Příběhy rychtáře Ertena a jeho pomocníků

Příběhy rychtáře Ertena a jeho pomocníků Případ pašovaného zboží Therihar Kyllinvainn

Příběhy rychtáře Ertena a jeho pomocníků – Případ pašovaného zboží

L

es tlumil svit letního slunce v pouhé šero a jinak všudypřítomné vedro se tak změnilo v celkem příjemné podnebí. Před třemi dny pořádně pršelo a v lese bylo doposud vlhko. To sice znamenalo, že se kolem potoků a mokřin rojily miliony komárů, ale tady nebyl ani jediný. Otravovaly tu jen mouchy, brouci a samozřejmě mravenci. Smíšený les zarůstaly jen místy přerušované souvislé porosty všech možných keřů. Na místech, kde byly stromy pokáceny obyvateli města, či padly pod náporem bouře nebo neúprosného času, závodily nyní mladé stromky o to, kdo z nich jako první vytvoří dostatečně velkou korunu a zabere volný prostor jen pro sebe. Na okraji jedné takové světliny se na sporé trávě pásla pětice laní. Každou chvíli některá z nich zvedla hlavu a pozorně kontrolovala okolí očima, ušima i čichem. Byla to starší a zkušená zvířata, která věděla, co všechno na ně může v lese čekat, a neponechávala nic náhodě. Jen nějakých třicet kroků po větru od nich se pod nejnižšími větvemi křovin zableskly oči. Bez mrknutí sledovaly každý jejich pohyb. Nad nehybnýma očima se nepohnul ani lísteček. Neozval se jediný zvuk, který by mohl laně varovat. Přesto náhle jedna z nich přestala žvýkat právě ukousnuté sousto a poplašeně zafrkala. Ostatní ihned zvedly hlavy a začaly se rozhlížet. Nejistě přešlapovaly z nohy na nohu, jako by zvažovaly, zda se dát na útěk hned nebo ještě chvíli počkat. Ozvalo se tiché klapnutí a vzduchem prolétl šíp z kuše. Lovec mířil dobře. Šíp se zabořil do hrudi největší z laní přesně v místě srdce. Na tak krátkou vzdálenost měl okamžitý účinek. Laň vydala poděšené zaječení a padla na zem jen krok od místa, kde ji zasáhl šíp. Z křoví se vyřítil lovec s dýkou v jedné a s kuší v druhé ruce. Zbytek stáda se dal na úprk. Erten přiskočil k zasaženému zvířeti, aby mu zkrátil trápení, ale s uspokojením zjistil, že toho již není zapotřebí. Laň byla mrtvá. Vyvrhnout kořist, zahrabat nepotřebné vnitřnosti a zabalit zbytek do připraveného pytle netrvalo příliš dlouho. Erten byl vynikající lovec. Jako rychtář se k lovu nedostal nijak často a tak, když se k němu naskytla možnost a drak mu dovolil lovit v jeho lesích, si vždy celý podnik náležitě a maximálně užil. Nyní tedy procházel mezi stromy zpět k městu a cítil se přímo skvěle. Dostat se tak blízko k ostražitým a zkušeným laním, to byl mistrovský kousek. Co na tom, že o tom věděl jen on. „To nebylo špatné,“ ozvalo se mu za zády. Zastavil se a povzdechl si. „Měl jsem několikrát pocit, že mi někdo dýchá na záda,“ prohlásil odevzdaně a až pak se otočil. Jen deset kroků od něj seděla na spodní větvi silného dubu Tyria a spokojeně klátila nohama. „Leda houby,“ zazubila se a seskočila na zem, „vůbec jsi o mně nevěděl.“ Erten ukázal zuby v širokém úsměvu a pak jí podrobně vyložil, kde ji cítil a kde podle něj byla. Na jejím výrazu jasně poznal, že se většinou trefil. „Uznávám,“ řekla a vysekla mu poklonu, „v lese si na tebe hned tak někdo nepřijde.“ „Děkuji a tvou chválu přijímám,“ usmál se a také se jí poklonil. Pak zvedl ruku s pytlem. „Jak si ji večer uděláme?“ „No,“ řekla Tyria rozpačitě, „moc dřeva doma nemám a poslední dobou mám chuť na přírodní maso.“ Ertenův úsměv se prohloubil. Jistě, chlupatí se v mnohém podobali lidem, jenže po předcích jim přece jen zbyla láska k chuti syrového masa. V lidské společnosti si však dávali pozor, aby je při takovém jídle nikdo z lidí neviděl. „Souhlasím, uděláme si ji u mne nebo u tebe?“ „U mne,“ řekla pevně. Ani se nenamáhala zastřít, že se jí v jeho bytě nelíbí a dokonce jednou nebo dvakrát naznačila, že by nebyla proti, kdyby se přestěhoval k ní. Sestěhování do jednoho příbytku znamenalo u tygrů víc než svatební obřad u lidí. Do města se vrátili společně. Laň odnesli k Tyrii domů a pověsili do spíže. Do večera bylo daleko a večeři budou mít rychle hotovou. Pak zamířili na rychtu. Erten měl volno jen na lov a po dobu jeho nepřítomnosti jej měla zastupovat Tyria, jenže ta se vytratila krátce po jeho odchodu a zaskočil za ni Thorth. Jak bylo jeho zvykem, ležel na slunci před rychtou a blokoval vstup do budovy. „Jaký byl lov?“ zeptal se, sotva k němu došli na doslech. „Úspěšný,“ odvětil Erten spokojeně. „Asi mě nepozvete, že?“ zasmál se gryf. Nepozvali. Pro gryfa je jedna laň jen dezert. Zvedl se a ustoupil ode dveří. „Někdo se tu po tobě ptal,“ řekl Thorth, když ho míjeli. Erten se zastavil a obrátil se k němu čelem. „Kdo?“ -2-

Therihar Kyllinvainn

„Nevím, nepředstavil se. Nějaký mladík. Když jsem mu řekl, že máš volno a vrátíš se po poledni, řekl, že to zkusí znovu a odešel.“ „Jeho problém,“ mávl Erten rukou a poděkoval Thorthovi za upozornění. Tyria se usadila u svého stolu a okamžitě se stala středem pozornosti všech přítomných, jak už to bývá v případech, kdy se dva zamilovaní vrátí z procházky lesem. Erten odešel do své pracovny, kde na něj čekala hromádka listin, jež potřebovaly vyřídit. Kromě všech ostatních problémů jej v posledních dnech trápil nedostatečný počet podřízených. Vymohl si u Raervara povolení přijmout další dva pomocníky. Raervar byl zprvu proti, ale když mu Erten ukázal soupis všech nahlášených přestupků a přidal výpočet, kolik času tak mohou jeho podřízení věnovat každému z nich, uznal, že má svým způsobem pravdu. Neopomenul však upozornit, že zvýšený počet trestných činů je jen přechodný stav, než skončí období trhů. Pak se z města stáhnou tlupy zlodějů a v Laifu bude opět klid. Erten se s drakem nepřel. Sám to věděl více než dobře. Největší problém byl s formany a obchodníky, a to jak lidskými tak chlupatými. Přijížděli s povozy plnými zboží a snažili se ho výhodně prodat. Třebaže drakova družina procházela městem a snažila se obchodníky udržet na rynku1 a ostatních náměstích včetně všech ostatních ploch vyhrazených k pořádání trhů, obchodníci si stavěli své stánky, kde je napadlo, tedy i na místech, která se špatně střežila, a každého pobertu hned svědily dlaně. Nyní tak v okolí rychty, na rynku a na hlavní ulici vedoucí od mostu k bráně visely tabulky s výzvou, aby se případní zájemci o práci pro rychtáře hlásili na rychtě. Visely tam už druhý týden a přihlásilo se jen pět zájemců. Všichni byli odmítnuti, protože buď neměli ani zdání o tom, co taková služba obnáší a netajili se nadějí, že se budou jen poflakovat po městě, nebo neměli na takovou službu dost sil, případně byli příliš staří. Drak si v soukromí dělal z Ertena legraci, že pro něj není nikdo dost dobrý a než někoho přijme, napadne první sníh. Uplynulo sotva tolik času, aby vyřídil čtyři listiny, když se na schodech ozvaly kroky a pak zaklepání na dveře. „Dál?“ pronesl Erten tázavě a zvedl hlavu od právě pročítaného dopisu. Dveře se otevřely a objevil se v nich Ildar. „Je tu nějaký mladík a chce s tebou mluvit.“ „Co chce?“ „Neřekl, ale nese jednu z těch tabulek s nabídkou volného místa,“ zazubil se Ildar. „Člověk?!“ zabručel Erten zaskočeně a definitivně odsunul listiny stranou. „Inu, proč ne. Co si o něm myslíš?“ „Možná by nebyl špatný, vypadá celkem zdatně. Fyzicky by na to určitě měl. Mám ho vzít na dvůr a trochu ho vyzkoušet?“ „Nejprve mi ho sem pošli a pak ho třeba půjčíme Tyrii,“ usmál se Erten a Ildarovi se zablesklo v očích. „Jak si přeješ,“ pronesl potměšile a seběhl po schodech dolů, přičemž dveře nechal otevřené. O chvilku později po schodech vyběhl jakýsi mladík. Pokud si Erten pamatoval, nikdy ho ani koutkem oka nezahlédl. „Posaď se,“ ukázal na židli před stolem a mladík se posadil. „Ještě než začneme, menší zkouška,“ řekl Erten dřív, než se mladík stihl nadechnout k představení. Zvedl ze stolu jeden z dokumentů a nastavil ho textem k mladíkovi. „Prosím, přečti mi horní řádek.“ Mladík vykulil oči, ale rychle se ovládl. „Na vědomost se dává, že dnešním dnem vstupuje v platnost závazná…“ „Stačí, v pořádku,“ zarazil ho Erten a odložil lejstro zpět na stůl. „Takže oči a uši ti slouží dobře, dokonce i číst tě naučili. Jak jsi na tom se psaním?“ „Můj mistr je pokrokový člověk. Trval na tom, že všichni tovaryši musí umět číst i psát. Každou chybu nebo nesplnění příkazu trestal řemenem. Neustále opakoval, že pouze ten, kdo umí číst, psát a počítat, nebude v živnosti podveden.“ „To je velmi moudrý postoj,“ usmál se Erten, „ale tím spíš mi nějak nejde do hlavy, co děláš právě tady.“ „Hlásím se na místo ve tvé družině,“ usmál se mladík. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Erten a opřel se na židli. „Ruen.“ „Proč nejsi na druhé straně řeky a nezkoušíš to u Gara, Ruene? Vím docela jistě, že mu do plného stavu chybí tři muži a myslím, že by tě vzal bez velkého váhání.“ „Obávám se, rychtáři, že by měl ke mně jednu velkou a dost podstatnou námitku,“ usmál se Ruen. 1

Rynek bylo náměstí s právem konání trhů. Zpravidla šlo o hlavní a největší náměstí ve městě. Rozkládalo se před radnicí a po jeho obvodu stály nejvýstavnější domy. Obvykle se trhy konaly jen na něm, ale když došlo na tak velké trhy jako v těchto dnech, přimhouřil Raervar obě oči a povolil prodej i na ostatních náměstích. -3-


„Jakou?“ zeptal se Erten obezřetně. „Zcela jistě by nesouhlasil s mou přítelkyní,“ odpověděl mladík a skutečně se bavil. Za to Erten se vůbec nebavil. Rozhovory v hádankách nemohl vystát a mohla s ním tak mluvit jedině Tyria. „Uděláme dohodu,“ řekl mrazivě. „Řekneš mi, proč jsi přišel sem, ke mně a ne ke Garovi a nebudeme si přitom hrát na schovávanou, ano!“ „Věc se má tak,“ řekl Ruen náhle zcela věcným hlasem, „že jsem se před pěti měsíci seznámil s okouzlující dívkou. Jenže když se z nás navzdory cechovním zákonům stali milenci, zjistil jsem, že spím s vlkodlačicí. Pochopitelně se mnou to zjištění dost otřáslo, ale ona mi dala několik dní na rozmyšlenou. Nebylo to snadné, to mi jistě uvěříš, ale nakonec jsem se rozhodl to risknout a zůstat s ní. Popravdě, nemám v životě moc na výběr. Jako nemajetného ševcovského tovaryše mě čekají dlouhá léta učení s prací pro jednoho nebo více mistrů a nejistá vyhlídka, že mě možná jednou v budoucnu uznají za mistra a umožní mi postavit se na vlastní nohy. Tady se mi nabízela možnost změnit svůj život, i když způsobem, který mě nikdy ani ve snu nenapadl. Chlupatí mají své vlastní cechy s odlišnými zákony, a přestože boty jako takové nenosíte, myslel jsem si, že bych si našel jinou práci s kůží. Uznáš tedy, že s něčím takovým by Gar nemohl nikdy souhlasit.“ Ertenovi pobaveně zacukaly koutky. Ovšemže všichni věděli, že si dlaci celkem běžně hledají partnera mezi lidmi. Laif měl docela dost obyvatel, takže se něco podobného stalo prakticky každý rok. Vzato kol a kolem, dlak byl stále člověkem, i když lidé na to měli podstatně odlišný názor. Vlkodlak nemohl založit rodinu s vlčicí, protože spolu prostě nemohli mít potomky, i když si byli na pohled velmi podobní. Většinou to však probíhalo poněkud násilnější formou. Dlak vybranou osobu kousl a pak si zařídil, aby to byl právě on, kdo bude nového dlaka zasvěcovat do tajů jejich života. Ve většině případů, avšak samozřejmě ne vždy, to skončilo sblížením. Když pak pravda vyšla najevo, bylo to už více méně jedno. Bez menší potyčky a nějakých těch kousanců se to ovšem stejně neobešlo. Ale aby se člověk dobrovolně a o své vlastní vůli rozhodl žít s dlakem a tak vlastně souhlasil s tím, že se dříve či později sám dlakem stane…, nooo…, to byla vzácnost hodná snad i zápisu do kroniky. „Aha, rozumím,“ usmál se a v duchu zaváhal, zda se nemá zeptat na jméno té vlkodlačice, „v tom případě můžeme pokračovat. Kde jsi doposud pracoval, odkud pocházíš, a co všechno máš na svědomí?“ Na to poslední se musel zeptat, ale samozřejmě si nedělal iluze o tom, co mu na sebe Ruen prozradí. Ruen mu odpověděl a sledoval, jak si rychtář vše pečlivě zapisuje. „Nyní půjdeme dolů. Vyzkoušíme si, jak umíš zacházet se zbraněmi.“ „Jak si přeješ, rychtáři,“ přikývl mladík a vstal ze židle, „ale musím se přiznat, že kromě několika případů, kdy jsem pomáhal chránit dílnu před lupiči, nemám se zbraněmi a bojem žádné zkušenosti.“ „S tím už si nějak poradíme,“ mávl Erten rukou a společně vyšli z pracovny. Sestoupili po schodech do přízemí a prošli chodbou na dvůr. Tam jej Erten zanechal o samotě a vrátil se pro Tyriu. „Co se děje?“ zeptala se tygřice, když procházeli bok po boku chodbou. „Je tu jeden zájemce o místo. Potřebuji, abys ho trochu vyzkoušela.“ „Proč zrovna já?“ divila se. „Protože je to člověk a chci mít jistotu, že na to má.“ „Člověk? Tady? Tak to jen zírám,“ žasla. „A žije a spí s vlkodlačicí,“ doplnil a usmál se, když sebou Tyria trhla a zastavila se. „To si děláš legraci,“ prohlásila obviňujícím tónem. „Nedělám a pojď ho vyzkoušet,“ odvětil a otevřel dveře na dvůr. Ruen seděl na lavici a trpělivě čekal. „Ruene, Tyria. Tyrio, Ruen,“ představil je krátce. „Tyria tě vyzkouší a pak mi řekne, co si o tobě myslí.“ „Vezmi si hůl,“ řekla tygřice, když si mladíka pečlivě prohlédla. Sama už si ze stojanu jednu vytáhla. Erten se posadil na stoličku vedle dveří. Přitom si všiml, že se maličko pootevřely. Zaostřil pohled do škvíry mezi dveřmi a zárubní a s úsměvem zjistil, že tam jsou namačkáni snad všichni právě přítomní členové jeho družiny. Tyria Ruenovi přikázala, aby se pokusil odvrátit její útoky. Přestože ho dost šetřila, moc úspěšný nebyl. Pak si role vyměnili a on měl napadat ji. Výsledek byl podle očekávání ještě horší než prve. To ale nic moc nezna menalo. Když Tyria dokázala porazit profesionální rytíře a žoldnéře, nemohl pro ni takový mladík pocházející z rodiny ševce, který ještě včera pracoval pro Firta, majetného ševcovského mistra a hlavy ševcovského cechu, být žádným soupeřem. Bylo s podivem, že si tou holí sám neublížil. „To by stačilo,“ řekla Tyria po několika minutách a pomohla mu na nohy. Vzala jeho tyč a obě vrátila do stojanu.

-4-


„Moc toho neumí, ale má dobré reflexy, vynesla před Ertenem svůj soud. „Po několika týdnech tréninku by se mohl vyrovnat většině mužů z Garovy družiny.2“ „V tom případě to s tebou zkusím,“ rozhodl Erten a podal Ruenovi ruku. Mladík mu ji pevně stiskl, čímž byla dohoda uzavřena. Později ji ještě stvrdí podpisy na smlouvě, aby se učinilo za dost městské byrokracii, ale Ruen byl přijat do stavu již v tomto okamžiku. „Tyria ti ukáže tvé místo. Máme tam dvě volné židle. O stůl se zatím budeš muset s někým podělit, než nějaký seženeme. Ildar tě pak odvede do zbrojnice, kde dostaneš dýku, meč, sudlici, kuši a zásobu šípů. S kuší tě hned naučí zacházet. Máme tu několik terčů, takže začneš trénovat ještě dnes. Pak tě odvede do skladiště, kde si vybereš zbroj. Budeme doufat, že ti nějaká bude. V opačném případě si s ní zajdeš tady o dvě ulice dál k trpaslíkovi Talterovi3, mistru zbrojířské dílny, aby ti ji upravil. Bohužel pro tebe se ti polovina nákladů na úpravu bude strhávat z platu. Ten se vyplácí každý první den v týdnu a dostáváš tak peníze napřed. Svůj první plat dostaneš již dnes, snížený o počet dní, které již uběhly od začátku týdne. Tím se zavazuješ ke službě v mé družině. Kdybys s tím náhodou sekl, vrátíš patřičnou část peněz zpět do pokladny. Pokud ne, bude to považováno za podvod a loupež, a podle toho s tebou naložíme, až tě dopadneme. Kdybys náhodou neměl kde bydlet, nebo kdybys musel chodit domů příliš daleko, máme tu několik volných místností. Soukromí tu mnoho není, ale zatím si nikdo moc nestěžoval. Je ti všechno jasné?“ „Jasné, rychtáři,“ přikývl Ruen vážně. „Když budeme tady na rychtě nebo v jiné neslužební chvíli, můžeš mi říkat Ertene, stejně jako všichni ostatní,“ usmál se Erten a znovu mu podal ruku. Ruen mu ji se spokojeným úsměvem stiskl. Erten zamířil zpět do své pracovny a mladíka se ujala Tyria. Odvedla jej do společné místnosti, kde se na oko nudili všichni ostatní a tvářili se, že se ze svých míst ani nehnuli, natož aby třeba sledovali test škvírou ve dveřích. „Poslouchejte všichni,“ zvedla Tyria trochu hlas. „Tohle je Ruen, náš nový kolega. Má si s někým rozdělit stůl, než pro něj nějaký seženeme.“ Na první pohled bylo vidět, že se nikdo moc nadšeně netváří. Stoly byly malé a každý měl své práce dost. „No, nehlaste se všichni,“ uchechtla se Tyria. „Počkáme, až přijdou ostatní a nějak to vyřešíme.“ Ildare,“ podívala se na vlka, „máš s ním zajít do zbrojnice a do skladu a dohlédnout, že bude plně vybaven. Pak mu máš ukázat, jak se zachází s kuší a jít s ním střílet.“ Ildar se zvedl od stolu, potřásl si s Ruenem rukou a společně zmizeli na chodbě. Tyria se znovu usadila za stolem, když kolem okna prošla postava. „Další?“ zabručela překvapeně a naklonila hlavu k rameni, aby viděla z okna. U Thortha však stál Daeti a o něčem se bavili. „Hmm, další práce?“ protáhla jen tak pro sebe a pootočila hlavu, takže viděla Daetiho procházet kolem dveří a slyšela ho stoupat po schodech k Ertenovi. Daeti zaklepal na Ertenovy dveře a po vyzvání vstoupil. „Co se děje?“ zeptal se Erten odevzdaně. „Nezdá se, že bys mě rád viděl,“ usmál se Daeti. „Divíš se?“ odvětil Erten, a aniž by čekal na oznámení, že se má dostavit na hrad, vstal od stolu a zasunul do pouzdra meč, který si při práci u stolu odkládal na stolní desku. Daeti jen pokrčil rameny. Co k tomu mohl říct. On byl jen posel. Tyria s ostatními sledovala, jak vycházejí z rychty a míří ke hradu. „Co to bude tentokrát?“ zabručel Thorth, nyní sedící zvenku u okna, u něhož z druhé strany stáli všichni ostatní. „Nemáme nejmenší tušení,“ odpověděl Ildar, který se již vrátil s Ruenem ze skladu, aby si tu mohl odložit zbraně, než se půjde učit střílet z kuše. „Jen doufám,“ zabručel gryf, „že to zase nebudou nějací blázniví bohové, kterým někdo sáhl na kámen.“ Erten s Daetim došli k Raervarově síni a kocour hned rychtáře ohlásil.

