Přírodovědci a humanitní intelektuálové stále hledají cestu, jak překlenout odlišné představy o vědě a literatuře

Příběh dvou kultur Napsal uživatel Boris Cvek Neděle, 19 Červenec 2009 09:11 -

Přírodovědci a humanitní intelektuálové stále hledají cestu, jak překlenout odlišné představy o vědě a literatuře.

Je to už padesát let, co britský vědec a spisovatel Charles P. Snow v historické přednášce na Cambridžské univerzitě o „dvou kulturách" (The Two Cultures) otevřel téma napětí mezi přírodními vědami a humanitní vzdělaností. Britský vědecký týdeník Nature se nyní k tématu vrátil a přinesl dva příspěvky, které se je snaží nově uchopit. Zjišťujeme z nich, že jsme se zatím nedostali o moc dál v poznání toho, co věda či vzdělanost vlastně jsou, a jak zmíněné napětí překlenout. Nicméně hranici mezi přírodními vědami a humanitní vzdělaností, jejíž ostré vnímání bylo pro celou poválečnou éru tak charakteristické, chápeme kreativněji a méně konfrontačně.

Termodynamický příkop

Autorem prvního eseje Dissecting The Two Cultures (Rozbor dvou kultur) je Martin Kemp, profesor dějin umění na Oxfordské univerzitě. O Charlesi P. Snowovi píše, že byl původně fyzikem, ale pak se stal plodným spisovatelem a „politickým kariéristou". Připomíná, jak Snow názorně ukázal rozdíl mezi oběma kulturami, přírodními vědci na jedné straně a humanitními intelektuály na straně druhé, když požádal literáty, aby vysvětlili druhou větu termodynamiky. Samozřejmě, že toho nebyli schopni. Snow by však byl šokován, kdyby viděl, kolik přírodních vědců - jak vím ze své osobní zkušenosti - by to nedokázalo také. Snow považoval zmíněnou druhou větu termodynamiky za něco stejně základního, jako je v literárním světě znalost určitého díla od Shakespeara. Také v tom se však, jak si ukážeme, nejspíše mýlil.

Vraťme se ještě k osobě Ch. P. Snowa. V polovině třicátých let se musel vzdát vědecké kariéry, neboť jeho experimentální práce, kterou již publikoval (taky v Nature), při dalším přezkoumání nedostála vědeckým standardům. Věnoval se tedy dráze spisovatele, měl úspěch, byl povýšen do šlechtického stavu a jako baron Snow působil ve Sněmovně lordů (1964-1966). Měl velký

1/5


vliv na vědecko-technologickou politiku tehdejšího britského premiéra Wilsona, a tak si získal i mezinárodní věhlas. Právě v aplikované vědě vnímané jako racionální porozumění přírodě viděl sílu, jež může dovést k blahobytu rozvinuté i rozvojové země.

Martin Kemp připomíná svá studentská léta na Cambridžské univerzitě, když tam v roce 1960 potkal slavného profesora anglické literatury Franka R. Leavise, který se rozhodl navázat na Snowovu přednášku osobním útokem. Ačkoliv nebyl jako Snow „těžkou váhou" establishmentu, našel odvahu říci: „Snow jako spisovatel neexistuje, ba ani nezačal existovat... Je směšné mu dávat schopnost vážně přemýšlet nad problémy, o nichž si troufá radit světu." Leavis pak přešel k věcné podstatě sporu a nadřadil literární kritiku, kterou chápal jako soudy o životě vůbec, nad přírodní vědu. Opíral se přitom o autoritu Blaise Pascala, který stavěl morálku nad vědu. Leavis tak, podle Kempa, především odmítl Snowův důraz na materiální blahobyt a technokracii.

Shakespeare nerozděluje

Podle Martina Kempa však celá tato historická debata vychází z chybného porovnávání znalostí Shakespeara a termodynamiky. Mohlo by se z něj za prvé zdát, že přírodní vědci nemají sklon chodit na Shakespeara, což podle studie na University College London z roku 2006 není pravda, mají o Shakespeara téměř stejný zájem jako humanitní vědci. A Shakespeare, za druhé, není vhodným protějškem pro druhou větu termodynamiky. Kemp doporučuje mnohem specializovanější otázku humanitních věd, např. co je dekonstrukce ve filozofii Jacquesa Derridy. Zároveň upozorňuje na pozdější Snowův esej The Two Cultures: A Second Look, který uchopuje problém „dvou kultur" mnohem lépe.

