LUBOMÍR MÜLLER (1955)
spisovatel, fotograf
skladatel,
klavírista,
Po Střední průmyslové škole automobilní a Konzervatoři v Teplicích vystudoval hudební a divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně (PhDr.). Do roku 1989 působil jako redaktor hudebního měsíčníku Opus musicum. Od roku 1990 vystřídal různá zaměstnání: redaktor deníku Rovnost, zástupce šéfredaktora magazínu ...AND YOU, volný žurnalista, ladič pian, kabaretní klavírista, fotograf, kameraman, vydavatel pohlednic, učebních pomůcek pro základní školy a vlastní hudby (šansony, klavírní a orchestrální relaxační hudba). Je ženatý, má dvě dcery. Žije v Ostrovačicích. Po románu Schody do nebeského pokoje a jeho volném pokračování Oběti milostného nerozumu napsal sbírku milostné poezie Láska je všechno, láska je nic a román Světlo mé samoty (Příběh Sáry Wittensbergové)
Román Oběti milostného nerozumu volně navazuje na knihu Schody do nebeského pokoje. Lumír Milovský se v den pohřbu své první lásky Mileny Lažanské (28. srpna 1968) popere s Viktorem Fedrychem, jemuž klade za vinu, že Milena tragicky zahynula. Viktor za záhadných okolností umírá a Lumír v domnění, že zavinil jeho smrt, utíká před policií a skrývá se na chatě v lese u Karlových Varů. Zde se seznamuje s partou mladých, kteří vyznávají alkohol a volnou lásku. Mezi nimi je i Rozet Koudelková, jež Lumíra přesvědčí, aby se vrátil domů. Vyšetřování Viktorovy smrti není ve zmatených dnech po srpnové okupaci Československa důsledné. Toho využívá Lumírův otec a díky svému politickému vlivu do vyšetřování zasáhne. Lumír je však na začátku léta 1969 postaven před jinou hrozbu - starší bratr mrtvého Viktora, Jindřich Fedrych, chce Lumíra zabít a pomstít tak bratrovu smrt. Lumír přežije několik neúspěšných Jindřichových pokusů a pod velkým tlakem se rozhoduje k emigraci. Znovu se setkává s Rozet, která jej přivede k Robovi Březňákovi a všichni tři naplánují útěk za hranice v neklidných dnech 21. srpna 1969, kdy se chystají celonárodní protesty k prvnímu výročí okupace Československa. Lumír je však hlídán svým otcem. Proto využívá příležitosti, že spolu jedou na podnikovou rekreaci do jugoslávského Splitu a otci zde utíká. Rozet se podaří s pomocí Roba a dalšího kamaráda Svati Kučery překročit rakouské hranice a dostat se za Lumírem do Splitu. Jsou rozhodnuti vrátit se spolu do Vídně a požádat o politický azyl. 2 Do tohoto jejich rozhodnutí však zasáhne láska, a vše se vyvíjí jinak, než by si Lumír přál.
Věnování Obětem doby a milostného nerozumu
Upozornění autora
Jakákoliv podobnost románových postav a jejich charakterů se skutečnými osobami dosud žijícími nebo již zemřelými je čistě náhodná.
