Hans Dominik
Požár Cheopsovy pyramidy
»Rodokaps« 1936 RODOKAPS vychází každý pátek. – Obdržíte u všech knihkupců, v prodejnách novin, trafikách a nádražních prodejnách. – Cena sešitu nejméně o 48 stranách Kč 1.50. – Předplatné na celý ročník (52 sešity) Kč 78.-, na půl roku (26 sešitů) Kč 39.– včetně poštovného přijímá každé knihkupectví, prodejna nebo přímo vydavatelství »Rodokaps«, Zdeněk Holfeld, Praha I., Haštalská ul. 6, složenkou pošt. spoř. čís. 52006. Ve všech ostatních státech Evropy roční předplatné Kč 120.-, USA za $ 6.-. Reklamace nezalepené se nefrankují. Za redakci odpovídá Fr. Danihelka. Tiskne Českoslovanská akciová tiskárna v Praze II. – Redakce a administrace: Praha I., Haštalská ul. 6, telefon č. 603-39. Adresa telegramů: Rodokaps Praha. – Vydává: Nakladatelství Zdeněk Holfeld, Praha I., Haštalská ul. č. 6.
PŘELOŽIL JINDŘICH STEINER Do chaosu zvuků velkoměsta zazněly tři jasné tóny věžních hodin. Tři čtvrti na dvanáct… londýnská bursa právě začíná. Makléři uhelných a strojařských hodnot se shromáždili a počali vypisovati první příkazy a stanovili první kursy. Nedělo se nic zvláštního. Zdálo se, že den bude právě takový jako předcházející. Náhle byly hlášeny velké prodejní příkazy v uhlí a strojích… bezprostředně se objevila druhá a třetí nabídka. Najednou všichni makléři stupňovali svoje prodeje. V bursovním sále počalo stoupati napětí. Tisíce hlasů počalo se proplétati v bouřící harmonii. Byla to pouhá bursovní spekulace, směřující à la baisse. Na první pohled se tak zdálo… Kdy se zastaví? Kdo ji řídí? Hádanka. Objevovaly se všechny možné dohady. Zdálo se, že nikdo neví nic určitého. Kursy zmíněných papírů strojařských a uhelných klesaly, stále více a více přicházelo příkazů prodejních. Makléři bezradně pobíhali mezi svými klienty. Již jeden a půl milionu akcií bylo prodáno a jejich kursy klesly až o 40%. Náhle se kurs zastavil u prvního, druhého a třetího makléře.
»Haussa!« zvolal kdosi. Kolo osudu se obrátilo. Kursy stoupaly stále do výše. Telegramy z Berlína, Paříže a Petrohradu se křižovaly. Všude byla situace stejná. Příkazy prodejní byly téměř makléřům trhány z rukou. Dokonalá sensace. Počáteční kurs dne byl znovu dosažen. Návštěvníků bursy zmocnila se panika. Kursy stoupaly a stoupaly. Jedna hodina 45 minut: »Elias Montgomery zemřel!…« Tento výkřik z telefonní cely náhle zarazil veškerý život. Ticho… Vteřina za vteřinou ticha, jakoby před bouří. A pak to počalo znova. Jako na dané znamení všichni počali křičeti na makléře: »Prodávejte! Prodávejte!« Rozrušené masy těsně obklopily sensály, takže se nemohli ani pohnouti. Se všech stran se ozývaly výkřiky. Každý chtěl býti prvním, jehož příkazy budou realisovány. Ti, kteří nemohli dosáhnouti přímo spojení, v bezmocném hněvu házeli prodejní příkazy do vzduchu nebo je trhali na zcela malé kousky. Byla to katastrofa, jaké londýnská bursa nikdy nezažila… Znovu zazněly na hodinách tři údery. Konec bursy. Křik a ruch pomalu slábnul. Návštěvníci jako by z bursy utekli. Nebylo ani jediného, který by neztratil tisíce nebo celý svůj majetek. Elias Montgomery mrtev. V ulicích všech hlavních měst světa vykřikovali prodavači novin zvláštní vydání, ampliony se střech tiskáren a novinářských paláců zaplavovaly těmito třemi slovy masy proudící po chodnících. Všude se tvořily skupiny, které rozčileně hovořily o této události. Elias Montgomery mrtev. Od úst k ústům letěla tato tři slova, Jméno, které znal každý obyvatel civilisovaného světa. Již za svého života byl obklopen kruhem pověstí. Elias Montgomery, veliký vynálezce, kterému se podařilo vyřešiti problém uvolněné energie atomů. Tento problém, který tím okamžikem uvolnil: obrovský, neočekávaný pramen energie, byl již po dobu desítiletí nejvyšším cílem všech vynálezců všech kulturních států světa. Elias Montgomery tento problém vyřešil. Musil jej vyřešiti. Již po několik let byly dány o tom světu důkazy. On sám však ničeho o svém vynálezu neuveřejnil. Nikomu nedovolil ani interview. Ponenáhlu důkaz o tom, že tento problém skutečně byl v Montgomery-Hallu vyřešen, nabýval stále jasnějších a přesnějších tvarů, ježto se 4
objevovaly zjevy, které se daly vysvětliti jediné tím, že problém atomové energie byl již známý. Přesto však Elias Montgomery skryl svůj vynález v temných zdech svého starého zámku, obklopeného mlhami rašelinišť a pamatujícího dobu Stuartů. Nepřál si býti vyrušován a navštěvován. Obklopil svůj dům systémem velmi rafinovaných a účinných zajišťovacích opatření. Celý zámek obklopen byl neviditelnými elektrickými vlnami vysokého napětí, které smrtelně trestaly toho, kdo by odvážil se projíti zakázaným pásmem a porušiti toto zařízení. Později, když zvědaví Američané helikoptérou přistávali na nádvoří zámku, bylo toto pásmo rozšířeno i v kolmém směru, takže celý zámek byl jím obklopen neproniknutelně. A přece podařilo se komusi proniknouti toto smrtelné nebezpečí, klidně projíti smrtícími paprsky a položiti svoji studenou ruku na rameno pracujícímu Montgomerymu právě v době, kdy dokončoval svojí práci nad svými přístroji. Jediný vítězný majestát smrti prošel touto cestou, kterou žádný smrtelník bez trestu nemohl projíti. Jedině kostlivcova ruka mohla neočekávaně a bez nebezpečí zhasnouti světlo života Montgomeryho. Nyní… mistr byl mrtev… Jeho dílo před ukončením… Přišel okamžik, kdy měl postaviti svůj vynález do služeb světa v době, kdy období uhlí bylo ukončeno. Všechny zásoby energie, které lidstvo až dosud znalo, byly téměř vyčerpány, u konce svého pramene. A všechna tato energie celého světa byla nepatrná proti tomu, co sliboval pramen, plynoucí z rozbití atomů. Reakce na všech bursách světa dokazovala toto tvrzení. Všechny hodnoty uhelných akcií byly téměř bezcenné. Znovu vypadalo to jako tehdy, kdy se objevily první pověsti o vynálezu Montgomeryho, kdy politikové a národní hospodáři se radili, co třeba učiniti proti tomuto novému objevu. Daly se očekávati hospodářské krise v měřítku, které lidstvo téměř nezažilo. Ten, kdo bude míti v rukou Montgomeryho vynález, měl by současně nejhroznější zbraň proti lidem. A proto již tehdy, kdy pronikly na veřejnost první zprávy o pracích Montgomeryho, byly vlády zajedno, že je třeba postaviti vynálezce pod státní dozor. Tehdy se ukázalo, že použití vyřešeného problému je těžší, nežli problém samotný.
5
Nyní v době úmrtí vynálezcova vynořily se znovu tyto otázky a myšlenky. Den ode dne napětí rostlo. Den ode dne očekávalo se, že z Montgomery-Hallu dojde tato zpráva. »Síly tajemného přístroje jsou známy, podařilo se nám přístroj uvésti v činnost.« Ale dni plynuly, aniž by podobná zpráva byla vydána. Podařilo se zrušiti zajišťovací opatření, podařilo se vniknouti do budovy a pracovny zemřelého. Podle zpráv, zvláštní komise vynikajících anglických fysiků zabývala se pozůstalostí vynálezcovou, ale zpráva, která byla čekána se stále vzrůstající netrpělivostí, nepřicházela. Bylo to podivné. V pracovně stál dokonalý přístroj, pravděpodobně zcela ukončený, ale nenašla se ruka, která by dovedla přístroj uvésti v činnost. Byl to poslední trumf ironického podivína, který zanechal světu svoje dílo dokončené, ale zdálo se, že vzal s sebou do hrobu kouzelné slovo, kterým tajemství mohlo býti rozřešeno. A čím více dnů dělilo lidstvo od smrti vynálezcovy, tím menší byla naděje, že rozřeší se tento veliký problém, který měl vytvořiti nový svět, ráj na zemi, počátek nového století. To vše dal by lidstvu ten, kdo by dovedl oživiti mrtvý přístroj a přivolati zpět tajemství mrtvého. Ale nestal se zázrak, vynález Montgomeryho byl téměř pro lidstvo ztracený. Celá tato otázka stala se předmětem novinových a politických bojů. Objevovaly se hlasy, že Montgomery náhle se zděsil důsledků svého vynálezu. Zděsil se toho, že miliony dělníků bylo by bez chleba. Všechny podniky, vyrábějící jakýkoliv druh energie, byly by bezcenné. Došlo by k inflaci zlata, poněvadž tím okamžikem bylo by možno vyrobiti syntheticky tento vzácný kov. Ale za všemi těmito boji a teoriemi stála skutečnost zklamaného lidského mozku. Přístroj byl mrtev a všechny snahy oživiti jej byly dosud marné.
* V Osterley-Parku v Londýně, patřícím baronce Jolantě z Karsküllu, končil právě čaj baronkou pořádaný a účastníci chystali se již k odchodu. Také zde, jako v celém Londýně, byla kouzelná skřínka Montgomeryho hlavním předmětem rozhovoru. 6
Sloužící otevřel portiéru a ohlašoval lady a sira Permbrokovy. Jolanta z Karsküllu rychle spěchala jim v ústrety. Přijala radostně jejich pozdravení a tázavě podívala se na sira Permbroka. »Dámy, nebudu vás déle napínati. Mohu vám říci velmi příjemnou zprávu, že se mně podařilo také pro vás, paní baronko, dosáhnouti povolení k návštěvě Montgomery-Hallu.« ‚Úsměv uspokojení přelétl tvář barončinu. »Vy máte povolení, sire Arture? Děkuji vám srdečně.« »Ano, mám, ale nebylo to tak jednoduché. Kdybyste věděla, jakých formalit vyžadovali.« Vytáhl psaní, opatřené pečetí a polohlasně četl: »Baronka Jolanta z Karsküllu, 28 let stará, dcera zemřelého ruského generála Alexandra, barona z Karsküllu, a jeho manželky Sinaidy, rozené kněžny Iraklis, vesměs ruských státních občanů, bytem v Londýně, Osterley-Park, 12, dostává tímto povolení, aby v průvodu sira Artura Permbroka dne 15. června navštívila Montgomery-Hall.« »Vidíte, baronko, jak postupují formálně. I dámy jsou považovány za podezřelé a mohou tento kouzelný přístroj prohlížeti jen, když byla zachována všechna bezpečnostní opatření. Jenom to, že měl jsem to potěšení znáti vás již v Moskvě v době své činnosti na tamějším vyslanectví, byl důvod, že mohl jsem docíliti tohoto povolení. Představte si, že i moje manželka musela míti podobnou průkazku.« Znovu sáhl lord Permbrok do kapsy a vytáhl podobný doklad jako dříve: »Lady Ellen Permbroková, manželka lorda Artura Permbroka, right honorable…« atd. »Jak vidím, sire Arture, nebylo to skutečně tak zcela jednoduché, abyste dosáhl povolení. Proto tím více se těším na návštěvu. Zejména jsem zvědava na výsledky prací, kterých se dopracoval profesor Syndham. Slyšela jsem, že profesor již znovu pracuje v MontgomeryHallu. Prý se vyjádřil velmi slibně. Jsem ochotna mu věřiti, poněvadž myslím, že je to, velmi schopný učenec.« Lord Permbrok potřásl hlavou. »Bohužel, musím vás zklamati, baronko. Podle posledních důvěrných zpráv se zdá, že profesor Syndham je na konci svého umění. Dokonce nařídil, aby o pokusech nebyly uveřejňovány zprávy, poněvadž stále a stále dostavují se jenom neúspěchy.« »Ale jak je to možné, sire Arture, že dosud nikdo nestal se dědicem Montgomeryho?« 7
»Nevím, baronko, skoro začínám sdíleti názor našich učenců, podle kterého přístroj, který jest v Montgomery-Hallu, není ten, se kterým Montgomery dosáhl dřívějších pronikavých úspěchů.« Stín přelétl tentokráte obličej baronky. »Bylo by to možné, sire Arture?« Lord Permbrok pokrčil rameny. »Nemohu tuto skutečnost vyloučiti.« »Sire Arture, to by bylo…« »Velmi těžká porážka pro Britanii, baronko. Podle mého mínění zůstává totiž poslední možnost, také jiné evropské učence přizvati k řešení této otázky. Myslím v prvé řadě na fysiky Riggerových závodů v Německu, kteří již po léta pracují na stejném úseku vědy.« »Dovedu si představiti, sire Arture, že anglická vláda rozhodla by se k tomuto kroku velmi nerada.« Lady Permbroková, která až dosud sledovala rozmluvu beze slov, vmísila se do hovoru. »Nenahlížím, proč se to nestalo již dříve. Při tak úžasné důležitosti, jakou má tento vynález pro Evropu a zdůrazňuji, nejen pro Anglii, ale pro celou Evropu, mělo býti zcela lhostejné, kdo rozřeší toto tajemství, zda Angličan, nebo Němec. Ale v tomto případě, jako i v jiných, vidím bezmocnou nesjednocenost, žárlivost a malichernost Evropanů. Myšlenka, že v nynější světové konstelaci nejedná se o Anglii, o Německo, nebo o jiný stát evropský, nýbrž pouze o Evropu, jako celek, a to celek, který jest v nebezpečí, zůstává ještě mnohým politikům vzdálenou. Dokonce poslední největší rána, obsazení Španělska až k Pyrenejím říší Maurskou, nerozsvítila světlo poznání v jejich hlavách.« Lord Permbrock se zasmál trpkým smíchem. »Jsi znovu ve svém starém oblíbeném tématě, Ellen. Ale potud máš pravdu, že spíše Temže obrátí svůj tok, než členové evropské státní jednoty budou míti na zřeteli zájem celé Evropy a nikoliv jen jednotlivý stát, jehož jsou příslušníky.« Ale slova lorda Permbroka nedovedla zastaviti výmluvnost lady. Proto pokračovala ještě vášnivěji: »Je to hrozné, Arture. U nás nejednotná, rozbitá, do sebe zakousnutá Evropa a tam naši přímí sousedé v Evropě, Africe i Asii, tři obrovské islamské říše. S jakou radostí kdysi byly pozdraveny první 8
kroky k sjednocení Evropy, jaké naděje kladeny byly do založení evropské celní jednoty, která by sjednotila všechny evropské průmysly a tím na konec i politické zájmy států! Ale nyní…? Již pět let jest Španělsko v maurských rukou. Již pět let sedí diplomaté evropští a maurští v Římě, společně jednají… smlouvy, fráze a formality, aniž by Evropě pomáhali. Osud nám poskytuje poslední příležitost. Vynález Montgomeryho je prostředkem, kterým by Evropa, po případě Španělsko zbavilo se maurské epidemie, ale místo toho, aby všechny síly evropské se sdružily a všemi možnými prostředky snažily se vyřešiti záhadu přístroje, žárlí jeden na druhého, aby se nikomu nedostalo cti býti přímým dědicem Montgomeryho… A zatím plynou týdny a měsíce… a svět směje se mezi tím zesláblé umírající Evropě.« Jolanta z Karsküllu němě sledovala vývody své přítelkyně. Jen lehké pokývnutí hlavou prozrazovalo zájem, se kterým vývody sledovala. »Máte pravdu,« pravila nakonec. »Evropa nedovede odporovati africké říši kalifů. Mám také obavy o její budoucnost, ale sama se ptám, zda její vedoucí role, kterou po tři tisíciletí hrála, nepřiblíží se svému konci a zda není přirozené, aby na místo vyčerpané, vysílené generace Evropy přišla jiná, mladší a silnější říše, jako vedoucí.« Lady Ellen prudce odporovala. »Ne, Jolanto, ne a ještě jednou ne. Ještě otěže světa leží v rukou evropských. Pokládám vynález mrtvého za dar osudu. Ale běda nám, nedovedeme-li tohoto daru využíti.« Lord Permbrok přiblížil se ke své choti. »Jest již pozdě, Ellen, musíme jíti. Tyto otázky, které tebe a nás zajímají, bohužel, nebudou dnes zodpověděny.« Obrátil se k baronce. »Milostivá baronko, sejdeme se příští středu dopoledne na letišti ve Wembley.« Poslední členové společnosti odešli. Jolanta z Karsküllu stála u okna a pozorovala odjezd svých hostí. Viděla vůz lorda a lady Permbrokových a sledovala jej až zmizel v mlze. Pak vrátila se zpět a tichý vzdech byl vzdechem osvobození. »První krok.« 9
* Po dolnosaských lukách hnala se zuřivá severní bouře. Rvala stromy, lomcovala zdmi a střechami řídce rozestavených dvorců. V hluboké temnotě starého Heidedorfu v osamělém domě svítilo jediné světlo. Cestující, který spěchal k vesnici, je spatřil. Zrychlil svůj krok a bylo patrno, že byl rád, že minul tento dvorec. Týž netěšil se dobré pověsti, byl to dvůr, který byl kdysi v největším rozkvětu s bohatými a mnohými poli a lukami. Jeho držitelé, Eiseneckerové z Ellernhofu, vykazovali svůj původ již v dobách franckých. Jako vasalové Karla Velikého drželi tyto louky. Mnohá staletí bylo viděti stále kvetoucí rod. Ani válečná bouře nedovedla jej zdolati. Avšak v době, kdy poslední vlastník zemřel, byl jeho syn v dalekých krajinách, kde téměř neznali slova louka. Cizí ruce spravovaly dvůr a spravovaly jej špatně, až do dne, kdy syn se vrátil. Ale ani tehdy se stav nezměnil. Poslední z rodu Eiseneckerů nebyl sedlákem. Zdálo se, že podniká tajemné dílo, při kterém Ellernhof stále upadává. Sáh za sáhem, louka za loukou měnily majitele, až na konec zůstalo jenom stavení. Prázdné byly stáje, zrezavělý byl inventář, rozbitý byl dům. A nad tím běžela léta. Čas viděl nynějšího majitele shrbeného nad retortami a papíry pokrytým stolem. Jeho vysoká postava stávala se stále shrbenější, jeho obličej obrůstal nepěstovaným vousem. Zdálo se, že měsíce neviděly jeho vlasy nůžek. Stále a stále byl skloněn nad podivnou krabicí, ve které svítil oheň, tak jako svítily jeho oči, když se do ní díval. Také v této bouřlivé noci stál shrben nad svým dílem, ale náhle jeho postava se vzpřímila, vyrostla jakoby do nekonečna a jeho rty křičely slovo: »Zlato! Zlato!« Ještě jednou skočil ke stolu, chopil se zářícího kusu hmoty a zkoumal jej pečlivě pod paprsky lampy. A potom, jako by tíha zlata jej srazila, padl na zem s pěstmi zkříženými na prsou a usnul. Tak ležel do chvíle, kdy ranní slunce vniklo do místnosti. Paprsky, které se odrážely na zářivém kovu, probudily spáče. Těžce se probouzel. Těžce kráčel ke svému pracovnímu stolu. Jeho ruce objaly kouzelnou krabici a přitiskly ji na prsa. Houpaje ji procházel se po síni. Každý krok znamenal triumf, každý pohled i každé gesto to potvrzovalo. 10
Šel do vedlejší místnosti, kde stála ještě jídla od včerejší večeře. Hladově vrhl se na ně, poněvadž teprve tehdy si uvědomil, že dva dny nejedl. Pak shlížel se v zaprášeném, téměř již matném obrovském zrcadle. Vyhublý, nepěstěný, téměř šedivý. Pak vytáhl z alba fotografii, kterou držel na světle. Jak starý byl obraz?… Čtyři léta… Tato čtyři léta jej změnila k nepoznání. O hladu a žízni, neznaje námahy, spánku, šel k svému cíli. Zlato?… Zlato, které leželo tam v rohu?… Přece jen měl vyšší… nezměrně vyšší cíl, cíl, který zlato učiní bezcenným, který změní lidstvo, který přinese bohaté požehnání. Kus starých novin ležel na dubovém stole. Byl to oznamovatel nejbližšího krajského města. Jeho oči bloudily řádkami. Zprávy z Londýna… Elias Montgomery mrtev. Všechna úsilí anglických učenců, aby uvedli v pohyb přístroj, zůstala bezvýsledná… Pravděpodobně navždy. Jeho oči lpěly na těchto slovech. Znovu a znovu četl tyto řádky. Pak se hlasitě smál. Bylo by to možné? On, dědic Montgomeryho, obrátil list a hledal datum. Bylo přes týden staré. Svět! Evropa! Co tomu řekne… Riggerovy závody… Harder, generální ředitel, ti všichni, co řeknou?… Silně rozrušen přebíhal po svém pokoji. Montgomery! Elias Montgomery! Muž, který vyřešil problém atomové energie. Ovládl tuto energii… Odešel bez úspěchu. Poněvadž neměl síly, aby svůj úkol dořešil… Aby vyřešil těžší, větší úkol, změniti svět, postaviti jeho nové hospodářství na pevnou basi a učiniti… aby z chaosu vzešel ráj. To byl jeho důvod. Proto Elias Montgomery byl podivín! Nyní jej chápal. Přistoupil znovu k zrcadlu, dlouho díval se do své tváře, dlouho prohlížel svoje oči. Zdálo se, že jimi hovoří jeho duše, že klade si otázky i odpovědi. A zase rostl, zase jeho zrak zářil posvátným ohněm… »Pokusím se o to já!« Stará hospodyně vešla. Přinesla úřední oznámení, které četl a smál se, smál se z plna hrdla. Sdělovali mu, že Ellernhof příští středu bude vydražen. Křičel na starou, polohluchou ženu: 11
»Musím odcestovati!…« Přinesl zavazadlo s půdy a prohlížel svoji garderobu. Vytáhl kalhoty, které po prozkoumání shledal horšími, než ty, které nosil, světlý kabát, zcela bílý, ještě z dob, kdy hrával tennis. Černé kalhoty… světlý kabát… to přece není možné. Ale zavazadlo šklebilo se již svojí prázdnotou. Na jeho dně byla jen zelená stará vesta, s kovovými blýskavými knoflíky… více nic. A takto ustrojen a s kusem zlata… asi deset kilogramů těžkým… odešel, aby zaplatil svůj dluh. Tak po čtyřech letech po prvé opouštěl Bedřich Eisenecker svůj dům. Druhého dne se vrátil. Zcela změněn, takže ho stará hospodyně stěží poznala. Vyholen, a s upraveným vlasem, v novém bezvadném obleku pokynul stařeně na pozdrav, vstrčil jí do ruky soudní oznámení, že dražba se zrušuje, ježto dluh byl zaplacen. Zatím co stařena ještě dlouho dívala se do přípisu, seděl již znovu nad svými retortami a přístroji. Byla skutečně jeho úloha vyřešena? Jestliže ano, pak k dokončení velikého úkolu zbývalo jen několik týdnů. A tak se také stalo. Na místo ušpiněného dubového stolu přišel nový pracovní stůl, na místo neohrabané krabice nová kaseta blyštící se lakem a novostí. A nyní chtěl pryč odtud, do světa. Byla zase noc… Jen místo bouře planuly plameny ve starém Heidedorfu. Ještě dříve, než přispěchali hasiči ku pomoci, než vyleštěná hadice stříkačky mohla počíti svoji záchrannou práci, vyhořel celý Ellernhof do základů. Jeho majitel stál nad ním… klidně, bez hnutí, se záhadným úsměvem sledoval, jak starý otcovský dům mění se v prach. S obdivem… někteří s nedůvěrou a pověrečnou hrůzou, dívali se lidé na něho. Již dlouho byl nesrozumitelným, teď stal se jim úplnou záhadou. Věděli, že není pojištěn, poněvadž neměl prostředků, aby zaplatil pojištění, vyhledával tedy sám neštěstí.
* Když hosté odešli, Jolanta z Karsküllu vrátila se do své ložnice a zazvonila na komornou. Za malý okamžik tato vstoupila. Bylo těžko 12
říci, zda je evropankou nebo nikoliv. Cosi záhadného leželo v jejích tazích, co připomínalo daleké země Asie. Byl to však pouze zcela nepatrný rasový znak, který jedině dokonalý znalec mohl postřehnouti. »Přeji si býti nerušena, dokud tě nezavolám.« Stařena se uklonila beze slova a zmizela. Jolanta z Karsküllu zavřela za ní dveře a zamkla je. Vila barončina byla ze tří čtvrtí volná, jen s jedné strany doléhala na sousední budovu. Jolanta vzala sluchátko telefonního přístroje, promluvila několik slov a opětně je položila. Pak předstoupila před obrovské zrcadlo, které zakrývalo jednu stěnu. Její ruka bloudila po ozdobách zrcadlového rámu, až ucítila tlačítko. Pomalu otvírala se stěna, kterou baronka procházela do soukromého kabinetu maurského vyslance Midhata Paši. »Jsem šťasten, že vás vidím, baronko. Mohu vám něčím posloužiti?« promluvil vyslanec podávaje jí ruku. »Vaše návštěva… pokud čtu ve vašich očích…« »Ano, Excelenci, těší mne, že mohu vám ohlásiti další úspěch. Ve středu ráno odjíždím do Montgomery-Hallu.« »Skvělé, milostivá!« Midhat Paša vyskočil ze svého křesla a políbil Jolantě ruku. »Hořím nedočkavostí, abych tuto zprávu ohlásil do Fezu. Náš všemocný pán, kalif, bude míti o několik bezesných nocí méně. Moje poslání zde… jest závislé jedině na úspěchu vašeho plánu. Proto i můj nejsrdečnější osobní dík, nejmilostivější paní baronko. Byl-li první krok tak šťastný, jsem přesvědčen, že vše se nám zdaří.« »Nemohu úplně sdíleti váš názor. Nevím, zda moje nepatrné fysikální znalosti postačí, abych pochopila rafinovaný způsob bezpečnostních opatření a mohla pak informovati našeho muže. Zajímala jsem se sice poslední týdny i o tuto látku, ale…« »Není obav, milostivá paní baronko! Podivuhodné zkoušky vaší inteligence…« »Žádné lichotky, Excelenci. Víte, že je nenávidím. Jsem pouze žena.« Vyslanec opětně ji přerušil řeč. »Jsou to slova našeho pána, kalifa, kterých sám použil, baronko, když v posledním svém dopise mě žádal, abych věc urychlil.« Lehká červeň přeběhla tváří Jolanty z Karsküllu. Tahy jejích úst staly se měkčími a záblesk radosti objevil se v jejích očích. 13
»Máte pravdu, Excelenci, věc se musí podařiti. Halil Rifaat, jinak řečený Macolm musí porozuměti mé fysikální motanici. Jest to velmi schopná hlava a jistě dokáže mnoho velikého.« »Halil Rifaat jest oddaný služebník Jeho Majestátu právě tak jako
vy, baronko, a jako já. Nadejde doba, kdy nás náš pán odmění, mne i vás, baronko…« Silněji zaproudila krev ve tvářích Jolanty. Odmítavě zvedla ruce. 14
»Nechme toho, Excelenci! Přejděme k něčemu jinému. Myslím, že bursovní závazky Edhema Paši, našeho ministra financí, budou již likvidovány. Byl to skvělý tah, který v dějinách londýnské bursy najde těžko obdoby. Zisk pro maurský státní poklad…« »Pokladny Edhema Paši jsou zaplaveny zlatem. Náš státní poklad se v několika hodinách zmnohonásobil. Jest to úspěch, který ani největší optimista nemohl předpokládati. Bursa zůstává nevypočitatelnou. Výkřik toho blázna: „Haussa!“ změnil situaci tak, že ani ve snu nebylo ji možno předpokládati. Kursy stoupaly přes naši obrovskou nabídku a proto pokles byl tím hroznější.« »A stále se ještě neví, odkud manévr přicházel?« »Ne, baronko! Naše nákupy byly, přes to, že dály se ve velmi krátké době, tak dobře maskovány, že nikdo neměl ani nejmenšího podezření.« »Byla smrt Saidova snad předmětem dalšího pátrání?« »Ne, jeho mrtvola shořela tak, že nebylo možno ji poznati. Škoda, veliká škoda.« »Můžete si, Excelenci, nyní utvořiti jasný obraz o tom, co předcházelo v posledních významných dnech?« »Myslím, že ano. Víte, že se nám to poměrně snadno zdařilo. Said stal se pod jménem Sniders technickým pomocníkem v MontgomeryHallu. Po měsíce čekali jsme marně na jeho zprávu, že podařilo se mu ukrásti myšlenku Montgomeryho a napodobiti jeho přístroj. Nyní, kdy nejlepší angličtí fysikové po celé týdny marně se snaží, aby tajemství Montgomeryho vypátrali, vidíme, že náš plán byl naivní. Said byl jistě dobrým technikem, ale jeho fysikální znalosti nedají se porovnati se znalostmi vynikajících anglických učenců. Stala-li se chyba, jest tím odčiněna. Přirozeně jest u nás výběr schopných lidí velmi malý. Šťastnou náhodou přišel Said první do pracovny Montgomeryho toho dne, kdy vynálezce byl mrtev. Tehdy prokázal vysoký stupeň své inteligence, aniž by sdělil někomu z obyvatelů zámku, co se stalo, okamžitě mně telefonoval naším tajemným kódem tuto zprávu. Okamžitě jsem zprávu tu poslal dále do vlasti, s tím, že smrt vynálezcova bude míti veliký vliv na vývoj bursy. Edhem Paša pochopil dosah mé zprávy a vytvořil situaci, kterou londýnská bursa těžko zapomene.« 15
»Tak vlastně myšlenka jest vaší, Excelenci? Gratuluji vám.« Vyslanec pokrčil rameny. »Může to býti, baronko. Toto obohacení státního pokladu jest jistě pro kalifa značně aktivní. Jeho telegram, který mi okamžitě poslal, to uznává, ale současně zdůrazňuje, že přístroj sám nemůže býti nahrazen podobnými bursovními transakcemi.« »O tom není pochyby, Excelenci. Ale jak mně však vysvětlíte smrt Saidovu.« »Jest jenom jedno vysvětlení možné, baronko. Při poplachu, který nastal, když zpráva o smrti se roznesla zámkem, chtěl pravděpodobně Said přístroj prostě odnésti. Musel však v prvé řadě zneškodniti bezpečnostní opatření. Avšak tento pokus zaplatil životem.« »Vaše slova mne znepokojují, Excelenci. Co se nepodařilo Saidovi, který po měsíce žil v Montgomery-Hallu, mělo by se zdařiti Halilu Rifaatovi?« »Jistě se mu to podaří, baronko. Již prostě proto, že vy budete spolupracovat. Ne, milostivá, není to žádná lichotka! Jako důkaz svých slov položím vám otázku: Nezdařilo se něco, v čem vězela vaše krásná, drobná ručka?… Mlčíte, baronko, a přece vaše oči mně říkají, že mám pravdu.« »A kalif… jest kalif Abdurrhaman téhož mínění?« Vyslanec na souhlas pokynul hlavou a Jolanta skončila rozhovor. Okamžik stála němě. Její vysoká, krásně urostlá postava rýsovala se v bílé robě jako socha v šeru vyslancova kabinetu. Její oči, jako by byly ztraceny v dálce. Potom promluvila. Zdálo se, jako by se vrátila odkudsi z neznáma. »Kdyby se to podařilo, Excelenci… kdyby náš plán se zdařil… bylo by možné… mohla bych sama odevzdati kořist tohoto boje našemu veliteli…? »Nemožné!« Vyslanec odporoval celým svým tělem. »Nemožno, baronko. Vaše náhlé zmizení by bylo předpokladem k podezření. Ne, není to možné… Je mi líto, že vám musím tuto žádost zamítnouti.« »Máte pravdu, Excelenci, moje přání je pošetilé. Sama nechápu… promiňte, na shledanou.« Vyslanec políbil ji pravou ruku a doprovodil ji k otevřené stěně. Ještě jednou se hluboce poklonil, pero klaplo. Jolanta z Karsküllu byla znovu sama ve své ložnici. 16
* Zasedání Riggerových závodů v Berlíně. Generální ředitel Harder svolal telegraficky všechny inženýry, kteří pracovali na ostrově Warnum na problému energie atomů. Seděli ve veliké konferenční síni, všechny nejmoudřejší hlavy Riggerových závodů, které po desítiletí věnovaly se jedině tomuto problému. Ve všech těchto hlavách bylo zklamání i naděje. Již tehdy, když došla do Německa zpráva o úspěších Montgomeryho, bylo zasedání těchto mužů značně vzrušené. Ozývaly se beznadějné hlasy, proč mají se dále snažiti o věc, která jest rozřešena. Bylo potřebí velké energie generálního ředitele, aby dovedl je znovu pro věc nadchnouti. A zpráva o smrti Montgomeryho, zpráva o tom, že jeho následovníci nedovedou mlčící přístroj přivésti k životu byla generálnímu řediteli Harderovi velikým zadostiučiněním. Nyní byly závody Riggerovy znovu vedoucím činitelem v této otázce. Nyní mohly první dosáhnouti cíle, poněvadž celému světu zdál se býti nedosažitelným. Účastníci byli shromážděni již celou hodinu. Čekali se vzrůstajícím rozčilením na svého generálního ředitele. Konečně sluha otevřel dveře a Harder vstoupil. »Pánové, očekával jsem důležitou zprávu a proto jsem se zpozdil. Prosím, omluvte mne. Jedná se v těchto dnech v prvé řadě o zaujetí stanoviska k anglickému vynálezu, či lépe řečeno, k anglické vládě.« Shromážděni téměř viseli na rtech svého šéfa. »Víte již z německého tisku, že anglická vláda byla nakloněna tomu, aby pozvala k studiu Montgomeryho přístroje fysiky z našich závodů. Mohu vám dále říci, že naše vláda byla s počátku ochotna dáti svůj souhlas. Avšak dnes ráno přišla odpověď: Nikoliv! Pánové, důvody k tomu jsou velmi jasné. Anglie stojí na stanovisku, že přístroj Montgomeryho může býti uveden v činnost jedině anglickým fysikem. Pokládá každou cizí spolupráci za poškození pověsti anglické vědy. A toto stanovisko anglické vlády bude uveřejněno dnešního dne. Postavení moje jako vedoucího Riggerových závodů však dává mně právo, abych toho rozhodnutí nijak nelitoval…« Tázavé pohledy shromážděných soustředily se na generálním řediteli, který pokračoval. 17
»Pokládám za možné a velmi pravděpodobné, že by se nám podařilo uvésti přístroj Montgomeryho v činnost. Co bychom tím dosáhli…?« Pěst Harderova těžce dopadla na stůl. »Dokončili bychom jedině šťastně dílo svého nejnebezpečnějšího konkurenta a zničili bychom ovoce mnoholeté naší práce. Vyřešení problému bylo by úspěchem britské přírodní vědy. Z toho důvodu jest pro nás nejpříznivější, abychom spolupráci s Anglií odmítli.« Němý souhlas jevil se na tvářích a v pohledech všech shromážděných. Harder pokračoval: »Pánové, osud dopřává nám ještě poslední lhůtu. Nevím, jak bude dlouhá… poněvadž nevím, co zítra nebo pozítří může se státi. Musíme energii naší práce zmnohonásobniti, zejména naše magnetická pole zesíliti, abychom dosáhli oné intensity, kterou teorie vyžaduje. Nejpozději po čtyřech nedělích musíme dosáhnouti cíle, aby nám někdo jiný náš úspěch nevyrval.« Překvapené pohledy sledovaly mluvčího. Co mínil těmito záhadnými slovy? »Ano, pánové, mám vážné důvody domnívati se, že Montgomery sám nedosáhl žádané intensity magnetických polí. Pokládal bych proto za zcela pravděpodobné, že bychom dosáhli našeho problému jen nepatrným ještě zvýšením. A proto, pánové, bezohledně a všemi prostředky třeba se přiblížiti k problému. Po čtyřech nedělích musí býti vyřešen.« Všech přítomných zmocnilo se znovu rozčilení. Jasný pohled a strohý hlas vylučoval již předem každý odpor. Harder dokončil. »Odjíždím na několik dní do Biarritz, ale ve čtyřech nedělích se vrátím. Za své nepřítomnosti prosím pana ředitele Larsena, aby převzal moji funkci. Ve všech otázkách obraťte se proto na něho.« Krátké pokynutí hlavou a sluha zavřel dveře za odcházejícím generálním ředitelem. Metta Harderová obírala se v zahradě květinami. Tiše kráčela záhonky růží, které téměř obrůstaly vilu na Bismarkově náměstí. Tu a tam se zastavila, aby očistila rozkvetlou růži. Zabrána do svého zaměstnání, ani neslyšela zvuk domácího zvonku. Až teprve směsice hlasů ji vyrušila. 18
Zahradník mluvil s cizincem, který stál u dveří. »Pan generální ředitel není zde. Musíte přijít později.« »Vyloučeno, milý příteli. Moje věc velmi spěchá, musím co nejdříve s panem generálním ředitelem mluviti. Kdy se vrátí?« Neobvyklý způsob vystupování návštěvníka zviklal zahradníkovo rozhodnutí. V rozpacích drbal se za levým uchem. »Pan generální ředitel… já nevím, kdy se pan generální ředitel vrátí.« »Musim s ním ale mluviti, je to velmi důležité. Objednal mě totiž a proto na něho počkám.« Metta Harderová se pomalu blížila k zahradním dveřím. Když ji cizinec spatřil, okamžitě se k ní blížil. Byl oblečen s bezvadnou elegancí a jeho vysoká štíhlá postava, opálený obličej, prozrazovaly sportovce. »Je mi jistě potěšením, slečno Metto Harderová, že vás smím pozdraviti?… Jmenuji se Iversen… Malte z Iversenu. Prosím, všimněte si krásného křestního jména Malte! Bývalý poručík, bývalý kupec, bývalý majitel nemovitostí, nynější hlavní moje zaměstnání, sportovec.« Metta dívala se na cizince zpola hněvivě zpola s obavou. Co chtěl tento člověk? »A mám tu čest, nejmilostivější slečno, býti s vámi spřízněn. Strýc, bratranec, synovec, jak si vyberete. V podobných případech, poněvadž naše příbuznost běží asi přes dvanáct předků, je těžko stanoviti přesný pojem příbuznosti. Jestliže vás, milostivá slečno, přes všechny zákony galanterie oslovuji jako bratranec, děje se to proto, že se těžko vžívám do důstojnosti strýcovské.« Metta podala návštěvníku se studeným úsměvem ruku. Jeho způsob rozmluvy se jí nelíbil. Nebyla zvyklá, aby pánové v její společnosti mluvili s ní jinak, než jako s dcerou generálního ředitele největších závodů. »Těší mne, pane z Iversenů. Chcete mluviti s mým otcem. Sluha vás doprovodí nahoru, můj otec se musí co nejdříve vrátiti.« »Prosím tisíckráte za prominutí, moje nejmilostivější sestřeničko, když si dovolím vyčkati svého pána strýce ve vaší společnosti a ve společnosti nejkrásnějších růží. Mám totiž rád vzduch místností jen v několika málo případech.« 19
Bez ohledu na to, zda Mettě se jeho návrh zamlouvá čili nic šel prostě s ní zahradou. A čím déle ji provázel, tím slabší byl pocit odporu, který vůči němu měla. Samozřejmost, se kterou řešil velmi komplikované otázky, jeho talent zajímavě hovořiti, dávaly pozvolna zapomenouti na nepříznivý dojem. Dokonce přeslechla příjezd vozu, který přivezl jejího otce. Když Harder upozorněn sluhou, ji vyhledal v zahradě, podivil se, že slyší Mettin smích. Ode dnů, kdy odvezl Mettu z Warnumu, nikdy se nesmála. Když blížil se k nim, poznal návštěvníka. Jeho radostný výraz obličeje se změnil. Bylo patrno, že není mu příjemně, že vidí Mettu ve společnosti Iversenově. »Ach, můj nejdražší strýčinku! Zdravím vás co nejsrdečněji, pane generální řediteli! Je mi zvláštním potěšením, že mohu se obdivovati kráse vaší zahrady ve společnosti tak milé, jako je moje sestřenice Metta.« Harder podal Iversenovi ruku. »Omluvte mne, prosím, že jsem vás nechal chvíli čekati.« »Naopak, pane generální řediteli, téměř musím litovati…« »… že jsem déle nezůstal, ne, pane Iversone?« »Ano, tak trochu, pane generální řediteli,« smál se Iversen. »Zapomněl bych čas i prostor a skoro i na váš příkaz…« Výslovný pohled Harderův jej umlčel. »Promiň, Metto! Velmi důležitá obchodní věc nás nutí, abychom se poděkovali za tvoji společnost. Snad později…!« »Na shledanou, bratrance Malte! Bylo mi velikým potěšením, že jsem opětně mohla navázati naše příbuzenské styky.« Zatím co pánové šli do domu, Metta rovnala růže, které řezala a pak šla do knihovny, aby je ponořila do vázy. Slyšela, jak dveře vedlejšího pokoje se zavřely a jak otec s Iversenem vešli. Chtěla právě z knihovny odejíti, když dolehlo k ní jméno, které její otec vykřikl. Eisenecker! Zvuk tohoto jména jí zatřásl, její svaly v obličeji ztuhly. Jakoby donucena neznámou silou, přiblížila se portiéře, která oddělovala vedlejší pokoj od knihovny. Otec rozčileně přecházel pokojem. Vždy znovu a znovu jeho rty mumlaly toto jméno. »A tak přece mě moje domnění nezklamalo, pane z Iversenů! Eisenecker to je…, který prodal pruty zlata… Nikdo jiný to nemohl býti.« 20
»Jest mi velmi příjemné, že jste mne upozornil na tuto stopu, pane Hardere, jinak dal by se velmi těžko zjistiti prodavač zlatých prutů.« »Proč, pane z Iversenů?« »Muž, který tyto pruty prodával, vypadal zcela jinak, než ten, jehož fotografii jste mi dal.« »Jak to? Přestrojil se?« »Ne, přišel do Hannoveru takový jaký byl.« »Nerozumím vám, pane z Iversenů.« »Ale je to zcela jednoduché, pane Hardere. Prostě Eisenecker takový, jaký je dnes, nepodobá se téměř tomu, jakým byl před čtyřmi lety.« »Co to znamená?« »Pravděpodobně Eisenecker pracoval za velmi tvrdých podmínek, neznaje odpočinku. Sám byste ho pravděpodobně nepoznal.« »Nu a chcete mi ještě něco jiného říci?« »Ano, pane generální řediteli. Pravděpodobně vás bude zajímati, že Eisenecker chystá se opustiti Evropu. Pozítří odletí letadlem do Ameriky. Chcete, abych jej sledoval?« »Samozřejmě, pane z Iversenů, musíte jej stále míti na očích. Zájem Riggerových závodů to vyžaduje.« Maltě z Iversenů mlčky kouřil. Rozčilení generálního ředitele, které tento těžko zakrýval, nemohl pochopiti. »Tedy váš příkaz, pane Hardere, zní, abych se zavěsil Eiseneckerovi na paty a o každém jeho hnutí vám podal zprávu.« »Ano, pane z Iversenů.« »Hm…« »Co tím myslíte, pane z Iversenů?« »Hm, myslím, že to nebude žádná rozkoš.« »Žádná rozkoš?… Každý účet, který podepíšete, bude námi honorován.« »Peníze? Pane Hardere! Myslím, že mne málo znáte. Myslíte, že za peníze budu ze sebe dělati soukromého detektiva? Zajímal jsem se o Eiseneckera, poněvadž jsem věděl, že je to ve vašem zájmu… Lépe řečeno, chtěl jsem se vám zavděčiti. Věc je tím skončena. V případě, že chcete dáti sledovati pana Eiseneckera, můžete si k tomu zavolati osobu, jistě povolanější, soukromého detektiva. Nebo policii, jestliže pan Eisenecker spáchal nějaký trestný čin. 21
Můj zájem není tak příliš veliký, aby vyvážil nepříjemnosti, s tímto úkolem spojené.« Generální ředitel vyskočil a rychle přecházel pokojem. Bylo patrno, že nerad by otevřel svoje karty. »Skutečně, pane generální řediteli, je mi líto, že musím vám odříci. Kdyby Eisenecker se provinil na vaší rodině, pak bych snad měl zájem.« »Můj Bože, případ Eiseneckerův vás nezajímá? Neznám zajímavějšího. Kdybyste věděl, jak ohromnou důležitost tento případ pro Riggerovy závody tají, pak byste…« »Pochybuji o tom, pane generální řediteli, ale ještě jednou vám navrhuji, abyste pověřil tímto úkolem soukromého detektiva.« Harder se otočil. »Správně, pane Iversene. Z vašeho stanoviska máte pravdu, ale já osobně mám zájem, aby právě vy jste se tohoto úkolu podjal.« Pan z Iversenů zůstal státi a díval se upřeně na generálního ředitele. »Dobře, pane z Iversenů, vidím, že to musí býti. Bude snad nejlépe, vysvětlím-li vám situaci, tak jak jest. Musíte věděti všecko… Poslyšte tedy! Pruty zlata, o kterých jste hovořil, jsou čisté zlato.« »Co tím chcete říci, pane Hardere?« »Jen to, že tyto pruty nebyly nalezeny v přírodě, nýbrž chemicky vyrobeny v laboratoři.« »Proboha!« Iversen vyskočil a díval se na generálního ředitele s otevřenými ústy. Tentokráte ani jemu se nepodařilo zakryti svoje rozčilení. »U všech ďasů. Eisenecker tedy byl schopen vyrobiti zlato? Zlato, jaké množství chce?…« Harder přikývl. »Nu, pak mne případ začíná velmi zajímat. Staletý sen alchymistů by se tedy vyplnil?« »Ano, pane z Iversenů. V každém případě docílil toho, na co nikdo se neodvážil pomysliti. Ale to je vedlejší…« »Co? To je vedlejší? To má býti vedlejší, jestliže teoreticky Eisenecker jest nejbohatším můžem světa? Důsledky toho, kdyby Eisenecker…« »Pan Eisenecker na to nemyslí, aby se stal nejbohatším mužem světa a aby si dal postaviti dům z ryzího zlata.« 22
»Nu, ale pane generální řediteli…,« koktal Iversen. »Ano, Eisenecker pro svoji osobní potřebu opatří si nutnou zásobu zlata, ale jenom potud, aby byl neodvislým. Jeho cíl je zcela jiný.« Harder se odmlčel. Nepokojně přecházel pokojem a náhle se zastavil před Iversenem. »Problém atomové energie, jest vám, pane z Iversenů, jistě známý jako nejaktuálnější problém přítomnosti.« Iversen pokynul. »Poslyšte dále. Montgomery jej vyřešil. O tom není pochyby. My ve Warnumu pracujeme na něm léta… a myslím, že nejsme od cíle příliš vzdáleni. Ještě na jiných místech světa se na tom pracuje, ale všechny ostatní pokusy mají ještě dětské nemoci. Pak tedy Eisenecker jest druhým člověkem, kterému se podařilo kromě Montgomeryho tento problém vyřešiti.« »Ach…« Iversen se zvrátil do židle. »Tento vyhladovělý chudák jest vlastníkem vynálezu, který jej učiní vládcem celého světa? Nemožno!« »Ano, je tomu tak! Nebudu vás déle zatěžovati vědeckými výklady, ale jako generální ředitel Riggerových závodů vás mohu ujistiti, že tomu tak jest. A ještě více, Bedřich Eisenecker byl dlouholetým pracovníkem v Riggerových závodech. Před čtyřmi lety z osobních důvodů vystoupil. Od té doby ztratil jsem jej z dohledu. Nikdy bych na něho nepomyslil, kdyby se bývalo nestalo to, co mně říkáte. Potřebujeme totiž pro naše chemické laboratoře stále zlato. Před desíti dny byly nám dodány pruty zlata od Diskontní banky. První chemická zkouška prokázala, že zlato jest chemicky zcela čisté, což naše chemiky značně udivilo. Obyčejně dodávají se pruty zlata, které jsou smíchány s malým procentem mědi nebo stříbra. Ještě ale větší bylo naše podivení, když jsme zjistili, že specifická váha jeho se značně liší od zlata, které je běžné v obchodě. Nepotřebuji vám snad vysvětlovati, že pro cenu a ryzost zlata nemá tato skutečnost žádných následků. Za to však zajímá vědce, kteří studují atomovou teorii. Tento případ mně byl okamžitě oznámen. Pokusy byly opakovány a potvrdily první zjištění. Má nejbližší cesta směřovala do banky, která dodala zlaté pruty. Zlaté pruty nejsou přirozeně běžným předmětem 23
obchodu a proto mohlo býti rychle zjištěno, že tyto pruty byly koupeny před 46 dny od Středoněmecké diskontní banky v Hannoveru. Vás jsem potom pověřil, abyste zjistil jméno prodávajícího. Nu, a nyní, pane z Iversenů, vidíte jasně, že jsme investovali miliony do úkolu, abychom vyřešili problém atomové energie. Eisenecker dlouhá léta pracoval s námi. Jsem přesvědčen, že zkušenosti, kterých nabyl během této spolupráce, použil pro sebe. Samozřejmě dosud nepřihlásil svůj patent, ale dá se očekávati, že tak učiní. Tím okamžikem veškeré úsilí Riggerových závodů bude ztraceno. Musím hájiti jejich zájmy a proto vám přikazuji, abyste co nejbedlivěji střežil všechny kroky Eiseneckerovy. Jste nyní k tomu ochoten po tom, co jsem vám řekl?« Iversen zamyšleně pouštěl kouř své cigarety do vzduchu. »Ještě jednu otázku, pane generální řediteli. Jsem sice úplným laikem na tomto poli vědy, ale nikdy nebyla o tom řeč, že by Elias Montgomery mohl vyrobiti zlato. Přišel možná Eisenecker k tomu cíli jinou cestou, nežli Montgomery a nežli Riggerovy závody?« Iversen díval se tázavě na Hardera. Stín nepřipravenosti přelétl bleskem po obličeji generálního ředitele. Ale okamžitě se opanoval. »To je téměř nemožné, pane z Iversenů.« »Dobře, pane generální řediteli. Jsem tedy připraven, abych váš příkaz splnil.« Za doprovodu generálního ředitele opustil Malte z Iversenů pokoj.