Kemp upozorňuje na následující pasáž Snowa: „Lidé s nejvyšším dosažitelným vzděláním už spolu nemohou v rovině svých hlavních intelektuálních zájmů komunikovat. To je velký problém pro náš tvořivý, intelektuální a především normální život. Vede nás to k chybným interpretacím minulosti, nepochopení současnosti a maření nadějí do budoucna. Podniknout v takové situaci správnou akci je těžké, nebo přímo nemožné." Ačkoli Kemp uznává poselství těchto slov, klade důraz - zejména v souvislosti s dnešní ekonomickou krizí - i na Leavisovu kritiku materiálního blahobytu jako kritéria blahobytu vůbec.

V této souvislosti bych rád připomněl, že již dávno existují úvahy (např. dílo Karla R. Poppera O tevřená společnost a její nepřátelé ), jak přírodní vědu více chápat coby filozofické dobrodružství a jak naopak osvobodit humanitní vzdělanost od „vědeckosti", již jí dala do vínku německá klasická filozofie. Bohužel tyto mosty

2/5


stále nejsou dostatečně populární ani na jedné straně barikády [1] .

Řešení celého problému „dvou kultur" vidí Kemp ve vzdělání, v poznání toho, co je podstatou různých disciplín, kde jsou jejich hranice a do jakých souvislostí jsou zasazeny. Nemá smysl odmítat specializaci jako takovou, ale lidé musí zároveň pochopit, co určité disciplíně náleží a jaká je její opravdová kompetence. Musíme tedy zároveň vědět - dodávám já - jaká je naše filozofie vědy a filozofie člověka, jehož je věda produktem a nástrojem. Dnes, jak mohu dosvědčit, je totiž až příliš běžné, že řadoví vědci nechápavě pohrdají disciplínami svých kolegů (a to i uvnitř přírodních věd), nebo se jim vyhýbají jako něčemu cizímu, ze strachu, aby se neshodili.

Nové bitevní linie

Poněkud jinak se k problému staví Georgina Ferry, oxfordská spisovatelka a autorka druhého eseje na téma „dvou kultur", nazvaného Science's new battle lines (Nové bitevní linie ve vědě). Podle ní se v roce 1959, na vrcholu studené války, nedostávalo literátům optimismu. Úpadek náboženství, freudismus, politické a sociální důsledky industrializace vybízely spíše k pesimismu („jediná zbývající jistota je smrt"). Podle Snowa ze zmíněné přednášky Dvě kultury se literáti mylně domnívali, že přírodní vědci jsou bláhově optimističtí a neuvědomují si skutečnou, tragickou situaci individua v moderním světě (zajímavý pohled, podle mého názoru, na celou otázku vrhá kniha nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, Jacquesa Monoda, Náhoda a nutnost , již čtenáři vřele doporučuji [2] ). Snow zdůraznil společenskou odpovědnost vědce: „Mnohé podmínky, v nichž žijeme, nepředstavují osud, a nepostavit se jim, znamená být málo člověkem." Podle Snowa rozdělení „dvou kultur" ještě v první půlce 19. století neexistovalo. Aby autorka eseje pro Nature Snowův názor podpořila, odkazuje na knihu Richarda Holmese The Age of Wonder ( Věk podivu ). Holmes totiž líčí přátelství mezi chemikem Humphrym Davym a básníkem Samuelem T. Coleridgem, kdy oba sdíleli duchovní svět toho druhého - přírodní věda a poezie byly v jistém smyslu totéž. Doplnil bych, že podobné prolnutí obou kultur lze najít i mnohem později třeba u Einsteina nebo Feynmana (na YouTube si každý může pustit v tomto smyslu výmluvné

3/5


Feynmanovo povídání The Beauty of the Flower čili Krása květiny ).

