PŘÍLOHA Č. 1 Test osobnosti: ctižádost (Lauster) Jste ctižádostiví?

PŘÍLOHA Č. 1 – Test osobnosti: ctižádost (Lauster) Jste ctižádostiví? Pozorně si přečtěte následujících 25 vět. Na kaţdou větu můţete odpovědět „souhlasí“, „souhlasí částečně“ nebo „nesouhlasí“. Vaši odpověď zakříţkujte v tomu určeném krouţku. U tohoto testu neexistují správné nebo chybné odpovědi, protoţe jde jen o váš názor. Odpovídejte pokud moţno spontánně. Pokud by se některé otázky na vás nehodily, pokuste se vţít do situace a odpovědět spontánně a podle citu.

1. Zlobí mě, kdyţ lidé stejně inteligentní jako já dosáhnou větších úspěchů. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

2. Je pro mě velmi důleţité, aby jiní lidé uznávali mé výsledky. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

3. Dívám se v televizi i na pořady, které mě zajímají méně, z nichţ se však mohu poučit. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

4. Snaţím se tréninkem zlepšit méně rozvinuté schopnosti. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

5. Dráţdí mě řešit sloţitější problémy. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

6. Vţdy si vytyčuji určitý cíl, kterého chci dosáhnout. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

7. Často pracuji ve volném čase. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

8. Rád/a bych věděl/a, jak zlepšit své výkony. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

9. Během školní docházky jsem nebyl/a tak úplně spokojen/á se svými výkony. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

10. Neumím prohrávat. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

11. Rád/a porovnávám své výkony s výkony jiných lidí. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

12. Nemohl/a bych se nadchnout pro činnost, která je málo uznávaná. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

13. Kritiku si beru velmi k srdci. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

14. Nejsem spokojen/á se svými schopnostmi a vědomostmi. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

15. Ve škole jsem chtěl/a být premiantem. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

16. Lidi, kteří nic nedokáţí, povaţuji za méně hodnotné. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

17. Mám rád/a společenské hry, protoţe se pokouším vţdy vyhrát. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

18. Kariéra v zaměstnání je pro mě důleţitější neţ mnohé jiné věci.

souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

19. Měl/a bych raději trochu nejistější místo s dobrými moţnostmi postupu neţ klidné a zajištěné místo úředníka. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

20. Rád/a bych byl/a vedoucím skupiny. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

21. Člověk, který toho v ţivotě hodně dokázal, je mi hned od počátku symptatický. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

22. Chtěl/a bych dosáhnout větších úspěchů neţ mí rodiče. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

23. Jako sportovec bych se neúčastnil/a závodů, kde by od začátku bylo zřejmé, ţe budu poslední. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

24. Jako vedoucí bych se snaţil/a být ve všech oblastech lepší neţ mí spolupracovníci. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

25. Jsem se sebou spokojen/á, jen kdyţ odvedu dobrý výkon. souhlasí

souhlasí částečně

nesouhlasí

PŘÍLOHA Č. 2 – Test osobnosti: Nezávislost (Lauster) Jste nezávislí? Pozorně si pročtěte následujících dvacet popisů situací a otázek. U kaţdé scénky zvolte a zakrouţkujte jednu ze tří odpovědí (a, b, c). Pokud se nemůţete rozhodnout pro ţádnou z nabídnutých moţností, zakrouţkujte tu, kterou můţete akceptovat nejspíše.

1. Jste s několika známými na dovolené. Na večer je navrţena návštěva restaurace. Vy osobně byste raději dal/a přednost procházce po břehu moře. Jak se rozhodnete? a) Připojím se ke svým známým. b) Půjdu na procházku po mořském břehu. c) Pokusím se známé přesvědčit, aby šli na procházku se mnou. 2. Domluvili jste si schůzku v kavárně na 16. hodinu. Přišel/přišla jste přesně, ale váš známý na sebe nechá čekat. Uţ je půl páté. Jak se zachováte? a) Nebudu jiţ déle čekat a opustím kavárnu b) Odejdu z kavárny a nechám u číšníka zprávu pro svého známého. c) Budu dále čekat. 3. Vyhráli jste v loterii 1 000 000 korun a chcete si koupit dvousedadlový sportovní vůz. Vaši rodiče a přátelé se pokoušejí vám to rozmluvit. Argumentují tím, ţe dvousedadlový sportovní vůz j nepraktický. Jak se rozhodnete? a) Nenechám se ve svém předsevzetí zviklat a sportovní vůz si koupím. b) Dříve neţ se rozhodnu, ještě jednou vše promyslím. c) Nechám se argumenty přesvědčit a sportovní vůz nekoupím. 4. Neustále se hádáte se svou tchýní. Neakceptuje vás. Jak se zachováte při jejích narozeninách? a) Budu její narozeniny ignorovat. b) Popřeji jí telefonicky. c) Kvůli partnerovi ji navštívím a popřeji jí osobně. 5. Mohutná manţelská hádka skončí tím, ţe se manţel rozhodne přestěhovat na několik dní do hotelu. Co soudíte o tomto rozhodnutí? a) Rozhodnutí partnera neakceptuji. b) Jeho rozhodnutí budu tolerovat. c) Mám pro jeho reakci porozumění. Myslím však, ţe by se našlo lepší řešení konfliktu.

6. Byli jste pozváni na oficiální přijetí. Jak moc podřizujete své chování pravidlům etikety? a) Velmi b) Částečně c) Téměř vůbec 7. Na svou písemnou ţádost o místo jste dostali zamítavou odpověď. Jak na to budete reagovat? a) Jsem velmi zklamán/a. b) Příliš se mě to nedotklo a myslím si, ţe je ještě více nabídek. c) Odmítnutí mě rozzlobilo. 8. Ucházíte se o místo. Personální šéf se o vás při osobním představení ptá, do jaké míry potřebujete chválu a uznání svých spolupracovníků. Jak odpovíte? a) Středně b) Velmi c) Málo 9. Při procházce lesem najdete peněţenku s 1000 korunami. Co uděláte? a) Odnesu peněţenku na Ztráty a nálezy, protoţe nalezené věci je třeba odevzdat. b) Nechám si těch 1000 korun. c) Nechám si těch 1000 korun, ale se špatným svědomím. 10. Leţíte večer v posteli a samými starostmi nemůţete usnout. Jak často se to stává? a) Občas b) Nikdy c) Často 11. Při diskusi mezi přáteli vyslovil kdosi tvrzení, ţe s příslušností k určité společenské vrstvě jsou spojeny i určité povinnosti. Jaký je váš postoj k tomuto tvrzení? a) Odmítám toto tvrzení. b) Souhlasím s tímto názorem. c) Částečně s tímto názorem souhlasím. 12. Sedíte v čekárně u lékaře. Jiný pacient se s vámi dá do řeči a vyslovuje názory, které jsou podle vašeho mínění zcela nesmyslné. Jste schopni v této situaci říci otevřeně, co si myslíte? a) Zřídka b) Většinou c) Někdy

13. V knize o psychologii čtete větu: „Člověk by se měl pokoušet ovládat.“ Jaký je váš názor? a) Člověk by se měl skutečně vţdy ovládat. b) Většinou je správné se ovládat. c) Člověk by měl také umět vybuchnout a ztratit sebeovládání. 14. Chcete si koupit nový svetr. Vezmete s sebou na nákup partnera? a) Ano, ale nebudu se nutně řídit jeho/jejím názorem. b) Ano, koupím jen to, co se bude líbit i mému partnerovi. c) Ne, koupím si, co se mi líbí. 15. Představte si, ţe jste napsali knihu, která se dobře prodává. V dopisech čtenářů se opakuje otázka, zda vám záleţí jen na obchodním úspěchu knihy nebo zda je pro vás také důleţité uznání a dobré kritiky vaší knihy. Co vy na to? a) V první řadě by mi záleţelo na dobrém prodeji a z toho plynoucím zisku. b) Především by pro mě byl důleţitý výdělek. Uznání a dobré kritiky by mi však nebyly lhostejné. c) Uznání a dobré kritiky by pro mě byly stejně důleţité jako dobrý výdělek. 16. Jeden z vašich kolegů v rozhovoru prohlásí: „Člověk můţe ţít spokojeně, jen kdyţ má mnoho peněz.“ Co tomu říkáte? a) Věřím, ţe lze ţít šťastně i s málem peněz. b) Souhlasím s tvrzením. c) Domnívám se, ţe určitá finanční míra nezávislosti je ke šťastnému ţivotu nutná. 17. Jste ve vaně. Zvoní telefon. Jste sám/sama doma. Jak se zachováte? a) Vystoupím z vany, přehodím přes sebe ručník a běţím k telefonu. b) O telefon se nestarám a říkám si: Kdo se mnou potřebuje mluvit, ten zavolá znovu. c) Váhám a čekám, zda zazvoní znovu. 18. Sedíte v restauraci a slyšíte, jak u vedlejšího stolu někdo kritizuje váš oděv. Jak se zachováte? a) Pokusím se ještě pozorněji a nenápadněji poslouchat hovor. Zůstanu však klidný/á. b) Nestarám se o rozhovor u vedlejšího stolu. c) Otočím se a upřu na hosta, který o mně tak negativně hovoří, pohled plný výčitek. 19. Která situace je pro vás zvlášť nepříjemná: pokárání od vašeho nadřízeného, hádka s partnerem nebo lékařské ošetření? a) Pokárání b) Hádka c) Lékařské ošetření

20. Celý den jste se těšili na příjemný večer doma. Tu vás neočekávaně navštíví známí. Jak se zachováte? a) Jsem zdvořilý/á, protoţe si musí myslet, ţe mám z jejich návštěvy radost. b) Řeknu svým známým, ţe na ně dnes večer bohuţel nemám čas. c) Pozvu je dál. Nestarám se však příliš o ně a zapnu televizi.

PŘÍLOHA Č. 3 – Test osobnosti: Schopnost snášet zatížení (Lauster) Jaká je vaše schopnost snášet zatížení? Přečtěte si pozorně následujících 18 situací a zamyslete se, jak byste reagovali. U kaţdé reakce zakříţkujte, zda by u vás přicházela v úvahu (a) nebo nikoli (b). Příklad vám hned ozřejmí, jak to myslím. Příklad: V noci se probudím a na chodbě slyším kroky. Pokud byste reagoval/a uvolněně, bez rozčilení, bez bušení srdce, s chladnou rozvahou, bez pocení a pocitu strachu, musel/a byste kříţkovat takto: Vaše reakce uvolnění rozčilení bušení srdce chladná rozvaha pocení strach

ano a b b a b b

ne b a a b a a

Test: 1. Nenadále jste se společnosti vyzván/a k přednesení projevu. Vaše reakce bušení srdce nervozita humor uvolnění rozpaky zrudnutí

ano b b a a b b

ne a a b b a a

2. Zastaví vás silniční kontrola. Spěcháte, policista to na vás pozná a odbavuje vás proto obzvlášť pomalu. Vaše reakce přátelskost agrese chvění rukou uvolnění vnitřní neklid pocení

ano a b b a b b

ne b a a b a a

3. Byl/a jste na přesný termín objednán/a na úřad. Ačkoli jste přišel/a včas, nechali vás přes hodinu čekat. Vaše reakce nepřátelství zloba sebeovládání bušení srdce humor zpocené ruce

ano b b a b a b

ne a a b a b a

4. V restauraci jste převrhl/a téměř plnou láhev vína. Vaše reakce humor rozpaky lhostejnost koktání přirozený smích zrudnutí

ano a b a b a b

ne b a b a b a

5. Obědval/a jste v restauraci a chcete zaplatit. Přitom zjistíte, ţe nemáte u sebe peněţenku. Vaše reakce zrudnutí klid bušení srdce humor

ano b a b a

ne a b a b

rozpaky pocení

b b

a a

6. V tramvaji vás chytí při jízdě „na černo“. Vaše reakce zrudnutí uvolnění chvění rukou humor pocit studu přirozený smích

ano b a b a b a

ne a b a b a b

7. Na dálnici vám praskne pneumatika. Podaří se vám vůz zastavit na krajnici. Vaše reakce uvolnění zloba pocení sebeovládání nejistota bušení srdce

ano a b b a b b

ne b a a b a a

8. Vracíte se z nákupu. Kdyţ otevřete dveře bytu, vyhrne se vám v ústrety voda, protoţe vám vytekla pračka. Vaše reakce klid rezignace chvění rukou sebeovládání zloba humor

ano a b b a b a

ne b a a b a b

9. Skládáte zkoušku. Zkoušející vás volá do učebny nepřátelským a tvrdým hlasem. Vaše reakce zblednutí chvění rukou uvolnění jistota

ano b b a a

ne a a b b

pocení strach

b b

a a

10. Jedete sám/sama ve výtahu. Najednou se výtah zastaví mezi patry. Vaše reakce humor uvolnění zloba bušení srdce nevolnost chladná rozvaha

