Pes Putidus 2010 Rakvičky se šlehačkou
Deníček z putování kolem světa: 24. až 27. září Slizké hnusy se již suší, otlačeniny a puchýře se zmenšují, spánkový deficit odeznívá. Jen jedna věc trvá a prohání se hlavou. Stále mi nedochází, že jsme to fakt dotáhli na první místo. Chvílemi to vypadá jako další noční halucinace a člověk si musí téměř nahlas říkat, že se to opravdu stalo… Klid a neklid před závodem S týdenním předstihem jsme se sešli, abychom naplánovali rozdělení výbavy a vyjasnili si své přístupy a ambice na Psovi. Shodli jsme se na tom, že si sice jsme ochotni šáhnout na dno, že chceme zažít silné zážitky, ale že nepůjdeme na výsledek a že hlavní pro nás je (bude-li to aspoň trošku možné) dojít v plném počtu. Ujasnili jsme si i to, že nám nejde o poražení kamarádů a přítelek v konkurenčních týmech Krásných těl TP, Utopenců či Sunbay team. Že my si to prostě půjdeme užít a prožít. 1
Zděšení a trošku strach se dostavil ještě před samotným závodem, když jsme se díky zákeřné chřipce ještě ve čtvrtek 23.9. ocitali v počtu pouhých čtyř členů. Po hodinách naléhavých telefonátů se nakonec podařilo získat pátého a v pátek v noci jsme se tak mohli odprezentovat v plném počtu = Verča Bubeníčková, Mariánka Vašáková, Ondra Horák (OH), Tonda Bloman & Ondra Malý (OM). Hned po příjezdu jsme taky registrátory obdařili sladkými rakvičkami se šlehačkou. Goli si sice posteskl, že nemáme strouhanou čokoládu na dozdobení, ale i tak si pošmákl. Rakvičky na úvod aneb žádný spěch Po úvodních slovech a veselé stínové motivačce jsme se vrhli do boje. Naše nasazení bylo tak totální, že jsme si s Mariánkou dooblékaly neopreny ve chvíli, kdy se někteří rychlí lidičkové již vraceli z prvních vodních stanovišť. „Nu což“, řekly jsme si, „to jsou ti, které člověk vidí na startu a pak až na vyhlášení.“ O 6 hodin později jsme se obdobně snažili ukonejšit, když jsme konečně získali 10 bodů a vyráželi z kempu, kde v té době zbývaly už asi jen 2-3 týmy... Průběžné chlácholení o tom, že putovat na chvostu závodu také není špatné, nás pak provázelo až do úplného konce. Ale zpátky k vodě. Úkoly zde byly splnitelné, časové limity vstřícné a disciplíny zábavné. Lézt na štafle stojící na surfu. Obracet raft tam a zpět. (Člověk by skoro neřekl, že vylézt v neoprenu na převrácený raft bude takový problém.) Plnit barel nafukovacími rukávky, slalomovat poslepu na pálavě mezi bójkami, projít se na vodních lyžích či prokoulet se v aquazorbu… Kdo plnil vodní stanoviště, tak se dost dobře bavil a užíval si úspěšných splnění. Voda ani nebyla tak ledová, takže jediné prokřehnutí nastávalo při čekání front na stanovištích. Ondrové s Tondou mezi tím objížděli cyklistické body a lámali si hlavy nad rébusy pro pěšáky. Oproti našemu očekávání se ukázalo, že nejproblematičtější je právě pěšácká část, neboť úkoly na trasách činily hlavně zkraje nemalé obtíže. Tady nám po telefonu pomohla Rakvička Zuzka, která i s chřipkou ještě kolem 3. hodiny ráno svědomitě zjišťovala, jaké zemi patří obrys „nahoře půlkruh a dole jakoby zuby“, vlajka modrá-černá-bílá či co je rumunsky a co bulharsky. Nakonec jsme se tedy všichni soustředili jen na pěšáckou část a kolem 5. hodiny ranní konečně dali dohromady všech 10 kódů a mohli se vydat na Transsibiřskou magistrálu do Lužné. Když na Elbrus, tak alespoň dvakrát Cestou se měl každý tým vyfotit na Elbrusu. Vesele jsme prošli kolem vysílače a oddaně následovali GPS, která nás však zavedla jen na místo šifry, nikoli vrcholu. Inu, bylo nám divné, že Elbrus není na vrchu kopce... Hořce jsme pak při návratu na vrchol bědovali, že jsme se jen tak pro sebe nevyfotili u té boudy s vysílačem. Když jsme ji totiž míjeli prvně, dělali jsme si srandu z toho, že by tohle mohl být taky vtipně pojatý altánek… Nu a on opravdu byl. Halt za blbost a nepřesné přečtení zadání se na Psovi platí v kilometrech. Tak jsme na samospoušť alespoň vystrčili zadky :-) A máš to, Elbruse!
