UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE. Stanislav Petr

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE

Stanislav Petr

Vymezení, specifika a současné problémy tropických deštných lesů

Bakalářská práce

Zásady pro vypracování: Cílem práce je charakterizovat geobiom tropických deštných lesů s důrazem na současný vývoj a problémy v této oblasti. Autor využije všech dostupných zdrojů a pokusí se graficky zachytit stav a vývoj rozšíření tropických deštných lesů. Zvláštní pozornost bude věnována prognózám budoucího vývoje i zdůraznění nejvýznamnějších funkcí geobiomu pro světové přírodní bohatství.

Vedoucí práce: RNDr. Aleš Létal, Ph. D.

Olomouc 2006

Prohlašuji, že jsem zadanou bakalářskou práci řešil sám a že jsem uvedl veškerou použitou literaturu. .............................................................

Děkuji vedoucímu bakalářské práce RNDr. Aleši Létalovi, Ph. D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky při zpracování zadaného tématu.

Obsah: Úvod............................................................................................................................................8 1. Vymezení geobiomu tropických deštných lesů....................................................................9 2. Stručná charakteristika tropických deštných lesů...............................................................10 2.1. Třídění tropických lesů..........................................................................................11 2.2. Dřeviny jako dominanta tropických deštných lesů................................................11 2.3. Vertikální struktura................................................................................................14 2.4. Klimatické podmínky.............................................................................................16 2.5. Pedologické podmínky...........................................................................................18

2.6. Sukcese tropického deštného lesa..........................................................................20 3. Vývoj tropických deštných lesů..........................................................................................20 3.1. Amerika..................................................................................................................20 3.2. Afrika.....................................................................................................................22 3.3. Indie.......................................................................................................................24 3.4. Jihovýchodní Asie a východní Pacifik...................................................................25 3.5. Austrálie.................................................................................................................27 4. Dynamika a diverzita tropických deštných lesů..................................................................28 4.1. Co je biodiverzita...................................................................................................28 4.2. Hlavní faktory ovlivňující biodiverzitu ve větších geografických měřítcích........29 4.3. Rozložení biodiverzity na zemském povrchu........................................................30 4.4. Stavba a provoz......................................................................................................31 5. Fauna a flóra tropických deštných lesů...............................................................................32 5.1. Tropická fauna.......................................................................................................32 5.1.1. Historie tropické fauny..........................................................................32 5.1.2. Vybrané druhy živočichu......................................................................33 5.1.3. Jedovatí obojživelníci...........................................................................34 5.2. Tropická flóra.........................................................................................................34 5.2.1. Jedovaté rostliny v tropických deštných lesích.....................................36 6. Současné problémy tropických deštných lesů....................................................................37 6.1. Smutné rekordy.....................................................................................................37 6.2. Význam tropických deštných lesů pro budoucí generace......................................38 6.3.Člověk a les............................................................................................................39 6.3.1. Jižní Amerika........................................................................................41

-6-

6.3.2. Střední Amerika a Karibské ostrovy.....................................................41 6.3.3. Jihovýchodní Asie.................................................................................42 6.3.4. Austrálie a Nový Zéland.......................................................................43 6.3.5. Afrika....................................................................................................44 6.3.6. Madagaskar...........................................................................................44 7. Budoucnost tropických deštných lesů.................................................................................46 7.1. Důsledky odlesňování............................................................................................46 7.2. Tropický deštný les a stabilita klimatu..................................................................47 7.3. Přímé a nepřímé příčiny odlesňování.....................................................................48 7.4. Způsob ochrany lesů..............................................................................................48 7.5. Naděje pro budoucnost...........................................................................................49 8. Závěr...................................................................................................................................51 9. Sumarry...............................................................................................................................53 10. Citace literatury použité ke zpracování bakalářské práce...................................................55 Přílohy

-7-

Obr 1: Tropický deštný les (Petretti, 1995)

ÚVOD Tato bakalářská práce se týká geobiomu tropických deštných lesů, kde hlavním tématem je jeho vymezení, specifika a současné problémy, které nyní nabývají globálního charakteru. Zvláštní pozornost bude věnována především historickému vývoji geobiomu tropických deštných lesů a prognózám jeho budoucnosti. Při zpracování rešerše literatury byly využity co možná nejaktuálnější zdroje informací se zachycením současného stavu tropických deštných lesů. Důvodem volby tohoto tématu bakalářské práce je především můj dlouhodobý zájem o danou problematiku a také snaha v budoucnu přispět k záchraně tohoto vzácného a krásného geobiomu. Věřím také v to, že tato práce poslouží co možná nejširší skupině lidí, jako model pro jejich uvědomění si důležitosti a nenahraditelnosti tohoto geobiomu.

-8-

1. Vymezení geobiomu tropických deštných lesů Tropický deštný prales dnes zaujímá pouze 6 % povrchu Země (Myers, 1992) a jak již z názvu vyplývá nachází se v oblasti rovníku. Geobiom tropických deštných lesů můžeme spatřit celkem na čtyřech kontinentech. Jedná se o Střední a Jižní Ameriku, Afriku, Asii a také Austrálii. Při pohledu na mapu rozšíření tropických deštných lesů (bude přiložena k bakalářské práci v příloze 1 zjistíme, že jeho krajní hranice dosahují asi dvacátého stupně severní i jižní zeměpisné šířky a rozkládá se tak na severní i jižní polokouli. Tyto krajní hranice jsou limitovány především klimatickými faktory, které hrají zásadní roli v rozšíření tropických deštných lesů. O klimatických podmínkách bude zmíněno v kapitole 2.4. Ve Střední Americe můžeme najít tropický deštný les ve všech státech kromě Mexika. U některých států, jako je tomu například v Nikaragui, Kostarice a Panamě zaujímá tropický deštný les velkou část jeho rozlohy. V Jižní Americe se rozkládá největší souvislý komplex tropických deštných lesů na světě známý pod názvem Amazonský prales nebo také Amazonský deštný les. Je situován do Amazonské nížiny, která tvoří povodí nejdelší řeky na světě Amazonky. Převážná část Amazonské nížiny se nachází v největším jihoamerickém státě Brazílii. Amazonský deštný les můžeme nalézt také na území států sousedících s Brazílii. Jmenovitě se jedná o Venezuelu, Kolumbii, Ekvádor, Peru a Bolívii. Za tropickými deštnými lesy v Brazílii nemusíme nutně do Amazonské nížiny, ale k jejich spatření nám stačí navštívit brazilské východní pobřeží mezi městy Recife a Porto Alegre, kde se tento biom také vyskytuje. Na Africkém kontinentu budeme hledat tropické deštné lesy především v oblasti Guinejského zálivu. Světově nejznámější jsou tropické deštné lesy na území Demokratické republiky Kongo, kde zaujímají převážnou část rozlohy území. K méně známějším patří tropické deštné lesy na území Mozambiku a Malawi. Geobiom tropických deštných lesů nezaujímá pouze území kontinentální Afriky, ale můžeme ho nalézt také na největším africkém ostrovu Madagaskar, kde tvoří jeho východní hranici (jeho plocha však byla velmi zredukována – viz. kap. 6.3.6.).

-9-

Obr.2: Vlhký tropický deštný les v povodí Konga (Petretti, 1995)

Významným kontinentem, na kterém se nachází tropické deštné lesy je Asie. Zde se jedná především o území jihovýchodní Asie a Indonéských a Filipínských ostrovů. Zaujímá téměř celé vnitrozemí ostrova Kalimantan a Celebes. Tropické deštné lesy se na území Asie nenachází pouze v jihovýchodní oblasti tohoto kontinentu, ale také v Indii, a to na jejím západním území přibližně mezi městem Ahmadábád a nejjižnějším cípem Indie. Posledním kontinentem, kde ještě můžeme spatřit tropické deštné lesy je Austrálie. Tento kontinent je známý především svou pustou a extrémně suchou krajinou, přesto se na severovýchodě tohoto kontinentu nachází území obsazené tropickým deštným lesem.

2. Stručná charakteristika tropických deštných lesů Tropický deštný les (dále jen TDL) je zonální ekosystém (zonobiom) vytvořený v oblastech humidního až perihumidního makroklimatu v intertropické zóně po obou stranách rovníku. Jejich četné varianty mají odlišná geografická jména a někdy se pro ně používá souhrnný termín „tropické džungle“. Vedle přívlastku „deštný“, souvisejícího s perihumidním podnebím se ve jménech tohoto ekosystému často objevuje přívlastek „vždyzelený“ vztahovaný na zdánlivou neměnnost listoví u dominantních stromů. (Jeník, 1995) V počtu rostlinných a živočišných druhů i v mnohotvárnosti ekologických vazeb mu na Zemi může konkurovat jen podmořský život korálových útesů. V produkci a objemu biomasy je bez konkurence 1 800 g C · m-2 · rok-1 (Whittaker 1973). Udivující bohatost a krása tropického lesa vyvolávají u cestovatelů a reportérů nadnesenou rétoriku a nezřídka dávají vzniknout mýtům, které se jen málo shodují se skutečností. (Jeník, 1973)

- 10 -

2.1. Třídění tropických lesů Evoluční divergence ve všech skupinách organismů – přes rámcovou konvergenci základních životních forem TDL – vedla k rozrůznění typů floristické a faunistické skladby TDL podle kontinentů, ale i podle ostrovů a menších regionů. Podle nadmořské výšky a vztahu k typu reliéfu lze dle Jeníka (1995) rozlišovat: ƒ

nížinný tropický deštný les (typický zonobiom)

ƒ

horský tropický deštný les (orobiom ve výškách nad 1 000 m)

ƒ

mlžná tropický deštný les (orobiom ve výškách 2 000–3 000 m)

ƒ

aluviální tropický deštný les (pedobiom v nivách velkých řek)

ƒ

tropický bažinný les (pedobiom se specializovanými dýchacími kořeny)

ƒ

tropický rašelinný les (pedobiom v podmínkách hromadícího se organosolu)

2.2. Dřeviny jako dominanta tropických deštných lesů Tropický deštný les je vždyzelený nebo poloopadavý porost, tvořený směsí gigantických i trpasličích stromů, bohatý na liány se silným dřevnatým stonkem a s četnými dřevinnými i bylinnými epifyty. Jeho významnou vlastností bývá vysoká biomasa nahromaděná na plošné jednotce (průměrně 45 kg sušiny na 1 m2) a mezi všemi biomy Země nejvyšší primární produkce na plošné jednotce (průměrně více než 2 kg sušiny na 1 m2 za rok). V tropických deštných lesech je uložena největší část biomasy na povrchu zeměkoule včetně oceánů.

- 11 -

Tab. 1: Rostlinná biomasa (v t čerstvé váhy na ha) v amazonském deštném lese (Jeník, 1995)

Celková fytomasa listů

18,1

Větévky a větve

202,4

Kmeny dvouděložných dřevin

465,5

Kmeny palem

2,1

Stonky nízkých rostlin

0,6

Celkem

688,7

Liány

46,0

Epifyty a parazité

0,2

Celkem

46,2

Celkem nadzemní fytomasa

734,9

Celkem podzemní fytomasa

255,0

Celková fytomasa ekosystému

989,9

Dřeviny jsou nejen dominantou tropického deštného lesa z hlediska kvantitativního, ale tvoří také až 90 % všech druhů cévnatých rostlin. Patří mezi ně morfologicky velmi různotvaré stromy, rozmanité keře, liány a epifyty. Některé liány z čeledi svlačcovitých vytvářejí vlivem abnormálního anatomického tloustnutí silné ovíjivé dřevnaté stonky o průměru až 30 cm. Mezi epifyty je zastoupena i tak zvláštní růstová forma, jakou jsou tzv. škrtiči, kteří spouštějí z koruny stromů po kmeni kořeny a postupně vytvářejí kolem podpůrného stromu neprodyšný plášť, v němž "hostitel" uhyne. Podle Jeníka (1973) lze mezi stromy pozorovat na jedné straně velmi nízké, dvoumetrové stromy, které v malých rozměrech zůstávají i ve stáří mnoho desítek let. A na druhé straně tu rostou stromy giganti, kteří ve věku 200–300 let dosahují výšky 40–50 metrů, výjimečně i 80 (maximum 84 m bylo naměřeno u druhu Koompassia excelsa). Spodní část stromových kmenů nebývá vždy válcovitá, jak je to běžné u stromů mírného pásu. Bývá často rozčleněna v nápadné výrůstky s mohutnými kořenovými náběhy, opěrnými deskami nebo opěrnými kořeny, které vyrůstají šikmo do vzduchu a zakořeňují ve větší vzdálenosti od paty stromu. Mezi stromy je hodně druhů monokaulních: mají jednoduchý nevětvený kmen s jedinou růžicí listů na konci. Patří mezi ně např. všechny palmy, mnohé dračince a také zástupci dalších čeledí, u nichž se monokaulní růstová forma projevuje alespoň v mládí. Květy a plody vyrůstají nejen na mladých větévkách stromů, ale i na kmeni, vystouplých kořenech nebo listové čepeli. - 12 -

