PIKO
Václav Hejna (1998)
PIKO 1.- Cesta
Sněží a není to nic zvláštního, je začátek listopadu. Nástupiště na pražském Hlavním nádraží je plné mladých lidí jedoucích na internát. Je neděle a většina z nich se tváří znuděně, zřejmě proto, že musí zase na pět dní z domova. Karel vzpomínal, že takhle to nějak vypadalo, když on jezdil z Plzně do Karlových Varů do školy s partou kluků. Před odjezdem si vždy dělali legraci z lidí tím, že pod vlakem je nějaké zvíře. Ti, co stáli poblíž, se vždy podívali pod vagon. Vzal si týden volna, protože se chtěl podívat do míst, kam před dvaceti lety jako učeň jezdil. Byla zima, vlak stále nebyl přistaven. Procházel se proto po nástupišti a občas zaslechl hovor. Kluci měli většinou stejné starosti, jaké měl Karel a jeho kamarádi před lety. Někteří si nasadili sluchátka, poslouchali walkmanny a nevnímali okolí. Jiní nahlas vyprávěli své zážitky z diskotéky. Vlak konečně přijel, všichni se do něj nahrnuli a Karel měl co dělat, aby uhájil místo u dveří. Byl vecpán do uličky a naštěstí sehnal místo v jednom kupé. "Pepíku, kup ještě deset lahváčů!" zakřičel jeden mladík z okna. Cinkání láhví se ozývalo z celého vagonu a ulička se stávala neprůchodnou. Vlak se pomalu rozjel. Karel se snažil pohodlně posadit, ale kupé pro osm lidí bylo zaplněno deseti. Venku chumelilo čím dál tím víc a stěží šlo rozeznat krajinu za okny. Bylo pět hodin odpoledne, už byla dávno tma. Vlak opustil hlavní město a vydal se do volné krajiny. Snažil se v tom křiku rozeznat jednotlivé rozhovory. Nevěděl proč, ale myslel si, že se dozví něco zajímavého. Nepatřil mezi lidi, kteří by byli zrovna moc zvědaví. Je to asi lidská slabost všeobecně, dozvědět se pár drbů a pak o tom ve změněné formě vyprávět svým přátelům nebo známým, jako svůj vlastní příběh. Karlovi bylo právě třicet šest let a každotýdenní cesty do školy podnikal právě před dvaceti lety. Byl nebezpečně zahloubán do své minulosti a proto chtěl podniknout tuto cestu, aby se této nebezpečné choroby, jak sám tyto pocity nazval, zbavil. Hodně četl knihy o pozitivním myšlení, ale tomu, co se dozvěděl stejně nevěřil. Chtěl se ale ve skutečnosti přesvědčit, že to funguje. Byl stále svobodný a neustále si namlouval, že jedině on je tou příčinou svých neúspěchů, což byla samozřejmě pravda. Někde četl, že způsob jak se zbavit strachu či starostí je udělat právě to, čeho se nejvíce bojíme. Vydal se proto na cestu do míst, kde strávil, jak sám vždy říkal, svá nejlepší léta. V té době měl nejvíce přátel a několik krátkodobých milostných románků. Vlak zastavil v Berouně. Přistoupili další cestující, většinou mládež. Pivo teklo proudem a dokonce se objevil i tvrdý alkohol. Někdo si zapálil cigaretu i když seděli v nekuřáckém voze. Karel, který nějaký čas pracoval jako průvodčí u drah si toho ale nevšímal. Tak zvaná profesionální deformace ho dávno opustila. "Je přece demokracie, tak proč bych si nezapálil!" zakřičel tak, že se všichni v uličce otočili směrem k našemu kupé.
Myslet na minulost a zcela se v ní topit je brzda cesty za úspěchem, po kterém tak toužil. Zavřel oči a poslouchal. Cesta ubíhala docela rychle a vlak neměl žádné zpoždění, což nebylo zase tak běžné. Říkal si, že by se mohlo něco stát. Náušnice v uchu a dlouhé vlasy vzadu svázané do copánku. Na sobě koženou bundu a roztrhané rifle. Vůbec nepohoršoval své okolí, jak si to pamatoval z dřívějška. Nikdo se nad tím nepozastavoval a nikdo mu neříkal, že je chuligán. Nepatřil mezi snoby, protože na módní věci neměl peníze a navíc, nosil jen to, co se líbí jemu. Plzeň-Hlavní nádraží. Bylo to právě místo odkud jezdil do školy. Zřejmě někteří kluci jedou na stejné učiliště. Znovu spoustu křiku, cinkání láhví. Na chodbičce se hromadily další a další tašky a batohy. Venku stále sněžilo a na kolejích bylo vidět, že sněhu za tu chvíli přibylo opravdu hodně.
PIKO 2.- Jak to bylo, když jsme nesměli Hotelový pokoj vypadal útulně, na stěně visel velký obraz kolonády. U stěny postel, stolek a televize. Pohledy, které jste mohli poslat svým známým. Lednička s minerálkou a sprcha. To bylo, co Karla v tuto chvíli nejvíce zajímalo, osprchovat se, převléknout do pyžama, nechat si donést něco dobrého a dívat se na film. Kdy si mohl toto naposledy dovolit. Byť ho tento výlet stál dost peněz, pobyt v hotelu také nebyl levný a to vynásobme sedmkrát, tedy tehdejší cenu hotelového pokoje. Ale jak už věděl, mělo mu to pomoci, aby vymazal ty hloupé vzpomínky na minulost. Co všechno měl udělat a co neměl. Hodil batoh na židli, vyndal věci, uklidil je do skříně a ve sprše na sebe nechal proudit teplou vodu, aby ze sebe smyl tu špínu z vlaku. Venku stále padal sníh. Vypnul televizi, bylo něco před půlnocí, zase mu nebylo dobře, opláchl se studenou vodou. Podíval se do zrcadla a pozoroval, jak mu za těch dvacet let přibylo vrásek. Řekl si, že by ho ty slečny zřejmě už ani nechtěly. Hmmm, pomyslel si, kdybych si jich tenkrát víc všímal a pořád někam nejezdil. Zhasl lampičku, chvíli se díval do stropu, projíždějící auta a jinak ticho. Usnul. --------------Bylo sedm hodin ráno, televizi si nepustil, což byla výjimka, každé ráno to tak dělal. Vždy byl zvědavý, jaké bude počasí, co se stalo, a tak. Každý normální člověk byl zvědavý, jak v noci hráli americkou ligu, jak hrála vlastně Sparta či Slávie. Jak to ti politici zase blbě vymysleli. Karel se oblékl, ještě se otočil zda něco nezapomněl a zamknul dveře hotelového pokoje. Dole v recepci to vypadalo zvláštně, tak nějak trošku jinak. Chyběly květiny, okno a prosklené dveře byly špinavé. A v recepci seděla postarší paní. Vrátil klíče a chtěl vyrazit ven. Tak nějak ho trápila jedna věc, proč vlastně tak spěchá. Bylo půl osmé ráno. "No vy teda máte ránu, chlapče," ozvalo se z úst postarší recepční v podivných staromódních šatech. Vyšel ven. Sníh přes noc roztál. Bylo docela teplo. Proti němu stály dva stožáry a na nich vlály vlajky. Jedna česká a druhá, sovětská. "Hmmm, zase nějaká recese, blbečkové zase vzpomínají. No jo, výročí říjnové revoluce," usmál se a vyrazil ke škole, kde před dvaceti lety studoval. Potkal nějaké děti v pionýrském kroji. Obchod s obuví, který si pamatoval tu byl stále. Nějaké boty ve výloze a plakát s Leninem. "Kreténi," pronesl docela nahlas.