* S tlukoucím srdcem sledovala Metta rozhovor. Nyní malátně usedla do křesla a ponořila hlavu do polštářů. Rána, která se zdála během let již zahojenou, znovu krvácela. Divoké vzpomínky pobíhaly její hlavou a marně ptala se osudu, proč znovu musel je probuditi k životu. Letěly zpět až k onomu létu před pěti roky, k jedinému šťastnému létu jejího života. Bylo to na Warnumu u Eilandu na Severním moři. Nové dílny Riggerových závodů právě se dokončovaly. Její otec, kterému tempo práce zdálo se pomalé, byl celé léto na ostrově, aby urychlil stavbu a viděl úspěch prvních pokusů. Bydlela s ním v prosté ředitelské budově.
24
Zde ji zaujalo moře. Plování a plachtění bylo její dávnou vášní. Vzdávala se této vášni bez obavy i v dobách, kdy moře bylo nebezpečně vzedmuté. Jednoho dne však bouřka byla tak silná, že jen s nejvyšším úsilím a vyčerpáním dosáhla břehu. Tehdy jí zakázal otec, aby sama se svojí rybářskou jachtou a mladými hochy z vesnice vyjížděla. Byl jí přidělen mladý fysik z laboratoře, který v tomto oboru sportu byl zkušený a který ji měl doprovázeti na větších cestách. »Nejprve ho musím viděti,« odpověděla se smíchem svému otci. Příštího jitra byl jí Eisenecker představen. Vysoká statná postava v elegantním námořním úboru. Pod modrou kapitánskou čepicí bylo široké opálené čelo. Tvrdě řezané tahy obličeje a světlé ocelově modré oči. Zdálo se jí nepochopitelné, že tento silák velmi příjemných společenských forem světového muže jest jedním z červů laboratoře, kteří badají nad haldami knih. Spíše jí připomínal námořního důstojníka, nástupce pravěkých Vikingů. Na vteřinu zadíval se stranou, nemoha snésti její přímý, překvapený pohled. Téměř beze slov šli vedle sebe. Pak vyjeli. Vítr byl zcela slabý. Upevnili kormidlo a dali se pomalu nésti slabým větrem. Vyprávěl jí o svých cestách a pracích v cizích světadílech. Dopolední hodiny uběhly ve velmi příjemné zábavě… A tak plynuly všechny dni léta – – – Poslední plavba. Již od napnutí plachet ukazovala obloha nepříjemnou tvář. Ale nikdo z nich nepomýšlel na návrat. Až teprve, když ztratili ostrov z dohledu, vypukla bouře. Přišla od země a nebylo možno proti směru větru plachtiti. Jediné útočiště byl ostrov Barsum, který ležel ve směru větru. Plnými plachtami dosáhli brzy jeho pobřeží. Eisenecker přivázal loď, která byla hozena vlnou na písek břehu. V silných svých pažích vynesl ji na suchou zem. Postavil se směrem proti větru, takže cuchal jeho i její vlasy, které se spojily. V tomto hučícím větru a bouřícím moři se stala úplně jeho obětí. A když ji po prvé políbil, zapomněli na svět kolem… Pak šli k nejbližší rybářské chatě, kde usušili svoje mokré šaty. Když bouře polevila, kráčeli podél moře a tehdy Metta tichým hlasem bez vzrušení vykládala mu svůj příběh. Na přání rodičů zasnoubila se s přítelem z mládí… kterého nemilovala a který měsíce v sanatoriu léčil svoji tuberkulosu. 25
Eisenecker se zastavil. Díval se na ni upřeně, jako by nevěřil tomu, co povídá. Tím okamžikem zdálo se jí, že jí odchází někam do dálky, odkud není návratu. Jeho oči hořely hněvem. Jeho pěsti se zaťaly. »Byl jsem ti hračkou!… hračkou tvých vrtochů, pokud se ti hodilo! Tak hluboko jsem u tebe klesl?« Metta snažila se jej obejmouti, aby v jejím objetí rozplynul se jeho hněv. Tiše hladila jeho vlhký vlas. »Metto, proč se chceš obětovati? Vždyť jej nemiluješ, nemůžeš jej milovati. A přece chceš…« Němě dívala se před sebe. »Odejdu-li, je všemu konec.« »Bedřichu! Mám tě přece radši než kohokoliv na světě od prvních dnů, kdy jsme byli spolu.« »Jdi, nevěřím ti!« Znovu jej objala a celou svou silou se k němu přimkla. »Mám tě ráda až k smrti… na toho druhého musím mysleti, poněvadž mně důvěřuje. Nemohu jeho obraz vyrvati z duše. Měla-li bych na svědomí jeho smrt, nikdy bych nemohla zažiti šťastnou hodinu po tvém boku.« Vrátili se zpět na Warnum. Metta těžce onemocněla. Vysoká horečka ji skosila. V divokých snech viděla Eiseneckerův obraz, šeptala jeho jméno rty, horečkou vysušenými. Harder dal si zavolati Eiseneckera. Tento ničeho neskrýval. Řekl mu vše, co je. Harder upadl do bezmocného rozčilení. Téměř beze smyslu bolestí a hněvem vyčetl Eiseneckerovi nejčernější nevděk, zakázal mu svůj dům, zakázal mu styk s Mettou a okamžitě jej vypověděl z Riggerových závodů. Eisenecker odešel. Nikdy více nedostal Harder o něm zprávy… Jediné léto štěstí v jejím životě. Tiše plakala. Nebylo pro ni více štěstí. Její bolest byla tím větší, čím více byla v nejistotách, zda ji miloval. Málo jí rozuměl. Proč říkal jí slova hněvu? Slova, která zůstala v její duši. Pozvolna začala chápati přítomnost. Myšlenky se ztišily a vrátily se zpět. Její otec jest zaujat proti Eiseneckerovi. Má proti němu těžké podezření… Kde byla pravda a nepravda…?
26
* Byl horký červnový den. Paprsky slunce pozvolna rudly a na bílých věžích Alhambry tiše dohasínaly. Noc 17. června ujímala se vlády. Po páté slavili Maurové dobytí Iberského poloostrova svými zbraněmi. Na dvoře Alhambry, na kterém lvi z dávných dob chrlili třpytivou vodu, osvětlovaly elektrické reflektory slavnostní tabuli. Seděli zde všichni vynikající představitelé maurské říše. V pestré směsici vynikaly bohaté barevné uniformy a bíločerné fraky státníků a učenců. Téměř všechny rasy maurského národa zde byly zastoupeny. Převládali berberoarabové. Předsedal princ Ahmed Fuad, bratr kalifův, místodržící ve Španělsku. Vedle něho kníže Iraklis, guvernér Madridu, který v čele svých vojsk kdysi bezpříkladným útokem pronikl až k Pyrenejím. Obsadil všechny průsmyky a zabezpečil vítězství Islamu ve Španělsku. Celá maursko-španělská válka byla řetězem statečných činů. Ceuta, poslední evropské sídlo v severní Africe, vzdorovala svými moderními děly nejdéle náporu maurskému. A přece přišel den, kdy Maurové stejnými prostředky dobyli tuto poslední výspu Evropy a dali zavláti svým praporcům nad jejími troskami. Při hostině mluvilo se o těchto událostech a byly líčeny poslední dni odporu. »Dnes právě před pěti lety… slunce se sklonilo do Atlantiku. Ulice Gibraltaru hořely a plameny osvětlovaly moře jako ve dne. Sever bránil se do posledního dechu. Teprve v poledních hodinách třetího dne byl rozdrcen přesilou jihu. Od toho dne přenesla se bitva na půdu evropskou. 17 letadel počalo masově dopravovat vojsko na půdu španělskou a statisíce fanatiků Islamu napadlo Evropu na jejím vlastním těle. A za týden na to stál již náš pán, velký kalif, na této půdě starodávné Alhambry, a poslové přinesli mu zprávu, že Pyrenejské průsmyky jsou již námi obsazeny a na španělské půdě není ani jediného Evropana.« Hučení propelleru přerušilo vzpomínku generála hraběte Iraklise. Za chvíli bylo viděti helikopteru, jak klidně se snáší v měsíčním světle na dvůr Alhambry. Za několik vteřin vystoupil ze stínu sloupové chodby Abdurrhaman, veliký kalif nově založené maurské říše. Úzký opálený obličej s vysokým světlým čelem. Rudo-světlé vlasy byly krátce zastřiženy. 27
Bylo mu padesát… právě tak jako třicet let. Ani pečlivý pozorovatel nemohl určiti blíže stáří. Nechtěl chyběti při této vzpomínkové slavnosti. Na jeho pokyn zhasly elektrické reflektory, jen bledé světlo měsíce ozařovalo staroslavný dvůr. Ještě jeden pokyn a účastníci hostiny byli znovu na svých místech. Kalif se posadil ke konci tabule, zatím co hosté hovořili dále. Dal povolati k sobě Abd ul Hafise, profesora na universitě v Kordově, aby se dal informovati o otázce, která nejvíce tehdy zajímala svět, o otázce atomové energie. Náhle jej přerušil. »Proč jsme, profesore, právě tak daleko v tomto úseku vědění jako Evropané?« Abd ul Hafis pokračoval. »Můj pane, jsme teprve pět let ve Španělsku. Dlouhé boje, těžká válka jsou za námi. Neměli jsme ani peněz, ani času pro badání. Evropané pracují po desítiletí v tomto problému a dovedou jej velmi pečlivě střežiti, že žádný ze zvědů nedovede jej odkrýti. Kromě toho, můj pane, obyčejní zvědové pravděpodobně selžou. V tomto případě musí to býti vědecky založení mužové s vysokým vzděláním. A tito naleznou stěží přístup do evropských dílen.« Kalif se otázal: »Byli by naši učenci schopni porozuměti těmto přístrojům, kdyby se jim dostalo možnosti pracovati v evropských dílnách?« »Zcela určitě, můj pane. Naši vědci jsou velmi chytří a dovedou rozuměti, jak postupu práce, tak i pokusům, budou-li moci jim býti přítomni. »Jak je ale možné,« tázal se dále kalif, »že angličtí učenci nedovedou rozluštiti tajemství Montgomeryho?« Zdálo se, že Abd ul Hafis přemýšlí. Hledal odpověď. »Možná, můj pane, že angličtí učenci dlouho se nezajímali o tento problém až teprve, když Montgomery hlásil svoje úspěchy, vrátili se k němu. Angličané jsou lidé praktičtí a pokládali pravděpodobně za zbytečné,‘ aby se starali o věc kterou někdo jiný za ně rozřešil.« Kalif přikývl hlavou. »Je to možné, ale také je možné, že to je jejich nešikovnost, která jim brání vyřešiti tuto otázku.« »Sdílím váš názor, můj pane. Myslím, že němečtí učenci Riggerových závodů, kteří se již dlouho zajímají o tuto otázku, dovedli 28
by přístroj Montgomeryho uvésti v činnost, jen kdyby jim byla dána možnost pokusiti se o to.« Kalif chvíli přemýšlel. Pak mluvil dále, ale tišeji než dříve. »Abd ul Hafisi, myslíš, že některý náš učenec dovedl by přístroj Montgomeryho uvésti v činnost?« Po krátkém okamžiku tázaný odpověděl: »Můj pane, žádáš ode mne úplnou pravdu. Není nikoho, komu ty vládneš, kdo by dovedl uvésti v činnost přístroj Montgomeryho. Ale v Egyptě, učenci university v Kairu, zejména pak veliký Ibn Ezer dovedl by splniti tvoje přání.« »Ibn Ezer!…« Kalifovy rty mumlaly toto slovo… »Ibn Ezer by to dovedl?… říkáš mi pravdu, Abd ul Hafisi…, jak dlouho by potřeboval Ibn Ezer k tomu, aby vypátral tajemství?« »Tuto otázku, můj pane, nedovedu ti zodpověděti. Nevím. Ale také sám Ibn Ezer nedal by na to odpověď. Může to trvati týdny… možná měsíce… možná léta… kdo to může říci?« »Léta?« Kalif zvrátil hlavu. »Příliš dlouhá doba… příliš dlouhá… Ali Bei…!« Na druhém křídle tabule zvedla se vysoká postava. Její uniforma prozrazovala, že náleží k užšímu průvodu kalifovu. Zároveň zvedl se Abdurrhaman a vstoupil do chodeb Alhamry. Dlouho s ním hovořil a odešel s ním do hally. Za čtvrt hodiny bylo znovu slyšeti zvuk propelleru. Ali Bei byl právě na cestě do Egypta. Abdurrhaman vrátil se do kruhu svých, aby se s nimi účastnil slavnosti vítězství.
* Vzducholoď »Sutherland« stála připravena ke startu na letišti ve Wembley. Lord Permbrok nervosně chodil po gumovém chodníku kolem vzducholodi. Nejméně po desáté vytáhl svůj chronometr z kapsy, aby se přesvědčil, kolik minut ještě zbývá k odletu. »Nechápu, tvoji přítelkyni, Ellen. Pouze deset minut ke startu. Za pět minut odstraní schody do vzducholodi a nebude možno nastoupiti.« Dříve, než lady Ellen mohla odpověděti, přijel rychlým tempem krásný vůz a zastavil před letištěm. Jolanta z Karsküllu vystoupila z vozu a pozdravila lady Ellen a lorda Artura, omlouvajíc své zpoždění. 29
»Všichni cestující na palubu! Všichni hosté opustí vzducholoď!« hlásil důstojník Sutherlandu. Bylo to vyzvání, aby všichni vstoupili. Hned na to můstek byl odstraněn a kovové dveře hermeticky uzavřeny. Temné dunění stroje, jemné chvění celého trupu ohlašovalo právě start. Letadlo rychle odlepilo se od země a vnořilo se do mraků, které obklopovaly Londýn. Jolanta z Karskiillu seděla s lordem a lady Permbrokovými v hovorně na západní straně vzducholodi. Nebylo téměř nic viděti. Jen v dáli na východě probleskovaly vody Atlantiku. Jinak jen mraky a mraky. Proto nezbývalo nic jiného, než rozhovor a zase byl to Elias Montgomery, který byl předmětem všech rozprav. Na to přišly vzpomínky na Moskvu, na to, jak po prvé se poznala Jolanta s lady Amelii, švagrovou lorda Permbroka. »Bylo to hezké v Moskvě, sire Arture, ale lépe se mi líbí v Anglii. Nezmění-li se nic, pravděpodobně brzy přivedu sem svoji sestru Modestu.« »Ach, ano, Jolanto, myslím, že v Moskvě ještě nebyla plnoletou. Žila tehdy na litevských vašich statcích.« »Ano!« Jolanta se usmála. »Poručník, starý baron z Kedern, byl velmi přísný. Byl ještě ze staré školy. Pokládal za svoji povinnost dohlížeti na svoje svěřence, jako kvočna na kuřata A poněvadž se tato jeho vlastnost nemohla u mne uplatniti, zdvojnásobil ji u mé sestry. Musela ztráviti celé svoje mládí na venkovských statcích, zatím co já jsem žila příjemný život u mého dědečka hraběte Iraklis.« Lord Permbrok se vmísil se hovoru. »Myslím, že váš poručník chtěl také vás zavésti do Litvy.« »Ano, sire Arture, měl ten nejlepší úmysl. Ale můj děd se tomu velmi bránil. Moje matka byla totiž dávno mrtva a já jsem byla jedinou vzpomínkou na ni. Můj otec cestoval po celém Rusku. Pak se po druhé oženil a dříve, než přišel domů, stihla jej katastrofa v Černém moři…« »Byl to tragický osud, který vám vzal současně otce i novou matku.« »Osud, sire Arture? Nikdo se ničeho nedověděl o posádce ani o cestujících, jenom trosky byly nalezeny na pobřeží… Nechme toho, je to pryč,… je dobře, že je to již tak dávno.« Jolanta se chtěla usmáti. 30
»Nezapomenu nikdy na udivený obličej starého pána, když jsem se mu představila jako plnoletá. Nejprve dívali se na mne on i moji sousedé, jako na cizí. Ale za několik měsíců byla jsem jako mezi svými.« Lord Permbrok se smál. »Přesto vás však rodinný dvůr dlouho neudržel, baronko.« »Sire Arture, možná, že jednou,… ale zatím nedovedu vydržeti na jednom místě, a proto navrhuji, abychom poslední čtvrt hodiny využili ku prohlídce vzducholodi.« Pomalu procházeli palubu lodi. Střední jídelní sál byl plný lidí. Byli zde důstojníci Sutherlandu, členové anglické vlády se svými rodinami, průmyslníci, finančníci, se kterými lord Permbrok musel vždy několik slov pohovořiti. »Stále mraky, sire Arture.« »Ano, za chvíli budeme klesati a uvidíme zemi.« Monotonní zvuk radiotelefonu pronikal prostorem. Sutherland dostal signál ku přistání. Pozvolna počal klesati. Zmizela sluneční záře a vzducholoď ponořila se úplně do mlhavého skotského dne. Pomalu začínaly býti patrny staré šedé věže Montgomery-Hallu. Hodiny na věžích stávaly se většími a většími. Vzducholoď stále klesala, až konečně přistala na nádvoří zámku. Ocelové dveře se opětně otevřely, pojízdné schody byly přistaveny a cestující opouštěli vzducholoď. Právě střídaly se stráže. Bylo to 30 mužů s důstojníky. Rozdělení stráží dálo se podle tajemného klíče, který byl pro každý den jiný. To bylo jedno z bezpečnostních opatření na hradě běžných. Panstvo vystoupilo a vstoupilo portálem do chodeb a přízemí Kallu. »Vypadá to spíše jako pevnost, než jako zámek,« prohodila lady Ellen. »Skutečně,« připojil se lord Permbrok, »než mrtvý přítel vyvolil si právě tuto budovu ke svým pokusům, aby mohl býti oddělen od celého světa a brániti se velmi jednoduchými prostředky proti vetřelcům. Převzal úplně beze změn stavitelské dílo starých Normanů, které bylo postaveno před 800 lety. Doplnil je jenom několika moderními prostředky, aby učinily tento nepřístupný hrad ještě nepřístupnějším.« »Mluvíte o bezpečnostních zařízeních tak zajímavě, že jsem na ně ještě zvědavější, než na přístroj samotný.« 31
»Ukáži vám je také, baronko. Jenom že nelze na nich ničeho viděti. Jistě vás ani nenapadlo, že jste již částečně jím prošla. A to tehdy, když jsme procházeli dveřmi portálu.« »Ne, sire Arture, ale nezapomínejte, že nerozumím naprosto ničemu, ani z techniky ani z fysiky.« »Ani dokonalý fysik by neshledal nic podezřelého, baronko. Jen na obou křídlech vrat při bližším ohledání zjistila byste dvě zcela nepatrné matné plochy. Prošli jsme proto bez úrazu, poněvadž bezpečnostní zařízení jest vypnuto. Kdyby tomu tak nebylo, pak v tom případě, jakmile nepovolaný octne se mezi těmito dvěma póly, stává se obětí smrtícího paprsku, který proběhne mezi zmíněnými elektromagnetickými póly.« Jolanta se obrátila a svoji pravou rukou šla pohladiti obě matná pole na dveřích. »To je zajímavé, sire Arture, ale myslím, že to jest jistě nebezpečné, zapomene-li se vypnouti toto zařízení. Myslím, že se může velmi dobře toto zlo obrátiti proti svému vynálezci.« »Vaše námitka jest bez důvodu, baronko. Montgomery také viděl toto nebezpečí a mistrovským způsobem mu čelil. Všechna tato zařízení o vysokém napětí a je jich zde několik desítek, se vypnou jedinou pákou v ložnici Montgomeryho. Jediným pohybem dovedl Montgomery všechna tato opatření buď vypnouti anebo uvésti v pohyb. Tim bylo zabráněno, aby některé ze zařízení bylo opominuto.« »Pak, sire Arture,« pokračovala Jolanta z Karsküllu, »bylo snadné každému obyvateli zámku, aby zneškodnil toto opatření tím, že prostě vypnul onen universální vypínač.« Lord Permbrok se zasmál. »Nikoliv, baronko, tak jednoduché to nebylo. Montgomery musel se lépe chrániti. Dveře ložnice Montgomeryho jsou okrášleny nespočetnými hlavičkami hřebíků. V jedné této hlavičce je zvláštní magnetické zařízení a to v sedmé hlavičce čtvrté řady. Nikdy bychom na toto tajemství nebyli přišli. Náhodou Montgomery svěřil je za doby svého života svému starému sluhovi. Teprve, když přiloží se magnet na tento hřebík, odstraní se zvláštní magnetické uzavření dveří a teprve potom lze vniknouti do ložnice.«
32
»To je zajímavé, sire Arture. Ale kdyby nebylo známo toto tajemství, bylo by přece možno vniknouti po smrti vynálezcově do jeho ložnice násilím.« »Nikoliv, baronko. Při tomto pokuse, dotknouti se dveří, byl by každý zabit vysokým napětím, kterým dveře jsou chráněny. Teprve přiblížením se magnetu ke zmíněné, téměř neviditelné hlavičce hřebíkové, může býti vypnut proud vysokého napětí, který dveře chrání.« Jolanta z Karsküllu hryzla se do rtů. »Vidím, sire Arture, že Elias Montgomery dovedl se skutečně chrániti proti nečekané návštěvě.« »Ano, baronko. I tehdy, když někdo neočekávaně vnikl do jeho ložnice, když prošel metrovými zdmi, nebyl ještě u cíle. Hledal totiž marně zmíněný universální vypínač. Montgomery byl genius.« Zatím, co lord Permbrok vysvětloval dámám tato opatření, kráčeli dále. Vstoupili do vysokého pokoje. Strop byl kasetovaný, stěny byly táflovány. Různobarevnými skly vnikaly do pokoje barevné paprsky. Dlouhé stoly byly plny sty rozličných aparátů. Tyto svědčily o pilné životní práci. Ve středu místnosti na zvláštním stole stál přístroj. Byla to malá kouzelná skřínka, která dovedla uvésti v nepokoj celý svět. Byla dlouhá asi 6 stop, 3 stopy široká a stejně tak vysoká. Její stěny byly ozdobeny zrcadly, které byly spojeny bronzovým rámem. Broušené sklo ukazovalo částečně okolí a oslepilo návštěvníky. Museli přikročiti velmi blízko, aby dovedli rozeznati obsah skřínky. Byla to změť kondensátorů, cívek, drátů, vypínačů a odporů. Pro laiky byla to úplná hádanka, kterou nebylo lze rozřešiti ani učencům. Jolanta se postavila ku přístroji. »Jako rakev Sněhulčina,« proklouzlo jí rty. Lord Permbrok nerušil Jolantu během jejího soustředění se. »Co vidíte na této nepraktické skřínce, baronko? Raději projdeme zámek, myslím, že vás bude více zajímati.« Již uplynula povolená doba a Jolanta stála před skřínkou jakoby hypnotisována. »Tak to je tedy ten slavný přístroj, kterým Montgomery ovládl energii atomů a který dnes celému světu poplet hlavu?« »Má to býti, baronko. Nevíme dodnes, zda je to onen, s kterým Montgomery pracoval, anebo zda zanechal následovníkům přístroj jiný, 33
jen aby celý svět pobláznil. Myslel bych spíše to druhé, kdyby byla smrt nepřišla tak neočekávaně a náhle.« »Myslíte tedy, sire Arture, že to je zcela správný přístroj, který před sebou vidíme.« »Musim tak mysliti, baronko. Ale proč potom ztroskotávají všechny naše snahy?« »Proč… ano proč?« šeptala Jolanta a s ní tisíce, statisíce v Anglii i v Evropě. Z laboratoře šli dlouhou chodbou a kamenným schodištěm do poschodí. Také zde stavba vykazovala starý románský sloh. Obrovské sály se střídaly s malými komnatami a na konec těžké dubové dveře, které byly ozdobeny starou kovářskou prací. Byly zavřeny. Lord Permbrok měl klíče u sebe. Klíč sám byl mistrovskou prací ranněstředověkého umění kovářského. »Vidíte, baronko, žádná moc na světě neotočí nyní tímto klíčem.« Vytáhl malý magnet z kapsy a položil jej na sedmou hlavičku čtvrté řady. Současně lehce otočil druhou rukou klíčem. Dveře se pohnuly ve svých veřejích a otevřely se. »Ale takto… to jde.« Stáli ve světnici, v ložnici mrtvého vynálezce. Její zařízeni bylo velmi jednoduché a prosté. Polní lože, železné, a obyčejný mycí stolek. Téměř na všech výstupcích ozdob byly položeny nesčetné dráty elektrických vedení. »Zajímavé, skutečně zajímavé, sire Arture. Ale kde je skryt vypínač, o kterém jste mluvil?« Při těchto slovech přiblížil se lord Permbrok ke stěně, na které bylo osvětlovací těleso. Vypadalo to jako starý svícen, uměle pracovaný. Jeho ramena vybíhala v několik agantových listů, které byly nepoměrně masivní. »Pokuste se, baronko, pohnouti tímto zdánlivě volným listem.« Jolanta přistoupila k svícnu a snažila se splniti přání lordovo. »Není to možné, sire Arture.« »A přece je to velmi snadné, baronko.« Znovu uvedl v činnost svůj magnet. Přiblížil se jím k listu a okamžitě tato ozdoba stala se pohyblivou. Tím okamžikem pak otočil se na neviditelných veřejích kamenný kvádr. V tomto uměle utvořeném výklenku objevil se tajemný vypínač. 34
»Vidíte, baronko, teprve teď jsme u cíle. Zde je ústřední nerv všech bezpečnostních opatření.« Jolanta z Karsküllu němě bloudila svým zrakem po stěně a svícnu. »Vlastně jsem zklamána, sire Arture. Předpokládala jsem, že při obstarávání všech těchto zajištění je zapotřebí zvláště vycvičeného fysika. Nyní ale vidím, že vše je velmi jednoduché a že i laik mohl by přístroj obsluhovati.« »Jistě, baronko, onen laik, který ale zná vše, co známe my, Ovšem za života Montgomeryho měl tuto znalost pouze Montgomery sám a jeho starý sluha.« S těmito slovy zasunul lord Permbrok lehce kvádr, tajemný vypínač zmizel a stěna zůstala hladkou beze stop. Když opouštěli pokoj, postup se opakoval. Bez námahy dveře se zavřely, nebylo potřebí žádného magnetu. Prohlídka zámku chýlila se ke konci. Vrátili se na obrovský dvůr zámecký. Zde je čekala vzducholoď. Náhle se Jolanta rozpomněla, že zapoměla svoji kabelku v hale vzducholodi. Ještě dříve, než mohl jí lord Permbrok nabídnouti svoje služby, spěchala do lodi. Lord použil tohoto nedobrovolného zdržení k tomu, aby své choti ukázal umělecké památky zámku. Byly to reliefy z dob normanských, provedené zcela primitivním a naivním způsobem raného románu. Právě vykládal detaily vyspělého reliéfu z doby krále Malcolma, když Jolanta se k nim připojila, držíc svoji kabelku v ruce. Lord Permbrok podíval se na hodinky. »Bude již čas k odplutí.« A pohlédl směrem k vzducholodi, kde mužstvo počalo připravovati již start. Náhle jeden z mužů se oddělil od skupiny a šel přes dlouhý dvůr potácivým krokem do strážní místnosti. Jeho zrak byl úplně skelný a pleť hořela ostrou červení. Lord otázal se důstojníka: »Co se stalo tomu muži?« »Záchvat horečky, vaše lordstvo. Pravděpodobně malarie. Býval kdysi námořníkem.« Lord Permbrok nějaký okamžik váhal. Potom se omluvil dámám a šel, aby se podíval po osudu námořníkově. Již siréna »Sutherlandu« svolávala cestující na palubu. Vyměněná stráž obsadila přístup k vzducholodi. Také lady Permbroková a Jolanta 35
stály připraveny k odjezdu. Jedině sir Artur ještě nepřišel. Jolanta z Karsküllu netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu. »Tyto formality!… Jsou tak zbytečné!« Vtom se již očekávaný vracel. »Bohužel, nemůžeme nemocného muže vzít na palubu. Lékař zjistil velmi vysokou horečku.« Po několika minutách »Sutherland« stoupala k výšinám a v nastávajícím večeru Montgomery-Hall znovu osaměl.
* Velká transatlantická vzducholoď »Potomac« letěla právě do Ameriky. Byl to zvláštní let k vodopádům niagarským, pořádaný při příležitosti zajímavého pokusu Williama Jeffersona, který udivoval po několik týdnů celý svět. Odpoledne potom ve tři hodiny opouštěl »Potomac« hamburský přístav a přesně po 24 hodinách měl se objeviti podle plánu nad vodopády Niagary, aby zde v osm hodin ráno přistal. Časový rozdíl sedmi hodin mezi Německem a střední Amerikou byl pro něho výhodou, takže podle hodin mimoevropského času potřeboval na cestu pouze 17 hodin. Nezávislý na zemi, vodě, větru, počasí a ledu mohl sledovati tento vzdušný kolos vzdušnou čáru přes severní Skotsko, jižní Gronsko k vodopádům Niagary. Vzducholoď byla přeplněna, každé místo, každá židle obsazeny, a proto byl značný shon po volných místech. Teprve po dlouhém letu podařilo se Malte Iversenovi, aby složil svoje unavené tělo do lehátka, které na stewardovi vyžebral. Po překonání první únavy uvědomil si teprve příjemný pocit, že 24 hodiny, které nyní ve vzducholodi tráví, jsou pro něho naprosto volné. Zde Eisenecker nemohl mu uprchnouti. Ovšem hůře na tom bude u vodopádů. Vycházeje z předpokladu, že čtyři oči lépe vidí nežli dvě a deset přirozeně lépe nežli čtyři, domluvil se již předem s americkými soukromými detektivy. Tím, okamžikem nemohl mu jeho muž zmizeti. Mezinárodní společnost, která se na palubě vzducholodi sešla, živě debatovala o budoucím pokusu Williama Jeffersona a o jeho úspěchu. Po měsíce noviny připravovaly tento odvážný pokus, a většina novinových hlasů prohlásila pokus ten za téměř nesplnitelný. Zásadní 36
myšlenka, soustřediti energii o 35 milionech HP, t. j. energie, kterou vyvinují vodopády Niagary, na rozbití kilogramu rtuti, zdála se býti většině evropských učenců pošetilou. Ale hospodářství a zejména bursy nervosně reagovaly na tento pokus. Kursy zlata i hodnot podniků, jakoukoliv energii vyrábějících, byly velmi kolísavé. Nebyl ještě zapomenut černý čtvrtek, jehož jevištěm byla kdysi londýnská bursa. Iversen našel si místo v rohu sálu a s tohoto místa mohl velmi dobře celou místnost pozorovati. Mezi tím, co bylo rozčileně debatováno o zmíněném pokusu, vstoupil Eisenecker. Našel místo ve středu sálu, u malého stolku. Dal si přinésti oběd. S místa, kde Iversen byl, mohl velmi dobře pozorovati obličej své oběti. Činil tak velmi svědomitě, jelikož chtěl si fysiognomii přesně zapamatovati. Ba, chtěl proniknouti i za jeho fysiognomii. Rád by zjistil plán, který skrýval se za jeho vysokým čelem. Tento plán byl pro něho záhadou. Proč nejprve nevyužil svůj vynález zlata. Atomová energie… Byla tato otázka o ovládnuti neomezené síly důvodem k podivuhodnému bloudění a divným osudům, kterými vynálezcové její byli sledováni. Již podivná smrt Eliase Montgomeryho dává světu příležitost, aby lámal si nad tím hlavu. A nyní se zdálo, že případ se opakuje. Také tento muž mlčí o svém vynálezu. Nezavírá se sice ve svém domě, neuzavírá se hermeticky lidem, ale výsledek je stejný – prchá před nimi. Zdá se, že toto poznání nese v sobě tragiku, kterou prostý člověk nedovede unésti, aniž by jí nebyl rozdrcen. Tehdy při posledním jednoduchém pokusu byly uvolněny jeho neopatrností nepatrné části vydobyté energie. Jeho starý dvorec Ellernhof vyhořel do základů. V tom okamžiku, když s tesknotou díval se na padající trámy, uvědomil si velikost nebezpečí, které jeho vynález uvolňoval. Zdálo se, že tímto plamenným písmem hovořil k němu Osud. Tehdy si uvědomil, že jeho práce nesmí býti ničením existencí lidského života, nýbrž požehnáním lidskému pokolení. A tato nová veliká úloha musela býti zprvu řešena jinde, než v jeho rodné Evropě. Kde? V Americe…? Její průmysl byl nejlépe vyvinut a nejpřesněji organisován. Zde bylo nutno použíti po prvé pramen energie, vynálezcem zmnohanásobený. Zde by byly důsledky co nejdokonaleji patrny. 37
Právě do tohoto rámce zapadal pokus Jeffersonův. Dáti působiti milionové energii Niagarských vodopádů na zcela malé množství rtuti… smál se této myšlence. Tento pokus zdál se mu býti pustou komedií. Káva byla podávána. Mechanicky sáhl Eisenecker po sluchátku radiopřijimače, jako většina cestujících… Poslední zprávy ze světa… čtyři léta žil osaměle na Ellernhofu, zabrán do své práce, odříznut od celého světa. Události posledních čtyř let zůstaly mu zcela neznámy. Bude potřebí času, aby doplnil tyto mezery. Namátkou vyladil přístroj na stanici v Kairu: Atentát na egyptskou státní banku. V dnešním zasedání egyptského parlamentu učinil ministr vnitra toto sdělení: Mezinárodní, silně rozvětvená lupičská banda, pokusila se o atentát na naši banku. Lupiči prokopali se z protějších domů téměř až k základům banky. Egyptská policie, která již dlouho byla o tomto loupežném pokusu zpravena, v poslední chvíli pokus překazila a zatkla většinu členů tlupy. Tento prostý pokus je však zajímavý tím, že jeho původci neměli v úmyslu uloupiti poklady banky. Chtěli jej pouze zničiti. Měli v úmyslu dáti dopraviti do štol 100 metrických centů velmi výbušné látky a tuto třaskavinu elektricky zapáliti. Tím zničena by byla nejen budova banky a rozmetán její státní poklad, ale celá přilehlá čtvrt lehla by popelem. Policie neuveřejnila bližších zpráv o jednotlivých členech bandy. Dále ministr sdělil členům parlamentu, že vláda v důsledku toho se rozhodla, přenésti státní poklad do úmrtní kobky pyramidy Cheopsovy, kterou by obklopila v průměru 3 kilometrů vojenským řetězem. Aby bezpečnostní opatření byla účinnější, bude tato ochrana zostřena elektrickým vedením, jehož paprsky zničí každého vetřelce, který by se snažil vniknouti do tohoto okruhu. Tato zpráva jistě způsobí u těch, kteří tohoto roku chtějí cestovati do Egypta, značné rozčarování, ježto většina návštěvníků cestuje do Egypta právě jen k vůli zmíněné pyramidě. Eisenecker dále otočil ladicím knoflíkem: Bern, zasedání evropské státní rady. Řeč německého delegáta o evropsko-maurských vyjednáváních v Římě. Brvy posluchačovy se mimoděk stáhly. Nepřítel stále byl na evropské půdě. Jeho myšlenky letěly ke Španělskému poloostrovu zpět 38
do doby, kdy podle příkazu Riggerových závodů stavěl obrovské elektrárny v Segovii a v La Rodě. Náhle problesklo mu hlavou jedno jméno. Gonzales… setník v Segovii. Více neslyšel, co stanice hlásila. Všechny jeho myšlenky a vzpomínky se soustředily na setníka Antonia Gonzala. Tehdy v Segovii k němu přišel, aby si od něho vyžádal poradu o nějaké technické věci. Eisenecker žasl, když poznal, že za prostým vojákem skrývá se skvělý technik. Z této známosti brzy se vyvinulo přátelství. Co se s ním stalo?… Žije ještě, nebo padl v bojích s Maury. Vzducholodí proběhl záchvěv, který přerušil pochod jeho myšlenek. Vzducholoď prolétala právě trať mezi Islandem a Gronskem. Již po nějakou chvíli zdálo se Eiseneckerovi, že motory nepracují bezvadně. Vynechávaly. Pravděpodobně nedostatečný přívod pohonných látek. Se všech stran ozývaly se hlasy. Všude vzbudily tyto výbuchy pozornost, počaly již obíhati zprávy o jejich příčinách…, defekt ve chlazení…, zavařené ložisko… a tak podobně. »Potomac« klouzavým letem klesala. Nyní se zastavily všechny stroje. Stále hloub a hlouběji vzducholoď prorážela mraky, Země stala se již viditelnou. Bylo patrno, že »Potomac« letí nad vnitrozemím gronským… Téměř bez nárazu přistala na ledovci. Bylo to nouzové přistání. Vysílačky vzducholodi vysílaly nouzové signály. Nákladní loď, nejbližší opěrnému bodu v Reykjaviku s montéry, přístroji a zejména s novou pohonnou látkou vydala se na pomocnou výpravu. Bylo patrno, že příčinou nouzového přistání jest vada tanků, které propouštěly benzin. Tím vyčerpány byly dříve, než předpokládáno, zásoby pohonných látek. Nyní trčela vzducholoď v ledové pustině. Pomoc sice byla slíbena, ale její příchod mohl trvati hodiny. Nebylo by to bývalo tak tragické, kdyby nebyl nedostatek pohonných látek. Nyní vypovědělo topení »Potomacu«, který byl vytápěn jednak výfukovými plyny, jednak horkou vodou, ohřívanou motory. Náhle gronská zima počala vnikati do vzducholodi. Všechny pokrývky a plaidy byly sehnány, aby uchránily cestující, oblečené v lehký letní šat, před účinky mrazu. Přesto všechno však posádka a cestující neztráceli náladu. Pomalu však kolem vzducholodi se tmělo, bylo patrno, že se blíží bouře. Přihnala se ze severu, od ledovců, se kterých sehnala kousky 39
ledu. Stále hustěji a hustěji padal sníh a vzducholoď pozvolna zapadávala do sněhové závěje, kterou severní vítr počal kolem ní tvořiti. V nádherně zařízených místnostech vzducholodi bylo pozvolna cítiti přicházející mráz. Cestující počali tvořiti skupiny, těsně do sebe semknuté, aby se tak bránili proti mrazu. Všichni cestující byli obklopeni na sebe naházenými polštáři, plášti, plaidy a pokrývkami. S bouří vynořilo se další nebezpečí. Bylo málo pravděpodobné, že za tohoto počasí mohla by pomocná výprava přistáti ku pobřeží. Uplynuly necelé dvě hodiny od okamžiku nouzového přistání, To, co dříve bylo pokládáno za ne zvláště příjemnou nehodu, měnilo se pozvolna v tragickou katastrofu. Mezitím severská noc pohltila vzducholoď do svých temnot. Strojníci posádky snažili se zatím z vlastních sil nedostatky napraviti. Elektrické lampy ozařovaly malebně jejich postavy, které v záři reflektorů vypadaly jako skřítkové, hledající poklad. Jejich kladiva zněla monotonními ranami a tyto probíhaly celým trupem vzducholodi. Veškeré jejich úsilí však bylo marné, poněvadž nedovedlo nahraditi nedostatek pohonných látek a tím sílu i teplo letadla. Iversen zabalil se do vysokého smyrenského koberce. Přesto však se třásl mrazem. Díval se oknem na mechaniky. Náhle zbystřil zrak. Nebyla tam ta postava Eiseneckerova, která v záři reflektorů byla jasně viditelna? Pak viděl, jak znovu vstupuje do vzducholodi a jde ke svému zavazadlu a v něm cosi hledá. Malte z Iversenů pokládal za důležitější, aby co nejtepleji se obalil svým smyrenským kobercem, poněvadž mráz byl stále prudší. Eisenecker viděl, jak z komedie se pozvolna stává tragedie. Nebylo slyšeti vtipu, smích zmrzl na rtech, které pozvolna ztrácely rudou barvu krve. Jak dlouho ještě potrvá, než dojde záchranná výprava? Jen sama jízda protáhne se na několik hodin, během kterých mnohý z cestujících se rozžehná se životem. A jestliže výprava přesto vynasnaží se proniknouti po svém přistání touto bouří, dojde k »Potomacu« teprve tehdy, když letadlo stane se již velikou studenou kovovou rakví.
40
A proto vykročil sám do bouře, aby s ní bojoval, maje v jedné ruce kapesní svítilnu a kompas, v druhé pak svoji kouzelnou skřínku. Bojoval o každý svůj krok. Často musel se zastaviti a čerpati dech a novou sílu. Stále prudčeji bouře nelítostně házela jím na zem. Byl nucen vzíti lampu mezi zuby a pomáhati si rukama. Stále častěji síly jej opouštěly. Až lampa bezmocně vypadla mu ze rtů, ruce znehybněly. S posledním vypětím sil vrhl se ke straně, kde skála chránila jej před přímým náporem větrným. Byl nevýslovně unaven. Klid, tichý bílý klid přicházel k němu. Bylo to tak příjemné, moci zde ležeti…, pozvolna zavřití oči… a spát…, v klidu spát. A tak, jak natáhl své k smrti znavené tělo, aby si odpočal, jeho myšlenky rychle proběhly minulostí. Barsum!… Den, který znamenal obrat v jeho životě. Tehdy se vrátil do svého domova jako raněné zvíře. Čekal na nepatrný pokyn Metty Harderové za všechnu péči a lásku k ní. Nepřišel. Ani stopa po jejím životě. Jen v novinách četl zasnoubení její s oním drahým. Ve dne i v bezesných nocích bojoval sám se sebou. Celý jeho život zdál se mu prázdným. A ták, když jednoho dne šel podzimem bezmyšlenkovitě, díval se do kupících se ptačích rojů, které se chystaly k odletu do dalekých krajů. Posedla jej touha odletěti s nimi do daleka, odejít z otcovského domu navždy. Tehdy však si vzpomněl na staré heslo, napsané na břevnu vrat: »Nepodlehni beznaději!« Znovu a znovu je četl. Jeho rty bez vůle je opakovaly. Tehdy si uvědomil, že osud má s ním jiné plány. A tak počalo jeho veliké dílo, dílo, které jej povýšilo na vládce světa. Ve dne, v noci, rok za rokem pracoval a mezitím staré vlastnictví Eiseneckerů se rozpadávalo. Střecha byla na spadnutí. V nejvyšší tísni z kouzelné krabice vyskočila zářivá hrouda zlata – posel vítězství. V tomto okamžiku si uvědomil, že svírá tuto kouzelnou krabici. Ano. »Nepodlehni beznaději!« Jeho ruce nadlidskou námahou uvolňovaly šrouby. Každý tento pohyb přibližoval jej k vítězství. Konečně víko krabice povolilo a vítězné paprsky, vyzařující z kouzelné 41
skříňky, vytvořily z tohoto umírajícího stínu lidského člověka – vládce přírody. Nejprve se počalo šířiti příjemné teplo, stále silněji a silněji. Bylo tak silné, že musel stáhnouti ruce zpět. Kouzelná krabice působila. Zdálo se mu to jako pohádka, která z něho vytvořila krále. Šťasten uchopil svou skřínku a s novou silou šel proti skučící bouři. Pronikal dále a dále, až dosáhl svého cíle, vchodu do sluje. Nejprve zkoumal složení skály. Byla to žula a čedič. Starší žulu prostupovala žíla čedičová, která ve svém vulkanickém pochodu byla zastavena touto kamennou hmotou. Eisenecker vstoupil do sluje, šel dál a dále, až dosáhl jejího konce. Svoji kapesní svítilnou zjistil její stavbu. »Velmi dobrá a pevná, alespoň jistě tak dobrá, jako štola pana Jeffersona. Jakoby stvořená pro tento pokus.« Jediným pohybem prstu uvedl přístroj do plné činností. Drže v pravé ruce kapesní svítilnu, rychle odcházel ze sluje. Tepelné vlny šířily se dál a dále, rychle tál sníh a ledovec. Chvíli postál v blízkosti sluje, až z jejího nitra zaslechl temný výbuch. »Tak je to správné!« řekl si pro sebe. »Přístroj již nikdo nenajde, i kdyby chtěl sestoupiti třeba do středu země.« A nyní zpět k »Potomacu«! Obrovská tepelná vlna dosáhla již letadla, které tu leželo bez známek života. Rychle se vyšplhal dovnitř. Před ním otevřel se obraz hrůzy. Vše, zdálo se, že spí bílou smrtí. Cestující nevydávali zvuku, vše bylo tiché jako na hřbitově. Rychle skočil k oknu kabiny, vyrazil jeho sklo a tímto otvorem plynul, jako zachránce života, vlahý vzduch jarní bouře. Kapitán »Potomacu« první vyskočil a díval se udiveně kolem sebe. Osvobozujícím vzdechem nabral svou starou energii a okamžitě se rozpomenul na svoje povinnosti. Jasně zněl jeho hlas, kterým volal mrtvé k životu. Jeden po druhém se probouzel a počal křísiti ostatní cestující. Nikdo nevěděl, co se děje. Konečně nalezeno bylo osvobozující heslo: Náhlý přelom počasí. Pozvolna vraceli se cestující k životu. Na konec podařilo se všechny probuditi. Pak všechno se hrnulo ven z lodi a nikomu nevadilo, že déšť promočil jeho šatstvo. »Nepochopitelný zázrak nebo něco jiného!« 42
Nikdo se však dále nestaral, jsa šťasten, že se vrátil zpět do života. Mezitím pomocná výprava dospěla k letadlu. Škody byly okamžitě spraveny, načerpány nové zásoby benzinu do tanků a za chvíli lodní siréna svolávala cestující. Nákladní loď pomalu mizela na východ směrem k Reykjaviku, kdežto bílý kovový pták nesl se majestátně na západ do Kanady. Ledová tající pustina osaměla. Ještě dlouho cestující viděli nekonečné pláně ledu a sněhu, jen pohoří, jím probíhající, chvělo se vulkanickými výbuchy. »Zemětřesení! Sopečná činnost!« volaly mnohé hlasy ve vzducholodi. Ano, jedině tak bylo lze vysvětliti to, co se právě stalo. Pouze Iversen nebyl spokojen. Dumal a kombinoval. Byl téměř poslední, kterého vrátili k životu. Pak se ptal stále toho i onoho, mužstva i důstojníků. »… ano, pan Eisenecker… Hm… Hm… Určitě – vzpomínáme si. Byl první, snad dokonce jediný…« Malte z Iversenů dlouho ještě kombinoval a přemýšlel. Konečně zpravil generálního ředitele Hardera o všem, co se událo.
* Weekend na vodopádech Niagary. Všechny hostince byly přeplněny. Bylo zcela nemožno nalézti pro toto obrovské množství lidí nocleh v malých poměrně prostorách hostinských. A stále nové a nové proudy plnily prostranství. Ve stanech, buď komfortně zařízených nebo zcela primitivních, přenocovali tisíce a tisíce v očekávání chvíle, o které se mluvilo ve všech státech celého světa po dobu několika týdnů. Čekali onen okamžik, kdy přesně o 12. hodině polední veškerá vodní síla Niagary se svými 35 miliony HP bude soustředěna na Jeffersonův pokus, na onen podivuhodný pokus, na jehož výsledek Čekal hospodářský život celého světa. Jižní břeh amerického území vodopádu byl po několik týdnů neprodyšně uzavřen. Na tomto břehu byla dynamitem uměle prolomena štola, na jejímž konci byla vytvořena jeskyně, která byla určena pro vlastní pokus.
43
Na druhém kanadském břehu se tísnilo nepřehledné množství lidí, kteří upřeně hleděli na počátek chodby, která byla zabetonovaná a do které byly zapuštěny kabely obrovského průměru. O 12. hodině měl pokus začíti. Bylo právě 11 hodin. Helikoptery ve vzduchu snažily se nalézti nejvýhodnější místo pro své cestující. Vodopád hučel nezmenšenou silou, ačkoliv byla právě neděle. Nekonečné proudy vody tříštily se o předělové pohoří, dopadaly nepřetržitě do propasti pod ním, tvoříce do výše 100 m jemnou vodní mlhu. Obyčejně v sobotu byly zavírány obrovské elektrárny a ponechány v provozu pouze ty, kterých bylo potřebí k osvětlovacím a dopravním účelům. V těchto nedělních dnech proudila pak většina niagarských vod normálním korytem. Teprve v pondělí naskýtal se návštěvníkům nádherný pohled, když obrovskými vraty stará koryta byla uzavřena a voda začala prouditi umělým vodopádem. Tentokráte toto divadlo nastalo již v neděli, kdy vrata normálního toku byla zavírána již o 11. hodině, aby byla získána energie všech po ruce jsoucích elektráren na Niagarských vodopádech. Stále slabší a slabší byl pramen nevyužité energie vodní a všechny její spousty hnány byly do kanálu turbin, které počaly pracovati plnou výkonností. Konečně všechny turbiny byly v plném proudu a čekalo se pouze na onen okamžik, aby jednou pákou byly zapjaty sečtené výkony všech elektrogenerátorů do kabelů, vedoucích do pokusné jeskyně. Miliony návštěvníků, tlačících se na kanadském břehu, téměř bez dechu sledovaly ručičky velikých hodin, které pozvolna, ale jistě se blížily k hodině 12., kdy všech 35 milionů HP bude zapjato do několika málo metrických centů rtuti. Bude tato rtuť rozložena ve zlato, helium, nebo zmizí beze stop? Nikdo nevěděl. I kdyby nebylo možno docíliti úplné rozbití atomů rtuti, přece se očekávalo, že tato neobyčejná, téměř nikdy nevídaná síla, rozbije tento prvek rtuti v další a jednodušší elementy.
