Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998

Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998

Paul M. Zulehner Zanedbávaný střed církve Církev jako fotbalová hra Sotva který obraz se tolik hodí k popisu současné situace církve jako fotbalová hra. 1 Okolo hřiště je hlučné publikum, které hra zajímá. K tomu velký mediální zájem. Potom aktéři. •

Pozornost vzbuzují útočníci na pravém křídle. Drží míč, téměř nemají prostor. Často hrají obrannou hru a drží se zpět.

•

Na druhé straně je levé křídlo útočníků. Stále v pohybu se silným tahem na branku. Ale chybí jim středové pole a tím společná hra s obránci. A tak většinou neúčinně pobíhají.

•

Přihrávky šikmo k brance mezi křídly nefungují.

•

Vzadu je silná obrana. Dlouho drží míč. Diváci pískají. Velmi často jde míč na bránu a množí se vlastní góly.

•

Co ale chybí, je spojující středové pole a ofenzivní střední útočníci. To má za následek, že obrana a útočníci na křídle téměř nespolupracují.

Není pak divu, že tento tým prohrává? Je třeba lepší koncepce hry: •

Křídla musí být lépe provázaná.

•

Je třeba ofenzivní obrany.

•

Především je však naléhavě třeba silného středového pole s dobrým středním útokem.

•

Bez spolupráce to nejde.

S touto diagnózou nejsem sám. V Herderkorrespondenz před nedávnem vyšel příspěvek Klause Nientiedta s názvem „Zanedbávaný střed“. 2 Kdykoli v diskuzi nadhodím svůj předpoklad o „zanedbávaném středu“, narazím na silné přitakání. Je načase zviditelnit střed, dát mu slovo a použít jej k úspěšné aktivaci církve. Mizerná pověst církve Taková aktivace však dnes naráží na mizernou pověst církve. Církev, zejména katolická, je

1 2

považována

za

nedemokratickou,

sexuálně

neurotickou,

ženám

nepřátelskou,

Tento příspěvek vyšel v DIE PRESSE z 23. 12. 1997 HK 51 (1997), 325-327.

1


autoritativní, strach produkující, nemoderní, krátce řečeno je třeba ji odmítnout, když už ne zcela zničit. Nebo reformovat. A kdo by chtěl vážně popírat, že v těchto nařčeních je alespoň zrnko pravdy? Samozřejmě - zélóté, stejně jako ti, kdo nechovají k církvi žádné sympatie nebo ti, kdo spolu s (sym) ní trpí (pathein) jejími slabostmi, poměřují církev nedosažitelným ideálem skrze moderní nemilosrdnost. Navíc každé malé pochybení dále kazí celkový obraz. Ti, kdo rádi zjednodušují, to mají lehké. K tomu připočtěme, že jsme sami v posledních letech čile přispívali k upevnění špatné pověsti. Neboť místo toho, abychom příčiny špatné pověsti odstranili a zamezili jim, neudělali jsme nic víc, než že jsme o slabostech diskutovali, a to s masivní mediální podporou. Negativní image se tím zakořenilo do povědomí lidí. A protože pomalé a drobné krůčky církevní reformy sotva mají nějakou cenu pro média, budou mít i církve i poté, co se reformují, ještě dlouho negativní image. Kdo po mlčení kardinála Groera řekl, že ve většině diecézí byla zřízena instituce ombudsmana? Kdo podal zprávu o tom, že v mnoha rakouských diecézích existují „volby“ potenciálních kandidátů na biskupa? Kdo píše o tom, že ve Vídni existují u Panny Marie a ruprechtském kostele liturgická setkání pro homosexuály a vídeňský arcibiskup vede více než rok kvalifikovaný rozhovor s HuK (Homosexuelle und Kirche – Homosexuálové a církev)? Kdo se namáhal porozumět požadavkům vídeňského arcibiskupa v citlivé otázce homosexuality? Jednodušší je říkat o něm, že je proti homosexuálům a zbavil proto kněze Wahalu jeho místa moderátora tří farností. Těžší už je zdůraznit, že nejen podle arcibiskupa, ale i podle vědeckého výzkumu existuje více základních forem homosexuality, a ne všechny jsou „variantou stvoření“. Proto je třeba vzhledem k etickým otázkám zodpovědné kultury života uplatňovat diferencovaný postoj. Je nutno biskupovi doopravdy zazlívat, že není ochoten požehnat postojům, které v základu tuto diferenciaci odmítají, a vidí v ní jen pokračující diskriminaci homosexuálů? Je samozřejmě možné být nespokojen s public relation církve v této citlivé záležitosti. Kdo však nedělá chyby? Nepatří však ke špatné pověsti církve i to, že chyby dělat nesmí? Nebo kdo nás seznámí s obrovskou námahou tolika lidí v pastoraci, kteří se snaží hlásat evangelium bez devalvace, jako radostnou zvěst? Kdo udělá reportáž o tom, že v arcidiecézi Vídeň sedí v diecézním vedení i ženy (ve výboru pro vzdělání, finance a učitelský úřad)? Samozřejmě u každého takového rozvoje je možno si stěžovat na to, že je moc pomalý, ale jde stále ještě o římskou instrukci ohledně laiků. A znovu: tento dokument je nedozrálý a na mnoha místech je třeba ho teologicky změnit. Přesto je však možno pracovat se špatným dokumentem produktivněji než dosud. Požadavky dokumentu totiž vůbec nejsou špatné. Například to, že nyní všechny dobré síly včetně dobře vzdělaných laických teologů jsou „roztavovány v peci církve“. Najdeme dnes teology v politice, ekonomice, odborech, umění, poezii? To by mělo

