Příběh kronikáře Jägera říběh kronikáře Antona Jägera je vlastně také příběhem starého novosvětského mlýna, který – ačkoliv je stále součástí Vratislavic – stojí daleko v zadní části údolí. Tam, kde už nadvládu nad krajinou na Nise přejímá jablonecká Proseč. Mlýn coby dřevěnou stavbu postavil ve druhé polovině 18. století – přesněji roku 1756 – jistý Ferdinand Scheler. Byl to prý tuze pilný horák, o němž se říkalo, že celou stavbu postavil vlastníma rukama, a když viděl, jak se kola poprvé točí, radoval se, jako kdyby vyhrál celé království. Chudičký Scheler si pak léta spokojeně mlel obilí ve svém prostinkém mlýně, poháněném vodami, tekoucími k němu náhonem z Nisy. Pak do údolí dorazil smutný rok 1772. Ten přinesl hladomor a nemoci. Na sousední hospodářství, které patřilo Schelerovu švagrovi – barvíři Josefu Jägerovi, se tehdy přimotala kmotřička s kosou. Tehdy zemřel soused Jäger i jeho žena; zůstalo po nich jen pět nezaopatřených dětí. Postaral se o ně bezdětný strýc – mlynář Scheler je všechny vzal k sobě a vychovával je pečlivě jako svoje vlastní. Nejschopnější z osvojených chlapců – Franz Jäger – se nakonec stal také dědicem mlýna a novým mlynářským mistrem v Novém Světě. Zdá se, že volba starého Schelera byla správná. Kronikář Anton Jäger o něm později napsal: „Můj otec měl podstatně více znalostí než jeho současníci. Byl značně sečtělý, mnoho zažil a získal mnoho zkušeností.“ Mistr mlynářský Franz Jäger si brzy pořídil ve mlýně početnou rodinu a tato budova nad řekou Nisou se pak stala místem zrození výjimečné osobnosti, která v některých ohledech doposud ve Vratislavicích nenalezla konkurenci. Poslechněme si její příběh.
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 60 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2014/3
P
nton Jäger byl ve vsi později nejčastěji nazýván Neuwalder Müller čili Novosvětský mlynář, přesnější by bylo ale Novolesní mlynář, neboť dnešní osada Nový Svět se za dávných časů nazývala Neuwald čili Nový Les. Světlo světa spatřil 14. dubna 1817 ve mlýně, který tehdy nesl číslo 36 (až později bylo změněno na 436). Stará stavba doposud stojí, byť silně přestavěna a zapojená dnes do velikého areálu továrních budov, kdysi využívaných textilní firmou Karl Wagner a v současnosti sloužících galvanovně a elektrotechnickému podniku. Anton začal od svých šesti let navštěvovat prosečskou pobočku vratislavické školy, která byla umístěna v selském stavení č. 37. Zde mu byl prvním učitelem vratislavický kantor Franz Mießler. S láskou Jäger vzpomínal i na vratislavického kaplana P. Sommera, který ve škole v té době také působil a byl vnímán jako velký přítel zdejších dětí. Malý Anton byl prý
A
473
velice nadaným a pilným žákem, přestože byl mimořádně bystrý, jeho další studium nebylo kvůli chudým poměrům v rodině možné. Po šesti letech školního vzdělání se začal učit mlynářem. Jako tovaryš se vzdělával čtyři roky a před získáním mistrovského dekretu ještě musel další dva roky pracovat coby učedník v otcově mlýně. Mezitím se coby sedmnáctiletý mladík vydal – s pouhými dvěma tolary v kapse – na vandr na zkušenou. Z Nového Světa se vydal směAnton Jäger (1817–1872) rem na západ, prošel podhůřím Krušných hor a následně i Českého lesa a celé Šumavy. Šel mlýn od mlýna, všude nabíral zkušenosti, porozhlédl se, všechno pěkně okoukal. Přes Horní a Dolní Rakousy doputoval až do hlavního města tehdejší monarchie – Vídně. Tam se mu ale přihodila pěkná lapálie: na policii se ztratila jeho vandrovní knížka, což byl v té době veliký problém. Bez ní se vandrovní tovaryš nemohl svobodně pohybovat a musel se vrátit do své domovské obce. Jäger tak za sedm dní cesty z Vídně dorazil přes Znojmo a Jihlavu zpět do Čech a do rodného domu přišel přes Hodkovice a Milíře. Ve mlýně pod Mlýnským vrchem už na něj čekala spousta práce: „Skoro celou dobu jsem pak trávil v moučném prachu,“ napsal sám později. A k tomu strašně málo spánku: „Byly to kyselé týdny a roky,“ povzdychl. Jenže díky svojí píli a činorodosti se rychle stal velice zkušeným mlynářem a pravou rukou svého otce. A ve věku 23 let se oženil – vzal si selskou
