Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR

Zpráva z výzkumného projektu MZV ČR

Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR

Identifikační kód RB 7/10/03

Nositel projektu: Ústav mezinárodních vztahů Nerudova 3 118 50 Praha 1 tel.: 251 108 111 fax: 251 108 222 http://www.iir.cz

IČO 48 54 60 54

Odpovědný řešitel: Ing. Petr Drulák, PhD. Spoluřešitelé: Mgr. Lucie Königová, Ing. Mgr. Petr Kratochvíl, PhD.

Praha, březen 2004

Úvod Tato studie analyticky mapuje zahraniční aktivity regionů a statutárních měst v České republice.1 K popisu a analýze těchto aktivit je použit koncept paradiplomacie, který označuje zahraniční aktivity podstátních teritoriálních aktérů (Soldatos 1990). Vzhledem k absenci literatury o české paradiplomacii a vzhledem k reálné potřebě její reflexe si projekt klade za cíl českou paradiplomacii popsat a rozebrat pomocí analytických nástrojů používaných při studiu podobných fenoménů ve státech EU. Analýza zkoumá paradiplomacii v souvislosti se zahraničními aktivitami dalších tuzemských aktérů (ministerstva, firmy, nevládní organizace), se zahraničními partnery (především Evropská unie, dále pak státní i nestátní aktéři) a s motivy, které vedou české regiony a česká města k zahraničním aktivitám. Studie je rozdělena do několika částí. V první části se věnuje reflexi procesu regionalizace, jehož je paradiplomacie nutným důsledkem. Zabývá se charakteristikou procesu a rozlišením jeho aktérů. Druhá část se soustředí na samotnou paradiplomacii. Vymezuje teoretické rámce jejího zkoumání, popisuje paradiplomacií co do obsahu i co do formy a rozebírá paradiplomacii v souvislosti s evropskou integrací. Ve třetí části je objasněna metodologie výzkumu. Čtvrtá, nejrozsáhlejší část, je věnována prezentaci empirických výsledků výzkumu české paradiplomacie. V závěrečné části jsou shrnuty hlavní poznatky a formulována doporučení pro paradiplomatickou praxi. 1. Regionalizace a její aktéři Paradiplomatické aktivity jsou přímým důsledkem všeobecného posilování ekonomické, politické, sociální a kulturní role měst a regionů, k němuž ve vyspělých evropských státech dochází přibližně od šedesátých let dvacátého století. Analýza tohoto procesu nám poskytne kontext pro uchopení paradiplomacie jako jedné z tváří regionalizace. Nejprve se budeme věnovat specifikám vymezení regionu, pak přikročíme k diskusi vývoje a motivů vytváření vnitrostátních regionů, tj. procesu regionalizace, a na závěr této části vymezíme města a regiony jako politické aktéry. 1.1 Města a regiony Na rozdíl od měst je obecné vymezení regionu dosti problematické a liší se stát od státu. Na té nejobecnější úrovni se musíme spokojit s vymezením regionu jako hladiny mezi centrální vládou a komunální úrovní, přičemž tato hladina může být vymezena institucionálně, socio-ekonomicky, kulturně či politicky. 1

Autoři by rádi poděkovali všem představitelům měst a krajů, kteří poskytli rozhovory pro tuto studii. Cennou pomoc při přípravě a uskutečňování rozhovorů poskytl Ing. Petr König z Mendelovy univerzity v Brně. Se zpracováním dat pomáhali Vít Beneš a Georgis Krahulík, stážisté v Ústavu mezinárodních vztahů. 2

Tato vymezení se v rámci jednoho státního celku mohou, ale nemusí překrývat. Nicméně pro potřeby této studie jsou rozhodující regiony, které jsou vymezeny institucionálně a politicky. Určitým vodítkem k uchopení regionů může být rovněž klasifikace Evropské unie podle tzv. NUTS (Nomenclatures des Unités Territoritoriales Statistiques tj. územní statistické jednotky). Studie, které se věnují paradiplomacii, se často zaměřují na NUTS 2 (ve Francii, Itálii, Rakousku a Nizozemsku existují jako samosprávné jednotky; v Německu Regierungsbezirk). Nicméně v některých federálních státech jako např. v Belgii či v Německu jsou rozhodujícím regiony NUTS 1 (Le Galés 1998: 240), naopak v Česku jsou to NUTS 3. Tato různorodost se může projevit jako určitá brzda přeshraniční spolupráce regionů, neboť regiony zakotvené v různých národních systémech jsou často nesouměřitelné co do postavení a kompetencí, přičemž tento rozdíl nelze redukovat pouze na odlišnosti mezi státy federálními (např. Německo) a unitárními (např. Francie). V řadě případů dokonce není rozhodující, zda region je situován v kontextu federálního či unitárního státu, a ve výzkumu paradiplomacie se často nedělá rozdíl mezi městem a regionem. Mnohdy platí, že co do aktivity není rozhodující, zda se jedná o ústavní region typu německé spolkové země, či o město v unitárním státě. Tradiční kritéria členění (města/regiony, ústavní region/samosprávný region) tedy nejsou při výzkumu paradiplomacie vždy relevantní a ve studii jsou používána podle situace. 1.2 Regionalizace: tři vlny a řada motivů Přes různorodost aktérů můžeme v procesu regionalizace zaznamenat určité společné rysy, které se týkají její dynamiky a jejích motivů. Počátek moderní regionalizace je v kontinentální Evropě kladen do šedesátých let 20. století a souvisí se snahou demokratizovat (Itálie) a zefektivnit fungování státu (Francie). Sedmdesátá léta jsou v této souvislosti nazývána dekádou regionů. Regionalizace je chápána jako nástroj modernizace, což představuje radikální obrat oproti tradičnímu osvíceneckému pohledu, který spojoval modernizaci s centralizací a jenž nejméně od 19. století dominoval evropskému myšlení (Keating 1998: 12). Nepotvrdila se však očekávání, že regiony budou odpovědí na krizi západní demokracie ve druhé polovině šedesátých let (Le Galés 1998). Regionalismus má od svého počátku také výraznou ekonomickou dimenzi. Roste přesvědčení, že regionální rozvoj nelze z důvodů asymetrických efektů spojených s růstem ekonomické interdependence a globalizace řídit centrální hospodářskou politikou. Tato dimenze se stává dominantní v osmdesátých letech (Kohler-Koch 1996), kdy se regionalizace stává cestou ke zvýšení konkurenceschopnosti teritoria. Podmínky komplexní interdependence snižují schopnost státu jednat jako koherentní aktér (Hocking 1993: 12), dochází k internacionalizaci domácí politiky a stírá se rozdíl mezi domácím a 3

zahraničním. Důležitým trendem je přechod od centralizované, moderní, industriální společnosti k decentralizované, postmoderní, postindustriální společnosti. Informační společnost je, podobně jako agrární, na rozdíl od průmyslové společnosti decentralizovaná (Hocking 1993: 13). V důsledku toho centrum není schopné odpovídat na veškeré potřeby společnosti. Od menších teritoriálně-administrativních celků se očekává větší flexibilita, vznikají regionální partnerství mezi aktéry regionální politiky, ekonomiky a výzkumu, často nazývané public-private partnership. Od úspěšných regionů se očekává, že budou působit jako motory, které napomohou rozvoji v ostatních regionech. To také souvisí s předefinováním role státu v důsledku krizí 70. let (Loughlin, Seiler 1999: 766-770). Na jedné straně ztrácí stát v důsledku globalizace řadu možností ovlivňovat regionální rozvoj a na druhé straně je často reformován podle neoliberálních principů New Public Management, které tlumí působení státu v některých pro regiony důležitých oblastech, regiony jsou potom odkázány samy na sebe. Od druhé poloviny osmdesátých let se mezi členskými státy Evropských společenství dostává do popředí další dimenze regionalizace. Jde o ústavněkompetenční motivy, které odrážejí prohlubování evropské integrace jednak Jednotným evropským aktem a jednak připravovanou Maastrichtskou smlouvou (Kohler-Koch 1996; Keating 1998). Pro uchopení fenoménu regionalizace motivované společně globalizací a evropskou integrací je často používán pojem „nový regionalismus“ (Keating 1998). Přenášení kompetencí na instituce společenství vede k oslabení regionů a regiony se ve snaze vyrovnat toto oslabování začínají mnohem více angažovat na evropské úrovni. Tento trend byl zpočátku podporován i Evropskou komisí, objevuje se například slogan „Evropa regionů“ a některé regiony jsou uměle vytvářeny (Řecko, Irsko) pouze pro potřeby čerpání fondů ze strukturální politiky EU (Loughlin, Seiler 1999). Další vývoj však ukázal, že evropská role regionů byla v tomto ohledu často přeceňována (Le Galés 1998). Regionalizace byla alespoň zpočátku podmíněna především novým zájmem centra na decentralizaci státu. Nicméně zájem na decentralizaci byl již dlouho předtím dlouhodobě sledován místními a regionálními silami, které byly motivovány nejrůznějšími cíli. Tyto cíle je možné klasifikovat několika způsoby. Blíže se budeme věnovat dvěma klasifikacím – politicko-ideologické a funkčně-kulturní. Keatingova (1998: 13-16) politicko-ideologická klasifikace rozeznává pět druhů motivů: 1. konzervativní – region je chápán jako obrana před modernitou sekulárního státu, 2. liberální – region má sloužit jako nástroj ekonomické liberalizace umožňující obejít archaické centrální struktury státu brzdící rozvoj (Katalánsko, Bádensko-Virtembersko), 4

3. progresivní – region má bránit před nerovnoměrným ekonomickým rozvojem a před vnitřní kolonizaci (např. ekologové), 4. populistický – vystupuje proti přerozdělování prostředků chudším regionům, 5. separatistický – jeho konečným cílem je vytvoření vlastního státu. Jinou perspektivu nabízejí Parks a Elcock (2000: 103-104), kteří při své klasifikaci motivace požadavků regionální autonomie vycházejí z kontinua definovaného funkčním a kulturním pólem. Klasifikace opět nabízí pět skupin motivů: 1. existence vlastního jazyka a kulturní identity, jejíž role může být posílena předchozí necitlivou politikou vlády, 2. existující hranice a regionální identity, 3. politická kultura včetně představ o solidaritě, které jsou v rozporu s politickou kulturou a představami státu, zejména když hlavní město je vzdáleno od regionu (tj. problém periferie), 4. ekonomický úpadek spojený s přesvědčením, že centrální vláda se dostatečně nestará, 5. vnější tlak států či mezinárodních organizací. 1.3 Aktéři či kurýři? Města a regiony se v důsledku regionalizace stávají za určitých okolností důležitými politickými aktéry. Aktérství regionálních a místních jednotek můžeme definovat jako (Le Gales 1995: 90, citováno in: Le Gales 1998: 253): „na jedné straně schopnost integrovat zájmové skupiny, organizace a sociální skupiny a na druhé straně schopnost zastupovat tyto skupiny navenek a postupovat podle více či méně jednotných strategií ve spolupráci s podniky, státem jakož i jinými městy a regiony“. Aktérství měst a regionů tedy vychází ze vzájemného působení s jinými aktéry a ze schopnosti jejich vedení. Aktérstvím se však nevyčerpává politická funkce měst a regionů. Aktérství představuje pouze aktivní pól jejich působení. Města a regiony působí rovněž pasivně jako kanály vlivu jiných aktérů. Mají funkci kurýrů působících politicky a ekonomicky na své okolí v zájmu jiných aktérů (centrálních institucí, firem, nevládních organizací apod.), které však kurýři výrazněji neovlivňují. Keating rozlišuje sedm kritérií, která rozhodují o schopnostech měst a regionů být aktérem (Keating 1998: 26).

5

1. Přítomnost institucí. Jde o efektivně fungující administrativu měst a regionů, ale jedná se také o struktury občanské společnosti a ekonomické struktury, které jsou důležitými partnery. 2. Schopnost vytvářet politiku. Jedná se schopnost aktivně působit na partnery a navenek legitimně hájit regionální zájem (oproti funkci kurýrů). 3. Kompetence. Týká se jednak kvantity, tj. množství kompetencí, ale především kvality, tj. do jaké míry jsou sdílené s centrem či nikoliv. Například francouzské a italské regiony jsou spíše slabší, neboť ačkoliv mají řadu kompetencí, zcela samostatně mohou postupovat pouze výjimečně. 4. Partnerství. Týká se kvality zapojení do rozhodovacích sítí a spojení s regionálními partnery. 5. Finanční zdroje. Jedná se opět o kvantitu, tj. výši rozpočtu a podíl vlastních zdrojů a o kvalitu, tj. o to, jaká část rozpočtu financuje mandatorní výdaje a jaká část je skutečně k dispozici aktérovi. 6. Vztahy k centru. Jde o otázku, do jaké míry a jakými prostředky jsou města a regiony schopny ovlivnit jednání centrálních institucí. Prostředky se liší podle příslušného národního kontextu. V Německu hrají významnou roli prostředky institucionální, především v podobě horní komory parlamentu složené ze zástupců spolkových zemí, v Itálii rozhodují osobní kontakty a ve státech jako Belgie, Velká Británie či Španělsko dominují kontakty po stranické linii. 7. Povaha tržní regulace a ekonomická pozice regionu. Otázce aktérství regionů bylo věnováno několik výzkumných projektů. Například projekt mannheimské univerzity jej empiricky zkoumal cestou rozhovorů s regionálními elitami ze tří perspektiv (Kohler-Koch 1996: 22-25): region jako samostatný aktér, region jako optimální úroveň formulování zájmů a region jako místo tržní regulace. Nejzajímavější výsledky přinesla první perspektiva. Například v hodnocení budoucího postavení regionů šla hranice napříč tradičním dělením na státy federální a unitární. Výrazné změny neočekávaly státy se zavedeným federalismem (Německo) a státy, kde není výrazná poptávka po federalismu (Francie), naopak státy jako Itálie a Španělsko (do této skupiny můžeme řadit i Belgii) vnímají současný stav jako dočasný a očekávají posilování role regionů i v budoucnosti. Rovněž se ukázalo, že samotné regiony nemusí mít zájem na posilování vlastního postavení, a to zejména v případě méně rozvinutých regionů, které se obávají mezinárodní konkurence (např. na Sicílii byl dokonce zájem na budoucím oslabení regionu). Otázka aktérství byla rovněž zkoumána v kontextu odlišností mezi regiony a městy. Někteří autoři si všímají, že regiony jsou jak vůči městům, tak vůči centru v řadě otázek v konkurenčním vztahu (Le Galés 1998: 249). Zejména města jsou silný konkurent, neboť témata regionální a komunální politiky se výrazně překrývají a oproti často nově ustaveným regionům jsou „přirozenější“ a mají jasnou identitu. To vede k hypotéze, že regiony sice jsou 6

