Přeložil Zdeněk Urbánek
Přeložil Zdeněk Urbánek © Argo, 2016 Copyright THE DARING YOUNG MAN ON THE FLYING TRAPEZE © 1935 by William Saroyan Translation © Zdeněk Urbánek – dědicové c/o DILIA, 1958 ISBN 978-80-257-1596-3
William Saroyan Odvážný mladý muž na létající hrazdě Z anglického originálu The Daring Young Man on The Flying Trapeze, vydaného nakladatelstvím New Directions v New Yorku roku 1997, přeložil Zdeněk Urbánek. Přebal a grafickou úpravu navrhl Jan Augusta. Odpovědná redaktorka Alice Chocholoušková. Korektorka Marcela Wimmerová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2701. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání čtvrté, v Argu první, v revidovaném překladu. ISBN 978-80-257-1596-3 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
Odvážný mladý muž na létající hrazdě I. SPÁNEK
Horizontálně bdělý v šířkách vesmíru, rozesmátý, plný veselosti i po-
směchu, konec všeho, Říma a ovšem i Babylonu, zaťaté zuby, rozpo-
menutí, plno sopečné vřelosti, pařížské ulice, pláně jerišské, mnoho jakéhosi plazení, jako by šlo o nějakého abstraktního hada, obrazárna
s akvarely, moře a ryby s očima, symfonie, stůl v koutku Eiffelovy věže, jazz v opeře, budíček a stepující osud, rozhovor se stromem, řeka Nil,
vniknutí cadillacu do Kansasu, výkřik Dostojevského a temné slunce. Země, tvář člověka, jenž žil, tvar bez tíže, pláč na sněhu, bílá hudba,
květ zvětšený tak, že má dvojnásobnou velikost vesmíru, temná mračna,
panter zírající v kleci, prostor, kde není smrti, pan Eliot s vykasanými rukávy opékající si chleba, Flaubert a Guy de Maupassant, rým beze slov, jenž kdysi měl smysl, Finlandia, naleštěná matematika, klouzající jako zelená cibule po zubech, Jeruzalém, cesta k paradoxu.
19
Hluboká lidská píseň, potajmý šepot kohosi nezřeného, mlhavě
známého, vichr nad obilným polem, hra v šachy, pozor, královna, král,
Karl Franz, černý Titanic, plačící pan Chaplin, Stalin, Hitler, množství židů, zítra je pondělí, nebude se tančit v ulicích.
O, kratičký okamžik života; je konec, opět je země.
II. BDĚNÍ
Je oblečen (ten, co žije) i oholen, šklebí se na sebe do zrcadla. Velmi nehezký, říká; kde mám kravatu? (Má jen jednu.) Káva a šedá obloha,
mlha z Tichého oceánu, drnčení vozu pouliční dráhy, lidé kráčející do středu města, opět je čas, je den, próza a poezie. Rychle seběhl po
schodech na ulici, jal se kráčet a myslil si, Jen ve spánku si můžeme
uvědomit, že žijeme. Jen tam, v té smrti zaživa, setkáváme se sami se sebou a se vzdálenou zemí, s Bohem a světci, se jmény svých otců, s podstatou dávných okamžiků; jen tam se staletí smršťují v okamžik, co je obrovské, stává se drobným, hmatatelným atomem věčnosti.
Kráčel do dne tak čile, jak jen mohl, patami vyklepával zvuky, jaké
se patří, očima vnímal povrchní pravdu ulic a staveb, všední pravdu skutečnosti. Jeho mysl bezmocně zpívala: Vznáší se, letí, vzduch lehce
brázdě, odvážný mladý muž na létající hrazdě; pak se zasmál vší mocí
své bytosti. Bylo to vskutku nádherné jitro: šedivé, chladné a bezútěšné, jitro pro vnitřní energii; ach, Edgare Gueste, řekl, jak toužím
po tvé hudbě.
Ve strouze spatřil minci, ukázalo se, že je to centík s datem 1923,
položil jej na dlaň ruky a prohlédl jej zblízka, vzpomínal na ten rok a myslil na Lincolna, jehož profil byl na minci vyražen. S centíkem se nedalo dělat téměř vůbec nic. Koupím si auto, pomyslil si. Obléknu se, 20
jak se oblékají hejsci, půjdu do hotelu za děvkami, napiju se a najím,
a pak se zase uklidním. Nebo vhodím minci do otvoru a zvážím se.
Bylo dobré být chudý, a jsou tu komunisti – ale bylo strašné mít
hlad. Jak byly při chuti, jak rády měly jídlo! Prázdné žaludky. Rozpomněl se, jak hrozně potřebuje jíst. K jídlu měl pokaždé chléb, kávu
a cigarety, a teď už neměl chléb. Káva bez chleba, to není žádná večeře, a v parku nebyl plevel, který by bylo možno uvařit, jako se vaří špenát.
Když si přiznal pravdu, byl napůl mrtev hlady, a přece nebylo
konce množství knih, které by měl přečíst, než zemře. Vzpomněl si na mladého Itala z brooklynské nemocnice, na toho chorého úředníčka jménem Mollica, který zoufale řekl: Rád bych viděl Kalifornii, než zemřu. A sám si myslil zcela vážně: Měl bych si aspoň ještě jednou přečíst Hamleta; nebo snad Huckleberryho Finna.