2 3

Což v jejím podání znamenalo něco jako: „bude to trochu umět vzít do ruky“. Byla jistá povolání, která chlupatí buď nemohli vykonávat vůbec, nebo se jim rádi vyhnuli. Kovařina a platnéřství, jednoduše práce s rozžhavenými kovy obecně, patřily mezi ně. Každý kovář vám potvrdí, že má navzdory důslednému používání rukavic, zástěry a dalších ochranných pomůcek, dokonale spálené chlupy na rukou a někdy i na jiných místech těla, v závislosti na šikovnosti řemeslníka. Uvážíme-li, jak ochotně a rychle hoří vlasy a srst obecně, byla by každá jiskra či žhavý kousek kovu pro chlupatého kováře vážným ohrožením zdraví. -5-


„Vítej,“ pronesl drak, sotva Erten prošel dveřmi. Pohybem tlapy pak poslal Daetiho pryč a s ním i všechny ostatní. Erten a Raervar osaměli. „Proč to?“ zeptal se Erten udiveně. Ještě nikdy se mu nestalo, aby jednal s drakem pouze mezi čtyřma očima. „Mám pro tebe úkol a potřebuji, aby zůstal jen mezi námi,“ šel drak rovnou k věci, jak u něj bylo zvykem. „Odstranit nepohodlnou osobu? Přimět někoho ke splacení dluhu?“ neodolal Erten příležitosti k sarkasmu. „Mluvím vážně,“ odvětil drak chladně. „Omlouvám se,“ zabručel Erten. „V pořádku,“ mávl drak tlapou a zvedl jeden z mnoha dokumentů ležících kolem něj. „V posledních týdnech jste měli napilno kolem trhů, že?“ „Jistě,“ přisvědčil Erten. „Kapsáři, taškáři, pobertové a vůbec cháska všeho druhu má žně. A to nemluvím o podvodných prodavačích. Ukáží jedno zboží a prodají druhé. Rozbalí stánek sotva na tak dlouho, aby prodali pár kousků, a rychle zmizí. A my je pak hledáme po celém městě.“ „Právě o těch prodejcích bych s tebou chtěl mluvit,“ ozval se drak a položil na zem před sebou dva meče. „Podívej se na ně a pověz mi, co si o nich myslíš.“ Erten tedy přistoupil až ke drakovi a zvedl oba meče současně. Na první pohled si byly velmi podobné. Povrch pěkně čistý, břit hladký, záštita pevně nasazená, omotávka rukojeti se neprotáčela a na čepeli hned pod záštitou viděl vyraženu vlčí hlavu. Znak Arnumijské zbrojířské huti, výrobce vynikajících zbraní všeho druhu, od dýk po katapulty. Jenže jeho ruce mu říkaly něco jiného. Meč v levé ruce výrazně padal na špičku. Tak špatně vyváženou zbraň by si nikdo rozumný nekoupil. Když si všiml tohoto, uvědomil si další detaily ve vzhledu obou mečů. Oplet levé zbraně nebyl z tak kvalitní kůže, jako na pravé. Pootočení zbraně vyvolalo odrazy světla na čepelích zbraní. Pravá byla krásně vyhlazena, zatímco na levé rozpoznal stopy po úderech kladiva. „Padělek?“ pronesl Erten zkusmo a potěžkal podezřelý meč. „Přesně tak,“ přikývl vážně drak. „Moji lidé důkladněji zkontrolovali jeden z vozů projíždějící branou. Nezdálo se jim formanovo chování. Našli dvojité dno vozu, v němž se ukrývalo několik tuctů mečů a dýk. Vše se znakem Arnumijské huti a vše stejně mizerné kvality.“ „Co dělal tak nápadného?“ zeptal se Erten s očima stále upřenýma na podezřelý meč. Nyní odložil ten kvalitní pocházející z Raervarovy osobní sbírky a začal se plně zaobírat padělkem. „Při průjezdu branou se nervózně rozhlížel a na otázky stráže odkud jede a kam se svým nákladem směřuje, odpovídal zmateně, koktal a potil se. Proto mu přikázali, aby zajel stranou z hlavní cesty, a zbytek už víš.“ „Co vezl jako náklad?“ „Všechno je to ve zprávě stráže, kterou dostaneš. Vezl keramiku. Kameninové nádobí, misky a mísy. Vše uložené v dřevěných bednách vystlaných slámou.“ „Pašovat zbraně do města ještě nikdo nezkusil,“ zabručel Erten. „Víno, jemné látky, koření nebo jantar, to ano. Neuplyne měsíc, aby to někdo nezkusil, a samozřejmě nechytíme každého, protože nemáme dost lidí, abychom u hradeb rozebírali každý vůz. Kromě toho, oni by se jen přesunuli kousek za město a za hradby by to dopravili jinak. Ale zbraně? To je novinka.“ „Výrobky Arnumijské huti,“ ozval se drak, „nejsou jen dobré zbraně, ale též symboly majetku. Pokud vím, pracují na objednávku. Na zbraň čekáš dlouhé týdny, někdy i měsíce a platí se tučné zálohy předem.“ Erten zvedl oči od padělku. „Když je to tak, jak by si mohli myslet, že ty zbraně prodají na trhu? Hned by si někdo uvědomil, že jde o podvod a oznámil by to.“ „Ten forman je neměl prodávat. Chtěli po něm, aby zavezl náklad keramiky na rynek a večer měl vůz odstavit v ungeltu. O zbraních sice věděl, ale žádné instrukce k nim nedostal. Jeho úkolem bylo prodávat své zboží a pak se spolu s ostatními kupci a formany uchýlit pod ochranu opevněné celnice.“ „Říkám si,“ zamračil se Erten, „jestli by nebylo lepší, kdyby mu nic neříkali.“ „Správně,“ usmál se drak. „Je jisté, že on byl jen návnada, do které jsme se měli zakousnout. Skutečný náklad jistě projel stejný den, dokonce si myslím, že krátce po zachycení toho chudáka, který nyní sedí v mé šatlavě.“ „V tom případě víme téměř jistě, co nevezli. Teď se asi od nás očekává, že budeme pátrat po tom, kdo slíbil dodávku Arnumijských zbraní a třeba za ně vybral zálohy.“ „A právě proto tím i začneš,“ přikývl drak. „Nemůžeme naše soupeře zklamat.“ Erten měl neodbytný pocit, že se drak dobře baví. Jen nevěděl na čí účet. „Kromě toho je musíme nechat v přesvědčení, že jim to vyšlo,“ dodal nahlas.

-6-


„Ke zprávě ještě dostaneš seznam všech vozů, které ten den projely všemi branami do města,“ pronesl Raervar a poklepal drápem na další listinu. „Těch asi bude pěkná řádka, že?“ pronesl Erten odevzdaně, když zběžně mrkl na listinu na podlaze. „To bohužel ano. Ale věřím, že se s tím ty a tvá družina nějak vyrovnáte.“ „Probíhá stejné pátrání i na druhé straně řeky?“ „Samozřejmě,“ přikývl Raervar. „Gara mi sem za chvíli přivedou. Touto dobou se jistě blíží k hradní bráně.“ „Takže nás se týká jen naše část města?“ ujišťoval se Erten. „Tohle není stejné, jako ten případ s kamenným kruhem,“ usmál se drak. „Každý si bude hrát na svém písečku, říká se to tak?“ „Ano, říká,“ přikývl Erten. „V tom případě,“ usmál se Raervar, „zde je výpověď zadrženého obchodníka s keramikou, dále seznam všeho, co vezl, co měl u sebe a nakonec seznam všech vozů, které dnes vjely do města, nebo jej opustily. Rozděleny nejprve podle městských částí a pak podle jednotlivých bran. U každého je napsáno, kam jely. Snad se vám je podaří dohledat.“ Erten převzal podávané dokumenty a zběžně je prolistoval. Pozvedl obočí. Tak podrobné záznamy o pohybu zboží ještě neviděl. Neodolal otázce. „Tohle všechno se eviduje u každého vozu, který k nám přijíždí nebo od nás odjíždí?“ „Ano,“ přikývl drak. „Tohle a ještě několika dalších údajů, ale toto jsou informace od bran. Ty ostatní jsou od výrobců a prodejců. Musí vykazovat, kolik čeho vyrobili, případně prodali. A ještě než se zeptáš, ne, není to můj výmysl, abych věděl o každém hnutí ve městě. Je to královský výnos. Děje se to ve všech městech, nebo alespoň v těch, které nechtějí mít s panovníkem problémy. Královští výběrčí daní podle těchto záznamů vypočítávají daně a pak také cenu města.“ „Cenu města?“ nechápal Erten. „Jistě. Královští úředníci potřebují vědět, jak je které město důležité a užitečné a podle toho se určuje, jak moc se bude chránit. Malé město nebo město bez dostatečného množství řemeslníků a obchodníků bude při napadení ponecháno svému osudu. Ale města jako Laif se těší velké králově přízni, protože odvádíme do jeho pokladny hojné daně. Proto máme opravené a pevné hradby, neustále dostáváme zprávy o možném nebezpečí, a kdyby se na nás někdo chystal, máme právo požádat panovníka o pomoc a věřím, že by se nám jí skutečně dostalo.“ „Proto je tu již kolikátý týden královský písař?“ „Proto i kvůli dalším věcem. A nedělej přede mnou hloupého. Vím moc dobře, že jsi s Garem ve spojení i jinak, než vám dovolili konšelé a snažím se nedozvědět, kam se poděla ta zlatníkova účetní kniha. Protože kdybych to zjistil, musel bych zasáhnout, a to bych nerad.“ Erten rozpačitě zastříhal ušima, ale raději zachoval mlčení. „Gar již bude uvnitř hradu. Takže pokud nemáš dalších otázek, rozloučil bych se s tebou.“ „Děkuji,“ kývl Erten hlavou na rozloučenou. „Hned se do toho případu dáme.“ „Věřím, že budete úspěšní,“ kývl Raervar hlavou a pohybem tlapy Erten propustil. Za dveřmi se Ertena ujal Daeti a na schodech se minuli s Garem a jeho doprovodem. Gar hodil po Ertenovi tázavým pohledem, ale ten mohl jen útrpně přikývnout a poklepat prstem na svitek dokumentů, což by jako odpověď stačilo málokomu. Když šel ulicí a měl rychtu na dohled, připojil se k němu zprava Ruen. „Tak nakonec jsi musel k Talterovi?“ prohodil Erten a sjel jej pátravým pohledem. Jak se zdálo, zbroj mladíkovi seděla. I když ne moc dobře. Pancíř byl již několikrát upravován a prošel mnoha potyčkami. Škrábance a vrypy všech možných tvarů a hloubek jej křižovaly hustěji, než rozsypané jehličí lesní půdu. Nicméně seděl mu alespoň natolik, aby ho dokázal ochránit. „Naštěstí jen drobné opravy,“ mávl Ruen rukou. „Chybějící řemeny, trochu vyklepat a přitáhnout na bocích. Netrvalo to moc dlouho a účet je jen na jeden stříbrný. Přišlo mi to jako slušná cena.“ „Jeden stříbrný?“ zabručel Erten a zastavil se. „Stůj a otoč se kolem dokola,“ přikázal mu. Ruen jej poslechl a pomalu se před ním otočil. Ertenovi se cena zdála přemrštěná, ale musel uznat, že Talter odvedl dobrou práci. Mohl by sice za ním zaskočit a trochu si s ním promluvit, ale nakonec se rozhodl nechat to být. Vybere si to na tom starém vydřiduchovi jindy. „Celkem to ujde,“ vynesl svůj soud. „Jdeme na rychtu, máme nějakou práci. Co střelba z kuše?“ „Ildar mi to ukázal a pak jsme nějakou dobu spolu stříleli. Podle jeho názoru to není nejhorší, ale čeká mě ještě pořádný výcvik, abych nestřílel bohům do oken, jak říkal.“ -7-


Erten přikývl. Samozřejmě nečekal, že by tovaryš uměl střílet z kuše, ale pokud ho Ildar skutečně ohodnotil těmito slovy, má asi pevnou ruku a dobré oko. Alespoň v něčem s ním nebude tolik práce. Po příchodu na rychtu zjistil, kdo je přítomen a svolal všechny do dolní místnosti. Sešli se tam Tyria, Ildar, Keras a Kyryl. Zbytek byl někde venku na obchůzkách. „Raervarova stráž u brány chytila jednoho obchodníka s keramikou při pašování padělků zbraní do města. Máme se na to podívat a najít ty, kdo za tím stojí.“ „Tak ho prostě natáhneme na žebřík,“ uchechtl se Kyryl. „Je v drakově šatlavě. Co věděl, to už z něj vytáhli jeho zbrojnoši,“ mávl Erten rukou, v níž držel svitek listin. „Nevím, zda u toho byl přítomen i kat, ale moc by mě to nepřekvapilo. Ty zbraně nesly znak Arnumijské huti.“ Ostatní vážně pokývali hlavami. Napodobení ochranné značky výrobce se trestalo dost přísně a značnou váhu při udílení trestu měla i proslulost a váženost napodobené značky. V tomto případě na tom byl onen obchodník velmi špatně. „Věc se má takhle,“ začal Erten a obšírně jim vyložil, co se dozvěděl od draka. „Takže teď si tady všichni pěkně sedneme a projdeme si ten seznam vozů. Jsme si s drakem jisti, že v alespoň v jednom z nich muselo být něco propašováno.“ „Ale jak z toho seznamu poznáme, který vůz byl správný?“ nechápala Tyria. „Nepoznáme,“ přitakal Erten. „Uděláme si menší seznamy míst, kam měly vozy namířeno a pak si je dojdeme prohlédnout a poptáme se v okolí. S drakem si myslíme, že zbraně tím pašem nebyly. Sloužily jen jako návnada a byla by hloupost přitáhnout na jednu zásilku pozornost stráže a druhou tu zkoušet prodat. Ale na ulicích se ptejte hlavně po zbraních, aby si ti lumpové mysleli, že jsme jim to spolkli.“ Tyria mu opatrně vytáhla listiny z ruky a rozložila je na nejbližším stole. Seznam vozů zabíral sedm oboustranně popsaných archů. „Není toho málo,“ zabručela. „Je to seznam ze všech bran, ale nás se týkají jen ty v naší části města. Gar dostal stejný úkol, jako my,“ uklidňoval ji Erten. „Proč by obětovali toho obchodníka, když mohli provézt náklad zcela nepozorovaně?“ zeptal se Ruen tiše Kyryla. „Asi sem vezli něco hodně cenného a chtěli mít jistotu, že stráž bude mít jiné starosti, nebo to byli začátečníci bez zkušeností,“ odpověděl mu stejně tiše tygrodlak. „Správně,“ ozval se Erten, který měl uši jako rys a navíc stáli jen několik kroků od něj. „Takže máme hned několik vodítek. Téměř jistě to nebyly zbraně a dost možná šlo o něco velmi cenného, co potřebovali dostat do města nebo k zákazníkovi hned na první pokus.“ „Zlato? Šperky?“ protáhla Tyria tázavě. „Dost možná,“ pokrčil Erten rameny. „Ale tyhle věci se sem nepašují. Tohle by sem provezl každý obchodník se zlatem a nikdo by si ničeho nevšiml. Stejně si myslím, že se zlatem v tomhle království kvete prosperující černý trh. Jak jinak by lapkové dávali do oběhu svou kořist. Všichni víme, že žádný ze šperkařů a obchodníků se zlatem nemá v pořádku účty. Ale na pohyb zlata dohlíží přímo panovník a jeho úředníci, takže my se k tomu dostaneme, jen když se něco semele přímo tady u nás a náhodou tu není královský písař, který by se toho ujal.“ „Něco pro alchymisty?“ navrhl Kyryl. „Co přesně myslíš?“ obrátil k němu Erten hlavu. „Nic konkrétního, ale vím, že ti čtyři, kteří žijí v naší části města, stále shánějí nějaké zvláštní kovy a substance, nebo jak tomu říkají. Trar si mi před časem stěžoval, že některé věci se tu nedají sehnat a musí si je zdlouhavě objednávat z jiných míst v království, dokonce i z jiných království. Často čeká několik týdnů, než mu požadovaná věc přijde. Zrovna minulý týden naříkal, že se blíží konjunkce dvou planet a jestli nebude mít pohromadě vše potřebné, nestihne provést potřebné obřady a jeho pán s ním ztratí trpělivost.“ „Nevíš, kdy k té konjunkci planet mělo dojít?“ zeptal se Erten. „Netuším,“ přiznal se Kyryl rozpačitě. „Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. Trar si tehdy stěžoval každému, kdo ho byl ochoten poslouchat.“ „Nic se nestalo,“ mávl Erten rukou. „Ale kdybys ho potkal, vyptej se ho, jak dopadl a jestli sehnal vše, co potřeboval, případně od koho.“ „Provedu,“ usmál se Kyryl úlevně. „Další návrhy, co by stálo za pašování?“ rozhlédl se Erten po družině. „Koření?“ nadhodil Ruen, dychtící zapojit se do kolektivu.

-8-


„To se sem pašuje neustále,“ odvětila Tyria laskavě. „Ale hlavně do lidské části města, kde nejsou stráže s tak jemným čichem, jako máme my.“ Ruen se viditelně zarazil. „Všechno koření je velmi silně cítit,“ přidal se do debaty Kyryl. „V tom je celý zádrhel. Vy, lidé, jej hojně používáte v jídlech, abyste jim dodali chuť a, co si budeme namlouvat, zamaskovali případnou pachuť levného masa a podobně. Souhlasíš?“ Ruen přikývl. Samozřejmě uměl vařit a stejně jako ostatní i on dokázal pomocí několika druhů běžných koření zbavit nepříliš čerstvé maso jeho pachuti a vyrobit z něj celkem přijatelné jídlo. Doma měli maso skutečně zřídka a vždy jen to nejlevnější, případně když se jeho otci podařilo upytlačit něco v panském lese. On sám poprvé ochutnal čerstvé maso, až když se seznámil se svou vlkodlačí…, no…, dejme tomu že dnes již družkou, a nemohl uvěřit, že maso může být dobré i bez koření. „A věc se má tak,“ ujal se slova Keras, „že my koření téměř nepoužíváme. Maso upravujeme jen opečením nebo uzením. Když už se na maso nějaké koření přidá, pak skutečně jen špetka. Máme prostě příliš jemnou chuť a čich, než abychom ho na jídle snesli tolik, co vy. Takže u nás obchodníci s kořením moc velké tržby nemají a nevyplatí se jim podstupovat riziko kontroly při průjezdu našimi branami. Je jedno, jak pečlivě koření zabalíš, stejně se jeho pach dostane ven a my ho ucítíme.“ Ani jeden z nich se neodvážil naznačit, že chlupatí často jedí maso jen tak, na syrovo, nebo tak krátce zahřáté, že to ani nestojí za řeč. Před lidmi se o takových věcech raději nemluvilo. Sice slyšeli, jak Erten Tyrii na chodbě říká, že Ruenovou družkou je nějaká vlkodlačice, ale nikdo nevěděl, kdo to vlastně je a jak hluboce jej zasvětila do dlačího stylu života, neboť právě dlaci konzumovali maso téměř výhradně v syrovém stavu a nemuselo jít o lidské maso. „Ještě něco?“ zeptal se znovu Erten a rozhlédl se po přítomných. „Takže v tom případě,“ pokračoval, když se nikdo neozval, „si sedneme nad ty seznamy a pěkně je projdeme. Vypíšeme všechny dodávky podle druhů zboží a rozdělíme je podle místa určení. Vím, jak všichni nesnášíte tabulky a jiné úřednické hlouposti, co musíme odevzdávat Raervarovi, ale dnes to pro jednou nebude pro dračího archiváře, ale pro skutečnou práci.“ Navzdory jeho rádoby povzbuzující řeči se všichni, až na Ruena, který netušil, co takové tabulky obnášejí, zatvářili neuvěřitelně zničeně. „Tak jsme tu!“ ozval se náhle od vchodu do rychty již téměř oficiální pozdrav, kterým příchozí hlásili všem přítomným svůj příchod bez ohledu na to, zda v rychtě někdo byl nebo ne. „Rozebereme si ty listiny, ať nám to jde rychle od ruky,“ řekl Erten, aniž by dal najevo, že si všiml příchodu dalších svých podřízených. „Ty, Ruene, si vezmi psací potřeby a udělej tabulky. Vozy budeme třídit podle toho, co a kam vezly. Pak to všechno porovnáme. Kdo ví, třeba tam na nás něco vyskočí a nebudeme muset projít celé město křížem krážem.“ Ruen přikývl a právě se rozhlédl po místnosti, aby zjistil, kde jsou uloženy psací potřeby, když se z chodby ozvaly kroky přicházející hlídky. A výkřik. Všichni leknutím ztuhli na místech, když se jim za zády ozvalo: „Ruene!?“ a místností se prohnala Zylae. Popadla mladíka, objala ho, a protože prakticky všichni vlkodlaci jsou obdařeni velkou silou, zvedla jej jako pírko a zatočila se s ním kolem dokola. „To je mi páreček,“ broukl Kyryl, který se vzpamatoval jako první. „Záhada tajemné vlkodlačice rozřešena,“ přidal se Keras a nepokrytě se bavil. „Tedy Zyl, to bych do tebe nikdy neřekla,“ pronesla se smíchem Tyria. „Co?“ nechápala vlkodlačice a pustila svého druha na zem, ovšem z objetí jej nepustila. „Že si najdeš druha mezi lidmi,“ dodala Tyria. „Nadbíhalo ti přece tolik svobodných vlkodlaků.“ „Nadbíhalo,“ přikývla Zylae s náznakem pýchy v hlase, „ale ani jeden z nich mě nezaujal. Zalíbil se mi Ruen a nějak se to podařilo.“ „A souhlasil s tím, co ho v budoucnu čeká?“ zeptal se vážně Erten. Nevadilo mu, že má Ruen vlkodlačí družku, ani to že si Zylae zvolila za partnera člověka. To, a související problémy byly jen jejich starost. Kdyby to nevyšlo, pro něj by se nic nezměnilo. Jenže kdyby to nevyšlo teď, když se ukázalo, že oba členové páru jsou jeho podřízenými a musí spolu vycházet a spoléhat jeden na druhého, mohlo by to špatně dopadnout. Nemůže strpět, aby si dva jeho podřízení nevyměnili důležité informace jen proto, že si nesedli v soukromém životě. Tady se na chvilku zarazil. Sám občas přemýšlel, jak by to asi dopadlo, kdy ho Tyria znovu odmítla, i když zatím to mezi nimi vypadalo čím dál vážněji. -9-


