Peněžní toky a jejich význam pro finanční řízení

Peněžní toky a jejich význam pro finanční řízení.

Úvod Je to již velmi dávno, někdy na počátku devadesátých let minulého století, kdy se do podvědomí odborné veřejnosti začaly „vkrádat“ pojmy, se kterými se v centrálně řízené ekonomice buď vůbec nesetkávala, nebo setkávala, ale velice zřídka. Pracovníci v praxi začali pomalu vstřebávat termíny, které do té doby neznali, nebo znali, ale spíše jenom z odborné, a to ještě spíše západní literatury – cash flow, finanční analýza, akcie, obligace, výnosové procento, budoucí hodnota, současná hodnota, směnka atd. To byl vcelku logický důsledek vžitých postupů v minulosti, kdy hodnocení podniků bylo založeno převážně na ukazatelích rentabilitního typu, jako jsou náklady, výnosy a samozřejmě z nich vyplývajícího hospodářského výsledku a řízení procesů, založených na finančních tocích a s pomocí finančních nástrojů bylo většinou na okraji zájmu. Ono také např. v případě finančních toků nebylo dosti často ani co řídit, protože při poměrně značných přerozdělovacích procesech podnikům příliš finančních prostředků nezbývalo a i to, co zbylo, bylo regulováno

v možnosti použití

tehdy platnou legislativou. Ostatně, pohled do finančního slovníku

z počátku sedmdesátých let minulého století to potvrzuje - mnoho pojmů z finanční oblasti slovník vůbec neobsahuje, a když obsahuje, tak společně s přezíravou informací, že v socialismu se ten či onen nástroj nevyužívá ( ve smyslu – není třeba) a jeho použití se omezuje pouze na státy kapitalistické.

Jak již bylo výše uvedeno, jedním z finančních pojmů, které se na počátku devadesátých let minulého století začaly skloňovat nejvíce, byly právě peněžní toky, i když v té době se častěji používal anglický název „cash flow“. Tento dřívější značný zájem však zatím (a nepochopitelně) kontrastuje se současným stavem poznání tohoto nástroje finančního řízení, což může autor tohoto článku doložit osobními zkušenostmi ze vzdělávacích akcí, kterých se jako lektor zúčastnil. Proto určitě nebude od věci pokusit se v dalším textu přiblížit smysl sledování peněžních toků a metodický základ jejich výpočtu, které by následně pomohly kromě běžného užívání orientovat se i v různých metodických postupech pro tyto výpočty, jako je např. návrh postupu v Českém účetním standardu pro podnikatele č. 023. Před splněním slibu z předchozího odstavce je ale nutné na úplný úvod vyslovit zcela nezbytnou podmínku, která v rozhodující míře pochopení podstaty peněžních toků

determinuje. Tou podmínkou je solidní znalost základních účetních pojmů, jako jsou aktiva a pasíva, jejich postavení v rozvaze a hlavně jejich obsahové náplně. Postavením v rozvaze není myšleno to, že se aktiva v „T“ rozvaze vyskytují na levé straně a pasíva na straně pravé. V tomto případě jde spíše o způsob zobrazení účetních operací v těchto dvou základních skupinách rozvahových účtů, konkrétně zobrazení počátečních zůstatků, přírůstků, úbytků a konečných zůstatků. S výše uvedeným způsobem zobrazení účetních operací potom úzce souvisí další důležitý pojem, a tím je změna stavu účtu, lépe řečeno její matematické vyjádření v podobě rozdílu mezi počátečním a konečným zůstatkem.

