Jakub Němeček
Podezření profesora Telmana
„Život obdařený rozumem je ve vesmíru vzácný. Přicházíme, abychom vám pomohli vaši inteligenci rozvíjet.“ Tato přímočará slova – přeložená do všech jazyků a písem světa – vyplula na obrazovky mobilních telefonů, počítačů a tabletů po celé Zemi a – pronášena syntetickým, avšak lahodným altem – na okamžik přerušila vysílání všech rádiových i televizních stanic. Breaking news. Lidé vzhlédli k obloze a spatřili vysoko nad svými městy nehybné, obrovské a lesklé kosmické koráby podobné třpytícím se drahokamům, stroje supercivilizace, jíž se brzy začalo říkat „Filosofové“, protože byla pro lidstvo nepochopitelná jako Platón pro tříměsíční mimino. Během několika málo týdnů ustaly na Zemi války a veškerá lidská agresivita zmizela. Zato inteligenční kvocient celé populace začal nepochopitelně a strmě růst. Kromě toho dodali Filosofové lidstvu ohromné množství technologií, jež mu usnadnily život ještě více, než si ho samo dokázalo usnadnit kdykoli předtím. Lidé byli šťastni. Energie i potravy bylo pro všechny víc než dost. Ničím se neplýtvalo a vše bylo řízeno naprosto racionálně. Planeta se začala měnit v opravdový ráj. Dva roky po této ohromující proměně se do kanceláře prezidenta Spojených států evropských dostavil jeden z nejvýznamnějších světových vědců, profesor Hugo Telman, na předem domluvenou a přísně utajenou patnáctiminutovou audienci. (1)
„Pane prezidente,“ pronesl Telman váhavě, „přicházím s jistým podezřením, které vám nejspíš přijde neuvěřitelné, fantasmagorické…“ Prezident tázavě pozdvihl obočí a lehce se usmál. „Ano?“ „Týká se to Filosofů.“ „Koho jiného také, že?“ Vědec se nadechl. „Jsem si totiž téměř jist, že…“ Politik mu rázně skočil do řeči. „Pane Telmane. Jen abychom si ujasnili, které věci mi říkat nemusíte. Věřte mi, že spiklenecké teorie jsou můj denní chleba. Kdybyste to nebyl vy… Já samozřejmě chápu, že žijeme v okupaci. Moc Filosofů je obrovská. Jejich technologie nedostižné. Je mi známo, stejně jako každému na téhle planetě, že ovládají přímo naše mozky. Mluví se o nanobotech. Ano, Filosofové s největší pravděpodobností manipulují našimi neurony tak, že odstraňují agresivitu a rozvíjejí schopnost logicky myslet, ale jinak nám ponechávají svobodnou vůli. Takže: JE to okupace. JE to násilí. Jsme vylepšováni, jsme taženi vzhůru proti své vůli. Tohle všechno já vím. Ale – co můžete dělat proti dobru, které je vám vnucováno silou vpravdě božskou?“ Prezident rozpřáhl ruce ve zpola ironickém gestu a odmlčel se, aby poskytl svému hostu prostor k vyjádření. „Ztrácejí se lidi,“ zaskřehotal Telman chraplavě. „Na Zemi chybí půl miliardy lidí.“ Ohromené ticho. „Pro něco takového byste musel mít důkazy, pane profesore,“ řekl prezident vážně a pomalu. „Máte je? Pochopitelně, naše statistiky o ničem takovém nemluví.“ „Statistiky!“ mávnul Telman pohrdlivě rukou. „Víte sám, jak lehké pro ně musí být s námi manipulovat. Jsou schopní hrábnout nám přímo do hlavy, tak jak to asi musí vypadat v datových úložištích. Fššš!“ Vědec učinil gesto vyjadřující odlet statistických informací do neznáma. „Připouštím, že oni mohou cokoli,“ řekl prezident. „Jediným (2)
