Případy komisaře Wallandera. henning mankell usměvavý muž

Případy komisaře Wallandera

henning mankell usměvavý muž

usměvavý muž

henning mankell usměvavý muž Brno 2014

Henning Mankell Mannen som log Copyright © Henning Mankell, 1994 Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen Translation © Hana Švolbová, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) isbn 978-80-7491-346-4 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-347-1 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-348-8 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-349-5 (Formát MobiPocket)

„To, čeho bychom se měli obávat, není nemorálnost velkých pánů, nýbrž skutečnost, že nemorálnost často vede k velikosti.“ Alexis de Tocqueville

1 Mlha. Plíží se neslyšně jako šelma, pomyslel si. Nikdy si na ni nezvyknu. Přestože jsem celý život strávil ve Skåne, kde mlha neustále zahaluje lidi neviditelností. Bylo devět hodin večer, jedenáctého října 1993. Mlha se rychle valila od moře. Seděl v autě, mířil domů do Ystadu a právě minul Brösarpské vršky, když vjel přímo do té bílé záplavy. Strach okamžitě nabral na síle. Bojím se mlhy, říkal si. Přitom bych se měl obávat muže, které­ho jsem právě navštívil na zámku Farnholm. Toho vlídného člověka s děsivými spolupracovníky, kteří vždycky diskrétně po­ stá­va­jí opodál a jejich tváře se ztrácejí ve tmě. Měl bych mys­let na něj a na to, co se — jak vím — skrývá za tím přátelským úsměvem a bez­úhon­ností občana stojícího mimo veškeré podezření. To z něj bych měl mít strach. A ne z mlhy valící se od Hanöské zátoky. Když teď už vím, že neváhá zabíjet lidi, kteří se mu postaví do cesty. Zapnul stěrače, aby z předního skla setřel vlhkost. Ve tmě řídil nerad. V odrazech reflektorů na vozovce jen špatně rozeznával zajíce přebíhající před autem. Jen jedinkrát, před více než třiceti lety, takového zajíce přejel. Bylo to jednoho jarního podvečera na cestě do Tomelilly. Pořád se mu vracelo, jak nohou marně dupal na brzdu a poté se ozval náraz do plechu. Zastavil a vystoupil z vozu. Zajíc ležel na silnici za autem a napínal zadní nohy. Tělíčko se nemohlo pohybovat, zajíc na něj upíral pohled. Přinutil se najít u krajnice kámen, a když jím zajíce udeřil, zavřel oči. Potom si pospíšil k autu a už se neohlédl. Nikdy na ten pohled na divoce se napínající nohy toho zvířete nezapomněl. Nedokázal se té vzpomínky zbavit. Neustále se mu vracela, nejčastěji tehdy, když na to vůbec nebyl připravený.

9 

usměvavý muž

Snažil se ze sebe setřást neklid. Jeden třicet let mrtvý zajíc by člověku neměl ublížit, pomyslel si. Mám plnou hlavu těch žijících. Najednou si uvědomil, že se častěji než obvykle dívá do zpětného zrcátka. Mám strach, napadlo ho znovu. Teprve teď si uvědomuju, že utíkám. Utíkám před vším, co se skrývá za zdmi farnholmského zámku. A vím, že oni vědí, že já vím. Ale co všechno? Dost na to, aby se mohli začít obávat, že poruším slib mlčenlivosti, který jsem kdysi jako čerstvý advokát složil? V dávných dobách, kdy přísaha ještě znamenala svatou povinnost. Bojí se svědomí starého advokáta? V zrcátku byla tma. Byl v té mlze úplně sám. Za necelou hodinku bude zpět v Ystadu. Tohle pomyšlení mu na chvilku zvedlo náladu. Takže ho nesledují. Zítra se rozhodne, co udělá. Promluví si se synem, který s ním pracuje a je jeho společníkem v advokátní kanceláři. Řešení se dá najít vždy, to se v životě naučil. Nějaké musí existovat i v tomto případě. Tápal rukou ve tmě, až našel rádio. Auto zaplnil mužský hlas hovořící o novém výzkumu v oblasti genetiky. Slova se valila jeho vědomím, ale neulpěla v něm. Podíval se na hodinky, přesně půl desáté. Zrcátko bylo pořád temné. Připadalo mu, že mlha stále houstne. Přesto opatrně zvyšoval tlak na plynový pedál. S kaž­ dým kilometrem, o který se posunul dál od farnholmského zámku, se cítil klidnější. Třeba se nakonec přece jen obával zbytečně. Nutil se uvažovat naprosto jasně. Jak to začalo? Běžným telefonátem, vzkazem na psacím stole, že má kontaktovat jednoho člověka ohledně naléhavého kontraktu, který je nutné zkonzultovat. Jméno neznal. Ale zavolal tam. Menší advokátní kancelář v bezvýznamném švédském městě si nemůže dovolit odmítat klienty jen tak. Pořád si vybavoval ten hlas ve sluchátku, způsobný, hovořící některým z upplandských dialektů. Zároveň měl ale rozhodný tón člověka, jehož

10 

henning mankell

čas je drahý. Vysvětlil svou záležitost, komplikovanou transakci s rejdařstvím registrovaným na Korsice a řadou zásilek cementu do Saúdské Arábie, kde jedna z jeho společností funguje jako zprostředkovatel pro Skansku. V pozadí se skrývala obrovská mešita, která se měla stavět v Khamis Mushaitu. Nebo se možná jednalo o univerzitu v Jeddahu. O několik dní později se sešli v hotelu Continental v Ystadu. Dorazil brzy, v restauraci se ještě nepodával oběd. Seděl u stolu v rohu a viděl ho přicházet. Toho muže doprovázel jen jugo­ slávský číšník, který zoufale vyhlížel jedním z vysokých oken ven. Byla polovina ledna, od Baltského moře se přihnal silný vichr a vypadalo to, že co nevidět začne sněžit. Ale muž, který se k němu blížil, byl opálený, oblečený v tmavě modrém obleku a rozhodně mu nebylo víc než padesát. Svým způsobem se do lednového ystadského počasí vůbec nehodil. Byl to cizinec s úsměvem, který k té snědé tváři jako by ani nepatřil. To byla jeho první vzpomínka na pána farnholmského zámku. Muž, který nikam nepatřil, samostatný vesmír v modrém, na míru ušitém obleku. Jádro toho univerza představoval úsměv a kolem něj obíhaly jako obranné satelity děsivé stíny. Ty stíny tam byly už tenkrát. Nevzpomínal si, že by se někdy představily. Ke stolu v pozadí se usadili dva muži, a když schůzka skončila, neslyšně se zvedli. Zlaté časy, pomyslel si s hořkostí. A já jsem byl tak hloupý, že jsem si myslel, že by mohly existovat. Advokátovy představy nemůže narušit iluze, že někde čeká ráj. Rozhodně ne na zemi. Za půl roku ten opálený muž stál za polovinou obratu advokátní kanceláře, za rok se celkové příjmy zdvojnásobily. Platby přicházely včas, nikdy nebylo třeba ho upomínat. Dokonce si mohli dovolit zrenovovat dům, v němž sídlili. Veškeré transakce probíhaly podle pravidel, ačkoliv byly komplikované a rozsáhlé. Vypadalo to, že pán farnholmského zámku řídí své obchody ze všech konti­ nentů, ze zdánlivě náhodně vybraných míst. Faxy a telefonáty,

11 

usměvavý muž

občas dokonce i zprávy z vysílačky často přicházely z prapo­ divných měst, která sotva dokázal najít na glóbusu, umístěném vedle kožené sedačky v místnosti pro návštěvy. Všechno tedy bylo čisté, byť poměrně komplikované a nepřehledné. Vzpomínal, jak se tehdy domníval, že nastaly nové časy. Tak­ hle to vypadá. A jako advokát bych měl být neskonale vděčný, že pán z Farnholmu narazil v telefonním seznamu zrovna na moje jméno. Z myšlenek ho náhle vytrhl pocit, jako by do něj někdo vrazil. Chviličku věřil, že si to jen namlouvá. Potom v zrcátku zahlédl dva reflektory. Plížily se za ním a už byly hodně blízko. Strach se okamžitě vrátil. Takže jedou za ním. Obávají se, že by mohl porušit přísahu a začít mluvit. Nejprve chtěl impulzivně sešlápnout plyn a zmizet v bílé mlze. Pod košilí se z něj řinul pot. Světla se mu tlačila na auto. Stíny, které zabíjejí, pomyslel si. Těm neuniknu, já ani nikdo jiný. Potom ho auto předjelo. Když projíždělo kolem, zahlédl šedivou tvář nějakého starého pána. Za chvilku červená zadní světla pohltila mlha. Vytáhl z kapsy saka kapesník a otřel si obličej a krk. Co nevidět budu doma, říkal si. Nic se nestane. Paní Dunérová zapsala do mého stolního kalendáře, že jsem byl dnes na Farnholmu. Nikdo, dokonce ani on, nepošle své stíny, aby zabily postaršího advokáta cestou domů ze schůzky. Bylo by to příliš riskantní. Trvalo mu skoro dva roky, než si poprvé uvědomil, že něco nehraje. Šlo o bezvýznamnou záležitost, prověření několika kontraktů, v nichž jako ručitel vysokého úvěru figurovala Švédská obchodní rada. Náhradní díly k turbínám do Polska, kombajny do Československa. Byl to nepodstatný detail, pár čísel, která najednou nesouhlasila. Myslel si, že jde o chybu v zápise, možná se jen prohodily dva výsledky. Ale když prošel vše zpětně až

12 

henning mankell

na začátek, zjistil, že nešlo o náhodu, všechno bylo provedeno vědomě. Nic nechybělo, všechno bylo v pořádku a výsledek byl zarážející. Opřel se — bylo tehdy pozdě večer — a uvědomil si, že se dostal na stopu zločinu. Nejprve tomu nechtěl věřit. Ale jiné vysvětlení pro to nenašel. Teprve za svítání se vracel domů ulicemi Ystadu a někde u náměstí Stortorget se zastavil a po­ mys­lel si, že pán z Farnholmu spáchal trestný čin. Těžký podvod vůči Obchodní radě, rozsáhlé daňové úniky, spousta zfalšovaných listin. Od té chvíle neustále hledal černé díry ve všech dokumentech z Farnholmu, které dostal na stůl. A byly tam, ne pokaždé, ale téměř vždy. Pomalu si uvědomoval rozsah toho zločinu. Dlouho nechtěl uvěřit tomu, co vidí. Ale nakonec už to nemohl přehlížet. Přesto nic neudělal. O svém zjištění nepromluvil dokonce ani se synem. Bylo to proto, že hluboko uvnitř v sobě nechtěl uvěřit, že to je pravda? Nikdo jiný, finanční ani jiný úřad, tedy nic nezjistil? Objevil tajemství, které neexistuje? Nebo bylo pozdě už na začátku? Už když se pán z farnholmského zámku stal nejdůležitějším klientem jeho advokátní kanceláře? Připadalo mu, že mlha stále houstne. Pomyslel si, že jakmile se přiblíží k Ystadu, tak se to zlepší. Zároveň věděl, že takhle už to dál nepůjde. Když už ví, že pán z Farnholmu má na rukou krev. Musí si promluvit se synem. Navzdory všemu ještě ve Švédsku existuje spravedlnost, ačkoliv to vypadalo, že je čím dál víc narušována a oslabována. Jeho vlastní mlčení je součástí tohoto procesu. To, že on sám tak dlouho zavíral oči, není omluva pro to, aby se mlčelo i nadále. Nikdy by se neodhodlal vzít si život. Najednou prudce zabrzdil.

13 

usměvavý muž

Ve světle reflektorů něco zahlédl. Nejprve si myslel, že to byl zajíc. Ale pak zjistil, že na silnici v mlze něco stojí. Zastavil a rozsvítil dálková světla. Uprostřed cesty stála židle. Obyčejná dřevěná židle. Na ní seděla loutka velká jako člověk. Měla bílý obličej. Také to mohl být člověk, který vypadá jako loutka. Cítil, jak mu srdce křečovitě tluče. Mlha se převalovala ve světle reflektorů. Nedokázal se myšlenky na židli a loutku zbavit. Stejně jako onoho ochromujícího strachu. Znovu se podíval do zrcátka. Nic než tma. Opatrně se přibližoval, dokud židle a loutka nebyly asi deset metrů před autem. Potom znovu zastavil. Loutka vypadala jako člověk. Nešlo o nějakého příležitostného strašáka do zelí. Je určená mně, napadlo ho. Třesoucí se rukou vypnul rádio a snažil se v mlze něco zaslechnout. Všude bylo ticho. Vůbec se nedokázal rozhodnout. Nezadržela ho ani židle v té mlze, ani ta strašidelná loutka. Bylo to něco jiného, někde v pozadí. Něco, co nemohl vidět. Něco, co pravděpodobně existovalo pouze v jeho mysli. Mám strach, řekl si znovu. Kvůli tomu strachu nedokážu jasně myslet. Nakonec přece jen rozepnul bezpečnostní pás a otevřel dveře. Překvapil ho chladný, vlhký vzduch. Vystoupil a upřel pohled na židli a loutku v záři reflektorů. Ještě si stačil pomyslet, že mu to připomíná divadelní scénu, na kterou má právě vstoupit nějaký herec. Potom za sebou něco zaslechl. Už se ale nestihl otočit. Úder ho zasáhl do týla. Byl mrtvý dřív, než dopadl na vlhký asfalt. Mlha byla hodně hustá. Bylo za sedm minut deset.

14 

henning mankell

2 Foukal silný vítr přímo ze severu. Úplně vzadu na zamrzlé pláži stál muž a choulil se ve větru. Nehýbal se, hlavu skláněl k písku a ruce schovával v kapsách. Potom pokračoval ve své zdánlivě bezcílné procházce, dokud se v šedivém světle neztratil. Paní, která na pláži každý den venčila psa, toho muže, jenž se tu pohyboval nejspíš od svítání až do chvíle, kdy v pozdním odpoledni začala padat tma, sledovala s rostoucím neklidem. Objevil se tu zničehonic jednoho dne před několika týdny, jako takový lidský vrak vyplavený mořem. Osamocení lidé, které na pláži vídala, jí obvykle kývali na pozdrav. Ale protože byl pozdní podzim, skoro listopad, nepotkávala tu teď téměř nikoho. Muž v černém kabátě ji však nezdravil. Nejdřív si myslela, že je plachý, potom že je nevychovaný nebo možná cizinec. Později získala dojem, že ho tíží nějaké velké starosti a jeho dlouhé procházky podél pláže jsou únikem od nějaké neznámé bolesti. Kráčel nepravidelně, trhaně. Někdy šel pomalu, skoro plíživě, a pak sebou najednou trhl a pokračoval ve svém podivném putování téměř v poklusu. Pomyslela si, že ho nevedou nohy, nýbrž neklidná mysl. Stejně tak si představovala, že má v kapsách zaťaté pěsti. Neviděla je, ale byla o tom pevně přesvědčená. Po týdnu se domnívala, že je jí všechno jasné. Ten osamělý muž, který přišel na pláž odněkud z neznáma, se snaží překonat vážnou životní krizi, podobně jako loď za pomoci neúplných map proplouvá zrádnou trasou. Proto ta uzavřenost, ty neklidné procházky. Po večerech o tom osamoceném poutníkovi hovořila se svým mužem, který byl kvůli revmatu v předčasném důchodu. Jednou ji na procházku se psem doprovodil, ačkoliv kvůli nemoci hodně trpěl a nechtěl se příliš pohybovat venku. S jejími domněnkami souhlasil. Ale chování toho muže mu připadalo natolik nezvyklé, že zavolal svému dobrému příteli, který pracoval u policie ve Skagenu, a ve vší důvěrnosti mu pověděl, co on i jeho

15 

usměvavý muž

žena vypozorovali. Možná je ten muž na útěku, hledá ho policie, třeba uprchl z některého ze zbývajících blázinců? Ale policista, čestný muž, který už viděl mnoho prapodivných stvoření končících na nejzazším výběžku Jutska, kde chtěla dojít klidu a míru, ho prosil, aby měl rozum. Ať toho muže nechají na pokoji. Pobřeží mezi dunami a dvěma setkávajícími se moři představuje vždycky roztodivné území nikoho a náleží těm, kdo to potřebují. Žena se psem a muž v černém kabátě se potkávali jako dvě proplouvající lodě ještě další týden. Ale jednoho dne, konkrétně čtyřiadvacátého října 1993, se stalo něco, co si později vysvětlila jako důvod pro mužovo náhlé zmizení. Byl to jeden z mála dnů, kdy nefoukal vítr a mlha nehybně ležela nad pobřežím a mořem. Kvílení mlhových sirén zdálky připomínalo nějaké opuštěné, neviditelné stvůry. Celá ta zvláštní krajina zadržovala dech. Najednou žena zahlédla muže v černém kabátě a prudce se zastavila. Nebyl sám. Společnost mu dělal menší muž ve světlé větrovce a kšiltovce. Pozorovala je, nováček něco říkal a vypadalo to, že se toho druhého snaží o něčem přesvědčit. Tu a tam vyndal ruce z kapes a gestikuloval, aby svým slovům dodal důraz. Nedokázala poznat, o čem mluví, ale chování toho menšího muže jí naznačovalo, že je rozrušený. Po několika minutách se vydali po pláži dál, dokud je nepohltila mlha. O den později byl onen neznámý na pláži zase sám. Ale za pět dní zmizel. Ještě koncem listopadu chodila každý den na mys Grenen a čekala, jestli onoho muže v černém potká. Ale on se nevrátil. Už ho nikdy nespatřila. Déle než rok byl kriminální komisař ystadské policie Kurt Wallan­der na nemocenské, nebyl schopen vykonávat svou práci. Během té doby nad jeho životem a jednáním postupně přebírala vládu narůstající bezmocnost. Čas od času, když už nedokázal zůstat dál v Ystadu a měl dostatek peněz, se vydával na

