Překlad: ZUZANA ĽALÍKOVÁ

Překlad:

ZUZANA ĽALÍKOVÁ Katy Evans: Remy Vydání první Copyright © 2013 by Katy Evans All rights reserved Originally published by Gallery Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1874. publikaci Přeloženo z anglického originálu Remy vydaného nakladatelstvím Gallery Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York v roce 2013 Český překlad © 2014 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2014 Sarah Hansen Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-953-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-954-2 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Katy Evans

REMY

Mému manželovi. Ty znáš těch asi milion důvodů proč.

PODĚKOVÁNÍ Děkuji svému báječnému manželovi a svým dětem za jejich trpělivost, kdykoli jsem se nechala pohltit příběhem. Bez vaší podpory bych ani nezvedla pero. Miluji vás! Děkuji svým rodičům za to, že trpělivě čekali celé dny a týdny, až se jim konečně ozvu, a za to, že mě mají rádi. Mám vás oba tolik ráda a slibuju, že se polepším a budu volat častěji. Děkuji Adamu Wilsonovi – Adame, nevím, jak ses zvládl oženit za lásku svého života, zatímco jsi redigoval Šanci, aby se dostala včas ke čtenářům, ale zasloužíš si rudý plášť. Nevím, jak ti poděkovat za všechno, co pro mě děláš. Děkuji Amy Tannenbaumové, která tu pro mě byla ve dne v noci, vždy ochotná poradit a nabídnout pomocnou ruku. I pro tebe se nese jeden rudý plášť! Děkuji své úžasné vydavatelce z Gallery Books, Jennifer Bergstromové, a Lauren McKennové, dvěma skvělým dámám, které jsem potkala teprve nedávno, ale už teď se těším, až se opět setkáme. Děkuji za to, že fandíte týmu Katy! A děkuji i Jules, Kristin a Enn, nejlepšímu PR týmu, jaký jsem si mohla přát. Jsem moc ráda, že s vámi můžu spolupracovat. Děkuji své editorce za její nápady a za trpělivost, kdykoli si postavím hlavu a chci nechat nějakou větu v původní podobě. Sarah Hansenové děkuji za další nádhernou obálku – tvůj talent nezná hranic. Děkuji svým betačtenářům z Gallery a Anitě Saundersové, že jste vychytali drobné detaily, které já už neviděla, a pomohli tak tento román vybrousit. Děkuji svým kamarádkám spisovatelkám, které čtou, navrhují, podporují a povzbuzují. Spisovatelství je osamělá práce, jíž uděláte mnohem víc, když máte přátele, kteří vám rozumějí a pomohou vám, když se objeví překážka. Kati Brownová, ty si zasloužíš zvláštní poděkování. Tvůj přínos této knize se nedá vyčíslit. Děkuji ti, Kati! Všem blogerům, se kterými jsem se poznala díky románu V ringu. Nemůžu slovy vyjádřit, jak moc vám děkuji. Dano a the Scaries, jste báječní! Dano, ty jsi POKLAD! A chci také vzkázat všem, kteří trpěli či trpí jakoukoli formou duševní poruchy, a všem, jejichž milovaní trpí jakoukoli formou duševní poruchy, že věřím ve světlo v temnotě a doufám, že ho naleznete. Přátelé, přátelé spisovatelé, blogeři a čtenáři. Děkuji za to, že milujete Brooke a Remyho stejně jako já. Vaše Katy

SEZNAM SKLADEB „IRIS“ od Goo Goo Dolls „I LOVE YOU“ od Avril Lavigne „KISS ME“ od Eda Sheerana „WILL YOU MARRY ME“ od Johna Berryho „EVERYTHING“ od Lifehouse

1 Současnost

SEATTLE V mým životě budou stovky dnů, na který si nevzpomenu. Tohle je ale den, který nezapomenu nikdy. Dnes si beru svou ženu. Brooke „Jiskřičku“ Dumasovou. Slíbil jsem jí svatbu v kostele. A tu taky dostane. „Jestli se na ty dveře zamračíš ještě víc, prasknou,“ ozve se můj asistent Pete z gauče. Obrátím se k němu a Rileymu, kteří ze mě nespouštějí pohled, zatímco přecházím po obývacím pokoji Broočina starého bytu. Oba se očividně dobře baví. Hovada. Já na tom nevidím nic vtipnýho. Obrátím se zpátky na dveře ložnice a zas vykročím. Pro boha živýho, co jí tak dlouho trvá? Už je to přesně padesát osm minut, co se zavřela v ložnici, aby se připravila, přestože Brooke – moje Brooke – je obvykle vždycky oblečená do pěti minut. „Kámo, dneska se vdává. Ženským holt trvá, než se připraví.“ Riley pokrčí rameny, jako by naznačoval: Takový je život. „Jako bys o tom ty mohl něco vědět,“ rýpne si Pete. „To ty šaty!“ vykřikne Melanie, Broočina nejlepší kamarádka, která právě vyletěla z hlavní ložnice, v rukách něco bílýho, co vypadá jako závoj. „Mají spoustu knoflíčků… A co vy tři tu vlastně děláte? Remingtone, už jsem o tom s Brooke mluvila. Měli byste odejít. Měl bys ji vidět až u oltáře.“ „To je zatracená blbost,“ opáčím se smíchem. Když nás ale Melanie dál propaluje očima jako psy, co se jí chystají vykadit na koberec, zvláště pak mě, zamračím se a zamířím ke dveřím do ložnice. Vezmu za kliku a dveře pootevřu. „Brooke?“ „Remy, prosím tě, nechoď sem.“ „Tak pojď ke dveřím.“ Když uslyším šustění, nakloním se ke škvíře a ztiším hlas, aby nás ta hovada v obýváku na gauči neslyšela. „Proč tě do prdele nesmím vidět, zlato?“

