PhDr. Miroslav Joukl, Ph.D. Dějiny evropského myšlení
Společnost teokratická (říše velkých domácností) Ø určujícím je sféra sakrální (posvátná), která prostupuje celým životem jednotlivců, skupin, společnosti, její stratifikací a organizací Ø vše odvozeno od vlády těch, kteří jsou nejblíže bohům (vládci z boží moci, polobozi, bozi) Ø organizace sociálního života orientována na reprodukci života, udržení a obnovu jejích funkcí, zajištění obživy Ø čas je zacyklený, opakování téhož
Tzv. homérská doba Palác jako centrum územní jednotky s vojenskou a hospodářskou mocí vládce jako představitele nejlepšího rodu (viz Odysseus s palácem na ostrově Ithaka); (nejlepší = řecky aristos; rod = řecky genos). Vládce organizuje, kontroluje a chrání jemu podřízenou územní jednotku s jeho obyvateli, v součinnosti nebo v konfliktu s jinými vládci. (Spojení vládců jako kmenových náčelníků v boji proti společnému nepříteli: Trója). Statečnost jako hlavní ctnost je schopnost přijmout a vykonat osud. To je úděl héroů (hrdinů). Viz Homérova Ílias. Např. řeč Hektóra k manželce před odchodem do boje s Řeky. Odysseus je představitel hrdiny, který již chytračí (rozum užívá jako prostředek k dosažení cíle).
Mýtus mythos = řecky příběh Problém odlišného pojetí mýtů (zevnitř a zvnějšku):
příběh nemá autora; je pravou skutečností; je zpřítomněním pra-událostí; počátky mají pořádající moc; čas je zacyklení; věčné návraty; svět je příběh, mimo příběh – CHAOS.
V mystériích, sdílených rituálech, ve slovech předávaných Músami je svět-příběh součástí života lidí, lidské společnosti. Pro člověka je důležité: poslušnost, podřazení se pre-ordinované skutečnosti; úsilí o to být součástí příběhu; odkaz na vše původní. Mýtus „je polosnem mysli“ ; „je odpovědí před otázkou“ (J. Patočka);
Mýtus a filosofie Sociální změny vyvolávají potřebu nového způsobu výkladu světa, života, člověka, společnosti…; Ø Dekonstrukce obrazu světa: kritika mytických představ; život není předem určen vyšší mocí; otázky nemají předem odpovědi; Ø Nová konstrukce světa: hledání racionální interpretace světa a životní orientace v něm
Předpoklady vzniku filosofie
I. Mytologie Mýty obsahují látku, která ve svých obrazech skýtala podněty k nové interpretaci skutečnosti. A/ racionální reinterpretace mýtů? B/ racionální dekonstrukce, negace mýtů? (A. Comte o třech stadiích společenského vývoje.)
Předpoklady vzniku filosofie II. Protověda Počátky vědeckých poznatků byly důležité pro filosofii svým důrazem na rozum: síla abstrakce a racionální argumentace. III. Střetávání kultur Filosofické myšlení bylo umocněno kulturní situací života Řeků na styku jiných, starobylých kultur: srovnávání, poměřování zužitkování cizích poznatků hledání a vytváření vlastní společné identity
Předpoklady vzniku filosofie Rozhodujícím pro vznik filosofie byl vznik řecké polis. Agora jako místo veřejného rozhodování. Odtud síla rozumu, slova, argumentace, přesvědčování, volby. Budoucnost je otevřená tomu, co rozhodnou občané, jaké důsledky rozhodování společnost ponese. Filosofie si však musela oproti tradičním konstrukcím světa své místo získávat .
IV. Polis Polis (obec) a/jako sídelní společenství obyvatel: vzniká /dle dobové interpretace/ sestěhováním (synoikismos) sociálních skupin (rodin, rodů) a sídelních jednotek v jeden městský celek. Město jako centrum okolního území (kterým je např. v případě Athén Attika). Město matka (=métér) jako metro-polis je základem pro dceřiná sídla-obce (viz řecká kolonizace). b/jako institucionalizovaná společnost, stát občanů: polis je určená sférou veřejnou, na rozdíl od sféry privátní (oikos jako příbytek, domácnost). Oproti teokratické vládě dané mocí nejlepšího rodu (řecky nejlepší = aristos) představuje společenství privilegovaných obyvatel – občanů (na rozdíl od žen spojených s vedením domácnosti, od dětí, od neprivilegovaných, neplnoprávných obyvatel města, od podřízených otroků, od cizinců – hostů, od lidí zbavených práv apod.). Občané volí a jsou voleni, mají podíl na moci (výkonné, zákonodárné, soudní). Lid (démos) vládne prostřednictvím občanů. c/pojítkem obce je společně uznávaná sakrální sféra, akropolis – vrchní obec bohů-ochránců.