součástí systému evropského vládnutí (governance), ale většinou nejsou aktéry, nýbrž spíše kurýry (Le Gales 1998: 264), přičemž na podstátní úrovni se skutečnými aktéry stávají města. Tuto hypotézu však nelze příliš zevšeobecňovat, neboť reflektuje zkušenost států jako Francie či Itálie, kde místní identity tradičně převažují nad identitami regionálními. Vhodným protipříkladem by v této souvislosti patrně mohlo být Německo. 2. Paradiplomacie Paradiplomacie je nutným důsledkem procesu regionalizace. Jak již bylo řečeno, samotná regionalizace je z větší části motivována procesy globalizace a evropské integrace. Významným důsledkem těchto procesů je zvyšování prostupnosti hranic mezi státy a stírání tradičních rozdílů mezi vnitřní a zahraniční politikou. Proto se v okamžiku, kdy se města a regiony stávají aktéry, součástí jejich aktivit nutně stávají i činnosti přeshraniční – paradiplomatické. Paradiplomacie je jen těžko uchopitelná pomocí tradičních přístupů analýzy mezinárodní politiky, které jsou založeny na představě mezinárodních vztahů jako interakcí mezi svrchovanými státy (Philippart, Van Custem 1999). V literatuře se přesto rozlišují čtyři paradigmata, z nichž každé se pokouší zachytit tu tvář paradiplomacie, již považuje za dominantní – neorealismus, mezinárodní politická ekonomie, neofederalismus a postmodernismus. Neorealismus je z hlediska paradiplomacie nejproblematičtější, neboť předpokládá, že jedinými důležitými aktéry mezinárodní politiky jsou státy. Neočekává aktérství měst a regionů a jejich zahraniční aktivity chápe pouze jako derivát zahraniční politiky státu. Předpokládá, že centrální vláda instrumentálně využívá své i zahraniční regiony jako nástroje své zahraniční politiky. Regiony jsou pojímány jako kurýři centra. Tento vztah potom může být analyzován za pomoci nástrojů teorie racionální volby (např. teorie vyjednávání, teorie her). Perspektiva mezinárodní politické ekonomie (MPE) připouští, že města a regiony mohou v určitých oblastech působit jako víceméně autonomní aktéři. Jejich postavení odvozuje z procesů technologické inovace, které vedou k deregulaci a globalizaci jakož i k předefinování role státu, jehož kompetence jsou předávány směrem nahoru i dolů. Stát podle tohoto paradigmatu v oblastech zasažených globalizací technologicky zastarává. Regiony se funkčně přizpůsobují novému prostředí a formulují vlastní ekonomickou politiku vůči mezinárodním trhům. Tato politika je naprosto funkční, pragmatická a týká se řešení praktických otázek regionu. obsah jejich aktérství je dán především ekonomicky. Zatímco MPE chápe paradiplomacii především jako ekonomickou aktivitu danou ekonomickými souvislostmi, neofederalismus ji pojímá v kontextu demokracie či demokratizace. Klasický federalismus sice nemá k paradiplomacii příliš co říci, neboť vychází z tradičního modelu mezinárodní politiky, podle něhož je tvorba zahraniční politiky věcí centra, ať už se jedná o stát federální či 7

unitární. Nicméně současný federalismus rozpracovává představu státu jako systému vládnutí na několika úrovních (multi-level governance) a chápe paradiplomacii jako důsledek přerozdělování kompetencí v rámci federace, která má poskytnout novou rovnováhu. Paradiplomacie je považována federalisty za důkaz flexibility federálních systémů a jejich schopnosti zvládat odlišnost. Nejradikálnější perspektivu nabízí postmodernismus. Paradiplomacii považuje za průvodní jev zásadního předefinování politických identit, které povede k zániku systému svrchovaných států a k vytvoření radikálně odlišného mezinárodního systému. Očekává vznik nového typu nehierarchizované společnosti, kde se politická aktivita přenáší blíže k občanům (deliberativní demokracie, v níž se rozhodnutí přijímají na základě racionální výměny argumentů mezi rovnými partnery) a který se vyznačuje pluralitou nejrůznějších politických aktérů (regiony, města, nevládní organizace, firmy, zbytky států apod.) vzájemně propojených sítěmi kontaktů. Zatímco v tradičním světě jsou politické identity definovány výlučně v rámci státu, v postmoderním světě odpovídá pluralita možných identit pluralitě aktérů. Tato čtyři paradigmata můžeme shrnout do vymezeních paradiplomacie jako a) b) c) d)

nástroje zahraniční politiky státu (neorealismus), odpovědi na ekonomický a technologický pokrok (MPE), výrazu demokratizace států (neofederalismus), nástroj radikální přeměny politických identit a (postmodernismus).

ústupu

státu

Byť se tyto pohledy mohou do jisté míry doplňovat, nelze je sjednotit do jedné vnitřně koherentní perspektivy. Můžeme je však považovat za čtyři možné pohledy na paradiplomacii, jejichž analytická uplatnitelnost se bude lišit podle situace. V následujícím shrnutí základních poznatků o paradiplomacii ukážeme, jak se tyto perspektivy mohou prolínat. 2.1 Cíle a motivy paradiplomacie Cíle a motivy paradiplomacie do velké míry odpovídají obecným cílům a motivům regionalizace tak, jak byly diskutovány. Nicméně přeshraniční prvek jim dodává některá specifika. Obecně můžeme rozlišit ekonomické, politické a kulturní důvody paradiplomatických aktivit. Ekonomické důvody, které tematizuje především pohled mezinárodní politické ekonomie, jsou v literatuře považovány za rozhodující (Michelmann 1990: 299-300). Regionální vlády lépe znají ekonomické potřeby regionu a jednotlivé firmy než centrální vláda. Často se obávají, že centrální vláda a její diplomaté budou zvýhodňovat jiné regiony. Závisí však také na ekonomické struktuře: motivy k paradiplomacii budou silnější tam, kde působí řada středních 8

a menších podniků (Bádensko-Virtembersko), které nemají zdroje na samostatné vystupování v zahraničí a na lobování centrální vlády, než tam, kde je ekonomická struktura centralizována v rukách několika velkých podniků (Severní Porýní-Vestfálsko). Závisí však na tradici ekonomické regulace, podniky se v liberálních státech často sdružují samy a neočekávají pomoc regionálních vlád. Podobným motivem je ochrana životního prostředí (Michelmann 1990: 306), např. pokud regiony sdílí hranice či řeku, a další komunální a regionální otázky. Ve druhé řadě jsou zde motivy politické (Michelmann 1990: 301-302), při jejichž analýze je nejpřípadnější postmoderní perspektiva. Politické motivy mohou být sledovány buď bez jakýchkoliv souvislostí s centrální vládou, nebo v přímém konfliktu s centrem (to nemění nic na tom, že uskutečňování ekonomických cílů se většinou odehrává ve spolupráci s centrální vládou). V prvním případě se jedná především o to, že cesty do zahraničí a setkání se zahraničními představiteli přinášejí pozitivní zájem médií a vylepšují image regionálních představitelů. V druhém případě umožňuje paradiplomacie například vyvíjet zahraniční aktivitu straně, která je zastoupena v orgánech regionu či města a na centrální úrovni je v opozici (Německo, Rakousko). Paradiplomacie se potom po stranické úrovni orientuje na ideologické spojence v zahraničí. Nicméně paradiplomacie může bez ohledu na ideologickou stránku sloužit k posilování a stvrzování autonomie a politické identity regionu. Extrémním případem je v tomto ohledu protodiplomacie tj. navazování zahraničních styků k dosažení politické nezávislosti (Duchacek 1990: 303). Dále jsou zde motivy kulturní, zejména jazykové. Vedou k navazování zahraničních kontaktů se subjekty, které sdílí dané kulturní rysy (Michelmann 1990: 305). Týká se to také výměn studentů, neboť školství je často v kompetenci regionů. Totéž platí pro výstavy a jiné kulturní akce. Cíle a motivy mohou být rovněž odlišeny podle hladin analýzy na regionální, celostátní a mezinárodní (Soldatos 1990: 44-49). Na regionální hladině převažují motivy vysvětlitelné z postmoderního pohledu: a) objektivní odlišnosti regionu od zbytku státu (ekonomické, zeměpisné, kulturní, politické, jazykové apod.), centrální zahraniční politika potom neodpovídá specifikám regionu, b) vnímané odlišnosti poháněné snahou po politickém zviditelnění, c) regionalismus jako „nacionalismus“ na úrovni regionu, d) asymetrie uvnitř státu, zahraniční politika státu je produktem elit spojených s mocnějšími regiony (což neorealistický argument obrácený naruby), e) byrokratický nárůst aparátu regionů, f) napodobování ostatních.

9

Na hladině státu jsou identifikovány motivy, které souvisí s institucemi a mechanismy dělby kompetencí, tudíž zde bude převažovat neofederalistický pohled: a) chyby či neefektivnost centrální vlády, b) selhání při vytváření státu (nation-building), c) absence centrálních institucí zprostředkujících regionální zájmy (např. Bundesrat), d) nejasnost ústavy a zákonů ohledně zahraniční role regionů (Kanada), e) domestikace zahraniční politiky tj. pronikání zahraničního rozhodování do oblastí tradičně spravovanými regiony (např. v důsledku europeizace). Na nejobecnější hladině mezinárodního systému převládají motivy vysvětlitelné buď z pohledu mezinárodní politické ekonomie či neorealismu: a) interdependence na regionální i globální úrovni, prorůstání států, působení globálních médií (region či město mohou být vtaženy do paradiplomacie bez ohledu, zda o to stojí či nikoliv; viz např. Ústí nad Labem a plot v Matiční ulici, Cheb a údajná dětská prostituce), b) mocenské působení vnějších aktérů (Francie a kanadský Québec). Jak ukazuje předchozí diskuse, nemusí být paradiplomacie nutně výsledkem síly regionu. Regiony s výsadním postavením mohou uskutečňovat své aktérství prostřednictvím centrálních institucí státu (jako německé spolkové země), pokud jejich priority nespočívají ve vymezování se vůči těmto centrálním institucím. Takové možnosti má ovšem pouze omezená skupina měst a regionů a většina je odkázána na vlastní paradiplomatické aktivity. 2.2 Podoby a nástroje paradiplomacie Paradiplomacie může nabývat nejrůznějších podob (Duchacek 1990; Soldatos 1990). Dle míry dosahu bývá rozlišována paradiplomacie a) globální, regiony vstupují do otázek, které se týkají celého mezinárodního systému, b) makroregionální, regiony se zabývají problémy širšího teritoria, c) mikroregionální, regiony řeší přeshraniční otázky, které se jich bezprostředně dotýkají. Paradiplomacie také disponuje řadou nástrojů, jejichž základní členění se opírá o rozlišení mezi multilaterálními a bilaterálními nástroji, přičemž multilaterální mají v praxi převahu nad bilaterálními.

10

2.2.1 Multilaterální paradiplomacie K nejčastějším nástrojům multilaterální paradiplomacie patří účast v organizacích a institucích měst a regionů (Michelmann 1990: 306). Samostatnou kapitolu zde představují multilaterální struktury zastupující zájmy měst a regionů u bruselských institucí. První z nich byl Congress of Local and Regional Authorities založený v roce 1988. Od té doby vznikla celá řada dalších uskupení, mezi něž patří Council of European Municipalities and Regions (CEMR), Standing Conference of Local and Regional Authorities (CLRAE), International Union of Local Authorities (IULA), Assembly of European Regions (AER), Conference of European Regions with Legislative Power (REGLEG), Association of European Border Regions (AEBR). Dále je zde řada transnacionálních sítí jako například Eurocities (od 1986 sdružuje velká města, zakládající členové Barcelona, Birmingham, Lyon, Frankfurt, Milán), MILAN (automobilový průmysl), Conference of Peripheral Maritime Regions (CPMR). Některé sítě fungují za podpory Evropské komise: RECITE (Regions and Cities in Europe), European Regions of Industrial Technology, INTERREG I a II či RETI. Tato uskupení jsou schopna příležitostně zasahovat i do vysoké politiky (lobování na mezivládních konferencích EU), ale pro značnou heterogenitu členstva se velmi těžko hledají společná stanoviska (John 2000: 888). Nicméně nejsilnějším nástrojem multilaterální paradiplomacie v politice EU je Výbor regionů (VR) vytvořený Maastrichtskou smlouvou jako konzultační orgán EU. VR sdružuje regiony a města členských států EU. Významnou dimenzí jeho aktivit jsou summity organizované jednou za dva až tři roky, jichž se účastní představitelé 200 regionů, 100 měst a národních asociací měst a regionů (Loughlin, Seiler 1999: 772). Mimo svých formálních funkcí plní VR ještě funkce neformální (tamtéž, 778-779) – slouží jako kanál měst a regionů na evropskou scénu, mobilizuje města a regiony kolem evropských otázek a rozšiřuje jejich evropský obzor, vzájemná komunikace a socializace regionálních aktérů. Od svého založení VR usiluje o posílení svého postavení a získání reálných kompetencí, snaží se tak zopakovat institucionální cestu Evropského parlamentu. Stále je však co s do významu blíže spíše jinému konzultačnímu orgánu Hospodářskému a sociálnímu výboru EU (HSV) než Evropskému parlamentu. K významným úspěchům Výboru však patří Amsterodamská smlouva, která mu dává organizační statut posilující jeho postavení ve srovnání s postavením Hospodářského a sociálního výboru (John 2000: 889). Nicméně ve většině dalších otázek neuspěl (např. přístup k Evropskému soudnímu dvoru). Z politického hlediska má VR výhodu proti HSV v tom, že práce VR se často účastní vlivní politici (Jordi Pujol), kteří jsou ve svých státech dobře známí. Zpočátku zde rovněž hrály důležitou úlohu německé spolkové země, které se však posléze stáhly a soustředily se na posilování svého vlivu v rámci SRN (posílení role Spolkové rady při ratifikaci evropských zákonů). VR je proto 11

schopen navazovat aliance s Evropskou komisí (DGXVI) i s Evropským parlamentem (byť vztahy s EP byly zpočátku spíše konkurenční).Naopak problém představuje nejednotnost VR. Výbor je schopný vystupovat jednotně v otázkách svého statutu, nicméně ve většině dalších otázek jsou jeho členové rozděleni podle několika dělících linií. Hlavními dělícími liniemi jsou: regiony/města, administrativní regiony/legislativní regiony, pravice/levice, sever/jih, urbanizované/venkovské. První dělící linie není tak důležitá, návrhy na zřízení dvou komor (pro města a pro regiony) po vzoru RE byly odmítnuty; platí, že pokud je prezidentem starosta, tak viceprezidentem je představitel regionu a naopak (Loughlin, Seiler 1999: 774). Nejdůležitější je politicko-ideologická dělící linie mezi čtyřmi politickými uskupeními, které odpovídají stranickým skupinám v Evropském parlamentu, v čele VR se potom střídají socialisté a křesťanští demokraté. 2.2.2 Bilaterální diplomacie Z hlediska bilaterálního je paradiplomacie uskutečňována jednak cestou přeshraniční spolupráce, která má opět řadu tváří (pracovní skupiny, schůzky, zahraniční návštěvy či neformální kontakty na úrovni úředníků), a jednak cestou zřizování regionálních zastoupení v zahraničí. Tato regionální zastoupení se opět téměř vždy týkají institucí EU. První styčné kanceláře v Bruselu se objevují v polovině 80. let, prvním městem byl Birmingham v roce 1984. Nejdříve vznikaly přes odpor centrálních vlád a jejich diplomatických misí v Bruselu (Heichlinger 1999: 6). V současnosti styčné kanceláře zpravidla bez problémů spolupracují s diplomatickými misemi svého státu. Představitelé ústřední vlády často podporují větší aktivitu regionů na evropské úrovni (Gren 1999: 124). Průkopnickou úlohu zde sehrály německé spolkové země, které svým zastoupením v Bruselu kopírovaly svá tradiční zastoupení v Bonnu (ibid.).Velmi aktivní jsou rovněž britské regiony v důsledku jejich slabosti na domácí scéně (John 2000: 888). V přístupu ke zřizování bruselských zastoupení se objevuje několik dělících linií. Ukazuje se rozdíl mezi severem a jihem. Sever zřizuje své kanceláře jako výraz byrokratizace lobbování, jih se spoléhá na osobní vztahy. Zřizování zastoupení však nesouvisí s disponibilními zdroji regionu/města, ale spíše s autonomií, kterou aktér v této oblasti má. Neznamená to však, že by intenzita těchto aktivit nutně odpovídala dělení na federální a unitární státy. Heichlinger (1999: 3) poznamenává, že rozlišení federální/unitární není v této souvislosti relevantní. Naopak záleží, do jaké míry jsou naplněna kritéria aktérství. Zastoupení měst a regionů mohou plnit několik funkcí (Heichlinger 1999: 15-17). Jedná se především o následující činnosti.