16 

henning mankell

neplánované cesty s marnou nadějí, že se bude cítit lépe, možná dokonce znovu získá základní chuť do života, pokud odjede pryč ze Skåne. Koupil si zájezd do Karibiku. Už cestou na letiště se pořádně opil a během těch čtrnácti dnů, které strávil na Barbadosu, nikdy úplně nevystřízlivěl. Jeho stav se nedal popsat jinak než jako narůstající panika, vše přebíjející pocit, že nikam nepatří. Skrýval se ve stínu palem a některé dny dokonce ani nevyšel z hotelového pokoje, protože nedokázal překonat primi­tivní ostych z  blízkosti jiných lidí. Koupal se jenom jednou, a sice když zavrávoral na molu a spadl do vody. Jednoho večera, když se odvážil vyjít mezi lidi, aby si doplnil zásoby alkoholu, ho oslovila prostitutka. Chtěl se jí zbavit a zároveň ji mít. Ale nakonec v něm zvítězilo zoufalství a sebeopovržení. Tři dny, z  nichž si uchoval jen pár nejasných a  neúplných vzpomínek, strávil s dívkou v chatrči, která čpěla po vitriolu, v posteli se špinavým, plísní páchnoucím povlečením. Po zpoceném obličeji mu tykadly tápali švábi. Nevzpomínal si na dívčino jméno a ani si nebyl jistý, jestli mu ho vůbec řekla. Spojil se s ní z nějaké neovladatelné touhy. Když ho obrala o poslední peníze, přišli dva silní bratři a vyhodili ho. Vrátil se do hotelu, žil ze snídaní, které měl v ceně pobytu, a na letiště Sturup se vrátil ještě v horším stavu, než v jakém odjížděl. Lékař, k němuž docházel na pravidelné prohlídky, mu podobné cesty rozhořčeně zakázal, protože existovalo zřejmé riziko, že se upije k smrti. Ale o dva měsíce později, na počátku prosince, opět odcestoval. Peníze si půjčil od otce, pod záminkou koupě nového nábytku, aby si zlepšil náladu. Během celého toho období se návštěvám u něj snažil co nej­ více vyhýbat, neboť otec byl navíc čerstvě ženatý s dámou, která byla o třicet let mladší a dříve mu chodila vypomáhat. S penězi v  ruce vyrazil Wallander rovnou do ystadské cestovní kance­ láře a koupil si třítýdenní zájezd do Thajska. Scénář z Karibiku se opakoval, jenom s tím rozdílem, že úplné katastrofě zabránil jeden lékárník v důchodu. Seděl vedle Wallandera už v letadle a náhodou bydlel ve stejném hotelu. Zřejmě mu byl sympatický,

17 

usměvavý muž

a tak když Wallander začal popíjet už u snídaně a vůbec se choval podivně, lékárník zakročil. Díky jeho zásahu mohli Wallan­ dera poslat domů o týden dříve. I tentokrát podlehl opovržení sebou samým a vrhal se do náruče různým prostitutkám, jedné mladší než druhé. Potom prožíval hrůzostrašnou zimu, kdy žil v neustálém zděšení, že se nakazil nějakou smrtelnou chorobou. Koncem dubna, když uplynul rok, již bylo jasné, že nákaze unikl. Ale on na výsledek téměř nereagoval a zhruba ve stejnou dobu začal jeho lékař vážně uvažovat o tom, jestli už Kurt Wallander nemá jako policista i jako zaměstnanec všechno za sebou a  jestli není nanejvýš vhodným adeptem na invalidní důchod. A tehdy poprvé odjel — nebo lépe řečeno utekl — do Skagenu. Podařilo se mu skoncovat s pitím, zejména díky tomu, že se jeho dcera Linda vrátila z Itálie a objevila ten zmatek, který vládl v jeho duši i v bytě. Zareagovala přesně tak, jak měla. Nejdřív vylila obsah všech lahví rozesetých po bytě a pak mu vynadala. Když u něj v Mariagatan strávila dva týdny, konečně si měl s kým popovídat. Společně se jim podařilo odstranit ty největší boláky na Wallanderově duši. Když odjížděla, nejspíš uvěřila jeho slibu, že se bude držet od alkoholu dál. Po jejím odjezdu ho vyděsilo pomyšlení na to, že by měl zůstat sedět v prázdném bytě, a v novinách zahlédl inzerát na levný penzion ve Skagenu. O mnoho let dříve, krátce poté, co se Linda narodila, strávil ve Skagenu několik týdnů v létě se svou ženou Monou. Vzpomínal na ty dny jako na jedny z nejšťastnějších v životě. Měli málo peněz, bydleli v děravém stanu, ale naplňoval je pocit, že se ocitli v samém středu života a světa. Ještě téhož dne do penzionu zavolal a zamluvil si pokoj. Na počátku května se tam ubytoval. Majitelka, vdova polského původu, ho nechávala být, půjčila mu kolo a on každé ráno vyrážel na mys Grenen a jeho nekonečné pláže. V košíku měl balíček s obědem a do penzionu se vracel až pozdě večer. Ostatní hosté byli starší lidé, jednotlivci i v párech. Bylo tu ticho jako v čítárně univerzitní knihovny. Poprvé po roce

18 

henning mankell

dobře spal a začalo se mu zdát, že jeho poničený vnitřní svět se pomalu začíná vzpamatovávat. Během této první návštěvy ve Skagenu napsal tři dopisy. První byl pro sestru Kristinu. Během uplynulého roku se často ozývala a zajímalo ji, jak se mu daří. Ačkoliv ho její zvláštní pozornost dojímala, téměř nikdy jí nedokázal zavolat nebo napsat. Všechno se zhoršilo, když si matně uvědomil, že jí poslal temně znějící pohled z Karibiku. Napsal ho, když se strašně opil. Nikdy se o tom nezmínila, on se neptal a doufal, že byl tak opilý, že napsal špatnou adresu nebo zapomněl nalepit známku. Ale ve Skagenu ležel v posteli a před usnutím jí psal a papír si podkládal aktovkou. Pokoušel se popsat ty pocity prázdnoty, studu a viny, které ho provázely od té doby, co před rokem zabil člověka. Ačkoliv jednal jasně v sebeobraně a ačkoliv se na něj nevrhl žádný z nenasytných novinářů, kteří policii nenávidí, pochopil, že tíha této viny už na něm zůstane. Nikdy se jí nezbaví, ale možná se s ní jednoho dne naučí žít. „Představuju si, že část mojí duše nahradila protéza,“ psal. „Ještě pořád mě neposlouchá. Někdy, za temných chvilek, mě dokonce napadá, že už mě nikdy poslouchat nebude. Ale ještě jsem to úplně nevzdal.“ Druhý dopis byl pro kolegy z ystadské policejní stanice. Když ho nakonec hodil do červené schránky před poštou ve Skagenu, uvědomil si, že mnohé z toho, co jim napsal, není pravda. Přesto musel dopis odeslat. Poděkoval za novou hi-fi věž, na kterou se složili a věnovali mu ji loni v létě. Omluvil se, že mu poděkování trvalo tak dlouho. Až potud myslel všechno, o čem se zmínil, vážně. Ale když dopis zakončil tvrzením, že už se mu daří lépe a doufá, že se brzy vrátí do služby, bylo to spíš klišé, protože skutečnost byla přesně opačná. Třetí dopis, který během tohoto prvního pobytu v penzionu ve Skagenu napsal, byl určený Baibě z Rigy. Během uplynulého roku jí psával zhruba jednou měsíčně a ona pokaždé odpověděla. Začal ji považovat za svého osobního strážného anděla. Strach,

19 

usměvavý muž

že by ji mohl zneklidnit nebo že by snad mohla přestat odpovídat, ho nutil skrývat pocity, které prožíval. Nebo o kterých se aspoň domníval, že je prožívá. Součástí toho zdlouhavého procesu, kdy ho deformovala bezmocnost, bylo i to, že si nebyl jistý už vůbec ničím. V krátkých okamžicích, kdy byl schopen jasně uvažovat, nejčastěji když se procházel po pláži nebo se posadil mezi duny, aby se chránil před kousavým větrem, ho napadalo, že to vůbec nemá cenu. Setkal se s Baibou během několika krátkých dní v Rize, ona milovala svého zavražděného muže, policejního důstojníka Karlise. Proč by, proboha, měla najednou zahořet láskou k nějakému švédskému policistovi, který dělal jenom to, co obnáší jeho práce, i když ne právě podle pravidel. Ale neměl příliš velký problém potlačit momenty, kdy dokázal myslet jasně. Jako by se neodvažoval ztratit to, o čem v hloubi duše věděl, že vůbec nemá. Baiba, sen o Baibě, byl jeho poslední baštou. Bylo to poslední místo, o které byl nucen bojovat, ačkoliv se jednalo jen o iluzi. Zůstal v penzionu deset dní. Když odjížděl zpět do Ystadu, byl rozhodnutý, že se tam co nejdřív vrátí. Znovu přijel už v polovině července. Vdova mu dala stejný pokoj. Opět si půjčil kolo a trávil dny u moře. Na rozdíl od předchozí návštěvy byla pláž plná lidí, kteří tam trávili dovolenou. Měl pocit, že se mezi všemi hrajícími si a cákajícími rozesmátými lidmi pohybuje jako neviditelný stín. Jako by si tam na mysu Grenen, kde se setkávají dvě moře, vytvořil své vlastní strážní území, které nikdo jiný nezná. Tam si odbýval osamělé hlídky, střežil sám sebe a zároveň se snažil najít únik ze svého utrpení. Po první návštěvě Skagenu měl Wallanderův lékař pocit, že se dostavilo jisté zlepšení. Ale projevy byly doposud příliš nepatrné, aby mohl konstatovat, že došlo k definitivní změně. Wallander se zeptal, jestli by nemohl vysadit léky, které užíval více než rok, protože je po nich otupělý a unavený. Lékař ho však odrazoval a prosil, aby ještě nějaký čas vydržel. Každé ráno po probuzení ležel Wallander v  posteli a  ptal se sám sebe, jestli se má odvážit postavit na nohy ještě i dnes.

20 

henning mankell

Nicméně si uvědomil, že mu to jde lépe, když pobývá v penzionu ve Skagenu. Okamžik beztíže, ulehčení z tíhy událostí loňského roku, mu přivodil chvilkové zdání, že přece jen existuje nějaká budoucnost. Na pobřeží, během těch hodiny trvajících procházek, se postupně vracel ke všemu, co stálo za jeho problémy, a přicházel na způsob, jak ty starosti ovládnout a snad i najít sílu, která z něj opět udělá policistu. Policistu a člověka. Během této cesty také přestal poslouchat operu. Na procházky s sebou často nosil přehrávač. Ale jednoho dne jako by toho měl dost. Když se večer vrátil na pokoj, všechny kazety s operními nahrávkami strčil do cestovní tašky a tu postavil do skříně. Druhý den zajel na kole do Skagenu a koupil si několik nahrávek s hudbou populárních umělců, o nichž měl jen matné povědomí. Překvapivé na tom bylo, že ani na okamžik nepostrádal díla, která ho provázela tolik let. Na víc už nemám sílu, pomyslel si. Něco ve mně se naplnilo až po okraj, zdi se za chvíli otřesou. V půlce října se do Skagenu vrátil. Udělal to s jasným předsevzetím, že si tentokrát musí vyjasnit, jak se svým životem naloží. Jeho lékař, který nyní už zaznamenal jasné známky postupného zotavování, pozvolné vymanění z vleklé deprese, ho k návratu do dánského penzionu, kde se mu očividně dařilo dobře, povzbuzoval. Aniž by porušil lékařské tajemství, v důvěrném rozhovoru naznačil policejnímu řediteli Björkovi možnou naději, že se Wallander jednou do služby bude moci vrátit. Wallander tedy znovu přijel do Skagenu a opět se vydával na své procházky. Teď na podzim byly pláže opuštěné. Potkával tam jen málo lidí, většinou starší osoby, sem tam nějakého zpoceného běžce nebo zvědavou ženu se psem. Opět se vydával na své osamělé hlídky, vytvořil si své neznámé strážní území a pochodoval stále ostřejšími kroky podél oné téměř neviditelné hranice, kde se setkává souš a moře.

21 

usměvavý muž

Myslel na to, že je uprostřed středního věku. Za pár let mu bude padesát. Během uplynulého roku zhubl a ve skříni v Ystadu našel věci, které na sebe za posledních sedm osm let neoblékl. Uvědomil si, že poté co nyní úplně skoncoval s pitím, je fyzicky v lepší kondici než kdy dřív. A měl pocit, že v tom také může najít východisko pro svou budoucnost. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, bude žít ještě tak dvacet let. Vlastně nejvíc ho trápilo, že se nemohl rozhodnout, jestli se má vrátit k policii, nebo jestli by raději neměl zkusit dělat něco úplně jiného. Na invalidní důchod nechtěl ani pomyslet. Takový život by asi nevy­ držel. Trávil dny na pobřeží, většinou zahalený do dotírající mlhy, kterou v ojedinělých případech vystřídaly jasné dny s čerstvým vzduchem, třpytícím se mořem a vznášejícími se racky. Občas si připadal jako robot, který ztratil klíček od zámku na zádech a nemůže se natáhnout a dobít energii. Zvažoval, jaké by měl vyhlídky, kdyby opustil dráhu policisty. Možná by z něj mohl být nějaký vedoucí ochranky nebo ostrahy. Nedovedl si představit, k čemu jinému by mu mohly být zkušenosti policisty než k hledání zločinců. Pokud by se nerozhodl k radikálnímu odvratu od dlouholeté práce u policie, pak před sebou příliš alternativ neviděl. Ale kdo by chtěl zaměstnat bývalého poldu, který neumí nic jiného než ohledávat místa činu? Jakmile dostal hlad, našel si mezi dunami závětrné místo. Vytáhl balíček se sendviči a termosku a usadil se na plastový sáček, aby neseděl na studeném písku. Při jídle se většinou snažil, byť často bezúspěšně, myslet na úplně jiné věci než na budoucnost. Za bojem o rozumné myšlenky se celou dobu ukrýval nespočet nerealistických snů, které čekaly na příležitost, aby byl jejich hlas vyslyšen. Podobně jako mnoho dalších policistů i  Wallandera občas napadlo, že by mohl vyrazit opačnou cestou, tedy začít páchat zločiny. Často ho překvapovalo, že se kolegové, kteří se vydali na zločineckou dráhu, tak málo řídili znalostmi o základních postupech ve vyšetřování, aby se vyhnuli odhalení. V duchu si tak

22 

henning mankell

občas pohrával s všelijakými nápady, jak provést zločin, který by z něj udělal nezávislého boháče. Většinou to ale netrvalo dlouho a záhy tyhle sny s odporem zaháněl. Ze všeho nejméně si přál dopadnout podobně jako jeho kolega Hansson, který s jakousi podivnou posedlostí strávil velkou část svého života sázením na koně, kteří stejně téměř nikdy nevyhráli. To by bylo prokletí, které by nedokázal snášet. Potom se vydal po pláži dál. Měl pocit, jako by se jeho myš­ lenky pohybovaly po trojúhelníku, jehož poslední vrchol tvoří otázka, jestli by neměl obnovit svou kariéru u policie. Vrátit se, čelit vzpomínkám z předchozího roku a snad se s nimi naučit žít. Jediná reálná možnost, kterou měl, spočívala v tom, aby pokračoval tam, kde kdysi přestal. V tom také spatřoval mlhavý náznak smysluplnosti, pokud mohl přispět k tomu, aby lidé žili pokud možno v bezpečí a z ulic zmizeli ti nejhorší zločinci. Jestli tohle opustí, nepřijde pouze o práci, o níž věděl, že ji ovládá, a to možná i lépe než mnozí jeho kolegové, ale zároveň by podsekl něco, co je v něm hluboce zakořeněno, totiž pocit, že je součástí něčeho velkého, co jeho životu dává smysl. Ale nakonec, když už strávil ve Skagenu týden a podzim se čím dál víc klonil k zimě, pochopil, že už to nezvládne. Jeho čas u policie se nachýlil ke konci, rána po událostech předchozího roku ho nezvratně změnila. Jednoho odpoledne, kdy nad Grenenem ležela hustá mlha, Wallander pochopil, že už nenajde víc argumentů pro nebo proti. Promluví si se svým lékařem a s Björkem. Do služby se nevrátí. Někde uvnitř pocítil slabou úlevu. Teď už má alespoň v tom­ hle jasno. Muž, kterého loni zabil na poli mezi neviditelnými ovcemi, dostane svou mstu. Toho večera dojel do Skagenu a v malé restauraci s několika málo hosty a příliš hlasitou hudbou se opil. Věděl, že tentokrát nebude v pití následujícího večera pokračovat, že jde jen o způsob, jak stvrdí to osudové rozhodnutí, k němuž dospěl — že jeho