Filosofie jako • racionálně zdůvodněný výklad světa (jeho počátku, původu, procesů apod.) • racionálně zdůvodněné vodítko pro lidský život Do centra filosofické pozornosti se dostaly regulativy lidského poznání, jednání, tvorby a hodnocení: • pravda • dobro • krása
„láska k moudrosti“ filó = miluji, sofia = moudrost q Hérakleitos Moudrost není pouhým stavem lidské mysli, ale „Myšlenka“, která pořádá světové dění; lidská moudrost předpokládá širokou znalost, ale není na ni redukovatelná (mnoho-vědění ještě není filosofií); milovník moudrosti usiluje o porozumění světovému řádu, o soulad se světovým řádem. (Zlomky jeho myšlenek jsou náročné na porozumění. Byl odpůrcem „nových“ pořádků, ve kterých se ujímá moci lid. Odešel z Efessu a po návratu do města žil v ústraní.) q Pythagoras Theoria (vidět, jak co je - podívaná) na rozdíl od praktických zájmů a starostí; filosofie neslouží slávě, ani bohatství; je cestou k pravdě, k správnému jednání a blaženosti. (Společenství pythagorejců, ve kterém měl Pythagoras rozhodující slovo a požíval naprosté vážnosti, bylo rozmetáno silou.) q Sokrates: kdo ví, že neví, touží zvědět (Vím, že nic nevím.) Poznat sám sebe a poznat dobro znamená cestu k lepšímu životu člověka, společnosti, obce. Nestačí žít s nárokem žít, ale žít dobře, v souladu se svědomím a závazky, které garantuje rozumem odhalená pravda. (Byl v soudním procesu odsouzen k smrti.)
Znaky filosofie – údiv Údiv jako schopnost vnímat to, co zběžně nevidíme, když se nedivíme; událost, která proměňuje život, životní názor. Filosofové se diví tam a tomu, co jiným není k podivu, co nevidí, plně netematizují, opouští ze zorného pole. Podle Jana Patočky je filosofie “zkušeností otřesených”.
Ø příběh o jeskyni z díla Politeia (Ústava) od Platóna: svět zdání je odleskem pravého světa idejí Ø Komenského Labyrint světa a Ráj srdce: v obraze města lidé ve svém životě nevidí přes svou všetečnost a zaslepující zájmy, co vlastně konají, kudy se ubírá jejich život, jaký život vedou a s jakými důsledky Ø Immanuela Kanta naplňují dvě věci údivem: hvězdné nebe made mnou (svět v jeho přírodním určení) a morální zákon ve mně (člověk ze svobody kladoucí sám sobě povinnost konat dobro)
Znaky filosofie – otázka Filosofie dle Jana Patočky je na rozdíl od mýtů otázka položená před odpovědí. V mýtech jsou již předem dané odpovědi na otázky, které si neklademe. Ve filosofii jsou odpovědi hledané na položenou otázku, aniž by předem bylo dáno, bylo jasné, jakou odpověď nalezneme nebo přijmeme. Jsou složitější a méně jednoznačné než pouhá evidence faktických poznatků nebo řešení problémů.
• radikální údiv vede k tázání, které otevírá cesty k hlubšímu porozumění; • otázky s odpověďmi jsou stále ve hře; • otázky proměňují život (záleží na tom, na co je lidský život odpovědí, jakou orientaci pro život zvolit) • tzv. věčné otázky
Znaky filosofie – sebe/reflexe
• schopnost si být vědom údivu a otázek, Filosofie nemá předmět svého • uvědomění si vlastní situace zkoumání přímo před divícího se, tázajícího se (co sebou, ale v reflexi, je pro koho naléhavé a proč jak se nám co ukazuje, tedy aniž na tom záleží); bychom museli být • pozornost zpět a znovu v přímém kontaktu obrácená k předmětu zájmu se zkoumanou skutečností (na rozdíl od konkrétních věd).