být primárním místem každého

2


křesťana, který je naplněn evangeliem a vykazuje vysokou teologickou kompetenci. Je samozřejmé, že naše církev by tuto pozici mohla hájit snadněji, kdyby byla k dispozici dvojí rodinná stipendia právě pro nejlepší absolventky teologických fakult. A navíc: je vývoj směrem k nevysvěceným laickým kněžím pro katolickou církev opravdu tak dobrý? Pro církev po koncilu chceme opravdová laická povolání. S úbytkem kněží však stále více na jejich místa nastupují vysoce kvalifikovaní laici a zbylí kněží ztrácejí čím dál tím více atraktivních činností. A tak dnešní církev nemá už v Božím lidu jen lid, pracující laiky a kněze, ale lidi, pracující laiky, vysvěcené kněze a nevysvěcené laické kněze. Nepozorovaně se tedy z nedostatku farářů stal nedostatek svěcení. Řím to jasně vidí a tento vývoj zastavil v šedé teologické zóně. Řím samozřejmě doufá, že v bohatých zemích se zopakuje vývoj ze zemí chudších – totiž že zítra opět bude dostatek kněží. Příliš nemyslí na to (Řím ani místní biskupové), co bude, jestliže se zázrak nestane. Pak nastoupí tvrdá diskuze o kritériích připuštění ke svěcení (vzdělání, životní forma, pohlaví), nebo – a to se zdá být pravděpodobnější a nežádoucí – pokus, bez jakékoli vize s pomocí církevního práva zastavit vývoj v šedé zóně povede k pravému opaku, totiž k prudkému rozšíření tohoto vývoje. Na tomto místě bych chtěl vyslovit díky biskupu Stecherovi. Riskoval prorocké slovo – bez přikrášlování, s pěknou porcí hněvu, přímými slovy, v nejlepším smyslu slova bez-ohledů. Je to o to více nezvyklé, že proroci ve starém Izraeli nepocházeli z řad nositelů úřadu, ale byli většinou povoláni Bohem z lidu. Proroci byli a jsou nepohodlní. Nikdo jim nenaslouchá rád. Byli vždy vyháněni, uráženi, zesměšňováni, usmrcováni. A přesto dále vedli izraelský lid na cestě k Bohu. Ostatně nejrychleji proroky zahubíte, když je přijmete. Zda-li se to nestalo i biskupu Stecherovi, skrze mlčící kolegy a požadavky církevního lidu? Proroci nepotřebují aplaus, ale obrácení, změnu a obnovu Božího lidu na hlavu a údy. Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst Organizace s negativním image to má těžké, má-li dobře pracovat a k tomu se i obnovovat. Vedle toho, že se od ní odvrátí lidé zvenčí jí hrozí také vnitřní vypovězení ze strany spolupracovníků. Citliví hledající však, a počítám k nim i Güntera Nenninga, se nenechají negativním obrazem zmýlit. Vidí za slabosti církve, dokonce jí přiznávají i právo na chyby, svěřují jí i reformu, nesázejí však na její nepostradatelnost. A vskutku mají křesťanské církve přes veškeré své slabosti silné stránky právě v těch oblastech, které jsou ústřední pro dlouhodobý kulturní vývoj. Krátce řečeno, církve jsou daleko lepší než jejich pověst. A tak se přidávám k neskrývanému vánočnímu holdu církvi. Možná tím získám některé pro svůj náhled na církev. Byli by to ti sympatizanti, kteří budou církev

