HO Vertical - Ledy v oblasti Weissee – Rudolfshütte Napsal uživatel HonzaS Úterý, 08 Září 2009 16:43 - Aktualizováno Úterý, 08 Září 2009 16:52
HTML clipboard Co: Ledopády naproti prostřední stanici lanovky z Weissee na Rudolfshutte. Kde: Salzburger alpe, Rakousko. Kdy: 7. – 8. 2. 2004 Topo: Popis jednotlivých ledů na fotografii je zde
Přístup do oblasti: HTML clipboard
Příjezd
Na ledy pod Rudolfshütte se autem z Brna nejlépe a nejrychleji dostanete přes hraniční přechod Mikulov odtud po silnici E 461do Vídně. Z Vídně pokračujte po dálnici A1 až do Salzburgu zde zahněte doleva na dálnici A10, která Vás dovede až na sjezd č.46 směr Bischofshoffen. (Do Bischofshoffenu se lze z Vídně taktéž dostat po silnici č. 1 přes St. Pelten a Linz až do Wels, kde uhněte doleva na silnici 138 do Liezen. Odsud pokračujte po 146ce až do vesničky Hüttau a dále po 99ce do Bischofshoffenu). Odtud po silnici 311 až do Bruck a.d. kde sjedete z 311 na 168. Ta vás dovede do vesničky Uttendorf, kde na kruhovém objezdu odbočíte směrem na vesničku Schneiderau. Po této serpentinové cestě dojedete až na její konec na parkoviště u Grünsee. Zde je také dolní stanice lanovky.
Přístup Další postup je buď za 11 euro koupit jízdenku a projet se lanovkou na prostřední stanici a odtud dojít cca 20 min. po levé straně jezera Weisssee pod nástup. Nebo vyrazit
1/5
HO Vertical - Ledy v oblasti Weissee – Rudolfshütte Napsal uživatel HonzaS Úterý, 08 Září 2009 16:43 - Aktualizováno Úterý, 08 Září 2009 16:52
po turistické sjezdovce po pravé straně lanovky do sedýlka a Weisssee obejít zprava. Cesta z parkoviště trvá podle průvodce 70 min. na skialpech. My jsme to šli pěšky 50 min. Ledy jsou vidět hned ze sedýlka, taková plotna nejde dost dobře přehlídnout.
Sestup Cesty 1,3,4 se slaňují a jsou vesměs dobře ojištěny nýty a smyčkami (v cestě č.1 jsou dokonce i karabiny). Ostatní cesty se scházejí hodně vpravo od nástupu (cca 300m) traverzuje se množství lavinových žlabů, které jsou zakončeny ledovými plotnami. Čím dále svah natraverzujete, tím je sestup jednodušší.
Ubytování Se spaním přímo pod stěnou to není příliš valné, neboť svahy jsou dosti prudké. Lepší je sestoupit k lanovce a přespat buď v přístřešku pro rolby (zde vás rolbaři s největší pravděpodobností okolo páté hodiny vzbudí) nebo na lavičkách letní restaurace z druhé strany budovy (zde vás vzbudí taky). Spaní je tu spíš pro jednotlivce nebo malé skupinky. Podle reakcí domorodců jsme si připadali dost jako exoti.
Jak už to tak bejvá, většina akcí se dohodne v hospodě. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Tatry jsme zamítli – moc sněhu a špatný počasí. Krkonoše, to není ono, ale ten Erlaufboden je sice už tejden oficiálně zavřenej, ale jinak je ve hře. Složení je domluvený (Jarda, Lukáš Sedliský, Zdenál a já) a tak nám zbejvá maličkost. Sehnat cokoli na čtyřech kolech, co nás doveze tam i zpět a klidně i nebezpečně. Je úterý a tak máme všichni čtyři relativně dost času na shánění. Postupně obvoláváme všechny, o kterých si myslíme, že by nám mohli svůj milovaný vehikl propůjčit, ale bohužel. Ve čtvrtek odpoledne už to vypadá s příjemným víkendem v přírodě hodně bledě, ale přeci jen se bleskne jiskřička naděje. Na lezci visí inzerát: „Jedeme tento víkend na ledy u Rudolfhütte, máme větší auto a pár míst.“ (Není to přesně, jedná se o parafrázi, inzerát už je stažen.) Po krátký domluvě se Zdenálem a konfrontaci našich představ s průvodcem oblasti volám na uvedené číslo a ptám se na čtyři místa. „To né, ale jeden nebo dva se vejdou.“ Jarda s Lukášem bohužel nemůžou jet. Snad příště.