Znaky filosofie – kritika Filosofie provádí kritiku dosaženého poznání. Odkud se poznatky berou: východiska, předpoklady, zdroje, postupy, závěry, zdůvodnění.
• schopnost posuzovat zkoumaný problém z různých úhlů pohledu; • zkoumání otázek i odpovědí na položené otázky; • zvažování důsledků, ke kterým vedou poznatky a jejich přijetí
Znaky filosofie – celek Narozdíl od konkrétních a speciálních poznatků, které jsou přísně vymezeny svým předmětem a metodou, tj. omezené na pevně stanovené hranice, filosofie uvádí zkoumané poznatky a problémy do širších souvislostí, vztahů, k čemu odkazují jako k širšímu celku. Celek = řecky holon
Ø Solón vládci Kroissovi nedokázal odpovědět na otázku, zda právě Kroissos je nejšťastnější člověk, neboť nevěděl, jak Kroissos zemře. Ø Teprve v lidském pohledu na Zemi se “modrá planeta” ukázala ve své kráse i zranitelnosti, jako prostředí, za něž přebírá lidstvo společnou odpovědnost.
A/ Předsokratovské období Moudrost souvisí s řádem světa, s jeho hybnými silami a jemu vlastními procesy, kterým podléhá i člověk. Člověk je s to poznat pravdu o světě a vlastní situaci, řídit se jí, byť většině lidí se pravé a skutečné skrývá. Starořecky svět = kosmos (jako ozdoba, šperk), tj. krásná všeobjímající skutečnost, v níž všemu je dáno určité místo, v souladu s celkovým řádem (logos).
Kosmocentrismus Řád světa souvisí s životem člověka a společnosti. Před filosofií např. Hésiodos ukazuje na střídu generací vládnoucích bohů (Theogonia), na postupnou degradaci „lidských pokolení“ (od věku zlatého až po železný, pátý věk) a jemu soudobou nespravedlnost, kterou je zapotřebí opět nastolit: příklonem k bohům, zajištěním života prací, která je v souladu s přírodou/bohy, a jejíž výsledky jsou garantovány sociálními regulativy (Práce a dny).
Anaximandros: pro svět platí vznikání a zanikání, ale v tom je také „vina“, „odplata“, „trest“ jako narovnání a „spravedlnost“ (antropomorfní výklad světa); Hérakleitos: svět jako dění v relacích, protikladech, boji, harmonii, jednotě, koloběhu – platí i pro sociální realitu; kritika vlády nerozumných, nerozumného lidu; zákony jsou hradbami pro společnost; vláda jednoho – moudrého je lepší než vláda všech; Pythagoras: poznat pravou skutečnost, svět je „kosmos“ jako dokonalost, hledat soulad makro a mikrokosmu (lidského světa), objevit a následovat skutečné hodnoty a nepravým se vyhýbat (askésis), sdílet společný život: přátelé mají vše společné (společenství bylo zlikvidováno) Anaxagoras: rozum (Nús) je pořadatel vší skutečnosti (Řecko pro barbary, Athény pro Řecko, Perikles pro Athény); podle Aristotela vstoupil do Athén jako střízlivý mezi opilé: tělesa nebeská nejsou bozi, ale kameny; (musel uprchnou z Athén) Démokritos: osud je všem společný; je nutné poznat příčiny všech jevů; moudrý se řídí pravdou a získanými ctnostmi, může jednat svobodně; nemoudří potřebují zákony.
B/ Vrcholné období antropologický obrat Téma člověka (anthrópos = řecky člověk): o původ a určení o jím vytvářená skutečnost o možnosti, omezení
Ø Sofisté: pravda, dobro, krása jsou relativní, vázané na úhel pohledu; „Člověk je mírou věcí…“ (Protagoras)
Problém: je nutné se řídit přirozeností, anebo nad přírodu stavět lidské zásady? Co má ve společnosti platit? fysei = co je dáno od přírody (fysis = příroda) nomó = co je dáno úmluvou, zákonem lidsky ustanoveným(nomos = zákon) Ø Sokratés: životní zacílení si člověk nemůže určit svévolně, ale v souladu s poznáním sebe samého („Gnóthi seauton!“), v kritickém dialogu s druhými
Platón a Aristoteles Platón: „duše a obec“ • Svět idejí (věčných, dokonalých, beze změny). • Člověk je v situaci pádu – duše si rozpomíná na svět idejí. • Vzdělávání je formování ctností, návratem k původu. • Je zapotřebí nově vytvořitideální společnost. • Obec je analogon duše. • Ideální stát je státem výchovy. Představa o správné vládě v dialogu Politikos, o ideální obci v díle Politeia/Ústava. Později koriguje své představy s důrazem na úlohu zákonů, viz Nomoi/Zákony.
