Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru

24.-26.září 2003 Železný Brod

Sborník ze semináře

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru NPÚ ÚP Praha NPÚ, ú.o.p. Ústí nad Labem MěÚ Železný Brod KÚ Libereckého kraje

Obsah Památková rezervace Betlém v Hlinsku

3

PhDr. Ilona Vojancová, Soubor lidových staveb Vysočina – NPÚ, ú.o.p. Pardubice

Lokalita Chaloupky v Rychnově nad Kněžnou. Současný stav a využití.

6

Mgr. Petra Vychytilová, Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou

Zemědělská usedlost z roku 1824, Cyrilometodějská ulice 4/48, Třebíč Mgr. Jaroslav Martínek, Muzeum Vysočiny Třebíč

Rekonstrukce usedlosti čp.32 v Praze 13 – Stodůlkách na obytný objekt Mgr. Lubomír Sochor, NPÚ, ú.o.p. Praha

10 16

Vyšší Brod - zástavba lidového charakteru jako logická součást maloměsta MUDr. Martin Šerák, MěÚ Český Krumlov

Roubená zástavba předměstí Rokycan Tomáš Karel, NPÚ, ú.o.p. Plzeň

25

Tradiční zástavba na Podměstí v Ústí nad Orlicí Bc. Hana Hácová, UJEP Ústí nad Labem, studentka

Bardejovské suburbium a jeho premeny.

PhDr. Martin Mešša, Krajské múzeum v Prešove.

Dům na předměstí.

18

28

31

34

PhDr. Věra Kovářů, NPÚ, ú.o.p. Brno

Lidové stavitelství v předměstské zástavbě některých východočeských měst.

38

Luděk Štěpán, SLS Vysočina

Lidová architektura ve středočeských venkovských městech a městečkách Ing.arch. Jan Pešta, NPÚ, ú.o.p. střechních Čech

Příměstská zástavba lidového charakteru na Berounsku

39

44

PhDr. Helena Mevaldová, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze

Fotodokumentace příměstské zástavby na území Libereckého kraje z dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR v Praze 50 PhDr. Lubomír Procházka,CSc. , Etnologický ústav AV ČR v Praze

Genius loci českých měst a cestovní ruch

51

Ing.arch.Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno

Obce Růžová a Rynartice na Děčínsku,dva příklady dobových pasportizací Mgr. Natalie Belisová, Národní park České Švýcarsko

Obec Pěnčín-KrásnáZáchrana Kittelova domu

55

52

Richard Hübel, starosta obce Pěnčín ve spolupráci s Mgr.Monikou Dymlovou, autorkou práce „Památky obce Pěnčín“

Těžba břidlice

59

Ing. Holinka, firma Revlan s.r.o.

Upozornění: Texty neprošly jazykovou korekturou.

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru

Památková rezervace Betlém v Hlinsku

Zkušenosti z obnovy objektů a jejich zpřístupnění veřejnosti

PhDr. Ilona Vojancová, Soubor lidových staveb Vysočina – NPÚ, ú.o.p. Pardubice Památková rezervace Betlém v Hlinsku byla vyhlášena v roce 1995. Tomuto aktu ovšem předcházela celá řada jednání a konečná hranice rezervace je z hlediska památkové péče kompromisem. V lednu roku 1989 bylo rozhodnuto tehdejšími kompetentními úřady o záchraně části čtvrti Betlém Hlinsko. Část objektů převzalo Ministerstvo kultury prostřednictvím památkového ústavu v Pardubicích. Památkový ústav pak pověřil své pracoviště Soubor lidových staveb Vysočina vypracováním koncepce záchrany a využití jednotlivých objektů a zároveň i metodickým dohledem nad prováděnou obnovou roubených objektů. Nynější čtvrť zvaná Betlém v Hlinsku vznikla v první polovině 18.století. Tehdy rychmburská vrchnost povolila stavbu roubených domků na „obecním place“ lidem stěhujícím se do Hlinska z okolních vesnic. V poměrně krátké době bylo vymezené místo pro stavbu obydlí nacházející se na pravém břehu řeky Chrudimky mezi radnicí a kostelem zastavěno na nejvyšší možnou míru. Původními obyvateli byli řemeslníci, především rodiny hrnčířů. Hrnčíři využívali dostatek ložisek kvalitní hlíny v bezprostřední blízkosti Betlému. Na základě historického průzkumu víme, že na Betlémě zpočátku stávalo několik hrnčířských pecníků, a to venkovních i vnitřních. Hrnčířství zaniklo po roce 1870 (v důsledku vyčerpání ložisek hlíny a snížení poptávky po hliněném nádobí), to umožnilo rozšíření tkalcovství. Obyvateli Betléma se tak staly rodiny domáckých a postupně i továrních tkalců. Vedle nich zde samozřejmě žili a pracovali i další řemeslníci: klempíři, kožešníci, krejčí, pekaři, truhláři, sedláři, ševci, ale také řezníci, hokynáři, cukráři či výrobce hudebních nástrojů a jiní. Od počátku 20.století se hlinecký Betlém stal částečně i domovem továrních dělníků (především textilní továrny), ale žili zde a pracovali dále drobní

řemeslníci. Na konci 60.let minulého století a především od počátku 70.let začalo docházet k devastaci objektů a celkového prostředí této části Hlinska. Přes upozorňování pracovníků památkové péče, odborné veřejnosti, některých obyvatel Betlému a umělců na urbanistickou a architektonickou hodnotu této dochované části Hlinska, neměli tehdejší představitelé města zájem na jejím zachování. Město odkupovalo uvolněné domky s cílem dále je neobydlovat a časem zbourat. V období 70.let a počátku 80.let tak zmizelo několik objektů a původní semknutá zástavba se rozvolňovala. Díky neustálým jednáním a shodě šťastných okolností nakonec došlo na začátku roku 1989 k rozhodnutí o záchraně alespoň části Betléma. Původní záměr památkářů zahrnoval území mnohem širší, ale postupným jednáním a pod tlakem představitelů města se záměr zúžil. Přesto území dnešní vyhlášené rezervace zahrnuje část nejhodnotnějších objektů. V roce 1989 byl schválen „Program záchrany a společenského využití lokality Betlém“ (dále jen „Program záchrany“), který vypracovali odborní pracovníci SLS Vysočina (M.Křivanová, L.Štěpán, I.Vojancová). Tehdejší Místní národní výbor v Hlinsku bezúplatně převedl prvních sedm objektů památkovému ústavu v Pardubicích a započaly tak práce na obnově prvního objektu. V roce 1990 se podařilo prohlásit 16 objektů nemovitými kulturním památkami. O tři roky později – v roce 1993, u příležitostí 100.výročí uspořádání Národopisné výstavy v Hlinsku, byly návštěvníkům slavnostně zpřístupněny první opravené objekty. Roku 1994 vstoupilo v platnost

3

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003

které si majitelé mnohdy chaoticky přistavovali, aby získali více místa. V těchto případech jsme obnovení jednotlivých přístavků zvažovali podle expozičního záměru. Rekonstruované objekty na Betlémě můžeme rozdělit podle rozsahu obnovy takto: Částečná rekonstrukce: domky čp.62, 132, 180 a 361 (výměny některých trámů v roubení stěn, doplnění izolace, odstranění vnitřních příček, výměny krovu a krytiny). Celková rekonstrukce: domky čp.134 (původně 64), 158, 159, 161, 318, 362 (rekonstrukce roubení, provedení izolace, výměny podlah, krovů, krytiny, sanační omítky apod.). Částečná kopie a celková rekonstrukce: domek čp.162, 466 (výměna většiny roubení zasažených dřevomorkou, nový krov, izolace). Kopie: domek čp.165 , jedná se kopii domku čp.141 nacházejícího se v hlinecké části zvané Podkostelí. Domek je využíván jak učebna výtvarného oboru ZUŠ Hlinsko. Účelová dostavba: domek čp.157 – restaurace, objekt byl postaven na půdorysu původního domu čp.157, který je dokumentován na mapě stabilního katastru z roku 1839. Dále se v prostoru vyhlášené památkové rezervace Betlém v Hlinsku nacházejí objekty v soukromém vlastnictví. Některé z těchto objektů majitelé opravují či rekonstruují, jiné jsou prozatím ponechávány bez větších oprav, třeba s negativními zásahy z let minulých. Například trojdílná okna, nevhodné omítky, ploty apod. Postupně s jednotlivými majiteli jednáme a snažíme se je společně s Městským úřadem přesvědčit o potřebě vhodné opravy.

nařízení o stanovení ochranného pásma státem chráněných objektů se specifickým stavebním režimem. Následujícího roku pak byla část lokality Betlém prohlášena památkovou rezervací lidové architektury. Prvořadým cílem „Programu záchrany“ se stala obnova stávajících objektů, zachování původního prostředí v co největší míře a využití objektů tak, aby se prostředí Betlému neuzavřelo okolnímu životu města. Před započetím prací jsme museli vyřešit otázku přístupu k obnově jednotlivých objektů: zda provést nejnutnější opravy a zachovat tak domky ve stávající podobě, nebo přistoupit k celkové rekonstrukci objektů. Rozhodujícím faktorem pro odpověď na tuto otázku se stal havarijní stav objektů, které byly po několik let neobývané a nechané napospas všem nepříznivým vlivům. Rozhodli jsme se pro celkovou rekonstrukci jež nám zároveň umožnila realizovat expoziční záměr: ukázat návštěvníkům jednotlivé etapy stavebního vývoje této lokality. Celkové rekonstrukci objektu vždy předcházel stavebně historický a etnografický průzkum. Snažili jsme se o zachování co největšího podílu původní hmoty a jednotlivých stavebních prvků u každého domku. Domky ve vlastnictví památkového ústavu po rekonstrukci postihují stavební vývoj této čtvrti: od konce 18. století do poloviny 20.století. Zjednodušeně můžeme napsat, že některé roubené objekty mají vyspárované stěny a šindelovou střechu, další pak mají roubené stěny bílené, případně i omítnuté a šindelové střechy překryté lepenkou, objekty dokládající poslední vývojovou fází už mají stěny omítnuté, bílené a na střechách a štítech se objevují eternitové šablony.V průběhu stavebního vývoje se u každého domku objevovaly nejrůznější bedněné přístavky,

4

Zde bych se ráda zmínila o příkladné spolupráci s Městským úřadem Hlinsko, která se datuje od roku 1991. Městský úřad provedl na své náklady vybudování všech sítí před započetím větších prací na obnově objektů, dále nechal zpracovat studii zabývající se řešením a výsadbou zeleně v prostoru rezervace a jejím ochranném pásmu, v neposlední řadě pak na své náklady vypracoval projekt a posléze i realizoval zpevnění komunikací v prostoru rezervace. Po celou dobu totiž v této části Betléma, přestože je téměř ve středu města, byly nezpevněné cesty, jejichž údržba se po léta řešila navážením dalšího a dalšího množství štěrku. Díky této skutečnosti se také všechny objekty postupem času dostaly pod úroveň terénu a jejich stavebnímu stavu to rozhodně neprospělo. Po dlouhých úvahách, kdy jsme oslovili i členy naší Vědecké rady, bylo rozhodnuto, že komunikace na Betlémě budou dlážděny žulovou dlažbou, která v minulosti tvořila chodníky


a stále přicházejí. Část objektů je využívána pro expoziční účely a dokumentuje život a práci drobných řemeslníku v prostředí malého města od první poloviny 19.století do 30.let 20.století. Další objekty jsou pronajaty a nájemci je využívají jako prodejny, pohostinství či výstavní prostory. Ostatní objekty užíváme pro zázemí SLS Vysočina, např. konzervátorská dílna, depozitáře apod. Nedomníváme se však, že využití jednotlivých objektů je definitivní. Naše původní představa je mnohem dynamičtější, chtěli bychom totiž, aby většina rekonstruovaných domků zjednodušeně napsáno „žila“. Již dnes máme zkušenosti s tím, že expozice, byť upravované, v ostatních částech města. Tato dlažba byla naštěstí Městským doplňované a obnovované, návštěvníky nelákají. Sníme úřadem při výměně uložena a nyní ji bylo možné použít. Vy- o tom, že Betlém oživí lidoví výrobci, kteří zde budou mít své dlážděním betlémských cest se sice částečně vzhled tohoto dílny a prodejny. prostředí změnil, ale domníváme se, že je to úprava citlivá. Zasvěcené kolegyně a zasvěcení kolegové vědí, že prosadit Využití rekonstruovaných objektů je různé. Částečně vy- záchranu alespoň této části hlineckého Betlému nebylo lehkou chází ze zpracovaného „Programu záchrany“. Museli jsme záležitostí. Osobně se domnívám, že rozhodnutí o záchraně však reagovat na změny situace, které po roce 1990 nastaly přišlo několik minut po dvanácté, ale alespoň část tohoto jedinečného urbanistického celku přežila do dalšího tisíciletí. Rekonstrukce každého objektu se posuzovala zvlášť se vší zodpovědností, přesto – a to přiznáváme, jsme se nevyvarovali chyb. Některé chyby postupně napravujeme, jiné jsou, bohužel, nevratné. Přesto se domníváme, že ve své podstatě se záchrana objektů dnešní památkové rezervace Betlém v Hlinsku zdařila. Největší odměnou je nám skutečnost, kdy bývalí zapřísáhlí odpůrci záchrany této čtvrti z řad hlineckých obyvatel za námi přijdou a řeknou: „Dobře, že jste se nedali. Dneska sem rádi chodíme.“ Literatura a prameny: Hlinsko-Betlém. Arch. a pam. hodnocení souboru lid.architektury, SURPMO Praha 1985 M.Křivanová, L.Štěpán. I.Vojancová, Program záchrany a společenského využití lokality Betlém, 1989 30 let Souboru lidových staveb Vysočina, Almanach k 30.výročí založení SLS Vysočina, Hlinsko 2002 Historicko stavební a etnografický průzkum prováděný SLS Vysočina, výsledky uloženy v archivu SLS Vysočina.

5


Lokalita Chaloupky v Rychnově nad Kněžnou. Současný stav a využití.

Mgr. Petra Vychytilová, Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou Vznik města Rychnov nad Kněžnou ani význam jeho jména dosud nelze s přesností určit. Název Rychnov vznikl údajně z latinského Richenawe – lesní újezd. Podle některých badatelů je označení slovanského původu. Vyvinulo se z termínu rajnava kterým se popisovalo lučinaté okolí lesů a postupem doby se zkomolilo do podoby reichnava, richnava a Rychnov. První obecní kronika města Rychnova nad Kněžnou pocházející z roku 1836 uvádí, že název města vznikl z německého označení “auf der reichen Aue” což znamená “na bohaté nivě”. Bez zajímavosti není ani název řeky, jejíž jméno je odvozeno od pojmenování Kněžská, protože povodí Kněžny patřilo zpočátku církvi. Později se ovšem označení zkomolilo na Kněžná. Současné jméno města je poměrně mladé. Až od 2.poloviny 19.století se začalo městu říkat Rychnov nad Kněžnou. Do té doby byl označován spíše jako Rychnov či Rychnov Soukenický, protože proslul jako centrum soukenické výroby, která se zde začala rozmáhat od 16. století a udržela se až do počátku 20.století. Poslední soukeníci tkali na ručních stavech až do 50.let 20.století. Jejich stavení a výrobní objekty stály v prostoru řeky Kněžny a dokonce tři objekty z lokality Chaloupky prokazatelně byly spjaty s tímto řemeslem. Konkrétně se jedná o dům čp.395 a 382 a zcela přestavěný objekt čp.393 který byl užíván zpočátku jako valcha. První zmínka o městě se nachází v listině Přemysla Otakara II. z roku 1258. Jako poddanské město figuroval Rychnov až do roku 1561 kdy mu bylo císařem Ferdinandem I. povoleno užívat práv královských měst a umožněno volit obecní starší. Městský znak – Panna na jelenu – získal Rychnov už 6. března 1488 od krále Ladislava II. Jagelonského. Stavební vývoj města byl pravděpodobně pozvolný i přesto, že zde sídlila správa panství. Ve městě totiž dlouho až do počátku 20.století převažovala dřevěná zástavba, ba i v prostoru náměstí. O stavebním vývoji svědčí také zjištění historika K. Dvořáka, který uvádí, že až do roku 1825 byla většina komínů ve městě ještě dřevěná. Muzeum Orlických hor vlastní bohatou kolekci fotografií a skleněných desek F. Šmiky (*1875 +1955) z počátku 20.století na kterých je zachycena podoba města. Z nich je patrné, že ještě v této době byla v Rychnově poměrně značná část domů roubená. Převažovaly domy se zděnými podezdívkami a roubeným patrem, na náměstí byly ještě na počátku 20.století zastoupené roubené domy s podloubím tzv. podsíňové domy postupně přestavěné na zděné. V postranních uličkách stály roubené domy s poměrně nízkými stěnami a vysokým předsunutým štítem se svislým bedněním, s polovalbičkou či kabřincem a korouhvičkou. Další zachovaný typ roubených domů z okrajových částí města představují domy s otevřenou podsíní a stěnovými kleštinami či tesařskou stolicí. Pro poznání interiéru lze použít rozsáhlé dílo J. Korejze – Blatinského (*1909 +1989). Velká část jeho díla je uložena ve sbírce rychnovského muzea, a proto můžeme studovat z kreseb a akvarelů podobu černých kuchyní, zařízení chlup tkalců, vybavení dílen či vnitřní výzdobu domu. Stavebně zajímavou lokalitou Rychnova zůstává část nazývaná Chaloupky. Leží v blízkosti řeky Kněžny, v místech, kde se dříve provozovalo řemeslo, ať už soukenické, valchářské, barvířské či jiné. Podoba sledované lokality se začala utvářet již na počátku 18.století. Údajně se jedná o domky řemeslníků pracujících na přestavbě zámku, která trvala až do roku 1722. Bohužel se tato domněnka dosud prokazatelně nepotvrdila. Domky stojí za dnes již zčásti zakrytou “Soukenickou strouhou” podél ulic V Chaloupkách, Betenglova a Dobrovského. V minulosti došlo v prostoru města k několika změnám v názvech ulic a tak např. nynější ulice Dobrovského nesla v roce 1943 pojmenování Betenglova a dnešní Betenglova je původní Heřmanova ulice.

6

Muzeum Orlických hor se v souvislosti s navrhovanými změnami v dopravní situaci města zaměřilo na dokumentaci stavu, současných zásahů a využití objektů v lokalitě Chaloupky. V 90.letech 20.století probíhal ve sledované lokalitě čilý stavební ruch a bohužel se z personálních důvodů nepodařilo muzejním Štít domu čp. 389. pracovníkům Foto P. Vychytilová 2003 tuto etapu fotograficky zdokumentovat. Protože o všech přestavbách movitých kulturních památek na sledované lokalitě existuje dokumentace uložená na Odboru kultury, mládeže a tělovýchovy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, lze vysledovat vývoj jednotlivých kauz. Smutnou realitou zůstává, že se nepodařilo odpovědným pracovníkům zabránit zkáze domu čp.381. Ten byl zbourán bez vědomí pověřených úřadů v průběhu roku 1994, přestože bylo o jeho rekonstrukci již několik měsíců jednáno a dokonce byla schválena podoba domu s potřebnými stavebními úpravami. Dnes stojící domy v lokalitě Chaloupky či V Chaloupkách jsou evidovány v seznamu movitých kulturních památek pod číslem 2208. Pozornost muzejních pracovníků se v současnosti upírá na objekty čp.382-390. Jedná se o dvojdomky se společnou stěnou a mezistřešním žlabem. Domy byly původně roubené opatřené předsunutým štítem a půlkruhovým kabřincem či prolomeným oknem. Ve štítové stěně byly osazeny zpravidla dvě malá okénka a v některých případech ozdobené štukovými či dřevěnými šambránami. Další jedno až dvě okénka vedla z boční strany do obytné místnosti v přední části domu a další byla umístěna v zadní části domu v boční stěně druhé obytné místnosti. Dispozice domů zahrnovala síň, černou kuchyň a dvě obytné místnosti. Ze síně vedlo dřevěné schodiště na neobývanou půdu. Objekt zakončoval hambálkový krov krytý sedlovou šindelovou střechou. Jeho tíhu odlehčovaly přístěnné trámky a ližiny. Stěny byly pokryty vápennou omítkou. Podrobný popis stavu domu čp.389 před jeho rekonstrukcí, v tomto případě spíše přestavbou, uložený na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou říká, že se jedná o dům s dřevenou roubenou stěnou v zadní části domu. Strop byl trámový s překládáním a na něm byla položena hliněná mazanina v síle 40-50 cm. Komora byla zaklenutá cihlovou klenbou. Sedlovou střechu nesl hambálkový krov s přesahem stropních trámů asi 1 m do uličky. Šindel přibitá na latích byla překrytá lepenkou a asfaltovým nátěrem. Obíjený štít s překládanými prkny ukončoval štítovou stěnu. Objekt měl komín z vápenopískových cihel. Do otvorů ve štítové stěně zakončené půlkruhovým segmentem byla zasazena dvoukřídlá okna dělená v polovině výšky.


Jak již bylo řečeno, objekt čp.381 postihla demolice v roce 1994. Podle popisu domu uloženém opět na Odboru kultury, kultury, mládeže a tělovýchovy Městského úřadu si o něm můžeme udělat představu. Jednalo se o roubený domek s vápennou omítkou završený svisle olištovanou lomenicí s polovalbou. Sedlová střecha vytvářela na jižní straně domku kryté zápraží. Na boční straně vystupovaly ze stěny svislé trámky. Vnitřní členění objektu vypadalo takto: vstup byl orientován asymetricky vpravo ke středové ose, na vstup navazovala síňka s olištovaným trámovým stropem a z ní se vstupovalo do černé kuchyně a přilehlých místností s překládaným záklopovým stropem. Dům nebyl podsklepen. Objekt čp.382 byl celkově rekonstruován, roubené části byly odstraněny a dům získal i nový krov a střešní krytinu. Interiér byl členěn na vstupní síňku, dymník a dvě bytové prostory. V současné době je objekt přestavěn a prodloužen o další obytné prostory. V tomto domě z 19.století žil barvíř a valchář Jan Zachar. Dům čp.383 byl celkově přezděn, opatřen nevhodným soklem a nepřirozeně barevným okrovým štítem. Původní světle zelená vápenná fasáda je nahrazena bílou vápenopískovou omítkou a originální dřevěné šambrány zastupují nedokonalé kopie. Domy čp.384-387 postihl podobný osud v podobě celkové přestavby. Tyto objekty byly opraveny vesměs sterilně s rovnými omítkami a pravoúhlými rohy. U domu čp.384 už po přestavbě nebyly obnoveny okolo okenních výřezů štukové šambrány. Chvályhodný je citlivý přístup k opravě štítu s kabřincem. Šťastný osud, z pohledu muzejních pracovníků, postihl domy č. 388 a 390. Po dlouhou dobu totiž nebyly obývány a pomalu chátraly. Až v současné době se je majitelé odhodlali rekonstruovat a díky tomu se podařilo zdokumentovat jejich konstrukci. Domek čp.388 s novodobým dřevěným obkladem štítového průčelí svislými prkny kladenými na přesah

Pohled na ulici V Chaloupkách. Foto P. Vychytilová 2003. je opatřen novodobým dveřním otvorem ve štítě s barokním kováním. Uvnitř objektu se nachází barokní záklopové stropy. Boční roubené stěny jsou opatřeny přístěnnými trámky a ližinami, které podpírají stropní trámy. Bohužel do objektu prozatím nebylo možné nahlédnout. Dům čp.390 byl opatřen malými okny s parapetními římsičkami. Dispozice domu je pravděpodobně původní, tak jak byla u všech domků v ulici V Chaloupkách. Ve středu dispozice se vchází do domu síní, která končí dosud patrným prostorem původní klenuté černé kuchyně. Trámové stropy v obytných místnostech jsou záklopové, v předním traktu překládané a vzadu na sraz. Roubená stěna předního traktu nasedá na cihlovou podezdívku ve výši 40-50 cm. Na této podezdívce také stojí stěnové trámky. Dalším zajímavým objektem ve sledované oblasti je dům čp.395, přízemní roubený domek ve kterém až do 50.let 20.století pracoval soukeník V. Balcar. Na levém boku je domek obezděn a opatřen lichoběžníkovým štítem s polovalbou. Podle vyjádření J. Chovančíkové z Odboru školství, kultury, mládeže a tělovýchovy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou je domek v jádře pravděpodobně barokní a stavební úpravy proběhly v první polovině 19.století. Je zachycen se shodným půdorysem na mapě Grundriss der Situation der Stadt Reichenau z roku 1837. Neméně zajímavou ukázkou poměrně zdařilé rekonstrukce zástavby je objekt čp.399 s lichoběžníkovým štítem opatřeným svislým přelištováním. Ve štítu jsou prolomena dvě drobná okénka s klasicistními šambránami a přímými římsičkami zdobenými zubořezem. Podoba lokality vychází z přestaveb objektů uskutečněných v průběhu 20.století, zvláště v jeho druhé polovině. V současné době se v podstatě staví nový objekt na místě čp.389 v němž je zachována z originální stavby pouze štítová stěna s okny se segmentovým nadpražím. Z lokality zmizel dům čp.392, který byl zbourán v roce 1905. Dům čp.393 byl po požáru ve 30.letech 20.století vystavěn od základů zcela moderně. Zde se původně nacházela tzv. “horní” valcha. Ovšem v roce 1902 objekt zakoupil V Šklíba, který ho postupně přestavěl na strojní kolářství. Stejně byl v roce 1933 přestavěn a zvýšen také domek čp.391. Domek čp.400 již také neexistuje, zmizel v průběhu posledních desetiletí.

Chaloupky s dosud stojícím domem čp. 381. Foto V. Špicner. Negativ č. 1007436 uložen v MGOH Rychnov nad kněžnou.

Co se týče využití domů platí, že je většina domů ve sledované lokalitě užívána jako obytná. V domě čp.382 jeho majitel provozuje soukromou hudební školu a v domě čp.397 na ulici Dobrovského je v provozu prodejna pro motoristy a v přístavbě domu čp.398 na stejné ulici pracuje elektrikářská dílna. Ovšem zastřešení této přístavby působí velmi rušivě z pohledu od řeky Kněžny.

7


Sledované území bylo vyhláškou č.108/2003 města Rychnova nad Kněžnou začleněno do nově vyhlášené památkové zóny. Podle znění regulačního plánu městské památkové zóny se památková ochrana vztahuje na objekty zapsané ve státním seznamu movitých kulturních památek a na objekty v památkovém zájmu. Samozřejmě byla památková ochrana již před tímto datem uplatňována plošně v celém historickém jádru města podle rozhodnutí referátu kultury Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28.12.1994. Tímto dnem bylo také vydáno rozhodnutí o určení ochranného pásma souboru movitých kulturních památek města. V současné době se objevila závažná otázka v souvislosti se souborem objektů řemeslnických domků v ulici V Chaloupkách. Při připomínkovém řízení ke znění městské památkové zóny se ukázalo, že není jasně řečeno, které objekty jsou skutečně zapsány na seznamu nemovitých kulturních památek. Údajně totiž byly schváleny pouze objekty čp.389 a 390 a o dalších budovách se stále vede schvalovací řízení. Což je překvapivé, neboť se dosud vždy uváděly objekty čp.381-390 jako zapsané movité kulturní památky. Tento problém však mohou vyřešit pouze pověřené instituce. Muzejníky z rychnovského muzea ve sledované lokalitě zajímají nejen výše uvedené objekty, ale i další hodnotné budovy. Například se jedná o objekt čp.396-408, 410-413, 483 a 498. V letošním roce 2003 došlo k doplnění znění územního plánu města Rychnova nad Kněžnou o novou dopravní situaci, která byla motivována snahou o mimoúrovňové křížení prodloužené silnice III/3211 se železnicí na ulici u Židovského hřbitova. Tato navrhovaná nová dopravní situace s sebou přinese velký zásah do podoby města. Plánované silnici bude muset ustoupit část zástavby, vzniknou dva kruhové objezdy, tunel a nový most. Předpokládaná výstavba se sice přímo nedotkne sledované lokality ale výrazně ji ovlivní. V dosud poměrně klidné lokalitě by měl být postaven nový silniční most místo lávky pro pěší, v těsné blízkosti koryta řeky by měl být vybudován kruhový objezd a předpokládá se také zvýšení dopravního významu severního polokruhu tvořeného ulicemi Dobrovského, Nové Domy, Kaštanová, Smetanová a Javornická. Pokud bude navrhované řešení provedeno v předpokládaném termínu do roku 2010 je pravděpodobné, že sledovaná lokalita bude zatížena zvýšeným provozem. Jistě vzrostou nároky na její komerční využití a bude velmi obtížné zachovat ráz místa s dosud zachovanými dvojdomky a podsíňovými domy. Muzeum si tuto eventualitu uvědomuje a ve snaze připomenout charakter města zachycený na fotografiích od přelomu 19. a 20.století uspořádalo v letních měsících výstavu “Rychnov ve starých fotografiích”. Přestože se jedná o snímky staré maximálně sto let, je jasné že se tvář

Pohled na konstrukci stěny s tesařskou stolicí u domu čp. 390. Foto P. Vychytilová 2003

8

Dům čp. 388 V Chaloupkách. Foto J. Ouřada 2003. města velmi podstatně změnila, unifikovala a tiše z jeho prostoru zmizelo velké množství domů s tradiční lidovou architekturou. Stále se však na okrajových částech nachází zbytky tradiční architektury a ty se muzeum snaží postupně mapovat a dokumentovat. Použité materiály: Frolec, V. - Vařeka, J.: Encyklopedie - Lidová architektura.Praha 1983. Lutterer, I.: Místní jména a osídlení v povodí obou orlic. Listy Orlického muzea, č.4, Choceň 1996. Mencl, V.: Lidová Architektura v Československu. Praha 1980. Profous, A.: Místní jména v Čechách II. Praha 1949, s. 442. Regulační plán městské památkové rezervace. Vypracovala firma Kadlec K.K. Nusle spol. s.r.o. Praha. 2003. Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 2. Praha 1882. Strážnická, A.- Šrom, J.- Juza, J.: Historie města Rychnova nad Kněžnou v datech. Rychnov nad Kněžnou 1988. Škabrada, J.: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 1999. Štěpánek, L.: Lidové stavitelství Orlických hor ve vztahu k sousedním krajinám. In. Orlické hory a Podorlicko, sv. 5, Rychnov nad Kněžnou 1973, s. 155-163. Štěpánek, L.: K problematice kabřince v Československu. Český lid 55, 1968, s. 223 – 231. Štěpán, L. – Vařeka, J.: Klíč od domova. Lidové stavby Východních Čech. Hradec Králové 1991. Štěpán, J. : Lidové stavitelství ve stavebních plánech a mapách východočeských archivů II. Sídla, domy a zemědělské stavby. Zámrsk 1995. Štěpánek, L.: K problematice roubeného zemědělského domu s podsíní ve Východních Čechách. Český lid 56, 1969, s. 295-300. Vařeka, J.: Typy a oblasti lidového domu v Českých zemích. Český lid 66, 1979, s. 149-155.


Zástavba Rychnova z mapy z roku 1837 Grundriss der Situation der Stadt Reichenau uložené v SOA Rychnov nad Kněžnou, autor A. Kropatschek. Repro J. Ouřada.

Přestavěný objekt čp. 382. Foto P. Vychytilová 2003.

Plán domu čp. 389. Kreslil K. Beneš.

Opřený konec stěnového sloupku z konstrukce tesařské stolice u domu čp. 389. Foto P. Vychytilová 2003

9


Zemědělská usedlost z roku 1824, Cyrilometodějská ulice 4/48, Třebíč

Mgr. Jaroslav Martínek, Muzeum Vysočiny Třebíč Předkládaný příspěvek se nesnaží zpracovávat odborné – historické pojednání, ale spíše nastínit na dostupné obrazové dokumentaci s použitím komentáře postupný stavební vývoj a využití uvedeného objektu, památky, která se více než 30 let nachází v majetku muzea ještě delší dobu je jím užívána.

Usedlost je přesně tou, jakoby modelově zadanou entitou, jak je uvedena v tematickém zaměření semináře, původně samostatnou vesnickou lokalitou, která byla postupně pohlcována rostoucím sídelním útvarem města Třebíč. Při stavebním, většinou až neřízeným, anebo naopak tvrdě řízeným rozvojem města Třebíče nedošlo k její likvidace jenom díky tomu,

že byla rodištěm osobností vysoce ceněných v totalitním období. Zřejmě nejstarší vypodobení usedlosti se nachází na naivní kresbě, kterou lze datovat do období kolem r. 1880. Stavba je zachycena s širším okolím, které je převážně nezastaveno, tvoří je polnosti a louky. Na levém břehu řeky, před mostem chybí dnešní výrazná, sousedící dominanta, velký nárožní dům s věžičkou, po dlouhou dobu, značnou část námi sledovaného období, tiskárna. Charakteristická kaplička kapucínské zahrady stojí ještě osamocena, na původním místě uprostřed křižovatky cest. (3) Odpovídá to době, kdy se v Třebíči etablovala rodina Šmeralova, jíž usedlost po zhruba 80 sledovaných let, během nichž se charakter zástavby měnil, patřila. V říjnu roku 1875 byl ustanoven odborným učitelem na německé měšťanské škole v Třebíči Jan Šmeral, syn chudého krejčího z Boskovic. V roce 1877 získal aprobaci pro vyučování kreslení, matematiky a přírodopisu a v témže roce se oženil s Růženou Čermákovou. 25.října 1880 se v této rodině narodil první syn a dostal jméno Bohumír. Pak krátce za sebou přišli na svět další čtyři – Theodor, Arnošt, Hubert a Albín.(Jaroslav

Uvedení a vstupnímu vyobrazení titulního objektu dobře poslouží oficiální dokumentace – obrázek je použit z prezentace současného využití této kulturní památky, evidované v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 7/3142. (1)

Na jediném známém fotografickém snímku od jihu, z konce Dokladem o vystavění usedlosti je detail stavby: stuha v nad- 19.století, jsou jasně viditelné pozemky, polnosti, trati, včetně tzv. Šmeralova kopce. (4) praží je datována ANNO 1824. (2)

10


Mejzlík: Novinář Bohumír Šmeral, Vydavatelství Novinář Praha, 1980) Série snímků z období před rokem 1918 představuje krásnou dokumentaci usedlosti samotné, života v ní i zde provozovaného hostince a hospodářství. (5a-f) Záchrana usedlosti. Jak jasně vyplývá z předešlého, neuniklo by předměstské funkčně přežilé stavení v dané době destrukci, nebýt zvláštních okolností. Na uliční fasádě byla v roce 1950 umístěna busta a pamětní deska B. Šmerala (nedožité 70. narozeniny).

