Přeložila: DAGMAR BREJLOVÁ

Přeložila: DAGMAR BREJLOVÁ

S. H. Kolee: Osudová náhoda Vydání první Copyright © 2012 by S. H. Kolee Published by arrangement with Dystel & Goderich Literary Management, New York, USA. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1922. publikaci Přeloženo z anglického originálu Fated vydaného v roce 2012 Český překlad © 2015 Dagmar Brejlová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na obálce © 2015 Karri Klawiter Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0094-8 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0095-5 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015

S. H. KOLEE

OSUDOVÁ NÁHODA

Postavy a události v knize jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, je náhodná a autorkou nezamýšlená.

Kapitola první „Ksakru.“ To jediné slovíčko vystřelilo z Macie Spireové jako výbuch. Rázně prošla kolem stolu a znechuceně na něj odhodila mobilní telefon. Zvedla jsem hlavu od jídelního lístku. „Co je?“ zeptala jsem se. Předtím si odskočila ven, aby vyřídila telefon. Doufala jsem, že kvůli mně nebude mít průšvih. Měla totiž hrozný fofr a do nabitého programu vmáčkla společný oběd. „Přerazím ji. Sandru. Měla za mě zaskočit během dovolené, ale právě mi oznámila, že už nebude čekat a mizí do Virginie. Měla se stěhovat až v srpnu s přítelem, a nakonec si sbalila saky paky a odjíždí tenhle víkend. Jsem namydlená.“ Empaticky jsem pokývala hlavou. Věděla jsem, že Sandra tím mojí kamarádce totálně nabourala plány. Společně s přítelem, fotografujícím pro časopis o cestování, se totiž chystala na tříměsíční putování po Evropě a Asii. Její šéf souhlasil s tak dlouhou dovolenou pouze pod podmínkou, že za sebe najde náhradu. Macie na mě upřela pohled a chytila mě za ruku: „Lauren, že jsi ještě nenašla brigádu, viď? Jako můj záskok bys byla dokonalá!“ Pomalu jsem zavrtěla hlavou a předem se obrňovala vůči kamarádčinu naléhání. „Určitě najdeš někoho jiného, odjíždíte až v pátek.“ „Vždyť je středa!“ zaúpěla. „Caden mě zastřelí! Na naši cestu kývl jen díky tomu, že počítal se Sandrou. Už jí věří, protože za mě byla v práci loni, když máma onemocněla a já se o ni starala.“ „Tak proč by podle tebe měl věřit mně?“ napadlo mě. „Jsem pro něj cizí člověk. Kromě toho nemám jako osobní asistentka žádnou praxi.“ „Já ti věřím,“ zdůraznila Macie. „Navíc máš praxi jako asistentka v administrativě. Tohle je podobné, jenom vyřizuješ víc osobních věcí.“ Povzdychla jsem si. Docházelo mi, proč se do pomáhání kamarádce dvakrát nehrnu. Neměla jsem totiž pádnou výmluvu. Po Maciině odjezdu jsem měla bydlet u ní, ale zatím jsem nenašla práci. Když se při jednom z našich častých telefonátů zběžně zmínila o tom, že hledá někoho do podnájmu, než se vrátí, bez váhání jsem po té příležitosti skočila. Chicago mě dusilo a doléhal na mě pocit, že se v něm své minulosti nikdy nezbavím. Představa, že budu v New Yorku, třeba jen na pár měsíců, byla neskutečně lákavá. Doufala jsem, že si co nevidět najdu práci, abych si po Maciině návratu mohla pronajmout vlastní bydlení a zůstat v New Yorku natrvalo. Nechtěla jsem hned riskovat s prací na plný úvazek, proto jsem přes agentury hledala brigádu. Zaskočit za Macie během její dovolené vypadalo jako ideální řešení. Bohužel mě odrazovala vidina práce s Cadenem Rileym. Sice jsem ho nikdy neviděla, ale moc dobře jsem věděla, co je zač. Byl hvězdou uměleckého světa, zázračným géniem,

6/28

který měl od puberty na své fotky privilegovaná místa. Teď mu bylo dvaatřicet a na každém kroku byl mediální senzací. Jeho kontroverzní fotky doprovázela chvála i odsouzení kritiků. Jeho poslední kolekce fotek se pohybovala na tenké hranici s pornografií. Jejím tématem byly totiž ženy při bouřlivých orgasmech. Samozřejmě se proslýchalo, že původcem orgasmů na fotkách byl on sám. Caden Riley byl prostě typ muže, ze kterého jsem byla nervózní. Vlastně pořádně vystresovaná. Na dálku z něj sálala nespoutaná živočišná energie. Byla jsem z ní paf, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Situaci komplikoval tím, že byl hodně atraktivní. V časopisech a novinách jsem viděla spousty jeho fotek a z každé fotky i skrz stránky doslova vyskakovala živočišná mužnost. Mužům jako Caden Riley jsem se celý život vyhýbala. „Lauren, prosím tě,“ žadonila Macie. Upínala na mě zoufalý pohled. „Tak se s ním alespoň přijď seznámit.“ Kousla se do rtu a pokračovala: „Třeba s tebou nebude chtít pracovat, co ty víš. Novým lidem moc nevěří. Naštěstí věří mně a já se za tvoje kvality a schopnosti zaručím.“ Zvažovala jsem své možnosti. Neexistoval logický důvod, proč bych měla odmítat práci, která mi sama spadla do klína. Celý život jsem bojovala s iracionálním strachem z mužů. Už toho bylo dost. Měla jsem plné zuby obav i promarněných příležitostí. Štvalo mě, že můj život ovládá minulost. „Dobře, omrknu ho, ale nic ti neslibuju.“ „Bezva, jsi zlatá!“ Macie se šťastně rozzářila. Neubránila jsem se úsměvu. Maciina dobrá nálada byla nakažlivá. Právě tím mě na DePaulově univerzitě, kde jsme obě studovaly, zaujala. Byla můj pravý opak, vždycky jsem chtěla být jako ona. Šťastná, bezstarostná, normální. Číšník si poznamenal naši objednávku a Macie bez ustání švitořila o tom, že se na její práci dokonale hodím. „Caden se ti bude líbit. Je náročný, ale férový. Dneska už nemá nic domluveného, takže za ním můžeme skočit hned po obědě.“ Pohledem jsem přejela obyčejné džíny s rolákem. Sice panoval duben, ale vzduch se zatím nestačil příliš ohřát. Hnědé kudrnaté vlasy mi vždycky dávaly zabrat a ani dneska nebyly jako ze škatulky. Horko těžko jsem je zkrotila do culíku. „Na jednání s potenciálním zaměstnavatelem nejsem oblečená. Skočím domů a převlíknu se.“ „Nesmysl, sluší ti to. Není to klasická administrativní práce. Klidně můžeš chodit v džínách, hlavně abys byla upravená a reprezentativní.“ Zamračila jsem se. „Nepřipadá ti divné pracovat u někoho doma? Jakou máš vlastně pracovní dobu?“ Macie zavrtěla hlavou. „Caden má obrovský dům a přízemí nechal přebudovat na ateliér a kancelář. Ani ti nepřijde, že jsi u něj doma. V práci bývám různě. Bohužel se nemůžu spolehnout na to, že budu chodit pořád stejně, navíc jsem prakticky pořád na telefonu.“ Macie se povzbudivě usmála. Nejspíš jí došlo, že svoji

