Podkrkonošský symfonický orchestr má už třetím rokem italského šéfdirigenta a za celou tu dobu nehrál jedinou skladbu od italského autora. V loňském roce (takzvaném Roce české hudby) dokonce sám Graziano Sanvito trval na tom, aby orchestr hrál jenom české autory. Teprve nyní tedy orchestr splácí dluh svému dirigentovi a představuje program celý složený z hudby italských skladatelů. Itálie dala světu v prvé řadě operu. Kolem roku 1600 se zrodil tento typ hudebního divadla, který brzy začal sloužit jako veřejná zábava i prestižní podívaná pro šlechtu. Ačkoliv operu utvářeli a reformovali velkou měrou také neitalští skladatelé (třeba Wagner nebo Janáček), a platí to dokonce i přímo pro tu italskou (Händel, Gluck nebo Mozart), musíme hlavně Italům děkovat za dodnes živou tradici opery od Monteverdiho (začátek sedmnáctého století) po Pucciniho (začátek dvacátého). Italové se zapsali nesmazatelně do dějin hudby i mimo operu. Kdo nezná aspoň čtyři Vivaldiho koncerty pro housle – Jaro, Léto, Podzim a Zimu? Ennio Morricone a jeho filmová hudba mohou být dalším dokladem. Náš program je nicméně sestaven výhradně z operního repertoáru 19. století, hlavně z předeher a árií. Uvádět koncertně árie vytržené z opery je vlastně tak trochu zcestné. Na rozdíl od umělých písní nebo populárních písniček, v nichž celý význam textu musí být zřejmý a obvykle nepotřebujeme znát žádný kontext, abychom si hudbu užili, operní árie pro pochopení většinou přímo vyžadují zbytek opery. Od 17. do 19. století a (někdy ještě dále) se v opeře pracuje s dvěma klíčovými složkami: recitativy a áriemi. Recitativ si můžeme představit třeba jako skutečný dialog, v němž se odehrává děj. V recitativu se například postava dozví nějakou skvělou (či tragickou) novinu. Následuje árie, v níž jako by zamrznul čas. Děj se zastaví a postava publiku hudebně sděluje své niterné prožitky vyplývající z oné skvělé (či tragické) zprávy. Árie může trvat pět minut, může se zde stále opakovat stejný text o tom, jak je postava šťastná (či nešťastná), protože smyslem árie je poskytnout divákům čas, aby se přes hudbu vcítili do prožitku dané postavy v dané situaci, prožitku, který by ve skutečnosti mohl trvat třeba zlomek vteřiny. Také proto si opera libuje ve spletitých příbězích, nepravděpodobných zápletkách a často absurdních rozuzleních. Opera totiž nechce věrně líčit skutečnost, chce nabízet prostor pro intenzivní emoce. To platí zejména pro vážné opery, v nichž často najdeme neuvěřitelně tragické příběhy; snad vždy je součástí zápletky láska, nezřídka milostný trojnebo víceúhelník. Ten je typický i pro komické opery, které bychom mohli vzdáleně přirovnat k dnešním filmovým ztřeštěným situačním komediím. V nich také nepotřebujeme věřit, že děj je skutečný, ale bavíme se právě absurdností. A protože je opravdu trochu zcestné uvádět árie vytržené z kontextu opery, není náhoda, * že všechny árie v dnešním programu pocházejí ze začátků oper – nepotřebují tedy tolik kontextu, ale spíše do něj diváky teprve uvádějí.
*
Vlastně to je úplná náhoda, ale můžeme se tvářit, že to byl promyšlený dramaturgický plán.
/PROGRAM/
Gioachino Rossini (1792-1868) Předehra k opeře Lazebník sevillský Rossiniho opera Lazebník sevillský (Il barbiere di Siviglia) z roku 1816 je založena na první hře z Beaumarchaisovy trilogie o charismatickém Figarovi. Mozartova Figarova svatba zpracovává druhý díl této trilogie (vznikla ovšem o třicet let dříve). Ačkoli Rossiniho Lazebník při premiéře neuspěl (mimo jiné narazil na odpor příznivců Paisiellovy opery stejného jména z roku 1782), od dalšího provedení mířil ke slávě jedné z nejoblíbenějších komických oper vůbec.