2
Do Lužné jsme pak už dorazili bez nehod. Cestou se disputovalo nad tím, zda nás orgové opravdu naženou do vlaku, či zda budou Transsibiřskou magistrálu obsluhovat vlastní silou a auty, případně naší silou a šlapací drezínou. „Bohužel“ jsme dorazili cca minutu před odjezdem vlaku a tak si OH nestihl pořádně pogavariť s ruským nádražákem. Ani rakvičku jsme mu nestihli nabídnout… však Toma jistě ještě potkáme.
Zdrastvuj tavariš!
Po 20 minutkách spánku či oblepování nohou na přestupu v Rakovníku jsme se zdárně dovalili autobusem až do Lubné. Panšto OH bukvice umí, nedělalo mu rozluštění dalšího postupu v té krásné písni větší obtíže. (Snaha o její procítěný přednes dopadla neslavně, ale alespoň nás probrala.) Zamávali jsme Kapazabace a vydali se na dalekou pouť do Krakovce. Cestou se vynořilo několik pestrých osvěžujících témat – od nedostupnosti soudní ochrany u bagatelních sporů, přes svítivost diod u čínských plagiátů čelovek až k usínání za chůze. Poslední jmenované téma se pak v obměnách vyskytovalo stále častěji. Nicméně dostatek námětů ke konverzaci nám byl dobrým nástrojem boje proti únavě – čím ujetější téma, tím lepší (pomyslnou anketu nakonec vyhrál „systém zahřívání tučňáků na Antarktidě“). Haluzení na Krakovci Naše chodidla už trošku úpěla, když jsme se na hradě v Krakovci setkali se svatbou a Olajdou. Ach, jak nás ta svatba zdržela, aneb rizotko a pívečko bodlo! Krakovec se nám moc líbil: waka waka, boj na prkně i ten šášula, od kterého OH k našemu překvapení nakonec tu kartičku přeci jen získal (morseovku v míčkách sice nerozluštil, ale v rámci dojemného tiátru vyjadřujícího pokoru šášulovi omylem udělal kýžený dřep a bylo to). …a to vše bez batohů na zádech, yeah! Zpětně jsme se ale nejvíc bavili nad hrou Go, resp. piškovrky. Nějak jsme se totiž sami přesvědčili o tom, že jde o Go a začali to tak i hrát. Mariánka si však hned při 4. tahu všimla, že b-týmák gambler to tak nehraje a docvaklo jí, že jde o piškvorky. Po asi 15 minutách (a rejpavých poznámkách od čekajících týmů) jsme kýženou kartičku vybojovali. Prý se zatím nikomu nepodařilo uondat gamblera až do vyčerpání zásob valounků! Vtipné bylo, že se nám podařilo rozšířit auru toho, že fakt hrajeme hru Go, že se snažíme pochopit pravidla v průběhu a že proto nám to tak trvá. Jeden tým snad dokonce začal někam volat, aby si ta pravidla zjistil :-D Později jsme se dověděli, že ti po nás, fakt mysleli, že hrají Go a gambler je skoro nemohl přimět k vítězství, páč oni prostě ne a ne doplnit 5 valounků do řady. Tímto se omlouváme všem zmystifikovaným. Ale sranda musí být ;-P
3
Na rozloučenou jsme opět udali pár rakviček a s vidinou krátkého přesunu se vydali do Asie, která nás uvítala deštěm. Začíná období monzunů...
