PETR CHVOJKA, STANISLAV HAVELKA LADISLAV CAPEK
ILUSTROVANÉ SEŠiTY PANORAMA
Petr Chvojka, Stanislav Havelka, 1981 IIlustrations © Ladislav Čapek, 1981
©
(
,1Jj
Jak Šavlojedy přišly k svému jménu •
Vesnice se nazývají všelijak. Mlékojedy, Kozojedy, Mrkvojedy a věřte nebo nevěřte i Šavlojedy. V Šavlojedech na návsi bydlel dě da Kulíšek. V mládí zbrázdil všecka moře: Rudé, Žluté, Středozem ní ... A taky oceány. Jižní i Severní, Tichý i Mokrý. Na tom posledním chytil pořádné revma. Když už mu v kolenou vrzalo tak silně, že pomýlený kapitán honil každou chvíli plavčíky do podpalubí promazat stroje, Kulíšek odešel od maríny. Usadil se na nejkrásnějším kousku pevniny, jaký znal, v Šavlojedech. V chalupě na návsi, kde se kdysi narodil. , Chtěl mít doma veselo, a proto hledal přátele. Seznámil se s dvěma kluky ze sousedství, Káďou a Píďou, . a tak se stal ochráncem . a kamarádem dvou největších rošťáků z celé vesnice. Co jiného se dalo od námořníka čekat? Oba kluci byli u něho pečení vaření od zimy do zimy. Zimu měli vů-
3
•
bec ze všech ročních období nejradši. V zimě vypadaly Šavlojedy jako z cukru. Když napadl sníh, každá šavlojedská chalupa i každý šavlojedský chlívek v bílém kožichu přímo zářily. A letos panečku zima držela! Jak přilepená. Na Matěje napadl čer stvý sníh. Káďa s P·íďou vystrkali na kopec nade vsí ještě za ranního šírání saně rohačky a hurááá, svištěli kolem starostova sadu na náves. "Jsme prvnííí," hulákal Píďa. Mýlil se. První ve všem musel být v Šavlojedech starosta. Nemohl dospat starostí, jestli mu sníh nepolámal stromy. Funěl a šinul se bílou záplavou do kopce k sadu. Kluci ho zpozorovali pozdě. Moc pozdě. Jeho filcové boty se jim mihly nad hlavami, když mu saně podrazily nohy. Rohačky zaskřípěly, zaúpěly pod starostovými štruksovicemi a praskly. Složily se jak domeček z karet. Kluci zvedli hlavy ze sněhové peřiny a viděli, jak se starosta koulí v závějích a pod kopcem proráží prkennou zeď. Bum! A slyšeli, jak starostovo selátko Vašík samým překvapením nad tou nečekanou návštěvou ve svém chlívku kviká.
•
•
•
Na víc nečekali. Posbírali rychle trosky rohaček a uháněli za dědou Kulíškem. "Starostou v Šavlojedech byl vždycky ten nejtlustší sedlák," uculoval se Kulíšek, "není divu, že máte ze saní ohrabky." Popadl kladivo, kleště, pilku ocasku a pikslu hřebíků a pustil se do práce. Kluci chvilku přešlapovali a okukovali. A protože věděli, že dědovi Kulíškovi jde práce mnohem líp od ruky, když vypráví, napadlo je položit mu otázku, která se jim už dlouho koulela v hlavě: - "Pročpak se vlastně Šavlojedy jmenují Šavlojedy?" Netušili, jak Kulíškovi kápli do noty. "Kdysi se Šavlojedy jmenovaly docela obyčejně," rozpovídal se . s gustem. "Stará Ves nebo Veselíčko, to už nikdo nepamatuje. Na statku u starosty nejtlustšího sedláka z celé vsi - sloužil tenkrát můj prapraděd. Taky Kulíšek, dej mu pámbů věčnou slávu. Byl pacholkem u koní. A jak už to bývá, padla mu do oka starostovic jediná dcera Madlenka. On se jí taky líbil. Však prý to byl chlapík jako sosna ... Ostatně, podívejte se na mě!" holedbal se děda Kulíšek sám
5
•
. sebou i prapředkem. "Domluvili se a prapraděd si o ní přišel starostovi říct. Samozřejmě, hned byl oheň na střeše: starostova dcera a čeledín? Kdo to jakživ slyšel! . Madlenka promáčela slzami všech dvanáct tuctů kapesníků, co měla ve výbavě. Teprve potom si starosta zavolal prapraděda a povídá: - Dám ti tři úkoly. Když je nesplníš, odejdeš, aby tě má jediná . dcera už nikdy nespatřila. Sejde z očí, sejde z mysli, říkal si v duchu a v hospodě u taroků se dal slyšet nahlas: - Vykoumal jsem tak krkolomné úkoly, že je čeledín Kulíšek nezvládne, ani kdyby se na hlavu stavěl. A kdyby je přece jenom splnil, ruku na to, sousedé, dám mu Madlenku, anebo sním šavli našeho obecního policajta ... A hned to všichni vespolek s veselou myslí potvrdili, dosvědčili a zapili. Časně zrána - slunce vyšlo do sněhu, jako dneska na Matěje prapraděd volal na zápraží: - Vstávejte, hospodáři, hola, čekám na první úkol. Starosta dal prapradědovi do ruky pilu a sekyru a zavedl ho na louku k letitému dubu-samotáři: - Chci, aby zítra zrána stály na mém dvoře saně pro dvojspřeží, zhotovené z tohohle stromu. Nu což, prapraděd byl člověk fortelný. Tesařinu znal, dřevu rozuměl, v kovářském řemesle byl taky trochu honěný, ale když zveď oči do koruny toho obra, dušička v něm byla maličká. Co mu však zbývalo? Plivl si do dlaní a věřte, kluci, nebo nevěřte, slunce bylo ještě za horama, a saně už hotové! Starosta poránu chodil kolem nich zamračený, prohlížel je a prokle"pával, vytknout prapradědově práci však nemohl nic. Dobrá, prý ať si jde čeledín odpočinout a přijde zvečera. Večer se úplněk šklebil na zmrzlý sníh a starosta přikázal: - Do rána přivedeš vranku a šimla do těch saní. Starosta dobře věděl, že takový pár má ve vsi jenom on. Spokojeně se zamkl v maštali, posadil se ke dveřím na otýpku slámy, vytáhl z kapsy lahvičku žitné, aby mu nebyla dlouhá chvíle, a hlídal: Myslel si: moje neodvedeš a jinde neseženeš. Ale prapraděd se v koních vyznal. . K ránu starosta zdříml · na otepi, prapraděd před maštalí tiše hvízdl •
•
6
• ?