7/28

práci neprezentuje v nejrůžovějším světle. „Caden nemívá bláznivé požadavky a vcelku chápe, že jeho zaměstnanci mají i osobní život.“ „Bylas s ním někdy na focení?“ zeptala jsem se tlumeně, aby nás nikdo neslyšel. „Je pravda, co se říká o něm a modelkách?“ „Nebyla, Caden fotí sám.“ Pokrčila rameny. „Ty drby o jeho vztahu s modelkami samozřejmě znám, ale kdo ví. Je férový šéf, platí mi včas, takže pro mě za mě ať si v ateliéru provozuje třeba kámasútru.“ V duchu jsem si oddychla. Na focení bych s ním opravdu chodit nechtěla. Nestála jsem o to, abych se proměnila ve svědka jeho sexuálních hrátek s modelkami. Zvědavost přesto byla silnější. „Počkej, ale něco se ti donese, ne?“ Macie se zasmála. „Vsadím se, že ateliér je zvukotěsný. Anebo ty ženské mlčí jako ryby.“ Macie mi při obědě vyprávěla o svých pracovních povinnostech, a než jsem se nadála, vydaly jsme se za Cadenem. Na obědě jsme byly kousek od její práce na Upper East Side, takže jsme nemusely daleko. Macie odemkla vstupní dveře. Bylo mi hrozně, měla jsem nervy v háji. Odhodlaně jsem se bránila útokům svých fobií. Macie vešla dovnitř. Poslušně jsem ji následovala. Po pár krocích otevřela další dveře, hned vedle schodů. Vyvodila jsem si, že se po nich chodí do soukromých prostor. Kancelář byla veliká. U protější stěny stály naproti sobě dva psací stoly. Macie na jeden z nich odložila kabelku a posadila se. „Tohle bude tvůj stůl. Ten druhý je Cadena, ale bývá tu málokdy. Svoje věci vyřizuje v kanceláři nahoře.“ Macie se podívala na hodinky a pak na mě mávla, abych si k ní přinesla židli. „Caden má pracovní oběd, ale měl by se co nevidět vrátit. Zatím si projdeme jeho program, jo?“ Macie v počítači otevřela složku s časovým harmonogramem. Bez váhání se pustila do vysvětlování. Líčila mi, že jsem odpovědná za domlouvání schůzek a pravidelné vyřizování provozních záležitostí. Hlava se mi zaplňovala jmény důležitých kontaktů a údaji o tom, kdy mu mám dát vyčistit oblečení. Zaslechla jsem, že se otevírají dveře. Do kanceláře vcházel Caden. Zatajila jsem dech. Jeho přítomnost proměnila místnost v miniaturní prostor. Jeho fotky, které jsem vídala v médiích, zdaleka nevystihovaly realitu. Měl přes sto osmdesát, vynikaly na něm tmavě hnědé až černé vlasy. Mužnou tvář dokreslovaly výrazné rysy. Byl ztělesněním pěstěné mužské krásy a přirozené atraktivity. Šedé kalhoty si zjevně nechal ušít na míru. Černý pásek poutal pozornost ke štíhlému trupu. Bílou košili měl u krku rozepnutou. Rozhalenka dávala vyniknout opálenému silnému krku. Nejvíc mě na něm přitahovaly oči. Jejich barvu bych popsat asi neuměla. Byly zlatohnědé, připomínaly mi tekoucí med. Nejvíc mi připomínaly jantar. Jeho pohled musel fascinovat spoustu žen. Určitě se tetelily nedočkavostí, když jim těma pronikavýma

8/28

očima pátravě bloudil po těle. I mě sjel pohledem. Naštval mě. Nedokázala jsem se ovládnout a svraštila jsem obočí. „Ahoj, Cadene!“ zavolala na něj Macie stylem, jako by šéfem byla ona, a mávla na něj, aby přišel blíž. Caden ani nemukl a bez váhání ji poslechl. Nestačila jsem zírat. Přestal si mě všímat a soustředil se na Macie. „Potřebuju s tebou mluvit o Sandře. Seznamte se, tohle je Lauren.“ Caden ke mně natáhl ruku a prohlížel si mě s takovou intenzitou v očích, až mi z toho bylo úzko. I já zvedla ruku. Vzápětí se ztratila v jeho velké dlani. Pevně mi ruku sevřel a potřásl s ní. „Rád vás poznávám, Lauren,“ pronesl hlubokým chraplavým hlasem. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Na hrudi mě něco začalo svírat. Přinutila jsem se ke zdvořilému úsměvu. „Já vás taky.“ Div jsem mu ruku nevytrhla ze sevření. Nechtěla jsem, aby na mně poznal, že jsem z něj nervózní. Připomněla jsem si, že dominantní muži mě provázejí celým životem a umím s nimi jednat. Nebyla jsem si však jistá, jestli některý z nich působil tak klidně a působivě zároveň. Přišpendlil mě pohledem k zemi. Připadala jsem si jako v pasti. Zhluboka jsem se nadýchla a připomněla si, že teď mám svůj život pod kontrolou jedině já. Žádný chlap mě už nikdy k ničemu nutit nebude. Macie se pustila do své tirády. Mých rozpaků si zjevně nevšimla. Naopak zaregistrovala, že Caden je myšlenkami jinde. Zamávala mu dlaní před tváří, aby si jí nemohl nevšimnout. „Cadene, haló! Víš, Sandra…“ Macie poprvé od jeho příchodu znervózněla. „No… nebude za mě moct zaskočit, protože se do Virginie stěhuje už teď o víkendu. Proto jsem našla Lauren. Na moje místo je perfektní. Je ještě lepší než Sandra, vážně. Spoustu let pracovala jako asistentka v administrativě a zaručuju se ti, že je spolehlivá. Můžeš jí věřit na sto procent.“ Caden stáhl obočí a sjel pohledem na Macie. Zamrzelo mě, že ho vidina nové zaměstnankyně v podobě mé maličkosti nenadchla. „Vždyť odjíždíš za dva dny. Za tu dobu nestihneš nikoho zaučit.“ Podíval se na mě a pak znovu na Macie. „Promluvíme si o tom mezi čtyřma očima.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře, přesto jsem hrdě zdvihla bradu. Deptalo mě, že podle něj nejsem na tu práci dost dobrá, ale na druhou stranu jsem se mu nedivila, že si nechce do domu pustit cizí ženskou. „Naprosto chápu, že mě nechcete přijmout. Sama si myslím, že by to nebyl nejlepší nápad. Jen jsem chtěla Macie pomoct.“ Caden na mě znovu upřel pohled. V koutcích úst mu zacukal úsměv. Vmžiku však zmizel. „Nejde o to, že bych nevěřil vašim schopnostem, ale v mém životě se pořád něco děje a pracovat u mě není žádná legrace. Osobní asistentka se se sekretářkou nedá

9/28

srovnávat. Nemůžu si dovolit, aby mi časový rozvrh nabourávalo to, že se asistentka v něčem nevyzná.“ Čím víc mluvil, tím víc mě štval. Jestli si myslel, že smyslem mého života je nosit mu oblečení z čistírny a vyřizovat rezervace na večeře, tak se šeredně mýlil. Sice byl slavný umělec, ale pozice jeho asistentky se stěží dala přirovnat k neopakovatelnému zážitku. Vstala jsem a ze všech sil nasadila zdvořilý výraz. „Zjevně se shodneme, že takovéhle řešení není nejlepší.“ Otočila jsem se k Macie. Tvářila se jako hromádka neštěstí. Bylo mi jí líto, ale nehodlala jsem se nechat ponižovat Cadenovým výčtem mých nedostatků. „Promiň, Macie.“ Chtěla jsem odejít, ale Caden byl rychlejší a chytil mě za paži. Ztuhla jsem. Zalila mě vlna spousty emocí, hlavně strachu. Sice mě nepopadl za paži nijak drsně, ale lekla jsem se. Do krve se mi valil adrenalin. Caden svraštil obočí a vedl mě zpátky k židli. „Sedněte si,“ rozkázal mi autoritativně. Nepochyboval o tom, že ho poslechnu. Podíval se na Macie a kývl bradou k otevřeným dveřím. „Můžu s tebou mluvit?“ Otevřela jsem pusu a chtěla něco namítnout, ale Macie mě umlčela žadonivým pohledem. Vstala a pádila za Cadenem. Zavřely se za nimi dveře. Přemýšlela jsem, co dál. Nehodlala jsem tam trčet jako pecka, ale současně jsem nemohla odejít, protože bych musela kolem nich. Nakonec jsem usoudila, že si přece jen sednu. Připadalo mi hloupé stát tam jako tvrdé Y. Docela mi to pomohlo, uklidnila jsem se. V duchu jsem se nabádala, abych se vzchopila. Už to bylo dávno, co mě nějaký muž tak nepříjemně vyvedl z míry. Nerada jsem si ten pocit připomínala. Caden s Macie se vrátili za pár minut. Macie se na mě povzbudivě usmívala, ale já se zarytě mračila. Cadena možná přesvědčila, že jsem na její pozici jako stvořená, ale já si najednou nebyla zrovna jistá, že tu práci chci. Macie přicházela ke stolu. Vstala jsem. Caden na mě mávl, abych se zase posadila, a přitáhl si židli. Sedl si proti mně. Poslechla jsem ho, ale byla jsem za to na sebe pěkně naštvaná. Nakonec jsem se ovládla a zůstala na místě. Mezi asertivním chováním a uraženým dítětem je totiž zásadní rozdíl. Musela jsem se vzchopit. Pomyslné brnění, které jsem obvykle mívala jako druhou kůži, mě před Cadenovým pohledem bohužel moc nechránilo. Macie se posadila ke svému stolu. Nejprve jsem se podívala na ni, pak na Cadena. „Už půjdu, nechci vás zdržovat,“ oznámila jsem mu. Caden na má slova nereagoval. Už na mě nekoukal jako hladový predátor, naopak nasadil profesionální výraz. „Předtím jsem nechtěl shazovat vaše profesní dovednosti, ale pochopte, že ve své profesi musím klást hlavní důraz na diskrétnost. Nemůžu si dovolit, aby na veřejnost pronikaly osobní informace, a tím myslím kolegy i bulvární tisk.“