23 

usměvavý muž

policejní kariéra už je minulostí. Když jel v noci na kole do penzionu, upadl a odřel si tvář. Majitelka hotýlku, která už se strachovala, protože se nevrátil jako obvykle, byla vzhůru a čekala na něj. Přes protesty Wallanderovi omyla obličej a slíbila, že mu vypere špinavé oblečení. Potom mu pomohla odemknout dveře do pokoje. „Večer tu byl nějaký muž a ptal se po vás, pane Wallandere,“ řekla, když mu podávala klíč. Wallander se na ni nechápavě podíval. „Po mně se nikdy nikdo neptá,“ opáčil. „Nikdo vlastně ani neví, že tu bydlím.“ „Tak tenhle pán to věděl,“ odpověděla. „Moc toužil se s vámi setkat.“ „Řekl vám, jak se jmenuje?“ „Ne. Ale byl to Švéd.“ Wallander zavrtěl hlavou a vzápětí na to zapomněl. Nechtěl se s nikým setkat a nikdo nechtěl vidět jeho, tím si byl jistý. O den později, kdy překypoval lítostí, se opět vydal na pobřeží a na to, co majitelka mu v noci pověděla, úplně zapomněl. Byla hustá mlha a Wallander byl nesmírně unavený. Nejprve se podivoval, co na té pláži vlastně pohledává. Už po pár stovkách metrů si vůbec nebyl jistý, jestli zvládne jít dál, takže se posadil na převrácený vrak velkého člunu, který ležel napůl zahrabaný v písku. A vtom zahlédl, jak se k němu v mlze blíží nějaký muž. Jako by mu někdo nečekaně vstoupil do kanceláře na nekonečné pláži. Zdálky vypadal jako nezřetelný, neznámý člověk ve větrové bundě a příliš malé čepici. Potom se Wallandera zmocnil pocit, že toho muže poznává. Ale teprve když se zvedl z převráceného člunu a ten člověk se k němu přiblížil, došlo mu, o koho jde. Pozdravili se, Wallander neskrýval velké překvapení. Jak se někdo dozvěděl, kde pobývá? Rychle zavzpomínal, kdy viděl Stena Torstenssona naposledy. Došel k přesvědčení, že to muselo být

24 

henning mankell

během projednávání jedné vazby loňského léta, které se mu stalo osudným. „Hledal jsem tě včera v penzionu,“ oznámil mu Sten Torstens­ son. „Samozřejmě tě nechci rušit. Ale potřebuju s tebou mluvit.“ Kdysi dávno jsem já byl policajt a on advokát, pomyslel si Wallander, nic jiného. Co se provinilců týče, stáli jsme na opačných stranách. Tu a tam, ale skutečně velmi zřídka, jsme se neshodli na tom, jestli je nějaké zatčení oprávněné. Sblížili jsme se během té těžké doby, kdy mě zastupoval v rozvodovém řízení s Monou. Najednou jsme si uvědomili, že se něco stalo, něco, co mohlo připomínat počátek přátelství. To často vzniká ze setkání, od něhož by nikdo nečekal zázrak. Ale kamarádství je zázrak, o tom mě život poučil. Pozval mě na víkend na loď. To bylo poté, co mě Mona opustila. Strašlivě foukalo. Od té doby nesnáším pomyšlení, že bych se na jachtu někdy vydal znovu. Pak jsme se začali stýkat, ne příliš často, ale v přiměřených intervalech. A teď mě vyhledal a chce se mnou mluvit. „Slyšel jsem, že mě někdo hledal,“ odpověděl Wallander. „Jak jsi mě tu sakra našel?“ Uvědomil si, jak špatně skrývá roztrpčení z toho, že ho někdo přistihl na jeho území opevněném mořem a dunami. „Znáš mě,“ řekl Sten Torstensson. „Nerad ruším. Moje sekretářka tvrdí, že se někdy bojím vyrušit dokonce sám sebe, ať už to myslí jakkoliv. Ale volal jsem tvé sestře do Stockholmu. Přesněji řečeno, kontaktoval jsem tvého otce a ten mi dal její číslo. Věděla, jak se ten hotýlek jmenuje a kde leží. Přijel jsem sem. Přenocoval jsem v hotelu nahoře u muzea umění.“ Vydali se dál po pláži a vítr se jim opíral do zad. Žena, která tu neustále venčila psa, se zastavila a pozorovala je. Wallandera napadlo, že se určitě diví, že ho někdo navštívil. Kráčeli mlčky, Wallander čekal. Bylo pro něj nezvyklé mít někoho po boku. „Potřebuju, abys mi pomohl,“ pronesl nakonec Sten Torstens­ son. „Jako přítel a jako policista.“

25 

usměvavý muž

„Jako přítel,“ odpověděl Wallander. „Pokud budu moct. O čemž dost pochybuju. Ale ne jako policista.“ „Vím, že jsi pořád na nemocenské,“ řekl Sten Torstensson. „Nejenom,“ opáčil Wallander. „Jsi první, kdo se dozví, že u policie končím.“ Sten Torstensson se zarazil uprostřed kroku. „Už je to tak,“ řekl Wallander. „Ale radši mi pověz, proč jsi přijel.“ „Můj otec zemřel.“ Wallander ho znal. I on byl advokát. Ale jako obhájce u různých zločinů působil jen zřídka. Co si Wallander pamatoval, zabýval se především ekonomickým poradenstvím. Zkusil se zamys­ let, kolik mu mohlo být let. Kolem sedmdesáti, takový věk, kdy už jsou mnozí lidé dávno po smrti. „Před několika týdny přišel o život při autonehodě,“ řekl Sten Torstensson. „Jižně od Brösarpských vršků.“ „Upřímnou soustrast,“ odpověděl Wallander. „Co se stalo?“ „To je právě otázka,“ reagoval Sten Torstensson. „Proto jsem přijel.“ Wallander se na něj udiveně podíval. „Je zima,“ řekl Sten. „V muzeu si můžeme dát kafe. Jsem tu autem.“ Wallander přikývl. Když projížděli mezi dunami, z kufru auta vykukovalo kolo. V kavárně muzea umění bylo tak brzy dopoledne jen málo lidí. Dívka za pultem si broukala melodii, kterou Wallander ke svému údivu znal z jedné z nově zakoupených nahrávek. „Stalo se to jednou večer,“ vyprávěl Sten Torstensson. „Jedenáctého října, abych byl přesný. Táta byl na návštěvě u jednoho z našich nejdůležitějších klientů. Podle policie jel moc rychle, ztratil kontrolu, auto se převrátilo a on zemřel.“ „To se může snadno stát,“ podotkl Wallander. „Vteřina nepozornosti může mít katastrofální následky.“

26 

henning mankell

„Ten večer byla mlha,“ pokračoval Sten. „Můj otec nikdy rychle nejezdil. Proč by to teda dělal, když byla taková mlha? Měl panický strach, že by mohl přejet zajíce.“ Wallander ho zamyšleně pozoroval. „Něco se ti honí hlavou,“ řekl. „Vyšetřování vedl Martinsson.“ „Je šikovný,“ odpověděl Wallander. „Jestli prohlásil, že se to nějak takhle odehrálo, pak není důvod mu nevěřit.“ Sten Torstensson ho sledoval s vážným výrazem ve tváři. „Nepochybuju o tom, že Martinsson je schopný policista,“ namítl. „A taky nezpochybňuju, že mého otce našli mrtvého v autě, které leželo převrácené a pomačkané na poli. Ale nějak moc věcí tu nesedí. Něco se muselo stát.“ „A co?“ „Něco jiného.“ „Jako například co?“ „Nevím.“ Wallander vstal a došel si pro další kávu. Proč mu neřeknu, jak se věci mají, pomyslel si. Že Martinsson je energický a má dobrou představivost, ale není pečlivý. „Četl jsem vyšetřovací spis,“ pokračoval Sten Torstensson, když se Wallander opět posadil. „S ním jsem zašel na místo, kde táta umřel. Četl jsem pitevní zprávu, mluvil jsem s Martins­so­nem, přemýšlel jsem o tom a znovu se vyptával. A teď jsem tady.“ „Co bych mohl udělat já?“ zeptal se Wallander. „Jako advokát dobře víš, že v každém případu nebo vyšetřování existují mezery, které se nám nikdy nepodaří úplně vysvětlit. Když se to stalo, tvůj otec byl v autě sám. Jestli jsem tě dobře pochopil, neexistují žádní svědci. Takže jediný, kdo by nám mohl povědět, k čemu došlo, byl tvůj otec.“ „Něco se stalo,“ zopakoval Sten Torstensson. „Něco tu nehraje. A já chci vědět co.“ „Já ti nemůžu pomoct,“ řekl Wallander. „I kdybych chtěl.“

27 

usměvavý muž

Sten Torstensson jako by ho neslyšel. „Klíčky,“ poznamenal. „Jenom takový příklad. Nebyly zasunuté v zapalování. Ležely na zemi.“ „Mohl je vymrštit náraz,“ namítl Wallander. „Když auto nabourá, může se stát cokoliv.“ „Zámek zapalování poškozený nebyl,“ opáčil Sten. „Vím, že se něco stalo. Můj otec zemřel při dopravní nehodě, která se tak jenom tvářila.“ Wallander se zamyslel, než odpověděl. „Nemohl spáchat sebevraždu?“ „Taky mě to napadlo,“ odpověděl Sten. „Ale myslím, že to není možné. Vždyť jsem tátu znal.“ „Většina sebevražd přijde nečekaně,“ řekl Wallander. „Ale ty samozřejmě víš nejlíp, čemu věřit.“ „Ještě je tu jeden důvod, proč se nechci smířit s tím, že to byla nehoda,“ řekl Sten Torstensson. Wallander ho pozorně sledoval. „Táta byl veselý a otevřený člověk,“ pokračoval Sten. „Kdybych ho tak dobře neznal, možná bych si ničeho nevšiml. Během posledního půlroku se u něho projevovaly malé, sotva postřehnutelné, ale přesto jasné změny nálady.“ „Mohl bys to víc popsat?“ zeptal se Wallander. Sten Torstensson zavrtěl hlavou. „Vlastně nemohl,“ odpověděl. „Je to jenom můj pocit. Že ho něco rozrušovalo. A rozhodně nechtěl, abych si toho všiml.“ „Nikdy jsi s ním o tom nemluvil?“ „Nikdy.“ Wallander odstrčil prázdný hrnek. „Rád bych ti pomohl, ale nemůžu,“ řekl. „Jako přítel tě můžu vyslechnout. Ale jako policista už prostě neexistuju. Dokonce mi ani nelichotí, žes přijel až sem, aby sis se mnou promluvil. Cítím se jenom otupěle a unaveně a nemám náladu.“ Sten Torstensson otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak se zarazil a ustoupil.

28 

henning mankell

Zvedli se a vyšli z kavárny. „Musím to samozřejmě respektovat,“ pronesl Sten nakonec, když stáli před muzeem. Wallander ho doprovodil k autu a vytáhl z něj svoje kolo. „Smrt nikdy nepochopíme,“ poznamenal Wallander v nešikovném pokusu, jak vyjádřit účast. „To ani nepožaduju,“ odpověděl Sten Torstensson. „Já chci jenom zjistit, co se stalo. Nebyla to běžná nehoda.“ „Promluv si ještě jednou s Martinssonem,“ řekl Wallander. „Ale bude lepší, když mu neřekneš, že jsem ti to navrhl já.“ Rozloučili se a Wallander sledoval, jak auto mizí mezi dunami. Najednou měl naspěch. Teď už to nemůže příliš protahovat. Ještě téhož odpoledne zavolal svému lékaři a Björkovi a oznámil jim, že se rozhodl s prací u policie skončit. Ve Skagenu zůstal ještě pět dní. Pocit, že jeho nitro vypadá jako vypálená krajina po válce, ho neopouštěl. Přesto však cítil úlevu, protože byl navzdory všemu schopen dospět k nějakému rozhodnutí. V neděli třicátého prvního října se Kurt Wallander vrátil do Ystadu, aby podepsal dokumenty, které udělají za jeho policejní kariérou formální tečku. Když mu v pondělí ráno prvního listopadu krátce po šesté zazvonil budík, ležel Wallander v posteli s otevřenýma očima. Až na pár chvilek neklidného podřimování byl vzhůru celou noc. Mnohokrát vstal, postavil se k oknu do ulice Mariagatan a přemýšlel o tom, že v životě nejednou došel k chybnému rozhodnutí. Možná už pro něj neexistují žádné přirozené cesty, po nichž by se měl ubírat? Aniž by dospěl k uspokojivé odpovědi, odevzdaně se posadil na pohovku v obývacím pokoji a poslouchal tlumenou hudbu v nočním rozhlasovém vysílání. Nakonec, těsně předtím, než budík zazvonil, se smířil s tím, že nemá jinou možnost. Byl to okamžik rezignace, to si uvědomoval naprosto jasně. Ale dříve

29 

usměvavý muž

nebo později přece rezignují všichni, honilo se mu hlavou. Všechny nás ovládnou neviditelné síly. Nikdo neunikne. Budík zazvonil a Wallander vstal. Z chodby si přinesl Ystad­ský zpravodaj, postavil na kávu a šel se osprchovat. Byl to nezvyklý pocit — na jeden den se vrátit ke starým zvykům. Když se utíral, zkusil si vybavit, jak byl téměř před rokem a půl v práci naposledy. Tehdy bylo léto, toho dne, kdy vyklidil svou kancelář a potom zašel do kavárny v přístavu a napsal velmi temný dopis Baibě. Nedokázal se rozhodnout, jestli mu to připadá dávno, nebo nedávno. Posadil se ke kuchyňskému stolu a míchal lžičkou kávu. Tehdy naposledy pracoval. Dneska je to jeho poslední den. Policistou byl skoro pětadvacet let. Ať už ho v budoucnu čeká cokoliv, těch dvacet pět let bude vždycky tvořit páteř jeho života. Na tom se nedá nic změnit. Nikdo nemůže požadovat, aby byl jeho život považován za neplatný pokus a aby ještě jednou zaťal zuby. Není cesty zpět. Otázkou je, jestli někdy byla nějaká cesta vpřed. Zkusil se zamyslet, jaký pocit v něm to podzimní ráno převládá. Ale všechno bylo zahaleno prázdnem. Jako by se podzimní mlha prodrala i do jeho vědomí. Povzdechl si, vzal si noviny a nepřítomně jimi listoval. Očima klouzal po stránkách a říkal si, že takové články a stejné fotografie viděl už mnohokrát. Právě chtěl noviny odložit, když jeho pozornost upoutalo úmrtní oznámení. Nejprve nechápal, na co se to dívá. Pak se mu sevřel žaludek. Advokát Sten Torstensson, narozený 3. března 1947, zemřel 26. října 1993. Wallander na oznámení bezmocně zíral. Umřel přece otec, Gustav Torstensson. Vždyť se Stenem se setkal před necelým týdnem na pobřeží u Grenenu. Snažil se to pochopit. Musí se jednat o někoho jiného. Nebo jde o chybu ve jméně. Přečetl si oznámení ještě jednou. Ale chyba

30 

henning mankell

to nebyla. Sten Torstensson, muž, který ho před pěti dny vyhledal ve Skagenu, je mrtvý. Seděl úplně tiše. Potom se zvedl, našel telefonní seznam a vytočil číslo. Věděl, že ten, komu volá, vstává brzy. „Martinsson!“ Wallander překonal nutkání zase zavěsit. „Tady Kurt,“ řekl. „Doufám, že jsem tě nevzbudil.“ Ve sluchátku bylo dlouho ticho, než Martinsson odpověděl. „To jsi ty?“ pronesl. „To jsem nečekal.“ „Já vím,“ odpověděl Wallander. „Ale potřebuju se tě na něco zeptat.“ „To snad nemůže být pravda, že bys měl skončit,“ řekl Martins­ son. „Už je to tak,“ opáčil Wallander. „Ale kvůli tomu nevolám. Chtěl bych vědět, co se stalo Stenu Torstenssonovi, tomu právníkovi.“ „Ty to nevíš?“ podivil se Martinsson. „Vrátil jsem se do Ystadu teprve včera,“ odpověděl Wallander. „Nevím nic.“ Martinsson s odpovědí otálel. „Byl zavražděn,“ řekl nakonec. Wallander si uvědomil, že ho to nepřekvapilo. Ve stejném okamžiku, kdy to oznámení objevil, mu došlo, že nešlo o přirozenou smrt. „V úterý večer ho někdo zastřelil v kanceláři,“ pokračoval Martinsson. „Je to naprosto nepochopitelné. A tragické. Jeho otec zemřel při autonehodě před pár týdny. Ale to možná taky nevíš?“ „Ne,“ zalhal Wallander. „Vrať se do služby,“ řekl Martinsson. „Potřebujeme tě, abysme to vyřešili. Tohle a plno dalších věcí.“ „Ne,“ odpověděl Wallander. „Už jsem se rozhodl. Vysvětlím ti to, až se uvidíme. Ystad je malé město. Lidé se tu vždycky dřív nebo později potkají.“ Potom hovor rychle ukončil.