* Muž v nejlepších letech, jednoduše oblečený, snažil se ze všech sil proniknouti hustě sevřeným davem. To, co se zdálo zcela nemožné, pozvolna se mu dařilo, až dosáhl konečně nejpřednější řady. Blízko 44
vysokého světlovlasého člověka se náhle zarazil. Prohlížel jej chvíli s velikým zájmem, načež zamumlal cosi okolostojícím o tom, že mu není dobře a počal se tlačiti zpět tam, odkud přišel. A zase se zastavil, tentokráte v přítomnosti muže velmi elegantně oblečeného, neurčitého stáří. Aniž by kdo co pozoroval, dal tomuto muži zvláštní znamení prsty, načež tento také okamžitě svoje místo opustil. Když se protlačili na místo, kde bylo možno se pohybovati, vytáhl tento elegantní muž ze své náprsní kapsy kapesník s modrým okrajem. Důkladně si jím otřel pot a opětně velmi pozorně jej skládal, aby jej zase uložil na staré místo. Potom vytáhl nový kapesník z červeného hedvábí, který obřadně také srovnával a vzdaloval se při tom od břehu. Konečně, jako kdyby neměl dosti kapesníků pro svoje ošetření, naposledy vytáhl kapesník bílý a pečlivě se s ním znovu utíral. Pak skočil do auta, které na něho čekalo, a rychle odjíždělo směrem k městu. V témže okamžiku počala se vzdalovati se svého místa helikoptera, přeletěla řeku a stočila svoje kormidlo také k městu. Iversenova služba pracovala bezvadně a jako smečka psů viseli Iversenovi zřízenci na patách Eiseneckerovi, aby bylo jisté, že ho ani tentokráte neztratí s očí.
* Čím více se blížila polední hodina, tím více vzrůstalo napětí shromážděného množství lidí. Bezhlavě postupovaly masy stále dopředu. Ani celé policejní pohotovosti se nepodařilo udržeti pořádek. Počala se vyskytovati zranění a zdravotní služba měla plné ruce práce. Konečně 12 hodin! Dělová rána zazněla… a po několika vteřinách rozhostilo se naprosté ticho. Vše se dívalo jako hypnotisováno na protější břeh. Lehké dunění a šumění plnilo vzduch. Zemí proběhlo zachvění. Pak se rozlehl křik milionového množství. Bravo! Hurá! Ztřeštěný potlesk! Masa lidí se počala pohybovati. Její křik se stával silnější právě tak jako dunění protější skály. Konečně dunění přešlo ve hřmění hromu a náhle vzduch byl rozříznut šerednou, kosti pronikající ranou. Podobný zvuk, jako když 45
železné kolo těžkého vozu náhle na ulici rozdrtí cihlu. Ale zvuk byl miliónkráte silnější a pronikavější. Zdálo se, že všem lidem přeběhl mráz po zádech. Dav se ztišil a v největším napětí upíral svůj zrak na ono místo, kde ústil obrovský kabel do štoly. Se zatajeným dechem pozorovali, jak celá obrovská skalní stěna začíná se pohybovati jako při zemětřesení a rozestupovati obrovskými trhlinami, ze kterých vystupovala lehká pára. A náhle vytryskl ze stěny pramen… obrovský pramen, stále silnější a silnější. Pak druhý a třetí, až celá stěna zdála se býti nepřetržitým ohromným vodopádem. Co se stalo? Byl objeven nový obrovský pramen? Každý si kladl tyto otázky. Nikoliv! Byla to katastrofa, katastrofa pro všechny elektrárny vodopádů Niagarských. Obrovská energie, soustředěná téměř na jediný bod, násilím si uvolňovala cestu. Zničila, rozdrtila chodby k turbinám a zařízení všech elektráren, které zásobily elektrickou energií obrovské území Spojených států. Bezhlavý dav, který viděl toto zničení, jásal. Nezáleželo již více na elektrárnách… Pokus musel se zdařiti. A pak všechny dosud známé zdroje energie staly se nepatrnými proti oné energii, která se uvolnila rozbitím atomů. K čemu tedy bylo potřebí hydroelektráren na Niagaře? A kdyby ani pokus se nebyl zdařil v celém svém rozsahu, přece snad se podařilo změniti rtuť ve zlato. A tímto zlatem bylo možno lehce vystavěti nové turbiny, nové elektrogenerátory, nové hydroelektrárny. Dav rozhodně při této podívané nebyl ošizen. Bezmezné jásání a hluk, které naplnily ovzduší, byly toho svědkem. Pokus Williama Jeffersona skončil. Zdařil se skutečně? Dosud nebylo možno na to odpověděti. Teprve po několika dnech, možná týdnech, bude možno dáti tuto toužebně očekávanou odpověď. Teprve tehdy, až budou odvedena množství vody, pokusem uvolněné, až bude uvolněn přístup ku pokusným štolám, teprve potom bude možno mluviti o výsledku pokusu. Ale již nyní bylo jasno každému odborníkovi, že bude státi mnoho milionů a bude potřebí velmi mnoho práce k tomu, než budou odstraněny zhoubné následky tohoto pokusu a hydroelektrárny uvedeny v předešlý stav. 46
* Na královském zámku madridském konala se právě slavnostní večeře. Zářivé uniformy vysokých důstojníků mísily se s černým šatem nejvyšších úředníků a diplomatů. Jako pestré květy vyjímaly se mnohobarevné, zářící toalety dám. Nový dvůr, zcela nová společnost, která se shromáždila při této příležitosti. A nejen v šatech vládla naprostá rozmanitost, ale také v typech lidské rasy. Vedle hrdých Maurů objevovali se štíhlí Berberové, vedle elegantních snědých obyvatelů Tunisu, světlovlasí modroocí Rifkabylové. A mezi těmito byla spousta míšenců evropské a africké krve. Nejen páni, ale i dámy vykazovali tentýž typ. Vedle kněžny Iraklis, která místo paní domu přijímala hosty, seděl princ Ahmed Fuad, bratr kalifův, který roztomile s paní domu přijímal hosty, po řadě přicházející. Právě skládal svoji poklonu vysoký důstojník, jehož prázdný levý rukáv byl připjat k uniformě. Byl to kníže Murad Iraklis, slavný velitel maurského předvoje. Jeho vlas byl již silně prošedivělý, ale přesto jeho postava zůstala vojensky přímou. Jeho pravidelně formovaný obličej a čistá bílá pleť prozrazovaly jeho naprosto evropský původ. Pocházel z Kavkazu. Sloužil však celý život kalifovi Solimanovi el Gazimu, a tak se stal paladinem nynějšího maurského kalifa. Po jeho boku stála světlovlasá dívenka, zřejmě severoevropského typu. S obdivem dívaly se její modré zářivé oči na pestrý obraz této cizokrajné společnosti. Byla to Modesta z Karsküllu, sestra baronky Jolanty. »Krásná Ruska«, jak ji madridská společnost přezvala. Nebyla v Madridě ještě dlouho. Přišlo to tak náhle. Před několika týdny žila ještě v Litevsku na osamělém dvorci Tirsenově. Potom náhlá cesta do Španělska a představení zdejšímu dvoru. Byla to Jolanta, která ji odvedla ze samoty, chtějíc přerušiti její osamělost a ukázati jí krásy Evropy. A cíl její cesty? Všechna hlavní města Evropy byla na programu. Ale smrt starého knížete Iraklise rozbila tento přelud. Obrovské panství ztratilo svého pána. Větší část statku sice připadla knížeti Muradovi, ale přes to značná rozloha půdy připadla Jolantě. 47
Bylo nutno panství rozděliti. A tak odjely do Španělska a tak se dostala Modesta do Madridu. Byly srdečně přijaty guvernérem. Ale krátce nato, aniž by tomu Modesta rozuměla, musela Jolanta odjeti do Londýna, aby vyřídila nutné věci. Prý jen na krátký čas. Denně byla zde očekávána. Mezitím příbuzní učinili vše, aby zde zpříjemnili Modestin pobyt a vírem zábav ohlušili její smutek nad rozloučením. Princ Ahmed Fuad, regent, často přicházel do domu guvernérova. Zde uviděl Modestu po prvé. Na snědého maurského prince kouzelně zapůsobila bílá krása a svěží mládí Modestino. Nepokojná krev vyzrálého muže zahořela jižní vášní. Návštěvy princovy se staly častějšími a na konec tak časté, že nebylo možno zakrývati jejich důvod. Také ve společnosti kořil se mladičké baronce, takže společnost si o tom počala již šeptati. Modestě, oslněné a opojené září dvorského života, do kterého ze své samoty náhle vstoupila, toto dvoření velmi zalichotilo. Zalíbil se jí nenápadný delikátní způsob, jakým jí dával princ najevo své očarování. Náhle si však uvědomila dosah tohoto dvoření. S obavami viděla, že slova a pohledy princovy znamenají více, než prosté dvoření galantního kavalíra. Měla se svěřiti knížeti Iraklisovi? Požádati jej o radu? Ihned však zavrhla tuto myšlenku. Přes všechno přátelství, které ji ke knížeti vázalo, nedovedla potlačiti určitý chlad vůči jeho rodině, ježto choť knížete, cizího původu, byla jí úplnou cizinkou a stála přirozeně na straně nepřátel její evropské vlasti. Toto poznání ji poděsilo. Cítila, že zde stojí sama a zcela sama musí hájiti svou při. Až do doby, než se vrátí její sestra, než opustí tuto zemi, aby se mohla vrátiti do Evropy. A náhle zatoužila zpět do své rodné země, i kdyby se měla vrátiti do monotonního klidu Tirsenova dvorce. Předsevzala si, že se bude chovati vůči princovi pokud možno chladně, že nebude vyhledávati jeho společnosti. A přece dosáhla tím jenom opaku. Více než dříve snažil se princ, aby ukázal celému světu svoje city. Také nyní, když princ s ní nápadně dlouho hovořil, zdálo se ji, že cítí všechny zraky společnosti na sebe upřené, že slyší šepot, který šel od úst k ústům. 48
Náhle zazněly zvuky hudby do prostorného sálu. Princ se hluboce uklonil, podal Modestě ruku, a tím počal ples. V jejím obličeji se střídala červeň s bledostí. Nyní cítila téměř na těle zraky přítomných. Stěží našla sílu, aby svému společníkovi odpověděla na slova, kterými ji zahrnoval. Oddechla si, když se tanec skončil a princ se s ní vrátil ke knížeti. Jako kdyby hledala pomoc, snažila se zavěsiti na rámě knížete, ale její napřažená ruka klesla zpět, když viděla zářivý a mnohoslibný úsměv na jeho tváři. Pochopila, že u něho nebude možno nalézti podpory. Přála si býti zcela sama. Protlačila se společností a v rohu zimní zahrady klesla vyčerpána do křesla. Ticho a chladný vzduch ji uklidnily. V tomto klidu se jí podařilo, aby se znovu ovládla. Právě se chtěla vrátiti do sálu, když se před ní vynořila princova postava. »Promiňte, baronko, vzdálila jste se, je vám snad nevolno? Mám o vás strach.« Díval se jí hluboce do očí, takže Modesta jako zmámená podala mu ruku. Princ ji uchopil a podržel ji. »Baronko… Modesto, domníval jsem se, že mám vaši důvěru… cítím však, že vaše přátelství ke mně ochabuje, zradil jsem je?« »Ne, Královská Výsosti, nevím ani, že jsem se změnila.« »A přece, jste zcela jiná v posledních dnech. Ono krásné přátelství, které jste mi na počátku ukázala a které mě činilo šťastným, mizí. Zavinil jsem to?« Princ hovořil s neklidem. Modesta slyšela spodní tón jeho hlasu a cítila, že jeho ruka stále pevněji svírá její prsty. »Modesto?« Podivně opojně zaznělo její jméno z jeho úst. Všemi silami se snažila, aby zničila pouto a kouzlo, které na ni působilo. Po krátké přestávce mu odpověděla. »Přejete si, Královská Výsosti?« Její hlas zazněl pevně. Ostře vyslovené „Královská Výsosti“, jako opak jeho důvěrného oslovení vrátilo jej skutečnosti. Rychlým pohybem uvolnil Modestinu ruku. »Promiňte, baronko, jestliže jsem se mýlil, domníval-li jsem se…« Ještě jednou se snažil uchopiti její ruku. Skryla ji za sebe a obrátila se na útěk. Zastoupil ji cestu. »Ještě jednu otázku, poslední, baronko…« 49
»Královská Výsosti!« Hlas adjutantův zazněl u vchodu. Ahmed Fuad se rychle otočil. Adjutant přišel až k němu. »Co je?« V princově hlase se skrýval hněv. »Telegram z Anglie, Královská Výsosti!« V důstojníkově hlase zaznělo cosi, co princ musel poslouchati. »Telegram?« »Ano, Královská Výsosti, myslím, že velmi důležitá zpráva.« »Ano… přirozeně… jste zcela omluven. Zavolejte okamžitě knížete Iraklise do mé pracovny. Omluvte mne společnosti… a omluvte mne i vy, baronko. Státní věci mne nutí, abych se vrátil do přítomnosti.« Podal Modestě své rámě a vedl ji do tanečního sálu. Při vchodu do sálu jeho obličej se k ní přiblížil. Jeho zrak hledal její oči. »Poslední otázku… baronko, řeknu vám později.« Modesta vyvinula svoji ruku a spěchala ke knížeti. »Telegram z Anglie, Královská Výsosti!« znovu hlásil adjutant.
* Kníže Iraklis seděl proti princovi. Šifrovaný telegram ležel mezi nimi. Třeba, že ve veliké pracovně nebylo nikoho, mluvili spolu zcela tiše, jako by se báli, že zdi mají uši. Oba byli velmi napjatí. Princ mluvil. »Komu děkujeme za tento skvělý úspěch? Jedině vaší neteři, kníže. Bez ní bychom k tomuto úspěchu nikdy nedošli.« »Jsem šťasten, Královská Výsosti, že člen mé rodiny zaslouží si vašeho uznání.« »Můžete na ni býti hrdý, kníže Murade! Skvělý talent Jolantin nám sice prokázal mnohokráte znamenité služby, ale to zde jest nejdůležitější pro nás všechny. Umění, s kterým vše připravila, statečné a šťastné vyřešení zaslouží si nejvyšší obdiv a uznání. Můj bratr, velký kalif, jistě jest mého mínění… vynasnaží se, aby dostál své povinnosti vůči Jolantě, aniž by prozradil náš vzájemný poměr.« »Jest to jediná moje starost, Královská Výsosti, aby Jolantino poslání nevešlo ve známost. Důsledky byly by pro ni hrozné.« »Ano, v každém případě musím tomu zabrániti.« 50
»Častěji jsem ji žádal, aby byla opatrnější. Vysmála se mně. Znám Jolantu od jejího nejútlejšího mládí. Její charakter lze těžko ovládati. Jest šíleně odvážná, příliš hazarduje a miluje sporty, které znamenají nebezpečí. Litovala stále, že není mužem. Po hodiny stála před obrazy velkých mužů, aby se jim kořila. Při poslední válce proti Rusku jednoho dne zmizela z mého domu.« Princ přikývl. »Slyšel jsem o tom, hlásila prý se jako dobrovolník do armády Solimanovy.« »Ano, Královská Výsosti. Museli jsme ji dlouho hledati, než se nám podařilo ji nalézti. Soliman en Gazi pak si ji dal představiti. Padla mu k nohám a prosila, aby směla zůstati u vojska. Odmítl přirozeně její žádost. Ale když na ni setrvávala, žertem prohodil k svému adjutantovi, že by měla přinésti válečné plány z Moskvy. Ještě nyní ji vidím, jak náhle zvážněla, přemýšlela a opětně zmizela. Všichni se smáli. Já jsem však Jolantu znal v jejích nejtajnějších myšlenkách a věděl jsem, že se pokusí o tento šílený nápad. Ostatně Královská Výsost, zná tuto historii.« »Slyšel jsem o tom vyprávěti.« Princ kývl hlavou. »Jest sice nebezpečné pro Jolantu, jsou-li tyto historie příliš známé, ale slyšel jsem, že učinila z nemožného možné.« »Skutečně, Královská Výsosti. Za čtyři neděle po této události přistala se svým letadlem v tureckém hlavním stanu a žádala, aby byla předvedena k sultánovi. Náhodou měl službu opětně onen adjutant, který tehdy byl přítomen, a se smíchem se ptal po válečných plánech. Místo odpovědi položila Jolanta na stůl objemný balík spisů. Mysleli, že žertuje. Balík byl otevřen a v něm byly nalezeny opisy ruských plánů. Jak se k nim dostala? To jest třeba slyšeti z jejích vlastních úst.« »A kdy, myslíte, že se Jolanta vrátí?« »Záleží to na našem londýnském vyslanci, jedině on může přesně posouditi situaci.« »Vezme s sebou zpět svoji sestru Modestu do Londýna?« »Měla to v úmyslu, Královská Výsosti.« Stín přelétl obličej princův. »Budu toho litovati…« 51
»Dovolte mi, Královská Výsosti, nejlaskavěji, abych mluvil otevřeně.« »Prosím, kníže, mluvte.« »Vyznamenání, kterým Královská Výsost Modestu poctívá, ač je pro nás zvláště vzácným… přece v očích společnosti…« Princ rozčileně povstal. »Společnost…? Kdo se odvažuje…?« »Prosím, Královská Výsosti, nikdo se neodvážil. Avšak postačilo by trochu pozorovati obličeje, co o tom myslí.« Princ vzrušeně přecházel pokojem. »Společnost!« Trpký úsměv provázel toto slovo. »Měl jsem to lépe znáti, nic není svaté tomuto davu, dychtivému sensace. Nic nezůstane skryto, ani myšlenka…« Náhle si radostně uvědomil, proč Modesta se změnila. Byly to obavy před rozsudkem davu, před míněním jejího okolí. Přistoupil ke knížeti a lehce spočinul svojí rukou na jeho rameni. »Sám, myslím, kníže, byste nikdy nevěřil, že jsem se zajímal o člena vaší rodiny jen z čistého přátelství k váni. Moje úcta, kterou vám a vašim bližním jsem povinen, mně zabraňuje, abych čest vašeho domu…« Bylo patrno, že princ těžce hledá slova. »Já sám jsem dlouho nedovedl rozuměti svým pocitům. Nyní však vidím zcela jasně. Otázal jsem se svého bratra, jako hlavu rodiny, jak by se díval na můj sňatek s Modestou.« Hrabě Iraklis povstal a hluboce se sklonil, aby políbil ruku, kterou princ mu podával. »Nevím, kníže, zda kalif nenajde důvody, které budou mluviti proti sňatku. Doufám však, že neuzavře se mé prosbě a že ji nejmilostivěji vyslyší. Nyní zůstává jen jedno nerozřešené. Jak přijme Modesta můj návrh?« »Doufám, Vaše Královská Výsosti, že moje neteř dovede oceniti čest, které se tím dostane našemu domu.« »Můj milý kníže, nevím. Neznám Modestiny city a bojím se její odpovědi.
52
Bylo by mi proto velmi příjemné, kdyby se Jolanta vrátila do Madridu co nejdříve. Její vliv a její diplomatický důvtip jistě by urovnaly všechny rozpory. Mám k ní neobmezenou důvěru.« »Královská Výsosti, nemyslím, že by se Jolanta do týdne mohla do Madridu vrátiti. Pokusím se však, abych její příchod uspíšil. Mohli bychom užiti jako záminku urovnání pozůstalosti. Dokonce mohli bychom použíti anglické tiskové služby, která by prohlásila ve zprávách, že její cesta je naprosto nutná a nesnese odkladu. Pokusím se, abych tento plán uskutečnil.«
* Anglická státní rada právě zasedala. Ministerský předseda právě dokončoval svoji řeč. »Nesplnila se naděje, kterou jsem kladl v profesora Syndhama. Nepodařilo se mu uvésti stroj v činnost. Naší poslední nadějí zůstává proto jediná možnost, a to, abychom podlehli naléhání evropských spolkových států.« Shromáždění zneklidnělo a počaly se ozývati výkřiky… »nemožné… neslýchané… byla by to ostuda pro Anglii před celou Evropou…« Ministr čekal, až se shromáždění ztiší. Potom pokračoval. »Chápu vaše rozhořčení. Ale pro celou Evropu je velmi důležité, aby hádanka Montgomeryho byla co nejrychleji rozřešena. Další protahování tohoto problému by mohlo míti nedozírné škodlivé následky.« Znovu bylo slyšeti výkřiky, které přerušovaly řečníka. Přes tyto námitky ministerský předseda pokračoval. »Britské ministerstvo se proto jednohlasně usneslo, aby prohlásilo evropské spolkové vládě, že dá příležitost všem fysikům evropským, aby se pokusili uvésti Montgomeryho přístroj v činnost. Přirozeně přicházejí v úvahu zejména odborníci Riggerových závodů. Doufám, že státní rada dá souhlas ministerstvu, aby zahájilo v tomto směru jednání.« Nato rozvinula se velmi živá debata. Po hodiny bylo slyšeti důvody pro i proti. 53
Obrovská ostuda pro Anglii! Zničující vysvědčeni chudoby pro anglickou vědu! To byl podstatný obsah všech řečí. Čím více čas pokračoval, tím nejistější byl výsledek hlasování. Ještě jednou ujal se ministerský předseda slova, aby se bránil proti útočníkům. Sotva počal mluviti, jeho tajemník podal mu telegram. Ministerský předseda zběžně přelétl slova telegramu a zmlkl. Co se stalo? Jak důležitá byla zpráva, že přerušila jeho řeč? Celé shromáždění dívalo se na svého předsedu. Obličej ministrův byl bílý jako papír. Jeho ruce se chvěly a rty pohybovaly se beze slova. Mechanicky přejel kapesníkem svoje zpocené čelo. Jen jeho oči horečně bloudily po tajemné depeši. Konečně se vzchopil. »Pánové!« Jeho hlas se chvěl. Bylo patrno, že se neovládá. »Pánové… mystifikace… tato zpráva zde… z Montgomery-Hallu hlásí, že přístroj byl ukraden…! Nemohu…« Jako kdyby blesk prolétl shromážděním, tak účinkovala tato slova. Všichni seděli bez hnutí. Se zbledlými obličeji dívali se na ministra. Pak vypukla vřava. Vyskakovali se svých sedadel. Řítili se k ministerskému stolu. Obklopili jej a zasypali ministerského předsedu otázkami. Někdo vytrhl telegram z jeho ruky. Deset rukou snažilo se mu jej vyrvati. Přece však vyskočil na židli, narovnal papír a četl jasným hlasem. »Montgomery-Hall, 18 června v 10 hodin dopoledne. Poručík Steffenson a Mac Ivor otevřeli v 9.30 hod. laboratoř. Dveře normálně zavřeny a zajištěny. V laboratoři vše v pořádku. Přístroj Montgomeryho zmizel. Všechna zařízení v pořádku. Je nemožné, aby přístroj byl ze zámku odnesen. Všechny komnaty zámku prohledány, nic nebylo nalezeno. Pokračujeme ve vyšetřování. Poručík Steffenson, Mac Ivor.« Ministerský předseda znovu počal mluviti. »Pánové!« Jeho hlas pomalu uklidňoval vřavu v sále. »Pánové, zaujměte svá místa. Tento případ vyžaduje, abychom v naprostém klidu poradili se o krocích, které nutno, předsevzíti. Nejprve vás zavazuji, abyste zachovali nejpřísnější mlčení. Veřejnost nesmí se o tom dověděti dříve, než bude tato zpráva na jisto potvrzená. Ve věci samé navrhuji, aby ihned byla utvořena komise, která se okamžitě odebere letadlem do Montgomery-Hallu. Scotland Yard určí k tomu tři nejschopnější detektivy. Profesor Syndham a Farland budou 54
vyzváni, aby se připojili. Přesto nikdo se nesmí dověděti, k jakému účelu je komise svolána.« Návrh byl bez debaty přijat. Okamžitě pak byla ukončena schůze. Uplynuly tři dni. Všechny ampliony světa křičely lidem do uší: Aparát Montgomeryho zmizel z Montgomery-Hallu! Celý svět přestal dýchati. Bylo těžko říci, která zpráva působila silněji, zda zpráva o smrti Montgomeryho, nebo o zmizení přístroje. Obojí bylo tajemné. Hádanka stávala se stále spletitější, čím dále vyšetřování se protahovalo. Anglická vláda byla ve velmi nepříjemné situaci. Všechny státy činily ji odpovědnou za tuto ztrátu. Anglické ministerstvo podalo demisi, aby uspokojilo alespoň částečně světový tisk. Evropská státní rada ustanovila zvláštní schůzi. Tato schůze měla jediný bod na programu: Krádež anglického přístroje. Předmětem debat nebyla však vlastní krádež, nýbrž otázka, jak bylo možno tuto krádež provésti, přes všechna bezpečnostní opatření a zmnohonásobený dozor, o kterém se všude mluvilo. Na anglického delegáta a anglickou vládu pršely stížnosti, které vyznívaly v tom smyslu, že přístroj nebyl dostatečně hlídán. Po urážlivé řeči francouzského delegáta konečně počal mluviti německý vyslanec. Také on vyčítal anglické vládě její opominutí. Vyčítal jí, že bdělejším dozorem nezabránila krádeži. Prohlásil, že je vyloučeno, aby některý evropský stát byl účasten na této krádeži. A z toho dovodil, že pravděpodobně přístroj byl odnesen mimo Evropu. Tato skutečnost bude míti podle slov německého řečníka nedozírné následky. Řečník pokračoval: Všechny naděje Evropy byly spjaty s tímto přístrojem, poněvadž tento přístroj dával jediný možnost evropskému kontinentu, aby znovu domohl se postavení, které mu podle jeho politického vývoje přísluší. Sliboval nám možnost života, nové příležitosti a otvíral nové výhledy do budoucna. Dokonce sliboval nám možnost, že budeme moci zvláště účinnými zbraněmi obrátiti se proti Španělsku i nadvládě cizích národů, a to s takovým úspěchem, že trvale získáme nadvládu nad celým světem. Pánové, představte si, že tento aparát je nyní v rukách maurských. Nelze vyloučiti tuto možnost. V tom případě, že naši nepřátelé jsou držiteli tohoto vynálezu, nastává konec s Evropou.« 55
Účinek této řeči byl velmi silný. Bylo zde bez přetvářky řečeno, jaké hrozné nebezpečí tato skutečnost znamená pro celou Evropu. Anglický zástupce snažil se uklidniti rozčilení. Omluvil svoji vládu a pročítal zprávu o všech bezpečnostních opatřeních Montgomery-Hallu, Poukázal na to, že všechny pokusy britské policie, aby přístroj byl nalezen, ztroskotaly. Potom s britskou bohorovností končil svoji řeč: »Jsem přesvědčen, že ten, kdo přístroj odcizil, nedočká se výsledku své činnosti. Jestliže výkvět anglické vědy nedovedl přístroj uvésti v činnost, je vyloučeno, aby kdokoliv jiný měl více úspěchu, než nejlepší fysikové Evropy.« Shromáždění přijalo s nevolí tato slova. Ještě jednou promluvil německý zástupce. »Bohužel, nemohu sdíleti názor svého anglického kolegy. Německá vláda nabídla spolupráci německých učenců, která byla příkře odmítnuta. Jistě nevyzradím žádného tajemství, jestliže prohlásím, že pracujeme na témže poli vědy. Pokusy Riggerových závodů snad brzy dojdou úspěchu. Počali jsme pracovati mnohem později, ale přesto mohu říci, že práce fysiků Riggerových závodů dohonila to, co bylo zameškáno, a že snad v několika dnech docílí úplného úspěchu. Myslím však, že spojenými silami byl by výsledek snažší a rychlejší. Nemohu proto nečiniti Anglii výtek, že anglická vláda tuto spolupráci v zájmu všeevropském odmítla. Odcizený přístroj jistě v době Eliase Montgomeryho byl v činnosti. A proto je jisto, že přístroj je možno v činnost uvésti. Běda naší chudé Evropě, jestliže zmešká svoji poslední příležitost.« Zasedání státní rady skončilo. Jediným jejím výsledkem byla skutečnost, že rada osvětlila veliké nebezpečí, které z této situace Evropě vzešlo. Bohužel, tato rada nemohla více učiniti. Všeobecná nervosa stupňovala se den ode dne. Také veřejnost počala se účastniti tohoto rozčilení. Veřejně byly kladeny otázky. Kdo by mohl býti cizitelem? Kdo měl největší zájem na tom, aby přístroj vlastnil? Bylo všeobecně uznáváno, že to nebyl žádný evropský stát. Kdo tedy?… Amerika? Náhle se lidé rozpomněli, že onen veliký pokus Jeffersonův konal se teprve 18. června, t. j. v době, kdy přístroj byl již odcizen. Bylo proto velmi málo pravděpodobné, že by Amerika v tomto případě mohla míti prsty. 56
Japonsko? Podle dřívějších zkušeností provedla japonská ostrovní říše sice již podobné kousky, ale chybělo jakékoliv podezření a až do těchto dnů nejevilo Japonsko žádného zájmu na problému atomové energie. Přicházely tudíž v úvahu nové říše Islamu v severní Africe a Asii. Maurská říše Abdurrhamanova, Egyptský kalifát a velká Islamská říše v Asii, která se prostírala mezi Suezským kanálem a Turkestanem. Všechny tyto tři říše měly jistě své důvody, aby se zmocnily přístroje, poněvadž tato příležitost dala by jim možnost, vystoupiti proti Evropě ještě více nepřátelsky, než dosud činily. Ale také zde bylo pouhé podezření a chyběl nejmenší důkaz. Hádanka se stále zauzlovala. Různé zprávy probíhaly tiskem celého světa. Buď zde nebo jinde se zdálo, že byl nalezen přístroj. Čas od času objevovaly se zprávy celého světa o účincích, které předpokládaly jedinou příčinu – přístroj Montgomeryho. Zvláštní zpravodajové mluvili s lidmi, kteří viděli kouzelnou skřínku Montgomeryho. Ale vždy se ukázalo, že tento poplach jest planý. Účinky, které byly připisovány ztracenému přístroji, ukázaly zcela jinou příčinu, to jest různá zemětřesení, vulkanické bouře, tedy vesměs zjevy, které se dály ještě v dobách Montgomeryho. Týdny míjely a stále hustší a neproniknutelnější byl tajemný závoj, který se kladl na tento případ. Pomalu nové události umlčovaly zájem davu o tuto záhadu. V Evropě však žili dva muži, kteří nezapomínali. Generální ředitel Harder, který pokračoval na poloostrově Warnumu ve svých pokusných pracích a snažil se stále dokonalejšími bezpečnostními přístroji chrániti svoje tajemství. Kromě něho pak Bedřich Eisenecker…
* 18. červen… Osudový den pro Evropu i Ameriku. Ještě v Evropě neklesla horečka, kterou způsobila zpráva o záhadě Montgomery-Hallu, když došla zpráva nová, že americká vláda poslala celou armádu dělníků k vodopádům Niagarským, aby bylo zjištěno, jaké byly výsledky pokusů Jeffersonových. Byla to těžká a nebezpečná práce, 57
poněvadž elektrárny nebyly v provozu a proto nebylo možno osvětlovati stavební místo. Ale již v noci ze dne 18. na 19. června rozlehl se u Niagary hluk strojů, mísících beton, kterým se měly zpevniti a sceliti rozpukané skály. Bylo to osm horečných dnů nadlidské práce ve dne i v noci, osm dnů a nocí, během kterých americký tisk chrlil svoje proroctví do celého světa. Evropa, stará, vyčerpaná Evropa ničeho nedosáhla. Alespoň nic, co by bylo možno uchopiti. Montgomeryho přístroj zmizel! Riggerovy závody stále zůstávaly ve stadiu přípravných pokusů. Ano! Amerika musí přinésti spásu světu. Jen od ní bylo lze očekávati rozřešení. V Jeffersonových štolách, ústících do skalní jeskyně, skrývala se tato spása, toto rozřešení problému. A nyní všichni stáli před okamžikem, kdy rozřešení bylo na dosah ruky. Nyní již bylo možno vniknouti do chodeb, poněvadž skála nad nimi byla zabezpečena. Pečlivě byla vybrána ve Washingtonu vhodná komise. Byli to vysocí úředníci vládní a nejznamenitější fysikové. Ti všichni byli zavázáni absolutní mlčelivostí. Tichá, teplá noc červnová vládla nad vodopády. Do daleka bylo slyšeti hluk proudících vod, když komise za svitu obrovských reflektorů vnikla do chodeb. Chodby byly tak úzké a nízké, že bylo nutno se shýbnouti, aby bylo lze jimi projiti. Po této namáhavé chůzi ve vzdálenosti asi 100 metrů konečně se otevřela propast – dějiště rozpoutané obrovské energie. Zdi této jeskyně byly pokryty skelnou vrstvou. V září mohutných reflektorů třpytilo se toto sklo žlutí zlata a oslnilo oči těch, kteří se na ně dívali. Co to bylo?… Zlato?… Přece se pokus podařil? Dosáhl konečně Jefferson toho, že rozbitím prvků rtuti změnila se tato ve zlato? Jest možné, že tato zabíjející, ničící energie dovedla se změniti na energii tvořivou a vytvořiti ze skutečné studené sluje pohádkovou jeskyni zlata? Těžko se vraceli mužové vědy pod dojmem této krásy do přítomnosti a pečlivě zkoušeli vytvořený zářící kámen. Toto zlato nebylo pravé. Měď přístrojů spojila se za obrovského žáru se sírou, usazenou ve skále, a vytvořila minerál, zářící jako zlato, 58
který zklamal již tolikráte ty, kteří se vypravili na bludnou pouť za zlatem. Tato skutečnost byla zcela jistá. Ale kam se poděla ostatní rtuť? Jaké byly účinky obrovské energie vodopádů na toto množství rtuti?
Hledali a zkoumali dále, až teprve náhoda je přivedla k výsledku. V koutě jeskyně, kde byl vytvořen tlakem jakýsi výklenek, nalezeny byly zbytky rtuti, sice jenom zcela nepatrné, ale přece nezměněné čisté rtuti. V obrovském žáru změnil tento kov svoje tekuté skupenství v plynné. 59
Když praskla skála a vniknuvší voda ochladila tuto rozžhavenou atmosféru, beze změny rtuť znovu zkapalněla a usadila se ve zmíněném výklenku, aniž by jevila stopy po účinku obrovské energie. Ale nalezená rtuť netvořila ani desetinu množství, které bylo podrobeno zkoušce. Kam se poděla ostatní? Unikla ve formě páry trhlinou ve skále, nebo byla odnesena vodními spoustami do neznáma, anebo skutečně pokus se podařil? Byly tímto pokusem rozložené atomy rtuti obsaženy v šálivém zlatě stěn? Na tyto otázky nedovedla komise odpověděti. A její posudek zněl takto: Pokus Jeffersonův neměl úspěchu. Touto cestou, kterou Jefferson šel, není možno uvolniti atomovou energii. Týden dovedla americká vláda skrýti tento žalostný výsledek. Ale později se přece podařilo veřejnosti dověděti se o něm. Bursy celého světa okamžitě reagovaly tím, že hodnoty uhelné a podniků, zabývajících se výrobou energie, náhle zpevnily a překotně počaly stoupati. A tak jediný výsledek těchto pokusů jevil se v tom, že v této mezihře, jejímž dějem byla atomová energie, byly ztraceny nebo získány miliardy.
* Ve svém skromném bytě v ulici Prado v Madridě trávil svoje dny Antonio Gonzales, pensionovaný plukovník bývalé španělské armády. Dnes byl jeho klid porušen návštěvou nečekanou, náhlou, která při tmavém alicantském víně dala starému plukovníkovi možnost, vrátiti se do milých vzpomínek. Proti plukovníkovi seděl Bedřich Eisenecker, který beze slova poslouchal jeho vyprávění. »Tak jsme bojovali našimi polorozbitými děly, decimováni nepřátelským ohněm, který na nás chrlily zbraně, z větší části evropského původu. Tito blázni nepochopili zoufalou vážnost hodiny. Varovali jsme svoji vládu, varovali jsme celou Evropu, prosili, ale nadarmo. Můj štáb třetí divise byl v Kordově. Hřmění dalekonosných děl, hrozných leteckých náletů, které zničily naše letectvo, neslo se krajem a silo do našich řad smrt a zničení. 60
A mezitím evropské kabinety hádaly se o to, která mocnost má míti hlavní velení. A za těchto planých, jalových rozprav se stalo to, čeho jsme se obávali a čemu jsme nikdy nevěřili. Opakoval se den roku 711. Maurové vstoupili znovu do Evropy vodou i vzduchem a zaplavili celé španělské území. A Evropa stále se jen radila, i když byly porady u konce a nepřítel obsazením všech pyrenejských přechodů uzavřel cestu každé pomoci pro nás – několik ztracenců. Ano, zbývala ještě drobná válka v horách. Ale, bohužel, časy se změnily a to, co bylo možné dříve, není možné dnes, kdy letectvo maurské je dokonalejší než evropské.« »Milý příteli, to vše jsem četl v evropských časopisech. Ale mezi řádky bylo patrno, že Evropa se zdráhá přijmouti boj na život a na smrt s tak mocnou říší, jako je maurská.« »Bohužel, seňore,« odvětil plukovník, »bojím se, že nejde jen o maurskou říši. Jde o celou říši Islamu, která je spojena. A proto Evropa ustoupila Abdurrhamanovi a proto úpí naše vlast v okovech. Je to slabost naše a celé Evropy.« Plukovník zmlkl. Eisenecker se díval na jeho sklenici, na které si pohrával ztracený paprsek slunce. Jeho oči sledovaly rudý třpyt skla, jako kdyby nebyly přítomny. Pomalu, s námahou počal mluviti. »Nezůstane to tak, done Antonio. Vidím, že Mauři prchají zpět na jih. Vidím, že přijde den, kdy maurská síla oslábne a ztratí se jako sníh při prvních březnových paprscích. Vidím den, done Antonio, kdy slunce Španělska znovu zazáří čistě a jasně.« Zvedl svoji sklenici a připíjel příteli. »Připíjím, aby tento den brzy přišel, abychom se jej ještě dočkali.« »Přijde jistě, ale do té doby musíme snášeti maurskou nadvládu. Historie posledních let dokazuje ještě hrozivější případy okupace. Ještě dnes se mluví v německém Porýní s hrůzou o tom, jak před dávnými časy bylo obsazeno nepřítelem. Severní Tyroly vzpomínají na zabrání své vlasti Italy. Když srovnáváme tyto případy, není případ Španělska nejtragičtější… Kdo blíže nepřihlédne k situaci, neví nic o obsazení vaší země. Správa spočívá ve vašich rukou, máte svoje správní úředníky, svoje soudce, kteří soudí podle španělského práva ve španělské řeči. Národ žije téměř jako dříve…« 61
»To je ono, seňore, to je to nejhorší. Chytrý Abdurrhaman nepodniká nic, co by mělo jenom stopu útisku. Zůstávají stejnými naše zvyky, naše slavnosti a hry. Každý může obchodovati, jak chce. Také daně nejsou vyšší, jen s tím rozdílem, že plynou do maurských pokladen. Vojsko se chová velmi klidně a nezasahuje do veřejného života. To je právě ona ďábelská politika kalifů, kteří se vystříhají toho, co by mohlo podnítiti lid k nespokojenosti a odporu. Lid ani nepozoruje změnu vlády. Také cizinci, kteří z Evropy do Španěl přicházejí, nedovedou jasně viděti. Ti, kteří objektivně vidí hospodářskou situaci, musí doznati, že se nijak nezhoršila. Maurští dobyvatelé zabrání všemu, co by mohlo vzbuditi zájem ostatního světa o Španělsko a o jeho změněné poměry. Některé nepokoje malého rozsahu jsou okamžitě s největší energií potřeny, aniž by se veřejnost něco dověděla…« Hluk na ulici přerušil plukovníka a přilákal oba k oknu. Dav pod oknem rozvášněně hlomozil. Ozvala se rána z revolveru, ale okamžitě bylo již slyšeti odměřený krok přicházejícího vojska. V několika minutách nastal znovu mrtvý klid. Byla takto znovu likvidována vzpoura, o které mluvil Antonio Gonzales?
* Iversen nespustil Eiseneckera s očí. Provázel jej k Niagarským vodopádům, odtud do Francie, Španělska a také zde v Madridu pověsil se mu dokonale na paty. Nyní stál v ulici Prado a aby si zkrátil čas, pozoroval dva opilé. Španělský strážník snažil se odvésti tyto zmožené oběti alkoholu nenápadně z ulice. Bohužel, nepodařilo se mu to. Povolal proto právě pochodující maurskou stráž ku pomoci. A tak odehrála se dřívější scéna. Postup policistův, cizincův proti tuzemci vyvolal všeobecný rozruch. V několika minutách vyprovokoval nepřátelské jednání. Za chvíli byli maurští vojáci obklopeni lidem, který se choval hrozivě. V tom okamžiku stala se situace tragickou. Náhle z davu padla rána, která působila jako signál k poplachu. Okamžitě přispěchali z postranních ulic další vojáci a vyklidili náměstí. Dříve, než Iversen dovedl pochopiti vážnost situace, spočinula těžká ruka vojáka na jeho rameni s úsečným rozkazem: Jste zatčen, na 62
strážnici! Všichni lidé, kteří se zúčastnili této nehody, bylo jich asi třicet, musili býti podobnou cestou eskortováni vojskem. Byla to vyšší moc. Jakýkoliv odpor nebyl možný. Iversen to nahlédl a nezpěčoval se. Co se mu konečně mohlo státi? Jeho papíry byly v nejlepším pořádku, dokonce v pase měl doporučující dopis maurského generálního konsula v Berlíně. Cesta ke strážnici trvala asi deset minut. Náhodou byla v jeho společnosti mladá světlovlasá dáma, kterou pozoroval se zájmem. Bylo patrno, že není Španělkou. Její typ vykazoval beze sporu německou krev. Angličanka?… Norka?… Nebo snad německá příslušnost? Vlna rozčilení opadla a každý se staral o přítomnost. Tomu, kdo nemá osobní výkazy, povede se špatně. S pocitem uspokojení sáhl Iversen do kapsy, kde byl jeho pas. Zcela jinak se chovala mladá dáma. Ve zřejmém rozčilení počala prohledávati svoji kabelku a svoje kapsy. »Můj Bože, můj pas, kde zůstal můj pas!« Iversen dověděl se, co chtěl. V rozčilení mluvil jeho protějšek svou mateřštinou, německy. »Jen klid, milostivá! Jestliže jste svůj pas měla, musíte jej stále míti. Prohledejte jen klidně vaši kabelku. Nu, vidíte, je tady.« S pocitem uspokojení si oddychla. »Díky Bohu, to by mohlo býti velmi nepříjemné.« Ovládala sice němčinu velmi dobře, ale v její řeči byl poněkud tvrdý přízvuk. »Buďte klidná, milostivá, případ jest pro nás všechny málo příjemný. Ale konečně po prozkoumání našich dokladů budeme volni.« S obdivem ji sledoval pohled Iversenův, který by býval rád pokračoval v rozhovoru, když však mezitím došli již na strážnici. Na krátký rozkaz byly odvedeny osoby, které měly doklady, do jedné místnosti, a ty, které neměly, do druhé. Policejní komisař, o kterém Iversen nevěděl, zda je Španělem nebo Maurem, vyžádal si jeho pas. Předložil mu jej a zároveň s ním svoje doporučení. »Zde je můj pas, pane komisaři, a zde zvláštní doporučení vašeho konsulátu v Berlíně.« Komisař se na něho ani nepodíval. »Počkejte, seňore, nejprve dámy!« 63
S těmito slovy se obrátil k ženě, která Iversena doprovázela, a vyžádal si její pas. »Seňora, odpusťte, promiňte nám mnohokráte, je to velmi nepříjemné, ale úředníci nevěděli…« S mnoha poklonami vrátil komisař dámě pas a doprovodil ji pak sám až ke vchodu. Pak se vrátil zpět a počal svou prohlídku, tváře se mnohem příjemněji než dříve. »Zde je můj pas, pane komisaři, a zvláštní doporučení vašeho konsulátu.« »Nezajímá mne. Máte u sebe zbraně?« »Nikoliv, pane komisaři!« Po krátké prohlídce šatu byl propuštěn. Bloudil ulicemi a přes svoji vůli vracel se stále vzpomínkou k světlovlasé cizince. Kdo to byl? Jaký pas měla? Přešel ulici Prado a došel k botanické zahradě. Náhle se zastavil. Ta, na kterou myslil, šla právě před ním. Pozorně a nenápadně ji sledoval podél Estacion del Mediodia, až mu zmizela v rohovém domě. Visitka na dveřích… maurské jméno. Nic více, než jméno. Pokoušel se o nové kombinace. Je to snad německá vychovatelka v maurském domě? To by nebyl důvod, proč komisař byl tak pozorný. Ale jiné důvody… Iversen nebyl z toho dosti moudrý. Stále přemítaje o této otázce, obešel Iversen rohový dům, aby si jej pozorně prohlédl. Zde v druhé vedlejší ulici byl malý vchod, patrně pro služebnictvo. Vrátil se na roh, chtěje se vzdáti svých detektivních pokusů, když právě zahoukal klaxon a vůz zastavil před menším vchodem. Otočil se se zájmem. Jak to, že vůz zastavuje před vchodem pro služebnictvo? Příčinu toho musí zjistiti. Zvednuvší se vítr poskytl mu k tomu příležitost. Náhle jeho klobouk se octl před vozem. Spěchal za ním tak, aby jej dosáhl v tom okamžiku, kdy se otevrou dveře vozu. Vysoká světlovlasá dáma, která mohla býti dvojčetem oné, kterou sledoval – sklonila se sama a podala mu klobouk, za kterým běžel. Hlubokou úklonou poděkoval za tuto laskavost a při tom pozorně prohlédl neznámou. Její šaty vykazovaly zřejmě španělský původ. Měla pláštěnku na rameni. Ale přece nebyla Španělkou. Prozrazoval to její přirozeně světlý vlas.
64
Zatím co si čistil klobouk, slyšel, jak dala řidiči krátký příkaz: »Přijeďte v osm hodin večer!« Viděl, jak ze své kabelky vyňala klíče a po otevření vchodu pro služebnictvo tiše v něm zmizela. Iversen si ulehčil tvrdým slovem. Co to bylo za lidi, kteří obývali tento dům? Tato otázka jej zajímala více než před tím. Vstoupil do protějšího obchodu a hledal v adresáři. Jako vlastník byl zapsán španělský kníže, ale přesto visitka na domě hlásila maurské jméno. Ach tak, adresář byl již tři léta starý. Ptal se tedy majitele obchodu. Tento však mohl mu odpověděti jen kuse. »Tento dům patřil španělskému šlechtici. Nyní je to palác Iraklisů. Bydlí v něm dvě cizinky.« To bylo vše, co tento dobrý muž věděl.
