4 Případové studie lokalit segregace a separace Případové studie: filozofie výzkumu a jeho metodické uchopení Dušan Drbohlav, Luděk Sýkora S cílem podchytit charakter a dynamiku vývoje segregace a separace a odhalit podmínky, příčiny, mechanismy a následky segregace v konkrétních lokalitách, bylo provedeno osm případových studií. Smyslem této kapitoly je popsat a vysvětlit charakter segregace a separace u zkoumaných segregovaných/separovaných lokalit (lokalitou rozumíme místo zahrnující veškeré fyzické a sociální prvky) a komunit (komunitou rozumíme soubor obyvatel segregované nebo separované sociální skupiny včetně sociálního prostředí v lokalitě). V užším vymezení to představuje studium různých forem segregace a separace, dynamiky jejich vývoje, univerzálních a místně specifických podmínek, příčin a mechanismů i důsledků včetně rozboru již aplikovaných opatření, postupů a nástrojů korigujících negativní důsledky segregace/separace. Současně s tím je snahou identifikovat problematické oblasti a případně nastínit doporučení opatření k eliminaci možných negativních společenských dopadů existence daných, zkoumaných segregovaných/separovaných lokalit/komunit. Zvolená metoda případových studií („case study“) má již dlouholetou tradici a ve své bohaté vnitřní členitosti může být označována jako „užitečná výzkumná metoda se specifickými charakteristikami, které ji činí ideální pro mnoho typů výzkumných aktivit“ (Tellis 1997). Zdůrazněme zde pouze její kvalitativní podstatu a význam procesů popisu, pochopení a vysvětlení pro úspěšné završení případových studií (blíže např. Tellis 1997, Giddens 1984, Hamel-Dufour-Fortin 1993, Yin 1994)18. Hlavní cíl studia lokalit byl rozpracován do následujících výzkumných otázek a podotázek: 1. Jaký je fyzický stav lokality? 2. Jaké je sociální a demografické složení komunity dané lokality? 3. Jak se členové komunity podílejí na životě obce, resp. společnosti (především ekonomické a kulturní vzorce chování)? 4. Jakou lokalita/komunita plní hlavní funkci? 5. Jaké byly a jsou podněty a příčiny vzniku a následky existence dané lokality/komunity? 6. Vznikla lokalita a zformovala se komunita spontánně či organizovaně, dobrovolně či nedobrovolně? 7. Jaký je vývoj lokality a komunity v čase – roste, upadá, je stabilizovaná? Jsou patrné určité vývojové fáze? Jaké faktory je podmiňují? 8. Jaké jsou sociální vazby uvnitř komunity? 9. Jaké jsou sociální vazby směrem ven z komunity?
18
Výzkumu předcházely některé přípravné kroky, nezbytné k úspěšnému dosažení výzkumného cíle, a to výběr konkrétních lokalit/komunit, obsahový plán a časový harmonogram jednotlivých výzkumných aktivit, sběr a vyhodnocení již existujících dat, informací a závěrů již realizovaných výzkumů, informování obcí o výzkumu, příprava materiálů a informační kampaně, pilotáž a vlastní příprava a vyškolení výzkumníků.
59
10. Jaké jsou sociální vazby z vnějšku směrem dovnitř, do komunity (spoluobčané, obec, oblast, stát)? 11. Jak na danou situaci reaguje legislativa, administrativa – lokální, regionální, národní? 12. Jaké jsou praktické kroky v řešení problému lokality/komunity a kým jsou konkrétně uplatňovány? Vlastní výzkum byl strukturován do následujících výzkumných kroků. Prvním bylo pozorování a „měření“ lokality/komunity. Jde především o zachycení v nejširším významu hlavních fyzických a sociálních parametrů, jako např. typ lokality, velikost, poloha, občanská vybavenost, fyzický stav a vybavenost, formy vlastnictví, počet a struktura bydlícího obyvatelstva (sociální, ekonomické, demografické charakteristiky), sociálně patologické jevy, sociální vztahy, charakteristiky vzdělanosti a sociální mobilita. Tyto skutečnosti jsou podrobně rozebrány v profilech jednotlivých lokalit, které jsou součástí této kapitoly. V souhrnném textu je pozornost věnována těm aspektům, jež je možné vzhledem k určité míře univerzálnosti zobecnit. Druhým byla analýza sekundárních zdrojů (materiálů státní správy a samosprávy, kronik, archivů, místního a regionálního tisku apod.). Další krok představovala „zpověď I“ - ve formě kombinace dotazníkového šetření a interview s cca 8 obyvateli/respondenty segregované/separované komunity19. Dotazník obsahoval soubor uzavřených „identifikačních otázek“ a zkoumaných aspektů, resp. okruhů možných témat jako návodu pro „zpověď“/interview. Mezi jinými se zjišťovalo pohlaví, věk, rodinný stav, počet dětí, nejvyšší dosažené vzdělání, délka pobytu v lokalitě/komunitě, předchozí místo trvalého pobytu atd. včetně zjednodušené aplikace časoprostorového snímku denního chování respondenta v duchu Hägerstrandovy „time-geography“. V souladu s již definovanými cíli se další dotazy zaměřily na zkoumané aspekty funkce lokality/komunity, jejího vzniku a vývoje, dále na podněty, příčiny a důsledky existence lokality/komunity, komplexní povahu sociálních vazeb v lokalitě/komunitě, legislativu i praktické kroky řešící existující realitu lokality/komunity, jakož i na doporučení, která by pomohla řešit a případně vyřešit problémy spojené s lokalitou/komunitou. Téměř identické, minimálními obměnami obohacené výzkumné kroky (reflektující částečnou specifiku postavení dané skupiny respondentů) byly zacíleny rovněž na sousedy (4 sousedi pokud možno přímo sousedící s lokalitou/komunitou) a klíčové osobnosti („VIP“) obce (cca 8-10 klíčových osobností obce, v níž se daná segregovaná/separovaná komunita nachází). Za klíčové osobnosti byli doporučeni zejména starosta, učitel/ředitel základní školy, tajemník obecního úřadu, sociální pracovnice obecního úřadu, zástupce Policie, poštovní doručovatelka, obvodní lékař, hospodský, prodavačka místního obchodu potravin a farář. Výzkum v terénu v každé z lokalit proběhl v průběhu vždy cca 3 - 8 dní při účasti minimálně dvou výzkumníků a mnohdy i spolupracujících asistentů20. „Ideální“ obsahovou náplň výzkumu ve spojitosti s časovým harmonogramem výzkumných aktivit zachycuje tabulka 121. Ve skutečnosti však takto definovaný „ideální“ plán nemohl být v jednotlivých případech přesně a do důsledků naplněn. Důvodem byla specifičnost jednotlivých lokalit/komunit i neočekávané okolnosti, které se vynořily až během samotného výzkumu.
19 Výběr se snažil postihnout rovnoměrně muže a ženy a vždy pouze jednoho dospělého zástupce rodiny. 20 Studentů geografie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. 21 Metodika postupu prací byla rovněž diskutována s výzkumným týmem dr. Gabala, který vlastně souběžně zpracovával pro MPSV ČR podobně laděný výzkum orientovaný však výhradně na sociálně vyloučené romské lokality/komunity.
60
Tabulka 1: Obsahová náplň a časový harmonogram prací DEN AKTIVITY - VÝZKUMNÍK 1 1. OBECNÍ ÚŘAD PLUS DALŠÍ ÚŘADY ROZHOVORY, ANALÝZA MATERIÁLŮ 2. OBECNÍ ÚŘAD PLUS DALŠÍ ÚŘADYANALÝZA MATERIÁLŮ
AKTIVITY – VÝZKUMNÍK 2 OBECNÍ ÚŘAD PLUS DALŠÍ ÚŘADY, ANALÝZA MATERIÁLŮ OBECNÍ ÚŘAD PLUS DALŠÍ ÚŘADY, ANALÝZA MATERIÁLŮ
3.
NÁVŠTĚVA LOKALITY/KOMUNITY – NÁVŠTĚVA LOKALITY/KOMUNITY – ANALÝZA FYZICKÉHO FONDU, ANALÝZA FYZICKÉHO FONDU, DOTAZNÍK/ROZHOVOR DOTAZNÍK/ROZHOVOR
4.
NÁVŠTĚVA LOKALITY/KOMUNITY – KONTAKTOVÁNÍ DŮLEŽITÝCH DOTAZNÍK/ROZHOVORY OSOBNOSTÍ OBCE – DOTAZNÍK/ROZHOVOR
5.
KONTAKTOVÁNÍ SOUSEDŮ – DOTAZNÍK/ROZHOVOR
KONTAKTOVÁNÍ DŮLEŽITÝCH OSOBNOSTÍ OBCE – DOTAZNÍK/ROZHOVOR
Realizovaný časový harmonogram výzkumů v jednotlivých konkrétních zkoumaných lokalitách/komunitách přináší tab. 2. Přes určité odchýlení se od původního plánu aplikované postupy vcelku uspokojivě kopírovaly nadefinovanou strategii výzkumu. Tabulka 2: Časový harmonogram výzkumů v lokalitách/komunitách Lokalita/komunita Praha – Nebušice, Malá Šárka Brno – Ivanovice České Budějovice – sídliště Máj Kladno – Staré Kročehlavy, Štěpánov Most, Chanov Ostrava – Přívoz Cheb, Zlatý vrch – Dvořákova ulice Praha Holešovice, Bubenská 12, KSOREA – KL, v. o. s.
Období výzkumu 12. 7. – 19. 7. 2006 26. 6. – 29. 6. 2006 12. 7. – 15. 7. a 18. 7.- 22. 7. 2006 12. 7. – 19. 7. 2006 19. 6. – 21. 6. 2006 21. 6. – 23. 6. 2006 6. 6. – 10. 6. 2006 5. 6. – 13. 6. 2006
Terénní výzkum poskytl několik typů podkladů získaných v průběhu jednotlivých výzkumných kroků. Šlo především o základní informace o lokalitě/komunitě shromážděné v protokolu/pasportu, informace získané ze sekundárních zdrojů, přepisy rozhovorů a jejich zobecnění pro tři základní skupiny respondentů, tj. samotné obyvatele lokality/ komunity, sousedy a klíčové osobnosti („VIP“). Informace z těchto primárních výstupů terénního šetření byly utříděny pro prezentaci případových studií lokalit v níže uvedené struktuře, která reflektovala výzkumné otázky a provázala podkladové informace. Struktura studií lokalit projektu segregace: 1) Popis lokality Fyzický stav lokality Sociální a demografické složení komunity dané lokality Hlavní funkce lokality/komunity
61
Režim dne 2) Vznik lokality/komunity Podmínky, podněty a příčiny vzniku dané lokality/komunity Způsob vzniku lokality a formování komunity (spontánní či organizované, dobrovolné či nedobrovolné) Vývoj lokality a komunity v čase, faktory podmiňující jednotlivé vývojové fáze 3) Sociální vazby a vztahy Sociální vazby uvnitř komunity Sociální vazby směrem ven z komunity Sociální vazby z vnějšku směrem dovnitř do komunity 4) Důsledky existence dané lokality/komunity Zapojení členů komunity do života obce Problémy a přínosy 5) Řešení Podchycení kroků státní správy, samosprávy, nevládních organizací atd. Vyhodnocení úspěšnosti těchto kroků Aktuální stav řešení a výhled do budoucna Na základě této struktury byly připraveny prezentace případových studií v dalších částech této kapitoly. Na základě této struktury byla připravena i vnitřní utřídění jednotlivých částí pasportu (internetová aplikace22 umožňující vkládat, uchovávat a prohlížet informace o lokalitách segregace a separace) a zkrácená prezentace profilů lokalit využívající informace vkládané do pasportu lokalit koncentrace sociálních skupin (profily lokalit jsou kromě pasportu dostupné i na internetových stránkách projektu23).
22 23
http://pasport.ora.cz/, k přístupu je potřeba uživatelské jméno (mmr) a heslo (pasegr) http://www.natur.cuni.cz/gis/segregace/index.html, k přístupu je potřeba už. jméno (mmr) a heslo (segregace)
62
Výběr lokalit/komunit Luděk Sýkora, Dušan Drbohlav, Martin Ouředníček, Jana Temelová, Dita Čermáková, Eva Janská Výběr lokalit pro případové studie byl uskutečněn na základě vytvořených typologií koncentrací skupin obyvatel a jejich kombinací, tj. zohledněním lokalit identifikovaných na základě analýza dat o obyvatelstvu a lokalit identifikovaných dotazníkovým šetřením. Pozornost při výběru byla primárně věnována těm sociálním skupinám obyvatel, u kterých byly identifikovány koncentrace, tj. sociálně silným, sociálně slabým, cizincům, Romům. Pro každou sociální skupinu byly vybrány dvě lokality. V další úrovni volby pak byla pozornost věnována podtypům tak, aby případové studie zachytily podtypy, například z hlediska lokalizace v rámci města nebo odlišné z hlediska druhu zástavby. Celkem bylo vybráno osm lokalit (Tabulka 3). Tabulka 3: Lokality případových studií Koncentrace sociálně silných sociálně silných sociálně slabých sociálně slabých Romů Romů cizinců cizinců
Obec, městská část Praha 6 – Nebušice Brno – Ivanovice Kladno České Budějovice Ostrava Most Praha 7 – Holešovicce Cheb
Lokalita Malá Šárka vybrané ulice Staré Kročehlavy, Štěpánov sídliště Máj Přední a Zadní Přívoz sídliště Chanov ubytovna v Bubenské ulici sídliště Zlatý vrch
Lokalita Malá Šárka v Nebušicích představuje specifický celek, který je předmětem zájmu výzkumů města již několik let. Pozornost však byla Malé Šárce zatím věnovaná spíše ve smyslu odkazu na příklad nové luxusní výstavby v příměstské zóně Prahy a koncentrace obyvatel s vysokým sociálním statusem, a to zejména cizinců (Sýkora 2001). Podrobně se do určité míry Nebušicím a v jejich kontextu i Malé Šárce věnovala magisterská práce Šatavy (2005). Exkluzivní postavení Malé Šárky potvrdily rozličné analýzy sociálního statusu. Základní sídelní jednotka Nebušice-východ, která se z hlediska územního vymezení v podstatě shoduje s lokalitou Malá Šárka, je totiž jednotkou s nejvyšším sociálním statusem ze všech základních sídelních jednotek v Česku a zároveň s nejvyšší koncentrací cizinců. Existují zde tak mimořádné předpoklady pro vznik separace. Vzhledem k extrémním výsledkům analýzy dat ze Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB) 2001 a přímé znalosti situace v Nebušicích byla lokalita vybrána pro analýzu separace jako příklad z Pražského metropolitního regionu. Při následném terénním šetření se ukázalo, že i zástupci úřadu městské části situaci vnímají jako separaci v rámci území městské části Praha - Nebušice a potvrdila se tak oprávněnost zařazení dané lokality/komunity do tohoto výzkumu. Městská část Brno – Ivanovice byla vybrána jako lokalita pro podrobné studium separace obyvatel s vysokým sociálním statusem, a to na základě několika důvodů. V dotazníkovém šetření v rámci předvýzkumu byly úřadem městské části v Brně Ivanovicích identifikovány dvě lokality separace a přiložena jejich základní charakteristika. Za druhé, typologie základních sídelních jednotek (ZSJ) s vysokými koncentracemi skupin obyvatel (na základě
63
dat SLDB 2001) identifikovala Brno Ivanovice jako ZSJ s vysokým sociální statusem. V neposlední řadě při výběru hrála roli osobní znalost lokality koordinátorem projektu (Sýkora), který zkoumá transformaci velkých měst a jejich metropolitních území a znal existenci fyzické separace prostřednictvím závor a uzavřených ulic v Brně-Ivanovicích, jež se zde oproti jiným lokalitám v Česku vyskytuje v neobvykle vysoké míře. Situaci navíc potvrzuje i environmentální studie území Brna-Ivanovic (Koželouh 2006), který pro lokality rodinných domků se soukromou ulicí používá dokonce termín ghetto. Pro případové studie sociálně slabých lokalit byla vybrána dvě území větších (statutárních) měst odlišného charakteru. Účelem bylo vybrat lokality, které by zastupovaly typické oblasti koncentrace sociálně slabých v Česku, ale současně by nereprezentovaly lokality v periferních částech republiky (např. Javornicko), které jsou segregovány (izolovány) spíše v makroměřítku regionů. Pro případové studie byly vybráni zástupci ohrožené sídlištní zástavby – sídliště Máj v Českých Budějovicích a tradiční oblast dělnického bydlení ve vnitřním městě – lokalita Staré Kročehlavy, Štěpánov v Kladně. Volba lokalit pro hlubší terénní výzkum byla poměrně obtížná. Ani podrobné statistické sledování, ani výsledky předvýzkumu, ve kterém byli kontaktováni starostové obcí s rozšířenou působností, neidentifikovaly přesvědčivě žádné lokality sociálně slabého obyvatelstva bez většího zastoupení romské populace. Obě zvolené lokality tak mají nižší sociálně-ekonomický status především kvůli silnému zastoupení romské komunity. Zejména na sídlištích pak zůstávají zachycení i další (neromští) obyvatelé, kteří nemají možnost se přestěhovat do jiných oblastí města. Sídliště Máj v Českých Budějovicích bylo vybráno jako typický zástupce sídlištní lokality, která se následkem sociálně prostorové diferenciace postupně transformuje v problémovou oblast bez větší intervence města. Lokalita Štěpánov v Kladně patří mezi tradičně sociálně slabé oblasti dělnického bydlení. Ve výzkumu segregace/separace zastupuje typ spontánně se transformující lokality s prvky revitalizace a komercializace. Vybrané kvantitativní parametry ukázaly vysokou koncentraci sociálně slabého obyvatelstva (vysoká nezaměstnanost, vysoké sociální dávky) ve strukturálně postižených regionech severních Čech a severní Moravy. Rovněž v předvýzkumu uskutečněné dotazníkové šetření (mezi starosty úřadů pověřených obcí) identifikovalo nejvíce segregovaných lokalit s romským obyvatelstvem v těchto regionech. Proto byly vybrány pro případové studie lokality v severních Čechách - Most-Chanov a na severní Moravě - Ostrava-Přívoz. Důležitým faktorem pro výběr těchto lokalit byla jejich dostatečná velikost (více než 1 000 obyvatel) a koncentrace většího počtu charakteristických znaků sociálně vyloučených lokalit (identifikace starosty i nevládních organizací, vysoká nezaměstnanost, prostorové oddělení, vnímání lokality jako problémové). Ačkoli jsou si lokality v mnoha ohledech podobné, jsou odlišné z hlediska příčin, mechanismů a období vzniku, typu zástavby a umístění ve městě. Most-Chanov je nejznámější koncentrace romského obyvatelstva v Česku, která vykazuje mnoho znaků charakteristických pro ghetto. Ostrava-Přívoz je jedním z představitelů romských lokalit vzniklých v kontextu industriálního městského prostředí. Přes poměrně významný nárůst mezinárodních migrantů v Česku od počátku 90. let 20. století do současnosti (dnes pobývá legálně na území republiky cca 300 000 cizinců), intenzita jejich „mikro-prostorové“ koncentrace bydlení (v úrovni cca několika bloků domů) nedosahuje zdaleka takových rozměrů, jaké známe z mnoha starých členských zemí EU nebo dokonce z tradičních imigračních zemí jako USA, Kanada či Austrálie. Výběr lokalit do případových studií byl proto poměrně náročný. Cheb byl vyhodnocen jako nejvhodnější lokalita s výraznější koncentrací cizinců (zejména podnikatelů či kvazi-podnikatelů) hlavně proto, že se jedná o středně velké město, kde se dají očekávat lepší podmínky pro územní
64
segregaci/separaci komunity. Svou důležitou roli při výběru sehrála existence velké vietnamské tržnice v těsné blízkosti historického centra města a problémy s danou cizineckou komunitou indikované v denním tisku a ostatních médiích. Vybrána byla sídlištní lokalita, konkrétně domy na sídlišti Zlatý vrch, Dvořákova ulice č. 20-40. Kromě Chebu vstupovaly potenciálně do hry i některé obce ležící na trase Potůčky (tržnice) - Karlovy Vary (Nejdek, Abertamy, Horní Blatná – území podle dat SLDB 2001 s vůbec největším relativním zastoupením cizinců, Vietnamců24. Pro případovou studii cizinců – pracovních migrantů, zejména zaměstnanců, bylo vybráno hlavní město Praha, jako nejvýznamnější hostitel těchto dlouhodobě přítomných cizinců, ekonomických migrantů v Česku. Kritérium pro výběr dané lokality byla koncentrace cizinců – zejména Ukrajinců v ubytovnách. Účelem bylo vybrat lokalitu/komunitu s ubytovnou, která by splňovala dvě podmínky: vysokou koncentraci cizinců a blízkost obytné a „ostatní“ zástavby s majoritním obyvatelstvem. Vybrána byla nakonec lokalita v Praze 7 – Holešovicích (Bubenská 12, KSOREA-KL, v. o. s.), která leží v těsné blízkosti ostatní bytové zástavby, tj. přes poměrně rušnou ulici.
24
V Česku bylo k 31. 12. 2005 registrováno 36 833 Vietnamců (jedná se o třetí nejpočetnější imigrační skupinu), ovšem jejich skutečný počet je odhadován možná až o třetinu vyšší (např. Minh 2002 – viz níže).
65
Praha – Nebušice, Malá Šárka Luděk Sýkora Popis lokality/komunity Lokalitou separace je relativně samostatný sídelní útvar Malá Šárka na východě městské části Praha - Nebušice. Jde o novodobé, plánovitě postavené sídliště 145 luxusních vil, dvojdomků a řadových rodinných domků z poloviny 90. let 20. století, spojené s kampusem Mezinárodní školy v Praze. Malá Šárka byla postavena pro specifický okruh zákazníků, a to především manažery významných zahraničních firem a institucí. Značná část nemovitostí je vlastněna právě institucemi, jako je velvyslanectví USA, ING, CityBank, které je dále poskytují svým zaměstnancům nebo pronajímají.
Malá Šárka
Zdroj: letecké foto poskytnuté úřadem městské části Praha - Nebušice Poznámka: lokalita Malá Šárka je označená bílým orámováním
Lokalita plní obytnou funkci, podnikání je zde vyloučeno (na okraji je pouze galerie Malá Šárka). Domy jsou ve výborném fyzickém stavu. Každým rokem během léta prochází značná část domů údržbou a rekonstrukcí, a to v souvislosti s výměnou obyvatel. Na vysoké úrovni jsou veřejné prostory. Jejich údržbu zajišťuje akciová společnost Malá Šárka, jejímiž akcionáři jsou vlastnící nemovitostí. Stejným způsobem je zajištěna i soukromá ostraha celého areálu. Lokalita se vyznačuje nejvyšším sociálním statusem ze všech základních sídelních jednotek v Česku, měřeno podílem vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva (65 % při SLDB 2001), 66
podílem domácností s PC a připojením k internetu. Většinu obyvatel tvoří cizinci, zejména západní, Asiaté a v poslední době také Rusové. Asi 35 % tvoří občané Evropské unie (EU), 50 % ostatní cizinci a 15 % Češi. Obyvatelé v důchodovém věku se zde téměř nevyskytují. Naopak zde bydlí rodiny s dětmi - významným lokalizačním faktorem je pro ně sousedství s Mezinárodní školou. V lokalitě bydlí cizinci zastávající manažerské nebo diplomatické pozice. Jejich manželky většinou nepracují. Vzhledem k charakteru jejich zaměstnání, kdy mění lokalitu cca každé tři roky, zde dochází k vysoké fluktuaci obyvatel. Každým rokem se čtvrtina až třetina obyvatel vymění. Lokalita má specifický režim. Manažeři a diplomaté (muži i ženy) jezdí osobními auty na pracoviště do centra města. Minimum z nich využívá městskou dopravu. Manželky zaopatří děti a zůstávají doma, případně zařizují nákupy a služby. Každá rodina má k zajištění chodu domácnosti více aut. V dopoledních hodinách se v lokalitě vyskytují uklízečky, zahradníci, chůvy menších dětí. Roční režim se řídí harmonogramem Mezinárodní školy. Lokalita se od počátku července do poloviny srpna (v době školních prázdnin) prakticky vylidní. V této době také dochází k výměně obyvatel.
Malá Šárka
Foto: Sýkora
Mezinárodní škola (http://www.isp.cz/) zajišťuje výuku dětí od mateřské přes základní po střední stupeň v anglickém jazyce. Většinu žáků tvoří děti cizinců dlouhodobě žijících v Praze. Kapacita 750 studentů představuje 38 tříd a různé specializované učebny a laboratoře,
67
kabinety, kulturní sál, šatny, jídelnu, kuchyň, ošetřovnu, technické zázemí. K tomu 4 tenisové kurty, 3 hřiště, dětská hřiště, parkoviště. To vše na rozloze celkem 7 ha.
Mezinárodní škola a její vizitka
Zdroj: http://www.isp.cz/
Lokalita Malá Šárka má samostatný vjezd z ulice Nebušická a s obcí Nebušice je propojena jedním dalším vjezdem na opačném konci lokality a několika průchody pro pěší. Z fyzického hlediska se tak vyznačuje účelovou odděleností až izolací od zbytku obce. Bariéru v přístupu do lokality tvoří areál Mezinárodní školy. Mezinárodní škola je v současnosti oplocená s hlídaným parkovištěm, i když tak tomu v prvních letech nebylo. Z hlediska charakteru zástavby a životního stylu lze za část separovaného území považovat i několik vil kolem vrchní poloviny ulice Malý dvůr – mají přístup pouze přes Malou Šárku. Na Malý dvůr a Mezinárodní školu fyzicky navazuje útvar sedmi luxusních vil za branou, který je přístupný z ulice Nebušická. Lokalita je v kontrastu s některými zanedbanými domy starousedlíků v blízkém okolí, i když i zde se staví a rekonstruuje a celkový charakter Nebušic se mění. Lokalita je též sociálně oddělená od života zbytku obce. Jak již bylo výše zmíněno, bydlí zde převážně cizinci a lidé s velmi vysokým sociálním statusem. Mezi nimi a zbytkem obyvatel Nebušic existuje vztah vzájemného ostychu, ale také ignorace. K vzájemnému přímému sousedskému kontaktu téměř nedochází, není zde zájem a dostatečné úsilí vycházející z obou
68
stran. Obyvatelé lokality využívají hlavně osobní automobil25 a z lokality vyjíždějí rovnou do Prahy, aniž by vjeli do Nebušic. V Nebušicích tak žijí dvě oddělené skupiny obyvatel s minimálním kontaktem mezi sebou. Vzájemně si však „nevadí“. Důvodem mála kontaktů je odlišný životní styl, jiný časový harmonogram dne i roku (v případě školy) a v neposlední řadě i jazyková bariéra. Většině starousedlíků i obyvatel lokality to takto vyhovuje, i když někteří by to rádi změnili (např. pan farář). Fyzická separace sociálnímu oddělení nejen napomáhá, ale také zabraňuje případným konfrontacím. Existují zde vedle sebe dva oddělené světy nejen s vlastním životem, ale i správou. Malá Šárka a. s. zajišťuje, a to ve vyšším standardu, řadu úkonů, které ve zbytku Nebušic zajišťuje obec, například úklid a údržbu veřejných prostor či ostrahu.
Vstup do lokality Malá Šárka
Foto: Sýkora
Lokalita byla a je od svého počátku velmi atraktivní, a to hlavně díky Mezinárodní škole v těsné blízkosti. Do budoucna však atraktivitu lokality může snížit, nikoliv patrně významně, narůstající hluk z letecké dopravy vzhledem k výstavbě nové přistávací dráhy na letišti Ruzyně (významné téma diskusí v Nebušicích).
Vznik a vývoj lokality/komunity Prostor Malé Šárky měl být zastavěn obytnou zástavbou podle původních plánů už ve 30. letech minulého století. V 80. letech zde bylo plánováno sídliště panelových domů. Dnešní Malá Šárka vznikla v polovině 90. let 20. století. Od podobných projektů stavěných v té době se lišila větším rozsahem výstavby (145 rodinných domů), pečlivým naplánováním celé lokality a tím, že současně byl ve stejné lokalitě stavěn areál Mezinárodní školy (International School of Prague). Jednalo se o dva projekty realizované různými společnostmi. O výstavbě obytného souboru 145 vil, dvojdomů a řadových domů Malá Šárka bylo rozhodnuto koncem roku 1993. Developerem projektu byla společnost Nebušice Development Company, která zahrnovala několik partnerů. Prvním byl Hines Interest Limited Partnership (jeden z největších developerů v USA s tradicí od roku 1957), Raiffeisen Zentralbank Vídeň, Atkins a Langford s dlouholetými zkušenostmi v rezidenční výstavbě a 25
Na okraji lokality je sice zastávka městské hromadné dopravy (MHD), působí však nepříjemně.