31 

usměvavý muž

Ve stejnou chvíli si uvědomil, že to, co právě řekl Martinssonovi, už není pravda. Během několika kratičkých okamžiků se všechno změnilo. Více než pět minut stál nehybně u telefonu v předsíni. Potom dopil kávu, oblékl se a vyrazil k autu. Přesně v půl osmé prošel poprvé po roce a půl dveřmi na policejní stanici. Pokývl směrem k recepci, zamířil přímo k Björkovi a zaklepal na dveře. Björk se zvedl a přijal ho vestoje. Wallander si všiml, že zhubl. Také mu neušlo, že si Björk není jistý, jak se v téhle situaci zachovat. Ulehčím mu to, pomyslel si Wallander. Ale zpočátku nebude vůbec nic chápat. Stejně jako tomu nerozumím ani já. „Jsme samozřejmě rádi, že se ti očividně daří líp,“ začal Björk opatrně. „Ale pochopitelně bychom si přáli, aby ses vrátil do služby, místo abys nás opustil. Potřebujeme tě.“ Rozhodil rukama směrem ke stolu zavalenému papíry. „Dneska se musím vyjádřit k tak odlišným věcem, jako je nová policejní uniforma a další nepochopitelný návrh na změnu systému správy krajských policejních ředitelství a jejich vedení. Říká ti to něco?“ Wallander zavrtěl hlavou. „Zajímalo by mě, kam tohle povede,“ pokračoval Björk zoufale. „Jestli ta uniforma projde, budou policisté napříště vypadat jako kříženci truhlářů a strojvedoucích.“ Björk se na Wallandera, který pořád mlčel, podíval s otázkou v očích. „V šedesátých letech vznikla státní policie,“ řekl Björk. „A teď se zase bude všechno předělávat. Parlament chce odstranit lokální policejní správu a vytvořit něco, čemu říká národní policie. Ale policie vždycky byla národní. Jaká taky jiná? Místní zákony skončily ve středověku. Jak by asi fungovala běžná práce, kdybychom byli zavalení nejasnými memorandy? Kromě toho si musím připravit řeč na absolutně zbytečnou konferenci o něčem, čemu se říká technika odmítání. Normálně řečeno jde o to, jak se chovat, když osoby, kterým nebylo uděleno povolení k pobytu,

32 

henning mankell

mají být naloženy do autobusů a na trajekty bez přílišného rámusu a kladení odporu.“ „Chápu, že toho musíš zvládnout hodně,“ odpověděl Wallander a pomyslel si, že Björk je pořád stejný. Nikdy svou pozici šéfa neovládl. To ona ovládala jeho. „Ale vypadá to, že nechápeš, jak moc potřebujeme všechny šikovné policisty,“ namítl Björk a ztěžka dosedl za psací stůl. „Všechny papíry mám tady,“ pokračoval. „K tomu, aby se z tebe stal bývalý policista, chybí už jenom tvůj podpis. I když nechci, musím tvé rozhodnutí akceptovat. Mimochodem, nemáš doufám nic proti tomu, že jsem na devátou svolal tiskovku. Za poslední roky se z tebe stal slavný policajt, Kurte. I když ses občas choval trochu divně, tak jsi nepopiratelně udělal hodně pro naše jméno a pověst. Na policejní akademii prý nastoupili noví studenti, kteří tvrdí, žes je k tomu inspiroval právě ty.“ „To určitě není pravda,“ odtušil Wallander. „A tu tiskovku můžeš zrušit.“ Postřehl, že se Björk rozhořčil. „To nepřipadá v úvahu,“ odpověděl. „To je to nejmenší, co pro svoje kolegy můžeš udělat. Navíc o tobě chystají článek pro Švédskou policii.“ Wallander přistoupil ke stolu. „Já nekončím,“ oznámil. „Dneska jsem sem přišel, abych se znovu pustil do práce.“ Björk na něho nechápavě zíral. „Žádná tiskovka nebude,“ pokračoval Wallander. „Vracím se do služby. Zajdu za doktorem, aby mě uschopnil. Cítím se dobře. Chci zase pracovat.“ „Doufám, že mě netaháš za nos,“ řekl Björk nejistě. „Ne,“ ujistil ho Wallander. „Stalo se něco, co mě přimělo změnit rozhodnutí.“ „Je to hodně nečekané.“ „Pro mě taky. Rozhodl jsem se sotva před hodinou. Ale mám jednu podmínku. Nebo spíš přání.“

33 

usměvavý muž

Björk přikývl a čekal. „Chtěl bych převzít případ Stena Torstenssona,“ řekl Wallander. „Kdo je za vyšetřování zodpovědný teď?“ „Dělají na tom všichni,“ odpověděl Björk. „Hlavní tým tvoří Svedberg s Martinssonem a já. Ze státního zastupitelství na to dohlíží Per Åkeson.“ „Sten Torstensson byl můj kamarád.“ Björk přikývl a vstal od stolu. „Myslíš to vážně?“ zeptal se. „Opravdu jsi změnil rozhodnutí?“ „Slyšel jsi, co jsem řekl.“ Björk obešel stůl a postavil se před Wallandera. „To je ta nejlepší zpráva za hodně dlouhou dobu. Teď ty papíry roztrháme. Pro ostatní to bude překvapení.“ „Kdo sedí v mé staré kanceláři?“ zeptal se Wallander vyhýbavě. „Hansson.“ „Rád bych se tam vrátil, jestli to je možné.“ „Samozřejmě. Ostatně Hansson je tento týden na vzdělávacím kurzu v Halmstadu. Můžeš se do ní nastěhovat hned.“ Prošli chodbou a zastavili se před Wallanderovou starou kanceláří. Jeho jmenovka na dveřích chyběla. Na moment ho to podráždilo. „Potřebuju chvíli sám pro sebe,“ řekl Wallander. „Na půl devátou je naplánovaná schůzka kvůli Torstenssonově vraždě,“ informoval ho Björk. „V malé zasedačce. Opravdu to myslíš vážně?“ „A proč bych neměl?“ Björk zaváhal a pak pokračoval. „Občas jsi jednal trochu nerozvážně a náladově,“ řekl. „To se nedá přejít.“ „Nezapomeň odvolat tu tiskovku,“ odpověděl Wallander. Björk mu podal ruku. „Vítej zpátky.“ „Díky.“

34 

henning mankell

Wallander za sebou zavřel dveře a okamžitě vyvěsil telefon. Rozhlédl se po místnosti. Byl tu nový stůl. Ten sem přestěhoval Hansson. Ale židle byla stará, po Wallanderovi. Sundal si bundu a posadil se. Stejná vůně, pomyslel si. Stejný čisticí prostředek, stejný suchý vzduch, stejný slabý závan toho neskutečného množství kávy, které se v této budově vypije. Dlouho seděl úplně tiše. Více než rok se trápil, hledal pravdu o sobě a své budoucnosti. Postupně v něm uzrávalo rozhodnutí, které jeho váhání přebilo. Potom otevřel noviny a všechno bylo jinak. Poprvé po dlouhé době pocítil záchvěv potěšení, které se mu šířilo tělem. Dospěl k rozhodnutí. Nedokázal říct, jestli k dobrému, nebo špatnému. Ale to už nebylo důležité. Nahnul se přes stůl, přitáhl si poznámkový blok a napsal jediné: Sten Torstensson. Vrátil se do služby.

35 

usměvavý muž

3 Když v půl deváté zavřel Björk dveře do zasedací místnosti, přepadl Wallandera pocit, že svou práci vlastně nikdy neopustil. Ten rok a půl, který uběhl od té doby, co se naposledy účastnil vyše­t­ řovací porady, jako by najednou neexistoval. Připadalo mu, že se snad probudil z dlouhého spánku, během něhož se zastavil čas. Teď seděli, jako už mnohokrát předtím, kolem oválného stolu. Protože Björk dosud nic neřekl, Wallander předpokládal, že jeho kolegové očekávají nějakou krátkou řeč a poděkování za všechna uplynulá léta. Potom vystoupí Wallander a oni se zase schoulí nad svými poznámkami a budou pokračovat v pátrání po neznámém pachateli, který zavraždil Stena Torstenssona. Wallander si uvědomil, že se bezděky posadil na své obvyklé místo, nalevo od Björka. Židle vedle něj zůstala prázdná. Jako by kolegové nechtěli usednout příliš blízko někomu, kdo už k nim vlastně nepatří. Naproti seděl Martinsson a hlasitě smrkal. Wallander tiše přemýšlel, jestli někdy zažil dobu, kdy Martinsson neměl rýmu. Vedle něj se na židli houpal Svedberg a jako obvykle se škrábal tužkou na pleši. Jinými slovy by všechno mělo být jako vždycky, pomyslel si Wallander, nebýt té ženy v džínách a modré košili, která seděla osamoceně na rohu stolu. Nikdy se s ní nesetkal, ale přesto věděl, o koho jde, dokonce znal její jméno. Téměř před dvěma lety se hovořilo o tom, že by ystadský policejní sbor měl posílit ještě jeden kriminalista. A tehdy poprvé zaznělo jméno Ann-Britt Hög­ lundové. Byla mladá, policejní akademii dokončila teprve před třemi lety, ale už se stihla prosadit. U  zkoušek byla jedna ze dvou, kteří dostali ocenění za výborné studijní výsledky, a byla vzorem pro ostatní aspiranty. Pocházela ze Svarte, ale vyrostla ve Stockholmu. Tamní policejní ředitelství o ni bojovalo, ale ona se nechala slyšet, že by se ráda vrátila do rodného kraje a pracovala u policie v Ystadu. Wallander zachytil její pohled. Letmo se na něj usmála.

36 

henning mankell

Prostě už nic není stejné, proletělo mu hlavou. Když je mezi námi žena, nic už nemůže být jako dřív. Dál se ve svých myšlenkách nedostal. Björk se postavil a Wallander si najednou uvědomil, že je nervózní. Možná už je příliš pozdě? Třeba se s ním rozloučili a on o tom vůbec neví? „Pondělní rána bývají obvykle dost náročná,“ zahájil Björk. „Obzvlášť když se musíme potýkat se skutečně nepříjemnou a nepochopitelnou vraždou jednoho z našich kolegů, advokáta Torstenssona. Přesto dnes můžu poradu zahájit příjemnou zprávou. Kurt se cítí dobře a ode dneška se vrací do práce. Já jsem samozřejmě první, kdo tě vítá zpět. Ale vím, že mnoho kolegů si myslí to samé. Určitě i Ann-Britt, se kterou ses ještě nesetkal.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Martinsson na Björka nevěřícně zíral a Svedberg naklonil hlavu a nechápavě Wallandera pozoroval. Ann-Britt Höglundová vypadala, že tomu, co Björk právě řekl, vůbec nerozumí. Wallander si uvědomil, že musí něco říct. „Je to tak,“ řekl. „Dneska se znovu pouštím do práce.“ Svedberg se přestal houpat a s hlasitým plesknutím udeřil dlaněmi do stolu. „To je dobře, Kurte. Protože bez tebe by to tady, u všech čertů, nešlo už ani o den dýl.“ Svedbergův spontánní komentář vyvolal mezi všemi přítomnými salvu smíchu. Jeden po druhém podávali Wallanderovi ruce, Björk se pokusil obstarat ke kávě šátečky a sám Wallander jen obtížně skrýval dojetí. Za několik minut bylo po všem. Na osobní projevy nebylo víc času, za což byl Wallander v tu chvíli vděčný. Otevřel blok, který si přinesl z kanceláře a v němž stálo jediné jméno, Sten Torstensson. „Kurt mě poprosil, jestli by se mohl rovnou zapojit do vyšetřování,“ oznámil Björk. „A to samozřejmě smí. Nejlepší asi bude, když si shrneme, jak na tom jsme. Potom dáme Kurtovi čas, aby se seznámil s detaily.“

37 

usměvavý muž

Pokývl na Martinssona, který zjevně po Wallanderovi pře­vzal vůdčí roli. „Ještě jsem z toho pořád trochu zmatený,“ řekl Martinsson a listoval v papírech. „Ale v podstatě je to takhle. Ráno ve středu dvacátého sedmého října, tedy před pěti dny, přišla paní Berta Dunérová, sekretářka advokátní kanceláře, do práce jako obvykle pár minut před osmou. Tam našla Stena Torstenssona zastřele­ né­ho v jeho kanceláři. Ležel na zemi mezi stolem a dveřmi. Zasáhly ho tři střely, z nichž každá mohla být smrtelná. Jelikož v domě nikdo nebydlí a kancelář sídlí ve staré budově s mohutnými zdmi a navíc u frekventované dopravní tepny, střelbu nikdo nezaznamenal. Nebo se do této chvíle alespoň nikdo ne­ozval. Předběžné výsledky pitvy ukazují, že byl zastřelen kolem jedenácté večer. To by souhlasilo s tvrzením paní Dunérové, že často zůstával v práci dlouho do noci, a to i poté, co jeho otec tragicky zahynul.“ Tady udělal Martinsson pauzu a tázavě se podíval na Wallandera. „Vím, že Stenův otec zemřel při dopravní nehodě,“ řekl ko­misař. Martinsson přikývl a pokračoval. „To je ve stručnosti všechno, co máme. Jinými slovy je toho dost málo. Nemáme motiv, žádnou vražednou zbraň, žádného svědka.“ Wallander rychle zvažoval, jestli má už teď ostatním povědět o návštěvě Stena Torstenssona ve Skagenu. Už tolikrát spáchal smrtelný policejní hřích, když si pro sebe nechal informace, o něž se měl s kolegy podělit. Pokaždé se samozřejmě domníval, že má pro své mlčení dobrý důvod, ale zároveň si uvědo­ moval, že vysvětlení bylo téměř vždy velmi křehké. Dělám chybu, říkal si. Svůj druhý život u policie začínám tím, že popírám všechno, co mě v minulosti naučily zkušenosti. Něco mu ale říkalo, že je to právě v tomto případě důležité. Ke svému instinktu se choval s respektem. Mohl to být jeho nanejvýš spolehlivý vnitřní posel, ale také jeho nejhorší nepřítel. Wallander věděl, že tentokrát dělá správnou věc.

38 

henning mankell

Něco z toho, co Martinsson řekl, se v něm hluboce usadilo. Nebo to možná bylo něco, co Martinsson neřekl. Z myšlenek ho vytrhl Björk, když udeřil dlaněmi do stolu. Většinou to znamenalo, že policejní šéf je podrážděný nebo ne­ trpělivý. „Prosil jsem o šátečky,“ řekl. „Ale samozřejmě nikde nic. Proto navrhuju, abysme to teď přerušili, a vy Kurta seznámíte s detaily. Uvidíme se zase odpoledne. Možná do té doby dostaneme něco sladkého ke kávě.“ Jakmile Björk odešel, seskupili se všichni na té straně stolu, kterou opustil. Wallander cítil, že musí něco říct. Nemá právo mezi ně jen tak vtrhnout a dělat, jako by se nic nestalo. „Chtěl bych zkusit začít úplně znovu,“ řekl. „Byla to pro mě těžká doba. Dlouho jsem zvažoval, jestli se mám vrátit do služby. Zabít člověka, i když v sebeobraně, to dá člověku zabrat. Ale budu se snažit, co to půjde.“ V místnosti zavládlo ticho. „Nemysli si, že tomu nerozumíme,“ pronesl nakonec Martins­ son. „I když si policisté musí zvyknout skoro na všechno, třeba na to, že krutost snad nemá žádné meze, stejně se nás hluboce dotkne, když se to stane někomu blízkému. Jestli tě to nějak potěší, tak bys měl vědět, žes nám chyběl stejně jako před pár lety Rydberg.“ Starý kriminální komisař Rydberg, který zemřel na jaře 1991, byl jejich patronem. Díky svým velkým zkušenostem u policie i díky svému přímému chování ke každému z nich stál vždy ve středu jejich ubíhající a neustále se proměňující práce vyšetřovatelů. Wallander chápal, jak to Martinsson myslí. Wallander byl jediný, kdo se s Rydbergem sblížil natolik, že se z nich stali skuteční přátelé. Poznal, že za mrzutým vystupováním se skrývá člověk s mnohými znalostmi, které sahají da­le­ ko za hranice společných pracovních úkolů.

39 

usměvavý muž

Dostal jsem své dědictví, pomyslel si. Martinsson vlastně říká, že bych měl obléknout kabát, který Rydberg nikdy neměl. Ale existují i neviditelné kabáty. Svedberg se zvedl. „Pokud nemá nikdo nic proti, zajel bych do Torstenssonovy advokátní kanceláře,“ řekl. „Dorazilo několik úředníků z advokátní komory. Procházejí všechny papíry. Byli by rádi, kdyby u toho byl někdo od policie.“ Martinsson k Wallanderovi posunul hromádku s podklady k vyšetřování. „Tohle je všechno, co zatím máme,“ řekl. „Předpokládám, že budeš potřebovat chvilku, aby sis to prošel.“ Wallander přikývl. „Ta autonehoda,“ řekl potom. „Gustav Torstensson.“ Martinsson se na něj překvapeně podíval. „To už jsme uzavřeli,“ oznámil. „Ten chlapík sjel z cesty.“ „Jestli nemáš nic proti, stejně bych se rád podíval do spisu,“ řekl Wallander opatrně. Martinsson pokrčil rameny. „Nechám ho v Hanssonově kanceláři.“ „Kdepak,“ odpověděl Wallander. „Teď už je to zase moje kancelář.“ Martinsson se zvedl. „Rychle jsi zmizel,“ řekl. „Rychle ses vrátil. Člověk se lehce splete.“ Martinsson odešel. Uvnitř zůstali jenom Wallander a Ann-Britt Höglundová. „Hodně jsem o vás slyšela,“ řekla. „To, co jste slyšela, je určitě čistá pravda. Bohužel.“ „Myslím, že se toho od vás budu moct hodně naučit.“ „O tom silně pochybuju.“ Wallander se rychle zvedl, aby rozhovor ukončil, a posbíral dokumenty a složky od Martinssona. Když vycházel na chodbu, Ann-Britt Höglundová mu podržela dveře.

40 

henning mankell

Vešel do kanceláře a uvědomil si, že je úplně zpocený. Sundal si sako a košili a začal se otírat do jednoho ze závěsů. Ve stejný okamžik otevřel Martinsson bez zaklepání dveře. Když spatřil polonahého Wallandera, zarazil se. „Jen jsem tu chtěl nechat hlášení o nehodě Gustava Torstens­ sona,“ řekl Martinsson. „Zapomněl jsem, že už za těmi dveřmi nesedí Hansson.“ „Asi jsem dost staromódní,“ odpověděl Wallander. „Ale příště můžeš i zaklepat, než vejdeš.“ Martinsson položil složku na stůl a rychle zmizel. Wallander se otřel, oblékl si košili, posadil se ke stolu a pustil se do čtení. Když odložil poslední zprávu, bylo jedenáct pryč. Všechno mu připadalo nezvyklé. Kde by měl vůbec začít? Vzpomněl si na Stena Torstenssona, jak k  němu přichází v mlze na jutském pobřeží. Prosil mě o pomoc, přemýšlel Wallander. Chtěl, abych zjistil, co se stalo jeho otci. Autonehoda, která byla něco jiného, přičemž nešlo o sebevraždu. Mluvil o tom, jak se jeho otec změnil. O několik dní později samotného Stena Torstenssona někdo zastřelil přímo v jeho kanceláři. Říkal, že otec byl rozrušený. Ale on sám neklidný nebyl. Wallander si zamyšleně přitáhl blok, kam si zapsal jméno Stena Torstenssona. Teď k němu připojil jméno Gustava Torstens­sona. Potom ty dvě poznámky prohodil. Zvedl sluchátko a zpaměti vytočil číslo k Martinssonovi. Nic se nedělo. Zkusil to znovu, ale bezvýsledně. Potom mu došlo, že od doby, kdy naposledy použil telefon, se zřejmě změnila interní komunikace. Vstal a vyšel na chodbu. Martinsson měl otevřeno a Wallander vešel dovnitř. „Tak jsem si přečetl vyšetřovací spis,“ řekl, když se usadil na Martinssonovu rozviklanou židli pro návštěvy. „Jak vidíš, nemáme moc věcí, kterých bysme se mohli držet,“ poznamenal Martinsson. „Jeden nebo více pachatelů se jednou pozdě večer ocitlo v kanceláři Stena Torstenssona a zastřelili ho.

