Petr Šlik. Brácha (2005)

Petr Šlik

Brácha (2005)

Svýho bráchu jsem měl vždycky rád, odmalička jsem ho obdivoval. Je o šest let starší než já, bude mu dvacet, už se holí a chodí do práce. Bydlí sice ještě s náma, ale už si sám vydělává. Má hodně peněz a může si koupit, co chce. Když něco potřebuju, třeba nějakej novej komiks (mám doma všechny Thorgaly, ale líbí se mi Hellboy, nebo Batman), tak jdu za ním a když má dobrou náladu, tak mi to koupí. Ale to není nejdůležitější, mít staršího bráchu je skvělý ze spousty důvodů. Jednak si na vás ve škole ani na sídlišti nikdo nedovolí, a pak se taky naučíte spoustu věcí daleko dřív, než ostatní kluci ze třídy. Zvlášť když máte takovýho bráchu, jakýho mám já. Jmenuje se Honza a je velkej a silnej, takže se s ním nikdy nikdo nechtěl prát, a protože všichni věděli, že já jsem jeho brácha, měl jsem od různých part a partiček v okolí navždycky pokoj. Ve škole se neučil nijak zvlášť dobře a občas měl nějakej průšvih. Jednou, když měl vši, nachytal si je do skleničky a pak je ve škole za pětikorunu prodával. To ale pro mě bylo jedině dobře. Učitelé, který ho znali, pak byli vděčný za to, že já se učim aspoň průměrně. Brácha mi ukázal, jak se kradou v sámošce žvejkačky už když mi bylo devět let, a kouřit a pít pivo mě naučil jen o rok později. Na fotbal mě vzal, když mi bylo jedenáct, a já jsem se snažil napodobovat všechny písničky, který tam zpíval. To on mi řek, jak se mám ke kterýmu učiteli na škole chovat, on mě naučil většinu sprostých slov, co znám, díky němu se můžu dívat na televizi až do jedenácti. On mi řek, že děti nenosí čáp a jak to teda je. To mi bylo asi deset. Brácha už je normálně dospělej. Domů si může chodit, kdy chce a někdy nepřijde vůbec. Dokonce už i spí s holkama. Vim to, protože jsem je jednou viděl. Bráchu a jeho holku Ivetu. Jednou, když naši odjeli někam za příbuznýma a nechali nás doma samotný, tak si jí brácha přived a mně nařídil, ať nevylejzám ze svýho pokoje, nebo mě zmlátí. Já jsem myslel, že to vydržim, že tam budu celej večer, čet jsem si komiksy a nic mi nechybělo, protože brácha mi tam předtím nanosil spoustu jídla a pití, jenomže pak se mi začalo chtít na záchod. Když už to opravdu nešlo vydržet, tak jsem potichu otevřel dveře svýho pokoje a opatrně jsem našlapoval směrem k záchodu. V bytě byl cítit cigaretovej kouř, v obýváku hrála hudba a ozývaly se odtamtud divný zvuky, který jsem nejdřív považoval za nějaký šeptání. Cestou na záchod jsem musel projít kolem dveří do obýváku, tak mi snad nikdo nemůže vyčítat, že jsem se tam podíval. Pamatuju si, že na stole stála nějaká láhev, televize běžela s vypnutým zvukem, zato věž v rohu vyhrávala nahlas nějakej ploužák. Závěsy byly zatažený, takže v místnosti bylo šero, ale i tak jsem si všim, že okolo stolu jsou poházený různý kusy oblečení, a taky jsem viděl, co se dělo na gauči. Leželi tam brácha s Ivetou. Nebyli úplně nahatý, jenom polosvlečený, pamatuju si, že Iveta měla rozepnutou blůzu a já jsem viděl její prsa. Brácha měl hlavu zabořenou mezi nima a rukama se z Ivety snažil stáhnout punčocháče. 1