69
architekt Anthony Caine s dlouholetou praxí v bytové a komerční výstavbě. Developera zastupovaly dvě realitní kanceláře - EBO a Lexxus. Plán lokality a návrhy rodinných domků byly koncipovány panem Bouche-Florinem z firmy Urban Concept, Versailles, ve spolupráci s Pragoprojektem. Na realizační dokumentaci se podílel atelier Gama a následně atelier Loxia. 19. června 1996 byly slavnostně představeny veřejnosti první tři domy, tzv. nultá etapa. První fáze zahrnující výstavbu 92 domů byla dokončena v roce 1997. Druhá fáze (53 domků) pak v roce 1998. V lokalitě se vyskytuje několik základních typů domů lišících se velikostí obytné plochy, pozemku a samozřejmě cenou. Velikost obytné plochy se pohybuje mezi 77 a 130 m2, velikost pozemků mezi 220 a 780 m2. Domy se v první etapě prodávaly za 7 až 12,5 mil. Kč, v druhé etapě cena rostla. Ve stejné době a do určité míry v souvislosti s výstavbou Malé Šárky v Nebušicích probíhala plynofikace a výstavba kanalizace.
Malá Šárka v prvních letech (ještě není vzrostlá zeleň)
Foto: Sýkora
V reklamní kampani Nebušice Development Company zdůrazňovala lokalitu výstavby v Praze 6, která je známa jako „dobrá adresa“ s vysokým sociálním statusem. Takovou citlivost vůči umístění v rámci sociálně-prostorové struktuře města v té době jiní investoři neměli. Zároveň s výstavbou domů byla založena společnost Malá Šárka Homeowners Association, a. s., jejímiž povinnými akcionáři se stali majitelé nemovitostí. Cílem společnosti je koordinovaně řešit a financovat společné záležitosti, jako je úklid, údržba a bezpečnost areálu. Vlastní správu areálu pak zajišťuje firma Optiservis. I v tomto případě jde o aranžmá v Česku nebývalé a charakterizující výlučnost lokality, kterou prof. George Demko z Dartmouth College, New Hampshire, USA, při jedné z návštěv nazval „Golden Ghetto of Prague“. Investorem a developerem projektu Mezinárodní školy byla společnost Mezinárodní škola v Praze (International School of Prague), Nebušice campus, s. r. o. Mezinárodní škola v té době působila v jedné větší vile v ulici Mylnerovka na Hanspaulce v Praze 6. V roce 1993 Mezinárodní škola vykoupila 27 stavebních parcel určených pro zástavbu rodinnými domky, celkem 7 ha. Výstavba areálu byla zahájena 8. listopadu 1995 a dokončena byla na jaře 1997. Za realizací projektu stáli ředitel Mezinárodní školy David Buck a vedoucí projektu Anthony Caine, americký architekt žijící od roku 1990 v Praze a poradce pražského hlavního architekta. Autory projektu byly The Hillier Group z Princetonu v USA a pražské architektonické studio Gama. Stavbu provedla Konstruktiva Group Branko, a. s. Praha.
70
Malá Šárka a.s. a společnost Optiservis zajišťující správu lokality
Foto: Sýkora
Z reklamní kampaně v době výstavy a prodeje domů v lokalitě Malá Šárka
Zdroj: osobní archiv Sýkora 71
Sociální vazby a vztahy v komunitě Plánovaná výstavba lokality vytvořila ideální prostředí pro korespondenci mezi fyzickým místem – lokalitou – a obyvatelstvem toto místo obývající – komunitou. Obyvatelé lokality tvoří specifický typ komunity, a to nejen na základě vnějších znaků obyvatel, ale také díky společnému organizačnímu zajištění chodu lokality prostřednictvím Malá Šárka a. s. a díky propojení rodin s dětmi prostřednictvím Mezinárodní školy. V podstatě jde o do určité míry naplánovanou a organizovanou dobrovolnou separaci západních cizinců do bezpečného prostředí, které se svým charakterem podobá podobným lokalitám/komunitám budovaným pro „expatriots“ na jiných místech planety. Příslušnost obyvatel je tak spíše k typu lokality a komunity než ke konkrétnímu místu a v něm žijícím lidem. Nevytváří se tak komunita v pravém slova smyslu, založená na dlouhodobých vazbách mezi konkrétními lidmi a vztahu ke konkrétnímu území, ale komunita lidí podobných charakteristik, podobného způsobu života, jejich lidský osud je momentálně v daném místě propojen lokalizací rezidence a školy jejich dětí a jimž v každodenním životě na místě pomáhá společná asociace vlastníků nemovitostí (jde tedy spíše o utilitární vazby). Součástí každodenního života je i setkávání se žen v domácnosti a dětí ať přímo v lokalitě, kde se vzájemně navštěvují při ranní kávě (morning coffees) nebo slaví například narozeniny či na akcích pořádaných Mezinárodní školou nebo při zpívání ve sboru (ženy). V prvních letech tvořili obyvatele lokality v naprosté většině západní cizinci z USA, Kanady a zemí západní Evropy. V posledních letech zde můžeme najít narůstající podíl rodin manažerů původem z Asie a také obyvatele ruského původu. Mezi české a slovenské obyvatele patří některé „VIP“ osobnosti, jako například Pavel Nedvěd nebo Fedor Gál. Nezdá se však, že by podíl stálých obyvatel narůstal, a tak bude Malá Šárka i nadále plnit především roli luxusní a bezpečné rezidence pro „expats“ plnících služby pro své země nebo firmy v Praze vždy po několik let. Jejich sociálním referenčním rámcem a místem každodenního života nejsou Nebušice, ale Praha začleněná do sítě globálních kontaktů v oblasti jejich zaměstnání. Z toho také vyplývá charakter sociálních vazeb na zbytek Nebušic, které jsou a budou patrně i nadále minimální. Lidé z městské části Nebušice a sídliště Malá Šárka spolu téměř nekomunikují a nesetkávají se. Podíl lidí z lokality/komunity Malá Šárka na dění v Nebušicích je minimální. Jedenkrát ročně se pořádají společné školní závody (Mezinárodní školy a základní školy Nebušice), a to hlavně díky tomu, že nebušická škola má kvalitní velké školní hřiště s atletickým oválem. Někteří cizinci se účastní i rozsvícení vánočního stromu. Při těchto setkáních však zpravidla nedochází ke vzájemné komunikaci. Z hlediska ostatních aktivit jde jen o nakupování v nedávno otevřeném supermarketu Albert, který nahradil dřívější Včelu (zařídil manažer Aholdu v Česku, který bydlí v Malé Šárce, prý na podnět manželky, která si stěžovala na nemožnost nákupů v místě bydliště) či občasné využívání některých služeb (mandl, kosmetika, restaurace, někdy lékařka). Novinkou je Fussion centrum otevřené nad samoobsluhou Albert. Centrum založila skupina izraelských investorů. Jde o soukromou obchodní aktivitu zaměřenou na zahraniční klientelu a nikoliv o projekt k podpoře komunity. Fussion centrum je díky vysokým cenám neatraktivní a v podstatě i nedostupné pro starousedlíky. Podle názoru starousedlíků se komunita z Malé Šárky izoluje a ze služeb využívá hlavně supermarket Albert, který se profilem zboží zaměřuje právě hlavně na cizince.
72
Významným faktorem je to, že obyvatelé lokality Malá Šárka nejsou v naprosté většině občany Českay, tudíž nemohou volit a „politicky“ se vyjadřovat k dění v obci. Na druhou stranu vedení MČ Praha – Nebušice také nijak nezasahuje do dění v lokalitě Malá Šárka. Zdá se, že to dokonce nebušickým vyhovuje, neboť nenesou náklady například za údržbu komunikací a veřejné zeleně v lokalitě, které hradí Malá Šárka a. s. Podobně se v Malé Šárce neangažuje ani městská policie z místní služebny – obyvatelé případné problémy řeší prostřednictvím vlastní bezpečnostní agentury přímo se státní policií. Náznaky zapojení obyvatel lokality do veřejného života v Nebušicích se objevují v případě protestů proti již zmíněné výstavbě nové přistávací dráhy ruzyňského letiště, které organizuje Občanské sdružení pro Nebušice (http://www.pronebusice.wz.cz/). V Nebušicích působí aktivní Klub přátel hudby (http://www.mujweb.cz/kultura/nebusice/), který k pořádání koncertů využívá kulturní sál Mezinárodní školy. Koncertů se však nezúčastňují cizinci z Malé Šárky. Mimo jiné, nejsou o koncertech náležitě informováni. Zpravodaj zastupitelstva MČ Praha Nebušice vychází jen v češtině a webové stránky sdružení jsou také pouze české. V minulosti došlo k pokusu pozvánku na koncerty vážné hudby doručit v angličtině. Bohužel ale neměla potřebnou formu a tak téměř nikdo nepřišel. Shrnuto: starousedlíci se s obyvateli nové lokality příliš nestýkají a ani je nevyhledávají, což je dáno jiným stylem života, jinými aktivitami během dne, jinými zájmy a jazykovou bariérou. Na druhé straně lokalita Malá Šárka je „zdrojem obživy“ pro hodně firem a jednotlivců zajišťujících úklid, péči o zahradu a děti. Jde ale spíše o vztahy na širší okolí, Prahu jako celek, a nikoliv specificky Nebušice.
Důsledky existence lokality/komunity Lokalita a v ní žijící komunita se vůbec nejeví jako problémová. Lidé z obce Nebušice a ze sídliště Malá Šárka se nepotkávají a nekomunikují spolu. Bezprostřední sousedka paní Sobotková v rozhovoru sdělila, že je to vlastně „jedno jestli tady bylo pole nebo teď domy“. Výstavba lokality přinesla pro Nebušice pozitivní efekt v rychlejším zavedení infrastruktury (plyn, kanalizace). Zvýšení cen pozemků a nemovitostí znamenalo vyšší příjmy z prodejů nemovitostí a pronájmů domů pro mnohé starousedlíky. Cizinci přinesli i určité zlepšení služeb. Jedná se hlavně o otevření prodejny Albert. V tomto směru je zde však ještě velký potenciál. Cizinci totiž vnímají nedostatek kvalitních služeb v Nebušicích. Na jejich poptávku může reagovat nabídka, čímž může dojít k celkovému zlepšení služeb pro všechny obyvatele. Vznik Fussion centra je však vnímáno spíše negativně, neboť aktivity prezentuje výhradně anglicky a není cenově dostupné (ceny jsou úměrné příjmům obyvatel z lokality Malá Šárka, nikoliv však pro nebušické občany). Fussion tak představuje spíše cizorodý prvek v centrální tkáni Nebušic. Zcela nevyužitý je potenciál, který přináší obyvatelé Malé Šárky ve smyslu obohacení kulturní plurality, možností konverzace v cizím jazyku apod.Většina respondentů, starousedlíků, je vůči Malé Šárce neutrální, vnímají ji jako svět sám pro sebe. Negativním dopadem přítomnosti Mezinárodní školy jsou zácpy a omezení dostupnosti do centra v ranních hodinách, když začíná škola – žáky do školy vozí rodiče autem, tudíž na křižovatce Evropská s Horoměřickou vznikají dopravní zácpy. Někteří „VIP“, jako např. galeristka paní Ježková nebo farář, by rádi viděli větší propojení mezi Nebušicemi a Malou Šárkou, například na kulturních akcích. Zcela však chybí impulz ze strany vedení městské části Praha Nebušice. Vztahy jsou od vzniku lokality na stejné úrovni, nedochází k jejich prohlubování či větší spolupráci. Ignorace Malé Šárky ústí v celkovou neznalost lokality/komunity. Jak zástupci vedení obce, tak jiní starousedlíci neví, kdo tam bydlí (odhady podílu cizinců jsou velmi rozdílné) a jak je v lokalitě/komunitě vlastně organizován běžný život. Pokud by se zájem o lokalitu a informovanost zlepšil, mohl by to
73
být první krok k navázání kontaktů, pravidelnější komunikaci a bližším vztahům a spolupráci. Sami obyvatelé lokality Malá Šárka potřebují vhodný impulz, aby se zapojili do dění v Nebušicích. Jejich životní styl vyžaduje, aby se jim vše „naservírovalo“, a to ve vhodné formě, se všemi zárukami bezpečnosti a pohodlí. Tím je možné oslovit zejména ty rodinné členy, kteří zůstávají v domácnosti. Řada manažerů a diplomatů má v Praze plno jiných společenských aktivit, a tak ani nemají prostor účastnit se dění v Nebušicích. Vývěska Fussion centra
Foto: Škorpil Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Otázkou je, zda v je v městské části Nebušice v souvislosti s lokalitou/komunitou Malá Šárka, co řešit. Dvě oddělené, ale průchozí části obce, jak se zdá, všem vyhovují; obyvatelé lokality a obce si nijak nevadí a navzájem se spíše míjejí. Dalo by se možná hovořit i o ideálním případu řešení ubytování cizinců v manažerských pozicích migrujících v několikaletých periodách po celé zeměkouli. Problém je, že sice uvažují globálně, ale rozhodně nežijí a necítí lokálně. Určitou nevýhodou pro zlepšení vzájemné komunikace je jeden hlavní příjezd do lokality, který navíc na první pohled působí dojmem „chtěné separace“ v samostatné lokalitě. Z hlediska fyzického zlepšení se však v tuto chvíli nedá dělat mnoho. Snad jen neosvětlená zastávka MHD v sousedství vjezdu do Malé Šárky by si zasloužila vylepšení. Kdyby asi obě komunity chtěly nebo potřebovaly (jako v současnosti v kauze přistávací dráha letiště), tak k sobě vztahy naleznou. Dosud se tak nestalo a bez určité podpory „z venku“ k tomu asi nedojde. V tomto smyslu jako iniciátor soudržnosti občanů selhává vedení městské 74
části. To by mělo více informovat obyvatele lokality o aktivitách v obci, například vytvořit anglickou mutaci místního zpravodaje. Rovněž by úřad MČ mohl podpořit vznik míst pro setkávání. Například vytvoření jednoho pěkného dětského hřiště s prolézačkami snadno dostupného z obou částí by jistě také přispělo k navázání kontaktu alespoň mezi ženami s dětmi. Zájem by měl vycházet i od obyvatel lokality Malá Šárka, ale první impulz by měl přijít od domácích. Vedle ostychu je však třeba potlačit ješitnost a připravit se na to, že cizinci statusu běžného v Malé Šárce se účastní jen perfektně připravených akcí. Oni jsou příjemci a na Nebušicích jim v dlouhodobé perspektivě nezáleží. Samozřejmě však uvítají a mohou se snad i aktivněji podílet na každodenním společném životě v místě, které jim je dočasným domovem.
75
Brno –Ivanovice Luděk Sýkora Popis lokality/komunity V Ivanovicích se nachází několik specifických útvarů vyznačujících se fyzickou a sociální separací zdejších obyvatel. Jde především o zcela uzavřené ulice Lysická a Fedrova. Ty jsou na straně k ulici Černohorská opatřeny posuvnými branami, k nimž mají přístup pouze rezidenti a na straně k ulici Hatě je ukončuje vysoký plot s brankou, od níž mají klíče pouze obyvatelé těchto ulic. Další lokalitu představují soukromé ulice Pod Ostrou a Na Nivách s 15 rodinnými domky. Jde o obytný celek s jediným vjezdem na soukromé pozemky. Na tuto lokalitu bezprostředně navazuje ukončení ulice Hatě (6 rodinných domů). Ulice je v soukromém vlastnictví a je opatřená označením soukromý majetek. Ulice Zelinky a Ivanovických legionářů jsou v čele k ulici Mácova označeny jako soukromé („Soukromý pozemek. Vstup zakázán“.) a na vzdálenější straně jsou oplocené. V oplocení Ivanovických legionářů je branka, takže ulice je průchozí pro pěší. Zvláštní útvar tvoří tři vily za branami vklíněné do zástavby mezi ulice Atriová a Meduňková. Narušují tak zcela prostupnost zdejšího území. Na lokality v Ivanovicích bezprostředně navazují soukromé a částečně zahrazené ulice Nádavky I-III v obci Česká. Lysická
Foto: Sýkora, Kavanová Hatě
Foto: Sýkora 76
Celkový pohled na Brno Ivanovice
Zdroj: foto http://www.1x1.cz/ivanovice/index.php
Zdroj: orientační plánek poskytnutý úřadem městské části Brno-Ivanovice
77
Hranice Česká-Ivanovice
Železná opona mezi Fedrovou a Hatěmi
Foto: Sýkora, Kavanová
Nádavky I a III
Foto: Sýkora
Zelinky
Foto: Sýkora, Kavanová
78
Rozsegmentované území se separovanými ulicemi
Útvar tří vil za branami v Atriové ulici
Zdroj: foto http://www.1x1.cz/ivanovice/index.php (upraveno)
Atriová
Foto: Sýkora, Kavanová
Uzavření ulic Fedrova a Lysická a Nádavky I a II blokuje přímý přístup do lokalit Hatě, Pod Ostrou, Na Nivách a Weighartova. Zdejší obyvatelé musí objíždět přes Mácovu v centru Ivanovic a pak po ulice Hatě, která má v některých úsecích nezpevněný povrch a jinde se jezdí po panelech. Všechny soukromé ulice jsou přitom opatřeny zámkovou dlažbou, což vytváří ostrý kontrast mezi ulicemi v soukromém vlastnictví a veřejně přístupnou a obslužnou komunikací Hatě. Podobně je betonovými překážkami zablokován konec ulice Hatě na hranici mezi Ivanovicemi a Českou a je tak zabráněno průjezdnosti do ulice Nádavky III v České a naopak (jde o výsledek oboustranných akcí obyvatel z Ivanovic a České). Ve všech separovaných lokalitách jsou pouze rodinné domy s výjimkou penzionu Anitka ve Fedrově ulici. Lokality tak plní pouze obytnou funkci. Fyzický stav rodinných domů je bezvadný, všechny byly postaveny po roce 1995, většinou od roku 2000. Velkým problémem je nedořešená kanalizace, jež způsobuje praktické problémy, které následně pokřivují vztahy mezi obyvateli lokalit, starousedlíky a radnicí. Zatímco fyzický stav vnitřních soukromých komunikací je velmi dobrý, přístupová veřejná komunikace Hatě je nezpevněná nebo jen částečně zpevněná panely a ve velmi špatném stavu. Podobný kontrast existuje mezi Atriovou a jejím prodloužením, soukromou komunikací obsluhující 3 vilky.
79
Počet obyvatel Ivanovic od roku 1869 pozvolna narůstal s určitou stagnací v padesátých a šedesátých letech minulého století. K výraznějšímu populačnímu růstu došlo až po roce 1991, kdy mezi lety 1991 a 2001 narostl počet obyvatel téměř o polovinu. V roce 2001 bydlela téměř třetina obyvatel Ivanovic v domech postavených po roce 1991 (Vystoupil 2006). K ještě výraznějšímu populačnímu růstu pak dochází od roku 2001. Nutno také poznamenat, že počet v Ivanovicích fakticky žijících obyvatel je výrazně vyšší než počet obyvatel, kteří jsou zde přihlášeni k trvalému pobytu. V současnosti jde o obecný jev. Značný podíl nových obyvatel si totiž ponechává místo trvalého bydliště v místech podnikání nebo bývalých bydlišť, které často pronajímají. Populační růst Ivanovic je způsoben přistěhováním nových obyvatel v důsledku nové bytové výstavby. Noví obyvatelé mají přitom odlišné sociální charakteristiky od původního obyvatelstva Ivanovic a mění celkový sociální charakter městské části. Výrazným způsobem se změnila například úroveň vzdělanosti. Zatímco v roce 1980 mělo vysokoškolské vzdělání jen kolem 10 % obyvatel starších 15 let, v roce 2001 to bylo již více než 27 % obyvatel starších 15 let. Podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel v Brně-Ivanovicích je nejvyšší ze všech 29 městských částí města Brna (Vystoupil 2006). 61 % obyvatel Ivanovic starších 15 let mělo v roce 2001 alespoň středoškolské vzdělání maturitou. Nutno však poznamenat, že při územně podrobnější analýze na úrovni základních sídelních jednotek Brno – Ivanovice nepatří mezi lokality s nejvyšší úrovní podílu vysokoškoláků a obyvatel s minimálním dosaženým vzděláním středoškolským s maturitou. Nicméně, pokud by Ivanovice byly vnitřně rozděleny do menších územních jednotek, lze předpokládat, že lokality s novými rodinnými domky by patřily mezi vzdělanostně nejsilnější v Brně jako celku. Mění se i struktura zaměstnanosti s výrazným poklesem průmyslu a naopak růstem ve službách. Jde o obecný trend, který je v Ivanovicích navíc umocněn změnou sociální struktury. Vzhledem k přistěhování nových obyvatel u nich lze předpokládat ekonomickou aktivitu téměř exklusivně v terciérním sektoru. Změna struktury zaměstnanosti i životního stylu ovlivňuje denní režim Ivanovic a pohyb obyvatel v časoprostoru. Značná část nových obyvatel pracuje mimo Ivanovice, zpravidla v centrálních částech Brna a Ivanovice pro ně představují hlavně místo bydlení. Vzhledem k absenci základní školy dochází i k vyjížďce žáků od věku 6 let. Omezené kulturní příležitosti dále umocňují závislost obyvatel na nabídce centrálního Brna při jejich každodenním životě, což potvrdily i provedené rozhovory. Nová výstavba v obci Česká
Soukromé ulice Zelinky a Fedrova v Brně - Ivanovicích
Zdroj: foto http://www.1x1.cz/ivanovice/index.php
80
Vznik a vývoj lokality/komunity Separace do uzavřených a polozavřených soukromých obytných souborů vznikla v Ivanovicích především v důsledku chaotické, neregulované výstavby zhruba od poloviny 90. let do roku 2002. Starostka Slavíková v rozhovoru konstatovala: „Výstavba zde probíhala nekoncepčně a lví podíl na tom měla samospráva této městské části“. V čísle 4 Ivanovických rozhledů z roku 2003 se můžeme dočíst: „Za posledních 15 let proběhla v obci rozsáhlá výstavba rodinných domků, avšak zcela bez koncepce, a proto dodnes v obci chybí páteřní kanalizace, některé komunikace a občanská vybavenost.“ Brněnské vodovody a kanalizace ve své zprávě (kopii poskytla starostka Slavíková) napsaly: „Tato městská část má svá „špecifiká“ a je poznamenaná naprostou absencí jakéhokoliv plánování a neschopností vedení ÚMČ postarat se o koncepční řešení výstavby na svém území.“ Ing. arch. Löwová z odboru územního plánu a rozvoje Magistrátu města Brna v rozhovoru řekla: „Ivanovice byly naprosto zářný případ toho, jak se to dělat nemá“. Podobný názor má i většina obyvatel, se kterými byly v Ivanovicích vedeny rozhovory. Širším kontextem rozvoje území v 90. letech 20. století a na počátku století 21. byl zájem o bydlení v atraktivním prostředí na okraji Brna a zároveň dostupnost pozemků pro výstavbu rodinných domků. Většina zemědělské půdy byla vrácena v restitucích původním sedláckým rodinám nebo spíše potomkům původních sedláků. Jejich zájmem nebylo na restituovaných pozemcích hospodařit. Bývalý starosta Janota v rozhovoru poukázal na to, že asi dvě třetiny polí nejsou v současnosti obdělávané. Při konfrontaci s nebývalým zájmem o koupi pozemků za poměrně vysoké částky se většina restituentů snažila pozemky spíše prodat než obdělávat. Velkým stimulem byl výkup pozemků na katastru Ivanovic pro výstavbu Globusu, prvního hypermarketu v Česku. Značný finanční zisk některých rodin byl signálem pro ostatní vlastníky. Na narůstající poptávku obyvatel po bydlení reagovaly malé stavební firmy, které skupovaly jednotlivá pole a na nich připravovaly výstavbu. Cena pozemků narostla až na současných 2000-3000 Kč za 1 m2. Výstavba se však odehrávala bez urbanistického konceptu, bez návaznosti mezi novou a starou zástavbou i mezi jednotlivými novými obytnými soubory, bez provázanosti a často při neexistenci základní technické infrastruktury (zejména kanalizace) a komunikací. Podrobnější vysvětlení k regulaci (resp. neregulaci) územního rozvoje v Brně Ivanovicích poskytla ve svém rozhovoru ing. arch. Löwová z odboru územního plánu a rozvoje Magistrátu města Brna (MMB)26. 26
Regulační plán (RP) MČ Ivanovice se pořizoval na začátku 90. let. Ten vycházel ze socialistických technickohospodářských ukazatelů. V té době se začal tvořit i nový Územní plán města Brna (ÚPmB) schválený v roce 1994. Nový ÚPmB však nepotvrdil všechny rozvojové plochy, které navrhoval RP dokončený v roce 1993. RP například plánoval rozsáhlou výstavbu bytovek na jihu území katastru Ivanovic směrem k Řečkovicím s dopravní obsluhou tramvají. Ministerstvo životního prostředí ČR (MŽP) však nedalo souhlas k vynětí ze zemědělského půdního fondu (ZPF) v tak velkém rozsahu a RP nebyl schválen. Na základě nového ÚPmB byl zpracován nový regulační plán. Tento regulační plán z roku 1997 byl sice projednaný, ale neschválený, protože MŽP nepovolilo navrhované obrovské množství ploch k vynětí ze ZPF a městská část se odvolala a na vynětí trvala. V tomto období cca mezi lety 1994 a 1998 pořizovaly a schvalovaly územně-plánovací dokumentace úřady městských částí města Brna. Nakonec se v ÚPmB schválily změny v Ivanovicích pouze na část ploch, které byly schválené MŽP a RP zůstal jako územně plánovací podklad s tím, že se z něho vycházelo v místech, kde se shodoval s funkčními plochami ÚPmB. V nepřehledné situaci během 90. let tak proti sobě stály dvě nezávazné, neschválené dokumentace, lišící se v některých lokalitách. Toho využívali investoři, kteří zde skupovali pozemky. Výstavba byla povolována na základě odkazů na ty z dokumentů, které investičním záměrům vyhovovaly nebo naopak bylo argumentováno, že dokumenty nejsou schválené a tudíž nemají žádnou právní závaznost. Podle síly a argumentů investorů se pak nedodržovalo již jednou projednané. Mezitím se díky živelné výstavbě pozměnily podmínky v území tak, že územně-plánovací dokumentace přestala odpovídat tomu, co v území vzniklo.
81
Kromě neharmonizovaného a nevyjasněného stavu dokumentace hrálo velkou roli i rozhodování samosprávy na úrovni městské části. V Brně je totiž rozhodování o výstavbě decentralizované na stavební úřady, které jsou téměř v každé městské části. Zde dochází k provázanosti mezi samosprávou, státní správou a osobními vztahy v komunitě. Účastníkem územního a stavebního řízení je městská část a ta může jako účastník řízení s navrhovanou výstavbou nesouhlasit. Dalším problémem je vztah k městu Brnu, které je odvolacím orgánem. Město Brno ve většině případů nepodporuje stavební úřady v jejich rozhodnutích a dává za pravdu investorům. A to zejména v případech, kdy se stavební úřad nemůže opřít o schválenou územně plánovací dokumentaci, jako tomu bylo a je v Ivanovicích. V Ivanovicích byla specifická situace dále umocněna přístupem samosprávy v období, kdy byl starostou pan Ludvík Janota. „Každý si stavěl jak chtěl“: hodnotí situaci současná starostka Slavíková. Starosta Janota a stavební úřad za svého působení nekomunikovali s odborem územního plánu a rozvoje MMB. V Ivanovicích se rozhodovali zcela nezávisle bez potřeby konzultace. Přitom stavební úřady většinou od odboru chtějí stanovisko k investičním záměrům výstavby, zda je v souladu s ÚPmB27. Od roku 2003 je vedoucí stavebního úřadu ing. arch. Krejčová s praxí na větším stavební úřadu MČ Královo Pole a také na odboru územního plánu na MMB. Problémy sice ustaly, ale nová vedoucí již nemůže zpětně napravit řadu chyb z minulosti. Řada rozhovorů poukazovala na osobní motivy starosty Janoty a vliv s ním spřízněných osob na rozhodování o územním rozvoji. Bývalý starosta Ludvík Janota v rozhovoru konstatoval, že stavebníci dostávali stavební povolení s tím, že s kolaudací rodinného domu se bude kolaudovat i přístupová komunikace, kterou bezplatně předají a to včetně inženýrských sítí. K tomu však nedošlo, protože se zkolaudovaly pouze rodinné domy s tím, že se následně dodělá přístupová komunikace. Po jejím dokončení však již majitelé nesouhlasili s předáním komunikace a ta zůstala v jejich soukromém vlastnictví. Na soukromý pozemek si obyvatelé dali závoru s cílem chránit svůj majetek před využíváním ostatními. Instalace závor do značné míry souvisela se skutečností, že za těmito ulicemi probíhala výstavba a tak se obyvatelé chránili před průjezdem techniky i nových stavebníků. I současná paní starostka Slavíková souhlasila, že v posledním místě, kde bylo ještě možné vybudovat příčnou komunikaci mezi Černohorskou ulicí a Hatěmi, se zvolilo takové rozdělení území, které již vybudovat příčku neumožní. Město Brno nemá v tomto ohledu patřičné pravomoci, neboť ty svěřilo městským částem, které územní rozvoj korigují. Navíc magistrát Brna o drobný rozvoj na úrovni městských částí nejeví zájem.