důkazem, že to s námi Filosofové myslí dobře, zůstává prostinký fakt, že nám dosud neublížili, přestože nad námi mají tuto absolutní moc. Že naše životní i kulturní úroveň vzkvétá tak, jako nikdy za posledních dvacet tisíc let,“ odvětil politik. „Ale pokud tomu tak není a vy máte důkaz o opaku, jak jste k tomu důkazu přišel a jak to, že nezmanipulovali vás?“ „Nemám žádný důkaz,“ přiznal Telman. „Mám jen hypotézu. Extrapoloval jsem tempo umělého zvyšování inteligence na Zemi; jako počáteční hodnotu jsem vzal stav před okupací. No, a vyšlo mi, že v současné době mezi námi musí žít nejmíň půl miliardy géniů. Kde jsou? Kdyby tu byli, dávno by o nich muselo být slyšet. Vědecký výzkum i umělecká tvorba přece probíhají bez jakýchkoli omezení. Naopak, jsou mnohem intenzivnější – teď, když máme tolik volného času. Ale – při vší úctě k mým vědeckým kolegům – my neděláme žádné geniální objevy. Jsme dobří, ale nejsme zas o tolik lepší než předtím.“ Telman se poškrábal na bradě a po kratičké pauze dodal: „Tohle všechno mám podložené poměrně složitými počítačovými modely, které s chutí odprezentuji vašim expertům.“ Prezident Spojených států se zamyslel. „Připouštím, že to, co říkáte, zní hodně sugestivně. Takže podle vás oni… Kradou nám naše geniální lidi? Takže proto –“ „Ano,“ kývl Telman. „Proto to všechno dělají. Má to svůj účel. Oni… si nás chovají jako mravenci mšice.“ „Fuj!“ zvolal prezident napůl pobaveně. Telman se neusmál. „Ano. To je druhá věc, kterou jsem vám přišel říct. Filosofové ve skutečnosti nevypadají tak, jak se nám prezentují. Myslím, že fyzicky jsou opravdu spíš jako hmyz.“ Prezident se zarazil. „Říkáte hmyz? Já… tohle už jsem někde slyšel. Tuhle teorii. O tom, že ti krásní polobozi s modrou kůží jsou jenom simulakra, iluze vytvářené pomocí hologramů a manipulace s našimi smysly přímo na úrovni synapsí. Kde jsem to ale slyšel? Nemohl jsem to číst v nějaké sci-fi?“ zasmál se jemně. (3)
„Možné je ledacos,“ odfrkl Telman. „Jestli to někdo napsal jako sci-fi, tak se trefil. Já jsem jenom zkoumal konstrukci těch lodí… toho, co je na záznamech vidět z jejich interiérů… Protože oni nešli do takových podrobností, aby zakamuflovali všechny detaily. A z těch drobných náznaků, které neskryli, se dá odvodit, že ve skutečnosti vypadají po anatomické stránce dosti odlišně. Nejsou to humanoidi, ale spíš takové nestvůry.“ Politik chvíli tiše seděl. „Pokud je to pravda,“ řekl potom, „co z toho plyne, profesore?“ „Tři věci, pane prezidente. Za prvé, civilizace tvořená superinteligentním hmyzem je pro nás zcela nepochopitelná. Motivace Filosofů může být úplně mimo kulturní a pojmový rámec, který jsme si my, teplokrevní savci, schopni představit. A to, co nám podsouvají, je jenom kamufláž, je to návnada, která nás prostě fascinuje. Od toho je návnadou. Všechny ty řeči o kosmickém bratrství a pomocí starších bratrů mladším… Zkrátka: pohádka pro savce. Za druhé, musejí mít důvod, proč se takhle maskují. Člověk by řekl, že nás třeba jen nechtějí děsit, ale… pokud se nám skutečně ztrácejí lidé, jak se domnívám, budou důvodem toho lhaní méně přátelské pohnutky. A za třetí, ty náznaky pravdy, jež jsem odhalil, nám zřejmě ponechali úmyslně, v rámci nějaké podivné hry, kterou s námi hrají. Domnívám se, že sama skutečnost, že tady teď sedím a smím vás informovat, je jenom součástí té hry. Je to něco jako…“ profesor zaváhal. „Intelektuální výzva. Ano.