3


„evangelizovat“ zvenčí (tak jako zmíněný Günter Nenning) Byli by to právě ti, kteří by mohli posílit ofenzivní středové pole církve. Povzbuzení ke svobodě Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že povzbuzují k pravé svobodě a tak nás ochraňují před rostoucím útěkem od svobody. Řekněme si to hned: zvláště v mé katolické církvi byla tato silná stránka dlouho pohřbena. Svoboda nebyla v katalogu důležitých úkolů na předním místě. To se však po II. vatikánském koncilu změnilo, a světová katolická církev dobře postupovala v započaté cestě. V dlouhodobém kulturním horizontu k tomu také byly vytvořeny dobré podmínky. Svoboda ve smyslu řízení svého vlastního života je nám všem „svatá“. Přes to vlak nejede. Nyní se však také množí ti, kdo od svobody prchají. Snaží se ulehčit si od břemene svobody. Důvod je jednoduchý. Sólová, osamocená svoboda se sama nevyrovná s přibývající nepřehledností světa. Přichází přetížení. Tady nacházejí uplatnění uzavřené spirituální skupiny, guruové, sekty, vůdci, zejména napravo politického a církevního křídla. Církve by tu mohly převzít úlohu nového druhu. Touto úlohou je povzbuzení ke svobodě díky ulehčení od břemene. Přetíženým lidem mohou církve poskytnout osvědčené zkušenosti, normy jak se vyhnout zlému a příkladné autority, podle nichž člověk může poměřovat vlastní svobodu. Církve mohou mít tuto úlohu, protože vycházejí z toho, že Bůh si přeje svobodného člověka. Což nebylo jeho největším rizikem, když část tvoření zavázal tak, abychom si mohli sami utvářet náš život? Rozumím tomu, proč v Ježíšově podobenství o talentech si špatně počíná ten, který zakopal životní talent svobody. Psychické bezdomovectví Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že může působit jako protilék na psychické bezdomovectví. Ti, kdo nemají střechu nad hlavou to nemají lehké. Avšak co ti, kteří nemají přístřeší pro duši? Veškerý opravdový život vychází ze setkání, jak říká velký filosof Martin Buber. Pro člověka skutečně není dobré, aby zůstával sám. K lidskému zrání sice patří snášet určitou osamělost, která nás činí jedincem. V tomto ohledu i ti, kdo se navzájem milují, zůstávají sami. Přesto však každý člověk potřebuje prostor, v němž zažívá stabilitu a lásku; staří, dospělí, děti. Potřebujeme přístřeší pro duši. Jedna ze silných stránek

4


křesťanských církví spočívá v tom, že lidi spojují. Církev je společenství. A to ne ledajaké, nýbrž společenství přesahující rodinu. Není důležitý životní stav, rasa, pohlaví. Kdo se k tomuto společenství – pocházejícímu od Boha samého, jak o tom mluví Bible – připojí, bude s ostatními sdílet hlubiny života. Jako dcery a synové Boží se stáváme navzájem sestrami a bratry. Nemohla by tato křesťanská síť být místem uzdravení pro ty, kdo jsou ohroženi psychickým bezdomovectvím? Každou neděli je mnoho těch, kteří ve svém věřícím společenství nacházejí přístřeší pro duši. Solidarita Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že podporují v lidech solidaritu. A to v době, kdy potřebujeme vysokou míru solidarity, a současně nám dochází zděděné zásoby. Avšak bez lidí, kteří mají vůli k solidaritě bychom nemohli dělat demokratickou politiku většiny, které by neprodukovala stále více lidí neúspěšných v moderní době - zchudlé rodiny s mnoha dětmi, dlouhodobě nezaměstnané, mládež bez budoucnosti. Bez solidarity není budoucnosti ve spravedlnosti, míru a svobodě. Nyní si lidé v naší zemi pro děti nepřejí nic jiného, než aby se naučily dělit. Víme také, že solidarita je ctnost důležitá pro přežití. Přesto toto přání na dlouhé cestě k činu někam zabloudilo. Bylo cestou udušeno mnohými obavami. Solidaritě brání zejména strach o to, abychom v našem krátkém životě dosáhli optimálního štěstí bez utrpení. Křesťanská víra hodná toho jména dodává sílu k solidární lásce. Uzdravuje naši duši u jejích kořenů od hluboko zakořeněného strachu o přežití. Nepotřebujeme pak životní styl křečovitého sebepotvrzování. Prosti strachu jsme svobodní k lásce. Je toto příčinou toho, že v Rakousku se mapa náboženské sítě, farností, skupin a řádových komunit kryje s místní mapou solidarity? Kdo má lidi s nadprůměrným citem pro solidaritu, vyhledá nejlépe takovou náboženskou síť. Je příliš troufalé říci, že bez tohoto církevního povzbuzování k solidaritě by naše země byla chladnější a chudší? Odstraňování provincionalismu Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je odstranění provincionalismu. My, Rakušané, jsme národem, který myslí a cítí velmi lokálně. Mnohým Ottakring nebo Hütteldorf stačí. Mnozí se zachumlají do pohodlných malých světů a v nich se hermeticky uzavřou. Horizonty jsou úzké. Děje se stále to samé. Je samozřejmě pravda, že je dobré žít tady a teď. Ale žít jenom takhle? Nemyslet a nepociťovat smrt? Nebo nemyslet na příští generace, jejichž životní šance pilně spotřebováváme?