27
Územní rozhodnutí a stavební povolení vydával stavební úřad v Ivanovicích. Ten již neinformoval MMB, protože ten nebyl účastníkem těchto řízení a nikdy se nedozvěděl „jak to povolili, co povolili a zda to nabylo právní moci“ (Löwová). Přitom stavební úřad v Ivanovicích pod tlakem starosty Janoty povoloval výstavbu i ve stabilizovaných územích, kde ÚPmB s výstavbou vůbec nepočítal (Löwová). Došlo i k povolení výstavby, aniž by byla vyžádána a podána potřebná vyjádření (např. dostavba prodejny jednota firmou Zeman a Zeman [lahůdky] nad potokem v centru Ivanovic bez vyjádření správy povodí). Výstavba, která nebyla v souladu se základní principy urbanismu ani s územně plánovací dokumentací probíhala s podporou starosty Janoty a stavebního úřadu, který byl jednočlenný. Určitou dobu místo vedoucí stavebního úřadu zastávala tajemnice úřadu městské části, která byla vzděláním účetní. Starostka Slavíková si myslí, že „ona si netroufla nevydávat stavební povolení“. Potom zde pracoval asi dva roky mladý člověk, který následně odešel do Králova Pole. Po něm přišel a až do konce roku 2002 působil důchodce. Stavební úřad často stavebníkům podával neúplné až zavádějící informace, zejména o výstavbě kanalizace.
82
Svůj podíl na nepříznivé situaci nesou i jednotliví investoři, kteří často stavěli bez patřičných povolení28. Starostka Slavíková říká: „Vše sice svalují na zastupitelstvo, ale oni na tom mají také svůj podíl. Kdybyste viděl jak chodí a tlačí, aby si mohli postavit dům na krásném místě u lesa, které si vybrali.“ Stejně se vyjádřil i bývalý starosta Janota. K čemu v Ivanovicích vlastně došlo? Stavělo se například v lokalitách sice určených k výstavbě, ale bez existující možnosti napojení na kanalizaci. O výstavbě například hlasovalo i jedenáctičlenné zastupitelstvo, které deseti hlasy schválilo výstavbu podél Černohorské ulice na hranici s obcí Česká (dnes uzavřené ulice Fedrova a Lysická). Stavebníkům pak úřad městské části sliboval, a to i písemně, že do roku 2000 budou postaveny kanalizace, komunikace, veřejné osvětlení (dopis posílala tajemnice úřadu – informace od starostky Slavíkové)29. Velmi negativní roli sehrály stavební firmy, které se vrhly na skoupení a rozparcelování pozemků a výstavbu rodinných domků. Stavební firmy nevypořádaly vlastnické vztahy, napojení na technickou infrastrukturu, komunikace a veřejný prostor a často zkrachovaly před dokončením výstavby. Z hlediska vlastnictví byla často komunikace součástí parcel jednotlivých domů a tak město Brno a správci sítí nemohly vlastnicky nevypořádanou strukturu převzít. Jednotliví stavebníci rodinných domků často komunikaci stavěli sami a při snaze o snížení nákladů ji budovali v co nejmenší šířce. Komunikaci nesplňující základní šířkové parametry pak odbor dopravy města Brna nechtěl převzít, protože v minimální šířce vybudovanou komunikaci nelze obsloužit technikou. Obyvatelé řekli, že si ulici budou uklízet sami a cesta zůstala jako soukromá se závorou nebo posuvnou bránou (Fedrova, Lysická v Ivanovicích, Nádavky I v České). Investoři (individuální stavebníci) navíc tvrdili, že stavební úřad nemá schválenou a platnou dokumentaci, která by je nutila dát komunikaci do veřejného užívání. Protože nebyla platná schválená územně-plánovací dokumentace, tj. podrobnější a závazný RP, tak se stavební úřad neměl čím bránit (Löwová). Ulice Pod Ostrou a Hatě jsou dnes ochotny komunikace předat a zbavit se starostí, ale správa komunikací je nechce převzít, protože nesplňují parametry a například na konec Hatí ani neprojede standardní popelářské auto. Dnes tam jezdí pro pár domů malé popelářské auto. Současnou situaci do určité míry způsobila i posloupnost výstavby. Nejdříve se stavělo podél komunikace Černohorská, až se celý pás zastavěl. Přitom se nenechala rezerva pro přístup stavební techniky pro výstavbu v dalším, od Černohorské vzdálenějším pásu nad ulicí Hatě směrem k lesu. Obyvatelé domů podél Černohorské se nyní brání průjezdu stavební techniky a vlastně i budoucích obyvatel domků nad nimi. Díky tomu, že ulice zůstaly soukromé a nebyly předány do vlastnictví obce, mohou se nyní průjezdu bránit velmi efektivně. Kromě toho se brání i obyvatelé dvou ulic v České, které jsou ve veřejném vlastnictví a to Nádavky I a III, neboť se bojí, že veškerá doprava by projížděla právě přes jejich ulice a došlo by tak k narušení jejich klidu, životního prostředí a znehodnocení nemovitostí. Velkým problémem bylo napojení na kanalizaci. Některé nově postavené vilky pouštěly odpad do polí (Löwová) a lidé čekali až obec dostaví slíbenou kanalizaci. V jeden čas totiž bylo zakázáno stavět i individuální jímky. Nové lokality si nakonec kanalizační stoky postavily včetně různorodých napojení na stávající řady. Například Fedrová a Lysická se dohodla o odkanalizování do obce Česká. Weighartova ulice je svedena do Fedrové a 28
Investoři postavili mnohé z domů načerno, bez stavebního povolení, které se vyřizovalo dodatečně. Začali často stavět na základě územního rozhodnutí, kdy již měli nakoupený stavební materiál. Podle starosty Janoty byla například celá ulice Ivanovických Legionářů postavena bez povolení. 29 Podle informace člena zastupitelstva Dr. Vystoupila tajemnice úřadu lidem dávala při žádosti o stavební povolení potvrzení, že se postaví obecní kanalizace na kterou se budou moci napojit, což byl podle jeho vyjádření „švindl“.
83
společně se podílejí na hrazení provozních nákladů. Ulice Zelinky a Ivanovických legionářů mají sdružení Mácova, které postavilo výtlak pro kanalizaci a napojilo se na kanalizaci na jižní části Hatí30. Fyzické zábrany dnes stojí hlavně v ulicích Fedrova a Lysická, které jsou zcela nepřístupné z obou stran. Starostka Slavíková říká: „Ivanovickým legionářům a Zelinkám jsem v roce 2002, když jsem přišla, rozmluvila, aby si dělali závory, ale tihle už je dávno měli. Weighartova, Pod Ostrou a Hatě sice zavřené nejsou, ale nejsou předány městu, takže je to také problém, protože my na ně nedostáváme na úklid“. Zvláštní útvar představuje skupina vilek v Atriové. Starostka Slavíková říká: „Tady byla krásná lokalita určená k výstavbě. Oni si vybrali taková dvě nádherná místa a postavili tam tři domy. Tohle je zvláštní komunitka, kterou založili ….. Vykoupil tyto pozemky uprostřed lokality a celé si to oplotil a postavil tam dva domy a třetí dům je pro návštěvy a kurty. A tím nám způsobil tady slepou ulici a tady slepou ulici. Tady už teď bydlí lidé, to jsou ulice Hřebíčková a Meduňková, kteří by takto mohli chodit do Ivanovic a oni to musí takto obcházet … . Na toto vydal stavební úřad povolení.“ Jak obyvatelé separovaných lokalit, tak starousedlíci se shodují, že k situaci nemuselo dojít, pokud by byla důsledně dodržována pravidla upravující územní rozvoj a výstavbu. Odborníci, které jsme oslovili, vesměs konstatovali špatnou koordinaci rozvoje obce a výstavby ze strany stavebního úřadu a úřadu městské části Brno Ivanovice. V rozhovorech, které jsme vedli, bylo poukázáno i na další důvody. Lidé z vlastních lokalit zdůrazňují vlastní zvýšenou bezpečnost a klidnou zónu pro pohyb dětí, ochranu vlastního majetku, obranu před dopravou v souvislosti s pokračující výstavbou a následnou obsluhou nových území a v neposlední řadě i na komfort a klid bydlení v uzavřené komunitě. Starousedlíci za jejich separací vidí strach o vlastní majetky a to, že komunikace a sítě vybudovali z vlastních peněz, za což může špatná koordinace výstavby ze strany úřadů. Soukromé uzavřené nebo označené ulice tak vznikly z několika důvodů. Podle informace pana Hermana z ulice Fedrova, stavebníci zde od počátku počítali s tím, že budou žít v uzavřené lokalitě za branou. Nejde tudíž o následnou reakci na nepříznivou situaci. Herman zdůrazňuje, že soukromé vlastnictví lokality a tudíž její uzavření je vlastně stejné, jako je například uzavřená soukromá zahrada. Většina obyvatel uzavřených lokalit přiznává, že v současnosti mezi hlavní důvody uzavření patří obavy před zničením ulice a domů stavební technikou v případě výstavby v okolí a průjezdu jejich ulicí. Nemalou roli hraje i pocit bezpečí ať z hlediska zabezpečení majetku nebo pohybu dětí. Sociální vazby a vztahy v komunitě V Brně-Ivanovicích lze dnes identifikovat několik specifických skupin obyvatel. Koželouh (2006) například dělí obyvatelstvo Ivanovic do dvou skupin: „První je skupina starších usedlíků, kteří obývají domy z 50. až 80. let minulého století, případně i starší předválečnou vesnickou zástavbu. Druhá menší (ale rozrůstající se) skupina jsou novousedlíci, kteří stavějí nové rodinné domy. Tato skupina má výrazně menší vazbu na Ivanovice. Lze předpokládat, že většinu pracovního i volného času tráví mimo území. „Podobně vnímá sociální strukturu Ivanovic i pan Janáček, který v rozhovoru uvedl: „V Ivanovicích se obyvatelé dělí na zbohatlíky, co tu nově postavili, a starousedlíky, kteří jsou mnozí paradoxně bohatší, protože jim tu patří pole a pozemky“, z nichž mnohé prodali. Paní Klimešová však vedle 30
Když se čerpadlo porouchá, tak vyberou peníze od všech zúčastněných a na opravu se složí.
84
starousedlíků rozlišuje další dvě skupiny. Ti co se přistěhovali asi před 15 lety a pak úplně nově přistěhovalé. Starousedlíci jsou podle ní prostí lidé, často bez vzdělání, nekomunikativní a stereotypní. Dříve přistěhovalí teď táhnou správu obce (starostka a Sdružení za rozvoj Ivanovic). Úplní novousedlíci se pak zajímají jen o svou lokalitu, nikoliv o obec jako celek. Obyvatelé Ivanovic se tak člení do skupin podle životních hodnot a životního stylu. Odlišný každodenní režim přináší v Ivanovicích stejně jako v jiných příměstských obcích určitou sociální fragmentaci. Ta je však v Ivanovicích umocněna fyzickou separací, která je již ivanovickým specifikem. Fyzicky separovanými jsou přitom noví obyvatelé, kteří své domy postavili po roce 1995. Lidé ze separovaných komunit jsou většinou se současným stavem spokojeni a nepřipouštějí si žádné negativní dopady fyzické separace svých domovů od zbytku obce na své okolí. Pociťují však „nevraživost“ ze strany starousedlíků, určitou závist a předpokládají, že je starousedlíci pomlouvají. Negativně vnímají označování lokalit, v nichž žijí jako „Hollywood, Beverly Hills, nebo dokonce ghetto“. Sami však přiznávají, že jsou tak zaměstnaní, že nemají čas se podílet na obecním životě a současnou percepci starousedlíků změnit. Někteří z nových vlastně se starou vesnicí a jejím způsobem života ani nechtějí mít nic společného a spíše svoji situaci vidí tak, že žijí v Brně a ne Ivanovicích. Starousedlíci cítí fyzické i sociální oddělení separovaných od zbytku městské části, rozdělení obyvatel městské části podle příjmů a odlišného způsobu života, omezení volného pohybu po městské části ze strany majitelů ohrazených nemovitostí a následnou nepospolitost obyvatel. Negativně vnímají, že se obyvatelé separovaných lokalit nezačleňují do života městské části, nemají vztah k Ivanovicím a že zde často nemají ani trvalé bydliště. Zvyšování dopravy v obci a zánik „vesnického“ stylu života patří mezi doprovodné aspekty dále umocňující určité napětí. Nejvíce jsou starousedlíci rozčileni kvůli uzavřeným ulicím, které je omezují v pohybu. Jinak nové obyvatele spíše ignorují. Zatímco jsou nové lokality sociálně vyčleněné od starých Ivanovic, zdá se, že uvnitř vytvářejí určitou pospolitost. Ta je formována nejen pragmatickou nutností zabezpečit úklid ulice či kanalizaci. Podle pana Hermana jsou v lokalitě Fedrova a Lysická lepší vztahy než v zástavbách s panelovými domy. Mezi jednotlivými separovanými lokalitami však existují i velmi napjaté vztahy. Jde například o konfrontaci mezi obyvateli domů na konci ulice Hatě a obyvateli sousedních ulic Pod Ostrou a Na nivách. Rodinné domy na konci ulice Hatě totiž měly být obslouženy ulicemi Pod Ostrou a Na nivách. Vzhledem k odlišnému vlastnictví pozemků a rozporům došlo k přehrazení přístupu v ulicích Pod Ostrou a Na nivách a obyvatelé šesti rodinných domků si po svých pozemcích museli vybudovat vlastní úzkou komunikaci. Zdejší nepříznivá situace ovlivnila dva z původních vlastníků, kteří se odsud odstěhovali. Nejen, že jim sousedi odřízli přístup k jejich domům, ale navíc jsou závorami ve Fedrově, Lysické a v ulicích České odříznuti od nejkratšího přístupu Černohorské a nezbývá jim nic jiného, než objíždět po Hatích přes centrum Ivanovic. Zvláštní problém představuje vzájemný vztah mezi Ivanovicemi a Českou, který je vztahem mezi novousedlíky z obou stran. Ulice Hatě, která přirozeně pokračuje z Ivanovic do České, je na hranici obou obcí zatarasena betonovými překážkami. Podobně, první tři ulice v České, tj. Nádavky I až III jsou zezadu, tj. z Hatí sice průchozí, ale neprůjezdné. V současnosti je napětí kolem plánované bytové výstavby v České v těsné návaznosti na Ivanovice. Ulice v České jsou neprůjezdné a obyvatelé Ivanovic se bojí, aby stavební technika nejezdila přes ně. Starostka Slavíková říká: „Ty z Hatí si tam teď dali ty zábrany, aby se nejezdilo přes ně.
85
Každý si tady dělá to co chce“. V České je ulice Nádavky III o dostatečné šíři a parametrech. Její obyvatelé se však výstavbě brání a toto je i hlavním motivem jejich kandidatury do obecního zastupitelstva v komunálních volbách 2006. V současnosti hovoří o tom, že na ulici také dají závoru a nikoho tam nebudou pouštět a uchrání tak své nemovitosti před znehodnocením. Nejde totiž jen o období výstavy, ale i následný přístup a průjezd k nově postaveným domům. Trend segmentace prostoru a animozit mezi občany v Ivanovicích a České tak nadále pokračuje. Mezi úřady Ivanovic a České probíhá diskuse s tím, že až se v ulici Hatě udělá kanalizace a komunikace, tak by měla přirozeně pokračovat do České. V současnosti se ale starostka Slavíková brání: „Oni byli za mnou abych je pustila přes Hatě, ale to bych tady vůbec neustála.“ Několik respondentů poukázalo na to, že rozhádaní jsou i starousedlíci. Podle Dr. Vystoupila proto mimo jiné starousedlíci prohráli volby v roce 2002. Spory se datují od poloviny 90. let, kdy docházelo k „rozdělování pozemků v územním plánu“. Někdo mohl zastavět a jiný nikoliv. Někdo prodal málo a někdo víc. Některé rodiny mají peněz na několik generací, jiné tak úspěšné nebyly. Za vše může „síla peněz“, uvádí Vystoupil. Podle ředitelky MŠ Jelínkové se situace v poslední době hodně mění. Říká: „Dříve byla nevraživost mezi starousedlíky a novými obyvateli obrovská, obrovská. Zažila jsem tu závist a nedůvěru. Bylo to pro nás nepříjemné, protože se to přenášelo na děti. Teď se to poslední tři roky mění, slaví spolu narozeniny, zvou se vzájemně domů, noví i starousedlíci, vzájemně se poznávají a nedůvěra odpadá. Specifické v Ivanovicích je, že i starousedlíci jsou bohatí, spousta je milionářů. I když nemají tak honosné domy, nemusí se před novými cítit tak nějak méněcenní.“ Děti představují naději do budoucna. Pan Herman z Fedrové říká: „Máme malé děti, tak máte školku, školu, besídky, dítě jde zpívat, poznáte desítky lidí. Zde u nás znám všechny a poznám tak třetinu lidí ze starých Ivanovic.“ Důsledky existence lokality/komunity přibyly ovšem i odporné drby. Stavěli domy s krásnými arkýři za nimiž nežijí blouznící malíři. Stavěli vily s bazény i bez, stavěli tam, kam těžko je vlézt. Zámková dlažba vládne tu všude, zelený trávniček bez kytek bude. Jsou tu tak všichni k přírodě blíže, jen občas se dostaví tlaková níže. Z arkýřů skvělých vidět jsou lesy, však krávy jsou pro ně, co pro jiné běsy.
Ivanovice - Eliška Havlíková Na kraji Brna vesnička stála, maličká, malinká, malebná, malá. Šlo se tam pěšky, hezky a rovně z Řečkovic po poli, no prostě skromně. Kvetly tam chrpy a divizny jak žluté svíce vroubily cestu přímo na Ivanovice. Jak běžely dny, měsíce a roky, svět spadl mnohokrát do hnusné stoky. Z cestiček polních staly se silnice, zmizeli broučci ba i ty ploštice. Přibyly domy, asfalt a špína, však touha po hlíně v mnohém z nás dřímá.
Na kraji Brna vesnička stojí, nedojdu do ní po žádném poli. Jedu tam autem s raketou a míčkem, neb se chci pochlubit zarudlým líčkem. Budu hrát badminton, ping-pong a squash, možná mě uloví vousatý mrož. Vousatý mrož s velikou vilou, se zámkem na dveřích stanu se vílou. Tam budu bydlet, milovat a snít, že architekt slavný by ze mne měl být.
Přibyly peníze, ubylo ducha, přibyla touha z níž srdce nám puká, ukázat lidem v téhle té vesnici, jak budou žít noví, bohatí vlastníci. Na kraji Brna, ne však už skromně, každičký v novém a skvělém to domě. Stavěli vily s oblouky a krby,
86
Číslo 5 z roku 2003 Ivanovických ohlasů otisklo výše uvedenou báseň studentky architektury VÚT Brno, jež v Ivanovicích zpracovávala svojí diplomovou práci ve skupině vedené Doc. Ing. arch. Dagmar Glosovou, CSc. Báseň výstižně zachycuje transformaci Ivanovic, která podmiňuje i sociální vztahy mezi zdejšími skupinami obyvatel. Transformaci Ivanovic vnímají téměř všichni Ivanovičtí, nemají k ní však jednotný postoj31. Změna každodenního životního stylu a rytmu v Ivanovicích nesouvisí jen se stěhováním nových obyvatel do Ivanovic, ale i s proměnou života původních obyvatel Ivanovic. Vždyť prodej restituované zemědělské půdy starousedlíky k výstavbě komerčních zařízení i bydlení přinesl rodinám starousedlíků mimořádné příjmy a změnu v tradičním venkovském stylu života. Proměny životního stylu a každodenního režimu patří k obecným znakům, se kterými se můžeme setkat ve většině obcí ovlivněných suburbanizací. Při podchycení důsledků vyplývajících ze separace je však nutné oddělit znaky běžné pro současnou suburbanizaci probíhající v okolí velkých měst a znaky vyplývající z výstavby fyzických bariér a specifické formy rozvoje v Brně-Ivanovicích. Jaké problémy existence separovaných lokalit přináší? Velké problémy způsobuje neprostupnost území, což může být kritické v případě potřeby rychlé záchranné pomoci či jiné důležité služby. I běžné zásobování a obsluhování některých domů v blízkosti uzavřených lokalit nemůže probíhat po nejkratší cestě. Komplikovaná je údržba silnic a odvoz odpadků. Ulice vlastněné různými majiteli komplikují výstavbu/rekonstrukci silnic, kanalizace, veřejného osvětlení. Závory a ploty přehrazující ulice jsou v některých případech i bariérami pro pěší. Například restaurace v penzionu Anitka je pro pěší dostupná pouze po hlavní silnici s hustým a rychlým provozem, kde není chodník, zatímco přístup po klidné ulici Hatě je uzavřen vysokým plotem s ostny. Ploty a brány komplikují spontánní potkávání se a komunikaci obyvatel vně lokality. Některé ulice sice nejsou fyzicky uzavřené, ale jsou opatřené cedulemi s nápisem Soukromý majetek, vstup zakázán. I když obyvatelé těchto ulic říkají, že sem kdokoliv může přijít a cedulí se jen brání tomu, kdyby se někomu na jejich soukromém pozemku (ulici) něco stalo. Ostatní obyvatelé však takové cedule zákaz vstupu vnímají velmi negativně a do ulice nevstupují32. Fyzická separace a segmentace území výrazně ovlivňuje i sociální vztahy mezi separovanými a zbytkem obyvatel obce. Vztahy se přitom na obecné úrovni pohybují od nevraživosti, přes ignoraci až po postupné navazování bližších kontaktů, například prostřednictvím akcí pro děti. Určitá trpkost však sociálním klimatem Ivanovic proniká. Konfliktní vztahy se přitom v důsledku fyzické separace objevují i mezi novými obyvateli a to zejména mezi těmi, kteří již dům postavili a těmi, kteří si bydlení teprve staví. Jednou vzniklý nepříznivý vztah pak přetrvává a nevytváří vhodné klima pro případné odstranění fyzických překážek v území. 31
Prodavač Novotný například v rozhovoru uvedl: „Začalo se stavět po revoluci a od té doby se tu změnil život. Všude se zavedla zámková dlažba, která tu nikdy nebyla. Dříve tady lidi měli slípky, králíky, chodili v montérkách a dnes to tu již není. Ten kdo jezdí traktorem, je tu za exota. Na místo toho, aby se lidi scházeli, tak chodí jen venčit psy. Je tu jezdecký klub, a pokud je na ulici kobylinec, tak hned někdo volá na radnici, co je to za nepořádek.“ 32 Ředitelka mateřské školky Jelínková začala používat ulici Ivanovických legionářů při procházkách s dětmi až po dotazu a svolení zdejších maminek, které přes takové označení tvrdí, že chtějí mít normální ulici. Cedulí se pouze formálně brání pro případ, že by se na jejich soukromém majetku někomu něco stalo. Za zmínku stojí jiná zkušenost ředitelky MŠ: „Když se tu asfaltovali Hatě, tak jsem neměla kudy projet a nakonec jsem směrem na Českou našla jednu ulici, kde byla naštěstí zvednutá závora. A druhý den mi hlásil chlapeček: Tatínek říkal že jste jela naší ulicí a to už nikdy nedělejte, to nesmíte.“
87
Nicméně se zdá, že obecné proměny životního stylu a fyzickou segmentaci a nepropustnost obce vnímají obyvatelé Ivanovic citlivěji než sociální důsledky separace. Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Při hledání řešení nepříznivého stavu v Ivanovicích je potřeba začít odpovědí na otázku: Jaký je vztah mezi prostorovou segmentací umocněnou závorami a oploceními a sociálními vztahy v obci? Jsou závory důsledkem a priori percepce sociálních odlišností nebo spíše důsledkem nevhodného rozvoje v obci? Rozhovory ukázaly na skutečnost, že někteří obyvatelé separovaných lokalit od počátku počítali s výstavbou bran ve svých ulicích a tudíž se separací od ostatních obyvatel obce. K výstavbě překážek a segmentaci prostoru však při adekvátní regulaci výstavby vůbec nemuselo dojít. Současný nepříznivý stav se totiž odvíjí od existence závor, jíž bylo možné předejít. Ke zlepšení současné situace není velká vůle na žádné straně. V první řadě by se nemělo pokračovat v chybách, které se dosud dělaly. Nové vedení, které Ivanovice spravuje od přelomu let 2002 a 2003 představuje šanci. Přesto i toto vedení neprosadilo možné spojení mezi Hatěmi a Černohorskou v posledním místě, kde to bylo technicky možné. Takže se v trendu neprostupnosti sídla pokračuje. Vedení obce i řada obyvatel vkládá naděje do výstavby kanalizace. Starostka Slavíková říká: „Pokud bude kanalizace dostavěna, tak by se to mělo všechno vyřešit“. Větší šancí je úplná zastavěnost území, čímž odpadne hrozba průjezdu stavební technikou. Starostka říká: „Je spoustu rozumných lidí, zejména Zelinky a Ivanovičtí legionáři, kteří říkají, my nemáme zájem, aby ulice byla zavřená, abychom tu byli nějak separovaní“. Obyvatelé Fedrovy a Lysické jsou však za závorou naprosto spokojení a o ostatní se nezajímají, protože to není jejich problém33. Dobrovolné odstranění dnešních závor obyvateli separovaných ulic v krátkém časovém horizontu moc reálné není. Obecní samospráva nemá mnoho možností. Radnici nezbývá než neustálá snaha přesvědčovat lidi, že závora není řešení a vytvářet příležitosti pro setkávání občanů a postupnou integraci starousedlíků a nově přistěhovalých. Přitom se musí bránit dalším závorám, které mohou přijít 34. Každopádně Ivanovice potřebují koncepční přístup k rozvoji v připravovaných lokalitách, které by nakonec mohly být příkladem toho, že rozvoj obce jde i bez závor. Otázkou je, zda by k nápravě vztahů vedlo odstranění závor a cedulí „Soukromý pozemek“ a „Vstup zakázán“. Ve Fedrově a Lysické se k tomu nechystají. Pouze jedna z obyvatelek by závoru odstranila, ale na její iniciativu všichni ostatní obyvatelé ulice před časem reagovali záporně. Závory a uzavírání se nelíbí ani dalším z obyvatel těchto lokalit. Jsou však v menšině. S další bytovou výstavbou se mohou objevit nové závory a překážky a současná situace tak nadále umocnit. Zajímavé je, že soukromé ulice nesou názvy a to přesto, že nejsou součástí veřejné komunikační sítě obce. Zdá se, že vedení Ivanovic nevyužilo svých možností a obyvatelům 33
Architekta Löwová říká: „Oni myslí jen na to své hnízdečko a vůbec nemyslí na to, že někdo musí strpět ten průjezd kolem svého domu také a ti co jsou o kousek výš mají tu smůlu, že přes ně neprojedou“. 34 Pan Janáček z ulice Nádavky III v České říká: „Jdeme do voleb jedině z pragmatických důvodů, protože až se dostaneme k moci, tak budeme bojovat za to, aby nás nepostihla ta výstavba, za to, aby se nejezdilo přes naši ulici a aby se naše ulice také zahradila. Hlavně budeme hájit naše zájmy, jako každý. Zájmy obce jsou sobecké chce postavit nad námi co nejvíc domů. Náš sobecký zájem je, aby nám naše domy nepobořily náklaďáky, které by zde při výstavbě jezdily.“
88
soukromých ulic šlo v podstatě na ruku. Povolilo výstavbu, aniž by existovalo patřičné napojení na inženýrské sítě, nepostavilo se proti kolaudacím, aniž by byla předána komunikace, pomáhá s úklidem některých soukromých ulic a dokonce jim přiřkne i název a statut veřejného prostoru, přestože jím není. Otázkou je, zda existující sociální segmentaci a nepříznivé lidské vztahy lze překonat. Názory se různí. Velkým problémem je skutečnost, že v Ivanovicích není společenský život, pořádná restaurace, místa k potkávání. V Ivanovicích bohužel není ani základní škola. Paní architektka Glosová si myslí, že neexistence školy a kostela v obci velmi snižuje pravděpodobnost bližší komunikace a poznávání mezi skupinami obyvatel. Starousedlík pan Svída se vyjádřil následovně: „Chcípl tady pes a všichni mladí mají aktivity ve městě“. V posledních letech se alespoň otevřela zrekonstruovaná hala „Keramáku“ v centru obce, která umožňuje kulturněspolečenské aktivity. V Ivanovicích o sociální situaci neprobíhá žádná veřejná diskuse. Aktivity občanských sdružení se před čtyřmi lety soustředily na volby a alternativní rozvoj Ivanovic a v současnosti bojují proti výstavbě hobbymarketu (podrobnosti viz Nesehnutí http://www.nesehnuti.cz/). Shrneme-li, pak fyzickou separaci v Ivanovicích způsobila nekompetentnost a nekoncepčnost (a podle vyjádření několika lidí i možná korupce) místní (na úrovni městské části) veřejné správy v oblasti územního rozvoje a naprostý nezájem města Brna o dění na lokální úrovni a ignorování nepatřičných postupů a vzniklé situace v městské části Brno – Ivanovice. Problematickým bylo zejména načasování a umístění nové výstavby, nezabezpečení předání komunikací a sítí a povolování výstavby v místech, kde nebylo zabezpečeno napojení na inženýrské sítě a kvalitní komunikace. Privatizace prostoru a jeho fyzická segmentace pak umocnila rozdíly v životním stylu starousedlíků a nových obyvatel a vedla v horších případech k nevraživosti a závisti a v těch lepších k vzájemné ignoraci. Situace nemá snadné řešení ze shora. Dokončení výstavby rodinných domů, inženýrských sítí a komunikací může odstranit některé z příčin. Řešení je ale na aktivním a stmelovacím přístupu místní samosprávy a na vzájemném se přibližování mladších generací díky podobnějšímu životnímu stylu.