„Samozřejmě, Ertene,“ ozval se Ruen. „Představila mě svým rodičům i vůdci smečky, k níž náleží a oni nic nenamítali. Už jsem také zjistil, že její předchozí nápadníci ze mne žádnou radost nemají a musím počítat s případnou nevraživostí z jejich strany. Je jisté a počítám s tím, že jednou ze mne také bude vlkodlak. Nevíme kdy, protože Zyl na mne nechce tlačit, ale také nechceme, aby se to stalo náhodou a v nevhodnou chvíli. V tomto jí ponechávám volnou ruku. Jen ona zná všechna úskalí první proměny a všeho, co s tím souvisí.“ „Co se mne týče,“ skočila mu Zyl do řeči, „čekala jsem jen na to, zda se rozhodne se mnou zůstat. Jako člověk je proti mně moc slabý a mám neustále strach, že mu polámu kosti.“ Její výrok vyvolal lavinu hlasitého smíchu. Dokonce i Erten se nyní bavil na jejich účet. „Dobrá, v tom případě je vše v pořádku,“ řekl, když smích polevil. „Jen nám dejte včas vědět, že k tomu dojde. A hádám, že otázka bydlení a psacího stolu je tím vyřešena, že?“ „Bydlí u mne, dnes ráno si tam přinesl věci,“ řekla Zyl. „Ovšem netušila jsem, že si vybral tuhle práci. Říkal jen, že si tu něco našel, ale jisté to bude až večer a víc jsem z něj nedostala.“ „Vy dva se k sobě vážně hodíte,“ zasmál se Kyryl. „Samé tajnosti.“ „Vždyť jsem vlkodlak, ne?“ mrkla na něj Zyl jedním okem. „My žijeme v tajnostech.“ „Tak abychom to moc neprotahovali,“ skočil jim co nejšetrněji do řeči Erten. „Zyl a Ruen budou sedět společně u jednoho stolu. Zyl mu ukáže, kde je co uloženo a společně vyrobí ty tabulky. Ruen ví, jak si je představuji. A my ostatní se dejme to studia těch seznamů a připravíme si poznámky, které pak budeme přepisovat do tabulek.“ Každý si tedy vzal po jednom archu a ti, na které se nedostalo, se alespoň začetli do zápisu z výslechu zajatého obchodníka. Krátce po poledni měli v rukách to, co si Erten přál. Přehledně seřazené seznamy zboží, jak proudily do a z města. Připevnili je na stěnu, aby na ně bylo dobře vidět, a vedle nich pověsili mapu města z Ertenovy pracovny. „Takže, co tu máme?“ broukla Tyria. Posadila se obkročmo na židli, lokty si opřela o opěrku a hlavu položila do dlaní. „Celkem pěkný obchodní ruch, řekl bych,“ odpověděl Kyryl. „Jeden se musí divit, jak to stráže u bran stihnou všechno zkontrolovat.“ „Nestihnou, a v tom to právě je,“ ozval se Keras. „Každou branou projely nejméně dvě kopy vozů, a to nemluvíme o pěších prodejcích a kupujících z okolí. Kdyby měli projít všechny náklady, nepustí do města ani polovinu příchozích. To by jim drak ani obyvatelé města neodpustili.“ „Ertene,“ ozvala se Tyria opatrně, „jak chceš z těch tabulek dostat něco jiného, než zprávu o stavu obchodu pro panovníka?“ Erten mlčky pročítal tabulky. Vozy se dřevem na právě probíhající opravu hradních maštalí, sůl směřující do ungeltu4, keramika na tržiště, seno pro koňské handlíře, kůže pro sedláře a brašnáře, plátno pro krejčíky, železo pro kováře, platnéře a další podobná řemesla, a spousta dalšího zboží. Najít v tom množství jeden nebo více podezřelých vozů by nedokázal snad ani čaroděj. Jednoduše proto, že jeden každý z nich mohl do města něco propašovat a nedalo se ani říct, jestli je mezi nimi nějaký, který by to z nějakého důvodu udělat nemohl. Povzdechl si. „Jako nápad to nevypadalo špatně a upřímně jsem doufal, že tam něco najdeme, ale musím uznat, že celá ta práce k ničemu nevedla. Z tohohle nic nepoznáme.“ „Takže co dál?“ zeptala se Tyria neutrálně. „Jak jsem řekl na začátku. Projdeme se městem a zkusíme najít všechny vozy, které projely severní branou. Jestli to skutečně byl pokus o odpoutání pozornosti od jiného nákladu, měl by tu být vůz, který nebude tam, kde by měl být.“ „To bude dlouhá procházka,“ ozvala se znovu Tyria. „Koho pošleš?“ Erten se rozhlédl po přítomných. Pak kývl na ni. „Ty a Kyryl,“ rozhodl. „Vezmete si první polovinu vozů, najdete je, prohlédnete a vyzpovídáte všechny, kteří se kolem nich během dne motali. Druhou polovinu si vezmou Keras s Ildarem.“ Podřízení přijali jeho pokyny pouhým přikývnutím a začali se chystat na cestu. Opsání poloviny seznamu bylo dílem chvíle a pak již dvojice vyrážely do městských ulic.

4

Sůl byla jediné koření, které chlupatí používali stejně často jako lidé -10-


Erten vyšel chvíli po nich před rychtu a rozhlédl se po ulici. Zrovna se obracel, aby vstoupil do budovy, když se nad ním ozval rychle se přibližující hukot rozměrných křídel. Thorth to však být nemohl, protože toho viděl kroužit nad vzdálenější částí města a tak rychle by se vrátit nedokázal. Uskočil stranou, přikrčil se a hbitě tasil meč v očekávání útoku. Přímo před ním přistál draconián. Vlastně draconiánka, jak si o chvilku později uvědomil. Draconiáni jsou jiný druh draků. Jsou však mnohem menší, vysocí zhruba stejně jako většina chlupatých, tedy asi o stopu vyšší než většina lidí. Mají lidskou postavu a rozměrná křídla, která jim umožňují létat, přestože nemají vytrvalost draků a jen málokterý z nich doletí dál, než nějakých čtyřicet až padesát mil. A i to za předpokladu příhodného větru a startu z vyvýšeného místa. Do vzduchu si toho také nemohou vzít mnoho. Většinou jen velmi lehkou zbroj, krátký meč a zásobu vody tak na půl dne. Protože jde o draky, nelze na první pohled rozeznat muže od ženy jako u lidí nebo většiny chlupatých. Většina z nich nosí dlouhé vlasy a mají velmi podobné postavy. Pouze cvičené oko toho, kdo jich několik poznal, dokáže odhalit mírnou změnu proporcí v bocích a trochu delší ocas, což je to jediné, co vzhledově odlišuje draconiánku od jejího mužského protějšku.5 Tahle draconiánka se před Ertenem postavil pěkně zpříma a složila křídla za zády. U pasu jí visela dýka s měšcem a meč. Trup jí chránila lehká zbroj z tvrzené kůže, ruce a nohy chrániče z tenkého a jistě tedy kaleného plechu. Přes boky až pod kolena jí spadala soukenná suknice. Její hlavu zdobila hříva dlouhých a velmi hustých hnědých vlasů, ladících s jejími zelenohnědými šupinami a pár asi stopu dlouhých, dvakrát elegantně prohnutých rohů, tvořících při pohledu zpředu písmeno „V“ s hroty mířícími k nebi. Na Ertena upírala mírně pobavený pohled hnědých očí se svislými zorničkami bez nejmenšího náznaku bělma. Erten se uvolnil. „Co pro tebe mohu udělat?“ „Jsi Erten, místní rychtář?“ zeptala se. „Ano, to jsem,“ přikývl trochu zaskočeně. Ve městě byl dost známý, takže tuto otázku již dlouho neslyšel. „Jsem Illyth z Šedých hor. Právě jsem přibyla do města. Živila jsem se jako hraničářka, bojovala jsem v bitvě o Ledový průsmyk, také v bitvě o Modré pláně, bránila jsem město Char-tom-un proti vojsku vévody Alnyna Černého, ochraňovala jsem tucty obchodních karavan a tři diplomatické mise.“ „Rušný život a znak vynikajícího válečníka,“ naznačil Erten úklonu pokývnutím hlavy a v jeho hlase zazněl mírný obdiv. Jako válečník uměl ocenit jiného válečníka a tahle draconiánka musela být opravdu dobrá, když je stále na živu a kromě desítek jizev v podobně porušených či nesprávně rostoucích šupin, jí vlastně nic není. „Ale co pro tebe mohu udělat já, rychtář poloviny města?“ „Hledáš někoho do své družiny, hlásím se na to místo. Pokud je třeba prokázat znalost boje, rychlost či mrštnost, jsem ti plně k dispozici a utkám se s kýmkoli, koho mi určíš za soupeře. Umím také číst, psát i počítat.“ Erten překvapeně zamrkal. Illyth před ním stála, jako kdyby spolkla příložník a mluvila hlasitě, rozhodně a úsečně jakoby mluvila s velitelem armády. Svrběly ho ruce. Hned by ji vzal do své družiny. Tuhle bojovnici neporazí snad ani Tyria. S ní stoupne síla jeho jednotky nejméně na dvojnásobek. Současně by se mu velmi hodila její schopnost létat. Thorth to sice také umí, ale je příliš rozměrný a nemůže tedy přistát kdekoli ve městě. Většina ulic je pro jeho křídla příliš úzká. Na druhou stranu bývají s draconiány problémy. Jsou příliš bojovní a výbušní. Snadno by se mohlo stát, že místo aby zatkla několik potížistů a rváčů v hospodské rvačce, zláme všem ruce a nohy a ještě zničí vybavení oné krčmy. Pak se však zarazil, protože Tyria se velmi podobně zachovala již dvakrát. Pro její obhajobu však musel hned dodat, že ona jen výtržníky ztloukla do bezvědomí a krčma nedoznala žádných větších škod. Nakonec se rozhodl riskovat. Illyth byla mezi bojovníky něco jako diamant mezi drahokamy. Takovou šanci už mít nemusí. Kromě toho, draconiáni byli snad jako jedni z mála nelidských tvorů lidmi celkem tolerováni, takže by se mohla přihlásit u Gara. A Erten nechtěl připustit, aby měl Gar lepší družinu nežli on. „Dobrá, zajdeme na dvůr rychty a trochu tě vyzkouším. Souboj na meče, souhlasíš?“ „Jsem ti k službám,“ kývla hlavou a následovala ho chodbou skrz rychtu. Sotva vyšli na dvůr, objevili se ve dveřích Zylae s Ruenem a zvědavě je pozorovali. Jejich rozmluvu slyšeli oknem a test draconiánky si prostě nemohli nechat ujít. Erten odložil svůj meč i dýku na lavici a vzal si ze stojanu cvičný, tupý meč. Illyth se zachovala stejně. Vyzkoušela tři meče a vzala si až čtvrtý. Souboj byl dlouhý. Jednak byl Erten s mečem mnohem obratnější než s holí nebo s kopím, ale hlavně zde nešlo o souboj na život a na smrt, nýbrž o test. Erten ji zkoušel různě napadat, pak zase odrážel její útoky. Musela 5

Ve skutečnosti jsou dva druhy draconiánů, ale nelze je od sebe rozlišit, dokud jsou oblečení. -11-


mu dokázat, že ho umí odzbrojit, aniž by jej zranila. Později přibrali ještě Zylae a Illyth musela prokázat své schopnosti v boji proti přesile, stejně jako spolupráci dvou bojovníků proti jednomu soupeři. „Jsem s tebou spokojen,“ rozhodl Erten nakonec. „Tímto jsi přijata do stavu.“ „Děkuji, rychtáři,“ sklonila Illyth krátce hlavu, ale oči z něj ani na okamžik nespustila. Nebyl to znak nedůvěry nebo špatný pozdrav. Obyčejní obyvatelé království sklápěli při úkloně oči k zemi, ale všichni bojovníci, válečníci a hraničáři neustále udržovali oční kontakt s tím, koho zdravili. „Jak už jsem dnes říkal prvnímu přijatému,“ ukázal na Ruena, „v rychtě a při běžném setkání mi můžeš říkat Ertene. Rychtáře si nech pro publikum, a kdyby byl nablízku někdo z vedení města.“ „Dobře,“ usmála se Illyth a ukázala tak všechny své dokonalé tesáky. Zářily dokonalou bělostí bez jediné vady. Draconiánka o ně zcela jistě pečovala. Takový úsměv probudil obavy ve většině těch, kteří jej viděli. Ne však v Ertenovi. Poznal několik draconiánů a s většinou z nich spolupracoval. Znal tedy jejich zvyky i chování a dokázal s nimi jednat tím správným způsobem. „Říkala jsi, že jsi dnes přišla do města,“ pokračoval Erten. „Máš kde bydlet?“ „Zatím ne.“ „V pořádku. Můžeš si vybrat některý z volných pokojů. Jeden je v podkroví a jeho okno vede na střechu. Možná by ti vyhovoval nejvíc, pokud ti nebude vadit procházet oknem.“ „Děkuji, prohlédnu si ho jako první.“ „Zylae tě tu provede. Zbroj a zbraně ve tvém případě nemusíme řešit. Jsi vybavena dost dobře a jako draconián máš výjimku na nošení povinného stejnokroje. Dostaneš jen bronzovou placku s městským erbem. Nechám na tobě, jak ji budeš nosit, ale musí být jasně viditelná a nesmí ti upadnout, ať budeš ve vzduchu provádět cokoli. Ze zbraní máš kromě meče nárok na kopí a kuši. Vybereš si nějaké ve zbrojnici. Plat se vyplácí předem. Až si vybereš byt a zbraně, stavte se s Ruenem u mne. Podepíšete přijímací listiny a dostanete svůj první žold.“ „Provedu,“ pronesla Illyth prostě a obrátila se k Zylae. „Jsem ti k dispozici.“ Vlkodlačice zaskočeně zamrkala, ale pak se usmála, podala jí ruku a za chvíli všichni tři zmizeli v chodbě. „Tak to bychom měli,“ zamnul si Erten ruce a zamířil do své pracovny, aby připravil listiny k podpisu a odpočítal peníze z pokladny. Oba nováčci přišli o hodně později. Zylae draconiánku pečlivě vyzpovídala a i s Ruenem je protáhla rychtou od sklepení po podkroví. Illyth si skutečně vybrala byt v podkroví a neopomněla vyzkoušet, zda projde oknem. Pak si došla do nedalekého hostince pro tlumok. Uložila si jej tam hned ráno a krčmáři slíbila, že mu zlomí obě ruce a jednu nohu, pokud na její věci třeba jen sáhne. Lišák jen shrábl měďáky za úschovu, strčil draconiánčiny věci do kuchyně a prohlásil, že jestli se jejích věcí někdo dotkne, uvaří z něj večeři pro vlkodlačí smečku z vedlejšího domu. Tak Erten překvapeně zjistil, že k němu Illyth přišla s přilbou na hlavě. „Pěkný kousek, mohu se podívat?“ řekl, když byly listiny podepsány a peníze předány. Illyth přikývla, sňala si helmici a podala mu ji. Dlouze ji protáčel v prstech a prohlížel si ji ze všech stran. Obdivně přejížděl bříšky prstů po pečlivě zaoblených okrajích, stejně jako po jednoduchém, avšak dokonale provedeném zdobení. „Mistrovský kousek,“ řekl nakonec a pomalu ji vrátil majitelce. „Musela stát skutečně hodně peněz.“ „Nebyla levná, ale hlavu mám jen jednu,“ přikývla a zastrčila si helmici pod levou paži. „Nemohl jsem si nevšimnout značky výrobce,“ pokračoval dál Erten stejným hlasem. „Arnumijská zbrojní huť. Zdá se, že je dělaná na zakázku.“ „Ano,“ přisvědčila Illyth prostě. „Jeden z mých úkolů mne přivedl do blízkosti huti a vévoda, pro něhož jsem tehdy pracovala, mi umožnil vybrat si odměnu ve zboží z huti. Mám od nich i svůj meč.“ „Pak to musela být velmi zajímavá práce, když jsi dostala takovou odměnu,“ zabručel Erten. „Mohu se podívat na ten meč? Takových zbraní se mi za život do rukou mnoho nedostane.“ Illyth se chápavě usmála a podala mu zbraň. Erten vstal ze židle, potěžkal meč v ruce, aby zjistil, jak je vyvážený a pak si s ním zkusil několik výpadů a krytů. „Dokonalá práce! Jako by byl přímým prodloužením mé ruky! Téměř jej nevnímám!“ „Je to krásný kousek,“ přitakala Illyth. Erten se k ní obrátil a vrátil jí meč. Bylo však vidět, že to dělá nerad. Po takové zbrani toužil snad každý skutečný bojovník. „Shodou okolností nyní řešíme jeden případ, který má možná spojitost s Arnumijskou zbrojní hutí,“ řekl Erten a zamířil zpět za svůj stůl. „Pověz mi, byla jsi tam dlouho?“ -12-


„Ta helmice nebyla vyrobena za den,“ pokrčila Illyth křídly. „Čekala jsem na ni asi dva týdny.“ „A prohlédla sis to tam dobře?“ pátral Erten zvědavě. „Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou. „Do huti se nedostaneš. Všechny zbraně se prodávají a zkoušejí v k tomu účelu vyhrazeném domě. To je jediné místo, kam je povolen vstup osobám mimo huť. Ale viděla jsem ji mnohokrát ze vzduchu. Co bys potřeboval vědět?“ „Dnes ráno zachytila stráž v jedné z bran zásilku falešných zbraní se znakem téhle huti. Podle okolností přepravy a dalších detailů soudíme, že šlo o pokus odlákat naši pozornost od něčeho jiného, co potřebovali provézt do města. Ale nemůžeme zcela vyloučit, že skutečně šlo o zbraně. Poznáš jejich zbraně pouhým pohledem?“ „Byla jsem tam poměrně dlouho a viděla jsem jich celou řádku,“ odvětila Illyth zamyšleně. „Nejsem sice žádný odborník, protože jsem viděla jen část jejich produkce, ale všimla jsem si několika shodných rysů jejich zbraní. Nebude to zcela jisté, ale myslím, že mohu docela slušně odhadnout, která zbraň by mohla být od nich, aniž bych musela hledat značku.“ „Výborně,“ zamnul si Erten ruce, vstal a zasunul si meč do pouzdra. „V tom případě se půjdeme projít. Uděláme zdvořilostní návštěvu několika zbrojířům a prohlédneme si jejich sortiment.“ „Ale tobě jako rychtáři neukáží nic závadného,“ namítla Illyth. „Mně ne,“ ukázal Erten zuby ve spikleneckém šklebu. „Ale ty jsi ve městě nová. Nikdo tě nezná a navíc je čas trhů. Město je plné cizinců. Když tě požádám, abys tento nádherný meč nechala ve svém bytě a vzala si jeden z erárních, bude to pro tebe příliš velká oběť?“ „Ty jsi velitel,“ pokrčila křídly. „Ale proč bych to vlastně měla dělat?“ „Abys zahrála zbrojířům bojovnici, která má poměrně dost peněz a je skálopevně rozhodnuta utratit je za meč z Arnumijské huti,“ mrkl na ni jedním okem. „Aha,“ pochopila. „V tom případě jsem ti plně k dispozici.“ Erten na ni počkal před rychtou. Illyth si s mečem vzala i erární pouzdro, protože pochva dodaná spolu s mečem byla na první pohled příliš dokonalá a drahá, než aby v ní mohla nosit levný meč z Ertenovy zbrojnice. Zrovna vyráželi k prvnímu zbrojíři, když zpoza rohu vyšli Tyria s Kyrylem. Oba se při pohledu na draconiánku zarazili a pátravě si ji prohlédli do drápů na nohou po špičky rohů. Nakonec přenesli pohledy na Ertena. „Naše nová členka družiny, Illyth,“ řekl prostě. „A tohle jsou Tyria a Kyryl.“ Illyth oba pozdravila kývnutím hlavy, a když si prohlédla Tyriu, stočila pohled na Ertena. Rty se jí zavlnily v mírném úsměvu. Obrátila hlavu zpět k Tyrii a mrkla na ni jedním okem. Tygřici to na zlomek vteřiny zarazilo, ale pak se také pousmála a mírně přikývla. „Z ní bude v tomhle městě spoustu neřádů bolet hlava,“ řekla pak tygřice spokojeně. Dokončili těch několik kroků k nim a jeden po druhém podali Illyth ruce. „Kam máte namířeno?“ zeptal se Kyryl. Erten jim pověděl o svém plánu. „Šikovné,“ přikývla Tyria. „Můžeme jít s vámi?“ „Budeme jako procesí,“ zavrtěl Erten hlavou. „Mohli bychom přitáhnout pozornost.“ „Myslíš větší než ona?“ kývla hlavou ke draconiánce. „Kolik se jich tu do roka objeví? Tři? Čtyři?“ „I tak bych to nerad pokazil,“ stál si Erten na svém. „Ostatně, měli jste svůj úkol. Jak jste dopadli?“ „Našli jsme jen polovinu vozů a všechny jsou tam, kde by měly být. Prohlédli jsme je a pečlivě očichali a můžeme odpřisáhnout, že v nich vezli jen to, na co měli potvrzení.“ „A co ten zbytek vozů?“ „To jsou ty, co jely přímo na trhy. A sám víš, jak jsou tržiště plná. Jdeme si odpočinout a pak se jim zase vydáme po stopě. Není to nic snadného.“ „Chápu,“ zabručel Erten. „Vozkové ohlásili rynek, ale když viděli, jak je tam plno, začali prodávat tam, kam se jim podařilo dojet. A teď je budeme honit po celém městě. Čert aby je vzal.“ „Ale jinak dobrá práce. Našli jste jich hodně a v docela krátkém čase,“ pochválil je. „Jakmile budeme hotovi s těmi zbrojíři, přidáme se k vám.“ Rozloučili se a každá dvojice se vydala svou cestou. Jako první na Ertenově seznamu byl Talter. Byl sice spolehlivý, ale Erten odmítl někoho vynechat jen proto, že u něj sám nakupoval nebo si u něj nechával opravovat zbraně. Na druhou stranu, díky tomu, že jej považoval za počestného obchodníka, bude to pro Illyth možnost vyzkoušet si svou roli, aby se do ní vžila. Erten počkal za rohem, aby na něj nebylo vidět a Illyth vyrazila splnit svůj první úkol. Vstoupila do trpasličí dílny stejně sebejistě, jako před kteréhokoli jiného soupeře a rozhlédla se po vystaveném zboží pohledem profesionála.