10/28

Caden se opřel a položil si kotník na koleno druhé nohy. Lokty si položil na opěrky a upřel na mě pátravý pohled. Nemohla jsem si nevšimnout, že se mu košile při tom pohybu napnula přes prsa. Nebyl tedy jen umělec, dokonce sportoval. Kalhoty se mu napnuly i přes vypracovaná stehna. Polkla jsem a provinile se mu podívala do očí. Děsila mě možnost, že by si mého pátravého pohledu všiml. Překonala i úžas nad tím, jak jsem na něj reagovala. Caden pokračoval. Z jeho výrazu jsem nepoznala, jestli zaregistroval, že si ho prohlížím, nebo ne. „Macie mě ujistila, že jste nejen šikovná, ale i plně důvěryhodná.“ Sardonicky se usmál. „Sice mě někdy dohání k šílenství, ale jejímu úsudku naprosto věřím. Pracuje u mě už tři roky, což se nikomu před ní nepodařilo. Každopádně vás upozorňuju, že od vás budu očekávat, abyste byla čtyřiadvacet hodin denně na telefonu včetně víkendů. V práci vás budu potřebovat obvykle před devátou, ale někdy bude nutné, abyste přišla dřív a zůstala až do večera. O víkendech budete mít většinou volno, ale tu a tam se něco objeví, počítejte s tím. A když vám zavolám ve tři ráno a budu něco potřebovat, očekávám, že se podle toho zařídíte. Na druhou stranu si loajality hodně vážím a umím ji ocenit. Budete dostávat stejný plat jako Macie.“ Oznámil mi částku a já zalapala po dechu. Byl to víc než čtyřnásobek čehokoli, co jsem kdy v životě vydělávala. Došlo mi, že navzdory počátečním výhradám bych byla sama proti sobě, kdybych takovou nabídku odmítla. Navíc to bylo jen na tři měsíce a já potřebovala dočerpat spořicí účet, který jsem stěhováním do New Yorku vyplenila. Kromě toho jsem pořád splácela půjčku na vysokoškolská studia. Mimo jiné jsem vedla totálně nudný život a Macie jako jediný člověk, kterého jsem v New Yorku znala, na čtvrt roku odjížděla. Případné noční nebo víkendové požadavky mi tedy neměly do čeho zasahovat. Caden navíc změnil postoj a místo předchozího neskrývaného zájmu nasadil masku profesionality. Trochu jsem se uklidnila, i když ty jeho sekýrnické manýry se mi ani za mák nelíbily. Pokusila jsem se o sebevědomý úsměv. „Podmínky, které nabízíte, jsou pro mě přijatelné. Ráda budu během Maciiny nepřítomnosti zastávat pozici vaší asistentky.“ Caden přikývl. Čekala jsem, že se usměje, ale on místo toho vrhl na Macie přísný pohled. „Dohlídni na to, aby byly pořádně vyplněné papíry, hlavně dodatek o mlčenlivosti.“ Na mě se ani nepodíval a beze slova odešel. Zavřel za sebou dveře. Chvíli jsem jeho odchod trávila, teprve pak jsem se podívala na Macie. „To se vždycky chová jako pitomec?“ Macie vyprskla smíchy. „Nedělej si z něj vrásky. Když jsem u něj začínala, skoro se na mě nepodíval. Teď se ke mně chová normálně, ale s novými lidmi má zjevně problém.“

11/28

Macie uměla lidi přeladit z bručounství. Byla synonymem sluníčka a dobré nálady. Od přírody byla milá a pozitivně naladěná a lidi za ní šli jako poslušné ovečky. Já se pohybovala na opačném pólu. Byla jsem odměřená a málomluvná. Radši jsem poslouchala, než mluvila. S Cadenovou odměřeností jsem neměla problém. Odtažitá profesionalita mi naprosto vyhovovala. „Co má s tím dodatkem o mlčenlivosti?“ Macie zanořila ruku do šuplíku a vytáhla svazek papírů. „Caden trvá na tom, aby každý, kdo s ním má pracovně cokoli společného, podepsal mlčenlivost. Jde mu o to, aby se o něm nic nevynášelo.“ „Stává se to často?“ Pokrčila rameny. „Osobně o ničem nevím, ale v tom dodatku jsou takové sankce, že si to každý rozmyslí.“ Spiklenecky se na mě usmála. „Dodatek musejí podepisovat i modelky, které Caden fotí.“ Pustila jsem se do čtení. Tázavě jsem zdvihla obočí. Text připomínal právnickou hatmatilku. „Chápu správně, že si nepřeje, aby peprné detaily o jeho focení prosákly na veřejnost?“ zeptala jsem se a ukázala na text. „Hm, a kromě toho pak modelky nesmějí lhát o tom, co se při focení opravdu dělo. Nepochybuju o tom, že spousta ženských, které fotí, by nejradši roznesla všude možně, že se vyspaly s úžasným Cadenem Rileym, i kdyby to nebyla pravda. Takhle nesmí mluvit o ničem, ať je to pravda, nebo lež. Caden je fajn chlap. Jen je to s ním… někdy zamotané,“ dodala po chvilce. Hájila ho zuby nehty. Došlo mi, že loajalitu k němu myslela vážně. Kromě toho mi tím potvrdila, že práce u něj stojí za to. Měla ho ráda, takže jsem se ani já neměla čeho bát. „Jak často se můžu těšit na telefonáty ve tři ráno?“ Macie se usmála. „Neboj, jen tě děsil. Taky mi tím na začátku vyhrožoval, ale nestalo se to ani jednou. Když nebudeš dělat hlouposti, bude se ti s ním pracovat dobře, uvidíš.“ Úsměv na její tváři se proměnil v úšklebek. „Hlavně nic nezkaz, jinak na tebe bude zírat jako ďábel. Je to hrozný. Člověk by spíš snesl řev a vztek než ty jeho pohledy.“ Další hodinu jsme vyplňovaly papíry, pak mě Macie začala zasvěcovat do každodenních povinností. Caden se už nevrátil. Nevadilo mi to. Z práce jsme odcházely spolu. Do jejího odjezdu jsme totiž i bydlely spolu. Konečně jsem měla bydlení i práci. Co na tom, že obě jistoty byly dočasné. Pořád lepší než žít v minulosti.

Kapitola druhá „Nezapomeň, že Caden má každý čtvrtek v jednu squash. Hraje se svým právníkem, Michaelem Seymourem. Ve čtvrtek vždycky zavolej do klubu a rezervuj mu kurt na další čtvrtek. S tímhle systémem na to nezapomeneš.“ Povzdychla jsem si. Celé čtvrteční dopoledne jsme procházely moje nadcházející povinnosti. Teprve teď mi docházelo, co všechno ponesu na bedrech. Pocit, že budu mít pod kontrolou život někoho jiného, byl zvláštní. „Myslela jsem si, že lidi vlastně ani squash nehrají.“ Macie se mému skeptickému výrazu zasmála. „Kdybys věděla, co všechno lidi v takzvaně vysokých kruzích dělají, nestačila by ses divit. Kolikrát jen zírám. Třeba slovo jachta jsem už musela použít víc než párkrát.“ Její užaslý tón mě pobavil. „Tušila jsem, že je Caden celkem slavný fotograf, ale až teď mi začíná docházet, že se focením dá vydělat balík.“ Maciin úsměv zhasl. Zatvářila se téměř smutně. „Caden jako fotograf vydělá velké peníze, ale současně pochází z bohaté rodiny.“ Naklonila se ke mně a šeptem pokračovala: „O jeho rodičích uslyšíš kdeco. Žhavé novinky to nejsou, ale čas od času je někdo vytáhne.“ Se svraštěným obočím jsem přemýšlela, co všechno vím o Cadenu Rileym. Sice byl slavný, ale zpravidla se o něm mluvilo jen v uměleckých kruzích. O jeho osobním životě jsem prakticky nic nevěděla. „Co je s jeho rodiči?“ Macie protáhla obličej. „Jeho táta zastřelil mámu a pak sebe. Cadenovi bylo třináct. Jeho máma si našla jiného a táta se z toho zbláznil. Chudák Caden to všechno viděl. Napadlo mě, že bys to měla vědět, protože to mnohdy vysvětluje, jak se chová. Normálně o tom nemluvím.“ Srdce se mi sevřelo lítostí. Chudák Caden. Ani mně nebylo trauma z dětství cizí, ale s tím, co prožil Caden, se nedalo srovnávat. „To je hrůza. Ani si neumím představit, že bych někdy něco takového zažila.“ Macie otevřela pusu a chtěla něco říct, ale znenadání se otevřely dveře. Obě jsme nadskočily úlekem. Caden byl celé dopoledne pryč. Vracel se až teď kolem druhé. Tvářila jsem se jakoby nic, ale mrzelo mě, že jsme ho s Macie drbaly. Caden popošel blíž. Neutrální výraz mi dával zabrat. Podle všeho přicházel ze squashe. V jedné ruce totiž nesl raketu. Na sobě měl černé šortky a modré triko ztmavlé potem. Měl vypracovaná lýtka a na předloktích se mu rýsovaly svaly jako provazy. Pohledem jsem přejela zpocené vlasy přilepené na čelo. Polkla jsem.