8/24

Melanie si tu chodí sem a tam, zatímco já musím trčet venku a od mé už brzy manželky mě dělí zamčený dveře? To se mi ani za mák nezamlouvá. Zvlášť když je tam zavřená, aby se oblíkla kvůli mně. „Chci, abys mě viděl, až když k tobě půjdu tou uličkou,“ zašeptá. Bože, její hlas, tak blízko. Chci vyrazit dveře a políbit ji, dělat s ní všechno možný a šaty, co se je snaží navléknout, hodit na zem. Toužím dělat všechno, co manželé se svými ženami dělají. „Uvidím tě, až ke mně půjdeš tou uličkou, zlato, jenom tě chci vidět i teď. Otevři dveře a já ti zapnu knoflíky.“ „Ty se ti dostanou pod ruku později. Stejně jako já.“ Po tom drzém prohlášení slyším z opačné strany dveří i „gaaa“. To se tam někdo – někdo maličkej – směje. „Promiň, Uragáne,“ prohlásí Melanie, když se vrátí, a mávne na mě, abych ustoupil ode dveří. „Měli byste jet s kluky do kostela. Uvidíme se za půl hodiny.“ Zamračím se, když proklouzne dovnitř jako lasička a vlastním tělem mi brání zahlédnout z Brooke třeba jen vlas. Hned po ní a úplně stejně vyjde Josephine a něco si tiskne k hrudi. Z jejího náručí ke mně vzhlédne můj syn a ztuhne; na tvářičce má skoro stejně pobavenej výraz jako Pete s Rileym. Zvedne ručičku, kterou si žmoulá v puse, a mokrou mi ji připlácne na bradu. „Ga!“ řekne, pak se zavrtí a otočí se na mě. Vezmu ho do rukou a pošimrám nosem na bříšku, což z něj vyloudí další „gaaa“. Když zvednu hlavu a podívám se mu do očí, úplně se rozzáří. To já taky, ale hned se zamračím, aby si myslel, že se zlobím, a zavrčím: „Si myslíš, že jsem k smíchu?“ „Gaaa!“ V očích má ten svůj nezbedný pohled. Hlavičku má menší než já dlaň, když ho po ní pohladím. Racer, můj čtyřměsíční syn, kterého mi dala Brooke. To nejdokonalejší, co jsem kdy vytvořil. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych měl něco, jako je on. Teď se ale můj život točí kolem tohohle prcka, co mi neustále zvrací na trička, a kolem Brooke. Bože, kde jen začít o ní? Pete mě poplácá po rameni. „Tak jo, kámo, slyšels je. A dávej bacha, poslintá ti oblek.“ Pohladím Racera po hlavičce a on se na mě usměje. Má jenom jeden dolíček, ne dva. Brooke řekla, že je to proto, že je pouze z půli můj. Já odpověděl, že je můj celej, stejně jako ona. Usměju se na něj, pak ho vrátím Josephine, která mě ujistí: „Klidně jeďte, pane Tate. Já se o něj postarám.“ Najal jsem ji jako osobní strážkyni, ale jak mám sakra vědět, co je teď? Bere Racera ven a často ho hlídá i doma. Chytne ji za vlasy a zatahá a jí se to podle všeho líbí. Mrknu na hodiny v kuchyni a pak se na ni zadívám: „Chci ji tam do patnácti minut,“ prohlásím a ona přikývne.

9/24

Limuzína čeká venku na nevěstu, ale Riley má klíčky od Melaniina kabrioletu, který parkuje přímo před domem a střechu má staženou. Naskočíme dovnitř. Sednu si na místo spolujezdce a hned vzhlédnu k oknům našeho dočasného domova. Nechápu, co je s těmi knoflíky za problém. Kdyby to bylo na mně, teď sedím v autě se svou nevěstou a jedeme k tomu zatracenýmu kostelu, kde nás oddají. Tečka. „Reme, ona tě u oltáře nenechá,“ směje se mi Riley. „Jo, já vím,“ zašeptám a odvrátím se. Občas si ale zas tak jistej nejsem. Někdy mám pocit, jako by mi něco tížilo hruď, a myslím na to, že se můžu ráno probudit a zjistit, že jsou Brooke i můj syn pryč, a ta představa mě ničí. „Za dvacet osm minut bude kráčet za tebou k oltáři,“ slíbí Pete. Mlčím. Brooke celej poslední měsíc myslela jenom na tenhle den. Přemýšlela, jestli tohle ano, tamto ano, dort ano, nebo dort ne. Já jí odkýval všechno, z čeho byla nadšenější než z čehokoli jiného, a ona mě za to políbila. A teď se konečně obléká a připravuje a mně je mizerně, protože tvrdila, že jí nevadí, když do kostela pojedeme spolu. Ale pak jí její nejlepší kamarádka nasadila do hlavy tu hloupost. A teď jedu sám. Do kostela, kam nikdy nechodím. Na svatbu se svou ženou. Jede hned za námi, ale mně se to stejně nelíbí. Do prdele, bojím se, a přitom jsem se bát nemusel. Stačilo by, kdyby otevřela dveře a jenom se na mě podívala těma svýma zlatýma očima – hned bych byl klidnější a ta úzkost, co mi leží na hrudi jako balvan, by zmizela. Ale to se nestane. Zbývá dvacet sedm minut… a můj mozek si se mnou pohrává a jedině její přítomnost by mě uklidnila. Poklepu prsty po noze, otočím prstenem na ruce. Pak ho stáhnu, abych mohl vidět ta slova: MÉMU ŽIVOTU, TVÁ BROOKE DUMASOVÁ.