Došlo k prodeji objektu do majetku státu, zahájeny stavební úpravy – vystavěna nová stodola, z původního vchodu do hostince se stalo okno, ubourán komín.(8) Postupně budován Památník Bohumíra Šmerala, který pak slavnostně otevřen 30.10.1960 za účasti 7.000 lidí (80. výročí narození). Objekt byl v roce 1968 prohlášen za kulturní

Obr. 5a-f

11


památku (viz výše uvedené rejstříkové číslo) s následujícím popisem v evidenční kartě: Kolem ústředního dvora seskupeny obytné a hospodářské budovy do půdorysného tvaru písmene „U“. Obytné přízemní stavení v řadové zástavbě postavené štítem do ulice, navazující na ohradní zeď se segmentově zaklenutou vstupní branou. Štítová zeď členěna lesénovými rámy, prolomena 3 okenními osami, okna pravoúhlá se šambránou a parapetní římsou. Mezi druhou a třetí okenní osou pamětní deska a podstavec s bustou. Zvalbený štít členěný rovněž lesénami o 2 okenních osách, okna pravoúhlá se šambránou. Boční fasáda hladká o 2 + 1 okenní ose, okna pravoúhlá v líci zdiva + jeden pravoúhlý vchod. Hlavní vstup řešen jako rustikální portálek, zaklenutý Drobné stavební úpravy ve štítu do ulice jsou zaznamenány na záběru zřejmě z období první stlačeným segmentem, přístuprepubliky. (6) ný dvěma stupni. V nadpraží stuha s letopočtem ANNO Obr.8 Obr.9

Žádné podstatné změny na mimoděk zachyceném objektu, kulise dění, neukazuje snímek z roku 1945, dokumentující osvobození města – příjezd Rudé armády. (7)

12

Obr. 10


1824 a reliéfní rozety. Podstřešní římsa nese střechu zvalbenou.V přízemní nadezdívce vikýř ve tvaru volského oka. Místnosti plochostropé, trámové, v zadním traktu pruská klenba mezi pasy. Materiál: cihla, omítka, krytina, taška. Dne 10. 7. 1970 byl objekt převeden hospodářskou smlouvou pro Západomoravské muzeum v Třebíči (současné Muzeum Vysočiny Třebíč). Po deseti letech od otevření Památníku proběhla reinstalace a modernizace expozic, které byly opět slavnostně otevřeny, tentokrát, 21.5.1971, k padesátiletému výročí založení KSČ.(9,10) Na základě Usnesení vlády ČSR ze dne 24.února 1978 č.70 byl Památník prohlášen za Národní kulturní památku. 80.léta znamenala další modernizace, včetně expozic, které byly pojaty jako skutečně stálé - objekty, stodoly, místnosti a vitríny - na věčné časy – exponáty na ocelových držácích zabetonovaných do stěn objektu. Město Třebíč v té době prožívalo velký rozmach. Ten byl ovlivněn především výstavbou energetické soustavy – vodního díla Dalešice a jaderné elektrárny Dukovany - a plánovanou těžbou uranu v jeho bezprostředním okolí. S velkým stavební rozvojem bylo však spojeno i již zmíněné bourání téměř všeho „starého“, hlavně v centru města. Z výše uvedených důvodů nedošlo ani v této etapě ke zbourání námi sledovaného objektu, který již byl součástí širšího centra města. Jeho historický vývoj mohl tak pokračovat i v letech devadesátých. Na leteckém snímku z této doby se usedlost skrývá mezi vysokou zástavbou a vzrostlou zelení.(11) Nařízením vlády ČR ze dne 13.února 1991 bylo zrušeno prohlášení usedlosti za NKP. Na začátku devadesátých let uplatnila vnučka B. Šmerala, žijící v Moskvě, žádost o restituci majetku. Nebylo jí vyhověno, proto podala žalobu s návrhem na rozdělení objektu vysokou zdí přetínající dvůr a na společné využívání objektu. Tuto žalobu nakonec těsně před zahájením řízení stáhla. Muzeum v té době již Památník neprovozovalo a umístilo do něho muzejní knihovnu. V polovině devadesátých let, když muzeum získalo nové prostory pro umístění knihovny, byl objekt pronajat, hlavně z finančních důvodů, a výtěžek z nájmu byl směřován do oprav objektu. Byla nově realizována uliční fasáda, plynofikace, vytápění, nové rozvody vodovodu. Místní organizaci KSČM se nelíbilo odstranění busty a pamětní desky při opravě fasády. Muzeum Vysočiny Třebíč tuto situaci vyřešilo umístěním desky nové, jejíž nápis vystihuje historickou hodnotu objektu a lépe informuje o původních majitelích. Po ukončení nájemního vztahu muzeum realizovalo obnovu střešního pláště, stavbu hygienického zařízení

a instalaci zabezpečení objektu. To již se záměrem využívat usedlost jako depozitář. K tomu bylo přistoupeno z nutnosti uvolnit dosud využívané prostory v jinde dislokovaných objektech jiných majitelů. A co budoucnost? Výhledově je naplánováno nové využití, lépe odpovídající poloze tohoto historického objektu ve městě. Jde o vybudování expozice – skansenu – který bude jakýmsi návratem k původnímu využívání objektu, včetně služeb (občerstvení, informační centrum a další). Znamená to vyřešit zásadní krok k rozvoji muzea – zbudovat nové depozitáře, kam by byly přemístěny i sbírky z tohoto objektu. Vše realizovat tak, abychom dveře pro veřejnost mohli otevřít dříve než v roce 2024.

13


Rekonstrukce kovárny v Nových Hradech č.p. 36

Ing.arch. Alena Vinařová, NPÚ, ú.o.p. České Budějovice Před rekonstrukcí objektu byl proveden Standardní nedestruktivní stavebně historický průzkum Státním památkovým ústavem v Českých Budějovicích. Tento průzkum objasnil vývoj objektu a vyhodnotil významné architektonické prvky a detaily, památkové závady apod. (viz. fotodokumentace). Byla zde formulována základní doporučení pro obnovu objektu ve spolupráci s odborným referentem z SPÚ, jenž se dále celé akce účastnil. Projektant provedl zaměření a příkladnou předprojektovou dokumentaci s inventarizací prvků. Na základě projektové dokumentace probíhala nejdříve oprava krovů, bedněných štítů a zakrytí šindelovou krytinou. Dále byly citlivě opraveny dřevěné trámové stropy (výměna shnilých prvků, opracování a povrchové sjednocení se stávajícími), objekt byl v několika místech staticky ztužen. Zároveň probíhala obnova dřevěných a cihelných podlah (byly provedeny provětrávané podlahy s vytápěním v obytné části), zároveň probíhalo provedení vnějšího odvlhčení objektu pomocí drenáží kolem obvodového zdiva. Postupně byly provedeny vnitřní a vnější omítky při zachování minimálního množství původních omítkových vrstev z důvodu velkého zasolení a zavlhčení. Příkladně zde byla repasována veškerá okna a dveře i s kováním, chybějící a nové kovářské prvky byly vhodně dotvořeny. Na závěr byl interiér doplněn o nová kachlová kamna v obytných místnostech. Prostor kovářské dílny byl vybaven pro používání výhně původním způsobem (historický měch) i současnou technikou na elektrický pohon. Nezbytné venkovní úpravy (dláždění kamennými placáky, provedení špalíkové dlažby v přístřešku před vstupem do kovárny a umístění plaňkového plotu) završily dvouletou rekonstrukci objektu kovárny s obydlím kováře, jež se v současnosti navrátila opět k původní funkci. Kovárna je příležitostně otevřena veřejnosti s ukázkou kovářského řemesla. Dějiny objektu dle základních dat z kroniky města od Antona Teichla (Betrage zur Geschichte der Stadt Gratzen, Gratzen 1907, s. 43): objekt byl postaven r.1719, kdy jej vlastnil dům kovář Ferdinand Grossing. R.1784 kovárnu přestavoval kovář Markus Grossing. R.1813 zde kovář Franz Grossing postavil novou kovářskou dílnu a zřídil ovocnou zahradu. Jako poslední vlastník je uváděn od r. 1879 podkovář a ranhojič August Grossing se svou manželkou Theresií.

14

(2001 – 2003)


15


Rekonstrukce usedlosti čp.32 v Praze 13 – Stodůlkách na obytný objekt

Mgr. Lubomír Sochor, NPÚ, ú.o.p. Praha

Po mnoha časových průtazích, způsobených střídáním majitelů v 80-tých a 90-tých letech 20-tého století, došlo v případě zdevastované bývalé usedlosti při čp.32 v Praze 13 – Stodůlkách na jaře roku 2003 k radikálnímu obratu. Nový vlastník tohoto památkově chráněného areálu, pan Ing. Ivan Štochl z Prahy, zde započal s rozsáhlou a nákladnou rekonstrukcí s cílem zbudovat ve vnitřních prostorách objektů tohoto bývalého statku obytné místnosti s příslušným sociálním zázemím, fungující coby nájemní penzion. Soubor dobových staveb, sestávající se dnes z jednopatrové obytné budovy, zasazené v západním okraji severojižně orientované úzké parcely č.32 katastru Stodůlky, protilehlého drobného patrového hospodářského objektu a uliční brány při severním cípu dotčeného pozemku vykazoval již od 60-tých let dnes již minulého století jak v exteriéru, tak v interiérech neutěšený stav, v některých částech byl zjevný silný stupeň devastace. Usedlosti se nalézá ve východním okraji původní historické zástavby obce Stodůlky, Při silniční komunikaci (ul. Kovářova) a jest součástí území místní památkové rezervace lidové architektury. O statku čp.32 ve Stodůlkách se vyskytují písemné zmínky v dobových archiváliích a kronikách již roku 1568, původní stavby tehdy venkovské renesanční usedlosti se nedochovaly, není známa jejich podoba, dosud se neví o jejich materiálové skladbě, zda byly zbudovány ze dřeva či z kamene. Stávající dvě památkově chráněné budovy pocházejí v jádru z druhé poloviny 18.století, na počátku století 19-tého prodělaly zejména v exteriéru klasicistní úpravy fasádních ploch. V průběhu minulého století zde došlo k necitlivým stavebním zásahům, spočívajícím v tzv. modernizaci okenních otvorů v severním uličním průčelí jednopatrového obytného objektu. Toto stavení má zachován ve východním dvorním pohledu a ve vnitřních prostorách architektonický ráz historických dobových vesnických staveb, příznačných pro dnešní okrajové části Velké Prahy. Východní dvorní průčelí bylo původně hladké omítané, člení jej 11 okenních os, v severní části pak kordónová římsa nad přízemím. Ozvláštňuje jej v jižním okraji, na úrovni prvého patra předsazený novotvar pavlačové desky z betonu a cihel, nesený segmentovými klenbami rozepřenými do železných nosníků o profilu I. Do té jest vsazeno zábradlí s vertikálním členěním, tvořené kovovými pruty o čtvercovém profilu. Jedná se o nepůvodní architektonický prvek, vytvořený tu někdy na přelomu druhého a třetího desetiletí 20.století. Jihovýchodní nároží bývalé hospodářské části dotčené budovy obepíná masivní dobová opěrná zeď, zbudovaná zde patrně na konci 18.století z důvodů statického zajištění obvodových nosných konstrukcí jižního štítoví stavby. V exteriéru se tu také uchovaly osazené 2 jednoduché stylové dřevěné holubníky, jejich stav však vyžaduje opravu, případně náhradu věrnými kopiemi. V severním okraji dvorního průčelí, na úrovni parteru i prvého patra, se vyskytují 2 sdružené okenní osy, zde prolomené okenní

otvory prosvětlují barokní světnici. Zde jsou dvoukřídlá okna vyšší než ostatní, osazená jsou v líci zdi. Křídlo je děleno na 3 tabulky, samotný otvor lemuje jednoduchá pásová šambrána. Ostatní menší okna do dvora jsou jednoduchá dvoukřídlá, odsazená z líce dovnitř otvíravá. Křídla jsou opět členěna na 3 tabulky. Ve čtvrté ose zprava v úrovni přízemí jest prolomen vstupní otvor do síně s vsazenými nepůvodními dřevěnými dvoukřídlými prosklenými dveřmi v dřevěné zárubni. V desáté ose zprava jest přízemní vstup do jižní hospodářské části jednopatrové budovy. V úrovni prvého patra se osové rozvržení i typ osazených oken opakuje, jen v osmé ose zprava, přímo na pavlači je vchod do původních hospodářských prostor stavby. Objekt završuje sedlová střecha s hambalkovou krovovou soustavou, krytá pálenými taškami v přírodním červeném odstínu. Přízemí jest dispozičně členěno coby hloubkový jednotrakt, rozvinutý podél východního průčelí. Severní nároží plošně zabírá světnice s plochým stopem, osvětlená přímo z ulice novodobým oknem, ze dvora pak dvojicí oken se segmentovými záklenky mezi šikmými špaletami. Světnice je přístupná ze síně, na níž navazuje vpravo prostor původní černé kuchyně. Ta je zaklenuta v jednom poli segmentovou klenbou se stoupající vrcholnicí, táhnoucí se ke zlomu, za kterým se nalézá segmentový pas opět se stoupající vrcholnicí. Druhé pole stropu černé kuchyně tvoří klenba půlkruhová. Další místnost má klenbu eliptickou. Prostor jižní části parteru objektu tvořila bývalá stáj. Její strop tvoří valená eliptická kamenná klenba s dvěma páry pětibokých výsečí se segmentovými čely. Z prostoru přízemní síně lze do prvého patra vystoupat po dobovém točitém schodišti, sestaveném z kamenných stupňů. V severním cípu prvého patra se nalézá světnice, prosvětlená z ulice novodobým širokým dvojitým oknem s rovným překladem, ze dvora pak dvojicí oken v segmentových záklencích mezi šikmým ostěním. Prostora tu jest plochostropá s jednoduchými fabiony. Nepůvodní hospodářské přístavky ve dvoře, situované při východní ohradní zdi areálu se již nedochovaly. Stojí zde pouze patrová hospodářská budova, zasazená do mírně stoupajícího terénu dvora. Její západní dvorní průčelí člení jednoduché okenní otvory, lemované plochými šambránami. Hmotu završuje pultová střecha s položenou pálenou taškovou krytinou. Severní uliční průčelí bývalé usedlosti čp.32 dotváří stylově vjezdová brána s postranní vstupní brankou. Otvor brány i branky završuje dobový půlkruhový překlad. Vrata a jednokřídlá vrátka jsou vyhotoveny ze dřeva. Nad branou vyčnívá segmentově vyklenutý štít se středovou profilovanou římsou. Fasádu brány člení lisénové rámy s vykrajovanými poli, příznačnými pro stavební sloh období klasicismu, o čemž svědčí pod římsou vyvedený letopočet 1801. Nový majitel usedlosti započal zjara roku 2003 s opravami a rekonstrukcí jejích staveb ve snaze citlivě, s ohledem na památkové hodnoty dotčeného areálu, adaptovat vnitřní

16


Dosud se nerozeběhly fasádní práce na památkově chráněných objektech, tyto se realizují dle harmonogramu v průběhu letních měsíců roku 2004. Obnoví se původní vápenné fasádní omítky včetně jejich probarvení. Zřejmě se obnoví jejich monochromní odstín v tónu světlého okru, jehož stopy jsou patrny v lokálně dochovaných autentických povrchových vrstvách. Finálně se také osadí do původních míst dva dřevěné holubníky, nedotažena zatím jest renovace dvorních pochozích ploch. Ve vnitřních prostorách se nepůvodní kovové zárubně dveří nahradily stylovými dřevěnými, ty včetně nově osazených dveří v truhlářském provedení kopírují dochované zničené původní. Rehabilitovaly se podlahové plochy v místech, které vykrývalo nevhodné neprodyšné linoleum.

prostory na provoz penzionu s malými nájemnými obytnými jednotkami. Rozhodl se využít i podkroví jednopatrové obytné budovy bývalého statku, kde nechal zbudovat obytné podkroví. Z důvodu nízké podchodné výšky bylo možno připustit osvětlení pomocí stylových střešních vikýřků, završených sedlovou stříškou. Ty jsou rozesazeny ve spodním pásu střešní roviny, orientované v rámci pohledu východního dvorního, takže v dálkových uličních pohledech jsou částečně skryty za hmotou protilehlé patrové hospodářské stavby. V rámci rekonstrukce se pietním způsobem rehabilitovalo severní průčelí samotné jednopatrové budovy statku, kde se odstranily nepůvodní moderní okenní otvory a obnovily se okenní otvory do autentické podoby v době klasicistních úprav. Z důvodu energetické náročnosti budoucího zimního provozu penzionu bylo pracovníky památkové péče povoleno osazení stylových dřevěných oken s vsazenými ditermálními skly. Vsazená okna průčelně kopírují dochovaná dožilá původní. Během oprav a probíhající rekonstrukce vyvstaly problémy statického rázu. Majitel vložil nemalé investiční prostředky do sanace narušené nárožní dobové opěrné zdi v jihovýchodním nároží obytné budovy. Aplykovány zde byly speciální technologie injektáže a vsadila se tu skrytá atypická táhla, která tak zajišťují opětovně kompaktnost a stoprocentní stabilitu původních zděných konstrukcí. Zachována a renovována byla také nepůvodní novodobá konstrukce pavlače, její zábradlí z železné tyčoviny se nahradí přesnou kopií z téhož materiálu. Vyhotoveny a již osazeny byly dřevěné stylové kopie dvoukřídlých vjezdových vrat a vstupní jednokřídlé branky. V severovýchodním cípu dvora, v místě nedochovaných kůlen se zřídil stylový přístřešek v trámové konstrukci s pultovou stříškou. Ten se využije jako krytý parking pro osobní automobily. Jižní průčelí hospodářské budovy se opětovně vykrylo v horní části dřevěným štítovým, sestaveným z vertikálně vsazených prkenných latí.

I když dosud nebyly v celém rozsahu renovační a rekonstrukční práce dokončeny, lze konstatovat, že takto realizovaným investorským záměrem, i v případě vsazení novotvarů v podobě stylových vikýřů ve střešní části sedlové střechy a osazení ditermálních skel do okenních křídel, se vcelku nenarušilo dobové stylové architektonické pojetí dotčené usedlosti. Každopádně se určitě zamezilo jejímu dalšímu chátrání a de facto došlo k její záchraně. Opravený a zrekonstruovaný areál tohoto bývalého stodůleckého statku dodá důraz na celkové vzrůstající atraktivitě místní zástavby, která je tak dnes již významnou památkovou zónou v těsné blízkosti moderní obytné zástavby na západním okraji Velké Prahy. Použitá literatura, materiály: Stavebně-historický průzkum, SÚRPMO z roku 1986, Dr. D. Líbal a kolektiv¨ Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy, operativní seznam Spisové materiály, uložené pod čp.32, Stodůlky ve spisovně NPÚHMP Vlastní poznatky autora tohoto příspěvku, zjištěné při kontrolních dnech na místě stavby

17


Vyšší Brod - zástavba lidového charakteru jako logická součást maloměsta MUDr. Martin

Šerák, MěÚ Český Krumlov

Název Vyšší Brod je širší veřejností převážně spojován s význačným cisterciáckým klášterem, zatímco související stejnojmenné městečko zůstává poněkud „ve stínu“ této významné památky. Hned úvodem je vhodné zdůraznit, že z hlediska urbanistického či krajinářského se jedná o dvě samostatné lokality, které byly po větší část svého vývoje fyzicky odděleny úsekem nezastavěné krajiny s polnostmi a loukami. Klášter tak představoval samostatnou, na rozdíl od městečka dokonce opevněnou enklávu s rozsáhlým výrobním a hospodářským zázemím, které bylo zčásti situováno i mimo opevněný okrsek především v západním předpolí kláštera a v údolí potoka Menší Vltavice. K postupnému propojování, resp. spíše pohlcování kláštera expandujícím městečkem začalo docházet až na sklonku 19. století. Tento proces stále pokračuje – dnes i se svými neblahými důsledky estetickými. Prostředí kláštera v blízkých i dálkových pohledech namísto kultivované přírodní scenérie (historické kulturní krajiny) stále více tvoří jen novodobé obytné, komerční a dopravní stavby. Vznik osídlení v oblasti dnešního Vyššího Brodu jistě souvisí s průběhem jedné z větví prastaré komunikační trasy z jižních Čech do Podunají, neboť charakter terénu zde umožňoval snadné překročení toku Vltavy i hraničního horského pásma. Počátky městečka jsou nejasMSK - kresebná rekonstrukce stavu k roku 1826 - viz. též poznámka 5). né, spojené s rodem Vítkovců. Osada zde existovala již před Stavební vývoj města byl poznamenán četnými požáry, založením kláštera uváděným k roku 1259, kdy je doloženo které zde ve větší i menší míře propukaly ještě i v průběhu svěcení klášterního kostela. Spolu s klášterem byl pro osad- 19. století. Tento faktor umocňoval běžnou tendenci k přeníky založen i farní kostel. Z roku 1283 je dochována první stavbám, proto je pro charakter Vyššího Brodu určující přezpráva o rychtáři. Při husitském vpádu v roce 1422 byl zapá- devším až klasicistní stavební etapa. Pozůstatky ze starších len – nikoliv ale dobyt – klášter a zničeno i městečko. Roku stavebních období lze předpokládat v podobě některých 1528 dostalo od Jana z Rožmberka znak a po vymření Rožm- stavebních konstrukcí v jednotlivých domech, jen ojediněle berků připadlo koruně. V roce 1850 se Vyšší Brod stal sídlem však nesou jasné určující slohové znaky. K výraznému ochuokresního soudu. Roku 1870 byl povýšen na město, o deset zení historického stavebního fondu došlo v druhé polovině 20. let později zde bylo evidováno 157 domů a 1434 obyvatel. 1) století, kdy byl pod taktovkou někdejšího místního národního výboru postupně zdemolován větší počet historických budov.

1

18

Cechner Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v Čechách od pravěku do polovice 19. století. Díl XLII. Politický okres kaplický. Archaeologická komisse při České akademii věd a umění, Praha 1921, str. 312-313 Kolektiv: Ottův slovník naučný – IV. díl. J.Otto, Praha 1891, str. 735-736 Poche Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 4 (T-Ž). Academia, Praha 1982, str. 310 Srch Eduard: Městský úřad Vyšší Brod 1525-1945/1946/, inventář. Český Krumlov 1964. Nepublikovaná archivní pomůcka Státního okresního archivu v Českém Krumlově, str. I-II Uvedené historické údaje vycházejí z této běžně dostupné literatury, ale i některé základní informace se v jednotlivých zdrojích liší a nelze je bohužel proto považovat za plně věrohodné.


Mezi nimi byl i unikátně dochovaný středověký městský chudobinec s pozdně gotickým sedlovým vstupním portálkem v průčelí či měšťanský dům s tehdy již posledním ve městě dosud dochovaným renesančním vjezdovým portálem.

chudobinec, kostel se hřbitovem, fara, škola, radnice, kašna, pranýř a později sem přibyla i budova poštovního úřadu. Druhou část představuje spodní (severní) zúžený díl náměstí a především navazující zástavba podél komunikace směrem k vltavskému mlýnu. Domy zde vznikaly pravděpodobně postupně v souvislosti s rozrůstáním městečka a tato oblast byla zřejmě vnímána jen jako jakýsi doplněk jeho hlavní, výše a jižněji situované části. Tento předpoklad potvrzuje i skutečnost, že ještě na konci 19.století byla právě tato část města v písemnostech a plánech běžně označována jako předměstí. Přes četné přestavby je zde dosud uchován nemalý podíl přízemních objektů, architektonické řešení budov je podstatně skromnější. Oproti horní části náměstí je větší podíl staveb situován delší osou rovnoběžně s uliční čárou, takže jak světnice, tak komorový díl domu jsou osvětleny okny z ulice.

Pro urbanistický vývoj Vyššího Brodu je příznačná výrazná svázanost s vývojem komunikační sítě. V severojižní ose obchodní stezky vzniklo i protáhlé ulicovité náměstí, vymezené dvojicí asymetrických a lehce zvlněných linií zástavby. Právě nepravidelnost ulicovitého půdorysu náměstí odkazuje na starobylost jeho původu oproti geometricky přesným pravoúhlým půdorysům vrcholně středověkých kolonizačních měst. Náměstí začíná na jihu na malé vyvýšené plošině, kde byl později zbudován farní kostel a sbíhá po mírném svahu severním směrem až k vltavské nivě, aby se těsně před jejím dosažením nálevkovitě zúžilo. Z této zúžené části pak pokračuje komunikace obklopená zástavbou, která se postupně stáčí severozápadním směrem nejdříve k mlýnu na břehu Vltavy Třetí samostatnou enklávu představuje lokalita nazývaná a následně pokračuje v blízkosti řeky až k vltavskému brodu. „Na Pískách“ či „Písky“, situovaná blízko břehu řeky podél Ten byl situován nedaleko kláštera, před ústím potoka Menší Vltavice do Vltavy. Vodní sílu Menší Vltavice těsně před je- komunikace, která pokračuje od náměstí a propojuje obě již zmíněné mlýnské budovy. Ač tato oblast byla poškozena jím zaústěním do řeky využíval další mlýn. v průběhu druhé poloviny 20.století četnými demolicemi Ve směru popisované trasy se postupně mění charakter i přestavbami, dodnes si zachovala výrazně vesnický chaurbanizovaného prostředí i jednotlivých budov od výrazně rakter. Rozměry staveb i související parcelace naznačují, že městského až po téměř ryze vesnický. Historické jádro města byla vytvářena podstatně chudšími stavebníky než budovy lze na tomto základě pracovně rozdělit na tři relativně odliš- na náměstí. Převažují zde přízemní domy měnlivě orientoné, byť navzájem se prostupující části. První z nich - nejvý- vané vůči uliční čáře – tedy jak kolmo, tak rovnoběžně s ní. stavnější a funkčně nejvýznamnější představuje horní (jižní) V několika domech jsou, respektive ještě donedávna byly zadíl náměstí. Dokládá to velikost a převažující „městský“ chovány dřevěné roubené obytné části. Převažují skromně řešená uliční průčelí, která jsou dílem lidového stavitelství bez účasti profesionálních stavitelů. Skromný vesnický charakter enklávy velmi věrohodně dokládá historická fotografická dokumentace z přelomu 19. a 20.století, která zároveň dokládá prakticky výhradní užití šindele ke krytí střech domků, zatímco ve výstavnější části města už byly zřejmě běžně užívány nespalné krytiny. 2) Zajímavá je skutečnost, že zástavba této části narůstala podél komunikace v opačném směru než v případě předchozí části města, tedy ve směru od kláštera, resp. vltavského brodu jakoby městu „naproti“. Obě části nikdy úplně nesrostly a zůstaly odděleny malou plochou plužiny náležející k domků z Písků, dodnes zachovanou v podobě malé zahrádkářské kolonie. S ohledem na určující polohu brodu přes Vltavu pro celý vývoj města je vhodné se ještě alespoň trochu podrobněji zmínit o tomto místě. Levobřežní strana brodu byla v nedáv„Písky“ s centrem města v pozadí na snímku z konce 19.stole- né minulosti zastavěna řadovou zástavbou, pravobřežní část tí - viz. též poznámka 2). je dodnes dochována volná, nezastavěná, se zbytky úprav z doby, kdy tento prostor sloužil jako skladiště dřeva a vaziště charakter jednotlivých domů, které jsou dvoupodlažní a pře- vorů. Historická3)fotografická dokumentace toto využití velmi vážně situované delší osou kolmo k náměstí. Tato převažující dobře dokládá. Samotný brod byl nahrazen mostem, situoorientace kolmo k uliční čáře je zvláště výrazná v těch pří- vaným přímo pod klášterem o něco málo výše proti proudu padech, kdy lze v domě dosud vystopovat základní trojdílné řeky. Kdy se tak přesně stalo není známo, každopádně jsou jádro – pak je komorový díl domu situován směrem do dvora. most přes řeku i nedaleké rechle zachyceny 4)již na mapě klášObytné části domů při náměstí jsou zásadně zbudovány z ne- terního panství z druhé poloviny 17.století. Z historického mostu se zachovala dvojice kamenných pilířů osazených spalných materiálů, mnohdy opatřené výstavným zdobeným barokními sochami světců, dřevěná mostovka byla po druhé průčelím, které je vždy dílem profesionálního stavitele. Do světové válce nahrazena nekvalitní konstrukcí z ocelových dvora většinou vede průjezd, často zaklenutý plackovými profilů a betonu. klenbami. Rozměrné hospodářské části domů jsou také až na výjimky zděné, převážně s klenutými přízemky, ukončené Popsaná urbanistická situace je velmi dobře doložená stodolou obvykle průjezdnou do navazující zahrady. Do této jak tzv. originálem mapy Stabilního katastru 5) (dále jen části města jsou nakumulovány všechny veřejné budovy a za- MSK) a její indikační skicou z roku 1826, tak i předchozím řízení, která byla nezbytná pro jeho život. Zde byl situován Josefským vojenským mapováním, provedeným v letech 2. 3. 4. 5. 6

Zcela unikátní snímek lokality „Na Pískách“ je uložený ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Český Krumlov (inventární číslo 2082, signatura I-2082, evidenční číslo A 4531, formát 17x11cm). Fotografem byl A.Kopecký z Vimperka, fotografie je nedatovaná, podle rozsahu zástavby v pozadí ji lze orientačně vročit do 90. let 19. století. Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov (inventární číslo 2081, signatura I-2081, evidenční číslo A 4530 formát 17x11cm). Fotografem byl A.Kopecký z Vimperka, fotografie je nedatovaná, pochází ze stejného souboru snímků jako záběr uvedený v poznámce 2). Toto mapové vyobrazení krajiny kolem Vyššího Brodu je uloženo ve Státním ústředním archivu v Praze ve sbírce map a plánů (signatura D III 19/2a, inventární číslo 443, formát 49x35cm). Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, katastrální obec č. 108 Hohenfurth (Vyšší Brod), archivní číslo 2093. Dochován je pouze značně poškozený tzv. originál (Libočanské paré), Císařský otisk neexistuje. V obrazové příloze je proto připojena kresebná rekonstrukce výchozího stavu z roku 1826. List č. 269. Použitá fotografie ve Vídni uloženého originálu je dostupná ve Státním ústředním archivu v Praze.

19


1764-7. 6). To má pro danou lokalitu až výjimečně vysokou vypovídací hodnotu. Oba prameny velmi přesně zachycují též rozsah zástavby Písků, který je na nich již stabilizovaný, neměnný a odpovídá rozsahu fyzicky dochovanému až do demolic provedených po polovině 20. století. Zajímavé je také porovnání MSK s mladším plánem komunikačních úprav z roku 1854 7), který oproti MSK zaznamenává větší podíl žlutě vyznačených, tedy spalných částí budov. V porovnání s donedávna dochovaným fyzickým stavem je ovšem zjevné, že oba dokumenty řadí mezi nespalné i další dřevěné objekty opatřené pouze hliněnými omazávkami a omítkami a že tedy podíl dřevěných staveb byl v daném území v době vyhotovení obou grafických podkladů velmi pravděpodobně ještě vyšší. Uvedené mapové prameny tedy dokládají, že zástavba v lokalitě „Písky“ byla organickou historickou součástí města a že se nejedná např. o chudinskou zástavbu vzniklou až v důsledku rozvoje městečka v průběhu 19. století. Absence zmiňovaných staveb na mapě klášterního panství z druhé. pol. 17.století vyplývá z velmi schematického zachycení celého městečka, které je zredukováno jen na malý shluk střech kolem farního kostela, zatímco nedaleká malá vesnice Studánky je zde zakreslena jako několikanásobně větší osada s rozlehlou návsí. Z hlediska reálné velikosti lokalit je tato mapa velmi nevěrohodná, ač naopak u významných staveb zachycuje některé detaily velmi přesně. Skutečnost, že zástavba „Na Pískách“ se vyvíjela společně s ostatními částmi města a přes „venkovský“ charakter byla jeho integrální funkční součástí potvrzují i písemné archivní prameny. V roce 1772 bylo provedeno číslování domů. Řada čísel začíná právě v lokalitě „Na Pískách“ na straně bližší řece a postupuje směrem nahoru na náměstí ke kostelu

Uliční průčelí domu čp. 87 s datovaným stropním trámem z roku 1714 v interiéru. a přes „Linecké předměstí“ se otáčí na protilehlou stranu náměstí a sestupuje zpět směrem na „Písky“ a ke klášteru, jehož budovy dostaly nejvyšší čísla. Stáří zdejší „venkovské“ zástavby potvrzují i nejstarší zjištěné archivní zmínky o domech či jejich majitelích, z nichž některé pro informaci uvádím: čp.1 (1600), čp.2 (1653), čp.3 (1653), čp.5 (1614), čp.6 (1653), čp.7 (1653), čp.8 (1712), čp.10 (1712), na protilehlé straně pak čp.110 (1712), čp.111 (1698), čp.112 (1712), čp.114 (1712), čp.115 (1712), čp.119 (1712). Ze záznamů vyplývají i profese majitelů jako např. koželuh, nádeník, stolař, kolář, hrnčíř, posel, kameník, pekař, košíkář či zedník. Jednalo se tedy o běžná zaměstnání, která vyjma koželužny v čp.1 až s podivem neměly žádný vztah k řece, v jejíž blízkosti zástavba vznikla a přes „venkovský“ charakter lokality

7. 8.