ano a a b b b a

ne b b a a a b

11. Vracíte se z dovolené a vezete více cigaret a alkoholu, neţ je dovoleno. Celník vás ţádá, abyste otevřel/a kufr. Vaše reakce uvolnění rozčilení jistota strach pocení chvění rukou

ano a b a b b b

ne b a b a a a

12. Při diskusi se vám všichni smějí, protoţe povaţují vaše myšlenky za bláznivé a chybné. Vaše reakce zrudnutí humor uvolnění výbuch sebeovládání rozpaky

ano b a a b a b

ne a b b a b a

13. Mohutně jste se pohádal/a s dobrým přítelem. Hádka skončila tím, ţe jste příteli řekl/a: „S tebou uţ nechci mít nic společného.“ Vaše reakce agrese uvolnění humor nejistota bušení srdce sebeovládání

ano b a a b b a

ne a b b a a b

14. Písemně jste se ucházel/a o místo a máte se sejít k pohovoru s personálním ředitelem. Vítá vás poznámkou: „Vaše písemná ţádost nebyla pro vás právě nejlepším doporučením!“ Vaše reakce nejistota klid koktání zrudnutí uvolnění rozpaky

ano b a b b a b

ne a b a a b a

15. Jste na zábavě a tančíte. Váš partner vám řekne: „Vy ale tancujete velmi špatně.“ Vaše reakce humor rozpaky výbuch zrudnutí uvolnění přirozený smích

ano a b b b a a

ne b a a a b b

16. V diskusi vám někdo vyčte: „Vy snad nemáte vůbec vlastní názor!“ Vaše reakce agrese sebeovládání rozpaky pocení uvolnění koktání

ano b a b b a b

ne a b a a b a

17. V rozhovoru jste se odhalil/a. Vaši partneři poznali, ţe jste chtěl/a dosáhnout prestiţe lţí a nesprávnými údaji. Vaše reakce rozpaky zrudnutí koktání uvolnění humor chvění rukou

ano b b b a a b

ne a a a b b a

18. Váš vedoucí není spokojen s vaší prací a kritizuje vás. Vaše reakce klid zrudnutí sebeovládání nejistota koktání rozpačitý úsměv

ano a b a b b b

ne b a b a a a

PŘÍLOHA Č. 4 – Osobnostní zájmová charakteristika (Holland)

PŘÍLOHA Č. 5 – Test profesionálního typu (Holland)

PŘÍLOHA Č. 6 – Dotazník studijního stylu (Emtwistle, Ramsden)

PŘÍLOHA Č. 7 – Rozhovor I. Mojmír (3/4) T:

tazatelka

M:

respondent

..

krátká pauza

…

střední pauza

(smích)

charakterizace neslovních projevů

Hmm

charakterizace neslovních projevů – souhlasné mručení

T: V první řadě jsem Tě chtěla poprosit, zda by jsi mi řekl, jestli souhlasíš s nahráváním našeho rozhovoru. M: Ano, souhlasím. T: A zda získaná data můţu pouţít ve výzkumu. M: Dobře, můţeš. T: Děkuji. Jedná se o výzkum studentů, kteří uţ někdy v minulosti studovali, nedostudovali a studují znovu. M: Hmmm (souhlasné mručení) T: To je důvod, proč jsem si Tě oslovila. Samozřejmě je Tvá účast anonymní. V první řadě jsem se tě chtěla zeptat, kolik ti je let? M: Dvacetšest. T: A jak dlouho uţ studuješ? M: No, dlouho (smích). Asi sedmej rok to je, nebo tak nějak. T: Vzpomeneš si na to, co tě vedlo k rozhodnutí studovat vysokou školu? Na základě čeho jsi se rozhodoval? M: No protoţe jsem byl na gymnáziu a člověk s gymnáziem je nic, tak jsem šel na první, co kam šli všichni, no, ekonomka. T: Takţe jsi se rozhodoval sám? M: Jo, jo, v podstatě jo. T: Jak, na základě čeho jsi si vybral první obor studia? M: Šla tam většina spoluţáků. T: Dobře. M: Nevěděl jsem kam, tak jsem šel na ekonomku, no.

T: Podíváme se na výsledky tvého profesního typu. Tvá nejsilnější oblast je sociální, jak to podle tebe koresponduje s první volbou oboru? M: No, to vůbec nesouhlasí. T: Jak tvé studium probíhalo? M: Byl jsem na ekonomce, kde jsem byl dva roky, to uţ mě pak nebavilo, tak jsem zkusil práva a sociální pedagogiku, tam mě to taky tak nějak úplně nenadchlo, tak jsem šel radši na učitele matiky fyziky. S čímţ bojuju do teď. T: Dobrá, ale kdyţ si vzpomeneš na první studium, jaké to pro tebe bylo? M: To bylo takový, no, trochu něco novýho, ale díky tomu ţe jsem ještě z gymplu byl jako zvyklej dělat, tak to vpodstatě nic extra nebylo. Docela mi to i šlo, akorát mě to prostě nebavilo. T: A jak jsi ke studiu přistupoval? M: No, spíš tak jako prostě jo, je něco dělat, je potřeba něco udělat, tak jsem to udělal a spíš potom jako večerní zábavy u piva a podobně. T: Jak došlo k ukončení prvního studia? M: Nedal jsem opakovaný předmět. A navíc uţ jsem na to kašlal, protoţe uţ jsem věděl, ţe du, ţe jsem přijatej jinam. Takţe mi to bylo jedno. T: A na právech a sociální pedagogice probíhalo studium jak? M: Tak práva mi dost znechutili spoluţáci, protoţe se ukázali uţ na škole jako dost zákeřní. No prostě budoucí právnící, no. Tak to mě dost znechutili. A na sociální pedagogice tak to uţ mě pak nebavilo furt psát seminárky a podobný...věci. T: Znechutili tě spoluţáci, v jakém slova smyslu? M: Prostě to uţ byly bezpáteřní svině, no já uţ nevím jak to říct jinak. T: Takţe jsi studium ukončil sám? M: Jo tam jsem to ukončil sám. T: I práva i socped? M: Hmmm. (souhlasné mručení) T: Jak jsi pokračoval dál? M: Jeden semestr jsem tam měl volno, kdy jsem byl na úřadu práce, ale jinak to navazovalo. T: Byl jsi na ÚP, ale čemu jsi se věnoval, co jsi dělal? M: Hledal jsem si brigády, ale člověk jenom s gymplem v podstatě nic neumí, tak jsem si nic nenašel. T: Plynuly ti z této doby nějaké zkušenosti? M: Nic.

T: Potom jsi začal studovat matematiku? M: Pak jsem si vybral matematiku a fyziku. T: Věděl jsi, ţe se chceš ke studiu vrátit i v době, kdy jsi byl na Úřadu práce? M: Věděl. Oni mi na tom pracáku sami říkali, ţe by to bylo rozumnější jít si dodělat tu školu, protoţe člověk s gymplem bez praxe je k ničemu, ţe? T: Takţe gymnaziální vzdělání pořád hrálo roli? Ţe bylo jaké? M: Obecný a přitom nic konkrétního, no. Takový všechno a nic, no. T: A jaký důvod máš ke studiu teď? Jak probíhá studium matematiky? M: Tak probíhá zatím dál, to mě jde, mám na to hold buňky. Baví mě to, moţná aţ se divím, jak moc a fyzika, to je taky v pohodě. Jediný s čím tam trošku bojuju tak jsou ty předměty na všeobecným základu, protoţe tam...myslím si, ţe by se tam mělo probírat něco jinýho neţ historie pedagogiky,no. To zas budoucím učitelům tolik nedá. T: Jaké pro tebe bylo vracet se? Přijímací řízení atd. M: Přijímačky mi nikdy nevadily, mě to bavilo. T: A pozoroval jsi nějaký rozdíl? M: No tak teďka akorát pozoruju čím dál tím větší věkový rozdíl. Uţ si říkám, ţe dávno bych měl mít něco za sebou a furt nic, no. T: A vidíš nějaké změny ohledně přístupu ke studiu? M: Změna je rozhodně v tom, ţe uţ dělám věci dřív neţ úplně na poslední chvíli a prostě se do toho uţ dokáţu tak nějak dokopat to dodělat. T: Takţe tvůj studijní styl je momentálně jaký? M: Uţ to není prokrastinace, ale uţ je to prostě..zadají nám něco, tak se na to pomalu začnu dívat a začnu to pomalu dělat. Ať to zase nemusím všechno během dvou týdnů dělat všechno naráz, ale ať to mám v průběhu semestru všechno. T: Má nějaký dopad, ţe studuješ relativně dlouhou dobu, na nějaké jiné sféry tvého ţivota? M: No rozhodně na finanční sféru, protoţe uţ si to studium platím. Teď bych měl platit i sociální a zdravotní, tak to naštěstí mám práci. Prostě dělím svůj čas mezi práci a buď aktivity co mi nesou peníze, to znamená dvě nebo tři moţnosti, a školu. Pak uţ je míň času na přítelkyni, coţ taky není úplně ideální. Nicméně to musí takhle ještě ty dva tři roky dál fungovat, nebo...nebo to bude špatný. T: Co máš za práci? M: Pracuju jako noční vychovatel ve středisku výchovné péče. T: A ta práce tě baví? M: Baví, ikdyţ občas je to o nervy.

T: Souvisí aspoň nějakým způsobem s tím, co teď studuješ, nebo s tím co bys chtěl potom v budoucnu dělat? M: Tak je to práce s dětma z nefungujících rodin, takţe s takovýma se budu taky setkávat jako budoucí učitel, takţe to spolu, ne úplně přímo, ale souvisí. T: Co pro tebe vůbec studium znamená? M: No, tak aţ do doby, neţ jsem začal studovat to učitelství, tak to byla ztráta času. T: Co to znamená? M: No, vnímal jsem to tak. Všichni spoluţáci uţ dávno pracovali, nebo spoluţáci co nešli na vejšku uţ pracovali, měli pomalu rodiny a já jsem furt někde...zasekanej na škole. Coţ teď se akorát furt prohlubuje, protoţe studuju pořád dál a to uţ aji ti spoluţáci z gymplu, co šli na vejšky, pomalu zakládaj rodiny, tak je to takový trošku, je to divný kdyţ se vidíme na srazu. T: A ty by ses taky chtěl tímto směrem posunout? M: Časem, zatím na to nemyslím, protoţe mám mladou přítelkyni, takţe časem. Ale uţ taky takový to kladívko (rukama naznačuje tikání). T: U tebe? M: (souhlasné přikývnutí) T: A co pro tebe představuje vzdělání z hlediska hodnot? M: Nutný zlo. T: Je to pro tebe nutný zlo? M: Jo. Nebaví mě to, skoro mě to aţ štve, ale teď je to prostě potřeba. T: I teď na matematice? M: Tam uţ je to o něco lepší, ale taky si myslím, ţe bych mohl svůj čas investovat mnohem líp. T: A co zájmy, souvisí nějak tvoje zájmy s tím co děláš? Co studuješ? M: Jak kdy, protoţe já mám takový zájmy, ţe u ničeho moc dlouho nevydrţím, takţe to je takový zvláštní, no. T: A změnily se nějak tvoje zájmy od doby kdy jsi začal poprvé studovat? M: Začal jsem se víc věnovat sportu, jinak ne. T: Jinak je to stejné? M: V podstatě jo. T: A kdyţ se vrátíme k tomu studijnímu stylu, jak bys to teď popsal? M: V podstatě zodpovědnější. T: Jak by jsi to shrnul? Kdyţ si představíš sám sebe v době, kdy jsi začal studovat a teď?