Fight! Nasazení batohů počká...
Asie a monzuny K našemu překvapení jsme se na úvodním šikmookém stanovišti potkali s celou kopou týmů. A to i těch „nadupaných chrtů“, což se nám v zadních pozicích obvykle nestává. A že prý nás tu čeká 3,5 hodiny čekání.
Trošku podpásovka, páč jsme totálně promokli, promrzli a zatměli. Hlavně jsme se tak už ouplně propadli na chvost, což chtě-nechtě působí trošku demotivačně. Když už to vypadalo nejhůř, tak jsme vytáhli rakvičky a šlehačku, podělili se o ně s Utopenci a do další hodiny čekání nám bylo hej. Nakonec se nám podařilo stanoviště splnit a získané bodíky nás pobídly do dalších kilometrů. Nevím nevím, jak bychom se tvářili, kdybychom po těch ca 4 hodinách odešli s prázdnou. O chvíli později jsme takový výraz nasadili, když jsme neuspěli u šíleného vrhání klacků. Halt „klacek klackem nevyrazíš“... Pokračovali jsme dál. Skrz bláto a provazy deště jsme dobyli Singapour. Tonda jakožto zkušený uzlista nás všem uzlům naučil a tak jsme se tu ani nezasekli. Naopak jsme sličné b-týmačky asiatky vyděsili, když jsme asi po minutě řekli, že jedeme naostro. V jejich očích se objevilo něco mezi zděšením a soucitem. Na jejich dobře míněnou otázku, zda si to opravdu nechceme ani jednou zkusit všichni dohromady, jsme řekli ne. Když jsme jim při odchodu servírovali rakvičky, vypadali už docela vzpamatovaně. Brody, potoky a průtoky Putovali jsme dále osamoceně tmou s vědomím, že za námi jsou tak dva týmy a před námi zbytek. Jako by nestačilo, že jsme celí mokří shora, cestu nám zpestřilo asi osm brodů (možná, že tam ty mostky někde byly, ale my v té tmě našli jen dva). OM, který měl své boty už totálně průtokové, se rozhodl, že ty z nás, kteří mají v botách zatím pouze vlhko, bude přes brody přenášet! S neuvěřitelnou vervou si hodil na hřbet i celého Tondu s batohem. Mariánce se zřejmě brzy Ondry zželelo a rozhodla se mu ulehčit tím, že pro jistotu na jednom brodu spadla do potoka celá, takže u ní už jakékoliv další přenášení nemělo význam. Při kamzíkování brodů používejte obě hůlky. Když používáte jen jednu, nesnažte se ji v půlce brodu stoje na kameni předat tomu za vámi. Když už se o to snažíte a uklouzne vám to, nesnažte se celou váhu v průběhu kácení udržet na teleskopické hůlce – vaše horizontální přistání tak bude zpečetěno, hůlka zkrácena, ohnuta a zaseknuta, vy celí mokří a odření. Výzkum emérických vědců na základně studie „Mary the One“ ze září L.P. 2010
4
Jako více a méně mokré Rakvičky jsme dorazili na louku, kde se to úplně pohádkově hemžilo čelovkami a létajícími talíři. Po asi 20ti už méně pohádkových minutách se nám podařilo dopátrat b-týmáků. Ač jsme čistého času na úkolech nestrávili moc, tak jsme se tu díky davu slušně zasekli. Docela jsme záviděli týmu (Kapazabaka?), který přišel poměrně dlouho po nás, ale tím, že už se nestřetl s davem, tak nevymrzl, za chvíli vše odbyl a dokonce opouštěl stanoviště před námi. Některé nejmenované Rakvičky bojující za pomoci Imódia s průjmem proklínaly při odchodu orgy a jejich pexeso, jehož součástí bylo jak mléko, tak i lžíce oleje... Krušná cesta za teplem do „tropické“ Austrálie Další cíl – Austrálie – zaváněl nějakým přístřeším. Kdybychom však tušili, že cesta k němu bude tak krušná…! Vydrápali jsme se ke Kostelíku (tentokrát jsme trefili altán na první pokus) a rozhodli se, že do Austrálie v Hřebečníkách se vydáme po silnici.
