Petr Šlik. Operka (2004)

Petr Šlik

Operka (2004)

Věnováno Tereze, Blance, Ivetě, Katce, Martině a všem ostatním statečným operkám, jejichž vyprávění jsem (bez jejich vědomí) použil....

1 Do Anglie jsem jela v červenci, hned po maturitě. Jasně, že to nebyl můj nápad, byl to nápad mojí mámy, která, když si něco vezme do hlavy, nikdo jí to nevymluví. Říkala, že je to obrovská příležitost poznat něco zajímavýho, že se seznámim se spoustou nových lidí a že to bude výborná zkušenost do života. Říkala, že ona vždycky chtěla cestovat po světě, ale nikdy nemohla, a že by byla škoda tuhle příležitost nevyužít. Mně se teda vůbec nechtělo. Nevěděla jsem ještě, co budu po škole dělat, ale věděla jsem, že se mi určitě nechce odjet na rok někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mě a kde pravděpodobně nebudu nikomu rozumět ani slovo (angličtinu jsme se ve škole začali učit až ve čtvrťáku). Máma si ale nenechala nic vymluvit. Zapsala mě na půlroční intenzivní kurs angličtiny, kterej trval od ledna do června a já jsem tam chodila, i když jsem pořád doufala, že se mi podaří z tý cesty nějak vyvlíknout. Bohužel, máma mi nedala šanci. Zařídila všechno. Zaregistrovala mě v agentuře, sehnala různý doporučení (to teda nevim od koho – nikdy jsem se o žádný dítě nestarala) a dokonce zaplatila i nějaký peníze. Ještě před maturitou už mi řekla, jak se jmenuje rodina, ke který pojedu, a kolikátýho a v kolik mi jede autobus. Jízdenku mi vyzvedla taky.

***

O pár dní později jsem stála na Florenci a loučila jsem se s našima a s bráchou. Chudák táta musel celou cestu od nás táhnout můj obrovskej žlutej kufr a teď mi podával ruku, jako na nějakým obchodním jednání. Brácha se nudil (žvejkal a neustále se koukal na hodinky) a máma úplně zářila a pořád mi opakovala, jak mi závidí, že mám tu možnost odjet pryč, a co by ona za to dala. Pamatuju si, že měla na sobě zbrusu novej klobouk, kterej jsem na ní ještě nikdy neviděla. Cesta autobusem byla docela únavná, ale já mám ráda, když se můžu z okna koukat na ubíhající krajinu, tak mi to nakonec docela uteklo. Nejvíc se mi líbilo na trajektu. To jsem vlastně poprvé viděla moře. No, viděla. Vlastně ani moc ne, protože trajektem jsme jeli v noci, a tak nebylo vidět skoro nic. Stála jsem na palubě a představovala si, jak vlastně to moře vypadá. Pod nohama se mi jen docela mírně houpala paluba, takže moc velký vlny asi nebyly. Potom jsem usnula v lodním bufetu, kde měli príma polstrovaný židle. Do Londýna jsme přijeli druhej den ráno. Měli si mě tam k autobusu přijít vyzvednout z tý rodiny, kde jsem měla pracovat, jenomže nepřišel nikdo. Stála jsem tam jak tvrdý Y 1

u

toho svýho žlutýho kufru (kterej mi naštěstí pomoh vyložit řidič), od kterýho jsem se nechtěla hnout, pozorovala jsem všechno to hemžení kolem a najednou jsem si uvědomila, že se tady asi vůbec nedomluvim, že anglicky umim ještě hůř, než jsem si myslela. Přemejšlela jsem, kam jsem dala telefonní číslo na tu rodinu a jestli vůbec mám nějaký mince na telefon, ale nakonec jsem to vzdala, sedla jsem si na ten kufr a řekla si, že se odsud prostě nehnu, že to nějak dopadne. Ze všech sil jsem se snažila, abych nezačala brečet, a kupodivu se mi to povedlo, i když musim říct, že to bylo jen tak tak. Nakonec asi za hodinu přišel docela sympatickej pán (mohlo mu bejt jen málo přes třicet) a jak mě uviděl, zamířil rovnou mým směrem. Asi bych měla trochu trému se s takovým chlapem bavit i v Čechách, natožpak tady, anglicky. Když ke mně přišel, zeptal se: „Excuse me, are you Hana Lišková?“ „Yes,“ povídám já. „My name is Andy. You´ll work in my family. I´m very sorry for mistaking the hour of your arrival. I hope you had a good journey. Actually, how long does it take from Czechoslovakia to England?“ „Yes,“ řekla jsem mu.