* Jolanta seděla proti knížeti Iraklisovi u druhého rohu krbu. »Když tě poslouchám, Jolanto, myslím si, že si ani neuvědomuješ velikost svého úspěchu.« »Můj Bože, co na tom bylo velikého? Byla jsem na vše upozorněna lordem Permbrokem. Halil Rifaat byl na svém místě a když jsem se vrátila do vzducholodi pro svoji kabelku, doprovodil mne a pomohl mně ji hledati. Byli jsme zcela sami, takže jsem mu mohla velmi dobře vysvětliti celý systém zajišťovacích opatření. Hrál skvěle svoji úlohu nemocného. Dráždícími prostředky, které měl u sebe uschovány, stále se udržoval ve vysokých horečkách. Nejdůležitější trik, t. j., aby se za noci dostal z nemocnice a vnikl do Montgomery-Hallu, se mu podařil skvěle. Vypnul bezpečnostní opatření, takže vaše helikoptera mohla klidně spustiti košík do zámeckého dvora. Do něho vložil Montgomeryho přístroj a košík byl vytažen vzhůru. Potom se vrátil zpět, zapnuv bezpečnostní opatření, a lehl si klidně do postele v nemocnici. Byla to nejjednodušší věc na světě. Kníže se zasmál. »Jednoduchá! Ty nazýváš jednoduchým to, co by pro jiného byl velmi tvrdý oříšek. Sám kalif pochyboval o této možnosti. Vysloví ti osobně svůj dík.« »Kalif?« »Ano, bude tě očekávati v těchto dnech.« 65
»Budu míti příležitost, abych jej viděla?« »Zcela určitě!« Vstup kněžny a Modestin přerušil rozmluvu. Jolanta se zvedla, aby uvolnila místo kněžně. »Dovím se pravděpodobně ještě dnes podrobnosti o příchodu kalifově. Půjdu ještě pro zprávy k princovi.« »Nemohli bychom jej ještě dnes večer u nás viděti?« zeptala se kněžna, »rád by sám promluvil s Jolantou.« Kníže se podíval tázavě na Modestu. »Nevím…« »Snad jindy, třeba zítra,« přerušila jej Jolanta. Sotva dveře zapadly za knížetem, opustila také kněžna pokoj. Chvíli bylo ticho. »Nechceš se posaditi ke krbu, Modesto?« »Velmi ráda, Jolanto. Ráda bych s tebou mluvila o našem odjezdu. Očekávala jsem tvůj příjezd s netrpělivostí.« »Divím se tomu, Modesto. Tak rychle stal se ti krásný Madrid nepříjemným? Myslela jsem, že po osamělém životě na Tirsenově dvorci bude ti zdejší pobyt velmi příjemným. Co se ti zde nelíbí?« »Nelíbí? To je trochu silný výraz. Raději bych řekla, ze není mi zde dobře. Může býti, že ostrá změna poměrů je toho příčinou. Pravděpodobně přistupuje k tomu ještě pocit, že cítím se zde na nepřátelské půdě.« »Španělé jsou tvoji nepřátelé, Modesto? Nerozumím ti.« »Ano, Jolanto, přirozeně nemyslím Španěly, ale pány této země – Maury.« »Ach tak, ty jsi malá vlastenka? Cítíš svoji příslušnost k Panevropě?« Jolanta se jasně smála. »Vážně, Modesto, myslím, že Španělé sami se již natolik přizpůsobili, že se cítí již sami téměř Maury. Proč chceš býti ty, cizinka, ještě lepším Španělem? Kdyby to princ Ahmed věděl!« Na tuto poznámku Modesta odvrátila svůj obličej a marně se snažila zakryti svoje rozpaky. »Dotýkáš se tím věci, Jolanto, která mě v poslední době velmi zneklidňuje.« »Copak, Modesto…? Snad ne sladké tajemství?« »Jolanto, prosím, nežertuj s věcmi, které jsou příliš vážné. Vyslechni mne!« 66
»Prosím, Modesto! Jsem velmi zvědava.« »Princ Ahmed jest velmi blízký knížeti a jeho domu. Jeho roztomilost, kterou mně prokazuje, učinila mně z něho velmi příjemného společníka. Později však…« Modesta upadala stále do větších rozpaků. »Nu, později… jeho chování se změnilo, nebo co tím myslíš?« »Ano, nerozuměla jsem tomu. Myslela jsem, že se mýlím, ale později se ukázalo, že jsem měla pravdu.« »Nu, a co to bylo, co jsi viděla?« »Princ se stal sdílný a tu jsem poznala, že se uchází o moji přízeň.« »Nu, a co bylo dále?« Modesta se dívala na svou sestru s němou otázkou. »Jolanto, nerozumím ti. Bagatelisuješ příliš tento případ.« »Nikoliv, má milá. To, co mně zde říkáš, považuji za velmi důležité a naplňuje mne to hrdou radostí. Ty, Modesta z Karsküllu, a princ Ahmed… Musím ti blahopřáti.« Jolanta se zvedla a přistoupila ke své sestře, Její rámě něžně ovinulo Modestu. »A ty? Ty mlčíš?« »Snažila jsem se stáhnouti se zpět. Snažila jsem se mu vysvětliti, že jeho pokusy jsou marné, že se snaží zcela zbytečně.« »Co? To jsi učinila? To je přece nemožné!« A Jolantina ruka mimoděk sevřela sestřino rámě téměř až k bolesti. »Jolanto, co ti je?« Modesta se otočila a dívala se tázavě na svoji sestru. »Jsi rozčilena, proto…?« »Protože jsi se tak chovala. Ano! Ty bys byla schopna nesplniti příkaz prince Ahmeda Fuada, bratra kalifova? Vidíš jasně, co děláš?« Modesta znovu usedla ke krbu. Její hlas zněl studeně. »Vím zcela jistě, že nemiluji prince, a jiným motivem nedám se vésti.« »Modesto, nejsi při smyslech! Ty chceš odmítnouti ruku princovu, ruku, která možná jednou bude svírati žezlo maurské říše? Kalif jest bezdětný, možná, že tak zůstane. Princ Ahmed je stanoveným následníkem. To vše je ti lhostejno?« »Jolanto… Již dříve jsi často říkala, že naše povahy jsou zcela rozdílné. Máš v sobě málo krve Karsküllu, spíše krev tvojí matky 67
převládá. Tobě se zdá nabídka, státi se princeznou, lákavá. Všechny důvody, které by byly proti, zavrhuješ. Já myslím zcela jinak!« »Tvoje myšlenky a tvoje city vrací se do Litvy, snad již k určitému předmětu, kterému jsi dala své srdce?« »Nežertuj, Jolanto. Nejsem vázána.« »Tim lépe, pak myslím, že se rozhodneš rozumně a přijmeš štěstí, které se ti nabízí.« Jolanta s obdivem dívala se na krásu sestřinu, která v tomto ztemnělém pokoji byla zvláště patrná. »Nemiluji jej a nebudu jej moci nikdy milovati.« Tvrdý rys položil se kolem rtů Jolanty. »Láska! Stále totéž slovo! Myslím, že v tomto případě je zbytečné.« »Dosti, Jolanto. Nikdy se nikomu nepodaří, aby moje city něčím ovlivnil. Proto mi záleží na tom, abych Madrid co nejrychleji opustila.« Jolanta pohodila hlavou. »Tvoje přání se brzy splní. Říkala jsem ti již v Litvě, že náš pobyt v Madridě jest pouze přechodný. Nepojedeme přímo do Anglie, nýbrž zdržíme se v Biaritz. Moje nervy nejsou v pořádku a myslím, že zdravé klima mořské uvede je do normálních kolejí.« »Velmi krásné, Jolanto! Těším se již na to.« »Ale nemysli si, že se vzdám naděje na tvůj sňatek s princem. Jsi mladá, velmi mladá a trpíš ideály mládí. V budoucnu naučíš se mysleti chladněji bez ohledu na lidské city. Dnes si připadáš ještě veliká, poněvadž se dovedeš říditi ideály – dnes nedovedeš se provdati bez lásky… Zítra možná se tomu zasměješ.«
* Iversen se vrátil do svého hotelu velmi nespokojen. Jediný pohled do skřínky s klíči jej přesvědčil, že Eisenecker, který bydlel v témže hotelu, se mezitím vrátil a dlí nyní ve svém pokoji. Byl si tedy svým zajatcem zcela jist. Sedl si v hale, objednal si whisky se sodou a při tomto příjemném nápoji obnovil si svoje vzpomínky. Tento příjemný pocit byl náhle vystřídán pocitem odpovědnosti. Ano, musí napsati generálnímu řediteli Harderovi důležitou zprávu, že Eisenecker nemá žádného vztahu k maurským úřadům. Tato povinnost jej tížila. Proč zrovna jeho Harder si vybral, aby sledoval 68
Eiseneckera? Bylo vůbec jisto, zda Eisenecker použil zkušeností, které nabyl v Riggerových závodech? Nebylo mu to zcela jasné. Zejména otázka zlata vězela mu stále v mozku. Nikdy přece nebylo mluveno o tom, že při rozbití atomů bylo možno sestrojiti umělé zlato. Vzpomněl na Hardera, na jeho rozčilení, když mu kladl tuto otázku. Čím více na to myslel, tím více byl v rozpacích. Zdálo se mu, že plány generálního ředitele nebyly tak zcela altruistické. Byla to spíše zloba člověka, který viděl, že někdo jiný jedná rychleji a dopracovává se lepších výsledků, než on sám. Násilím byl vyrušen z těchto myšlenek. Těžká ruka položila se náhle na jeho rameno. Jakýsi člověk, civilně oblečený, ale s poznávacím znakem politické policie. »Prosím, následujte mne, nenápadně! Nerušte však při tom ostatních hostí.« Iversen v tomto okamžiku dostal záchvat šibeničního humoru. Teprve před hodinou byl propuštěn a nyní je již po druhé zatčen. Bylo to mnohoslibné. Bez hlesu vzal svůj klobouk a následoval úředníka na strážnici, na tutéž strážnici, kterou před chvílí vítězoslavně opustil. »Pane komisaři, smím si dovoliti otázku?« »Prosím, pane. Tažte se!« »Rád bych věděl, proč mne sem znovu taháte, když jsem se vám právě před hodinou dostatečně legitimoval?« »To je proto, pane z Iversenů, poněvadž jsem dostal zprávy, které jsou v rozporu s vaším pasem. Podle vašeho pasu a podle zápisu, obsaženého v hotelové přihlášce, přišel jste sem proto, že jste německým novinářem. To se mně nezdá dosti pravděpodobné.« »Nevím však, pane komisaři, co vás opravňuje k tomu, abyste tomu nevěřil.« »Mnoho věcí, pane z Iversenů. Jest jisté, že pro novináře jest v Madridě mnoho zajímavých věcí, zahrady, paláce, divadla, musea atd. a jest mi proto nepochopitelné, co hledá zástupce tisku v předměstí v naprosto odlehlé ulici.« »Je snad zakázáno, abychom chodili po veřejných ulicích, třebaže tyto jsou v předměstí?« »To nikoliv, seňore. Ale vrhá to podivuhodné světlo na vaše údaje.« »To je šikanování, pane komisaři. Hanebné šikanování, vyslovené zneužití moci proti bezmocnému cestujícímu.« 69
»Na tom mně nezáleží, pane z Iversenů. Na každý způsob vás musím zadržeti a proto prosím, abyste svoje všechny papíry a cennosti složil na tento stůl.« »To je násilí, pane komisaři! Protestuji! Prosím, aby mně byla dána okamžitě příležitost, abych hovořil s naším vyslancem.« »Samozřejmě, tato příležitost vám bude okamžitě dána. Zatím však prosím, abyste splnil moji žádost. Byl bych velmi nerad, kdybych musil použíti násilí.« Mezitím komisař zazvonil. Na toto zazvonění dostavil se písař a několik policistů. »Posaďte se, prosím, done José, a pořiďte přesný, podrobný seznam papírů a cenných předmětů, které tento pán má u sebe!« Iversen se třásl hněvem. Malý okamžik si myslel, že tento postup způsobil Eisenecker, který se jej tímto způsobem chtěl zbaviti. Ale brzy tuto myšlenku opustil. Bez odporu vyhověl příkazu. Jeho papíry, Harderovy dopisy, jemu adresované, týkající se Eiseneckera, hodinky, prsteny, to vše pomalu se objevovalo na stole. Písař každý kus pečlivě zaznamenával. Současně s tím, jak byly zaznamenávány, byly komisařem tyto předměty ukládány do safesu. »Tak, pane z Iversenů, následujte, prosím, tohoto pána!« Při tom označil jednoho z policistů. »Co to znamená, pane komisaři? Co vás to napadá? Chci mluviti s vyslancem.« »Později, pane. Teď následujte úředníka!« Těžká ruka znovu spočinula na rameni Iversenově. Za ním stál druhý policejní úředník. Za nějakou minutu později zapadly za Iversenem železem pobité dveře vězeňské cely. Krásný trik s kloboukem, který vítr domněle zanesl pod auto Jolanty z Karsküllu, trik, na který Iversen byl ve svém nitru velmi hrdý, se přece nepodařil. Viděl přísný pohled Jolantin a zdálo se, že tato žena vězí za nepříjemným zatčením. Znovu letěly vzpomínky hlavou Iversenovou, ale tentokráte nebyly to vzpomínky příjemné, nýbrž obavy z budoucího vyšetřování.
* 70
»Vstupte!« zaznělo z pokoje číslo 37, ve kterém obýval Eisenecker. Návštěvník vstoupil. »Jste pan Bedřich Eisenecker?« »Ano, co chcete?« Znovu chvíle ticha a vzájemného pozorování. »Jsem členem politické policie a rád bych si prohlédl váš pas.« »Prosím, poslužte si!« »Dobře, seňore, vás pas je v pořádku. Přesto však musim vás prošiti, abyste mne následoval na policejní strážnici. Eisenecker se tiše pousmál. »Nemělo by smyslu, abych nevyhověl prosbě policie. Jsem připraven.« Za chvíli se objevili před komisařem. »Jste pan Eisenecker z Německa?« »Ano, pane komisaři.« »Prosím, posaďte se!« Nebyl jste již dříve ve Španělsku, pane Eisenecker? Ještě před válkou?« »Ano, pane komisaři.« »Tehdy jste byl vedoucím stavby veliké továrny v Segovii!« »Souhlasí, pane komisaři!« »Dnes jste mluvil velmi dlouho s plukovníkem Gonzalesem.« »Ano, pane komisaři. Plukovník Gonzales byl tehdy velitelem Segovie a od té doby datuje se naše přátelství.« »Velmi dobře, pane Eisenecker. Naše spisy potvrzují pravdivost vašich slov. Tehdy jste byl ve službách Riggerových závodů. Opustil jste mezitím tyto závody?« »Ano, pane komisaři, učinil jsem tak před čtyřmi lety. Ale nevím dobře, proč…« »Dovíte se to brzy, pane Eisenecker. Prosím, rozmyslete si dobře, jak chcete odpovídati. Myslíte, že Riggerovy závody mohou míti zájem na tom, aby za vámi poslali svého detektiva?« »Co?… Že by Riggerovy závody poslaly za mnou detektiva? Je to vůbec možné?« »Zdá se.« »A z jakého důvodu?« »To nevím.« 71
»Prosím, dovolte, abych okamžik o tom přemýšlel. Tato zpráva je pro mne velikým překvapením.« »Prosím!« Eisenecker stál mlčky. Myšlenky probíhaly jeho hlavou a zrcadlily se v jeho obličeji. Nakonec se smál. »Pane komisaři, myslím, že Riggerovy závody neměly by k tomu důvodu.« »Ani generální ředitel Harder?« »Jistě, pane komisaři. To je jedno a totéž. Generální ředitel Harder je totéž, co továrna, Z jeho vlastního stanoviska osobního snad by bylo možno tuto nehoráznost si vysvětliti.« »Nechcete se o tom blíže vyjádřiti?« »Ne.« »Potom nezbývá nic jiného, než abych vás konfrontoval s tímto pánem.« Při tom komisař pokynul strážníkovi, který stál v pozadí. Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Iversen, provázen strážníkem. Vida Eiseneckera, zpomalil svůj krok a udiveně na něho pohlížel. Komisař, který si jej upřeně prohlížel, nařídil, aby se posadil. »Pane z Iversenů, znáte tohoto pána?« »Ano, je to pan Bedřich Eisenecker.« »A vy?« obrátil se na Eiseneckera, »poznáváte svůj stín?« »Ne, nikdy jsem jej neviděl. Vzpomínám si jen matně na jméno. Myslím, že Harder je spřízněn s panem Iversenem.« »Hm!« Komisař chvíli mlčel a pak dal přinésti dopisy. Tyto byly přečteny s velikou pečlivostí. Nakonec odevzdal jeden Eiseneckerovi. »Prosím, přečtěte si jej!« Eisenecker podíval se na Iversena, který, rudý až po kořínky vlasů, tonul ve značných rozpacích. Eisenecker vrátil dopis. »Nerad pročítám cizí korespondenci.« »Myslím, že bude nutno, abyste si dopis přečetl, poněvadž tím rozptýlíte podezření proti panu z Iversenů.« Eisenecker se podíval na Iversena, vida prosbu v jeho obličeji. »Dovolíte, pane z Iversenů, rád bych vám pomohl.« Iversen dlouho sám se sebou bojoval, než procedil skrz zuby. »Prosím!« 72
Eisenecker počal čísti dopis. Když skončil, vrátil jej komisaři se slovy: »Pane komisaři, po přečtení tohoto dopisu nemám žádného podezření o identitě tohoto pána.« Komisař sklonil hlavu. »Bylo by pro vás velmi příznivé, pane z Iversenů, kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí pan Eisenecker. Ještě chvíli, pánové!« Šel do vedlejšího pokoje, kde byl Iversenův klobouk, a kovovým měřítkem přesně jej rozměřil. Nato spočinul pohledem na iniciálce Iversenově a znovu potřásl hlavou. Klobouk byl o číslo menší, než byla hlava Iversenova. Bylo tudíž zcela možné, že jej vítr shodil na zem. Pak se vrátil zpět k vyšetřovaným. »Pane z Iversenů, měl jste štěstí. Vezměte si laskavě zpět svoje věci. Jste oba propuštěni! Případ, pro který jsem vás zadržel, je vysvětlen.« Lehce se ukloniv, opustil Eisenecker strážnici.
* Ostrov Warnum byl vzdálen od frižského břehu asi 40 kilometrů. Kdysi to bylo pouze sídlo několika rybářů. Pak Riggerovy závody zakoupily ostrov a postavily na něm svoje obrovské laboratoře pro studium atomové energie. Od té chvíle byl ostrov miláčkem generálního ředitele Hardera, který mu ale také dovedl způsobiti značné nepříjemnosti. »Odjedu na několik týdnů do Biarritz.« Tak se rozloučil v Berlíně se svými fysiky. Přímá linka letadel z Berlína do Biarritz směřuje nejprve k jihu. Ačkoliv ostrov Warnum leží zcela jiným směrem, Harder, jakmile pilot odstartoval, nařídil, aby stočil kormidlo směrem k ostrovu. Celý život generálního ředitele byl nyní ovlivněn myšlenkou, že kromě Montgomeryho dosáhl ještě někdo toho, co stále bylo mimo dosah jeho a Riggerových závodů. Tato myšlenka olupovala jej ve dne o klid a v noci o spánek. Proto ve chvíli, kdy odjížděl na dovolenou, rozhodl se navštíviti Warnum. Tiše snášel se veliký šedivý pták na klidné moře, aby roloval k warnumskému molu. Byl připevněn k bojím a za chvíli ředitel Harder byl již mezi svými fysiky a inženýry, za jejichž doprovodu prohlížel 73
dílny a výzkumné stanice. Poslouchal zprávy, ale jeho zrak byl stále unavenější a jeho čelo stále více svraštělé. »Jak silné jest napětí tohoto pole?« »Čtyři miliony gausů*, pane generální řediteli.« »Příliš málo!« procedil mezi zuby Harder. »A jaké jste, zjistili změny ve skupenství. Jak se zachovaly atomy železa v tomto poli?« »Vykazovaly značné změny, pane generální řediteli,« načež mu ukázali posudek o vyšetření těchto změn. »To ještě nestačí. Uvidíte, až zvětšíte intensitu, že dojdete k lepším výsledkům.« »Promiňte, pane řediteli, ale musím vám říci, že mám obavy před zvýšením této intensity, poněvadž pole, které má intensitu 4.2 milionu gausů, sice vykazuje pronikavější změny v atomovém skupenství železa, ale postup těchto změn není úměrný již k zesílené intensitě.« Generální ředitel uhodil svojí rukou na stůl až zkumavky a retorty zařinčely. Jeho žíly na čele silně naběhly. »A potom říkáte, že jednáte podle mého příkazu? Při naší poslední rozmluvě jsem vám výslovně nařídil, že musíme cílevědomě a rychle pokračovati, poněvadž se jedná o životní otázku Riggerových závodů… řekl jsem výslovně, rychle a cílevědomě. Zde však nelze o rychlosti vůbec mluviti.« Oslovený ani neodpověděl. Věděl již z dlouhé zkušenosti, že generálnímu řediteli nelze odporovati. »Jest to nejsilnější vaše pole, pane doktore?« »Ano, pane generální řediteli!« Harder se otočil a odešel do konferenční místnosti. »Prosím, abyste mne následoval a zavolal také ostatní pány.« V malé chvíli byl shromážděn celý štáb na Warnumu. Generální ředitel prohlížel si shromážděné posupným pohledem. Bylo jisté, že barometr jeho nálady klesl na stupeň bouře. Potom mluvil. »Pánové! K vysvětlení výsledků do dnešního dne mohu předpokládati pouze dvě skutečnosti. Neschopnost nebo zbabělost.« Tiché reptání proběhlo shromážděním.
*
Gaus ve fysice jest jednotkou k měření intensity magnetických polí.
74
»Ano, zbabělost, poněvadž nemohu věřiti, že byste byli neschopní.« Znovu chtěli se opříti, ale pohled, s kterým se setkali, je umlčel. »Říkal jsem vám výslovně v Berlíně, že teoretická účinnost magnetického pole počíná teprve při pěti milionech gausech. Vy zde máte po ruce všechny technické prostředky, abyste tuto intensitu hravě dosáhli. Proč jste ji dosud nedosáhli?« A obrátil se na vrchního inženýra. Ticho. Teprve za chvíli zmohl se oslovený na odpověď. »Říkal jste sám, pane generální řediteli, při naší poslední konferenci v Berlíně, že Montgomery pravděpodobně dosáhl svého výsledku s mnohem menší intensitou. Proto…« »Říkal jsem: možná, pane doktore. Pokládal jsem to za možné, že by tento cíl mohl býti takto dosažen. Nestalo-li se však tak – a vidíte sami, že se tak nestalo – musíme proto ihned zvýšiti intensitu magnetických polí, a to všemi prostředky, které máme, dokud se neobjeví očekávané výsledky. Na místo toho však, ovládáni strachem o svůj drahý život, jednali jste proti mým příkazům.« Při posledních jeho slovech se zdálo, že postava generálního ředitele se zvětšuje a jeho pěsti jako by se staly tvrdšími. »Ano, pánové, musíme bojovati, dokud se nepřiblížíme k svému cíli. Jest přirozené, že podobné boje nejsou bez nebezpečí.« Vzpomenuv na řeč Bedřicha Velikého k důstojníkům při bitvě u Lethenu, pokračoval. »Pánové, je-li někdo mezi vámi, který se bojí postoupiti toto nebezpečí, může okamžitě odejíti z Warnumu do jiné továrny závodů.« Ticho, nikdo se nepřihlásil a Harder po krátké chvíli pokračoval. »Od těch však, kteří chtějí pracovati na tomto velikém úkolu, žádám, aby moje nařízení byla plněna bez průtahu a přesně do poslední písmeny. Nařízení toto zní: Intensita polí musí se zvýšiti co nejrychleji na 5 milionů gausů. Při této intensitě bude pak pokračováno v pokusech. Očekávám od vás, pane doktore, obratem zprávu o tom, že se tak stalo, kterou adresujte do Biarritz.« Po krátkém panovačném pozdravu na rozloučenou opustil shromáždění a kráčel pomalu k svému letadlu. Metta, ozářená dopoledním sluncem, očekávala jej v letadle. Znovu se vrátily její myšlenky k letu, k oné bouřlivé jízdě na Warsum, která se jí stala osudnou. 75
* Kníže Iraklis stál před kalifem v královském paláci v Madridě. »Má můj vznešený pán naději, že Ibn Ezer bude míti úspěch?« Abdurrhaman se zvedl a nepokojně chodil pokojem »Naděje je velmi nepatrná, příliš nepatrná, bohužel. Nařídil jsem, aby přišel do Fezu a zde jsem s ním mluvil. Přirozeně… jest naplněn vášní vědeckou. Jistě vykoná vše, co jest v jeho moci. Ale… to právě jest kámen úrazu. Řekl otevřeně, jestliže dobrý osud nebude mu nápomocen a nerozluští tajemství Eliase Montgomeryho při prvém pokusu, bude pravděpodobně velmi dlouho trvat, než uvede přístroj v činnost. A zatím se obávám, že tento problém bude vyřešen někým jiným, zejména pak Německem.« »Nevidím tak černě, můj pane. Věřím Ibn Ezerovi, poněvadž to, co dosud vykonal, dává mně k tomu oprávnění. Tím, že jsme se zmocnili přístroje, předběhli jsme značně Evropu, která může doufati jedině v nejisté výsledky Riggerových závodů. Pravděpodobnost našeho úspěchu jest proto větší.« Abdurrhaman na souhlas kývl hlavou a kníže pokračoval. »Museli jsme se obávati, že evropským učencům podaří se v dohledné době odhaliti tajemství Montgomeryho přístroje, vždyť již anglická vláda pozvala inženýry Riggerových závodů, aby jim ponechala palmu vítězství.« Kalif jej přerušil. »Ano, Murade. Vím to. Midhat paša mně to hlásil. Kromě toho mně sdělil s velikou radostí, že v Anglii nemá nikdo ani nejmenšího tušení, že přístroj jest v našem držení. Jest přirozené, že tisk při všech možných případech nadhodil i tuto domněnku. Ale k tomuto podezření není ani nejmenšího důkazu. Jolanta z Karsküllu prokázala nám znovu velikou službu. Vynasnažím se, abych jí dal najevo svoje uznání.« Kníže se podíval na hodiny. »Moje neteř se pravděpodobně vrátila… Směl bych?« »Prosím, milý kníže!« Za malý okamžik vstoupila Jolanta. Oči kalifovy spočinuly s neskrytým obdivem na její vysoké hrdé postavě, která ve svém temném šatě připomínala postavu ze starých benátských obrazů. Učinila několik kroků dopředu a hluboce se poklonila. 76
»Jak vám mám poděkovati, baronko?« »Sire, nezahanbujte mne svojí velikou milostí, které si nezasloužím.« »Baronko Jolanto, jedině vám můžeme poděkovati za tak veliký úspěch.« Kalif položil svoji ruku na její rámě a vedl ji ke křeslu u krbu. Potom pokračoval. »Sňala jste obrovské břímě s naší duše, baronko. Od doby úmrtí Eliase Montgomeryho museli jsme se znovu obávati Evropy. Jakmile by se anglickým učencům podařilo rozluštiti tajemství přístroje, Evropa dosáhla by hospodářské nadřízenosti. A to bylo nebezpečí nejen pro nás, ale i pro ostatní mimoevropské národy. Uvolněná atomová energie stala by se nebezpečnou zbraní, která v rukou Evropy zajistila by jí nadvládu nad všemi ostatními národy. Nepodceňujte důležitost svých služeb a bude na nás, abychom je ocenili. Nevím ale, jak vám máme svůj dík tlumočiti.« Na Jolantině tváři objevil se ruměnec. »Děkuji vám, Veličenstvo, za tato laskavá slova. Prosím, aby Vaše Veličenstvo bylo přesvědčeno, že jeho radost na šťastném výsledku odměňuje moji námahu.« A zatím, co říkala tato slova, znovu přeběhla červeň přes její tváře. »Jako nepatrný výraz své náklonnosti nejdražší baronko, dávám svoje svolení k sňatku mého bratra prince Ahmeda s vaší sestrou.« Její obličej zazářil radostí. »Sire, milost, kterou neočekávaně nám prokazujete…,« nedokončila. Marně snažila se ovládati. Jen s námahou dovedla potlačiti své radostné rozrušení, zapomínajíc úplně na rozhovor s Modestou. Abdurrhaman díval se přímo do jejích očí. »Doufám, že tento příbuzenský svazek ještě blíže připoutá vzájemně naše rodiny, zejména vás samotnou, poněvadž vás nemohu postrádati.« Marně se snažila Jolanta znovu čísti ve zracích kalifových. Jeho oči i duše se znovu vzdálily. Avšak její srdce bilo mohutnými údery. »Považujte však, prosím, baronko, moje sdělení za důvěrné, a to i vůči osobám zúčastněným.« A nyní se chopil jejích rukou, které chvíli podržel ve svých. »Kromě toho ještě rád bych vám osobně splatil část svého dluhu, který mi leží na srdci. Doufám a přeji si, aby brzy nastala příležitost, 77
kdy bych mohl toto přání splniti. Splní-li se můj sen a uvidím-li přístroj Montgomeryho v činnosti, potom…« Jeho oči rozhořelé podivným plamenem znovu se vrátily k Jolantě. Její ruka se vymanila. »Dostalo se již Ibn Ezerovi příležitosti, aby prohlédl přístroj?« »Ještě ne, baronko. Teprve zítra počne se svými pokusy.« »A nepodaří-li se mu, sire, okamžitě tento pokus?« »Potom musí býti přístroj odvezen do Egypta, kde má Ibn Ezer další možnosti k pokusům. Pak bude trvati ještě mnoho měsíců, než tajemství bude odhaleno. Možná, že se Evropě mezitím podaří rozřešiti tento problém dříve. Závody Riggerovy jsou mu již velmi blízko.« »A nepodařilo by se nám, sire, abychom některé tyto lidi pokusili se získati pro nás?« »Nemožno! Němce nemůžeme ovlivniti zlatem. Kromě toho jest počet lidí, kteří skutečně tuto otázku ovládají, velmi malý. Je to v prvé řadě vrchní inženýr na Warnumu a generální ředitel Harder. Budete možná míti příležitost jej poznati, až přijedete do Biarritz, ježto právě tam dlí na dovolené.« Jolanta se mlčky dívala do uhasínajícího ohně v krbu. Napadla ji myšlenka. Jako by zapomněla na přítomnost kalifovu, usedla do křesla a zavřela oči. Nervosní chvění jejího obličeje prozrazovalo, že úporně přemýšlela. Abdurrhaman se zatajeným dechem pozoroval, jak Jolanta upadla jakoby do hypnotického spánku a ležela bez hnutí v křesle… konečně počala pravidelně dýchati. Přejela lehce rukama čelo a její oči se otevřely, bloudíce kolem, jako kdyby někoho hledaly. Konečně spočinuly na Abudrrhamanovi. Tiše se zasmála, pomalu se zvedla a stanula před kalifem. »Mám plán, sire, nový plán, který snad vypadá trochu bizarně, nemožně. Ale při velikých podnicích právě tato bizarnost mne láká. Zamotané situace vyžadují zamotané prostředky k vyřešení. Prostředky, které vedou k tomuto cíli, jsou příliš odvážné. Zklamouli, nebudou jejich důsledky příjemné. Ale nezklamou… nesmí zklamati.« Abdurrhaman s neskrytým obdivem se díval na Jolantu. »Má nejdražší baronko, napínáte moji zvědavost. Nechci však docíliti úspěchu za cenu vaší osoby.« Jolanta se opětně začervenala. 78
»Vaše obava, sire, o moji osobu jest pro mne velikou ctí, ale sama zůstanu v pozadí.« »Pak, prosím, baronko, abyste mně prozradila svůj plán.« »Je zcela jednoduchý. Pokusím se, aby tajemství přístroje rozřešil ten, který ze všech fysiků světa je nejspíše může rozřešiti, generální ředitel Riggerových závodů.« Abdurrhaman ustoupil a díval se nechápavě na Jolantu. »Baronko, nerozumím vám vůbec. Nemohu předpokládati, že žertujete. Vaše myšlenka však jest tak nehorázná…« Bylo patrno, že kalif těžce oddychuje. »Sire, smím vás poprositi, abyste mne doprovodil ku přístroji?« Kalif se zvedl a beze slova následoval Jolantu. V knihovně stála těžká truhla maurské práce. Kalif otevřel tuto truhlu a zvedl víko. V jejím temnu byl přístroj Montgomeryho. Jako kdyby byl hnán neznámými silami, zvedl Abdurrhaman víko přístroje. Jeho oči jako očarované dívaly se na změť drátů a cívek, jeho prsty se něžně dotýkaly všech drátů a pák. Jolanta s uspokojením sledovala kalifovo počínání. »Nyní vám krátce nastíním svůj plán, sire. Harder je v Biarritz. Pokusím se jej poznati. Budeme spolu vyjížděti. Vyjedeme si do Baskických hor. V tomto pohraničním kraji, kterým stále probíhají nepokoje, bude naše společnost přepadena a unesena na španělské území. Taková přepadení jsou velmi běžná, jen s tím rozdílem, že jejich účelem bývá loupež. Harder bude potom převeden na nějaké bezpečné místo. Namluvíme mu, že se přístroje zmocnili nějací španělští vlastenci, kteří s jeho pomocí chtějí setřásti jho cizinců. Jistě snadno najdeme osoby, které sehrají úlohu španělských vlastenců. To všechno není tak těžké. Jest třeba jen propracovati podrobnosti. Teprve potom nastanou komplikace. Harder a přístroj. Přesto však cítím, ba dokonce jsem přesvědčena, že se nám to zdaří. Přístroj bude odevzdán tak zvanými vlastenci Harderovi, a pak doufám, že jeho vědecká ctižádost pomůže nám dokončiti dílo. Vidím jej, jak se dívá na přístroj, vidím jej, jak s rostoucím zájmem počíná studovati podrobnosti, vidím jej, jak pohybuje dráty, pákami, vidím, jak používá všech svých sil a schopností, aby urval mrtvému jeho tajemství, vidím…« Jolanta se pozvolna narovnala a dívala se kalifovi upřeně do očí. 79
»Dále! Dále!« naléhal Abdurrhaman, rozrušený do nejvyšší míry. »… vidím, že přichází den, kdy tajemství je rozřešeno a přístroj pracuje. Jsme vítězi, jsme vládci uvolněné energie atomů… celý svět nám podléhá!«
»Jolanto!« vykřikl Abdurrhaman hlasem plným pohnutí. Sklonil se k její ruce, aby ji dlouze políbil. Chvění proběhlo jí od hlavy až k patě. Dívala se na něho očima široce rozevřenýma bez hnutí. 80
»Jolanto, jak mám děkovati osudu, že mi vás dal. Ve vaší přítomnosti nemám starostí, nevidím nebezpečí, nevidím překážek. Řekněte mi, prosím, co smím pro vás učiniti.« Chtěl ji opětně políbiti ruku, ale rychle mu ji odtáhla a učinila krok zpět. Stanula vzpřímena, chvějíc se jako osykový list. Její zrak hořel vášní. Ani kalif nebyl schopen slova, ani pohybu. Z krbu vypadlo ohořelé, doutnající dřevo. Při dopadu na zem se roztříštilo a praskajíc, zazářilo nespočetnými jiskrami. Kouzlo přestalo působiti. Oba se vrátili do přítomnosti. »Pojďte! Promluvíme o všem s knížetem.« Těžce se drala slova z jeho úst. Jolanta se nuceně usmála. Její srdce bušilo a tupé temno ji obklopilo. Znavená následovala kalifa.
* Letní, červnové jitro v Biarritz! Na širokém písečnatém pobřeží a v alejích toto pobřeží lemujících bylo živo. Temně modré moře dýchalo svým příjemným vánkem na hosty a dávalo jim zapomenouti na vedro, které panovalo. V pokoji největšího hotelu seděl za psacím stolem Harder, čta poslední zprávy z Warnumu. Stále jedno a totéž. Nikdo z těchto lidí nemá odvahu, aby řešil problém… Otevřel druhý dopis z Madridu. Zadíval se na podpis Iversenův. Hm, co ten nám může říci. Pravděpodobně stejně bezobsažný jako dřívější. Co bylo s Eiseneckerem? Jest již na konci své cesty. S nevůli přirovnal Eiseneckera k svým spolupracovníkům. Vzpomněl na pruty zlata, které byly od něho. A znovu zmocnil se jej hněv. Tento člověk učinil jeho dílo zbytečným. Jedním rázem zničil vše, za co po celý svůj život bojoval. Uvrhl ho do beznaděje, z které jen stěží mohl vybřednouti. Těžce prodělal tuto krisi a s námahou rozhodl se pokračovati v pracích na Warnumu. Tisíckráte se snažil přesvědčiti se, že Eiseneckerův postup spočívá na stejných základech, jako práce Riggerových závodů a Eliase Montgomeryho, který pracoval s elektromagnetickými poli. Ano, Montgomery! Jeho vynález a vzpomínka na něho pozvolna zapadaly. 81
Přístroj byl ukraden, odcizen… Kdo jej vzal? Proč? Aby sám s ním mohl pokračovati? Nemožné! Nikde na světě nenašli by se fysikové, kteří by měli naději na úspěch. Zbývalo jediné řešení. Snad tedy proto, aby byla Evropě urvána z rukou její poslední zbraň? Tato krádež byla snad namířena i proti jeho závodům? A zase se vrátil k Eiseneckerovi. Zlato, ty proklaté pruty zlata, které mu podaly důkaz o tom, že Eisenecker došel k témuž výsledku jinou cestou… elektrostatickou. Harder tomu nemohl uvěřiti. Téměř po celý lidský věk studoval již všechny možnosti, které vedou k tomuto poslednímu cíli a vždycky se přesvědčil, že elektrostatický postup není možný. I tehdy, kdy již šel cestou Eliase Montgomeryho, zavrhoval tuto možnost téměř tvrdošíjně. Tato cesta podle nynějšího stavu vědy byla uzavřena. Možná, že pozdější generace mohly by se dáti na pochod. Ale ony pruty, které viděl na vlastní oči? A tato nepatrná hromádka zlata rostla v jeho fantasii v obrovskou horu, o kterou se lámaly všechny jeho logické vývody. Boy mu podal visitku. Harder se na ni podíval. Malte z Iversenů. Vyskočil a rychle šel ke dveřím, které otevřel. »Iversene, vy zde? Právě teď jsem četl vaši zprávu. Co je? Máte jistě něco velmi důležitého mně říci, jinak byste neopustil službu.« Zavřel za Iversenem dveře. »Posaďte se a mluvte!« Jeho obličej se tázavě díval na návštěvníka. Iversen se však vyhnul jeho pohledu. Bylo jasné, že jeho nálada není právě nejlepší. »Čekáte něco důležitého. Jistě je to důležité, ale jinak, než myslíte. Eisenecker se totiž dověděl, že podle vašeho příkazu jej sleduji.« »To je nepříjemné! Jak je to možné? Jak se to stalo?« »Naprosto bez mé viny.« A Iversen vylíčil generálnímu řediteli příhodu na policejní strážnici v Madridě. »Vidíte, že se tak nestalo mojí vinou. Náhoda, nevysvětlitelná a nepochopitelná si s námi zahrála.« Generální ředitel vstal a šel k oknu. Vřelo to v něm. Tedy ještě toto! Nervosně klepal chodidlem. To je hrozné, co se dnes vše přihodí. Náhle se obrátil a hrozivě se přiblížil k Iversenovi.
82
»Nebyl jste dlouho důstojníkem, ale přesto jste se měl naučiti, že neopouštíme svého místa bez příkazu nadřízených. Mohl jste mně přece telegraficky sděliti celý případ a vyžádati si dalších disposic!« Iversen pomalu odvětil. »Pane Hardere, pane generální řediteli, myslím, že si vyhledáte někoho jiného, abyste na něm zchladil svůj hněv. To, co jsem učinil, učinil jsem po zralé úvaze a to jednak v zájmu vašem, jednak v zájmu Eiseneckerově a konečně v zájmu svém vlastním.« Harder bezděky ustoupil o krok. »Vy? K vůli mně?« »Ano, pokusím se vám vysvětliti svoje důvody. Pamatujete si, že jsem zprvu nebyl zvláště nakloněn k tomu, abych splnil váš příkaz. Mluvil jste potom o velikém zájmu, který máte vy a Riggerovy závody na tom, aby byly sledovány všechny kroky a jednání Eiseneckerovo, při čemž jste dal nenápadně najevo, že Eisenecker se dopustil nepěkného činu tím, že vám odcizil osobní tajemství. Již tehdy se svého laického stanoviska jsem vám odporoval.« »A jaké důvody máte nyní k tomu, abyste mně nevěřil? Eiseneckerovo zlato? Nebo víte něco nového o tom?« Iversen pokrčil rameny. »Jak k tomuto zlatu došel, nevím.« »Tak jaké jste k tomu měl důvody?« »Důvody? Poznal jsem osobně Bedřicha Eiseneckera.« »Nu, a dále?« »Dále nic. Viděl jsem, slyšel jsem jej a to mne přesvědčilo, že Eisenecker jest bez viny. Neošidil by Riggerovy závody.« Harder se rozzlobeně zasmál. »Ach, vy jste dokonalý znalec lidí a čtete dokonce jejich myšlenky. Viděl jste jej, poslouchal jste jej a potom jste zavrhl vše, co jsem vám já říkal, jako bezcennou věc.« »Jednu otázku, pane Hardere, zcela přímou a čestnou. Na vaší odpovědi bude záviseti, zda se budu cítiti vinným nebo ne. Jste, pane generální řediteli Hardere, sám přesvědčen o tom, že…« Harder jej hněvem přerušil. »Co, vy se opovažujete bráti v pochybnost správnost mého prohlášení?« »Opovažuji se, ano, pane Hardere. Chci, abyste mně odpověděl, ne jako vedoucí německého průmyslu, ne jako vynálezce, ale jako člověk. 83
Máte jako člověk skutečné důvody k tomu, abyste nedůvěřoval Eiseneckerovi? Ale, prosím, co muž, to slovo!« Iversenovy oči se úplně vpily do zraků generálního ředitele. Stál před ním beze slova a po chvíli obrátil zrak do rohu pokoje. Iversen se otočil a šel ke dveřím. »Vím již dosti!«
* Pyrenejská krajina kolem Pic d’Ory má na severu pohoří nejdivočejšího rázu. Divoké bystřiny, které ústí do horské říčky Satazar, vyryly hluboká koryta a nedovolují vegetaci, aby zapustila své kořeny. V této romantické pestrosti podivně se vyjímá rokokový zámeček „Mon Repos“, který jako by náhodou byl sem zanesen. Snad smutek okolí, snad nepřístupnost krajiny způsobily, že stavba ta nebyla po desítiletí obývána, až teprve Eisenecker ji velmi levně zakoupil. Jemu se právě zalíbila divokost kraje a odlehlost zámečku od komunikace. Zde mohl pokračovati nerušen ve svých pokusech. Nejistota, která panovala v těchto pohraničních krajích, jej nelekala, naopak skutečnost, že byl tak blízko maurských hranic, byla mu velmi příjemnou. Ve skále pod zemí si zařídil dílnu. Na točitých schodech, které vedly do této dílny, objevil se sluha, který ohlásil návštěvu plukovníka Gonzala. Eisenecker okamžitě spěchal nahoru, aby uvítal svého přítele. »Dobrý večer, done Antonio. Jaká byla cesta přes hory?« Plukovník, směje se, pověsil klobouk na věšák. Těžce dosedl na židli a sáhl po poháru alicantského vína, aby se posilnil. »Šli po mně ostře. Musel jsem si velmi pospíšiti. A účel mé návštěvy? Sehnal jsem vám 100 našich věrných, které potřebujete. Sehnal jsem je zde v okolí, poněvadž horalové jsou odolnější a lépe si zvyknou na horskou vojnu. Konečně, většina účastnila se již guerilly*. Ti všichni čekají jenom na výzvu. Přirozeně nikdo z nich ničeho neví o nové zbrani. Stačí jim,
*
Drobná válka, vedená ponejvíce v horách.
84
že konečně mají znovu vůdce, který je povede proti nepříteli. Já sám nemohu se již ani dočkati toho dne, kdy začneme.« Eisenecker se zasmál. »Úplně vám rozumím, milý příteli. Den, o kterém mluvíte, není příliš vzdálen. Vidím již jeho ranní červánky. Vaši lidé mohou se zatím ozbrojiti.« Plukovník chtěl mluviti dále. Vtom ale elektrické světlo náhle zhaslo. »Co se stalo, done Frederego?« »Pravděpodobně má elektrárna poruchu. Zapnu svůj náhradní proud.« Dříve však než mohl tak učiniti zazněla z daleka obrovská explose. »Co se stalo, Frederego?« Eisenecker mezitím došel k svému psacímu stolu a zapjal náhradní vypínač. Stojací lampa se rozzářila a osvětlila pokoj. Oba naslouchali bez hlesu.
* Když hlavní horský pramen dosáhne planiny Oleronské, při průsmyku Pic d’Ory, která jest asi ve výši 500 metrů, prudce se otočil a padá přímo vodopádem, několik set metrů vysokým, do nížiny. Tato síla jest pak využita pro turbiny elektráren v Rallain. V době kdy Eisenecker hovořil s Gonzalem, stál nad vodopádem člověk. Nebylo možno rozeznati jeho obličej. Měsíční světlo jen nejasně osvětlovalo vodopád a okolní krajinu. Cizinec vyňal cosi z pláště, kterým byl zahalen, a shodil tento předmět do vody, takže v nejbližší chvíli strhnut byl běžící vodou a v dalším okamžiku jej vodopád nesl dále do turbin elektráren. Neznámý muž napjatě poslouchal. Z hloubky údolí zazněla hromová rána explose. První bomba dosáhla svého cíle. Ještě jednou se muž rozmáchl, aby pokračoval ve své zkázonosné činnosti. Ozvala se druhá rána a konečně třetí. Cizinec nevyčkal dalšího vývoje událostí. Věděl, že stroje elektráren jsou zničeny. S podivuhodnou jistotu šplhal se po úzkých 85
stezičkách pyrenejských směrem k maurským hranicím. Byly zničeny elektrárny v Rollain se vším, co bylo živé?
* Eisenecker stál vedle hořící lampy. Ještě jednou zaznělo zahřmění z dálky. »Co je, done Frederego?« Eisenecker sevřel rty. Pozorně naslouchal, až zaslechl i třetí explosi. »Myslím, done Antonio, že jsme slyšeli tři explose, kterými stroje elektráren v Rollain byly zničeny.« »Zničeny? Neštěstím nebo zločinem?« »Zapomínáte, done Antonio, že jsme zde v blízkosti maurských hranic.« »Ach, tak je to! Myslíte tedy, že maurská ruka?« »Předpokládám to.« Eisenecker se otočil. Otázka zůstala bez odpovědi. »A co lidé v elektrárnách, tři tisíce dělníků? To vše je zničeno? To je hrozné!« Jeho pohled visel na Eiseneckerových rtech. »Vy? Co?« »Pokusím se…«
* Tři obrovské explose v elektrárnách v Rollain. Tři obrovské turbiny úplně zničeny. Zničeno sběrné zařízení vodní. Obrovské spousty vod, které byly uměle zadržovány, proklestily si násilím cestu, a zatopily všechny místnosti elektráren. A voda letěla dál, dolů do nížiny, kde v železných hutích „St. Marie“ v Chaines pracovalo osazenstvo dolů. V administrační budově šíleně drnčel zvonek telefonu. »Co je s vodou?« Spíše řval než mluvil vrchní inženýr. »To je nemožné! Tři explose… všechny stroje jsou zničeny?« »Proudy valí se na nás! Pro jméno boží, vždyť naše stroje stojí. Celé osazenstvo je ztraceno… ne, nemůžeme… Bůh jim budiž milostiv…« Mikrofon vypadl z chvějících se rukou a jeho bledé rty šeptaly neslyšitelně. 86
»Voda přichází!« Náhle do mikrofonu zazněl zcela jiný, cizí hlas. »Kdo mluví, kdo je u aparátu?« »Dodám vám na hodinu proud. Okamžitě odvolejte osazenstvo z dolů!« »Kdo mluví, kdo je u aparátu?« volal inženýrův hlas. »Pamatujte si, jen pro jednu hodinu, zařiďte se podle toho!« Hlas zmlkl a nedal se více slyšeti. Inženýr ze St. Marie chopil se telefonu, jako by jej chtěl rozdrtiti. A náhle do síně, ozářené jen náhradními svíčkami, zazářilo znovu světlo elektrických lamp. Bylo patrno, že proud stejné intensity znovu proudí vedením. Za chvíli se rozzářily i veliké lampy na dvoře. Šálí ho smysly nebo si s ním někdo hraje? Ještě jednou křičel do telefonu. Žádná odpověď. Stál vzpřímen a kolena se mu chvěla. Nebyl téměř schopen rozhodnutí. Automaticky držel sluchátko telefonu, z kterého stále znělo šumění bouřících vod. Náhle byl přerušen proud mikrofonu. Voda dosáhla výše přístroje a zaplavila jej. Přerušila spojení – přístroj byl mrtev a němý. Inženýr si mnul horečně oči. Bál se, že jej to připraví o smysly. Nebo snad byl již bez rozumu? Jak je možné, že proud proudí, když elektrárny jsou zničeny? Odkud přichází? »Jednu hodinu, pouze jednu hodinu! Dodám vám proud pouze na jednu hodinu!« řekl neznámý hlas. Jeho oči se zastavily na velikém vypínači. Generální poplach? »Jen jednu hodinu!« Zdálo se mu, že znovu zaslechl tento hlas. Bez rozmyslu strhl tento vypínač. A ihned objevil se člověk na dvoře, za ním druhý, třetí a další. Vyčerpáni během, rozrušeni nad katastrofou s otevřenými ústy a s hrozícíma rukama seskupili se kolem inženýra. Co se zde děje? Proud, ačkoliv elektrárny byly zničeny a zaplaveny spoustami vod? Vždyť celé okolí tone ve tmách. Zde je síla, zde je světlo! Stal se nepochopitelný zázrak. Inženýr běžel k nejbližší šachtě. Ve výtahu objevil se první oddíl osazenstva. Stroje pracují bez oddechu. Klec za klecí vytahovala lidi již zasvěcené smrti. Poslední klec, poslední muž, všichni zachráněni. Ještě několik minut a hodina proběhla. Náhle temnota… temná, hluboká noc, a tisíce lidí cítilo hrůzu její tíže. 87
A náhle výkřik osvobození zazněl z úst zachráněných. Jen vrchní inženýr, který dokončil svoje dílo, klesl vyčerpáním.