“ Oba muži se odmlčeli. Bylo ticho, jen hluboko dole pod okny šuměl Brusel, město snů, plné tichých aut a nehlučných vznášedel s antigravitačním pohonem. Prezident si povzdychl. „Náš čas bohužel vypršel, pane Telmane,“ řekl a povstal. „Mohu vás ujistit, že budu o všem, co jste mi řekl, informovat premiéra a ministra vnitra a že se vám co nejdříve ozveme.“ Stiskl profesorovi ruku a ten se ho neočekávaně, sarkasticky zeptal: „Máte déjà-vu?“ (4)
„Mám!“ opáčil prezident překvapeně. „Jak to víte? Mám pocit, že jsem tohle všechno už někdy říkal… Jak to víte?“ „Protože jsem na tom stejně,“ odtušil pochmurně profesor a obrátil se ke dveřím. „Profesore, ještě momentíček!“ Prezident se omluvně pousmál a nejistě přešlapoval na místě. „Budu doufat, že vaše podezření se nám nepotvrdí… pokud samozřejmě vůbec budeme mít možnost je nějak ověřit… Ovšem teď mě napadl jeden prostinký, ale pádný argument ve prospěch naděje. Ekonomika. Efektivita. Dejme tomu, že nejsme schopni pochopit jejich motivaci… Ale – čistě z ekonomického hlediska, proč by do nás investovali tak strašné množství informací a energie, kdyby nám chtěli škodit? Třeba se naši géniové ztrácejí prostě proto, že oni je odvádějí – ehm – někam jinam, jakoby do školy… Vždyť my pro Filosofy opravdu nic neznamenáme, absolutně se jim nevyplatí do nás investovat z jiných důvodů než altruistických – bratrských či rodičovských – stejně tak, jako my, lidé, věnujeme tolik zdánlivě zbytečného času našim vlastním dětem…“ Prezident dojemným způsobem rozepjal ruce a dalo by se říci, že jeho obličej se i trochu rozzářil. Telman však byl nemilosrdný: „Pohádka pro savce. Hmyz se o mláďata nestará. Vzpomeňte na jednu věc. Vinaři. Proč investují tolik času, energie a práce zrovna do hroznů? Proč si nevybrali rybíz? Přemýšlejte o tom.“ S tím odešel. Prezident však už nepřemýšlel. Nebylo o čem. Jakmile za Telmanem zapadly dveře, v mozku nejvýše postaveného úředníka Evropy se odehrálo několik prudkých změn (fššš!), jejichž důsledkem bylo, že na celý rozhovor ihned a s okamžitou platností zapomněl. Profesor Telman nastoupil do výtahu, který sjel padesát pater dolů, a když se dveře zdviže v přízemí znovu otevřely, uvnitř nikdo nebyl. V téže chvíli zmizel Telman z paměti všech lidí, kteří ho do té doby znali. Fššš. (5)
A to je konec našeho příběhu. Snad bychom ještě mohli dodat, že o pár minut později naporcovaly nadpozemské nadstroje tělo profesora Telmana s dokonalou přesností na díly, jež odporovaly lidské logice a zatavily je do úhledných balíčků. Na každém z nich se skvěl složitý zářící znak, jehož význam by se dal přeložit přibližně jako „První jakost“. Nejcennější však byla hlava, hlava s geniálním mozkem, jež bude udržována při životě a při plném vědomí, dokud nepřijde její čas a nebude vypita zaživa. Jen superinteligence totiž umí ocenit všechny zvláštní pocity, vůně a chuti, jež plynou z pomalého požírání vyzrálého, inteligentního mozku s příjemným nádechem podezřívavosti a jemnou, avšak pikantní kyselinkou paranoie.
říjen 2014
(6)
www.jakubnemecek.com/esop