13/28

„Ahoj, Cadene,“ pozdravila ho Macie konverzačním tónem. Chovala se, jako by na ni jeho zničující vzhled nijak nepůsobil. Možná byla vůči jeho atraktivitě imunní, protože si na ni zvykla. Modlila jsem se, aby se to podařilo i mně. „Dobrý den,“ vysoukala jsem ze sebe s úsměvem. Snad jsem nevypadala tak přihlouple, jako jsem se cítila. Štvalo mě, že mě tolik přitahuje. Caden na nás místo pozdravu pokývl. Opřel raketu o stěnu a sedl si ke stolu. „Jak se zaučujete?“ „Bezvadně,“ zašvitořila Macie nadšeně. „Lauren se bleskově orientuje. Věděla jsem to.“ „Macie mi všechno vysvětluje, abych byla v obraze, než odejde,“ přidala jsem se, abych taky něčím přispěla ke konverzaci. Caden mlčel. Natočil se k počítači a zadíval se na monitor. Macie lhostejně pokrčila rameny a pokračovala ve vysvětlování. Cadenova přítomnost mi na klidu nepřidávala, ale zkoušela jsem si ho nevšímat. Po pár minutách se zvedl a beze slova odešel. Bylo slyšet, že jde nahoru po schodech. „Ten toho napovídá,“ konstatovala jsem. „Občas je pěkný morous, už to znám. Nevšímej si toho, přejde ho to.“ „Jak mu mám dělat osobní asistentku, když se mnou nebude mluvit?“ Macie zavrtěla hlavou. „Nejde o tebe, neber si to osobně. Prostě se drž toho, co jsem ti vysvětlila, a s ničím si nedělej starosti. Když bude něco chtít, dá ti vědět. Aktuálně má diář docela volný, protože hlavní akce už proběhly a právě teď žádné velké focení nemá. Pracuje na výstavě. Vernisáž by měla proběhnout za dva týdny. Určitě se objeví další akce, ale nedělej si s nimi starosti, vyřizuje je jeho agent.“ Caden se vrátil až těsně před naším odchodem. Propocené triko a šortky vyměnil za džíny a vybledlé triko. Vypadal trochu míň atraktivně. Malinko. Macie si přehodila kabelku přes rameno. Caden se na ni usmál. „Ne aby ses nechala od Briana přemluvit k životu à la dovolená. Koukej se vrátit.“ Macie se zasmála. Práci u Cadena totiž získala díky svému partnerovi, protože se pohybovali v podobných kruzích. Brian však přemlouval Macie, aby práci u Cadena ukončila, protože chtěl, aby s ním víc cestovala. Brian byl také fotograf a devět měsíců v roce pracovně jezdil po světě. Macie mi mnohokrát líčila, že je to pro jejich vztah velká zátěž. Na druhou stranu mi k Macie nesedělo, že by se nevrátila. Vždyť měla skvěle placenou práci. „Představa, že celé dny jen cucám bonbony, je sice lákavá, ale taky potřebuju platit účty, takže za tři měsíce mě máš zpátky.“ Caden přikývl a podíval se na mě. „Zítra ráno v devět?“ Pokusila jsem se o milý úsměv, ale pod spalujícím pohledem jeho jantarových očí mi nebylo zrovna do zpěvu. „Jasně, úderem deváté jsem tady.“ „Výborně. Zítra s vámi potřebuju probrat plno věcí.“

14/28

Postřehla jsem, že Macie po něm sekla pátravým pohledem, ale nakonec mu jen zamávala a vyrazily jsme. „Jsem z toho dost nervózní,“ pípla jsem cestou na metro. „Bojím se, že když něco pokazím, Caden mě přerazí a moje tělo hodí do řeky.“ Macie se rozesmála. „Nedělej si z toho hlavu, zvládneš to.“ Zvážněla a po chvilce pokračovala: „Z Cadena někdy jde strach, to je pravda. Trochu se mi podařilo naťuknout tu jeho tvrdou skořápku, ale trvalo to celou věčnost. Brzy uvidíš, že se ho bojí prakticky každý. Nepřidávej se k těm lidem do řady. Nepotřebuje, aby ho opečovával někdo další.“ „Počkej, myslela jsem, že přesně to se ode mě očekává.“ Macie se smutně usmála. „Ke Cadenovi se lidi odjakživa chovali jako v rukavičkách. Nejdřív proto, co se stalo jeho rodičům, pak kvůli tomu, že je bohatý a má velký vliv. Lidi zajímá jen kvůli tomu, co pro ně může udělat, nekoukají na to, jaký je. Musí si připadat hrozně opuštěně.“ Ušklíbla jsem se. „Tohle je na mě moc složité. Když bude chtít, přinesu mu kafe. Budu dávat bacha, aby neprošvihl nějakou schůzku. Nic víc. Za svoje štěstí ať si laskavě ručí sám.“ Macie si povzdychla. „Máš pravdu. Jen se bojím, že skončí sám. Mám o něj strach.“ Pohrdavě jsem si odfrkla. „Podle toho, co o něm píšou v novinách, má k samotě daleko. Ženské mu div nervou ruce.“ Macie po mně sekla pohledem. „Lauren, to, že se kolem něj hemží lidi, neznamená, že není osamělý.“ Neodpověděla jsem. Stáhlo se mi hrdlo. Ani netušila, jak dobře tomu rozumím.

Kapitola třetí Zhluboka jsem se nadýchla a odemkla dveře Cadenova domu. Macie mi předala klíče ráno před odjezdem na letiště. Ujišťovala mě, že si na sebe můžu vzít něco obyčejného, ale nakonec jsem se cítila líp ve formálnějším oblečení. Fungovalo bezmála jako brnění. Potřebovala jsem se chránit. Rozhodla jsem se pro černé kalhoty a šedou halenku, v naději, že budu vypadat jako profík. Kalhoty i halenka byly natolik přiléhavé, abych vypadala netuctově, ale natolik volné, že jsem nepoutala pozornost ke svým křivkám, zvlášť k prsům. Jsem totiž drobná a prsa na mně vynikají na dálku. Mockrát jsem si přála, abych neměla tak nápadné tvary, nebo abych alespoň byla vyšší a snáz se na mně ztratily. Klučičí postavu bych brala všemi deseti. Nakonec mi nezbylo nic jiného než se naučit oblékat tak, abych svou postavu co nejlíp maskovala. Otevřela jsem dveře do kanceláře. Caden seděl u stolu. Vyrazil mi tím dech. Nepředpokládala jsem, že na mě bude čekat. Na druhou stranu to byla jeho kancelář a vůbec tam nemusel být kvůli mně. Měl džíny a modrou košili. Vedle něj jsem si připadala moc našňořená. Samozřejmě mi neuniklo, že mu to moc sluší. „Dobré ráno,“ prohodila jsem bodře. Snažila jsem se působit energicky. „Dobré ráno, Lauren.“ Posadila jsem se k Maciinu stolu, teď už tedy ke svému. Odložila jsem kabelku na zem. Caden mě sledoval pohledem. Macie mě upozornila, že v pátek s Cadenem prochází akce na víkend a také došlou korespondenci. Nestačila jsem se divit, kolik dopisů a e-mailů mu fanoušci posílali. Pochopila jsem, že všichni obdrží obecnou zdvořilou odpověď. Ovšem Caden s ní nechce mít nic společného. A to nemluvím o bezpočetných nabídkách žen, které mu chtěly stát modelem. Sama za sebe jsem usoudila, že modelka je eufemistické označení zcela jiné aktivity, kterou by s ním chtěly provozovat. Vzpomněla jsem si na jeho poslední slova z předchozího dne. Zapnula jsem počítač a podívala se na něj. „Včera jste říkal, že se mnou potřebujete probrat spoustu věcí.“ Caden přikývl a namířil prst na židli u svého stolu. „Ano. Posaďte se, prosím.“ Natáhla jsem se pro poznámkový sešit a propisku. Caden ze mě nespouštěl oči. Nervy mi jen hrály. Vrhla jsem na něj letmý úsměv a poslušně se posadila, kam chtěl. Upřela jsem na něj pohled plný očekávání a připravovala se na horečné sepisování jeho požadavků. Jenže on mlčel. Prohlížel si mě, jako bych nesplňovala jeho přísné nároky. „Takže?“ pronesla jsem o něco rázněji, než jsem zamýšlela. Sice mě přitahoval, ale byla to povrchová záležitost. Nehodlala jsem s ním jednat jako v rukavičkách. Právě naopak.