A tehdy se úplně probudil: při myšlence na umírání. Bdělost, to
pro něj znamenalo stav jakéhosi trvalého otřesu. Mladý člověk může zajít docela nenápadně, myslil si; a vůbec už neměl daleko k smrti
hlady. Voda a próza jsou pěkné věci, zaplňují spoustu anorganického prostoru, ale nestačí. Kdyby jen měl nějakou práci, kterou by si mohl
vydělávat, nějakou nejobyčejnější práci na výdělek. Kdyby mu jen do-
volili sedět celý den u stolu, sčítat obchodní čísla, odčítat je, násobit a dělit, možná by nezemřel. Nakoupil by si jídlo, všechny možné
druhy jídla: nevídané lahůdky z Norska, z Itálie, z Francie, nejrůznější druhy hovězích a skopového, nejrůznější ryby a sýry; vinné hrozny,
fíky, hrušky, jablka, melouny, zbožňoval by je, až by nasytil hlad. Po-
ložil by hrst tmavých hroznů na talíř vedle dvou černých fíků, vedle žluté hrušky a zeleného jablka. Po celé hodiny by voněl k rozříznutému melounu. Koupil by si velké zahnědlé bochníky francouzského chleba, nejrůznější zeleninu, maso; koupil by si život.
21
Z návrší viděl město, mohutně se rozkládající tam na východě,
s vysokými věžemi, plné lidí, jako je sám, a náhle jako by byl mimo to všechno, téměř úplně si byl jist, že už mu nikdy nebude dovo-
leno vstoupit, věděl takřka s jistotou, že se z nějakého důvodu octl na nesprávné zemi nebo snad v nesprávné době, a teď, když je mu
dvaadvacet let, neustále ho odtamtud vyhazují. Nebylo mu z té myšlenky smutno. Řekl sám sobě, že už někdy brzy musí sepsat Žádost
o povolení k životu. Přijal myšlenku na smrt bez sebelítosti, bez lí-
tosti nad člověkem, věřil, že se aspoň ještě jednu noc vyspí. Ještě
do zítřka má nájem zaplacený; ještě tu byl zítřek. A pak by snad mohl jít tam, kam chodívají lidé bez domova. Mohl by zajít k Ar-
mádě spásy – zpívat Bohu a Ježíši (jenž moji duši nemiluje), mohl
by být zachráněn, najíst se a vyspat. Ale věděl, že to neudělá. Jeho
život byl život soukromý. Tuto skutečnost nechtěl zničit. Všechno jiné je lepší než to.
Vznáší se vzduchem na létající hrazdě, pobrukoval si v duchu. Ba-
vil se tím, bylo to děsivě k smíchu. Na létající hrazdě k Bohu nebo
k ničemu, na létající hrazdě někam do věčnosti; věcně se pomodlil o sílu, aby ten let provedl půvabně.
Mám cent, řekl si. Je to americká mince. Večer ji vyleštím, až se
bude blýskat jako slunce, a vyzkoumám, co je na ní napsáno.
Šel nyní již samým středem města, mezi živými lidmi. Potřebo-
val zajít na dvě nebo tři místa. Spatřil se v odrazu výkladních skříní
a byl znepokojen svým vzhledem. Vůbec nevypadal tak silný, jak se
cítil; naopak všechny části jeho těla vypadaly hodně slabé, týl, ramena, ruce, trup i kolena. Tak to nesmí zůstat, řekl si, s úsilím po-
spojoval všechny ty rozdělené části a byl teď napjatě, nepřirozeně vzpřímen a pevný. 22
Minul se skvělou kázní mnoho restaurací, odmítl tam nahléd-
nout třeba jen koutkem oka, došel konečně k jakési budově a vešel
do ní. Vyjel výtahem do sedmého patra, vešel do haly, otevřel dveře
a vstoupil do kanceláře zprostředkovatelny práce. Byly tam už asi
dva tucty mladíků; našel si kout, postavil se tam a čekal, až na něj
dojde řada. Konečně se mu té velké výsady dostalo a začala se ho vyptávat drobná, roztržitá padesátiletá slečna. Tak mi tedy povězte, co umíte, řekla.
Byl na rozpacích. Umím psát, řekl a znělo mu to žalostně.
Chcete říci, že máte úhledný rukopis? To jste chtěl říci? ptalo se
to postarší děvče.
Snad, odpověděl. Ale chtěl jsem říci, že umím psát. Co psát? řekla slečna téměř pohněvaně. Prózu, odpověděl prostě.
Nastala pomlka. Konečně ta dáma řekla: Umíte psát na stroji?
Ovšem, řekl mladý muž.
Dobrá, pokračovala slečna, máme tady vaši adresu; dáme vám vě-
dět. Dnes tu nic není, vůbec nic.
