PŮJČITI STŘÍBRO, LOUPITI ZLATO

PŮJČITI STŘÍBRO, LOUPITI ZLATO

Ukázka elektronické knihy

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205525


Přeložila Helena Matochová Låna är silver, Råna är Guld Czech edition © Argo, 2015 © 2014 by Catharina Ingelman-Sundberg, by agreement with Grand Agency, Sweden and Andrew Nurnberg Associates International Limited Translation © Helena Matochová, 2015 Cover art © Jan Augusta, 2015 ISBN 978-80-257-1402-7 (váz.) ISBN 978-80-257-1482-9 (e-kniha)


Leně Sandfridssonové, Barbro von Schönbergové a Inger Sjöholm-Larssonové s vřelými díky za vaši nezapomenutelnou pomoc!


Šampaňské hned po zločinu člověka trochu zpomalí… (Märtha, 79 let)


PROLOG

Když devětasedmdesátiletá Märtha, důchodkyně hledaná policií, nacpala do velké květované tašky sýr, argentinské klobásy a lahůdkovou pastu z korýšů, znamenalo to pro ni začátek nového života. Klimatizace hučela, nákupní košíky skřípaly a hluk z prodejny působil uspávajícím dojmem. Byl nejvyšší čas vrátit se do apartmá v hotelu Orleans, kde bydlela se svými přáteli. Drink a něco k zakousnutí jim před večerní rundou hazardních her přijde vhod. To tady, v Las Vegas, se to všechno stalo. Märtha si tiše, spokojeně prozpěvovala. Po štamprličce moruškového likéru se hned líp švindluje. „Přátelé, teď se vrátíme do hotelu a připravíme se,“ řekla a shrnula si krátké bílé vlasy pod široký klobouk proti slunci. Pěstěnýma rukama pevně svírala tašku a její černé boty od Ecca hlasitě klapaly po chodníku. Její kumpáni Lumen, Motyka, Anna-Greta a Stina, také samí důchodci, přikývli na souhlas, u pokladny zaplatili za nákup a vyšli za ní. Švédsko opustili před více jak půl rokem, po svém posledním robinhoodovském kousku, a od té doby se snažili být co nejméně nápadní. Ale teď toho měli právě dost. Kdo se nudí, nežije. Byl nejvyšší čas zase se do něčeho pustit. Před obchodním domem na ně čekal pes a vedle něj stála chodítka. Fenka kokršpaněla radostně kňučela a vyskakovala na Märtinu voňavou tašku. Pětice důchodců, nebo Liga seniorů, jak si občas říkali, brávala hotelovou fenku na vycházky, a když se s ní Märtha trochu pomazlila, laskavě, ale kategoricky ji ze sebe setřásla. Pak se rozhlédla, a když byli všichni připraveni, vykročila. Ostatní ji spěšně následovali. 7


Bílé hotelové budovy se nad nimi tyčily do výše a asfalt se leskl. Neonové vývěsní štíty blikaly, bylo vedro k padnutí a kolem nich prosvištělo policejní auto. Po pouhých pár krocích byla Märtha úplně propocená. Ztěžka oddychovala, zahnula do Hayes Street, vytáhla vějíř a začala si broukat píseň Až na vrcholky hor. Liga důchodců se už zanedlouho navždy zapíše do dějin Las Vegas. Dokonce i Las Vegas.

8


1

Zaměstnanci blízkého De Beersova klenotnictví nejspíš měli nějak zareagovat. Ale bezpečnostní dveře se otevřely dokořán a hlídači úslužně ustoupili stranou, protože dovnitř vešli tři vousatí mladí muži, kteří měli očividně naspěch. Dva z nich měli slepecké psy a třetí svým přátelům pomohl k pultu. Prodavačka se na ně soucitně usmála. Muži ji zdvořile pozdravili a požádali, aby jim ukázala vybroušené diamanty. Pak vytáhli pistole. „Naval ty diamanty!“ Prodavačka a její kolegové instinktivně o krok ustoupili, rukama šátrali po spínači alarmu, ale zároveň vytahovali zásuvky plné lesknoucích se drahých kamenů. Roztřeseně pokládali kameny na pult. Dva lupiči zatlačili hlídače ke stěně a odzbrojili je, třetí mezitím rychle strkal diamanty do speciálně upravených psích obojků. Za zářivými drahokamy pak rychle následoval tmavě modrý safír a nějaké další kameny, které ještě v dílně nestihli vybrousit. Lupiči vyprázdnili zásuvky a nevšimli si, že jedna z prodavaček stiskla spínač alarmu. Když alarm spustil, ještě v rychlosti zastrčili do obojků poslední kameny, zatáhli zip a upalovali ven. Poslední vyhodil pojistky, takže bezpečnostní dveře za nimi zapadly a nešly otevřít. Na ulici si muži sundali paruky, ale sluneční brýle si nechali. Pak klidně vykročili po ulici, jako by se nic nestalo. Trik se slepeckými psy už použili dřív. Fungoval dobře a lidé pak byli méně ostražití. Muži, kteří vypadali jako úplně obyčejní chodci, beze spěchu zahnuli do Hayes Street, kde měli zaparkované auto. Ale zhruba po sto metrech už to nevydrželi a ohlédli se, aby zjistili, jestli je někdo nesleduje. V tu chvíli se srazili s bandou důchodců, která zabírala skoro 9