***

Andy mě pak odved k autu (kufr mi naštěstí vzal) a odvez mě k jejich domu, kde jsem měla strávit příštích dvanáct měsíců svýho života. Bydleli až na úplným okraji Londýna, vypadalo to tam skoro jako na vesnici. Měli krásnej patrovej dům se dvěma garážema

a

velikou zahradou. Byl to spíš malej zámek, zvlášť když jsem ho porovnala s naším bytem na sídlišti na Proseku, ale když jsem se podívala kolem, zjistila jsem, že většina okolních domů je ještě větších a honosnějších. Když jsme vešli dovnitř, sešla se schodů Andyho manželka Suzan. První, čeho jsem si na ní všimla, byly krásný černý vlasy, který měla až po zadek a leskly se jako zrcadlo. Oblečená byla do hodně odvážnýho kostýmku, kterej v ničem nepřipomínal tepláky, v kterých jsem chodila doma já, nebo moje máma. Rozpačitě jsem se podrbala ve vlasech. Po dvaceti hodinách strávených v autobuse jsem si připadala pěkně špinavá a celá jakoby pomačkaná,

a tak jsem

byla docela ráda, že mě hned odvedli do mýho pokoje. Byl v patře a byl to ten nejmenší kamrlík,

2

co jsem kdy viděla. Byl tam jen jeden rozkládací gauč, okno a prosklená skříň, plná nějakých pohárů. Později jsem se dozvěděla, že to jsou poháry, který vyhrál Andy na střední škole, když ještě závodně běhal a skákal do dálky. Skříň na oblečení jsem tam neměla žádnou, a tak jsem měla celou dobu všechny svý věci uložený v kufru vedle gauče. Na ten jsem sebou teď plácla hned, jak se za Andym a za Suzan zavřely dveře, a asi půl hodiny jsem se ani nehnula a jen zírala do stropu. Ještě mě čekalo to nejdůležitější seznámení – s půlroční Alicí.

***

Později jsem sešla dolů k večeři (pizza z takových placatých krabic, ohřátá v mikrovlnce) a potom jsme s Andym a se Suzan seděli v obýváku (teda, jestli tomu taky tak říkaj. Ta místnost vypadala úplně jinak, než jako náš obývák doma) a povídali jsme si. No, povídali. Oni se mě vždycky na něco zeptali, já jsem jim řekla, že jim nerozumim, tak to zopakovali, já taky, tak se zeptali ještě jednou, a já jsem pak něco řekla a modlila se, aby ta moje věta dávala aspoň trochu smysl a aby se aspoň trochu týkala toho, na co se mě ptali. Jasně, že to bylo docela trapný, a tím, jak jsem si to uvědomovala, tak jsem jim rozuměla ještě hůř, a oni z toho byli taky docela rozpačitý, až jsme tam nakonec jen tak seděli, koukali na sebe a nic jsme neříkali. Pak Suzan řekla Andymu, aby nám nalil nějaký pití, že to naše seznámení musíme zapít (do tý doby jsme pili akorát čaj). Andy se zved, přines láhev whisky, nalil každýmu do skleničky a potom jsme si stoupli, jako, že si přiťuknem, ale těsně před tím, než se ozval cinkot skleniček, se otevřely dveře do pokoje a tam stála paní, která držela v náručí malý mimino a strašně nepřátelsky se na nás koukala, hlavně teda na Suzan. Tehdy jsem poprvé uviděla Alici. Ta paní, co jí přinesla, byla Suzanina starší sestra, která se o ní starala ten víkend. Předala mi jí do náruče (mně, né Suzan) a tím vlastně začalo moje operování v Anglii. Tehdy, když jsem tam s Alicí v náručí stála uprostřed místnosti, jsem se necítila zrovna nejlíp. Suzanina sestra hned odešla a Suzan s Andym nevypadali, že by byli schopný mi poradit, co se má dělat s půlročním miminem. Alice asi moje rozpaky nějak poznala, tak se pro jistotu ještě počůrala a rozeřvala na celý kolo. To mě probralo ze strnulosti a pak už to šlo.

***

3

Andy dělal bankovního úředníka, ale Suzan nedělala vůbec nic, neměla žádný zaměstnání, takže jsem nejdřív vůbec nechápala, k čemu mě potřebujou, když ona může bejt celej den doma, ale pak jsem to pochopila. Nejlíp jí asi vystihuje to, že když mluvila o Alici, nikdy neříkala Alice, ale vždycky my daughter. Moc jsem si s ní nerozuměla, hned asi pátej den po mým příjezdu mi přinesla nějakou voňavku, ať jí often and a lot používám, že jí přijde, že smrdim. To jsem málem obrečela. Vstávala nejdřív v deset, potom byla asi hodinu v koupelně, posnídala, pak se koukala na televizi, nebo si něco četla, chvíli se zavřela u sebe v pokoji (později jsem zjistila, že tam tajně pije) a odpoledne šla někam za svýma kamarádkama, který na tom byly stejně jako ona, nebo šla nakupovat a domů se vrátila večer, chvíli před Andym, s plnou náručí papírových tašek z londýnských módních salónů. Co se Andyho týkalo, tak ten odcházel z bytu ráno kolem osmý a vracel se v půl devátý večer. Něco sněd, chvíli se díval na televizi a pak šel spát. Každej den to bylo stejný. Zato moje dny byly docela pestrý. Myslela jsem si, že jediná moje práce bude starat se