M: No klidnější, rozhodně klidnější. ... no klidnější, nejsem tak, nechodím tak často do hospod, kde bych holdoval alkoholu...fakt nevím, moţná zodpovědnější, no. Asi, no, těţko říct jestli je něco dalšího. T: Co plánuješ do budoucna? M: Do budoucna plánuju učit. T: Učit? M: Jo. Jako v nejbliţší době prostě teda prostě dodělat tu školu, pak magisterský studium, ale pak opravdu jít učit. T: Co se týče magisterského studia, to vidíš jak? M: To doufám, ţe uţ bude během dvou let a ne dalších pěti (smích). T: Jak to budeš studovat? M: Eee no, přemýšlel jsem o dálkovým, nicméně mám práci, kde se mnou počítají i na další časovou dobu, takţe to můţu snad zvládnout i denní. T: Studijní styl. Máme tu tvůj dotazník studijního stylu, jak bys popsal svůj přístup v rámci orientace na výkon? Je pro tebe důleţité podat nějaký výkon? M: Ani moc ne. Spíš tak jako průměr, moţná slabší. Nevim. T: Odráţí se nějak profesní motivace v tom, jakým způsobem nyní studuješ, jakým se učíš? S tím ţe jsi říkal, ţe chceš učit, studuješ obor, po kterém budeš moct učit. Hraje to nějakou roli v tom, jak se učíš ty? M: Nemyslím, protoţe stejně to co se teď učíme stejně v 99% případů nebudu potřebovat jako učitel. Takţe veškerá profesní motivace v tomhle jde stranou. T: Souvisí to s předměty, o kterých jsi předtím mluvil? M: Přesně tak. T: A ještě něco dalšího? M: V podstatě všechno, co teď učíme na matice, v podstatě všechno co teď bereme vy fyzice...jediný co moţná někdy pouţiju, tak bude něco z psychologie, co jsme brali. T: Kdyţ uţ se učíš, tak co je tvým záměrem? Kdyţ uţ studuješ nějaké informace, tak kvůli komu? Kvůli čemu? M: No, kvůli tomu, abych mohl jít učit. T: Má to pro tebe osobní význam? M: Jak v kterým předmětu. Jsou předměty, který mi dávají smysl, který chápu aniţ bych se na ně musel podívat. A pak jsou předměty, který prostě nechápu, ani kdyţ na to hledím týden, takţe ty mi nedávají vůbec smysl, proč by sme to měli brát. Zatím co ty druhý, ty který chápu,

tak ty nedávají smysl ostatním. Takţe ono je to takový...učím se hlavně abych si dokázal, ţe na to mám, nebo nevím. T: A napadá tě ještě něco dalšího důleţitého? Sedm let je poměrně dlouhá doba... M: (smích) T: Já ti naprosto rozumím, ale napadá tě ještě něco důleţitého, co se změnilo, něco, co se vztahuje ke studiu a sám sis toho všiml? M: Uţ vím prostě, ţe mě tolik netrápí, kdyţ nezvládnu zkoušku. Dřív jsem z toho byl skoro na prášky a teď to tak nějak jako, no tak jsem to neuměl. Není to ani chyba učitele, ani chyba někoho jinýho, prostě neuměl jsem to. Dřív jsem byl takovej, ţe jsem svaloval vinu na...venku je jaro, proletěl pták...to všechno bylo špatný. T: Jak probíhá tvoje studium matematiky? M: Tak měl jsem tam mezeru, nezvládl jsem opakovanej předmět. Jsem nějak ukončoval studium a hnedka jsem se zas přihlašoval znova. To bylo takový divočejší. T: Jak dlouho to trvalo? M: Půl roku. T: A během tohoto půl roku jsi dělal co? M: Tak jako sem tam nějaký brigády, ale jinak nic. Ţe bych se učil, to ne. Počítal jsem s tím, ţe chci vrátit. T: Co spoluţáci? M: Je tam dost velkej rozdíl. Jim je kolem dvaadvaceti, myslím. Zhruba kolem dvaadvaceti, takţe ty tři čtyři roky, skoro pět let rozdíl je tam. T: Jak to vnímáš? M: Já tohle to vůbec neřeším, akorát kdyţ se začnou bavit o přestávce, tak si říkám, ţe jsou to fakt ještě děcka, protoţe kdyţ ti tam začnou rozebírat blbosti. Ţe tam tomu a tam tomu nechcou rodiče půjčit auto, protoţe a protoţe, to uţ jsou prostě věci, který já neřeším, který jsou mě jedno. Takţe uţ jsem v tomhle trošku dál, moţná. V něčem. T: Všechny věci, na které jsem se tě ptala se týkají toho, co se změnilo nebo nezměnilo, jestli osobně nějaké změny pozoruješ. Takţe pokud jde o motivaci, ta zůstává? M: Hmm (souhlasné mručení) T: A tvoje hodnoty, které máš, celý hodnotový ţebříček, nejen ve vzdělání, vnímáš tam nějaké rozdíly? M: Víc se mi do popředí dostává rodina. Protoţe na gymplu jsem byl ještě takovej dost egoistickej a asi teď uţ vlastně vím, ţe rodiče, i kdyţ uţ studuju tak dlouho, mě pořád

nechávají bydlet doma. Furt mě jako ţiví, pořád mě drţí nad vodou, takţe ta rodina se mi dostává dost dopředu. T: Podporují tě? M: No, nejsou úplně rádi, nicméně mám střechu nad hlavou, mám co jíst, takţe podporujou. T: A bylo tam někdy kvůli tomu..(respondent začal odpovídat před dokončením otázky) M: Bylo tam několik konfliktů, ale nic..nic váţnějšího. T: Máš k tomu ještě něco sám, ohledně tvé studentské dráhy, co ti připadá důleţité a nezmínila jsem se o tom? M: Co je ještě pro mě jako studenta je důleţité, no...nevím, asi mě nic nenapadá. T: Co ti především doba studia a studium samotné přineslo? M: Přátele, širší rozhled v tématech, o kterých jsem nic nevěděl, nebo měl jen povrchní znalosti, zkušenosti. T: A co ti především doba studia a studium samotné vzalo? M: Pocit promarněného času, zbytečnosti. Niţší sebevědomí. T: Takţe jak tě studium změnilo nebo poznamenalo M: Jsem o něco cílevědomější. Kdyţ řeším nějaký úkol, dotahuji to do konce. T: Kde se vidíš za pár let? M: No, za pár let..doufám, ţe uţ nějaký místo na nějaké základce, pokud moţno zůstat tady v Brně. ...no a učit, pomalu uţ se osamostatnit úplně od našich, odstěhovat se a začít tak nějak fungovat sám o sobě. Ovšem ono záleţí na tom, co je pár let, ţe? T: Co pro tebe znamená pár let? M: Tak chtěl bych dodělat školu, to znamená tak tři roky. T: V jakém ročníku teď jsi? M: Já jsem jak kdyby v prvním, nicméně jakmile budu mít všechny předměty, tak můţu ke státnicím. Takţe bych to viděl na příští semestr. Pak vlastně to magisterský, to počítám ty tři roky a pak ještě nějaký dva roky, neţ si najdu nějaký stálejší místo a vyřeším si všechno finančně. Prostě budu vědět, co mě vychází, takţe si můţu začít hledat nějaký podnájem, nebo něco. T: Vyřešit finančně, tím myslíš co? M: Tak díky tomu, ţe uţ si platím studium tak jsem tam jednou nezaplatil, tak to šlo přes exekutora a bylo to zbytečně osm tisíc navíc, ţe? Takţe to teď splácím. T: Jak se to stalo? M: Zaspal jsem to a neměl jsem ty prachy na to, no. T: Máš ještě nějaké další finanční nepříjemnosti.

M: Ne, jenom toto. To splácím, takţe se jako postupně menší ten dluh, coţ je dobrý vidět. T: A školu si platíš sám? M: Jo. Ano, studium si teď platím sám z výplat, co mi chodí. Uţ by mohla pomalu zas přijít. (smích) T: Říkal jsi, ţe tě škola nebavila, ţe je to nutný zlo. A souvisí to nějak s tím, ţe jsi se dřív víc stresoval ze zkoušek, jak je to s tebou teď? Mám tady tvůj dotazník o zvládání zátěţe, co si o tom myslíš? M: Tak kdyţ jsem pod stresem, tak to moc nezvládám, ale po neúspěšné zkoušce jsem prostě nějak...pokud se na něco zlobím, tak sám na sebe. T: Tam je ta změna? M: Stresovával jsem se mnohem víc. T: Povaţuješ se za ctiţádostivýho? M: Ne. T: Podle výsledků máš průměrně rozvinutou ctiţádost, jak se to projevuje? Máš nějaké další ambice? M: Nevím no, učit je zatím vrchol, nevím jestli bych se chtěl snaţit dostat na zástupce, nebo ředitele dokonce, to asi ne. To ne. T: Připadáš si nezávisle? M: Nepřipadám si nezávislý. Jako nepřipadám si úplně, ţe bych byl prostě přítěţí pro někoho, ale ţe bych byl úplně nezávislý, to taky ne. T: Líbí se ti to? M: Nelíbí, nicméně zatím nemám prostředky k tomu to nějak změnit. S tím jako zůstávám stejně. T: Pokud k tomu ještě nechceš nic dodat, tak ti děkuji.

PŘÍLOHA Č. 8 – Rozhovor II. Lumír (4/4) T:

tazatelka

L:

respondent

..

krátká pauza

…

střední pauza

(smích)

charakterizace neslovních projevů

T: Takţe já by jsem se tě chtěla v první řadě zeptat, jestli souhlasíš s nahráváním našeho rozhovoru? L: Já bych tě chtěl přivítat a jo děkuju za pozvání a souhlasím. T: Výborně a souhlasíš i s pouţitím nahrávky, potaţmo dat, která z ní vyplívají pro výzkum? L: No já budu rád, kdyţ je pouţiješ, jestli se dozvíš něco nového. T: To beru jako souhlas. T: Jak se máš? Jak se dneska máš? Jak se cítíš? L: Jo, dobrý, díky, jde to. Já ani nevím co mám na tuhle otázku odpovídat. (smích) Ţiju, ţivot je trochu hektickej. T: Zajímá tě o jaký výzkum vlastně jde? L: Jo, zajímá. T: Takţe zjednodušeně se jedná o výzkum o studentech, kteří studovali, přestali studovat a potom začali znovu. Proto jsem si vybrala tebe, protoţe splňuješ kritéria. T: Začněme tím, kolik ti je let? L: Je mi dvacetčtyři let. T: A jak dlouho studuješ? L: No, studuju v podstatě čistýho času asi pět nebo šest let. Ne, čistýho času jsou to čtyři roky s tím, ţe tam byla dvouletá prodleva. Takţe šest let od prvního ročníku, kdy jsem nastoupil poprvé. Jako na vysokou školu. T: Vzpomeneš si a řekl bys mi, jak a kdy vzniklo tvoje rozhodnutí, ţe půjdeš na vysokou školu? L: Jo, tak to ti neřeknu kdy, to prostě vzniklo uţ někdy na střední škole, ţe chci pokračovat dál, a nejdřív to bylo ţe budu studovat na patologa a ještě ve čtvrým ročníku jsem k tomu

nevěděl, co chci dělat, tak jsem si podal příhlášky a pokračoval jsem dál. Od nás ze všeobecnýho gymnázia nebyla moc jako jiná moţnost, jiná volba neţ pokračovat na vejšku. T: Hrál v tvém rozhodnutí někdo nebo něco roli?¨ L: Určitě rodiče, protoţe chtěli abych pokračoval na vysoké škole. T: Rodiče a někdo další? L: Ne, nikdo další. Rodiče a rodina i bratr, protoţe vystudoval vysokou školu, takţe nějaká jiná moţnost neţ nejít studovat nebyla. T: Jak sis tehdy vybíral obory, na které jsi se hlásil? Respektive obor, na který jsi potom nastoupil? L: Jo, no, to si pamatuju docela reálně, bylo to tak, ţe jsem si projíţděl ty katalogy Masarykovy univerzity, protoţe jsem chtěl zůstat v Brně, a díval jsem se, co by mě zajímalo. Byl tam výběr, první jsem si podal přihlášku na lékařskou fakultu, na kterou jsem uţ tak ale v té době nechtěl, pak na chemii na jeden obor, restaurátorství a pak tam byla ještě obecná chemie, tam se přijímalo bez přijímacího řízení, to byla taková jistota no a pak mě zaujala sociální pedagogika a volný čas, v popisu v katalogu, a hlavně ta kategorie volný čas, protoţe jsem se chtěl věnovat záţitkové pedagogice. T: S čím to souviselo? L: Souviselo to se zájmama. V tom co bych chtěl dělat, jsem chtěl pracovat s lidma, jako vzdělávání a práci s lidma, protoţe jsem vlastně třináct let v té době působil v oddíle dlouho jako dítě, potom dlouho jako instruktor a právě jako tahle část, jako jít instruktorovat, jít lektorovat mě lákala. A pořád láká. T: Kdyţ si vzpomeneš, jaké to bylo, jak jsi vnímal první studium? Jak jsi k tomu přistupoval? L: Ze začátku zodpovědně. A trochu zděšeně, protoţe jsem najednou zjistil, ţe ten volný čas tam nebude tolik jak jsem si myslel, ţe to bude hodně sociální. Začal jsem jako střízlivět a začal jsem si říkat, jestli je to obor pro mě. Pak s tím oborem postupně přicházelo, ţe to nebylo potřeba aţ tak dělat důkladně, ţe hodně věcí fungovalo jinak, neţ jsem si představoval. Neţ na vysoké škole, ale dejme tomu ţe ten obor je spíš taková střední škola, kde všichni se znají se všemi, všichni si tykají, termíny se moc nedodrţují, takţe s tím i já jsem, postupně to studium začalo upadat, ta moje zodpovědnost a nakonec to skončilo tím, ţe jsem se nechal vyhodit. T: Takţe jak by jsi popsal svůj tehdejší studijní styl? Svoji přípravu, učení? L: Ze začátku to bylo zodpovědně, zápisy ze všech hodin, docházka na všechny hodiny, snaţit se najít si kníţky, to bylo tak první dva semestry. Pak jsem ty seminární práce, stejně jsem všechny psal na poslední chvíli, moc jsem tomu nedával, protoţe mi to nedávalo smysl proč je

