pátá žena Případy komisaře Wallandera henning mankell

Případy komisaře Wallandera

henning mankell pátá žena

pátá žena

henning mankell pátá žena Brno 2015

Henning Mankell Den femte kvinnan Copyright © Henning Mankell, 1996 Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen Cover photo © Jose.Madrid (www.flickr.com/people/jmcruz) Translation © Helena Stiessová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) isbn 978-80-7491-929-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-930-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-931-2 (Formát MobiPocket)

„Spatřila jsem ve snu Boha a měl dvě tváře. Jedna byla jemná a vlídná jako tvář matčina a druhá se podobala Satanovu šklebu.“ Z románu Imámův pád od Nawál al-Sa‘dáwíové „Pavoučí síť s láskou a péčí přede svého pavouka.“ Africké přísloví

alžírsko — švédsko květen — srpen 1993

prolog Tu noc, kdy přišli vykonat svatý úkol, panoval všude naprostý klid. Ten, který se jmenoval Faríd a byl z oněch čtyř mužů nejmladší, si posléze uvědomil, že dokonce i psi nevydávají ani hlásku. Obestírala je vlahá noc a z pouště k nim v jemných a téměř neznatelných vlnkách přivlával vítr. Čekali už od setmění. Auto, které je sem vezlo až z dalekého Alžíru a místa u Dár Azíza, kde se sešli, bylo staré a mělo špatné tlumiče. Po cestě museli dvakrát zastavit. Nejprve měnili píchlou zadní pneumatiku. Neurazili v tu chvíli ještě ani polovinu cesty. Faríd dosud nikdy nebyl za hranicemi hlavního města. Usadil se do stínu balvanu u silnice a s úžasem pozoroval dramaticky rozrůzněnou krajinu. Pneu­ matika s rozpraskaným a sjetým vzorkem vypustila duši kousek na sever od města Bú Sa‘da. Dlouho jim trvalo, než povolili zarezlé matky a nasadili rezervu. Faríd z tlumeného hovoru svých společníků pochopil, že nabrali zpoždění a nebude čas zastavit se někde na jídlo. Pak se znovu rozjeli. Kus před městem al-Wádí vypověděl službu motor. Než objevili závadu a jakžtakž ji opravili, uplynula téměř hodina. Jejich vůdcem byl bledý, zhruba třiceti­ letý muž s černým plnovousem. V očích mu plál takový svit, jaký získají jen ti, které povolal Prorok. Vztekle syčel na řidiče, který se celý zpocený skláněl nad rozhicovaným motorem. Vůdcovo jméno Faríd neznal. Z bezpečnostních důvodů nevěděl, kdo to je ani odkud pochází. Neznal ani jména zbývajících dvou mužů. Znal jen své vlastní. Pokračovali v jízdě, dávno už je zahalila tma a neměli nic k jídlu, jen vodu. Když konečně dorazili do al-Wádí, uvítala je tichá, klidná noc. Zastavili kdesi hluboko uvnitř labyrintu ulic nedaleko tržiště. Jakmile vystoupili, auto zmizelo. Odněkud ze stínů se vynořil pátý muž a vedl je dál.

11 

alžírsko — švédsko květen — srpen 1993

Teprve když chvátali temnými a neznámými uličkami, začal Faríd doopravdy přemýšlet o tom, co je zanedlouho čeká. Rukou zabloudil k noži s jemně zahnutou čepelí, který dřímal v pouzdře na dně jedné z hlubokých kapes jeho kaftanu. O cizincích mu poprvé pověděl jeho bratr Rašíd ben Mehdí. Za vlahých večerů sedávali na střeše otcova domu a pozorovali mihotavá světla Alžíru. Faríd už věděl, že Rašíd ben Mehdí se usilovně angažuje v boji za proměnu jejich země v islámský stát, který se řídí jedině pravidly Prorokovými. Bratr začal s Farídem každý večer rozmlouvat o tom, jak je důležité vykázat cizince ze země. Farídovi nejprve lichotilo, že mu bratr věnuje pozornost a povídá si s ním o politice. Přestože zpočátku všemu nerozuměl. Teprve později pochopil, z jakého důvodu Rašíd obětuje jejich rozpravám tolik času. Chtěl, aby se k nim Faríd přidal a vyháněl cizáky ze země. Uplynul více než rok. A teď Faríd následoval černě oděné muže úzkými, temnými uličkami, ve kterých se tetelil horký vzduch, a plnil Rašídovo přání. Cizáci musejí pryč. Ale neodvezou je do přístavu nebo na letiště. Zabijí je. A ti, kdo sem zatím ne­přijeli, ať si tu cestu raději rozmyslí a drží se tam, kde jsou. Máš svatý úkol, neustále mu opakoval Rašíd. Prorok bude spokojen. Až proměníme naši zemi podle jeho přání, čeká tě zářná budoucnost. Faríd sáhl na nůž v kapse. Předešlého večera mu ho dal Rašíd, když se na střeše loučili. Nůž měl krásnou střenku ze slonové kosti. Když došli na okraj města, zastavili se. Ulice ústily na náměstí. Nad hlavami se jim otevíralo hvězdné nebe bez mráčku. Stáli ve stínu podlouhlého cihlového domu. V patře nad zavřenými obchody byly stažené žaluzie. Na druhé straně ulice se za vysokým železným plotem zdvíhala velká kamenná vila. Jejich průvodce neslyšně zmizel ve tmě. Zůstali jen čtyři. Kolem vládl nesmírný klid. Faríd nic takového neznal. V Alžíru nikdy hluk neutichal. Během devatenácti let svého života ještě takové ticho nezažil.

12 

pátá žena

Dokonce ani štěkot, pomyslel si. Dokonce ani psy neslyším, i když tu někde ve tmě jsou. Ve vile na druhé straně ulice se svítilo. Kolem se prokolébal autobus a blikal porouchanými reflektory. Pak se znovu rozhostilo ticho. Jedno z několika rozsvícených oken zhaslo. Faríd zkoušel odhadnout čas. Čekali možná půl hodiny. Měl ukrutný hlad, jelikož od brzkého rána neměl nic v ústech. Voda ve dvou láhvích byla dávno vypitá. Ale Faríd si nechtěl o nic říkat. Jejich vůdce by se rozzlobil. Mají vykonat posvátný úkol a on by se zajímal o vodu. V dalším okně zhaslo světlo. Krátce nato potemnělo i poslední okno. Dům na protější straně ulice zčernal. Muži dál čekali. Pak dal vůdce znamení a vyběhli přes ulici. U branky dřímal starý hlídač. V ruce držel dřevěnou hůl. Vůdce ho nakopl. Hlídač se probral a Faríd viděl, jak mu vůdce těsně k obličeji přiložil nůž a něco mu zašeptal do ucha. Navzdory slabému světlu pouličních lamp Faríd spatřil, jak se hlídačovi rozšířily zorničky hrůzou. Vzápětí se zvedl a na ztuhlých nohou se co nejrychleji belhal pryč. Branka slabě zavrzala, když ji otevřeli a vklouzli do zahrady. Omamně tu voněl jasmín a jakási bylinka, Faríd tu vůni poznával, ale na jméno rostliny si nevzpomínal. Pořád bylo ticho. Na ceduli vedle vysoké vstupní brány stál nápis: Řád křesťanských sester. Faríd přemítal, co by to mohlo znamenat. V tu chvíli ucítil na rameni čísi ruku. Trhl sebou. Byl to jejich vůdce. Poprvé na něj promluvil, šeptal tichým hlasem, aby vyřčená slova nezaslechl ani noční vítr. „Jsme čtyři,“ řekl vůdce. „V domě jsou taky čtyři lidé. Každý spí v jiném pokoji po obou stranách chodby. Jsou staří a nebudou klást odpor.“ Faríd se podíval na dva zbývající muže po svém boku. Byli o několik let starší než on. Najednou si byl jistý, že tohle neděla­ jí poprvé. Jen on je tu nováček. Přesto nepocítil strach. Rašíd ho ujistil, že koná Prorokovu vůli. Vůdce se na něj podíval, jako by mu četl myšlenky.

13 

alžírsko — švédsko květen — srpen 1993

„V tom domě bydlí čtyři ženy,“ upřesnil. „Jsou to cizinky a odmítly dobrovolně opustit naši zem. Zvolily si smrt. Navíc jsou to křesťanky.“ Mám zabít ženu, pomyslel si Faríd chvatně. O tom mi Rašíd nic neřekl. Mělo to jediné možné vysvětlení. Nic to neznamená. Není v tom žádný rozdíl. Vkročili do domu. Vchod byl zajištěný zámkem, který se dal snadno za pomoci ostří nože vypáčit. V temnotě uvnitř bylo horko a vzduch se ani nepohnul. Rozsvítili baterky a kradli se po širokém schodišti vzhůru. Chodbu v patře osvětlovala jediná žárovka. Všude panovalo ticho. Před nimi byly čtvery dveře. Vytasili nože. Vůdce ukázal na dveře a kývl. Faríd věděl, že nesmí zaváhat. Rašíd mu řekl, že musí jednat rychle. Nesmí se jim podívat do očí. Má se soustředit na hrdlo a říznout, hluboko a bez zaváhání. Později si ony události příliš přesně nevybavoval. Žena, která ležela v posteli přikrytá bílým prostěradlem, měla zřejmě šedivé vlasy. Viděl ji nezřetelně, protože světlo dopadající z ulice bylo slabé. V okamžiku, kdy z ní prostěradlo strhl, se probudila. Ale nestačila ani vykřiknout, vůbec nepochopila, co se děje. Jediným pohybem jí podřízl hrdlo a uskočil dozadu, aby se nepotřísnil krví. Pak se otočil a vyšel zpátky na chodbu. Netrvalo to ani půl minuty. Kdesi v jeho nitru odtikávaly vteřiny. Už chtěli odejít, ale vtom jeden z mužů přiškrceně zavolal. Vůdce ztuhl, jako by nevěděl, co má dělat. V jednom pokoji byla žena navíc. Pátá žena. Neměla tam být. Nepatřila sem. Možná přijela na návštěvu. Ale i ona byla cizinka. Muž, který ji objevil, to poznal na první pohled. Vůdce vkročil do místnosti. Faríd stál za ním a viděl, jak se žena na posteli přikrčila. Z jejího strachu se mu udělalo mdlo. Ve vedlejší posteli ležela mrtvá žena. Bílé prostěradlo bylo prosáklé krví.

14 

pátá žena

Vůdce vytáhl z kapsy nůž a podřízl i pátou ženu. Poté dům nikým neviděni opustili, stejně jako sem přišli. Kdesi ve tmě na ně čekalo auto. Za svítání už měli al-Wádí a pět mrtvých žen daleko za sebou. Psal se květen roku 1993.

× × × Dopis přišel do Ystadu devatenáctého srpna. Jelikož měl razítko z Alžírska, a musela ho tedy psát její matka, dala si s jeho otevřením načas. Chtěla mít na čtení klid. Tlustá obálka prozrazovala, že je to dopis o mnoha stránkách. Taky už od matky nedostala žádnou zprávu déle než tři měsíce. Určitě má co vyprávět. Dopis zůstal na stole v obývacím pokoji a čekal až do večera. Dcera mezitím přece jen trochu uvažovala. Proč matka tentokrát napsala adresu na stroji? Ale říkala si, že odpověď bude v dopise. Teprve když se ručičky hodin přiblížily ke dvanácté, otevřela dveře na balkon a usadila se do lenošky, která se sotva vešla mezi všechny její květináče. Byl krásný a teplý srpnový večer. Možná jeden z posledních v roce. Venku už se chystá podzim, zatím vyčkává jako neviditelný příslib. Roztrhla obálku a dala se do čtení. Teprve když dopis dočetla a odložila, vyřinuly se jí slzy. Od začátku věděla, že ho napsala nějaká žena. Poznala to nejen podle úhledného rukopisu, ale i z volby slov, jak se neznámá pisatelka tápavě a opatrně ubírala svým vyprávěním, aby ji o těch hrozných událostech zpravila co nejšetrněji. Jenže to nešlo zmírnit. Bylo tam jen to, co se stalo. Nic jiného. Pisatelka dopisu se jmenovala Françoise Bertrandová a pracovala u policie. Nenapsala to přímo, ale z textu vyplynulo, že je členkou vyšetřovacího týmu státní alžírské komise pro vyšetřování vražd. Právě tak se dostala do víru událostí, které se přihodily jedné májové noci ve městě al-Wádí jihozápadně od Alžíru.

15 

alžírsko — švédsko květen — srpen 1993

Souvislosti byly jasné, přehledné a naprosto příšerné. Neznámí muži zavraždili čtyři řeholnice francouzské národnosti. Muži nepochybně patřili k islámským fundamentalistům, kteří se rozhodli vypudit ze země všechny zahraniční obyvatele. Podle jejich plánu to má zemi oslabit a následně položit na lopatky. Ve vzniklém prázdném prostoru bude nastolen nový, fundamentalistický stát. Jeptišky se našly s podřezanými hrdly a po pachatelích nezůstaly žádné stopy, jen krev. Čtyři tratoliště husté, ztuhlé krve. Byla tam však ještě pátá žena, švédská turistka, která si už poněkolikáté prodloužila dočasný pobyt a náhodou přišla jeptišky navštívit právě tu noc, kdy k nim vpadli neznámí vrazi s noži. Z jejího pasu nalezeného v kabelce se dozvěděli, že se jmenuje Anna Anderová, bylo jí šedesát šest let a v zemi pobývala legálně na turistické vízum. Vedle pasu ležela letenka s otevřeným datem zpáteční cesty. Jelikož čtyři mrtvé jeptišky samy o sobě představovaly dost velkou starost a navíc se zdálo, že Anna Ande­rová cestovala sama, podlehli vyšetřovatelé politickému nátlaku a rozhodli se, že pátou mrtvou ženu zapřou. Prostě tam oné osudové noci nebyla. Její postel zůstala prázdná. Místo toho ji nechali zahynout při dopravní nehodě a následně ji pohřbili jako bezejmennou a neznámou osobu do neoznačeného hrobu. Zbavili se všech jejích věcí a zahladili po ní veškeré stopy. Právě tady do případu vstupuje Françoise Bertrandová. Jednoho časného rána si ji povolal její nadřízený, psala v dlouhém dopise, a dostala za úkol bezodkladně odjet do al-Wádí. Švédka už byla pohřbená. Françoise Bertrandová měla jen odklidit poslední případné stopy a nakonec skartovat její pas a ostatní doklady. Anna Anderová nikdy do Alžírska neletěla. Neměla mít nadále s Alžírskem nic společného, všechny její záznamy bylo třeba vymazat. Tehdy také Françoise Bertrandová objevila kabelu, kterou ledabylí vyšetřovatelé opomněli. Ležela za šatní skříní. Možná původně stála na skříni a zapadla dozadu za ni, to už se nedalo poznat. V kabele byly dopisy. Psala je Anna Anderová,

16 

pátá žena

nebo je alespoň rozepsala, a byly adresované její dceři, která bydlí v jakémsi městě Ystad v dalekém Švédsku. Françoise Bertrandová se omlouvala za to, že tyto soukromé dopisy četla. Pomáhal jí přitom jeden alkoholem sešlý švédský umělec, který v Alžíru bydlel. Ze známosti jí korespondenci přeložil, aniž tušil její skutečné pozadí. Françoise si překlady sepisovala a postupně se jí před očima rodil zřetelný obrázek. Už tehdy trpěla těžkými výčitkami svědomí kvůli tomu, co se oné páté ženě stalo. Brutálně ji zavraždili v Alžírsku, v zemi, kterou Françoise nesmírně milovala, ale zároveň to byla země zmítaná vnitřními nepokoji. Snažila se v dopise vysvětlit, co se v její vlasti děje, a napsala i něco o sobě. Její otec se narodil ve Francii, ale už v dětství se s rodiči přestěhoval do Alžírska. Vyrostl tady, později se oženil s Alžířankou a Françoise, jejich nejstarší dítě, měla dlouho pocit, že stojí jednou nohou ve Francii a druhou v Alžírsku. Teď už však nepochybovala, kde je její domov. Právě proto ji tak trápilo, že Alžírsko sužují taková protivenství, až zemi hrozí úplný rozpad. Také z toho důvodu se nechtěla podílet na podvodu a očernit sebe i svou domovinu tím, že se oné zavražděné ženy zbaví. Nechtěla pohřbít pravdu a zamaskovat ji smyšlenou autonehodou, zbavit se zodpovědnosti za to, že Anna navštívila její zemi. Françoise Bertrandová z toho trpěla nespavostí, jak napsala. Nakonec se rozhodla napsat neznámé dceři dopis a vypovědět jí pravdu. Přinutila se potlačit loajalitu, kterou cítila vůči policejnímu sboru. Požádala dceru, aby její jméno zůstalo utajeno. Píšu vám pravdu, zakončila svůj dlouhý dopis. Možná dělám chybu, když vám ji prozrazuji. Ale copak můžu jinak? Našla jsem tašku s dopisy, které jedna žena psala své dceři. Já jí teď vyprávím, jak se ke mně dostaly, a posílám je dál. Všechny nedokončené dopisy vložila Françoise Bertrandová do obálky spolu se svým psaním. Vedle nich ležel pas Anny Anderové. Její dcera si ale dopisy nepřečetla. Jen je odložila na balkoně na podlahu a dlouho plakala. Teprve za svítání se zvedla a šla do

17 

alžírsko — švédsko květen — srpen 1993

kuchyně. Hodnou chvíli seděla nehnutě u jídelního stolu. V hlavě měla úplně prázdno. Pak ale začala přemýšlet. Najednou vypadalo všechno jednoduše. Došlo jí, že celé ty roky jen čekala. Předtím to nechápala. Netušila, že čeká a na co čeká. Teď už to věděla. Má splnit úkol a konečně nemusí otálet. Nadešel ten pravý čas. Její matka je pryč. Dveře se otevřely. Vstala a došla pro krabičku plnou nastříhaných papírků a pro velký lodní deník, schovaný v ložnici v bedně pod postelí. Rozložila si ústřižky před sebe na stole. Věděla, že jich je přesně třiačtyřicet. Na jednom z nich je černý křížek. Začala papírky rozbalovat, jeden po druhém. Křížek byl na dvacátém sedmém lístku. Otevřela lodní deník a jela prstem po řádcích se jmény, až dospěla ke jménu ve dvacáté sedmé kolonce. Přečetla si jméno, které tam sama vepsala, a před očima se jí zvolna vynořil obličej. Pak knihu zavřela a papírky vrátila do krabičky. Její matka je mrtvá. Už ani v nejmenším nepochybovala. Není návratu. Dopřeje si jeden rok. Musí se vyrovnat se smutkem a vykonat potřebné přípravy. Ne víc než rok. Znovu vyšla na balkon. Zapálila si cigaretu a shlížela na probouzející se město. Od moře se blížily dešťové mraky. Krátce po sedmé hodině si šla lehnout. Bylo ráno, dvacátého srpna 1993.

