Příběhy mých klientů

Příběhy mých klientů

Zde vkládám a budu vkládat příběhy některých svých klientů. Z minulosti i přítomnosti. Požádal jsem a budu žádat své klienty o ochotu popsat svou zkušenost se mnou. Do toho, co napsali, nebo co napíšou, nebudu nijak zasahovat. Za „dobrý obraz“ práce psychoterapeuta považuji pouze to, co si o psychoterapeutově práci myslí klient. Klient je jediným kritériem toho, zda psychoterapeut pracuje více či méně dobře, či nikoli. A dalším důležitým kritériem je délka terapie. To je na první pohled spíš mé, než klientovo kritérium – ale kdo by se nechtěl zbavit svých „problémů“ co nejrychleji a samozřejmě natrvalo? Obvykle tu budou příběhy setkání, které se povedly, tím se ale nepokouším říct, že se mi povede pomoci opravdu úplně každému. Bylo by to krásné, žel tomu tak ale pokaždé není. Naštěstí aspoň většinou... Ještě chci v této chvíli dodat že v uvedených příbězích je často řeč o hypnóza, ale je důležité, abyste tomu rozuměli tak, že hypnóza není "jediný způsob mé práce" a také není "nějakou zázračnou technikou". Hypnóza je či může být prostě pouze součástí psychoterapeutického setkání ... (více o tom v sekcích Psychoterapie a Myšlenková východiska ).

Příběh 1.

Moje potíže začaly v době, kdy jsem studoval vysokou školu. Projevovaly se klaustrofobickými příznaky, kdy jsem z ničeho nic nebyl schopen jezdit výtahem, jezdit hromadnou dopravou, chodit na přeplněná veřejná prostranství, nebyl jsem schopen sedět v přeplněné přednáškové síni atd. Ve všech těchto situacích se mi většinou prudce rozbušilo srdce, dostal jsem panický strach ze smrti a měl jsem strašlivé nutkání utéci někam na volné prostranství. Dalším příznakem bylo, že jsem se bál usnout, protože jsem měl strach, že umřu ve spánku a druhý den se již neprobudím. Také jsem si neustále měřil tep a kontroloval, jestli mi bije srdce. To

1 / 12


vedlo k tomu, že jsem usínal nad ránem a měl několik měsíců úplně převrácený spánkový režim. Navštívil jsem tedy psychiatra, který mi předepsal léky. Nejdříve neurol, ten mi vůbec nezabíral a potom oxazepam, po jehož pravidelném užívání se mé potíže zmírnily na únosnou mez. Oficiální diagnóza zněla neurasthenický syndrom vzniklý přechozenou chřipkou. Pravidelné užívání oxazepamu, který jsem bral půl roku, mne úplně otupilo a neurotické potíže se zmírnily. Oxazepam jsem nikdy úplně nepřestal užívat. Vždy, když se objevily symptomy mých potíží, jsem si raději vzal jednu dvě tablety a bylo mi trochu lépe.

Za dva roky se mi však neurotické potíže vrátily se vší silou. Užívání oxazepamu přestalo zabírat. Navštívil jsem psycholožku a prodělal u ní několik sezení. Sezení nevedla k žádnému zlepšení a psycholožka mne poslala na psychiatrii, což také nepomohlo. Z psychiatrie jsem se vrátil ve stejně špatném stavu, v jakém jsem tam šel. Prodělal jsem u psycholožky ještě několik sezení, a když se můj stav nezlepšoval, navrhla mi, že mě předá kolegovi Dr. Barbaričovi. Za to jsem jí dnes nesmírně vděčný.

Po několika sezeních u Dr. Barbariče se můj stav začal postupně zlepšovat. Sezení u Dr. Barbariče byla úplně jiná než na psychiatrii nebo u původní psycholožky. Často jsme si na sezeních vykládali o zdánlivě nepodstatných věcech a já jsem se během rozhovoru ponořil do takového řekl bych polohypnotického stavu a z ničeho nic mi na mysli vytanuly různé zasuté věci, se kterými jsem se chtě nechtě musel nějak vypořádat. Něco jsem si obrečel, na některých sezeních jsem dokonce začal bušit pěstmi do podlahy, abych se sebe vybil potlačovaný vztek. Dr. Barbarič mi také dával domácí úkoly, které na první pohled vypadaly velmi zvláštně, ale pokud jsem je důsledně plnil, nastal vždy v léčbě posun vpřed. Nepamatuji si už na všechno, ale mám v paměti jeden úkol, který mne zbavil mých pravidelných návštěv nemocnic (při silnějších atakách, kdy se mi srdce rozbušilo tak, že po vyběhnutí na volné prostranství zrychlený tlukot neustával, jsem byl nucen dojít do nejbližší nemocnice, kde mi píchli injekci na uklidnění). Dr. Barbarič mi dal úkol, při kterém jsem strávil celý víkend sám doma a choval se přesně podle jeho instrukcí: psal jsem na papír slohovou práci na určité téma, už přesně nevím, čeho se téma týkalo a dále do úkolu byla také zapojena moje matka, která v té době doma nebyla a ta mi během víkendu musela každou hodinu domů zavolat. Výsledkem bylo, že v neděli večer, když na mě přišla velká ataka, kterou jsem po vyběhnutí na volné prostranství nebyl schopen zvládnout, jsem se opět rozeběhl do nemocnice, stál skoro hodinu před nemocnicí a srdce mi tlouklo jako na poplach. Nakonec jsem dokázal do nemocnice nevejít, puls se uklidnil sám od sebe a překonal jsem ataku sám. Od té doby jsem už do nemocnic