Autorka se nicméně soustřeďuje na současné komentátory kultury, kteří jsou vůči vědě pesimističtí. Např. John Gray, dřívější profesor na London School of Economics, kritizuje ideu pokroku jako zničující pro „život ducha". Spisovatel Martin Amis v diskusi o literatuře a vědě, pořádané vloni na University of Manchester, prý dokonce vysvětloval, jak nás heliocentrismus a evoluční teorie sesadily z piedestalu řecko-židovsko-křesťanské civilizace. Věda podle Amise znamená znalost, znalost je ovšem moc, a moc korumpuje. Gray a Amis nezpochybňují kompetenci vědy odkrývat tajemství přírody a řešit praktické problémy, tvrdí však, že žádat od vědy více je hluboké neporozumění tomu, co může poskytnout. Věda, což se zejména v Česku málo zdůrazňuje, je totiž produktem lidského ducha a lidských dějin, a nemůže je tudíž nijak nahradit. Žádný „vědecký světový názor" neexistuje a nikdy také neexistoval.

Kudy za lepším

Georgina Ferry klade základní rozpor nikoli mezi přírodní vědu a humanitní vzdělanost, nýbrž mezi optimismus a pesimismus. Příkladem pesimisty z vědeckých řad je pro ni Martin Rees, předseda britské Královské společnosti, který ve své knize Our Final Century (Naše poslední století ) dává lidstvu pouze poloviční šanci, že se dožije roku 2100. Rees se přitom nebojí změny klimatu, nýbrž bioterorismu. Naopak spisovatel Philips Pulman, autor mezinárodně úspěšné trilogie His Dark Materials (název je vypůjčen z 2. knihy Miltonova Ztraceného ráje a do češtiny se překládá Jeho temné esence ), je optimistickým ateistou, který zdůrazňuje víru sv. Pavla z Tarsu (a celého křesťanství), že naděje je ctnost a že je zodpovědností člověka ji mít: „Můžeme zkusit myslet a jednat tak, jako by bylo možné přežít a udělat věci lepšími, neboť naděje nabíjí energií, dává pohodu a inspiruje." Podle jiného literáta, Iana McEwana, je dokonce optimismus podmínkou vědy: „Nemůžete být zvídavý a zároveň v depresi." McEwan se v roce 2005 účastnil projektu Cape Farewel (bližší informace lze najít na www.capefarewell.com ), v němž se různí umělci a literáti účastnili vědecké expedice do Arktidy. McEwan začal psát pod vlivem této zkušenosti novou knihu.

4/5


Ferry závěrem zdůrazňuje, že Snow ve své slavné přednášce neměl v úmyslu stavět proti sobě přírodní vědu a humanitní vzdělanost, chtěl jen povzbudit akce, které by řešily problémy rozvojového světa. V tom ohledu je Snow aktuální i dnes a dává nám šanci nikoli jen litovat „světa včerejška", který se ztratil v masivních sociálních a globálních změnách, ale taky doufat a v naději jednat. Ferry se tak nakonec staví jasně na stranu optimismu. Nepřipouští si, že lidé jako Martin Rees nejsou pesimisty proto, že by nechtěli doufat, ale proto, že falešný optimismus je nebezpečný a obecně znemožňuje pochopení závažnosti problému. Aliance optimistických přírodních vědců a literátů přitom vůbec neřeší to, že ve skutečnosti si nerozumějí - to, co je spojuje, je aktivismus. Potřebujeme hlubší řešení.

Nežijeme v nějaké diskontinuitě a pro inspiraci se můžeme vracet i staletí zpátky (a tím do našeho způsobu myšlení vracet starý svět, jako se třeba v renesanci vracela antika). To je podle mého názoru právě to, co dnes potřebujeme nejvíce, totiž zamyslet se znovu nad tím, jak chápeme člověka, vědu, filozofii, umění či náboženství. A to je zcela nemožné bez nové interpretace, z pohledu 21. století, celých dějin idejí.

Autor je biolog

[1] Vynikajícím příkladem současného chápání přírodní vědy, humanitní vzdělanosti a dokonce náboženské víry a teologických otázek v jednotě jsou přednášky Base Van Fraassena The Empirical Stance ( Stanovisko empirismu ), které v roce 2002 vyšly péčí Yaleova univerzity a jsou k dostání na Amazonu.

[2] Vyšla česky ve sborníku (editor Anton Markoš) Náhoda a nutnost, Jacques Monod v zrcadle dnešní doby v nakladatelství Pavel Mervart (2008) jako součást edice AMFIBIOS Katedry filozofie a dějin přírodních věd PřF Univerzity Karlovy.

5/5

Přírodovědci a humanitní intelektuálové stále hledají cestu, jak překlenout odlišné představy o vědě a literatuře

Recommend Documents