\
J
J
O.
,./
• v
.
a panečku, měli jste vidět! Retězy cinkly a povolily. Kopyta vyrazila dveře i s veřejemi. Vranka i šiml se smýkli kolem starosty. Starosta vletěl po hlavě do kupky hnoje a než se vyhrabal, vranka se šimlíkem stáli v saních. Dobře zapřaženi. Starosta si hladil pohmožděný kříž a rozzlobeně bručel: - Koně jsi vyveď. Dobrá. Ještě nevěstu! Než slunce stane na poledni, musíš s ní sedět v saních a třikrát zapráskat vrance a šimlovi nad ušima bičem, chceš-Ii se mnou mluvit o svatbě. A hned se hrnul do Madlenčiny komůrky. Dceru pohledem zahnal do samého kouta, zabednil okenice a zamkl dveře, aby ani myška neproklouzla. A klíč šup! pod polštář a sám buch! na polštář. A spal. Ani si boty nezul, tak byl unavený po neúspěšném nočním hlídání. Spánek však měl lehký jako pavučina. Madlenka byla chytré děvče: - Po desáté se nadobro vzbudí, pošeptala prapradědovi klíčovou dírkou, a popadne ho žízeň po tom nočním truňku. Místo čaje mu dejte odvar z makůvek! A skutečně: kolem desáté hodiny starostu probudila žízeň. Paní-
8
máma mu pootevřenými dveřmi podala makůvkový lektvar, starosta si loknul, a v tu ránu jako by ho podťal. Upadl do spaní jak kámen do rybníka. Kdepak by cítil, že ho Madlenka převrací z boku na bok, aby se dostala ke klíči! Na věži zvonilo poledne, slunce hrálo na střechýly a Madlenka seděla s prapradědem Kulíškem v saních pod starostovými okny. Prapraděd zapráskal bičem tak parádně, že to vzbudilo i omámeného starostu. - Prrrr, zakřičel z okna, zavolejte obecního policajta! Raději sním šavli, než bych ti dal Madlenku! Zkoušel to nejdřív od špičky. Skousl a vylomil si zub. I zpruboval to od druhého konce: od jílce. Vylomil si druhý zub. A tak to zkusil tam, kde je šavle nejtenčí: na ostří. Hezky uprostřed. Skousl rupl a vylomil si třetí zub. A ještě se řízl do tváře. - Proboha, muži, spínala ruce panímáma, vždyť se zmrzačíš! Šavle je přitom čistá jak hromničná svíce, nikde šrám, nikde ani škrábnutí! " Děda Kulíšek odložil kladivo a vynesl opravené saně do sněhu před chalupu. Smál se na celé kolo té historii: "Starostovi nezbylo, než se vzdát. O všechny zuby přijít nechtěl. A tak prapraděd dostal Madlenku a vsi se začalo říkat na p,amátku té marné starostovy snahy - Savlojedy ... " Spokojení kluci se zapřáhli do saní a metelili zasněženou šavlojedskou návsí zpátky na sanici: museli přece opravené rohačky hned vyzkoušet. Usmívali se celou cestu a ještě dobu potom. Šavlojedy? Docela hezké jméno, ne? v
,
.Jak hastrman vytrestal lakomého hospodského Šavlojedy čekaly na první jarní den. Nad ostrůvky špinavého sně hu už občas nesměle tíkl skřivan a sluníčko se mátožilo, aby povylez10 aspoň o píď výš než včera. Prokřehlý hastrman Straširybka se za sluníčkem musel vyšplhat ze šavlojedského rybníku až do vrcholku topolu, co stál na hrázi: Uvelebil se na větvi, z krku odmotal dlouhou šálu a z uší sundal klapky proti mrazu. Seděl a čekal. Moc se těšil, že sluníčko zase začne hřát. Pozoroval Káďu s Píďou, kteří na zamrzlém rybníku klečeli nad dí. rou vysekanou v ledu a tyčkami z plotu se snažili popohnat malátné ryby k rychlejšímu pohybu. Konečně sluníčko vyšplhalo tak vysoko, že jeden paprsek zašimral hastrmana v nose. Honem se chytil větve topolu, aby nespadl: "Hepčííí!" kýchnul bohatýrsky. A ještě: "Hepčííí, hepčííí!"