Počet druhů i pokryvnost populací bylin na půdním povrchu tropického deštného lesa jsou poměrně malé. Dle Jeníka (1973) lze hustotu, s jakou je půdní povrch tohoto biomu zakryt, přirovnat např. k evropské bučině. Byliny lesního podrostu dobře snášejí hluboký stín a jsou na nedostatek a odlišné spektrální složení světla přizpůsobeny povrchem, barvou, rozměry a polohou listových čepelí. I trávy a ostřice, sporadicky se objevující v podrostu deštného lesa, mají listy široké několik centimetrů. Boj o světlo způsobil, že se k životu v korunách stromů uchyluje více druhů rostlin v tropických oblastech než kdekoliv jinde na světě. Na kůře stromů a zejména na vodorovných starších větvích v korunách tropického deštného lesa rostou četné epifyty, které patří vesměs do čeledi vstavačovitých, klejichovitých, opunciovitých, bromeliovitých nebo mezi kapraďorosty. Na živých listech stromů a lián lze vidět povlaky řas, játrovek a mechů. K nejkrásnějším epifytickým rostlinám patří orchideje. Jejich největší počet najdeme v mlžných lesích vysoko na svazích tropických hor, kde je stabilní nízká teplota a kde je poměrně stálý zdroj vlhkosti. Epifytické orchideje vytvářejí dva typy kořenů. Jeden druh připevňuje rostlinu k větvi nebo kůře hostitelského stromu. Kořeny druhého typu vyčnívají z rostliny a jsou zakončené houbovitou špičkou schopnou přijímat vodu. Stejně jako i ostatní rostliny musely epifyty vyřešit otázku, jak získanou vodu poutat ve svých pletivech co možná nejdéle. Některé skladují vodu v tlustých parenchymatických pletivech podobně jako pouštní rostliny; jiné mohou čerpat vlhkost přímo z atmosféry pomocí kořenů vystupujících z rostliny. Mnohé však mají na svých listech a stoncích voskový povlak omezující transpiraci. Největší abundanci mají z epifytických rostlin bezesporu bromélie, rostoucí téměř výhradně v tropech. Jsou to většinou rostliny s krátkými stonky a tuhými listy, vytvářejícími růžici. Některé mají ochmýřená semena, jež snadno přenáší vítr; semena jiných jsou roznášena plodožravými ptáky. Bromélie jsou oblíbenými pokojovými rostlinami, protože mnohé z nich mají nejen krásné listy, ale i velké a jasně zbarvené květy. Jsou oblíbené také v kuchyni jako potrava. (Jeník, 1996)

- 13 -

2. 3. Vertikální struktura Celá struktura tropického deštného lesa se může prostorově rozčlenit do nadzemních a podzemních pater: (Jeník, 1973) 1. Vrchní stromové patro (30 až 50 m) je tvořeno korunami gigantických stromů, které se často ani vzájemně nedotýkají a vynikají nad souvislou úroveň středního stromového pásma. Do tohoto patra se soustřeďuje mimořádně bohatý život hmyzu, obojživelníků, plazů, ptáků, hmyzožravců, hlodavců, netopýrů, šelem, poloopic a opic. 2. Střední stromové patro (10 až 30 m) je tvořeno hustou clonou stínomilných druhů stromů a zčásti též mladšími exempláři stromů - gigantů, které zatím nedorostly své zralosti. V tomto patře mají největší rozvoj i koruny lián, které splétají větve stromů do husté opony. Právě toto patro vytváří temné příšeří v podrostu tropického deštného lesa. Pohybují se v něm specializované druhy hmyzu a také např. určité druhy opic a jiných savců, které ani nesestupují na zem, ani nevystupují do vrcholů vrchního patra. 3. Spodní stromové patro (5 až 10 m) je tvořeno jednak mladšími exempláři vyšších stromů, jednak početnou skupinou stromů nižšího řádu. Žijí v něm stínomilné formy hmyzu a ptáků. 4. Keřové patro (1 až 5 m) je tvořeno semenáčky s nárostem stromů, keřů a kleče a také trpasličími stromy, které záhy zastavují výškový růst. 5. Přízemní patro je tvořeno jednoletými semenáčky, širokolistými bylinami, travinami s širokými čepelemi, kapraďorosty a mechorosty. Tyto rostliny spolu s listovým opadem a spadlými plody jsou trvalým domovem mnoha pozemních živočichů, věrných tomuto patru (např. někteří kopytníci) 6. Vrchní kořenové patro (0 až 5 cm hloubky) je tvořeno hustou masou kořenů stromů, lián i bylin, proplétající humózní horizont půdy. Na toto patro se váže velmi bohatý život půdních mikroorganismů, korýšů, červů a hmyzu. 7. Střední kořenové patro (5 až 50 cm hloubky) je tvořeno převážně kořeny stromů. Zasahuje do něho aktivita hmyzích larev, korýšů i červů.

- 14 -

8. Spodní kořenové patro (pod 50 cm hloubky) je již doménou jen kůlových a kotevních kořenů stromů a bývá jen spoře oživeno půdním edafonem.

Obr. 3: Schéma vertikálního členění tropického deštného lesa (Horník, 1984)

Ze všech soudobých studií vyplývá poznatek, že tropický deštný les je organizované společenstvo, které má i v oddělených částech světa vždy homologické a analogické druhy, jež plní ve složitém "mechanismu" tohoto biomu svou určitou funkci. Tropický deštný les není tedy nepřehlednou džunglí, v níž se naprosto neorganizovaně mísí stromy, liány a byliny, náhodně se pohybující roje hmyzu a bezcílně se pohybující tlupy opic. Tropický les se stává chaotickým teprve po krutém zásahu zvenčí, který poruší jeho strukturu a funkční rovnováhu. Tímto zásahem může být třeba vichřice, povodeň, zemětřesení nebo lávový proud, ale nejčastěji je jím člověk, který kácí a pálí prales, aby si uvolnil místo pro stavbu sídlišť, cest nebo pro zemědělské plodiny (viz kapitola 6). Proto popis tropického

- 15 -

deštného lesa založený na pozorování v okolí vesnic nebo při okraji silnice anebo řeky neodpovídá vůbec vlastnostem nerušeného interiéru pralesa. (Jeník, 1973) (Odum, 1977)

2.4. Klimatické podmínky Klima oblasti, v nichž tropický deštný les roste, lze jen velmi přibližně všeobecně charakterizovat jako horké, vlhké a v ročním průměru vyrovnané. Křivka měsíčního průběhu teploty je pro většinu těchto oblastí skutečně "vyrovnaná": leží v rozsahu 24 až 28°C. Vyrovnanost teploty se již netýká denního a nočního průběhu, kdy je běžné kolísání v amplitudě až 10°C. Klesne-li teplota ke 20°C, pak to znamená pro místní obyvatele i aklimatizovaného Evropana již nepříjemné ochlazení. Také představy o dešťových srážkách v tropickém deštném lese nejsou vždy správné. Biom deštného lesa se vyskytuje již tam, kde je roční suma srážek 1 500 mm. Toto minimální množství vody se mnoho neliší od sumy srážek, která spadne např. v Jizerských horách nebo Tatrách. Pro vznik nápadně zvýšeného biomu není ani tak nutné vysoké kvantum deště, nýbrž spíše jeho vyrovnaná zásoba během roku - a ovšem kombinace s celoročně příznivými teplotami. Nikde v rovníkové zóně však není rozdělení srážek během roku absolutně rovnoměrné. Některé měsíce bývají deštivější, některé sušší. Někde je rok rozdělen na výraznější období dešťů a období sucha; tam pak již vzniká přechodná zóna čili ekoton mezi biomem savany a biomem tropického deštného lesa. I menší rozdíly v množství srážek během různých měsíců v roce rozhodují o průměru fenologických fází a životních cyklů deštného lesa (obnova listů, kvetení, dozrávání plodů, růst vegetativních orgánů, páření živočichů, rojení hmyzu atd.). Existence vlhkých a suchých zón je pak příčinou vzniku klimatických variant - vždyzeleného a poloopadavého tropického lesa. (Jeník, 1973) Horská varianta rovníkového podnebí se vyznačuje následkem rostoucí nadmořské výšky úměrným snížením úrovně teplot a celoroční suma teplot nemusí činit ani 5 000°C (v nižších polohách je to 7 300 až 10 000°C). V polohách s nadmořskou výškou mezi 1 400 až 1 600 m vstupujeme do horského stupně, který má svou úrovní teplot již charakter subtropů. Takové klima má např. Manizales v Kolumbii (tab. 2). Ve výškách 2 600 až 3 000 m se potom nachází spodní hranice výškového stupně s teplotami mírného klimatu. (Valíček, 1989) V nadmořské výšce 2 500 až 3 500 m rapidně ubývá srážek i teploty a v noci se mohou objevovat mrazy. Oblačnost dosahuje svého maxima. Zde nastupuje vysokohorský mlžný les. Výška stromů se stále snižuje a jejich kmeny jsou bizardně pokroucené. Velmi početné jsou epifyty, avšak namísto orchidejí nastoupily mechy a lišejníky, které hustě obalují - 16 -

kmeny a větve stromů. Tato změna klimatu podmiňuje úplnou změnu vegetačního obrazu. Na horní hranici lesa nastupují konifery (zejména druhy rodu Podocarpus) s tvrdými a úzkými listy. (Horník, 1984) V TDL se setkáváme s pro tento ekosystém s velice příznačnou patrovitostí klimatopu. V malé hloubce půdy je celodenně a celoročně stálá teplota, rovnající se celoročnímu průměru. Při povrchu v nadzemní vrstvě kolísá teplota i vlhkost během dne jen v malé amplitudě, avšak v korunách je při plné insolaci možnost značného přehřívání a vysušování povrchu rostlin a těl živočichů. Mozaika mikroklimatu vzniká též vlivem střídání různých vývojových fází porostu. V TDL v Západní Africe bylo naměřeno v souvislém porostu v poledne 25 °C, zatímco ve stejné poloze na světlině až 40 °C. Tab. 2: Průměrná teplota vzduchu a množství srážek – Manizales, Kolumbie, 2 152 m n. m. (Valíček, 1989) Meteorologické

I

II

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

rok

Teplota (°C)

16,8

17,4

17,3

17,0

16,8

16,6

17,1

17,1

17,4

16,4

16,4

16,5

16,9

Srážky (mm)

141

112

132

204

245

155

94

107

142

297

235

173

2 037

prvky

Tab. 3: Průměrná teplota vzduchu, relativní vlhkost a množství srážek – Impfondo, Kongo, 326 m n. m. (Valíček, 1989) Meteorologické prvky

Teplota (°C)

Relativní vlhkost (%)

Srážky (mm)

I

II

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

rok

25,4

25,9

26,0

26,1

25,9

25,2

24,6

24,7

24,7

24,9

24,9

25,3

25,3

84

81

81

83

84

86

86

86

85

86

86

85

84

73

78

159

171

188

151

132

169

169

220

176

107

1 793

- 17 -

Obr. 4: Vlhké rovníkové klima – Iquitos, Peru (Strahler 2006)

Obr. 5: Klimagram Kisangani, Zair (Valíček, 1989)

2.5. Pedologické podmínky Hustota, celková výška i množství druhů, kterým se daří v tropickém deštném lese, jakoby napovídaly, že tento biom roste v půdách, jež jsou mimořádně úrodné a mají velkou zásobu živin. Zemědělské práce v tropech však svědčí o pravém opaku. Když vesničan vykácí deštný prales a na jeho místě založí polní kulturu s maniokem nebo kukuřicí, dostane jen jednu, nejvýše dvě uspokojivé úrody - pak se musí přestěhovat. Trvalejší úrodu v tropech poskytují jen rýžová pole založená v nivách údolí, kam se splachují živiny z širšího okolí.

- 18 -

Příčinou malé úrodnosti zemědělských kultur jsou přirozené vlastnosti tropických feralitických půd, jejichž různé varianty jsou substrátem deštných pralesů. Feralitické půdy vznikají procesem feralitizace ve stále vlhkém podnebí s rovníkovými, tropickými a částečně i subtropickými lesy. Feralitické půdy mají velké množství volného Fe2O3 a Al2O3, které se relativně nahromadily v půdní hmotě následkem silného odnosu kyseliny křemičité. Nejtypičtější feralsoly se tvoří ve vždy zelených rovníkových deštných lesích a v tropických vlhkých lesích se srážkami nad 1 200 mm ročně. Feralsoly jsou nejstarší a nejhlubší půdy na Zemi, jsou nejintenzivněji zvětralé. Jejich hloubka je 2–20 m, někdy i více. Nemají skelet a jsou mimořádně chudé na báze. Nemají ani vyhraněný sled horizontů jako ostatní půdy. A1 horizont je hluboký 25–35 cm, má však malý obsah humusu (1–3 %), neboť bohatý rostlinný opad bujné vegetace se rychle rozkládá. To je velmi důležité pro rychlý koloběh živin mezi půdou a vegetací. (Horník, 1984) Hlavní zásoba živin tropického pralesa je totiž uložena ve stojící hmotě stromů a vrací se do půdy po částech s odumírajícími listy, větvemi a kmeny. Pochopitelně, když porost z místa odstraníme nebo spálíme (popel splaví vodní eroze), zbavíme místo většiny zásob živin a polní kultury nemohou mít dlouhodobější zdroje výživy. (Jeník, 1973) V tropickém pásu je celková výměra půd 56 mil. km2, zemědělské výrobě však slouží jen asi 7,5 %. Největší rezervy tvoří latosoly (přes 6 mil. km2), vertisoly (přes 1 mil. km2), dále nivní a lužní půdy, část polopouštních a horských půd. Vertisoly jsou tmavé těžké půdy s jílem vykazujícím bobtnání a smršťování. (Valíček, 1989)

Ah – akumulační humusový horizont B – illuviální horizont B/C – přechodný horizont C – půdotvorný substrát M – nezvětralá mateční hornina

Obr. 6: Profil půdy tropických deštných lesů (Valíček, 1989)

- 19 -

2.6. Sukcese tropického deštného lesa Když zemědělec opustí agronomicky již nevyužitelné políčko uprostřed lesa, začne úhor rychle zarůstat druhotným lesem, který je složen z pasekových a pionýrských dřevin. Nejprve se na opuštěné místo šíří světlomilné a rychle rostoucí druhy. Tyto pionýrské dřeviny bývají propleteny změtí mladších lián z čeledi áronovitých a svlačcovitých a postupně doplňovány dalšími populacemi půdně nenáročných a rychle rostoucích dřevin. Teprve po 50 až 100 letech se na místo vracejí původní lesní druhy, odstraněné při prvním kácení a žďáření, a půdě se vrací původní úrodnost. V hustě osídlených oblastech ovšem tento cyklus nikdy neproběhne do konce. Po 10 nebo 20 letech se vesničané znovu vracejí na bývalé pole, odstraní vzrostlý druhotný les a znovu sázejí své polní kultury. Při čištění plochy si pomáhají ohněm, kterým spalují předem uřezané větve a kmeny, na něž nestačí jejich primitivní nástroje. Proces kácení a žďáření se tedy opakuje a další úhory již zarůstají jen skrovnou vegetací stromů nebo zůstávají pokryté jen travou: tropický deštný les se mění v savanu. (Jeník, 1973)

3. Vývoj tropických deštných lesů Vývoj tropických deštných lesů byl velice důležitý z hlediska vývoje biodiverzity na celé Zemi. Éra vývoje tohoto jedinečného biomu není nijak stará, ale probíhala až v třetihorách, tj. před 65 až 1,8 miliony lety. Vývoj je rozdělen do jednotlivých oblastí.