Aristoteles: „systém vědění“ • teoretické (pravda), • praktické (dobro), • poietické (krása) s logickou argumentací a zkušeností. Není svět idejí. Svět ve své přirozenosti. Člověk touží po poznání a štěstí; je zoon politikon. Obec je založena na obecném dobru. Komunitarismus jako podřízení života individuálního sociálnímu celku. Viz Etika Nikomachova, Politika, Athénská ústava.
Člověk • Platón duše a tělo (duše vězněna tělem; cílem je odpoutat se od těla a dosáhnout světa idejí) Rozum Vůle Chtíč
• Aristoteles duše a tělo (duše spojena s tělem; cílem žít z hlediska poznaných věčných pravd) Racionální složka Senzitivní složka Vegetativní složka
Analýza ústav dle vlády jednoho, nemnohých, většiny (již u Hérodota)
• Platón monarchie x tyranie aristokracie x oligarchie (plutokracie) izonomie x demokracie vláda lidu pod zákonem
vláda lidu bez respektu k nerovnostem a zákonům
• Aristoteles monarchie x tyranie aristokracie x oligarchie (plutokracie) politeia x demokracie přímá demokracie
ve smyslu anarchie
Platón v představě ideální obce Aristoteles hledá stabilitu obce pléduje pro sofokracii, tedy ve smíšení vlády aristokratické vládu moudrých. (s vládou elit) s politeií (s přímou demokracií)
Platón: duše, ctnosti, stát
Obraz duše
Duševní složky
vozataj poslušný kůň neposlušný kůň
Rozum Vůle Chtíč
Morální dokonalost = ctnost Moudrost Statečnost Uměřenost výsledná spravedlnost člověka Péče o duši
Ideální stát vláda moudrých opora ve vojenské aristokracii řemeslníci, rolníci, obchodníci výsledná spravedlnost v obci Péče o stát
Aristotelova kritika Platóna Platón ruší přirozené základy společnosti:
Platón podřazuje realitu světu idejí. Není speciální svět idejí. Skutečnost je určena látkou a formou, energií a entelechií. Vše hledá své přirozené určení, místo, účel. Látka = hýlé Forma = morfé Cíl = telos
rodina je podřízena zájmům státu, stát určuje reprodukci (eugenika) a výchovu, rozhoduje o společenském zařazení (stratifikaci), vládci jsou vyvázáni z rodinných vazeb a soukromého vlastnictví, spravedlnost jako vědění toho, co komu náleží, je v moci vládců, všichni jsou podřízeni povinnostem.
Aristoteles o obci • Obec nevzniká smlouvou mezi jednotlivci, ale z přirozenosti. • Je přirozené toužit po štěstí. Eudaimonia (blaženost) znamená konat to, co se má, a dokonale. • Společnost (koinonia) má být založená na filii (přátelství, soudržnosti). • Občané jsou svobodní a samostatní (s právem volit a být voleni). • Politická moc zahrnuje moc zákonodárnou, soudní a výkonnou. • Spravedlnost v obci je rovná i distributivní.
Malé sokratovské školy návaznost na Sókrata a inspirace jeho filosofie jako životního stylu
Kynismus Kynikové se rekrutují z periferních segmentů athénské společnosti. Proti bohatství a slasti staví askésis. (Prométheus versus Héraklés). Základem života je přirozenost (kyón = pes): soběstačnost a svoboda. Myšlenka kosmopolitní – všichni jsou dětmi přírody, občany jednoho světa. Filosofie jako životní styl, kritika gestem, ironie (kynické později jako cynické), komunitní život. Antisthenés, Diogenés, Kratés aj. Pozdější souběh s křesťanstvím.
