Petr Vojáček, SAT, 2009
Renzo Piano architekt jako člověk, kořeny tvorby v osobním životě SAT 2009, FA ČVUT
Architekt jako člověk Renzo Piano je bezesporu jedním z nejuznávanějších architektů dneška. Svědčí o tom i Pritzkerova cena, která mu byla udělena za celoživotní dílo v roce 1998. Jeho díla, kterých lze napočítat stovky, se nevyznačují jednotným stylem, který by byl snadno rozpoznatelný a definovatelný. Výsledky jeho pestré práce od návrhu urbanistických řešení center měst, přes továrny, galerie, administrativní a obytné budovy k designu lodí a automobilů až po návrhy jídelních příborů, mají jisté společné rysy. Především lze hovořit o určité umírněnosti až disciplinovanosti jeho tvorby. Technicky precizní přesto výtvarně zdařilé realizace, založené na analýzách problémů a testování variantních řešeních na virtuálních i fyzických modelech, lze sledovat po celou dobu jeho tvorby. Z čeho ale pramení jeho inspirace a čím je ovlivněna jeho výsledná tvorba? Je Renzo Piano architekt jiná osobnost než Renzo Piano člověk?
Život Renzo Piana Renzo Piano se narodil 14. září, 1937 v italském přístavu Janov do rodiny stavitelů. Janov mladému Pianovi učaroval. Vnímal ho jako pohybující se město se vší dynamikou, lehkostí i vlivem podnebí. „Jsem snílek, který se narodil v přístavu a strávil jsem své dětství pozorováním moře. Lidé z Janova mají moře uvnitř...“. 1 Když už se Renzo Piano rozhovoří o své rodině, většinou vzpomíná na svého otce a jaké to bylo vyrůstat v prostředí stavenišť, kam ho otec bral s sebou. Již notoricky známá je věta jeho otce: „Proč chceš být architektem, když můžeš být stavitelem?“
2
Všichni
očekávali, že bude pokračovat v rodinné tradici, jako jeho otec, děda a čtyři strýcové. O své matce moc nemluví, většinou ji charakterizuje jako zarputilou a tvrdohlavou. To lze vysledovat i na smutné příhodě, která se udála ještě než se Renzo narodil. Jeho bratr zemřel na infekci způsobenou při banálním zranění na fotbale ve věku 13 let. Po jeho smrti se rodiče rozhodnou pro další dítě a dávají mu stejné jméno jako prvnímu synovi – Renzo. To jen více vykresluje jeho matku a její tvrdohlavost navzdory osudu. Renzo o sobě občas mluví jako o tom, který je druhý. Možná i tento fakt Renza poháněl k tomu, aby něco dokázal. Mladý Renzo po dokončení střední školy, kde jak sám přiznává, byl velmi špatným studentem, pokračuje studiem na Fakultě architektury, Milánské polytechniky. Promuje
roku 1964 a zakládá Studio Piano. Během šestiletého období cestuje a spolupracuje s významnými osobnostmi například s Luisem I. Khanem v USA a Z. S. Makowským v Londýně. Velký vliv na něj má i setkání s jeho idolem J. Prouvém. V Londýně se seznamuje s Richardem Rogersem, který umí italsky a zároveň sdílí společné názory na architektonickou tvorbu. V roce 1970 začíná spolupráce Rogers - Piano. Po studentských bouřích roku 1968 byla vypsána soutěž na kulturní centrum do centra Paříže. Rogers s Pianem o ní mají enormní zájem a věnují se jí po večerech po práci. Moderní koncepcí soutěž překvapivě vyhrávají a začíná několikaletá práce a obhajoba projektu. Sám k tomu říká: „Oba jsme byli mladí, velmi idealističtí a nepochybně provokující architekti, kteří se účastnili soutěže na návrh kulturního centra přímo uprostřed Le Marais, nejstarobylejší části Paříže, jen malý kousek od katedrály Notre Dame...byla to pro mne výzva a fascinující architektonické a lidské dobrodružství...stavba, kterou jsme si představovali, byla netradiční vzhledem i koncepcí.“
3
Unikátní nosný systém, instalace vedené na exteriéru budovy, maximální
variabilita výstavních prostor a v neposlední řadě veřejný prostor a parter budovy jsou hlavními znaky jejich návrhu. Centre Pompidou je všeobecně považováno za jednu z prvních Hi-tech realizací vůbec, i když se tomuto označení Piano brání.
