PŘÍPRAVA, TVORBA A HODNOCENÍ BAKALÁŘSKÝCH A DIPLOMOVÝCH PRACÍ

JAROMÍR TICHÝ VÁCLAV NETOLICKÝ

PŘÍPRAVA, TVORBA A HODNOCENÍ BAKALÁŘSKÝCH A DIPLOMOVÝCH PRACÍ

VYSOKÁ ŠKOLA FINANČNÍ A SPRÁVNÍ, o.p.s.

Ing. Mgr. Jaromír Tichý PaedDr. Václav Netolický Příprava, tvorba a hodnocení bakalářských a diplomových prací © Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2009

2

OBSAH 1 

ÚVOD ..................................................................................................................... 10  1.1 

2 

Důvod tvorby textu ......................................................................................... 10 

POŽADAVKY NA KONEČNOU PODOBU ZÁVĚREČNÉ PRÁCE ................. 12  2.1 

Důvody tvorby bakalářské a diplomové práce ............................................... 12 

2.2 

Nároky na tvorbu bakalářské a diplomové práce............................................ 13 

2.3 

Forma a součásti odevzdání bakalářské a diplomové práce ........................... 14 

2.3.1  Odevzdání závěrečné práce ........................................................................ 14  2.3.2  Teze závěrečné práce .................................................................................. 16  2.3.3  Elektronická kopie bakalářské nebo diplomové práce ............................... 17  2.4 

Rozsah bakalářské a diplomové práce ............................................................ 19 

2.4.1  Rozdíly mezi bakalářskou a diplomovou prací........................................... 19  2.4.2  Návaznost mezi bakalářskou a diplomovou prací ...................................... 19  2.4.3  Přípravná role ročníkových a seminárních prací ........................................ 20  2.5 

Struktura bakalářské a diplomové práce ......................................................... 21 

2.5.1  Odborná úroveň bakalářské práce............................................................... 21  2.5.2  Odborná úroveň diplomové práce............................................................... 22  3 

PŘÍPRAVA, TVORBA A HODNOCENÍ BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ

PRÁCE............................................................................................................................ 23  3.1 

Výzkum a studentská odborná práce .............................................................. 23 

3.1.1  Základní pojmy ........................................................................................... 23  3.1.2  Výzkum a jeho etapy .................................................................................. 24  3.1.2.1 

Stanovení výzkumného problému ...................................................... 25 

3.1.2.2 

Informační příprava výzkumu ............................................................ 25 

3.1.2.3 

Příprava výzkumných metod .............................................................. 26 

3.1.2.4 

Sběr a zpracování údajů ...................................................................... 26 

3.1.2.5 

Interpretace údajů a výzkumné zprávy ............................................... 26 

3.1.3  Výzkum a jeho nástroje .............................................................................. 26  3.1.4  Kvalitativní a kvantitativní výzkum ........................................................... 28  3.1.4.1 

Kvantitativní výzkum ......................................................................... 29 

3.1.4.2 

Kvalitativní výzkum ........................................................................... 31 

3.1.5  Vybrané typy výzkumu ............................................................................... 34  3.1.5.1 

Dotazníková metoda ........................................................................... 34  3

3.2 

3.1.5.2 

Interview (rozhovor) ........................................................................... 35 

3.1.5.3 

Pozorování .......................................................................................... 35 

3.1.5.4 

Srovnávání .......................................................................................... 36 

3.1.5.5 

Experiment .......................................................................................... 37 

3.1.5.6 

Analýza – klasifikační, vztahová, kauzální ........................................ 37 

3.1.5.7 

Další vybrané typy výzkumu .............................................................. 39 

Volba tématu bakalářské a diplomové práce .................................................. 42 

3.2.1  Kriteria výběru tématu závěrečné práce ..................................................... 42  3.2.2  Výběr z nabídky témat závěrečných prací .................................................. 43  3.2.3  Vlastní téma ................................................................................................ 44  3.3 

Předmět zkoumání a cíl bakalářské a diplomové práce .................................. 45 

3.3.1  Zpřesnění předmětu zkoumání.................................................................... 45  3.3.2  Stanovení cíle práce (hypotéza) .................................................................. 45  3.4 

Fáze přípravy a pracovní plán ......................................................................... 47 

3.4.1  Základní fáze zpracování bakalářské a diplomové práce ........................... 47  3.4.2  Koncepce časového plánu zpracování bakalářské a diplomové práce ....... 48  3.5 

Stylistická úprava závěrečné práce ................................................................. 50 

3.5.1  Základní pravidla vědeckého vyjadřování .................................................. 50  3.5.2  Možné formy zpracování závěrečné práce ................................................. 51  3.5.3  Kompozice textu ......................................................................................... 52  3.6 

Práce s informačními zdroji ............................................................................ 54 

3.6.1  Etika tvůrčí práce ........................................................................................ 54  3.6.2  Prameny a literatura .................................................................................... 56  3.6.3  Sběr a zpracování informací ....................................................................... 56  3.6.4  Práce s literaturou ....................................................................................... 57  3.6.5  Elektronické databáze závěrečných prací školy ......................................... 58  3.6.6  Odhalování plagiátů – softwarová pomoc .................................................. 59  3.7 

Hodnocení a obhajoba bakalářské a diplomové práce .................................... 60 

3.7.1  Úloha lektora a hodnocení seminářů k ZP .................................................. 60  3.7.2  Úloha vedoucího práce a hodnocení bakalářské/diplomové práce ............. 61  3.7.3  Úloha oponenta práce a hodnocení bakalářské/diplomové práce ............... 62  3.7.4  Obhajoba bakalářské/diplomové práce ....................................................... 63  3.7.4.1 

Hlavní body obhajoby ZP ................................................................... 64 

3.7.4.2 

Používané technické pomůcky při obhajobě ...................................... 65  4

3.7.5  Nejčastější chyby v bakalářských a diplomových pracích ......................... 66  4 

FORMÁLNÍ PODOBA BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ PRÁCE .................... 68  4.1 

Grafická úprava závěrečné práce .................................................................... 70 

4.1.1  Vazba bakalářské a diplomové práce.......................................................... 70  4.1.2  Formát stránky (okraje, řádkování, záhlaví, zápatí) ................................... 71  4.1.3  Písmo, základní pojmy a typy ..................................................................... 72  4.1.4  Písmo, doporučení pro psaní závěrečné práce ............................................ 75  4.1.5  Formátování odstavců ................................................................................. 76  4.1.6  Číslování stran ............................................................................................ 78  4.1.7  Číselné označování částí textu (kapitoly, podkapitoly, oddíly, pododdíly, odstavce) ................................................................................................................. 79  4.1.8  Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce ......................................... 80  4.1.9  Seznamy a výčty ......................................................................................... 81  4.1.10 

5 

Struktura bakalářské a diplomové práce ................................................. 81 

4.1.10.1 

Přední deska a přídeští (první a druhá strana obálky) ..................... 82 

4.1.10.2 

Titulní list ........................................................................................ 83 

4.1.10.3 

Originál zadání práce ...................................................................... 83 

4.1.10.4 

Prohlášení........................................................................................ 84 

4.1.10.5 

Poděkování/Předmluva ................................................................... 84 

4.1.10.6 

Abstrakt ........................................................................................... 84 

4.1.10.7 

Klíčová slova .................................................................................. 85 

4.1.10.8 

Obsah .............................................................................................. 85 

4.1.10.9 

Slovník znaků, symbolů, zkratek, akronymů, jednotek, termínů ... 86 

4.1.10.10 

Úvod................................................................................................ 86 

4.1.10.11 

Teoreticko-metodologická část ....................................................... 87 

4.1.10.12 

Prakticko-aplikační část .................................................................. 88 

4.1.10.13 

Závěr ............................................................................................... 89 

4.1.10.14 

Soupis bibliografických citací/Bibliografie .................................... 90 

4.1.10.15 

Přílohy/Dodatky .............................................................................. 90 

4.1.10.16 

Analytický list ................................................................................. 91 

4.1.10.17 

Zadní deska a přídeští ..................................................................... 91 

4.1.10.18 

Hřbet vazby ..................................................................................... 92 

GRAMATICKÁ ÚPRAVA ZÁVĚREČNÉ PRÁCE ............................................. 93  5.1 

Poznámky k některým interpunkčním znaménkům........................................ 94  5

5.1.1  Interpunkce v seznamech a výčtech............................................................ 94  5.1.2  Tečka ........................................................................................................... 94  5.1.3  Čárka ........................................................................................................... 95  5.1.4  Středník ....................................................................................................... 96  5.1.5  Otazník ........................................................................................................ 96  5.1.6  Vykřičník .................................................................................................... 96  5.1.7  Dvojtečka .................................................................................................... 96  5.1.8  Uvozovky .................................................................................................... 97  5.1.9  Pomlčka ...................................................................................................... 97  5.1.10 

Výpustek ................................................................................................. 98 

5.1.11 

Závorky ................................................................................................... 98 

5.1.12 

Odsuvník (Apostrof) ............................................................................... 99 

5.1.13 

Spojovník .............................................................................................. 100 

5.1.14 

Lomítko ................................................................................................. 100 

5.1.15 

Mezery .................................................................................................. 101 

5.1.16 

Dělení slov a odstavců .......................................................................... 102 

5.2 

Zápis číslovek a dat....................................................................................... 105 

5.2.1  Datum a čas ............................................................................................... 106  5.2.2  Matematické vzorce, zlomky, značky....................................................... 106  5.3 

Měrné jednotky, značky ................................................................................ 109 

5.3.1  Procenta, promile a stupně ........................................................................ 110  5.3.2  Peněžní hodnoty ........................................................................................ 110  5.3.3  Paragraf a oktothorp.................................................................................. 111  5.3.4  Ampersand ................................................................................................ 111  5.3.5  Stejnítka .................................................................................................... 112  5.4 

Zkratky .......................................................................................................... 113 

5.4.1  Akademické hodnosti ............................................................................... 113  5.4.2  Vědecké hodnosti ...................................................................................... 114  5.4.3  Čestné a pedagogické hodnosti ................................................................. 114  5.4.4  Anglosaské vysokoškolské tituly .............................................................. 114  5.4.5  Ustálené zkratky ....................................................................................... 115  5.4.6  Zkratky právního označení firem .............................................................. 116  5.4.7  Internetové adresy ..................................................................................... 117  5.5 

Fonetická abeceda, vědecká transliterace, transkripce a přechylování ......... 118  6

5.6  6 

Korektura textu ............................................................................................. 120 

TABULKY A OBRÁZKY V TEXTU ................................................................. 121  6.1 

Číslování tabulek a obrázků .......................................................................... 123 

6.2 

Pravidla, doporučení a náležitosti ilustrací ................................................... 125 

6.2.1  Tabulky ..................................................................................................... 125  6.2.2  Grafy ......................................................................................................... 127  6.2.3  Obrázky ..................................................................................................... 128  7 

VYUŽITÍ TECHNICKÝCH MOŽNOSTÍ PC PŘI ÚPRAVĚ TEXTU ............... 130  7.1 

Využití aplikací pro tvorbu textů .................................................................. 132 

7.1.1  Pracovní prostředí Microsoft Office Word ............................................... 133  7.1.2  Otevření a uložení dokumentu .................................................................. 134  7.1.3  Způsoby zobrazování dokumentu ............................................................. 134  7.1.4  Netisknutelné znaky .................................................................................. 135  7.1.5  Nastavení parametrů stránky dokumentu ................................................. 136  7.1.6  Založení nového oddílu v dokumentu ...................................................... 136  7.1.7  Nastavení šablony ..................................................................................... 137  7.1.8  Záhlaví a zápatí stránky, pole Wordu ....................................................... 137  7.1.9  Formátování znaků a odstavců ................................................................. 138  7.1.10 

Vkládání objektů ................................................................................... 139 

7.1.11 

Obtékání objektu textem ....................................................................... 139 

7.1.12 

Klávesové zkratky................................................................................. 139 

7.1.13 

Styly, jejich tvorba a použití ................................................................. 141 

7.1.14 

Postup vytvoření obsahu ....................................................................... 143 

7.1.15 

Vytvoření seznamů s odrážkami a číslovaných seznamů ..................... 144 

7.1.16 

Použití a nastavení tabulátorů ............................................................... 145 

7.1.17 

Automatická kontrola pravopisu ........................................................... 145 

7.1.18 

Automatická oprava při psaní ............................................................... 145 

7.1.19 

Tisk dokumentu nebo jeho části ........................................................... 146 

7.1.20 

Navržení a úprava tabulky, tvorba grafu .............................................. 147 

7.1.21 

Grafické objekty ................................................................................... 147 

7.1.22 

Vytváření diagramů .............................................................................. 148 

7.1.23 

Vkládání a úprava obrázků ................................................................... 148 

7.1.24 

Použití hypertextových odkazů ............................................................. 149 

7.1.25 

Vytvoření webové stránky .................................................................... 149  7

7.2 

Konverze dokumentů Microsoft Office na Adobe Acrobat.......................... 151 

7.2.1  Proč používat formát PDF pro vaše dokumenty? ..................................... 151  7.2.2  Postup převodu dokumentu Microsoft Office na Adobe Acrobat ............ 152  8 

CITACE ODBORNÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ ..................................... 153  8.1 

Definice základních pojmů ........................................................................... 155 

8.2 

Nejčastější prohřešky při citaci odborných zdrojů ....................................... 159 

8.3 

Poznámkový aparát ....................................................................................... 160 

8.3.1  Funkce poznámkového aparátu ................................................................ 161  8.4 

Základní druhy a funkce citací...................................................................... 162 

8.4.1  Citace (citát) .............................................................................................. 162  8.4.2  Bibliografické citace ................................................................................. 163  8.5 

Odkaz na citaci.............................................................................................. 164 

8.5.1  Metoda průběžných poznámek ................................................................. 164  8.5.2  Metoda prvního prvku a roku ................................................................... 166  8.5.3  Metoda číselných odkazů.......................................................................... 168  8.5.4  Zkrácený bibliografický odkaz ................................................................. 169  8.6 

Forma a obsah citace..................................................................................... 171 

8.7 

Bibliografické citace tištěných dokumentů a jejich struktura ....................... 173 

8.7.1  Monografie................................................................................................ 177  8.7.1.1 

Bibliografické citace monografických publikací vydaných v češtině .... .......................................................................................................... 177 

8.7.1.2 

Odkaz na část tištěné vícesvazkové publikace ................................. 180 

8.7.1.3 

Bibliografické citace monografických publikací vydaných v zahraničí . .......................................................................................................... 180 

8.7.1.4 

Bibliografická citace části nebo příspěvku do monografické publikace .......................................................................................................... 181 

8.7.2  Článek ve sborníku ................................................................................... 182  8.7.3  Článek v časopise...................................................................................... 183  8.7.3.1 

Bibliografické citace tištěných seriálových publikací vydaných

v češtině .......................................................................................................... 183  8.7.3.2 

Bibliografické citace tištěných seriálových publikací vydaných

v zahraničí ......................................................................................................... 183  8.7.3.3 

Bibliografická citace článku v tištěných seriálových publikacích .... 184 

8.7.4  Citace televizního pořadu ......................................................................... 186  8

8.7.5  Citace přednášky ....................................................................................... 186  8.7.6  Citace nepublikovaných textů (šedá literatura) ........................................ 187  8.7.7  Citace výroční zprávy ............................................................................... 188  8.7.8  Citace technické normy ............................................................................ 189  8.7.9  Citace legislativního dokumentu .............................................................. 189  8.7.10 

Citace patentového dokumentu ............................................................. 191 

8.7.11 

Citace ústního sdělení ........................................................................... 191 

8.8 

Bibliografické citace elektronických dokumentů a jejich struktura ............. 192 

8.8.1  Citace elektronické monografie, databáze, www stránky......................... 196  8.8.2  Citace částí elektronické monografie ........................................................ 199  8.8.3  Citace příspěvku do elektronického sborníku (In) .................................... 200  8.8.4  Citace elektronického časopisu (seriálové publikace) .............................. 201  8.8.5  Citace článku v elektronickém seriálu ...................................................... 203  8.8.6  Citace elektronických nástěnek, konferencí a elektronických zpráv ........ 203  8.9 

Zvláštní případy citací .................................................................................. 207 

8.9.1  Rozlišení dvou a více prací jednoho autora vydaných ve stejném roce ... 207  8.9.2  Více než jedno místo vydání nebo více než jeden nakladatel................... 207  8.9.3  Citovaná recenze ....................................................................................... 207  8.9.4  Není uveden autor – autorem je instituce ................................................. 207  8.9.5  Neznámý autor .......................................................................................... 208  8.9.6  Neznámý název ......................................................................................... 208  8.9.7  Neznámý rok vydání ................................................................................. 208  9 

LITERATURA ..................................................................................................... 209  9.1 

Použitá literatura ........................................................................................... 209 

9.2 

Použité normy a zákony ................................................................................ 212 

9.3 

Použité elektronické zdroje ........................................................................... 213 

9.4 

Doporučená literatura ................................................................................... 214 

9.5 

Seznam platných norem pro citování a zpracování odborných textů ........... 216

9

ÚVOD

1.1 Důvod tvorby textu Každá závěrečná práce, včetně práce bakalářské nebo diplomové, je jistým vrcholem dílčí etapy ve studentově cestě za věděním. Již svým názvem tyto závěrečné práce naznačují cíl, pro nějž jsou zpracovávány. Student v nich prezentuje vlastní schopnosti a získané dovednosti během studia. Zpracováním závěrečné práce student prokazuje, že je seznámen s odbornou literaturou a že je schopen ji samostatně a srozumitelně použít pro řešení zadaného konkrétního úkolu, problému či tématu. Výsledkem studentova snažení by měl být odborný až vědecký text plně vyhovující obsahovým a formálním požadavkům na daný typ závěrečné práce. Cílem těchto skript je poskytnout autorům závěrečných prací, jejich vedoucím i oponentům a případným konzultantům pomocný metodický text k dodržení požadované obsahové a formální stránky výše jmenovaných závěrečných prací. Přáním autorů těchto skript je ovšem jejich širší využití, a to při zpracovávání dalších typů prací, nejen závěrečných prací (seminárních, semestrálních, ročníkových, disertačních, rigorózních a jiných). Všichni zúčastnění tvorby závěrečné práce by měli být schopni vyvarovat se koncepčních a jiných závažných chyb a měli by dokázat zvážit, co má text obsahovat a jaká má být zvolena jeho úprava. Závěrečné práce studentů nejsou publikovány na knižním trhu ve své původní podobě, ale svým charakterem jsou pracemi veřejnými, včetně posudků oponentů, vedoucích prací a výsledků obhajob. Platí, že odevzdáním práce autor souhlasí se zveřejněním své práce, bez ohledu na výsledek obhajoby. Závěrečné práce lze tedy považovat za jakousi studentovu vizitku, která bude po jistou, ne krátkou, dobu archivována v databázi kvalifikačních prací, kterou spravuje jeho alma mater 1. V konečném důsledku je potřebné již zde apelovat na etické chování autora nejen k odborným literárním pramenům. 2

1

Dnešní metaforické označení vysoké školy nebo univerzity, na které student získal své vzdělání má latinský původ, jehož překlad zní „Matka živitelka“. 2 Zákon č. 552/2005 Sb. ze dne 20. prosince 2005, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Znění účinné od 01.01.2006 dosud. [online]. 20. 12. 2005 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: .

10

Není naším cílem zde uvést vyčerpávající výklad pravidel českého pravopisu nebo pravidel typografie a sazby textu či norem ISO a ČSN, ale zmínit zde základní a zásadní prvky tvorby závěrečných prací a odborných dokumentů. Chceme se v těchto skriptech tedy zabývat formálními náležitostmi takovýchto prací, jazykovou úpravou dokumentů, ne v obecné rovině, ale spíše v oblastech, které nejsou denně používané a u kterých existuje nejvyšší riziko chybovosti. Dále se zabýváme citační a autorskou etikou a základními pravidly tvorby vědeckého textu. Čtenářům těchto skript a těm, kteří se budou chtít nechat vést tímto textem při zpracovávání závěrečné práce, budeme pouze doporučovat a ozřejmovat některé vazby a náležitosti tvorby odborného textu. S určitostí lze tvrdit, že dnes je již téměř sto procent textových prací zpracováváno na osobních počítačích v jakémkoli textovém editoru a většina těchto textů v textovém editoru Microsoft Word. Textové editory automaticky nabízí specifický formát textu, u nějž ovšem lze měnit konfiguraci. Tyto editory ulehčují a usnadňují práci a zajišťují jistou kvalitativní úroveň konečného dokumentu. Snažíme se reagovat na tento trend a nabízíme ve skriptech, opět ne všeobecně známé, ale méně často používané nástroje MS Word, tím ovšem prospěšnější pro autora. Jsme si vědomi, že zpracováním závěrečné práce nekončí studentovo snažení, ale že jej čeká obhajoba závěrečné práce u státních závěrečných zkoušek bakalářského nebo magisterského studia před státní zkušební komisí. Proto se v textu věnujeme přípravě na obhajobu závěrečné práce a metodickým zásadám prezentace při obhajobě této práce. Naší snahou je zpřístupnit zde studentům, interním a externím lektorům základní a zásadní metodickou pomoc ve všech oblastech, kterých se při zpracovávání závěrečné práce student dotkne. Přejeme všem při tvorbě závěrečné práce mnoho zdaru. Autoři, srpen 2009

11

2 POŽADAVKY NA KONEČNOU PODOBU ZÁVĚREČNÉ PRÁCE 2.1 Důvody tvorby bakalářské a diplomové práce Závěrečné práce patří mezi dokumenty, kterými absolvent určitého studia prokazuje svou schopnost odborné a vědecké práce. Vypracováním bakalářské práce (dále jen BP) nebo diplomové práce (dále jen DP) má student prokázat, že dokáže své znalosti a metodologické poznatky získané studiem, tvůrčím způsobem aplikovat při řešení zadaného problému v daném oboru. Zpracování závěrečné práce je pro studenta symbolem zakončení studia a prezentace vlastních schopností. Bakalářskou i diplomovou práci lze zařadit mezi práce vědeckého charakteru, pro jejichž vypracování platí určitá pravidla, týkající se jak obsahové, tak formální stránky. Autor BP a také DP většinou nemá velké zkušenosti s tvorbou vědeckých spisů, je tedy vhodné, aby se seznámil s požadovanými náležitostmi a se způsobem psaní vědeckého textu. Pro studenta znamená zpracování závěrečné práce neocenitelnou zkušenost, pokud jde o schopnost jasně a správně definovat problém a stanovit cestu k jeho vyřešení. Představuje možnost vyzkoušet si práci se zdroji informací, jejich hledání, uspořádání a využití. Je to také možnost autora prezentovat vlastní myšlenky, svůj pohled na řešení a strukturu daného problému. Student si v tomto okamžiku prakticky vyzkouší tvorbu rozsáhlejšího monotematického textu a projeví se zde, jemu vlastní, styl vyjadřování. Je spíše podstatnější proces tvorby závěrečné práce, než samo zpracování daného tématu (samozřejmě i to musí odpovídat stanoveným požadavkům).

12

2.2 Nároky na tvorbu bakalářské a diplomové práce Bakalářskou, nebo diplomovou práci je možno pojmout jako teoretickou, výzkumnou nebo uměleckou, některé mohou svojí povahou přesahovat uvedené hranice. V teoretické práci student prokazuje, že prostudoval dostupnou literaturu k danému tématu, je schopen problematiku analyzovat, jasně vyložit a obohatit o další teoretické závěry. Do této skupiny patří i originální tvorba metodických pomůcek a materiálů. Ve výzkumné práci shromáždí student, vedle poznatků získaných studiem literatury, také empirické údaje dosažené vlastním výzkumem, které správně utřídí‚ analyzuje, syntetizuje a interpretuje. Zpracování závěrečné práce klade zvýšené nároky na studenta v těchto oblastech: -

výběr a volba tématu závěrečné práce, porozumění tématu,

-

identifikace problému, formulace cíle (cílů), hypotéz práce,

-

nalezení metod řešení a schopnost jejich aplikace,

-

práce s odbornou literaturou a odbornými zdroji informací,

-

uplatnění teoretických znalostí získaných během studia,

-

přínos vlastních poznatků, názorů a stanovisek ke zpracovávanému tématu,

-

kvalitní formální a stylistická úroveň závěrečné práce,

-

zpracování, vyhodnocení a interpretace výsledků.

13

2.3 Forma a součásti odevzdání bakalářské a diplomové práce Student, který splnil všechny studijní povinnosti dané studijním plánem všech ročníků studia školy, má možnost přihlásit se k vykonání státní závěrečné zkoušky 3 (SZZ) předepsaným způsobem včetně odevzdání ZP. Student musí zároveň doložit, že má splněny všechny závazky k vysoké škole a jejím institucím. Ve stanoveném termínu pro odevzdání závěrečné práce je nutné předat a předložit příslušné katedře, nebo součásti vysoké školy (studijní oddělení, knihovna atd.) následující materiály: -

vytištěnou a svázanou závěrečnou práci v požadovaném počtu vyhotovení,

-

teze předkládané práce v požadovaném počtu vyhotovení,

-

elektronickou verzi závěrečné práce pro uložení do archivu ZP v informačním systému vysoké školy,

-

index nebo výpis z informačního systému školy jako doklad o uzavření posledního ročníku studia (se záznamem udělení zápočtů z předmětu/ů zaměřených na přípravu závěrečné práce).

2.3.1

Odevzdání závěrečné práce

Závěrečná práce se odevzdává v termínu stanoveném pro daný akademický rok. Obvykle vedoucí katedry může výjimečně povolit studentovi pozdější termín odevzdání ZP, ale tak, aby bylo možné dostát dalším časovým lhůtám a termínům. Příslušná katedra zajistí nejdéle do 14 dnů před termínem SZZ vypracování dvou posudků závěrečné práce (posudek vedoucího ZP a posudek oponenta ZP) a umožní studentovi nejméně 5 dnů před termínem obhajoby, aby se s nimi seznámil. Existuje-li posudek v elektronické podobě, je vhodné jej elektronicky zaslat studentovi. Závěrečná práce musí mít vysokou odbornou, jazykovou a stylistickou úroveň. Před jejím samotným odevzdáním do vazby je nutné provést korekturu odbornou

3

Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) v § 45, odst. 3 stanovuje, že bakalářský studijní program se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajoba bakalářské práce. (V oblasti lékařství a veterinárního lékařství a hygieny se studium řádně ukončuje státní rigorózní zkouškou.) Podobně hovoří § 46, odst. 3, že magisterský studijní program se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce. Změna nastává až v § 47, odst. 4 téhož zákona, který říká, že doktorský studijní program se řádně ukončuje státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce.

14

(terminologie, obchodní jména, obchodní firmy, jména autorů, děl apod.) a technickou (řazení stránek, úplnost příloh, čitelnost textu, řazení kapitol apod.). Závěrečná práce se odevzdává v požadovaných identických výtiscích svázaných do tvrdých desek. Po obhajobě student/ka obdrží zpět minimálně jeden výtisk. Student/ka odpovídá za to, že v předložené ZP nejsou uvedeny žádné důvěrné údaje a informace, které by mohly být zneužity v neprospěch organizace, která je poskytla, či k získání neoprávněných výhod v hospodářské soutěži. V ZP nebudou uvedeny části reklamního nebo inzertního charakteru a dílo nebude obsahovat údaje o skutečnostech tvořících státní či služební tajemství. Náležitosti ve vztahu k zveřejňování závěrečných prací upravuje Zákon č. 552/2005 Sb., kterým se mění § 47b Zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) takto: „Vysoká škola nevýdělečně zveřejňuje disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce, u kterých proběhla obhajoba, včetně posudků oponentů a výsledku obhajoby prostřednictvím databáze kvalifikačních prací, kterou spravuje. Způsob zveřejnění stanoví vnitřní předpis vysoké školy. Disertační, diplomové a bakalářské práce odevzdané uchazečem k obhajobě musí být též nejméně pět pracovních dnů před konáním obhajoby zveřejněny k nahlížení veřejnosti v místě určeném vnitřním předpisem vysoké školy nebo není-li tak určeno, v místě pracoviště vysoké školy, kde se má konat obhajoba práce. Každý si může ze zveřejněné práce pořizovat na své náklady výpisy, opisy nebo rozmnoženiny. Platí, že odevzdáním práce autor souhlasí se zveřejněním své práce podle tohoto zákona, bez ohledu na výsledek obhajoby.“ 4 Odevzdání BP nebo DP nezakládá právo ani povinnost jejího připuštění k obhajobě. Závěrečná práce je prakticky vzata na vědomí až po splnění studijních povinností studenta a uzavření posledního ročníku studia. V tomto okamžiku má student právo svou závěrečnou práci odevzdat. Definitivnímu připuštění práce k obhajobě by mohlo bránit už jen hodnocení vedoucího i oponenta závěrečné práce ve znění „Práci k obhajobě nedoporučuji.“, viz níže.

4

Zákon č. 552/2005 Sb. ze dne 20. prosince 2005, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Znění účinné od 01.01.2006 dosud. [online]. 20. 12. 2005 [cit. 2007-08-20]. Dostupný z WWW: .

15

Vedoucí práce i oponent odevzdají písemné hodnocení práce (dále jen „posudek”) nejpozději 14 dnů před konáním obhajoby práce v souladu s organizací daného akademického roku školy. Při vypracování posudků je v rámci informačního systému vysoké školy možno s výhodou využívat softwarové nástroje pro odhalování plagiátů. Je-li výstupem takového kontrolního programu výpis podobností textu ZP, je třeba, aby byl přiložen k Posudku vedoucího závěrečné práce a stal se součástí ZP. Vedoucí práce i oponent ve svém posudku uvedou zejména, zda práce splňuje obsahové a formální požadavky, které jsou na ni kladeny, zda práce obsahuje závažné nedostatky, a které to jsou. Posudky jsou obvykle zpracovávány na interních formulářích vysoké školy. Každý posudek musí obsahovat explicitní vyjádření, zda práci hodnotitel doporučuje k obhajobě či nikoli. V případě, že hodnotitelé práci doporučí k obhajobě, uvedou v posudku svůj návrh jejího hodnocení. Mohou také nastat jiné varianty hodnocení ZP. Např., když vedoucí i oponent práci k obhajobě nedoporučí, nebo pouze jeden z posuzovatelů práci k obhajobě nedoporučí, potom rozhoduje o právu studenta konat státní závěrečnou zkoušku interní norma vysoké školy, obvykle Studijní a zkušební řád, viz př. 5. Příslušná katedra umožní studentovi nejméně pět dní před termínem obhajoby, aby se seznámil s posudky práce. Zde se také dozví povinné otázky oponenta závěrečné práce, na které by měl odpovědět u státní závěrečné zkoušky. Je zde tedy jistý časový prostor pro přípravu odpovědí na tyto otázky, které jsou součástí obhajoby závěrečné práce. Obhajoba práce se koná před zkušební komisí pro státní závěrečné zkoušky. 2.3.2

Teze závěrečné práce

Teze BP/DP se odevzdávají v požadovaném počtu výtisků (obvykle odpovídajícím počtu členů zkušební komise pro státní závěrečné zkoušky) zároveň se závěrečnou prací a dalšími dokumenty, v rozsahu 3 – 4 stran textu (pouze sešité, ne v kroužkové vazbě), obsahující základní záměr a formulace základních závěrů ZP. Teze by měly vždy stručně uvádět, zda autor pojednal práci jako teoretickou, výzkumnou, nebo uměleckou. Teze musí vysvětlovat, co bylo cílem závěrečné práce a proč a v jaké míře se cílové záměry autorovi podařilo naplnit. Dále musí obsahovat popis metody zpracování tématu práce a formu zpracování textu, zda se jedná 5

Čl. 8, odst. 8-9. Studijního a zkušebního řádu Vysoké školy finanční a správní. Č.j. 27 487/2006-30. [online]. 2005-2007 [cit. 2007-08-20]. Dostupné na WWW: .

16

o odbornou, případovou studii, výzkum, nebo repliku (viz kapitola 3.5.2 Možné formy zpracování závěrečné práce). Teze musí obsahovat následně výsledky, ke kterým autor dospěl v závěrech práce. Formální úprava titulního listu a textu je podobná úpravě závěrečné práce. Na titulní straně je místo nadpisu Bakalářská práce nebo Diplomová práce doplněný nadpis na znění „Teze bakalářské/diplomové práce“. 2.3.3

Elektronická kopie bakalářské nebo diplomové práce

Nejpozději současně s odevzdáním tištěné podoby ZP odevzdá student i její elektronickou kopii do archivu ZP v informačním systému školy ve formátu MS Office Word (s příponou *.doc, *.docx) nebo Adobe Akrobat (s příponou *.pdf). Při odevzdání ZP je prováděna kontrola materiálů a náležitostí ke SZZ, jejich úplnost, formát a čitelnost dokumentů uložených v archivu ZP. Elektronická verze ZP musí obsahovat alespoň úplný text práce v podobě, v jaké je vytištěna. Je-li součástí práce softwarový program (zdrojový kód, případně spustitelný kód) nebo nějaké větší soubory dat, doporučuje se současně přiložit i zdrojový kód Vašeho textového editoru (*.doc, *.docx, *.tex, *.odt atd.). Autor není oprávněn použít softwarové nástroje pro zabezpečení díla, ani dílo opatřit heslem. Použije-li autor ve svém díle fotografie, skeny či podobné grafické prvky, ať již v textu či formou samostatných příloh, budou tyto prvky připojeny k ostatním částem díla takovým způsobem, že dílo bude jako celek tvořeno datovým souborem *.pdf. Vedle toho však budou jednotlivé přílohy vždy samostatně uloženy i v samostatných pojmenovaných souborech formátů *.tif. Audiosnímky budou uloženy v samostatném pojmenovaném souboru formátu *.mp3, videopřílohy MPEG4 (*.avi). Pro posouzení odevzdání elektronické podoby ZP, a zda je archiv se závěrečnou prací dostatečně naplněn, jsou v prostředí informačního systému školy použita tato kritéria: 1. Je vyplněna anotace anglicky (textem o délce alespoň 100 znaků). 2. Jsou vyplněna klíčová slova (textem o délce alespoň 30 znaků). 3. Archiv obsahuje v nejvyšší úrovni textovou verzi o velikosti alespoň 4000 znaků a k ní připojený soubor ve formátu *.doc, *.docx nebo *.pdf.

17

Závěrečná práce bude podrobena testu na podobnost za využití softwarových nástrojů pro odhalování plagiátů. Tento test si také může provést student sám ještě před odevzdáním ZP, tedy před uzavřením Archivu ZP.

18

2.4 Rozsah bakalářské a diplomové práce 2.4.1

Rozdíly mezi bakalářskou a diplomovou prací

V bakalářské práci i v diplomové práci má student prokázat, že dokáže své znalosti, získané studiem, tvůrčím způsobem aplikovat při řešení zadaného problému. Bakalářská nebo diplomová práce má být vždy logicky uspořádána a dobře propracována, proto se vyznačuje jasnou a sevřenou strukturou. Rozčlenění textu BP a DP se pochopitelně poněkud mění podle rozsahu problému, hloubky zpracování, použitých přístupů a metod, vyšší úrovně tvůrčího řešení a návrhů v DP. Rozdíl těchto stupňů závěrečných prací není tedy pouze v počtu vyžadovaných popsaných stran, jejichž rámcový počet je součástí zadání ZP. 6 Primárním účelem bakalářské práce je prokázat schopnost zpracovat odborný text počínaje výběrem tématu, jeho zdůvodněním, stanovením cíle přes následnou aplikaci stanoveného postupu až k zápisu výsledku práce. Formální požadavky na zpracování a schválení práce jsou analogické jako u magisterské diplomové práce, s přiměřeně nižšími nároky; získání původních výsledku není podmínkou, důraz je při hodnocení kladen na způsob a hloubku zpracování. 2.4.2

Návaznost mezi bakalářskou a diplomovou prací

Pro studenta, který již zpracoval bakalářskou práci, je výhodné z ní vycházet, nebo na ni navázat při zpracovávání práce diplomové. Lektoři bakalářských a diplomových seminářů a potom vedoucí prací by měli požadovat, aby se student seznámil i s jinými než vlastními pracemi, které byly zpracovány a obhájeny na vysoké škole na dané téma. Aby vymezil svůj přínos oproti nim, tj. aby při zahájení práce (a po dohodě s vedoucím) jasně uvedl a zformuloval, v čem postoupí dál (definování předpokládaného přínosu oproti dosavadním bakalářským či diplomovým pracím). Vlastní přínos by měl být přesně formulován v úvodu závěrečné práce a v jejím závěru by se měl autor vyjádřit, co se mu podařilo splnit a co ne.

6

Požadovaný minimální rozsah diplomové práce se pohybuje kolem 3 AA (autorského archu), tedy 60 ns (normostran) a bakalářské práce asi 2 AA (40 ns).

19

Zásadní je požadovat, aby student při navazování své práce na již zpracované a obhájené práce uváděl citace použité z těchto prací, respektoval autorství svých kolegů studentů a jasně tak pokládal hranici mezi použitý zdroj a vlastní přínos, který tím více zdůrazní. To platí v plné míře i pro využití textu vlastních závěrečných, či jiných zveřejněných prací téhož autora. 2.4.3

Přípravná role ročníkových a seminárních prací

V předložené BP může student použít již dříve zpracované seminární a ročníkové práce, což však nesmí narušit vnitřní obsahovou jednotu práce ani logiku použitého výkladu. Pro to, aby semestrální a ročníkové práce plnily tuto přípravnou roli, je důležité požadovat, aby jejich tematické zaměření nebo metodika jejich přípravy odpovídala zaměření, nebo metodě zpracování závěrečné práce. Bylo by dobré, aby v závěrečné práci studenta bylo v úvodu řečeno, jak jeho práce vznikala a zda student navazuje na některé ze svých semestrálních a ročníkových prací. Kvalitnější semestrální práce by pak měl student předložit svému potenciálnímu vedoucímu práce ještě před přijetím tématu závěrečné práce jako svou „vizitku“ způsobu práce. Vedoucí závěrečné práce tak má možnost korigovat vhodným způsobem vznikající studentův text.

20

2.5 Struktura bakalářské a diplomové práce Závěrečné práce (BP, DP) jsou technickými zprávami, proto je třeba dbát na jednoznačnost, objektivnost a srozumitelnost údajů a textu. Proporce práce by měly dodržet zásadu, aby minimálně dvě pětiny rozsahu představoval osobní přínos autora, tedy návrhová a diskusní, resp. hodnotící část textu ZP 7. 2.5.1

Odborná úroveň bakalářské práce

Zpracováním BP student prokazuje, že se umí samostatně orientovat ve studovaném oboru, eventuálně studijním směru, že studiem získal a v praxi je schopen uplatňovat odpovídající okruh poznatků a metod a zároveň, že je schopen tyto poznatky a metody průběžně obohacovat z dostupné literatury. Zpracovaná BP zároveň svou úrovní dokazuje, že student zvládl základní postupy a etiku tvůrčí práce a že dokázal pracovat s odbornou literaturou, včetně cizojazyčné. Vedoucí BP závazně posoudí a zdůvodní, zda je vhodné, aby byla v rámci práce prokázána znalost závěrečných prací, které byly na VŠFS již zpracovány, a provedeno vymezení původního přínosu oproti nim. Jakýkoliv z výše uvedených textů, který již byl publikován nebo byl zpracován jako pracovní úkol v zaměstnání nebo předmět autorské smlouvy, nemůže být převzat do BP ve své původní podobě a je třeba s ním pracovat jako s literárním pramenem. Zcela nepřípustné je předložit jako BP text, který (celý nebo jeho část) již byl obhájen na jakékoliv jiné škole, v jiném oboru nebo studijním programu a typu studia. I s takovými texty je nezbytné pracovat jako s literárními prameny. BP musí být původním a samostatně zpracovaným odborným textem. Nevyžaduje se, aby BP nutně přinášela nové poznatky, může být kultivovanou kompilací. Očekává se však, že bude zahrnovat vlastní názory, úvahy, kritická hodnocení a dílčí závěry autora. Při jejím zpracování se může student opírat o existující zpracování dané problematiky, o zkušenosti získané jinými autory, a to včetně autorů bakalářských a diplomových prací z řad studentů. Student však vždy musí toto zpracování a zkušenosti doplnit či konfrontovat s vlastními názory, úvahami, závěry a hodnocením. 7

Nazýváno také Praktická část; Aplikační část; Prakticko-aplikační část.

21

2.5.2

Odborná úroveň diplomové práce

DP je završením vysokoškolského studia daného oboru. Je prokázáním skutečnosti, že její autor zvládl teoretické základy a logickou strukturu daného oboru, v oblasti dané tematikou diplomové práce je seznámen se současným stavem a hlavními směry teoretického myšlení. Současně prokazuje schopnost přesného a jednoznačného užívání odborné terminologie, zvládnutí vědecky podložené věcné argumentace a znalost aktuálních faktografických dat a informací. Zpracováním DP autor prokazuje svoji schopnost samostatného řešení odborných (teoretických či praktických) problémů s použitím odborné literatury, včetně cizojazyčné, zveřejněných výsledků řešení výzkumných a vědeckých úkolů, dostupných údajů a informací jak v klasické, tak i elektronické formě. Současně prokazuje znalost a odpovídající užívání základních technických norem pro použití „odkazového aparátu“, a informovanost o soudobé vědecké a odborné literatuře vztahující se k tématice práce (včetně zahraniční). Vedoucí DP závazně posoudí a zdůvodní, zda je vhodné, aby byla v rámci práce prokázána znalost závěrečných prací, které byly na vysoké škole již zpracovány, a provedeno vymezení původního přínosu oproti nim. DP je původním a samostatným zpracováním dané odborné tématiky. Všechny myšlenky, názory a eventuálně použitá odborná argumentace, kterou autor čerpal z jiných prací a studií, včetně odborného periodického tisku, musí být přesně citována. Všechny práce (včetně vlastních), statě, články a výzkumné zprávy, z nichž autor při zpracování práce čerpal, musí být uvedeny v seznamu bibliografických záznamů. Abstrakt, který je součástí BP i DP, patří mezi nejvýznamnější části publikace, která slouží jako rychlá informace pro čtenáře. Abstrakt hlavně slouží pro vyhledávací roboty v elektronických fulltextových databázích v národním a nadnárodním měřítku. Neměl by obsahovat to, co není součástí práce. Jeho cizojazyčná verze je většinou vyžadována v anglické podobě (Abstract). Student zde také prokazuje jistou schopnost přesně formulovat odbornou problematiku ve zvoleném cizím jazyce. Součástí Abstraktu jsou též Klíčová slova (Key words), která slouží také jako rychlá informace pro čtenáře, ale hlavně k členění tématických skupin prací v rámci katalogizace a elektronických databází (viz kapitola 3.6 Práce s informačními zdroji).

22

3 PŘÍPRAVA, TVORBA A HODNOCENÍ BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ PRÁCE 3.1 Výzkum a studentská odborná práce BP a DP je odbornou prací. Většinou to bývá první studentův pokus o vědeckou práci. Účelem závěrečné práce je, aby cíl práce, její zpracování i výsledky korespondovaly se studentovým studovaným oborem a aby svým tematickým zaměřením usnadňovaly jeho pokus o vědeckou práci. U DP jsou logicky vyšší požadavky než na bakalářskou práci a práce bez standardního odborného postupu a zpracování nemůže být dobře hodnocena. Výzkum je základním předpokladem teoretického i výzkumného pojetí závěrečné práce studenta jako podmínky úspěšného zakončení jeho studia na vysoké škole. 3.1.1

Základní pojmy

Výzkum - systematizované vědecké poznávání. Slouží k poznání, systematizaci a zařazení zkoumaných jevů, odhalení vztahů a funkcí, zjištění souvislostí a kauzálních vztahů. Je orientován na analýzu, poznání stavu, odhad změny a hledání nástrojů řízení. 8 Průzkum - jeho požadavky jsou zpravidla orientačního rázu, poskytují informace kvalitativního charakteru s tím, že případné chyby budou v praxi eliminovány. Předvýzkum - výzkum před výzkumem, slouží k ověřování metodických nástrojů. Sonda - mapování neznámého a velmi zúženého problému, zpravidla v přípravné etapě. Pilotní studie - je prováděna na malé skupině vybrané z populace, kterou chceme studovat. Nejčastěji používáme kvalitativní postup (nestandardizovaný rozhovor). Cílem je zjistit, zda informace, kterou požadujeme, skutečně existuje a je dosažitelná. Pretest - cílem je vyzkoušet spolehlivost a použitelnost techniky a nosnost otázek. Výzkum od stolu - desk research pracuje se sekundárními daty. Terénní výzkum - field research pracuje s primárními daty. Projekt výzkumu - základní dokument přípravy výzkumu. Obsahuje metodické a strategické podrobnosti úkolu (cíle, formulace problému, teoretická východiska,

8

SURYNEK, A., KOMÁRKOVÁ, R., KAŠPAROVÁ, E. Základy sociologického výzkumu. Praha : Management Press, 2001. ISBN: 80-7261-038-4. S. 29.

23

hypotézy, navržení výběrového souboru, metody, procedury, techniky, způsob sběru dat, časový rozvrh). 3.1.2

Výzkum a jeho etapy

Výzkum je systematický způsob řešení problémů, kterým se rozšiřují hranice vědomostí lidstva. Výzkumem se potvrzují či vyvracejí dosavadní poznatky, anebo se získávají nové poznatky. 9 Vědecký výzkum lze stručně rozdělit na základní a aplikovaný: -

Základní výzkum je chápán jako výzkumná činnost, která je zacílena na řešení klíčových problémů, jež stojí například před jednotlivými vědními obory, a tento druh se bude jen výjimečně vyskytovat ve studentských pracích (výjimku může tvořit práce studenta, který se podílí na výzkumném úkolu např. GAČR).

-

Aplikovaný výzkum je zaměřen na to, aby jeho výsledky byly využitelné při řešení konkrétních problémů praxe, proto se bude vyskytovat ve většině prací. „Podle cíle a zaměření výzkumu je možné rozlišit další druhy výzkumů, jako:

výzkum ověřovací, kontrolní, verifikační, srovnávací, retrospektivní, deskriptivní apod.“ 10 Je však nutno upozornit, že v rámci BP a DP se ve velké míře setkáváme spíše s formami výzkumné činnosti, které nemají všechny atributy výzkumu a které F. Zich diferencuje takto: -

Průzkum: jeho cílem je získání popisu nebo základní orientace v daném problému.

-

Výzkumná sonda: neúplné zkoumání některého z dílčích výzkumných problémů.

-

Šetření: takové druhy výzkumné činnosti, které směřují k získání empirického materiálu. 11 Výzkum, který by měl být součástí BP a DP v její praktické části, má několik

etap. Tyto etapy výzkumu po sobě následují a také se překrývají. Výzkum vyžaduje organizaci a plánování a také určitý čas pro realizaci. 9

GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno : Paido, 2000. s. 11. ISBN 80-85931-79-6. ZICH, F. Úvod do sociologického výzkumu. Praha : VŠFS, Eupress, 2006. ISBN 80-86754-19-7. s. 5. 11 ZICH, F. Úvod do sociologického výzkumu. Praha : VŠFS, Eupress, 2006. ISBN 80-86754-19-7. s. 6. 10

24

3.1.2.1 Stanovení výzkumného problému Výzkum se zahajuje stanovením výzkumného problému. Je nutné přesně definovat, co chceme zkoumat. Výzkumný problém je základem, od kterého se odvíjí další postup. Jedna z definicí uvádí, že „vědecký výzkum je systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi přirozenými jevy“. 12 Často narážíme na problém validity (měří se to, co se měřit má), reliability (opakované

měření

podává

stejné

výsledky,

pokud

se

objekt

nezměnil),

reprezentativnosti a objektivizace. Kritériem výzkumné práce je její společenská užitečnost a praxe. 3.1.2.2 Informační příprava výzkumu Studentská odborná práce by měla začínat již při sestavování řešeného problému předběžnou teoretickou analýzou. V této části práce se soustřeďujeme na studium příslušné odborné literatury a seznámení se se současným stavem poznání dané problematiky, nebo prostředím kde vybraný problém budeme řešit (podnikem, organizací, komunitou). Patří sem také konzultace (nejen s lektory) a rozhovory s příslušnými odborníky. Je nepřípustné, aby student při řešení zadání své závěrečné práce vycházel převážně z jedné základní publikace nebo v horším případě jen z přednášek. Je také nežádoucí, aby se nekonaly konzultace s učiteli a vedoucím závěrečné práce. Pro poznání stavu ve sledované oblasti je nutné zvládání práce s odbornou literaturou, a v současné době vyhledávání informací na Internetu. Tato základní příprava nám umožní vyvarovat se řešení již vyřešeného nebo opakování stejných chyb (o kterých se většinou dozvíme až ke konci práce). S teoretickou analýzou souvisí problém definování pojmů. Je nutné definovat pojmy tak, aby byly uchopitelné. 13 Formulovaný problém by měl být konkrétní, jednoznačný a měl by mít možnost empirického ověření.

12

KERLINGER, F. N. Základy výzkumu chování. Praha : Academia, 1972. s. 27. CHRÁSKA, M. Základy výzkumu v pedagogice. Olomouc : Pedagogická fakulta UP v Olomouci, 1993. ISBN 80-7076-287-0. 13

25

3.1.2.3 Příprava výzkumných metod Je nutné zvážit jakou výzkumnou metodu a v rámci ní i to, jaký výzkumný nástroj budeme používat. Volba metod závisí na vymezení zájmových oblastí zadané problematiky i způsobů jejich zpracování. Metody je třeba volit tak, aby umožňovaly objektivně správný způsob získání a zpracování dat tak, aby byl naplněn cíl práce. Není výhodné tvořit vlastní výzkumné nástroje. Je potom nutné provést „předvýzkum“ pro ověření výzkumného nástroje. 3.1.2.4 Sběr a zpracování údajů Zde se již jedná o konkrétní realizaci a použití výzkumného nástroje. Data se doporučují zpracovávat do přehledů v tabulkách a grafech. Vždy by měla být doprovázena alespoň stručným komentářem, který se týká způsobu jejich získávání, vypovídací schopnosti, budoucího určení a použití apod. Jde prakticky o tvorbu strukturovaných dat k pořizovaným datům, tedy metadat. 3.1.2.5 Interpretace údajů a výzkumné zprávy Výsledky je potřebné vysvětlit a dát do vztahu s dosavadním poznáním (uvedeném v teoretické části práce). Vlastní výzkum v praxi končí sepsáním výzkumné zprávy. V BP a DP jsou uvedeny závěry a popřípadě diskuse či komentář k dosaženým výsledkům. Mohou zde být také uvedeny doporučení pro praxi, pro řízení firmy, pro řešení problémů apod. 3.1.3

Výzkum a jeho nástroje

Při práci na ZP se obvykle vychází ze základů empirického výzkumu používaného v pedagogice. Pro bakalářské a diplomové práce se často volí metody kvantitativního výzkumu, pro který je charakteristické ověřování hypotéz vytvořených na základě existující teorie i zkušeností autora ZP. Méně často se využívá výzkum kvalitativní. Nástroje výzkumu: -

Pro dosažení cíle a ověření hypotéz využíváme nástroje výzkumu. Patří k nim výzkumné metody a techniky. Pro zdar práce je zásadní volba vhodného (validního) nástroje poskytujícího přesná, spolehlivá (reliabilní) data. Validitou se rozumí 26

schopnost metody zjistit to, co se zjistit podle cíle výzkumu má. Reliabilitou se označuje přesnost, spolehlivost nástroje použitého ve vybrané metodě. -

Metody 14 používané ve výzkumu dávají návod, jak postupovat. Je to označení pro proceduru sledovanou při výzkumu (procedura znamená způsob organizace výzkumu).

-

Technikou se rozumí přesně stanovený nástroj pro shromažďování, analýzu a vyhodnocování dat výzkumu. Některé výzkumné techniky existují v hotové podobě, např. standardizované texty nebo systémy pozorování. Často se však tvoří pro konkrétní výzkum vhodné nástroje (např. dotazníky, ankety). Je to velmi důležitá část práce a její autor by se měl seznámit se zásadami tvorby příslušného nástroje a před jeho použitím konzultovat s vedoucím práce.

Systém třídění metod a technik pedagogického výzkumu: 15 METODY

TECHNIKY

-

pozorování,

- testování,

-

experiment,

- sociometrické techniky,

-

dotazník,

- obsahová analýza,

-

rozhovor,

- sémantický diferenciál,

-

evaluace,

- asociační techniky,

-

případová studie,

- delfská metoda,

-

analýza produktů,

- biografie (autobiografie).

-

metaanalýza,

-

scientometrická metoda. Odlišné třídění metod výzkumu rozděluje metody pedagogického výzkumu na

metody empirické, teoretické a historicko-srovnávací. 16 K empirickým metodám řadí: pozorování, experimentální metodu, dotazníkovou metodu, metodu rozhovoru (interview), obsahovou analýzu a vybrané techniky měření.

14

Metodou rozumíme promyšlený, objektivně správný způsob (postup, prostředek) nebo soustavu způsobů, které umožňují nalezení nebo objasnění vědeckých poznatků a zákonitostí, umožňujících poznat daný objekt. 15 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník : 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2. 16 SKALKOVÁ, J. a kol. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. 2.vyd. Praha : SPN, 1983.

27

K teoretickým metodám, které zahrnují množinu metod využívajících principy logiky a logického myšlení (metody logické) patří trojice „párových metod“, abstrakcekonkretizace, analýza-syntéza, indukce-dedukce. Patří sem také metody modelování a formalizace. K novým poznatkům se také dochází sběrem a interpretací dat získaných pozorováním osob a jevů (pozorování, experiment, případová studie), dotazováním (dotazník, interview, případová studie) nebo hodnocením produktů naměřených hodnot, prostudovaných prací atd. (analýza produktů, metaanalýza, scientometrická metoda, evaluace). Základní logické metody vědecké práce se samozřejmě v praxi konkrétního vědeckého výzkumu vzájemně doplňují, kombinují a ve svém účinku překrývají a tím vytvářejí i určitou synergii. Základními přístupy ke zkoumání jsou normativní a deskriptivní. Normativní přístup ke zkoumání systému vychází z podrobné analýzy a navrhuje teoretické postupy, jak by to mělo být. Metodou je analýza a syntéza minulosti, současnosti a predikce budoucnosti. Deskriptivní přístup je založen na empirickém rozboru již existujících a uskutečněných systémů a ukazuje, jak to ve skutečnosti je. Metodou je empirický výzkum. 17 3.1.4 Pro

Kvalitativní a kvantitativní výzkum výzkumy

kvantitativní

povahy,

které

využívají

deduktivní

metodu,

je

charakteristický velký vzorek, technika dotazníku a použití matematicko-statistické procedury. Zkoumají se jevy relativně jednoduché a do určité míry poznané a očekávané v určitém rozsahu, zastoupení, frekvenci a intenzitě. Tyto charakteristiky jevů se uplatňují při formulaci problému do hypotéz tak, že operacionalizací se převádějí do souboru ukazatelů, které jsou zajišťovány na velkých souborech. Cílem kvantitativního výzkumu je měření sledovaných charakteristik a jejich souvislostí. Dedukce vychází z teorie nebo obecně formulovaného problému, který je přeložen do jazyka hypotéz. Na základě vyhodnocení empirického materiálu hypotézy buď přijmeme, nebo zamítáme.