2 / 12


neběhal a ataky, které se zmírňovaly, překonával sám. Jasně si také vzpomínám na jednu slunečnou neděli, kterou jsem strávil s Dr. Barbaričem na výletě. Na výletě jsme si celý den vykládali o všem možném a já jsem při těchto rozhovorech jako vždy upadal do takového polotransu. Od rána jsem ten den nic nejedl a někdy v podvečer Dr. Barbarič koupil horký čaj, který mi dal vypít. Několik minut po vypití čaje se mé tělo zkroutilo do příšerné křečovité polohy, cítil jsem, jak mi odumírají ruce a nohy a začal jsem příšerně křičet jako na lesy. Tento stav trval asi pět minut. Druhý den jsem se cítil výrazně lépe a bylo mi jasné, že léčba opět pokročila, aniž jsem věděl proč. Zpětně je mi jasné, že na psychiatrii nebo u klasické psycholožky se můj stav ani zlepšit nemohl. Psychiatr mi předepsal léky, které můj stav pouze utlumily a řešení problému oddálily, klasická psycholožka se mě snažila léčit dobře míněnými radami, což také k ničemu nevedlo.

Často jsem přemýšlel o tom, co bylo příčinou mých potíží. Domnívám se, že potíže byly vyústěním situace v naší rodině. Jsem z rozvedené rodiny, rodiče se rozvedli, když mi byly dva roky, celé dětství jsem žil pouze s matkou, se kterou jsem spával v jednom pokoji, většinu času na manželské posteli, matka mě často koupala, a to vše téměř do konce střední školy. Celý život mi neustále opakovala, jak je můj otec špatný člověk. Matka pochází z dělnické rodiny. Otec byl společensky vysoce postavený, vysokoškolsky vzdělaný člověk a s matkou prožil spíše milenecký románek, ze kterého jsem se narodil. Když matka nečekaně otěhotněla, otec asi usoudil, že se musí zachovat chlapsky a rozhodl si matku vzít. Po krátkém společném žití asi dospěl k názoru, že nemá smysl celou situaci, jak se říká lámat přes koleno a s matkou se rozvedl. Toto se pouze domnívám, protože otec mi dodnes nebyl schopen o svých tehdejších pohnutkách cokoliv říci. Když se ho zeptám, vždy odpoví, že už se nepamatuje. Matka na otce nikdy nezapomněla a stále ho hluboce miluje. Poté co jsem se dokázal odstěhovat od ní z bytu, její život ztratil veškerý smysl a postupně se z ní stala alkoholička, protože jedině alkohol může zmírnit její bolest.

Čím jsem starší, tím méně mě zajímá, co přesně mé tehdejší neurotické potíže vyvolalo a už o tom nepřemýšlím. Důležité je, že díky Dr. Barbaričovi mé neurotické potíže vymizely a vedu úplně normální život.

3 / 12


Příběh 2.

S Jurajem jsem se potkala na jaře roku 2009, bylo mi 26 let... Trpěla jsem 10 let depresemi, od dětství jsem neměla menstruaci a byla mi vyřčena diagnóza neplodnost. Depresivní stavy jsem léčila antidepresivy s tou vidinou, že je budu muset brát do konce života (o čemž mě přesvědčovali psychiatři, kterých jsem vystřídala několik). Byly to docela těžké psychické stavy, kvůli kterým mě jedna lékařka chtěla zavřít do psychiatrické léčebny, abych nespáchala sebevraždu. Můj dospělý život (deprese se mi projevily ve své plné formě kolem 17.roku) byl tím hodně poznamenaný -musela jsem například ukončit 2 vysoké školy, protože s těmi depresi to nešlo dohromady. okolí a moji přátelé nechápali a nerozuměli mým stavům, takže jsem se jim raději vyhýbala....Spolu s depresivními stavy se mi samozřejmě objevila ještě celá řada dalších zdravotních problémů - silné bolesti svalů a jejich následné ztuhnutí, silná únava, špatná imunita...Nějak uvnitř jsem ale stále věřila, že nějaké řešení musí existovat, nějaká alternativní cesta, že přeci nebudu brát do konce života nějaké léky, které stejně nic neřeší, jen ty problémy jaksi zatlačí někam do pozadí...Nevím, kde se ve mně tyto myšlenky rodily, ale byl to takový vnitřní motor, hlas těla, že ono se přeci dokáže vyléčit, jen musí najít tu správnou cestu a podporu... Co se týče mých gynekologických problémů, tak moje pohlavní orgány v podstatě nefungovaly. Neměla jsem menstruaci – kromě vzácných případů, kdy mi nasadili antidepresiva a menstruace se objevila a pak zase na dlouho zmizela. Toto spojení mě vždyvrtalo hlavou, říkala jsem o tom jak psychiatrům, tak gynekologům, ale bez zájmu a odezvy z jejich strany :( Tedy neměla jsem menstruaci a moje vaječníky byly plné cyst a odmítaly jakoukoliv funkci, tudíž mě zařadili do diagnózy PCO - polycystické vaječníky a následná neplodnost, načež mi jako jedinou možnost doporučili umělé oplodnění. Věděla jsem, že tohle ale není moje cesta - pokud moje tělo nefunguje a odmítá se rozmnožovat, tak asi ví, proč to dělá a má k tomu jistě důvod, který ví jen ono samo. Bylo to ale těžké období:-(Hodně jsem se naplakala a propadala jsem beznadějným stavům, když ostatní kamarádky, spolužačky a ženy v okolí měly děti a mně se stále nedařilo...Ale někde hodně hluboko uvnitř jsem stále věřila, že se to jednou povede...Nakonec to trvalo skoro 5 let... Jednoho dne jsem náhodou večer poslouchala rádio, kde měl být pořad s jakýmsi psychologem. Upřímně, rady valné většiny psychologů mi připadají naprosto k ničemu a nic neřešící, nicméně nechala jsem pořad zapnutý jako kulisu. Ani nevím, čím mě povídání tak zaujalo, ale věděla jsem, že tento pán jménem Juraj Barbarič bude asi trochu jiný psycholog. Navíc je z Brna, tak jako já, tak jsem si řekla, že ještě učiním pokus a zkontaktuji ho. Vyměnili jsme si pár mailů, ve kterým jsem mu stručně popsala svoje problémy a on mi odpověděl, že by to se mnou rád zkusil, že by se s mými problémy dalo pracovat. Takto náhodně a osudově jsem se seznámila s člověkem, se kterým jsme poté pracovali téměř 3 roky a kterému asi nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat a to, jak pomohl mému tělu dostat se do jakési