Ona měla zavřený oči, hladila ho na hlavě a vzdychala. Jak jsem se na ně díval a poslouchal je, padla na mě najednou nějaká divná úzkost a začal jsem se bát, ani nevim čeho. Rychle jsem proběh kolem dveří na záchod a zavřel se tam. Oni si mě kupodivu nevšimli ani když jsem se vracel zpátky, ale to už jsem se do obýváku nahlídnout neodvážil a zbytek večera jsem pak strávil v posteli s hlavou pod polštářem, abych neslyšel ty zvuky. Pak jsem se dlouho nemoh s Ivetou normálně bavit. Občas k nám domů přišla, protože máma jí měla docela ráda a to jsme pak nejčastěji společně seděli u stolu a něco jedli, ale já jsem se na ní už ani nedokázal podívat. Máma se snažila udržovat rozhovor a pořád mě vybízela, ať se k Ivetce (tak jí říkala) nechovám jak k cizí, když už skoro patří do rodiny, ale já jsem se nemoh přemoct. Několikrát mi pak při jídle zaskočilo a jednou, když mě máma přinutila, abych Ivetě dolil kávu, tak jsem jí, jak se mi klepala ruka, polil. Máma mi dala pohlavek, řekla, že se ještě neumim chovat, a poslala mě do pokoje. Byl jsem rád, že můžu odejít, protože jsem měl před očima pořád Ivetiný bradavky, jak je brácha líbá, a v uších mi znělo její vzdychání.

***

Nechci, aby to vypadalo, že to pro mě byla nějaká novinka. Samozřejmě, že jsem měl tyhle věci patřičně nastudovaný. S klukama ze třídy jsme prolistovali spoustu časopisů, kde jsme si mohli prohlídnout spoustu nahatých ženských daleko podrobněji, ale tohle bylo něco jinýho. Tohle se odehrávalo u nás v obýváku a ještě k tomu to byla holka, kterou jsem znal a kterou jsem pak vídal, jak si upejpavě bere kousek bábovky a způsobně ho jí lžičkou. Když začal brácha s Ivetou chodit, bylo to dobrý, byl jsem něco jako jejich důvěrník, jak je to v knížkách. Pořád jsem nosil psaníčka od jednoho k druhýmu. Brácha mi za to dával peníze a Iveta bonbóny, ale já bych to pro ně dělal i zadarmo, protože mě to bavilo. Nikdy bych ty psaníčka, co si posílali, neotevřel, i když mě samozřejmě zajímalo, co si píšou, ale věděl jsem, že by se oba zlobili. Tehdy chodil brácha do osmý třídy a Iveta do sedmičky a některý učitelé u nás na škole ani rodiče se na to nedívali zrovna s pochopením a myslim, že oba dva byli rádi, že já jsem s nima, i když brácha samozřejmě říkal, že je mu úplně jedno, co si myslej ostatní. Občas mě sebou brali do kina. Ne, že by je to napadlo samotný, ale máma vždycky řekla bráchovi: „Vemte sebou dneska večer Péťu, ať nesedí pořád doma.“ Honza udělal vždycky kyselej obličej, ale většinou mě vzal. Celej večer si pak ze mě s Ivetou dělali srandu, ale mně to nevadilo, byl jsem rád, že jsem s nima. Líbilo se mi, jak nám brácha objednával pití. Dělal to jako herec z nějakýho filmu, samozřejmě, jakoby mimochodem, 2

mávnul na číšníka a řek mu naše objednávky. Když chtěl zaplatit, stejně velitelským gestem ho zase zavolal a nechával vždycky veliký spropitný. V kině nám kupoval ten největší kornout popcornu a v mekáči mi vždycky objednal dvojitou porci hranolek. Občas s náma taky chodila Ivetina mladší sestra Věra. Ta byla stejně stará jako já (ale ve třídě jsme spolu nebyli – ona chodila do béčka) a já jsem jí nikdy neměl moc rád. Vlastně s náma byla skoro vždycky, málokdy mě brácha s Ivetou vzali, když ona nešla, ale já bych se bez ní obešel. Vždycky se na ten večer oblíkla do nějakých nemožných šatů a někdy se dokonce nalíčila. Ve všem napodobovala svojí starší sestru. Nosila kabelku a když viděla, že Iveta s tou svojí trochu pohupuje, tak ona jí roztočila jako nějakou vrtuli. Brácha si ze mě kvůli ní často dělal srandu. Když jsme se pak večer vraceli domů, často se mě ptal: „Všim sis, jaký pěkný šaty měla dneska na sobě Věrunka?“ Bylo mi jasný, že si ze mě jen dělá srandu, a tak jsem na to nic neříkal, ale jeho to zřejmě bavilo, protože pokračoval. „Mně se zdálo, že po tobě nějak koukala. To není samosebou. Podle mě po tobě jede, co myslíš?“ „Nevim. A je mi to jedno.“ „To by ti ale nemělo bejt jedno, podle mě je to moc pěkná a šikovná holka a vy byste se k sobě moc hezky hodili.“ Tohle řek tónem, kterým mluvila naše máma o Ivetě, takže jsem poznal, že to nemyslí vážně, ale naštvalo mě to. „Je to kráva. Je úplně blbá.“ „A všim sis, jak byla dneska hezky nalíčená?“ To už brácha nevydržel a začal se smát. Sice jsem byl na něj zrovna naštvanej, ale když jsem viděl, jak se směje, musel jsem se smát taky. „Ty jsi blbej Honzo...“ Jak říkám, svýho bráchu jsem měl vždycky rád a když začal chodit s Ivetou, bylo to dobrý.