12

• Pozorování a sběr informací (včetně včasného varování). Je zaměřený buď zcela obecně na otázky, které se týkají regionu, nebo cíleně na žádost aktéra, kterého kancelář také zastupuje (např. regionální podnik, sdružení, nevládní organizace). Styčnou kancelář obvykle sdílí více regionálních partnerů. • Lobbování. Vysvětlování pozice regionu k dané otázce institucím Unie. • Vytváření koalic. Jde o spolupráci s dalšími aktéry, kteří mají zájem na dané otázce. • Public relations. Jedná se především o propagaci regionu. • Účast na práci unijních institucí (Výbor regionů). Regiony používají bilaterální strategii aliancí s dalšími aktéry. V této souvislosti jsou rozlišovány tři druhy strategií (Knodt 1996: 95-97) – teritoriální, sektorová a meziregionální. Při teritoriální strategii se regionální vláda snaží o co nejširší koalici regionálních aktérů, aby mohla vystupovat jako představitel daného území (např. Wales). V sektorové strategii jsou navazována spojenectví se sektorovými organizacemi hospodářství a vědy bez ohledu na jejich vztah k regionu, koalice tedy nevzniká na základě sdíleného území, nýbrž na základě sdíleného problému územně odlišných aktérů (např. Sicílie či Lombardie). Meziregionální strategie je multilaterálním spojenectví s jinými regiony včetně zahraničních (např. Katalánsko či Bádensko-Virtembersko). 2.3 Paradiplomacie v různých kontextech vládnutí Podmínky pro paradiplomacii se různí podle odlišných národních modelů regionalizace. Velmi permisivní je např. kanadský systém, který je poměrně vágní, čímž dává provinciím značné pravomoci (Michelmann 1990: 310). Vztahy mezi centrem a provinciemi jsou věcí politického jednání. V německém systému má v zahraniční politice podle zákona hlavní slovo centrální vláda, ovšem spolkové země mohou kontrolovat zahraniční politiku prostřednictvím Spolkové rady. Otázku kompetencí v oblasti paradiplomacie upravuje dohoda z Lindau. Nizozemské provincie mají ve srovnání s centrem a s místní úrovní pouze omezené administrativní kompetence odpovídající jedné desetině veřejných výdajů, zbytek se dělí téměř půl na půl mezi centrum a místní úroveň (Toonen 1998: 143). Regionální otázky se řeší především na úrovni okresů (139), kde ovšem obvykle nevzniká silná potřeba paradiplomacie. Francouzské regiony vznikají jako administrativní opatření v rámci modernizace (Balme 1998: 181-192). Dochází k regionalizaci veřejné politiky nikoliv však ke vzniku silných regionálních aktérů. Podobně jako v Nizozemsku jsou regiony méně viditelné než města či okresy, což je dáno také volebním systémem, který považuje za jednotku okres a nikoliv region. Jejich podíl na veřejných výdajích je několikanásobně nižší než v případě měst a okresů. Nejsilnější pravomoci mají regiony v oblasti hospodářského rozvoje, značné sumy vydávané na vzdělávání a dopravu/telekomunikace jsou pod kontrolou 13

centra. Přesto se nejedná o bezvýznamné aktéry. O politickém významu regionální politiky svědčí to, že slouží jako odrazový můstek do národní politiky (Millon, Raffarin). Regiony nemohou přímo vstupovat do mezinárodních vztahů, ale mohou mít přímé kontakty s evropskými institucemi (Gren 1999: 124), tyto kontakty jsou však většinou neformální a neoficiální povahy. Centrální vláda si udržuje kontrolu nad oficiálními kontakty (uzavírají se třístranné smlouvy, kde stát je jednou ze stran). Paradiplomatické aktivity se neodehrávají pod hlavičkou zahraničních vztahů regionu (zákon to nedovoluje), nýbrž pod hlavičkou regionálního rozvoje (Gren 1999: 138). Významným kontextem vládnutí nejsou pouze ústavní kontexty národních států, ale také systém EU. Z hlediska formálních politických a legálních vztahů nemění EU roli komunálních „vlád“ v rámci států, hlavním partnerem pro představitele měst zůstává centrální vláda, která je odpovědná za přejímání direktiv (John 2000: 878). Evropská integrace se původně zabývala otázkami, které byly v kompetenci centrálních vlád, proto se regionalismus objevuje až později. Evropská unie však od osmdesátých let používá nástroje založené na partnerství mezi vládami a podstátními aktéry, čímž přispívá k posílení jejich role (John 2000: 885). Evropská komise rovněž podporuje aliance mezi regionálními aktéry, čímž opět posiluje jejich vliv. Nepotvrdila se však myšlenka, že regiony a města vytlačí státy jako hlavní aktéry evropské politiky Tzv. Evropa regionů, která se objevuje na přelomu 80. a 90. let a po určitou dobu je podporována Evropskou komisí (John 2000: 882). V současnosti se nabízí čtyři perspektivy na vztah mezi evropskou integrací a regionální a místní samosprávou (John 2000: 881-882), které lze usouvztažnit se čtyřmi teoretickými pohledy na paradiplomacii: 1. mezinárodní politická ekonomie: europeizace vede k pluralizaci aktérů, ekonomická interdependence motivuje ke koordinovanému vystupování regionálních a místních aktérů, vzniká síť (network) odlišných aktérů. 2. postmodernismus: europeizace jako otázka aktivismu, čím aktivnější jsou regiony, tím více se musí zapojovat do evropských projektů. Evropské ideje se tím současně dostávají až na komunální úroveň. 3. neofederalismus: vládnutí na několika úrovních (multi-level governance), města a regiony jsou nahlíženy jako třetí hladina evropského vládnutí. Podstátní aktéři ovlivňují agendu EU a slouží jako kanál europeizace 4. neorealismus: regiony nehrají podstatnější roli, účastní se programů EU, ale nemají nad nimi kontrolu. Výzkumy na regionální a komunální úrovni EU ukazují, že naprostá většina měst a regionů je pasivní tj. nevstupuje do zahraničních vztahů. Druhá největší skupina je reaktivní, tj. čeká na oslovení zahraničními partnery, a pouze malá menšina je aktivní (Milán, Manchester, Birmingham, Barcelona, Nord-Pas de 14

Calais, Severní Porýní-Vestfálsko), rovněž málo je těch, kteří jsou programově proti navazování zahraničních vztahů (John 2000: 883). Hlavní motivy aktivních jsou politické tj. vstoupit mezi tvůrce evropské politiky. V Německu, Francii, Španělsku a Velké Británii (zejména za vlády konzervativců) považují města EU za prostředek obcházení vlády. V ostatních zemích nehraje politika tak velkou roli. Pro případnou aktivitu či pasivitu města regionu není rozhodující, zda leží na severu či na jihu. Zatímco situace na jihu se liší případ od případu, severní regiony a města jsou většinou administrativně kompetentní, ale s výjimkou Británie ne příliš iniciativní, podřizují se agendě centrální vlády. Důležitější je míra centralizace státu a vnitřní rozdělení kompetencí, europeizace často toto rozdělení pouze reprodukuje. 3. Metoda a operacionalizace Poznatky získané na základě reflexe zahraniční zkušenosti paradiplomacie lze v určité míře použít jako východiska při studiu české paradiplomacie. V současnosti česká města a české regiony vyvíjejí intenzivní zahraniční aktivity, které jsou uchopitelné pomocí konceptu paradiplomacie. Vytvořily se již regionální elity (politici a úředníci), kteří paradiplomacii uskutečňují. Nicméně česká situace je rovněž do určité míry odlišná oproti situaci v členských státech EU, o jejichž zkušenost se opírá většina studií k paradiplomacii, a to především ze tří hledisek. Za prvé Česká republika nebyla ve sledovaném období ještě členským státem EU, ale právě systém vládnutí EU je mocným podnětem paradiplomatických aktivit měst a regionů. Za druhé jsou české regiony zcela novými aktéry, objevují se až v tomto století a první léta jejich existence se nesou ve znamení řešení základních problémů jejich fungování. Za třetí, ač jsou města tradičními a stabilizovanými subjekty, volný prostor pro jejich zahraniční aktivity se otevírá až v devadesátých letech. Tyto faktory přispívají k tomu, že česká paradiplomacie je stále ještě ve stavu zrodu a nemůže disponovat stabilizovanými nástroji analogickými se státy EU. To však na druhou stranu dává možnost snadnějšího vstřebávání zkušeností jiných aktérů. Na základě literatury a s přihlédnutím k českým specifikům se studie soustředí na následující okruhy otázek: • Vztah regionů a měst k ústředním orgánům státu. Jde o zhodnocení kvality a intenzity těchto vztahů a o zjištění shod a odlišností mezi paradiplomatickými aktivitami a tradiční diplomacií. Je pro českou paradiplomacii případné neorealistické paradigma vycházející z plné kontroly státu na paradiplomacií, či postmoderní vycházející z rozporného sebevymezování se aktérů paradiplomacie vůči státu? Nebo snad jsou

15

•

• •

•

vhodnější pohledy mezinárodní politické ekonomie a neofederalismu, které tento vztah nechávají otevřený? Role regionálních partnerů. Schopnost navázat spojenectví s regionálními partnery (podniky, nevládní organizace, vzdělávací instituce apod.) jsou důležitou dimenzí aktérství. Do jaké míry jsou tito regionální partneři zapojováni do paradiplomacie? Jaký typ regionálních partnerů převažuje? Bilaterální a multilaterální dimenze. Převažuje také v české paradiplomacii multilaterální dimenze? Jaká je povaha bilaterálních vztahů? Na jaká teritoria se česká paradiplomacie především orientuje? Role Evropské unie v české paradiplomacii. Jak se česká paradiplomacie snaží využít Evropské unie? Mimo finanční pomoc, co ještě přinášejí kontakty s EU? Jak vnímají čeští aktéři paradiplomacie EU? Jaká jsou očekávání role a váhy českých měst a regionů v EU? Aktérství v české paradiplomacii. Do jaké míry jsou subjekty české paradiplomacie také jejími aktéry (kritéria: institucionální zázemí, význam přikládaný paradiplomacii, přítomnost koncepčního myšlení, vybavenost finančními zdroji)? Jsou ekonomické zájmy hlavním motorem české paradiplomacie? Jako roli hrají kulturní a politické zájmy?

Vedle těchto otázek se studie rovněž zaměřuje na identifikaci možných dělících linií mezi regionálními elitami. Zaměřujeme se především na tyto linie: města/regiony, politici/úředníci, politici opozičních stran/politici vládních stran, regiony hraničící s EU/ostatní regiony a regionální elity v intenzivním kontaktu s EU/ostatní regionální elity. Klademe si přitom otázku, které z těchto dichotomií se promítají do české paradiplomacie. Z hlediska metody práce zkoumá zahraniční aktivity všech vyšších územně správních celků v ČR (kraje: Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Středočeský, Budějovický, Vysočina, Jihomoravský, Olomoucký, Moravskoslezský, Zlínský), vybraných statutárních měst (Praha, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, České Budějovice, Jihlava, Brno, Olomouc, Ostrava, Zlín), Svazu měst a obcí ČR (SMO) a Asociace krajů ČR (AK). Výzkum se opírá o dva okruhy empirických pramenů – dokumenty a rozhovory. Analýza koncepčních dokumentů se zaměřuje jednak na smlouvy uzavřené se zahraničními partnery a jednak na koncepční a analytické materiály jednotlivých měst a regionů. Analýza dokumentů poskytuje základní představu o věcném obsahu paradiplomacie, o jejím teritoriálním zaměření a o jejím intelektuálním zázemí. Nutno poznamenat, že ne ze všech úřadů se podařilo získat požadované dokumenty (až na několik málo výjimek nešlo o neochotu regionálních elit, nýbrž o absenci analytického a koncepčního podchycení zahraničních aktivit na úřadě) a že jejich kvalita je velmi odlišná. Rozhovory přinášejí informace, které dokumenty neposkytují nebo ani poskytnout nemohou. Nabízejí hodnocení procesu paradiplomacie z hlediska 16

jeho aktérů – regionálních elit. Rozhovory byly vedeny autory studie na základě předem připraveného dotazníku (viz Příloha I). Dotazník zahrnoval především uzavřené otázky, kdy regionální elity volily z předem připravených možností a hodnotily tyto možnosti co do významu na škále 1 až 5. V každém ze zkoumaných měst a regionů byly vedeny minimálně dva rozhovory: s představitelem politického vedení (primátor, hejtman či člen politického vedení zodpovědný za zahraniční vztahy) a s představitelem administrativy zodpovědným za zahraniční styky (většinou vedoucí příslušného odboru či oddělení). Celkem se uskutečnilo 53 rozhovorů v období od června do září 2003.2 4. Empirické výsledky Empirické výsledky jsou členěny do několika sekcí podle hlavních tématických problémů české paradiplomacie: vztah k ústředním orgánům, regionální partneři, bilaterální a multilaterální dimenze, role EU a aktérství v české paradiplomacii. Každá sekce je uvedena poznatky získanými na základě analýzy dokumentů, které jsou rozvedeny a upřesněny výsledky z rozhovorů s regionálními elitami. Na konci každé sekce je závěr shrnující hlavní poznatky. 4.1 Vztah k ústředním orgánům státu Zahraniční vztahy byly tradičně výlučnou doménou ústředních institucí státu. Ačkoliv toto již v období paradiplomacie neplatí, stále tyto instituce poskytují základní rámec paradiplomatickým aktivitám. Právním základem paradiplomacie, na nějž se smluvní instrumenty paradiplomacie explicitně odvolávají, jsou jednak mezinárodní smlouvy ratifikované ČR (ať už se jedná o multilaterální úmluvy typu madridské Evropské rámcové úmluvy o přeshraniční spolupráci mezi územními orgány z roku 1980 či o bilaterální smlouvy o dobrých vztazích)3 a jednak zákony ČR, které otevírají prostor paradiplomacii (paragraf 28 zákona 129/2000 sb. O krajích). Na druhou stranu tyto normy dávají poměrně široký prostor paradiplomatickým aktivitám, které se odehrávají mimo přímou kontrolu ústředních orgánů. Pokud mezinárodní dohody krajů nezakládají nové právnické osoby či členství v právnických osobách, potom mohou kraje v oblastech svých samostatných kompetencí uzavírat tyto dohody bez jakýchkoliv povinností vůči ústředním orgánům. Konkrétní forma spolupráce mezi městy a regiony na jedné straně a ústředními orgány na straně druhé proto není v oblasti české paradiplomacie přímo určena zákonnými normami, nýbrž je otázkou určité evoluce a zájmu obou stran. 2

Jediný subjekt, který a priori odmítl spolupráci na projektu, bylo město Plzeň. Přes opakované pokusy se rovněž nepodařilo dohodnout rozhovor s politickým představitelem hlavního města Prahy. 3 Například město Karlovy Vary zažívá rozmach paradiplomacie po přijetí česko-německé deklarace a v důsledku českého přibližování se EU. 17