psát. K čemu vlastně budou. Postupně jsem všechny termíny nedodrţoval, takţe ty data odevzdání se prodluţovaly, úkoly jsem měl jako tak aby byly. T: A co pro tebe studium v té době znamenalo, v rámci tvého ţivota? V rámci tvých hodnot? L: No jasně, to je věc, nad kterou vlastně myslím jako pořád. V té době pro mě aţ tak jako moc neznamenalo. Spíš takovou přítěţ, co musím plnit, nechápal jsem jako proč, protoţe jsem začal zjišťovat, ţe vlastně to co chci dělat můţu dělat i bez toho, i bez studia stejně dobře. T: Zmínil jsi, ţe jsi se nechal vyhodit. Takţe jak proběhlo ukončení studia sociální pedagogiky? L: Ukončení, tomu předcházel ještě rok před tím, kdy jsem neodevzdal praxi, jsem ji natahoval, neodevzdal jsem ji v termínu. Takţe stejně tak jako půlka ročníku jsem si ţádal o výjimku, abych to mohl uklidnit. A další rok se moje studijní návyky moc nezměnily, takţe jsem v jednom semináři natahoval odevzdání poslední práce, vlastně jsem ji odevzdával poslední zápočtový týden, ve chvíli, kdy uţ se uzavíral IS. Vyučující mě chtěl trochu potrestat, protoţe i jeho předmět jsem opakoval, takţe mi ji neuznal, nelíbila se mu esej, jak jsem ji napsal, na co jsem ji napsal, takţe mi ji vrátil a já uţ jsem ji neměl čas přepracovat. IS se uzavřel, takţe to znamenalo ukončení studia. T: Jak se tehdy cítil, kdyţ k ukončení došlo? L: ...naštvaně. Naštvaně a zklamaně, protoţe jsem měl pocit, ţe .. si to nezaslouţím. Kdyţ jsem zjistil, za co někteří lidé dostávali tady ten seminář, nebo jak to fungovalo, tak mi to připadalo trošku jako osobní pomsta. Nebo ne pomsta, ale takový jako: Tak teď prostě (jméno) vytrestáme za to, ţe neodevzdává práce, tak aby začal pracovat. T: A čemu jsi se věnoval potom? L: Potom jsem se věnoval, potom jsem se musel začít věnovat praktickým věcem. Musel jsem zajít na úřad práce, vyřídit zdravotní, sociální, tady ty věci a ještě jsem se nerozumně nechal vyhodit před přijímacím řízením, jako na další rok. O pár dní, nebo o týden, místo toho abych to ukončil dřív sám, takţe mi vzniklo vakuum, kdy jsem jako měl rok, kdy jsem neměl co dělat. A v podstatě jsem toho jako moc nedělal. Práci jsem neměl a nic mě nenutilo jako ani nic dělat, protoţe jsem neměl jako, byl jsem doma a prostě jsem se flákal. T: A plynuly ti z toho alespoň nějaké zkušenosti? I z toho ročního vakua, jak jsi to popsal? L: Jo, ale asi aţ mnohem později, jako asi aţ za další rok dva. Ještě teď mi z toho plynou zkušenosti, ţe prostě vím, ţe tohle uţ znova nechci. Prostě jsem přišel na to, jak strašně snadno se upadá do nic nedělání a hodně špatně se z toho dostává ven. T: Co tě vedlo k tomu se vrátit na školu?

L: Jo, k tomu mě vedlo, ţe napřed jsem nastoupil, aţ po roční pomlce, jsem nastoupil do Olomouce na rekreologii. Jsem si udělal zkoušky a nastoupil jsem tam na jeden semestr a po jednom semestru jsem to studium sám ukončil, jsem zjistil, ţe to není nic co bych chtěl. A jednak kvůli tomu, kvůli lidem, a najednou jsem zjistil, ţe bych musel další tři roky strávit někde s kolektivem, kde se moţná za tři roky něco stane. A ţe uţ na to nemám náladu ani čas. Čekat. Takţe jsem si znova podal přihlášku na sociální pedagogiku, kde mě stačilo dostudovat jeden aţ dva semestry, pak jsem se nakonec rozhodl, ţe si udělám ještě další část toho studia, specializaci, takţe mi to zabere dýl, ale má to větší smysl. T: Jaké to bylo, kdyţ ses rozhodl vrátit na sociální pedagogiku? Jaké bylo znovu absolvování přijímaček a celého kolotoče návratu? L: Jsem to vnímal jako formalitu. Jako neosobní formalitu, protoţe přijímací řízení je jako dost jasně daný, jak se dělá a nejde to ovlivnit. Prostě se musí dojít, napsat se TSPéčka. Pokud ti vyjdou, tak budou. Proto jsem doufal, ţe to vyjde, nevím, co bych dělal, kdybych se nedostal, protoţe to byla moje jediná přihláška, kterou jsem podával, abych se dostal. Byla to taková sázka na jednu kartu do loterie. No a jinak ten nástup, do teď se cítím ţe jsem trošku jako cizinec na tom oboru. T: Vidíš v tom nějaký rozdíl? L: Jo, vidím v tom rozdíl, protoţe jsem přišel, v podstatě obor mám odstudovanej, přišel jsem v půlce, uţ na to mám jinej názor, neţ lidi, který potkávám, kteří jsou tam jeden dva semestry. Cítím se, ţe jsem od toho jako dál, jako ţe se od toho distancuju od toho dění. Nechci se do toho uţ zapojovat, tak jak jsem se do toho zapojoval. T: Proč sis vybral znovu ten samý obor? L: To byla cesta nejmenšího odporu. Cesta nejmenšího odporu, protoţe obor, na kterým jsou potřeba znalosti, tak od maturity mám šest let, co jsem uměl jsem zapomněl, musel bych se to znova naučit. Uţ nejsem schopnej se učit, takhle abych seděl s kníţkama a opravdu se učil a jít takhle na podobný obor, který uţ mi vpodstatě nic nedá a musel bych o odsedět stejně dlouho dobu, né-li ještě dýl, pro mě nemá význam. Časově je to ztráta času, pouštět se do něčeho novýho. T: Co pro tebe znamená studium dneska? L: Dneska? Povinnost ho dodělat, povinnost ho dodělat abych dostal bakalářský titul a případně pak mohl jít pracovat, nebo jít úplně někam jinam na magisterský studium. T: Takţe jaká je současná motivace ke studiu? L: Je menší a jediná motivace je vlastně speciální pedagogika, protoţe sociální pedagogika mi uţ nemá co nabídnout.

T: A jak vypadá tvůj současný studijní styl? L: Hele on vypadá pořád stejně, aţ na to, ţe si víc dávám pozor na to, abych plnil termíny a snaţím se odevzdávat věci včas. Dokonce jsem začal chodit i do studovny, číst kníţky, půjčovat si kníţky. Je zodpovědnější, ale ne ţe by byl kvalitnější, jenom je zodpovědnější. Odevzdat věci včas a tak, aby to prošlo. T: A jak aktuálně vnímáš vzdělání? L: Svoje? T: Taky, co pro tebe vzdělání znamená? L: Teď pro mě znamená teoreticky si podchytit to, co znám z praxe. A naopak. Moje zjištění bylo nedávno, ţe mám strašně moc informací a neumím je pouţít. A naopak vím spoustu věcí, ale nevím, nedokáţu je vyjádřit v myšlenkách teoreticky. Takţe propojovat si tyhle dvě věci dohromady. T: Říkal jsi, ţe dřív hrála roli rodina, kdo hraje roli teď? L: Rodina hraje svou roli, roli je nenaštvat, protoţe oni očekávají, ţe to dostuduju. A pokud by se tak nestalo a neměl bych titul, tak by bylo hodně těţký s nima jako dál vycházet. Je to tlak, tlak ze strany rodiny. Takovej jako tichej tlak na to, to dokončit. Moţná bych řekl, ţe by to bylo skoro na vydědění, kdybych nedodělal školu a rozhodl se jít nějakým jiným směrem. T: Zájmy dřív souvisely s oborem, jak je tomu nyní? L: Jak se změnily moje zájmy? T: Pokud se změnily, tak ano, předtím jsi říkal, ţe korespondovaly s důvody, proč sis vybral sociální pedagogiku, tak jak je to teď? L: Zájmy pořád hrajou, pořád jsou stejný a v podstatě jsou spíš důleţitější neţ to studium. Pořád, protoţe z nich dostávám víc, neţ z toho studia. Víc zkušeností a dokonce i prakticky teorie, kdyţ odjedu na kurz, který si vyberu a který mě zajímá a týká se toho, co chci dělat, tak z něj dostanu víc, za týdenní kurz i za dvoudenní víkendový kurz dostanu víc neţ za semestr sociální pedagogiky. Kdyţ sleduju to, co mě zajímá. T: Z dotazníků zájmové osobnostní charakteristiky vychází, ţe tvou nejsilnější zájmová oblast je označena, jako podnikavý. To zahrnuje, ţe by jsi měl být přesvědčující, motivační, preferovat verbální obratnost v situacích, kdy můţeš ovládat druhé. Máš mít snahu věci měnit a přesvědčovat ostatní, aby se změn nebáli. Měl by ses snaţit ovládnout chování jednotlivců i skupin a taky bys měl jevit zájem o sebeuplatnění, o moc a postavení. Co si o tom myslíš? L: To jsi mě překvapila, tím co říkáš. Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel a neřekl bych, ţe jsem takovej, ale moţná to někde je schovaný.

T: Stejné bodové ohodnocení má u tebe sociální oblast. Tu charakterizuje typ podpůrné orientace, takţe by jsi se měl chtít věnovat učitelské, nebo terapeutické činnosti, měl bys vládnout verbální a interpersonální obratností, touţit po socializaci, být zodpovědný a sociálně orientovaný. Tvé hodnoty by měly mít humanistický charakter a měl bys cítit ohroţení v situacích, které vyţadují intelektuální řešení nebo fyzickou obratnost. Poznáváš se v tom? L: V tom posledním určitě. A v těch dalších (čtení hodnocení) ..jo rozhodně...terapeutická role jo, cítím se tak. Často, dost podobně, ale...jo cítím se tak, ale mám problém, ţe se tak neprojevuju, nebo nemám pocit, ţe bych se tak projevoval. T: Co plánuješ, například po profesní stránce? L: Chtěl bych pokračovat v tom, co dělám. T: To jest? L: To jest jednak instruktor v lanovým centru, tak tu ještě nějakou dobu neopouštět a nejradši bych se stal instruktorem (název společnosti), coţ je velká outdoorová společnost, která navazuje na (název společnosti) a pořádají kurzy pro kohokoliv a pro cokoliv a vycházejí z filozofie Kurta Hahna, jenţe bohuţel práce v tomhle poslední dobou ubývá, protoţe není o to uţ tolik zájem, o ty kurzy. T: Tomuhle se chceš věnovat? L: Jo, tomuhle. Jako profese, práce. Nebo dělat průvodce u ... nebo u Alpiny (16:56). Nebo něco na tenhle styl, cokoliv, dělat lektora. T: V souvislosti s dosaţením toho, co chceš, povaţuješ se za ctiţádostivého? L: Jo, povaţuju, jenom ţe se to neprojevuje. V podstatě moje rodina tomu neholduje, takţe pokud bych dělal co chci, tak bych si rozhádal rodinu a vznikly by z toho problémy. T: V dotazníku ctiţádostivosti je tvůj výsledek v pásmu průměru s tendencí k silné ctiţádosti, odpovídá to? Chceš být ctiţádostivý, ale (respondent začal odpovídat před dokončením otázky) L: Spíš se tomu bráním sám. Nějaký moje obavy, moje obavy tomu brání. Bráním se, mám obavy z toho, ţe kdyţ do toho šáhnu, kdyţ do toho půjdu, tak se věci pokazí a uţ se nespraví. T: Ještě tu máme test profesního typu, ze kterého vyplývá, ţe tvou nejsilnější oblastí je oblast umělecká, tudíţ jsi typ estetické orientace, coţ znamená, ţe by jsi měl dávat přednost nepřímým vztahům k

ostatním,

řešit své problémy

prostřednictvím uměleckého

sebevyjádření, vyhýbat se problémům se sociální interakcí, mít větší potřebu individuálního vyjádření, případně projevovat méně sebekontroly, ale více přímého emočního vyjádření.