Z obchodu vycházela nějaká paní s malou holčičkou. Zastavila se, pohlédla na Karla a pronesla divnou větu: "Pojď Ivetko, to je ale hnusnej pán. Takový dlouhý vlasy." Pokrčil rameny a s úsměvem pokračoval dál. Zatočil doprava a už z dálky viděl tu oprýskanou šedivou budovu, u ní stalo několik studentů. Jak se blížil, bylo také větší ticho. Z davu se ozvalo: "Ty vole!" "Čau, je tu říďa? Rád bych s ním prohodil pár slov." "Jo," řekl jeden student, podivně oblečený. "Co tady kravnete?" zeptal se Karel. Pomyslel si, že je to docela dobrá recese, pionýři, podivná paní s dítětem, Lenin a ještě tak hloupě oblečená mládež. Celé Karlovy Vary jako by se změnily v šedivou zónu. Vešel do školy. Na schodišti všichni ztichli. Karel prošel okolo busty Gottwalda a zamířil ke kanceláři ředitele školy. "Dobrý den, přišel jsem se na vás podívat,...." Sekretářka málem přelila hrneček s kávou. Ředitel otevřel ústa a když chytil dech, zakřičel: "Co to má znamenat...!"
PIKO 3.- Cesta zpět. Soudružka Nováková se představuje "Jak, no co. Co to máte na sobě, co ty náušnice, co ta bunda, americká vlajka,.....?!!" "Normálka," odpověděl a usmíval se v domnění, že je vše jen sen. ....Karel se podivil, jak s ním ředitel školy jedná a odpověděl. "No, co?" "A, soudružka Nováková, ta si s vámi jistě poradí." Vešla do dveří a zarazila se, vypadala příšerně. Velké brýle, vyzáblý obličej a když chtěla promluvit, úplně zrudla. Pak byl její výraz v obličeji ještě hroznější. Zmohla se jen na takový dusivý zvuk, který vyzněl jako zaskřehotání před infarktem. Karel se zarazil a pohlédl na ředitele: "Proč na mě tak civíte? Já se přijel jen podívat na tuhle školu, nevěděl jsem ale, že celé město takhle blbne." Zarazila se: "Co to má znamenat, co je to za hrůzu, odkud to je? Co to tady dělá?" "Já jsem Karel Novotný, z Prahy," odpověděl pohotově a s úsměvem na tváři. Ředitel vyhodil ze šuplíku jakési desky: "Karel,... Děláte si z nás legraci? Snad Pavel Pokorný, ne?" To už ale Karel zblednul: "Je mi zle, můžu si odskočit?" vylétl z kanceláře a chtělo se mu zvracet: "Co to má znamenat?" Na toaletě nahmatal v kapse košile jakousi knížečku. Červený, občanský průkaz, na jméno Pavel Pokorný, bytem Nejdek, Gottwaldova 543. Zatočila se mu hlava. "No, tak co bude," pronesla ve dveřích ředitelny soudružka Nováková, "takhle nemůžete jít na přednášku do klubu mládeže." "Jak to? A co tam jako bude?" zeptal se ještě celý bledý. "Jak, co tam bude!" "No, já nic nevím." "A co jste včera dělal při hodině, vždyť jsem o tom mluvila." "Jak, já tu nebyl." "Já ti ukážu, nebyl!" opět zrudla a otevřela dveře do chodby. "Já tu fakt nebyl," a vzpomněl si na včerejší cestu z Prahy. "Byl jsem ještě doma, v Praze." "Já ti dám v Praze. Tak vzpomeneš si, o kom bude ta přednáška?"
"To nevím," a náhle si vzpomněl na ty plakáty, pionýry a to všechno, s čím se seznámil dnes ráno, "jo, vy myslíte toho Lenina, co všude visí?" "Já ti dám, co všude visí. Co dělají tví rodiče?" zeptala se soudružka Nováková a se svolením ředitele vedla Karla do své třídy.
PIKO 4.- Karel blbne z Marxismu-Leninismu "Tak si tady sedni vedle Chvojky, do první lavice, abych na vás oba viděla, že Chvojka. Na tebe se také zeptám." "Co je?" Chvojka se zatvářil divně, podíval se do třídy a ozval se smích. "No, no!" pohrozila soudružka Nováková a začala hovořit rusky, "Saditěs." "Co to kecá," zeptal se Karel. "Vole, ruština!" zařval opět Chvojka na celou třídu. "Sem Jirka, vole." "Tak potichu, Chvojko!" bouchla pěstí do stolu a přikázala jedné žákyni, aby rozdala papíry. "Bude písemka!" Chvojka mlčel, Karel se jen divil, kde se ocitnul. Venku bylo jasno, pod okny občas projel náklaďák až se otřásala. "Téma dnešní písemky je Vladimír Iljič Lenin a Velká říjnová socialistická revoluce." Ze zadních lavic se ozvalo jen táhlé: "Taaam jsme ještě nebyli!" Chvojka se otočil a opět zakřičel: "Nestěžuj si Nastěnko, Ivánek ti rád poradí!" Opět smích. "Pavle, vole, můžu od tebe opisovat?" "Jo, to určitě, já vím stejný prdlajs, co ty. Lenin, Lenin, Lenin. Hele to je ten, co visí na chodbě?" "Pane Pokorný, myslím, že se na vás zaměřím," opřela se o stůl a začala cosi rusky diktovat: "Azbukou Pokorný, azbukou." Ruština, stejně jako občanská nauka trvala dvě hodiny, v kuse, bez nároku na přestávku. Soudružka Nováková si dala náramně záležet na výuce ruského jazyka, jak sama říká. Jazyka našich osvoboditelů. A výuky Marxismu-Leninismu, aby nám náležitě z hlav vymazala hlouposti. Chvojkovi zřejmě jeho zálibu v rockové hudbě západního stylu. "Ty vole, já už těch jejich keců mám plný trenky," prohlásil Jirka Chvojka a těšil se stejně jako ostatní na přestávku. Přestávka ale neměla být dlouhá. Zazvonilo, ale soudružka Nováková nedala na sobě nic znát. Tiše všechny upozornila, že dokončíme písemnou práci a budeme pokračovat ve výuce. Samozřejmě bez nároku na přestávku, abychom si prý vážili těch výdobytků socialismu. Tedy, stále se učit, učit a učit. To také prý řekl Lenin. A tak Karel nemyslel na nic jiného, než na to, až se konečně probudí a bude vše zase normální. Tahle hloupost je zřejmě výsledkem jeho uvažování o minulosti. Proč? Proč zrovna tohle?