4 / 12


harmonizace a který nastartoval "samoopravný proces" (tedy alespoň takto si to představuji já). Musím ale říci, že to nebyla jednoduchá a přímá cesta - jak pro mě, tak myslím, že mnohdy i pro Juraje, který si se mnou zažil ošklivé a nepříjemné stavy… Byla jsem na něj silně fixovaná a neuplynul den, abych mu neposlala SMS s žádostí o pomoc a podporu. Terapie s Jurajem spočívala v takových zvláštních hypnózách, v povídání a domácích úkolech. Podrobněji se zmíním o těch hypnotických stavech, jelikož ty mě fascinovaly a dodnes nevím, co si o nich myslet:-)) Nicméně to byly stavy vesměs příjemné a mnohdy pro nás oba i vtipné a komické:-))) Při prvním uvedení do hypnózy jsem si myslela, že se to se mnou nepovede. Juraj mě ale trpělivě vedl a cítila jsem, že on věří tomu, že se to podaří, což se také stalo. Bylo to něco úžasného - moje tělo si najednou začalo dělat, co samo uznalo za důležité a já jen pozorovala, aniž jsem mohla nějak zasáhnout. Byla to taková práce vnitřního světa, podvědomí. Byl to vskutku uvolňující pocit a po skončení hypnózy jsem měla tolik elánu a energie, že to nešlo až do noci zastavit:-))) Nevím, co se mnou Juraj udělal, ale do měsíce jsem dostala menstruaci:-))) Dodnes mě to fascinuje. Každá další hypnóza byla něčím trochu jiná, vždy se nečekaně objevilo něco nového a já se těšila na každé nové setkání s Jurajem, i když některá komunikační sezení byla z Jurajovy strany hodně ostrá a drsná:-(...nicméně vždy, ale naprosto vždy, jsem věděla a cítila, že všechno dělá upřímně s nezištnou touhou mi pomoci, že věří tomu, na čem společně pracujeme, že věří v moje schopnosti – že moje vůle a psychika je mocná schopná pozitivní změny. A vskutku došlo k velkým změnám v duševní a tělesné oblasti (tedy pokud je vůbec možno tyto dva natolik propojené světy od sebe oddělovat:)) Depresivní stavy postupně mizely - dříve byly jaksi kontinuální a teď se začaly objevovat pauzy. Nejdříve se mi střídaly lepší a horší dny, pak už byly dobré celé týdny a stále těch "dobrých" dnů začalo přibývat a s těmi "špatnými" jsem se naučila sama vyrovnávat. Až se jednou začaly objevovat dny spontánního štěstí z prostého bytí...pociťovala jsem radost ze slunce, z ptáků...z toho, že mi jede šalina, že roste tráva, že létají včely... Menstruace se začala objevovat a já každou slavila:-)) Byla to pro mě radost - radost z toho, že tělo funguje a má sílu a vůli. Věřila jsem, že jednoho dne bude samo fungovat, že mi zmizí cysty a nastartuje se měsíční cyklus jako u každé zdravé ženy a já jednou počnu dítě se svým milovaným manželem, bez jehož pomoci, trpělivosti a podpory by byla celá terapie vlastně nemožná. Čekali jsme s Jurajem téměř 3 roky na okamžik, kdy se moje tělo v hypnóze naprosto zklidní, kdy budou všechny léčivé procesy dokončeny a pozitivní změny se dohromady spojí do jednoho zharmonizovaného celku, kdy poslední kamínek zapadne do mozaiky. Neuměla jsem si představit, že se tento okamžik objeví, jelikož stále bylo něco nového k dokončení...Až najednou to přišlo - takový zvláštní hluboký vnitřní klid harmonie a celkové pohody...:-) V listopadu po poslední hypnóze jsme se s Jurajem rozloučili s tím, že se sejdeme po Novém roce uvidíme, co dál... Dva dny pře Štědrým dnem jsem zjistila, že jsem již ve třetím měsíci těhotenství:-))) Juraj mě pak ještě poprosil, abych napsala něco o společné práci před porodem, která se týkala zejména mého strachu z lékařů, který by mohl mít špatný vliv na průběh porodu, čímž by se porod mohl zkomplikovat… Od malička nemám k lékařům kladný vztah a sama představa, že

