Jak porozumět veřejné politice Desátá lekce kursu Veřejná politika Martin Potůček
O čem bude tato přednáška? Obtíže vědeckého poznávání veřejných politik Pravidla postupu poznávání Postup řešení poznávací úlohy Konceptuální rámce Výběr teorie (teorií) Modelování Metody analýzy a tvorby veřejných politik
Doporučená struktura odborné studie
Jak poznávat veřejnou politiku „Máme-li ve světě jednat, místo abychom jej pouze zkoumali, musíme jej brát takový, jaký je, s celou jeho komplexností a musíme se zabývat všemi důležitými relevantními faktory, podmínkami a vlivy. V takovém případě jsou obsažnější paradigmata účinnější než paradigmata velmi úsporná, ale vysoce koncentrovaná.“ Amitai Etzioni (1995, s. 105)
Příklady korespondence praktických zkušeností politiků s teoretickými poznatky
Praktické zkušenosti politiků
Korespondující teorie
Millesův zákon: postoj aktérů závisí na Teorie organizačního chování. tom, na jaké židli sedí. Zavedení veřejně politického programu si získá své příznivce, kteří jej posléze usilovně brání. Zarámování témat tak, aby korespondovala s převažujícími hodnotami, pozitivně mění jejich vnímání veřejností. Chování lidí ovlivňuje více strach z možných ztrát než předpokládané budoucí zisky.
Teorie závislosti na cestě/ path dependence. Teorie rámování/metoda analýzy rámců
Prospektivní teorie Zdroj: Weimer 2008: 492. Upraveno.
Obtíže vědeckého poznávání veřejných politik Nejasná determinance jevů. Vnořenost příslušné veřejné politiky do dalších sociálních procesů, včetně uplatňování jiných veřejných politik. Dynamika změn vs. poznávací stereotypy. Dlouhodobost, obtížná předvídatelnost a nejednoznačnost efektů veřejných politik. Deficity (bílá místa) poznání omezující pochopení souvislostí. Hodnotové, zájmové a disciplinární zkreslení poznávacího, rozhodovacího a implementačního procesu. Riziko nepřiměřených zobecnění založených na dílčích teoriích. Sázka na jedinou metodu. Časová a zdrojová náročnost samotného procesu poznání. Převzetí povrchního výkladu studovaného jevu.
Příklad chybného veřejně politického úsudku: determinanty zdraví populace Zdravý rozum/běžné mínění: Čím více peněz bude mít zdravotnictví k dispozici, tím bude naše populace zdravější. Odborný výklad: Zdraví populace závisí: na genetických faktorech (2-4 % vlivu); na kvalitě životního prostředí (do 10 %); na struktuře a kvalitě zdravotní péče (do 30 %); na životním stylu: na pohybovém režimu, na stravovacích návycích a kvalitě potravin, na rozšířenosti toxikománie, kouření, alkoholismu, na míře rizikového chování (zbytek do 100 %). (Pozn.: Procentní odhady jsou expertním soudem, který není odbornou komunitou obecně přijímán.)
Veřejně politický závěr: Prevence nemocí a podpora zdraví, jsou-li vhodně podpořeny systémem organizace a řízení zdravotní péče, přispívají k lepšímu užití dostupných finančních prostředků. Především tam, kde zdravotnictví zasahuje až v okamžiku, kdy je nemoc diagnostikována, dochází k neefektivnímu a neúčelnému plýtvání finančních zdrojů.
Pravidla postupu poznávání „Myšlení je úsilí o řád a zároveň o obsažnost. Přestanete-li myslet příliš brzy, nepoznáte vše, co byste měl znát. Budete-li však hloubat donekonečna, povede to Ch. Wright Mills (1968, s. 189) k bezbřehosti.“ Jak se stát imaginativním výzkumníkem - dle Ch. W. Millse: Nepoznávat již dříve poznané. Řešení poznávacího problému zahájit důkladnou rešerší již dosažených výsledků. Vést v patrnosti hodnotová východiska vlastní výzkumné práce. Vést si vlastní archiv poznatků, postřehů, nápadů. Myslet v souvislostech, usilovat o ucelený a koherentní výklad zkoumaného problému.