* »Pokusím se!« S těmito slovy Eisenecker opustil pokoj, aby odešel do pracovny. Plukovník Gonzales udiveně hleděl za ním. Slyšel, jak mluví do telefonu, slyšel jednotlivá slova, ale nedovedl rozeznati jejich obsah. Náhle zazářilo světlo. Eisenecker se vrátil. »Tedy přece jenom přechodná porucha v elektrárnách?« »Ne, seňore, elektrárny v Rollain jsou úplně zničeny.« »Nemožné, done Frederego… jak může tedy světlo zářiti v lampě.« »Já jsem dodal proud!« Když Iversen vykročil z pokoje, setkal se s Mettou. Tázavě spočinuly na něm jeho oči. Rozhovor, který právě vedl s generálním ředitelem byl velmi hlučný, takže Metta, aniž by chtěla, jej vyslechla, »Děkuji vám, Malte, tisíckrát vám děkuji.« To bylo to jediné, jak dovedla mu říci svůj dík. Jen z jejích očí tekly slzy, které byly pro ni osvobozením, a pozorovala, jak odplavovaly její bolest a osvobozovaly její duši, která počala mluviti. Po měsících první šťastná hodina. »Kdybyste věděl, jak jsem trpěla od onoho dne, kdy mimoděk vyslechla jsem váš rozhovor s mým otcem. Velmi trpce dotýkalo se mne jednání mého otce. Nedovedla jsem pochopiti jeho důvody. Teprve vy řekl jste mu o Eiseneckerovi pravdu, když jste jej hájil.« »O Eiseneckerovi… Znáte Bedřicha Eiseneckera?« Metta otočila hlavu stranou. Její oči bloudily nepřítomně po modrých plochách moře. »Ano… znám jej… Bedřicha Eiseneckera… Od té doby, kdy byla postavena továrna na Warnumu… byl tam zaměstnán…« A tiše, odevzdaně vyprávěla mu příběh onoho léta. Skončila. »Metto«, řekl, tiskna její ruku. »Vše bude zase dobré. Ti oba muži, jeden panovačný, výbušný, plný myšlenek na práci, dnes ještě odpůrce druhého… a Eisenecker… kdo z nich zvítězí? A mezi oběma půjdeš ty a překleneš tyto rozdíly.« Chopil se její ruky a políbil ji. »Kdo by mohl zapomenouti na Mettu Harderovou?« 88
»Konečně vás nacházíme. Hledali jsme vás již tak dlouho na pobřeží.« Iversen překvapeně pohlédl nahoru, odkud zazníval hlas. Na nepatrně vyvýšeném pobřeží stály dvě dámy. Jen s námahou mohl potlačiti výkřik údivu. Byly to obě neznámé z vilové čtvrti v Madridě. Iversen rychle vyskočil nahoru, aby pomohl Mettě. Jen na půl ucha slyšel slova, kterými se Metta představila. Jeho oči lpěly na mladší z obou neznámých. Modesta z Karsküllu, tak se tedy jmenovala? Pohled Jolantin spočinul na něm dlouze a zpytavě. Nevěnovala téměř pozornosti rozhovoru s Mettou, která šla po jejím boku, soustředila se jen na rozhovor mezi Iversenem a Modestou. »Vy jste mne poznala, milostivá baronko?« »Zajisté, pane z Iversenů. Byl jste tak velmi laskav a pomáhal jste mně při hledání pasu. Byl jste přirozeně také okamžitě propuštěn.« »Ano.« A již Iversen se chystal, aby jí vypověděl historii svého dodatečného výslechu. Ale jeho cit mu přikázal, aby mlčel. »Vy jste byl tedy také v Madridě?« Zeptala se Jolanta. »Ano, milostivá baronko, a měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil s milostivou slečnou sestrou, tehdy, když jsme byli zatčeni a odvedeni na policejní strážnici.« »A proto máte na Madrid velmi špatné vzpomínky.« »Skoro ano« odpověděl jí, směje se, »nebyla právě nejpříjemnější tato situace pro mne.« »Mohl jste se přece legitimovati. Měl jste svůj pas.« »Ano, ale…« »Nebyl snad v pořádku? Proč jste byl ve Španělsku?« »Měl jsem příkaz jednoho velikého listu, abych dopisoval pro něj z Madridu.« »Ach tak, vy jste korespondentem, žurnalistou.« »Jen tak příležitostně, nikoliv z povolání… víš, Metto, že jsem se pokoušel již několikráte o stálé povolání.« Živě rozmlouvajíce, dosáhli přístavního mostu, kde se jejich cesty oddělovaly. Při odchodu Jolanta se zeptala: »Zdržíte se zde, pane z Iversenů? Zúčastníte se snad našeho výletu?« 89
»Jakého výletu, milostivá baronko?« »Ach tak, vy nic nevíte. Chtěli jsme podniknouti výlet do Baskických hor k známému pastevci Arriavovi.« »Arriava? Nikdy jsem to neslyšel. Co je s ním? Kdo to je?« »Je to muž, který je známý svým jasnovideckým darem.« Iversen pokrčil rameny. »Nemyslíte, milostivá baronko, že jeho věštby přicházejí vždycky pozdě?« »O ne, mýlíte se, pane z Iversenů. Máme zkušenosti, že dovede velmi dobře viděti do budoucna a vykládati sny.« »A jeho věštby se splnily, jenom, že předpovídal události, které se již staly!« »Nesmějte se předčasně, pane z Iversenů. Možná, že splní se dříve, než myslíte.« »Samozřejmě, že půjdu s sebou. Již proto, že budu míti předmět pro svoji zprávu.«
* 18. srpna přinesly evropské časopisy na významných místech tuto zprávu: Bern, 17. srpna. Dnes dopoledne o 11.30 hodin odevzdal maurský vyslanec ministrovi zahraničí notu tohoto znění: Vláda Jeho šeriftského Veličenstva odmítá účastniti se římské konference. Po dosavadních zkušenostech, které přinesla dřívější jednání, předpokládá vláda Jeho šeriftského Veličenstva, že další přítomnost jeho zmocněnců nemá významu. Předpokládá, že evropské smluvní státy nemají dostatečné vůle, aby jednání bylo skončeno a znovu navázány přátelské styky mezi zúčastněnými státy. Úřední telegrafická zpráva za hodinu hlásila: Rozhodnutí Mauretanie bylo pro evropské vlády velmi překvapující. Evropské státy pravděpodobně požádají maurskou vládu za vysvětlení. Evropské smluvní státy nepřipustí, aby tímto krokem prohlásila maurská vláda anexi severního Španělska. Před ukončením redakce došla do zmíněného listu ještě zpráva, že změna v linii maurské politiky pravděpodobně byla způsobena tím, že 90
při krádeži anglického přístroje byla vyslovena domněnka, že tento přístroj odcizen byl Maury, ačkoliv domněnka tato nemá žádného podkladu.
* 120 HP Harderova vozu hladce překonávalo dvacetiprocentní stoupáni nad Bayonnem. Silnice, vedoucí k Biarritz zpestřena jest několika desítkami vlásniček, které dovolují cestujícím, aby buď z levé nebo pravé strany dívali se do propasti, která se náhle před nimi otvírala a na chvíli měli pocit závrati. Majestátní hory s obou stran, pokryté věčným sněhem, doplňují toto mohutné panorama. Na zadních sedadlech vozu seděla Metta Harderová s Modestou z Karsküllu, na předních sedadlech Harder a Iversen. Údolí se zúžilo, okolní hory byly strmější a malé vodopády řítily se s jejich vrcholů do údolí řeky Nive. Iversen podíval se na hodiny. »Ještě deset minut, pane Hardere, a budeme u cíle. Jsem zvědav, co nám onen zázračný muž poví.« Harder se nedůvěřivě usmál. »Tato návštěva jest rozmar mé dcery. Přesněji řečeno, původcem této myšlenky je starší baronka z Karsküllu. Od ní vychází návrh. Vypravovala tolik o zázračném pastýři, že také Metta chtěla jej poznati. A když již jsme se vypravili na výlet, a vůz stál před domem jejich vily, byla odvolána z Biarritz telegramem, týkajícím se, myslím, pozůstalosti. Ale druhé dvě dámy trvaly na tom, aby výlet byl uskutečněn. Já sám nejsem zvědav na toto moderní proroctví.« Iversen vytáhl z kapsy noviny. »Může to býti ale velmi zajímavé. Ceti jste poslední zprávy v Miroir de Bayonne?« Aniž by čekal na odpověď, četl nápis: Arriava, zázračný věštec v St. Jean le Miracle. Harder se zasmál. »Proč raději nenapíši zázračný pastýř. Dověděl jsem se v Biarritz, že je to starý Bask, který zde v okolí St. Jean pase svoje ovce a k tomu vykládá lidem věci, které nelze kontrolovati.« Iversen byl opačného mínění. 91
»Myslím, pane Hardere, že tak jednoduše nelze věc odbyti. Článek zde uvádí řadu případů, ve kterých věštba tohoto člověka se zajímavě splnila.« »Mně chybí smysl pro tyhle případy, Iversene.« Iversen se zasmál. »Vyčkejte času, pane řediteli, možná, že se podaří seňorovi Arriavovi vás přesvědčiti.« Automobil vyhoupl se na poslední serpentinu a zastavil se na malém náměstí osady St. Jean. Nějaký vesničan ukázal na stezku jenom pro pěší, která vedla nahoru k chudičké chalupě. Cesta příkře stoupala, takže ředitel Harder musel se zastavovati, aby osušil pot na čele. Konečně dosáhli cíle. Obydlí bylo zcela chudé, postaveno z neotesaných na sebe položených kamenů. Vedle vyvěral čistý pramen, u kterého shromážděny byly právě ovce, hlídané kolem pobíhajícím psem. Na lavici před chatou seděl muž téměř s nehybným obličejem jehož hluboké vrásky prozrazovaly vysoké stáří. Celý jeho ústroj se širákem na hlavě prozrazoval jeho baskický původ. Iversen přistoupil blíže a pozdravil francouzsky. Stařec se ani nepohnul, jen několik baskických slov vyšlo z jeho rtů. Harder pokrčil rameny. »Zdá se, Iversene, že naše výprava nebude míti štěstí.« A dříve, než Iverson mohl odpověděti, objevil se na prahu mladší muž, který hovořil, sice špatně, ale přece francouzsky. »Chcete se dověděti, co vám poví Arriava?« Nikdo nejevil dostatečné odvahy. Iverson pokusil se o rozřešení situace. »Dámy, prosím, první.« Po krátké výměně slov, Modesta z Karsküllu první podívala se do očí starcových, aby jí odhalil její budoucnost. Minutu stála před ním, majíc oči ponořeny do jeho bezlesklého zraku. Stařec seděl bez hnutí a pomalu počaly se jeho rty pohybovati. Baskická slova zalehla ve sluch Modestin, které mladší jeho společník překládal do francouzštiny. »Veliký… mocný… snědého obličeje. Chce se tě zmocniti. Prcháš mu. Neodrazuje jej to. Střez se, aby znovu vaše cesty se zkřížily. Obklopí tě nebezpečím, pak přijde, aby tě vysvobodil. Budeš jej následovati…« 92
Stařec se odmlčel a marně očekávala Modesta z Karsküllu nějaké další slovo. Harder se zasmál. »Těm mladým dívkám se vždycky předpovídá myrta. K tomu nepotřebujeme zvláštního daru. Prosím, Metto, nenecháš si ujiti příležitost, dej si také předpověděti myrtový věnec.« Metta Harderová předstoupila před starce. Také ona se podívala hluboko do mrtvých očí. Jeho odpověď byla krátká a rychlá. »… kvetoucí myrta…« »Bravo! Výborně, pastýři!« Smál se Harder. Metta zavěsila se kolem krku otcova, červená ruměncem. »Teď ty, otče, nyní ty musíš!« Lehkým tlakem donutila Metta svého otce, aby předstoupil před věštce. Když již nebylo vyhnutí, pokusil se sám, aby se díval do jeho očí. »Vidím oheň. Veliký oheň na moři… hoří… spaluje…« Harder zbledl. »Dále, pokračujte!« Marně čekal Harder na další věštbu. Pastýř skončil. Poslední zůstal Iversen. Předstoupil, chtěje se podívati do věšteckých očí. Ale stařec jej neviděl a pokračoval jako by ve snu: »Vidím… vidím válečníky, kteří sestupují s ho… vidím útěk na jih… prchají přes moře…« Chtěl mluviti dále, ale příšerná rána a hřmění jej přerušilo. Co se stalo? Na nebi nebylo mráčku, obloha byla jasně modrá! Explose?… Výbuch!
* Eisenecker a Gonzales šli k hranicím. »Doufejme, že vzduch je čistý, done Antonio. Obávám se… Vaše návštěvy u mne jsou příliš časté. Jednou přece padnete pohraniční stráži do rukou.« »Žádný strach. Pastýř mně ukázal novou stezku. Je sice trochu krkolomná, ale naprosto jistá. Jak jste daleko?« Rozhlédl se kolem. 93
»Jsem připraven. Udejte mi místo shromáždění!« Plukovník kukátkem rozhlížel se po okolí. »Tam, ona skalní stěna, která je plně ozářena sluncem, nahoře pase se kamzík. Bohužel však je to příliš daleko, abychom mohli střelou dosáhnouti přesně cíl.« Eisenecker uchopil dalekohled a díval se na stěnu. »Příliš daleko! Stále mně nerozumíte, done Antonio! Pro moji zbraň neexistuje toto slovo. Vezměte si kukátko a podívejte se!« Sám pak sňal s ramene vojenskou pušku, nabil ji patronou, která se zdánlivě nijak nelišila od normální střely. »Nyní se podívejte!« Zalícil. »Co chcete dělati?« Gonzales se postavil vedle něho. »Kamzíka nelze prostým okem viděti, i v dalekohledu vypadá jako nepatrný bod.« »Nepatrný? Plocha o stošedesáti tisících čtverečních metrů? Namířím do jejího středu a postačí to.« Vystřelil. Za necelou vteřinu ve středu stěny objevil se modravý blesk. Hořel jen zcela nepatrný okamžik. »Kamzík padl!« Vykřikl Gonzales, dívaje se zvědavě do dalekohledu. »Ano, řítí se do propasti!« Chtěl se otočiti na Eiseneckera, když v tom okamžiku hromová rána rozlehla se okolím. Byla to tatáž rána, kterou slyšeli návštěvníci pastýře Arriavy a která je tak vyděsila.
* »Ano, tam na skalní stěně,« zvolal Iversen, ukazuje současně pravicí na jižní skálu. »Ano, tam to bylo. Viděl jsem najednou modravý oheň. Rozběhl se na všechny strany jako blesk.« Harder se otočil na mladého pastevce. »Je tam lom nebo nějaká šachta, střílí se tam?« Oslovený zavrtěl hlavou. »Nic! Jenom docela obyčejné hory. Tam ani lidská noha nevkročí.« »To je zajímavé!« Potom, jako kdyby se snažil utéci nepříjemným vzpomínkám, šel napřed. Celá společnost jej nesledovala po úzké cestě, 94
která vedla ke kapli St. Jean le Miracle, Cesta se potom rozšířila, takže mohli jíti vedle sebe. Iversen pokračoval v rozhovoru. »Jak se vám líbil zázračný muž, pane Hardere?« Harder přejel několikrát rukou přes čelo, dříve než odpověděl. »Co ví ten stařec o ostrovu Warnum. Co by mohl o Warnumu věděti. Jenom na Warnum mohl mysleti, jestliže jeho slova měla vůbec nějaký význam. Iversen pokrčil rameny. »Jsou věci mezi nebem a zemí, pane ředitele, o kterých…« »Žádné zbytečné citáty, pane z Iversenů. Vysvětlete mi to, co jsme právě slyšeli!« »Kdybychom to mohli vysvětliti, nebylo by to více zázračným.« »Musíme nalézti vysvětlení, Iversene, pokuste se o to!« »Nemožno! A i kdybych se pokusil, byla by to znovu jenom slova, chození okolo. Říká se, že tito lidé vidí mimo prostor a čas. Vidí věci, které se staly a které se stanou, velmi jasně. Ale vysvětliti tento podivuhodný dar nelze!« Generální ředitel jen stěží probíral se z dojmu, který na něj měla slova starcova. »Nevysvětlitelné…, musíme čekati, zda budoucnost dá starci za pravdu. Možná, že druhá část našeho programu bude příjemnější.« Iversen zůstal několik kroků pozadu a šel nyní vedle Modesty z Karsküllu. Viděl, jak byla bledá a rozčilená. »Milostivá baronko, byla jste vy spokojena s proroctvím?« Proběhla minuta než mohla Modesta odpověděti. »Je to zázračný člověk, pane z Iversenů…, nikoliv zázračný, ale hrozný. Jak může ten stařec to vše věděti?« »Co je vám, Modesto?« Metta odpověděla otázku. »Míníte vážně jeho proroctví? Zdá se skoro, že měl pravdu. Podívejte se!« Modesta otočila oči stranou a při tom její pohled setkal se s Iversenovým, který spočíval na ní s němou otázkou. Temná červeň přeběhla její obličej. »Ale, vždyť je to všechno jenom žert, Metto. Nechme toho všeho!« Zatím co takto mluvili, šel Harder rychlými kroky napřed. Jeho myšlenky stočily se s pastevce na Warnum. Nemohl se stále zbaviti 95
nepříjemného dojmu. Hořící ostrov, o kterém stařec mluvil, mohl býti jenom Warnum. Setrvával ve svých myšlenkách. Bylo by možné, aby zvyšováním intensity magnetických polí došlo ke katastrofě, při které dvě stě lidí přišlo by o život? Studený pocit hrůzy jím proběhl. Zvyšování intensity musí se díti bez přítomnosti lidské, pouze vedením na dálku? Tak aspoň budou ušetřeny lidské životy. Ještě dnes musí vydati příslušné rozkazy! Cesta vedla téměř rovinou. Již z dálky bylo viděti malou kapli, která byla cílem tohoto výletu. Stará šedivá stavba. Iversen snažil se znovu uvésti společnost do nálady, která byla velmi špatná. Počal mluviti o historii kaple. »Tvrdí se, že stavba pochází z dob římských, a sice z doby, kdy Římané podrobili Galii. V době stěhování národů, kdy území toto bylo dějištěm dlouholetých bojů mezi Goty, Maury a Franky, byla vždy zničena. Ale zbožné ruce vždy obnovily tuto stavbu, která leží na hranici mezi Španělskem a Francií. V jejích zdech skrývá se prastarý Mariánský obraz, který přes všechny pohromy setrval ve zdech kostelních. K tomuto obrazu Boží Milosti scházejí se poutníci ze širokého okolí, jak francouzského, tak španělského.« Pozoroval účinek své řeči a zdálo se, že jeho posluchači nevěnují mu značné pozornosti. Náhle však do ticha, které po skončení jeho přednášky se rozhostilo, zazněl ostrý rozkaz, nařizující, aby společnost okamžitě se zastavila. V tom okamžiku vystoupilo šest mužů, kteří doposud byli skryti stromy a houštím podél cesty. Oblečením prozrazovali, že jsou baskickými lupiči. Harder se zastavil!…, jak je to hloupé! Jak to vše bylo od nás neprozřetelné!. Což všechny časopisy v Biarritz nehlásily, že maurskofrancouzské hranice jsou velmi nejisté? Nebyly stále oznamovány přepady a loupeže v těchto místech? Jak mohl dovoliti podobný výlet do tak nebezpečné krajiny. Těžce pociťoval svoji odpovědnost. Ale dlouho nemohl se věnovati svým myšlenkám. Baskové okamžitě obklopili malou skupinu a vyzvali ji, aby bez odporu následovala je do hor. Poslechli. Banditi byli ozbrojeni až po zuby, kdežto turisté neměli ani jediné zbraně. Každý odpor proti nim byl by beznadějný. 96
Vůdce lupičů předstoupil před Hardera. »Jste generální ředitel Harder z Německa?« »Ano, to jsem, a kdo jste vy, co chcete od nás?« »Nic, chtěli jsme vás prostě nalézti. Zatím jste naším zajatcem.«
Harder chtěl protestovati, ale vůdce nepřipustil jej ke slovu. »Neklaďte zbytečných otázek, nebudou tak, jako tak zodpověděny. Následujte mne!« 97
Skupina dala se na pochod. Obě ženy zmateny, Harder rozzloben, Iversen kousaje si ret. Nyní viděl, jak bandita uchopil Modestu za rameno, aby ji donutil k rychlejšímu pochodu. Slyšel, jak hrubé násilí vynutilo sten bolesti… Jako tygr skočil po banditovi, vyzvedl ho do výše a hodil jím na zem. V tom okamžiku byl obklopen ostatními a ruce položily mu hlaveň zbraně na prsa. Tu Modesta s výkřikem skočila mezi ně. »Ušetřte jej! Milost!« Vůdce podíval se zpytavě na Modestu. »Dobře!« A poručil banditům, aby pokračovali v pochodu. Pokud možno nejrychleji stoupali nahoru do hor. Stále užší a opuštěnější byla stezka. Ani sluneční paprsek sem nezabloudil. Po levé straně v hloubce bylo slyšeti horský potok a po pravici zvedaly se strmé skály. Pozvolna musili zpomalovati, poněvadž krok žen stával se pomalejší a namáhavější. Byli již několik hodin na cestě. Metta byla zavěšena do ramene svého otce, Modesta opírala se o Iversena. Vůdce viděl, že není možno dále pokračovati. Zastavil se na stezce, která ubíhala doprava a chvíli přemýšlel. Viděl, že obě ženy se chvějí, bledé, zcela vyčerpány. »K chatě Joséově!« Rozkázal, »zde po této stezce do prava. Jen ještě zcela krátký pochod, dámy, krátkou čtvrthodinu a pak budete míti možnost si odpočinouti.« Konečně dosáhli svého cíle. Obydlí bylo prázdné. Pravděpodobně byl to starý celní domek, který již nebyl více používán. Vůdce otevřel dveře a společnost vstoupila do přízemního pokoje. Byl tam jen stůl a několik lavic. »Přenocujeme zde. Rád bych vám poskytl větší pohodlí, ale bohužel není to možné. Já sám přespím se svými lidmi venku.« »Nu a jídlo a pití?« Iversen zastoupil mu cestu. »Vidíte přeci, že dámy jsou úplně vyčerpány.« »Vše bude ihned obstaráno,« odpověděl vůdce téměř zdvořilým tónem. Vyšel ven a vrátil se s člověkem, který na stůl připravil večeři. Byla to studená kuchyně a připravená s nápadnou pečlivostí. K tomu postaven byl džbán s pramenitou vodou. 98
* Kníže Iraklis stál před knížetem. »Přicházím právě od Ibn Ezera.« »Vidím, že se vám první pokus nezdařil. Očekával jsem to.« »A přece, zpráva, kterou vám přináším, není nepříznivá. Domnívá se, že v dohledné době rozluští hádanku Montgomeryho.« Kalif vyskočil. »…v dohledné době…, týdny…, měsíce… je již nesnesitelné toto čekání do neurčita. Harder! Jolantin plán byl jedinou záchranou. Ale tato myšlenka byla tak dobrodružná a nikdo jiný by na ni nepřipadl. A přece, když tento plán znovu rozmýšlel, sliboval si od něho značný úspěch.« Hodiny odtloukly právě šestou. »Můžeme již dostati zprávu?« otázal se knížete. »Bylo by to možné, sám se podívám.« Abdurrhaman znovu usedl a zavřel oči. Jolanta! Jaká je to žena. Dnem i nocí jeho myšlenky dlely u ní v madridském zámku. Již od té chvíle, kdy ji spatřil, získala jeho zájem. Její neobyčejné výkony, vášeň, se kterou se vrhala do nebezpečné hry, neomezená ctižádost po moci, všechny tyto vlastnosti ji nutily k velikým činům. Byly to vlastnosti mužů, zdálo se, že nic ženského není v ní skryto, ani srdce, které by dovedlo prožiti lásku. Nebylo to ani možné, poněvadž všechny její pocity a myšlenky byly soustředěny toliko na tyto veliké výkony. A přesto byla nadána přírodou milostí, aby rozněcovala srdce mužů. Zdálo se, že příroda obdařila ji kouzlem, které bylo nevyužito. A potom…, večer v madridském zámku. Nikdy nezapomene, co cítil, když mu otevřela tajemství svého srdce se všemi tužbami. Zdálo se, jako by najednou její krev hořela a v této výhni uzřel její lásku i vášeň. Ano, myšlenka smělá, ale pravdivá! Touha státi se ženou krále, touha zaujmouti místo, které jí zrozením přísluší! Bylo to tak překvapující, neočekávané a silné, že stal se jejím otrokem bez vůle, bez moci. Jeho vlastní sila byla roztavena žárem její lásky, bránil se, ale podlehl, a to radostně. 99
Teprve jiskry spadlého dřeva z krbu vrátily jej do skutečnosti. Kouzlo bylo porušeno, ale přesto cítil jistotu, že jejich osudy se spojují touto výhní v nezrušitelný svazek…, jejich cesta vedla k vítězství nebo k zničení… Kníže Iraklis vstoupil do pokoje se spokojeným obličejem, drže telegram v ruce. »Smím jej přečísti?« Kalif přikývl. Kníže četl. »Příkaz vykonán. Na španělské půdě.« Abdurrhaman pokynul hlavou. »První krok se zdařil! a ostatní?…, byla v nich skryta Jolantina ruka a ta nikdy nezklame.«
* Jídla na stole v celnici zůstala téměř nedotknuta. Nejistota z budoucnosti nedopřávala jim klidu. Znovu a znovu Harder a Iversen slibovali, že budou brzy osvobozeni. Těžce se jim to dařilo, vždyť sami tomu nevěřili. Konečně Harder přemluvil Mettu i Modestu, aby obě ulehly, poněvadž budou potřebovati svoje síly pro příští den. Slunce již dávno zapadlo, ale společnost stále nemohla usnouti. Náhle do hlubokého ticha noci vzplanuly kolem chaty plameny. Modrobílý blesk a příšerný hlas hromu. S pronikavým výkřikem ženy se probudily. Bouře! Jejich slova byla pohlcena burácením hromu, který odrážeje se od skalních stěn, zněl v těchto končinách stonásobně. Bouře? Stále se tázali. Zdálo se, že blesk uhodil v bezprostřední blízkosti. Iversen skočil ke dveřím a zalomcoval jimi. »Padouši, proč neotvírají?« Plnou silou vrhl se proti dveřím, nepovolily. Pokoušel se rozbiti okno. Prasklo pod jeho rukama. Kolem byla hluboká noc. Měsíc byl za mraky. Zdálo se, že slyší kroky…, přicházely stále blíže…, až ke dveřím. Závora byla odsunuta. Dveře se tiše otevřely. Před Iversenem a Harderem vynořila se na schodech temná postava. Byla to stráž? »Co se stalo? Bouře?… Úder blesku?« 100
Přistoupili blíže k neznámému cizinci. Byl velmi vysoký a kapuce jeho pláště byla hluboko stažená, takže nebylo lze rozeznati obličeje. »Jste volni! Následujte mne!« Přízvuk, se kterým mluvil, prozrazoval baskický původ. »Volni!… Kdo je volný? Proč?… Kdo nám dává svobodu? Kde jsou banditi?« Neznámý otočil hlavou směrem k horské stěně. »Jsou mrtvi.« Tam leželi všichni, tiše, … bez hnutí, jakoby v hlubokém spánku. »Zabil je blesk?« Neznámý přikývl. »Soud Boží,« řekl Iversen a vrátil se zpět do chaty. »Pryč! Pojďte, jsme volni! Blesk je zabil!« »Vy? Kdo jste vy?« tázal se Harder. »Jak víte o nás?« Neznámý jenom potřásl hlavou, jako by nerozuměl. Ukázal směrem na sever zpět k hranicím. Iversen přišel s ostatními. Obklopili cizince, který se již vracel, aby se jej vyptávali. »Rychle, než přijdou ostatní!« to byla jediná slova, která řekl, jinak zůstal němý. Vraceli se zpět touže cestou, kterou přišli. Neznámý je vedl. Měsíční světlo jen matně ozařovalo úzkou stezku. Stále a stále musel se vůdce zastavovati, aby vyčkal uprchlíky, kteří jej jen namáhavě mohli následovati. Konečně! Stěny skalní se otvíraly a před nimi objevila se vytoužená cesta, která vedla ke kapli. Jen ještě několik kroků a budou již tam, odkud přišli. Cizinec ukázal na cestu směrem ke kapli a chtěl se vzdáliti. Harder spěchal za ním. »Ne tak, milý příteli. Musíte přijmouti náš dík. Musíme věděti, komu jsme tak velmi zavázáni. Cizinec zvedl ruce do výše… tímto pohybem límec pláště se uvolnil a plášť spadl na zem. Právě vyšlý měsíc ozářil jeho tahy. »Bedřich Eisenecker!« vykřikla Metta. Ale ten již zmizel ve stínu kaple.
101
* Dávno již odbyla půlnoc. Kalif stále seděl u svého stolu, četl a podpisoval. Bylo patrno, že však není duchem přítomen. Zprávy z hranic, o zajatcích? Kde zůstaly? Druhá zpráva vůdce Almeira hlásila, že ženy jsou tak vyčerpány, že nemohou jíti dále. Přespí ve staré celnici. Abdurrhaman okamžitě rozkázal, aby za Almeirem byli posláni mezci, kteří by odevzdali dále zajatce. A dal o tom uvědomiti Almeira. Neodpověděl… Všechny pokusy o telegrafické spojení zůstaly bezvýsledné. Co se stalo? Byli snad pronásledováni Francouzi, kteří zajatce vysvobodili? Stín objevil se v pokoji. Osobní sluha stanul před ním, podávaje mu telegram. S hněvem jej otevřel. Byl od vůdce pomocné výpravy. »Došli jsme k celnici. Almeira a ostatní mrtví. Celnice prázdná…« Telegram se třásl v jeho rukách. Vyskočil. Zavolal svého tajemníka. »Spojte mne ihned s Jolantou z Karsküllu!«
* Hosté velikého hotelu Esplanade v Biarritz byli již dlouho rozrušeni. Generální ředitel Harder se svými průvodci odjeli ráno z hotelu a měli se vrátiti o šesté hodině. Vůz se však dosud nevrátil. Jolanta s ředitelem hotelu již dlouho hovořila o možnostech. Telefonovali na radnici do St. Jean. Odpověď je neuklidnila. Vůz stále čekal na místě na Hardera a jeho společnost. Byla zalarmována policie v Biarritz. V obci St. Jean bylo přikázáno, aby okamžitě vyslala výpravu, která by hledala zbloudilé. Ani nejmenší stopa nezůstala… nedostalo se jim vysvětlení… Octli se v rukách banditů nebo se vrátili? Nadešla noc. Jolanta se vrátila do svého pokoje. Zdařilo se! Byli dopraveni za hranice… jsou v jejích rukách. Nyní nemůže odsud odejíti. Musí dohráti tuto komedii do konce. Byla velmi rozrušena. Marně se snažila najíti zapomenutí v četbě. 102
Její myšlenky stále dlely tam, kde se odehrávalo druhé jednání plánu. Náhle signál jejího přijímače oznamoval rozhovor. Vzala sluchátko a vyladila přístroj do smluvené vlny. Hlas Abdurrhamanův! Mikrofon se roztřásl v jejích rukách. Její oči se rozvíraly, bylo patrno, že zpráva jest nepříjemná. »Zajatci uprchli! Přijeďte co nejdříve ke mně!« Lampy zhasly. Nedovedla pochopiti obsah zprávy. Teprve pozvolna chápala význam zprávy. Zmocnil se jí hněv, ve kterém bezmocně trhala krajky svého šatu. Kdo se jí postavil do cesty? Jako tygr vyskočila s lůžka. Její oči byly rozšířeny horečkou, v které hledala původce neúspěchu. Člověk? Nemožno! Bůh? Smích, bezmocný, plný zášti rozlehl se pokojem. Jedině člověk byl schopen takového činu… Jeden nebo skupina lidí, ty nutno zničiti… všechny, kteří se odvážili něčeho podobného. Jako beze smyslů pobíhala pokojem. Nebylo slyšeti kročejů její bosé nohy, její tělo bylo napjato jako tělo tygra, chystajícího se ke skoku. Zastavila se před velikým zrcadlem, které zobrazovalo její podobu. Dlouhý světlý vlas byl rozcuchán, noční roucho roztrženo, tahy v obličeji ztrhaný. Odvrátila se s odporem. Vypadala jako zuřící bakchantka. Zhrozila se sama sebe. Jen klid… Klid! Co se stalo, nelze měniti. Musí se pouze dověděti, kdo pokazil hru. Neschová se nikde na světě před jejím hněvem a žádná světská moc jej nezachrání. Bez spánku probděla noc. Ležela na posteli polo bez smyslů, polo v horečce. Počalo svítati. Někdo zaklepal na dveře. Ředitel hotelu. »Pohřešovaní právě vyjeli ze St. Jean se svým vozem.« Jolanta se probudila. Musela poděkovati. Jen stěží otevřela se její ústa, aby poděkovala za zprávu. Vzala studenou lázeň a pečlivě se oblékla. Znovu studovala podrobně svůj obličej. Zdálo se jí, že již nevidí stopy po rozčilení. Pak vstoupila do haly, aby pohovořila s ředitelem a ostatními hosty. Vůz přijel. Všichni přítomní radostně zdravili. Harder rychle prorazil řetěz zvědavců, kteří jej obklopili a okamžitě odešel do svého 103
pokoje. Tam se Jolanta dověděla vše, co se událo. Každý jí poskytl nějaké podrobnosti, takže nakonec dovedla si sestaviti přesný obraz. »Neuvěřitelné! Jak ti bandité dovedou býti drzí. Jsou to hrozné poměry, nemůžeme jich strpěti. Ještě teď mne mrazí, vzpomenu-li si, co se mohlo přihoditi, kdyby záhadný cizinec se neobjevil. Byl to zázrak, který se právě udál? Není! Musel již předem věděti, jak jste padli do rukou lupičů, poněvadž se vás neptal, jak jste se dostali do chaty. Jistě viděl přepadení. Následoval vás, čekaje na vhodnou příležitost, aby vám pomohl. A nedal se poznati? Možná, že to byl nepřítel oněch lupičů a proto měl stejné důvody jako oni, aby nebyl poznán. Nic neprozradilo jeho stav nebo národnost?« Všichni potřásli záporně hlavami. Jen Modesta odpověděla: »Když odcházel, zdálo se Mettě, jako kdyby poznala někoho, koho znala dříve. Potom ale nahlédla svůj omyl a smála se tomu.« »Vy jste viděla více než druzí, slečno Harderová?« »O ne, ale snad jsem byla více rozčilená a moje fantasie pracovala dokonaleji.« Podívala se na Iversena, který nenápadně pokynul hlavou na souhlas. Smluvili totiž tento postup po cestě. Ale Jolanta prohlédla tuto hru. Obrátila se přímo na Mettu a dívajíc se jí do očí, ptala se se smíchem: »Kdo to byl, koho jste si pletla s neznámým cizincem? Jak se jmenoval?« Metta chvíli váhala. Chtěla uhnouti, ale nedovedla se opříti vlivu, který tento usměvavý pohled na ni učinil. »Eisenecker,« splynulo jí polohlasně se rtů. »Dřívější zaměstnanec Riggerových závodů.« »A vy jste jej znala… dobře?« ptala se dále Jolanta. »Jen krátký čas,« a Metta se obrátila a opustila pokoj.
* Byl to zcela jednoduchý pokoj. Stěny byly kamenné a beze spár, takže se zdálo, jako by byl vytesán do masivní skály. Elektrické světlo. Ve středu pokoje, na syrovém dřevěném stole, stál přístroj Montgomeryho bez skleněné skřínky, ve které býval uložen. Bylo patrno, že jest rozebrán. 104
Muž prostředních let seděl před ním. Měřil a znamenal velikou řadu číslic. Druhý, stařec, před černou tabulí na stěně, byl zahloubán do počítání. »Chyba!« Křída vypadla z jeho ruky na podlahu. »Chyba v zapojení, která ruší napětí!« Ten, který seděl před přístrojem, přistoupil k starci. »Kde, Ibn Ezere? Kde?« Oslovený ukázal na místo v nepřehledném počtu bílých číslic. »Zde, Abd ul Hafisi!« Abd ul Hafis srovnal výpočty se svými. Vrátil se ku přístroji a stařec jej následoval. Abd ul Hafis připojil ku přístroji žhavící lampu. Silnou lupou sledoval chybné místo v zapojení, které teoreticky vypočítali. Náhle radostně vykřikl. »Zde! Zde, Ibn Ezere, zde! Vidíš tuto zcela malou stopu spájecí hmoty?« Ibn Ezer se díval lupou a přikývl. »Ano, to je ono špatné zapojení.« Ustoupil a oba se na sebe dívali. »A kdo to učinil? Kdo úmyslně znemožnil zapojení? Sám Elias Montgomery?« »To lze těžko připustiti. Mohl by přístroj učiniti nepotřebným, anebo jej zcela zničiti. A přece, kdo to mohl býti? Některý z učených anglických fysiků? To je také vyloučeno!« »Hádanka zůstane nerozřešenou, ale nyní,« Abd ul Hafis radostně podal starci obě ruce, »nyní nebude dlouho trvati a Elias Montgomery bude překonán Ibn Ezerem. Ibn Ezer se stane vítězem nad evropskou vědou.« Stařec se obrátil. »Nechtěl jsi věřiti, Abd ul Hafisi, že řešení této otázky je skryto právě v této tabuli. Nyní musíme dosaditi do teoretických vzorců praktická čísla a jestliže počet bude správný, bude také správně pracovati přístroj Montgomeryho. Ale zamlč, Abd ul Hafisi, tento úspěch poslu kalifovu. Má veliké plány, tíží jej veliká starost, a to vše spočívá na vyřešení naší záhady. Nesmí se ničeho dříve dověděti, dokud úspěch nebude zcela jistý.« 105
»Jest politická situace tak napjatá, Ibn Ezere?« Oslovený si prohrábl svůj dlouhý, bílý vous. »Ne-li dnes, může býti zítra.«
* Na dunách v Baltrumu vyrostla nová budova. Tato pyšná budova, podobající se spíše středověké pevnosti, než modernímu domu techniky, byla velmi dobře způsobilá, aby kladla odpor častým větrům Severního moře. V nepřehledné řadě sálů byly pouze vypínače a sta měřících přístrojů na stěnách. V jednom sále byli shromážděni tři inženýři kolem vypínačů. Jeden z nich četl údaje měřících přístrojů, druhý psal protokol o pokusu a třetí stál nečinně. »4.8 milionu gausů. Bez tepelných příznaků, bez elektrického napětí. Jsme právě tak chytří jako dříve.« »Řekněte raději, právě tak hloupí jako dříve,« přerušil jej druhý. »Nyní se potěšíme tím, že odletíme do Warnumu, abychom ve zkušebně zkoušeli železo. Rád bych věděl, proč starému napadla tato myšlenka, abychom zde, v Baltrumu, seděli a na dálku řídili napětí laboratoře warnumské.« První jej přerušil. »Poděkujte mu za to. Znáte přece obavy, které všichni máme, a které kdysi byly odborníky projeveny. To přivedlo generálního ředitele na myšlenku, kterou teprve nyní uskutečnil.« »Bojíte se tolik o svůj vzácný život, pane kolego?« »Zcela jistě. Kdybychom byli zůstali na Warnumu, nepracovali bychom již déle.« »Ale proč, co se může státi? Přece ovládáme podrobně sílu magnetických polí a postupujeme krok za krokem. Jakmile atomová energie by se počala uvolňovati, okamžitě nám to bude sděleno měřícími přístroji. Co se tedy může státi?« Tázaný pokrčil rameny. »Kdybychom to věděli, nepotřebovali bychom dbáti tolik opatrnosti. Možná, že máte pravdu…« »Jistě mám pravdu.« 106
»Možná, ale také, že ne. Nelze vyloučiti, že obrovská, náhle uvolněná energie neprojde cestou vykázanou.« »Zcela vyloučeno!« »Nu, myslím, pane kolego, že je lépe, že jsme zde od Warnumu 20 kilometrů vzdáleni.« Rozhovor byl přerušen vstupem vrchního inženýra. Držel v ruce telegram a vypadal velmi rozčileně. Jeho ruce se třásly a z nich vypadl telegram na stůl. Jeden přítomný asistent nepozorovaně telegram přečetl. Byl to přísný rozkaz Harderův, aby napětí polí bylo bezohledně zvyšováno. První předal telegram druhému. Jak na to Harder přišel? Chce se již dnes pustiti do rozhodující bitvy? Zmocnila se jej horečka vítězství? Zapomněl na Montgomeryho! Zapomněl na záhadu, kde vězí jeho přístroj a chce jinou cestou, než Montgomery dojíti vítězství! »Zvyšujte, pánové, napětí až do 5 milionů!« Každý byl okamžitě na místě. Ruce, které pozvolna zapínaly páky, se chvěly. Relais počal klapati a přerušovati proud. Ukazovatel magnetometru, řízeného z dáli, počal nervosně stále rychleji probíhati škálou. 4.8 milionu… 4.9 milionu… 5 milionů gausů. Bylo dosaženo přikázaného napětí polí. Ručička magnetometru se stále chvěla, když ukazovala tuto číslici. Všichni se shromáždili kolem vrchního inženýra, který stál nad měřícími přístroji. S rozčarovanými obličeji se dívali na škálu… nic! Nic se nestalo! Nápor se zdařil. Sledovali svého vůdce – vrchního inženýra – který stál bledý s očima zavřenýma a úporně přemýšlel. »Dále, pánové… zvýšíme napětí na 5.2 milionu gausů!« Znovu se postavili k vypínačům a pracovali. Vrchní inženýr přistoupil až k samému magnetometru. Jeho oči horečně viseli na ukazovateli. Pomalu stoupal. 5.1 milionů… 5.2 milionů… Vrchní inženýr náhle vyskočil. Ručička bleskově proběhla škálu a zůstala trčeti na nule. Přístroje nevydržely toto napětí a jejich jemný mechanismus se zhroutil. Stejně tak se stalo s elektrometrem. Inženýři se dívali brzy na sebe, brzy na rozbité přístroje. 107
»Podívejte se na Warnum!« zazněl kohosi hlas, který se nepozorovaně díval z okna. Oči všech se dívaly naznačeným směrem. Tam, kde dříve byla patrná klidná linie ostrova na horizontě, stál nyní mohutný mrak, který od vteřiny k vteřině byl stále větší a mohutnější. Byl to kouř anebo pára? Odsud nebylo možno to rozeznati. Bílé mraky páry mísily se do kouře tak, že vše vypadalo jako špinavá šeď. Šeredně žluté prameny, jako sírové, čas od času ukazovaly svoje jazyky. Stáli zde bez hnutí, jenom se dívali. Je to vítězství nebo smrt? Uvolněná energie, která přece se nedala ovládnouti, obrátila se proti svému osvoboditeli a strhla jej v zánik. Dívali se jak šeredné mraky tam v dálce stále stoupají k výši. Vypadaly jako koruna pinie, která se rozšiřovala. Viděli, že v mracích se objevují červené blesky. V zápětí nato ozval se hrom. Byl tak silný, že si musili zacpati uši. A náhle přiběhla od Warnumu obrovská vlna. Stále byla vyšší, stále ostřejší a hrozivější. 108
Rychle se blížila ku pobřeží Baltrumu. Pak narazila na stěnu budovy a zaplavila ji až po střechu. Zničila elektrické vedení, rozbila okna a spousty vod zaplavily místnosti. Ale dům sám, mohutný betonový blok, vydržel tento šílený nápor nepřátelské vody. Minuty uplynuly. Pak bylo znovu jasněji, voda odplývala a opadávala. Jasnilo se, mraky pomalu stoupaly do výše. Ještě zelené blesky a rudé jazyky plamenů prorážely temně šedivou hmotu mrakovou. Hromové rány hřměly nepřetržitě jako prudká dělostřelba. Ale bylo patrno, že katastrofa překročila svůj vrchol. Co se stalo? Věděli to všichni, kteří byli na Baltrumu. Energie atomová se náhle uvolnila. Úžasné množství tepla, které tím vzniklo, proklestilo si volnou dráhu a násilím unikalo do prostoru. Tak plynuly hodiny. Hmota mraků byla již řidší a pozvolna se rudě zbarvovala paprsky slunce, které nad mořem zapadalo. Teprve nyní se odvážili vyjiti ze svého úkrytu. Přes rozbité pobřeží šli až k moři. Kdosi sáhl rukou do vody a cítil, že moře je vlažné. Moře bez konce uhasilo oheň, ale nekonečná energie, která se uvolnila, ohřála je v kilometrovém poloměru na několik stupňů. Nastala noc. Svým temným pláštěm přikryla kraj a ztišila živly. Jako zrcadlo zářilo moře. Bylo úplné ticho, které nebylo rušeno ani vánkem. Proto se toho odvážili. V rychlých motorových kluzácích jeli k Warnumu, stále blíže a blíže. A tak, jak se blížili, jejich zraky se rozšiřovaly a hrůza je přepadávala. Co včera bylo ještě Warnum, bylo dnes jenom moře a voda. Jen několik metrů pod ní byla skála, obrovská skála skla. Kdesi v dálce ještě zazníval rachot hromu a od severu s pevné země letěla mohutná vlna. Ráno byl zaslán do Riggerových závodů tento telegram: »5.2 milionů. Atomová energie uvolněna. Warnum zničen.«
* Jolanta a kníže Iraklis seděli při čaji. Její ruka mechanicky pochybovala zlatou lžičkou a bylo patrno, že jenom s námahou zachovává klid. 109
»Kníže Murad přijde každým okamžikem. Jest velmi zaměstnán a stále ve spojení s politickou policií.« Jolanta mechanicky přikývla. »Kdy odjíždějí na lov Abdurrhaman a Achmed Fuad?« »Dnes ráno. Neřekla jsem ti to již?« odpověděla kněžna. Lžička vypadla z Jolantiny ruky a zazvonila o podlahu. »Je to možné. Přeslechla jsem to. Nemají nic důležitějšího na práci?« »Myslím že ne, Jolanto! Odjíždějí sami jen se svým služebnictvem. Princ Achmed byl dnes ráno zde. Bylo patrno, že tato povinnost není mu příjemná a zdálo se, že chtěl s tebou mluviti.« Jolanta se nutila do smíchu. »Ach! To chtěl slyšeti ode mne dobrou zprávu, myslím však, že není mnoho naděje na úspěch. Měla jsem jen nepatrnou příležitost, abych mohla s Modestou mluviti.« »Ale, Jolanto! To by bylo…,« přerušila ji kněžna. »Pokud znám Modestu, museli bychom jinak postupovati. Její těžká německá krev jen stěží přichází do varu. Princ Achmed musel by odložiti svou masku a svůj oheň předati její krvi.« Dveře se otevřely. Kníže Murad vstoupil. »Půjdeme do pracovny, Jolanto. Mám pro tebe mnoho zpráv.« Konference trvala několik hodin. Jolanta setrvávala na svém požadavku. »Musíme je dostati živé do rukou, zejména toho Němce!« »Ten však raději zemře, než by prozradil svoje tajemství.« »Můžeš míti pravdu, ale nezáleží na tom, zda zemře dříve nebo později. Možná, že najdeme v Mon Repos tolik materiálu, že budeme moci pracovati i bez něho.« »Vzdávám se proti své vůli. Jest velmi těžké vězniti takového muže. Je to příliš odvážné.« »Musí to býti!« přerušila jej Jolanta. »Kdyby jenom proto, aby…,« zarazila se. Bylo patrno, že mluvila více, než chtěla. Mluvila z ní touha po pomstě, že se někdo našel, kdo první ukázal na stopu, kterou šla ona. »Nezapomeň, že tento muž má obrovskou moc. Myslím, že záchrana elektráren v St. Marie je jeho dílem.