Gioachino Rossini (1792-1868) Introdukce, téma a variace pro klarinet s doprovodem orchestru Matěj Hřib (klarinet) Právě Lazebník sevillský je asi hlavním viníkem toho, že Rossiniho vnímáme skoro výhradně jako autora opery buffa (italského komického typu opery), ačkoliv psal také vážné opery, duchovní hudbu a instrumentální skladby. Do poslední uvedené kategorie patří Introdukce, téma a variace pro klarinet a orchestr, které jsou však zároveň krásnou ukázkou toho, jak blízko k sobě mají – zvláště v Itálii – nástrojová a pěvecká virtuozita. Ovšem z hlediska Rossiniho díla má tato ukázka jednu drobnou vadu: nevíme jistě, zda je autorem opravdu Rossini... Použité téma v každém případě najdeme v jedné árii z jeho opery La Donna del Lago.
Gaetano Donizetti (1797-1848) Bella siccome un angelo – árie doktora Malatesty z opery Don Pasquale (libreto Giovanni Ruffini a Gaetano Donizetti)
Josef Kurfiřt (baryton) Donizettiho opery dnes znají spíše operní fajnšmekři než všeobecné publikum, které obdivuje spíše Mozarta a Verdiho, ale Don Pasquale z roku (1843) patří ke standardnímu opernímu repertoáru. Jde o komickou operu (operu buffa), takže ve hře jsou intriky: Don Pasquale vybral svému synovci Ernestovi bohatou nevěstu, Ernesto o ni však nestojí, protože miluje mladou ale chudou vdovu Norinu. Don Pasquale chce proto Ernesta vydědit a sám se oženit a pořídit si přímého dědice. Doktor Malatesta, přítel dona Pasquala a Ernesta, ukuje plán. Donu Pasqualovi ve fingovaném sňatku dohodí Norinu, která bude potom dělat tak nesnesitelnou manželku, že se jí Pasqule rád zbaví (ve prospěch Ernesta). Donu Pasqualovi ji (jako svoji sestru) nabízí v árii:
Bella siccome un angelo In terra pellegrino. Fresca siccome un giglio Che s'apre sul mattino. Occhio che parla e ride, Sguardo che il cor conquide, Chioma che vince l'ebano, Sorriso incantator! Alma innocente, ingenua, Che se medesma ignora. Modestia impareggiabile Bontà che v'innamora. Ai miseri pietoso, Gentil, dolce, amoroso! Il ciel l'ha fatta nascere Per far beato un cor!
Je krásná jako anděl po zemi putující, svěží co lilie, ráno se rozvíjející. Její oko mluví a úsměvy hýří, až tvoje zvábené nitro se pýří. Vlas svojí barvou překoná eben, úsměv co pravý div je veleben! Duše nevinná a čistá, jež opomíjí sebe. Skromnosti tolik jí nadělilo nebe, že musíš ji mít rád! K ubohým soucitná, laskavá, hodná a vlídná! Je na světě proto, aby ses mohl radovat!
Zde intriky pouze začínají a kolotoč zmatků – obvyklý v operách buffa – se teprve rozjede.
Giuseppe Verdi (1813-1901) Il lacerato spirito - árie Fiesca z opery Simon Boccanegra (libreto Francesco Maria Piave)
Josef Kovačič (bas)
Opera Simon Boccanegra z roku 1857 se odehrává v Itálii 14. století. Korzár Boccanegra se má stát janovským dóžetem. Moc se mu do toho nechce, ale jeho soukmenovci mu připomenou, že pak možná janovský šlechtic Fiesco konečně svolí, aby si vzal za manželku jeho dceru Marii, s níž už má Boccanegra malou dcerku. Plány na převzetí moci jsou připraveny. Když se dav rozejde, z paláce vychází Fiesco. Truchlí. Jeho dcera Marie právě zemřela. A te l'estremo addio, Palagio altero, Freddo sepolcro dell'angiolo mio! Nè a proteggerti valsi! Oh maledetto! Oh vile seduttore! E tu, Vergin, soffristi Rapita a lei la verginal corona? Ah! che dissi? Deliro! Ah, mi perdona!
