Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor právo a právní věda
Katedra trestního práva
Diplomová práce
PŘÍPRAVA TRESTNÉHO ČINU A JEJÍ ROZSAH
Petra Burianová 2009/2010
1
Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Příprava trestného činu a její rozsah“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ V Brně, dne 24. května 2010 ………………… Petra Burianová
2
Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala všem lidem, kteří mi byli oporou a poskytli mi pomoc během celého studia i při psaní této diplomové práce. Velký dík náleží zejména mému manželovi Petrovi. Za vytváření patřičného neklidu, bez kterého by to už opravdu nešlo, děkuji našim čtyřem dětem… Dále děkuji prof. JUDr. Kratochvílovi, CSc. za vřelý přístup a ochotné vedení, které mi pomohlo při zpracování této diplomové práce i za bohatost pramenů, které k danému tématu vydal. Upřímný dík patří také JUDr. Draštíkovi za možnost praktického vhledu do dané problematiky a JUDr. Kučerovi (soud Plzeň jih) za zaslání velkého množství odkazů především na prvorepublikovou judikaturu k danému tématu.
3
Obsah
1. Úvod
5
2. Místo přípravy trestného činu v systému základů trestní odpovědnosti
7
2.1 Od beztrestnosti myšlenky k trestněprávně relevantnímu jednání
7
2.2 Vývojová stádia trestného činu a jejich přehled v platné úpravě
9
2.3 K pojmu přípravy trestného činu
10
2.4 Stručná charakteristika pokusu
12
2.5 Dokonání a dokončení trestného činu
15
3. Stručná historie dané problematiky od roku 1852
17
3.1 Zakotvení trestnosti příprava na území ČR
17
3.2 Stručný rozbor trestnosti přípravy za první republiky a po roce 1950
17
3.3 Příprava trestného činu podle Trestního zákona z roku 1961
21
4. Platná právní úprava v trestním zákoníku ČR – 2009
23
4.1. Bipartice trestného činu
23
4.2. Pojem zvlášť závažný zločin
25
4.3. Charakteristika přípravných jednání
26
4.4. Vztah přípravy k účastenství a spolupachatelství
29
4.5. Zánik trestnosti přípravy
35
4.6.Kvalifikovaná příprava a nezpůsobilá příprava
38
4.7. Zvláštnosti trestání přípravy
39
4
5. Vybrané zahraniční přístupy k rozsahu trestnosti přípravy trestného činu
41
5.1 Institut přípravy ve Spolkové republice Německo
41
5.2 Pojetí přípravy ve Slovenské republice
42
6. Závěr
44
6.1 Zhodnocení potřeby trestnosti přípravy z hlediska zásady subsidiarity trestní represe
44
6.2 Doporučení de lege ferenda
45
7. Resumé
46
8.
48
Literatura
5
1. Úvod To co zpravidla předchází přípravě trestného činu, tedy pouhá nevyjádřená myšlenka, nemůže být ještě trestné. Projev úmyslu v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu může v konkrétním případě dosáhnout intenzity trestného činu. Nelze tedy hovořit o úplné beztrestnosti projevu úmyslu. Příprava je poté prvním relevantním vývojovým stádiem trestné činnosti, i když ještě nedemonstruje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Přípravné jednání je to jednání, které zatím jen směřuje, byť i vzdáleně, k spáchání trestného činu. Přesto už se ve většině případů jedná o činnost natolik promyšlenou a podniknutou s takovým úsilím, že je nutné v zájmu ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců i celé společnosti, toto jednání trestně stíhat. Cílem této práce, jak plyne z jejího názvu, je popis přípravy trestného činu a také vymezení jejího rozsahu. Těžiště práce spočívá sice v analýze přípravy, nelze však opomíjet ani ostatní vývojová stádia trestného činu a to především pokusu. Autorka si v této souvislosti klade zejména otázky týkající se ohraničení přípravy od pokusu a pokusí se vymezit místo přípravy v systému základů trestní odpovědnosti. Za pomoci především učebnicových a článkových zdrojů, komentářů k trestním zákonům a judikatury se pokusí nastínit historický vývoj přípravy a stručně také vybrané zahraniční přístupy k rozsahu trestnosti přípravy. Přijetí nového trestního zákoníku znamená zásadní změny v koncepci trestního práva České republiky. Tyto změny se dotýkají i samotné přípravy a je o nich v rámci této práce taktéž pojednáno. Nový trestní zákoník je však předpisem natolik novým, že prozatím nemůže být příprava příliš rozebírána z pohledu aplikační praxe. Diplomová práce je rozdělena do osmi hlavních kapitol. Po úvodní kapitole následuje kapitola zabývající se místem přípravy v systému základů trestní odpovědnosti. Následují samostatné kapitoly týkající se historie dané problematiky od roku 1852 a platné právní úpravy v trestním zákoníku ČR. Pátá kapitola se velmi stručně (komparace není hlavní náplní této práce) dotýká zahraničních přístupů k rozsahu trestnosti přípravy ve Spolkové republice Německo a ve Slovenské republice. V závěrečné kapitole jsou shrnuty podstatné výstupy předchozích kapitol a dány doporučení autorky de lege ferenda. Sedmá kapitola obsahuje resumé v německém jazyce a následuje souhrn všech zdrojů použitých pro zpracování této diplomové práce. Do přílohy autorka vložila samostatně vypracovaný seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž v době vypracování práce zvláštní část trestního zákoníku
6
připouštěla trestnost přípravy a také seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž zákonodárce neshledal potřebu výslovného zakotvení trestnosti přípravy.
7
2. Místo přípravy trestného činu v systému základů trestní odpovědnosti
2.1 Od beztrestnosti myšlenky k trestně relevantnímu jednání
Pouhou myšlenku nelze trestním právem postihovat. Beztrestnost pouhé myšlenky spáchat trestný čin odpovídá zásadě cogitationis poenam nemo patitur (za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá). Pojetí myšlenky spáchat trestný čin představuje obligatorní stádium, ale bez dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu je velice vzdálené potencionálnímu trestněprávnímu následku. Ze samotné myšlenky spáchat trestný čin ještě společnosti nebezpečí nehrozí a navíc v tomto okamžiku není vůbec jisté, že se tato myšlenka bude realizovat. Ani projev myšlenky či úmyslu trestný čin spáchat není v platné úpravě přímo a obecně postihován. Jde o fakultativní stádium, kdy se např. pachatel chvástá před jinými tím, co má v úmyslu. Takovýto projev úmyslu spáchat trestný čin je ale třeba odlišit od trestných činů verbálních, při nichž již samotné vyjádření hrozby naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Je třeba zkoumat, zda v některých případech projevením úmyslu spáchat trestný čin již nepůjde o naplnění skutkové podstaty (jiného) trestného činu. Pokud tedy takový projev naplňuje znaky samostatného trestného činu, může být trestně postižitelný. Příkladem je např. trestný čin nebezpečného vyhrožování, podle § 353 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“), kterého se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Podobně je tomu také u trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 1,2 TZ. Označovat však tyto případy jako pouhé projevy myšlenky či úmyslu spáchat trestný čin není přesné, neboť tyto činy takový úmysl zásadně nepředpokládají, neboť trestný čin nebezpečného vyhrožování zpravidla nesměřuje k usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo jiné těžké újmě, ale je zde trestáno „vzbuzení důvodné obavy“.1
1
Srov. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Academia, 1972. s. 252.
8
Beztrestností myšlenky a jejího projevu se zabýval i Nejvyšší soud ČR ve svém nedávném usnesení.2 Jednalo se o případ dvou obviněných, kteří byli uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy, jíž se dopustili tím, že po předchozí dohodě, v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch, objednali u třetí osoby za úplatu vraždu konkrétního podnikatele. Této třetí osobě poté k provedení činu předal jeden z pachatelů dvě střelbyschopné zbraně a poté ho oba společně instruovali tak, že stanovili konkrétní datum, dobu, místo a způsob spáchání vraždy. Ke spáchání činu však nedošlo, neboť třetí osoba vše oznámila. V dovolání pak jeden z obviněných uvádí, že jakákoliv myšlenka, byť vyřčená, nemůže být trestná a stejně tak ani projev spáchat trestný čin nemůže být trestným činem. V případě přípravy obviněný považuje za nutné náležitě zkoumat, zda byla či mohla být údajná objednávka realizována, resp. zda byla realizovatelná. V případě tedy, že najatý vrah vůbec neuvažoval o tom, že by vražedný záměr realizoval, zůstává dle obviněného otázkou, zda se vůbec jednalo o přípravu jednání směřujícího k fatálnímu následku. K dovolání se vyjádřil státní zástupce, který uvedl, že projev úmyslu spáchat trestný čin může být trestným činem, byť samozřejmě v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu. V daném případě obvinění projevili svůj úmysl velice konkrétně, včetně sjednání doby, místa a způsobu spáchání činu a předání potřebných informací a zbraní. Objednávka mohla být v daném případě realizována a obvinění její realizaci také plně předpokládali. Závěrem tedy je, že takto projevený úmysl je již trestným činem. Námitce, že jakákoliv myšlenka, byť vyřčená, není trestná a údajně ani projev spáchat trestný čin nemůže být trestným činem, nepřisvědčil ani Nejvyšší soud. Jednání obviněných ve vztahu k najatému vrahovi mělo podle něj charakter přípravy k trestnému činu a to právě proto, že objednaný vrah se nedopustil ani pokusu ani dokonání tohoto trestného činu. Pojetí myšlenky je tedy beztrestné. Projev úmyslu trestný čin spáchat není v platné úpravě přímo a obecně postihován, ale v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu se může jednat o trestný čin. Naproti tomu navazující pojednání o vývojových stádiích příslušného trestného činu má již plnou trestněprávní relevanci.
2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2010, sp. zn. 4 Tdo 249/2010.
9
2.2 Vývojová stádia trestného činu a jejich přehled v platné úpravě
U úmyslných trestných činů probíhá uskutečňování úmyslu spáchat trestný čin zpravidla několika typickými stádii. Jedná se o vývojová stádia trestné činnosti. V některých případech se podaří pachateli trestného činu provést svůj náhle pojatý úmysl okamžitě, např. vrah zavraždí osobu, kterou nenávidí a s níž se náhodně setká, nebo spatří nějaký nestřežený předmět, který se mu zalíbí, a vzápětí jej odcizí. U těchto jednorázových trestných činů, zpravidla jednoduché povahy, je pachatelem náhle pojatý úmysl bezprostředně realizován. V takovém případě není možné rozlišovat jednotlivá stadia trestné činnosti: přípravu, pokus a dokonaný čin. Daleko hojnější bude páchání trestného činu složitějšího, u něhož nelze zločinný úmysl provést hned jako v případech uvedených výše. V praxi to znamená, že pachatel musí provést určité přípravy nebo překonat závažné překážky. Jeho úsilí také nesměřuje vždy přímo k dokonání trestného činu, ale může nastat i případ, kdy pachatel přes nezdary vyvine úsilí znova a daný čin dokoná. Průběh takového činu pak může zahrnovat zejména pojetí myšlenky spáchat trestný čin, její vyjádření, přípravné jednání, pokus uskutečnění záměru spáchat trestný čin a také dokonání činu a jeho možné dokončení. Případně pachatel vyvíjí další činnost spočívající v zahlazování stop či odstraňování svědků. Ne každou z těchto fází lze však považovat za vývojové stádium trestného činu. Jako vývojová stádia trestného činu jsou standardně uváděna pouze o příprava k zvlášť závažnému zločinu, o pokus trestného činu a o dokonaný trestný čin.
Odborné úvahy, zda je na místě postupovat při výkladu od stádia vzdálenějšího dokonání trestného činu (příprava – pokus - dokonaný čin) či naopak od dokonání k stádiím jemu vzdálenějším (dokonaný čin – pokus - příprava), dávají přednost druhému pojetí. Argumentem pro tento postup je současné vyjádření subsidiarity ranějšího stadia trestné činnosti v poměru k stadiu vyvinutějšímu, neboť příprava přichází v úvahu jen v případě, že
10
se nejedná alespoň o pokus trestného činu, pokus pak tehdy, nebude-li čin dokonán.3 Přesto většina odborných pojednání a učebních pomůcek volí názornější postup výkladu dle rozvinutosti jednotlivých stádií trestného činu a to od nejméně rozvinutého stádia ke stádiu nejrozvinutějšímu (příprava – pokus – dokonání). Tohoto dělení se ve své práci přidržím i já. Vývojová stádia trestného činu lze tedy souhrnně definovat jako jeho stupně a jejich časově rozložené páchání, které zpravidla postupuje od forem nejméně rozvinutých k nejrozvinutějším, tedy od přípravy přes pokus, k dokonání.4 Hlavní význam vývojových stádií spočívá v postižitelnosti i takových jednání, jichž se pachatel dopustil v úmyslu způsobit následek uvedený v zákoně, třebaže trestný čin nebyl dokonán. Z logiky věci potom vyplývá, že o vývojových stádiích trestného činu lze hovořit jedině ve formě úmyslné. Pokus nebo příprava nedbalostního trestného činu nepřichází v úvahu.