3.1. Amerika Jižní Amerika Události, které se odehrály v období vrcholné křídy, způsobily podstatné snížení rozmanitosti jihoamerických druhů. Pozdější velmi vlhké klima způsobilo velký vývoj tropických deštných lesů v Jižní Americe. Paleogenní vegetace v Jižní Americe se skládala především z megatermních druhů. Zvláště charakteristickým druhem pro paleogenní vegetaci na celém kontinentu byly palmy. Tropické vlhké klima vedlo k pozvolenému vývoji různorodé vegetace. V této době byly palmy značně rozmanité, ale po paleocénu už tolik nedominovali v rámci přispívání k rozvoji deštného lesa. Nashromážděná palynomorfická data vypovídají o tom, že na přelomu pozdního paleogénu a raného eocénu došlo vlivem teplotních maxim k rychlým změnám vegetace, přičemž tropické deštné lesy v tomto období dosahovaly až na 45° jižní

- 20 -

šířky. Události vrcholného eocénu pravděpodobně nepůsobily takové škody na rozmanitosti jihoamerického rostlinstva než v jiných tropických oblastech, což dokládá setrvání výskytu palem až do oligocénu. Vědci se domnívají, že zvýšené zastoupení čeledi Palmae v Jižní Americe je ve srovnání s dalšími tropickými oblastmi odůvodněno převážně omezeným počtem událostí souvisejících s ochlazením ve vrcholném eocénu. Od oligocénu se na jihu Jižní Ameriky rozšířily středně vlhké zalesněné savany; během neogénu zde žádná paleobotanická data nepoukazují na přítomnost vlhkých megatermních lesů. Během pliocénu dominovali vegetačnímu krytu na severu Jižní Ameriky traviny. Detailní záznam o klimatických změnách v rovníkové Jižní Americe poskytuje souvislá vrstva pylu nalezená v Sabana de Bogota v Kolumbii zahrnující období posledních 3,5 milionů let. Z pylu lze vyčíst, že se kolem 2,7 mil. let př.n.l. náhle ochladilo, což je ve shodě s vytvořením ledovců na severní polokouli. V následujících obdobích se často měnila teplota, chladné období opět nastalo mezi 2,2 a 1,0 mil. lety př. n. l. Za poslední milion let se klima měnilo každých 100 000 let, tyto fáze závisí na postupu a ústupu ledovců v polárních oblastech. Během chladnějších fází pleistocénu zatlačila nižší teplota deštné lesy do nižších výšek. Ve středních výškách se pak rozrůstal horský les. Na jiných místech byla rozšířenost nížinných deštných lesů určována především kombinací nižších teplot s poklesem vlhkosti. „Vysoušení“ spojené se zaledněním určitých oblastí planety nebylo v Jižní Americe tak radikální jako v Africe a tato vyšší vlhkost pravděpodobně umožňovala přežití deštných lesů během nejnepříznivějšího období pleistocénu. (Morley, 2002)

- 21 -

Obr. 7: Globální distribuce tropického deštného lesa (TDL) v závislosti na klimatu (Pettersen 1958)

Střední Amerika Přítomnost spojení Střední a Severní Ameriky mělo od paleocénu za následek změny v zastoupení flóry. Středoamerická flóra byla v podstatě ekvivalentem té severoamerické, do té doby, než v pliocénu zanikly v Panamské úžině suché savany, které tvořily koridor pro rozptylování fauny během velkého amerického prolínání rostlinných druhů, který byl sice rozvinutý už od pozdního miocénu, ale především během pliocénu. (Morley, 2002)

3.2. Afrika Události pozdní křídy měly za následek podstatný úbytek deštných lesů, které byly do tohoto období běžně rozšířené. Během paleocénu a eocénu bylo rostlinstvo západní a střední Afriky vystaveno změnám. Od pozdního paleogénu po raný eocén mohla teplotní maxima a s tím související teplejší klima nastat i v rovníkové zóně, následně během pozdního eocénu se deštné lesy s mnoha novými prvky staly velmi rozšířené. Toto byla období, během kterých se deštné lesy na západě Afriky vyskytovaly nejhojněji.

- 22 -

Obr. 8: Satelitní snímek mangrovové oblasti v deltě řeky Niger (Morley 2002)

Během raného a středního eocénu docházelo k transportu druhů zvláště z Jižní Ameriky, ale také z Eurasie a Indie. Pozdně eocenní ochlazení mělo za následek vymření nypoidních palem a všeobecné zmenšení druhové diverzity. Ačkoliv se neobjevila žádná významná změna podnebí, je jasné, že to muselo být v souvislosti s událostmi, které se odehrály v rovníkové oblasti tam, kde je jasný důkaz pro aridifikaci v okolí vysokého „útlaku“ subtropické zóny pro období staršího oligocénu. První důkaz pro ochlazování a aridifikaci klimatu v nízkých šířkách pochází z období pozdního oligocénu, kdy byla hladina moří nízká. Tato perioda byla charakteristická expanzí travin. V oligocénu pokračovaly obměny flóry, ale s relativně malým počtem nových introdukovaných druhů. Flóra deštného lesa se stávala postupně stále více různorodou během raného a středního miocénu. V nejranějších obdobích miocénu se stále více rozptylovaly mangrovové porosty a sladkovodní močály. Deštné lesy se v raném a středním miocénu staly velmi rozšířené (dosahovaly až k jižnímu mysu). Úbytek druhů v rovníkové oblasti ohlásil

- 23 -

přechod k suššímu a chladnějšímu klimatu, o čemž svědčí zkameněliny pylových zrn rostlin čeledi Gramineae. V Asii se nenašel žádný záznam o rostlinných změnách, který by byl porovnatelný se změnami u savců, ačkoli je možné, že některé druhy se byly schopné rozšířit podél vysočin východní Afriky a některé druhy se do severní Afriky rozšířily z Evropy. Následující globální změny podnebí na konci vrcholného miocénu způsobily, že se jeden vegetační pás za druhým začal rozšiřovat na úkor deštných lesů. Ve stejném čase se velké oblasti pevniny vyzdvihly z moře. To mělo za následek méně příležitostí pro rozšiřování nížinného deštného lesa, který se stahoval do chráněných oblastí nižší nadmořské výšky. Pouštní klima Sahary bylo rozvinuté až od doby pozdního pliocénu, kdežto poušť Namib může být o hodně starší. Perioda aridifikace klimatu pozdního pliocénu nastala před 3,2 mil. lety s následujícím ochlazením před 2,7 mil. lety, což se shodovalo s expanzí pevninského ledového příkrovu na severní polokouli. Tato fáze ochlazení umožnila rozšíření horských nahosemenných rostlin do západní Afriky. Během čtvrtohor byly deštné lesy rozšířeny spolu s rozšířením ledovců v polárních oblastech. Meziledové období bylo pravděpodobně charakteristické mírně větší distribucí deštných lesů než je dnes. Během období přechodných globálních teplot, zůstaly deštné lesy rozšířeny stejně, ale je zde pozoruhodná expanze vlhkých horských lesů s podocarpy. Během maximálního zalednění ustoupily deštné lesy ke svým pleistocénním refugiím v Kamerunu - Gabunu, východním Zairu a Konžské pánvi. (Morley, 2002)

3.3. Indie V období rozlišování angiospermů podstoupila indická flóra následkem jejího přesunu z Gondwany pravděpodobně více změn než kterákoliv jiná. Na začátku třetihor se její flóra sestávala ze tří součástí: zbytky flóry z Gondwany přenesené z jižní polokoule, tropická flóra, která byla rozšířena na indickou desku stejně jako do Afriky během pozdní křídy, a endemický prvek, který se rozvinul, když se izolovaná indická deska posunovala přes ekvatoriální podnebné pásy v paleocénu. Během ranného eocénu se indická deska rozkládala nad rovníkem a panovalo na ní velmi horké a vlhké rovníkové podnebí, nacházel se na ní hustý tropický deštný les velmi bohatý na rostlinné druhy. V této době se tam také rozšiřovaly rašeliniště. Rozmanitost rostlinných druhů se snížila během pozdního eocénu a oligocénu pravděpodobně následkem změny podnebí, jak se Indie posunovala směrem k severozápadu.

- 24 -

Navzdory srážce indické a asijské desky tam patrně neprobíhalo žádné významné rozšiřování rostlinných druhů z Eurasie na indický subkontinent. Během raného miocénu panovalo v severní Indii vícesezónní podnebí, ale změna klimatu k vlhčímu ve vrcholném miocénu způsobila v této oblasti rozšířený vývoj stálezelených deštných lesů. Tyto lesy se velice podobaly flóře jihovýchodní Asie. V pozdním miocénu a pliocénu se klima začalo opět stávat vícesezónním a velmi suchým. Tato změna měla v podstatné části Indie za následek mizení deštných lesů, jejich možný výskyt se omezil na Šrí Lanku a západní horské hřebeny. (Morley, 2002)

3.4. Jihovýchodní Asie a východní Pacifik Charakter rostlinstva v jihovýchodní Asii od pozdní křídy až po starší třetihory zůstává neobjasněn. Podle nynějších předpokladů byla na tomto území ve starších třetihorách rozšířena především čeleď Palmae (kromě nypoidních palem v mangrovových porostech), tyto palmy se však odlišovaly od svých tehdejších příbuzných v Africe a Jižní Americe, a také od nynějších palem jihovýchodní Asie. V této době bylo dobře rozvinuté především horské rostlinstvo (podstatně víc než v jiných oblastech stejné zeměpisné šířky). Neexistuje ovšem žádný důkaz o pevninském spojení mezi Austrálií a Sundami, jak se dříve předpokládalo. Ve středním a pozdním eocénu bylo na velké části jihovýchodní Asie rozšířené megatermní rostlinstvo. Vysoká rozmanitost tohoto rostlinstva byla zdůvodněna částečně vlhkým podnebím v této době, ale také velkou invazí z indického subkontinentu po jeho srážce s Asií ve středním eocénu. Je pravděpodobné, že během starších třetihor měly tichomořské ostrovy odlišnou tropickou flóru (spíše Laurasijského původu), přestože většina těchto ostrovů ležela hluboko na jihu. Tato flóra se mohla podobat dnešní východomalajské. Globální zhoršení podnebí na konci eocénu mělo za následek značnou obměnu rostlin a živočichů v Jihovýchodní Asii, doplatily na to hlavně megatermní deštné lesy, kde mnoho druhů vyhynulo. Nížinné deštné lesy byli během oligocénu a nejranějšího miocénu nahrazeny převážně monzunovým typem, ve vysočinách se staly běžnými horské lesy s jehličnatými stromy odolnými vůči mrazu. Stálezelené deštné lesy byly omezeny převážně na oblast Barmy a Assamu (dnešní Indie), ale mohly se vyskytovat také na Sumatře a pravděpodobně také v uzavřených a chráněných vysočinách. V této době také velká část oblasti zaznamenala rozsáhlý pokles terénu. Následkem toho došlo k redukci počtu druhů horských rostlin.

- 25 -

Od oligocénu po pleistocén prošla flóra několika změnami, během kterých stoupla důležitost dipterokarpních rostlin. Během pozdější části ranného a středního miocénu se klima začalo oteplovat, což vedlo v této oblasti ke znovurozšíření tropických deštných lesů. Výskyt deštných lesů silně ovlivňovala hladina moře, jejich největší expanze, až na úroveň dnešního Japonska, nastala v době, kdy hladina moře dosahovala nejvýše, což bylo spojeno s oteplením klimatu (okolo 16 mil. let př. n. l.). Během period s nízkou hladinou moře expandovaly rostliny přizpůsobené sezónnímu klimatu. Také flóra rašelinitých močálů prošla během středního miocénu vývojem. Vodní rašeliniště byla pravděpodobně rozšířena více v miocénu než dnes. Mangrovová rašeliniště byla hojná v dobách s vyšší hladinou moře a teplejším klimatem. Spletitý ekosystém dnešních rašelinitých pánví v Saravaku a Bruneji vznikl patrně především díky vývoji Shorea albida, jako typického stromu rašelinitých močálů. Přítomnost souvislého zemského spojení mezi jihovýchodní Asií a Asií středních zeměpisných šířek od doby starších třetihor vedla k rozšiřování typického prvku severní polokoule starších třetihor (megatermních lesů) do nížinných horských lesů jihovýchodní Asie, důsledkem globálního zhoršení podnebí ve středních třetihorách. Důkazy o rozšiřování fauny i flóry z východu, vyplývající ze srážky australské a asijské desky na konci oligocénu, jsou zaznamenány v dobách před 22, 17, 14, 9,5 a 3,5 mil. lety. Rozptylování probíhalo zřejmě v periodách s nízkou hladinou moře. Koncem miocénu, ačkoli tam byli přinejmenším dvě období s hustým rozšířením deštných lesů, ovlivnilo suché klima s nízkou hladinou moře jejich vývoj negativně. Během pliocénu a čtvrtohor se několik horských nahosemenných rostlin příbuzných s australskými rozptýlilo z Nové Guiney přes Filipíny na Borneo, spolu s druhem Podocarpus imbricatus migrujícím Indočínou ve čtvrtohorách. Během pliocénu bylo na Kalimantanu převážně vlhké podnebí, kdežto v oblasti Jávy prosperovalo suchomilné stepní rostlinstvo; vývoj javánského monzunového podnebí, které bylo zřejmě podobné klimatu na severu Austrálie, byl podmíněn stálou subtropickou tlakovou výší a pozdně neogenním zhoršením podnebí. Během pleistocénu se stepní rostlinstvo rozšířilo také do oblasti Barmy. Během čtvrtohorních dob ledových převládaly v jihovýchodní Asii suché savany charakterizované čeledí Gramineae, zatímco v dobách meziledových dominovalo vlhké klima zejména na severu Kalimantanu a na západní Sumatře.