Důvod vykazování peněžních toků Vysvětlení důvodu pro vykazování peněžních toků je možné demonstrovat např. s pomocí v praxi se zcela jistě již odehraného dialogu mezi podnikatelem (A) a jeho novým finančním poradcem (B): A: Já v podstatě vykazování peněžních toků v rozpočtovaných ani ve skutečných hodnotách k ničemu nepotřebuji, protože

v dnešní době již není žádný problém

sledovat denně příliv a odliv finančních prostředků jak na běžných účtech vedených u konkrétních peněžních ústavů, tak samozřejmě i v pokladnách. B: To je sice nezpochybnitelná pravda, ale pouhé sledování

hotovostních i

bezhotovostních toků finančních prostředků ke kvalitnímu řízení podnikových financí nestačí. A: Proč, když je každý takovýto tok výsledkem dříve provedeného rozhodnutí a rozhodování je jak známo jednou z fází systému řízení ? Například, já se dozvím o výhodné ceně dlouhodobého majetku, rozhodnu o jeho nákupu a toto rozhodnutí se následně projeví jako odliv peněžních prostředků z běžného účtu. B: Ano, ale kvalitní řízení není o izolovaných a tím o nesystémových rozhodnutích, kvalitní řízení musí tendovat k systémovosti, to znamená, že příprava jakéhokoliv rozhodnutí musí být konfrontována s dopady na vývoj ostatních prvků v systému. V hodnotovém řízení je tato podmínka dvojnásob naléhavá, proto účinnost rozpočtů jako základního nástroje vnitřního řízení se plně projeví teprve tehdy, když tyto rozpočty na sebe navzájem navazují, to znamená, že tvoří systém. A jedním ze tří hlavních rozpočtů, kterým se jako celku říká velitelský rozpočet (Master Budget), je právě rozpočet peněžních toků, ve kterém se zobrazují finanční důsledky prakticky všech rozhodnutí, ke kterým v konkrétním subjektu dochází a které peněžní toky

ovlivňují. Jinými slovy, je třeba vědět (a pokud možno delší dobu dopředu), k jakým hospodářským operacím v určité době v určitém subjektu při jeho činnosti dojde, jaký budou mít vliv na peněžní toky a tím zjistit, jestli jsou všechny tyto operace finančně zvládnutelné. Rozpočet peněžních toků potom

s předstihem ukazuje, zda budou

finance dostačovat, nebo dojde k jejich nedostatku. V tom druhém, samozřejmě méně příjemném případě, výsledek rozpočtování nutí vedení subjektu k přijetí opatření, která úzký profil v likviditě odstraní a výhodou sestavování rozpočtu peněžních toků v tomto případě je i to, že k realizaci těchto

opatření bude mít

k dispozici určitý čas. Následná kontrola rozpočtů peněžních toků (vykazování jejich skutečného vývoje), která se provádí v pokud možno velice krátkých časových intervalech, slouží k ověření, zda se v minulém období vyvíjely v předpokládaných dimenzích a hlavně negativní odchylky musí dále sloužit jako podklad k aktualizací těchto rozpočtů. Rozpočtování peněžních toků (a nejen jich) je tedy nikdy nekončící proces, který je nejlépe zvládnutelný s pomocí

rozpočtů klouzavých, protože způsob jejich

sestavování permanentní aktualizaci předpokládá.

Lze vyslovit domněnku, že výše uvedený výklad finančního poradce podstatu a důvod vykazování peněžních toků v podnikatelských subjektech vcelku uspokojivě vystihl a není třeba k němu již nic dodávat. Je tedy možné se dále soustředit spíše na metodu, která, jak již bylo v úvodu zmíněno, dělá některým pracovníků z praxe stále ještě problémy.

Metoda peněžních toků Prakticky ve všech odborných článcích a publikacích, které se metodikou peněžních toků zabývají, je možné se dočíst, že přehled o nich lze zpracovat buď metodou přímou nebo nepřímou. I když je v minulé větě přímá metoda jmenována na prvém místě, v dalším textu bude vhodnější popsat nejdříve postupy při použití metody nepřímé, která je účetním pracovníkům vzhledem k její těsnější vazbě na účetní výstupy přece jenom bližší. Před přechodem k jednotlivým metodám je ale třeba si nejdříve zopakovat účetní minimum, jehož znalost je k pochopení podstaty tvorby přehledu o peněžních tocích absolutně nezbytná:

Níže je zobrazena jednoduchá

rozvahu (bilance)

s jejíž pomocí bude možné

demonstrovat ten fakt, že aktiva a pasíva, resp. jejich přírůstky a úbytky nemají na vývoj peněžních toků shodný vliv. AKTIVA