2.3 K pojmu příprava trestného činu
To co předchází zpravidla přípravě, tedy pouhá nevyjádřená myšlenka, nemůže být ještě trestné. Projev úmyslu v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu může v konkrétním případě dosáhnout intenzity trestného činu. Nelze tedy hovořit o úplné beztrestnosti projevu úmyslu. Příprava je poté prvním relevantním vývojovým stádiem trestné činnosti, i když ještě nedemonstruje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Přípravné jednání je to jednání, které zatím jen směřuje, byť i vzdáleně, k spáchání trestného činu. Přesto už se ve většině případů jedná o činnost natolik promyšlenou a podniknutou s takovým úsilím, že je nutné v zájmu ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců i celé společnosti, toto jednání trestně stíhat. Tak např. příprava trestného činu vraždy podle § 140 TrZ může spočívat ve vyhlédnutí si oběti, seznámení se s jejím životem a zvyklostmi, vylákání oběti na předem vybrané a připravené místo, opatřování si zbraně nebo jiného prostředku ke spáchání vraždy apod.
3
Např. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Academia, 1972. s. 251. 4 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 280.
11
Pojem příprava tak můžeme vyjádřit obecnou definicí jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu nebo lze hovořit o jednotlivých typických způsobech přípravného jednání jako např. organizování trestného činu, opatřování si prostředků k jeho spáchání, spolčení, srocení, návod, pomoc a jiné. Hranice mezi přípravou a pokusem je v současné právní úpravě vedena za pomoci výrazu „bezprostředně“. Pro zajímavost lze na tomto místě uvést, že odlišení pokusu od přípravy pomocí znaku bezprostřednosti se v naší justiční praxi objevuje poprvé v období protektorátu, v padesátých letech nabývá převahy a plně se prosazuje až přijetím trestního zákona roku 1961. Tradiční prvorepubliková praxe však vycházela z toho, že pokus je dán, jakmile se projevil v pachatelově činu pachatelův zlý úmysl přivodit výsledek určitého druhu.5 Zajímavé zamyšlení potom přináší TrZ v případě nové skutkové podstaty § 140 odst. 2 tzv. vraždy s premeditací. Zákonodárce vycházel z toho, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná a tak tímto ustanovením přísněji sankcionuje toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli (podle § 141 TrZ). Trestnost přípravy ve výše uvedených případech není možná v případě § 141, neboť i když se jedná o zvlášť závažný zločin, není naplněna druhá podmínka, a to výslovné stanovení trestnosti přípravy u tohoto trestného činu (viz. Příloha č. 2). Připuštěna je však v případě tzv. vraždy prosté podle § 140 odst. 1 a tzv. vraždy kvalifikované podle § 140 odst. 2. V případě vraždy prosté není v trestnosti přípravy a také v možném ohraničení přípravy tohoto trestného činu od pokusu za pomoci znaku bezprostřednosti žádný problém. Jak ale pochopit a vyložit pojmy „rozmysl“ a „předchozí uvážení“ v případě vraždy kvalifikované? Šámal zdůrazňuje6, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premedikace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení a to úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy.
5
KUČERA, Pavel. Nový trestní zákon a pokus trestného činu. Trestní právo. 2009, č. 11, s. 18., v daném článku uvedeno v citaci pod čarou. 6 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009,s. 1303 – 1306.
12
Dopustí-li se tedy pachatel trestného činu vraždy dle § 140 odst. 2 a daný čin nedokoná, bude nejspíš nutné, pokud už došlo k rozmyslu nebo předchozím uvážení, uvažovat zcela nepřiměřeně o pokusu trestného činu neboť pachatel začal již bezprostředně směřovat k dokonání daného trestného činu? V tomto případě nelze tedy použít hledisko bezprostřednosti k odlišení přípravy od pokusu trestného činu? Přitom obsah pojmů rozmysl a předchozí uvážení definuje např. Jelinek7 jako situaci, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu. Tedy pojme rozhodnutí, zvolí prostředky, zváží způsob provedení apod. Postačí přitom plánování rozhodujících okolností. Takto chápaný zveřejněný rozmysl nebo předchozí uvážení potom spíše spadá pod § 20 jako sama obecná příprava a jaký smysl má tedy její výslovné zakotvení ve skutkové podstatě §140 odst. 2? Pokud chtěl zákonodárce takto zvýšit závažnost činu oproti vraždě prosté, nepomohl tím zřejmě ani nevelkým rozdílem v trestní sazbě trestu odnětí svobody ve srovnání s vraždou prostou. K vyjasnění situace tedy nepřispívá zcela nedostatečné vymezení pojmů rozmysl a předchozí uvážení. Díky tomu bude obtížné dokazování takových stavů a toto ustanovení se tak nejspíš stejně stane nevyužitelným pro praxi. Ke shrnutí kapitoly je tedy třeba, i přes nejasnosti v případě zmíněné vraždy s premeditací konstatovat, že příprava je stadiem od dokonání relativně vzdálenějším, zatímco pokus je jednáním, které již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu.
2.4 Stručná charakteristika pokusu
Pokus je obecnou formou trestného činu a trestnost pokusu se týká všech trestných činů. Pokus je vymezen § 21 odst. 1 TrZ jako úmyslné jednání, které již bezprostředně směřuje k spáchání trestného činu, ale k jehož dokonání nedošlo. Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než stádium přípravy. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. 7
JELINEK, J., a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009.s.
170 – 171.
13
Pokus podle TZ se vyznačuje těmito znaky: o jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, o úmyslem spáchat trestný čin, o nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě Nyní se podrobněji zaměřím na výklad pojmu „bezprostřednosti“, jakožto výrazu, jímž se po objektivní stránce odlišuje pokus od přípravy. Takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, zahrnuje dva případy. Předně jde o případ, kdy pachatel začal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání se pokouší, tedy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu. Takovým jednáním již pachatel bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (např. vrah začal škrtit svou oběť). Druhým případem je jednání, kdy pachatel sice nezačal naplňovat objektivní stránku daného trestného činu, ale které má buď přímý význam pro dokonání trestného činu, nebo se uskutečňuje v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat nebo na místě kde má dojít k následku trestného činu (tzv. časová a místní určenost pokusu). Bezprostřední význam pro dokonání činu má tak především: 8 o odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti (pachatel vypáčil dveře zajišťující vstup do prodejny, kde chtěl krást) o použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru (odemknutí dveří chaty pomocí paklíče) o působení pachatele na hmotný předmět útoku (pachatel spoutal svou oběť v úmyslu ji později znásilnit) o a konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu (pachatel zamíří zbraň na poškozeného v úmyslu vzápětí vystřelit a usmrtit ho)
8
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s.238.
14
Poněkud odlišné dělení vymezuje pak formy jednání související s bezprostředností směřování jednání k objektu trestného činu takto: 9 o pachatel započal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu (např. začal škrtit oběť v úmyslu ji usmrtit) o pachatel nezapočal s jednáním, ovšem jeho jednání má přesto přímý význam pro dokonání o pachatel odstraňuje poslední rozhodnou překážku bránící mu v dokonání (otevírání sejfu ve zdi) o pachatel jedná za situace, kdy mezi objektem trestného činu, jejž svým jednáním ohrožuje, a možným následkem jeho jednání poslední rozhodná překážka není, nebo tu mezi jeho jednáním a hrozícím následkem není žádná překážka (zloděj vejde otevřenými dveřmi do bytu, aby zde kradl) Dalším pojmovým znakem pokusu trestného činu je úmysl spáchat trestný čin a nedostatek dokonání. Zde už bych jen ráda stručně uvedla, že u úmyslu nemusí jít vždy o úmysl přímý, ale ve vztahu k některým znakům skutkové podstaty postačí i úmysl eventuální. U pokusu se také v důsledku nedostatku účinku (následku) nikdy plně nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a účinkem. Pokus zásadně není možný u tzv. předčasně dokonaných trestných činů, u trestných činů, u nichž je ve skutkové podstatě způsob jednání vymezen tak široce, že kryje sám pokus a zpravidla také u trestných činů verbálních a záležejících v úmyslném opomenutí. Opačné stanovisko u trestných činů naposledy uvedených (tzv. pravých omisivních deliktů) zaujal Krajský soud v Praze ze dne 20. 9. 1962, sp. zn. 3 To 384/62. Uvádí, že o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Jestliže však obžalovaný v takovém případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nalézá, dopustil se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci. Pokus je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k jehož dokonání však nedošlo.
9
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
2009. 834 s. ISBN 978-80-7400-042-3.
15
2.5 Dokonání a dokončení trestného činu
Nejzávažnějším vývojovým stádiem je dokonání trestného činu, při němž už dochází k naplnění všech požadovaných znaků skutkové podstaty. Jestliže je trestný čin v trestním zákoníku popsán takto: „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“ (trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 TZ), je tento trestný čin dokonán tehdy, když se pachatel zmocní cizí věci. Při rozhodování otázky, zda pachatel dokonal trestný čin, je třeba vyjít ze skutkové podstaty trestného činu. Dokonání tak spadá do kategorie objektivně – právní povahy. Od dokonání trestného činu je třeba v některých případech odlišovat ukončení trestné činnosti. Vrátíme-li se k uvedenému trestnému činu krádeže, je trestný čin dokonán, jak už bylo popsáno, naplněním všech znaků dané skutkové podstaty, avšak činnost pachatele může pokračovat dále. Pachatel se totiž zamýšlel věci zmocnit, prodat ji a utržené peníze použít na koupi ojetého automobilu. Pachatel tak dokončí trestný čin až v okamžiku, kdy koupí automobil. Dokončení je tedy kategorií subjektivně – faktické povahy znamenající uskutečňování pachatelovy představy o jeho cílech a představách spácháním trestného činu. Dokonání a dokončení také může splývat v jeden časový okamžik. Děje se tak v případě, kdy se naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty kryje s pachatelovým cílem nebo s jeho představami. V souvislosti s dokonáním trestného činu se ještě krátce zastavím u deliktů předčasně dokonaných, tzn. dokonaných již ve stádiu přípravy nebo pokusu o trestný čin. V některých případech je příprava a pokus jednáním natolik nebezpečným, že jsou zákonodárcem povýšeny na dokonaný trestný čin. Příkladem předčasně dokonané přípravy je skutková podstata § 352 odst. 3 (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci ve formě spolčení nebo srocení ke spáchání takového činu). Skutková podstata tohoto činu ve svých znacích obsahuje jednání, které by bylo jinak pouhou přípravou nebo pokusem (spolčení a srocení). Předčasně dokonané delikty, zakotvené ve zvláštní části TZ mají speciální povahu a přednost před obecným ustanovením o přípravě dle § 20. Výklad o vývojových stádiích jsem začala beztrestností myšlenky spáchat trestný čin. Také některá typická jednání následující po dokonání případně dokončení trestného činu, např. zahlazování stop jsou pro pachatele zpravidla beztrestná. Jsou však trestná, jestliže jimi
16
pachatel naplní skutkovou podstatu jiného trestného činu, např. odvádění pozornosti od vlastní osoby křivým obviněním podle § 345 TZ. Dokonaný trestný čin v sobě konzumuje pokus i přípravu, pokus konzumuje přípravu. Z tohoto vyplývá, že vývojová stádia jsou ve vzájemném vztahu subsidiarity vylučujícím souběh trestných činů. Není-li trestný čin dokonán, je třeba zkoumat, zda nemůže jít o pokus, nejdeli ani o pokus, je třeba se zabývat, zda nemůže jít, za splnění všech znaků přípravy, o přípravu k trestnému činu. Pachateli se přičítá jen nejzávažnější forma, forma nejbližší dokonání, neboť ta dostatečně vystihuje povahu celé pachatelovi trestné činnosti. Příklad: Pachatelka se rozhodla usmrtit manžela. S tímto úmyslem si opatřila jed na hlodavce (příprava). Ten nasypala manželovi do kávy, ale pro malé množství jedu ke smrti nedošlo (pokus). O několik dní později zvýšila dávku jedu a manžela usmrtila (dokonaný trestný čin). Skutek tedy posoudíme jako trestný čin vraždy podle § 140 TZ.
17
3. Stručná historie dané problematiky od roku 1852 3.1.Zakotvení trestnosti příprava na území ČR Trestní zákoník z roku 1852 stejně jako trestní zákon z roku 1950 nestanovil obecně trestnost přípravy. Jak z níže uvedeného historického nástinu přípravy vyplývá, trestné byly jen určité typy přípravného jednání jako trestné činy sui generis. Přípravné jednání tak bylo přímo obsaženo ve znacích skutkové podstaty trestného činu. Za zmínku stojí také zákon o třaskavinách z 27. května 1885, ř. z. 134, který obsahuje zvláštní ustanovení o trestnosti přípravy toho, kdo zhotovuje nebo opatřuje třaskaviny, jež jsou určeny k páchání zločinů. O výslovném zakotvení trestnosti přípravy se dá hovořit až od roku 1961. Zákon č. 140/1961 Sb. vyčlenil přípravu do obecné části jako obecnou formu všech trestných činů. Po novele v roce 1990 pak byla obecná trestnost omezena jen na zvlášť závažné trestné činy a nynější trestní zákoník 40/2009 Sb. toto omezování trestnosti přípravy ještě více prohlubuje.