Kyrénská škola V základech přirozenosti je touha po slasti a úsilí vyhnout se strastem. Slast = hédoné /hedonismus Aristippos z Kyrény: alast jako „mírný pohyb“;rozum jako životní vodítko a garant svobody. Pozdější vývoj svědčí o dekadenci, úpadku. Římská epocha: Užívej dne! Po nás potopa! Hegesiás: reálná je strast; lépe opustit život.
C/ Pozdní epocha (helenistická a římská) Rozklad antické civilizace. Filosofie etickým vodítkem, útěchou, „lékem na duši“; soulad mezi makrokosmem (mimolidským světem) a mikrokosmem (světem lidským, včetně sebe samého); vědomí všelidské přirozenosti, solidarity, úcty a lásky k člověku (filantropia); člověk = latinsky homo: humanus = lidský, humanita = lidskost, humanismus = péče o blaho a zdokonalování, kultivaci člověka, společnosti.
Epikureismus a stoicismus Epikurova zahradní filosofie
Stoa
• Žij vskrytu! Lathe biosas! Obrat k intimním otázkám života jednotlivce, odvrat od společenských témat. Štěstí je netrpět. Rozumem odporovat strachu z bohů, ze smrti, z utrpení a ze ztráty štěstí (tetrafarmakon). Ideálem je ataraxia (klid na duši). Kult přátelství. Komunitní život v kontaktu s přírodním prostředím.
Vyhýbat se slastem i strastem. Pathé = vášně. Ideálem je apatheia. Kult rozumu, jehož metou je moudrost. Jsou jenom dva druhy lidí: moudří a blázni. Pokud nelze změnit skutečnost, je zapotřebí změnit sebe (vnitřní svoboda). Svět, život je ovládán osudem (řecky heimarmené, latinsky fatum). „Moudré osud vede, blázny vleče.“ Moudrý má svobodu dobrovolně odejít ze života. Kosmopolitní myšlenka světového bratrství. Filantropia = láska k člověku; úcta k lidské osobě, jeho svobodě, důstojnosti. Latinská větev: Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius (Filosof na trůně)
Marcus Tullius Cicero
latinská filosofická terminologie překlady řeckých filosofů popularizátor filosofie eklekticismus Člověk je součástí společnosti rodové občanské všelidské Ideální ústava vychází z kombinace různých prvků: monarchické (vláda) aristokratické (senát) demokratické (lidové shromáždění) Je zastáncem římské republiky (res publica = věc veřejná) Zavražděn v důsledku politického boje. S Ciceronem odchází římská republika, která se mění na císařský Řím.
• Humanismus navazuje na koncept péče o duši (Platón) obrat k životu politickému (Aristoteles) filantropii (stoa) Vzdělání kultivuje lidskou duši (cultura animi), upevňuje občanské ctnosti a aktivní postoje k věcem veřejným, pěstuje v něm úctu k člověku, jeho svobodě a důstojnosti.
Křesťanství a filosofie Teocentrismus: vše vychází od Boha, odkazuje na zvrat daný Ježíšem Kristem. Bůh stvořil svět z ničeho. Je jedním Bohem. Bůh je osoba. Člověk je imago Dei (obraz Boží). Člověk stojí v centru Bohem stvořeného světa. Člověk odpadl od Boha a hledá cestu zpět. Lidský život jako služba zjevené pravdě. Co jest císařovo - císaři, co jest božího - Bohu. Láska k Bohu, láska k bližnímu.(Kázání na hoře z Matoušova evangelia). Dějiny nejsou zacyklené: stvoření, zauzlení, rozuzlení – dobré zvěsti (eu-angelia) o dobrých koncích. Dějiny = dějiny spásy.
Filosofické tázání Myslitelé si kladli otázky spojené s poznání Boha, člověka, světa, se vztahem mezi Bohem, člověkem a světem(řádem Božím, lidským a přírodním). Zajímali se o to, jaký je úděl lidské existence, jaký je vztah mezi láskou k Bohu a k bližním, mezi tělem a duší, rozumem a vírou, svobodou a morální odpovědností, hříchem a milostí, světskou a duchovní mocí, vezdejším životem a životem posmrtným. Filosofie se stala „služkou teologie“.
Vztah rozumu a víry 1/ Důraz na víru, kritika filosofie, rozumových konstrukcí. (Tertullianus: Věřím, protože z hlediska rozumu je to absurdní.)