20

Dům čp. 30 donedávna skrýval za městskou fasádou jen trojdílné přízemní jádro. Obdobný princip se uplatňuje i u jeho výše položeného souseda čp. 31 ani k zemědělství, které bylo tedy zjevně od prvopočátku jen doplňkovou činností majitelů domů. V oblasti mezi dolní částí náměstí a mlýnem na Vltavě jsou domy převážně prvně zmiňovány k roku 1530 nebo 1588, což ovšem nevylučuje jejich ještě starší existenci. Namátkový výběr profesí jejich obyvatel se zásadněji neliší a zahrnuje rovněž široké spektrum činností převážně řemeslného charakteru (mlynář, písař, hrnčíř, kožešník, kamnář, varhaník, punčochář, barvíř, pláteník, švec, klášterní písař, řezník, pekař, krejčí, tkadlec, kovář, klášterní kuchař, tesař apod.). 8) Symbiotické prolínání městských a venkovských prvků se projevuje i v dispozičním a funkčním řešení jednotlivých domů. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ve Vyšším Brodě se až do první poloviny 20.století - stejně jako v každém jiném obdobném maloměstě - zachoval ve většině domů řemeslnicko-obchodnický provoz kombinovaný s doplňkovým zemědělským hospodařením. Až na několik výjimek byl proto obligátní funkční součástí každého obchodnického a řemeslnického měšťanského domu i v nejvýstavnější části města chlév situovaný podélně při dvoře za domem a také průjezdná stodola, příčně uzavírající protáhlou parcelu. Projekty přestaveb z poslední třetiny 19.století zachycují domy, jejichž obytná část po stránce technické i estetické odpovídá dobovému standardu obytného domu v kterémkoli velkém městě, avšak ve dvorech jsou souběžně stále stavěny rozměrné stáje, chlévy, stodoly a kolny na vozy, přičemž toto zemědělské zázemí naopak odpovídá standardu běžné soudobé venkovské usedlosti. V některých objektech dodnes zůstala čitelná trojdílná dispozice starší malé přízemní stavby, skládající se z obytné světnice s okny do náměstí, středního dílu s hlavním vstupem z průjezdu, zahrnujícího síňku s navazující černou kuchyní a komory na dvorní straně domu. Takové řešení je zachováno např. v případě patrového domu čp.31 stojícího na rozhraní horní a dolní části náměstí, opatřeného mohutným klasicistním průčelím, jehož atika se čtveřicí slepých oken se žaluziemi dokonce simuluje existenci třetího nadzemního podlaží. Jeho níže stojící, rovněž památkově chráněný soused čp.30 až do radikální přestavby na sklonku 90. let 20.stol. (která vyjma průčelní stěny zcela zlikvidovala dispoziční, konstrukční i materiálové řešení památky) zahrnoval dokonce pouze toto archaické venkovské přízemní jádro. Mohutná průčelní stěna do náměstí s širokým vjezdovým portálem předstírala existenci patrového městského domu, ve skutečnosti se však za ní skrýval jen malý vesnický dům, doplněný plošně větším

Státní okresní archiv Český Krumlov, fond Městský úřad Vyšší Brod 1525-1945/1946/, signatura C II 5, inventární číslo 567, složka komunikace (karton 37) Údaje o profesích majitelů domů a nejstarších připomínkách staveb jsem převzal z „listů objektů v území zpracovávaných zásad ochrany památkových hodnot“, vyhotovených v rámci zpracování „Plánu zásad památkové ochrany Vyššího Brodu“ Státním památkovým ústavem v Českých Budějovicích v roce 2001. Ten za tímto účelem zajistil i provedení archivního průzkumu.


čátek 19.století (1802), představovala zcela unikátní projev lidového stavitelství, přejímajícího s něžnou neumělostí výtvarné prvky oficiální stavební kultury. Bohatě profilované okenní šambrány byly doplněny obloučkovými nadokenními římsami, plochy mezi okny v přízemí i lichoběžný štít byly rozčleněny pilastry a nároží opatřena plastickou bosáží. Výtvarné řešení fasády představovalo „venkovskou“ paralelu k nejhonosnějším klasicistním fasádám domů z náměstí (např. čp. 45). Dům, na nějž bylo od roku 1988 na ministerstvu kultury vedeno již osmým rokem řízení o prohlášení za kulturní památku, byl rok po vyhlášení památkové zóny majitelem svévolně zdemolován. V současnosti je nahrazován novostavbou z tvárnic, která snad má být jakýmsi pokusem o kopii zničené stavy, její základní rozměry ovšem už přesahují velikost původního domu. 9) Naopak těsně před vyhlášením památkové zóny byl zdemolován blízký dům čp. 4. Jeho dispoziční řešení vycházelo z obvyklé trojdílné dispozice, delší Dům čp. 8 v lokalitě „Písky“, pravděpodobně s roubenou konstrukcí osou umístěné kolmo k uliční čáře. Pravý díl domu stěn. Na plánu úpravy střech s legendou „vikýře obecně“... blíže k řece měl dosud dochovány roubené stěny i dřevěný záklopový strop, v objektu byly zachováa částečně podsklepeným průjezdem, zakrytým spolu s obytny kvalitní truhlářské prvky. Novostavba později vzniklá na nou částí jediným mohutným krovem. jeho místě je odstrašujícím příkladem pseudohistorizující arV dolní části náměstí je ze sledovaného hlediska prolínání chitektury v historickém prostředí, která – ač zřejmě dokonce městských a venkovských fenoménů nejpozoruhodnější pa- míněná jako pokus o kopii starého stavu – nemá s původním mátkovou stavbou dům čp. 87. Prostá přízemní stavba rovno- objektem společné ani základní tvarosloví a proporce. běžná delší osou s uliční čárou je přístupná osově umístěným Jak vyplývá z předchozího textu, Vyšší Brod je historicvstupem z náměstí. Pozoruhodná je především její pravá (severní) část, jejíž stěny tvoří dřevěná, pravděpodobně rou- kým městským sídlem, v němž se pozoruhodným způsobem kombinují prvky městského a venkovského stavitelství, rebená trámová konstrukce, opatřená z exteriérové i interiérové spektive zde byly principy venkovského stavitelství na rozdíl strany omítkou. Nad úrovní nadpraží dvojice oken do náměstí je umístěno malé třetí odvětrávací okénko. Mohutná sedlová od rozvinutějších větších měst uplatňovány ještě v relativně střecha je na severní straně ukončena polovalbou a dřevěným velmi nedávné historické době. Ve zcela obecné rovině se tak opět potvrzuje princip, že méně rozvinuté prostředí déle bedněným štítem, což naznačuje, že dům původně ukončoval užívá starší řešení. Jistě proto nebude sporu o to, že lokalita kompaktní blok zástavby. Potvrzuje to i situace zachycená si zaslouží účinnou památkovou ochranu dosud dochovaných MSK. V interiéru dřevěné části je dochován ze starší stropní konstrukce střední průvlak zdobený pletencem a opatřený da- hodnot. Z pěti konkrétních velmi cenných objektů, podrobtací 1714. Jeho výtvarné řešení navazuje na tradici goticko-re- něji zmíněných v předchozím textu, za poslední desetiletí nesančních záklopových stropů městských domů s průvlaky dva zcela zanikly s náhradou neodpovídajícími novostavbami, jeden byl téměř zcela zlikvidován radikální přestavbou, ozdobenými pletencovým motivem, která v regionu zůstala zachována až do počátku 19. století. Elaborát zásad památ- z jednoho byly odstraněny téměř všechny historické vnitřní kové ochrany, zpracovaný regionálním památkovým ústavem detaily a stav interiérů pátého se mi nepodařilo v době příprav roce 2001, zmiňuje v interiéru existenci „původních truh- vy tohoto příspěvku prověřit, protože byl užíván jako Night lářských prvků (především dveří) s barokními a klasicistními Club spojený s ubytovacím zařízením jeho zaměstnankyň. prvky“, z nichž v létě 2003 po čerstvě provedené kompletní Dovolím si proto v další části příspěvku doplnit ještě několik postřehů k vývoji a výsledkům dosavadní památkové ochramodernizaci interiérů už nebylo zachováno nic. ny sídla. V oblasti Písků představoval zcela nejpozoruhodnější Do roku 1987 bylo předmětem zájmu státní památkové stavbu dům čp.2, jímž začínala souvislá řada zástavby na péče jen několik domů na náměstí, zapsaných do státního vltavském břehu. Delší osou byl rovnoběžný s uliční čárou a přístupný tudíž středním vstupem přímo z ulice do síňky seznamu nemovitých kulturních památek. V roce 1987 byla s navazující plně dochovanou černou kuchyní. Levou (seve- z iniciativy tehdejších pracovníků Okresního národního výrozápadní) část domu vyplňovala světnice s přilehlou světnič- boru v Českém Krumlově Ing. Lumíra Tejmara a KSSPPOP kou, pravý díl domu zahrnoval několik drobných, převážně v Českých Budějovicích PhDr. Zbyňka Dočkala rozšířena obytných prostorů kolem komunikace do zahrady. Ty vznikly památková ochrana alespoň na vnější vzhled celého souboru postupnými úpravami komorového dílu domu a navazující historických domů na náměstí. Zároveň bylo několik domů zapsáno jako další samostatné kulturní památky. Část zápisů chlévní části. Hospodářská část, původně určená k chovu domácího zvířectva, byla zahrnuta do kompaktního půdory- byla následně zpochybněna mj. i z důvodu, že byla předpokládána demolice převážné části lokality „Na Pískách“ z důsu domu pod jedinou společnou střechou. Jedná se o princip řešení horského domu Šumavy a Pošumaví, zde přenesený vodu zamýšlené výstavby silničního obchvatu, od níž bylo po do městského prostředí, jinak ale běžně uplatňovaný a do- roce 1989 naštěstí upuštěno. ložený např. v nedaleké vesnici Pošlák i archivními projekty V roce 1993 jsem provedl poměrně podrobný urbanistic„lidových“ venkovských staveb z druhé poloviny 19. století. ko-památkový průzkum sídla, doplněný rozsáhlým archivním Funkci hlavního průčelí domu plnila boční štítová stěna, pa- výzkumem zaměřeným na dohledání co největšího počtu trná již z dálky ze zákrutu komunikace od kláštera. Její velmi dostupné mapové, plánové a fotografické dokumentace sídla. bohatá plastická výzdoba, vročená datací ve štítě na samý po- Praktickým výsledkem této práce byl návrh na vyhlášení jeho 9.

O případu domu čp. 2 se zmiňoval již Ing. Lumír Tejmar na semináři v Ramzové roku 1995 v příspěvku „Poškozování tradičních hodnot venkovských sídel tam, kde není ze zákona možná regulace orgány státní památkové péče (a malé zamyšlení nad posláním SPP)“. V následujícím roce na semináři k problematice lidového stavitelství o případu podrobně referoval v příspěvku „Konec jednoho domu“. 10. Šerák Martin: Návrh městské památkové zóny Vyšší Brod, nepublikovaný rukopis, 1993 (závěrečná práce ze specializačního a rekvalifikačního kursu na Fakultě architektury ČVUT v Praze).

21


historického jádra za památkovou zónu. 10) V rámci průzkumu jsem též vytipoval nejhodnotnější objekty, určené k podrobnější dokumentaci a prohlášení za kulturní památky tak, aby byla umožněna nezpochybnitelná památková ochrana veškerých jejich památkových hodnot včetně interiérových prvků. Památková zóna byla v roce 1995 ministerstvem kultury skutečně vyhlášena. Příslušná vyhláška č.250/1995 Sb. však byla - jako i řada dalších - ministerstvem vydána bez stanovení podmínek ochrany, tedy v příkrém rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Jen pro oživení paměti - určení konkrétního režimu ochrany v textové části vyhlášky té které konkrétní památkové zóny vyžadovala již „Metodika Státního ústavu památkové péče pro prohlašování území za památkovou zónu“ z roku 1981.

historické údaje o době vniku a majitelích domů. Pro praktický výkon památkové péče i informování majitelů o limitech možného nakládání s objektem jsou ovšem klíčové údaje uvedeny pod označením „předmět ochrany“ a „regulativy“. Úroveň formulací se liší podle jednotlivých zpracovatelů, všeobecně a převážně však jde o formulace velmi vágní. Až na nepatrné výjimky nejsou v kolonce předmět ochrany taxativně vyjmenovány ani nejdůležitější konkrétní kulturně historické hodnoty zkoumané stavby. Zato se opakovaně objevují formulace typu „hodnotné řemeslné detaily“ (které?), „architektonický výraz“ (co ho určuje?), „vesnický ráz stavení“ (čím je dán?), „hodnotné umělecko-historické relikty“ (co je umělecko-historický relikt – ještě navíc v případě prostého vesnického domku?) a zvláště nesmyslný, neboť nikde nedefinovaný termín „hmota objektu“ (tedy rozměry stavby nebo cihly a malta z nichž je postaven?). Někdy je dokonce předmět ochrany formulačně zaměněn za regulativ „respektování stávajícího rozvrhu otvorů ve fasádě“, „respektování původního architektonického konceptu“ (A který koncept je původní v případě stavby prvně připomínané roku 1588 a naposledy radikálněji přestavěné přibližně před stoletím?) nebo vyřešen formulací „podán návrh na zapsání do seznamu nemovitých kulturních památek“ či „objekt doporučen ke zpracování návrhu a zapsání do seznamu nemovitých kulturních památek (!!!). Ani v případě památkově chráněných budov zapsaných v Ústředním seznamu kulturních památek nejsou přesněji vyjmenovány hodnotné prvky interiérů a převážně je akcentována pouze ochrana fasád, „hmot“ a nanejvýše dispozičních řešení. Laik z těchto mlživých formulací nemůže pochopit ani rozsah památkové ochrany a získat odpověď na otázky typu: Chrání se i stodola nebo jen obytná část?

Praktická památková ochrana byla zajišťována okresním úřadem v Českém Krumlově a po reformě veřejné správy ji provádějí převážně ti samí pracovníci buď v rámci Městského úřadu v Českém Krumlově nebo z pozice druhoinstančního orgánu na úrovni kraje. Výsledky jejich činnosti jsou stejně žalostné jako zmetkovitá ministerská vyhláška a odehrávají se povětšinou v příkrém rozporu s obecně proklamovanou snahou o návrat ke konzervačnímu přístupu při obnově památek. Ani v případě kulturních památek není naplňován účel památkového zákona definovaný v jeho § l, který mj. stanoví, že „státní památková péče zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče … zabezpečují zachování, ochranu … kulturních památek“. Tak jako mnohde jinde je i zde schvalována nebo tolerována postupná plošná likvidace autentických architektonických detailů či radikální změny dispozičních řešení, někdy dokonce i s dopadem na vnější vzhled staveb. Obdobně vágně jsou formulovány i regulativy za použití V lokalitě Písky bylo dokonce připuštěno zastavění volné plo- formulací typu „zachovat v celém rozsahu ve stávajícím chy mezi čp.1 a 2 chaoticky řešenou novostavbou a popřen vzhledu pláště a dispozici, odstranit dílčí degradující účelové tak historický půdorys sídla i charakter celé lokality. Některá úpravy.“ (které úpravy to jsou?), „rehabilitace poškozených další pochybení byla naznačena již dříve v předchozím textu. částí dle výsledků podrobného SHP“ apod. Mnohdy jsou Jejich seznam záměrně nerozšiřuji s vědomím, že není prio- podmínky omezeny jen na krkolomně formulovanou potřeritním účelem tohoto příspěvku vytvářet analyticky pojatý bu použití klasických technologií a materiálů při opravách vyčerpávající seznam všech nedostatků, který by zásadním – „preferovat klasickou vápennou technologii, event. na bázi způsobem zvětšil jeho rozsah nad únosnou mez. vápna“. Pokud už jsou regulativy konkretizovány, vždy zahrnují jen určitý segment památkových hodnot objektu (výplně Přes tuto mizivou účinnost slabošského bezkoncepčního systému památkové péče (nebo paradoxně možná i z tohoto otvorů, plasticita fasády, dispoziční řešení) aniž by předstadůvodu) se na samém sklonku 90. let v obci zvedla vlna vovaly komplex základních podmínek pro nakládání s celým odporu proti samotnému principu existence památkové zóny. objektem. Snad jen do kategorie černého humoru patří tvorba regulativů, vyžadujících např. odstranění nevhodné betonové Majitelé domů, jejichž nemalý počet se snaží maximalizovat krytiny od firmy Bramac a plastových oken na vile z počátku ekonomickou výtěžnost historických staveb pronájmem co největších ploch asijským trhovcům či erotickým klubům, se 20. století, která byla tímto způsobem znešvařena několik let zřejmě začali cítit dotčeni i pouhou povinností žádat o závaz- po vyhlášení památkové zóny, tedy ve fázi, kdy bylo povinné stanovisko orgánu památkové péče. A to za situace, kdy ností a zároveň plně v možnostech státní památkové péče jsou závaznými stanovisky určené podmínky formulovány takové nevhodné opravě zabránit. buď rovnou souhlasně nebo není vymáháno jejich dodržoZhodnocení objektů i formulace regulativů je převážně vání. Ač se vůdcem odporu stal poněkud slabomyslný místní provedeno jen v intencích fasádistické památkové péče, zednický přidavač Dibitanzl, vyústil nakonec v petici minis- orientované pouze na vnější vzhled objektů, bez hlubšího trovi kultury za zrušení památkové zóny, kterou podpořilo poznání a zájmu o ochranu jejich vnitřní struktury, jíž je zajíi městské zastupitelstvo. Ministr kultury Dostál kupodivu mavý vnější vzhled převážně jen důsledkem. Je zjevné, že popetici nevyhověl, avšak celá záležitost vyústila v příslib zornosti autorů většinou unikly interiéry domů a v některých urychleného zpracování plánu zásad památkové ochrany. případech dokonce nebyly zaznamenány ani pozoruhodné Tento materiál byl Státním památkovým ústavem v Čes- památkové prvky na bočních, od ulice odvrácených průčekých Budějovicích skutečně zpracován v roce 2001 jako lích..… Pominu-li čiré nesmysly v některých formulacích, tak na této úrovni podrobnosti měly být stanoveny podmínjeden z podkladů tehdy zpracovávaného územního plánu ky ochrany ve vyhlášce památkové zóny. Simulovat touto a v jednom paré předán i stavebnímu úřadu Městského úřadu ve Vyšším Brodě, kde je veřejnosti přístupný. Elaborát ob- formou jejich konkrétní rozpracování pro jednotlivé objekty postrádá jakýkoliv praktický smysl. sahuje poměrně obsáhlou a nadprůměrně dobře zpracovanou obecnou část, kde jsou zdůrazněny i památkové hodnoty Ještě větší nepříjemné překvapení přináší podrobnější posídla a potřeba jeho ochrany. Pochybuji ovšem, že stavební hled do grafické části elaborátu. Rámcově snad lze souhlasit úředníci a majitelé jednotlivých domů budou tyto obecné s roztříděním objektů na „k zachování“, „k transformaci“ pasáže vůbec kdy studovat. Předmětem jejich zájmu budou apod., byť toto třídění má cenu tak nejvýše pro potřeby územformulářově uspořádané „listy objektů“ a mapové podklady ního plánování a nikoli pro úspěšně prováděnou památkovou v příloze elaborátu. péči, která musí být založena na pečlivé práci s detailem, tedy V případě listů objektů je ovšem jedinou opravdu pří- ve zcela jiném měřítku. Plán možné úpravy střech ovšem nosnou částí kolonka obsahující alespoň u některých budov přináší zjištění, že vyjma kostela, fary, historické radnice a kompletní památkové novostavby domu s pečovatelskou

22


Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov (inventární číslo 2081, signatura I-2081, evidenční číslo A 4530 formát 17x11cm). Fotografem byl A.Kopecký z Vimperka, fotografie je nedatovaná, pochází ze stejného souboru snímků jako záběr uvedený v poznámce 2) službou z 80. let 20. století, jsou ve všech historických domech Vyššího Brodu připuštěny půdní vestavby, respektive jejich důsledek v podobě vikýřů. V prostoru náměstí je jejich užití převážně omezeno jen na dvorní stranu domů, od náměstí až ke klášteru, tedy v celé venkovské enklávě „Na Pískách“, dokonce bez omezení, formou legendy „vikýře obecně“. Ze strany odborné složky památkové péče se tak děje dokonce jaksi preventivně, bez konkrétního požadavku majitelů domů a především bez přesné znalosti hodnoty interiérů objektů, stavu a hodnoty horizontálních i vertikálních konstrukcí posledních podlaží i bez znalosti krovů a tedy bez jakékoli možnosti odhadnout faktické důsledky zřízení půdní vestavby pro osud všech těchto konstrukcí. Naprosto zarážející je tento postup v případě domů venkovského charakteru, kde v některých případech lze ještě předpokládat existenci roubených konstrukcí stěn, dřevěných záklopových stropů s minimální nosností a jejichž krovy jsou převážně dimenzovány jen pro šindelovou krytinu. Povolení

půdní vestavby znamená ve výsledku nutnost likvidace všech těchto konstrukcí z důvodu jejich statické nepoužitelnosti pro instalaci tepelně izolační vrstvy i podlahové konstrukce půdní vestavbou fakticky dalšího přistavovaného podlaží. Šablonovité připuštění půdních vestaveb je v rozporu i s tehdy již platnou metodikou péče o střechy historických budov, která byla v následujícím vydání v tomto směru dále zpřísněna. 11) Územní plán převzal do hlavního výkresu hranice památkové zóny a vyznačení objektů památkově chráněných a k památkové ochraně navrhovaných. Podrobný písemný regulativ není jeho součástí, na plán ochrany památkových hodnot naštěstí neodkazuje. Ze zkušenosti bývalého úředníka orgánu státní památkové péče musím konstatovat, že na základě takovýchto „odborných“ podkladů, jakým je zpracovaný Plán zásad ochrany památkových hodnot území Vyššího Brodu, se opravdu nedá formulovat právně vymahatelné závazné stanovisko orgánu památkové péče, které by v souladu se zákonem umožňovalo ochranu kulturně historických hodnot. Jedinou nadějí se pro mě stává skutečnost, že plány zásad památkové ochrany naštěstí dosud nemají žádnou oporu v památkové legislativě a víra, že se tak v dohledné době doufám nestane. Vyšebrodský plán ochrany totiž není jediný, který je na této tristní úrovni zpracován. Daleko závažnější jsou ovšem širší souvislosti tohoto případu. Odborná složka systému památkové péče totiž nevědomky vtiskla pánům Dibitanzlům a jim podobným do ruky celkem účinnou zbraň pro případný budoucí boj s těmi památkovými úředníky, kteří by snad opravdu chtěli chránit památkové hodnoty (kdyby se v struktuře orgánů památkové péče nějakou systémovou odchylkou náhodou tací úředníci vyskytli). Řádné nedefinování předmětu ochrany a regulativů ve zdánlivě velmi podrobném a zdánlivě velmi odborném materiálu lze úspěšně využít k mediálně atraktivnímu skandalizování těch, co by to snad v budoucnu s památkovou ochranou začali myslet vážně. Zdaleka nejtragičtější bude ovšem důsledek této špatné práce tehdy, až se legislativní cestou

11. Láska Vojtěch, Schubert Alfréd, Štulc Josef: Péče o střechy historických budov, SÚPP - odborné a metodické publikace - svazek 15, příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 57, Praha 1997

23


podaří prosadit nějaké další omezení praktické účinnosti památkové péče. Velmi snadno se může stát, že péče o památkově nechráněné objekty na území památkových rezervací a zón bude zredukována na péči právě jen o to, co je specifikováno v oné kolonce „předmět ochrany“ podle receptu uvedeného v kolonce „regulativy“. A že podle této bídné kuchařky nebudou vařit pracovníci památkové péče, kteří by snad ještě sem tam mohli něco zachránit, ale například jen pracovníci místně příslušného stavebního úřadu nebo dokonce jen orgánu územního plánování. Z různých indicií se již několik let domnívám, že dosažení tohoto právního stavu je dokonce skrytou touhou odboru památkové péče ministerstva kultury. Pro krutou žeň, kterou takový stav způsobí na památkovém fondu, bude však vcelku jedno, zda se tak stane na základě snažení samotného ministerstva kultury nebo jiného ústředního orgánu státní správy. A sklizeň může začít až překvapivě brzy – pouhým přijetím v současnosti prakticky již připraveného nového stavebního zákona lze takového nebo pro památky dokonce ještě horšího stavu dosáhnout během několika měsíců. Zároveň je tento případ ukázkou přímo odstrašující neefektivnosti systému památkové péče. V roce 1993 jsem v historickém jádru města vytipoval 15 domů k podání návrhů na prohlášení za kulturní památky. Dva z nich byly od té doby zdemolovány, několik dalších více či méně přestavěno. Za deset let nebyl systém státní památkové péče schopen těchto patnáct domů zdokumentovat, návrhy zpracovat a o těchto návrzích kvalifikovaně rozhodnout. Zřejmě na to nebyly peníze a čas omezeného počtu dostupných pracovníků. Zato se na základě mnoha jistě náročných jednání podařilo dosáhnout, že jsou tyto objekty dnes vyznačeny i v územním plánu města. Že to nemá žádný praktický efekt pro právně podloženou ochranu jejich památkových hodnot zřejmě nikomu nedochází. Pro bezskrupulózně uvažujícího majitele či realitního makléře má tato informace jedinou, ale velkou hodnotu: Rychle zlikviduj co se dá, než ti památkáři začnou komplikovat život! Peníze a čas omezeného počtu dostupných pracovníků státní památkové péče byly ovšem k dispozici na zpracování mnohonásobně rozsáhlejšího a dražšího plánu zásad památkové ochrany, který je při daném způsobu prove-

24

dení pro reálnou památkářskou praxi nejen nepoužitelný, ale troufám si otevřeně říci, že dokonce nebezpečný a škodlivý. Tento absurdní stav, prezentovaný na příkladu Vyššího Brodu, je jen konkrétní ilustrací stavu obecného – modré tečky vyznačující objekty „navrhované k památkové ochraně“ se systematicky překreslují v mapách památkových zón již 15 let v celém státě. Zcela na závěr už kladu jen obecné řečnické otázky. Nebylo by lepší na místo zpracovávání nekvalitních a nepoužitelných koncepčních materiálů konečně prohlásit zbývající památky za kulturní památky a s využitím § 14 památkového zákona prostřednictvím vskutku odborných vyjádření a právně kvalifikovaných závazných stanovisek alespoň zkusit začít chránit poslední autentické kulturně historické hodnoty – a to nejen ve Vyšším Brodě? Najdou se v systému orgánů i organizace státní památkové péče ještě jedinci, kteří toto mé poněkud zoufalé zvolání pochopí ve vší jeho závažnosti? A je vůbec možné při stávajícím personálním obsazení větší části vedoucích funkcí v obou složkách dvojkolejného systému památkové péče radikálně změnit stále více převažující alibistický přístup k ochraně kulturního dědictví?


Roubená zástavba předměstí Rokycan

Tomáš Karel, NPÚ, ú.o.p. Plzeň

Rokycany patřily k významným historickým hrazeným městům, od 16.století dokonce k městům královským. Půdorys města je dodnes formován charakteristickým oválným jádrem se dvěma náměstími, položeným na říční terase. Středem procházela hlavní cesta směřující od Prahy na Plzeň a dále do Norimberka, která před hradbami přecházela přes říčku Klabavu. Právě v tomto prostoru, po obou březích, bylo situováno velké předměstí, zvané Pražské nebo Na pátku. Jeho existence je zřejmě spjata s počátky města, respektive s předlokační zástavbou. Z tohoto období zde zůstal zachován kostel sv.Petra a Pavla, po josefínských reformách přestavěný na obytný dům. Druhé mnohem menší předměstí situované na severním okraji při cestě k Plzni bylo zváno Plzeňské nebo Na kameni. K historickému i hospodářskému vývoji obou předměstí je dochována řada dílčích pramenů v městských knihách již od 14. a 15.století. Komplexnější údaje pro rokycanská předměstí máme k dispozici od počátku 17.století. V té době je zde uváděno 53 sousedů, pro srovnání město v hradbách mělo 109 sousedů. Zástavba se dále rozrůstala a zahušťovala od konce 17.století, kdy město hospodářsky vyrovnalo ztráty způsobené třicetiletou válkou. Podobu předměstí formovalo v 18.století nepřímo několik požárů, nejničivější v roce 1784 postihl téměř celé město včetně obou předměstí, unikly pouze okrajové části zástavby. Domy měly být po požáru obnovovány již výhradně jako zděné, praxe však byla benevolentnější. Pro zástavbu v těsné blízkosti hradeb bylo významné rozšíření zastavěného území po rozprodeji hradebních příkopů od roku 1799. Pro sledovaný účel je podstatná informace z roku 1830. Pražské předměstí mělo 133 domů a 1075 obyvatel, Plzeňské předměstí zvané též na Kameni mělo 42 domů s 414 obyvateli. Město tehdy stálo na počátku výrazného rozvoje způsobeného koncentrací průmyslové výroby, vzrůstajícímu nárůstu obyvatel odpovídá vysoký průměr obyvatel na jeden dům, blížící se k 10 osobám. Zároveň je možno toto období považovat za ukončení výstavby tradičních roubených objektů. Stavební podmínky, mající za cíl likvidaci požárně nebezpečné roubené starší zástavby, byly v 19.století ve městě uplatňovány důrazněji, například

Další roubená zástavba na nábřeží před demolicí.

Celkový pohled na zástavbu s čp.25, 26 27. roku 1836 bylo podmínkou vydražení chalupy čp.4, že bude do roka přestavěna na zděnou. Přes tyto úřední cestou uplatňované předpisy se na rokycanských předměstích dochovala poměrně ucelená část roubené předměstské zástavby až do rozsáhlých asanací realizovaných po polovině 20.století. Během první a druhé asanační vlny byla novou sídlištní zástavbou téměř zcela přeměněna podoba pravobřežní části Pražského předměstí. Během demolic nebyl prováděn kromě občasné fotodokumentace žádný památkový průzkum a proto naše informace jsou velmi omezené, fotograficky zachycené objekty lze doplnit pouze několika dochovanými archivními stavebními plány. Na tomto předměstí se po celý novověk soustřeďovala řemeslná výroba, o její povaze svědčily i názvy ulic- Kovářská, Barvířská, Koželužská. Pro navození atmosféry zdejší zaniklé zástavby použijme popis Karla Hofmana: „…Od každé z obou kováren táhla se až do Koželužské ulice nerovná řada těsně k sobě přistavěných domečků, některé hodně staré, s maličkými okénky a s širokými, půlkruhem zaklenutými vraty, s pokřivenými komíny na šindelových, někde už taškových střechách…“ Do dnešní doby zůstalo v tomto prostoru pouze několik roubených domů, soustředěných zejména v bloku při ulici Na pátku, situovaném přímo při břehu potoka. V současnosti jsou zde zachovány dva, respektive tři domy, které jsou zčásti roubené. Další tři doby bylo možno dokumentovat před jejich přezděním či demolicí během 90. let minulého století. Tyto stavební zásahy byly vyvolány velmi špatným stavem konstrukcí. Roubené stěny byly totiž během posledního století obezděny cihelnými plentami a vlivem častých záplav došlo k odehnití většiny trámů a statickému narušení domů jako celku. Ani jeden z domů nebyl prohlášen nemovitou kulturní památkou. Nejcelistvěji je dochován dům čp.76, který je téměř kompletně roubený, omítnutý, okenní a vstupní otvory jsou novodobě upravené. Charakteristická je mohutná sedlová střecha se svisle bedněným štítem, eternitová krytina je položena na původním šindelu. Vedlejší dům byl nedávno přestavěn s ponecháním zděné části přízemí a obnovením původní hmoty. Trojdílná dispozice se střední síní byla zajímavá řešením průchozí černé kuchyně. Směrem do dvora byl doplněn druhotně užší trakt. Dům byl v přední části z poloviny roubený, ve světnici byl zachován trámový strop s překládaným záklopem ze širokých prken. Dřevěné části byly datovány dendrochronologicky do doby po požáru města roku 1784. Mohutná střecha byla dána nutností krýt

25


Domy v ulici Na pátku v roce 1988

Dům čp.25 s kapličkou

rozšířenou trojtraktovou dispozici. Díky tomu zůstal zachován v půdě starší vrchol komínu s barokní profilací hlavice. V šindelové krytině byly pod dehtovým papírem dochovány i původní nízké pultové vikýřky.

přidružených výrobních provozů nebude již možno detailněji poznat. Významný podíl zděných částí, zejména klenutých prostor je jistě odrazem městského prostředí, ale překvapivě není až tak výrazný v celkovém podílu konstrukcí, jak by bylo lze očekávat. Roubené konstrukce, často v hliněné omazávce zásadním způsobem formovaly podobu zástavby po celé 18.století s přesahem do celého století následujícího. Ve své celistvosti představovala zdejší předměstská zástavba nepochybně jeden z nejvýznamnějších autentických roubených předměstských stavebních celků v Čechách, které přetrvaly i po polovině 20.století. Bohužel její další osudy neumožnily, aby zde zůstal zachován památkový soubor konkurující například známému Betlému v Hlinsku.