16/28

„Macie říkala, že jste se poznaly na DePaulu.“ S konverzačním rozhovorem jsem nepočítala. Proč ne, řekla jsem si. Je to můj šéf, tak co. „Jo, skamarádily jsme se hned v prváku.“ „Co jste studovala?“ Aha, asi chce vědět, co umím. Připadalo mi to trochu opožděné, když už jsem měla smlouvu podepsanou, ale nevadilo mi to. „Psychologii.“ „Proč právě psychologii?“ Pevně jsem sevřela rty. Jeho výslechový styl mi začínal vadit. Nechápala jsem, co má obor mého studia společného s tím, že mu dělám osobní asistentku. Navíc o sobě hrozně nerada mluvím. Pokrčila jsem rameny. Nedala jsem na sobě nic znát. „Odjakživa mě zajímalo, jak funguje lidská mysl. Proč lidi dělají to, co dělají.“ Opravdový důvod jsem mu svěřovat nehodlala. Nikdy. Chtěla jsem pochopit, jak někdo dokáže být tak krutý. Jak je možné, že lidi ubližují, pak si své počínání něčím obhájí a je jim úplně jedno, že za sebou zanechávají lidské trosky. Caden přemýšlel. „Potřebuju, abyste vyřídila nějaké objednávky,“ oznámil mi po chvilce ryze obchodním tónem. Poznamenala jsem si, co potřebuje. Několikrát jsem se musela doptávat, protože šlo o fotografické potřeby a já zatím neměla tušení, jak se co jmenuje. Postřehla jsem, že trpělivost nepatří k jeho silným stránkám. Vadilo mu, když se musel zastavovat a něco mi objasnit. Musela jsem se hodně ovládat, abych to sarkasticky nekomentovala. Věděl, že s jeho oborem nemám žádné zkušenosti, přijal mě na Maciino místo, a nakonec se ksichtil, protože jsem nevěděla, co je držák blesku a předsádková čočka. Lidi si občas myslívají, že když se chovám odtažitě a moc se neprojevuju, můžou mě používat jako rohožku. Každý takový ale brzy zjistí, že se mnou není legrace, když se naštvu. Jenže s Cadenem na podobné obranářské tahy nebyl vhodný čas ani správné místo. „Ještě něco?“ zeptala jsem se, když se odmlčel. „Potvrdila jste rezervaci na dnešní večeři?“ Přikývla jsem. „Dvě místa na sedmou večer v Le Bernardin.“ „Buďte tak hodná a skočte pro nějakou kytici, ano?“ Zatnula jsem zuby, abych se neculila. Caden měl rande. Připadalo mi legrační, že jsem je pro Cadena připravovala právě já. Počítá se kytka, když si ji chlap od sekretářky nechá donést až pod nos? „Máte na mysli něco konkrétního?“ Zamyslel se. „Ne, je mi to jedno. Kupte cokoli, co se podle vás bude líbit ženě.“ Jeho reakce mě pobavila. Málem jsem se rozesmála. Nečekala jsem, že chlap jako on vybalí takovou fádní odpověď. Patrně je i on v něčem úplně obyčejný,

17/28

napadlo mě. Caden tázavě zdvihl obočí. Zjevně si všiml, že se dobře bavím. Nelíbilo se mu to. Radši jsem zvážněla. „Pobavil jsem vás něčím?“ „Ne,“ odpověděla jsem bez váhání. „Nelžete. Vidím na vás, že vám cukají koutky.“ „No, jenom jsem…“ Nedopověděla jsem. Nevěděla jsem, co na to říct. „Prostě mi připadá zvláštní, že ani nevíte, jaké květiny má vaše přítelkyně ráda.“ Caden mě propichoval pohledem. Byla jsem z toho nesvá. Hm, se šéfem jsem zjevně nevykročila tou správnou nohou. „Předpokládáte, že jsou pro přítelkyni? Netvrdil jsem, že nevím, jaké má ráda kytky. Prostě mi je jedno, jaké vyberete.“ Odpověděl tak mrazivým tónem, že jsem se neovládla a dala jsem průchod upřímnosti: „Tak proč je chcete kupovat? Když je vám to jedno, tak na ni nic nehrajte.“ Ztuhla jsem. To jsem přehnala. Nejradši bych si dala pár facek. Vydala jsem se do minového pole a kromě toho jsem neudržela profesionalitu. Nasadil milý tón, ale břitkost jím stejně nezamaskoval. „Taková jsou pravidla hry, ne? Prostě děláme to, co se od nás čeká, jinak bychom se nepropracovali k cíli. To ale neznamená, že by nám to bylo jedno.“ Moc jsem ho nepochopila, a hlavně jsem nevěděla, co na to odpovědět. Potřebovala jsem se co nejdřív dostat zpátky do bezpečných vod. „Asi každý máme jinou filozofii randění,“ prohodila jsem. Zadívala jsem se do poznámek, jako by v nich bylo bůhvíco zajímavého. „Potřebujete ode mě ještě něco?“ Mlčel. Zvedla jsem hlavu. Ukazováčkem si přejížděl po spodním rtu sem a tam a pátravě si mě prohlížel. Líně se pousmál. „Ne, to je všechno… Zatím.“ Vstala jsem, vrátila se ke stolu a v internetovém obchodě objednala to, co mi nadiktoval. Naštěstí jsem se mohla podívat do předchozích objednávek, jinak bych se v těch neznámých pojmech utopila. Caden zanedlouho odešel do ateliéru. Spadl mi kámen ze srdce. Bez jeho přítomnosti byla kancelář o poznání větší. Vyřídila jsem objednávku a celé dopoledne jsem procházela poštu. Dávala jsem stranou záležitosti, které musel vyřídit sám. Překvapilo mě, jak málo lidí mu volá. Než jsem se nadála, bylo poledne. Prokousala jsem se sotva čtvrtinou dopisů a emailů. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas skočit si pro něco k jídlu a rovnou koupit kytku. Zaváhala jsem. Mám mu říct, že jdu pryč? Čeká, že se zeptám, jestli nechce něco k obědu? Macie tvrdila, že pracovně můžu odejít, kdy chci, a že si obědy řeší sám, ale stejně mi připadalo divné zmizet beze slova. Zaklepala jsem na dveře ateliéru a čekala jsem na odpověď. Nic. Po chvilce jsem to vzdala. Zjevně chtěl mít klid. Hm, proč ne.

18/28

Vybrala jsem kytici, která by se líbila mně: dvanáct bílých kal. Toužebně jsem se usmála. Připomněly mi totiž hezké zážitky z dětství. Táta přinesl mamce kytici bílých kal k desátému výročí svatby. Byly její oblíbené. Týden poté oba zemřeli při autonehodě. Byla to jedna z mála vzpomínek na rodiče, protože mi v době, kdy umřeli, bylo teprve osm. Odjakživa jsem se držela představy, že sice umřeli brzy, ale jejich život přesto měl velký smysl, protože milovali a sami byli milováni. Květiny jsem zaplatila kreditkou od Macie. Stihla mi vyřídit podpisové právo, abych s ní mohla volně nakládat. Už jsem chápala, proč Caden neměl kolem sebe rád cizí lidi. Měla jsem přístup ke spoustě osobních informací o jeho životě. Řada z nich byla hodně citlivá. Macie mi ale říkala, že o jeho osobním životě jako takovém prakticky nic neví, protože Caden se jí nikdy nesvěřoval. Mně osobně by ale stejně vadilo, kdyby za mě někdo jiný vyřizoval moje maily a nakládal s mojí kreditkou. Vrátila jsem se zpátky do kanceláře. Caden už byl taky zpátky. Zaskočilo mě, že neseděl u svého stolu, ale uvelebil se v křesle vedle mého. Odložila jsem na stůl květiny a sendvič a sedla si před počítač. Vrhla jsem na Cadena neslaný nemastný úsměv. „Potřeboval jste něco?“ Podíval se na kaly a pak na mě. „Čekal jsem, že koupíte dvanáct červených růží s dlouhým stonkem.“ „Nepřipadají vám rudé růže fádní? Je to laciná sázka na jistotu, považuju je za klišé.“ Pokrčila jsem rameny. „Kaly jsou přinejmenším hezké.“ Caden si mě dlouze prohlížel. „Váš názor na mě působí dost cynicky. Myslel jsem si, že většina žen vidí v rudých růžích romantiku.“ Už jsem se o kytkách nechtěla dál bavit. Téma totiž směřovalo k nebezpečně osobnímu hovoru. „Většina žen možná ano. Zabalím je do mokrého ručníku, aby zůstaly čerstvé.“ Vzala jsem kytici a odešla do koupelny vedle kanceláře. Namočila jsem papírový ručník a zabalila do něj konce stonků. Když jsem se vrátila, Caden pořád seděl vedle mého stolu. Zopakovala jsem otázku. „Potřeboval jste něco?“ Caden mě sledoval svýma jantarovýma očima. Posadila jsem se. Pod jeho pohledem jsem začínala být víc než nervózní. Zkusila jsem proto přehlušit ticho zdvořilostním rozhovorem. „Obědval jste?“ zeptala jsem se a na monitoru jsem zběžně zhlédla jeho časový plán na pátek. Až do večeře nic neměl. Bezva, takže na tlachání a moje nervování máme dostatek času, prolétlo mi hlavou. „Dal jsem si něco nahoře, když jste byla pryč.“ Přikývla jsem, mrkla na sendvič, ale nenatáhla jsem se pro něj. Nehodlala jsem obědvat za asistence Cadenova pohledu. Prázdný žaludek se sice bouřil, ale na vybranou neměl.