***

Brácha má taky skvělou schovávačku. Kdysi dostal od rodičů k narozeninám velikej glóbus, kterej se dal používat i jako lampička. Vevnitř byla žárovka a když se rozsvítila, vypadalo to fakt výborně. Brácha ten glóbus ale moc často nerozsvěcel, protože tu schovávačku měl právě v něm. Obě polokoule glóbusu se daly rozšroubovat, aby moh člověk vyměnit žárovku, a vevnitř bylo spousta volnýho místa. Tam si schovával cigarety, dokud ještě před našima tajil, že kouří, tam měl schovaný sprostý časopisy, taháky na fyziku a taky 3

psaníčka, který si po mně posílali s Ivetou. Hrozně se mi ta jeho skrejš líbila a často jsem ho prosil, aby mi tam taky něco schoval. Já vim, bylo trochu nelogický, abych měl svoje věci schovaný u bráchy, když jsem měl svůj pokoj, ale mně se prostě líbilo koukat se, jak odšroubovává ten glóbus, a pak se dívat, co všechno tam má za poklady. Tuhle schovávačku používal pořád, i později, když začal chodit do práce a před našima už nemusel nic schovávat, ani cigarety ne. Pořád tam ukládal různý fotky a malý plyšový medvídky, co dostával od Ivety. Smál se jim, říkal, že jsou dobrý tak akorát pro holky, ale nikdy žádnýho nevyhodil. Jo, tuhle skrejvačku jsem mu záviděl, ale na druhou stranu je pravda, že já jsem vlastně ani neměl moc věcí, který jsem musel schovat. Moje komiksy nikomu nevadily.

***

Brácha s Ivetou chodil už pět let a naše máma začala dělat narážky na svatbu, ale poslední dobou se začali nějak hádat. Nevim proč, vždycky si nějakej důvod našli. Začínalo jaro, všichni ve škole a na ulici měli jakoby lepší náladu, ale oni dva mezi nima chodili a mračili se. Jednou se hodně pohádali na cestě z nějakýho kina. Zrovna jsme šli jen ve třech a brácha byl celej večer nabručenej, se mnou se nebavil vůbec a Ivetě jenom odsekával. Vůbec se mi to nelíbilo, ale radši jsem byl zticha a nic jsem neříkal. Když jsme se dívali na film, bylo to ještě docela dobrý, protože to jsme museli tak jako tak mlčet, ale cestou z kina se to stalo. Šli jsme po prázdný ulici, já jsem se snažil tvářit, že tam nejsem, a oni se hádali. Nejdřív jsem ani nechápal, kvůli čemu se hádaj, chvíli jsem si dokonce myslel, že je to kvůli tomu filmu na kterým jsme byli, ale pak to zas vypadalo, že ne. Každopádně najednou se zastavili a brácha na Ivetu křičel: „Prosimtě, co mi to tady vykládáš? Myslíš si, že ti to budu věřit? Už mě tím fakt unavuješ, dyť je to furt stejný. Měla by ses jít léčit.“ „Takže ty mi nevěříš, jo?“ „To si piš, že ti to nevěřim. Zkus si vymyslet něco lepšího. Kdes to viděla, prosimtě? V nějakým blbým filmu?“ „Pokud vim, tak filmy na který jdem, vybíráš vždycky ty.“ „Ježiš to je přece jedno. Nebavíme se tu o filmech, ne?“ „Ne, jo?“ „Hele, nedělej si ze mě srandu, jo? Radši mi řekni, co s tím chceš dělat?“ „S čím?“ „No, s tím... cos mi teď řekla.“ 4