41 

usměvavý muž

Vypadá to, že nic neukradli. Peněženku měl v náprsní kapse. Paní Dunérová, která v kanceláři pracuje přes třicet let, si je prý jistá, že se nic neztratilo.“ Wallander zamyšleně přikyvoval. Ještě pořád nepřišel na to, co z Martinssonových slov nebo z jeho mlčení předtím upoutalo jeho pozornost. „Byl jsi první, kdo na místo činu dorazil,“ řekl. „Vyjeli tam Peters s Norénem,“ opravil ho Martinsson. „To oni mě zavolali.“ „Člověk mívá nějaký dojem,“ pokračoval Wallander. „Prvotní odhad. Co sis myslel ty?“ „Surová vražda,“ odpověděl Martinsson bez zaváhání. „Kolik jich bylo?“ „Nenašli jsme žádnou stopu, která by poukázala jedním nebo druhým směrem. Ale použitá byla pouze jediná zbraň, tím si můžeme být téměř jistí, ačkoliv samozřejmě ještě nemáme všechny výsledky od techniků.“ „Takže se tam vloupal jeden muž?“ Martinsson přikývl. „To si myslím já,“ řekl. „Ale je to jen úvaha, kterou nemůžu ničím podpořit ani vyvrátit.“ „Stena Torstenssona zasáhly tři střely,“ pokračoval Wallander. „Jedna do srdce, jedna do břicha těsně pod pupkem a jedna do čela. Mám pravdu, když se domnívám, že to ukazuje na člověka, který umí se zbraní opravdu dobře zacházet?“ „Přemýšlel jsem o  tom,“ řekl Martinsson. „Ale může to být samozřejmě náhoda. Náhodné výstřely prý zabíjejí stejně často jako střely vypálené dobře mířícím střelcem. Četl jsem o tom v jednom americkém výzkumu.“ Wallander se zvedl, ale zůstal stát na místě. „Proč se někdo rozhodne, že se vloupá do advokátní kanceláře?“ zeptal se. „Ne že by se nepovídalo, jak jsou advokáti výborně placení. Ale opravdu lidé věří, že ty peníze leží na hromadě v kanceláři?“

42 

henning mankell

„Na to nám můžou odpovědět jenom jeden nebo dva lidé,“ odtušil Martinsson. „Musíme je dostat,“ řekl Wallander. „Říkal jsem si, že bych tam zajel a trochu se porozhlédl.“ „Paní Dunérová je pochopitelně hluboce otřesená. Ani ne za měsíc se jí zhroutil celý svět. Nejprve přišel o život starý Torstens­ son. Sotva skončily všechny starosti s pohřbem, zavraždili syna. Přestože je v šoku, dá se s ní překvapivě dobře mluvit. Její adresu najdeš v přepisu rozhovoru, který s ní vedl Svedberg.“ „Ulice Stickgatan 26,“ řekl Wallander. „Za hotelem Continental. Občas tam parkuju.“ „Není tam náhodou zákaz stání?“ podivil se Martinsson. Wallander si došel pro bundu a opustil stanici. Dívku v recepci nikdy dřív neviděl. Napadlo ho, že se tam měl zastavit a představit se. Hlavně proto, aby zjistil, jestli věrná služebnice Ebba skončila, nebo pracuje po večerech. Ale nechal to být. Hodiny, které toho dne na policejní stanici strávil, byly velmi nedramatické, ovšem to neodpovídalo napětí, které Wallander pociťoval uvnitř. Uvědomil si, že potřebuje být sám. Dlouhou dobu většinu svého času trávil o samotě. Bude potřebovat nějakou chvíli, než si zase odvykne. Sjel z kopce k nemocnici a na kratičký okamžik pocítil stesk po samotě ve Skagenu, po svém prostě za­ řízeném stanovišti a strážní službě, kde se rozhodně nemusel bát napadení. Ale to už je pryč. Vrátil se do práce. Je to nezvyk, pomyslel si. To přejde, i když to chvíli potrvá. Advokátní kancelář sídlila ve žlutě omítnutém kamenném domě v ulici Sjömansgatan, nedaleko téměř zrekonstruované budovy divadla. Před vchodem parkovalo policejní auto a na protějším chodníku postával hlouček přihlížejících, kteří rozebírali, co se přihodilo. Od moře foukal v poryvech vítr. Když Wallander vystoupil z auta, otřásl se. Otevřel těžké vstupní dveře a málem vrazil do Svedberga, který mířil ven. „Chtěl jsem zajet pro něco k jídlu,“ řekl.

43 

usměvavý muž

„Samozřejmě,“ odpověděl Wallander. „Já tu určitě nějakou chvíli zůstanu.“ V předpokoji nečinně seděla mladá koncipientka. Vypadala vystrašeně. Wallander si z vyšetřovacího spisu pamatoval, že se jmenuje Sonja Lundinová a v kanceláři pracuje teprve několik měsíců. Neposkytla policii žádné podstatné informace, které by jí v pátrání pomohly. Wallander napřáhl ruku a představil se. „Jenom bych se tu rád porozhlédl,“ vysvětlil. „Paní Dunérová tady není?“ „Sedí doma a brečí,“ odpověděla dívka stručně. Wallander najednou nevěděl, co by měl říct. „Tohle nepřežije,“ pokračovala Sonja Lundinová. „Umře i ona.“ „Přece byste tomu nevěřila,“ opáčil Wallander a  slyšel, jak prázdně ta slova znějí. Torstenssonova advokátní kancelář byla pracovištěm osamělých lidí, pomyslel si. Gustav Torstensson ovdověl před více než patnácti lety, takže jeho syn Sten byl stejně dlouho bez matky a navíc starý mládenec. Paní Dunérová se rozvedla už na počátku sedmdesátých let. Tři osamělí lidé, kteří se potkávali kaž­dý den. A teď dva z nich odešli a ten poslední osaměl víc než kdy dřív. Wallander samozřejmě chápe, že paní Dunérová doma pláče. Dveře do zasedací místnosti byly zavřené. Wallander za nimi slyšel hlasy. Na dveřích nacházejících se na obou koncích místnosti si přečetl jména obou advokátů, ozdobně vyražená do vyleštěných mosazných cedulek. V náhlém popudu otevřel nejprve dveře do kanceláře Gustava Torstenssona. Závěsy na oknech byly zatažené a v místnosti byla tma. Zavřel za sebou a rozsvítil. V místnosti se slabě vznášela vůně doutníků. Wallander se rozhlížel a připadalo mu, jako by vstoupil do jiné doby. Těžká kožená křesla, stůl s mramorovou deskou, na zdech umělecká díla. Uvědomil si, že nezvážil možnost, že by si vrazi Stena Torstenssona mohli přijít pro obrazy. Postavil se těsně před jeden z nich, pokusil se rozluštit podpis

44 

henning mankell

a zároveň se snažil odhadnout, jestli před ním visí originál, nebo kopie. Aniž by signaturu přečetl a pravost určil, nechal obraz obrazem a prošel si celou místnost. Vedle mohutného psacího stolu stál glóbus. S výjimkou několika tužek, telefonu a dikta­fonu byl stůl prázdný. Posadil se na pohodlnou židli, dál se rozhlížel kolem a vzpomínal na to, co mu Sten Torstensson pověděl, když spolu v muzeu umění ve Skagenu popíjeli kávu. Autonehoda, která nebyla nehodou. Muž, který se v po­sled­ ních měsících svého života snažil skrývat, že ho něco rozrušuje. Wallander přemýšlel, co vlastně určuje život takového advokáta. Někoho obhajovat, když ho chce žalobce obvinit. Poskytovat právní poradenství. Advokát neustále přijímá něčí důvěru. Je vázán přísným slibem mlčenlivosti. Wallander si uvědomil něco, o čem dosud nikdy neuvažoval: že advokáti jsou nositeli mnoha tajemství. Po chvíli se zvedl. Na nějaké závěry je ještě příliš brzo. Když vyšel z kanceláře, Sonja Lundinová stále nehybně seděla na svém místě. Otevřel dveře do kanceláře Stena Torstenssona. Na okamžik se zarazil, jako by Torstenssonovo mrtvé tělo ještě leželo na zemi tak, jak to viděl ve vyšetřovacím spisu. Ale byla tam jenom plastová fólie. Tmavě zelený koberec si odnesli policejní technici. Místnost připomínala tu, z níž právě vyšel. Jediný rozdíl představovala moderní křesla pro návštěvy u psacího stolu. Ještě pořád škrábu jen po povrchu, pomyslel si. Poslouchám a zrovna tak se snažím zachytit své okolí pohledem. Odešel z kanceláře a zavřel dveře. Svedberg se vrátil a snažil se pozvat Sonju Lundinovou na právě zakoupený sendvič. Wallander zavrtěl hlavou, když začal nabízet i jemu. Ukázal na zasedačku. „Tam sedí dva takzvaně dobří hoši z advokátní komory,“ řekl Svedberg. „Procházejí všechny dokumenty, které tu jsou. Kon­ trolují, pečetí a dumají nad tím, co bude dál. Zkontaktují klienty,

45 

usměvavý muž

všechno si převezmou jiní právníci. Torstenssonova advokátní kancelář prakticky přestala existovat.“ „K těm materiálům samozřejmě musíme mít přístup,“ řekl Wallan­der. „Pravda o tom, co se stalo, se klidně může ukrývat v jejich vztazích ke klientům.“ Svedberg tázavě nakrčil čelo. „Jejich?“ divil se. „Snad Stena Torstenssona? Jeho otec se přece zabil v autě.“ Wallander přikývl. „Máš pravdu. Pochopitelně jsem měl na mysli klienty Stena Torstenssona.“ „Vlastně je škoda, že to není naopak,“ poznamenal Svedberg. Wallander Svedbergův komentář nejdřív přešel, ale pak si uvě­domil, že je důležitý. „A proč?“ zeptal se překvapeně. „Vypadá to, že starý Torstensson moc klientů neměl,“ odpověděl Svedberg. „Zatímco Sten Torstensson vyřizoval spoustu různých případů.“ Svedberg pokývl hlavou k zasedací místnosti. „Myslí si, že na to budou potřebovat aspoň týden,“ řekl. „Tak to je teď nemusím vyrušovat,“ pronesl Wallander. „Mys­ lím, že bych si měl promluvit spíš s paní Dunérovou.“ „Chceš, abych jel s tebou?“ „To nebude zapotřebí,“ řekl Wallander. „Vím, kde bydlí.“ Wallander usedl do auta a nastartoval. Cítil, že váhá, a nemohl se rozhodnout. Potom se donutil k zásadnímu kroku. Začne od toho konce, který zná pouze on sám. Od východiska, které mu při své návštěvě ve Skagenu poskytl Sten Torstensson. Musí to spolu souviset, říkal si Wallander, když se pomalu ubíral na východ. Projel kolem soudu, Sandskogenem a za chvíli nechal město za sebou. Ta dvě úmrtí něco spojuje. Jinak to nedává smysl. Pozoroval šedivou krajinu za okýnkem. Začalo slabě mrholit. Zapnul v autě topení.

46 

henning mankell

Jak tohle bláto může někdo milovat, napadlo ho. A přesto to tak mám. Jsem policajt, kterého v životě neustále provází bahno. A tenhle život bych za nic nevyměnil. Trvalo mu skoro půl hodiny, než se dostal na místo, kde jedenáctého října večer zemřel Gustav Torstensson. Wallander si s sebou vzal spis z vyšetřování nehody a vystoupil do větru se složkou v ruce. Vítr zesílil, zrovna tak déšť, a Wallander mrzl. Na polorozbořeném plotě sedělo káně a ostražitě ho pozorovalo. Místo neštěstí bylo nezvykle ponuré, dokonce i přesto, že se nacházelo ve Skåne. V okolí nebyly žádné statky, jenom hnědá pole, jež se kolem něj prostírala jako zkamenělé duny. Silnice byla rovná, o sto metrů dál začala stoupat a prudce se stáčela doleva. Wallander si nákres nehody rozložil na kapotu a porovnával mapu se skutečností. Auto leželo převrácené na střeše vlevo od vozovky, o dvacet metrů dál v poli. Na silnici nenašli žádné stopy po brzdění. V okamžiku nehody byla hustá mlha. Wallander odložil složku do auta. Znovu se postavil doprostřed silnice a  rozhlížel se. Dosud tudy neprojelo jediné auto. Káně pořád sedělo na své plaňce. Wallander překročil příkop a zabořil se do mokré hlíny, která se mu okamžitě začala lepit na holínky. Odpočítal dvacet metrů a podíval se zpět k silnici. Kolem projelo jateční auto a hned za ním dva osobní vozy. Déšť neustále sílil. Wallander se snažil vyhodnotit, co se tam událo. Auto se starším řidičem se nachází hluboko v pásu husté mlhy. Řidič najednou ztrácí kontrolu, auto sjíždí z cesty a dvakrát nebo třikrát se převrátí a nakonec zůstane ležet s koly vzhůru. Řidič zůstává pevně připoutaný v sedadle a je mrtvý. Kromě několika oděrek v obličeji se týlem udeřil o některý z tvrdých kovových výstupků. Smrt nastala s  největší pravdě­podobností okamžitě. Teprve za svítání zjistil jeden ze země­dělců s traktorem, co se stalo. Nemusel jet rychle, říkal si Wallander. Mohl ztratit kontrolu a v panice sešlápnout plyn. Auto se vymrštilo daleko do pole.

47 

usměvavý muž

To, co o  místě nehody napsal Martinsson, zahrnuje všechno a je to správné. Už se chtěl vrátit k autu, když vtom vedle sebe zpozoroval nějaký předmět, napůl zabořený do hlíny. Sklonil se a zjistil, že jde o  nohu od obyčejné dřevěné hnědé židle. Když ji odhazoval, káně se zvedlo z plotu, zamávalo těžkými křídly a odletělo pryč. Zbývá vrak vozu, pomyslel si Wallander. Ale nejspíš ani tam nenajdu nic nápadného, čeho by si nevšiml už Martinsson. Vrátil se k autu, oklepal bahno, jak jen to šlo, a přezul se do normálních bot. Cestou do Ystadu zvažoval, jestli by se nestihl zastavit u otce a jeho nové manželky v Löderupu. Ale vzdal to. Chtěl si promluvit s paní Dunérovou a podívat se i na vrak, než se bude muset vrátit na stanici. Zastavil na benzinové pumpě na příjezdu do města, kde si dal kávu a chlebíček. Rozhlížel se. Připadalo mu, že švédská ponurost není nikde tak patrná jako v restauracích na benzinkách. Kávy se téměř nedotkl, najednou se ho zmocnil neklid. Jel v dešti do Ystadu, u hotelu Continental odbočil vpravo, aby se dostal do úzké ulice Stickgatan. Poněkud pochybně zaparkoval napůl na chodníku před růžovým domem, v němž bydlela Berta Dunérová. Zazvonil a čekal. Trvalo téměř minutu, než se dveře otevřely. V úzké škvíře zahlédl bledý obličej. „Jmenuji se Kurt Wallander a jsem od policie,“ řekl a marně hledal po kapsách průkaz. „Rád bych si s vámi promluvil, kdyby to bylo možné.“ Paní Dunérová otevřela dveře a  pustila ho dál. Podala mu ramínko a on si odložil mokrou bundu. Potom ho vybídla, aby vstoupil do obývacího pokoje s naleštěnými parketami a velkým francouzským oknem, které vedlo do zahrady na boční straně domu. Rozhlédl se po místnosti a pochopil, že se ocitl v bytě, kde nic není podřízeno náhodě, nábytek a dekorace jsou uspořádané do nejmenších detailů.

48 

henning mankell

Stejným způsobem určitě vládne i v advokátní kanceláři, pomyslel si Wallander. Zalévat květiny a bezchybně vést kalendář nejspíš budou dvě strany téže mince. Život, v němž není místo pro náhodu. „Prosím, posaďte se,“ vybídla ho nečekaně stroze. Wallander očekával, že ta na pohled nepřirozeně hubená paní se šedivými vlasy bude mluvit potichu. Svezl se do ratanového křesla, které zavrzalo, když se v něm narovnal. „Můžu vám nabídnout šálek kávy?“ zeptala se. Wallander zavrtěl hlavou. „Čaj?“ „Ani ten ne,“ odpověděl Wallander. „Jen bych vám chtěl položit několik otázek. Potom zase půjdu.“ Posadila se na krajíček květované pohovky na druhou stranu stolku se skleněnou deskou. Wallander si uvědomil, že si nevzal tužku ani poznámkový blok. Dokonce si, což dřív byl jeho nejzásadnější zvyk, nepřipravil první otázky. Velmi brzy se v životě naučil, že ve vyšetřování neexistují výslechy nebo rozhovory bez nějakých východisek. „Nejprve bych vám rád vyjádřil účast se všemi smutnými událostmi posledních týdnů,“ začal zkusmo. „Gustava Torstenssona jsem sice potkal jen při několika ojedinělých příležitostech, ale Stena Torstenssona jsem znal velmi dobře.“ „Zastupoval vás před devíti lety, když jste se rozváděl,“ odpověděla Berta Dunérová. V tom okamžiku si Wallander uvědomil, že ji poznává. To ona jej a Monu vítala, když do kanceláře přicházeli kvůli tomu, co nejčastěji skončilo jako nepovedené, rozdrásané schůzky. Neměla tehdy tak prošedivělé vlasy a možná byla i trochu silnější. Přesto ho překvapilo, že ji nepoznal okamžitě. „Máte dobrou paměť,“ řekl. „Můžu zapomenout jméno,“ odpověděla. „Ale obličej nikdy.“ „Já to mám asi podobně,“ odtušil Wallander.