Autobusem do Prahy, krtkem na Kačerov a už upíjíme čaj v moc generační vilce. „Větší“ auto je Ford Mondeo combi a jak se záhy dozvídáme, jedeme v pěti. Oči mi jdou v sloup a zuby začínaj samovolně skřípat. Snad brzo usnu. Bohužel tohohle milostivého vysvobození se dostalo pouze Zdendovi a Robertovi a mě mezitím začíná uprostřed zadního sedadla tuhnout prdel. Někdy pozdě v noci (nebo je to brzy ráno?) zastavujeme u
2/5
HO Vertical - Ledy v oblasti Weissee – Rudolfshütte Napsal uživatel HonzaS Úterý, 08 Září 2009 16:43 - Aktualizováno Úterý, 08 Září 2009 16:52
Weissee a okamžitě se soukáme do spacáků. Oba budíky vesele vyignorujeme a probudí nás až Petrův veselej pokřik: „Vstávejte, už je poledne!“ První co mě napadlo: „… celej … víkend v …“ Místo sprosťáren jsou použitý tři tečky. Naštěstí se nakonec ukázalo, že Petr je veselá kopa a je teprve po osmé.
Rychle balíme, snídáme a rozhodujeme se co a jak. Naši dobrodinci odjíždějí lanovkou na Rudolfshütte a nám se Zdenálem nezbejvá, něž se vydat na prostřední stanici lanovky, potažmo k ledům, pěšky. Naše hotovost by dala jen na jeden a půl lístku. Podle průvodce je to 70 min na skialpech. Máme trochu obavy, ale za 40 minut jsme v sedle a první pohled na ledy nám bere dech. Úžasná 200m vysoká a přibližně stejně široká plotna, plus asi pět ledů kolem sta metrů. Ve stěně jsou vidět dvě tečky. Za dalších 20 minut jsme pod nima a při strojení se nás čím dál víc zmocňuje vzrušení. Počasí jak z pohádky, prostě nádhera.
„ Co půjdem?“ „Glacierne madona. Je to tady nejdelší.“ „Fajn.“ Zdenál očividně souhlasí. „Vypadá to docela ležatě.“ Musím mu dát za pravdu. „To jo, ale v průvodci je to za pět.“
Hned první dýlka nás vyvádí z omylu. Po prvních pár metrech rozehřívací osmdesátky následuje přibližně čtyřicet metrů vysoká, kolmá pasáž, kterou napříč protínají dvě asi deseticentimetrový poličky. V půlce mi začíná proklatě natejkat. Vrtám jen sporadicky, bere to dost síly. Kouknout se dolu nemám odvahu. Na poličkách jistím a snažím se trochu odpočnout. ‘Tak, jestli je to takhle celejch dvěstě čtyřicet metrů, tak tady asi vypustím duši.’ Konečně se to zrcadlo trochu pokládá. Šroub, pět metrů na bouli a kašlu na to, stejně už musí bejt konec lana.
Zdenál ke mně po dvaceti minutách dolejzá úplně v pohodě, jak kdyby to byl choďák. Snad se ani nezadejchal. Je tohleto možný? Bere zbytek šroubů a hravě překonává poslední kolmý až mírně převislí místo. „Konec, už je konec!“ Asi neslyší. Ruším štand a to mu dává další metr. Sedím jenom v cepínu. „Konec!“ Snažím se cukat lanem, ale vypadá to, že Zdenál dneska leze jako kdyby neměl lano. Konečně povoluje. „Člověče já se musel vracet.“ Oznamuje mi celej rozjařenej. Poslední dvě dýlky už jsou celkem pohodový mírně položený lezení s pár výšvihama. V jednom z nich si Zdenda zavrtal „na morál“. Tenhle šroub se mi podařilo vytáhnout bez použití větší síly. Ten by neudržel ani odloženej matroš.