10
Od hladiny rybníka se jako ozvěnou vrátilo mohutné, táhlézadunění. Klikatý blesk přes ledovou plochu vyznačil místo, kde zimní příkrov na rybníce pukl. . A bylo jaro. Hned měli co dělat, kluci i Straširybka. Zatímco Káďa s Píďou vesele jezdili na ledových krách po rybníce, Straširybkovi nastala robota. Čvachtal s dvěma putýnkami plnými ledu znovu a znovu od rybníka ke sklepu hospodského Pípy. Zůstávala za ním pěšinka značená třemi čůrky dvěma z putýnek, třetím z hastrmanova šosu. Jak tak chodil a přitom hekal a kýchal, teklo mu ze šosu i z putý. liek čím dál víc. Na rybníce zatím ubývalo ker a zvětšovala se volná vodní plocha. Po poledni kýchl Straširybka naposledy, na rybníce praskla poslední kra a kluci neměli na čem jezdit. Ochotně pomohli Straširybko~ vi s posledními zbytky ledu do Pípová sklepa. "Jak jšme še dohodli, ve šklepě máte úplnou ledárnu," hlásil hastrman Pípovi. "Pivo bude čelý rok jako kšen." "Dobře, dobře," pochválil Pípa hastrmana a podal mu tuplák s napěněným pivem. "V sobotu večer si za to u mně v hóspodě vypiješ korbelů kolik chceš. Všecko zadarmo," sliboval. Jenže sotva se radostně šklebící Straširybka ztratil z dohledu, už bylo lakomému hospodskému těch slíbených piv líto. Mračil se za hastrmanem, až se mu dělaly faldy na čele: přemýšlel, jak na něj vy• zrat ... V sobotu si Straširybka nasadil svůj sváteční klobouk a zvesela čvachtal ke vsi. Měl tu pravou hastrmanskou žízeň: •
•
•
•
•
Mezi dveřmi Pípovy hospody zůstal jako přimražený. Chuť na pivo ho rázem přešla: všechny lavice, židle i stoly, dokonce i šenk, všechno bylo omotáno lýkem! A lýko, jak jistě víte, je pro hastrmany úplný mor. Nemůžou se jej ani dotknout. Co měl chudák Straširybka dělat? Smutně se otočil a ještě smutněji se coural zpátky k rybníku: "Ža moji počtivou práči takováhle odměna! Však tyše vytreštáš šám, hamoune," svolával pomstu na Pípovu hlavu. čekat. . A nemusel ani moc dlouho . . V neděli ráno Pípa zašel do sklepa obložit sudy čerstvým ledem. Chtěl mít pivo pěkně vychlazené na odpoledne ke kuželníku, aby hostům chutnalo a dobře se prodávalo. Radostně si zamnul ruce, když pod tmavými točitými schody ve sklepě zase uviděl ty hromady ledu, co nanosil Straširybka. Vystačí mu na celý rok, až do příští zimy! Opatrně slezl po vlhkých schodech a soudky s pivem začal obkládat studícím ledem. 12
.
•
Když namáhavě zvedal obzvlášť velký kus ledové kry, uklouzla mu noha a rupl - sjel po zadku do hromady ledu. Řach! Krach! Než se nadál, byl zasypán studenými krami. Plácal se mezi nimi jak tlustá ryba. Chytal se sudů a soudků, převracel je na zem i na sebe a marně se hrabal ke schodům ze sklepa. Nohy mu klouzaly po kusech ledu, led mu padal za zástěru i za límec. Strašně ho studil. Není divu, že se ohlásila rýma. Pípa pořádně kýchnul: "Hepčííí!" a znovu to z něj vystřelilo: "Hepčííí! Hepčíííí!" Led se rozpadal a lámal, drobil se a drolil: "Hepčííí! Hepčííí! Hepčííí!" Než se Pípa dostal ke schodům, byly z ledu kousíčky jak kostky cukru. Ani si pořádně neotřel zčervenalý nos a - "Hepčííí!" kostičky roztály docela. Ve sklepě nebylo po ledu ani památky. Káďa s Píďou si v neděli po obědě pouštěli po rybníku první lodič ky z kůry. Straširybka už zase seděl v koruně topolu a vyhříval se na •
sluníčku.
Zdálky se k jejich uším najednou doneslo táhlé troubení. Co by to mohlo být? Hon na zajíce? Vždyť sotva rozkvetly kočičky! Nebo hasiči? Než se shodli, k rybníku se přikulila divná postava. Byl to hospodský Pípa, zabalený do vlňáku jako babička. Troubil do kapesníku a hořekoval: "Co si počnu s teplýb piveb, bez ledu? Hepčííí! Straširybko, kde seženu led?" Hastrman si pomyslel: "To je teď tvoje věc, hamoune." A nahlas řekl: "Aši mušíš počkat na tři žmržlý, Pankráče, Šerváče a Bonifáče. A ,hlavně štát v šlově, hošpodo! Štát v šlově," poučil vytrestaného lakotu. Pak zafoukal klukům do lodiček, že se rozjely jak opravdové moř ské korábý po rybníku, na kterém už nebyl ani kousek - ale ani ten nejmenší ždibíček! ledu. •
,
•
•
•
•
•
•
Jak se starostovi rojily včely "Budou se vám rojit včely, starosto?" volal děda Kulíšek přes zídku sadu a zapaloval si fajfku po nedělním obědě. "Vždyť už na ně nebudete mít v úlu místo." "Však ono se něco najde," zachrčel starosta. "Kdyby tak můj nejsilnější roj zaletěl za zídku, to by se ti hodilo, viď, holoto," pomyslel si. A tím pomyšlením se rozčílil, až zbrunátněl. Děda Kulíšek seděl na židli, kterou si vynesl do trávy, dumlal fajfku a jako by četl starostovy myšlenky: "Stejně uletí ke mně, starosto," smál se. "Ohó, já už si je ohlídám," mručel nazlobený starosta. Byl červen a na stromech se červenala první úroda. Obilí vymetalo, vzduch byl plný včelího bzukotu. Káďa a Píďa seděli v koruně starého stromu a česali Kulíškovi tresne. •
v
v
14
v
.