3
1
S
tmívá se. Plamínky obou svíček, upevněných na lakovaném dřevěném samorostu v podobě paroží, jen spoře osvětlují malou, čtvercovou mansardu a naplňují ji strašidelnou náladou. Kontury našich sedících těl se krčí při podlaze a pokud se někdo z nás pohne, smýkne svým stínem do některého z prázdných koutů. Půdní prostor pod lomenou střechou je bez nábytku, jen v podlaze naproti střešnímu oknu jsou padací dveře k žebříku do přízemí. Prázdná půllitrová láhev od vodky se před námi rychle otáčí. Legračně poskakuje na hrbolaté prkenné podlaze a vyluzuje cinkavý zvuk, jako kdyby se otřásala v přepravce na korbě jedoucího zásobovacího auta. Pak její otáčivá energie pohasíná, sklo ještě několikrát zaskřípe v prachu podlahy, na které sedíme v půlkruhu, a zastavuje se. Láhev podeváté, teď už potřetí za sebou, opět míří na mě. Hrajeme flašku. Bez fantů, naostro. Na koho hrdlo láhve ukáže, ten musí odložit část svého oblečení. Hra skončí v okamžiku, až někdo jako první bude úplně nahý. Pak bude mít tu čest roztočit láhev naposledy a před kým se hrdlo zastaví, toho potom přede všemi vysvleče také donaha a políbí. Nezáleží na tom, jestli kluk kluka, nebo holka holku, nebo kluk holku, či holka kluka. Je to docela chlípné a nestoudné, ale je nám všem tak kolem šestnácti sedmnácti let, a na nějakou přiblblou morálku, jak se zdá, kašleme. Na téhle opuštěné chatě na okraji Slavkovského lesa pod Karlovými Vary přespávám už osmý den. Nikdo z těch, co mě hledají, o tom neví. Jestli mě ovšem vůbec hledají, protože i teď na začátku září, čtrnáct dnů po 21. srpnu 1968, kdy k nám přijely tanky a všude je to samý ruský voják, vládne kolem děsný zmatek. Měl bych teď už týden sedět ve třídě na teplické průmyslovce a učit se nějaké ...pitomosti o převodovkách a tlaku v pístu vznětovýho motoru... Ale na školu jsem nastoupit nemohl. Vyčítám si to, ale opravdu jsem nemohl. Prostě to nešlo. 4
Viktor je mrtvý a všichni si asi myslí, že jsem ho zabil. Mám strach, že je to pravda a nevím, jak s tím strachem naložit. Kdybych tak mohl dokázat, že jsem ho tím dřevěným pádlem neutloukl k smrti! „Tak kalhoty dolů! Kam vejráš?!“ Kluk, který sedí vedle mě, halasně houkne a šťouchne do mě ramenem. Jmenuje se Jirka. Má hrubou tvář s ďolíčky po neštovicích a krátké, špinavě hnědé vlasy. Podle vzhledu kůže jsem si ho v duchu překřtil na Jirku Rapatého, ale představil se mi jako Jirka Dosečkal. Prý už mu bylo osmnáct, ale nevypadá na to. „No jo, ty už se nemůžeš dočkat, až tě políbím, co?“ Všichni se chechtají, když jsem mu tak jízlivě odseknul. Vyrušili mě ze zadumání. Pořád se mi v hlavě promítá všechno, co se minulý měsíc stalo, a tuhle hru na flašku moc nadšeně nehraju. Mám výčitky, ale když s tím ostatní dnes večer vyrukovali, nechtěl jsem být za stydlivku. Dnes je sobota 7. září 1968. Přes týden jsem v chatě přebýval sám. Jen na víkend přijel Rob se svou holkou Šárkou, která je tu teď také. S Robem, tedy Robertem Březňákem, jsem se seznámil v hospodě na vlakovém nádraží v Karlových Varech. To bylo v pátek 30. srpna. Den předtím jsem utekl z domu a