Nemůže se zdát něco normálního? Ovšem, co je právě tady na hodině ruského jazyka s pomatenou soudružkou normální?
PIKO 5.- Skoro holohlavý Karel Po hodině ruského jazyka se pokračovalo v předmětu občanská nauka. Soudružka Nováková zde snad půl hodiny hovořila o připravované přednášce soudruha Karmedla, který prý studoval v Moskvě na nějaké politické škole. Přednáška se měla konat dnes, v odpoledních hodinách a celá třída jen diskutovala o tom, kdy se vlastně kvůli takové blbosti dostanou domů. Hlavně ti, co dojíždějí. Jirka Chvojka si nezapomněl přidat pár svých ostrých slov na adresu učitelky ruštiny a občanské nauky. "Ticho!!!!" zakřičela soudružka Nováková do třídy. "A jéje" stačil ještě dodat Jirka. "No, Chvojka, máš to nahnutý, pětka z ruštiny a závěrečné zkoušky nebudou." Karel, který už to měl tak dost pomotané, protože pomalu nevěděl jak se doopravdy jmenuje, si vzpomněl, jak mu na učilišti také nenechali udělat zkoušky. Jak to vlastně bylo? Pomyslel si. Možná jsem něco provedl, dělal si legraci, nebo jsem se choval jako Jirka? "Téma Vladimír Iljič Lenin a Velká říjnová socialistická revoluce bude hlavním tématem slohové práce. To platí zejména pro ty, kdo si plete pojmy s dojmy, že pane Pokorný." Karel se zahleděl z okna, opřel si hlavu a nevnímal. "No, mimochodem, než půjdeme na přednášku, nechám vás ostříhat. A tu bundu si koukejte ihned někam uložit." "Kam? Jak, vlasy? Jste mimo, ne?" "Cože? Tak vám to nestačilo? On už si na vás soudruh ředitel posvítí!" a opět zvýšila hlas, zrudla v obličeji a vypadala tak strašně příšerně, jako v ředitelně. "Bude tady ticho!" a vyvedla Karla ze třídy na chodbu, rovnou do ředitelny. Popadla nůžky a ustřihla mu vlasy natolik, že vypadal strašně. K holiči musel. "Já ti ukážu!" nůžky položila na stůl a ještě dodala, "tak a teď k tomu holiči musíš." Jak to vše zapadá do sebe. Jednou na internátě se musel také nechat ostříhat, jinak by ho vyloučili z učiliště. Vlastně ho donutili. Ovšem s rozdílem, že tento sen je více brutální. Soudružka Nováková vůbec neodpovídá nikomu z této školy. Pomyslel si, že je to sen a tak ochotně vyrazil k holiči. Ten nebyl příliš daleko. Pamatoval si cestu, i po dvaceti letech. "No, kdo vás tak zřídil?" zeptal se holič. "Jedna kráva ze školy, učitelka na ruštinu." "Jo, Nováková?" zeptal se a vzal do ruky strojek na zastřihávání vlasů. "Takže na Ivana?" zeptal se a začal se nahlas smát.
"Mě je to jedno," mávl rukou Karel a zavřel oči, aby se na sebe nemusel dívat do zrcadla. Stejně je to sen, až se probudím, pak budu mít zase ty dlouhé vlasy a svou bundu: "Víte co, vemte to úplně na krátko, abych vypadal jako trestanec." "Jak myslíte," odpověděl a pustil se rovnou do práce. Chvíli Karlovi jezdil strojkem po hlavě, až z toho byl docela slušný účes na ježka. A tak se se svou skoro holou hlavou vracel do školy. Za půl hodiny se jde na tu přednášku. Byla mu zima, bundu neměl a svetr mu moc nepomohl: "Sakra, kde teď seženu něco na sebe, to je tak kreténskej sen, mám tu zmrznout nebo co?"
PIKO- 6.
"Já se na to můžu vykašlat," Karel mířil zpět ke škole. "Tak, to je správné, takhle máš vypadat," pronesla soudružka Nováková na chodbě u šaten. Chvojka se nahlas zasmál: "No Pavle, ty vypadáš jako bys k nám patřil." "Nyní se přemístíme do Rudé hvězdy, kde na nás soudruh Karmedl čeká, aby nám, a dalším žákům jiných škol pověděl...." "Vo Leninovi, bez klobouku bos, natloukl si nos," zavtipkoval Karel. "Pane Pokorný, už jednou jsem vás upozorňovala, že ještě nějaká ostuda a máte problémy." "Hele vole, ona ti zase vyká, ta je nějaká blbá, ne?" řekl Jirka. "Má to pomotaný." Byla zima, Karel se ve svetru nemohl zahřát. Sen, který se mu zdál tak strašně dlouhý, nekončil. Nevěděl už, zda se jmenuje Karel Novotný, a bydlí v Praze a nebo je Pavel Pokorný z Nejdku. Potichu si řekl: "Já už se z toho asi zblázním, já chci domů." "Co je?" otočil se Jirka Chvojka. "Nic, jen si tak povídám pro sebe." Přešli Chebský most směrem do města. Příslušníci Veřejné bezpečnosti okukovali kolem. Zastavili nějakého mladíka co měl dlouhé vlasy. Karel si sáhl na svou skoro holou hlavu a litoval, že už nemá ten krásný copánek. "Stři-hali do- hola ma-lého chla-pečka," zpíval si Jirka Mišíkovu píseň. "Nech toho, vole." "Ticho tam vzadu, Chvojka," zakřičela soudružka Nováková. Vstoupili do sálu, kde už sedělo několik žáků z jiných škol. Místo bylo až vzadu u stěny. To samozřejmě vyhovovalo Jirkovi a jeho spolužákům. Soudružka Nováková se postavila před velký stůl na jevišti: "Nyní bych vám soudruzi a soudružky představila soudruha Karmedla, který je zástupcem předsedy Okresního výboru Komunistické strany, tady v Karlových Varech. Soudruh Karmedl se vrátil ze studijního pobytu v Moskvě a poví vám něco o počátku spravedlivé společnosti, která byla zahájena výstřelem z křižníku Aurora, na pokyn soudruha Lenina..." "Blablabla," dodal Jirka Chvojka a čepicí si zakryl obličej. "Jdu spát, vole, řekni až bude konec."