- 26 -

Předpokládá se, že následkem období s nízkou hladinou moře, došlo k razantní obměně asijské flóry, zvláště pak k ústupu deštných lesů, což mohlo radikálně ovlivnit vznik dalších druhů. Tato obměna se však začala prosazovat už v neogénu a pokračovala ve čtvrtohorách. Jihovýchodní Asie není předpokládaným centrem výskytu mangrovových porostů, které se pravděpodobně vyskytovaly zejména na pobřeží moře Tethys během starších třetihor. Vyšší rozmanitost mangrovů jihovýchodní Asie se vysvětluje především vymizením těchto porostů během pozdních třetihor. (Morley, 2002)

3.5. Austrálie Deštný les je jeden z původních vegetačních typů Austrálie a Nového Zélandu. Několik ranných, mnohostranných angiospermů se sem mohlo rozptýlit z Indie přes Kohistanský oblouk během střední křídy. Avšak primitivní Chloranthaceae se do Austrálie dostaly pravděpodobně přes Jižní Ameriku a Antarktidu, protože se tu objevily dříve než v Indii, stejně jako další primitivní angiospermy (Winteraceae, Gunneraceae a Proteaceae), ty se sem však dostaly až během pozdní křídy. Během paleocénu a ranného eocénu se však většina elementů teplého tropického deštného lesa nerozptýlila do Austrálie z Jižní Ameriky přes Antarktidu, zvláště ne v době pozdně paleocenních a ranně eocenních teplotních maxim. Vtroušené druhy byli v této době zařazeni do čeledí Bombacaceae, Cunoniaceae, Myrtaceae, Polygalaceae, Restionaceae a Sapindaceae. Rostlinstvo rostoucí v této době bylo velmi odlišné od dnešního; ty druhy, které přežily teplotní odchylky třetihor, se přizpůsobily buď střídavě vlhkému tropickému nebo střídavě vlhkému mírnému klimatu, které bylo v obou případech sezónní. Austrálie zůstala zalesněná většinu středního eocénu až po střední miocén. Paratropické lesy byly rozšířené ve středním eocénu, ale jejich zastoupení se během pozdního eocénu snižovalo, s tím jak se australská deska přesunovala na sever a jak se ochlazovalo globální klima. V oligocénu byly pravděpodobně zastoupeny jen v severní Austrálii, avšak v ranném a středním miocénu se začaly znovu rozšiřovat. Následkem pokračujícího posunování Austrálie na sever spolu s globálním zhoršením podnebí ve středním a pozdním miocénu a později i v pliocénu, se australské klima stávalo stále více sušším, což vedlo k ustupování tropického deštného lesa téměř z celého východního pobřeží.

- 27 -

Během pozdního pliocénu a pleistocénu kolísal rozsah deštných lesů s tím, jak přicházely ledové a meziledové doby. Během dob meziledových bylo jejich rozšíření pravděpodobně podobné s dnešním, kdežto během dob ledových ustupovaly. Deštný les Nového Zélandu měl do doby středního miocénu sice podobnou historii jako ten v Austrálii, ale Nový Zéland netrpěl neogenním vysoušením jako Austrálie, protože se vždy nacházel jižně od jižní stálé tlakové výše. Megatermní druhy nebyly na Novém Zélandu tak rozšířené jako v Austrálii a ty, které se tam vyskytovaly, většinou vymřely v pliocénu a ranném pleistocénu následkem globálního ochlazení. Přežití prvotních angiospermů v deštných lesích Austrálie, vděčí souvislému výskytu střídavě vlhkých a krytých míst podél východního pobřeží. (Morley, 2002) 4. Dynamika a diverzita tropických deštných lesů Primární deštné pralesy s původní biocenózou patří mezi největší bohatství naší planety. Jde o nádherná, velmi důmyslná a unikátní přírodní společenstva. Po korálových útesech jsou druhově nejbohatším ekosystémem na Zemi. I když zabírají pouze šest procent zemského povrchu, předpokládá se, že v nich žije více než polovina všech živočišných druhů. V tropických deštných lesích je uložena přibližně polovina veškeré organické hmoty na Zemi. Na jednom hektaru můžeme najít až sto druhů velkých stromů, což je více, než má Evropa a Severní Amerika. Podle Buchara (1983) se v TDL řídí zákonitosti populační dynamiky podle Thienemanova pravidla, které praví, že ekologicky optimální biotopy jsou osídleny větším počtem druhů s menším počtem jedinců. (Sorch, 2005) (Buchar, 1983)

4.1. Co je biodiverzita Biodiverzita je biologická rozmanitost na všech organizačních úrovních. Zahrnuje genetickou rozmanitost populací, biodiverzita na úrovni druhů čili druhové bohatství, rozmanitost vyšších taxonů, jako jsou čeledi, řády či třídy, ale můžeme hovořit i o rozmanitosti metabolických drah v buňkách, rozmanitosti životních strategií organismů či rozmanitosti typů ekosystémů. To vše lze měřit, v praxi se však nejčastěji zabýváme diverzitou taxonomickou, tj. počtem taxonů – nejčastěji druhů – v příslušné oblasti. Druhová diverzita je podmíněna různými faktory, které se liší podle prostorového měřítka. Lokální diverzita je počet druhů na jedné lokalitě, ovlivněný jednak zdejším prostředím (vhodností pro daný taxon, produktivitou čili množstvím zdrojů, intenzitou

- 28 -

konkurence, predací a lokálním narušením čili disturbancí), jednak krajinným kontextem (blízkostí ostatních osídlených lokalit, izolovaností), který určuje, kolik druhů se na danou lokalitu vůbec může dostat. Lokální diverzita bývá také tím vyšší, čím vyšší je regionální diverzita. To je počet druhů v celých rozlehlých geografických oblastech, o němž rozhodují evoluční procesy vznikání a zanikání druhů. (Sorch, 2005)

4.2. Hlavní faktory ovlivňující biodiverzitu ve větších geografických měřítcích Plocha – počet druhů roste s velikostí plochy, na níž druh počítáme. Tento vztah je přibližně lineární, když vyjádříme jak plochu, tak počet druhů v logaritmickém měřítku (Vesmír 80, 573, 2001), a je tím strmější, čím více jsou ony plochy izolované. Je to tím, že na menších plochách může obecně snadněji docházet k lokálnímu vymření druhů, a pokud jsou tyto plochy izolované, je zde omezena možnost vyrovnat tyto úbytky druhů. S plochou také roste heterogenita prostředí, která snižuje mezidruhovou konkurenci a zvyšuje diverzitu, protože umožňuje každému druhu najít si své optimum. Produktivita – množství zdrojů pozitivně ovlivňuje druhové bohatství. Je dáno primárně množstvím rostlinné biomasy, která se na daném území vytvoří za jednotku času (viz obr. 9.), a to závisí především na teplotě a dostatku vody v kapalném skupenství (ve vodním prostředí pak také na množství živin, hlavně dusíku a fosforu). Pozoruhodné je, že diverzita často neroste s produktivitou lineárně, ale v oblastech s větší produktivitou zase klesá. Další záhadou je, že produktivita často zvyšuje druhové bohatství, aniž přitom vede ke zvýšení celkového počtu jedinců. Možná tedy nejde ani tak o samotné množství zdrojů, ale spíš o teplotu, která u studenokrevných organismů urychluje všechny pochody včetně evolučních (Vesmír 83, 509, 2004). (Sorch, 2005)

- 29 -

Obr. 9: Primární produktivita biomasy (Vesmír 2004)

4.3. Rozložení biodiverzity na zemském povrchu Biodiverzita je na zemském povrchu rozložena značně nerovnoměrně. Nejnápadnější je její prudký pokles směrem od rovníku k pólům; hovoříme o latitudinálním gradientu biodiverzity (Vesmír 77, 677, 1998). Existuje více než sto hypotéz vysvětlujících tento jev (jedná se o tzv. horká místa – hotspots), obecně se ale má za to, že jej způsobuje větší rozloha tropické oblasti, větší produktivita tropů a také fakt, že tropy jsou z geologického hlediska stabilnější než ostatní klimatické zóny, takže nebyly tolik ochuzovány v průběhu cyklů dob ledových a meziledových. Jako horká místa biodiverzity (hotspots) jsou podle Grima (2006) označovány velké geografické oblasti vybrané podle jednoho z následujících kritérií: 1) vysoká druhová bohatost, 2) zvýšený výskyt vzácných endemických druhů s malými areály, 3) největší počet ohrožených druhů bez ohledu na celkovou druhovou bohatost a endemismus, 4) různé kombinace jmenovaných faktorů. V horkých místech biodiverzity převyšuje biologická rozmanitost nápadně své okolí buď pro to, že představují unikátní typy prostředí, které si zachovali původní faunu a flóru (třeba Brazilský atlantický prales nebo Madagaskar), anebo proto, že vytvářely účinné geografické bariéry podporující vznikání nových druhů. Většina horkých míst je v prostředí vlhkých tropických či subtropických lesů, často jde též o středomořskou vegetaci tvrdolistých dřevin (kromě samotného Středomoří - 30 -

roste též v Kalifornii, Chile, Kapsku, jihozápadní Austrálii). Většina horkých míst patří bohužel k oblastem s nejhustším lidským osídlením. (Sorch, 2005) (Grim, 2006) Tabulka 4: Biodiverzita rostlinných a živočišných druhů ve vybraných oblastech světa (2004) (Storch 2005)

Vybraná oblast

Počet

Počet

endemických

endemických

Počet rostlinných

druhů rostlin

Počet druhů

druhů

druhů

(% z celosvět.

obratlovců

obratlovců (%

Střední Amerika

počtu druhů -

z celosvět. počtu

30 000)

druhů - 27 298)

24 000

5 000 (1,7)

2 859

1 159 (4,2)

Ekvádor

9 000

7 000 (2,3)

1 625

418 (1,5)

Brazílie

10 000

4 400 (1,5)

1 268

117 (0,4)

Madagaskar

12 000

9 704 (3,2)

987

771 (2,8)

Jihovýchodní Asie

13 500

7 000 (2,3)

2 185

528 (1,9)

Sundské ostrovy

25 000

15 000 (5,0)

1 800

701 (2,6)

7 620

5 832 (1,9)

1 093

518 (1,9)

10 000

1 500 (0,5)

1 142

529 (1,9)

Filipíny Sulawesi (Celebes)

4.4. Stavba a provoz TDL je velmi dynamický ekosystém, jehož stavba se mění hlavně vnitřními změnami, odumíráním a rozvojem jedinců a populací, které spolu soutěží o světlo a živiny. Stromy rostou velmi rychle, zejména pionýrské druhy, které během pěti let dosáhnou výšku přes deset metrů a vytvoří podmínky pro klíčení a růst stínomilných dřevin. Viditelná je dynamika TDL na střídání stinných porostů s plným zápojem korun a dřevin, které vznikají odumíráním a pádem velkých stromů. Provoz ekosystému TDL má podle Jeníka (1995) k dispozici: ƒ

vysoký příkon sluneční energie, vydatné a celoroční zdroje vody a vysokou vzdušnou teplotu

ƒ

spíše suboptimální až pesimální zdroje minerálních živin v oxisolech a organosolech

ƒ

maximálně diverzifikované zdroje genetické informace, uložené v druhově diverzifikovaných porostech

- 31 -

5. Fauna a flóra tropických deštných lesů V tropech se vyskytuje na určitém území daleko více druhů rostlin i živočichů než v mírném pásu. Potravní řetězce jsou zde poměrně dlouhé a také konkurence a predace větší. Počet jedinců jednotlivých druhů je naproti tomu v průměru menší. Detailnější informace o tropické biotě jsou uvedeny v podkapitolách.

5.1. Tropická fauna Obrovský počet druhů v tropické oblasti se vysvětluje nečastěji rozmanitostí vegetace, která je v tropických deštných lesích charakterizována především svojí hustotou a složitou vertikální členitostí - patrovitostí (viz kapitola 2.3.). Z důvodu vysoké diverzity živočichů v tropické oblasti, bych chtěl vyzdvihnout pouze některé nejtypičtější živočišné druhy (kap. 5.1.2.). Velmi podrobná charakteristika živočichů tropických deštných lesů je zpracována v (Sedlag, 1986).