17

MOLNÁR, Z. Úvod do základů vědecké práce : SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů. Praha : Katedra informačních technologií, Vysoká škola ekonomická, [2006]. Dostupné na WWW: .

28

Kvalitativní výzkum, založený na indukci, má za cíl postupné vytváření teorie, kdy na relativně malém vzorku používáme kvalitativních technik (zúčastněné pozorování, hloubkové nestandardizované rozhovory, studium dokumentů a biografií, anketu). Úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti, především jejich existenci a strukturu, vlastnosti a funkce, vytváření adekvátního popisu a odhalování souvislostí mezi jevy. Výzkumná strategie je slabě strukturovaná, povaha dat je bohatá a hloubková. 18 Induktivní metoda začíná zpravidla pozorováním a rozhovory, ve kterém pátráme po pravidelnostech a ty pak popíšeme ve formě předběžných závěrů. Ty opět ověřujeme dalším pozorováním. Konečným výsledkem je nová tzv. zakotvená teorie. 3.1.4.1 Kvantitativní výzkum V přípravné fázi kvantitativního výzkumu se veškeré činnosti odvíjejí od předmětu, účelu a cíle výzkumu. Příprava spočívá ve studiu pramenů, literatury a dostupných materiálů a dat souvisejících s předmětem výzkumu, které směřují k vypracování výzkumného projektu. Analýza zkoumaného jevu směřuje do jeho hypotetického modelu. Hypotéza je pojímána jako vědecké tvrzení, které vychází z nějaké vědecky ucelené koncepce a obsahuje nové poznání. Základní hypotézy se rozvádějí na pracovní a prostřednictvím operacionalizace umožňují přechod k empiricky měřitelným ukazatelům a stanovení jednotlivých měřených dimenzí: 19 •

kvantifikace - převádění kvalitativně různorodých znaků na jediný kvantitativní znak (kvantum), který je číselně vyjádřitelný, s možností srovnání a použití matematicko-statistické procedury,

•

škálování - převedení „rozprostřeného“ jevu jedné kvalitativní charakteristiky do podoby číselné posloupnosti v jedné nebo více dimenzích. Škály musí měřit a diferencovat. Škály se liší z hlediska možností a rozsahu matematicko-statistického

18

HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha : Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-522-1. s. 22. BURIÁNEK, J. Systémová sociologie. : Problém operacionalizace. Praha : UK, 1993. 136 s. ISBN 807066-842-3. 19

29

zpracování. Úspěšnost operacionalizace a měření je popisována pojmy validita a reliabilita. Ve výzkumné praxi se nejčastěji používají následující škály: 1.

nominální (modus) - číselné označení pozice, pojmenování (bydliště, povolání aj.),

2.

ordinální (medián) - stanoví pořadí, vyjadřuje vztah položek na škále (větší-menší),

3.

intervalové-kardinální (průměr) - vyjadřuje vzdálenost mezi body, rozměr kontinua (např. kontinuum pětibodové stupnice spokojenosti od 1-vysoká do 5-nízká). Typ použitých znaků udává techniku sběru dat, proceduru i metodu a rovněž

vytváří požadavky na velikost souboru. Problematika výběru souboru Ve výzkumu pracujeme s různě velkými skupinami - záleží na zkoumaném problému a používané metodě. Základní soubor (populace) - soubor jednotek, o kterém předpokládáme, že jsou o něm naše závěry platné. Seznam prvků základního souboru, jeho úplnost, přesnost a adekvátnost jsou základem výběru. Základním souborem na úrovni regionu nebo jiného územního celku je jeho sociální mapa (prostorové rozdělení socio-ekonomickodemografických ukazatelů v určité oblasti). Výběrový soubor – skupina jednotek, které skutečně pozorujeme, tvoří vzorek. Rozsah výběru je dán řešeným úkolem. Musíme najít postup, aby výsledky, které na vzorku získáme, byly co nejvíce podobné těm, které bychom získali na celé populaci tzv. reprezentativní soubor. Můžeme používat několik způsobů výběru, záleží na typu zkoumaného problému: 1) Nenáhodné (empirické) výběry, nejsou zárukou reprezentativnosti: a) Kvótní výběr - imituje ve struktuře vzorku známé vlastnosti populace. Může být použit pouze na populaci, kterou dobře známe, musíme v něm zachovat strukturní proporce (kvóty) podle vybraných znaků populace. Umožňuje vytváření účelových podsouborů. b) Účelový výběr - je založen pouze na úsudku výzkumníka. Provádí se ve známých pospolitostech (např. představitelé firem, akademičtí funkcionáři apod.). 30

c) Snowball sampling technika - spočívá ve výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům naší cílové skupiny. Spočívá v „nabalování“ těch, kteří mohou k problému něco říci, a to až do saturace. 2) Náhodný (pravděpodobnostní) výběr - je takový, ve kterém každý element populace má stejnou pravděpodobnost, že bude do vzorku vybrán. Reprezentuje všechny známé a neznámé vlastnosti populace. Jsme u něj schopni odhalit, jak se vzorek liší od populace. Dále rozlišujeme např. prostý náhodný výběr s vracením, prostý výběr bez vracení, systematický výběr, sériový, vícestupňový výběr. Jednotlivé kroky kvantitativního výzkumu: 20 1. Formulace teoretického nebo praktického sociálního problému. 2. Formulace teoretické hypotézy. 3. Formulace souboru pracovních hypotéz. 4. Rozhodnutí o populaci a vzorku. 5. Pilotní studie. 6. Rozhodnutí o technice sběru informací. 7. Konstrukce nástrojů pro tento sběr dat. 8. Předvýzkum. 9. Sběr dat v terénu. 10. Analýza dat. 11. Interpretace, závěry, praktická doporučení a teoretické zobecnění. 3.1.4.2 Kvalitativní výzkum Hlavním úkolem kvalitativního výzkumu je ukázat, jak lidé v každodenní situaci rozumí probíhajícím procesům, jak je zvládají a jak provádějí akce. 21 Je zde intenzivnější kontakt s terénem a životní situací. Plán výzkumu zahrnuje cíl výzkumu a jeho průběh, vyjasňuje rámcové podmínky, které určují komunikační možnosti mezi zkoumanými a výzkumníky.

20

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha : Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-822-9. s. 120. 21 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha : Karolinum, 1999. 243 s. ISBN 80-7184-522-1.

31

Mezi specifické plány kvalitativního výzkumu patří: −

Případová studie - se snaží o zachycení složitosti případu, popis vztahů v jejich celistvosti. Případová studie vypráví historii ohraničeného systému. V případové studii musí být určen objekt výzkumu, zvoleny studované fenomény, témata, problémy, musí se hledat vzorce v datech, které mají vztah k problémům, triangulovat klíčová pozorování a datový základ interpretace, vybírat alternativní interpretace, které se budou porovnávat a navrhnout základní tvrzení a zobecnění o daném případě.

−

Analýza dokumentů - nejen listinné dokumenty (texty, filmy, CD apod.). Rozlišujeme na primární a sekundární dokumenty, dál podle tvůrce dokumentu na institucionální (hlášení, návrhy) nebo osobní (dotazníky, dopisy, deníky apod.). Na výběru dokumentu se podílí subjektivita.

−

Biografický výzkum - představuje formu zkoumání lidského života. Jde o rekonstrukci a interpretaci průběhu života, tj. posloupnost faktických událostí. Někdy se snaží srovnáním biografií nalézt podobnosti a vzorce životních drah a přispět k osvětlení společenských nebo osobních fenoménů. Kromě rozhovoru se zde uplatňují i další materiály, jako deníky, zápisníky, dopisy, studijní zápisy aj. Při vyhodnocování jde o konstrukci, exemplifikaci nebo vytváření typů.

−

Etnografický terénní výzkum - se používá v různých souvislostech (pedagogický výzkum, výzkum komunit). Má volnější strukturu, výzkumník se snaží odpovědět na to, co se děje v určitých situacích, co tyto události znamenají pro účastníky, co k tomu musí vědět, co udělat, apod. Etnografie znamená hloubkovou analytickou studii, která má zachytit pravidla a tradice určité skupiny lidí (analýza jazyka, chování, postojů, pocitů aj.) prostřednictvím pozorování a rozhovorů. Vedle klasického, kritického, systematického a interpretativního přístupu existují i osobní etnografické studie zachycující v delším časovém období jednu osobu v přirozeném prostředí (učitel, manažer, politik).

−

Akční a kritický výzkum - akční výzkum představuje alternativu ke standardnímu výzkumu a je navržen tak, aby způsobil sociální změnu. V jeho rámci výzkumníci sbírají a uspořádávají data s cílem odhalit problémová místa nebo nespravedlivé praktiky a podávají návrhy na změny. Výsledky jsou převáděny do praxe již v jeho průběhu, a tím ji mění.

32

−

Kvalitativní evaluace - znamená proces posuzování a hodnocení podstaty, hodnoty a ceny zkoumaného objektu a procesu s cílem provést určitá rozhodnutí o přijetí, odmítnutí nebo formulaci přijaté strategie na určité úrovni rozhodování. V oblasti školství je důležitým prostředkem řízení vzdělávacích procesů (vyhodnocování výukových programů, materiálů k zajištění výuky, metod výuky, učitelů, studentů apod.). Kvalitativní evaluace na rozdíl od kvantitativní nepředpokládá existenci objektivních kritérií, ale snaží se zjistit efekty intervencí nebo programů (vstupní měření před programem a výstupní) a pochopit mechanismy, které leží v podstatě těchto intervencí. Vychází se přitom z toho, že význam a cena hodnocené akce nebo programu závisí na osobních postojích, hodnotách a perspektivách těch, kteří provádějí vlastní posuzování. Proto zde hraje velkou roli volba osob, které se budou angažovat. Problematika výběru v kvalitativním výzkumu se neopírá o populaci, ale

o zobecnění teorie a výběr relevantních osob. Obvykle používáme dvě strategie výběru: −

Předem daná struktura výběru je dána demograficky, mírou požadovaného zastoupení, někdy je vyčerpávající (skupina studentů).

−

Postupné určení výběrové struktury v průběhu a procesu vyhodnocování dat, tj. sběr dat je řízen vznikající teorií a ukončen teoretickou saturací, tzn., nepředpokládá se, že další případy přinesou nové poznatky.

Návrh kvalitativního výzkumného projektu: 22 1. Jasné a stručné shrnutí, co se bude dělat a jaké jsou cíle výzkumu. 2. Hlavní část - základní motivace výzkumu, teoretické zakotvení a definice výzkumných otázek, včetně přehledu relevantní literatury. 3. Popis plánu - metody a možnosti změn, sběr dat, jejich zpracování a analýza. 4. Rozvaha o proveditelnosti projektu, zvl. z hlediska financí a řešení etických otázek, které ve výzkumu nastanou. 5. Při psaní návrhu se objevují potíže v tom, že předpokládáme modifikaci a formování výzkumu v jeho průběhu. 22

HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha : Karolinum, 1999. 243 s. ISBN 80-7184-522-1.

33

3.1.5

Vybrané typy výzkumu

Akční výzkum je druh pedagogického výzkumu. Jeho výsledky nelze zevšeobecňovat (to je až sekundární záležitostí), jsou použitelné jen pro podporu důležitých rozhodnutí o specifických problémech ve specifických situacích. Akční výzkum je ztotožňován s otázkou „Co se stane, provedu-li nějakou změnu?“, zatímco „tradiční“ výzkum podává závěry o přirozenosti světa. Oba přístupy k pedagogickému výzkumu se nemusí odlišovat

metodikou

(kvalitativní

versus

kvantitativní,

experimentální

versus

neexperimentální), ale jejich podstatný rozdíl spočívá v otázce „Proč daný výzkum provádím?“. 3.1.5.1 Dotazníková metoda Dotazníková metoda využívá hromadné získávání údajů pomocí písemných otázek v dotazníku; otázky (nebo též položky) mohou být uzavřené, polozavřené a otevřené. Používají se i položky škálové. 23 Dotazníky a ankety jsou písemnou formou standardizovaného rozhovoru, při kterém nemusí docházet k přímému kontaktu s dotazovanou osobou. Dotazovaná osoba písemně odpovídá na otázky nebo reaguje na jednotlivé položky dotazníku. Dotazník je vhodnou metodou pro hromadné zjišťování dat. Používá se v případech, kdy je nutno zjistit údaje od většího počtu subjektů, respondentů. Vzhledem k tomu, že autor dotazníku nemá přímý styk s dotazovanými osobami, je nutno věnovat přípravě dotazníku velkou pozornost. Musí být srozumitelný a jasný. Respondent by neměl mít možnost svou stylizací ovlivňovat objektivitu výsledků dotazníku. Autor dotazníku, by měl dotazník přizpůsobit skupině respondentů, která je specificky charakteristická (pohlaví, věk, vzdělání, povolání, schopnosti). Vhodné je respondenty motivovat k odpovědím (nejen dárkem), tazatel by je měl přesvědčit o užitečnosti a důležitosti jejich odpovědí a poděkovat jim za spolupráci. Autor dotazníku musí mít jasnou představu o cíli výzkumu, aby mohl vhodně formulovat otázky a správně interpretovat získané odpovědi. Pro studenty je vhodné koncepci dotazníku konzultovat s vedoucím ZP, nebo s odborníky z řad sociologů, nebo psychologů.

23

HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. s. 121.

34

Kladem dotazníkového šetření je ekonomičnost při získávání dat od větších souborů respondentů, jednotnost v otázkách, nebo nabízených odpovědích. Pozitivem je relativní snadnost zpracování získaných údajů a jejich vyhodnocování. Při zpracovávání dotazníků a provádění statistických šetření by měly být využívány softwarové nástroje pro zpracování statistických dat. 3.1.5.2 Interview (rozhovor) Interview (rozhovor) je metoda výzkumu spočívající v dotazování. Může se používat interview nestrukturovaný (nestandardizovaný), častý např. v kvalitativním výzkumu, strukturovaný (standardizovaný) nebo skupinový, řízený, náhodný, skrytý, panelový atd. V této metodě dochází k přímému kontaktu tazatele se zkoumanou osobou. Začíná se zpravidla navazováním přátelského vztahu mezi respondentem a výzkumníkem. Předností této metody je možnost tazatele moderovat rozhovor, reagovat na odpovědi tázaného, popř. upřesnit otázky, nebo ověřit, zda tázaný správně pochopil položenou otázku. V závislosti na slovní i mimoslovní reakci dotazovaného by měl tazatel přizpůsobit svůj přístup, strategii vedení rozhovoru. Jako nevýhodu v použití této metody lze spatřovat vlivy sympatií či antipatií na obou stranách účastnících se rozhovoru, které mohou usnadnit, nebo zkomplikovat možnost získání potřebných informací. Předpokladem úspěšného rozhovoru je jeho příprava (ujasnění si cíle rozhovoru, vypracování jeho plánu, formulace otázek, zařazení kontrolních otázek, atd.). Osoba tazatele by měla být člověkem, který vzbuzuje důvěru, srdečnost, upřímnost a porozumění pro problém dotazovaného. Tazatel by měl taktně vézt rozhovor v přirozené atmosféře. 3.1.5.3 Pozorování Pozorování je výzkumná metoda, při níž se sleduje a zaznamenává nebo popisuje činnost lidí, předmětů, se kterými manipulují, prostředí aj. Je to nejstarší a nejjednodušší výzkumná metoda používaná v přírodních i sociálních vědách, pomocí které získáváme poznatky o daném jevu nebo procesu. Pozorování nám umožňuje postihnout především jevovou stránku, podle které usuzujeme o samotné podstatě.

35

Pozorování je vždy subjektivní. Pozorování může být přímé nebo nepřímé (ze záznamu), strukturované i nestrukturované. Pro strukturované pozorování se používají inventáře, pozorovací systémy a škály. Při pozorování lze používat různých technik registrace (protokolování) pozorovatelných jevů – od speciálně připravených protokolů pozorování, hodnotících stupnic, vytvořených systémů kategorií až po použití technických prostředků diktafon, video atd. Speciálním

typem pozorování

je

participační

pozorování.

Participační

pozorování neboli zúčastněné pozorování je, když pozorovatel je členem skupiny, účastní se jejích „akcí“. Je dlouhodobé, pozorovatel (výzkumník) může sledovat jevovou, vnější stránku reality. Je typické pro kvalitativní výzkum. 24 3.1.5.4 Srovnávání Princip metody srovnávání (komparace) spočívá v tom, že skutečný jev srovnáváme vždy s určitou srovnávací základnou. Tuto základnu bereme za normu pro hodnocení. Tak můžeme posoudit zkoumané jevy v jiném časovém období nebo v jiném ekonomickém objektu. Při srovnávání zjišťujeme shodné či rozdílné stránky u dvou či více různých předmětů či jevů. Srovnávání samo vyjadřuje rozdíly určitých jevů, nevyjadřuje však závislost a vztahy. Ke zjištění závislosti mezi jednotlivými jevy je na základě srovnání nutná analýza srovnávaných, jevů a jejich znaku. Srovnávání tedy na jedné straně vyplývá z předchozí analýzy (je jí vymezeno), na druhé straně tvoří východisko pro následný výzkum, který je podrobnější. Pro srovnávání je nutné, aby srovnávané jevy měly stejnou kvalitu, stejný obsah, stejné položky a stejnou náplň. To předpokládá i formální shodnost jednotlivých ukazatelů a jejich výpočtu (je nutno zabezpečit výpočet za použití stejných metodických principů). Při srovnávání kratších časových období je potřeba zajistit stejné časové vymezení. Kvantitativní srovnáváni určitého jevu se stanovenou srovnávací základnou vyjadřujeme bud' v absolutních rozdílech zkoumaného ukazatele, nebo v relativním čísle, zpravidla v procentech. Při srovnáváni skutečnosti používáme různých srovnávacích základen.

24

GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Brno : Paido, 1996. ISBN 80-85931-15-X. s. 21-27.

36

Z nich vyplývají různé druhy srovnání: − srovnání s očekávaným, požadovaným výsledkem, − srovnávání se skutečností dosaženou v minulých obdobích, − srovnávání s normami a normativy, − srovnávání s výsledky dle optimálního modelu, − srovnání s jinými podniky. 3.1.5.5 Experiment Experiment (pokus) je vědecká metoda, ve které jsou kontrolovány všechny proměnné veličiny tak, aby se z jejich změn daly vyvodit kvantitativně vyjádřitelné závislosti. Jde o specifický prostředek poznání, který vychází z cílevědomě vyvolané skutečnosti, usměrňované podle potřeb zkoumaného procesu. Pravý experiment musí být opakovatelný a ověřitelný. 25 Experimenty se používají k ověření hypotézy tak, že se za kontrolovaných podmínek zasahuje do situace záměrnou změnou definovaných faktorů a zjišťují se změny. Experiment podle konkrétního cíle využívá kombinace takových metod, jako je pozorování nebo dotazování. Základními pojmy v experimentu jsou nezávislé a závislé proměnné. Nezávislé jsou jen pro experimentální situaci, závislé jsou závislé na nezávislých. Cílem je řízením a změnou nezávislé proměnné zjistit ovlivnění závislé proměnné. V zásadě rozlišujeme experimenty podle míry kontroly podmínek, za kterých probíhají a v tom smyslu je dělíme na laboratorní nebo přirozené. Skutečný experiment musí splňovat následující podmínky: 26 1.

Výzkumník musí kontrolovat experimentální proměnnou.

2.

Experiment musí použít alespoň jednu experimentální a jednu kontrolní skupinu.

3.

Objekty musí být zařazeni do těchto skupin náhodně.

3.1.5.6 Analýza – klasifikační, vztahová, kauzální Analýza je systematické rozkládání celku na dílčí části, umožňuje hlouběji proniknout do podstaty zkoumaného jevu a postihnout hlavní články. 25

HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. s. 138, 189. 26 DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha : Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-822-9. s. 37.

37

Cílem analýzy je vymezit a klasifikovat jednodušší prvky složitého celku, zjistit a prozkoumat jejich vztahy a souvislosti uvnitř celku a také ve vztahu k jeho okolí. Při posuzování vzájemných vztahů používáme postup od celku k částem, což umožňuje blíže se orientovat a nalézt hlavní článek a postup od výsledku k příčinám, což umožňuje vymezit obsah a míru působení jednotlivých příčin. Podle obsahu lze analýzu dělit na: − klasifikační analýzu, − vztahová analýzu, − kauzální analýzu. Klasifikační analýza má za cíl uspořádat a vymezit dílčí části určitého složitého celku podle jejich společných a rozdílných znaků. Je-li jev zkoumán v celku, lze dospět jen k povrchnímu poznání. Hlubší poznání vyžaduje rozdělit složitější celek na jednodušší, dílčí části. Jde o takový rozklad, který umožní pochopit vzájemné vazby a souvislosti. Lze provádět analytickou klasifikaci a syntetickou klasifikaci. Vztahová analýza zkoumá, zda existují mezi částmi určitého celku vztahy, snaží se je postihnout a kvantifikovat. Vztahová analýza má odpovědět, zda existence jednoho jevu je závislá na existenci jiného jevu. Při vztahové analýze sledujeme závislost jednoho jevu na jiném jevu (kvalitativní analýza), a také míru této závislosti jednotlivých jevů (kvantitativní analýza). Poznání těchto závislostí umožňuje ovlivňovat změnou určitého prvku také jev, který je na něm závislý. Tyto vztahy lze formulovat matematicky pomocí určitých funkcí a modelů (pak jde o analýzu funkční, kde dochází na základě změn nezávisle proměnných ke změnám veličin závisle proměnných). Korelace, které jsou vztahovou analýzou mezi jevy zjišťovány, nemusí být ještě vztahy příčinnými. Jestliže se dva jevy mění s určitou pravidelností, nemusí být jeden příčinou druhého. Příčina může ležet mimo ně. To řeší kauzální analýza. Kauzální analýza (příčinná) přistupuje ke zkoumaným jevům jako k jevům něčím způsobeným nebo něco způsobujícím. Vychází z dialektického pojetí zákonitých souvislostí jednotlivých jevů a snaží se poznat činitele, měnící skutečnosti (příčinu změn určitého jevu).

38

3.1.5.7 Další vybrané typy výzkumu Delfská metoda spočívá v tom, že skupina odborníků v několika cyklech komunikace vytváří své intuitivní představy o řešení zadaného problému a snaží se dospět k nejpravděpodobnějším variantám řešení. Využívá se k prognózování budoucího vývoje tehdy, jestliže se scénář vývoje nedá jinými metodami zkonstruovat. 27 Evaluace obecně znamená hodnocení. V pedagogice znamená zjišťování, porovnávání a vysvětlování dat charakterizujících stav, kvalitu, efektivnost vzdělávací soustavy, dále hodnocení vzdělávacích procesů, projektů, výsledků, učebních textů aj. 28 Interpretace je vysvětlení, výklad, objasnění, nacházení smyslu vyvozováním souvislostí z jevů, které nejsou samy o sobě dostatečně jasné, úplné a jednoznačné. Při kvalitativním výzkumu se pozorovatel, výzkumník snaží jevy pochopit a vysvětlit z hlediska zkoumané osoby. Je pro něj charakteristické dlouhodobé nestrukturované pozorování, je to výzkum deskriptivně induktivní. Vychází z fenomenologie. 29 Kvantitativní výzkum se snaží přistupovat ke zkoumanému jevu objektivně, nestranně, cílem je potvrzovat nebo vyvracet hypotézy vytvořené na základě existující teorie. Vychází z positivismu, z behavioristického přístupu. Meta-analýza je metoda kvantitativního srovnávání a vyhodnocování výsledků publikovaných o určitém tématu. V Modelování se jedná o konstrukci zjednodušeného obrazu reality, např. matematického, fyzikálního, který umožní studovat modelovaný objekt, systém nebo proces, formulovat předpovědi jeho chování, popř. Testovat intervenční strategie. Případová studie je kvalitativní analýzou konkrétních případů – buď případů typických a svým způsobem reprezentujících určitou kategorii zkoumaných případů nebo naopak případů, které se vymykají zjištěným, známým zákonitostem. V druhém případě je cílem odhalení proměnných okolností a vlivů, jež způsobily jiný než očekávaný průběh, výsledek. 30

27

PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník : 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2. s. 38. 28 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník : 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2. s. 155. 29 PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum : Uvedení do teorie a praxe. Praha : Karolinum, 1995. ISBN 807184-132-3. s. 31. 30 PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 807184-569-8. s. 243.

39

Scientometrická metoda je blízká meta-analýze, jedná se o měření stavu, vlastností a trendů vývoje určité vědecké disciplíny nebo určité části vědecké produkce. 31 Škálování je užití různých technik, s jejichž pomocí přiřazujeme číselné hodnoty takovým jevům, které nemůžeme přímo měřit na intervalové nebo poměrové stupnici. Je předstupněm měření v užším slova smyslu. Tvoří přechod od pojmů kvalitativních ke kvantitativním a umožňuje kvantifikovat data typu: větší-menší, často-občas-nikdy. Je to postup, kterým lze vytvářet škály. Škály jsou nástrojem umožňujícím zjišťovat míru vlastnosti nebo jevu (např. oblíbenost, souhlas) nebo jeho intenzitu. Posuzovatel určuje polohu na škále (např. velmi oblíbený, oblíbený, ani oblíbený ani neoblíbený, neoblíbený, velmi neoblíbený) nebo přiřazuje dané vlastnosti nebo jevu počet bodů. Zvláštním typem škál jsou škály bipolární a škály Likertovy. Škály bipolární obsahují dvě krajní možnosti, např.: vyhovující-nevyhovující. Škály Likertovy se používají na měření postojů a názorů lidí. Na vyřčené tvrzení se odpovídá výběrem ze škály: Silně souhlasím – souhlasím – ani souhlasím ani nesouhlasím – nesouhlasím – silně nesouhlasím. 32 Výzkum empirický je založen na zkušenosti – empirii. Na rozdíl od experimentu nelze při jeho opakování dodržet shodné výzkumné podmínky. Je častý ve společenských vědách (např. pedagogika). Výzkum vědecký je systematické a kritické zkoumání hypotetických tvrzení o předpokládaných vztazích mezi jevy. Jeho výsledkem jsou teorie, jež umožňují jevy vysvětlovat a předvídat. Průzkum je někdy používán jako synonymum pro výzkum. Zpravidla se jedná o výzkum menšího rozsahu či zvlášť cílený. 33 Syntéza je myšlenkové sloučení částí předmětu nebo jevů (znaků, vlastností) prostřednictvím shrnutí a zobecnění poznatků získaných analýzou. Na rozdíl od analýzy je pro syntézu charakteristický postup od části k celku. Je to systematické skládání jednotlivých jevů v organický celek. Syntéza musí vést k hlubšímu poznání a zhodnocení faktorů ovlivňujících zkoumaný jev, k poznání, které faktory jsou rozhodující, jak na daný jev působí a v jakých podmínkách působí. Smyslem syntézy je

31

PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum : Uvedení do teorie a praxe. Praha : Karolinum, 1995. ISBN 807184-132-3. s. 73-78. 32 GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Brno : Paido, 1996. ISBN 80-85931-15-X. s. 42-52, 221. 33 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. s. 462, 687.

40

vytipovat při uplatnění zásady hlavního článku omezený počet faktorů, na které je potřeba se zaměřit. Indukce je úsudek směřující od jednotlivých faktů k obecnějšímu tvrzení (obecné poučce). Induktivní postupy shromažďují empirický materiál, na jehož základě sestavují hypotézy, formulují zákonitosti a vytvářejí obecné teorie. Na základě řady tvrzení se odvozuje obecný závěr, který má jistou pravděpodobnost. Neplyne z toho jistý závěr, jeho jistotu je třeba ověřit až praxí. Induktivní závěr je tím jistější, čím víc jednotlivých případů jsme vzali v úvahu. Indukce se ověřuje dedukcí. Dedukce je myšlenkový postup poznání, směřující od obecné poučky (všeobecného tvrzení) k jednotlivému případu. Jde o druh úsudku, ve kterém z obecných předpokladů docházíme k jedinečnému závěru. Podmínkou správnosti tvrzení je správnost těchto předpokladů. Abstrakce je myšlenkový proces, který odhlíží od určitých stránek, vlastností a souvislostí jevu. Vědecká abstrakce se soustřeďuje na podstatné, základní vlastností nebo stránky jevu, myšlenkově je vyděluje, aby se dostala k vysvětlení podstaty jevu. Výsledkem je tedy vydělení podstatných základních vlastností nebo stránek a abstrahování od ostatních, méně podstatných stránek. Abstrakce umožňuje provádět zobecňování. Zobecňování je myšlenkový proces, při kterém se dostáváme od méně obecného k obecnějšímu, od jedinečného přes zvláštní až k obecnému. Výsledkem zobecňování jsou kategorie, obecné zákony. Konkretizace oproti abstrakci umožňuje použít obecného jevu v konkrétních podmínkách (uvádění konkrétních příkladů). Myšlení je konkrétní, obsáhne otázku v celku a nevynechá důležité detaily.

41

3.2 Volba tématu bakalářské a diplomové práce Zpravidla tři semestry před plánovaným ukončením studia se student seznámí s vypsanými tématy diplomových (bakalářských) prací na příslušné (oborové) katedře. Po dohodě s vedením příslušné katedry je možné navrhnout vlastní téma diplomové (bakalářské) práce vycházející z předchozích teoretických nebo praktických prací studenta. Tento výběr předpokládá poměrně přesnou orientaci studenta v tématu. V mnoha případech má již student jasnou představu o problému (cíli), který by chtěl v závěrečné práci řešit. Vlastní téma je tak obvykle koncipováno konkrétněji a přesněji než témata vypisovaná. Volba a případné upřesňování tématu probíhá na základě studia literatury a po konzultacích s učitelem, který dané (rámcové) téma vypsal. Závěrem této činnosti vypracuje student Zadání diplomové (bakalářské) práce. Nemělo by se stávat, že si student volí téma závěrečné práce buď pouze na základě atraktivního názvu anebo pod vlivem určitého, módního tématu. U. Eco 34 prezentuje čtyři jednoduchá pravidla pro způsob výběru tématu práce: -

Téma odpovídá zájmu posluchače (a jako takové navazuje na zkoušky, které složil, na knihy, které přečetl a na politická, kulturní a náboženská přesvědčení, která jsou mu duchovním zázemím;

-

Prameny nutné pro zpracování tématu jsou pro kandidáta fyzicky dostupné;

-

Zpracovatelnost veškerých podkladů a pramenů odpovídá kulturní úrovni kandidáta;

-

Metodologické předpoklady při daný výzkum jsou na takové úrovni, aby odpovídaly zkušenosti a průpravě, kterou kandidát již získal.

3.2.1

Kriteria výběru tématu závěrečné práce

Při zadávání (výběru) BP a DP je třeba velmi zodpovědně uvážit reálnost požadovaného řešení, přístupnost, objektivnost a reálnost dostupných údajů a informací, dostatek podpůrné literatury a přijatelný rozsah úkolu pro čas, který je na práci k dispozici. Důležitý je také výběr tématu z hlediska zaměření, úrovně, znalostí a zájmů studenta. Jakákoliv změna zaměření práce nebo změna tématu může znamenat nezvládnutí řešení zadání, proto je zodpovědný výběr a zadání práce velmi důležité. V této 34

ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc : Votobia, 1997. s. 26-27.

42

souvislosti je potřeba volit předmět zkoumání velmi úzce, aby bylo možno zvládnout jeho řešení na odpovídající úrovni a požadované časové lhůtě. Kritériem pro výběr témata může být: -

souvislost se studovaným oborem,

-

souvislost s předmětem ve výuce (přednostně státnicovým),

-

význam pro region,

-

osobní zájem a fundovanost vedoucího práce,

-

místo v aktuálním prakticky používaném nebo tvořeném schématu, např., - kabinet regionalistiky, 35 - grantové nabídky, v nichž škola působí.

3.2.2 Výběr z nabídky témat závěrečných prací Návrh témat bakalářské práce či diplomové práce (dále jen závěrečné práce, nebo ZP) katedrou vychází z dlouhodobé koncepce vědeckovýzkumné činnosti školy, přípravy výzkumného záměru, řešených grantových a dalších projektů vědy a výzkumu a návrhů dalších doporučení ostatních (neoborových) kateder. Výběr tématu závěrečné práce studenti provádí ve stanoveném termínu a stanoveným způsobem, obvykle elektronickou komunikací v informačním systému vysoké školy. Na základě stanovených kriterií pro přijímání přihlášek k vyhlášeným tématům ZP je rozhodnuto o přijetí či nepřijetí studentovy přihlášky. Následně student kontaktuje vedoucího práce, se kterým konzultuje svou představu o zpracování zvoleného tématu. Zpracuje návrh osnovy závěrečné práce a návrh odborné literatury, které předloží ke schválení vedoucímu práce. Do této odborné literatury nelze zařadit skripta vysokých škol, učebnice škol poskytujících sekundární úroveň vzdělání, popularizační články, studentské práce nižší nebo stejné úrovně, právní normy, texty převzaté z www stránek apod. Vedoucí práce posoudí při další konzultaci úroveň zpracování tohoto návrhu a zadaných úkolů a po jejich přijetí uloží studentovi zpracovat Zadání závěrečné práce. Zadání závěrečné práce, podepsané vedoucím práce, musí být schváleno vedoucím příslušné (oborové) katedry. Zadání podepsané vedoucím katedry s uvedením 35

Působí na studijním středisku VŠFS, o.p.s. v Mostě.

43

jména vedoucího ZP je pro studenta i pro katedru závazné a lze je změnit pouze ve výjimečných případech na základě souhlasu vedoucího katedry a vedoucího práce. Změna vedoucího práce je možná rovněž pouze se souhlasem vedoucího katedry, a to z prokazatelně závažných důvodů. 3.2.3

Vlastní téma

Student, který se nepřihlásil k žádnému vypsanému tématu a vybírá si vlastní téma bakalářské nebo diplomové práce, musí požádat příslušného vedoucího katedry o schválení vlastního návrhu tématu, s tím, že tento návrh musí být předem odsouhlasen potenciálním vedoucím práce. Může nastat několik variant vedoucích k zadání závěrečné práce: -

Student s vlastním návrhem tématu sám osloví možného vedoucího z řad pedagogů školy. Projedná s ním svůj záměr, a pokud od něho získá souhlas k vedení práce, vypracuje Zadání. Po podpisu zadání vedoucím práce jej zašle vedoucímu katedry ke schválení. Po schválení vedoucím katedry jsou téma i vedoucí registrováni na katedře.

-

Pokud si student vybral externího vedoucího (mimo okruh pedagogů školy), zpracuje svoji představu o náplni zvoleného tématu po konzultaci s potenciálním externím vedoucím ZP na formulář zadání závěrečné práce, včetně návrhu externího vedoucího závěrečné práce a zašle je ke schválení vedoucímu katedry. Ten rozhodne o přijetí/nepřijetí tématu nebo externího vedoucího a jeho registraci na katedře. Případně přidělí vedoucího z řad pedagogů katedry.

-

V případě, že se student rozhodl zpracovat vlastní téma závěrečné práce, ale nemá pro něj vedoucího, zpracuje svoji představu o náplni zvoleného tématu na formulář zadání závěrečné práce a zašle jej vedoucímu katedry ke schválení a s včetně žádostí o přidělení vedoucího závěrečné práce. Pokud bude studentovi doporučen vedoucí závěrečné práce, ten jej kontaktuje a projedná s ním svoji představu. Po odsouhlasení vypracuje zadání, které odevzdá na sekretariát příslušné katedry školy k registraci.

44

3.3 Předmět zkoumání a cíl bakalářské a diplomové práce 3.3.1

Zpřesnění předmětu zkoumání

Definice předmětu zkoumání bývá klíčovou otázkou první fáze zpracování závěrečné práce. Je nutné si stanovit oblast zkoumání daného tématu a zaměřit na ni metody zkoumání vybrané tak, aby její řešení směřovalo k žádoucímu cíli. Logická struktura zpracování závěrečné práce je v tomto případě nápomocna. Shromažďování literatury a zpracovávání teoretické části práce má za důsledek to, že se student více ponoří do zkoumaného tématu, téma „načte“, vytvoří si určitý přehled a pochopí další vztahy v řešené oblasti. S tímto teoretickým rozhledem je již student schopen identifikovat a vybrat „bílá místa“, která by byla vhodná pro zpracování. 3.3.2

Stanovení cíle práce (hypotéza)

V okamžiku, kdy student již prostudoval dostatečné množství odborné literatury, a absolvoval konzultace se svým vedoucím práce, je čas na stanovení přesného cíle práce, nebo na vyřčení hypotéz (hypotézy). Je také vhodné, aby si student udělal představu na jakém stupni poznání se v současné době daný problém (předmět zkoumání) nachází. Měl by získat přehled o existujících základních přístupech k řešení problému a na tomto základě vybírat metody, které ve své práci použije. Tímto postupem lze dospět ke dvěma základním variantám pohledu na cíl práce: -

cíl práce se podaří ztotožnit s tématem diplomové práce,

-

téma diplomové práce je velmi rozsáhlé a stanovení cíle práce téma zužuje a zpřesňuje. 36 Po těchto krocích student úžeji specifikuje problém, který chce v závěrečné práci

řešit a formuluje cíl práce pokud možno co nejkonkrétněji. Lze v této souvislosti také zmínit

možnost

stanovení

„pracovní

hypotézy“,

domněnky

nebo

představy

o možnostech řešení daného problému.

36

POSTLER, M. Metodika zpracováni a úprava diplomových prací : (určeno pro inženýrský stupeň studia). Praha : VŠE, 1994. ISBN 80-7079-976-5. s. 12.

45

Samotná hypotéza 37 představuje předběžné tvrzení, představu o vztahu mezi zkoumanými proměnnými a s tím související předpoklad budoucího chování systému. „Hypotézy jsou lešením, které se staví před budovu a pak se strhává, je-li budova postavena. Jsou nutné pro vědeckou práci, avšak skutečný vědec nepokládá hypotézy za předmětnou pravdu, podobně jako nelze pokládat lešení za stavbu samu“. (Johann Wolfgang Goethe). 38 Při formulaci hypotéz bychom se měli držet určitých zásad: 39 -

měla by být formulována stručně, jednoznačně, logicky a jednoduše,

-

měla by být formulována ve formě oznamovací věty, nejčastěji implikace,

-

měla by být ověřitelná, tj. všechny proměnné musejí být definovány operacionálně,

-

měli bychom se vyhýbat slovům, která vyjadřují osobní a kulturní soudy či preference,

-

za hypotézu by neměla být vydávána definice nebo neurčité tvrzení. Operacionalizace „operační definice“ hypotézy znamená, že nám nevysvětluje

co určitá věc či jev je, ale jak se to pozná (změří). Jinými slovy to znamená, že hypotéza obsahuje proměnné, které vstupují do zkoumaného problému a pro které máme operacionální vymezení, tj. určení toho, jak je změříme. V dalších etapách zpracování diplomové práce dochází k verifikaci (ověřování) hypotéz. V průběhu těchto etap student může hypotézu potvrdit, upřesnit nebo vyvrátit. Tím postupně řeší vymezený problém.

37

Hypotéza je předpoklad, domněnka, navržená teorie, konstatování opírající se o naše domněnky či tentativní (pokusný, nezávazný) výrok o vztazích mezi dvěma nebo více pozorovanými nebo nepozorovatelnými jevy nebo proměnnými. 38 ŘEZÁČ, P. Úvod do výzkumné práce. Brno : Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2002. ISBN 80-7157-589-5. s. 29. 39 PAVLICA, K. a kol. Sociální výzkum, podnik a management : průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. 1. vyd. Praha : Ekopress, 2000. 161 s. ISBN 80-86119-25-4.

46

3.4 Fáze přípravy a pracovní plán 3.4.1

Základní fáze zpracování bakalářské a diplomové práce

Abychom mohli napsat odborný text jasně a srozumitelně, musíme splnit několik základních předpokladů a systematicky naplňovat logickou strukturu práce (co chci řešit, co už se o problému ví, co k poznanému chci přidat a co chci vyřešit – v čem bude spočívat moje „přidaná hodnota“). Nejdůležitějším předpokladem kvalitního odborného textu je myšlenka (musíme mít co říci) a znalost toho co sdělujeme. Chceme-li sdělení podat co nejvýstižněji, musíme dodržet určité zásady, o kterých se dále zmíníme. Musíme vědět, komu to chceme říci (musíme psát pro cíleného čtenáře). Píšemeli si poznámky sami pro sebe, píšeme je jinak než výzkumnou zprávu, dopis, článek, nebo knihu. Podle předpokládaného čtenáře se rozhodneme pro způsob psaní, rozsah informace a míru detailů. Musíme si promyslet a sestavit obsah a vytvořit pořadí sdělení, v jakém chceme čtenáři své myšlenky prezentovat. Ideální je takové rozvržení, které tvoří logicky přesný a psychologicky zvládnutelný celek, ve kterém je pro všechno místo a jehož jednotlivé části do sebe přesně zapadají. Jsou jasné všechny souvislosti a je zřejmé, co kam patří. Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme pečlivě organizovat látku. Rozhodneme, co budou hlavní kapitoly, co podkapitoly a jaké jsou mezi nimi vztahy. Při organizaci látky je stejně důležitá otázka, co do osnovy zahrnout, jako otázka, co z ní vypustit. Příliš mnoho podrobností může čtenáře právě tak odradit jako detaily žádné. Výsledkem této etapy je osnova textu, kterou tvoří sled hlavních myšlenek a mezi ně zařazené detaily. Musíme psát strukturovaně a co nejsrozumitelnější formou, včetně dobrého pravopisu, slohu a dokonalého značení částí textu. Při psaní prvního konceptu se snažíme zaznamenat všechny své myšlenky a názory, vztahující se k jednotlivým kapitolám a podkapitolám. Postupem psaní text třídíme a tříbíme, také nám nesmí být líto neobratně formulovaný text vypustit. Každou myšlenku musíme vysvětlit, popsat a prokázat nebo dokládat. Nezapomínejme na vhodné vysvětlující komentáře i vhodné příklady. Hlavní myšlenku má vždy vyjadřovat hlavní věta a nikoliv věta vedlejší. Současně s tím, jak si ujasňujeme strukturu písemné práce, vytváříme kostru textu, kterou postupně doplňujeme. 47

V této fázi zvláště oceníme možnost zpracování textu na počítači, odpadají problémy s přepisováním obsahu nebo změnou struktury práce. Využíváme prostředky textových editorů, které podporují strukturovanou stavbu textu (předdefinované styly nadpisů a bloků textu, odkazový aparát atd.). Chceme přesto všechny autory na tomto místě upozornit, že ani vysoká rychlost jejich počítačů nestačí k tomu, aby svou závěrečnou práci v obhajitelné formě napsali za týden. Další „pravdou“ se kterou se musí pisatel jakéhokoli textu smířit je, že to co vytvořil, nebude nikdy naprosto dokonalé. Když jsme už napsali vše, o čem jsme přemýšleli, přečteme si sami rukopis znovu s časovým odstupem několika dní. Uděláme ještě poslední úpravy a skončíme. Jsme si vědomi toho, že vždy zůstane něco nedokončeno, že vždy existuje lepší způsob, jak něco vysvětlit atd. Ale každá etapa úprav musí být konečná, naštěstí řádný termín odevzdání závěrečné práce je vždy pevně stanoven. 3.4.2

Koncepce časového plánu zpracování bakalářské a diplomové práce

Tvorba závěrečné práce je dlouhodobý proces, ovšem časově náročný. K jeho zvládnutí je vhodné, aby student s vedoucím závěrečné práce konzultoval a poté sestavil časový plán a věcný plán řešení problematiky (v rámci zvoleného tématu) v závěrečné práci. Základní časový rámec práce je dán několika pevnými termíny v akademickém roce (odevzdání zadání závěrečné práce, získání zápočtů z předmětů podporujících a podmiňujících tvorbu kvalitní ZP, odevzdání závěrečné práce, termín SZZ a možné další termíny). Obsahové penzum práce je dáno osnovou práce, která sice během zpracovávání dozná změn, ale základní osnova je také pevná, včetně logické, na sebe navazující, struktury zpracování vědeckého textu. Při koncepci časového plánu je potřeba tyto dvě oblasti sladit, navíc je nutné počítat s dostatečnou časovou rezervou pro nepředpokládané události a závěrečnou korekturu práce. Zde jsou zase nápomocny požadavky na odevzdání určitých částí textu pro získání zápočtů. Ovšem tyto limitující termíny je potřeba doplnit dalšími konzultacemi, kde při komunikaci s vedoucím práce dochází ke korekci autorova úsilí. Velmi efektivní je již v Zadání závěrečné práce zaznamenat časový rozvrh konzultací studenta s vedoucím práce po etapách odpovídajících předpokládanému

48

průběhu vypracování závěrečné práce v průběhu (obou semestrů) závěrečného roku studia autora práce na vysoké škole. Iniciativa vedoucí k využití konzultací s vedoucím závěrečné práce, je však plně na straně studenta. Vedoucí závěrečné práce nemá žádnou povinnost studenta kontaktovat, aby zjistil v jaké fázi pracovního plánu se student nachází. Pokud vysoká škola upraví ve studijním plánu spolupráci studenta s vedoucím závěrečné práce do podoby konzultativního předmětu, je průběžná spolupráce s vedoucím závěrečné práce podmínkou získání zápočtů a zakončení celého studia. Student si musí také uvědomit, že i kdyby sám zvládl dopracovat text na jakékoli úrovni k danému termínu, může se setkat s tím, že vedoucí práce bude plně časově a pracovně vytížen a jeho práce na tomto základě nebude odevzdána včas. Lze proto jen doporučit průběžné konzultace nad určitou úrovní textu, tedy konzultovat průběžně jednotlivé kapitoly.

49

3.5 Stylistická úprava závěrečné práce 3.5.1

Základní pravidla vědeckého vyjadřování

Nedílnou důležitou součástí práce je používání odborné terminologie. Pro vědecký styl jsou totiž příznačné určité jazykové prostředky a stylistické postupy. Používá se v něm a tvoří ho určité množství všeobecně používaných cizích slov (neuškodí v tomto směru zachovat rozumnou míru). Každý vědní obor má svoji terminologii a autor využívá odborné termíny a obraty mimo jiné i kvůli přesnosti vyjadřování. Je důležité používat správné termíny správně, mnohé jsou totiž normovány. Osvojení si správné terminologie a stylu vyjadřování je otázkou odborné úrovně autora a jeho vědecké přesnosti. Příprava rukopisu začíná podstatně dříve, než zasedneme a napíšeme první stránky konečného textu. Doporučuje se začínat kratšími písemnými poznámkami, z nich mnohé se sice nestanou součástí budoucí práce, ale na nich si autor brousí styl a zdokonaluje formu písemného projevu. Dobrý sloh předpokládá bezvadnou gramatiku, správnou interpunkci a vhodnou volbu slov. Snažíme se, aby náš text nepůsobil příliš jednotvárně používáním úzkého výběru slov a tím, že některá zvlášť oblíbená slova používáme příliš často. Pokud používáme cizích slov (ale i českých), je samozřejmým předpokladem, že známe jejich přesný význam. Pečlivým výběrem by měla projít i symbolika (zkratky a symboly), kterou v závěrečné práci používáme ke značení (např. pro pojmenování ovládacích kláves na klávesnici, pro pojmenování proměnných v matematických vzorcích apod.). Výstižné a důsledné značení může čtenáři při četbě textu velmi pomoci, opakem je neustálé hledání významu použité zkratky nebo symbolu. Je vhodné uvést seznam značení na začátku textu. Důležitá je důslednost i v odkazech a v celkové tiskové úpravě, nesmíme také zapomínat na typografické zásady. Uvádíme-li některá fakta, neskrýváme jejich původ (viz kapitola 8 Citace odborných informačních zdrojů) a náš vztah k nim (kritika, ztotožnění). Pokud něco tvrdíme, vždycky výslovně uvedeme, co z toho již bylo dokázáno a co teprve bude vlastní prací dokázáno. V tomto směru nenecháváme čtenáře nikdy na pochybách. Nikdy neplýtváme čtenářovým časem výkladem triviálních a nepodstatných informací. Neuvádíme také několikrát totéž jen jinými slovy. 50

Text i přílohy diplomové/bakalářské práce musí být před odevzdáním pečlivě prohlédnuty, přepisy nebo chyby v tisku opraveny. V případě použití textového editoru MS Office Word je možné s výhodou použít kontrolu správnosti pravopisu (viz kapitola 7.1.17 Automatická kontrola pravopisu). Nedostatky tohoto druhu snižují klasifikaci jinak obsahově kvalitní práce. Forma psaní by měla být v celé závěrečné práci jednotná. Forma psaní může mít trojí podobu: -

v 1. osobě množného čísla (určili jsme, navrhujeme, …), což ovšem navozuje zdání autorství více osob (my). Použitím autorského „my“ (inkluzivní plurál), předpokládáme, že něco řešíme, nebo například zobecňujeme spolu se čtenářem,

-

v neurčité formě (určilo se, navrhuje se, …), zvratnému „se“ se snažíme v práci vyhnout (obratu „dokázalo se, že…“ zásadně nepoužíváme),

-

v 1. osobě jednotného čísla (určil jsem, navrhuji, …), což se zvláště doporučuje v těch partiích, které jsou vlastní prací autora (já).

3.5.2

Možné formy zpracování závěrečné práce

Student si může zvolit některou z těchto forem zpracování závěrečné práce nebo jejich kombinaci: a) Odborná studie: je kompilační práce, která zahrnuje důkladné zpracování daného tématu, podstatnou literaturu (podmínkou jsou alespoň dvě cizojazyčná díla), obsahuje vždy historický přehled problému, současný stav, předpokládá se i polemika mezi různými názory, případně prognostická vize. Patří sem: vertikální vývojová historická studie o nějakém problému (např. vývoj důchodového zabezpečení v českých zemích) nebo horizontální studie (např. vývoj důchodového zabezpečení ve 20. letech v různých evropských zemích). b) Kasuistika (případová studie): musí být řádně dokumentovaná a spojená s odbornou studií zahrnující teoretická východiska k popisovanému problému. c) Vlastní empirický výzkum: je založený na zpracování statistických údajů a jejich analýze. U kvalitativního výzkumu, kde nelze použít statistických výpočtů, je nutno provést kvalitativní obsahovou analýzu získaných dat a jejich interpretaci. d) Projekt: je proces sestávající z řady činností, časově omezený, zaměřený na dosažení cíle a respektující specifické požadavky zadavatele (vlastnosti: - cíl, parametry, kvalita, zdroje, čas, náklady, rizika, omezení).

51

e) Replika proti obecně předkládanému názoru: student si vybere aktuální téma, shromáždí, co kdo k danému problému řekl v poslední době i dříve, jak se na problém hledí jinde ve světě, shrne odbornou literaturu k problému. Uvede argumenty pro a proti a provede obhajobu vlastních názorů. 3.5.3

Kompozice textu

Zadání diplomové/bakalářské práce je členěno do logicky navazujících bodů, proto se nabízí přizpůsobení členění kapitol diplomové/bakalářské práce těmto bodům. Splnění všech bodů zadání je nutnou podmínkou k obhájení práce. Obsahová struktura závisí na charakteru a formě zpracovávaného tématu. V obecné rovině platí, že práci tvoří tři základní části: úvodní, hlavní a závěrečná, po níž mohou následovat řádně očíslované Přílohy. Hlavní část může obsahovat různý počet kapitol a jejich podíl na celkovém objemu práce může být rozdílný. V úvodní části je nutno formulovat východiska práce, vymezit obsah a rozsah řešeného problému, informovat o dosavadním stavu poznání zkoumané problematiky, stručně zhodnotit literaturu, která o ní pojednává, vytýčit cíle práce, určit pracovní postup a výzkumné metody, uvést obsahovou strukturu hlavní části, naznačit možnosti praktického využití výsledků práce. Hlavní část závěrečné práce obvykle nejprve v samostatné úvodní kapitole charakterizuje podrobněji sledovanou problematiku, formuluje teoretická východiska (kompilační přístup). U výzkumu student nesmí zapomenout zařadit podkapitolu o metodách, které použil a další podkapitolu o výsledcích šetření, které analyzuje a hodnotí. Vlastní řešení problému je efektivní formulovat v samostatné kapitole (aplikační), kde autor vysvětluje výsledky zpracování tématu závěrečné práce ve zhodnocení poznatků, ve svých úvahách, interpretacích, kritikách, komentářích. Tuto část je vhodné vnitřně členit podle různých kritérií, přičemž jednotlivé dílčí oddíly by měly být zakončeny dílčími závěry. Závěrečná část stručně shrnuje poznatky získané ve všech sledovaných aspektech problému. Tato část by měla obsahovat vše podstatné, čeho se dosáhlo a hlavně jasné vyjádření autora ZP, zda bylo dosaženo vytknutého cíle závěrečné práce (v úvodní části), resp. do jaké míry se podařilo vytčený cíl splnit a proč. Závěr by neměl postrádat návrhy dalších postupů, možného řešení nebo žádoucích opatření, měl by

52

upozornit na praktické využití výsledků, k nimž student dospěl. Může obsahovat i předpokládanou prognózu dalšího vývoje zpracovaného problému. Je-li v textu větší množství tabulek, grafů či obrázků, neponechává se tato dokumentace v textu, ale zařazuje se na konci práce jako Přílohy. V textu je možno nechat pouze jednotlivou tabulku nebo graf, k nimž se vztahuje delší výklad. Pokud jde o tabulky nebo grafy, k nimž je vysvětlení krátké (na několik řádek), dává se do Příloh a v textu se na ně odvolává. Přílohou může být i širší výklad metod, technik, vzory formulářů, podkladové materiály z výzkumu, fotografie, vlastní kresby a další údaje. U převzatých materiálů je nezbytně nutné uvést autora a dílo, odkud byly materiály převzaty.

53

3.6 Práce s informačními zdroji Pro práci s informačními zdroji studentům doporučujeme následující postup pročítání, studia a shromažďování literatury a dostupných materiálů: -

Začít s odbornou literaturou od odborných slovníků a encyklopedií (včetně přehledových studií).