3.2.Stručný rozbor trestnosti přípravy za první republiky a po roce 1950
Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z 27. května 1852 č. 117 ř.z.; platný od 1. září 1852, byl pouhou novelizací zákona z roku 1803. Od zákoníku z roku 1803 se v několika směrech lišil. Upravoval pouze hmotné právo, původní bipartici trestných činů (zločiny a těžké policejní přestupky) nahradila tripartice a to dělení na zločiny, přečiny a přestupky. Za trestné tento zákon považoval tzv. obecné formy trestné činnosti jako trestnou součinnost a pokus. K pokusu se vyžadovalo úmyslu, vnější činnosti, která vede ke skutečnému provedení. Příčina nedokonání potom musela záležet na okolnostech, nezávislých na pachatelově vůli. Trestnost pokusu se neomezuje pouze na zločiny, ale postihuje trestem za určitých předpokladů i pokus o přečin nebo přestupek. Pokus podle zákona z roku 1852 se má zásadně trestat týmž trestem jako čin dokonaný a k okolnosti, že zůstalo při pokusu, se má přihlédnout pouze jako k okolnosti polehčující. Protože ale pokus není tématem této práce, zaměřuji se nyní zpět na problematiku přípravy. Rakouské trestní zákonodárství s obecnou trestností přípravy, jako u pokusu nepočítalo. K přípravě se přihlíželo pouze jako k okolnosti přitěžující. Zákon stanovil, že zločin je tím větší, čím promyšlenější je příprava a za okolnost přitěžující jak přečinu, tak i přestupku 18
pokládal, bylo-li k vykonání trestného činu potřebí více času nebo přípravy nebo museli-li být odstraněny větší překážky. Nicméně v teorii i praxi se tento pojem objevoval. Úsilí spočívalo především ve vymezení „pokusného jednání“ a jeho odlišení od beztrestného jednání přípravného. Věda vycházela ze dvou teorií.10 o Teorie subjektivní, která spojuje trestnost pokusu s jakýmkoliv jednáním, pokud se jím dostatečně projevuje opravdové rozhodnutí pachatele spáchat trestný čin. Tato teorie však vyvolává námitku, že vede k pojmu pokusu příliš širokému, protože pak by mohla být pokládána za trestná i přípravná jednání, jednání od dokonání ještě velmi vzdálená. o Teorie objektivní žádá pro trestnost pokusu vedle toho jednání kvalifikované určitými objektivními znaky. Tato formulace však vede k pojmu pokusu s hlediska kriminálně politického příliš úzkého, který ponechává bez trestu řadu relevantních pokusných činností. K dalším objektivním teoriím náleží i ta, která vyžaduje k trestnosti pokusu jednání objektivně nebezpečného, tj. takového, které podle obecného úsudku je s to, způsobit výsledek. Formulace trestního zákona 1852, který žádá k trestnému pokusu „jednání vedoucí ke skutečnému vykonání“, připouští dle mého názoru spíše stanovisko teorie objektivní. Jelikož by ale nebylo účelné, aby vzdálenější přípravná jednání zůstala při takto zúženém pojmu pokusu úplně bez trestu, využívala praxe nejvyššího soudu stanoviska teorie subjektivní a postihovala jako pokus i taková jednání, jimž teorie objektivní přiznává pouze povahu beztrestných jednání přípravných. Tak např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR vydané dne 1. 10. 1923 a vyhlášené pod č. 1277/23 Sb.n.s. uvádělo: „ Rozlišující znak pokusu a jednání přípravného nespočívá ve větším či menším přiblížení se k cíli zákonem trestním zakázanému, ani v tom, zda obsahuje čin pachatelův více či méně podmínek pro dosažení cíle, nýbrž jen v tom, projevil-li se k dosažení trestného cíle se nesoucí úmysl pachatele zcela zřetelně v zevním ději pachatelem
10
Přípravné osnovy Trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového, vydala komise pro reformu československého trestního zákona, Praha 1926, Nákladem ministerstva spravedlnosti
19
předsevzatém… O přípravném jednání může se mluviti jen, pokud zákonem zapovězený úmysl nedošel výrazu nějaké v konkrétní činnost.11 Projevil-li se však úmysl, vykonati čin, zákonem zakázaný, již navenek činěním, předsevzatým za účelem jeho uskutečnění a také objektivně ke skutečnému vykonání vedoucím, je tu již pokus…“ Jde o pokus krádeže a nikoliv o pouhé jednání přípravné, vstoupil-li pachatel do obchodu provésti krádež, avšak nevyvinul tam žádné další činnosti pro bdělost prodavačů.12 Pokus nerozlišuje se od přípravného jednání větší silou pachatelovy zločinné vůle.13 Nově vzniklé Československo, jako jeden z nástupnických států po zániku Rakouska, převzalo tento zákon recepční normou, zákon č. 11 ze dne 28. října 1918, jako svoji prozatímní úpravu trestního práva. Od roku 1920 pak působila při ministerstvu spravedlnosti komise, pověřená vypracováním osnovy československého trestního zákoníku, která v květnu 1921 vydala osnovu obecné části s odůvodněním (publikována pod názvem „Prozatímní návrh obecné části trestního zákona). Základem obecné části bylo rozdělení trestných činů na zločiny a přečiny (kritériem tohoto dělení byla nízká pohnutka činu). Tato osnova byla v následujících letech přepracována, doplněna zvláštní částí a spolu s obsáhlým odůvodněním uveřejněna roku 1926 ministerstvem spravedlnosti pod názvem „Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového.“ K přijetí této tzv. „profesorské osnovy“ nicméně nedošlo. Hlavním důvodem byl legislativní konzervatismus, v té době tak typický pro vládní kruhy. Osnova vychází pouze z obecné trestnosti pokusu. V otázce rozhraničení pokusu od přípravy se osnova nepřiklání ve prospěch ani jedné z teorií zmíněných výše. V komentáři je toto odůvodněno tak, že je třeba důvěřovat praxi, která si sama nalezne správnou cestu. Přece však by osnova, v případě přijetí, dávala soudci v nejednom směru určité vodítko. Jedná se především o ustanovení zvláštní části, která prohlašují u jednotlivých deliktů výslovně za trestná opatřování prostředků ke spáchání trestného činu a některá jiná typická přípravná jednání. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že taková přípravná jednání jsou sama o sobě v jiných případech zpravidla beztrestná. To platí zejména právě o opatřování nástrojů a zajisté také o vyhlížení příležitosti ke spáchání trestného činu. Tím však není 11
Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z 27. května 1852 č. 117 ř. z.; § 11 stanoví, že pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předepisují 12 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1. 1925, sp. zn. Zm II 394/24 13
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12.1921, sp. zn. Kr I 619/21 20
vyloučeno podle okolností, zvláště v případě hromadění takových činností, spatřovat již trestný pokus. Přijata nebyla ani další, tzv. „úřednická osnova“, která byla vypracována roku 1937. I když ani toto dílo do praxe uvedeno nikdy nebylo, považuji za zajímavé z hlediska tématu této diplomové práce alespoň stručně pojednat o tom, jak se vypořádal komentář zmíněné osnovy s vymezením a trestností přípravy trestného činu. Ani tato osnova nepočítala stejně jako předchozí se zakotvením přípravy obecně. Zůstalo u obecné trestnosti pokusu a trestnosti přípravy u některých vybraných skutkových podstat ve zvláštní části. Jedná se např. o přípravu úkladů o republiku, příprava křivého svědectví a křivé přísahy, příprava padělání peněz, příprava padělání veřejných cenných známek, veřejných značek a listin, příprava žhářství nebo obecného škůdnictví, příprava usmrcení nebo těžkého poškození těla nebo zdraví, příprava vyhnání plodu, příprava obchodu s ženami a dětmi nebo příprava některých trestných činů proti majetku. Tato osnova tedy prohlašovala v míře daleko širší za trestná i přípravná jednání pachatele. Tím se zároveň negativně určuje rozsah pokusu, neboť ta jednání, která zákon výslovně označuje jako jednání přípravná, nebude možno (zůstalo-li při nich) trestat jako pokus. Jakmile ovšem pachatel postoupí ze stadia takových přípravných jednání do stadia pokusu, je jeho trestnost pro přípravu konsumována jeho trestností pro pokus. Dalším souvisejícím ustanovením je § 94 o zániku trestnosti přípravy, které je formulováno tak, aby dobrovolné ustoupení od pokusu o určitý trestný čin mělo za následek i zánik trestnosti pro jeho přípravu, neboť kdyby viník měl zůstat přes to, že dobrovolně ustoupil od pokusu o trestný čin, trestným aspoň pro jeho přípravu, oslabilo by to neobyčejně vliv, který slib beztrestnosti je s to na rozhodnutí viníka vykonat. V následujících letech pak byly kodifikační práce přerušeny 2. Světovou válkou a tak trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 zůstal základem trestního práva u nás až do roku 1950. Nový trestní zákon č. 86/1950 schválilo Národní shromáždění dne 12. Července 1950. Přejímal ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. Byl vypracován podle sovětské doktríny a co do obsahu a realizace ovlivněn tezí Stalina o zostřování třídního boje v období budování socialismu, která byla u nás uplatňována až do roku 1953. Zákoník trpěl řadou závažných nedostatků, jakými byly např. příliš široké formulace skutkových podstat nebo zjevné zaměření vůči některým skupinám obyvatelstva.
21
Tento zákon vycházel z materiálního pojetí trestného činu a jako pokus postihoval pro společnost nebezpečné jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, jestliže tento výsledek nenastane. Přípravné jednání bylo v zásadě beztrestné. Stejně totiž jako rakouské, tak i socialistické právo, nepovažovalo přípravu trestného činu za obecnou formu trestné činnosti. Zákon ale určité typy přípravného jednání kriminalizoval a to jako zvláštní, samostatné trestné činy uvedené ve zvláštní části zákona. Jednalo se např. o spolčení k určitému trestnému činu podle § 166, nebo příprava trestného činu obecného ohrožení podle §191 odst. 1 písm. c). Rozdíl mezi přípravným jednáním a pokusem potom podle zákona spočíval v rozdílném stupni nebezpečnosti jednání při pokusu a přípravném jednání. Intenzita nebezpečnosti jednání pro společnost u pokusu měla dosáhnout intenzity dokonaného trestného činu, u přípravy mnohem menší. Pokus trestného činu tak bezprostředně ohrožuje trestním zákonem chráněné společenské vztahy, kdežto přípravné jednání tyto vztahy ohrožuje jen vzdáleně. Teorie toto vymezení označovala jako příliš úzké, nevystihující přesně hranici pokusu od přípravného jednání.14 Tohoto však využívala československá praxe a jinak beztrestné formy přípravy, které byly společensky dosti nebezpečné, trestala tím, že na ně aplikovala široce vymezené ustanovení o pokusu, u kterého chybělo zřetelné definování hranice pokusu od přípravného jednání. Ještě bych ráda uvedla poznámku o trestnosti přípravných jednání. Ta byla různá. Zpravidla však byla za přípravná jednání stanovena nižší trestní sazba než za trestný čin, ke kterému směřovala. Některá přípravná jednání mohla být trestná také jako přestupky podle trestního zákona správního (z.č. 88/1950 Sb. z.).
3.3. Příprava trestného činu podle Trestního zákona z roku 1961
Zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „TZ“) byla příprava prohlášena za obecnou formu trestné činnosti, a to podle trestní sazby stanovené na čin sám. Byl také zúžen pojem pokusu na jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu. Vymezení přípravy, jako obecné formy trestného činu umožňovalo na jedné straně postihnout všechny případy 14
Např. podle J. Nezkusila, jde o pokus tehdy, když pachatel v objektivní složce trestného činu již počal uskutečňovat jednání, které je popsáno ve skutkové podstatě trestného činu. U pokusu tedy musí být nejužší časová souvislost mezi činností pachatelem podniknutou a případným následkem.
22
přípravného jednání, na straně druhé však hrozilo nebezpečí v možnostech neodůvodněného rozšiřování postihu osoby. Novela trestního zákona z roku 1990 provedená zákonem č. 175/1990 Sb. směřovala obecně k dekriminalizaci tj. omezení rozsahu trestní represe používané státem. Trestnost přípravy byla omezena v tom, že se stala trestnou pouze u zvlášť závažných trestných činů. Které to jsou, stanovil § 41 o zvlášť nebezpečné recidivě na trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. V zamítnuté osnově nového trestního zákona z roku 2004 se počítalo s tím, že obecná trestnost přípravy u zvlášť závažných trestných činů bude nahrazena úpravou, která připouští trestnost tohoto stadia trestné činnosti pouze v případech výslovně uvedených ve zvláštní části trestního zákona nebo v jiných zákonech vymezujících trestné činy. Obdobné řešení potom obsahovala i nová verze osnovy rekodifikovaného trestního zákoníku z roku 2007.