2 Minulost

DEN, KDY JSEM JI SPATŘIL Slyším, jak diváci řvou, když jdu chodbou do seattleské arény. Na konci té chodby, přímo přede mnou, čeká ring. Sedm metrů na sedm metrů, čtyři lana, čtyři sloupky. To je všechno. Ten ring je můj domov. Když v něm nejsem, chybí mi. Když trénuju, myslím na něj. S každým krokem jako bych se probouzel. Žíly se mi rozšiřují, srdce pracuje naplno, aby uživilo svaly. Mysl mám jasnou a čistou. Každý centimetr mýho těla je připravenej útočit, bránit, přežít – a dát všem těm lidem pořádnou dávku vzrušení, pro kterou si sem přišli. „Remy! Miluju tě, Remy!“ „Já ti ho vykouřím, Remy!“ „REMY! JEN DO MĚ, REMY!“ „Remingtone! Chci tě!“ Protáhnu si prsty, chytnu se vrchního lana, přehoupnu se do ringu a pak se na ty lidi zadívám. Světla září. Ze rtů všech lidí kolem vychází moje jméno. A jejich vzrušení a očekávání kolem mě víří a zaplavuje mě. Ječí a mávají na mě růžovými kusy čehosi. Chtějí mě tu. Právě tady. Jenom mě a mizernýho soupeře, kterýho mi sem pošlou, a naše pěsti. Strhnu si plášť a podám ho Rileymu, svýmu kamarádovi a asistentovi trenéra. Lidi vstávají a křičí ještě hlasitěji, když se k nim otočím. Všichni jsou na nohou. Dívají se na mě, jako bych byl jejich bůh války a dnes v noci jim měl vyplnit jejich touhu po odplatě. Tohle do prdele miluju. Miluju, jak řvou. Ženy, co vykřikují, co všechno se mnou chtějí dělat. „Remy! Remy!“ slyším, jak si nějaká bláznivá ženská může vykřičet plíce. „Seš fakt kus, Remy!“ Pobaveně se usměju a otočím se, přehlédnu dav, až ji najdu. Holku s dlouhými hnědými vlasy a jantarovýma očima a plnými růžovými rty, které má právě šokem pootevřené. Jako by do mě udeřil blesk.

11/24

Všechny moje instinkty jsou v pozoru. Pomalu si tu holku prohlídnu od hlavy po paty. Je mladá, postavu má sportovní a oblečená je celkem obyčejně, ale její obrovské, nevěřícně vytřeštěné oči obyčejné rozhodně nejsou. Bože, jako by mi ho právě olízla. Když se mi zadívá do očí, tázavě povytáhnu obočí, mlčky se jí ptám: Tos na mě právě křičela ty, nebo ne? Tváře jí zrůžoví a já si uvědomím, že to křičela její kamarádka, která v porovnání s ní úplně bledne. Ta holka na mě nepůsobí jako někdo, kdo by na chlapy pokřikoval, jaký jsou kus. Ale probouzí ve mně instinkty lovce. Chci ji a taky ji budu mít. Mrknu na ni, ovšem okamžitě je jasný, že ona na nějaký pomrkávání není. Je úplně zaražená. „Kirk ‚Kladivoun‘ Dirkwood, jen pro vás, dámy a pánové!“ ohlásí chlap s mikrofonem. Usměju se a sleduju, jak do ringu vskočí Dirkwood a sundá si plášť. Napínám a uvolňuju paže, propínám prsty, až mi křupnou klouby. Cítím se dobře – všechny svaly mám zahřáté a připravené k boji. Vím, že jsem sakra dobrej, ale chci, aby to věděla i ona. Patří mi a chci, aby se dívala jenom na mě. Chci, aby věděla, že jsem nejsilnější a nejrychlejší. Chci, aby si myslela, že jsem jedinej na celým světě. Kirk je obrovský a pomalý jako šnek. Zaútočí první, ale já o tom vím od chvíle, kdy na to jen pomyslel. Uhnu a oplatím mu to úderem tak mocným, že se zhroutí do strany. A ona se dívá. Vím to. Žhavost jejího pohledu mě ponouká bojovat urputněji, nemilosrdněji. Sakra, tenhle ring mi patří. Miluju ho. Znám jeho rozměry, pod nohama cítím povrch, na kůži teplo světel. Ještě nikdy jsem neprohrál žádnej zápas Undergroundu. Lidi vědí, že bez ohledu na to, jakou dostanu nakládačku, vždycky se zas zvednu a bitvu vyhraju. Ale dneska? Dneska se cítím nesmrtelnej. Lidi skandují moje jméno. „REMY… REMY… REMY.“ Tenhle ring mi patří. Patří mi tihle lidi. Tenhle zápas. Tahle zatracená noc. Znovu uslyším ten hlas. Ne její, ale té ženy, se kterou sem přišla. „Bože můj, do něj, Remy! Sraz ho k zemi, ty zvíře!“ To přání jí splním. Jediným tvrdým zásahem složím Kirka k zemi. Lidi se rozkřičí. Rozhodčí chytne a zvedne moji ruku, ale já už se dívám po ní, po té holce. Chci vidět, jak se tváří. Dýchám ztěžka a nejspíš i krvácím, ale na tom nesejde. Chci jenom vědět, jak se tváří. Viděla, jak jsem ho složil? Udělalo to na ni dojem? Pohled mi oplácí. Žaludek se mi sevře. Bože, jsem z ní tvrdej. Je hezky oblečená, s klidem můžu říct, že na místě, jako je tohle, jsem ještě nikdy neviděl žádnou ženskou oblečenou takhle slušně. Přesto toho má na můj vkus na sobě až moc, toužím z ní ty hadry strhat. „REMY! REMY! REMY! REMY!“ řvou diváci.