18 

pátá žena

skåne 21. září — 11. října 1994

1 Svou báseň dopsal až krátce po desáté hodině večer. Poslední sloky byly pracné a zabraly mu hodně času. Snažil se o melancholický a zároveň krásný výraz. Několik zmařených pokusů skončilo v koši na papír. Dvakrát neměl daleko ke kapitulaci. Ale teď báseň konečně ležela před ním na stole. Žalozpěv nad strakapoudem prostředním, který patří ve Švédsku k prakticky vyhynulým druhům. Poslední exemplář byl spatřen na začátku osmdesátých let. Další pták, kterého člověk téměř vymýtil z povrchu zemského. Vstal a narovnal se v zádech. S přibývajícími léty mu dělalo potíže vysedávat delší dobu sehnutý nad svými spisky. Stařec jako já by neměl psát básně, pomyslel si. Když je člověku osmasedmdesát, jeho myšlenky už nemají hodnotu pro nikoho jiného než jen pro něho. Současně si uvědomoval, že to není pravda. To jen v západním světě se lidé dívají na staré generace přezíravě nebo s pohrdáním. Jiné kultury stáří přijímají, respektují je coby projasněný a očištěný čas moudrosti. A on bude své básně psát, dokud bude živ. Dokud v ruce udrží pero a hlavu bude mít jasnou jako teď. Nic jiného neumí. Teď už ne. Kdysi býval schopným prodejcem aut. Byl opravdu dobrý a vyčníval nad ostatními. Právem se o něm říkalo, že pokud jde o obchody, má tvrdou ruku. Auta prodával jako na běžícím pásu. V tučných letech měl pobočky v Tomelille i Sjöbo. Nashromáždil dostatečné jmění, aby si mohl žít podle svých představ. Ale smysl pro něj představovaly básně. Všechno ostatní byla prchavá nutnost. Verše, které ležely před ním na stole, mu přinášely uspokojení, jaké nikdy jindy nepocítil. Zatáhl závěsy na velkých oknech. Za nimi se rozkládala pole, která se lehce svažovala k moři daleko za obzorem. Šel ke knihov­ ně. Během svého života vydal devět básnických sbírek. Vydával je od konce čtyřicátých let se zhruba pětiletým odstupem. Stály tam na poličce, bok po boku. Vyšly v malých nákladech

23 

skåne 21. září — 11. října 1994

a moc se jich neprodalo. Tři sta kusů, někdy o něco víc. Neprodané výtisky ležely v krabicích dole ve sklepě. Ne že by je tam vykázal. Pořád to byla jeho pýcha. Přesto se už dávno roz­hodl, že je jednou spálí. Vynosí bedny na dvůr a škrtne zápalkou. V den, kdy se dozví svůj rozsudek smrti, ať už z úst lékaře, nebo neodvratný konec vytuší sám, skoncuje i s těmi tenkými svazky, které si žádný čtenář nechtěl koupit. Nikdo je nebude házet do stoupy. Díval se na své knížky. Poezii četl celý život. Mnoho básní uměl zpaměti. Nedělal si iluze. Jeho vlastní básně nebyly z nejlepších. Ale taky nepatřily k nejhorším. V každé jeho sbírce se našly sloky, které se mohly měřit s čímkoliv jiným. Nicméně profesí byl prodejce aut, nikoliv básník. Jeho básně si nikdy nenašly místo v kulturních rubrikách a on sám neobdržel žádná literární ocenění. Navíc si sbírky vydával vlastním nákladem. První knížku postupně poslal velkým nakladatelům ve Stockholmu. Po nějaké době se mu pravidelně vracela zpátky spolu s úsečným zamítnutím na předtištěném formuláři. Jeden redaktor si dal tu práci s osobním komentářem. Sdělil mu, že nikdo v redakci neměl chuť louskat básničky, které zřejmě pojednávají jenom o ptácích. Duchovní život konipasa naše čtenáře netáhne, napsal redaktor. Poté přestal nakladatelství obesílat. Radši si sbírky vydával za vlastní peníze. Jednoduchý přebal, černě tištěný text na bílém pozadí. Nic nákladného. Důležitá byla slova mezi tvrdými deskami. Jeho básně za ta léta nakonec přečetlo docela dost lidí. Mnozí se vyjádřili pochvalně. A teď napsal novou. O strakapoudovi prostředním, krásném ptáku, který už není ve Švédsku k zahlédnutí. Ptačí básník, napadlo ho. Téměř všechno, co jsem napsal, je o ptácích. O úderech křídel, nočním šustotu, osamělém vábení kdesi v dáli. V ptačím světě jsem se dotkl nejskrytějších tajemství života.

24 

pátá žena

Vrátil se k psacímu stolu a vzal list papíru do ruky. Poslední sloka se přece jen povedla. Pustil list a ten se snesl zpátky na desku. Vykročil po rozlehlém pokoji a píchlo ho přitom v zádech. Že by nějaké zdravotní potíže? Každý den naslouchal svému tělu, aby zjistil, jestli už ho nezačíná zrazovat. Celý život pravidelně sportoval. Nikdy nekouřil, jedl i pil střídmě. Tělo se mu odměnilo zdravím. Ale přece jen mu táhne na osmdesátku. Blíží se konec času, který mu byl vyměřen. Šel si do kuchyně nalít kávu z kávovaru. Nikdy ho nevypínal. Právě dokončená báseň ho naplňovala steskem i radostí. Podzim života, pomyslel si. Přiléhavý název. Všechno, co píšu, může být poslední. A je září. Podzim. Jak podle kalendáře, tak v mém životě. Vzal si šálek do obývacího pokoje. Opatrně se usadil do jednoho z kožených křesel, která vlastnil už čtyřicet let. Koupil si je kdysi na oslavu svého triumfu, když dostal licenci na prodej volkswagenů v jižním Švédsku. Na stolku vedle opěrky stála foto­grafie Wernera, jeho vlčáka. Scházel mu nejvíc ze všech psů, co ho provázeli životem. Stáří přináší samotu. Lidé, kteří zaplňují váš život, postupně umírají. Nakonec se mezi stíny odeberou i psi. Brzy už zůstane dočista sám. Od určitého bodu v životě jsou všichni lidé sami. Nedávno se pokusil složit na tuhle myšlenku báseň. Leč neuspěl. Možná by to mohl zkusit znovu, když teď dopsal báseň o strakapoudovi. Ale on umí skládat básně o ptácích. Ne o lidech. Ptákům se dá porozumět. Lidé jsou většinou nesrozumitelní. Copak vůbec pochopil sám sebe? A psát básně o tom, čemu nerozumí, to by bylo jako vloupat se na cizí území. Zavřel oči a  najednou se mu vybavila soutěžní otázka za deset tisíc korun. Bylo to na konci padesátých let nebo možná na začátku šedesátých, ještě za časů černobílé televize. Jeden mladík si vybral téma Ptáci. Ten kluk šilhal a měl vlasy ulízané vodou. Všechny otázky zodpověděl správně a vyhrál šek

25 

skåne 21. září — 11. října 1994

na deset tisíc švédských korun, což byla na tehdejší dobu závratná částka. On nebyl v televizním studiu, neseděl ve zvukotěsné budce se sluchátky na uších. Seděl právě v tomhle koženém křesle. Ale taky znal všechny odpovědi. Ani nemusel uvažovat nad tím, jestli by potřeboval delší čas na rozmyšlenou. Deset tisíc korun ovšem nedostal. O jeho rozsáhlých znalostech z ptačí říše neměl nikdo ani tušení. Místo toho psal dál své básně. Vytrhl se ze snění. Zaslechl jakýsi zvuk. Seděl v temném pokoji a poslouchal. Že by někdo chodil venku po dvoře? Nesmysl, to se mu jen něco zdálo. Stáří s sebou přináší kromě spousty jiných potíží také úzkostlivost. Na dveřích měl bytelné zámky. V ložnici v patře přechovával brokovnici, a pokud by potřeboval pistoli, stačilo jít do kuchyně a otevřít zásuvku. Jestli do jeho odlehlého domu severně od Ystadu přijdou nezvaní hosté, má se jak bránit. A taky by to neváhal udělat. Vstal a znovu ho píchlo v zádech. Bolest přicházela a zase odeznívala. Odložil hrnek na linku a podíval se na hodinky. Bude jedenáct. Čas na procházku. Zamžoural směrem k teploměru za kuchyňským oknem a zjistil, že venku je sedm stupňů nad nulou. Tlak vzduchu stoupal. Nad Skåne se dostalo mírné jiho­západní proudění. Podmínky jsou ideální, pomyslel si. Dnes v noci potáhnou hejna na jih. Tisíce a tisíce stěhovavých ptáků poletí na neviditelných křídlech nad jeho hlavou. Neuvidí je. Ale ucítí, jak letí v temnotě vysoko nad ním. Už víc než padesát let trávil bezpočet podzimních nocí venku v polích, jen aby zažil ten pocit, že kdesi nad ním putují tažní ptáci. Jako by se stěhovala celá obloha, říkával si často. Do pohybu se dávají celé symfonické orchestry mlčenlivých pěvců, aby unikly blížící se zimě do teplých krajů. Kupředu je žene pud, který mají uložený hluboko v genech. A jejich nedostižná schopnost orientovat se podle hvězd a magnetických polí je pokaždé dovede do cíle. Čekají na správný vítr, vybudovali si tukové zásoby a udrží se ve vzduchu hodinu za hodinou.

26 

pátá žena

Celá obloha rozvibrovaná křídly se vydá na svou každoroční pouť. Ptačí pouť do Mekky. Co je člověk v porovnání s tažnými ptáky? Co je starý muž připoutaný k zemi? A nahoře, vysoko nad ním, širé nebe v pohybu? Často myslel na to, že je to jako vykonat posvátný obřad. Jeho soukromá podzimní mše. Stojí ve tmě a cítí, jak se ptáci vydávají na cestu. A na jaře čeká zas, aby je přivítal. Noční stěhovaví ptáci představovali jeho náboženství. Vyšel do předsíně a zarazil se s rukou u věšáku. Vrátil se do obýváku a oblékl si svetr, který ležel na stoličce u psacího stolu. Ve stáří člověk taky dřív prochladne. Znovu mu padl zrak na báseň, která ležela v celé své kráse na stole. Žalozpěv za strakapouda prostředního. Nakonec se mu povedla podle jeho představ. Možná bude žít dost dlouho na to, aby ještě shromáždil dostatek básní pro svou desátou a poslední sbírku poezie. Už teď věděl, jak by se jmenovala. Noční mše. Znovu zamířil do předsíně, oblékl si bundu a narazil si kšiltovku hluboko do čela. Otevřel vchodové dveře. Podzimní vzduch byl prosycený vůní vlhké hlíny. Zavřel za sebou a chvíli přivykal tmě. Zahrada tonula v samotě. V dálce spatřil odraz světel z Ystadu. Jinak jeho statek obklopovala tma, k nejbližšímu sousedovi bylo patřičně daleko. Hvězdná obloha byla téměř bez šmouhy. Jen na horizontu se krčilo pár mraků. Tuhle noc nad ním poletí hejna ptáků. Vydal se na cestu. Bydlel na starém statku, který sestával ze tří budov. Čtvrtá shořela někdy na začátku století. Na dvoře nechal původní dlažbu z kočičích hlav. Investoval spoustu peněz do důkladné a dosud nedokončené rekonstrukce statku. Po smrti všechno odkáže Muzeu kultury v Lundu. Nikdy se neoženil a děti neměl. Prodával auta a zbohatl. Choval psy. A měl ptáky, kteří létali vysoko nad ním.

27 

skåne 21. září — 11. října 1994

Ničeho nelituji, pomyslel si, když kráčel po pěšině k posedu, který si sám postavil a odkud tažné ptáky sledoval. Ničeho nelituji, protože litovat nemá smysl. Byla krásná zářijová noc. A přece ho něco zneklidňovalo. Zastavil se a napínal sluch. Ale ozývalo se jen tiché šumění větru. Vykročil dál. Možná ho znervózňuje ta bolest? To píchání v zádech? Obavy jistě vyvěrají z jeho vlastního nitra. Opět se zastavil a ohlédl se. Nikdo za ním nejde. Je tu sám. Pěšina se svažovala. Pak ho čekal kopec. Po jeho úpatí vedl široký příkop, přes který umístil lávku. Nahoře na kopci stál jeho posed. Od domovních dveří to k němu měl přesně dvě stě čtyřicet sedm metrů. Přemítal, kolikrát už tudy šel. Znal každý ohyb cesty, každou prohlubeň. Přesto kráčel pomalu a opatrně. Nehodlal riskovat, že upadne a zlomí si nohu. Staří lidé mají křehkou kostru. Byl si toho dobře vědom. Kdyby skončil v nemocnici se zlomeninou krčku, znamenalo by to jeho smrt, protože by nevydržel nečinně ležet na bílé posteli. Začal by tam přemítat o svém životě. A pak už by nebylo záchrany. Najednou se v chůzi zarazil. Zahoukala sova. Někde nedaleko praskla větvička. Křupnutí přišlo z remízku, který se rozkládal za jeho kopcem. Nehnutě stál a napínal všechny smysly. Sova znovu zahoukala. Pak se rozhostilo ticho. Nespokojeně si sám pro sebe cosi zabrblal a šel dál. Staroch a ještě k tomu třasořitka, pomyslel si. Bojím se duchů i tmy. Už viděl posed. Černý stín, který se rýsoval proti noční obloze. Ještě dvacet metrů a bude u lávky přes hluboký příkop. Kráčel dál. Sova už se neozvala. Puštík obecný, pomyslel si. Rozhodně to musel být puštík obecný. V tu chvíli se znovu zarazil v půli kroku. Lávku měl před sebou. S posedem na kopečku bylo něco v nepořádku. Něco bylo jinak. Mhouřil oči, aby ve tmě zaostřil. Nevěděl, co ho zarazilo. Ale něco se změnilo.

28 

pátá žena

Mám vlčí mlhu, pomyslel si. Všechno je jako obvykle. Posed, který jsem postavil před deseti lety, je pořád stejný. Kalí se mi zrak. Nic jiného v tom není. Udělal krok a ocitl se na lávce. Pod nohama cítil dřevěná prkna. Pořád upíral pohled na posed. To není možné, říkal si. Kdybych nevěděl, jak to je, myslel bych si, že ten posed snad od včerejška o metr povyrostl. Nebo že se mi to všechno zdá. Že tam nahoře vidím sám sebe. V okamžiku, kdy ho to napadlo, pochopil, že je to pravda. Na posedu někdo stál. Nehybný stín. Projel jím záchvěv strachu, jako osamělý poryv větru. Vzápětí se rozčílil. Někdo si dovolil vkročit na jeho pozemek a bez dovolení vylezl na jeho posed. Pravděpodobně jde o pytláka, číhá tam na srny, které se pohybují v lesíku na druhé straně kopce. Sotva to bude další pozorovatel ptáků, to se mu nezdálo. Zavolal na ten stín. Nikdo neodpověděl, stín se ani nehnul. Znejistěl. Nejspíš ho přece jen šálí slábnoucí zrak. Zavolal ještě jednou, ale odpovědi se nedočkal. Vydal se po lávce. Když se prkna prolomila, bez opory se zřítil. Příkop byl hluboký přes dva metry. Padal obličejem dolů a ani nestačil roztáhnout paže, aby se zachytil. Pocítil ostrou bolest. Přišla znenadání a zařízla se mu do útrob. Jako by mu někdo na celé tělo přitiskl rozžhavené železo. Bolest byla tak silná, že ze sebe nevypravil ani hlásku. Těsně předtím než zemřel, pochopil, že vůbec nedopadl na dno. Zůstal zavěšený na své vlastní bolesti. Jeho poslední myšlenka patřila ptákům, kteří letěli kdesi nad ním. Nebe se stěhuje na jih. Naposledy se pokusil vyprostit z osidel utrpení. Pak nastal konec. Bylo za deset minut půl dvanácté, jednadvacátého září 1994. Právě onu noc táhla po obloze velká hejna drozdů zpěvných.

29 

skåne 21. září — 11. října 1994

Letěli ze severu a mířili po jihozápadní trase přes Falsterbo, odlétali za teplem, které na ně čeká kdesi daleko.

× × × Když bylo po všem, opatrně sešla po schůdcích z posedu dolů. Posvítila baterkou do příkopu. Muž, který se jmenoval Holger Eriksson, byl mrtvý. Zhasla a zůstala tiše stát ve tmě. Pak se svižně vydala pryč.