23
4. Platná právní úprava v trestním zákoníku ČR – 2009
4.1. Bipartice trestného činu
Mezi základní otázky trestního práva patří nejen definice trestného činu, ale i klasifikace trestných činů a jejich zatřídění do určitých skupin vyjadřujících jejich společenskou škodlivost, stejně jako odlišení činů soudně trestných od jiných případů porušování práva mimo rámec práva trestního. Kategorizace trestných činů na bipartici nebo tripartici není z hlediska historie trestního práva u nás žádnou novinkou. Jak jsem popsala výše v rámci historického exkursu, tripartice u nás existovala po vzniku samostatného Československa. S biparticí potom počítaly osnovy trestních zákonů z let 1926 a 1937. S nástupem totalitního režimu byl sice zaveden pojem jednotného trestného činu, nicméně už v roce 1970 se do našeho právního řádu vrátila bipartice v souvislosti s přijetím zákona o přečinech (zákon č. 150/1969 Sb.). V roce 1990 byl zákon o přečinech zrušen a české trestní právo se vrací k modelu monopartičnímu. Nový trestní zákoník opouští dosavadní pojetí, ale zároveň zachovává pojem trestného činu jako nadřazený termín. Trestné činy se nyní dělí na přečiny a zločiny. Zákoník tedy zavádí bipartici deliktů, která vychází z odstupňované typové společenské škodlivosti soudně trestných jednání vyjádřených na jedné straně formou zavinění a na straně druhé trestní sazbou. Přečinem má zákon na mysli všechny trestné činy spáchané z nedbalosti a ty úmyslné trestné činy, za které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí do pěti let. Oproti tomu zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle zákona přečiny. Pojem trestný čin je potom termínem pro přečin a zločin nadřazený. Speciální subkategorii zločinů pak tvoří zvlášť závažné zločiny, kterými jsou ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Protože příprava je akcesoricky vázána pouze na zvlášť závažné zločiny, bude o nich podrobněji pojednáno v následující podkapitole. S ohledem na rozdělení trestných činů na přečiny a zločiny a u zločinů na další subkategorii zvlášť závažných zločinů lze například u trestného činu krádeže podle § 205 TZ dospět k závěru, že se pachatel dopustí přečinu krádeže v případech odstavců 1 až 3, zločinu 24
krádeže v případě odst. 4 a zvlášť závažného zločinu krádeže v případě odst. 5, přičemž příprava bude trestná pouze ve vztahu ke spáchání krádeže podle odst. 5. Oproti tomu za pokus tohoto trestného činu bude pachatel trestný ve všech zmiňovaných odstavcích. „Provinění“ jako pouhé označení pro trestný čin spáchaný mladistvým samostatnou kategorii trestného činu tj. vedle zločinu a přečinu, nepředstavuje. Samotné provinění též nepodléhá žádné kategorizaci na způsob trestných činů ve smyslu § 14 TZ. Dopustí-li se mladistvý trestného činu např. podle § 140 odst. 1 TZ, bude pachatelem provinění vraždy bez dalšího, rovněž i pokusu provinění vraždy. Stejně tak, jestliže ji bude připravovat, nebude řeč o přípravě zvlášť závažného zločinu vraždy, resp. zvlášť závažného provinění vraždy, nýbrž jen o přípravě provinění vraždy.15 Postih přestupků, jako kategorie méně závažných deliktů navazujících na činy soudně trestné, je i nadále řešen samostatně mimo působnost trestního zákona16 v rámci správního trestání (především zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích) Kategorizace trestných činů v TZ není, jak už bylo zmíněno v úvodu samoúčelná. Přesněji vyjadřuje různou závažnost a škodlivost jednotlivých kategorií trestných činů. Podle důvodové zprávy k § 14 TZ tato kategorizace rozšíří prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pro diferenciaci trestních sankcí. Dále předvídá konání standardního trestního řízení pouze u zločinů, u přečinů by měly převažovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řízení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace. V budoucnu tedy bude nově zavedená bipartice trestných činů, především v rámci rekodifikace trestního řádu, základem pro vytvoření různých typů řízení, stanovení příslušnosti soudů, vymezení řízení před samosoudcem aj. K otázce odlišení jednotlivých kategorií činů soudně trestných lze shrnout, že vychází z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jednání vyjádřených trestní sazbou. Co se týká vymezení hranic mezi trestným činem a jiným protispolečenským činem, trestným činem je podle trestního zákona protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Ještě přesněji to vyjadřuje teoretická
15
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 236 16 Při práci na novém TZ se uvažovalo i o tom, že stávající přestupky a jiné správní delikty mající návaznost na TZ by byly při formálním pojetí trestného činu zahrnuty do TZ. Tento návrh se objevil i v pracovním návrhu paragrafovaného znění nového zákona o přestupcích a v případě jeho přijetí by rozšířil kategorizaci soudně trestných jednání o další kategorii trestných činů, o soudně trestné přestupky.
25
definice:17 „ trestný čin je protiprávní čin, který konkrétně vykazuje trestním zákonem diferencovaně stanovený typový charakter a stupeň jeho společenské škodlivosti vyjádřený v jeho skutkové podstatě pomocí znaků subjektu, objektivní stránky, objektu a subjektivní stránky, za nějž tento zákon stanoví trest, ochranné opatření nebo opatření.“ Odlišení trestného činu od ostatních protispolečenských jednání sice v praxi nečiní žádných mimořádných problémů. Souhlasím však se stanoviskem Kratochvíla18, že jisté přesnější vymezení míry závažnosti oddělující přečiny např. od přestupků, by danou problematiku upřesnilo. V praxi se totiž mohou znaky skutkových podstat překrývat. Příkladem může být obecně vymezené výtržnické chování, které je jednak trestným činem podle §358 TZ, ale také přestupkem proti veřejnému pořádku podle zákona 200/1990 Sb., o přestupcích. Je tedy na soudci, jak bude daný čin kvalifikovat a to pouze na základě své volné úvahy. Toto odpadá alespoň u majetkových trestných činů, kdy hranici odlišující trestný čin od přestupku vytyčuje výše vzniklé škody.
4.2. Pojem zvlášť závažný zločin
Zvlášť závažný zločin tvoří speciální subkategorii zločinů. Jsou to ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Subkategorie zvlášť závažného zločinu je obdobou dříve používané kategorie „zvlášť závažný trestný čin“ tak jak ho vymezoval § 41 odst. 2 TZ. Okruh trestných činů podle tohoto ustanovení byl určen jednak odkazem na vyjmenované trestné činy v § 62 a jednak úmyslnými trestnými činy se zákonem stanovenou horní hranicí sazby trestu odnětí svobody ve výši nejméně osm let. Současný TZ tuto sazbu zvyšuje na deset let. Zásadně vyšší typovou závažnost (společenskou škodlivost) zvlášť závažných zločinů, na rozdíl od zločinů ostatních, vyjadřuje TrZ při téže formě zavinění, tj. úmyslu, jejím spojením s trestní sazbou odnětí svobody. To znamená vyšší horní hranicí trestní sazby odnětí svobody, než je tomu u zločinů ostatních. Dolní hranice trestní sazby odnětí svobody při vymezení kategorie zločinu a jejím rozhraničení od kategorie zvlášť závažného zločinu 17
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 154 18 KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR 2007 z hlediska obhajoby 1.část, Bulletin Advokacie, 2008, č. 5, s. 17
26
nehraje roli. Tak je zvlášť závažným zločinem např. vražda podle §140 odst. 1 (10 až 18 let odnětí svobody), stejně jako podle §140 odst. 2 (12 až 20 let odnětí svobody). Jak už bylo několikrát uvedeno, trestnost přípravy je akcesoricky vázána pouze na zvlášť závažný zločin. Jako druhou podmínku potom TrZ uvádí, že trestnost přípravy musí výslovně připouštět kodex i v tom kterém ustanovení jeho zvláštní části. (seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž se připouští trestnost přípravy, k datu zpracování této práce viz Příloha 1). Zákon mimo jiné obsahuje i případy zvlášť závažných zločinů, u nichž příprava není trestná, neboť to zákon výslovně neuvádí (viz Příloha 2). Takovými zvlášť závažnými zločiny jsou např. svěření dítěte do moci jiného dle § 169 odst. 3 nebo omezování osobní svobody ve smyslu § 171 odst. 4. U některých skutkových podstat zvlášť závažných zločinů nejde vystopovat úmysl zákonodárce a také důvod, proč právě u nich není příprava trestná i když je docela dobře možná a představitelná. Takovou skutkovou podstatou je např. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 3 nebo trestný čin odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu. Speciálním ustanovením je potom § 406 TrZ - Příprava útočné války. Tento trestný čin je spáchán už samotnou přípravou války.
4.3.Charakteristika přípravných jednání
Legální definice přípravy k trestnému činu je obsažena v § 20 trestního zákoníku. Ten vymezuje přípravu jako o jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek, spočívajících zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, o pro spáchání zvlášť závažného zločinu, o u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví, o pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu.
Podstatou přípravného jednání je tedy úmyslné vytváření podmínek ke spáchání zvlášť závažného zločinu. Pachatel tímto jednáním ještě nenaplňuje základní znaky příslušné
27
skutkové podstaty trestného činu a tím se také přípravné jednání odlišuje od pokusu trestného činu, neboť v případě pokusu pachatel již zpravidla začíná naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu. Vymezení přípravy jako jednání záležejícího v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu je tedy charakteristickým rysem pojetí přípravy v novém TrZ a lépe vyjadřuje její podstatu ve srovnání s TZ z roku 1961. Zatímco tento dřívější zákon v § 7 odst. 1 nejprve uváděl příkladmo jednotlivé formy přípravných jednání, tak nový TrZ nejprve uvádí podstatu přípravného jednání a pak teprve jednotlivé formy takového jednání. Znění nového TrZ tak dle mého názoru umožňuje lépe pochopit podstatu přípravného jednání a lépe vyjadřuje odlišnost přípravy od pokusu trestného činu. Zákon uvádí demonstrativní výčet jednotlivých typických přípravných jednání. Jedná se o tyto základní podoby přípravy: o organizování – především zosnování a řízení trestného činu (činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob a usměrňování páchání individuálně určeného trestného činu) o opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání – např. jejich zakoupení, zapůjčení, výroba, úprava po obstarání o spolčení – dohoda nejméně dvou osob o spáchání konkrétního, byť detailně neurčeného, trestného činu, ať již výslovná nebo konkludentní (spolčení je obdobné jako vzájemný návod a může být proto posuzováno v některých případech jako příprava ve formě návodu) o srocení – faktické shluknutí nejméně 3 osob k spáchání individuálně určeného trestného činu, jedná se o formu určitého spojení sil a na rozdíl od spolčení se jedná vždy o okamžité či bezprostřední spáchání trestného činu o návod – úmyslné vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin o pomoc – úmyslné umožnění nebo usnadnění spáchání trestného činu hlavnímu pachateli, může se jednat o pomoc fyzickou i psychickou (intelektuální)
Mimo zákonem příkladmo vyjmenovaných forem přípravy může být přípravou i jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Jako jiné úmyslné vytváření podmínek lze uvést případ, kdy si pachatel shromažďuje informace o určité osobě, kterou chce unést nebo si obstará plán konkrétní věznice s úmyslem pokusit se o vzpouru vězňů. Trestná není 28
příprava neurčitá např. shromažďování volně přístupných dat bez úmyslu je použít ke spáchání určitého trestného činu. Z toho je patrné, že příprava směřuje:19 -
buď jen k trestnému činu téže osoby (např. opatřování prostředků pro vlastní trestný čin)
-
nebo jen k trestnému činu jiné osoby (např. návod a pomoc)
-
nebo k trestnému činu vlastnímu i osoby jiné (např. spolčení)
Trestnost přípravy je pak připuštěna pouze v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku a to jen za podmínky, že se současně jedná o zvlášť závažný zločin. Jedná se o úpravu spočívající na dvou stupních, jejíž první část zajišťuje obecná část TrZ, vymezením pojmu zvlášť závažný zločin. Druhý stupeň zajišťuje část zvláštní, která výslovně stanovuje u určitých vymezených skutkových podstat trestnost přípravy. Za zajímavý v návaznosti na předchozí považuji názor Nejvyššího soudu20 k tomu, že samotné pěstování rostliny konopí není výrobou omamné nebo psychotropní látky. V odůvodnění se uvádí, že o výrobu (resp. některou její fázi) by mohlo jít jedině v případě, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). Protože zákon požaduje, aby pachatel takovou látku vyrobil, bylo by možno případy, kdy pěstování rostliny konopí sice směřovalo k uskutečnění výroby, avšak z určitých důvodů k ní nedošlo, podle okolností posoudit jako pokus, eventuálně přípravu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Pro shrnutí dané kapitoly bych si opět ráda vypůjčila jednu z definicí, která výstižně a přesně shrnuje výše popsané:21 „Po objektivní stránce charakterizuje přípravu jednání k objektu individuálně určitého zvlášť závažného zločinu směřujícího nepřímo, jež se vyznačuje nedostatkem následku uvedeného 19
