpovíte na otázku odkud jste, že z Čábuz, patrně ho rozesmějete. Protože synonymem tohoto
Čabuzské intermezzo Naším východištěm byla ves Čábuze, ležící na jih od Strakonic, zmiňovaná poprvé v roce 1377. Osada je prý známa z textu lidové písně, bohužel se mi ho nepodařilo
Střep nalezený v sejpu za osadou Čábuze. 5
Domnělý kbelský dolmen. Na dvou kamenech spočívá třetí o délce asi tři metry a šířce jeden a půl metru. Jeho pravost se nikdy nepotvrdila.
a tři hřeby, níže nápis pokračuje NARODIL SE ROKU 1738 DNE 23 LISTOPADU. Z toho plyne, že kříž toho se sedmiletou válkou mnoho společného nemá…
sdělení je, že jste hlupák. Příliš starousedlíků tu už ale nenajdete… Z historických zajímavostí je třeba jmenovat most ze 17. století a kapli Cyrila a Metoděje. V okolí se kolem potoků nacházejí sejpy jako pozůstatky po rýžování zlata. Lze předpokládat, že k těžbě docházelo již v dávné minulosti. Jako průvodce po kamenných pamětihodnostech vás chci upozornit na takzvaný Francouzský kříž. Pokud pod Čábuzy přejdete přes Mladíkovský potok a pokračujete dál po modré značce, narazíte nejdříve na starý hamr, který je dnes restaurací a ubytovacím zařízením, a nedaleko za ním pak na odbočku vlevo do stráně. Na jejím konci je zmíněný kříž, stojící údajně na hrobu francouzských vojáků, padlých v sedmileté válce. Měli zde zmrznout, když je lidé ze strachu nepustili do chalup. Na kříži je ale téměř nečitelný nápis ATS.. KV..ANOS MDESATE JEZDIL WE SVETE POSMRTI NAHLE TVTO. Dole IHS
Dolmen na Kbílu Na jihozápad od Strakonic, nedaleko od Libětic, se rozkládá zalesněný hřbet zvaný Kbíl a na severozápad od jeho vrcholu potom údajná megalitická stavba – dolmen. Nazývá se tak sestava kamenů, kdy přes dva kameny, které jsou základem, je přeložen třetí – tedy jakási stříška nad vytvořeným prostorem. Cesta je dobře značena a s pomocí turistické mapy ho snadno naleznete. První zprávu o něm podal amatérský badatel August Česlav Ludikar již v roce 1866. Kromě zmíněného dolmenu hovoří ve své zprávě ještě o dvou dalších… Ty ale byly již tehdy zničeny… Od devatenáctého století se vedou spory 6
Kámen (Alžběta) se zachoval na rytině z díla M. Boleluckého z roku 1668, jde údajně o nejstarší známé vyobrazení kamene typu menhiru v Čechách.
Menhir z vrchu Hradiště z článku J. E. Vocela uveřejněného roku 1868.
Kamenný objekt nalézající se ve sbírkách Prachatického muzea. Dnes je považován za znovunalezenou prabábu Alžbětu.
o přirozený či umělý původ posledního dolmenu, vesměs ve prospěch přírodního pro absenci jakýchkoli archeologických nálezů v místě. V blízkém okolí měly být ještě další megality. V polovině 17. století navštěvovali lidé ze širokého okolí jeden z nich, takzvanou zkamenělou ženu či Alžbětu, popisovanou jako vztyčený kámen s lidskými rysy. Nacházela se snad na místě zvaném dnes Kamenná baba. Podle pověsti byl vrch vyhledávaný především neplodnými ženami, které věřily, že se dostanou do požehnaného stavu, když na kámen usednou. Ale i mnozí další přinášeli dary a prosili o uzdravení. Místní převor, aby zamezil tomuto zbožnění, nechal kámen nakonec odstranit.