o Alici, ale

nakonec to dopadlo tak, že jsem na ní skoro neměla čas. Ráno jsem musela vstát hned jak se probudila, což bejvalo většinou před sedmou. To jsem k ní musela přijít, nakrmit jí a znovu uspat. Potom jsem dole v kuchyni připravila snídani pro Andyho a Suzan, znovu jsem nakrmila (a většinou i přebalila) Alici a buď jsem s ní jela chvíli s kočárem ven, nebo jsem si s ní hrála doma. Většinou jsem byla doma, protože to jsem zároveň mohla naskládat buď prádlo do pračky a později do sušičky, nebo nádobí do myčky. Většinu těch přístrojů jsem viděla poprvé v životě, ale kupodivu jsem se s nima rychle naučila pracovat. Suzan naštěstí nechtěla teplý obědy, tak jsem většinou udělala jen nějakej salát. Odpoledne jsem vyndavala věci ze sušičky, žehlila, skládala a dávala do skříní, nebo jsem utírala prach

a luxovala. Luxovat jsem musela jen

dvakrát tejdně, ale koupelnu jsem měla uklízet každej den. Suzan speciálně vyžadovala, abych pokaždý umyla vanu. Měli jí ohromnou, pro dva lidi a s vířivkou. Byla skoro větší, než ten můj kamrlík, a vycídit jí mi trvalo snad hodinu. Někdy, když jsem měla štěstí, si Suzan na svojí návštěvu u kamarádek brala Alici sebou. To jsem pak měla chvilku klid, ale většinou mi jí tam nechala, a tak jsem si s ní hrála a neustále (tak mi to aspoň přišlo) jí přebalovala. Těch věcí, co jsem měla dělat, bylo docela dost, ale Suzan mi na to dala takovej seznam, takže jsem většinou na nic nezapomněla. S vařením to zase nebylo tak žhavý. Andymu se Suzan většinou stačily polohotový jídla, který se jen ohřály v mikrovlnce. Často si taky nechali přivézt čínu nebo pizzu,

4

který se ani ohřívat nemusely, to mi řekli vždycky předem, jestli mám něco chystat, nebo ne. Já jsem bohužel tyhle jídla vůbec jíst nemohla. Bolelo mě po nich břicho a jednou jsem se dokonce pozvracela, takže už jsem pak jedla většinou jen různý pečivo a zbytky salátů, co jsem dělala pro Suzan k obědu. Všechny ty práce, jako žehlení, luxování a vaření (to mě dokonce bavilo) mi naštěstí nedělaly problémy, protože máma po mně už odmalička chtěla, abych se to naučila, a já jsem jí za to teď byla vděčná. I když zase – ona to všechno způsobila.

***

Nejlepší byly víkendy. V sobotu, hned jak jsem nakrmila Alici a Suzan se probudila, jsme s Andym jeli nakupovat. Samoobsluha, kam jsme jezdili, byla veliká jako továrna. Když jsem jí viděla poprvé, myslela jsem si, že si ze mě dělá někdo legraci, že jsou to jenom kulisy. Oni tomu říkají supermarket a je to asi padesátkrát větší, než sámoška, co je u nás na sídlišti. Když jsem Andymu řekla, že v Čechách nic takovýho nemáme, nevěřil mi to. Já jsem si tam nejdřív připadala úplně ztracená, ale brzo jsem si zvykla a pak už mě bavilo, procházet se mezi těma vysokýma regálama po širokých nablejskaných chodbách a do obrovskýho vozejku házet věci ze seznamu, kterej jsme ráno dostali od Suzan. Po nákupu jsme se s Andym většinou ještě stavili na kafe a na zákusek, což jsem milovala. Celou tu dobu v Anglii jsem totiž měla hroznou chuť na sladký, ale u Andy a Suzan doma nic takovýho nebylo. Suzan si držela linii, takže žádný sladkosti na ten svůj seznam nepsala. Když jsme tam tak seděli nad kafem, vždycky jsem se rozpovídala o svým životě v Praze. Andy jen usrkával kávu, pobaveně mě pozoroval a sem tam měl nějakou vtipnou poznámku třeba na mojí angličtinu, která ještě pořád nebyla nic moc. Jo, tyhle sobotní dopoledne jsem měla nejradši. Blbý bylo, že když jsme pak přijeli domů a vyložili náš nákup, všechno se vrátilo do starých kolejí. Andy si mlčky pročítal noviny v obýváku a na mě už se ani nepodíval. U nedělí byly vždycky dvě možnosti, jak budou vypadat, a obě byly docela dobrý. Buď jeli Suzan s Andym někam na návštěvu ke svým příbuzným a nechali mě doma samotnou jen s Alicí, a nebo jeli na návštěvu ke svým příbuzným a vzali Alici (a tím pádem