5.1.1. Historie tropické fauny Při

zpracování

charakteristiky

tropické

fauny

musíme

brát

v úvahu

i

paleontologický materiál. Tropický prales ovšem neposkytuje mnoho možností pro zachování fosilních pozůstatků, ale i tak máme k dispozici celou řadu konkrétních dokladů dokumentujících historický vývoj tropické fauny. Dříve předpokládané blízké vztahy k Africe jsou nyní, alespoň co se savců týče, popírány. Podle dnes převládajícího mínění přišli savci v několika vlnách ze severu a určité skupiny savců se také v oblasti vyvinuly. Nejstarší součástí pozdně druhohorních a časně třetihorních savců jsou vačnatci, kteří se kdysi rozvinuli do mnohem větší šíře, než bychom mohli usuzovat podle dnešních zástupců. K tomuto nejstaršímu osazenstvu patří zřejmě i některé skupiny hlodavců. V třetihorách bylo další šíření touto cestou znemožněno, nebo alespoň silně ztíženo. Jednotlivě skupiny savců mohli ovšem přicestovat i v tomto mezidobí, které trvalo asi 60 miliónů let. Týká se to téměř s určitostí opic a části hlodavců a možná i medvídkovitých šelem. Další migrace většího rozsahu byla možná až zase před 2 nebo 3 milióny léty, koncem pliocénu, kdy se vytvořila původně mnohem širší středoamerická pevninská šíje. Tak mohly proniknout na jih další skupiny savců, stejně jako později vyhynulí koně a sloni (mastodonti). Tohoto pevninského mostu však nevyužili žádní zástupci čeledi turovitých, ačkoliv se v severní Americe hojně vyskytovali.

- 32 -

Středoamerický pevninský most posloužil také k protisměrné migraci zvířat, i když zdaleka neprobíhala v takovém rozsahu jako migrace severo-jižním směrem. Příkladem úspěšné migrace v tomto směru je například vačice opossum, pásovec devítipásý a snad i mýval. Střední Amerika hostí ochuzenou faunu obou kontinentů, přitom jsou tam lepší klimatické podmínky pro formy jihoamerického původu. Středoamerická oblast má také velmi málo endemitů. Plazi, obojživelníci, ryby a bezobratlí živočichové měli pro osídlování jihoamerického kontinentu k dispozici podstatně delší čas. A tak i když se u nich projevují vztahy k fauně Severní Ameriky velmi zřetelně, může to být proto, že oba kontinenty byly osídleny shodnou faunou už před třetihorním rozdělením obou Amerik. Střední Amerika je také výborným modelem pro pochopení funkce úzkých a dlouhých pevninských mostů, na jejichž existenci věří dnes i v minulosti někteří zoogeografové. Ukazuje se, že pro ryby je šíření přes takové mosty velmi nesnadné, protože ve středoamerických vodách nacházíme poměrně málo pravých sladkovodních ryb, zato však vysoký podíl forem tolerujících slanou vodu. Zdá s také, že tento pevninský most využili více obratlovci než bezobratlí. Například pro měkkýše neměl vůbec žádný význam. (Sedlag, 1986)

5.1.2. Vybrané druhy živočichu V tropických deštných lesích nacházíme poměrně velkou bohatost řádů opic, přičemž zde chybí pouze skupina poloopic. Jako příklad uveďme čeleď Kosmanovitých zastoupenou kosmany, lvíčky a tamariny a Malpovitých zahrnujících 12 rodů. Při pohybu pralesem jistě upoutají pozornost zástupci čeledi Vřešťanovitých. Jedním z nejtypičtějších řádů tropických deštných lesů jsou chudozubí, kam patří zejména lenochod, pohybující se ve větvoví stromů. V oblasti tropických deštných lesů žije Kapybara. Tento největší hlodavec na světě, vážící až 50 kilogramů, vyhledává oblasti povodí velkých toků. Z dalších hlodavců vzpomeňme například aguti a paku. Jedinou, zato velmi obávanou a mnohými kmeny často uctívanou šelmou je jaguár a jeho menší příbuzný jaguarundy. V řekách žije například kapustňák, paúhoř elektrický a piraňha dravá. Tropické deštné lesy jsou také charakteristické velkým počtem druhů exotického ptactva jako jsou arové, tukani, kvesalové a kolibříci. Z plazů se zde vyskytují především hadi a také některé druhy želv. Největší druhovou rozmanitost vykazují bezobratlí, především zástupci podkmene členovců. Velká druhová rozmanitost se týká také obojživelníků, z nichž někteří jsou velmi jedovatí. Právě o nich pojednává následující podkapitola. - 33 -

5.1.3. Jedovatí obojživelníci Kůže všech obojživelníků obsahuje jedové žlázy, přičemž jednotlivé druhy se liší silou produkovaného jedu. Mnoho silně jedovatých druhů signalizuje svou jedovatost nápadným varovným zbarvením kůže. V tropických deštných lesích střední a jižní Ameriky žijí nejjedovatější obojživelníci naší planety. Jsou jimi žáby z čeledi Dendrobatidae. Barevná škála těchto žabek, jen zřídka delších než 2,5 cm, je překvapivá – známe druhy kaštanově zbarvené s modrými skvrnami i druhy kontrastně růžové a žluté. Černě a oranžově zbarvený druh Phyllobates bicolor byl donedávna považován za nejjedovatější druh. V roce 1973 však byla v nížinných pralesích Kolumbie objevena drobná zlatistá žába patřící ke stejnému rodu, ale k novému druhu, který dostal název Phyllobates terribilis. Přestože každá z těchto žabek obsahuje pouze 1,9 mg jedu, je přinejmenším 20krát jedovatější, než příbuzná P. bicolor. Jed z jediné žáby by mohl smrtelně otrávit dvacet tisíc lidí. Účinnými složkami jedu jsou batrachotoxin a homobatrachotoxin, které patří k nejsilnějším, jaké v přírodě známe. Mění rovnováhu solných iontů v membránách nervových a svalových buněk, což vede ke křečím celého svalstva a zastavení činnosti srdce. (Black, 1988)

5.2. Tropická flóra V tropických deštných lesích roste nepřeberné množství rostlin. Z ptačí perspektivy jsou nepřehlédnutelnou dominantou stromy, z nichž některé jsou předrůstavé a dosahují výšky až 50 i více metrů. Teprve pokud zavítáme do jejich nitra, spatříme rostliny, bez nichž si pravý tropický deštný les pravděpodobně nedokážeme vůbec představit. Jako příklad můžeme uvést třeba kapradiny, jež dorůstají podstatně větších rozměrů než-li podobné druhy v temperátním pásu. Dále pak to jsou početné druhy mechů, jež hrají důležitou roli ve vodní bilanci celého ekosystému. Tropické deštné lesy nejsou charakteristické pouze kapraďosemennými rostlinami, ale také rostlinami krytosemennými tvořícími květy, které lákají, v tomto ekosystému tak početný hmyz, k jejich opylení. Květy druhu Raflesia arnoldi vyrůstají přímo ze země a svým průměrem čítajícím až jeden metr drží světový primát ve velikosti květů. Jsou zde k vidění také početné druhy broméliovitých a begóniovitých rostlin. Snad početně nejzastoupenější rostlinou jsou popínavé liány, šplhající se po kmenech stromů, které využívají jako „odrazový můstek“ při cestě za sluncem.

- 34 -

Obr. 10: Raflesie (Raflesia arnoldi) je jednou z nejnádhernějších rostlin indonéského tropického pralesa. (Petretti, 1995)

Obr. 11: Četné rostliny v tropických deštných lesích mají květy a plody pozoruhodně jasných barev. (Petretti, 1995)

- 35 -

5.2.1. Jedovaté rostliny v tropických deštných lesích Tropické deštné lesy jsou známé jako ekosystém, ve kterém probíhá nekonečný boj mezi rostlinami a živočichy. Drtivá většina tropické fauny je herbivorní, a proto rostliny ve snaze ochránit své nejcennější orgány - listy před denně se opakujícími „nájezdy“ herbivorů, produkují jedovaté látky, které zabraňují úplnému holožíru listů. Mezi nejznámější jed pocházející z tropů patří bezesporu kurare. Základem pro výrobu klasického kurare je extrakt z liány druhu Chondrodendron tomentosum. Liána je rozeznatelná podle svého plochého tvaru, srdčitých listů a hroznů protáhlých fialových plodů. Při proniknutí kurare do krevního oběhu se rychle dostanou účinné látky do míst, zvaných neuromuskulární spojení, a způsobí blokování přenosu podnětů z nervů na svaly. Ochrnutí přejde velmi rychle z končetin do hrudi, a protože příslušně svaly přestanou pracovat, zastaví se dýchání a tím i přísun kyslíku do mozku. Oběť pak velmi rychle ztratí vědomí a umírá. Je zajímavé, že při požití ústy je kurare naprosto neškodné, mnohdy je v malých dávkách indiáni užívají jako léku. V ústech nebo v zažívacím traktu však nesmí být sebemenší ranka, jinak hrozí rychlá otrava. Další zajímavou vlastností kurare je to, že neztrácí svoji účinnost ani po desítkách let. Jsou známy i případy, kdy došlo k poranění šípem, jehož hrot byl otráven kurare, po více než třiceti letech a účinky byly stejné jako u čerstvého jedu. Zdá se nemožné, že může mít kurare také léčivé účinky. Účinků kurare, způsobujících ochabnutí svalstva, se dnes užívá při léčbě celé řady onemocnění, zejména u pacientů trpících spastickou paralýzou, při různých typech ochrnutí, při roztroušené skleróze či Parkinsonově chorobě. Samotné kurare není za lék považováno, ale bývá součástí celé řady preparátů. Používá se při operacích např. dutiny břišní, kdy uvolňuje svaly a lze nasadit nižší dávky anestetik, při těžkých porodech, operacích očí nebo při prostém vyoperování mandlí. (Epocha, 2005)

- 36 -

6.

Současné

problémy

tropických

deštných

lesů

„Stejně jako si národy váží určitých událostí své historie, klasických děl literatury a umění a dalších měřítek své velikosti, měly by se naučit chránit své jedinečné ekosystémy, svědectví historie zemského povrchu." W. O. Wilson

6.1. Smutné rekordy Tropické lesy jsou ozdobou přírody. Jsou živoucí součástí kultury v mnoha zemích. Přesto však jsou mnohé z nich nyní ohroženy. Od roku 1981 do roku 1990 vykácel člověk ve jménu lidské civilizace a jejích potřeb 150 milionů hektarů tropických deštných pralesů. Ve stejném období bylo v tropickém pásmu nově zalesněno 43,8 milionu hektarů, pouze 30,7 milionu z nich však úspěšně. Sledování vykácených míst naznačuje, že obnova může trvat celá staletí. Nízká regenerační schopnost deštných pralesů je dána mimo jiné choulostivostí semen stromů - některá ztrácí klíčivost již po několika dnech. Největšími ztrátami lesních ploch se může "pochlubit" Jižní Amerika (ročně 7,4 mil. hektarů), dále Afrika (4,1 mil. ha), Asie a Tichomoří (3,9 mil. ha). Například v Kolumbii padne tisíc stromů kvůli produkci jednoho kilogramu heroinu. Dvě stě dvacet tisíc kilometrů tropických deštných pralesů ve Vietnamu zničila americká armáda defolianty - látkami způsobujícími odlistění (konkrétně se jednalo o syntetický auxin, jehož výrobcem byla Spolana Neratovice). Smutný rekord v odlesňování drží Brazílie (3,67 mil. ha ročně), následuje ji Indonésie (1,21 mil. ha). V roce 1987 bylo v oblasti brazilské Amazonie vykáceno a vypáleno za čtyři měsíce 50 000 km2 - rolníci najati velkými vlastníky půdy zakládaly ohně, aby vyčistili půdu od poražených stromů a keřů. Obdobně se postupovalo i v dalších letech. Hustý dým se rozkládal nad územím několika milionů čtverečních kilometrů. Brazilské požáry uvolnily 500 milionů tun uhlíku, šest milionů tun sazí a milion tun oxidu dusíku a dalších znečišťujících látek. V povodí Amazonky je plánováno 80 vodních elektráren, které zaplaví 150 000 km2 lesů. Postupující vykořisťování a využívání amazonských lesů je dobře viditelné i z družicových záběrů. V roce 1989 zbylo na světě osm milionů čtverečních kilometrů deštných pralesů, tedy o něco méně než polovina původní prehistorické plochy. V roce 1994 zmizelo ze světa každou minutu 40 hektarů tropického lesa a s tím ročně také 20 000 živočišných druhů. Tímto tempem přijde Země do roku 2020 o polovinu dnešní plochy a zároveň o 10 až 22 % živočišných druhů. Dle Grima (2006) nejsou hlavním globálním faktorem ohrožujícím deštné lesy japonské, americké či jiné zahraniční těžařské společnosti, ale především domorodci,

- 37 -

kteří lesy vypalují na pastviny či pole, a dřevo vůbec netěží. Kromě toho hraje obrovskou roli dřevo na podpal: například v Demokratické republice Kongo, která má na svém území největší část afrických deštných lesů, je objem dřeva vysbíraného na otop dvěstěkrát větší než objem dřeva vytěženého komerčně. Komerční těžba dřeva má celosvětově na svědomí pouhou pětinu poškozených tropických lesů. Spolu s pralesy nenávratně mizí složité ekosystémy. Víme například, že na tři tisíce druhů rostlin používají primitivní národy jako antikoncepční prostředky (antikoncepční pilulky se původně vyráběly z planě rostoucího divokého jamu - dioskorea, rostoucího v mexických lesích, nyní používané pilulky nám umožňuje vyrábět lesní rostlina ze západní Afriky), čtrnáct set druhů rostlin má vlastnosti, u nichž lze předpokládat využití v boji proti rakovině. Jedním z nejvýznamnějších úspěchů medicíny v boji proti rakovině v posledních desetiletích bylo využití madagaskarského barvínku (Catharanthus roseus), který je zdrojem dvou druhů velmi účinného léčiva, proti leukémii a proti Hodgkinově nemoci. Podle národního ústavu v boji proti rakovině v USA (National Cancer Institute) může být v tropických deštných lesích ještě nejméně deset dalších druhů rostlin, které by se mohly stát „superhvězdami“ v boji proti rakovině. Je rovněž naděje, že jedna z rostlin rostoucích v lesích Qeenslandu by mohla být použita v terapii proti AIDS. (Porritt, 1992) Nevíme, kolik rostlinných druhů, které nenávratně mizí, v sobě skrývá látky, které budou v budoucnu zásadní pro další existenci lidstva. Z celkového počtu 220 000 kvetoucích rostlin bylo prozkoumáno pouhých pět tisíc, přičemž ovšem vlastnosti mnohých už nebudeme mít možnost poznat. A to, jen pro příklad, přibližně čtvrtina léků je rostlinného původu (antibiotikum, diuretikum, laxativum, lék proti bolestem, na uklidnění nebo jen obyčejné kapky proti kašli), třináct procent pochází z mikroorganismů a tři procenta z živočichů... (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html)