-

Využít základní používané a doporučované učebnice, odborné publikace.

-

V obou výše uvedených položkách najdeme odkazy na další odbornou literaturu.

-

Vyhledání publikací, které se zabývají přímo řešenou problematikou (katalogy v knihovnách, dnes již s možností hledání přes Internet).

-

Práce s odbornými časopisy ze sledované oblasti (lze předpokládat, že články jsou novější zdroje než učebnice, i když v posledních letech se čas pro vydání publikace velmi zkrátil).

-

Vyhledávání zdrojů v odborných databázích, archivech, v univerzitní knihovně a fulltextovým vyhledáváním na Internetu.

-

Lze také využít dokumentačních středisek, která shromažďující veškerou publikační činnost určité organizace (např. Dokumentační středisko Rady Evropy);

-

Stranou by neměly zůstat materiály (sborníky) z vědeckých setkání a konferencí. Podle povahy práce také pracujeme i s jinými zdroji, např. statistickými

ročenkami, výročními zprávami podniků, legislativou atd. je vhodné hned na začátku dělit tyto zdroje na primární prameny (autor zpracovává vlastní empirická data) a sekundární prameny (autor práce popisuje údaje jiných). Je vhodné si vytvořit systém třídění dat a ukládat je s přesným popisem (citací zdroje). Přesné citování odborných zdrojů patří k základům odborné a vědecké práce. 3.6.1

Etika tvůrčí práce

Etika jako soustava mravních zásad je obecně citlivý a složitý problém. Etika studenta při zpracovávání závěrečné práce by z těchto obecných pravidel slušného chování měla vycházet, navíc by studentovy mravní zásady měly být povýšeny jeho přítomností na akademické půdě. Mezi základní etická pravidla tvůrčí práce patří prezentovat veškeré převzaté myšlenky a názory, ať již v podobě citátů či parafrází, resp. konkrétní údaje, jako

54

výsledek cizí práce a správně je odkazovat. K této problematice se dále zmíníme v kapitole 4.5 Citace odborných informačních zdrojů. Cílem etiky tvůrčí práce je zajistit, aby nikomu nebylo ublíženo a nikdo netrpěl důsledky naší práce a výzkumu. Doporučovanými zásadami naší práce může být následující shrnutí: -

nechlubit se cizími výsledky,

-

publikovat jen prověřené a doložitelné závěry,

-

nechápat věcnou kritiku jako nepřátelství,

-

dodržet slib,

-

pokud se jedná o týmovou práci, říkat co dělám a proč to dělám, podílet se nezištně o své poznatky a zkušenosti se svými spolupracovníky.

Etický problém se může vyskytnout v některých fázích práce: -

Při využívání informačních zdrojů, kde bychom vždy měli v textu řádně citovat zdroj.

-

Pokud se na tématu podílelo, nebo podílí více studentů, pak vždy jasně uvést co je mým přínosem, popřípadě uvést, že se jedná o společnou práci jmenovaných osob.

-

V případech různých průzkumů (dotazník, interwiev, akční výzkum) by všem dotazovaným či pozorovaným měl být jasný účel, pro který se výzkum dělá a získaná data by neměla být použita na nic jiného.

-

Během výzkumů se často student dostává do osobního kontaktu s dotazovaným a měl by respektovat jeho právo na soukromí. To znamená uvědomit si, že on něco potřebuje a ne dotazovaný a podle toho se chovat. Být k dotazovanému ohleduplný, respektovat jeho časové a vědomostní možnosti a pokládat mu jen otázky relevantní ke zkoumanému problému.

-

Samozřejmé je, že průzkumem získané informace by měly být vždy důvěrné a neměly by být sdělovány třetím osobám. Pokud student zamýšlí výsledky publikovat, tak pouze se souhlasem dotazovaného, nebo musí zajistit nemožnost identifikace respondenta.

-

Je důležité dodržet požadavek kvalitního výzkumu. Nekvalitní výzkum může poškodit mnoho subjektů, které např. mohou uvěřit nesprávným závěrům.

55

3.6.2

Prameny a literatura

Informační pramen je pojmenování určité množiny dat či informací, které jsou zaznamenány na nějakém „nosiči“, což může být hmota (např. kniha) nebo energie (např. projev, rozhlasové vysílání). Existuje mnoho různých druhů a typů informačních pramenů. Je třeba si uvědomovat, že každý typ má své specifické vlastnosti, slouží různým účelům, liší se způsoby jejich vyhledání, přináší různé informace atp. a to si vyžaduje různé způsoby zacházení. Můžeme rozeznat formy informačních pramenů (tištěné, elektronické a mikrografické, jako mikrofiš, mikrofilm, které se využívají pro archivní účely). Elektronické a mikrografické informační prameny, oproti tištěným informačním pramenům, nejsou pro člověka přímo čitelné a k jejich prohlížení je třeba použít nějakého přístroje (počítač, čtečka, videorekordér aj.). Dále rozeznáváme dva typy informačních pramenů, primární a sekundární (viz kapitola 8.1 Definice základních pojmů). 3.6.3

Sběr a zpracování informací

V první fázi zpracování závěrečné práce (teoretická část) student shromažďuje informace o stavu řešeného problému a o předmětu své práce. Zdrojem informací jsou pro studenta pramenné a literární materiály. Přehled o potřebné literatuře (bibliografii), vztahující se k danému tématu, student získává prostřednictvím vyhledávacích služeb v knihovnách, na internetu, které soustřeďují bibliografie, tj., soupis tištěných prací (knih a časopiseckých článků). Vyhledávat lze literaturu dle její signatury (jména autora, názvu publikace, klíčových slov, standardních čísel). V první fázi je vhodné zvolit vyhledávání podle klíčových slov nebo slovních spojení, která se vztahují ke zkoumanému tématu. Pramenné a literární materiály označují vše, z čeho lze čerpat vědomosti o dané problematice. Literární materiály zahrnují knihy a časopisy, slovníky (encyklopedie), sborníky z konferencí a symposií, ročenky, statistiky, výzkumné zprávy, tabulky, normy a jiné právní předpisy, podnikové publikace a materiály, materiály národních institucí (ministerstev, statistických úřadů) a nadnárodních institucí (OECD, OSN, Evropská unie, Světová banka ad.).

56

Vedle odborných knih, je nutné věnovat pozornost i odborným časopisům a dalším periodikům (novinám). Student by měl současně získat také přehled o zahraniční literatuře, týkající se daného tématu. Z odborných časopisů vydávaných v ČR by měl student

vysoké

školy

ekonomického

zaměření

zvýšenou

pozornost

věnovat

Hospodářským novinám, Ekonomu, Podnikové organizaci, Modernímu řízení, Politické ekonomii, Mezinárodní politice, Financím a úvěru, Účetnictví, Statistice, Euru, Právnímu rádci, Moderní obci, Veřejné správě, Profitu, Bankovnictví ad. K získání právních informací lze využít např. databázi ASPI (Automatizovaný systém právních informací). Tuto databázi lze nalézt na počítačových učebnách školy. Pomocí ASPI je možné najít většinu zákonů v plném znění včetně odkazů na další zdroje. Důležitým zdrojem informací je Obchodní věstník. Lze v něm najít potřebné informace (účetní závěrky podniků zapsaných v obchodním věstníku v povinném rozsahu zveřejňovaných údajů, výroční zprávy, oznámení o vstupu do likvidace či konkurzu, informace z valných hromad atd.).

Při zpracování závěrečné práce je vhodné či dokonce nutné využívat interních materiálů a publikací podniku či podniků, které jsou předmětem zkoumání diplomové práce. Student by se měl seznámit i se stavem řešení problému, ke kterému dospěli jeho kolegové ve svých závěrečných pracích (většinou v interní databázi závěrečných prací, školy) a také studenti jiných vysokých škol obdobného zaměření. 3.6.4

Práce s literaturou

Při práci s literaturou je nutno zvolit takové postupy, které tuto práci co nejvíce zefektivní. Zvýšení efektivnosti práce s literaturou podporuje odlišení různých způsobů čtení a zpracování výtahů. Při informativním čtení se postupuje velmi rychle, s cílem určit nebo zjistit místa, která jsou důležitá a kterým má být ještě později věnována pozornost. Pozornost věnujeme úvodu, názvům kapitol, nadpisům subkapitol, zdůrazněnému textu. Obrázkům, schématům a digramům, rejstříku, seznamu pramenů. Při běžném čtení se přesně stanoví, kterými částmi textu se budeme dále zabývat a jakým způsobem. Důkladné čtení je uplatňováno v případech, kdy si text potřebujeme zapamatovat, osvojit si danou látku. Při tomto způsobu čtení si příslušné pasáže důkladně promýšlíme, studujeme, podtrháváme nebo zpracováváme výtahy. Podle kvality zpracování výtahu je dělíme, za prvé na Anotační záznam obsahuje kromě bibliografických údajů (autor, název publikace, místo, nakladatelství, 57

rok vydání) i její stručný obsah (anotaci). Výhodou tohoto záznamu je jeho snadné použití v Bibliografii a při citaci textu. Druhým způsobem záznamu je Textový výtah, je to souvislý opis nejpodstatnějších částí publikace, formulace jsou převzaty přímo z textu. Volný výtah je stručný, přehledný obsah publikace nebo určitých částí, vyjádřený vlastními slovy. Záznamy je vhodné provádět vždy s poznámkou, odkud byly poznatky čerpány. Po shromáždění informací student přistupuje k jejich třídění a interpretaci. Shromážděné informace třídí podle potřeb řešení jednotlivých úkolů problému (podle struktury práce) a podle dalších hledisek, například podle jejich významu, způsobu vzniku, pravdivosti, stáří apod. Současně student provádí interpretaci informací, hledá vztahy a vzájemné souvislosti mezi jednotlivými zjištěnými a prověřenými skutečnostmi. 3.6.5

Elektronické databáze závěrečných prací školy

V informačním systému vysoké školy obvykle funguje fulltextová elektronická databáze odevzdaných závěrečných prací studentů. Doposud vznikaly tyto databáze jako pomocný a podpůrný nástroj poskytující možnost studentům učit se logicky navazovat a pokračovat v řešení problému, který byl zpracováván v již odevzdané nebo obhájené práci. Studenti mají možnost využívat již zpracované dílčí problémy (v závěrečných pracích svých kolegů) jako vstupy pro práci na svých závěrečných pracích (BP, DP). V systému databáze pro evidenci závěrečných prací by měly být práce evidovány od počátku, tj. od přiřazení zadání práce studentovi, bylo by tak patrné, kdo jakou práci vede, kdo je oponent a v jaké časové fázi zpracování by se měla práce nacházet. Taková databáze by se měla stát součástí každé vysoké školy. Kromě závěrečných prací studentů (BP, DP) by v databázi mohly být přístupné práce lektorů a další materiály, jako dokumenty, jejichž tvorba a shromažďování jsou spojeny s činností částí školy 40, zpracované projekty, různá původní šetření, statistiky a výzkumy. V databázi by měly být odkazy na materiály existující pouze v tištěné podobě, které jsou archivovány v knihovnách školy.

40

Informační centrum Evropské komise EUROPE DIRECT Most, jehož hostitelskou organizací je studijní středisko Vysoké školy finanční a správní, o.p.s., v Mostě. A také Kabinet regionalistiky fungující při studijním středisku VŠFS, o.p.s., v Mostě.

58

3.6.6

Odhalování plagiátů – softwarová pomoc

Vymožeností poslední doby většiny informačních systémů škol je aplikace pro vyhledávání podobných souborů se zaměřením na odhalování plagiátů. Službu této aplikace ocení studenti i učitelé. Po vložení nového dokumentu do systému je soubor zpracován a připraven k dohledání podobností. Vlastní vyhledání podobných dokumentů může trvat delší dobu. Každý uživatel dohledá podobné soubory vždy jen mezi dokumenty, které jsou mu dostupné podle individuálně nastavených práv. Podobné dokumenty se vyhledávají ve všech úložištích systému a archivních systémů jiných vysokých škol, které jsou součástí databáze Vysokoškolských kvalifikačních prací (www.theses.cz) pro odhalování plagiátů. Výpis podobností z informačního systému školy se může stát, tak jako Zadání ZP, nebo posudky vedoucího a oponenta ZP nedílnou součástí obhajované závěrečné práce a může být k dispozici celé zkušební komisi při SZZ. Při vyhledávání se srovnávají texty v českém, slovenském a anglickém jazyce. U nalezených podobných souborů se vypíše míra shody v procentech a lze také u jednotlivých souborů zobrazit podobné texty. Aplikace sama o sobě nemůže rozhodnout, zda se jedná o plagiát nebo citaci (systém tedy hlásí podobnost u seznamů literatury, normou vyžadovaných formulací, které se pak vyskytují v řadě dokumentů. Dodržování autorského práva posuzuje čtenář. Vedoucí závěrečné práce nebo oponent ZP bude prověřovat originalitu (původnost) a posuzovat výslednou shodu textu při psaní posudku ZP. O službu zjišťování podobnosti budou mít zájem také sami studenti. Před odevzdáním závěrečné práce ji mohou takto testovat a vyvarovat se neúmyslných omylů.

59

3.7 Hodnocení a obhajoba bakalářské a diplomové práce 3.7.1

Úloha lektora a hodnocení seminářů k ZP Cílem předmětu bakalářský/diplomový seminář je poskytnout studentům

seminární formou odbornou podporu a průpravu ke kvalitnímu vypracování závěrečné práce (bakalářské, nebo diplomové). Zároveň je cílem uvést účastníky do problematiky vědecké práce a seznámit je s pravidly, postupy a technikou tvorby odborných kvalifikačních textů na úrovni nezbytné pro terciární stupeň vzdělání. Lektor semináře ke zpracování závěrečné práce by se měl se studenty věnovat metodice zpracování závěrečné práce na dané úrovni studia a vedoucí závěrečné práce by měl vést studenta „po odborné linii“. Lektor úvodních seminářů by měl zvyšovat stupeň vědomostí a dovedností studentů pro zpracování ZP (obsahová struktura práce, formální podoba práce, znalost příslušných norem, také cíl práce, pracovní postup, informační zdroje, ze kterých bude čerpat, vnitřní strukturu textu, celkový časový plán aj.). V rámci úvodních seminářů student s pomocí lektora tvoří Zadání BP/DP. Lektor může směrovat studenty k potenciálním vedoucím závěrečných prací a pomáhat jim zadání sestavovat. Stává se tak dalším odborným garantem kvality zpracovaného Zadání ZP, kromě samotného vedoucího práce a vedoucího katedry, kteří toto stvrzují na zadání svým podpisem. Linie odborné a metodické přípravy studentů v průběhu seminářů k ZP se spojují při samostatném vypracování Úvodu k ZP (úvodní části) studentem. Struktura úvodní části (Úvodu ZP) vede studenta jako budoucího autora ZP k hlubšímu promyšlení obsahového zaměření, cíle i metod a forem vypracování závěrečné práce. Návrh úvodní části ZP tvoří student podle metodiky seminářů k ZP a pod vedením vedoucího závěrečné práce. Odevzdání tohoto materiálu odsouhlaseného vedoucím ZP je obvykle základní podmínkou pro udělení zápočtu za úspěšné absolvování semináře k ZP. V aktivizačním pojetí výuky seminářů k ZP se studentům i lektorům osvědčuje prohloubit osvojení metod a forem zpracování ZP v podobě seminární práce odpovídající první (pracovní) verzi úvodních pasáží (prvních kapitol) Teoretickometodické části připravované ZP (v rozsahu 5 – 10 stran textu). Aby v takovém případě nedocházelo k odevzdávání obsahově nekvalitních textů s vyhovující formou, je vhodné po studentech vyžadovat souhlasné stanovisko 60

vedoucího práce s kvalitou odevzdávaného textu. Tento systém je schopen do jisté míry garantovat odbornou stránku textu. Základní prvky obsahu předmětu bakalářský/diplomový seminář tvoří podrobné a srozumitelné seznámení studentů s obsahem metodiky pro vypracování bakalářské práce, a to až do úrovně schopnosti tuto metodiku aplikovat při vlastním zpracování bakalářské práce. Bakalářský/diplomový seminář může být rozčleněn do následujících dílčích témat: a) Význam ZP a požadavky na odbornou úroveň ZP. Postup při výběru tématu ZP. Obecná struktura ZP. Metodika zpracování Zadání ZP s Osnovou a Odbornou literaturou. b) Metodika vypracování úvodu ZP. Etika vědecké práce. Možnosti informačních systémů škol a jejich využití při zpracování a odevzdání ZP. Prezentace interních norem školy ve vztahu k ZP. c) Metody vědecké práce. Výběr metod vědecké práce vhodných pro zpracování ZP. d) Význam a zpracování teoreticko-metodologické části ZP. Význam a zpracování prakticko-aplikační části ZP. e) Formální podoba ZP. Práce s literárními prameny, citáty, odkazy na citace, citace. Autorská práva. f)

Význam a zpracování Závěru ZP. Průběh hodnocení a obhajoby ZP.

3.7.2

Úloha vedoucího práce a hodnocení bakalářské/diplomové práce

Po ukončení předmětu úvodní bakalářský/diplomový seminář vedoucí práce vystupuje jako lektor individuálních konzultací se studentem. Tyto konzultace probíhají v posledním roce studia a jsou zaměřeny především na prohlubování, upřesňování a dolaďování stanoveného záměru práce, předpokládaných etap jeho naplňování, dosud dosažených výsledků a upřesňování metod zaměřených na dosažení stanoveného cíle. Úspěšné dokončení zpracování diplomové práce je předpokladem pro udělení zápočtu, jako formy zakončení celé přípravy ZP a připuštění k obhajobě práce, jako organické součásti státní závěrečné zkoušky. Zpracování závěrečné práce je především záležitostí studenta. Vedoucí závěrečné práce vede studenta k soustavné, samostatné, iniciativní a tvůrčí práci a v žádném případě nezodpovídá za výsledné zpracování závěrečné práce.

61

Vedoucí práce pomáhá studentovi řešit základní otázky metodologické a koncepční, atd. Dbá na kontrolu dodržení rozvrhu konzultací podle Zadání ZP za účelem dodržení jednotlivých etap práce (průběžná kontrola zpracování práce). Vedoucí práce poskytuje studentovi nezbytné konzultace, kontroluje formální stránku práce, zaměřuje se na provázanost teoretické a aplikační části práce, zhodnocení plnění cílů a úvodní hypotézy řešení, doporučení jak postupovat v případě dalšího rozpracování

problematiky.

Upozorňuje

studenta

na

další

zdroje

literatury,

zpracovaných analýz a odborných statí v dané oblasti apod. Vedoucí práce usměrňuje práci studenta tak, aby práci dokončil v co nejvyšší kvalitě a odevzdal v požadovaném a plánovaném termínu při splnění cíle práce. Odpovídá za kontrolu správného postupu při tvorbě závěrečné práce nejen z hlediska jejího odborného obsahu, ale i zvládnutí požadavků na formální podobu práce. Student také může při zpracování jednotlivých etap a částí ZP použít konzultanty dle vlastního výběru, jejich jména je však nutné uvést v textu práce. Vedoucí bakalářské/diplomové práce je oprávněn se přesvědčit o tom, že student vypracoval bakalářskou/diplomovou práci samostatně. K tomu účelu musí být student schopen na vyzvání předložit koncepty, poznámky, zápisky a další dokumentaci, s jejíž pomocí student svou závěrečnou práci samostatně vypracoval. Ukončenou závěrečnou práci po jejím odevzdání studentem vedoucí práce hodnotí písemně předepsanou formou. Je nutné zde zmínit povinnost studenta dodržovat pravidla spolupráce se svým vedoucím práce stanovená vedoucím práce, včetně časového rozvrhu dílčích postupových kroků. Student je povinen systematicky shromaždovat podklady, provádět potřebné analytické práce a relativně ucelené části práce předávat k posouzení vedoucímu práce. V případě zásadního narušení kontaktů s vedoucím práce (jeho nemoc, snížená ochota nadále studenta vést, obtížná komunikační dostupnost) je student povinen neprodleně informovat příslušného vedoucího (oborové) katedry. 3.7.3

Úloha oponenta práce a hodnocení bakalářské/diplomové práce

Ukončenou závěrečnou práci hodnotí písemně vedoucí práce a katedrou určený oponent bakalářské/diplomové práce.

62

Student - autor práce obdrží oba posudky a pro vlastní obhajobu si připraví stručnou prezentaci své práce, zejména jejích výsledků a odpovědi na otázky oponenta (zřídka i vedoucího práce) v posudcích uvedené. Oponenti závěrečné práce z řad interních nebo externích lektorů zpracovávají na danou práci „Oponentský posudek bakalářské/diplomové práce“. Oponenti by měli vyplnit všechny rubriky hodnotícího formuláře a věnovat se posouzení správnosti a vyčerpání daného tématu a hodnocení autora jako odborníka na dané téma. Oponent je povinen své hodnocení ve stručnosti slovně zhodnotit nebo doplnit. Ve zvláště kritických bodech hodnocení, toto na posudku slovně dokladovat odkazem na patřičná místa závěrečné práce. Zásadní úlohou oponenta je dále formulovat pro účely obhajoby ZP před státní zkušební komisí u SZZ minimálně dvě otázky vyplývající z jeho posouzení textu ZP. 3.7.4

Obhajoba bakalářské/diplomové práce

Státní zkouška se koná před zkušební komisí. První část státní závěrečné zkoušky tvoří obhajoba bakalářské/diplomové práce. Obhajoba závěrečné práce jako celek hodnocený jednou známkou sestává z několika fází. Na začátku obhajoby dostává slovo student a ve stručnosti charakterizuje svoji práci. Další část tvoří odpověď na otázky oponenta závěrečné práce. Poslední fází obhajoby je diskuse, kde mohou být státní zkušební komisí kladeny dotazy týkající se závěrečné práce. Předseda i členové komise mají právo kdykoli přerušit, nebo jinak zasáhnout do projevu studenta. Obhajoby závěrečné práce se nezúčastňují jako členové zkušební komise její vedoucí a oponent, pokud nebyli do zkušební komise jmenováni z jiných důvodů. Průběh státní zkoušky a vyhlášení výsledku jsou veřejné 41, mohou se jich tedy účastnit jak vedoucí práce a oponent, tak i další osoby, ovšem jen jako „pozorovatelé“. Obhajobu si musíme upravit časově tak, abychom nemuseli z nedostatku času část vypustit. Obvyklou chybou je podcenění doby přednesu, který pak trvá i dvojnásobek času, než přednášející předpokládal. Je účelné si zkusit přednes nanečisto před vhodným posluchačem. Pak si promyslete, které části vypustíte. Problém se nevyřeší rychlejším ústním projevem.

41

Odst. 1. § 53 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů.

63

3.7.4.1 Hlavní body obhajoby ZP V prvé části obhajoby bakalářské i diplomové práce, jak bylo popsáno výše, dostává slovo její autor. V této úvodní části stručně charakterizuje problém, který v práci řešil, cíl, který si vytýčil a výsledky, k nimž svým řešením dospěl a to zásadně z hlediska odpovědi na otázku zda a do jaké míry se podařilo splnit cíl práce. Může zde zmínit i problémy, na které při zpracování narazil a které ovlivnily výsledek jeho práce. Písemným podkladem pro tuto část obhajoby jsou Teze ZP (viz kapitola 2.3.2 Teze závěrečné práce). Málo vhodným je v této úvodní části uvádění struktury práce (co je obsahem jednotlivých částí či kapitol). Významným hlediskem pro hodnocení této části obhajoby je kromě jasné formulace cíle práce právě stručnost ale zároveň i výstižnost sdělovaných skutečností. Tomuto účelu může napomoci vhodně a výstižně připravená stručná elektronická prezentace (5 – 7 snímků) například ve formátu MS Office PowerPoint (*.ppt). Je-li tato forma prezentace na vysoké škole povolena, měl by obsah prezentace reflektovat obsah Tezí, neopakovat jejich text a pouze v potřebné, minimální míře dokumentovat tvrzení uvedená v Tezích ohledně výsledků a závěrů práce (tabulky, grafy, vzory, atd.), (viz kapitola 3.7.4.2 Používané technické pomůcky při obhajobě). Poté bude student předsedou státní zkušební komise, popř. jiným členem komise vyzván aby přistoupil k druhé části slovního vystoupení. Jejíž součástí jsou doporučené otázky oponenta. Tyto otázky pro obhajobu jsou zaměřené na dílčí závěry či poznatky, na jejich doplnění, zdůvodnění nebo posouzení. Úkolem studenta je odpovědět na tyto otázky. Odpovědi může mít – stejně jako úvodní charakteristiku své práce – připraveny v písemné podobě, nebo zpracovány v podobě elektronické prezentace, lze také komisi předkládat (v dostatečném počtu kopií) doplňující tištěný materiál. Je však zřejmé, že samostatné slovní vystoupení, prokazující mj. schopnost o daném problému věcně a samostatně hovořit, bude pozitivněji hodnoceno (kromě věcné správnosti formulovaných odpovědí), než čtení napsaného textu. Po zodpovězení otázek oponenta (vedoucího práce může také doporučit položení otázky) následuje otevřena diskuse, kde bude mít každý z členů komise možnost položit k danému problému otázku. Na otázky je třeba reagovat „okamžitě“, bez přípravy odpovědět.

64

Správná formulace odpovědí závisí v mnohém na správném pochopení otázky není proto hodnoceno negativně, jestliže si je posluchač ověří krátkým dotazem. Pak je nutné rychle a správně zareagovat, využít a spojit poznatky získané studiem literatury i řešením praktických problémů, zapojit i poznatky získané v průběhu studia. Je zřejmé, že samostatná, rychlá a správná i zaujatá odpověď svědčí o přijetí problému, o jeho pochopení, o schopnosti využívat získané poznatky, přijmout odpovědnost za řešený úkol. Po ukončení diskuse, kdy již členové komise nemají žádné další otázky, obhajoba končí. Celková doba trvání obhajoby se předpokládá – tak jako u ostatních částí státní zkoušky přibližně 15 minut. Z této části státní závěrečné zkoušky (Obhajoba závěrečné práce) není třeba mít přehnané obavy. Je vhodné k obhajobě přistupovat s klidem a jistotou, vždyť student v práci řešenou problematiku dobře zná, měl možnost o ní minimálně 2 semestry přemýšlet. Zkušební komise si je dostatečně vědoma jisté dávky stresu, kterou student podstupuje a právě proto je během obhajoby dáván studentovi maximální prostor pro jeho slovní projev. Neverbální projevy by měl student při obhajobě udržovat v mantinelech zdvořilého a slušného vystupování, měl by ctít akademickou půdu vysoké školy a důstojnost zkušební komise státní závěrečné zkoušky. 3.7.4.2 Používané technické pomůcky při obhajobě Student při obhajobě své závěrečné práce může použít dostupné a školou povolené technické pomůcky. Při obhajobě má k dispozici tabuli, zpětný projektor, počítač nebo notebook a datový projektor. Další technickou pomůckou jsou reproduktory, jimiž je dnes většina dataprojektorů osazena, také jejich světelný výkon již nevyžaduje přílišné zatemnění místnosti vyčleněné pro zkoušení. Instalaci, softwaru nebo prezentace do PC zajistí tajemník zkušební komise, kterému nosič s prezentací (CD, DVD, flashdisk, paměťovou banku, externí pevný disk nebo paměťovou kartu) předá student při příchodu ke zkoušce, ještě než si bude losovat otázky. Lze také, aby si student prezentaci instaloval sám anebo instaloval a vyzkoušel den předem, pokud to bude možné. Použití PC a dataprojektoru studentem doporučujeme, ovšem není to povinností. Použitá prezentace při obhajobě dokáže studentovi ušetřit drahocenný čas a je pro studenta textovou a obrazovou podporou jeho vystoupení (což neznamená, že student

65

promítaný text pouze přečte). Student většinou volí skladbu snímků v logickém sledu, tak jak je zpracována jeho práce. V prezentaci by měl představit téma práce, cíl nebo hypotézu, výzkumné metody použité v praktické části práce a dílčí závěry praktické části, fakta a závěry ke kterým v práci došel. Součástí prezentace mohou být také otázky oponenta a odpovědi na ně. Pokud si spočítáme jednotlivé položky prezentace, není nutné, aby obsahovala více než sedm až osm snímků (včetně posledního s poděkováním za pozornost). Zkušební komisi se použitím prezentace nabízí obrazový materiál, který by měl být názorný, pochopitelný a „k věci“. Při doplňujících otázkách členů komise se může student v prezentaci vracet k vloženým tabulkám, grafům a výčtům. Neměl by ale zmateně v prezentaci listovat a hledat tam něco, co tam není. Zkušební komise hodnotí nejen obsahovou stránku obhajoby i kvalitu její prezentace. 3.7.5

Nejčastější chyby v bakalářských a diplomových pracích

V této podkapitole nabízíme výčet nejčastěji se vyskytujících nedostatků v již odevzdaných závěrečných pracích. Výčet není řazen hierarchicky podle významnosti a možnosti negativně ovlivnit hodnocení závěrečné práce. Následující nedostatky nebo jejich kombinace při hodnocení BP a DP mohou mít vliv na její hodnocení, případně nepřipuštění k obhajobě: Nedostatky věcné: -

obsah práce neodpovídá zadání,

-

název práce neodpovídá obsahu,

-

nebyl splněn cíl práce, nebyla potvrzena, nebo vyvrácena vyřčená hypotéza,

-

nebyl stanoven jednoznačný cíl práce, ani hypotéza

-

práce nevyřešila zadaný úkol,

-

dělení práce neodpovídá zadání,

-

jednotlivé kapitoly nemají požadovanou úroveň a tematicky neřeší problém,

-

není dodržen princip komplexnosti a systémovosti,

-

uváděná tvrzení nejsou podepřena argumenty,

-

nepoužívají se správné termíny, pojmy a pojetí,

-

závěry vycházejí z příliš malého vzorku, aniž by to bylo uvedeno,

66

-

povrchnost, nedůslednost a podceňování či přeceňování faktů,

-

obrázky, tabulky, grafy atp. nejsou okomentovány,

-

z textu není jasné, co je převzato a co je dílem autora,

-

zjevná kompilace práce (autor používá, často bez citace, pouze cizí výsledky a myšlenky),

-

malý rozsah prostudované literatury,

-

nejsou využívány moderní metody matematicko-statistické.

Nedostatky formální: -

neopravené chyby (překlepy, gramatické a pravopisné chyby, dělení slov, …),

-

nevhodná úprava textů obrázků, tabulek (nezarovnaný text, typ písma, …),

-

nečíslování stránek,

-

špatné citace (nedodržování normy),

-

nedostatečná nebo chybějící citace,

-

obrázky, tabulky, vzorce atp. nejsou očíslovány a označeny názvem,

-

nevhodné číslování kapitol a subkapitol, obrázků atp.,

-

přehled literatury neodpovídá normě.

Ostatní nedostatky: -

vazba a označení práce neodpovídá požadavkům (vzorům),

-

chybí originál zadání,

-

prohlášení není podepsáno,

-

je použita nevhodná, nesrozumitelná formulace textu,

-

v práci se vyskytují gramatické chyby (interpunkce, skloňování a časování, …),

-

věty jsou buď příliš rozsáhlé, nebo se naopak používají jen holé věty,

-

používají se hovorové výrazy, místní (podnikové, krajové) slangové výrazy atp.,

-

nesprávné používání zkratek, značek, jednotek, symbolů atp.,

-

před odevzdáním práce neprošla jazykovou a formální korekcí,

-

nejsou jasné způsoby výpočtu výsledků a údajů.

67

4 FORMÁLNÍ PODOBA BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ PRÁCE Formální úprava odevzdávané závěrečné práce (ZP) je v důležitém, i když často v sekundárním postavení vůči obsahu tohoto textu. Text je vytvářen primárně pro svůj obsah, důležitá je však i forma. 42 Cílem zpracování dokumentu po formální stránce je zpřístupnit tento obsah potenciálnímu čtenáři. Nevhodná úprava závěrečné práce komplikuje nebo zcela znemožňuje sdělení obsahu. Neoddělitelnou složkou kvalitního textu je kromě obsahové a formální stránky i správné používání češtiny a jiných použitých jazyků s důrazem na pravopis, stylistiku a terminologii. Touto záležitostí se blíže zabýváme v podkapitole 4.2 Gramatická úprava závěrečné práce. Obsah i formu závěrečné práce je třeba sladit a vyvážit na nejvyšší úroveň jíž je autor schopen. Práce, která zjevně nedodržuje požadovanou úpravu, může být studentovi vrácena k urychlené opravě a převázání. Při celkovém hodnocení každé ZP je brán zřetel také na její formální úroveň a hrubé prohřešky proti formálním zásadám mohou negativně ovlivnit výslednou klasifikaci obhajoby nebo dokonce vést k tomu, že ZP nebude k obhajobě doporučena. Tato kapitola upravuje sjednocení formálního vzhledu bakalářských a diplomových prací, který je vyžadován Vysokou školou finanční a správní, o.p.s. Použití níže popisovaných náležitostí je vhodné i pro psaní ročníkových či semestrálních prací (s odpovídajícím zjednodušením ve způsobu vazby, zadání, prohlášení, poděkování atd.). V dnešní době je formální úprava zpracovávaného textu víceméně záležitostí textového editoru a práce s ním je pro většinu studentů naprostou samozřejmostí. Velkou část doporučení lze uplatnit již v samotném počátečním nastavení textového editoru a následná úprava textu v elektronické podobě je také snadnou záležitostí. Další podrobnosti k formální úpravě práce, o kterých se v tomto textu nezmiňujeme, jsou uvedeny v samostatných interních dokumentech jednotlivých

42

PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-2450776-5. s. 66.

68

vysokých škol. Za účelem standardizování grafické úpravy prací jsou studentům k dispozici různé „šablony“ a „generátory“.43

43

FARKAŠOVÁ, Blanka, KRČÁL, Martin. Projekt Bibliografické citace : dle normy ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2, [online]. © 2004-2009; [cit. 2009-04-14]. Generátor citací 1.1. Dostupný z WWW: .

69

4.1 Grafická úprava závěrečné práce Pro celý text ZP je třeba zvolit a důsledně dodržovat jednotnou grafickou úpravu (např. názvy kapitol psát velkými písmeny, dodržovat počet řádků mezi subkapitolami, mezi odstavci vynechávat řádek apod.). 4.1.1

Vazba bakalářské a diplomové práce

Provedení vazby by mělo být takové, aby zajistilo: -

ochranu obsahu po nezbytnou dobu,

-

nemožnost práci rozebrat a opětovně složit,

-

umožnit práci otevřít naplocho bez poškození vazby,

-

umožnit skládání vázaných závěrečných prací na sebe nebo vedle sebe. Z používaných technologií jsou: kroužková plastová vazba, hřebenová vazba,

zipová vazba, nasouvací lišta a „zacvakávací“ lišta řazeny mezi rozebíratelné vazby a tedy nevhodné. Vazba tepelná a vazba kovová kroužková jsou řazeny mezi nerozebíratelné vazby, ovšem tepelná vazba má omezenou trvanlivost v případě častého rozevírání „naplocho“, nemluvě o diskutabilní pevnosti opory vnější strany zprávy v případě použití slabých desek. Kovová proužková vazba omezuje skládání zpráv na sebe a pevnost je také obvykle nízká. Použitelné jsou tedy (s výše uvedenými výhradami) tepelná vazba v tužších deskách a hlavně „tradiční“ knižní vazba s tvrdými deskami. Barevná úprava desek by měla být laděna do tmavších, střízlivějších tónů, ať matného, či lesklého povrchu. Barva písma na deskách a hřbetu závěrečné práce by měla být jednotná, nesplývající s barvou desek. Barvy lze volit v lesklém i matném provedení „klasické“ pastelové, zlatou, stříbrnou. Nedoporučují se barvy reflexní. Nápisy mohou mít plastický charakter (vylisování do desek a hřbetu). Při zadávání a vyzvedávání zakázky na vazbu závěrečné práce ve firmě zabývající se knihařstvím je důležitá kontrola kvality knihařské práce a Vaše trvání na dodržení vysoké kvality vazby. Mějte na paměti, že i formální zpracování závěrečné práce je zohledňováno při jejím celkovém hodnocení.

70

4.1.2

Formát stránky (okraje, řádkování, záhlaví, zápatí)

Normalizovaná strana textu představuje cca 1 800 znaků (úhozů) na stránce, tj. minimálně 30 řádků po 60 znacích, kde za znaky se počítají i mezery mezi slovy a za řádky i ty vynechané, např. mezi subkapitolami, pod nadpisem hlavní kapitoly apod. MS Word umožňuje lehce a jednoduše zjistit souhrnné informace a statistické údaje o textovém souboru s počtem stránek, slov, znaků, odstavců a řádků (Soubor/Vlastnosti/ Statistické údaje). Pro práci by měl být použit bílý kancelářský papír, neprůsvitný, dostatečně kvalitní, standardizovaného formátu A4 (210 x 297 mm), který musí mít takovou kvalitu a gramáž (běžná gramáž 80 g/m2 je zcela vyhovující), aby umožňoval kvalitní písmo i četbu a případnou další reprodukci. Papír by měl být v celé zprávě stejný! Stejný papír od různých výrobců se může lišit kvalitou povrchu, bělostí atd. a při čtení práce tento rozdíl může působit rušivě. Omluvitelný je jiný typ papíru například u příloh. Je třeba též dávat pozor na kvalitu tisku při skládání výtisků z různých tiskáren (typicky skládání stran z černobílé a barevné tiskárny). Při umísťování plochy textu je třeba pamatovat na to, že stránky budou na levém okraji svázány. Proto je nezbytné situovat text tak, aby byl po rozevření publikace bez problémů čitelný i kopírovatelný. Obvykle se píše (tiskne) cca 4 cm od levého okraje stránky (z důvodu budoucí vazby práce) a text se zarovnává asi 2 – 3 cm od pravého okraje (doporučuje se 2 cm), záleží však na zvolené velikosti písma při dodržení předepsaných 60 úhozů (znaků) na řádku. Řádkování se obvykle používá 1,5 – 2, nejčastěji se doporučuje 1,5. Jednoduché řádkování se u BP/DP běžně nepoužívá. Řádkování by mělo být v celé práci jednotné. Výjimka je možná při rozsáhlejší citaci, kdy obvykle menší řádkování a odsazení tohoto textu dává na vědomí, že se jedná o text vložený. Dále jsou normou stanoveny horní a dolní okraj 2 – 3 cm (v horním okraji je umístěno záhlaví, v dolním pak zápatí). Použitím záhlaví můžeme vylepšit optický vzhled práce. Do záhlaví je možné uvést aktuální název kapitoly na dané stránce, čímž u rozsáhlejších prací zvýšíme přehlednost a lepší orientaci čtenáře. Podrobnější uvádění názvů jednotlivých podkapitol v záhlaví či zápatí již není doporučováno. Při uvedení jakéhokoliv textu v záhlaví či zápatí (mimo číslování stran) je vhodné oddělit tento text od textu práce tenkou plnou čarou přes celou šířku strany. Text záhlaví je možné psát jiným typem písma a menší velikostí než běžný text.

71

4.1.3

Písmo, základní pojmy a typy

Mezi základní pojmy, které jsou spjaty s písmem a kterých se v souvislosti s úpravou textu běžně používá, patří: -

Font – písmová sada, souhrn všech znaků jednoho typu písma.

-

Verzálka, také majuskule – velké písmeno.

-

Minuska, také minuskule – malé písmeno.

-

Písmová osnova – soustava myšlených linek, v nichž je písmo při sazbě umístěno (viz Obrázek č. 1).

-

Horní dotah – část minusky, která se dotýká horní dotažnice (například u „Š“).

-

Dolní dotah – část minusky, která se dotýká dolní dotažnice (například u „p“).

-

Přetah – vzdálenost, o kterou přesahují oblouky znaků příslušnou dotažnici. Existuje proto, aby se opticky vyrovnalo posazení znaků s oblouky a bez nich (viz například znak „p“ a „t“).

-

Střední výška – vzdálenost od účaří ke střední dotažnici. Bývá rovna polovině stupně písma.

Obrázek č. 1: Písmová osnova

V sazbě se užívá tzv. proporcionální písmo (knižní písmo). Je to takové písmo, u něhož má každý znak jinou šířku. Psací stroj má všechny znaky stejně široké, jedná se o neproporcionální písmo. Důvod pro používání proporcionálního písma je jednoznačný – toto písmo se lépe čte, neboť slova složená ze znaků těsně přiložených k sobě tvoří grafické celky, které jsou očima dobře vnímány. Všechna knižní písma lze rozdělit na čtyři kategorie: Antikvy – písma, jejichž znaky mají serify a stíny. Příkladem je Palatino, Times, Garamond, Baskerville, Jannon atd. Tato písma se vyvíjela již od začátků knihtisku a

72

jsou v dnešní době velmi propracována do takřka ideálních estetických a užitných tvarů. Serify dobře vedou oči po řádcích, proto se používají pro sazbu obyčejného textu. Antikvou je vysázen i tento text. Grotesky – vyvinuly se na počátku 19. století zjednodušením antikvových písem. Jejich znaky nemají serify ani stíny. Jsou to písma obvykle velmi výrazná, používají se na nápisy, jejichž obsah má být výrazný, čitelný za pohybu nebo horších světelných podmínek. Příkladem je Gill, Helvetica, Arial atd. Tato věta je vysazena groteskem. Lze si všimnout, že text je výraznější a větší, i když velikost písma je stejná. Egyptienky – kategorie písma, tvořící přechod mezi antikvami a grotesky. Písmo například má serify, ale nemá stíny, nebo naopak, má stíny bez serifů. Příkladem může být písmo Optima. Písma této kategorie se používají většinou pro dokumenty příležitostného charakteru. Ostatní – do této kategorie patří různá zdobná, ručně psaná (kaligrafická), gotická lomená a další písma. Jejich využití v běžné praxi je téměř nulové, lze je aplikovat na speciální nebo příležitostné případy. Další možnosti úpravy písma poskytují „řezy písma“. Pod pojmem řez písma chápeme modifikaci základního tvaru písma, a to v několika parametrech: -

Změna sklonu – základní písmo je vzpřímené, skloněná varianta se nazývá kurzíva. Kurzíva má obvykle poněkud jinou kresbu, nevzniká tedy pouhým mechanickým nakloněním tahů. Tato věta je napsána kurzívou. Všimněte si například kresby písmene „a“/„a“. V bezserifových písmech bývá kurzíva vzhledově ekvivalentní skloněnému řezu: Toto je kurzíva písma Arial. Toto je obyčejné písmo Arial.

-

Změna duktu – pojmem duktus se vyjadřuje poměr tmavé a světlé části tisku znaků. Je-li tedy duktus větší, písmo se jeví tmavší. Existují tedy řezy tmavé, tučné, polotučné, těžké, naopak i světlé, lehké. Tato věta je napsána tučně.

-

Změna šířky znaků – touto modifikací dostáváme jednak řezy rozšířené (znaky jsou širší), jednak řezy zúžené, komprimované (šířka znaků je menší). Se zúžením znaků se obvykle zvětšuje i duktus (zápis se zdá tmavší). Toto je zúžené písmo. Toto je široké písmo.

-

Změna provedení tahů – tahy písma se modifikují například ozdobou nebo se provedou obrysově.

73

Na závěr si dovolíme stručnou poznámku k velikosti písma. Stupeň písma, nepřesně velikost písma, je udávána obvykle v typografických jednotkách. Typografie se vyvíjí již od středověku a měrné jednotky, které byly tehdy běžné, v ní zůstaly až do dnešní doby. Naneštěstí se navíc zachovaly i typické středověké rozdíly mezi jednotkami používanými v různých zemích. Proto se i dnes používají v sazbě dva rozdílné měrné systémy: -

Evropský (Didôtův) systém – vznikl v 18. století a používá se na evropském kontinentě. Vychází z velikosti původní francouzské stopy. Jeho základní jednotkou je 1 typografický bod = 1 b = 0,3759 mm. Větší jednotkou je 1 cicero = 12 b. Tento systém je nám nejbližší.

-

Anglo-americký systém – používá se v Británii a USA, je v dnešní době nejčastěji implementován v programech pro zpracování textů, které většinou pocházejí z USA. Vychází z anglické stopy. Jeho základní jednotkou je rovněž 1 typografický bod (angl. point) = 1 pt = 0,351 mm. V 19. století se s rozvojem strojní sazby (např. stroje Monotype) velikost typografického bodu upravila na přesnou hodnotu 1/72” = 0,353 mm (tzv. monotypový bod). V dnešních zařízeních (např. laserové tiskárny apod.) se rovněž počítá většinou s monotypovým bodem. Větší jednotkou je 1 pica = 1 pc = 12 pt.

Kromě uvedených absolutních měrných jednotek se ještě používají jednotky relativní – jsou vztaženy vždy k aktuální velikosti písma: -

Čtverčík – jednotka rovná velikosti písma. Značí se také 1 em, protože je rovna šířce velkého písmene „M“.

-

Půlčtverčík – jednotka rovná polovině čtverčíku. Značí se 1 en (v americké typografii také 1 ex), protože je rovna výšce písmene „n“ (nebo „x“). Základní velikostí písma je 10 b. Větší písmové stupně se používají pro základní

písmo například v dětských knihách. Menší pak pro poznámky pod čarou, slovníková hesla, noviny, časopisy. Vždy platí, že pro dostatečné odlišení stupňů písma použitých v jednom dokumentu musí být mezi nimi rozdíl alespoň 20 %. Nemůžeme tedy použít například základní písmo 12 bodů a poznámky pod čarou 11 bodů. Za největší stupeň je považováno písmo 72 b (toto je maximální velikost v základní nabídce MS Word, 74

samozřejmě lze přepsáním zvolit jakoukoli velikost písma). Platí, že 72 b = 1". Takovému písmu se proto říká palcové (odtud název „palcové titulky“). 4.1.4

Písmo, doporučení pro psaní závěrečné práce

Závěrečná práce musí být předložena v úhledné úpravě a v čitelně tištěné podobě. Píše (tiskne) se vždy jednostranně. 44 Přitom vždy platí, že sudé stránky jsou vlevo a liché vpravo. Větší důležitost mají stránky liché (obvykle na nich začíná celý text nebo jeho nejvyšší oddíly). Psané znaky musí být dobře tvarované a čitelné, tisk z počítačové tiskárny kontrastně černý. Grafy, tabulky či jiné grafické prvky ve vlastním textu práce musí být nakresleny černou barvou (přílohy nikoli). Úprava textu má mít obvyklou, standardní podobu strojem psaných (tištěných) rukopisů. Je nutné, aby se studenti seznámili s platnou normou ČSN 01 6910 (016910) Úprava písemností zpracovaných textovými editory nebo psaných strojem a v odpovídající míře se jí řídili. Velikost písma a řádkování se volí vzhledem k požadavkům na normalizovanou stranu textu. Typ písma musí mít standardní velikost a podobu, nejlépe kolmou a bez ozdob (např. kurzíva jen vzácně v textu nebo jako grafický záměr). V celé práci by měl být použit pouze jeden typ písma (font), a to písmo standardní patkové (např. Times New Roman, 12pt v základním textu) nebo bezpatkové (např. Arial, 11pt v základním textu), kolmé a bez grafické úpravy. Doporučeno je patkové písmo typu Times New Roman (patky „vedou“ oči při čtení, používá se u delších souvislých textů). Při správném využití všech možností řezu písma (obyčejné, kurzíva, tučné), lze vystačit u jedné práce s jedním typem písma. 45 Poznámky pod čarou lze psát písmem o velikosti 10 bodů. Vybrané pasáže v textu lze zvýraznit změnou sklonu písma - kurzívou. Nadpisy mohou být zvýrazněny tučně, podtržením anebo velikostí. Nadpisy stejné úrovně by měly mít stejnou grafickou úpravu, a pokud jsou podtrhávány, podtrhává se text, nikoli číselné označení. Jiné formy zvýraznění textu (podtržení, proložení – tedy vložení mezer mezi písmena, atd.) je třeba používat velmi uvážlivě, střídmě a spíše se jim

44

V současné době se již zdá být požadavek na jednostranný potisk zbytečný. V minulosti se doporučovalo potištění jen pravých stránek, protože při psaní na psacím stroji nebo tisku na jehličkových tiskárnách byl papír mechanicky poškozen a druhá strana již nebyla čistá. 45 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-2450776-5. s. 65.

75

snažíme vyhnout. Používání různých typů fontů, zejména kombinovat patkové a bezpatkové fonty, se důrazně nedoporučuje. 4.1.5

Formátování odstavců

Pro úpravu vzhledu odstavců je potřebné nastavit řadu parametrů, u nichž je nutné také znát příslušné typografické zásady. Na Obrázku č. 2 jsou znázorněny některé rozměrové parametry odstavce. Obrázek č. 2: Rozměrové parametry odstavce

Odstavec vždy tvoří určitou ucelenou myšlenku, měl by tedy být v textu dobře rozpoznatelný. Odstavec má dva význačné řádky – první řádek a poslední, tzv. východový řádek. Pro dostatečné oddělení odstavců se často před první řádek vkládá speciální mezera, tzv. odstavcová zarážka. Druhým způsobem oddělení odstavců je vertikální odsazení – přídavná mezera mezi po sobě jdoucími odstavci. Některé odstavce nemusí být sázeny na celou šířku sazebního obrazce, mohou tedy mít určité nenulové okraje (levý i pravý). Odstavcová zarážka slouží k optickému oddělení odstavců. Její velikost tedy musí být dostatečná, aby oči spolehlivě rozpoznaly začátek odstavce, avšak ne příliš velká, aby se nerozpadala jednotnost sazby. Velikost zarážky závisí na délce řádku – pro krátké řádky má hodnotu jednoho čtverčíku, pro střední řádky (kolem 33 cc) je

76

velká 1,5 čtverčíku, pro delší řádky pak 2 čtverčíky. V žádném případě se v knižním písmu nedociluje pěti úhozy na mezerník jako na psacím stroji! V některých specifických případech se volí záporná – první řádek odstavce je tedy delší než řádky ostatní. Tento případ je však kombinován s nenulovým levým okrajem, takže první řádek odstavce nepřesahuje levý okraj sazebního obrazce (Příkladem může být seznam použité literatury). Je-li její velikost nulová, je potřebné zajistit dostatečně zřetelné oddělení odstavců jinými prostředky. Buď se podaří zajistit, že východový řádek každého odstavce bude kratší o jeden až dva čtverčíky, nebo se použije odstavcové odsazení. Odstavcové odsazení je vertikální mezera mezi následujícími odstavci. Její velikost je určena zejména hodnotou řádkování. Volí se tak, aby mezera mezi odstavci byla dostatečně zřetelná, avšak nikoliv příliš velká. Většinou stačí polovina řádkování, pro dodržení stejnoměrného pokrytí stránek jednotlivými řádky se někdy použije odsazení rovné přesně hodnotě řádkování. V žádném případě odstavcového odsazení nedocilujeme vynecháním řádku! Odstavcové okraje jsou pro běžný text prakticky vždy nulové. Existují však případy, kdy je potřeba určité odstavce opticky odlišit. Jedná se o delší citáty – u nich se nastavují oba okraje na velikost odstavcové zarážky nebo jejího násobku, nebo jde o tzv. seznamy a výčty – zde se nastavuje levý okraj nenulový, pravý nulový. Velikost okraje opět koresponduje s velikostí odstavcové zarážky. Zarovnání odstavce může mít čtyřmi způsoby: -

Zarovnání vlevo – levý okraj je zarovnaný, pravý není (tzv. sazba na prapor vpravo). Používá se zejména při sazbě do užšího rozměru (více sloupců či malý formát), protože nenastávají problémy při řádkovém zlomu. Všechny mezislovní mezery jsou v nominální hodnotě (třetina čtverčíku), sazba je vyrovnaná, nevznikají tzv. řeky. Jedinou nevýhodou je rušivý nezarovnaný pravý okraj.

-

Zarovnání vpravo – pravý okraj je zarovnaný, levý není (tzv. sazba na prapor vlevo). Používá se výjimečně – oči špatně hledají začátky řádků. Hodí se na krátké texty (například citát, věnování apod.).

-

Zarovnání na střed – řádky jsou vysázeny na středovou osu. Používá se zejména u nadpisů, titulků a podobných objektů.

-

Zarovnání do bloku – oba okraje jsou zarovnány. Používá se nejčastěji, je esteticky nejpřijatelnější pro běžný text. Dosahuje se tím, že se mění mezislovní mezery. Je 77

nepřípustné zarovnávat text odstavce pomocí změny meziznakových mezer! Jednáli se však o úzké sloupce, je vhodné toto zarovnání nahradit sazbou na prapor, aby se v textu neobjevovaly příliš velké nebo příliš stažené mezislovní mezery, které velmi ruší při čtení. Všechny uvedené parametry lze nastavovat u odstavcových stylů. Ke třem skupinám parametrů znakových stylů (Písmo, Ohraničení, Jazyk) přibývají další čtyři skupiny parametrů – Odstavec, Tabulátory, Rám, Číslování. Stejně jako styly znakové i styly odstavcové mají možnost parametry dědit, což je zde využíváno v daleko hojnější míře. 4.1.6

Číslování stran

Pro číslování stránek se používají arabské číslice, posloupně v celé práci. Lícová stránka (pravá strana u otevřené knihy) u oboustranného tisku musí mít vždy liché číslo. Umístění čísel stránek na listu není předepsáno, nejčastěji se používá u oboustranného tisku vnější strana listu, u jednostranného tisku to bývá na vnější straně nebo uprostřed (v záhlaví, nebo v zápatí stránky). Číslování stránek je možné zvolit libovolně nahoře či dole, při číslování na dolním okraji stránky jsou vzdálenosti mezi první a poslední řádkou asi 3 cm nahoře a cca 4 – 5 cm dole, záleží vždy na vhodném řádkování a na tom, kolik předepsaných 30 řádků na stranu konkrétně spotřebuje plochy. Umístění čísla musí být v celé ZP stejné, a to: -

doprostřed strany (v případě, že neuvádíme žádný text v záhlaví či zápatí),

-

k vnějšímu tj. pravému okraji strany (v případě uvedení textu v záhlaví).