Další, snad nejpůsobivější enkláva roubené předměstské zástavby byla v Rokycanech soustředěna na levý břeh Klabavy, těsně pod severní okraj hradbami vymezeného městského jádra. Tyto domy se již dočkaly určité památkové pozornosti, tři z nich byly prohlášeny za nemovité kulturní památky. Do počátku 80. let 20.století zde bylo soustředěno nejméně 10 roubených, nebo poloroubených domů. Po demolicích, respektive plošné asanaci a výstavbě panelového sídliště zde z celé staré zástavby stojí pouze zděný dům čp.117, který je přestavěným gotickým kostelem sv. Petra. Ani tato zástavba nebyla podrobena řádnému památkovému průzkumu, požadovaný stavebně historický průzkum v případě rodného domu Jana Rokycany nebyl realizován. Došlo pouze k nekvalitnímu zaměření tří objektů, které byly kulturními památkami a to v rámci podmínek řízení o upuštění od památkové ochrany. Jednalo se o domy čp.25, 26 a 27. První jmenovaný dům byl zřejmě zčásti dosud roubený, nebo bylo roubení dodatečně nahrazeno zdivem. Dispozice byla dochována tradiční, dvoutraktová, dochován byl i prostor černé kuchyně vydělený ze středové síně. Zachovány byly klasicistní detaily a výplně. Při zadní stěně stál přístavek, zřejmě původně výrobního charakteru. Dům měl mohutnou střechu s polovalbou a typickým, svisle bedněným štítem. Dům čp.26, tradovaný rodný dům Mistra Jana Rokycany, představoval příklad velkého předměstského domu klasicistního charakteru s mansardovou střechou. Dispozice domu byla dvoutraktová, evidentně složitého stavebního vývoje, kde bylo možno předpokládat zděné konstrukce včetně klenuté komory ještě předbarokního původu a dále konstrukce roubené, omítnuté. Ve dvoře domu byla v samostatné budově dochována unikátní koželužská dílna včetně namáčecích kádí. Dům čp.27 byl pozoruhodný patrovým řešením s pavlačí na čelní, okapové straně. Klasická trojdílná dispozice byla kompletně tvořena roubenou konstrukcí. Závěrem je možno pokusit se o shrnutí poznatků o předměstských roubených domech v Rokycanech. Domy i přes využívání běžných krajových stavebních zvyklostí a uplatnění tradičního trojdílného uspořádání vykazovaly velkou variabilitu v detailech půdorysného řešení. Pozoruhodné bylo velmi specifické řešení černých kuchyní, které se individuálně vyrovnávaly se složitějšími komunikačními schématy jednotlivých domů. Výrazné dvoutraktové, případně patrové uspořádání lze přičíst snaze o maximální využití prostoru pro ubytování, případně výrobu. Bohužel právě poznání

26

Dům čp.27 Prameny a literatura: Spisový archiv Národního památkového ústavu, ú.o.p. v Plzni, složka Rokycany Jan Anderle – Martin Ebel, Rokycany – stavebně historický průzkum města, 1999, rukopis uložen v archivu NPÚ v Plzni Tomáš Karel, Dům zvaný „klášter“ čp.117 v Rokycanech, in. Sborník Dějiny staveb, str. 83 – 87, Plzeň 2001 Karel Hofman, Staré rokycanské domy V. Rokycany 1999


Rokycanův dům čp.26

Zaniklá hrázděnka na předměstí

27


Tradiční zástavba na Podměstí v Ústí nad Orlicí Bc. Hana Hácová, UJEP Ústí nad Labem, studentka

Domy tradičního stavitelství se dnes zachovaly v ucelenější podobě pouze v Zahradní a Lukesově ulici, hned vedle městského centra. Ačkoli bylo území součást města, bylo svým charakterem odlišné. Své domky si zde stavěli chudší obyvatelé, především ti, kteří se živili textilní výrobou. Zde byly příhodné podmínky (dostatek místa a blízkost Tiché Orlice) pro bělení a barvení látek, stála zde pazderna a později i textilní manufaktury. Nejstarší doklady, které o chalupách máme pochází z roku 1565, z nejstarší dochované gruntovní knihy pro Ústí nad Orlicí. V roce 1620 se zde nacházelo asi 25 stavení. Při sčítání obyvatel a domů v roce 1754 bylo na Podměstí napočítáno 79 chalup (dřevěných) a z toho 3 sešlé. Sledované předměstí se bez výrazných stavebních změn dochovalo až do poloviny 20. století. Druhá polovina 20. století ale stačila k tomu, aby téměř veškerá zástavba byla demolována. První změna, která se na této lokalitě odehrála, byla výstavba železnice v letech 1843 až 1845, kdy bylo Podměstí rozděleno vysokým náspem na dvě nestejně velké části. Druhým krokem, který se promítl do podoby

Českobratrská ul., čp. 168, r. 1927, archiv NPÚ. Podměstí byla regulace řeky Třebovky a části Knapovského potoka. Oba toky dotvářely venkovskou podobu předměstí. Kvůli téměř každoročním záplavám se v letech 1923 až 1926 přistoupilo k regulaci toku. Celé koryto řeky bylo přeloženo na druhou stranu železničního náspu, tok byl napřímen a vložen do vyzděného koryta. Původní řečiště bylo zasypáno a zmizely i některé podchody pod tratí. Knapovský potok byl v části protékající městem zatrubněn. Zasypán musel být i rybník vzniklý zde stavbou železničního náspu. Třetím zásahem, již podstatně razantnějším byla výstavba průtahu městem I/14, který protnul Podměstí v půli a vyžádal si řadu demolic. Výstavba byla plánována již od 60. let 20. století. První demolice se uskutečnily v roce 1977, kolaudace proběhla v roce 1980. Silnice protnula i Palackého a Riegrovy sady. Byla narušena souvislost původní zástavy, která vznikala v souvislosti se vzestupem textilního průmyslu ve městě. Začala se ve velkém demolice staveb lidového stavitelství (26 domů) města a začal mizet jeden z dokladů textilní tradice města. Posledním zásahem byla výstavba sídliště, která narušila celkovou siluetu města. Zničeno bylo několik pohledových os na město, jež byly zakryty nepřiměřeně vysokou zástavbou. Vybourán byl celý pás zástavby mezi ulicí Karlovou (dnešní Jilemnickou) a průtahem I/14, tzn. drtivá většina původní zástavby. Původní demoliční výměr počítal celkem se 130 objekty, díky nerealizované druhé etapě však bylo demolováno „pouze“ 41 objektů. Výstavba sídliště byla ukončena v roce 1988.

Českobratrská ul., čp. 168, r. 1927, archiv NPÚ. 1 2

28

Díky nerealizované1 druhé etapě, výstavby sídliště Podměstí bylo zachováno alespoň malé celistvé území lidového stavitelství s původní zástavbou: Zahradní a Lukesova ulice. Právě celistvost tohoto zachovaného území vedla Radima Urbánka2 k navržení dané lokality na vyhlášení za památkovou zónu. Kompaktnost zástavby má dnes pro město mimořádnou hodnotu a je srovnatelná s hodnotou jednotlivých

Nerealizováno díky změně politického režimu. Ještě v roce 1987 se o dalších demolicích, uvažovalo. Dnes etnograf muzea ve Vysokém Mýtě, tehdy pracovník OkÚ v Ústí nad Orlicí.


Dům čp.313 v Lukesově ulici. Rodný dům význačného českého hudebníka L.Lukese. listopad 2001, foto H.Hácová, archiv autorky objektů. Objekty čp.313, 314, 320, 322 a 324 byly navrženy na prohlášení za kulturní památku. U jiných zachovaných objektů tradičního stavitelství na Podměstí bylo změněno jejich přirozené prostředí a nacházejí se nyní izolovaně rozmístěny mezi pozdější zástavbou. Některé z nich zřejmě čeká brzká demolice, stejně jako na jaře roku 2003 čp.185 v Jilemnického ulici a čp. 189 v Lázeňské ulici. Domy na Podměstí měly spíše předměstský charakter, život se podobal životu na vesnici, do kterého se prolínaly prvky městského života. Celkový charakter tohoto území podtrhávaly některé zvláště význačné objekty, kterým byl beze sporu i patrový roubený dům čp.168 v Karlově ulici. Vzácný je zde i výskyt polopatrové komory u domu čp.313. Zajímavý je také archaismus domů, stejně jako dům čp.321 v Zahradní ulici se dvěma černými kuchyněmi či kamenné měšťanské domy čp.2623 a 342 v Pražské ulici. Sídelní struktura byla ale tvořena především roubenými trojdílnými domy, v pozdější době alespoň v předním dílu zděnými. V předním díle byla vždy světnice, která se většinou druhotně rozdělila na více prostor, ve středním díle síň s černou kuchyní, jež mohla být vydělená. V síni bývala vyhloubená jáma, která sloužila jako sklípek a byly tu také schody na půdu. V některých, dosud stojících objektech se nacházejí zachovalé černé kuchyně, případně alespoň jejich části (čp.313 v Lukesově ulici, 320, 321, 322, 324 v Zahradní ulici). Zadním dílem byla komora a i tento díl byl dále dělen na více prostor. Někdy také druhotně sloužila komora jako chlév. Nelze zde však hovořit o domech chlévního typu. Zdi chalup byly v celé ploše opatřeny mazaninou, do které se přidávala řezanka. Omítka bývala bílá vápenná. Střecha byla ve většině případů sedlová s malým kuželovým kabřincem se záklopovou deskou vějířovitého tvaru. Na záklopu byly v minulosti nápisy, které jsou dnes již nečitelné. Některé z nich se dochovaly v opisech4. Druhým zastoupeným typem je střecha polovalbová. Jako krytina se používal dřevěný štípaný šindel, po dožití nahrazovaný asfaltovou lepenkou nebo od první čtvrtiny 20. století eternitovou krytinou. Eternit byl často ozdobně skládán do jednoduchých geometrických motivů a to i na štítech. Štít mívá mírné podlomení. Lomenice nebyla vyřezávaná a neměla ani složitější ozdoby. Nad lomenicí bývala korouhvička. Krovy jsou se stojatou stolicí či hambalkové. V některých domech je zachována část dymného komína (čp. 313, 321).

Čp.168 v Karlově ulici Patrně nejzajímavější dům lidového stavitelství ve zbourané části Podměstí bylo čp. 168. Stavba domu se vymezuje lety 1796 – 1828. Pojmenování „Stará fara“ bylo přejato od protějšího stavení čp. 164, kde v první polovině 16. století sídlili čeští bratři. Když byl objekt roku 1619 zbourán, název se přenesl na čp.168. Ve druhé polovině 20.století byl již dům jediný dochovaný patrový roubený dům v Ústí nad Orlicí i okolí. V roce 1952 MNV v Ústí nad Orlicí rozhodlo o zboření budov, které jsou, již sešlé a hyzdí ráz města“. 5 Jednalo se také o čp. 168. Zástupci SÚPP v Pardubicích zjistili, že z hlediska stavebního není dům ve špatném stavu a jeho oprava by byla možná. Tehdejší SÚPP odmítá také argumentaci ONV v Ústí nad Orlicí, že objekt je „komunikačně závadný“, tzn. že překážel rozšíření vozovky. Objekt byl demolován 11.7.1953. Jednalo se o dvoupodlažní dvoutraktový roubený dům, s hlavním průčelím orientovaným ke křižovatce ulic: Karlova, Českobratrská a Na Příkopech. Hlavní průčelí: dvoupodlažní, s 50 cm vysokým soklem, se shodnou osovostí v obou podlažích, zleva v rytmu os 1 – 2, přičemž pravé dvě osy vymezovaly jeden trakt, který mírně předstupuje před trakt druhý. Okna byla zasazena v líci, dřevěná, dvoukřídlá, třítabulová. Roubení bylo opatřeno bílou vápennou omítkou. Štít s výrazným podlomením byl pokryt asfaltovou lepenkou a byl zakončen polokruhovým kabřincem pokrytém dřevěným šindelem. Pravé boční průčelí mělo také 50 cm vysoký sokl, dále pak dvě roubená podlaží. Na kamenném soklu stály čtyři podstávky s pásky, které končily až pod úrovní střechy. Průčelí bylo čtyřosé, zleva v rytmu 1 – 1 –2, přičemž druhou osu zleva tvořily dveřní otvory, v přízemí hlavní vchod, v patře vchod na pavlač. Pavlač byla dřevěná, ze svislých bedněných prken, sahala od dveří až po konec levého nároží. Okna a omítka byly shodné s hlavním průčelím, dveře byly jednokřídlé rámové. Sedlovou střechu kryl šindel. K zadnímu průčelí přisedalo hospodářské stavení s pultovou střechou krytou šindelem. Štít zde byl bedněný ze svislých prken s přelaťováním, zakončený opět půlkruhovým kabřincem vrcholí s dřevěnou makovicí krytý šindelem. Levé boční průčelí odpovídalo pravému bočnímu, jen zde bylo odlišné uspořádání okenních otvorů.

3

Bylo památkově chráněno, demolováno v souvislosti s průtahem I/14. Jindřich Nygrín: Nápisy na kabřincích a lomenicích starých, dřevěných chalup v Ústí nad Orlicí, in: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, roč. V, č. 1/1941, s. 1 – 13. 5 NPÚ Pardubice, spisová dokumentace, šanon č. 389.

4

29


V domě byla zachována černá kuchyně. Stropy ve sklepě a černé kuchyni byly klenuté. Na domě byl kabřinec se zachovalým nápisem: „Vyzdvihl Antonín Nágl 24. 2. 1796.“ Čp. 313 v Lukesově ulici Dům zcela jiného charakteru než ostatní domy v dochované části Podměstí. Jako jediný zde je tento dům s hospodářstvím - chlévy pro dobytek a stodolou. Objekt pochází z konce 18.století, o čemž svědčí stropní prkna překládaná přes sebe, poměrně vysoké stropy (tzn. více než 2,5 m), archaický vzhled domu i nehraněné trámy, které jsou patrné v části sklepa a černé kuchyně. O stáří domu svědčí i viditelné přesahy zhlaví horních věnců roubení. Dům zaznamenal změny v první polovině 19.století, kdy byla příčkou rozdělena světnice na dvě místnosti a přistavěna hospodářská část domu, tzn. stodola a chlév. Z této doby pochází i klasicistní vstupní dveře. Později pak byl zazděn vstup do uličky kudy se vodil dobytek a byla zřejmě adaptována komora na výměnek. To dokládá tahový komín, který je v této místnosti. Tento typ komínů je v na Orlickoústecku v příměstském prostředí znám až po roce 1850. Jedná se o okapově orientovaný roubený trojdílný dům komorového typu s výměnkem. Objekt je umístěn na severovýchodním okraji parcely. Střecha je sedlová s malým kuželovým kabřincem s makovicí a s podlomením, pokryta eternitem. Eternit kryje i štít, kde je ozdobně vyskládán. Komín je dymníkový. Krokve přesahují po obou stranách domu, na straně do ulice bylo přes tyto krokve provedeno novodobé bednění. Vchod do domu uzavírají klasicistní kazetové dveře v dřevěném portálu, s nadedveřním světlíkem, krytým mříží. Zápraží kryjí velké pískovcové desky. Díky okapové orientaci se hlavní průčelí otevírá do zahrady. První díl domu je příčně dělen na dvě místnosti. V obou místnostech je strop z překládaných prken. Podlahy jsou dřevěné prkenné. Střední část domu tvoří síň, ze které je v zadní části vydělena černá kuchyně. Zde je ještě zachována její část – je zde zapuštěný kotel, který sloužíval k přípravě pro dobytek, vyvařování prádla a jiným účelům. Kuchyň je zaklenuta stoupající valenou klenbou. Podlaha je z keramických dlaždic. Místnost v zadním díle, sloužila v minulosti jako výměnek. Po povodni byly odstraněny dřevěné podlahy, které byly nahrazeny betonem. Strop je trámový se záklopem. Druhé dveře v chodbě vpravo vedou na půdu, kde je komora v polopatře. Odtud vede žebříkové schodiště do krovu. Je zde dobře viditelné zachování dymníkového komína. V levé části domu je špýchar – nad hlavní půdou, ke kterému vede rovněž žebříkové schodiště. Dveře z černé kuchyně vedou do sklepa sklenutého valenou cihlovou klenbou. Stěny sklepa jsou kamenné. Stodolu a chlév propojuje chodba, kudy se vyváděly krávy do průchodu mezi domy čp.313 a 314. Tento vchod do uličky je dnes zazněný. Za chlévem je ještě přistavěna dřevěná kolna s pultovou střechou krytou asfaltovou lepenkou. Stodola

6

Bylo navrženo k demolici, ale v současné době je přestavováno.

30

Českobratrská ul., čp. 168, r. 1927, archiv NPÚ. je roubená, srub je položen na kamenné podezdívce. Stěny jsou pokryty mazaninou s řezankou a opatřeny vápenným nátěrem. Chlév je zaklenut valenou, hloubkově orientovanou klenbou s trojbokou výsečí nad oknem. Zdivo i klenba jsou cihlové. Naproti dvoukřídlým rámovým dveřím je zachován pískovcový žlab. Na dvoře bývala studna, která byla zasypána současným majitelem. Cihlový přístavek s pultovou střechou na dvoře sloužil k mandlování látky. Na domě, na průčelí, je umístěna pamětní deska Ludevíta Lukese, českého pěvce, který se v tomto domě narodil. Na kabřinci byl černě psaný nápis: „Buď jméno Páně pochváleno od toho času až na věky. Tento grunt jest vystaven nákladem Jana Lukesle 1787.“ V minulosti byl nápis i na lomenici. Závěrem je třeba podotknout, že tradiční zástavbu Podměstí v Ústí nad Orlicí, je třeba chápat jako komplexní celek, který sehrával důležitou úlohu v historii města, stejně jako ve vývoji zdejšího stavitelství a dosud mu nebyla v regionální literatuře věnována zasloužená pozornost. Navíc vzhled lokality a její povaha jako historického pramene je stále ohrožena. Podíl na tom měla i poslední povodeň v roce 1997, kdy došlo ke statickému narušení některých objektů, zvláště čp. 318 a čp. 3236. V domech byly zničeny dřevěné podlahy, omítka i dřevěné stavební prvky, které vlivem sesychání stále pracují. Negativní vliv na zachování památkové podstaty mají i požadavky obyvatel na zlepšení standartu bydlení, kteří často velmi necitlivě dům opravují a přestavují. Největší hrozbou pro Zahradní ulici je nyní čp. 320, stojící přímo uprostřed kompaktní dochované lokality. Budoucí majitel by případnými nežádoucími úpravami mohl změnit charakter celé ulice navržené na vyhlášení za památkovou zónu.


Bardejovské suburbium a jeho premeny.

PhDr. Martin Mešša, Krajské múzeum v Prešove.

Rovnako ako iné stredoveké mestá aj Bardejov mal a má a Albertom Jagelonským zničené, ale už 1497 má 236 domov svoje predmestia, ba možno povedať, že terajšie známe ná- s 281 daňovníkmi .Úroveň zástavby z roku 1487 dosiahlo mestie postavené do pravidelného tvaru s Radnicou uprostred až o 15-20 rokov. ( Jankovič.B. Dejiny Bardejova 1975;55). bolo predmestím cisterciátskeho kláštora i staršej pôvodnej V tomto čase predmestské obyvateľstvo nebolo plnoprávnym osady, ktorá mala nevýrazný vretenovitý tvar a dnes tvorí meštianstvom, ale jeho styky s mestskou správou sprostredulici Kláštornú. Tejto ulici, na juhu dominuje gotický kostol koval osobitý predmestský richtár. sv. Jána Krstiteľa stavaný či pravdepodobnejšie prestavaný Predmestia sa pôvodne tiahli iba okolo troch ciest do v rokoch 1466 - 1490 patriaci k aspoň o päťdesiat rokov mesta, len miestami boli neskôr vzájomne prepojené, v strestaršiemu kláštoru Augustiánov a po ich odchode v 16.st. doveku ani do novšej doby však nikdy netvorili súvislý pás kláštoru františkánskej reholy. / 17. decembra 1400 pápež Bonifác IX. Udelil odpustky veriacim, ktorí navštívia bar- okolo mestskej hradby: V čase kedy sa vyskytujú prvé správy o predmestiach ,od roku 1418 tvorili už predmestia súvislejší dejovský augustiánsky kostol/ ( Jankovič.V. 1975;99) Za ňou pás na severozápade, severe a severovýchode mesta a mali , východne na chrbte pahorku s miernym sklonom smerom na sever si po roku 1314 nemecko-sliezky kolonisti postupne po- svoje pomenovania. (Jankovič,V. 1975;85). Od juhu po stavili domy na pravidelne rozdelených 12 metrov širokých odbidvoch stranách cesty vedúcej k Hornej bráne to bola parcelách, v centre s priestorom, ktorý umožňoval okrem ne- Hrnčiarska ulica (plathea litifiguli, litifigulorum, Töpperskoršej výstavby radnice aj početné zhromaždenie, konanie gasse)-spomína sa od roku 1418, roku 1437 mala 54 domov trhov a jarmokov. Na severnej , presnejšie severovýchodnej a zachovala si svoje meno až do novoveku. strane námestia stál kláštor cicstercitov s kostolom, ktorého Na severozápad od Hrnčiarskej ulice naoproti bývalému svätyňu po ich odchode z Uhorska použili Bardejovčania augistiánskemu kláštrou bolo manšie predmestie zvané Špitálkoncom 14. storočia na výstavbu gotického kostola Sv. Egi- Hospitale neskôr Vysoký rad( alta linea,Hohe Zeile) doložené da o čom svedčí orientácia presbytéria- niekoľko stupňov tiež roku 1418 (Jankovič,V. 1975;86). Starší názov odzrkaviac na juh , čo je charakteristické pre staršie kostoly stavané dľoval, že sa tu nachádzal mestský špitál – namocnica i záropred 13.storočím a rozšírením čínskeho vynálezu- kompasu. veň chudobinec Bol to najvyššie zastavaný priestor v meste Mladší gotický kostol posunuli na presnejšiu východnú ori- od toho novší názov .Vo februári 1439 malo toot predmestie entáciu ako zistil svojimi meraniami archeológ F. Javorský, 16 domov skôr roztrúsených ako tvoriacich samostatnú uliktorý však tieto svoje merania nestihol pre predčasné úmrtie covú líniu (Jankovič ,V. 1975;86)- severnejšie od nej bola tzv. publikovať. Posun a nepravidelnosti, ktoré prinútili zmeniť Pažiť (glacis, Au, in der Au) asi zhromaždisko dobytka pri klenby svätyne ešte v 15.storočí, dáva známy uhorský histo- vyháňaní na pašu. Na sever od Pažite bola Hilpušová ulica rik umenia Kornel Divald do súvislosti s nízkou odbornosťou (Hilpusche platea, Hilpuschgasse), kolmá na západnú bránu staviteľa kostola sv. Egida Mikuláša Lapicidu , až metrové , spomína sa r. 1418. Roku 1437 mala 36 domov . V obvode odchýlky však nie sú nepresnosťou, ale vychádzali zo snahy dnešného námestia SNP bol Krátky rad- curta linea , Kurze rešpektovať staršiu výstavbu, a hlavne svätyňu a oltár.. Je to Zeile) teda na opačnej strane ako dnešný Krátky trad. Pôvodaj názor bardejovského rodáka a vynikajúceho uhorského ne to boli dve sídlíská Pred Staru bránou, alebo pre bránou historika umenia 19.stročia Viktora Myškovského, ktorý Šimona Wala, - ante walwam antiquam, a vlastný Krátky v článku z roku 1893 opiera svoj názor o nález románskeho Rad neskôr sa užíval kombinovaný názov Krátky rad pred trifória , ktoré bolo objavené v roku 1881 pri oprave svätyne bránou Šimona Wala - curta linea ante walwam SimonisWal), kostola. Južnú hranicu mesta tvoril do polovice 15. storočia v roku 1437 mal 25 domov. Po celej severnej starne hradby hrad s kráľovskou posádkou a pomerne rozsiahlymi výsa- prebiehal Dlhý rad(Longa linea, Lange Zeile), prvá raz sa dami, ktorý po roku 1450 prebralo so záväzkami aj výsa- spomína roku 1418. Najdlhšia predmestská ulica sa zachodami mesto Po začlenení a zdokonalení opevnenia kláštora vala s menom dodnes bola od mesta oddelená okrem hradby cistercitov, kláštora augustiánov a hradu a ohradení mesta aj mlynským potokom medzi hradbami pre dva mlyny, ktoré hradbami s priekopami, vznikol stav s konečným množstvom sa nachádzali na začiatku a konci ulice. V 16. storočí ho poparciel vo vnútri hradieb rozvoj mesta smeroval na jednotlivé važovali za samostatnú štvrť aj s uličkami okolo nazývanú predmestia, ktoré v Bardejove získali aj svoj právny štatút vo Zielstadtom( Czylstat, Zylstadt, Zelstat). Za dolným mlynom forme zastupiteľstva, a funkcionárov suburbia. Na suburbium boli sídlisko zvané Za mlynom ( retro molendinum, post sa vzťahovalo tak isto ako na mesto pridelenie či kúpa parcely molendinum) a malo v roku 1437 8 domov. Priestor Dolnej formou superdifikátu Jej šírka bola rovnaká a to 12 metrov. brány , ktorá sa nazývala Obručníckou bránou sa označoval Aj materiál, z ktorého mali byť domy postavené bol urče- ako Pred bránou obručníckej ulice(ante walwam Reuferný- drevo a toto nariadenie platilo až do ohňových zákonov gasse, Vo Reiffer Tor) prípadne jednoducho ako Suburbio, Márie Terézie 1753 a jozefínskeho Oheň hasiaceho poriedku Vorstat- Predmestie. V roku 1437 tam bolo 18 domov. V jej z r.1785, ale napriek tomu sa výstavba z dreva udržala do pokračovaní viedla Slovnská ulica , ktorú niektorí považujú šesťdesiatych rokov 19.storočia.Zmenu stavebného materiálu sa pôvodné slovanské sídlisko Bardejov. Na východnej strane motivovala aj neskoršie búranie fortifikačných stavieb, bášt bolo sídlisko zvané Bielidlo, delilo sa na Staré bielidlo v mea časti hradieb, z ktorých materiál išiel jednak na výstavbu andri Lukavice a Nové bielidlo bližšie k Dolnej bráne. V roku mostov pri vstupných bránach ,ale i domov v meste i na pred- 1437 malo Staré bielidlo ( albatorium , die alte Blleche) Starý mestí. Takto vznikli predmestské ulice ktoré si udržali svoje Blich 35 domov. Ďalšim sidliskom bol Postajok u nemeckénázvy až do súčasnosti Dlhý rad a Krátky rad, Hrnčiarska ho Basteieck za Lukavicou. Priestor pod dnešnou Kalváriou ulica, Satý Blich (Bielidlo od Bleichen), Postajok, Slovenská bol označovaný v daňových súpisoch roku 1419 ako domus ulica s charakteristickou ulicovou zástavbou drevených do- in monte Schabe, vidua in monte. mov s prejazdom, sedlovými strechami s jednou valbou oriTakýto stav bol v 15. storočí. Okolo roku 1815 dosiahol entovanou do ulice a štítom do dvora (kvôli stekaniu vody) počet domov v meste 630 čo oproti 517 domom zo začiatku Bardejov mal v roku 1437 517 domov s 616 daňovníkmi, 15.storočia nie je veľký nárast, skôr prejav stagnácie mesta. z 517 domov 207 bolo vo vnútornom meste a 310 za hradba- Z o spomínaných 517 domov však len 207 bolo vo vnútormi na predmestiach. (Jankovič. V. 1975;78) Počet domov vo nom meste a 310 na predmestiach, teda predmestia mali o 103 vnútornom meste bol pomerne stály, naopak predmestia rástli. domov viac. V mestskom jadre však bývalo podľa daňových Predmestia Bardejova mali v roku 1487 až 365 domov a 451 súpisov 275 domácností, teda bývalo tam aj 68 nájomníkov. daňovníkov, roku 1491 boli predmestia pri bojoch o nástup- Sociálne rozvrstvenie v polovici 15. st. podľa dane, ktorá sa níctvo po Matejovi Korvínovi medzi princami Vladislavom odvodzovala od majetku bolo v prospech majetnejšieho jadra

31


kde len 3 majitelia a 9 nájomníci neplatili dane zatiaľ čo na predmestí to bolo zo 341 daňovníkov až 36 z toho 26 nájomníkov. V predmestiach však len 1 daňovník platil daň nad 3 florény. V meste stáli domy s poschodím, a to kamenným, ale i zrubovým i prízemné ako kamenné tak drevené domy ako o tom svedčí ešte aj stav na začiatku 18. storočia kedy bolo mesto i predmestie značne zdecimované po náboženských vojnách medzi Tőkőlyho vojskami a cisárskymi vojskami, ktoré striedavo obsadzovali mesto koncom 17. storočia 1678 -1684), potom Rákocziovské povstanie 1703-1710 a následnej morovej epidémii v roku 1710, ktorý stál mesto 2000 obetí. Vtedy zo 142 domov jadra mesta ako uvádza Conscriptio Regiae liberaeque civitatis Bartfensis..1715 v Archíve mesta Bardejova len 82 bolo v dobrom stave: 16 poschodových kamenných, 9 poschodových miešaných, 7 prízemných kamenných, 31 miešaných 15 drevených a 4 drevené domčeky. Zo zvyšku 60 domov: 6 poschodových kamenných bolo na spadnutie,3 poschodové miešané domy boli čiastočne vyhorené, 1 kamenný prízemný dom opustený, 1 na spadnutie, a 1 nedokončený, 18 prízemných drevených na spadnutie 8 prízemných drevených čiastočne vyhorených ,7 vyhorených a 1 dom bez hodnotenia.(Jankovič.V. 1975;157) V uličkách sa udržali prízemné domy a domy s podstrešnými komorami až do súčasnosti, aj keď mnohé boli prestavané, časť prízemných domov bez hornej komory mohla byť len dôsledkom požiarov kde horná drevená časť zhorela a majiteľ nemal dosť prostriedkov na vytiahnutie zrubového poschodia a zastrešenie a tak zastrešil len prízemnú časť ,prípadne nechal nad prednou stenou vytiahnuť murovaný štít s osvetľovacími a vetracími otvormi, aj oknami a na skladovanie slúžilo podkrovie. Z urbanistického hľadiska dôležitým pre mesto bola posledná tretina 18. storočia , kedy sa zásadne zmenil v dôsledku procesu, v ktorom boli r.1785 zrušené cintoríny pod hradbami na západ a východ od Hornej brány. Cez priestor Pažite a západného cintorína bola v roku 1798 urobená cesta, ktorá spájala Hrnčiarsku ulicu s Dlhým radom, pričom bola zlikvidovaný priekopa pred západným hradobným múrom. Roku 1806 bola zlikvidovaná priekopa na ďalších miestach, jednotlivé časti boli rozpredané súkromníkom a premenené na ovocné záhrady. Priestranstvo medzi severným múrom a dlhým radom bolo zmenené na promenádu. Na jej konci roku 1808 bol postavený nový evanjelický kostol. O niečo neskôr došlo k zásahom na vlastnom hradobnom múre. Roku 1843 bola úplne zbúraná Horná brána, roku 1845 bola Hrnčiarska ulica predĺžená až do mesta čím bol vyradený z prevádzky starý kamenný most z roku 1770. V roku 1821 a 1822 boli postavené kamenné mosty cez hradobnú priekopu na Dolnej a západnej bráne pritom bola vybudovaná nová komunikácia kolmo na Západnú bránu, ktorá zatiaľ bola zachovaná. Zbúraná bola až r. 1902, ako dôvod bolo jej silné poškodenie v požiarom v roku 1878. Začiatkom 40. rokov 19.storočia bola zbúraná veža pred františkánskym kláštorom, aj veža na dolnom konci Kláštornej ulice. Zmeny postihli aj námestie – roku 1837 bol odstránený múr okolo cintorína kostola sv. Egida, v rokoch 1838-1842 bola urobená prestavba katolíckej fary a z budovy bolo odstránené asi 3 metre, ktoré presahovali do uličnej čiary. Okrem studne na južnej strane, zvonice pred kostolom Sv. Egida , sochy sv. Floriána a radnice boli z námestia odstránené všetky stavbičky a prístavby (Jankovič.V. 1975;164 ). Koncom 19. storočia malo mesto 696 domov, 170 objektov uvedených ako obytné domy a hosp.budovy,29 továrne a iné hosp.budovy, 2 budovy pre obchodné účely a 1 budova pre dopravu. (Tajták, L. 1975;259) Ak to zhrnieme ranný Bardejov mal niekoľko kryštalizačných opevnených jadier jadier, ktoré sa spájaním postupne menili na samotné opevnené mesto, ktoré vzniklo medzi dvoma kláštormi – na severe to bol kláštor cisterciátov, ktorých kostol bol predchodcom dnešného kostola sv. Egida. Na juhozápade to bol augustiánsky kláštor postavený po roku 1400. Na juhu kráľovský hrad s posádkou, prašnou vežou, o ktorého existencii svedčil ešte dlho po jeho začlenení do mestského celku názov Hradnej ulice. A aj keď horný barba-