12/24

Křičí pořád hlasitěji, a já se přitom nemůžu odtrhnout od jejích očí, jako se ona nemůže odtrhnout ode mě. „Chcete víc Remyho?“ ptá se moderátor diváků. „Dobrá tedy! Přiveďte dalšího odvážlivce, který se postaví Remingtonu ‚Uragánu‘ Tateovi!“ Můžou si přivést, koho chtějí, chlapa nebo nestvůru. Jsem tak rozjetej, že bych klidně zvládl dva naráz. Periferně ji sleduju. Sedí tam celá napjatá. V tom upnutém triku. V těch těsných kalhotách. Řekl bych, že bude mít tak pětapadesát kilo na metr sedmdesát, bude tak o hlavu menší než já. V duchu už ale držím v rukou její prsa a jazykem ochutnávám její kůži. Zahlédnu, jak něco šeptá kamarádce, zvedá se a vydává se uličkou. „A nyní přichází další vyzyvatel našeho šampiona, dámy a pánové, Parker ‚Teror‘ Drake!“ Nevěřícně se dívám, jak odchází. Žaludek se mi svírá, tělo mám napjaté, jak za ní chci vyběhnout. Dav ožije, když do ringu vstoupí Parker, já ale vidím jenom ji. Odchází z mojí arény a každá molekula mého těla křičí, abych se za ní vydal. Ozve se zvonek. Nemám náladu na nějaké zdržování a pohrávání, jak jsme na to s mými soupeři zvyklí. Zadívám se na Parkera a očima mu řeknu: „Sorry, kámo.“ A pak jdu přímo na věc, rovnou ho srazím k zemi. Padne a ani se nepohne. Diváci zírají jako opaření. Moderátorovi chvíli trvá, než se vzpamatuje, a já čekám, jestli Parker zůstane ležet a kdy už začne odpočet. A ten začne. No tak, lidi… Já ten šampionát letos vyhraju, nenechám se vyšachovat… Tak už oznam ten knock-out, ať to i ona slyší… DESET! „No pane jo, to bylo rychlé! Máme tu knock-out. Ano, přesně tak, dámy a pánové! Knock-out! V rekordním čase vám tak nyní představuji vítěze, kterým opět není nikdo jiný než váš Uragán! Uragán, který právě seskakuje z ringu a – kam to sakra jde?“ Dav šílí, když seskočím do uličky, a jejich křik mě provází celou cestu až do haly. Křičí za mnou, zatímco moje tělo křičí na mě, abych ji dohnal. „Uragán! Uragán!“ Srdce mi buší jako šílený. Jde rychle, ale já běžím. Všechny moje smysly po mně chtějí, abych tu holku dohnal, chytil a získal. Chytnu ji za zápěstí a otočím ji. „Co si to sakra…,“ vykřikne, oči má vytřeštěné překvapením. Je tak krásná, až mi plíce zamrznou. Elegantní čelo, dlouhé řasy, zlatavé oči a malý nos, hebké rty. Chci je ochutnat. V puse mi vyschne, uvnitř mě svírá hlad. „Jak se jmenuješ,“ zavrčím. Zápěstí má v porovnání s mojí rukou malé, křehké, ale nepustím ji. Na to může zapomenout. „Hm, Brooke.“

13/24

„Brooke jak?“ odseknu a sevřu jí ruku ještě pevněji. Do nosu mě udeří její vůně. Potřebuju vědět, odkud se ta vůně line. Zpoza ucha? Z vlasů? Od krku? Snaží se mi ruku vytrhnout, ale já ji nepustím, protože jediný místo, kam odtud půjde, je moje ložnice. „Brooke Dumasová,“ ozve se za mnou hlas. Je to ta její šílená kamarádka. Vyhrkne na mě nějaké číslo, které můj mozek nepobírá, protože slyším jen to jméno. Brooke Dumasová. Usměju se a zadívám se jí do očí. „Brooke Dumasová,“ zopakuju nahlas, pomalu a hlubokým hlasem. Převaluju to jméno na jazyku, vychutnávám ho. Silné, vznešené jméno. Třeští oči – hladové, nevinné oči, v kterých ale vidím trochu vzrušení i trochu strachu. Přivádí mě k šílenství. Potřebuju se jí dotýkat, cítit ji, ochutnat. Podmanit si ji. Hořím touhou jí říct, že by se mě měla bát, a zároveň ji chci pohladit po těch dlouhých vlasech a slíbit jí, že ji budu ochraňovat. Poddám se okamžiku a sklouznu jí rukou na zátylek. Snažím se být jemný, aby neutekla, přitom v hlavě slyším jedinou myšlenku: Chceš. Ji! Nespouštím pohled z jejího obličeje. Políbím ji na rty, pomalu, snažím se ji nevyděsit, chci ale, aby věděla, kdo jsem a čím pro ni budu. „Brooke,“ zašeptám jí do rtů, když se s úsměvem odtáhnu. „Jmenuju se Remington.“ Zadívá se mi do očí. Ty její jsou jako roztavené zlato, vidím v nich ale touhu. Úsměv mi z tváře zmizí, když shlédnu na její ústa. Má je tak růžová a měkká, skloním hlavu, abych je ještě jednou ochutnal. Krev se mi v žilách vaří, obklopuje mě její vůně. Chci ji. Toužím po téhle ženě. Nechci žít další vteřinu, pokud ji teď hned neochutnám, nepodmaním si ji. V jednu chvíli je tak hřejivá, v náručí se mi chvěje. Mlčky jí zakloním hlavu, v další vteřině nás ale obklopí dav a nějaký ženský vyřvávají: „Remy! JÁ TĚ MILUJU! Remy!“ To Brooke Dumasovou očividně probere. Rychle se mi vyvlékne. „Ne.“ Natáhnu se po ní, abych ji chytil za to bílý triko. Ale ona i její kamarádka rychle proskáčou davem jako králíčci a já tu teď trčím s dvěma fanynkami, které… „Uragáne, můj bože, prosím, chci se dotknout tvýho ptáka.“ „Uragáne, můžeš nás mít obě!“ Přejíždějí mi rukama po břiše. SAKRA! Odtáhnu se od nich a vydám se za ní. Když se dostanu k výtahu, dveře se právě zavírají. Slyším, jak kabina vyjíždí nahoru. „Remy!“ „Remingtone!“