V tomto případě píšeme text záhlaví od vnitřního (levého) okraje strany. Pozor, některé stránky jsou číslovány, ačkoliv se číslo nepíše (viz kapitola 4.1.8 Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce). Stránky se číslují bez přerušení (včetně tzv. vakátů, tj. stránek, které zůstávají záměrně prázdné). Číslování se počítá od

78

titulního listu (titulní list má číslo „1“ a je vždy lícový), avšak uvádí se až od Úvodu dále a pokračuje i v přílohách 46. 4.1.7

Číselné označování částí textu (kapitoly, podkapitoly, oddíly, pododdíly, odstavce)

Části závěrečné práce mají být přehledně číslovány tak, aby pomáhaly čtenáři zpřehlednit text a usnadnili mu orientaci vněm. Číslování kapitol se používá v souladu s ČSN ISO 2145 47. Za číslem kapitoly se buď dělá, nebo nedělá tečka, názory se v tomto směru různí. V závěrečných pracích se doporučuje použít víceúrovňové číslování arabskými číslicemi (např. 1., 2., 2.1, 2.2, 2.2.1, 2.2.2, 3., 3.1 atd.), přičemž za číslem poslední úrovně se tečka nepíše! Tečka se nedělá ani za textem nadpisu. Tečky se chápou jako oddělovače čítačů jednotlivých úrovní. Od úrovně podkapitoly 3. úrovně (3.3.3.3), se obvykle nadpisy nečíslují a nezařazují se do obsahu. Tři úrovně kapitol a podkapitol by měly být dostačující pro definici struktury písemné zprávy. Pokud se nám zdá, že tomu tak není, měli bychom se zamyslet, zda není chyba na naší straně. U této úrovně nadpisu se text nadpisu píše ještě na samostatný řádek. Kapitola obvykle začíná na nové stránce. Při oboustranném tisku se často požaduje, aby začínala na pravé (liché) stránce. Mezi jednotlivými subkapitolami a oddíly se vynechávají 2 řádky, mezi nadpisem a následným textem 1 řádek; doporučuje se vynechat řádek i mezi odstavci. Pokud je v textu obsažen výčet s odrážkami, měl by být vynechán řádek mezi výčtem a následujícím textem. Stránka by neměla končit osamoceným řádkem, řádek předložkou. Kapitoly úvodní části se podle ČSN ISO 2145 nečíslují vůbec, úvod (hlavní část zprávy) také není číslován (někdy se používá číslo „0“). Závěr se obvykle také nezahrnuje do Vlastního textu, a tedy se nečísluje. Text závěrečné práce se zpravidla zarovnává „do bloku“ (na obě strany), první řádek prvního odstavce, tedy bezprostředně za názvem kapitoly odsazen není. První řádky dalších odstavců bývají odsazeny (zpravidla o velikost 3–5 písmen, což je asi 13 mm). U bezpatkového písma lze odsazení prvního řádku vynechat všude.

46

Rozhodnutí rektorky č. 26/2007. Metodika pro vypracování bakalářské a diplomové práce. Bod 6.8. s. 7. Praha : VŠFS, 2007. 47 ČSN ISO 2145 (010184). Dokumentace - Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1997.

79

Mezery mezi odstavci nejsou předepsány – odlišení odstavců většinou zajišťuje odsazení. Obvykle se tedy pro patkové písmo buď mezera nedělá, nebo se nastavuje mezera za odstavcem na přibližně 6 bodů (lze také nastavit automatickou velikost). U bezpatkového písma bývá mezera za odstavcem jeden řádek. Při použití mezery mezi odstavci pro odlišení odstavců se již odsazení nepoužívá. Každý jednotlivý odstavec by měl obsahovat ucelenou informaci – není vhodné dělat pro každou větu zvláštní odstavec, stejně však není přehledný odstavec na několik stran textu. Názvy kapitol a podkapitol musí vystihovat jejich obsah. Obvykle v nich nepoužíváme zkratky. 4.1.8 -

Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce

Přední deska a přídeští (první a druhá strana obálky) [číslování kapitol NE, číslování stránek NE],

-

Titulní stránka (titulní list) [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 1), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Originál zadání práce (je-li stanoveno jako součást ZP) [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 2), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Prohlášení [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 3), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Poděkování/Předmluva [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 4), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Abstrakt, Klíčová slova [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 5), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Obsah [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 6), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Slovník znaků, symbolů, zkratek, akronymů, jednotek, termínů [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 7), ale toto číslo se NEPÍŠE],

-

Úvod [číslování kapitol NE nebo číslice „0“ (nula), číslování stránek ANO, PÍŠE SE],

-

Teoreticko-metodologická část [číslování kapitol ANO, číslování stránek ANO, PÍŠE SE],

-

Praktická /aplikační/ část [číslování kapitol ANO, číslování stránek ANO, PÍŠE SE],

80

-

Závěr [číslování kapitol NEPOVINNÉ, číslování stránek ANO, PÍŠE SE],

-

Soupis bibliografických citací/Bibliografie (Literatura/Seznam literatury) [číslování kapitol NEPOVINNÉ, číslování stránek ANO, PÍŠE SE],

-

Přílohy/Dodatky [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, PÍŠE SE],

-

Analytický list

-

Zadní deska a přídeští [číslování kapitol NE, číslování stránek NE].

4.1.9

Seznamy a výčty

Seznamy a výčty používáme v případě, že chceme prezentovat různé možnosti jednoho problému nebo uvést veškeré složky jednoho předmětu. Výčty se od předcházejícího i následujícího textu oddělují prázdným řádkem. Umísťují se bezprostředně od levého okraje (levé svislice) s výjimkou u víceúrovňových odrážek tam, kde to prospěje přehlednosti. Jednotlivé body se označují arabskými číslicemi (výčet numerický), písmeny abecedy (výčet alfabetický), pomlčkami nebo jinými značkami. U převzatých seznamů a výčtů je třeba uvádět jejich zdroj. 4.1.10 Struktura bakalářské a diplomové práce Zkompletovaná ZP obsahuje tyto náležitosti: Titulní list jako první stránka, za kterou může následovat Poděkování, dále přijde vlastnoručně podepsané Prohlášení studenta. Obsahem další stránky bude Abstrakt (angl. Abstract) – asi 15 řádek v českém a anglickém jazyce, nebo českém a německém jazyce (z knihovnického hlediska je preferován anglický jazyk). Na další straně budou uvedena Klíčová slova (Key Words) rovněž v českém a anglickém jazyce, nebo českém a německém jazyce (max. 10 slov). Pak následuje Obsah, v úpravě předepsané ČSN 48, Úvod, Vlastní textová část ZP a Závěr. Po textu Závěru přijde jako samostatná kapitola Soupis bibliografických citací, obsahující seznam použité literatury a jiných zdrojů. Následně se zařazují Přílohy, které se odlišují velkými písmeny abecedy, tj. Příloha A, Příloha B apod. Závazná podoba formální úpravy textu ZP je vyžadována v souladu s ČSN ISO 71 44 (01 0161) Dokumentace – Formální úprava disertací a podobných dokumentů. 48

ČSN ISO 2145 (010184). Dokumentace - Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1997.

81

Konkrétní rozsah ZP záleží na povaze tématu a způsobu prezentace, předpokládá se obvyklý rozsah (nepočítaje Přílohy) minimálně 40 normalizovaných stran (cca 1.800 znaků na 1 stranu – viz kapitola 4.1.2 Formát stránky (okraje, řádkování, záhlaví, zápatí)) textu u BP a 70 normalizovaných stran textu u DP. Maximální rozsah práce by neměl u BP překročit 60 stran, u DP 100 stran. Větší rozsah práce podléhá souhlasu vedoucího ZP. Velmi krátké práce z velké části svědčí o nedbalosti studenta a naopak příliš rozsáhlé práce signalizují ve většině případů neschopnost studenta vybrat ze shromážděných podkladů podstatné skutečnosti vztahující se k řešenému problému. Ceněny jsou především ty práce, ve kterých student prokáže schopnost samostatného řešení problému a co nejvíce omezí popisnost při zpracování práce. 4.1.10.1 Přední deska a přídeští (první a druhá strana obálky) Desky poskytují závěrečné práci ochranu před poškozením a slouží jako první prezentace práce. Měly by mít dostatečně informativní a úpravný charakter. Přídeští je (obvykle) prázdné. Seznam povinných údajů pro vědecké a technické zprávy řeší České státní normy 49. Na přední desku vazby ZP se nechá natisknout stručná podoba titulního listu. Obsah titulního listu: -

název vysoké školy (univerzity) je povoleno umístění loga instituce,

-

jméno a příjmení autora (bez titulu),

-

název práce v českém a anglickém jazyce, případně podnázev práce,

-

typ závěrečné práce (bakalářská, diplomová, …),

-

místo a kalendářní rok odevzdání závěrečné práce. Název závěrečné práce na přední desce a titulním listu musí být shodný

s názvem uvedeným na originálním zadání závěrečné práce.

49

ČSN ISO 5966 (010173). Dokumentace. Formální úprava vědeckých a technických zpráv. Praha : Český normalizační institut, 1996. ČSN ISO 7144 (010161). Dokumentace - Formální úprava disertací a podobných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1996.

82

4.1.10.2 Titulní list Tato stránka je prvním základním zdrojem bibliografických informací, jsou zde uváděny údaje o vysoké škole, na které je práce odevzdávána, názvu závěrečné práce, jménu autora, místě a datu odevzdání práce. Může být nahrazena nebo doplněna tzv. „Analytickým listem“ (viz kapitola 4.1.8 Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce). Z této stránky bychom měli být schopni vyčíst tyto údaje: -

název vysoké školy (univerzity) je povoleno umístění loga instituce,

-

název (oborové) katedry (fakulty),

-

(studijní program), fakultativně, nebo obor studia,

-

jméno a příjmení autora,

-

název závěrečné práce, případně její podnázev v jazyce českém a anglickém,

-

typ práce (bakalářská, diplomová, …),

-

místo a kalendářní rok odevzdání závěrečné práce,

-

jméno vedoucího práce včetně titulů. Někdy bývají součástí této stránky i „statistické“ údaje – tedy celkový rozsah

práce včetně příloh, počet stran textu, počet obrázků, tabulek a příloh. V případě oboustranného tisku je zadní strana titulního listu prázdná – vakát. Jestliže je na zadání BP/DP uveden požadovaný rozsah stran, nezahrnují se do tohoto počtu vakáty a strany s nulovou informací, např. prohlášení. Do počtu stran se počítají pouze strany s Vlastním textem, tzv. jádro zprávy (viz kapitola 4.1.8 Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce). 4.1.10.3 Originál zadání práce Obsahuje formální zadání práce s originálem podpisů. Zadání DP/BP je oboustranné – v případě jednostranného tisku práce se počítá jako jediná stránka, v případě oboustranného tisku počítáme jako dvě strany. Je součástí ZP jen na některých vysokých školách.

83

4.1.10.4 Prohlášení Prohlášení je právní část, ve které autor označuje diplomovou práci za svoje dílo. Text tohoto prohlášení je předepsán a není dovoleno v něm měnit cokoliv mimo data a jména autora. Jako datum se uvádí datum odevzdání závěrečné práce. Toto prohlášení je nutno vlastnoručně podepsat, doporučuje se podpis celým jménem (ne jen parafa) modrou tužkou nebo perem (ne černou). 4.1.10.5 Poděkování/Předmluva Tyto dvě kapitoly spolu mohou souviset a obě jsou nepovinné. Text kapitoly „Poděkování“ není předepsán, je možné zde poděkovat všem, kteří se nějakým způsobem podíleli na řešení, poskytovali konzultace, rady, zařízení nebo jinak autora podporovali (rodina, vedoucí práce či konzultant, granty atd.). Nelze děkovat oponentovi závěrečné práce. Někdy se text poděkování zahrnuje do kapitoly „Předmluva“ (nedoporučuje se u BP/DP), kam se například vepisují obsáhlejší poznámky zdůrazňující důvody vzniku práce, komentář, případný vztah k jiným pracím. Předmluva někdy bývá součástí přídeští, nebo odnímatelného obalu práce. Umístění těchto kapitol v textu zprávy je poměrně komplikovaná záležitost: -

Píšeme-li pouze „Poděkování“ (a „Předmluvu“ vynecháme) v bakalářské či diplomové práci, pak se obvykle umísťuje před „Abstrakt“.

-

Píšeme-li pouze „Předmluvu“ v bakalářské či diplomové práci, pak ji umístíme (podle ČSN ISO 7144 50) těsně za „Abstrakt“; součástí tohoto textu může být i odstavec poděkování. V předmluvě se autor vyjadřuje k okolnostem vzniku práce. Může popsat

důvody, vedoucí k zpracování daného tématu, upozornit na problémy, které vznikly během psaní práce nebo poděkovat (nejen) vedoucímu práce za pomoc při jejím psaní. 4.1.10.6 Abstrakt Problematiku obsahu abstraktu dokumentů (anglicky Abstract) řeší ČSN 51, podle níž by abstrakt měl být v rozsahu 250 až 500 slov. 50

ČSN ISO 7144 (010161). Dokumentace - Formální úprava disertací a podobných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1997.

84

Abstrakt je redukovaný text, který bez doplňkových nebo hodnotících informací (bez obrázků a tabulek) charakterizuje obsah dokumentu. Základními vlastnostmi jsou výstižnost, přehlednost, srozumitelnost, stručnost, přesnost, objektivnost a čtivost. Abstrakt je formulován v přirozeném jazyce - obvykle ve větách, někdy však jen v heslovité podobě, telegrafickým stylem. Abstrakt může používat textových formulací ze závěrečné práce, ale jako celek je formulován nově (neměl by vzniknout sesazením úvodu a závěru práce). Pro BP/DP se předpokládá půl stránky v jazyce mateřském, půl v anglickém. V Abstraktu by mělo být stručně uvedeno: −

čím se BP zabývá,

−

proč si myslím, že tato práce má být napsána (vyslovení hypotézy),

−

co je jejím cílem (vymezit cíl, kterému se budu věnovat), /lze vymezit i negativní cíl/,

−

mělo by zde být naznačeno, jaké metody je v práci použito.

4.1.10.7 Klíčová slova Součástí abstraktu musí být i klíčová slova (anglicky Keywords), jež se od vlastního textu oddělí odstavcem. Zde se uvádí maximálně pět až deset klíčových výrazů v českém jazyce a anglickém jazyce, oddělených čárkami. Klíčová slova jsou hesla, sousloví, fráze, které výstižně charakterizují obsah naší práce. Hesla uspořádáme hierarchicky, např. veřejný sektor, veřejná správa, kontrola ve veřejné správě, … Pro tvorbu klíčových slov můžeme použít tezaurus 52 daného vědního oboru nebo odvětví. 4.1.10.8 Obsah Obsah se umísťuje bezprostředně za abstrakt nebo předmluvu (viz kapitola 4.1.8 Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce). Začíná na nové lícové straně a obsahuje odkazy na umístění všech kapitol a částí bakalářské nebo diplomové práce. 51

ČSN ISO 214 (010148). Dokumentace - Abstrakty pro publikace a dokumentaci. Praha : Český normalizační institut, 2001. 52 Tezaurus je odborný terminologický řízený slovník, který zachycuje aktuální terminologii určitého oboru formou hesel včetně nejrůznější vztahů a souvislostí mezi hesly – synonymní výrazy, příbuznost, nadřazenost, podřazenost určitých termínů navzájem atd.

85

Názvy a číslování kapitol s číslem strany v obsahu musí odpovídat názvům a číslování kapitol a stran v textu. V obsahu jsou odkazy i na kapitoly, které se nečíslují (prohlášení, poděkování, abstrakt) nebo mají jiný systém číslování (dodatky/přílohy). Často se v obsahu hierarchická posloupnost částí práce zvýrazňuje odsazením. Někdy se za obsah připojuje i seznam ilustrací (tedy obrázků, grafů, tabulek), zpravidla je-li počet ilustrací větší než tři. 4.1.10.9 Slovník znaků, symbolů, zkratek, akronymů, jednotek, termínů Všechny zkratky, symboly atd. by měly být vysvětleny vždy při prvním použití v textu. Pro přehlednost je vhodné umístit tyto vysvětlivky s konkrétním významem ještě za obsah. Při zápisu zkratek je nutné respektovat existují normy na používané symboly. 53 Slovník obsahuje značky abecedně řazené (nejprve velká a následně malá písmena v pořadí latinská abeceda, řecká abeceda), doplněné jejich významem a uvedením fyzikálních jednotek. Vyžaduje-li to povaha práce, uvádí se samostatné seznamy: -

použitých indexů,

-

zkratek (NUTS, MŠMT, BROÚK, …),

-

odborných termínů (subsidiarita, Cash flow, …).

4.1.10.10

Úvod

Úvod obsahuje stručné vyjádření účelu, cílů, metodický přístup v hrubých rysech. Rozhodně by se neměl opakovat text abstraktu, ani by zde neměly být popisovány výsledky – to je téma pro závěrečné zhodnocení. Není-li použita předmluva, pak může úvod obsahovat i témata, jež by měla být v předmluvě. Tato kapitola má čtenáře uvést do problematiky, nastínit širší kontext problému a blíže popsat předmět, který bude v bakalářské nebo diplomové práci řešen (definování obsahu práce). Rozsah Úvodu činí u BP 1-2 strany, u DP 3 – 4 strany. Podle tzv. deskriptorů platných v prostoru ECTS musí text obsahovat obligatorně následující části, členěné do samostatných odstavců.

53

ČSN ISO 31-0 až 13 (011300). Veličiny a jednotky. Praha : Český normalizační institut, 1999. ČSN ISO 1000 (011301). Jednotky SI a doporučení pro užívání jejich násobků a pro užívání některých dalších jednotek. Praha : Český normalizační institut, 1997.

86

Zdůvodnění aktuálnosti tématu a nastínění problému, který student bude řešit. Tato část obsahuje také zdůvodnění, proč bylo téma zvoleno. Současný stav problematiky a přehled nejvýznamnějších literárních pramenů, které jsou k zadanému tématu zpracovány, a to včetně jejich autorů. Měl by zde být zmíněn aktuální vývoj v oboru, a jak je téma frekventováno v odborných kruzích (zde je třeba prokázat základní znalost problému). V tomto odstavci se nachází stanovení cíle bakalářské/diplomové práce a pracovních hypotéz pro diplomové práce. Cíl musí být exaktně hodnotitelný, měřitelný, musí iniciovat přínosy ZP ve srovnání s vývojem problematiky. Doporučuje se formulovat nejen hlavní cíl ZP, ale i další dílčí cíle, umožňující autorovi naplnění cíle hlavního. V diplomových pracích je navíc třeba formulovat hypotézy ZP, které napomohou k exaktnímu vyhodnocení výsledku v závěru práce. Cíl bakalářské práce by měl být zformulován tak, aby se následně mohl, v rozvinutější a kvalitativně vyšší podobě, stát cílem i kontinuálně navazující DP. Cíle závěrečné práce nemusí být vyjádřeny explicitní otázkou, ale je nutné je jasně popsat. Na takto stanovené cíle (exaktně hodnotitelné, měřitelné) nebo původní teze je potřeba odpovědět v závěru práce. V tomto odstavci nabídneme popis vědeckých metod práce, které budou v průběhu zpracování ZP použity k dosažení cíle, včetně zdůvodnění jejich výběru. Musíme předpokládat, že čtenářem může být i laik, který o vámi řešené problematice neví téměř nic. Úvod začneme nejlépe půlstranou zcela obecného úvodu (víceméně pro neodborníky), kde nastíníte, o čem vlastně celý Úvod bude. Ideálním stavem by bylo, pokud by dříve nepoučený čtenář na základě této půlstrany a cílů na konci Úvodu pochopil, o čem by vaše závěrečná práce měla být. 4.1.10.11

Teoreticko-metodologická část

Touto kapitolou začíná Vlastní text závěrečné práce. Teoreticko-metodologická část práce by měla být rozdělena na oddíly, pododdíly a články (členěna na kapitoly tří úrovní). Příliš podrobné členění se nedoporučuje. Členění textu činí text přehlednější, vyjadřuje i význam a hierarchické uspořádání jednotlivých částí textu. Konkrétní

87

obsahové členění záleží na studentovi. Při číslování částí textu je třeba se řídit ČSN 54 (viz kapitola 4.1.7 Číselné označování částí textu (kapitoly, podkapitoly, oddíly, pododdíly, odstavce)). Teoreticko-metodologická část závěrečné práce by měla obsahovat výčet a základní zhodnocení teoretických poznatků, které se vztahují ke zpracovávanému problému, ve kterém by měl student prokázat vědomosti, které získal studiem a samostatnou prací s literaturou. Tato část obsahuje charakteristiku metod a postupů, které budou pro řešení zvoleného problému (cíle ZP) použity. Kompilační podoba této části BP je zcela přijatelná a její výsledná podoba má charakter spíše literární rešerše a převažují zde citace. U DP musí být tato literární rešerše obohacena o samostatné zhodnocení existujících teoretických názorů i o formulaci vlastního teoretického východiska pro zpracování následné části DP. Při zpracovávání této části práce existuje reálné nebezpečí její přílišné rozsáhlosti na úkor proporce práce. Vlastní text je určen adekvátně vzdělanému čtenáři, není tedy vhodné rozepisovat vše příliš podrobně. Měl by být kladen důraz na nové poznatky s odpovídajícím popisem a odkazem na vybavení. Teoreticko-metodologická část práce by měla končit subkapitolou shrnující tuto partii, např.: „Přehled základních nedostatků“ nebo např.: „Základní kritéria a parametry hodnocení“ atp. Tato subkapitola je pak výchozím materiálem pro další, tvůrčí, aplikační /praktickou/ část, která by ji měla metodicky i strukturou odpovídat. V této kapitole je nutné důsledně uvádět (citovat) použité zdroje informací (viz kapitola 8 Citace odborných informačních zdrojů), protože jinak jsou hodnoceny jako myšlenky autora. Zřídka vyskytující se ilustrace by měly být začleněny přímo do textu co nejblíže místu, kde jsou odkazovány a popisovány (viz kapitola 6 Tabulky a obrázky v textu). Každý uváděný graf, tabulka atp. musí být komentován (hodnocen). 4.1.10.12

Prakticko-aplikační část

Na Teoreticko-metodologickou část navazuje část Aplikační (praktická), která je pro hodnocení práce nejzávažnější. Obě části Vlastního textu práce lze dále členit podle různých kritérií a podle potřeby, přičemž jednotlivé dílčí části by měly být ukončovány krátkými dílčími závěry. V konkrétní podobě pak Vlastní text práce může obsahovat 54

ČSN ISO 2145 (010184). Dokumentace - Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1997.

88

různý počet kapitol a každá z uvedených jeho částí může představovat rozdílný podíl na celkovém objemu textu. Tato část práce může mít v podstatě dvojí formu: a) klasická analýza stávající situace problému, b) rešerše informací o stavu a úrovni poznatků zkoumané problematiky. Autor by měl vycházet ze závěrů předcházející kapitoly a tvůrčím způsobem aplikovat poznatky získané jak ve škole, tak i z praxe a z vlastního studia. Student na základě dosavadního poznání předkládá vlastní koncepci řešení, charakterizuje svůj další pracovní postup a případně zvolené výzkumné metody. V dalším textu pak prezentuje výsledky vlastního bádání, analyzuje je a hodnotí (prezentuje úvahy, interpretace, polemiky, kritiky, komentáře, návrhy, postřehy apod.), aby posléze dospěl k vlastnímu řešení. Pokud je v závěrečné práci prováděn kvantitativní výzkum, měly by být výsledky zpracovávány odpovídajícími statistickými metodami. Vyhodnocení je dobré doplnit tabulkami a grafy, které usnadňují interpretaci výsledků. Výhodnost návrhů zlepšení je nutno prokázat výpočty, objektivními čísly, ukazateli, grafy atp. Kritéria, která nejsou objektivizovatelná, je nutno zhodnotit jasnými, srozumitelnými a logickými argumenty, analogiemi, citacemi atp. 4.1.10.13

Závěr

V této kapitole autor hodnotí celou svou závěrečnou práci, shrnuje poznatky získané ve všech sledovaných aspektech problému (prezentace dedukcí, posouzení kvality výsledků, srovnání s jinými metodami). Je zde důležité reagovat na zadání závěrečné práce, autor je povinen jasně deklarovat, zda byl splněn stanovený cíl práce. Prezentovat výsledky, navrhnout řešení nebo zdůvodnit, proč výzkum v této oblasti nevedl k dobrým výsledkům, proč byl cíl splněn pouze částečně a z jakých důvodů. Autor zde porovnává dosažené výsledky s vyřčenými tezemi a cíli, které si stanovil na začátku práce a posuzuje jejich potvrzení či vyvrácení nebo splnění, popřípadě nesplnění. Je třeba mít na paměti, že i negativní výsledek je výsledkem, je-li správně okomentován a je-li v jeho pozadí dostatečné úsilí. Lze zde uvést i kvantitativní

89

hodnocení, ovšem neměly by se zde opakovat pasáže z hlavního textu, nebo přílišné podrobnosti. V závěru bakalářské práce lze vyslovit určitá doporučení, jak studovanou problematiku dále pojímat, jak změnit dosavadní praxi, na základě jakých opatření, jak problematiku dále řešit a na které otázky je žádoucí v budoucnu odpovědět apod. Lze nastínit směr dalšího pokračování výzkumu a bádání formulací nové hypotézy pro závěrečnou práci vyššího stupně, kterou se autor zamýšlí zabývat. Okrajově lze uvést i další zajímavé poznatky, které se tématu dotýkají jen vzdáleně. 4.1.10.14

Soupis bibliografických citací/Bibliografie

Kapitola je zařazená na závěr bakalářské nebo diplomové práce. V této kapitole je uveden seznam skutečně použité literatury, nebo přímo citovaných materiálů. Uvádí se všechny knižní, časopisecké a elektronické odborné prameny, z nichž práce čerpá nejen v etapě získávání informací (v Teoreticko-metodologické části práce). Student, autor závěrečné práce zde dokazuje svoji schopnost nalézt významné a zajímavé literární prameny a pracovat s nimi. Pozor na dodržování předepsané formy citace jednotlivých dokumentů, které se liší podle zvolené metody odkazování na citaci (viz kapitola 8.5.1 Metoda průběžných poznámek, kapitola 8.5.2 Metoda prvního prvku a roku, kapitola 8.5.3 Metoda číselných odkazů). Soupis (s názvem „Bibliografie“, „Seznam literatury“, nebo „Literatura“) je řazen abecedně podle příjmení autorů, v jednotné úpravě, běžné v odborné literatuře. Pracuje-li autor/ka s větším množstvím primárních textů, je vhodné bibliografii rozčlenit na primární literaturu (prameny - knihy) a sekundární literaturu (odbornou literaturu – výzkumné práce). Je možné dělit tuto kapitolu podle druhů jednotlivých dokumentů na monografie, časopisecké statě, elektronické dokumenty, normy a předpisy. Vlastní soupis bývá psán písmem o jeden bod menším, než je základní text. 4.1.10.15

Přílohy/Dodatky

Tento oddíl obsahuje jednotlivé přílohy (doplňkové ilustrace, tabulky…), případně jiný materiál, který je důležitý pro úplnost závěrečné práce, ovšem nelze jej umístit do hlavního textu z různých důvodů.

90

Možné důvody umístění materiálu (textu, tabulek a obrázků) do příloh: -

je obtížně zařaditelný do hlavní části,

-

ve vlastním textu by odváděl pozornost nebo narušil logiku textu,

-

je příliš rozsáhlý,

-

byl použit jiný způsob kopírování,

-

není nezbytný pro pochopení zprávy, ale pro odborníka je zajímavostí. Seznam obrázků, grafů a tabulek bývá uveden za obsahem nebo až před

seznamem použité literatury. Přílohy musí být samostatně číslované, opatřeny názvem a musí být uvedeny v obsahu, je nutno jejich počet a druh omezit na skutečně nezbytný. Přílohami mohou být jakékoli materiály, které mají přímou souvislost s vlastní prací. Zpravidla jde o větší obrázky, tabulky, grafy, výkresy, výpisy programů, algoritmy, fotografie a tabulky nebo protokoly z výzkumu, které nemohly být zařazeny do textu. Přílohy mohou také popisovat použité vybavení nesouvisející přímo s řešením práce, popis doplňkových metod, případně výpisy a komentáře použitých nebo vytvořených programů. Ve vlastním textu by měly zůstat jen tabulky a grafy nezbytné pro porozumění textu a myšlenkovému kontextu s předchozími částmi. Na ostatní materiál, nacházející se v příloze, je odkazováno z textu. 4.1.10.16

Analytický list

Analytický list není povinnou součástí prací na některých vysokých školách, je však definován v ČSN 55, kde je uveden i jeho vzor. Slouží pro usnadnění zpracování zprávy v automatizovaných rešeršních systémech. Je-li do textu zařazen, pak by měl být na poslední liché stránce. Může být též umístěn na začátku práce, pak nahrazuje titulní stránku, neboť pouze rozšiřuje údaje v něm uvedené. Mívá vzhled standardizované tabulky, nebo tabelovaného textu. 4.1.10.17

Zadní deska a přídeští

Pro materiál zadní desky (čtvrtá stránka obálky) platí stejné zásady jako pro přední desku. Obvykle bývá prázdná, ovšem je zde možno umístit údaje o tiskárně, 55

ČSN ISO 5966 (010173). Dokumentace. Formální úprava vědeckých a technických zpráv. Praha : Český normalizační institut, 1996.

91

identifikační údaje atd. Zadní přídeští (třetí stránka obálky) je obvykle prázdné. Vnitřní strana zadní desky je vybavena doplňky pro vložení média s textem závěrečné práce, zdrojových a přílohových textů nebo složeného listu přesahujícího formát A4 apod. Doplňkem pro vložení média je myšlena průhledná polypropylenová pošetka nebo papírová pošetka (s okénkem nebo bez okénka) s chlopní pro uložení CD, popř. DVD s textem, obrázky a přílohami ZP pro účely archivace. Použití jako nosiče dat 3,5" disketu již v dnešní době není akceptovatelné. 4.1.10.18

Hřbet vazby

Text na hřbetě závěrečné práce by měl být správně orientován, leží-li práce předními deskami dolu. Na pravém okraji (tedy dole za uvedením roku odevzdání) se nechává 30 mm volného prostoru pro účely knihoven. Na hřbetě desek se nechá natisknout: -

jméno a příjmení (titul se neuvádí),

-

typ práce (bakalářská, diplomová, …),

-

kalendářní rok odevzdání závěrečné práce.

92

5 GRAMATICKÁ ÚPRAVA ZÁVĚREČNÉ PRÁCE Závěrečná práce je předkládána v českém jazyce, v jiném jazyce jen v případě, že o tuto možnost student požádá již ve formuláři Zadání závěrečné práce je vedoucím ZP a následně vedoucím katedry schváleno. Žádost o výjimku lze zdůvodnit použitím zahraničního vedoucího práce nebo konzultanta, plánováním navazujícího (např. postgraduálního) studia v zahraničí, jiným rodným jazykem než je čeština. Autor závěrečné práce odpovídá za jazykovou správnost textu a je doporučováno před odevzdáním ZP do vazby provést jazykovou korekturu textu (odstranění překlepů, oprava gramatiky, volba vhodné stylizace textu apod.). Práce musí být dobře čitelná, případné chyby, objevené při konečné kontrole musí být opraveny ručně. Stránky s více jak třemi opravami nebo rozsáhlejšími vsuvkami je třeba přepsat (znova vytisknout). Pro vlastní psaní textu platí pochopitelně nejen pravidla z uvedených norem, ale i pravidla českého pravopisu 56. Pár zásadních si dovolujeme uvést zde.

56

HLAVSA, Z. a kol. Pravidla českého pravopisu.s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha : Academica, 2002. 391 s. ISBN 80-200-0992-2.

93

5.1 Poznámky k některým interpunkčním znaménkům Interpunkční (členící) znaménka jsou prostředkem grafického členění textu, jejich používání se nazývá interpunkce. Členící znaménka oddělují od sebe části textu nebo části výpovědních celků (na konci naznačují intonační ztvárnění). Uvnitř výpovědních celků zdůrazňují významovou a zvukovou výstavbu. Funkce členících znamének je rozdělovací (oddělují od sebe věty nebo větné členy) a vyčleňovací (vyznačují hranice vět nebo větných členů). V češtině existuje deset členících znamének. V češtině se všechna interpunkční znaménka kromě pomlčky připojují k předcházejícímu slovu, zkratce či číslu těsně, bez mezery. Za každé interpunkční znaménko však náleží mezera. Následuje-li více interpunkčních znamének za sebou, patří mezera jen za poslední z nich. 57 5.1.1

Interpunkce v seznamech a výčtech

Při sestavování seznamů a výčtů můžeme k interpunkci přistupovat dvěma způsoby, ale vždy je třeba dodržovat vztah mezi velkým (malým) písmenem a interpunkčním znaménkem. První způsob je obvyklý u výčtů, jejichž jednotlivé body obsahují více větných celků, druhý u výčtů, jejichž jednotlivé body tvoří nevětné celky. Prvním způsobem je uvedení každé položky seznamu, následující po dvojtečce, jako samostatné věty. Body výčtu začínáme velkým písmenem a končíme tečkou. Druhým způsobem začneme prostý výčet po dvojtečce malým písmenem a jednotlivé body výčtu končíme čárkou. Tečku umisťujeme až za poslední položku v seznamu. Je možno použít ještě jednu kombinaci: malé písmeno na začátku bodů, středník na jejich konci – zejména při střídání větných a nevětných celků. Vhodná je taková úprava, v níž všechny body výčtu začínají stejným písmenem. 5.1.2

Tečka

Tečka (.) se píše bez mezery k předchozímu slovu, které ukončuje větu. Za znaménkem děláme jednu mezeru. Větnou tečku nepíšeme na koncích titulků a prvků dostatečně oddělených od okolního textu grafickou úpravou (např. u nadpisů, popisků, jmen autorů). Je-li více interpunkčních znamének za sebou, píší se bez mezer. Pokud píšeme 57

SIXTA, J. Jak napsat a obhájit bakalářskou práci. Mladá Boleslav : Škoda Auto a. s. Vysoká škola, 2004. s. 53.

94

do závorky poznámku jako celou větu, také ji ukončíme tečkou. Končí-li věta zkratkou zakončenou tečkou, pomlčkou nebo výpustkem (trojtečkou), další tečka se na konci věty nepíše. Tečka v textu může znamenat jeho neúplnost, zkrácení výrazu, tečka mění číslo v číslovku řadovou. Tečka se používá u členění textu pomocí číslic a písmen (A., b., 1., II.). Zkracujeme-li výraz „paní“, nepíšeme za zkratkou tečku (píšeme pí Nováková). Tečka se také nepíše, pokud se slovo zkrátí začátkem a koncem slova (např. firma – fa). 5.1.3

Čárka

Čárka (,) je nejpoužívanější interpunkční znaménko, jejím vhodným i nevhodným užíváním podstatně měníme význam věty. Čárkou se oddělují: -

věty v souvětí (oddělují se souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím),

-

složky několikanásobných větných členů (věty podřazené od vět nadřazených závislé od řídících),

-

výrazy, které jsou do věty vloženy nebo k ní volně připojeny (složitější větné konstrukce). Čárka se klade před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací

(odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.). Čárka se píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž apod. Podobně se čárka píše před víceslovnými spojovacími výrazy se spojkou a, vyjadřují-li jiný významový vztah než prostě slučovací. Nebo, uvozuje-li vedlejší větu vloženou mezi dvě věty hlavní, Pravidla českého pravopisu ukládají oddělit čárkou jméno organizace od právní formy tohoto subjektu. Není-li v obchodním rejstříku společnost zapsána jinak, měla by po jménu organizace následovat čárka a za ní právní forma organizace. Vyčerpávajícím způsobem je uvedeno používání čárky v Pravidlech českého pravopisu 58.

58

HLAVSA, Z. a kol. Pravidla českého pravopisu. s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha : Academica, 2002. 391 s. ISBN 80-200-0992-2.

95

5.1.4

Středník

Středník (;) používáme pro rozdělení věty – významem je silnější než čárka, ale slabší než tečka. Po středníku se pokračuje malým písmenem. Středník se používá tam, kde chceme naznačit různé stupně obsahové souvislosti mezi částmi výpovědního celku. Používáme jej mezi souřadně spojenými větami hlavními anebo mezi souřadně spojenými souvětími, zejména v souvětích složitějších. Také mezi souřadně spojenými výrazy, zejména při výčtu, je-li třeba členit ho na větší skupiny. 5.1.5

Otazník

Otazník (?) jeho psaní je namístě u řečnických a podobných otázek. Ve vědeckém textu může být otázka (i v nadpisu) úvodem do textu. Píše se na konci tázacích výpovědí, ať mají formu věty, souvětí, nebo samostatného výrazu nevětného. Uvnitř věty se někdy píše otazník v kulatých závorkách. Naznačuje se jím pochybnost o vhodnosti nebo správnosti předchozího výrazu (?), anebo o platnosti předcházejícího tvrzení. 5.1.6

Vykřičník

Vykřičník (!) užíváme pro zdůraznění (především negativního sdělení). Stejně jako otazník, lze uvnitř věty někdy užívat i vykřičník (!). Píše se v kulatých závorkách a vyjadřuje se jím nesouhlas, údiv apod. 5.1.7

Dvojtečka

Dvojtečka (:) se ve speciálních případech sází různě, buď těsně k okolnímu textu, nebo s pevnou mezerou, vždy ale s jiným významem, např.: 21 : 7 = 3

(matematický výraz),

3:1

(poměr),

3:2

(výsledek sportovního utkání),

8:31,17

(8 minut 31 sekund a 17 tisícin sekundy); viz kapitola 5.2 Zápis číslovek a dat.

Dvojtečka uvozuje následující typy textů: a. výčet (následuje-li po dvojtečce nevětný výčet, pak začíná malým písmenem; následují-li větné celky, začíná výčet velkým písmenem,

96

b. citát nebo přímou řeč (přímá řeč začíná po dvojtečce velkým písmenem, často také uvozovkami). 5.1.8

Uvozovky

První uvozovky (v českém pravopise) jsou vždy dole, druhé nahoře, jsou-li oblé, mají podobu devítky („) a šestky (“) a těsně obklopují text uvnitř, klávesovou zkratku mají: Alt+0132 a Alt+0147. Uvozovky se používají zejména u doslovných citací textu nebo u částí textu, jež se snaží autor odlišit. „Je-li v uvozovkách celá věta, píše se uvnitř i interpunkční znaménko, kterým je ukončena.” Přímá řeč začíná po dvojtečce uvozovkami a velkým písmenem, končí tečkou a uvozovkami. Rozeznáváme ještě další typy uvozovek (›‹, »«, ,‘). Jednoduché špičaté uvozovky (›‹) mají klávesovou zkratku: Alt+0155 a Alt+0139. Špičaté uvozovky dovnitř používané v němčině (»«) mají klávesovou zkratku: Alt+0187 a Alt+0171. Špičaté uvozovky ven používané ve frankofonních zemích («») mají podobnou klávesovou zkratku: Alt+0171 a Alt+0187. Jednoduché uvozovky (‚‘) mají klávesovou zkratku: Alt+0130 a Alt+0145. V anglofonních zemích jsou obě uvozovací znaménka umístěna nahoře (“”). 5.1.9

Pomlčka

Pomlčka, krátká (–, en-pomlčka) i dlouhá (—, em-pomlčka) je delší než spojovník (-) a oddělujeme ji na obou stranách mezerou. Pomlčky oddělují části věty výrazněji než čárky. Nesmí pak být na začátku nebo na konci řádku. Pomlčku také používáme místo uvozovek pro uvození přímé řeči nebo jako prvek označující položku výčtu – pak smí být i na začátku řádku. Dále používáme pomlčku ve smyslu protikladů a jako nahrazení závorky. Je-li spojovník na konci řádku a spojené slovo nechceme rozdělit na dva řádky, vkládáme „pevnou“ pomlčku pomocí klávesové zkratky Ctrl+Shift+-. Kolem pomlčky se sází běžné mezery, kromě případů, kdy nahrazuje předložky, spojky nebo vyjadřuje celé finanční částky. Potom hovoříme o větné pomlčce – nahrazuje interpunkční čárku v souvětí (např. „Všechno jde podle plánu – až do určitého bodu.“ Výjimkou je, stojí-li za pomlčkou interpunkční znaménko, píše se těsně k pomlčce. Větnou tečku ale nepíšeme. Například při vyjádření nedokončené myšlenky (Líbilo se mi to, ale –).

97

Druhým typem je rozsahová pomlčka – nahrazuje slova „až“, „až do“, „versus“, „proti”. Píše se bez okolních mezer a u letopočtů není oddělena mezerami a nesmí být ponechána na konci ani zalomena na začátek řádku (např. „pracovní doba 8–16 hodin“, 25–28 °C, v letech 1999–2007, utkání Sparta–Slavia). Pomlčka se v celém textu píše jednotně, ať už vystupuje v jedné či druhé úloze. Velikost této pomlčky bývá půl čtverčíku – tuto pomlčku vložíme z nabídky (Vložit/Symbol/karta Speciální znaky/položka Krátká pomlčka). Kdybychom chtěli používat čtverčíkovou pomlčku, použijeme ve stejné nabídce položku Dlouhá pomlčka. Pomlčka na klávesnici umístěna není a je třeba ji psát jinak. Krátká pomlčka (–) má klávesovou zkratku: CTRL+Num - 59 nebo Alt+0150. Dlouhá pomlčka (—) má klávesovou zkratku: Alt+ CTRL+Num - nebo Alt+0151. 5.1.10 Výpustek Výpustek (…), neboli „trojtečka“, tři tečky jako jeden znak (klávesová zkratka: CTRL+tečka, nebo Alt+0133) nahrazuje nevyslovený text (jako pomlčka), naznačení pomlky ve větě, vypuštěný text nebo část výčtu (naznačuje neúplný výčet). Při náhradě části výčtu se výpustek od předchozího textu odděluje zúženou nezlomitelnou mezerou, pokud ta není k dispozici, pak bez mezery (těsně). Tečku za výpustkem nepíšeme. Pokud to vyžaduje větná stavba, píšeme za výpustkem čárku nebo středník. Výpustek je speciální znak, který je v případě nouze možné nahradit třemi tečkami. Pouze v případě, kdy tečkami naznačujeme chybějící písmena výrazu, je jich možné psát více (např. Nejvyšší hora světa: Mt. E....; Byl tam… nebo snad ne?). 5.1.11 Závorky Závorky (//, {}, [], (), <>) přiléhají (sází se) těsně k výrazům nebo větám, které se do nich vkládají (vně mezery vkládáme, ovšem mimo interpunkčních znamének za závorkou následujících). Hierarchie závorek je dána schématem {[()]}. Psaní šikmých závorek (//) pomocí lomítka se v textu nedoporučuje, proto že není zřejmý začátek a konec textu, který je uveden v závorce. Do závorek se dávají větné nebo nevětné výrazy, které jsou do výpovědi volně vloženy, příp. které nejsou součástí vlastního projevu.

59

Zkratka „Num -“ (Num. Minus) znamená klávesu „numerické minus“ v numerické části klávesnice.

98

V závorkách tedy bývají: -

vložené výrazy, které vysvětlují, objasňují nebo doplňují obsah výpovědi;

-

výrazy, které nenáleží k vlastnímu projevu, jako odkazy na jméno autora nebo autorů, různé poznámky apod.;

-

v odborných výkladech varianty daného výrazu, příp. jeho latinské nebo cizojazyčné znění. Výjimečně lze připustit vložení několika samostatných závorek vedle sebe, a to

hlavně z důvodu srozumitelnosti, když např. jednotlivé závorky obsahují vysvětlivku, odkaz na obrázek, resp. tabulku a citaci. Při formulacích vět odborného textu se nedoporučuje závorky kumulovat. V případě, že se k určité části textu vztahuje více citací, uvedou se všechny odkazy v jedné závorce a oddělí se středníkem. Závorka vkládaná do věty neovlivňuje interpunkční znaménka. Čárka zůstává za závorkou, podobně je-li závorka vložena na konec věty, tečka zůstává až za závorkou. V praxi jsou některé závorky specificky využívány: -

„()“

kulaté závorky - primárně v psaném textu a v matematice, uvedení čísla

publikovaných matematických výrazů, -

„{}“

svorky - v matematických výrazech. Klávesová zkratka: Alt+123 a

uzavřít Alt+125 (také Alt+0123, uzavření závorek Alt+0125). -

„[]“

hranaté závorky – k přepisu výslovnosti cizojazyčných slov, k označení

vynechaného textu […], k vyznačení komentáře autora textu, uvedení jednotek míry, uvedení čísla odpovídajícího literárního pramene. Klávesová zkratka: Alt+91 a uzavřít Alt+93 (také Alt+091, uzavření závorek Alt+093). -

„<>“

špičaté závorky (znaky: je menší než, je větší než) – v těchto závorkách

se uvádějí nejčastěji odkazy na internetové stránky a adresy. Klávesová zkratka: Alt+60 a uzavřít Alt+62 (také Alt+060, uzavření závorek Alt+062). 5.1.12 Odsuvník (Apostrof) Apostrof (’) přisazujeme těsně ke slovu, uprostřed slova je bez mezer. Odsuvník naznačuje vypuštění hlásky, vyskytuje se v jiných jazycích. Píše se např.: l’Humanité,

99

pad’ (místo padl), ’07 = 2007. Toto znaménko se však nepíše v případech jako žes to viděl, dobřes udělal. 60 Klávesová zkratka: Alt+0146. 5.1.13 Spojovník Spojovací čárka neboli spojovník (-) není totéž co pomlčka, krátká i dlouhá (–, —), odlišují se graficky i funkčně. Spojovník je oproti pomlčce kratší a používá se pro spojování částí slov, které spolu souvisí. Spojovník je umístěn přímo na klávesnici: dělí slova na konci řádků, spojuje složené výrazy z více slov (česko-německý, Praha-západ). Někdy je spojovník nesprávně nazýván rozdělovníkem, protože se používá k dělení slov na konci řádku. Končí-li předcházející řádek spojovníkem, opakuje se spojovník na začátku následujícího řádku. Spojovník se sází bez mezer přímo k příslušným výrazům. Spojka (-li) se připojuje spojovníkem zpravidla k prvnímu slovu věty, např. víšli, říkám-li, mohl-li bys, ne-li. Tam, kde (-li) je jen součástí složené spojky jediné, píše se bez spojovací čárky (dohromady): ačli, čili, neboli, nežli, pakli, pakliže, zdali, jestliže (hovorově jestli). 61 Píšeme: Rh-faktor, A-vitamin (ale faktor Rh, vitamin A), zeleno-modrý svetr ve smyslu dvou různých barev (ale zelenomodrý, když má takovou barvu), n-tice ve smyslu opakování (ale 16bitový). 5.1.14 Lomítko Lomítko (/) je typografický znak s několika funkcemi. Používáme jej izolovaně jako lomítko v úsporných zápisech zlomků (2/3), fyzikálních jednotek (5 m/sec) a jako vžitý oddělovač (rozdělovací nebo členící znaménko) částí různých specifických výrazů – hlavně v odborných textech. Např. akademický rok 2006/2007 (2008/09) zápis data (18/4/2005). Může označovat například v tabulkách rozhraní skupin údajů (tyto úkoly může plnit také svislice), ale nejčastěji vyznačuje alternativu, záměnnost, platnost pro dva nebo více případů. Lomítko bez mezery se hodí pro alternativu tvořenou vždy jedním grafickým slovem (muž/žena, a/nebo), pak se přisazuje z obou stran těsně. Není vhodné zalomit výraz za lomítkem na novou řádku. Odděluje-li lomítko samostatný text, odděluje se pak oboustranně mezerami. Pokud je jeden z výrazů dvou- a víceslovný, volme lomítko 60

HLAVSA, Z. a kol. Pravidla českého pravopisu. s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha : Academica, 2002. 391 s. ISBN 80-200-0992-2. s. 75. 61 HLAVSA, Z. a kol. Pravidla českého pravopisu. s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha : Academica, 2002. 391 s. ISBN 80-200-0992-2. s. 55.

100

s mezerami: „koukni se / koukněte se“; tento zápis nevzbuzuje dojem, že alternuje slůvko „se“ a „koukněte“ (koukni se/koukněte se), ani nepřipomíná jinak postavené alternativy (pamatuji se/si). 5.1.15 Mezery Zatímco na psacím stroji (i na klávesnici počítače) je jediná klávesa pro mezeru, v sazbě je rozlišováno mezer více: Mezislovní mezera – píše se jediným stiskem mezerníku. Nikdy tuto mezeru nepoužíváme pro jakékoliv zarovnávání pod sebe, pro mezeru u prvního řádku odstavce, v tabulkách atd. Mezislovní mezera podléhá formátování, mění tedy svou velikost a nelze pomocí ní měřit jakékoliv vzdálenosti. V sazbě neexistuje pojem (ani míra) jeden (1) úhoz, jako je tomu na psacím stroji! Proto se nikde v dokumentu nemohou objevit dvě mezislovní mezery za sebou. Mezislovní nezlomitelná mezera – používá se mezi takovými slovy a spojeními, mezi nimiž nesmí nikdy nastat konec řádku. Nezlomitelné mezery rovněž nejsou nikdy dvě za sebou. Vkládá se: Vložit/Symbol/Speciální znaky/Pevná mezera. Vhodné je použít i klávesovou zkratku Ctrl-Shift-mezerník. Vkládá se podle pravidel českého pravopisu, tj. v těchto případech: -

iniciála s příjmením, například B. B. King,

-

části čísla s více číslicemi, například 12 345,654 321,

-

číslo s jednotkou ve zkratce, například 39 kg,

-

jednoznaková předložka a spojka s následujícím slovem. Jedná se o znaky v, s, z, k, o, u, a, i. Za některé z nich vkládá Word nezlomitelnou mezeru sám (ovšem jen v určitých situacích). Mezislovní zúžená mezera – používá se tam, kde je obyčejná nezlomitelná

mezislovní mezera příliš široká. Některé verze Wordu ji vůbec nemají. Lze ji vložit: Vložit/Symbol/Speciální znaky/1/4 dlouhá mezera (tato mezera má totiž velikost čtvrtiny čtverčíku). Při vkládání respektujeme typografická pravidla. Hodí se zejména v případě iniciály nebo v případě čísla s více skupinami. Tato mezera však bohužel není nezlomitelná, musíme ji tedy použít jen tehdy, nehrozí-li v její blízkosti řádkový zlom. Dlouhá mezera – používá se k oddělení určitých celků, kde by obyčejná mezislovní mezera byla příliš malá (např. části vzorců apod.). 101

Meziznaková mezera – mezera upravující vzdálenosti mezi písmeny slova. Používá se k vyznačování, v tom případě se jedná o tzv. prostrkání. U psacího stroje se dociluje vkládáním mezislovních mezer mezi znaky, v tom případě se však jedná o tzv. proložení. Proložení v sazbě nikdy nepoužíváme! Prostrkání se dá nastavit: Formát/Písmo/Proložení

znaků

(chybný

nadpis

„Proložení“

zde

znamená

prostrkání)/Mezery. Prostrkání obvykle nastavujeme na 10–20 % stupně písma, v obyčejném textu psaném desetibodovým písmem tedy prostrkáváme jedním až dvěma body. Prostrkaný text musí být krátký, protože ve větší ploše se špatně čte (zmenšuje se optická integrita slov). Příklad: T o t o

je

p r o s t r k á n í . Mezislovní mezery

v prostrkaném textu mají být zvětšeny o stejnou hodnotu, ve Wordu však zůstávají stejně velké. 5.1.16 Dělení slov a odstavců Při sazbě do bloku se používá dělení slov. Pro správné rozdělení slova systém používá slovník dělicích vzorů pro daný jazyk. Musíme tedy správně nastavit jazyk, v němž je příslušný text zapsán (Nástroje/Jazyk).

Pro dělení slov jsou dvě volby

(Nástroje/Jazyk/Dělení slov): dělit nebo nedělit. Pokud systém dělí slovo jinak než by měl, lze dělicímu procesu pomoci vložením volitelného rozdělení. Je to zvláštní znak vkládaný (Vložit/Symbol/karta Speciální znaky) nebo Ctrl+*. Dostane-li se tento znak do blízkosti konce řádku, systém bude v tomto místě slovo dělit, v jiném místě jsou automaticky všechna dělení zakázána. Samotné dělení slov podléhá pravidlům pravopisným a estetickým. V Pravidlech českého pravopisu vše najdeme v kapitole Spojovací čárka – spojovník. K zalomení řádku nesmí dojít před jednociferným číslem bez měrné jednotky (1 pes), mezi řádovými skupinami cifer uvnitř čísla (7 654 321), mezi číslem a značkou měrné jednotky (7 mm), mezi zkratkou akademického titulu a jménem (prof. Koloděj), mezi zkratkou jména a příjmením (E. Koloděj), za dnem v číselné reprezentaci kalendářního data (18. 4. 2005), ani za jednopísmennou předložkou či spojkou (v nouzi je přípustnou výjimkou spojka „a”). Vyhýbáme se též dělení, které oddělí na konci řádku pouze první písmeno slova nebo rozděluje zkratky. Proto vkládáme již při psaní na tato místa nedělitelnou mezeru (CTRL+SHIFT+mezerník; jinak lze využít Automatické opravy nebo makro). Dělena mohou být pouze slova víceslabičná, a to na hranicích slabik. Pokud nejsou hranice slabik zřetelné nebo pokud existuje více možností, přihlížíme k jazykové 102

struktuře slova. Některá z těchto pravidel podřizujeme pravidlům „estetickým”. Vyhýbáme se dělení slov na části s nežádoucím popř. vulgárním významem. Cizí slova lze dělit stejně jako slova česká (podle výslovnosti v češtině), nebo i způsobem obvyklým v daném jazyce. Není zvykem dělit slova na posledních řádcích stránek a sloupců, v titulcích a v posledních slovech odstavců. Negativní estetický účinek má také vysoká frekvence výskytu dělených slov. Zejména při použití více sloupců (tedy méně znaků na řádek) je vhodné používat buď dělení slov v kombinaci se zarovnáním textu do bloku, nebo dělení slov potlačit, ovšem text zarovnávat vlevo. Pokud se rozhodneme slova nedělit, pečlivě zkontrolujeme, jestli v řádcích textu nejsou mezislovní mezery větší než šířka písmene „m“. Pokud ano, došlo k podtečení řádku a je třeba slova rozdělit, přeformulovat text, nebo používat zarovnání textu vlevo a ne do bloku. Tomuto prvku, kterému bychom se měli vyhnout, říkáme řeky. Řeky vznikají svislým či šikmým krytím mezer mezi slovy ve třech a více sousedních řádkách. Negativní estetický účinek řek roste s jejich délkou a s šířkou zúčastněných mezer. V odstavcích zarovnaných do bloku by se neměla dělená slova vyskytovat ve více než třech sousedních řádcích (Nástroje/Jazyk/Dělení slov, Maximum dělených řádků 3), aby nevznikal neestetický žebřík stejných symbolů. Výjimkou je sazba do úzkých sloupců. Tamtéž je možné nastavit automatické dělení slov (Slova se dělí přímo při psaní nebo úpravě textu. Jestliže později dokument upravíme a změníme konce řádků, bude provedeno nové dělení slov.), povolit nebo zakázat dělení slov psaných velkými písmeny (iniciálové zkratky se dělit nesmí, lze to v celém textu zakázat) a šířku oblasti dělení slov. Při ruční dělení slov nebude nové dělení slov při změně v dokumentu provedeno. Při rozdělení odstavce koncem stránky (stránkový zlom) nesmí vzniknout osamocený řádek na nové stránce – tzv. sirotek. Odstavec smí být rozdělen jen tak, aby v každé jeho části zbyly nejméně dva řádky (Formát/Odstavec – Tok textu, Kontrola osamocených řádků). Samostatný řádek na konci strany (text pokračující na nové straně) je nazýván vdova. Za odstavcem, který představuje nadpis, musí na téže straně následovat ještě začátek dalšího odstavce (nejméně tři řádky). Tituly (nadpisy) být děleny nesmí, ani nesmí být odděleny od následujícího textu (Formát/Odstavec – Tok textu, Kontrola osamocených řádků + Svázat s následujícím + Svázat řádky).