474
dcerku Karoline Möllerovou z Proseče. Dlouho si ale spokojeného manželství neužili – v roce 1841, sotva půl roku po svatbě, jeho mladá žena Karolina zemřela na tyfus. Osud pro začínajícího mlynáře pochopení věru neměl: v tomtéž roce zemřel i jeho otec Franz Jäger. Čtyřiadvacetiletý Anton tedy převzal mlýn a po roce smutku se opět oženil – vzal si tehdy Karolininu sestru Agnes. Jäger se coby dříč snažil s nepřízní osudu co nejvíce bojovat: pracoval s vysokým nasazením nejen ve mlýně, ale i na poli a v lese. Každé pondělí chodil obchodovat i na obilný trh do Liberce. Jenže do mlynářství tehdy přicházely nové časy, staré technologie s pískovcovými mlecími kameny poháněnými dřevěnými mlýnskými koly už začaly dosluhovat. Kaskáda mlýnů v Proseči a Vratislavicích se tak v polovině 19. století začala značně vylepšovat. Jäger věděl, že musí svůj podnik udržet konkurenceschopným, a tak přemýšlel, jak jej vylepšit. Jeho představy se nakonec realizovaly v letech 1851 a 1852, kdy byl jeho mlýn nákladem 12 000 zlatých přestavěn a značně rozšířen. Byly to hektické roky – Jäger navíc ještě onemocněl oční chorobou a musel být operován až v Praze tehdy proslulým profesorem Arltem. Operace sice dopadla dobře, ale Jäger měl přesto velké trápení. Na další rozšíření a vybavení mlýna potřeboval ještě 4 000 zlatých a ty získat mu nejen činilo ohromné potíže, ale navíc přinášelo obří úroky. Jäger byl zoufalý – dlužil značné sumy a jen tak tak byl schopen je splácet, a to za cenu velkého omezování. Dokonce uvažoval i o vystěhování do Ameriky, kam v té době mířila z jizerskohorského podhůří celá řada chudších lidí, kteří věřili v možnost nalézt v daleké cizině štěstí. Nikam ale nakonec neodjel. A bylo to pro celé údolí Nisy vlastně dobře. Jäger měl totiž zdejšímu lidu přinést ještě mnoho dobrého. Mezitím se na něj alespoň trochu pousmálo štěstí, díky své značné píli a pracovnímu nasazení začal své dluhy pomalu splácet a opravený a rozšířený mlýn také vydělával. Anton se tak po šesti letech zbavil tíživých závazků a do Novosvětského mlýna se tak mohlo vrátit štěstí a spokojenost. Výnosnost podniku i nadále stoupala a přinášela nejen zisky, ale i velkou spokojenost do Jägerovy rodiny. Jenže: světská spokojenost nebyla Antonu Jägerovi dlouhodobě souzena. Jen co opravil mlýn a vyhrabal se z dluhů, přišla si také pro něho kmotřička s kosou. Novosvětský mlynář Jäger zemřel 19. listopadu 1872 – a bylo mu pouhých 55 let 7 měsíců a 5 dní. Zvěčněný muž byl oplakáván nejen svými příbuznými, ale také značným počtem lidí z Vratislavic a Proseče. Proč vlastně? Jäger se totiž na první pohled ani trochu nelišil od svých moukou zaprášených kolegů z ostatních mlýnů dole po proudu Nisy – byl uhoněný,
475
utahaný a díky tomu ne úplně chudý – ale přeci byl jiný než ostatní. Anton Jäger totiž miloval vzdělání, vědění a společenskou angažovanost. Již od raného dětství se o vše mohutně zajímal, ve škole patřil k nejlepším. A také rád poslouchal řečnění zdejších lidových vypravěčů a písničky jistého Pilze, který chodil dům od domu v údolí Nisy a zpíval ve zdejším nářečí. Hodně času také trávil v domě č. p. 19, který patřil brusiči skla Schmidtovi. U něj spatřil Jäger poprvé Bibli a za jejím studiem sem pak často docházel. Zajímavé bylo, že to byla bible luterská, pocházející snad ještě z časů, kdy v údolí Nisy vládl protestantismus. Jäger se zajímal také o řadu dalších věcí, miloval například novosvětské pašijové divadlo a snažil se zmapovat jeho historii. Taktéž rád maloval a jeho otec ho v této zálibě podpořil zakoupením malířských potřeb. Největší inspirací pro jeho tvorbu přitom byly betlémy, které se na Liberecku často malovaly přímo v chalupách. Nápady hledal nejen u sousedů, ale také v