-13-


Talter oděný do kroužkové zbroje, přes níž nosil pracovní koženou kazajku a zástěru, se objevil za závěsem. Když viděl, kdo zavítal do jeho krámu, zůstal na chviličku zaskočeně stát. „Čím mohu posloužit, chrabrá bojovnice?!“ zahlaholil tak hlasitě, až Illyth sklopila uši k hlavě. „Ty jsi majitel této dílny a obchodu?“ zeptala se a udělala krok k němu. „Samozřejmě,“ usmál se trpaslík do plnovousu černého jako noc. „Každý kousek jsem vyrobil osobně nebo někdo z mého klanu, který zde pracuje! Mám nejlepší sekery, kopí, meče, dýky, kuše i šípy! Za kvalitu ručím vlastní hlavou!“ Illyth při jeho řeči bolestivě přivřela oči. Trpaslík byl zvyklý překřikovat hluk kladiv dopadajících na kovadliny. Bohužel už svůj řev neslyšel a tak si neuvědomoval, jaká muka působí jemnému draconiánskému sluchu. „Měla bych zájem o meč. Prvotřídní meč. Ten nejlepší, který se dá koupit,“ řekla pevně a znovu se rozhlédla po zboží. V duchu však již tušila, že tady asi nic nenajde. Trpaslík se chlubil svými výrobky, a přestože byli trpaslíci všelijací, ještě nikdy se žádný z nich nesnížil k tomu, aby vydával cizí výrobek za svůj. „Dělám i zbraně na zakázku!“ spustil hned Talter. „Dokážeš udělat meč tak dobrý, jako Arnumijská huť?“ zeptala se jakoby mimochodem a potěžkávala v ruce jeden z mečů vystavených ve stojanu u sloupu podpírající strop. „Vážená bojovnice ví, co je dobré zboží!“ usmál se trpaslík a ukázal na meč v její ruce. „Tohle je velmi dobrá zbraň, ale ty nejlepší mám vzadu! A ke tvému dotazu, ano, dokážu udělat stejně kvalitní meč, jako oni. Mám tu jeden na porovnání. Chceš ho vidět? Nedělám kopie!! Mám ho na srovnání, aby můj meč dosáhl jejich kvality, ale postup výroby je čistě můj vlastní a trvalo mi mnoho let, než jsem na něj přišel!“ „Mohu si ty meče vyzkoušet?“ zeptala se a vrátila zbraň do věšáku. „Následuj mne!“ kývl Talter dlaní a zamířil za závěs, kterým prve přišel. Za obchodem Illyth uviděla rozlehlý sklad plný zbraní všeho druhu. V zadní stěně zela dokořán otevřená vrata vedoucí do dvora, kterými do skladu doléhal hluk z dílen. Po obou stranách vrat stálo několik katapultů. Nečekala, že bude tento trpaslík schopen výroby tak velkých zbraní a udělalo to na ni dojem. Mimoděk zabočila k nim, aby si je prohlédla. Talter si toho všiml, obrátil se a vrátil se k ní. „Krásné kousky,“ řekla a přejela dlaní po hladkém dřevu. „Lana máte povolená, aby se nevytáhla, lučiště z klížených tisových prken, tětiva se zdá být ze šlach. Radost pohledět.“ „Tvá chvála mě hřeje u srdce!“ odvětil trpaslík a jeho výraz přecházel z pýchy do rozpaků, když viděl obdiv v draconiánčiných očích. „Takové jsem už dlouho neviděla. Všude mají jen hrubě otesané klády, tětivy z lan a podobně. Jeden je rád, když to vydrží alespoň několik výstřelů, ale tohle? S tím by se daly dělat věci.“ Na to už trpaslík neřekl nic a jen spokojeně pozoroval Illyth při obcházení katapultů. Draconiánka je prohlédla pečlivěji než výstupní kontrola. „A teď ty meče,“ vrátila se bez varování k původnímu tématu. Talter mlčky přikývl. Byl sice již v letech a ledasco viděl a zažil, ale se zákazníkem, jako byla Illyth, se zde dosud nesetkal. Meče měly své místo na druhé straně skladu. Talter otevřel rozměrnou truhlu. Uvnitř Illyth uviděla řady držáků a v nich pečlivě uložené meče. Jeden z nich okamžitě upoutal její pozornost. „Tenhle bude z arnumijské huti, že?“ ukázala na něj drápem. „Máš můj obdiv,“ přitakal trpaslík a vytáhl meč z truhly. Pak vytáhl ještě jeden a oba podal Illyth. „Prosím, vyzkoušej si je.“ Illyth uchopila obě zbraně a nejprve si je pečlivě prohlédla. Arnumijskou poznala hned. Ale tu druhou neznala. Vypadala úplně jinak, avšak přesto jí seděla v ruce stejně dobře, jako ta první. Zkusila je obě protočit v rukách. Pak arnumijskou odložila a vyzkoušela si Talterovu. Když pak prováděla stejné cviky s arnumijskou, necítila žádný rozdíl. Rozhodně však nešlo o plagiát. Talterův meč byl na první pohled jiný a byl pod záštitou zřetelně označen jeho značkou. „Musím se sklonit, před tvým uměním,“ řekla, když mu vracela oba meče. „Dokonalá práce.“ „Takže se dohodneme nebo budete i nadále trvat na arnumijské zbrani?“ „Jaká by byla cena?“ naklonila hlavu ke straně. Nepřišla do města s prázdným měšcem a napadlo ji, že by nebylo od věci ponechat si vzácnou arnumijskou zbraň pro jiné účely, než každodenní střežení ulic. Když nic jiného, pak Talterův meč nebude tolik nápadný. „Protože jsem viděl, že jsi skutečná znalkyně a zbraně ovládáš jako mistr svého řemesla, udělám ti cenu.“ Když Talter vyslovil sumu, zamrkala Illyth oběma očima, aby se vzpamatovala. „Kolik?“ „Nezdá se ti něco?“ kochal se trpaslík její reakcí. -14-


„Ale za tuhle cenu bych jinde dostala meč, jakých je dvanáct do tuctu! Tohle je přece špičková zbraň!“ „Nikomu jinému bych také tak levně neprodal,“ přikývl. „Ber nebo nech být.“ Vzala si ho. Musela by být úplně šílená, kdyby si takový meč nechala ujít. „A ten původní vrať Ertenovi,“ řekl Talter, jako by mimochodem, když ji vyprovodil před obchod. „Cože?“ zarazila se a podívala se mu do očí. „Nejsem slepý,“ zasmál se. „Erten má všechny zbraně z jedné dílny. Není těžké je poznat. Pozdravuj ho ode mne.“ Než se zmohla na slovo, zmizel trpaslík v obchodě a zabouchl za sebou dveře. Zřetelně slyšela jeho vzdalující se smích. Illyth na dveře chvilku mlčky zírala a pak vyrazila k Ertenovi. „To jste tam ty meče vyráběli?“ přivítal ji její nadřízený, když vešla do uličky. „To ne, ale pečlivě jsme prošli celý sklad a má tam jen jeden jediný arnumijský meč.“ „Na co?“ zeptal se obezřetně a pozorně sledoval meč v Illythině ruce. „A odkud máš tenhle?“ „Používá jej jako vzor a srovnávací výrobek pro své nejlepší meče. Jeden z nich mi prodal.“ „Za kolik?“ zeptal se okamžitě. Samozřejmě věděl, že Talter dělá špičkové zbraně, ale jejich cenu neznal. Jako rychtář si o takové zbrani mohl nechat jen zdát. Když uslyšel cenu a výklad, proč byla tak levná, zatočila se s ním ulice a musel se opřít o stěnu domu. „Je to zmetek,“ prohlásil nakonec. „Trpaslík,“ pokrčila Illyth křídly. „To je jedno a to samé,“ zavrčel a vykročil zpět k rychtě. „Proč jdeme zpět?“ „Odložíš si tam erární meč. Když ho poznal Talter, poznají ho nejspíš i ostatní. Necháš si ten, co sis u něj koupila. Ale teď už si musíš u řemeslníků něco vymyslet. S touto zbraní u pasu ti nejspíš nikdo neuvěří, že chceš arnumijskou čepel.“ „Zkusím na něco přijít,“ přikývla Illyth. Meč odložila zpět do zbrojnice a vrátila se před rychtu, kde na ni čekal Erten. Spolu s ním tam stáli Tyria s Kyrylem a pak všichni společně vykročili směrem k nejbližšímu tržišti. Ulice byla plná. Trhy se sice konaly celkem pravidelně, ale ne tak velké, jako nyní. Obchodníci se navzájem překřikovali a snažili se k sobě přilákat zákazníky. Mezi obchodníky zkoušeli své štěstí kejklíři a podvodníci. Ti druzí však hbitě mizeli v davu, sotva zahlédli Ertenovu družinu nebo někoho z dračí stráže. Jak Erten s družinou procházeli ulicemi a kličkovali mezi stánky či povozy s vystaveným zbožím, stávali se středem pozornosti. Hlavně díky Illyth. Jak již podotkla Tyria, draconiáni se ve městě objevili jen několikrát do roka a na stálo zde v dnešních dnech žádný nežil. Protože neměla erární zbroj a odznak si zatím na svou vlastní nijak neupevnila, byla spousta kolemjdoucích na pochybách, zda je či není zadržená. Na náměstí se zastavili a rozhlédli. „Přesně z toho důvodu nemám město ráda,“ zabručela Tyria a přelétla hemžení obyvatel zamračeným pohledem. „Tohle ještě jde,“ mávl Erten rukou. Ze vchodu do krčmy po jejich levici se vypotácel lasičák, zakopl o práh dveří, zamotal se a upadl na Illyth. „Promiň zlato!“ huhlal hlasitě, ale dost nezřetelně. „Co si společně někam vyrazit?!“ „Ty už sis vyrazil,“ opáčila Illyth chladně a odstrčila ho tak, že narazil do zdi krčmy. „Ale no tak, nedělej drahoty,“ obrátil se k ní lasičák čelem, protože mu opilost zatím neumožnila zjistit, s kým to vlastně mluví. Pokusil se jí plácnout přes zadek, ale minul, aniž by mu Illyth musela nějak uhnout. Ono mávnutí rukou jej znovu připravilo o rovnováhu a posadil se na dláždění ulice. „Tohle tu míváte často?“ zeptala se Illyth, když udělala několik kroků stranou, aby se dostala z lasičákova dosahu. Jeho pozornost se tak zaměřila na Tyriu. „Ahoj kočičko,“ broukal a kýval se ze strany na stranu. „Někde tu mám stříbrňák, co si zajít na jedno nebo dvě?“ Tyria ho sjela planoucím pohledem, ale zachovala diplomatické mlčení. Kočičkou ji nesměl nazvat ani Erten, pokud ji ovšem nechtěl vydráždit k souboji. Lasičáka od újmy na zdraví zachránil jen dav na náměstí. Kdyby ji takto oslovil v nějaké odlehlejší ulici, dopadl by hůř, než kdyby musel bojovat se skutečným tygrem.6 6

Ten by ho totiž pouze zakousl... -15-


„Moc často ne, naštěstí,“ odpověděl Erten a vykročil dál. Tak se obě ženy vzdálily od lasičáka a ten si začal hledat jinou oběť. „Kam jdeme nyní?“ zeptala se Illyth. „Postupně obejdeme ostatní mečíře a prodejce zbraní. Mnoho jich tu není,“ odpověděl Erten a zahnul do jedné z ulic ústících do náměstí. Tyria s Kyrylem se s nimi rozloučili o ulici dříve a zamířili k vozu s keramikou. Všiml si ho Kyryl a upozornil na něj tygřici. Majitel hlasitě vyvolával a vychvaloval své zboží, ale vůz měl úplně plný. Shodli se, že tu nemůže prodávat příliš dlouho a mohl by to být jeden z chybějících vozů. Přiblížil se večer a Tyria s Kyrylem se vraceli na rychtu. Unavení a otrávení. „Prošli jsme snad celou naši polovinu města a tři vozy jako by se do země propadly,“ vrčel tygrodlak a oči mu nebezpečně plály, přestože do úplňku bylo ještě daleko. „Nevím, kolik jsme toho nachodili,“ odvětila Tyria, „ale nohy mám jako z olova. Sotva je zvednu. To bude tím dlážděním. Celý den na tvrdém. Nic tak neunaví nohy, jako chůze po dláždění.“ „Snad měli Keras s Ildarem větší štěstí,“ ozval se znovu Kyryl. „Snad ne,“ zavrčela Tyria. „Jestli našli všechny své vozy, budou se o to důkladněji hledat ty naše.“ „Pravda,“ zamručel Kyryl a podrbal se v srsti na tváři. Pak se podrbal znovu, tentokrát na rameni a pak na krku. „Ty taky?“ zeptala se Tyria. „Bohužel,“ přitakal. „Jestli se mi ten zmetek, co sem přitáhl tuhle bleší epidemii, dostane do drápů, tak bude umírat hodně dlouho a velmi pomalu. Jak to zvládáte ty a Erten?“ „Jako všichni ostatní,“ pokrčila rameny. „S vypětím všech sil a s použitím všeho, co se kdy na blechy používalo.“7 „Za celý den jsem tě neviděl ani jednou se podrbat,“ řekl se špatně skrývaným obdivem. „Co používáte?“ „Lalis a Traavia vyrábí takový lektvar. Musíš si udělat koupel a pokud možno celý se do ní ponořit na tak dlouho, aby se ti srst zcela promočila až na kůži. Účinkuje velmi dobře. Zničí všechny blechy, a pokud se nenamočíš, tak tě před novými chrání ještě další čtyři dny. Ale musíš to alespoň jednou zopakovat, a když se takto vykoupeš, nesmíš se otřít. Musíš jen čekat, až uschneš, aby toho lektvaru zůstalo v srsti co nejvíce.“ „Takže je to akce na většinu odpoledne, když je hezky a můžeš jít na sluníčko,“ zabručel Kyryl. „Ano, zhruba tak,“ přikývla Tyria. „Děkuji za informaci,“ kývl na ni Kyryl. „Zastavím se u Lalis a zkusím ji uprosit, aby mi trochu toho lektvaru prodala. Je mi jasné, že u tak velké smečky, jako je ta jejich, ho budou mít velkou spotřebu, ale snad se mi to podaří.“ „Ten náš získal Erten. Ale on má s oběma vlčicemi velmi dobré vztahy, takže ti nemohu zaručit, že od nich něco dostaneš,“ pokrčila rameny. „Ano, všichni jsme si všimli, že spolu výborně vycházejí,“ přikývl Kyryl a úkosem sledoval, jak Tyria na chvíli sevřela ruce v pěsti a pak je zase rozevřela. „Taky nás překvapilo, jak rychle jste se dali dohromady,“ pokračoval opatrněji. „U tygrů je to poněkud zvláštní.“ Loupla po něm okem, ale pak přikývla. „Ano, dali jsme se dohromady docela rychle. A nemysli si, že nevím, jak si za našimi zády špitáte.“ „Omlouvám se,“ začal kvapně, ale Tyria jej přerušila mávnutím ruky. „Proč bych ti to neřekla. Nic na tom není. Žila jsem s Ertenem ještě předtím, než přišel do tohoto města. Je to už pár let. Každý z nás měl jiný pohled na svět i na život, tak jsme šli od sebe. On zamířil sem a já se toulala po světě. Seznámila jsem se s několika tygry, ale s těmi jsem si rozuměla ještě méně, než s ním. Tak jsem se poptala a zamířila sem, abych zjistila, jak na tom je.“ Znovu po něm loupla okem. „A neškleb se tak poťouchle!“ Kyryl okamžitě nasadil neutrální výraz. 7

Epidemie blech nebyla ve městě nijak neobvyklá. Toulaví psi a všudypřítomné krysy, jich měly více než dost a ochotně se o ně podělili s každým, kdo šel okolo. Tato epidemie však byla silnější a její nástup byl nezvykle prudký. Alchymisté, bylinkáři a babky kořenářky slavili žně. Poptávka po výrobcích proti obtížným parazitům stoupla během několika dní na několikanásobek a s ní stoupala i jejich cena. Samozřejmě, že všichni chlupatí věděli, co na blechy zabírá, ale mnoho z nich buď nevědělo, kde potřebné byliny hledat nebo neměli čas na výrobu přípravku, takže si ho raději koupili. -16-


„Prostě jsi zatoužila po rodině, to je normální, stalo se to i slavnějším bojovnicím,“ řekl. Tyria si odfrkla, ale pak přikývla. „Máš pravdu. Našla jsem Ertena a zjistila, že je stále sám. Začala jsem si ho oťukávat, jestli se jeho názory změnily nebo ne. V něčem je stále stejný, ale přestal se zaobírat detaily a problémy řeší rázně a hned. To předtím nedělal. Naučil se to až tady, když z něj drak udělal rychtáře.“ „A proč jsi mu svůj zájem nedala nějak znát?“ divil se Kyryl. „Ale dala,“ a znovu si odfrkla. „Ty jsi dlak, chováte se jinak. U tygrů je to tygřice, kdo rozhoduje o vzniku vztahu. Její odmítnutí je nezvratné. Tygr, který je odmítne akceptovat, riskuje zdraví. U divočejších a prudších tygřic i život. Proto si ke mně nic nedovolil. Ty náznaky mu sice prozradily, že o něj znovu jevím zájem, ale protože jsem ho už jednou odmítla, nechtěl riskovat.“ „A co že ses tak najednou rozhodla?“ pídil se Kyryl po detailech a Tyria si řekla, že bude lepší, když mu to poví. Alespoň si ostatní přestanou šeptat, i když teď mají mnohem lepší cíl, a to Zylae a Ruena. „Právě proto, že jsem viděla, jak moc za dobře je s Traavií.“ „Ale ona je vlčice,“ nechápal Kyryl její myšlenkový postup. „Ano, a to bylo mé štěstí,“ zabručela. „Kdyby to byla tygřice, měla bych smůlu. A vím, že tu jsou další dvě nezadané tygřice. Když se Erten dokázal tak sblížit s vlčicí, co teprve, kdyby o něj projevila zájem cizí tygřice. Musela jsem se rozhodnout rychle. Pak mě zranil ten vlkodlak a Erten se o mne postaral. Všechno nechal být, předal své povinnosti někomu jinému a ani se ode mne nehnul, dokud si ho nepovolali konšelé a královský písař.“ Kyryl se znovu podrbal, ale tentokrát za tím nebyla blecha. „To dřív nedělal,“ dodala na vysvětlenou. „Dřív pro něj byla práce na prvním místě, až pak já. Teď je to obráceně a tak to má být. Když jsem zjistila tohle, už jsem neměla co zvažovat. Odvolala jsem své odmítnutí.“ „Takže spolu zůstanete?“ usmál se Kyryl. „Téměř určitě,“ přikývla. „Už jsem mu nabídla přestěhování ke mně.“ „Tak to je skutečně vážné,“ usmál se tygrodlak a vysloužil si šlehnutí jejím ocasem přes nohy. „Nech si to!“ napomenula ho, ale tygrodlak se stále pochechtával. „Chlapi!“ zavrčela a dál si ho nevšímala. Po příchodu na rychtu zjistili, že Keras s Ildarem jsou již zpět, stejně jako Erten s Illyth. Protože opět vyvstal problém, kam usadit nového člena skupiny, seděla prozatím draconiánka na parapetu okna s jedním křídlem do ulice a druhým do místnosti. „Vítejte!“ zavolala na nově příchozí od svého stolu Zylae. Tyria s Kyrylem jen mlčky kývli všem na pozdrav a pak se s blaženým výrazem posadili na svá místa. Tygřice se jako obvykle zhoupla na židli vzad, až se opřela o stěnu a položila si nohy na stolní desku. „Kromě cestu domů už dnes nikam nejdu,“ prohlásila rozhodně. „Tak si to tedy probereme tady dole,“ ozval se ze dveří Erten a spokojeně se usmíval. Tyria se na něj na oplátku zaškaredila. „Jak jste pochodili?“ obrátil se Erten nejprve ke Kerasovi a Ildarovi, aby si Tyria s Kyrylem mohli trochu odpočinout. „Naprosto nic,“ pokrčil Keras rameny. „Našli jsme všechny vozy, ale nic podezřelého na nich nebylo. Žádné tajné prostory pro další náklad, dokonce ani žádné nezvyklé pachy. Formani a obchodníci, kteří k těm vozům patřili, se chovali zcela normálně. Ochotně nám ukázali všechen náklad, účty a lejstra z celnice. Těmihle vozy nejspíš nikdo nic neprovezl. Stále u nich byli majitelé nebo jejich zaměstnanci. Zboží z nich prodávali na trzích, případně s nimi jeli do celnice. Tam je velmi pečlivě prohlédla stráž.“ „Takže tudy asi cesta nevede,“ uznal Erten a mrkl na Tyriu. Ta se tvářila stále stejně otráveně a navíc měla zavřené oči. Kyryl je sice měl otevřené, ale ani on se neměl k řeči. „Illyth a já jsme zatím obešli mečíře a prodejce zbraní,“ začal tedy s výkladem své práce. „Illyth se ukázala být docela dobrou herečkou.“ Obrátil se k draconiánce, která krátce ukázala zuby v něčem, co by se dalo pokládat za pobavený úsměv stejně jako za hrozbu. „Ale jak se zdá, tak arnumijskou zbraň zde nikdo nekoupí. Jsou sice ochotní objednat ji, ale zákazníka hned upozorní, že Arnumijská huť nerada prodává své výrobky přes prostředníky. Z toho vyplývá, že pokud sem někdo chtěl provézt takové zbraně, nejspíš to nebylo pro prodejce. Alespoň ne pro ty v naší části města. Illyth tu nikdo nezná. Přišla do města dnes ráno, prošla trh, našla naši nabídku práce a šla se zeptat. Kdyby někdo jako ona požádal o arnumijskou zbraň a prodejce ji měl, byť pod pultem, jistě by se jí pokusil vyhovět.“ Ostatní zřejmě byli stejného názoru, protože souhlasně zamručeli. „A co vy?“ zeptal se Erten Tyrii a Kyryla. Tygřice otevřela oči a kývla hlavou na tygrodlaka. -17-


„Tři vozy se nám nepodařilo najít, přestože jsme prošli všechny ulice a uličky,“ odvětil. „Projely branou, viděli je na rynku, ale prý tam jen na chvíli zastavily. Obchodníci měli prohlásit něco o tom, že tam není k hnutí a pojedou raději dál. Pak už jsme o nich nic nezjistili. Na žádném z dalších tržišť se neobjevily a v ulicích jsme je nenašli. Přes most ale zcela jistě nepřejely.“ „Konečně něco,“ usmál se Erten potěšeně. „Co vezli?“ „Jde o jeden vůz s nákladem kůží a kožešin, pak jeden s vínem a jeden se suknem a jinými látkami.“ „A víme, které vozy konkrétně to byly? Jaký cíl ohlásily u brány?“ „Víme,“ přikývl Kyryl. „Všechny shodně udaly hlavní tržiště. Ale současně také hlásily konkrétní příjemce části přepravovaného zboží.“ „Je jich mnoho?“ „Víno mířilo do tří krčem, kožešiny si objednali dva výrobci dražšího oblečení v lidské části města, ale kůže byly pro pětici brašnářů a sedlářů v naší části města. Sukno po té mělo zamířit k šesti zdejším krejčíkům a pak mělo pokračovat na druhou stranu řeky.“ „Takže se musíme podívat na tyhle obchodníky a řemeslníky. Alespoň už to není celé město,“ usmál se Erten. „Jenže tam nás nikdo nepustí,“ ozvala se konečně Tyria. „Bez pádného důvodu nemůžeme vstoupit do dílen, skladů a jiných prostor, než těch určených k prodeji. Jinak na nás vletí cechy.“ „Musíme tedy vymyslet nějaký důvod, abychom se tam dostali,“ pokrčil Erten rameny. „Už jsme nad tím s Kyrylem uvažovali a na nic kloudného jsme nepřišli,“ opáčila Tyria. „Potřebovali bychom něco, co nám otevře všechny dveře, jenže by to nesmělo přitáhnout pozornost,“ navázal Kyryl. „Jakmile začneme kontrolovat sklady, rychle se to roznese. Když se netrefíme na první pokus, bude mít pašerák dost času, aby zboží ukryl někde jinde.“ „To je pravda,“ zabručel Erten a mnul si bradu. „Má někdo nějaký nápad, jak to udělat?“ Dlouho se nikdo neozval. Věci se bohužel měly tak, že kdykoli začali kontrolovat nějaký dům nebo třeba jen opuštěnou chatrč či stodolu, okamžitě se kolem nich utvořil dav zvědavců. A zpráva o jejich činnosti se pak tichou poštou šířila po městě, takže stačilo byť i jen čtvrt dne a všichni zaslechli alespoň jeden rozhovor kolemjdoucích, že rychtář a jeho družina něco hledali. Samozřejmě si k tomu většina obyvatel něco přidala nebo vylepšila, takže se Erten často velmi divil, co se po městě povídá. „Něco by muselo odlákat pozornost většiny obyvatel,“ ozval se Ildar. „Máš nějaký nápad, co by to mohlo být?“ stočil k němu Erten oči. „Nemám,“ přiznal se vlk. „Prohlídka nám jistě potrvá delší dobu. Nevím, jak a čím zaměstnat většinu města, aby si nás nevšímali.“ „Potřebovali bychom něco za hradbami, třeba turnaj nebo podobnou akci,“ ozvala se Illyth od okna. „Jeden turnaj bude, ale až za měsíc,“ ozvala se Tyria. „Drak asi tak dlouho na výsledek nepočká a pašerák by se mezitím stihl zboží zbavit.“ „Co je zkusit pozorovat?“ ozval se nesměle Ruen. „To by sice bylo nejlepší řešení, ale je nás moc málo,“ zavrtěl Erten hlavou. „Myslím,“ ozvala se náhle Illyth, „že toho zatím necháme. Zdá se, že pro dnešek nám bohové a duchové počasí přichystali jinou zábavu.“ Erten rychle přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Po nebi se hnaly šedé mraky a zdály se být nepříjemně blízko. Ve vzduchu ucítil vlhko a onu zvláštní vůni, která provází blesky. Tyria, sedící ze všech nejblíž k oknu, se v židli naklonila a také se podívala na oblohu. „No potěš,“ zabručela a sundala nohy ze stolu. „Abychom šli pozavírat okna, zahnat koně do stájí a uklidit všechno, co by nemuselo zmoknout.“ „Takže pohyb!“ tleskl Erten dlaněmi. „Ildare, vezmi si sebou Vitril a společně zažeňte koně do stájí. Illyth, zkontroluj okna, ze vzduchu to třeba budeš mít rychlejší. Kyryl ti je pomůže pozavírat. Ostatní zkontrolují dvůr a své byty.“ Během chvilky byla místnost prázdná a každý spěchal splnit svůj díl povinností, aby se pak stihl dostat domů a zajistit svůj příbytek. Přes den bylo teplo, takže všechna okna, nebo alespoň ta, k nimž se nedalo nijak snadno dostat, byla otevřená, aby se v domě měnil vzduch a dalo se tam v noci spát. Než zvládli všechno pozavírat, uklidit a schovat pod střechu, začalo pršet. Nyní většina z nich seděla v hlavní místnosti a jediným otevřeným oknem pozorovali provazy deště za ním. „To jsem zvědavá, jak dojdeme domů,“ přemýšlela nahlas Tyria a trochu se vyklonila, aby lépe viděla na oblohu.