Ačkoliv většina koncepčních dokumentů téma spolupráce s ústředními orgány příliš nerozpracovává (mimo obecných deklarací zájmu na spolupráci s vládou a s Parlamentem ČR či podpory prioritám české zahraniční politiky), objevují se v některých dokumentech náznaky představ vztahu k ústředním orgánům. Poměrně důležitým dokumentem v tomto ohledu je Koncepce zahraničních aktivit SMO ČR, z níž čerpá řada dalších koncepčních dokumentů regionů a měst. Tato koncepce vychází z kooperativních vztahů mezi městy a ústředními orgány (společným cílem je vstup ČR do EU), nicméně také zmiňuje využití EU jako nástroje posilování pozice obcí a regionů v rámci ČR. Vzhledem k tomu, že hájení těchto pozic patří celkem přirozeně mezi hlavní priority SMO, je možné, že se zde otevírá možnost sporů mezi ústředními orgány a městy. Zkušenosti zemí EU a paradiplomatické aktivity by potom mohly posilovat postavení měst a regionů v takových sporech. Pokud se však koncepční a analytické dokumenty blíže věnují vztahům k ústředním orgánům, deklarují zájem na součinnosti. Například koncepce zahraničních aktivit Prahy počítá s úzkou součinností pražského zastoupení v Bruselu se stálou misí ČR u EU, zahraniční koncepce Moravskoslezského kraje spoléhá při zahraniční prezentaci kraje na spolupráci s MZV a se Správou českých center, podobně Zlínský kraj předpokládá spolupráci s českými zastupitelskými úřady v zahraničí a se zahraničními zastoupeními Czechtrade a CzechInvest. Analýza rozhovorů ukázala, že ústřední orgány rozhodně nejsou prioritními partnery v paradiplomacii měst a regionů. Dokonce jsou nejméně využívány ze všech možných partnerů (obr. 1). V rámci těchto omezených kontaktů jsou nejčastější styky s ministerstvem pro místní rozvoj, následovaným ministerstvem vnitra a ministerstvem zahraničních věcí (obr. 2). Zajímavé je, že zatímco do kvantity kontaktů se MZV pohybuje na druhém až třetím místě, kvalitativně je hodnoceno nejlépe. Překvapivě více konkurenční než partnerský vztah a málo kontaktů mají dotazovaní k MPO, přičemž ještě markantnější je nižší intenzita i kvalita kontaktů s MPO u měst. Velmi málo také kraje i města v souvislosti s vnějšími vztahy komunikují s MD. Nejmenší intenzita kontaktů byla zaznamenána u MO, MPSV a MF. Mezi městy a kraji je výrazný rozdíl jen u kvality kontaktů s MV (o polovinu lepší u regionů), přesto jsou pod hodnotou 2. Téměř mizivé a minimálně kvalitní jsou kontakty regionů s MK, MŽP, MPSV a MO, naopak u měst je výrazně lepší komunikace s MK, MŽP a MŠMT. Nejlépe se u městům a krajům u zahraniční spolupráce orientované na EU spolupracuje s MV, MMR a MZV.

18

Zatímco jiné regiony a jiná města jsou ve vzájemných vztazích považovány jednoznačně za partnery (obr. 3), ve vztahu k ústředním orgánům je v odpovědích na tuto otázku patrné jisté pnutí. Pouze přibližně polovina všech dotazovaných vnímala ústřední orgány jako partnery; čtvrtina je považovala za konkurenty a čtvrtina se domnívala, že jejich vztahy jsou zanedbatelné nebo žádné (obr. 4). Zde se také objevují propastné rozdíly mezi politiky a úředníky (obr. 5). Zatímco drtivá většina jak městských, tak krajských úředníků považuje ústřední orgány za své partnery, u městských politiků je to jen málo přes 30 procent (mají s nimi spíše nulové vztahy) a u krajských politiků 20 procent (ti je vidí nejčastěji jako konkurenty). Zatímco opozice ústřední orgány vidí jako konkurenty, případně s nimi příliš nekomunikuje a nespolupracuje, koalice je nejčastěji považuje za partnery, ačkoli jen v necelých 40 procent. Rozdělení na koalici a opozici se potom promítá i do rozdělení na regiony které sousedí s EU (které jsou většinou v rukách opozice) a které nesousedí s EU. Problematický vztah k ústředním orgánům se promítá i do identifikace hlavních překážek ve vztazích se zahraničním. Ačkoliv nedostatek finančních prostředků je všeobecně a jednoznačně považován za nejvýznamnější překážku, druhou nejvýznamnější překážkou je špatná spolupráce s ústředními orgány (obr. 6). Respondenti však také měli možnost zmínit další výrazné překážky, které explicitně nebyly v dotazníku zmíněny. Překvapivě často se jako zásadní překážka objevovala jazyková nevybavenost politiků (zhruba v 10% případů). Tuto překážku přirozeně zmiňovali výhradně úředníci. Dalším důležitým motivem pak byla také byrokracie, která brání efektivní zahraniční spolupráci. Na druhou stranu z analýzy hlavních motivů paradiplomacie vyplývá (obr. 7), že problémy ve vztahu mezi ústředními orgány a městy/regiony nejsou nutnou podmínkou paradiplomatických aktivit. Paradiplomacie je pouze okrajově chápána jako nástroj vymezování se vůči centru a upevňování regionálního vlivu vůči centru. Naopak převažují ekonomické motivy, kde se zájmy ústředních orgánů shodují se zájmy měst a regionů (obr. 7). Závěr: Čeští aktéři paradiplomacie jsou si vědomi toho, že jejich aktivity se odehrávají v rámci definovaném vládou a parlamentem. Ve svých paradiplomatických aktivitách s ústředními orgány příliš nespolupracují, současně však tento nedostatek spolupráce považují za jednu z významných překážek efektivnějších zahraničních vztahů. Pouze se čtyřmi ministerstvy existují intenzivnější kontakty, jejichž kvalita je ale hodnocena spíše jako podprůměrná. Ministerstvo zahraničí je hodnoceno relativně nejlépe. Politický prvek vztahy k ústředním orgánům spíše narušuje: politici hodnotí tyto vztahy méně příznivě než úředníci a opoziční politici jsou skeptičtější než političtí představitelé vládních stran. Na druhou stranu paradiplomatické aktivity mají v naprosté většině pragmatický charakter regionálního rozvoje, nesledují cíle, které by byly v rozporu s cíli 19

ústředních orgánů. Lze tedy očekávat, že se nalezne obecná vůle efektivnější spolupráce mezi ústředními orgány a městy/regiony. 4.2 Role regionálních partnerů v české paradiplomacii Spolupráce mezi městy a regiony na jedné straně a ostatními vnitrostátními partnery na straně druhé patří ke klíčovým charakteristikám evropské paradiplomacie. Rovněž koncepční dokumenty české paradiplomacie vesměs počítají s účastí dalších subjektů. Jako východisko můžeme opět použít Koncepci zahraničních aktivit SMO ČR, která si všímá především organizací, firem a jednotlivců působících v daném městě či regionu. Toto vymezení poté přejímají některé další kraje a města a dále ho upřesňují. Samotný SMO ČR, a v menší míře i AK ČR, přitom patří k partnerům, kteří jsou v dalších koncepčních dokumentech zmiňovány nejčastěji. Jednu z nejpropracovanějších koncepcí spolupráce s regionálními partnery nabízí hlavní město Praha. Důležitou roli v této koncepci hraje Univerzita Karlova, další kulturní instituce a nevládní organizace (ekologické, romské apod.). Předpokládá v určité míře i spolupráci s SMO, jejž chápe především jako zprostředkovatele informací o EU. Významnou roli mezi regionálními partnery Prahy hraje také Středočeský kraj. V souvislosti s pražskou reprezentací u EU a s aktivitami v Rusku jde o spolupráci s Hospodářskou komorou. Nicméně koncepční představy Prahy se neomezují na spolupráci s bezprostředními regionálními partnery. Město si klade jako jeden z hlavních cílů vytváření českého konsenzu v regionální politice EU, a to opět ve spolupráci se SMO a AK. Připravuje se tak na roli jakéhosi neformálního lídra českých měst a regionů v této oblasti. Za významné regionální partnery jsou v paradiplomacii všeobecně považovány univerzity. V případě menších měst mohou tuto roli hrát gymnázia, sportovní kluby či kulturní spolky. Rovněž zájem na spolupráci města s příslušným krajem se objevuje poměrně často. V případě Brna tak je klíčovým partnerem Masarykova univerzita, Brno však počítá též s Jihomoravským krajem, Hospodářskou komorou a zahraničními kulturními instituty (německý, francouzský). Pro město Ostravu je důležitým partnerem Technická univerzita Ostrava. Město Hradec Králové vidí svého hlavního regionálního partnera v Královéhradeckém kraji. Regionální partneři také často pomáhají navázat první paradiplomatický kontakt. Nově vzniklé kraje tak navazují na existující kontakty měst. Například Moravskoslezský kraj uzavřel dohodu s Lotrinskem, jež navázala na předcházející dohodu mezi Ostravou a Lotrinskem, a se Slezským vojvodstvím, která navázala na předcházející dohodu mezi Svazem měst a obcí okresu Karviná a Katovickým vojvodstvím a dohodu mezi Ostravou a Katovicemi. Roli průkopníka však mohou hrát i jiné subjekty. Například spolupráce města Zlína

20

s belgickým Izegemem byla navázána po úspěšné návštěvě zlínského orchestru v Izegemu koncem osmdesátých let. Z rozhovorů s regionálními elitami vyplývá, že ač jsou vzájemné vztahy mezi městy a regiony hodnoceny jednoznačně pozitivně (obr. 3), aktéři paradiplomacie zatím dávají přednost samostatnému postupu a spolupráce s regionálními partnery, městy a regiony nehraje významnější roli (obr. 1). Na druhou stranu však platí, že pokud aktéři volí cestu širší spolupráce, obrací se především na regionální partnery (obr. 1). Rovněž jsou návrhy a představy regionálních partnerů brány vážně (obr. 8) a jejich váha je jen nepatrně slabší než váha regionálních elit, které o paradiplomacii aktéra rozhodují. Pokud zohledníme význam, který regionální elity přikládají EU, platí, že vysoký stupeň orientace na EU se promítá do snahy zohlednit priority ostatních aktérů. Vliv regionálních partnerů v tomto ohledu může dokonce převážit nad vahou regionálních politických elit (obr. 9). Co se povahy regionálních partnerů týče, nejčastějšími regionálními a místními partnery jsou jednoznačně nevládní organizace a vzdělávací instituce (obr. 10). To je zčásti dáno tím, že mezi nevládní organizace se řadí široké spektrum potenciálních partnerů, od sportovních klubů až po hudební soubory. Na dalších místech se drží partneři s ekonomickou orientací, především samotné podniky nebo hospodářské komory. Malý význam je přikládán regionálním rozvojovým agenturám. Velmi nízká úroveň spolupráce s regionálními rozvojovými agenturami se odráží v obecně malém zohlednění ekonomických důvodů pro paradiplomacii, které sice jsou obecně považovány za velmi důležité, ale na rovině praktické ekonomické paradiplomatické vztahy zaostávají za očekáváním regionálních elit.Lepší a častější vztahy mají s regionálními partnery úředníci než politici. O městech lze obecně prohlásit, že jsou ve vztazích s partnery aktivnější a s kvalitou svých vztahů spokojenější. Ukazuje se, že mimo region se na vnitrostátní úrovni realizuje spolupráce především na základě dvoustranných vztahů s jinými městy a obcemi a že spolupráce v rámci formálních i neformálních sdružení měst a obcí včetně SMO ČR a AK je značně omezená (obr. 11). Závěr: Spolupráce s regionálními partnery má v české paradiplomacii značné rezervy, a to zejména v klíčové ekonomické oblasti. Zatím nejlépe se daří spolupráci s regionálními partnery v oblasti vzdělávání, kultury a sportu. Aktéři paradiplomacie jsou ochotni poskytnout regionálním partnerům prostor při tvorbě paradiplomacie, ale zatím se nedaří je intenzivněji zapojit. Aktéři přikládají spíše malý význam českým sdružením měst a regionů a sázejí na bilaterální spolupráci. Tím se otevírá otázka, zda případná koordinace paradiplomatických aktivit nebude v rukách jednoho či několika dominantních aktérů (např. hlavního města Prahy) spíše než v rukou sdružení měst a regionů

21

(SMO, AK). Případnou roli Prahy by ztěžoval jasný odpor k pragocentrismu, který je zřejmý v řadě měst a regionů. 4.3 Bilaterální a multilaterální dimenze V evropské paradiplomacii obvykle převažuje multilaterální přístup nad bilaterálním, neboť umožňuje efektivní mobilizaci jinak poměrně slabých aktérů. Z předchozí sekce však vyplývá, že alespoň v rámci ČR jsou pro města a regiony důležitější bilaterální kontakty. Toto platí i v mezinárodní oblasti (obr. 12). Bilaterální paradiplomacie jasně převažuje nad multilaterální. Navíc se ukazuje, že představitelé opozice (ODS) jsou většími zastánci bilaterálního přístupu než představitelé stran vládní koalice. Bilaterální spolupráce je v některých koncepčních materiálech (Praha) považována za základ budoucí spolupráce multilaterální. Zvláštností bilaterální spolupráce je její vysoce osobní charakter. Důležitost osobních kontaktů je zmíněna například v zahraniční koncepci Prahy. Podobně město Zlín si ve svém analytickém materiálu všímá, že kontakty s jedním partnerským městem jsou živé především „díky osobě, která v tomto městě má na starosti zahraniční styky a která nedovolí, aby partnerství usnulo“. V paradiplomacii budou hrát osobní vztahy větší roli než v diplomacii – důvodem může být to, že se jedná o menší aktéry (analogie s malými státy) nebo že zde existuje slabší strukturální tlak k určitému typu zahraničního jednání. Dříve, než se budeme podrobněji věnovat analýze bilaterálních vztahů, je nutno zmínit vztahy multilaterální. Ač představují jednoznačně méně významnou část české paradiplomacie, lze očekávat dynamický nárůst jejich významu na úkor bilaterálního přístupu. Toto očekávání se opírá o dvě skutečnosti. Za prvé, aktivní multilaterální přístup je náročnější než bilaterální, vyžaduje větší zkušenosti a je výsledkem učení se (podobně jako v případě států), na druhou stranu zvládnutí tohoto přístupu nabízí aktérům velmi efektivní cestu uskutečňování vlivu. Za druhé, vstup do EU bude znamenat také vstup do řady multilaterálních struktur evropských měst a regionů. V současné době považuje SMO ČR za prioritní tyto multilaterální partnery: Výbor regionů EU, Kongres místních a regionálních samospráv v Evropě a Radu evropských municipalit a regionů. Podobně Praha klade důraz na koncentraci do několika klíčových organizací: Výbor regionů EU, EUROCITIES, Union of the Capitals of the European Union, EU Capital Regions Network, METREX, Organizace měst světového kulturního dědictví, Kongres místních a regionálních samospráv v Evropě a METROPOLIS. Do projektu EUROCITIES je zapojeno také město Brno, které za svoji prioritu považuje účast v projektu budování „Evropského regionu“ spojujícího města a regiony z Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska. K dalším multilaterálním organizacím, jichž je Brno členem, patří Evropská síť Zdravých měst, Les