30 

pátá žena

2 V pondělí šestadvacátého září se Kurt Wallander probudil ve svém bytě v centru Ystadu těsně po páté ráno. Jakmile otevřel oči, podíval se na své ruce. Byly hnědé. Hlava mu klesla zpátky na polštář a zaposlouchal se do deště, jak bubnuje na okno v ložnici. Vyvolal si vzpomínku na cestu, která před dvěma dny skončila na kastrupském letišti, a lebedil si. Strávil celý týden s otcem v Římě. Bylo tam horko a opálil se. Odpoledne za největšího parna si obvykle našli nějakou lavičku v parku Villa Borghese, otec se usadil do stínu a Wallander si svlékl košili a mhouřil oči proti sluníčku. To byla ostatně jediná rozepře, kterou během celého pobytu měli. Otec nedokázal za žádnou cenu pochopit, proč je Kurt tak marnivý a ztrácí čas opalováním. Ale byl to bezvýznamný spor, skoro jako by vznikl jen proto, aby si uvědomili, jak je jim dobře. Šťastný výlet, pomyslel si Wallander v posteli. Jeli jsme s tátou do Říma a vyšlo nám to. Vlastně to dopadlo mnohem líp, než jsem si představoval a než jsem doufal. Podíval se na budík na nočním stolku vedle postele. Dnes ráno se vrací do služby. Ale nikam nespěchal. Ještě si může pohovět v posteli. Natáhl se ke kupě novin, kterými večer předtím listoval. Začetl se do článku o výsledcích parlamentních voleb. Protože v den voleb byl v Římě, poslal volební lístek poštou. Teď mohl konstatovat, že sociální demokraté získali přes pětačtyřicet procent hlasů. Ale co to vlastně znamená? Přinese to nějaké změny? Upustil noviny na podlahu. V myšlenkách zabloudil zpátky do Říma. Bydleli v levném hotelu blízko Campo dei Fiori. Z terasy na střeše přímo nad jejich pokoji byl krásný výhled na celé širé město. Tam pili ranní kávu a plánovali, co budou ten den dělat. Ani jednou se nepohádali. Wallanderův otec přesně věděl, co chce vidět. Wallander měl chvílemi obavy, že toho chce až moc, že to nezvládne. Taky neustále pátral po známkách otcovy zmatenosti

31 

skåne 21. září — 11. října 1994

nebo duševní nepřítomnosti. Nemoc se plížila kolem, oba si toho byli vědomi. Choroba se zvláštním jménem, Alzheimerova nemoc. Ale po celý týden během jejich šťastné cesty byl otec v úžasné náladě. Když si teď Wallander uvědomil, že jejich výlet patří minulosti, cítil knedlík v krku. Cesta uplynula a zbyla z ní jen vzpomínka. Do Říma už se spolu nikdy nevrátí, podnikli tu pouť jen jedinkrát, on a jeho téměř osmdesátiletý otec. Prožili přitom okamžiky, kdy si byli nesmírně blízcí. Poprvé za bezmála čtyřicet let. Wallander si vzpomněl, jak při té příležitosti zjistil, že jsou si podobní mnohem víc, než si byl dřív ochotný přiznat. Tak například byli oba zvyklí vstávat velmi časně. Když Wallander otce informoval, že snídaně v hotelu se podává až od sedmi hodin, otec okamžitě protestoval. Čapl syna a táhl ho do recepce, kde směsicí skånštiny, několika anglických a snad i německých slovíček a nesouvislých italských frází lámaně vysvětloval, že chce breakfast presto. Ne tardi. V žádném případě ne tardi. Když vykládal, že je třeba snídani nejmíň o hodinu posunout, musí být od šesti, z nějakého důvodu taky několikrát řekl passagio a livello. Buď dostanou svoji kávu v šest hodin, nebo se budou muset poohlédnout po jiném hotelu. Passagio a livello, opakoval otec a personál v recepci ho sledoval s údivem, ale zároveň s respektem. Snídani samozřejmě dostali v šest hodin. Wallander si posléze v italském slovníčku našel, že passagio a livello znamená železniční přejezd. Jeho otec si zřejmě popletl dva různé výrazy. Co chtěl doopravdy říct, to Wallander netušil, a měl dost rozumu na to, aby se po tom nepídil. Zaposlouchal se do deště. Cesta do Říma, jeden krátký týden, který se ve vzpomínkách měnil v nekonečný a závratný zážitek. Jeho otec nejenže věděl, kdy chce mít na stole ranní kávu. Navíc zcela sebejistě a samozřejmě prováděl syna po městě a měl přehled o tom, co všechno chce vidět. Nic se nedělo nazdařbůh a Wallanderovi došlo, že otec si tuhle cestu plánoval celý život. Byla to pouť na posvátné místo a on se jí mohl zúčastnit. Patřil

32 

pátá žena

k ní jako svého druhu součástka, neviditelný, a přece stále přítomný služebník. Cesta měla svůj tajemný rozměr, který nikdy tak docela nepochopí. Jeho otec přijel do Říma, aby tu spatřil cosi, co už v duchu prožil. Třetí den se šli podívat do Sixtinské kaple. Wallanderův otec stál skoro hodinu a jen se díval na strop, který namaloval Michelangelo. Bylo to jako vidět starého člověka, kterak vysílá k nebi modlitbu beze slov. Wallandera po chvíli začalo bolet za krkem a vzdal to. Chápal, že vidí něco nesmírně krásného. Současně pochopil, že jeho otec toho vidí mnohem víc. Na okamžik rouhačsky uvažoval, jestli na rozsáhlé fresce nehledá nějakého tetřeva nebo západ slunce. Ale vzápětí se zastyděl. Nebylo pochyb o tom, že jeho otec, byť sám maloval kýče, se do mistrovského díla dokázal vcítit s obdivem až nábožným. Wallander otevřel oči. Na okno rachotil déšť. Ten samý večer, počítáno podle jejich římského kalendáře třetí, nabyl dojmu, že otec má za lubem něco, co si chce nechat jenom pro sebe. Netušil, jak na to přišel. Večeřeli na Via Veneto. Na Wallanderův vkus to bylo zbytečně drahé, ale otec trval na tom, že si to můžou dovolit. Jsou v Římě poprvé a naposledy. Tak si můžou dopřát pořádnou večeři. Posléze pomalu kráčeli městem. Byl teplý večer, všude se to hemžilo lidmi a otec mluvil o fresce v Sixtinské kapli. Než našli cestu k hotelu, dvakrát zabloudili. Od snídaňové vzpoury se Wallanderův otec u personálu těšil značné úctě. Dostali svoje klíče a po cestě do schodů je provázely zdvořilé poklony. Na chodbě si popřáli dobrou noc a zavřeli dveře. Wallander si lehl a poslouchal zvuky doléhající z ulice. Možná myslel na Baibu, možná jenom pozvolna usínal. Jenže najednou se probral. Ze spánku ho vytrhla jakási ne­ určitá obava. Po chvíli si vzal župan a šel do recepce. Všude bylo ticho. Noční portýr se v místnosti za recepcí díval na malou tele­ vizi se ztlumeným zvukem. Wallander si u něj koupil láhev minerálky. Recepční byl mladý a v hotelu pracoval, aby si vydělal na studia teologie. Tohle mu pověděl už předtím, když si u něj

33 

skåne 21. září — 11. října 1994

Wallander kupoval vodu poprvé. Měl černé vlnité vlasy, byl z Padovy, jmenoval se Mario a mluvil plynně anglicky. Wallander stál u pultu s láhví v ruce a najednou se přistihl, jak toho mladého portýra žádá, aby ho přišel vzbudit, pokud by jeho otec během noci sešel do recepce nebo chtěl odejít z hotelu. Recepční se na něj podíval. Možná ho to přání překvapilo, ale možná už tu pracoval tak dlouho, že ho žádný vrtoch nočního hosta ne­vy­ vedl z míry. Jen přikývl, samozřejmě, pokud ctěný pan Wallander starší půjde v noci ven, okamžitě přijde zaklepat na dveře číslo třicet dva. Došlo k tomu šestou noc. Od rána brouzdali městem, prošli se po Foru Romanu, a dokonce navštívili galerii Doria Pamphilj. Večer zašli do temných podzemních uliček vedoucích od Villy Borghese ke Španělským schodům a dali si večeři. Nad účtem zůstala Wallanderovi viset brada. Byl to jejich poslední večer, jejich šťastný výlet se chýlil ke konci, ale teď už ho nic nezhatí, zůstane opravdu šťastný. Wallanderův otec pořád překypoval elánem a zvídavostí, stejně jako na začátku cesty. Šli městem do hotelu a po cestě se zastavili v kavárně, kde si vypili kávu a přiťukli si grappou. V hotelu dostali klíče. Byla horká noc, jako ostatně po celý jejich pobyt, a Wallander usnul, jakmile položil hlavu na polštář. V půl druhé se ozvalo zaklepání. V první chvíli Wallander nechápal, kde vlastně je. Ale když se celý zmatený vymotal z postele a otevřel, za dveřmi stál noční portýr a svou bezchybnou angličtinou mu sdělil, že starý pán, který je otcem signora Wallandera, právě opustil hotel. Wallander na sebe naházel oblečení. Vyšel ven na ulici a spatřil otce, jak cílevědomě rázuje po druhé straně chodníku. Wallander šel s odstupem za ním a napadlo ho, že poprvé v životě špehuje vlastního otce. Došlo mu, že jeho tušení bylo správné. Zprvu si nebyl jistý, kterým směrem jdou. Když se ulice začaly zužovat, pochopil, že otec míří ke Španělským schodům. Wallander se za ním pořád držel v uctivé vzdálenosti. A pak ho viděl, jak v horké

34 

pátá žena

římské noci šplhá do schodů, zdolal je všechny a došel až ke kostelu se dvěma věžemi. Tam se posadil, vypadal nahoře jako černá tečka. Wallander se skrýval dole mezi stíny. Otec tam seděl skoro hodinu. Pak vstal a sešel po schodech dolů. Wallander se na něj znovu pověsil, tohle byl nejtajnější úkol, jaký kdy měl, a brzo byli u Fontany di Trevi. Otec do ní nehodil přes rameno minci, jen se díval na gejzíry vody. Světlo z pouliční lampy mu ozářilo obličej a Wallander viděl, jak se mu lesknou oči. Pak se vrátili do hotelu. Nazítří seděli v letadle Alitalia do Kodaně, Wallanderův otec u okénka, stejně jako když odlétali, a Wallander si prohlížel svoje opálené ruce. Teprve na trajektu do Limhamnu se Wallander otce zeptal, jestli se mu výlet líbil. Otec přikývl, něco nesrozumitelně zamumlal a Wallander věděl, že větší projev nadšení už z něj nedostane. V Limhamnu na ně čekala Gertrud a odvezla je domů. Wallandera vysadili v Ystadu, a když večer telefonoval, jestli je všechno v pořádku, hlásila mu, že otec už sedí v ateliéru a maluje svůj věčně se opakující motiv, západ slunce nad nehybnou, bezvětrnou krajinou. Wallander vstal z postele a šel do kuchyně. Bylo půl šesté. Uvařil si kávu. Proč šel v noci ven? Proč seděl na schodech? Co se mu to u fontány lesklo v očích? Odpovědi neznal. Ale na okamžik směl spatřit otcovu tajnou krajinu duše. Měl dost rozumu na to, aby zůstal stát za pomyslným plůtkem. Nikdy se otce nezeptá, co měla jeho osamělá noční procházka Římem znamenat. Zatímco se vařila káva, šel Wallander do koupelny. Spokojeně zaznamenal, že vypadá zdravě a energicky. Od slunce měl vyšisované vlasy. Možná ze všech těch špaget trochu přibral. Ale váhu v koupelně minul bez povšimnutí. Cítil se odpočatý. To je hlavní. A měl radost, že tu cestu skutečně podnikli. Vůbec nebyl otrávený z toho, že z něj už brzo, vlastně za pár hodin, zase bude policista. Jindy mu dělalo potíže vrátit se po

35 

skåne 21. září — 11. října 1994

dovolené zpátky do práce. V posledních letech se mu tam obzvlášť nechtělo. Míval i období, kdy vážně uvažoval o tom, že od policie odejde a najde si místo jinde, třeba u bezpečnostní služby v nějaké firmě. Jenže byl tělem i duší policista. Docházelo mu to sice pomalu, zato neodvolatelně. Nic jiného už z něj nebude. Ve sprše vzpomínal na události, jež se odehrály před dvěma měsíci, během horkého léta a mistrovství světa ve fotbale, které pro Švédsko dopadlo tak úspěšně. Pořád ho trápily výjevy z beznadějného honu na sériového vraha, z něhož se nakonec vyklubal duševně nemocný čtrnáctiletý chlapec. Během týdne v Římě se mu všechny vzpomínky na otřesné letní události vykouřily z hlavy. Teď jsou zpátky. Týden v Římě nic nezměnil. Svět, do kterého se vrací, je pořád stejný. Zůstal sedět v kuchyni u stolu až do sedmi hodin. Na okno nepřetržitě bubnoval déšť. Italské horko už bylo vzdálenou vzpomínkou. Do Skåne přišel podzim. Z bytu vyšel v půl osmé a jel na stanici. Jeho kolega Martinsson přijel zároveň s ním a zaparkoval vedle něj. Kvapně se v dešti pozdravili a pospíchali ke vchodu. „Jaká byla dovolená?“ zeptal se Martinsson. „Vítej zpátky, mimochodem.“ „Otec byl moc spokojený,“ odpověděl Wallander. „A co ty?“ „Bylo tam pěkně. A vedro.“ Vešli dovnitř. V recepci je se širokým úsměvem uvítala Ebba. Na stanici pracovala už přes třicet let. „Vážně se dá na podzim v Itálii takhle opálit?“ podivovala se. „Jo,“ přisvědčil Wallander. „Pokud jsi na sluníčku.“ Kráčeli chodbou. Wallander si říkal, že měl Ebbě něco přivézt. V duchu láteřil, proč ho to nenapadlo dřív. „Tady byl klid,“ hlásil Martinsson. „Žádný větší případ. Vlastně skoro nic.“

36 

pátá žena

„Třeba by mohl být klid celý podzim,“ nadhodil Wallander nepřesvědčivě. Martinsson odkráčel pro kávu. Wallander otevřel dveře do své kanceláře. Všechno zůstalo, jak to tu nechal. Stůl byl prázdný. Pověsil si bundu a otevřel na škvíru okno. Do přihrádky s poštou mu někdo položil několik zpráv z policejního prezidia. Vzal do ruky tu první, ale bez přečtení ji nechal spadnout na stůl. Uvažoval o složitém případu pašování aut mezi Švédskem a státy bývalého východního bloku. Už se s tím trápí skoro rok. Jestli se během jeho nepřítomnosti nestalo nic mimořádného, musí se do něj znovu pustit. Napadlo ho, jestlipak se tím bude muset zabývat ještě celých patnáct let, než půjde do penze. Ve čtvrt na devět se zvedl a zamířil do zasedačky. Na půl devátou se tam scházeli kolegové z oddělení, aby si prošli přehled práce na nadcházející týden. Wallander je obešel a pozdravil se s nimi. Všichni obdivovali, jak je opálený. Pak si sedl na své obvyklé místo. Povšiml si, že tam vládne nálada typická pro podzimní pondělní ráno: nanicovatá, unavená a trochu duchem nepřítomná. Chvilku uvažoval, kolik takových pondělních porad už v téhle místnosti zažil. Jelikož jejich nová šéfka Lisa Holgers­ sonová byla momentálně ve Stockholmu, vzal si schůzi na starost Hansson. Martinsson měl pravdu. Moc se toho za ten týden jeho nepřítomnosti nestalo. „Pokud si nechceš vzít jednu vloupačku,“ obrátil se k němu Hansson. „V květinářství.“ Wallander se na něj udiveně podíval. „Vloupačka v květinářství? A co tam ukradli? Tulipány?“ „Neukradli nic, teda podle dosavadního zjištění,“ odpověděl Svedberg a podrbal se na plešaté hlavě. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vpadla Ann-Britt Hög­ lundová. Její manžel byl servisní technik a pořád byl někde na cestách po zemích, o kterých ještě nikdo neslyšel. Starala se tak sama o  dvě děti. Rána pro ni byla náročná a  na porady

37 

skåne 21. září — 11. října 1994

chodívala pozdě. U policie v Ystadu působila už něco přes rok. Na ystadské kriminálce byla nejmladší. Někteří starší kolegové, zejména Svedberg a Hansson, zpočátku neskrývali svoji nespokojenost s tím, že se do týmu dostala žena. Ale Wallander si ji vzal pod křídla, jelikož záhy zjistil, že má pro policejní práci skutečné nadání. Nikdo už její pozdní příchody nekomentoval. Aspoň ne tehdy, když byl komisař nablízku. Posadila se k delší straně stolu a radostně na Wallandera pokývala hlavou, jako by ji snad překvapilo, že se vrátil. „Zrovna mluvíme o květinářství,“ informoval ji Hansson, když se usadila. „Říkali jsme si, že by se na to Kurt mohl podívat.“ „K vloupání došlo ve čtvrtek v noci,“ doplnila. „Prodavačka to zjistila, když přišla v pátek ráno do práce. Zloději vlezli dovnitř vchodem z druhé strany domu.“ „Co ukradli?“ znovu se zeptal Wallander. „Nic.“ Wallander se zašklebil. „Jak to myslíš, nic?“ Ann-Britt pokrčila rameny. „Nic znamená nic.“ „Na zemi se našly krvavé fleky,“ ozval se Svedberg. „A majitel někam odjel.“ „To zní hodně divně,“ řekl Wallander. „Vážně se tím budeme zabývat?“ „Je to opravdu zvláštní,“ přitakala Ann-Britt. „Ale jestli to stojí za náš čas, to neumím posoudit.“ Wallandera napadlo, že by se aspoň nemusel okamžitě ponořit do bezútěšného případu kradených aut, která nepřetržitě načerno proudí ze země. Mohl by si dopřát den hájení, aby přivykl skutečnosti, že už není v Římě. „Já bych se na to podíval,“ nabídl se. „Tak pojeď se mnou,“ řekla Ann-Britt. „Ten obchod je dole ve městě.“

38 

pátá žena

Porada skončila. Déšť pokračoval. Wallander si šel pro bundu. Nasedli do jeho auta a jeli do centra. „Jak jste se měli?“ zeptala se, když před nemocnicí zastavili na červenou. „Viděl jsem Sixtinskou kapli,“ odpověděl Wallander a zíral přitom do deště. „A otec měl celý dlouhý týden dobrou náladu.“ „To vypadá na vydařenou dovolenou.“ Naskočila zelená a rozjeli se. Říkala mu, kudy má jet, protože si nebyl jistý, kde přesně květinářství je. „Jak to vypadalo na stanici?“ zajímal se. „Za jeden týden k ničemu nedojde,“ řekla. „Byl tu klid.“ „A naše nová šéfová?“ „Je ve Stockholmu a probírá tam aktuální návrhy škrtů. Určitě bude dobrá. Minimálně tak dobrá, jako byl Björk.“ Wallander na ni vrhl tázavý pohled. „Myslel jsem, žes ho nikdy neměla v lásce…“ „Dělal to, jak nejlíp uměl. Co víc může člověk chtít?“ „Nic,“ souhlasil Wallander. „Naprosto nic.“ Zastavili v ulici Västra Vallgatan, na rohu uličky Pottmakargränd. Květinářství se jmenovalo Cymbia. Vývěsní štít se kýval v poryvech větru. Zůstali sedět v autě. Ann-Britt mu podala papíry v plastovém obalu. Wallander po nich klouzal pohledem a zároveň ji poslouchal. „Majitel obchodu se jmenuje Gösta Runfeldt. Momentálně je pryč. Prodavačka přišla do práce v pátek před devátou ráno. Zjistila, že zadní sklo ve dveřích je rozbité. Venku i uvnitř ležely střepy. Na podlaze v obchodě byla krev. Vypadá to, že se nic neztratilo. Peníze se v kase přes noc nenechávají. V devět hodin tři minuty zavolala na policii. Já jsem sem přijela něco po desáté. Vypadalo to přesně tak, jak to popsala. Rozbité sklo, na zemi krev. Nic se neztratilo. Je to podivná záležitost.“ Wallander se zamyslel. „To nezmizela ani jedna jediná kytka?“ „Podle prodavačky ne.“