89
České Budějovice – sídliště Máj Martin Ouředníček Popis lokality/komunity Sídliště Máj je nejnovějším českobudějovickým sídlištěm na samém západním okraji města. Vyrostlo v těsném sousedství sídliště Šumava na místě původního lesa. Severní část sídliště tvoří 8 „rondelů“, vysokých, dvanáctipatrových domů, zaklesnutých do sebe. V celém sídlišti Máj (základní sídelní jednotce – ZSJ) žilo v roce 2001 17 733 obyvatel. České Budějovice – sídliště Máj
Zdroj: http://www.mapy.cz/#
1.1 Situační plán sídliště Máj
Zdroj: http://www.mapy.cz/#
90
Výstavba většiny domů byla dokončena na konci 80. let. Sídliště je výrazně mladé, patří k nejnovější generaci dostavěné až po roce 1990. Samotná výstavba probíhala v několika etapách (Máj I a II) ještě na začátku 90. let. Nová bytová výstavba na jihu lokality byla městem dokončena v roce 1999 a 2005. Další bytové domy, sociální a nájemní bydlení města a komerční bydlení jsou ve výstavbě. Sídliště je lokalizováno v příjemném prostředí na kraji lesa s dobrou dopravní dostupností centra. Stav domů je většinou dobrý. Mnoho domů prochází v současnosti rekonstrukcí, dochází i k výměnám infrastruktury, přestavbě parterů a rovněž tak dochází k zateplování domů. Řada domů však na druhé straně zůstává bez jakýchkoli investic. Sídliště vypadá upraveně. Nerekonstruované domy, kterých je asi polovina, mají malé železné balkony, šedivou fasádu a jsou uzavřeny do tvaru U, pouze s úzkými vstupy do vnitrobloků. Některé bloky domů jsou i 200 m dlouhé. Veřejné plochy jsou udržovány, najdeme však i místa s neupraveným povrchem, nevzhledná parkoviště a nefunkční plochy. Funkce lokality je převážně obytná, sídliště má však dnes i řadu pracovních příležitostí, které se postupně po roce 1990 rozšiřují. Typické jsou malé provozovny především v bývalých kočárkárnách. Nově tu sídlí např. Krajská správa sociálního zabezpečení a multikino. Je zde konečná zastávka několika linek trolejbusů. Stále nedostatečná je nabídka služeb, kterou prozatím reprezentují jeden menší supermarket, dvě hospody a několik drobných provozoven v přízemích panelových domů. Minimální je nabídka sportovních a volnočasových aktivit. V centrální části sídliště žije velká komunita Romů. Celkově obyvatelé sídliště (zejména severní části) patří zřejmě k nejchudším skupinám ve městě. České Budějovice jako celek mají relativně nízkou míru nezaměstnanosti. Přesto je v lokalitě zřetelně větší množství lidí v produktivním věku doma během dopoledne. Podle respondentů probíhá den stále stejně. Ráno jdou zaměstnaní do práce a nezaměstnaní spí. Děti jsou ve škole, malé s matkami doma. Zaměstnaní se vracejí odpoledne, kdy nezaměstnaní jsou odpočatí, vytvářejí venku debatující hloučky. Děti tráví odpoledne obvykle mezi domy, protože nemají jinou zábavu. Mladá žena, sousedka, k tomu dodává: „Samozřejmě vydávají hluk a ruší, nejvíce jsou k tomu citliví důchodci. Večer si některé bandy šlehnou perník a mají energii, vyřvávají, túrují auta a jinak ruší klid. Kdo může, ve volném čase ze sídliště odjíždí. Je to samý beton bez možnosti volnočasových aktivit. Psychicky musí být dost náročné v takové lokalitě dlouhodobě pobývat.“
Vznik a vývoj lokality/komunity Stavební vývoj na místě polí a lesa dokumentují letecké fotografie z let 1985, 1992 a 2004 poskytnuté Magistrátem města. Sídliště bylo původně projektováno formou nezvykle rozvolněné zástavby, později byly doplněny do vnitrobloků ještě další domy. Urbanistická struktura působí značně chaoticky. Můžeme říci, že částečně uzavírá (izoluje) obyvatelstvo jednotlivých bloků.
91
Stavba sídliště Máj v roce 1985
Zdroj: Magistrát města České Budějovice Sídliště v roce 1992
Zdroj: Magistrát města České Budějovice Na fotografiích je zachycena detailně pouze severní část sídliště. Zde byly na konci 80. let vystavěny byty a ubytovna pro zaměstnance jaderné elektrárny Temelín a další budějovické podniky. Do Temelína stále jezdí autobusová linka. Část obyvatelstva sem byla přesunuta z rekonstruovaných nebo asanovaných částí vnitřního města. Mezi nimi i určité množství Romů, kteří byli (záměrně) rozmístěni, rozprostřeni v jednotlivých domech celého sídliště.
92
České Budějovice – sídliště Máj – celkový snímek z roku 2004
Zdroj: Magistrát města České Budějovice V 90. letech dochází ke stále narůstající koncentraci sociálně slabých a především Romů do severní části sídliště, zejména do domů uzavřených ulicí V. Volfa. Tato koncentrace má zřejmě několik příčin. Prvotním impulzem byla patrně o něco vyšší koncentrace sociálně slabých Romů v jádru severní části sídliště a postupné odstěhování řady neromských obyvatel do jiných částí sídliště. Druhým faktorem byla privatizace domů nebo samostatných bytů ve druhé polovině 90. let. V současnosti zůstává v majetku města pouze jeden dům v ulici V. Volfa, ostatní domy byly vystavěny jako družstevní (bez podílu Romů) nebo si je nájemníci odkoupili postupně od města. Důležitým mechanismem koncentrace sociálně slabých a Romů je postupné snižování hodnoty zdejších bytů. V některých domech je cena bytů nižší než 500 tis. Kč. Toho využívají majitelé a restituenti bytů v centrálních částech města a dávají sociálně slabším náhradní byty na sídlišti Máj. Byty v lokalitě V. Volfa jsou téměř neprodejné. Kupují je pouze sociálně slabí Romové. V místě a v nedalekém okolí jsou „chyceni“ i další sociálně slabí, kteří nemohou svůj byt prodat. Shrneme-li, pak hlavní příčinou koncentrace sociálně slabých obyvatel a Romů je nízká cena bydlení ve vztahu k ostatním částem města i nedalekému okolí. Díky privatizaci za nízkou cenu, která umožnila byty koupit i sociálně slabším nájemníkům, příp. jejich sousedům, došlo k fixaci dané skupiny obyvatelstva. Ta se částečně posiluje, neboť bydlení si v lokalitě pořizují dále pouze Romové a sociálně slabí. Uzavřená část vnitrobloku v problémové ulici V. Volfa na sídlišti Máj
Foto: Ouředníček
93
Do vnitrobloků je přístup úzkými průchody
Foto: Ouředníček Vnitroblok v ulici J. Bendy v jižní části sídliště Máj má odlišný charakter, upravené dětské hřiště a dvojnásobné ceny bytů oproti ulici V. Volfa
Foto: Ouředníček Mnozí nájemníci sem přišli za vidinou levného velkého bytu (až 5+1) – nicméně je patrně nikdo neupozornil na vzrůstající počet Romů a tedy možnost konfliktů plynoucích z různých neduhů této lokality. Většina respondentů uvažuje o přestěhování. Soužití s Romy je
94
specifické a některé lidi nenaplňuje ideou klidného příměstského života. Navíc Máj je „skutečně hrozné sídliště – samé domy, příliš lidí na malém prostoru. Parky jsou staré, koupání žádné … prostě jen na přespání, ducha ani oko takové bydliště neuspokojí!“, říká o sídlišti v něm žijící starší žena. Na druhou stranu v lokalitě lidi drží své byty, neboť je není možné prodat za dobrou cenu. V souvislosti s tím tak ani nelze získat peníze na byt nový. Muž středního věku, obyvatel sídliště dodává: „Mladí mají lepší vyhlídky – delší život a finanční perspektivu, starší si přestěhovaní mohou dovolit mnohem hůře“. Na sídliště původně bez romské komunity byli přesunuti Romové z města – z míst, která se stala po revoluci atraktivnější (vnitřní město). Protože tehdy byly byty státní, bylo přemístění daleko jednodušší (povinné). Naopak později dalo město byty k odkupu, a to velice levně, tím se zřeklo zodpovědnosti a nechalo další vývoj v rukou tržního prostředí.
Sociální vazby a vztahy v komunitě Sociální soudržnost uvnitř komunity je velmi slabá. Anonymita a neochota se projevila i v práci s klíčovými osobnostmi („VIP“ aktéry), kdy mnozí z nich odmítli na výzkumu spolupracovat a poskytnout jakékoliv informace a osobní názory. Sídlištní prostředí přímo nahrává izolovanosti jednotlivých rodin. Mnoho nájemníků se zřejmě stěhuje v rámci sídliště do jeho okrajových částí, které mají i v relativně malé vzdálenosti od segregovaného bloku domů mnohem lepší podmínky. Máj má špatnou pověst. Potvrdila se závislost, že čím dále lidé od lokality bydlí, tím negativnější mají pocit. Místní základní škola je sice dobře vybavená, ale je v ní hodně dětí. Romské a neromské děti spolu komunikují, ale patrně se sdružují odděleně. Obě školy jsou v jedné budově, škola Máj II má o něco nižší podíl romských dětí. Mnoho respondentů má přátele především mimo dané místo – to jsou hlavně ti, kteří většinu života strávili mimo sídliště (dostaveno až koncem 80. let). Mladší mají přátele i odsud, hlavně ze školních let. Lidé se znají ve svém nejbližším okolí. To je pochopitelné. Všech 30 tis. lidí, kteří na sídlišti žijí, nikdo znát nemůže. Anonymita tak vede ke lhostejnosti. Lidské vztahy jsou špatné, protože se každý zajímá jen sám o sebe. Komunikace funguje na sousedské a rodinné bázi. Vztahy jsou odpovídající. Není ale problém projít romským blokem. Romové tvrdí, že žádnou vnitřní hierarchii nemají, i když je známo, že určité skupiny existují. Ty se spolu nestýkají, nekomunikují, a v souladu s tím také některé romské děti odmítají trávit čas s jinými. Vznik lokality a zformování komunity vzájemně nesouvisí. Romové a sociálně slabí přišli až později, původně mělo sídliště jiný účel, než kumulovat sociálně slabé. Přísun Romů byl po roce 1990 organizovaný městem, které mělo s jejich původní lokalitou jiné záměry. Druhým mechanismem byl odkup levných bytů na sídlišti Máj restituenty nemovitostí ve vnitřním městě a odsunutí části Romů do levnějších bytů se zdánlivě stejným nebo vyšším standardem. Tím se postupně vytvořila významná koncentrace Romů ve vnitrobloku ulice V. Volfa v jádru severní části sídliště. V lokalitě jsou nedobrovolně zachyceni i další sociálně slabé domácnosti (neromské). Navenek komunita komunikuje normálně, neuzavírá se. Cílená komunikace s městem v podstatě chybí – každý spíš čeká, co bude, nikdo není sám aktivní. Na magistrátu působí romský poradce. Komunita sama se nesnaží izolovat od vnějšího světa.
95
Důsledky existence lokality/komunity Obyvatelé sídliště nejsou uzavřeni vůči životu města, nakonec zde bydlí téměř 20 % populace celého města. Je zde dvakrát vyšší nezaměstnanost než je průměr Českých Budějovic. Lokalitu zužuje ve větší míře tradiční sídlištní kriminalita (především jde o vykrádání aut a sklepů). Z dotazníkového šetření vyplývá, že mnoho lidí lokalitu opouští. To jsou právě ti bohatší a na jejich místo se dostávají chudší/problémovější. Tím se status celé lokality snižuje. Mezi respondenty – klíčovými osobnostmi - se více jak polovina z problémové části sídliště vystěhovala. Je vysoce pravděpodobné, že se negativní následky budou prohlubovat. Kumulace větší míry nezaměstnaných vede k vyšší kriminalitě a větší závislosti na drogách. V tisku a poté ve veřejnosti vzbudil nedávno pozornost např. případ střelce ze vzduchovky v ulici V. Volfa. Sídliště začíná být přirovnáváno k Chanovu. Situace však zatím není kritická, i když např. majoritní společnost např. raději umisťuje děti do základní školy mimo sídliště. Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Budoucnost sídliště je nejistá. Město se zřeklo odpovědnosti za problematickou část sídliště, kterou ukvapeně privatizovalo. Již předtím byli do lokality koncentrováni Romové z vnitřního města (Palackého náměstí). V současnosti je naplánován projekt regenerace panelových sídlišť v Českých Budějovicích. Kompetence města ovlivnit prostředí a život v soukromých domech jsou však slabé a diskutabilní. Město si je nicméně vědomo určitých hrozeb: „Demografické a celospolečenské trendy vedou jednoznačně k tomu, že v budoucnu nastane vylidňování sídlišť, kde hrozí vznik sociálního ghetta. Hrozbou pro město je i možnost, že si bohatší vrstvy budou pořizovat bydlení v okolních obcích a na městu s klesajícími příjmy zůstane úkol zabezpečovat služby pro sociálně slabší a seniory. Vznik sociálních ghett hrozí nejen na sídlištích, ale všude tam, kde jsou ve městě sestěhovány problémové sociální skupiny. Ohrožením, které hrozí rozvoji města ze strany státu, je nedostatečná legislativa v oblasti bydlení.“ (Strategický plán města z roku 1999). Bytová politika města však zatím nepřispívá k uspokojivému řešení těchto hrozeb. Zajímavé jsou aktivity několika institucí v přípravě programů pro děti. Vypadá to jako soutěž mezi Salesiánským centrem, YMCA a dvěma základními školami, kdy se všichni snaží nabízet romským i neromským dětem zábavu po skončení pravidelné výuky. Poměrně četné aktivity sdružení YMCA trpí v současnosti relativním nezájmem především z řad romských dětí, resp. rodičů. Kromě fyzické rekonstrukce, která je aktivitou jednotlivých družstev, nevyvíjí město ani další instituce žádné plány na „sociální revitalizaci“. Pokud by mohlo neromské obyvatelstvo bydlet separovaně, tak by určitě bydlelo, a to z důvodů jiného životního stylu a tempa. Obec pořádá občanské schůzky. Podle některých ale jen na oko, bez skutečného zájmu. Vzhledem k tomu, že do lokality obecní peníze v podstatě netečou (uklízejí a sekají místní delikventi, nic se nestaví, opravy jsou ze soukromých peněz) není aktivita příliš znatelná. V lokalitě jsou aktivní organizace zabezpečující organizované aktivity dětí – YMCA, Salesiánské středisko a velká nabídka aktivit při obou školách. Město má romského koordinátora. Sdružení pracující s mládeží čerpají neziskovou podporu státu pro vybrané programy. Obec připravuje projekt Regenerace sídlišť, ve vlastnictví má však pouze jeden dům (Volfova 12), který nikdo nechtěl ani ve třetím kole privatizace za velmi nízké ceny. Aktivity se tedy mohou soustředit pouze na vylepšení okolí domů, popř. nepřímou podporu dalších činností. Naproti tomu Magistrát
96
zavrhl stavbu hřišť pro nedostatek prostor. Parkoviště vyřešil záborem už tak malého počtu hřišť (na tak velkou lokalitu). Hřiště dotují spíše některé firmy (např. Opavia). V řešení problematické koncentrace sociálně slabých není vidět žádný pokrok. Vidět jsou opravy rezidentů v rámci družstev – opravují a barví se domy – nicméně to není zásluhou města. V lokalitě je překvapivě rozsáhlá rekonstrukce a zateplování domů nebo celých bloků. Respondenti uvádějí, že lokalita sídliště postrádá mnohé funkce. Příliš se zaměřuje pouze na bydlení, zatímco vyžití chybí. Volnočasové aktivity jsou slabou stránkou lokality. Stav dětských hřišť je poplatný době svého vzniku. Děti nemají kde trávit čas, jiné místo než mezi domy není. Hluk tedy vadí ostatním lidem, kteří volají policii a roste napětí. Na jihu sídliště Máj, v těsném sousedství panelových domů, bylo postaveno v roce 1999 101 nových bytů. Charakter vystihuje text této reklamy: „Velkoryse navržených 101 bytových jednotek na okraji sídliště Máj. Svým pojetím skupina bytových domů postavená v roce 1999 odpovídá současným představám o bydlení - balkony, terasy, dostatek parkovacích ploch v prvním podzemním podlaží, blízkost lesa, dobře vybavená dětská hřiště“. Část nové výstavby byla financováno městem České Budějovice a určena pro „sociální bydlení“. Některé byty byly prodávány obálkovou metodou tomu, kdo nabídl nejvíce. Nová výstavba na jihu sídliště Máj
Foto: Ouředníček Státní politika bydlení pro sociálně slabé je dobře vystižena v článku Boženy Valentové (2005): „Pokud jde o bydlení sociálně slabých domácností, spoléhá se v ČR, aniž se o tom otevřeně hovoří na proces filtrace, v jehož rámci je podporována výstavba nového bydlení pro střední a vyšší příjmové vrstvy, zatímco starší a levnější bydlení je přenecháno sociálně slabším domácnostem. Zkušenost vyspělých evropských zemí, z níž je patrné, že také tento proces vede k rezidualizaci určité části bytového fondu a k problémům, které jsou s tím spojené, není zatím jasně reflektován.“ Tento proces lze potvrdit z terénního výzkumu provedeném na sídlišti Máj v plném rozsahu. Přes poměrně moderní design tohoto nového sídliště se město snaží statut sociálně slabé lokality (v širším prostorovém pojetí) spíše potvrdit. Do lokality umístilo další byty sociálně slabých v nových bytových domech. Shrneme-li získané poznání, potom centrální část budějovického sídliště Máj se stává sociálním ghettem. Výrazně se zhoršuje image bydlení v ulici V. Volfa a blízkém okolí. Byty zde jsou kvůli přítomnosti problémové romské komunity velmi levné a prakticky neprodejné. Jedinými zájemci jsou opět Romové nebo majitelé domů ve vnitřních Budějovicích, kteří sem průběžně přesouvají své nájemníky. Rostoucí kriminalita, stigmatizace sídliště, neochota
97
dávat děti do místní základní školy i mediální zájem o sídliště zhoršují kvalitu života také v blízkém okolí ulice V. Volfa. Řada obyvatel by se ráda odstěhovala jinam, ale zůstávají „chyceni“ v lokalitě, ze které pro ně není vlastně úniku. Pouze ti bohatší odcházejí jinam, třeba i do okrajových částí sídliště.
98
Kladno – Staré Kročehlavy (Štěpánov) Martin Ouředníček
Popis lokality/komunity Zkoumaná lokalita leží v těsném sousedství chátrajícího areálu (brownfield) Poldi Kladno, na sever od Kročehlavské ulice (výpadovka na Prahu) v severozápadní části Kladna. Jde o zhruba 150 jednopodlažních i dvoupodlažních domů, několik vyšších budov a zhruba 30 různých provozoven. V celé základní sídelní jednotce (ZSJ) Dolní Kročehlavy žilo v roce 2001 1 340 obyvatel, přičemž z toho v lokalitě Štěpánov asi třetina tohoto počtu.
Kladno – Staré Kročehlavy, Štěpánov
Zdroj: http://www.mapy.cz/# Většina domů v dané lokalitě vyrostla v období přelomu 19. a 20. století, západní část (Starý Štěpánov – západně od Fügnerovy ulice) je ještě starší, s nepravidelnou uliční sítí. Stav domů je většinou zanedbaný až zchátralý, několik domů bylo zcela vybydleno a (zřejmě v 90. letech) odstraněno buldozery. V severní části lokality je řada (10 - 15) rozpadlých a vegetací prorostlých zbytků domů. Funkce lokality byla původně ryze obytná. Domy byly vybudovány jako dělnická kolonie hutníků z nedaleké Poldi Kladno. Dnes je v lokalitě řada menších provozoven. Největší zastoupení nerezidenční funkce je na Kročehlavské ulici a v její blízkosti. V severní části byla vybudována v poslední době rozsáhlejší nová komerční zástavba těsně navazující na areál Poldi.
99
Situační plán lokality
Zdroj: http://www.mapy.cz/# Kladno – Staré Kročehlavy, Štěpánov – celkový snímek
Zdroj: http://www.mapy.cz/# Lokalita je poměrně dobře ohraničená, tvoří ji dvě srostlé části – na východě jádro bývalé vsi Štěpánov s velmi zanedbanou a chátrající zástavbou v dolíku pod novější částí, na západě pravoúhle koncipovaná dělnická kolonie Nový Štěpánov s domovním fondem částečně opět velmi zanedbaným. Místy je možné evidovat nově rekonstruované budovy. Zejména v blízkosti Kročehlavské ulice je řada domů přeměněna na obchody a kanceláře. Drobné provozovny, vyjma nejsevernější části, prorůstají celou zástavbou.
100
Sociální a demografické složení obyvatelstva lokality je velmi heterogenní. Část obyvatelstva (cca čtvrtinu) tvoří relativně staré domácnosti jednotlivců (tzv. třetí generace rodáků). Další skupinou jsou noví vlastníci domů, kteří je buď zdědili nebo odkoupili v posledních deseti letech. Typickým znakem těchto obyvatel je pracovní nebo podnikatelské napojení na Prahu. V lokalitě jsou dvě větší koncentrace romské populace, jedna v rodinných domech při severním okraji Nového Štěpánova a druhá v několika bytových domech v západní části (tzv. Starý Štěpánov). Romská populace v této části lokality se výrazně liší především mladší demografickou strukturou. V ostatních oblastech je velmi nízké zastoupení dětské složky populace. Převažují lidé v důchodovém a v produktivním věku. Vzhledem k velikosti domů (většinou pouze dvě místnosti v přízemí nebo malé byty) jsou relativně vysoko zastoupeny domácnosti s nižším počtem členů. Typické je, že řada místních obyvatel je po značnou část dne vázána k lokalitě – mnoho nezaměstnaných, důchodců, žen na mateřské dovolené, podnikatelů ve vlastním domě nebo pracujících v blízkém okolí. Romské děti se vozí místními linkami autobusů. Muži se občas scházejí v místní hospůdce. Lokalita žije i během dne spoustou aktivit – mnoho firem, obchodů atd. Části lokality mají dlouhodobě rozkopány ulice, v severní části je pouze prašná cesta, městský dům na atraktivním místě Kročehlavské ulice je pronajímán soukromé firmě provozující zastavárnu. Nově otevřená zastavárna v rekonstruovaném domě ve vlastnictví města
Foto: Ouředníček
Vznik a vývoj lokality/komunity Víska Štěpánov byla založena roku 1780. Původní lokaci doplnila v první polovině 19. století čtyři domkářská stavení severně od jádra vsi (Úzká ulice). Na přelomu 19. a 20. století vzniká dělnická kolonie Nový Štěpánov. Štěpánov je s 753 domy a 8 276 obyvateli v roce 1921 asi čtyřikrát větší než samotné Kročehlavy. Populační růst je výsledkem rozmachu kladenských hutí a dolů (Kuča 2000). Mnoho lidí přichází především z venkova (Hořovicko). Život v této průmyslové éře na předměstí Kladna je výstižně popsán v románech M. Majerové.
101
Pamětní deska M. Majerové v ulici s autorčiným jménem
Foto: Ouředníček V období socialismu byla čtvrť připojena ke Kladnu. Již před administrativním připojením byly Kročehlavy faktickou součástí města. O tom svědčí absence řady prvků samostatných sídel (chybělo např. náměstí, kostel byl postaven až v roce 1931) a výhradně rezidenční funkce lokality. Ještě po válce byla lokalita izolována od vnitřního Kladna železnicí. Proluky jsou patrné i v dnešní morfologii města. Až na výjimky nebyly domy zestátněny a zůstaly po celou dobu socialismu v soukromém vlastnictví. Původní dělnické kolonie Nový Štěpánov
Foto: Ouředníček Fotografie (odhadem ze 60. let 20. století) svědčí o zanedbaném domovním fondu. Prašné cesty se dochovaly v severní části lokality dodnes. V tomto období byli do okolí areálu Poldi
102
rozmístěni Romové ze Slovenska (Štěpánov, Dubí, Švermov, Podprůhon). V samotném Štěpánově obsadili nejsevernější část kolonie. Oblasti Dolních Kročehlav navržené a asanaci
Zdroj: Asanační plán Kladna Foto: Ouředníček V 60. letech byla část lokality přiléhající těsně k Poldi určena k asanaci (tečkované plochy v severní části – viz obrázek výše). Tato část je v současnosti zbořena. Byla údajně vybydlena Romy a poté buldozery odstraněna. Zbytek domů byl udržován v obyvatelném stavu bez výraznějších investic a proměn uliční sítě nebo charakteru zástavby. Čtvrť platila za jednu z nejhorších adres ve městě. Bydlení sociálně slabých v lokalitě Nový Štěpánov
Foto: Ouředníček
103
Tato situace se v současnosti pozvolna mění. V lokalitě se nachází poměrně velké množství komerčních aktivit. Rušná Kročehlavská ulice (výpadovka na Prahu) a přilehlé oblasti disponují řadou obchodů a služeb, i když s poměrně velkým zastoupením heren, zastaváren, barů, second-handů apod. Nejčastěji zastoupeným podnikem na Kročehlavské ulici je herna-bar s aktuální výhrou na displeji
Foto: Ouředníček Uvnitř lokality je pouze jedna hospoda, ve které se scházejí místní obyvatelé. Vstup je možný pouze skrze mříž a na zazvonění, nepřizpůsobiví nejsou vítáni (viz obrázek vpravo nahoře). Lokalita se v současnosti mění k lepšímu, přesto patří k méně oblíbeným adresám ve městě. Jsou zde výrazné rozdíly v kvalitě bytového fondu mezi severní a jižní částí, mnoho rodinných domků je opraveno, řada je ale ve velmi špatném stavu nebo již rozbořena. Nejhorší bydlení a polorozpadlé domy jsou lokalizovány v severní části Nového Štěpánova a v ulici Zahradní. Lokalita prochází poměrně velkou obměnou obyvatelstva. Doba pobytu je velmi rozdílná, někteří obyvatelé/respondenti zde žijí od narození, jiní půl roku. Celkově se jeví lokalita jako značně fluktuační v průběhu celé její existence. Značná část respondentů však pochází z Kladna nebo přímo z Kročehlav. Větší část populace tvoří starší lidé, mezi nimi i třetí generace původních obyvatel hutnické kolonie. Obyvatelé romských domů tvoří rodiny s dětmi, které nejsou rozvětveny (tzn. tvoří nukleární rodiny). V bytových domech starého Štěpánova je mnoho dětí, romské rodiny žijí ve velmi špatných bytových podmínkách. Mezi důvody pro přestěhování patří zejména drahý nájem, nucené soužití více generací, velký nepořádek a krysy, špatní sousedé v bytovém domě (hlavně děti). Muž středního věku („soused“) to vystihuje následovně: „Někteří vyhazují odpadky přímo z okna, město 104
neinvestuje do bydlení. Všechny problémy jsou v romských domech“. Finanční situace chudších Romů však většinou neumožňuje přestěhování jinam. Naproti tomu je důležité, že nikdo z vlastníků domků neuvažuje o přestěhování, je vidět silný vztah k domku spíše než k lokalitě. „Drží nás tady hlavně zapuštěné kořeny, rodinný domek se zahradou, často také živnost přímo v domě, kostel a církevní škola, přátelé. Nikdy se nechceme stěhovat“ (Romka středního věku, místní obyvatel). Lokalita vznikla přibližně před sto lety, dobrovolně pro hutníky Poldi. Částečně dobrovolné bylo i rozmístění Romů do obcí v sousedství Poldi někdy v 60. letech. Přišli jako pracovní síla pro Poldi. Později s Romy zřejmě „posouvalo“ a v jiných částech města dosud „posouvá“ město. Řada Romů by chtěla ze špatného bydlení uniknout, jsou ale chyceni v lokalitě. Byty vlastní pouze částečně město. Jde asi o 3 byty, které dává v současnosti k prodeji. Většina nájemních domů i rodinných domků, kde žijí Romové má soukromého majitele. Rodiny zřejmě platí poměrně vysoké nájmy. Nejsou jim však poskytovány téměř žádné služby. Někteří neplatí např. za odvoz odpadu. Obytná funkce je pozvolna doplňována řadou drobných provozoven, které těží z dobré dopravní polohy. Mnozí z obyvatel podnikají přímo ve vlastním rodinném domě. V okolí je řada sociálních služeb. V nedávné minulosti byl postaven Baumax, a to proti vůli místních obyvatel. Obchod totiž nahradil louku, která sloužila jako hřiště pro děti. Areál Poldi chátrá, tvoří „brownfield“, přičemž na jeho hranicích je potenciál pro vznik nových průmyslových podniků. Nezaměstnanost je relativně vysoká, a to i přes dobrou dostupnost Prahy. Podle respondentů lokalita roste. Starší Rom k tomu dodává: „Po pádu komunismu se odstěhovala většina Romů, opravují se domy, město se o lokalitu více stará, zavedlo plyn. Starší generace vymírá a nahrazují je mladí, kteří domy opravují“ nebo podobně, podle starší Romky: „Ještě před rokem 1989 byla lokalita špatná, bylo tu více kriminality a také prodej drog. Byla tu stavební uzávěra, navržena asanace, poté vše zrušeno a posledních 5 až 6 let lokalita roste“. Zajímavý je i názor na vliv Poldi Kladno: „Po pádu Poldovky se nic zásadně nezměnilo. Poldovka to tu hodně kazila především prachem a špínou. Postupně se začalo více do lokality investovat. Ale domy v majetku města, které nebyly odkoupeny výrazně chátrají“. Názory na současný vývoj jsou značně rozdělené. Zejména obyvatelé poukazují na výraznou fyzickou revitalizaci a naproti tomu zvyšující se koncentraci Romů v nájemních bytech ve Starém Štěpánově a v ulicích u Poldi. „Za poslední půlrok se do ulice Partyzánské nastěhovali noví Romové a je to tu třetí Chanov, hrozně se to tu zhoršilo, hlavně děti“ (muž středního věku). V tisku a na internetu se stále vyskytují inzeráty – hledám bydlení, ne v Dolních Kročehlavech.