22

Rencontres a Mozartovy cesty. Ostatní města a regiony se účastní různých specifických projektů regionálního rozvoje podporovaných EU. Bilaterální vztahy jsou navazovány s větší či menší mírou koncepčního přístupu. U aktivních aktérů, jakými jsou například Praha či Moravskoslezský kraj, se setkáváme s jasnou logikou výběru zahraničních partnerů. Praha považuje za svoji prioritu nejvýznamnější centra středoevropského prostoru, Moravskoslezský kraj a Ostrava se zaměřují na partnery se zkušeností s těžkým průmyslem a jeho konverzí, Karlovy Vary budují kontakty s lázeňskými městy, Jihočeský kraj a Plzeňský kraj se zaměřují na své rakouské a bavorské sousedy. Jihočeský kraj dokonce ve své koncepci formuluje obecná kritéria výběru bilaterálních partnerů. Ta zahrnují: kooperační potenciál regionu (ekonomika, cestovní ruch, kultura), kompatibilita zájmů, vzdálenost, jazyková bariéra, existující vztahy mezi jihočeskými subjekty a subjekty v regionu, historické vazby, kompatibilita kompetencí, zkušenosti partnera v mezinárodní spolupráci, lobbistický potenciál partnera v EU. U méně aktivních aktérů, jichž je většina, jsou partnerské vztahy však často dílem náhody. České kraje musí v bilaterálních vztazích často řešit problém identifikace zahraničního partnera na odpovídající státoprávní úrovni. Polovina krajů tuto otázku považuje za problém, jedná se především o kraje, které pěstují kontakty s německými a rakouskými regiony. Plzeňský kraj, který má mimořádně intenzivní spolupráci s bavorskými regiony, například identifikuje tuto otázku jako jeden z problémů při spolupráci s německými partnery. Německé spolkové země obvykle odmítají uznat české kraje jako odpovídající partnery a jednají přímo s vládou, odpovídající partneři jsou pak z jejich pohledu na nižší úrovni vládních okrsků (Regierungsbezirk). To je problém z české strany, neboť svým postavením a svými kompetencemi jsou kraje někde mezi spolkovou zemí a vládním okrskem. V praxi se objevují tři východiska: kraj spolupracuje přímo s vládním okrskem (Plzeňský kraj), kraj uzavře dohodu současně s vládním okrskem a danou spolkovou zemí (Karlovarský kraj), kraj uzavře dohodu se spolkovou zemí zastoupenou na nižší úrovni (Moravskoslezský kraj). Nejčastějšími partnery na jiné státoprávní úrovni jsou regiony pro města a města pro regiony, přičemž rozložení ve všech zbývajících kategoriích (instituce EU, státy a jejich organizační složky, apod.) je zhruba rovnoměrné. U měst jsou nejčastějšími alternativními partnery zahraniční regiony, u krajů pak naopak státy a jejich organizační složky. Pro většinu aktérů jsou důležitým partnerem zahraniční velvyslanectví a konzuláty v Praze. Přehled nejdůležitějších bilaterálních vztahů Česká města a regiony udržují či plánují kontakty se 173 partnery v 31 zemích v Evropě, Severní Americe, na Blízkém východě a na Dálném východě (Obr. 23). Vztahy s polovinou z nich můžeme označit jako poměrně intenzivní (více než dva kontakty). Nejvýznamnějšími partnery jsou německá města a německé 23

regiony (16 procent všech kontaktů). Na druhém místě je skupina zemí Polsko, Francie, Itálie a Slovensko, z nichž každá se podílí průměrně osmi procenty na celkových kontaktech. Rovněž významné jsou vztahy s Rakouskem, Nizozemskem, USA, Velkou Británií, Ruskem a Maďarskem, kde na jednu zemi připadá průměrně pět procent kontaktů. Spíše menší intenzitu vykazují vztahy s Belgií, Srbskem a Černou Horou, Švýcarskem a Chorvatskem, kde je průměrný podíl dvě procenta (tři až čtyři kontakty). Téměř dvě pětiny kontaktů připadají na sousedící státy. Podíl vztahů s prostorem bývalé Jugoslávie (Chorvatsko, Srbsko a Černá Hora, Slovinsko) je co do intenzity srovnatelný s podílem vztahů s USA či Velkou Británií. Následuje výčet partnerů podle měst a regionů. Jihomoravský kraj: Dolní Rakousko (Rakousko), Nižnonovgorodská oblast (Rusko), města Šumadijského okruhu (Srbsko a Černá hora), Toskánsko (Itálie), Lombardie (Itálie), Bratislavský kraj (Slovensko), Trnavský kraj (Slovensko), Utrecht (Nizozemsko), Leningradská oblast (Rusko), Lodž (Polsko), Krakov (Polsko). Brno: Leeds (VB), Rennes (Francie), Lipsko (SRN), Vídeň (Rakousko), Utrecht (Nizozemsko), St. Pölten (Rakousko), Poznaň (Polsko), Kaunas (Litva), Voroněž (Rusko), Stuttgart (SRN), Dallas (USA). Středočeský kraj: Region Burgundsko (Francie; spolupráce s Burgundskem přerůstá ve čtyřstrannou spolupráci, jíž se účastní ještě Porýní-Falc a Opolské vojvodství), Västra-Götaland (Švédsko). Praha: a) podle koncepce z roku 2000: hlavními prioritami jsou Berlín (Německo) a Vídeň (Rakousko) doplněné do středoevropské sítě Hamburkem (Německo), Budapeští (Maďarsko) a Bratislavou (Slovensko), na jihovýchodě Ljubljana (Slovinsko), na východě Moskva (Rusko), Nižnij Novgorod (Rusko) a Sankt Petěrburg (Rusko), zbývající Evropa (Riga - Lotyšsko, Londýn - VB, Paříž - Francie, Brusel - Belgie, Lucemburk - Lucembursko, Lisabon Portugalsko, Barcelona - Španělsko), zámoří (Jeruzalém - Izrael, Chicago USA, Phoenix - USA, Washington – USA a Kjótó - Japonsko). b) podle koncepce z roku 2003: zachována priorita Vídně (Rakousko) a Berlína (Německo), střední Evropu doplňuje ještě Varšava (Polsko), Frankfurt nad Mohanem (Německo) a Norimberk (Německo), roste význam západoevropských měst (přibývá Birmingham - VB, Řím - Itálie, Rotterdam Nizozemsko, Helsinky - Finsko, naopak mizí Barcelona – Španělsko a Lucemburk - Lucembursko), ve východní a jihovýchodní Evropě přibývá Vilnius (Litva) a mizí Nižnij Novgorod (Rusko), v zámoří nahrazuje New York (USA) Washington (USA). 24

Kladno: Bellevue (USA), Vitry-sur-Seine (Fr.). Moravskoslezský kraj: koncepčně usiluje o vztahy s regiony v sousedních zemích a zemích EU, konkrétní dohody – Žilinský kraj (Slovensko), Severní Porýní-Vestfálsko - Německo (protějškem hejtmana je státní tajemník ministerstva hospodářství a nikoliv premiér), Lotrinsko (Francie), Slezské vojvodství (Polsko), provincie Jellanam-do (Korea), Pittsburgh (USA). Ostrava: tzv. „Višegrádská čtverka“: Košice (Slovensko), Katovice (Polsko), Miškolc (Maďarsko), tj. města s těžkým průmyslem), dále pak Coventry (Velká Británie), Drážďany (Německo), Volgograd (Rusko), Pittsburgh (USA), Pireus (Řecko), Split (Chorvatsko), Severní Porýní-Vestfálsko (Německo), Lotrinsko (Francie). Kraj Vysočina: Dolní Rakousko, Aosta (Piemonte, Itálie), Udine (Venezia Giullia - Itálie), regiony v Srbsku a Bulharsku. Jihlava: Heidenheim (Německo), Purmerend (Nizozemsko). Zlínský kraj: koncepčně EU a visegrádské státy, plánovány: Župa Vas (Maďarsko), Bjelovar-Bilogora (Chorvatsko – existence početné české menšiny v oblasti), Malopolské vojvodství (Polsko), Lombardie (Itálie), Burgenland (Rakousko), konkrétní dohody a memoranda: Trenčianský kraj (Slovensko), Podkarpatské vojvodství (Polsko). Zlín: Romans (Francie), Groningen (Nizozemsko), Chorzów (Polsko), Trenčín (Slovensko), Izegem (Belgie), méně aktivní: Altenburg (Německo), LimbachOberfrohna (Německo), Sesto San Giovanni (Itálie). Jihočeský kraj: koncepčně prioritní partneři: Horní Rakousko, Dolní Rakousko a Dolní Bavorsko (sousedící regiony, cílem je vytvoření multilaterálního přeshraničního prostoru), kanton Bern (Švýcarsko), jakož i jeden anglofonní či frankofonní region. České Budějovice: Pasov (Rakousko), Linec (Rakousko), Zuhl (Nizozemsko), Lorient (Francie), Nitra (Slovensko). Karlovarský kraj: Vládní kraj Chemnitz (smlouvu zastřešuje Svobodný stát Sasko - Německo). Karlovy Vary: lázeňská města – Carlsbad (USA), Kusatsu (Japonsko), BadenBaden (SRN), Bernkastel-Kues (SRN). 25

Olomoucký kraj: Opolské vojvodství (Polsko), Reggio Emilia (Itálie), Vejle (Dánsko), Baranya (Maďarsko), Vojvodina (Jugoslávie), Würzburg (Německo). Olomouc: Subotica (Jugoslávie), Pécs (Maďarsko), Nördlingen (Německo), Owensboro (USA), Luzern (Švýcarsko), Antony (Francie), Veenendaal (Nizozemsko), Tampere (Finsko). Královéhradecký kraj: Dolní Slezsko (Polsko), Seine-et-Marne (Francie), Banskobystrický kraj (Slovensko), Jageva (Estonsko), Salcbursko (Rakousko), Brighton and Hove (VB). Hradec Králové: Giessen (SRN), Arnhem (Nizozemsko), Kaštel (Chorvatsko), Bánská Bystrica (Slovensko), Walbrzych (Polsko), Alessandria (Itálie), Wroclaw (Polsko), Metz (Francie). Pardubický kraj: Prešovský samosprávný kraj (Slovensko), Dolnoslezské vojvodství (Polsko), Tübingen (SRN), Centre (Francie), prioritou jsou regiony z Polska, Francie, Velké Británie, Rakouska, Itálie a Slovenska. Pardubice: Rosignano Marittimo (Itálie), Skelleftea (Švédsko), Schönebeck, Selb (SRN), Doetinchen (Nizozemsko), Merano (Itálie), Doncaster (Velká Británie), Waregem (Belgie), Libertad (Nikaragua) – jednalo se o jednorázový kontakt v rámci spolupráce Doetinchenem. Plzeňský kraj: definuje své územní priority v následujícím pořadí SRN (Horní Falc, Dolní Bavorsko), další země EU (Bergamo (Itálie), Jämtland (Švédsko) a Northampton (VB), Slovensko a země střední a východní Evropy (Polsko, Maďarsko, Slovinsko). Liberecký kraj: kanton St. Gallen (Švýcarsko), Dolnoslezské vojvodství (Polská republika), autonomie Navarra (Španělsko), kraj Møre og Romsdal (Norsko). Liberec: Amersfoort (Nizozemsko), Augsburg (Německo), Zittau (Německo), Bogatynia (Polsko), Nahárija (Izrael). Ústecký kraj: Sasko (Německo), Nizozemsku, Maďarsku. Ústí nad Labem: Chemnitz (SRN), Halton (UK), Vladimir (Rusko), Göttingen (SRN), Dresden (SRN), Carrara (Itálie). Závěr:

26

Ačkoliv v české paradiplomacii převažuje bilaterální přístup nad multilaterálním, v budoucnosti očekáváme dynamičtější růst multilaterálního přístupu. Již dnes byly navázány kontakty s hlavními multilaterálními organizacemi evropské paradiplomacie. Někteří aktéři vykazují schopnost formulovat a realizovat jasnou koncepci, která odráží komparativní výhody či specifické problémy měst a regionů a podle níž navazují bilaterální vztahy. Většina však teprve hledá základní orientaci. Z hlediska teritoriálního zaměření paradiplomatických aktivit dominují kontakty s německými partnery, téměř dvě pětiny kontaktů se odehrávají se subjekty ze sousedních států. Mezi našimi sousedy máme nejméně kontaktů s Rakouskem (méně než s Itálií a stejně jako s Nizozemskem), což naznačuje jistý nevyužitý potenciál. Mimo bezprostřední sousedy a západoevropské státy jsou důležitými partnery také města a regiony v USA, Rusku a ve státech bývalé Jugoslávie. 4.4 Role Evropské unie v české paradiplomacii Vztah Evropské unie a české paradiplomacie lze označit za konstitutivní. Tlak Evropské unie přispěl k vytvoření důležitých subjektů paradiplomacie - krajů, jejichž existence sice byla zakotvena v ústavě, nicméně řadu let zůstávala neuskutečněna. A většina paradiplomatických aktivit je definována na pozadí vstupu do EU a členství v EU. Evropská integrace je dominantním tématem Koncepce zahraničních aktivit SMO ČR. Podpora evropské integrace je první prioritou SMO. EU navíc definuje kontext, v němž je vymezena většina dalších priorit (prosazování zájmů měst, využít EU k posilování pozic v rámci ČR, zastoupení v mezinárodních organizacích měst, pomoc obcím při čerpání prostředků z fondů EU). I pro většinu dalších dokumentů platí, že vstup do EU tvoří rámec koncepčního uvažování o zahraničních aktivitách. Řada subjektů navíc plánuje, že bude následovat Prahu a otevře vlastní či sdílenou styčnou kancelář v Bruselu. Významná část regionálních elit (kolem 30 procent) se domnívá, že EU je hlavním motivem paradiplomatických aktivit a jen velmi malá část soudí, že EU žádný vliv na tyto aktivity nemá (obr. 13). Pro města je snazší než pro kraje představit si paradiplomatické aktivity i bez EU. To souvisí s delší zkušeností měst s paradiplomatickými aktivitami, neboť kraje vznikají až v době českého vstupu do Unie. Rovněž se ukazuje, že roli EU v paradiplomacii přikládají větší význam představitelé stran vládní koalice než představitelé opozice (obr. 14). Ačkoliv návrhy a představy institucí EU nemají rozhodující vliv na uskutečňování české paradiplomacie, jejich význam je z hlediska regionálních elit vyšší než význam návrhů a představ ústředních institucí státu (obr. 22), což je zřetelné zejména u představitelů stran vládní koalice. Přes devadesát procent respondentů se domnívá, že města a kraje by se měly pokoušet ovlivňovat rozhodování Evropské unie. Nicméně na rozdíl od paradiplomacie jako takové, kde aktéři postupují spíše samostatně, převažuje 27

v otázce postupu vůči EU multilaterální přístup (obr. 15). Pravděpodobným vysvětlením je realistické ocenění vlastního vlivu, který je dostatečný na navazování partnerských vztahů, avšak nestačí na ovlivnění Evropské unie jako celku. Nejsmysluplnějším způsobem ovlivňování EU se dotazovaným jeví aktivity ve Výboru regionů, o něco méně již otevření styčné kanceláře v Bruselu či spolupráce s českými resp. mezinárodními sdruženími měst/regionů. Jako nejméně efektivní se respondentům jevil samostatný postup. Asi dvě třetiny respondentů se domnívají, že regiony a města by měly být v EU silněji zastoupeny, než je tomu dnes (obr. 16). Krajští politici jsou skupinou, která se z poloviny domnívá, že současné zastoupení je vyhovující. A toto přesvědčení dokonce lehce převládá mezi opozičními politiky (obr. 17). Za hlavní přínos kontaktů s EU je považována výměna zkušeností, až v druhé řadě jsou to finanční efekty, jimž je připisován stejný přínos jako prohlubování mezinárodních kontaktů v kultuře a vzdělávání (obr. 18). Jinak ovšem finanční pomoc EU náleží k předním motivům paradiplomatických aktivit jako takových (obr. 7). Určitou, i když spíše menší, roli hraje také to, že kontakty s EU mohou být zdrojem politické prestiže. Závěr: EU významným způsobem přispívá ke konstituování české paradiplomacie jako takové. Podle 30 procent respondentů dokonce představuje rozhodující motiv. Konkrétním přínosem vztahů s EU je především výměna zkušeností. Návrhy a představy EU jsou v paradiplomatických aktivitách brány s větší vážností než návrhy a představy ústředních orgánů státu. V kontaktech s EU spoléhají aktéři na multilaterální přístup více než v běžné paradiplomacii a jejím hlavním nástrojem mají být aktivity ve Výboru regionů. V řadě otázek, které se týkají EU, se objevují významné odlišnosti mezi politickými představiteli stran vládní koalice a představiteli ODS, jež v jiných otázkách zdaleka nejsou tak zřetelné. Ideologické rozdíly mezi „eurooptimisty“ a „eurorealisty“ jsou proto relevantní i na této úrovni. 4.5 Aktérství v české paradiplomacii Míru, do jaké jsou české subjekty paradiplomacie schopny vystupovat jako samostatní aktéři, a povahu jejich aktérství lze hodnotit z několika hledisek. Jedná se především o hlediska motivů, jejich formulace a jejich povahy, dále pak o význam paradiplomacie v celkové činnosti měst a regionů, o aktivní přístup k zahraničí a o institucionální zázemí tvorby paradiplomacie ve městech a regionech. Z hlediska motivů a obsahu paradiplomatických aktivit nedisponují subjekty úplnou autonomií. Prostor pro paradiplomacii se otevírá v oblastech, které spadají do samostatné působnosti kraje (zák. 129/2000 Sb., O krajích). Jedná se o tyto oblasti: ekonomický rozvoj (podpora malého a středního 28