39 

skåne 21. září — 11. října 1994

„Že by si vážně pamatovala přesný počet květin v  každé váze?“ Vrátil jí papíry, které mu dala. „Můžeme se jí zeptat,“ řekla Ann-Britt. „Mají otevřeno.“ Když Wallander otevřel dveře, rozcinkal se starožitný zvoneček. Vůně uvnitř mu připomněla římské zahrady. V obchodě nebyli žádní zákazníci. Z vedlejší místnosti přišla asi padesátiletá žena. Když je spatřila, pokývla na pozdrav. „Vzala jsem s sebou kolegu,“ ozřejmila Ann-Britt. Wallander pozdravil. „Četla jsem o vás v novinách,“ řekla žena. „Doufám, že to nebylo nic negativního,“ odtušil Wallander. „Ale kdepak,“ ujistila ho žena. „Jen samá chvála.“ Z papírů, které mu poskytla Ann-Britt, Wallander věděl, že prodavačka se jmenuje Vanja Anderssonová a je jí třiapadesát let. Pomalu se procházel po obchodě. Podle svého dávného a hluboce zažitého zvyku se pečlivě díval, kam šlape. Vlhká vůně květin v něm vyvolávala vzpomínky. Zašel za pult a zastavil se před zadními dveřmi. Jejich horní polovina byla prosklená. Okenní kyt byl čerstvý. Tudy se zloděj nebo zloději dostali dovnitř. Wallan­der se podíval na podlahu, kterou pokrývaly svařené umělo­hmotné dlaždice. „Hádám, že na tomhle místě byla krev?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla Ann-Britt. „Flek byl přímo v obchodě.“ Wallander udiveně nakrabatil čelo. Pak ji následoval zpátky mezi květiny. Ann-Britt se zastavila uprostřed místnosti. „Tady,“ oznámila. „Přesně tady.“ „A u toho rozbitého skla nic?“ „Ne. Už chápeš, proč mi to připadá tak divný? Proč je krev tady, a u dveří ne? Pokud ovšem vyjdeme z toho, že se pořezal tentýž člověk, který to sklo rozbil.“ „Kdo jiný by to byl?“ nechápal Wallander. „No právě. Kdo jiný?“

40 

pátá žena

Wallander se ještě jednou prošel po obchodě. Pokoušel si představit sled událostí. Někdo rozbil skleněnou výplň dveří a vloupal se do obchodu. Uprostřed květinářství je krev. Nic se neztratilo. Každý trestný čin se odehrává podle určitého plánu nebo logiky. Pokud nepočítáme činy z ryzího šílenství. To věděl z mnoha­ leté zkušenosti. Ale nikdo se přece v afektu nevloupá do květi­ nářství, aby tam pak nic neukradl, pomyslel si. Tohle zkrátka nedává smysl. „Předpokládám, že tam ta krev byla nakapaná,“ řekl. K jeho překvapení zavrtěla Ann-Britt hlavou. „Byla to menší kaluž,“ odpověděla. „Ne kapky.“ Wallander přemýšlel. Nic neříkal. Neměl co. Pak se otočil k prodavačce, která postávala za nimi. „Takže se nic neztratilo?“ „Ne.“ „Ani žádná květina?“ „Ničeho jsem si nevšimla.“ „Vážně víte, kolik kytek tady denně máte?“ „Ano.“ Odpověď se dostavila rázně a bez zaváhání. Wallander při­ kývl. „Dokážete si to nějak vysvětlit?“ „Ne.“ „Obchod nepatří vám, že?“ „Majitelem je Gösta Runfeldt. Jsem u něj zaměstnaná.“ „Jestli jsem to správně pochopil, někam odcestoval. Volala jste mu?“ „To nejde.“ Wallander se na ni pozorně zadíval. „Proč to nejde?“ „Je na orchidejovém safari v Africe.“ Wallander zvažoval, co teď slyšel. „Můžete mi k tomu říct něco víc? Orchidejové safari?“

41 

skåne 21. září — 11. října 1994

„Gösta má vášeň pro orchideje,“ vysvětlila Vanja Anderssonová. „Ví o nich první poslední. Jezdí po celém světě, aby viděl všechny druhy. Píše knihu o dějinách orchidejí. Teď je v Africe. Nevím kde přesně. Vím jenom, že se vrátí příští týden ve středu.“ Wallander přikývl. „Tak si s ním promluvíme, až se vrátí,“ řekl. „Možná byste ho mohla požádat, aby se policii ozval.“ Vanja Anderssonová slíbila, že mu to vyřídí. Do obchodu vstoupil zákazník. Ann-Britt Höglundová s Wallanderem vykročili ven do deště. Nastoupili do auta. Wallander nenastartoval hned. „Dalo by se samozřejmě uvažovat o zloději, který se spletl,“ přemítal. „Rozbil špatné dveře. Vedle květinářství je obchod s počítači.“ „A co ta kaluž krve?“ Wallander pokrčil rameny. „Třeba si ten zloděj nevšiml, že se pořezal. Stál tam s rukama podél těla a rozhlížel se. Kapala z něj krev. A když krev kape na stejné místo, dřív nebo později vytvoří loužičku.“ Ann-Britt přikývla. Wallander nastartoval. „Bude to záležitost pro pojišťovnu,“ prohlásil. „Nic víc.“ Vrátili se v dešti na stanici. Minula jedenáctá. Pondělí, šestadvacátého září 1994. Cesta do Říma se Wallanderovi začínala vytrácet z hlavy jako pomalu blednoucí přelud.

42 

pátá žena

3 V úterý sedmadvacátého září dál skrápěl Skåne déšť. Meteoro­ logové předpovídali, že po teplém létě přijde deštivý podzim. Zatím to nevypadalo, že by je něco mělo usvědčit z omylu. Večer předtím se Wallander vrátil domů po prvním pracovním dni a bez zápalu si uvařil nějakou krmi. Pak ji do sebe s krajním odporem nasoukal a několikrát se pokusil dovolat své dceři Lindě, která bydlela ve Stockholmu. Nechal otevřené dveře na balkon, jelikož se úporný déšť na chvilku odmlčel. Cítil, jak ho rozladilo, že mu Linda sama od sebe nezavolá, aby se zeptala, jaká byla dovolená. Přesvědčoval se, že dcera má moc práce, ale příliš ho to nepovzbudilo. Tenhle podzim studovala na soukromé divadelní škole a zároveň pracovala jako servírka v jedné restauraci na Kungsholmenu. V jedenáct hodin zavolal Baibě do Rigy. Zase začalo pršet a foukat. Už teď měl potíže vybavit si teplé římské dny. Ale jestli v Římě dělal něco dalšího kromě toho, že si užíval tepla a doprovázel otce, tak myslel na Baibu. V létě spolu jeli do Dánska. Wallander byl tehdy vyčerpaný a skleslý z úmorného pátrání po čtrnáctiletém vrahovi. Ke konci dovolené se jí zeptal, jestli si ho nechce vzít. Odpověděla vyhýbavě, jako by si ne­chtěla zavřít všechna vrátka. Zároveň neskrývala, jaké má k váhání důvody. Procházeli se po nekonečné pláži ve Skagenu, kde se střetávají dvě moře a kde Wallander mimo jiné před mnoha a mnoha lety chodil se svou tehdejší manželkou Monou. Dokonce tudy kráčel i tehdy, když ho tížila deprese a zvažoval, že u policie skončí. Zažívali s Baibou téměř tropické noci. Fotbalové mistrovství přikovalo fanoušky k televizním obrazovkám a pláž byla nezvykle vylidněná. Bezcílně se procházeli, sbírali kamínky a mušle a Baiba mu pověděla, že si tak úplně nedokáže představit, že zase žije s policistou. Její bývalý muž, lotyšský policejní major Karlis Liepa, byl v roce 1992 zavražděn. Tehdy, během turbulentních a neskutečných událostí, které oba v Rize zažívali,

43 

skåne 21. září — 11. října 1994

se Wallander s Baibou seznámil. V Římě si pak položil otázku, jestli se on sám vlastně doopravdy chce znovu oženit. Je svatba vůbec nutná? Svázat se složitými a formálními pouty, která už v dnešní době nemají prakticky žádnou hodnotu? Dlouho žil v manželství s Lindinou matkou. Když mu před pěti lety jednoho dne nečekaně předhodila, že se chce rozvést, byl z toho úplně paf. Teprve teď měl pocit, že jí začíná rozumět a alespoň částečně přijímá její důvody, kvůli nimž se rozhodla začít nový život bez něj. Teď chápal, proč se to stalo. Dokázal vidět svůj podíl, ba dokonce uznával, že vzhledem ke své věčné nepřítomnosti a vzrůstajícímu nezájmu o to, co pro ni bylo důležité, na tom všem nese podstatnou část viny. Pokud se tu dá o vině mluvit. Kus cesty šli s Monou vedle sebe. Posléze se jejich kroky oddělily, tak pomalu a neznatelně, že se to projevilo až ve chvíli, kdy bylo pozdě. To už se dostali jeden druhému z dohledu. V Římě o tom hodně přemýšlel. A nakonec dospěl k názoru, že si Baibu opravdu chce vzít. Chce, aby se za ním přestěhovala do Ystadu. A zároveň se rozhodl, že se pohne z místa a vymění svůj byt v Mariagatan za nějaký dům. Někde za městem. Se zarostlou zahradou. Něco levného, ale dům musí být v takovém stavu, aby nutné opravy zvládl sám. Taky zvažoval, že si pořídí psa, o kterém tak dlouho snil. O tom všem Baibě v pondělí večer dlouze vyprávěl a na Ystad se mezitím snášel déšť. Připadalo mu to jako pokračování úvah, které se mu odvíjely v hlavě v Římě. Tam s ní taky hovořil, ačkoliv u toho nebyla. Několikrát dokonce začal mluvit nahlas sám pro sebe. To samozřejmě neušlo otci, který šlapal v horku po jeho boku. Uštěpačně, ale ne nepřátelsky se zeptal, kdo z nich dvou tady začíná být starý a mimo sebe. Zvedla to okamžitě. Z jejího hlasu poznal, že má radost. Vy­ prá­věl jí o dovolené a nakonec zopakoval otázku, kterou jí polo­ žil v létě. Na okamžik se na lince mezi Ystadem a Rigou rozhostilo ticho. Pak promluvila. Taky o tom přemýšlela. Pořád má pochybnosti, nezmírnily se, ale ani se neprohloubily.

44 

pátá žena

„Přijeď sem,“ požádal ji Wallander. „Tohle nemůžeme probírat po telefonu.“ „Dobře,“ odpověděla. „Přijedu.“ Nedomluvili se na přesném datu. O tom si promluví později. Pracovala na rižské univerzitě. Volno si musela plánovat dlouho dopředu. Ale když Wallander položil sluchátko, byl si skoro jistý, že ho čeká nová fáze života. Baiba přijede. A on se znovu ožení. Tu noc dlouho nemohl usnout. Několikrát vstal z postele, šel k oknu v kuchyni a díval se do deště. Myslel na to, že ta osamělá pouliční lampa, která se venku kývá ve větru, mu bude chybět. Přestože toho moc nenaspal, v úterý ráno vstal zase brzo. Už po sedmé hodině zaparkoval před stanicí a v dešti a vichru chvátal dovnitř. Napochodoval do kanceláře a rozhodl se, že se bez průtahů pustí do objemného spisu ke krádežím aut. Čím déle to bude odkládat, tím větší nechuť a úbytek inspirace ho postihne. Přehodil bundu přes židli pro návštěvy, aby oschla. Potom zvedl téměř půlmetrovou horu dokumentů, která byla odložená na polici. Dal se do organizování jednotlivých šanonů, když vtom někdo zaklepal na dveře. Wallander poznal, že je to Martins­ son. Zavolal na něj, ať vejde. „Když jsi pryč, tak tu bývám po ránu první,“ řekl Martinsson. „Teď jsem zase dvojka.“ „Už jsem se nemohl dočkat těch svých aut,“ vysvětlil Wallander a ukázal na šanony rozložené po stole. Martinsson měl v ruce papír. „Tohle jsem ti včera zapomněl dát,“ řekl. „Lisa Holgerssonová chtěla, aby ses na to podíval.“ „Co je to?“ „Přečti si to sám. Jak víš, lidi mají dojem, že policie by se měla vyjádřit ke všemu možnému.“ „To je nějaká žádost o vyjádření?“ „Něco na ten způsob.“

45 

skåne 21. září — 11. října 1994

Wallander se na kolegu tázavě podíval, nebyl od něj zvyklý na vyhýbavé odpovědi. Před několika lety se Martinsson angažoval za lidovce a pravděpodobně v sobě hýčkal sny o politické kariéře. Pokud Wallander věděl, tenhle sen se tiše rozplývá, jak se jeho strana postupně scvrkávala. Řekl si, že výsledky voleb z minulého týdne nebude komentovat. Martinsson odešel. Wallander se usadil a přečetl si papír, který dostal. Přečetl si ho dvakrát po sobě a dopálil se. Nevzpomínal si, kdy ho naposledy něco takhle vytočilo. Vyšel na chodbu a rázoval ke Svedbergovi, který měl jako obvykle pootevřené dveře. „Viděl jsi tohle?“ zeptal se Wallander a zamával Martinssonovým papírem. Svedberg zavrtěl hlavou. „Co to je?“ „To nám poslala nově založená organizace, kterou by zajímalo, jestli policie nemá něco proti jejímu názvu.“ „A ten zní?“ „Hodlají přijmout název Přátelé sekyry.“ Svedberg se na Wallandera nechápavě podíval. „Přátelé sekyry?“ „Přesně tak. A teď by je zajímalo — s ohledem na to, co se sta­ lo v létě — jestli se to jméno nedá špatně vykládat. Tahle orga­ nizace totiž nemá ve stanovách skalpování lidí.“ „A co teda budou dělat?“ „Jestli to dobře chápu, je to nějaký vlastivědný spolek, který chce založit muzeum tradičních ručních nástrojů.“ „To zní dobře, ne? Proč tě to tak rozčílilo?“ „Protože oni si myslí, že policie má čas na to, aby se vyjadřovala k takovým věcem. Osobně bych řekl, že Přátelé sekyry je dost zvláštní název pro vlastivědný spolek. Ale jako policajta mě štve, že máme na tohle plýtvat časem.“ „Řekni to šéfové.“ „To taky udělám.“

46 

pátá žena

„Ale ona s tebou asi nebude souhlasit. Zase z nás mají být strážníci na dosah ruky.“ Wallander tušil, že Svedberg má nejspíš pravdu. Za všechny jeho roky ve službě prošla policie nespočetnými a zásadními změnami. Ty se mimo jiné týkaly věčně složitého vztahu vůči nezřetelnému a hrozivému stínu, kterému se říká „ve­řej­nost“. Tatáž veřejnost se vznášela nad vedením policie i jednotlivými policisty jako strašidlo a charakterizovala ji jediná vlastnost: proradnost. Nejnovější pokus, jak veřejnost uspokojit, spočíval v přeměně švédského policejního sboru v celonárodní organizaci místních pochůzkářů. Nikdo nevěděl, jak se toho přesně dosáhne. Policejní prezident natloukl na všechna vrata, ke kterým se dostal, svoji tezi o tom, jak je důležité být vidět. Ale vzhledem k tomu, že ještě nikdo nikdy neslyšel o neviditelné policii, nebylo jasné, jak onu novou liturgii naplnit. Pochůzkáři už byli zavedení. Mimoto začali policisté v bodrých skupinkách jezdit na kole. Policejní prezident nicméně nejspíš mluvil o duševní všudypřítomnosti. Proto se oprášil starý projekt policie na dosah ruky. Jsem váš strážník, to znělo tak vlídně, skoro jako měkký polštář pod hlavou. Jak to ovšem propojit s faktem, že se Švédsko potýká se stále většími násilnostmi a zločinností nejhrubšího zrna, to nikdo nedokázal říct. Jisté každopádně bylo, že k téhle nové strategii patří i to, že policie obětuje svůj čas a vyjádří se k tomu, jestli je pro nově vzniklou vlastivědnou společnost vhodný její název. Wallander opustil kolegovu kancelář a došel si pro kávu. Pak se zavřel u sebe a začal se znovu prokousávat tlustým vyšetřovacím spisem. Zpočátku se nedokázal soustředit. Hlavou se mu pořád honily myšlenky na včerejší rozhovor s Baibou. Ale nakonec se přinutil ukáznit. Za několik hodin si prošel celé vyšetřování a dospěl až do místa, ve kterém případ opustil a odjel do Itálie. Zavolal kolegovi z kriminálky v Göteborgu, se kterým spolu­ pracoval. Probrali některé styčné body. Když domluvili, bylo už po dvanácté. Wallander si uvědomil, že má hlad. Venku neustále prše­lo. Došel k autu, zajel do centra a v jídelně si dal oběd.