14/24

Vztekle zavrčím a praštím do dveří, aby se zavřely. Pak se otočím na skupinu fanoušků a proderu si cestu až do šaten. Nevím, proč jsem tak vzteklej, zoufalej nebo… Nevím. Kam to sakra šla? Dívala se na mě, jako by mě chtěla. Já ženským nerozumím a nikdy ani nebudu. Zamračenej dojdu ke svým věcem. Praštím pěstí do skříňky. „Pozor na klouby, Tate!“ okřikne mě trenér, zatímco strká moje věci do červenýho pytle. Nesnáším, když mi lidi říkají, co mám dělat. Takže praštím pěstí do další skříňky, až v ní zůstane důlek stejně jako v první. Pak se zadívám na toho starocha, popadnu sluchátka, svůj iPod a pití. Jdu se svými lidmi k escalade, nasranej sám na sebe, že jsem ji nechal jít. Pokusím se zapsat si její číslo do mobilu, pár číslic si pamatuju. „Ten knock-out byl neuvěřitelnej, brácho. Za tři vteřiny byl dole!“ směje se Riley. Dívám se oknem na světla Seattlu a poklepávám prsty do kolene. „Tak dobře. Budeme mluvit o tom, co se tam stalo? O co tam šlo?“ ozve se zpředu Pete. „O tu holku s dlouhými vlasy?“ „Chci, aby byla na mým dalším zápasu.“ V autě se rozhostí ticho, když si všichni konečně uvědomí, že na ní fakt visím. Pete si povzdechne. „Dobře. Uvidím, co se dá dělat. Taky jsme ti domluvili pár děvčat.“ „Skvělá společnost,“ dodá Riley. „Blondýna, bruneta a zrzka.“ Když dorazíme do apartmá, holky už tam jsou. Čekají na mě. Tři ženský s různě barevnými vlasy. Čekají na mě, na sobě sotva pár nití, a nemůžou se dočkat, až ošukají Uragána. Oči se jim rozzáří, když mě uvidí. „Zbav se jich,“ prohodím a pak se zavřu v ložnici. V rekordní rychlosti se osprchuju, pak si vytáhnu počítač a zapátrám v adresářích po Brooke Dumasové ze Seattlu, abych našel celé její číslo. Popadnu sluchátka, pustím si do uší Dr. Dreho, osolím hlasitost a pak už jen hledám, hledám, hledám a pak… Bingo. Projedu stránku, pročtu si několik článků o Brooke Dumasové. V jednom se píše, že je sportovní fyzioterapeutkou v jedné seattleské škole. Několik jich zmiňuje, že závodně běhala. Byla sprinterka. V hrudi se mi to sevře. Znovu si to přečtu. Jo. Sprinterka to byla. Teď už chápu, proč je tak štíhlá, proč má sportovní postavu a proč je sakra tak rychlá. Ale má i křivky, takové, jaké běžkyně obvykle nemívají. Sevřu ruce v pěst, když si představím její malá pevná ňadra, jak se jí zvedala, když ke mně vzhlédla. V puse mi vyschne, když si vzpomenu na její vůni. Sakra. Na Youtube pak najdu video z jejích kvalifikaček. Srdce mi začne rychle bušit. Sundám sluchátka a stisknu přehrát. Má krátké šortky. Vlasy v culíku. Dlouhé, štíhlé, svalnaté nohy. Okamžitě

15/24

mi ztvrdne. Poposednu a skloním se, abych zblízka viděl, jak zaujímá startovní pozici. Pak se závodníci rozběhnou. Běží rychle Noha jí podklesne. A padá. Leží tam, na zemi, brečí a snaží se vstát. Hruď se mi sevře. Sakra. Brečí tak, že se celá třese. S rukama v pěst se dívám, jak sama odskáče z trati, zatímco v pozadí nějaká kráva divačka pořád opakuje: „Sakra, její život právě skončil.“ Kamera zaostří na její slzami zmáčenou tvář. Rychle video zastavím a dívám se. Brooke Dumasová. Vypadá stejně jako dnes, jenom mladší a mnohem zranitelnější. V tváři má dolíček a v očích slzy, že přes ně sotva vidím jejich barvu whisky. Začtu se do komentářů pod videem, kterých je tu víc než dost. Iwlormw: Povídá se, že trénovala tvrději, než jí radil trenér, a to koleno si zničila při tom. Trrwoods: Tak to bejvá, když se pořádně nepřipravíš! Expertnaběh: Byla dobrá, ale zas tak skvělá ne. Lamaskeová by ji na olympiádě stejně porazila.

Krev se mi vaří. Znovu si pustím to video a krev mi bublá pořád víc. Vztekle zavrčím, odhodím láhev s vodou na druhou stranu pokoje a slyším, jak naráží do zdi. Chci zničit každýho, kdo si z ní dělal legraci. Dneska stála v té aréně, snažila se vybudovat si proti mně obranu. Vypadala jako statečná válečnice; jako by celý svět neviděl její pád. Hruď se mi sevře tak pevně, že skoro nemůžu dýchat. Se zavrčením zavřu počítač. Pete mi zaklepe na dveře a pootevře je. „Reme, určitě nechceš společnost?“ Otevře dveře ještě víc a pokývne na trio žen za sebou. Jejich nedočkavé oči nakouknou do ložnice. Všechny si povzdechnou, jedna z nich žadoní: „Prosím, Uragáne…“ „Jen jednou…,“ přidá se druhá. „Řekl jsem, aby ses jich zbavil, Pete.“ Prokřupnu si prsty, pak krk. Dveře se zavřou a v pokoji je ticho, dokud se Pete nevrátí a zas dveře neotevře. „Tak jo, brácho. Ale vážně myslím, žes je měl pozvat dál… No nic. Diana chce vědět, jestli budeš večeřet tady.“ Zavrtím hlavou, odnesu si iPad do jídelny, sednu ke stolu a na autopilota spořádám tu hromadu jídla na svém talíři, zatímco Pete volá do Atlanty, aby nám na příští týden potvrdil rezervaci v hotelu. Zatímco jím, vidím před sebou jen ty zlaté oči a pootevřené rty. Jak se na mě Brooke Dumasová dívala. Jako srnka, co si právě uvědomila, že po ní jde predátor, který se nevzdá, dokud ji nechytí. Chci ji. Chci, aby mi patřila.