Ještě je tu uveden sklon k emočním poruchám. Co si myslíš o tomhle? Odpovídá to? A souvisí to nějak s tvými profesními ambicemi? L: Jo, hele to v podstatě můţe dělat kdokoliv a čím víc má člověk umělecký sklony, tak tím víc má moţná blíţ k lidem. Ale zrovna tohle můţe dělat kdokoliv. Vidím tam lidi, kteří mají technický zaměření a jsou stejně dobří v tom, co dělaj. Jenom to dělají jinak. Ale jako umění jo, podle mě je umění důleţitý, protoţe to je jinej způsob vyjádření. A vnímání světa. T: Takţe s uměleckým vyjádřením souhlasíš, ale úplně to neodpovídá, pokud jde o nepřímé vztahy k ostatním, pokud podle tebe lidé s uměleckými sklony mají blíţ k lidem? Jak to myslíš? L: Nevím, jak je to myšlený v tom dotazníku, ale já to chápu tak...nepřímý vztahy. Ale podle mě si akorát nebuduješ přímej úzkej vztah k tomu člověku. Máš k němu vztah, ale z pozice lektora máš často k těm lidem nepřímej vztah. Vidíš je týden, víkend. Moţná kdyţ je vidíš měsíc tak uţ se začnou budovat nějaký silnější vztahy, ale vidíš je chvíli, něco s nima probíráš, s něčím pracuješ a oni jdou stejně svojí cestou zase pryč. A ty vidíš zase nějaký jiný lidi a znova. Pořád se to točí. Často aji jako terapeut vystupuješ jako nějakej prostředník a ty vztahy, nesmíš se do nich nějak zavázat, musíš to mít na tý profesionální úrovni. T: Tím navazujeme na další dotazník o nezávislosti, tam jsou ty výsledky stejné, tj. průměrné s tendencí k silnější nezávislosti. V rámci hodnocení byla poznámka, ţe se sice řídíš představami a přáními svého okolí, ale taky někdy dokazuješ, ţe umíš a chceš být na ostatních nezávislý. Vidíš se tak? L: Jo. Jo myslím, ţe to sedí. T: Jak vnímáš svou nezávislost v tuto chvíli? L: Teď. Dost omezeně. Jednak finančně, nemám finance, takţe musím spolíhat ještě pořád na rodinu. I to kde ţiju. A podle pravidla čí chléb jíš, toho píseň zpívej, takţe musím dodrţovat to, co chtějí oni. Protoţe pořád s nima ţiju, tak aby ta společná domácnost nějak fungovala. T: Vnímáš to jako zátěţ? L: Jo, vnímám. Je to v určitých chvílích tak, ţe bych se nejradši sbalil a odešel co nejdřív. Uţ o tom uvaţuju uţ tak rok, rok a půl, ţe se odstěhuju. Je na čase jít pryč a najít si vlastní bydlení. T: Co ti v tom brání? L: Finance. Je to práce, jsou to finance. T: Taky jsi mi vyplnil dotazník na zvládání zátěţe. Překvapivě je výsledek opět v průměru s tendencí k silné. Souhlasíš i s tímhle? L: Jo, s tím nejde nesouhlasit.

T: Jak máš pocit, ţe zvládáš zatíţení? L: Asi průměrně. Asi tak (smích). Zvládám a kdyţ je velký, tak vybuchnu, nebo jednám neadekvátně. T: V jaké fázi přesně je teď tvoje studium? L: V tuhle chvíli je ve fázi tři semestry od ukončení, kdy na oboru sociální pedagogiky mi zbývá vlastně asi 6 nebo 7 předmětů, v rámci specializace dramky mi chybí dva předměty a pak mi zbývají vlastně ty tři semestry speciální pedagogiky a taky jsou to tři semestry k napsání bakalářské práce. T: Co tě vedlo k další specializaci? L: Jednak jsem potřeboval kredity a za druhé mě to lákalo, uţ vlastně od doby co jsem tu studoval, tak mě lákala speciální pedagogika a přišlo mi škoda, ţe to nemůţu studovat oboje, abych to stíhal časově. A teď, kdyţ jsem měl tu moţnost, tak jsem to zkusil, abych zjistil co to vlastně obnáší a dozvěděl se něco novýho. Je to něco, co mě můţe ještě obohatit, hodně obohatit. T: A kdybys mi měl popsat svoje plány na budoucích pět let? L: Dokončit školu, najít si nějaký vlastní bydlení, najít si práci, která mě bude částečně ţivit. T: Částečně? L: Tak jako na bydlení, nějaký peníze navíc, ale nemusí to být ţádný luxus. A pak nejlépe cestovat. Vycestovat pryč a zkusit čím víc toho půjde, jak pracovních tak nějakých osobních zkušeností, co nejvíc zkušeností zaţít. Ale není tam rodina. V pěti letech rozhodně nemíním zakládat rodinu. T: A osobní ţivot? L: Ten je mezi tím, ţe jo. To je jako k tomu. Víš co, přítelkyně se prostě vyskytne, to se nedá naplánovat. A rodina tam není. Jako nějak vlastní rodina, děti, manţelství, nic, nad tím neuvaţuju do pěti let. T: Řekl jsi, ţe chceš dokončit školu, co to znamená? Pro tebe? L: To znamená udělat státnice, napsat bakalářku, udělat státnice. No a pak jedním tím plánem do pěti let je i popřemýšlet nad nějakým dalším studiem. Ale uţ ne v rámci sociální pedagogiky, ale jinačí studium. T: Máš konkrétní? L: Mám, ale uvidíme, jak to všechno ještě dopadne. Jedno je buď něco na specce, pokračovat, nebo případně něco co s tím souvisí, určitě ne nějaká sociální oblast. Dejme tomu nějaká andragogika, nebo záţitková pedagogika na filozofické fakultě, ale ještě záleţí, jak to studium bude vypadat. To jsem nezjišťoval, zatím.

T: Co ti především doba studia a studium samotné přineslo? L: Přineslo mi pár dobrých přátel, spoustu kamarádů, hodně moţností na to co dělat a kontakty na různé lidi z různými zájmy. Teoretickej náhled, jak funguje sociální systém. A nutnost ustálit si moje osobní ţivotní hodnoty T: Co ti především doba studia a studium samotné vzalo? Jak tě studium změnilo nebo poznamenalo? L: Osobně mám pocit, ţe jsem během studia částečně dospěl. Přece jen je to zabralo několik let. V prvním ročníku jsem byl nadšený, ochotný dělat všechno s pocitem, ţe pokud někde nebudu, tak o něco přicházím. O tydle iluze jsem postupně přišel. Teď mi připadá, ţe je lepší věnovat se míň věcem, klidně i jedné, ale zato pořádně. Hlavně dělat to co chci sám a ne proto, ţe to dělají všichni. Na Socpedu panuje nevyslovená atmosféra, ţe pokud nejste na kaţdé akci a neděláte všechno co se vyskytne, tak na tento obor moţná nepatříte. Nepřeje soukromému ţivotu, nutí tě buď ho hodně úzce provázat s lidma z oboru a sdílet ho s nimi, čímţ často o ţivot s někým mimo přijdeš. Pokud na to nepřistoupíš vzdálíš se lidem z oboru a budeš stát bokem dění. Je to způsobeno tím, jak moc je studium intenzivní po nepovinné a vztahové stránce. T: Na začátku jsem se tě ptala, jak se cítíš, ty jsi říkal, ţe nevíš jak na to odpovědět, ale teď, potom o čem jsme se bavili, se cítíš jak? L: Cítím se dobře. T: Dobře? L: Cítím se příjemně. Uvolněně. (smích) T: Kdyţ jsme zrekapitulovali tvoje studium, tak je to v pořádku? L: Nic co bych chtěl dodat. Všechno, já myslím, ţe jsem řekl všechno do detailu. A nebo jestli něco ne, tak ne úmyslně. T: Zajímalo by tě ještě něco, co jsem vynechala a připadá ti to důleţité tady k tomu tématu? Přece jen je to pět let tvého ţivota, tak něco zásadního? L: Hele, všechno zásadní jsem ti řekl. O všech těch peripetiích, co se staly. A na nějakou zásadnější si asi nevzpomínám, v tuto chvíli. Co by to víc ovlivnilo, ne. Všechno jsem ti řekl, všechno bylo řečený. T: Tak ještě poslední otázka, jak teď vidíš svoje hodnoty? Pořád to směřuje ke studiu, takţe co spadá do tvých hodnot? L: Zkušenost. Mít vlastní zkušenost. To je jako velká hodnota a řídit si svůj ţivot je další velká hodnota a být svobodnej. Dělat si co chceš.

T: Tak dobře, já ti děkuju a samozřejmě tě budu u výsledcích informovat. Sice tam budeš figurovat, ale bude to děsně anonymní a nikdo nepozná, ţe jsi to ty. L: Dobře a kdy to prosím tě budou dávat v rádiu? (smích)

PŘÍLOHA Č. 9 – Rozhovor III. Kazimír (6/4) T:

tazatelka

K:

respondent

..

krátká pauza

…

střední pauza

(smích)

charakterizace neslovních projevů

T: Já se tě v první řadě zeptám, jestli souhlasíš s nahráváním našeho rozhovoru? K: Jasně, souhlasím. T: A jestli souhlasíš s tím, ţe získaná data pouţiju ve výzkumu? K: Ano, jsem s tím seznámen. T: Zajímá Tě, o jaký výzkum se jedná? K: Určitě, rád bych se to dozvěděl, povídej. T: Jedná se o výzkum studentů, kteří studovali, potom z nějakého důvodu studovat přestali a pak se ke studiu opět vrátili. To je stručný nástin obsahu a důvod, proč jsem si vybrala právě Tebe, protoţe splňuješ podmínky. K: To mě těší. T: Pěkná otázka na úvod, jak se máš? K: Mám se celkem dobře, mám se fajn. T: A jak se cítíš? K: Uvolněnej, spokojenej. T: To je důleţité, aby ses tak cítil. Kolik ti je let? K: Je mi dvacetři let. T: A jak dlouho uţ studuješ, nebo jsi studoval? K: Čtyři roky. T: Čistého času? K: Tak čistýho asi ne, čistýho to bylo vlastně tři. Tři roky čistýho času. T: Kdyţ si vzpomeneš na své první studium, co mu předcházelo? Co tě vedlo k tomu jít na vysokou školu? K: Tak předcházelo tomu to, ţe jsem chtěl působit v takovým oboru, kdy vysokoškolskej titul prostě odráţí jakýsi postavení, v té práci. Samozřejmě vyšší a z toho důvodu to pro mě prostě byla motivace si ten titul udělat, abych mohl v té kariéře dosáhnout tu vyšší metu a prostě mít

se líp. A samozřejmě tu kariéru abych mohl budovat výš, neţ bych mohl dosáhnout se středoškolským vzděláním. T: A kdyţ jsi se tehdy rozhodoval, tak kdo nebo co na tvoje rozhodnutí mělo vliv? K: Rozhodoval jsem se v první řadě určitě sám a potom, co si budeme vykládat, rodina taky byla jako nadšená, nebo prostě byla přikloněná k tomu, abych si ten vysokoškolskej titul vystudoval, protoţe všichni chápeme současnou dobu, současné podmínky, kdy prostě opravdu nejenom ve státním sektoru, ale i v soukromém, prostě bez vysokoškolského titulu těch, řekněme řídících pozic, dosáhnout nemůţe. Nebo málokdy můţe a je to prostě hold na dnešním trhu, řekněme těch lidí, ten vysokoškolský titul opravu výhodou. T: A jaký obor sis tedy tehdy zvolil? K: Vybral jsem si Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě. T: Proč zrovna tuto fakultu a obor? Jak k tomu došlo? K: Jak k tomu došlo, no tak hledal jsem něco, co by mě alespoň v rámci moţností mohlo zajímat. Určitou moţná inspiraci jsem měl u svého otce, který studoval pedagogiku na Baťovce. No a v podstatě očekával jsem od toho to co on studoval, co se jako týče těch předmětů, protoţe on tam měl psychologii, právo, pedagogiku. A sociální pedagogiku, s tím, ţe jsem to bral jako moţnost naučit se třeba lépe jednat s lidmi, poznávat různé situace, co se týče mezilidských vztahů a zároveň ten obor přímo Sociální pedagogika a volný čas a tam se mi líbilo, nebo byl tam aspoň předpoklad podle popisu toho oboru, bylo ţe bych pracoval s lidmi na různech třeba sportovních outdoorovejch nebo indoorovejch aktivitách, kterým se ve volným čase věnuji. T: Takţe jakou roli v tom tehdy hrály tvoje zájmy? Jak souvisely? K: Tak souvisely úplně přímo ne, ale tak jak ten obor byl aspoň popsanej třeba na internetu, tak bylo tam několik bodů, který mi svým způsobem byly blízký. Tak jsem si říkal, ţe to by mohla být ta správná cesta. T: A kdyţ jsi potom na obor nastoupil, tak jaké to bylo? K: Hele, bylo to bájo, bylo to dobrý. Ne váţně, jako já jsem z toho byl nadšenej, byl jsem spokojenej, ţe jsem byl přijatej na vysokou školu a bral jsem to prostě jako takovou další výzvu, další cíl, kterýho chci dosáhnout. Takţe ten prvák určitě, to bylo jako dobrý, to mě bavilo, vysoká škola. A neměl jsem k tomu ani jako zvlášť výhrady, aji co se týče toho oboru, studia, prostě jo, bylo to dobrý. T: Jak bys popsal svůj tehdejší studijní styl? K: Zodpovědně, tehdy jsem k tomu přistupoval opravdu zodpovědně, protoţe říkám, byla to pro mě další výzva, s tím, ţe já jsem studoval na střední, jakoţe maturitu s vyznamenáním.