JELINEK, J., a kol. Trestní právo hmotné. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2008. s. 274 20
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 282. 21
29
typu zločinu, jestliže to trestní zákoník u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Po subjektivní stránce jde o jednání úmyslné“. S přihlédnutím k již zmiňovaným teoriím subjektivní a objektivní lze konstatovat, že dnešní pojetí přípravy je konstruováno kombinovaně, tedy na bázi teorie smíšené. 4.4. Vztah přípravy k účastenství a spolupachatelství
Úvodem této kapitoly budu věnovat větší pozornost i vymezení pojmu přímého a nepřímého pachatelství, neboť je vymezení těchto pojmů a jejich správné pochopení důležité především pro odlišení nepřímého pachatelství od účastenství v užším smyslu. Novým TrZ byla zpřesněna definice přímého pachatelství a zcela nově zavedena i definice pachatelství nepřímého. Původní definice pachatelství podle zákona č.140/1961 nebyla příliš povedená, neboť vymezovala pachatele trestného činu, jako toho, kdo trestný čin spáchal sám. Výkladem této formulace tedy dospějeme k závěru, že je nutné, aby pachatel spáchal trestný čin sám bez spolupachatelů. To však odporuje logice věci, neboť pachatelem je i ten, kdo měl účastníky (organizátora, návodce, pomocníka) a o němž tedy nelze oprávněně tvrdit, že čin spáchal sám. Nový TrZ tedy slovo „sám“ vypouští a přesněji definuje přímé pachatelství takto: „ Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.“ Instituce nepřímého pachatelství byla přijímána na podkladě ustanovení trestního zákona z r. 1950, který byl vybudován na zásadě osamostatnění účastenství (tzn. nezávislost účastenství, jeho trestnosti, na trestném činu hlavním). Trestní zákon z r. 1961 potom přijal zásadu akcesority účastenství (tzn. závislosti trestní odpovědnosti účastníka - organizátora, návodce, pomocníka, na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu). Nepřímé pachatelství mělo postihnout jednání, které nebylo možno podle zásady akcesority posuzovat jako účastenství. Přesto se našli i odpůrci institutu nepřímého pachatelství, kteří dokazovali, že tzv. nepřímý pachatel, který zneužívá k trestnému činu jiné osoby trestně neodpovědné nebo omezeně trestně odpovědné k spáchání trestného činu, je v rámci osamostatnění účastenství odpovědný jako návodce. Přehlíženy tak byly kvalitativní rozdíly mezi návodem a těmito případy. Návodce navádí druhého k trestnému činu s vědomím jeho 30
vlastní odpovědnosti za trestný čin, nepřímý pachatel si je naproti tomu vědom neodpovědnosti osoby, které k trestnému činu zneužívá.22 Obhajobu instituce nepřímého pachatelství uvádí příkladem Solnař v knize Základy trestní odpovědnosti takto: „ Jestliže např. bylo zneužito malého dítěte k odnesení cizí věci, tedy ke krádeži, bylo přivlastnění si cizí věci dokonáno, nepřímý pachatel se jí zmocnil. Přesto by pojetí odmítající konstrukci nepřímého pachatelství dospělo k závěru, že tu jde o pouhou přípravu. Jak neživotné to pojetí!… „ Můžeme tedy s potěšením přivítat nově zavedenou legální definici nepřímého pachatelství, která shrnuje dosavadní teoretické poznatky týkající se tohoto institutu a nevylučuje se se zásadou akcesority účastenství, tak jak byla popsána výše. Pachatelem trestného činu je tedy i tzv. nepřímý pachatel, tzn. ten, kdo užije ke spáchání trestného činu jinou osobu jako „živý nástroj“. Za nepřímého pachatele potom TrZ označuje toho, kdo takto zneužil osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala. Podle důvodové zprávy k novému TrZ všem těmto uvedeným případům je společné, že tzv. živý nástroj není buď vůbec trestně odpovědný, nebo odpovídá jen omezeně (např. pro kulpózní trestný čin). Nepřímý pachatel je trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím živého nástroje spáchal. Dále důvodová zpráva uvádí, že úmysl nepřímého pachatele se musí vztahovat i ke skutečnosti, že využívá k spáchání trestného činu tzv. živého nástroje, neboť jinak by nešlo o nepřímé pachatelství, ale podle okolností by se mohlo u zvlášť závažných trestných činů jednat o pokus návodu trestný za podmínek ustanovení o přípravě k trestnému činu podle §20 nebo o návod podle § 24 odst. 1 písm. b), šlo-li o osobu trestně odpovědnou a došlo-li alespoň k pokusu trestného činu (pokud pachatel úmyslně nevyužíval živého nástroje, pak zřejmě naváděl jiného k spáchání trestného činu).
22
SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Orac, 2003, s. 357.
31
V obecném pojetí rozumíme pod pojmem trestná součinnost ty případy, kdy se trestného činu účastní více pachatelů nebo vedle těchto pachatelů i jiné osoby zejména tím, že trestný čin pachatele úmyslně vyvolávají nebo takový čin usnadňují, případně pachatelům trestného činu usnadňují možnost uniknout trestnímu stíhání. Je nutno si v této souvislosti uvědomit, že trestný čin spáchaný v součinnosti s další osobou nebo dokonce osobami je pro společnost škodlivější než trestný čin spáchaný jediným pachatelem. Závažnost spočívá také v tom, že skupinová trestná činnost je často spojena s velmi nebezpečnými trestnými činy a v neposlední řadě také s organizovanou kriminalitou. Skutečnou trestnou součinností rozumíme takovou, která kumulativně naplňuje všechny tyto znaky: 23 o přítomnost dvou nebo více subjektů o existence jednoho společného nebo hlavního trestného činu a s ním souvisejícího činu vedlejšího o vzájemná nebo alespoň jednostranná propojenost subjektivních a objektivních stránek jednání zúčastněných subjektů
Skutečná trestná součinnost se může vyskytovat v obecných a zvláštních formách.24 Formy obecné: -
součinnost v širším smyslu (spolupachatelství § 23 TrZ, organizátorství, návod a pomoc § 24 TrZ)
-
součinnost v užším smyslu (organizátorství, návod a pomoc § 24 TrZ)
-
formy přípravy (organizátorství, návod, pomoc, spolčení a srocení § 20 odst. 1 TrZ)
Formy zvláštní: -
některé další formy trestné součinnosti (hlava X., díl 8. zvláštní části TrZ)
23
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 449. 24
FRYŠTÁK, M., GALÁT, M., HEINZ, R. et al. Trestní právo hmotné - Obecná část. Ostrava: KEY Publishing, 2009, s. 66.
32
-
další skutkové podstaty samostatných trestných činů uvedené ve zvláštní části TrZ mající trestně součinnou povahu (např. § 339 odst. 1,2 písm. a) TrZ zorganizování překročení státní hranice za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí)
Spolupachatelství Ustanovení § 23 definuje spolupachatele takto: „ Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).“ Z tohoto vyplývá, že spolupachatelství je nejzávažnější formou účastenství v širším smyslu, neboť spolupachatel naplňuje konkrétní znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Při spolupachatelství se pak čin jednoho každého spolupachatele posuzuje tak, jako by jej spáchal sám. Toto má význam v případech, kdy si spolupachatelé rozdělili společnou trestnou činnost tak, že každý provedl část a teprve ona součinnost vedla k naplnění znaků téže skutkové podstaty trestného činu. V těchto případech je nutno důsledně rozlišovat spolupachatelství od pachatelství, k němuž byla poskytnuta pomoc. Soudní praxe z praktických důvodů vykládala pojem „společného jednání“ při spolupachatelství velmi široce. Pod společné jednání tak bylo zahrnuto i tzv. dělání volavky při loupeži (tzn. vylákání poškozeného na místo činu) či dělání zdi (tzn. hlídání na místě činu). Takový výklad však vybočoval z hranic v trestním právu přípustného rozšiřujícího výkladu.
25
Tento nesoulad teorie a praxe byl vyřešen výslovným zněním § 24
odst.1 písm.c), který oba výše uváděné případy, před tím posuzované soudní praxí jako spolupachatelství podřadil pod jednání účastníka ve formě pomoci. Z hlediska vývojových stádií trestného činu přichází spolupachatelství v úvahu ve stádiu pokusu
a
dokonání.
Nejednotný
názor
je
však
ke
spolupachatelství
přípravy.
Spolupachatelství přípravy připouští Solnař či Šámal s podmínkou, že jednotliví spolupachatelé vykonali jeden každý jednání, které by bylo přípravou trestného činu, kdyby jednali jako jednotliví pachatelé. Účast osoby, jejíž jednání by nesplňovalo tuto podmínku, bylo by třeba posuzovat jako pomoc, popřípadě jako intelektuální pomoc příslibem spolupachatelství.26
Naopak
Kratochvíl
vzhledem
k nepřímé
povaze
přípravy,
25
viz nález Ústavního soudu ze dne 3.8.2001, sp. zn. IV.ÚS 404/99 nebo nález ze dne 10.3.2005, sp. zn. III ÚS 303/04 26 SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Orac, 2003, s. 362.
33
spolupachatelství přípravy vylučuje. Připouští však to, že spolupachatelství může předcházet spolčení nebo srocení a to právě ve stádiu přípravy. Dále uvádí:27 Jiné formy přípravy ve smyslu § 20 odst. 1, spáchané společně ve smyslu § 23 v úmyslu připravit určitý zvlášť závažný zločin, by bylo možné teoreticky označit také jako „spolupachatelství ve stádiu přípravy“ a jako takové je akceptovat. Vhodnější se však jeví rezervovat pojem spolupachatelství jen pro pokus a dokonání, už také proto, že prakticky budou mnohé případy společného jednání ve stadiu přípravy pokryty vzpomínaným spolčením nebo srocením.
Akceptovat
spolupachatelství
u
takových
forem
přípravy,
jako
jsou
„organizátorství“, „návod“ a „pomoc“ by mohlo dokonce vést k terminologickým a pojmovým potížím. Bylo by totiž nutné rozlišovat spolupachatelství jako takové, o němž dosud byla řeč, od spolupachatelství přípravců ve formě „organizátorství“, „návodu“ a „pomoci“, jakož i od spolupachatelství účastníků v užším smyslu, rovněž páchaného v podobě „organizátorství“, „návodu“ a „pomoci“…
Jelikož je to prozatím názor menšinový a i praxe nadále vychází z možnosti spolupachatelství ve stádiu přípravy, lze provést následující shrnutí. Spolupachatelství je možné jak ve stádiu přípravy a pokusu, tak samozřejmě i ve stádiu dokonání trestného činu. Pokud byla společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu, třebas skutek ještě pokračoval ve stádiu dokončení, nejde již o spolupachatelství. Takovým učebnicovým příkladem je u trestného činu loupeže, jestliže další osoba přistoupí bez předchozí dohody, již po dokonání činu, k jednání pachatele spočívajícím ve zmocňování se jeho v důsledku zápasu na místě činu rozsypaných peněz, bude třeba jednání této osoby považovat za pomoc k trestnému činu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c).
Účastenství v užším smyslu podle § 24 Pod účastenství v užším smyslu spadá organizátorství, návod a pomoc. Tyto formy jsou v návaznosti na § 111 odst. 1 TrZ prohlášeny za obecné formy trestného činu, a co do míry trestnosti jsou postaveny na úroveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Jak již bylo uvedeno výše, naše platná právní úprava stojí u účastenství na zásadě 27
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 299.
34
akcesority účastenství. Jednání účastníka tak bude posuzováno podle téhož ustanovení zvláštní části TrZ jako jednání hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství dle § 24 odst. 1 písm. a) b) c) jen tehdy, jestliže hlavní pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil. Nepřekročí-li hlavní pachatel stadium přípravy k trestnému činu, posoudí se i jednání účastníka jen jako příprava dle § 20 odst. 1. Zásadní rozdíl mezi formulací organizátorství, návodu a pomoci dle § 24 a dle § 20 nespočívá v rozdílném obsahu uvedených forem, ale v závislosti na vývojovém stadiu hlavního trestného činu, k němuž se tyto formy trestné součinnosti přimykají. Trestný čin, na němž se účastník podílí, musí potom splňovat všechny pojmové znaky úmyslného trestného činu nebo alespoň jeho pokusu, včetně trestně odpovědného hlavního pachatele. Proto např. pomoc k činu osobě, která není trestně odpovědná, nemůže být účastenstvím dle § 24, ale může být přípravou za podmínek ustanovení o přípravě. Jestliže však pachatel takové osobě pomáhá vědomě, musí jít o případ nepřímého pachatelství. Vzhledem k tomu, že sebevražda není trestným činem, musela být účast na sebevraždě stanovena jako samostatný trestný čin (§ 144 TrZ). Podmínkou trestní odpovědnosti za účastenství je příčinný vztah mezi jednáním účastníka a následkem. Následkem je v tomto případě trestný čin hlavního pachatele. Pokud však v konkrétním případě pachatel pomoci neužil (např. nespáchal čin poskytnutým nástrojem), pak jde o pomoc jen tehdy, jestliže poskytnutí nástroje působilo alespoň jako pomoc psychická. Šlo by pouze o přípravu, kdyby tomu tak nebylo. Účastenství nemůže překročit stadium přípravy trestného činu také v případě omylu účastníka. Ten se totiž mylně domnívá, že jsou zde znaky trestného činu, na němž se účastní, ač tomu tak není. Trestná činnost se tak odehrává jen v představách účastníka. Ne vždy skutečný průběh činu odpovídá předchozí domluvě. Pokud dojde k vybočení (excesu) z rámce organizátorství, návodu nebo pomoci a navedený spáchá čin méně závažný, než k jakému je naváděn, jde u návodce opět o přípravu k trestnému činu za podmínky, že jde o zvlášť závažný zločin. Působí-li návodce na více osob, z nichž některé provedou trestný čin, k němuž byly naváděny, a jiné trestný čin méně závažný, jde u návodce dílem o návod, dílem o přípravu, samozřejmě opět za podmínky, že se jedná o zvlášť závažný zločin.28 28
NOVOTNÝ, O. , VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 328 – 333.