celý chodník. Pět staříků si zplna hrdla prozpěvovalo a za chodítky dělali drobné taneční krůčky. Lupiči na ně zůstali civět. „Give bacha,“ řekla Märtha a dál prozpěvovala se svými přáteli. Zpívali společně ve sboru celých třicet let a i teď je bavilo nahlas spolu trylkovat. „Až na vrcholky hor,“ prozpěvovali si vícehlasně a jako pokaždé, když zanotovali právě tuto píseň, zmocnila se jich nostalgie a stesk po domově. V tu chvíli byli ve vlastním světě, nevšímali si ničeho kolem a nespěchali, protože Barbie potřebovala očichat tolik zajímavých věcí. Cestou minuli spoustu restaurací, kasin a obchodů s klenoty a Märtha si libovala. Las Vegas je město dobrodruhů a ona a její přátelé sem patří. „Give way!“ zařvali na ně muži se slepeckými psy. „To vy mi máte give way, pitomci,“ odpověděla jim Märtha, ale uskočila, když na ni jeden ze psů vycenil zuby. Teď je potřeba jít na to přátelsky, pomyslela si rychle a vytasila se s argentinskou klobásou, zatímco Lumen vytáhl pastu z korýšů. Ale velký vlčák nabízené dobroty úplně ignoroval, výhružně zavrčel a vrhl se vpřed, aby Märthu kousl do nohy. Díkybohu se Lumenovi povedlo vsunout mezi ně své chodítko a vlčák se zachytil obojkem za košík na chodítku. A vtom se splašila Barbie. Z obřího vlčáka dostala panickou hrůzu, vyděšeně ňafla a vyrazila tak rychle, že se Stině vytrhla. Vyjící Barbie se řítila pryč a vodítko za ní jen vlálo, načež se mužům vytrhl druhý slepecký pes, černý labrador, a vyrazil za ní. Barbie totiž byla velmi roztomilá fenka a ke všemu ještě zrovna hárala. „Fuck, fuck, ten obojek!“ řvali muži, když viděli, jak labrador mizí i s diamanty. Dva se za ním rozběhli. Na místě zůstal vlčák, který byl pořád ještě zaseklý za obojek, a lupič, jenž se ho zoufale snažil uvolnit. „I am strašně sorry,“ řekla mu Märtha. 10


„Fuck you,“ odpověděl jí na to. „If you take it easy, půjde vám to líp,“ pokračovala Märtha, naklonila se k němu a podle nejlepšího vědomí a svědomí se mu snažila poradit. Ale chlap s obojkem jen trhal, aniž by se mu ho povedlo uvolnit. V tu chvíli se ozvaly sirény několika policejních aut. Lupič ztuhl a škubl vlčákem tak razantně, až se obojek rozepnul a zůstal viset na chodítku. Potom mladík úplně zpanikařil, rozběhl se po ulici a vlčák uháněl v závěsu za ním. „Hey stop! You forgot your dogband na mém chodítku,“ křičela Märtha a divoce mávala, muž se ale nezastavil. Místo toho uháněl ke svému autu. Jeho kumpáni sirény také slyšeli, vzdali hon na černého labradora a rovněž utíkali k autu. Cvakli klíčem a otevřeli ho, vrhli se dovnitř a s hlasitým zaburácením nastartovali, aniž by naložili psy. Pak se skřípěním pneumatik zmizeli za rohem. „Zvláštní lidi! Vždyť oni ty slepecké psy snad ani nepotřebují,“ hudrovala Märtha. Pak obojek uvolnila přesně tak, jak předtím radila tomu muži. Vydechla si, pomalu zavrtěla hlavou a zahubovala: „Že si chlapi nikdy nenechají poradit.“ Märtin dobrý přítel Lumen se na obojek podíval. „Dej ho do koše na chodítku, pak tomu majiteli zavoláme. Určitě na vnitřní straně bude jeho jméno.“ To všichni považovali za dobrý nápad, a jakmile se jim povedlo přilákat Barbie, pokračovali dál do hotelu. Ale v tu chvíli se na ně pověsil ten černý labrador a před hotelem Märtě s konečnou platností došlo, že budou muset zavolat i jeho majiteli. Sundala mu obojek a položila ho do košíku na chodítku právě ve chvíli, kdy k nim přistoupil hotelový portýr. „Thank you so much,“ vyhrkl nadšeně, zvedl svého mazlíčka a s Barbie v náručí rychle odkráčel do hotelu. Labrador zaštěkal a rozběhl se za nimi, ale nestihl to a velké prosklené dveře se mu zabouchly přímo před čumákem. Zničeně dlouho zíral skrz sklo 11