32

kan do svojej podoby ako sa zachoval bol postavená až v polovici 16.storočia mohlo sa jednať skôr o zdokonalenie staršej stavby a jej viac vyhovujúceho začlenenia do fortifikačného systému mesta. To by aj vysvetľovalo chýbajúce údaje o výstavbe niektorých bášt. Predmestské časti v okolí týchto bodov boli opevnené. Spomína sa bašta na Postajku Na riečke Lukavica, brána na Halpušovej ulici a predsunuté opevnenia malo mesto aj na severnej strane. Predmestie si vytvorilo svoj typ domu, ktorý sa v drevenej zrubovej podobe udržal až do konca 20. storočia a vari v niektorých fragmentoch až dodnes. V kamennej podobe až do súčasnosti. Vzhľadom na šírku parciel a používaný prízemný dom s priechodom vytvorili si aj predmestia svoj vzhľad a ráz.( Mešša M. 1996;446). Bardejov však po II. svetovej vojne z päťtisícového mestečka vyrástol na 35 tisícové mesto. Historické mesto s časťou predmestí obkolesili panelové sídliská a čo je horšie predrali sa nehľadiac na historickú hodnotu centra až do jeho bezprostrednej blízkosti. Najdlhšia predmestská časť Dlhý rad úplne zmizol v svojej starej podobe a na jeho mieste vyrástla panelová ulica s päťposchodovými domami, ktoré po roku 1989 boli zvýšene o vysoké sedlové strechy s dvoma podkrovnými poschodiami. Proti nim samým osebe mám len toľko čo proti panelákom ako takým, a strešná zástavba ich trochu poľudštila. Zmena však nastala vo výškovom pomere k historickému jadru, kde dovtedy dominantný kostol dnes bazilika sv, Egida sa akoby strácal. Treba povedať, že tento proces naštartoval hotel Republika. Výstavbou novej komunikácie sa síce podarilo zrýchliť prejazd Bardejovom a zlikvidovalo sa Vatrisko- stará cigánska osada na brehu riečky Lukavica pri vjazde do mesta, ale zmizol celý Krátky rad, zdecimovaný bol Starý Blich, a to ako výstavbou cesty i reguláciou Lukavice. Odhalili sa chrbty starých domov, zbúrané boli posledné drevené bardejovské zrubové domy s prejazdom , zmizli romantické uličky ako Jeruzalemská a Na hradbách, Šancová. Na západnej strane sa postupne nová výstavba dostala tiež až k historickému jadru. Začiatkom dvadsiateho storočia to bola výstavba na zasypaných priekopách novej budovy Nižšieho štátneho gymnázia(1897) a nová budova ľudovej školy (1900). krajinskej nemocnice r. 1908 Zbúranie Hodinovej brány v roku 1902 otvorilo mesto k západu. Celkove sa v rokoch 18801890 postavilo 58 nových domov. Svoju úlohu tu zohrala aj situácia po ničivom požiari mesta r. 1878, ktorému okrem radnice a zvonice stojacich na námestí podľahlo celé vnútorné mesto s kostolmi a baštami. O viac ako päťdesiat rokov neskôr to bola potom za cestou najprv výstavba niekoľkých jednoposchodových činžových domov, Okresný súd a nasledoval nový dom kultúry ROH v rokoch sedemdesiatych, , tak nasledovala na ulici Partizánskej a Komenského výstavba panelových domov, ktoré úplne vytlačili malomestský charakter týchto ulíc niekdajšieho predmestia by vyšplhali sa až na okolité vŕšky a polia, tvoriace kedysi prekrásnu kulisu historického mesta. Na juhu sa postupne mení hmotnostný pomer domov na Hrnčiarskej neskôr Prešovskej ulici. Domy sú postavené do kopca, ulicová zástavba s odkvapmi do ulice a dvora so širokými strechami, tie vymieňajú majitelia postupne novými poschodovými domami alebo nadstavbou na staré domy. Týmito zmenami sa postupne zo všetkých strán narúša pôvodná dominantnosť starého mesta goticko-renesančnej radnice a gotickej dnes už baziliky sv. Egídia. Nehovorím, že aj iné mestá v minulosti nedopadli podobne, ale ak berieme ochranu historických miest ako celok, ich často plnohodnotnými no žiaľ nie vždy docenenými pandantami boli ich predmestia so svojou architektúrou, spôsobom zástavby vzťahom k historickému centru, a hlavne proporciami, ktoré sa v Bardejove nepodarilo zachovať v plnej miere a zdá sa ,že objektívny


vývoj povedie k úplnej zmene týchto tiež historických časČasti pred múrmi mesta boli považované od stredoveku tí historických miest, ale to je už asi ich špecifika. Zmizli za súčasť mesta, čo sa odráža aj v zachovaných dokumentoch všetky stavby postavené na baštách hradobných múroch, platili dane a vzťahovali sa na nich tie isté práva i povinnosv priekopách a zachované časti opevnenia sú lepšie viditeľné ti ako na občanov vnútorného mesta, aj neskôr si vystačil z oboch strán z mesta i od predmestia. Rozdiel je v tom, že so svojimi predmestiami, ktoré sa postupne, búraním brán zatiaľ čo koncom 19. a začiatkom 20. storočia takmer všetka a hradieb, keď z hľadiska vývoja vojenskej techniky stratili nová výstavba domov vilového typu sa realizovala za histo- svoj strategický význam menili na mestské časti. Predmestie rickými predmestiami, po druhej polovici 20.storočia sa tlačí však malo svoju osobitú architektúru, ktorá bola syntézou k centru mesta čo začína ešte pred prvou svetovou vojnou poznatkov a skúseností nemeckých kolonistov i slovenskévýstavbou hotela Hungária na zasypanom mlynskom náhone ho obyvateľstva okolitých dedín, pokrývala predovšetkým , ktorý pretekal medzi hradbami a parkanovým valom a jej potreby každodenného života a to ako v pokrývaní potrieb prestavbou na hotel Republika v medzivojnovom období, výroby tak obchodu i bývania. Utilitárnosťou zostala veľten pri ústupe vyhodili nemecké vojská do vzduchu, no na mi podobná stavebným skúsenostiam okolia, šírka parciel jeho mieste sa vystaval ešte väčší a vyšší hotel Dukla, ktorý v meste a snaha o čo najvýhodnejšie pokrytie potrieb práce mal zatieniť sv. Egida a oproti začal deštrukciu Dlhého radu i skladovania ustálil používanie domu s prejazdom, ktorý priOkresný národný výbor výstavbou svojho sídla v päťdesia- jal niektoré konštrukčné riešenia slovenskej zrubovej architych rokoch, nová pošta v šesťdesiatych rokoch i Pioniersky tektúry okolia, zanechal si svoje vnútorne členenie variabilné dom, dostavba ONV z panelov koncom sedemdesiatych pre rôzne povolania a to či už v zrubovej alebo kamennej rokov, paneláky a zaniklo jedno staré námestie Sv. Jána aj podobe. Teraziánske i Jozefínske nariadenia z 18. storočia s kaplnkou i celá ulica remeselnícko-roľníckych domov so i vlastné skúsenosti viedli k zmene orientácie striech a oddesvojim životom , rozšírila sa cesta vyťali jeden rad lipovej leniu domov ohňové múry- tzv. fajermúrmy, čo zmenilo ráz aleje a vznikla pekná široká cesta pre prvomájové sprievody mnohých domov a ulíc. Avšak tam kde domy stáli samotné ale aj pre nácvik šoférovania v jazdných pruhoch lebo inde udržali si svoje staré strechy so štítom do dvora a valbou do v Bardejove neboli, ale už sú. Je to samozrejme prirodzený ulice. Popri zaslúženej pozornosti , ktorú historici umenia, vývoj a nemyslím si, že by sa mal zastaviť, ale myslím si, že architekti a urbanisti venovali a venujú historickému centru paneláky mohli stáť inde, i úrady a dom pionierov i nová poš- , domy predmestia ostali akosi v tieni aj keď spoluvytvárali ta i objazdové komunikácie, ale v malom meste sa zdá všetko mestský charakter lokality, ba čo viac boli asi predobrazom, ďaleko a tak je najlepšie všetko ťahať do stredu, našťastie alebo pôvodnou podobou domov aj v historickom centre. Ich historické jadro vďaka ochrane štátu a pamiatkárov zotrvalo, význam vo vedomí obyvateľov je minimálny a vedomie o ich vyčistilo sa vrátili sa späť štítové strechy, historické fasády, hodnote temer žiadne a to sa odzrkadlilo aj na postupnom záostali však zbúrané a nedostavané dvorové časti pavlačové niku a ich vytlačení z blízkeho okolia historického jadra, kde domy –pokračovania historických domov na námestí i hospo- sa na ich miesto dostala architektúra svojimi proporciami dárske časti. Tam sa objavuje nová výstavba, alebo prestavba, potláčajúca samotné historické centrum a meniaca tak obraz ktorej majitelia si vysvetľujú ochranu pamiatok po svojom. a polohu centra ako k samému mestu tak k okolitej krajine. K mestu už niekoľko desaťročí patria prirodzené predmestia, ktoré vyrástli v chotári mesta a medzi predmestiami a týmito satelitmi je len rozptýlená zástavba. So strany Prešova je to Bardejovská Zábava ( mala by sa písať s krátkym a lebo je od slova – zabaviť- vziať a nie zabávať sa ) naväzujúca na časť Mičkove Blichy ( nie od bĺch ale od nameckého bleichen – bieliť teda Mičkove bielidlo, kde stál aj pivovar, ktorý varil pivo do šesťdesiatych rokov minulého storočia – na obe činnosti sa využívala voda spod kopca Hančov, ktorá vraj bola na bielenie aj na varenie piva najvhodnejšia. Smerom k Lukavici pozdĺž potoka Lukavica to je časť Poštárka. Na juhozápad na pomerne vysokom kopci a jeho západnej strane odvrátenej od mesta patrí k mestu Bardejovský Mihaľov, čo je bývalý mestský majer okolo ktorého sa vytvorila dedinka Iným satelitom boli Bardejovské Kúpele, ktoré boli od stredobveku považované za časť mesta a pozemky boli predávané ešte v 18. a 19. storočí ako superdifikát mesta. Dnes k mestu administratívne patria aj obce na sever od mesta Dlhá Lúka a na severovýchod Bardejovská Nová Ves, ktorých architektúra zodpovedala ľudovej architektúre regiónu. Mestu ich priblížila priemyselná zóna Bardejova, ktorá siaha až do ich chotárov. Dodnes však ich s mestom spája len štátna cesta bez chodníka a len časť novej vilovej štvrte v Bardejovskej Novej Vsi aj kanalizácia, keďže je tu postavená aj mestská čistička odpadových vôd.. Sú od centra mesta vzdialené okolo 7 km. Bardejovský zrubový dom však ostal len na predmestiach Bardejova, neujal sa ani v Bardejovskom Miháľove ani v okolitých dedinách ani v poddanských obciach Bardejova, v niektorých mala väčší vplyv na výstavbu podoba mestských majerov z 18.storočia napríklad v Gerlachove . Naopak práve ľudová architektúra a dedinskí tesári mali vplyv na jeho väčšiu uzavretosť vnútorného členenia a na zviazanosť konštrukcie v porovnaní s podobným spišským domom , ale i na terminológiu .Domy mestského charakteru, obdobné ako v Bardejove sa v týchto obciach začali stavať už začiatkom .20.storočia stavebnými firmami z Bardejova Mešša,M. 1987; 67)

Literatúra : Jankovič V: V období vrcholného feudalizmu.In: Dejiny Bardejova. Šarišské múzeum v Bardejove 1975, zost. A .Kokuľa, A. Lukač, L. Tajták, s. 45-102. Východoslovenské vydavateľstvo Košice 1975 Mešša Martin: Dôvody a inšpiračné zdroje vzniku, rozmachu a zániku dekoratívneho zdobenia fasád domov individuálnej výstavby po II. sv. vojne na hornom Šariši. ARS POPULI 3/9/ ,1987, Slovenská národná galéria Bratislava.s.67-72 Mešša Martin: Bardejovský zrubový dom . Slovenský národopis 40,4 / 1992 s.466-476 Tajták L.: Bardejov v období kapitalizmu (1848-1918) In: Dejiny Bardejova. Šarišské múzeum v Bardejove 1975, zost. A .Kokuľa, A. Lukač, L. Tajták, s. 45-102. Východoslovenské vydavateľstvo Košice 1975 Kovačevičová Soňa: Vzťahy medzi ľudovým a mestským staviteľstvom na Slovensku v minulosti a dnes. Slovenský národopis 43, 1995,1 s. 20-36

33


Dům na předměstí.

PhDr. Věra Kovářů, NPÚ, ú.o.p. Brno Pod tímto názvem byla uveřejněna studie Karla Fojtíka čerpající, stejně jako další práce tohoto autora materiál a náměty ze života obyvatel předměstských částí Brna. Obrátili jsme se u příležitosti naší konference k tomu tématu s cílem srovnání stavební kultury, životních přístupů a osudů obyvatel příměstských částí dvou moravských průmyslových měst-Brna a Zlína. V historii a ve stavebním vývoji těchto měst jde o výrazné rozdíly, které se pochopitelně projevily a projevují po celé 20. století a doznívají i v našem tisíciletí. Brno, místo s tísiciletou historií, má to štěstí, že je situováno v úrodné krajině střední Moravy, v prostředí zemědělského živlu, který po generace buduje svoji existenci na základě obdělávání půdy a jejího výnosu. Vesnice, situované v těsné blízkosti města a založené převážně ve 12. a 13, století se projevovaly pravidelností, uspořádaností sídelního obrazu i jednotlivých usedlostí v něm. Průmyslová revoluce a s ní spojené zakládání továren dospěla do Brna již v druhé polovině 18 století. Město se svým textilním a posléze strojním průmyslem se od manufaktury rozvinulo v následujícím století v průmyslovou velmoc. Pracovní příležitosti a možnosti zisku přitahují do brněnských průmyslových závodů obyvatelstvo z okolí, z vesnic, v nichž převažovala po staletí pouze zemědělská výroba. Textilní továrny poskytují zaměstnání zejména pro ony vrstvy venkovanů, kteří se v tradiční středomoravské vesnici živili jako příležitostní zemědělští dělníci a nádeníci na panských statcích, aby doplňili výtěžek z vlastní nedostačující zemědělské produkce. Tito dělníci, pokud byli z blízkých vesnic, docházeli do brněnských továren denně pěšky. Ze vzdálenějších míst ještě před zavedením dělnických vlaků, nutila zaměstnance textilek předepsaná pracovní doba a úspora času přespávat přes týden v dílnách. Pouze na neděli se mohli vracet k rodině a svému obydlí do vsi. Venkovský ráz vesnic s tradičním střední Moravy, zůstává až do počátku 20. století ve své podstatě zachován. Venkovská sídla rozložená v prstenci kolem města si uchovávají ráz vesnic Pomoraví a Podyjí s výraznými kulturními vlivy Hané a Moravského Slovácka až do 20.století. Jde především o pravidelně formovaná sídla, návesní silnicovky nebo ulicovky. Nejstarší části vesnice, kde žili starousedlí sedláci, byly nazývány “na dědině, nebo “dědina”, zatímco drobnější domkářská zástavba, z níž se rekrutovali dělníci, docházející do Brně za prací, případně trhovci a řemeslníci

Brno-Černovice, loubí ve dvoře domu, foto V.Kovářů byla vybudována na okrajích sídelního útvaru. Jádru vesnice se selskými usedlostmi vévodil kostel, budova fary a školy, případně zámecký nebo kláštěrní areál. Tato urbanistická skladba je charakteristická pro Líšeň, Tuřany, Brněnské Ivanovice (Nenovice nebo Vejvanovice), Komín, Černovice, Komárov, Zábrdovice i další, původně samostatné obce, dnes tak zvané městské části Brna. Základní stavební jednotkou je v těchto obcích přízemní dům, vybudovaný z místního materiálu, to znamená z hliněného zdiva, případně z kamene tradičními technologiemi se střechou doškovou, avšak v druhé polovině 19. století již většinou pálenopu krytinou nebo v menší míře také břidlicí. Dispoziční řešení je převážně do úhlu se stodolou uzavírající dvůr, případně další stodolou na konci zahrady-humna. Domkářská stavení však se vyznačují pouze velmi skromnými hospodářskými budovami a také ve vnitřním uspořádání se setkáváme pouze s nejjednodušším třídílným i dvoudílným řešením. Vybrali jsme tři území, na nichž se lze dosud setkat s reprezentativními doklady původní rolnické stavební kultury a zemědělského hospodaření i s relikty stabilizace děnického obyvatelstva. Jsou to Tuřany a Brněnské Ivanovice na jihu města, Komín na západním okraji Brna a Líšeň, situovaná od městského historického jádra směrem severovýchodním. Na jejich osudech můžeme sledovat jak děje minulé, tak přítomné, včetně snah o jejich záchranu a současné využití Na území Brněnských Ivanovic, dnes náležejících k městské čtvrti Tuřany, se prolínal český živel s německým obyvatelstvem. Tak tomu bylo ostatně také v jiných předmětsích Brna, zvláště v obcích v jihovýchodním cípu města, v Černovicích, Komárově, Heršpicích, Modřicích a pochopitelně ve městě samotném, až do konce druhé světové války. Obě etnika se však tolerovala a pokud se týká stavební tradice a zvyklostí, o něž nám především jde, vycházela ze stejných principů. Opírala se o lokální materiál i formu domu a konečně i architektonické řešení a detaily. Větší rolnické usedlosti s hospodářskými budovami ve dvorech a s řadou stodol v ulici Sladovnická se nachází v návesní ulicovce v sousedství bývalé školy a velké zájezdní hospody jíž v závěru dominuje budova zámku. Drobná domkářská zástavba lemuje hlavní komunikaci z Brna na jih, do Hodonína a není zdaleka tak specifická, jako domkářská zástavba Komína a Líšně, o nichž budeme referovat následovně.

Brno-Líšeň, čp.69, Šimánkova ulice Domkařské stavení s dřevěným křížem, foto V.Kovářů

34

Komín s rozlehlou návsí patřil k baštám česky mluvícího a česky smýšlejícího obyvatelstva. K městu Brnu byl přičleněn zvláštním dekretem spolu s dalšími obcemi v dubnu roku 1919. Tradice rolnického života zde byla neobyčejně


silná. Svědčí o tom nejen archivní záznamy a dodnes bohaté uchovávání místních zvyků a obyčejů (slavení hodů a masopustního veselí), ale také relikty výstavných selských stavení na návsi. Teprve několik posledních let změnilo venkovský vzhled návsi jednak úpravami chodníků, komunikací a výsadbou zelěně, provedenými přímo z podnětu zastupitelů a úřadu této městské části, jednak úpravami vlastních obytných částí rolnických usedlostí. Výměna oken, dveří a vjezdových vrat, odstranění zahrádek a jejich plůtků, poznamenalo tvář historického jádra, na něž v postranních ulicích navazují stavení dělnického obyvatelstva obce. Třetím sledovaným celkem je jádro obce Líšeň. Toto městečko se stalo součástí Brna až v roce 1944. S Brnem je spojovala místní trať s lokálkou vypravovanou Komín/Žabovřesky, Hlavní ul. u čp.15 v Černovicích. V době druhé světové války, v souvislosti s vybudováním důležité továrny, zahájila dopravu na okraj Líšně Vedle rolníků tvořili trhovci velmi početnou skupinu obyvatelstva. Předmětem obchodu byla především drůbež, mléčné tramvaj. Jádro obce Líšně tvoří bývalé rolnické usedlosti produkty a ovoce. Místem prodeje Líšňaček se stal Zelný trh kolem kostela sv. Jiljí a v ulici Pohankově na cestě k zámku s barokní čtyřkřídlou dispozicí klasicistně upravenou a s ne- uprostřed města Brna. Ženy trhovkyně kam donášely v nůvelkým parkem. Ranně feudální původ Líšně dokládají nejen ších a škrošňách, pro tyto účely upravených dřevěných putnách, svoje zboží. Rozvíjely svoje obchody i na mnohem širkostel, ale také budova fary. V půdorysné stopě sídla hrají roli dvě hlavní komunikační osy, které se stýkají v severo- ším teritoriu než byl střed Brna. Nabízely svoje zboží po celé západním rohu náměstí Karla IV. Na ně navazuje zástavba Moravě a v Rakousku. Z této skutečnosti pramení charakter v ulicích Belcrediho, Ondráčkově, Zahradní a Hřbitovní zástavby Líšně, výrazně ovlivněný mimo tyto ekonomickoa dalších ulicích, patrně mladšího založení s typickou , pro -společenské podmínky také členitostí terénu sídla. Líšeň, domkářskou zástavbou. Podle líčení Bartoše a Mašíčka z roku 1902 si domy drobných podnikatelů – trhovců tohoto městečka ještě v poslední Líšeň požívala mezi obcemi, obepínajícími jako prstenec Brno, zvláštní postavení pro způsob obživy zdejších obyvatel. třetině 19. věku si v podstatě velmi podobné. Na ulici Ondráčkově, kde se dochovalo nejvíce těchto domkářských stavení byla do ulice obrácená okapově orientovaná obytná část. Za stavením se rozkládal nevelký dvůr v lepším případě s chlévem pro krávu, jinak pouze pro kozu a prase. a za ním následovala zahrada. Nejstarší a nejjednodušší domky měly ještě na konci 19. století ohniště “vohnisko” v síni, tedy síň s černou kuchyní a pěchovanou podlahu, zem, v síni a komoře. Jistěže v té době již byly nejen rolnické usedlosti, ale také domkářské a dělnické domky s kuchyní, obrácenou směrem do dvora a nezbytnou součástí každého domu komorou. Ta byla i v těch nejmenších obydlích nezbytná pro uložení potravin jak pro vlastní spotřebu, tak také pro obchodní činnost trhovkyň. S ohledem na tlaky, vedoucí jak v totalitním systému, tak v posledním desítiletích na výstavbu a přestavbu městských částí Brna, považujeme uchování některých znaků původního stavebního fondu za mimořádnou situaci ovlivněnou různými okolnostmi. Důvodem omezení stavebních zásahů byla jednak blízkost letiště v Tuřanech, a dále záměry s Gottwaldovým údolím v Líšni a s rozšířením Brno-Líšeň, Pohankova 7a, foto Winklerová příjezdové komunikace (k níž díky

35


Bohu nedošlo). Snad jistou roli sehrála výstavba velkých sídlišť jak v Komíně, tak v Líšni a tím odvrácení pozornosti od historických jader obcí. Sídliště s panelovými domy se původního obrazu sídla dotkla nepříliš výrazně a záporně. V každém případě však byla ze strany orgánů památkové péče projevena snaha o záchranu reliktů tradičních hodnot, vytvořených předcházejícími generacemi. Kromě různých forem dokumentace se podařilo zajistit plošnou ochranu dvou sídelních celků. Ta však nebrání neustálému zpochybňování a přesvědčování obyvatelstva i místních samospráv o historických hodnotách. Památková péče reprezentovaná NPÚ ÚOP v Brně podstupuje nekončící boj s podnikatelskými subjekty i s Magistrátem města Brna právě o uchování těchto hodnot. V Brněnských Ivanovicích, součástí Tuřan byla Ministerstvem kultury v roce 1995 vyhlášena městská památková zóna. V Líšni, v době příznivějších vztahů a poZlín, původní zástavba na Cigánově fotoarchiv Muzea Jihovýchodní Moravy chopeníplného přístupu se podařilo vyhlásit ochranné pásmo památek a postupně dochází k prohlášení památek lidového stavitelství podle návrhů, podaných v počátku devadesátých let. Díky těmto legislativním zbraním je možné zachránit alespoň torzo původního stavu a hodnot. Na rozdíl od Brna byl Zlín, v 19. století malé, celkem bezvýznamné město východní Moravy. Město, obklopené kopcovitým terénem, který nedovoloval rozviíjení zemědělsské produkce, mělo na svých okrajích nebo v blízkosti (Zlínské panství) poměrně chudé vsi. Obživu hledali jejich obyvatelé v různých řemeslech a podomácké výrobě ze dřeva a přírodních materiálů, která měla v kraji svoji tradici. Bylo to jednak, tkalcovství a zhotovování suken a dále šití bot. V nedalekých vsíchod města se dařilo šití papučí. Snahy o vybudování průmyslové výroby se nesetkaly s ohlasem. Až vybudování malé tovární ševcovské výroby v létech sedmdesátých a konečně realizace záměrů Tomáše Bati a jeho sourozenců , jimž se podařilo v roce 1894 uspět v šití textilní obuvi, zahájilo novou éru. Výrobky plátěné obuvi, zhotovované s nevelkým nákladem a tudíž levné, se začaly dobře uplatňovat nejen na trhu domácím, ale našly odbytiště také na vzdálenějších místech a konečně i v zahraničí. Úspěch podnítil další rozvoj Baťova podnikání, výstavbu továrny a posléze výstavbu městských čtvrtí. Ale tak daleko zatím nejsme, i když horečnatost výstavby a změny malého horského města, které v době, kdy Brno čítalo kolem 75. 000 obyvatel, poskytovalo domov pouze 2823 Zlíňanům byla závratná a z našeho hlediska nemilosrdná vůči původnímu charakteru předmětské historické zástavby. Ke srovnání jsme nevyužili pouze počty obyvatel ve stejném období, ale také charakter příměstských obydlí. Záměrně jsme zvolili území, těsně se přimykající k městu; území se zemědělskou a řemeslnicku tradicí, ne však samostatnou vesnici v okolí Zlína. Obydlí na okrajích města, na Beckově, Čepkově, Cigánově, v ulicích Vodní a Dlouhá náležela řemeslníkům a podomáckým výrobcům, domkářům s malou výměrou půdy, nedostatečnou

36

Líšeň, Ondráčkova čp.41, foto V.Kovářů pro zemědělskou živnost. Základ původní zástavby tvořily malé domky jen zřídka větší zemědělské usedlosti. Jejich dispoziční řešení odpovídalo lokální formě lidového domu na pomezí Valašska, Hané a Slovácka, domu vybudovanému z hlíny dusáním nebo z nepálených hliněných cihel. Tříprostorové řešení s jizbou síní a komorou patřilo k základnímu a nejrozšířenějšímu uspořádání obydlí. Chlév pro krávu nebo koníka či oslíka, nezbytného pro zápřah do trhového vozíku, na němž se přepravovalo zboží, dřevěné “nádobí“, výrobky soukeníků, hrnčířů a také ševcovské výrobky navazoval na dům buď v v podélné dispozici nebo v úhlovém postavení ve dvoře. Obydlí sloužilo pouze jedné, nejčastěji dvougenerační rodině a podle dokladů bylo mnohem skroměji vybaveno než rolnická nebo domkářská obydlí v okolí Brna. V době průmyslového rozmachu na začátku 20. století se právě z těchto domků rekrutovala pracovní síla do Baťovy továrny. Leč ta nebyla početná a proto do Zlína našlo cestu mnoho obyvatel z blízkého i vzdáleného okolí. Kde však najít možnost ubytování, jestliže pracovní proces a podmínky zaměstnání si vyžadovaly časný ranní nástup a ukončení v pozdních odpoledních nebo večerních hodinách. Obyvatelé Cigánova umožnili zaměstnancům ubytování ve svých dom-

Zlín-Cigánov, dům č.6. čp.313, 541, foto Lorenzová


Zlín, Vodní ulice, zástavba z 19.století fotoarchiv Muzea Jihovýchodní. Moravy cích a podle informátorů se v některých prostornějších obydlích našlo ubytování pro 11 až 20 osob, domácí v to počítaje. Jizba i komora a samozřejmě také půda umožňovaly přespávání na slámě, slamnících, ale i na pronajatých postelích, které si podnájemníci při směnovém provozu továrny půjčovali. Hygienické podmínky, řešené dřevěným záchodem na dvoře a vodou ze studny vlastní nebo obecní, byly stejně, jako možnosti pro přespávání velmi nedostatečné až nelidské, podobně jako podmínky pracovní. Avšak předpoklad slušných a pravidelných výdělků byl pro početné obyvatele z chudých vesnic v okolí lákavý. Konečně i pro vlastníky nemovitostí bylo pskytování nájmu a podnájmu finančně příznivé. Skromná obydlí byla v prvních desítiletích minulého století jediným východiskem z nouze před rozsáhlou výstavbou rodinných domků anglického typu které zaplavily postupně území sloužící původně jako pole, louky i obytné zóny.

Radikální přestavbou byly asanovány celé ulice (Dlouhá, Vodní) i sám Cigánov, kde památková péče předpokládala plošnou ochranu tohoto drobného území s původními přízemními domky, sochou svatého obklopenou lípami dostal bezohlednou realizací podnikatelských záměrů smrtelnou ránu. Posledním mohykánem je bývalá usedlost na hlavní třídě při živé komunikaci spěchající jak ke Kauflandu, tak do Holešova a vesnic zlínských milionářů, Štípy, Kostelce. Bude-li nám v dohledné budoucnosti Magistrát města Zlína příznivěji nakloněn, snad se podaří toto jednoduché stavení, dokládající poklidnou tvář malého města, před ponikatelským boomem Baťovským i před bezohlednou výškovou výstavbou socialistickou, zachránit jako připomínku historie dnešního průmyslového i správního centra kraje.

Zlín-Cigánov, Socha sv. Antonína Paduánského a dům č.15 (čp.252), foto Lorenzová

37


Lidové stavitelství v předměstské zástavbě některých východočeských měst.

Luděk Štěpán, SLS Vysočina

Ve svém kratším příspěvku připomenu některé z dokladů o lidovém stavitelství z okrajových částí měst a městeček východních Čech a pokusím se naznačit, jak mohla být odtud ovlivněna stavební činnost zdejších vsí. Z rozsáhlé obrazové dokumentace chci připomenout kresby usedlostí na litomyšlském předměstí Lány, zhotovené Josefem Šemberou kolem roku 1820 ,dále kresby Aloise Beera z Podorlicka, nebo Františka Šafránka, zobrazující hořické ulice podle vzpomínek z mládí,tj. asi z poloviny l9.století. Roubené chalupy na předměstí Náchoda kreslil Karel Šafář, hronovské chalupy před námi defilují v expozici modelů v místním muzeu. Jak jsem již vícekrát zdůraznil, nepostradatelným zdrojem poznání jsou archivní stavební plány, které se zásluhou městských úřadů či regulovaných magistrátů vyskytují již od konce l8.století. Z těchto dokumentů připomínám plán zemědělské usedlosti z okraje Pardubic z roku 1803 a tamní mydlářské dílny. Dále plány z okraje Litomyšle a městečka Železnice, vyhotovené ve 20 letech l9.století. Z období po roce 1850 je hodnotným dokladem předměstského domu zaměření čelních front vysokomýtských předměstí, prováděné kolem roku 1860. Jedná se o pohledy, často kótované, s pečlivým zachycením členitosti lomenic nebo dekoru na omítce. Studium lidového stavitelství převážně opíráme o poznávání objektů na vsích, kde se samozřejmě nejdéle a nejvíce dochovaly. Z rozboru některých stavebních prvků však vyplývá, že vesnice tyto prvky přejímala z měst a městeček v míře větší, než si někdy uvědomujeme. Přiznávám, že pro následující důkazy mám jen menší množství materiálů, že vyslovený názor je spíše podnětem k diskusi a k dalšímu posuzování. Mezi prvky, které vesničtí stavebníci přejímali z prostředí měst můžeme uvést štíty, jejich výzdobu, způsoby otápění od opuštění krbů po kamna s pláty, podloubí, případně mansardové střechy a střešní krytiny. Podrobněji se zmíním o dvou prvcích: o použití záklopových prken opatřených texty se zdobnými prvky a pak o tzv. kanceláříčcích. Podíváme-li se na rozšíření nejstarších záklopových prken ve východních Čechách, tj. v období před rokem 1770, nacházíme je především v městech a městečkách. V tehdejší době, jak právě před sto lety připomněla v národopisné studii Teréza Nováková, měly funkci domovních znamení, typického městského prvku. Z průzkumu uvedené autorky se dovídáme, že chalupa ve Skutči čp.33 měla nápis datovaný l671, v městečku Bystrém (u Poličky) bylo totéž datování. Můžeme uvést další zdejší domy, a to čp.l37 z roku l723, čp. l72 z roku l745 a jeden dům z roku 1769. Z dalších průzkumů záklop si připomeňme, že v Městském muzeu v Lomnici nad Popelkou je uloženo takové prkno se symbolem nožíře datované 1708. K. V. Adámek již na konci l9. století zaznamenal přes pět set textů na záklopách na Hlinecku. Na vsích, mimo několika výjimek, nebylo datování před rokem l770, v Hlinsku však zjistil nejstarší nápis s datem 1730. Navíc v Hlinsku - Betlémě se zachovalo záklopové prkno na chalupě čp.159 z roku 1765 a dotváří zdejší expozici lidového stavitelství v prostředí města. Jsem si vědom, že ve východních Čechách jsou doložena záklopová prkna před rokem 1770 i na vsích, jak např. uvádíme v naší knize Klíč od domova na s.77 a 328, avšak ve zřetelně menší míře než ve městech a městečkách, odkud se zřejmě rozšířily. V gruntovních knihách pardubického panství objevili František Svatoň a dr. Josef Vařeka zmínky o zvláštním prostoru nazývaném kancelářík, kancelář a pod. Stával při světnicích a byl obedněn prkny. Jeho výskyt je zachycen převážně v městečkách (např. Týnec n. L., Sezemice), méně na vsích (Chvojenec), a to od konce l7. století do první po-

38

loviny18.století. V knize Klíč od domova jsme ještě nedokázali určit funkci této části domu. Zásluhou dr. Josefa Vařeky, který v roce 2002 recenzoval knihu Dörfer, Höfe, Stuben. Spuren vergangener bäuerlicher Welten Frankens aus der ersten Hälfte des 20 Jahrhunderts, vydanou v Bad Windsheim v roce 2002, se dovídáme, že se tyto prostory také nacházely v domech části Bavorska. To nám umožnilo, aby jeden z autorů zmíněné knihy, profesor dr. Konrad Bedal, nám objasnil jejich funkci .V korespondenci uvádí, že Kanzeleile, Kabinettla, Kafanet byl prkny obedněný prostor poblíž vyhřívané místnosti, sloužil k přespání, nemocným, šestinedělkám, případně k umístění psacího stolku. Pan profesor však dodává, že průzkum tohoto jevu u nich pokračuje. Tyto a další poznatky nám nabízejí řadu srovnávání a dořešení úkolů při hodnocení lidového stavitelství v rámci městeček a předměstí, k čemuž přispívá i náš dnešní seminář. Použitá literatura: Adámek, K. V.: Záklopy – křestní listy našich staveb lidových. ČL 5/1896, s. 35l an. Nováková, T.: Východočeské lomenice. Národopisný sborník českoslovanský, 10/1904, s. 20 an. Šafář, K. – Šafář, O.: Lidové dřevěné stavby na Náchodsku. Náchod 1981. Šafář, K. – Šafář, O.:Náchod – proměny města. Náchod l982. Štěpán, L. – Vařeka, J.: Klíč od domova. Hradec Králové l99l. Vařeka, J.: Friedrich August Nagel, - Konrad Bedal – Herbert May: ˙Dörfer, Höfe, Stuben. Spuren vergangener bäuerlicher Welten Frankens aus der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Bad Winsheim 2001, 159 s.(recenze). In: ČL 89/2002, č. 1, s. 95. Použité prameny: Městské muzeum Hořice, kresby Fr. Šafránka. Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, Pozůstalost Josefa Šembery. SOkA Jičín, fond AM Jičín. SOkA Pardubice, fond AM Pardubice. SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli. Fond Regulovaný magistrát města Litomyšle. SOkA Ústí nad Orlicí, fond AM Vysoké Mýto.