5 / 12


by měli jakkoliv řídit můj porod, mě děsila. Navíc mě před porodem strašili, že vzhledem k mojí výšce 150 cm (dle norem může přirozeně porodit žena až nad 155 cm), je tedy přirozený porod v mém případě vyloučený a že tedy musím rodit císařem a hotovo. Já sama se císařem narodila-lékaři mne ošklivě pořezali a psychické a fyzické následky si nesu nejspíš dodnes. Nuže, rozhodla jsem se, že já porodím přirozeně a udělám pro to vše. Cvičila jsem se speciálním balonkem na roztažení porodních cest, pila odvar z lněného semínka, píchala jsem si akupunkturu a s Jurajem jsem absolvovala hypnotická sezení, která byla zaměřená na samotné prožívání porodu, přirozeně, v klidu a harmonii. Tento klid se mi měl vybavit v den porodu, když mi začnou porodní bolesti. Když tedy nastal den D, probudila jsem se ráno s pocitem, že „dnes by to šlo“. Měla jsem celý den úžasnou sílu a energii a těšila jsem se z každého náznaku kontrakce, z každé bolesti. Postupně se vše během dne stupňovalo, až jsem zjistila, že už asi 7 hodin mám kontrakce po minutě. Ale stále mi to připadalo takové snesitelné, tak jsem požádala manžela, aby se kouknul na internet, jak se pozná porod, a zkusila jsem zavolat naší porodní asistentce, zda by se nepřijela za námi podívat, že už asi budeme rodit. Ujistila mě, že pokud jsem schopna telefonovat, tak to ještě jistě na porod nevypadá. Za hodinu jsem poprosila manžela, ať volá on, jinak by k nám totiž asi nepřijela, neboť já jsem byla schopná telefonovat až téměř do porodu. Po příjezdu asistentky jsme se rozhodli ještě hodinku doma počkat a až to nebude možné, vyrazíme autem do porodnice. Musím říci, že jsem měla celou cestu zavřené oči, jen si pamatuji kruhový objezd. V porodnici jsme byli sami s naší asistentkou, lékař se tam jen mihl a ani se mnou nemluvil, jen vím, že řešili opět moji výšku, ale já už to neřešila, jelikož jsem prostě věděla, že porodíme normálně. Dále si pamatuji, že jsem si sprchovala bříško teplou vodou, až jsem ji všechnu spotřebovala a začala téct studená, dávala jsem rozkazy manželovi, kde mě má jak držet a stále jsem naprosto rytmicky plně koncentrovaně dýchala - prý jako nějaká rozjetá lokomotiva, až z toho manžel byl konsternován. Naše asistentka mi říkala, že máme asi 6 hodin do porodu, že bych si měla dojít na záchod, já jsem při kontrakci zatlačila a najednou byla hlavička venku . Všichni se seběhli, stáhli mě trochu ze záchodu, aby miminko nespadlo do díry, já zatlačila ještě jednou a bylo hotovo . Miminko mi dali do ruky a já s ním ještě spojená pupeční šňůrou přeběhla do porodního pokoje. Všichni doktoři pak žasli, že jsem porodila přirozeně, takto rychle, bez krvácení a žádného poranění a já vskutku po porodu placenty už vůbec necítila, že jsem rodila. Nebýt toho našeho miminka, asi bych tomu ani nevěřila, že se mi to vše jen nezdálo. Za pár hodin jsme podepsali reverz a odjeli domů… Takže takto rodí neplodné ženy, které mohou porodit pouze a jen císařským řezem. Díky Vám, Juraji:-)) Příběh 3. Tento příběh myslím potřebuje ode mne krátký úvod. Je to příběh jedné mé kolegyně, se kterou jsem se seznámil jako s účastnicí „ericksonovského“ psychoterapeutického výcviku, který jsem před několika lety vedl. Pracoval jsem s ní zejména v průběhu výcvikových setkání a pak také snad jednou nebo dvakrát přijela za mnou cíleně na terapii. Když jsem ji kolem vzniku těchto stránek požádal, zda by nějak nepopsala svou zkušenost se mnou, její první reakce byla, že si z toho moc nepamatuje (což je i tím, že velká