i mě) sebou. Ta

první možnost byla dobrá proto, že jsem měla celej den ten velkej barák sama pro sebe (dělala jsem v ty dny všechno pro to, aby Alice co nejdýl spala). Nedělala jsem tam nic extra, akorát

5

jsem mohla třeba konečně napsat dopisy domů, nebo se jen tak natáhnout

a něco si číst.

Většinou jsem se taky aspoň na chvíli naložila do tý obrovský vany v koupelně a vždycky jsem si do vody dala strašně moc všelijakých Suzaniných solí a emulzí. Ta druhá možnost byla dobrá v tom, že to byla vlastně jediná příležitost, jak jsem mohla z Anglie vidět taky něco jinýho, než okolí našeho domu. Vypadalo to, že Andy i Suzan mají docela rozvětvený příbuzenstvo, jezdili jsme do honosných vil skoro po celý Anglii. Pamatuju si, že jednou, v půlce září, jsme dokonce už v sobotu vyrazili na oslavu narozenin tý Suzaniný sestry, co jsem jí viděla hned první den v Anglii. Ta oslava byla opravdu velkolepá. Bylo to na jednom zámečku, kde bylo plno krásně oblečených lidí, který se všichni rozplývali nad Alicí až do chvíle, kdy se počůrala, zrovna když jí jedna lady držela v náručí. Potom jí (Alici, né tu lady) převzala nějaká místní chůva a mě poslali do kuchyně pomáhat s přípravou jídla. To se mi líbilo. Místní kuchařka se jmenovala Dinah a byla to asi padesátiletá tlustá černoška. Pracovaly jsme spolu celou noc a výborně jsme si popovídaly. Byla jsem moc ráda, že jsem jí poznala, ale druhej den ráno jsme odjeli a já už jí nikdy neviděla.

***

V září jsem se přihlásila do jazykovky. Protože jsem na ní neměla peníze, musela jsem ještě začít chodit na brigády (většinou jsem někde uklízela, ale taky jsem třeba za peníze venčila psy), takže jsem měla na Alici a na domácnost o něco míň času. Suzan se to moc nelíbilo, ale sama viděla, že ta moje angličtina pořád není dobrá, a tak nakonec nic nenamítala. Ta škola byla třikrát tejdně po dvou hodinách večer. Ve třídě nás bylo šest, dvě Němky, jedna Polka a Slovenka, já a ještě jedna Češka, která se jmenovala Tereza. Všechno to byly operky zhruba stejně starý jako já a byly moc príma, ale nejvíc jsem se skamarádila s Terezou. Ta byla o dva roky starší než já, v Anglii už byla rok, u druhý rodiny, a všechno dobře znala, poradila mi se spoustou věcí. Anglicky uměla výborně, takže si myslim, že se do tý školy zapsala hlavně proto, aby potkala nějaký kamarádky. Potkala mě. Její rodina bydlela kousek od domu Suzan a Andyho, takže jsme se mohly vídat i přes den. Tereza měla na starosti půlročního kluka, Richarda, a tak jsme jezdili na pushpram walks společně. S holkama ze třídy jsme se občas dohodly a šly jsme večer třeba na diskotéku. Většinou to tam vypadalo tak, že jsme všechny seděly u jednoho stolu, něco jsme pily (já většinou neměla

6

skoro žádný peníze, tak jsem za celej večer vypila třeba jen dvě deci bílýho vína) a občas jsme se zvedly a společně jsme si zatancovaly. Anglický kluci mi přišli divný

a oni si nás stejně

nevšímali. Občas jsme o víkendu s holkama jely někam na výlet. Suzan mě nejdřív nechtěla pouštět, ale Tereza mi poradila, ať jí řeknu, že mám podle smlouvy s agenturou právo na volno jeden celej den v tejdnu (jestli to byla pravda, to nevim), a tak jí nakonec nezbylo, než se s tím smířit. Takhle jsme byly třeba ve Stonehange, nebo v Oxfordu. ***