103

Některé zvláštní odstavce nesmí být nikdy rozděleny koncem stránky (například nadpisové odstavce, odstavce tvořící tabulku). Každý odstavec musí být tedy vybaven parametry, které upravují výskyt stránkového zlomu uvnitř nebo v jeho okolí.

104

5.2 Zápis číslovek a dat V českém textu jako oddělovač desetinné části čísla používáme zásadně čárku, nikoli tečku. Kvůli přehlednosti za každou trojicí cifer v obou směrech od desetinné čárky ven z čísla děláme nedělitelnou mezeru, desetinnou čárku mezerami neoddělujeme (1 234,567 89). Číslo nelze nikdy rozdělit do dvou řádků. Oproti USA, v češtině neoddělujeme milióny tečkou. V seznamu mají být desetinné čárky pod sebou. Poštovní směrovací čísla zapisujeme takto: 434 01. Pro zápis telefonních čísel u nás platí následující konvence, čísla píšeme po trojicích: tel.: 123 456 789, s předvolbou tel.: +420 123 456 789. Identifikační číslo a Daňové identifikační číslo podnikatelského subjektu se zapisuje včetně zkratek: IČ: 273 26 403, DIČ: CZ 273 26 403. Zápis slovy je také možný a v literárním textu někdy i žádoucí ale kombinace psaní číslovek a slov není vhodná. Číslovky od „1“ do „10“ se vypisují slovy (pokud to není výčet údajů). Číslovky nad „10“ se píší číslicemi. Lze psát 7 000, šest tisíc, 5 mil. Řadové číslo ukončujeme těsně přisazenou tečkou, stojí-li na konci věty, další tečku nepíšeme. Můžeme-li číslo v daném kontextu číst současně jako řadové i základní, tečka se nepíše (strana 123). Ve spojení uvnitř slov se čísla přisazují těsně, bez mezery a bez spojovníku. Výraz „krát” smí být ve spojení s číslem (12krát) nahrazen těsně přisazeným znakem „×” (ALT+0215) (12×), ne však písmenem „x” (12x). Můžeme také psát 12ti násobek, 12násobný (nepíšeme 12tinásobný). Těsně k číslu má být přisazeno i jeho znaménko (+5 °C). Náhražkou za znaménko minus, které se v běžných tiskových písmech nevyskytuje, může být použita pomlčka (–5 °C). Mezi číslem a jednotkou se píše „pevná“ mezera, pokud číslo a jednotka jsou dvě slova: 10 m (deset metrů). Jednotky u čísel ve významu přídavného jména se píší bez mezery 10m (desetimetrový). Lze užívat i číslic římských (I, V, X, L, C, D, M, tedy 1, 5, 10, 50, 100, 500, 1000) a jejich seskupení, což je způsob zápisu čísel pomocí písmen abecedy (MDCCCXLVII = 1847, CLX je 160). Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, se píše tečka. Obecně použití římských číslic znamená, že se jedná o něco, co má své pokračování nebo historii. Tento způsob zápisu se dnes používá výjimečně, lze takto označovat stránky předmluvy v knihách, kapitoly, položky… Římskými číslicemi se

105

číslují knihy, sportovní události, historické události, století, měsíce v roce, pořadové číslo čtvrtletí atd. Dodnes se používají římské číslice ve filmovém průmyslu k označení data vzniku filmu. Možná je to proto, aby se divákovi ztížila identifikace stáří filmu. 62 5.2.1

Datum a čas

Označení dne, měsíce a roku navzájem odsazujeme pevnými mezerami; datem nesmí začínat věta. Den a rok se vždy vyjadřují číselně (arabskými číslicemi), měsíc pak buď číselně (arabskými či římskými číslicemi) nebo slovně. Číselná označení dne a měsíce musí být vždy ukončena tečkami (26. 4. 1917 nebo 20. III. 1945; 28. července 1969 nebo 18. duben 2005). Pokud datum a měsíc vyjádříme zlomkem, tečky za číslice nepíšeme (6/6 1977 nebo 25/III 2009). Píšeme také 25/III ’09 nebo 1950-07-05. Letopočet uvádíme jako čtyřčíslí, zkrácené označení roku ve tvaru dvojčíslí uvádíme pouze za pomlčkou resp. lomítkem v zápisu rozsahu let (v letech 2007–2008) resp. přelomu let (akademický rok 2007/08). Mezi označení data vkládáme nedělitelné mezery, aby nedošlo k nevhodnému zalomení řádku. Hodiny ve spojení s minutami běžně oddělujeme tečkou bez mezer, minuty se vyjadřují dvouciferným číslem (11.55 hodin). V zápisech sportovních výkonů jednotně používáme dvojtečku, u takových údajů se mezery nevkládají (2:44:34,00). Píšeme: 7 dní, 7denní (sedmidenní), 4 týdny, 4týdenní (čtyřtýdenní), do 16 let (nepíšeme do 16-ti let apod.). 5.2.2

Matematické vzorce, zlomky, značky

Jednoduché vzorce se obvykle píší přímo do textu, jejich zápis řeší ČSN 63. Čísla ve vzorcích se zapisují s desetinnou čárkou a bez teček mezi vyššími řády (98 765,432 109; 0,987). Je třeba dávat pozor na používání písmen a číslic I (velké í), l (malé el), 1 (jednička), o (malé ó), ° (symbol stupně), O (velké ó), 0 (nula)… Matematické vzorce umisťujeme na zvláštní řádek zarovnané na střed (vycentrované). Standardní zápis vzorců je v MS Word zajištěn Editorem rovnic (Vložit/Objekt/Vytvořit nový/Editor rovnic 3.0). Zápis matematického vzorce provádíme kurzívou, ukončujeme čárkou nebo tečkou. Vysvětlení symbolů použitých 62

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. Poslední editace 13. 2. 2007 [cit. 2007-02-15]. Dostupné na WWW: . 63 ČSN ISO 31-11 (011300). Veličiny a jednotky - Část 11: Matematické znaky a značky používané ve fyzikálních vědách a v technice. Praha : Český normalizační institut, 1999.

106

ve vzorci (pokud nebyly definovány dříve) umisťujeme pod vzorcem od levého okraje (za slůvkem „kde:“). Například 64: n

SHCF = ∑ t =1

kde:

CFt , (1 + k ) t

(6.3)

SHCF … současná hodnota cash flow v období t, CFt

… očekávaná hodnota cash flow v období t (t = 1 až n),

k

… míra kapitálových nákladů na investici (podniková diskontní míra),

t

… období 1 až n (roky),

n

… očekávaná životnost investice v letech.

Vzorce je možné podle potřeby číslovat (pro využití odkazového aparátu), a to uvedením pořadového čísla vzorce do kulaté závorky u pravého okraje řádku, na kterém je vzorec uveden. V případě uvedení většího počtu vzorců v textu je možné je číslovat v každé kapitole zvlášť s využitím desetinného číslování (č. kap. č. vzorce). V případě souvisejících skupin matematických vzorců (soustava rovnic) je vhodné zarovnat tyto výrazy tak, aby byly zachovány vertikální vazby mezi nimi, tj. bez centrování každé řádky zvlášť. Je-li to možné, snažíme se předcházet rozdělení matematického výrazu do více řádků. Není-li zbytí, zalomení se provádí na hlavni úrovni struktury, nejlépe v místě hlavního operátoru (=, <, × aj.) nebo aditivního operátoru (+, ∨, ∪ aj.). Operátor je nutno zopakovat na počátku dalšího řádku. Méně vhodný je zlom za multiplikativním operátorem (×, ∧, ∩, aj.), hrubou chybou je rozdělit výraz mezi unárním operátorem (–, ¬, ∇ aj.) a operandem. 65 Matematické značky: + – × : < > = ± (operátory). 66 Jednotlivá označení: plus, minus (není-li možné minus volit přímo z klávesnice, můžeme ho nahradit pomlčkou, nikoli však spojovníkem, klávesová zkratka: Alt+0150), krát (klávesová zkratka: 64

SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha : Grada Publishing, 2003. 466 s. ISBN 80-247-0515-X. s. 302. 65 SKLENÁK, V. Úprava diplomových prací. Praha : KIZI, 2002. 89 s. Dostupné na www: . 66 Přehled nepísmenných grafémů [cit. 2007-02-10]. Dostupné na www: .

107

Ctrl+Alt+), nebo Alt+0215), děleno (lomítko nebo dvojtečka), je menší než, je větší než (klávesová zkratka: viz Kapitolu 4.2.1.11), rovná se, nerovná se, plus-minus (klávesová zkratka: Alt+0177) atd. Tyto značky se používají zpravidla v zápisech matematické povahy, ale s některými se můžeme setkat i v běžném textu (zejména krát, plus, je menší než, je větší než), v takovém případě oddělujeme tyto značky z obou stran mezerou. Mezní úchylky (±), vyjadřující rozsah tolerance k uvedeným hodnotám, se píší bez mezery mezi znaménkem a velikostí úchylky. Je-li uvedena měrná jednotka, vkládá se hodnota spolu s úchylkou do závorek. (např.: 20 ±1, (50 ±5) °C). Značku krát (×) nelze ve vzorcích ani v textu nahrazovat malým písmenem „iks“ (x). Ve spojení s číslem píšeme znak bez mezery, těsně za číslo (např. „14ד). U jednodušších číslovek je doporučeno celé slovo vypsat, například „pětkrát“ (bez mezery). Stejně tak značku minus (–) nelze nahradit spojovníkem (-), nahrazení je přípustné dlouhou nebo krátkou pomlčkou (—, – ). Tento znak má správně mít velikost i tloušťku odlišnou jak od spojovníku, tak od pomlčky. Bohužel v MS Wordu neexistuje jednoduchá možnost vkládání tohoto znaku do textu, neboť se dá získat pouze ve formulích vkládaných pomocí editoru rovnic (Vložit/Objekt/položka Microsoft Equation 3.0). Společně se znakem minus je potřeba vložit i správnou mezeru, která podléhá pravidlům matematické sazby. Například ve výrazu:

a −b, vystupuje minus jako binární operátor, musí tedy mít kolem sebe mezery o velikosti 2 bodů, zatímco ve výrazu:

−b+ a, je unární a od proměnné „b“ tedy nemá být odděleno (uvedené výrazy jsou vyrobeny pomocí Equation editoru a ten, tento rozdíl vůbec nevnímá). V textu si často pomůžeme tím, že místo znaku minus použijeme půlčtverčíkovou pomlčku (např. –3). V případě binárního minus ji doplníme zúženými mezislovními mezerami.

108

5.3 Měrné jednotky, značky Měrné jednotky, které se používají v současnosti, jsou kodifikovány Mezinárodní soustavou jednotek (System International d´Unités), která je známa pod zkratkou SI. 67 Tyto jednotky a jejich užívání jsou upraveny ČSN. 68 Mezi číslicí a měrnou jednotkou vynecháváme jednu mezeru. Žádný číselný údaj včetně měrné jednotky by neměl být rozdělen řádkováním. Základní jednotky soustavy SI: jednotka

znak

veličina,

metr

m

délka,

kilogram

kg

hmotnost,

sekunda

s

čas,

ampér

A

elektrický proud,

kelvin

K

teplota („stupeň Kelvina“, označení °K),

mol

mol

látkové množství,

kandela

cd

svítivost.

Vedlejší jednotky soustavy SI: název

znak

veličina,

minuta

min

čas,

hodina

h

čas,

den

d

čas,

hektar

ha

plošný obsah,

litr

1 nebo L

objem,

tuna

t

hmotnost.

67

KAPLER, I. Míry, jednotky, veličiny. 1. vydání. Ostrava : Repronis, 2000. 101 s. ISBN 80-86122-43-3. s. 11-13. 68 ČSN ISO 31-0 až 13 (011300). Veličiny a jednotky. Praha : Český normalizační institut, 1999. ČSN ISO 1000 (011301). Jednotky SI a doporučení pro užívání jejich násobků a pro užívání některých dalších jednotek. Praha : Český normalizační institut, 1997.

109

5.3.1

Procenta, promile a stupně

Procento, promile a stupeň (%, ‰ a °) se od čísla oddělují pevnou mezerou (jsou-li ve smyslu podstatného jména), ve významu přídavného jména se píší bez mezery. Znak nelze nikdy použít samostatně. Příklady: -

12 % (dvanáct procent),

-

11% (jedenáctiprocentní, 11procentní, 11%ní, do 5 procent),

-

0,1 % = 1 ‰ (jedna desetina procenta se rovná jednomu promile, klávesová zkratka je Alt+0137),

-

11 °F (jedenáct stupňů Fahrenheita), 11° pivo (jedenáctistupňové pivo). Klávesová zkratka (‰): Alt+0137, (%): vkládáme přímo z klávesnice, (°):

Alt+0176 nebo (Vložit/Symbol/Symboly, v přehledu znaků písma najdeme znak pro stupeň a vložíme). Pozor, nejprve je potřeba nastavit správnou znakovou sadu – na kartě Symboly volíme v seznamu „Písmo“ položku „(normální text)“. Důvod je prostý: kresba znaku pro stupeň by měla odpovídat kresbě právě použitého písma. Pak musíme zvolit „ten správný“ znak: při prohlídce znaků můžeme narazit na podobný symbol – písmeno „o“ v exponentu. Tento znak se používá například v italském „1º“ a čte se „primo“ (první). Po dostatečném zvětšení si oba znaky můžete porovnat: stupeň = °, písmeno o = º. Nepíšeme: -ti, -mi, spojovník apod. (10tikilogramový, 10-tikilogramový, 8mistupňový, do 5-ti procent apod.). 5.3.2

Peněžní hodnoty

Do té doby, než přijmeme euro, platí pro psaní naší české koruny (Kč) následující pravidla. Obsahuje-li číslice desetinou čárku, pak musíme použít účetnický způsob a zapsat jednotku Kč před číslo (Baťova cena Kč 4,99). Výjimka, kdy smíme zapsat Kč dozadu, nastane, je-li cifra celé číslo (mobil stojí 6 499 Kč). Zejména v účetnictví, ale i v jiných textech se používá pomlčka místo dvou nul za desetinnou čárkou. Označení měny v takovém případě musí být ještě před číslem (Oblek koupíme za Kč 48 000,-.). Nepoužíváme zápisy: 25 000,– Kč; Kč 4,50,–; stojí 789,- bez DPH. Je vhodné psát např. cena se pohybuje v rozmezí 5 000–10 000 Kč (nepíšeme 5–10 000 Kč). Označení měny se od čísla odděluje pevnou mezerou. 110

Další používané měny: dolar, libra, jen, euro, cent ($, £, ¥, €, ¢). Píšeme 12 dolarů; 12 $; 12$ (dvanácti dolarová) bankovka. Klávesová zkratka ($): Alt+036 i Alt+36. Nejmladší měnou je euro, píšeme 38,00 Euro (38 EUR; 38 €). Klávesová zkratka (€): Alt+0128. 5.3.3

Paragraf a oktothorp

Paragraf (§) a oktothorp 69 (dvojitý kříž) (#) se používají ve spojení s následujícím číslem (odděleným mezerou). Paragraf (§) se vyskytuje právnických textech jen ve spojení s číslem, sází se s pevnou (nezlomitelnou) mezerou (případně úzkou mezerou, před i po), na začátku věty se nahrazuje slovem. Oktothorp (#), (používaná označení - dvojitý kříž, mřížka, číslo, číselný kříž) je speciální znak, užívaný kupříkladu v programovacích jazycích či v notovém zápisu hudebních skladeb (notový křížek). Značka dvojitý kříž se používá jen ve spojení s následujícím číslem, protože nahrazuje slovo „číslo“. V programu MS Word můžeme dvojitý kříž (#) napsat buď na anglické klávesnici, nebo vložit do textu (Vložit/Symbol/v písmu „normální text volíme“ #). Klávesová zkratka (#): Alt+035. Příklady: -

Podle § 163, odst. 2 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb.

-

Paragraf 12 byl ze smlouvy vypuštěn.

-

Odsuzuje se podle § 12, 14 a 16b.

-

§ 35 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

-

§ 121 odst. 1 písm. a) zákona č. 98/1991 Sb, # 125.

-

Pera # 317-66 již nevybíráme.

5.3.4

Ampersand

Ampersand (&) je dnes používán ve smyslu spojky „a“. Sází se tedy kolem něho pevné mezery. Původně se jednalo o slitek písmen e a t, tedy latinského slova „et“. Nejčastěji tuto značku používáme v názvech firem (Otec & syn), jako náhrada spojky „a“. Znak by 69

Grafém má svůj původ v historické analogické kartografické značce, která označuje vesnici – osm polí kolem centrálního náměstí, od názvu osm polí je pak odvozen i její název.

111

neměl stát na konci řádku. Od okolních slov bychom ho měli oddělovat nezlomitelnými (případně úzkými) mezerami. 70 V programu MS Word můžeme ampersand napsat buď na anglické klávesnici, nebo klávesovou zkratkou Alt+38 (Alt+038). 5.3.5

Stejnítka

V sestavách lze opakovaný výraz na dalším řádku nahradit stejnítky, lze psát horními uvozovkami (“), psanými pod první písmeno opakovaného slova. Opakovaná čísla stejnítky nahradit nelze. V textu se značky, pokud nejsou použity s číslem, vypisují. Příklady: Kč

320,- 21

kusů

karet,

“

123,- 13

“

sponek.

70

KOČIČKA, P., BLAŽEK, F. Praktická typografie. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 80-722-6385-4. s. 64.

112

5.4 Zkratky 5.4.1

Akademické hodnosti

Věta nesmí začínat vědeckým titulem. V případě nezbytnosti je možné vložit před titul na začátek jinou větnou část – např. Pan JUDr. … neměli bychom dopustit, aby titul byl na jiném řádku, než jméno. Zkratka akademické hodnosti se píše před jménem: Bc.

baccalaureus (bakalář),

BcA.

baccalaureus artis (bakalář umění),

Mgr.

magister (magistr - humanitní a společenské vědy),

MgA.

magister artis (magistr umění),

Ing.

ingénieur (inženýr - technické vědy, ekonomie jen u nás apod.),

Ing. arch.

(inženýr architekt),

Dr.

doktor,

PhDr.

philosophiae doctor (doktor filozofie, humanitní a společenské vědy),

PaedDr.

paedagogiae doctor (doktor pedagogiky – nahrazeno PhDr.),

PharmDr.

pharmaciae doctor (doktor farmacie),

RNDr.

rerum naturalium doctor (doktor přírodních věd),

JUC.

juris utriusgue candidatus (kandidát všeobecného práva),

JUDr.

dříve - juris utriusgue doctor (doktor obojího práva), dnes - juris univerzalis doctor (doktor práv),

MDDr.

medicinae dentalis doctor (doktor zubní medicíny),

MSDr.

medicinae stomatologicae doctor (doktor zubního lékařství – nahrazeno MDDr.),

PhMr.

pharmaciae magister (magistr farmacie – nahrazeno Mgr.),

ThDr.

theologiae doctor (doktor teologie),

RSDr.

rerum socialium doctor (doktor sociálně-politických věd – již se neuděluje),

ThLic.

licenciát teologie (absolvent 1. stupně doktorandského studia katolické teologie),

RCDr.

rerum commercialum doctor (doktor obchodních věd),

MUDr.

medicinae universae doctor (doktor všeobecného lékařství),

113

MVDr.

medicinae veterinariae doctor (doktor veterinárního lékařství a hygieny),

DiS.

(diplomovaný specialista). Titul DiS. je zkratka neakademického titulu a píše se za jménem. Mezi jménem a tímto titulem se píše čárka.

5.4.2

Vědecké hodnosti

Zkratka vědecké hodnosti se píše za jménem. Mezi jménem a hodností se píše čárka: Ph.D.

philosophiae doctor (postgraduální titul),

Th.D.

theologiae doctor (postgraduální titul pro teology),

CSc.

candidatus scientiarum (kandidát věd – nahrazeno Ph.D.),

DrSc.

doctor scientiarum (doktor věd – nahrazeno DSc.). Nejvyšší vědecká hodnost české republiky.

Akademik

řádný člen Akademie věd (nejvyšší akademická hodnost - nahrazuje ostatní tituly a hodnosti, uvádí se před jménem).

5.4.3

Čestné a pedagogické hodnosti

Zkratka vědecké hodnosti se píše před jménem: dr. h. c.

doctor honoris causa (čestný doktor - titul dosažený jmenováním),

doc.

docent (vědecká hodnost vysokoškolského pedagoga),

prof.

profesor (nejvyšší vědeckopedagogická hodnost). Vědecká rada prostřednictvím Ministerstva školství navrhuje jmenování profesorem, jmenuje prezident republiky.

5.4.4

Anglosaské vysokoškolské tituly

Zkratka titulu se píše za jménem: MBA

Master of Business Administration (Absolvent navazujícího studia zaměřeného na management),

MPA

Master of Public Administration (Absolvent navazujícího studia zaměřeného na management veřejného sektoru),

LL.M

Master of Laws (Absolvent právnické fakulty),

M.S. (MSc)

Master of Science (Absolvent vysoké školy s vědeckou či technickou specializací),

M.A.

Master of Arts,

M.D.

Medical Doctor (Doktor medicíny, absolvent lékařské vysoké školy), 114

D.M.

Doctor of Medicine (Doktor medicíny, absolvent lékařské vysoké školy),

D.V.M.

Doctor of Veterinary Medicíně (doktor veterinární medicíny),

Ph.D. (PhD) Philosophiae Doctor (také D.Phil. - celosvětově užívaný titul vědecké hodnosti), Dipl. Ing.

Ingénieur (inženýr - technické vědy, Ing. používá pro označení středoškolského vzdělání technického směru).

5.4.5

Ustálené zkratky

Zkratky ustálených slovních spojení dvou a více slov a další používané zkratky: aj.

(a jiné),

apod., ap.

(a podobně),

atd.

(a tak dále),

atp., atpod.

(a tak podobně),

čj. nebo č. j.

(číslo jednací),

čp. nebo č. p. (číslo popisné), např.

(například, na příklad),

popř.

(popřípadě, po případě),

příp.

(případně),

kupř.

(kupříkladu, ku příkladu),

tj.

(to je, to jest),

mj.

(mimo jiné),

n.

(s. 15n. /dříve i s. 15nn./ = strana 15 a následující stránky),

s., str.

(strana),

srov.

(srovnej),

tzn.

(to znamená),

tzv.

(tak zvaný),

v.

(viz),

vs.

(versus),

zvl.

(zvláště),

př. n. l.

(před naším letopočtem).

Zkratky bez tečky: fa

firma (firma Novák = fa Novák),

fy

firmy, 115

fě

firmě,

pí

paní,

fce

funkce,

cca

cirka, circa (význam – asi, přibližně, kolem).

5.4.6

Zkratky právního označení firem

Zkratky právního označení firem (fm) jsou ustálená spojení s definovaným způsobem zápisu: a. s.

(akciová společnost),

s. r. o. (společnost s ručením omezeným) nebo s. s r. o. a také spol. s r. o.), k. s.

(komanditní společnost),

v. o. s. (veřejná obchodní společnost), o. p. s. (obecně prospěšná společnost). Není-li v obchodním rejstříku společnost zapsána jinak, měly by po tečkách následovat mezery (pokud za zkratkou nenapíšeme čárku, dvojtečku, středník, otazník ap.). Tečka za zkratkou plní i funkci ukončení věty, takže další tečku už nepíšeme. Jako příklad lze uvést označení naší alma mater, v Obchodním rejstříku a Sbírce listin Ministerstva spravedlnosti České republiky je zapsána takto: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. 71 Zkratky utvořené z velkých počátečních písmen jednotlivých slov v názvech států, institucí, organizací apod. se považují za značky; tečka za nimi se nepíše a neskloňují se (např. ČR, PS, EU, VZP, OECD). Zkratková slova vytvářející samostatný název, která vznikla spojením zpravidla počátečních slabik částí obšírnějšího názvu, se skloňují a kromě počátečního písmene se píší malými písmeny, např. Čedok (Česká dopravní kancelář), Paramo (Pardubická rafinerie minerálních olejů), atd.

71

Ministerstvo spravedlnosti České republiky : Obchodní rejstřík a Sbírka listin [online]. Poslední aktualizace 14.2.2007 [cit. 2007-02-15]. Dostupné na WWW: .

116

5.4.7

Internetové adresy

Internetové adresy a adresy elektronické pošty není vhodné rozdělovat na více řádků, v případě nutnosti je dělte v místě tečky nebo spojovníku. Jednoznačné adresy uvádějte bez označení protokolu „http://“. Příklady: -

,

-

<www.vsfs.cz/skola/index.php?id=stinsy>,

-

<[email protected]>,

-

<www.vsfs.cz>,

-

,

-

. Znak @ je nazýván „zavináč“ (připomíná stočené ryby zvané zavináče) nebo

„at“, které v angličtině znamená „v“ (jméno člověka „v“ či „na“ serveru). V Rusku ho nazývají „pes“ (když je stočen v klubíčku). Klávesová zkratka: Alt+64 i Alt+064. Znaky, které nenajdeme na klávesnici, můžeme vložit pomocí mapy znaků v MS Word (Vložit/Symbol) – na záložce Speciální znaky.

117

5.5 Fonetická abeceda, přechylování

vědecká

transliterace,

transkripce

a

Fonetická abeceda slouží k fonetickému (zvukovému, výslovnostnímu) přepisu originálního textu z jednoho písma do druhého – transkripci. Každá hláska je vyjádřena určitým speciálním znakem. Vědecká transliterace znamená důsledný převod každé litery (písmeno) jedné grafické soustavy (psaní) literou jiné grafické soustavy s možností reverze. Jde tedy o způsob přepisu nelatinkových písem do latinky. Jejím cílem je usnadnit přečtení daného výrazu poučenému čtenáři, který zdrojové písmo neovládá. Na rozdíl od transkripce se však snaží neztratit žádnou informaci o původním pravopisu a možnost zpětného přepisu do původní abecedy beze změny významu je, nejen u vědeckých textů, výhodou. Nejlépe je údaje (např. v bibliografických citacích) přepisovat tak, jak jsou uvedeny v originálu. Je-li to technicky možné, doporučujeme pro termíny z jazyků neužívajících k zápisu latinku (např. indické jazyky) používat vědeckou transliteraci. V souladu

s platnou

normou 72

lze

provádět

transliteraci

nebo

romanizaci

(transliterovaná forma může nahradit originální nebo se připojuje v hranatých závorkách). Neexistuje-li standardně přejímaná vědecká transliterace (např. řečtina), užíváme takový přepis, který je v českém prostředí považován za standardní. Jsou-li některé termíny s ohledem na zaměření práce okrajové (z jazykových oblastí, jimiž se práce podrobněji nezabývá), pak postačuje fonetická transkripce, obvyklá v českých odborných publikacích. Tento přepis zároveň částečně naznačuje běžnou výslovnost cizojazyčných výrazů v češtině. Je také možné použít transkripce, jejíž pravidla budou jasně uvedena autorem v první poznámce při jejím použití v závěrečné práci. Přechylování je způsob zápisu ženských jmen a je s ním spojen dlouhodobý spor, přechylovat/nepřechylovat. Nechceme čtenáři určit přesnou hranici pro použití přechylování, také by to pro nás bylo obtížné a neodpovídalo by to odbornému rozsahu těchto skript. Lze doporučit míru použití přechylování spočívající v zažité praxi a obvyklosti v různých médiích a sdělovacích prostředcích, i když nejednotnost je vlastní i jim. 72

ČSN ISO 9 (010185). Informace a dokumentace - Transliterace cyrilice do latinky - slovanské a neslovanské jazyky. Praha : Český normalizační institut, 2002.

118

Při skloňování se v ČR používají přípony –ová, –ové (v některých zemích lze najít i další přípony, rozlišující např. stav svobodná/vdaná). V jiných zemích se lze setkat i s dalšími příponami odlišujícími ženský a mužský rod a v češtině by bylo možné navíc k tomuto rozlišení psát příponu –ová. Nejen tato skutečnost hovoří pro to, ponechat cizí vlastní osobní jména v originálním stavu, bez skloňování. Při psaní osobních jmen je také potřebné dostát zákonu č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů.

119

5.6 Korektura textu Korektura patří mezi jednu z nejdůležitějších součástí procesu vzniku kvalitního textu. Jejím smyslem je odhalení pravopisných, typografických a věcných chyb v dokumentu. Povinností studenta je odevzdání textu závěrečné práce v požadované úpravě. Odchylky od norem pro zpracování závěrečné práce, o které je student přesvědčen, že je vyhovující, dokáže odhalit kvalitní korektura dokumentu. Bohužel se stává, že korektury jsou ve spěchu opomíjeny nebo si místo profesionála text přečte sám autor, který nemá dostatečné jazykové a stylistické znalosti. Výhodou klasické korektury je, že existují ustálené symboly pro opravy chyb nebo změny v textu. Znají-li jak korektor, tak autor tyto značky, výrazně se tím urychlí a zkvalitní práce na dokumentu. Všechna korekturní znaménka velmi podrobně definuje platná norma ČSN 88 0410 – Korekturní znaménka. V běžné praxi však není nutné znát zpaměti všechna, stačí jen několik základních. Znaménka se píší přímo do textu a poté se zopakují po straně sazby. Je-li sloupec sazby úzký, píšeme opravy po pravé straně, jinak je můžeme vyznačovat po obou. Znaménka se nepíší obyčejnou tužkou, aby je nebylo možné smazat; v případě omylu chybnou korekturu po straně přeškrtneme a v textu označíme podtečkováním. Klasická korektura je nenahraditelná. Počítačové algoritmy na opravu pravopisu dnes již mohou odhalit velké množství překlepů, umožňují snadnou opravu některých chyb v celém textu najednou. Poradí si již s interpunkcí, s použitím chybného tvaru slova. Výhodou korektury na papíře je i lepší orientace na stránce, možnost odškrtávat si již provedené opravy, popř. připisovat poznámky pro autora textu nebo korektora.

120

6 TABULKY A OBRÁZKY V TEXTU Kromě textu se ve vědeckých a také závěrečných pracích obvykle vyskytují i ilustrace. Do tohoto pojmu zahrnujeme obrázky, fotografie, schémata, tabulky, grafy, diagramy, mapy, vzorce a jiné do textu vložené prvky. Jistě i dnes platí, nejen z pedagogického hlediska, že jeden obrázek nahradí tisíc slov. Ovšem je potřeba zvážit, v jaké míře obrázek přispívá k objasnění smyslu textu a je-li skutečně nutné aby byl obrázek zařazen v textu, nebo je vhodnější jej umístit do přílohy. Pro jejich zařazení existují následující pravidla, která mají zajistit snadnou orientaci v textu, případně jejich čitelnost a srozumitelnost. Jsou-li součástí práce (ať už přímo v textu anebo v příloze) takovéto ilustrace, je třeba je číslovat a popisovat tak, aby byl odkaz k nim obsažený v textu jednoznačný. V zásadě se vždy volí jednotný způsob sazby v souladu s písmem a úpravou celého textu. Jsou-li v textu práce použity tabulky, grafy, diagramy, vzorce nebo mapky, měly by vždy být umístěny na střed stránky, s patřičným názvem a také zdrojem informací či pramenem odkud jsou převzaty. Titulek mapky či tabulky je umístěn nad objektem, zdroj informací ihned pod objektem. Součástí může být také legenda, která případně vysvětluje použité zkratky. 73 Obrázky, fotografie, grafy, diagramy, tabulky atp. pokud se přímo týkají textu, se vkládají do vlastní práce co nejblíže odkazu na ně (umísťují se bezprostředně za první odkaz v textu – je-li to možné, tak na téže stránce) a jsou číslovány a popisovány samostatně a průběžně. Na konci práce (za textem, před seznamem použité literatury) může být uveden „Seznam obrázků, grafů a tabulek“ s číslem strany dané ilustrace. Jen pokud to není možné, zařazují se tyto ilustrace do dodatků (příloh). Do přílohy zařazujeme obvykle ty, které jsou rozsáhlejší a rušily by souvislý výklad textu, nebo ty, které mají doprovodný či doplňující charakter. Podklady, které slouží jako doplňující, jsou zařazeny a vevázány na konec textu do „Přílohy“. Jako přílohy také zařazujeme do práce dokumenty, tabulky, grafy aj., převzaté beze změn z jiných zdrojů s účelem ilustrovat některý aspekt zpracovávaného tématu a jejich obsah nepředstavuje hlavní argumentační linii zpracování tématu. Přílohy, které nejde svázat

73

PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-2450776-5. s. 66.

121

(výkres, CD atp.) jsou umístěny na zadní straně desek do pevné kapsy, pošetky. Všechny přílohy musí být uvedeny v obsahu. Obrázky a grafy včetně jejich popisu (výstižný název) se zarovnávají na střed. Veškeré ilustrace, které byly převzaty nebo parafrázovány (volně zpracovány) od jiných autorů, musí být označeny předepsanou citací. Pokud do práce zařazujeme tabulky či grafy, které jsou výsledkem vlastního zpracování dat, umísťujeme je do vlastního textu, ve kterém je třeba dostatečně názorně vysvětlit postup, kterým jsme k výsledkům dospěli. Součástí tabulky či grafu musí být i legenda, v níž jsou vysvětlena použitá označení proměnných. Ilustrace by měly být jednoduché, srozumitelné a je třeba pamatovat na možnost pořizovat černobílé kopie (aniž by byla snížena čitelnost ilustrací).

122

6.1 Číslování tabulek a obrázků Jak jsme již zmínili výše, obrázky, tabulky a schémata se obvykle uvádějí přímo v textu, nejlépe v místě, kde na ně odkazujeme. V případech, kdy mají doprovodný, rozšiřující charakter můžeme je uvést v příloze. Všechny ilustrace by měly být číslovány souvislou řadou číslic v celé zprávě, nebo v jednotlivých oddílech. Číslo ilustrace musí být opatřeno i popisným textem, který stručně a výstižně popisuje obsah příslušné ilustrace. Interpunkce mezi pořadovým označením ilustrace a popisným textem není předepsána, lze použít tečku, dvojtečku či pomlčku. Ilustrace se číslují se v pořadí, v jakém se na ně v textu objevují odkazy, a to průběžně ve všech kapitolách závěrečné práce (např. tedy Tabulka 1 se v textu objeví dříve než Tabulka 2) a uvádějí se formou (Tabulka 10: Popisný text, Graf č. 13: Popisný text, Schéma 3: Popisný text, Obrázek 4.2 – Popis), nebo zkráceně (Obr. 1: Popisný text, Tab. I: Popisný text, Tab. I – Název). Názvy obrázků, tabulek a schémat, respektive jejich legenda musí být dostatečně informativní tak, aby čtenář pochopil základní smysl i bez hledání v textu. V závěrečné práci nemohou být stejné názvy pro různé tabulky, obrázky nebo schémata. Obrázky, tabulky a schémata uveřejněné v jedné práci by měly mít stejnou formu. Tabulka musí mít nahoře pořadové číslo obvykle římskými číslicemi a název vystihující její obsah (Tab. I: Popisný text, Tabulka II: Popisný text, Tab. I – Název). Podle potřeby a vhodnosti lze také použít odlišné značení (Tabulka č. 10: Popisný text). Pokud tabulka pokračuje na následující stránce, opakujeme na každé nové tabulce záhlaví tabulky, pořadové číslo tabulky, ani popisný text se již neuvádí. Obrázky (fotografie) se obvykle číslují arabsky a číslo i legenda se běžně umísťují pod obrázkem (Obr. 1: Popisný text, Obrázek č. 2: Popisný text, Obrázek 4.2 – Popis nebo Název). Schémata se číslují arabskými číslicemi a legenda se umísťuje nad schématem (není ovšem vyžadována), pod schéma umísťujeme případné vysvětlivky použitých zkratek a symbolů (Schéma 1: Popisný text). Pro číslování grafů se používá stejná řada jako pro obrázky, a proto také stejné označení „Obrázek/Obr.“ bez ohledu na to, o jaký typ ilustrace se jedná. Je-li však v závěrečné práci více grafů, více vzorců, pak lze zavést i oddělené označení – tedy i pojmenování „Graf“, „Mapa“ atd. 123

Přílohy (dodatky) obvykle mívají vlastní číslování (Dodatek A, Příloha B, …), tomu pak odpovídá i číslování pododdílů, obrázků, tabulek, grafů apod. v přílohách, které zahrnuje i číslo příslušné přílohy (Graf A.1: Popisný text). Obdobně postupujeme, volíme-li číslování ilustrací samostatně po kapitolách (Obr. 4-2 – Popis nebo Název).

124

6.2 Pravidla, doporučení a náležitosti ilustrací 6.2.1

Tabulky

Tabulka je objekt obsahující data, uspořádaná ve sloupcích a řádcích, často s doprovodným textem. Používá se pro doplnění nebo vysvětlení textu. Formální úprava tabulek podléhá určitým pravidlům: −

Šířka tabulky je v ideálním případě rovna šířce okolního textu. Není-li to možné, doporučuje se umístění tabulky na střed.

−

Názvy tabulek i případné legendy (vysvětlující text k tabulce) se sázejí jednotně v celém dokumentu. Tyto texty je možno sázet na praporek i na střed.

−

Musí být uveden název tabulky s uvedením pořadí (pořadové číslo), ve kterém je tato tabulka zařazena v textu.

−

Velmi důležitá je výstižnost názvů jednotlivých sloupců a řádků. Často se vyskytující chybou je neuvedení rozměrů hodnot. Obvykle je uvádíme v záhlaví tabulky v hranatých závorkách, např. [mm], [mg/ml].

−

V tabulce by se neměly používat rozdílné měrné jednotky téže veličiny.

−

Zejména u tabulek (pokud to nevyplývá z jejich obsahu) je nutné uvádět v názvu i rozměrové jednotky uvedených veličin, např. Tab. č. 1: Objem prodeje v letech 2006 – 2007 (v mil. Kč), nebo v hranaté závorce [mil. Kč].

−

Většinou se název píše stejným písmem jako ostatní text, někdy o stupeň menším. Pokud se pro obrázky nebo jejich popisky používá jiné písmo, je možno jej používat také v tabulkách.

−

Názvy samostatných rubrik začínají velkým počátečním písmenem, v dělených rubrikách (podnázvech) bývá počáteční písmeno malé.

−

Čísla v témže sloupci by měla být uváděna na stejný počet desetinných míst.

Zvláštní případy: −

nulová hodnota se zapisuje jako „0y,

−

neznámá/nezjištěná hodnota se zapisuje jako „–y,

−

logicky nemožná hodnota se zapisuje jako „×y.

125

−

Není vhodné uvádět v tabulce plně vypsaná čísla vyšších řadů, např.: 4 321 000 bytů, 8 765 000 bytů apod. Zápis lze vhodně zkrátit na 4 321, resp. 8 765, přičemž v záhlaví sloupce bude uvedena měrná jednotka tis. bytů.

−

Musí být zřejmé, nejen, které statistické testy byly použity, ale také zda jsou pro ně splněny předpoklady (např. normální rozložení, pokud to test vyžaduje).

−

Stejně tak se číselné údaje nikdy neuvádějí ve tvaru zlomků, protože jejich použití tabulku znepřehledňuje.

−

Pokud jsou číselné údaje v témže sloupci stejně dlouhé, lze je zarovnávat na střed. Pokud jsou ovšem různě dlouhé, pak se zarovnávají na pravý okraj se zarovnáním desetinných čárek pod sebe (proto je vhodné uvádět u čísel stejný počet desetinných míst – viz výše). Textové údaje se obvykle zarovnávají k levému okraji.

−

Tabulka by měla mít více řádků než sloupců.

−

Při větším množství řádků a sloupců je vhodné je očíslovat, bude tím ulehčen komentář tabulky.

−

Maji-li některé řádky charakter konečných výsledků (součty, průměry apod.), je vhodné je zvýraznit. Pro vyznačování se v tabulkách používá nejčastěji tučný/polotučný řez, protože kurziva je v tabulce hůře čitelná.

−

Tabulky by měly být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější s logickou stavbou. Vertikální čáry v nich nejlépe nepoužívejte vůbec a počet čar horizontálních omezte na minimum.

−

Horizontální čary, popř. rámečky, jsou spíše pomůckou pro čtenáře. Někdy stačí oddělit pouze hlavičku tabulky a další čaru udělat až na konci tabulky, jindy je vhodné čarami oddělovat jednotlivé řádky. Jinou možností je použít podtisk pro každý druhý řádek.

−

S grafickými efekty (různé tvary orámování, stínování, 3D-efekty apod.) je vhodné zacházet uvážlivě, aby zůstala zachována přehlednost tabulky.

−

Tabulky delší než jedna strana je možno sázet přes více stránek, pak se na počátku každé nové stránky opakuje hlavička tabulky (záhlaví tabulky). Vysvětlivky použitých zkratek a symbolů pak uvedeme až za celou tabulkou.

−

Tabulky širší než standardní šířka sazby je možno otočit o 90°. Záhlaví otočené tabulky musí byt vždy orientováno směrem do vazby, což je u jednostranného tisku

126

vždy doleva, zatímco u oboustranného tisku je to doleva na pravých (lichých) stranách a doprava na stranách levých (sudých). −

Pod tabulkou lze uvést poznámky, vysvětlivky použitých zkratek a symbolů nebo odkazy na literaturu. Velikost použitého písma je obvykle shodná s velikostí písma v tabulce, nebo o jeden až dva stupně menši než je písmo základního textu dokumentu.

−

Odkaz na literaturu uvádíme heslem „Pramen:“, „Zdroj:“, nebo „Zpracováno podle“ (např. Zpracováno podle Výroční zprávy Mostecké uhelné společnosti, a.s. za rok 2000).

6.2.2

Grafy

Graf je ilustrace, určená k doplnění nebo vysvětlení textu. Jejich počet by měl být úměrný (bez ujmy na srozumitelnosti a přehlednosti textu), je nevhodné, aby text byl grafy přeplněn. Pro použití grafů a diagramů platí kromě již uvedených pravidel pro tabulky a obrázky také tato doporučení: −

Pro konstrukci grafů se používá pouze pravoúhlý systém souřadnic (s výjimkou některých typů grafů, např. grafu kruhového).

−

Na vodorovnou osu se zaznamenává nezávislá proměnná, na osu svislou pak proměnná závislá.

−

Zřetelnost a vypovídací schopnost grafu je ovlivněna správnou volbou stupnic (měřítek) os.

−

U grafu je nutno vždy popsat, co je na které ose zaznamenáno, vynést a popsat stupnici měřítka osy včetně označení měrných jednotek.

−

Je-li v grafu zobrazena funkce, která nezačíná v počátku grafu (nule), pak se vynáší stupnice až v rozpětí funkčních hodnot.

−

Při zkracování čísel u popisu stupnice se postupuje stejně jako u tabulek.

−

Je-li zobrazeno více proměnných, je nutno v legendě vyznačit způsob jejich grafického rozlišení.

−

Legendy se píší ještě o stupeň menším písmem než popisky. Někdy se legendy umisťují přímo do grafu.

127

−

Při vytváření grafů v textových editorech či tabulkových procesorech, nejen pro zápis legendy obvykle využijeme služeb nabízených těmito nástroji.

−

Grafické znázornění musí být jasné a přehledné, různé závislosti musí být zřetelně odlišeny. Pokud použijete barevné grafy, měly by být (pokud možno) rozlišitelné i v černobílém provedení.

−

V případě černobílého tisku je vhodnější používat grafické značky než barevné odlišení, které narozdíl od WYSIWYG 74 zobrazení může při konverzi do různých stupňů šedi ztratit potřebný kontrast.

−

Je-li graf vytvářen na základě tabulky, rovněž uvedené v textu, je vhodné umístit tabulkovou i grafickou reprezentaci dat pohromadě.

−

Pro číslování grafů se používá stejná řada jako pro obrázky, a proto také stejné označení „Obr.“.

6.2.3

Obrázky

Většina obrázků leží uvnitř sazebního obrazce (tedy vymezeného prostoru na stránce pro sazbu běžného textu), výjimečně ho přesahují. Samozřejmě lze různé druhy obrázků kombinovat, ale střídmost je na místě: −

Výška obrázku by měla odpovídat určitému počtu řádků základního textu.

−

Případné orámování obrázků by mělo být jednotné, ale mělo by se volit odůvodněně.

−

Vzdálenost obrázků od textu (tzv. obtékání) by měla byt jak ve svislých, tak ve vodorovných směrech stejná (a přiměřená).

−

Konstantní jsou též vzdálenosti mezi obrázky a popisky.

−

Na stránku by se s obrázkem měly zároveň vejít alespoň tři řádky základního textu; při menším počtu řádků je vhodnější obrázek zvětšit na výšku sazebního obrazce.

−

Není-li na stránce místo alespoň pro osm řádků základního textu, umisťuje se obrázek buď nad celý tento text, anebo pod celý text; teprve od osmi řádek a více je možno obrázek zalomit dovnitř textu (nad i pod obrázkem by tedy měly být vždy aspoň čtyři řádky).

74

Nejčastěji se jako WYSIWYG označují některé textové procesory, ve kterých se editovaný text zobrazuje tak, jak bude vytištěn na papír. Kvůli obtížnosti tohoto úkolu dochází ovšem často k drobným chybám, kdy uživatel „nedostane, co vidí“.

128

−

Popisky se píší písmem o 1–2 stupně menším, než je písmo základní, často kurzivou, někdy i jiným druhem písma.

−

Popisky se upravují jednotně (vzdálenost od přilehlého okraje obrázku). V případě sazby na praporek nebo na střed se v nich nerozdělují slova.

−

V odborném textu je zvykem, aby součástí popisku bylo číslo obrázku, které může sloužit pro odkazy z textu.

−

Číslování může být průběžné v celém textu, ale v textu členěném na kapitoly se obvykle používá číslovaní v rámci kapitol (číslo se pak skládá z čísla kapitoly a pořadového čísla v rámci kapitoly, např. ve tvaru 2–1).

−

Součástí popisků k obrázkům mohou být legendy (vysvětlují časti a prvky obrázků).

−

Legendy se píší ještě o stupeň menším písmem než popisky. Někdy se legendy píší (umisťují) přímo do obrázku (v tomto případě je ovšem nebezpečí porušení jednotné velikosti písma při změnách velikosti obrázků).

129

7 VYUŽITÍ TECHNICKÝCH ÚPRAVĚ TEXTU

MOŽNOSTÍ

PC

PŘI

Zpracování textů je jedna z nejrozšířenějších aplikací zejména na osobních počítačích. Počítač může nahradit některé dříve používané technologie a silně urychlit a usnadnit celý proces tvorby, úprav a tisku dokumentů. Pro zdůraznění toho, jak silný nástroj v podobě osobního počítače v současné době má autor článku nebo publikace je vhodné na tomto místě stručně pojednat o historii zpracování textů. Vynález knihtisku – kolem roku 1450 Johann Gensfleisch, zvaný Gutenberg, začíná používat technologii vytváření tiskových stránek z jednotlivých liter ze speciální slitiny, zvané liteřina, zdokonaluje tiskařskou barvu a tiskařský lis. Středověk – v 15. až 18. století vznikají dílny pro vytváření a odlévání tiskového, knižního písma (písmolijny), vznikají a rozvíjejí se typy knižních písem používané dodnes – antikvy. V souvislosti s průmyslovou revolucí vzniká psací stroj – napodobuje knižní písmo, ale ve velmi omezené podobě, neobsahuje řadu znaků a symbolů a navíc nepoužívá proporcionální písmo. Není použitelný pro přípravu podkladů pro tisk, používá se pro vytváření soukromých, firemních a malonákladových dokumentů, je nesrovnatelný s knihtiskem. V polovině 20. století se začínají rozšiřovat počítače. U nich je potřeba pracovat s texty, nejprve se zápisy programů, později i s texty obecného obsahu. Počítače nejdříve napodobují psací stroj (jeden typ písma, neproporcionální písmo, omezená sada znaků), později však s jejich masovým rozšířením vznikají aplikace, které nabízejí mnoho dalších služeb – neomezené možnosti úprav, množství různých písem, používání proporcionálního písma, nápodoba knižní sazby. Použití počítačů ve zpracování textů lze svým dosahem srovnat s vynálezem knihtisku. Počítačové programy pro zpracování textů můžeme rozdělit do následujících kategorií: −

Programové editory – jsou to programy s nejdelší historií, určené původně pro vkládání a úpravu zápisu programů v různých programovacích jazycích. Dnes je jich k dispozici obrovské množství a mají různé zajímavé funkce. Pracují s neproporcionálním písmem. (např. Notepad/Poznámkový blok, Edit v systému MS DOS a řada dalších). 130

−

Textové editory – vyvinuly se z programových editorů, ale obsahují navíc služby spojené s úpravou textu (zarovnávání, různé typy písma apod.). Mohou pracovat i s proporcionálním písmem (např. editor Text602).

−

Textové procesory. – proti editorům mají řadu dalších funkcí pro ovládání textu jako celku, širší repertoár možností úprav, tisku, písma apod. (např. MS Office Word 75).

−

Systémy pro předtiskovou přípravu – programové systémy pro přípravu podkladů pro tisk. Mají řadu funkcí pro finální úpravu textu, široký repertoár knižních písem, funkce kopírující proces knižní sazby apod. (např. PageMaker, InDesign, QuarkXPress, TeX).

75

BROŽ, M. Microsoft Office Word 2003 – Podrobná uživatelská příručka. Vyd. 1. Computer Press : Praha, 2004. 400 s. ISBN 80-251-0140-1. EAN 9788025101407.

131

7.1 Využití aplikací pro tvorbu textů V této kapitole se zaměříme na textový editor Microsoft Office Word v češtině, jako na jeden z nejpoužívanějších produktů pro tvorbu textu. Textové editory (procesory) začaly pronikat mezi širokou veřejnost ihned po nástupu osobních počítačů. Jejich uživatelé poznali jejich nesporné výhody oproti psacím strojům, jako jsou: −

snadné úpravy psaného (napsaného) textu,

−

bezprostřední ukládání textu do paměti počítače (lze v dokumentu kopírovat či přemisťovat text i další objekty),

−

kontrola pravopisu, včetně vyhledávání a oprav,

−

tvorba diskového souboru, v němž může být text dlouhodobě uložen,

−

možnost kdykoli si obsah souboru zobrazit, editovat i vytisknout,

−

komunikace s dalšími programy. Díky prvotní orientaci osobních počítačů na práci v textovém režimu byly

soubory, v nichž byl uložen napsaný text, zprvu čistě znakové (textové soubory). Tyto soubory obsahují pouze kódy znaků vložených z klávesnice. Příkladem jednoduchého textového editoru pracujícího výlučně se znakovými soubory je program Poznámkový blok (Notepad) ve Windows. V současné době se používá pro práci s různými speciálními soubory, jako jsou soubory dávkové, známý AUTOEXEC.BAT, či zdrojové texty webových stránek (soubory *.htm, resp. *.html). Protože byl do procesu tvorby textu zapojen počítač, bylo možno zvýšit nároky na úpravu i obsah textu. Ve vytvořených souborech se začala uchovávat i jejich struktura (např. parametry stránky) a formát odstavců a znaků a různé další informace (ve formě řídících znaků). Díky pokroku ve výrobě hardwaru a i softwaru počítačů bylo možno práci v textovém režimu počítače nahradit prací v režimu grafickém. Současný uživatel Windows je dnes zhýčkán okny, místními nabídkami a panely s nástroji. Grafika vstoupila i do prostředí dokumentů moderních textových editorů. Do napsaného textu lze vkládat nejrůznější objekty (tabulky a obrázky) vytvořenými v editoru, a objekty vytvořenými v jiných programech a poté importovanými. Textové editory umí exportovat vytvořený dokument do formátu webových stránek (*.htm).

132

7.1.1

Pracovní prostředí Microsoft Office Word

Po spuštění Microsoft Office Word (dále jen Word) se na obrazovce objeví okno tohoto programu. Pod titulním proužkem okna vidíme hlavní nabídku. Pod ní se obvykle nacházejí dva panely s nástroji (tlačítky), Standardní a Formátovací. Všechny panely včetně panelu hlavní nabídky se dají v okně Wordu tahem myši přesouvat. Nejlépe přesun realizujeme tahem za svislou tečkovanou čárku na levém konci panelu. Mimo přesunu lze je panely s nástroji skrývat a zobrazovat. Klepneme-li (click) na libovolném panelu pravým tlačítkem myši, získáme místní nabídku, v níž jsou uvedeny názvy panelů. Zaškrtnuté panely jsou na obrazovce a další lze zaškrtnutím přidat nebo odebrat. Nabídku pro práci s panely získáme také příkazem (Zobrazit/Panely nástrojů). V nabídkách panelu nemusíte zobrazovat všechny příkazy, ale pouze základní a z ostatních jen posledně použité. Pod panely je prostor pro práci s dokumenty. Každý dokument je v samostatném okně. Příkazem (Okno/Uspořádat) lze okna s otevřenými dokumenty uspořádat nad sebe. Každý otevřený dokument má k dispozici samostatné okno aplikace Wordu včetně všech jeho nástrojů (panely nástrojů, stavový řádek apod.). V okně s dokumentem MS Wordu je k dispozici pravítko. Příkazem (Zobrazit/Pravítko) jej lze skrýt či opět zobrazit. Dále je k dispozici vodorovný a svislý rolovací pruh. Vlevo od vodorovného rolovacího pruhu jsou tlačítka pro přepínání mezi různými způsoby zobrazování dokumentu. Dole pod svislým rolovacím pruhem jsou tlačítka, kterými uskutečňujeme pohyb mezi různými výskyty určitého objektu v dokumentu. Prostředním z nich vybereme typ objektu. Krajními potom přecházíme na další a předchozí výskyt objektu tohoto typu. V dolní části okna Wordu je stavový řádek. Lze jej skrýt či zobrazit pomocí volby (Nástroje/Možnosti/Zobrazení/Stavový řádek). Stavový řádek je rozdělen na několik panelů. V prvním zleva jsou údaje o zobrazované stránce, v dalším údaje o poloze kurzoru na stránce. Potom následují panely zobrazující možné režimy Wordu (Záznam makra, Revize, Rozšířený výběr, Přepisování). Poklepáním (dvojí klepnutí – doubleclik) na některý z těchto panelů lze jemu příslušný režim zapnout či vypnout. Poslední tři panely ukazují jazyk nastavený pro kontrolu pravopisu, stav pravopisu a gramatiky a ukládání na pozadí (volíme poklepáním). V pravé části stavového řádku je rovněž indikován tisk dokumentu.