Sociální vazby a vztahy v komunitě Výzkum naznačil, že zde vnitřně konzistentní komunita sociálně slabých neexistuje a pravděpodobně ani roztroušené romské domácnosti přistěhovalé v různých obdobích spolu netvoří výraznou, vnitřně komunikující, komunitu. Sociální soudržnost uvnitř lokality je minimální. Komunita mezi dělníky existovala patrně v první polovině minulého století, malá část Romů je sblížena příbuzenskými vztahy. Napjaté vztahy mezi lidmi jsou patrné zejména v domech s nejhorší kvalitou bydlení.
105
Starší Rom vidí situaci takto: „Moje děti jsou už veliké, takže to, co mám, dávám dětem od sousedů. Občas jim dám nějaké jídlo. Sousedi mají 9 dětí a hrozný bordel. Nemají popelnici. Já ji mám. Poctivě si jí platím. Tady se nestará ani otec o vlastní dítě. A sociálního pracovníka jsem tu v životě neviděl“. Zbytek obyvatel rodinných domků žije normálním způsobem, relativně soudržně. Mezilidské vztahy jsou dobré, lidé mají v lokalitě známé, jménem znají svoje nejbližší sousedy nebo lidi z ulice. Lidé se mezi sebou však nenavštěvují. Dolní Kročehlavy jsou částečně vnímány jako „černé“ Kročehlavy, jinak jsou součástí města bez známek sociální izolace. Lokalita není oddělena od zbytku Kladna, obyvatelé se cítí být především Kladeňáci. Obyvatelé jsou plně integrovaní do městského života. Vznik lokality a zformování komunity vzájemně souviselo, původní komunita se však rozpadla. V současnosti nelze pozorovat žádné znaky vyhraněné komunity sociálně slabých. V Kročehlavech je umístěno drogové centrum pro celé Kladno. Místní základní škola koncentruje dyslektické žáky z celého města.
Důsledky existence lokality/komunity Existence koncentrace romské menšiny je vnímána negativně. Je jí přičítána zejména fyzická devastace několika rodinných domů. Majoritní společnosti vadí zejména hluk, špína a obtěžování nejbližších sousedů. Pracovníci nízkoprahového centra a vybrané klíčové osobnosti („VIP“ respondenti) vyjmenovali řadu problémů, které se však také objevují ve větší míře v jiných částech Kladna: drogy, prostituce, výpalné, loupeže. Respondenti poukazují hlavně na nepořádek v ulicích a chybějící dětská hřiště. Řešení by mělo hledat město (resp. stát), a to v mnoha směrech: řešit pouliční prostituci, odvoz odpadu, investice do nájemního bydlení, dát do pořádku místní prašné komunikace. „Není tady nic pro děti. Z mateřské školy udělali bar. Chybí hřiště i park“ (mladý Rom). Dělnická kolonie jako bydlení chudých hutníků je vnímána jako pozitivní nostalgická vzpomínka. Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Podle posledního vývoje lze očekávat, že se lokalita bude jako celek postupně dále vylepšovat. Výrazně se mění všechny složky životního prostředí. Fyzické prostředí je revitalizováno především díky aktivitě nových majitelů rodinných domů a podnikatelům. Výrazně se diverzifikuje struktura funkčního využití, lokalita je vybavená dobrou technickou i sociální infrastrukturou, leží ve vnitřním Kladně s dobrou dostupností městských funkcí i pracovních příležitostí (výhodou je i blízkost Prahy). Postupně se zřejmě snižuje podíl Romů v lokalitě Nový Štěpánov. Město zastává politiku privatizace veškerého domovního fondu v lokalitě a prodává v současnosti poslední 3 domy s romskými nájemníky. Většina nájemních domů je zřejmě „spravována“ soukromými majiteli poměrně bezohledným způsobem. Nájemné je vybíráno pravděpodobně pod fyzickým nebo psychickým nátlakem. V lokalitě by se mohl uplatnit mechanismus „rent gap“, tj. situace, kdy postupně dosáhne stávající a potenciální hodnota domů a pozemků takového rozdílu, že se jejich majitelům vyplatí nemovitosti revitalizovat a nabídnout k nájmu za vyšší cenu. Otázkou je, zda bude fyzické a sociální prostředí okolních rodinných domků posíleno natolik, aby majitelé chátrajících nemovitostí uvažovali o jejich vylepšení. V případě Starých Kročehlav zřejmě nelze očekávat žádnou intervenci města, které má do této oblasti relativně „daleko“, to znamená, že problémy nepovažuje za nutné řešit. Je
106
však možné, že se další vylepšování lokality odehraje i „přirozeně“, bez institucionálních zásahů. Tento případ však nemůže sloužit jako typický příklad vývoje lokality uvnitř města. Specifická je zejména relativně atraktivní poloha a daný typ zástavby. Kladno je statutární město, nečlení se však na samosprávné celky. Problémy s neplacením nájemného řeší ve městě sestěhováním do okrajových částí města (lokalita Masokombinát aj.). Situaci by zřejmě pomohla decentralizace samosprávy, která by měla blíže k občanům a bránila by zájmy jednotlivých městských částí. Magistrát by zřejmě obtížněji přesouval problémové obyvatelstvo do jednotlivých segregovaných lokalit holobytů. V lokalitě vlastní město 3 domy, které v současnosti nabízí ke koupi (i s romskými nájemníky). Žádné oficiálních kroky státní správy nebo samosprávy směřující ke zlepšení situace lokality/komunity nebyly v průběhu výzkumu zaznamenány. Město se nesnaží žádným způsobem intervenovat do vlastnických vztahů v rodinných ani bytových domech, obecní nemovitosti prodalo soukromým majitelům i s nájemníky. Jediným vylepšením je zavedení plynu. V lokalitě je nízkoprahové centrum sloužící pro celé Kladno. Od roku 1995 zde existuje primární i sekundární prevence, klub pro mládež, kurátorky mají přímý kontakt s lidmi. Dříve byla k dispozici i terciární prevence, tu ovšem úřady později zrušily. Tyto aktivity jsou městem podporovány, nikoliv však iniciovány. Aktivitou městské policie je sběr použitých injekčních stříkaček na ulici. Podle respondentů dotazníkového šetření město problémovost lokality příliš nevnímá. V Kladně je řada tíživějších sociálních problémů lokalizovaných do jiných částí města (jako např. krátkodobá setkání drogově závislých v Americké ulici). Pravidelně se uklízí, čistí ulice. Přesto se k celkově problematické hygienické situaci vyjadřuje i jeden z respondentů – starší Rom: „Hygiena neví o tom, jak to tady vypadá, ale nikdo nežaluje. Kdyby se žalovalo, tak by sem hned někoho poslali a bůh ví, jak by to dopadlo. S městem tuhle situaci nikdo neřeší, ani neřešil. Myslíme si, že by to měl vyřešit majitel. To je jeho věc. Majitel je mladý 30 letý kluk. Pořád mi říká, ať to vydržíme, že se na to přijede podívat. Je to hrůza. Sousedi nemají popelnice... Já jsem taky Rom, ale tahle jejich mentalita... Děti dělají bordel, matce a otci je to jedno“. Shrneme-li dané poznání, potom severní část Starých Kročehlav má podle našeho názoru i názorů mnoha místních obyvatel potenciál k dalšímu rozvoji. I když pád Poldi Kladno znamenal nárůst nezaměstnanosti v místě i okolí, způsobil rovněž zklidnění a vyčištění oblasti od vlivu průmyslové výroby. Lokalita má výhodnou polohu při výpadovce na Prahu, devizami jsou podnikatelská aktivita místních obyvatel, vztah k místu a relativně dobré sousedské vztahy. V posledních letech dochází k výrazné rekonstrukci domů. Hrozbou jsou enklávy jednotlivých domů ve velmi špatném stavu. Na jejich rekonstrukci nemá zájem ani město (domy prodává) a zřejmě ani jejich pronajímatelé. Nadějí je však celkové vylepšení životního prostředí lokality, plány na revitalizaci areálu Poldi, příliv sociálně silnějších a mladších obyvatel a tlak sousedů na majitele i nájemníky romských domů zkultivovat dané prostředí fyzicky a následně i sociálně.
107
Most, sídliště Chanov Jana Temelová, Jakub Novák Popis lokality/komunity Sídliště Chanov se nachází při východní hranici města Mostu, směrem na Bílinu a Teplice. Sídliště Chanov
Zdroj: Podkladové mapy - Magistrát města Mostu, T-Mapy spol. s. r. o., Mapy.cz www.mapy.cz Původní vesnice Chanov leží pod kopcem, u silnice na Obrnice (pod tuto obec spadá starý Chanov). Sídliště Chanov je stranou souvislé zástavby, zcela odříznuté od okolí. Jedinými přímými sousedy jsou benzinová pumpa (Benzina a. s.) a areál holobytů pro neplatiče nájemného z Mostu (ubytovna UNO postavená v 90. letech). Sídliště je od města odděleno čtyřproudovou rychlostní komunikací (E447) a železničním koridorem. Jediná příjezdová
108
komunikace končí v sídlišti. Vzdálenost Mostu od sídliště Chanov je asi 2 km, městský autobus zastavuje asi 500 m od sídliště. Ubytovna pro neplatiče nájemného
Foto: Temelová, Novák Sídliště se skládá z 12 obytných domů (v roce 2002 byl stržen blok č. 9), základní školy (ZŠ Zlatnická 186), zdevastovaného objektu bývalého střediska občanské vybavenosti a zrekonstruované budovy kulturního domu (dnes sídlo nevládních neziskových organizací – Kulturní centrum Chanov, Dům romské kultury, o. p. s., Dživas, o. s.). Areál lokality
Zdroj: Podkladová mapa: Magistrát města Mostu, T-Mapy spol. s r.o., Mapy.cz www.mapy.cz V panelových domech je celkem 355 bytů (k 31. 12. 2004), z toho 80 % obydlených, 15 % zničených a 5 % neobsazených či využívaných k nebytovým účelům (městská policie, domovní správa, komunitní centrum). Vlastníkem bytů je Mostecká bytová a. s. (majoritní vlastník město Most). Obytné domy jsou v různém fyzickém stavu. Nejvyšší dům č. 13
109
(poštovní okénko, domovní správa, městská policie, v 90. letech sem byli přestěhováni neplatiči z Mostu) byl zrekonstruován a je v relativně lepším stavu. V roce 2001 prošla rekonstrukcí půlka bloku č. 5. (Absolventi rekvalifikačních kurzů pořádaných o. p. s. Dům romské kultury zkušebně opravují domy. Pokud vydrží v dobrém stavu, opraví další). V nejhorším stavu je blok číslo 12. Město dá ročně do oprav zhruba 3,5 mil. Kč. V katastrofálním stavu jsou společné prostory domů (zdevastované chodby a kočárkárny, vybitá dveřní a sklepní okna, výtahy z bezpečnostních důvodů nejezdí, sklepní prostory musely být zazděny). Vedle špatné kanalizace a zanesených odpadů, potkanů a výkalů ve společných prostorech, jsou problémem haldy odpadků za obytnými domy. Veřejné prostory na sídlišti každé ráno uklízí úklidová četa (zajišťuje o. s. Dživas). Blok číslo 13
Blok číslo 5
Společné prostory obytných domů Foto: Temelová, Novák
Haldy odpadků za domy
Byty v Chanově jsou zatíženy značnou zadlužeností. Skoro nikdo z obyvatel (99 %) neplatí nájemné. Dalším velikým problémem je placení energií a vody. V bytech nejsou nainstalovány vodoměry, vodou se plýtvá, často volně protéká. Částka z centrálního vodoměru se rozpočítává podle počtu lidí v jednotlivých bytech. Od roku 1996 teče jen studená voda, teplá byla odpojena. Mezi 50 % a 90 % odběrů elektřiny je na černo. Dluh na nájemném a službách činil ke konci roku 2004 přes 70 mil. korun. Částečně je nájemné dlužníkům strháváno ze sociálních dávek.
110
Vybydlené chanovské byty
Foto: Temelová, Novák Původně byl v centrální části sídliště komplex obchodů a služeb včetně hospody. Objekt byl zavřen v roce 1992. Jeden obchod s potravinami je pod sídlištěm, další dva v kočárkárnách domů přímo na sídlišti. Školka na sídlišti není, nicméně základní škola organizuje předškolní třídu a KC Chanov předškolní klub dětí. Pošta se na sídlišti neroznáší, ale obyvatelé si dopisy a složenky vyzvedávají u přepážky v domě č. 13. Ve stejném domě je i místní oddělení městské policie (hlídky přijíždějí areálem jen několikrát za den). Bývalé zařízení s obchody a službami
Obchod s potravinami
Foto: Temelová, Novák Ke dni 8. 3. 2005 bylo v Chanově hlášeno k trvalému pobytu 1 639 obyvatel (Magistrát města Mostu). Skutečný počet obyvatel lze ale těžko odhadnout, protože v některých bytech žijí i nehlášení lidé. Většinu obyvatel sídliště tvoří Romové (95 %), v lokalitě bydlí i několik sociálně slabých neromských rodin. V Chanově je jen několik desítek Romů ze Slovenska. Jde o jednotlivce bydlící u příbuzných. Migranti ze Slovenska představují velkou ekonomickou zátěž pro rodinu, proto se snaží příbuzným cestu rozmluvit (IOM 2004). Chanovská populace je velmi mladá, starých lidí žije na sídlišti málo. Sňatečnost je nižší než dříve, mladí lidé často žijí „na hromádce“ (svobodná matka má vyšší dávky). Věk při narození prvního dítěte je velmi nízký.
111
Převážná většina obyvatel Chanova je nezaměstnaná (95 %). Vzhledem k nízké kvalifikaci lidé práci těžko shání. Většina zaměstnaných v Chanově pracuje díky aktivitě o. p. s. organizací (KC Chanov, Dům romské kultury - rekvalifikace, Dživas – úklidové práce). Někteří muži pracují příležitostně díky krátkodobým a sezónním pracím, někdy na černo. Hodně Romů má částečný nebo úplný invalidní důchod (fyzické a mentální poruchy). V rámci šedé ekonomiky je rozšířený „sběr“ surovin, obchodování s auty a nábytkem, u žen sňatky s Vietnamci za úplatu. Vzhledem k vysokému počtu dětí a poměrně štědrému sociálnímu systému je pro mnohé rodiny výhodnější nepracovat. Ti, kteří pracují, dostávají minimální mzdu a nejsou na tom o moc lépe, než rodiny žijící ze sociálních dávek. Z obyvatelstva staršího 15 let dosáhlo 85 % maximálně základního vzdělání, 8 % získalo učňovské či střední odborné vzdělání bez maturity a 1 osoba vystudovala vyšší odbornou školu (u zbytku nebylo dosažené vzdělání zjištěno – viz SLDB 2001). Základní škola představuje klíčovou instituci v lokalitě. V kontrastu s okolním prostředím je v dobrém stavu, uvnitř vyzdobená a uklizená. Navštěvuje ji 280 romských dětí. Děti chodí do školy pravidelně. S docházkou nejsou problémy z několika důvodů: 1) Rodičům hrozí odebrání dávek; 2) děti jsou často ve škole radši než doma, kde se jim nikdo nevěnuje; 3) rodiče posílají děti do školy, aby si od nich odpočinuli. Vedle předškolní třídy organizuje základní škola také kroužky pro děti. Největší problémy s dětmi nastávají po vychození základní školy. Jen malá část z nich se přihlásí na střední školu. Ti, kteří se přihlásí, na ní vydrží jen pár dnů. Nejsou zvyklí na dojíždění a ranní vstávání, když nezaměstnaní rodiče vyspávají. Finanční zatížení pro rodinu vede děti k tomu, aby radši šli na úřad práce. Zcela chybí motivace ke vzdělání a podpora vzdělání dětí v rodinném zázemí. Část rodin žije na hranici bídy, zajímá je spíš co budou večer jíst než co jejich dítě vystuduje. Místní základní škola
Foto: Temelová, Novák Vznik a vývoj lokality/komunity Sídliště Chanov bylo postavené v letech 1976 – 1979 na okraji Mostu. Vzniklo jako náhradní bydlení pro obyvatele staré části Mostu, která byla zbourána kvůli těžbě hnědého uhlí. Původně bylo sídliště tvořeno 12 obytnými panelovými domy s byty I. kategorie (později dostaven 13. blok, v roce 2002 byl jeden blok stržen), střediskem s občanskou vybaveností, mateřskou a základní školou, zdravotnickým střediskem a kulturním domem s restaurací.
112
Přibližně třetina Romů žijících na počátku sedmdesátých let v Mostě byla zařazována do III. skupiny sociálně nejméně přizpůsobivých občanů (Pavelčíková 2004). Většina těchto rodin se koncentrovala v zanedbaných a hygienicky nevyhovujících bytech ve staré městské zástavbě. V souvislosti s plánovaným zbouráním poddolované části města vznikla otázka, kam obyvatele starého Mostu přesunout. Pro obyvatelstvo z většinové společnosti byla vystavěna panelová sídliště s byty I. kategorie, kam byla rozptýlena i část romských rodin zařazených mezi „integrované“, jejichž soužití s majoritou bylo považováno za bezproblémové (Romové I. kategorie tvořili asi třetinu romských obyvatel Mostu) (Pavelčíková 2004). Pro nepřizpůsobivé romské rodiny rozhodli představitelé okresního úřadu a okresního národního výboru vybudovat izolované panelové sídliště za městem (v katastru města Mostu Chanov). Na sídliště byly postupně sestěhovány romské rodiny ze starého Mostu zařazené do tzv. II. a III. kategorie stupně „sociální integrace“ a někteří méně přizpůsobiví občané z většinové společnosti. Státní úředníci předpokládali, že moderní prostředí urychlí u méně přizpůsobivých romských rodin přejímání sociálních vzorců a stylu života většinové společnosti. Nicméně sestěhování romských rodin různého způsobu života ze staré zástavby do nového, moderního prostředí panelového sídliště mimo město k integraci s většinovou společností nevedlo. Sídliště bylo zpočátku rozděleno na dvě části; ve vrchní bydleli i rodiny z majority a v dolní části pouze romské rodiny. Nejdříve tak sídliště obývali jak Romové, tak i občané české národnosti (ač byli v menšině). Postupně se „bílé rodiny“ i movitější romské rodiny odstěhovaly z Chanova pryč a byty byly obsazovány pouze Romy. Situace na sídlišti Chanov se tak od jeho vzniku zhoršuje. Postupně převládly rodiny sociálně vyloučené a nejméně přizpůsobivé a lokalita se stala synonymem fyzického a sociálního úpadku.
Sociální vazby a vztahy v komunitě Romské rodiny v Chanově jsou příbuzensky propojeny. Fungují jako rodinné klany, mezi kterými ale nevznikají významnější konflikty. V lokalitě existuje hierarchické uspořádání rodin; movitější romské rodiny - většinou získaly peníze nepoctivě - zneužívají naivnější a chudší rodiny. Například „Rom-šéf“ nechá za odměnu 500 Kč podepsat smlouvu na mobilní telefon někomu jinému. Ten je šťastný, že dostal 500 Kč, ovšem za dva měsíce po něm operátor vymáhá desetitisíce. Řada Romů je velmi naivních a lehce se dá napálit. Děti z bohatších rodin jsou arogantní a dělají ve škole největší problémy. V rodinných domcích ve starém Chanově bydlí lichváři (přestěhovali se sem ze sídliště). Romové si od nich půjčují, i když vědí, že půjčka je se stoprocentním úrokem, dokonce sami lichváře vyhledávají. Úroveň a způsob života Romů se liší rodina od rodiny. Některé rodiny demolují byty a vyhazují odpadky z okna, jiné domácnosti jsou čisté a uklizené. V posledních dvou desetiletích došlo ke zhoršení vztahů uvnitř komunity. Lidé se navzájem okrádají, vykrádají si byty a opuštěný byt je do několika dnů zdevastovaný. Dnes se obyvatelé Chanova chovají více individuálně, dříve drželi více pospolu. Na druhé straně svým způsobem žijí chanovští Romové šťastný a spokojený život, bez velkých starostí. Odejít chtějí jen ti, kteří si uvědomují, v jak strašných podmínkách žijí. Zároveň ale mají v Chanově pocit bezpečí a sounáležitosti, protože je jich hodně na jednom místě (např. nehrozí takové nebezpečí ze strany „skinů“). Lokalita je zcela odříznutá od života zbytku obce. Komunikace s vnějším prostředím se omezuje na sociální a pracovní úřad. Lidé jsou v lokalitě uzamčeni, málo komu se podaří
113
dostat pryč, většina obyvatel zůstává v Chanově celý život. Kvůli zadluženosti lidé těžko získávají bydlení jinde. Rodiny, které jsou na tom lépe (vydělávají v Anglii, některý z členů pracuje apod.) kupují levné byty na sídlišti v sousední obci Obrnice. Situace se tam kvůli tomu dost zhoršuje. Asi před 4 lety utíkali Romové zejména do Anglie, Belgie a Nizozemska (jen pár rodin, nikoliv masově), ale většina se jich vrátila. Někteří Romové dnes pravidelně jezdí do Anglie a Irska na sezónní práce. Část Romů utíká z Chanova před dluhy právě zase do Anglie nebo na Slovensko. Sídliště v obci Obrnice
Původní vesnice Chanov
Foto: Temelová, Novák
Důsledky existence lokality/komunity Většina dospělých je nezaměstnaných. Přes den se poflakují po sídlišti, koukají z okna nebo na televizi. Po obědě se sídliště zaplní dětmi, které přišly ze školy. Nikdo se jim nevěnuje a ony se bezprizorně potulují po sídlišti, kopou si s míčem ve zdevastovaných kočárkárnách nebo ničí prostředí. Hlavní problémy s dětmi nastávají v pubertě, po skončení povinné školní docházky. Základní škola přestane plnit výchovnou roli a v rodině se dětem nikdo nevěnuje (rodina zajišťuje jen základní potřeby - jídlo, oblečení, bydlení). Průběh obvyklého dne členů komunity lze charakterizovat takto: • Děti ráno vstanou a jdou do základní školy, která je přímo v Chanově. • Dospělí většinou spí a vstávají později. Svačinu později donesou za dětmi do školy. • Někteří muži občas jedou na příležitostné práce. Úklidová četa dělá na sídlišti pořádek. • Dopoledne si jdou obyvatelé k poštovnímu okénku pro poštu a složenky. • Většina dospělých většinu dne jen tak zevluje, kouká z okna, poflakuje se po sídlišti. • Po obědě se sídliště zaplní dětmi, které přišly ze školy. Nikdo se jim nevěnuje.
114
Obyčejný den
Foto: Temelová, Novák Chanovské děti
Foto: Temelová, Novák 115
V Chanově jsou častá brzká těhotenství. Zvýšení porodného vedlo ke zvýšení porodnosti. Děvče po základní škole má zpravidla do 2 let dítě (ženy mají nárok na porodné až od 16 let, proto 15leté matky nejsou tak časté). Dalším problémem je, že chanovská populace degeneruje, protože se obyvatelé lokality množí mezi sebou. Romové žijí ze dne na den. Nedovedou myslet do budoucnosti, plánovat. Peníze, které dostanou, hned utratí. Dva dny po výplatě dávek jezdí na nákupy taxíkem, přivážejí velké tašky a pak zase po dlouhou dobu nemají nic. Vedle vysoké nezaměstnanosti, nízké vzdělanosti obyvatel, špatných hygienických podmínek, zdevastovaných bytů a zadluženosti je velkým problémem v Chanově lichva a drogová závislost, zejména u mladých lidí (thoulen a pervitin). Na sídlišti kradou hlavně drogově závislí (rozkrádají zařízení společných a venkovních prostor, vše, co není přidělané, seberou a prodávají ho do sběru). Charakteristickým rysem obyvatel Chanova je pasivita a apatie. Romové příliš spoléhají na pomoc státu a obce, sami se moc nesnaží svoji situaci zlepšit. Lidé se zdají být se svým osudem smířeni, většinou se nestydí za svoji situaci, za prostředí, ve kterém žijí. Sociální vzestup a únik z lokality je těžký a podaří se jen málo komu. Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Město Most se snaží problematiku Romů řešit. V roce 2003 schválilo zastupitelstvo „Akční plán sídliště Most 14 - Rudolice“ zaměřený především na obnovu fyzického prostředí sídliště. Na základě akčního plánu se nyní rozjíždí komunitní plán sociálních služeb (pracovní skupina pro specifické sociální a etnické skupiny). Od roku 1998 funguje v Mostě romský poradce, od roku 2004 také terénní sociální pracovník. Město financuje projekty zaměřené na terénní sociální práce v rodinách ohrožených sociálním vyloučením (poradenství v oblasti bydlení, sociálních dávek). Společně s úřadem práce a dalšími subjekty se magistrát podílel na vzniku o. p. s. Dům Romské kultury, který v Chanově provozuje školící a vzdělávací centrum (rekvalifikační kurzy, poradenství). Město Most realizuje projekt „Romský klub pro děti ZŠ“ zaměřený na doučování a volnočasové aktivity dětí. Úřad práce je také aktivní v podpoře vzdělávání a zaměstnanosti v Chanově (dokument Podpora zaměstnávání Romů ÚP v Mostě). Organizuje projekty zaměřené na začlenění uchazečů o zaměstnání do pracovního trhu (projekt Most, projekt Cepac). V Chanově je aktivních několik nevládních a neziskových organizací (KC Chanov – předškolní výchova dětí a doučování, Dům romské kultury – rekvalifikační kurzy, sociálně-ekonomicko-vzdělávací poradenství, Dživas – úklidová četa). Nalezení řešení pro Chanov je velmi složité. Situaci je třeba dále řešit již probíhající spoluprací vedení města, neziskových organizací působících v Chanově, místní základní školy a odboru sociálních věcí. Důležité je rozvíjet sociální poradenství ve formě pomoci rodinám a jednotlivcům při získávání sociálních dovedností a snižovat izolaci a napětí mezi menšinou a většinovou společností. Důraz je třeba klást na zvyšování vzdělání a kvalifikace obyvatel, zejména na práci s dětmi a mladistvými (volnočasové aktivity) a motivovat děti ke střednímu vzdělávání.