16/24

Toužím vdechovat její vůni, protože se přitom cítím naživu, a nic jinýho ve mně ten pocit nevyvolalo. Pouze ta vůně. Chci se na ni dívat a dotýkat se jí. A chci. Aby. Mi. Patřila. Popadnu iPad, znovu si ji vyhledám na internetu, a zatímco do sebe hážu jídlo, dívám se na její fotku z dob jejího závodění. Je jako gazela a já budu lev, který ji uloví. „Pete, myslíš, že potřebuju fyzioterapeuta?“ zeptám se. „Ne, Reme.“ „Proč ne?“ „Sotva na sebe necháš sáhnout maséra na víc než dvacet minut.“ „Tak teď už fyzioterapeuta potřebuju.“ Postrčím k němu displej, poklepu na něj a ukážu na jméno pod její fotkou. „A to přesně tuhle holku.“ Pete povytáhne obočí. „Ty to myslíš vážně. Že jo?“ „Potřebuju fyzioterapeuta na smlouvu. Chci, aby se o mě starala každý den. Jakýmkoli způsobem.“ Mrkne. „Kouření se za masáž nepovažuje, tím si můžeš být jistej.“ „Kdybych chtěl vykouřit, mohl jsem to mít před chvílí hned třikrát. Co chci…,“ znovu poklepu na její jméno, „je tahle fyzioterapeutka.“ Pete znovu povytáhne obočí, zapře se do židle a založí si paže. „Na co přesně ji chceš?“ Dojím, pořádně si loknu vody a až pak odpovím. „Chci ji pro sebe.“ „Reme…,“ začne varovně. „Nabídni jí plat, kterej neodmítne.“ Pete zmateně mlčí. Zdá se překvapenej, snaží se mě pochopit. Dívá se mi do očí, je mi jasný, že kontroluje, jestli je mám černý, nebo modrý. Nemám černo. Tak jen mlčky čekám. Povzdechne si, pomalu si napíše její jméno a zvolna pronese: „Dobře, Remingtone, ale jedno ti řeknu. Tohle je sakra špatnej nápad.“ Odstrčím talíř, opřu se a taky si založím paže. Moje vlastní hlava mě polovinu života zrazuje. Jeden den mi namlouvá, že jsem Bůh. V dalším mě přesvědčuje, že nejen vládnu peklu, ale že já ho vynalezl. Myslí si snad Pete, že mě zajímá, co si myslí o mým nápadu? Já už vlastní hlavu dávno neposlouchám. Naslouchám jen vlastnímu instinktu. „Chci, aby přišla v sobotu na zápas,“ připomenu mu, když vstanu, a zastrčím židli zpátky pod stůl. „Sežeň jí ty nejlepší místa.“ „Remingtone…“ „Prostě to udělej, Pete!“ hodím přes rameno, zatímco se vydám obývákem zpátky do ložnice. „Vstupenky už mám zařízený, brácho, ale je dost těžký před Dianou tajit tvoje… hm, problémy. Zatajit něco takovýho před touhle fyzioterapeutkou bude ještě těžší.“

17/24

Opřu se ramenem o futra dveří do ložnice a zamyslím se. Potom tiše prohlásím: „Podepiš s ní smlouvu, ať ji mám jistou. A jak to se mnou půjde do prdele, stabilizuješ mě.“ „Remingtone, seženu ti jiný holky…“ „Ne, Pete. Žádný další holky.“ Zavřu se v ložnici a vezmu sluchátka a jenom ležím s iPodem v ruce a zírám na něj. Jaký to bude, až bude moje? Nedělám si iluze, že by mě někdy přijala, ale co když jo? Co kdyby mě dokázala pochopit? To, jakej jsem? Ty dvě moje různý části? Ne. Ne dvě různý části. Každou. Moji. Zasranou. Část. Žaludek se mi sevře, když si vzpomenu, jak se jí oči při pohledu na mě rozzářily. Jaká něha se v nich objevila, když jsem ji políbil a ona se mi zadívala do očí, jako by chtěla víc. Ještě nikdy jsem takovej pohled neviděl. Chtějí mě tisícovky žen. Ale ještě žádná se na mě nepodívala s tak otevřenou, spalující touhou. Nebála se mě. Bála se „toho“. Toho stejného pocitu, kterej mi svírá žaludek a nedává mi spát. Každá moje buňka je jako nabuzená. Každý centimetr mýho těla je vzhůru a připravenej. Svaly se mi napínají tak jako vždy před bojem. Teď se ale bojovat nechystám. Teď se chystám získat svou ženu. Bůh jí pomáhej. Dnes večer diváci v seattleské aréně šílejí. V zákulisí se ten hluk nese mezi stěnami, odráží se od kovových skříněk v šatně, kde se připravuju společně s dalšími boxery. Dívám se, jak mi trenér ovazuje prsty na jedné ruce, a myslím na to, že Brooke Dumasová je tam někde mezi diváky a sedí na místě, který jsem jí koupil. Jsem tak nabuzenej, jako by mě strčili do zástrčky. Krev se mi žene žilami. Svaly mám uvolněné a rozehřáté, připravené srazit kohokoli, kdo se mi postaví do cesty. Jsem připravenej předvést pořádnou šou a vidět tu holku, tu nádhernou holku, z který se mi svírá hruď, jak se dívá na můj zápas. Podám trenérovi druhou ruku a dívám se na svoje klouby, zatímco mi opakuje instrukce, tak jako vždycky před bojem. Dávej pozor… Buď trpělivej… Nenech se vyvést z rovnováhy… Vytěsním to a nechám ta slova proudit mým tělem až hluboko do podvědomí, kam patřej. Těsně před zápasem jsem naprosto klidnej. Slyším zvuky, ale neposlouchám. Před bojem se vyostřuje vědomí. V mysli vidíte všechno jasně a čistě. A právě tohle mě v jednu chvíli přinutí zvednout hlavu a podívat se ke dveřím. Stojí tam, jako by vystoupila ze snu, a dívá se na mě. Na sobě má bílý džíny a růžový triko, její kůže vypadá tmavší, než je, a já mám okamžitě chuť ji celou olízat, až mě z toho bolí jazyk. Ani jeden z nás se nepohne, jenom se na sebe díváme.