Lidová architektura ve středočeských venkovských městech a městečkách

Ing.arch. Jan Pešta, NPÚ, ú.o.p. střechních Čech V řadě středočeských venkovských měst a městeček se dochovaly ucelené soubory lidové architektury – roubené i zděné. S určitou nadsázkou lze dokonce říci, že kromě vnitřní části historických jader největších měst (Kolín, Kutná Hora, Mělník, Slaný, Beroun) vykazovala prakticky veškerá obytná zástavba měst a zejména jejich předměstí rysy lidové architektury. Soubory lidové architektury se v historických venkovských městech a městečkách dochovaly v těchto prostorových a urbanistických souvislostech:

1. Venkovská města a městečka s drobnou zástavbou, která se až na výjimky neodlišuje od zástavby okolních vesnic a vykazuje její charakteristické typologické či výtvarné rysy (Bílé Podolí, Dolní Bousov, Hostomice, Kamberk, Kosmonosy, Křinec, Liběchov, Městec Králové, Miličín, Mnichovo Hradiště, Mníšek pod Brdy, Mšeno, Načeradec, Nové Dvory, Nový Mnichovo Hradiště (okres Mladá Boleslav). Ulice Příkrá ve čtvrti Dvorce s roubenými domky. Knín, Ondřejov, Rataje nad Sázavou, Rožďalovice, Rožmitál pod Třemšínem, chy a pozdně klasicistní dekor. Obdobná zástavba dosud tvoří Sadská, Sedlec – Prčice a další). převahu v rozsáhlých předměstích vně městského opevnění zejména ve východní části města nad Podměstským rybníkem 2. Historická předměstí a okrajové čtvrti významnějších (ad 2). Protipólem historického jádra města je vesnice Starý měst, jejichž zástavba představuje obvykle průnik tradiční Rožmitál na severním břehu Podzámeckého rybníka, tvořená venkovské architektury do prostředí měst, které ji obohacuje lineární lánovou zástavbou velkých zemědělských usedlostí, o specifické, zejména typologické prvky. V zásadě můžeme mezi nimiž je zachováno i několik roubených objektů (ad 4). rozlišit zástavbu: Konečně svébytným celkem jsou i chaotické čtvrti řemeslnické zástavby na západním konci Starého Rožmitálu, zvané a. vně městských hradeb (Kouřim, Kutná Hora, Mladá tradičně Cvočkařská ulička a Rusland (ad 3). Zdejší chudá záBoleslav, Rožmitál pod Třemšínem) stavba, tvořená pozdně klasicistními domky s polovalbovými b. vně nehrazeného městského jádra (Lysá nad Labem, střechami, dokládá na Podbrdsku hojně rozšířené cvočkařství Brandýs nad Labem) a další domáckou výrobu. c. uvnitř městských hradeb (Bělá pod Bezdězem, NymObdobný ráz má i město Nový Knín (okres Příbram). burk, Rakovník). I zde se v údolí Kocáby pod městem dochovaly zbytky drob3. Specializované čtvrti v rámci významnějších měst – ob- né venkovské zástavby. Protipólem města je opět dříve samostatná vesnice Starý Knín s velkými usedlostmi, situovaná vykle řemeslnické enklávy, židovské čtvrti, čtvrti zámeckého personálu apod. (Březnice, Mnichovo Hradiště, Poděbrady, na protějším návrší. Několik starších zděných klasicistních i roubených stavení se dochovalo v okrajových polohách HoPříbram – Březové hory, Rožmitál pod Třemšínem). řovic (okres Beroun). 4. Historické vesnice, aglomerované s městy, zpravidla Mezi středočeskými městy a městečky je unikátní lokaovšem vázané na své zemědělské zázemí (Nový Knín – Starý lita Březové Hory, dnes součást Příbrami. Historická část Knín, Rožmitál pod Třemšínem – Starý Rožmitál). Březových hor je tvořena chaotickou zástavbou drobných Do tohoto přehledu naopak nepatří historická zástavba hornických domků s polovalbovými střechami a bedněnými větších měst, která sice vykazuje některé rysy „lidové ar- štíty. Zástavba byla v tomto případě přímo vázána na exischitektury“ (např. užití roubených konstrukcí), ale z typolo- tenci zdejších dolů. Obdobné domy se objevují i v průmysgického hlediska se od zástavby okolních vesnic a venkova lových lokalitách mezi Příbramí a Rožmitálem (Bohutín, Láz zásadním způsobem odlišuje. Takovéto příklady nalezneme apod.). zejména v prostředí „roubených“ měst v severní části StřeStarší zděná klasicistní zástavba venkovského rázu dočeského kraje (Bělá pod Bezdězem, Mnichovo Hradiště). Zástavba vnitřních jader těchto měst sice užívá roubené (v několika případech s roubenými jádry) se dochovala konstrukce, ovšem z typologického hlediska jde o běžné i ve dvojměstí Sedlec – Prčice (okres Benešov). Za zmínku stojí též převážně zděná zástavba Kamberka, Miličína, měšťanské domy. Načeradce (okres Benešov) a řady dalších městeček v jižní K nejzajímavějším souborům lidové architektury v pro- části Středočeského kraje. V okrajových částech Rakovníka středí středních Čech patří Rožmitál pod Třemšínem (okres (ještě uvnitř obvodu městských hradeb) se dochovalo někoPříbram). Na území tohoto pozoruhodného sídelního útvaru lik posledních přízemních roubených domků, dnes bohužel můžeme nalézt soubory venkovské a maloměstské architek- zanikajících. Starší městská zástavba, doložená dobovými tury, patřící prakticky ke všem výše uvedeným typům. V ne- fotografiemi a ikonografickými materiály, byla zčásti tvořena velkém městském jádru, sevřeném dosud vodním opevněním, velkými patrovými domy s roubenými či hrázděnými patry. se dochovalo několik přízemních domků pozdně klasicistní Poslední domy s hrázděnými patry se dpchovaly v městečku stavební produkce, typických pro širší oblast Podbrdska Jesenice (okres Rakovník). (ad 1). Jejich charakteristickým rysem jsou polovalbové stře-

39


Příkladem městečka s téměř kompletně dochovanou maloměstskou pozdně barokní a klasicistní zástavbou, která se až na výjimky nijak výrazně neodlišuje od zástavby okolních vesnic, je Ondřejov (okres Praha – východ). Po obvodu rozlehlého náměstí se dochovala řada přízemních domků, v některých případech vybavených pozdně barokními štíty, které se mohly stát inspiračním zdrojem pro obdobně řešená průčelí v blízkých vesnicích (Lensedly, Hrusice, Kaliště). Několik obdobných stavení se dochovalo i v nedalekých Mnichovicích (okres Praha – východ) a Stříbrné Skalici (okres Kolín). Ojedinělý roubený dům (čp. 160) stojí v Jílovém u Prahy (okres Praha – západ). Výjimečné hodnoty dosud vykazuje zástavba městečka Rataje nad Sázavou (okres Kutná Hora), které je známo spíše svým unikátním systémem dvou hradů. Na náměstí a v okolí se dochovalo několik přízemních klasicistních domků. Podstatně hodnotnější je ale z hlediska lidové architektury zástavba východního předměstí vně miniaturního opevněného městského jádra. Na příkrých skalnatých svazích se dochovala řada domků (kvůli prudce klesajícímu terénu obvykle v patrovém řešení) s pavlačemi a bedněnými štíty. Některé z nich mají roubená jádra. Podstatně odlišný ráz měla zástavba venkovských měst a městeček v Polabí. Pozoruhodné soubory drobné zděné maloměstské architektury, vesměs ve značně autentické podobě, se dochovaly např. v Lysé nad Labem a Sadské (okres Nymburk). Zastoupeny jsou jak přízemní zděné domky s valbovými či sedlovými střechami, tak poslední zbytky zástavby roubené. Několik tradičních stavení se dochovalo i ve čtvrti Bělidla v Poděbradech (okres Nymburk) a přímo uvnitř hradeb historického jádra Nymburka. V historickém jádru Městce Králové (okres Nymburk) stojí několik přízemních domů s barokizujícími štíty a bránami. Řada roubených staveb se dochovala v Rožďalovicích (včetně dvou podsíňových domů) a v Křinci (obojí okres Nymburk). Drobná zděná zástavba charakterizuje okrajové části a historická předměstí Kostelce nad Černými lesy, Kouřimi a Týnce nad Labem (okres Kolín), Unhoště (okres Kladno) a řady dalších měst.

Rožmitál pod Třemšínem (okres Příbram). Zástavba východního předměstí s drobnými pozdně klasicistními domky.

Rožmitál pod Třemšínem – Starý Rožmitál (okres Příbram). Usedlost čp. 25 s klasicistním domem a bránou.

Zvlášť pozoruhodným celkem maloměstské architektury je Mšeno (okres Mělník), donedávna stojící zcela neprávem stranou odborného zájmu. V intaktně zachovaném městském jádru se dochovalo množství patrových roubených domů, které se nijak neliší od roubené zástavby vesnic v úrodném pásmu mezi Mladou Boleslaví a Mělníkem. Několik roubených i hrázděných domů, charakteristických pro národopisnou oblast Kokořínska, stojí i v Liběchově (okres Mělník). Mezi venkovskými městy na Boleslavsku v minulosti patřily k nejzajímavějším Kosmonosy, dnes součást mladoboleslavské aglomerace. Donedávna velmi hodnotný soubor maloměstské roubené architektury zde ovšem rychle zaniká pod silným investorským tlakem. Ochrana městečka v rámci památkového ochranného pásma se v tomto případě jeví jako neúčinná. Několik přízemních roubených domků se dochovalo též v okrajové části Dolního Bousova (okres Mladá Boleslav). Nejvýznamnější soubory lidové architektury v prostředí středočeských měst ale nalezneme v Bělé pod Bezdězem a Mnichově Hradišti (okres Mladá Boleslav). V obou městech, zejména však v Bělé pod Bezdězem, se dochovaly ukázky patrových měšťanských domů, postavených roubenou technologií (v minulosti omítaných). Známý je zejména soubor trojice roubených domů čp. 85 až 87 na západní straně náměstí vedle radnice. Tyto domy ovšem, jak již bylo výše naznačeno, nelze považovat za příklady lidové architektury. V okrajových částech velkoryse koncipovaného města, uvnitř hradebního okruhu, se ovšem dochovalo množství přízemních (vzácněji též patrových) roubených domků s trojdílnou dispozicí, v podélné i štítové orientaci. V údolí pod městem se ojediněle zachoval jeden patrový roubený dům.

40

Rožmitál pod Třemšínem – Starý Rožmitál (okres Příbram). Roubená chalupa čp. 59 na východním konci vesnice.

Unhošť (okres Kladno). Barokní maloměstský dům čp. 98.


Lysá nad Labem (okres Nymburk). Situace města na mapě stabilního katastru Ze sledovaného hlediska je ovšem ještě zajímavější zástavba města Mnichovo Hradiště. Historické jádro města dělí do dvou částí terénní úžlabina zvaná Příkopy. V jižní části je vlastní městské centrum, v jehož okrajových polohách se dochovalo několik přízemních roubených domků. Pozoruhodná je ovšem především zástavba druhé části historického jádra, jejímž těžištěm je areál zámku. V prostoru jižně od zámku na vznikala v 18. století pravidelně parcelovaná čtvrť Dvorce, přímo vázaná na zámecký areál. V několika ulicích (Dvorce, Na Dvorcích, Arnoldova, Příkrá, Hluboká, V lípách) se zde dochoval unikátní soubor převážně přízemních roubených domků zámeckého personálu, pocházejících v některých případech z doby založení čtvrti. Domy s trojdílnou dispozicí mají ojediněle zachované lomenice (čp. 166). V některých případech se na stavbách projevil vliv slohové architektury (např. barokní štítové průčelí domu čp. 161, užití mansardových střech na domech čp. 155 a 174 apod.). Unikátní soubor roubené architektury na Lysá nad Labem (okres Nymburk). Roubený dům v kožichu čp. 354 Dvorcích v Mnichově Hradišti se dochoval ve značně autentickém stavu. Z tohoto hlediska se vyrovná nejznámějším souborům roubené maloměstské stupně zanikajícího unikátního souboru roubené maloměstské architektury v Čechách (Hlinsko – Betlém, Železný Brod architektury stojí jedna z našich nejnavštěvovanějších národ– Trávníky, Lomnice nad Popelkou – Karlov, Zákupy apod.). ních kulturních památek, mnichovohradišťský zámek. Řada staveb, včetně nejhodnotnějších objektů, je bez využití a chátrá. Přestože celé území je od roku 1990 zahrnuto do městské památkové zóny, dochází zde i nadále k devastaci (žádný z objektů není dosud zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek). Přitom nelze opominout obrovský kulturní potenciál, jaký tato čtvrť skýtá. V těsném sousedství po-

41


Nový Knín - Starý Knín (okres Příbram). Roubený dům čp305 s krytým zápražím a vstřícně bedněnou lomenicí.

Ondřejov (okres Praha – východ). Celkový pohled na severní stranu náměstí

Rožmitál pod Třemšínem – Starý Rožmitál (okres Příbram). Drobná pozdně klasicistní řemeslnická zástavba tzv. Cvočkařské uličky

Rataje nad Sázavou (okres Kutná Hora). Zástavba drobných domků na příkrých svazích východně od historického jádra

Ondřejov (okres Praha – východ). Jižní strana nám s barokními domy čp. 16 a 15.

Unhošť (okres Kladno). Zástavba Hájecké ulice zemědělskými usedlostmi

Ondřejov (okres Praha – východ). Dům čp. 26.

Mšeno (okres Mělník). Patrové robé domy čp. 258 a 259.

42


Poděbrady (okres Nymburk). Oddělená čtvrť Bělidla východně od historického jádra na mapě stabilního katastru.

1.

Mnichovo Hradiště (okres Mladá Boleslav). Detail čtvrti Dvorce na mapě stabilního katastru

43


Příměstská zástavba lidového charakteru na Berounsku

PhDr. Helena Mevaldová, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze Na okrese Beroun existuje pět statutárních měst, historickými středověkými městy však byly pouze tři z nich: Beroun, Hořovice a Žebrák, který z nich byl rozlohou i významem nejmenší. Podstatně později byly povýšeny na město (resp. získaly statut města) zemědělská městečka Hostomice a Zdice. Kromě těchto současných měst existovalo na Berounsku a Hořovicku ještě pět městeček. Dvě z nich – Loděnice a Cerhovice - leží stejně jako Beroun, Žebrák a Zdice na hlavní komunikaci mezi Prahou a Plzní. Mezi bývalá zemědělská městečka patří Lochovice a Liteň na úpatí Brd a Hřebenů, zatímco městečko Komárov ležící v Brdech blízko Hořovic bylo v 15.-19. století významným železářským střediskem (vysoké pece zde pracovaly až do r. 1921). Z menších měst okresu Beroun byl nejvýznamnější Žebrák. Vznikl v podhradí stejnojmenného hradu, na hlavní komunikaci mezi Prahou, Plzní a Norimberkem. Lokalita byla trvale osídlena nejpozději od 11. století, k r. 1280 je datována písemná zpráva o trhové vsi Žebráku, k roku 1336 je připomínán jako městečko, které bylo roku 1396 povýšeno na královské komorní město (statut města mu byl vrácen v roce 1994). V Žebráku se zástavba charakteru lidové architektury nachází především v areálu středověkého města. Pokud ovšem nepočítáme ves Točník, která je spíše podhradím hradu Žebrák a Točník, než příměstskou zástavbou města. Dalších dvě města na území okresu jsou podstatně mladší a svým charakterem se dodnes přiřazují spíše k zemědělským městečkům tohoto kraje. V každém případě to platí o městu Hostomice, jejichž lokalita byla osídlena od 14.století. Na město byly povýšeny roku 1738 (statut města jim byl vrácen 1994). Nejmladším statutárním městem jsou Zdice (od roku 1994). Písemně doloženy jsou od roku 1147, roku 1872 byly povýšeny na městečko. Jejich charakter a urbanismus spoluurčovala výhodná poloha na hlavní silniční komunikaci mezi Prahou a Plzní, později zejména železniční uzel dvou tratí. Stavby lidového charakteru stojící mimo jádro lokality představují spíše okrajovou než příměstskou zástavbu – tou jsou v současné době čtvrti rodinných domků, vilové čtvrti a paneláková sídliště, která nejsou předmětem zájmu tohoto semináře. 1) Ve všech těchto lokalitách sice existují stavby lidového charakteru, ale nacházejí se především v rámci historického jádra. Takovou zástavbu bychom našli i v samotném centru Berouna (např. Zámečnická ulice). Za příměstskou považuji zástavbu především mimo jádro historického města, u hrazených měst za jeho někdejšími branami, a takový charakter zástavby mají především města Beroun a Hořovice. Proto se v tomto příspěvku budu věnovat především těmto lokalitám. Existenci a současný charakter příměstské zástavby bohužel silně ovlivnilo množství demolic, přestavby a modernizace,

Beroun Pražské předměstí - mapa stabilního katastru které v těchto městech probíhaly se značnou intenzitou po celou poslední třetinu 20.století. BEROUN Rozlehlou příměstskou zástavbu lidového charakteru míval do 60.let 20.století Beroun, dnes je její rozsah velmi omezený. Důvodem jsou rozsáhlé demolice provedené v 60. a 70. letech 20.století a v menší míře také přestavby v 90.letech. Bývalé královské město Beroun bylo vybudováno na strategickém místě u brodu přes Mži, na říšské cestě z Řezna do Prahy, která také spojovala Prahu a Plzeň. První zmínka o založení města (na místě staršího osídlení – na jeho pozdějších pozemcích ležely vsi Rváčov a Bezděkov) je z roku 1265. První založení se patrně zcela nezdařilo, neboť město bylo znovu osazeno 1295, roku 1303 obdrželo právo spravovat se právem Starého Města pražského. V letech 1714-1791 byl Beroun krajským městem, od roku 1850 okresním městem. Již v 15. století k městu patřila tři předměstí: Horní před Plzeňskou branou na západě, Dolní před Pražskou branou na východě, nejmenší předměstí – Hrnčířské – se nacházelo na severním okraji města před Českou fortnou, do níž ústila Česká ulice. Tato označení nacházíme ještě v berní rule z roku 1656. 2) PLZEŇSKÉ PŘEDMĚSTÍ Horní předměstí, které se rozprostíralo před Plzeňskou neboli Horní bránou, vzniklo brzy po založení města. Ze zápisu v berní rule v roce 1656 si lze udělat představu o jeho velikosti: okolo zábranského kostela a při silnici do Králova Dvora bylo 69 domů a usedlostí, z nichž pouze 8 bylo obyvatelných. Zbytek tvořily ruiny - důsledek válečných událostí i dalších pohrom, které v průběhu 17. a 1.poloviny 18.století postihly město. 3)

1) Loděnice: první zprávy 1179, městysem od r. 1900; Cerhovice – měly trhové právo již roku 1275, městečkem od r. 1516; Lochovice - poprvé připomínány 1318, městečkem údajně od založení, obnovení práva 1574; Liteň – osídlení nejpozději od 11.století, první zmínka 1195, 1838 povýšena na městys, Komárov - osídlení od 6.století, písemně doložen od 1263, na městečko povýšen 1917. viz Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha, 1975, s. 46, 63, 77, 89-90, 162. Jan Čáka, Podbrdskem od městečka k městu, Praha 1988, s. 57-58, 66, 68, 86, 88, 97, 102, 104, 131, 143-144. Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s., 29, 114. 2) Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s.14. M. Garkisch, foto M. Holečková: Ve znamení berounského medvěda, Beroun 2001, s.9. V.Matoušek, A.Matoušková, Proč a jak vznikl Beroun, Beroun 1990, nečíslované str. 6-7. 3) Nejdříve to bylo drancování vojska pasovského biskupa v roce 1611. V roce 1632 bylo předměstí na rozkaz plukovníka císařské armády Jiřího hraběte Šlika vypáleno před postupujícím saským vojskem, o dva roky později město vydrancovali Sasové. Nejvíce bylo město poničeno v roce 1639, kdy ho i s okolím vypálili vojáci švédského generála Banéra. Zpráva z roku 1643 sděluje, že město Beroun obývá 39 měšťanů, dokonalých žebráků. Pak následovala povodeň v roce 1675, která byla největší v 17. století a o pět let později následovala nejrozsáhlejší morová nákaza. Téměř sto let se město vzpamatovávalo z třicetileté války a poté opět zažilo válečné události. V letech 1741-1742 byl Beroun okupován francouzským a bavorským vojskem, sedmkrát jím prošla vlastní i nepřátelská vojska; v roce 1744 byl ohrožen útokem pruské armády.

44


Beroun, Plzeňské předměstí, Sadová ul. čp. 101/18 (vlevo) a 100/16 (vpravo). Patrová zástavba, obrácená štítovou stěnou do ulice, s valbovou střechou . (foto srpen 2003) Obraz zpustlého Berouna přetrval hluboko do 18. století a obrat nastal teprve po skončení sedmileté války. Spolu s městem se v 2.polovině 18.století začala rozvíjet i předměstí. Kromě jiných budov byla např. v roce 1773 na Horním předměstí postavena nová škola, na níž bylo vyučování svěřeno školské řeholi piaristů. Město se rozšiřovalo také na úkor hradeb, které přestávaly sloužit svému původnímu účelu. Již v 18.století byly v příkopech hradeb vysázeny ovocné stromy, objevují se tu zahrádky a část příkopu sloužila jako pastvina. V této době se volně propojila předměstská zástavba na celém pravém břehu Mže (Berounky) – domy vyrůstají i mezi Hrnčířským a Horním předměstím, počet domů však nepřesáhl sedm desítek. V soupisu, který se váže k číslování domů z roku 1770, bylo Horní předměstí poprvé označeno jako Plzeňské a tento název nese dodnes. Význam rozhraní mezi městem a předměstím ustoupil do pozadí v 19.století, kdy byla část městského opevnění pobořena (přesto se dodnes dochovala jeho významné úseky). 4)

V jejich sousedství, podél pravého břehu Berounky ležela čtvrť Rybáře, jejíž název je také doložen od středověku. Byla zde obydlí rybářů, kteří za volný rybolov měli dodávat na stůl purkmistra a konšelů ryby. O volný rybolov přišli po třicetileté válce. Na konci ulice procházející touto zástavbou stávala do 18.století předsunutá branka městského opevnění7) Zástavba Rybářů se bohužel nedochovala, charakter lidové architektury, který si zachovala až do svého zboření na přelomu 60. a 70.let 20.století, dokládají již jen dokumentární fotografie (viz např. Karel Souček, Beroun a jeho lidé. Proměny města 1955 – 2000. Beroun 2000, s. 24, 47, 48, 70, 72 a 108). Byla to převážně přízemní zástavba, nepravidelně rozmístěná podél jedné ulice. Domky nalepené na sebe spolu s přístavky, sedlové střechy s trojúhelníkovými štíty, přístavky, šesti tabulková okna, to vše dodávalo tomuto místu osobitý kolorit, který však byl narušen již v roce 1872 stavbou městského pivovaru v Rybářích. Tvář Plzeňského předměstí zcela změnil prudký rozvoj průmyslu ve 2.polovině 19.století. Vznikla zde řada továren a podniků, a na jejich rozvoj mělo vliv i zahájení provozu na České západní dráze v roce 1862. Stejně rychle se měnila domovní zástavba nejen na celé ploše Plzeňského předměstí, ale zejména podél hlavní komunikace. Zbytky staré zástavby Plzeňského předměstí – zejména kolem bývalé „říšské silnice“ (současná Plzeňská ul.) jsou zřetelné ještě na fotografiích z konce 19.století. 8) Do charakteru této zástavby zapadala i piaristické rezidence se školou z 2.poloviny 18.století. (Byla to patrová budova s nízkou mansardovou střechou, krytou šindelem. Na hřebenu střechy byla věžička s cibulovou bání). Právě zde však započaly rozsáhlé přestavby podél této hlavní komunikace. Vedle piaristické koleje byla r. 1884 vybudována nová vícepatrová budova obecné školy, piaristická škola byla stržena roku 1906 a místo ní byly vystavěny další školní budovy v sousedství. 9) (Dnes Jungmannova základní škola). Demolicím prováděným v 60. a 70. letech 20.století padla za oběť zejména veškerá zástavba na jižní straně Plzeňské ulice přibližně v úseku od Horní brány po Zábranský kostel.

Členitost předměstí na pravém břehu Mže - Berounky však byla větší, než naznačují výše používané názvy. Mapa stabilního katastru z roku 1840 ukazuje značné proluky mezi Jedním z mála dochovaných objektů původní předměststavbami a částmi předměstí zejména na severním okraji ské zástavby jsou dům čp. 26 „U slunce“ a čp. 27 zvaný města. Ještě na počátku 20.století, roku 1913, zdůraznil autor „Stará pošta“. Jsou to patrové budovy obrácené okapovou vlastivědné publikace, že „Beroun sestává z vlastního města stěnou do ulice, mají sedlovou střechu (popř. s valbičkou). a předměstí Plzeňského, Hrnčířského, Rybářského a Pražské- V 1.patře jsou dosud osazena šestitabulková okna, přízemí ho se Závodím …“ Nejmladším a nejmenším z předměstí na včetně zadních traktů však změnily přestavby. Rozsáhlý pravém břehu řeky byla Zavadilka, rozrůstající se v 2.po- nádvorní trakt má zejména budova př. 27. Úřad dědičného lovině 19.století – s převážně městskou zástavbou. Neujal poštmistra sem byl přestěhován z hostince „U Českého dvose pro ni úřední název Příbramské předměstí, odhlasovaný ra“ na berounském náměstí okolo roku 1845. Veřejnosti tato městskou radou r. 1898. Zástavba lidového charakteru existu- budova sloužila až do roku 1933 (od 80.let 19.století již jako je sice i zde, ale je ojedinělá. 5) pošta státní). 10) Hrnčířské předměstí ležící severně od města zahrnovalo Poslední zbytky poměrně pozdní okrajové zástavby Plve středověku hrnčířské dílny, obydlí hrnčířů a nedaleká zeňského předměstí, které mají lidový charakter, se nacháhliniště – zdroje hrnčířské hlíny. Hrnčíři, byli jako „ohňové zejí v Sadové ulici. Ta vznikla v 2. třetině 19.století, po roce řemeslo“ vykázáni za hradby města. V 19. století v Hlinkách 1840 - není zachycena na mapě Stabilního katastru. Jméno pracovaly dvě cihelny (největší berounská cihelna Karla získala v roce 1879. 11) Ulice se odklání od hlavní silnice na Böhma a cihelna Zatloukalova), a v jejich sousedství se Plzeň v těsné blízkosti bývalého zájezdního hostince Plzeňka rozrůstaly další závody. Přestavby domů a výstavba nových postaveného v 18. století a nedaleko kostela Zvěstování Panbudov zde probíhaly velmi intenzivně zejména od 20. let 20. ny Marie, zvaného podle polohy také Zábranský. Kostel byl 6) století včetně stavby gymnazia r.1910 a byly završeny vy- postaven uprostřed morového hřbitova již roku 1528 a znovu budováním panelového sídliště v 60.letech. V této lokalitě se vystavěn r. 1744, zvonice s jehlancovou střechou pochází zástavba lidového charakteru nedochovala. z roku 1877. Na hřbitově, který byl založen roku 1520, se 4) Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s.30-31, 36; Miloš Garkisch, Ve znamení berounského medvěda, Beroun 2001, s. 25, 58-59; Jan Čáka, Podbrdskem od městečka k městu, Praha 1988, s.20 – 21. 5) Ústřední archiv geodezie a kartografie, sign. 131.; Jos. Bělohlávek, Beroun, 1913, s. 2. Vyšlo v řadě Vlastivědní sborník, rok 1912-1913, sešit 8 (43); Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s. 42. 6) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 29 – 30. 7) Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s. 58, 70. 8) Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s. 34, 36, 38. 9) Jos. Bělohlávek, Beroun, 1913, str. 3 (vyšlo v řadě Vlastivědní sborník, rok 1912-1913, sešit 8 (43). Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s. 39, 66; Karel Souček, Beroun a jeho lidé. Proměny města 1955 – 2000. Beroun 2000, s. 25. 10) Miloš Garkisch, Ve znamení berounského medvěda, Beroun 2001, s. 25, 58-59; Jan Čáka, Podbrdskem od městečka k městu, Praha 1988, s.20 – 21.

45


přestalo pohřbívat v roce 1904. V sousedství hřbitova stála chalupa městského chudobince z roku 1724. 12) Ulice lemuje západní okraj městské hory a se svažitým terénem se vyrovnává terénním zlomem zpevněným zdí vysokou 2-3 m, který probíhá podélně právě uprostřed vozovky. Na svém severním konci ulice obchází z obou stran malý ostrov zeleně. Zástavbu, která je z větší části propojená do jedné uliční fronty, tvoří zděné domky otočené ke komunikaci v severní části ulice převážně štítovou, v jižní části ulice hlavně okapovou stěnou. Zástavba není stylově sourodá, mezi domky z 2. poloviny 19. století (100/16) jsou vklíněny různě hodnotné moderní přestavby těchto objektů (např. čp. 44, čp. 91), u některých z nich modernizace zastírá hmotu i detaily původní stavby (čp. 89/14 - tvar střechy). Z celé uliční fronty se původní podobě blíží již jen ojedinělé objekty – zejména. čp. 101/18 - patrový domek s dosud zachovanými šestitabulkovými okny. Charakter lidové architektury si zachovávají jak některé domky v severní části ulice (přízemní, se sedlovou střechou, orientované ke komunikaci okapovou stěnou, i patrové, obrácené štítovou stěnou do ulice) tak v jižní části ulice patrové budovy s valbovými střechami (někde polovalbička), které podle starších fotografií byly pro zástavbu v Berouně typické. ZÁVODÍ A OSTROV

Beroun, Závodí, bývalý statek Zborovské nábřeží čp. 26. Patrový, s průjezdem. Dvůr rozčleněn na komunikaci a další obytné objekty na obvodu dvora (29/45, 27/53 vedle obytného domu). Proti obytnému domu v zadní části dvora dosud stojí stodola, vjezd na boční straně dvora, chlívky apod. Zajímavě je řešená nádvorní strana domu – podél patra probíhá pavlač. (foto srpen 2003)

Pražské předměstí. To zahrnovalo celou zástavbu východně od hradeb města, nejen budovy na levém břehu řeky, ale i na lokalitě již v 16.století výstižně nazvané Ostrov nebo Na ostrově (ve středověku označované také jako Mezimostí nebo Meziřečí). Ostrov byl sice vždy vnímán jako místo před hradbami s městem spojené můstkem, ale ne přímo jako součást protilehlého břehu. Bývaly zde mlýny a městské bělidlo, které užívali pláteníci. Do konce 17.století stál na Ostrově špitál. Obytné domy v ulici Na Ostrově dodnes zachovávají zástavbu 2.poloviny 19.století nejen v půdorysné struktuře, ale i ve své hmotě. Tyto skutečnosti lze rozeznat i přes modernizaci jejich oken, omítek, střešní krytiny apod., uvedené změny však přesto mění charakteristické rysy drobné příměstské zástavby 19.století. 13) Závodí dnes tvoří rozsáhlou čtvrť na levém břehu řeky, která však z velké části vznikla až ve 2.polovině 19. století. Osídlení lokality bylo ale starší než osídlení vlastního města Beroun. Původně zde stála samostatná ves zvaná Brod, 14) v historických pramenech je zmiňována ještě dříve než město. V listině pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088 se nazývá Na Brodě. Ležela na strategickém místě u brodu přes Mži – Berounku, blízko jejího soutoku s Litavkou, na protilehlé straně řeky. Tudy procházela zemská stezka mezi Prahou a Plzní, resp. říšská cesta z Řezna do Prahy. Za nízkého stavu vody bylo a je možné v těchto místech vidět dno řeky (vede zde lávka pro pěší), voda zde sahá do výšky asi 20 cm. Od 15.století byl na Závodí pro město velmi výnosný obecní dvůr s ovčincem, který v 17.století stejně jako město samo několikrát vyhořel a byl vyrabován. Nevelký rozsah tohoto předměstí po třicetileté válce nám přibližuje Berní rula z roku 1656. Uvádí, že Dolejší předměstí mělo 18 domů, z toho 4 pusté (tyto údaje, ale jistě zahrnují i zástavbu na Ostrově); V 18.století se tato ves na předměstí patrně rozrůstala velmi pomalu, k větším změnám došlo až v 19.století. V roce 1736 byly na Závodí do katastrální tratě Za Stodolami (v místech ulice Komenského, u nádraží Beroun - Závodí) přestěhovány stodoly měšťanů z Berouna. Stalo se po požáru města v předchozím roce z nařízení podkomořského úřadu, který stanovil, že z protipožárních důvodů se stodoly musí stavět na předměstích. Dvůr s ovčínem fakticky zanikl až v roce 1779, kdy byl z příkazu zemského gubernia rozparcelován. Vesnická zástavba této lokality se rozšiřovala a v roce 1840 sahala severně od dnešního mostu. Zde bylo také místo, kde se ukládalo dřevo plavené po řece. 15)

V druhé polovině 19.století se také toto předměstí začalo výrazně rozšiřovat, vznikla zde celá řada menších podniků a továren, které se později rozvíjely a řada z nich existuje (i když se značnými změnami) dodnes. Tento rozvoj podnítilo i vybudování Rakovnicko – protivínské dráhy, uvedené do provozu v roce 1876 a vybudování nádraží v Berouně - Závodí při stavbě dráhy Beroun – Dušníky - Praha v roce Výrazněji než na Plzeňském předměstí se projevuje 1897. Na počátku 20.století byla zástavba rozšířena o budopříměstská zástavba lidového charakteru na předměstí na- vy základní a rolnické školy, které svou hmotou a vzhledem měnily vesnickou zástavbu na příměstskou, stejně jako řada zývaném Závodí. Zde se zachovalo nejvíce stavení původní továren. Např. v roce 1920 byla v Berouně - Závodí založena zástavby vesnického charakteru, pocházejících z 1.poloviny 19. nebo konce 18.století. Do samotného jádra této zástavby továrna „Eternitové závody“; vyráběla eternitové šablony a ovlivňovala tak výběr krytiny na všech typech objektů však zasáhly radikální přestavby již v 2.polovině 19.století. nejen na Berounsku. Obytná zástavba obklopující vesnické Jak již sám název napovídá, leží tato lokalita oproti histo- jádro se rozrůstala také od 20. let 20. století. Tehdy byly na rickému jádru města „za vodou“ totiž na protilehlém levém Závodí postaveny mnohé domky pro nádražní zaměstnance; přes tuto výstavbu okolí nádraží stále ještě tvořily rozsáhlé břehu Berounky. Tento lidový název se postupně prosadil zemědělské pozemky. Stále ještě se zde konaly dobytčí trhy, proti oficiálnímu Dolní nebo Dolejší předměstí, které bylo roku 1770 v úředním soupisu obyvatel jmenováno jako 11) Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s. 70. 12) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 29.; Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s. 65 - 67. 13) Viz Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, obrázky na s. 80 - 81. 14) Po vysazení města byla ves Brod, pozdější Závodí, připojena k Berounu, ale samostatnost zcela neztratila. Ještě v 18. století mívalo svého vlastního rychtáře, pastýře, svou vlastní representaci (1796) při magistrátu berounském; Také neslavila pouť a posvícení s městem Berounem o sv. Jakubě a Sv. Jana stětí, nýbrž o sv. Václavu a to ještě ve 30.letech 20.století; Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 318. 15) Mapa stabilního katastru-císařský otisk, ÚAGK, sign. 131; Miloš Garkisch, foto Marie Holečková, Berounský uličník, Beroun 2003, s.40.