(Myers,

1992)

(Primack, 2001) (Grim, 2006)

6.2. Význam tropických deštných lesů pro budoucí generace Deštný tropický prales vnímáme především jako království stromů a velkých obratlovců. Ve skutečnosti zde vládne hmyz, houby a bakterie. Entomologové odhadují, že na jednom hektaru lesa žije více než 40 000 druhů hmyzu, pavouků a stonožek. Kdybychom zvážili celkovou hmotu všech živočichů - včetně velkých savců - žijících v deštném lese, zjistili bychom, že 10 % hmoty tvoří mravenci. K nejznámějším patří rod Atta a Acromyrnex. Tito mravenci pohybující se rychlostí dvacet metrů za hodinu, neustále nosí další a další listy do speciálních komůrek umístěných hluboko pod zemí, kde tyto listy pečlivě očistí a nasadí - 38 -

na ně plodnice Bělohnojníku paličkonosného, který z nich „vysaje“ živiny. Mravenci potom zkonzumují houbu (listy obsahují nestravitelnou celulózu). Ve špetce půdy je přibližně pět tisíc druhů bakterií, bez nichž je nemožné zajistit biologickou rovnováhu. Každý organismus je spojen potravním řetězcem pouze s několika sousedními druhy. Pokud vymizí jeden druh, jeho místo vyplní okamžitě další. Jakmile však vymizí více druhů, celý ekosystém se hroutí. Například hmyz a suchozemští členovci jsou natolik důležití, že kdyby zmizeli z povrchu zemského, lidstvo by nepřežilo déle než několik měsíců. Dalším závažným momentem je neustálý koloběh vody. Vzdušná vlhkost deštných pralesů je 80 až 100 %. Vlivem slunečního záření se vzduch ohřeje a voda se odpaří. Tvoří se bouřkové mraky a ochlazené páry padají zpět v podobě deště. Nejméně polovina tropických lijáků je právě z odparů deštného pralesa. Dnes již bezpečně víme, že odlesněním velkých ploch se mění i klimatické podmínky ostatních kontinentů. Změna způsobí na jedné straně sucha, a jinde zvýšení srážek. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html)

6.3. Člověk a les Po staletí žil člověk s pralesem v symbióze. Sbíral jeho plody a lovil zvěř jen pro svou obživu. Ani první zemědělci nebyli zpočátku příliš na obtíž, následky mýcení lesů byly bezvýznamné. Člověk se totiž na vykácené plochy vracel za jednu či více generací. Během této doby se lesy navrátily na svá místa a ke své dřívější hustotě. Tento způsob zemědělství se někde provádí dodnes. V mnohem větší míře si však člověk v současnosti tuto divokou "džungli" podmaňuje. Dnes, kdy je lidí stále více a půdy stále méně, přicházejí do pralesa lidé hlavně z přelidněných měst, aby zde získali půdu a založili hospodářství. Vytrženi z městských kořenů však neumějí s pralesem žít, a často lesy jenom ničí. K získání půdy vykácí stromy a spálí zbylý porost. Pěstují pak nezbytné plodiny - hlavně obilí, tykve a melouny. Z odlesněného území smývá každý rok tropický déšť asi 185 tun úrodné půdy na hektar. Půda se tak rychle vyčerpává, území se stává nepoužitelným. Lidé se po třech letech musí stěhovat dál. A koloběh pustošení se opakuje. Lidé se vrací na stejné místo už za dva nebo tři roky. Za tak krátkou dobu se půda nestihne zotavit. Kromě nároků střídavého a usedlého zemědělství jsou pralesy vystavené vzrůstajícímu tlaku dřevařského průmyslu. Těží se zde tvrdé kvalitní dřevo, velmi ceněné na světových trzích. Většina vzácných druhů stromů ale roste na stěží dosažitelných místech v - 39 -

hloubi pralesa. Právě tam se staví sítě cest a silnic napříč celým pralesem. Odhaduje se, že každou minutu zmizí asi 5,6 hektaru lesa. Velké společnosti přemění les na pastviny a vybudují dobytkářské farmy. Maso z takto chovaného dobytka je také velmi levné, snadno se prodává do zahraničí. Tyto způsoby využití prales navždy poškozují. Z ekonomického hlediska se přitom tradiční zacházení s tropickým deštným pralesem mnohonásobně vyplatí. Ekonomové spočítali, že z jednoho hektaru nepoškozeného pralesa v Peru je možné získat ovoce a surový kaučuk v hodnotě asi 6 820 dolarů. Výtěžek ze stejné plochy půdy pro chov dobytka činí pouhé 3 184 dolarů. Cesty, jak využít bohatství pralesa, aniž by se přitom zničil, jsou tedy známy. Mnoho lidí se navíc sběrem kaučuku a plodů z ovocných stromů v těchto oblastech živí. Při tradičním sběru tekutého surového kaučuku není vůbec nutné stromy kácet. V tropickém pralese se také nacházejí obrovské zdroje nerostných surovin, hlavně bauxitu, cínu a mědi. Těžba rud je dalším z důvodů rychlého ničení pralesa. V okolí dolů se místo stromů vrší výsypky hlušiny. Taková destrukční činnost má nedozírné následky. Poničená země zůstává nadlouho zcela nevhodná pro rostliny a živočichy. Ničení tropických deštných pralesů vede navíc k erozi půdy, k záplavám a nepříznivým změnám podnebí. Pralesy často rostou na chudé, neúrodné půdě a po jejich odstranění zůstane jen neplodná poušť. Každý rok se zdevastuje nebo naruší 16,4 až 20,4 milionu hektarů území, což odpovídá dvojnásobné rozloze Rakouska. Při takovém tempu zničí některé země pralesy na svém území kolem roku 2035. Nejvážněji to platí pro Haiti, Guatemalu a ostatní středoamerické země, dále Šrí Lanku, Thajsko, Paraguay, Kolumbii a Ekvádor. Nejvíce deštného pralesa dosud zbývá v Jižní Americe (8/10 – Grim, 2006). Známe fakta, píšeme petice, ale kácíme dál. Podle fosilních nálezů žil kdysi každý biologický druh řádově miliony let. Za rok tedy vyhynul jeden druh z milionu. Činnost člověka zvýšila rychlost vymírání v deštném pralese tisíckrát až desetitisíckrát. Zatím známe pouze zlomek zákonitostí, které umožňují fungování tak složitého systému, jakým tropický prales je. Bezpečně však víme, že na jeho fungování, jsme existenčně závislí i my. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html) (Grim, 2006)

- 40 -

6.3.1. Jižní Amerika Tropický deštný prales zaujímá více než polovinu rozlohy Jižní Ameriky. Ještě než se začalo s využíváním jeho přírodního bohatství, zaujímal prales kolem 600 milionů hektarů, což jsou asi dvě třetiny území Spojených států. Skrz lesy této pokladnice živé přírody protékají veliké řeky, z nichž největší je Amazonka. Od svého pramene v Peruánských Andách po deltu v nejsevernějším cípu Brazílie je tato řeka dlouhá asi 7 025 km a odvodňuje území o velikosti téměř Austrálie. Průtok Amazonky zvyšují početné velké přítoky. Negro a Japurá se do ní vlévají ze severu a Jaruá, Purus, Madeira, Tapajós a Xingu z jihu. (Červinka, 1998) Jediné země, kde zůstal dosud tropický prales nedotčen, jsou Guyana, Francouzská Guyana a Surinam. Za poslední tři roky došlo k odlesnění amazonských deštných pralesů ve stejné míře jako za celou dobu odlesňování Amazonie od roku 1500. V roce 1995 pak zlomilo všechny historické rekordy. V jediném roce zmizelo 2 905 900 hektarů lesa, dvakrát více, než je roční průměr v letech 1992 až 1994. Zároveň to je o 38 procent více než průměrný roční úhrn těžby v letech 1978 až 1988, období nazývaném dekádou zkázy. Za poslední tři roky bylo zničeno 60 128 čtverečních kilometrů lesa. Celková odlesněná plocha v Amazonii se tak zvýšila z 467 tisíc čtverečních kilometrů na 530 tisíc čtverečních kilometrů. To znamená, že plocha odlesněná v Amazonii za pouhé tři roky představuje 11,34 procenta celkové zkázy v Amazonii od té doby, kdy byla v roce 1500 Brazílie objevena. Téměř nedotčeny jsou dosud i peruánské deštné pralesy. Celá oblast se rozkládá na svazích And v nadmořské výšce okolo 4 500 metrů a zasahuje až do údolí řeky Manú v Amazonské nížině. V tomto na rostliny a živočichy pestrém kraji žije pravděpodobně největší množství papoušků na světě (hlavně papoušků maka). Nepropustná pralesní džungle je ochranou zbytků starověké civilizace Paititi. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html) (Červinka, 1998)

6.3.2. Střední Amerika a Karibské ostrovy Sedm malých středoamerických států se rozkládá na území tropického pralesa. Ten trpí jak občanskými válkami, tak intenzivní zemědělskou činností. Země zde dostává úplně jinou tvář. Tam, kde byl po tisíciletí prales, táhnou se dnes nekonečné lány cukrové třtiny, bavlny, kávy a tabáku. Na ostrově Barbados byl ve snaze vydělat co nejvíce peněz veškerý prales nahrazen poli cukrové třtiny. Pro ostrovy je prales nezbytný. Funguje jako houba,

- 41 -

protože zadržuje všechnu dešťovou vodu. Díky tomu netrpí tyto oblasti nedostatkem vody. Nezodpovědný přístup k životnímu prostředí způsobil problémy v oblasti Panamského průplavu. Odstranění pralesa v okolí kanálu s sebou přineslo intenzivní půdní erozi. Aby mohly větší lodě proplouvat mezi Tichým a Atlantským oceánem, budou se muset vynaložit miliony dolarů na odstranění bahna ze dna kanálu. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html)

6.3.3. Jihovýchodní Asie Již od konce šedesátých let se v jihovýchodní Asii těží ve velkém dřevo na vývoz. Dřevo z rozsáhlých území tropických lesů je v cizině velmi ceněno. Odlesňování má vliv na podnebí této oblasti. Například na severozápadě Malajského poloostrova se podstatně snížilo množství srážek, následkem čehož zde bylo omezeno pěstování rýže na bažinatých políčkách (paddy). Dvacet tisíc hektarů této půdy museli dokonce obyvatelé pro nedostatek vláhy opustit. K odlesňování dochází prakticky ve všech oblastech jihovýchodní Asie. Stromy se kácí v Laosu, Kambodži, Thajsku, Malajsii, Indonésii i na Filipínách. V Kambodži ještě před rokem 1970 pokrývaly deštné pralesy tři čtvrtiny rozlohy. V současnosti jsou už jen na méně než čtyřiceti procentech povrchu. Také většina ostrovů Indonésie již své bohatství lesů ztratila. Na přelidněné Jávě zbyly pouze v několika malých národních parcích. Stejná situace je na sousedních ostrovech Bali a Lombok. Pokračuje devastace tropických deštných lesů na třetím největším ostrově světa Kalimantanu. Sever, na kterém leží malajská provincie Sabah, je kromě nepatrných ploch národních parků odlesněn. Ale ani západní malajská provincie Sarawak již pralesy příliš neoplývá. Pouze centrální Kalimantan tvoří souvislá enkláva primárních deštných lesů. Jsou však poškozeny četnými požáry. Stopy posledního ničivého požáru na východním pobřeží z roku 1983, kterému podlehly tisíce hektarů, jsou patrné dodnes. S požáry se však tropický deštný prales vyrovnává mnohem snadněji, než s devastací způsobenou člověkem. Ohně, i když jsou děsivě ničivé, byly vždy součástí života v tamních ekosystémech. Kalimantan je jedním z posledních míst na Zemi, kde ještě žijí lidé téměř na úrovni doby kamenné. Ale i k roztroušeným dajáckým rodům pomalu proniká civilizace. Východní pobřeží ostrova není ještě spojeno silnicí, a tak jsou některá města dostupná pouze letecky nebo lodí, ale je pouze otázkou času a peněz, kdy tomu bude jinak. Bohužel, tropické pralesy nejsou jediným bohatstvím tohoto ostrova, jsou zde také naleziště ropy a značná nerostná bohatství včetně

- 42 -

uhlí. Také jih Kalimantanu je již téměř odlesněn, na všech řekách plují vory složené z mohutných těl pralesních velikánů. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html)

Obr. 12: Snižování ploch lesa na Borneu v letech 1900, 2000, 2020 (WWF 2005)

6.3.4. Austrálie a Nový Zéland Díky tlaku veřejnosti se zachránily unikátní pralesy na ostrově Tasmánie. Lesy, které nenajdeme nikde jinde na zeměkouli, měly být se souhlasem australské vlády počátkem 80. let vytěženy. Stovky demonstrantů však vlastními těly zabránily přístupu dřevorubcům. Vláda ustoupila a krásné pralesy byly později vyhlášeny územím Světového přírodního dědictví. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html) Na severovýchodě Austrálie se nachází národní park Daintree. Byl ustanoven v roce 1967 a jeho 760 kilometrů čtverečných je jádrem vlhkých tropických lesů Queenslandu, kde je jedním z 19 národních parků zařazených do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Hostí největší počet endemitních druhů semenných rostlin. Endemitem je zde také possum kroužkovaný a krajta zelená. Zápis do Seznamu oblastí - 43 -

světového dědictví způsobil, že roku 1988 v této části queenslandských vlhkých tropů skončila místní těžba tropických dřevin a australská vláda vyplácí dřevařům miliony dolarů jako kompenzaci. (Fox, 2003)