Takţe co si budem vykládat, měl jsem tu snahu patřit k tomu lepšímu. Kdyţ uţ jsem před sebou měl nějakou výzvu, nějakej cíl, tak jsem prostě nechtěl být úplně jako nějakej, kdyţ to řeknu jednoduše, lempl a abych byl někde na posledních příčkách. Chtěl jsem tomu dát jako víc. T: Jak jsi se učil? K: Kdyţ to řeknu jako k tomu prváku, k té první části studia, tak jsem se učil průběţně, na zkoušky jsem tomu dával dostatečnej důraz a opravdu jsem chtěl prostě té učební látce porozumět, abych opravdu jenom neodvyprávěl nějakou jako básničku. Ale abych opravdu měl tu znalost, která se na té škole učí, tak abych prostě k těm tématum opravdu měl co říct, chápal je a vlastně měl k nim potřebné znalosti. T: Zmínil jsi, ţe to bylo v prvním ročníku. K: Dá se říct, ţe jenom v prváku, v druháku uţ jsem jako začal zjišťovat, ţe ten obor není úplně přesně to, co jsem si představoval, i kdyţ samozřejmě člověk uţ si říká, ţe kdyţ uţ jsem se do toho vlastně dal, tak to dokončím. Takţe jsem jako cílevědomě pokračoval dál, ale opravdu je věc, ţe v tom druháku uţ se u mě začala jako objevovat nějaká tendence, ţe to jako není úplně to správný, co jsem chtěl v ţivotě dělat. Ţe ten obor není úplně přesně to, v čem bych se chtěl vzdělávat a začal jsem pochybovat o tom, ţe tento obor by mi mohl pomoct dostatečně v té mé budoucí kariéře. Takţe jsem začal zvaţovat jako i to, ţe bych studium přehodnotil na studium jako dálkové, ţe bych nastoupil, řekněme, do práce v tom oboru, ve kterém si chci dále angaţovat a školu bych si teda dodělával v souběţnosti s tou prací dálkově. Prostě jsem to bral tak, kdyţ to řeknu nějak jednoduše, moje hodnoty byly takový, ţe jako muţ bych měl být na nohách, stát, být nějakým způsobem stabilní. A kdyţ to řeknu úplně lidsky, nebýt student s holou prdelí. T: Kdyţ jsi zmínil hodnoty, jak do nich studium zapadalo? K: Tak znamenalo to pro mě vstupenku do toho světa vyšších pozic, s tím, ţe já jsem vţdycky nějakým způsobem směřoval k tomu, ţe jsem byl, neříkám úplně top vedoucím, ale nějakým organizátorem nějakého kolektivu. No a jak říkám, dnes, pokud člověk chce nějakou takovou práci nebo takovou pozici vykonávat, tak bez vysokoškolského vzdělání je to téměř nedosaţitelné. Takţe jsem to bral jako takový potřebný, moţná zlo někdy, k tomu, abych někdy tady tu práci dělal. No a zároveň jsem od toho chtěl, kdyţ uţ něco studuji, tak aby to pro mě mělo nějaký význam, aby to prostě pro mě mělo nějaký přínos. A ne jenom, ţe někde budu mít nějaký papír od nějakého titulu, ale taky ţe budu mít nějaké vzdělání v oblasti, kterou zuţitkuju, a která mě bude zajímat. T: Jak tedy došlo k přerušení nebo ukončení studia?

K: Ano, k tomu došlo, protoţe jsem začal zjišťovat, ţe ten obor, respektive lidé v něm se sdruţující nejsou úplně moje krevní skupina. Kdyţ to řeknu tak jako nějak laicky, takoví sluníčkoví lidé, zachraňmě velryby, půjdeme do parku na vodní dýmku a u toho budeme hrát na kytaru, no a já jsem byl vţdycky prostě spíš člověk praktickej, racionální a realista, no a všichni moji spoluţáci, nebo jejich drtivá většina, byli aţ přehnaně optimističtí. Podle mě ţivotem a zkušenostma ne vţdycky dvakrát políbení, takţe kdyţ si člověk uvědomí, ţe jediné, co v ţivotě má je ta škola, ţe to má vlastně jako svou práci, jako náplň toho ţivota, tak pro mě to bylo...spíš jako nějaké sebezapírání v tom, ţe člověk se potkává pravidelně s těmito lidmi, samozřejmě není to o tom, ţe bych vůči nim měl nějaké výhrady, kaţdej jsme nějakej, kaţdej má svůj přístup k hodnotám, no ale říkám, chtěl jsem být muţ, kterej má své hodnoty, má svoje cíle a nejlépe se pohybuje i v kolektivu těch správných lidí, aby mohl rozvíjet nějaké své schopnosti, tak mezi těmito lidmi jsem rozvíjel takové schopnosti, které prostě se mi moţná někdy aji trochu příčily, jo. Takţe v tomhle to bylo těţký , a proto jsem se neustále jakoby víc ujišťoval, prostě jsem přicházel k tomu vědomí, ţe opravdu jsem si měl včas rozhodnout to, ţe bych nastoupil do té práce a tu školu dělal dálkově. Prostě jsem potřeboval nějaký ten pozitivní impulz, tu pozitivní, já nevím, energii, která mi bude jako dávat sílu, abych to mohl dodělat. No a s tím, ţe ten kolektiv i ta škola mi tu sílu brala, proto jsem v podstatě unikal ke svým koníčkům, který mi tu sílu jako dodávaly, s tím, ţe mám takovej koníček, kdy pracuju se spoustou lidí, se spoustou papírů a spoustou věcí, takţe kolikrát mi ani ten koníček úplně nedodával tu energii. No a kdyţ se člověk potom dostane do situace, ţe ho nenaplňuje ani ta škola nějakým způsobem, ţe musí do ní vkládat spoustu nějakýho sebezapření, aby to zvládal, do toho ten koníček náročnej jak časově, tak finančně i na energii, taky ten osobní ţivot nebyl v tu dobu úplně nejideálnější. No a najednou člověku se jako tak sesype domeček z karet a co dál? Takţe jsem se tehdy rozhodl proto, ţe tu školu prostě uţ jako dál nemám chuť dělat a bylo k tomu samozřejmě několik, pár dalších jako pochybení. A tehdy jsem měl k tý škole, neříkám jako úplně negativní přístup, ale nebyl jsem pro ni dostatečně zapálenej, abych mohl dál studovat a tak jako kdyby přerušil, ukončil studium. A ještě abych jako dodal, ţe pracovnice studijního oddělení udělala několik byrokratických chyb, čímţ mě postavila do situace, jako ţe uţ nemám ani moţnost jakkoliv zvrátit ten osud v tom, ţe budu muset studium ukončit. A bohuţel tady tu skutečnost jsem zjistil, aţ poté, co uţ jsem šel na studijní oddělení odevzdat svou ţádost o ukončení studia. No a svým způsobem jsem to cítil jako nějakou křivdu, protoţe já jsem se fakt nakonec velice zapřel a během, řekněme, dvou týdnů jsem provedl v podstatě všechno pro to, abych celej semestr zachránil, dopsal jsem všechno, co bylo potřeba a tak dál a v podstatě jenom pracovnice

studijního oddělní mi řekla, ţe to nemá smysl. Takţe pro mě to byla, jako na druhou stranu, vzpruha, ţe teď jste mě udělali tady jako něco špatnýho a já vám to vrátím a dokáţu vám, ţe jsem schopnej se vrátit, a ţe jsem schopnej to dostudovat. Takţe jsem nastoupil v průběhu času do jednoho zaměstnání a připravoval jsem se opět na přijímačky, který jsem udělal absolutně s přehledem, s vysokým počtem toho percentilu a byl jsem opět přijat na stejnej obor. Ale kdyţ jsem nastoupil, tak vlastně s tím, ţe uţ jsem byl v práci, dělal jsem v oboru, kterej mě v podstatě zajímal a tak dál, tak pro mě ty hodnoty a ten smysl toho moţná ţivota, prostě směřoval úplně k jinýmu směru a ta škola, respektive obor té školy, uţ mi byl, dá se říct, nepříjemný. T: Říkal jsi, ţe jsi nastoupil do práce, můţu vědět do jaké? K: Dělal jsem bezpečnostního pracovníka, operátor, ostraha majetku, kontrola osob a podobně. Jako bral jsem to jako ne úplně tu pozici, kterou bych chtěl dál vykonávat a v ní budovat kariéru, ale uţ to byl jakejsi ten náznak toho, v čem bych se chtěl angaţovat v budoucím ţivotě. T: Takţe jaké pro tebe bylo nestudovat v onom mezidobí? K: Takhle, kdyţ jsem to šel ukončovat, tak jsem věděl, ţe se opět vrátím, ţe to nehodím totálně celý za hlavu. Já jsem byl přesvědčenej o tom, já jsem si ani nepřipouštěl, ţe bych ty přijímačky neudělal. Dá se říct, ţe jsem byl velice cílevědomej, připravoval jsem se na přijímačky, dokonce jsem si zaplatil i ten přípravnej kurz, abych měl představu o tom, jak ty přijímačky se dělají. Takţe já jsem nepochyboval o tom, ţe bych byl tak špatnej, ţe bych ty přijímačky nebyl schopnej udělat. A ta motivace byla v tom, mimo jiné v té práci, kterou jsem vykonával svědomitě a moţná, kdyţ takhle odbočím, tak mě označili jako nejsnaţivějšího pracovníka v té době, takţe tím jsem si jako kdyby ověřil, ţe opravdu jsem schopnej té práce na plnej úvazek a opravdu kvalitně a zároveň jsem věděl, ţe tu školu si prostě dodělám, ať se děje co se děje. Bohuţel ale stejně kdyţ jsem opět nastoupil, tak jsem si uvědomil, ţe opět ten kolektiv, jsem cítil z těch pedagogů té fakulty a toho oboru, ţe si odporuje v podstatě s něčím, co já vyznávám jako hlavní hodnoty, jo. T: A to jsou? K: To jsou třeba zodpovědnost vůči některejm věcem, dochvilnost, nějaká, dejme tomu, soustavná práce, která vede nějakému cíli. Já osobně, kdyţ dělám nějakou práci, tak si opravdu dopředu rozmyslím, co chci dělat, jak to udělám, jaký je můj cíl, najdu si způsoby a podobně a během toho studia kolikrát to byl pokus omyl, a kdyţ to dělá vysokoškolský pedagog, tak jsem prostě ztrácel důvěru v to studium jako takové.