„A co s tím chceš dělat ty?“ „Já chci hlavně vědět, jestli je to pravda,“ řek brácha a zapálil si cigaretu. Potom pomalu potáh, vyfouk kouř a podíval se Ivetě do očí a vážným hlasem opakoval: „Mě zajímá jenom pravda, víš?“ Iveta se na něj ušklíbla a řekla jen: „Kdes to viděl, prosimtě? V nějakým blbým filmu?“ To už jsem tušil, že bude zle. Mimoděk jsem se přikrčil v očekávání bráchova vzteku, ale kupodivu se nic moc nestalo. Chvíli tam proti sobě stáli, mračili se na sebe a pak se brácha beze slova otočil a odešel do tmy.

***

Myslel jsem si, že Iveta bude ráda, že to dopadlo jen takhle, a proto mě překvapilo, když jsem viděl, jak jí po pravý tváři teče slza. „Iveto,“ odvážil jsem se říct, „nebreč.“ Jako kdyby si teprve teď uvědomila, že tam stojim. Trhla sebou, podívala se na mě a tu slzu si setřela. Ať to bylo jakkoliv, uměla se výborně ovládat a už jí nestekla ani jedna, dával jsem na to pozor. „Tak to vidíš,“ řekla jen. „Jo,“ řek jsem, protože nic lepšího mě nenapadlo. „Nepudeš za Honzou?“ „Já... ne. Doprovodim tě domů.“ Usmála se na mě, chytla mě za ruku a řekla: „Tak pojď.“ Vedla mě za tu ruku a muselo to vypadat, že doprovází spíš ona mě. Byla o hlavu větší a o pět let starší. Dlouho jsme šli mlčky a mě potom napadlo, že bych jí asi měl nějak rozveselit, a tak jsem jí začal vyprávět různý vtipný historky od nás ze školy. Vyprávěl jsem jí, co všechno s klukama ze třídy podnikáme, a musim se přiznat, že jsem si to tu a tam trochu přibarvil. Nejdřív na to nijak neodpovídala, kráčela mlčky vedle mě a ani slovem nedala najevo, že mě poslouchá. Po chvíli se ale začala některým historkám smát a ptala se na podrobnosti. To se ví, že jsem pak vyprávěl s ještě větší vervou a ještě víc jsem si vymejšlel. Než jsme došli k jejich paneláku, už si se mnou normálně povídala a já jsem se těšil, až večer bráchovi řeknu, že Iveta už má zase dobrou náladu. Před vchodem do paneláku jsme se zastavili. „Děkuju za doprovod. Nebudeš se teď bát jít domů sám?“ 5

„Prosimtě,“ řek jsem jí, i když teprve teď mi došlo, že budu muset projít sídlištěm za úplný tmy, protože většina lamp byla rozbitých, a polilo mě trochu horko, „za koho mě máš.“ „Tak jo, jseš hodnej. Dobrou noc.“ Potom se ke mně naklonila, jako kdyby mi chtěla dát pusu. Na poslední chvíli se ale zarazila, usmála se na mě a jen mě pohladila po hlavě. Cesta domů nakonec nebyla vůbec strašidelná, byl jsem tam docela rychle, pořád jsem viděl siluetu Ivety, jak mizí za vchodovýma dveřma, a byl jsem zvědavej, co bude říkat brácha, ale on tam nebyl.