110
Podle příkazu kalifova mluvil jsem s několika vědci. Ti všichni dovedli mi dáti jen jedno vysvětlení. Atomová energie! Bylo to jeho dílo!« »Musí zmizeti, když ne dnes, tedy později!« Vstala a šla k oknu. Její ruce nervosně trhaly záclony. Teprve za chvíli se otočila. »Možná, že sám padne v bitvě. Tvoje domněnky jsou zbytečné.«
* Iversen a Modesta z Karsküllu vyšli z hotelu. Chtěli s sebou vzíti Mettu, ale tato odřekla. Zničení Warnumu těžce dolehlo na jejího otce. Marně se snažila Metta zavolati lékaře. Ostře odmítl. Neodvažovala se proto zanechati jej samotného. Iversen a Modesta šli ulicí Antoine. Hovor vázl, poněvadž na ně doléhaly starosti. »Chudák, Metta! Má teď těžké dny. Udělala by lépe, kdyby a otcem odcestovala. Mně samotnou to zde příliš nebaví. Kdyby Jolanta nebyla v Madridu, jistě bych odjela z Biarritz.« »Chtěla jste do Londýna?« »Ano, Jolanta tam má vlastní dům. Mnoho známých v anglické společnosti. Vyprávěla mi mnoho příjemného a krásného o tom, že jsem jenom proto odešla z Tirsenova dvorce.« »Myslíte, že vám v Londýně bude tak příjemně, drahá baronko? Předpokládám, že vás brzy uvidím zpět na Tirsenově dvorci« »Proč? Znáte poměry v Londýně?« »Velmi dobře!« »Co se vám tam nelíbí?« »Nelíbí?« Iversen kývl hlavou. »Nechci nic špatného říci, ale myslím, že se vám tam příliš nezalíbí.« »Ach, pane z Iversenů, nechcete snad tím říci, že husička z Tirsenova dvorce bude hráti na blyštivém parketu londýnské vysoké společnosti špatně svoji úlohu?« Iversen podíval se jí se smíchem do obličeje. »Ačkoliv upadnu u vás v nemilost, myslím, že se nemýlím… jinak bych byl špatným znalcem lidí. 111
V nejbližších dnech počínají se v Londýně veliké tennisové boje o londýnské mistrovství. Zúčastním se jich jako divák a budu míti to potěšení, že vás znovu uvidím… znovu s vámi promluvím.« »Dobře, domluvíme se tedy, pane z Iversenů.« Mezitím došli na lázeňskou promenádu. Kolem nich pestrý život elegantních světových lázní. Šli kolem hudebního pavilonu. Viděli, že boy z hotelu je hledá. Spatřiv je, přiběhl k nim, a podal Modestě telegram. »Od Jolanty, pravděpodobně,« prohodila Modesta. Odešli na postranní cestu. Modesta rozlepila telegram a přečetla jej. Na její tváři objevil se hněvivý a bázlivý výraz. »Není to dobrá zpráva od vaší sestry. Nedaří se jí snad dobře?« Modesta pohodila hlavou. »Telegram se týká mne,« mluvila tiše. »Vás, co to může býti?« »Čtěte sám!« Podala Iversenovi telegram, který přeběhl letmo několik řádek: »Jsem donucena zde zůstati. Velmi si přeji, abys co nejrychleji přijela.« »Hm!« Iversen složil telegram a vrátil jej. Díval se do Modestina obličeje a bylo mu smutno. »Je mi velmi líto, že dni našeho společenství se tak rychle skončí. Což se vám v Madridě nelíbí, že přání vaší sestry je vám tak nepříjemné? Promiňte, že o tom mluvím, ale vaše tvář dává mi k tomu oprávnění.« Vyšli ze stromořadí a pobřeží se před nimi otvíralo. »Pojďme na pobřeží. Snad by bylo možno, abych vám nějak pomohl. Promiňte moji smělost, baronko, nechci se vám vtírati.« Modesta pootočila hlavu stranou, jako kdyby chtěla před ním skryti svůj obličej. Iversen ji obešel. »Zlobíte se na mne, baronko?« Viděl, jak dvě veliké slzy tekou jí po tvářích. Otočila násilně hlavu a zakryla si kapesníkem obličej. »Ne, to není ono, pane z Iversenů.« »Modesto!« Iversen chopil se její ruky. »Mám k vám největší prosbu, věnujte mi svoji důvěru, možná, že vám mohu pomoci. Váš osud leží mně na srdci stejně, jako vám samotné.« 112
S tichým nadšením díval se na její ruměnec. Modesta mlčela. Viděl, jak bojuje. »Modesto… myslel jsem… jen důvěru. Nevíte, jak tím trpím.« Obrátila se k němu a paprsek tepla rozzářil její oči. »Jak byste mohl trpěti… pro mne… vy? Ráda bych vám vše svěřila, ale nevím zda smím, nejde jen o mne samu, jde také o Jolantu.« »O vaši sestru? Což není s vámi zajedno?« »Ne! Smýšlí jinak než já. A přece je jediná na světě, o kterou se mohu opříti a která mi stojí nejblíže.« »Chcete přece odejeti?« »Ne, nikdy nevstoupím do Madridu.« Iversen byl zmaten. Těšil se, že zde zůstane, ale byl zklamán, že mu neřekla svoje tajemství. Viděla to. Vzala jej za ruku. »Nezlobte se, pane z Iversenů, nesmíte se na mne horšiti. Tak ráda bych vám vše řekla, ale netýká se to jen mne samotné.«
* V závratné výši překročuje průsmyková cesta Pyreneje v okolí St. Jean. Kolem ní otvírají se bezedné propasti, do kterých padají s jekotem drobné bystřiny. Je příliš úzká, že sotva dva mezci mohou se zde vyhnouti. Blízko hranic přechází cesta v úzké údolí, kde vystaven jest malý domek. V naprosté samotě, odloučen od všeho živého, žije v něm Juan Pagano, desátník plukovníka Gonzala, který s ním prodělal maurské boje do posledních konců. Láska jeho k plukovníkovi byla jediná, která po trpkých zkušenostech válečných mu zůstala. Byl mu oddán tělem i duší. A proto mohli se Gonzales a Eisenecker bezpečně scházet i u Pagana. Také dnes radil se Eisenecker dlouho se svým přítelem. »Co vás sem přivádí, done Frederego?« tázal se plukovník. »Vy jste si mne přál, poněvadž pozvání přišlo tentokráte od vás,« odpověděl Eisenecker. »Ode mne?« a oba vytáhli z kapsy lístek. Němi dívali se jeden na druhého. Bylo patrno, že oběma zaslána byla osobou třetí výzva, aby se dostavili ke schůzce, aniž by měli k tomu důvodu. 113
»Zrada?« zašeptal Eisenecker. Plukovník zvedl ruku. »Dám ruku do ohně, jestliže někdo z našich nás zradil. Kdo ví, jak dopátrali se našeho tajemství.« »… přece… co počneme? Co se stane? Co zamýšlejí proti nám? Chtějí nás zde zajmouti? Padli jsme do léčky.« Skočil k hromosvodu a vyšplhal se po jeho svodu na střechu. Dalekohledem se rozhlížel po okolí. Pagano vyšplhal se za ním a stál vedle něho. »Tam dole!« Z údolí to zablesklo, jako zbraně. Plukovník se rozhlédl. »Ano… přicházejí… jsme v pasti, zcela obklíčeni.« Vrátil se zpět k Eiseneckerovi. »Slyšel jste? Každá stezka je obsazena!… A my jsme bez zbraně.« Usedl na lavici. Trpký smích zněl z jeho úst. »To má býti konec?… To vše má býti marné?…« Eisenecker k němu přistoupil. Položil ruku na jeho rameno. »Neztrácejte odvahu, done Antonio! Nejsem tak zcela beze zbraně. Možná, bude-li nám štěstí nápomocno, zůstaneme vítězi.« »Co?« Plukovník vyskočil. »Co nás může zachrániti?« Starý Pagano přirazil dveře. »Parlamentář, pane plukovníku! Důstojník s bílou vlajkou se blíží.« Oba vyšli, aby jej očekávali. Přišel, a pozdravil. »Podle rozkazu mé vlády mám povinnost vás zatknouti. Dům je zcela obklíčen a je vyloučeno, že nám uniknete. Vzdejte se dobrovolně! Ne-li, musím použiti násilí.« Eisenecker se otázal. »Máte písemný rozkaz, pane poručíku?« »Ne!« »Nevíte tedy, proč nás chtějí zatknout?« »Nevím. Provádím pouze rozkaz, který nám byl udělen. Ale důvody neznám.« »Tak se vraťte a hlaste tomu, kdo vám rozkaz dal, že nejsme tak zpozdilí, abychom se vzdali a že použijeme proti vám všechny prostředky.« Eisenecker se otočil a vstoupil do domu. Důstojník se vrátil k svému mužstvu. 114
Za chvíli se oddělila od řetězu, který obklopil domek, menší skupina vojáků, která se rozvinula do roje, aby podnikla útok na chatu. Současně kruh ostatních počal se stahovati. »Co chcete podniknouti, done Frederego?« Zatím co kladl tuto otázku, změnily se úplně tahy Eiseneckerovy. Ústa jako by ztvrdla, rty byly násilně sevřeny. Gonzales viděl, jak Eiseneckerova pravá ruka se pohybovala. A najednou!… Co to bylo?… Nemožno… A ačkoliv jej pečlivě pozoroval, Gonzales nemohl vysvětliti, jak se to stalo. V pravé Eiseneckerově ruce, která byla natažena, objevila se zářící žhoucí hmota. Byla stále světlejší a světlejší a rostla od velikosti hrachu do velikosti třešně. Vyzařovala světlemodré světlo. Počala se pohybovati. Pozvolna se koulela přes prsty mimo ruku, kde v prostoru trčela. Pak počala kroužiti a zdála se býti ještě větší. Náhle jako kulový blesk rozběhla se kupředu. Gonzales stál jako přimražen. Jeho oči lpěly na kouli jako přikovány a sledovaly její pohyb. Pomalu odkulila se z místnosti a směřovala po skloněné stráni dolů, směrem proti postupujícím vojákům, vzdáleným již jen na sto metrů. Gonzales viděl ji zcela zřetelně. První voják zděšeně uskočil. Druhý snažil se jí napadnouti bodlem. V tom okamžiku, jakmile se železo dotklo koule, zahřměla hromová rána, tak jako kdyby blesk náhle sjel do země. Plukovníkovy oči zůstaly oslněny prudkým světlem a když byly schopny vnímání, viděly, jak celá četa leží bez hnutí mrtva na zemi. A o několik metrů dále kulila se znovu smrtonosná koule a již narazila na napřaženou pušku prvního vojáka v kruhu, který ji svíral. Znovu zahřměla rána a vše požírající blesk ničil vše stojící a živoucí. Explose byla tak silná, že plukovník byl odmrštěn na stěnu a na vteřinu ztratil vědomí. Když se probral, jeho oči ulpěly se zděšením na Eiseneckerovi. Jeho moc počala jej děsiti. Jak je to vše možné? Holýma rukama šířil kolem sebe smrt a ničení. Byla to fantasie, o které snil? Byl to ještě člověk? – Přicházel přímo z nebes nebo pekla? Plukovník byl pevně věřícím katolíkem a jeho prsty mimoděk se zkřížily k modlitbě. Nevěděl, má-li se modliti k Bohu, nebo k tomuto muži. 115
Vedle něho Pagano na kolenou před obrazem Svatých pokoušel se modliti. Z jeho úst vycházely jen neartikulované zvuky. »Vzhůru, done Antonio! Musíme odejíti dříve, než ostatní přijdou!« Gonzales se zvedl. Se smrtelně bledým obličejem zíral na svého přítele. »Done Frederego!«… Jeho hlas zněl vřeleji. »Jak sem přišly ony koule? Kdo vám je dal? Je to dílo člověka? Řekněte mně!« »Moje dílo, vy nevěřící! Ale teď pojďte pryč, musíte si pospíšiti. Nemám již při sobě kulového blesku, abych jej mohl vyslati. Teď bych byl skutečně beze zbraně.«
* »A ani vy nemůžete vysloviti podezření, pane generální řediteli, kdo byl ten, který vás vyvedl z celnice a odvedl zpět do St. Jean?« Harder… svíraje ruku Mettinu ve své, těžce dýchal. »Ne!… Jak bych mohl věděti, vždyť jsem cizincem zde v horách.« Komisař potřásl hlavou. »Zbývá tudíž jediné vysvětlení. Muž, který vás zachránil, byl pravděpodobně dřívějším členem této bandy a má důvody k tomu, aby zůstal skryt. Doufám, že energické kroky naší vlády v Madridě docílí, aby toto záhadné dobrodružství se vysvětlilo.« »Velmi bych si toho přál, pane komisaři, aby podobný skandál se neopakoval.« »Můžete býti ujištěn, pane generální řediteli, že ničeho nezameškáme, abychom případ vysvětlili. Přesto však dovolím si ještě otázku. Přáli bychom si, aby bytost vašeho zachránce mohla býti zjištěna… Když vám ukázal cestu ke kapli St. Jean, zmizel?« Harder přikývl. »Hm! Z toho by bylo možno souditi, že tento muž je Francouz, nebo aspoň se ve Francii zdržuje. Není tudíž jiné cesty přes pohoří do Španělska, kromě té, kterou jste přišli. Bohužel nemůže nám nikdo z vaší společnosti dáti přesný popis tohoto muže.« Vrátili se zpět do hotelu. Harder se strhaným obličejem vrhl se do křesla. 116
»Snad byl to již poslední výslech. Proč já nesmím o té věci mluviti? Proč také ty jsi nezodpověděla otázku, týkající se cizince? Myslím, že by se pak spíše podařilo vysvětliti tento neslýchaný případ.« »Otče!« Metta skoro vykřikla. »Nemluv dále. Tato myšlenka není tebe důstojná.« Stála před ním. Její obličej byl bílý bez krve. Její rty se chvěly. »Proč máme všichni zamlčovati jméno Eiseneckerovo!… Iversen to byl, který mně první vnukl tuto myšlenku. Jest jasné, že Eisenecker chce zůstati skryt. Neznáme jeho důvody. Ale musíme je ctíti. Vyžaduje to alespoň vděčnost. Kdo ví, jak by se nám bylo vedlo bez jeho pomoci. Nebo, myslíš, že to udělal k vůli mně, nebo tobě?« Krátký hořký smích ukončil její slova. Harder vstal a posílal ji spát. »To je zajímavé, s jakým zájmem hájíš zájmy tohoto muže. Myslím, že vzpomínka na…« »Ano, vzpomínka na ono léto ve Warnumu! Znovu a znovu na to myslím.« »Metto!« Generální ředitel obrátil se na ni. »Metto, co je s tebou?… Zkušenosti z posledních dnů?… Jsi tak rozrušena… Tato slova z tvých úst! Ty ho stále miluješ?« Metta učinila několik kroků zpět. Krátkou chvíli nedovedla snésti odsuzující pohled svého otce. Zavřela oči a pak zvedla hrdě hlavu. »Ano! Řekl jsi to! Ještě ho miluji!« Harder stanul. Těžce vycházel dech z jeho prsou. Pak unaveným pohybem protřel si oči. »Ten! Všechno mi vzal… Nyní beře mně poslední… tebe, Metto!« Ještě zde stála neschopna slova. Ředitel Harder těžkým krokem odešel do vedlejšího pokoje. Zavřel dveře na zámek a marně snažila se Metta vyprositi si přístup. Dveře zůstaly zavřeny. A pak Harder bojoval sám se svými myšlenkami. Byl to těžký boj. Jeho myšlenky vracely se zpět do dob, kdy Bedřich Eisenecker ještě pracoval v jeho laboratoři. Několikráte navrhoval, aby řešení problému dálo se elektrostatickou cestou. Vyprošoval si, aby mohl sám počíti pokus. Ale Harder vždy postavil se proti němu. Přesto však myšlenka zůstala v něm, stále se mu vracela a on znovu a znovu ji odpuzoval. 117
Když tehdy, kdy viděl pruty zlata, když prováděl jejich analysu, tehdy viděl, že tato myšlenka stále žije. Viděl, že někdo jiný jde touto cestou a došel snad i cíle. Kdo to byl? A jeho vnitřní hlas znovu a znovu mu opakoval:… Bedřich Eisenecker! Marně se proti tomu bránil. Ano… on… on… musel to býti! Pak stal se obětí svého druhého já. Zmocnila se ho nenávist a snažil se ho zničiti. Nařídil proto, aby tempo ve Warnumu bylo zrychleno, neviděl nebezpečí, které toto zrychlení přinese. Nedbal vnitřního hlasu, který ho nabádal, aby učinil zajišťovací opatření. Oni mrtví… ve Warnumu,… byli jeho svědomím. A nyní!… jeho podezření… bylo utvrzeno. Jejich záchrana, záchrana St. Marie, smrt banditů, to vše bylo dílo Eiseneckerovo! Nyní porovnal svoje dílo s dílem Eliase Montgomeryho a s dílem Bedřicha Eiseneckera. Jak veliké bylo toto, tak malé bylo jeho. On… rostl v jeho očích na nepřemožitelného protivníka, který dovedl mu vzíti vše… i jeho dítě. Železné nervy Harderovy se zhroutily. Nevydržely této rány. Příštího jitra jeho místo u čajového stolu zůstalo prázdné. Metta plna strachu, dala s ředitelem hotelu otevříti pokoj. Harder ležel na posteli. Smrtelná horečka lomcovala jeho údy. Metta nehýbala se od jeho lůžka. Ve dne v noci. Jen Iversen ji někdy vystřídal. Nemocný šílel ve vysokých horečkách. Jeho rty křičely, nebo šeptaly jediné jméno… Bedřich Eisenecker!… V horečkách bojovalo jeho svědomí s jeho fysickými silami. A ti, kteří byli kolem, byli jímáni hrůzou a bolestí. Boj stával se klidnější… Síly Harderovy byly podlomeny. Stále ještě šeptal toto jméno, ale již klidněji, jakoby prosebněji. V jedné bezesné noci přišel Iversen k Mettě. »Jediný člověk může nám pomoci, Metto. Eisenecker! Jdu, abych ho vyhledal.«
*
118
Záhada Montgomery-Hallu vysvětlena. Tato slova, za kterými byla řada otazníků a vykřičníků, křičely znovu do světa noviny všech států hlásajíce, že přístroj Montgomeryho je ve Španělsku. Nebylo pochyby o tom, poněvadž jedině tím vysvětlila se zpráva o záhadné smrti tří set maurských vojáků, která přes přísnou censuru se v novinách objevila. Jediný svědek této události byl voják, který pro svoje zranění na noze nemohl následovati celou výpravu. Viděl proto celý tento případ z dáli. Beze smyslu strachem a hrůzou utíkal od místa činu a vykládal to všem lidem, které potkal dříve, než se přihlásil na nejbližším policejním velitelství. St. Marie aux Chaines. Záhadná smrt šesti banditů, kteří oloupili generálního ředitele Hardera, smrt tří set maurských vojáků, kteří byli spojeni v okruh… to vše dalo se vysvětliti jedině tím, že přístroj Montgomeryho byl již v provozu. Vyskytly se i zprávy, které snažily se uvést v souvislost s těmito případy i podivuhodné zachránění cestujících na palubě »Potomacu«, ale zprávy tyto byly považovány za nemožné, poněvadž tehdy musel by přístroj Montgomeryho býti na palubě »Potomacu«. Kromě toho nedal by se touto zprávou vysvětliti převoz přístroje do Ameriky a potom zpět do Španělska. Když tato otázka byla rozřešena, zůstala otázka druhá, ještě důležitější. Kdo – zradil tajemství? Dohady soustředily se na plukovníka Gonzala. Poněvadž oněch tři sta maurských vojáků mělo příkaz, aby ho zatkli. Měl snad plukovník sám přístroj? Ne-li sám, tedy ostatní, kteří s ním přišli. Brzy tato zpráva byla potvrzena úředně. Maurská vláda vypisovala ve všech časopisech všech míst světa odměnu na hlavu plukovníka Gonzala ve výši půl milionu peset. Evropa a celý svět měl znovu jediný zájem. Kdy bude stržen závoj tajemství, kterým obklopeny byly všechny tyto případy. »Jest pro mne nesnesitelné přesvědčení, které mne olupuje o všechnu pracovní sílu, přesvědčení o tom, že žije ještě někdo jiný, který již problém můj rozřešil.« Stařičký Ibn Ezer třásl hlavou. »Není jiná možnost, Abd ul Hafisi. Marně bráním se této myšlence, že někdo jiný větší žije, který ovládá toto tajemství. Také kalif jest o tom přesvědčen.« »A k tomu ještě náš nepřítel! Co nám přinese budoucnost?« 119
»Kdo ví, Abd ul Hafisi – ale nyní musíme se zbaviti tohoto myšlení a starostí. Musíme se vrátiti k dílu se všemi silami. Mnoho se nám zdařilo a mnoho se nám ještě zdaří, bude-li nám Allah milostiv!« Stál nad přístrojem. Jeho pravice hrála si s pákami a knoflíky. V přístroji vyskakovaly modrobílé plameny. V praskajících jiskrách vyrovnával se elektrický proud, buzený v přístroji, s elektřinou v atmosféře. »Nepochopitelné proč jak Harder, tak i angličtí fysikové pomýšleli na okruh bezpečnostních opatření, ve kterých přístroj byl uzavřen.« »Poněvadž Montgomery, ani Harder nejsou hodni této milosti poznání. Jedině ty, Ibn Ezere, budeš vítězem!« Abd ul Hafis se při těchto slovech sklonil, aby políbil lem jeho roucha.
* Metta Harderová stála na terase hotelu. Otec spál. Její oči bloudily k jihu. Již dva dny byl Iversen pryč. Přijde Bedřich Eisenecker? Bydlel tam daleko v horách? Proč právě tam? Její myšlenky dlely u něho. Znovu ulehla do lehátka a zavřela oči. Auto přijelo k terasu. Zastavilo se, drtíc pod brzděnými koly zrnéčka písku. Procitla. Poznala příchozího a spěchala k němu. »To jste vy, Malte? Nesete dobré zprávy?« Iversen sundal kuklu. »Ano, Metto, zdařilo se mi…,« podal Mettě rámě a odvedl ji k lavičce. »V malém zámečku, téměř ve zříceninách, hluboko v horách, bydlí Bedřich Eisenecker. Již jsem se téměř odvážil jíti k němu a poprositi, aby šel se mnou. Ale obava, aby moje prosby nebyly oslyšeny, mne v posledním okamžiku zadržela.« »Ach, Malte! Trváte na tom, abych šla s sebou? Abych ho poprosila, aby přišel k otci?« »Jistě, Metto!« Povstala. Bojovala sama se sebou těžký boj. Znovu a znovu… Její kroky ochabovaly. Ale byla to jediná cesta, jak přivésti pomoc otci, přinésti klid jeho myšlenkám. Iversen k ní přistoupil. 120
»Musíte se rozhodnouti, Metto! Vím, že bude vám těžko, abyste přišla k muži, který se s vámi ve zlém rozešel. Musíte však tak učiniti, ještě dnes. Kdo ví, co se ráno stane.« Metta dívala se na něho s podivem. »Jak tomu mám rozuměti, Malte? Odjede?« Iversen pokrčil rameny. »Je to možné, Metto. Myslím, že při své cestě odhalil jsem trochu jeho tajemství. Myslím, že se nezdrží dlouho na této straně španělských hranic.« »Děsíte mne, Malte. Co znamenají vaše narážky? Bojíte se, aby maurská vláda nesnažila se mu urvati jeho tajemství anebo ho násilím odvléci do zázemí?« »Och ne, Metto!« Iversenův obličej se usmíval. »Myslím, že maurská vláda sotva bude si přáti, aby kdy vstoupil na její území.« »Malte, není od vás hezké, že mne lekáte nejasnými slovy. Mlčte tedy, jestliže mi nechcete říci pravdu!« Iversen se smál. »Řekl bych vám ji, kdybych nevěděl, že někdo jiný vám ji co nejdříve poví. Nyní však jedná se o vašeho otce. Chcete ve dvou hodinách odjeti se mnou?« Podržela Iversenovu ruku. »Ano,… ale…« »Žádné ale, Metto! Cesta do hor a to, co jsem tam viděl, působí na mne velmi příjemně. Myslím, že v nejbližší době zažijeme mnohá příjemná překvapení.« – – – Dvě hodiny později automobil Harderův spěchal k Pyrenejím. Nyní teprve Iversen měl čas, aby Mettě vyprávěl, jak našel Eiseneckera. »Doznávám, že jsem měl k tomu veliké štěstí. Moje dřívější zaměstnání jako soukromého detektiva, mně velmi pomohlo. Ačkoliv jsem se zapřísáhl po zkušenostech na madridské policii, že vícekráte si toto zaměstnání nevyvolím, jsem zase na stopě Bedřicha Eiseneckera. Vidíte, Metto, člověk nesmí se nikdy ničeho zříkati!« Díkem podala Metta Iversenovi ruku. »Jsem vám tak vděčná, Malte. Musím to znovu říci, že tak laskavě a úplně se mi věnujete.« – – – Již hodinu šli po špatné, téměř neschůdné cestě. Slunce již zapadlo za vrcholky hor, když v dálce viděli zdi »Mon Repos«. 121
Metta s úsměvem se podívala na Iversena. Nyní, kdy byla od Eiseneckera vzdálena jen několik kroků, pocítila tíhu svého poslání. Iversen pochopil její rozpaky. »Metto, je to pro vašeho otce, pojďte!« Cesta točila se příkře do prava a Iversen musel poskytovati svoji pomoc Mettě, aby se nezřítila. Za chvíli stáli před brankou do zahrady. Iversen opřel se pěsti do starých, polorozbitých vrat, které povolily. Šli dál, když před nimi objevil se sluha. »Rádi bychom mluvili s vaším pánem. Je doma?« Stařec zamumlal několik nesrozumitelných slov a zmizel. Náhle bylo slyšeti znovu kroky, ale pevnější, silnější. Musel to býti někdo jiný, kdo se blížil. Konečně se objevil. »Bedřich Eisenecker!« Překvapení Mettino bylo tak veliké, nedovedla potlačiti výkřik. »Slečna Metta Harderová?… Co chcete ode mne?…« Stál před ní, nespouštěje očí s jejích rtů. »Prosím, vstupte!« Jeho hlas zněl klidně, neprozrazuje, co děje se v jeho nitru. »Ano, přicházím k vám. Přivádí mne starost o mého otce.« Mezitím šli pomalu k domu. Metta, unavená rozčilením, klesla okamžitě na kamennou lavičku před domem. »Váš otec, slečno Harderová, je nemocen?« Metta němě přikývla. »A vy přicházíte proto ke mně, slečno Harderová?« »Ano, k vám.« Rukou zaprosila, aby si sedl vedle ní na lavičku. A nyní, když vyhověl jejímu přání a její oko spočívalo na něm, cítila se volnější. »Ano, zkušenosti posledních dnů, přepadení v St. Jean, neštěstí na Warnumu, chápu, to byly těžké zkoušky pro nervy vašeho pana otce.« Metta přikývla. »Nebylo to to jediné. Jeho nemoc má jiné příčiny, nebezpečnější. Zbavuje ho rozumu, nedává mu klidu ani v noci. A jestliže nepomůžete, hrozí to nejhorší.« »Já, slečno Harderová, jak mu mohu pomoci? Klamete se ve mně i ve vašem otci. Jistě by vám váš krok neschválil, kdyby o něm nevěděl.« 122
»Neví o tom… A kdyby jeho duch byl zdravý, byl by mně nedovolil…« »Nu a přece…« »Ano, přece přicházím k vám, poněvadž jenom vy jste příčinou jeho nemoci a jenom vy můžete mu dáti znovu zdraví.« Její hlas zněl již jasně. »Slečno Harderová, nepochopuji, nerozumím… obviňujete mne… co jsem udělal vašemu otci?« Metta se otočila a položila hlavu do dlaní.« »Nic jste mu neudělal a přece vás nenávidí.« »Proč nenávist?« »Nenávidí vás jako malý přemožený nenávidí velikého vítěze. Vás, který jste v několika letech dosáhl to, co lidstvo po staletí marně hledá.« »Přicházíte marně, slečno Harderová. Nemohu vám pomoci a nechci také. Vítěz má jíti ku přemoženému?… a i kdybych tak učinil, zapudí mne!« Povstal. »Vy chcete odejíti? Ne! Nesmíte… nesmíte moji prosbu odmítnouti. Nevíte, jak těžce jsem se rozhodla, abych za vámi přišla.« Nedovedla již déle ovládati svého hlasu. Zavzlykala, nedovedla mluviti dále. Zapotácela se. Podal jí rámě. Bez odporu se o něho opřela. Šel s ní zahradou. Nenacházel odpovědi. Metta Harderova v jeho náručí. Jak dlouho to již bylo…? Warnum… Mon Repos… Biarritz… Co by řekl Harder, kdyby viděl Mettu v jeho objetí? Totéž, co dříve?… Ne!… Hrdý smích rozzářil mu obličej. List se obrátil… přece… Připomněl si znovu poslední dny ve Warnumu. Byla to pro něho příliš hluboká rána. Jak těžko však musela bojovati, než sama přišla, sama promluvila… dobře jí rozuměl… hrdé Mettě Harderové. A když takto přemýšlel, pocítil soucit. Pevně ji objal a cítil, jak se zachvěla. Zastavili se. V šerém světle loučícího se dne její obličej byl bílý jako smrt. Zdálo se, že hlas, který vycházel z jejích úst, je cizí. 123
»Půjdete se mnou? Nezničíte toho, nad kterým jste zvítězil?« Jeho rty se chystaly k záporné odpovědi. Ale její oči se obrátily s prosbou k němu. Nedovedl se jí opříti. Moc šedých očí Mettiných svázala jeho vůli a donutila jej, aby těsněji ovinul ruku kolem jejího pasu.
* Podivuhodné události ve Španělsku! Veřejné mínění, tisk světový byl jimi stále zmítán. Ve Španělsku samém byla tupá, těžká nálada a přes přísnou tiskovou censuru vždy probíhaly pobuřující zprávy a zvyšovaly nepokoje. Zejména maurská část obyvatelstva byla rozrušena. Zdálo se, že podivuhodné zjevy, které se objevovaly, směřovaly v prvé řadě proti nim. Vojsko a madridské ministerstvo války mělo těžké starosti. »Obávám se, že opakování se podobných případů podrylo by disciplinu našeho vojska,« skončil princ Ahmed svoji řeč. Kníže Iraklis a Jolanta dívali se na kalifa. Seděl bez hnutí se sevřenými rty, prohlížeje si postupně shromážděné. Pak mluvil. »Čím to je, nejudatnější a nejlepší vojáci světa podléhají neviditelné hrozné zbrani…! I ti nejstatečnější musí ztratiti odvahu.« »A stále ještě nemáme utišující vysvětlení,« připojil princ Ahmed Fuad, »jak lze tyto zbraně obstarati, které mají tak úžasný účinek?« Kníže Iraklis rozvinul na stole papír. »Zde je skizza okolí Paganovy chýše. Opatřil jsem si to při našem včerejším výletě. Místa, kde naši vojáci byli zasaženi, lze lehce rozeznati. Země vykazuje stopy po požáru. Příslušné vzdálenosti mohli jsme zjistiti dosti přesně. Jolanta mne upozornila na důležitost této okolnosti. Proč ti, kteří byli v chýši, čekali, až naši lidé se přiblíží? Byla to snad jejich šílená odvaha. Náhlé přepadení a střelba našich vojáků byly by zničily v chýši vše, co bylo živé.« Abdurrhaman naslouchal. Jeho oči lpěly na knížeti, který mluvil dále. »Vysvětlení, které Jolanta nachází, zdá se býti velmi přiléhavě. Pravděpodobně zbraň nepřítelova působí jen na kratší vzdálenost.« 124
»Ach!« Princ Ahmed vstal. »Dobře… tedy tím by zbraň ztratila mnoho na své hrůze.« Malebná lampa nade dveřmi se rozsvítila. Abdurrhaman pokynul. Kníže Iraklis šel ke dveřím a otevřel je. Adjutant předal mu mapu. Kníže ji vzal a předložil kalifovi. Otevřel ji. Počal čísti dopis, který v ní byl uložen. Podíval se na podpis. Jeho oči hořely hněvem. »Plukovník Gonzales!« Nikdo nepromluvil, jen oči všech spočívaly na kalifovi. Kalif upřeně hleděl na papír. Jeho obličej byl pobledlý, ruka, ve které držel list, se lehce chvěla. Četl pomalu, jako kdyby nedovedl pochopiti smyslu slov. Těžkopádně díval se s řádky na řádku. Zavřel oči. Jeho ruka s dopisem klesla bez vlády, Ti, kteří byli kolem, napjatě očekávali vysvětlení. Celou postavou Abdurrhamanovou probíhalo jemné chvění. Ruka mačkala papír. V jeho obličeji střídala se červeň s bledostí. Pozvolna jeho oči se šířily hněvem a červeň převládala. Jeho obličej ztrácel lidský výraz… zdálo se, že bezmocný hněv zbavuje ho smyslů. Jeho rty šeptaly nesrozumitelná slova. Jeho pravice mrštila papírem a jeho prsa těžce dýchala. Ostatní vyskočili… obklopili ho… jako by mu chtěli pomoci. »Abdurrhamane!…« Princ Ahmed mluvil k němu chvějícím se hlasem. »Abdurrhamane!…« Jako kdyby tento hlas přivolal ho zpět, s divokým výrazem prohlížel okolí. Nebyl schopen slova. S hrůzou sledovali ostatní šílené jednání kalifovo. Jolanta první přistoupila k dopisu, zvedla jej a polohlasně jej četla ostatním. Kdo to byl? Bylo to možné? Maurové mají opustiti zemi… do osmi dnů má býti provincie Navarra vyklizena?… Lhůta poskytuje se jedině proto, aby se zabránilo zbytečnému krveprolití a ničení?… Jinak bude nastoleno násilí a nová hrozná zbraň bude bezohledně používána. Příhoda v chýši Paganově byla jenom nepatrnou ukázkou moci této zbraně. Také Jolantě vypadl tajemný list z rukou. Mlčky dívali se jeden na druhého. Kdo poradí… kdo pomůže…? »Osm dní lhůta!« Tato slova stále zajímala Jolantu. »Osm dní… příliš málo… a příliš mnoho… pro toho, kdo dovede využíti čas. A 125
nepřítel je ve Španělsku! Co Gonzales… není potřeba zdesateronásobit cenu na jeho hlavu? Vojsko a policie musí míti jenom jeden úkol… hledati jej… a nalézti. A jestliže ho nenalezneme… pak bojovati a zemříti.« Náhle napadlo jí jméno »Ibn Ezer«. »Ibn Ezer« Abdurrhaman toto jméno opakoval. »Nemůže-li nám pomoci, může nám poraditi,« řekl princ Ahmed Fuad. »Zavolejme ho! V několika hodinách bude zde,« radil princ Murad. Abdurrhaman pokrčil rameny. »Myslíte-li, zavolejte ho…« »Jeho poslední zpráva,« mluvil princ dále, »byla velmi opatrně psána, nebyla nepříznivá. Možná…, že příští posel přinese nám ještě příznivější zprávu.« Princ šel ke dveřím a otevřel je. Adjutant vstoupil. »Kurýr z Kaira…?!« »Právě přišel.« »Přineste okamžitě telegram!« Adjutant přinesl mapu s telegramem. Abdurrhaman četl… ticho… jen jeho rty se pohybovaly a pak četl hlasitě. »… nesprávné zapojení bylo nalezeno. Jest téměř jisté, že podaří se nám rozluštiti tajemství Montgomeryho. Pokusy s pomocí Allahovou se zdařily. Přístroj pracuje, jako by byl v rukách mistrových!…« Nečetl dále, co bylo psáno. »Allah pomohl… Allah i dále pomůže!« Nepopsatelné rozrušení zmocnilo se všech. Nikdo nevydržel na místě a dlouho trvalo, než podařilo se jim znovu ovládnouti. Zdálo se, že Abdurrhamanovi vrátila se nová síla. »Nebyl bezmocný! Se stejnou zbraní bude moci bojovati!« Za hodinu musí býti na cestě do Egypta! »Odjíždím!« zvolala Jolanta.
* »Kde je Metta?« ptal se Harder starého sluhy. »Ať hned přijde!« »Milostivá slečna odjela asi před čtyřmi hodinami s panem z Iversenů vozem. Nařídila mi, abych oznámil, že odjíždí na větší výlet.« 126
Harder si lehl znovu do lehátka. »Jakmile přijede, ať okamžitě laskavě přijde!« Pokynul sluhovi, aby se vzdálil. »Metta… byla již čtyři hodiny pryč?… Nu… jistě potřebovala osvěžení. Noci a dny ošetřovala nemocného, starala se o něho… Kam odjela?… Proč to sluhovi neřekla?…« Nějaký vůz předjel. Nemohla to býti ona. Přes to zazvonil na sluhu a požádal ho, aby zavolal Mettu. »Je to cizí vůz, pane generální řediteli.« »Hm, to nebyla Metta?… Kde vězí?…« »Nevíš, kterým směrem s panem z Iversenů odejeli?« »Na jih, pane generální řediteli. Hotelový šofér slyšel, jak pan z Iversenů nařídil řidiči, aby jel směrem k Bayonnu.« Sluha odešel. Harder zavřel oči, aby mohl lépe přemýšleti. Na jih… odjela… tam dolů k Pyrenejím. Do hor, co by tam chtěla?… Taková namáhavá cesta. Vzpomněl si na svoji cestu do St. Jean… na věštbu pastýřovu… přepadení… a zachránění Eiseneckerem. »Eisenecker!« vykřikla Metta. Nikdo ho nepoznal, jenom ona. Ano, oči lásky vidí velmi jasně. Metta ho milovala, jeho nepřítele. Sama mu řekla, že ho miluje, jak hluboké musely býti kořeny její lásky. Odjela do hor… k němu. Viděl ji v jeho náruči, v náruči toho… kdo mu všechno vzal. Rozčilením strhl se sebe přikrývku a, chtěl se zdvihnouti. Zeslabené údy vypověděly mu službu. S výkřikem padl zpět… zpět do beznaděje nejistoty a čekání. Konečně známý signál vozu? Metta je zpět. Již musí… Dveře se otevřely a Metta vstoupila. »Metto… Metto!« vykřikl Harder a vztahoval po ní ruce. »Otče, otče, co je s tebou?« Metta přiběhla k němu a laskala se s jeho rukama. Harder těžce dýchal. S nevýslovnou radostí pozoroval postavu Mettinu. Byla znovu u něho… jeho Metta. – Byl to přelud, zdálo se, že jeho oči vidí… ne, to nemohlo býti. Chtěl slyšeti jistotu z jejích úst. Řadil si slova, chtěl se otázati, kde byla.
127
Metta viděla jeho boj a teprve nyní si uvědomila, jak nebezpečný je její plán, který měl oba muže sblížiti. Chtěla promluviti, ale její rty vypověděly jí poslušnost. Dívali se mlčky jeden druhému do očí. Metta sklonila zrak. »Kde jsi byla, Metto?« hlas otcův zněl přísně. Metta neodpověděla. Marně hledala slova. »Byla jsi u Bedřicha Eiseneckera, ty, Metta Harderová! Přiznej se! Nelži!« Harder mluvil tato slova téměř s nepřirozeným klidem, ale jejich tón jí prozradil jeho bolest. »Ano, byla jsem u něho, ale ne k vůli sobě…« »Ne k vůli sobě… prázdně znějící slova, za která se schováváš…« Nenávist zbarvila hlas Harderův. »Chtěl, abys u něho zůstala, nebo tě odmítl…« Metta stála mlčky a beze slov dívala se na svého otce, aby pochopila, že byl to on, který takto promluvil. Zdálo se, že teprve nachází smyslu jejích slov. Mlčky jí naslouchal. Konečně, když řekla, že Eisenecker přišel s ní, aby s Harderem mluvil, vrátilo se mu vědomí a pochopil, co Metta učinila… pro něho. Položil ruku na její hlavu a něžně ji hladil. »Metto, cos to udělala? Ty… hrdá, jsi se pro mne obětovala a prosila toho muže! Nepřerušuj mne. Kdo jiný může pochopiti velikost tvé oběti lépe, než já…? A přece tvoje oběť byla marná. Nemůže se tak státi. Propast, která nás odděluje, je příliš hluboká.« »Otče!« vykřikla Metta, líbajíc jeho ruce. »Propast, která vás dělí… kdo ji prohlubuje?… jenom ty! Již dávno měla jsem ti to říci, ale neodvažovala jsem se. Měl Eisenecker sám svoje dílo položiti ti k nohám, když se mu zdařilo? Vždyť ho nic tobě nezavazuje! Náhodou byla jsem svědkem rozhovoru mezi tebou a Maltem v našem domě na Bismarkově náměstí. Již tehdy jsem byla přesvědčena o dobrém právu Eiseneckerově.« Harder otočil hlavu stranou. To, co si nikdy neodvažoval přiznati, mluvilo nyní ve slovech Mettiných. Pravda, nepopiratelná pravda. Pochopil to teprve tehdy zplna, když ústa druhého mu to říkala. Potom částečně uklidněn, mluvil polohlasem.
128
»Jsi žena, Metto, a nikdy nepochopíš, co zakouší muž, když po desetiletých bojích někdo jiný vezme mu odměnu. Hrozné rozčarování, zničení mého životního díla…« »Muž, pravý muž, odejde z cesty vítězi, aby nastoupil cestu novou.« »Jsem nemocen,« řekl tiše. »Trpím tímto mužem, nemyslím na nic, než na něho. Je ve mně pramenem bolesti. Nemám již síly k novému činu.« »Mluv s ním, otče, a změníš se!« Harder němě zavrtěl hlavou, »Byla by to má nejtrpčejší hodina mého života. Nemohu!« »Ani tehdy ne, kdyby tě prosil, abys mu pomohl na velikém díle ve prospěch lidstva?« »On… on…, aby prosil? On… Eisenecker? Nerozumím ti, Metto. Člověk, který svým dílem převrátí celý svět a jeho hospodářství, nepotřebuje mojí pomoci.« »Promluv s ním, je to jediné, oč tě prosím, otče!« Metta přiblížila se k jeho sluchu, naklonila se nad nim a vyprávěla mu se zatajeným dechem, co mluvili s Iversenem po cestě. Nový vynález převrátí úplně hospodářskou činnost, pokud se zabývá energií, bude zapotřebí nové organisace. Veliký organisační talent Harderův přispěje tak Eiseneckerovi k dokončení jeho díla. Harder, spolupracovník Eiseneckerův. Byla to jediná možnost, aby usmířili Hardera se vším. Čím déle Metta mluvila, tím s větším zájmem poslouchal Harder její slova. Jeho dech stával se hlubší a pravidelnější, výraz jeho obličeje přátelštější a jasnější. Zdálo se, že se osvobozuje od všeho, co jej tlačilo v poslední době k zemi. »Metto… mluvíš pravdu?« Harder se vyprostil z jejích rukou a díval se na ni zvídavě. »Ano, mluví pravdu!« odpověděl za ni cizí hlas. Při jeho zvuku zavřel Harder oči. Tichý, s nehybným obličejem, zdálo se, že sám se hledá. Ani se nepohnul, když silná mužská ruka uchopila jeho, aby ji stiskla. Metta vstala. Její obličej byl rudý jako víno. Veliká radost a štěstí byly v jejích zracích, které těkaly s jednoho na druhého. Pak zmizela z pokoje a čím déle ve vedlejší místnosti čekala, tím byla šťastnější. 129
Ti dva musí se jistě nalézti. Iversen vstoupil a podal jí ruku. »Je to dlouhá debata, co tito dva zde vedou. Zdá se, že chtějí postaviti celý svět na hlavu. Nedočkáme se konce!« »Malte, jsem tak šťastna, že se to podařilo. A ty… ty máš největší zásluhu.« Malte z Iversenů srazil paty, udělal korektní poklonu a položil si ruku na srdce. »Jsem nekonečně potěšen, nejdražší Metto! Tvoje uznání z tvých úst je mi největší odměnou. Přesto ještě ale zasloužím si svatební koláč.« Metta se začervenala a zmatena opustila pokoj. Dveře pokoje, za kterými hovořili, táhly ji jako magnet. Stála před nimi, majíc ruku na klice s tlukoucím srdcem. Potom tiše, bez hluku je otevřela a dívala se, jak sedí oba proti sobě v čilém rozhovoru, Mezi nimi stál stůl, pokrytý papíry s řadami číslic, plánů a projektů. Zapomínajíce času a prostoru, splynuli ve společné práci na velikém díle budoucnosti.
* »Stane se, jak říkáš, milá dcero! Taková jest vůle Allahova. Synové Mohamedovi znovu postaví starou skvělou říši, spojí ty, kteří žijí pod cizí nadvládou a znovu zavlaje zelená korouhev prorokova nad jeho dětmi.« »Bude to tvoje dílo, Ibn Ezere!« Jolanta klesla na kolena, aby políbila lem jeho roucha. »Spěchám, abych tlumočila tvoje slova našemu pánovi.« Odcházejíc zastavila se ještě před zářící skřínkou, která skrývala dílo Montgomeryho. Nebylo již více tajemství. Hádanka byla rozřešena, síly přístroje postaveny do služeb Abdurrhamanových. Zrak Abd ul Hafisův sledoval ji, dokud nezmizela. »Proč ještě čekáš, Abd ul Hafisi? Nevolá tě přece jasnými tóny?« »Ano, přijdu hned!…« »Co je ti, Abd ul Hafisi? Mluvíš tak záhadně.« Neodpověděl, jenom jeho rty šeptaly. »Mladá, krásná žena!… Bůh obdařil ji darem ducha… silná duše. A slouží se všemi svými silami. Kéž Bůh ji odmění.« 130
»Abd ul Hafisi, tajemná jsou tvoje slova. Jaký smysl se za nimi skrývá? Hrozí jí nebezpečí, kterému se vysmívá? Ona, královská žena!… Hodná trůnu vládce!« »Ano, trůn vládcův, řekl jsi – to je její cíl… a přece… předchozí noc sledoval jsem její horoskop. Došel jsem jen k prvnímu stupni… a přece…« »Mluv dál, Abd ul Hafisi!« »S hrůzou jsem se díval, co hvězdy mi odhalily. Hrom, blesk a oheň zničí nejkrásnější tělo, které kdy žilo a obrátí je v prach.« »Mluvíš jako kejklíř na ulici!« »Usmíváš se, Ibn Ezere. Bylo by to po prvé, co by mne hvězdy ošálily.« – – Vysoko nad Libyckou pouští letěla Jolanta ve svém letadle. V jejím srdci bylo teplo a jasno, viděla zachránění z tísně. Let stroje zdál se jí býti pomalým proti jejímu přání. Ano, podaří se dílo… a pak uskuteční se také její sen. Postaví se na stranu kalifovu, zasedne na šeriftský trůn. Konečně přistala, když již měsíc postříbřil věže Madridu. Vstoupila k Abdurrhamanovi. »Je to pravda, Jolanto?« tázal se jí kalif tiskna jí ruce. »Ano, a ještě větší jest pravda, kterou ti mám říci. Naši nepřátelé budou prchati před zbraněmi, které nám poskytne dědictví Montgomeryho.« »Jolanto, jak tomu mám rozuměti?« »Není to vidina, ale pravda, co ti řeknu. Je to nebezpečné tajemství. Ibn Ezer, který dopodrobna se seznámil se všemi detaily přístroje, jest schopen postaviti dvanáct podobných přístrojů v šesti dnech. Těchto dvanáct přístrojů bude umístěno v Evropě a katastrofa Warnumská bude se dvanáctkráte opakovati. Ale nebude nablízku moře, které by požáry uhasilo. Těchto dvanáct zničených míst bude pohrůžkou těm, kteří nám hrozí. Skloní se před silnější pěstí a uprchnou ze země.« »Jolanto! Přinesla jsi mi příliš dobrých zpráv, takže nemohu jich ani pochopiti. Při Allahovi ti přisahám, že v den, kdy tito blázni před námi prchnou, zasedneš vedle mne na trůn, jako královna mé země a mého srdce, před kterou všichni velicí této říše skloní se, jako kdyby Allah tě seslal. Nikdy svět neviděl královny krásnější a hodnější trůnu, než jsi ty.« 131
Z nádvoří dolehl zvuk pochodujících vojáků. Vojenská hudba hrála pochod při výměně stráží. Ovinuv svoje rámě kolem ní, vstoupil na zámeckou balustrádu. Jakmile dav, přiváben vojenskou podívanou, je poznal, propukl v jásot. Důstojníci volali k pozdravu. Myšlenka na smrt ji náhle ovládla, v době, kdy byla na vrcholu svého štěstí! Jestliže Allah ji povolá, je připravena.
* »Stojím před záhadou, milostivá slečno Harderová. Ve zdravotním stavu vašeho pana otce nastala tak příznivá změna, že si ji nedovedu vysvětliti. Pravděpodobně zažil velmi příjemné překvapení, které způsobilo tento zázrak.« Metta přikývla na souhlas. Lékař potlačil svoji otázku, když viděl šťastný úsměv Mettin. »Přes to, milostivá slečno, však varuji před přenáhlenými kroky. Váš pan otec touží po tom, aby se okamžitě vrátil do Německa. Tvrdí, že má tam velmi důležité a bezodkladné věci na práci. Nemohu k tomu dáti svůj souhlas. Návrat staré nemoci mohl by býti pro oslabené tělo velmi nebezpečný. Radil jsem mu, aby pokračoval zde v léčení. Nechce mne poslechnouti. Nemohu mu to rozmluviti.« »Chápu, pane doktore – a co radíte dále, abychom učinili?« »Radil bych vašemu panu otci, aby změnil místo pobytu. Třeba Egypt, nebo jiné klimatické místo v Africe. Velmi mnoho si od toho slibuji.« »Radíte-li k tomu, jistě učiním vše, abych pohnula otce k tomu, aby řídil se podle vaší rady.« – – – Venku ve foyer srazila se Metta s Maltem Iversenem. Právě sestupoval s vozu, kterým odvezl Eiseneckera do hor. »Cesta proběhla hladce, Malte?« »Přirozeně, Metto. U St. Jean jsme se rozloučili. Byla to velmi příjemná cesta. Znám již delší dobu seňora Eiseneckera, ale připadá mi nyní jako změněný. – Plácali jsme o tisíci věcech, ani na tebe nebylo zapomenuto, má nejdražší sestřenice!« »Co říkal?« »Nu, zdá se, že má zalíbení ve tvé osobě.« 132
»Malte, prosím… od té doby, co jsme obnovili svoje příbuzenství…« »… vyžaduješ k tomu odpovídající tón, že ano – to znamená mluvu od plic.« »Vyžaduji jenom pravdu!« »Tak, prosím – myslím, že nikomu jinému by se nepodařilo Eiseneckera spojiti s tvým otcem, než tobě, poněvadž jsi pravou dcerou svého otce. Jestliže to udělal, udělal to jen k vůli tobě.« »Podívej se, Malte, bylo by vhodnější, kdyby jsi se příliš nezabýval mnou, jako spíše Modestou. V těchto smutných dnech nemohla jsem se o ni zajímati. Promluvily jsme jen několik slov při jídle. Bude se jistě cítiti osamělou a opuštěnou.« Musela se sama smáti, když viděla Maltův obličej. Okamžitě zmizel bezstarostný úsměv a Malte tvářil se zcela starostlivě. »Myslíš, Metto?…« »Myslím, že by bylo velmi dobře, kdyby sis připomněl svoje kavalírské povinnosti vůči ní. Dokud otec byl nemocen, měl jsi pro to omluvu.« »Promiň, Metto, ale myslíš skutečně, že jsem Modestu zanedbával? Byl bych velmi šťasten, kdyby měla podobný pocit.« Metta pokrčila rameny. »Nevím, ale Modesta…« »Co mám učiniti?« »To je velmi jednoduché. Vyhledej ji, jdi s ní na pobřeží, udělejte si nějaký výlet, snaž se, abys ji nějak zabavil… Jak někdo může býti tak nechápavý?« »Ano, určitě, Metto, jdu již. Půjdeme asi na pobřeží.« – – Zdálo se, že Modesta není ve svém pokoji. Na zaklepání nikdo neodpověděl. Po druhé zaklepal silněji. Slabý hlas vyzval ho ke vstupu. Modesta seděla na okně s dopisem v klíně. Několika kroky octl se vedle ní. »Modesto, promiňte mne můj vstup. Vidím…« Zavzlykala. »Nepříjemná zpráva? Dostala jste dopis?« Trochu se předklonil. »Ach, poznávám z písma, že dopis je od vaší sestry, baronky Jolanty. Myslím, že si přeje, abyste přijela do Madridu.« Modesta jen kývnutím hlavy dala mu svoji odpověď. 133
»A vy nechcete? Vždyť snad jde jen o nepatrnou diferenci… k čemu jste tak rozrušená… nerozumím tomu.« Místo odpovědi objevily se slzy. »Slečno Modesto,« položil ji jemně svoji ruku kolem rámě. »Zase stará bolest – již tehdy jsem vás prosil, abyste mi věnovala svoji důvěru. Udělám vše, co je v mých silách, abych vám pomohl.« »Nemohu, nesmím,« vzlykala tiše. »Jsem tak nešťastná.« Bolestný tón jejího hlasu jej překvapil. Jediným rychlým pohybem vzal jí dopis z klína. Zdálo se, že toho nepozoruje. Rychle přeběhl zrakem řádky. Ah! Jeho oči se rozevřely do široka. Co to bylo? Stálo tam: »Princ Ahmed Fuad žádá tě mým prostřednictvím oficielně o ruku.« Jeho ruka klesla. Stál vteřinu bez pohnutí. Pak četl dále: »Tvoje zdráhání je nepochopitelné. Je možné, abys přezírala, že budeš manželkou prince Fuada, bratra kalifova, nejmocnějšího vládce velké maurské říše. Je vyloučeno, aby politické ohledy vysvětlovaly tvoje mlčení… …končí-li tvoje ctižádost snad tam, že staneš se ženou nějakého barona litevského… pak pro mne a za mne… odjeď na Tirsenův dvorec… Nechci tě více zdržovati, ale naše cesty se tímto jednou provždy rozcházejí…!« Když Iversen dočetl, uklouzlo mu se rtů málo přátelské přání. Modesta otočila hlavu a dívala se na něj překvapeně. »Pane z Iversenů… nemožno… vy čtete můj dopis… to nemáte.« Sáhla po něm. Podal jí jej. »Vezměte si jej, znám jeho obsah!« »To jste neměl… jak jste mohl? »Vím, bylo to ode mne velmi nediskrétní ale aspoň vím, proč tyto krásné oči roní slzy. Jsem tak šťasten, Modesto. Ano, nedívejte se na mne tak překvapeně! Jsem velmi šťasten!« Jeho pohled byl skutečně tak teplý a šťastný. Nevydržela jej a otočila hlavu, červenajíc se, stranou. »Modesto,« přistoupil k ní a snažil se zachytiti její pohled. Někdo silně zaklepal na dveře. Rozzlobeně se Iversen otočil, když již Metta stála před nimi. 134
»Ach, tady jste!« Náhle zahlédla stopy slz na obličeji Modestině. »Malte, co se zde děje?…« »Nu, slečna Modesta dostala od své sestry Jolanty dopis, ve kterém jí přísně přikazuje, aby ihned odjela do Madridu…« »Nu… a…?« »Nu… slečna nechce… má k tomu důvody.« »Nu ano, ale jaké…?« »O tom slečna nemůže mluviti. A jak je to s naší pochůzkou na pobřeží, Metto?« »Půjdeme – a ty půjdeš s sebou, Modesto?« Kývla hlavou a šla do vedlejší místnosti. »Přijdu hned, musím se jen trochu občerstviti.« Sotva zapadly dveře za ní, zeptala se Metta: »Co se stalo s Modestou? Plakala. Jsi tím vinen?« »Pro Boha, ne… Ten dopis… ten zatra… dopis!« »Ty znáš obsah dopisu…?« »Ne, ale dovedu si představiti… asi co… Promluvíme si o tom později.« »Malte, už máš tajnosti?« »Metto!… Ale musíme to skončiti dříve, než přijde Modesta. Nechce odjeti do Madridu, poněvadž se chce vrátiti do Tirsenova dvorce.« »Nu, a to by ti nebylo příjemným, Malte!« »Proč mluvíš o mně, mluvili jsme přece o Modestě.« »Ano, lituješ, že výlet Modestin do společnosti tak brzy skončí. Chtěl bys ji dále vídati! Navrhni jí tedy, aby zůstala v naší společnosti!« »Ach, Metto, to by bylo…« »Odcestujeme v nejbližších dnech do Egypta.« »Do Egypta…?« »Ano, jestli chceš, pojeď s sebou!« »Přirozeně bylo by to velmi krásné. Je to velmi zajímavá krajina. Rád ji ještě jednou uvidím.« »Zejména, bude-li tam Modesta!« »Metto, prosím tebe… přivádíš mne úplně do rozpaků svými narážkami. Možná, že ale Modesta s námi nepojede…« »Ach tady je!« 135
Metta přivítala Modestu a promluvila s ní několik vřelých slov. Za chvíli se vrátily k Iversenovi. Již od vrátného křičela Metta na Iversena. »Zítra všichni jedeme!« »Do Egypta.…,« připojil Malte zcela zbytečně. »Ano, do Egypta!« »Cheopsova pyramido, zdravím tě!« křičel Malte, vyhazuje svůj klobouk do výše. Hosté v hale dívali se na něj velmi nechápavě.