6 / 12


část terapie probíhala v hypnóze) a zda bych to nenapsal já. A já jsem jí odpověděl, že mi jde právě o to, aby to lidé, co mají se mnou zkušenost jako s terapeutem, právě napsali sami, svými slovy, protože to mi přijde jako mnohem důležitější, než to, jak to vnímám nebo jsem to vnímal já. A tak mi nakonec v mailu napsala, co následuje níže, jako mně a v tykání, protože si pochopitelně jako „staří“ kolegové tykáme … : No jo, jenže když výsledkem naší práce je právě, že si nic nepamatuji, nemám moc o čem psát :-) No - měla jsem trápení, netěšil mě život, resp. spíš jsem byla permanentně v jakési úzkosti, která byla těžko k vydržení. Ale to vlastně přišlo až po začátku naší práce, fakt už nevím přesně. Neměla jsem moc, čeho se chytit. Odešla jsem z jakéhosi primitivního domova, který jsem našla u jedné známé, možné své platonické lásky (ale to vím dnes, to jsem si tehdy nepřipouštěla, bydlela jsem tam oficiálně z nouze finanční nikoli vztahové), rozhodla jsem se odejít protože to nikam nevedlo, cítila jsem nějak intuitivně, že se tam pohřbívám. Jenže pak jsem se octla jaksi ve volném prostoru. Zkoušela jsem být sama, zkoušela jsem vztahy s muži, dostávala jsem se čím dál tím víc do pr... Byl to stav naprosté beznaděje, který jsem ale prožívala spíš fyzicky, jako strašlivou únavu, neschopnost vydržet na jednom místě, přitom šílenou touhu si odpočinout - bylo to jako se octnout na laně ve výšce, když udělám krok tak spadnu, když ho neudělám, tak ale spadnu vyčerpáním taky.... Tohle si pamatuji, že jsem se ti něco takového pokoušela vysvětlit, a pak ty sny, že se usilovně snažím dostat se na hory lyžovat (to jsem vždycky milovala), ale vždycky buď roztál sníh nebo padla tma, než se mi to podařilo... Nevím, co jsi to se mnou udělal, ale po nějaké době to přešlo, a já žiji úplně jiný život. Našla jsem si přítelkyni - partnerku a našla jsem asi sama sebe... ale jak je to možné? Nevím, vyprávěl jsi mi cosi o delfínech :-) Příběh 4.

Juraje Barbariče jsem vyhledala, protože vím, ze pracuje s hypnózou. Byla jsem vynervovaná z blížící se premiéry a bezradná s trémou. Bylo to v momente, kdy mi moje kantorka řekla, ze si mam dobře rozmyslet, jestli s tím nechci seknout. V hodinách a na zkouškách jsem podávala výborné výkony, ale jakmile jsem se dostala před větší počet lidi, mezi nimiž byli I odbornici, rozechvěla se mi bránice a já jsem byla paralyzovaná. Věděla jsem, ze nemam čas na dlouhodobou práci, ze potřebuji rychlou intervenci. Doufala jsem, ze Barbarič udělá čárymáryfuk a budu bez trémy, i když jsem tušila, ze tak snadné to nebude. Dlouho jsme si o moji trémě povídali, o tom, co s ní vůbec chci udělat a jaké to bude mít důsledky. Nepamatuji si všechny otázky, ale zaujala mě ta, jestli se ji chci opravdu zbavit? Přemýšlela jsem nad tím a uvědomila si, ze ne. Že na ní je něco aktivujícího. A řekla jsem, ze ji chci přetransformovat, aby neškodila. Řekl mi, ať se uvolním, zavru oči a soustředím se na svou trému. Na to, jaký to je pocit, když ji mám. Kde ji cítím, jak to probíhá. V tom pocitu jsem setrvala delší dobu a prožívala ho. Byl to obraz velkého kovového míče s ostny, který se rozepíná v mém žaludku a bráni tomu, aby se

7 / 12


dech dostal na bránici. Když byla ta představa dost konkrétní, začali jsme ji přeformovávat, začala jsem si představovat, jak se ten ostnatý kovový míč otáčí a jeho ostny mizí. Najednou byl hladší a začal se zmenšovat a jak se zmenšoval a pořad rotoval, začal byt růžový a měnit povrchovou strukturu, až se z něho stal malý růžový plyšový míček, který od žaludku sklouznul až na stydkou kost a tam se lehce zabydlel. Stal se z něho pomocník, který mi pomohl po nádechu udržet dech na stydké kosti a zajistit, aby tam pružně fungoval a poskytoval dechovou oporu hlasu. Tady ten proces obroušení, změkčeni a zmenšení micku a jeho přesunutí ze žaludku na stydkou kost, kde hopsá a pomáhá, byl naprosto fantastický. Hrozne se mi najednou ulevilo. Ale porad jsem cekala, kdy ze tedy začne ta samotná hypnóza. Cele tohle sezeni mi strašně rychle uteklo. Když jsme se rozloučili, zjistila jsem venku, ze trvalo asi 4 hodiny. Úplně mě to šokovalo, protože tak dlouho jsem tam podle vlastni představy nemohla byt. I když jsme se domluvili na připadne další návštěvě, ve stresu zkoušek už jsem to nezvládla. Před každým výstupem na jeviště jsem si ale opakovala v tichem koutku mezi kulisami mantru železného ostnatého míče měnícího se v malinký růžový plyšový míček, který hopká na stydké kosti a pomáhá dechu zůstat pružný. Nevím, jestli to bylo touhle intervenci, mou obrovskou motivaci nebo strachem, ze mě profesorka zabije. Ale na premiéře a dalších představeních mě už tréma rozhodně nesvazovala. Byla tam a cítila jsem rozechvěni, ale nebyla jsem paralyzována. Příběh 5.