-18-


„Bude hůř,“ ozvala se ze dveří do chodby Illyth. „Při letu nad rychtou jsem viděla oblohu nad posvátným lesem. Blíží se ještě horší mraky. Odhaduji to na pěkný příval, možná i na kroupy. Být vámi, vyrazím hned a doma se pak usuším.“ „Jdeme?“ mrkl Erten na Tyriu. „Ale hned,“ přikývla. „Díky za varování,“ řekla k Illyth, hodila na sebe svůj plášť, sepnula sponu, přetáhla si kapuci přes hlavu a proskočila oknem přímo na ulici. Erten ji následoval a pak se společně rozeběhli domů. Krátce po nich vyrazili také ostatní, kteří nežili přímo v rychtě a věděli, že nechali otevřená okna. Bylo to sice jen několik ulic, ale i tak vběhli oba tygři do domu s plášti téměř promočenými. „Illyth měla pravdu, viděl jsi ty mraky?“ prohodila Tyria, když za sebou zavřeli dveře a stoupali po schodech z mázhausu8 k bytům ve vyšších patrech. Cestou po schodech si sundali pláště a vyklepávali z nich vodu. „Viděl,“ přikývl Erten. „Tohle bude pořádná bouřka.“ Jako by na tuhle narážku čekali, svrhli bohové na město první náklad blesků. Zatím hřmělo jen v dálce, ale nynější salva se rozlehla přímo nad městem. Oba tygři leknutím ztuhli uprostřed kroku, přitiskli uši k hlavám a zakryli si je dlaněmi, aby si ochránili sluch před hrozným hlukem zvenčí. „Tak to jsme měli o chlup,“ zabručel Erten. „Možná o dva,“ usmála se Tyria a otevřela dveře do bytu. Okno bylo sice otevřené, ale déšť přišel z druhé strany, takže dovnitř nepršelo. Jenže tak neviděli, co se nad město blíží. Protože oba byli velmi zvědaví, co jim bohové a duchové počasí poslali, zavřeli okno a vystoupali po schodech až do podkroví. Pootevřeli jeden z vikýřů a podívali se směrem k posvátnému lesu. „No nazdar,“ zabručela Tyria. „Tohle nebudou jen kroupy, tohle bude všechno možné.“ Mraky blížící se k městu hrály všemi barvami od smolně černé po světle žlutou. Téměř permanentně mezi nimi létaly blesky, aby se co chvíli některý z nich zabořil do země. Mraky a blesky tak doprovázelo nepřetržité, hluboké dunění, které se zkracující se vzdáleností centra bouře od města začali vnímat nejen sluchem, ale i chodidly. „Ještě že tak lije, alespoň neshoří žádný dům,“ řekl Erten při pohledu na množství blesků. „Tak tím bych si nebyla tak jistá,“ odvětila Tyria se zřetelnou obavou v hlase. „Takové blesky dokáží zapálit cokoli.“ „Musíme tedy doufat a dávat pozor,“ pokrčil odevzdaně rameny. Přešel půdu a otevřel vikýř na druhé straně střechy, odkud viděl na většinu města pod nimi a na druhé straně řeky. Netrvalo dlouho a přidali se k nim další obyvatelé jednotlivých bytů v domě. Všichni byli zvědaví na bouřku, jaká se hned tak nevidí a jejich zvědavost dokonce překonala obavy z božího dopuštění valícího se na město. Erten je okamžitě požádal, aby kromě pozorování nebeského představení dávali také pozor na domy ve městě, jestli někde blesk nezapálil střechy. Jeho varování všem připomnělo drakův příkaz, aby každý obyvatel města sledoval za bouřky kromě svého domu také domy sousedů a v případě požáru bez váhání vyvolal poplach a začal hasit, než se plameny rozšíří. Erten si brzy všiml, že nejen jejich půda je obsazena diváky. Viděl mnoho dalších obyvatel města ve vikýřích okolních domů. Nejhorší čina se spustila ve chvíli, kdy se nad město nasunuly světle růžové mraky. Hrom dosáhl takové síly, že si všichni zakrývali uši. Vibrace vzešlé z nepřetržitého dunění nyní vnímali celými těly. „Doufám,“ bručel Erten, „že si Hathu a Dho vezmou to nadělení někam jinam.“ „Kdo jsou Hathu a Dho?“ zeptala se Tyria zvědavě. „Hathu je duch vichřice a Dho je bůh bouří. Těch nejsilnějších, jaké si dokážeš představit,“ představil Erten dva zástupce bohatého panteonu svých duchů a bohů. „Popravdě,“ zamyslela se, „dokážu si představit i silnější.“ O vteřinu později otřásl domem hrom od blesku, jenž zasáhl jednu z věží hradu, a z nebe začaly padat kroupy velikosti křepelčích vajec. „Omlouvám se a beru zpět!“ zařvala Tyria z okna k nebi. Po její omluvě déšť krup znatelně prořídl. „A ty se přestaň tak spokojeně šklebit,“ zavrčela na Ertena. 8

Mázhaus býval v řadě středověkých domů. Jednalo se o velkou síň za vstupními vraty, z níž vedly schody či dveře do dalších prostor domu. Často se v něm provozovaly dílny či výčepy nebo sklady. Majitelé domů v něm mohli přijímat méně důležité návštěvy. Když půjdete starým městem a uvidíte velká vrata vedoucí do domu, za nimiž bude hospoda či obchůdek, pak se s velkou pravděpodobností jedná o bývalý mázhaus, který vlastně stále plní svůj původní účel, i když již není vstupní halou. -19-


O chvíli později se objevily první plameny. Blesk zasáhl jednu z budov hned pod hradem. Ale déšť byl stále tak hustý, že plameny rychle uhasil. Totéž se opakovalo ještě dvakrát. Nejprve vzplála střecha domu hned u opevnění v místě, kde řeka opouštěla město a pak dostala přímý zásah střecha mostní věže na jejich straně řeky. Do ulice se snesl déšť břidličných tašek a zřetelně viděli, že krovy věže začaly hořet. Déšť však plameny rychle udolal. Když bouře řádila největší silou, drželi se všichni dál od oken, protože vzduchem létalo všechno, co obyvatelé města nestihli ukrýt nebo upevnit. Utržené břidličné tašky z hradních střech, došky i šindele z ostatních domů, okenice, pytle, kusy oblečení, které vítr ukradl bohové vědí kde, listí a ulámané větve všech průměrů. Dokonce i větve jehličnatých stromů, které ovšem ve městě nerostly a vítr je tedy musel přinést z lesa za městem. Pak se kroupy změnily na normální déšť a ten pomalu zeslábl. Diváci zřetelně viděli, jak bouře míří do planin za městem a vybíjí si svou energii na kamenném kruhu uctívačů hvězd. Blesky kamenný kruh zasahovaly tak rychle za sebou, až se zdálo, jako by ta stavba představovala pro duchy a bohy bouří osobní urážku. „To tedy byla bouřka!“ řekla Tyria uznale a vyhlížela z okna, aby obhlédla stav střechy. Měla šindelovou krytinu a na první pohled bylo jasné, že se několik šindelů vydalo na cestu do světa. Zatáhla hlavu do domu a rozhlédla se, aby pohledem našla jezevce Sarda, majitele domu. Ten již vyhlížel z jiného vikýře a dělal si poznámky na břidličnou tabulku. Tyria dlouho hledala podnájem, než si vybrala právě Sardův dům. Patřil k těm domácím, kteří se o svůj majetek starají a tak měla téměř jistotu, že nebude muset platit případné opravy ze svého. Na druhou stranu měl Sard trochu vyšší nájemné, než by se dalo ve městě sehnat. O dům se však staral pečlivě. Chodby byly vždy čistě vymetené, voda ve studni na dvoře prosta nepořádku a také vyvážení toalet, vlastně klasických kadibudek na zahradě, zajišťoval pravidelně a včas. Kromě toho si Sard nájemníky vybíral a momentálně se v domě nenacházel ani jeden podezřelý podnájemník, před nímž by se bylo třeba mít na pozoru. Když viděla, jak si dělá poznámky, nechala střechu střechou a znovu se podívala na město. Musela se do vikýře dostat silou, protože Erten ihned využil uvolněné vyhlídky a zabral si ji pro sebe. „Takovou jsem tady ve městě ještě nezažil,“ reagoval Erten na její předchozí poznámku. Sotva se vedle něj vmáčkla, otřásl domem výbuch. Všichni se přikrčili, několik dětí se z leknutí rozplakalo a Tyria se pokusila odskočit od okna. Jenže jejich hrudní pláty se do sebe zaklesly a Erten se odmítl pohnout. Pouze zaryl drápy obou rukou do rámu okna. Blesk sjel z jednoho z posledních temných mraků tvořících zadní voj bouřky a zasáhl nějaký dům kousek od řeky. Déšť již notně zeslábl a tak bylo jisté, že vzniklý požár musí uhasit obyvatelé města vlastními silami. „Jdeme!“ rozhodl a rozhlédl se po půdě. „Všichni muži se mnou, jdeme hasit!“ rozkázal z titulu svého úřadu. Bylo vidět, že se jim do deště moc nechce, ale přece jen poslechli, i když se to neobešlo bez bručení a mumlání. Nedivil se jim. Požár byl relativně daleko a hasit by měli v první řadě lidé z nejbližších domů, ale Erten razil heslo, že požáry se musí likvidovat okamžitě a s plným nasazením, než se vymknou kontrole. Vyběhli z domu a zamířili k řece, vedeni sloupem kouře. Po přívalovém dešti se svažitá ulice změnila v řeku. Teklo v ní dobře na píď a půl vody, ženoucí se dolů z kopce. Na křižovatkách se drala do domů bránících jí v nejkratší cestě do řeky a jejich obyvatelé s klením a hromováním urychleně vynášeli vybavení do vyšších pater a na půdy. Voda sebou unášela množství trosek všeho druhu. Běh takovým korytem nebyl snadný ani příjemný. Každou chvíli si bosí chlupatí šlápli na něco ostrého nebo alespoň hranatého, co nebylo skrz rychle proudící kalnou vodu vidět. Konečně doběhli k požáru. Viděli, že hoří větší krčma patřící medvědovi Aleniovi. Erten u něj několikrát jedl a všude jeho kuchyni chválil. Alenis byl obvykle nabručený a nevrlý, ale v kuchyni pravděpodobně neměl konkurenci. Nyní stál na konci jedné ze dvou řad hasičů, kteří si podávali džbery s vodou z blízké řeky a snažili se zkrotit nenasytné plameny. Ty se již do starého domu zakously pěkně hluboko. Polovina střechy hořela a druhá doutnala. Plameny též šlehaly z oken nejvyššího patra domu. Erten chytil Alenia a vytáhl ho z řady. „Nezůstal tam nikdo!?“ křikl. „Všichni jsou venku!“ zařval na něj Alenis, až Erten o krok ustoupil, aby nepřišel o sluch. „Ale zůstaly tam všechny zásoby a vybavení!“ „Pomůžeme ti to vynosit! Ostatní ať hasí dál!“ křikl Erten a krčmář okamžitě přisvědčil. Erten se rozhlédl a ujistil se, že muži, kteří přiběhli s ním, se přidali k ostatním a hasí, co jim síly stačí. Přitom si všiml nějakého pohybu na obloze a zvedl hlavu. Letěla k nim Illyth a kousek za ní majestátně plachtil Thorth. Illyth začala klesat a chystala se na přistání, ale Thorth držel výšku a střežil ulice, aby snad někdo nevyužil zmatku a nepřivlastnil si něco ze sousedova majetku. -20-


„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Erten draconiánky, sotva došlápla na zem. „Jsou na cestě sem,“ odvětila. „Viděla jsem vás utíkat k požáru, tak jsem jim řekla, že sem mají také vyrazit. Bylo to správně?“ „Výborně!“ přikývl Erten. „Musíme vytahat z krčmy všechny zásoby a vybavení. Jak jsou na tom draconiáni když vidí dům v plamenech?“ „Nejraději si ho prohlížejí zvenku,“ odvětila Illyth. „V hořícím domě často padají stropy a my nechceme přijít o křídla.“ „Tak budeš venku přebírat vše, co vytáhneme, a odneseš to co nejdál od ohně. A až sem dorazí ostatní, pošleš za námi dlaky, mají větší sílu. Ostatní zůstanou s tebou, jasné?“ „Jasné, rychtáři!“ odvětila řízně jako v armádě a dokonce se postavila do pozoru. Erten s Tyriou zamířili klusem za Aleniem, který již přešlapoval před vraty do zadní části krčmy. „Že konečně jdete!“ houkl na ně vztekle. „Ještě chvíli a nebude co vynášet!“ „Plameny jsou celé patro nad skladem,“ snažil se ho uklidnit Erten, ale jako každý majitel hořícího domu byl Alenis k podobným argumentům hluchý a slepý a tak raději začali hned, jak medvěd otevřel dveře. Bylo vidět, že se Alenis dobře připravil na blížící se turnaj. Čekalo se mnoho významných hostů. Drakovo pozvání přijalo několik desítek předních rytířů království a dokonce i rytíři ze sousedních zemí. Když před několika lety pořádal drak první turnaj, přijelo jen několik chudých rytířů z okolí, pro které byl každý turnaj otázkou přežití. Tak skousli, že turnaji nevelí královský herold, ale herold draka Raervara. Jenže pak se rozneslo, že drak rytíře výborně hostí. Tabule pro rytíře a šlechtu, v té době vlastně jen tu městskou, se doslova prohýbaly pod vybranými lahůdkami a cenou pro vítěze nebyl jen kůň s výstrojí poraženého soupeře, ale i něco z dračího pokladu. Drak také zavedl novinku. Tou bylo veřejné vyhlášení vítězů spojené s dekorováním, které prováděl sám Raervar a kolik rytířů na světě se mohlo pochlubit, že dostali řád od draka?! Když majetní rytíři zjistili, jakou slávu mezi lidem získali doposud opovrhovaní zchudlí rytíři a jaké jmění si odváželi vítězové, nemohli to nechat jen tak Již druhý rok se na turnaj přihlásili takřka všichni rytíři z bohatých rodů. A ti všichni musejí někde bydlet a něco jíst. Přestože rytíři se svými družinami většinou žili v okolí města ve stanech, které si sebou přivezli, a pod ochranu hradeb se uchylovali jen v době úplňku, jídlo si kupovali ve městě. A vůbec ho nebylo málo. Většina krčmářů na obou stranách řeky si tak dělala zásoby dopředu a pak se mohli přetrhnout, aby vyrobili to nejlepší, co uměli a následně to pěkně draho prodali rytířům a jejich doprovodu. Alenis se ihned chopil prvních sudů těsně za vraty a zkušenými pohyby je začal valit ven. Bez obtíží si poradil se dvěma sudy současně. Erten s Tyriou se chopili jakýchsi beden a postupně je vynášeli před vrata. Illyth je od nich přebírala a odnášela na druhou stranu dvora, kam Alenis ukládal sudy. Když se k nim přidal zbytek Ertenovy družiny, šla jim práce rychle od ruky. Ale potravin a dalšího zboží bylo ve skladu více než dost. Erten několikrát zmateně kroutil hlavou nad bednami s částmi oděvů a různými doplňky výstrojí a postrojů na koně. Rád by se zeptal Alenia, co mají společného s krčmářkou živností, ale nebyl na to čas. Když odnášeli na dvůr poslední kusy zásob, prkny ve stropě již pronikal dým a na několika místech se objevily plameny. Erten odvalil poslední sud a na místě kde původně stál, se objevil poklop, který obvykle zakrýval vstup do sklepení. Nechal sud sudem, uchopil poklop za lanové poutko a zvedl jej. Dole uviděl další bedny a nějaké pytle. Otočil hlavu, aby křikl na krčmáře, zda mají vyklidit i sklep. Medvěd stál přímo za ním. Ertenovi zatančily před očima hvězdičky a pak kolem něj všechno pohaslo. Alenis hodil bezvládné tělo do sklepa a zabouchl poklop. Pak se chopil sudu a zamířil s ním k východu. „Kde je Erten?“ zeptala se Tyria, když medvěd vyšel z vrat. „Tady u vás, ne?“ odvětil Alenis zaskočeně. „Tady není, byl uvnitř,“ odvětila Tyria. „Ale tam nikdo není,“ opáčil Alenis a obrátil se do skladu, který se již plnil kouřem. „Musí být někde tady.“ „Byl uvnitř,“ přidal se Kyryl. „Byli jsme tam spolu. Bral jsem nějaký pytel a on říkal, že vezme poslední sud a bude to čisté.“ To se k nim již přidali i další. Při jeho slovech se podívali na sud v Aleniových rukou. „Jdu se tam podívat,“ rozhodla se Tyria a dvěma skoky zmizela v kouři. „Přece nejsem slepý,“ zavrčel Alenis, pustil sud a také zmizel ve skladišti. Ostatní se na sebe podívali a Illyth, stojící nejblíže k sudu, si k němu čichla. „Erten ho měl v ruce a nemůže to být moc dlouho,“ prohlásila. -21-