***

Tu noc nepřišel domů vůbec. Máma se nebála, protože na to byla zvyklá, ale já jsem měl trochu strach, co se s ním stalo. Když pak druhej den přišel normálně na večeři, měl jsem chuť se k němu hned rozběhnout a zeptat se ho na spoustu věcí, ale něco v jeho chování mě odradilo, takže jsem se ho nakonec nezeptal na nic a nešel jsem za ním, ani když se pak po jídle zavřel u sebe v pokoji. Já jsem se zavřel u sebe, ale večer za mnou přišla máma. Čet jsem si právě Thorgal, dítě z hvězd, když se otevřely dveře pokoje a ona vešla dovnitř. Měl jsem se správně učit, takže mě naštvalo, že nezaklepala. „Kolikrát jsem vám říkal, že máte zaklepat, když ke mně jdete?“ Naštěstí se mi podařilo schovat Thorgala pod sešit matematiky, kterej jsem měl v pohotovosti připravenej na stole. „Děje se něco?“ zeptala se. „Ne, nic. Co by se mělo dít?“ „Dneska jseš nějakej zamlklej a podrážděnej. Nic neříkáš, duchem jseš bůhvíkde a ráno jsi se neučesal.“ „To se ti zdá. Nic mi není, nic se neděje.“ „Tak to jsem ráda. Něco jsem ti přinesla,“ řekla a podávala mi nějakou knížku. „Děkuju,“ řek jsem způsobně, aniž bych se podíval na titul. „Myslela jsem, že by se ti něco z toho třeba mohlo hodit.“ „No, to určitě,“ řek jsem. Máma se rozloučila, odešla a pečlivě za sebou zavřela dveře. Podíval jsem se na knížku, kterou jsem držel v ruce. Knížka pro chlapce, stálo tam a u toho nějakej obrázek. Listoval jsem v ní a na přeskáčku čet názvy kapitol. Co se děje s mým tělem? Co je to láska? Rozdíly u chlapců a dívek. Co je to masturbace? Úplně jsem se lek a odhodil jsem jí na zem. Občas někdo z kluků řek, že nějakou takovou knížku od rodičů dostal, a já 6

jsem měl radost, že mě to minulo, že jsem ušetřenej týhle trapnosti. Při představě, že si máma myslí, že teď právě se zatajeným dechem pročítám třeba kapitolu o masturbaci, mě polilo horko. Před očima se mi míhal film ze všech těch časopisů, co jsme si s klukama vzájemně půjčovali, a pak jsem se podíval na zem na titul tý knížky. Byl tam obrázek, na kterým stál nějakej kluk před tabulí, na který bylo nakreslený srdce. Vstal jsem a odkop jí pod postel, nechtěl jsem se na ní ani dívat. Vrátil jsem se ke stolu, odložil matematiku a otevřel Thorgala. To bylo daleko zajímavější čtení.

***

Knížka zůstala zapomenutá pod postelí, s bráchou jsem si pořád ještě nepromluvil a Ivetu jsem potkal jen jednou. Hráli jsme s klukama fotbal za sámoškou a já jsem jí uviděl, jak jde ze zastávky autobusu. Hned jsem nechal hry, i když jsem zrovna byl v docela slibný šanci, a vydal se za ní. Kluci za mnou pokřikovali něco sprostýho, ale já jsem je moc nevnímal. „Ahoj Iveto.“ „Jé, ahoj Péťo.“ Vždycky mi říkala Péťo, jako moje máma. Myslela to spíš z legrace a já jsem to taky tak bral, nevadilo mi to, ale teď bych byl radši, kdyby mi tak neříkala. „Kam jdeš?“ zeptal jsem se jí. „No kam bych šla? Domů.“ „Nechceš jít na chvíli k nám?“ „Nechci.“ „A můžu jít s tebou?“ „No, jestli chceš...“ Tak jsme šli jako tenkrát, akorát že teď jsme se nedrželi za ruce. Šli jsme vedle sebe a nikdo nic neříkal, Iveta asi neměla náladu a já jsem nevěděl, jak začít. Nakonec musela začít ona. „Poslal tě za mnou Honza?“ To mě docela překvapilo. Nechápal jsem, jak to myslí. „Ne. Proč? Měl by?“ „To já nevim, jestli by měl. Myslela jsem, že jestli máš něco zjistit, tak se mě rovnou zeptej.“ „Co jako bych měl zjistit?“ pořád jsem nechápal. „Já nevim, co. Něco. Jestli jsem naštvaná, nebo co. Když ani není schopnej mi zavolat.“ 7