prosincovém mrazu – když v liberecké Větrné uličce v podloubí prodávali figurky do betlémů, chodíval sám pěšky bez kabátu a rukavic a prohlížel si figurky, podle nichž pak maloval vlastní. Za zimních dní tedy mohlo být ve mlýně příjemně – Anton vytvářel figurky, jeho sestry zpívaly a starý Jäger hrál na housle. Po náročné a úmorné práci ve mlýně se sám vzdělával večerním a nočním studiem. Šetřil na všem, i na jídle, aby si mohl nakupovat knihy – literaturu věnující se zeměpisu, historii, přírodním vědám či národopisu. Vždy říkal: „Neučte mladé lidi ničemu jinému než čtení; oni si pak sami všechno vědění osvojí.“ Dnes to zní jako fráze, ale je třeba si uvědomit, že v časech Jägerova mládí byly knihy těžko dostupné, v celém Liberci nebylo ani jedno knihkupectví. Sám Anton vzpomínal, že si první knihu musel pořídit na tržišti – jmenovala se Der Weihnachtsabend (Vánoční večer), stála jej 12 krejcarů a přešťastně si ji odnášel pod kabátem. Pro knížky si pak chodil pěšky až do Frýdlantu. Často se také zastavoval u libereckého knihvazače Josefa Klöbela, který knížky zájemcům půjčoval. Týden co týden musel přečíst jednu knihu – nasáváním informací byl vyloženě posedlý. Nádherný tak byl pro něj rok 1837, kdy Dominik Pfeifer v Liberci otevřel zdejší úplně první knihkupectví. Zde si pak Anton nakupoval a nadšeně budoval svoji knihovnu plnou odborné literatury. A sám k tomu říkal: „Na učení není nikdy ani příliš brzy, ani příliš pozdě.“ Vedle textů o přírodních vědách, historii, náboženství či politice se ovšem zajímal i o krásnou literaturu a poezii. Oblíbil si svobodomyslné lesní procházky s knihou básní. Nejraději chodil o nedělních dopolednách, kdy Vratislavičtí byli v kostele na mši, což mu přineslo podezření okolí, že
476
Ulička mezi vchodem do starého Novosvětského mlýna a starým sklípkem ve stráni. Tudy chodil domů mlynář a kronikář Anton Jäger.
477
patří ke svobodným zednářům. Od svobodomyslnosti bylo jen blízko k politice – Jäger se mohutně angažoval v revoluci roku 1848, byl dokonce poručíkem Národní gardy, která v té době vznikla ve Vratislavicích. Revoluci, přinášející do Vratislavic nebývalou svobodu, však následovala nepříjemná reakce. Státní orgány se snažily bující aktivity revolucionářů a pokrokářů co nejvíce tlumit. Četníci tehdy pátrali ve Vratislavicích i okolních vsích po volnomyšlenkářské literatuře. Jäger pochopitelně nemohl mezi jejími držiteli chybět, a záhy se proto dostal do hledáčku rakouského četnictva. Stalo se totiž, že byl policejními orgány zabaven balík závadných knih s adresou A. Müller in Maffersdorf... Nebylo tehdy asi tak těžké se dovtípit, že by mohly patřit zdejšímu mlynáři (tedy Müllerovi) Antonu Jägerovi. Strážníci proto vtrhli do Jägerova domu a prohledali jej, ale nenašli vůbec nic závadného. Policie chtěla záhadného pana A. Müllera najít. Jäger nikoliv bez humoru celý popis doby, v níž se bolestně rodila svobodná vratislavická obec, zakončuje slovy: „Všichni Müllerové nebo Möllerové z obou částí Vratislavic, jen proto, že se takto jmenovali, byli soudně vyslýcháni. A protože jich zde bylo hodně, potřebovali na to úředníci také hodně času; mnoho papírů tak bylo popsáno a do akt založeno. Celá věc se postupně stávala komickou, neboť mnozí z předvolaných se sice měli zabývat knihami, ale přitom vůbec neuměli číst. Pravý Müller ale nikdy nevystoupil z bezpečné temnoty a o své knihy se nepřihlásil…“ Jäger všem nástrahám rakouských úřadů unikl a dál hlásal, že je pro pokrok a svobodu. Neuznával rovnostářství, ale zdůrazňoval výhody individualismu a vlastní pomoci. Věřil, že v lidu je více dobrodiní než v aristokracii, byl proti tyranii módy a věřil, že dobrodiní pro tělo i duši je práce. Anton Jäger byl nejen knihomolem, ale také sám rád psal. Přestože je považován za kronikáře, nikdy nepsal kroniku v pravém slova smyslu. Ale za použití svých znalostí nabytých studiem vytvořil úžasné dílo – a roku 1865 sám vydal