Nyní se všichni podívali do skladiště. Tyria zadržovala dech a v podřepu rychle kontrolovala skladiště. Vrata jí v kouři poskytovala pevný bod, protože tím směrem byl dým světlejší. Držela se při zemi, neboť tam byl kouř méně hustý. Ale nikde svého druha neviděla. Za to si hned všimla Alenia. Protože však dřepěla na bobku, medvěd ji přehlédl. Tyriu zaskočilo, že jde přímo a bez váhání kamsi dozadu. Instinkt jí přiměl držet se mu v patách, ale neupozorňovat na sebe. Po několika krocích uviděla poklop v podlaze. Alenis jej krátce nadzvedl, podíval se dolů a zase jej zabouchl. Vedle poklopu ležela sukovice. Na jejím silnějším konci uviděla chomáč chlupů slepených krví a ucítila Ertenův pach. O vteřinu později poznal Alenis na vlastní kůži jak chutná hněv tygřice. Tyria se na něj vrhla, aniž by vytáhla meč a útočila zcela instinktivně na oči, čenich a tlamu. Hned první ranou mu rozpárala pravou stranu obličeje, vyškrábla oko a rozpárala celý horní pysk. Druhá rána medvědovi roztrhla rameno. Drápy pronikly hluboko do svaloviny a přesekly několik šlach. Jenže Alenis byl medvěd a třebaže strávil v kuchyni mnoho času, nepřišel o všechnu mrštnost, kterou v mládí míval. Třetí Tyriin útok vykryl a rozzuřen bolestí ji ranou své pravice odhodil přes polovinu skladiště. Tyria dopadla tvrdě na zem, ale v mžiku stála opět na nohou. Nyní sáhla po meči a se vzteklým zařváním se vrhla na medvěda. Ten zvedl z podlahy sukovici, ale s tou proti meči mnoho nepořídil. Tyriu hnala nezměrná zuřivost a obava o život svého druha. Alenis si vzpomněl příliš pozdě, že tygři své druhy a mláďata chrání s děs budící zuřivostí. Již třetí ranou mu Tyria přerazila sukovici těsně nad pěstí, v níž ji svíral a pak medvěda od smrti zachránil jen odskok vzad. Přesto mu tělem projela prudká bolest, protože mu špička Tyriina meče rozpárala kůži napříč břichem, ovšem neprosekla ji natolik, aby jej zcela vyřadila z boje. Otočil se a pokusil se o útěk, ale rozběsněná tygřice na něj dál útočila a byla mnohem rychlejší. Další sek vedla na jeho nohy a přeťala mu vazy pod levým kolenem. Medvěd se s řevem zřítil na zem. Navzdory šílené bolesti dokázal sebrat síly a překulit se stranou, takže Tyriin meč narazil do podlahy v místě, kde by měl ledviny. K dalšímu útoku již nedošlo, protože se na Tyriu vrhli Kyryl, Fien a Zylae. Přestože jsou dlaci nadáni nebývalou silou, museli vynaložit všechnu svou sílu a zkušenosti, aby Tyriu udrželi a vytáhli na dvůr. Ostatní, včetně Illyth, které se do hořícího domu nijak nechtělo, zachránili vážně zraněného krčmáře. „Co se tam, u všech sakrů, stalo?!“ ozval se velitelský hlas nad Tyriou, kterou nyní drželi dlaci na břiše, přitisknutou na dláždění dvora. Poznala Raervarův hlas a napjala svaly, aby zvedla hlavu. „Zabil Ertena a hodil ho do sklepa!“ zařvala tak hlasitě, jak jí plíce umožnily ve snaze překřičet hlasy okolostojících. Sevření, kterým ji dlaci drželi na zemi, ihned povolilo. Tygřice sebou jedinkrát mrskla a stála na nohou. Bleskurychlým pohybem vytáhla Kyrylovi od pasu meč a zaútočila na Alenia, ležícího na zemi sotva dva kroky od ní. Již se o něj staral ranhojič, lasičák Lym, patřící do drakovy družiny. Nyní se rychle stáhl stranou, aby nestál tygřici v cestě. Péče o zraněného sice byla jeho živobytím, ale neviděl nejmenší důvod, proč by se kvůli tomu měl nechat rozsekat na kousky, když na něj doma čeká družka a tři děti. Meč prolétl vzduchem a zazvonil, když narazil na překážku. Tou byla Raervarova pravice, kterou strčil do dráhy letící čepele. Ocel se od dračích šupin jen odrazila a nezanechala na nich nic víc než slabý šrám. „Viděla jsi Ertenovo tělo?!“ houkl na ni hlasem, který ji zchladil rychleji než sněhová bouře. „Ne, ale viděla jsem sukovici s jeho srstí slepenou krví ležící vedle poklopu do sklepa a tohohle zmetka, jak se dívá někam dolů!“ odpověděla a meč nyní spustila podél těla. Kyryl jí ho s nevraživým výrazem sebral a zasunul si ho zpět do pouzdra u opasku. „Pak může být stále na živu,“ prohlásil drak. Tyrii trvalo jen zlomek vteřiny, než jí došlo, že pokud je její druh dosud na živu, musí se co nejdříve dostat ven, jinak ve sklepě uhoří. Než se kdokoli stihl pohnout, vrhla se do skladiště, jehož vrata již začaly stravovat plameny. „Kyryl a Keras, ihned za ní a pomozte jí,“ přikázal Raervar. Dlaci se podívali na hořící dům. Pak na sebe vylili dvě vědra vody a se třetím vběhli do domu. Tyriu našli docela snadno. Strop již hořel a plameny osvětlovaly celou místnost. Doběhli k ní ve chvíli, kdy otevřela poklop. „Tyrio!“ zařval Kyryl, a když se na něj tygřice obrátila, polil ji vodou. Tygřice zmateně zamrkala, ale pak jen zatřásla hlavou, aby jí netekla voda do očí a obrátila svou pozornost zpět ke vstupu do sklepa. Dole, na bednách, ležel Erten a nejevil žádné známky života.

-22-


„Skoč dolů a podej nám ho,“ řekl Kyryl. Tyria přikývla, sedla si na podlahu, spustila nohy otvorem do sklepa a skočila dolů. Nebylo to příliš hluboko. Hned pod otvorem měl Alenis dřevěné schody. Ty stály uprostřed sklepa rozprostírajícím se pod celou krčmou. Krčmu podpíraly pravidelně rozmístěné sloupy vyzděné z lámaného kamene. Erten ležel na zádech na bednách vpravo od schodů a nehýbal se. Neztrácela čas. Přeskočila ze schodů na bedny a nejprve zkusila Ertenovi pulz. Srdce mu tlouklo pravidelně, takže kromě ošklivé rány na hlavě a bezvědomí byl snad v pořádku. Co všechno si udělal dopadem na bedny, se bude zjišťovat až venku. Vsunula pod něj ruce, zvedla jej do sedu a pak ho přetáhla na schody. Mrkla nahoru, nastavila si Ertena přímo pod otvor, nadechla se, zaťala zuby a zvedla ho tak vysoko, jak dokázala. Měla sice značnou sílu, ale Erten byl mohutnější a těžší než ona a zbroj také není bez váhy. Kyryl ležel na podlaze skladu s rukama ve vstupu do sklepa a pokusil se ho zachytit, ale napoprvé jej minul. Až druhý pokus byl úspěšný a pak byl Erten vytažen otvorem vzhůru. O chviličku později vylezla ze sklepa Tyria. „Mizíme!“ křikl Kyryl a chytil Ertena pod rameny. Tyria se sotva stačila zvednout na nohy, když Keras zvedl Ertena za nohy a někde vlevo od nich, pro kouř nebylo vidět kde přesně, se propadl kus stropu. Vzduchem zavířil oblak plamenů a jiskry se rozlétly všemi směry. Venku netrpělivě postával zbytek družiny, ale když ze vrat skladu vyletěly plameny a jiskry, musel je drak okřiknout, aby je udržel mimo hořící dům. Když se trojice s Ertenem konečně vynořila z kouře, hned se k nim všichni seběhli. První činností bylo polití vodou, aby je zchladili a uhasili případné jiskry v srsti. Tyria dostala hned dvě sprchy, protože se jednomu příliš snaživému tchoři ze sousedství zdálo, že má záda moc suchá. Položili Ertena na zem poblíž Raevara a hned se nad ním sklonil Lym. Pečlivě mu prohlédl ránu na hlavě, zkontroloval jeho celkový stav a pak vynesl svůj soud. „Má tvrdou hlavu. Kromě jizvy, boule a bolesti hlavy mu nic moc nebude. Nemusím to ani šít. Jen mu ránu vyčistím a dám mu něco, čím si ji bude čistit, aby se nezanítila. Nějaký čas by neměl nosit přilbu, aby zranění zbytečně nedráždil, ale rozhodně na to neumře.“ „A kdy se probere?“ chtěla vědět Tyria klečící proti němu na jednom koleni vedle Ertenovy hlavy. „Dám mu čichnout tady k tomu váčku,“ zabručel Lym a štrachal v tašvici u pasu. „Mohl by ho probudit.“ Po chvíli vytáhl plátěný váček, zkusmo k němu přičichl a pak jej podržel necelé dva palce od Ertenova čenichu. Erten se několikrát nadechl, pak naježil vousy, zabručel, zavrtěl se a ohnal se dlaní po Lymově ruce s váčkem. Ten však včas uhnul. „Co je to za smrad?“ zavrčel Erten a pomalu otevřel oči. „Jeden připálený tygr,“ odpověděla Tyria. „Cože?“ zeptal se Erten a otočil k ní hlavu. Několikrát zamrkal. Ale to nic nezměnilo na tom, že se s ním točil svět a svou družku viděl hned čtyřikrát. Zkusmo k ní natáhl ruku, ale minul. Stejně jako na druhý pokus. Pak již jeho ruku sama zachytila a přitáhla si ji k sobě. Současně upřela pohled na Lyma. „Ertene, podívej se na mě,“ řekl ranhojič a Erten poslušně obrátil hlavu. „Kolik ti ukazuji prstů?“ zeptal se lasičák a zvedl pravou ruku se třemi vztyčenými prsty. „Čtyři krát tři,“ odpověděl Erten okamžitě. „Cože?“ vykulila Tyria oči. „To je v pořádku,“ usmál se Lym a znovu začal štrachat v tašvici. Pak z ní vytáhl svazek bylin omotaných kolem nějakého kořene. „Tohle rozžvýkej, ale nepolykej. Musíš to udržet v tlamě co nejdéle. Polykej jen šťávu, rozumíš?“ Erten přikývl a Lym mu strčil svazek do tlamy. Tygr zkousl a okamžitě se zašklebil odporem. „To je ale hnus!“ zahuhlal. „Kdyby to chutnalo, nevěřil bys, že je to lék,“ usmál se Lym navzdory Tyriinu vražednému pohledu. V té chvíli se Erten vzepřel na loktech a trochu se zvedl, ale Lym mu položil dlaň na hruď a zatlačil jej zpět. „Ještě nevstávej. Dáme ti něco pod hlavu, ale zůstaň ležet, dokud ti nedovolím vstát.“ Erten se dobrovolně podvolil a Lym mu strčil pod hlavu nějaký srolovaný pytel, který ležel na hromadě předmětů zachráněných ze skladiště. „Teď bychom se mohli konečně dozvědět, co se tam vlastně stalo,“ ozval se Raervar, doposud trpělivě sledující dění před svými předními spáry. Erten k němu zvedl pohled, ale pak jej raději přenesl na oblohu za drakem. Raervar budil respekt i jednohlavý. Čtyřhlavá verze budila děs. -23-


Podrobně popsal, jak našel poklop a jak zahlédl Alenia těsně před tím, než ho něco udeřilo do hlavy. „Co to bylo?“ zeptal se Raervar a Kyryl zvedl sukovici, kterou sebral z podlahy vedle poklopu. „Tohle. Jsou na tom Ertenovy chlupy slepené krví, přesně jak vypověděla Tyria.“ „Proč jsi ho napadl a chtěl jsi, aby uhořel?“ obrátil drak hlavu k Aleniovi. „To je bohapustá lež!“ vykřikl krčmář, i když v důsledku všech utržených zranění nekřičel ani z poloviny tak silně ani tak srozumitelně, jako obvykle. „Jak potom vysvětlíš to, co se stalo ve skladu?“ zeptal se Raervar s velkým zájmem. „Na sukovici je tvůj pach, dokonce tam vidím nějaké tvé chlupy, také je tam Ertenova srst, viděli tě, jak se díváš do sklepení v době, kdy tam již Erten ležel, ale nic jsi pro jeho záchranu neudělal, naopak jsi napadl Tyriu,“ vypočítával trpělivě. „Jaký to má smysl, pokud jsi nic neudělal? Co je v tom sklepě tak důležitého, že bude lepší, když to shoří?“ Alenis jen pevněji sevřel tlamu a nepronesl ani slabiku. „Myslím, že bychom se na ten sklep měli podívat,“ řekl Raervar a ohlédl se ke třem řetězům obyvatel města, dopravujících džbery s vodou k hořící krčmě. Pak se rozhlédl po okolních domech. Na všech střechách viděl obyvatele domů. Pečlivě sledovali, kam létají jiskry a oharky z požáru a ihned je likvidovali. Jen díky spojené snaze všech z okolí se podařilo omezit požár na krčmu, ačkoli toho z ní již mnoho nezbývalo. Raervar patřil k drakům, kterým oheň nijak nevadil. Klidně si stoupl do lesního požáru a nic se mu nestalo. Proto nyní pomalu vstal a vstoupil přímo do plamenů. Svými tlapami udusával požár a dračí magií způsobil, že do sebe nasával horko z plamenů. Ty kolem něj rychle slábly a uhasínaly. Chvíli to sice trvalo, ale stále to byl zlomek času, než by zabralo hašení pomocí věder. Konečně se krčma změnila v dýmající ohořelou ruinu, mezi jejímiž zdmi se pomalu obracel dračí vládce města se šupinami začernalými od dýmu a sazí. Všichni přítomní na něj v úžasu hleděli. Nikdo netušil, že dokáže takové věci. Zapalování věcí, případně jejich ničení spáry, to bylo u draků všeobecně známé chování a každý s tím počítal, ale že by dokázali uhasit požár jen tím, že do něj vstoupí, o tom ještě nikdo neslyšel. Raervar si jich nijak nevšímal. Opatrně, aby nepobořil i ten zbytek zdí, které dosud stály, se otočil a tlapou vyčistil podlahu skladiště. Poklop do sklepení byl sice ohořelý, ale dosud držel pohromadě. Pro draka jeho velikosti byl však až směšně maličký. Otočil hlavu a podíval se na Ertenovu družinu. „Nástup!“ zavelel. „Prohlédnout sklepení a vynést ven všechen obsah nebo alespoň to, co je nějak zajímavé!“ Tyria se podívala na Ertena. Raději by zůstala s ním, ale drak byl nejvyšší vládce města. Nacpal jazykem bylinky s kořenem do tváře vedle čelisti a usmál se. „Jen běž,“ řekl. Moc dobře věděl, jak se jeho družka cítí. Tyria mu rychle olízla čenich, vstala a pospíchala za ostatními, kteří již otevírali vstup do sklepení krčmy. Alenis ležící několik kroků od Ertena sebral síly a posadil se. „Ať tě ani nenapadne pomýšlet na útěk,“ zavrčel na něj Erten. „Ta hlava mě sice stále bolí, ale mohu tě ujistit, že na nohou se udržím.“ „Trhni si,“ opáčil medvěd, ale vstát se nepokoušel. Nebylo to obavou z Ertena, nýbrž prostým faktem, že všude kolem stály desítky dalších obyvatel města a on nemohl počítat s tím, že by mu pomohli. Kromě toho byl Raervar pouze několik kroků daleko a jen blázen by se v takové situaci dával na útěk. Kyryl s Kerasem a Tyriou seskočili do sklepení a začali jej prohlížet. Hned pod schody našli dvě olejové lampičky a křesadlo. V jejich svitu uviděli, že sklepení není tak plné, jak se na první pohled zdálo. Bedny, pytle a soudky byly naskládány kolem schodů, ale zbytek sklepa zůstal prázdný. „Začneme bednami,“ rozhodla Tyria. Vytáhla meč a použila jej jako páčidlo. V bedně nebylo vůbec nic zajímavého. Jen nějaké svitky látek. Jenže Kyrylovi se to nezdálo. Látky se obvykle v truhlách neposílaly. Bylo mnohem levnější a snazší posílat je zabalené do levné pytloviny. Prohrábl bednu a mezi látkami nahmátl cosi pevného. Opatrně to vytáhl na světlo a zjistil, že v ruce drží pouzdro na svitky. „Co je zase tohle za hloupost?“ zabručela Tyria. „Podíváme se,“ pokrčil Kyryl rameny. Podal svou lampičku Kerasovi a uchopil pouzdro oběma rukama, ale přesně v té chvíli se nad ním ozval dračí hlas. „Nech to být, jak to je a jen mi to sem podej.“ Tygrodlak tedy vystoupal po schodech a podal pouzdro Illyth, stojící hned vedle otvoru. Ta jej pak podala drakovi. Pouzdro se v dračích spárech téměř ztrácelo, ale navzdory této komplikaci jej Raervar otevřel stejně snadno, jako za svého mládí strhával zbroj z drakobijců. Vysypal z něj svitek pergamenu, rozvinul jej a přečetl. Pak, aniž by pohnul třeba jen šupinou, vrátil svitek do pouzdra. -24-


„Vynoste všechno ven,“ přikázal. „Prohlédneme to až tady.“ Vyklizení sklepa trvalo delší dobu, a když byl poslední sud nahoře, vydechli si Tyria, Kyryl i Keras úlevou. Bolelo je naprosto vše. Některé bedny nebo sudy museli tahat ve dvou a několikrát jim hrozilo, že spadnou i s nákladem ze schodů. Nyní se vysoukali do skladiště a protahovali si bolavá záda. Raervar seděl na dvoře před krčmou a o předměty ze sklepa se již starali ostatní členové Ertenovy družiny, včetně několika bojovníků drakovy osobní družiny. „Co jste našli?“ zeptala se Tyria Illyth. Draconiánka k ní stála nejblíž a právě používala svou dýku k tomu, aby vylomila zámek na jedné z beden. „Převážně jantar, ale také nějaké svitky a potraviny. Svitky ovšem ihned zabavuje Raervar a nikdo z nás do nich nesměl nahlédnout. Pak také nějaké zbraně, ale jen několik a spíš než za užitečné bych je označila za zdobné.“ „Na co by byl krčmáři jantar?“ zabručela Tyria. „Tak na to se mě neptej,“ usmála se Illyth. „Ale pokud mohu soudit, tak Raervar už něco tuší. Tváří se jako vrah a nechal k Aleniovi postavit dva členy své družiny.“ „Vida,“ usmála se Tyria krutě a podívala se nejprve na draka a pak na krčmáře. Z každé strany jej střežil jeden vlk a z výrazů jejich obličejů bylo zřejmé, že jim neuteče. Pak si všimla, že Erten již sedí a zvědavě sleduje dění kolem sebe. Vydala se k němu a posadila se po jeho pravici. „Bylo tam toho dost,“ řekl. „Musíš být pěkně unavená, když jste to všechno tahali ven sami, jen ve třech.“ „Už jsem na tom byla hůř,“ usmála se a mávla rukou. Erten na ni mrkl jedním okem. Znal ji dost dlouho, aby poznal, kdy mu neříká celou pravdu. „Zdá se,“ řekl pak, „že jsme náhodou narazili na pašeráka.“ „Proč by to Alenis dělal? Krčma mu přece dobře vynášela?“ nezdálo se to Tyrii. „Kolik vozů vám chybělo?“ zeptal se Erten bez návaznosti na dosavadní rozhovor. „Tři, proč?“ „A jeden z toho s vínem, že?“ „Správně, jeden z nich vezl sudy s vínem.“ „A právě takový stojí za vraty do stodoly za našimi zády,“ mrkl na ni jedním okem. „Všiml jsem si ho, když jsem musel ležet na zádech. Někdo otevřel vrata a já viděl dovnitř. Trochu nezvyklé místo na sudy s vínem, taková stodola, nemyslíš? Víno se přece uklízí do chladu a pod zámek.“ Tyria se ohlédla a zadívala se pootevřenými vraty do stodoly. Skutečně tam uviděla obrys čtyřkolového vozu se čtyřmi sudy na plošině. A Erten měl samozřejmě pravdu. Víno se nikdy neponechávalo bez dozoru. Každý krčmář jej ihned zavíral alespoň do zamčeného skladu, nejlépe pak do sklepa. „Okouknu to,“ řekla, zvedla se a zamířila do stodoly. Nikdo si jí nevšímal, protože všichni byli plně zaujati děním kolem Raervara. Aniž by ji někdo oslovil, došla ke vratům a protáhla se dovnitř. Vůz stál přímo před ní. Vyskočila na plošinu a protáhla se mezi postranicemi mezi první dva sudy. Poklepala na jejich boky, ale zněly stejně jako každý plný sud. Stejně tak i druhá dvojice. Chvíli si je prohlížela a pak se o druhý odzadu bezradně opřela. Přejížděla pohledem z jednoho sudu na druhý a dumala, co je na nich tak zvláštního, že nejsou tam, kde by měly být a bezmyšlenkovitě bubnovala na sud drápy na prstech obou rukou. Až po chvíli si uvědomila, že zvuk bubnování levé ruky má jiný tón než u drápů pravé ruky. Podívala se na sud a znovu na něj zabubnovala. Nyní si byla jistá. Ve středu sudu byla dutina, ale poznalo se to, jen když se udeřilo na střed víka sudu. Rychle obešla ostatní sudy. Krajní se zdály být v pořádku, ale střední zněly shodně. Zavrčela. Seskočila z vozu, rozrazila vrata dokořán a přiložila dlaně k tlamě. „Potřebuji sem několik chlapů!“ zařvala, až se ti, co jí stáli nejblíž, leknutím přikrčili. Erten k ní obrátil hlavu. Mlčky na něj kývla a Erten se spokojeně usmál. Raervar na ni krátce pohlédl a pak přikázal šesti svým bojovníkům, aby jí šli pomoci. Pak se zájmem pozoroval, jak tlačí vůz ven ze stodoly. „Copak se děje?“ zeptal se Tyrii, když vůz zastavil vedle jeho levého boku. „Ty dva střední sudy znějí při poklepu z boku plně, ale při poklepu na středy vík, jsou prázdné,“ odpověděla. „Ale to se podívejme,“ broukl drak a usmál se. „Tak je otevřete, ať se podíváme, co Alenis čepuje svým zákazníkům.“ Tyria se rozhlédla kolem sebe, uviděla sekeru zaseknutou do špalku vedle nyní shořelého dřevníku, došla si pro ni a pak první z podezřelých sudů otevřela ranou, kterou by snad byla schopná rozbít hlavu i býkovi. -25-