Dlouhodobý majetek Zásoby

Přírůstek

Úbytek

(strana

(strana

MD)

DAL)

2000

100

(pořízení DM)

(odpisy)

3000 (pořízení)

Pohledávky

2900 (fakturace)

Peněžní prostředky

100 (odpisy)

2700 (spotřeba zásob)

2700 3100 (splacení)

2000

Úbytek

Přírůstek

(strana MD)

(strana DAL)

Vlastní kapitál

400

(zisk)

Rezervy

(spotřeba)

300 (rozpuštění)

Krátkodobé závazky Bankovní úvěry

(pořízení DM)

2 500 (platby závazků)

5 000 (pořízení zásob)

DM

1 000 (splátka úvěru)

3000

3100

(pořízení zásob)

(splacení pohledávek)

(fakturace)

400

PASÍVA

2900 300

(rozpuštění rezerv) 5000 (pořízení DM 2500 (platby závazků) a zásob) (zisk)

1000 (splátka úvěru)

celkem 11 300 Celkem

19 200

celkem 11 700 17 600

Celkem

3 800

5 400

Výše uvedená rozvaha je v pořádku, protože změny stavu aktivních a pasivních položek (rozdíly mezi přírůstky a úbytky) se rovnají (1 600). Dále je nutné si všimnout, že se přírůstky a úbytky u jednotlivých účtů zaznamenávají na účtu peněžních prostředků odchylně v závislosti na tom, zda jde o účty aktivní nebo pasivní: -

v případě aktivních účtů má přírůstek na straně MD negativní dopad do peněžních toků a úbytek na straně DAL pozitivní dopad do peněžních toků,

a

-

v případě pasivních účtů má přírůstek na straně DAL pozitivní dopad do peněžních toků a úbytek na straně MD negativní dopad do peněžních toků.

Jelikož jsou, jak je z výše uvedeného textu zřejmé, základem nepřímé metody změny stavu jednotlivých rozvahových položek, je logické, že se ve výpočtu na prvém místě objevuje položka „čistý zisk“ jako základní změna stavu, která ovlivňuje

pasivní

položku „vlastní kapitál“. Kdyby byl výsledek hospodaření čistě finanční veličinou, to znamená, že by se nárůst vlastního kapitálu projevil na straně aktiv shodným nárůstem peněžních prostředků, nebylo by samozřejmě nutné žádné jeho úpravy pro potřeby zjišťování peněžních toků provádět (pamětníci si jistě vzpomenou na kdysi používaný fond kulturních a sociálních potřeb, který byl pasivní položkou a jeho zůstatek měl a ve většině případů také odpovídal zůstatku zvláštního účtu u peněžního ústavu na straně aktiv). Výsledek hospodaření však patří mezi tzv. rentabilitní veličiny, je tedy nutné, aby byly v zájmu jeho transformace na stav peněžních prostředků provedeny níže uvedené úpravy: -

k čistému zisku budou přičteny (+) „náklady, které nejsou výdaji“ (typickým představitelem jsou odpisy dlouhodobého majetku, dále se může jednat o tvorbu opravných položek, tvorbu rezerv apod.),

-

od čistého zisku budou odečteny (-) „výnosy, které nejsou příjmy“ (např. změna stavu zásob vlastní výroby, aktivace vlastními silami pořízeného dlouhodobého majetku),

-

k čistému zisku budou přičteny (+) „příjmy, které nejsou výnosy“ (např. přijetí půjčky, úvěru),

-

od čistého zisku budou odečteny (-) „výdaje, které nejsou náklady “(např. splácení půjčky, úvěru).