Od listopadu začalo bejt hnusný počasí. Sice bylo docela teplo, ale pořád pršelo a mně bylo o to víc smutno. Ještě štěstí, že jsem měla Terezu. Trochu nelogicky, zrovna v tomhle marastu, jsem chodila na procházky s Alicí nejčastěji za celou dobu. Vždycky jsme se s Terezou potkaly u prolejzaček, na půlce cesty, a potom jsem si společně vykračovaly naším předměstím a před sebou tlačily kočárky. Původně jsme si řekly, že se spolu budeme bavit anglicky, abysme se zdokonalily, ale to nám vydrželo jen asi dva dny, pak už jsme si normálně povídaly česky. Legrační bylo, jak si byli Alice a Richard podobný. Oběma bylo zhruba deset měsíců a vypadali jeden jako druhej. Navíc, Richardova máma pravděpodobně nakupovala ve stejných obchodech jako Suzan, takže měl Richard úplně stejný dupačky

a kabátek, jako Alice. Byl to takovej

komplet, zelenej s modrýma mráčkama, kterej byl ten podzim v Londýně asi hodně populární, protože jsem ho viděla i na spoustě jiných mimin. Procházeli jsme se po ulicích, kolem nás poletovalo žlutý listí, často mrholilo a my jsme si povídaly. Najednou se mi tam docela líbilo. Londýn už mi nepřišel tak ošklivej a já jsem ohromeně zjišťovala, že najednou rozumim tomu, o čem si povídají kolemjdoucí, nebo co na sebe pokřikujou děti na hřišti. Jen kdyby se mi tak nestejskalo. Tereza říkala, že už asi v Anglii zůstane, že se jí zpátky do Čech nechce a ani neví, co by tam dělala. Já jsem to viděla jinak. Na vánoce jsem měla jet na pár dní domů a rozhodla jsem se, že už se zpátky do Anglie nevrátim. Suzan jsem to řekla na konci listopadu a moc se jí to nelíbilo. Chvíli se rozčilovala, chvíli mě docela mile přemlouvala, ale já už jsem se rozhodla, takže jí to nebylo nic platný. Řekla jsem jí, že jsem jí to dala vědět dostatečně včas, aby si stihla najít nějakou náhradu, takže mě tam nemůže držet (to mi taky poradila Tereza). Terezina rodina odjížděla třináctýho prosince na tejden někam na venkov a já jsem měla

7

odjíždět dvacátýho, takže jsme se třináctýho odpoledne sešly naposledy. Tereza kromě kočárku nesla ještě čtyři velký tašky, kde měla zásoby, který měla na ten tejden nakoupit. Přendaly jsme Richarda k Alici a ona si ty tašky naskládala do kočárku místo něj. Potom jsme obešly naše obvyklý kolečko a probíraly jsme, jestli se ještě někdy uvidíme. Vyměnily jsme si adresy, ona mi předala několik dopisů, který jsem měla v Praze poslat (aby ušetřila na poštovným), slíbily jsme si, že na sebe nikdy nezapomeneme, a najednou jsme zjistily, že už obě musíme bejt doma. Tereza měla odjet za necelou půlhodinu. Rychle vyndala tašky z kočárku, popadla Richarda a obě jsme utíkaly domů. Vlastně jsme se ani nestihly pořádně rozloučit. Doma už byli Suzan i Andy a právě večeřeli. Já jsem neměla moc hlad a hlavně jsem musela přebalit Alici, protože se právě rozeřvala. Vynesla jsem jí nahoru do pokoje, položila na postel, svlíkla a rozbalila jsem jí plenky. Hned potom jsem vykřikla a vyděšeně uskočila ke dveřím. Dala jsem si ruku před pusu a nevěřícně koukala na Alici, nebo spíš na to, co měla mezi nohama. Houpal se jí tam krásnej červenej scvrklej pindík.