5


Křesťanské církve, alespoň ta katolická, značně rozšiřují životní prostor a čas. Zbavují vědomí provinciálnosti. Křesťan žije současně ve své základní obci a globálně ve světové církvi. Je pochopitelné, že církve jsou pak po celém světě vedoucí silou v oblasti rozvojové spolupráce. Mladý člověk, který si chce rozšířit obzory proto najde v církvi optimální předpoklady a pomoc. A z toho také plyne, že opravdovému křesťanu nic neříká nacionalismus plný strachu. Pro něho je vztahovým rámcem celý svět. Všichni jsme na jedné lodi. A když někdo nosí lidskou tvář, je jedním z nás a nikoli odmítaným cizincem, který ohrožuje naše bohatství. Kdo žije s tím, že v jednom Bohu na jednom světě jsme všichni navzájem hluboce spolu, je chráněn proti ztrátě solidarity, která ohrožuje mír. Možná právě proto jsou na světě oblasti, jako ty křesťanské, nositeli naděje pro rozervaný, avšak stále ještě existující svět. Nechat nebesa otevřená Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že církve nám nechávají nebesa otevřená. Proč je to silnou stránkou, to ti, kdo jsou chyceni v moderním stylu života, rychle pochopí. Dnes sice žijeme déle než naši předkové, vcelku však o dost kratčeji. Dříve žil člověk čtyřicet let a navěky. Dnes žije jen devadesát let. Život jako poslední příležitost, jak říká pedagožka a socioložka Marianne Gronnemeyer. Proto od této poslední příležitosti očekáváme optimální štěstí bez utrpení. V kultuře mladých se proto říká: „Chceme všechno a hned.“ Kdo toto hledá, musí být stále rychlejší. A to v práci, lásce, zábavě. Řídí nás nedostatek času. A stále více se zahříváme a trpíme určitým druhem biografického „vykolejení“. Náhle ztrácíme život, lásku, práci a smysl. Přibývá úniků do alkoholu, ke drogám, do sekt, psychosomatických nemocí. A mnozí vidí jediné východisko v sebevraždě. Pro teologa je takový životní stav dobře pochopitelný. Věří, že v každém člověku je určitá touha po nebi. Země je nám neustále o číslo menší. Stále chceme víc, než co zrovna je. Účty jsou otevřené. Náboženské kultury touhu po nebi upokojily, když nabízejí život pod otevřenými nebesy. Celý život byl koncipován jako cesta k nebi. Země byla místem této cesty. To lidem hodně ulehčovalo, i když to, coby odkazování na onen svět, mnohé i odrazovalo od snahy o změnu pozemských poměrů. Není však dnes pro mnoho lidí nebe zavřené? Nehrozí nám osudové odkázání na tento svět? A není život sice nepozorovaným, ale nakonec marným pokusem učinit nebe na zemi?

6


Já naproti tomu se přimlouvám za starokřesťanskou kulturu, tedy život na této zemi pod otevřenými nebesy. Jsem vděčný za to, že církve v této zemi nám nechávají nebesa otevřená. Prostor pro hledající Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že je „plná Boha“. Je tu prostor i pro hledající. Jejich počet stoupá, protože přibývá i touhy. Obnova spirituality je megatrendem pozdních devadesátých let. Je to jistě protest stále většího počtu lidí proti pusté banalizaci lidí v naší kultuře. Člověk jako funkčně nahraditelná pracovní síla, kterou je možno snadno propustit, jako vypočitatelná kupní síla, jako manipulovatelná, geneticky a elektronicky řiditelná biomasa – je to ještě člověk? Nebo mají pravdu staré křesťanské tradice s tím, že důstojnost člověka nepochází z toho, že je upotřebitelný, ale z toho, že má vztah k Bohu? To zabraňuje každému zneužití a tím devalvaci lidí. Je jasné, že poznání o této touze každého člověka po Bohu dnes ještě není jisté. Spíše jsme Božími analfabety. Ale nějaká pomoc při čtení tu je. Například ze životní zkušenosti je jasné, že totiž účty stále zůstávají otevřené, že stále chceme víc, než právě je. Že nezměrná touha našeho srdce se neutiší ani v práci, ani v lásce, ani v zábavě. A to ani tehdy, když v těchto oblastech žijeme rychleji a myslíme si, že rychle opakovaná malá štěstí umlčí nezměrnou touhu. Mohla by tato zkušenost, že naše touha je větší než to, co je, být Božím diskrétním způsobem jak se připomenout nám, kteří jsme na Boha zapomněli?

7

Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998

Recommend Documents