Poslední sbohem ti dávám, pyšný paláci, chladný hrobe mého anděla! Nedokázal jsem tě ubránit! Prokletý! Bídný svůdce! A ty, Panno, trpěla jsi, když byla zbavena panenské koruny? Co to říkám? Blouzním! Odpusť mi!
Il lacerato spirito del mesto genitore Era serbato a strazio d'infamia e di dolore. Il serto a lei de'martir pietoso il cielo diè... Resa al fulgor degli angeli, Prega, Maria, per me.
Sklíčená duše přesmutného otce je vystavena mukám urážek a bolesti. Milosrdné nebe jí dalo mučednický trůn... Teď, v péči andělů, pros za mne, Marie.
Árie pochází z prologu, který se odehrává dvacet pět let před hlavním dějem opery. Zde se tedy dozvídáme podmínky pro celou zápletku.
Giuseppe Verdi (1813-1901) Triumfální pochod z opery Aida Aida měla premiéru v roce 1871 v Káhiře. Zdejší operní divadlo se otevíralo o dva roky dříve jinou Verdiho operou, Rigolettem, v době oslav otevření Suezského průplavu. A právě Aida se měla stát ještě velkolepější oslavou této významné stavby – už proto, že se její děj odehrává ve starověkém Egyptě. Slavný pochod, v němž původně hrály speciální trubky, které nechal Verdi vyrobit pro tuto operu (tzv. aidovky nebo „egyptské“ trubky), pochází z druhého dějství, kde je součástí velké davové scény, jaké byly typické spíše pro francouzské historické opery: Radames (egyptský vojevůdce), kterého miluje etiopská otrokyně Aida, se vrací jako vítěz z bitvy proti Etiopanům.
/PŘESTÁVKA/
Gioachino Rossini (1792-1868) Předehra k opeře Straka zlodějka Straka zlodějka (La gazza ladra) z roku 1817 reprezentuje jakýsi operní mezityp, který označujeme jako operu semiseria. Nese znaky jak komické opery buffa, tak vážné opery seria. Typickým prvkem takových děl je šťastné rozuzlení (hrdinka je zachráněna) na poslední chvíli. A na poslední chvíli vznikala také předehra k této opeře, Rossini ji prý komponoval v den premiéry.
Gaetano Donizetti (1797-1848) Come Paride vezzoso – árie Belcora z opery Nápoj lásky (libreto Felice Romani)
Josef Kurfiřt (baryton) Nápoj lásky (L'elisir d'amore) je další oblíbená Donizettiho komická opera. Nemorino miluje Adinu, ta ale jeho lásku neopětuje. Navíc se Adině dvoří namyšlený seržant Belcore:
Come Paride vezzoso porse il pomo alla più bella, mia diletta villanella, io ti porgo questi fior. Ma di lui più glorioso, più di lui felice io sono, poiché in premio del mio dono ne riporto il tuo bel cor. Veggo chiaro in quel visino ch'io fo breccia nel tuo petto. Non è cosa sorprendente; son galante, son sergente; non v'ha bella che resista alla vista d'un cimiero; cede a Marte iddio guerriero, fin la madre dell'amor.
Tak jako půvabný Paris té nejkrásnější podal jablko, já, má milá venkovanko, ti dávám tyto květiny. Jsem však tak pyšný na to, že mám větší štěstí nežli on. Vždyť odměnou za svůj dar si odnáším tvé krásné srdce. Jasně vidím v její tváři, že jsem se trefil přímo do srdce. Vůbec se nedivím! Jsem galantní! A jsem voják! Uniformě přece nikdy žádná kráska neodolá. I sama Venuše podlehla bohu války Martovi.
Zoufalý Nemorino koupí od mastičkáře za nehorázné peníze údajný nápoj lásky (ve skutečnosti je to jen víno) a děj se začíná pěkně zaplétat, jak se sluší a patří na pořádnou operu buffa. Vše dopadne dobře, na konci opery Adina a Nemorino skončí šťastně spolu.