podnikání), cestovní ruch, ochrana životního prostředí, doprava, infrastruktura, podpora programů EU, zdravotnictví, územní samospráva, regionální politika (územní plánování), kultura, vzdělání a sport. Toto vymezení se potom promítá jak do koncepcí, tak do uzavřených dohod. Například již zmiňovaná koncepce zahraničních aktivit SMO ČR upozorňuje především na ekonomické výhody paradiplomacie (investice, knowhow, zahraniční pomoc, přístup na zahraniční trhy). Mimo ekonomických kontaktů zmiňuje ještě kontakty kulturní (včetně sportovních). Ekonomická dimenze na koncepční úrovni dominuje a je těsně následována problematikou kultury a vzdělávání. Tomu odpovídají i obsahy smluvních instrumentů paradiplomacie. Jedná se o dohody o spolupráci, které jsou právně nejsilnější, dále pak o memoranda, dokumenty o partnerství, společná prohlášení o spolupráci či deklarace. Obsah těchto smluvních instrumentů potom můžeme pokrýt následujícím výčtem oblastí spolupráce: obchod; hospodářská spolupráce; vzájemná podpora v účasti na veletrzích a konferencích; kontakty mezi malými a středními podniky; stáže učitelů, kulturní výměna, spolupráce škol; výměna zkušeností ve veřejné správě a při řešení regionálních a komunálních problémů; regionální politika; ochrana životního prostředí; přeshraniční doprava; záchranný systém; zdravotnictví; evropská integrace (výměna zkušeností, společná účast v multilaterálních programech regionálního rozvoje). Přesto můžeme pozorovat mezi jednotlivými subjekty české paradiplomacie řadu odlišností. Například Praha se poněkud vymyká načrtnutému obrazu, neboť klade důraz na politickou dimenzi paradiplomacie a jednou ze dvou hlavních priorit je „plná realizace vlastního místa Prahy mezi evropskými městy a regiony“. S tím souvisí důraz na péči o dobré jméno města v zahraničí. Důležitou roli zde hraje také dimenze kulturní, ale až v druhé řadě jsou motivy ekonomické. Jedná se o jakousi analogii s tradiční velmocenskou politikou ve vztazích mezi státy, která upřednostňovala politiku před ekonomikou. Tuto „velmocenskou paradiplomacii“ lze vysvětlit výsadním postavením Prahy v českém kontextu. Brno se pražskou koncepcí do určité míry inspiruje - hlavním cílem je „vytváření mezinárodního profilu města a propagace města v zahraničí“ a podobně jako v případě pražské koncepce z roku 2000 se v brněnské koncepci z roku 2003 objevuje formulace o tom, že prioritou je „plná realizace vlastního místa Brna mezi evropskými městy a regiony“. Ovšem vzhledem k jeho odlišnému postavení hraje v případě Brna velmi důležitou roli také hospodářská dimenze (získávání investic, kongresová turistika, cestovní ruch apod.), která dominuje i vztahu k EU (zajistit čerpání fondů a informace o EU). Ekonomická motivace převažuje rovněž u Zlínského kraje, který považuje zahraniční aktivity za nástroj zlepšování podprůměrných ekonomických ukazatelů regionu. Mimo ekonomické motivace hraje důležitou roli rozvoj vzdělanosti a ochrana životního prostředí. Naopak v mezinárodních stycích 29

města Zlína převažuje kultura a vzdělávání (téměř polovina prostředků fond pro mezinárodní styky připadla v letech 1997-2002 na kulturu, více než třetina na sport a necelá pětina na vzdělání). Zajímavý je rovněž koncepční přístup Zlína k partnerskému Trenčínu, kde Zlín předpokládá, že důležitou náplní partnerství bude předávání evropských zkušeností Zlína. Ostrava sleduje ekonomickou dimenzi především v otázkách výměny zkušeností při konverzi těžkého průmyslu, důležitou roli hraje také vzdělání. Pro Karlovy Vary jsou rozhodující kulturní kontakty, v druhé řadě pak kontakty vzdělávací (školní výměny). Město Hradec Králové klade důraz na ekonomické priority (přístup inovacím a exportním možnostem, získání zahraničních investic, účast na rozvojových programech, kulturní a kongresová turistika), v druhé řadě na kulturní dimenzi (kulturní prezentace města), dále pak na ochranu životního prostředí a v omezené míře na politické priority (upevnění pozic měst ve státoprávním uspořádání). Sport a kultura dominují zahraničním vztahům města Pardubice. Stejně tomu je i u Olomouce, kde však existuje rovněž řada aktivit na úrovni škol a budují se i podnikatelské kontakty. Analýza koncepčních dokumentů však také ukazuje, že kolem poloviny ze sledovaných měst a regionů zatím tyto dokumenty nemá nebo je teprve připravuje. To lze hodnotit jako znak pasivního či reaktivního přístupu k zahraničním vztahům. Ekonomický rozvoj regionu je také motivem, jemuž přikládají regionální elity největší význam jako motivu zahraničních aktivit (obr. 7). Na druhém místě je skupina tří co do váhy srovnatelných motivů: finanční pomoc EU, kulturní rozvoj a schopnost flexibilně reagovat na nabídku spolupráce. Svůj význam při motivaci paradiplomatických aktivit má také snaha přizpůsobit se mezinárodním trendům a neschopnost ústředních orgánů hájit zájmy regionu. Naopak kariérním důvodům či snaze o upevňování regionálního vlivu v rámci ČR nepřikládají regionální elity při svých paradiplomatických aktivitách větší význam. Co se vlastního aktérství týče, lze konstatovat, že regionální elity samy sebe považují spíše za aktéry než za kurýry, neboť v paradiplomacii převažují představy politických elit regionu spíše než kohokoliv jiného (obr. 8). Nicméně uskutečňují také kurýrství ve prospěch regionálních partnerů, nikoliv však ve prospěch ústředních institucí. Výrazná většina respondentů hodnotí zahraniční vztahy v celkovém kontextu aktivit měst a regionů jako „spíše významné“, pouze malá část soudí, že jde o činnost „nejvýznamnější“ nebo „méně významnou“, přičemž nikdo je nepovažuje za bezvýznamné (obr. 19). V tomto hodnocení se ukazují rozdíly mezi zástupci vládních stran a opozicí, neboť téměř pětina zástupců vládních stran považuje zahraniční vztahy za vůbec nejvýznamnější, což si nemyslí nikdo z opozice. Za hlavní překážku úspěšné paradiplomacie je všeobecně považován nedostatek finančních prostředků (obr. 21) až s velkým odstupem se objevují špatná spolupráce s ústředními orgány a nedostatečná koordinace na úrovni úřadu. Na nedostatek zájmu vedení města či regionu či na špatnou spolupráci

30

s ostatními městy a regiony si regionální elity příliš nestěžují. Výrazným problémem však byl nedostatek jazykové vybavenosti zejména u politiků. Identifikace těchto překážek se potom odráží i v návrzích na zlepšení postavení měst a regionů. Jednoznačně nejčastějším požadavkem bylo posílení daňových příjmů, které se v různých obměnách objevilo celkem ve více než polovině případů. Pokud ovšem zjistíme celkový počet odpovědí, které se obecně týkají nespokojenosti s finanční situací měst a regionů a jejich závislosti na ústředních orgánech, pak se dostáváme až ke třem čtvrtinám všech odpovědí. Z nedostatku prostředků potom vyplývá nespokojenost s příliš velkou sférou zodpovědnosti, na niž se prostředky nedostávají. Subjekty se tak mohou samy bránit aktérství právě z rozpočtových důvodů. Důležitým ukazatelem institucionálního zázemí je fakt, že více než na čtyřech pětinách úřadů existují samostatné útvary pověřené zahraniční agendou. Tam, kde tomu tak není, spadá obvykle oblast vnějších vztahů pod kancelář či sekretariát primátora/hejtmana. Téměř všichni úředníci odpovědní za tuto agendu jsou v bezprostředním kontaktu s nejvyšším politickým vedením města či regionu. Z hlediska personálního zabezpečení se na většině úřadů zabývá paradiplomacií jeden až pět pracovníků, nicméně na pětině úřadů přesahuje počet pracovníků s touto agendou deset osob (obr. 20). Příkladem úřadu se silným administrativním zázemím je pražský magistrát, kde funguje odbor zahraničních vztahů dále dělený na tři oddělení: zahraničních vztahů, vztahů s EU a financování a koordinace projektů EU. Součástí odboru je rovněž zastoupení u EU v Bruselu. Naopak za příklad skromnějšího administrativního zázemí může posloužit Hradec Králové, kde v kanceláři primátora působí jeden administrativní pracovník s agendou zahraničních styků a jeden pracovník koordinující vztahy s EU. K institucionálnímu zázemí české paradiplomacie patří i koordinační organizace měst a regionů - SMO a AK. Především SMO je aktivní v oblasti paradiplomacie, při SMO funguje zahraniční oddělení, které zprostředkovává kontakty mezi zahraničními městy hledajícími českého partnera a českými městy, na internetových stránkách SMO (www.smocr.cz) funguje jakási burza kontaktů. SMO také navazuje kontakty s obdobnými organizacemi měst a obcí v zahraničí a koordinuje výběr zástupců do mezinárodních sdružení měst a obcí. Ve spolupráci s AK byli například identifikování čeští zástupci ve Výboru regionů EU nejprve na úrovni pozorovatelů a po vstupu na úrovni členů (sedm hejtmanů a pět primátorů). Závěr: Subjekty české paradiplomacie se považují za aktéry, kteří jsou s větší či menší mírou autonomie schopni stanovovat vlastní priority. Při vytyčování priorit nejvíce zohledňují představy regionálních partnerů. Politické elity přikládají ve velké většině paradiplomacii značnou pozornost, a to zejména představitelé stran vládní koalice. Paradiplomacie má ve většině případů vytvořeno jisté 31

institucionální zázemí, které však ne vždy dokáže poskytnout těmto aktivitám systematický koncepční rámec. Za hlavní problém považují regionální elity nedostatek finančních prostředků, které neodpovídají šíři kompetencí, což je ovšem obecnější problém postavení měst a regionů a netýká se pouze paradiplomacie. Oblasti a motivy paradiplomacie vyplývají především ze zákonného rozvrhu kompetencí a týkají se především hospodářského rozvoje, dále pak kultury a vzdělávání. S výjimkou Prahy nehrají politické motivy významnější roli. Závěry a doporučení Analýza české paradiplomacie potvrzuje především tezi mezinárodní politické ekonomie, že paradiplomacie je odpovědí na ekonomický a technologický pokrok. Svůj význam má rovněž neofederalistická perspektiva, která chápe paradiplomacii jako výraz demokratizace státu a zefektivňování státního aparátu (což byl hlavní argument stoupenců zřízení krajů v ČR). Nepotvrzuje se neorealistická představa o paradiplomacii jako nástroji zahraniční politiky státu, ani postmoderní teze, která v paradiplomacii vidí doklad radikální přeměny politických identit a ústupu státu. Přesto jak neorealistická, tak postmoderní perspektiva mohou také posloužit jako východiska při formulaci doporučení paradiplomatických strategií státu a jeho ústředních aktérů. Nejprve však shrneme hlavní empirické závěry. Čeští aktéři paradiplomacie příliš nespolupracují s ústředními orgány, ale tento stav nepovažují za uspokojivý. Paradiplomacie se uskutečňuje především v oblastech hospodářského rozvoje měst/krajů, kultury a vzdělávání a pouze okrajově v politické dimenzi. Tím se nabízí prostor pro mnohem užší spolupráci. Pro využití tohoto prostoru má ministerstvo zahraničí o něco málo lepší pozici než ostatní ministerstva. Spolupráce s regionálními partnery je intenzivnější, i když právě v klíčové ekonomické oblasti zatím zaostává oproti oblastem vzdělávání, kultury a sportu. Spolupráce se sdruženími měst a regionů zatím nemá rozhodující význam, i když například SMO poskytuje svým členům v této oblasti cenné služby. Možnou alternativou ke koordinačním aktivitám těchto uskupení jsou aktivity některých dominantních aktérů. Ve vztahu k zahraničním partnerům převládá bilaterální přístup nad přístupem multilaterálním. Někteří aktéři budují síť svých bilaterálních kontaktů koncepčně, obecně však převažuje nahodilý postup. Téměř dvě pětiny všech kontaktů jsou s partnery ze sousedních států a především z Německa. Nevyužitý prostor další spolupráce je ve vztazích s Rakouskem. Poměrně významnou roli hrají kontakty se státy bývalé Jugoslávie. Naopak multilaterální přístup převažuje ve vztahu k EU, přičemž největší pozornost je věnována Výboru regionů. Tyto vztahy patří k nejdůležitějším motivům paradiplomatických aktivit vůbec, očekává se od nich především 32

výměna zkušeností. Instituce EU se u regionálních elit těší větší vážnosti než ústřední orgány ČR. Regionální elity považují česká města a české kraje za aktéry schopné vytyčit vlastní priority. Politické elity přikládají ve velké většině paradiplomacii značný význam. Projevuje se to mimo jiné ve vytváření vhodného institucionálního zázemí, které však ne vždy dokáže poskytnout těmto aktivitám systematický koncepční rámec. Aktérství měst a krajů je omezováno především nedostatkem finančních prostředků. Ze zkoumaných dělících linií mezi regionálními elitami je jednou z nejvýznamnějších rozdělení politických elit na představitele stran vládní koalice a opozice, tj. ODS. Tyto odlišnosti se objevují především v otázkách týkajících se EU, které je možno chápat v širším kontextu české debaty mezi „eurooptimisty“ a „eurorealisty“. V menší míře však nalezneme rozdíly i jinde: představitelé opozice přikládají o něco menší význam paradiplomacii a jsou o něco skeptičtější ve vztahu k ústředním orgánům ČR. Tato politizace je v určitém rozporu s jinak pragmatickým charakterem české paradiplomacie. Tyto poznatky vedou k identifikování několika výzev české paradiplomacie: • zlepšit spolupráci mezi ministerstvy a aktéry paradiplomacie, a to zejména v klíčové sféře ekonomických zájmů těchto aktérů, • navázat lepší kontakty mezi městy/regiony a hospodářskými subjekty, v první řadě regionálními rozvojovými agenturami, • nalézt koordinační model české paradiplomacie (sdružení vs. dominantní aktér), • připravit se na výrazný nárůst multilaterální dimenze paradiplomacie, • uskutečňovat paradiplomacii, včetně bilaterálních kontaktů, na základě koncepce reflektující komparativní výhody města/kraje, • pokusit se odpolitizovat problémy, jejichž podstata je věcná. Blíže se budeme věnovat pouze první výzvě, poněvadž se ve stejné míře týká jak měst/regionů, tak ministerstev. Lepší spolupráce mezi oběma stranami by se měla zakládat na vědomí vzájemné výhodnosti kontaktů. Z hlediska ministerstva zahraničí a dalších ústředních orgánů by se výhodnost této spolupráce projevila především v tom, že paradiplomacie se uskutečňuje v oblastech, které jsou mimo dosah, možnosti a schopnosti diplomacie klasické. Má-li mít česká diplomacie úspěšnou ekonomickou a kulturní dimenzi, potom si je lze jen stěží představit bez významného podílu paradiplomacie. Paradiplomacie rovněž nabízí alternativní kanál ovlivňování veřejného mínění v zahraničí, navíc je to kanál neoficiální a tudíž z hlediska všeobecné skepse vůči státní propagandě poměrně důvěryhodný. To je významné aktivum v dnešní postmoderní době, kdy státy podobně jako korporace investují nemalé prostředky do svého image (viz např. Velká Británie nebo Maďarsko). Pokud se tyto investice podaří, 33