,
Kulíšek na židli klímal. Čas od času prohodil: "Jen mi nespadněte ze stožáru, plavčíci!" Ani si nevšiml, že starosta ze sousední zahrady zmizel. Za chvilku tam však napochodoval obecní policajt Eman se starostovým psem Rafem: starosta je poslal hlídat včely, aby sám nemusel obětovat odpoledního šlofíčka. Eman zavedl Rafa před úl: "Dávej pozor, aby neuletěly," poručil a sám se uložil k zídce do stínu třešně, na které se činili Káďa s Píďou. . Všichni ostatní obyvatelé Šavlojed pomáhali nedělnímu zažívání dřímáním, klímáním a klimbáním, jen starosta chrupal naplno, až na návsi drnčela okna. Byla to chvíle před tím, než padne popolední stín a hospodyně se vydají k sousedce vzájemně ochutnat nedělních buchet a hospodáři do hospody na taroky a ke kuželníku. Všude byla pohoda a klid. 'A najednou to začalo! Starostovy včely se vyrojily a Raf nevěděl co s nimi. "Zpátky, zpátky!" přikazoval a snažil se cpát je do úlu tlapkami, potom dokonce čumákem. Když už nevěděl, z které do které, kňuče ním, štěkáním a taháním za nohavice chtěl vzbudit policajta Emana. . . Marně. Eman, i když jenom klímal, spal jak pařez. A tak Rafovi nezbylo, než nechat včely včelami a prchat. S opuchlou mordou. Včely se Vyrojily a mířily za svou královnou. Ta se samozřejmě - usadila právě na třešni, kterou dočesávali Káďa s Píďou. Píďa pozoroval bzučící roj a děsil se: "Tolik žihadel! Jestli se na mě vrhnou ... " •
"Napuchneš a budeš vypadat jak Otesánek, když spořádal tátu s fůrou sena," doplnil ho Káďa. Ale taky mu moc do smíchu nebylo. "Musíme zmizet," doporučoval. "Seskočíme oba najednou. Já to od počítá m." A počítal: "Raz ... dva ... " "Teď nebo nikdy, teď nebo nikdy," dodával si odvahy Píďa. v.,,, " Trl. Hup! Povedlo se. S trháčkem, plným sladkých třešní, metelili ze sadu, jako by jim za patami hořelo. Netušili, že svým skokem rozhoupali větev třešně tak silně, až se zpola usazený roj zakomíhal, zhoupl sem a tam, a žuchl Spícímu Emanovi spadl rovnou na břicho. "Přesílááá! To je přesila! Rafe! Kde jsi, Rafe," volal rozespalý Eman. Mával šavlí a motal se mezi stromy. Starý Kulíšek, nečekaně probuzený tim řevem, zaklel mariňácky: "Hrom a blesky do nasolený tresky!" Na to zaklení se Eman vzpamatoval. A rychle vyklidil bojiště. Nabral správný směr: k obecnimu rybníku, aby si zchladil rány utržené v boji.
•
-
Kulíšek se rozhlédl po oholené třešni a po prázdném sadě. Protáhl se v kříži a usoudil, že na kanapi si zdřímne pohodlněji. Šoural se do stavení a ani si nevšiml, že rozkurážený roj se -opět usazuje na vět vích třešně. U rybníka se potkal Eman s Rafem. Oba si důkladně a dlouho chladili opuchliny. Až jim zuby drkotaly. Když vylezli, rozhodl Eman: "Sami si neporadíme. Mu-musíme vzbudit sta-starostu." Ospalý starosta vyrukoval do sadu s rojáčkem. Policajt Eman a Raf se za ním kradli jak zloději. "Jen pojďte, pojďte, hrdinové," pobízel je starosta a holedbal se: "Já vám ukážu, jak zkrotit včelí roj. Mně nespadne srdce do kalhot jako tOQě," obrátil se na policajta. "Já se nebudu klepat jak ratlík," ukázal prstem na Rafa. "Že se nestydíte! Jste přece obecní policajt a starostův pes!" káral je a dodával jim odvahy. Pak přikázal: "Vylezeš na zídku, Emane, a já nastavím bedýnku pod usazený roj. Zatře peš větví. Ze vší síly, rozumíš? Roj se utrhne a spadne. Já zaklapnu víko a bude to," plánoval.
17
•
Jenže plán je plán a skutečnost je skutečnost. Eman poslechl. Vysoukal se na zídku a , čekal na starostův pokyn. Starosta pečlivě nastavil rojáček a potom zavelel: "Zaber!" A Eman zabral. Raf však zrovna v tu samou chvíli usoudil, že by nebylo špatné, zbavit se zbytku vody z kožichu. Oklepal se. A pořádně . . Starosta uskočil před studenou sprchou - a ocitl se přímo pod padajícím hroznem včel! Ještě ' štěstí, že měl klobouk: jinak by se mu 'roj rozstříkl po holé lebce. Raf s Emanem už věděli, co dělat: pádili před starostou tryskem k rybníku. Starosta na klobouku roj mával v běhu oběma rukama jak lopatami větrného mlýna. A skočili rovnou z hráze. Všichni tři zmizeli pod hladinou. . Na hladině zůstal jenom starostův klobouk. Rozvzteklené včely se z něj zvedly a odlétly za královnou, která se tentokrát usadila na 18
vrbě.