T: Takţe jak bys popsal svůj studijní styl po návratu na školu, s ohledem co jsi teď říkal? Ovlivnilo ho to? K: No jako ano, potom, co jsem si tak jako sesumíroval ty svoje myšlenky, to moje nějaké budoucí počínání v tom ţivotě a to, kam chci směřovat, tak mě to přesvědčilo o tom, ţe pokud chci v tom ţivotě něčeho dosáhnout, chci pracovat v tom oboru, kterému bych se rád věnoval, tak to studium bych asi chtěl dělat úplně v jiným oboru. V oblasti toho práva a té bezpečnosti, coţ sociální pedagogika rozhodně nebyla a jsem si říkal taky, narovinu, já kdyţ si vezmu, ţe jsem studoval sociální pedagogiku. Tak já jsem s tím nikdy nebyl zţitej. Kolikrát, kdyţ se mě někdo ptal, co studuji, tak jsem raději řekl jenom, ţe studuji pedagogiku. Samozřejmě byly posměšky, ţe dělám nějakýho učitele. To já asi málokdy zvládl, jako nějakej lektor dobře. A pro mě to jaksi němělo ani kredit. Kdyţ jsem studoval vysokou školu, řekl jsem jasně, vysoká škola, nebo vysokoškolký titul je stejný, je jedno co studuješ, ale pro mě to prostě nemělo tu váhu. Pro mě to nemělo tu hodnotu a víc a víc jsem si uvědomoval, kdyţ vezmu na zřetel všechny ty prvky, ten kolektiv, vůbec ten přístup všeho, ta atmosféra, ta sociální skupina tady v tom oboru, tak já jsem v tom neviděl pro sebe nic, co by mě bylo blízký. A kdyţ mám investovat svůj čas a energii, nějaké svoje snaţení do něčeho, tak bych chtěl, abych z toho měl i já třeba dobrej pocit. Prostě něco, co opravdu mě zajímá, moţná, co pro mě bude opravdu k uţitku a tohle to prostě nebylo. Takţe já jsem najednou ztrácel jako kdyby smysl v tom, proč já vlastně studuji tenhle ten obor, proč mám mu věnovat tolik času a energie. Kdyţ jsem nastoupil třeba k nějakýmu předmětu a přišlo obrovský zklamání, všechno a já jsem to přirovnával k tomu, jak kdybych se kolikrát učil o sbírání známek. O tom, kdy byla jaká známka vytištěná, kdy ji jak kdo změnil, kdy se změnila její hodnota a tak podobně. A prostě se pro mě něco úplně zbytečnýho a nevidím aţ tak jako moc důvod se to učit. Z jedný strany chápu, je to nutný zlo, pokud člověk ten titul chce, tak jasně pro to musí něco udělat, ale já věřím tomu, ţe ten člověk má vţdycky tu moţnost se rozhodnout o tom, ţe můţe dělat něco, co ho bude bavit a co ho naplní a v čem bude vidět smysl. T: Tak jak to podruhé dopadlo? K: Podruhé to dopadlo tak, ţe. Jako to studium jako takový, jako ţe chodím na ty přednášky, rád se do nich zapojuju, nebylo to tak, ţe bych jenom pasivně přijímal, to rozhodně ne. Jako aktivně jsem se na všem chtěl podílet, protoţe říkám, kdyţ uţ do tam čas investuju, tak ano, chci z toho prostě aspoň něco pobrat a mít z toho nějakej, nějaký to obohacení, nějaký to rozšíření svých obzorů, ale kdyţ jsem pak jako zjistil, ţe toho mám jako dělat ještě víc, tak to uţ se mě strašně příčilo a říkám, byla to spíš časovaná bomba, kdy se to ve mě zlomí a kdy si řeknu, ţe prostě tohle ne. No a pak k tomu došlo a opravdu s čistým svědomím nelituju toho,

opravdu toho nelituju, přestoţe jsem měl před státnicema, ţe uţ stačil fakt jenom kousek a mohl jsem ten titul mít a mohl jsem mít klid. Jsem byl pevně přesvědčenej a rozhodnutej, ţe to studium chci ukončit. I kdyţ to teďka třeba bude horší, bude to moţná víc bolet všechno a tak dál, tak jsem udělal prostě správný rozhodnutí a jsem já pánem svýho ţivota. A všechny ty důvody, který jsem vlastně uţ zmínil, pro mě byly natolik silný, ţe jsem tohleto udělal opravdu po rozvaze a tak jak jsem chtěl. T: Takţe jsi studium opět ukončil sám? K: Nechal jsem to uţ vyplynout. Uţ jsem to neřešil, pak uţ jsem. Takhle, reálně po právní stránce, kdyţ uţ jsem byl vedenej jako student, tak jsem více méně nemusel řešit pracovní úřad a podobně, takţe jsem v průběhu času, kdyţ uţ jsem věděl, ţe uţ jako končím, ale ta univerzita mě ještě vede jako studenta, tak jsem si sháněl práci, podepisoval jsem smlouvy a podobně. T: Čemu se teď věnuješ? K: Vrátil jsem se ke stejné práci, jako ale jenom dočasně, kterou jsem dělal i tehdy v přestávce mezi studiema. Takţe opět dělám na bezpečnostního pracovníka pro největší firmu na světě v téhle té oblasti a směřuji k ozbrojeným sborům České republiky pod Ministerstvem vnitra. T: A plány do budoucna? K: Plány mám, dělám na tom abych byl úspěšný v tom co dělám. A zatím se daří. T: A konkrétně? K: No, moje tendence je se dát k policejnímu sboru, k Policii České republiky, s tím ţe příští rok mám v plánu nastoupit na právnickou školu, je to přímo obor bezpečnostně-právní studia ve veřejné správě. A to si myslím, ţe bude pro mě bude asi vhodnější a jde to z mého zájmu a koníčků, takţe mi to bude mnohem bliţší. Já uţ jsem vlastně během střední školy ten obor studoval, měl jsem k němu opravdu kladný vztah. Jak uţ jsem zmínil, byl jsem v podstatě v tomhle oboru, co se týče maturitní zkoušky, byl jsem premiantem a prostě tohle je asi určitě obor, kterej by mě zajímal mnohem víc a mám k němu ten vztah, takţe nejenom, ţe to budu studovat pro nějakou tu vnější motivaci toho, ţe prostě musím mít titul, ale mám k tomu i tu vnitřní, prostě to pro mě bude asi mnohem příjemnější, neţ na rovinu trpět tu sociální pedagogiku. T: A jak tedy vypadají tvoje plány v horizontu pěti let? T: V poslední době jsem tak nějak hodně přehodnotil všechno svoje další počínání a mám prostě svůj plán čeho chci dosáhnout. To znamená, rád bych se tedy teďka na podzim stal policistou ve sluţebním poměru. Poté co zakončím v podstatě roční policejní školu, tak chci

nastoupit na právní, takţe budu studovat dálkově práva, bakalářský titul. Poté, co ho, pevně věřím a musím zaklepat, aby se to podařilo, vystuduju tady tento bakalářský právnický titul, s tím ţe, moţná i díky tomu titulu aji všem předchozím kvalifikacím, se chci dostat na kriminální oddělení České republiky pod Jihomoravským krajem. No a do těch pěti let, je to reálné, pokud opravdu budu dobrej, budu se snaţit a budu mít výsledky, tak je moţno opravdu uvaţovat o tom, ţe bych byl přijat na kriminální oddělení. V tomhle teďka jako vidím nějaký ten svůj cíl. A pokud by to samozřejmě nevyšlo, tak stále po tady tom směru té bezpečnosti budu směřovat, takţe T:

tazatelka

K:

respondent

..

krátká pauza

…

střední pauza

(smích)

charakterizace neslovních projevů

i ÚOZ nebo zpravodajský, ţe budu jako zpravodaj. T: Kdyţ jsi popisoval, ţe uţ jsi jednou studoval a následně zjistil, ţe uţ tě to nebaví, nemáš strach, ţe by se ti to mohlo stát znovu? K: Já myslím, ţe. Nebo takhle, určit člověk jako nikdy neví, ţe jo, jde do něčeho, co je vlastně nový. Nechci nějak říkat, ţe určitě ne, tohle mě bude bavit. Ale jak říkám, tady to právní vzdělání, to bezpečnostní aji kriminalistika, balistika a podobně, tak s tím, ţe uţ jsem se jednou tady v tom oboru vlastně vzdělal, vím oč kráčí, vím co to obnáší, tak jsem přesvědčenej o tom, ţe mám to vědomí, ţe tohle je pro mě mnohem schůdnější, přijatelnější a mám k tomu i nějaký svůj vlastní vztah, přístup. Takţe i kdyţ tam bude něco, co samozřejmě asi bude, jo, ţe tam bude nějakej předmět, nějaká část studia, která třeba nebude pro mě aţ tak jako pozitivní, tak ale stále tam bude něco, co pro mě pozitivní je, čímţ se to jako kdyby vyvaţuje. A na té sociální pedagogice jsem musel horko těţko nalézat nějaké ty body, nějaká ta témata, která jsou pro mě to pozitivum a ať jsem se snaţil sebevíc, tak vţdycky převaţovalo to negativní. T: A jakou střední školu jsi navštěvoval? K: Ochrana osob a majetku, takţe jsou to bezpečnostně-právní studia. V současnosti se to jmenuje Bezpečnostně-právní akademie. A v podstatě dá se říct, ţe tady to co mám teď v plánu studovat, tak je v rámci moţností navazující vysokoškolký studium T: Kdyţ se ohlédneš za těmi čtyřmi lety strávenými vysokoškolským studiem, napadá tě něco dalšího? Co ti to vzalo, co ti to dalo? K: Určitě bych jako chtěl říct, ţe neberu to zas jako promarněný čas. Z jedné stránky můţu ano říct, ţe hold jsou to čtyři roky, který jsou jak kdyby bez výsledku, nějakého hmatatelného,

ţe je to jenom jakási snaha, coţ je strašně hezký, ale bez výsledku to je prostě jako k ničemu, ale určitě, nabral jsem spoustu zkušeností, dalo mi to aji určitej směr v tom ţivotě a zas neberu to jako promarněnej čas, to určitě ne. I tak, člověk byl ve vysokoškolským prostředí, naučit se spoustu věcí a po osobnostní stránce mi to rozhodně, myslím si, rozšířilo nějaké moje obzory a zkušenosti do příště, takţe kdyţ to moţná přeţenu, udělalo mě to určitě lepším člověkem. Zase, ţe člověk se dostane k něčemu, čemu se moţná tolik nevěnoval a třeba ta pedagogika, sociální pedagogika a psychologie, pro toho člověka, myslím si ţe kaţdýho, má nějakej ten význam a pro mě, který chce vlastně i v tom budoucnu být v tom bezpečnostím oboru, pracovat s lidmi, tak si myslím, ţe je to velké plus. T: Ovlivnilo to tvoje vztahy, případně jak? K: Co si budem vykládat, tak jako rodina, která to svoje dítě podporuje jako v tom, aby studovalo, a najednou přijde, ţe končí, tak dojde k nějakému zklamání. Ke spoustě otázkám proč, ale jak říkám, já jsem k tomu ty důvody měl, vysvětlil jsem je a rodina mě řekla, ţe jako jo, mrzí je to, ţe jsem takhle přestal, nebo takhle jsem skončil. Ale zároveň oni respektují můj názor, pokud je to prostě moje rozhodnutí, tak prostě dobře a budou mě podporovat v tom, jakej jsem, kam směřuju. Dostal jsem jako nějaké rady, o tom co bych tak jako mohl dělat dál. Takţe jsem samozřejmě k tomuhle taky přihlídl. No a asi bych jako těţko hledal nějaké úplně negativum. Ţe by musel říct, ţe mě tímhle vysoká škola neskutečně vytočila a prostě nějakým způsobem zdegenerovala. To jako ne. Určitě, kaţdá zkušenost je dobrá, pro toho člověka, je to něco, co si odnáší dál do toho ţivota. A bylo to pro mě jak v té rovině znalostní, to znamená, ţe jsem se naučil něco z té psychologie, pedagogiky nebo přístupu k lidem a podobně. Tak to prostě toho člověka změní po té mentální stránce, ţe prostě nabere nějaký zkušenosti, o různejch výzvách a problémech. A ty problémy se snaţí řešit, ví jak na ně, nalézá různé metody. Je to prostě zkušenost a během těch čtyř let toho studia člověk taky víc pozná sebe samotnýho. A kdyţ si vezmeme tady ten sociální obor, tak tam probíhala nějaká osobnostní příprava a podobně, tak ten člověk, myslím aji mentálně se srovná. Ten vysokoškolskej ţivot, kdyţ to řeknu, člověk nastoupí středoškolák, říká se nevybouchlej teenager, tak během těch vysokoškolskejch let ve spoustě věcech dospěje a naučí se je. T: Během toho, co jsi vyprávěl, jsi řekl, ţe jsi byl ctiţádostivý. Co ty a ctiţádost teď? K: Připadám si tak. Jako váţně, mám svůj cíl, vím, jak se k němu dopracovat a opravdu dělám všechno proto abych k toho cíle dosáhl, jo. Neberu to na lehkou váhu a s tím, ţe vím, ţe věci nejsou zadarmo, s tím, ţe jsem všechno ochotnej udělat všechno co bude v mých silách, abych toho cílu dosáhl. Jestli toto je být ctiţádostivý, tak asi ano.