18/24

Pak zahlídnu Kladivouna, jak míří přímo k ní, a okamžitě se ve mně probudí vztek. S mrazivým klidem vytrhnu trenérovi pásku z ruky, odhodím ji a vyrazím k ní. Pak se postavím přímo za ni, aby to hovado Kladivoun pochopil, že to je moje místo. Za ní, vedle ní, po jejím boku. „Měl bys jít,“ varuju ho tiše, hrozivě. Nezdá se, že by mě chtěl poslechnout, místo toho přimhouří oči. „Je tvoje?“ zeptá se. Přikývnu a zabořím do něj pohled. „Jistý je, že tvoje není.“ Ten kretén odejde a já si všimnu, že se Brooke ani nepohnula, jako by ode mě nechtěla ustoupit stejně, jako já nechci, aby odešla. Bože, voní tak krásně. Nasaju do plic její vůni jako zatracenej feťák a najednou jako by celý moje tělo chtělo, ať ji k sobě přitáhnu, abych mohl její vůni cítit ještě silněji. Otočí se ke mně a zašeptá: „Děkuju.“ A rychle odejde. Skloním hlavu a nadechnu se, jak nejvíc můžu, než zmizí. Dál tam stojím, motá se mi hlava a trenky se mi zvedají. „Uragán! Kladivoun! Jste na řadě!“ Vydechnu, když zaslechnu svoje jméno, a zadívám se přes místnost na Kladivouna, kterýho viditelně baví, jak se mnou ta holka mává. Já zamávám s ním. „Remingtone… Posloucháš mě vůbec?“ Otočím se na trenéra, který mi dovazuje ruku. Dál se dívám na Kladivouna, zatímco mi Riley podává plášť. Strčím ruce do rukávů a rozhodnu se, že Kladivouna pošlu na chvíli do kómatu. „Řekl jsem, ať si dáváš bacha, aby se ti ten parchant nedostal do hlavy.“ Trenér mi zaklepe na spánek. „A ta holka už vůbec ne.“ „Tu holku má v hlavě od prvního zápasu,“ mrkne na něj Riley. „Chce ji vzít s námi na turné. Pete v tuhle chvíli sepisuje smlouvu.“ Trenér mi zaboří prst do hrudi, až se skoro ohnu. „Je mi fuk, co máš s tou holkou na večer v plánu. Teď se ale soustřeď na zápas. Jasný?“ Neodpovím, protože mi to jasný je. Nemusí mi to říkat. Zápas se z poloviny odehrává v hlavě. Trenér se ale rád cejtí užitečnej, tak to nechám být. Celej život se snažím zachovat si zdravej rozum. Být soustředěnej, odhodlanej. Ale dneska večer chci jedný ženě ukázat, že za to stojím. Vlezu do ringu a přejdu do svého rohu, slyším, jak davy šílej. Musím se usmát. V rohu ze sebe strhnu plášť, podám ho Rileymu a diváci se rozeřvou ještě hlasitěji, jakmile zahlídnou moje svaly. Křičej moje jméno a já jim chci ukázat, jak moc to miluju. Usmívám se, když rozpažím a nasávám do sebe tu energii. Každou vteřinu, kdy se pomalu otáčím, mi srdce buší, buší, buší stále rychleji, protože v zádech cítím ten zlatej pohled. Skoro

19/24

mě propaluje a já chci víc. Víc, než co můžu získat tady, od těch řvoucích lidí. Víc, než co jsem kdy za svůj život získal. Zhluboka se nadechnu, otočím se k ní a žaludek se mi sevře čirým očekáváním, že se jí brzy zadívám do očí. Chci, aby se na mě dívala, až se otočím. Vím, že mi to dodá sílu. To, že se na mě dívá, mi dodá sílu. Její vůně – tak svěží a čistá – mi pořád proudí žilami. Nevím, co to na té ženě je, ale od chvíle, kdy jsem ji spatřil, myslím jen na to, že ji chci. Získám ji. Přivlastním si ji. Vezmu si ji. „A nyní, dámy a pánové, Kladivoun!“ Usměju se, když ho ohlásí, a konečně se zadívám tam, kam chci nejvíc. Je tam. Bože. Je tam. A přesně, jak chci, se na mě dívá. Sedí tam, napjatá a nádherná, vlasy jí splývají po ramenou, oči má obrovské a plné očekávání. Vím, že čeká, až se otočím. Skoro vidím, jak jí tep poskočil – můj určitě ano. Nevím, co to je. Jestli je to pouhá iluze. Jestli je to skutečné. Jestli je ona skutečná. Vím ale, že brzy z tohohle města odjedu a že neodjedu bez ní. Kladivoun vstoupí do ringu – mého ringu, v kterým jsem ještě nikdy nedovolil, aby kterýkoli z těch parchantů zůstal na nohou – a ukážu na něj… a pak na ni. Tohle kolo je za tebe, Brooke Dumasová. Nevěřícně vytřeští oči a já se chci smát, když vidím, jak se její blonďatá kamarádka rozkřičela. Zazní zvonec a moje svaly jsou okamžitě v pozoru. Ostražitost mám na maximu, jdu na to. Vrhneme se na sebe. Naznačím pohyb a Kladivoun zaútočí a odhalí tak svůj bok. Zabořím mu pěst do žeber, cítím, jak se ten úder nese mou paží. Odskočíme od sebe. Kladivoun je tupej. Vždycky se nechá nachytat a nikdy se pořádně nekreje. Udeřím tak tvrdě, až přistane na lanech a padne na kolena. Zatřese hlavou a po chvíli vyskočí na nohy. Zbožňuju to. Srdce mi buší. Všechny svaly vědí, jak se pohybovat, co dělat, kam vyslat energii, která proudí přímo z centra mýho těla, do hrudi, ramenou, do paží až po špičky prstů, kterými srážím protivníky silou rozzuřeného býka. Složím ho a pak i dalšího. A dalšího. Zaplavuje mě příval energie. Bojuju a vím přitom, že se Brooke Dumasová dívá. Myslím jen na vítězství a na to, že ji chci přesvědčit, že ještě nikdy, nikdy neviděla nikoho jako já. Když k zemi padne desátý soupeř, jsem celej zlitej potem, a když rozhodčí zvedne mou ruku nad hlavu, nemůžu se dočkat, až se jí zadívám do očí. Chci vědět, jestli se jí to líbilo a jestli si ona – stejně jako každej v tomhle sálu – myslí, že jsem borec. Díváme se na sebe. Žaludek se mi svírá a kroutí touhou. Usmívám se na ni a snažím se popadnout dech. Jakmile rozhodčí pustí moji ruku, vykročím přes ring, přeskočím lano a přistanu v uličce. Dívám se, jak překvapením pootevřela rty. Jdu k ní. Diváci se rozkřičí, když vyskočím z ringu. Úplně divočí. Celý sál řve a tleská. Vím, že všichni vidí, kam se dívám a kam mířím.