Přednáška se protáhla do půl čtvrté. Na karlovarském Horním nádraží čekal Karel na vlak. Uvědomil si, že ne do Prahy, ale do Nejdku. Do něj ovšem nesmí nastoupit, byl to přeci jen sen. Nebo ne? "Ty nejedeš domů?" zeptal se Jirka. "Ne, vzpomněl jsem si, že máma chce vyzvednout u foťáka fotky." Najednou se mu začala točit hlava, bylo mu zle. Posadil se na lavičku. Byly čtyři hodiny odpoledne. Karel měl na sobě svou koženou bundu s americkou vlajkou. Na hlavě své dlouhé vlasy, vzadu svázané do copánku. Vyšel před nádražní budovu. Bylo tepleji a na zastávku přijel zcela nový autobus městské dopravy. Sáhl do bundy, vytáhl kartičku Občanský průkaz. Samozřejmě jméno Karel Novotný, bydliště Praha. Byl sice trošku zmatený, ale myslel si, že je konečně vzhůru. Jen nevěděl, proč je na nádraží, když domů ještě nejede. Cestou parkem dolů do města se mu hlavou honilo několik nedávných událostí. Zažil je doma v Praze a nebo kdesi, v Karlových Varech. Do Sokolova jezdil za jednou dívkou. Byla o hodně mladší než on. Miloval jí, ale nechal si spoustu věcí napovídat od druhých a ve svých názorech, postojích a k životu samotnému, byl nespolehlivý i sám k sobě. Hodně cestoval a rád. Čekal na povolávací rozkaz. A on jí z ničeho nic opustil. Bolest už přešla, a ona už si na něj ani nepamatuje. Vše bylo jen v myšlenkách. Podobný osud ho zasáhl z druhé strany, po dvaceti letech. Má to ale nějakou souvislost? Karel si myslel, že ano, ale to jistě nebyla pravda. Jiná situace. Také jezdil za jednou dívkou, ale jinam. Na Šumavu, z Prahy. "...budu tu pro Tebe za všech bouří....," přečetl si v jedné darované knize. "Láska nejsou slůvka Miluji Tě. Láska je život za všech okolností." "Hmmm, slova, slova. Odpouštím ti, a zapomínám. Tak jako to udělala dříve ona." Vydal se směrem k hotelu. Byl už dnes moc unavený. Chtěl si odpočinout.
PIKO 7. - Karel v hotelové restauraci Karel Novotný nebo Pavel Pokorný? Tohle se všechno pletlo v jeho hlavě. Jaký je vlastně rok? Kde se nachází. V recepci vyzvedl klíče od pokoje. Všechno bylo jako dřív, obraz na stejné stěně, sprchový kout, postel, křeslo a konferenční stolek. Stejná značka televizoru a rozhlasový přijímač na poličce. Zapnul ho, bylo něco málo po čtvrté hodině odpoledne, hráli poslední hit od Madonny. Po písničce reklama na nové bankovní produkty Komerční banky. Pustil si sprchu a střídavě na sebe nechal proudit horkou a studenou vodu. Dělal to už několik let a téměř vůbec nikdy nenastydl, ani netrpěl horečkami. Vlastně vůbec nemarodil. Kdysi pracoval na železnici a nyní se snažil, aby se mohl vrátit zpět. Nedařilo se mu. Občas vykonával příležitostné zaměstnání, a protože bydlel v Praze, bylo většinou i dobře placené. S penězi celkem neměl problém, mohl cestovat a to ho bavilo. Tato cesta ho ale měla zbavit těch hloupých názorů o tom, že kdyby byl dříve chytřejší, udělal by to jinak. Stále se motal v kruhu a nikdy se nepohnul dopředu. Oblékl si bílou košili, zavázal kravatu, a pak sako. Pochválil se u zrcadla a vyrazil na večeři do restaurace. Byl zvyklý večeřet kolem páté hodiny. V hotelové restauraci byl celkem klid, jen jedna dvojice seděla u stolu v rohu. Objednal si pití a vybíral jídlo v jídelním lístku. "Tak, vybral jste si?" zeptal se číšník. Popíjel ze skleničky kolu a díval se kolem sebe. Venku už byla tma. Tichá hudba Karla ubezpečovala čím dál víc, že doba, ve které žije není ta, kde se musel trápit se soudružkou Novákovou, ředitelem školy a účastnit se té hloupé přednášky o Leninovi. Udělal by to vše jinak? Doba vzdálená dvacet let, ale přesto tu byla před pár minutami? Co chtěl udělat jinak? Nechodit na přednášku a chovat se jako hrdina? Proč to tedy neudělal? Na talíři už zůstaly jen hranolky. Byla to výborná večeře, opravdu dlouho neměl smažený sýr. Zaplatil a po schodech opět vyšel do svého pokoje. Převlékl se, pustil televizi a bezmyšlenkovitě sledoval publicistický pořad na prvním programu. "Počkám si na televizní noviny a půjdu spát," řekl si a zavřel oči. Opět přemítal o tom, co se to vlastně stalo. -------V šest hodin ráno se probudil. Jako pokaždé se pustil rádio. "Kupředu levá, kupředu lévá ......"
PIKO 8.- Karel a Martina se setkali "Paní Nostalgie má krámů plný byt. Nic neumí vyhodit. Svůj život má uschovaný do vitrín. Zapomnění prach a minulosti stín." Tento text písně od skupiny Olympic si Karel připomněl, když ho oslovovali z fotografií jeho skuteční spolužáci z učiliště v Karlových Varech. Určitě tam nenajde Pavla Pokorného, Jirku Chvojku. -------Karel se v šest hodin ráno probudil. Jako pokaždé si pustil rádio: "Kupředu levá, kupředu levá ......," znělo to tak úděsně, jako odrhovačka z hospody naplněné samými notorickými alkoholiky v pokročilém stádiu. Nejen. že se mu udělalo zle z toho rychlého časového přechodu, ale i z toho, že to bude opět natolik zajímavé, že se začal bát: "Tenhle opakovací sen nebude dobrý konec." Kdysi, když byl malý, opakoval se mu stále ten stejný, o tunelu. Pak se bál usnout. Na stole našel opět červenou knížečku Občanský průkaz, jméno Pavel Pokorný, bydliště Nejdek. Zvláštní bylo, že si toho dole v recepci nikdo nevšiml. Jako by tam bydlel normálně. Podle data narození mu bylo teprve šestnáct let. Jak by mohl být na hotelu ubytovaný? Pomyslel si, že je to ale pěkně hloupý sen. Jen tolik živý. Prošel bez povšimnutí recepcí, otevřel skleněné dveře a vyšel ven. Ovanul ho mrazivý vzduch: "Zase jiné počasí," řekl si pro sebe Karel. "Karel? Pavel? Novotný? Pokorný?" začal si skoro zpívat. Opět sestupoval po schodech směrem ke škole.. "Nazdar, vole!" zakřičel Jirka Chvojka, "kam si zmizel?" "Nic, šel jsem do města." "Jo? A kde? Nikdo tě neviděl, chtěl jsem tě seznámit s klukama z party Piko." "Jo?" "No, mám tě pozdravovat, jsi prej nějakej divnej," zašklebil se Chvojka. "A co já s tím?" Karel neměl vůbec náladu, neměl sílu něco řešit. Nyní musel jít do školy. Tu bundu zase strčit do batohu, aby si toho Nováková nevšimla. Zase mu byla zima. S nadáváním se zul, vzal si pantofle, které byly kopnuté pod lavicí. Nikomu zřejmě nepatřily. Nikdo je nepostrádal. Na vedlejší lavici seděla dívka. Blondýnka. Karel se na ní usmál. Moc se mu na první pohled líbila, ovšem hned si uvědomil, že je o tolik let mladší než on. "Já jsem Martina," také se usmála. Karel byl najednou jako vyměněný, sen ho začal zajímat a dokonce snad i bavit. Nechtělo se mu zpět: "Kvůli Martině?" zamyslel se. "Zvoní," pojď, ať tě nějaký učitel nevidí.