Sotva však některý z těch tří nešťastníků vykoukl z vody, včely na něj zaútočily jak stíhačky. Stíny topolů a vrb na hladině rybníku se začaly prodlužovat. Hastrman Stniširybka obhlížel své hospodářství a údivem poulil oči: na vykotlané vrbě visel roj zuřivých včel a v rybníku plavali dva ledoví muzl a s nimi pes. . Hastrmanovi včely neublíží a tak starosta na Straširybku vyrukoval s prosíkem. Hastrman vylezl z vody a čvachtal ke vsi. . Káďa s Píďou seděli u stolu, vybírali z trháčku největší třešně a cpali se, až jim za ušima lupalo. Ťuk, ťuk! zaťukala na okýnko hastrmanova žabácká ruka. Rozespalý Kulíšek se po~adil na kanapi á spolu s kluky uslyšel Straširybku kuňkat za oknem: "Mariňáku, hola, štarošta ti nabíží darem švůj nejlepší roj!" Kulíšek plácl rukou do stolu, až košík se zbytkem třešní nadskočil: • "Hrom a blesky do nasolený tresky, to beru, hned jdu pro něj. Aspoň budou mít Káďa s Píďou v zimě co mlsat." "Jen pošpěš, pošpěš," pobízel ho Straširybka, "nebo těm štrašpytlům ve vodě tak vytráví, že še promění ve štíhlé úhože." Neproměnili. Naopak. Raf vypadal jak bernardýn a paní policajtová nechtěla Emana ani pustit domů: "Co se mi to hrne do chalupy za tlouštíka?" hrozila se. Jenom na starostovi nebyly včelí otekliny vůbec vidět: šavlojedský starosta musí být tak tlustý, že tlustší už být nemůže. v •
••
•
o hlídacím kocouru Melichovi •
"Inu," říkával šavlojedský starosta, "k největšímu a nejlepšímu statku ve vsi patří i největší a nejlepší hrušky!" A měl pravdu: sta rostovic hrušky byly ty největší a nejlepší z celých Šavlojed. Byly sladké, na jazyku se jen rozplývaly a klukům se o nich i zdálo. Okusili je však málokdy. Starosta nebyl z těch, co rozdávají, a sami se na ně málokdy odvážili. Ne snad že by kluky trápily výčitky svědomí - měli strach. Starosta ke svým chvalozpěvům na statek a na hrušky totiž vždycky dodával: "Jen ať mně někdo na můj pozemek nohou vkročí a po hrušce ruku vztáhne! Bič o něj přerazím!" A tak když Káďa s Píďou lezli z Kulíškovy zahrady přes kamennou zeď do starostova sadu, měli vždycky nahnáno. I dneska. Starostů Raf, zmožený vedrem, spal u své boudy na dvoře, ale člověk nikdy neví ... 20 \
•
•
Kluci skočili do kopřiv za zdí, skrčili se v zeleném šeru bezových keřů a důkladně obhlíželi terén. "Je to bezva," zašeptal Káďa, lIna sadě nikdo není. Jde se!" zavelel a už dělali cestičku v trávě přímo ke hrušni. Káďa natáhl ruku po . nejbližší žluté hrušce a polkl sl·iny, které se mu sbíhaly už od chvíle, kdy přelezl zídku. , Sotva však ucítil v prstech drsnou slupku plodu, ozvalo se tak pronikavé zavřeštění, že mu hruška vypadla z ruky. "Zlodějííí, zlodějííí!" To starostů kocour Melich, který na sadě zrovna honil ptáčky, při volával pomoc. Hrbil se na větvi hrušně a prskal na Káďu a Píďu až hrůza. " . ,
•
U vrátek na sad vyhrůžně zavrčel přibíhající Raf. Káďa s Píďou nečekali a kudy přišli, tudy rychle pryč. Píďa si v tom spěchu do krve odřelo zídku koleno: ,byla nahoře posázena střepy a on neměl čas vybírat si místo k přelezení. "Nechte si zajít chutě, kradláci!" mňoukal za zdí kocour. "Budu hlídat ve dne. v noci," vřeštěl, "dokavad tu bude viset jediná hruška." Poskakoval po větvi, až zralé plody padaly do vysoké trávy. "Ty by byly," polkl Píďa, když slyšel ty temné rány. "Budou!" odpověděl Káďa. "Však se něco na Melicha najde." A našlo. . Sotva klukům trochu otrnulo, vypravili se do stodoly . . Netrvalo •
•
(
(/)
,... . ':';
•
dlouho, a zpod trámu v rohu vyšťárali živou myšku. Jako svátost ji nesli v Káďově čepici. Radostně se na sebe culili, když zase lezli na zídku u starostova sadu. Zatím se Melich na hrušni nudil. "Takové hlídání, když se to vezme kolem a kolem, je vlastně veliká otrava ... " uvažoval. Pořád se těšil, že zase vyplaší kluky - a ono nic. Kluci nešli. Melichovi začala pomalu těžknout víčka. Káďa s Píďou vysadili myšku na zídku. Zůstala, chuděra, chvíli jako opařená. Ale pak poznala, že je na svobodě. Vycupitala z čepice a radostně zapištěla. Melich zavětřil. Nahrbil se a naježil všechny chlupy na hřbetě. Hlídat hrušky, které sám vůbec nejí? Kqepak! Nejdřív si chytí to pískle! Vyrazil. Mohutným skokem se vrhl na zídku, kde myška panáčkovala. Myška však na kocoura nečekala. Seskočila do sadu a prchala cestičkou, kterou vyšlapali kluci při svém prvním nájezdu na hrušky. Melich se na zídce obrátil jak dobře naolejovaná korouhvička a trapem za myškou. "Hurá! Naletěl!" jásal Káďa. •
22
"To jsou fišty," liboval si Píďa a pozoroval, jak Melich honí myšku v trávě. Myška pištěla spíš potěše ně než poděšeně a kličkovala před Melichem směrem k nejvzdálenějšímu koutu zahrady, jako kdyby ho úmyslně lákala co nejdál ()d hrušně. . "Jdem na to," zašeptal Káďa a šťouchl do Pídi. Nemeškali a vyšplhali se do větví hrušně. Od té chvíte mnoho řečí nenadělali: znalecky ochutnávali a pořá dali sladké hrušky všude, kam dosáhli. A co nesnědli, nastrkali za košili a do kapes. Však starostovi neubude sad má veliký, ovoce celé hromady; stejně se mu nakonec zkazí a krmí jím králíky! Myška se zachránila skokem do díry v zídce. Rozběhnutý Melich tvakl chrupem naprázdno a nestačil už zabrzdit: jen to zadunělo, .jak hlavou naletěl do zdi. Překulil se do kopřiv. .. . Když se probral, vyjeveně zamžikal. Znovu zaostřil zrak a nedůvěři vě se zahleděl na hrušeň. Mžikal, mrkal, třepal hlavou, ale ať dělal co dělal, hrušky na stromě neviděl. Nebyly tam! Neuhlídal je!! Kluci ho podfoukli!!! Vzteky se dal do breku. Takhle naletět! Za zídkou zatím klukům čelisti pracovaly na plné obrátky. Píďa stačil i plnými ústy ještě napodobovat starostu: "Inu, k největšímu a nejlepšímu statku ve vsi patří i největší a nejlepší hrušky." . "Jo," blaženě zamlaskal Káďa, "a jsou už akorát!" A byly akorát. Ale, světe, div se! za chvilku nebyly. Nebyly vůbec.