Pod víkem se objevila schránka, upevněná uvnitř sudu tak, že ji ze všech stran obklopovalo víno. Pouze shora doléhala k víku sudu. Jak bylo nyní vidět, víko obsahovalo tajná dvířka. Znalé osobě stačilo zatlačit čtyři nenápadné suky a pak odsunout prkno do strany. Tyria nahlédla do skrýše, vnořila do ní ruku a vytáhla pytel střední velikosti. Podala jej jednomu z drakových bojovníků, který ho odnesl svému pánovi. Raervar si jej vzal, položil do levé dlaně a pak ho drápy pravého spáru rozpáral. Na světle se zaleskl leštěný jantar. Drak se mlčky podíval na Alenia. Do toho se ozval zvuk tříštěného dřeva. Tyria neměla náladu na používání tajných zámků a řešila to jednoduše silou. Dračí vládce se na ni podíval přesně ve chvíli, kdy ze sudu vytáhla truhličku. Opět ji podala stejnému bojovníkovi a ten ji předal Raervarovi. Dračím drápům zabralo pouhou vteřinu, než truhličku otevřely jako ořech. Na dračí dlani leželo několik svitků. Ti, kteří stáli na zemi okolo, nebyli dost vysocí, aby viděli do dračího spáru a Raervar na sobě nedal nic znát. Jednoduše přidal svitky do pytle, kde měl všechny ostatní a podíval se na Tyriu. „Co ty dva zbylé sudy?“ „Ty se zdají být v pořádku.“ „Tak je zkuste obrátit dnem vzhůru. Jeden nikdy neví,“ přikázal. Tyria si povzdechla. Sudy byly velké a už od pohledu těžké. Přivolala si na pomoc Kyryla a Kerase, ale nakonec jim musela pomoci ještě Illyth, aby sud bezpečně dostali z vozu a pak jej obrátili dnem vzhůru, jak si Raervar přál. K jejich překvapení se při poklepu ozval stejný dutý zvuk, jako u prvních dvou. Tyria se tedy opět chopila sekery. V tajné schránce nalezli bohatě zdobený postroj na koně. Na první pohled šlo o prvotřídní práci, kterou by možná žádný z městských řemeslníků nedovedl. Ale Tyria si hned všimla, že na postroji zůstalo několik koňských chlupů a pak našla několik skvrn. Čich jí prozradil, že jde o krev. Podala postroj Kyrylovi. „Poznáš, zda jsou ty skvrny od lidské krve?“ zeptala se. Tygrodlak na ni upřel uražený pohled a vytrhl jí postroj z ruky. Pečlivě jej očichal a oči mu rudě zaplály. „Je to lidská krev,“ vynesl svůj soud a jako dlakovi si mu nikdo neodvážil odporovat. „Takže nejen pašerák, ale i překupník kradeného zboží,“ zavrčela Tyria krvelačně na Aleniovu adresu. „Přidejte postroj k ostatním věcem,“ ozval se drak věcným hlasem. „A otevřete i ten poslední sud.“ I s ním museli dlouze zápolit, než jej obrátili, ale pak zjistili, že v tomhle je asi skutečně jen víno. Drak však nedal jinak a museli najít jiný, stejně velký sud a Raervar pak osobně přelil víno z jednoho sudu do druhého. Žádnou tajnou schránku však nenašel. „Všechno zboží se zabavuje,“ řekl Raervar hlasitě a zřetelně, aby mu všichni rozuměli. „Dopravte je na hrad a sním i krčmáře. Bude se zodpovídat z podezření pašeráctví a překupnictví kradeného zboží.“ „To asi nebude to jediné, z čeho se bude zodpovídat,“ zabručela Tyria polohlasně. „Proč myslíš?“ mrkl na ni Kyryl. „Raervar se nějak moc zajímal o všechny nalezené svitky,“ odpověděla. „Nenechal nás do nich nahlédnout. A všechny byly pečlivě ukryté. Svitky se přece nepašují.“ „Na svitky se zapisují různé věci,“ zabručela Illyth. „Všimli jste si, jak mu po přečtení těch posledních zahořelo v očích?“ „Komu?“ podíval se na ni Kyryl. „Raervarovi přece.“ „Nevšiml jsem si vůbec ničeho a sledoval jsem ho velmi pečlivě,“ řekl nedůvěřivě Keras. „Nejste draci,“ usmála se Illyth. „Nepoznáte všechny naše výrazy. Nevím, co tam vyčetl, ale pořádně jej to nadzvedlo. Alenis bude mít co vysvětlovat.“ „Povstání proti drakovi?“ nadhodil Kyryl pobaveně. „To jsme tu už několik let neměli. Myslel jsem, že to šlechtu přestalo bavit.“ „Kdo ví,“ pokrčila Illyth rameny, což je u tvora vybaveného křídly velmi výrazný a efektní pohyb. Během tiché rozmluvy došli k Ertenovi. Již stál na nohou a opíral se o zeď stodoly, z níž vytáhli vůz se sudy. „Zvládneš dojít na rychtu sám?“ zeptala se Tyria a ostatní na sebe mrkli, když v jejím hlase zaregistrovali starost a péči. Tyria s Ertenem se tvářili, že nic nevidí. „Rozhodně to zkusím,“ odpověděl Erten a přenesl pohled z Tyrii na Raervara. Ten pozorně sledoval počínání svých bojovníků, ale sotva na něj dopadl rychtářův pohled, obrátil k němu hlavu. „Tady už vás není zapotřebí. Plně postačí, když to tu pohlídá Thorth ze vzduchu. Kdyby něco, pošlu pro vás.“

-26-


Vyrazili tedy na rychtu. V ulicích kolem vyhořelé krčmy nyní hlídkovala Raervarova družina, takže tu byl klid. Thorth kroužil nad městem a hlídal vše z výšky. Na chvíli se k němu připojila Illyth, kterou za ním poslal Erten s příkazem vyřídit mu Raervarovy pokyny. Navzdory očekávání pak draconiánka nepřistála před rychtou, ale vrá tila se k družině a stoupala s nimi ulicemi. „Co dál?“ zeptala se Illyth, když se před nimi objevila rychta „Prozatím odpočinek,“ rozhodl Erten. „Stejně jsme všichni špinaví od popela a načichlí kouřem. Dnes už to ohlídají Raervarovy jednotky a obyvatelé města mají dost svých problémů s vodou v domech, dílnách a stodolách. Dejte se do pořádku, ať zítra můžeme zase do ulic.“ Přijali jeho pokyn s tichým souhlasem. Služba rychtáře a jeho pomocníků trvala sedm dní v týdnu, pokud si někdo nevyprosil volný den, a tak byli rádi za každou volnou chvilku. Erten s Tyriou zamířili k tygřici domů. Ertenovi se už šlo poměrně dobře. Hlava jej sice stále třeštila a každý jen trochu hlasitější zvuk jej nutil k bolestivému šklebu, ale jinak byl v pořádku. Lym mu dal nějaký váček, aby si ho držel na ráně, dokud se nezatáhne, ale ten již nebyl zapotřebí. Po příchodu domů si jej Tyria pečlivě prohlédla. „Jak ti je?“ zeptala se. „Mnohem lépe. Dá se říct, že je to v pořádku,“ odpověděl. „Prima,“ usmála se. „Tak nanos vodu. Vykoupeme se a pak si dáme tu laň, co jsi ulovil.“ Než se zmohl na odpor, otočila se k němu zády a vyšla na chodbu, aby z komory vytáhla dřevěnou káď, kterou po příchodu do města celkem levně získala od jednoho bednáře a používala ji jako vanu. Erten se usmál a lehce zavrtěl hlavou. Tohle byla celá Tyria. Dokud byl někdo nemocný, pečovala o něj jako o kotě, ale jakmile se mu trochu ulevilo, ihned jej zapřáhla. Nanosil ze studně na dvoře domu vodu a naplnil káď. Tyria pak pečlivě zavřela a zajistila dveře i okna. Na suchém chlupatém sice není přes srst nic vidět, ale mokrá srst neschová prakticky nic. Koupali se spolu. Tyria nedala jinak, než že ho musí opatrně umýt, aby si do rány nezanesl žádnou nečistotu. Myla jej tak jemně a pečlivě, až z toho byl celý nesvůj. Ale když s ním skončila, zjistil, že nyní musí umýt on ji a navíc úplně stejně, jako ona jeho. V hraném nesouhlasu mírně vycenil zuby a pak ji lehce kousl do ramene. Vzápětí byl zavalen přívalem něžných, mazlivých kousnutí a nakonec mu Tyria olízla obě tváře. Ten den se na rychtu vrátili jen ti, kteří v ní bydleli. Illyth se vyptala, kde si může vypůjčit věci na koupel, nanosila si vodu podobně jako Erten a pak se stejně pečlivě zamkla. Ona by se ovšem pečlivě zamkla, i kdyby se šla jen převléknout, protože šupiny, na rozdíl od srsti, neukryjí vůbec nic, a přestože jsou draconiáni blízcí příbuzní draků, nevidí nejmenší důvod, proč by měli chodit po světě nazí jako oni. Před koupelí si pečlivě vyčistila zbroj a odložila ji vedle polního lůžka, které si přivezla sebou. Draconiáni se na postelích moc pohodlně nevyspí. Křídla jim stále padají na podlahu nebo narážejí do zdi, což ke klidnému spánku moc nepřispívá. Proto měla své vlastní lůžko smotané u zdi pod oknem, aby si ho mohla před spánkem rozvinout do středu podlahy. Nakonec si vysušila a rozčesala vlasy. Ještě částečně vlhké je stáhla stuhou a oblékla si pohodlné, volné šaty, které na sobě neměla celou věčnost. Prolezla oknem na střechu, protáhla se a pak slétla na strom rostoucí ve středu dvora rychty. Při vstupní zkoušce si všimla, že se ve dvou třetinách výšky hlavní kmen rozděluje na dvě silné větve a jedna z nich má na sobě vidlici dostatečně silnou a rozměrnou, aby se na ní mohl uložit draconián její velikosti. Přistála v koruně, usadila se na větvi, rozpustila si vlasy a lehla si. Draconiáni ze všeho nejraději odpočívají na špatně přístupných místech, jako jsou koruny stromů, vrcholy skalních věží nebo alespoň skalní římsy dostatečně široké, aby z nich ve spánku nespadli. Blaženě si povzdechla a hleděla do nebe. Sledovala poslední tmavé mraky táhnoucí za vzdalující se bouří, jejíž hrom nyní neslyšel ani její jemný sluch. Marně vzpomínala, kdy naposledy mohla takto klidně odpočívat. 'Jsou to dva roky? Ne, určitě víc, protože před dvěma lety pomáhala bránit tvrz toho bohatého šlechtice a pak utíkala před hněvem jeho protivníka. Tak tři roky? Ani to ne, protože se živila jako hraničářka, a to si musela stále dávat pozor na dění kolem sebe. Že by čtyři?' Znovu si povzdechla. Raději toho nechá. Měla v hlavě příliš mnoho nepříjemných vzpomínek a nerada by je probudila. V jednom však měla jasno. Ať už jí ten nápad s městskou stráží vnuklo cokoli, byl to zcela jistě dobrý nápad. Tak klidný den jako byl ten dnešní, ať už si Erten a ostatní mysleli cokoli, nezažila možná několik dlouhých let. Rozhodla se, že tu nějaký čas pobude. Alespoň do doby, než ji to začne nudit a nezatouží po nějakém dalším dobrodružství.

-27-


Zavřela oči, zavrtěla se, aby se jí pohodlněji leželo a za chvíli usnula. Byl to sice jen poloviční spánek, kdy si mohla být jista, že se k ní nikdo nepřiblíží dost blízko, aby ji ohrozil, ale byla na to zvyklá. Z oken rychty ji pozorovali její kolegové. Draconiáni se v Laifu objevovali tak zřídka, že každá její činnost nutně přitahovala jejich zvědavost. Vitril koutkem oka pohlédla na svého druha Ildara. „Přestaň ji sledovat tím hladovým pohledem,“ zavrčela, varovně sklopila uši k hlavě a vycenila zuby. „Co?“ trhl sebou Ildar. „Ale vždyť není vlčice, broučku,“ žehlil si to rychle. „Ale koukáš se na ni skoro jako na mě, když se svlékám!“ obvinila ho. „Vůbec ne,“ nedal se Ildar. „Jen si ji prohlížím, stejně jako všichni ostatní. Ani ty jsi z ní nespustila oči.“ Vitril zabručela cosi nesrozumitelného a odvrátila se od okna. Ildar toho hbitě využil. Bez varování ji objal a zvedl do náruče. Než stihla cokoli podniknout, zakousl se jí lehce do místa, kde se krk napojuje k ramenům. „Co já na tobě vlastně vidím,“ bručela Vitril, když ji opět postavil na nohy, ale současně si ji k sobě přitiskl. Pak jej však na oplátku kousla do ramene, až zaúpěl. „To abys příště nekoukal po cizích ženských,“ broukla a olízla mu čenich. Druhý den ubíhal až nezvykle klidně. Erten s ostatními sepsali hlášení o tom, co se stalo v krčmě, i když se shodli, že je to naprosto zbytečná byrokracie, protože Raervar byl na místě osobně přítomen. Ruen se Zylae na dvoře rychty cvičili střelbu z kuše. Na odpoledne si ho zamluvila Tyria pro výcvik boje s holí. Od něj se totiž odvíjelo ovládání všech dřevcových zbraní, tedy kopí, sudlic a v poslední době nově se objevujících halaparten. Večer jej pak čekala první lekce boje s mečem. To jej budou učit Erten s Illyth, jako nejlepší šermíři v celé družině. Ve volných chvílích vyrazí se svou družkou na pochůzky, aby poznal město a trochu si odpočinul. Když mu takto naplánovali nejbližších osm týdnů, zakryl si mladík obličej dlaněmi a ke všeobecnému pobavení tiše zaúpěl. Illyth poslali na její první hlídku. Spolu s Thorthem létala nad městem a učila se v něm orientovat. Gryf sice zpočátku bručel, že všichni nováčci skončí u něj a on se s nimi musí zlobit, ale podle jasných znamení všichni věděli, že to jen hraje, aby si zachoval tvář. Ve skutečnosti byl rád, že má k sobě konečně někoho, kdo umí létat jako on. Illyth sice musela často odpočívat, ale Thorth to ochotně přecházel a vždy si udělal jedno samostatné kolečko nad jejich částí města. „Hlavně když jsme našli to pašované zboží,“ bručela spokojeně Tyria po sepsání všech hlášení. „Už bych nechtěla znovu procházet město a hledat ty zbylé dva vozy.“ „Byla to spíš náhoda, že začala hořet zrovna ta správná krčma,“ krotil její nadšení Erten. „Bohové nám byli výjimečně příznivě nakloněni,“ přidal se hned Kyryl. „Pokud vám jde o tohle,“ odfoukla Tyria, „tak odpoledne zajdu do posvátného lesa složit oběť všem bohům a duchům bouří.“ „Možná by to nebylo od věci,“ poznamenal Erten. „Včerejší bouřka byla pořádně silná a město z toho vyvázlo velmi lacino. Půjdu s tebou.“ Ostatní dílem souhlasně bručeli, dílem mlčky pokyvovali hlavami a zřejmě přemýšleli úplně stejným způsobem. Ertenovi bylo jasné, že takto dnes uvažuje téměř celá jejich část města a v posvátném lese tak nebude k hnutí. Ale nebylo mu souzeno, aby sledoval myšlenky až do konce, protože se za oknem objevil Daeti a Tyria si ho všimla. „Posel špatných zpráv,“ prohlásila tiše, ale podle způsobu a směru, kterým Daeti natočil uši, ji téměř jistě slyšel a rozuměl. „Copak se děje?“ zeptal se Erten. Vyšel Daetimu vstříc a sešli se na chodbě. „Máš se dostavit k Raervarovi a vzít sebou všechny listiny ohledně případu a také nováčků, které jsi přijal do stavu.“ „Safra,“ zabručel Erten, „včera jsem zapomněl poslat jejich smlouvy k potvrzení.“ „Přesně tak,“ přitakal Daeti. „A kvůli tomu tě sem hnal?“ divil se Erten, zatímco společně stoupali po schodech do jeho pracovny. „Raervar je nějaký navrčený,“ odpověděl Daeti téměř šeptem, jako by se obával, že dračí vládce sedí před rychtou a naslouchá, co se kde šustne. „A ví se proč?“ zeptal se Erten a otevřel dveře do pracovny. „Ne,“ zavrtěl drakův posel hlavou. „Ale slyšel jsem, že prý šel ve špatné náladě spát.“ „A co se dělo tak podivného, že mu to zkazilo spánek?“ nadhodil Erten zvědavě a sbíral přitom ze stolu všechny požadované listiny. -28-


„Vyslýchali toho krčmáře a dělali soupis podezřelého zboží,“ odvětil Daeti. „Osobně jsem u toho nebyl, ale prý je to celé jmění. Po hradě se říká, že jen za jantar by si mohl koupit několik domů.“ Erten při jeho slovech zpomalil sbírání listin a zamyslel se. „Jenže pokud nakupoval od pašeráků, tak by musel mít v hotovosti pěknou hromádku zlata. Pašeráci sice musí prodávat za nižší ceny, než jsou na trhu, ale i tak je jantar pěkně drahá ozdoba. Netušil jsem, že mu ta krčma tak vydělává.“ „Možná nevydělává,“ odvětil Daeti a Erten se k němu obrátil čelem. „Cože?“ „Nebyl jsem u výslechu, ale šel jsem několikrát kolem dveří, za kterými probíhal. Také jsem něco zaslechl u strážnice. Alenis měl být jen překupník. Zboží od něj mělo putovat dál. Prý jsou mezi jeho hosty pašeráci, kteří přebírali zboží a odváželi ho z města. A měl mít kontakty na zákazníky přímo zde ve městě.“ „Černý trh?“ zamračil se Erten. „Podivné, že jsme si nikdo ničeho nevšiml. Ani já, ani Gar, o Raervarovi nemluvě. O něm si většina obyvatel města včetně mě myslí, že ví, co se komu stalo dřív, než se to dotyčnému skutečně stane. Jenže podle toho, co říkáš, to musí fungovat poměrně dlouho a dobře.“ „Možná proto je Raervar tak navrčený,“ pokrčil Daeti rameny. „Všichni vědí, že draci velmi lpí na svém pokladu a Raervarův poklad je tohle město. Plynou mu z něj tučné zisky. Pašeráci jej o ně okrádají a Raervar to považuje za stejný zločin, jako kdyby se mu hrabali v pokladnici.“ „Tak to Alenia nic dobrého nečeká,“ zachmuřil se Erten. „Zloději, kteří se pokusili vniknout do hradu a přilepšit si nějakým tím kouskem z Raervarova pokladu, skončili jako hromádky popela. Toho posledního prý probodl kopím, i když mi to na draka jeho velikosti přijde trochu nevěrohodné. Každopádně jsem sám viděl, že skutečně byl probodnut a pak jej kat musel pověsit na mosteckou věž na naší straně řeky. Pro výstrahu ostatním. Bylo z toho hodně křiku a zlé krve. Doufám, že to tentokrát vyřeší poněkud diplomatičtěji.“ Během řeči sroloval listiny a vrátil se od stolu k Daetimu. „Můžeme jít.“ Daeti vyšel na chodbu a začal sestupovat po schodech před Ertenem. „Zatím to vypadá spíš na veřejnou popravu, pokud smím odhadovat nejbližší budoucnost.“ „To mám radost,“ zabručel Erten a držel se dva kroky za ním. Na hrad došli za přátelské rozmluvy. Dračí problémy se sice týkaly jich obou stejně jako jejich pána, ale oba měli pocit, že malá pauza neuškodí. Ostatně, trhy dosud neskončily a tak bylo kolem nich dost námětů k rozhovoru, kvalitou nabízeného masa počínaje, přes letošní nabídku různých šperků, Daeti se chystal požádat jednu ze služebných o ruku a tak veškerý volný čas, který netrávil s ní, věnoval vybírání vhodného zásnubního daru, po chování prodejců a nakupujících. Jediné místo uvnitř hradeb, kde se nikdo neodvážil rozbalit svůj stánek či třeba jen oslovit kolemjdoucího s tím, aby mu prodal nějakou cetku, byl sad pod hradem. Sad nenáležel městu, ale byl součástí hradních po zemků, přestože nebyl od vlastního města nijak oddělen a Raervar ani nijak neomezoval sklizeň ovoce ze stromů. Každý si mohl utrhnout, na co měl zrovna chuť a kolik potřeboval, ale nesměl to pak nabízet k prodeji. Procházeli po pěšině mezi stromy, a přestože byl Erten povolán před draka, oba bez jakékoli dohody zvolnili krok. Ruch města zde znatelně zeslábl a místo něj slyšeli hukot větru v korunách stromů a zpěv ptáků. V trávě pod stromy co chvíli zašustil nějaký hlodavec nebo had. Jedovatí hadi zde dávno nežili, protože je obyvatelé města vybíjeli, ale užovek zde žilo hned několik druhů. Ty nikdo nezabíjel, protože lovily drobné hlodavce, kteří by jinak znehodnotili, případně zcela zničili zásoby jídla. Kromě myší a hadů se trávou pohybovalo několik koček a dvě z nich pozorovaly Ertena a Daetiho s výrazy opatrného zájmu. Chlupatí byli svou vírou od útlého dětství vedeni k toleranci svých vzdálených příbuzných, z nichž je jejich bohové vytvořili. To sice neznamenalo, že by nesměli zabít vlka, tygra nebo medvěda, tím spíš, když si je ona šelma zapsala na svůj jídelníček, případně chtěla lovit v jejich stádě či jim jinak škodit, ale nezabíjeli je pro zábavu a trofeje. Takové myšlení samozřejmě vytvářelo třecí plochy mezi chlupatými a lidmi, protože lidská šlechta nacházela v lovech a honech velké zalíbení a chudí si často museli přilepšovat pytláctvím a následným prodejem kožešin nebo různých částí zvířecích těl na amulety a talismany. Postupně tak bylo vydáno několik královských výnosů, které se ve snaze o zachování klidu v království pokoušely lovy a hony svázat alespoň nějakými omezeními. Je však nepsaným pravidlem, že ten, kdo se dostane k penězům a moci, dojde brzy k názoru, že zákony platí jen pro ostatní. V jednu chvíli Ertena pohladil po nozdrách známý pach a rozhlédl se kolem. Mezi stromy trochu výš nad pěšinou uviděl zvolna se procházející vlčí pár. Vlčicí byla Traavia, ale u vlka si Erten nebyl jménem jist. Musel však mít ve smečce dost vysokou pozici, když zaujal šamanku a možná i budoucí vůdkyni smečky. Její matka sice ta-29-