49 

usměvavý muž

Rozhostilo se ticho. Po ulici projelo auto. Wallandera napadlo, že měl s návštěvou Berty Dunérové počkat. Nevěděl, na co by se jí měl ptát, neměl jak začít. A už vůbec si nechtěl vybavovat ponuré vzpomínky na svůj rozvod. „Už s vámi mluvil kolega Svedberg,“ pronesl po chvíli. „Bohužel u těžších zločinů je často nutné, aby se s otázkami pokračovalo. Dokonce se vždy nemusí jednat o stejného policistu.“ V duchu úpěl nad tím, jak neobratně se vyjadřuje. Málem už se zvedl a s omluvou zase odešel. Ale přinutil se posbírat myšlenky. „Nepotřebuji se ptát na to, co už vím,“ řekl. „Nemusíme se znovu věnovat tomu, jak jste ráno přišla do kanceláře a našla Stena Torstenssona zavražděného. Ovšem pokud jste mezitím nepřišla na něco, co jste předtím nezmínila?“ Její odpověď přišla rozhodně, bez zaváhání. „Na nic. Bylo to tak, jak jsem to popsala panu Svedbergovi.“ „A předchozí večer?“ pokračoval Wallander. „V kolik jste odcházela z práce?“ „Bylo asi šest. Možná pět minut po šesté, víc ne. Kontrolovala jsem několik dopisů, které vytiskla slečna Lundinová. Potom jsem zavolala panu Torstenssonovi a zeptala se ho, jestli je to vše. Řekl, že ano, a popřál mi pěkný večer. Tak jsem si oblékla kabát a odešla.“ „Dveře byly zavřené? A Sten Torstensson tam zůstal sám?“ „Ano.“ „Víte, co měl ten večer v plánu?“ Překvapeně se na něj podívala. „Samozřejmě chtěl dál pracovat. Tak vytížený advokát, jako byl Sten Torstensson, nemůže odejít domů, kdy se mu zlíbí.“ Wallander přikyvoval. „Chápu, že pracoval,“ řekl. „Jenom mě zajímalo, jestli třeba nešlo o nějakou zvláštní záležitost, která spěchala.“ „Všechno spěchá,“ odpověděla paní Dunérová. „Jeho otec byl zabit před několika týdny, takže byl pochopitelně hrozně vytížený. To se snad rozumí samo sebou.“

50 

henning mankell

Wallandera zarazila její volba slov. „Mluvíte o té nehodě?“ „A o čem jiném?“ „Řekla jste, že jeho otec byl zabit? To je zvláštní způsob, jak to pojmenovat.“ „Člověk umře, nebo je zabit,“ opáčila. „Umírá se v posteli takzvaně přirozeně. Ale když někdo přijde o život při autonehodě, tak přece musíte uznat, že byl zabit, ne?“ Wallander pomalu přikyvoval. Rozuměl tomu, co měla na mys­ li. Přesto si však nebyl jistý, jestli neřekla ještě něco jiného, jestli neúmyslně nevyslala sdělení obdobné podezření, které přimělo Stena Torstenssona, aby ho navštívil ve Skagenu. Najednou ho něco napadlo. „Nedokázala byste si vzpomenout, co dělal Sten Torstensson o týden dřív?“ zeptal se. „V úterý čtyřiadvacátého a ve středu pětadvacátého října?“ Odpověď přišla bez zaváhání. „To byl pryč,“ řekla. Sten Torstensson tedy neodcestoval tajně, pomyslel si Wallan­ der. „Říkal, že musí na pár dní pryč, ze smutku po otci,“ pokračovala paní Dunérová. „Samozřejmě jsem zrušila všechny schůzky, které měl na ty dva dny naplánované.“ Najednou, naprosto nečekaně, se rozplakala. Wallander se cítil naprosto bezmocný. Křeslo pod jeho vahou znepokojivě zavrzalo. Paní Dunérová se rychle zvedla z pohovky a odešla do kuchyně. Slyšel, jak smrká. Potom se vrátila. „Je to tak těžké,“ řekla. „Je to tak strašně těžké.“ „Chápu,“ poznamenal Wallander. „Poslal mi pohled,“ oznámila se slabým pousmáním. Wallander si říkal, že se určitě brzy rozpláče znovu. Ale nečekaně se uklidnila. „Chcete ho vidět?“ zeptala se.

51 

usměvavý muž

Wallander pokývl hlavou. „Rád.“ Vstala a přistoupila ke knihovně u delší stěny pokoje. Z porcelánové misky vzala pohlednici a podala mu ji. „Finsko musí být krásná země,“ řekla. „Já jsem tam nikdy nebyla. Vy ano?“ Wallander nechápavě zíral na pohled. Zobrazoval jezero v zapadajícím slunci. „Ano,“ pronesl pomalu. „Ve Finsku jsem byl. Je to, jak říkáte, moc krásná země.“ „Odpusťte, že jsem se tak rozrušila,“ řekla paní Dunérová. „Ale ta pohlednice přišla ve stejný den, kdy jsem ho našla mrtvého.“ Pomyslel si, že by se měl Berty Dunérové vyptat na mnohem víc věcí, než vůbec tušil. Ale zároveň si uvědomil, že dosud neuzrál čas. Sten Torstensson tedy své sekretářce řekl, že jede do Finska. Odtud dorazila jako záhadný důkaz pohlednice. Ale kdo ji odeslal? Když se Sten Torstensson zároveň nacházel v Jutsku. „Potřeboval bych si tu pohlednici kvůli vyšetřování na pár dní půjčit,“ řekl. „Ale osobně se zaručuji, že ji dostanete zpět.“ „Chápu,“ odpověděla paní Dunérová. „Ještě poslední otázka a pak už půjdu. Nevšimla jste si v poslední době, než zemřel, něčeho nezvyklého?“ „Co máte na mysli?“ „Nechoval se nějak divně?“ „Samozřejmě jím hluboce otřásla smrt jeho otce, velmi ho to zarmoutilo.“ „Nic jiného?“ Wallander slyšel, jak špatně ta otázka zní. Přesto si počkal na její reakci. „Ne,“ odpověděla. „Choval se jako obvykle.“ Wallander se zvedl z ratanového křesílka. „Určitě si s vámi ještě budu potřebovat promluvit,“ řekl. Zůstala sedět na pohovce.

52 

henning mankell

„Kdo může udělat něco tak strašlivého?“ zeptala se. „Vejít, zastřelit člověka a potom prostě jen odejít, jako by se nic nestalo.“ „To právě musíme zjistit,“ odtušil Wallander. „Nevíte, jestli měl nějaké nepřátele?“ „Kdo by to měl být?“ Wallander chvilku váhal a potom jí položil ještě jednu otázku. „Co si myslíte, že se stalo?“ Zvedla se a pak odpověděla. „Kdysi se dalo rozumět i tomu, co vypadalo nepochopitelně,“ pronesla. „Ale to už dnes neplatí. Už ani tohle není v naší zemi možné.“ Wallander si oblékl bundu, pořád ztěžklou vlhkem. Na ulici se zastavil. Myslel na rčení, které v mládí, coby čerstvý policista, přijal za své. Je čas žití a je čas umírání. Přemýšlel také o tom, jak se s ním Berta Dunérová rozloučila. Matně si vybavoval, že řekla něco důležitého o Švédsku. Něco, k čemu by se měl vrátit. Ale pro tuto chvíli její slova zapomněl. Musím se snažit vžít do myšlenek těch mrtvých, honilo se mu hlavou. Pohled z Finska, orazítkovaný v den, kdy Sten Torstens­ son prokazatelně popíjel kávu v muzeu umění ve Skagenu v mé přítomnosti, ukazuje, že nemluvil pravdu. Nebo aspoň ne úplně. Člověk nemůže lhát a nevědět o tom. Posadil se do auta a rozhodoval se, co by měl udělat. Jako civilní osoba by nejraději odjel do svého bytu na Mariagatan, zatáhl v ložnici závěsy a lehl si. Jako policista musel myslet na jiné věci. Podíval se na hodinky. Čtvrt na dvě. Nejpozději ve čtyři musí být zpátky na stanici, kde se koná odpolední porada vyšetřovacího týmu. Chvilku přemýšlel a potom se rozhodl. Nastartoval, zabočil do ulice Hamngatan a držel se vlevo, aby se dostal na východní obchvat. Potom pokračoval směrem na Malmö až k odbočce na Bäresjö. Přestalo pršet, zvedl se vítr a foukal v nárazech. Po několika kilometrech sjel z hlavní silnice a zastavil před

53 

usměvavý muž

oploceným prostranstvím, kde zrezivělá cedule oznamovala, že zde sídlí Niklassonovo vrakoviště. Vrata byla otevřená a Wallander projížděl kolem koster automobilů navršených na sobě. Přemýšlel, kolikrát v životě na vrakoviště zavítal. Niklasson byl ně­ koli­krát podezřelý a obžalovaný z toho, že prodával kradené věci. U ystadské policie byl proslulý, protože navzdory mnoha napohled přesvědčivým důkazům nebyl nikdy odsouzen. Nakonec se vždycky objevil nějaký klínek, který se vtloukl do celého řetězce důkazů, a Niklasson se mohl vrátit do svých dvou propojených karavanů, které představovaly kombinaci jeho obydlí a kan­celáře. Wallander vypnul motor a vystoupil z auta. Ze zrezivělé kapoty starého peugeotu ho pozorovala špinavá kočka. Ve stejnou chvíli si všiml Niklassona, jak slézá z hromady střech od aut. Byl oblečený v tmavém kabátě. Na hlavě měl hluboko přes dlouhé vlasy vražený špinavý klobouk. Wallander si nevzpomínal, že by ho někdy viděl v něčem jiném. „Kurt Wallander,“ řekl Niklasson a smál se. „Už je to dlouho. Přišel jste si pro mě?“ „Měl bych?“ zeptal se Wallander. Niklasson se uchechtl. „To vy víte nejlíp,“ opáčil. „Máš tu auto, na které bych se chtěl podívat,“ řekl Wallander. „Tmavomodrý opel, který patřil advokátu Gustavu Torstens­ sonovi.“ „Jo tenhle,“ poznamenal Niklasson a vyrazil. „Je támhle vzadu. Proč se na něj chcete podívat?“ „Protože člověk, co v něm seděl, při té nehodě zemřel.“ „Lidi jezdí jako blázni,“ řekl Niklasson. „Jenom se divím, že se jich nepozabíjí ještě víc. Tak tady je. Ještě jsem ho nezačal rozřezávat. Je v takovým stavu, jak ho přivezli.“ Wallander přikývl. „Já už si poradím.“ „Jasně,“ odtušil Niklasson. „Mimochodem, vždycky mě zajímalo, jaký to je zabít člověka.“

54 

henning mankell

Otázka přišla nečekaně. „Je to na hovno,“ řekl Wallander. „Cos čekal?“ Niklasson pokrčil rameny. „Nic. Jen mě to zajímalo.“ Když Wallander osaměl, dvakrát auto obešel. Překvapilo ho, že na něm nebyly vidět žádné vnější škody. Ačkoliv tvrdě přeletělo přes kamennou zídku u pole a potom se minimálně dvakrát převrátilo. Přidřepl si a  podíval se dovnitř na sedadlo řidiče. Jeho pozornost okamžitě upoutaly klíčky, které ležely na podlaze vedle plynového pedálu. S jistým úsilím se mu podařilo otevřít dveře, pak uchopil svazek a vyzkoušel klíček v zapalování. Sten Torstensson měl naprostou pravdu. Ani klíček, ani zámek nebyly poškozené. Zadumaně udělal kolem auta ještě jedno kolečko. Potom vlezl dovnitř a snažil se zjistit, o co se Gustav Torstensson udeřil do týla. Hledal pečlivě, ale na žádné vysvětlení, jak se to mohlo stát, nepřišel. I když v autě objevil skvrny, které zjevně vytvořila zaschlá krev, nemohl najít místo, kde se mohl uhodit. S klíčky v ruce z auta zase vylezl. Nevěděl pořádně proč, ale otevřel kufr. Uvnitř se povalovaly několikery staré noviny a zbytky rozbité dřevěné židle. Vzpomněl si na nohu od židle, kterou našel na poli. Přitáhl si kousek novin a přečetl si datum. Byly přes rok staré. Potom kufr opět zavřel. Vtom si uvědomil, co viděl, i když na to hned nezareagoval. Jasně si vzpomněl, co se dočetl v  Martinssonově zprávě. V jednom místě byl důsledný. Všechny dveře kromě těch u řidiče byly zamčené, zrovna tak kufr. Stál úplně tiše. V zamčeném kufru leží rozbitá židle, říkal si. Jedna noha od židle leží v hlíně. V autě sedí mrtvý muž. Nejprve se rozčílil nad lajdáckým vyšetřováním a šlendriánským závěrem. Potom si pomyslel, že ani Sten Torstensson tu nohu neobjevil a nereagoval ani na zamčený kufr. Pomalu se vydal ke svému autu.

55 

usměvavý muž

Sten Torstensson měl tedy pravdu. Jeho otec nepřišel o život při nějaké běžné autonehodě. Přestože netušil, co to bylo, věděl, že toho večera v mlze na opuštěné silnici se něco stalo. Musela tam být minimálně jedna další osoba. Ale kdo? Niklasson vyšel z karavanu. „Dáte si kafe?“ zeptal se. Wallander zavrtěl hlavou. „Nesahej na to auto,“ řekl. „Musíme ho znovu prohlídnout.“ „Jenom buďte opatrní,“ nabádal Niklasson. Wallander se zamračil. „Proč?“ „Jak se jmenoval? Ten syn. Sten Torstensson? Byl tady a koukal se na to auto. A teď je taky po něm. Takže jenom tohle. Nic víc.“ Niklasson pokrčil rameny. „Jenom tohle. Nic víc.“ Najednou Wallandera něco napadlo. „Byl se na to auto dívat ještě někdo?“ zeptal se. Niklasson zavrtěl hlavou. „Vůbec nikdo.“ Wallander jel zpět do Ystadu. Cítil, jak je unavený. Zatím nedokázal zhodnotit, co vlastně objevil. Ale v podstatě už vůbec nepochyboval. Sten Torstensson měl pravdu. Autonehoda byla jen zástěrka, která měla maskovat něco jiného. Bylo sedm minut po čtvrté, když Björk zavřel dveře do zasedačky. Wallander okamžitě poznal, že nálada je otupělá a dusná. Předpokládal, že nikdo z přítomných policistů nebude mít nic, co by nějak zásadně, nebo dokonce dramaticky mohlo změnit celé vyšetřování této vraždy. Tohle je onen okamžik v policejní práci, který ve filmech vždycky vystřihnou, blesklo mu hlavou. A přesto se z těchto tupých momentů, kdy jsou všichni unavení, a někdy dokonce vůči sobě navzájem nepřátelsky naladění, tříbí další práce. Musíme si říct, že nic nevíme, abychom se donutili pokračovat.

56 

henning mankell

Ve stejnou chvíli se rozhodl. Později si už nedokázal vysvětlit, jestli to bylo v zoufalém pokusu zajistit si záminku k návratu a vyžádat si zpět službu. V téhle ospalé náladě vytušil možnost znovu vystoupit, byl to vhodný základ, aby ukázal, že je přese všechno pořád policista, a ne nějaký vyhořelý vrak, který by měl mít dostatek slušnosti a uchýlit se k nenápadnému mlčení. Tok jeho myšlenek přerušil Björkův vyzývavý pohled. Wallan­ der téměř nepostřehnutelně zavrtěl hlavou. Ještě nemá co říct. „Co máme?“ řekl Björk. „Jak jsme na tom?“ „Obešel jsem sousedy,“ odpověděl Svedberg. „Všechny domy v okolí, každé patro. Ale nikdo nic neobvyklého nezaslechl, nikdo nic neviděl. Zvláštní je, že nepřišel ani jediný tip od veřejnosti. Vypadá to, že celé vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě.“ Svedberg skončil a Björk se obrátil na Martinssona. „Podíval jsem se do jeho bytu na Regementsgatan,“ oznámil. „Myslím, že jsem nikdy v životě nezažil takovou nejistotu ohledně toho, co vlastně hledám. Můžu k tomu říct jedině to, že Sten Torstensson měl rád dobrý koňak a vlastnil množství starých knih, které jsou podle mého odhadu hodně cenné. Potom jsem se snažil zmáčknout techniky z Linköpingu kvůli kulkám. Ale poprosili mě, abych se ozval zítra.“ Björk si povzdechl a podíval se na Ann-Britt Höglundovou. „Pokusila jsem se udělat si představu o jeho osobním životě,“ řekla. „O rodině, přátelích. Ale ani z toho nevyplynulo nic, co by nás bezprostředně posunulo někam dál. Neměl mnoho známých, vypadá to, že svůj život zasvětil téměř výhradně práci advokáta. Dřív jezdíval o prázdninách hodně na lodě. Ale s tím přestal a já nedokážu přesně říct proč. Příbuzných má málo. Několik tet, pár bratranců a sestřenic. Ale obecně se asi dá říct, že Sten Torstens­ son byl velký samotář.“ Wallander ji pokradmu pozoroval, když mluvila. Říkal si, že má v sobě jistou přemýšlivost a vyrovnanost, možná až hraničící s nedostatkem fantazie. Ale rozhodl se, že bude v úsudku

57 

usměvavý muž

opatrnější. Zatím ji osobně nezná, jenom její pověst velmi nadějné policistky. Nová doba, pomyslel si. Třeba je právě ona policistkou nové doby, o níž jsem tak často přemýšlel, jaká by mohla být. „Jinými slovy se nemáme kam posunout,“ pronesl Björk v marném pokusu o shrnutí. „Víme, že Sten Torstensson byl zastřelen, víme kde a kdy. Ale nevíme, kdo a proč to udělal. Bohužel asi můžeme jenom konstatovat, že tohle bude obtížný případ. Zabere hodně času a bude složitý.“ Na to nikdo nic nenamítl. Wallander oknem zahlédl, že se venku opět spustil déšť. Pochopil, že přišla jeho chvíle. „K tomu, co se stalo Stenu Torstenssonovi, nemám co dodat,“ řekl. „Víme jen tu trošku, co jsi zmínil. Myslím, že musíme začít z úplně jiného konce. U toho, co potkalo jeho otce.“ Kolem stolu okamžitě zavládla soustředěná pozornost. „Gustav Torstensson nezemřel při autonehodě,“ pokračoval Wallander. „Někdo ho zabil, stejně jako jeho syna. Musíme vycházet z toho, že to spolu souvisí. Nic jiného nedává smysl.“ Podíval se na kolegy, kteří ho bez hnutí sledovali. Najednou se karibské ostrovy i nekonečné skagenské pláže ocitly nesmírně daleko. Uvědomil si, že definitivně rozbil skořápku a vrátil se do života, o němž se tak dlouho domníval, že ho nadobro opustil. „Vlastně už mám na srdci jen jednu věc,“ pokračoval zamyšleně. „Můžu dokázat, že byl zavražděn.“ Kolem stolu bylo ticho, které nakonec prolomil Martinsson. „Kdo to spáchal?“ „Někdo, kdo udělal podivnou chybu.“ Wallander se zvedl. O chviličku později už seděli ve třech vozech na cestě k opuštěné silnici v blízkosti Brösarpských vršků. Když dorazili na místo, začalo se stmívat.