Matěj Bolelucký píše v Rosa Boemica (vydáno r. 1668): „Obyvatelé Strakonic, kteří neměli dříve mnoho idolů k uctívání, hledí nyní na podivuhodné věci. Za zdí kostela Sv. Prokopa, tisíc dvojkroků na jih, je blízko cesta, která vede k Volyni. Směrem k lesu s názvem ‚Hole‘ stojí jakási hrubá skála, podlouhlá větší postava, která vypadá jako člověk. Podle starobylé zvyklosti si na ni lidé dodnes ukazují. Mělo by se raději vysvětlovat, že se jedná o osekaný kusý válec, něž o sochu zhotovenou lidskou rukou. Blázni a kdejací pastýři zatloukají železné hřeby do obočí, nosu, brady i kamkoliv jinam do sochy. Pro ženy toto konání zaostalých obřadů snadno může vést k vytvoření nového kultu. Množí se právě takové výmysly o uctí7
Magický prostor pod Kbílským dolmenem.
ná žena. Kdo se k tomuto poslednímu kameni nechoval s úctou, toho stihl trest. Když ho jednou pasáci vyvrátili, promluvil ke kolemjdoucímu: „Dojdi k rychtáři sousedskému, aby mne na své místo ihned zase dáti hleděl, sice nestane-li se tak, potká ho neštěstí!“ Jindy, když se kameni vysmíval jeden podnapilý soused, málem se utopil v louži. Podklady k pověsti se zachovaly v arcibiskupském archivu v Praze a pocházejí z roku 1656, kdy obyvatelé ze Sousedovic učinili výpově pod přísahou. O zkamenělé svatbě hovořil rychtář Jan Mareš a tím málem utopeným byl osmdesátiletý Matěj Kukačka, vyprávějící svůj vlastní příběh. Dosti podrobně jsem popsal tradovanou pověst z toho důvodu, abych ukázal, jaký zájem kameny v krajině odpradávna budily. A již antropomorfní rysy na kameni Alžbětě vznikly jakkoli, zdá se, že všeobecná pamě ho takto zaznamenávala po řadu staletí až do současnosti… Bez ohledu na jeho původ mu lze přikládat
vání velké Alžběty, ženy rodičky, blízké všem lidem, kdy se hlavně v nočních hodinách shromažují tisíce lidí se svícemi v některých hájích pod hvězdami. Mezi nevzdělanými vesničany nelze zjistit, jak dlouho je tento omyl rozšířen. Nelze určit, jak dlouho tato špatnost uctívání Alžběty trvá. Tuto temnou věc má právo osvětlit ctihodná arcibiskupská konzistoř v Praze, ale nyní raději nic nevysvětlovat a z nařízení církevní komise zavést vojenský pořádek, hlavně ve Strakonicích. Panstvo by se před tím mělo v krytých vozech odebrat za hradby strakonického hradu.“ Ve sbírce pověstí Ondřeje Fibicha Prácheňský poklad je uveden příběh o zrodu kultu kamenné Alžběty… Kdysi tu prý jel svatební průvod a do cesty spřežení se připletl farář nesoucí nemocnému svátost oltářní. Jedna rozjařená těhotná žena ho počastovala nevybíravými slovy a on ji za to rouhání proklel. Celá svatba nato zkameněla… Po čase byly kameny stavebníky rozebrány a zbyl jen jediný – ona těhot8
a první zachovaný náhrobek pochází z roku 1688. Vešel jsem na hřbitov a zaznamenal bizarní obraz – nejstarší z kamenů byly přetaženy modrými igelitovými pytli, aby na ně tolik nepůsobily povětrnostní vlivy. Když jsem sbíral o tomto místu informace, dozvěděl jsem se, že v rámci dokumentárního projektu Hledání kořenů se vydal hledat do Čkyně v roce 2000 své předky Američan Alexandr Woodl. Vzpomíná na jistého Achaba Haidlera, který se k nim přidal, aby přetlumočil hebrejské nápisy. Popisuje, jak ke čtení znaků používal svých prstů stejně jako očí. Přetlumočit všechny nápisy na hřbitově mu trvalo dva dny. Já jsem si při procházce mezi náhrobky vícekrát všiml stejného zobrazení – dvou dlaní s roztaženými prsty. Pátral jsem, cože znamenají a nakonec zjistil, že jde o symbol označující jeden z nejznámější židovských rodů – Áronů. Další z nich – Levity, označuje konývka.
řadu funkcí – od kultovního místa starého tisíce let, slovanské modly, až po objekt novopohanství. Kdyby existoval na svém místě dnes, jistě by se u něj scházeli neokeltové stejně jako u Pastýře nedaleko od Klobuk na Slánsku. Ale vrame se ještě k Alžběte. Roku 1659 byla, na příkaz církevních i panských úřadů, odvezena na strakonický hrad, kde dlouho stála zapomenuta v koutě nádvoří. Odtud se neznámo kdy a kam ztratila. Objevují se ale informace, že by se kámen mohl nacházet ve sbírkách Prachatického muzea. Ve starých spisech se hovoří ještě o dalších objektech typu menhiru, které se vyskytovaly poblíž. Ty už ale byly dávno rozbity. Čkyňské intermezzo Náhrobní kámen… Zastavil jsem se na starém židovské hřbitově rozloženém hned u železničního přejezdu. Židovská komunita žila ve Čkyni již koncem 16. století
Čkyňský židovský hřbitov. Náhrobek s vyobrazením otevřených dlaní. 9
Nejstarší část čkyňského židovského hřbitova.