Zdá se, že i v Austrálii může trošku krápat
Těžko říct, zda to bylo nejlepší řešení. Ta vichřice, která se spustila, zlomila nejednoho závodníka. Otlačeniny chodidel nabraly nečekaných rozměrů. Stejně jako hustý déšť a mrazivý vítr. Kdepak Austrálie! Zvlášť Verča si ji vychutnala: …Na dlouhé hodiny se mi stali nejlepšími přáteli Hanč a Vrbata. Krize byla tak velká, že mě vlastně ani nenapadla varianta otrvavovat orgy s odvozem. Prostě mě přišlo jednodušší umrznout někde ve škarpě. Díky OH, který si všiml, že nemluvím, neskuhrám, nekoukám a rozhodl se mě donutit převléct, najíst apod. jsem nakonec do té Austrálie došla. Tam se mi udělalo notně zle a pro jistotu jsem do spacáku zalézala s igeliťákem pro případ „urgentní potřeby“… Zatímco tedy ostatní ulehli k odpočinku do přeplněné místnosti, OH jakožto nejméně mokrý a ospalý vyrazil zpět do nečasu. Noční rejdy v Hřebečníkách …první výlet byl neúspěšný – ty pitomé praky byly rozbité. Střílel jsem z toho s uchycením ruky, tak jako jsme úspěšně stříleli loni na Točníku, ale vůbec to nefungovalo. Druhý výlet dopadl lépe – ačkoli jsem nevěřil, že sádra ve formičce nakonec ztuhne, protože mi do ní pořád odněkud pršelo... 5
Po oběhnutí dvou sólo stanovišť se OH neúspěšně pokusil probudit Tondu („Tondo, jsi ready?“ „Ne!“). Pak ale narazil na druhého Ondru, který se vstoje zuřivě klepal zimou – na kost promočený usnul bez spacáku. V tu chvíli vypadal fakt příšerně a zdálo se, že bude asi jen těžko možné uvažovat o jeho pokračování. Nicméně po společném podkopání se pod kládičkou na poli pookřál a nakonec vydržel obíhat stanoviště až do dopoledního odchodu. Jinak útěk z vězení byl fakt povedený. Nakonec ani nebyl tak špinavý a byl korunován gumovým medvídkem od b-týmačky Alice. OM, který zázračně roztál, pak chvilku pokračoval sám a později i s Tondou. Ten dal na koloběžkách dokonce rekord trati (pod 11 minut)! Zatímco se kluci prostřídávali, tak Verča a Mariánka naspaly luxusních 6 hodin. Obě tak byly zase ready pokračovat na cestě kolem světa. Noc se pro nás nakonec ukázala velmi úspěšná. Ač na začátku to vypadalo poměrně katastrofálně - část rakviček zmrzlá, část beznadějně promoklá, části je zle a část už se asi nikdy neprobudí. Zkrátka zkouška vůle a v případě OM odhodlání padnout pro tým i za cenu nemožnosti sám pokračovat. Rakvičkami a šlehačkou se loučíme s Hřebečníky i Kapazabakou, se kterou se už nebudeme moci dál potkávat, a hurá do nedělního poledne! Nedělní proměna – sucho nahoře, voda dole OH vypadal v ten nedělní den po ubohých dvou hodinkách spánku notně rozmrzele – zvlášť pro to, že od půl deváté do deseti už nemohl spát. Ostatní týmy totiž úplně zapomněly, že nejsou v místnosti samy, naplno mluvily, hopkaly a dělaly hrozný rambajz. Obvyklá ohleduplnost se v ono nedělní ráno bohužel někam úplně vytratila, na což doplatily party na chvostu snaživě naspávající kýžené hodinky – dokud byla tma, odcházející týmy se chovaly v rámci možností tiše. Hned u dalšího stanoviště jsme našli dost týmů. Vypadaly zmrzle a unaveně. Prozřetelně jsme si tedy nejprve promysleli, jak a kde budeme luštit. Nemaje pořádné plachty, ukryli jsme svá těla alespoň pod alufólii. S ohledem na naše šifrovací (ne)zkušenosti - a obrazem bezradných šifrátorů v jiných týmech - jsme ani moc dlouho neotáleli s žádostí o nápovědu. A jak se hodila! Za 1,5 hodiny vyrážíme „po hře prší“ k řece Paraná a nad to máme aspoň ten 1 bodík. Je nám jasné, že razíme na rafty. Zamávali jsme OM, který odkvačil do Skryjí. Předpokládali jsme, že mu to potrvá dlouho a tak jsme si vděčně dali s b-týmákem u Berounky nabídnutého rumíka i teplý čaj (b-týmák, jak se patří :-)); poobědvali a v klídku pádlovali pod most. Chyba lávky! Ondra M. to zvládl „příliš“ rychle a za půlhodinu čekání na mostě nám trošku zmrznul. Nicméně to se u něj už stalo folklórem a nám do teď není jasné, jak to mohl v těch teniskách a legínách všechno přežít. (I v kompletním GoreTexu to bylo hard core.) Dřina na raftu...