Pravidla postupu poznávání Jak se stát imaginativním výzkumníkem - dle Ch. W. Millse: Srovnávat, třídit podle různých kritérií a v jejich kombinacích, typologizovat, hledat extrémy a polární protiklady. Hledat plausibilní teorie (výklady, konceptuální schémata) pro řešení poznávacích problémů a navazovat na ně (kultivovat hypotézy). Shromážděné výklady přijímat, odmítat nebo upravovat a rozvíjet. Inspirovat se vším, co život přináší: četbou novin, časopisů i krásné literatury, filmy, divadelními hrami, rozhovory s kolegy a přáteli. Neodmítat jako pramen nic: užitečná je např. analýza korespondence, soudních případů, afér. Nikdy neoddělovat poznávání od života, vycházet v poznávání i z vlastních životních zkušeností. Hledat vždy co nejjednodušší a nejsrozumitelnější vyjádření (Occamova břitva).
Postup řešení poznávací úlohy Základní kroky řešení poznávací úlohy veřejnou politikou: Správné položení otázky - identifikace příslušného veřejně politického problému. Vyjádření celostních souvislostí veřejně politického problému (nejlépe v podobě konceptuálního rámce). Hledání a výběr teorií schopných vysvětlit identifikovaný veřejně politický problém. Vyloučení nadbytečných a zařazení scházejících prvků a vztahů. Volba modelů a metod, soustředění, zpracování a interpretace dat a poznatků o identifikovaném problému. Zodpovězení otázky. Stanovení dosud nevyřešených, otevřených aspektů daného problému, případně i návrh, jak v takovém případě v řešení poznávací úlohy postupovat dále.
Otázka k zamyšlení Jak při řešení určitého poznávacího problému ve veřejné politice dospíváme k výběru té či oné teorie (nebo jejich kombinace)?
Konceptuální rámce „…usazené kognitivní mapy výkladového prostoru, které mají sociální vědci k dispozici ve snaze porozumět a vysvětlit bohatství vzorců lidského chování. (…) Naším úkolem bylo pomoci integrovat práci politologů, ekonomů, antropologů, právníků, sociologů, psychologů i ostatních, kteří se zajímají o to, jak instituce ovlivňují stimulaci jednotlivců a jejich výsledné (Ostromová 2005, s. 8-9) chování.“
„Konceptuálním rámcem (…) rozumíme soustavu pojmů, a to obvykle uspořádanou soustavu dostatečně spolehlivě interpretovatelných a vzájemně spjatých pojmových prostředků, které umožňují srozumitelné a dostatečně přesné vyjádření zjištěných nebo možných stavů nebo situací v rámci dané tematické nebo problémové oblasti, vysvětlení těchto stavů, jejich možné predikce, respektive vyjádření postupů, metod nebo možností jejich (Tondl 2005, s. 278) praktického vytváření a uplatnění.“
Konceptuální rámce Příklad: Kultivace a uplatnění lidského potenciálu ve společenském reprodukčním procesu „Lidský potenciál je soustava dispozic a sklonů člověka k činnostem (a k existenci ve vztazích), které rozvíjejí jak lidské bytostné síly, tak zároveň společnost. Je tedy předpokladem životních činností (a vztahů) lidí, jimiž se jako jednotlivci i sociální skupiny uplatňují ve společnosti a (Potůček 1991, s. 117) mění ji.“
PŘÍRODNÍ A SPOLEČENSKÉ PROSTŘEDÍ MATERIÁLNÍ, DUCHOVNÍ A SOCIÁLNÍ PRODUKTY LIDSKÝCH ČINNOSTÍ
LIDSKÉ ČINNOSTI LIDSKÝ POTENCIÁL
TP SPP
IRP
PDP
HOP PZ
BIOLOGICKÁ A DEMOGRAFICKÁ REPRODUKCE LIDSKÉ POPULACE
PZ = Potenciál zdraví PDP = Poznatkový a dovednostní potenciál HOP = Hodnotově orientační potenciál SPP = Sociálně participační potenciál IRP = Individuálně integrativní a regulační potenciál TP = Tvořivý potenciál
Výběr teorie (teorií) Veřejná politika nabízí (spolu se spolupracujícími obory) mnoho teorií, které se snaží vystihnout různé stránky společenského pohybu v relevantním kontextu. Jednotlivé teorie se mohou doplňovat, mohou si ale i protiřečit.