vracejí se v přitažlivosti země pro zahraniční kapitál a cestovní ruch. Investice do paradiplomacie má v této perspektivě šanci na návratnost. Samozřejmě že využití paradiplomacie jako nástroje ústředních orgánů není jednoduché. Musí vycházet z autonomie aktérů paradiplomacie a musí být podpořeno ochotou ministerstev pomáhat těmto aktérům, a to nejen tam, kde jsou zřejmé bezprostřední výhody ze spolupráce. Ministerstvo zahraničí má v tomto ohledu jistě co nabídnout. Většina regionálních elit, jak se ukázalo, vstupuje do paradiplomacie bez větších předchozích zkušeností se zahraničními vztahy. Na té nejobecnější úrovni by ministerstvo mohlo například prostřednictvím své Diplomatické akademie nabídnout upravené základní kurzy, které by regionálním elitám usnadnily orientaci v mezinárodním prostředí (protokol, etiketa, základní mezinárodní přehled, česká zahraniční politika, Evropská unie, projektové řízení a administrativa apod.) a umožnily vytvořit sítě kontaktů (domácích partnerů) pro budoucí spolupráci. Zvláštní konzultace by potom mohly být věnovány problému multilaterální diplomacie, jejíž význam v paradiplomacii poroste. Dalším přínosem by bylo využití českých center a zřízení komunikačních kanálů s českými zastupitelskými úřady v zahraničí. Tato spolupráce by se měla opírat o pravidelné kontakty mezi představiteli ministerstva a představiteli měst a regionů, které by měly probíhat jak na politické, tak na úřednické úrovni. Nezbytným počátečním minimem by v této souvislosti mělo být zřízení referátu pro paradiplomacii na ministerstvu zahraničí, který by zajišťoval plynulost komunikace mezi oběma stranami. Resort zahraničí není přirozeně jediným resortem, kde existují možnosti k lepší vzájemně výhodné spolupráci mezi ministerstvem a kraji/městy. Aktivity řady dalších resortů, např. vnitra, regionálního rozvoje, obchodu a průmyslu či dopravy, mají výraznou zahraniční dimenzi, která může být obohacena lepší spoluprácí s městy a kraji, přičemž současně disponují znalostmi a nástroji, které mohou být ku prospěchu také na regionální úrovni. Příkladem takové spolupráce, kterou by města i regiony jistě uvítaly, by byla nabídka kurzů, které by se věnovaly např. získávání finančních prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie nebo možnostem zapojení regionů a měst do multilaterálních projektů, ať už v rámci EU nebo mimo něj. Další prioritní oblastí zájmu aktérů paradiplomacie je přitahování investorů – i mají ústřední orgány velké množství možností, jak zvýšit informovanost regionálních elit o investičních projektech či podpořit příliv malých a středních investicí do regionu. Regionální elity jsou si v rostoucí míře vědomy možných výhod této spolupráce a skutečnost, že tato studie byla zadána ministerstvem zahraničí, svědčí rovněž o zájmu ze strany ústředních orgánů. Tento oboustranný zájem by mohl přispět k navázání plodné spolupráce mezi institucemi a pomoci tak léčit jedno z tradičně bolavých míst v interakci mezi českou státní správou a samosprávou. 34

Literatura: Bagnasco, Arnaldo and Marco Oberti (1998) ‘Italy: ‘le trompe-l’oeil’ of regions’, in Le Gales, Lequesne, eds, 150-165. Balme, Richard (1998) ‘The French region as a space for public policy’, in Le Gales, Lequesne, eds, 181-198. Duchacek, Ivo (1990) ‘Perforated Sovereignties: Towards a Typology of New Actors in International Relations’, in Michelmann, Soldatos, eds, 1-33. Gren, Jörgen (1999) The New regionalism in the EU: The lessons to be drawn from Catalonia, Rhone-Alpes and West Sweden. Stockholm: SIR Heichlinger, Alexander (1999) A Regional Represenatation in Brussels: The Right Idea for Influencing EU Policy Making?. Maastricht: European Institute of Public Administration Hocking, Brian (1993) Localizing Foreign Policy. London: St. Martin‘s Press John, Peter (2000) ‘The Europeanisation of Sub-national Governance’, Urban Studies, vol. 37, No. 5-6, 877-894. Keating, Michael (1998) ‘Is there a regional level of government in Europe?’, in Le Gales, Lequesne, eds, 11-29. Knodt, Michele (1996) ‘Regional Policy Styles in a ‘Europe of the Regions’’, WeltTrends, Nr. 11, 83-105. Kohler-Koch, Beate (1996) ‘Regionen als Handlungseinheiten der europaischen Politik’, WeltTrends, Nr. 11, 7-35. Le Gales, Patrick (1998) ‘Conclusion – government and governance of regions: structural weaknesses and new mobilisations’, in Le Gales, Lequesne, eds, 239267. Le Gales, Patrick and Christian Lequesne, eds (1998) Regions in Europe. London and New York: Routledge. Loughlin, John and Daniel L. Seiler (1999) ‘Le Comité der Régions et la Supranationalité en Europe’, Etudes internationales, vol. 30, no. 4, 763-780. Michelmann, Hans J. (1990) ‘Conclusion’, in Michelmann, Soldatos, eds, 299315. Michelmann, Hans J. and Panayotis Soldatos, eds (1990) Federalism and International Relations. The Role of Subnational Units. Oxford: Clarendon Press. Parks, Judith a Elcock, Howard (2000) ‘Why Do Regions Demand Autonomy?’, Regional & Federal Studies, vol. 10, No. 3, 87-106. Philippart, Éric a Michael Van Cutsem (1999) De l‘explication a la prévision: analyse des perspectives en matiere de relations internationales des régions d‘Europe. Études internationales, vol. 30, no. 4, 789-808. Soldatos, Panayotis (1990) ‘An Explanatory Framework for the Study of Federated States as Foreign-policy Actors’, in Michelmann, Soldatos, eds, 3453.

35

Toonen, Theo (1998) ‘Provinces versus urban centres: current developments, background and evaluation of regionalisation in the Netherlands’, in Le Gales, Lequesne, eds, 130-149. Dokumenty: • Declaration of Intent of Twinning between Olomouc (The Czech Republic) and Veenendaal (The Netherlands), 29.11.1993 • Deklarace Jihomoravského kraje (Česká republika) a měst Šumadijského okruhu (Srbsko a Černá Hora) • Deklarace o zájmu na rozvoji vzájemně výhodné spolupráce mezi Nižnonovgorodskou oblastí a Jihomoravským krajem, 8.2.2003 • Deklarace o záměru uzavření dohody o partnerství mezi městy Olomoucí (ČR) a Suboticí (SRJ), 18.6.1996 • Dodatek k Dohodě o spolupráci mezi Středočeským krajem (Česká republika) a Regionem Burgundska (Francouzská republika) • Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi městem Ostrava (Česká republika) a městem Katovicemi (Polská republika), 4.1.1996 • Dohoda mezi Libereckým krajem a krajem Møre og Romsdal o regionální spolupráci a přenosu know-how, http://www.krajlbc.cz/index.php?page=1021, 28.11.2001 • Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi statutárním městem Ostrava (Česká republika) a městem Pireus (Řecká republika) • Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi statutárním městem Ostrava (Česká republika) a městem správy župy Miskolcem (Maďarská republika), 25.4.2001 • Dohoda o partnerských vztazích a spolupráci mezi statutárním městem Ostrava (Česká republika) a městem Košice (Slovenská republika), 25.5.2001 • Dohoda o partnerských vztazích mezi městem Ostrava (Česká republika) a zemským hlavním městem Drážďany (Spolková republika Německo), 13.2.1995 • Dohoda o prohloubení spolupráce mezi družebními městy Ostravou a Coventry, 11.10.1990 • Dohoda o spolupráci mezi městem Zlín (Česká republika) a městem Groningen (Holandsko), 29.9.1996 • Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem a Žilinským samosprávným krajem • Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem (Česká republika) a Regionem Lotrinsko (Francie), 25.9.2001

36

• Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem (Česká republika) a spolkovou zemí Severní Porýní – Vestfálsko (Spolková republika Německo), 22.5.2002 • Dohoda o spolupráci mezi Moravskoslezským krajem a vojvodou Slezského vojvodství, 2.7.2002 • Dohoda o spolupráci mezi Středočeským krajem (Česká republika) a Regionem Burgundska (Francouzská republika), 21.9.2001 • Dohoda o spolupráci mezi zemí Dolní Rakousko a Jihomoravským krajem, 5.9.2002 • Dohoda o spolupráci mezi zemí Dolní Rakousko a krajem Vysočina • Dokument o partnerství, Karlovy Vary, Česká republika a Baden-Baden, Spolková republika Německo, 7.11.1998 • Dokument o partnerství, Karlovy Vary, Česká republika a BernkastelKues, Spolková republika Německo, 26.5.2000 • Fond pro mezinárodní styky, statut, Zlín • Koncepce rozvoje zahraniční politiky hlavního města Prahy, příloha k usnesení rady ZMHP č. 1257 ze dne 24.10. 2000 • Koncepce rozvoje zahraničních vztahů a integrační politiky hlavního města Prahy, návrh-pracovní verze, červen 2003 • Koncepce rozvoje zahraničních vztahů města Hradec Králové, schváleno usnesením ze dne 2.10.2001 • Koncepce vnějších vztahů Libereckého kraje • Koncepce zahraničních aktivit SMO ČR, http://www.smocr.cz • Koncepce zahraničních vztahů Jihomoravského kraje, Výzkumné centrum regionálního rozvoje, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003 • Koncepce zahraničních vztahů Zlínského kraje • Koncepce zahraniční spolupráce Moravskoslezského kraje, schválena 19.2.2002 • Konečné znění koncepce rozvoje vnějších a zahraničních vztahů Jihočeského kraje korigované podle usnesení č. 395/2202/RK • Memorandum mezi Krajskou radou Toskánska (Italská republika) a Jihomoravským krajem (Česká republika), 5.6.2003 • Memorandum o porozumění mezi statutárním městem Brnem (Česká republika) a městem Leedsem (Velká Británie) • Memorandum o spolupráci mezi městy Vídní a Brnem • Mezinárodní aktivity a kontakty Vědecké knihovny v Olomouci, 12.5.2003 • Návrh koncepce dalšího rozvoje zahraničních vztahů města Brna, Odbor zahraničních vztahů MMB • Návrh politického prohlášení „Budování Evropského regionu“, město Brno

37

• Programové cíle a úkoly Rady města k rozvoji města do roku 2002, Ostrava • Prohlášení o partnerství mezi městem Zlín a městem Chorzów, 16.4.1998 • Prohlášení o záměru navázat spolupráci mezi Moravskoslezským krajem (Česká republika) a Provincií Jellanam-do (Korejská republika), 4.12.2001 • Přehled spolupráce Plzeňského kraje s bavorskými regiony • Přátelská smlouva mezi městem Brnem a Rennes • Příkladová studie Interreg III A Rakousko-Itálie • Rámcová smlouva o partnerství mezi městy St. Pölten a Brnem • Smlouva mezi Trenčianským samosprávným krajem se sídlem v Trenčíně, Slovenská republika a Zlínským krajem se sídlem ve Zlíně, Česká republika o vzájemné spolupráci • Smlouva o partnerství a vzájemné spolupráci, Vratislav, Polská republika, Hradec Králové, Česká republika • Smlouva o partnerství mezi městem Zlín, Česká republika a městem Sesto San Giovanni, Itálie, 28.4.2001 • Smlouva o partnerství mezi městem Zlín, Česká republika a městem Trenčín, Slovenská republika, 16.3.2000 • Smlouva o partnerství mezi městy Jihlavou a Heidensheim, 17.10.2002 • Smlouva o partnerství mezi městy Zlín a Izegem • Smlouva o partnerství mezi městy Zlín a Romans-sur-Isère, 13.7.1997 • Smlouva o partnerství mezi městy Zlín (Česká republika) a Altenburg (Spolková republika Německo), 20.9.1997 • Smlouva o partnerství uzavřená mezi městem Limbach-Oberfrohna, Spolková republika Německo a městem Zlín, Česká republika, 17.10.1998 • Smlouva o spolupráci mezi družebními městy Jihlavou, v České republice a Purmerendem, v Nizozemském království, 24.11.2001 • Smlouva o spolupráci mezi městem Lipskem a městem Brnem • Smlouva o partnerství měst Pardubice a Selb, 21./28.10.1991 • Společné prohlášení měst Praha a Berlín, 10.6.1995 • Společné prohlášení o spolupráci, Karlovarský kraj (Česká republika) a Vládní kraj Chemnitz (Kamenice), Svobodný stát Sasko, Spolková republika Německo, 3.7.2002 • Zahraniční aktivity odboru regionálního rozvoje krajského úřadu Olomouckého kraje, 15.5.2003 • Zahraniční aktivity středních škol zřizovaných Olomouckým krajem a MŠMT, 15.5.2003 • Zahraniční politika hlavního města Prahy • Zahraniční vztahy města Kladna

38

• Zamýšlená spolupráce mezi městem Utrecht a městem Brnem • Usnesení o Zásadách pro zahraniční spolupráci Plzeňského kraje, 5.2.2002

39

Příloha I Dotazník Údaje o tázaném: a) muž/žena b) vzdělání střední/vyšší (ekonomické, právní, přírodovědné, technické, humanitní, pedagogické) c) politik (strana?)/úředník d) věk e) funkce f) předchozí zkušenost v oblasti mezinárodních vztahů g) délka praxe a předchozí působiště Otázky: 1. Jaké jsou hlavní cíle Vašich zahraničních aktivit, kdo je definuje a jak se je daří naplňovat v praxi? 2. Má pro váš kraj (vaše město) smysl navazovat zahraniční vztahy? Proč tato aktivita není přenechána centrálním orgánům? Důvody (na škále 1, minimum, až 5 maximum) jsou v následujících oblastech: a) b) c) d) e) f) g) h) i)

ekonomický rozvoj regionu v podobě investic, zahraničního obchodu a turistiky přímá finanční pomoc EU (jiných mezinárodních institucí?) kulturní rozvoj regionu upevnění regionálního vlivu vůči ústředním orgánům neschopnost ústředních orgánů hájit zájmy regionu upevnění regionálního vlivu vůči partnerům na domácí politické scéně přizpůsobení se mezinárodním trendům kariérní důvody možnost rychlejší a flexibilnější reakce na nabídku spolupráce (např. euroregiony).