„Vy jste spolu nemluvili?“ „Ne. Od tý doby, co jsme se pohádali.“ „Aha. No, já nevim, jak to s ním je. Jak to s váma je.“ „Vy jste spolu nemluvili?“ „Ne. Od tý doby, co jste se pohádali.“ Konečně se usmála. Ptal jsem se jí pak ještě na spoustu věcí. Jaký se jí líběj filmy a herci (Tom Cruise), jakou má ráda zmrzlinu (jahodovou) a ze zdvořilosti jsem se zeptal, jak se má Věra. Ona mi zas vyprávěla, jaký to má ve škole (čekala jí maturita na zdrávce) a že tam maj hodně učení a má málo času a holky od nich ze třídy jsou většinou blbý. To mě sice vůbec nezajímalo, ale dělal jsem, že jí pozorně poslouchám, a tu a tam jsem se na něco zeptal. Koneckonců, bylo příjemný poslouchat její hlas. U jejich paneláku jsme se zase rozloučili. Tak trochu jsem čekal, že mě zase pohladí po vlasech, ale neudělala to. Jenom mi poděkovala za doprovod a vešla do baráku. Doma jsem si konečně promluvil s bráchou. Čet jsem si právě Arnal a dva dračí zuby, když se otevřely dveře pokoje a on vešel dovnitř. Zavřel za sebou a rovnou, aniž by mě pozdravil, na mě vybafnul: „O čem jste se s Ivetou bavili?“ „Kdy?“ „No nedělej blbýho. Teď. Před hodinou. Jak jsi s ní šel od autobusu domů.“ „Aha. No, jen tak. O ničem.“ Trošku mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, že nás asi odněkud sledoval. „O ničem, jo? To jste se teda o tom ničem bavili docela dlouho.“ „No, říkala mi, jaký to má na škole.“ „Nekecej.“ „Nekecám.“ Brácha přišel až těsně k mýmu stolu, chyt mě za tričko pod krkem a nadzved mě ze židle. Bylo to pěkně nepříjemný. „O tamtom ti neříkala nic?“ „O čem?“ „Nedělej, že nevíš.“ „Nevim.“ Chvíli se mi díval upřeně do očí. V tu chvíli jsem ho neměl vůbec rád. Nešlo mi do hlavy, co to do něj najednou vjelo. Konečně mě pustil a já jsem dopad zpátky do židle. Koukali jsme se na sebe a vůbec jsme se neusmívali. Najednou jsem zatoužil po tom, aby to mezi náma bylo zase dobrý, abysme zase byli kámoši. 8

„Chtěla vědět, jestli chceš vědět, jestli je ještě pořád naštvaná,“ řek jsem mu. „Co?“ „No, žes jí prej ani nezavolal. Od tý doby co... jste se pohádali.“ „Tak to si bude muset ještě počkat,“ řek brácha, odkráčel z mýho pokoje a prásknul za sebou dveřma. Moc jsem to asi nevylepšil, ale byl jsem hlavně rád, že už je pryč. Bohužel, ještě to mělo pokračování u večeře. Jedli jsme zrovna polívku, když se máma bráchy zeptala: „A kdy k nám zase přivedeš Ivetku? Dlouho už u nás nebyla.“ „To se zeptej spíš bráchy. Ten s ní teďka chodí.“ Máma z toho byla celá zmatená a nechápavě se na mě podívala. Já jsem dělal, že tam nejsem, a upřeně jsem se díval do svýho talíře. Po chvíli ticha se máma zasmála, jako že to byla náramná legrace, a opatrně se zeptala: „Vy jste se s Ivetkou pohádali?“ „Já nevim, zeptej se bráchy.“ To už vytrhlo z letargie i tátu. Přestal číst noviny a zeptal se mě: „Oni se pohádali?“ „No..,“ špitnul jsem. Bylo to pěkně trapný a těšil jsem se, až dojíme a já se budu moct zavřít ve svým pokoji. „Ale to je škoda,“ řekla máma, „chtěla jsem na neděli upíct bábovku.“

***

Druhej den o velký přestávce za mnou na chodbě přišla Věra, chytla mě za ruku a odvedla mě do kouta. Bylo mi to nepříjemný, protože jsem viděl, že si nás pár kluků všimlo a nechtěl jsem, aby se mi pak smáli, ale myslel jsem, že má pro mě nějakou zprávu od Ivety pro bráchu, tak jsem jí nechal. Jenže ona se mě místo toho akorát zeptala, jestli nechci jít večer do kina. „Dneska?“ divil jsem se. „Copak nevíš, že se brácha s Ivetou pohádali? Nebo oni dneska někam jdou?“ „Nejdou. Myslela jsem, že bysme šli bez nich.“ „Jako jen my dva?“ „No.“ „A proč?“ „Ty nechceš?“ Vůbec jsem to nechápal, podíval jsem se na ní a uvědomil jsem si, že je nalíčená skoro jako když jsme večer někam šli. Normálně ve škole chodila samozřejmě nenalíčená, protože učitelé u nás to neradi viděli. Doved jsem si představit, kolikrát dneska dostala vynadáno za 9