116
Ostrava – Přívoz Jakub Novák, Jana Temelová Popis lokality/komunity Prvotní cílem případové studie byl výzkum v lokalitě Ostrava – Zadní Přívoz. V průběhu práce v terénu se však ukázalo, že lokalita je úzce propojena s Předním Přívozem, kde také žije rozsáhlá romská komunita. Proto se sledované území rozšířilo. V řadě případů však bylo nutné popis a komentář pro obě lokality od sebe oddělit.
Přehledová mapka lokality a jejího okolí
Zdroj: s využitím podkladové mapy www.centrum.cz , http://www.moap.cz
117
Letecký snímek studované lokality
Zdroj: Mapový server CENIA, Česká informační agentura životního prostředí Ke dni SLDB v roce 2001 žilo ve studované lokalitě 1 908 obyvatel. Každá osoba při sčítání lidu zaznamenává svou národnost dle vlastní volby, proto zde byl evidován malý počet Romů (54). Podle odhadů zde však ve skutečnosti žije přibližně 1 000 – 1 200 Romů, což představuje 50 % – 60 % celkové populace. Lokalita má velmi nízký socioekonomický status. Téměř 50 % podíl osob se základním vzdělání je v Česku ojedinělý. O proměně lokality v 90. letech napovídá znatelný nárůst podílu dětské složky populace (z 18 % na 27 % mezi roky 1991 a 2001), který je možné považovat především za přímý důsledek přistěhování romských rodin, které jsou typické velkým počtem dětí (to se odehrálo za situace, kdy v daném období obecně došlo k dramatickému poklesu porodnosti v celé české populaci). Zadní Přívoz tvoří soubor 9 čtyřpatrových cihlových činžovních domů, které se rozprostírají v okolí ulice Přednádraží. V Zadním Přívoze žije odhadem 300 obyvatel, z toho je 150 dětí. Až na 3 rodiny se jedná výlučně o Romy. Lokalita je ze tří stran obklopena oplocenými průmyslovými plochami. Čelní část je ohraničena hlídaným objektem Depa Českých drah (ČD) se vstupní branou a ostrahou (všichni přijíždějící musí projet středem lokality). Zprava k lokalitě přiléhá rozsáhlá, v současné době nevyužívaná plocha, dříve skladiště. Zleva lokalita též sousedí s areálem ČD, na jehož místě v blízké budoucnosti povede dálnice (ve vzdálenosti cca 50 m od budov). Zadní Přívoz je zcela odloučen od ostatní rezidenční zástavby. Nejbližší obytné budovy se nacházejí ve vzdálenosti přibližně 300 m. Nedaleko domů se nalézá konečná autobusové linky č. 50 MHD s intervalem 20 min. v nejexponovanější denní době, která zajišťuje spojení do centra města. Z hlediska občanské
118
vybavenosti a služeb jsou obyvatelé odkázáni na Přední Přívoz vzdálený cca 10 min. pěšky (prodejna potravin, poštovní schránka, telefonní budka). Za ostatními službami musí dojíždět do okolí náměstí Svatopluka Čecha (20 min. s využitím MHD). Zadní Přívoz / Přistavený kontejner na velkoobjemový odpad
Zazděné balkóny / Pozůstatky prodejny a pohostinství dnes pouze obvodové zdi (vlevo)
Foto: Novák, Temelová, Illík Z 9 obytných domů je 8 ve vlastnictví ČD a 1 dům je v majetku města. Ve všech případech se jedná o nájemní byty. Dům v majetku města prošel rekonstrukcí, ostatní objekty jsou zchátralé a neudržované (zazděné balkóny, zatopené, případně odpadky zanesené sklepy). Dva domy jsou dokonce označeny za neobyvatelné. V těsné blízkosti domů jsou též rozvaliny dříve fungujícího objektu prodejny potravin a pohostinství. Byty jsou přeplněné, např. v jednom z bytů o dispozici 2+1 bydlí 9 osob. Hygienické podmínky jsou velmi špatné (neodtékající odpady, plísně). Domy nejsou vybaveny centrálním vytápěním, obyvatelé používají topení na tuhá paliva. Palivo je zejména v zimních měsících častým důvodem krádeží v areálu ČD. Okolí domů je relativně uklizené a upravené (posekaná tráva, na zemi 119
není příliš odpadků). Město dvakrát do roka přistavuje do lokality 4 kontejnery pro velkoobjemový odpad. Vzadu za jedním z domů je upravené ohniště s posezením. Stará se o ně jedna z rodin, která je také využívá. Dva neobyvatelné objekty / Posezení s ohništěm a dětskými prolézačkami
Foto: Novák, Temelová, Illík Druhá část studované lokality v Předním Přívoze je tvořena ulicí Palackého a jejím okolím. Jedná se přibližně o 25 domů obývaných romskými rodinami. Domy obydlené Romy nejsou prostorově odděleny od zbývající zástavby. Naopak zaujímají jeho centrální část v okolí Mecnerovského sadu. Podle odhadů zde žije přibližně 90 romských rodin (cca 1 000 osob). Romové tak v současné době představují zhruba 50 % obyvatel Předního Přívozu. Přední Přívoz je součástí kompaktní městské zástavby. Přístup do ostatních částí města je částečně omezen objektem nádraží a přidruženými oplocenými pozemky. V době, kdy zde bydlelo velké množství zaměstnanců drah, byla v provozu lávka přes kolejiště (výrazná časová úspora). Nikdo ji však neudržoval a proto musela být zavřena. V Předním Přívoze je prodejna potravin, několik dalších malých obchodů, provozovna sběrných surovin, autodílna, hotel, telefonní budka, poštovní schránka, střední odborné učiliště, domov důchodců a také zde má sídlo a provozovnu několik dalších firem35. Ostatní služby jsou dostupné v okolí náměstí Svatopluka Čecha nebo přímo v centru Ostravy (vše okolo 30 min. s využitím MHD). Statutární město Ostrava v lokalitě provozuje komerční ubytovnu, kterou využívají zejména romské rodiny, které ztratily bydlení v obecních bytech. V Předním Přívoze sídlí i několik neziskových organizací, které se snaží Romům v lokalitě různým způsobem pomáhat. Jedná se zejména o Sdružení Jekhetane a Armádu spásy s podobným zaměřením (volnočasové aktivity pro děti, školička pro předškolní děti, právní poradna). Lokalita má pro Romy převážně obytnou funkci. Místní konzum naplňuje částečně funkci obslužnou – alkohol, cigarety. Pracovní příležitosti a služby poskytované několika firmami v okolí nejsou pro romskou populaci dostupné. Stejně jako sortiment zboží nabízený v obchodech (zahradní technika, stavebniny…). Mimo dvou objektů jsou všechny budovy v uspokojivém technickém stavu. Řada z nich byla nedávno rekonstruována. Jednotlivé byty mají standardní vybavení včetně teplé vody a centrálního vytápění. Okolí parku se pravidelně udržuje, přesto je zde nepořádek a prostředí vlastního parku je neupravené (tráva, pěšinky,
35
Panuje podezření, že autodílna je zapojena do rozebírání kradených automobilů. V hotelu je provozována prostituce a sběrna surovin slouží zejména pro výkup ukradeného materiálu (např. areál ČD, stavba dálnice apod.).
120
lavičky). Přes nedávnou rekonstrukci domů jsou zde viditelné náznaky devastace (poničené ploty, lavičky, pokreslené a znečištěné chodby domů…). Zrekonstruované domy v Přední Přívoze
Prodejna potravin
Komerční ubytovna
Foto: Novák, Temelová, Illík Obecně je tedy lokalita charakteristická špatnou dopravní dostupností z hlediska každodenního života obyvatel, malou vybaveností a dostupností služeb a koncentrací sociálně slabých obyvatel (nezaměstnanost, nízké vzdělání – 90 % vychodilo pouze základní školu, rodiny s velkým počtem dětí, romské etnikum).
Vznik a vývoj lokality/komunity Soubor domů v Zadním Přívozu vybudovaly pro své zaměstnance v meziválečném období ČD (strojvůdce, mechaniky…). Ve své době se jednalo o kvalitní, dobře vybavené byty. V 60. až 70. letech si místní obyvatelé dokonce v „akci Z“ postavili malou prodejnu potravin spojenou s pohostinstvím. Díky omezení investic do oprav a údržby začaly objekty postupně chátrat a přestávaly být pro zaměstnance drah atraktivní36. V průběhu 80. a posléze i na počátku 90. let byly byty ne zcela jasným způsobem přidělovány romským rodinám jak zaměstnanců, tak i těm, kteří u ČD nepracovali. Byty v Zadním Přívoze byly pro Romy atraktivní zejména z důvodu nízkých nájmů a zároveň také proto, že pro ně byly fakticky 36
Pravděpodobně též díky širší nabídce bydlení v jiných lokalitách.
121
dostupné (bylo možné zde byt snadno získat). Koncentraci Romů v Zadním Přívoze lze označit za „dobrovolné“ sestěhování bez zásahu města či státu. Dnes řada zde bydlících Romů ani bydlení v jiném segmentu dnešního trhu s byty (takovém, který není typický starými neudržovanými byty neodpovídajícími dnešním standardům s nízkým nájmem) nehledá. Na druhou stranu by také v mnoha případech jiný byt neměli šanci vůbec získat. Charakter městské zástavby v Předním Přívozu ukazuje37 na důležitou historickou přeměnu lokality, kdy se kdysi atraktivní rezidenční čtvrť začíná v uplynulých 10 až 15 letech proměňovat a upadat. Dochází zde k sociálnímu, fyzickému i funkčnímu úpadku – výměna obyvatel, zavírání obchodů a dalších služeb přímo spojených s bydlícím obyvatelstvem. Zatímco ještě před nedávnem zde bydlelo jen několik romských rodin, v 90. letech začalo město Romy „sestěhovávat“ do místních obecních bytů. Citelný nárůst jejich počtu je pak spojován s povodněmi v roce 1997. Město v průběhu druhé poloviny 90. let nabízelo Romům (postižených povodněmi a neplatičům) náhradní bydlení v Předním Přívoze. Z několika rozhovorů vyplývá, že Romové z hlediska bydlení považují za jeden z nejdůležitějších faktorů nízké náklady (nájem). Přítomnost dalších obyvatel romského etnika pro ně není rozhodující. Koncentrace Romů v lokalitě je tak důsledkem kombinace tlaku nových majitelů zprivatizovaných budov38 a opatření města zaměřená na sociálně slabé nájemníky. Špatná bytová politika obce ve spojení s rozsáhlou privatizací dříve obecních domů a bytů byly identifikovány jako jedny z významných faktorů vzrůstající koncentrace Romů ve vybraných lokalitách. Sociální vazby a vztahy v komunitě Vnitřní fungování komunity, její zapojení do společnosti a vztahy s okolím představují složitý komplex aspektů. Jejich popis je značně komplikovaný a zde je vnitřně strukturován do několika podoblastí. Ty se sociálními vazbami přímo souvisejí, byť v rozličných rovinách a směrech. Naprostá většina dospělých osob je bez zaměstnání (okolo 95 %). Být Rom, bydlet v Přívoze a mít stálé zaměstnání je výjimečný případ39. Romové nemají zájem legálně pracovat. Díky nízké kvalifikaci (90 % má nejvýše základní vzdělání) a faktu, že jsou Romové je nabídka pracovních příležitostí velmi omezená. Případný plat je tak nízký, že je pro ně výhodnější zůstat na pracovním úřadě a využívat sociální podpory státu. Část dospělých si však přivydělává sběrem surovin (železo, drahé kovy) a příležitostnými pracemi (pomocné práce na stavbách, odklízení sněhu). Práce načerno je výhodná i z toho důvodu, že případný výdělek neohrožuje jejich příjmy ze sociálních dávek. Romové se spoléhají na štědrý sociální systém a nejsou motivováni získat prostředky obživy vlastním úsilím. Jak Romové tak i jejich sousedé zmiňují fakt, že standardní romská rodina s více jak třemi nezletilými dětmi může získat na sociálních přídavcích až 20 tis. Kč měsíčně. Jeden z malá zaměstnaných obyvatel Zadního Přívozu to potvrzuje: “Kdo chce a snaží se, práci najde, ale proč, když z dávek můžu mít 20 tis. Kč bez práce“. Častá je i drobná kriminalita. Strážník městské policie charakterizoval kriminální chování Romů v lokalitě: „Co není přidělaný, to odnesou do sběrny, neradi ale překonávají větší překážky“. Závažnější trestné činy jako vloupání a krádeže automobilů se 37
Toto potvrzují i závěry několika provedených rozhovorů. Romové nemají dostatek prostředků na odkoupení svého bytu v privatizaci. Nový majitel se je snaží ze své nemovitosti vypudit. Romové díky své naivitě a neznalosti podepisují nové nevýhodné nájemní smlouvy, které posléze majiteli umožní je vystěhovat. 39 Vyskytují se ojedinělé případy zaměstnání ve stavební firmě, popř. existují zaměstnanci neziskových organizací (komunitních center). 38
122
v Přívoze neodehrávají. Na kapesní krádeže se Romové soustřeďují spíše v centru města. Velkým problémem v komunitě jsou dluhy. Romové neumí dobře hospodařit s finančními prostředky. V prvních dnech po převzetí sociálních dávek peníze utratí a pak musí vystačit se zbytkem peněz až do dalších dávek. Proto si často na překlenutí tohoto období půjčují peníze nebo kupují na dluh. Peníze si půjčují jak mezi sebou, tak i od „cikánských bosů“. Lichva je součástí jejich běžného života. Vedle romských lichvářů snadno podléhají i lákavým nabídkám firem specializovaných na půjčky a spotřebitelské úvěry (např. Financial Providence). Každodenní život obyvatel Zadního Přívozu výstižně zachytil vrátný z nedalekého objektu ČD takto: „…dopoledne spí, odpoledne a večer vylézají na ulici, …o půlnoci pobíhají venku i malé děti…“. Denní rytmus v Předním Přívoze je podobný. Charakteristickým rysem lokality jsou hloučky poflakujících se Romů různého věku, které jsou pozorovány z oken dalšími často pokuřujícími Romy. Nejdůležitějším místem lokality je park, kde se v průběhu dne Romové scházejí. V blízkosti parku je stanice autobusu a prodejna potravin, kde si kupují pivo a děti limonádu a zmrzlinu. V dopoledních hodinách je okolí domů relativně prázdné, převažují děti a ojedinělé skupinky starších Romů. Mezi 12. a 14. hod. se lokalita naplňuje dětmi, které se vracejí ze školy. Děti zůstávají venku až do setmění (často i později). Odpoledne a k večeru se park začíná zaplňovat i staršími Romy, kteří zde zůstávají až do pozdních večerních hodin. Malé byty a velké rodiny, které v nich bydlí jsou hlavním důvodem, proč členové komunity tráví co nejvíce času venku. Datum přídělu sociálních dávek je důležitým mezníkem v pravidelném rytmu života lokality. Po dávkách se schází v parku nejvíce Romů. Popíjí se alkohol a hrají karty o peníze. Zvýšená konzumace alkoholu je příčinou občasných rvaček a zvýšeného hluku, který obtěžuje ostatní obyvatele i ve velmi pozdních hodinách. Zejména v období po dávkách občas vystoupí z autobusu romský pár obtěžkaný přeplněnými igelitovými taškami s nákupem z hypermarketu v centru města (např. KAUFLAND). Většina dětí z lokality navštěvuje církevní základní školu P. Pittra. Církevní základní škola představuje instituci speciálně zaměřenou na vzdělávání Romů a 99,7 % jejích žáků jsou Romové. Odhadem 50 % až 60 % žáků pochází z lokalit Zadní a Přední Přívoz. Záškoláctví, dřívější závažný problém, není v současné době příliš významné. Ke snížení záškoláctví napomohla hrozba odebrání části sociálních dávek a také aktivita oddělení prevence městské policie. Základní škola se aktivně podílí formou různých kroužků i na trávení volného času dětí. Rodiče omezují svou péči o děti na poskytování hmotných statků (jídlo, oblečení), do způsobu trávení volného času dětí nezasahují. Důležitými aktéry v lokalitě tak jsou neziskové organizace jako např. Sdružení Jekhetane, které připravuje pro děti volnočasové aktivity a spravuje denní klub, kam mohou děti docházet. Vzdělání romských dětí není v rodině podporováno. Představa, že si romské dítě přinese domů úkol a vypracovaný jej přinese zpět do školy není reálná. Proto i doučování patří mezi důležité aktivity komunitního centra a dalších neziskových organizací. Vedle doučování je organizována i přípravka pro předškolní děti. Romské děti nejsou připraveny na školní docházku. Často mají omezenou slovní zásobu - např. nerozeznávají rozdíl mezi významem slov otevřít a pootevřít (pracovnice komunitního centra). Velkým problémem je v případě Romů střední školství. Jen malá část z nich (do 20 %) se přihlásí na nějakou střední školu, ještě méně jich tam skutečně nastoupí a jen několik vydrží studovat déle než půl roku. Povinná školní docházka je v Česku devítiletá a Romové nevidí důvod proč dále chodit do školy. Jejich rodina je ve vzdělání nepodporuje. Raději se dojdou zapsat na pracovní úřad a pomalu zapadnou do vyjetých kolejí způsobu života jejich rodičů.
123
Mecnerovského sad - park
Foto: Novák, Temelová, Illík Uvnitř komunity fungují silné rodinné vazby. Ostatní formy komunitního soužití (kooperace, solidarita) nejsou rozvinuté. Obyvatelé se soustředí na své individuální zájmy a prospěch. Hlavním spojujícím prvkem je společný způsob života a trávení volného času, které spočívá v poflakování. Mezi členy komunity neexistují žádné závažnější konflikty kromě občasných rvaček spojených s pitím alkoholu. Obyvatelé netvoří vnitřně soudržnou komunitu, neprosazují svoje společné zájmy. Charakter vztahů dobře vystihuje úryvek jednoho z rozhovorů s respondentem, týkajícího se lokality Zadní Přívoz: “Mezi Romy není možné se na něčem domluvit. Jednou jsme se domlouvali na společném úklidu. Dvacet lidí uklízelo a ostatní na ně koukali z oken, … teď se už o nic nestarám, je mi to jedno“ (volný přepis). Stabilita vzájemného soužití v lokalitě je závislá na stáří komunity. V Zadním Přívoze se všichni znají a žijí spolu již nejméně 10 let. Soužití je zde oproti Přednímu Přívozu klidnější. Krátký příběh zachycující realitu: „Když přichází pošťačka, postaví se do středu ulice a postupně vyvolává jména osob, pro které má poštu. Romové mezi sebou sami seženou adresáty a zavolají je k pošťačce.“ Naopak komunita Romů v Předním Přívoze je velmi mladá, všichni se ještě tak dobře neznají, není dotvořena nová sociální hierarchie, a proto zde také častěji dochází ke konfliktům. Příběhy obou lokalit dobře korespondují s poznatky od romské koordinátorky: „Romové se navzájem liší lokalita od lokality. Romové z různých lokalit se nemají vzájemně příliš rádi. V každé lokalitě vzniká nové kastovnictví. Když se přistěhuje nový Rom, nemusí být přijat... V krátkodobě usazených komunitách se vyskytuje více problémů něž u těch již delší dobu usazených, kde se již vytvořila určitá hierarchie…“ (volný přepis). Romové nemají příliš silný vztah k „romství“. V málo rodinách se mluví romsky. Ačkoli ve škole existují možnosti výuky romštiny, rodiče žáků nemají o výuku zájem. Prý nevědí k čemu by to jejich dětem v budoucnosti bylo: „To je snad jediná věc, kdy myslí na budoucnost“ (komentář jednoho z respondentů). Sociální vazby ven z lokality jsou
124
podobně jako uvnitř lokality založeny zejména na příbuzenských vztazích. Ostatní sociální kontakt mimo bydliště se omezuje na školu a pracovní a sociální úřad. Důležitým místem sociálních styků jak uvnitř komunity tak i s nečleny je park a blízká stanice autobusu. Přes park musí přecházet všichni obyvatelé Božkovy ulice (tj. starousedlíci). Stanice autobusu je místem pasivního setkávání Romů s neromskou minoritou. Zastávka autobusu přímo sousedí s parkem
Foto: Novák, Temelová, Illík Nejbližšími sousedy pro obyvatele Zadního Přívozu jsou zaměstnanci ČD. Ti si stěžují na časté krádeže kovů a paliva. Dalším problémem jsou rozjívené děti, které pobíhají okolo plotu objektu, snaží se proběhnout dovnitř, pokřikují a hází kameny. Neznají způsob jak krádežím zamezit: „…když je přistihnu, tak než přijede policie, stejně dřív utečou…“. V Předním Přívoze je stěžejním místem park a stanice autobusu, které se stávají místem největších konfliktů (přepadení poštovního brigádníka, nadávky a ohrožování starousedlíků při cestě do nebo z práce a školy, přepadení důchodců). Četné zkušenosti se soužitím s Romy mají obyvatelé vilové zástavby v Božkově ulici (viz schematická mapka). „Starousedlíci“ si stěžují na hluk z parku a časté drobné krádeže. Na ploty svých domů připevnili ostnaté dráty, do betonových prvků zapustili střepy a na zahradě většiny domů pobíhá velký pes. Dále si také stěžují na romské děti, které se potloukají v okolí a kradou ovoce a zeleninu ze zahrad. Nedávno jim někdo rozbil kamenem okno, dalším sousedům výplň skleníku. V ulici zůstávají staří lidé, jejich děti se odstěhovaly a nechtějí v Předním Přívoze bydlet. Vzájemné vztahy jsou vyhrocené. Jeden z blízkých sousedů popisuje případný konflikt s Romy slovy takto: „Když na mě šáhnou, tak je zabiju, klidně si to pak vodsedim...“. Další příběh v jemných náznacích vystihuje vzájemné soužití: „Bojím se chodit ze stanice přes park. Když na chodníku stojí hlouček Romů a já jdu proti nim. Vůbec si mě nevšímají. Nerozestoupí se a já je musím velkým obloukem obcházet“. Do Předního Přívozu se postupně začínají stěhovat nové firmy, které využívají vhodnou polohu vzhledem k blízkosti budované dálnice. Rekonstruují domy podél Palackého ulice, většina jejich oken je vybavena mřížemi. V průběhu šetření byla získána řada informací týkajících se způsobu komunikace a přístupu k Romům od lidí, kteří s nimi přicházejí do každodenního kontaktu (pošťačka, prodavačka v místní prodejně potravin, romská koordinátorka, pracovník komunitního centra Jekhetane). Ve všech případech respondenti zdůrazňují nutnost „tvrdého přístupu“ a důležitost osobní autority. Toto dobře ilustrují následující úryvky: „Když chceš mít u nich respekt, musíš na ně umět zařvat“ (pošťačka), „… pan Červeňák je vysoký a mohutný a u Romů má autoritu“
125
(romská koordinátorka), „s dětmi se dá pracovat, je nutné je správně motivovat a být tvrdý“ (pracovník komunitního centra). Shrneme-li, potom v měřítkách hodnot majoritní společnosti žijí Romové v odstrašujících podmínkách. Na druhou stranu samotní Romové jsou se svou životní situací celkem spokojeni. Necítí svoji situaci nijak tíživě. Nepřipouštějí si starosti. Velmi málo myslí do budoucnosti. Podstatný je pro ně dnešek nikoli zítřek.
Důsledky existence lokality/komunity Vzhledem k prostorové odlehlosti nemá existence lokality Zadní Přívoz pro své okolí významnější negativní důsledky. Naopak koncentrace Romů v Předním Přívoze výrazně ovlivňuje ostatní obyvatele lokality a přispívá k její postupné proměně. Dochází ve všech směrech k úpadku dané městské čtvrti. Původní „majoritní-neromské“ obyvatelstvo, podobně jako služby a obchody dříve navázané na původní obyvatele, je vytlačováno negativními projevy zvýšeného počtu Romů v lokalitě. Lokalita postupně přestává plnit svoji dřívější rezidenční funkci pro „starousedlíky“. Nově přichází několik firem, které těží z budoucí výhodné dopravní polohy. Jejich svět je však velmi vzdálen od života Romů. V nedávné době dopravní podnik zrušil jednu autobusovou linku, která dříve do Přívozu zajížděla. Podle verze „starousedlíků“ ke zrušení linky došlo z důvodů její nerentabilnosti. Všichni Romové jezdí načerno, revizoři nemají šanci z nich vymoci pokuty, tak proč by mělo do Přívozu jezdit více autobusů? Pro město je koncentrace Romů v Přívoze výhodná. Jedná se o lokalitu relativně odlehlou, kde jejich chování zasahuje do života celkem malého počtu ostatních obyvatel. Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Magistrát Ostravy věnuje problematice ostravských Romů poměrně dost pozornosti. Na oddělení sociální prevence zřídil pozici romského koordinátora, který se snaží koordinovat projekty a aktivity města, městských částí, škol a neziskových organizacích zabývajících se romskou problematikou. V průběhu roku 2004 byl schválen komunitní plán města Ostravy. Jedna z jeho cílových skupin jsou právě Romové. Komunitní plán pro cílovou skupinu romské etnikum rozděluje oblasti řešení do čtyř klíčových cílů: • • • •
Cíl 1 - Vybudovat podporované bydlení Cíl 2 - Zařadit romské děti do hlavního vzdělávacího proudu Cíl 3 - Podpořit terénní sociální práci Cíl 4 - Podpořit neziskový sektor
Vzhledem k tomu, že realizace opatření a aktivity navržené v komunitním plánu dosud probíhají (implementační období 2004 - 2005), není nyní možné jeho výsledky odpovídajícím způsobem hodnotit. Přesto se zdá, že praktické uplatnění komunitního plánu se potýká s mnoha problémy. Hlavním faktorem neúplného naplnění komunitního plánu je roztříštěnost aktivit jednotlivých zainteresovaných aktérů, malá koordinovanost a v některých případech i neochota se na realizace komunitního plánu aktivněji podílet (např. přístup některých městských obvodů). Současnou snahou magistrátu je „udržet Romy ve svých stávajících bytech“, tj. zamezit jejich dalšímu sestěhovávání. Důležitou roli v systému prevence bytových problémů hrají romští
126
terénní pracovníci40. Zajímavým projektem je spolupráce mezi komerčními realitními kancelářemi a neziskovými organizacemi. Neziskové organizace by si od realitní kanceláře pronajaly vybrané byty. Do bytu by pak mohly umístit romskou rodinu, přičemž nezisková organizace by byla zodpovědná za chování Romů v bytě, případné škody a úhradu nájmu. Peníze na nájem by byly strhávány přímo z dávek a za byt by byl zodpovědný jeden z romských asistentů. Ostravský magistrát zorganizoval k tomuto tématu kulatý stůl se zástupci realitních kanceláří. Realitní makléři vyjádřili ochotu se do této věci určitým způsobem zapojit. V současné době jsou zprostředkovávány kontrakty o konkrétních bytech mezi realitními agenturami a neziskovými organizacemi. Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz zřídil pozici terénního pracovníka, který řeší konkrétní problémy s jednotlivci a rodinami přímo v dané lokalitě. Dále zde aktivně operují společnosti Jekhetane a Armáda spásy, které zaměřují své aktivity na právní asistenci, poradenství a organizaci aktivit romské mládeže (předškolní přípravné ročníky, doučování a vypracování domácích úkolů, zájmové kroužky). Městská policie zřídila speciální program zaměřený na prevenci a kontrolu záškoláctví. Problematika Romů v Přívoze nemá jednoduchá řešení. Řada vhodných opatření má spíše obecnější, systémový charakter a přispěla by k řešení situace nejenom ve zkoumané lokalitě/komunitě, ale i v dalších podobných lokalitách. Jedná se zejména o změnu: 1. Bytové politiky obcí, která přispívá k vytváření podobných koncentrací: tj. omezit další stěhování Romů do obecních bytů v lokalitách s již vysokou mírou koncentrace a zároveň podporovat programy podporovaného sociálního bydlení, umožňující schopným Romům opustit lokality s vysokou koncentrací Romů a začít bydlet a žít mezi majoritními sousedy. 2. Systému sociální podpory ve smyslu větší motivace pro osobní aktivitu Romů k dosažení prostředků pro obživu (vytvořit prostředí motivující tak, aby bylo výhodnější pracovat, než pobírat sociální dávky). Na straně Romů je pro budoucnost klíčovým faktorem jejich motivace jak k zaměstnání a ekonomické samostatnosti, tak i ke vzdělání. Romové musí sami pochopit, že mít střední školu je pro ně z hlediska jejich budoucího života výhodné. Na druhou stranu musí stát efektivně řešit problém existující diskriminace Romů na trhu práce. Mezi další důležité aspekty patří zodpovědnost a výchova v praktických záležitostech. Podstatné je přemýšlet o budoucnosti a být si vědom následků svých činů (zacházení s finančními prostředky; Romové jsou častými oběťmi různých podvodů, jako jsou například nevýhodné nájemní smlouvy nebo ručení za půjčky třetí osoby…). Ze zkušeností terénních pracovníků a z rozhovorů s ostatními důležitými aktéry vyplývá, že plošná podpora v lokalitách s vysokou koncentrací Romů nemá smysl. Jak vyplývá z řady provedených rozhovorů: „Důležité je se zaměřit na ty schopné (Romy) a pokusit se je odtamtud vytáhnout“. Komunitní plán města Ostravy v řadě ohledů obsahuje opatření zaměřená na výše zmíněné problémy. Podstatné však je, jak se jednotlivá opatření bude dařit realizovat. Vedle realizace komunitního plánu je také velmi důležité to, do jaké míry dojde k reformě systému státní sociální podpory, která v sobě musí zahrnovat mnohem více motivačních prvků.