3/5
HO Vertical - Ledy v oblasti Weissee – Rudolfshütte Napsal uživatel HonzaS Úterý, 08 Září 2009 16:43 - Aktualizováno Úterý, 08 Září 2009 16:52
Na sestup se nám notně zkazilo počasí. Dva borci, kteří byli ve druhý dýlce když sme šli k nástupu právě dolezli a ptali se na sestup. Ukázali jsme jim směr. Ostatně víc jsme nevěděli a šli jsme po čuchu. Asi po dvaceti minutách traverzování lavinovejma žlabama jsme se rozhodli, že tady už by to mohlo jít dolů. Začali jsme se prodírat převislou klečí. Nijak mi to nevadilo až do chvíle, kdy jsem měl za to, že stojím na pevný a uvolnil jsem cepíny. Asi to byla nepozornost, nebo únava ze špatný (v podstatě žádný) noci, ale jedna noha se mi propadla do sněhu a druhá se šprajcla mačkou v kleči. V koleně luplo jak ve starejch pendlovkách a udělal jsem dva kotrmelce vzad. „Kurva.“ Na víc jsem se nevzmohl. „Jseš v pohodě.“ „Jo, v klidu.“ Zalhal jsem. Bylo mi lehce na blití a zkoušel jsem, jestli se postavím. Nevypadalo to tak hrozně. Zdenál vyrazil dál klečí. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. „Mě se to tady vpravo zdá bejt lepší.“ „Tady to je dobrý, pár kleček a jsme dole.“ Kdepak Zdenále mě nepřemluvíš i kdybych to měl slízt po ledě. „Hm, já jdu tudy sejdem se dole“. Když sem dolezl dolů viděl jsem Zdenálovi stopy a jeho asi 100 m přede mnou. Koleno proklatě bolelo a každý krok dolů byl jen dalším utrpením. Vařila se ve mně krev. Z nějakýho důvodu jsem dával svůj stav částečně za vinu jemu. Naštěstí na mě počkal. Uklidnil jsem se a pochopil, že já jsem ten blbec. Za hluboký noci, v době, kdy už jsme si začínali dělat o naše spolulezce starost se objevili pod nástupem světýlka.
U střední stanice lanovky jsme našli skvělou „noclehárnu“ v podobě přístřešku pro rolby. Trochu nás vyděsilo, že budou chtít zadní vidle, před kterýma jsme spali, ale když v pět přijeli, uklidnili nás, jako že je všechno v poho a tak jsme zase zalehli. Noc byla hotovým utrpením. Při každým pohybu jsem se vzbudil. Ráno nás vzbudilo do jednoho z těch dnů, kvůli kterým se do hor jezdí.
I přesto, že jsem chodil už od rána pro sníh na vaření, jak ještě nikdy, povolila bolest v koleni až na nástupu. Eiswalzer vypadal moc hezky. Rozbalujeme naše barevný dráty, tři dýlky a je posekáno. Prostřední část je dost do kopce, ale i přes pomalu se kazící počasí a moji mizernou morálku lezeme celkem rychle. Vrcholová fotka, svázat lana a valíme dolů. Jedno slanění, stahuju červený. Druhý slanění, tentokrát mnohem delší, Zdenda tahá zase červený. Je na něm vidět, že by potřeboval vystřídat. „Mám tahat?“ „Jo.“ A natahuje ruku s lanem za sebe. Než stačím cokoliv udělat naše pupeční šňůra a brána k životu „tam dole“ nás ladným pohybem opouští. „Á sakra.“ „Co je?“ Jenom pokejvnu hlavou směrem k prostředku ledu, kde se ve větru pohupuje naše lano. Oba najednou jsme se začali tlemit. Visíme šedesát metrů nad zemí, přivázaný ke skále jak ovce na pastvě, lano v nedohlednu a hihňáme se jak dvě puberťačky. Tak tomu říkám případ pro psychiatra.
Prvotní nápad lano nahodit zamítáme, na to je moc daleko. Reálnější se zdá buď pro něj slízt do lehčího terénu, nebo dolízt nahoru pro druhej konec, kterej ještě neskončil nad převisem. Nakonec to vyhrává poslední varianta. Svazujeme všechny smyčky co máme a
4/5
HO Vertical - Ledy v oblasti Weissee – Rudolfshütte Napsal uživatel HonzaS Úterý, 08 Září 2009 16:43 - Aktualizováno Úterý, 08 Září 2009 16:52
Zdenál se dobrovolně vydává na nepříjemnou anabázi. Tři metry ho jistím a končej smyce. Zdenda dává šroub nejvejš co to jde, bere ode mě smyčky a cvaká je do „tutovýho“ šroubu (v porézním okrajovým ledu). Po dalších třech metrech dobejvá lano a dílčí úspěch je doma. Teď ještě dolů. Na nateklý hlavě Zdenáloj smekly nohy a zůstal viset na rukách. Nevím jak bylo jemu, ale mě ještě hůř než kdybych tam byl sám. Nakonec jsme se šťastně shledali na štandu a mohli sjet i tu poslední dýlku. Při balení lana padnul metr od nás šutr jako pěst. Nejvyšší čas jet domů.
Hore zdar Berny
Fotogalerie
5/5