2/ Víra pomáhá rozumu, rozum má svou roli v poznání duše, Boha, světa. (sv. Augustin: Věř, abys rozuměl.)
3/ Rozum skýtá základ i pro víru, víra vyžaduje zdůvodnění. (Abelard: Abych věřil, musím rozumět.)
4/Víra a rozum se doplňují. Směřují k jedné pravdě. Víra je nadrozumová, ale nikoli protirozumová. (sv. Tomáš) 5/ Víra a rozum směřují ke svým pravdám, co je pravdou pro víru, není pravdou pro rozum a obráceně. (Occam)
Tři hlavní řády Společnost se proměňuje na společnost tří řádů: a) Držitelé světské moci (válčí, ochraňují, soudí, spravují; hierarchie šlechty a centralizace státní moci) b) Držitelé duchovní moci (modlí se, věnují péči lidské spáse, šíří a brání víru, utváří věrouku, vzdělávají; organizují život církve a kontrolují světskou moc) c) Neurození poddaní (pracují, vyrábějí, obchodují…)
a/ Patristika Obrana víry (apologie) a formování teologie s jejími dogmaty, učení spojené s učením církevních otců (otec = latinsky pater); církev bojující (otázka moci světské a duchovní). Pro svatého Augustina (Augustinus Aurelius) jsou dějiny dějinami spásy, v napětí dvou obcí: pozemské a Boží (O obci Boží – De civitate Dei). Smyslem poznat Boha a duši. Predestinace. Víra v Boží milost a spásu lidské duše. Linie platonismu.
Augustin o státu a církvi Stát představuje linii obce pozemské. Jejím protagonistou je Kain. Lidé podléhají dědičnému hříchu. Stát je nutným zlem. Jeho smyslem je zajistit mír a dbát na spravedlnost. Skutečná spravedlnost a věčný mír je v království Božím. Církev představuje linii obce nebeské. Jejím protagonistou je Abel. Je nutné zápasit s hříchem, obracet lidskou pozornost a lásku k Bohu. Obec pozemská a nebeská se však prolínají. Zápas obcí je patrný v každém jedinci, ve státě i církvi.
Osud (situace) člověka • Člověk mohl nehřešit, ale zhřešil. • Člověk nemůže nehřešit, ale touží po spáse. • Člověk omilostněný Bohem již nemůže hřešit.
b/ Scholastika Církev vítězná, systém školského vědění a vzdělávání (schola = latinsky škola). Svatý Tomáš (Tomáš Akvinský) hledal klíč k člověku v analogii s Bohem (člověk má v sobě božství, které je hodno úcty), jako svobodná bytost volí a nese odpovědnost za své jednání (nikoli predestinace, ale prescientia); v souladu lidské přirozenosti (rozumu a vůle) a nadpřirozených ctností, darů Božích (naděje, víra, láska). Člověk ve své přirozenosti je bytostí společenskou a politickou. Společnost je určena zájmem o obecné dobro (ve věcech světských a duchovních), kterému slouží stát, moc světská a duchovní. Nutný je soulad čtyř řádů: věčného, božího, přirozeného a lidského. Pokud vládce není v souladu s obecným dobrem, lid má právo vládce svrhnout. Ani naturalismus, ani mysticismus. Linie aristotelismu. Skloubil křesťanství a Aristotela (komplikace s recepcí Aristotelova dědictví).
Spor o universalia • Realismus: a) Obecniny jsou před věcmi (znát a posuzovat stav věcí dle obsahu obecnin jakožto dokonalých vzorů představuje platonskou linii) b) Obecniny jsou ve věcech (z věcí lze odečítat jejich podstatu jako reálné jejich určení - aristotelismus) • Nominalismus: Obecniny jsou jména, následují po věcech (linie mířící k empirismu a induktivní metodě)
Reformace Idea obnovy církve, státu, života společnosti, individuálního života s odkazem na původní křesťanství a následování Písma (evangelií). Kritika světského panování církve, její orientace na hmotné statky, zprostředkování vztahu mezi Bohem a věřícími, církevní organizace a její hierarchie, kultu a rituálů. Demokratizace církevního života, přímý vztah ke zdrojům křesťanské víry a k Bohu, důraz na společenství ve víře, křesťanské ctnosti a nadřazenost morálky nad politikou a dalšími oblastmi života společnosti.