•
- '
.....
J
•
•
•
o
zabíjačce
Přišla opět
u starostů
zima. O Barborce mrzlo, až praštělo. Káďa s Píďou se rozhodli, že si z úvozové cesty za starostovým statkem udělají klouzačku. A ne ledajakou! Pěkně klopenou. To budou fišty! Od časného rána polévali cestu z děravého dvouucháku. Voda jim mrzla rovnou pod nohama. Nedočkavý Píďa zajížděl klouzandu, zatímco Káďa ještě kropil. Srazili se a byla z toho pojízdná valná hromada. Zastavila se o prkna starostova chlívku. "Má hlava! Aúú, má hlava," naříkal Káďa. Měl hrnec naražený až po USl. V·
24
"Nebreč,
hned to bude," těšil ho Píďa. Pořádně zabral a hrnec po-
volil. Naříkání však nepřestávalo. "Má hlava, přijdu o hlavu ... Ach, já
nebohý ... " Píďa se káravě otočil na Káďu. "Já přece nebrečím," divil se Káďa, "to bude někdo jiný." Kdopak asi? Kluci zaraženi poslouchali a pak se oba přišourali ke chlívku. Nářek se nesl zevnitř. Kluci přiložili uši k prkenné stěně a zaslechli znovu: "Já nebohý, zítra přijdu o hlavu, ach, ach," a potom ten smutný hlas začal truchlivě zpívat: "UŽ se konec blíží, už to cítím v kříži ... Už, už, už čeká na mne nůž ... " Káďa našel díru po suku a zvědavě nakoukl dovnitř. "Je to starostů pašík Vašík," hlásil. "Zpívá falešně," pokrčil nos Píďa. Káďa se odtrhl od pohledu na vykrmeného pašíka: "Zítra bude u starostů zabíjačka. Mít nůž na krku, kdoví, jak bys zpíval ty ... " A do díry konejšivě dodal: "Nebreč, Vašíku, pomůžeme ti." "Ale jak?" chtěl vědět Píďa. "Pustíme ho ven, do lesa. Dneska večer," rozhodl Kaďa . Starostů pes Raf, který je už chvíli ospale pozoroval přes zeď vedle krmníku, se konečně rozhoupal a začal plnit svoje povinnosti hlí,
dače. Výhružně zavrčel.
"Co s ním provedeme?" staral se Píďa. "Ten by nás večer pěkně prohnal! Starosta ho málo krmí, aby byl zlý na lidi." , "Přineseme kůži ze slaniny, uříznu kus doma," vyřešil to Káďa. . Když nastal večer a rozsvícená šavlojedská okna vrhala dlouhé stíny na koberec ze sněhu, přes den protkaný šňůrkami šlápot, pěšinek a cest, Káďa s Píďou vyrazili. Šli co nejtiššeji, ale ta zatrápená vrátka, co vedla ze starostova statku za humna a k lesu! Strašně zavrzala. Vrznutí probralo Rafa. Do tmy zasvítilo nejdřív jedno a pak druhé oko, zablýskaly zuby. Káďa nemeškal. Než se Raf stačil rozhodnout, jestli má oba darebáky prohnat sám, nebo svým dunivým hlasem přivolat starostu, ucítil před sebou kůži ze špeku. Jej, to bylo něco! Hned si přestal
25
všímat, že Káďa a Píďa otvírají dvířka prasečího chlívku, kde jako při pomínka stály opřeny velké dlabané necky, přichystané na zítřejší zabíjačku.
Když se tlustý Vašík vysoukal z krmníku, dojatě zachrochtal: "Kamarádi, jak já se vám odvděčím ... Já vám něco zazpívám, jo?" "Teď radši honem utíkej," zarazil ho Píďa, "než se někdo od starostů objeví na dvoře!" Nebyly to zbytečné strachy: za kmenem ořechu, který stál u Vašíkova obydlí, se ukázal černý stín a blýskly zelené oči. zlý starostů kocour Melich zaprskal a velkým obloukem skočil před pašíka Vašíka. Vašík si' úlekem sedl do sněhu na zadní vykrmené kýty: "Propána, hoši," kvikl, "všemu je konec. Ten žalobník nás prozradí." Káďu a Píďu taky jako když opaří. Co teď? Už chtěli vzít nohy na ramena a honem pryč, když Káďovy oči padly na dlabané necky, opřené vedle krmníku. A dostal spásný nápad ... Přes noc trochu sněžilo a čerstvý sníh zakryl všechny stopy na starostově dvoře. Novou bílou čepici dostal ořech i obydlí nebohého
-,
""
pašíka Vašíka, zachumelená byla i zadní vrátka vedoucí za humna . Když šel starosta s Pípou - šavlojedským hospodským, kupcem přes dvůr ke krmníku, pěkně to vrzalo a řezníkem v jedné osobě pod nohama. Přesto bylo slyšet, jak se od krmníku nese jakési temné bouchání. Starosta si pochvaloval: "Slyšíte, jak řádí? Cítí, že je konec ... " Otevřel dveře prasečího chlívku: "Je to ale kus, koukněte se!" A koukali oba: Na zemi ležely jen necky, ve kterých měl být zakrátko pašík Vašík opařen! A zpod nich se ozývalo temné dunění, chraptivé chrochtání, mrzuté mručení, prskání a proklínání. Necky se jen •
otřásaly.