8

2 Jasně, že jsme je vyměnily. Když si brala Tereza ve spěchu z mýho kočárku zpátky Richarda, vzala omylem Alici, která byla oblečená úplně stejně. Hned jak jsem to zjistila, tak jsem Alici – vlastně Richarda zase zabalila (ty plínky byly pokaděný jen trochu) a utíkala jsem s ním ven. Kolem Suzan s Andym jsem proběhla tak rychle, že se mě ani nestačili na nic zeptat. Popadla jsem kočárek, hodila (doslova) do něj řvoucího Richarda a utíkala jsem k domu, kde operovala Tereza. Přišla jsem pozdě. Dům už byl zavřenej, rolety stažený a garáž zamčená. Odjeli. Šla na mě závrať, když jsem si představila, jak teď seděj v autě někde na cestě z Londýna, vzadu sedí Tereza a vedle na autosedačce brečí mimino, o kterým si asi ještě pořád myslí, že je to její Ríša. No teda! Loudala jsem se zpátky domů a vůbec se mi tam nechtělo. Bohužel už to ale nešlo odkládat, protože Richard řval na celý kolo a za nic na světě ho nešlo utišit. Doma jsem řekla, že jsem venku asi ztratila náramek a že jsem se vydala ho hledat. Nikdo se kupodivu ničemu nedivil, i když jsem tam nikdy žádnej náramek nenosila. Odnesla jsem řvoucího Richarda nahoru a tam jsem ho přebalila. Trochu se uklidnil a když jsem mu dala napít teplýho mlíka, začal dokonce pochrupávat, ale mě to pochopitelně moc neuklidňovalo. Co jsme to udělaly? Nevěděla jsem, jestli už Tereza přišla na tu záměnu, asi jo, ale hlavně jsem nevěděla, co budu dělat já. Nakonec jsem se rozhodla, že prozatím nikomu nic neřeknu a budu Richarda vydávat za Alici tak dlouho, jak to jen bude možný. Rozhodně jsem nechtěla dopustit, aby mi Suzan nadávala, že jsem jí ukradla její dceru, tak jsem radši Richarda převlíkla do Aliciných nočních dupaček, položila ho do její postýlky a kolem něj naaranžovala co nejvíc jejích hraček. Zaplaťpánbu, brzo usnul. Potom přišla do pokoje Suzan a řekla mi, že mám dole telefon. Za celou dobu, co jsem tam byla, mi nikdy nikdo nevolal, tak mi hned došlo, že to bude Tereza. Na jednu stranu jsem měla sto chutí rozběhnout se dolů k telefonu, ale na druhou stranu jsem nechtěla nechávat Suzan u Richarda samotnou. Nakonec jsem se zvedla, Suzan jsem jemně vystrčila ze dveří (nezmohla se na odpor, byla příliš překvapená – nikdy jsem nic takovýho neudělala), zavřela jsem je a řekla jí, že Alice teď musí spát, že je moc unavená. Potom jsem utíkala k telefonu. Byla to Tereza. Ten rozhovor si pamatuju do dneška. „Terezo? To je průser, co?“ „Jo, co budeme dělat?“

9

„Já nevim. Už jsi jim něco řekla?“ „Ne. A ty?“ „Já taky ne. A ani to říct nechci.“ „Jo, já si to taky netroufnu. Hele, v kolik ti jede ten autobus do Prahy?“ „V osm večer. Proč? „To je dobrý, to by mohlo vyjít. Hele, my se vracíme v ten samej den, já udělám všechno pro to, abysme se vrátili co nejdřív. Dopoledne to asi nebude, ale odpoledne už jo. Až se vrátíme, tak ti zavolám a sejdeme se i s miminama. Třeba na nádraží, to je jedno. A tam si je zase vyměníme.“ „Tak jo, ale co když to nestihnete?“ „Musíme to stihnout. Jinak to bude průser.“ „Hmm. To teda jo. No, snad to vyjde.“ „ Jo. Snad jo. Hele, já už musim končit. Měj se a vydrž to. Ahoj.“ „Ahoj.“ Tak bylo rozhodnuto.

***

Jasně, že jsem si nemyslela, že to bude snadný, ale jak těžkej pro mě ten tejden bude, to jsem poznala hned druhej den dopoledne, když jsem Richarda koupala. Měla jsem na to takovou speciální umělohmotnou vaničku, kterou jsem položila v koupelně na zem, a v ten den jsem se tam ještě pro jistotu zamkla. Za těch sedm měsíců, co jsem tam byla, se Suzan přišla na koupání Alice podívat asi jen dvakrát, ale teď si samozřejmě usmyslela, že chce bejt u toho. Zalomcovala klikou a nakázala mi, ať okamžitě odemknu. To bylo zlý. Mrkla jsem do vaničky, kde zrovna nahatej Richard plácal pěstičkou do vodní hladiny a snažil se potopit žlutou umělohmotnou kachničku. To byla Alicina hračka. „You let me in now! I want to see my daughter!“ volala za dveřma Suzan a mně bylo jasný, že nemám moc času. Spásnej nápad mi vnukla ta kachnička. Odemkla jsem dveře a uskočila před Suzan, která se doslova vpotácela dovnitř. Hned jsem na ní poznala, že je opilá. „I allways lock the door, while bathing Alice. I don´t want her to run away,“ řekla jsem jí

10

(uznávám, že trochu nelogicky) na vysvětlenou, ale ona mě vůbec neposlouchala. S napřaženýma rukama se rozeběhla k vaničce, odkud na ní koukal růžovoučkej obličej

a horní část těla.