a teprve pak odběhl se staženým ocasem pryč. A Lize důchodců zbyly dva obojky. „Na pokoji mám lupu. Na řemínku bude určitě něco napsané, nebo by mohl být lísteček pod tím zipem,“ řekla Märtha a pak všichni společně vyjeli do osmého patra a zamířili do apartmá číslo 831. „Život je tak zvláštní, člověk nikdy neví, co se mu přihodí, že?“ švitořila Märtha o chvíli později, když rozložila na stole jejich večerní drink a něco k němu a vedle toho položila lupu. „Tak se podíváme, co je tu napsané.“ Märtha zkoumala vnitřní stranu obojku, ale ať se dívala, jak se dívala, nikde nebyla ani písmenka, ani žádné iniciály. Rezignovaně rozepnula zip, aby se podívala, jestli najde lísteček se jménem. V tu chvíli něco dopadlo na parkety. Motyka se sehnul, sesbíral ze země nějaké drobné kousíčky a položil je na talíř. „Psí dobroty v obojku, to je ale praktické!“

12


2

„Psí dobroty, to bych se tedy divila,“ řekla Märtha a osahala jeden z těch kousků. „To už by psi z Las Vegas neměli zuby. Sáhni si, vždyť je to tvrdé jako kámen.“ Všichni se sklonili nad stůl, prohrabovali se těmi kousíčky a nastavovali je proti světlu. Nejdřív úplně ztichli a pak zalapali po dechu. „Panebože, to vypadá jako diamanty. Opravdové diamanty!“ Za oknem hotelu blikala světla města. Rozsvítily se poutače s reklamami, světla pulzovala a na obrazovkách se míhaly neony. A Lize seniorů právě spadla do klína hromada diamantů. Pětice důchodců zírala na drahokamy, po jednom je brali do rukou a opatrně, jemně je osahávali. Pak je zase neochotně pokládali na konferenční stolek. „Nevíme, odkud jsou ani komu patří. Buď půjdeme na policii, nebo je věnujeme Zlodějskému fondu,“ řekla Märtha, která spravovala jejich zlodějský fond jménem Korunou si hodím. V něm schraňovali ukradené peníze a vypláceli z něj sumy potřebným institucím či méně šťastným jedincům. „No ale co kdyby si na policii mysleli, že jsme ty diamanty ukradli my,“ uvažovala Stina, nejmladší z jejich party. „To bychom pak skončili v americkém vězení. Ne, bude lepší, když si ty drahokamy vezmeme na starost sami,“ řekla Anna-Greta, která celý život pracovala v bance. „Prodáme je a peníze převedeme do Korunou si hodím. Každá koruna se hodí.“ Všichni vážně přikývli. I když jim bylo kolem osmdesáti, pracovali víc než kdy dřív. Klidně mohli zlodějský fond pokřtít na Bezednou 13


jámu, protože co tam vložili, téměř obratem zase zmizelo. Jakmile staří přátelé něco ukradli, okamžitě to někomu věnovali. Jen v Las Vegas žilo téměř sedm tisíc bezdomovců a i ve Švédsku hodně lidí potřebovalo peníze. Takže teď se rozhodli, že začnou šetřit, a stanovili si za cíl nastřádat alespoň pět set milionů korun, které jim pak budou dlouhodobě vydělávat. Z výnosů hodlali ve Švédsku po svém odchodu na odpočinek financovat péči o staré lidi, kulturní akce a další věci. Nebudou přece krást do konce života. Od podivného zážitku na Hayes Street už uplynul týden a Märtha s přáteli právě v jejím apartmá popíjeli kávu a uždibovali k ní sušenky a čokoládové oplatky. Od setkání s lupiči diamantů se chovali velmi nenápadně. V podstatě přestali vycházet z hotelu a portýr si malou Barbie musel venčit sám. Tolik totiž přátelé pochopili – diamanty jsou kradené a lupiči po nich teď pátrají. Samozřejmě pokud je mezitím nezašila policie. „Mohli bychom se už dohodnout, že se o ty diamanty postaráme a odteď je budeme považovat za vlastní?“ zeptala se Märtha, když všichni dopili kávu. „Samozřejmě! Diamanty jsou naše,“ vyhrkli ostatní jednohlasně a zajásali, protože věděli, že je vždycky nejlepší ukrást už jednou ukradené věci. Je to, jako by je dostali darem, a to je ještě mnohem lepší. Vedle konvice s kávou ležela hromádka diamantů, a když na ně velkým oknem zasvítilo slunce, rozehrály se v nich odlesky všech barev. Brilianty, kamínky ve tvaru kapek, korunek…Ty kameny někomu patřívaly, ale komu? V Las Vegas bylo tolik obchodů s diamanty jako ve Švédsku pouličních prodavačů párků, takže vystopovat jejich majitele bylo nemožné. Nejlepší bude odvézt drahokamy do Švédska, tam je prodat a zisk vložit do Korunou si hodím. Takové rozhodnutí si žádalo oslavu! Motyka vstal a donesl šampaňské a pět sklenic. Dříve pracoval jako číšník na výletním parníku 14


PŮJČITI STŘÍBRO, LOUPITI ZLATO

Recommend Documents