"Schoval se ze strachu pod necky," chechtal se starosta. "Já je nadzvednu a vy se připravte!" sehnul se k neckám. Pípa zvedl nad hlavu mohutnou zabíjačkovou sekyru a starostovi na tázavý pohled přikývl, že může. Starosta s heknutím zabral. To bylo překvapení: nevykoukla na ně baculatá tvář pašíka Vašíka, ale zpod nadzvednutých necek prudce vyrazil kocour Melich! Roz-
27
•
•
máchnutý Pípa nestačil zadržet sekyru a ta zasáhla špičku Melichova ocasu. Melich vztekle zavřeštěl: "Jaúúú !" Starosta pusti1 necky a Pípa sekyru a honem - ale honem hledali, kde nechal tesař díru. Bylo však pozdě. Melichovi, který se na ně vrhl, utéci nestačili. Srazili se spolu ve dvířkách, nemohli sem ani tam a kocour Melich zdivočelý bolestí a celonočním vězněním, vztekem na kluky a strachem ze sekyry jim oběma dával co proto. Prskal, mňoukal, kousal a škrábal, poskakoval po podlaze i po stěnách chlívku jako -gumový, a znovu a znovu se pouštěl do obou tlouštíků zaklíněných mezi dveřmi. . Starosta s Pípou nakonec vytrhli dveřní trámek a vypadli na dvůr. Celí poškrábaní a pokousaní se zachránili až u starostů v kuchyni. Ještě dnes se všichni v Savlojedech smějí, když si na to vzpomenou. A když chce někdo starostu hodně rozčílit, jen se zeptá: "Jářku, sousede, kdypak zase budete zabíjet kocoura?" Starosta prý potom prská skoro jako Melich, když ho pustili zpod necek. v
•
,
.,
#
/'
!;'j"
/
W/ •- J
• •
.... t •
o ztracené fajfce nakonec •
Děda
Kulíšek se stal po svatém Havlu šavlojedským porybným. S náramnou chutí řídil podzimní výlov rybníka. "Rybník je malé moře," tvrdil. "A moře je moje láska." Tím víc byli Káďa s Píďou překvapeni, když uhodily předvánoční mrazy. . Porybný Kulíšek nevycházel ze zlé nálady. Na kluky huboval, že prý plaší ryby ze spánku pod tenkým ledem a kdesi cosi. Chodil pořád jako kakabus. Kluci marně hádali, co mu přeletělo přes nos. Když bylo potřeba vysekat na zamrzlém rybníku díry, aby klímající ryby a hastrman Straširybka měli čerstvý vzduch, Kulíšek je vysekal, byla to jeho povinnost, ale provedl to halabala a docela jinde, než 29
•
byly díry v minulých letech. Ani hrázečky z ledu a sněhu kolem děr nenahrnul, jak se patří. Starosta, když si se dvěma podsvinčaty v pytli nablížil cestu z jarmarku přes rybník, žbluňk! · zmizel pod ledem v místech, kde nikdy díra nebývala. Naštěstí se vyškrábal zase .ven, ale selata z pytle se mu zatím rozutíkala. Celé Šavlojedy měly potěšení z toho, jak je chytal po návsi. Není divu, že měl na Kulíška pořádný dopal. Na Štědrý den ho nechal předvést na obecní úřad. Seděl za stolem, sotva mu nos koukal z obrovského plédu, kýchal, v krku ho bolelo, na prsou píchalo po té studené koupeli, a spílal Kulíškovi, až mrazivé květy na okenních tabulkách tály. Děda Kulíšek stál u dveří, žmoulal v rukou čepici a zvolna ze sebe soukal příčinu své špatné nálady: "Víte, starosto, nejsem ve své kŮŽÍ; Ztratila se mi fajfka!" Sotva to ,i;e sebe vymáčkl, otočil se, vypadl ze dveří a už ho bylo vidět rozmrzlým oknem, jak čáruje přes náves. Starosta zůstal s otevřenými ústy: odtud tedy ta porybného hromská nálada, proto je Kulíšek na kyselo. Zatrápené kouření! Odpoledne zašel děda Kulísek k rybníku. Posadil se nad vysekanou díru a nahodil na kapra ke štědrovečerní večeři. • Káďa s Píďou se klouzali po ledu. "Berou, berou?" ptali se každou chvilku. Ale na mručený Kulíšek ani muk. Co čert nechtěl, v rybníku se právě rozjel nadýchat čerstvého vzduchu starý kapr Michal. Hladový a promrzlý, rozespalý a taky rozmrzelý tím věčným hledáním děr tam, kde nikdy nebývaly, narazil na kus knedlíku. Nevzpomněl si, že by se měl postit, když je Štědrý den, a chlamst! - chytil se na udici. leknutí mu dodalo sílu přímo velrybí. Div nestáhl rybáře pod led. Děda Kulíšek musel zavolat kluky na pomoc. Ale ani ve třech na kapra Michala nestačili. Teprve když se Píďa zachytil osamělé jedličky na břehu a mohl zabrat, až se chudinka . ohnula vrškem k zemi, udolaný Michal povolil. Děda Kulíšek upadl naznak před dírou s Michalem v náručí a uvolněná jedlička přehodila kluky na břeh do vysokého sněhu. Navíc na ně setřásla všecku svoji sněhovou parádu. Káďa s Píďou se vyhrabali z toho nadělení a hrnuli se ke Kulíškovi. Kapr na ně poulil vylekané oči a žalostně š,p pusu.