47 

skåne 21. září — 11. října 1994

V jednu hodinu už byl zpátky na stanici. Sotva se posadil, zadrnčel telefon. Volala Ebba z recepce. „Máš tady návštěvu,“ sdělila mu. „Kdo to je?“ „Nějaký pán, jmenuje se Tyrén. Chce s tebou mluvit.“ „O čem?“ „Prý někoho pohřešuje.“ „A nemohl by si to vzít někdo jiný?“ „Tvrdí, že musí mluvit s tebou.“ Wallander pohlédl na šanony rozložené po stole. Nic z jejich obsahu nebylo tak akutní, aby nemohl přijmout hlášení o pohřešované osobě. „Pošli mi ho nahoru,“ řekl a zavěsil. Otevřel dveře a jal se stěhovat šanony ze stolu. Když zvedl zrak, ve dveřích stál muž. Wallander ho nikdy předtím neviděl. Na sobě měl montérky, které hlásaly, že pracuje pro společnost OK . Když vstoupil do místnosti, Wallander ucítil závan nafty a benzinu. Potřásl mu rukou a vybídl ho, ať se posadí. Muži bylo kolem padesátky, měl řídké šedé vlasy a byl zarostlý. Představil se jako Sven Tyrén. „Chtěl jste se mnou mluvit,“ konstatoval Wallander. „Slyšel jsem, že jste dobrý policajt,“ řekl Sven Tyrén. Jeho přízvuk prozrazoval, že pochází ze západního Skåne, Wallanderova rodného kraje. „Většina policistů je dobrých,“ namítl Wallander. Tyrénova odpověď ho zaskočila. „Tohle nemůžete vědět,“ řekl Tyrén. „Já už seděl za ledacos. A za ty roky jsem natrefil na policajty, co stáli upřímně řečeno za houby.“ Pronesl to s takovým důrazem, až to Wallandera vyvedlo z kon­ceptu. Rozhodl se, že tuhle diskusi raději nechá plavat. „Hádám, že kvůli tomu jste sem nepřišel,“ řekl místo toho. „Jedná se o nezvěstnou osobu?“

48 

pátá žena

Sven Tyrén žmoulal v rukou kšiltovku s nápisem OK . „Každopádně je to zvláštní,“ řekl. Wallander našel v  šuplíku poznámkový blok a  nalistoval prázdnou stránku. „Možná to můžeme vzít od začátku,“ navrhl. „Kdo měl podle vás zmizet? Co se stalo zvláštního?“ „Holger Eriksson.“ „Kdo to je?“ „Můj zákazník.“ „Předpokládám, že máte benzinovou pumpu.“ Sven Tyrén zavrtěl hlavou. „Rozvážím topný olej,“ řekl. „Mám na starost oblast severně od Ystadu. Holger Eriksson bydlí mezi Högestadem a Lödinge. Zavolal do kanceláře s tím, že mu docházejí zásoby. Domluvili jsme se, že přijedu ve čtvrtek ráno. Ale když jsem k němu přijel, nikdo tam nebyl.“ Wallander si zapisoval. „Myslíte minulý čtvrtek?“ „Dvaadvacátého.“ „A kdy vám volal?“ „V pondělí.“ Wallander se zamyslel. „Nemohli jste se jenom špatně domluvit?“ „Vozím Erikssonovi olej už přes deset let. Nikdy jsme žádné nedorozumění neměli.“ „Co se dělo dál? Když jste zjistil, že není doma.“ „Nádrž měl zamčenou, a tak jsem odjel. Nechal jsem mu lístek ve schránce.“ „Co bylo dál?“ „Nic.“ Wallander odložil pero. „Když člověk rozváží olej tak jako já, všimne si, jaké mají lidi zvyky,“ pokračoval Tyrén. „Nemohl jsem toho Erikssona pustit z hlavy. Neměl být pryč. Tak jsem tam včera odpoledne zajel

49 

skåne 21. září — 11. října 1994

znovu. Po práci. Vlastním autem. Vzkaz byl pořád ve schránce. Pod hromadou pošty od čtvrtka. Šel jsem na dvůr a zazvonil. Nikdo nebyl doma. Auto měl v garáži.“ „Bydlí sám?“ „Holger není ženatý. Zbohatl z prodeje aut. Kromě toho píše básně. Jednou mi dal knížku.“ Wallander si najednou vybavil, že si jména Holger Eriksson jednou všiml v ystadském knihkupectví na regálu s lokálními spisovateli. Hledal tam tehdy nějaký dárek pro Svedberga ke čtyři­cetinám. „A ještě něco nesedělo,“ dodal Tyrén. „Dům nebyl zamčený. Říkal jsem si, jestli se mu něco nestalo. Přece jenom mu je skoro osmdesát. Vešel jsem dovnitř. Nikdo tam nebyl. Kávovar měl ale zapnutý. Pěkně to tam smrdělo. Kafe se spálilo, voda byla vyvařená. Tak jsem se rozhodl, že zajdu za váma. Něco mi tu nehraje.“ Wallanderovi neušlo, že Sven Tyrén má opravdu obavy. Ze zkušenosti však věděl, že většina zmizení se záhy vyřeší sama. Málokdy opravdu dojde k něčemu vážnému. „Nemá nějaké sousedy?“ zeptal se Wallander. „Statek je na samotě.“ „Co se podle vás stalo?“ Tyrénova odpověď přišla vzápětí a bez zaváhání. „Podle mě je mrtvý. Někdo ho zabil.“ Wallander mlčel. Čekal na pokračování. Ale žádné nepřišlo. „Proč si to myslíte?“ „Prostě to nedává smysl,“ odpověděl Sven Tyrén. „Objednal si olej. Když jsem dřív přijel, vždycky byl doma. Nenechal by zapnutý kávovar. Nenechal by odemčený dům. I kdyby šel jenom na obchůzku pozemku.“ „Měl jste dojem, že se do domu někdo vloupal?“ „Vypadalo to tam jako vždycky. Až na ten kávovar.“ „Takže jste u něj doma už byl?“

50 

pátá žena

„Vždycky když jsem mu přivezl olej. Zval mě na kafe. A pře­ četl mi nějakou tu básničku. Vypadal docela osaměle. Řekl bych, že se na ty moje návštěvy těšil.“ Wallander uvažoval. „Takže vy si myslíte, že je mrtvý. Ale taky jste mi pověděl, že ho podle vás někdo zabil. Proč by to kdo dělal? Měl nějaké nepřátele?“ „O žádných nevím.“ „Ale byl zámožný?“ „To jo.“ „Jak to víte?“ „To vědí všichni.“ Wallander nechal otázku bez dodatků. „Podíváme se na to,“ řekl. „Jeho zmizení se určitě dá nějak přirozeně vysvětlit. Většinou to tak bývá.“ Napsal si adresu domu. K jeho překvapení nesl statek jméno Odloučení. Vyprovodil Svena Tyréna do recepce. „Jsem si jistý, že se mu něco stalo,“ zopakoval Tyrén na rozloučenou. „To mu není podobný, že by nebyl doma, když mu při­ vezu olej.“ „Ozvu se vám,“ ujistil ho Wallander. V tu chvíli přišel do recepce Hansson. „Kdo nám sakra blokuje vjezd cisternou?“ láteřil. „To já,“ ozval se Tyrén klidně. „Už jsem na odchodu.“ „Kdo to byl?“ zeptal se Hansson, když Tyrén odkráčel. „Chtěl nahlásit zmizení,“ odvětil Wallander. „Slyšel jsi o básníkovi jménem Holger Eriksson?“ „Básník, říkáš?“ „Nebo prodejce aut.“ „Tak kdo teda?“ „Zřejmě dělal oboje. A podle toho šoféra s cisternou zmizel.“ Šli si pro kávu. „Je to vážný?“ zeptal se Hansson.

51 

skåne 21. září — 11. října 1994

„Ten s tou cisternou si každopádně dělá starosti.“ „Připadal mi povědomý,“ řekl Hansson. Wallander měl vůči kolegově paměťové kapacitě značný respekt. Když mu třeba vypadlo něčí jméno, obvykle šel s prosíkem právě za Hanssonem. „Jmenuje se Sven Tyrén,“ napověděl. „Prý seděl za různé levoty.“ Hansson zapátral v paměti. „Myslím, že měl na triku nějaká ublížení na zdraví,“ pravil po chvíli. „Už je to pár let.“ Wallander zamyšleně poslouchal. „A já zas myslím, že se na ten Erikssonův statek zajedu podívat,“ prohlásil pak. „Taky zapíšu Holgera na seznam pohřešovaných osob.“ Šel k sobě, vzal si bundu a do kapsy si strčil adresu Odloučení. Vlastně by měl spíš začít tím, že vyplní předtištěný formulář pro registraci pohřešované osoby. Ale to zatím počká. Když vyšel před stanici, bylo půl třetí. Hustý liják se zmírnil a přešel v jemný deštík. Wallander se po cestě k autu otřásl zimou. Vyrazil směrem na sever a bez jakéhokoliv bloudění dojel až ke statku. Jak jeho jméno napovídalo, dům ležel na odlehlém, vyvýšeném místě. Hnědá pole se svažovala k moři, ale nebylo na něj odtud vidět. Na stromě skřehotalo hejno havranů. Wallander zvedl víko poštovní schránky. Byla prázdná. Poštu nejspíš vybral Sven Tyrén. Vykročil po dlážděném dvoře. Místo bylo pěkně upravené. Wallander se zastavil a nastražil uši do ticha. Statek sestával ze tří budov. Kdysi tvořil úplný čtverec. Jedna z budov buď podlehla ohni, nebo ji nechali strhnout. Wallandera nadchla došková střecha. Sven Tyrén měl pravdu. Ten, kdo si může dovolit takovou střechu, nemá hluboko do kapsy. Komisař došel ke dveřím a zazvonil. Následně zaklepal. Pak otevřel a vkročil dovnitř. Poslouchal. Pošta ležela na stoličce vedle stojanu na deštníky. Na zdi viselo několik dalekohledů. Jeden obal byl otevřený a prázdný. Wallander zvolna prošel celým domem. V prostoru pořád visel pach z připáleného kávovaru. Wallander se zastavil u psacího

52 

pátá žena

stolu v rozlehlém, dvoupatrovém obývacím pokoji s přiznanými stropními trámy a zrak mu padl na papír, který ležel na hnědé desce stolu. Poněvadž tu bylo špatné světlo, vzal list mezi palec a ukazovák a šel k oknu. Byla to báseň o ptákovi. O strakapoudovi. Na dolním okraji bylo připsané datum. 21. září 1994. 22 hodin 12 minut. Právě toho večera seděl Wallander s otcem v restauraci nedaleko Piazza del Popolo. Teď stál v tichém domě a připadalo mu to jako vzdálený a neskutečný sen. Položil papír zpátky na stůl. Ve středu v deset hodin večer složil báseň, a dokonce k ní připsal přesný čas. Druhý den mu Sven Tyrén měl přivézt olej. Jenže v tu chvíli už je pryč. A nezamkne. Wallander dostal nápad a šel hledat nádrž na olej. Ručička ukazovala, že nádrž je skoro prázdná. Vrátil se do domu. Posadil se na starou židli a rozhlížel se. Něco mu říkalo, že Sven Tyrén má pravdu. Holger Eriksson opravdu zmizel. Nešel jen tak na procházku. Po chvíli Wallander vstal a šel prohledat nějaké skříňky na zdi. Když našel náhradní klíče od domu, vyšel ven a zamkl. Déšť zase zesílil. Krátce před pátou byl zpátky v Ystadu. Vyplnil formulář, podle něhož byl Holger Eriksson hlášen jako nezvěstný. Druhý den brzo ráno po něm policie začne pátrat. Jel domů. Po cestě si koupil pizzu. Doma se posadil k televizi a navečeřel se. Linda pořád nevolala. Krátce po jedenácté si šel lehnout a téměř okamžitě usnul. Ve čtyři hodiny ráno ho ze spánku prudce vytrhla nevolnost. Nestihl ani doběhnout na toaletu. Zároveň se zvracením ho postihl průjem. Jestli za to mohla pizza, nebo si z Itálie přivezl střevní virózu, to nedovedl určit. V sedm hodin ráno byl tak schvácený, že musel zavolat na stanici, aby ho dnes v práci nečekali. Na drátě měl Martinssona.

53 

skåne 21. září — 11. října 1994

„Předpokládám, že víš, co se stalo?“ řekl Martinsson. „Já jenom vím, že bliju a mám sračku,“ odtušil Wallander. „V noci se potopil trajekt,“ pověděl mu Martinsson. „Někde u Tallinu. Utopilo se několik set lidí, většinou Švédové. Na palubě prý bylo hodně lidí od policie.“ Wallander cítil, jak se mu znovu zvedá žaludek. Ale udržel se. „Někdo z Ystadu?“ zeptal se s obavou. „Od nás nikdo. Ale je to strašlivá nehoda.“ Wallander nemohl uvěřit tomu, co mu Martinsson říká. Několik set mrtvých při katastrofě trajektu? Tohle se přece nestává, nebo aspoň ne kolem Švédska. „Asi už musím končit,“ vypravil ze sebe. „Budu zase zvracet. Ale u mě na stole leží papír o zmizení Holgera Erikssona. Je nezvěstný. Ať si to někdo vezme na starost.“ Praštil sluchátkem a jen tak tak stihl doběhnout na záchod. Když se vracel do postele, telefon zazvonil znovu. Tentokrát volala Mona, jeho bývalá manželka. Okamžitě se vyděsil. Nikdy mu nevolala, pokud nešlo o Lindu. „Mluvila jsem s Lindou,“ řekla. „Na tom trajektu nebyla.“ Okamžik trvalo, než Wallanderovi došlo, kam tím míří. „Myslíš ten trajekt, co se potopil?“ „Co jinýho bych asi myslela? Když někde umře několik stovek lidí, tak rozhodně zavolám svojí dceři, abych se ujistila, že je v pořádku.“ „Máš samozřejmě pravdu,“ hlesl Wallander. „Promiň, jestli mám delší vedení. Něco jsem chytil, je mi hrozně špatně. Asi střevní chřipka. Můžeme si promluvit jindy?“ „Jenom jsem nechtěla, aby sis dělal starosti.“ Hovor byl u konce. Wallander se vrátil do postele. Chvíli myslel na Holgera Erikssona. A na neštěstí, k němuž v noci došlo. Měl teplotu. Brzo usnul. Zhruba tou dobou přestalo pršet.

54 

pátá žena

4 Už po několika hodinách začal provaz okusovat. Celou dobu měl pocit, že se zblázní. Nic neviděl, něco mu zakrývalo oči a zatemňovalo celý svět. Taky neslyšel. Něco měl nacpané do uší a tlačilo mu to na ušní bubínky. Vnímal zvuky. Ale ty přicházely zevnitř. Vnitřní šum, který se chce prodrat ven, ne opačně. Nejvíc ho ale mučilo, že se nemůže pohnout. Právě to ho přivádělo na pokraj šílenství. Přestože ležel natažený na zádech, měl pocit, že padá. Závratný pád bez konce. Možná šlo jen o halu­cinaci, o vnější podobu faktu, že se rozpadá zevnitř. Šílenství mu rozdělovalo tělo a vědomí na neslučitelné kusy. Snažil se držet skutečnosti. Zoufale se nutil přemýšlet. Rozum a schopnost udržet si klid mu třeba přinesou vysvětlení. Proč se nemůže hýbat? Kde to je? A proč? Zároveň se pokoušel překonat rostoucí paniku a blížící se šílenství tím, že získá alespoň kontrolu nad časem. Počítal minuty a hodiny, nutil se do nemožné rutiny, která neměla začátek ani konec. Protože se neměnily světelné podmínky — byla neustále tma a on se probudil tak, jak ležel, svázaný na zádech — a nevzpomínal si, jak ho sem přinesli, žádný začátek pro něj neexistoval. Klidně se tady ve tmě mohl narodit. Právě z toho pocitu pramenilo jeho šílenství. Během krátkých okamžiků, kdy se mu podařilo vzepřít se hysterii a uvažovat s jasnou myslí, se vší silou pokoušel zachytit čehokoliv, co bylo skutečné. A něco takového tu bylo. Podklad, na kterém ležel. Ten není přelud. Věděl, že leží na zádech a leží na něčem tvrdém. Vyhrnula se mu košile a odhalila kousek levého boku, takže cítil podklad přímo na kůži. Povrch byl hrubý. Jak se snažil pohnout, odřel si o něj kůži. Leží na betonové podlaze. Ale proč? Jak se sem dostal? V myšlenkách se vracel k poslední normální vzpomínce, kterou měl, než ho pohltila náhlá temnota. Ale už

55 

skåne 21. září — 11. října 1994

tam začínaly nejasnosti. Věděl, co se stalo. A přece to nevěděl. V okamžiku, kdy začal pochybovat, co je skutečnost a co blud, ho zachvátila panika. Rozplakal se. Byl to krátký a silný záchvat pláče, který rychle přešel. Stejně ho nikdo neslyší. Nikdy nebrečel, když ho nikdo neposlouchal. Jsou lidé, kteří pláčou jen tehdy, pokud jsou z doslechu. On k nim nepatřil. To bylo vlastně jediné, čím si byl jistý. Že ho nikdo neslyší. Ať se nachází kdekoliv, ať už ta strašidelná betonová podlaha pokrývá třeba jemu neznámý vesmír a vznáší se s ním v prostoru. Je sám. Nikdo tady není, nikdo ho neuslyší. Plíživě přicházel o rozum. Zůstalo mu jen několik bodů, kterých se mohl chytit. Všechno ostatní mu sebrali, nejen jeho identitu, ale i kalhoty. Stalo se to večer předtím, než měl letět do Nairobi. Blížila se půlnoc, zaklapl kufr a posadil se k psacímu stolu, aby si naposledy zkontroloval cestovní doklady. Pořád vidí všechno zřetelně před sebou. Aniž o tom v tu chvíli věděl, seděl už vlastně v čekárně smrti, kterou pro něj kdosi neznámý nachystal. Pas ležel vlevo na psacím stole. V ruce držel letenku. Na klíně měl plastovou obálku s dolarovými bankovkami, kreditní kartou a cestovními šeky. Ty chtěl taky zkontrolovat. Zazvonil telefon. Všechno odložil a zvedl sluchátko. Jelikož to byl hlas posledního živého člověka, který slyšel, držel se vzpomínky na něj jako klíště. Bylo to jeho poslední spojení se skutečností, které ještě zadržovalo hrozící šílenství. Byl to krásný hlas, sametový a příjemný. Okamžitě poznal, že mluví s neznámou ženou. Se ženou, kterou ještě nikdy ne­ potkal. Chtěla si koupit růže. Nejprve se omluvila, že volá tak pozdě v noci. Ale ty růže nutně potřebuje. Vlastně neřekla, k čemu je chce. Ale on jí okamžitě uvěřil. Nikdo by nemohl lhát o růžích. Nevzpomínal si, že by se zeptal ať už jí, nebo sám sebe, co to vlastně znamená, jak najednou přišla na to, že nutně potřebuje růže, přestože je tak pozdě a všechna květinářství mají zavřeno.