35
Závěrem lze dle závažnosti posoudit formy trestné součinnosti od nejzávažnější formy takto: Pachatelství a spolupachatelství má přednost před všemi formami účastenství, organizování má přednost před ostatními formami účastenství, návod před pomocí. Ve výroku rozsudku o vině se uvede pouze nejzávažnější z nich, neboť další formy jsou v něm obsaženy. Toto pravidlo platí obecně. V praxi si však lze představit, že v konkrétním případě, může organizátorství dosáhnout stejné závažnosti jako spolupachatelství. Z hlediska trestné součinnosti a přípravy lze stručně shrnout, že trestnost přípravy je možná u pachatelství přímého a to přímo dikcí zákona. U pachatelství nepřímého je nutno pečlivě zvážit úmysl pachatele. K pachatelství nepřímému je totiž nutno, aby pachatel úmyslně využíval ke spáchání trestného činu tzv. živého nástroje. Hranice mezi přípravou ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci a na druhé straně účastenstvím ve formě organizátorství, návodu a pomoci spočívá ve vývojovém stádiu hlavní trestné činnosti. Účastníkem může být jen organizátor, návodce nebo pomocník na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Pokud se trestná součinnost nejméně 2 osob, z nichž jedna se na spáchání trestného činu podílí jednáním, které má podobu kupříkladu návodu, zatímco druhá osoba (hlavní pachatel) má svým vlastním jednáním naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, tak v případě, že čin hlavního pachatele se nerozvine ani do stádia pokusu, např. hlavní pachatel pouze předstírá, že chce spáchat trestný čin k němuž je naváděn nebo sám dobrovolně upustí od dalšího jednání, pak činnost návodce lze posoudit jako přípravné jednání k trestnému činu, pokud tato činnost směřovala ke spáchání zvlášť závažného zločinu. Trestnost přípravy u spolupachatelství je obecně připouštěna, výše je však zmíněno i opačné stanovisko včetně argumentace.
4.5. Zánik trestnosti přípravy
Trestnost přípravy k trestnému činu dle § 20 odst. 3 TrZ zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k páchání zvlášť závažného zločinu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy nebo
36
b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Zákonodárce se tak snaží motivovat pachatele slibem beztrestnosti k tomu, aby si dokonání trestného činu ještě rozmyslel. Přednost je tak dána záchraně chráněných zájmů před potrestáním pachatele. Jedná se o speciální případ účinné lítosti, který je zakotven v obecné části. Předpoklady zániku trestnosti přípravy v důsledku dobrovolného upuštění pachatele od dokonání ve stadiu přípravy se oproti původní úpravě poněkud zpřísnily. Stalo se tak na základě drobné změny dikce zákona § 20 odst. 3. Zatímco původní úprava stanovila jako obecnou podmínku „dobrovolnost― ve vztahu k alternativám uvedeným pod písmeny a), b), platná úprava vidí danou podmínku takto: „Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k páchání zvlášť závažného zločinu a .. a) nebo b) 29 Důvodová zpráva tento posun vysvětluje tím, že takto je odstraněna možnost, kterou připouští platný trestní zákon, že pachatel sice dobrovolně učiní o přípravě oznámení ve smyslu písm. b), ale zároveň neupustí od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu, a přesto se na něho bude vztahovat ustanovení o dobrovolném upuštění od přípravy. Požadavek dobrovolnosti bývá zjednodušeně formulován tak, že pachatel jedná dobrovolně, jestliže ví, že mu nic nebrání v další trestné činnosti, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dalšího jednání upustit a odstranit nebezpečí nebo učinit včasné oznámení o něm. Dobrovolně, tj. svobodně jedná, kdo jedná „se znalostí věci― (ovšem i možností volby).30 O dobrovolné upuštění se jedná i v případě, jestliže pachatel čin za uskutečnitelný, třeba mylně, pokládal. Případy u nichž podle judikatury nejde o dobrovolné upuštění:
29
KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu TZ ČR 2007 z hlediska obhajoby - 2. část. Bulletin Advokacie. 2008, č. 6, s. 17. 30 SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Orac, 2003, s. 347
37
o pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, o pachatel se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch, pokud by ve svém jednání pokračoval, o upuštění bylo lstivě vylákáno nebo oběť svolila k upuštění, např. upuštění od pokusu znásilnění v důsledku předstírání oběti, že to půjde dobrovolně, o pachatel jednání pouze přerušil, aby v něm pokračoval za příznivějších okolností, o pachatel byl při přípravě přistižen a od dalšího jednání upustil, protože se obával odhalení.
K beztrestnosti je třeba, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu, ale aby také odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo učinil oznámení. Oznámení je nutné učinit v době, kdy může být následku ještě zabráněno. Lhostejné pro zánik trestnosti je, zda nakonec k zabránění následku nedojde, protože např. policejní orgán zareagoval příliš pozdě. Nebezpečí je odstraněno u některých deliktů již upuštěním od další činnosti. U omisivních trestných činů naopak je vždy nutné konání pachatele, aby došlo k zániku trestnosti. Není na překážku zániku trestnosti, jestliže pachatel odvrátil nebezpečí za přispění či pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě jeho aktivního chování. Zcela nově upravuje TrZ v § 20 odst. 4 zánik trestnosti přípravy v případě, že se na činu zúčastnilo více osob a to tak, že zániku trestní odpovědnosti za přípravu pachatele nebrání, jeli čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení. Tato nová úprava tak jednoznačně vyznívá ve prospěch pachatele a motivuje ho beztrestností v případě, že si dokonání činu rozmyslí bez ohledu na ostatní osoby participující na onom trestném činu. Původně totiž praxe nepřipouštěla zánik trestnosti, upustil-li některý ze spolupachatelů dobrovolně od dalšího jednání, směřujícího ke spáchání trestného činu, aniž by neodstranil nebezpečí a nezabezpečil to, že k dokonání trestného činu nedošlo ani ze strany ostatních spolupachatelů nebo neučinil-li oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy ostatních spolupachatelů, mohlo být ještě odstraněno.
38
4.6.Kvalifikovaná příprava a nezpůsobilá příprava
S pojmem zániku trestnosti, nastíněným v předchozí kapitole, úzce souvisí pojem kvalifikovaná příprava. Upustí-li totiž pachatel dobrovolně od dokonání trestného činu a odstraní nebezpečí nebo učiní včasné oznámení, může být přesto trestný za jiný čin, jehož znaky svým jednáním již naplnil. Např. pachatel si nelegálně opatří střelnou zbraň za účelem spáchání trestného činu vraždy. Později si vše rozmyslí, dobrovolně ustoupí od dalšího jednání a navíc odstraní nebezpečí tím, že zbraň prodá svému příteli. Splní tak zákonné podmínky pro zánik trestnosti přípravy vraždy. Současně však byla naplněna skutková podstata jiného trestného činu a to v tomto konkrétním případě trestného činu nedovoleného ozbrojování. V případě nedovoleného ozbrojování tedy k zániku trestnosti nedochází s ohledem na ustanovení § 20 odst. 5 TrZ. Nepochybně by bylo proti logice, aby dobrovolné upuštění v tomto případě odčinilo vše, co se stalo. Protože nejde ani o čin, na nějž se vztahuje ustanovení o obecné účinné lítosti dle § 33 TrZ, popřípadě ani o trestný čin, na nějž se uplatní ustanovení o účinné lítosti dle zvláštní části TrZ (takovým ustanovením může být např. zvláštní ustanovení o účinné lítosti u trestného činu zanedbání povinné výživy), tak se v tomto případě neuplatní ani účinná lítost. V teorii i praxi dále rozlišujeme nezpůsobilý pokus, od něhož lze tytéž znaky obdobně konstruovat i pro nezpůsobilou přípravu. Podle zdroje nezpůsobilosti je dělena takto:31 o příprava nezpůsobilými prostředky (např. příprava střeliva do zbraně s úmyslem někoho zavraždit, které pachatel mylně pokládá za ostré náboje; ve skutečnosti se však jedná o náboje slepé) o příprava na nezpůsobilém předmětu útoku (např. příprava nedovoleného přerušení těhotenství na ženě, která ve skutečnosti těhotná není)
Do kategorie přípravy nezpůsobilými prostředky lze podřadit i přípravu nezpůsobilým pachatelem, kterou někteří autoři, uvádějí samostatně. 32 Všichni pachatelé takto definované nezpůsobilé přípravy jednají vlastně v omylu. V této souvislosti se pak může jednat o omyl běžný (ontologický), např. chybný odhad donosnosti 31
NOVOTNÝ, O. , VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 305 32 Např. KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 286
39
použité pistole, nebo omyl hrubý (nomologický), též označovaný jako „naivní pokus―, např. nevědomost o tom, že usmrtit nelze pouhým zaříkáváním.33 Starší nauka ještě rozlišovala u pokusu (a opět obdobně u přípravy) mezi nezpůsobilostí absolutní a nezpůsobilostí relativní. Přidržíme-li se výše uvedeného dělení dle zdroje nezpůsobilosti, lze za absolutně nezpůsobilé prostředky považovat takové, které nemohou následek za žádných okolností způsobit (např. kouzla). Za relativně nezpůsobilé prostředky označujeme takové, které jsou sice způsobilé následek přivodit, ale nedošlo k tomu v daném, konkrétním případě (např. příliš malé množství jedu). Za absolutně nezpůsobilý pak považujeme předmět, který vůbec předmětem, o který se jednalo, být nemohl (příprava vraždy osoby, která je již mrtvá). V případech přípravy na relativně nezpůsobilém předmětu jde o předmět, na kterém nemohl být spáchán čin jen za daných okolností, ačkoliv jinak by to byl předmět způsobilý. Tzv. subjektivní teorie pokusu pokládala za trestný každý pokus, i absolutně nezpůsobilý, vyjímajíc takový, který byl spáchán z hrubé neznalosti přírodních zákonů. Objektivní teorie pokládala za trestný pouze pokus relativně nezpůsobilý, kdežto absolutně nezpůsobilý nechávala beztrestným.34 Naše platná úprava staví na trestnosti nezpůsobilé přípravy, aniž by byla rozlišována absolutně a relativně nezpůsobilá příprava. Důvodová zpráva toto obhajuje tím, že pro toto rozlišení by se v zákoně zřejmě nenašla uspokojivá forma. Pro tyto případy zákon však umožňuje využití institutu upuštění od potrestání podle § 46 odst. 2 TrZ.
4.7. Zvláštnosti trestání přípravy
Podle našeho platného trestního práva je příprava trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Je tedy, jak už bylo několikrát zmíněno, nutné propojení obecného ustanovení o přípravě s konkrétním ustanovením zvláštní části TZ. Obdobně zákon stanovuje i trestání pokusu. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Při ukládání trestu za přípravu zvlášť závažného zločinu bude nutné pečlivě posuzovat, do jaké 33 34
PRÍBELSKÝ, P. Vybrané otázky trestnosti nespósobilého pokusu. Trestněprávní revue, 2006, č. 8, s. 242 MIŘIČKA, A. Trestní právo hmotné. Část obecná i zvláštní. Praha: Všehrd, 1934, s. 75.
40
míry se jednání pachatele přiblížilo dokonání trestného činu a také jaké okolnosti a důvody zapříčinily, že nedošlo k rozvinutí jednání pachatele do dalších vývojových stádií trestného činu. Tyto okolnosti a důvody pak mohou být objektivního charakteru, tzn. nezávislé na vůli pachatele (např. přistižení při spáchání činu) nebo i okolnostmi subjektivními (např. menší míra rozhodnosti či zkušenosti pachatele).35 Soud má možnost mimořádně snížit trest pod dolní hranici trestní sazby, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele trestem kratšího trvání. Soud přitom není vázán žádnými omezeními, jak tomu bylo dříve. Právo snížit pachateli přípravy trest se týká pouze trestu odnětí svobody. Na jiné druhy trestů, např. propadnutí majetku, se toto moderační právo soudu nevztahuje. Příprava, u níž sám pachatel nerozpozná, že se jedná o nezpůsobilou přípravu, která za žádných okolností nemohla vést k dokonání činu, by měla zůstat nepotrestána, jak to vyplývá z § 46 odst. 2 o upuštění od potrestání, nebo by měla být potrestána výrazně mírněji dle § 58 odst. 5 o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Polehčující okolností při výměře trestu může být bezvýsledná snaha pachatele o odstranění nebezpečí, které vzniklo z podniknuté přípravy. Jedná se o polehčující okolnost, která není v zákoně výslovně uvedena.36 I v případě, že je příprava trestná podle stávající úpravy, tak je třeba zohlednit ustanovení § 12 odst. 2 TrZ a v něm obsaženou zásadu subsidiarity trestní represe, tj. posoudit, zda je přípravné jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo nutno uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a zejména důsledky s ní spojené.