6.3.5. Afrika Kácení tropických pralesů pro získání orné půdy a obživu je typické i pro oblasti střední a jižní Afriky. Všude se alespoň trochu kácí pro dřevo, aby se uvolnilo místo zemědělským kulturám, místy dokonce průmyslovým závodům. Nebezpečí zmizení lesů hrozí hlavně na Madagaskaru, v Zairu a Středoafrické republice. Zachránit jedinečné přírodní bohatství Madagaskaru pomáhá i Světová nadace pro ochranu přírody, která poskytuje peníze a odborné rady. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html)

6.3.6. Madagaskar Obecně se udává, že madagaskarské deštné lesy ztratily ze své původní rozlohy již 75 %. Alarmující rozměr tohoto čísla není jen v jeho velikosti. Daleko více zaráží rychlost, s jakou člověk stihl tak obrovské plochy vykácet. Nutno podotknout, že velké těžařské společnosti, známé především svým neblahým působením v Jižní Americe a Asii, nemají na Madagaskaru doposud velký význam! I přesto jsou odlesněné plochy varujícím mementem. Lidé totiž svou mravenčí, neutuchající "pílí" zvládli za pomoci jednoduchého nářadí zlikvidovat během posledních přibližně padesáti let celou polovinu původní rozlohy tropického deštného lesa na tomto ostrově. Pokud uvážíme, že člověk obsadil ostrov prakticky jako poslední živočišný druh přibližně před 2 500 lety, stihlo několik generací za poslední století zdevastovat tamní přírodu tak, jak se to jejich předkům nepodařilo za více než dvě tisíciletí. V případě Madagaskaru jsou tato čísla o to smutnější, že s každou vykácenou plochou vymírají druhy rostlin a živočichů pro lidstvo doposud neznámé a nenahraditelné, jelikož rostou a žijí pouze tam. Díky řadě mezinárodních projektů, mezi nimiž vyniká především aktivita organizace WWF (World Wildlife Fund for Nature), se situace stabilizovala a podle vyjádření některých expertů je úbytek původních deštných lesů již zastaven. Domorodci pálí dřevěné uhlí z rychle rostoucích introdukovaných blahovičníků (Eucaliptus) a v mnohých oblastech zjistili, že zachovalý deštný les může přinést řadě obyvatel alespoň základní prostředky ke skromnému živobytí. Na většině ploch s původním porostem tropického deštného lesa vyhlásila totiž malgašská vláda přírodní rezervaci nebo

- 44 -

národní park (tab. 5) a tato státem chráněná území jsou pro biology tím nejzajímavějším, co lze ze zbytků divoké přírody vidět. Domorodci znalí místních poměrů a často slušně proškolení zahraničními odborníky vám jsou schopni podat velmi zajímavé informace a ukázat řadu vzácných druhů, kterých si netrénované oko přecivilizovaného Evropana ani nevšimne. Možná to je jediný racionální přístup, jak se vypořádat se stále tvrdším negativním vlivem člověka na přírodu - co ještě stojí za to, velmi přísně chránit a domorodce cílenou ekologickou výchovou přesvědčit o tom, že jeho relativně slušný život záleží na tom, bude-li mu za chalupou růst tropický deštný les, a nikoliv bědné políčko s kukuřicí. (http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKtema/koktejl_719.html) Tab. 5: Chráněná území Madagaskaru (Hošek, 2006)

Jméno

Statut

Plocha (ha)

Ambatovaky

RS

60 050

28. 10. 1958

Ambohijanahary

RS

24 750

28. 10. 1958

Ambohitattely

RS

5 600

12. 2. 1982

Analamazaotra

RS

810

21. 6. 1970

Andringitra

PN

31 160

19. 10. 1998

Anjanaharibe-Sud

RS

32 090

28. 10. 1958

Betampona

RNI

228

31. 12. 1927

Foret d’Ambre

RS

4 810

28. 10. 1958

Kalambatritra

RS

28 255

24. 4. 1959

Lokobe

RNI

740

31. 12. 1927

Mananara-Nord

PN

23 000

25. 6. 1989

Mangerivola

RS

11 900

28. 10. 1958

Manombo

RS

5 320

5. 12. 1962

Manongarivo

RS

32 735

20. 2. 1956

Mantadia

PN

10 000

11. 1. 1989

Marojejy

PN

60 050

19. 5. 1998

Marotandrano

RS

42 200

20. 2. 1956

Masoala

PN

230 000

2. 3. 1997

Midongy-Sud

PN

192 198

18. 12. 1997

Montagne d’Ambre

PN

18 200

28. 10. 1958

Nosy Mangabe

RS

520

14. 12. 1965

Pic d’Ivohibe

RS

3 453

16. 9. 1964

Ranomafana

PN

41 601

27. 5. 1991

Tampoketsa-Analamaitso

RS

17 150

28. 10. 1958

Tsaratanara

RNI

48 622

31. 12. 1927

- 45 -

Datum vyhlášení

Zahamena

PN

Zahamena

RNI

41 402

7. 8. 1997

497

31. 12. 1927

Rozloha celkem

967 341

Podíl na rozloze Madagaskaru

1,6 %

Vysvětlivky: RNI = úplná přírodní rezervace, PN = národní park, RS = zvláštní rezervace

Tab. 6: Navrhovaná chráněná území (Hošek, 2006)

Jméno

Důležitost

Anjozorobe

++

Betandraka

++

Daraina

++

Makira

+++

Marolambo

+

Zafimaniry

+ Vysvětlivky: + ještě musí být zvážena, ++ důležité území, +++ výjimečně důležité území

7. Budoucnost tropických deštných lesů Každý rok zmizí miliony hektarů tropického lesa. Odhaduje se, že mezi lety 1960 a 1990 bylo ztraceno více než 20 % z těchto lesů (33 % v Asii a 18 % v Africe a latinské Americe). Co dělá situaci ještě závažnější je, že tento postup ničení nevykazuje žádné známky zastavení. Ve skutečnosti nynější odlesňování amazonských lesů probíhá dokonce ve větší rychlosti než v osmdesátých letech, kdy se touto otázkou začala zabývat celosvětová veřejnost. Nicméně stále je ještě čas zvrátit tento proces. (http://www.wrm.org.uy/forests/future.html)

7.1. Důsledky odlesňování Jaký má odlesňování význam pro tropické deštné lesy? Tato otázka může být zodpovězena několika způsoby. Za prvé to má podstatné následky místního významu. Pro domorodé obyvatelstvo a jiné lidi závisející na lese znamená odlesňování omezování jejich možností přežít jako nezávislé kultury. Pro ně má les velký význam ve smyslu jejich domova, poskytuje jim jídlo, medicínu, stavební materiál, palivové dřevo, vodu a všechny materiální i duchovní elementy, které zajišťují dlouhodobé přežití jejich společnosti. Mizení lesů znamená

- 46 -

ztrátu všech těchto prostředků a z toho vyplývá podvýživa, vzrůst nemocí, závislost, převzetí jiné kultury a v mnoha případech vystěhování a zánik celého společenství. Za druhé má odlesňování za následek dopady v oblastní úrovni. Lesy zajišťují ochranu vody, půdy, rostlin i divoké zvěře; jejich zničení by znamenalo mimo jiné rozsáhlá zaplavení, katastrofální sucha, půdní erozi, znečišťování vodních toků a větší výskyt škodlivého hmyzu kvůli porušení rovnováhy v ekosystémech. Takovéto procesy ovlivní život a zdraví lidí na oblastní úrovni, právě tak jako jejich výrobní činnosti, jako zemědělství, chov dobytka, rybolov, atd. Odlesňování bude také mít vážné důsledky globálního charakteru. Lesy plní důležité funkce v podnebí a jejich mizení silně ovlivní lidstvo. Obrovský pokryv tropických lesů pomáhá korigovat globální podnebí, především ve smyslu srážek, teploty a větrných režimů. Lesy také představují obrovskou zásobárnu uhlíku a jejich ničení výrazně přispívá ke zvýraznění skleníkového efektu (existujícího hlavně kvůli používání fosilních paliv). Když jsou lesy spáleny nebo vykáceny, uhlík, který v nich byl obsažen po staletí unikne do atmosféry, tím se zvyšuje jeho hladina a zároveň skleníkový jev. V neposlední řadě mají lesy význam pro biodiverzitu planety a jejich mizení znamená mizení mnoha živočišných i rostlinných druhů. Tento zrychlující se proces je předvídatelný a lidstvo je za něj eticky zodpovědné. (http://www.wrm.org.uy/forests/future.html)

7.2. Tropický deštný les a stabilita klimatu Jednou z nejdůležitějších funkcí tropických lesů je úloha, kterou hrají při ovlivňování klimatu. Odlesňováním zde vznikají dva hlavní problémy. Přemění-li se zelený pás okolo rovníku na holý kruh, bude to znamenat zvýšení albeda, které pravděpodobně naruší konvenční proudění, větrné systémy a režim dešťů ve všech tropických oblastech a možná i daleko dále. Ještě daleko významnější je narušení klimatických poměrů, jež by bylo důsledkem růstu obsahu oxidu uhličitého (CO2) v globální atmosféře. Emise CO2 představují téměř polovinu skleníkového efektu, a tedy i drastických klimatických a ekologických změn v důsledku globálního oteplování. Každoročně se akumulují v ovzduší další 4 miliardy tun uhlíku a podle odhadů pochází přibližně 30 % tohoto nadbytečného množství přímo z urychleného vypalování tropických deštných lesů. (Porritt, 1992)

- 47 -

7.3. Přímé a nepřímé příčiny odlesňování Proč tropické lesy mizí? Je nezbytné vědět, že příčin tohoto destruktivního postupu je mnoho a že se mění vzhledem k různým zemím a oblastem. Je také důležité rozlišit mezi přímými a nepřímými příčinami. Mezi přímé příčiny odlesňování patří především náhrada lesů jinými aktivitami (zemědělství, chov dobytka, plantáže atd.), těžba dřeva a nerostných surovin a stavba velkých vodních elektráren (které mají za následek zaplavení rozsáhlých oblastí lesa). Zvláště je nezbytné zdůraznit zápornou roli velkého výskytu stromových plantáží jako přímou příčinu odlesňování. Tyto plantáže pokládané za lesy jsou ve skutečnosti plodiny, ne lesy; toto je jasný příklad nahrazování původního lesního ekosystému agrárním ekosystémem, zastoupeným především cizokrajnými dřevinami. Kampaň proti těmto procesům vede v současné době organizace World Rainforest Movement. Základní (nepřímé) příčiny mizení deštných lesů jsou však ty v pozadí za přímými. Podívejme se na příklad. Velké množství zemědělců přijede k lesu v určité zemi a začne ho kácet a vypalovat za účelem pěstování plodin a chovu dobytka. To je přímá příčina. Otázka je proč vůbec tito farmáři přijdou? Normálně se farmáři stěhují k lesu, protože v jejich rodné oblasti nemají dostatek zemědělské půdy. Taková situace vychází z nespravedlivých pozemkových reforem. To je základní příčina. Navíc jsou schopni kolonizovat les pouze v případě, kdy tam vláda nebo těžební společnosti zpřístupnily cesty. Toto je další základní příčina. V mnoha případech vláda podporuje toto stěhování za účelem zvětšit oblast intenzivně zemědělsky využívanou s cílem růstu objemu exportu. Tato situace obsahuje dokonce několik základních příčin: potřeba platit zahraniční dluh, existence spotřebitelských trhů v bohatších zemích atd. (http://www.wrm.org.uy/forests/future.html)

7.4. Způsob ochrany lesů Přestože tropické deštné lesy nestojí na vrcholu žebříčku nejohroženějších biomů světa, představuje jejich ochrana nutnou potřebu jak pro místní národy, tak pro lidstvo celkově. Za účelem dosáhnutí tohoto cíle je v každém případě třeba především rozpoznat základní příčiny a podniknout kroky na jejich nápravu. Zároveň musíme rozpoznat a organizovat všechny ty, kdo mají skutečný zájem o zachování tropických lesů. Z důvodu existence silných bohatých společností, které mají na odlesňování zájem, je nutné získat co největší možný počet spojenců jak v národních, tak v mezinárodních organizacích, aby se vynaložilo potřebné úsilí, které by přiklonilo misky vah na mezinárodní politické scéně ve

- 48 -

prospěch ochrany lesa. Na světě je narušeno celkem 32,2 % TDL, přičemž chráněno je pouze 16,0 % (Grim, 2006). Naproti tomu tajga a tundra, které jsou zachovány v původní rozloze beze změny a nejsou nijak ohrožené, jsou vzhledem k svému narušení chráněny nepoměrně více. Svůj podíl na této katastrofální situaci má fakt, že diverzita pozitivně koreluje s hustotou lidského osídlení. Mezi opatřeními, které by se měly realizovat na prvním místě, je přiznání územního práva domorodcům. Existuje ještě mnoho vlád, které neakceptují skutečnost, že domorodé národy na těchto územích žily dlouho před nynějšími, a nepřiznávají jim toto právo. Půda je majetek státu, který s ní může nakládat jak chce, nic mu nebrání ji prodávat společnostem, které nepřiznávají domorodcům jejich práva nebo dokonce popírají jejich existenci. Taková situace je původcem postupu, který zanedlouho zničí všechno, co domorodé národy využívaly nezničené po staletí. Důležitost rozpoznání a přiznání práv domorodcům leží v tom, že všechny jejich práva jsou ve spojitosti s lesem, tím pádem když budeme chránit domorodce, budeme tím chránit i les. Pro ochranu deštných lesů je důležitá především ochota všech lidí zapojit se do tohoto procesu a vytvořit potřebné národní a nadnárodní společnosti, které by účinným způsobem napomáhaly jejich konzervaci. Toto je jediný možný způsob, jak zastavit nynější destruktivní postup a začít kráčet cestu sociální spravedlnosti s ohledem na životní prostředí. (http://www.wrm.org.uy/forests/future.html) (Grim, 2006)