Kolem něj byla souvislá vrstva umělohmotných kačenek, žabiček, rybiček

a parníčků,

vylepšená ještě několika plyšáky (hodila jsem tam všechno co mi přišlo pod ruku), takže vodní hladina pod nima vůbec nebyla vidět, natožpak to, co bylo pod ní. Suzan se v půli cesty zastavila a tázavě se na mě podívala. „Alice likes to play with them having a bath,“ pokrčila jsem ramenama. Suzan se k vaničce sehnula, podrbala Richarda po hlavě a ze vzdálenosti dvaceti centimetrů mu začala povídat: „Beautiful Alice. Sweet little Alice, little princess.“ Richard zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat – okamžitě se rozbrečel. Suzan to ani trochu nevyvedlo z míry, vyndala z vodní hladiny obrovskýho zelenýho žabáka (na chvilku bylo vidět pod hladinu, ale Suzan si naštěstí toho, co bylo pod žabákem, nevšimla) a začala jím šermovat chudáku Richardovi před obličejem, doprovázejíc to zvukama, který jsem později identifikovala jako: „Kvá, kvá, kvá.“ Pláč samozřejmě nepřestával, a tak se Suzan zase zvedla, řekla mi, abych její dceru rychle uklidnila, a odkráčela z koupelny. Byla jsem úplně zpocená, ale hlavně jsem si oddychla, že už je pryč. Rychle jsem Richarda vyndala z vody, osušila ho a oblíkla do tradičních Aliciných dupaček. Ty plyšáky jsem pak usušila v mikrovlnce.

***

Bylo to pěkně složitý. Snažila jsem se v ty dny bejt s Richardem co nejvíc venku, aby s ním Suzan vůbec nepřišla do styku, jenže jak pořád pršelo, nedalo se to tam moc vydržet. Nabalila jsem nás vždycky co nejvíc to šlo, ale stejně se mi zdálo, že Richard trochu prochladnul. Dokonce i Suzan začínala projevovat starost, jestli je pro její dceru dobrý bejt v týhle zimě venku, a tak jsem musela změnit taktiku. Vstávala jsem už v pět a hned jsem utíkala Richarda vzbudit. Potom jsem ho udržovala vzhůru, dokud se Suzan nenasnídala,

a pak jsem mu

konečně dovolila usnout, po čemž evidentně už dlouho toužil. Když se pak chtěla Suzan na svojí dceru podívat, ukázala jsem jí záda spícího Richarda (většinou jsem ho musela natočit, aby ležel hlavou ke zdi) a řekla jsem jí, že Alice je teď unavená a potřebuje spát.

11

Celkem mi to vycházelo, až do čtvrtýho dne. Blížily se Aliciny první narozeniny

a

Suzan k nám objednala profesionálního fotografa, aby udělal nějaký fotky, který by pak mohla poslat všem příbuzným. Přišel asi padesátiletej pán s dlouhýma kudrnatýma vlasama

a

třímetrovou bílou šálou, kterej Suzan oslovoval madame a Richardovi říkal sweetie. Přines si sebou všelijaký přístroje, který začal instalovat v Aliciným pokoji. Vybalil tam dva reflektory, na stěnu pověsil bílý plátno a do rohu opřel takovej velkej deštník. Přemejšlela jsem, jestli to bude průšvih, nebo ne a pro jistotu jsem kolem Richarda (kterej tam seděl na zemi a překvapeně pozoroval to hemžení kolem) nanosila co nejvíc hraček. Když se fotograf chystal začít fotit, odešla Suzan pryč, že nebude maestra rušit, a mě poslala uvařit čaj. Usoudila jsem, že tady mi žádný nebezpečí nehrozí, a odešla jsem do kuchyně. Když jsem se ale vrátila zpátky do pokoje s kouřící konvicí, čekalo mě hrozný překvapení: Na zemi seděl nahatej Richard, culil se do objektivu a fotograf mačkal spoušť jako o závod. „Are you mad?“ vykřikla jsem, „Alice is sick, you can´t take pictures of her naked.“ „Alice?“ podivil se a mně zatrnulo, jako snad ještě nikdy v životě, „I thought this little angel is called Gloria.“ „No, this is Alice and she has cold,“ trvala jsem na svým a rychle jsem Richarda oblíkala. „I´m sorry. All parent wish a picture of their naked baby. I see, I´m going to see Gloria just now,“ řekl ten šílenec, když se podíval do svýho diáře. Potom si, jakoby nic, začal balit všechny ty přístroje. Čekala jsem, jestli ještě něco řekne, něco, čím by mi dal najevo, že ví, jak se věci mají, ale neřek nic. Sbalil si svoje fidlátka, uctivě se rozloučil se Suzan, slíbil, že fotky pošle do tří dnů (na to jsem já řekla, že je radši přijdu osobně vyzvednout), a už za ním zaklaply dveře (čaj ani neochutnal). Žádný spiklenecký mrknutí, žádný tajný znamení směrem ke mně, žádnej posunek. Nic. Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, ale nakonec jsem si uvědomila, že ten člověk denně vyfotí třeba pět jednoročních mimin, to je dvacet pět tejdně a víc než sto měsíčně. Není divu, že už pak nerozlišuje mezi holkama a klukama, pro něj to jsou prostě nahatý děti. Oddechla jsem si. Další překážka byla za mnou.