40
Terénní pracovník zaměstnaný na úřadě městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz uvádí, že přibližně 70 % jeho pracovní náplně tvoří právě řešení bytových problémů.
127
Cheb – Zlatý vrch, Dvořákova ulice Dita Čermáková, Klára Kavanová, Ondřej Valenta, Dušan Drbohlav Popis lokality/komunity V Česku bylo k 31. 12. 2005 registrováno 36 833 Vietnamců (jedná se o třetí nejpočetnější skupinu cizinců), ovšem jejich skutečný počet je odhadován až o třetinu vyšší (např. Minh 2002). Vietnamci vzhledem ke své ekonomické strategii (maloobchodnímu prodeji), žijí ve všech okresech Česka, nicméně jejich nejvyšší absolutní počet i podíl na obyvatele okresu je ve třech příhraničních okresech Karlovarského kraje. Není jednoduché vybrat ve městě Cheb výrazně segregovanou/separovanou lokalitu Vietnamců. Vietnamci žijí roztroušeni po celém městě a jsou promícháni s majoritní populací. Několik respondentů v prováděném šetření potvrdilo, že v každém panelovém domě v Chebu najdeme vždy cca 2 - 3 vietnamské rodiny. Existují však části, kde jsou Vietnamci koncentrováni výrazněji - např. kolem tržnice Dragoun a na sídlištích Skalka, Zlatý vrch, Háje a v některých dalších částech. Jedinou lokalitou, kde žijí pouze Vietnamci (dnes ve většině však pouze přes den), je areál samotné tržnice Dragoun. Tato tržnice nebyla vybrána do výzkumu, neboť prochází útlumem a bude pravděpodobně brzy uzavřena (viz text níže). Na základě rozhovorů a vlastního pozorování byla vybrána lokalita sídliště Zlatý vrch, konkrétně dva panelové domy s nevyšší koncentrací Vietnamců (viz foto níže). Tyto dva domy se nacházejí ve Dvořákově ulici číslo popisné 20 – 4041. Lokalita není nijak izolovaná od okolí a je také volně přístupná.
Poloha lokality v rámci sídliště Zlatý vrch
Zdroj: Plán města Cheb
41
Jedná se pouze o sudá čísla. 128
Sídliště Zlatý vrch je jedno z posledních postavených sídlišť v osmdesátých letech v Chebu a leží na severovýchodním okraji města v poměrně svažitém terénu (8 ‰), což při pohledu z historického centra působí jako betonová hradba. Panelové domy jsou velmi blízko sebe a navazují na zástavbu rodinných domků, přičemž dále přecházejí v zalesněnou plochu, resp. park. Sídliště je snadno dostupné pěšky (10 min. z centra), autobusem i autem. Domy jsou v dobrém stavu, některé mají zrekonstruovanou fasádu (nikoliv však vybrané dva panelové domy). Některé vchody domů mají nové dveře. Horší je stav vnitřků vybraných domů. V dezolátním stavu jsou poštovní schránky a některé dveře od bytů jsou poškozeny. Domy jsou neuklizeny a za výtahy a společnými balkony je nahromaděný odpad. Veřejný prostor kolem domů je však poměrně upravený42. Sídliště Zlaty vrch - pohled od řeky Ohře
Foto: Kavanová Lokalita se ve srovnání s ostatními částmi města vyznačuje středním sociálním statusem. Podle našich odhadů žije v lokalitě 750 obyvatel. Majoritou jsou Češi. Vietnamci na sídlišti tvoří cca 20 % obyvatelstva (v Chebu 10 % dle registru, 20 % dle odhadu; ve vybraných dvou domech 25 %). V jednotlivých vchodech domů je tři až šest bytů vždy obsazeno Vietnamci (vchod má 18 bytů). Vedle Čechů a Vietnamců žijí v lokalitě ještě Romové. Jejich počet je nižší než počet Vietnamců. V lokalitě žije především ekonomicky aktivní obyvatelstvo, jednu třetinu tvoří děti a cca 5 % důchodci. Počet obyvatel v lokalitě je v čase stabilní a stěhování je ojedinělé. Podle informací ředitelky místní ZŠ se Vietnamci stěhují stejně často jako Češi (posuzováno dle dětí). Vietnamská komunita v Chebu je velmi hierarchizovaná. Nejvýše stojí představitelé jednotlivých tržnic, na opačném konci jsou prodavači u stánků. Lokalita Zlatý vrch je místem, kde podle rozhovorů a pozorování bydlí Vietnamci ze středních a nižších pater této hierarchie. 42
Výzkumníci si všimli zvláštního způsobu vynášení domácího odpadu. Taška s odpadem je vyhozena pod okna a až později donesena do kontejneru. Také na jedné nástěnce byl nápis: „Flašky od alkoholu nevyhazujte oknem“.
129
Sídliště plní především obytnou funkci, na kterou navazují další podnikatelské aktivity, jako obchod s potravinami, restaurace – herna, pošta atd. Především Vietnamci mají v jednotlivých bytech sídla firem (vychází se z telefonního seznamu a nápisů na poštovních schránkách). Přítomnost vietnamské komunity na sídlišti Zlatý vrch a konkrétně ve zkoumané lokalitě je patrná i v ekonomické sféře. Vietnamský podnikatel s širší rodinou provozují na sídlišti obchod s potravinami, do kterého chodí nakupovat jak samotní Vietnamci (obchod je zčásti zásoben i vietnamskými potravinami), tak i ostatní obyvatelé sídliště. Zkoumaná lokalita plní i funkci sociální, protože díky vyšší prostorové koncentraci Vietnamců v této lokalitě se její členové často navštěvují a udržují mezi sebou relativně těsné kontakty. Lokalita – detaily
Foto: Kavanová Poznámka: Byt, kde žijí Vietnamci, se pozná také podle obrovských satelitů a jejich nasměrování na družici. Pracovní doba Vietnamců začíná nejčastěji v 8 hod. ráno. Domů se vracejí po šesté hodině, podle odpovědí některých respondentů i po deváté hodině večerní. Ti, co prodávají ve stáncích na místních tržnicích, pracují i o víkendech. S majoritou v oblasti se nijak záměrně nestýkají, jen se potkávají na chodbách domů a zdraví se. Časoprostorový vzorec vietnamských dětí je odlišný. Vietnamské děti po škole navštěvují různé kurzy a kroužky, nebo se doma připravují do školy. Ven se dostávají zhruba okolo šesté hodiny, tedy v době, kdy české děti směřují domů (na večeři). Tímto způsobem se české a vietnamské děti někdy „míjejí“. Vznik a vývoj lokality/komunity Vietnamci začali do Chebu přicházet v 80. letech minulého století. Pracovali v závodě ESKA na výrobu kol a dalších, zejména textilních závodech. Tehdy bydleli na ubytovnách. Po hlubokých politických a ekonomických změnách v 90. letech někteří Vietnamci zůstali, jiní odešli zpět do Vietnamu. Do Česka a Chebu však přicházejí noví Vietnamci, především z území bývalé NDR. V roce 2004 (rok, ke kterému jsou k dispozici podrobná data Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie - SCPP ČR) bylo v okrese Cheb 3 542 Vietnamců (2 027 s povolením k trvalému a 1 515 k dlouhodobému pobytu). Skutečný počet Vietnamců jen ve městě je však odhadován na cca 6 000 až 7 000 (Minh 2002 a odhady respondentů).
130
Hlavní podněty a příčiny přítomnosti Vietnamců v Chebu lze shrnout následovně: • Příchod Vietnamců do regionu před rokem 1989 v důsledku poptávky po pracovní síle v textilních závodech a konkrétně v závodě na výrobu kol ESKA. • Poloha města v těsném sousedství německé státní hranice. • Odlišné legislativní požadavky na podnikání na české a německé straně, které způsobily příchod větší části dnešních vietnamských podnikatelů z Německa (Minh 2002). V Německu migranti, kteří chtějí podnikat, musí splnit řadu požadavků: např. šestiletý pobyt v zemi, praxi v oboru, doporučení zaměstnavatele u kterého pracovali v rámci požadované praxe. Požadavky na české straně byly a jsou poměrně velmi liberální. Podnikatelé na začátku 90. let kromě své bezúhonnosti, dostatku finančních prostředků a souhlasu majitele nemovitosti se sídlem cizince neměli další překážky v podnikání. • Vietnamci velmi dobře dokázali reagovat na vzniklou poptávku vyplývající z rozdílu cen zboží mezi německou a českou stranou. Vedle obchodních a organizačních schopností, Vietnamci také na rozdíl od Čechů disponovali zdroji levnějšího zboží než bylo/je v Česku obvyklé. Začátek jejich podnikání byl plynulý proces. Podle Minh (2002) Vietnamci na začátku 90. let přes týden pracovali jako dělníci a o víkendech jezdili vlakem na hranice, kde prodávali své zboží. Později opouštěli místa zaměstnanců a přecházeli do pozice podnikatelů (zřizovali si živnostenské listy). • Neschopnost kompetentních úřadů v Česku zabránit celním únikům importovaného zboží z Číny, které je dále prodáváno vietnamským maloobchodníkům. Ani po vstupu do EU se kompetentním úřadům nedaří snížit prodej padělaného zboží. Podle Hofmana a kol. (2005) kontroly odhalí jen stánkaře, ale pro velkou uzavřenost komunity se nedostanou k organizátorům celého systému a ten tedy dále funguje. • Neschopnost kompetentních úřadů zamezit výrobě a distribuci nekolkovaných cigaret a alkoholu. • Vznik tržnic v Chebu a jeho blízkém okolí. První byla malá tržnice na dnešním místě supermarketu Hypernova. Postupně se podle Minha (2002) Cheb začíná stávat rájem pro vietnamské podnikatele. Největší tržnice Dragoun vznikla na základě pronájmu od města. Dragoun se nazývá proto, že se nachází v kasárnách bývalých rakousko-uherských dragounů postavených na konci 19. stol. V důsledku rozvoje vietnamských tržnic vzniká ve městě poptávka po bytech. Část Vietnamců bydlí v areálu tržnice Dragoun, ale žijí i ve všech dalších částech města. Nejvíce Vietnamců směřuje na panelová sídliště na okrajích města a do blízkého okolí samotné tržnice. Podle jednoho respondenta prý na začátku 90. let platilo, že Vietnamci se nemají pouštět jinam než do paneláků, ale i tento předsudek nyní postupně padá. Na základě terénního výzkumu se zdá, že komunita na sídlišti Zlatý vrch vznikla spontánně. Vietnamci se do této lokality nestěhovali z nějakého donucení, ale proto, že v této lokalitě vznikla vyšší nabídka pronájmu nebo koupi bytu. Podnětem stěhování do této lokality byl převod obecních bytů do osobního vlastnictví nájemníkům. Převody bytů v této lokalitě byly jedny z prvních ve městě, tudíž sem směřoval nejvyšší tok Vietnamců. Období prodeje bytů koresponduje s obdobím formování vietnamské tržnice Dragoun. Byty odprodávané městem v prvních etapách byly velmi levné, tudíž i lidé, kteří je nepotřebovali, toto viděli jako výhodnou nabídku od města a byty si koupili a obratem prodávali nebo pronajímali (pronájem se pohybuje kolem 9 000 Kč měsíčně). Pronájmy Vietnamcům byly a jsou tak výhodné, že se někteří vlastníci bytů trvale stěhují na své chalupy a jako výdělek mají nájem z pronajímaného bytu.
131
Dotazovaní Vietnamci si lokalitu Zlatý vrch nijak záměrně nevybírali, rozhodující pro ně byla nabídka a její cena, nikoliv přítomnost dalšího Vietnamce v blízkosti. Jiné je to u rodin, které buď bydlí v jednom bytě, nebo v blízkém sousedství (rodina je chápána v užším slova významu, např. rodiče nebo sourozenci). Je mnoho důvodů se domnívat, že vietnamská komunita je v Chebu v čase a i konkrétně v lokalitě Zlatý vrch poměrně stabilizovaná. Působení Vietnamců ve městě je závislé na budoucím vývoji ekonomických příjmů z tržnic. Podle několika respondentů je velmi důležité to, „jak nám půjde obchod“. Další vývoj obchodů respondenti těžko odhadují. Zatímco tržnice Dragoun je na sestupu a v nejistotě, několik kilometrů vzdálená tržnice Svatý Kříž významně expanduje. Vietnamské rodiny s dětmi mají tendenci setrvávat v Česku natrvalo, zatímco jednotlivci uvažují o návratu do Vietnamu (nebo o přestěhování například do Prahy). Rodina je tedy jakýmsi stabilizačním prvkem komunity, již proto, že vietnamské děti vyrostly v Česku, chodí do českých škol a udržují kontakty se svými českými vrstevníky. Podle výzkumu Hofmana a kol. (2005) má 37 % Vietnamců v Chebu zájem investovat své peníze do koupě nemovitostí, 21 % investovat do podnikání a 42 % své peníze nechce investovat v Česku. Sociální vazby a vztahy v komunitě Podle výpovědí respondentů z řad členů komunity se Vietnamci mezi sebou navštěvují, i když jejich kontakty nejsou intenzivní. Je to dáno zejména tím, že celý den spolu udržují kontakty v práci, takže není mnoho důvodů a hlavně času udržovat kontakty i po návratu domů. Vietnamci se navštěvují při různých příležitostech, například oslavách narozenin, různých svátků nebo podle našeho pozorování i při sledování přímého přenosu fotbalových utkání (konkrétně např. fotbalového mistrovství světa 2006). Respondenti – klíčové osobnosti („VIP“) - nedokázali popsat konkrétní příklady vzájemné pomoci Vietnamců v komunitě, ani Vietnamci se k této otázce nerozhovořili. Z toho vyplývá velká uzavřenost komunity a uchování fungování sociálně-ekonomické struktury v tajnosti. Pan Janda (správce tržnice Dragoun) připomíná významný rys, kterým je soudržnost Vietnamců při řešení budoucnosti tržnice. Jedna čtvrtina respondentů („VIP“ - klíčových osobností) se shoduje v tom, že v komunitě je přísná hierarchie a dr. Hofman (ZČU Plzeň) uvádí, že: „Šéfové mají mafiánské praktiky a komunitu drží v naprosté poslušnosti“. Další respondent zmiňuje, že komunita si řeší své problémy sama (bez policie) a výsledkem jsou i: „takové divné mordy“. Podle výpovědí sousedů je komunita velmi uzavřená. Vietnamci se podle nich navštěvují, ale bližší detaily nedokázali sousedi komunity uvést. Největší vliv má vietnamská komunita na ekonomický život města. V ostatních oblastech života se moc neprosazuje. Čeští podnikatelé s Vietnamci obchodují. Sama komunita využívá české vychovatelky k hlídání svých dětí. Vietnamské děti ve školním věku zase navštěvují řadu zájmových kroužků nebo doučování. Vietnamci především pracují na místních tržnicích nebo mají v pronájmu kamenné obchody ve městě. To samé platí i pro Vietnamce z lokality Zlatý vrch. I mimo lokalitu jsou vietnamské obchody často jediné, které jsou otevřeny i v pozdějších hodinách. Komunita stále zůstává vnitřně uzavřena a své problémy si řeší sama. Kulturní svátky a oslavy si organizují sami a až na výjimky (dětský den v Dragounu) se jich i sami účastní. Z pozorování účastníků během probíhajícího festivalu Dvorky se ani druhá generace neúčastnila kulturních aktivit města. Děti Vietnamců jsou vidět na fotografiích různých
132
kroužků, ve kterých patří k nejlepším (lidová škola umění, taneční škola). Vietnamci jsou také často sponzory místních škol a gymnázia, i když jak říká ředitelka ZŠ Zlatý vrch: „Dříve nám často dávali sponzorské dary, ale teď už je to spíše výjimečně, asi už nemají tolik peněz“. V kontaktu s obcí jsou pouze představitelé nebo hlavní osoby jednotlivých tržnic. Vietnamská komunita využívá k jednání s úřady vietnamských prostředníků. Vietnamci v lokalitě
Foto: Kavanová Vietnamci se s Čechy příliš nestýkají. O tom svědčí i zkušenost z vlastního výzkumu, kdy přestože Vietnamci byli během výzkumu velmi milí a ochotní si s výzkumníky povídat, nikdy je nepozvali do svých bytů. Existující kontakty probíhají převážně jen na ekonomické bázi. Výjimkou mohou být relativně intenzivnější kontakty vietnamských a českých dětí, ale „dospělí“ Vietnamci se podle výpovědí („VIP“ respondentů i sousedů) s Čechy „jen“ zdraví. Jednou z hlavních příčin je jazyková bariéra. Mnoho Vietnamců ovládá pouze základní češtinu. Mezi Čechy a Vietnamci nejsou ze strany Vietnamců patrné jakékoliv negativní vztahy. Druhá generace Vietnamců ve městě
Foto: Kavanová Poznámka: na fotografii B jsou nejlepší žáci 2. třídy ZŠ Zlatý vrch
133
Tržnice Dragoun
Foto:Kavanová
Důsledky existence lokality/komunity Díky přítomnosti Vietnamců se město Cheb stalo multikulturním městem. „Je to fenomén, který tu dnes je a zítra být nemusí“, říká kurátorka výstavy o vietnamské kultuře. Přesto, že Vietnamci „mají takový přístup k práci, jakému nemohou Češi vůbec konkurovat“ (Dr. Hofman – Západočeská univerzita v Plzni, ZČU) se vietnamská komunita hlavně díky svému podezření z nelegálních ekonomických aktivit, zařadila k atributům, které jsou na Chebsku a městě Chebu vnímány jako problémové. Jde kromě již zmíněného též o poválečné vysídlení Němců a jeho dopady do současnosti, romskou minoritu a prostituci43. Z hlediska vztahů vidí téměř všichni respondenti větší problém v soužití s romskou komunitou než s Vietnamci. Chebsko se potýká s řadou sociálně-ekonomických problémů. Město Cheb řeší problematiku pronájmů tržnic, z čehož plynou příjmy, ale i problémy. V 90. letech byla největší tržnice Dragoun pronajímaná prostřednictvím zprostředkovatelské firmy (z poloviny vlastněné městem), která v areálu proinvestovala velkou část nájmu, tudíž do rozpočtu neplynuly žádné příjmy44. Smlouva s touto firmou byla zrušena a v roce 2001 bylo vyhlášeno nové výběrové řízení na pronájem tržnice. Úspěšná vietnamská firma Lanzaro se ale krátce nato dostává do platební neschopnosti (těžkostí platit nájem) a vznikl široce diskutovaný problém. Z analýzy denního tisku vyplývá, že zástupci města se staví již negativně k další existenci tržnice ve městě. Důvodem je kritika ze strany spoluobčanů, dohadování se s vietnamskou firmou o výši nájemného a špatná image města (ta je především způsobena častými celními kontrolami v tržnici a následnou publicitou v celostátních médiích). Pan Janda (správce tržnice Dragoun) uvádí: „Byly situace, kdy např. v roce 1995 a znovu asi v roce 2003, byla mezi obyvateli Chebu taková nálada, že „za prostituci, kriminalitu a všechno špatné mohou Vietnamci“. Respondent se domnívá, že tuto náladu vyvolala média a že tím ovlivnila i vedení radnice. Město se v roce 2005 rozhodlo prodat tržnici teplickému podnikateli za částku odpovídající
43
Sami členové výzkumného týmu se osobně setkali se sexuální nabídkou německého turisty sedícího před svým karavanem na parkovišti v podhradí. 44 Bez bližší znalosti dřívějšího stavu areálu se zdá víceletá investice ve výši cca 30 mil. za rok nepostřehnutelná. S ohledem na to, že město již do areálu tolik investovalo, je poněkud překvapující, že budovy nechá novým investorem rozbořit.
134
ročnímu nájmu (tj. 33 mil. Kč). Investor plánuje rozbořit stávající kasárna45 a vystavět nákupní areál (parkoviště, komunikace prostupující současný uzavřený areál, OBI), jehož součástí bude i budova pro 200 vietnamských prodejců, což je asi o 50 stánkařů méně než je v Dragounu dnes. I investor sám si uvědomuje, že nakupující by do OBI právě mohli přilákat Vietnamci. Nicméně investor realizaci oddaluje a také doba samotné přestavby je nejasná. Samotná lokalita Zlatý vrch a v ní přítomná komunita není vnímána jako problém. Podle slov sousedů Vietnamci Čechy zdraví a jsou podle nich slušní a tiší. Někteří obyvatelé ale cítí, že Vietnamců je tu příliš mnoho. Vadí jim také, že je vietnamská komunita vůči českým obyvatelům příliš uzavřena. Také několik sousedů tvrdí, že už nejsou takoví jací bývali na začátku, často jsou drzí a děti velmi rychle přijímají způsoby českých „puberťáků“ a někteří mají mafiánské praktiky (dr. Hofman, ZČU). Sousedé si také občas stěžují na zápach, který je způsoben vařením vietnamských pokrmů. Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Je otázkou, zda v je v Chebu a i v samotné lokalitě Zlatý vrch co řešit. Na základě proběhlého šetření v lokalitě ani ve městě nedochází k přímým či nepřímým střetům mezi Vietnamci a majoritou či romskou komunitou. Vietnamci se nekoncentrují jen do jedné či několika lokalit a i podle svých slov rádi bydlí mezi českými občany. Jak bylo již uvedeno, vietnamská komunita je velmi hierarchizovaná a i z tohoto důvodu nežijí všichni Vietnamci pospolu v jedné lokalitě. Z amerického prostředí známe etnika, kdy žijí pohromadě různé společenské vrstvy, ale v těchto případech žije v lokalitě pouze jedno etnikum nepromíchané s jiným (např. Waldinger 1986). Na druhé straně Vietnamci pro svoji uzavřenost, ne zcela průhlednou ekonomickou činnost i neznalost, resp. nepředvídatelnost jejich dalších strategií chování ve městě, regionu i vlastně celém Česku, vytvářejí do jisté míry nezdravé sociální prostředí. O možném směru vývoje vietnamských aktivit v jejich novém prostředí i jejich vztahů s českou majoritou může do jisté míry vypovídat velmi dobře integrovaná druhá generace, která je ve škole snaživá a úspěšná a postupně přijímá chování svých vrstevníků (viz též Drbohlav, Černík, Dzúrová 2005). Podle oficiálního stanoviska města Chebu nebyly doposud podniknuty žádné kroky zacílené na usměrnění aktivit a chování vietnamské komunity. Pouze pro historické centrum existuje seznam regulačních opatření, z nichž mimo jiné vyplývá zákaz umísťování satelitů na fasády a střechy domů, což je typický, poměrně spolehlivý znak pro identifikaci vietnamské rodiny (a následně vietnamské komunity) ve městě. Nicméně zástupci města svým jednáním ve věci tržnice Dragoun dávají poměrně jasně najevo, že se chtějí tohoto problému, úzce svázaného s vietnamskou komunitou, zbavit. Je možno předpokládat, že časem fenomén tržnic v dnešní podobě vymizí a s tím i odejde i část Vietnamců. Cenové rozdíly mezi německou a českou stranou a daňové úniky jsou dlouhodobě neudržitelné. Představa neexistence Vietnamců v Chebu vyvolává pocit velké kulturní ztráty pro město. Zmizí sice ohavné tržnice, část mafiánů, daňové úniky a negativní mediální pozornost, ale na druhé straně by Cheb ztratil něco na své živosti, kulturní pestrosti a ekonomické dynamiky. To, že v Chebu žije právě vietnamské etnikum, lze považovat za výhodu, protože Vietnamci jsou podle Komárka (2003) pilířem technicko-školské civilizace, na rozdíl např. od Romů. Je otázkou, zda výrazně zpřísňovat legislativní požadavky na živnostníky (viz rigidní prostředí v jiných státech EU), 45
Některé budovy bývalých kasáren jsou architektonicky velmi zajímavé a podle názoru výzkumného týmu město jejich úplným zbořením ztrácí významnou historickou památku.
135
protože právě možnost rychle začít podnikat v různých oborech tvoří pozitivní ekonomické prostředí pro Vietnamce v Česku /Chebu, a nejen pro ně. Největším problémem je vzájemná komunikace Vietnamů s majoritou a opačně. Zde existuje velký prostor pro město, aby vytvořilo podmínky, které by nutily Vietnamce ke spolupráci. Výborným příkladem vzájemné komunikace je realizovaná výstava, kdy prostřednictvím dětí byli donuceni spolupracovat i rodiče (shánět tradiční kroj, přinést ochutnat tradiční jídla atd.). Těchto akcí je ovšem potřeba více. Jako vhodné se jeví i nabídky kurzů českého jazyka, stejně jako vietnamštiny. Vietnamci rádi slaví a k tomu si pronajímají různé prostory – i na tomto poli se tedy rýsuje možnost sblížení občanů Chebu s vietnamskou komunitou, a to např. snížením pronájmu prostor za podmínky otevření oslavy pro veřejnost. Zástupci města musí při dialogu s vietnamskou komunitou vyjednávat nikoliv pouze s několika představiteli (často „mafiány“), nýbrž je možné např. využít i dětí (konkrétně základních škol a gymnázia). Rovněž tak je vhodné informovat o všech společných akcích v médiích (např. Chebských radničních listech). Zástupcům města je možné doporučit využití dostupných mechanismů ke zlepšení fyzického stavu tržnic (často jsou majetkem města), zejména jde o zvýšení jejich celkové upravenosti a dosažení kultivovanějšího prostředí (konstrukce stánků, dlažba v okolí, přístupové silnice). Rozhodnutí o odstranění historických budov tržnice Dragoun stojí za širší diskusi a snad i přehodnocení celého projektu.