"Já jsem Karel!" zakřičel ještě před dveřmi do třídy. Soudružka Nováková, už opět celá rudá dívala se směrem k pozdě přicházejícímu žákovi. Bylo vše jasné. "Já vás Pokorný varovala!"
PIKO 9.- Dívka, co tancuje na louce "Já vás Pokorný varovala!" Karel hleděl z okna a stále slyšel v uších tu písničku. Stále dokola, ten refrén nešel z hlavy vypudit. A kdo je vlastně ta dívka, co tancuje na louce? Vypadá jak víla. Krásně se usmívá. A opět mizí. Možná se mu opět začaly vynořovat nesplněné touhy, které nepatří do tohoto světa. Vše bylo tak na dosah, blízko. Vždy ale přišla nějaká podmínka, hlas, který cosi namítal. Byl to rozum? Ztrácel odvahu cokoliv učinit. V hlavě zmatek. Soudružka Nováková stále opakovala to své: "Já vás Pokorný varovala!" Slyšel to sám, ve svém snu, nebo skutečně opakovala to své? Stále stejná písnička, stále stejný refrén, stále ta tančící dívka na louce. Jako by se Karlovi, který Karlem v tomto snu není, začaly předvádět zvláštní, dva a zcela pomotané sny. Představy, časové prolínání dvaceti let. Najednou, jako by si vzpomněl na Martinu, která seděla na šatně, na vedlejší lavici. Vybavily se mu další tváře, mnoho dalších tváří. "Pavle, co je? už zvonilo," strčil do Karla Chvojka, "jdeme do hospody, máme tělák." Karel se vzpamatoval: "Jak, do hospody na tělák?" "Ne, máme Volnýho, je to matikář, ale učí tělák. Měl průser. A tak na to kašle." "Jak nemůže učit matiku." "Ale měl problémy tady s tou Novákovou, vona ho udala nebo co. A Volný je rád, že ho nechali ve škole. Vlastně má na starosti tu tělocvičnu." "Tak proč tedy do hospody?" "Stejně si nás nepamatuje," řekl Chvojka a hnal Karla rychle ze schodů. Písnička dohrála, tančící dívka zmizela. Martina se ztratila z jeho obzoru. Nyní už byl jen Chvojka a jeho chuť na pivo. Povídal o tom celou cestu, které je ve Varech nejlepší. "Dělej Pavle. Mám žízeň!" Čtvrtá cenová skupina, zakouřená restaurace. Plno lidí, řevu a dvě židle pro Jirku Chvojku. "Čau Julčo, dáš nám dvě?" "Ahoj Jirko, zase tělák?" zeptala se servírka. "Jasan, tak už to sem sázej. Jo, tohle je Pavel. Sice nějakej zmatenej, ale dobrej." "Čau," usmál se Karel a zapálil si cigaretu, byť normálně nekouří.
PIKO 10.- Na břehu Ohře "Sakra, už zase tady," probral se Karel, už nevěděl, kde je skutečnost a kde sen. Je tato doba snem a nebo ta před dvaceti lety? "A kde je Jirka. Kde je zase ta pitomá Nováková, co má se mnou, nebo vlastně s Pavlem takové problémy?" Posadil se a pohlédl z okna na parkoviště. Neměl ani hlad, byl po docela dobrém obědě na internátě. "Kde?" zeptal se sám sebe, "vždyť ta budova je přece dnes prázdná," uvědomil si, že v prvním patře je jakási psychologická poradna. Umyl se a opět se posadil do křesla, díval se na obraz. Zavřel oči a v představách se mu zjevila Martina. "Kde ta se tu zase vzala," vrátila se mu stará známá melodie. Dívka, která stála ve sněhu, u stromu. Dívala se na něj. Ta fotografie, je snad více než dvacet let stará. Kam ten čas zase utíká. A zase tu byly ty jeho vzpomínky, které nejdou vrátit. Zase ta hloupá myšlenka na to, jak dostal tehdy od jednoho kluka tak, až ho odvezli do nemocnice. Zpátky musel pěšky. Prostě ho nechali odejít a pěkně třináct kilometrů pěšky. Ona Martina vlastně za Karlem přijela sama, až z Chodova. "Já ji odmítl," pořád se mu ta událost vybavovala sama, "já z toho asi chcípnu, už dost, je to pryč. Je to dávno. Ona si mě už dávno nepamatuje. Neznám už její příjmení," rozbrečel se nad těmi vzpomínkami, o kterých si myslel, že jsou dávno pryč. Že tady ve Varech, kde se učil, potkal hodně dobrých kamarádů. A Martinu. Zvedl se z křesla, byl strašně moc na sebe rozzlobený. V koupelně si omyl slzy z tváře. "Jdu se projít," odevzdal klíče v recepci a vyrazil. Kam? Vlastně ani nevěděl. Stál na břehu řeky Ohře. Díval se na plynoucí vodu: "Kde je ta řeka, která tu před dvaceti lety tekla?" Odkudsi přišla odpověď: "Ta už je dávno někde v oceánu, nebo se vypařila a nyní někde prší." Karel se posadil na kámen, a opět dlouze pozoroval vodu, která plynula kamsi. Chvíli zavřel oči, a opět uviděl dívku, která stála v lese ve sněhu. Dívala se na něj.
PIKO 11.- Budu takhle žít dál? "Minulost nezměním," zamyslel se Karel, "hlavně že to vím." Stále mu vrtalo hlavou, že ví jak na to a nikdy to neudělal. Voda v řece plynula, stále dál a dál. Nikdy se nevracela proti proudu. Když něco zapomněla, třeba zrovna tu kládu na druhém břehu, zanechala jí svému osudu. Ať si plave či zůstane. Vstal a vykročil směrem do města. Jen tak se projít. Jeho sen měl asi něco znamenat. Snad vyřešit to jeho neustálé vzpomínání a řešení událostí, které změnit nejdou. Možná by rád koupil něco Martině, přivezl jí nějaký zvláštní dárek: "Proč?" zeptal se sám sebe. Zašel na kávu. Díval se z okna na ulici. Někteří lidé spěchali, jiní se jen tak volně procházeli. Chlapec s dívkou se drželi za ruku a dívali se na sebe. Karel opět zavzpomínal, jak se také jednou s Martinou prošel, bylo to poprvé a naposledy. Popíjel pomalu a stále nebyl schopen najít nějaký impuls, jak se všeho zbavit. Jak začít, myslet jen na budoucnost. Přijít na to, kolik věcí umí, kolik se toho naučil. Proč to neumí využít a stále jen hledá chyby. Žije podle druhých, co mu říkají, jak by měl vypadat, jak se chovat. Žít v průměrnosti a chovat se průměrně, psát průměrně, pracovat průměrně. Tolik nápadů má, ale jen stále dokola žije tam, kde už je všechno zcela jiné. --------"Dobrý den, majore Gagarine...," probudila ho ráno písnička z rozhlasu. "Martinko!....!" vykřikl ještě ze snu, "...musím se sebou něco udělat, začít žít, začít milovat," usmál se do zrcadla a vykročil. Kam? Opět do školy. Na ruštinu a napsat slohovou práci o přednášce k výročí VŘSR. "Ahoj Pavle!" zavolal Chvojka, "tak jak dneska?" "Jo, jde to," a usmál se. V dálce uviděl Martinu, jak mu mává. "Ahoj Martinko," vypadlo z něj, aniž by si to uvědomil, jak jí oslovil. Usmála se a začervenala. Skoro to nebylo ani poznat. Cítila, že jí takto zřejmě nikdo ještě nikdy neřekl, kromě rodičů, hlavně tatínka. "Zase jsem tady," usmál se Karel a chtěl jí obejmout, jenže se zalekl. Neznají se ještě tak dlouho. Asi, vlastně ztratil pojem o čase. Měl radost akorát z toho, že pokud je to sen, je právě nyní moc krásný. Pokud je to pravda, je krásný dnešek, skutečnost a vlastně i život. "Pavle, vole, pojď!" zakřičel Jirka Chvojka, "bude zvonit." "Hmmm," podíval se na Martinu, chtěl jí pohladit a rozloučit se, "tak zatím, a těším se na odpoledne." "Tak ahoj, a měj se hezky, Pavle," vstoupila do školy a zmizela za schodištěm. Za bustou Klementa Gottwalda. "Hele, znáš PIKO?" zeptal se Jirka.