Boží kameny – přírodní skupinka kamenů mezi Kraselovem a Tažovicemi. 10
pojmenovat ji Božími kameny. O důvodech, které je k tomu vedly, se ale nic netraduje. Zprávy o proudech pozitivní energie, jež se zde nachází, pocházejí až z poslední doby a od stejného okruhu lidí publikujících podobné informace i o řadě dalších míst. Pro ty, kteří by patřili k těm vnímavějším než já, mám informaci, že nejsilnější proud energie prochází jedním z horních kamenů, připomínajícím tvarem lo. Zdá se, že o místo má zájem i další skupinka „milovníků“, kteří se snaží jeden blok rozlomit a zřejmě dopravit na svou zahrádku. Zatím se jim to nepovedlo.
Boží kameny Boží kameny jsem pro svou nedočkavost hledal s obtížemi. Na mapě jsem si našel, že mezi obcemi Kraselov a Tažovice na Strakonicku je jediná odbočka, která vede k tajemnému místu, a proto jsem na první polní cestu také bez váhání odbočil. Ocitl jsem se v krajině nekonečných strání a samot… Z dálky se nesl štěkot hlídacích psů a několik ovcí si nás s podezřením prohlíželo. Procházel jsem po návrších, hledal seskupení kamenů a stále nic nenacházel… Nakonec jsem se potupně zeptal, abych se dozvěděl, že o několik stovek metrů dál je cesta ještě jedna, jež přímo u Božích kamenů končí. Základní směr byl ale určen, a tak jsem se už nevracel, nýbrž přes louku zamířil ke kopci zarostlému lesem. Za počínajícího soumraku jsme na místo dorazili. Nejsou pochybnosti o tom, že jde o ryze přírodní sestavu kamenů. Přesto v sobě ukrývá cosi významného, co lidi donutilo
Intermezzo pro hledače záhad Jihovýchodně od Čábuze, potom, co přejdete louku, překonáte Horský potok a vyškrábete se nahoru do stráně, naleznete, pokud se budete dobře dívat, zvláštní místo. Kameny zde jsou srovnány do téměř pravidelného kruhu o průměru asi
Kruh z kamenů nad osadou Čábuze. Mohla by tu být další, zatím neobjevená, megalitická stavba či pozůstatek mohyly? 11
nacházet na černé stavbě budoucího rybníka na okraji obce. Tehdy jsem netušil, že podobných míst je kolem Cehenic celá řada. Nakonec jsem se zeptal na poště a byl odeslán, jak jsem později zjistil, na zcela opačnou stranu. Obešel jsem jeden patřičně bahnitý břeh vypuštěného rybníka a nic nenalezl… Jen s obtížemi jsem uvedl své boty do provozuschopného stavu a s ještě větší urputností vyrazil nazpět do vesnice – tentokrát na obecní úřad. Tam jsem krom patřičných informací obdržel i okopírovanou zprávu strakonického archeologa Jana Michálka. (Kamenný kruhový areál z mladší doby bronzové u Cehenic, okres Strakonice – výzkum v roce 2003, předběžná zpráva, autor Jan Michálek.) Dozvěděl jsem se, že seskupení kamenů v centru obce je vlastně replikou nálezu a v příštím roce (2008) má být k pozůstatkům cromlechu zřízena naučná stezka. Potom jsem zamířil po hlavní silnici z Cehenic na Strakonice a nedaleko za obcí odbočil doleva ke střelnici. Odtud již bylo k nálezu jen kousek. Dnes je místo už znovu zarostlé travou a nezasvěceného ničím nezaujme. V nálezové zprávě z výzkumu z roku 2003 se
deset metrů a stromy, které zde rostou, své koruny odklánějí z takto vymezeného prostoru. Zdá se, že kamenný objekt není přírodního původu a není zřejmě ani dílem novodobým. Je možné, že se sem jednou při hledání hub zatoulá nějaký psychotronik a bude vnímat energii, která místem proudí, či se sem dostane nějaký hledač megalitických staveb a zajásá… Je ale také možné, že sem jednou přijdou archeologové a objeví důkazy, že se zde skutečně odehrával v dávnověku nějaký tajemný obřad. Potok pod kopcem ostatně vroubí prastaré sejpy a v jednom z nich byl nalezen i střep, který může souviset s keltským osídlením kraje. Cehenický cromlech Dříve popsané objekty byly jen domnělými megalitickými stavbami. Skutečně archeologicky prokazatelnou je ale kamenný kruhový areál (takzvaný cromlech) z mladší doby bronzové u Cehenic na Strakonicku. Z nasbíraných informací jsem usoudil, že nebude obtížné ho objevit. Měl se totiž
Cehenický cromlech. 12
Devět kamenů v kamenném kruhu na Sedlině u Rovné (Podle Woldřicha, 1874).