K PhDr. Barbaričovi jsem dospěla letos v březnu po osmi letech hledání. Před deseti lety jsem onemocněla, resp. prodělala operaci a následnou onkologickou léčbu – diagnóza: rakovina prsu. Dva roky poté to vypadalo na recidivu. A já si začala uvědomovat, že musím udělat něco se sebou, se svým životem. Že lékaři mohou pomoci, ale uzdravit se budu muset sama. Jak bylo mým zvykem, bylo to i tentokrát ode zdi ke zdi, od onkologie k alternativní medicíně. Začala jsem postupně objevovat nový svět, ale pořád ruku v ruce s rakovinou. Moc se neprosazovala, jen tak zlehka, abych nezapomněla. Ale mně pomalu začínalo docházet, že jsem vyměnila metodu, léčbu, ale se způsobem svého života jsem neudělala skoro nic. No, možná udělala, ale pořád málo. I objednala jsem se k paní psycholožce. Tam jsem se dověděla, že „psychoterapie není náhražkou chemoterapie“ a že na rozdíl od „jiných“ (rozuměj rozumných) lidí jsem si nepřišla pro úlevu, ale pro další práci, což je špatně. Nezbylo než jít dál. A tak jsem objevila etikoterapii. Dala mi mnoho, jako konečně všechny předchozí terapie, nicméně začátkem letošního roku jsem se sama sebe ptala, co teď. Změn jsem v životě provedla hodně – odešla z nevyhovující ho zaměstnání, vzdala se slušného platu, manželovi vyložila karty na stůl, konečně se zbavila pocitu odpovědnosti za spokojenost rodičů, přestřihala pupeční šňůry k dětem, začala se věnovat sobě a svým zájmům, … Ale co dál? Cítila jsem, že potřebuji postrčit. Možná zatřepat. Ujasnit si, co vlastně chci dělat, protože v invalidním důchodu až do důchodu a v důchodu až do smrti, to není zrovna perspektiva, kterou bych byla nadšená. No, já vlastně vím, co bych chtěla, ale bojím se to skoro vyslovit, natož

8 / 12


začít pořádně dělat. Tak jen tak opatrně našlapuji kolem. Sebedůvěra? Sebevědomí? Jo, a taky, co na to ti druzí. A ještě se zbavit strachu z kamarádky rakoviny. Což je ale nesmysl, takže znovu: zbavit se strachu, že to nedokážu, že nebudu schopna odstranit příčinu svého onemocnění, ze strachu, z pohodlnosti, … Že bych ještě jednou zkusila psychology? I začala jsem brouzdat po internetu a narazila na stránky PhDr.Juraje Barbariče. To je ono! To je on! Jeho pohled na příčiny nemocí, jo, k tomu jsem dospěla taky. Při první návštěvě jsem ze sebe vychrlila kdeco. Strachy, sny, touhy, viny, vztahy, rodina. Při druhé už jsem pustila ke slovu i jeho, což umožnilo pojmenovat jeden z mých problémů – závislost na mínění druhých. A odešla s domácí úlohou – nakreslit svůj sen o plameňácích a napsat k němu povídku. Hm, to byla výzva. Pustila jsem se do toho ještě tentýž večer a nestačila jsem se divit, co ze mě vypadlo. Srovnala jsem si myšlenky, ujasnila si, kde se tak asi nacházím (bylo to dál, než jsem si před tím myslela) a další kus mlhy, která mě ještě pořád obklopuje, byl pryč. Při třetím sezení jsme to lehce vyhodnotili, nebylo moc potřeba, měla jsem docela jasno. O čem jsme si povídali dál, to už moc přesně nevím, ale opět jsme se (patrně přes moji touhu po dokonalosti) dostali k pocitu viny. A já odkráčela s další domácí úlohou – esej na téma Můj život poté, co se zbavím pocitu viny. Tak tohle jsem už jako radostnou výzvu nevítala. Měla jsem pocit, že to nejsem schopna napsat, že si to nejsem schopna ani představit. Schopná? Buď k sobě poctivá, bojíš se toho, přiznej si to, napomínala jsem se cestou domů. Byla jsem poctivá a napsala to. Šlo to snáz, než jsem čekala. A mlha opět prořídla. Výrazně. Ulevilo se mi, další kus odpadl. A opět jsem zjistila, že jsem na tom lépe, než jsem se domnívala. A černé na bílém jsem viděla i místa, kde mám rezervy. Při čtvrtém sezení jsem byla lehce euforická, horko těžko jsem vzpomínala, co bychom tak mohli řešit, když už tam jsem. Něco jsem ze sebe vydolovala, ale s pocitem, že na tohle bych už stačila sama. Tak jsme si spíš povídali, což neznamená, že jsem si nic neodnesla. Nevím, jak to mají ostatní, ale mně věci a souvislosti docházejí čím dál víc a rychleji. A v průběhu psychoterapie s Jurajem Barbaričem to byl fofr. A ještě je. A dál? Teď zrovna si myslím, že ho ještě požádám o pomoc při posílení důvěry v uzdravení. A určitě se zúčastním některého z jeho vzdělávacích kursů. A zredukovala jsem „opatrné našlapování kolem“ a jdu do toho. Byla to dobrá volba. Příběh 6. Strach, zoufalství, pocit beznaděje…tak jsem se cítila, po zásahu zubařky před asi 5 lety… z jednoho malého ujetí vrtačky a následného nevhodného zachování se lékařky, vznikla má obrovská noční můra….zubní ošetření, které každý tak potřebuje….já byla v situaci, ve které mi mé zuby nepřály občasné preventivní prohlídky….kazily se mi jak jen mohly a do toho se začali ozývat zuby moudrosti…jenže představa návštěvy zubaře ve mně vyvolávala pocity, že i přes veškeré bolesti, které mi záněty zubů a růst osmiček způsobovali, kvůli kterým jsem protrpěla několik desítek nocí, jsem se neodhodlala podstoupit zubní ošetření… Několikrát jsem byla objednána k různým zubařům, ale již týden před domluvenou návštěvou jsem nespala, kdykoli jsem si na to vzpomněla, tak jsem se zpotila, bylo mi prostě šíleně, úzkost mi nedovolovala nic, v noci jsem měla stisknuté zuby tak, že jsem se budila tím, jak s nimi skřípu.… když jsem k