136
Praha 7 - Holešovice, Bubenská 12, KSOREA-KL, v. o. s. Eva Janská Popis lokality/komunity Praha představuje hlavní koncentraci mezinárodních migrantů v Česku. (K 31. 12. 2005 jich na území Prahy bylo oficiálně registrováno 89 911, což představuje 32 % celkového stavu). Podstatnou část tvoří krátkodobě (několik měsíců) či dlouhodobě (několik let) působící ekonomičtí migranti z „Východu“ (zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu). Tito cizinci žijí velmi často pospolu na ubytovnách, kde vytvářejí specifický fenomén – koncentrační mikro-areál dočasného útočiště většinou těžce manuálně pracujících cizinců. Lokalita Bubenská 12, KSOREA-KL, v. o. s., Praha 7 - Holešovice
Poznámka: O této dané zkoumané lokalitě nebyla nalezena v sekundárních zdrojích (internet, místní tisk) žádná informace. Na webových stránkách městské části Praha 7 je pouze pod záložkou národnostní menšiny jeden projekt týkající se romského obyvatelstva. Daná lokalita k výzkumu vybrané ubytovny má samostatný vjezd z ulice Bubenská a je oplocená vlnitým plechem. Přes ulici začíná obytná čtvrť činžovních cihlových domů z počátku 20. století. Lokalita je též sociálně oddělená od života zbytku obce. Bydlí zde převážně cizinci s poměrně nízkým sociálním statusem. Mezi těmito cizinci a místními
137
obyvateli městské čtvrti Holešovice nejsou konflikty. K vzájemnému kontaktu téměř nedochází, není o to z obou stran ani zájem. Někteří místní o existenci ubytovny ani nevědí, jiní ji hodnotí jako bezproblémovou. Obyvatelé lokality, členové komunity využívají k přepravě zejména MHD (5 min. chůze na stanici metra „Vltavská“). Žijí zde tak dvě oddělené skupiny obyvatel (místní a pracující cizinci) s minimálním kontaktem mezi sebou, které si však vzájemně nevadí. Důvodem spíše velmi omezených kontaktů je odlišný životní styl, jiný časový harmonogram dne i roku (cizinci tráví převážnou část dne mimo ubytovnu, navíc tráví část roku mimo lokalitu v zemi svého původu) a v neposlední řadě i jazyková bariéra. Není v podstatě zájem o nějaké změny, navíc není jasné, do jaké doby bude v této formě ubytovna fungovat. Nachází se totiž v lokalitě, kde jsou do budoucna v plánu rozsáhlé úpravy této městské části. Jedná se o velkou rozvojovou plochu Holešovice – Bubny, kde je již vypracován územní plán. Podle internetového deníku Stavební fórum se však stále čeká na urbanistickou studii sekcí Útvaru rozvoje hl.m. Prahy (http://www.stavebni-forum.cz/, 8. 4. 2003). Nicméně podle slov zástupce vedoucího Odboru rozvoje a územního plánování MČ Prahy 7 ing. Šlechty je realizace projektu spíše záležitostí příštího desetiletí. Fungování ubytovny by mohla ohrozit ještě výstavba Komerčního centra nad stanicí metra „Vltavská“ (jež má být součástí výše zmiňované rozvojové plochy), která je nyní zpracována ve formě studie, nicméně její realizace prý v příštích pěti letech také nebude. Vznik a vývoj lokality/komunity Ubytovna vznikla v roce 1992, kdy probíhala oprava Veletržního paláce a v prostorách nynější ubytovny bylo skladiště materiálu. Po skončení oprav tyto prostory již začaly sloužit k ubytování dělníků Dopravních staveb, od kterých má toto místo pronajaté firma KSOREAKL, v. o. s. Tuto firmu tvořilo v průběhu let více než 130 společníků, v současnosti necelých 20 (viz výpis z obchodního rejstříku). Kapacita ubytovny je 120 lůžek, ale málokdy je plně obsazena. Za dobu existence ubytovny došlo k drobným změnám, např. v jejím vnitřním vybavení. Nejvíce jsou zde ubytováni lidé z Ukrajiny, dále i Moldavska a Bulharska. Počet ubytovaných lidí v ubytovně v průběhu času sice mírně kolísá, ale v podstatě se příliš nemění. Faktory, které ovlivňují počet ubytovaných lidí, jsou spojeny zejména s návštěvami domova či skončením výkonu práce. Podle slov jejího správce ubytovna láká cizince k ubytování především svojí nízkou cenou, tj. 90 Kč za noc. Lidé, kteří v ní jsou ubytovaní mají společné to, že přijeli za prací do Česka kvůli špatné ekonomické situaci v jejich mateřské zemi. Průměrná doba pobytu bývá cca 3 - 6 měsíců. Po této době se lidé na čas vracejí domů, aby se pak opět vrátili zpět na ubytovnu. Mohou tu bydlet jak jednotlivci, tak i celé rodiny s dětmi (ty ale členové výzkumného týmu v ubytovně nepotkali). Ubytovna plní zejména funkci obytnou, pro řadu z cizinců, jejich dočasných obyvatel, je však také druhým domovem. Jsou zde dobré a přátelské vztahy. Většina ubytovaných lidí pracuje na stavbách, a to okolo 10 - 12 hod. denně. Ráno téměř všichni ubytovnu opouštějí a vracejí se zpět až večer kolem 19 hod. Jelikož tito lidé vykonávají fyzicky náročnou práci (nejčastěji na stavbách), večer už většinou nikam nechodí a baví se jen mezi sebou na ubytovně. Nemají téměř žádný volný čas, který by mohli věnovat svým koníčkům, kromě televize, nedělní procházky do centra či návštěvy fotbalového zápasu. V období významných církevních svátků jdou někteří z cizinců do řecko-katolického kostela u Karlova mostu. Jinak tráví čas s ostatními členy komunity.
138
Typický dvoulůžkový pokoj (sociální zařízení a kuchyňka jsou na patře)
Pohled na ubytovnu od stanice metra stran oplocen vlnitým plotem
„Vltavská“ – areál ubytovny je ze všech
Denní a večerní snímek ubytovny Foto: Janská
139
Sociální vazby a vztahy v komunitě Obyvatelé ubytovny vytvářejí specifický typ komunity založené a budované na přechodných vzájemných vztazích, vycházejících z délky pracovního pobytu anebo působení u příslušného zaměstnavatele. Na ubytovně se cizinci v delších či kratších intervalech střídají a tudíž nevytvářejí komunitu založenou na dlouhodobých vztazích. Vzhledem ke své pracovní vytíženosti nejsou po celý den v lokalitě přítomni a vracejí se až v podvečerních hodinách. Přes den tedy není narušen běžný život v obytné části (přes silnici) „potulujícími se“ cizinci v ulicích. Z výpovědi hostinského či prodavačky vyplývá, že není ani problém ve večerních hodinách. Podle Policie zde není ani výraznější kriminalita vzhledem k jiným částem Prahy 7. Z výpovědi několika respondentů též vyplývá, že si klienti na ubytovně vzájemně pomáhají, i ve zvláštních situacích. Dokládá to výpověď jednoho z respondentů: “ …nedávno zde zemřel jeden kamarád a bylo potřeba dopravit jeho tělo na Ukrajinu, zařídit potřebné záležitosti a samozřejmě to celé zaplatit.“ Jinými slovy, někteří ubytovaní se na záležitostech spojených s pohřbem finančně i organizačně podíleli. V ubytovně se nejčastěji setkávají ti, kteří pocházejí ze stejného místa či oblasti Ukrajiny. Nejvíce je zde klientů z ukrajinské Zakarpatské oblasti. Vztahy jsou podle výpovědi velmi dobré a přátelské. Komunita se podle názoru respondentů nijak nesnaží izolovat od vnějšího světa. Mají známé z řad majority, nejčastěji se ale jedná o dělníky ze stejné stavby či místa práce. V podstatě ale nemají s okolím moc společného a tak žádná nadprůměrná komunikace neprobíhá. Důvodem je především již zmíněná dlouhá pracovní doba, včetně víkendů a tím jiný životní režim. Dokládá to i výpověď prodavačky (Ukrajinky) z Večerky blízko ubytovny: „Já nikoho osobně z nich neznám. Jsem sice Ukrajinka, tak si při nákupu povídáme. Oni jdou z práce, nakoupí si jídlo, pivo a jdou si to vypít asi tam k sobě. Že by chodili do hospody si nemyslím, na to nemají peníze. Spíš si to koupí a vypijí u sebe“. Sama nenavazuje vztahy s komunitou. Předpokládá, že komunita má silnější vnitřní vazby.Lidé jsou zvyklí z práce jít rovnou na ubytovnu, tam trávit čas spolu; specifické vazby uvnitř komunity však neuvádí. Co se týče vazeb z vnějšku směrem dovnitř do komunity, nikdo z respondentů se nesetkal s negativními reakcemi lidí z okolí.
Důsledky existence lokality/komunity Podle respondentů a též vlastního pozorování se zdá, že zde nejsou žádné problémy spojené s existencí této lokality/komunity a tudíž není ani snaha něco řešit. Pokud nějaké problémy přece jenom nastanou, řeší je na místě vedoucí ubytovny, s kterým mají místní klienti dobré vztahy. Z hlediska existence ubytovny a tím i celé komunity je však důležité vyřešit problém vlastnictví pozemku. Ten patří Českým drahám a není tudíž jasné, jak dlouho ho bude výše uvedené firmě pronajímat, a to i s ohledem na revitalizační plány této městské části (viz výše). Lokalita nemá pravděpodobně navenek větší problémy. Přispívá k tomu i fakt, že vedoucí ubytovny dbá na platnost dokladů ubytovaných. Při občasných návštěvách cizinecké policie tak nedochází k zadržování nelegálních migrantů a řešení překračování zákona včetně kriminálních činů s tím spojených. Občas se objeví krádeže na ubytovně (kradou se doklady), … „stalo se to tak 3 - 4 krát od roku 1999“ (z výpovědi respondenta). V nedávné době zde proběhla kontrola Cizinecké policie a hasičů. Nebyly zjištěny žádné vážné nedostatky, pouze z bezpečnostních důvodů musely být přidělány na ubytovnu hromosvody.
140
Řešení problémů spjatých s lokalitou/komunitou Po bližším seznámení se s problematikou cizinců žijících na ubytovnách vyplývá, že výraznější koncentrace pracovních migrantů či ostatních dělníků na ubytovnách není vnímána majoritní populací jako problém, a to jak z pohledu fyzických, tak i sociálních struktur. Dělníci jsou celý den v práci, vydělávají peníze a domů se vrací večer většinou unavení. Někdy dojde (pravděpodobně ve dnech volna) k větší konzumaci alkoholu, nicméně z pohledu ostatních obyvatel lokality to není problém, který by se musel řešit. Nedochází zde k pobíhání či žebračení dětí, případně rodinných příslušníků, neboť se nejčastěji jedná o přítomné a pracující (zaměstnané) muže, bez rodin. Bezproblémovost potvrzuje i jedna z respondentek: „Nikdy tady s nimi žádné problémy nebyly. Nepamatuji se, že by sem jezdili policajti a to mám okno přímo nad nimi. Prostě jsou tady, aby pracovali, nechtějí dělat problémy“. Celkově není důvod, aby byly zavedeny nějaké speciální kroky. Samotní klienti ubytovny by do budoucna navrhovali např. opravy a rekonstrukce ubytovny. Rádi by též měli satelit, aby mohli chytat ukrajinské televizní kanály. Z výzkumu přesto vyvstaly určité problémy, které však přímo nesouvisejí se separací/segregací daných cizinců, nýbrž se týkají procedury zisku, resp. prodloužení jejich víza46.
46
Jeden z respondentů vypovídá: „Prodloužení víza je čím dál víc problematičtější. Neustále se mění pravidla, člověk si vystojí dlouhou frontu na cizinecké policii a pak mu řeknou, že mu něco chybí. Řekli mi, že musím mít k žádosti roční zdravotní pojištění uzavřené u Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Do nynějška jim stačilo ukrajinské pojištění. Nyní má VZP na pojišťování cizinců monopol. Je to pro nás velmi drahé. Takové pojištění stojí 8 000 Kč! Chtěl bych získat povolení k trvalému pobytu a chtěl bych v ČR zůstat natrvalo”.
141
Závěry Dušan Drbohlav, Luděk Sýkora Studie přináší poměrně detailní analýzy studovaných lokalit/komunit z hlediska charakteru segregace/separace, jejich forem, dynamiky vývoje, univerzálních a místně specifických podmínek. Přináší rovněž pohled na příčiny a mechanismy a důsledky segregace/separace včetně již aplikovaných metod, postupů a nástrojů ovlivňujících segregaci/separaci. Závěry se soustřeďují na vybrání podstatných charakteristik vázaných na dané lokality/komunity, které reprezentují určité modelové typy segregace/separace (sociálně silných, sociálně slabých, Romů a cizinců). Přitom je třeba zdůraznit, že nebyly vybírány „průměrné typy“, které by reprezentovaly danou skupinu, ale spíše extrémy a vyhraněné lokality, u nichž se dal očekávat jasnější obraz segregace a separace včetně jejich mechanismů. Předložené analýzy zachycují realitu a mechanismy jejího utváření s tím, že jde o mnohostranně podmíněné procesy včetně vlivu mnoha lokálně specifických podmíněností. I s ohledem na nedostatečně podchycenou variabilitu (a heterogenitu) lokalit segregace a separace v Česku je nutné výsledky používat citlivě a opatrně. Jde spíše o sondy ukazující typy problémů a naznačující i metodicky možnosti jejich podchycení. Výzkum i na daných příkladech potvrdil, že je velmi obtížné najít v současném Česku samostatné, „čisté“ typy zkoumaných populací v jejich koncentrovaném mikro-prostorovém průmětu (úroveň cca několika bloků domů). Na jedné straně se např. mohou kromě majoritní populace větvit „bohatí“ do několika cizineckých skupin (Nebušice), na straně druhé se pak mísí Romové a „chudí“ (např. Ostrava – Přední Přívoz, Kladno – Staré Kročehlavy), přičemž v jiných kontextech by mohla být i jiná seskupení (např. „chudí“ a cizinci, případně k tomu Romové apod.). S tím samozřejmě souvisí i různorodé dopady na území, ve kterém se koncentrace odehrává. Samotné toto zjištění je podstatné z hlediska přijímání nápravných opatření, která by měla řešit případné problémy v dané lokalitě. Mnohá z takovýchto opatření by tedy měla být vždy alternativní, nasměrovaná na dané subskupiny a respektující jejich specifika. Zkoumané lokality/komunity vykazovaly (na rozdílné ploše – velikosti území) různý stupeň územní (prostorové) koncentrace, od nejvyššího (Nebušice, Ivanovice, Chanov, Ostrava Zadní Přívoz či Praha - Bubenská) po nejnižší (Cheb – Zlatý vrch). Zdá se, že se uplatňuje jak proces separace (např. Nebušice, Ivanovice), tak segregace (např. Chanov, České Budějovice – Máj). Důležité je rovněž zjištění, že v některých případech se vlastně k prvotní segregaci („povinné“ – např. městem nadiktované či „vlastně nevyhnutelné“, např. trhem způsobené, přemístění) následně pojí separace, kdy daná komunita je vlastně celkem spokojena s životem v lokalitě odděleně od majoritní populace a tuto pozici různými mechanismy přímo i nepřímo podporuje (např. odkupování dalších bytů, příliv dalších obyvatel dané skupiny do lokality, demonstrace negativních projevů odlišného životního stylu atd.) (např. Chanov, České Budějovice – Máj). Daný stav se tak fixuje či umocňuje. Na druhé straně se ukazuje, že prvotním impulzem výraznější prostorové koncentrace, oddělování „bohatých“ od ostatních je separace, tedy dobrovolný akt podněcovaný vlastní komunitou. Rovněž z hlediska fyzického a sociálního složení lokalit/komunit byla nalezena pestrá mozaika – od exkluzivních, s vysokým sociálním statusem („bohatí“) až po rozpadající se/zdevastované s velmi nízkou sociální úrovní (Romové). Logicky tak i z hlediska problémovosti daných lokalit/komunit existuje celá řada zjištěných modelů: od „neutrality“,
142
skrývající v sobě jak zcela minimální kontakty mezi danou skupinou a majoritou (Praha – Bubenská), tak mírně pozitivní i mírně negativní rysy soužití skupiny s majoritní populací (např. Nebušice), až po zcela neuspokojivé soužití s někdy dokonce otevřenými konflikty mezi reprezentanty dané separované/segregované komunity a zástupci sousedící majoritní populace (např. Ostrava - Přední Přívoz). V tomto ohledu (na který je odkazováno) jednoznačně dominují mezi studovanými romské lokality/komunity, které na sebe váží nejzávažnější problémy a také jejich řešení je nejkomplikovanější. Je zřejmé, že k vyhrocení dochází zejména v případě časté veřejné demonstrace odlišných kulturních vzorců, resp. pro majoritu nepřijatelných projevů specifického životního stylu (včetně četných sociálněpatologických jevů). K tomu dochází právě především u romských komunit, které se v lokalitách díky extrémní nezaměstnanosti vyskytují vlastně trvale. Naproti tomu v případě „bohatých“ a „cizinců“ se možné, i když méně pravděpodobné střety otupují, resp. minimalizují, neboť reprezentanti daných komunit přes den pracují a omezují (u některých vyjma víkendů) svůj pobyt v komunitě na večerní a ranní dobu. Určitou bariérou je často i v tomto případě i omezená znalost češtiny. Problémovost romských komunit vis-a-vis ostatní zkoumané lokality/komunity vysvítá i z hlediska analýzy vývoje stavu lokalit/komunit v čase. Právě zejména u Romů je naznačen efekt určitého prostorového rozrůstání lokality a tím i problémovosti (např. Ostrava – Přední Přívoz, Chanov, České Budějovice – Máj). Nedochází přitom pouze k přestěhovávání dalších, nových Romů do lokality/komunity, ale i k odstěhovávání příslušníků majoritní skupiny z takto „romizujících se“ enkláv. Studie ukázaly, že k problémovosti života některých komunit, resp. i k problémovosti soužití daných komunit s majoritou může přispívat i nedostatečně rozvinutá identita obyvatelstva s danou lokalitou, ve které se žije. Bylo naznačeno, že dané komunity spojují svoji identitu spíše s úrovní města (Praha v případě Nebušic, Brno v případě Ivanovic) nebo naopak se svým domem či bytem (Kladno – Staré Kročehlavy). Tolik důležitá reflexe lokality a „zakódování identity místa“ je u většiny zkoumaných subpopulací velmi malá. Tento fakt se pak často promítá i do nezájmu kultivovat fyzické a sociální prostředí místa svého bydliště. Důležité může být i to, že jak např. u Romů, tak Vietnamců (u obou skupin je typická velká vnitřní hierarchizace do určitých „kast“) ekonomická dostupnost bydlení (jeho nízká cena) jako lokalizační faktor převážil význam preference možného využití sociálních vazeb v komunitě. Společným rysem, který se projevil ve většině případových studií, je nikoliv překvapivý fakt, že samotná geografická poloha – vyčlenění na okraj, podporuje separační/segregační podstatu. Co je však také důležité připomenout, že mnohé ze studovaných lokalit mají specifickou urbanistickou podobu a také architektonické ztvárnění, které rovněž podporují izolaci populace, žijící v dané lokalitě (málo, navíc někdy malých vstupů a vchodů, spíše uzavřené objekty apod.). Vlastně primárně budovaná fyzická struktura již do jisté míry předznamenávala trend prostorové a sociální izolace (Nebušice, České Budějovice – Máj). Zvláštním extrémem je v tomto pohledu lokalita Brno – Ivanovice, kde byly v lokalitě vytvořeny skutečně separované soukromé areály a soukromé ulice. Podněty i příčiny vzniku daných segregovaných/separovaných lokalit/komunit byly rozmanité, a to jak z hlediska mechanismů jejich vzniku, tak času, ve kterém se vytvářely. Šlo jak o nové formy výstavby prvotně věnované koncentraci dané skupiny (Nebušice, Ivanovice, Chanov, Budějovice Máj), tak o spíše starou zástavbu, původně nesegregovanou/neseparovanou (Kladno – Kročehlavy, Ostrava – Přívoz) nebo novější výstavbu postupně s rostoucí koncentrací jedné subpopulace (Cheb – Zlatý vrch). Specifickou roli hraje ubytovna přímo určená k dlouhodobějšímu bydlení cizinců (Praha – Bubenská).
143
Z mechanismů vedoucích k vytvoření daných koncentrací zdůrazněme například velkorysý projekt postavený zahraničními subjekty (Nebušice). Významným mechanismem je bytová politika města s cílem nastěhovat dané skupiny do daného místa (např. Most, Ostrava, České Budějovice). Tato politika byla často doprovázena stěhováním daných skupin do daných lokalit i proto, že byly vytlačeny z „najednou lukrativních a drahých zón“ vnitřního města (majitelé jim zajistili levné bydlení) nebo naopak sami využily možnosti koupit levně byt v okrajové komunitě. Jinde se na vzniku koncentračních areálů podepsala mnohdy až neuvěřitelná neschopnost řešit systematicky a v souladu s regulemi novou výstavbu (Brno versus Ivanovice - střety zájmů města, městské části, investorů, stavitelů … osobní zájmy, protekce, úplaty, podvody, nerespektování pravidel, ale i obecně neschopnost ustanovení správného legislativního režimu na všech nutných stupních atd…). Takto vznikly první koncentrační enklávy anebo se již etablovaná komunita začala dále zvětšovat. Státní správa a samospráva na různých úrovních se problémům spjatým s životem v segregovaných/separovaných lokalitách příliš nevěnuje. Mimo jiné také proto, že se již privatizací většiny svého bytového fondu zbavily jedné z potenciálně elegantních a účinných možností, jak dané problémy také řešit (např. ukvapená privatizace). Důvodem nezájmu je patrně i to, že problémy zatím nedosáhly výraznějších rozměrů, resp. neeskalují v neudržitelné sociální konflikty. Výjimkou jsou aktivity v romských lokalitách, kde byly přijaty určité programy a kde se na řešení významněji podílejí i nevládní, neziskové organizace (Chanov, Ostrava – Přívoz). Tyto aktivity jsou však poměrně nedávné a nelze tudíž hodnotit jejich efekt (Ostrava – Přívoz). Je však zřejmé, že nemohou vyřešit samotnou podstatu problému, pouze zmírnit nepříznivé dopady života v dané lokalitě/komunitě. Je jednoznačné, že ze zkoumaných lokalit/komunit vykázali nejvíce problémových rysů Romové, případně „chudí“, kteří v sobě rovněž částečně zahrnují romskou populaci. Řešení tohoto stavu nemůže být jednorázové a okamžité. Musí jít o dlouhodobý, systematický a komplexní proces nápravy, kdy prostorové aspekty bydlení jsou sice důležité, zdaleka ne však jediné, kterých by se změny měly dotknout. Dosavadní zkušenosti ukazují, že významné koncentrace dané komunity s sebou kromě extrémní nezaměstnanosti nesou řadu sociopatologických jevů jako jsou užívání a šíření drog, prostituce, lichva, krádeže apod. Pro zlepšení daného stavu je ve hře množství cílů i mechanismů jejich dosažení, např. oslabení koncentračních tendencí do již silných a etablovaných komunit, nabídka sociálního bydlení v jiných lokalitách, změna sociálních dávek, které by svojí výší neměly konkurovat nejnižším výdělkům, motivace romské populace k ekonomické samostatnosti a zaměstnání, motivace ke vzdělání atd. ale i boj proti diskriminaci Romů na českém trhu práce. Za úvahu stojí rovněž nabídka a motivace k účasti kurzů, které by přiblížily romské minoritě současný život české majority. Na druhé straně velkou výzvou pro samotné Romy, ale nakonec i majoritu je nejenom názorová roztříštěnost Romů (nejsou vnitřně soudržnou komunitou) i jejich často naznačený přezíravý přístup k jejich romským tradicím včetně jazyka. Právě na příkladu Romů se ukazuje důležitost cílevědomé práce s dětmi, která by však měla pokračovat až do raného věku ekonomické aktivity. Zdá se, že kromě fyzické revitalizace spojené s šířením kultury dbát o vzhled svého životního prostředí by mnohým lokalitám pomohla diversifikace funkcí, resp. rozšíření často pouze obytné funkce o další – zlepšení dopravní dostupnosti, základní služby, parky, dětská hřiště apod. Již dnes a patrně o to více v budoucnosti je patrný efekt současného ekonomického/investičního rozvoje v oblastech s výhodnou, atraktivní geografickou (mikro i mezo) polohou – viz např. Kladno – Kročehlavy, Ostrava – Přívoz. Zdá se, že rozvojové aktivity mohou v mnoha různých směrech ovlivnit charakter, ale i trvání dosavadních segregovaných/separovaných lokalit/komunit. Je tedy zřejmé, že jde o úkoly jak na makro, tak mikroúrovni státní správy, samosprávy i nevládního, neziskového sektoru.
144
Pro vyřešení problémů spjatých s životem specifických komunit ve výraznějších koncentracích uvnitř majoritní populace, a to jak problémů uvnitř těchto komunit tak z hlediska jejich vztahu k ostatním, není obecný recept. Zkušenosti ukazují, že nestačí podporovat, ale nutné je v mnoha směrech iniciovat různorodé aktivity a programy. Je však jasné, že bez významně intenzivnější vzájemné informovanosti, spolupráce a tolerance je každý krok odsouzen k nezdaru.
Poděkování Janu Čermákovi - za pomoc při realizaci terénního šetření (Praha –Holešovice) Janu Illíkovi - za pomoc při realizaci terénního šetření (Ostrava – Přívoz) Ireně Jeřábkové - za pomoc při realizaci terénního šetření (Praha – Holešovice) Milanu Kalašovi – za pomoc při realizaci terénního šetření (České Budějovice – sídliště Máj) Kláře Kavanové - za pomoc při realizaci terénního šetření (Brno – Ivanovice a Praha 6 – Nebušice) Tereze Kušnírákové - za pomoc při realizaci terénního šetření (České Budějovice – sídliště Máj, Kladno – Staré Kročehlavy, Štěpánov) Romanu Matouškovi - za pomoc při realizaci terénního šetření (Brno – Ivanovice) Janu Škorpilovi - za pomoc při realizaci terénního šetření (Brno – Ivanovice) Kláře Šustrové - za pomoc při realizaci terénního šetření (Kladno – Staré Kročehlavy, Štěpánov) Michaele Roubalové - za pomoc při realizaci terénního šetření (Praha – Holešovice) Zdroje Brouček, S. (2003): Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. Praha, Etnologický ústav AV ČR. České Vietnamce čekají změny, MF Dnes, 22. 10. 2005. Drbohlav, D., Černík, J., Dzúrová, D. (2005): Dimensions of Integration: Migrant Youth in Central European Countries. Country Report on the Czech Republic.Vienna, International Organization for Migration (IOM), pp.51-99. Friedrich, V. a kol. (2001): Výzkum čtyřech problémových oblastí rozvoje města Chebu v r. 2001. Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni. Gabal Analysis & Consulting (2005-2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a komunit v České republice a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Projekt, říjen 2005 – červenec 2006. Giddens, A. (1984): In R. Yin (1993). Applications of Case Study Research. Beverly Hills, CA, Sage Publishing. Hamel, J., Dufour, S., Fortin, D. (1993): Case Study Methods. Newbury Park, CA, Sage Publications.
145
Hofman, J. a kol. (2005): Vědecko-výzkumné studie studentů Ekonomické fakulty Západočeské univerzity v Plzni pro město Cheb v roce 2004. International Organization for Migration (2004): Závěrečná zpráva k projektu č.j. OAM–175– 47/2004 „o zajištění monitoringu romských lokalit v České republice vzhledem k probíhajícím nebo potencionálním migračním trendům ze Slovenska v období po vstupu do Evropské unie a podání souhrnné zprávy o stavu těchto lokalit zohledňující dosavadní integrační praxe“. Praha, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Ivanovické rozhledy Komárek, S. (2003): Mír s mloky. Brno, Petrov. Koželouh J. (2006): Environmentální studie území Brna-Ivanovic. Nesehnutí. Brno, únor 2006. Kuča, K.: (2000): Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku/2.díl H-Kole. Praha, Libri. MF Dnes – Pětina obyvatel Chebu jsou Vietnamci, 12. 7. 2005. Minh, Trung Ta (2002): Podnikání a život Vietnamců v Chebu, Západočeská univerzita v Plzni. Bakalářská práce. Na tržnici už nechci, Lidové noviny, 25. 6. 2005. Pavelčíková, N. (2004): Romové v českých zemích v letech 1945–1989. Praha, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ptáček, P., Kontová, V. (1996): Malá Šárka (Průhonský háj), Nebušice. Seminární práce z kurzu Trh s nemovitostmi. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. (www.natur.cuni.cz/~sykora/) Radniční listy (Cheb) (říjen 2001 – červen 2006). Sčítání lidu, domů a bytů 2001. Praha, ČSÚ. Sedláčková, A. (2005): Tisková zpráva ze schůze Rady města Mostu 21. 4. 2005. Magistrát města Mostu. (http://www.mumost.cz/mesto/rada/r2005/tz21_4.htm – 21.4.2006) Statistická data - Ředitelství cizinecké a pohraniční policie ČR, 2004. Strategický plán města České Budějovice (1999). Sýkora, L. (2001): Proměny prostorové struktury Prahy v kontextu postkomunistické transformace. In: Hampl, M. a kol., Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace a obecná teorie. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, s. 127-166.
146
Šatava. M. (2005): Mezinárodní mobilita „highly skilled“ a pozice Česka. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Magisterská práce. Tellis, W. (1997): Introduction to Case Study. The Qualitative Report, Vol. 3, No. 2, July. Třešňák, P. (2004) Vietnamci, příští česká elita. Respekt, 26. 4. 2004. Valentová, B. (2005): Vývoj sociálního bydlení s důrazem na jeho zacílení na určité sociální vrstvy obyvatelstva. Sociologický časopis, 41, č. 2, str. 301–315. Vietnamci, příští česká elita. Respekt, 26. 4. 2004. Vogt, D. (2006): Sídliště Chanov v Mostě: příklad problémové transformace města. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Seminární práce. Vystoupil, J. (2006) Program sociálního a ekonomického rozvoje MČ Brno – Ivanovice. Pracovní verze. Manuskript. Waldinger, R. (1986): Through the Eye of the Needle: Immigrants and Enterprise in New York’s Garment Trades. New York, New York University Press. Yin, R. (1994): Case Study Research: Design and Methods (2nd ed.). Beverly Hills, CA, Sage Publishing.
www.mumost.cz Magistrát města Mostu www.stránky MČ Prahy 6 a 7, http://www.moap.cz, http:/, /www.ostrava.cz/obvody/mop.html) www.praha-mesto.cz http://www.stavebni-forum.cz
147