***

Nebyla to žádná legrace. Dalo mi to docela zabrat, byl to nejdelší tejden mýho života, ale

12

nakonec to dobře dopadlo. Suzan nic nepoznala, nevšimla si, že místo její dcery jsem se tejden starala o cizího syna. Andy sice jednou u večeře prohlásil, že se mu Alice zdá bejt kind of weird in last few days, ale protože na jeho názory se v týhle domácnosti nikdy ohledy nebraly, tak i tahle poznámka prošla bez povšimnutí. Večer před mým odjezdem a před Tereziným návratem jsem Suzan a Andymu uvařila svíčkovou, kterou mě máma naučila už ve čtrnácti. Byl to docela dojemnej večer. Já jsem byla ještě nervózní, jak to všechno dopadne, ale oni dva, šťastný rodiče jedenáctiměsíční dcerky, si pochutnávali na knedlíkách ze supermarketu (dalo nám to práci, než jsme je tam s Andym našli v regálu international food department). Docela jim chutnalo a myslim, že to neříkali ze slušnosti. Ukázali mi fotku holky, která tam měla přijít po mě (nějaká Katka z Pardubic) a pak mi dokonce dali dárky. Od Andyho jsem dostala prstýnek s kamenem nabarveným jako britská vlajka a od Suzan voňavku. To jsem nečekala a musim říct, že mě to docela dojalo. Ani jsem pro ně neměla nic přichystaný a jak mi to přišlo líto a byla jsem po tom tejdnu už docela unavená, tak jsem se tam najednou rozbrečela. Oba dva byli trochu zaskočený, až nakonec Suzan řekla Andymu, ať mi naleje whisky. To mi připomnělo můj první večer v Anglii a naopak jsem se začala smát. Museli si myslet, že jsem se zbláznila.

***

Druhej den jsem od rána přešlapovala v obýváku u telefonu. Abych stihla autobus, musela jsem z domu vyrazit nejpozději v půl sedmý. Když se ve čtyři hodiny Tereza pořád ještě neozývala, byla ve mně malá dušička, ale naštěstí se v půl pátý telefon konečně rozzvonil. Hned jsem po něm skočila. „Terezo?!“ vyhrkla jsem do sluchátka. „Hanko! Jak to vypadá? Dobrý?“ „Jo. Zaplaťpánbu. Už jste doma?“ „Jo. Zaplaťpánbu. Za půl hodiny u prolejzaček?“ „Jasně!“ řekla jsem a položila sluchátko. Vedle mě stála Suzan a asi si lámala hlavu, proč se po takovým krátkým rozhovoru usmívám jako sluníčko. Popadla jsem Richarda, hodila ho do kočárku a utíkala za Terezou. Když jsme se potkaly,

13

padly jsme si do náručí (viděla jsem na Tereze, že jí ten tejden taky docela utahal)

a jen jsme

pořád dokola opakovaly: „Jéžiši, to bylo hrozný...“ Pak jsme si vyměnily mimina a zase jsem utíkala domů. Sbaleno jsem naštěstí měla za chvíli, protože jsem si vlastně za celou dobu ani pořádně nevybalila. Andy mi hodil kufr do auta, já jsem si naposledy potřásla rukou se Suzan a jeli jsme k nádraží. Za chvíli už jsem seděla v autobuse, Andy stál na nástupišti a čekal, až se rozjedeme. Když se autobus konečně pohnul, zamával mi a já, abych ho trochu pozlobila, jsem mu poslala vzdušnou pusu, ať má o čem přemejšlet. Docela ho to zarazilo. Ha!

***

Někdy si říkám, že jsem to tam měla vydržet dýl, bůhví co všechno bych tam ještě zažila, možná by to nakonec bylo docela zajímavý, já nevim. Vim jenom, že se mi strašně stejskalo po rodině. Stála jsem na trajektu (vlny tentokrát byly o něco větší než minule, ale zase jsme jeli v noci), čichala jsem vůni moře a představovala si, jestli mi máma přijde na Florenc naproti zase v tom novým klobouku. Představovala jsem si tátu, jak se prohýbá pod váhou mýho obrovskýho žlutýho kufru, a dokonce i bráchu, jak pořád kouká na hodinky

a chce bejt někde úplně

jinde, než se svojí mladší sestrou. A těšila jsem se. Jak jsem tam tak stála na palubě a koukala do tmy, praštila jsem se najednou do čela. V tom zmatku jsem úplně zapomněla vyzvednout ty fotky.

(červen – srpen 2004)

http://slikon.wz.cz [email protected]

14