Říká se, že kdo si tuto slovní hříčku zapamatuje, nemůže pro něho být sestavení přehledu o peněžních tocích žádný problémem. To je sice pravda, ale kdokoliv také může namítnout, že veškeré metodické návody k nepřímé metodě postupují při úpravě čistého zisku cestou změn stavu rozvahových položek a z výše uvedené slovní hříčky tyto změny stavu nejsou zrovna příliš patrné. Ale ony se v ní projevují, jenom je

nutné tyto rozvahové položky trochu rozebrat. K tomu účelu je možné

použít rozvahu, která je uvedena výše: - čistý zisk

+ 400

- odpisy

+100 (náklad, který není výdajem – výdaj byl uskutečněn dříve, při nákupu dlouhodobého majetku)

- pořízení DM

- 2 000 (výdaj, který není nákladem)

- DM celkově

- 1 900 (celková změna stavu dlouhodobého majetku)

- pořízení zásob

- 3 000 (výdaj, který není nákladem)

- spotřeba zásob

+2 700 (náklad, který není výdajem)

- zásoby celkově

- 300 (celková změna stavu zásob)

- nárůst pohledávek

- 2 900 (výnos, který není příjmem)

- splacení pohledávek

+ 3 100 (příjem, který není výnosem)

- pohledávky celkově - rozpuštění rezervy

+ 200 (celková změna stavu pohledávek) - 300 (výnos, který není příjmem – v tomto případě nehraje roli to, že se rezervy v souladu s platnou účetní metodikou rozpouštějí ve prospěch nákladů)

- nárůst závazků

+ 5 000 (náklad, který není výdajem)

- splacení závazků

- 2 500 (výdaj, který není nákladem)

- závazky celkově

+ 2 500 (celková změna stavu závazků)

- splátka úvěru

- 1 000 (výdaj, který není nákladem)

- peněžní toky celkem

- 400 (částka odpovídá změně stavu položky „peněžní prostředky“ v rozvaze).

Možná, že pozorný čtenář trochu zapochybuje u položky „nárůst závazků“ a se zněním v závorce nebude zcela souhlasit, protože pokud se přiřadí nárůst závazků k pořízení DM a zásob (celkově 5 000), těžko lze v této souvislosti uvádět, že jde o „náklady, které nejsou výdaji“. To je pravda, při pořízení obou výše jmenovaných aktiv skutečně nejde

o náklady v první, ale až v následující fázi jejich působení

v procesu tvorby výkonů (pokud nebudou brány v úvahu případy, kdy dochází k účtování na vrub nákladů již v první fázi, např. u způsobu B účtování zásob). Podobně je nutné hodnotit i nárůst pohledávek, protože ne u všech pohledávek je souvztažným účtem při jejich vzniku účet výnosů. Tyto případy však podstatu výše uvedené slovní hříčky nezpochybňují, pouze ji modifikují.

Přímá metoda není v praxi tolik používána jako metoda nepřímá, to ale platí pouze při vykazování výsledných peněžních toků. V případě sestavování rozpočtů se doporučuje, aby tyto byly nejdříve sestaveny jednou (spíše přímou) a následně ověřeny druhou metodou, z čehož logicky vyplývá, že četnost používání přímé metody musí být shodná s četností používání metody nepřímé. Její podstata, podobně jako ve výše uvedené slovní hříčce, vychází z transformace nákladů na

výdaje a výnosů na příjmy, což je proveditelné pouze podrobnou analýzou především (ne jenom) závazků a pohledávek, resp. posouzením plateb na závazky popř. inkas na pohledávky. Postup při výpočtu peněžních toků metodou přímou je zřejmý z níže uvedeného pokračování výše uvedeného příkladu: - inkasa pohledávek

+ 3 100

- platby závazků

- 2 500

- splátka úvěru

- 1 000 (původně ani výnos, ani náklad)

- peněžní toky celkem

-

400

Poslední číslo v příkladu s sebou přináší dva důležité poznatky: Především, výpočet výše peněžních toků je možné považovat za správný, protože obě metody vykázaly stejný výsledek. Dále, příklad znovu potvrdil starou známou pravdu, totiž, že zisk jako rentabilitní ukazatel může být pouze základem, nikoliv rozhodujícím faktorem pro posuzování finanční situace konkrétního subjektu. A tento fakt je nutné jako neméně důležitý přiřadit k těm, které byly výše uvedeny jako důvody pro sestavování přehledu o peněžních tocích (dříve narození ekonomové se v centrálně řízené ekonomice zcela určitě setkali s „kvalifikovaným“ dotazem – jak je možné, že podnik vyprodukoval poměrně slušný zisk a přitom nemá téměř žádné finanční prostředky ?).