kového postavení nedosáhla, ale byla pravou rukou vůdčího páru. Její názor sice nebyl závazný, nicméně se s ní vůdci smečky radili o všech důležitějších či choulostivějších záležitostech a často ji posílali na jednání s ostatními smečkami. Traavia zdědila po své matce výborné šamanské schopnosti a také rychlý úsudek. Uměla si zachovat chladnou hlavu ve vypjatých situacích a nejednou rozehnala rvačku dvou smeček pouze silou své osobnosti a domluvou. Nebylo jisté, zda stárnoucí vůdcové smečky předají svou pozici právě jí. Jejich tři potomci, dva vlci a jedna vlčice, se již také osvědčili. Ale žádný zodpovědný vůdce smečky nemohl ignorovat nálady ve smečce, když došlo na volbu nástupce. Vůdce měl sice téměř neomezenou moc, ale ono slůvko 'téměř' se nesmělo přehlédnout. Nový vůdce totiž nejprve musel smečku přesvědčit o svých kvalitách a nejeden silný vlk či vlčice měli pocit, že oni by byli mnohem lepšími vůdci. Jejich pozice tak zpočátku byla velmi nejistá a vratká. Aby toho nebylo dost, snažily se okolní smečky využít takového stavu ve svůj prospěch a zvýšit svůj vliv a ovládané území na úkor nového vůdce a jeho smečky. Nikdo si však nepřál otevřený střet. Většinou se jednalo o více či méně viditelné zastrašování a souboje se vedly spíš v rovině psychologické než fyzické války. Proto i lidé a vládnoucí šlechtické rody jednali se zkušenými vlčími vůdci smeček s velkou opatrností a ostražitostí. Došli ke hradbám, obešli je a vstoupili branou do hradu. Stráž si Ertena nijak nevšímala, ale to jen proto, že šel s Daetim. Před Raervarovou síní jej Daeti nechal chvíli čekat a došel ohlásit jeho příchod. „Můžeš vstoupit,“ řekl hlasitě, když mu otevřel dveře. Sám přitom vstoupil do chodby. Když jej Erten míjel, Daeti špitl tak tiše, že mu bylo sotva rozumět. „Je ještě vzteklejší než včera!“ Erten nepohnul ani vousem a vstoupil do síně. Daeti za ním zavřel dveře. Kromě draka byla síň zcela prázdná. Raervar zvedl hlavu od nějaké listiny a Erten zjistil, že mu rudě planou oči a v nozdrách se mu s každým výdechem objevují plameny. Napadlo jej, že za všechny roky jeho vlády nad městem nikdo nikdy neviděl Raervara skutečně rozzlobeného. Občas zvýšil hlas, dokonce i zařval, to když se ve městě strhla nějaká větší šarvátka a on ji letěl osobně urovnat, ale vždy se přitom tvářil klidně. „Dobré dopoledne, přišel jsem na tvé přání,“ řekl Erten hlasitě a zřetelně a postavil se do pozoru. „Pojď blížšš,“ řekl Raervar tiše. Jeho hlas byl nezvykle hluboký a vrčivý a všechny sykavky byly delší a nepříjemně ostré. Erten tedy přistoupil až k prvním stohům listin a znovu se postavil do pozoru. „Jak mi vysssvětlíššš, žšše je ve měssstě čerrrný trrh!“ syčel Raervar a Ertena ovanul dech horký, jako vzduch ze sklářské pece. „Bylo to pro mne stejné překvapení, jako pro všechny ostatní,“ začal Erten, ale přerušil jej úder dračího ocasu do podlahy. „Já ssse neptal na tvé přřřekvapení! Chci vědět, jak k tomu mohlo dojít!“ „Nemohl jsem vyslechnout podezřelé,“ řekl opatrně Erten, a když nyní drak mlčel, pokračoval, „takže neznám jejich způsob práce. Ale našli jsme ty sudy a ta skrýš na mě udělala dojem. Pokud byly při průjezdu branou postaveny skrýší dolů, nemohla to stráž nikdy objevit. Kromě toho se zdá, že Alenis nic z toho neprodával, protože to by se rychle rozneslo. Soudím, že sloužil jen jako prostředník, u něhož končily zásilky a čekaly na vyzvednutí dalšími členy skupiny. Ale možná mohl dodávat věci na objednávku pro konkrétní zákazníky. Jeho krčma a hlavně jeho kuchyně jsou, tedy byly, vyhlášené po celém městě. Navíc není daleko od mostu, takže u něj často jedí i lidé z druhého břehu. Dokonce i formani se několikrát za rok téměř poperou, když už má plné pokoje a objeví se další zákazník a zájemce o nocleh. Často spali ve svých vozech u něj na dvoře, protože jeho krčmu a dvůr obepínala vysoká zeď a bytelná vrata, takže tam bylo bezpečno.“ „Na to, žšše jsssi nikoho nevyssslechl, toho víššš dosst,“ opáčil Raervar a Ertena náhle napadlo, zda raději neměl jen tiše pokrčit rameny nebo se omluvit. Možná nyní uvedl Daetiho do nebezpečí. Rozzlobený drak je ve svém chování naprosto nevyzpytatelný. „Prrroto ti nyní ukládám pečlivě prrrověřřřit všššechny podezřřřelé aktivity kolem trrhu, jasssné?“ „Nyní ti tak docela nerozumím,“ odvážil se Erten vyslovit své myšlenky. „Polovina ulic se změnila v tržiště, ani celá armáda by na to nestačila. Museli bychom zavřít brány a prověřit naprosto všechny a každého. Projít všechny krčmy, sklady a ungelt od sklepů po střechy. Taková akce zabere mnoho dní a rozzlobí každého ve městě.“ Raervar na něj několik chvil mlčky hleděl, jako kdyby uvažoval, zda jej má zpopelnit hned a tady nebo později a jinde. Ertenovi se hlavou honily myšlenky točící se kolem jediného bodu, proč neposlechl Tyriu a neodešel s ní z města.

-30-


„Dobrrrá,“ řekl nakonec drak. „Uzssnávám, žšše je to moc velký úkol a v dnešššních dnech prrrakticky neussskutečnitelný.“ Sklonil pohled k listinám kolem sebe a jednu z nich zvedl. „Tohle je kopie Aleniovy výpovědi. Je v ní zsspůsssob pašššování, dny, kdy dossstal zssbožšší, dokonce i to, co přssesssně dostal. Nic sssi nepsssal, aby nebyly důkazssy, ale má vynikající paměť a rychle pochopil, co je pro něj nejlepššší.“ Ertenovi došlo, že poprava se asi konat nebude. Znal Alenia a věděl, že má tvrdou hlavu a je s ním těžká domluva, tak jako s většinou medvědů ve městě. Byl to však vynikající obchodník. Pokud mu drak nabídl například volný odchod z města, aby mohl začít někde jinde, a jestli mu k tomu přidal i nějaké peníze do začátku, aby si mohl otevřít další krčmu, jistě došel k názoru, že nemá cenu hájit své kumpány, kteří mu v jeho situaci nijak nepomohou, i kdyby nakrásně nějak mohli. „Jsssou tam jména,“ pokračoval Raervar a podal mu svitek. „Najdeššš ty osoby, zatknešš je, zabavíšš všše, co budou mít zrovna u ssebe a přivedešš mi je sem.“ „Jak si přeješ,“ přikývl Erten a převzal z dračích drápů svitek. Podle sluchu měl dojem, že se drak trochu uklidňuje. Sykavky v jeho hlase již nebyly tak ostré. „Gar dosstal sstejné pokyny. Máte na to maximálně dva dny, ale ty ossoby, jejichž jména jsou podtržena, mi přřivedešš ješště dnes a je mi jedno, jesstli k tomu budešš muset použít násilí. Lym sse pak o ně posstará.“ Erten mlčky zamrkal. To bylo poprvé, kdy mu drak výslovně povolil použít násilí. Nikdy předtím o tom nemluvil a nechával Ertenovi úplnou svobodu, ani nekritizoval jím zvolený postup. „Provedu,“ přikývl. „A teď to osstatní,“ řekl Raervar a zdálo se, že ho změna tématu trochu uvolnila. „Viděl jsem, že jsi přijal dva nováčky. Ta draconiánka se mi zamlouvá. Podle chování a vystupování má za sebou vojenský výcvik a dost zkušeností. Ale nechápu, proč jsi přijal toho mladíka?“ „Je to Zylaenin druh,“ osvětlil Erten záhadu. Drak se zatvářil zaskočeně. „Ještě nikdy jsem nepotkal vlkodlaka s tak slabým pachem,“ prohlásil nedůvěřivě. „Zatím je stále člověkem,“ dodával Erten spěšně. „Prý se dali dohromady před několika měsíci, ale teď už žijí spolu v jejím bytě. Ten mladík se jmenuje Ruen a zdá se být smířený se svou budoucností.“ „Nikdy jsem neviděl Zylae v lidské podobě, ale asi to musí být nevýslovně krásná žena, když to takhle dopadlo,“ zabručel drak a v očích se mu zablesklo pobavení. Atmosféra v místnosti se definitivně změnila na normální. „Ani já ji nikdy v lidské podobě neviděl,“ přiznal Erten. „Při různých příležitostech jsem několikrát mluvil s jejími rodiči. Mezi jejími předky jsou na pět generací zpět jen samí vlkodlaci. Ona sama se ke své lidské části nijak nehlásí. Tyria ji několikrát navštívila u ní doma a řekla mi, že Zylae nemá jediné lidské šaty. Pouze zbroj a šaty pro chlupaté.“ „V tom případě bych naopak chápal, že Ruena získala,“ usmál se drak pobaveně a dokonce mrkl na Ertena levým okem. Erten na okamžik zauvažoval, co tím Raervar myslí, ale pak si uvědomil, co vlastně řekl a také se zasmál. „Jistě, nahé mladé ženě muž většinou moc dlouho neodolá,“ dodal. „V tom případě nemám důvod jejich přijetí nepotvrdit,“ řekl Raervar a natáhl pravý spár. Erten mu do něj vložil smlouvy a na ně položil zápis o včerejším dění v krčmě. Raervar na něj krátce a zběžně pohlédl a bezeslova jej odložil stranou. Pak si naopak velmi pečlivě přečetl smlouvy a potvrzení o převzetí prvního žoldu a listiny podepsal. „Nebudu tě již dál zdržovat,“ řekl, když mu vrátil podepsané smlouvy. „Práce máš dost a poledne se blíží.“ „Děkuji,“ postavil se Erten do pozoru, rozloučil se kývnutím hlavy a zamířil ke dveřím, ale v polovině místnosti jej Raervar znovu oslovil. „Přece jen jsem chtěl ještě něco.“ Erten se zastavil a otočil se čelem ke drakovi. „Ano?“ „Alenis neví nic o těch zadržených zbraních. Nikdy zbraně nedostal ani by se je nepokusil získat. Nevyzná se v nich. Takže moje prvotní zadání stále platí. Najdi ty, pro něž byla zásilka určena.“ „Rozumím,“ přikývl Erten. „I to je v mé zprávě. Využil jsem Illyth a to, že ji ve městě nikdo nezná. Obešli jsme všechny zbrojíře v naší části města. Nikdo nemá Arnumijské zbraně, dokonce ani, když za ně nabízela celé jmění. Byli ochotni je objednat, ale bez záruky úspěchu. Všichni ji popravdě upozornili, že Arnumijská huť jen zřídka a neochotně prodává své výrobky přes prostředníky. Illyth sama vlastní meč Arnumijské výroby a nějaký -31-


čas se v jejím okolí pohybovala. Pozná jejich výrobky pouhým pohledem. Zdá se, že kromě jejího meče je v celé čtvrti jen jediný další Arnumijský meč a ten slouží trpaslíku zbrojíři a platnéři Talterovi jako vzor pro jeho vlastní výrobky.“ „On dělá kopie Arnumijských mečů?“ zamračil se drak. „Ne,“ zavrtěl Erten kvapně hlavou. „Tyria jeden jeho meč získala. Udělala na něj dojem svými znalostmi zbraní, takže jí dal slevu. Vyrábí své vlastní zbraně a ten Arnumijský používá jen jako srovnání, aby se jeho výrobky ovládaly stejně snadno a vydržely totéž, jako ty Arnumijské.“ „Aha,“ uklidnil se Raervar, „takže zatím žádná stopa.“ „Již včera jsme se domnívali, že to byla jen nějaká léčka. Zatím to vše vypadá právě na tuto variantu, ale netuším, kdo měl do ní spadnout a proč.“ „Rozhodně ten případ nespouštěj ze zřetele,“ zabručel drak zamyšleně. „Nějaký důvod to mít muselo.“ „Mohu vědět, zda ten forman neřekl něco nového?“ „Neřekl nic, co bychom sami nevěděli. Protože však ani Gar zatím na nic nepřišel, proběhnou další výslechy. A teď můžeš jít.“ Erten se rozloučil kývnutím hlavy a odešel. Za dveřmi na něj čekal Daeti, aby jej doprovodil k bráně. „Tak co?“ zajímal se dychtivě, když procházeli chodbami. „Už je klidnější,“ odvětil Erten. „Mám nové pokyny a tak podobně.“ „Díky bohům,“ vydechl si Daeti. Po návratu na rychtu svolal Erten všechny přítomné podřízené do dolní místnosti a ve zkratce jim vyložil, co a jak. Následně se probrali seznamem jmen. Erten si je prohlédl již cestou z hradu, když se na chvíli zastavil ve stínu jedné z jabloní v sadu pod hradem. Měl hroznou žízeň a několik kroků od jabloně pramenil potůček. Ze seznamu znal jen necelou třetinu, tedy nějakých pět jmen. Všechno to byli bezvýznamní zlodějíčci, kteří nikdy neprovedli nic horšího než krádež trochy jídla na tržišti nebo vybrání tašvice nepozorného kolemjdoucího. Rozhodně by nečekal, že se zapojí do něčeho takového jako pašování. Ale ta podtržená jména neznal. „Arnal?“ ozval se Kyryl, „To je přece rybář dole od řeky, bydlí v domku na kůlech přímo na řece asi dva bloky od brodu u městských hradeb pod posvátným lesem.“ „A co je zač?“ zajímal se Erten. „Vydra,“ dodával Kyryl. „Žije sám. Občas si přivede nějakou družku, ale moc dlouho mu to nevydrží. Loví ryby pro sebe a několik dalších rodin v okolí. Na trh s nimi nechodí. Má své známé zákazníky zde i na druhém břehu, a to mu stačí.“ „Podle Alenia měl zajišťovat převoz zboží přes řeku,“ zabručel Erten. „Nedivím se, že si ho nikdo nevšiml.“ „Ten Brennis,“ ukázal Keras na další jméno, „to bude asi medvěd od severní brány.“ „A čím je?“ podíval se na jméno Erten. „Brtník. Zná v okolních lesích snad všechny včelí roje. Med od něj kupují dokonce i na hradě. Ale nechodí s ním na trh. Zákazníků má tolik, že někdy ani nemůže v klidu dojít domů. Několikrát si mi stěžoval, že nebýt dlaků,“ ozvalo se několikeré tiché zavrčení, „dávno by se odstěhoval do lesa.“ „Měl mít na starosti přenos menšího zboží z úkrytů v lese do města a naopak,“ řekl Erten. „Copak to ukrýval v medu?“ „Staví si vlastní úly,“ pokračoval Keras. „Dělá je ze starých kmenů. Vydlabe vnitřek a připraví vletový otvor. Pak ho odveze do lesa na místo, kde žije víc rojů a čeká, zda se do něj včely při rojení nenastěhují. Chlubí se tím, že nyní je v okolních lesích mnohem víc včel, než když s tím začal, a proto místní sady a pole tolik plodí.“ „Aha,“ zabručel Erten. „Tak to už si pak představit dovedu. Takové úly asi potřebují občas údržbu a tak podobně, což?“ „Myslím, že ano,“ přikývl Keras. „Několikrát jsem ho potkal, když vezl trakaři starý úl a říkal, že ho musí trochu vyspravit, protože se do něj dala hniloba nebo mu ho začali požírat brouci.“ „Tran,“ ukázala Tyria na další jméno, „není to jeden z krysodlaků?“ „Kterého myslíš?“ zeptal se Erten. Když došlo na dlaky, měla Tyria až neuvěřitelně dobrý přehled. V mládí si s nimi užila dost zlého a neměla je ráda. Svůj názor změnila až poté, co vstoupila do Ertenovy družiny a několik z nich blíže poznala. Pro krysodlaky ovšem neměla dobrého slova a opovrhovala jimi. „Myslím, že žije někde nahoře, u hradeb, kde řeka opouští město. Je to takový mizera. Ukradne všechno, co není přibité, a pro to přibité se vrátí druhý den s páčidlem.“ „Měl se podílet na přepravě zboží přes řeku,“ přečetl Erten ze zápisu.

-32-


„Míval loďku,“ zapátrala Tyria v paměti. „Ale nevím, jak by se mohl dlak jako on nenápadně pohybovat na druhém břehu.“ „To z něj vytáhnou v dračím vězení,“ pokrčil Erten rameny. Tak to šlo ještě hodnou chvíli. Všechna podtržená jména někdo znal a buď přesně, nebo alespoň zhruba věděl, o koho jde a kde asi žije. Zbyla však čtyři jména, která neznal nikdo. Ty budou muset dohledat později. Erten rozdělil svou družinu do dvou skupin a jako první cíle vybral rybáře Arnala a krysodlaka Trana. Byli sice daleko od sebe, ale zdáli se být nejsnazšími cíli. Arnala zajali snadno. Byl doma a čistil ranní úlovek. Když mu oznámili, z čeho je podezřelý, nijak se nebránil. Mlčky se nechal svázat a odvést na hrad. Následná prohlídka domu nic nenašla, ale při prohlídce pramice napadlo Kerase vytáhnout šňůry od vezírků, v nichž rybář uchovával živé ryby, než je zabil a prodal. Keras je všechny pustil zpět do řeky. Na jedné ze šňůr však našel místo vezírku váček s několika jantarovými šperky. Těžko by někdo věřil tomu, že si je mohl dovolit chudý rybář. Tranovo zatčení si vzala na starost Tyria. K ruce si vybrala Zylae a společně načapaly krysodlaka v posteli. Svázaly ho tak rychle, že si ani nestihl uvědomit, co se děje. Když pak ležel na posteli svázaný jako maso před uzením a vztekle nadával, prohledaly mu chatrč. Zprvu našly jen několik úlomků jantaru, ale pak je napadlo prohledat postel. Stáhly Trana na zem a ve slamníku objevily překrásně zdobenou pochvu na dýku. Protože nemohl jejich původ nijak doložit, poslaly ho na hrad. Také ostatní nebyli pro Ertenovu družinu žádný velký problém. Snad až na Brennise. Byl doma a pracoval na novém úle. Když mu Erten oznámil, proč přišli, chopil se sekery. Protože jej mohli drakovi předat pouze zraněného, ne mrtvého, nepoužili kuše a museli se s ním poprat. Zylae si z potyčky odnesla hlubokou ránu v levé paži od medvědího drápu, Vitril museli po boji křísit, protože ji brtník udeřil do hlavy tak silně, až padla v bezvědomí k zemi a Keras si musel nechat ošetřit natržené ucho a naražený levý bok. Ani Brennis nevyšel z boje bez zranění. Když zjistili, že to s mírným násilím nepůjde, vrhli se na něj všichni bez ohledu na následky, takže do vězení putoval se zlomenou rukou, výsledek Tyriina úderu násadou lopaty, rozseknutými zády, památkou na špičku Kerasova meče, a několika vyraženými zuby. O ty jej připravil Thorth, který vše viděl z výšky a bez varování se přidal do boje. Srazil medvěda k zemi a několika ranami předních tlap jej omráčil. Brtník byl posledním z těch, o které měl drak největší zájem. Ostatní jména již nebyla podtržena a do večera pochytali všechny až na ty čtyři neznámé. Nenašli je ani druhý den. Až k večeru se dozvěděli, o koho jde, a pak zjistili, že uprchli z města. Drak i nadále trval na vyšetření pašování zbraní, ale jak se zdálo, tato stopa nikam nevedla. Ovšem jeden efekt celá záležitost měla. Stráže u bran byly posíleny a prohlídky vozů mířících do a z města se staly mnohem důkladnější. Formani, obchodníci a cechy sice protestovali, že je stráže okrádají o čas a bezdůvodně je podezírají ze zločinů, které nespáchali, ale Raervarovy rozkazy byly zcela jednoznačné a stráž si je nedovolila nevyplnit do puntíku. Zašlo to dokonce tak daleko, že trpaslíci dostali zakázku na výrobu strojů ke snadnému zvedání těžkých břemen, hlavně sudů s vínem, z vozů, aby je stráž mohla prohlédnout a proklepat skutečně ze všech stran. Soud s pašeráky začal brzy, protože Raervar prohlásil, že je nebude krmit ze svého, protože škodu mu už napáchali dost velkou. Královský písař, dosud dlící ve městě, se zasedání také zúčastnil, avšak jen jako pozorovatel. Do procesu ani do rozhodování o trestu nijak nezasahoval, přestože několikrát navštívil Raervara v jeho hradě. Udělené tresty byly všeobecně považovány za mírné. Nikdo nebyl oběšen, i když Brennisovi to po rvačce přála celá Ertenova družina, ale všichni obvinění přišli o veškerý majetek. Kat pak musel všechny u pranýře veřejně bičovat, vypálit jim na těla cejch a následně vymrskat z města. Do Laifu se už nikdo z nich nesměl vrátit.

***Konec***

-33-


Ertenova družina Jméno

Popis

Erten

tygr – rychtář

Fien

liškodlak – rychtářův podřízený

Ildar

vlk – rychtářův podřízený

Illyth

draconiánka – nový člen

Keras

lišák – rychtářův podřízený

Kyryl

tygrodlak – rychtářův podřízený

Ruen

člověk, i když asi jen dočasně – druh Zylae

Thorth

gryf – rychtářův podřízený

Tyria

tygřice – rychtářova zástupkyně

Vitril

vlčice – rychtářova podřízená

Zylae

vlkodlačice – rychtářova podřízená Další postavy - chlupatí

Jméno

Popis

Alenis

medvěd - krčmář

Arnal

vydra – rybář a jeden z pomocníků pašeráků

Brennis

medvěd – brtník a jeden z pomocníků pašeráků

Calen

lišák – výrobce kožichů a teplého oblečení obecně

Daeti

kocour – posel draka Raevara

Deronat

vlk - uzenář

Hansar

kuna – výrobce oděvů z textilu, kůže i z kožešin – bratr Rinela

Harann

medvěd - řezník

Hasr

vlkodlak – nalezen mrtvý

Lalis

vlčice – matka Traavie, šamanka smečky

Lym

lasičák – ranhojič z Raervarovy družiny

Mylt

lasičák – drakův úředník

Nuis

vlkodlačice – Shellonova družka a Hasrova matka

Raervar

drak skalní – vládce města

Real

vlk – strážný vykonávající službu u mostní brány

Ridihel

vlčice – v současnosti jediná učednice na ranhojičku v Traaviině smečce.

Rinel

kuna – výrobce oděvů z textilu, kůže i z kožešin – bratr Hansara

Sard

jezevec – majitel domu, v má pronajatý byt Tyria

Saruth

jezevec – zelinář

Shellon

vlkodlak – Nuisin druh a Hasrův otec

Sim

krysodlak – rybář a zlodějíček

-34-


Další postavy - chlupatí Traavia

vlčice – Ertenova dobrá kamarádka a dcera jedné z vlčích šamanek, nastoupila na místo své matky

Tran

krysodlak – zloděj a pomocník pašeráků

Vonri

vodní běs – pohybuje se v řece a na jejích březích. Většinou se živí vodní havětí, ale čas od času dostane chuť na lidské maso a běda člověku, který se v takovou chvíli vydá na řeku. Další postavy - lidé

Jméno

Popis

Calsah

člověk – velekněz hvězdného kultu

Firt

člověk – ševcovský mistr

Fith

člověk – kněz středního postavení a jeden ze strážců kruhu

Gar

člověk - rychtář lidské části města

Garuth


Gilow

člověk – šlechtic a konšel

Lafor

člověk – sluha na radnici lidské části města

Lamfel

člověk - jeden z nejnižších kněží vyznavačů hvězd

Lynar


Naluth

člověk - zastupující velekněz vyznavačů hvězd

Sel

člověk – královský písař vykonávající králem nařízenou kontrolu ve městě

Talter

trpaslík – platnéřský mistr – žije v části města pro chlupaté, dvě ulice za rychtou.

Tiat

člověk – šlechtic, strýc vrchního královského štolby

Trar

člověk – alchymista žijící v městské části chlupatých

Tybrar

člověk – čaroděj, jeden z nejmocnějších a nejbohatších ve městě

Zaaf Amur

člověk – kožišník, bydlí a pracuje v městské části chlupatých hned u mostu

-35-

Příběhy rychtáře Ertena a jeho pomocníků

Recommend Documents