"Ne, co to je?" "No, parta," Jirka se usmál, jako by byl jediný, kdo ty kluky a holky zná, "no, jmenují se tak, protože Líba, to je jedna z nich pořád otravovala prodavačku v trafice, jestli nemají bonbony PIKO. No a ta prodavačka jí potom honila okolo nádraží. A všichni na ní volali jen PIKO!, PIKO!..." "To je dobrej fór," uznal Karel a posadil se do lavice. Soudružka Nováková vstoupila do třídy a okamžitě začala rozdávat papíry: "Bude sloh, budeme psát o přednášce, doufám, že si Pokorný pamatuje, o čem." "Jistě soudružko, Pokorný je borec," zavtipkoval Jirka Chvojka. "Chvojka, ty to máš taky nahnutý," dodala soudružka Nováková. "Jo, jasně, Lenin, vole, Lenin," a tloukl Karla do čela. Všichni se pustili do psaní slohové práce. Karel si zase musel srovnávat v hlavě, že není Pavel, ale Karel. Takže je to opět sen. Martina není reálná. "Kurva!," zařval najednou Karel. "Co je to tam," zvedla se soudružka Nováková ze židle a procházela mezi lavicemi. Karel psal co ho napadlo. Psal o tom, co poznal za posledních deset let po roce 1989. Nyní, v roce 1979? "Pane Pokorný, pište to normálně," ukázala na slovo "Lenyn" a pokračovala ve své obchůzce. Vlastně to bylo nekonečné, to psaní. Kdosi ho poklepal po rameni. "Hele, jak si měl minule tu bundu, odkud jí máš?" zeptal se ho kluk sedící za ním v lavici. "No, koupil jsem si jí, normálka." "Z tuzíku?" "Ne, normálně v obchodě." Asi zřejmě jeho spolužák nedokázal pochopit, že Tuzexy již po roce 1989 zmizely. To ovšem nemohl tušit. byly to prodejny, kde se nedalo normálně nakupovat. V bance jste dostali bony, jako výměnu za devizy. Za to jste mohli nakoupit zboží ze zahraničí. Jinak se daly bony sehnat u veksláků. "Lenyn, byl velký idiot, protože to byl zakladatel komoušismu," napsal Karel na papír a zasmál se tomu. Naštěstí ne nahlas, tak si toho soudružka Nováková ani nevšimla. Jirka Chvojka si propiskou čmáral na bradu. Asi přemýšlel, jaké písmeno se píše ve slově Lenin, nebo křižník. Karel přemýšlel o tom, jak a co řekne Martince až skončí škola. Až půjdou spolu zase na vlak. A co bude potom.
PIKO 12.- Náš třídní Holohlavý třídní Karlovi připomněl skutečného učitele na dopravu. Předmět, doprava na železnici. Byl to on a nebo už je doopravdy na hranici psychického zhroucení. Nebýt Martinky, pak by se zřejmě již dávno zbláznil. Jaký konec tohle všechno bude mít. Vyřeší se něco? Skončí to do ztracena? "Vím, že některé sny, co trvají několik sekund ve skutečnosti, jsou v naší představě tak dlouhé, jako by uplynul třeba celý týden," mluvil si pro sebe a vlastně ani nepostřehl, že slohová práce už byla dávno dokončena. Jen ten třídní. "Nazdar vy paka negramotný," pronesl, jen jak dosedl za katedru: "Hej, novej, seber tu třídní knihu," a hodil jí do uličky. Karel se zvedl, hodil jí na stůl a chtěl se jít posadit. "Pokorný, pocem," ozvalo se za ním. Pokorný? "Pokorný?" zopakoval nahlas, "já nejsem Pokorný." "Co to meleš, pojď k tabuli. Jsi mimo, Pokorný, dáme zkoušení," tvářil se třídní vážně. "Jasné, je to on," zamyslel se Karel. "Pavle Pokorný, tak, na návěstidle svítí žlutá, nad ní zelená, co to je?" "Ty vole," stačil odpovědět. "Ty vole to není, tak další." Stejné otázky a stejné odpovědi. Stále dokola: "Dobře, dobře, dobře, za pět, Pokorný," usmál se třídní a jako vždy, do svého zápisníku dopsal osmičku. To rád používal při čtvrtletním zkoušení. "Hmmm, Vopásek, za osm." Třídní učitel, Martinka, parta PIKO a bonbony s tou legrační událostí okolo Horního nádraží. Jen Nováková, tak se mu jaksi vymyká ze vzpomínek. Nikdy jí nepoznal. Snad se mu to plete s posledním ročníkem v Plzni. Kdo ví. Ve druhém ročníku se stěhovali. V této době si musel zvykat na jiný kraj a jiné lidi. A neměl vlastně v Karlových Varech němčinu? Ruštinu až poslední rok. Vzpomněl si na tu svou písničku, kvůli které málem skončil v této škole. "Já už idu, idu, idu, idu, uže mám vsjo gotove...." Tenkrát byl poprvé vyvolán k tabuli a toto zazpíval. "Aha, proto Nováková," zamyslel se Karel. Na nádraží už čekal Jirka Chvojka, parta PIKO a...., a Martinka.