Bohužel Pianovo
zanícení pro projekt a čas strávený v Paříži, nevydrží jeho manželství s Magdou Adruinou, kterou si vzal již během studií v Miláně. Měli spolu dva syny a dceru, která si také zvolila kariéru architektky. V roce 1992 oddává Jacques Chirac v Paříži Piana a Emilii Rossatto, kolegyni z Renzo Piano Building Workshop (založen 1980).
Se svou ženou žije jen
několik desítek metrů od pařížské pobočky Renzo Piano Building Workshop. To již naplno běží spolupráce s Petrem Ricem (od roku 1977), který je vynikající inženýr a Pianovi učaroval svou odvahou zkoušet nová technická řešení. Spolupráce trvá až do Riceovi smrti v roce 1993. Renzo Piano Building Workshop by se klidně mohl jmenovat Renzo Piano Architects nebo Renzo Piano and Partners, ale pro svůj původ ze stavitelské rodiny, důrazu na týmovou práci a neustálého praktického zkoušení jednotlivých návrhů zvolil Piano právě tento název. V roce 1989 otevírá pobočku v Janově. Samotná kancelář stojí na úpatí skály, která se tyčí nad mořem. Skleníková stavba s dřevěnou konstrukcí stupňovitě respektuje sklon terénu. Piano je autorem mnoha realizací po celém světě. Mezi nejznámější patří a na místní tradici navazující Tijbaou Cultural Centre v Nové Kaledonii (1991-1998), budova New York Times, urbanistická koncepce a realizace většiny budov na Postdamer Plaz v
Berlíně (1992-1999.) “Města jsou nádherná, protože rostou pomalu,“ říká Piano. „Vytvořit město trvá pět set let a po naší skupině chtěli zrekonstruovat velkou část Berlína za pouhých pět let.” 4 (Tato práce si neklade za cíl přinést kompletní výčet děl a jejich rozbor, spíše se chce zaměřit na osobu Renza Piana, jeho inspiraci a události a vlivy, které nejvíce ovlivnily jeho tvorbu.) Místo Mezi jeden z největších vlivů, které lze v jeho tvorbě vypozorovat je jistě místo, kde prožil své dětství – italský přístav Janov. Jak již bylo zmíněno, výhled na moře, pohyb lodí a vůně dálek jistě měla na dospívajícího Piana značný vliv. Přestože většinu života strávil v Paříži, do Janova se často dojížděl a později zde buduje pobočku Renzo Piano Building Workshop. A ne náhodu na skalnatém svahu s výhledem na moře. Mládí strávené u moře ho poznamenalo i v jeho druhé největší zálibě – plachetnicích a jachtingu.
Plachtění Renzo sám rád přiznává: „Miluji plachtění v noci. A jakmile potkám další loď, chce se mi závodit. Stavění lodí patřilo vždy k lidským touhám a potřebám. Překonávání moří je něco instinktivního, něco co máme všichni v sobě. Já stavím své lodě výlučně pro sebe, ne na prodej. "Pracuji s něčím, co už dávno existuje: základní tvarosloví, vodní linky, atd. Ale já pracuji na samotném výrazu lodi, ne jen na detailech. Protože plachetnice je jedna z nejhezčích a nejelegantnějších věcí, která je.“
5
Svou
první
loď
navrhl ve dvaceti letech, od té doby pro sebe navrhuje každých
novou, deset
let.