Výběr VP teorií historického institucionalismu korporativismu politických sítí institucionalismu zaměřeného na aktéry
Lekce
aktérů generujících agendu v arénách advokačních koalic diskursivního institucionalismu fází nastolování agendy vetujících hráčů tří proudů byrokracie vztahu politiků a úředníků racionální volby
4 5 5
2 3 3 4
6 6 7 7 8 8 9
Úkol Vyberte dvě nebo tři teorie, které se při výkladu Vámi vybraného veřejně politického procesu vhodně doplňují. Uveďte, proč.
Modelování Modely se snaží zobrazit vztahy (vymezené teoriemi) a uvést je do vzájemných souvislostí ve formalizované podobě. Nicméně už Aristoteles radil: „Hledej ve věcech vždy jenom tolik přesnosti, kolik
povaha věci připouští.“
Otázka k zamyšlení Čím se liší modely od teorií? Mají něco společného s metodami?
Metody analýzy veřejných politik Přehled metod často užívaných v analýze a tvorbě politik
Analýza politik
1.
Brainwriting
X
2.
Nezúčastněné a zúčastněné pozorování
X
3.
Biografická metoda
X
4.
Historická analýza / Případová studie / Analýza událostí
X
5.
Obsahová analýza
X
6.
Strom problémů
X
7.
Statistická analýza dat
X
8.
Analýza výnosů a nákladů
X
9.
Rozhovory
X
Tvorba politik
Legenda: x označuje převažující pole uplatnění metody. Poznámka: S těmito i dalšími metodami a možnostmi jejich uplatnění se setkáte v navazujících výzkumných praktikách Metody analýzy politik a Metody tvorby politik
Metody analýzy, případně i tvorby veřejných politik Přehled metod často užívaných v analýze a tvorbě politik
Analýza politik
Tvorba politik
10.
Brainstorming
X
X
11.
Reprezentativní šetření / Výzkumy veřejného mínění
X
X
12.
Expertní šetření / Focus Groups
X
X
13.
Srovnávací analýza
X
X
14.
Analýza procesů
X
X
15.
Simulační modelování / Ekonometrické modely / Hry
X
X
16.
Analýza trendů / Extrapolace
X
17.
Morfologická analýza
X
18.
Strom cílů
X
19.
Programování
X
20.
Metoda Delphi
X
21.
Psaní scénářů
X
Doporučená struktura odborné studie 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Vymezení veřejně politického problému Rekapitulace dosavadní úrovně poznání Teoretická východiska Charakteristika užitých metod Postup a výsledky zkoumání Závěr Použité prameny
Přílohy (fakultativně)
Literature in English Ostrom, E. 1999. “Institutional Rational Choice: An Assessment of the Institutional Analysis and Development Framework.” Pp. 35-71 in P. A. Sabatier (ed.). Theories of the Policy Process. Boulder: Westview Press. Ostrom, E. 2005. Understanding Institutional Diversity. Princeton: Princeton University Press. Schlager, E. 1997 „A Response to Kim Quaile Hill´s.“ Search of Policy Theory. Policy Currents 7 (June): 14-5. Weimer, D. L. 2008. „Policies of and in the Policy Process.“ Policy Studies Journal 36 (4): 489-495.
Literatura česky Drulák, P. a kol. 2008. Jak zkoumat politiku. Praha: Portál. Etzioni, A. 1995. Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria Publishing. Mills, Ch. W. 1968. Sociologická imaginace. Praha: Mladá fronta. Ochrana, F. 2013. Metodologie sociálních věd. Praha: Karolinum. Potůček, M. 1991. „K pojetí lidského potenciálu.“ Psychologie v ekonomické praxi 26 (3): 115-124. Potůček, M. 2006. Manuál prognostických metod. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Potůček, M. 2014. „Konceptuální rámce v teorii a praxi veřejné politiky.“ Teorie vědy XXXVI (1): 9-22. Tondl, L. 2005. „Sémiotické funkce konceptuálního rámce.“ Organon F 12 (3): 278. Veselý, A. 2011. „Veřejněpolitický a „klasický“ sociálně-vědní výzkum: podobnosti a odlišnosti.“ In M. Nekola, H. Geissler, M. Mouralová. Současné metodologické otázky veřejné politiky. Praha: Karolinum. Veselý, A., M. Nekola (eds.). 2007. Analýza a tvorba veřejných politik. Praha: Sociologické nakladatelství.