9 / 12


zubaři přišla, sedla jsem si na křeslo, otevřela pusu….dokud mi zuby jen prohlížel, relativně jsem situaci zvládala, ale jakmile mělo přijít něco víc, rozbušilo se mi srdce, rozklepalo se mi celé tělo, pusu jsem zavřela, a už jí nedokázala otevřít….ať jsem sama sebe přemlouvala sebevíc, Něco mi to prostě nedovolilo…. Tímto způsobem uplynulo pět let, a moje zuby byly v havarijním stavu… Nevěřila jsem žádnému zubaři, a co hůř, přestala jsem věřit lidem… V létě 2008 se měla konat jedna akce s koňmi, na kterou jsme shodou okolností (otázka je, jestli v tom nebylo ještě něco jiného, tedy zda to byla „náhoda“), byla pozvaná jak já, tak Juraj Barbarič. Slyšela jsem o něm již dřív, co se koní týče... No a tak se stalo, že jsme se jednoho dne setkali osobně… Stál ve výběhu se svým hřebcem, já šla za ním, a věděla jsem, že ten člověk mi je velice sympatický… strávili jsme pohromadě několik dnů, a on mi začal být něčím velice blízký…Po této akci jsme se rozloučili, a já si říkala, že se uvidíme zase někdy na nějaké akci s koníky…. Jenže jsem byla pozvána na měsíc do Irska…byla jsem z té myšlenky nadšená, ale opět se mi objevila má noční můra….co zuby??? Už 5 let mi na ně nikdo nesáhl, a začali se silně ozývat…hlavně jeden zub, pod kterým byl velký zánět…. Věděla jsem, že jestli chci odletět, musím mít akutní věci v pořádku….byl však jeden problém….do odletu mi zbývalo necelých 14 dní…. Rozhodla jsem se, že se obrátím na toho člověka, který mi byl něčím blízký a kterému jsem nějakým způsobem věřila…Napsala jsem mu email, on velice ochotně odpověděl, a tak slovo dalo slovo a já přijela za Jurajem do Brna, aby se mnou zkusil něco udělat… Domluvil se dokonce se svojí zubařkou, kterou dobře znal, aby se mě ujala…. Já věděla, že mě čeká něco se zuby, můj stav opět vygradoval, bylo mi hrozně….a tak jsme začali s prací….no, prací….první den jsme mluvili, o všem možném i nemožném, o mých pocitech, snažili se přesměrovat ty špatné na ty dobré, z mých pocitů hrůzy jsme tvořili žlutou barvu… Snažili jsme se říct tomu Něčemu, že se nic neděje, snažili jsme se tento stav uklidnit…. Druhý den, jsme s Jurajem opět seděli a povídali, a on se mě zeptal, zda mám nějaké ponětí o hypnóze…. popravdě jsem neměla… povídal mi o vědomí a nevědomí, povídal mi o sobě, o pralesních lidech, jak si léčí rány a jiné příběhy…. A já měla zavřené oči, byla jsem v jiné dimenzi, nevnímala čas….slyšela jen Jurajův hlas, viděla svoje tělo jak je oproštěno od všeho myšlení, a začala jsem cítit, jak se moje nevědomí dostává na povrch, začala jsem ho cítit….vlastně vůbec nevím co jsem cítila, co se s mnou dělo, jen vím, že když jsem otevřela oči, bylo mi dobře, byla jsem klidná, i přesto, že jsem věděla, že za hodinu, mám být u zubařky, vůbec netuším, co se s mnou stalo, prostě mi bylo vlastně krásně…. V zubařském křesle jsem strávila dvě hodiny, vyvrtáním jednoho zubu, byl tam se mnou Juraj, byla tam paní zubařka, které jsem, díky jejímu přístupu začínala věřit, a bylo to moje první ošetření po pěti letech… na mých zubech, bylo ještě hodně moc práce, a nejen na mých zubech, ale na mém strachu také….ale byl to první krok….byla jsem šíleně šťastná…byl to úžasný pocit….odletěla jsem do Irska, a celou dobu přečkala bez větších potíží….pak jsem se vrátila a??? ....no a s Jurajem jsme se do toho vrhli po hlavě dál…J