svojí rudě namalovanou pusu a neuměle obtažený obočí. Taky oblečená dneska byla nějak jinak, měla jen docela krátkou sukni. „No, víš, já asi nebudu mít čas.“ Blejsklo jí v očích. „Nebudeš mít čas, nebo nechceš?“ „No, nechci. Proč bysme spolu měli jít do kina?“ „Jseš blbej, nebo co? Proč asi? Myslela jsem, že by to bylo dobrý, že bysme mohli bejt jako ségra s tvým bráchou,“ na chvíli zaváhala, ale pak pokračovala, „že bysme mohli dělat stejný věci.“ Uvědomil jsem si, že mě pořád drží za loket, a taky jsem si uvědomil, že jsem se začal trochu potit. „No, víš, já asi nechci. Chci si něco doma dočíst.“ Lepší výmluva mě bohužel nenapadla, ale tohle jí docela naštvalo. „Číst, jo? Si myslíš, že je nějaký blbý čtení lepší, než jít se mnou do kina? No, jak chceš, jseš vůl. Podruhý už ti to nabízet nebudu.“ Asi mi chtěla říct ještě něco, ale zachránilo mě zvonění konce přestávky. Konečně pustila můj loket, nakvašeně se otočila a odcházela dlouhou školní chodbou pryč. Koukal jsem se na její nohy a na dlouhej culík s mašlí, která se jí pohupovala těsně nad zadkem, a na chvíli jsem měl pocit, že jsem asi udělal chybu, když jsem řek ne. Ale jen na chvíli.

***

Čet jsem si právě Hellboy – probuzení ďábla, když se otevřely dveře pokoje a vešla Iveta. Zavřela za sebou a pomalu šla k mýmu stolu. Uvědomil jsem si, že v celým bytě je úplný ticho, a najednou jsem si nemoh vzpomenout, jestli jsem doma sám, dokonce jsem ani nevěděl, jestli se stmívá, nebo rozednívá. Měl jsem rozsvícenou lampičku u stolu a v jejím světle jsem pozoroval přicházející Ivetu. Myslim, že jsem se ještě nezmínil o jejích vlasech. Má je krásný. Černý kudrnatý vlasy po ramena. Dívala se na mě upřeně svýma zelenýma očima a nic neříkala. Ani já jsem nic neříkal, seděl jsem za stolem a díval se na ní. Nebyl jsem schopnej promluvit a stejně jsem nevěděl, co bych měl říct. Nešlo mi na rozum, kde se tam vzala a proč přišla. Došla až ke mně a položila mi ruce na ramena. Ucítil jsem její vůni, tu jsem znal a poznal bych jí kdykoliv a kdekoliv. Pohladila mě po vlasech a potom si přitiskla mojí hlavu na prsa. Políbil jsem jí je přes látku kostýmku, kterej měla na sobě. Zved jsem ruce, ale v půli cesty jsem se zastavil. Ona je ale chytla a sama mi položila prsty na první knoflík blůzky. Rozepnul jsem ho a pak ještě čtyři další. Lehce se prohnula v zádech a blůzka 10

z ní spadla na zem. Neměla podprsenku a já jsem měl teď přímo před očima její velký, jako jahody červený bradavky. Jednu jsem vzal mezi dva prsty a strčil si jí do pusy... Pak zazvonil budík. Ozval se ten jeho hnusnej tón a já jsem se probudil. Proč se člověk z každýho snu probudí zrovna v tu nejlepší chvíli? Musel jsem vstát a jít do školy, hned první hodinu jsme měli psát písemku z matematiky. To dá rozum, že se mi tam nechtělo, ale stejně jsem musel nejdřív na záchod.