7.5. Naděje pro budoucnost Tropické deštné lesy mají dosud naději. V některých zemích, např. na Filipínách, v Thajsku a v Indii, bylo odlesňování prohlášeno za národní ohrožení. také Brazílie, kde bylo odlesňování v minulých letech nejhorší, se snaží tento problém řešit a dr. José Lutzenberger, jeden z nejznámějších světových ekologů, byl jmenován státním ministrem pro životní prostředí. Ještě daleko slibnější je rychlý rozvoj skupin občanských aktivistů v zemích s tropickými lesy. Indonéské ekologické fórum (Indonesian Environmental Forum) získalo podstatný politický vliv. V Indii hnutí Chipko a kampaň za Tiché údolí(Silent Valley) dosáhly značných výsledků. V Keni vysázela organizace Zelený pás (Green Belt) v období jednoho roku více stromů, než se to podařilo vládě za uplynulých deset let. Obdobný kvantitativní skok lze zaznamenat i při vysazování stromů v Kolumbii. I když jsou tyto zprávy jen maličkými hvězdičkami na jinak temném nebi, podařilo se již v letech po roce 1980 dosáhnout znatelného pokroku. - 49 -

Nakonec se zdá, že devadesátá léta budou možná desetiletím, kdy se lidstvo konečně rozhodne zachránit ty nejzřetelnější projevy přírody v análech života na Zemi. Podaří-li se nám to, pak se na nás budou dívat nespočetné budoucí generace jako na moudré zachránce. Mame nyní obojí: odpovědnost za všechny tropické lesy i výsadní právo je zachránit pro nás pro všechny, pro celou budoucnost. (Porritt, 1992)

- 50 -

8. Závěr Tropický

deštný les je jedním z nejvýznamnějších geobiomů, rozkládající se

v rovníkové oblasti Země. Jeho význam spočívá především v unikátnosti jeho druhového složení, produkce biomasy a kyslíku, který je tolik potřebný pro zachování života na Zemi. Tyto, pro tropický deštný les tolik charakteristické vlastnosti, jsou a v dávné minulosti byly způsobeny právě jejich geografickou polohou. V oblasti, kde se tropické deštné lesy nachází, panují specifické klimatické podmínky. Tyto podmínky vykazují velice malou roční teplotní amplitudu a

poměrně vysoký roční úhrn srážek (ty jsou zde každodenní). Dalším

pozoruhodným meteorologickým prvkem je vlhkost vzduchu, která se v nižších polohách pohybuje celoročně okolo 80–100 %. Jeho poloha v rovníkové oblasti byla příčinou naprosté absence zalednění v celé historii jeho vývoje. Tento komplex abiotických podmínek byl rozhodujícím impulsem pro osídlování této oblasti nepřeberným množstvím rostlinných a živočišných druhů, což vedlo k situaci, že tropický deštný les je druhově nejbohatším suchozemským ekosystémem. Jelikož se jedná o klimaxové společenstvo, je jeho ekologická plasticita velice nízká, což znamená, že tropický deštný les je jen velmi těžko schopen navracet se po disturbanci do svého původního stavu. Tento proces často trvá i několik století. Přesto v současnosti dochází k enormnímu narušování jeho stability, zvláště působením člověka. Těžba vzácného dřeva, které roste na těžko přístupných místech, vede ke stále se zvyšující intenzitě kácení. Důsledkem toho roste v atmosféře obsah skleníkových plynů (hlavně CO2), čímž se urychluje proces globálního oteplování. Ničení lesů ovšem nezpůsobuje pouze sekyra nebo motorová pila, ale také chemické látky, které byly právě pro účel likvidace listové plochy hojně využívány americkou armádou ve vietnamské válce. Stabilitu lesa výrazně narušuje také zemědělská činnost, která působí v lese velice nešetrné zásahy a výrazně zvyšuje především erozivní účinek dešťů. Neméně závažnou antropogenní činností je výstavba nových komunikací na území tropického deštného lesa (jako příklad uveďme dálnici Transoceanica, která je jedním z největších projektů peruánské vlády 20. století). Navíc hrozí, že množství rostlinných a živočišných druhů nebude vlivem antropogenního tlaku vůbec objeveno a bez náhrady zmizí z naší planety. Všechny tyto negativní faktory mohou mít v budoucnu i na samotného člověka katastrofální vliv. Každoročně zmizí z povrchu zemského miliony hektarů tropického lesa. Odhaduje se, že mezi lety 1960–1990 bylo ztraceno více než 20 % z těchto lesů (33 % v Asii a 18 % v Africe a 49 % v latinské Americe). Za poslední tři roky došlo k odlesnění amazonských deštných pralesů ve stejné míře, jako za celou dobu odlesňování Amazonie od roku 1500. V - 51 -

roce 1995 pak byly zlomeny všechny historické rekordy. V jediném roce dokázali dřevorubci vykácet 2 905 900 hektarů lesa, což je dvojnásobek ročního průměru v letech 1992–1994. Zároveň to je o 38 % více než průměrný roční úhrn těžby v letech 1978–1988. V posledních třech letech bylo zničeno 60 128 čtverečních kilometrů lesa. Celková odlesněná plocha v Amazonii se tak zvýšila z 467 000 km2 na 530 000 km2. Co dělá situaci ještě závažnější je fakt, že tento postup ničení nevykazuje žádné známky zastavení. Tropické deštné lesy jsou velice důležitým biomem i z hlediska medicíny. Například asi čtrnáct set druhů rostlin má vlastnosti, u nichž lze předpokládat využití v boji proti rakovině. Nevíme přesně, kolik rostlinných druhů v sobě skrývá látky, které budou v budoucnu pro jejich léčivé účinky zásadní pro další existenci lidstva. Právě proto je důležité tento ekosystém chránit a usilovat o to, aby se těžba snížila co nejvíce a zajistila se přirozená obnova tohoto ekosystému. V současné době existuje několik organizací a institucí, které se zabývají těmito problémy. Z těch nejhlavnějších je to například World Rainforest Movement a World Wildlife Fund for Nature. Je ale třeba zajišťovat také osvětu laické veřejnosti v těchto problémech a přesvědčit je o tom, že i oni jsou prostředkem k záchraně tohoto bohatého a jedinečného ekosystému. Problematika tropického deštného lesa je rozsáhlá, proto se tato bakalářské práce snažila vystihnout pouze hlavní současné problémy tohoto biomu.

- 52 -

9. Sumarry: Tropical rain forest is one of the most important geobioms which is situated in the equatorial zones of the Earth. His importance lies especially in his unique representation of species, production of biomass and oxygen which is so necessary for the life on the Earth. These characteristic properties are now as well as always caused just by his geographical location. In these areas there is a very specific climate with a small annual amplitude of temperature and with a very huge, everyday rainfall. The high dampness of the air (rarely lesser than 90%) is the next unusual meteorologic element. In the whole history of rain forests there was no glaciation, caused by their location. This complex of abiotic specifications was a critical impuls to expansion of a lot of animals and plants to the area which has made the tropical rain forests the place with the wealthiest terrestrial ecosystem. However his ecological plasticity is very less, the tropical rain forest isn’t able to return to his primary situation after the disturbance, because it’s a climacteric community. This proces may last centuries. Nevertheless the tropical rain forest is enormly disturbed especially by people. The demand for valued wood which grows on the places difficult to approach, leads to the increasing wood-cutting. It has an implication of growing of greenhouse gases (especially CO2) which means an accelerating of greenhouse effect. The forests aren’t damaged only by axes and power saws, but also by chemical warfare gases which was used by the American Army in Vietnam. The stability of the forest is also disturbed by an agriculture that causes thoughtless inventions to the ecosystem and increases the erosive effects of rains. The building of new ways across the territory of forests (for example Transoceanica Motorway that is the hugest project of Peruan government in the 20th century) is also a very serious anthropogenic activity. Perhaps, many botanical and animal species needn’t be detected and may disappear. All of these negative factors may have a catastrophical influence to whole mankind. Millions of hectares of tropical rain forests disappear every year. We guess that between 1960 and 1990, 20 % of the forests were lost (33 % in Asia, 18 % in Africa and 49 % in America). Finally, since 2003 there was disforested the area as huge as in the whole history of wood-cutting since 1500. In 1995, all of records were cutted. In the only year wood-cutters disforested 2 905 900 hectars of rain forest, it’s the double of yearly average in the years 1992–1994. Simultaneously it’s more of 38 % than the average between 1978 and 1988. In the last three years 60 128 square kilometres of rain forest were destroyed. The total - 53 -

disforested area increased from 467 000 km2 to 530 000 km2. This process does not stop and it makes the situation more serious. The tropical rain forests are very important also for medicine. About 1 400 botanical species have properties which can be used for fight against cancer. We don’t know, how many species hide substances which can be very important for the next existence of mankind. That is why we have to save this ecosystem and press for a reduction of woodcutting and a return to his primary stand. There does exist a few organizations and institutions that make an effort to resolve these problems. The mainest of them are World Rainforest Movement and World Wildlife Fund for Nature. However we need to provide an edification of laic public in these problems and persuade them of the fact that they are also means to save this wealthy and unicate ecosystem. The problems of the tropical rain forests are wide, so in this bachelor essay I maked an effort to catch only the main problems of this biom nowadays.

- 54 -

10. Citace literatury použité ke zpracování bakalářské práce: Black, D.: Zázraky ve světě zvířat. Albatros, Praha 1988, 207 s. Buchar, J.: Zoogeografie – 1. vydání. SPN, Praha 1983, 199 s. Červinka, P.: Všechno o Zemi – Místopisný průvodce světem, první vydání. Reader’s digest Výběr, Praha 1998, 768 s., ISBN 80-86196-01-1 Epocha, č. 1, 2005, str. 75. Fox, A.: Národní parky a divoká příroda – Austrálie. BETA, Praha 2003, ISBN 80-7306-084-1. Grim, T.: Kde jsou ochranářské priority?. Vesmír 85 (136), č. 3, 2006, Str. 140 Horník, S. a kol.: Fyzická geografie II. SPN, Praha 1984. Hošek, P.: Co dál chránit na Madagaskaru?. Vesmír 85 (136), č. 3, 2006, Str. 148 Huggett, R.: Geoecology and evolutionary approach – first published. Biddles, London 1995, 320 s., ISBN 0-415-08689-2 Jeník, J.: Ekosystémy. Katedra botaniky přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1995, ISBN 80-7184-040-8 Jeník, J.: ABC Přírody – Svět v otázkách a odpovědích – Svět rostlin. Reader’s Digest Výběr, Praha 1996, 328 s., ISBN 80-902069-0-5. Jeník, J.: Tropický deštný les. Živa I.–VI., 21 (1973) Morley, R., J.: Origin and evolution of tropical rain forests. Wiley, New York 2002, ISBN 0471-98326-8. Novotný, M., Jiroušek, V., Kunte, L.: Varování – zničíme deštné pralesy? [online]. c2006, last revision 5th of February 2006 [cit. 2006-05-02]. Odum, E.: Základy ekologie – 1. vydání. Academia, Praha 1977, 736 s. Petretti, F.: Tropické deštné lesy - objevování zelené planety. Rebo, Praha 1995. Porritt, J.: Zachraňme Zemi. Svoboda, Praha 1992, 208 s., ISBN 80-209-0217-1 Primack, B. a kol.: Mýcení pralesa pro pastvu, Vesmír 80 (131), č. 7, 2001, str. 380 Sedlag, U.: Zvířata na zeměkouli. Panorama, Praha 1986, 220 s. Storch, D.: Biodiverzita. Vesmír 84 (135), č. 1, 2005, str.32. Storch, D.: Proč chceme chránit rozmanitost?. Vesmír 77 (128), č. 4, 1998, str. 196 Storch, D.: O účelnosti a stabilitě v živé přírodě, Vesmír 77 (128), č. 7, 1998, str. 386 Storch, D.: Proč žije v tropech tolik druhů organismů?, Vesmír 77 (128), č. 12, 1998, str. 677 Storch, D.: Jak rychle vymírají druhy?, Vesmír 80 (131), č. 10, 2001, str. 573

- 55 -

Strahler, A., Strahler, A.: Introducting Physical Geography, 4. vydání. Willey, USA 2006, ISBN 0-471-67950-x. The future of tropical forests [online]. c2006, last revision 5th of February 2006 [cit. 2006-0502]. Tropické deštné lesy – informace (Anglický jazyk). c2006, [cit. 2006-05-20]. Valíček, P. a kol.: Užitkové rostliny tropů a subtropů. Academia, Praha 1989, ISBN 80-2000000-3.

- 56 -

Přílohy

Seznam příloh Příloha 1 Vymezení tropických deštných lesů. Příloha 2 Proces odlesňování tropického deštného lesa na území Amazonie. Příloha 3 Zóny urbanizace na území Amazonie. Příloha 4 Požáry na území Amazonie. Příloha 5 Lidské vlivy na území Amazonie. Příloha 6 Fotodokumentace tropické fauny (soubor na CD).

Příloha 1 Vymezení tropických deštných lesů. (Encyklopedie zvířat)

Příloha 2 Proces odlesňování tropického deštného lesa na území Amazonie. (http://wwwglobalforestwatch.org/english/interactive.maps/brazil.html)

Příloha 3 Zóny urbanizace na území Amazonie. (http://wwwglobalforestwatch.org/english/interactive.maps/brazil.html)

Příloha 4 Požáry na území Amazonie. (http://wwwglobalforestwatch.org/english/interactive.maps/brazil.html)

Příloha 5 Lidské vlivy na území Amazonie. (http://wwwglobalforestwatch.org/english/interactive.maps/brazil.html)