T: Z dotazníku na ctiţádost, který jsi mi vyplnil, vyplývá, ţe máš ctiţádost v pásmu průměru s tendencí k silné, coţ znamená běţně rozvinutou. Další dotazník byl na nezávislost. T: Připadáš si nezávisle? K: No, těţko říct, no. Jako nezávislej, tak určitě jako asi ne. Neřekl bych, ţe jsu úplně nezávislej, prostě jsou vţdycky nějaký mantinely, ve kterých se musím pohybovat. Nejsem zas takovej volnomyšlenkář, abych nebral ohledy na ostatní. Prostě existují nějaký podmínky, a pokud člověk chce nějak fungovat, tak ty podmínky prostě musí brát v úvahu a podle nich se zařídit. T: V tomto dotazníku vyšlo tvoje hodnota niţší, neţ co je povaţováno za průměr. Konkrétně tam bylo uvedeno, ţe lidé v této kategorii mají sklon své jednání a chování relativně silně podřizovat tomu, co od nich očekávají lidé v jejich okolí. Konvenční pravidla a normy jsou pro ně velmi závazné a jen zřídka se jim daří dělat to, co si přejí. Doporučení závěrem, měly by se pokusit být nezávislejší. Co si o tomto výsledku myslíš? T: Tak já myslím, ţe asi v tom kam chci vlastně směřovat, coţ je v podstatě ten právní a bezpečnostní obor, tak člověk musí opravdu na vysoké úrovni respektovat třeba ty zákonné normy, tu legislativu a podobně. A v podstatě, kdyby byl člověk v tom bezpečnostním oboru, a kdyţ jakoby tyhle ty meze překračuje, tak je něco špatně. Protoţe třeba já osobně, tím ţe chci působit v té oblasti té bezpečnosti pro ten stát, tak člověk v podstatě reprezentantem těch norem a bylo by asi hodně špatný, kdyţ ten člověk, ten vzor, který má ty hodnoty v podstatě v té společnosti nějak kontrolovat, tak asi by bylo špatně, kdyby zrovna on byl ten, kdo tyhle normy porušuje. Takţe to je jedna věc. Druhá věc je, prostě pokud chce člověk něčeho dosáhnout, tak existuje nějakej systém, kterej prostě hold je nastavenej všem. A teďka člověk můţe říct ano, já na ty normy kašlu hmm. Tak mu většina lidí řekne, tak si dělej jak myslíš, ale prostě my si budeme vybírat toho, kdo to bude dělat tak, jak my potřebujeme. Takţe jako logicky vzato, pokud například bych chtěl být prezidentem, tak asi si nemůţu tady hrát na kytaru v parku, takţe se k tomu nedostanu. Já prostě musím brát zřetel na to, jaký jsou k tomu, jak říkám, ty mantinely a prostě v rámci nich dosáhnout svého cíle. T: V další sérii testů byly i Hollandovy dotazníky na zájmové osobnostní charakteristiky a profesní typ. U tebe v osobnostně zájmových charakteristikách vyšel výzkumný typ s jednoznačně nejvyšší hodnotou, coţ z hodnocení odpovídá tomuto: Lidé tohoto typu preferují uţití verbální obratnosti v situacích, které poskytují příleţitost pro ovládání druhých. Jde o osoby, které rovněţ často usilují o všechny moţné typy změn na pracovištích, např. o změny poznatků, změny v přístupu na pracovišti, změny v motivaci...(viz. Hollandova typologie)

K: Kdyţ tak mi to kdyţtak přečti ještě jednou, abych to opravdu zváţil. (sám čte předloţené hodnocení) Tak kdyţ to budu brát popořadě, takţe co se týče tý verbální obratnosti a k tomu ovládání druhých, tak ano, byl jsem uţ několikrát nařčen z toho, ţe některými lidmi manipuluju. Já to beru, na rovinu, kdyţ mám nějaké svoje cíle, kdyţ je někdo, koho potkám a nějakým způsobem se mnou chce prostě spolupracovat, tak rád přebírám tu iniciativu v tom, kdyţ řeknu co se bude dít a nebude dít. A kdyţ ten člověk nesouhlasí, tak prostě já si ho navedu k tomu, aby s tím souhlasil. Zase na druhou stranu, kdyţ ten člověk se mnou chce spolupracovat, tak to přece má být o tom, ţe opravdu oba dva jsme přesvědčeni o nějakém cíli a prostě pokud máme spolupracovat dobře, tak je potřeba abychom si opravdu věřili. No a kdyţ s tím někdo nesouhlasí, nebo se mnou spolupracovat nebude, nebo ho dovedu k tomu aby se mnou spolupracoval a fungovalo to. To si myslím, ţe je tak nějak svým způsobem logický. Změny na pracovištích, jo, nemám rád stereotyp, prostě pokud je moţnost něco udělat jinak, třeba i lépe, tak budu rád něco měnit v tom, abych třeba našel nějakej lepší postup. Neříkám, ţe super revoluční, ale prostě všechno se vyvíjí a pokud se budeme stále zaobírat tím, ţe takhle to je nějak daný, takhle se to dělalo vţdycky, takhle to bude i dále, tak jako to je blbost, protoţe ty situace se vyvíjejí. Vţdycky tam můţe být nějaký detail jinak a vţdycky by se ke všeumu mělo přistupovat jako ţe individuálněji a zvaţovat kaţdej problém zvlášť. Usiluje o překonání odporu lidí ke změnám...prostě jak říkám, některý lidi jsou hold zvyklí na ten stereotyp, neradi prostě něco mění, protoţe tohle je určitě jejich léty osvědčenej postup a určitě asi si dokáţeme představit, ţe například v oblasti medicíny, kdy je spousta doktorů, kteří budou stále dbát na své staré metody, třeba čtyřicet let zastaralé, a pak přijde prostě nějaký opravdu velice kvalifikovaný doktor, který prostě objevil nějakou novou revoluční metodu, která usnadní práci všem a oni se stejně budou zapškle stále odkazovat na tu svou starou. To je vlastně úplně zbytečné. Dominantní, mocenské tendence...no, jako takhle. Kdyţ například pracuji v kolektivu, kde je nějakým způsobem dosazenej vedoucí, tak já rozhodně respektuji jeho postavení, já respektuji to, ţe někdo mu dal hold tu pozici, a jeho úkolem je třeba nějaký kolektiv vést. Tak rozhodně nejsem ten člověk, kterej by musel všema dvaceti prstama se snaţit tohodle člověka z té pozice sesadit. To rozhodně ne. Respektuji prostě hodnoty, pokud mají ještě k tomu přirozený respekt, úctu a kvalifikaci, tak nemám nejmenší problém. Ale upřímně mohu říct, pokud ten člověk, na té vedoucí pozici v něčem třeba selţe, tak prostě to beru jako, ţe dobře, on v tom selhal, tak to prostě teďka udělám já a budu se angaţovat já jako ten vedoucí. No a pokud se mi prostě osvědčí to, ţe jsem například lepší ve více věcech, neţ ten původně dosazený

vedoucí, tak jako hold nemám problém s tím jako tu jeho vedoucí pozici převést na sebe. To je pravda. To jako opravdu. Pokud se o něčem rozhoduje, tak se rád ozvu, pokusím se k tomu něco říct, pokud je to nějaká oblast, které nerozumím, tak rovnou šoupu nohama a dlabu šišku. T: Vyhodnocení se vztahuje k oběma dotazníkům, k profesnímu typu především. Chceš si to prohlédnout, co ti vyšlo v zájmové oblasti? K: (souhlasí a čte) T: Pokud tě něco zaujme, tak mi to řekni. Kaţdopádně je zajímavé, ţe se tvé zájmové a profesní charakteristiky rozcházejí. K: Je tady dobře psáno, ţe podřizuji některé své osobní potřeby tomu...moment. (pokračuje ve čtení) K: Jo, chci k tomu akorát říct jen to, ţe prostě dávám přednost tomu, kdyţ vím, kde jsou ty mantinely, ţe prostě vím nějakou tu hlavní linii, po které se já mám asi jako pohybovat a znám ty meze, jo. Je to tak asi úplně ve všem, prostě. Si tím jako spíš potvrzuju, ţe to jako odpovídá tomu, co jsem říkal před tím. T: Mám tu i tvoje výsledky týkající se studijního stylu. Většina výsledků je opět v průměru. V kategorii o reprodukování učiva, v podkategorii povrchní přístup máš hodnotu niţší, neţ je průměr. Stejně je tomu v negativních tendencích v učení, jak v lehkomyslném přístupu, tak i v přepečlivosti, která s sebou nese absenci nadhledu. V kategorii snaha dosáhnou úspěchu je ale tvůj výsledek pod průměrem taky. Kdyţ jsi říkal, ţe si připadáš cílevědomý, tak čím si myslíš, ţe to je? K: Moţná to tak vyšlo, protoţe jsem před nedávnou dobou to studium ukončil, tak moţná to má ještě pro mě nějakej si dojezd v tom, ţe jsem byl docela zklamanej z toho neúspěchu. To třeba, si myslím, mohlo ovlivnit ten test. Ale jak říkám, teďka jsem jako spoustu věcí přehodnotil, v podstatě jsem si udělal pořádek v některejch věcech, takţe teďka se ještě musím opravdu utvrdit v tom, ţe je to dobrý, protoţe teďka je to, dá se říct, ještě čerstvý a zatím ještě nemám úplně v kapse to, čeho se snaţím dosáhnout. Takţe moţná je tam ještě nějaká změna dojde ve chvíli, kdy opravdu tady nějakej ten první krůček k tomu chci dosáhnout, klapne. T: Můţeme třeba udělat ten test potom znovu, kdyby tě to zajímalo. K: Můţeme. T: Napadá tě samotného něco, co jsem nezmínila a připadá ti to podstatné? Něco během těch čtyř let, co se vztahuje k učení, škole a studiu vůbec?

K: Tak třeba, jak uţ tady padlo v těch mých typech, ţe mám jako kdyby rád ty mantinely. A v některejch věcech, neříkám úplně pravidelnost, ale prostě jasně danou strukturu. A to mi svým způsobem nedělalo dobře během toho vysokoškolskýho studia, kdyţ prostě jednou to je takhle, druhou jinak, tam se to změní, tam v tom uděláme trošku chaos a tak dál. A prostě jo, jsem asi člověk, kterej jako rád plánuje a sice si myslím, ţe nemám problém, kdyţ se změní podmínky. To jako ne-e, ale třeba během toho studia by to bylo pro mě bylo asi mnohem snaţší, kdybych chodil do té školy o něco pravidelněji. Protoţe to má pro mě jako větší přínos v tom, ţe si můţu lépe rozvrhnout některé věci i čas, s tím, ţe se někdy pomalu ze dne na den měnila spousta věcí, tak mi to dělalo čáru přes rozpočet. A jak říkám, mám ,mimo jiné, docela časově náročnej koníček. A kdyţ pomalu všechno se takhle mění, chvilku co chvilku, tak člověk jako těţko pak můţe něco plánovat, jo. Takţe právě pak jako se měnilo ţití ze dne na den, coţ pro mě jako nemá úplně tak jako komfortní počínání a aspoň mám rád, kdyţ aspoň vím, co během horizontu čtrnácti dní co a jak bude, abych si mohl rozvrhnout co a jak dál. To třeba vidím, jako určitý negativum, moţná aji jako přímo té fakulty Sociální pedagogiky, ţe člověk, byť má v té první fázi to studium, ale má taky i něco jiného, má nějaké své koníčky, osobní ţivota a tak podobně. A tady tím přístupem, tímhle tím fungováním, mi to jako ubralo v tady tom plánování. T: Můţu vědět, co je to za koníček, kdyţ uţ jsi ho tolikrát zmínil? K: Věnuju se v podstatě jako profesionálnímu a opravdu kvalitnímu výcviku právě bezpečnostních sloţek. V současné době, pravdou jest, ţe ten výcvik směřuje spíš k armádní tématice, neţ té policejní, ale ono se to tak jako různě mísí. A kdyţ to tak nějak uvedu do konkrétní roviny, tak člověk tam můţe vidět sport, ať uţ je to třeba nějaký běh, svalová cvičení, turistika, slaňování, sebeobrana, střelba ze zbraní, nějaké dovednosti, které třeba spočívají nebo souvisejí s pobytem v přírodě, ať uţ se jedná o horský terén, mírný pás, lesy a tak podobně. T: Co ti především doba studia a studium samotné přineslo? K: Určitě mi to přineslo nemálo poznatků o sebe samotném, naučilo mě být více kolegiálním, tolerantním a asertivním. A samozřejmě, těch zkušeností a pozitiv je povícero, kaţdým dnem se člověk učí a během studií jsem se rozvíjel i jako osobnost, třídil myšlenky a spoustu dalšího. T: Co ti především doba studia a studium samotné vzalo? K: S odstupem času si netroufám vypíchnout nějaká vyloţeně negativa, i kdyţ nějaké dílčí aspekty by se jistě našly. Beru to tak, ţe špatné je i pro něco dobré, je to zkušenost, kterou si člověk nese dále ţivotem. Dobrá, snad jen někdy zcela z cestně strávené hodiny při výuce pro

mě absolutně nevýznamných předmětů, které mi byly (k mému charakteru a osobnosti) aţ nepříjemné a cítil jsem vůči nim i jistou averzi. T: Takţe jak tě studium celkově změnilo nebo poznamenalo? K: Utřídil jsem si spoustu svých názorů, postojů a myšlenek. Dalo by se to shrnout, ţe jsem zase o kousek dospěl. T: Zajímá ještě něco tebe? Z toho, co jsi vyplňoval nebo jsem neřekla k tomuto tématu? K: Myslím, ţe ani ne, myslím, ţe tady padlo všechno co padnou mělo a pokud nemáš nějaký otázky ještě, tak nic. Snad jen, ţe závěrem jsem s to říct, ţe nelituji toho, ţe jsem na škole studoval a stejně tak nelituji toho, ţe jsem skončil. T: Já myslím, ţe to bylo naprosto vyčerpávající. Já ti děkuji. S výsledky tě potom samozřejmě seznámím a dám ti je k dispozici. A pochopitelně celá tvá účast bude naprosto anonymní.