10 / 12


Juraj se mi věnoval opravdu hodně, seděli jsme, povídali, chodili ke koním, seděli a nevnímali čas, minulost ani budoucnost…prostě to bylo úžasné…děli se se mnou neuvěřitelné věci…., k zubaři jsem jezdila několikrát týdně, pokračovala ve své , vlastně naší (měla jsem pocit, že Juraj to prožívá se mnou, že mu každý úspěch dělá obrovskou radost…cítila jsem v něm stoprocentní oporu) cestě k cíli, a tak jednoho dne, jsem dokázala chodit k zubaři sama, podstoupila operaci zubů… hodně věcí z toho bylo bolestivých, ale já se naučila ty situace zvládat…. V tom si myslím, že je Juraj jedinečný…nejde mu o to, aby nám řekl, co a jak máme dělat, snaží se lidem ukázat cestu, aby na to přišli sami, a pak je tou cestou nechá jít…. Toto nebyl jediný příklad v kterém mi pomohl….ale byl první, a proto jsem se o něm rozepsala…pomohl mi v mnoha jiných nelehkých situacích…kdy jsem byla na dně….prostě mi otevřel dveře…pomáhá mi najít sama sebe…dnes je mnoho věcí, které tak zvládnu vyřešit sama…. Naučila jsem se, od něj mnoho, v mnohém mi pomohl… je to jedinečný člověk, který se snaží pomoct, jak jen umí a zvládá…a za to mu patří mé obrovské DÍKY!!!

Příběh 7.

V roce 2013 jsem k Vám chodila na terapii. Byla jsem nešťastna z rozchodu, a utápěla se v neštěstí kvůli manipulátorovi, který mne deptal... tenkrát jsem ho bránila a myslela si, že to nepřejde. Řešili jsme ale i spoustu nevyřešených věci z minulosti, psala jsem různé "domácí úkoly"... pak jsem měnila zaměstnaní a mela jsem se ozvat, až se situace ustaly kvůli pokračovaní terapie. V nové práci toho bylo hodně, trvalo to dlouho... a pak už mi bylo trapné se ozvat a béla jsem se, ze se budete zlobit, že jsem se na to vykašlala... Ja vím, člověk se nemá schovávat před věcmi, které sám způsobí, ale tenkrát jsem to nezvládla...

Jenže... i nedokončená terapie mela asi efekt... J

Popravdě, nevím, jak se Vám to povedlo. Vím jenom, ze jsme si povídali a psala jsem domácí úkoly... Každopádně, za par měsíců neštěstí opravdu přešlo, jak jste říkal. On mě ještě zkoušel kontaktovat, manipuloval, vyhrožoval... tak jsem nakonec zablokovala všechny kontakty a za chvíli byl klid. Doteď nevím, jak jsem se předtím mohla nechat tak ovládat a ničit.

11 / 12


Pak byl ještě jeden krátký vztah, bohužel s člověkem, který mel podobné črty, i když ne tak výrazné. Ale poslouchala jsem jak jsou přáni zeny až za mužem a jak musím poslouchat, no trochu středověk. Tak jsem odešla. Ano, já jsem vztah ukončila, i když to bolelo a byla jsem šťastná, že jsem to dokázala. Poprvé jsem si sama sebe vážila víc než samotného faktu, ze aspoň nikdo se mnou je.

No a teď... žiju s přítelem, příští rok se budu vdávat. Je to člověk, který mé miluje, respektuje a chová se ke mé s úctou. Jsem spokojena, i když jsou někdy i špatné chvíle. Někdy brečím, někdy mam vztek, někdy reaguju špatně, někdy mi není dobře. Ale naučila jsem se se svými emocemi a různými situacemi vyrovnávat. A taky se bránit lidem, kteří mé předtím ovládali. Zlepšily se vztahy s okolím, kamarádama, fungováni v práci. Letos jsem připravila Vánoce, které jsem vždycky nesnášela, letos to ale bylo hezké. A vrátila jsem se ke koním.

Impulsem proč Vám teď píšu je moje kamarádka, která má těžké životni období. Nedokáže se zastavit, vyčerpávají ji depresivní nálady, neví co se svým životem. Dala jsem ji na Vás kontakt. Vím, ze jste vytížený ... ale jen za Vámi ji pošlu s přesvědčením, že to má smysl. Věrim, ze to je to nejlepší co pro ni teď můžu udělat.

Ještě jednou se omlouvám za nepěkné ukončení terapie před dvěma lety a dekuju za pomoc, ze jste mi pomohl najit sama sebe.

12 / 12

Příběhy mých klientů

Recommend Documents