PIKO- 13.- Techno, Rudá hvězda "Karel, Pavel, Karel, Pavel,...," povídal si pro sebe Karel. Hudba duněla z reproduktorů, tanečníci zaplnili sál. Byl to hrozný rámus, ty údery bubnů, které mu v uších vytvářely takové zvláštní tlakové vlny. Pil pivo a pozoroval dívky, které seděly u vedlejšího stolu. Vůbec si ho nevšímaly. "Hmmm, asi starej, no holky," řekl si, klidně nahlas, stejně ho nikdo neslyšel a neposlouchal. Tak si vzpomněl náhle na diskotéky v osmdesátých letech. Hudba hrála z gramofonu, asi i tišeji. Jednou zakázali jedné kapele, která hrála dobrý rock, že nikdy už nesmí vyloudit ani zvuk. Jen proto, že zpívali anglicky. A dobře. Tancovali jsme jak smyslu zbavení, fakt dobrá hudba. Dopil pivo a náhle ho napadlo, že by mohl zkusit ukázat Jirkovi, Martince a partě PIKO, jak to vypadá tady, u nás. "Jak u nás," náhle se sám sebe zeptal, "jak u nás." "Vždyť jsem v Rudé hvězdě? Tamhle jsme seděli s Jirkou a poslouchali toho blbečka," přednáška o Leninovi, náhle se mu vybavilo: "Ale to je dvacet let? Tedy, tři dny? Čtyři? Kolik je hodin?" měl v hlavě zmatek. "Martinko, kde jsi?!" zavolal Zavřel oči a usnul. -----"Novotný, jak jste to myslel v té slohové práci? Jak jste myslel to, že komunismus je u konce?!" řvala Nováková na celou třídu. Jirkovi Chvojkovi zřejmě došel humor, protože na Novákovou hleděl, jako by se to týkalo jeho. "Chvojka, a ty taky!" "Co je?" zeptal se. "No na tebe taky dojde, Chvojka," ukázala na jednu žákyni a dodala: "Horňáková, ty to tady pohlídej," popadla rychle Karla za ruku a vytáhla ho ze třídy na chodbu. Karel se snažil dostat ze sevření, ale nakonec to přeci jen vzdal. "Já ti ukážu, že skončí komunismus, ty parchante. Já ti ukážu, ...," supěla a vlekla Karla do ředitelny. "Co je, vždyť je to pravda, za deset let takový jako vy skončí. Komunisti, jo. To je mor," stačil ještě říci. "Soudruhu řediteli, tady je ten parchant, ta svině. On napadl náš režim," křičela stále, jak smyslu zbavená. "No, to je na vyloučení ze školy. Musíme to nahlásit, a to nejen rodičům," řekl v tichosti ředitel.
"Mě je to fuk, stejně je to sen."
PIKO- 14.- Karel je vyloučen ze školy
Sbalil si všechny věci. Vlastně jaké věci, snad učebnice v lavici? Připitomělou bundu z konce sedmdesátých let? Venku byla zima. „Jirko, ta kráva mě vyhodila, tak se měj, sejdeme se na nádraží.“ „Doufám, že se tu už nikdy neukážete a zmizíte mi z očí,“ pronesl na chodbě ředitel a vstoupil do ředitelny, hlasitě zabouchl za sebou dveře. Soudružka Nováková zřejmě někde učila, tak už jí nepotkal. Naštěstí. Karel se zabalil do nepohodlné bundy a na hlavu si dal starou čepici, protože na hlavě měl jen velmi málo vlasů. „Kvůli Novákové.“ Šel ulicí směrem ke kolonádě a stavil se ve své oblíbené cukrárně. Tedy, tehdy oblíbené. Dal si kávu a zákusek. Díval ze skrze sklo výlohy na lidi venku. Na stožáru visely sovětské a československé vlajky. Esenbáci ve dvou chodili, jedna hlídka za druhou. Karel se bál vyjít na ulici. „Občane, váš občanský průkaz,“ stála za ním hlídka Veřejné bezpečnosti, které se Karel tolik obával. „Co je?“ zněla jeho otázka, trošku vystrašeně. Neměl se ale čeho bát, byl to jen sen, „co chcete?“ „Občanský průkaz,“ zvýšil hlas jeden příslušník, „jste snad hluchý?“ „Ne, proč,“ sáhl do náprsní kapsy a vyndal červenou knížku, která v jeho době dávno neplatí. „Vaše jméno,“ zeptal se druhý. Karel se usmál, „neumíte číst?“ „Prosím! Jméno, příjmení, bydliště, věk, rok narození!“ opakoval. „Karel Novotný, Praha 10, Vršovice, Ruská 485, 36 let,“ vysypal ze sebe. „Cože?!!“ zakřičeli oba naráz. „Tady je, Pavel Pokorný, Nejdek, Vladimíra Iljiče Lenina 48, věk 16.“ „No vidíte, já vám to říkal, mohli jste si to přečíst, „usmál se Karel. „Vždyť je to jen sen,“ řekl si potichu. „Jo, Pokorný, už víme. Vyhodili vás ze školy, prej si pěknej parchant. Máme o tobě zprávy. Koukej mazat na vlak nebo špatně skončíš. Hůř než ve škole,“ vrátil mu občanský průkaz, „a najdi si honem práci nebo dostaneš basu ty příživníku.“ „Ty jo, ta změna,“ stačil ještě odpovědět a vyšel na cestu k nádraží. Tušil, co by ho ještě mohlo potkat za těch pár hodin. Horní nádraží v Karlových Varech bylo prázdné, neměl jet žádný vlak. Nádražní restaurace
byla také prázdná. Posadil se a objednal si čaj. Díval se ven, skrze špinavé okno. Číšníci se bavili u výčepu. „Ahoj Pavle,“ ozvalo se za ním. Otočil se, vedle něj stála dívka, neznal jí, jen od vidění, z nižšího ročníku. „Jsem Líba z party Piko, Jirka Chvojka mi o tobě říkal, prý tě vysypali ze školy,“ vyhrkla ze sebe téměř bez nadechnutí. Byla to menší blondýnka, jako by jí od někud znal. „Pavel, to je náš šéf by tě chtěl pozvat do Jáchymova, kousek odsud děláme tiskárny. No, chodí tam jen zvaní. Ani fízlové tam nechodí, jeho táta maká na okresním výboru komoušů, je to pohodička. Západní hudba, žrádýlko.“ Karel chvíli přemýšlel, „proč ne,“ jen mu nedocházelo, zda tady bude, či ne. „A proč já?“ „No, Jirka říkal, že nemůžeš být odsud, že si vostrej,“ řekla Líba a přitom se usmála. „No vždyť jo, sem z Prahy.“ „Ne, tak to nemyslel,“ ještě se usmála, „no, že si Novákovou vyvedl tak z míry, že musíš bejt nějakej protistátní.“ Karel se zasmál nahlas, „hmmm, dobrý.“ „Tak nezapomeň, bude tam i Martina, je taky pozvaná,“ podala mu ruku, „tak v pátek, čau.“ Karel má hotel objednaný do soboty. „Cože, hotel?“