6
Rafty byly fajn. Záda nebolela a nohy odpočívaly. Navíc nám na celou plavbu přestalo pršet. Dorazili jsme k Olajdě a jali se pátrat po deníku se zmínkou o živé květině. Zpětně mi přijde veselé, že poznámku OM o tom, že by to mohlo být ouplně simpl a být to jen na základě místopisu, jsme naprosto zavrhli a odsoudili. Stejně skoro spal, tak kdo by ho řešil. Když jsme však vyčerpali 2. pokus a Mariánka přeci jen našla pár míst v mapě, tak jsme zmíněnou verzi vzali na milost. Shodou okolností (aneb OH se rozhodl, že při doslovném opisování jedno místo nahradí „…“) bylo třeba vyslat OM (v tom okamžiku již „vyspalého“) zpátky na hrad pro doplnění. Ty „…“ neměly pro splnění úkolu žádný význam, ale v podsatatě zapříčinily vyslání Ondry M., což mělo význam zásadní. Za chvíli se totiž vrátil s údivem, že nám dřív nedošlo, že některá jména mají velká písmena a že to je přeci jasný! Takže výsledek: další 3 bodíky. Dále po proudu okrádáme mrtvolu v dolu – trošku jsme to přejeli, ale vrátili jsme se. (Veselé, když si člověk pomyslí, že třeba právě tento bodík to mohl rozhodnout.) Na ranči pak úspěšně chytíme krávu, srazíme plechovky i přeneseme vodu. V Roztokách (nebo kde jsme to končili) tedy přistáváme s plným počtem bodů za raftovou část, což, jak později zjišťujeme, nebylo úplně běžné. Šikmá věž v New Yorku, trénink NASA na Křivoklátě Lehce po 21:00 se zvedáme z New Yorku od vlažné polívky a čajíka. Jednosměrkami v onom velkoměstě bychom teď už projeli i poslepu a mistrovské konstrukční dílo, které by si nezadalo ani se šikmou věží v Pizze nakřížené s tančícím domem nám přineslo další bodík. Obdarováváme orgo-usedlíky několika rakvičkami (znovu a znovu se diví, že je fakt vláčíme s sebou :-D) a vyrážíme do tréninkového střediska NASA. Další rakvička a další potěšený b-týmák, jen nám se zde moc nedařilo. Halt motorika ani stavba raketoplánu nebyly naší silnou stránkou. Kluci tak museli trošku zvednout náladu a zabojovat na lanech a matice. Lanové překážky byly vskutku parádní. Velká pochvala orgům! Příště by se nahoře ještě mohlo žonglovat :-) Stanoviště bylo mj. sympatické i tím, že se zase dalo odložit batohy a taky natáhnout do spacáku pod skluzavkou - OM jsme do toho museli donutit, ale nakonec prvního spánku v teple nelitoval. Pro změnu začíná pršet... A je to za pár...nebo ne? Dozvídáme se informaci, že do cíle to bude 25 km. Chachá, nevěříme a rovnou kalkulujeme tak s 35 km (tady jsme orgům ukřivdili – nebo spíš zapomněli, že to neměřil Vawi :-)). I proto, když dorážíme na stanoviště s empatií, zvažujeme, zda jej nepřeskočit (byla tu frontička a naše průměrná rychlost byla 2,88 km/h) a nejít dál. Nakonec zůstáváme s tím, že toto je poměrně zvládnutelné stanoviště a že přeskočit můžeme něco, co bude víc o náhodě. Při empatii jsme trošku zaskočili Kač, když pročítala naše odpovědi a v řádce „barva“ našla slovo „tučňák“. No, OH si v tom momentě asi trošku klimbnul… Ale i tak se tam 7 trojic našlo. Haluz! Sestavit áčko z klád nebyl až takový problém – jen to bylo všechno také nějaké oslizlé – a i jeho přesun byl úspěšný. Čůráte, či čekáte?!
