KAREL PRAGER
1923–2001
Jan Kolman FA ČVUT 2009/10 Seminární práce - SAT
Narozen 24. 8. 1923 v Kroměříži, studoval stavební průmyslovku v Brně, r. 1949 absolvoval obor architektura na ČVUT v Praze. Architekt, proslulý nesmírnou životní vitalitou a neskutečným zaujetím pro zakázku, zemřel 31. května 2001. Nedlouho před svou smrtí obdržel Cenu Obce architektů za celoživotní dílo.
Práce je pokusem nalézt charakteristiku osobnosti Karla Pragera skrze interpretaci staveb, které realizoval. V textu uvedu pět osobních charakteristik Karla Pragera, které dokládám na vybraných příkladech realizací. Jsou to: Pragerova tendence k monumentalitě a velkoryse rozmáchlým prostorům a hmotám, dále snílkovství, které se projevuje v neúnavném, byť často neúspěšném hledání nových a nevyzkoušených forem stavění, pověstná realizátorská schopnost, která je mezi jeho charakteristikami asi nejvýraznější a která stojí v pozadí jeho úspěchu, způsob přemýšlení o urbanistických problémech Prahy a nakonec Pragerova politická působnost.
2
ZÁLIBA V MONUMENTÁLNÍM MĚŘÍTKU Po studiích měřil Karel Prager lidovou architekturu na Šumavě. Sám o této zkušenosti říkal, že je vzorem řemeslným, dispozičním i estetickým. Jeho vlastní stavby však obvykle plují v prostoru, nezřídka fyzicky oddělené od parteru, zatímco lidová architektura je svým tvarem srostlá s terénem. Mnohem spíše zkušenost z pobytu na Šumavě zanechala stopu v jeho preferenci obrovských, krajinných měřítek, a to i v rámci města. Rané práce jsou ve stylu socialistického realismu, i když je mu dobovou kritikou vytýkána jistá nerozhodnost mezi dekorativním a ryze funkcionálním ztvárněním staveb. K odklonu od tohoto stylu dochází poměrně rychle, což odpovídá náhlé ztrátě zájmu o tento styl na oficiálních místech. Např. v roce 1954 se s kolegy (vítězně) účastní soutěže na ústřední dům armády v Praze, s návrhem rozmáchlých ohromných hmot s centrální věží na Vítězném náměstí. V roce 1957 ale už studie zástavby hrany Pankráce nad Nuslemi je v čistě mezinárodním stylu. Přes rozdílnost obou projektů je prostupují podobné rysy: široce rozmáchlé perspektivy, ohromná, krajinná měřítka, velkolepé vertikály. Zálibu v monumentalitě zaměřené na měřítku a bezhmotovosti staveb lze dokladovat na několika perspektivách z různých dob. V nich dominují především rozlehlé prázdné prostory mezi budovami, které jim, i při lapidárním hmotovém řešení, propůjčují jistou monumentalitu. soutěžní projekt Domu armády na Vítězném nám. / předpolí Hlávkova mostu / návrh řešení Letenské pláně / budova Národního shromáždění
SNÍLEK A FUTURISTA Pro Karla Pragera byla architektura prostředkem na zlepšení světa. Nepatřil mezi ty, kdo pouze nakreslí plány k předloženému zadání. Jeho vlastní přesvědčení pro něj bylo vždy více, než přání klienta a často překračoval odpovědnost architekta. Své spolupracovníky nabádal: „Čtěte Verneovky“. Někdy zadání nerespektoval a přetvářel jej, jako například u budovy Federálního shromáždění. Věděl, že zadané místo – bývalá budova burzy – se svou polohou při konci Václavského náměstí pro parlament nehodí. Proto navrhl přístavbu v souvislosti se Smetanovým divadlem jako polyfunkční stavbu pro budoucí kulturní využití se sály a salonky, restauracemi, grandiózním foyer obráceným do zamýšleného městského prostoru vedle muzea, do které sice bylo možné provoz sněmovny umístit, ale pouze dočasně. Pragerovou architekturou prostupuje několik principů, které byly v dobovém kontextu velice futuristické. Především je to idea mnohoúrovňovosti, která se znovu a znovu objevuje v nejrůznějších projektech, od objemové studie národní knihovny, přes studii nové nemocnice na Karlově, až po rozsáhlé urbanistické koncepty (např. Smíchova). 3
budova NS před výstavbou magistrály