133

7.1.2

Otevření a uložení dokumentu

Základní jednotkou, s níž Word pracuje, je dokument. Každý dokument je umístěn v samostatném okně Wordu a ukládáme ho zpravidla do jednoho souboru. Výjimkou je tzv. hromadný dokument, jenž se ukládá do více souborů. Po spuštění Wordu je v něm již připraven prázdný dokument. Chceme-li uložit změny provedené v dokumentu, použijeme příkaz (Soubor/Uložit, nebo Soubor/Uložit jako, nebo tlačítko Uložit na standardním panelu s nástroji). Není-li dokument ještě uložen v souboru, objeví se po použití kteréhokoli z těchto příkazů dialogové okno (Uložit jako). V něm specifikujeme složku pro uložení a název souboru. Ukládáme-li dokument do pro něj již založeného souboru (Soubor/Uložit, nebo tlačítko Uložit), není ukládání předcházeno žádným dialogovým oknem. Kdykoli chceme uložit dokument v novém souboru, použijeme (Soubor/Uložit jako). Chceme-li ve Wordu pracovat s dokumentem uloženým v souboru, otevřeme jej (Soubor/Otevřít, nebo tlačítkem Otevřít na standardním panelu s nástroji) a určíme v něm, ze které složky a který soubor chceme otevřít. K vytvoření nového prázdného dokumentu slouží tlačítko Nový prázdný dokument, na Standardním panelu s nástroji (první zleva). V tom případě vytvoříme běžný dokument Wordu založený na šabloně Normal. Chceme-li si vybrat, ze které šablony (vzoru) vytvoříme dokument, volíme příkaz (Soubor/Nový). V jeho dialogovém okně zvolíme šablonu. Položka Uložit v nabídce Soubor zajistí uložení dokumentu (včetně všech provedených změn) na stejné místo, odkud byl dokument otevřen. Stejné zůstane i jeho jméno. Původní dokument tak bude nenávratně přepsán. K této operaci lze použít jednoduše i tlačítka na panelu nástrojů. Ukládáme-li tímto způsobem nově vzniklý dokument, objeví se okno, v němž musíme zvolit název dokumentu a adresář, do nějž má být uložen. Položku Uložit jako v nabídce Soubor volíme tehdy, když si přejeme dokument uschovat pod jiným názvem a neztratit tak jeho původní verzi, případně když potřebujeme dokument uložit do jiného adresáře na disku nebo na Flash disk. 7.1.3

Způsoby zobrazování dokumentu

Při práci s Wordem máme k dispozici dva základní režimy zobrazování dokumentu, režim Normální a Stránkový.

134

Normální zobrazení slouží k vkládání textu do dokumentu a k úpravám tohoto textu. Tento režim není WYSIWYG (What You See Is What You Get), to znamená, že nezobrazuje obsah dokumentu, tak jak se vytiskne, ale tak, aby byl co nejlépe uzpůsoben k editaci textu v něm. V normálním režimu chybí např. okraje stránky, nezobrazuje se obtékání textu kolem objektů, sloupcová sazba apod. Stránkový režim se nazývá Rozložení při tisku, je určen ke vkládání různých objektů do textu a je v podstatě WYSIWYG. Navíc se v tomto režimu mohou zobrazovat další pomocné informace, jako netisknutelné znaky, hranice objektů apod. V obou těchto režimech si můžeme tlačítkem ze standardního panelu s nástroji (Měřítko zobrazení) určit vhodné zvětšení dokumentu v okně. Dalšími důležitými režimy zobrazování dokumentu je Osnova a Náhled. V režimu Osnova zobrazuje Word logickou strukturu dokumentu, určenou názvy kapitol či odstavců, a umožňuje ji též snadno měnit. Režim Náhled je čistě WYSIWYG (nelze v něm zobrazit ani netisknutelné znaky) a slouží ke konečné prohlídce a úpravám dokumentu před tiskem. 7.1.4

Netisknutelné znaky

Jsou to znaky, které se netisknou a zásadním způsobem určují formátování dokumentu (značka konce odstavce, znak tabulátoru apod.). Jejich zobrazování, či skrytí je volitelné ve všech zobrazeních dokumentu, kromě Náhledu, (tlačítko Zobrazit nebo skrýt ¶, na Standardním panelu nástrojů). Doporučujeme, pracujte ve Wordu vždy se zobrazenými netisknutelnými znaky. Známým netisknutelným znakem je značka „¶“ konec odstavce (po stisknutí klávesy ENTER). Již jsme se zmínili o dvou typech mezer ve Wordu. Normální mezery děláme mezerníkem, přísluší jim netisknutelný znak tečka, umístěný vertikálně uprostřed řádku. Znaky oddělené normálními mezerami chápe Word jako samostatná slova. Další druh mezer jsou mezery pevné. Po vytisknutí se jeví jako běžné mezery, znaky spojené pevnou mezerou však Word chápe jako jedno slovo. Lze navolit jejich automatické vkládání po k, s, v, z (Nástroje/Možnosti automatických oprav/Automatické úpravy formátu při psaní). Potom nezůstanou nikdy tato slůvka na konci řádku. Je-li třeba pevnou mezeru vložit do textu z klávesnice, volíme Ctrl+Shift+mezerník.

135

Z dalších netisknutelných znaků jmenujme např. znak tabulátoru, Slouží k přemístění kurzoru na nejbližší zarážku tabulátorů směrem doprava. Vkládáme jej do dokumentu klávesou TAB. Volitelné rozdělení vkládáme do dokumentu klávesovou zkratkou Ctrl+pomlčka. Je-li třeba slovo, v němž je tento znak, rozdělit, rozdělí se v tomto místě a znak se vytiskne jako dělítko (pomlčka) na konci řádku. Jinak se tento znak netiskne a zobrazuje se jako +. Záložka je pojmenovaný úsek dokumentu (Vložit/Záložka). Zarážky tabulátorů slouží k zarovnávání textu do sloupců. Na pravém rohu pravítka volíme typ zarážky (levá, pravá, středová, desetinná) a klepnutím na pravítko ji vložíme do formátovaného odstavce dokumentu. Zarážku odstraníme tak, že ji stáhneme myší pod pravítko. Se zarážkami lze pracovat také (Formát/Tabulátory). 7.1.5

Nastavení parametrů stránky dokumentu

Před začátkem psaní nastavíme základní charakteristiky dokumentu (přesněji oddílu dokumentu), jedná se o již automaticky přednastavené parametry, které můžeme měnit. Zvolíme příkaz (Soubor/Vzhled stránky). V jeho dialogovém okně nastavíme na kartě Papír velikost papíru a jeho orientaci (na výšku/na šířku), na kartě Okraje velikost okrajů, a na kartě Rozložení podobu dokumentu se záhlavím a zápatím atd. V jednoduchých a krátkých dokumentech jsou parametry stránky obvykle v celém dokumentu konstantní. Chceme-li v určitém úseku dokumentu nastavit jinou hodnotu některého parametru stránky, musíme z této části dokumentu vytvořit samostatný oddíl. Oddíl je část dokumentu, v němž jsou parametry stránky stejné. 7.1.6

Založení nového oddílu v dokumentu

Vyznačíme úsek dokumentu, v němž chceme změnit parametry stránky, a v dialogovém okně příkazu (Soubor/Vzhled stránky) změnu provedeme. V seznamu Použít přitom volíme položku na vybraný text, která se zde objeví. Word sám vytvoří z vyznačeného textu samostatný oddíl. Umístíme kurzor na začátek budoucího oddílu a v dialogovém okně příkazu (Vložit/Konec) volíme konec oddílu. Oddíl v dokumentu končí značkou konce oddílu. Chceme-li oddíl odstranit, smažeme jeho značku konce oddílu. Pozor však! Ve značce konce oddílu se uchovávají nastavení parametrů stránky. Po jejím odstranění přebírá text, který v oddílu byl, formát oddílu následujícího.

136

Chceme-li v oddílu změnit hodnoty parametrů stránky, umístíme do něj kurzor a navolíme nové hodnoty parametrů v dialogu (Soubor/Vzhled stránky). V seznamu Použít volíme přitom položku na tento oddíl. Chceme-li tuto změnu provést ve více oddílech, vyznačíme je a postupujeme stejně. Velmi důležitou funkci má v dialogu (Soubor/Vzhled stránky) tlačítko Výchozí, umístěné v levé dolní části okna. Tímto tlačítkem si můžeme uložit právě nastavené parametry stránky do šablony, která je k dokumentu připojena. Děláme-li pak z této šablony nové dokumenty, obsahují již toto nově navolené nastavení stránky. 7.1.7

Nastavení šablony

Šablona je vzor, z něhož se vytvoří nový dokument. Šablonu zhotovíme tak, že vhodně naformátujeme dokument, vložíme do něj vše, co mají dokumenty vytvořené z budoucí šablony obsahovat, a potom uložíme tento dokument (Soubor/Uložit jako) jako šablonu Wordu

(volíme

typ

souboru

šablona

dokumentu).

Vytváříme-li

dokument

(Soubor/Nový), můžete si šablonu, na níž ho založíme, vybrat z dialogového okna příkazu. Vytváříme-li nový dokument tlačítkem Nový prázdný dokument, pak vzniká z nejběžnější šablony Wordu, nazvané Normal. Ze šablony se do dokumentu zkopíruje základní nastavení dokumentu, styly i eventuální text či objekty, které jsme do ní umístili. 7.1.8

Záhlaví a zápatí stránky, pole Wordu

Dokument lze opatřit záhlavím či zápatím (Zobrazit/Záhlaví a zápatí), kde je např. číslo stránky a počet stránek dokumentu, datum, logo společnosti, název dokumentu, název souboru nebo jméno autora. Záhlaví nebo zápatí definujeme prostřednictvím panelu nástrojů, který se objeví na pracovní ploše při volbě (Zobrazit/Záhlaví a zápatí). Záhlaví a zápatí nemusí být v celém dokumentu stejné. Vytvoříme-li v dokumentu oddíly, jsou zprvu záhlaví všech oddílů a nezávisle na nich zápatí ve všech oddílech propojena (stejná a úpravy se projeví ve všech). Na netisknutelné obrysové čáře záhlaví či zápatí můžeme číst nápis Stejné jako minulé. Tlačítkem Stejné jako minulé panelu Záhlaví a zápatí však můžeme toto propojení zrušit. V tom případě se již záhlaví/zápatí předchozího oddílu nepřenáší do oddílu následujícího. V každém oddíle můžeme nadefinovat různé záhlaví/zápatí pro liché a sudé stránky, a jiné pro stránku první (Soubor/Vzhled stránky/Rozložení).

137

Textové pole je obdélník, který lze vložit do dokumentu z panelu nástrojů Kreslení. Do textového pole můžeme umístit text, tabulku nebo grafický objekt. S polem se dá potom volně pohybovat po dokumentu. 7.1.9

Formátování znaků a odstavců

Zásadním příkazem pro formátování znaků je (Formát/Písmo), pro formátování odstavců (Formát/Odstavec). Často používané příkazy (tlačítka) pro formátování znaků i odstavců najdeme na formátovacím panelu s nástroji. Dalšími důležitými příkazy k formátování odstavců jsou (Formát/Odrážky) a číslování (Formát/Ohraničení a stínování) a (Formát/Tabulátory). Automatické formátování textu děláme pomocí stylů Wordu. Seznam pro aplikaci stylů je první zleva na Formátovacím panelu. Dodatečné (ruční) formátování textu děláme jednotlivými k tomu určenými příkazy. Formátujeme-li jedno slovo, nebo jeden odstavec, stačí do něj pouze umístit kurzor a můžeme začít formátovat, musí být ale v MS Word předvoleno (Nástroje/Možnosti/Úpravy/Automaticky vybírat celá slova). Formátujeme-li více slov, resp. odstavců, je jejich předchozí vyznačení nutné. Znak, který napíšeme do dokumentu, automaticky přebírá formát znaku předchozího. Odstavec, který napíšeme do dokumentu, přebírá automaticky formát předchozího odstavce pouze tehdy, je-li ve stylu předchozího odstavce stanoveno, že styl následujícího odstavce je tentýž (např. u Normálního stylu). Je-li určen pro následující odstavec jiný styl, nepřechází dodatečné formátování odstavce do odstavce následujícího, ale jeho formát je určen pouze specifikovaným stylem. Tak je to např. u původní definice stylů Nadpis. Jakoukoli kombinaci dodatečného formátování znaků odstraníme příkazem Ctrl+mezerník. Zpracovávané znaky potom nabývají formátu, který je pro ně nadefinován ve stylu odstavce tyto znaky obsahujícího. Pozor! Z tohoto pohledu patří styl znaku do dodatečného formátu odstavce. Příkazem Ctrl+mezerník ho lze ze zpracovávaných znaků odstranit. Jakoukoli kombinaci dodatečného formátování odstavců odstraníme příkazem Ctrl+Q. Zpracovávané odstavce potom nabývají formátu daného stylem odstavce.

138

7.1.10 Vkládání objektů Do textu dokumentu můžeme vkládat (Vložit/Objekt) celou řadu objektů (obrázky, grafy, tabulky Excelu apod.). V jeho dialogovém okně nejdříve volíme správnou kartu dialogu (Vytvořit nový nebo Vytvořit ze souboru). Názvy těchto karet samy naznačují další postup. Chceme-li dělat nový objekt, potom v seznamu Typ objektu nalezne názvy objektů, které můžeme do dokumentu při stávající paletě na počítači nainstalovaných programů vložit. Často vkládáme objekt do dokumentu pomocí schránky. Ve zdrojovém programu jej do schránky kopírujeme, ve Wordu potom ze schránky vkládáme (Úpravy/Vložit jinak) lze specifikovat vložení s propojením. Měníme-li potom zdrojový objekt, přenášejí se tyto změny i do jeho „kopie“ uložené v dokumentu Wordu. 7.1.11 Obtékání objektu textem Z místní nabídky objektu (získáme ji klepnutím pravým tlačítkem myši na objekt) odešleme příkaz pro formátování objektu. Na kartě Pozice dialogového okna tohoto příkazu určíme styl obtékání. Lze též klepnout na tlačítko Upřesnit a z jeho dialogu volit další z možností. Jinak lze zobrazit panel Obrázek, vyznačit objekt a klepnout na tlačítko Obtékání textu panelu Obrázek. Objeví se řada variant obtékání. Jedna je zde velice zajímavá. Jmenuje se Upravit hraniční body. Po její aplikaci se na hranici objektu objeví černým čtvercovým táhlem vyznačené hraniční body. Klepnutím na jejich spojnici se stisknutou klávesou Ctrl další bod vytvoříme, klepnutím na bodu se stisknutou klávesou Ctrl jej odstraníme. Tahem myši za zvolený bod lze volit vzdálenost textu od objektu, a to v místě tohoto bodu. Tímto způsobem přizpůsobíme obtékání přímo na míru našemu objektu. 7.1.12 Klávesové zkratky Velkou úsporu času stráveného hledáním, „klikáním“, rozbalováním nabídek a hledáním příkazů získáme používáním klávesových zkratek při práci s počítačovými programy. Seznam předdefinovaných klávesových zkratek lze v MS Wordu nalézt v (Nástroje/Makro/Makra, v seznamu Prohledat zvolte Příkazy Word, v seznamu Název makra vyberte položku Seznam Příkazů, zvolte Spustit/v okně Seznam příkazů zvolte přepínač Aktuální nabídky a klávesové zkratky, zvolte OK). 139

Lze

také

vyhledat

seznam

klávesových

zkratek

s klávesou

„Alt Gr“

(Nápověda/Nápověda pro Microsoft Office Word/vepište a zadejte hledat klávesové zkratky/zvolte Klávesové zkratky s klávesami Alt Gr/zvolte České rozložení…). Zde zmíníme jen ty zkratky, které se ve Wordu často používají. Není nutné se klávesové zkratky učit nazpaměť, spíše bychom si měli vytipovat ty příkazy, které často používáme, a pro ty si osvojit jejich klávesové zkratky. Často používané klávesové zkratky: −

Pro vybrání celého obsahu dokumentu je vhodné použít zkratku Ctrl+A. Pozor, nevyznačíte ale záhlaví a zápatí dokumentu.

−

Každý by měl znát zkratky pro práci se schránkou. Ctrl+C do schránky kopírujeme, Ctrl+X do ní přemisťujeme (vyjímáme z textu), Ctrl+V ze schránky vkládáme.

−

Otevření nového dokumentu zajistí zkratka Ctrl+N, otevření uloženého dokumentu Ctrl+O. Ukládání dokumentu dělejte zkratkou Ctrl+S.

−

Klávesovou zkratkou Shift+šipka vpravo/vlevo, nebo šipka nahoru/dolu označí písmenko od kurzoru vpravo/vlevo, nebo řádek nahoru/dolu do úrovně postavení kurzoru (příkazy lze opakovat).

−

Klávesovou zkratkou Ctrl+Shift+šipka vpravo/vlevo, nebo šipka nahoru/dolu označí slovo od kurzoru vpravo/vlevo, nebo odstavec nahoru/dolu (příkazy lze opakovat).

−

Zvolenou část textu lze změnit, na psanou tučným písmem klávesovou zkratkou Ctrl+B, na psanou kurzívou klávesovou zkratkou Ctrl+I, na text s podtržením klávesovou zkratkou Ctrl+U (zopakováním klávesové zkratky vrátíme zvolenou část textu do původní podoby).

−

Opakováním zkratky Shift+F3 dochází k cyklické změně písmen ve slově na první velké, všechna velká a všechna malá písmena.

−

Zopakujeme již zmíněné klávesové zkratky Ctrl+mezerník a Ctrl+Q. První slouží k odstranění dodatečného formátování znaků, druhá k odstranění dodatečného formátu odstavce.

−

Je-li zapotřebí ukončit řádek textu dřív, než to automaticky udělá Word, ale zůstat přitom v tomtéž odstavci, aplikujeme zkratku Shift+Enter. Do dokumentu tak vložíme tvrdý konec řádku, jehož netisknutelný znak je „+“.

140

−

Je-li zapotřebí ukončit stránku textu dříve, než to učiní Word, provedeme příkaz Ctrl+Enter, čímž do dokumentu vložíme tvrdý konec stránky.

−

Pevnou (neoddělující, tvrdou) mezeru vkládáme do dokumentu klávesovou zkratkou Ctrl+Shift+mezerník. Je-li aktivní zobrazování netisknutelných znaků, zobrazuje se jako kroužek v horní části znaku. Slova spojená pevnou mezerou chápe Word jako slovo jediné.

−

Užitečná je i klávesová zkratka Shift+F5. Po otevření dokumentu je kurzor na jeho začátku. Shift+F5 jej přemístí tam, kde jsme přestali před posledním uložením dokumentu pracovat (většinou tam, kde jsme včera skončili). Při práci s dokumentem uchovává Word poslední tři pozice kurzoru. Povelem Shift+F5 se na ně lze přemístit.

−

Často musíte přecházet na začátek či konec dokumentu. K tomu slouží zkratky Ctrl+Home (začátek) a Ctrl+End (konec). K rychlému přechodu na začátek řádku slouží klávesa Home, na konec textu v řádku se dostanete klávesou End.

−

Další klávesové zkratky, například speciálních znaků jsou popsány v příslušných odstavcích kapitol věnujících se dané problematice.

7.1.13 Styly, jejich tvorba a použití Styl ve Wordu představuje pojmenovaný formát odstavce nebo znaku. Každý dokument je ihned po vytvoření vybaven počáteční sadou stylů, kopírují se do něj ze šablony, z níž dokument vytváříme. Jakmile uživatel poprvé otevře Word a začne psát, píše Normálním stylem (skládá se z písma Times New Roman o velikosti 12 bodů, levého zarovnání, jednoduchého řádkování a kontrolou osamocených řádků). Seznam stylů je umístěn na formátovacím panelu, první zleva (také Formát/Styly a formátování). V seznamech zobrazujících styly poznáme styly odstavce podle značky konce odstavce, umístěné u názvu stylu, a styly znaku podle podtrženého písmena „a“ u jejich názvu. Styl aplikujeme na vyznačený text zvolením jeho názvu v seznamu stylů formátovacího panelu, nebo použít příslušnou přiřazenou klávesovou zkratku. V novém dokumentu je pouze 5 nejběžnějších stylů (standardní, nelze je odstranit, můžeme je však modifikovat). Další styly si může zhotovit uživatel sám. Nejjednodušší metoda tvorby vlastního stylu odstavce je následující. Zformátujeme odstavec podle svých představ. Umístíme do něj kurzor, klepneme do

141

seznamu stylů na formátovacím panelu, napíšeme sem název nového stylu odstavce a klávesou Enter celý proces ukončíme. Zásadním příkazem pro tvorbu stylů je (Formát/Styly a formátování, tlačítko Nový styl). Objeví se dialog Nový styl. V něm určíme „Název:“ budoucího stylu, „Typ stylu:“ (odstavec či znak). Styly znaků ani jinou metodou, než touto, nelze zhotovit. V seznamu „Styl založený na:“ vybereme styl, jehož úpravou vznikne styl nový. V seznamu „Styl následujícího odstavce:“ určíme styl, který bude mít odstavec následující. Připomeňme, že specifikujeme-li zde jiný styl, než má náš odstavec, nepřechází dodatečné formátování našeho odstavce do odstavce nového. Po klepnutí na tlačítko Formát potom určujeme jednotlivé složky formátu našeho stylu. Aktivujeme-li přepínač Přidat do šablony, uloží se vytvářený styl do šablony připojené k dokumentu. Je tedy k dispozici i v dokumentech, které potom z této šablony vytvoříme. Styly lze též kopírovat mezi šablonami i dokumenty (Formát/Styly a formátování, v okně Zobrazit zvolit Vlastní, v okně Nastavení formátu volíme tlačítko Styly, dále volíme tlačítko Organizátor). Děláme-li formátování dokumentu styly, bude formát dokumentu jednotný a snadno modifikovatelný. Změníme-li totiž formát stylu, promítne se tato změna do všech částí dokumentu, kde je tento styl použit. Takto přeformátujeme více odstavců najednou a ne jeden po druhém. Základními styly Wordu jsou styl Normální a styly typu nadpis. Styl Normální v sobě obsahuje všechny vlastnosti formátu běžného odstavce (písmo, zarovnání odstavce, jazyk pro kontrolu pravopisu apod. Na tomto stylu je založena celá řada stylů dalších. To znamená, že změníme-li Normální styl, dojde k odpovídající změně i ve všech stylech, které z něj vycházejí (pokud v nich ovšem není právě změněná vlastnost předdefinována). Stylů typu nadpis je devět. Jejich názvy jsou Nadpis 1, Nadpis 2, … Nadpis 9. Jsou určeny k formátování nadpisů v dokumentu a ve stejném pořadí je používáme v hierarchii důležitosti nadpisů kapitol, podkapitol či odstavců. Formátujeme-li nadpisy dokumentu styly typu nadpis, získáme kontrolu nad logickou stavbou dokumentu. V Zobrazit/Osnova, můžeme snadno pracovat s logickými celky dokumentu (kapitoly, podkapitoly apod.). V tomto zobrazení máme k dispozici panel Osnova. Klepneme-li v něm na tlačítko s číslem jedna (jmenuje se Zobrazit Nadpis 1), objeví se v dokumentu pouze nadpisy formátované stylem Nadpis 1 (jsou to např. nadpisy kapitol). Text jednotlivých 142

kapitol je přitom skrytý, tyto nadpisy jej však zastupují. To znamená, že jejich přemístěním můžeme přesouvat celé kapitoly apod. Klepneme-li na tlačítko s číslem dvě, budou zobrazeny pouze nadpisy stylů Nadpis 1 a Nadpis 2. Další tlačítka s čísly mají obdobnou funkci. K přemisťování logických celků dokumentu slouží tlačítka Přesunout nahoru, resp. Přesunout dolů. Jsou na nich zobrazeny zelené šipky směrem nahoru a dolů. Ke snížení či zvýšení úrovně nadpisu v dokumentu slouží tlačítka s šipkami doprava a doleva. Logické celky dokumentu lze přesouvat i tahem myši za znaménko, které se nachází před příslušným nadpisem. Používání stylů typu nadpis v dokumentu usnadní tvorbu obsahu dokumentu (Vložit/Odkaz/Rejstřík a seznamy) a též číslování nadpisů (Formát/Odrážky a číslování). Zdůrazněme však, že styly nadpis nesmíme přitom používat k formátování jiných částí dokumentu. Mohli bychom se potom dočkat například zařazení tohoto úseku dokumentu do obsahu, či podobných nepříjemných překvapení. Na závěr kapitolky o stylech zmíníme ještě jedno důležité pole. Jmenuje se STYLEREF, neboli odkaz na styl. Jako povinný parametr tohoto pole nutno uvést název stylu, na nějž odkaz děláme. Toto pole většinou umisťujeme do záhlaví dokumentu. Jeho hodnotou je text prvního odstavce formátovaného odkazovaným stylem, který je na této stránce. Další z parametrů pole určuje, zda se stránky prohledává shora či zdola. Neobsahuje-li určitá stránka žádný odstavec tímto stylem formátovaný, pak se do záhlaví přenáší hodnota pole ze stránky předchozí. Tímto způsobem řeší Word úlohu uvést v záhlaví každé stránky název příslušné kapitoly. 7.1.14 Postup vytvoření obsahu Obsah představuje seznam nadpisů v dokumentu. Lze jej použít k získání přehledu témat, uváděných v dokumentu. Po zadání požadovaných nadpisů můžeme zvolit grafickou úpravu a sestavit výsledný obsah. Při jeho vytváření vyhledá aplikace Word zadané nadpisy, setřídí je podle úrovně nadpisů a zobrazí obsah v dokumentu. Nejsnadnějším způsobem vytvoření obsahu je použití předdefinovaných formátů úrovně osnovy nebo stylů nadpisů. Jestliže již používáme formáty úrovně osnovy nebo předdefinované styly nadpisů, postupujeme tak, že místo, kam chcete umístit obsah, označíme kliknutím. V nabídce (Vložit/Odkaz/Rejstřík a seznamy, vybereme kartu Obsah). Jestliže chceme použít jeden z formátů, které jsou k dispozici, vybereme jej v rozvíracím seznamu Formáty. Vybereme libovolné další požadované možnosti pro 143

obsah (čísla stránek a jejich zarovnání, vodící znak). V okénku „Zobrazit úrovně“ lze volit počet úrovní nadpisů, které mají být zahrnuty do obsahu. Pokud provedeme po vytvoření obsahu nějaké změny v dokumentu, musíme obsah aktualizovat. Kliknutím myši označíme obsah a stiskneme klávesu F9 (ještě se zobrazí nabídka, chceme-li aktualizovat celý obsah, nebo jen čísla stran). 7.1.15 Vytvoření seznamů s odrážkami a číslovaných seznamů V aplikaci Microsoft Word lze vytvářet seznamy s odrážkami a číslované seznamy (Nástroje/Možnosti automatických oprav/Automatické úpravy formátu při psaní, zaškrtneme Automatické odrážky nebo Automatické číslování). Můžeme rychle přidat odrážky nebo čísla do existujícího textu, nebo nastavit automatické vytváření seznamů při psaní. Seznamy číslované nebo s odrážkami se spouštějí nebo upravují příkazem (Formát/Odrážky a číslování). Číslování nadpisů je zahrnuto do tohoto dialogového okna, takže můžeme vytvářet jak jednoúrovňové, tak i víceúrovňové seznamy z jednoho místa. Zadáním hodnoty 1. zahájíme číslovaný seznam. Zadáním znaku „*“ zahájíme seznam s odrážkami. Potom stiskneme klávesu MEZERNÍK nebo TAB. Zadáme požadovaný text. Stisknutím klávesy ENTER přidáme další položku seznamu (Word automaticky vloží další číslo nebo odrážku). Pokud chceme vytvořit položku nižší úrovně, před psaním řádku stiskneme TAB. Chceme-li seznam ukončit, stiskneme dvakrát klávesu ENTER. Stisknutím klávesy BACKSPACE odstraníme poslední odrážku nebo číslo v seznamu. Přidání odrážek nebo číslování do vybraného textu provedeme příkazem (Formát/Odrážky a číslování, vybereme formát číslování). Celý seznam je možné přesunout doleva nebo doprava. Klikneme na první číslo v seznamu a přetáhneme je na nové umístění, celý seznam se přesune při přetažení bez změny úrovně číslování. Existující seznam můžeme upravit na víceúrovňový seznam změnou úrovně hierarchie položek v seznamu. Klikneme v seznamu na jiné než první číslo a potom stiskneme klávesu TAB nebo klávesy SHIFT+TAB, nebo na panelu nástrojů Formátování klikneme na tlačítko Zvětšit odsazení nebo Zmenšit odsazení.

144

7.1.16 Použití a nastavení tabulátorů Tabulátory umožňují zarovnat text doleva, doprava, na střed, na desetinné místo nebo na svislou čáru. Před tabulátory můžeme rovněž automaticky vložit speciální znaky, jako jsou tečky nebo pomlčky. Klikáme na levém okraji vodorovného pravítka, dokud se zarážka nezmění tak, jak potřebujeme (zarovnání doleva, doprava, na střed, na desetinné místo nebo na svislou čáru). Klikneme na vodorovné pravítko tam, kam chcete umístit zarážku tabulátoru. V nabídce (Formát/Tabulátory). Do pole Umístění zarážek zadáme umístění nového tabulátoru nebo vybereme existující zarážku tabulátoru, ke které chceme přidat vodicí znaky. V rámečku Zarovnání vybereme typ zarovnání pro text napsaný u zarážky. Ve skupinovém rámečku Vodicí znak klikneme na požadovaný typ vodícího znaku a pak klikneme na tlačítko Nastavit. 7.1.17 Automatická kontrola pravopisu Při výchozím nastavení aplikace Microsoft Word je zapnutá automatická kontrola pravopisu a gramatiky. Podtržení červenou vlnovkou slouží k označení možných pravopisných chyb a podtržení zelenou vlnovkou k označení možných gramatických chyb. Kontrolu pravopisu a gramatiky lze provést současně. Nejdříve zkontrolujeme, zda je automatická kontrola pravopisu zapnuta (Nástroje/Možnosti/Pravopis, vybereme Automatická kontrola pravopisu a Automatická kontrola gramatiky). Česká verze Wordu gramatiku kontrolovat zatím neumí. Zadáme text dokumentu. Pokud se v nějakém slově vyskytne překlep či chyba Word jej označí podle typu chyby červenou nebo zelenou vlnovkou. Pravým tlačítkem myši klepněte na slovo podtržené červenou nebo zelenou vlnovkou a vyberte požadovaný příkaz nebo možnost pravopisu. 7.1.18 Automatická oprava při psaní Automatické opravy lze nastavit tak, aby se opravy pravopisu prováděly při psaní bez nutnosti potvrzení každé opravy (u často se vyskytujících chyb překlepů apod.). Chceme-li zapnout nebo vypnout zadávání automatických oprav, volíme (Nástroje/Možnosti automatických oprav, zaškrtneme políčko Nahrazovat text během psaní nebo jeho zaškrtnutí odstraníme). 145

Pokud aplikace Word najde slovo s malými písmeny (například „praha“), které je v hlavním slovníku uvedeno pouze s velkým počátečním písmenem („Praha“), může být slovo při psaní označeno nebo automaticky opraveno. Jestliže nechcete, aby aplikace Word takto napsané slovo označila, můžete tvar s malým počátečním písmenem přidat do vlastního slovníku. Funkce dělení slov umožňuje dosáhnout elegantního a profesionálního vzhledu dokumentů. Dělení slov například napomáhá odstranění svislých mezer neboli „řek“ v zarovnaném textu, nebo usnadňuje dodržení stejné délky řádků v úzkých sloupcích. Pokud zapneme Automatické dělení slov při psaní, budou v aplikaci Word na potřebná místa automaticky vloženy rozdělovníky. Jestliže později dokument upravíme a změníme konce řádků, dojde v dokumentu k novému dělení slov. Při ručním dělení je v aplikaci Microsoft Word vyhledán text, který lze rozdělit. U jednotlivých volitelných rozdělení se zobrazí žádost o potvrzení. V případě kladné odpovědi je rozdělení vloženo. Pokud později dokument upravíme a změníme tak konce řádků, budou zobrazena a vytištěna pouze ta volitelná rozdělení, která stále připadají na konce řádků. Nové dělení slov se v dokumentu neuskuteční. 7.1.19 Tisk dokumentu nebo jeho části Než provedeme tisk dokumentu, je vhodné zobrazit tzv. Náhled. To umožňuje zobrazit jednu, nebo několik stran dokumentu ve zmenšené velikosti. Zobrazení Rozvržení při tisku (Zobrazit/Rozvržení při tisku) je vhodné pro úpravy záhlaví a zápatí, nastavování okrajů a při práci se sloupci a nakreslenými objekty. Jestliže chceme zadávat a upravovat text v tomto zobrazení, můžeme získat více plochy tím, že prázdný prostor v horní a spodní části obrazovky skryjeme. Při tisku celého dokumentu (Soubor/Tisk), nebo klávesová zkratka Ctrl+P volíme ve skupinovém rámečku Rozsah stránek, jaký rozsah stránek chceme tisknout. Klikneme-li na Stránky, je třeba zadat čísla jednotlivých požadovaných stránek, rozsah stránek nebo obojí. Do pole Počet kopií zadáme, kolik kopií chcete tisknout. Pokud chceme nejprve vytisknout celou kopii dokumentu a teprve pak tisknout kopii další, zaškrtneme políčko Kompletovat. Mají-li být naopak vytištěny nejprve všechny kopie první stránky a pak postupně kopie stránek následujících, políčko nezaškrtáváme. Lze také zvolit tisk několika stránek na jeden list papíru (Soubor/Tisk, ve skupinovém rámečku Lupa klikneme v rozvíracím seznamu Počet stránek na list na 146

požadovanou položku). Chceme-li například vytisknout na jeden list papíru čtyřstránkový dokument, klikneme na položku 4 stránky). Aplikace Microsoft Word příslušné stránky zmenší na odpovídající velikost a seskupí je na list papíru. 7.1.20 Navržení a úprava tabulky, tvorba grafu Aplikace MS Word nabízí různé způsoby vytvoření tabulky. Určení nejvhodnějšího způsobu závisí na jednoduchosti či složitosti dané tabulky. Pro rychlé vytvoření tabulky klikneme na místo, kde chceme tabulku vytvořit. Na panelu nástrojů Standardní klikneme na tlačítko Vložit tabulku. Přetažením ukazatele myši nastavte požadovaný počet řádků a sloupců. Ruční navržení tabulky po kliknutí na místo, kde chceme tabulku vytvořit nám ulehčí zapnutí panelu nástrojů Tabulky a ohraničení na panelu nástrojů Standardní. Potom klikneme na Navrhnout tabulku, tvar ukazatele myši se změní na tužku. Stanovíme vnější hranice tabulky nakreslením obdélníku. Potom uvnitř obdélníku nakreslíme čáry, oddělující sloupce a řádky. Chceme-li odstranit čáru nebo blok čar, klikneme na panelu nástrojů Tabulky a ohraničení na tlačítko Guma a potom klikneme na čáru, kterou chcete odstranit. V položce Automatický formát tabulky lze vybrat některé z předdefinovaných barevných navržení pro úpravu tabulky. Do navržené tabulky lze vkládat řádky, sloupce, buňky, nebo je lze odstraňovat. Z vytvořených tabulek můžeme velice snadno vytvořit přímo v aplikaci Word graf. V (Vložit/Objekt, zvolíme kartu Vytvořit nový a v seznamu Typ objektu vybereme položku Graf aplikace Microsoft Graph). Zobrazí se graf a s ním spojená vzorová data v tabulce nazvané datový list. Chceme-li vzorová data nahradit, klikneme na příslušnou buňku v datovém listu a zadáme požadovaný text nebo čísla, importujeme data z textového souboru nebo souboru aplikace Lotus 1-2-3, importujeme list aplikace Microsoft Excel, nebo data zkopírujeme z jiné aplikace. Klepnutím na dokument se přepneme. 7.1.21 Grafické objekty Ke zlepšení vzhledu dokumentů aplikace Microsoft Word můžeme použít dva základní typy grafiky - nakreslené objekty a obrázky. Mezi nakreslené objekty patří automatické tvary, diagramy, křivky, čáry a objekty WordArt. Tyto objekty jsou součástí dokumentu

147

aplikace Word. Jejich vzhled můžeme upravit změnou barev, vzorků, ohraničení a dalších efektů na panelu nástrojů Kreslení. Automatické tvary na panelu nástrojů Kreslení obsahují několik kategorií tvarů, z nichž je možné vybrat (čáry, spojovací čáry, základní tvary, prvky vývojových diagramů, hvězdy, nápisy a popisky). Další tvary je možné nalézt také v Galerii médií. Automatické tvary můžete otáčet, překlápět, měnit jejich velikost či barvu a jejich kombinací vytvářet složité tvary. Některé z nich jsou opatřeny úchytem pro úpravy, pomocí něhož je možné měnit nejdůležitější vlastnost zvoleného tvaru. K automatickým tvarům můžeme přidávat text, který se stane jeho součástí. Pokud tvar otočíme či překlopíme, ovlivní tato akce i text. S textovými poli je možné pracovat stejným způsobem jako s automatickými tvary. Způsoby formátování se z větší části shodují s formátováním automatických tvarů, včetně přidání barev, výplní a ohraničení. 7.1.22 Vytváření diagramů Různé diagramy můžeme vytvářet na panelu nástrojů Kreslení pomocí tlačítka Vložit diagram nebo organizační diagram. K dispozici jsou tyto typy diagramů: organizační, cyklický, terčový, paprskový, Vennův a jehlanový (diagramy nejsou vytvořeny na numerickém základě). Při přidání nebo změně diagramu se kolem diagramu zobrazí plocha pro kreslení, která je ohraničena netisknutelným okrajem a úchyty. Pomocí příkazů, umožňujících změnu velikosti diagramu, můžeme oblast kreslení zvětšit, nebo můžeme odstranit nadbytečnou plochu. Pomocí předem nastavených stylů můžeme formátovat celý diagram, nebo lze upravit jeho části podobným způsobem, jakým formátujeme tvary, tedy přidat barvu a text, změnit tloušťku a styl čáry, přidat výplně, textury a pozadí. Panel nástrojů Diagram, který se zobrazí současně s diagramem, slouží k přidávání prvků a segmentů a k jejich přesunu vpřed nebo vzad. 7.1.23 Vkládání a úprava obrázků Obrázky jsou grafické objekty vytvořené v jiném souboru. Patří mezi ně rastrové obrázky, naskenované obrázky nebo fotografie a kliparty. Vzhled obrázků můžeme měnit a zlepšovat pomocí panelu nástrojů Obrázek a některých možností na panelu

148

nástrojů Kreslení. V některých případech je před použitím panelu nástrojů Kreslení nutné oddělit části obrázku a obrázek převést na nakreslený objekt. Do

psaného

dokumentu

lze

vložit

obrázek

z nabídky

tzv.

klipartů

(Vložit/Obrázek, vybrat Klipart), objeví se dostupné kategorie obrázků, z nichž můžeme s využitím náhledu zvolit ten nejvhodnější. Při vkládání obrázku ze souboru je třeba určit místo (cestu), kde je soubor uložen. Obrázek se vloží na to místo v dokumentu, kde se nachází kurzor. Vlastnosti obrázku lze upravit po klepnutí pravým tlačítkem myši na obrázek a zvolením položky Formát obrázku. Objeví se následující dialogové okno, v němž můžeme měnit např. ohraničení, velikost, pozici obrázku apod. 7.1.24 Použití hypertextových odkazů Hypertext je barevně označený a podtržený text nebo obrázek, na který lze klepnout a přejít tak k souboru, do určitého umístění v souboru nebo umístění na stránce ve formátu HTML v síti internet či intranet. Hypertextové odkazy lze používat také v aplikaci Word při vytváření WWW stránek. Ve složkách systému Windows jsou hypertextové odkazy textové odkazy, které jsou zobrazeny v levém podokně složky. Klepnutím na tyto odkazy můžete provádět určité činnosti, například přesunout nebo kopírovat soubory, nebo přejít na jiné umístění v počítači, například do složky Dokumenty nebo do Ovládacích panelů. V aplikaci Word se můžeme pomocí hypertextu odkazovat na určité místo v dokumentu (záložka) na existující soubor nebo na stránky v síti internet. 7.1.25 Vytvoření webové stránky Webové stránky můžeme v aplikaci Microsoft Word vytvořit několika jednoduchými způsoby. Lze použít Průvodce webovou stránkou, šablonu webové stránky nebo můžeme dokument této aplikace uložit jako webovou stránku. Pomocí Průvodce webovou stránkou je možné vytvořit jednu webovou stránku nebo celý webový server. Na webový server je také možné přidat existující webové stránky a dokumenty aplikace Word. Přidáním motivu, vložením panelů odkazů nebo použitím rámců zvýšíme dynamičnost a poutavost webových stránek. V (Soubor/Nový, v části Šablony klikneme na odkaz V mém počítači a vybereme kartu Obecné a klikneme na ikonu Webová stránka).

149

Při použití šablony webové stránky nebudou v aplikaci Word k dispozici funkce, které nejsou podporovány cílovým prohlížečem, takže není nutné se obávat, že vzhled formátování ve webovém prohlížeči bude jiný. Přidáním motivu, vložením panelů odkazů nebo použitím rámců zvýšíme dynamičnost a poutavost webových stránek. Uložením existujícího dokumentu jako webové stránky připravíme rychlým způsobem dokumenty aplikace Word ke zkopírování na web nebo do sítě intranet.

150

7.2 Konverze dokumentů Microsoft Office na Adobe Acrobat 7.2.1

Proč používat formát PDF pro vaše dokumenty?

PDF (Portable Document Format) je univerzální formát pro výměnu a distribuci dokumentů v elektronické podobě při zachování jejich grafického uspořádání. Druh písma, formátování a rozložení textu jsou při zobrazení a tisku stejné jako v původním dokumentu. Soubory typu PDF lze zobrazovat na počítači vybaveném jakýmkoli operačním systémem včetně MacOS, všech variant Unixu a včetně Linuxu. Navíc existuje i speciální verze pro uživatele kapesních počítačů či chytrých mobilních telefonů (tzv. Smartphone). Formát PDF umožňuje zobrazení i graficky složitých dokumentů nezávisle na programovém vybavení. PDF soubory může otevřít, číst a tisknout každý, kdo má instalován zdarma šířitelný Adobe Reader 76 (není problém si ho zdarma stáhnout z www stránky výrobce tohoto prohlížeče dokumentů PDF). Komukoliv tedy zašlete dokument ve formátu PDF, máte jistotu, že nebude mít problém tento dokument přečíst. Pro převod dokumentu Word na dokument PDF nainstalujeme zdarma šířitelný PDFCreator (není problém si ho zdarma stáhnout z www stránky výrobce tohoto tvůrce dokumentů PDF, včetně češtiny). Nezanedbatelnou výhodou tohoto produktu (PDFCreator) je jeho maximální uživatelská přívětivost, která umožňuje i naprostým začátečníkům z jakékoliv aplikace, běžící v prostředí Windows, vytvořit PDF dokument, a to při zachování jeho přesné grafické podoby. PDFCreator vyniká snadným ovládáním v češtině a zároveň i širokými možnostmi nastavení. Díky tomu je velice dobrou alternativou ke komerčním aplikacím. Výsledný PDF soubor je možné libovolně prohlížet, editovat nebo tisknout, aniž bychom museli mít nainstalovaný program, ve kterém dokument vznikl. Navíc je výsledný dokument několikanásobně menší, než původní originál. Samotný PDF dokument vychází z Postskriptu a je úpravou a optimalizací tohoto formátu (snížení nároků na počítač). Je také možné samotný dokument uzamknout, to je v době elektronické komunikace zvláště výhodné.

76

BŘÍZA, V. Acrobat 7 – Podrobně a prakticky. Grada : Praha, 2006. 120 s. ISBN 80-247-1938-X. s. 22.

151

7.2.2

Postup převodu dokumentu Microsoft Office na Adobe Acrobat

Program pracuje na principu virtuálního ovladače tiskárny, díky čemuž je univerzální a lze ho použít z kterékoliv aplikace Windows s podporou tisku. V praxi to funguje tak, že po instalaci se ve Windows objeví nová tiskárna se jménem PDFCreator a pokud budete chtít převést právě vytvořený dokument do PDF, stačí ho jen vytisknout přes tuto virtuální tiskárnu (Soubor/Tisk, vyberte tiskárnu PDFCreator). Výstupem nebude vytištěný dokument v papírové podobě, ale soubor ve formátu PDF. Ještě před samotným vytvořením PDF souboru se zobrazí speciální dialog, ve kterém lze zadat základní informace o dokumentu jako je např. titulek, jméno autora či klíčová slova. Pokud kliknete na tlačítko Možnosti, zobrazí se poměrně rozsáhlé dialogové okno, ve kterém můžete ovlivnit výsledný PDF soubor. V tomto komunikačním okně, volte Uložit. Otevře se dialogové okno Uložit jako, zvolte adresář, pojmenujte dokument a volte Uložit. Během okamžiku máte k dispozici PDF soubor, vhodný k odeslání elektronickou poštou nebo vystavení na Vašich www stránkách. Při vytváření souborů ve formátu PDF máte také možnost přizpůsobit váš dokument účelu jeho použití, a to prostřednictvím komprese. Ta udává poměr mezi velikostí výsledného souboru a kvalitou obrázků. Snadno lze ze zdrojového dokumentu vytvořit velmi malý soubor vhodný pro prezentaci na internetu, nebo naopak soubor v maximální kvalitě určený pro profesionální tisk.

152

8 CITACE ODBORNÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ Jednou ze zásad tvůrčí práce je prezentovat veškeré převzaté myšlenky a názory, jako výsledek cizí práce a správně je odkazovat. Jasné oddělení vlastních myšlenek od převzatých je záležitostí vědecké etiky, dodržení autorských práv a odborné úrovně autora. Smyslem citování, ale též odkazů na použitou či parafrázovanou literaturu, je poskytnout čtenáři údaje potřebné k tomu, aby byl schopen citovaný dokument nalézt a ověřit si uvedené teze, zasadit práci do širšího kontextu a v neposlední řadě zachovat informační etiku. Autorský zákon 77 umožňuje použít výňatky z cizích děl (není to hodnoceno jako zásah do práva autorského) v těchto případech: -

při citování v odůvodněné míře ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle,

-

zařazení celých drobných zveřejněných děl do svého samostatného díla vědeckého, kritického, odborného nebo do díla určeného k vyučovacím účelům, pro objasnění jeho obsahu,

-

užití zveřejněného díla v přednášce, výlučně k účelům vědeckým nebo vyučovacím či k jiným vzdělávacím účelům.

Vždy je však nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen. Každý citát či parafráze musí být v textu doprovázeny odkazem na tzv. citaci, která obsahuje požadované údaje odpovídající metodě a stylu použitého poznámkového aparátu v závěrečné práci. Způsoby uvádění jednotlivých bibliografických citací upravují ČSN ISO. 78 Prohřešky proti uvedeným zásadám jsou posuzovány při klasifikaci ZP jako negativum a jejich hrubé porušení může mít za následek, že ZP bude klasifikována v posudku známkou nevyhověl/a nebo tak bude hodnocena její obhajoba.

77

Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ze dne 7. dubna 2000. 78 ČSN ISO 832 (010149). Informace a dokumentace - Bibliografický popis a citace - Pravidla zkracování bibliografických termínů. Praha : Český normalizační institut, 2002. ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. Praha : Český normalizační institut, 1996. 31 s. ČSN ISO 690-2 (010197). Informace a dokumentace - Bibliografické citace - Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. Praha : Český normalizační institut, 2000. 22 s.

153

Povinnost citovat je dána nejen autorským právem a ochranou duševního vlastnictví, ale také informační etikou.

154

8.1 Definice základních pojmů Pro potřeby této kapitoly je nutné definovat následující základní pojmy: -

Citace (jako citát) – v obecné češtině znamená uvedení kratší části jiného textu či výroku, obvykle doslovné. Citaci graficky oddělujeme od okolního textu (např. uvozovkami).

-

Citace (jako citace díla) – ve scientometrii 79 a také ve vědeckých článcích má jiný význam – citace je formalizovaný odkaz na určitý výsledek, metodu, či myšlenku v jiné publikaci. Přitom k uvedení části jiné publikace, tedy citaci v běžném slova smyslu, obvykle nedochází. Jde tedy o bibliografický odkaz.

-

Bibliografický záznam = Bibliografická citace – (reference) souhrn normovaných údajů o citovaném tištěném nebo elektronickém dokumentu, nebo jeho části, umožňující jeho identifikaci a vyhledání.

-

Bibliografický odkaz – znamená odkaz na konkrétní odbornou literaturu. V textu se většinou odkazuje jménem autora a vročením díla, které odpovídá stejné položce v bibliografii.

-

Odkaz na citaci – odvolání v textu na citaci uvedenou na jiném místě (pod čarou, v seznamu literatury atd.).

-

Bibliografie (seznam literatury) – seznam tištěných prací umístěný na konci odborného textu, řazený podle jistého hlediska (autora). Uvádí se zde úplná bibliografie všech pramenů uvedených v textu (seznam použité nebo doporučované literatury, též nazývaný skrytá bibliografie).

-

Seznam bibliografických záznamů (seznam bibliografických citací) – při využití metody číselných citací v poznámkovém aparátu vytvořený seznam na konci publikace.

-

Parafráze – volné zpracování cizí předlohy (vyjádření stejného děje nebo stejné myšlenky jiným způsobem). Parafráze rozhodně není citací bez uvozovek. V takovém případě se již jedná o plagiát. Není možné použít část textu a pouze uvést daný pramen v seznamu použité literatury. U parafráze jde o vyjádření vlastními slovy toho, co bylo sděleno jiným autorem. V žádném případě není prohřeškem, když parafráze obsahuje občas stejná slova jako originál, protože

79

Scientometrie je vědeckou disciplínou, která slouží k hodnocení kvality vědecké práce. Sleduje se kvantita výstupů vědecké práce (počet publikací, citovanost těchto publikací, počet získaných grantů, celosvětová známost prací a objevů vědců apod.).

155

v řadě situací to je nejen potřebné, ale přímo nutné. Citace i parafráze napomáhají libovolný text uvést v širším kontextu či v konfrontaci s jinými názory. -

Plagiát – nepřípustné, nedovolené napodobení uměleckého nebo vědeckého díla bez udání vzoru nebo doslovné přejímání částí cizího díla bez udání autora. Tento původní autor je úmyslně nebo neúmyslně zatajen. Plagiát je doslovné ztotožnění s jiným autorem do té míry, že jeho názory jsou předkládány jako vlastní. Lze rozlišit dvě základní formy plagiátů. Doslovný přepis cizího textu s uvedením pramene v seznamu literatury a přepis se zamlčením původního zdroje. Jakkoli může někdo považovat přiznání pramene u první formy parafráze za polehčující okolnost, nelze takový přistup k psaní tolerovat. Ke druhé formě snad není třeba žádný komentář. Plagiátorství je nejen neomluvitelné, je dokonce protizákonné. Plagiát nemusí nutně znamenat porušení autorského zákona. Otázka do jaké míry je dílo plagiátem bývá často sporná a v praxi se řeší výkladem autorského zákona.

-

Kompilát – označuje dílo, které vzniklo sloučením prvků jiných děl. Z etického hlediska by měl autor kompilátu uvádět původní zdroje a jejich původce (autory). Hranice, kdy dílo přestává být originálem a kdy se stává kompilátem, je velmi nejasná a řeší ji autorský zákon. Stejným způsobem se řeší diskutabilní autorské právo v případě kompilátu.

-

Kopie – je další exemplář vyrobený podle originálu bez tvůrčích zásahů. Z hlediska autorského práva je kopie věrná napodobenina díla (opis, průpis, průklep, otisk, obtisk, snímek). Je-li uvedena s identifikačními znaky napodobitele, může jít o licencovanou kopii, je-li zcela bez označení, může jít o plagiát.

-

Rešerše – lze ji chápat jako proces vyhledávání informací o určitém tématu; vymezení tématu je dáno v rešeršním dotazu. Častější význam spatřujeme ve výsledném soupisu vyhledaných informací odpovídajících zadaným požadavkům uvedeným v rešeršním dotazu (výsledkem mohou být bibliografické záznamy o dokumentech, plné texty dokumentů, konkrétní fakta, data atd. - záleží na druhu prohledávané

databáze).

Rozlišujeme

retrospektivní

rešerši

(jednorázové

vyhledávání v určitém uplynulém časovém období, cílem je zjistit stav poznání v konkrétní oblasti lidského vědění) a průběžnou rešerši (opakované použití stejně formulovaného dotazu, používá se pro pravidelné sledování novinek určitého oboru nebo tématu). -

ISBN (International Standard Book Numbering) - systém mezinárodního standardního číslování knih používá desetimístné číslo (např. ISBN xx-xxx-xxxx-x) 156

k jednoznačné identifikaci knih (neperiodických publikací). Číslo ISBN slouží především knižnímu obchodu (jeho prostřednictvím lze knihy objednávat a vést skladovou

agendu),

knihovnám

(pro

jednoznačnou

identifikaci

titulu

v bibliografických databázích, ale i pro potřeby meziknihovních služeb) i nakladatelům (pro kontrolu vlastní produkce i pro vedení skladu). -

ISSN (International Standard Serials Numbering) - systém používá osmimístného čísla (např. ISSN xxxx-xxxx) k jednoznačné identifikaci titulu tzv. pokračujících zdrojů, seriálů. Číslo ISSN se vztahuje k tzv. klíčovému názvu publikace (se změnou názvu se mění ISSN). Číslo ISSN slouží především knižnímu obchodu (usnadňuje objednání i prodej při převedení ISSN do čárového kódu EAN), knihovnám (zejména při subskripci, ale i pro potřeby meziknihovních služeb) i vydavatelům (pro kontrolu vlastní produkce).