19/28

Caden se shýbl a zanořil ruku do igelitky vedle svého křesílka. Předtím jsem si jí nevšimla. Vylovil z ní smartphone a položil mi ho na stůl. „Máte ho pro pracovní účely a také proto, abych se vám dovolal, kdykoli budu potřebovat. Je aktivovaný. Tohle číslo můžete dávat lidem, se kterými spolupracuju, aby se s vámi mohli spojit, ale nerozhlašujte je do celého světa, ano? Nestojím o to, aby to číslo měl každý druhý.“ „Dobře. Děkuju.“ Macie taky měla pracovní telefon, takže jsem z toho nedělala vědu. Jen jsem doufala, že Caden nemá v plánu zrealizovat svoji výhrůžku a volat mi ve tři ráno. „Teď budu v ateliéru. Dopoledne jsem měl pracovní telefony přesměrované k sobě, abyste se stihla rozkoukat, ale teď už půjdou rovnou k vám. Nikoho mi nepřepojujte, ať nechají vzkazy. Jediná výjimka je Michael, to je můj právník.“ Jeho ohleduplnost mě překvapila, ale nic jsem nekomentovala. Pouze jsem přikývla. Caden se zvedl a odešel. Při jídle jsem dál procházela jeho korespondenci. Navíc každou chvíli zvonil telefon. To byla oproti ránu velká změna. Většina volajících byli novináři, kteří chtěli s Cadenem udělat rozhovor o jeho poslední kolekci. Vyvolala skutečně velký zájem. Na fotografa, zvlášť již zavedeného, bylo nevídané, ba přímo neslýchané, fotit ženy při intenzivním niterném sexuálním prožitku a jejich záběry nabízet veřejnosti. Zatím jsem žádnou fotku neviděla, ale doneslo se mi, že několik galerií odmítlo takové fotky vystavit, protože je považovaly za pornografickou tvorbu. Cadenova popularita se však tím odvážným krokem nesnížila, naopak vystřelila ještě výš. Byl stále žádanější. Navečer zavolala žena se smyslným tónem. Chtěla mluvit s Cadenem. „Pan Riley bohužel nemůže nyní vyřizovat telefonáty. Chcete mu nechat vzkaz?“ „Kdo jste? Vy nejste Macie.“ Zničeně jsem si povzdychla. Celé odpoledne se lidi divili, proč telefon nezvedá Macie, a já jim pořád dokola vysvětlovala, že za ni zaskakuju. „Macie má dovolenou, zastupuju ji. Chcete zanechat vzkaz?“ „Je tam Caden?“ naléhala znovu. Měla jsem jí plné zuby. Musela jsem se hodně ovládat, abych na ni nevystartovala. „Pan Riley bohužel nemůže nyní vyřizovat telefonáty, ale ráda mu od vás předám vzkaz.“ Panebože, kolikrát tu větu ještě budu muset říct? Žena se naježila. „Heleďte, já nejsem žádná omdlévající fanynka. Ihned mi ho přepojte. Řekněte mu, že volá Lissa.“ A mrcha, dodala jsem v duchu. Je mi jedno, kdo jsi, jasně jsem ti řekla, že teď telefony vyřizovat nemůže. Koukej mi nadiktovat vzkaz, ať můžu pokračovat v práci. „Okamžik,“ pronesla jsem. Její neústupnost mě zviklala. Zajímalo mě, jestli s ní bude chtít mluvit. Netušila jsem, jestli má přítelkyni, ale tahle ženská si na něj dělala velké nároky. Nechtěla jsem ho rušit, ale pochopila jsem, že se jí jen tak nezbavím.

20/28

Vstala jsem a zaklepala na dveře ateliéru. „Cadene?“ zavolala jsem. „Nerada vás ruším, ale volá Lissa. Je dost neodbytná, chce s vámi za každou cenu mluvit. Chcete ji?“ Caden naštvaně otevřel dveře. Lekla jsem se, že se bude zlobit, ale on beze slova prošel kolem a chopil se telefonu. „Kolikrát jsem ti říkal, abys mi nevolala do kanceláře? A neupozorňoval jsem tě náhodou, že mi nemáš volat vůbec?“ Jeho tón mě přimrazil k zemi. Doufala jsem, že se mnou se takhle nikdy bavit nebude. Šel z něj strach. Něco mu povídala. Pevně sevřel rty. Bylo vidět, že jí má plné zuby. „Říkám ti to naposled. Nevolej mi, nevolej do kanceláře, nevolej nikomu z mých kolegů, jinak bude zle.“ S těmi slovy ukončil hovor. Odvrátila jsem pohled, aby na mně nepoznal, že jsem z něj vedle. Pořád jsem stála u ateliéru, v šoku z rozhovoru, který jsem ani nechtěla slyšet. Zamířila jsem ke svému stolu, a když jsem Cadena míjela, dávala jsem si pozor, abych se mu nepodívala do očí. „Už se s ní nebavte. Kdyby volala znovu, zavěste a dejte mi vědět. Podniknu nezbytná opatření.“ Přikývla jsem. Radši jsem ani nechtěla vědět, co by ta nezbytná opatření obnášela. „Dobře. Omlouvám se, že jsem vás s tím obtěžovala.“ „Lauren?“ Podívala jsem se na něj. Pořád mluvil naštvaně. „Ano?“ „Když vám řeknu, že mi máte přepojit jedině Michaela, očekávám, že se podle toho zařídíte. A dej mi už pokoj s tím vykáním,“ dodal naštvaně. Ano, neřídila jsem se jeho přáním a měl právo se na mě zlobit. Ale na druhou stranu nemusel dělat takové divadlo z toho, že jsem se přišla zeptat na jediný telefonát. Tvářila jsem se jakoby nic. Dalo mi to dost práce, protože komentářem o tykání mě vykolejil úplně. „Rozumím, už se to nebude opakovat.“ Otočil se a vracel se do ateliéru. Nejradši bych na něj vyplázla jazyk jako malá holka. Na druhou stranu jsem na sebe byla náramně pyšná. Podobní despotové ve mně obvykle probouzeli tendenci útočit, abych zamaskovala strach, ale teď jsem se v pohodě ovládla. Udělalo mi radost, že se mnou zase tolik nezacvičil, jen jsem z něj byla otrávená. Možná jsem přece jen dělala pokroky a začínala se přes averzi vůči mužným typům přece jen přenášet. Ještě jsem potřebovala skočit na poštu. Caden totiž chtěl poslat pár balíčků. Docela ráda jsem doslova vypadla a pročistila si hlavu. Venku svítilo sluníčko, ale žádné vedro nebylo. V lehkém sáčku mi byla docela zima. Po návratu jsem poznala, že znovu byl v kanceláři. Nechápala jsem, proč jsou kaly ve váze, vybalené z papíru a navíc na mém stole. O co mu jde? Napadla mě úvaha, že je možná chtěl pro mě, ale rychle jsem ji zaplašila. Ne, to bylo absurdní.

21/28

Nejspíš chce dát té ženě kytku rovnou ve váze. Působilo to divně, ale lepší vysvětlení jsem v tu chvíli nenašla. Zbytek odpoledne uplynul rychle a mírumilovně. Vypnula jsem počítač a připravovala se na odchod. Caden vyšel z ateliéru. „Už půjdu, pokud nic nepotřebujete… Nepotřebuješ.“ „Klidně běž, děkuju, Lauren. Uvidíme se v pondělí.“ Ukázala jsem na vázu. „Nezapomeň si tu ty kytky.“ Caden nehnul brvou. „Jsou tvoje. Dneska večer je nebudu potřebovat.“ Zaváhala jsem. „Tak jo, díky,“ odpověděla jsem, i když k vděčnosti jsem měla daleko. Nestála jsem o kytky, které byly původně určené jiné ženě. Ale kdybych něco namítla, začali bychom mluvit o věcech, o nichž jsem se bavit nemínila. Mrzelo mě, že je u mě na stole o víkendu nikdo neuvidí, ale nehodlala jsem je s sebou vláčet metrem. Neudělala bych to, ani kdybych je chtěla. „Hezký víkend.“ Vsunul ruce do kapes. „Tobě taky,“ odpověděl. S úlevou jsem vzala nohy na ramena. Byla jsem ráda, že ho celé dva dny neuvidím.