15. – Jáchymovská párty (1979) "Jak ses sem vlastně dostal," zeptal se Pavel Vostrý, šéf party Piko. Karel chvíli přemýšlel, "no, normálně, znám to tady." Před dvaceti lety tady skutečně byl, s partou Piko, tou skutečnou. Poslední sraz trošku zkazil, opil se a otec Pavla zabavil klíče, už se nikdy žádná podobná akce nekonala. Čas se vrátil. Na stolech už byly připraveny talíře s jednohubkami, limonády, hrníčky na kávu a čaj. Libor, discjockej zkoušel barevné žárovky. Návštěva. Ti donesli hi-fi soupravu, koncem sedmdesátých let naprosto špičkovou. Pro dnešní fandy elektroniky by to byl jistě muzejní exponát. Ve dveřích stála Martina, "ahoj Pavle, jsem ráda, že si přišel," a objala Karla. Karel sledoval Pavla, toho skutečného, zda tím nemyslí jeho a nevrhne se mu do náručí. Martina netušila, co se děje, nevěděla o snu nic. Myslela si, že je to normální kluk, tak trošku drzý, a hlavně odvážný. Postavil se Novákové a všichni tady tušili, jak to skončí. Libor pustil gramofon s deskou Olympicu. "Slzy tvý, mámy šedivý, stékají na polštář...," hymna party Piko. Karel si vzpomněl, že se o tuto písničku, jako o hymnu málem porvali. Kvůli ještě jedné od skupiny ABBA. Nakonec vyhrála ABBA v hlasování. "Byla to chyba, Olympic je prostě stylovej." "Cože? " zeptala se Martina, "jo, Olympic je stylovej, dobrej, nejlepší." Šlo se tancovat, a jako by Karlovi vzpomínky nabraly na síle, přišli i Němci, z bývalé NDR. Hudba hrála a Karel čekal, že se nyní pohádá, tak jako minule. Nic se nestalo, hádka se nekonala. Martina byla šťastná a Karel taky. Chtěl tady už zůstat a nevracet se zpět. Tady má tu svou partu, svojí dívku, lásku, kterou kdysi poslal pryč. Je konečně tam, kam patří, doma. "Mám tě ráda," zašeptala na schodech Martina Karlovi do ucha. "Miluju tě, a odpusť mi, že jsem tě tehdy nechal," najednou ze sebe vyhrknul. Tak rychle aniž by si uvědomil, co říká. "Cože? Ale já tě znám jen sotva týden," divila se, "a za ten týden si u mě tak zazářil." Karel přemýšlel, co jak udělat. Říct pravdu? "Nejsem odsud, jsem z budoucnosti, zítra jedu domů, do Prahy. Tohle všechno je tak divné, musím se do rána probudit.," díval se dolů, na svítící město. Nikdo tady netušil, co se tu dělo dříve v padesátých letech. Nikdo tady netušil, co se stane, co bude dál. "Zítra ráno odjíždím, v osm vlakem do Prahy, domů. Zítra, za dvacet let."
"Tos mě naštval," zvedla se a odešla do sálu, mezi kluky a holky, co tancovali na písničky od Boney M. Karel si pobrukoval, bylo jedenáct v noci. Ucítil polibek. "Pozdravuj v Praze a měj se hezky," řekla Martina a zase zmizela uvnitř budovy. --------V jednu ráno stál Karel na mostě, díval se na hladinu Ohře. "Co se to stalo?"
16. Poslední zastávka ve městě Hleděl do vody a vůbec si neuvědomil, že přesuny v čase se nekonaly v ten pravý čas, jako před tím. Končil mu pobyt v Karlových Varech. Poslední den v hotelu. Je jedna hodina ráno. „Má cenu jít ještě spát? Za chvíli vstávám. V osm hodin jedu domů,“ opakoval si pro sebe, nahlas. Voda utíkala kamsi, do moře, celých těch dvacet let a mnohem déle. Tu malou loďku, co jí hodil v Citicích u Sokolova do vody je bůhví kde. Vzala s sebou vše, co Karel nosil nejen v myšlenkách a snech. Všechen ten strach, touhy, plány na další cestu. Někam. „Připadám si jak dítě,“ a utřel slzu, která mu ukápla. Začal brečet, ještě že nikdo nikde nebyl. Bylo skoro půl druhé. Vydal se směrem k hotelu, přes město. Několik lidí prošlo okolo něho. Osvětlené ulice ozařovaly hotel Thermal, a protější kolonádu. Kolik toho tady zažil. S Líbou, se kterou se tady vodil za ruku. Trvalo to jen několik dní, kdy s ní chodil. Vzpomínal. Nejlepší léta svého života prožil v tomto kraji, zmizela v zapomnění, nikdo už si na to nepamatuje. Každý má spoustu nových starostí. Karel žádné neměl. Mohl jen cestovat, jako tulák po hvězdách. „K čemu je to dobré být tulákem po hvězdách?“ opět vyslovil tuto větu nahlas, „už mluvím sám se sebou, nahlas. Blázním.“ Otevřel dveře od pokoje, věci byly sbalené a srovnané v batohu. Na posteli připravené oblečení na ráno. Divil se, kdo to udělal, vše bylo tak pomotané. Osprchoval se, podíval do zrcadla. Dlouhé vlasy, nezbytný copánek, kožená bunda s americkou vlajkou visela na věšáku. Jen v hlavě zůstala Martina. Parta Piko a diskotéka v Jáchymově. Stále se opakující písnička, „Slzy tvý, mámy šedivý, stékají na polštář….“ Chtělo se mu opět brečet, „kde jsou všichni, kde jsou kamarádi, kde je Martinka…, co se to stalo za těch dvacet let?“ V koupelně zhasl světlo, podíval se z okna na osvětlenou ulici. Okolo projelo auto. V dálce se odráželo světlo o hladinu řeky. Oči se zavírají, za nimi už žádný sen. Jen ten obraz, blondýnka s modrýma očima. Krásný úsměv. „Pavle, mám tě ráda.“
17. Rozloučení s městem, s minulostí Karel stojí na nádraží. Lidé čekají na vlak do Prahy. Poslední den, poslední rozloučení, jen ty vzpomínky se stále honí hlavou. Nádraží je stále stejné, neopravené, padající omítka. Staré nástupiště a koleje. Kdesi od hlavního vchodu se ozve, „Pepo, počkej na mě.“ Sledoval jak se blíží v dálce ten rychlík, který jezdí stále ve stejný čas, bylo tři čtvrtě na devět. Opět uvidí stará známá města, kudy kdysi jako mladík jezdil na výlety přes Prahu. Na Slovensko, do Tater. Tam, kde své první dívce řekl, že má rád hory, ona odcházela s pláčem. Chtěla mě pozvat do kina. „Přeci kluci lovili holky, ne obráceně, jak je to dávno.“ Vlak zastavil. Karel nastoupil a našel si prázdné kupé. Lidí moc nejelo, byla zima, sobota. Naposledy se podíval na mizející města, pak už jen Dalovice a v dálce už jen obrysy hřebenů Krušných hor, které tak znal. Každý kousíček krajiny. Boží Dar, Klínovec, rašeliniště, Horní Planá. Městečka, lesy, cesty. „Kolik krásných chvil jsem tady prožil.“ „Dobrý den, máte tady volno?“ otevřely se dveře. Karel jen tak bezmyšlenkovitě otočil hlavu a pak oět k oknu, aby mohl přemýšlet o svých ztracených cestách po horách. Blondýnka s modrýma očima postavila kufřík na zem, „mohl byste mi s tím pomoci nahoru?“ „Ano, jistě,“ popadl ho a se zaúpěním ho položil nad sedačku. Zarazil se. Otevřel ústa dokořán. Jen se díval do jejich očí. „Martinko.“ Vzpomínky se náhle vypařily kamsi do ztracena. Zmizely. Jako město, jako vzpomínky, jako hory. Byly náhle tady. V přítomnosti.
(KONEC)