35
NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J.Trestní právo hmotné – I.obecná část, Praha: Codex, 1997, s. 164 NOVOTNÝ, O. , VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 310 36
41
5. Vybrané zahraniční přístupy k rozsahu trestnosti přípravy trestného činu
5.1 Institut přípravy ve Spolkové republice Německo 37
Trestní zákon Spolkové republiky Německo (dále jen „StGB―) vychází stejně jako české trestní právo z bipartice deliktů. StGB dělí trestné činy, podle jejich závažnosti na zločiny (u nichž hrozí trest odnětí svobody v délce 1 roku a více) a přečiny (u nichž hrozí trest odnětí svobody do 1 roku nebo trest peněžitý). Přestupky nejsou trestné činy. Německá trestně právní nauka rozlišuje přípravu, pokus, dokonání a dokončení trestného činu. Některé formy účastenství jsou potom možné jen v určitém vývojovém stádiu trestného činu. Německé právo dělí účastenství na pachatelství (přímé, nepřímé a spolupachatelství) a účastenství v užším slova smyslu (návod a pomoc).38 Příprava jako činnost předcházející pokusu není v německém právu obecně trestná. O trestnosti přípravy je možno hovořit pouze v případě, že ji výslovně zakotvuje konkrétní skutková podstata trestného činu ve zvláštní části StGB. Oproti tomu pokus podle § 23 StGB je vymezen obecně jako jednání, které se úmyslně a bezprostředně zasadí o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokus trestného činu je poté u zločinů trestný vždy, u přečinů pouze pokud je to výslovně stanoveno v zákoně. Dále zákon stanoví, že pokus může být trestán mírněji než dokonaný trestný čin. Zákonodárce stanovil trestnost přípravného jednání pouze u nejtěžších trestných činů. Především se to dotýká oblasti trestných činů jako ohrožení demokratického právního státu a ochrany měny a platebních prostředků. Ojediněle je trestnost přípravy vymezena i ve zvláštní části StGB věnované trestným činům proti osobnímu životu a osobní svobodě, padělání listin a trestným činům obecně ohrožujícím. Zvláštním případem je § 30 StGB, pokus účastenství. Zde se stanovuje trestnost za dohodu připravující spiknutí ke spáchání zločinu. Tímto ustanovením chtěl zákonodárce působit trestem na pachatele již ve fázi před pokusem.
37
JOECKS, W. Studienkommentar StGB: Strafgesetzbuch, 9. Auflage, München: C.H.Beck, 2009. Hranice mezi účastenstvím a pachatelstvím v užším smyslu je vedena pomocí subjektivního kritéria (animus auctoris x animus socii) 38
42
5.3 Pojetí přípravy ve Slovenské republice
Po zániku České a Slovenské Federativní Republiky 31. prosince 1992 se dosavadní národní republiky, Česká republika i Slovenská republika, osamostatnily a staly se subjekty mezinárodního práva. V obou zemích potom hmotné trestní právo vycházelo ze stejného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. V ČR však procházel poměrně početnými a zásadními novelizacemi a i to je jeden z možných důvodů, proč se Slovenská republika dočkala zásadní reformy trestního práva podstatně dřív než Česká republika. Od 1. ledna 2006 nabyl účinnosti nový slovenský trestní kodex, který zrušil a nahradil dosavadní kodex z roku 1961 ve znění pozdějších předpisů. Jde o nový trestní zákon č. 300/2005 Z.z. ze dne 20. 5. 2005. Tento kodex společně s novým trestním řádem představuje zásadní reformu trestního práva na Slovensku. Ta přinesla v oblasti hmotného práva několik zásadních změn. Nový trestní zákon opouští dosavadní materiální pojetí trestného činu a nahrazuje je pojetím formálním. Zavádí se nová kategorizace trestných činů, které se dělí na přečiny a zločiny. Přečinem je pak trestný čin spáchaný z nedbalosti nebo úmyslný trestný čin, za který zákon stanoví ve zvláštní části trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující 5 let. Zločinem je úmyslný trestný čin, za který zákon ve zvláštní části stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby převyšující 5 let. O zločin se jedná též v případě, že v přísnější skutkové podstatě přečinu spáchaného úmyslně je stanovena horní hranice trestní sazby převyšující pět let. Zločin, za který tento zákon stanoví trest odnětí svobody s dolní hranicí trestní sazby nejméně deset let, se považuje za zvlášť závažný. Přípravou ke zločinu se rozumí jednání, které spočívá v úmyslném organizování zločinu, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu, objednání nebo pomoci k takovému zločinu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání zločinu. Příprava ke zločinu je trestná podle trestní sazby stanovené za zločin, ke kterému směřovala, jestliže zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného. Trestnost přípravy ke zločinu zaniká, pokud pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zločinu a napravil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z provedené přípravy, nebo učinil o přípravě ke zločinu oznámení orgánu činnému v trestním řízení nebo Policejnímu sboru v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z provedené přípravy, mohlo být ještě odstraněno.
43
Pokusem trestného činu se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kterého se pachatel dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, pokud nedošlo k dokonání trestného činu. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené pro dokonaný trestný čin.
44
6. Závěr
6.1 Zhodnocení potřeby trestnosti přípravy z hlediska zásady subsidiarity trestní represe
Trestní zákon z roku 1961 původně upravoval přípravu jako všeobecnou formu trestného činu, teprve později, ovšem až po roce 1989 (zák. č. 175/1990 Sb.), byla její trestnost podstatně zúžena, neboť byla omezena jen na zvlášť závažné trestné činy (tj. trestné činy vymezené ustanovením § 41 odst. 2). Tento podle mého názoru správný trend vývoje trestněprávní úpravy přípravy v trestním zákoně 140/1961 Sb. byl dovršen novým trestním zákoníkem z roku 2009 tak, že stávající znění trestního zákoníku zakotvuje trestnost přípravného jednání pouze u zvlášť závažných zločinů, u nichž to výslovně stanoví ve své zvláštní části, a současně poměřuje trestnost přípravy též zásadou subsidiarity trestní represe vyplývajícím ze znění § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat toliko jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato zásada se tak promítá nejen do oblasti viny, ale i do oblasti trestních sankcí. Trestní odpovědnost za přípravu nastupuje až v případě zvlášť závažného zločinu, příprava ostatních zločinů a přečinů je beztrestná. Při příjímání nového TrZ pak byla zvláštní pozornost věnována vymezení pojmu společenské škodlivosti. Důvodová zpráva poměrně velmi obšírně řeší danou problematiku a mimo jiné uvádí, že pojem společenské škodlivosti je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti.39 Vypuštěním společenské nebezpečnosti nejde podle důvodové zprávy o negaci formálního pojetí trestného činu, ale v §12 odst. 2 nového TrZ je obsaženo významné interpretační pravidlo, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu trestného činu, jeho formální znaky, vyložit podle jejich smyslu a má napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Zákonodárce v novém trestním zákoníku v § 20 odst. 1 rovněž lépe vystihl a definoval podstatu přípravného jednání oproti její definici v § 7 odst. 1 trestního zákona. Nejprve obecně vymezuje přípravu jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu a poté příkladmo uvádí jednotlivé konkrétní formy přípravného jednání.
39
Současně důvodová zpráva k TZ termín nebezpečnost odmítá pro jeho obsahovou nevhodnost, když podle názoru zákonodárce z hlediska své povahy směřuje do budoucna.
45
Oproti trestnímu zákonu z roku 1961 nový TrZ umožňuje větší diferenciaci sankcionování přípravy. V tomto směru je třeba poukázat zejména na ustanovení § 58 odst. 5 trestního zákoníku, které u přípravy dovoluje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, aniž pro takový postup stanoví nějaké nepřekročitelné limity, zatímco dřívější úprava (§ 43 odst. 3, 4 TZ) v takovém případě stanovila jistá omezení ve snížení trestu. Nově je upraven zánik trestní odpovědnosti za přípravu, jež na straně pachatele výslovně akcentuje podmínku dobrovolnosti upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Přitom je nutná změna vnitřního postoje pachatele projevující se v tom, že sám upouští od dalšího trestněprávně relevantního jednání. Lze též ocenit řešení situace, když se na přípravném jednání podílí více osob a jen některá z nich dobrovolně upustí od dalšího jednání. Dochází k zániku trestnosti přípravy u toho, kdo využije tohoto dobrodiní zákona, zatímco není dotčena trestní odpovědnost ostatních osob. Toto pojetí odpovídá principu individuální trestní odpovědnosti, nikoli kolektivní viny.
6.2 Doporučení de lege ferenda
Historický exkurs výše nastínil vývoj právní úpravy přípravy. Trestní zákony z roku 1852 a 1950 nestanovily obecně trestnost přípravy. Trestné byly jen určité typy přípravného jednání jako trestné činy sui generis. Zákon 140/1961 vyčlenil přípravu do obecné části jako obecnou formu všech trestných činů. Tato poměrně široce vymezená trestnost institutu přípravy byla novelizací v roce 1990 omezena pouze na zvlášť závažné trestné činy. Nový TrZ, vycházející z bipartice deliktů, omezování trestnosti přípravy ještě více prohlubuje. Trestnost přípravy je pak připuštěna pouze v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku a to jen za podmínky, že se současně jedná o zvlášť závažný zločin. Lze si tedy představit ještě další zúžení trestnosti přípravy? V úvahu přichází omezení trestnosti např. pouze na násilnou trestnou činnost. Ovšem na druhé straně právě u trestných činů proti majetku bývá docela dobře představitelné přípravné jednání. Dalším návrhem by mohlo být omezení trestnosti např. na trestné činy s horní hranicí trestní sazby na 12 let. Z důvodu, že TrZ je účinný jen několik měsíců, považuji za předčasné a odvážné činit již nějaké návrhy de lege ferenda.
46
7. Resumé Der Gedanke alleine ist straflos. Die Äußerung des Vorsatzes, eine Straftat zu begehen, wird in der gültigen Regelung nicht direkt bzw. nicht generell geahndet. Das schwerste Entwicklungsstadium ist die Vollendung einer Straftat, bei der alle festgelegten Tatbestandsmerkmale der konkreten Straftat erfüllt sind. Ein Versuch kommt der Vollendung bereits sehr nahe. Das Gesetz spricht diesbezüglich von einer auf die Begehung der Straftat bereits ausgerichteten Handlung, wobei die Straftat selbst jedoch nicht vollendet worden ist. Die
dem
Versuch
vorangehende
Entwicklungsphase
ist
dann
die
Phase
der
Vorbereitungshandlung. In der vorliegenden Diplomarbeit geht die Verfasserin gerade auf die Vorbereitung als eines der Entwicklungsstadien einer Straftat und auf deren Umfang ausführlicher ein.
In den entsprechenden Kapiteln wird der Stellenwert der Vorbereitung im Grundlagensystem der Schuldfähigkeit analysiert und ein kurzer geschichtlicher Überblick der behandelten Problematik seit 1852 dargeboten. Die tschechischen Strafgesetze vom 1852 bzw. 1950 sahen für die Vorbereitung keine generelle Strafbarkeit vor. Strafbar waren nur bestimmte Arten der Vorbereitungshandlung als Straftaten sui generis. Durch das Gesetz 140/1961 wurde die Vorbereitung in den allgemeinen Teil als generelle Form aller Straftaten aufgenommen. Diese relativ breit aufgefasste Strafbarkeit der Vorbereitungshandlung hat dann die Novelle von 1990 nur auf besonders schwere Straftaten begrenzt.
Das neue Strafgesetzbuch, das auf der sog. Dichotomie der Delikte basiert, vertiefte die Strafbarkeitsbegrenzung
der
Vorbereitung
noch
mehr.