bez rozmyslu si koupil jízdenku na vlak do Varů. Seděl jsem v nádražní hospodě u piva a Rob si ke mně přisedl. Dali jsme se do řeči a já se mu svěřil, že nemám kde spát. Pozval mě k sobě na chatu, ať tam dva dny klidně zůstanu. Ze dvou dnů je to nakonec už osm. Spřátelili jsem se. Robovi bude sedmnáct a učí se třetím rokem na zámečníka. Ale nebaví ho to tady a chce spolu s Šárkou, která je o rok mladší, utéct do Německa. Mám prý jít s nimi. Trochu jsem o tom přemýšlel, ale nevím, jestli by to bylo řešení. Chata patří jeho strýci a Rob ji používá jako tajnou skrýš. Před třemi dny se tu odpoledne stavili dva vlasatí týpci a přinesli jídlo. Ještě ten den k večeru odešli. Neznal jsem je stejně jako milence, kteří tu byli na noc ze včerejška na dnešek a na válendě spolu při muchlování dělali takový rámus, že jsem se nevyspal. Odešli ráno a hned za hodinu přijela na kolech banda dvou kluků a tří holek. Přivezli víno, rum, vodku a nějaké jídlo. Nikoho z nich 5
neznám a nikdo z nich mi není sympatický, ani holky ne, i když nejsou škaredé, to ne. Ale kouří, protivně se smějí a tváří se bombasticky. Mám na sobě už jenom kalhoty a pod nimi trenýrky. Na začátku téhle hry jsme všichni měli na sobě stejný počet kusů oblečení, aby to bylo spravedlivé. Určili jsme si jich deset, a protože kluci nenosí podprsenky, museli si na sebe navléknout něco i dvakrát, třeba dva svetry nebo tepláky natažené přes kalhoty, aby se do toho hadrového desatera, jak to nazval Rob, vešli. Já jsem měl ponožky, trenýrky, tričko, košili, svetr, bundu, čepici, džíny a na ně navlečené tepláky. Teď už mám na sobě jen džíny a trenýrky a vypadá to, že budu první, kdo bude muset prozradit, čím ho Pán Bůh obdařil... Z představy, že rapatej Jirka, který má na sobě ještě pět kusů oblečení, bude třeba ten, na koho naposledy ukáže hrdlo flašky a já ho budu muset vysvléct a políbit, se mi dělá víc špatně než z rumu, kterého jsem se teď napil. Každý, na koho hrdlo láhve ukáže, musí totiž nejenom odložit kus oblečení, ale loknout si i rumu. Pokud se nenapije, podstoupí pleskandu - nastaví ruku dlaní vzhůru a jeden z nás, na kterého vyjde rozpočitadlo ...na-tý-lou-ce-ze-le-ný, le-ží-Ja-nek-zhule-ný, má-na-so-bě-A-nič-ku, sun-dá-vá-jí-spod-nič-ku... ho silně pleskne přes bříška natažených prstů svými prsty, a to tolikrát, kolik kusů oblečení má ještě nešťastník na sobě. To si pak každý raději rumu lokne, zvláště holky. Je to dětinské a trapně pitomé, ale všichni z toho mají legraci. Pleskanda mě postihla jen dvakrát na začátku, kdy se mi do rumu moc nechtělo. Když ale roztočená láhev od vodky začala častěji při zastavení ukazovat svým protáhlým hrdlem na mě, raději jsem to týrání prstů oželel a rumu se napil. Nechtěl jsem být ale opilý, proto jsem si vždy jen líznul. Jenomže to se ostatním moc nelíbilo a vždy mě donutili napít se ještě jednou. Takže teď, po sedmém loknutí, cítím, že se pode mnou podlaha houpe. Připadám si jako proděravěný, rezavý, opuštěný koráb kolébající se na rozvlněném moři a čekající, až bude mít v útrobách dostatek vody, aby klesl na dno.