Giuseppe Verdi (1813-1901) Di due figli vivea – árie Ferranda z opery Trubadúr (libreto Salvadore Cammarano)
Josef Kovačič (bas)
Trubadúr (Il trovatore) je jedna z nejoblíbenějších oper vůbec. A má také jeden z nejdrsnějších (a nejnepravděpodobnějších) příběhů. Vojáci čekají, až se vrátí hrabě Luna, který tráví pod okny své milé někdy celé noci – bojí se, že trubadúr, který zpívá po nocích v zahradě, by mohl být nebezpečným sokem. Aby vojáci při čekání neusnuli, chtějí od Ferranda vyprávět o starém hraběti Lunovi (otci hraběte Luny) a jeho dvou synech (nynějším hraběti Lunovi a jeho bratrovi): La dirò: venite intorno a me. Di due figli vivea padre beato il buon Conte di Luna. Fida nutrice del secondo nato dormia presso la cuna. Sul romper dell'aurora un bel mattino ella dischiude i rai; e chi ti trova d'accanto a quel bambino? Abbietta zingara, fosca vegliarda! Cingeva i simboli di una maliarda! E sul fanciullo, con viso arcigno, l'occhio affiggeva torvo, sanguigno!
Povím, pojďte všichni sem ke mně. Dobrý hrabě Luna byl šťastným otcem dvou synů. Věrná chůva druhorozeného spala u kolébky. Jednou za úsvitu otevřela oči a koho to nevidí stát u dítěte? Ohavnou cikánku, starou a divnou! V ruce třímá čarodějné symboly! Je zachmuřená, na dítě hledí divoce a krvelačně!
D'orror compresa è la nutrice... acuto un grido all'aura scioglie; ed ecco, in men che il labbro dice, i servi accorrono in quelle soglie; e fra minacce, urli e percosse la rea discacciano ch'entrarvi osò. Asserì che tirar del fanciullino l'oroscopo volea... Bugiarda! Lenta febbre del meschino la salute struggea! Coverto di pallor, languido, affranto ei tremava la sera. Il dì traeva in lamentevol pianto... Ammaliato egli era! La fattucchiera perseguitata fu presa, e al rogo fu condannata; ma rimaneva la maledetta figlia, ministra di ría vendetta! Compì quest'empia nefando eccesso! Sparve il fanciullo e si rinvenne mal spenta brace nel sito istesso ov'arsa un giorno la strega venne! E d'un bambino... ahimè!... l'ossame bruciato a mezzo, fumante ancor!
Chůvu to vyděsí... Pronikavě vykřikne a než dozní její volání, sluhové se seběhnou, křičí na vetřelkyni, jak se opovážila tam přijít, a výhrůžkami a ranami ji ženou pryč. Ona tvrdí, že jen chtěla chlapečkovi předpovědět budoucnost... Lhářka! Toho ubožáčka hned schvátila horečka! Večer byl bledý, churavý a slabý. Celý den plakal a naříkal... Byl očarován! Tak pronásledovali čarodějnici, chytili ji a odsoudili na hranici. Zbyla však po ní dcera, a ta, prokletá, vykonala hroznou pomstu! Ta krutá žena se dopustila ohavného zločinu! Chlapec zmizel a na místě, kde byla upálena čarodějnice, byly nalezeny zbytky žhavých uhlíků. A v nich... běda... ohořelá kostra dítěte. Ještě doutnala!
Úloha této árie spočívá ve vyložení děje, který se odehrál dávno před dějem samotné opery. Později se dozvídáme, že dcera upálené cikánky Azucena se chtěla pomstít, unesla syna starého hraběte Luny, ale v rozrušení hodila do ohně vlastní dítě! Její syn, Trubadúr Manrico, kterého Leonora miluje, je tedy ve skutečnosti bratr mladého hraběte Luny. Na konci opery umírá Leonora po požití jedu; Luna nechá Manrica popravit a v tom momentu mu Azucena prozrazuje, že nechal zabít svého bratra. „To je pomsta za Tebe, matko,“ zpívá Azucena. Hrabě Luna zůstává nešťasten na živu: „A já žiju!“ Poslední akordy podtrhnou tragédii a padá opona.