* V šeru večera ztrácela se úplně silueta zámečku »Mon Repos«. Ani zákmit světla nedával tušiti, že budova je obydlena. Zdála se jakoby mrtvá, opuštěná. A přece! Na dubové lavici vedle vyhaslého krbu seděl Eisenecker, vypraven na cestu. Bylo patrno, že někoho očekává. Čekal netrpělivě plukovníka Gonzala. Musel pravděpodobně zvoliti jinou cestu, kterou procházeli její kamzíci. Již několik dní byl v všechny přechody hraniční obsazeny maurskými vojenskými oddíly. Úzká stezka, používána téměř jen zvěří, kterou znalo jen několik pastýřů, byla jediná, kterou mohl Gonzales použíti. Co přinesou příští dny? Jaká bude jejich odpověď? Podrobí se jejich příkazu? Nebo nikoliv? Hekatomby obětí budou vykupovati osvobození vlasti. Ještě pět dní… pak podniknou větší důležitější dílo. Jeho myšlenky vrátily se do Biarritz, k rozhovoru s generálním ředitelem Harderem. Podnikl tuto cestu jenom pro Mettu… ale přece rady generálního ředitele Hardera byly pro něho také důležité. Metta… Viděl ji v šeru, jak stála před zahradní branou. Bylo zapotřebí celé jeho energie, aby se ovládl. Znovu probudilo se k životu to, co pokládal za mrtvé. Znovu vrátily se mu vzpomínky na Warnum, na šťastné doby, kdy býval s Mettou. Nyní vzpomínal jenom na krásu… to, co je oddělovalo, zůstalo pohřbeno. A nyní… znovu ji uvidí a dokonce bude spolupracovati s ní i s Harderem. Tichý hlas sluhy ohlásil mu příchod plukovníka Gonzala. Vstoupil. 136
»Hranice jsou úplně obsazeny, jenom kozí stezka je volná.« »Myslel jsem si to. Nezbývá nic jiného, i když bude to nepříjemné, pro naše zavazadla… Mám všechno připraveno, co musím odnésti. Mohli bychom sice jíti jinudy, ale proč zbytečně prolévati lidskou krev? – – – Šli již dvě hodiny. Měsíc byl skryt za těžkými mraky a temnota stále houstla. V dálce se blýskalo. »Zdá se, že nad Bal di Torem střetlo se několik bouří!« Další slova byla pohlcena rachotem hromu, který z dálky doléhal. V tom okamžiku přihnal se ostrý déšť, který bičoval je nemilosrdně do tváří. Nebylo viděti ani na krok. Každých pět kroků museli na sebe volati, aby zjišťovali vzájemně svoje postavení. Stezka stoupala ostře do výše. Byla každý metr krkolomnější. Museli se přidržovati i rukama, aby mohli projíti. Bouře snesla se přímo nad ně. Blesky se křižovaly, takže se zdálo, že nebesa jsou úplně otevřená. Po každém oslnění následovala hrozivější temnota. Jen s největší námahou mohli postupovati dopředu. Na místě, kde stezka se trochu rozšiřovala, Eisenecker se zastavil, aby si oddechl. Hlasitě volal po svém druhovi. Nedostalo se mu odpovědi. Musel býti velmi napřed, anebo se snad zřítil? Snad nezaslechl jeho výkřik v rachotu hromu. Konečně z dálky doléhalo volání… jeho jméno… Gonzales žil! Nabral dech, aby zahoukal odpověď, když téměř před ním sjel blesk do stezky, právě na ono místo, odkud ozývalo se volání přítelovo. »Gonzales!« Volal zoufale, snaže se s největším vypětím vůle dosáhnouti místa, odkud ozývalo se dříve volání. »Antonio!« Jen slabě dral se tento výkřik z vyschlého hrdla. V krátké vzdálenosti před ním objevila se lucerna, kterou Gonzales nesl. S pocitem ulehčení si oddechl. »Buď Bůh pochválen!« Žil a za chvíli si oba tiskli ruce. »Myslel jeem, že tě blesk zasáhl!« Gonzales ukázal rukou na roh skály, za kterou stál. »Jen zázrakem žiji. Tady proběhl. Pochválena budiž Madonna!« »Nemůžeme jíti dále! Musíme počkati… Jak dlouho?… Až zavře se opětně peklo, které se před námi otvírá.« »Čekati? Hodiny, s touto zásobou elektrických nábojů. Vždyť každá minuta může nám přinésti smrt. Nezapomeňte, že mám s sebou zbraně! 137
Jakmile bychom neopatrně způsobili spojení se zemí, byli bychom ztraceni. Zbývá jediná cesta, změřiti síly lidské se silami přírody. Kdo zvítězí?… Kdo je silnější…?« »Frederego! Chceš spoutati bouři, chceš ji donutiti, aby poslechla?« »Ano, pokusím se.« Eisenecker položil opatrně břímě, které nesl na zádech a vyňav z balíku patrony, nabil jimi dvě pušky, které měli s sebou. Jednu dal příteli, druhou sám přiložil k líci. »Nařiď zápalnost na sedm set metrů! Já sám stavím škálu na pět set metrů. Namíříš na jih a já na jihovýchod. Na můj povel vystřelíme současně!« Zalícili. Dvě rány téměř neslyšitelné v rachocení bouře… Ale po zlomku vteřiny objevily se na jihu a na jihovýchodě ve vzdálenostech předem určených dva mohutné blesky, rozštěpené na všechny strany. Zdálo se, že ovzduší kolem nich náhle se vzňalo. Nebylo téměř možno rozeznati jednotlivé blesky, za kterými následovalo příšerné rachocení hromu. Eisenecker násilím držel si ruce na uších, dávaje znamení svému příteli, aby učinil totéž. V tom okamžiku zazněl příšerný výbuch, který přehlušil dosavadní rachot hromu. Skála, na které stáli, zachvěla se jakoby zemětřesením, takže oba klesli na kolena. Pevně se objali, aby nebyli strženi do propasti. Se smrtelně bledými obličeji dívali se kolem sebe. Obrovský dub, který po staletí vzdoroval silným bouřím, jako hračka byl vyrván větrnou smrští ze svých kořenů a stržen do propasti. Zavřeli oči. Posledními silami přidržovali si ruce na uších. Měli jediné přání, aby nic neviděli, nic neslyšeli. Nevěděli, jak dlouho klečeli. Zdálo se jim, že je to celá věčnost. Neodvažovali se otevříti oči, aby neviděli pekla kolem sebe. Konečně odvážili se prohlédnouti. Nad nimi nekonečné moře hvězd, na nebi ani obláčku, příroda byla pohřížena v nejtišší spánek a ozářená bledým světlem měsíce. Vstali. Před nimi svítil bílý pruh stezky, zvoucí na další cestu. Gonzales následoval mlčky svého přítele, který rychlým krokem stoupal dopředu. Konečně stanuli na španělské půdě. Jak dlouho ještě jejich země bude úpěti pod cizím jhem. 138
* Abdurrhaman podepsal právě odpověď plukovníkovi Gonzalovi a podal ji Jolantě. Přečetla ji ještě jednou polohlasně. Slova zněla monotónně z jejích úst, aniž by se zdálo, že jsou tak hrozivá. A přece…, měla po nich vzplanouti Evropa tak, že by z poloviny stala se pouští, to, co by zůstalo, stalo by se hříčkou v ruce mocného souseda, neustoupí-li Gonzales a jeho přátelé od tohoto pošetilého nápadu. Ano, Gonzales a jeho druzi, zejména onen Němec, který první proti nim ukul zbraň. Jistě nedopustí, aby tato pohrůžka stala se skutkem. Donutí svého přítele, aby upustil od tohoto šílenství. »A potom!…,« Jolanta se dívala přímo do tváře kalifovy. »Prozatím to postačí! Ale, co nám přinese budoucnost? Ano, mají všechny možnosti. Maurská ruka obsáhne celý svět!… Kde byl… ten…?« Kalif zavřel oči. »Mlč, Jolanto! Nedej svým plánům, aby spěchaly tak daleko. Pomýšlejme pouze na dnešek! Zatím neodvažuji se odeslati tento dopis, dokud nebudu přesně věděti, že pokus se Ibn Ezerovi zdařil.« »Proč váháš, Abdurrhamane?… Musí se zdařiti! Prohlédl dokonalé sestrojení přístroje.« »Říkáš to, Jolanto, věřím tomu, musím tomu věřiti… a přece… Cosi mne nutí, abych posečkal. Prosím, Jolanto, jeď ještě dnes k Ibn Ezerovi! Ještě neuplynula lhůta, která nám byla dána. Proto jeď a jakmile tam budeš, zprav mne o tom. Spánek nepřejde přes moje oči, dokud neuslyším z tvých úst, že vše je hotovo.« Zvedla se. »Letadlo! Odletím ihned! Zatím spi klidným spánkem, dokud nedoletím do Egypta, poněvadž věc jistě se zdaří!« Stanula před Ibn Ezerem. Již divná zdála se jí slova, kterými ji vítal. Položila se na její naději jako břemeno. Celý zjev starcův ji lekal. Mimoděk opřela se pravicí o skalní stěnu. »Co je, Ibn Ezere? Zmýlil jste se?« Potřásl hlavou. »Ne, má dcero. Ibn Ezer se nemýlí. Jen nepatrná okolnost zdrží trochu naše plány!« 139
»Ibn Ezere, rychle, chceš mne usmrtiti? Řekni mi vše, jak dlouho…?« Odešel ke svému psacímu stolu, z kterého vzal malou stříbřitou deštičku. »Mysleli jsme, že máme v zemi kov, který potřebujeme. Bohužel musíme jej objednati z Evropy. Ale, uklidni se, má dcero! Již dlouho jsou letadla na cestě, aby jej přinesla. Z tohoto kovu vyrobím to, co potřebujeme a přístroje budou pracovati, jako tento zde Montgomeryho.« Při těchto slovech krev znovu se rozproudila jejími tvářemi. Nabrala znovu dech a její pohled nabyl dřívějšího lesku. »Dny… hodiny… a potom? Řekni mi nejdelší lhůtu…« »Nejdéle tři dny!« Jolanta opakovala tato slova. Tři dny… lhůta, kterou nepřítel poskytl bude překročena. Použije-li všechnu svoji moc, ve třech dnech bude Španělsko volné a na jeho půdě nebude ani jediného Maura. Musela usednouti a položila hlavu do dlaní. Kalif!… Kalif očekával netrpělivě její zprávu. Jaké rozčarování! Jak mu to má říci! Do jakých slov odíti tuto syrovou pravdu! O tři dny jsou zpožděni. Malá červená lampa se rozsvítila. Ibn Ezer spěchal k telefonu… hovořil… Jeho obličej byl stále jasnější. Zavěsil sluchátko. »První vzducholoď s materiálem jest již v Egyptě. V osmačtyřiceti hodinách budeme hotovi.« »Je to pravda, Ibn Ezere?« »Ano, moje dcero!« Jolanta vyskočila. Její dřívější energie se vrátila. Dvakrát čtyřiadvacet hodin! Gonzales!… Přece nedá zhynouti své vlasti. Tak rychle nemůže provésti svoji pohrůžku. Nemůže dáti lhůtu tak krátkou, aby maurské vojsko, rozložené po celé zemi, vyklidilo Španělsko. Jest třeba k tomu dnů a týdnů. Zdánlivě se podrobí! Nařídí zpětné pochody vojsk a mezi tím uplyne dvakrát čtyřiadvacet hodin! Pak budou bojovati se stejně účinnou zbraní! Ano, musí zarmoutiti kalifa, ale přinese ihned útěchu a naději! 140
S lehkým srdcem odeslala telegram.
* Eisenecker a Gonzales stáli před malou kamenou chatou v horách, kam jen pastýř dvakrát do roka přišel, když hnal svoje stáda na pastvu. Slunce již schovalo se za vrcholky hor. Nad chatou byla zavěšena anténa. Na syrovém stole přijímací přístroj. Na stěně proti stolu připevněn byl prostě Morseův telegraf. Eisenecker podíval se na hodiny. »Musíme již míti první hlášení!« V tom okamžiku počal telegraf psáti první hlášení z Burgosu. Vše probíhalo jak smluveno. Pak přišla druhá, třetí zpráva, vždy po čtvrt hodině. Jenom dvě chyběly, číslo čtyři a jedenáct. Gonzales svraštil čelo. »Číslo jedenáct! Setník Rodrigo Almenar! Statečný druh ve frontě! Že by se dopustil nějaké neprozřetelnosti?« Pokrčil rameny. »Neznám jej blíže, ale druhý, číslo čtyři, José del Segura, důstojník mého pluku? Muž neohrožený a přesný! Nemohl jsem nalézti lepšího! To je pro mne hádankou! Nemohl zklamati!« Vyšli před chatu. Gonzales zapálil malou lucernu a rozprostřel na stůl mapu Španěl. »Naše východiska útoků jsou tak volena, že nebude velikých ztrát na lidských životech. Jedině Villa Nueva vyžádá si větších obětí. Bohužel nemohli jsme se jich vystříhati! Je to pro maurskou říši velmi důležité místo. Právě tato rána dopadne těžce na hlavu kalifovu.« »Dojde-li k tomu. Stále doufám, že Abdurrhaman nedá dojíti boj na ostří nože. Bylo by to bláznovství po zkouškách, které jsme mu ukázali.« »Sdílím totéž stanovisko, Frederego. Kalif jest velmi rozumný člověk a také jest obklopen dobrými vojáky a politiky, zejména jeho bratr princ Ahmed Fuad. Jedině mohu předpokládati, že mají nějakou naději, o které my nevíme. Možná, že naše zkoušky nebyly dosti účinné.« 141
Eisenecker potřásl hlavou. »Vždyť víme, že náš protivník se dal velmi dobře zpravovati od znalců o všech účincích našich zkoušek. Proč tedy tak dlouho váhá?« Hodiny bily půlnoc. »Toledo a Barcelona. Hořím nedočkavostí. Možná, že naší lidé nemohli vysílali. Brzy se dovíme jistotu. Myslím, že můžeme nyní náš vypínač vyladiti na vládní vlnu.« Vrátili se. Eisenecker nařídil kondensátory přístroje na jinou vlnu a nasadil sluchátka. Byla tichá. Již je chtěl odložiti, když jeho čelo se svraštilo. »Toledo,« šeptal plukovník, který stál vedle něho. Díval se mu do obličeje. Neštěstí?… Několik minut napjatého očekávání. Pak Eisenecker odložil sluchátka. »José del Segura jest mrtev! Není jiného vysvětlení!« »Co se stalo?« zvolal Gonzales. »Radiová vlna byla vysílána přímo z ministerstva války. Obsah jest tento: Blok domů v Madridu, v jehož středu jsou policejní budovy, vylétl do povětří!« Dívali se na sebe. »To je dílo del Segury!« vykřikl Gonzales. »Co se stalo?« »Pravděpodobně osud Rodriga Almenara bude stejný!« dodal Gonzales. Ručičky na hodinách pomalu obíhaly. Jedna hodina! Konečně, ještě deset minut a dovědí se výsledek! S třesoucí se rukou uchopil Gonzales sluchátka. Podržel je na uších, pak je odložil a díval se na přístroj. »Tajemné poruchy! Něco není v pořádku!« Eisenecker vzal mu z ruky sluchátka… Usmál se… Nyní se nedovíme žádné zprávy. Vysílají z Madridu poruchové vlny, které znemožňují každé přijímání. Mají pravděpodobně důvody, aby zabránili zprávám.« »A tyto důvody budou pro nás jistě jen příjemné,« pokračoval Gonzales. – – – Katastrofa v Toledu. Osud José del Segury, Co předcházelo? Prado Publico v Toledu byla téměř liduprázdná. Pod vysoko vyrostlou pinií ležel José del Segura. S vrcholu stromu až dolů k němu vedl isolovaný drát, který potom běžel v trávě. Ve večerním šeru byl pro mimojdoucí zcela neviditelný. 142
Del Segura otevřel malý vysílací přístroj a připojil jej. Musel čekati. Pomalu blížily se ručičky hodinové ke stanovené číslici. Marně se snažil něčím zabaviti. Hořel nedočkavostí po činu. Tam za vodárnou bylo jedno skladiště zbraní. Na druhé straně města pak druhé. Barcelona. Také tam očekával jeho přítel, mladý Rodrigo Almenar, smluvenou hodinu. Mají vyměniti pozdravy? Zavolal. Jeho druh mu odpověděl. Náhle si uvědomil, že je to neprozřetelný čin. Právě v tomto okamžiku neměl to udělati. Jeho přítel na druhé straně se rozmluvil baskickým dialektem bez konce. Marně dával mu znamení, aby skončil. Natáhl se na trávníku. Musí čekati ještě plnou hodinu! Zvedl se a díval se na hodinky. Ležel pouze čtvrt hodiny. Chtěl znovu se položiti, když někdo k němu přicházel. Snažil se vyskočiti, ale bylo pozdě. Ostrý hlas jej zavolal. Světelný kužel lampy jej osvětlil. »Stůjte, pane! Vaše legitimace?« Zatím co se zastavil, cizinec osvítil jeho vysílačku. »Hm! To jste byl vy, který jste právě vysílal?« Neznámý vytáhl z kapsy kapesní revolver. »Vaše papíry?« Segura neodpověděl. Vytáhl jen pas ze své náprsní kapsy a podal jej cizinci. Pravděpodobně tajný agent. »Jste bývalý důstojník španělské armády, José del Segura?« »Ano!« »Mluvil jste právě s Barcelonou?« »Ano!« »Obsah vašeho rozhovoru?« »Neslyšel jste jej?« »Ano!« »Pak nevím, co ode mne chcete? Či myslíte, že tento bezvýznamný rozhovor skrývá nějaké státní tajemství?« Cizinec chvíli přemýšlel. »Zde není místo, abychom o tom mluvili. Následujte mne do strážnice!« Segura právě se chystal, aby na něho skočil, když zpozoroval dvě další postavy, které se k němu blížily. Úředník pravděpodobně pochopil, co chtěl učiniti a přiložil mu zbraň na prsa. 143
»Následujte mne bez odporu!« – – – Za čtvrt hodiny stál Segura před policejním komisařem. »Nezeptám se vás zatím na důvody vašeho rozhovoru s Barcelonou. Neřekl byste mi tak jako tak pravdu. Ale jinou otázku. Měl jste velikou armádní pistoli se dvěma patronami.« Při těchto slovech ukázal na stůl, kde ležela zbraň i obě patrony. »Tyto patrony jsou neobvyklé. Místo obvyklé nábojky mají plášť prodloužený, který je nepoměrně těžký. Jest vyloučeno, aby to byl jenom kov.« »Máte pravdu, pane komisaři, není to čistý kov, nýbrž zvláštní složení, které umožňuje střele další a účinnější dostřel.« »Podivuhodné…,« a komisař díval se na náboje. »Pochopíte potom, že policie musí míti na vaší osobě zvláštní zájem. Prozatím nechám vás ve vazbě.« José del Segura musel sebrati všechnu svoji vůli, aby zachoval klidné vzezření. Marně snažil se nalézti nějaké východisko. Konečně je nalezl. »Myslím, pane komisaři, že můj případ bude nejlépe vysvětlen, jestliže vám ukáži konstrukci této patrony v jednotlivostech.« Komisař chvíli váhal, konečně zvědavost jej přemohla. Uchopil revolver a vytáhl náboj. »Vidíte, pane komisaři, že kulka vložena je do nábojnice zcela obvyklým způsobem. Abych vám ukázal to, čím se liší od jiných nábojů, musím odstraniti plášť. Máte snad náhodou kleště?« Někdo mu je podal. »Uvidíte hned, pane komisaři!« Del Segura chopil se kleští, ustoupil několik kroků, pokřižoval se a vytáhl náboj. V tom okamžiku, jakmile ocel kleští dotkla se patrony, modrobílý blesk ozářil místnost… A pak – – – výbuch, hroznější než od nejtěžšího granátu, který rozmetal celý blok okolních domů, a zanechal v zemi hluboký kráter. Nikdo nedovedl říci, co se stalo, poněvadž nebyly nalezeny ani stopy po lidech, kteří domy obývali. Barcelona. Malý hotel na předměstí… Rodrigo Almenar seděl u okna svého pokoje. Na vysokém ovocném stromě, který stál před jeho okny, nenápadně pověsil antenu. Jeho myšlenky, nemajíce jiného cíle, 144
bloudily, těkaly s předmětu na předmět. Konečně zastavily se u jeho přítele Segury v Toledu. Jako by touto myšlenkou přivolán, zavolal jej. Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Almenar se otočil a nějaký cizinec vstoupil. »Promiňte, že vás ruším, pane, jsem tajný agent. Právě jste mluvil s Toledem. Vaše antena ústí do vašeho pokoje. Co jste hovořil?« »Zcela bezvýznamné věci!« »Bohužel, musim se dověděti něco bližšího od vás. Máte pas?« »Ano!« »Ale bude nutno, abychom déle spolu mluvili, proto mne následujte!« Při těchto slovech otevřely se dveře a další úředník vstoupil. »Vezměte zavazadla tohoto pána a pojďte s námi!« – – – Deset minut později ministerstvo války hlásilo do Madridu tuto zprávu: »V předměstském hotelu bývalý důstojník španělské armády Rodrigo Almenar byl zatčen. Byla u něho nalezena armádní pistole se dvěma náboji neznámého složení. Náboje jsou mimořádně těžké.« – – – Za čtvrt hodiny letadlo dopravilo zajatce i s jeho zavazadly do Madridu.
* V hotelu Splendid právě obědvali. Ve velké jídelně při malých stolcích sešla se mezinárodní společnost. Uprostřed sálu na osvětlené desce objevovaly se bez hluku poslední zprávy z celého světa. Většina hostí nevěnovala jim pozornost. Náhle zraky všech přilákány byly světelným běžícím pásem zpráv: Zprávy ze Španělska! Nová revoluce! Telegrafické i radiofonické i radiotelegrafické spojení se Španělskem přerušeno! Podle soukromých zpráv v noci ze 6. na 7. byla spáchána řada těžkých atentátů. Arsenál v Burgosu a Valladolidu vyhozen do povětří! Veliké skladiště prachu v Badajozu a Leridě explodovalo! Obrovské skladiště munice ve Villa Nueva vylétlo do povětří! Celé město výbuchem zničeno! Z ostatních měst hlásily se podobné zprávy. 145
Jídelna rozezvučela se hovorem, jako kdyby včely se rojily. Od stolu ke stolu byly tlumočeny domněnky a mínění. Jedinci opouštěli svá místa, tvoříce skupiny. Jídla zůstala netknuta. Také personál zapomněl na své povinnosti a hovořil jen o novinkách. Ve všeobecném rozčilení nikdo si nepovšiml, že u rohového stolu sedí čtyři lidé, kteří beze slov sledovali zprávy. Iversen byl první, který přerušil mlčení. »Ano, byli to oni to je první útok!« Harder mlčky přikývl. Jeho prsty nervosně bubnovaly na desce stolu. Metta pobledlá, těkala očima s jednoho na druhého. Iversen se na ni významně podíval a nenápadně položil prst na ústa. Dal pod stolem generálnímu řediteli Harderovi znamení a oba povstali. Násilím nutili se ke klidu. »Nemyslím, že bude oběd dále podáván. Půjdeme nahoru, poněvadž tyto zprávy úplně utišily můj hlad. Snad vše dobře dopadne!« Stěží proklestili si cestu rozrušeným davem. Ve foyeru naskytl se jim tentýž obraz. Také zde společnost byla velmi rozrušena. Když procházeli halou, byl podán Modestě dopis. Dopis neměl známky a byl psán Jolantinou rukou. Usedla, otevřela dopis a její oči spěšně přelétly několik málo řádek… V Belvederu… v pět hodin. Její zrak hledal veliký chronometr v hale, Pět hodin. Rozhlížela se po ostatních, ale neviděla jich. Má je o tom zpraviti? Iversena?… snad bude lépe, když, se nic nedovědí. Zvedla se a spěchala do zahrady. Přeběhla téměř široké cesty a stanula před jeskyní v zahradě. »Modesto!« zazněl jí v ústrety hlas Jolantin. »Jolanto, to jsi ty?« »Ne tak nahlas, mluv tiše, nerada bych…,« její další slova zmlkla pod hustým závojem. Objala svoji sestru a šla s ní dále do zahrady. »Myslím, Modesto, že si máme velmi mnoho co říci. Nechceš snad se se mnou trochu projiti? Byly bychom zcela nerušeny. Dostala jsem právě tvůj dopis. Chtěla jsem naň odpověděti. Píšeš tak mile. Můj poslední dopis byl plný rozčilení… měla jsem tolik nepříjemností. Když jsem jej již odeslala, litovala jsem, proč jsem ti psala.« »Nemluv o tom, Jolanto! Zapomeňme na to…« 146
Došly k východu ze zahrady… Stál tam vůz. Nastoupily a vyjely. – –– Sotva vstoupil Harder a Metta do pokoje, počali Metta a Iversen vyměňovati svoje myšlenky a názory, které jejich srdce ovládaly. Zabráni do tohoto rozhovoru ani si nepovšimli nepřítomnosti Modestiny. Kde tak dlouho vězela? Vyšli společně z jídelny, rozčileni a ani si nepovšimli, zda je sledovala. »Bude pravděpodobně ve svém pokoji.« Mínila Metta. »Podívám se. Musíme bohužel býti velmi opatrní v rozhovorech před ní! Nezapomeň, Malte!« Odešla, ale brzy se vrátila. »Pokoj Modestin je prázdný!« »Bude tedy v hale, nebo v zahradě,« řekl Harder. »Iversene, konejte svoje povinnosti!« »Okamžitě, můj předrahý strýčku, běžím, již běžím, ba, co dím, letím.« Několik minut uplynulo, než se vrátil zpět do pokoje. Jeho výraz byl velmi znepokojený. »Nemohu ji nalézti, hledal jsem všude, v jídelně, celou zahradu jsem prohledal, znovu jsem byl v jejím pokoji, ale není nikde!« Harder ho přerušil: »Jen žádný strach, Iversene! Zde se neztratí ani dítě. Uvidíte, že Modesta se brzy vrátí.« Potom rozložil si na stůl mapu Španělska a studoval s velikým zájmem místa, kde Eisenecker vyhodil první trumfy. »Budeme ji hledati společně, Malte!« Metta nabídla rámě Iversenovi a společně opustili pokoj. Harder, který byl velmi zabrán do své práce, ani nezpozoroval, jak čas rychle utíká. Konečně odsunul mapu a podíval se na hodiny. »Tak pozdě již, kde vězí?« Vstal a šel dolů. Před vchodem do hotelu stál Iversen a Metta. »Nu, našli jste zbloudilou?…« – ale nedořekl větu, když viděl rozrušené obličeje obou. Metta ho odvedla do zahrady. »Nenašli jsme ji, otče!« Malte právě chtěl hovořiti se ředitelem hotelu, když mu boy přinesl tento dopis. »Dopis od Modesty?« »Ano, to je její rukopis.« »Nu a co píše?« Metta podala mu dopis. 147
Harder přečetl dopis a díval se chvíli do dálky. »Hm! to je zajímavé. Pravděpodobně Modesta někoho známého potkala, odjela s ním nebo odešla, nepíše ani, kde to je… Snad zůstane několik dní u známých. Potom se vrátí… Je to hádanka!« »Také to říkáš, otče, jsme velmi znepokojeni. Je to všechno tak tajemné. Není to totiž Modestin způsob jednání…« »Nu, nepotřebuješ míti strachu. Je vyloučeno, aby něco vážného se stalo. Kromě toho, znáš její rukopis. Jak říkáš… sama psala tento dopis. Nevidím důvodu, abychom se znepokojovali. Přirozeně není to velmi příjemné. Musíme čekati… vždyť sama píše, že se v nejbližších dnech vrátí. Počkáme dříve, než bychom požádali policii o pomoc.« Iversen, který mlčel, zdál se býti uspokojen slovy Harderovými. Jeho zarmoucený obličej se rozjasnil. »Ano, Metto, snad má otec pravdu. Staráme se zbytečně. Vyčkáme ještě čtyřiadvacet hodin.«
* »Budeš litovati, Modesto, jestliže vzdáš se svému bláznivému citu. Chceš odjeti, ale já tě nepustím… Nemohu. Dávám ti posledních několik minut na rozmyšlenou!« Při těchto slovech Jolanta zavřela dveře a zamkla je. Modesta nemohla pochopiti toto jednání. Chce ji násilím unésti? Snažila se otevříti dveře… marně. Pak se zhroutila zpět na sedadlo. Nedovedla pochopiti velikost bolesti, kterou jí její sestra způsobila. Nebyla schopna ani slova. Její myšlenky letěly zpět do hotelu k jejím přátelům, Harderovi, Mettě… Iversenovi… Co si pomyslí? Již hodiny byla pryč. Budou míti starosti o ni. Znala Jolantu, věděla, že má silnou vůli. Snažila se nalézti řešení. Musí uniknouti z tohoto ponižujícího otroctví. Dveře byly zavřeny. Dívala se kolem sebe. Jediné okno bylo uzavřeno lehkým, umělecky provedeným mřížovím. Jedině silná mužská ruka mohla by se osvoboditi. Pro ni bylo to nemožné. Její myšlenky pracovaly horečně. Neslyšela slova, která její sestra říkala řidiči. Dojeli k jakémusi zámečku. Proti své vůli musela se obdivovati jeho kráse. Teprve v jeho místnostech Jolanta promluvila. 148
První její slova patřila princi Ahmedu Fuadovi. Mluvila o jeho přednostech a o štěstí té, která půjde po jeho boku. Když Modesta odvážila se odporovati, její obličej náhle zkřivil hněv a zášť. Zahrnula svoji sestru výčitkami a prohlásila ji za svého zajatce. Celá její bytost se vzepřela tomuto nehodnému jhu. Její zraky těkaly po pokoji a náhle zajiskřily radostí. V rohu byly skryty tapetové dveře. Běžela k nim. Zámek povolil. Za dveřmi byla nádherně zařízená ložnice. Vstoupila. Celá její postava objevila se ve velikém zrcadle, které pokrývalo protější stěnu. Viděla svůj uplakaný obličej. Namočila ručník, aby se trochu upravila. Zdálo se, jako by se dveře pootevřely. Obrátila se a stěží potlačila výkřik, když spatřila prince Ahmeda. S hrůzou vztáhla proti němu ruce na obranu. Přiskočil k ní, uchopil její ruce, klekl před ní a pokrýval ji polibky. Marně snažila se mu ubrániti. Jeho paže byly jako železné svěráky. »Modesto!… nechci… nemohu tomu věřiti, že odmítáte moji lásku… Nesnesu toho… žízním po vás. Ano… odpověď z tvých úst zachrání můj život. Stane se vše, co žádáš.« Modesta marně hledala slova. »… musíš mne následovati… neustoupím od tebe!« Odvedl ji ke křeslu a nechal ji usednouti. Pak přebíhal po pokoji velikými kroky. Konečně Modesta našla svoji rozvahu. »Princi Ahmede! Není to možné… Mám jedinou prosbu… nechte mne odejíti… nikdy nemohu býti vaší.« Princ těsně k ní přistoupil a sepjal svoje ruce ku prosbě. »Modesto!« Obrátila se ke stěně a klidným hlasem mluvila. »Můj princi! Vážím si vás jako člověka přímého a čestného. Ještě dříve, než jsem odjela z Madridu… nemohu věřiti, že by moje sestra jednala z vašeho popudu, když mne sem vlákala.« Princ Ahmed položil si ruku na srdce. »Nevím ničeho o tom!… Vlákala?… vždyť mne přece znáte… přisahám vám… Jolanta neměla k tomu práva!« »Věřím vám a prosím vás, abyste mi poskytl možnost, opustiti tento dům a vrátiti se k mým přátelům.« Princ Ahmed těžce dýchal a zavřel na několik vteřin oči. »Modesto! Tak máme se rozejíti… rozloučiti navždy?« 149
Jeho oči snažily si vtisknouti na věčnost do duše její obličej, její rozkvetlé tělo. Chtěl mluviti, ale hlas mu selhal. Ne on, ale snad někdo jiný ji obejme. Tato myšlenka zbavovala ho smyslů. »Modesto!« Jeho hlas zněl vášnivě. Bělmem jeho očí probíhala krev. Těžce dýchal. Vrhl se k ní, klesl před ní na kolena a objímal její nohy. »Nepustím tě! Jsi nyní moje a mojí zůstaneš!« Marně snažila se mu ubrániti. Jen zlomený tón hlasu ozval se z jejích úst… pak opustily ji smysly. Nevěděla, jak dlouho ležela bez vlády. Když se probudila, ležela na otomanu. Jolanta seděla vedle ní a omývala její čelo kolínskou vodou. »Modesto! Promiň!…« Při zvuku tohoto hlasu Modesta se otočila. »Jdi, nech mne o samotě!« Obrátila svůj obličej ke stěně a zavřela oči. Za chvíli slyšela, jak klíč otáčí se v zámku. Rychle přiskočila ke dveřím, aby je zavřela z vnitřní strany. Ani násilím nebudou se moci k ní přiblížiti. V rozčilení chodila pokojem. Náhle spatřila ve své ložnici ještě jedny dveře, skryté pod hedvábnou portiérou. Musely vésti do vedlejšího pokoje. Zkusila zámek. Dveře byly zavřeny. Napadla ji myšlenka. Byly tak malé, nebylo by snad těžko je otevříti. Rozhlédla se kolem. Zpozorovala stříbrný necessaire, rozložený na toaletním stolku. Rukojetí malého zrcadla pokusila se otevříti zámek. Dveře povolily. Byla to knihovna, jejíž podlaha byla pokryta hustým kobercem, který ztlumil každý krok. Na protější stěně byl závěs. Pozvolna a obezřetně k němu přistoupila, aby zjistila původ hlasů, které z druhého pokoje k ní doléhaly. Hlas Jolantin a princův. Již chtěla se vrátiti, když zaslechla svoje jméno. Znovu nastavila ucho a poslouchala s napjatou pozorností. Nerozuměla všem slovům, ale pochopila obsah rozhovoru. »Není možné, abychom ji pustili k jejím přátelům. Ještě jednou se pokusím s ní promluviti a uklidniti ji.« Princ nezdál se býti s tím srozuměn. Rozuměla jen špatně ostatním slovům. Znovu ozval se hlas Jolantin. 150
»Ještě stále doufáte, princi Ahmede, že pojede s námi do Madridu?… Až bude oněch dvanáct přístrojů hotovo?« Odpověď princova byla tak tichá, že Modesta nemohla jednotlivých slov rozeznati. Znovu mluvila Jolanta. »Dobře, princi… jsem s tím srozuměna. Možná… že její tvrdou hlavu přece zlámeme. Ale nyní již dosti, nezapomeňme, proč jsme sem přišli.« Na stole ležely dvě patrony, které policie zabavila Rodrigovi Almenarovi. »Musím ještě dnes odjeti k Ibn Ezerovi a požádati ho, aby je přezkoušel.« »Nemám mnoho naděje, baronko, ale musíme učiniti vše, abychom zhatili plán nepřítelův.« »Učiníme… a podaří se nám, princi, naše dílo! Odpověď kalifova odejde z paláce právě v té chvíli, kdy dvanáct smrtících přístrojů rozletí se po Evropě.« »A potom uvidíme, zda tito zločinci odváží se splniti svoji hrozbu.« »Myslím, že budou se míti na pozoru, princi! Jakmile bude shozeno dvanáct našich zbraní po Evropě naší vzducholodí, bude se opakovati dvanáct Warnumů, ale stonásobně větších. Polovina Evropy bude v troskách,« zasmála se, »a tehdy jejich odvaha klesne na bod mrazu. Vidím je, jak odcházejí, aby se již nikdy nevrátili!« »Jolanto!« zazněl hlas princův ne zcela jasně. »Bůh nám vás dal, vy, ženo, které není žádná rovná. Po vašich slovech není ve mně rozporu! Zvítězíme!«
* »Ne, Malte, musíš jeti s sebou. Nemohu pochopiti, proč si dělati takové starosti o Modestu. Jistě, případ je trochu temný, ale ne beznadějný. Vždyť sama Modesta psala. Vidíš její dopis. Je to její rukopis! Jistě se jí dobře vede a není zapotřebí dělati si starosti, vrátí se nám!« »Víš, Metto, nedovedu přes to tak lehce přejiti. Stále myslím, že Modesta je ve velkém nebezpečí. Musím se přiznati, že dnes ráno jsem byl v Kairu na policii. Rozhovor, který jsem vedl s vyšším policejním úředníkem, mne nijak 151
neuspokojil. Snažil se mně vymluviti moje obavy planými slovy, ale nedovedl mne zbaviti tísnivého dojmu.« »Malte, vidíš strašidla ve dne. Tvoje podezření není důvodné. Kdo by co mohl Modestě udělati. Je vyloučeno, aby ji oloupili, vždyť neměla žádné cenné věci s sebou… Nebo unesli?« Metto!« Malte vykřikl tak hlasitě, že Metta učinila krok zpět. »Nyní vím, ano, nyní vím všechno. Tvoje slova uvedla mne na pravou cestu!« »Ale, Malte, mluvíš v hádankách, co jsem řekla? Unesli? Myslíš, že doopravdy?!« Iversen se otočil a odešel k oknu, těžce dýchaje. »Malte, nenechávej mne v nejistotě. Řekni mi více! Vždyť mám sama veliký zájem o osud Modestin.« Iversen zavedl ji ke křeslu. Jeho obličej hořel rozčilením. Konečně se tak dalece ovládl, že mohl mluviti. Pak Mettě vyprávěl vše, co jí dosud zamlčel. Vyprávěl o Jolantě a o obsahu jejího dopisu. Když dopověděl, Metta nedovedla mu odpověděti. To, co mluvil, vzbudilo v ní také obavy. Zvuk klaxonu, kterým otec snažil se je přivolati, vyrušil je z myšlenek. Vstali. »Malte, zachovej rozvahu! Nepřenáhli se! Je-li tomu tak, jak předpokládáš, musíš býti velmi opatrný! Vím, že nyní myslíš na něco zcela jiného, že chceš něco provésti, co bude jistě hloupé, že chceš hledati Modestu a osvoboditi ji. Ale nejprve se společně projedeme, ty se uklidníš, budeš o tom klidně přemýšleti a pak teprve se rozhodneš k činu… Pojedeš?« Vzala ho za ruku jako dítě a vedla ho k vozu, kde je již Harder netrpělivě očekával. – – – Několikráte již tázal se generální ředitel, který seděl vedle řidiče, svých spolucestujících, zda nechtějí se vrátiti. Cesta pouští zdála se mu býti velmi zdlouhavá. Vykazovala stále stejný obraz. Písek, duny, vpravo pohoří a na horizontu několik velbloudů s Beduiny. Ale Metta a Iversen chtěli pokračovati v cestě. Znuděný jednotvárností krajiny, dalekohledem sledoval Harder horizont, Vzdálili se hodně na západ, tak daleko, že bylo již viděti špičky pyramid. »Jeďme k pyramidám?« 152
Za hodinu k nim dorazili. Potom unaven sluncem a pískem, zavřel Harder oči. Když za nějakou dobu je znovu otevřel, zdálo se mu, že neví, kde je. Díval se kolem a jeho zrak padl na magnetickou střelku. »Jedeš špatně! Jedeš na jih! Měli jsme jeti k pyramidám!« Řidič otočil překvapeně hlavu. »Pane generální řediteli, jedeme k pyramidám. Leží před námi.« »Copak jsme jeli na jih? Myslel jsem, že jedeme na západ. Co se to stalo?… Buď se zbláznily pyramidy, nebo kompas. Bude to pravděpodobně kompas, nevím, proč by pyramidy po pěti tisících letech náhle si vzpomněly a změnily svoji stálou polohu! Jakmile přijedeme domů, koupíš nový kompas!« Blížili se k pyramidám. »Jeď směrem k hotelu Splendid, do leva kolem! Je to sice špatnější, ale kratší cesta.« Za chvíli přiblížili se k pyramidám, které ležely po jejich pravici. Nyní se kompas úplně stočil. Ukazoval na jih. Harder vyňal přístroj z pouzdra a rukou doň uhodil. Jehla stále ukazovala k jihu. »To je zajímavé! Vypadá to, jako kdyby někdo do pyramidy postavil severní pól!« Když pyramidy objeli a byli k nim otočeni zády, kompasová modrá jehla ukazovala na západ. Řidič, který bez zájmu poslouchal generálního ředitele, neviděl, jak najednou jeho obličej stal se vážný. Jenom se podivil, když na něho křičel: »Jeď k jihu a pak velikým obloukem kolem pyramid na sever a znovu pak na cestu k Splendid-hotelu!« Neviděl také, že Harderovy oči upjatě pozorovaly magnetickou střelku. Její modrá část stále směřovala k pyramidám. Náhle rozkázal: »Jeď tak blízko, pokud ti to dovolí vojenský kordon!« Učinil tak, jak bylo rozkázáno. »Ach! Cheopsova pyramida!« zvolal Harder, jako by drtil tato slova mezi zuby. »Tady bylo tedy ono silné magnetické pole!… Není jiného vysvětlení… jeho síla musí býti ohromná, jestliže zasahuje na tak veliký poloměr.« Zavřel oči. Jeho čelo se svraštilo. Jak bylo lze vysvětliti tento zjev?… a… 153
Šofér se udiveně díval na svého pána, jak vyskočil ze sedadla a podivným zrakem díval se kolem, mna si rukama čelo. »Ha! Co to je?!… Okamžitě domů… s největší rychlostí!« Řidič byl přiveden úplně z míry… pravděpodobně pan generální ředitel znovu se roznemohl… Zmáčkl co nejhlouběji plyn a s největší rychlostí jel k hotelu Splendid. Harder, jako beze smyslů běžel po schodech nahoru k svému vysílači, nevěnuje své společnosti pozornost.
* Když Jolanta s princem Fuadem vstoupili do kobky pyramidy, byl Ibn Ezer právě zaměstnán zkoušením nově dodaných elektrod. Bleděmodré magické jiskry ozařovaly pohádkově pracovnu. Učenec slyšel kroky přicházejících, otočil se od své práce. Nerad viděl, byl-li rušen. Když však viděl, kdo přichází, obrátil se ku příchozím se slovy: »Ještě neuplynula lhůta, musíte potlačiti svoji netrpělivost.« »Promiň, že ruším, mistře,« omlouval se princ Fuad, »vím, že každá minuta tvé práce jest drahá, ale nepřiletěli jsme z Madridu bezdůvodně. Slyšel jsi o neštěstí, které způsobili naši nepřátelé? V Barceloně podařilo se naší policii zatknouti toho, kdo připravoval atentát. S ním zároveň byl zabaven nástroj, kterým katastrofa měla býti provedena.« »Ach…« – Ibn Ezer přistoupil ku princi a překvapení i zvědavost zrcadlily se v jeho obličeji, »a přinesl jsi vše s sebou…?« »Ano,« odvětil princ »Je to normální armádní pistole, jenom náboje…« Otevřel dřevěnou skřínku, ve které ležely pečlivě uschovány dvě patrony. »Zde jsou.« S nezastíranou horlivostí přistoupil Ibn Ezer blíže, aby převzal smrtící patrony. Překvapením byly by mu téměř vypadly z rukou. Byly neobvykle těžké. Jako kdyby nesl cenný poklad ve svých rukách, šel ku pracovnímu stolu. Prohlížel oba kusy se všech stran. »Bylo by to možné?« znovu a znovu kroutil hlavou. »Šel tedy druhou cestou, cestou, která ještě dnes vědě nebyla přístupna… Snad v jiném století, až doroste věda tohoto problému… Ale dnes… sám Bůh nebo ďábel musel býti Němci nápomocen!« 154
Rychle se rozhodnuv, vyňal kulky z nábojnice a zvážil je. Chvíli počítal a jeho údiv rostl. Specifická váha nábojů byla třikrát větší platiny, to jest nejtěžšího, dnes známého kovu. Vzal lupu a dlouho náboj prohlížel. Opatrně škrabal nožíkem po povrchu. Isolační plášť zakrýval vlastní jádro náboje. Kdyby mohl prohlédnouti, co vězí uvnitř. Zrak starcův stočil se na roentgenovou trubici, která ležela na stole. Ne… je to příliš nebezpečné! Roentgenovy paprsky mohly by uvolniti to, co jest neznámým způsobem uvnitř vázáno. Snad jinou cestou bylo možno dojiti cíle. Snad číslice přivedou nás na kloub tajemství. Znovu a znovu pokrýval prázdný list řadou číslic. Dopočítal se výsledku. Jeden milion coulombů… jeden milion coulombů stísněn v nepatrném prostoru kubického centimetru… Znovu počítal a znovu došel k témuž výsledku. Pero vypadlo mu z rukou. Jakoby poražen, těžce dopadl na židli. »Ne, o tom není pochyby,« jeho slova těžce vycházela z jeho úst, »náboj obsahuje kondensovanou elektřinu… nic jiného… Běda světům, běda lidstvu! Příroda vložila do rukou dětí nejhroznější zbraně. Ne Allah, ale zlý Iblis učinil, aby svět byl zničen.« »A přece…,« shrbená postava se vzpřímila. Oči planuly mladistvým žárem. »Je to vůle Allahova, abychom odvrátili toto zlo a zničili dílo pekelné. Já sám odeberu se s vámi do Španělska a pomohu vám v tomto těžkém boji.« Oba dívali se na sebe. Nikdo nepromluvil. To, co stařec říkal, těžce dolehlo na jejich duši. Jolanta přistoupila ku pracovnímu stolu a zkoumala několikrát uvolněný náboj. Pak dala mu sklouznou ti do své kapsy, jako kdyby jednala pod neznámým, tajemným vlivem, který ji k tomu donutil. Princ Ahmed vzal jí skřínku, ve které ležel druhý náboj. Kondensovaná elektřina. Díval se stále na Ibn Ezera, který se již znovu zabýval svými přístroji. Otázka, kterou nevyslovil, stále ho tížila. Konečně vzal skřínku a donesl ji Ibn Ezerovi. »Promiň, Ibn Ezere, to, co ti řeknu, pravděpodobně tě urazí. Ale nemohu nalézti odpovědi pro svoji otázku, která mě tíží. Vím, že jest možno kondensovati, soustřediti elektřinu na zcela nepatrný prostor. Nevím však, jak jest možné, že člověk, který to učinil, učinil tak bez 155
nebezpečí, že bude zabit. Proto nemohu věřiti, že obsah tohoto náboje jest kondensovaná elektřina.« Ibn Ezer potřásl hlavou: »Nevím, jak tě mám přesvědčiti… Zkouškou osvoboditi ztajené síly… Užasneš, až uvidíš, jaké peklo bude tím otevřeno.« »Ano, zkouškou, máš pravdu, tomu, co uvidím vlastníma očima, uvěřím,« zvolal princ. Ibn Ezer zaujat touto myšlenkou, přikývl. »Kdybychom měli zbraň…« »Mám ve voze zabavenou armádní pistoli,« přerušil ho princ Fuad, »přinesu ji.« Doprovázen Ibn Ezerem a Jolantou opustil jeskyni… Za chvíli stál princ znovu u pyramidy. Otevřel kohoutek zbraně a opatrně ji nabil. Cíl…? Všichni kladli si tuto otázku. Ale kolem nich byla poušť a na obzoru neobjevil se žádný bod, vhodný pro vyzkoušení zbraně. Princ Fuad netrpělivě přešlapoval. »Jak nalezneme vhodný cíl?« V dálce měsíc ozářil vrcholek třetí nejmenší pyramidy. Dříve, než mu v tom mohl někdo zabrániti, vystřelil princ Ahmed náboj směrem k rýsující se pyramidě. V okamžiku její vrcholek obklopen byl modravým ohněm. Pak zazněla explose a obrovský tlak vzduchu mrštil všemi na zem, takže ztratili vědomí. Když po nějaké chvíli těžce se probrali z mrákot, viděli na obzoru jen nepatrný zbytek obrovského zdiva, asi dvě třetiny pyramidy byly jakoby odříznuty.