V další zprostředkovatelně to bylo téměř totéž, jen s tím rozdílem,
že tam s ním mluvil domýšlivý mladík, který se velmi podobal pra-
seti. Ze zprostředkovatelny šel do velkých obchodních domů: bylo tam mnoho nádhery, trochu ho to pokořovalo a konečně mu dali
vědět, že práci pro něj nemají. Nevzbudilo to v něm nelibost a dokonce, což je dost podivné, neměl ani pocit, že se celého toho bláz-
novství nějak osobně účastní. Byl živý mladý muž, který potřeboval peníze, aby jím mohl být i nadále, a peníze se daly získat jen tak, že si je vydělá prací; a žádná práce nebyla. Byl to úplně abstraktní
23
problém a on chtěl ještě naposled zkusit, zda jej lze rozřešit. Teď byl rád, že to má za sebou.
Začal chápat, že běh jeho života je u konce. Mimo některé chvíle
to byl život celkem neumělý, ale teď, v poslední chvíli, byl rozhodnut, že si nepřesností dovolí jak jen možno nejméně.
Minul nespočetné obchody a restaurace na cestě k YMCE, kde vzal
papír a inkoust a jal se psát Žádost. Pracoval na tom dokumentu asi
hodinu a pak se mu náhle ve špatném vzduchu místnosti a z hladu udělalo mdlo. Připadlo mu, že rozmáchlými tempy plave sám daleko
od sebe, a rychle vyšel z budovy. V Ústředním parku, naproti budově
Veřejné knihovny, vypil téměř litr vody a měl pocit, že ho to osvěžilo. Jakýsi stařík stál uprostřed dlážděné cesty, obklopen racky, holuby
a drozdy. Z velikého papírového sáčku bral hrsti chlebových drobtů a velkomyslnými gesty je házel ptákům.
Cítil se nejasně poháněn požádat starce, aby mu trochu těch
drobtů dal, ale nedovolil, aby mu ta myšlenka pronikla do vědomí;
vstoupil do Veřejné knihovny, hodinu tam četl Prousta a pak, když se mu opět zdálo, že plave pryč sám od sebe, spěchal zase ven.
Znovu pil u kašny v parku vodu a vydal se pak na dlouhou cestu do svého pokoje.
Půjdu zase spát, řekl si; nic jiného se nedá dělat. Věděl už, že je
příliš unaven a slabý, aby sám sebe mohl klamat, že je v pořádku, ale na duchu si stále ještě připadal pružný a čilý. V duchu, jako by to byla nějaká oddělená bytost, se mu stále vybavovaly nemístné vtipy
na vlastní tělesnou trýzeň. Do svého pokoje vstoupil brzy po poledni a jal se hned na plynovém hořáku vařit kávu. Mléko už v konvici nebylo, půl libry cukru, který koupil před týdnem, bylo už pryč; sedě
na posteli a usmívaje se vypil šálek horké černé tekutiny. 24
V YMCE ukradl asi tucet dopisních papírů, na nichž chtěl dokon-
čit ten svůj dokument, ale už pouhá představa psaní byla mu teď
nepříjemná. Nebylo co říci. Jal se leštit centík, který ráno našel, a to
nesmyslné počínání ho z jakési příčiny rozradovalo. Žádnou americ-
kou minci nelze vyleštit, aby zářila tolik jako centík. Kolik centíků by potřeboval, aby mohl dál žít? Nemá tu ještě něco, co by mohl prodat? Rozhlédl se prázdným pokojem. Ne. Hodinky už byly pryč; i knihy. Všechny ty krásné knihy, devět za pětaosmdesát centů. Bylo
mu z toho nanic, styděl se, že se s těmi knihami rozloučil. Nejlepší
šaty prodal za dva dolary, ale to bylo v pořádku. Pokud šlo o šaty, to mu nevadilo. Ale knihy. To bylo něco jiného. Velmi ho pohněvalo, když si pomyslil, že není úcty pro člověka, který píše.
Položil zářící centík na stůl, díval se na něj s rozkoší lakomce. Jak
hezky se směje, řekl. Aniž je četl, hleděl na slova E Pluribus Unum jeden cent Spojené státy americké, když obrátil centík, spatřil Lincolna a slova Na Boha spoléháme Svoboda 1923. Jak je to krásné, řekl.
Začalo mu být mdlo a cítil, jak mu do krve proniká nějaká hrozná
nemoc, jakýsi pocit zhnusení a rozkladu. Stál tu poplašen nad postelí a myslil si nelze než spát. Měl již pocit, jako by dlouhými kroky pro-
nikal tekutým středem země, jako by odplouval daleko k počátku. Padl tváří na postel a říkal si: měl jsem aspoň ten peníz dát nějakému dítěti. Dítě by si za centík mohlo koupit spoustu věcí.
Pak rychle a elegantně, s půvabem mladého muže na létající hrazdě,
opustil svoje tělo. Po věčný okamžik byl vším naráz: ptákem, rybou, hlodavcem, plazem a člověkem. Před ním se do nekonečna temně vl-
nil oceán potištěných stran. Město hořelo. Shromážděný dav bouřil.
Země odkroužila do daleka a on, ještě při vědomí, obrátil ztracenou tvář k prázdné obloze, byl beze snů, neživý, dokončen.
25