Kapitola čtvrtá Do pondělního rána jsem si dobila baterky a do práce jsem vyrážela s neochvějným přesvědčením, že se mi Caden nezaryje pod kůži. Vlastně ani neexistoval důvod, proč bych měla být vyvedená z konceptu. Choval se ke mně slušně. Slíbila jsem si, že do nového týdne vykročím s pozitivním přístupem. Dorazila jsem do práce. Caden zase seděl za stolem. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho bodře. „Krásné ráno, že?“ Sice zdvihl koutky rtů, ale o úsměvu se mluvit nedalo. Tmavě hnědé vlasy nabývaly černého odstínu. Měl je mokré, jako by teprve před chvílí vylezl ze sprchy. Okamžitě se mi vybavila představa, jak stojí nahý pod proudem vody. Okřikla jsem se. Žádné takové, na hlouposti myslet nebudu. Vždyť ani taková nejsem. „Ahoj, Lauren, jak sis užila víkend?“ Jeho zájem mě zaskočil. Nečekala jsem, že se pustí do zdvořilostní konverzace. „Prima, díky. Co ty?“ Podívala jsem se na něj. Naše pohledy se propojily. „Nápodobně.“ Nic víc neřekl. Kývla jsem hlavou. O víkendu jsem se dál bavit nechtěla. Potěšilo mě, že kaly pořád vypadaly svěže. Na popud okamžiku jsem se k nim sklonila a přičichla si. „Čím se voníš?“ Sice jsem se tou otázkou měla cítit dotčená, ale ve skutečnosti mě jeho hluboký tón příjemně zašimral v břiše. Ta otázka už hodně zasahovala do intimity, ale mně to z nepochopitelného důvodu nevadilo. „Dneska jsem se nevoněla. Nemám vyhraněnou volbu, vždycky vezmu to, co mi první přijde pod ruku. Obvykle jsou to vzorky.“ „Ženy moc nechápou, že muži nejsou z těch překvětinovaných vůní zrovna nadšení. Přirozená vůně je mnohem lepší.“ Ochromoval mě tajuplným pohledem. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Nechápala jsem, čím to je, ale v jeho přítomnosti jsem prostě nenacházela slova. „Škoda že to nevědí, ušetřilo by jim to plno peněz,“ prohodila jsem chabý vtípek, když jsem zase byla schopná vyloudit ze sebe nějaký zvuk. Caden ukázal na křesílko u svého stolu. „Sedni si.“ Předpokládala jsem, že se mnou chce probrat úkoly na nadcházející den. Neměla jsem důvod podezírat ho z nekalých úmyslů. Prozradily ho oči. Čišel z nich víc než zájem. Nenechala jsem se zviklat. No co, tak se mu líbím, no. Kvůli tomu se nezjevím, říkala jsem si. Ustojím to. Jednak byl můj šéf a jednak měl všechny vlastnosti, které mě u mužů odrazovaly.

23/28

Natáhla jsem se pro blok a propisku, přešla k jeho stolu, nasadila jsem zdvořilý úsměv a posadila se. Caden mi začal diktovat seznam lidí, kterým mám zavolat. S úlevou jsem vydechla. Napadlo mě, že jsem si jeho výraz nejspíš špatně vyložila. „Kolik ti je let?“ vybafl na mě zničehonic. Zaskočil mě naprosto nepřipravenou. Jedna moje část chtěla odseknout, že mu do toho nic není. Vyptávat se zaměstnanců na osobní záležitosti se přece považuje za diskriminaci, ne? Nakonec jsem usoudila, že se opět ovládnu a nebudu mu dělat přednášku na téma vhodných témat na pracovišti. Udržela jsem přátelský výraz. „Dvacet šest, jako Macie.“ Caden přikývl. Na bradě mu rašilo strniště. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu dodává na víc než zajímavém stylu drsňáka. Vypadal by naprosto parádně, kdyby lezl po horách bez trika, svaly by se mu napínaly k prasknutí a po nahé hrudi by mu stékal pot… Znovu jsem se okřikla. Kromě toho jsem cítila, že samým studem rudnu. Doufala jsem, že na mně nic nepoznal. „Proč ses vlastně přestěhovala do New Yorku?“ Další osobní otázka. Nevěděla jsem, jak mu dát stopku, ani jak mu odpovědět. Zvolila jsem vyhýbavou taktiku. „Proč ne?“ namítla jsem. Vyznělo to jako pokus o nejapný vtip. „Už mě to v Chicagu přestávalo bavit,“ dodala jsem. „Potřebovala jsem změnit životní tempo.“ „Tys v Chicagu žila odmalička?“ Přemítala jsem, jestli si jeho palbu otázek mám vysvětlit jako přátelskou zvědavost. Přece jen bývá normální, když zaměstnavatel chce o své zaměstnankyni vědět víc, ne? Zato mě jeho osobní život nezajímal ani za mák. „Jo, bydlela jsem tam odjakživa.“ I v rámci přesunu z pěstounské rodiny do děcáku, dodala jsem v duchu. To nebylo žití ani bydlení, ale pouhopouhé přežívání. „A tvoji rodiče tam pořád bydlí?“ navázal bez váhání další otázkou. Vycítila jsem, že každá další odpověď v něm probouzí stále větší zvědavost. „Ne.“ Jednoslovné hlesnutí sice nezapadalo do atmosféry vstřícného rozhovoru, ale o tom, že rodinu už nemám, jsem mu vyprávět nechtěla. Neměla jsem v úmyslu svěřovat se mu, že mi rodiče umřeli, a už vůbec jsem v něm svým dětstvím nechtěla probouzet bolestné vzpomínky. Při té úsečné odpovědi přimhouřil oči, ale nenaléhal. Naopak mě propustil ze svých spárů a pak jsem ho viděla jen párkrát, když si přišel pro vzkazy. Nechápala jsem, kde trávil celý den, protože v ateliéru nebyl, ale vzhledem k tomu, že jsem ho měla z dosahu a nemusela jsem řešit, že mě svou přítomností vyvádí z míry, mi to bylo vcelku jedno. Zbytek týdne probíhal v podobném duchu. Ráno na mě vždycky čekal, nadiktoval mi seznam úkolů, doplnil je pár osobními otázkami a na většinu dne zmizel. Někdy byl v ateliéru, jindy v bytě, někdy odjel. Párkrát zaskočil do kanceláře.

24/28

V úterý vyzvídal, co ráda dělám mimo práci. „Nic extra,“ pokrčila jsem rameny. „Nikdy jsem tu nebyla, takže nejvíc ze všeho poznávám město.“ „Cos dělala v Chicagu?“ Trhla jsem ramenem. „Coby, běžné věci.“ Caden se zamračil. Ta odpověď ho zjevně neuspokojila. „Co tím myslíš?“ navázal. Málem jsem si zoufale povzdychla, ale ovládla jsem se, udržela jsem úsměv i lhaní. Neměla jsem náladu svěřovat se mu, že ani v Chicagu jsem nikam nechodila. „Chodila jsem s kamarádkami na večeře, do muzeí, na koncerty a prostě za zábavou… Znáš to.“ „Byla jsi někdy na výstavě mých fotek? Měl jsem pár výstav v Muzeu současné fotografie.“ Vyznělo to jako samolibá reklama. Skoro jsem obrátila oči v sloup, ale i tentokrát jsem to ustála. „Ne, bohužel.“ Nedodala jsem, že nejmíň ze všeho mě zajímají fotky jeho úlovků na vrcholu rozkoše. Naštěstí změnil téma. Hurá. Ve středu se mě vyptával na cestování. „Jezdíváš hodně do zahraničí?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ze Států jsem ještě nikdy nevycestovala.“ Většinu života jsem měla co dělat, abych se udržela nad vodou a včas zaplatila účty a nájem. Teď jsem konečně poznávala krásy finanční jistoty a pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych vyrazila do Španělska nebo Francie. Zatím mi ten nápad připadal neuskutečnitelný. Dřela jsem jako mezek, abych na nikom nebyla závislá, až mi představa, že bych se vydala do ciziny jen tak, pro potěšení, připadala nereálná. Caden se zamyslel. Alespoň to tak vypadalo. „Proč? Nechtěla jsi, nebo se nenaskytla vhodná příležitost?“ „Spíš ta příležitost.“ Hlasitě a důrazně jsem otočila stránku bloku. „Potřebuješ ode mě dneska ještě něco?“ Ve čtvrtek mě jeho otázky zmáhaly a otravovaly. Tentokrát výslech zahájil až odpoledne. Pomalu mi docházela trpělivost, a když se mě zeptal, jestli s někým chodím, došla mi definitivně. „Nepřipadá ti, že to s těmi osobními otázkami dost přeháníš? O takovýchhle věcech se lidi jako my nebaví.“ Snažila jsem se udržet zdvořilý tón, ale vztek se slyšitelně klubal ven. Vadil mi jeho postoj, že jako šéf má právo vědět o mně první poslední. Z toho rýpání v mém soukromí jsem navíc byla úplně vedle. Caden ztuhl, ale nevyjel na mě. „Naopak si myslím, že je to důležité. Potřebuju vědět, s čím mám počítat, až od tebe budu chtít, abys tu zůstala do večera nebo přišla o víkendu. Partnerské vztahy tuhle situaci vždycky hodně zkomplikují.“