58 

henning mankell

4 Pozdě odpoledne prvního listopadu prožil skånský zemědělec Olof Jönsson zvláštní chvíli. Byl právě na poli a v hlavě spřádal plány na jarní osev, když náhle za silnicí spatřil hlouček lidí, kteří stáli v půlkruhu v hlíně, jako by se sešli u nějakého hrobu. Protože měl při obhlídce polností vždy po ruce dalekohled — stávalo se, že na okraji pozemků u malých remízků se potulovala vysoká zvěř —, mohl si návštěvníky prohlédnout zblízka. Najednou měl pocit, že jednoho z nich poznává. Tvář mu byla povědomá, ačkoliv nevěděl odkud. Zároveň ho napadlo, že ti čtyři muži a jediná žena stojí přesně na tom místě, kde se před několika týdny zabil v autě ten starý pán. Nechtěl vypadat příliš zvědavě, a tak dalekohled rychle schoval. Nejspíš to jsou příbuzní toho mrtvého, kteří mu chtějí prokázat úctu návštěvou místa, kde ten pán zemřel. Odešel a ani se neotočil. Jakmile dorazili na místo nehody, Wallandera na chvíli přepadl pocit, že si to všechno jen namlouvá. Třeba to, co našel v hlíně a odhodil, vůbec nebyla noha od židle. Zatímco se brodil hlínou, jeho kolegové postávali na silnici a čekali. Za zády slyšel jejich hlasy, ale nerozuměl, co říkají. Hodnotí situaci, pomyslel si Wallander a dál hledal tu nohu. Zajímá je, jestli se přece jen dokážu vrátit do služby. V tu chvíli se mu hledaná noha od židle ocitla přímo před očima. Rychle si ji prohlédl a ujistil se, že se nemýlil. Otočil se a zamával na ostatní. Za okamžik se shromáždili kolem nohy zabořené do hlíny. „Je to možné,“ pronesl Martinsson váhavě. „Vzpomínám si na tu roz­bitou židli v kufru. Tohle by k ní mohlo patřit.“ „Stejně to vypadá hrozně divně,“ řekl Björk. „Zopakuj mi, jak jsi na to přišel.“ „Je to jednoduché,“ odpověděl Wallander. „Četl jsem Martins­so­ novo hlášení. V něm stálo, že kufr byl zamčený. Nic nenasvědčuje

59 

usměvavý muž

tomu, že by se kufr sám od sebe otevřel a pak se zase zamkl. To by se na autě musely objevit nějaké známky toho, že zadní část udeřila o zem. Ale nic takového tam není.“ „Ty ses byl na to auto podívat?“ zeptal se udiveně Martinsson. „Jen jsem se vás snažil dohnat,“ opáčil Wallander a uvědomil si, že se snaží omluvit, jako by návštěvou u Niklassona vyjádřil nedůvěru k tomu, jakým způsobem Martinsson vedl jednoduché vyšetřování autonehody. Což byla pravda, ale to teď nebylo podstatné. „Myslel jsem na to,“ pokračoval Wallander, „jak asi člověk sedící v autě, co se s ním na poli párkrát převrátí, jen tak vystoupí, otevře kufr a vyndá z něj kousek rozbité židle, potom kufr zase zavře, posadí se, zapne si bezpečnostní pás a pak najednou umře po tvrdém úderu do týla.“ Nikdo nic neřekl. Tohle už Wallander zažil mnohokrát. Opona spadne a odhalí něco, co nikdo nečekal. Svedberg vytáhl z kapsy kabátu plastový sáček a nohu od židle do něj opatrně vložil. „Našel jsem ji asi pět metrů odsud,“ řekl Wallander a ukázal tím směrem. „Zvedl jsem ji a potom odhodil.“ „Zvláštní způsob, jak zacházet s důkazy,“ poznamenal Björk. „Tehdy jsem ještě nevěděl, že to nějak souvisí se smrtí Gustava Torstenssona,“ obhajoval se Wallander. „Vlastně ani nevím, co ta noha vůbec dokazuje.“ „Jestli to dobře chápu,“ přešel Björk Wallanderův komentář, „znamená to, že tu musel být ještě někdo další, když Gustav Torstensson havaroval. Ale to ještě nemusí znamenat, že ho někdo zabil. Mohlo se jednat o někoho, kdo tu nehodu objevil a jenom se chtěl podívat, jestli v kufru není něco, co by se dalo ukrást. To, že nás ta osoba nekontaktovala nebo že se jí podařilo vytrousit jednu z ulomených noh od židle, taky není nic podivného. Ti, co okrádají mrtvé, se přihlašují skutečně zřídka.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Wallander. „Ale přesto jsi řekl, že můžeš dokázat, že Torstenssona někdo zabil,“ pokračoval Björk.

60 

henning mankell

„To bylo přehnané,“ odpověděl Wallander. „Jen jsem chtěl říct, že tohle poněkud mění situaci.“ Vrátili se na silnici k autům. „Ten vrak celý znovu prohlídneme,“ řekl Martinsson. „Technici budou překvapení, že jim posíláme rozbitou židli. Ale jinak to nejde.“ Björk dával jasně najevo, že hodlá to shromáždění na silnici okamžitě ukončit. Znovu se rozpršelo a vítr se do nich opíral. „Zítra se rozhodneme, jak budeme postupovat dál,“ řekl. „Musím prověřit všechny stopy, které máme, ale bohužel jich není moc. Myslím, že teď se dál neposuneme.“ Rozešli se k autům. Ann-Britt Höglundová se ještě zdržela. „Mohla bych jet s vámi?“ zeptala se. „Bydlím v Ystadu. Martinsson má všude dětské sedačky a Björkovo auto je plné rybářského náčiní.“ Wallander přikývl. Z místa odjeli jako poslední. Wallandera napadlo, jaký je to nezvyk mít někoho vedle sebe. Uvědomil si, že s výjimkou své dcery si od onoho letního dne před téměř dvěma lety, kdy se ponořil do svého dlouhého mlčení, s nikým pořádně nepromluvil. Nakonec se rozmluvila ona. „Myslím, že máte pravdu,“ řekla. „Mezi smrtí otce a syna očividně existuje souvislost.“ „To se musí každopádně prošetřit,“ odpověděl Wallander. Nalevo zahlédli moře. Vlny se tříštily jedna o druhou a kolem vířila pěna. „Proč se lidi dávají k policii?“ zeptal se Wallander. „Proč to dělají ostatní, na to nedokážu odpovědět,“ řekla Ann-Britt. „Ale vím, proč jsem to udělala já. Z policejní akademie si pamatuju, že téměř nikdo neměl stejný sen jako někdo další.“ „Policisté mají sny?“ podivil se Wallander. „Sny mají všichni lidé,“ řekla. „Dokonce i policisté. Vy ne?“ Wallander nevěděl, jak by měl odpovědět. Ale uvědomil si, že její otázka je samozřejmě správná. Kam se poděly moje sny?

61 

usměvavý muž

pomyslel si. V mládí má člověk sny, které buď vyblednou, nebo se změní ve vůli, kterou člověk poslechne. Co mi vlastně zbylo z toho všeho, o čem jsem kdysi snil? „Já jsem se dala k policii, protože jsem se rozhodla nebýt kazatelkou,“ řekla najednou. „Léta jsem věřila v Boha. Moji rodiče patří k letniční církvi. Dlouho jsem neměla žádnou představu o tom, co bych měla dělat. Ale potom se stalo něco, co mě přimělo, abych se téměř okamžitě rozhodla stát se policistkou.“ Podíval se na ni. „Vyprávějte,“ řekl. „Potřebuju se dozvědět, proč se lidi pořád chtějí stávat policisty.“ „Někdy jindy,“ odpověděla vyhýbavě. „Teď ne.“ Blížili se k Ystadu. Popsala mu, kde bydlí, u západního příjezdu do města, v jedné z těch nově postavených cihlových vilek s výhledem na moře. „Ani nevím, jestli máte rodinu,“ poznamenal Wallander, když zabočili mezi vilky, které se pořád ještě stavěly. „Mám dvě děti,“ řekla. „Můj muž pracuje jako montér a hodně cestuje. Instaluje a opravuje čerpací zařízení po celém světě a doma bývá málokdy. Ale vydělal na ten dům.“ „To vypadá na zajímavé povolání,“ odtušil Wallander. „Až někdy bude doma, pozvu vás,“ řekla. „Sám vám povypráví, jaké to je.“ Zastavil před domem. „Myslím, že jsou všichni rádi, že jste zpátky,“ řekla na rozloučenou. Wallandera okamžitě napadlo, že neříká pravdu, jen se ho snaží povzbudit. Ale přikývl a zamumlal jakési poděkování. Potom odjel rovnou domů, svlékl si jen mokrou bundu a položil se na postel, ani si nesundal špinavé boty. Usnul a zdálo se mu, že spí mezi písečnými dunami ve Skagenu. Když se o hodinu později probudil, nejprve nevěděl, kde je. Zul si boty, šel do kuchyně a uvařil si kávu. Za oknem sledoval lampu, která se pohupovala v silném větru.

62 

henning mankell

Brzy zase přijde zima, pomyslel si. Sníh a chaos a bouře. A já jsem zase policajt. Život si s námi pěkně hraje. Co vlastně ovlivňujeme sami? Dlouho seděl a  pozoroval hrnek s  kávou. Teprve když vychladla, vytáhl z jedné ze zásuvek blok a tužku. Teď musím být zase policista, honilo se mu hlavou. Jsem placený za konstruktivní uvažování, za vyšetřování a objasňování zločinů, a ne abych tu dumal nad vlastním utrpením. Hodiny už odbily půlnoc, když tužku konečně odložil a protáhl se. Potom se sklonil nad shrnutím, které sepsal. Na zemi kolem něho se povalovalo hodně zmuchlaných papírů. Nemůžu najít motiv, říkal si. Neexistuje žádné zřejmé spojení mezi autonehodou, která nebyla nehodou, a faktem, že někdo o pár týdnů později zastřelil Stena Torstenssona v jeho kanceláři. Vlastně to nemusí být tak, že smrt Stena Torstenssona byla následkem toho, co se stalo jeho otci. Může to být také naopak. Vzpomněl si na něco, co mu v posledním roce života řekl Ryd­berg, když uvízli v  bezvýsledném vyšetřování série žhářských úto­ků. „Příčina se někdy může objevit až po následku,“ řekl. „Jako policista musíš být vždycky připravený uvažovat opačně.“ Vstal, odešel do obýváku a lehl si na pohovku. Jednoho říjnového rána se jeden starý pán najde mrtvý ve svém autě na poli, přemýšlel. Vracel se ze schůzky s jedním z klientů. Po rutinním vyšetřování se případ uzavře jako nehoda. Ale syn zemřelého této teorii nevěří. Dva zásadní důvody jsou, že otec by v mlze nikdy nejel rychle a že býval poslední dobou před neštěstím nervózní nebo rozrušený, i když to nechtěl dát najevo. Najednou se Wallander posadil. Instinkt mu říkal, že teď už je přece jen na stopě nějakému motivu, nebo spíš nemotivu, fa­leš­ né zámince, nastražené tak, aby nedošlo k odhalení skutečnosti. Přemýšlel dál. Sten Torstensson nemohl dokázat, že se nejednalo o běžnou nehodu. Nenašel na poli tu nohu, nikdy se

63 

usměvavý muž

nepozastavil nad tím, že v otcově autě ležela rozbitá židle. Právě proto, že nemohl žádný pořádný důkaz najít, obrátil se na Wallandera. Dal si tu práci, aby zjistil, kde pobývá, a odjel tam. Zároveň nastražil falešnou stopu. Pohlednici z Finska. O pět dní později ho někdo zastřelil v jeho kanceláři. Nikdo nemusí pochybovat, že tohle byla vražda. Wallander si uvědomil, že ztratil nit. To, co tušil, motiv překrytý jiným, se mu ztratilo v zemi nikoho. Byl unavený. Dál už se teď v noci nedostane. Ze zkušenosti také věděl, že pokud má jeho tušení nějaký význam, tak se vrátí. Odešel do kuchyně, umyl hrnek a posbíral ze země zmuchlané poznámky. Musím začít od začátku, pomyslel si. Ale kde ten začátek vlastně je? U Gustava, nebo u Stena Torstenssona? Šel si lehnout, ale nemohl usnout, i když byl hodně unavený. Dumal nad tím, co přimělo Ann-Britt Höglundovou, aby se stala policistkou. Když se naposledy podíval na hodinky, bylo půl třetí. Probudil se po šesté, nevyspalý a unavený, ale okamžitě vstal z postele s nejasným pocitem, že zaspal. Pár minut před půl osmou vstupoval na policejní stanici a s radostí zjistil, že Ebba sedí na svém obvyklém místě na recepci. Když ho spatřila, vstala a šla mu vstříc. Viděl, že je rozrušená, a rázem se i jemu udělal knedlík v krku. „Nevěřila jsem, že je to pravda,“ řekla. „Opravdu ses vrátil?“ „Lepší už to nebude,“ odpověděl Wallander. „Asi se rozpláču,“ odtušila. „To nedělej,“ řekl Wallander. „Promluvíme si později.“ Opustil ji, jak nejrychleji to šlo, a pospíchal chodbou. Jakmile dorazil do své kanceláře, zjistil, že je důkladně uklizená. Na stole ležel vzkaz, že má zavolat otci. Podle těžko čitelného ruko­ pisu přijímal předchozího večera hovor Svedberg. Chviličku držel

64 

henning mankell

ruku na sluchátku, ale pak se rozhodl počkat. Vzal si své noční poznámky a přečetl si, co napsal. Pocit, že by přece jen bylo možné už teď najít slabý, ale nezpochybnitelný motiv toho, co se stalo, se nechtěl vrátit. Papíry odstrčil. Ještě je moc brzy, pomys­ lel si. Vrátil jsem se po roce a půl z mrazu a jsem mnohem míň trpělivý než kdy dřív. Podrážděně si blok zase přitáhl a nalistoval prázdnou stránku. Věděl, že musí začít znovu. Protože nikdo nedokázal s jistotou říct, kde to začalo, musí k vyšetřování přistoupit zeširoka a bez předsudků. Půl hodiny se zabýval návrhem organizace práce. Ale po celou dobu si myslel, že vyšetřování by měl vést Martinsson. On se do služby vrátil, ale nechce být hned tím, kdo převezme veškerou zodpovědnost. Zazvonil telefon. Než sluchátko zvedl, chvíli zaváhal. „Slyšel jsem velkou novinu,“ ozval se Per Åkeson. „Musím říct, že mě hodně potěšila.“ Per Åkeson patřil k těm státním zástupcům, k nimž si Wallander během let vytvořil ten nejlepší vztah. Mnohokrát mezi nimi proběhla ostrá výměna názorů na to, jak vykládat některé materiály k vyšetřování. Wallandera občas rozčilovalo, že Per Åkeson nechtěl nějaký podklad uznat jako dostatečný pro zatčení. Ale základ přece jen vždycky tvořil společný přístup k práci. Ani jeden z  nich neměl rád, když probíhající vyšetřování ovliv­ňovalo lajdáctví. „Připouštím, že se cítím nezvykle,“ odpověděl Wallander. „Pořád se tvrdilo, že půjdeš do invalidního důchodu,“ řekl Per Åkeson. „Někdo by měl říct Björkovi, že by měl tohle klevetění ve sboru zarazit.“ „To nebyly klevety,“ namítl Wallander. „Rozhodl jsem se skončit.“ „Můžu se zeptat, proč jsi to rozhodnutí změnil?“ „Něco se stalo,“ odpověděl Wallander vyhýbavě. Slyšel, jak Per Åkeson čeká na pokračování. Ale nic víc nepověděl.