o šest let později, bylo nalezeno červeně vypálené místo, kosti, miska z bronzu a střepy tuhové keramiky. V roce 2003 objevil nedaleko archeolog Jan Michálek skupinku větších kamenů sestavených do půlkruhu – naskytuje se tak další možnost průzkumu. Druhá lokalita u Nihošovic, zvaná U devíti králů, byla popsána v roce 1866. Ještě téhož roku nechal majitel pozemku kameny odstranit a ty poté zmizely neznámo kam. Další průzkumy byly bez archeologických nálezů. Nihošovice nejsou jediným místem, k němuž se váže pověst o setkání devíti králů. Roku 1926 vyprávěl sousedovický starousedlík Mareš archeologovi Bedřichu Dubskému o vrchu Hradiště u Libětic: „Byly kdysi veliké války. Na Hradišti sešlo se devět knížat a ujednali tam mír. Na pamě toho zasadili na Hradiště devět kamenů, kterých dnes již není viděti.“ Mimochodem i Pastýř od Klobuk, jak už napovídá jeho pojmenování, dříve obklopovaly další menší kameny. Opět jsem nacházel informace o tom, že jich bylo de-
hovoří o skrývce na ploše 150 x 80 metrů související se zřizováním nového rybníka. V její východní části, v místech menšího pahorku, byly nalezeny zlomky keramiky a nad zem vystupující žulové kameny. Z rekonstrukce plyne, že se cromlech skládal z devíti kamenů o velikosti od 50 x 60 cm až po jeden metr, sestavených do elipsy, a jednoho kamene typu menhiru orientovaného podle světových stran v jejich středu. Dá se předpokládat, že cromlech měl kultovní účel. Dokládají to analýzy z míst uložení i z obsahu nalezených nádob. Kdysi byly naplněny čímsi organickým – snad obětinami určenými bohům. Hledal jsem v literatuře obdobné nálezy a přitom stále narážel na zmínku o tajemném čísle devět. Nejenom u Cehenic je kruh sestaven z devíti kamenů, romantičtí badatelé stejné číslo uvádějí i u dávno zničených sestav u Rovné (severovýchodně od Strakonic) a u Nihošovic (jižně od Strakonic). První z lokalit popsal v roce 1868 A. Č. Ludikar. Uvnitř kruhu, jenž byl zničen 13
Nálezová situace cehenického cromlechu (zdroj: zpráva Jana Michálka z roku 2003).
tadlo Otčenášů… A také mi ten bronzový kroužek připomněl tasbíh či sibhu, muslimský růženec – devadesát devět korálků probíraných mezi prsty, kdy s každým dalším odezní jedno z devadesáti devíti jmen Alláhových… Je sice pravda, že většina megalitických památek je mnohem starších než sama keltská kultura… Není ovšem zcela jasné, jak a kdy tato civilizace vlastně vznikla. Předpokládá se, že k tomu došlo zřejmě splynutím těch předchozích někdy na počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem. Z toho je zřejmé, že se Keltové v megalitických svatyních pohybovali a že je snad obdobným způsobem i dál využívali.
vět. Těžko říci, zda přání bylo otcem myšlenky, nebo je devítka skutečně tak magickým číslem, že se pohybuje ve vědomí lidí napříč věky. A potom se mi do rukou dostal předmět, který mě přivedl na jednu myšlenku… Získal jsem repliku kultovního předmětu z lokality Lošánky u Kolína. Bronzový kroužek, který měl shodou okolností také devět výstupků a dal se natáhnout jako volný prsten na prst. Chodil jsem Pošumavím, zastavoval se u kamenů s duší, palcem se dotýkal devíti výstupků na povrchu kroužku a otáčel jím na prstu. Připomněl mi padesát korálků na růženci… zrnka na modlitební šňůře probíraná mezi prsty a používaná původně jako počí14
Replika cehenického cromlechu na náměstí obce.