3. Zahraniční vztahy patří v současnosti z hlediska priorit činnosti kraje/města k aktivitám a) nejvýznamnějším b) spíše významným c) spíše méně významným d) bezvýznamným Měla by se tato situace by se v budoucnu nějak změnit? Jak? 4. Při uskutečňování zahraničních vztahů postupujeme v současnosti spíše a) b) c) d) e) f)

samostatně ve spolupráci s ústředními orgány ve spolupráci s jinými regiony ve spolupráci s městy ve spolupráci s regionálními partnery ve spolupráci s mezinárodními organizacemi měst/regionů 40

Je to tak optimální? Pokud ne, co by se mělo změnit a kdo by to měl změnit? 5. Z hlediska postupu jsou nejvýznamnější cestou realizace zahraničních styků a) bilaterální kontakty se zahraničními partnery b) účast v multilaterálních projektech sdružujících několik krajů/měst 6. Zhodnoťte své vztahy s ústředními orgány v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města: ministerstvo vnitra, pro místní rozvoj, zahraničí, průmyslu a obchodu? Je ještě nějaký další resort relevantní v této oblasti? a) co do kvality (známkování 1 až 5; kvalitativní zhodnocení hlavních problémů, zájem na lepší spolupráci) b) co do kvantity (pouze seřadit ministerstva podle intenzity kontaktů) 7. Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy (na škále 1, minimálně, až 5, maximálně) a) b) c) d)

politických elit regionu regionálních partnerů (podniky, svazy, NGOs – nutno specifikovat) ústředních orgánů evropských institucí

8. Zhodnoťte své vztahy v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města s dalšími podstátními aktéry v ČR (regiony, městy, sdružení regionů, sdružení měst) a) co do kvality (známkování 1 až 5; kvalitativní zhodnocení hlavních problémů) b) co do kvantity (pouze seřadit podle intenzity kontaktů). 9. Zhodnoťte své vztahy s regionálními partnery v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města (podniky, svazy, NGOs – nutno specifikovat) a) co do kvality (známkování 1 až 5; kvalitativní zhodnocení hlavních problémů) b) co do kvantity (pouze seřadit ministerstva podle intenzity kontaktů). 10. Je problém najít zahraničního partnera na odpovídající státoprávní úrovni (tato otázka se týká pouze regionů)? 11. Mimo odpovídajících aktérů v zahraničí (tj. regiony a sdružení regionů/ města sdružení měst) patří k častým zahraničním partnerům také a) města/regiony a jejich sdružení b) podniky c) nevládní organizace d) státy a jejich organizační složky (jaká je povaha těchto kontaktů) e) instituce EU (např. EK či Výbor regionů). 12. Pokud mají města a regiony řádně plnit svou úlohu, je třeba jejich současné právní a institucionální postavení v rámci ČR a) zachovat b) posílit (jakým způsobem?). 13. Představitelé ostatních krajů a měst se vůči nám chovají spíše jako

41

a) partneři b) konkurenti c) nemáme žádné vztahy 14. Představitelé ústředních orgánů se vůči nám chovají spíše jako a) partneři b) konkurenti c) nemáme žádné vztahy 15. Evropská integrace a vstup do EU a) je hlavním motivem našich zahraničních aktivit b) hraje určitou roli v zahraničních aktivitách c) nemá žádný vliv na zahraniční aktivity 16. Má smysl z pohledu města/kraje pokoušet se ovlivňovat rozhodování Evropské unie? Pokud ano, kdo je nejbližším partnerem? Nejlepší cestou ovlivňování je (na škále 1-5) a) samostatný postup b) spolupráce s českým sdruženími měst/regionů c) spolupráce s mezinárodními sdruženími měst/regionů d) otevření styčné kanceláře v Bruselu e) aktivity ve Výboru regionů EU f) zapojení regionálních partnerů 17. Zájmy měst a krajů v EU a) by měly být silněji zastoupeny než dnes b) jsou dnes dobře zastoupeny c) jsou až příliš silně zastoupeny 18. Pokud existují kontakty s EU, co přinášejí (na škále 1-5)? a) finanční efekty b) výměnu zkušeností c) politickou prestiž d) intenzivnější mezinárodní kontakty v oblasti kultury a vzdělávání 19. Jak často jste v kontaktu se zahraničními partnery? • v přímém kontaktu (osobní setkání) • v nepřímém kontaktu (telefon, dopis, fax, e-mail) a) alespoň jednou týdně b) alespoň jednou měsíčně c) alespoň jednou ročně d) nemám kontakt

20. Co považujete za hlavní překážku ve vztazích se zahraničím (na škále 1-5) a) nedostatek financí b) nedostatečný zájem vedení regionu o aktivity v zahraničí c) špatnou spolupráci s ostatními regiony d) špatnou spolupráci s ústředními orgány e) nedostatečný legislativní rámec

42

f) nedostatečnou koordinaci na úrovni úřadu 21. Kolik pracovníků Vašeho úřadu se věnuje zahraniční agendě? Existuje na Vašem úřadu samostatný útvar zabývající se zahraniční agendou? Jsou pracovníci zabývající se zahraniční agendou v přímém kontaktu s nejvyššími politickými představiteli města/kraje? Pokud ne, jaké řídící mezistupně je oddělují? 22. Při uskutečňování zahraničních styků (na škále 1-5) a) sami vyhledáváme domácí partnery b) jsme spíše kontaktováni domácími partnery c) sami vyhledáváme zahraniční partnery d) jsme spíše kontaktováni zahraničními partnery. 23. Vyjmenujte Vaše nejvýznamnější zahraniční partnery (seřaďte podle významnosti).

43

Příloha II Obrázek 1 Při uskutečňování zahraničních vztahů postupujeme v současnosti spíše

5,0 4,5 4,0 3,5 Škála 1 až 5

3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 a)

samostatně

b) ve spolupráci s ústředními orgány

c) ve spolupráci s jinými regiony

d)

ve spolupráci s městy

e) ve spolupráci s regionálními partnery

f)

ve spolupráci s mezinárodními organizacemi měst/regionů

Škála 1-5 (1 – nejméně důležité, 5 – nejdůležitější) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

44

Obrázek 2 Zhodnoťte své vztahy s ústředními orgány v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města: ministerstvo vnitra, pro místní rozvoj, zahraničí, průmyslu a obchodu co do kvantity 5,0 4,5 4,0 3,5 Škála 1 až 5

3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 MV

MMR

MZV

MPO

MPSV

MK

MŽP

MD

MO

MŠMT

MF

Škála 1-5 (1 – nejméně časté, 5 – nejčastější) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

45

obrázek 3 Představitelé ostatních krajů a měst se vůči nám chovají spíše jako

100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% a)

partneři

b)

konkurenti

c)

nemáme žádné vztahy

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

46

obrázek 4 Představitelé ústředních orgánů se vůči nám chovají spíše jako

100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% a)

partneři

b)

konkurenti

c)

nemáme žádné vztahy

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

47

obrázek 5 Představitelé ústředních orgánů se vůči nám chovají spíše jako

70%

60%

50%

40%

Městští politici Městští úředníci Krajští politici Krajští úředníci

30%

20%

10%

0% a)

partneři

b)

konkurenti

c)

nemáme žádné vztahy

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

48

Obrázek 6 Co považujete za hlavní překážku ve vztazích se zahraničím?

5,0

Města 4,5

4,0

Kraje

3,5

3,0 Škála 1 až 5

2,5

a) nedostatek financí b) nedostatečný zájem vedení regionu o aktivity v zahraničí c) špatnou spolupráci s ostatními regiony d) špatnou spolupráci s ústředními orgány e) nedostatečný legislativní rámec f) nedostatečnou koordinaci na úrovni úřadu

2,0

1,5

1,0

0,5

0,0 20a

20b

20c

20d

20e

20f

Škála 1-5 (1 – není překážkou, 5 – je zásadní překážkou) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

49

Obrázek 7 Má pro váš kraj (vaše město) smysl navazovat zahraniční vztahy? Proč tato aktivita není přenechána centrálním orgánům? 5,0 4,5 4,0 a) ekonomický rozvoj regionu v podobě investic, zahraničního obchodu a turistiky b) přímá finanční pomoc EU (jiných mezinárodních institucí?) c) kulturní rozvoj regionu d) upevnění regionálního vlivu vůči ústředním orgánům e) neschopnost ústředních orgánů hájit zájmy regionu f) upevnění regionálního vlivu vůči partnerům na domácí politické scéně g) přizpůsobení se mezinárodním trendům h) kariérní důvody i) možnost rychlejší a flexibilnější reakce na nabídku spolupráce

3,5

Škála 1 až 5

3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 2a

2b

2c

2d

2e

2f

2g

2h

2i

Škála 1-5 (1 – nejméně důležité, 5 – nejdůležitější) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

50

Obrázek 8 Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy

4,0

3,5

3,0

2,5 Škála 1 až 5

2,0

1,5

1,0

0,5

0,0 a)

politických elit regionu

b)

regionálních partnerů

c)

ústředních orgánů

d)

evropských institucí

Škála 1-5 (1 – nejméně zohledněno, 5 – nejvíce zohledněno) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

51

Obrázek 9

Orientace na EU (podle otázky 15.) Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy

4,0

3,5

3,0

2,5 Silná Střední Žádná

Škála ( 1 - 5 ) 2,0

1,5

1,0

0,5

0,0 a)

politických elit regionu

b)

regionálních partnerů

c)

ústředních orgánů

d)

evropských institucí

Škála 1-5 (1 – nejméně zohledněno, 5 – nejvíce zohledněno) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

52

Obrázek 10

Zhodnoťte své vztahy s regionálními partnery v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města co do kvantity

5,0

4,5

4,0

3,5

3,0 Škála 1 až 5

2,5

Města Kraje

2,0

1,5

1,0

0,5

0,0 Podniky

Svazy

NGOs

Univerzity/ Školy

Hospodářská Komora

RRA

Škála 1-5 (1 – nejméně časté, 5 – nejčastější) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

53

obrázek 11 Zhodnoťte své vztahy v oblasti zahraničních styků Vašeho regionu/města s dalšími podstátními aktéry v ČR co do kvantity

5,0 4,5 4,0 3,5

Škála 1 až 5

3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 Regiony

Města

Sdružení Regionů

Sdružení Měst

SMO

AKČR

Škála 1-5 (1 – nejméně časté, 5 – nejčastější) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

54

Obrázek 12

Z hlediska postupu jsou nejvýznamnější cestou realizace zahraničních styků

100%

90%

80%

70% Koalice

60% Opozice

50%

40%

30%

20%

10%

0% a)

bilaterální kontakty se zahraničními partnery

b)

účast v multilaterálních projektech sdružujících několik krajů/měst

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

55

Obrázek 13

Vliv evropské integrace a vstupu do EU na zahraniční politiku:

100%

90%

80%

70%

60% Městští politici Městští úředníci Krajští politici Krajští úředníci

50%

40%

30%

20%

10%

0% a)

je hlavním motivem našich zahraničních aktivit

b)

hraje určitou roli v zahraničních aktivitách

c)

nemá žádný vliv na zahraniční aktivity

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

56

Obrázek 14

Vliv evropské integrace a vstupu do EU na zahraniční politiku:

100%

Koalice 90%

80%

Opozice

70%

60%

50%

a) je hlavním motivem našich zahraničních aktivit b) hraje určitou roli v zahraničních aktivitách c) nemá žádný vliv na zahraniční aktivity

40%

30%

20%

10%

0% 15a

15b

15c

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

57

Obrázek 15 Má smysl z pohledu města/kraje pokoušet se ovlivňovat rozhodování Evropské unie? Pokud ano, kdo je nejbližším partnerem?

5,0 4,5 4,0 3,5 Škála 1 až 5

3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 a)

samostatný postup

b) spolupráce s českým sdruženími měst/regionů

c) spolupráce s mezinárodními sdruženími měst/regionů

d) otevření styčné e) kanceláře v Bruselu

aktivity ve Výboru f) zapojení regionů EU regionálních partnerů

Škála 1-5 (1 – nedůležitá forma ovlivňování, 5 – nejdůležitější forma ovlivňování) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

58

Obrázek 16

Zájmy měst a krajů v EU

100%

90%

80%

70%

60% Městští politici Městští úředníci Krajští politici Krajští úředníci

50%

40%

30%

20%

10%

0% a)

by měly být silněji zastoupeny než dnes

b)

jsou dnes dobře zastoupeny

c)

jsou až příliš silně zastoupeny

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

59

Obrázek 17

Zájmy měst a krajů v EU

100%

90%

80%

70%

60%

Koalice

50%

Opozice

40%

30%

20%

10%

0% a)

by měly být silněji zastoupeny než dnes

b)

jsou dnes dobře zastoupeny

c)

jsou až příliš silně zastoupeny

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

60

Obrázek 18 Pokud existují kontakty s EU, co přinášejí?

5,0 4,5 4,0 3,5 Škála 1 až 5

3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 a)

finanční efekty

b) výměnu zkušeností

c)

politickou prestiž

d) intenzivnější mezinárodní kontakty v oblasti kultury a vzdělávání

Škála 1-5 (1 – nejméně důležité, 5 – nejdůležitější) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

61

Obrázek 19 Zahraniční vztahy patří v současnosti z hlediska priorit činnosti kraje/města k aktivitám

90%

80%

70% Koalice

60% Opozice

50%

40%

30%

20%

10%

0% a)

nejvýznamnějším

b)

spíše významným

c)

spíše méně významným

d)

bezvýznamným

Výška sloupce vyjadřuje podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí (v %).

62

Obrázek 20 Kolik pracovníků Vašeho úřadu se věnuje zahraniční agendě?

10 a víc pracovníků 21%

nevím 2%

5-10 pracovníků 9% 1-5 pracovníků 68%

Velikost výseče vyjadřuje absolutní i procentuální podíl dané odpovědi na celkovém počtu odpovědí.

63

Obrázek 21 Co považujete za hlavní překážku ve vztazích se zahraničím?

5,0

4,5

4,0

3,5

a) nedostatek financí b) nedostatečný zájem vedení regionu o aktivity v zahraničí c) špatnou spolupráci s ostatními regiony d) špatnou spolupráci s ústředními orgány e) nedostatečný legislativní rámec f) nedostatečnou koordinaci na úrovni úřadu

3,0

Škála 1 až 5

2,5

2,0

1,5

1,0

0,5

0,0 20a

20b

20c

20d

20e

20f

Škála 1-5 (1 – není překážkou, 5 – je zásadní překážkou) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

64

Obrázek 22 Při realizaci zahraničních styků berete ohled především na návrhy a představy

5,0

4,5

4,0

3,5 Koalice

3,0 Škála 1 až 5

2,5

Opozice

2,0

1,5

1,0

0,5

0,0 a)

politických elit regionu

b)

regionálních partnerů

c)

ústředních orgánů

d)

evropských institucí

Škála 1-5 (1 – nejméně zohledněno, 5 – nejvíce zohledněno) Sloupec vyjadřuje průměrnou hodnotu, kterou respondenti dané odpovědi přiřadili.

65

Obrázek 23 Země Belgie Bulharsko Dánsko Estonsko Finsko Francie Chorvatsko Itálie Izrael Japonsko Korea Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rusko Řecko Slovensko Slovinsko Srbsko a Černá Hora Španělsko Švédsko Švýcarsko USA Velká Británie Celkem

Počet kontaktů 4 1 1 1 1 13 3 13 2 2 1 1 1 2 7 27 11 1 16 1 11 8 1 13 2 4 2 2 3 9 9 173

66