-

Systém EAN/UCC slouží k číslování a označování knih, hudebnin a seriálových publikací (noviny, časopisy) čárovými kódy.

-

Informační pramen – množina dat, informací zaznamenaných na určitém médiu, které může mít hmotnou povahu (kniha) nebo energetickou povahu (rozhlasové vysílání). Můžeme rozeznat formy informačních pramenů (tištěné, elektronické a mikrografické, jako mikrofiš, mikrofilm). Dále rozeznáváme dva typy informačních pramenů, primární (dokumenty obsahující vlastní informace, data, fakta) a sekundární (dokumenty obsahující informace o primárních dokumentech).

-

Druhy primárních informačních pramenů: - Knihy: -

monografie (publikace pojednávající o jednom tématu),

-

sborník (soubor jednotlivých statí, např. materiály příspěvků z konferencí, kongresů apod.),

-

příručky (podávají základní a přehledně zpracovaný obraz o stavu poznání určitého oboru),

-

učebnice (výukový materiál),

-

encyklopedie (abecedně nebo systematicky uspořádaný výklad termínů),

-

slovníky (jazykové, výkladové).

- Periodika (literatura vycházející průběžně v určitých intervalech): -

noviny (obsahují aktuální informace, jejich periodicita je 1 den až 1 týden),

-

časopisy (vychází s periodicitou 1 týden až půl roku), 157

-

ročenky (vychází jednou za rok),

- Speciální literatura: -

normy 80 (dokumentované dohody obsahující technické specifikace a další kritéria pro materiály, výrobky, postupy a služby tak, aby vyhovovaly danému účelu),

-

patenty,

-

firemní literatura (materiály, které vydávají podniky, obchodní organizace a společnosti, aby informovaly veřejnost o svých výrobcích, službách nebo činnosti a výsledcích),

-

Šedá literatura (dokumenty, které nelze získat v běžné distribuci): -

diplomové, disertační a habilitační práce (odborné a vědecké práce, které jsou podkladem pro udělení akademické, vědecké a pedagogické hodnosti),

-

výzkumné zprávy (prezentují výsledky řešení výzkumného úkolu).

Druhy sekundárních informačních pramenů: -

katalogy knihoven,

-

bibliografie (soupisy literatury o určitém tématu),

-

referátové časopisy (záznamy o primárních dokumentech zpracované v tištěné formě),

-

bibliografické (dokumentografické) databáze (záznamy o primárních dokumentech (případně doplněné abstrakty) zpracované v elektronické formě),

-

Current Contents (informují o obsahu jednotlivých čísel vybraných časopisů),

-

nakladatelské katalogy.

80

Normy jsou kvalifikovanými doporučeními a jejich používání je dobrovolné. Pojem „závazné normy“ se nenachází v terminologii české technické normalizace od roku 2000. Závaznými právními předpisy jsou nařízení vlády, která stanoví technické požadavky pro konkrétní výrobky a zařízení. Tzv. „harmonizované normy“ jsou normy sladěné s těmito nařízeními vlády.

158

8.2 Nejčastější prohřešky při citaci odborných zdrojů -

Citování pramene, který autor nepoužil – ve snaze zvednout odbornou prestiž závěrečné práce je oblíbeným laciným trikem vložit do použitých pramenů díla kapacit oboru, která autor nepoužil, anebo která nemají sebemenší souvislost s tématem práce. Takový přistup, svědčí spíše o falešné serióznosti autora, než aby dokazoval jeho přehled v oboru a etickou vyspělost. Obdobně neetickým případem je citování děl vedoucího a oponenta vlastní závěrečné práce, bez toho, aby tato díla souvisela se zadaným tématem.

-

Nepřesné citování, které nevede k identifikaci zdrojového dokumentu – pokud bibliografická citace nesplňuje svoji základní funkci, tedy umožnit dohledat použitý pramen může tato nedostatečná identifikace vést k podezření, zda nejde o záměr. Čtenář musí byt schopen podle citace pramen nalézt. Je vhodné se vyvarovat přejímání bibliografických citací, protože se tím zvyšuje riziko chyby v jejich zápisu.

-

Necitování díla nebo zdroje, který autor použil – je nejzávažnější přestupek proti citační etice. Autor, který se dopustí necitování použitého pramene, může byt obviněn z plagiátorství.

-

Citování vlastních děl, která nemají souvislost se závěrečnou prací – autocitace není u závěrečných prací typu bakalářská či diplomová obvyklá. Je od autora obzvláště ješitné, sám sebe propagovat tím, že svá předchozí díla uvede v seznamu citací, aniž by souvisela s tématem závěrečné práce.

159

8.3 Poznámkový aparát Je-li to možné a vyhovuje-li to charakteru práce, pak poznámky umisťujeme zásadně pod čáru na tutéž stranu jako text, ke kterému se vztahují. 81 Vytváříme tedy poznámky pod čarou (patové poznámky). Nejsou-li poznámky pod čarou technicky možné (přílišná délka, obtížná sazba delších pasáží v neromanizovaném písmu, vzorcích apod.), pak poznámky souhrnně za celý text umístíme na konec práce (koncové poznámky) a poznámky číslujeme průběžně. Poznámky lze umisťovat souhrnně i na konce jednotlivých kapitol, tato praxe není u závěrečných prací doporučována. V tomto případě průběžné číslování platí pouze pro danou kapitolu. Kombinace obou způsobů v témž textu, tj. uvedení poznámky pod čarou a zároveň v celkovém soupisu na konci práce je nepřípustná. Číslo poznámky je graficky odlišeno (horní index, atd.) a je umístěno na patřičné místo v textu. Nesmí se umístit bezprostředně za číselnými údaji a jednotkami (např. uvedený b.t. 200 °C15, nebo látka 816). Není-li jiná možnost (např. uvedený b.t.15 200 °C), uvádějí se ve formě (lit.16), např. látka 8(lit.16). Číslu poznámky v základním textu odpovídá číslo poznámky v poznámce pod čarou nebo v koncové poznámce. Poznámka by neměla být příliš dlouhá, určitě ne více než půl normostrany textu. Velké množství poznámek je na škodu textu a autor by měl zvážit, zda je vhodné informace zařadit do základního textu nebo do poznámky. Delší text, který je nutné z hlediska autora přiřadit k základnímu textu, je možné zařadit jako samostatnou přílohu práce. MS Word nabízí v panelu nabídek (menu) Vložit/Poznámka pod čarou nabídku poznámky pod čarou výhradně na konci stránky nebo pod text s možností volit číslování průběžně dokumentem, podle jednotlivých kapitol nebo po jednotlivých stránkách. Vysvětlivka se umisťuje na konec dokumentu nebo na konec oddílu, ve kterém je vložena. Volíme číslování průběžné nebo každý oddíl zvlášť. K jednomu místu, které je v textu vyznačeno značkou (např. horním číselným indexem bezprostředně za slovem nebo větou) na místě kurzoru, lze přiřadit současně poznámku pod čarou i vysvětlivku. Mezi textem dokumentu a poznámkami je

81

V aplikaci Microsoft Word se text dokumentu odděluje od poznámek pod čarou nebo vysvětlivek krátkou vodorovnou čárou nazývanou oddělovač poznámek. Jestliže poznámka nebo vysvětlivka přesahuje na další stránku, bude text oddělen delší čárou nazývanou oddělovač pokračování poznámek.

160

oddělovač (tenká krátká čára), který lze upravit. Také lze převést všechny poznámky pod čarou na vysvětlivky a naopak. Výhodou

psaní

poznámek

a

vysvětlivek

pomocí

funkce

textového

editoru MS Word je možnost doplňovat do textu další poznámky (nebo je vyjímat) a ostatní jsou automaticky přečíslovány. S dopisováním textu je značka poznámky přesunuta na další stránku včetně poznámky po čarou nebo vysvětlivky. Značku poznámky lze uchopit kurzorem myši a přesunout. Lze volit další možnosti editoru, jako je vícenásobný odkaz na jednu poznámku, atd., ale naše skripta nesměřují k výuce psaní v textovém editoru MS Word. Podrobněji k psaní v MS Word viz např. text Ing. Milana Brože, CSc. 82 8.3.1

Funkce poznámkového aparátu

Poznámky většinou obsahují komentář autora k nějakému místu základního textu. Slouží jako doplnění detailu k základnímu textu, k rozvedení vlastních myšlenek, nebo k upřesnění údaje. Druhou funkcí je podpoření autorova vlastního tvrzení nebo závěrů citováním výroku nebo názoru jiného autora. Lze použít i jiného záměru při použití poznámky, a to vyvolání polemiky s názorem jiného autora. Poznámky mohou také sloužit k provádění bibliografických odkazů, které nechceme umístit do hlavního textu a tento jimi více narušovat. 83

82

BROŽ, M. Microsoft Office Word 2003 : podrobná uživatelská příručka. Brno : Computer Press, 2004. 392 s. ISBN 80-251-0140-1. 83 ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Dotisk 1. vydání. Praha : Leda, 2002. 256 s. ISBN 80-85927-69-1. s. 225.

161

8.4 Základní druhy a funkce citací Účelem správného citování je poskytnout dostatek přesných údajů k tomu, aby byl kdokoli schopen nalézt původní dokument, z něhož autor čerpal. Rozlišujeme tři funkce citací: 84 1. Ověření uvedených tezí: Pro odborné práce je důležitá návaznost na předchozí poznání. Dnes už prakticky nelze výzkum nebo odbornou práci zahájit bez základních pramenů a prostudování již provedených výzkumů. Citujeme, z jakých předpokladů vychází náš výzkum a na základě jakých studií pracujeme. V opačném případě děláme zbytečnou práci a objevujeme již objevené. 2. Získání širšího kontextu ohledně dané tématiky: Při vědecké komunikaci je nezbytné uvést čtenáře do souvislostí, ve kterých naši práci provádíme. V dnešní době úzké specializace odborníků je důležité poukázat na význam a účel práce tak, aby mu mohli porozumět nejen specialisté v daném oboru. 3. Ctění a dodržování informační etiky, autorských práv. Navíc lze doplnit další funkce: 4. Relevantní zdroj sledované tematické oblasti: Citace se pro čtenáře práce může stát jedním z rešeršních zdrojů, neboť odkazuje na dokumenty tematicky související se sledovanou oblastí lidského poznání. 5. Zdroj pro vytváření statistických ukazatelů: Statistických údajů využívá scientometrie k hodnocení kvality vědecké práce (např. Impact faktor 85, Immediacy index, poločas citování, poločas citovanosti). 8.4.1

Citace (citát)

Citaci, tedy doslovné uvedení cizího výroku v textu (tj. citát) pro snadné rozpoznání graficky oddělujeme od ostatního textu. Lze k tomu použít několik způsobů: uvozovkami, kurzívou, oboustranným odsazením, nebo uvést citát petitem (písmem o velikosti 8 bodů) s užším řádkováním. Citáty lze uvádět v originálním cizím jazyce pouze u „světových“ jazyků. 84

JÁNOŠ, K. Informační etika. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra informačních studií a knihovnictví, 1993. 134 s. 85 Impact faktor - ukazatel průměrné citovanosti časopisů, vypovídá o tom, s jakou frekvencí je průměrný článek časopisu v daném roce citován.

162

Citace se uvádí v přesném znění, pokud jsou vynechány pasáže, nahrazují se výpustkem (trojtečkou, která je oddělena od textu mezerou). Výpustek může být umístěn v závorkách. Je-li původně delší text autorem zkrácen nebo shrnut, nedává se do uvozovek. 8.4.2

Bibliografické citace

Bibliografická citace je zaznamenaný souhrn údajů o citovaném dokumentu, publikaci nebo její části, kterou jsme prostudovali, umožňující jejich jednoznačnou identifikaci. Způsob uvádění jednotlivých bibliografických citací upravují České státní normy, ostatní prvky většinou vycházejí z úzu jednotlivých oborů, nakladatelství, a také vysokých škol. Úplný bibliografický údaj se liší podle toho, jde-li o knihu, sborník, článek v periodiku atd. Existují tři možnosti umístění vlastní bibliografické citace: -

na konci téže strany pod čarou,

-

v dílčím seznamu na konci kapitoly,

-

na konci celého textu dokumentu v samostatném seznamu bibliografických citací. Citace slouží jednak k rychlé identifikaci dokumentu, ze kterého autor vybral a

použil citát, parafrázovanou myšlenku apod., jednak k přesnému určení umístění citátu, parafrázované myšlenky apod. v rámci zdrojového (citovaného) dokumentu. V práci lze použít pouze jednu z uvedených metod. Rozhodně je nelze kombinovat.

Přednost

dáváme

metodě

průběžných

poznámek

s umístěním

bibliografické citace pod čarou, jelikož je pro čtenáře přehlednější.

163

8.5 Odkaz na citaci Odkazem na citaci se rozumí odvolání v textu na citaci, uvedenou na jiném místě. Odkaz je stručná forma citace vsunutá do pokračujícího textu nebo připojená jako poznámka na stránce dole pod textem, na konci kapitoly nebo na konci textu. Slouží k identifikaci publikace, z níž byly vybrány citované údaje, a vymezení jejich umístění v citované publikaci. Pokud je součástí práce samostatný seznam bibliografických citací, je třeba zajistit odpovídající vazby mezi odkazem a soupisem citací. Dále v textu budou stručně popsány tři základní způsoby citování: 86 -

metoda průběžných poznámek (využití aparátu poznámek pod čarou),

-

metoda prvního prvku a roku (tzv. Harvardský systém),

-

metoda číselných odkazů.

8.5.1

Metoda průběžných poznámek

Ve vědecké či odborné publikační činnosti jde o často užívanou metodu. Za každým citovaným místem v textu se zapisuje číslice (v horním indexu nebo v kulaté závorce na řádce), která se vztahuje k číselně řazeným poznámkám uspořádaným podle pořadí jejich výskytu v textu (číslování začíná na první stránce s použitím první citace a v průběhu textu se načítá). Poznámky mohou a nemusejí obsahovat citace. V rámci jedné poznámky se může citovat jedno i více děl najednou. Pokud je jedna publikace citována vícekrát, přiděluje se každé další citaci příslušné nové číslo v poznámkách, není však nutné, aby obsahovala všechny údaje - lze uvést odkaz na číslo dřívější (poprvé uvedené) citace daného dokumentu, ale s jiným vymezením stránek. První citace určitého dokumentu (nejlépe v každé kapitole zvlášť) má obsahovat potřebný počet údajů (je vhodné uvést plný bibliografický údaj) k zajištění vazby mezi místem, na kterém se v textu cituje, a příslušným záznamem v Bibliografii (Seznamu literatury). Požadováno je alespoň jméno autora (autorů) a název dokumentu (bez podnázvů či jiných informací k názvu) doplněný, pokud je to možné, přesným 86

ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. Praha : Český normalizační institut, 1996. čl. 9.

164

vymezením stránek. Invertovaný tvar u jmen autorů není v citacích požadován, může však být uplatněn. Pokud uvedené minimum nepostačuje k identifikaci dokumentu (více stejných autorů a názvů apod.), doplňují se údaje další. Jednotlivé údaje v citacích se oddělují pomocí čárek. Na konci dokumentu se uvádí Bibliografie, která se sestavuje z dokumentů (vztahujících se k textu ZP), se kterými autor závěrečné práce pracoval (nejen přímo citoval). Příklad: …Zatímco mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů (spotřebitele nebo podniku) za různých okolností nebo situací na dílčím trhu25, makroekonomie zkoumá zákonitosti fungování hospodářství jako celku a podstatu makroekonomických jevů26… Citace uvádíme v rámci číselně řazených poznámek pod čarou na téže stránce, na konci kapitoly, nebo na konci práce: 25

HELÍSEK, M. Makroekonomie : základní kurs. Praha : Melandrium, 2002. s. 2.

26

VALENČÍK, R.; BEDRETDINOV, R. Mikroekonomie : (výběr toho nejdůležitějšího).

Praha : VŠFS, 2005. s. 5. Bibliografické citace v Bibliografii (abecedně uspořádané na konci publikace, záznamy se nečíslují, pro lepší přehlednost lze použít odrážky): −

HELÍSEK, M. Makroekonomie : základní kurs. Praha : Melandrium, 2002. ISBN 80-86175-25-1.

−

VALENČÍK, R.; BEDRETDINOV, R. Mikroekonomie : (výběr toho nejdůležitějšího). Praha : VŠFS, 2005. ISBN 80-86754-41-3.

Často citované dokumenty lze v pořadí u první citace označit nějakým zkráceným výrazem, který je identifikuje a který je pak použit v citacích dalších.

165

První a další citace v rámci poznámek (pod čarou, na konci kapitoly, na konci textu): 30.

ZICH, F. Úvod do sociologického výzkumu. Praha : VŠFS, Eupress, 2006. ISBN 80-

86754-19-7. s. 6. (dále citováno jako Úvod do sociologického výzkumu). … 49.

Úvod do sociologického výzkumu, s. 42.

V rámci alternativní metody je možné, pokud jsou citace číslovány podle svého výskytu v textu, zkrátit druhou a každou další citaci daného dokumentu s tím, že se uvede pouze příjmení autora a číslo citace prvního výskytu s přesnou specifikací stran aktuální citace. (viz citaci č. 27.) Příklad: …Zatímco mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů (spotřebitele nebo podniku) za různých okolností nebo situací na dílčím trhu25, makroekonomie zkoumá zákonitosti fungování hospodářství jako celku a podstatu makroekonomických jevů26… Helísek dále uvádí27… Citace uvádíme v rámci číselně řazených poznámek pod čarou na téže stránce, na konci kapitoly, nebo na konci práce (Bibliografie není k dispozici): 25

HELÍSEK, M. Makroekonomie : základní kurs. Praha : Melandrium, 2002. s. 2.

26

VALENČÍK, R.; BEDRETDINOV, R. Mikroekonomie : (výběr toho nejdůležitějšího).

Praha : VŠFS, 2005. s. 5. 27.

HELÍSEK, cit. 25, s. 10.

8.5.2

Metoda prvního prvku a roku

Je používanou metodou citování ve vědeckých a odborných publikacích (metoda se označuje jako „Harvardský systém“), využívá se také ve vysokoškolských kvalifikačních pracích (disertačních, habilitačních, atestačních aj.). Je doporučována k aplikaci také mezinárodní normou 87.

87

ČSN ISO 7144:1986. Dokumentace – Formální úprava disertací a podobných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1997. 24 s.

166

Odkaz je uveden přímo v textu citujícího dokumentu. V kulaté závorce se ve zkrácené formě uvádí první údaj (příjmení autora nebo první slova jména korporace, popřípadě první slova názvu dokumentu, nemá-li dokument autora) a dále rok vydání dokumentu. Závěrečný seznam použité literatury (Bibliografie) obsahuje rok vydání hned na druhém místě (tzv. vročení). V závorce se dále může, pokud je to potřebné, uvést stránkování (k přesnému umístění citátu nebo parafrázované myšlenky). Na konci dokumentu se uvádí Seznam bibliografických citací, kde citace obsahuje rok vydání hned na druhém místě, za jménem autora. Může se uvádět zároveň Bibliografie, která se sestavuje pouze z dokumentů, ze kterých nebylo citováno, ale autor závěrečné práce s nimi pracoval. Je-li prvním údajem jméno fyzické osoby, zapisuje se malými písmeny, popřípadě písmeny velkými (ve shodě se zápisem příjmení v seznamu literatury). Pokud se první údaj přirozeně v textu již vyskytuje, v závorce se uvádí jenom rok vydání citovaného dokumentu. Místo kulatých závorek je v textu možné i výhodné užít závorek hranatých, zejména v případech, kdy autor používá často kulatých závorek za účelem doplňování textu o další podrobnější nebo osvětlující informace (doplňované údaje z jiných zdrojů uvádíme v hranatých závorkách). Pokud je citováno více prací téhož autora vydaných v témže roce, rozlišují se písmeny a, b, c atd., která těsně (bez mezery) následují za rokem vydání (uvádějí se jak v textu, tak v seznamu literatury). Tento postup se s výhodou uplatní u prací, které citují ve větší míře – stránky by jinak byly z velké části tvořeny poznámkami pod čarou a čtenář by musel odkazované dílo složitě dohledávat.

167

Příklad: …Zatímco mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů (spotřebitele nebo podniku) za různých okolností nebo situací na dílčím trhu [HELÍSEK, 2002, s. 2], makroekonomie zkoumá zákonitosti fungování hospodářství jako celku a podstatu makroekonomických jevů [VALENČÍK, 2005, s. 5]… Bibliografické citace v Bibliografii (abecedně uspořádané na konci publikace, záznamy se nečíslují, pro lepší přehlednost lze použít odrážky): −

HELÍSEK, M. 2002. Makroekonomie : základní kurs. Praha : Melandrium, 2002. ISBN 80-86175-25-1.

−

VALENČÍK, R.; BEDRETDINOV, R. 2005. Mikroekonomie : (výběr toho nejdůležitějšího). Praha : VŠFS, 2005. ISBN 80-86754-41-3.

Pokud jsou citovány dvě práce od stejného autora ze stejného roku, jsou rozlišovány přidáním písmen abecedy do roku vydání ([HELÍSEK, 2002a; HELÍSEK, 2002b]). Než jsou přiřazeny písmena abecedy k roku vydání, uspořádají se záznamy podle názvu. 8.5.3

Metoda číselných odkazů

V posledním případě jde o méně uplatňovanou metodu v rámci vědecké a odborné publikační činnosti. Citace dokumentů se uvádějí v rámci textu v kulatých (popřípadě hranatých) závorkách pomocí číselných odkazů (číslo reprezentuje bibliografický záznam dokumentu jako celku) zapisovaných v řádce. Zápis číselného odkazu v horním indexu se nevylučuje, ale v takovém případě se neuvádí do závorek (nezapisuje se ani strana umístění citovaného místa). Citace dokumentů jsou uváděny v pořadí, v němž byly poprvé uvedeny (celkový seznam bibliografických záznamů (Seznam použité literatury) proto není a nemůže být (podle normy ISO 690) uspořádán abecedně podle prvních údajů bibliografických citací). To znamená, že po sobě následujícím citacím určitého dokumentu je přiděleno stejné číslo jako citaci první. Pokud je citována pouze určitá část dokumentu (věta, odstavec, myšlenka apod.), lze za číslo v kulaté závorce uvést příslušnou stranu nebo rozsah stran.

168

Příklad: 88 „Někteří autoři poukazují na sociální důsledky rozvoje digitálních knihoven (9, s. 195). Někteří označili termín „digitální knihovna“ za oxymóron (20, s. 106; 12). Problematikou digitálních knihoven se podrobně ve své monografii zabývala Ch. Borgmanová (5). Greenberg (20, s. 107) také uvedl…“ Bibliografie (seznam literatury na konci publikace je uspořádaný podle čísel citací): 5. BORGMAN, Christine L. 2003. From Gutenberg to the global information infrastructure : access to information in the networked world. 1st paperback ed. Cambridge (Mass) : The MIT Press, 2003. XVIII, 324 s. ISBN 0-262-52345-0. … 9. ROWLANDS, I.; BAWDEN, D. Digital libraries : a conceptual framework. Libri. 1999, vol. 49, no. 4, s. 192-202. ISSN 0024-2667. … 12. LYNCH, C. Where do we go from here ? : the next decade for digital libraries. DLib Magazine [online]. July/August 2005, vol. 11, no. 7/8 [cit. 2007-08-15]. Dostupný z WWW: . ISSN 1082-9873. … 20. GREENBERG, D. Camel drivers and gatecrashers : quality control in the digital research library. In HAWKINS, B., L.; BATTIN, P. (ed.). The mirage of continuity : reconfiguring academic information resources for the 21st century. Washington (D.C.) : Council on Library and Information Resources; Association of American Universities, 1998, s. 105-116. 8.5.4

Zkrácený bibliografický odkaz

Chceme-li v následující poznámce zopakovat odkaz na totéž dílo postačí zkrácená forma citace, ovšem obsahující základní údaje (autor, název, strany). Odkazování k poznámce s plným bibliografickým údajem lze pomocí zkratek „op. cit.“ opus citatum ve významu – již citované dílo. Nebo „o. c.“ opere citato ve významu – v již uvedeném, zmíněném díle (také – v cit. díle, nebo „cit. díl.“). 88

BRATKOVÁ, E. Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací. Verze 1.0 vyd. [online]. Praha : Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR. 2006-04-13 [cit. 2007-08-13]. s. 9. Dostupné na WWW: .

169

Odkazování doporučujeme používat u po sobě jdoucích odkazů v textu ve významu – citováno, ale ne na této stránce na rozdíl od „loc. cit.“. Vztahuje-li se odkaz k jedinému uvedenému dílu téhož autora, lze uvést jen „ibidem“ ve významu – shodující se odkaz, nebo „ibid.“ (také „ib“) bez jména autora, případně „tamtéž“, a stránkový údaj. 89 Také: „idem“ (zkratka „id“) ve významu „totéž“. Lze také používat latinskou zkratku „supra cit.“ (supra citato) ve významu – citováno výše, nebo latinskou zkratku „cf.“ (confer) ve významu „srov.“ (srovnej s). Příklad: V textu uvedeme v uvozovkách citát: „xxxxxx“1. Posléze citujeme z téhož pramene: „xxxxxx“2. Poprvé citujeme z knihy, která je tématem diplomové práce a bude často citována: „xxxxxx“3. U dalších citátů z této knihy uvedeme v textu přímo v závorce za citátem stranu (s. …). Odkazujeme na určité místo nebo myšlenku, aniž výslovně citujeme. Přitom jde např. o článek v časopise4 nebo ve sborníku5. Opět citujeme z pramene, který už jsme uvedli: „xxxxxx“6, ale poznámka nenásleduje bezprostředně po předchozím odkazu na tento pramen. Vzor poznámek pod čarou: 1

Bachtin, Michail M. Román jako dialog. Přeložila Daniela Hodrová. Praha : Odeon, 1980, s. 423.

2

Ibid., s. 427n.

3

Borges, Jorge Luis. Ficciones. Obras completas I. Buenos Aires : Emecé, 2000, s. 435.

Všechny další citáty jsou z tohoto vydání. 4

Cf. Fuentes, Carlos. „Prostor a čas Nového světa“. Světová literatura, 1992, roč. XXXVII, č. 6, s. 114.

5

Cf. Blanchot, Maurice. „El infinito literario: El Aleph“. In Jorge Luis Borges.Ed. Jaime Alazraki). 3a

reimpresión. Madrid : Taurus, 1987, s. 211-214. 6

Bachtin, Michail M. Op. cit., s. 285.

89

ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Dotisk 1. vydání. Praha : Leda, 2002. 256 s. ISBN 80-85927-69-1. s. 225.

170

8.6 Forma a obsah citace Následujícím textu popisujeme možnosti, kterými lze údaje zapsat. Pro vlastní zpracovávání textu je potřeba si vybrat jednu variantu a té se držet ve všech případech citací v rámci jedné práce. Hlavním zdrojem pro sestavení bibliografických odkazů jsou původní dokumenty, tradiční i elektronické. U tištěných dokumentů je to titulní stránka, u elektronických příslušná digitální kopie. U internetových či webovských dokumentů je důležitá konkrétní verze a konkrétní umístění dokumentu v síti. Údaje pro bibliografické odkazy se zapisují tak, jak jsou uvedeny v dokumentech. Citace musí být přehledná a jednotná, musí obsahovat všechny údaje, na základě nichž je pak možno příslušný literární pramen bezpečně a spolehlivě identifikovat. Citace by měla být úplná. Je vždy lepší, aby citace obsahovala více údajů pro identifikaci, než aby byla neúplná. Je také možné potřebné údaje dohledat a citaci doplnit. Všechny údaje, které doplňujeme z jiných zdrojů, uvádíme v hranatých závorkách. Pokud některý údaj chybí, vynecháme ho a pokračujeme údajem následujícím. Odborné a vědecké tituly (prof., Ing., CSc., ap.) se v citacích zásadně neuvádějí. Pro seznamy bibliografických odkazů se jména osob uvádějí v invertovaném tvaru (příjmení, křestní a rodové jméno). Za příjmením následuje čárka a mezera. Křestní a rodová jména píšeme iniciálou s tečkou bez mezer. Citujeme výhradně z primárních pramenů (tj. dokumentů, se kterými jsme pracovali, které jsme měli v ruce). Předejdeme tak nepřesnostem, které vznikají z přejímaných citací (viz kapitola 8.2 – Nejčastější prohřešky při citaci odborných zdrojů). Pořadí jednotlivých prvků ve struktuře citace je závazné. Pro usnadnění veškeré údaje v citaci členíme do tematických skupin – „polí“, jejichž pořadí určuje pro každý typ dokumentu norma. Tato pole určují i zařazení údajů stejného typu v citaci na jedno místo. V citacích zachováváme pravopisné normy pro daný jazyk knihy. Kromě údajů o autorech a názvu nepřekládáme údaje v následujících polích: – údaje o vydání (tj. 1st edition, 2nd ed. apod.), – nakladatelské údaje (tj. jména nakladatelů – údaje o fyzickém popisu, zkratky). 171

Výjimkou jsou údaje o fyzickém popisu dokumentu, kde používáme češtinu – tj. u anglické knihy nepíšeme 320 p. (pages), ale 320 s. (stránek), nepíšeme „str.“. Jednotnost se týká také interpunkce a druhu písma při psaní citací. Jsou sice volitelné 90, avšak v rámci jedné publikace musí být dodržen jednotný systém používání interpunkce a druhu písma. Interpunkční znaménka se v jednotlivých částech citace liší a níže uvádíme jejich použití u jednotlivých typů dokumentů. Vždy ale zůstává zásada, že každý údaj citace má být jasně oddělen od údajů ostatních interpunkčním znaménkem a má začínat velkým písmenem. Při autorském psaní a ctění citačních norem je také nutné se řídit pravopisnými pravidly a typografickými normami. Proto doporučujeme psát mezeru pouze po interpunkčním znaménku (údaj – oddělovací znak – mezera – další údaj). Tento názor také potvrzuje převažující editorská praxe.

90

Norma ČSN ISO 690 jednoznačně nestanovuje interpunkci pro citace. Uvádí pouze ilustrativní příklady interpunkce – například oboustranné mezery u znaku dvojtečky.

172

8.7 Bibliografické citace tištěných dokumentů a jejich struktura Povinné jsou pouze ty prvky, které jsou použitelné pro citovaný dokument, a informace je okamžitě dostupná ze samotného dokumentu nebo doprovodného materiálu. Ostatní prvky uváděné jako volitelné se doporučuje rovněž zahrnout do citace, pokud jsou snadno dostupné. Specifikace jednotlivých povinných citačních prvků dokumentů: Primární odpovědnost -

autor (ten, kdo je za dílo intelektuálně odpovědný),

-

zpravidla se příjmení autora uvádí velkými písmeny, jméno se uvádí bez titulu a vědeckých hodností,

-

pro přehlednost se v poli autorské odpovědnosti k oddělení jednotlivých autorů používá znak „–“ (pomlčka, resp. spojovník) místo čárky,

-

je-li v dokumentu uvedeno více autorů, uvádíme v takovém případě všechny autory do počtu tří,

-

je-li počet autorů vyšší než tři, uvedeme pouze prvního nebo typograficky zvýrazněného autora (např. tučným písmem), další spoluautory vynecháme a dopíšeme zkratku „et al.“ (et alii) = a jiní (ve zkratce „aj.“), nebo zkratku „a kol.“ (a kolektiv),

-

pokud je autorem korporace (sdružení, spolek), jestliže dílo odráží kolektivní uvažování nebo činnost orgánu (např. ministerstva), uvádíme jméno této korporace, pokud není totožné se jménem vydavatele, ve formě, v jaké je uvedeno v prameni,

-

jedná-li se o stejnou organizaci (tj. autor i vydavatel), můžeme toto jméno uvést pouze v nakladatelských údajích,

-

pokud dokument vydala menší organizační jednotka, zapisujeme údaj hierarchicky,

-

pokud kniha neobsahuje jméno autora ani jméno korporace, oblast autorské odpovědnosti vynecháme (častý výskyt u oficiálních dokumentů).

Název -

název zapisujeme v takové podobě, v jaké je na titulní stránce (stránka s názvem na začátku knihy),

-

obálka (přebal) je většinou z marketingových důvodů graficky upraven a snadno může dojít k chybnému zapsání názvu,

-

kniha muže mít název a podnázev, potom se řídíme pořadím názvů na titulní stránce, které oddělíme dvojtečkou „:“, 173

-

v případě, že je dokument součástí většího celku, se snažíme zjistit hierarchii celku (tj. co je nadřazený dokument), a v jakém vztahu tyto dokumenty jsou (nemusí vždy platit, že je nadřazený celek graficky umístěn nejvýše, a podřízené celky jsou uvedeny pod ním),

-

vícejazyčné názvy zapisujeme v pořadí, v jakém jsou na titulní stránce a mezi nimi uvedeme rovnítko „=“.

Sekundární odpovědnost -

v dokumentu muže nastat situace, kdy není uveden autor, ale jen sestavovatel (editor), zapisujeme potom sestavovatele do pole sekundární odpovědnosti,

-

do tohoto pole mohou být zapsáni i ilustrátoři nebo překladatelé. 91

Vydání -

číslo vydání je velmi důležité, protože dokument muže být časem upraven (rozšířen, zkrácen apod.), a je tedy nezbytné citovat přesnou verzi dokumentu (ekvivalenty v cizích jazycích jsou: Auflage, edition, izdanie),

-

používají se termíny: vydání, verze, aktualizované vydání, upravené vydání, doplněné vydání,

-

číslo nebo jiné označení pořadí vydání se zapisuje výrazy použitými v prameni,

-

příklady: 5. vyd., 3rd ed.,

-

označení prvního vydání lze zapsat, pokud je uvedeno v prameni.

Místo vydání -

zapisujeme první místo v pořadí nebo místo typograficky zvýrazněné, a to v podobě, v jaké se objevují v dokumentu, nepočešťujeme (tj. London, Paris),

-

v případě nejasnosti, kde se nalézá uvedené místo, je možné do kulatých závorek napsat upřesňující údaj (tzv. kvalifikátor), například název státu,

-

příklad: Cambridge (Massachussets), neuvedení státu v USA by zde mohlo klamat, že dokument byl vydán ve Velké Británii,

-

pokud není místo vydání uvedeno, uvedeme pravděpodobné místo nebo zemi v hranatých závorkách 92, pokud si nejsme jisti, uvedeme zemi na konci s otazníkem (je lepší v tomto poli uvést alespoň pravděpodobné místo vydání),

91

BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 (010197): Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3 (2004). © 1999-2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004. [cit. 2007-08-07]. URL: . .

174

-

příklad: [Paříž] nebo [Paříž?], [Francie] nebo [Francie?],

-

pokud není místo vydání uvedeno a nelze zjistit ani zemi, uvedeme zkratku „s.l.“ (sine loco = bez místa), zkratku umístíme do hranatých závorek, lze uvést zkratku „b.m.“ (bez místa).

Vydavatel -

zapisujeme jméno nakladatele v co nejkratší srozumitelné podobě, z názvu vynecháváme zkratky obchodních organizací (s.r.o., Inc. nebo Ltd.), jediným doplňkem, který vždy zůstává, je zkratka „Press“,

-

pokud chybí jméno nakladatele/vydavatele, uvedeme zkratku „s.n.“ (sine nomine = beze jména), zkratku umístíme do hranatých závorek,

-

příklad: Praha: [s.n.], Praha: [b.j.],

-

pokud chybí místo vydání i jméno nakladatele/vydavatele, uvedeme zkratky „s.l.“ a „s.n.“, zkratky umístíme do hranatých závorek a oddělíme dvojtečkou,

-

příklad: [s.l.: s.n.],

-

v případě, že jméno nakladatele zjistíme z jiných zdrojů, napíšeme je do hranatých závorek,

-

příklad: [Květ],

-

některé tištěné publikace jsou vydávány několika spolupracujícími vydavateli, pokud je vydavatelů více (více míst vydání) zapisujeme je podle modelu: místo vydání: 1. nakladatel; místo vydání: 2. nakladatel.,

-

i zde platí pravidlo zápisu nejvýše tří nakladatelů, je-li nakladatelů více, zapisujeme pouze prvního nebo typograficky zvýrazněného,

-

je-li autorem a vydavatelem korporace je nutné se ujistit, že název korporace je dobře identifikovatelný,

-

je-li autorem korporace s velmi obecným jménem nebo jménem, které muže vést k záměně s jinou korporací – „Katedra psychologie“, je nutné rozepsat korporaci tak, jak je to v dokumentu,

-

příklad: Univerzita Karlova. Filosofická fakulta. Katedra filozofie.,

-

nebo (není-li rozepsáno) doplnit vhodný kvalifikátor v kulatých závorkách (doplňujeme údaje z dokumentu, který popisujeme, proto zde nejsou hranaté závorky, které používáme pro zápis údajů z jiných zdrojů,

92

příklad: Katedra filozofie (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha). Všechny údaje, které doplňujeme z jiných zdrojů, uvádíme v hranatých závorkách.

175

Časové údaje -

vždy zapisujeme datum vydání (tj. datum vytvoření publikace za účelem zpřístupnění) tak, jak je uvedeno v prameni,

-

u knih se objevují i tzv. „reprinty“, což jsou jen přetisky s obsahem v nezměněné podobě,

-

příklad: v knize - 3rd edition 1990, reprint 1995, v citaci zapíšeme 1990,

-

jiný případ představuje tzv. „reset“ (dotisk v jiné sazbě).

-

příklad: v knize - 3rd edition 1990, reset 1993, v citaci zapíšeme 1993,

-

datum tisku, je-li uvedeno, se zapisuje, pouze pokud se odlišuje od data vydání,

-

příklad: 1985 (1990 tisk),

-

zápis data vydání seriálové publikace (časopis, který nevychází jednorázově, ale v průběhu několika let) provádíme podle toho, je-li vycházející seriál aktivní, nebo již přestal vycházet,

-

jedná-li se o „aktivní“, vycházející seriál, zapisujeme: 1990- . (pomlčka a následná mezera zde naznačují stále probíhající vydávání tohoto periodika od počátečního data),

-

u periodik, která přestala vycházet (tzv.mrtvé seriály) a několikadílných publikací místo mezery zapíšeme datum, kdy vyšlo poslední číslo (poslední díl),

-

příklad:1990–1995,

-

pokud chybí datum vydání, zapíšeme datum copyrightu publikace: c 1990,

-

pokud chybí datum copyrightu, zapíšeme datum tisku: 1990 tisk,

-

není-li možné zjistit ani datum tisku, určíme je odhadem (do hranatých závorek), nebo použijeme zkratku „s.a.“ v hranatých závorkách: [s.a.],

-

pokud chybí místo vydání i datum vydání použijeme zkratku „s.l.a.“ v hranatých závorkách: [s.l.a.],

-

příklad: [1985] publikace vyšla v roce 1985, [1985?] publikace vyšla pravděpodobně v roce 1985, [198-] publikace vyšla v 80. letech, [198-?] publikace vyšla pravděpodobně v 80. letech.

Údaje o fyzickém popisu dokumentu -

zde zapisujeme fyzický rozsah dokumentu (díly, stránky, ilustrace atd.).

-

stránkování neuvádíme v jazyce dokumentu, ale v češtině tj. u anglického píšeme 256 s. (stran), nepíšeme zkratku „str.“,

176

-

případný výskyt dvojího typu stránkování zapisujeme takto: devět stránek číslovaných římskými číslicemi a 256 stránek číslovaných arabskými číslicemi,

-

více svazků zapisujeme způsobem: počet svazků (stránky v 1. svazku, v 2. svazku…),

-

příklad: 3 sv. (256, 320, 162 s.),

-

popis přiloženého materiálu (suplementu) provádíme v češtině (dokument muže být doprovázen dalším materiálem, např. DVD, nebo CD-ROM u knihy o programovacím jazyku).

Údaje o edici -

edici zapisujeme - název edice; číslování v rámci edice,

-

pokud má edice podedici (další edici podřízenou předchozí edici), zapisujeme Název edice. Název subedice, číslování v rámci edice.,

-

i když to norma neuvádí, bylo by patrně lepší uvádět edici v kulatých závorkách podle knihovnických pravidel.

Poznámky -

do poznámky můžeme napsat libovolný text, o kterém se domníváme, že je důležitý.

Standardní čísla – ISBN, ISSN -

má-li citovaná položka nějaké standardní číslo (ISBN u knižních publikací nebo ISSN u časopisů), musí se toto číslo zaznamenat, protože jednoznačně identifikují dokument.

8.7.1

Monografie

8.7.1.1 Bibliografické citace monografických publikací vydaných v češtině Struktura bibliografické citace pro tištěné monografické publikace (knihy): A. Základní citace obsahuje tyto prvky: -

příjmení a iniciály osobního (křestního) jména autora (autorů),

-

název publikace,

-

překladatel,

-

pořadí vydání,

-

místo vydání,

-

název nakladatelství,

177

-

rok vydání,

-

rozsah publikace (počet stran určuje číslo poslední stránky),

-

edice,

-

poznámky,

-

standardní číslo ISBN.

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Přel. P. Rezek, M. Petříček, K. Šprunk. 2. rozšíř. vyd. Praha : ZVON, 1992. 560 s. Přel. z: Kleine Weltgeschichte der Philosophie. ISBN 80-7113-058-3. Vzor citace celé monografie s podnázvem: WEINBERG, S. První tři minuty : moderní pohled na počátek vesmíru. 2. aktual. vyd. Praha : Mladá fronta, 1998. ISBN 3-7913-1674-5. B. Zkrácená citace - některé prvky základní citace zde chybí; v seminárních, bakalářských a diplomových pracích se používají tyto zkrácené citace. Zkrácená citace musí obsahovat všechny následující prvky: -

příjmení, iniciály křestního a rodového jméno autora (VERZÁLKAMI); za příjmením následuje čárka a mezera, křestní a rodová jména píšeme iniciálami; máli dokument více autorů, uvádíme maximálně tři jména (podle toho, jak jsou otištěny) a připojíme českou zkratku výrazu „a jiní“ (aj.; et al.); jednotlivá jména se oddělují středníkem nebo čárkou; nelze-li spolehlivě určit autora, je prvním prvkem citace název,

-

název i podnázev publikace (kurzívou) – podnázev se připojuje po mezeře nebo dvojtečce, pokud je nutné název zkrátit uvedeme „…“,

-

jiné než 1. vydání (např. 5. přeprac. vyd.; 2nd ed.; 3. Aufl., používat můžeme, jak horní indexy, tak číslice běžně na řádku např. 4th ed.) - zapisuje se výrazem použitým v publikaci,

-

místo vydání - pokud není známé, uvede se b.m.; pokud má publikace více míst vydání, zapisují se v pořadí, které je uvedeno v publikaci, a oddělují se středníkem,

-

nakladatel nebo vydavatel dokumentu, když jsou známy; pokud nejsou známy, uvede se česká zkratka b.n.,

-

rok vydání,

178

-

standardní číslo ISBN – není povinné u částí, příspěvků atd. v monografických publikacích.

Vzory variant citace knihy o jednom autorovi: Mařík, M. Určování hodnoty firem. 1. vyd. Praha : Ekopress, 1993. 206 s. ISBN 8086119-09-2. Mařík, M. Určování hodnoty firem. Praha : Ekopress, 1993. Mařík, M.: „Určování hodnoty firem.“ Praha, Ekopress, 1993. Mařík, M.: Určování hodnoty firem. Praha, Ekopress, 1993. Vzory variant citace knihy o více autorech: Levy, H., Sarnat, M. Kapitálové investice a finanční rozhodování. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. 920 s. ISBN 80-7169-504-1. Levy, H., Sarnat, M. Kapitálové investice a finanční rozhodování. Praha : Grada Publishing, 1999. Levy, H. - Sarnat, M.: „Kapitálové investice a finanční rozhodování.“ Praha, Grada Publishing, 1999. Levy, H. - Sarnat, M.: Kapitálové investice a finanční rozhodování. Praha, Grada Publishing, 1999. Vzory variant citace knihy o jednom hlavním autoru a kolektivu autorů: Valach, J., aj. Finanční řízení podniku. 2. vyd. Praha : Ekopress, 1999. 324 s. ISBN 8086119-21-1. Valach, J., aj. Finanční řízení podniku. Praha : Ekopress, 1999. Valach, J. - aj.: „Finanční řízení podniku.“ Praha, Ekopress, 1999.

179

Valach, J. - kol.: Finanční řízení podniku. Praha, Ekopress, 1999. Vzory variant citace knihy o dvou vydavatelstvích: Bierman, H.Jr., Smidt, S. Financial Management for Decision Making. 1. vyd. New York : Macmillan Publishing Company; London : Collier Macmillan Publishers, 1986. 842 s. ISBN 0-02-310030-3. Bierman, H.Jr., Smidt, S. Financial Management for Decision Making. New York : Macmillan Publishing Company; London : Collier Macmillan Publishers, 1986. Bierman, H.Jr. - Smidt, S.: „Financial Management for Decision Making.“ New York, Macmillan Publishing Company / London, Collier Macmillan Publishers, 1986. Bierman, H.Jr. - Smidt, S.: Financial Management for Decision Making. New York, Macmillan P. Vzor citace dokumentu vydaného knižně: Zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., ze dne 20. října 1986, o umělém přerušení těhotenství : Zdravotnictví a právo komentované předpisy. Praha : Orac, 2003. 8.7.1.2 Odkaz na část tištěné vícesvazkové publikace Akademický slovník cizích slov. I. díl, A-K. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-2000523-4. Ottův slovník naučný : Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. Praha : J. Otto, 1888-1909. 28. sv. 8.7.1.3 Bibliografické citace monografických publikací vydaných v zahraničí Základní struktura citace monografické publikace: [Autor] [Název knihy] [Vydání] [Místo vydání] [Vydavatel] [Rok vydání] [Strana] [ISBN] Poznámka: 180

-

v soupisu použité literatury na konci práce je jinak povinný prvek [Strana] nahrazován prvkem [Rozsah] uvádějící celkový počet stran v publikaci;

-

nepovinné prvky: [Vydání] [Rozsah] [ISBN].

Vzor citace standardní tištěná zahraniční monografie: CHANDLER, George. International and national library and information services : a review of some recent developments 1970-80. Oxford : Pergamon Press, 1982. xii, 275 s. Recent advances in library and information services. ISBN 0-08-025793-3. Vzor citace tištěná zahraniční monografie s podnázvem: JANOSIKOVÁ, E.H.; DAVIESOVÁ, J.L. Psychiatrická ošetrovateľská starostlivosť : duševné zdravie a psychiatrické ošetrovateľstvo. Martin : Osveta, 1999. ISBN 80-8063017-8. Vzor citace tištěná zahraniční monografie s více autory: JASPERSEN, F.Z.; AYLWARD, A.H.; SUMLINSKI, M.A. Trends in private investment in developing countries : statistics for 1970-94. Washington (D.C.) : World Bank, c1995. v, 50 s. Discussion paper, no. 28. ISBN 0-8213-3557-X. 8.7.1.4 Bibliografická citace části nebo příspěvku do monografické publikace KINSKÝ, F. Budoucnost Evropy. In Evropská dimenze ve vzdělávání a v přípravě učitelů. Praha : PedF UK, 1996, s. 58 - 69. ISBN 80-86039-07-2. JIRÁSEK, V. Endoskopické metody. In KLENER, P. et al. Propedeutika. Vnitřní lékařství, sv. I. Praha : Galén, Karolinum, 2003, s. 156 – 158. ISBN 80-7262-252-8. MCADAMS, D.P. The Development of a Narrative Identity. In BUSS, D.M.; CANTOR, M. (Eds.). Personality Psychology. New York : Springer-Verlag, 1989. (Konstantní prvky, jako např. M'ADAMS, MACADAMS, Mc ADAMS, Mac ADAMS, se považují při řazení spolu s rodinným jménem vždy za jedno slovo - MACÁK, MC CULLOCH, MACDONALD, MACDOUGALL, MACOUN...).

181

MAGLIANO, J.P. Revealing Interferences Processes During Text Comprehension. In GOLDMAN, S.R.; GRACSSER, A.C.; BROEK, P. van den. (Eds.). Narrative Comprehension, Causality and Coherence. Mahwah (New Jersey) : Lawrence Erlbaum Ass., 1999. 8.7.2

Článek ve sborníku

Základní struktura citace příspěvku do sborníku: [Autor] [Název příspěvku] In [Editor sborníku] [Název sborníku] [Vydání] [Místo vydání] [Vydavatel] [Rok vydání] [Strana] [ISBN] Poznámka: -

v soupisu použité literatury na konci práce je prvek [Strana] nahrazován prvkem [Rozsah] uvádějící celkový počet stran v publikaci;

-

nepovinný prvek: [Vydání] [ISBN].

Vzory variant citace příspěvku do tištěného sborníku: Marek, P. Finanční cíle výrobního družstva. In Marek, J., Hunčová M., Müllerová, Z., Semeniuk, P. Družstevnictví v podmínkách tržní ekonomiky. 1. vyd. Ústí nad Labem : UJEP, 1998. s. 65 - 75. ISBN 80-7044-230-1. Marek, P.: Finanční cíle výrobního družstva. In Marek, J., Hunčová M., Müllerová, Z., Semeniuk, P.: Družstevnictví v podmínkách tržní ekonomiky. Ústí nad Labem : UJEP, 1998. s. 65 - 75. Marek, P.: „Finanční cíle výrobního družstva.“ In Marek, J., Hunčová M., Müllerová, Z., Semeniuk, P.: „Družstevnictví v podmínkách tržní ekonomiky.“ Ústí nad Labem, UJEP, 1998. s. 65 - 75. Marek, P.: Finanční cíle výrobního družstva. In Marek, J., Hunčová M., Müllerová, Z., Semeniuk, P.: Družstevnictví v podmínkách tržní ekonomiky. Ústí nad Labem, UJEP, 1998. s. 65 - 75.

182

8.7.3

Článek v časopise

8.7.3.1 Bibliografické citace tištěných seriálových publikací vydaných v češtině Základní struktura: [Autor] [Název periodika] [Periodikum] [Rok vydání] [Ročník] [Číslo periodika] [Strana] [ISSN] Vzor citace standardního tištěného časopisu: CD-ROM librarian. Ed. by N. Desmarais. 1986- , vol. 1. Westport : Meckler, 1986- . 11× ročně. ISSN 0893-9934. Vzor citace českého tištěného časopisu (před změnou): Národní knihovna : knihovnická revue.Vydává Národní knihovna ČR. 1990-2004, roč. 1, č. 1- . Praha : Národní knihovna ČR, 1990-2004 . 4× ročně. K dispozici také elektronicky na WWW: . ISSN 1214-0678. Vzor citace českého tištěného časopisu (po změně): Knihovna plus : knihovna : knihovnická revue. Vydává Národní knihovna ČR. 2005- , roč. 1, 2005, č. 1- . Praha : Národní knihovna ČR, 2005. 2× ročně. K dispozici také elektronicky na WWW: . ISSN 18013252. 8.7.3.2 Bibliografické citace tištěných seriálových publikací vydaných v zahraničí RATNER, D., aj. Seasonal variations in blood cholenesterase activity. Israel journal of medical science, May 1989, vol. 25, no. 5, s. 247 - 250. WEAVER, William. The collectors : command performances. Photography by Robert Emmett Bright. Architectural Digest, December 1985, vol. 42, no. 12, p. 126-133. FILLOUX, J. Clinique et Pédagogie. [Klinický přístup a pedagogika, přel. S. Štech.] Revue Française de Pédagogie, 1983, nr. 64, s. 13 - 20. DARLING-HAMMOND, L. How Teachers Education Matters. Journal of Teacher Education, 2000, roč. 51, č. 3, s. 166 - 172. 183

8.7.3.3 Bibliografická citace článku v tištěných seriálových publikacích Základní struktura citace periodické publikace: [Autor] [Název periodika] [Periodikum] [Rok vydání] [Ročník] [Číslo periodika] [Strana] [ISSN] Poznámka: -

v soupisu použité literatury na konci práce je prvek [Strana] nahrazován prvkem [Rozsah] uvádějící celkový počet stran v publikaci;

-

nepovinný prvek: [ISSN].

PELIKÁN, J. Některé problémy působení školního prostředí na sebereflexi žáků. Pedagogika, 1995, roč. 45, č. 3, s. 210. ISSN 3330-3815. ŠTĚPÁNEK, F.S. Z her českých dětí. Český list, 1899, 7, s. 399 - 401. Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 22, s. 11 – 22. MOLER, D.E.; YOKOTA, A.; FLIER, J.S. Normal insulin-receptor cDNA sequence in Pima Indians with NIDDM. Diabetes. 1989, vol. 38, no. 11, s. 1496-1500. Vzory variant citace článku v časopisu o jednom autorovi: Grünwald, R. Finanční analýza zveřejňovaných údajů z účetní závěrky. Účetnictví, 1999, roč. 34, č. 1, s. 36-38. Grünwald, R.: Finanční analýza zveřejňovaných údajů z účetní závěrky. Účetnictví, 1999, roč. 34, č. 1, s. 36-38. Grünwald, R.: „Finanční analýza zveřejňovaných údajů z účetní závěrky.“ Účetnictví, 1999, roč. 34, č. 1, s. 36-38. Grünwald, R.: Finanční analýza zveřejňovaných údajů z účetní závěrky. Účetnictví, 1999, roč. 34, č. 1, s. 36-38.

184

Vzory variant citace článku v časopise bez uvedeného autora: Drachma zhodnotila kvůli vstupu Řecka do EMU. Svět hospodářství, 2000, roč. 41, č. 4, s. 4. ISSN 0322-7987. „Drachma zhodnotila kvůli vstupu Řecka do EMU.“ Svět hospodářství, 2000, roč. 41, č. 4, s. 4. „Drachma zhodnotila kvůli vstupu Řecka do EMU.“ Svět hospodářství, 2000, roč. 41, č. 4, s. 4. Drachma zhodnotila kvůli vstupu Řecka do EMU. Svět hospodářství, 2000, roč. 41, č. 4, s. 4. Vzory variant citace článku v časopise o dvou autorech: Miller, M.H., Modigliani, F. Dividend Policy, Growth and the Valuation of Shares. Journal of Business, October 1961, roč. 34, s. 411 - 433. Miller, M.H. - Modigliani, F.: Dividend Policy, Growth and the Valuation of Shares. Journal of Business, říjen 1961, roč. 34, s. 411 - 433. Miller, M.H. - Modigliani, F.: „Dividend Policy, Growth and the Valuation of Shares,“ Journal of Business, říjen 1961, roč. 34, s. 411 - 433. Miller, M.H. - Modigliani, F.: Dividend Policy, Growth and the Valuation of Shares. Journal of Business, říjen 1961, roč. 34, s. 411 - 433. Vzor citace dokumentu vydaného v periodiku: Hygienické zabezpečení rukou ve zdravotní péči. Věstník MZ ČR, 2005, roč. 2005, částka 9, s. 11 - 17.