lo si kroužek zavěsit na krk, padne do ruky, na prst a oblé výstupky vybízejí, dotkni se nás a mysli na ty, které představují…
Devítka je i keltským nejposvátnějším číslem a lze na něj nalézt řadu odkazů: devět keltských panenských kněžek žijících odloučeně od lidí na ostrově Sein se objevuje i v pohádkách a pověstech. Králi Artušovi skládalo hold devět králů, střežilo jej devět strážců s devíti psy… zpráva o tom se ocitla ve středověkých legendách. Magický nápoj připravovalo v kotli devět bardů, filidů a jejich žáků. Každý z nich měl, jak napsal Arbois de Jubainville, zabodnout hrot kopí do posledního článku jednoho z devíti řetězů, na kterých byl kotel zavěšen. I v Shakespearově hře Macbeth věští čarodějnice: Devětkrát devět neděl vadnout Scvrkat se bude, schnout a chřadnout! Třikrát za tebe, třikrát za mne. Třikrát zas, nás devět nemine. Devět králů skládajících hold, devět strážců a devět psů, devět kněžek či čarodějnic, devět nositelů vědění připravujících lektvar… devět opor a zastánců v pradávném světě… Nikdy mě nenapad-
Intermezzo o podvrhu Cehenický cromlech má ještě jednu, zcela novodobou záhadu a objasnit ji jistě nebude o nic snazší než ty dávnověké.
Replika kultovního kroužku z lokality Lošánky u Kolína. 15
Podvržené jehlánky nalezené při archeologických výkopech u cehenického cromlechu (zdroj: zpráva Jana Michálka z roku 2003).
Ve východním podloží sondy, již po vybrání vrstvy s pozůstatky keramiky, a po velkém dešti, byly nalezeny dva trojboké jehlánky nazelenalé barvy. Po prvotním nadšení z mimořádného nálezu, kdy byl materiál, z něhož byly vyrobeny, odhadován na jadeit, přišla studená sprcha. Analýza určila, že jde ve skutečnosti o umělou hmotu, a tudíž o podvrh. V souvislosti s tímto zjištěním lze zaznamenat řevnivost archeologů a neprofesionálních návštěvníků lokality. Mimořádnost megalitické stavby se rychle rozšířila a výzkum byl navštěvován psychotronikem panem Kozákem, jeho příznivci a dále i členy Klubu psychotroniky a UFO z Plzně. Zde lze mezi řádky číst ve zprávě podezření, že z těchto řad pochází pokus o diskreditaci. Z vyjádření druhé strany je zřejmé
distancování se od tohoto činu a připomenutí podobného omylu archeologů v Praze, kdy objev sošky Artemis se ze dne na den změnil z mimořádného nálezu v bezcenný suvenýr. Kdo byl tím mystifikátorem se už zřejmě nikdy nedozvíme, pokud se ovšem sám nepřizná… Myslím si, že to není zas tak důležité, nesrovnatelně zajímavější by bylo odhalit, k čemu vlastně cromlechy ve skutečnosti sloužily. A informace o tom třeba ještě leží někde v zemi. Při současném nárůstu stavebních prací se dá předpokládat, že se památky podobného druhu znovu objeví a budou nám moci sdělit o něco víc. Jen doufám, že lidé, kteří se k nim dostanou jako první, už nebudou postupovat jako sedláci v devatenáctém století, ale budou o něco osvícenější. Ve své skepsi věřím, že alespoň někteří…
Kruh se uzavírá Poslední korálek růžence proklouzl prsty a opět se mezi nimi ocitl ten první… zelený kámen z Hauswaldské kaple. Probíral jsem fotografie a hledal mezi nimi tu, která by se mohla ocitnout na titulní straně… V duchu jsem doufal, že by jí mohl být některý ze záběrů skleněných dlaní, přes něž plyne pramínek zázračné vody. Prohlížel jsem jeden po druhém a čekal na inspiraci…, až jsem si všiml, že jí nebude třeba… světlo a lesk na hladině ji zcela zastoupily. Snad uvidíte totéž co já: postavičku vyděšeného áblíka utíkajícího od pramene…
Vytištěno v roce 2007 v nákladu padesáti číslovaných výtisků.
[email protected]