Struktura přehledu o peněžních tocích V příkladu uvedené dva postupy výpočtu peněžních toků vycházely z předpokladu, že peněžní prostředky jednoho subjektu sloužily k zabezpečení celkových potřeb tohoto subjektu jako celku, bez rozlišení, zda byly vynaloženy v hlavní činnosti, nebo činnostech ostatních. To však především z hlediska prvotní tvorby rozpočtu peněžních toků a následné kontroly tohoto rozpočtu není příliš optimální řešení. Rozpočty jak ve strategickém, tak i v taktickém a operativním horizontu by měly respektovat rozdělení celkové činnosti minimálně na tři základní sféry – hlavní výdělečná činnost, investiční činnost a financování. Nutnost rozdělení celkové činnosti na tyto tři sféry vychází především z požadavku rozdílného přístupu k jejich řízení: -

řízení hlavní činnosti podniku je „v rukou“ podnikového managementu, ten odpovídá za jeho výsledky,

-

za řízení investičních aktivit a financování, především ve strategickém horizontu, je odpovědný na prvém místě vlastník.

Toto rozdělení odpovědností a pravomocí je v podnicích s vyspělou organizační a ekonomickou strukturou zcela samozřejmé, v naší podnikatelské sféře se však stále ještě dosti často setkáváme s tím, že vlastníci ve snaze všechno „řídit“ (podnik je můj a jenom já vím, jak se to má dělat) a také někdy z důvodu, že nikomu ze svých pracovníků příliš nedůvěřují, provádějí v hlavní výdělečné činnosti dosti často nahodilé, zbytečné, protichůdné a tím i

nesystémové zásahy, které samozřejmě

nemohou nikomu a ničemu prospět (závažný je především demotivační následek tohoto přístupu, kdy vedoucí pracovníci ztrácejí zájem o čemkoliv rozhodovat z obav, že vlastník následně toto rozhodnutí opraví, nebo dokonce zruší). Při zpětném pohledu na výše uvedený příklad lze tedy konstatovat, že -

zisk a peněžní toky, které byly vyvolány pohybem zásob, pohledávek a rozpuštění rezerv je možné považovat za peněžní toky z hlavní výdělečné činnosti,

-

peněžní toky, které vyplynuly z pohybu dlouhodobého majetku, je možné považovat za peněžní toky z investiční činnosti a

-

peněžní toky, které souvisejí se splátkou dlouhodobého úvěru, je možné považovat za peněžní toky z financování.

Strukturování přehledu o peněžních tocích, které bylo popsáno v předchozích větách, je s největší pravděpodobností příčinou potíží

při sestavování tohoto

přehledu podle Českého účetního standardu (ČÚS) č. 023 (dále jen přehled). Autoři metodického postupu v tomto standardu totiž právě ve snaze rozdělit výkaz o peněžních tocích na hlavní výdělečnou činnost, investiční činnost a financování tak trochu zkomplikovali logickou stavbu tvorby peněžních toků s pomocí nepřímé metody, takže se může zdát na první a možná i několik dalších pohledů nesrozumitelná. Jak bylo již poznamenáno výše a jak to v podstatě vyplývá i z rozvahy v příkladu, je změna stavu peněžních prostředků (popř. spolu s peněžními ekvivalenty) za určité období vždy rovna matematickému vyjádření (+ nebo -) změn stavů všech ostatních rozvahových položek, samozřejmě s již také uváděným respektováním rozdílného vlivu položek aktivních a položek pasivních. Na tomto základním předpokladu nemůže jakákoliv snaha o různé pohledy na peněžní toky (strukturování přehledu o peněžních tocích v závislosti na potřebách subjektu) nic změnit, tedy ani metodický pokyn, uvedený v ČÚS č.023. Navíc, postupu, který je uveden v tomto standardu, není nutné se striktně držet, protože jde pouze o možný postup, jak je zřetelně uvedeno v jeho odstavci 2.1.