svoji stěžejní a rozsáhlou knihu Dorfchronik. Geschichte der Ortschaften Maffersdorf, Proschwitz und Neuwald, nebst einer übersichtlichen Geschichte der betreffenden Herrschaften und vielen Nachrichten aus der Umgebung (Vesnická kronika. Historie obcí Vratislavice, Proseč a Nový Svět, vedle přehledné historie dotčených panství a mnoha zpráv z okolí). Kniha se dočkala celkem tří vydání a téměř půl tisíce jejích stran bylo vyhodnoceno tak, že se jedná o jednu z nejlepších publikací o lokální historii ve své době. Kniha je rozdělena do deseti kapitol. Autor začíná přehledem zdejší krajiny, následuje historie zdejšího kraje – Jäger začíná zeširoka od Římanů, Praotce Čecha, Sáma a Kroka, Libuše a Přemysla. Uvádí dokonce i pověst
478
o povolání Přemysla na trůn, přechází přes středověk až k Biberštejnům, osídlení údolí na Horní Nise. Hovoří o založení Vratislavic, Nového Světa a Proseče i vzniku okolních obcí až vysoko do Jizerských hor. Rozepisuje se o Redernech i Valdštejnovi, mnohdy s ohromnými podrobnostmi o jejich
Voda k bývalému mlýnu proudí původním náhonem a pohání turbinu malé vodní elektrárny
479
vojenských úspěších, hovoří o Gallasech i Clam-Gallasech. Pečlivě vypisuje hejtmany a vrchní panství a města Liberec od proslulého Joachima Ulricha z Rosenfeldu v počátku 16. století až po Adolpha Peutlschmidta v polovině 19. století. Popisuje poměry a statky na českodubském panství včetně jeho vlastníků. Věnuje se Johannu von Heistern, majiteli statku Sedmivsí, který kdysi dal Vratislavicícm svobodu. Stejně uvádí vrchní českodubského panství od Wenzela Swatkowského z Dobrohostic na v počátku 16. století až po Josefa Manschingera. Stejné podrobnosti uvádí i u svijanského panství. Věnuje se založení tzv. Nové Vsi ve Vratislavicích, prosečskému Fiebigu, Nové Rudě. V tabulkách pečlivě eviduje počty lidí na panstvích i počty domů, porody a pohřby. Popisuje staré správní dějiny, hovoří o šolcích a rychtářích, starých obecních knihách, správních poplatcích a daních, cituje celou řadu listin, a to doslova, věnuje se obecnímu zřízení roku 1850 a novým starostům, obecním rozpočtům a nákladům i péči o chudé. Celá třetí kapitola je věnována církevním poměrům, dějinám zdejší víry, kostelu, jeho přestavbám a vybavení, farářům, kaplanům a dalšímu duchovnímu personálu včetně nákladům na něj. Je věnována zvykům zdejšího lidu, věnuje se okolním kostelům. Čtvrtá kapitola je o škole, učitelích a jejich rodinách. Pátá kapitola patří mlýnům, což bylo Jägerovo osobní téma. Šestá kapitola je o válkách – od husitských až po pruské války v 18. století a napoleonské války na začátku století devatenáctého. Sedmá kapitola je věnována nouzi a utrpení zdejšího lidu. Osmá kapitola je o selském stavu, bouřích a robotě. Devátá kapitola pojednává o zvycích zdejších obyvatel, o jídle, oblékání, svátcích, bydlení, pověrách. Desátá je pak o průmyslu – zdejším fenoménu, dále o lesích, cestách a mostech. V závěru celé knihy je pak ještě chronologická tabulka začínající rokem 1004, kdy měl rytíř Berkovec ovládat krajinu od Staré Boleslavi až k Lužici, a končící rokem 1866 a zprávou, že obec Jablonec byla povýšena na město. Jägerova kronika byla ve své době opravdu výjimečnou, ale málokdo to ocenil. Její autor se ale dočkal ovací až po své smrti. Adolf Wildner v doslovu druhého vydání kroniky napsal: „Byla v něm vždy jistá tužba něco významného vykonat. Aby jeho život jen beze stopy neutonul v čase. A teď našel svoje životní dílo. Do této práce chtěl vtělit svoje tužby po svobodě, pravdě a právu. To nejlepší ze svého charakteru tak měl do své kroniky vložit jako duchovní odkaz pro děti a spoluobčany.“ Jenže sám Jäger byl skromnější, v úvodu Kroniky napsal: „K tomu, že jsem také sesbíral to, co by jinak bylo bývalo ztracené, mne podnítilo přání (…) a naděje (…), že zájem o historii našich obcí stejně jako ve mně samotném, tak i v mnoha mých čtenářích umocní lásku k domovu…“
480