* Po čtyřiadvacet hodin snažil se marně generální ředitel Harder spojiti se radiotelegraficky s Eiseneckerem. Stále marně volal na smluvené vlně. Žádná odpověď. Čím déle volal, tím byl neklidnější. Stalo se snad něco jemu nebo jeho přátelům? Přes to, že ovládali úžasně mocné prostředky, přece mohli býti náhlým přepadem přivedeni do nesnází. Kromě toho ještě zabývaly se jeho myšlenky zkušeností s pyramidou. 156
Když se vrátil, zavřel se do svého pokoje a ještě znovu pečlivě se snažil rozřešiti tuto hádanku. Tisíce kombinací proběhlo jeho hlavou, ale žádná nevyvedla ho z nejistoty. Podle nynějšího stavu fysikální vědy bylo vysoké napětí elektromagnetických polí vždy způsobeno tím, že bylo pracováno na onom místě s problémem rozbití atomové energie. Kdo byl ten, který v pyramidě na tomto problému pracoval? Cizinec? Vyloučeno! V této zemi mohl to býti jedině Ibn Ezer, známý fysik university v Kairu, který mohl se touto otázkou zabývati. Jedině on. Ihned odeslal Iversena do Kaira, aby zjistil, kde právě dlí Ibn Ezer. Po svém návratu hlásil mu Iversen, že Ibn Ezer jest již delší dobu mimo své obydlí v Kairu. Nebylo o tom pochyby. Ibn Ezer tedy sám pracoval v pyramidě. Nemohl to být nikdo jiný. Nikdy přece však nezaslechl, že by Ibn Ezer zabýval se tímto problémem. A přece pracoval s magnetickými poli obrovského napětí. Bylo přece nemožné, aby za krátkou dobu podařilo se mu zvýšiti magnetické napětí až k této výši. K této otázce nenacházel odpovědi. Konečně jako blesk proběhla mu myšlenka. Ano, zmizelý aparát Montgomeryho musel býti v pyramidě. Jedině s ním mohl Ibn Ezer pracovati. Nepřemýšlel dále, jakým způsobem přístroj dostal se do pyramidy. Věděl, že musí okamžitě o tom zpraviti Eiseneckera. Znovu pokoušel se o spojení, ale stále nadarmo. Konečně vyčerpán zbytečnými pokusy, usnul v křesle. Náhle probudila ho hromová rána. Byla to bouře, nebo obrovská atmosferická elektřina, která se vybíjela. Nevěděl. Uchopil svůj dalekohled a vrhl se k oknu. Hledal Cheopsovu pyramidu. Pravděpodobně vyletěla do povětří. Montgomeryho aparát uvolnil svou ztajenou energii a opakoval se případ Warnumu. Ale jak je to možné? Cheopsova pyramida stála beze změny a její, temná silueta ostře se odrážela na měsícem ozářeném nočním nebi. Jeho oči hledaly dále. Ach… nejmenší pyramida byla zničena. Jak zajímavě se změnila! Její vrchol byl jako odříznut. Nová záhada. Ani si neuvědomil, že někdo klepe na jeho dveře a že Metta úzkostlivě na něho volá. Celý hotel vypadal jako vydrážděný roj včel. 157
Znovu usedl k vysilači. Téměř hlasitě zajásal, když přišla odpověď. Eiseneckerův hlas. Tázal se zcela všeobecně, jak se mu daří, jak se daří Mettě. Harder přeslechl tato běžná slova a okamžitě ho přerušil. Vypravoval mu krátce, co věděl, co si myslel, a na konec vylíčil mu události posledních minut. A teprve, když skončil, čekal od Eiseneckera odpověď. Slyšel, jak hlas Eiseneckerův byl plný rozrušení. Na konec zaslechl slova záchrany: »Zítra u vás…«
* »Počkáme čtyřiadvacet hodin, Malte, než počneme Modestu hledati,« řekla kdysi Metta. Iversen čekal netrpělivě těchto čtyřiadvacet hodin, doufaje, že Modesta se vrátí. Druhého dne prohledal všechny hotely v oase u pyramidy. Tázal se po Jolantě z Karsküllu. Ovládla ho jediná myšlenka. Kde je Jolanta, musí býti také Modesta. Jinak jsou všechny kroky zbytečné. Odejel do Kaira. Tytéž výsledky. Prohledal všechny hotely a všechny pensiony, ale ani stopy po Jolantě. Několikrát stál před policejní budovou, přemítaje, zda by neměl se dovolati pomoci úřadů. Ale vždy tyto myšlenky zavrhl. Vždy vynořil se mu obličej onoho policejního úředníka, se kterým tehdy mluvil. Stále jasnější bylo jeho podezření, že mu skrývali prázdnými slovy pravdu. Má se snad dovolávat pomoci konsulátu? Zcela zbytečno. Konsulát sám jen požádá zase policii. Již dávno překročilo slunce zenit a Iversen zesláblý slunečním žárem, bloudil beznadějně ulicemi Kaira. Jeho síly byly vyčerpány. Zavolal na auto, které jelo kolem, a přikázal, aby ho dovezlo do hotelu Splendid. Na jedné křižovatce musel vůz zastaviti. Když se cesta uvolnila, viděl vedle sebe vůz, který zdál se mu býti povědomý. Mimoděk podíval se blíže. Viděl profil šoféra a náhle si vzpomněl na den, kdy spatřil tento profil po prvé. Konečně si vzpomněl. Ano, bylo to tehdy, 158
kdy měl onu nepříjemnost s policií v Madridě. A dáma, která v něm seděla, byla Jolanta. Ano… v Madridě to bylo… v ulici Alcantara. Otočil se na řidiče a přikázal, aby sledoval prázdný vůz, vedle nich stojící. Vůz se rozjel rychlým tempem přes most nilský, k hotelům v oase. Bydlela Jolanta venku možná pod jiným jménem? Silnice byla plná vozů. Tím lépe pro něho. Řidič nezpozoruje, že je sledován. Náhle těsně před oasou otočil se vůz do prava, na postranní cestu. Kam jel…? Cesta vedla k Nilu. V těch místech byl jedině lovecký zámeček egyptské královské rodiny. Vůz nemohl míti jiného cíle. Bylo nemožné jej sledovati. Zavolal proto na svého řidiče. »Rychle zpět do Splendid-hotelu!« Když dojeli, hodil řidiči peníze, vyskočil a spěchal do hotelu. Dlouhými skoky běžel k výtahu. »K zahradě na střeše!« Za několik vteřin byl nahoře. Spěchal k zábradlí a přivřel oči, aby lépe viděl. Ano, auto jede do brány zámečku. Úporně přemýšlel. Byl-li řidič ještě ve službách Jolanty, pak bylo jisto, že Jolanta bydlí v zámečku. A Modesta…? Zapomněl na všechnu svoji únavu. Jeho myšlenky horečně probíhaly hlavou. Co má dělati? Jak se má k onomu zámečku přiblížiti? Našel tisíce možností, ale zase je zavrhl. Viděl jediné východisko. Najmouti člun a po něm dopraviti se k zámečku, aby nenápadně mohl pozorovati jeho okolí. Za půl hodiny plynul klidně kolem královského lovčího zámečku na Nilu člun, ve kterém vyhříval se ve slunečních paprscích cizinec. Dal se unášeti pomalým proudem a bylo patrno, že věnuje více pozornosti okolí, než jízdě samé. Po druhé snažil se takto Iversen, aby dověděl se něco o obyvatelích zámečku. Po druhé marně kormidloval svůj člun Zcela blízko pobřežní zámecké zdi. Dosáhnuv říční tišiny, schoval se se člunem za větve tamaryšků, které téměř sahaly až do vody. Neviděl sice dobře do zahrady, ale z dálky slyšel doléhati sem hlasy. Napjatě poslouchal. 159
Byl to hlas Jolantin, znal jej dobře. A muž, který ji provázel? Rozuměl dobře? Nazývala jej princem. Nyní pravila Jolanta znovu: »Již dvakráte jsem se pokusila, abych s ní mluvila. Nedává mi odpovědi. Odmítá mne. Zdá se, že můj dopis, který jsem poslala přátelům, docela je neuklidnil. Policejní úřad hlásil ráno, že nějaký pán ze společnosti Harderovy již případ hlásil a žádal o pomoc. Nevím, můj princi, zda Modesta změní svůj názor.« »Chcete tím říci, Jolanto, že jí máme dovoliti odjezd?« »Nikdy, zavezeme ji dnes v noci s sebou do Madridu!« Všemu ostatnímu, co mluvili, Iversen již nerozuměl. Byla řeč o nějakých přístrojích a o nějakém Ibn Ezerovi. Měl jenom jednu myšlenku. Aby se nepozorovaně vzdálil. Jeho trpělivost byla podrobena tvrdé zkoušce. Konečně slyšel, jak oba odcházejí. Teprve tehdy mohl rychlými údery vesel vrátiti se zpět.
* Metta procházela se zavěšena do svého otce zahradou hotelu. »Teď nám zmizel také Iversen, již jest celý den pryč. Nevím, proč nenechává o sobě věděti. Může si přece mysliti, že nás jeho dlouhá nepřítomnost znepokojuje.« »Bude pravděpodobně na potulkách za Modestou.« »Přála bych mu ze srdce, aby ji našel, otče. Četla jsem znovu dopis Modestin, ale čím častěji jej čtu, tím méně mě uklidňuje. Nemohu si vysvětliti, proč se Modesta odhodlala k tak neobvyklému činu. Proto má Malte podezření. Dlouho jsem mu nevěřila, ale nyní přikláním se k jeho názoru.« Harder pokýval hlavou. »Jsem také znepokojen, snad se Malte brzy vrátí.« »Ano, to čekání je nepříjemné…« »Tak to nemyslím,« přerušil ji Harder, »bylo by dobře, kdyby Malte ještě dnes přišel.« »Nerozumím ti, otče, co tím míníš?« »Víš přece, že Eisenecker může každou hodinu přijíti.« »Proč přijde?« 160
»Již jsi se mne jednou ptala. Říkám ti, že nechci a nemohu o tom mluviti.« »Otče, proč s tím znovu začínáš, týká se to také Malta?« Na Harderové obličeji bylo patrno, že chce se vyhnouti odpovědi. »Nemohu o tom mluviti. Není to moje tajemství a nemohu je zraditi. Ale jest možné, že během tohoto večera nebo noci přihodí se věci, které nás donutí, abychom sbalili svoje zavazadla…« »Otče, raději jsi měl mlčeti. Znepokojuješ mne těmito nejasnými slovy.« »Neptej se již, Metto, možná, že se to nestane, nebo se přihodí něco zcela jiného. Ostatně Eisenecker má přijíti každým okamžikem. Pak se dovíme vše.«
* Již po druhé zapadlo slunce. Modesta stála u okna a dívala se mříží do temných vod Nilu. Musí zůstati pevnou, přisahala si. Neuhne ani o krok. Nemohou ji přece stále držeti jako zajatce. Jolanta nemůže býti tak nelidská, a nemůže ji násilím donutiti k nenáviděnému sňatku. Neklidně procházela pokojem. Nedotkla se ani jídla ani nápojů, které sluha přinesl jen proto, aby je zase netknuté odnesl. Hodiny pomalu míjely. Ani únava se nedostavovala. Náhle otočila hlavu k oknu. Ozval se podivný zvuk, jako by někdo drtil svojí nohou zrnka pisku. Naslouchala. Ticho. A zase… Rozhodnuta se vzpřímila. Kdo to mohl býti? Otevřela okno. Železná mříže byla ohnutá… Opustila ji odvaha. Chtěla volati o pomoc. »Ticho, Modesto…« Při zvuku tohoto hlasu se zarazila. Slyšela dobře? To jest hlas Iversenův. Skokem octla se u okna. »To jsem já, Iversen!« Neviděla jej, jen ruka se natáhla proti ní. Chopila se jí a stiskla. Ano, byl to on… Chopila se těsněji jeho ruky, jako by nechtěla se odloučiti. Násilím se jí vyrval. Znovu ozval se skřípot. Tentokráte jiný. Železné tyče pomalu klonily se dolů, vylamujíce zdivo. 161
Tak vytvořil se dosti velký otvor, aby se mohla protáhnouti. Skočila na podezdívku. Dvě mužné ruce ji objaly a držely ji několik vteřin ve svém objetí. Ústa šeptala jí sladká slova lásky ve sluch. Síly ji opustily. Cítila jenom, jak dvě pevné paže ji nesou a něžně pokládají na dno člunu.
* Startér hotelu Splendid spěchal ke startující ploše střechy hotelu. Z dálky bylo slyšeti propelery letadla, opožděného hotelového hosta. Za nějakou chvíli stanula helikoptera ve výši 50 metrů nad střechou a pak kolmo přistala na střechu, drtíc svým podvozkem její štěrk. Jediný host vystoupil z letadla. Okamžitě spěchal k výtahu, který jej dopravil dolů. Harder a Metta seděli ve svém pokoji. Harder, nervosně bral do ruky tužku, aby načrtl vždy několik číslic a odešel od nich. Metta dívala se bezmyšlenkovitě do časopisu, aniž by chápala jeho obsah. Napětí očekávání nedalo jim klidu. Její zraky stále se obracely po hodinách. Již devátá uplynula. Harder vyskočil a přistoupil k otevřeným dveřím balkonu. Zvuky večerní hudby dole v hotelové zahradě tiše se nesly teplou nocí. Jeho zraky však bloudily po obloze. Nikde neobjevovalo se vytoužené letadlo. Nepostřehl ani, že bylo jemně zaklepáno na dveře pokoje. Metta však zaklepání zaslechla. Byl to on… Bedřich Eisenecker! Údy její byly jako ochrnuty a listy vypadly jí z rukou. Než se vzpamatovala, dveře se otevřely a vstoupil. Okamžik stáli proti sobě bez hlesu. Jen prudce uchopil její ruce a držel je pevně. Metta se nesnažila, aby se mu vyvinula. Jejich oči dívaly se hluboce do sebe. – – »Metto!« Harder stál ve dveřích balkonu a s udivenými zraky sledoval neočekávaný obraz před sebou. Neodpověděla, jen více se k němu přitulila. Nechápavě díval se Harder na ně. »Metto! Bedřichu!« zašeptaly jeho rty. Eisenecker pomalu lehkým tlakem zvedl hlavu Mettinu do výše a políbil ji. »Aby nebylo více pochyb, pane generální řediteli!«
162
Teprve nyní Harder pochopil. »Jistě není pochyby o tom, co se stalo, zatím, co jsem byl k vám obrácen zády, ale připustíte, že to je pro mne veliké překvapení…« »… a krásnější, nežli by sis mohl mysleti!« přerušila jej Metta, která se zatím vrhla otci do náruče. Hodina uplynula. Byla příliš krátká pro tyto tři šťastné lidi, kteří si měli tolik co vypravovati. Harder čas od času vždy odešel na balkon, zanechávaje oba o samotě. Teprve po chvíli Eisenecker pochopil, že chce, aby jej následoval. Tiše spolu promlouvali. Harder naslouchal. Jeho oči zářily. »Musíme sbaliti svoje zavazadla, Metto!« křikl do pokoje. »Předvídal jsem správně!« »Ne, zůstaň zde! Sám vše zařídím! Vy se zatím rozlučte!« Šel ke dveřím, když tyto se náhle otevřely a jimi vběhl do pokoje Iversen. Radostně pokřikuje, táhl za sebou Modestu. »Tady je uprchlík! Konečně jsem jej našel!« Ti, kteří byli v pokoji, zůstali na okamžik němi. Potom křižovaly se otázky a odpovědi, pláč a smích, takže ani nebylo možno, aby Malte vylíčil svoji výpravu. Nikdo se nedivil, že přivinul Modestu k sobě a po skončeném vyprávění vtiskl jí na rty hlučný polibek. Harder byl první, který setřel kouzlo šťastných okamžiků. Jako inkvisitor posadil si Modestu do křesla a vyptával se jí. Během výslechu několikráte vyměnil pohledy s Eiseneckerem, který tvářil se stále vážněji. »Již dost, otče!« zaprosila Metta. »Nevidíš, že ubohá Modesta je stále bledší a unavenější? Po tolika hrůzách, které prožila, musí ještě snášeti tvoje vyptávání právem útrpným.« Aniž by čekala na odpověď, obrátila se k Modestě a zavěšujíc její rámě na rámě Malteho, doporučila jí jeho ochraně. Harder poodešel s Eiseneckerem stranou: »Dvanáct katastrof jako Warnum! Dobře se to ode mne naučili,« pokračoval hořce. »Ale vy, jejich nečisté plány rozmetáte! Nesmíme ztráceti ani okamžiku. Chceteli to učiniti, učiňte to ihned. Eisenecker přistoupil k Mettě, políbil ji a odešel. Startér hotelu rozmrzen vstával. Host, který tak pozdě v noci přiletěl, krátce po půlnoci znovu startoval k odletu. 163
Nepodivil se proto ani, že za půl hodiny odletěl i Harder se svojí společností. Byl jenom rád, že mohl pokračovati ve spánku právě tam, kde přestal. Kdyby býval však se díval za odlétajícím strojem osamělého hosta, shledal by, že nejprve nabral závratnou výšku a pak v úzkých spirálách klesal až do výše vrcholu Cheopsovy pyramidy. Chvíli trčel letadlem ve vzduchu, pak hodiv s paluby na pyramidu jakýsi předmět, plným plynem odlétal na západ. Eisenecker, který letadlo řídil, počal vysílati smluvené signály. Okamžitě ozvala se odpověď. Chopil se kormidla a zamířil směrem, odkud přicházely vlny odpovědi, k letadlu ředitele Hardera. Za nějakou chvíli viděl již v dálce postranní zelené svítilny paluby a za okamžik jeho letadlo octlo se zcela blízko boku stroje Harderova. Vykřikl několik slov na pozdrav Mettě a pokračoval ve svém letu na západ. Pouze Metta sledovala jeho let, dokud nezmizel ve tmě. Ostatní stáli na straně paluby a nočními dalekohledy sledovali pozorně Cheopsovu pyramidu.
* V Altarikově síni madridského zámku byla shromážděna malá společnost vysokých důstojníků. V jejich středu dlel sám kalif a kníže Iraklis. Na druhé stěně promítány byly obrazy skladišť, arsenálů, které při posledních událostech vylétly do povětří. »Pamplona!« hlásil nyní adjutant. »Ach!« Kalif, který doposud věnoval jen velmi málo pozornosti těmto strašným obrazům ničení nezměřitelných hodnot, přistoupil blíže ku plátěné stěně a pozoroval obraz se soutředěnou, neskrývanou pozorností. Jeho rty se pohybovaly namáhavě propouštějíce slova. »To jest… to přesahuje každou představu,« otočil se k ostatním, ukázaje rukou na obraz. »Tyto kasematy, chráněné nejmodernějšími ochrannými prostředky, které nemohla zničiti ani nejtěžší bomba, kterým žádná, doposud známá třaskavina nemohla ublížiti, byly obráceny v sutiny! 164
Takový je tedy účinek této hrozné zbraně. Nikdo by tomu neuvěřil. Příšerné vyhlídky!« Jeho slova, řečená klidným, pevným hlasem, nechovala v sobě ani stopy strachu. Generálové mlčky přikyvovali. Klid, se kterým byla slova Abdurrhamanova pronesena, téměř je zneklidňoval. Připomněli si obrovské vzrušení, které tyto události vyvolaly v maurském vojsku. Pověsti o nich dolehly do nejzapadlejších garnison a vzdáleností stávaly se stále tajemnější. Kdyby případy se opakovaly, měly by v zápětí jistě uvolnění kázně. Kalif mezi tím vyměnil několik slov s knížetem Iraklisem a otočil se k ostatním. »Pánové, můj zájem soustřeďuje se zejména na tento poslední obraz. Ale přesto nedal jsem vás zavolati jenom k vůli němu. Očekáváte ode mne rozkazy, které mají zabrániti, aby podobné zločiny se opakovaly. Nemohu jich nyní dáti. Očekávejte mne ve třech hodinách znovu! Podám vám příslušné vysvětlení, které…,« lehký úsměv přeběhl jeho rty, »jistě postačí, aby byla rozptýlena vaše malomyslnost, kterou vidím napsánu ve vašich tvářích.« Lehkým úklonem se rozloučil a odešel s knížetem Iraklisem. Když přišli do jeho pracovny, Abdurrhaman vyňal malý list s radiovou depeší z kapsy. Pak vstoupil do světla lampy a četl… »Stále musím čísti, co mi z pyramidy hlásí, božská Jolanta! Hodiny, než došla zpráva, byly pro mne strašlivě dlouhé. Nemohl jsem se zbaviti pochyb, zda Ibn Ezer splní svůj slib, zda nenaskytnou se nové překážky, nové odklady. Ale její telegram mne uklidnil. Všech dvanáct přístrojů je hotovo. Každý vyzkoušen. Již zabalujeme. Brzy odjíždíme. – – – Nyní se mohu odvážiti, nyní tomu chci!« Šel ku psacímu stolu. Vzal do ruky dopis, který kdysi s Jolantou sestavili, přečetl jej ještě jednou. Pocit úspěchu pronikl celou jeho duší. »Myslíte, Veličenstvo, že bude snadno docíliti spojení se spiklenci?« přerušil jej kníže Iraklis. »Jest jisté, že mají nařízený svůj přijímací aparát na vlnu, kterou ministerstvo války vysílá tajné zprávy, poněvadž chtějí slyšeti naše nařízení.« »V každém případě můžeš míti pravdu. Možná, že si počkáme déle, než nám to bude milé.« Vzdychl si kalif. 165
Žádná odpověď. Čas míjel, žádný se neodvážil povstati, anebo odejíti. Jejich netrpělivost byla tím větší, čím pozdější byla již hodina. »Ha!« Konečně se zdařilo! Spiklenci slyšeli. Dokonce sám Gonzales byl u přijímače. Kníže Iraklis chtěl mu přečísti dopis. Abdurrhaman vytrhl mu jej z ruky. »Já sám… můj hlas… musí jim to oznámiti!« Pomalu, slova přesně odděluje od sebe, dávaje důraz na jednotlivé věty, četl Abdurrhaman dopis. »Slyšeli jste moje příkazy?« »Slyšeli jsme tvoje slova, Abdurrhamane!« zazněl Gonzalův hlas jako odpověď. »Podřídíte se?« »Slyšeli jsme tvoje slova, Abdurrhamane, více nemám co říci!« Kalif pustil sluchátka z ruky. Jeho oči zářily hrdým triumfem. »Pravděpodobně nemohou to pochopiti. Vše je marné, musí poslouchati… musí. Ale musí si pospíšiti, poněvadž moje netrpělivost je tak napjata… možná, že tětiva její brzy praskne a zítra… v Paříži bude se opakovati katastrofa Warnumu! Téměř si přeji, aby se tak stalo, poněvadž mám větší moc v pěsti… Jolanto, jak krásné by bylo, kdybys byla u mne… v tuto hodinu při tomto úspěchu. Jsou již na cestě. Jen několik hodin a budou zde – budu ji míti.« Položil svoji ruku na rameno knížete Iraklise. »Murade, jestliže byla v mém životě hodina, kdy jsem byl nejšťastnější, jest to tato… Jolanta!… Musím s ní mluviti. Nařiďte, kníže, přístroj na její vlnu.« Stalo se. Abdurrhaman poslouchal. Ale co to… co to zní v přístroji… zmatené zvuky… výkřiky… polekal se. Křičel… »Jolanto!«… stále a stále… Nikdo… žádná odpověď… Jenom znovu hluk… zmatené volání v přístroji, ba dokonce výkřik o pomoc. Jeho ruka křečovitě chopila se knížete. »Stalo se neštěstí?… co je?…« 166
Jeho obličej zbledl, jeho hlas se třásl a tělem probíhalo chvění strachu. »Abdurrhamane!… Abdurrhamane!…« nějaký nový cizí hlas volal jeho jméno… Kdo to je? Znovu totéž jméno, tentýž hlas, který mluvil. Hlas muže?… ne ženy – v nebezpečí smrti! Jeho oči se široce rozevřely. Chtěl se ptáti, ale rty již neposlechly. A znovu… »Abdurrhamane!… Abdurrhamane!… Násilím donutil svůj hlas k poslušnosti. Křičel. »Kdo je tam?… Kdo je ten, kdo mne volá?… Kdo?… »Ty?… Ty, Jolanto?… To jsi ty?… Co je s tebou… mluv!… Alespoň jediné slovo!… Konečně promluvila… jen několik málo slov. »Cheopsova pyramida hoří… vše je ztraceno… Cheopsova pyramida hoří!« Jako šílený vykřikl a pak jako podťatý strom padl Abdurrhaman těžce na zem.
* Jako obrovský temný pták trčela vzducholoď generálního ředitele Hardera ve výši 2000 metrů na třpytícím se nebi. Byla jasná noc, bez mraků. Velikým dalekohledem viděli světlo elektrických reflektorů hotelů podél Nilu. Táborové ohně vojenského řetězu kolem pyramidy zdály se jako malé zářící tečky. Tečky rostly, kolem nich objevovaly se pochodně. Bylo patrno, že celý tábor najednou byl volán k pohotovosti. Tečky počaly divně tančiti. Tam, kde řetěz byl nejblíže veliké pyramidě, roztrhly se a pochodně rozběhly se do prostoru. Setmělo se. Měsíc na své cestě na západ, skryl se za severovýchodní hranu pyramidy. Na severní její ploše ležel vchod do královské komory v temném stínu. Zazněl jasný hlas Harderův… »Tam… Tam!… Podívejte se!… V patě pyramidy při vchodu je slabá červenavá záře.«
167
Všichni ji hledali, všichni zamířili svoje dalekohledy na toto místo. Konečně ji uviděli. Jako očarováni dívali se upřeně na zvláštní skvrnu, která zdála se býti větší a větší. Čím více rostla, tím jasnější byla. Nyní se rozzářila do jasné žluti. A rostla… stále rostla. Konečně obklopila celý vchod do kobky. Jasně objevila se temnota chodby, která vedla do vnitra pyramidy. Zdálo se, jako by oheň sám ze sebe čerpal sílu svého vzrůstu. Jasně zářící plocha se zvětšovala, stále větší a větší rychlostí. Nyní dosáhla již hrany na obou stranách. Oheň přeskočil na ostatní plochy a pozvolna jeho jazyky počaly se slévati v jedinou obrovskou pochodeň, která pomalu se šplhala nahoru, až dosáhla nejvyššího vrcholu. Teprve nyní uvědomili si celou hrůzu tohoto divadla, teprve nyní počala působiti na ně kletba největší tragedie, tragedie dějin. Po tisíciletí vzdorovalo lidské dílo času, až teprve člověk sám je zničil… přemohl… a tím přemohl i sebe. 168
Iversen díval se kolem. Celý prostor byl jasný jako ve dne. Jemně vyprostil se z náručí Modestina a odešel k Harderovi, který stál na přídi paluby. Podal mu dalekohled. »Podívejte se nyní tam!« Ukázal směrem k oase. Nová hrůza… Hotel Splendid, který byl nejblíže pyramidám, hořel jediným jasným plamenem. Běda tomu, kdo včas nedovedl se zachrániti. Po širokém nilském mostě hemžila se vozidla všeho druhu v šíleném spěchu. Stále nové a nové davy uprchlíků chrlilo Kairo. Hořící pyramida osvětlovala tuto hrůzu zmatku, jako obrovská příšerná pochodeň. Chladný vánek zvedl se kdesi v poušti. Stával se čím dále tím silnější, až vzrostl v bouři, která jako obrovský měch jen ještě rozdmýchávala požár. Vzducholoď počala se kolébati. Výkyvy byly stále znatelnější. Jen s námahou udržovaly boční vrtule vzducholoď v rovnováze. Navigátor hlásil ředitelovi Harderovi: »Musíme letěti dále, nebo nabrati větší výše. Kovové vrtule nesnesly by zvýšené teploty.« Harder naposledy díval se na obraz zničení. »Pryč odtud! Leťte nejkratší cestou do Říma!« Všechny motory vzducholodi naskočily a letadlo majestátně počalo plynouti k severozápadu. V dálce pozvolna mizela hrůzná vidina požáru. Společnost pomalu se vybavovala z pocitu tíhy, kterým na ni působila vidina obrovského ohně. Pomalu rozvazovaly se jazyky, jakoby ztuhlé zažitými dojmy. Pomalu odvažoval se jeden po druhém mluviti nahlas. Mužstvo vzducholodi utěsnilo vzduchotěsně všechny její otvory. Výškoměr ukazoval pozvolna hranice atmosféry. Všichni stáli na zádi paluby. Dávno již měl žhoucí hranol pyramidy klesnouti pod obzor. Nestalo se tak… Co to bylo?… Ano… Zdálo se, jako by pyramida rostla do nebes. Byl to přelud?… Fata morgana?… »Rozžhavený písek pouště,« upozorňoval Harder, »písek, který větrnou smrští jest vyhazován nad žárovištěm pyramidy do obrovské výše, a tvoří její obrys.« – – – 169
Pod nimi objevily se břehy Kréty. Na jihu stále ještě objevoval se žár obrovské pochodně. Harder snažil se spojiti s některou vysílací stanicí. Bez výsledku… Ether byl plný radiových telegramů. Nyní hořela celá zeměkoule zvědavostí.
* »Konečně se vedoucí činitelé jednotlivých států dohodli. Podle neutěšených počátků, jsem se domníval, že do konce roku se jistě nedočkáme tak šťastného výsledku,« řekl Harder Eiseneckerovi, když spolu sestupovali po hlavních schodech bernského parlamentu. »Obdivuji se vám, můj milý Hardere, jak znamenitě zastupujete naše zájmy v rozličných výborech.« »Je to pouze cvik. Kdybyste v životě řídil tolik správních rad, jako jsem řídil já, také byste to dovedl.« Došli k automobilu. Harder unaven zasedl na zadní sedadlo a hodil svoji aktovku vedle řidiče. »K letišti!« Za půl hodiny seděli již v Harderově letadle. Eisenecker nařídil příjímací přístroj. Stále slyšeli poslední zprávu, podle které jejich program byl přijat. Miliony lidí, kteří tuto zprávu poslouchali, mohou si oddechnouti. Konečně uskutečněny byly sny, které po staletí lidstvo snilo. On to byl, který je uskutečnil, a lidé, kteří tuto zprávu četli nebo slyšeli, slyšeli také jeho jméno. Úmyslně zůstával v pozadí, když dlel v Bernu a nechal za sebe jednati Hardera. Přesto celá armáda reportérů věšela se mu na paty. Stále a stále byly na něho namířeny jejich objektivy a jeho obraz vysílán byl po celé zeměkouli. Jeho jménem počalo nové období světa. »Pokoušel jsem se spojiti s Mettou, ale příjem je velmi špatný. Vzduch je plný nesčetných telegramů, které ruší každý poslech. Z Bernu znovu vysílají základní obsah našeho programu. Tím se Metta doví o našich úspěších! Myslím, že třetí bod našeho programu uskuteční se teprve později. Zatím musíme se starati o první dva!« »A které jsou tyto body vašeho programu?« otázal se Eisenecker. 170
»Vychází ze základního problému! Bod první je velmi jednoduchý. Každé zemi přidělen bude jen jeden přístroj, který vhodným rozvedením bude napájeti energií celou zemi. Bod druhý!… Nový zdroj energie bude dodáván spotřebitelům za dvě třetiny starých cen. Rozdíl těchto příjmů bude použit k tomu, aby ti, kteří ztratí zaměstnání, byli státem vydržováni až do té doby, kdy podaří se státní správě nalézti pro ně jiné zaměstnání. Myslím, že nebude dlouho trvati a že státům podaří se nalézti aspoň pro milion rukou práci, poněvadž nová energie otevře také nové zdroje výdělečné. Bod třetí jest vlastní, příležitostný. Vaše svatební cesta – do Gronska. Myslím totiž, že v době blízké bude většina svatebních cest podnikána do Gronska, poněvadž pomocí naší energie vytvoříme z něho skutečně zemi květů a zeleně.« Mezi tím letadlo přiblížilo se k berlínskému letišti.
* Znovu a znovu pročítala Metta zprávy z Bernu. Slova, která četla, naplňovala ji nekonečnou radostí. »Za jak dlouho Harder a Eisenecker se vrátí?« »Noviny budou míti o čem psáti,« volal Iversen a chopil se listů, které před ním ležely. »Ach… od 2 do 3 vysílání obrazů pro celý svět.« Podíval se na hodiny. »Ihned nařídím přístroj.« Hlasatel hlásil obrazy s přemisťováním maurských vojáků do Afriky. Pokoj se ztemnil, projekční plocha zazářila. Nahoře Gibraltar. Jasně a plasticky vystupovala stará opevnění na pravé straně obrazu. Před nimi úžina, na obzoru rýsovala se silhueta Ceuty. Z jednoho břehu na druhý pohybovala se spousta lodí, přeplněných lidmi a zvířaty. Obraz se náhle změnil. Nábřeží, na kterém přistávaly lodi. Země se černala typickými uniformami maurských vojáků. Znovu změnil se obraz. Letadlo, do kterého vstupovali dva muži. Princ Ahmed Fuad a kníže Iraklis. Iversen, který obsluhoval přístroj, otočil se k Modestě, zapomínaje, že v temnu pokoje ji neuvidí. 171
Jeho ruka otočila knoflíkem. Okamžitě změnil délku vlny a přepojil přístroj na Bern. Také Bern vysílal obrazy. Před nimi objevil se veliký sál s hloučkem poslanců. Již chtěl znovu přepojiti stanici, když náhle viděl, jak Eisenecker vstupuje dovnitř. Sta rukou počala šíleně tleskati, když vstoupil ten, který Evropě dal novou epochu. Němečtí zástupci vyskočili na lavice a mávali svými šátky na počest svému krajanu. Pak sledovali jednání s napjatou pozorností až do konce. Objevil se nový obraz. Kairo, Nil!… Pyramidy. Objektiv se přiblížil a soustředil obraz na Cheopsovu pyramidu. Vědělo se již z novinářských zpráv, jak vypadá, ale živý film působil mnohem silněji. Stará stavba stále před nimi. Byla téměř nezměněná. Objektiv se ještě více přiblížil. Nyní teprve bylo patrno, jaké změny uvolněná energie způsobila. Pyramida vypadala tak, jako když byla dokončena velikým faraonem Cheopsem. Její povrch byl hladký jako zrcadlo, jako, výstupu neschopný ledovec. To, co staletí času této mohutné stavbě uloupily, čtyřiadvacetihodinový požár jí opětně vrátil. V obrovském žáru svařily se vnější stěny v jedinou skelnou plochu tak, jak byla po dokončení stavby. Požár Cheopsovy pyramidy!… tato slova nebylo lze pochopiti. Miliony nedovedly tomu věřiti… Hořící kámen!… Nemožné! A nyní miliony těchto nevěřících očí viděly obraz tohoto požáru. V nové a přece původní formě stála obrovská královská stavba. Nikoliv zničená, ale přeměněná k novému boji, k novému tisíciletému boji proti času. Byla jakoby pomníkem nové epochy, která světu nastává.
* Eisenecker a Harder byli přijati presidentem říšské banky a celým štábem jejích úředníků. Generální ředitel, který znal presidenta banky z dřívějších dob, srdečně mu stiskl ruku a představil Eiseneckera. Zraky všech obrátily se s pocitem obdivu a úžasu na něho. Ještě větší zájem vzbuzovala skřínka, kterou přinesl. Pak všichni odešli do zvláštního safesu, k tomu účelu postavenému. Byl to zcela malý prostor, opatřený několika pancéřovými dveřmi, v jehož jedné stěně byl malý výklenek. 172
Eisenecker s pomocí Harderovou vložil do tohoto výklenku zázračnou skřínku. Všichni kolem mlčky přihlíželi, jak oba pracují na přístroji. Konečně byl zapjat kabel, který procházel několik metrů silnou pancéřovou zdí až ke skřínce. Potom viděli, jak Eisenecker nalil do přístroje zcela malé množství rtuti. S úsměvem rozhlédl se Eisenecker po přítomných. »To stačí, aby napojeno bylo potřebnou energií celé Německo na dobu jednoho roku!…« »Za osm dní, pane presidente, budou práce, spojené s prováděním výstavby, skončeny, takže potom bude možno zapnouti kabel.« Vrátili se. Těžké dveře se zavřely. Na rozloučenou podal Harder presidentovi svoji pravici se slovy: »Zde jest pramen, od vás pramení nyní energie celého německého hospodářství!«
* Když pak za chvíli vstoupili do svého domova na Bismarkově náměstí, přišla jim Metta v ústrety. Objala otce a podala Eiseneckerovi rámě. »Nemusíte nám nic vyprávěti. Viděli a slyšeli jsme skoro všechno!« A v jejím obličeji zářila radost i pýcha. S tichým potěšením sledoval Harder její neobyčejnou živost, s jakou vykládala o pyramidách, o přechodu mořské úžiny a jak při tom vzpomínala na Eiseneckera, který vlastně všeho toho byl příčinou. »Došel tě dopis,« připomněla náhle, »od tvého přítele Gonzala.« Šli pomalu do domu. Z tennisového hřiště doléhal k nim radostný hlas Modestin a Iversenův, kteří se chystali na odjezd na Tirsenův dvorec, do jejich budoucího domova. Eisenecker otevřel dopis. Bylo to dlouhé psaní. Jeho přítel měl mu mnoho co říci. Náhle zmlkl překvapením. »Mám pro vás novinku!« a četl. »Víme, že aparát Montgomeryho byl ukraden, ale nevíme, kdo byl pachatelem. Nejen my zde, ale celý svět zaměstnává se touto otázkou. Náhodou bylo toto tajemství odhaleno. 173
Přístroj byl ukraden podle přímých pokynů maurské vlády. Víme kým a čí pomocí…!« Odmlčel se. Téměř proti jeho vůli vycházela slova z jeho úst. »Autorem plánu a nejvíce účastnila se jeho uskutečnění baronka Jolanta z Karsküllu.« »Jolanta!« Metta vyskočila, přistoupila k němu a vzala mu dopis z ruky, čtouc místo, na které jí ukazoval. »Jolanta z Karsküllu!« Obrátila se, aby zakryla svoje rozčilení. »Klid, Metto!« Harder položil svoji ruku na její rámě. »Po tom, co se stalo v Egyptě… Pokračuj, Bedřichu!« Eisenecker četl dále. »Žila v Anglii se zvláštním určením maurské vlády, aby jí prokazovala vyzvědačské služby. Z jejího domu, který sousedil s Maurským vyslanectvím, mohla kdykoliv zvláštním vchodem, který ústil do její ložnice, projíti přímo do pracovny vyslance maurského Midhata Paši. Z Moskvy znala se s lordem a lady Permbrokovými. Lord Permbrok při návštěvě v Montgomery-Hallu vyzradil jí, nic zlého netuše, tajemství bezpečnostních opatření Montgomeryho. V nestřeženém okamžiku sdělila toto tajemství členu posádky vzducholodi, který byl v maurských službách. Neznámými prostředky způsobil, že okamžitě upadl do těžkých horeček, takže musel býti odnesen do zámku a nebyl schopen další jízdy. Během noci opustil ložnici a vypnul bezpečnostní opatření a v ustanovenou hodinu maurská helikoptera spustila košík na zámecký dvůr. Zmíněný člen posádky mezi tím vložil do něho přístroj. Helikoptera odletěla, vyzvědač znovu zapnul opatření a vrátil se zpět. Později, jako uzdravený, zámek opustil a zmizel. Přístroj byl odvezen do Španělska a ukázán maurským učencům, kteří se marně pokoušeli, aby jej uvedli v činnost. Proto navrhla Jolanta z Karsküllu jiný plán, který jest téměř neuvěřitelný. Podle tohoto plánu měl býti generální ředitel Harder vylákán do St. Jean le miracle, zde přepaden a násilím odvlečen do Španěl. Na smluveném místě, kde měl býti držen, měli mu býti představeni španělští vlastenci, kteří by mu odevzdali přístroj s prosbou, aby se pokusil o vyřešení tohoto tajemství a tím, aby pomohl Španělsku k osvobození.« Účinek těchto slov byl nečekaný. 174
Metta objala Eiseneckera. »Ty!… Jen ty jediný jsi byl zachráncem.« Harder počal běhati po pokoji jako rozzuřená šelma. »To je,« drtil mezi zuby, »to je ďábelská žena. Ďábelský plán! Jaká fantasie? Anebo je to všechno fantasie, co dopis říká?« »Bohužel ne. Dopis spočívá na přímých důkazech. Při bezhlavém stěhování maurských ministerstev z Madridu, objevil se na světle denním tajný archiv kalifův a v jedné mapě také dopisy, které posílala Jolanta z Karsküllu. Z těchto dopisů vychází jasně, že mezi oběma byl určitý vztah. Nevíme ovšem, jakého druhu.«
* Bílé zdivo Lvího domu v Alhambře zase svítilo v měsíční záři. Blízko kašny na kamenné lavici seděli dva osamělí lidé. Rozlehlé dvory a síně byly prázdné. Hlava mužova byla skloněna dopředu. Jeho pohled ustrnul, spočívaje na kamenných dlaždicích podlahy. Žena, s tělem poněkud zvráceným dozadu, pohlížela jako očarovaná do hvězd. Magické paprsky měsíce líbaly něžně její zázračně krásný obličej. Posvátné ticho vládlo kolem, koruny stromů jako pohříženy v hluboký spánek, stály bez hnutí. Ani vánek nehnul listem, ani pták křídlem neporušil tohoto posvátného ticha. Zdálo se, jako by příroda zemřela. Zemřely jejich duše. V šeříkovém keři ozval se tichý, lkající tón. Královská pěvkyně noci počala svoji píseň. Stále jasněji a sladčeji zněl její zpěv. Žena obrátila po zpěvu hlavu a naslouchala. Bolestný smích ozářil její bledý obličej. Se zatajeným dechem nořila se v krásu tónů, až píseň dozněla. Rozhlédla se kolem. Muž po jejím boku namáhavě dýchal. Také jeho srdce dotčeno bylo kouzelným zpěvem. Jemně se chvěl. Vláčným pohybem svých bílých rukou jej objala. »Naše svatební píseň, milý!«
175
Něha její lásky proudila jejíma bílýma rukama a rozpalovala jeho krev. Přinášela zapomenutí minulosti, zapomenutí, že chtěl ji učiniti královnou svého srdce, své rozsáhlé říše, největší říše světa. Vzpřímil se a prchal pronásledován vidinami. »Boabdile!«* splynulo mu se rtů. Nelítostné kameny a pusté síně vracely mu toto jméno ozvěnou. »Boabdile! Boabdile! Chtěl jsem tě pomstíti!« Zasmál se trpkým smíchem, který probudil ženu zkolébanou ve snění. Spěchala za ním, vedena zvukem jeho hlasu. Zastavil se na výstupku, čnícím nad propastí. »Tebe, Boabdile, chtěl jsem pomstíti… malý velikého! S poctami tvoje vojsko ozbrojeno opouštělo tuto zemi. Jako spráskaní psi utíkali moji vojáci z vlasti, beze zbraně, přemoženi silou… silou jediného člověka.« Zuřivě zvedl prst proti nebi. »Allahu! Ty… tam vysoko… nevidíš svého syna, nemůžeš mu pomoci? Nebo, bojíš se sám? Zavrhnu tě…!« a strhl kalifův prsten se své ruky, který zazářil naposled v měsíčním světle než dopadl na dno propasti. »Abdurrhamane!… Ztratil jsi smysly?« Při zvuku tohoto hlasu Abdurrhaman se otočil. A její bílé ruce opětně objaly jeho hlavu, líbala jeho oči a ústa. »Pojď, náš čas se naplnil. Měsíc již hasne!« Těsně objati, jako kdyby tvořili jediné tělo, kráčeli zpět do Lvího dvora. Usedli znovu na lavici. Jolanta vyňala cosi ze záhybu šatu. »Nebude to otevřená bitva! Nikdy jsme naše nepřátele neviděli, ale zvítězíme jejich zbraněmi.« S těmi slovy vyňala malou dýku a pokoušela se rozříznouti onu věc, kterou držela v rukách. »Nůž je tupý,« a odhodila jej. Zvonivě dopadl na zem. »Sečkej!…« Abdurrhaman vyskočil, spěchal do jedné síně, vrátiv se za okamžik s blýskajícím mečem, staré dometské práce.
*
BOABDIL, poslední maurský vládce v Granadě 1481-92. Byl poražen Ferdinandem a Isabelou. Uchýlil se do Afriky a v boji proti Maroku zahynul.
176
»Meč Boabdilův… jako svátost donesl jsem jej sem, aby nám pomohl Půjde s námi na smrt!« Pak uchopil patronu, kterou mu Jolanta podala a jako by si s ní pohrával, vyhodil ji do vzduchu. Než dopadla na zem, rozpřáhl se a jeho blesk rozetnul meč hroznou zbraň. Jeho rámě však ztuhlo překvapením. Na špičce meče počala tančiti malá modravá koule, která se koulela kolem nich, hned blíže, hned dále, zvedala se a padala. Zbraň vypadla mu z ruky a padla zvonivě na kámen. »Smrti! I ty se nám vysmíváš?…« Jolanta vykřikla. Její pravice chopila se meče. V okamžiku zasvitl nad její hlavou, aby rozetnula podivnou kouli. Miliony blesků rozlétlo se po dvoře a paláci i okolních horách, miliony hromů zahučelo a nebe znovu se otevřelo. Pak ticho. Tam, kde dříve hrdě čněl k nebesům maurský královský palác, zůstal skelný balvan, zářící ve svitu měsíce jako obrovský čistý drahokam, průsvitný, ve kterém nebylo ani stopy po bývalé slávě hradu, krále a královny.
* Jen v hrdinských zpěvech maurských pěvců dlouho žila vzpomínka na kalifa Abdurrhamana a jeho milenku Jolantu. Zpívali o statečnosti velikého hrdiny, o jeho velikých činech, zpívali o tom, jak velikým učinil svůj národ, který převedl přes moře na sever, kde byla kdysi jeho stará říše, zpívali o jeho krásné ženě Jolantě, milence, služebnici a královně hrdiny. Zpívali o čarovné svatbě v síních Alhambry – – – – jak Allah vzal je k sobě do svého ráje. – – –
177
Zpívali, že nepřišel pro ně Asrael, posel smrti, nýbrž že žijí a čekají na hodinu, aby svůj národ znovu uvedli do slávy.
178
Týdeník »Romány do kapsy« (RODOKAPS) vychází každý pátek. – Obdržíte u všech Knihkupců, v prodejnách novin, trafikách a nádražních prodejnách. – Cena sešitu nejméně o 48 stranách Kč 1.50 – Předplatné na celý ročník (52 sešity) Kč 78.-. na půl roku (26 sešitů) Kč 39.– včetně poštovného přijímá každé knihkupectví, prodejna nebo přímo vydavatelství »Rodokaps«. Zdenek Holfeld. Praha L. Haštalská ul. 6. složenkou pošt. spořitelny čís 52006. Ve všech ostatních státech Evropy roční předplatné Kč 120 –, USA za $ 6. Reklamace nezalepené se nefrankují. – za redakci odpovídá Fr Danihelka. – Tiskne Českoslovanská akciová tiskárna v Praze II. – Redakce a administrace: Praha I., Haštalská ul. 6. telefon č. 603-39. Adresa telegramů: Rodokaps Praha. – Vydává: Nakladatelství Zdeněk Holfeld, Praha I., Haštalská ul. 6. Veškerá práva obsahu i ilustrací vyhrazena. Novinová sazba povolena ředitelstvím pošt a tel. v Praze čís. 155.286/VII. –1935. – Podávací poštovní úřad Praha 25. – Rok 1936. Ustálený náklad 70.000 výtisků.