Franz von Suppé (1819-1895) Předehra k operetě Lehká kavalerie Celý program jsme postavili na ryzí italské hudbě, abychom ho uzavřeli vídeňskou operetkou skladatele s belgickými kořeny, který se narodil v Dalmácii, v dnešním Splitu (tehdy Spalato). Franz von Suppé byl však příbuzný s Gaetanem Donizettim! Leichte Kavallerie z roku 1866 je opereta, tedy žánr, který vznikl z francouzské opery comique a stejně jako ona má místo recitativů mluvené slovo. Dnešní operetní provoz Lehké kavalerii pozornost skoro nevěnuje, ale předehra patří k oblíbeným koncertním skladbám.
Matěj Hřib
Matěj Hřib se věnuje klarinetu na Pražské konzervatoři ve třídě Ludmily Peterkové. Mimo PSO je členem mezinárodního orchestru Europera, se kterým v létě 2013 absolvoval koncertní turné po Francii (Eurorchestries) jako sólista. V roce 2014 se stal absolutním vítězem Velké ceny ZUŠ Česká Lípa a v ústředním kole soutěže ZUŠ 2015 získal první místo. V květnu maturoval na SUPŠ HNN Hradec Králové a kromě konzervatoře studuje také estetiku na FF UK.
Josef Kurfiřt
Narodil se v Liberci, kde se u svých rodičů učil hře na lesní roh a zpěvu. Po maturitě na Gymnáziu Jeronýmova začal studovat na Pražské konzervatoři zpěv (prof. Kotouč) a posléze dirigování (profesoři Farkač, Košler, Němcová). V letošním školním roce navštěvuje poslední ročník. Dvakrát získal třetí místo na Mezinárodní Duškově pěvecké soutěži a třetí místo v celostátním kole soutěže ZUŠ etc. Spolupracuje s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Jihočeským divadlem, Národním divadlem v Praze, Talichovou komorní filharmonií, Českým národním sborem, Vysokoškolským uměleckým souborem Univerzity Karlovy, Moravskoslezskou sinfoniettou, či Filharmonií Hradec Králové.
Josef Kovačič
Student 1. ročníku zpěvu na Hudební akademii múzických umění v Praze u prof. Martina Bárty a absolvent Pražské konzervatoře pod vedením prof. Jiřího Kubíka. Opernímu zpěvu se začal věnovat v šestnácti letech na liberecké ZUŠ, o tři roky později, již jako student konzervatoře, ztvárnil ve studentském představení roli Sarastra v opeře Kouzelná flétna. Do téže role byl pak o rok později přizván jako host na pražskou AMU. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství v několika předních soutěžích ČR v sólovém a ansámblovém zpěvu, v létě 2015 se pak dočkal debutu na profesionální scéně v roli Hermanna (Hoffmannovy povídky) na prestižním hudebním festivalu v Bregenz. V této sezóně byl pak přizván ke spolupráci s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, kde vystoupí jako host v roli Eremita (Čarostřelec). Mimo divadelní činnosti se věnuje také činnosti koncertní (ČR, Německo, Itálie, Španělsko).
Graziano Sanvito
Graziano Sanvito, absolvent konzervatoře G. Nicolini v Piacenze (Itálie) obor klarinet (1988), konzervatoře M. Feliu v Benicarló (Španělsko) obor tuba (2002) a konzervatoře v Teplicích obor dirigování (2006). V letech 1989 až 1998 byla jeho hlavní náplní vedle dirigování hra na klarinet. Působil mimo jiné v RAI (italský rozhlas a televize) v Miláně a Turíně, v symfonickém orchestru v Sao Paulu (Brazílie), v Guatemale a v Monterrey (Mexiko). Od roku 1998 se stále více věnuje dirigování a pedagogické činnosti. V roce 2002 a 2003 působil jako hostující profesor na Pontifikální univerzitě (Vatikán-Řím). Od roku 2004 je členem orchestru Divadla F. X. Šaldy a zároveň působí v ZUŠ Liberec jako pedagog klarinetu, saxofonu, tuby a orchestrální hry. S Podkrkonošským symfonickým orchestrem spolupracuje od roku 2012, od podzimu 2013 je jeho šéfdirigentem.