185

8.7.4

Citace televizního pořadu

Základní struktura: [Citovaná osoba] v pořadu [Název pořadu] [Televizní kanál] [Datum] Poznámka: -

ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura neuvádí doporučený vzor této citace.

Vzory variant citace televizního pořadu: Gross, S. v pořadu V pravé poledne. Česká televize 1, 6.2.2000. Gross, S. v pořadu V pravé poledne. Česká televize 1, dne 6. února 2000. Gross, S. v pořadu „V pravé poledne.“ Česká televize 1, dne 6.2.2000. Gross, S. v pořadu V pravé poledne. Česká televize 1, 6. února 2000. 8.7.5

Citace přednášky

Základní struktura: [Lektor] [Název kursu] (přednáška) [Místo konání] [Pořadatel] [Datum] Poznámka: -

ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura.

-

výše zmíněná česká technická norma neuvádí doporučený vzor této citace.

Vzory variant citace přednášky: Tomášek, M. Podnikové finance. (přednáška) Most : VŠFS, 16.4.2007. Tomášek, M.: Podnikové finance. (přednáška) Most : VŠFS, dne 16. dubna 2007. Tomášek, M.: „Podnikové finance.“ (přednáška) Most, VŠFS, dne 16.4. 2007.

186

Tomášek, M.: Podnikové finance. (přednáška) Most, VŠFS, 16. dubna 2007. 8.7.6

Citace nepublikovaných textů (šedá literatura)

Základní struktura, doporučený obecný vzor popisu: [Autor] [Název] [Podnázev] (Diplomová práce) [přílohy] [Sídlo školy] [Škola. Fakulta. Katedra] [Rok zpracování] [Počet stran] [Vedoucí práce] [Strana] Poznámka: -

šedá literatura, patří formálně pod monografické dokumenty, jmenovitě jde o bakalářské a diplomové práce, sborníky a firemní literaturu,

-

v soupisu použité literatury na konci práce je jinak povinný prvek [Strana] nahrazován prvkem [Rozsah] uvádějící celkový počet stran v publikaci;

-

nepovinný prvek: [Rozsah];

-

výše zmíněná česká technická norma neuvádí doporučený vzor této citace.

Vzory variant citace bakalářské, diplomové práce: Grubner, R. Informatizace – cíl nebo prostředek reformy veřejné správy? (Bakalářská práce) Most : VŠFS, 2007. 92 s. Grubner, R.: Informatizace – cíl nebo prostředek reformy veřejné správy? (Bakalářská práce) Most : VŠFS, 2007. Grubner, R.: „Informatizace – cíl nebo prostředek reformy veřejné správy?“ Bakalářská práce. Most, VŠFS, 2007. Grubner, R.: Informatizace – cíl nebo prostředek reformy veřejné správy? Bakalářská práce. Most, VŠFS, 2007. KOTĚŠOVSKÁ, L. Percepce mnohosti u dětí se specifickými poruchami učení a chování. Praha, 2002. 61 s., [42] s. příl. + CD. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. Katedra speciální pedagogiky. Vedoucí práce E. Zapotilová.

187

URBAN, M. Strojová klasifikace dokumentů. Praha, 1999. 92 s. + 8 příl. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická. Fakulta informatiky a statiky. Katedra informačního a znalostního inženýrství. Vedoucí práce P. Strossa. NEZVALOVÁ, D. Metody výuky, jejich realizace a reflexe. Olomouc, 1993. Habilitační práce. Univerzita Palackého. Pedagogická fakulta. ČÍŽKOVÁ, V. Problémové úlohy jako prostředek realizace problémové výuky v přírodopise a biologii. Praha, 1993. 204 s. Kandidátská disertační práce. Univerzita Karlova v Praze. Přírodovědecká fakulta. BOGOTCH, I.E.; ROY, C.; STACK, C. Contexts of partial truths : An anlysis of principal's discourse. A paper presented at the annual meeting of the American Educational Research Asosociation. New Orleans, April 1993. PELIKÁN, J. Pomáhat být : Otevřené otázky teorie výchovy. [v tisku]. 8.7.7

Citace výroční zprávy

Základní struktura: [Název] [Místo vydání] [Společnost] [Rok zpracování] [Strana] Poznámka: -

v soupisu použité literatury na konci práce je jinak povinný prvek [Strana] nahrazován prvkem [Rozsah] uvádějící celkový počet stran v publikaci;

-

nepovinný prvek: [Rozsah];

-

výše zmíněná česká technická norma neuvádí doporučený vzor této citace.

Vzory variant citace výroční zprávy: Výroční zpráva ČZ Strakonice, a.s. Strakonice : ČZ Strakonice, 1996. 35 s. Výroční zpráva ČZ Strakonice, a.s. Strakonice : ČZ Strakonice, 1996. „Výroční zpráva ČZ Strakonice, a.s.“ Strakonice, ČZ Strakonice, 1996.

188

Výroční zpráva ČZ Strakonice, a.s. Strakonice, ČZ Strakonice, 1996. 8.7.8

Citace technické normy

Základní struktura: [Zkratka a číslo normy] [Název] [Místo vydání] [Společnost] [Rok zpracování] [Strana] Poznámka: Specifickým a jedinečným znakem technických norem je jejich označení a číslo. Příslušný údaj je uveden jako vstupní prvek záznamu. Od názvu normy je oddělen tečkou a mezerou. Může být doplněn údajem o datu vydání (zapisuje se po dvojtečce za číslo normy bez mezery). 93

Vzor citace aktuálně platné mezinárodní normy: ISO 5985:2002. Animal feeding stuffs -- Determination of ash insoluble in hydrochloric acid. 2nded. Geneva : ISO, 2002. 7 s. Vzor citace aktuálně platné české normy: ČSN EN 62270. Automatizace vodních elektráren - Pokyn pro řízení pomocí počítače. Praha : Český normalizační institut, březen 2005. 72 s. Vzor citace zrušené české normy: ČSN 01 0198. Formální úprava rešerší. Praha : Vydavatelství Úřadu pro normalizaci a měření, 1972. 4 s. Zrušená norma (bez náhrady). Platnost ukončena v březnu 2002. 8.7.9

Citace legislativního dokumentu

Základní struktura: [Země] [Název] [Místo vydání] [Společnost] [Rok zpracování] [Strana]

93

BRATKOVÁ, E. Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací. Verze 1.0 vyd. [online]. Praha : Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR. 2006-04-13 [cit. 2007-08-13]. 24 s. Dostupné na WWW: < http://www.evskp.cz/SD/4c.pdf>.

189

Poznámka: V pozici primární odpovědnosti je v záznamu uvedeno jméno země (působnost zákona). Jde o princip uplatňovaný také v profesionální rovině katalogizačního popisu. Normy ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 tento princip naznačují v čl. 7.1.3. V seznamech citované literatury lze tohoto principu výhodně využít, bude-li práce citovat více takových dokumentů a z různých zemí. 94 Vzor citace zákona ČR zveřejněného ve svazku publikované sbírky zákonů: Česko. Zákon č. 106 ze dne 11. května 1999 o svobodném přístupu k informacím. In Sbírka zákonů České republiky. 1999, částka 39, s. 2578-2582. Dostupný také z WWW: . Vzor citace vládního usnesení ČR zveřejněného ve svazku publikovaného vládního věstníku: Česko. Vláda. Usnesení vlády České republiky ze dne 7. července 2004 č. 679 o Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2004 až 2010. In Věstník vlády pro orgány krajů a orgány obcí. 2004, roč. 2, částka 4, s. 212. Přepis usnesení včetně Předkládací zprávy dostupný také z WWW: . V záznamu je za jménem země po tečce a mezeře uvedeno jméno orgánu státní správy (Vláda). Vzor citace ministerské vyhlášky ČR zveřejněné ve svazku publikované sbírky zákonů: Česko. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Vyhláška č. 317 ze dne 27. července 2005 o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků. In Sbírka zákonů, Česká republika. 2005, částka 111, s. 5654-5674. Dostupný také z WWW: .

94

BRATKOVÁ, E. Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací. Verze 1.0 vyd. [online]. Praha : Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR. 2006-04-13 [cit. 2007-08-13]. 24 s. Dostupné na WWW: < http://www.evskp.cz/SD/4c.pdf>.

190

V záznamu je za jménem země po tečce a mezeře uvedeno jméno orgánu státní správy (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy). 8.7.10 Citace patentového dokumentu Základní struktura: [Přihlašovatel] [Název vynálezu] [Podřízená odpovědnost] [Země nebo vydávací úřad] [Druh patentového dokumentu a číslo] [Datum] CARL ZEISS JENA, VEB.Anordnung zur lichtelektrischen Erfassung der Mitte eines Lichtfeldes. Erfinder : W. FEIST, C. WAHNERT E. FEISTAUER. Int. Cl.3 : G02 B 27/14. Schweiz Patentschrift, 608 626. 1979-01-15. NOVÁ HUŤ, a.s., OSTRAVA. Trysková sestava přestupníkového kolena. Původce vynálezu: Jiří KOSE. Int Cl6 C 10 B 27/06. Česká republika. Patentový spis 279967. 29.12.1990. 8.7.11 Citace ústního sdělení Čistě akademicky jsou možné i odkazy na osobní rozhovory nebo jiné formy nepsaných sdělení, ale z praktických důvodů je lépe se vyhnout odkazům, které nelze nijak doložit. Základní struktura: (ústní sdělení) [Citovaná osoba] [Název a adresa pracoviště] [Datum] Poznámka: -

nutno uvést plné jméno citované osoby, i adresu jejího pracoviště;

-

ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura.výše zmíněná česká technická norma neuvádí doporučený vzor této citace.

Vzor citace ústního sdělení: Podle ústního sdělení Josefa Nováka (studenta VŠFS, Estonská 10, Praha 10) dne 29. února 2004.

191

8.8 Bibliografické citace elektronických dokumentů a jejich struktura Povinné jsou pouze ty prvky, které jsou použitelné pro citovaný dokument, a informace je okamžitě dostupná ze samotného dokumentu nebo doprovodného materiálu. Ostatní prvky uváděné jako volitelné se doporučuje rovněž zahrnout do citace, pokud jsou snadno dostupné. Specifikace jednotlivých povinných citačních prvků elektronických dokumentů: Primární odpovědnost -

autor,

-

korporace (sdružení, spolek), jestliže dílo odráží kolektivní uvažování nebo činnost orgánu (např. ministerstva),

-

formální úprava jmen je stejná jako u tištěných dokumentů,

-

jméno korporace se zapisuje ve formě, v jaké je uvedeno v prameni.

Název -

formální úprava názvu je stejná jako u tištěných zdrojů,

-

není-li možné najít v elektronickém dokumentu nebo doprovodné dokumentaci žádný název, nahradí se název prvními slovy z dokumentu, po nichž následuje symbol vynechání („…“); navíc se zapíše stručný obsah dokumentu, který se připojí k náhradnímu názvu v hranatých závorkách.

Druh nosiče -

druh elektronického nosiče se uvádí v hranatých závorkách po názvu, nelze samozřejmě předjímat vývoj na poli elektronických záložních nosičů, není tedy uvedený výčet vyčerpávající,

-

příklady: [online], [CD-ROM], [magnetická páska], [disketa 3,5"], [hard disk],

-

v případě potřeby je možno specifikovat spolu s druhem nosiče také druh dokumentu (např. monografie, seriálová publikace, databáze, počítačový program),

-

příklady: [online databáze], [databáze na magnetické pásce], [počítačový program na hard disku], [monografie na CD-ROM], [online seriálová publikace], [online seriálový časopis], [online elektronický časopis], [elektronická pošta] 95.

95

ČSN ISO 690-2 (010197). Informace a dokumentace - Bibliografické citace - Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. Praha : Český normalizační institut, 2000. 22 s. čl. 7.3.

192

Vydání -

elektronické dokumenty jsou často aktualizovány nebo rozšiřovány, obsahují běžně údaje o vydání,

-

užívají slova: vydání, verze, úroveň, aktualizace, upravené vydání, třetí aktualizace,

-

číslo nebo jiné označení pořadí vydání se zapisuje výrazy použitými v prameni,

-

příklady: 5. vyd., Version 2.0; 3rd ed.; version 1.0,

-

obsahuje-li elektronický dokument více než jeden údaj o vydání, uvádějí se tyto údaje ve stejném pořadí jako v prameni např. 5. vyd., verze 3.5,

-

označení prvního vydání lze zapsat, pokud je uvedeno v prameni,

-

u elektronických seriálových publikací musejí být údaje o vydávání co nejúplnější, musejí obsahovat chronologické označení (měsíc, rok, atd.) a číslování (číslo svazku, číslo sešitu) uvedené v prameni.

Místo vydání -

jméno města, ve kterém byla popisná jednotka vydána, se zapisuje v jazyce originálu tak, jak je uvedeno v prameni,

-

jméno státu, provincie, země atd. se doplní, obvykle v okrouhlých závorkách (kde je to možné ve zkrácené formě) tam, kde je to nutné pro odlišení jiných míst téhož jména nebo pro identifikaci místa pokud není obecně známé,

-

uvádí-li pramen více než jedno místo vydání, zapisuje se typograficky zvýrazněné místo; jsou-li místa vydání uvedena stejně výrazně, zapisuje se místo uvedené jako první; jména ostatních míst mohou být rovněž zapsána, a to v pořadí uvedeném v prameni,

-

není-li v elektronickém dokumentu ani v doprovodném materiálu uvedeno žádné místo vydání, ale může-li být odvozeno, uvede se místo vydání v hranatých závorkách,

-

jestliže není možné určit místo vydání, při popisu v češtině ho vynecháme u online dokumentů, které jsou přístupné prostřednictvím počítačové sítě, lze prvek místo vydání vynechat, pokud jej nelze určit z jiných informací o prameni; v těchto případech však musejí být v poznámkách uvedeny informace o lokaci dokumentu na síti (dostupnost zdroje URL) 96.

96

ČSN ISO 690-2 (010197). Informace a dokumentace - Bibliografické citace - Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. Praha : Český normalizační institut, 2000. 22 s. čl. 7.7.3. a čl. 7.8.3.

193

Vydavatel -

jméno vydavatele lze uvést ve zkrácené nebo zkratkové podobě, pokud to nezpůsobí nejednoznačnost; rodná a křestní jména nebo iniciály se uvádějí pouze pro vyloučení nejednoznačnosti,

-

je-li uveden více než jeden vydavatel, zapisuje se typograficky nejvýraznější jméno; jsou-li jména vydavatelů uvedena stejně výrazně, zapisuje se jméno uvedené jako první; jména ostatních vydavatelů mohou být rovněž zapsána, vždy spolu s příslušným jménem místa,

-

není-li v prameni uveden žádný vydavatel, uvede se místo něj fráze „vydavatel neznámý“,

-

u online dokumentů, které jsou přístupné prostřednictvím počítačové sítě, lze prvek vydavatel vynechat, pokud jej nelze určit z informací o prameni; v těchto případech však musí být uvedena síťová adresa, na níž byl dokument popsán.

Časové údaje 1. Datum vydání -

obecně se datum vydání zapisuje tak, jak je uvedeno v prameni,

-

byl-li elektronický dokument vydáván postupně a jeho vydávání skončilo, jako v případě uzavřené databáze nebo online seriálové publikace, uvede se počáteční a konečné datum (např. září 1990 – říjen 2001),

-

pokud doba vydávání elektronického dokumentu přesáhne jeden rok a vydávání není dosud ukončeno, jako databáze, která se stále aktualizuje nebo aktivní seriálová publikace, uvede se datum počátku vydávání dokumentu následované spojovníkem a mezerou (např. červen 1998- ),

-

data, která známe, ale nejsou uvedena v el. dokumentu, uvádíme v hranatých závorkách,

-

není-li možné určit datum vydání, datum vydání se vynechá.

2. Datum aktualizace/revize -

kde je to možné, musí se za datem publikování uvést datum citované aktualizace nebo revize ve stejné formě jako v prameni (např. aktualizováno v lednu 1997; posl. aktualizace 3. 10. 2003; rev. 1. března 1997).

194

3. Datum citování -

datum, kdy byl dokument skutečně viděn, se uvádí v hranatých závorkách u dokumentů, které mohou podléhat změnám (online dokumenty), nebo v případech, kdy nelze najít jiné spolehlivé datum v dokumentu,

-

u online dokumentů údaj uvádíme povinně, a to buď v normalizované formě, nebo v přirozeném pořadí v jazyce zpracovatele záznamu 97, před datum citování dáváme zkratku slova „citováno“,

-

příklady: [cit. 6. června 1977], [cit. 1969-07-28], [cit. 18. dubna 2006; 21:14:28 SEČ],

-

data zpracovaná pouze v číselné formě musí být v souladu s ISO 8601.

Dostupnost a přístupnost -

u online dokumentů musí být uvedena informace identifikující pramen s uvedením přesné lokace té kopie, kterou jsme skutečně viděli,

-

informace musí obsahovat způsob přístupu k dokumentu, stejně jako síťovou adresu pro lokaci,

-

prvky lokační informace musí být transkribovány s toutéž interpunkcí, velkými a malými písmeny, jak je uvedeno v prameni,

-

poznámková věta o dostupnosti (angl. „available“) může být v češtině formulována podle kontextu záznamu, například: „Dostupný“ (zdroj, materiál, dokument, archiv aj.), neutrálně „Dostupné“ aj. Anglický termín „World Wide Web“ lze z důvodu úspory místa zapsat i ve zkráceném tvaru „WWW“

-

informace se uvádějí v ostré závorce za výrazem „Dostupné v“, „Dostupné na“, „Dostupné na WWW:“, „Dostupné na World Wide Web:“, Dostupné na Internetu:“, nebo jen „URL:“,

-

příklady: Dostupné na WWW: . Dostupné na Internetu: ,

-

můžeme uvádět informace o dalších přístupech téhož el. dokumentu, které musíme odlišit od lokace skutečně citovaného dokumentu slovy „Dostupné též:“, Dostupné též na Internetu: .

97

ČSN ISO 690-2 (010197). Informace a dokumentace - Bibliografické citace - Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. Praha : Český normalizační institut, 2000. 22 s. čl. 7.9.4.

195

Standardní čísla – ISBN, ISSN -

má-li citovaná položka nějaké standardní číslo (ISBN u knižních publikací nebo ISSN u časopisů), musí se toto číslo zaznamenat.

Lokace uvnitř zdrojového dokumentu -

lokace části nebo příspěvku uvnitř zdrojového dokumentu se musí uvádět, pokud formát dokumentu obsahuje stránkování nebo ekvivalentní vnitřní referenční systém,

-

lokace musí být popsána v následujícím pořadí důležitosti: -

stránka, obrazovka, odstavec nebo řádka, pokud tyto vlastnosti jsou určující pro část nebo příspěvek nebo databázi (např. s. 5-21; řádky 100-150),

-

označená část, oddíl, tabulka nebo jiné označení textu,

-

jakékoliv označení specifické pro zdrojový dokument.

Poznámky -

fyzický popis (formát dokumentu, počet a typ fyzických jednotek, např.: ASCII formát),

-

doprovodný materiál (uživatelské příručky, zvukové kazety, např.: doprovodný materiál 1 kazeta),

-

požadavky na systém (model počítače, velikost paměti, software, např.: požadavky na systém: 490 kb RAM),

-

požadavky na registraci u shareware atd.,

-

četnost vydávání (např.: průběžná aktualizace, vychází čtvrtletně),

-

jazyk (např.: text v angličtině) nebo uvedení kódu jazyka.

8.8.1

Citace elektronické monografie, databáze, www stránky

Bibliografické citace celého dokumentu má obsahovat následující prvky: -

primární odpovědnost – autor (povinný),

-

název (povinný),

-

druh nosiče (povinný),

-

podřízená odpovědnost (nepovinný),

-

vydání a/nebo verze (povinný),

-

místo vydání (povinný),

-

nakladatel/vydavatel (povinný),

-

datum vydání (povinný), 196

-

datum aktualizace/revize (povinný),

-

datum citování (povinný pro on-line dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

edice (nepovinný),

-

poznámky (nepovinný),

-

dostupnost a přístup (povinný pro on-line dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

standardní číslo (povinný).

Sborník příspěvků : Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí : mezinárodní konference 23. - 25. září 1998 [online]. Praha : Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Dostupné na WWW: . BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 (010197): Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. Verze 3.1 (2004). © 1999-2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004. [cit. 2007-08-07]. URL: . . Vzor citace elektronického dokumentu (technologický předpis) uveřejněného na WWW: LAGOZE, C. aj. The Open Archives Initiative Protocol for Metadata Harvesting [online]. Protocol Version 2.0 of 2002-06-14, Document version 2004/10/12T15:31:00Z. 2004 [cit. 2007-07-11]. Dostupný z World Wide Web: . Vzor citace odborného webového sídla (hlavní stránky): SULLIVAN, Danny (ed.). Search Engine Watch [online]. 1996- [cit. 15. května 2007]. Dostupný z WWW: . Vzor citace WWW sídla (hlavní stránky) jednoho ročníku mezinárodní konference: The Eighth International World Wide Web Conference, Toronto Convention Centre, Toronto, Canada, May 11-14, 1999 [online]. Last Updated December 5, 2000 [cit. 16. května 2007]. Dostupný z WWW: .

197

Vzor citace interaktivní obrazové databáze specializované organizace: FAO Media Archive [online databáze]. Food nad Agriculture Organization of the United Nations. Rome : FAO, 1996- [cit. 2006-03-30]. Elektronický archiv obrazových informací. Dostupný z WWW: . Vzor citace databáze: Administrativní registr ekonomických subjektu (ARES) [databáze online]. Praha: Ministerstvo financí ČR, 1999 [citováno 2007-08-03]. Dostupné z URL . Databáze ekonomických subjektů v České republice. Vzor citace souboru elektronických textů na CD-ROM (ze 4 konferencí, soubor textů ke stejnému tématu): New Information Technology: Conference proceeding [CD-ROM]. Ching-chih Chen (ed.); disc created by Ching-chih Chen, Amanda Lo, Yu-Huei Lainer. West Newton (Mass.) : MicroUse Information, 1991. 1 optický disk. Vyhledávací systém: Kaware. Obsahuje: 1st Pacific, Bangkok, 1987; 2nd Pacific, Singapore, 1989; 3rd International, Guadalajara, 1990; 4th International, Budapest, 1991. Efektivnost investování do lidského kapitálu [CD-ROM]. Sestavil Valenčík, Radim. Praha: VŠFS, 2005. ISBN 80-86754-51-0. Vzor citace počítačového programu: Pixela ImageMixer [počítačový program na CD-ROM]. Ver. 1.0. for Sony for Microsoft Windows a Mac. c2001 Pixela Corporation. 1 CD-ROM. Požadavky na systém: Intel MMX Pentium 200MHz or faster. (Pentium III 500MHz or faster for capturing a movie via USB or IEEE1394. Pentium III 800MHz or faster is recommended.

198

Picture Package™ [Sony Application Software]. Ver. 1.0. Japan : ©2003 Sony Corporation. [CD-ROM]. Application Software for Microsoft Windows a Mac. Vzor citace výukového CD-ROM: Valenčík, Radim. Mikroekonomie: Průvodce distančním studiem [CD-ROM]. Praha: VŠFS, 2004. 24 s. ISBN 80-86754-27-8. Vzor citace WWW stránky organizace: Vysoká škola finanční a správní [online]. Praha : (c) 2005-2007 Vysoká škola finanční a správní, Posl. aktualizace 8. 3. 2007 [cit. 2007-08-14]. Dostupné na WWW: . Dostupné též na internetu: . 8.8.2

Citace částí elektronické monografie

Bibliografické citace částí elektronických monografií, databází apod. Struktura bibliografické citace: -

primární odpovědnost zdrojového dokumentu (povinný prvek),

-

název zdrojového dokumentu (povinný),

-

druh nosiče (povinný),

-

podřízená odpovědnost (nepovinný),

-

vydání (povinný),

-

místo vydání (povinný),

-

vydavatel (povinný),

-

datum vydání (povinný),

-

datum aktualizace/revize (povinný),

-

datum citování (povinný pro on-line dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

kapitola nebo ekvivalentní označení části (povinný),

-

název části (povinný),

-

lokace v rámci zdrojového dokumentu (povinný),

-

poznámky (nepovinný),

-

dostupnost a přístup (povinný pro on-line dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

standardní číslo (povinný).

199

Sborník příspěvků : Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí : mezinárodní konference 23. - 25. září 1998 [online]. Praha : Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 24. ledna 2001]. Sekce 1, Role učitele v měnící se společnosti. Dostupné na WWW: . Vzor citace kapitoly knihy uvedené v elektronické podobě na WWW: RHEINGOLD, Howard. The Virtual Community [online]. ©1998 [cit. 2007-07-15]. Chap. 5, Multi-User Dungeons and Alternate Identities. Dostupný z WWW: . 8.8.3

Citace příspěvku do elektronického sborníku (In)

Nemohou existovat mimo kontext zdrojového dokumentu. Struktura bibliografické citace: -

primární odpovědnost (příspěvku), (povinný),

-

název (příspěvku), (povinný),

-

primární odpovědnost (zdrojového dokumentu), (povinný),

-

název (zdrojového dokumentu), (povinný),

-

druh nosiče (povinný),

-

podřízená odpovědnost zdrojového dokumentu (volitelný),

-

vydání (povinný),

-

místo vydání (povinný),

-

vydavatel (povinný),

-

datum vydání (povinný),

-

datum aktualizace/revize (povinný),

-

datum citování (povinný pro online dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

číslování v rámci zdrojového dokumentu (volitelný),

-

lokace v rámci zdrojového dokumentu (povinný),

-

poznámky (volitelný),

-

dostupnost a přístup (povinný pro online dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

standardní číslo (povinný).

200

Vzor citace stati ze sborníku v elektronické podobě na WWW: BAILEY, Joseph P.; MCKNIGHT, Lee W. Internet Economics : What Happens When Constituencies Collide. In Workshop on Internet economics, March 9-10, 1995 [online]. Cambridge (MA) : Center for Technology, Policy and Industrial Development, Massachusetts Institute of Technology, 1995 [cit. 2007-05-02]. Dostupný z WWW: . BROŽOVÁ, S. Zdroje informací o učitelích a jejich vzdělávání v Evropě. In Sborník příspěvků : Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí : mezinárodní konference 23. - 25. září 1998 [online]. Praha : Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Dostupné na WWW: . PAPÍK, Richard. Zdroje šedé literatury a jejich strategický potenciál pro vědu a obchod. In Inforum 2000, Praha, 23. -- 25. května 2000. Sborník [online]. 2000 [cit. 10. června 2007 ]. Dostupné z WWW: . Vzor citace stati ze sborníku v elektronické podobě na CD-ROM: MCCONNELL, W. H.: Constitutional History. In The Canadian Encyclopedia [CDROM]. Macintosh version 1.1. Toronto: McClelland & Stewart, 1993. ISBN 0-77101932-7. 8.8.4

Citace elektronického časopisu (seriálové publikace)

Pod pojem „elektronický časopis“ jsou zařazována všechna periodika i pseudoperiodika uveřejněná na Internetu. Elektronický časopis ale není chápán jako svébytné médium, ale jako „extenze“ časopisu tištěného. 98 Struktura bibliografické citace: - název (povinný), - druh nosiče (povinný), - vydání (povinný), 98

JONÁKOVÁ, K. Co je a co není elektronický časopis. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 1 [cit. 2007-0801]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:cz-ik135. ISSN 12125075.

201

- místo vydání (povinný), - vydavatel (povinný), - datum vydání (povinný), - datum citování (povinný pro online dokumenty; volitelný pro ostatní), - edice (volitelný), - poznámky (volitelný), - dostupnost a přístup (povinný pro online dokumenty; volitelný pro ostatní), - standardní číslo (povinný). Vzor citace elektronické seriálové publikace jako celku - vydávání uzavřeno: Pokud vydávání skončilo, uvede se počáteční a konečné datum (září 1991 - srpen 1998). Pokud není toto datum uvedeno na úvodní stránce dokumentu nebo v doprovodné dokumentaci, uvede se datum prvního a posledního užití dokumentu. Informatorium Fakulty pedagogické UK [online]. Praha : Pedagogická Fakulta UK v Praze, listopad 1994-2006 [cit. 2007-08-07]. Dostupné na WWW: . Vzor citace elektronické seriálové publikace jako celku - v průběhu vydávání: Pokud dokument stále vychází, uvede se datum počátku vydávání (červen 1991 - ), případně datum prvního užití dokumentu. Ikaros : Elektronický časopis o informační společnosti [online]. [Praha] : Ikaros, © 1998- [cit. 10. srpna 2007]. 12× ročně. Dostupné na WWW. URL: . ISSN 1212-5075. Vzor citace elektronické seriálové publikace (je pokračováním dřívějšího papírového seriálu): CONSERline : newsletter of the CONSER Program [online]. Published by the Library of Congress, Serial Record Division. Washington (D.C.) : Library of Congress, Serial Record Division, 1994- [cit. 2003-02-05]. 2x ročně. Dostupný z WWW: . ISSN 1072-611X.

202

8.8.5

Citace článku v elektronickém seriálu

Struktura bibliografické citace článků a jiných příspěvků v elektronických časopisech (seriálových publikacích): -

primární odpovědnost příspěvku (povinný prvek),

-

název příspěvku (povinný),

-

název seriálové publikace (povinný),

-

druh nosiče (povinný),

-

vydání (povinný),

-

označení čísla (povinný),

-

datum aktualizace/revize (povinný),

-

datum citování (povinný),

-

lokace v rámci zdrojového dokumentu (povinný),

-

poznámky (nepovinný),

-

dostupnost a přístup (povinný pro online dokumenty; volitelný pro ostatní),

-

standardní číslo (povinný).

Šedinová, Petra. Elektronické informační zdroje pro pedagogiku. Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 1 [cit. 2007-08-01]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:cz-ik1048. ISSN 1212-5075. Vavříková, Lucie. Moderní metody publikace přednášek a prezentací na webu s podporou vícedruhových médií. Ikaros [online]. 2007, roč. 11, č. 08 [cit. 2007-08-01]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:czik4271. ISSN 1212-5075. HIRONS, Jean. PCC Policy Committee holds its first meeting at LC. CONSERline : newsletter of the CONSER Program [online]. 1997, no. 11 [cit. 2003-02-05]. Dostupný z WWW: . 8.8.6

Citace elektronických nástěnek, konferencí a elektronických zpráv

A. Struktura bibliografické citace celého systému elektronických zpráv (elektronické nástěnky a diskusní fóra): -

název (povinný prvek),

-

druh nosiče (povinný), 203

-

místo vydání (povinný),

-

vydavatel (povinný),

-

datum vydání (povinný),

-

datum citování (povinný),

-

poznámky (nepovinný),

-

dostupnost a přístup (povinný).

Vzor citace elektronické nástěnky: PACS-L (Public Access Computer Systems Forum) [online]. Houston (Tex.): University of Houston Libraries, June 1989- [cit. 17. května 1995]. Dostupné na Internetu: <[email protected]>. Vzor citace hlavní stránky specializované webovské virtuální knihovny: Latin American Network Information Center : LANIC [online]. Austin : Institute of Latin American Studies, University of Texas at Austin, c1992-2000 [cit. 2007-01-25]. The World Wide Web Virtual Library : Latin American Studies. Dostupný z WWW: . Vzor citace elektronického katalogu konference: Mediasite presentation catalog : Konference MS [online]. c2007 [cit. 2007-07-20]. Dostupný z WWW: . Vzor citace elektronické konference: Web4Lib Electronic Discussion : An electronic discussion for library-based WorldWide Web managers [online]. Berkeley : University of California Berkeley Library, April 1994- [cit. 2007-05-02]. Majitel listu Roy Tennant. Dostupný z Internetu: <[email protected]>. Přístup také z WWW: . B. Struktura bibliografické citace elektronické zprávy: -

primární odpovědnost zprávy (povinný),

-

název zprávy (povinný), 204

-

název zdrojového systému zpráv (povinný),

-

druh nosiče (povinný),

-

podřízená odpovědnost/příjemce (volitelný),

-

místo vydání (povinný),

-

vydavatel (povinný),

-

datum vydání (povinný) - u osobní a neveřejné korespondence se uvádí datum odeslání,

-

datum citování (povinný),

-

číslování v rámci systému zpráv (volitelný),

-

lokace v rámci systému zpráv (povinný),

-

dostupnost a přístup (povinné s výjimkou osobní nebo neveřejné korespondence),

-

poznámky (volitelný).

Vzor citace zprávy (článku) z elektronické konference, příspěvek do elektronických dokumentů (In) dostupné na WWW: LESTER, Dan. Re: Can printing from a website be limited? In Web4Lib Electronic Discussion : An electronic discussion for library-based World-Wide Web managers [online]. Berkeley : University of California Berkeley Library, Mon 14 Jun 1999 19:30:07 [cit. 2003-02-05]. Přístup také z WWW: . RICHTER, V. Knihovnické akce v roce 2001 a BMI. In Knihovna : elektronická konference [online]. Praha : CESNET, 19. ledna 2001; 12:53 [cit. 24. ledna 2001]. Dostupné na Internetu: . Dostupné též na Internetu: <[email protected]>. Vzor citace odpovědi na zprávu z elektronické konference: PÁRÁKOVÁ, M. Re: Prostředky na nákup. In Knihovna : elektronická konference [online]. Praha : CESNET, 17. 1. 2001; 16:16 [cit. 24. ledna 2001]. Dostupné na Internetu: . Dostupné též na Internetu: <[email protected]>.

205

Vzor citace elektronické komunikace (E-mail): Zůstává otázkou, zda citovat e-mail. Jedná se o osobní formu komunikace a většinou není možnost citaci ověřit. Stojí proto za úvahu, zda není lepší citovat e-mail pouze v textu, a dovoluje-li to charakter zprávy, přiložit originální dokument. Struktura bibliografické citace elektronické komunikace: -

jméno autora (primární odpovědnost, povinný prvek),

-

předmět zprávy, název (povinný prvek),

-

sekundární odpovědnost/příjemce(nepovinný),

-

druh nosiče (povinný prvek), [online],

-

místo vydání (povinný),

-

vydavatel (povinný),

-

datum odeslání (zveřejnění), (povinný prvek),

-

datum přístupu (povinný prvek),

-

poznámky (nepovinný),

Informace z e-mailu můžeme uvádět v textu následovně: 99 Jak píše PhDr. Ralf Jacob ve svém e-mailu z 20.1. 1999 „Je jen otázkou času, kdy překonáme magickou hranici…“ Jiná situace nastává u zpráv z USENETU (E-mailové konference). Zde jsou všechny zprávy uložené ve volně přístupném archívu. POKORNÝ, Pavel. I-netová knihkupectví [online]. 3. června 1998 13:45; [cit. 1999-1220]. Osobní komunikace.

99

BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 (010197): Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. Verze 3.1 (2004). © 1999-2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004. [cit. 2007-08-07]. URL: . .

206

8.9 Zvláštní případy citací 8.9.1

Rozlišení dvou a více prací jednoho autora vydaných ve stejném roce

KŘIVOHLAVÝ, J. (1999a). Moderátor zvládání zátěže typu sociální opory. Československá psychologie, 1999, roč. 43, č. 2, s. 106-118. KŘIVOHLAVÝ, J. (1999b). Zjišťování sociální opory dětí. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 1999, 35, s. 334-343. 8.9.2

Více než jedno místo vydání nebo více než jeden nakladatel

BAAKE, D. Die 13 bis 18jährigen : Einführung in Probleme des Jugendalters. München; Berlin; Wien : Urban und Schwarzenberg, 1976. AMONAŠVILI, Š.A. Možnosti vyučování bez klasifikace v počátečních třídách : některé výsledky experimentu. In KOŤA, J. (ed.). Antologie textů z didaktiky : Š. A. Amonašvili. Vol. 5. Praha : Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta; SPN, 1986, s. 57-124. FORESTER, C.S. The happy return. London : Thomas Nelson; Edinburgh : TC. & EC. Jack, 1964. 227 s. 8.9.3

Citovaná recenze

CHVÁLA, V. (rec.). Keleman, Stanley. Anatomie emocí. Psychologie, 2005, roč. 11, č. 9, s. 43. ISSN 1212 - 9607. 8.9.4

Není uveden autor – autorem je instituce

Uvádíme jméno této korporace, pokud není totožné se jménem vydavatele. Jedná-li se o stejnou organizaci (tj. autor i vydavatel), můžeme toto jméno uvést pouze v nakladatelských údajích. Stejně postupujeme v situaci autorského kolektivu s více než třemi autory, bez grafického zvýraznění jakéhokoliv jména. Porodnictví. Praha : Grada Publishing 1999. ISBN 80-7169-355-3.

207

Pokud dokument vydala menší organizační jednotka, je potřeba rozepsat údaj hierarchicky. Masarykova univerzita v Brně. Ekonomicko-správní fakulta. Katedra veřejné ekonomie. 8.9.5

Neznámý autor

Pokud kniha neobsahuje jméno autora ani jméno korporace, oblast autorské odpovědnosti vynecháme. To se často vyskytuje u oficiálních dokumentů. Zákon č. 256/1992 Sb. ze dne 30. dubna 1992 o ochraně osobních údajů v informačních systémech. 8.9.6

Neznámý název

Není-li možné najít v elektronickém dokumentu nebo doprovodné dokumentaci žádný název, nahradí se název několika prvními slovy z dokumentu, po kterých následuje výpustek (…). Navíc se napíše stručný popis obsahu dokumentu, který se připojí k náhradnímu názvu v hranatých závorkách. 8.9.7

Neznámý rok vydání

Pokud je neznámý rok vydání dokumentu, uvede se datum udělení autorských práv, příp. fráze „datum neznámé“. U online dokumentů lze datum vynechat, datum citace se pak uvede v hranatých závorkách. 1. Zapíšeme datum copyrightu publikace: c 1990. 2. Chybí-li datum copyrightu, zapíšeme datum tisku: 1990 tisk. 3. Není-li možné zjistit ani datum tisku, určíme je odhadem (do hranatých závorek – knihovnická pravidla): [1985] publikace vyšla v roce 1985, [1985?] publikace vyšla pravděpodobně v roce 1985, [198-] publikace vyšla v 80. letech, [198-?] publikace vyšla pravděpodobně v 80. letech.

208

9 LITERATURA 9.1 Použitá literatura −

BROŽ, M. Microsoft Office Word 2003 – Podrobná uživatelská příručka. Vyd. 1. Computer Press : Praha, 2004. 400 s. ISBN 80-251-0140-1. EAN 9788025101407.

−

BŘÍZA, V. Acrobat 7 – Podrobně a prakticky. Grada : Praha, 2006. 120 s. ISBN 80-2471938-X.

−

BURIÁNEK, J. Systémová sociologie. : Problém operacionalizace. Praha : UK, 1993. 136 s. ISBN 80-7066-842-3.

−

ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Dotisk 1. vydání. Praha : Leda, 2002. 256 s. ISBN 80-85927-69-1.

−

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha : Karolinum, 1993. 374 s. ISBN 807066-822-9.

−

ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc : Votobia, 1997. 271 s. ISBN 80-7198173-7.

−

FILKA, J. Metodika tvorby diplomové práce. Brno : Knihař, 2002. 214 s., ISBN 80-8629205-3.

−

GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno : Paido, 2000. ISBN 80-85931-79-6.

−

GAVORA, P. Výzkumné metody v pedagogice. Brno : Paido, 1996. ISBN 80-85931-15-X.

−

Glogar, A. Metodický manuál pro vypracování bakalářské a diplomové práce. 3. vyd. Zlín : Univerzita T. Bati, 2004. ISBN 80-7318-161-1.

−

HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178303-X.

−

HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha : Karolinum, 1999. 243 s. ISBN 807184-522-1.

−

HOLOUŠOVÁ, D., a kol. Jak psát diplomové a závěrečné práce. Olomouc : Univerzita Palackého, 2000. 110 s. ISBN 80-7067-841-0.

−

HLAVSA, Z. a kol. Pravidla českého pravopisu. s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha : Academica, 2002. 391 s. ISBN 80-200-0992-2.

−

CHRÁSKA, M. Základy výzkumu v pedagogice. Olomouc : Pedagogická fakulta UP v Olomouci, 1993. ISBN 80-7076-287-0.

−

JÁNOŠ, K. Informační etika. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra informačních studií a knihovnictví, 1993.

209

−

KAPLER, I. Míry, jednotky, veličiny. 1. vydání. Ostrava : Repronis, 2000. 101 s. ISBN 8086122-43-3.

−

KERLINGER, F. N. Základy výzkumu chování. Praha : Academia, 1972. s. bez ISBN. 27.

−

KOČIČKA, P., BLAŽEK, F. Praktická typografie. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 80722-6385-4.

−

MICHALÍK, P., ROUB, Z., VRBÍK, V. Zpracování diplomové a bakalářské práce na počítači. Plzeň : Západočeská univerzita, 2002. ISBN 80-7082-921-4.

−

NĚMEJC, J. Metodika zpracování a úprava diplomových prací. 2. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita, 2000, 56 s., ISBN 80-7087-632-0.

−

PAVLICA, K. a kol. Sociální výzkum, podnik a management : průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. 1. vyd. Praha : Ekopress, 2000. 161 s. ISBN 80-8611925-4.

−

PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-569-8.

−

PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5.

−

POSTLER, M. Metodika zpracování a úprava diplomových prací : (určeno pro inženýrský stupeň studia). Praha : VŠE, 1994. 69 s. ISBN 80-7079-976-5.

−

Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 392 s. ISBN 80-200-0475-0.

−

PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum : Uvedení do teorie a praxe. Praha : Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-132-3.

−

PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 3. doplněné a aktualizované vydání. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2.

−

RENDA, M. Český Internet a MS Internet Explorer 6.0 : podrobný průvodce začínajícího uživatele. Praha : Grada, 2002. 190 s. ISBN 80-247-0152-9.

−

SIXTA, J. Jak napsat a obhájit bakalářskou práci. Mladá Boleslav : Škoda Auto a. s. Vysoká škola, 2004.

−

SKALKOVÁ, J. a kol. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. 2.vyd. Praha : SPN, 1983.

−

SKLENÁK, V. Úprava diplomových prací. Praha : KIZI, 2002. 89 s.

−

SMEJKAL, Vladimír. Internet @ §§§. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Grada Publishing, 2001. 284 s. ISBN 80-247-0058-1.

−

SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha : Grada Publishing, 2003. 466 s. ISBN 80-247-0515-X.

210

−

SURYNEK, A., KOMÁRKOVÁ, R., KAŠPAROVÁ, E. Základy sociologického výzkumu. Praha : Management Press, 2001. 164 s. ISBN: 80-7261-038-4.

−

ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. Praha : Academia, 2000. 204 s. ISBN 80-2000755-5.

−

VYMĚTAL, J., VÁCHOVÁ. M. Úvod do studia odborné literatury. Praha : Orac, 2000. 287 s. ISBN 80-86199-19-3.

−

ZICH, F. Úvod do sociologického výzkumu. Praha : VŠFS, 2006. Eupress. 116 s. ISBN 8086754-19-7.

211

9.2 Použité normy a zákony -

ČSN ISO 215 (010147). Dokumentace - Formální úprava příspěvků do periodik a jiných seriálových publikací. Praha : Český normalizační institut, 2001. 11 s.

-

ČSN ISO 214 (010148). Dokumentace - Abstrakty pro publikace a dokumentaci. Praha : Český normalizační institut, 2001. 15 s.

-

ČSN ISO 1086 (010159). Informace a dokumentace - Titulní listy knih. Praha : Český normalizační institut, 2001. 9 s.

-

ČSN ISO 7144 (010161). Dokumentace - Formální úprava disertací a podobných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1996. 24 s.

-

ČSN ISO 5127 (010162). Dokumentace a informace – Slovník. Praha : Český normalizační institut, 2003. 152 s.

-

ČSN 01 0166 (010166). Nakladatelská (vydavatelská) úprava knih a některých dalších druhů neperiodických publikací. Praha : Český normalizační institut, 1993. 15 s.

-

ČSN ISO 5966 (010173). Dokumentace. Formální úprava vědeckých a technických zpráv. Praha : Český normalizační institut, 1996. 31 s.

-

ČSN ISO 5963 (01 0174). Dokumentace. Metody analýzy dokumentů, určování jejich obsahu a výběru lexikálních jednotek selekčního jazyka. Praha : Český normalizační institut, 1995. 12 s.

-

ČSN ISO 3297 (010187). Informace a dokumentace - Mezinárodní standardní číslo seriálových publikací (ISSN). Praha : Český normalizační institut, 2000. 10 s.

-

ČSN ISO 2108 (010189). Informace a dokumentace - Mezinárodní standardní číslo knihy (ISBN). Praha : Český normalizační institut, 2001. 8 s.

-

ČSN ISO 4 (010196). Informace a dokumentace - Pravidla zkracování slov z názvů a názvů dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1999. 13 s.

-

ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. Praha : Český normalizační institut, 1996. 31 s.

-

ČSN ISO 690-2 (010197). Informace a dokumentace - Bibliografické citace - Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. Praha : Český normalizační institut, 2000. 24 s.

-

Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

-

Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění některých zákonů (zákon o vysokých školách).

212

9.3 Použité elektronické zdroje -

BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 (010197): Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3 (2004). © 1999-2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004. [cit. 2007-08-07]. URL: . .

-

BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 (010197): Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. Verze 3.1 (2004). © 1999-2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004. [cit. 2007-08-07]. URL: . .

-

BOLDIŠ, P. Boldis.cz > Internet > Problematika invisible web [online]. 2003, poslední aktualizace 5.1.2003 [cit. 2003-10-02]. Dostupné z WWW: .

-

BRATKOVÁ, E. Bibliografické odkazy pro seznamy a citace : oficialní výukové stránky Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK [online]. © 1996-2005, last updated: 2005-05-04 [cit. 2007-07-22]. Dostupné na: .

-

BRATKOVÁ, E. Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací. Verze 1.0 vyd. [online]. Praha : Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR. 2006-04-13 [cit. 2007-08-13]. 24 s. Dostupné na WWW: .

-

JONÁKOVÁ, K. Co je a co není elektronický časopis. Ikaros [online]. 1998, roč. 2, č. 1 [cit. 2007-08-01]. Dostupný na World Wide Web: . URNNBN:cz-ik135. ISSN 1212-5075.

-

MOLNÁR, Z. Úvod do základů vědecké práce : SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů. Praha : Katedra informačních technologií, Vysoká škola ekonomická, [2006]. Dostupné na WWW: .

-

TKAČÍKOVÁ, D. Jak pracovat s informacemi [online]. 2003, aktualizováno 6.6.2003 [cit. 2007-08-13]. Dostupné na WWW: .

-

TKAČÍKOVÁ, D. Jak zpracovávat bibliografické citace [online]. Ostrava : © 1998-2005, aktualizováno 2005-06-16 [cit. 2007-07-12]. Dostupné na WWW: .

213

9.4 Doporučená literatura -

ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha : LEDA, 1999. ISBN 80-85927-69-1. 256 s.

-

ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc : Votobia, 1997. ISBN 80-7198-73-7. 276 s.

-

HOLOUŠOVÁ, D., KROBOTOVÁ, M. Diplomové a závěrečné práce. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002.

-

KAPOUNOVÁ, J. Formální úprava diplomové práce. 1. vyd. dotisk, Ostrava : Ostravská univerzita, 1998. 20 s. ISBN 80-7042-141-X.

-

KLIMEŠ, L. Úvod do vědecké práce v jazykovědné bohemistice (se zvláštním zřetelem k pracím seminárním a diplomovým). Plzeň : Západočeská univerzita, 2001.

-

KOŘÍNEK, J., STRNAD, V, POLSTER, V. Diplomová práce:(metodická pomůcka). 1. vyd. Brno : Ed. střed. MZLU, 1995. 172 s. ISBN 80-7157-175-X.

-

KOVÁŘÍČEK, V., KREJČOVÁ, E., KREJČÍ, V. Diplomové a závěrečné práce : metodická příručka pro zpracování a vedení diplomových a závěrečných prací. 2. vyd. Ostrava : Ed. odd. PdF OU, 1995. 45 s. ISBN 80-7042-088-X.

-

KULDOVÁ, O. Normalizovaná úprava písemností : komentovaná norma s ukázkami. Praha : Fortuna, 1999.

-

NEKUDA, J., SLANÝ, A. Jak (ne)napsat závěrečnou práci. Brno : Masarykova univerzita, 1993.

-

NEKUDA, J., SLANÝ, A. O metodice zpracování bakalářských a diplomových prací v ekonomických oborech a vhodných informačních zdrojích. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1996. 97 s., ISBN 80-210-1446-6.

-

PALOVSKÝ, R., SKLENÁK, V. Informace a Internet. 1. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická, 1998.

-

PAPÁČEK, M., SLIPKA, J. Úvod do odborné práce: pro posluchače studia učitelství biologie. Č. Budějovice : Jihočeská univerzita, 1997.

-

PAUKERTOVÁ, D. Zpracování a obhajoba projektu. Praha : VŠE, 1998.

-

PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha : VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, 2004. ISBN 80-245-0776-5. 88 s.

-

PLACHETA, Z. Pokyny pro vypracování magisterské diplomové práce. Brno : Masarykova univerzita, 2000.

-

POKORNÝ, J. Diplomová práce – příležitost k seberealizaci: metodologické předpoklady zpracování odborné písemné práce. Brno : Cerm, 1994.

214

-

ŘEZÁČ, P. Úvod do výzkumné práce. Brno : Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2002. ISBN 80-7175-589-5. 62 s.

-

SEDLÁK, J. Úvod do práce s informacemi. Brno : Masarykova universita, 1996.

-

SPOUSTA, V. Vádemékum autora odborné a vědecké práce (se zaměřením na práce pedagogické). Brno : Masarykova univerzita, 2001.

-

STANĚK, J., NĚMEJC, J. Metodika zpracování a úprava diplomových (bakalářských) prací. Plzeň : Západočeská univerzita, 2005. 58 s.

-

STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu.Boskovice : Albert, 1999. ISBN 80-85834-60-X. 228 s.

-

SYNEK, M., SEDLÁČKOVÁ, H., SVOBODOVÁ, I. Diplomová práce a státní zkoušky na VŠE v Praze : metodický návod , jak psát seminární, diplomové, doktorské a jiné písemné práce. Praha : VŠE, 1997.

-

SYNEK, M., SEDLÁČKOVÁ, H., VÁVROVÁ, H. Jak psát diplomové a jiné písemné práce. Praha : VŠE, 2002.

-

ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0755-5. 204 s.

-

ŠKALOUDOVÁ, A. Statistika v pedagogickém a psychologickém výzkumu. Praha : PedF UK, 1998. ISBN 80-86039-56-0.

215

9.5 Seznam platných norem pro citování a zpracování odborných textů -

ČSN ISO 14416 (010142). Informace a dokumentace - Požadavky na vazbu knih, periodik, seriálů a dalších papírových dokumentů pro užití v archivech a knihovnách - Metody a materiály.

-

ČSN ISO 215 (010147). Dokumentace - Formální úprava příspěvků do periodik a jiných seriálových publikací.

-

ČSN ISO 214 (010148). Dokumentace - Abstrakty pro publikace a dokumentaci.

-

ČSN ISO 832 (010149). Informace a dokumentace - Bibliografický popis a citace - Pravidla zkracování bibliografických termínů.

-

ČSN ISO 1086 (010159). Informace a dokumentace - Titulní listy knih.

-

ČSN ISO 7144 (010161). Dokumentace - Formální úprava disertací a podobných dokumentů.

-

ČSN ISO 5127 (010162). Dokumentace a informace – Slovník.

-

ČSN ISO 2384 (010164). Dokumentace - Formální úprava překladů.

-

ČSN 01 0166 (010166). Nakladatelská (vydavatelská) úprava knih a některých dalších druhů neperiodických publikací.

-

ČSN ISO 5966 (010173). Dokumentace. Formální úprava vědeckých a technických zpráv.

-

ČSN ISO 5963 (01 0174). Dokumentace. Metody analýzy dokumentů, určování jejich obsahu a výběru lexikálních jednotek selekčního jazyka.

-

ČSN ISO 15706 (010180). Informace a dokumentace - Mezinárodní standardní číslo audiovizuálního dokumentu (ISAN).

-

ČSN ISO 2145 (010184). Dokumentace - Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů.

-

ČSN ISO 9 (010185). Informace a dokumentace - Transliterace cyrilice do latinky slovanské a neslovanské jazyky.

-

ČSN ISO 3297 (010187). Informace a dokumentace - Mezinárodní standardní číslo seriálových publikací (ISSN).

-

ČSN ISO 2108 (010189). Informace a dokumentace - Mezinárodní standardní číslo knihy (ISBN).

-

ČSN ISO 999 (010192). Informace a dokumentace - Zásady zpracování, uspořádání a grafické úpravy rejstříků.

-

ČSN ISO 4 (010196). Informace a dokumentace - Pravidla zkracování slov z názvů a názvů dokumentů.

-

ČSN ISO 690 (010197). Dokumentace. Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura.

216

-

ČSN ISO 690-2 (010197). Informace a dokumentace - Bibliografické citace - Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části.

-

ČSN ISO 31-0 až 13 (011300). Veličiny a jednotky.

-

ČSN ISO 1000 (011301). Jednotky SI a doporučení pro užívání jejich násobků a pro užívání některých dalších jednotek.

-

ČSN 01 6910 (016910). Úprava písemností zpracovaných textovými editory nebo psaných strojem.

-

ČSN ISO 9706 (502195). Informace a dokumentace. Papír pro dokumenty. Požadavky na trvanlivost.

-

Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

-

Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění některých zákonů (zákon o vysokých školách).

217

Název titulu

Příprava, tvorba a hodnocení bakalářských a diplomových prací

Autoři

Ing. Mgr. Jaromír Tichý, PaedDr. Václav Netolický

Vydavatel

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., v edici EUPRESS Estonská 500, 101 00 Praha 10 www.vsfs.cz

Počet stran

218

Vydání

první

Rok vydání

2009

Pořadí publikace

102

Prepress

VŠFS

Výroba

VŠFS

Vydáno rovněž na CD-ROM pod ISBN 978-80-7408-001-2 Tato publikace neprošla jazykovou ani formální úpravou. Normalizované strany textu. 218