Hlavní proudy Dle E. Koháka tři hlavní proudy: radikální – Boží bojovníci niterný – vnitřní dialog s Bohem nápravný – bez násilí, v poradě, výchovou (Komenský) (Vestfálský mír 1648 jako ukončení třicetiletá válka: Koho země, toho náboženství.) Komenského rozhořčení nad válkou Anglie a Nizozemí o kolonie. Viz Anděl míru.) Max Weber: protestantská etika stojí v základech rozvoje kapitalistických vztahů
Renesance Změna obrazu světa Svět jako místo pro naplnění přirozených potřeb, zájmů, tužeb člověka. Důraz na „lidské“ království. Antické vzory a inspirace. (Cicero jako otec humanismus, renesanční platonismus a aristotelismus, hedonismus aj.). Znalost klasických jazyků. Kritika spekulativní filosofie. Studia humanitatis jako nový vzdělávací program. Realismus jako obrat k obrazu světa v perspektivě člověka a jeho přirozenosti. Soulad vědy a umění (Leonardo da Vinci) Humanismus, péče o vzdělanost, kultivaci člověka; rozvoj lidskosti. Heliocentrismus a geocentrismus jako střet dvou světonázorových paradigmat. (později tzv. Pascalův komplex). Kritika společenských poměrů: utopie (Morus, Campanella), ironie (Erasmus Roterdamský – křesťanský humanismus), realismus (Machiavelli). Člověk je pro sebe záhadou a výzvou (Montaigne: Eseje).
Novověk – nová doba Zámořské objevy, kolonizace, obchod. Rozvoj výroby, věda a technické objevy. Rozvoj městské civilizace, infrastruktury. Postupná akumulace kapitálu. Krize feudalismus, absolutistických monarchií. Vznik občanské společnosti.
Filosofie nové doby
Filosofie se stává vodítkem pro vědecké poznání „subjekt – objektové“ paradigma objektivně = nezávisle na subjektu objektivismus subjektivismus empirismus racionalismus
Ø Objektivismus F. Bacon a učení o idolech rodu, jeskyně, tržiště a divadla. Důraz na empirii, induktivní metodu. „Vědění je moc.“ Dílo Nové organon. Ø Subjektivismus G. Berkeley: Smyslové objekty jsou komplexy lidských počitků. Poznatky se objektivně utváří v lidském vědomí. „Být znamená být vnímán.“ Ø Empirismus Základem poznání je zkušenost. Vědomí je prvotně nepopsaný list, prázdná deska (tabula rasa). J. Locke Ø Racionalismus Základem poznání je rozum. Rozum je kritériem poznání. Rozum rozvíjí vrozené ideje, metodicky přechází od nepochybných pravd k dalším poznatkům, které jsou pro rozum zřejmé a nepochybné. R. Descartes
Immanuel Kant Změna metodologického paradigmatu Kant rozvíjí „kritickou filosofii“. Dosavadní filosofie vycházela ze subjekt-objektového paradigmatu s důrazem na objektivitu jevů, procesů (v realitě i vědomí člověka). Člověk však není pasivní bytostí. Člověk je jednající, aktivní bytost. Nikoli že poznání se řídí předměty, ale předměty se řídí poznáním. • Člověk konstruuje realitu. • Realita je konstrukt, věc pro nás, nikoli věc o sobě.
Teorie společenské smlouvy Společnost je zapotřebí vysvětlovat z jejích přirozených základů. Např. Montesquieu zdůraznil geografický determinismus; dospěl také k nutnosti dělby moci: zákonodárné, soudní a výkonné Duch zákonů Společenská smlouva: Thomas Hobbes Leviathan John Locke Dvě pojednání o vládě J. J. Rousseau O společenské smlouvě
v T. Hobbes/ idea monarchismu Původní válka všech proti všem. Nutnost zamezit ohrožení jednoho jedince druhým (Člověk člověku vlkem). Společnost vzniká z individuí. Společenská smlouva jako přenesení autority na panovníka a omezení vlastních svobod s následným zachováním bezpečí a míru. v J. Locke/ idea liberalismu Člověk má přirozená práva: na život, svobodu, vlastnictví. Nutné je zajištění fungováni společnosti pro případ selhání ústřední moci a ochrana jedince a jeho práv před zásahem státu. Oddělit moc zákonodárnou a výkonnou. Občanu je dovoleno vše, co stát nezakazuje. Dvoustupňová struktura: panovník a občanská společnost. v J. J. Rousseau/ idea komunitarismu Suverénem je lid. Rozhoduje „obecná vůle“. Nevyřešena otázka intermediarizace zájmů.