Podkrkonošský symfonický orchestr
Podkrkonošský symfonický orchestr funguje jako samostatný spolek a je podporován Městem Semily. Hraje v něm přes 70 hudebníků ve věku od 12 do 85 let z okruhu 100 kilometrů. Bez nároku na honorář zde hrají vedle sebe amatéři i profesionálové všech věkových kategorií. PSO navazuje názvem i myšlenkou na Podkrkonošský symfonický orchestr Zdeňka Fibicha, který působil v našem regionu v letech 1954 až 1990. K obnovení činnosti PSO došlo v roce 2007, kdy přerušil činnost Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra vedený Karlem Jakubů. Hrstka hudebníků se rozhodla pokračovat v činnosti a v listopadu toho roku se konal ve Státním okresním archivu v Semilech první koncert bez dirigenta. Zazněla například Telemannova suita nebo pochod z Mozartovy Kouzelné flétny. V té době se počet členů orchestru sotva blížil třiceti. V následujících letech se těleso rozrůstalo a repertoár se proměňoval směrem k plnému obsazení symfonického orchestru. Taktovky se ujal nejprve v roce 2008 Martin Farský, s ním se několikrát vystřídal Jiří Bachtík a od roku 2011 dirigoval PSO Bedřich Kameník. Se současným dirigentem se orchestr seznámil díky spolupráci s orchestrem ZUŠ Liberec v roce 2012. PSO pravidelně spolupracuje s různými uměleckými subjekty v regionu, zejména s pěveckými sbory. Spolu se semilským Jizeranem a dalšími nadšenci také každoročně připravuje Rybovu Českou mši vánoční.
I. housle Jaroslava Petrásková Jan K. Čeliš Magdalena Čapková Karolína Hájková Miroslava Jeřábková Šárka Kourková Šárka Košťálová Karolína Franclíková Hana Folprechtová Petra Šimůnková Pavlína Horčičková Anna Mikulová Johanka Kulhánková Tereza Zahradníková Jitka Koláčná II. housle Hana Červenková Václav Šikola Miroslava Hubačíková Kristýna Šoltesová Klaudie Krausová Růžena Pernecká Miloslava Doleželová Kristýna Poláková Radka Čulíková Kateřina Rádlová Monika Černá Vojtěch Ištvánek Hana Mücková
violy Jan Hudousek Barbora Koutská Karel Korál Denisa Kocvárová Monika Vyšanská Jana Bucharová Jana Zadražilová Martin Brož Dita Maturová Kateřina Hájková
violoncella Jiří Sládeček Daniel Petrásek Josef Mlčoch Alois Melich Petr Macek Adam Šulc Adam Štěpánek Kristýna Davídková Tereza Kábelová Adéla Zajptová Josef Bartoň kontrabasy Roman Mlejnek Jiří Jedlička Tomáš Valenta Lenka Vaníčková Martin Brádle
lesní rohy Jiří Roudnický ml. Adam Varmuža Vojtěch Závěrka Lenka Libenská trubky Martin Petrák Zdeněk Lorenc Petr Holubička Štěpán Runát pozouny Veronika Lédlová Michaela Heřmanová Vojtěch Stříbrný Hynek Jína tuba Jan Baudys
flétny Monika Havrdová Jana Kozlová Jan Erhart Tereza Jakubů hoboje Martin Švancar Jaroslav Neubert Barbora Tipková klarinety Matěj Hřib Anna Malinová fagoty Jiří Roudnický Zdeněk Dvořák
bicí nástroje Jiří Svatoš David Flekna Jan Roudnický Václav Matěcha Kristýna Heřmanová
Koncert PSO s Jakubem Sedláčkem v Liberci v květnu 2015
PSO na letním soustředění v Králíkách v roce 2013
foto Martin Koubek
PSO děkuje sponzorům a mecenášům Město Semily
Manželé Runátovi
Jan Farský
Ondřej Kráčalík
Další koncerty PSO: 17. 11. Liberec, 22. 11. Chrudim, 3. 12. Praha
www.pso.ic.cz
překlad textů árií: Marie Kronbergerová program: Roman Mlejnek titulní strana a plakáty: Matěj Hřib