65 

usměvavý muž

„Jsem rád, že jsi zpět,“ řekl Åkeson, když Wallander dlouho mlčel. „A jsem si jistý, že mluvím i za své kolegy.“ Ze vší té přátelské nálady, která se na něj valila, se Wallander začal cítit čím dál rozrušenější. Bylo mu zatěžko tomu uvěřit. Lány květin a bažiny, pomyslel si. Celý život stojíme jednou nohou tady a druhou tam. „Předpokládám, že převezmeš vyšetřování smrti advokáta Torstenssona,“ pokračoval Åkeson. „Možná bychom se během dne měli sejít a vyjasnit si stanoviska.“ „Nepřevezmu,“ odpověděl Wallander. „Budu se na něm podílet, to jsem požadoval. Ale vycházím z toho, že případ povede někdo z kolegů.“ „Do toho se vám nebudu plést,“ řekl Per Åkeson. „Já mám jen radost, že ses vrátil. Už ses do toho pustil?“ „Moc ne.“ „Podle toho, co vím já, se dosud neobjevilo nic zásadního.“ „Björk si myslí, že se to vyšetřování protáhne.“ „A co si myslíš ty?“ Wallander se na chvilku zamyslel, než odpověděl. „Zatím nic.“ „Žijeme v době, kdy je nejistota čím dál zřejmější,“ řekl Per Åkeson. „Zvyšuje se počet výhrůžek, často formou anonymních dopisů. Úřady, které dřív mívaly dveře otevřené dokořán, uzavírají svoje kanceláře jako bunkry. Není myslím pochyb, že musíte důkladně pátrat mezi jeho klienty. Je to možné řešení. Někdo mohl být mnohem nespokojenější, než bychom čekali.“ „Už jsme s tím začali,“ odpověděl Wallander. Dohodli se, že se odpoledne sejdou na státním zastupitelství, a hovor ukončili. Wallander se přinutil vrátit k plánu práce, který začal navrhovat. Ale nemohl se soustředit. Podrážděně odložil tužku a zašel si pro kávu. Pospíchal zpět do kanceláře, protože nechtěl nikoho potkat. Bylo čtvrt na devět. Popíjel kávu a přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než ta plachost zmizí. V půl deváté vstal, posbíral papíry a odešel do zasedačky. Cestou ho napadlo,

66 

henning mankell

jak málo toho za těch pět nebo šest dní, které uplynuly od chvíle, kdy byl Sten Torstensson nalezen zavražděný, vypátrali. Vyšetřování vraždy se nikdy nepodobá jinému případu. Ale mezi vyšetřovateli vždycky panuje naléhavost. Během jeho nepřítomnosti se něco změnilo, říkal si. Ale co? Všichni se sešli v osm čtyřicet. Björk nechal dlaně dopadnout na stůl na znamení, že vyšetřovací tým zahajuje svou práci. Obrátil se přímo na Wallandera. „Kurte,“ řekl. „Tys do toho přímo vstoupil a vidíš to jasně. Jak budeme postupovat dál?“ „Já asi nejsem ten pravý, kdo by to měl rozhodnout,“ odpověděl Wallander. „Ještě jsem se do toho případu nestihl ponořit.“ „Na druhou stranu jsi jediný, kdo přišel s něčím použitelným,“ namítl Martinsson. „Jak tě znám, tak jsi včera večer určitě pracoval na návrhu, jak to vyšetřování zorganizovat. Je to tak?“ Wallander přikývl. Najednou si uvědomil, že vlastně nemá nic proti tomu, aby za případ převzal zodpovědnost. „Snažil jsem se to shrnout,“ začal. „Ale nejprve bych vám chtěl povědět, co se stalo skoro před týdnem, když jsem byl v Dánsku. Měl jsem to udělat už včera. Ale pro mě to byl, mírně řečeno, hektický den.“ Potom Wallander udiveným kolegům vyprávěl o návštěvě Ste­na Torstenssona ve Skagenu. Snažil se neopomenout nebo nevynechat žádné detaily. Zavládlo hluboké ticho. Nakonec se slova ujal Björk. Nesnažil se skrývat podráždění. „Tak to je hodně divné,“ řekl. „Nechápu, jak je možné, Kurte, že se vždycky ocitneš v situaci, která obchází veškerou rutinu.“ „Odkázal jsem ho na vás,“ bránil se Wallander a uvědomil si, že začíná být dopálený. „Není to nic, kvůli čemu bychom se teď měli dohadovat,“ řekl Björk netečně. „Ale je to trochu zvláštní, to musíš uznat. Fakticky vzato to ale podporuje otevření případu autonehody Gustava Torstenssona.“

67 

usměvavý muž

„Považuji za přirozené a nutné, abychom postupovali na dvou frontách,“ řekl Wallander. „Vycházíme z toho, že tu máme dvě osoby, které se staly obětí vraždy, nikoliv jednu. Kromě toho se jedná o otce a syna. Musíme přemýšlet o dvou věcech zároveň. Řešení se může skrývat v jejich osobním životě. Ale také to může být spojené s jejich povoláním. Šlo o advokáty se společnou kanceláří. Z toho, že mě Sten Torstensson vyhledal a pověděl mi o otcově rozrušení, můžeme usuzovat, že klíč leží u Gustava Torstenssona. Ale úplně jisté to není, mimo jiné proto, že Sten poslal paní Dunérové pohled z Finska, ačkoliv pobýval v Dánsku.“ „To svědčí ještě o něčem,“ vstoupila do toho náhle Ann-Britt Höglundová. Wallander přikývl. „Totiž že si Sten Torstensson uvědomoval, že se hrozba skrývá i v jeho pozadí,“ řekl. „Tohle jsi měla na mysli?“ „Ano,“ odpověděla Ann-Britt. „Proč by jinak nastražil falešnou stopu?“ Martinsson zvedl ruku na znamení, že chce něco říct. „Nejjednodušší bude, když se rozdělíme,“ navrhl. „Část z nás se soustředí na otce, ostatní na syna. A uvidíme, jestli na­jdeme něco, co ukazuje oběma směry.“ „Přesně to si myslím taky,“ řekl Wallander. „Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že na tom všem je něco divného. Něco, co bysme měli objevit už teď.“ „Divné jsou snad všechny vraždy,“ namítl Svedberg. „Tohle je něco jiného,“ domníval se Wallander. „Neumím to vy­ jádřit líp.“ Björk je vyzval, aby shrnuli situaci. „Protože jsem se začal vrtat v tom, co se stalo Gustavu Torstenssonovi, můžu v tom klidně pokračovat,“ oznámil Wallander. „Pokud nikdo nemá nic proti.“ „Tak my ostatní se vrhneme na Stena Torstenssona,“ řekl Martinsson. „Předpokládám, že budeš jako obvykle pracovat na vlastní pěst, takhle na začátku.“

68 

henning mankell

„Ne nutně,“ opáčil Wallander. „Ale jestli jsem to správně pochopil, případ Stena Torstenssona je mnohem komplikovanější. Jeho otec měl méně klientů. Jeho život působí přehledněji.“ „Takže to uděláme takhle,“ uzavřel to Björk a  zaklapl diář. „Schá­zet se budeme jako obvykle ve čtyři. Dále bych potřeboval pomoc s tiskovou konferencí během dne.“ „Já ne,“ bránil se Wallander. „Na to si netroufnu.“ „Já jsem myslel na Ann-Britt,“ řekl Björk. „Neuškodí, když se lidé dozvědí, že k nám patří.“ „Ráda,“ řekla k překvapení ostatních. „Musím se učit.“ Po poradě poprosil Wallander Martinssona, aby ještě chvíli zůstal. Jakmile osaměli, zavřel dveře. „Musíme si promluvit,“ začal Wallander. „Vypadá to, že jsem sem nakráčel a hned převzal velení, i když jsem měl vlastně podepsat žádost o propuštění.“ „Samozřejmě nás to překvapilo,“ odpověděl Martinsson. „To musíš chápat. Nejistotu nepociťuješ jenom ty.“ „Bojím se, že někomu šlápnu na kuří oko.“ Martinsson se rozesmál. Potom se vysmrkal. „Pošlapané nohy mají všichni ve švédském sboru,“ řekl potom. „Čím víc policistů se mění v úředníky, tím víc bolí kariérní nerv. Byrokracie, která den za dnem stoupá, zároveň znamená, že dochází k nedorozuměním a nejasnostem. Občas mám dojem, že rozumím tomu, jak se Björk obává dalšího vývoje. Co se stane s obyčejnou, základní policejní prací?“ „Policie vždycky odrážela svoje okolí,“ poznamenal Wallander. „Ale vím, co chceš říct. To samé říkával už Rydberg. Co bude říkat Ann-Britt?“ „Je chytrá,“ navázal Martinsson. „Svedberg i Hansson z ní mají strach. Z její šikovnosti. Hlavně Hansson se myslím obává, že skončí na vedlejší koleji. Proto teď tráví většinu času na různých školeních.“ „Policista nové doby,“ řekl Wallander a zvedl se. „To je ona.“ Ve dveřích se zastavil.

69 

usměvavý muž

„Včera jsi řekl něco, co mi utkvělo v hlavě. Něco o Stenu Tor­ stens­sonovi. Mám pocit, že to bylo důležitější, než by se mohlo zdát.“ „Četl jsem ze svých poznámek,“ odpověděl Martinsson. „Můžu ti dát kopii.“ „Je dost možné, že si to jenom namlouvám,“ řekl Wallander. Když se vrátil do kanceláře a zavřel dveře, uvědomil si, že prožívá něco, co už téměř neznal. Jako by znovu zjistil, že má nějakou vůli. Během té doby, která uplynula, se zjevně všechno nevytratilo. Seděl u stolu a měl pocit, že se dokáže sám na sebe — na toho potácejícího se muže na karibském ostrově, na beznadějnou cestu do Thajska, na to množství dní a nocí, kdy to vypadalo, že přestalo existovat všechno kromě mechanických tělesných funkcí — podívat jinýma očima. Viděl sám sebe a došlo mu, že to byl člověk, kterého už teď nepoznává. Už je někdo jiný. Otřásl se při pomyšlení, jaké katastrofální následky některé z jeho činů mohly mít. Dlouho myslel na svou dceru Lindu. Teprve když na dveře zaklepal Martinsson, který mu donesl kopii svých poznámek z předchozího dne, se ze vzpomínek vytrhl. Hlavou se mu honilo, že každý člověk má někde uvnitř tajnou komůrku, kde se schovávají vzpomínky. Teď na ni narazil a na dveře pověsil těžký zámek. Potom zašel na toaletu a spláchl anti­ depresiva, která měl v tubě v kapse. Vrátil se do kanceláře a pustil se do práce. Bylo deset hodin. Podrobně si pročetl Martinssonovy zápisky, ale nezjistil, proč na nich tak lpěl. Je moc brzy, pomyslel si. Rydberg by mě nabádal, abych byl trpělivý. Teď na to musím pamatovat sám. Chvíli dumal nad tím, odkud by bylo nejlepší začít. Potom ve složce o autonehodě vyhledal adresu Gustava Torstenssona. Ulice Timmermansgatan číslo dvanáct. Byla to jedna z  nejstarších a  nejbohatších vilových čtvrtí v Ystadu, za kasárnami, na úrovni Sandskogenu. Zavolal do advo-

70 

henning mankell

kátní kanceláře a promluvil si se Sonjou Lundinovou. Pověděla mu, že klíče od domu mají v kanceláři. Vyšel ze stanice a sledoval, jak se těžké dešťové mraky pomalu rozptylují. Byl čistý vzduch a Wallander si uvědomil, že vdechuje první chladné závany blížící se zimy. Když zastavil před žlutým domem, vyšla ze vchodu Sonja Lundinová a podala mu klíče. Než dorazil na správnou adresu, dvakrát cestou zabloudil. Nahnědo natřená dřevěná vila ležela schovaná hluboko v zahradě. Odemkl vrzající branku a vydal se po štěrkové příjezdové cestě. Všude bylo ticho a Wallanderovi připadalo, že město je někde daleko. Svět ve světě, pomyslel si a rozhlížel se. Torstenssonova advokátní kancelář musí být hodně výdělečný podnik. V Ystadu by člověk těžko sháněl dražší dům, než je tento. Zahrada byla skvěle udržovaná, ale jakoby bez života. Tu a tam strom, sestříhané keře a nenápaditě zkombinované záhony. Představil si, že se postarší advokáti možná rádi obklopují rovnými liniemi zařazenými do konvenční zahrady, bez jakéhokoliv momentu překvapení či improvizace. Matně si vzpomínal, jak kdysi zaslechl, že advokát Gustav Torstensson je muž, který ze soudního řízení vytvořil Píseň písní veškeré nudy. Podle zlomyslných protivníků dokázal svému klientovi zajistit osvobozující rozsudek tím, že se žalobci vzdali v čirém zoufalství z toho upovídaného soupeře bez jakéhokoliv temperamentu. Rozhodl se, že se na zkušenosti s Gustavem Torstenssonem přeptá Pera Åkesona. Za ta léta se museli střetnout mnohokrát. Vyšel po schodech ke vstupním dveřím, našel správný klíč a odemkl. Jednalo se o model sedmipákového zámku, s jakým se dosud nesetkal. Vešel do prostorné haly, odkud vedlo široké schodiště do patra. Okna zakrývaly těžké závěsy. Když jeden odhrnul, zjistil, že na oknech jsou mříže. Že by osamělý starší pán trpěl nevysvětlitelným strachem, který ke stáří nepochybně patří, ptal se sám sebe. Nebo tady uvnitř měl něco, kromě sebe, co chtěl chránit? Měl jeho strach původ někde mimo tyto zdi? Wallander procházel velkým domem, nejprve v  přízemí

71 

usměvavý muž

s knihovnou a upjatými portréty rodinných příslušníků a obývacím pokojem spojeným s jídelnou. Všechno od tapet až po nábytek bylo vyvedeno v tmavých barvách. Na Wallandera z toho padal pocit zádumčivosti a ticha, nikde nenašel ani kousek světlé látky, lehkosti, která by v člověku mohla vyvolat úsměv. Pokračoval do patra. Hostinské pokoje s nastlanými poste­ lemi, opuštěné jako v  hotelu, který je během zimní sezony zavřený. S překvapením zjistil, že dokonce i dveře do ložnice Gustava Torstenssona mají zevnitř mříž. Sešel opět do přízemí, neměl z toho domu dobrý pocit. Posadil se ke stolu v kuchyni a podepřel si bradu rukama. Neslyšel nic jiného než tikání hodin. Gustavu Torstenssonovi bylo devětašedesát, když zemřel. Posledních patnáct let, od smrti své manželky, žil sám. Sten byl jejich jediné dítě. Pokud by se dalo usuzovat z kopie olejomalby v knihovně, měla tahle rodina v žilách krev velitele Lennarta Torstenssona, který se neslavně vyznamenal během třicetileté války. Wallander si ze školních let vybavoval, že tenhle muž se choval neuvěřitelně krutě vůči sedlákům v těch oblastech, kudy pochodovalo jeho vojsko. Wallander vstal a sešel do sklepa. I tady panoval pedantický pořádek. Úplně vzadu, za kotelnou, objevil zamčené ocelové dveře. Postupně zkoušel klíče ze svazku, až našel ten správný. Místnost za dveřmi neměla okna a Wallander šmátral po zdi, dokud nenašel vypínač. Místnost byla překvapivě velká. Podél zdí stály řady polic plné východních ikon. Wallander je obcházel a zblízka si je prohlížel, ale nedotkl se jich. Nebyl žádný znalec, o starožitnosti se vlastně nikdy nezajímal, ale odhadoval, že tahle sbírka má ohromnou cenu. Tím by se vysvětlovaly všechny ty mříže a zámky, možná až na tu v ložnici. Wallander se cítil čím dál neklidněji. Připadalo mu, že nahlíží do nejniternějšího světa starého pána, kterého opustil život, a tak se nechal zavřít v domě hlídaném chamtivostí, ztělesněnou nespočtem madon.

72 

henning mankell

Najednou se zarazil. Z horního patra se ozvaly kroky a potom zaštěkal pes. Rychle vyrazil z místnosti, vyšel po schodech ze sklepa a vstoupil do kuchyně. Překvapeně zíral na uniformovaného kolegu Peterse, který vytáhl služební zbraň a mířil na něj. Za ním stál muž z bezpečnostní agentury a držel na vodítku vrčícího psa. Peters ruku s  pistolí zase spustil. Wallander cítil, jak mu v hrudníku hrozně buší srdce. Pohled na zbraň v něm na okamžik vyvolal vzpomínku, které se tak dlouho snažil zbavit. Potom se rozzuřil. „Co se to tu sakra děje?“ zařval. „Z agentury dorazilo poplašné hlášení na policii,“ odpověděl neklidně Peters. „Vyrazili jsme. Netušil jsem, že jsi tady ty.“ Ve stejnou chvíli vešel do kuchyně Petersův kolega Norén. I on držel v ruce zbraň. „Tady probíhá vyšetřování,“ řekl Wallander a uvědomil si, že z něj vztek zase rychle vyprchal. „V tomhle domě bydlel advokát Torstensson, který se zabil v autě.“ „Když přijde hlášení o poplachu, tak vyrážíme,“ pronesl muž z agentury rozhodně. „Vypněte to,“ řekl Wallander. „Za pár hodin to budete moct zase zprovoznit. Ale nejdřív to tu společně prozkoumáme. Pořádně ten dům projdeme.“ „Tohle je komisař Wallander,“ vysvětloval Peters. „Asi ho znáte, ne?“ Muž byl hodně mladý. Přikývl. Ale Wallanderovi bylo jasné, že ho nezná. „Odveďte si toho psa,“ řekl Wallander. „Už vás není potřeba.“ Mladík s vrčícím psem odešli. Wallander se pozdravil s Petersem a Norénem a potřásl si s nimi rukama. „Slyšel jsem, že ses vrátil,“ řekl Norén. „Tak to bych tě měl přivítat.“ „Díky,“ řekl Wallander. „Nebylo to ono, když jsi byl nemocný,“ přidal se Peters.

73 

usměvavý muž

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.