V sedmdesátých letech ideu struktur plovoucích nad ostatní strukturou města či zelení vylepšuje o myšlenku superstruktury: nosná konstrukce o velkých rozponech umožňuje vestavovat různé funkční moduly, napojovat je na technickou infrastrukturu a v případě potřeby poměrně snadno vyměnit za jiné funkční celky. Tato idea nebyla nikdy realizována, volně na ni navazuje pouze budova ministerstva dopravy v Tbilisi. Princip uvolněného parteru je však určující pro trojici budov Projektového ústavu hl. m. Prahy. Jistý nádech futurismu mají i tvary a hmoty, které se v Pragerových projektech objevují v 80. letech. Pojednou si nevystačí s pravoúhlými hmotami, objevují se komolé jehlany, šikminy, osmiúhelníky, okna se zkosenými rohy. Jedním z mála příkladů staveb realizovaných v tomto tvarosloví je budova dnešní Komerční banky na Smíchově. Jde o fragment velkolepého plánu na přestavbu a revitalizaci Smíchova, kterou Prager promýšlel několik desetiletí, bohužel uskutečněný bez zamýšleného podzemního zásobování. Přestože se Prager snažil stavbu začlenit do stávající městské struktury obytným blokem, který přiléhá k narušenému bloku domů z 19. století, jsou to právě novotvary budovy banky, které ji z kontextu prudce vytrhují a díky kterým pociťuje většina veřejnosti k této stavbě odpor. Obecně vzato se téměř nic z Pragerových stěžejních vizí neuchytilo, případně byly realizovány pouze jako torza.
Pragerův model superstruktur z roku 1977 / budova ministerstva dopravy v Tbilisi, stav před nadcházející rekonstrukcí
REALIZÁTOR V ZEMI OMEZENÝCH MOŽNOSTÍ Hodnota Karla Pragera jako praktikujícího projaktanta spočívá především v tom, co dějiny příliš nezachycují – byl především obratným realizátorem, kterému se i ve skromných podmínkách socialistického hospodářství dařilo realizovat stavby srovnatelné s technickou úrovní západních zemí. Legendární je v tomto ohledu budova Makromolekulárního ústavu AVČR, dokončená v roce 1964. Použitím zavěšené fasády se stavba zařadila do proudu světové architektury. Protože se však systémové fasády tohoto druhu začaly u nás produkovat až o mnoho později, musel Pragerův tým nejen navrhnout celou fasádu do Ústav Makromolekulární chemie AVČR posledního detailu, ale také přinutit některý podnik, aby potřebné dílce vyrobil, a to v dostatečné kvalitě. Nakonec se tak opravdu stalo a to i díky spolupráci s tehdejším ředitelem ústavu Otto Wichterlem a dalšími pracovníky, kteří se podíleli na vývoji technologie pro výrobu skleněných panelů. V případě makromolekulárního ústavu ovšem nešlo jen o fasádu, ale třeba také o systém skříňových příček a další unikátní detaily. Podobné obtíže musel Prager zdolávat i při návrhu budovy Národního shromáždění, kde obdobným způsobem „vydupal ze země“ kromě obřích vierendeelových nosníků i strukturálně zasklenou fasádu směrem k Národnímu muzeu.
4
Kromě technických překážek dokázal Prager zdolávat i překážky časové. Když byl pověřen dokončením Nové scény Národního divadla, byl mu k tomu dán šibeniční termín necelých dvou let, který se svým týmem dokázal splnit. Příběhy obou staveb dobře ilustrují dvě naprosto zásadní Pragerovy vlastnosti. Jednak jeho pověstnou kombinaci tvrdohlavosti, přísnosti a tahu na branku, o které často mluví jeho spolupracovníci. Jednak jeho přesvědčení, že práce projektanta nekončí předáním plánů. Jak sám říkal: „Cílem práce architekta není pokreslený papír, ale stojící a fungující stavba“. Obvykle je Pragerovi podsouváno, že své nejvýznamnější zakázky získával díky své loajalitě k režimu. Ať už to s ní bylo jakkoliv, větší roli nejspíše hrály právě jeho realizační schopnosti, které ve všudypřítomném šlendriánu představovaly záruku, že ty nejdůležitější stavby vzniknou v dostatečné kvalitě a včas. Že jsou to kvality, které se prosadí v jakémkoliv režimu, dokázal Prager a spolupracovníci snad v roce 1990, kdy byli pověřeni náročnou a choulostivou rekonstrukcí Rudolfina. Nejen že podle svého naturelu prosadil jiný stavební program, než byl původně zadán – očistil Rudolfinum od řady funkčních nánosů a vrátil mu jeho funkci galerie, ale dokázal tuto rekonstrukci provést neuveřitelně rychle a přitom tak, že v ní nezanechal jedinou stopu svého vlastního tvůrčího výrazu. Je škoda, že Pragerovo jméno není více spojováno právě s projekty tohoto typu.