7
Mariánka po áčku pobíhala jako kamzík a při jednom skoro-pádu se dokonce úplně akrobaticky obtočila kolem stojné klády. Někdo na oběh, někdo na odskok OM odběhl na první oběh a zbytek rakviček se doslova doplazil k bludišti a šifře, kde krom OH svorně vytuhnul pod stromem přikrytý alufóliemi a pláštěnkami. Šifru se Ondrům podařilo vyluštit, zato kuličkové bludiště o jednu guli uteklo. Začíná svítat. Víme, že jsme dobrých 10 km už museli ujít a cíl se tak stává dosažitelnějším. Záhy se však ozývají Mariánčiny puchýře, až je nutno nasadit zázračný růžový prášek. Půl hodinka na zabrání ibáče a promočenou snídani. OH ničím netrpí a tak si naplno užívá své nové goráčové kalhoty s odepínáním zadku – nepromokavost je dobrá, ale ten luxus při sr*** :-) Dorážíme k b-týmačce Vendulce s potrubím a puzzle. Při čekání v pořadníku vidíme nejeden tým, jak rozhádán potrubí vzdává a v urputném mlčení se vydává na další pouť. My naopak živě konverzujem s Bednajtem vařícím čajíček. Ten se do našich řad „propadl“ díky 6 hodinám spánku v budce – ano to jsou ti, kteří tu zastávku zabrali ;-P. Zde také nastává čas na další růžové prášky, další bolavá místa a další rakvičky. Verčina záda vypadala nekompromisně bolavě, ale i ty ibáč odkázal do patřičných mezí a mohlo se jít dál. Do Hanoie přicházíme mezi 11 a 12 hodinou. Počítali jsme s tím, že bude ještě jedno stanoviště, nějaká záludnost na trase či cokoliv. Ale orgové byli hodní. Od b-týmačky Alice se dovídáme, že jsme na posledním stanovišti a pak hurá jen 6 km do cíle. …možná bude ještě nějaká kulišárna tam?!... Zatím musíme počkat na Ondru M., až dorazí z oběhů – nevím, zda ho hnal lehký batůžek či hodinka spánku v NASA, ale zvládl obejít téměř všechny body a to dost svižně. Zatímco my ostatní šli přímou cestou, on dorážel oklikou a ještě s předstihem. Před posledním oběhem přišel s hanebnou myšlenkou, že se „vzdá dojití do cíle“, abychom my mohli začít plnit Hanoi a stihli dojít do cíle včas. Ještě než dohovořil, tak jsme tohle řešení zavrhli. Rakvičky přece musí dojít všechny i kdyby nevimco (třeba začalo svítit sluníčko)! Poslední oběh si pak vzal na svá bedra Tonda (podle GPS dosáhla v tomto okamžiku jeho rychlost až 7 km / h). Poslední rakvičky – v Hanoii My neobíhající zatím v Hanoii vybalujeme poslední zásoby a v milé společnosti b-týmáku vegetíme a dojídáme i poslední rakvičky. Po nějakém čase volá A-tým Alici a že prej co je s Rakvičkama? Alice přesně odpovídá, že si u ní debužírujeme. To je pěkné, říkáme si, že se Atýmáci tak strachují o poslední týmy, aby se někde nezatoulali. Nebo že by byli tak mlsní a nemohli se dočkat další várky rakviček ke kafíčku? Teprve později zjišťujeme, že netrpělivě očekávali závěrečný vývoj bodů – my to vůbec neřešili. Těšilo nás, že body neztrácíme, ale předpokládali jsme, že na konci budou rychlé týmy nějak zvýhodněny. Že například budou plnit nějaká závěrečná stanoviště, která my už prostě nestihneme. Kamarád mlok, který nás provázel. Někdy byl dokonce na stanovišti dříve, než my…