56 

pátá žena

Neváhal ani vteřinu. Bydlel blízko svého obchodu a ještě přece není tak pozdě, když si nešel lehnout. Zabere mu to nanejvýš deset minut a pomůže neznámé dámě. Když teď ležel ve tmě a vzpomínal, došlo mu, že se dostává k bodu, který nedokáže vysvětlit. Celou dobu věděl, že neznámá volající je někde blízko. Měla nějaký důvod k tomu, aby zavolala právě jemu. Kdo je ta žena? Co se stalo potom? Oblékl si kabát a vyšel na ulici. Klíče od obchodu měl v ruce. Bylo bezvětří, kráčel po navlhlé ulici a rozrážel chladně voňavý vzduch. Zkraje večera pršelo. Průtrž mračen odtáhla stejně rychle, jako přišla. Zastavil se před vchodem do květinářství. Vzpomínal si, že odemkl a vešel dovnitř. Pak svět explodoval. Už by nespočítal, kolikrát v duchu kráčel po ulici, jakmile sevření paniky malinko povolilo. Okamžik uvolnění v bezbřehé a houpavé bolesti. Někdo tam musel být. Čekal jsem, že před obchodem bude stát žena. Ale nikdo tam nebyl. Mohl jsem se otočit a jít domů. Mohl jsem se rozčílit, že si ze mě někdo nejapně vy­ střelil. Jenže já jsem místo toho odemkl a vešel, protože jsem věděl, že přijde. Řekla, že ty růže nutně potřebuje. Nikdo nelže o růžích. Ulice byla liduprázdná. Tím si byl jistý. Jen jeden detail ho zneklidňoval. Někde tam parkovalo auto. A mělo rozsvícená světla. Když se sklonil ke dveřím, aby se trefil do klíčové dírky a odemkl, to auto stálo někde za ním. S rozsvícenými reflektory. A pak se svět propadl do ostré bílé záře. Nabízelo se jediné vysvětlení a to ho naplňovalo hysterickou hrůzou. Někdo ho přepadl. Někde v šeru za ním se skrýval kdosi, koho neviděl. Ale že by to byla žena, která v noci zavolá a prosí o růže? Dál se v úvahách nedostal. V tomhle bodě končilo všechno, co dokázal uchopit rozumem. Právě v tom okamžiku se mu s nadlidským úsilím podařilo vykroutit svázané ruce k ústům a začal hryzat do provazu. Nejprve za provaz škubal a trhal ho jako nějaká

57 

skåne 21. září — 11. října 1994

hladová šelma, která se vrhla na mršinu. Vzápětí si vlevo dole vylomil zub. Bodla ho krutá bolest, ale téměř okamžitě odezněla. Když se do provazu zahryzl znovu — a skutečně sám sebe vnímal jako lapené zvíře, které si hryže vlastní tlapu, aby se osvobodilo —, už kousal pomaleji. Okusovat suchý a tvrdý provaz bylo jako konejšivé pohlazení. Když už se nemůže vyprostit, může aspoň hryzáním zahánět šílenství. Může kousat do provazu a aspoň trochu přemýšlet. Někdo ho přepadl. Drží ho v zajetí, leží na podlaze. Dvakrát během dne, nebo možná během noci, uslyšel škrábavý zvuk. Ruka navlečená v rukavici mu nejprve rozevřela ústa a nalila mu do nich vodu. Nikdy nic jiného, jen dobře vychlazenou vodu. Ruka, která ho vzala za čelist, byla spíš rozhodná než tvrdá. Potom mu strčila do úst brčko. Nasál do sebe vlažnou polévku a znovu zůstal sám v temnotě a tichu. Někdo ho přepadl a spoutal. Pod sebou má betonovou podlahu. Kdosi ho udržuje při životě. Říkal si, že už takhle leží aspoň týden. Snažil se pochopit důvod. Musí to být nějaký omyl. Ale jaký omyl? Proč by někdo nechával člověka spoutaného na betonu? Matně tušil, že panika vyrůstá z vědomí, které si zkrátka nechtěl připustit. Nejde o omyl. Ta odpornost, která se mu stala, byla určená jen a pouze jemu, nikomu jinému. Jak to celé skončí? Tahle noční můra může klidně trvat donekonečna, a on se ani nedozví proč. Dvakrát denně dostával jídlo a vodu. Dvakrát denně ho taky někdo odtáhl po zemi k otvoru. Neměl kalhoty, nohy vlekl za sebou. Zůstala mu jen košile. Když vykonal potřebu, někdo ho odtáhl zpátky do původní pozice. Neměl se čím utřít. Navíc měl svázané ruce. Cítil, jak to kolem něj páchne. Cítil nečistotu. Ale taky parfém. Chodí za ním skutečný člověk? Je to ta žena, která si chtěla koupit růže? Nebo je to jen pár rukou v rukavicích? Ruce, které ho vlečou k díře v podlaze. A slabý, téměř neznatelný závan parfému. Zůstával ve vzduchu pokaždé, když jedl nebo se měl vyprázdnit. Ruce i parfém musejí k někomu patřit.

58 

pátá žena

Samozřejmě se pokusil s těma rukama promluvit. Někde tu musí být i ústa. A uši. Ať už mu to udělal kdokoliv, přece ho musí vyslechnout. Pokaždé když ucítil ruce na obličeji nebo na ramenou, snažil se s nimi promluvit. Doprošoval se, zuřil, pak zase mluvil klidně a s rozmyslem, jako by se obhajoval. Existuje právo, prohlašoval jednou naříkavě, podruhé zběsile. Právo, na které má nárok i spoutaný člověk. Právo vědět, proč pozbyl práva na všechno ostatní. Pokud člověka okradete o tohle právo, nemá už vesmír žádný smysl. Ani nežádal o propuštění na svobodu. Chtěl jen vědět, proč je v zajetí. Nic víc. Aspoň to vědět. Nedostalo se mu odpovědi. K rukám nepatřilo žádné tělo, žádná ústa ani uši. Nakonec v nejhlubším zoufalství řičel a hulákal. Ale na rukou nebyla znát žádná reakce. Jen brčko mezi zuby. A slabý závan štiplavé a těžké vůně. Tušil, že se blíží jeho konec. Jediné, co ho drželo při životě, bylo tvrdošíjné okusování provazu. Musel už uplynout nejmíň týden, a on se neprokousal ani odolným povrchem. Přesto právě provaz pro něj představoval jedinou možnost úniku. Přežíval jen díky kousání. Ještě týden a měl by se vrátit domů z cesty, na které by právě teď byl, kdyby nešel do obchodu pro kytici růží. Teď měl být uprostřed hlubokého keňského lesa, kde rostou orchideje, a jeho smysly by plnily krásné a omamné vůně. Za týden ho čekají zpátky. A když se nevrátí, Vanja Anderssonová si začne dělat starosti. Pokud jí to není divné už teď. A ještě na něco nezapomínal. Cestovní kancelář by měla mít přehled o svých zákaznících. Zaplatil si letenku, ale na Kastrup už nedorazil. Někdo ho musí postrádat. Vanja Anderssonová a cestovní kancelář jsou jeho jedinou nadějí na záchranu. Do té doby bude okusovat provaz, aby si udržel aspoň zbytky zdravého rozumu. Věděl, že se dostal do pekla. Ale netušil proč. Zuby mu trnuly strachem, jak je zatínal do tvrdého provazu. Strach a zároveň jediná možná záchrana.

59 

skåne 21. září — 11. října 1994

Kousal dál. Mezitím plakal. Chytaly ho křeče. Ale pořád usilovně kousal.

× × × Naaranžovala pokoj jako obětní místo. Nikdo neměl o jejím tajemství ani potuchy. Nikdo, kdo nevěděl, jak to tehdy doopravdy bylo. A to věděla jen ona sama. Kdysi se místnost skládala z mnoha malých komůrek. Měly nízký strop a tísnivé, tlusté zdi, které osvětlovalo jen opatrné světlo pronikající ze škvír v hluboko zapuštěných oknech. Tak to vypadalo, když tu byla poprvé. Aspoň si to tak vybavovala z raných vzpomínek. Pořád si vzpomínala na to léto. Poslední léto s babičkou. Zkraje podzimu zemřela. Ale v létě ještě sedávala ve stínu jabloní a sama vypadala jako stín. Bylo jí skoro deva­ desát a měla rakovinu. Své poslední léto nehybně proseděla, svět už k ní nemohl a vnoučata měla nakázáno ji nerušit. Neječet v její blízkosti a přiblížit se k ní, jen když je sama přivolá. Jednou babička zvedla ruku a mávla na ni. Šla k ní s úzkostí. Stáří je nebezpečné, ve stáří číhají nemoci a smrt, černé hroby a děs. Ale babička se na ni podívala vlídnýma očima, které rakovina nikdy nedokázala zakalit. Možná jí i něco řekla, ale to si nepamatovala. Věděla jen, že babička byla s nimi a prožívali šťastné léto. Musel to být rok 1952 nebo 1953. Nekonečně dávno. Všechny katastrofy byly tehdy ještě vzdálené. Tenkrát byly pokojíky malé. Teprve když dům přešel na konci šedesátých let do jejího vlastnictví, pustila se do velké přeměny. Vybourala všechny vnitřní zdi, které se daly obětovat, aniž by hrozilo zřícení celého domu. Nebyla na to sama, pomáhali jí bratranci, mladí muži ochotní předvést své svaly. Ale ona se taky oháněla kladivem, až se dům otřásal a malta odletovala. Z prachu tehdy povstal tenhle velký pokoj. Jediné, co nechala na místě, byla velká pec. Vévodila místnosti jako podivné skalisko. Všichni, kdo se tam po velké přeměně přišli podívat, zůstali uznale stát

60 

pátá žena

a divili se, jak úžasně to prokouklo. Byl to pořád ten starý dům, ale přitom byl docela jiný. Dovnitř se řinulo světlo z pro­bou­ra­ ných oken. Pokud by si přála šero, stačilo zavřít okenice z ma­ sivního dubu, které nechala vyrobit a připevnit zvenku na fasádu. Taky nechala obnovit původní podlahu a strop zůstal otevřený až k nejsvrchnější vrstvě trámoví. Kdosi řekl, že mu to připomíná chrámovou loď. Od té doby začala pokoj považovat za svůj soukromý svato­ stánek. Když tam byla sama, nacházela se ve středu světa. V tako­ vých chvílích cítila naprostý klid, byla daleko od všech nebezpečenství. V určitých obdobích svoji katedrálu skoro nenavštěvovala. Časový rozvrh jejího života se neustále měnil. Mnohokrát si dokonce kladla otázku, jestli by neměla dům prodat. Zůstávalo příliš mnoho vzpomínek, které kladivo rozbít neumělo. Nedokázala však opustit místnost s velkou, doširoka posazenou pecí, to bílé skalisko, které smělo zůstat, jen ho nechala znovu omítnout. Ta pec byla její součástí. Někdy o ní uvažovala jako o posledním útočišti, odkud brání svůj život. Pak dostala dopis z Alžírska. A všechno se změnilo. Teď už svůj dům nikdy neopustí. Ve středu osmadvacátého září přijela do Vollsjö těsně po třetí hodině odpoledne. Jela z Hässleholmu, a ještě než odbočila ke svému domu na konci vesnice, zastavila u obchodu na nákup. Věděla, co má koupit. Jen si nebyla jistá, jestli nepotřebuje do­ plnit zásobu brček. Pro jistotu přidala do košíku jedno balení navíc. Prodavačka na ni pokývla. Usmála se v odpověď a prohodila pár slov o počasí. Pak přešly k tomu hroznému neštěstí na moři. Zaplatila a jela dál. Její nejbližší sousedé nebyli doma. Trávili ve Vollsjö jen krátké období léta. Byli z Německa, bydleli v Hamburku a do Skåne jezdili jen v červenci. Zdravili se, ale jinak se blíž nestýkali.

61 

skåne 21. září — 11. října 1994

Odemkla vchodové dveře. V předsíni se zastavila a poslouchala. Vkročila do velké místnosti a nehnutě stála u pece. Všude bylo ticho. Přesně takhle tichý svět chtěla. Ten, který ležel uvnitř, ji nemohl slyšet. Věděla, že je naživu, ale nepotřebovala, aby ji rušil jeho dech. Nebo vzlykání. Napadlo ji, že následuje tajné vnuknutí, které ji dovedlo až k nečekanému cíli. Začalo to tím, že si ponechala dům. Neprodala ho a neuložila peníze do banky. A pak se rozhodla zachovat starou pec na chleba. Teprve poté, co přišel dopis z Alžírska a ona pochopila, co musí udělat, vyjevila stará pec svůj skutečný význam. Myšlenky jí přetrhl signál z hodinek. Za hodinu přijedou hosté. Do té doby musí dát tomu člověku v peci najíst. Už tam leží pět dní. Brzo bude tak zesláblý, že se nedokáže vzepřít k obraně. Vytáhla z kabelky časový rozpis a vyčetla z něj, že od příští neděle odpoledne do úterního rána má volno. Tehdy to vykoná. Tehdy ho vyvede ven a řekne mu proč. Zatím se ještě nerozhodla, jakým způsobem ho pak sprovodí ze světa. Nabízejí se různé možnosti. Ale na to je času dost. Promyslí si, co spáchal, a z toho odvodí, jak musí zemřít. Šla do kuchyně ohřát polévku. Zakládala si na čistotě a plastový kelímek s víčkem, ze kterého muže krmila, vždycky umyla. V dalším kelímku měla vodu. Každý den mu snížila dávku. Nedostane víc, než je nezbytně nutné pro přežití. Když připravila jídlo, natáhla si gumové rukavice, za uši si cákla několik kapek parfému a šla do místnosti s pecí. Na zadní straně se za několika volnými kameny ukrýval otvor. Ve skutečnosti to byl jakýsi téměř metrový šuplík, který se dal opatrně vytáhnout. Než ho dovnitř zavřela, udělala pokus s výkonným reproduktorem. Uložila reproduktor dovnitř a šuplík zastrčila. Pustila hudbu na nejvyšší hlasitost. Ven nepronikla ani hláska. Naklonila se, aby si muže mohla prohlédnout. Dotkla se ru­ kou jeho nohy, ale nepohnul se. Na okamžik se lekla, že umřel. Pak uslyšela jeho hekavý dech. Je slabý, pomyslela si. Čekání bude brzo u konce.

62 

pátá žena

Když ho nakrmila, umožnila mu použít díru. Pak ho odtáhla zpátky na místo a šuplík zastrčila. Umyla nádobí a poklidila v kuchyni. Sedla si ke stolu a dala si kávu. Z kabelky vytáhla podnikový časopis a pomalu v něm listovala. Podle nové platové tabulky dostane přidáno 174 korun se zpětnou platností od prvního července. Znovu se podívala na hodinky. Obvykle neuběhlo ani deset minut, aby si nezkontrolovala čas. Bylo to součástí její osobnosti. Její život a práce držely pohromadě díky přesným a pečlivě vypracovaným časovým rozvrhům. Nic jí nepůsobilo větší bolest, než když nemohla harmonogram dodržet. Žádné vysvětlení nebylo dost dobré. Prostě to považovala za otázku osobní odpovědnosti. Věděla, že se jí kvůli tomu někteří kolegové za zády smějí. Zraňovalo ji to. Ale nikdy se neohradila. Mlče­ ní bylo taky její součástí. Součástí jejího vnitřního strojku. Ale nebylo tomu tak vždycky. Vzpomínala si na svůj vlastní hlas. Když byla malá. Byl slyšet. Přestože nebyl pronikavý. Němota přišla až posléze. Když uviděla všechnu tu krev. A umírající matku. Tehdy nekřičela. Ukryla se do vlastního ticha. Tam dokázala být neviditelná. Právě tehdy se to stalo. Když její matka ležela na stole, krvácela a plakala. Oloupili ji o sestru, na kterou tak dlouho čekala. Znovu se podívala na hodinky. Za chvíli tu budou. Byla středa, den jejich večerního sezení. Nejradši by setkání dělala jedině ve středu. Docílila by větší pravidelnosti. Jenže pracovní povinnosti jí to nedovolovaly. Věděla, že s tím nic nenadělá. Rozestavila pět židlí. Víc lidí najednou tady mít nechtěla. Vytratil by se pocit blízkosti. Už tak to bylo náročné. Navodit tako­ vou míru důvěry, aby se ty tiché ženy odvážily promluvit. Šla do ložnice a svlékla si uniformu. S každým kusem oblečení, který odložila, zamumlala modlitbu. A vracela se ve vzpomínkách zpátky. O Antoniovi jí pověděla matka. O muži, s nímž se kdysi v mládí, dávno před začátkem druhé světové války, seznámila ve vlaku na

63 

skåne 21. září — 11. října 1994

trase mezi Kolínem a Mnichovem. Ani jeden nenašel volné místo k sezení, a tak zůstali vedle sebe namačkaní v zakouřené uličce. Za špinavým okénkem se ligotala světla lodí na Rýnu, jeli v noci a Antonio jí vyprávěl, že se stane katolickým knězem. Řekl jí, že mše začíná už tehdy, když si kněz převléká šaty. Posvátný rituál má svůj úvod, který spočívá v očistné proceduře. S každým kusem oblečení, který kněz svlékne nebo oblékne, se pojí modlitba. S každý kouskem oblečení se o krok přiblíží svému svatému úkolu. Ta vzpomínka její matky na setkání s Antoniem se jí navždy vryla do paměti. A teď, když poznala, že je sama kněžkou, že sama sobě uložila onen velký úkol hlásat svatou spravedlnost, začala pohlížet na výměnu oblečení jako na něco víc než pouhé převlékání. Ale její modlitby nepředstavovaly rozhovor s Bo­hem. Ve zmatečném a nerozumném světě byl Bůh ze všeho nejne­ smyslnější. Otiskem světa byl nepřítomný Bůh. Modlitby posílala sama sobě. Té, jíž byla v dětství. Než se jí všechno zhroutilo před očima. Než ji matka připravila o to, co si nejvíc přála. Než se před ní rozkročili zachmuření muži s pohledem připomínajícím nebezpečné, svíjející se hady. Převlékala se a modlitbami se vracela do dětství. Uniformu položila na postel. Oblékla se do hebkých látek jemné barvy. Něco se v ní proměnilo. Jako by si převlékla kůži a opravdu se znovu stávala dítětem. Nakonec si nasadila paruku a brýle. Doznívala v ní poslední modlitba. Houpy hou, houpy hou, koník nemá jméno, nemá jméno, nemá jméno… Zaslechla, jak na dvůr přijelo první auto. Podívala se na sebe do velkého zrcadla. Nebyla to Šípková Růženka, kdo se probudil ze zlého snu. Byla to Popelka. Byla připravená. Teď je z ní někdo jiný. Uložila uniformu do obalu, urovnala přehoz na posteli a vyšla z ložnice. Ačkoliv tam kromě ní neměl nikdo přístup, zamkla a  pro jistotu zkusmo zmáčkla kliku.