Idea pokroku » starověk » středověk » novověk Poznání vede k osvobození člověka, k jeho zdokonalování, ke spravedlivější společnosti. Lidská emancipace: „svoboda od“ dosavadních sociálních omezení „svoboda k“ lidské seberealizaci a spravedlivější společnosti
Osvícenství - „věk rozumu“ na počátku nové éry, že „vědění je moc“ (F. Bacon); v 18. století, že vědění osvobozuje (Projekt Encyklopedie) Člověk byl objevován jako Ø součást přírody, společnosti, Ø bytost nezávislá pouze na státu nebo církvi (francouzští volnomyšlenkáři), Ø autonomní bytost s nezadatelnými právy a svobodami, Ø bytost rozumová a jednající, Ø účel o sobě I. Kant: Idea osvícenství, K věčnému míru
Tolerance jako požadavek liberální občanské společnosti
Racionalismus kontra romantismus na přelomu 18. a 19. století. J. J. Rousseau: důraz na cit.
Moderní doba: 19. století Ø Od společnosti tradiční, feudální, stavovské k moderní společnosti • revoluce / průmyslová, sociální, vědecká/, • industrializace a urbanizace, • vzdělávání, věda, sekularizace, • občanská společnost a liberalizace, • demokratizace, • právní a sociální stát, • nové sociální zájmy, • sociální konflikty a ideologie
Filosofie 19. století ØVe filosofii 19. století tříšť směrů a spory o tom: • Co má být pro člověka a společnost vodítkem v poznání reality, pro sociální a individuální cíle? • Jaký je poměr mezi filosofií a vědou? • Jaké hodnoty opouštět, jaké bránit, jaké vytvářet?
Kým je člověk? • • • • • • • •
bytostí duchovní, hříčkou přírody, výslednicí společenských poměrů a vztahů, strůjcem a pánem reality, jen jako Já, jako My, jako Já a Ty, trosečníkem uprostřed všetečného Nic?
Osud filosofie • Lze vystačit pouze s poznáním speciálních • nebo konkrétních věd? (přírodovědných, sociálních, formálních či technických) • Jaké je místo filosofie v systému poznání?
Rekonstrukce filosofie 19. a 20. století • antropologický obrat a antropologická linie • scientistismus a objektivistická linie • noetický konstruktivismus • systémové přístupy
Epocha 20. století • zkušenosti spojené se světovými konflikty, s totalitními režimy, evropským logocentrismem, s genocidami, se střety civilizací, se selháním nebo zneužitím náboženství, médií, vědy a techniky aj. • nové výzvy spojené s vědo-technikou, s rozvojem informačních a komunikačních technologií, s novým environmentálním paradigmatem, s globalizací aj.
Post-moderní přístupy Kladou důraz na: • dekonstukci zavedených, konečných, jednotných doktrín toho, co jak je a má být, • pluralitu verzí světa, • akceptaci rozličných způsobů života, • transverzální rozum, • respekt k jinakosti, • vědomí rizik, • flexibilitu a společnou odpovědnost za soudobý i budoucí stav planety, za existenci života na Zemi a lidské civilizace
Filosofické myšlení současnosti • Filosofie obecně, v pojmovém, spíše abstraktním přístupu tematizovala svět, člověka/společnost, problémy poznání. • S rozvojem konkrétních, speciálních vědních oborů, které se vyčlenily z filosofie, rozvíjely se mimo ni, představuje filosofie v současnosti samostatný obor. • Existuje mnoho rozličných pojetí a vymezení filosofie. • Filosofii lze orientačně vymezit jako společenskovědní obor, zabývající se obecnými problémy lidského poznávání, pojetí světa a lidské existence, popř. takového kritického poznání, které překračuje paradigma (předmět, teorii a metody) jiných věd. Podílí se na řešení problémů, které speciální vědy ve svém úhlu pohledu neevidují nebo neřeší, které v běžných přístupech nejsou předmětem dostatečně kritické analýzy.