Momentálně pracuje na páté:
„O trochu větší
loď každých deset let považuji,
za
největší
změnu ve svém životě.“ 6
Každý jachtař musí
ovládat principy aerodynamiky, termiky a hydro- dynamiky. Jen malé přitažení plachet může znamenat velký rozdíl v rychlosti lodi. Toho si je Renzo Piano vědom. V jeho architektonické tvorbě to lze snadno vystopovat. Jako jasný příklad lze jistě uvést Tibajou Cultural Centre v Nové Kaledonii. Sestava několika budov, jasně inspirovaná nafouknutými spinakerovými plachtami. Domy vydávají zvuk, když fouká vítr, tak jako plachty na plachetnici. Důraz kladený na promyšlené přirozené větrání je společný pro většinu jeho tvorby. Kdo někdy byl aspoň chvíli na otevřeném moři, tomu jistě utkvěla nepřeberná škála barev a odstínů, které je světlo v kombinaci s oblohou a mořem schopno vyprodukovat. Renzo Piano si všímá New Yorku jako neustále se měnícího se města. V odrazech skleněných fasád se mění podnebí a dotváří tak jedinečný obraz místa. Pianova budova The New York Times je jasným důkazem tohoto uvažování. Velmi zajímavá musela být pro Piana práce pro jachtařské závody na budově Luna Rossa Base ve Valencii. Objekt pro uskladnění a přípravu lodí před regatou je navržen velmi účelně a na fasádu jsou použity voděodolné plachty z loňského ročníku závodu.
Luna Rossa Base, Valencie Renzo Piano se podílel i na návrhu obří zaoceánské lodi Pacific Daws . Samotný fakt, že Piano své lodi navrhuje, podílí se na stavbě a sám jejich design zkouší v praxi lze považovat za další neméně důležitý prvek jeho tvorby.
Rodinná tradice Jak již bylo zmíněno, Piano vyrůstal v rodině stavitelů. Promyšlenost každého konstrukčního detailu, vysoká technická úroveň jeho návrhů a užívání posledních technologických novinek po jejich praktickém vyzkoušení na tuto tradici jistě odkazuje. Modely jsou jistě velkou součástí navrhovacího procesu, Renzo Piano o nich říká: „Jedna z mých oblíbených činností, ale jistě ne ta hlavní, je trávení – i když mí kolegové by jistě řekli spíše ztrácení – času v modelárně. Zbožňuji sledování věcí a dotýkání se jich. Pokud se podíváte zde kolem mého pracovního stolu, mám všechny své malé pracovní modely na zdech. Rád se jich v mysli dotýkám. Jsou jako mé děti a já jdu a každého se dotknu, abych pochopil o co jde.“ 7
Místo stavby, kontext Piano se zároveň snaží o co největší pochopení místa a kontextu. Sám se brání architektonickým ikonám vsazených do prostředí jako razítko. Jednotným stylem nebo rukopisem se cítí spíše svázaný. „Budova je důležitější než vy jako architekt.“
8
Zajímá ho
především o místo jako takové a snaží se, aby mu budova prospěla. Říká o sobě, že nikdy nepodepíše smlouvu bez návštěvy místa a seznámení se s okolím. Toto tvrzrní ilustruje i následující historka. Ještě před samotnou soutěží na letiště Kensai Air Terminal, Piano žádá investora o návštěvu budoucího staveniště. Po chvilce nejistoty, zvítězí japonská taktnost a vezmou Piana na projížďku lodí. Uprostřed zátoky poměrně daleko od břehu oznámí:
„Zde.“
O několik let později zde podle Pianova
vítězného návrhu vyroste moderní letiště, tvarem odvozené od převládajících větrů na 15 km2 umělého ostrova.