URBANISTA Pragerovi je, pokud jde o urbanistický koncept jeho staveb, vyčítána bezohlednost k historické Praze. On sám se přitom otázkami urbanismu Prahy dlouhodobě zabýval, vytvořil do šuplíku řadu obrovských urbanistických studií a jeho názory na Pražský urbanismus určovaly způsob řešení jeho projektů. Spočívá v tom jedna z hlavních příčin rozporného přijímání jeho díla. Jakkoli několikrát prokázal poměrně zdravé urbanistické myšlení, jeho práce nepřekračuje stín doby, ve které tvoří. Město je pro něj především svazkem funkcí, které je nutno především separovat a odděleně přivést k naprosté dokonalosti. Město se tak stává pouhou infrastrukturou, která slouží tomu, co se děje uvnitř budov. Charakteristické pro tento způsob myšlení jsou mnohoúrovňová řešení souborů staveb i celých městských čtvrtí, s podzemním zásobováním, umisťováním staveb na pilíře o dvě úrovně nad parterem apod. U mnoha solitérních staveb je pak zřetelné, že veřejný prostor je tím, co zbývá na pozemku okolo stavby. Pragerovo urbanistické komplexy budov navžené v 80. letech pro myšlení se totiž odehrává v hrubším měřítku, než je prostředí uli- totální přestavbu Karlína ce. Zajímají ho velké městské struktury, reorganizace celých čtvrtí, přemostění Wilsonova nádraží ohromnou městskou strukturou apod. Přitom sleduje spíše principiální koncept, než design městského prostředí. Právě tento dluh drobnému designu je přitom u Pragerových realizací nejvíce na očích a proto na jeho díle také nejvíce odpuzuje.
5
POLITIKA Karel Prager je jednou ze symbolických postav soudobé reflexe naší totalitní minulosti. Přitom odpověď na to, zda byl či nebyl prorežimním architektem, není stále jednoznačně rozřešena, přestože řada jeho staveb je považována za ikony socialistické necitlivosti k tradicím a historickému prostředí Prahy. Ve svém zápalu pro řešení konkrétních technických a architektonických problémů Prager spíše ignoroval režim, který jej obklopoval. Dostal-li příležitost projaktovat, činil tak se snahou o co nejdokonaleší výsledek, ale zcela bez ohledu na to, kdo mu zakázku dává. Jistý střet s režimem prodělal při stavbě Národního shromáždění. Po srpnu 1968 se řada umělců, jejichž plastiky hodlal v budově umístit, dostala na index a museli být z projektu vyškrtnuti. Architekt sám jednal pak spíše apoliticky, tj. sám nepřerušil spolupráci z důvodů nějakého protestu, ale ani režimu, který mu často házel klacky pod nohy, nenadbíhal. Domníval se zkrátka, že zaměřením na přísně odborné otázky se s politikou může minout. Důvodem jeho angažmá ve významných zakázkách totalitního státu byly, vedle politické nekonfliktnosti, hlavně jeho nenahraditelné organizační schopnosti. Zda tedy bude nakonec Prager zařazen mezi oběti či přisluhovače režimu záleží především na tom, jak v kontextu totality zhodnotíme práci bez aktivního odporu, jakou ovšem činila většina okupovaného Československa. Hodnocení Pragerových postojů může být k ujasnění tohoto náhledu na minulost podstatnou inspirací.
6
PRAMENY A ZDROJE ILUSTRACÍ Karel Prager: Prostor v čase, katalog ke stejnojmenné výstavě Projekt Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze, Architektura ČSR XIX (8), 528-536 (1960) Architektura 60. let – „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století, Oldřich Ševčík a Ondřej Beneš http://www.archiweb.cz/architects.php?action=show&id=1473&type=arch http://architecture.artyx.ru/books/item/f00/s00/z0000008/st026.shtml http://www.earch.cz/clanek/628-budova-narodniho-federalniho-shromazdeni.aspx http://www.asb-portal.cz/architektura/jak-si-karel-prager-predstavoval-prahu-1486.html http://www.nekultura.cz/vytvarne-umeni-serial-stavby-ktere-zmenily-tvar-prahy/budova-federalniho-shromazdeni-krasny-dum-na-spatnem-miste.html wikipedia.org
7