Die
Strafbarkeit
einer
Vorbereitungshandlung ist somit nur in den im besonderen Teil des Strafgesetzbuches aufgeführten Fällen zulässig, vorausgesetzt, dass es sich gleichzeitig um ein besonders schweres Verbrechen handelt. Zur vergleichenden Gegenüberstellung wählte die Verfasserin die ausländischen Ansätze der Bundesrepublik Deutschland und der Slowakei. Das deutsche Strafgesetzbuch (weiter nur „StGB―) geht gleicherweise wie das tschechische Strafrecht von der Dichotomie der Delikte aus. Die Vorbereitung als die vor dem Versuch liegende Tätigkeit ist im deutschen Recht generell nicht unter Strafe gestellt. Von der Strafbarkeit einer Vorbereitungshandlung könne lediglich dann die Rede sein, wenn sie ausdrücklich durch den konkreten Tatbestand einer Straftat im besonderen Teil des StGB vorgesehen ist. In der Slowakei ist die Strafbarkeit der 47
Vorbereitung nur im Bezug auf ein Verbrechen möglich. Die Vorbereitung eines Verbrechens sei dann nach Maßgabe des dem Verbrechen zugemessenen Strafsatzes strafbar, auf das sie ausgerichtet war, soweit das Gesetz in dem besonderen Teil nicht anders vorsieht. Abschließend versuchte die Verfasserin die Notwendigkeit, Vorbereitungshandlungen unter Strafe zu stellen, aus dem Gesichtspunkt des Subsidiaritätsprinzips der strafrechtlichen Repression zu beurteilen. Im Vergleich zu dem Strafgesetz von 1961 macht es das neue Strafgesetzbuch möglich, bei der Sanktionierung von Vorbereitungshandlungen mehr zu differenzieren. Auch das Erlöschen der Schuldfähigkeit für die Vorbereitung wurde neu geregelt. Jedoch weil das aktuelle tschechische Strafgesetzbuch nur vor ein paar Monaten in Kraft getreten ist, hält es die Verfasserin für verfrüht und zu gewagt, schon jetzt bestimmte konkrete Vorschläge de lege ferenda zu unterbreiten.
48
8. Literatura Seznam časopiseckých článků:
FENYK, J. Základy trestní odpovědnosti podle nového trestního zákoníku České republiky č. 40/2009 Sb. Trestní právo, 2009, č. 3, s. 5-11.
HOŘÁK, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem - I.část.K výkladu ustanovení § 140 odst. 2 trestního zákoníku, Trestní právo, 2009, č. 9, s. 23.
HOŘÁK, J., Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č.10, s.55.
KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR 2007 z hlediska obhajoby - 1.část, Bulletin Advokacie, 2008, č. 5, s. 13-18.
KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu TZ ČR 2007 z hlediska obhajoby - 2. část, Bulletin Advokacie. 2008, č. 6, s. 17-24.
KUČERA, P. Několik nepodstatných úvah nad novým trestním zákonem. Trestní právo, 2010, č. 2, s. 3-4.
KUČERA, P. Nový trestní zákon a pokus trestného činu. Trestní právo, 2009, č. 11, s. 13- 28.
PRÍBELSKÝ, P. Vybrané otázky trestnosti nespósobilého pokusu. Trestněprávní revue, 2006, č. 8, s. 236-245.
ŠÁMAL, P. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 129-160.
Knižní publikace:
FISCHER, T. Strafgesetzbuch und Nebengesetze.57. Auflage, München: C.H.Beck, 2010. ISBN 978-3-406-56599-1.
FRYŠTÁK, M., GALÁT, M., HEINZ, R. et al. Trestní právo hmotné - Obecná část. Ostrava: KEY Publishing, 2009, 157 s. ISBN 978-80-7418-039-2.
JELINEK, J., a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Nakladatelství Linde, 2008. 831 s. ISBN 978-80-7201696-9.
49
JELINEK, J., DRAŠTÍK, A.,HASCH, K. et al. Trestní právo procesní. aktualizované vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2002. 612 s. ISBN 80-86432-20—3.
JELINEK, J., a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009.
JOECKS, W. Studienkommentar StGB: Strafgesetzbuch, 9. Auflage, München: C.H.Beck, 2009. ISBN 978-3-406-58479-4.
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 834 s. ISBN 978-80-7400-042-3.
MIŘIČKA, A. Trestní právo hmotné. Část obecná i zvláštní. Praha: Všehrd, 1934, s.413.
NEZKUSIL, J. Československé trestní právo. Obecná část.Svazek I., Praha: Orbis, 1976. 326 s.
NOVOTNÝ, O. , VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, 556 s. ISBN 978-80-7357-258-7.
NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné – I.obecná část, 3. vydání, Praha: Codex, 1997, 328 s. ISBN 80-85963-24-8.
SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Academia, 1972. s. 251.
SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Orac, 2003, 455 s.
SOLNAŘ, V.,FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva.I.Trestní právo a trestní zákony, II. Základy trestní odpovědnosti, III. Tresty a ochranná opatření. Vydání první. Praha: Novatrix s.r.o., 2009, 911 s. ISBN 978-80-254-4033-9.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1303 s. ISBN 978-80-7400-109-3.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009,
ŠÁMAL, P. Osnova trestního zákoníku 2004-2006. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, 421 s. ISBN 80-7179-527-5.
ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, 742 s., ISBN 80-7179-896-7. 50
Právní předpisy :
Zákon č. 117/1852 ř.z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 134/1885, o třaskavinách
Zákon č. 86/1950, trestní zákon
Zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní
Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích
Zákon č. 300/2005 Z.z; slovenský trestní zákon
Soudní rozhodnutí:
Nález Ústavního soudu ze dne 3.8.2001, sp. zn. IV.ÚS 404/99
Nález Ústavního soudu ze dne 10.32005, sp. zn. III ÚS 303/04
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20.9.1962, sp. zn. 3 To 384/62
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12. 1921, sp. zn. Kr I 619/21 NS
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.10.1923, sp. zn. 1277/23 Sb.n.s.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1. 1925, sp. zn. Zm II 394/24 NS
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 9 Tdo 85/2000
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2002, sp. zn. 4 Tdo 46/2002
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1335/2006
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1241/2009
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2010, sp. zn. 4 Tdo 249/2010
Elektronické prameny:
Dejure[online].2010[cit.2010-05-27].www.dejure.org.Dostupné z: <www.dejure.org>.
51
Vorbereitungshandlung. Wikipedia [online]. (Aktuell | Vorherige) 22:39, 13. Apr. 2008[cit.2010-02-4].Dostupné z
.
Institut pro kriminologii a sociální prevenci [online]. Změněno 30. 03. 2009 [cit. 201002-4]. Dostupné z
Ostatní:
Osnova trestního zákona 1937, státní tiskárna v Praze 7202-36.
Přípravné osnovy Trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového, vydala komise pro reformu československého trestního zákona, Praha 1926, Nákladem ministerstva spravedlnosti.
52
Příloha 1 Seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž zvláštní část TrZ připouští trestnost přípravy
I.
Trestné činy proti životu
§ 140 odst. 1, 2, 3 § 145 odst. 1, 2, 3 § 149 odst. 3, 4 § 152 odst. 3, 4 § 156 odst. 3, 4 § 159 odst. 2, 3, 4 § 160 odst. 3, 4 § 164 odst. 3, 4 § 167 odst. 4
II.
Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství
§ 168 odst. 1, 2, 3, 4, 5 § 170 odst. 2, 3 § 172 odst. 3, 4 § 173 odst. 1, 2, 3, 4 § 174 odst. 1, 2, 3, 4 § 175 odst. 3, 4
III.
Znásilnění Sexuální nátlak Pohlavní zneužití
Trestné činy proti rodině a dětem
§ 200 odst. 4
V.
Obchodování s lidmi Zbavení osobní svobody Zavlečení Loupež Braní rukojmí Vydírání
Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti
§ 185 odst. 2, 3, 4 § 186 odst. 5, 6 § 187 odst. 2, 3, 4
IV.
Vražda Těžké ublížení na zdraví Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení Šíření nakažlivé lidské nemoci Ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy Neoprávněné odebrání tkání a orgánů Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem
Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou
Trestné činy proti majetku
§ 205 odst. 5 § 206 odst. 5 § 209 odst. 5 § 210 odst. 6 § 211 odst. 6 § 212 odst. 6
Krádež Zpronevěra Podvod Pojistný podvod Úvěrový podvod Dotační podvod
53
VI.
Trestné činy hospodářské
§ 233 odst. 3, 4 § 234 odst. 4, 5 § 237 odst. 3
VII.
Padělání a pozměňování peněz Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku Neoprávněná výroba peněz
Trestné činy obecně nebezpečné
§ 272 odst. 2, 3 § 280 odst. 3 § 281 odst. 2, 3 § 282 odst. 1, 2 § 283 odst. 2, 3, 4 § 290 odst. 1, 2 § 292 odst. 1, 2, 3
Obecné ohrožení Vývoj, výroba a držení zakázaných bojových prostředků Nedovolená výroba a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky Nedovolená výroba a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy Získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou Zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny
VIII.
Trestné činy proti životnímu prostředí
IX.
Trestné činy proti české republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci
§ 309 odst. 1 § 310 odst. 1, 2 § 311 odst. 1, 2, 3 § 312 odst. 1 § 314 odst. 1, 2, 3 § 315 odst. 1, 2, 3 § 316 odst. 3, 4 § 317 odst. 3 § 319 odst. 1 § 320 odst. 1
X.
Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných
§ 323 odst. 3, 4 § 325 odst. 3, 4 § 329 odst. 2, 3 § 339 odst. 2, 3 § 340 odst. 4 § 344 odst. 2, 3
XI.
Vlastizrada Rozvracení republiky Teroristický útok Teror Sabotáž Zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace Vyzvědačství Ohrožení utajované informace Spolupráce s nepřítelem Válečná zrada
Násilí proti orgánu veřejné moci Násilí proti úřední osobě Zneužití pravomoci úřední osoby Násilné překročení státní hranice Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice Vzpoura vězňů
Trestné činy proti branné povinnosti
54
XII.
Trestné činy vojenské
§ 375 odst. 2, 3 § 377 odst. 2, 3 § 381 odst. 2, 3 § 382 odst. 4 § 383 odst. 3, 4 § 386 odst. 2, 3 § 389 odst. 2, 3 § 391 odst. 2, 3 § 392 odst. 2 § 393 odst. 4 § 395 odst. 1, 2 § 396 odst. 1, 2 § 397 odst. 1 § 398 odst. 4
XIII.
Neuposlechnutí rozkazu Zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti Násilí vůči nadřízenému Porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti Porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s nižší hodností Zběhnutí Porušení povinnosti strážní služby Porušení povinnosti služby při obraně vzdušného prostoru Ohrožování morálního stavu vojáků Porušení služební povinnosti vojáka Nesplnění bojového úkolu Opuštění vojenského materiálu Vydání vojáků a vojenského materiálu nepříteli Porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru
Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy
§ 400 odst. 1, 2 § 401 odst. 1 § 402 odst. 1, 2 § 403 odst. 2 § 406 § 407 odst. 2 § 409 odst. 1, 2 § 411 odst. 1, 2, 3 § 412 odst. 1, 2, 3 § 413 odst. 1, 2, 3 § 414 odst. 1 § 415 odst. 3
Genocidium Útok proti lidskosti Apartheid a diskriminace skupiny lidí Založení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka Příprava útočné války Podněcování útočné války Styky ohrožující mír Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje Válečná krutost Perzekuce obyvatelstva Plenění v prostoru válečných operací Zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků
55
Příloha 2 Seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž zvláštní část TrZ nepřipouští trestnost přípravy
I.
Trestné činy proti životu
§ 141 odst. 1,2 § 144 odst. 3 § 146 odst. 4 § 166 odst. 3, 4
II.
Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství
§ 169 odst. 3 § 171 odst. 4 § 182 odst. 6
III.
Opuštění dítěte nebo svěřené osoby Týrání svěřené osoby Týrání osoby ve společném obydlí
Trestné činy proti majetku
§ 213 odst. 5
VI.
Kuplířství
Trestné činy proti rodině a dětem
§ 195 odst. 4 § 198 odst. 3 § 199 odst. 3
V.
Svěření dítěte do moci jiného Omezování osobní svobody Porušení tajemství dopravovaných zpráv
Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti
§ 189 odst. 3, 4
IV.
Zabití Účast na sebevraždě Ublížení na zdraví Odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu
Provozování nepoctivých her a sázek
Trestné činy hospodářské
§ 240 odst. 3 § 250 odst. 3 § 252 odst. 3 § 255 odst. 4 § 260 odst. 5 § 265 odst. 2 § 266 odst. 3 § 271 odst. 3
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Manipulace s kurzem investičních nástrojů Neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry Zneužití informace a postavení v obchodním styku Poškození finančních zájmů Evropských společenství Provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence Porušením povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem Padělání a napodobování díla výtvarného umění 56
VII.
Trestné činy obecně nebezpečné
§ 286 odst. 2 § 288 odst. 4
VIII.
Trestné činy proti životnímu prostředí
§ 297 odst. 4
IX.
§ 406
Maření způsobilosti k službě
Trestné činy vojenské
§ 384 odst. 2 § 388 odst. 2
XIII.
Přijetí úplatku Zasahování do nezávislosti soudu Křivé obvinění Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek Křivé tlumočení Padělání a pozměnění veřejné listiny Účast na organizované zločinecké skupině
Trestné činy proti branné povinnosti
§ 369 odst. 2
XII.
Služba v cizích ozbrojených silách
Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných
§ 331 odst. 4 § 335 odst. 2, 3, § 345 odst. 4 § 346 odst. 3 § 347 odst. 3 § 348 odst. 3 § 361 odst. 1, 2, 3 XI.
Neoprávněné vypuštění znečisťujících látek
Trestné činy proti české republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci
§ 321 odst. 2
X.
Výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu Výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem
Vyhýbání se výkonu služby Vyhýbání se výkonu strážní, dozorčí nebo jiné služby
Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy Příprava útočné války
57