***

Po škole jsem jel do Prahy, chtěl jsem si koupit novýho Thorgala. Vystoupil jsem na Můstku a šel Jungmankou k obchodu, kde kupuju všechny komiksy. Byl krásnej den, první den v roce, kdy se dalo bejt venku jen v tričku. Vykračoval jsem si ulicí, těšil se na Thorgala a najednou jsem uviděl, že na protějším chodníku jde brácha s Ivetou. Byl jsem rád, že už se na sebe nezloběj, a rozběh se za nima, ale v půli cesty jsem se zastavil. Ta holka, s kterou se brácha ved za ruku, nebyla Iveta. Chvíli jsem tam bezradně stál, nevěděl jsem, co mám dělat. Oni si mě nevšimli a já jsem si řek, že nic nezkazim tím, když je budu chvíli pozorovat. Šli stejným směrem, kterým jsem chtěl jít já, drželi se za ruce, hodně se smáli a často se zastavili a líbali se. Nemoh jsem tomu uvěřit, když jsem to viděl, ale bylo to tak. Bylo to, jako kdyby mě polili studenou vodou. Brácha se přece s Ivetou nerozešel, pořád spolu chodili a já jsem tu najednou viděl, jak se líbá s nějakou úplně cizí holkou. Jak to moh Ivetě udělat? Dostal jsem na něj vztek a zrovna když se zase ocucávali, zavolal jsem přes celou ulici: „Brácho!“ Pustil tu holku a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Potom mě konečně uviděl, zarazil se a pak vykročil směrem ke mně. Ta holka asi nechápala, co se děje, a zůstala tam stát jako solnej sloup. Brácha přišel až ke mně. „Nazdar Petře, co tady děláš?“ „Co by, jdu si koupit novýho Thorgala. Nemůžu, nebo co?“ „Ale jo, jasně že můžeš.“ Pak bylo chvíli ticho, čekal jsem, jestli mi ještě něco řekne, ale on se k ničemu neměl, a tak jsem se zeptal já. „Co je to za holku?“ „Jana. Kamarádka...“ „Kamarádka, jo?“ „No. Co je na tom divnýho?“ „Já ti řeknu, co je na tom divnýho. Divný je, že tady spolu jdete po ulici, držíte se za ruce, vzájemně se oslintáváte a Iveta o ničem neví.“ 11

„Tak snad se zas tolik nestalo, ne? Jana je fakt jenom kamarádka. A nelíbali jsme se. To jsem jí jenom něco šeptal. Pořád chodim s Ivetou, nemusíš mít strach.“ Tím mě teda naštval. Několikrát jsem byl svědkem, když lhal rodičům, nebo kdysi ve škole učitelům, ale to mi nikdy nevadilo. Přišlo mi, že to je normální. Nikdo svým rodičům neříká pořád jenom pravdu, každej jim někdy lže. Ale mně brácha nikdy nelhal, nebo aspoň jsem si to myslel. Proto mě tak zarazilo, když mi tady najednou vyprávěl takovýhle pohádky a ani se nezačervenal. Do hajzlu s ním. Kdybych měl v tu chvíli v ruce Thorgalův meč, vrazil bych ho bráchovi do břicha a vůbec bych se nerozmejšlel. Jenomže jsem ho neměl. Stál jsem tam proti němu jen s holýma rukama, a tak jsem se akorát otočil a beze slova šel pryč. Brácha na mě ještě párkrát něco zavolal, ale já jsem se ani jednou neohlíd. Dojel jsem domů, kde ještě nikdo nebyl, a hned jsem šel do bráchova pokoje. Přišel jsem k tomu jeho glóbusu a odklopil jsem ho. Potřeboval jsem mít jistotu. Prohraboval jsem se všema těma časopisama, dopisama a jinejma papírama. Měl tam pořád i ty psaníčka a plyšáky od Ivety, ještě si netrouf je vyhodit. Pak jsem našel to, co jsem hledal. Fotka, na který byla ta holka, kterou jsem s ním před chvílí viděl. Bylo to focený asi u nějakýho profesionálního fotografa v ateliéru. Pozadí bylo čistě bílý a bylo lehce rozmazaný. Ta holka se tam nakrucovala jako nějaká modelka a špulila pusu. Na fotce byla vidět jen její hlava, krk a nahý rameno. Ještě pořád jsem držel tu fotku v prstech, když se ozval zvonek u dveří. Nechal jsem jí spadnout zpátky do glóbusu a šel jsem otevřít. Stála tam Iveta, byla trochu rozcuchaná a oči měla zarudlý. V rukou žmoulala kapesník. „Ahoj. Pojď dál,“ řek jsem jí a ustoupil jsem od dveří, aby kolem mě mohla projít.

(únor 2005)

http://slikon.wz.cz [email protected]

12