30
•
"To je přece Michal," poznal ho Káďa, "nejstarší kapr v rybníce." "Skočí na návnadu jako roční mlíčák," divil se děda Kulíšek a nedůvěřivě přitom čichal k rybě. "To je zvláštní", brumlal si" "já tu fajfku cítím všude." "Pusťte ho, dědo," škemral Píďa, "je přece Štědrý den." "Ba právě," hudroval Kulíšek, tIto mám být letos bez kouření i bez rybí polívky?" A všichni tři pozorovali smutné kapří oči. Michal otevíral a zavíral tlamu a z posledních sil sotva hýbal žábrami. Zdálo se, že ze sebe . leknutím nemůže vypravit ani slovo. Kulíškovi se cosi pohlo u osrdí. Jen docela malounko, snad to bylo tou vánoční náladou. "Běž," řekl, sklonil se a pustil kapra zpátky do díry v ledu. Všichni tři pozorovali, jak Michal radostně zakormidloval pod led. Ještě se vrátil a vystrčil hlavu z vody: "Děkuju, mariňáku, moc ti dě:' kuju," zašeptal. . Děda Kulíšek se usmál a mávnul rukou: "Tak jdeme, kluci." Ale hřál ho ten dobrý skutek tak, že zapomněl i na své trápení. Jen jedlička zůstala stát osaměle na břehu, nesměle zelená, v bílé krajině, jak žebráček zahnaný od stavení.
31
,
....
•
"Tebe jsme, chudáčku, odstrojili," politoval ji Kulíšek, až .to přišlo klukům líto. Navečer, než na nebi zablikala první štědrovečerní hvězda, vyšel si děda Kulíšek na procházku. A kam jinam by si mohl porybný vyjít, než k rybníku? . Čekalo ho tam překvapení. Zůstal zkoprněle zírat na jedličku, kterou odpoledne tak litoval: byla teď ověšena ořechy, jablíčky a papírovými řetězy. Káďa s Píďou na ni právě přidělávali vánoční svíčky. "No, kluci ... ," dojatý Kulíšek k nim došel, vytáhl z kapsy sirky a rozžehl svíčky na stromku jednu po druhé. V podvečerním šeru jako by zažíhal hvězdy . "Bylo nám stromečku líto," vysvětloval Káďa zjihle, "byl tu sám a holý ... " Z díry v ledu vykoukl kapr Michal. Taky vypoulil na stromek oči. "Schází tu už jenom nějaký dárek." A hned zmizel pod hladinou, aby se vzápětí znovu vynořil. Světe zboř se, vyhodil na led Kulíškovu ztracenou fajfku: •
32
•
•
"Našel jsem ji na dně a vím, že jsi, mariňáku, náruživý kuřák ... " "Tak do rybníka mi spadla," podivil se děda Kulíšek. A hned si nedočkavě nacpal a zapálil. Michal zmizel pod ledem a děda Kulíšek pukal, až se z fajfky hulilo jak z komína parního stroje. Kluci začali tiše zpívat: "Zelený stromečku na břehu, co jsme tě svlékli ze sněhu, máš teďka vánoční pestrý šat, můžeš se s námi radovat." Z díry v ledu vykoukl ohnípaný hastrman Straširybka. Oběma žabíma ručkama si mnul oči a kuckal. . "Snad jsme vás nevzbudili, Straširybko?" staral se Kulíšek. ,,1 kdež," uklidňoval ho hastrman, "ale v rybníče še nedá vydržet." . Posadil se na led a obrátil oči k obloze, ze které se začaly snášet lehounké sněhové vločky. "Já čelou žimu nevžal fajfku do huby a pšeče je tam nahulíno víč jak v hošpodě ... " "Vida, Michal nenechal fajfku zahálet," pomyslel si děda Kulíšek. A s gustem zapukal, až mu začaly od úst odplouvat třepetavé kroužky dýmu. Prodíraly se zvolna bílým sněhem k setmělé obloze . Káďa s Píďou tiše jedličce notovali: "Už zase do křehkých větví tvých začíná tiše padat sníh." Svíčky na jedličce blikaly a Šavlojedy, ze kterých byla od rybníka vidět vlastně taky jen mrkající okna chalup, se zvolna halily do padajícího sněhu a tmy. Ve tmě se nakonec ztratily i oba klukovské hlásky: "Krajina prostřená do šíra se jako kniha zavírá ... " •
--~
•
• •
OBSAH
Jak Šavlojedy přišly k svému jménu
3
Jak hastrman vytrestal lakomého hospodského
10
Jak se starostovi rojily včely
14
o hlídacím kocouru Melichovi o zabíjačce u starostů o ztracené fajfce nakonec
20 24
29
\ Milé. děti, knižnici Ilustrované sešity pro vás vydáváme již desátý rok. V jednotlivých sešitech najdete zajímavé pohádky a povídky s mnoha barevnými ilustracemi. V letošním roce vyšlo: Miloš Nesvadba MAlÍŘSKÉ POHÁDKY Olga Hejná ANDULKA Z POČEPIC Milan Lajdar - Jiří Kalousek BU BÁČEK BRMBÁLEK Jiří
Tichý - Alena Frantová O PTÁcíCH A MOTÝLECH .
Petr Chvojka, Stanislav Havelka Ladislav Čapek -SAVLOJEDY Sešit, který máte zrovna v ruce ~ Připravujeme:
Pavel _Šrut - • Věra .. o _ Chaloupková O STRIBRNE RUZI Vyprávění o lásce a královských intrikách. Alex Koenigsmark - Oldřich Jelínek • • • POHADKYZE ZAKULlSI O tajemných obyvatelích jednoho divadla. Eva Šmídová - Sylvie Vodáková . CO MI RYBA VYPRAVELA Zvířátka vyprávějí o prostředí, v němž žijí.
ŠAVLOJEDY. Napsali Petr Chvojka a Stanislav Havelka. Ilustroval Ladislav Ča pek. Upravil a obálku navrhl Josef Paukert. Vydalo nakladatelství Panorama v Praze 1981 jako svou 3939. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Čehovský. výtvarný redaktor Josef Paukert. 1. vydání. Náklad 51 500 výtisků. Tisk Severografia, Červený Kostelec . . 14/45 11-079-81 Cena Kčs 7,-