6
Zůstávám raději sedět a trochu neohrabaně si stahuju kalhoty a hážu je za sebe. Holky tleskají a s chichotem si prohlížejí moje hubené nohy. První holka se jmenuje Růžena Koudelková. Přijela s Jirkou Rapatým alias Jirkou Dosečkalem z deset kilometrů vzdáleného Chodova. Hned, když jsme se představovali, vztekle utrousila, že jí rodiče dali nemožně idiotský jméno, a že jí máme říkat Rozet, prý je to světovější. Rozet Koudelková je hezká, rozhodně nejhezčí z těch tří holek, které tu jsou. Světle hnědé vlasy nad kulatým obličejem si češe dozadu. Husté, nepoddajné vlny jí padají na ramena a nějakým zázrakem drží pohromadě, i když zatřepe hlavou. Možná, že ten zázrak bude kilo laku na vlasy. Ze všech holek má taky nejupřímnější oči. Ostatní v nich mají jakousi faleš, kterou nedokážu upřesnit. Rozet je trochu víc při těle, což teď mohu dobře posoudit, protože z vrchního oblečení má na sobě už jen hranatou, bílou podprsenku, která v šeru, pouze ve světle svíček, změnila barvu na krémově žlutavou. Vedle Rozet sedí Jana. Příjmení už si přesně nepamatuji. Božíková nebo Brožíková, tak nějak, ale ani se jí na to ptát nebudu. Vypadá jako pěkná potvora. Úzký, protáhlý obličej, černé rovné vlasy rozdělené pěšinkou, velká patka jí splývá na pravou tvář a zakrývá oko. Frajerským pohybem hlavy odhazuje patku z očí. Stále se šklebí a kouše do levého koutku úst. Ze všech holek je už Jana nejvíc opilá. Levým okem, které není zakryto vlasy, metá blesky chtíče. Nebo se mi to jen zdá? Asi ne, protože když naposledy na ni ukázala láhev vodky, sundala si podprsenku, ačkoliv měla ještě na sobě obě ponožky, kalhotky a tričko. Všichni jsme na ni vyjeveně zírali, jelikož jsme se domnívali, že to její svlíkání skončí tričkem, jež si přetáhla přes hlavu, ale ona si po něm ještě odepnula podprsenku, hodila ji za sebe, a pak si tričko opět natáhla. Vypjala prsa a pípla: Aby se mi líp dýchalo... Hroty jejích velkých bradavek se zapíchly do bavlněné látky, jako když zapíchnete dva kolíky do písku. Třetí holka sedí naproti mně. Přijela s klukem, který ji neustále oslovuje Žužu: Hele, Žužu... Sleduj, Žužu... Ty vole, Žužu, vidělas to, Žužu? 7
Nehne se od ní. Je mi jasné, že tihle dva už předtím spolu něco měli, a budou mít i dnes v noci. Jenom nevím, co by se stalo, kdybych třeba musel Žužu vysvlíknout a políbit podle pravidel téhle přiblblé hry, kterou hrajeme. Doufám, že já to opravdu nebudu, protože se mi tahle zrzavá a pihovatá Žužu vůbec nelíbí, a asi by mě taky potom ten její kluk zmlátil. Rob s Šárkou uzavírají kruh nás všech, kteří sedíme kolem láhve vodky. Rob svou holku stále drží za ruku. Nechápu, proč flašku vlastně hrajeme, když to vypadá, že jsou všichni popárovaní - tedy kromě mne a Jany, která přijela navíc a nepochybně si tady chce s nějakým klukem užít. Se mnou to ale rozhodně nebude. Jsou to teprve tři týdny, co mi umřela Milena, a já nepotřebuju tuhle bolest léčit jinou holkou... „Tak to roztoč, ty vole! Seš na řadě!“ Rob na mě huláká a tluče dlaní do podlahy. Jsem duchem jinde. Jednám automaticky, jako robot. Předkláním se, levou rukou se zapřu o podlahu a pravou prudkým škubnutím zápěstí roztáčím prázdnou láhev vodky. Láhev se točí jako zběsilá, na válečku bílého skla vybuchují odlesky světla svíček a svištivý zvuk téhle rulety mi řeže ušní bubínky. Zavřu oči, skrčím kolena a přitisknu si je k bradě. Pohupuju se do stran a nic nevnímám. Slyším jen hlasitý tlukot srdce uvnitř vlastní samoty. Jako kdybych měl dlaně přitisknuté na uši, tak tlumeně slyším zvuky kolem sebe - smích, údery rukou o podlahu, šoupání chodidel o dřevo, pohyb těl a skandování ...tren-ky dolů ... tren-ky dolů ... tren-ky ... tren-ky! Pak si už na nic nevzpomínám.
8