64 

pátá žena

Sešly se těsně před šestou. Ale bylo jich o jednu míň. Prý ji předchozího večera odvezli do nemocnice, dostala porodní bolesti. Přišlo to o dva týdny dřív. Dítě už je možná na světě. Rozhodla se, že za rodičkou do nemocnice hned druhý den zajde. Chtěla ji vidět. Chtěla vidět její obličej po tom všem, čím si prošla. Poté poslouchala jejich příběhy. Chvílemi rukou naznačila, jako by si něco zapisovala do bloku, který měla na klíně, ale psala si jen čísla. Celou dobu si vytvářela rozvrhy. Čísla, přesný čas, vzdálenost. Tahle hra ji neustále provázela a postupně se z ní stávala kletba. Nepotřebovala si nic psát, aby si to pamatovala. Všechna slova, která formulovaly vyděšené hlasy, všechno to utrpení, které se teď ženy odvážily pojmenovat, se jí zarývalo do hlavy. Viděla, jak se jim všem ulevilo. Možná jen na okamžik. Ale co je život jiného než prchavý okamžik? Další časový rozvrh. Údery hodin, které se potkávají, jedna přebírá štafetu od druhé. Život je jako kyvadlo. Odbíjí mezi bolestí a úlevou. Bez přestání, neustále. Seděla tak, aby viděla na velkou pec za ženami. Světlo bylo ztlumené. Místnost se nořila do příjemného šera. Představovala si světlo jako ženský princip. A pec byla jako útes, nehybný, němý, uprostřed pustého moře. Povídaly si dvě hodiny. Potom si v kuchyni vypily čaj. Věděly, kdy se sejdou příště. Žádná z nich nemusela pochybovat o hodině, kterou jim určila. V půl deváté je vyprovodila ven. Podala jim ruku, děkovaly jí. Když odjelo poslední auto, vrátila se dovnitř. V ložnici se převlékla, sundala si paruku a brýle. Vzala obal s uniformou a šla do kuchyně. Umyla hrníčky od čaje. Potom všude zhasla a vzala si kabelku. Na okamžik se zastavila ve tmě u pece. Bylo naprosté ticho. Pak vyšla z domu. Mrholilo. Nasedla do auta a jela do Ystadu. Před půlnocí už ležela v posteli a spala.

65 

skåne 21. září — 11. října 1994

5 Když se Wallander ve čtvrtek ráno vzbudil, cítil se dobře a odpočatě. Žaludeční potíže ustoupily. Po šesté hodině vstal a šel se podívat na teploměr za kuchyňským oknem. Pět stupňů nad nulou. Oblohu zakrývaly těžké mraky. Ulice byly mokré. Ale nepršelo. Po sedmé už vcházel na stanici. Panoval tu ranní klid. Když procházel chodbou ke své kanceláři, přemýšlel, jestli už kolegové našli Holgera Erikssona. Pověsil si bundu a sedl si za stůl. Čekalo na něj několik vzkazů. Ebba mu připomínala, že je na dnešek objednaný k optikovi. Na to tedy zapomněl. Tuhle návště­ vu ovšem nemůže odkládat donekonečna. Potřebuje brýle na čtení. Když se moc dlouho hrbil nad nějakými papíry, rozbolela ho hlava a rozostřená písmenka mu začala tančit před očima. Zanedlouho mu bude sedmačtyřicet. To se nedá zapírat. Věk se hlásí o slovo. Z dalšího vzkazu se dozvěděl, že s ním chce mluvit Per Åkeson. Jelikož Åkeson chodíval do práce brzo, zavolal mu hned. Jeho úřad sídlil ve stejné budově jako policejní stanice. Dozvěděl se, že státní zástupce je celý den v Malmö. Wallander si tenhle vzkaz dal stranou a šel si pro kávu. Pak se na židli opřel a pokoušel se zformulovat strategii v případu pašovaných aut, se kterým by měl už konečně pohnout. Organizovaný zločin obvykle mívá nějaké slabé místo, nějaký článek, který se v případě přetížení zlomí. Jestli má policie mít aspoň malou naději, že se pašerákům dostane na kobylku, musejí se soustředit právě na onen slabý článek. Z úvah ho vytrhlo zvonění telefonu. Volala mu Lisa Holgers­ sonová, jejich nová šéfová. Chtěla ho přivítat zpátky z cest. „Jaká byla dovolená?“ zajímala se. „Bezvadná,“ odpověděl. „Člověk vidí rodiče novýma očima,“ řekla. „A rodiče zase třeba poznají trochu jinak svoje děti,“ doplnil Wallander.

66 

pátá žena

Chvatně se omluvila. Wallander slyšel, jak do její kanceláře kdosi přišel a něco říká. Pomyslel si, že Björk by se ho na dovolenou nikdy nezeptal. Pak se šéfová ohlásila zpátky. „Byla jsem pár dní ve Stockholmu,“ navázala. „To už taková legrace nebyla.“ „Copak si na nás zase přichystali?“ „Já myslím tu Estonii. Kolik tam umřelo policistů.“ Wallander mlčel. Taky ho to mohlo napadnout. „Asi je vám jasné, jaká tam byla atmosféra,“ pokračovala. „Jak jsme tam měli probírat problémy s koordinací mezi státní kriminálkou a regionální policií? To prostě nešlo.“ „Tváří v tvář smrti máme všichni prázdné ruce,“ zafilozofoval Wallander. „Přestože by to tak možná být nemělo. Když už jsme toho tolik viděli. Myslíme si, že jsme si zvykli. Ale není to pravda.“ „Během jedné větrné noci se potopí trajekt a najednou nad Švédskem zase visí stín smrti. Jinak se smrt vlastně spíš popírá a zakrývá, aby ji společnost neměla na očích.“ „Určitě máte pravdu. I když takhle jsem o tom zatím nepřemýšlel.“ Slyšel, jak si vedle sluchátka odkašlala. Za okamžik znovu promluvila. „Mluvili jsme o problémech s koordinací složek,“ řekla. „A o věčné otázce priorit.“ „Já bych řekl, že naší prioritou je chytat zločince,“ prohlásil Wallander. „A předvést je před soud a postarat se, abysme měli dostatek důkazů k jejich odsouzení.“ „Kéž by to bylo tak jednoduché,“ vzdychla. „Jsem rád, že nejsem šéf,“ přiznal Wallander. „Taky si občas říkám, jaké by to bylo,“ nakousla a pokračování nechala viset ve vzduchu. Wallander si myslel, že už se s ním rozloučí, ale mluvila dál. „Slíbila jsem, že na začátku prosince přijedete udělat přednášku na policejní akademii,“ řekla. „Chtějí, abyste jim pověděl

67 

skåne 21. září — 11. října 1994

o tom případu, co jste vyšetřovali v létě. Jestli jsem to správně pochopila, tak si vás vyžádali sami studenti.“ Wallander se vyděsil. „To nemůžu,“ kroutil se. „Nezvládnu stát před lidmi a předstírat, že je učím. Ať si to vezme někdo jiný. Martinsson umí mluvit. Kandidoval i do politiky.“ „Slíbila jsem, že přijedete vy,“ zasmála se. „To bude hračka.“ „Hodím se marod,“ pohrozil Wallander. „Do prosince je ještě daleko,“ uklidňovala ho. „Promluvíme si o tom později. Vlastně jsem jen chtěla vědět, jak jste si užil dovolenou. Teď vím, že se vydařila.“ „A tady je klid,“ konstatoval Wallander. „Máme jenom jednoho pohřešovaného. Ale toho se ujali ostatní.“ „Kdo se pohřešuje?“ Wallander jí v krátkosti shrnul úterní rozhovor se Svenem Tyrénem a jeho obavy vycházející z toho, že Holger Eriksson nebyl doma a nečekal na svoji dodávku topného oleje. „Jak často se vlastně v případu nezvěstné osoby stane něco opravdu vážného?“ zeptala se, když domluvil. „Co říkají statistiky?“ „Co říkají statistiky, to nevím,“ připustil Wallander. „Zato vím, že ke zločinu nebo i jenom k nehodě dochází hodně zřídka. Staří a senilní lidé prostě zabloudí. A u mladých to zase bývá revolta vůči rodičům nebo touha po dobrodružství. Málokdy je za tím opravdu vážný důvod.“ Wallander si jeden takový případ vybavil. Zachmuřeně po­ mys­lel na realitní makléřku, která zmizela a následně ji našli mrtvou, napěchovanou ve studni. Došlo k tomu před několika lety a byl to pro něho jeden z nejotřesnějších zážitků za všechna léta u policie. Rozloučili se. Wallander byl pevně rozhodnutý, že na policejní akademii ho nikdo neuvidí a žádná přednáška nebude. Samo­ zřejmě mu lichotilo, že si ho vyžádali. Ale odpor k vystupování na veřejnosti byl silnější. Přemluví Martinssona, aby to vzal za něj.

68 

pátá žena

V myšlenkách se vrátil k pašovaným autům. Pátral v představách po místě, kudy by se pašerákům dostali do týla. Po osmé hodině si šel dolít kávu. Měl i hlad, a tak si vzal nějaké suchary. Zdálo se, že se žaludek usadil. Zrovna se uvelebil na židli, když na dveře zaklepal Martinsson a vešel dovnitř. „Už ti je dobře?“ zajímal se. „Ale jo,“ odtušil Wallander. „Jak to vypadá s Holgerem Eriks­ sonem?“ Martinsson na něj nechápavě hleděl. „S kým?“ „Holger Eriksson. Sepsal jsem o něm hlášení, nejspíš je nezvěstný. Říkal jsem ti o něm do telefonu.“ Martinsson zakroutil hlavou. „A kdy jsi mi to říkal?“ „Včera ráno. Jak mi bylo zle,“ připomněl Wallander. „Tak to jsem asi nepochopil. Byl jsem úplně mimo kvůli tomu trajektu.“ Wallander se zvedl ze židle. „Už přišel Hansson?“ zeptal se. „Tohle musíme okamžitě začít řešit.“ „Viděl jsem ho na chodbě,“ potvrdil Martinsson. Šli k němu. Když vešli dovnitř, Hansson seděl za stolem a civěl na stírací los. Vzápětí ho roztrhal a  útržky putovaly do koše. „Máme nezvěstného,“ řekl Wallander. „Holger Eriksson. Vzpomínáš si na tu cisternu, jak blokovala vjezd na stanici? V úterý?“ Hansson přikývl. „A vzpomínáš si na Svena Tyréna, co byl namočený do nějakých ublížení na zdraví?“ „Pamatuju si,“ přikývl Hansson. Wallander stěží skrýval netrpělivost. „Tak ten Tyrén sem přišel, aby nahlásil pohřešovanou osobu. Jel jsem na ten statek, kde Eriksson bydlí a odkud zřejmě zmizel. Napsal jsem o tom hlášení. Pak jsem sem ráno volal, když mi bylo

69 

skåne 21. září — 11. října 1994

špatně, a vzkazoval jsem, ať si to vezmete na starost. Vyhodnotil jsem to jako vážný případ.“ „Zůstalo to bez opatření,“ pokračoval Martinsson. „Padá to na moji hlavu.“ Wallander si uvědomil, že se na kolegu nemůže zlobit. „Tohle by se nemělo stávat,“ pronesl. „Ale řekněme, že to způsobily nepříznivé okolnosti. Znovu na ten statek zajedu. Pokud tam nebude, zahájíme pátrání. Doufám, že ho nenajdeme mrtvého. V důsledku toho, že jsme zbytečně propásli čtyřiadvacet hodin.“ „Svoláme rojnici?“ zeptal se Martinsson. „Zatím ne,“ odvětil Wallander. „Nejdřív tam sjedu. A zavolám.“ Šel k sobě do kanceláře a našel si v telefonním seznamu číslo na firmu OK . Po prvním zazvonění to zvedla mladá žena. Wallander se představil a řekl, že potřebuje mluvit se Svenem Tyrénem. „Teď objíždí zákazníky,“ vysvětlila dívka. „Ale má v kabině tele­ fon.“ Wallander si napsal číslo na okraj nějakého memoranda z policejního ředitelství. Pak ho vytočil. Ve sluchátku to zachrastilo a ozval se Sven Tyrén. „Myslím, že jste měl pravdu,“ řekl Wallander. „S tím zmizením Holgera Erikssona.“ „To je hergot jasný, že jsem měl pravdu,“ rozohnil se Tyrén. „Musí to trvat takovou dobu, než vám to dojde?“ Wallander nechal tuhle otázku bez odpovědi. „Chcete mi k tomu ještě něco říct?“ zeptal se místo toho. „Co jako?“ „To víte nejlíp vy sám. Nemá třeba nějaké příbuzné, ke kterým jezdí? Cestuje někdy? Kdo ho zná nejlíp? Potřebujeme všechno, co by nějak rozumně vysvětlilo jeho zmizení.“ „Žádný rozumný vysvětlení není,“ namítl Tyrén. „Už jsem vám to řekl. Proto jsem šel na policii.“ Wallander uvažoval. Není důvod, proč by si Sven Tyrén vymýšlel. Dělá si upřímné obavy.

70 

pátá žena

„Kde teď jste?“ zeptal se Wallander. „Jedu z Malmö,“ odpověděl Tyrén. „Byl jsem na terminálu doplnit nádrž.“ „Já teď jedu na Erikssonův statek,“ řekl Wallander. „Můžete se tam zastavit?“ „Přijedu,“ potvrdil Tyrén. „Do hodiny jsem tam. Jenom po cestě odčerpám trochu paliva v jednom domově důchodců. Nechceme přece, aby stařečci mrzli, že jo?“ Wallander se rozloučil. Posléze vyšel ze stanice. Zase mrholilo. Vyjel z Ystadu a měl z toho všeho špatný pocit. Kdyby nechytil střevní chřipku, nikdy by k tomu nedorozumění nedošlo. Byl přesvědčený, že Tyrénovy obavy jsou oprávněné. V hloubi duše to věděl už v úterý. Teď je čtvrtek. A policie nic neudělala. Než dojel k Erikssonovu statku, déšť zhoustl. Obul si gumáky, které měl v kufru auta. Podíval se do schránky a objevil tam jedny noviny a pár dopisů. Šel k domu a zazvonil. Pak si odemkl náhradním klíčem. Snažil se poznat, jestli tam někdo nebyl. Ale všechno bylo tak, jak to opustil. Obal od dalekohledu na zdi v předsíni dál zel prázdnotou. Na psacím stole ležel osamělý list papíru. Wallander vyšel před dům. Na okamžik se zastavil a zamyšleně pozoroval prázdný psí kotec. Kdesi v polích zakrákalo hejno vran. Mrtvý zajíc, pomyslel si nepřítomně. Došel si k autu pro baterku a začal statek systematicky prohledávat. Holger Eriks­son měl všude příkladný pořádek. Wallander dlouho stál a tiše obdivoval starý naleštěný Harley-Davidson, zaparkovaný v postranní budově, která sloužila jako garáž kombinovaná s dílnou. Uslyšel, jak se po cestě blíží nákladní auto. Vyšel ven přivítat Svena Tyréna. Když Tyrén slezl z kabiny a podíval se na něj, zavrtěl Wallander hlavou. „Není tady,“ dodal. Vešli do domu. Wallander vzal Tyréna do kuchyně. V kapse bundy měl nějaké přeložené papíry. Zato postrádal propisku. Půjčil si pero, které leželo na stole vedle básně o strakapoudovi.

71 

skåne 21. září — 11. října 1994

„Nevím, co bych vám ještě řekl,“ bránil se Tyrén. „Nebylo by lepší, kdybyste ho konečně začali hledat?“ „Každý ví víc, než si sám myslí,“ prohlásil Wallander a neskrýval podráždění z Tyrénovy nevycválanosti. „Tak co teda nevím, že vím?“ „Mluvil jste přímo s ním, když si objednával olej?“ „Volal do kanceláře. Máme tam holku na telefonu. Vypisuje mi dodáky. Vždycky ví, kde zrovna jsem. Několikrát denně se jí hlásím.“ „A když volal, působil jako obvykle?“ „To byste se spíš měl zeptat jí.“ „Taky to udělám,“ odtušil Wallander. „Jak se jmenuje?“ „Rut. Rut Erikssonová.“ Wallander si jméno zapsal. „Stavoval jsem se tu na začátku srpna,“ pokračoval Tyrén. „Tehdy jsem ho viděl naposledy. A vypadal normálně. Pozval mě na kafe a přečetl mi svoje nové básničky. Navíc byl dobrý vypravěč. Ale byly to drsné historky.“ „Jak to myslíte, drsné?“ „Skoro jsem se červenal.“ Wallander na něj upřeně hleděl. A najednou si uvědomil, že mys­ lí na vlastního otce, který taky občas vyprávěl košilaté historky. „Neměl jste někdy dojem, že je senilní?“ „Ten měl v hlavě tak jasno jako my dva dohromady.“ Wallander se na Tyréna díval a uvažoval, jestli se nemá urazit. Ale přešel to. „Neměl Holger Eriksson nějaké příbuzné?“ „Nikdy se neoženil. Děti neměl, ani přítelkyni. Aspoň o nikom nevím.“ „Co vzdálená přízeň?“ „Nikdy se o nikom nezmínil. Rozhodl se, že majetek po něm zdědí nějaká organizace v Lundu.“ „Jaká organizace?“ Tyrén pokrčil rameny.