Zcela určitě nebude od věci na tomto místě doplnit, jak výše uvedené členění přehledu o peněžních tocích definuje Mezinárodní účetní standard (IAS) č.7 (Statement of Cash Flows): Provozní činnosti jsou hlavní výdělečné činnosti společnosti a ostatní činnosti, které nejsou investováním nebo financováním. Investiční činnosti, investování jsou nákupy a vyřazování dlouhodobých aktiv a jiných investic nezahrnutých do peněžních ekvivalentů (peněžní ekvivalenty = krátkodobé vysoce likvidní investice, které jsou okamžitě směnitelné za známé částky peněz a u nichž neexistuje významné riziko se změnou jejich hodnoty). Finanční činnosti, financování jsou činnosti, které vedou ke změnám v rozsahu a složení vlastního kapitálu a půjček společnosti.

Povinné nebo nepovinné sestavování přehledu o peněžních tocích ? Otázka v nadpisu zní téměř shodně jako všeobecně známá hamletovská otázka o tom, zda „být, či nebýt“ a stejně nejasná je i odpověď na ni. Proč ? Základem všech dohadů v tomto směru je zcela jistě ustanovení § 18 odst. 1) zákona o účetnictví, kde je uvedeno, že účetní závěrka může zahrnovat i přehled o peněžních tocích. V předchozí větě zvýrazněné slovo „může“ si totiž lze vysvětlit dvěma způsoby: -

účetní jednotka (podnikatelský subjekt) se může rozhodnout, zda přehled o peněžních tocích sestaví, nebo ne, záleží na momentální náladě a časových možnostech příslušných pracovníků,

-

sestavení přehledu o peněžních tocích není povinné pro všechny, ale pouze pro některé účetní jednotky.

Vysvětlení podle prvního odseku nepřichází v úvahu pro jeho benevolenci, která by snad neměla patřit ke způsobům uplatňování žádného zákona, takže zbývá vysvětlení podle druhého výše uvedeného odseku, které však dále logicky předpokládá, že někde v dalších prováděcích předpisech bude

stanoveno, které

účetní podnikatelské jednotky musí povinně přehled o peněžních tocích sestavovat a jako první se samozřejmě nabízí prováděcí vyhláška č.500/2002 Sb. Avšak hned první odstavec v § 3 této vyhlášky opakuje výše uvedené znění zákona o účetnictví, takže naděje na získání jednoznačných pokynů v tomto směru „umírá“ hned v zárodku a nic na tom nemění ani znění dalších paragrafů a odstavců ve vyhlášce, ze kterých by snad povinnost sestavovat přehled o peněžních tocích mohla vyplývat.

Lze tedy na základě výše uvedených nejasností učinit vůbec nějaký závěr? Dle názoru autora tohoto článku lze a není k tomu zapotřebí ustanovení žádného z možných právních předpisů. Stačí se pouze zamyslet nad významem a důležitostí sledování peněžních toků pro finanční řízení, a to ne pouze na konci účetního období. Potom otázka v nadpisu tohoto odstavce bude v podstatě nepatřičná a bude vyvolávat údiv nad tím, jak je možné, že ji vůbec někdo vyslovil.

Ing.Miroslav Brabec Literatura: Krupová, Lenka (2014):Výkaz o peněžních tocích (cash flow) podle IAS 7, Účetnictví v praxi, 2014, č.5, s.20 – 25 Brabec, Miroslav (2012): Peněžní toky – úvod do problematiky, Účetní tip, 2012, č.25-26, s.8 - 11

Stručné CV: a) Vzdělání 1. 1962-1966, Střední ekonomická škola, Jablonec nad Nisou. 2. 1973 – 1978, Vysoká škola ekonomická, Praha. 3. 1987 – 1989, Vysoká škola ekonomická, Praha, postgraduální studium. b) Praxe 1. Do roku 1995 praxe v různých podnicích a institucích v ekonomických pozicích (hlavní účetní, vedoucí cenový refernt, finanční analytik). 2. Od roku 1996 do dnešního dne auditor. 3. Od roku 1994 do dnešního dne odborný asistent na katedře manažerského účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. 4.

Od roku 2010 do dnešního dne odborný asistent na katedře ekonomie a managementu vysoké školy Unicorn College.