8
A to už s naším Rakvičkovým pokřikem Rak-Rak-Rak přichází Ondra M. z oběhu. Pod Tondovou bravurní taktovkou přendáme pneumatiky a vydáváme se do Třtic. Míjíme liduprázdný kemp Bucek, vzpomínáme na začátky našeho putování a téměř ´s písní na rtech´ vstupujeme po 13. hodině do budovy plné smradu a lidí. A je nám hej. Došli jsme a v plném počtu! To si zaslouží zapít. V hospodě potkáme část Utopenců a dovídáme se, že mají něco přes 60 bodů. V budově pak zase Sunbay team hlásí obdobné skóre. Upřímně se tomu divíme a zamlouvá se nám představa, že bychom mohli být v první desítce. Opravdu, o nějakém lepším umístění se nám při našem stálém pobytu na chvostu ani nesnilo! Hodinka spánku a už je tu vyhlašování a potlesky. Sladká šlehačka na závěr aneb „Chahá a cože?!“ Luděk začíná hlásit a když u 7. místa stále není překročena hranice 70ti bodů, zdá se mi, že něco nehraje. Stále se však úvahy ubírají směrem: „Že bychom byli tak dobří a skončili v první pětce?!“ A světe div se, legendární idkf jsou čtvrtí a my stále nebyli čteni. Tady už se nás zmocňuje euforie, že se děje něco fakt dost šílenýho. Při ohlášení prvního místa záchvat smíchu. Že by šlehačka a pohoda (a někdy i troška štěstíčka) opravdu zvítězila? Pak to šlo ráz naráz a doteď je to naše prvenství pro nás pořádnej hukot. My do toho šli s mizivými ambicemi na umístění a tak jsme se v průběhu ani nezatěžovali nějakým koumáním a zjišťováním bodů ostatních týmů. O to větší to bylo překvapení. Podíváme-li se na to takhle s odstupem a vyspalí, pak to možná nezní tak překvapivě. Rozhodli jsme se plnit vše a téměř vše se nám i dařilo – někdy s rozmyslem a díky bystrému úsudku, někdy s pořádnou porcí štěstí. To že jsme celou dobu byli na chvostu, zažívali dlouhé čekačky a při přesunech nás předešel i hlemýžď, ve výsledku vlastně nevadilo. V týmu jsme se krásně doplňovali, zcela spontánně jsme měli perfektně sladěný „chrupíkový režim“ (mini spánky na stanovištích jsme nijak nekoordinovali, ale nikdy se nestalo, že by vytuhl celý tým naráz), brali ohledy na bolístky i spánkové krizičky našich členů a i na úplném konci jsme tak měli optimisticky pohodovou náladu. Možná, že byly dva tři vypjatější momenty, ale když se pak zadaří, tak se chmura rozplyne. A hlavně, máte-li v batohu krabici rakviček a tubu šlehačky, tak vás nic nerozhází! Děkujeme mockrát celému A-týmu i b-týmu za to, že jsme si mohli dát do těla a prožít parádní tři dny! Bylo to perfektně připravené (včetně počasí, které Psovi dodalo ten pravý adrenalinový švuňk!). Klobouk dolů! A ať vám smrdí!
Sepsala rakvička Verča s vydatným přispěním ostatních
9
10