Týmová práce Renzo Piano Buiding Workshop je založen na týmové práci. „.. jistě, že to není o mistrovi, který by přišel a na stůl položil geniální návrh a poté by na něm tým pracoval. Víte, architektura je proces, který se točí po kružnici. Je to velmi řemeslný přístup. Často ve studiu vyrábíme mnoho opravdu mnoho modelů. Ano. A samozřejmě, že pracujeme na počítačích. Ale je to jako na té kružnici. Jdete od detailu k celku, od celku k detailu atd. Od osobní tiché práce k týmové spolupráci. Já osobně velmi rád pracuji v týmu, je to ta nejhezčí práce – týmová. Po chvíli už ani nevíte kdo a co přesně vymyslel. A je to skvělé, když se tím nezabýváte. Jde o tým. Víte, v dobrém týmu musíte nastolit jedno jednoduché pravidlo – všichni jsou ti nejlepší – a pak už se jen hádáte, diskutujete a říkáte svou pravdu všem. Samozřejmě je to jako v orchestru, myslím, že potřebuje – to je jisté – někoho kdo bude režírovat. Je potřeba nasměrovat všechny síly k finálnímu cíli. Ale není to o tom, že by režisér dělal všechnu kreativní práci a ostatní dělali tu praktickou – to není pravda ani trochu.“ 9 Renzo Piano založil nadaci, která podporuje studenty architektury, kteří mohou přijet na šesti nebo dvanácti měsíční stáž. Zároveň nadace usiluje o setřídění celého díla. Vychází monografie, kde sám Renzo Piano vysvětluje a přibližuje své projekty.
Jaký tedy je Renzo Piano? Skoro by se chtělo vyslovit: „takový jako jeho stavby.“ Jeho oblékání je téměř konvenční, nikterak nepotřebující šokovat nebo na sebe upozorňovat. Na fotografiích se většinou nechává zobrazovat při práci, ve svém ateliéru nebo před svými stavbami. I když uvádí, že má rád snad všechny druhy hudby, vyzdvihuje dvě jména Luciano Berio a Pierre Boulez. Autoři moderní avantgardní hudby a průkopníci na poli elektrické hudby, kteří se řadí k serialismu (princip je založen na přiřazení délky not k jejich intervalům) jsou zároveň jeho přáteli. I přestože se tento styl hudby může zdát chaotický, má v sobě více řádu než jiné druhy. Jako reakce na něj vznikl hudební minimalismus. Pianův vztah k rodnému Janovu, stavitelská tradice jeho rodiny i plachtění na lodích, které si sám navrhl a musí jim naprosto důvěřovat, dokreslují jeho osobu, jako člověka, u kterého jsou umění, technologie, řemesla a vztah k přírodním podmínkám v unikátní symbióze.
„Myslím, že až navrhnu budovu, která mě naprosto uspokojí, přestanu pracovat. Přestanu dělat nové věci, protože to musí být tak nádherný pocit, že se musíte zastavit. Ne opravdu, takovou budovu jsem ještě nestvořil.“ 10
Men, Beams, and Dreams: Part I Fotografie Annie Leibovitz proForest City Ratner Companies
Citace: 1, 3, 5, 9, 10
URL:
[cit. 2009-12-10] 2
URL: [cit. 2009-11-29]
4
The Pritzker Architecture Prize Renzo Piano 1998 Laureate Biography, The
Hyatt
Foundation 1998. z URL: <www.pritzkerprize.com/laureates/1998 > [cit. 2009-12-10]
6
URL: [cit. 2009-12-10]
7
URL: [cit. 2009-12-10]
8
URL:
19tého
[cit. 2009-11-29] (přepis interview pro PBS NewsHour, The Master Builder, z června 1998.)
Zdroje: BUCHANAN, Peter. Renzo Piano Building Workshop: Complete Works, vol. four, Londýn: Phaidon Press Ltd., 2007 POWELL, Kenneth, Richard Rogers Complete Works vol. one, Londýn: Phaidon Press Ltd., 1999 PIANO, Renzo. On Tour with Renzo Piano, Janov, Phaidon Press Ltd., 2007 URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-11-29]
URL: [cit. 2009-12-10] URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-11-29] URL: [cit. 2009-12-06]