46


velmi různorodé stavby. Najdeme zde dosud bývalé zemědělské statky (Zborovské nábřeží čp. 26, Vrchlického čp.62/16), ale i drobnější zástavbu jak rozptýlenou mezi pozdějšími přestavbami (Zborovské nábřeží čp. 141 – zbořeno 2004, Zborovské nábřeží čp. 31/45), tak soustředěnou do skupin. Jednu z nich tvoří domky v Úzké uličce. Jsou otočeny do ulice okapovou stěnou, pevně propojenou v uliční průčelí. Původní ráz však narušují zejména modernizace oken a dveří. Další skupina domů s původní zástavbou lidového charakteru stojí např. podél jižní části Zborovského nábřeží (čp. 34/37, 33/39, a sousední dům neoznačený čp., nádvorní trakt patrového městského domu z počátku 20.století čp. 219/1 a 79/3 – ve dvoře stodola a hospodářská stavení) a také v b1oku domů na rohu Zborovského nábřeží a Václavského náměstí, který zachycuje již mapa Stabilního katastru z r. 1840 (čp. 115/4, 36/6, 37/4). V zadní části dvorů některých domků ještě stojí stodoly (např. 31/53 na rohu Zborovského nábřeží a Svatojánské ulice, v zadním traktu domů na Zborovském nábřeží). Zástavba lidového charakteru sahala před polovinou 19.století severně od dnešního mostu: ulice Pod haldou – původní zdivo přízemí odhalují právě probíhající přestavby střech a 1.pater. V 2.polovině 19.století se rozšiřovala podél toku potoka (v oblasti ulic Za kovárnou, Jiráskova). V tomto jádru předměstí jsou však mezi stavby lidového charakteru vklíněny patrové budovy hostince, domů obchodníků a vily z 2. poloviny 19.století i zcela moderní stavby. Na ně navazuje zástavba rodinných domků a dále pak provozovny a sklady menších výrobních podniků, stejně jako rozsáhlé průmyslové závody. Hořovice - Velká Víska, mapa stabilního katastru které byly v té době přeloženy z prostoru obytné zástavby za lávku na závodské straně. 16) Obě části města spojoval buď brod nebo přívoz, most míval kvůli povodním v minulosti jen dočasný charakter. Nejstarší most stál v Berouně v l6. století po dobu asi sto let, byl dřevěný na kamenných pilířích, krytý do poloviny šindelovou střechou a pravděpodobně v této části uzavíraný vraty. Strhla ho povodeň roku 1629. Další mosty byly v 17. a 18. století stavěny pro potřeby armády a měly podobný osud. Poslední most zbudovaný v roce 1840, který po několika rekonstrukcích stojí dodnes, však nebyl postaven na stezce procházející branami města, ale severněji, protože také říšská silnice vedla severně od hradeb města. Lepší spojení s městskou částí Závodí si vynutilo v roce 1895 postavení lávky pro pěší přes Berounku; cesta vedla do Dolní brány a s krátkými přestávkami se lávka udržuje dodnes (poslední přerušení pěšího spojení si vynutila povodeň v r. 2002). 17) Staré jádro Závodí se rozkládá na levém břehu Berounky, v místech, kde se do ní vlévá potok přitékající ze severovýchodu od Vráže. Kvůli povodním neleží ani stará zástavba ani dnešní rozsáhlá čtvrť přímo na břehu řeky, ale je od něj vzdálena desítky metrů. Původně se na břehu v blízkosti vsi rozkládaly louky a zahrady, dnes je v místech původního jádra lokality a jejího hlavního komunikačního uzlu fotbalové hřiště a autobusové nádraží. Hlavní komunikační osa vsi vedla ve směru západovýchodním od Dolní brány města Berouna na východ, směrem ke Praze. Navazovala na bývalý brod, dnes je v těchto místech postavena lávka pro pěší. Zástavba lidového charakteru je soustředěna v jádru bývalé vsi. Je rozložena na poměrně malé ploše a dnes ji tvoří

HOŘOVICE Druhým největším městem okresu jsou Hořovice. Místo bylo osídleno od 10.století, archivní zprávy z let 1229 – 1234 potvrzují existenci vsi. Město bylo založeno mezi lety 1303 a 1322, přesné datum není známo, neboť se jejich zakládací listina nedochovala. Bylo hrazeno, ale možná jen důkladnější palisádou. Stejně jako další města velmi utrpělo ve 30-ti leté válce.V letech 1850 – 1960 byly Hořovice okresním městem18) Dějiny Hořovice nejsou dosud zpracovány v takové míře jako dějiny Berouna. Podrobnější informace o růstu jejich okrajových částí, by vyžadovaly rozsáhlejší archivní studium. Mapa stabilního katastru 19) ukazuje již plně osídlené jádro města. Město se rozkládalo na strmém svahu, pod kterým

Hořovice, Víska, „Prokopova chaloupka“ čp. 11, převzato z Monografie Hořovicka a Berounska viz pozn. 30

16) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s.32. 17) Nový most z roku 1631, zničila povodeň v roce 1634. Znovu postavený most zničili po dobytí města Švédové roku 1639. Další mosty postavené v roce 1742 a 1799 odnesla po několika letech velká voda. Trvalého zděného mostu se Beroun dočkal až v roce 1840 (i ten však měl smůlu, protože mu popukaly mostní klenby, které musely být zbourány v roce 1845 a na kamenné pilíře byly položeny dřevěné mostnice. M. Garkisch, foto M. Holečková: Ve znamení berounského medvěda, Beroun 2001, s. 35 – 37. 18) Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1975, s. 61; Jana Čapková, Svatava Drtinová, Stanislav Kotršál, Vladimír Lysenko, Adolf Šrut: Berounsko. Nástin přírodních poměrů a historického vývoje do současnosti na území okresu Beroun. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1978, s. 13. Jan Čáka, Podbrdskem od městečka k městu, Praha 1988, s. 116 19) Mapa stabilního katastru-císařský otisk, ÚAGK, (Ústřední archiv geodézie a kartografie) sign. 2262 z r. 1839.

47


na domáckou výrobu, která nemohla od 2.poloviny 19.století konkurovat tovární výrobě hřebíků. Nakonec se stalo řemeslem nejchudších vrstev na Podbrdsku. Přesto díky výrobě cvočků do bot pro potřeby armády přežilo cvočkařství (ne však v Hořovicích) až do poloviny 20.století. 21)

Hořovice, Draha, domky nalepené na svahu, Žižkova ul.(foto srpen 2003)

Hořovice, Víska, průčelí zrenovovaného statku na sev. konci Vísecké ulice (parcela č. 34 ?) protékal Červený potok. Výškový rozdíl mezi korytem potoka a Špýcharem, který stál na nejvyšším místě je asi 100 m. 20) Původně bylo vklíněno mezi Rokli na tomto svahu na západě a úval potůčku pod Hořičkami, který je pravobřežním přítokem Červeného potoka. K jádru osídlení od konce 19.století přibyly vilové čtvrtě a panelová sídliště. Z hlediska tématu příměstské architektury si však rozhodně zaslouží pozornost část města zvaná „Na drahách“ nebo dříve „Rokle“, kde zástavbu tvořily drobné domky obývané v 18. a 19.století převážně cvočkaři.

Širokou a hlubokou roklí směřující přibližně od jihovýchodu k severozápadu, protékal původně potůček (dnes sveden pod zem). Většina zástavby se rozkládala na svahu obráceném k jihozápadu podél cesty kopírující tok potoka (dnes Žižkova ul.) a do roku 1840 nepřekračovala jeho tok. Ve své severní části, kde se svah stával trochu povlovnějším, se cesta větvila do čtyř ramen. Pro obydlí cvočkařů v Hořovicích bylo charakteristické právě využití terénu resp. jeho vyrovnání sklepní částí, nad kterou bylo umístěno přízemní stavení. Cvočkařských dílny, jejichž součástí byla kovářská výheň, byly umístěny ve sklepní části domu (resp. při pohledu proti svahu v přízemní) a obytná část v přízemní části (při pohledu proti svahu se obydlí jevila jako patrová). Tuto zástavbu tvořily přízemní trojprostorové domy, orientované převážně (ale ne vždy) okapovou stěnou podél cesty, obvykle se sedlovou, ojediněle valbovou střechou, k nimž byla nalepena řada drobných přístavků. Dnes jsou kryty bobrovkami, eternitem, betonovými taškami aj. nespalnou krytinou. Podle dobových zpráv byly v 19. století téměř celé Hořovice včetně radnice, kostelů a zámku kryty šindelem, který byl na domcích Na drahách používám ještě ve 30. letech 20.století 22). Stejně tak se zde ještě v první třetině 20.století nacházely některé domky roubené, dnes je zachován jediný. 23) Mapa stabilního katastru však svědčí o tom, že již roku. 1840, zde byla naprostá většina domků zděných. Ještě dnes jsou zřetelným výrazem dokonalého využití terénu a nepostrádají půvab. Jejich dnešní podoba je však výsledkem řady přestaveb; dokládají to nejen mladší modernizace např. oken, ale také vzpomínky pamětníků v regionální literatuře: „Jinak najdeme staré dřevěné a šindelové Hořovice nejspíše ještě na břidličných příkrých výspách v jz. části města, kde domky do dolejší uličky patrové mívají do hořejší ulice jen přízemí.“ (viz pozn. 22). „Pod tímto nejstarším domem v Žižkově ulici a Úzké ulici je část města zvaná „Na drahách“, kde se nalézaly původní cvočkařské domy, které se nedochovaly. Pokud zde zůstaly, byly velmi stavebně pozměněny a nepodávají názorný obrázek původních cvočkařských domů.“ 24) V poslední třetině 19.století cvočkařství v Hořovicích vlivem konkurence tovární výroby hřebíků postupně zanikalo. Nové pracovní příležitosti zde začaly poskytovat místní slévárny, strojírenské a další závody vznikající a rozvíjející se zejména poté, co byla r. 1862 uvedena do provozu Česká západní dráha. Domky byly přestavovány také díky zlepšené sociální situaci obyvatel této čtvrti. Měnily se nejen stavby, změnil se však také terén kolem nich. Při všeobecné úpravě oblasti Červeného potoka byla v roce 1922 trvale zregulována i Rokle. Nejdříve bylo koryto „rozděleno v dlouhé odstavce se stupni a obehnáno valy“, 25) později byl potok byl z větší části zatrubněn a hloubka rokle se tak snížila.

ROKLE neboli D R A HA - bývalá cvočkařská čtvrt Na okraji původně strmé rokle ohraničující severozápadní okraj města Hořovice se nachází zástavba drobných domků využívajících tohoto terénu. Tato zástavba se vždy teritoriálně i sociálně vydělovala z města, je však nutné připustit, že představuje lokalitu ležící na rozhraní pojmů předměstí a městská čtvrt. V 18. a 19.století to byla obydlí zdejších nejslabších „FABRIKY“ sociálních vrstev, konkrétně cvočkařů. Dnes již neexistující zajímavé miniaturní předměstí Cvočkařství – zhotovování drobných výkovků (nejen na jihovýchodním okraji katastru Hořovic tvořily až do 70. cvočků do bot) – navazovalo na rozsáhlou těžbu a zpraco- let 20.století tzv. „Fabriky“. Byla to čtyři dlouhá přízemní vání železné rudy, která se těžila v okolí. Původně to bylo stavení „manufaktury“ na výrobu lžic a cvočků z poloviny cechovní řemeslo a výnosný zdroj obživy, se později změnilo 18. století. Domy měly okapovou orientaci podél vozové ces20) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s.97. 21) Hofmann Gustav, Dvě kapitoly z dějin cvočkařství na Hořovicku, Český lid 53, 1966, s.134 – 144. Helena Mevaldová, Cvočkařství na Podbrdsku in Domácká výroba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Sborník referátů ze semináře konaného ve dnech 9.-10.června 1999 v Měčíně,; s. 70 – 84; 22) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 154 23) stavební parcela 467 v severovýchodním rohu čtvrti Na drahách. 24) Jindřich Pergler, Historické památky v Hořovicích, Hořovice 1990, Nakladatelství a vydavatelství Faros – Státní okresní archiv Rokycany, (tisk=xerokopie) s. 14) 25) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s.100, 137.

48


ty na „Vísku“ (viz dále); ulice, která jejich stavbou vznikla se v 18. století nazývala „Ve Fabrikách“ (dnešní ulice Komenského). Tuto hromadnou výrobu cvočků a dalších výkovků založil hrabě Eugen Vrbna, majitel panství Hořovice, jemuž tehdy patřilo jedno z nejdůležitějších železářských středisek v Čechách – Komárov u Hořovic, aby zhodnotil zpracování domácího železa. První zmínka o této „manufaktuře“ (v matrikách označována jako „Manufactura Horzoviczensis“ je z roku 1765 a její počátky jsou spojeny s příchodem tzv. Klötzerovské společnosti ze Saska. Měla 28 členů a zavedla výrobu plechového černého a bílého, tedy pocínovaného zboží , zejména lžic. Vyráběla také hevery, přezky a především kovala ve velkém hřebíky, což bylo nejlukrativnější zboží. Na obchod se hřebíky si majitelé panství Jince vyhradili monopol již roku 1761. Hromadná výroba sice vyvolávala dojem „manufaktury“, její dělnictvo však bylo vyňato z cechovního zřízení teprve dvorním dekretem z r.1785. 26) VÍSKA Předměstí nazývané Víska, Na vísce, je stejně jako Beroun – Závodí příkladem předměstí vzniklého připojením samostatné vsi. Tato ves se samostatným katastrem, jejíž osídlení je doloženo od středověku, nazývaná Velká Ves nebo Velká Víska 27) zkráceně Víska, vznikla v blízkosti hořovického „starého“ zámku (původně tvrze ze 30.let 13.století), v jehož sousedství na náhorní rovině byl v několika etapách v průběhu 1.poloviny 18.století postaven „nový“ zámek. Ves ležící jižně od těchto stavebních komplexů zůstala i s pozemky v přímém držení vrchnosti. V 17. a 18. stol. jsou na Vísce doloženi samostatní rychtáři a rychta. Město Hořovice, které bylo založeno v prvních desetiletích 14.století západně od „starého zámku“, snad převzalo původní název vsi, které se pro odlišení začalo říkat Víska. Ta bylo oběma panským sídlům položena blíže než město. Od něj byla oddělena poli a loukami, dokud zde v 2.polovině 18.století nebyly postaveny tzv. „Fabriky“. Byla to čtyři dlouhá, rozlehlá přízemní stavení, určená pro hromadnou výrobou hřebíků, přezek, lžic a jiného pocínované zboží (viz výše a pozn. 26). K Hořovicím byla Velká Ves, Víska připojena po rozhodnutí správního soudu v lednu 1924. 28) Ves byla položena na celkem strmém svahu obráceném k severu. Nevelká náves - dnes náměstí - s kostelem sv. Jiljí (první zmínka 1321, přestavěn 1747) měla tvar nepravidelného lichoběžníku, do jehož rohů se sbíhají cesty. Kolem kostela se původně rozkládal vyvýšený hřbitov (zrušen 1784), prostranství bylo v roce 1857 osázeno lípami. Náves je nejméně od 18.století zastavěna školou a několika dalšími budovami. Na záp. okraji vsi stojí děkanství s hospodářským zázemím. 29) Další zástavba byla již před polovinou 19.století rozložena podél cesty vedoucí k severovýchodu směrem na Lochovice a podél cesty k jihozápadu do Hořovic (dnes Vísecká ulice). I dnes je v těchto lokalitách mezi moderními přestavbami zachována zděná zástavba lidového charakteru, je však výsledkem pozdější stavební činnosti. Lidovou architekturu Velké Vísky původně reprezentovaly roubené stavby, z nichž některé patřily k nejvýraznějším a esteticky nejpůsobivějším na okrese Beroun. Zdejší zástavba byla dřevěná resp. spalná (až na kostel, školu, faru a několik budov) nejen podle mapy Stabilního katastru z r. 1839. Ještě v 1.třetině 20.století, kdy

si toto předměstí stále ještě udržovalo zemědělský charakter, stály ve Vísce výrazné příklady roubené architektury. Jednou z nejkrásnějších na okrese byla „Prokopova chaloupka“ čp. 11. Starší roubenou architekturu této lokality dokládají i fotografie dalších staveb.30) Bylo to přízemní stavení s mansardovou šindelovou střechou s polovalbičkou a lichoběžníkovým štítem ze svisle bedněných prken. Dům měl přízemní boční pavláčku, zde zvanou besídka, a z ní předsunutý vstup. Stavba ovlivněná barokním a v menší míře empírovým slohem byla zbořena při stavbě nového domku mezi lety 1930-1942, existují i další fotografie této stavby, model je zachován v Národním zemědělském muzeu. 31) Dnes lze na Vísce najít jen zástavbu zděnou. Architektura lidového charakteru je však prostoupena podstatně mladšími objekty, někdy vysloveně městského typu. V okolí náměstí jsou to jak obytná stavení bývalých zemědělských statků otočených okapovou stěnou do ulice, tak budovy patrových městských domů. Na jz. a jv. okraji bývalé vsi, v zadním traktu některých usedlostí, dosud stojí stodoly zděné z lomového kamene. Na jejím bývalém sev.vých. okraji, u silnice na Lochovice je v zadních traktech obsažena patrová zástavba z 2.poloviny 19.století. Nejvíce objektů přízemní zděné zástavby lidového charakteru z téhož období je zachováno ve Vísecké ulici. Zajímavá je u těchto zděných obytných domů střecha přetažená nad celou šíři zápraží přetrvávání, v jednom případě doplněná o boční přízemní pavláčku, charakteristickou pro roubenou architekturu na Hořovicku (místní název besídka, bývala umístěna také v čele štítu). ZÁVĚR V obou největších městech berounského okresu je dosud v různé míře zachována příměstská architektura lidového charakteru. Její masivní ústup začal v 60. a 70. letech 20.století vyvrcholil rozsáhlými renovacemi v 90.letech 20.století. O původní podobě této zástavby v Berouně na Plzeňském předměstí a v zaniklé čtvrti Rybáře vypovídá literatura retrospektivního zaměření (např. Karel Souček, Beroun a jeho lidé. Proměny města 1955 – 2000. Beroun 2000). Poněkud lépe i když ne v ucelené formě se tato architektura dochovala na předměstí Beroun – Závodí. V Hořovicích byla přestavbami poznamenána čtvrt cvočkařů „Na drahách“ dříve nazývaná Rokle. Dosud si však z domků „přilepených“ na prudkou stráň a vyrovnávajících členěním do patra sklon svahu lze udělat představu o zástavbě tohoto předměstí resp. okraje města. Na předměstí Víska bohužel do 40.let 20.století zanikly příklady roubených staveb, které patřily k nejvýstavnějším na okrese Beroun a stavby lidového charakteru zde pocházejí z 2.poloviny 19.století. Přesto si zachovávají některé charakteristické prvky rozšířené na širším Podbrsku.– například přízemní pavláčku podél domu nebo střechu přetaženou nad zápraží.

26) Hofmann Gustav, Staré železářství na Podbrdsku, Vlastivědný sborník Podbrdska 19, 1981, s.100, 134, 144-145; Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 155-7 (studna vyhloubená pro tuto manufakturu nesla údajně letopočet 1763). 27) Např. německý název Gross Wiska na mapě Stabilního katastru z r. 1839 - ÚAGK sign. 8414. Přídomek Velká ji odlišuje od lokality Malá Ves v Brdech. 28) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 130, s. 137. Jan Čáka, Podbrdskem od městečka k městu, Praha 1988, s. 116. 29) Monografie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, s. 137, s. 131, 138, 140, 142, 171. Jan Čáka, Podbrdskem od městečka k městu, Praha 1988, s. 120. 30) Prokopova chaloupka viz obr. 70 v Monografii Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931, na s. 159; další roubená stavba – chaloupka Šilhavých – s boční pavláčkou, skládanou lomenicí s kabřincem a doškovou střechou viz s. 157-8. Agrární charakter Vísky potvrzuje s. 108. 31) Národopisné odd. Národního muzea, negativy č.i. 9.178 a 9.179 a pozitiv 2.539 zhotovené B.Vavrouškem v roce 1915 a 1917.; Pavel Bureš, Lubomír Procházka, Zdeněk Tempír: Modely lidové architektury ve sbírkách muzeí ČR, Národopisný věstník 1998, str. 148 – uvádí čp. 877/4.;

49


Fotodokumentace příměstské zástavby na území Libereckého kraje z dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR v Praze

PhDr. Lubomír Procházka,CSc. , Etnologický ústav AV ČR v Praze Jak už bylo konstatováno na semináři NPÚ v roce 2002 v Rožnově pod Radhoštěm, nachází se v dokumentační sbírce EÚ AV ČR v Praze řada starší hodnotné fotografické dokumentace, která nebyla dosud využita pro odborné studium regionálních forem lidového stavitelství českých zemí. V současné době dochází k dokončení zpracování rozsáhlého souboru snímků lidového stavitelství Čech, Moravy a Slezska z fondu: „Národopisný sběr. Lidová architektura“, který zahrnuje 80.léta 19. - 40.léta 20.století. Soubor, čítající přibližně 1000 snímků, obsahuje jak fotografie jednotlivých usedlostí, celkové pohledy na začlenění daného sídla do krajinného typu, tak rovněž snímky některých vesnických technických a společenských staveb, početně zastoupena je rovněž lidová sakrální architektura.

Mezi nejcennější konvoluty fotografií patří bezesporu tři snímky Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou, které dokumentují typ rozptýleného osídlení v části obce s usedlostmi „U Vojáků“, „U Pustinů“ a kolem tzv. „Doleního“ mlýna, pořízené v letech 1894 - 1895. Z městečka Libštátu zaujme bezesporu v přízemí zděný podsíňový dům s bohatě členěnou lomenicí, dále rovněž zděný dům, jehož lomenice je členěna do tří horizontálních pásů, s kabřincem a makovičkou. Zajímavým výzdobným motivem jsou bezesporu vyřezávané hvězdičky zdobící prkna i lišty této lomenice. Větší soubor fotografií lidových staveb ze Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou dokládá charakteristické rysy krkonošského domu - přízemní roubený dům s nabílenými spárami a zpravidla s třemi okenními osami ve štítovém průčelí. Sedlová střecha krytá došky (na střechách některých domů se objevuje i šedivý eternit), lomenice členěná do tří horizontálních pásů, často s tzv. „kočíčí procházkou“, štít je opatřen kabřincem. Špidlenova fotodokumentace z počátku 40. let 20.století (u jednotlivých usedlostí jsou uvedena čp.) je také zaměřena především na štítová průčelí a lomenice domů. Snímky stejné obce, ale pocházející z období kolem l. světové války od neznámého autora přinášejí již celkové pohledy na usedlosti a jejich umístění v sídle.

Fotografická dokumentace příměstských enkláv s tradiční zástavbou některého z typů lidového domu na území současného Libereckého kraje pocházející z výše uvedeného fondu, přirozeně nepokrývá celé území vymezeného regionu. Z větších měst oblasti se snímky vztahují především k okolí Jilemnice, Semil, Vysokého nad Jizerou, Frýdlantu v Čechách a Železného Brodu, z městeček pak dokumentují zástavbu Jablonce nad Jizerou a Libštátu. Časové období fotodokumentace těchto lokalit zahrnuje 90. léta 19. - 30.léta 20.století. Fotografický soubor města Železného Brodu přináší U většiny snímků, které jsou jen sporadicky datovány, však pohled na zástavbu náměstí (s výjimkou snímku mlýna, není uveden vždy autor fotografie a zpravidla též chybí čp. či blíže neurčeného mlýna na katastru města), zejména domu pojmenování usedlosti podle majitele. Z námi hodnoceného „Klemencovsko“, tehdy ještě samostatně stojícího s krátkou souboru snímků mapujících sledované jevy na části území pavlačí umístěnou do uličky po pravé delší straně nad zděnou současného Libereckého kraje je známo několik málo autorů, přízemní částí. Dále jde o patrové zděné i v patře roubené k nimž patří pak Josef Scheybal (otec PhDr. Josefa V Sche- podsíňové domy, které již na náměstí nestojí. Snímky pochábala), který zachytil obce v okolí Frýdlantu v Čechách v roce zejí přibližně z prvních dvou desetiletí 20.století. 1930), dále J. Špidlen (Stará Ves u Vysokého nad Jizerou, Výše uvedené snímky lidové architektury horního Poji1941 - 1942) ojediněle též B. Vavroušek (Příšovice a místní část Turnova Benátky, přibližně z 20. let 20.století). Z nej- zeří a Podkrkonoší jistě doplní stávající fotografickou dokumentaci k příměstské zástavbě měst i samotných městeček více zastoupených měst a městeček jmenujme (kromě již uloženou ve fondech dalších institucí. uvedených lokalit) Železný Brod (například snímky fotografa Hilgera, z období po l. světové válce), Jablonec nad Jizerou (neznámý autor, kolem l. světové války) a Libštát (neznámý autor, 1908).

50


Genius loci českých měst a cestovní ruch

Ing.arch.Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno Ústav územního rozvoje, jak je patrné z jeho názvu, se zabývá zejména územním plánováním a v této souvislosti také cestovním ruchem. Systematické plánování cestovního ruchu by mělo být nedílnou součástí plánování rozvoje měst a obcí, regionů a celého státu. Mezi úkoly našeho ústavu, které jsou zaměřeny na cestovní ruch, je zařazen úkol, týkající se rozvoje cestovního ruchu v památkových lokalitách.

První, analytická etapa se skládá z části průzkumové a návrhové. Průzkumová část obsahuje inventarizaci kulturně historického potenciálu lokality a to nejen chráněných kulturních památek, ale i dalších míst a objektů, významných pro charakter zástavby a zachování urbanistické stability města a pro rozvoj aktivit významných pro cestovní ruch. Výsledkem analýzy je stanovení objektů, souborů objektů a ploch, které jsou pro urbanistickou stabilitu a genia loci nenahraditelné. V návrhové části jsou specifikovány podmínky pro rozvoj vybraného území.

Na konkrétní akce, které se realizují na podporu cestovního ruchu v obcích s památkovou lokalitou, lze získat státní dotaci. Druhou etapu tvoří kapacitní studie. Christian Norberg Je však žádoucí, aby tyto akce byly vybírány a připravovány velmi pečlivě a v souladu s komplexním řešením rozvoje cestovní- – Schulz v knize Genius loci napsal: „Stabilitas loci je nezbytnou podmínkou lidského života. Jak se však tato stabilita srovnává ho ruchu v příslušné obci a jejím okolí. Proto byl v našem ústavu s dynamikou změn? Především musíme poukázat na to, že každé vypracován návrh metodického postupu při zpracování projektu místo musí mít určitou kapacitu k přijímání různých obsahů, přicestovního ruchu pro celé město v návaznosti na širší prostředí. rozeně v rámci jistých mezí.“ Metodický postup byl ověřen zpracováním pilotního proKaždé místo má určitou kapacitu pro absorbování určitého jektu. Pro řešení projektu bylo vybráno město Uherské Hradiště. množství lidí a aktivit, kterou nelze překročit bez negativních Město splňuje všechny podmínky, které byly před započetím důsledků, zejména bez ztráty atraktivity, pohody prostředí a tím práce stanoveny. Potenciál města pro cestovní ruch je založen i specifičnosti místa. Je proto zapotřebí, aby návrh rozvoje cesna kulturním dědictví v nejširším smyslu tohoto slova. Centrum tovního ruchu respektoval kapacitu města. Pro kapacitní studii, města a navazující rozlehlé sady byly prohlášeny památkovou zónou a vytvářejí tak prostředí vhodné pro cestovní ruch, za- zpracovanou pro Uherské Hradiště, byla předlohou Capacity Study pro významné anglické město Chester. měřený na kulturní památky. K celkovému prostředí města však patří i unikátní slovácký folklór a vinařství, jehož tradice je Řešení kapacitní studie vycházelo z předchozí analýzy, která všeobecně známa. Sportovní aktivity lze realizovat mimo jiné byla dále doplněna o definování negativních faktorů působících na znovuzprovozněném Baťově kanálu, který na severu odděluje na řešené území. Stanovením indikátorů a jejich sledováním lze Uherské Hradiště od Starého Města. Podél Baťova kanálu vede měřit změny historických kvalit i negativních vlivů. Na základě cyklistická stezka. Ve směru k jihu od centra města se nachází sledování změn lze doporučit nejvhodnější způsob rozvoje cesarcheologická lokalita - základy velkomoravského chrámu. Tato tovního ruchu a podmínky a limity pro jeho regulaci. lokalita spolu s archeologickými lokalitami ve Starém Městě a v Modré tvoří národní kulturní památku - soubor pozůstatků Třetí etapa řešení projektu shrnuje výsledky analýzy a kapavelkomoravské sídelní aglomerace. citní studie, které jsou součástí nezbytných podkladů pro projekt. Genia loci, který nespočívá pouze v historických, urbanistic- Dalšími nutnými podklady jsou zásady stanovené orgány památkých a architektonických kvalitách, ale v živém a dobře fungují- kové péče, aktuální územně plánovací dokumentace, program cím tradičním prostředí, si město stále zachovává. Je však zapo- regenerace MPZ, zajištění participace obyvatel, rozbor ekonomických vztahů a marketingová strategie cestovního ruchu. třebí vytvořit podmínky pro to, aby se výrazněji uplatňoval. K systematickému rozvoji města přispívají dokumenty územního plánování. Město disponuje aktuálním územním plánem obce schváleným v roce 2002, regulačním plánem centra a mimo jiné i urbanistickou studií příměstské oblasti Mařatice, která je specifickým územím vinařských sklepů. Již před započetí práce byla po dohodě s městským úřadem vybrána trasa, která nabízí návštěvníkům kombinaci zážitků z prohlídky pečlivě udržovaných kulturních památek, z poznávání procesu a produktů vinařství, z návštěvy folklorních a dalších kulturních aktivit a v neposlední řadě ze sportovních aktivit, které umožňuje vodní cesta Baťova kanálu. Navržená trasa začíná u přístaviště na Baťově kanálu, kde již město buduje turistický terminál. Pokračuje kolem Galerie Slováckého muzea, která byla zřízena z původní vojenské zbrojnice a přes charakteristická dvě propojená náměstí dokládající historickou strukturu zástavby z 13. a 14. století. Zde je navrhována odbočka z trasy k archeologické lokalitě, která – jako jedna z mála kulturních památek ve městě – je značně opomíjená a kterou je dokonce obtížné nalézti. Trasa pak dále pokračuje přes Smetanovy sady, kolem sportovních areálů k specifickému příměstskému území vinařských sklepů městského typu. Několik sklepů je zapsáno jako kulturní památky a celek byl v urbanistické studii navrhován k zapsání jako památková zóna. Až do první poloviny minulého století byla tato oblast místem setkávání místních občanů i hostů. Tato tradice již vymizela, ale mnohé stavby zůstaly a celé území se vyznačuje neopakovatelnou identitou, kterou je zapotřebí uchovat a oživit. Pro takto vymezenou trasu byl pak řešen projekt cestovního ruchu, který by měl přispět k zajištění bezkonfliktního a komplexního rozvoje cestovního ruchu v památkově cenném území. Postup řešení zahrnoval tři etapy.

Vlastní návrh definuje navrhovaný produkt cestovního ruchu. Název produktu – Památky a víno v Uherském Hradišti – vypovídá o jeho zaměření na kulturní dědictví ve spojení s vinařstvím a folklórem.

Součástí návrhu je i stanovení priorit cílů. Pro zahájení úspěšného provozu na trase je zapotřebí zajistit realizaci základních zařízení. V projektu jsou – po dohodě s městským úřadem – navrženy lokality pro umístění občanského vybavení pro turistický ruch. Podél trasy jsou stanoveny body, na kterých by měly být umístěny informační a orientační tabule. Řešena je dopravní problematika, navrhovány jsou i úpravy veřejných ploch. Významné je zajištění propagace v naší republice a v zahraničí. Předpokladem úspěšné realizace záměrů projektu je návaznost města na mezinárodní trasy cestovního ruchu. Zvýšení návštěvnosti lze zejména u menších lokalit předpokládat zejména tam, kde je město součástí celé tematicky vymezené trasy cestovního ruchu. Pro trasy propojující města a obce s památkovými lokalitami, takzvané „cesty dědictví“, je pak zapotřebí zpracovat obdobné projekty rozvoje cestovního ruchu, jako je projekt pro Uherské Hradiště. Náš ústav se v současné době zabývá podrobným řešením „cesty dědictví“, která propojuje jednotlivé lokality zapsané v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a navazuje na celoevropské trasy. Z výsledků monitoringu lokalit UNESCO, na kterém se náš ústav podílí, zřetelně vyplývá, že různá města přistupují k rozvoji cestovnímu ruchu na svém území zcela odlišně. Vztah orgánů městské správy k cestovnímu ruchu se zcela jednoznačně odráží na návštěvnosti. Lze předpokládat, že vytvářením dobře sestavených tras, na kterých všichni účastníci zájezdů naleznou pro sebe vhodnou aktivitu a všichni dohromady pak občerstvení a nocleh, vzroste přiměřeně a rovnoměrně intenzita cestovního ruchu.

51


Obce Růžová a Rynartice na Děčínsku, dva příklady dobových pasportizací

Mgr. Natalie Belisová, Národní park České Švýcarsko

Obr. 1: Kronika domů obce Růžová, list čp. 168 (okolí kostela). Skica zaznamenává mimo jiné rozčlenění hřbitova u kostela, v které části byli pohřbíváni nebožtíci z jednotlivých přifařených obcí a samot, u čp. 12 dokumentuje dnes již zaniklé rybníčky, lokalizuje i detaily dnes zcela opomíjené, jako je např. hnojiště sedláka Gutha (zcela vpravo). Základním předpokladem pro kvalitní práci památkáře vždy byla a bude kromě vlastní práce v terénu i důkladná archivní rešerše dostupných pramenů. Kromě jednotlivin (viz. např. plány domů, připojené k žádostem poddaných panství Lipová, býv. okres Děčín) lze ojediněle nalézt i díla, která dokumentují obec jako celek. Obsah dobových „pasportizací“ je zajímavý nejen pro utvoření představy obrazu obce v daném období, ale i z hlediska přístupu dokumentátora, výběru jím zachycovaných informací. Jejich práce bývají v mnohém podnětné i pro současníky. Obec Růžová Souvislejší obraz obce nalezneme v popisu, který se zachoval v urbáři z roku 1722. V té době se v Růžové nacházelo kromě poddanské zástavby pouze několik málo honosných budov: panský dům (starý dřevěný ve špatném stavu s obkládanou místností, 3 pokoji, kuchyní, komorou, půdou a sklepem, vysekaným ve skále), budova úřadu (starý dřevěný dům, nad kravím chlévem byl byt polesného, který sestával z 1 místnosti a 2 komor), poplužní dvůr (starý ve špatném stavu, s bytem šafáře, komorou děvečky, 1 komorou a 2 kvelby a kravím chlévem pro 34 ks dobytčat), vrchnostenský hostinec (velká šenkovna s předsíní, klenutou kuchyní, sklepem, malou komnatou v patře, komnatou na půdě, na dvoře s dvojicí kůlen) a nový kostel sv. Petra a Pavla. Nedocenitelným pramenem pro poznání obce je Kronika domů obce Růžová (Hauschronik der Gemeinde Rosendorf), sepsaná roku 1838 místním kooperátorem P. Josefem Hellerem.1) Zachytila v jednotlivých pasportech 222 domů (včetně kostela). Součástí kroniky je i řada situačních plánků, v nichž jsou zachyceny kromě domů a komunikační sítě ( s rozlišením silnice, vozová cesta, pěší stezka) i hospodářské budovy, rybníčky, studny a vodní haltýře, stromy či dokonce místa pro ukládání hnoje nebo skladování dříví. (Obr. 1) Skicy postihly nejen rozmístění stavení, ale dávají přehled i o způsobu využívání zbylých ploch.(Obr. 2) 1)

52

Obr. 2: Kronika domů obce Růžová, okolí domu čp. 71. U čp. 79 specifikováno využívání pozemků (zahrada, mokřad, louka, bělidlo, pole, kraj zatravněný pro pastvu). Skica zachycuje i výskyt stromů, v některých případech uvádí i druh dřeviny (třešně proti čp. 71). Mimo jiné zachytila i boží muka u čp. 73. Ne ke všem domům byl vyhotoven situační plán, jeho existenci však pater Heller nahradil slovním popisem, v němž kromě podoby a materiálu, z něhož byl dům postaven (nezřídka je zachycena i jeho barevnost!), zaznamenal výše zmiňované detaily nejbližšího okolí. Do popisu začlenil

Obr. 3 Ukázka popisu: Protilehlé stavení je dvoupatrové, zcela dřevěné, pokryté šindelem a došky, s dřevěným komínem. Obytná část je situována proti Arnolticím. Stáj a kůlna stojí až za bránou, vedoucí na louku. Mezi domem a kůlnou vede pěší stezka ke kostelu. Proti obytnému domu stojí malá dvoupatrová kůlna, která je teď ve velmi špatném stavebním stavu. Obytný dům je rovněž ve špatném stavebním stavu. Za kůlnou poblíž polní cesty bývá o Božím těle stavěno 4. zastavení, které má na starosti Augustin Winter z čp. 26. Procesí chodívá mezi kůlnou a obytným domem ke kostelu i informace o stavu objektů nebo o reáliích, které se místa dotýkají. (Obr. 3) Kromě údajů o stavebním řešení domů jsou u jednotlivých stavení i matriční záznamy jeho obyvatel, v řadě případů řešené jako celé genealogie. Objevují se zde historky k zajímavým jedinců (pytláctví, žebráctví, čihařství, neobvyklá umrtí atd.) Text často objasňuje vznik drobných památek v obci – božích muk i smírčího kříže; udává ve kterém domě byly jaké obrazy či sochy. (Obr. 4)

Státní oblastní archiv Litoměřice, pob. Státní okresní archiv Děčín, AF Růžová, inv.č. 3, Kronika domů, 1838.