25/28

Svými argumenty mě nepřesvědčil, ale každopádně mi došlo, že těch jeho dotěrných otázek se nejrychleji zbavím tak, že mu na ně odpovím. „Ne, s nikým nechodím.“ Caden povolil čelisti. Dokonce jsem měla pocit, jako by mu ta odpověď udělala radost. Okřikla jsem se, že slyším trávu růst. „Jak dlouho jsi někoho měla?“ A dost. Křížové výslechy s prací u něj ani trochu nesouvisely. Z té zvědavosti by se už nevylhal. Měla jsem po krk těch jeho dotěrných otázek a zareagovala jsem na popud intuice. „Co ty? Máš někoho? Jak dlouho trval ten nejdelší vztah?“ vyjela jsem na něj nakvašeně. Čekala jsem, že ho naštvu, ale Caden se pobaveně pousmál. „Říkal jsem si, kdy se konečně začneš vyptávat i ty mě.“ Založila jsem paže na prsou. Náramně se bavil a to mě rozpalovalo doběla. Nereagovala jsem. „No? Povídej,“ pobídla jsem ho. Caden se zamyslel. Tvářil se neurčitě. Už mě zase propichoval pohledem těch svých jantarových očí. „Vztah je dost… neurčité slovo. Mám plno vztahů, ale řídí se mými pravidly. Jestli tím myslíš monogamní vztah se ženou, tak ten nejdelší trval nula let, nula měsíců a nula dní.“ S něčím takovým jsem měla počítat. Jeho pověst ohledně žen byla jasná. Jenže já s tím nepočítala a jeho přiznání mi vehnalo červeň do tváří. Přece jen jsem se měla ovládnout. Nemělo smysl vyhrocovat situaci a zarážet mezi nás další klíny. Byl to trapas jako hrom. Naštěstí zabzučel zvonek. Někdo přicházel. S úlevou jsem si oddychla a chvátala jsem k monitoru na stěně, který zobrazoval dění u vchodových dveří. Stál tam nějaký muž. Stiskla jsem tlačítko. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho. „Dobrý den, jsem Michael Seymour, právník.“ Stiskla jsem bzučák. Michael se opřel do dveří a usmál se do kamery. Za celý týden, co jsem pracovala u Cadena, se žádná návštěva neobjevila. Za rozptýlení jsem byla víc než ráda. Macie mě upozorňovala, že Caden nepřijímá nezvané návštěvy a jedinou výjimkou byl právě Michael. Michael Seymour působil dojmem čerstvého šedesátníka. Vypadal jako ze žurnálu. Byl štíhlý, měl elegantní prošedivělé vlasy, které lemovaly vřelou, přátelskou tvář. Příjemně se na mě usmíval. Měl oblek, ale navzdory formálnímu oděvu se choval naprosto obyčejně. Otevřela jsem dveře a o pár kroků couvla, aby mohl vejít. „Vy budete Lauren, že?“ prohodil se zájmem. Měl nakažlivý úsměv. „Ano. Ráda vás poznávám.“ Už jednou jsme spolu mluvili po telefonu. I tehdy se choval mile.

26/28

Potřásli jsme si rukou. Michael se mi podíval přes rameno a rozzářil se jako sluníčko. Se zájmem jsem se ohlédla. Caden se mračil jako bouřkové mraky. „Co tu děláš? Měli jsme se sejít v klubu. V jednu. A ta ještě dlouho nebude.“ „Vida, vida, jako vždy šarmantní a zdvořilý,“ mrkl na mě Michael. Spiklenecky ztišil hlas. „Nenechte si od něj věšet bulíky na nos. Není takový bručoun a protiva, jak se tváří.“ Přemýšlela jsem, co na to říct, ale Michael na odpověď nečekal. Caden prudce vstal a div nebouchl. Macie mě zasvětila, takže jsem věděla, že Michael si ve vztahu k Cadenovi nebere servítky. V tu chvíli jsem napjatě čekala, jestli mu to projde i tentokrát. „Michaele, buď tak laskav, pusť moji asistentku a sedni si,“ nařídil mu panovačně. Po vzteku ani památky. Aha, takže Macie přece jen měla pravdu. Michael se pobaveně usmál, ale poslechl. Ani jsem si neuvědomovala, že mě pořád držel za ruku. Svezl se do křesla u Cadenova stolu a tvářil se jakoby nic. „Jdu se omluvit, dneska ten squash nestihnu. Jde po mně Millie, honí mě po doktorech, prý na kontrolu. Dneska mi zase něco domluvila, ale řekla mi to až teď. Nemůžu tam nejít, smlsla by si na mně.“ Caden se opřel a naštvaný výraz vmžiku nahradily obavy. „Je ti něco?“ Michael otráveně mávl rukou. „Ne, jsem zdravý jako ryba, jenže Millie si zakládá na prevenci. Já zase zastávám názor, že se nemá opravovat to, co není rozbité.“ „Má pravdu,“ podpořil ji Caden. Seděla jsem u svého stolu. Nestačila jsem se divit. Znala jsem ho jako odtažitého a odměřeného člověka, ale v Michaelově přítomnosti byl srdečnost sama. Tuhle jeho stránku jsem nepotřebovala poznávat, ale nemohla jsem se tvářit, že ji nevidím. Odkašlala jsem si a hledala jsem téma. „Michaele, dáte si něco k pití? Kávu?“ zeptala jsem se. V rohu kanceláře byla malá kuchyňka, ale nepoužívala jsem ji, protože Caden si kávu připravoval sám. „Ne, děkuju vám, zlatíčko.“ Za normálních okolností by mě to oslovení urazilo, ale Michael byl tak hodný a přívětivý, že jsem se ani trochu nezlobila. Po očku jsem mrkla na Cadena. Vrhal na Michaela jeden zamračený pohled za druhým. Zjevně si o něj dělal starosti. „V kolik máš toho doktora? Měl bys čas na oběd?“ Michael se usmál a přikývl. „To jsem rád, že si taky dopřeješ čas na odpočinek. Při focení a výstavách tě sotva vidím.“ Caden se ušklíbl, ale nemyslel to zle. „To sice říkáš vždycky, ale stejně do všeho strkáš nos. Vzpomínáš, jak jsi vtrhl do focení, protože ti Millie napovídala, že pořádně nejím, strčila ti do ruky porci dušeného hovězího a donutila tě, abys mi ji okamžitě donesl?“ Michael se pobaveně rozesmál. Nelíbilo se mi, že jsem se stala svědkem tak osobního rozhovoru. Bylo vidět, že je jim spolu dobře, zato já si připadala jako vetřelec. Bohužel jsem neměla na vybranou, protože nebylo kam utéct.

27/28

„To si teda pamatuju. Ještě nikdy jsem neviděl ženu, aby se tak bleskově oblíkla.“ Uniklo mi pobouřené vyjeknutí. Sice jsem se je snažila zamaskovat kašláním, ale marně. Michael se otočil a pobaveně se chechtal. Caden sledoval, co budu dělat. Jeho provokování mě dopalovalo, ale snažila jsem se zachovat ledovou tvář. „Promiňte, zaskočilo mi,“ pípla jsem a upřeně se zadívala na monitor počítače. Začala jsem zanášet nové položky do Cadenova rozvrhu. Nehodlala jsem se kochat jejich pobavenými pohledy nad mou naivitou. „Neděste se, zlatíčko, bylo to profi focení. Vtip je právě v tom, že jsem nepochopil, proč se tak vyděsila. Kromě toho ji Caden fotil proto, aby ji vidělo co nejvíc lidí.“ „No jo, jenže mezi tím, když je žena nahá a fotí se v ateliéru, kde nikdo není, a když tam vtrhne starý chlap, je zásadní rozdíl,“ konstatoval Caden uštěpačně. Michael horlivě pokýval hlavou. „No právě! Je přece jedno, jestli ji vidí jedny oči, nebo dvoje. Na její fotky budou koukat tisíce. Spíš bych čekal, že se bude stydět, až si lidi budou prohlížet její fotky.“ Caden protočil panenky, ale zjevně se nezlobil, i když Michael haněl to, co kritici označovali za průkopnickou práci. Měla jsem těch jejich kamarádských řečí dost. „Mám vám zarezervovat stůl na oběd?“ nabídla jsem se, abych měla co dělat. Caden zavrtěl hlavou. „Ne, skočíme do klubu.“ Znělo to hrozně povrchně, ale ovládla jsem se. Zatím jsem neuměla posoudit, jestli budu umět mluvit o věcech z jiného světa jako o obyčejných záležitostech. Vzala jsem telefon a pustila se do rušení rezervace na daný týden a objednání squashe na další, takže jsem jim přestala věnovat pozornost. Mezitím odešli. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a prala jsem se se smíšenými pocity vůči Cadenovi. Zatím se choval jako férový šéf. A práce mě bavila. Zato jeho tendence rýpat se v mém osobním životě mě vytáčela. Navíc se pouštěl do stále intimnějších otázek. Nešlo mi do hlavy, že Caden je obvykle odměřený, zato s Michaelem jednal neuvěřitelně otevřeně a vlídně. Takového jsem ho neznala. Kromě toho jsem si nemohla nevšimnout, že mě pátravě pozoroval. A tu jiskru v očích jsem si určitě nevymyslela. Nebyla jsem mu lhostejná. Nebyla jsem bůhvíjak namyšlená, ale věděla jsem, že jsem atraktivní. Dokonce jsem to vnímala docela negativně, protože jsem často poutala nežádoucí pozornost. Ve srovnání se ženami, s nimiž se stýkal Caden, jsem však byla tuctovka. Viděla jsem plno fotek, na kterých byl ověšený naprosto úchvatnými ženami. Radši jsem ty myšlenky zaplašila a pustila jsem se do třídění nahromaděných papírů. Odhodlaně jsem si namlouvala, že mě žádný Caden Riley nezajímá.

@Created by PDF to ePub