72 

pátá žena

„Nějaký vlastivědný spolek. Co já vím?“ Wallanderovi se s úšklebkem vybavil spolek Přátel sekyry. Pak ho napadlo, že Holger Eriksson chtěl statek nejspíš odkázat Muzeu kultury v Lundu. Zaznamenal si to. „Nevíte, jestli vlastnil ještě něco dalšího?“ „Co jako myslíte?“ „Třeba další statek? Nebo nějakou nemovitost ve městě? Byt?“ Tyrén se nejprve zamyslel. „Ne,“ řekl pak. „Měl tenhle statek. Zbytek má uložený v bance. V Obchodní.“ „Jak to víte?“ „Jeho faktury za topivo chodily přes Obchodní banku.“ Wallander přikývl. Přeložil svoje papíry. Neměl další otázky. Byl přesvědčený, že se Holgeru Erikssonovi něco stalo. „Ještě se vám ozvu,“ řekl a vstal. „Co se bude dít teď?“ „Policie má svoje postupy,“ odvětil Wallander. Vyšli na dvůr. „Klidně tady zůstanu a pomůžu vám hledat,“ nabídl se Tyrén. „Radši ne,“ odmítl Wallander. „Máme vlastní metody.“ Sven Tyrén neprotestoval. Vylezl nahoru do kabiny cisterny a při otáčení na nevelkém dvoře předvedl značné řidičské umění. Wallander se díval za vozem. Pak popošel k přilehlému poli a zadíval se ke vzdálenému lesíku. Vrány pořád krákaly. Wallander vyndal z kapsy telefon a zavolal na stanici. Chtěl mluvit s Martinssonem. „Jak to tam vypadá?“ ptal se Martinsson. „Bude to chtít tu rojnici,“ řekl Wallander. „Hansson má adresu. Musíme se do toho dát pokud možno hned. Pro začátek povolej dva psovody.“ Wallander už to chtěl položit, ale Martinsson ho zadržel. „Ještě něco,“ řekl. „Podíval jsem se na toho Erikssona do počítače. Jenom tak, jestli na něj něco nemáme. A něco jsem našel.“

73 

skåne 21. září — 11. října 1994

Wallander si přitiskl telefon blíž k uchu. Zároveň se přesunul pod nejbližší strom, aby na něj tolik nepršelo. „Co tam je?“ zeptal se. „Zhruba před rokem oznámil vloupání do domu. Je to pravda, že se ten statek jmenuje Odloučení?“ „Jo, je to tak. Pokračuj!“ „Oznámení má registrační datum devatenáctého října 1993. Měl to na starost Svedberg. Ale když jsem se ho na to ptal, už to samozřejmě dávno zapomněl.“ „A co se teda stalo?“ dožadoval se Wallander. „To Erikssonovo oznámení bylo dost divné,“ váhavě pronesl Martinsson. „Jak divné?“ netrpělivě hučel Wallander. „Nic se neztratilo. Ale Eriksson si byl jistý, že se mu do domu někdo vloupal.“ „Co bylo dál?“ „Nic. Případ se odložil. Ani jsme tam nikoho neposlali, jelikož nedošlo ke krádeži. Ale to oznámení tu evidujeme. A podal ho Holger Eriksson.“ „To zní divně,“ uvažoval Wallander. „Potom se na to podíváme. Postarej se, ať sem psovodi dorazí co nejdřív.“ Martinsson se do telefonu zasmál. „Nezaráží tě na tom Erikssonově oznámení něco?“ zeptal se. „Co jako?“ „No, že je to podruhé během pár dní, co máme na stole vloupání, při kterém se nic neztratilo.“ Wallanderovi došlo, že Martinsson má pravdu. Z květinářství na Västra Vallgatan taky nic nezmizelo. „Tím ale veškerá podobnost končí,“ prohlásil. „Majitel květinářství se taky pohřešuje,“ namítl Martinsson. „Ne,“ opravil ho Wallander. „Jel do Keni. Nezmizel. Zato po Holgeru Erikssonovi se zřejmě slehla zem.“ Wallander se rozloučil a zastrčil telefon do kapsy. Přitáhl si bundu blíž k tělu. Vrátil se do garáže a pokračoval v hledání.

74 

pátá žena

Nevěděl, co chce najít. Dokud nedorazí psovodi se psy, žádné objevy se nejspíš nekonají. Pak zorganizují plošné pátrání a začnou se vyptávat sousedů. Po chvíli toho nechal a vrátil se do domu. V kuchyni si natočil sklenici vody. Když otevřel kohoutek, v trubkách to zahrkalo. Další známka toho, že v domě už několik dní nikdo nebyl. Pil vodu a zároveň nepřítomně pozoroval vzdálené vrány. Položil sklenici na linku a šel ven. Bez ustání lilo. Vrány krákaly. Wallander se najednou zarazil. Vzpomněl si na prázdný obal od dalekohledu, který visí na zdi vedle dveří. Podíval se na hejno černých ptáků. Kousek za hejnem se na kopci rýsoval posed. Wallander bez hnutí stál a dumal. Pak se zvolna vydal podél pole. Hlína se mu lepila na holínky. Objevil cestičku, která vedla přímo přes pole. Sledoval ji pohledem a viděl, že vede ke kopci s posedem. Vzdálenost odhadoval na nějakých dvě stě metrů. Pustil se po cestičce. Tvořila ji udusaná hlína, která se tolik nelepila. Vrány se objevily nad polem, zmizely a zase vzlétly. Wallander si pomyslel, že v tom místě zřejmě bude nějaký dolík nebo příkop. Šel dál. Posed se zvětšoval. Říkal si, že se nejspíš využívá při lovu zajíců nebo srn. Na úpatí kopce z druhé strany se zvedal menší les. I ten zřejmě patřil k Erikssonovu majetku. Před Wallanderem se otevřel příkop. Vypadalo to, že se do něj zřítily nějaké fošny. Jak se k příkopu blížil, vrány krákoraly víc a víc. Pak zničehonic všechny naráz vzlétly. Wallander došel k okraji příkopu a podíval se dolů. V tu ránu mu zatrnulo a uskočil. Žaludek měl až v krku. Později se vyjádřil, že to byl jeden z nejhorších pohledů, které se mu kdy naskytly. A že už toho za ta léta u policie musel nedobrovolně vidět hodně. Jak tam stál a déšť mu promáčel bundu i košili, zprvu nechápal, co to vlastně vidí. Před sebou měl něco cizího a neskutečného. V životě ještě nic takového nespatřil. Jasné bylo jen jedno. V příkopu leží mrtvola. Opatrně si dřepl ke kraji. Musel se vyloženě nutit, aby se tam podíval. Příkop byl hluboký nejmíň dva metry. Na dně byla

75 

skåne 21. září — 11. října 1994

vykopaná prohlubeň a v ní zatlučeno několik ostrých kůlů. A na těch kůlech visel člověk. Krvavé dřevěné klacky se špicemi připomínajícími oštěp tělo na několika místech probodly. Muž visel tváří dolů. Kůly ho držely ve vzduchu. Vrány mu napadly krk. Wallander se zvedl a cítil, jak se mu klepou nohy. Zaslechl, jak se zdálky blíží auta. Zřejmě jedou psovodi. Ustoupil o krok dozadu. Kůly vypadaly vyrobené z bambusu. Jako tlusté rybářské pruty s ostrou špicí. Zrak mu padl na fošny, které spadly dolů. Jelikož cesta za příkopem pokračovala, musela tam původně být lávka. Proč se propadla? Tvořila ji tlustá prkna, ta musejí vydržet pořádnou zátěž. Navíc příkop nebyl širší než dva metry. Když zaslechl štěkot psa, otočil se a šel zpátky. Bylo mu příšerně zle. A vyděsilo ho to. Jedna věc je objevit oběť vraždy. Ale druhá věc je způsob, jakým k tomu došlo. Někdo do příkopu nastražil nabroušené kůly. Vrah toho člověka prošpikoval. Zastavil se a zhluboka dýchal. Hlavou se mu míhaly vzpomínky z právě uplynulého léta. Bude se to snad dít znovu? Copak neexistuje žádná hranice pro hrůzy, které se v téhle zemi můžou stát? Kdo nechá starého dědu nabodnout na klacky v příkopě? Znovu vykročil. Před domem čekali dva policisté se psy. Viděl taky Ann-Britt a Hanssona. Oba měli pršiplášť s nataženou kapucí. Když došel na konec cestičky a vstoupil na vydlážděný dvůr, kolegové na něm okamžitě poznali, že se něco stalo. Wallander si otřel mokrý obličej a vypověděl jim, co objevil. Slyšel, jak se mu třese hlas. Otočil se a ukázal na hejno vran. Jakmile se vzdálil, okamžitě se k příkopu snesly znovu. „Leží tam dole,“ řekl. „Je mrtvý. Vražda. Potřebujeme všechny jednotky.“ Čekali, že ještě něco dodá. Ale Wallander mlčel.

76 

pátá žena

6 Když se ve čtvrtek devětadvacátého září snesla tma, policisté už měli nad příkopem roztaženou plachtu proti dešti. Pod plachtou visel zesnulý Holger Eriksson, nabodnutý na devíti silných bambusových prutech. Ze dna prohlubně lopatami vybrali krvavou břečku. Hrůzostrašná práce a vytrvalý déšť vytvořily jedno z nejhorších a nejodpornějších míst činu, jaká Wallander a jeho kolegové pamatovali. Na gumáky se jim nabalovalo lepivé bahno, zakopávali o klikaté kabely, které se v blátě ztrácely, a ostré světlo nainstalovaných reflektorů zesilovalo dojem neskutečna a ohavnosti. Mezitím taky sehnali Svena Tyréna. Ten muže visícího na kůlech bez zaváhání identifikoval jako Holgera Eriks­sona. Pátrání po nezvěstném tudíž skončilo dřív, než vůbec začalo. Tyrén byl obdivuhodně klidný, jako by si ani nebyl vědom toho, co vlastně vidí. Pak se několik hodin mlčky nevzrušeně pohyboval kolem policejních pásek, načež si Wallander uvědomil, že najednou zmizel. Komisař si dole v příkopu připadal jako lapená a na kůži promočená krysa. Na svých blízkých spolupracovnících viděl, že svoji práci zvládají jen s krajním přemáháním. Svedberg i Hans­ son museli několikrát kvůli prudké nevolnosti odběhnout. Zato Ann­‑Britt, kterou by nejradši hned zkraje večera poslal domů, vypadala, jako by to s ní vůbec nezamávalo. Záhy po nálezu těla přijela i Lisa Holgerssonová. Práci na obtížném místě činu zorga­ nizovala tak, aby se tam lidé zbytečně jeden druhému nepletli pod nohy. Nějaký mladý policejní asistent v bahně uklouzl a zřítil se do příkopu. Poranil si o kůl ruku a musel ho ošetřit lékař, který zrovna promýšlel, jak by tělo co nejlíp vyprostili. Wallander mladíkův pád náhodou zahlédl a v záblesku představivosti viděl, jak to asi vypadalo, když se Holger Eriksson při pádu na­bodl. Společně s jejich technikem Nybergem nejprve prozkoumali propadlé fošny. Sven Tyrén potvrdil, že byly přes příkop položené jako můstek. Dával je tam sám Eriksson. Jednou s ním Tyrén

77 

skåne 21. září — 11. října 1994

šel až nahoru k posedu. Wallander pochopil, že Holger Eriksson byl vášnivým pozorovatelem ptactva. Stavba na kopci nebyl vyloženě posed, spíš rozhledna. Dalekohled patřící k prázdnému obalu našli zavěšený kolem Erikssonova krku. Svenu Nybergovi netrvalo ani pět minut, než mohl konstatovat, že prkna někdo nařízl tak, aby jejich nosnost oslabil na minimum. Když se tohle Wallander dozvěděl, vylezl z příkopu a popošel stranou, aby mohl v klidu přemýšlet. Představoval si sled událostí. Ale moc mu to nešlo. Teprve když mu Nyberg oznámil, že dalekohled byl nastavený na noční vidění, začalo komisaři trochu svítat. Zároveň se tomu zdráhal uvěřit. Jestli je to tak, jak si myslí, pak mají před sebou místo činu připravené s tak otřesnou a brutální pečlivostí, že to snad ani není možné. Pozdě večer začali vytahovat mrtvolu z příkopu. Společně s lékařem a Lisou Holgerssonovou museli zaujmout stanovisko k tomu, jestli oštěpy vykopou, rozříznou, nebo zvolí téměř nesnesitelnou variantu a tělo z nich stáhnou. Nakonec na Wallanderovu přímluvu vybrali právě poslední řešení. Kriminalisté potřebují vidět místo činu přesně v tom stavu, jak vypadalo, než Holger Eriksson vstoupil na lávku a pro­ padl se vstříc smrti. Wallander cítil, že je jeho povinností zúčastnit se odpudivé závěrečné scény, kdy Holgera Erikssona stáhli z tyčí a odvezli ho. Než byli hotovi, minula půlnoc, déšť se zmírnil, ale nevypadalo to, že by chtěl ustat úplně. Ozývalo se jen vrčení elektrického generátoru a čvachtání holínek v bahně. Poté nastal okamžik nečinnosti. Najednou se nic nedělo. Někdo přinesl kávu. V bílém světle strašidelně zářily unavené obličeje. Wallander věděl, že se musí vzchopit k nějakému shrnutí situace. Co se vlastně stalo? Jak budou postupovat dál? Všichni jsou vyčerpaní a hodina pokročila. Policisté byli otřesení, promočení a hladoví. Martinsson stál s telefonem přimáčknutým na ucho. Wallandera mimoděk napadlo, jestli volá své věčně usta­ra­ né ženě. Ale když kolega hovor ukončil, sdělil ostatním, že mluvil s meteorologem, který má službu, a podle něj má déšť v průběhu

78 

pátá žena

noci ustat. V tu chvíli se Wallander rozhodl, že bude nejlepší, když se vším počkají do svítání. Zatím ještě nehoní vraha, te­ prve hledají vodítka, ze kterých by mohli vyjít. Hlídky se psy, jež měly původně pátrat po Erikssonovi, zatím nenarazily na žádnou pachovou stopu. V průběhu večera se Wallander šel s Ny­ ber­gem podívat na posed. Ale nenašli tam nic, co by je navedlo dál. Jelikož na místě zůstávala Lisa Holgerssonová, Wallander se obrátil na ni. „Teď se dál nedostaneme,“ řekl. „Navrhuju, že se tady sejdeme za světla. Uděláme nejlíp, když si pojedeme odpočinout.“ Nikdo nic nenamítal. Všichni chtěli pryč. Až na Svena Nyberga. Wallander věděl, že jejich technik tam zůstane. Bude pokračovat v práci celou noc, a až tam ostatní ráno přijedou, ještě tam bude. Když se kriminalisté začali stahovat k vozům zaparkovaným na dvoře, Wallander tam rovněž zůstal. „Co tomu říkáš?“ zeptal se. „Nic,“ odtušil Sven Nyberg. „Jen to, že jsem v životě neviděl nic, co by se tomuhle blížilo.“ Wallander mlčky přikývl. Ani on ještě nikdy nic podobného neviděl. Stáli vedle sebe a shlíželi do příkopu. Umělohmotná plachta byla vykasaná. „Na co to vlastně koukáme?“ ozval se Wallander. „Na napodobeninu asijské pasti na dravou zvěř,“ odpověděl Nyberg. „Taky se používala ve válce.“ Wallander pokýval hlavou. „Takhle tlustý bambus ve Švédsku neroste,“ pokračoval Nyberg. „Dováží se jednak na výrobu rybářských prutů, jednak jako materiál na vybavení domácnosti.“ „Kromě toho tady ve Skåne nežijí dravé šelmy,“ dodal Wallander zamyšleně. „A máme mír. Takže na co se to ve skutečnosti díváme?“ „Na něco, co sem nepatří,“ prohlásíl Nyberg. „Na něco, co tu působí jako pěst na oko. A fakt mě to děsí.“

79 

skåne 21. září — 11. října 1994

Wallander se na něj pozorně zadíval. Nyberg se málokdy tak­ hle rozpovídal. Navíc projevil osobní pocity a obavy, což bylo obzvlášť neobvyklé. „Nepracuj moc dlouho,“ řekl mu na rozloučenou. Nyberg neodpověděl. Wallander překročil policejní pásku, pokývl policistům, kteří budou místo činu přes noc střežit, a vydal se ke statku. Někde uprostřed cesty na něj čekala Lisa Holgerssonová. V ruce držela baterku. „Máme tam u domu novináře,“ oznámila mu. „Co vlastně můžeme pustit ven?“ „Moc ne,“ odpověděl Wallander. „Ani jim nemůžeme dát Erikssonovo jméno.“ Wallander chvíli uvažoval. „Já myslím, že můžeme,“ řekl pak. „Je to na moji zodpovědnost. Věřím tomu, že ten řidič ví, o čem mluví. Že Holger Eriksson nemá žádné příbuzné. Pokud nemáme komu oznámit zprávu o jeho smrti, klidně můžeme jeho jméno zveřejnit. Mohlo by nám to pomoct.“ Kráčeli vedle sebe. V dálce za nimi strašidelně svítily reflektory. „Můžeme říct ještě něco dalšího?“ zeptala se. „Že se jedná o vraždu,“ odpověděl. „To víme jednoznačně. Nemáme ovšem ani motiv, ani stopy, které by po sobě pachatel zanechal.“ „Udělal jste si nějakou představu?“ Wallander si uvědomil, jak na něj dolehla únava. Každá myšlenka, každé slovo, které musel vyslovit, ho stálo neskutečné úsilí. „Neviděl jsem víc než vy,“ řekl. „Ale bylo to pečlivě naplánované. Holger Eriksson nakráčel přímo do pasti a ta se zaklapla. Můžeme tudíž bez větší námahy vyvodit tři závěry.“ Zastavili se. Déšť znatelně zeslábl. „Zaprvé můžeme vycházet z toho, že vrah Erikssona znal a znal aspoň zčásti jeho zvyky,“ jal se Wallander vypočítávat. „Zadruhé byl skutečně rozhodnutý připravit ho o život.“

80 

pátá žena