Obr. 4: Dům čp. 151, v popise domu zachycen příběh vraždy Elisabeth Winterové, kterou upomínal (dnes již zaniklý) kamenný kříž.

Obr. 5: Dům čp. 128, záznam o kuželkové dráze

Obr. 6: Rynartice, dům čp. 26 2. světové války. Tou dobou byl Vater nominován do čela protiletecké obrany a vedl skupinu, která měla zdokumentovat stav krytů. Díky jeho vlastivědnému a vpravdě renesančnímu zájmu o vše, co se týkalo historie obce, využil kronikář této příležitosti pro zpracování jakési kroniky domů. Jejím základem jsou náčrtky jednotlivých objektů (a krytů) s přesnými mírami: půdorys, často bokorys a protože autorovi nečinila kresba potíže, tak obvykle připojil i celkový pohled na stavení. Každý záznam obsahuje nejen jméno tehdejšího majitele a jeho povolání, ale i řadu dalších detailů a podrobností. (Obr. 6) Jsou zde údaje o stavebním materiálu, druhu krytiny, v některých případech krátký exkurz do historie (doba vzniku, přestavba, poškození požárem atd.). Často jsou k pasportu přičleněny i drobné náčrtky s architektonickými zvláštnostmi

Kronika zachytila v řadě případů i stavitele obytných domů či hospodářských stavení (kůlen), zdokumentovala i místa, po nichž dnes nezůstalo ani památky: zaniklou kuželkovou dráhu, vytěžený lom na stavební kámen pro stavbu kostela, chatu s výrem, používaným na výrovku, stanoviště příležitostné cihelny, odtěžený vršek atd. (Obr. 5) Právě tyto reálie umožňují pochopit řadu souvislostí a dokreslují představu o životě obce v době, kdy plnila svou přirozenou funkci zemědělského sídliště. Obec Rynartice V případě Rynartic si lze zrekonstruoval sociální složení ze soupisů lidu, které se zachovaly souvislou řadou od 70. let 17. století. V těchto pramenech jsou uvedeny ke každé usedlosti přesné stavy obyvatel, jejich věk a nezřídka i způsob obživy. K roku 1676 neuvádí soupisy jediného sedláka ani zahradníka, žilo zde pouze 34 domkářů s rodinami a nájemníky. Celkem měly Rynartice 134 obyvatel, během následujícího století se počet obyvatel zdvojnásobil. V obci byla ještě ve 20. letech 18. století absence výpravných budov, jediná – panský dům (tzv. zámeček, kde byla úřadovna) - byl teprve ve stavbě, sakrální stavby představovaly pouze skalní výklenkové kaple. Dá se tedy říct, že obec tvořila pouze zástavba dřevěných domků. Obyvatelé neměli potřebné zázemí pro zemědělství, živili se především prací v lese: lesní personál, dřevorubci, výroba dřevěného uhlí, zpracování smoly, skla (brusičství), tkalcovství atp. Stěžejním pramenem pro pasportizaci obce je soubor kronik rynartických písmáků: otce Eduarda a syna Ernsta Vaterových.2) Jejich záznamy pokryly období let 1864 – 1945. K zachycení celkového obrazu obce se kronikáři rozhodli dvakrát. První popis pochází od otce Eduarda, ten však zachytil pouze majitele jednotlivých objektů. Druhý, velice cenný popis, je dílem Ernsta Vatera a pochází až z počátku

Obr. 7: Rynartice, dům čp. 46, detail z pasportu

Obr. 8: Rynartice čp. 46 (kovárna), pohled do interiéru

2) Státní oblastní archiv Litoměřice, pob. Děčín, bez inv.č.

53


Kromě posledního dílu kronik, který obsahuje výše uvedenou dokumentaci domů, lze nalézt v celém souboru řadu dalších informací a ilustrací, které poznatky doplňují. Vater věnoval pozornost nejen „raritním“ detailům, jakým byly např. zvířecí obětiny (kresba mumie kočky spod základů domu ze sousední Dolní Chřibské), ale i dalším podrobnostem: interiéru světnice, tradičnímu půdorysnému řešení zdejších stavení, řezbářským dílkům, které zdobily exteriér či kachlovým kamnům. Obr. 9

Přístupy patera Hellera i kronikářů Vaterů by měly být inspirací i pro dnešní Obr. 12: Mumie kočky zpod dokumentátory. Oba autoři základů usedlosti v Dolní věděli, že usedlost netvoří Chřibské pouze samo stavení, ale i jeho obyvatelé, historie objektu, řemeslo, které se v něm provozovalo, hospodářské zázemí či využívání přilehlých ploch. Bez širších vazeb na krajinu a obyvatele pozbývá veškerá pasportizace hodnoty a stává se pustým popisem. (Obr. 12, 13, 14)

Obr. 10

Obr. 13: Typ kachlových kamen ze selských usedlostí v Rynarticích

Obr. 11: Rynartice čp. 58 i zajímavými detaily z interiérů: horizontálně dělené dveře, způsob opláštění štítů, kamna, obklady oken, terčíky z oken, výzdoba svatými obrázky. (Obr. 7) U obzvláště zajímavých objektů Vater zdokumentoval i pohled do interiéru (např. v nejstarším z domů v kovárně, kde zachytil kamna s dymníkem, či ve svém rodném domě čp. 24, kde rovněž nakreslil řešení kuchyně. (Obr.8, 9, 10, 11)

54

Obr. 14: Typické uspořádání světnice


Obec Pěnčín-Krásná Záchrana Kittelova domu

Richard Hübel, starosta obce Pěnčín ve spolupráci s Mgr.Monikou Dymlovou, autorkou práce „Památky obce Pěnčín“

Kittelův dům V této oblasti se setkáváme s typicky horskými, z velké části ještě roubenými stavbami a s daleko viditelným poutním kostelíkem téměř na nejvyšším místě obce. A hlavně s Burkem, mohutným patrovým roubeným sídlem slavného lékaře. Návrh obecního znaku „…Po letech, dočkám-li se toho, budu se zase dívati ještě pozorněji, po mně přijdou jiní a budou pokračovati. Tam, kde jste dříve viděli jen málo, najednou po čase vidíte víc, nacházíte jednu věc krásnější než druhou. A tím spíše v kraji, ve kterém po léta žijete, ve kterém jste se narodili, v němž jste pevně zakotveni a který vám bude vždy nejmilejší na světě.“ Karel Vik

Počátky osídlování Pěnčína jsou ve velké míře zahaleny tajemstvím. Písemných zmínek o obci není mnoho. Najdeme pouze zmínky, které jsou zapsány perem místních kronikářů nebo v podobě legend předávaných ústní formou z pokolení na pokolení. Původní území samostatných obcí tvořilo rozhraní mezi obyvatelstvem německé a české národnosti. České obyvatelstvo bylo usazeno v obci Alšovice a Bratříkov, zatímco německé obyvatelstvo ovládalo Černou Studnici, Krásnou, Jistebsko, Huť a Pěnčín. Dominantním prvkem spojujícím všechny osady mimo sklo je rozmístění osad při vstupu do Jizerských hor. Dalším spojujícím prvkem je kulisa Černostudničního hřebenu, který tvoří dominantu tomuto okolí. V prostoru dnešního Pěnčína bylo více jak 120 mačkáren skla a každá ve své podobě je vlastně stavebním originálem a spojuje je jedině název mačkárna skla (driketa). Symbol toho, co dnešní osady spojuje a to je sklo, škola a samospráva. Pěnčín je v současné době sídlem samosprávy. Obec Pěnčín je dnes tvořena sedmi částmi, které byly v minulosti samostatnými obcemi. Jsou to: Alšovice, Bratříkov, Huť, Jistebsko, Krásná, Dolní Černá Studnice a Pěnčín. Historie obcí je díky jejich poloze na rozhraní několika panství rozdílná. OBEC KRÁSNÁ

„Ze Šumburku lze přehlédnout celou zemi kupředu i dozadu. Žije zde také proslulý doktor, který je velmi starý, ale prý překrásně léčí. Tuto větu si zapsal do svého cestovního deníku císař Josef II., když projížděl 15. září 1779 Jizerskými horami a obcí Šumburkem při cestě do Liberce.“ „Chirurgus Jan Josef Antonín Eleazar Kittel“ byl nejznámější postavou Jizerských hor a jeho věhlas pronikal i do vnitrozemí. O beznadějných případech se v Čechách říkalo: „Tomu už ani Kittel nepomůže.“ Nevrlý, M.: Kniha o Jizerských horách, strana 179

Obec se ve středověku jmenovala Šubrtovice, potom Šumburk-Jistebsko a dnes se osada jmenuje Krásná a je součástí obce Pěnčín. Název vznikl volným překladem původního jména – v německé vlastivědné literatuře se často objevuje snaha prosadit představu, že osada založená na místě krásných rozhledů do kraje se jmenovala Schönburk. Osada je dodnes známá pod jménem Šumburk. Součástí obce Jistebsko je osada Krásná, kterou proslavil její rodák, místní lékař a léčitel Jan Josef Kittel, zvaný „Faust Jizerských hor“, o němž koluje mnoho pověstí, v nichž nechybí ani pakt s ďáblem. Jan Josef Kittel se narodil i zemřel v horské vesnici Šumburk pod Černostudničním hřebenem. Šumburk patřil farností do nedaleké české obce Bzí a v jejím kostele byl také Jan Kittel pokřtěn, 13.února 1704. Jeho pradědeček Kašpar Kittel přišel jako ranhojič kolem roku 1648 do Jizerských hor a usadil se v Šumburku. Otec Jana Kittela žil v téže obci, jeho „zámečnická mast“ byla starým a proslulým rodinným receptem. Z celého rodu Kittelů byl Jan Josef nejslavnějším léčitelem, přesto ho němečtí badatelé marně hledali mezi mediky nebo absolventy pražské univerzity. Jan Kittel tedy získal pověst jako laický ranhojič, který se jen vlastní schopností, nadáním a rodovou zkušeností vyšvihl až na lékaře majitelů panství, hrabat Desfoursů, na odborníka, kterého šlechtici a měšťané zvali až do Prahy. Postavil si v Šumburku mohutný dům podobný hradu čp.10, který dodnes stojí. U domu byla zahrádka s léčivými rostlinami, na dvoře jednoduchá nemocnice, v domě vlastní lékárna. Jan Kittel se postaral i o školu a kostel pro svou rodnou obec. Téměř jen z vlastních prostředků nechal postavit kostel v letech 1756-1760, jeho majetek byl tedy zřejmě obrovský. Tehdy ještě neměl Šumburk vlastní farnost a Kittel žádal o její zřízení dopisem, který předal císaři Josefu II. při jeho průjezdu obcí roku 1779. Zdůvodňuje v něm nutnost zřízení samostatné fary pro obrovské území obcí Šumburku, Dalešic, Jistebska, Klíčnova, Kopaniny, Hutě, Maršovic, Pěnčína, Čížkovic a Dolní Černé Studnice. Roku 1782 bylo jeho žádosti vyhověno a prvním šumburským farářem se stal Kittelův syn Filip Jakub a u něho také dožil starý horský lékař svůj život. Chudý a slepý zemřel lékař Kittel, když před tím většinu svých peněz použil na rozkvět rodného Šumburku a na léčení horalů, od kterých nevymáhal honoráře. Zemřel rok po smrti své manželky, 16.listopadu 1783. Smrtí starého

55


lidového léčitele a hraběcího chirurga zmizela i sláva jizerskohorského Šumburku. Nejslavnější událostí, jakou kdy Šumburk zažil, byla velkolepá oslava Kittelovy zlaté svatby 25. února 1777, na kterou se sjely stovky lidí, šlechtici, duchovenstvo i zástupci panství a hostina byla velkolepá. Polní kuchyně vyvářely pro hosty, mezi nimiž bylo i šest ze sedmi dosud žijících Kittelových dětí, většinou již studovaných lékařů. Ve vsi byl v 18.století postaven kostel sv. Josefa. Jeho iniciátor, Johann Josef Kittel (1704-1783), byl význačnou osobností své doby. OBEC KRÁSNÁ - ARCHITEKTONICKÁ SPECIFIKA „Příroda je dílo vesmíru, umění však dílem člověka.“ Karel Čapek

Pěnčín je sám svou polohou určen pro turistiku: nádherná expozice terénu, široké daleké výhledy. Okolí Pěnčína je bohaté na památky, pamětihodnosti a ostatní činitelé cestovního ruchu. V horní části obce Krásná se nachází skupina budov, jejíž jádro tvoří památkově chráněné stavby kostela, fary a Kittelova domu čp.10. Kostel sv.Josefa je obklopen starým hřbitovem, který byl vybudován v roce 1783 a podle dobových materiálů je zde pochováno 28 příslušníků rodu Kittelů. V současné době je v prostorách hřbitova zachováno pět hrobů, dále pak dva kované kříže členů Kittelovy rodiny a náhrobky rodiny Römischovy. Po levé straně kostela se nachází v roce 2003 zrekonstruovaná studánka, dále socha sv. Josefa (ta byla bohužel v roce 2001 odcizena) barokní sloup (jde o významnou uměleckou památku barokní skulptury, zároveň o nejmonumentálnější barokní sousoší v okrese Jablonec nad Nisou) a fara, vše pochází z druhé poloviny 18.století. Myšlenka na stavbu kostela se rodila dlouho, možná vznikla už v době, kdy se osmatřicetiletému doktoru Kittelovi narodil syn. Na počátku sedmileté války, tedy 12.července 1756, byl položen základní kámen ke stavbě šumburské svatyně. Dům čp.19, bývalá fara je jednopatrová budova, která byla založena na půdorysu přibližně čtvercovém. Přízemí je zděné, patro roubené, valbová střecha krytá eternitem. Roubené patro je zčásti chráněno eternitem, zčásti starším šindelem. V hlavním průčelí je pět okenních

os, uprostřed vstup do valeně klenuté chodby. Pískovcové ostění vchodu je původní. Stavba pochází z druhé poloviny 18.století a je součástí areálu kostela sv. Josefa. Socha sv.Josefa byla osazena po levé straně kostela a obklopená šesti kaštany. Pískovcová socha barokní řemeslné práce se stopami polychromie spočívala na dvou toskánských sloupech. Nedatovaná Socha sv. Josefa socha pochází z druhé poloviny 18 století a je součástí ochranného pásma kolem kostela sv.Josefa. KITTELŮV DŮM

Cicero

Mnozí z nás si při vyslovení jména Kittel vybaví velkou dřevěnou budovu stojící dosud pod malebným šumburským kostelíkem. Čtenáři Mikoláškovy knihy pověstí si vzpomenou na postavu zdobící obálku knihy – vysokého, štíhlého muže, který nastupuje s lékařskou brašnou do ďáblova kočáru nebo obrázek Kittelovy pracovny s lidskou kostrou, čarodějnou knihou a černým kocourem ležícím na stole. I když není jisté, zda měl Kittel černého kocoura, ale je jisté že měl dostatek peněz na to, aby mohl postavit nemocnici a kostel. Peníze jsou právě to, co v dnešní době Kittelovu domu i kostelu na první pohled chybí. Kittelův dům stojí necelých sto metrů východně od kostela. Budova má obdélný tvar půdorysu, se západním rozšířením, delší osou směřující zhruba ve směru sever-jih. Na dvorku před hlavním západním vstupem se sbíhají dvě cesty. Jedna od severozápadu, kde prochází mezi sousedním zděným domem a novostavbou rekreační chaty, na místě někdejší stodoly Kittelova domu, druhá od jihozápadu, kde odbočuje z cesty klesající od kostela a fary východním směrem k Pěnčínu. Tato cesta je na straně po svahu lemována jasany, na dvorku jsou mohutné kaštany a lípa, v zahradě východně od domu ovocné stromy, většinou přerostlé a neudržované. Před jižním průčelím domu jsou pískovcové sloupy – oplocení předzahrádky, ještě dále k jihu rybníček s břehy zpevněnými kamenným obložením. Budova má celkem tři podlaží. V přízemí je zčásti roubená, zčásti zděná, v patře celá roubená, zbudovaná na obdélníkovém půdorysu a kryté mansardovou střechou, původně šindelovou dnes eternitovou. Po celé délce severní strany domu probíhá zděné závětří. Okna domu jsou v úpravě asi z druhé poloviny 19.století. Uvnitř je původní schodiště do patra, v patře pak řada obytných místností, upravených po městském způsobu. Dům stojí na svahu, a proto je přízemí se vstupem na západní straně a na straně východní velice vysoko nad terénem a suterénní prostory jsou přístupné i z vnějšího prostoru. Poslední nájemník odešel v roce 1974, a od té doby je dům prázdný.

Kostel sv. Josefa v Krásné

56

„To, co vytvořila příroda, je vždycky lepší než to, co bylo vytvořeno uměle.“


1771 poznal chudobu obyvatel zdejšího podhůří, odlehlost obcí a nesnáze při cestování po místních cestách. Připomněl i to, že zdejší lid má jen vzácně možnost účastnit se mešních svátostí. Žádost ležela ve Vídni několik let. Největší přání téměř slepého „zázračného“ doktora se splnilo. Dvorským dekretem ze 7.prosince 1782 se šumburská lokalita stala farní vsí a prvním farářem byl ustaven jeho syn Filip Jakub, uvedený do úřadu v den otcových 79.narozenin. K farnosti Šumburk patřila Dolní Černá Studnice, Jistebsko, Čížkovice, Maršovice, Dalešice, Klíčnov, Kopanina, Pěnčín a Huť.

ZALOŽENÍ KITTELOVSKÉ TRADICE A OSOBNOST JANA JOSEFA ANTONÍNA ELEAZARA KITTELA Nejproslulejším majitelem Kittelova domu, tzv. „Burku“, vzácné památky lidového stavitelství v podhůří Jizerských hor byl bezesporu její stavitel, doktor a lidový léčitel, postava pevně zaklíněná do večerních vyprávění i neuvěřitelné spousty pověstí a mýtů autor jedinečného herbáře i řady léčitelských praktik, malíř, aktivizátor kulturního dění – Jan Josef Antonín Eleazar Kittel. Základem jeho úspěchů byla neúnavná píle a stálé studium knih. V pětadvaceti letech schovával knihy před inkvizitory, kteří nekompromisně konfiskovali spisy obsažené v objemném Koniášově seznamu. Od krajského grémia v Mladé Boleslavi měl snad obdržet „Attestat Incorporationis et Approbationis“, čímž získal hodnost chirurga, s nímž měl možnost ucházet se o povolání lékaře, např. na některém panství. V roce 1723 se čtyřiadvacetiletý Jan Josef oženil ve smržovském kostele s Annou Marií, dcerou Paula Günthera, brusiče skla z Kokonína. Žili spolu jednapadesát let, dočkali se dospělosti sedmi z dvanácti dětí, jejich svateb, úspěchů i pádů, dělili svou lásku mezi mnoho vnuků, truchlili nad těmi, kteří předčasně zemřeli, radovali se ze štěstí mladých párů. I když Kittel léčil mnoho nemocných na dálku na základě vzorku moče, často vyjížděl za svými pacienty, a to i za nepohody, po špatných cestách. V kruté zimě roku 1738 se málem stal obětí svého těžkého povolání. Na cestě za nemocným přes zamrzlé Labe nedaleko Vrchlabí se pod ním probořil led. Nachladil se a dlouho zápasil s nemocí, zdálo se, že jí podlehne. Zvítězila silná vůle a lékařská zkušenost, ale původní fyzická síla a zdatnost se mu již nikdy nevrátily. Ve dvaačtyřiceti usilovně zdolával hrůznou epidemii, při níž v okolí vymíraly celé rodiny. Lékař ani jeho nejbližší nákaze nepodlehli. Jan Josef Antonín Eleazar Kittel byl požehnáním celého kraje. Sám neměl žádné bohatství a všechny milodary věnoval na uskutečnění svého snu – na stavbu kostela. Dne 15.září 1779 požádal Kittel císaře Josefa II. o zřízení farnosti v Šumburku. V písemnosti připomíná, že císař na své cestě roku

„Císař Josef II. se ve svém cestovním deníku zmiňuje o slavném doktorovi, který je velmi starý, ale krásně léčí.“ (Hoffmanová, K.: Vrdlouháni aneb pravda vo zázračným uzdravováni, strana 15). Důvěra v jeho léčitelské schopnosti byla neomezená a mezi lidmi kolovalo rčení: „Komu Kittel nepomůže, tomu už nepomůže nikdo“. Jeho věhlas se rychle rozšířil. V květnu 1772 byl dokonce vyslán posel z Hrubého Rohozce s předpisy a léky starého Kittela k hraběti Karlu Josefu Desfours do Prahy. Slavností kraje byla Kittelova zlatá svatba roku 1777, po které necelý rok zemřela Anna Marie, manželka doktora Kittela. „Ve výroční den císařovy návštěvy, 15.září 1783, byly oba zvony posvěceny a zavěšeny ve věži. Za dva měsíce slepý „medicinae peritisimus chirurgus“ zemřel, když před tím většinu peněz použil na rozkvět rodného Šumburku a na léčení horalů, od kterých nevymáhal honoráře. Do osmdesátých narozenin mu chybělo osmdesát dnů.“ (Scheybal, J.V., Scheybalová, J.: Krajem skla a bižuterie, strana 72). Zemřel 16.listopadu 1783 a v té chvíli všichni věděli, co řekl před smrtí slepý jizersko-horský doktor: „Až umřu a kohouti nezpívají, jsem na věky ztracen. Ozvou-li se, pak děkujte Bohu, jsem zachráněn, nežil jsem nadarmo!“ Jeho pohřbu se zúčastnilo jedenadvacet kněžích, šlechta, vděční pacienti a nepřehledný zástup obyvatel okolních vsí. PROGNÓZY DALŠÍCH OSUDŮ „…Přihlížíme trpně, jak se naše krajina ochuzuje pustošením nebo odstraňováním soch, jichž byla donedávna plna a jež znemožňovaly a zdůrazňovaly její plastičnost a mnohotvárnost. …Dávaly zvláštní rytmus rostlé přírodě, zvýrazňovaly jako vykřičníky, pomlčky a spojky přírodní ráz našeho útvaru, odlišovaly jeho charakter od jiných zemí a vytvářely jeho jedinečnou atmosféru

.“

V. V. Štech

Historických památek, které jsou chráněny památkovým zákonem najdeme v obci Pěnčín hned několik – Roubené stavení čp.30 na Bratříkově, Památník sklářské hutě v Huti, areál kostela svatého Josefa, samotný kostel, hřbitov, ohradní zeď hřbitova, studánka, morový sloup před farou, socha svatého Josefa, fara čp.19, Kittlův dům a hostinec u Kaštanu čp.37 v Krásné. Současný politováníhodný stav cenných historických památek je do značné míry způsoben jejich nynějšími maji-

57


teli. Příkladem je Kittlův dům. V roce 1971 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, ateliér 06, detašované pracoviště v Litoměřicích, vypracovalo opatření pro záchranu Kittelova domu. Měl zde být zřízen domov důchodců, ale k naplnění projektu nedošlo. Poté dům zakoupila firma Metrostav a měl zde vzniknout rekreační objekt Metrostavu. Pražská firma narazila, na svou dobu oprávněný, odpor Ústavu památkové péče v Jablonci nad Nisou. V té době se budova ještě zdaleka nenacházela v takovém stavu, v jakém ji můžeme vidět dnes. Ústav památkové péče v Jablonci nad Nisou se snažil zachovat její jedinečnou historickou podobu. Po roce 1990 byl dům vrácen Obecnímu úřadu v Pěnčíně a ten jej následně prodává česko-švýcarské firmě, majitelem je český emigrant, ale od této doby se vlastně nic neděje. Zahraniční firma zde chtěla zřídit ubytovací zařízení pro zahraniční návštěvníky a požadovala dále i zakoupení budovy dnešního hostince, kde zamýšlela zřídit kuchyň pro návštěvníky. Ve své době byl tento záměr hodně podporován, a to nejen tehdejšími funkcionáři Obecního úřadu v Pěnčíně. Již třináct let chátrá kulturní památka Kittlův dům. Obec Pěnčín se ji snaží zachránit a zdá se, že se celá kauza posunula o krok vpřed. Pěnčín s památkáři bojuje o záchranu Kittelova domu, který vlastní od roku 1991 soukromá firma Antonína Maška. Ten se však o objekt nestará a ten je nyní v havarijním stavu. Dlouho se již jedná o možnost jeho záchrany. Proběhla další jednání, dům posoudil statik a vypracoval návrh na jeho záchranu (Ing. Karel Fantyš CSc., 2003). Zdi jsou částečně zhroucené, ale dala by se zajistit střecha. Nejdůležitějším krokem je získat dům zpět. Kvůli tomu, že se vlastník o Kittelův dům nestaral, mu bylo uděleno několik pokut, ty však nebyly uhrazeny. Obec Pěnčín několikrát jednala o zpětném odkoupení domu, i přesto, že bude nutné do něj investovat nemalé prostředky. Zastupitelstvo obce vyčlenilo na rok 2004 osm set tisíc korun a počítá s tím, že budou investovány do rekonstrukce Kittelova domu. Můžeme jen doufat, že finančně pomůže i stát. To vše byla situace do 19.března 2004. Tento den je po urputných jednáních s majitelem podepsána nová kupní smlouva, která registrací u katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou 29.dubna 2004 , stvrzuje přechod domu a přilehlých pozemků zpět na obec Pěnčín. Úspěšná byla i snaha obce o získání příspěvku na záchranu z Programu architektonického dědictví. Je podepsána smlouva o dílo a vzkříšení našeho bájného domu může začít! Děkuji všem, kteří pomohli a věřili.

58

ZÁVĚREM

„Kultura je to, co udělalo, že člověk je něčím jiným než náhodným úkazem v přírodě.“ Malraux

Památky, stojící v přírodě, volají po zvláště citlivém přístupu, jsou vydány na pospas nepohodě, nejednou překážejí současným požadavkům urbanistickým, nemohou se bránit důsledkům nevědomosti a vandalismu. Ale v posledních letech nalézají mezi naší veřejností stále více příznivců, kteří usilují o jejich obnovu a ochranu nejrůznějšími formami. Vedle státní památkové péče je třeba připomenout zejména velký kulturní přínos chalupářského hnutí, které zachránilo mnoho objektů lidové architektury před demolicí a nevhodnými stavebními zásahy. Samotná budova Kittelova domu je největší památka svého druhu v nově vzniklém Libereckém kraji a dokonce v rámci Evropské unie nemá obdobu, co do velikosti zastavěné plochy u tohoto druhu stavby.


Těžba břidlice

Ing. Holinka, firma Revlan s.r.o. Na střechách některých našich památkových objektů (zámek Frýdlant, Národní divadlo), ale i v moderní architektuře (hotel Thermal v Karlových Varech) poutají naší pozornost různě velké a tvarované desky z břidlice příjemné zelenošedé barvy. Ta se láme, spíš lámala v severním okolí Ž. Brodu. Dobývala se v desítkách lomů, nyní opuštěných, zalesněných, zasucených, které spolu s hlušinou a odpadem z těžby, ale i odpadem komunálním tvoří neodmyslitelnou součást zdejší krajiny. Historie těžby a zpracování: Železnobrodská břidlice se podle nejstarších písemných zpráv začala těžit již před rokem 1834 jak o tom pojednává Topografie Českého království. Nejstarším místem těžby byl lom v Těpeřích. Po otevření prvního lomu se začaly otevírat další, zejména mezi Jirkovem a Radčicemi, kde byla břidlice nejlepší. Největší a nejproslulejší byl lom Světový jižně od Jílového a lom Liebiegův v údolí Žernovníka (dnešní lom u Červeného domu), který vznikl sloučením několika lomů menších. Jedná se o známého libereckého podnikatele Liebiega, který spolu s dalšími dvěma podnikateli, Lanou a Kleinem, m.j. staviteli železniční dráhy spojující Liberec s Pardubicemi, rozvinuli a modernizovali těžbu břidlice. Nárůst těžby se m.j. podílel na zvětšení nádraží v Ž. Brodě. Z této doby se traduje i používání střelného prachu při dobývacích pracích, doprava suroviny vlečkou. V době konjunktury v lomu pracovalo až 200 lidí (r. 1870- 1880). Z této doby pochází z Liebiegova lomu i krytina na Chrámu sv. Víta v Praze a na střeše Národního divadla. Materiál se vyvážel i mimo Čechy a tak např. Votivní kostel ve Vídni (1856-1879) má střechu ze železnobrodské břidlice. Železnobrodská břidlice poskytovala obživu značné části zdejšího obyvatelstva. A to nejen při těžbě (lamači), přípravě (štěrkaři) nebo zpracování (dráči-štípaři), stříhači (stříhali šablony spec. nůžkami), ale i při prodeji a vlastním použití (pokladači, břidličníci). Na přelomu 19. a 20.století byla těžba břidlice zasažena dvěma silnými ranami. Za prvé rozvíjejícím se sklářstvím a za druhé dovozem břidlic z Anglie a Saska. Také nákup eternitu se na využití naší břidlice podepsal negativně. Pro Vaší informaci, produkoval v r. 1901 22 000 m2 střešní krytiny.

lom

Světový

V roce 1932 pracovalo na železnobrodsku 10 lomů. Po přestávce vyvolané 2. sv. válkou, byla těžba obnovena ve 4 lomech, aby posléze byla zastavena. V r.1967 byl v provozu jen lom „V Houští“ provozovaný družstvem ŽULA z Jenišovic. Toto družstvo nejprve obnovilo těžbu v Liebiegově lomu, ale posléze ji přeneslo do výše zmiňovaného lomu. Nejprve vyrábělo jen štípanou střešní krytinu, ale později v Červeném domě začalo vyrábět i řezané obklady. V r.1958 začalo družstvo s tehdy novou technologií drcení kameniva za účelem výroby posypů dehtových izolačních pásů (pískované lepenky) v r. 1975 tuto výrobu převzaly Rudné doly Příbram

závod Kaňk. Tento rok byl také zlomovým ve výrobě krytiny, kdy tato byla zastavena. Poněkud lepší situace byla v lomech u Jílového, kde do roku 1969 nejprve JZD Jirkov, poté JZD Zásada ve spolupráci s n.p. Severokámen Liberec obnovil těžbu a vyráběli opět krytinové šablony a později i řezané šablony na obklady. V r.1975 byl znovu otevřen blízký lom v Koblišticích. V r.1976 převzal lom v Jílovém Českomoravský průmysl kamene z Hradce Králové, který materiál zpracovával v řezárně v Jesenném u Semil. Devadesátá léta min. století jsou charakterizována změnami ve vlastnictví lomů resp. v přístupu a zájmu různých firem a organizací k těžbě a zpracování břidlice. Bohužel, převažovaly zájmy finanční, kdy si firmy lomy převáděly a prodávaly. Neblahé důsledky se projevují dodnes, kdy k těmto lokalitám z důvodů majetkoprávních není prakticky přístup. Majitelé nejsou k dostižení (m.j. ve výkonu trestu), majetky jsou zastaveny finančním ústavům nebo jsou na nich dluhy spravované finančními a jinými úřady. Jiným negativním jevem jsou ale i přemrštěné finanční požadavky majitelů pozemků, dosahujících astronomických výšek. V současné době v oblasti podnikají 2 firmy. Společnost LIVIA, která produkuje materiál - moučku pro výrobu štěrkovacích hmot a tmelů a společnost REVLAN, která se soustředila na výrobu drtí pro posypy asfaltových pásů a jako jediná vyrábí i štípané a řezané formáty. K výrobě využívá materiál z pronajaté části dobývacího prostoru u Bratříkova, který patří s.r.o. LIVIA a materiál získaný odtěžováním staré haldy. Konkurenční prostředí však jeho činnost omezuje i přesto, že poptávka po řezaných a štípaných formátech stále stoupá. Geologie Fylity vhodné k výlomu tenkých desek se vyskytují na severních svazích Ještědu a hlavně mezi údolím Jizery a Kamenice a žulovým hřbetem Černé Studnice. Lomy zpřístupňující tuto surovinu jsou soustředěny do prostoru Skuhrov-Bratříkov-Jirkov-Jílové u Držkova. Jedná se o hřbet mezi potokem Žernovníkem a potokem Jílovským a Střevelnou. Železnobrodská břidlice je z petrografického hlediska sericitický až chloriticko-seritistický fylit s výraznými plochami břidličnatosti a dokonalou odlučností podle nich. Břidlice je obvykle světle zelenošedá s hedvábným leskem někdy s narezavělými skvrnami. Řadí se do radčiské skupiny krkonošsko-jizerského kristalitika. V této podobě se jinde v Čechách nevyskytuje a tudíž není pro účely pokryvačské a výrobu řezaných formátů využitelná. Také to, že železnobrodská břidlice prakticky neobsahuje pyrit, stává se z ní materiál odolávající povětrnostním podmínkám. Z tohoto důvodu např. nevyhovují požadavku na odolnost břidlice z Chrudimska, i když byly v minulosti za účelem výroby střešní krytiny také těženy.

59


60

©2004 NPÚ - ústřední pracoviště

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru

Recommend Documents