20/24

„Polib ho, ženská!“ „Nezasloužíš si ho, mrcho!“ „Jdi do něj, holka!“ Usměju se na ženu, která okupuje veškerý moje myšlenky, a přemýšlím, jestli mě taky chce. Dívá se na mě, skoro mě prosí, abych ji nepolíbil. Ne tady. Krev se mi vaří, když si vzpomenu na její rty na svých, ale to se znovu nestane. Ne, dokud nebude připravená, Brooke Dumasová. Skloním se, nadechnu se vůně jejích vlasů a zašeptám: „Počkej tady. Někoho pro tebe pošlu.“ Odtáhnu se, než nad sebou ztratím kontrolu, a vyšvihnu se zpátky do ringu. Naposled se na ni zadívám. V očích všech přítomných vidím, že já jsem tu ten chlap. Ale chci to vidět i v jejích očích. Že. Já. Jsem. Chlap. Chlap, co chce patřit jenom jí. Nemám čas čekat, až mi trenér bude omílat, co jsem udělal. Složil jsem k zemi deset chlapů, jsem utahanej. Ale – zároveň – úplně nabitej energií. „Dobrá práce, chlapče. Pošlu ti sem pár masérek,“ prohlásí, jakmile jsme zpátky v šatně, a poplácá mě po zádech. Mlčky do sebe hodím několik láhví ionťáku, abych doplnil minerály, a s pytlem s věcmi na rameni zamířím k autu. Vím, že mi ji Pete s Rileym brzy přivedou. Chci ji. V hotelovém pokoji už mi stojí naplno. Sprchuju se a musím to otočit na studenou – ledově studenou. Nadechnu se, zavřu oči a opřu se rukama o zeď. Voda mě uklidňuje. Bože, to, jak se na mě dívala. Jak voněla… Ať už je zítra. To už pro mě bude pracovat. To už si k ní budu moct přivonět, kdykoli budu chtít. A já chci. Když vyjdu ze sprchy jen v ručníku, Diana právě dovnitř vpouští masérky. „Jídlo je hotové, Remy,“ zavolá na mě z kuchyně. „Teď ne.“ Popadnu z lednice několik pytlíků s chladivým gelem a ještě pár láhví ionťáku a položím všechno v nohách postele. Svaly mám vyčerpané. Tvář mě bolí. Přitisknu k ní pytlík gelu, zatímco se do mě ženy pustí. Masírovaly mě i posledně. Okamžitě začnou pracovat na pažích a ramenou, zatímco čekám na jeden určitý zvuk z obývacího pokoje. A pak ho uslyším. Nedočkavostí se mi sevře žaludek. Oči upírám na dveře ložnice. Pete jede v módu dokonalého asistenta. Když ji spatřím, jak mu jde v patách, zapomenu dýchat. Brooke Dumasová. Bože, jak se mi dokázala vloudit do hlavy. Její štíhlé nohy se zdají nekonečné v těch upnutých kalhotách, do kterých se musela dostat snad jen pomazaná máslem, a její triko má stejně světle růžovou barvu jako její rty.

21/24

Líbí se mi barva jejích vlasů, tmavé, svůdné, slunce je v několika pramenech vysušilo do měděného odstínu, a líbí se mi i náušnice v jejích uších. Nic falešnýho. Žádné hodinky. Žádné náramky. Jen ty malé náušnice a rty, které se jí něčím lesknou. Jinak je svěží a přirozená jako květina, ale žádná kytka nevoní tak zatraceně dobře jako ona. Zírá mi na nahou hruď a já se snažím nemrkat, abych nepřišel o to, jak jí tváře růžoví a oči se jí naplňují chtíčem. Tělo mi zaplavuje touha. Žádnou jsem neměl už celé dny a nejsem na to zvyklej. Je to jednoduchý: když něco chci, vezmu si to. Mám hlad? Najím se. A teď chci ji. Chci na svých ramenech cítit její ruce… Ne. Chci ve svých rukách svírat její ramena. Ale hlavně do nich chci chytnout její oblečení a servat ho z ní. Když se Brooke zadívá zmateně nejdřív na mě a pak na ty masérky, odhodím pytlík gelu na stůl, dopiju ionťák a prázdnou láhev hodím na zem. „Líbil se ti zápas?“ zeptám se. Trochu sebou trhne, jak ji můj hlas, ochraptělý dehydratací a vyčerpáním, překvapí. Musím se usmát. Chci pod svými prsty cítit její kůži. Běhávala, její pokožka na sobě cítila slunce. Zdá se stejně teplá jako její oči a ty světlé prameny v jejích nádherných hnědých vlasech. Mlčí, jako by přemýšlela, co říct. Jako by snad na tu otázku byla i jiná odpověď než ta obvyklá, ano. Nebo ne? „Bylo to zajímavé,“ odpoví nakonec. Zamračím se. Copak ona není moje fanynka? „Nic víc?“ vybídnu ji. „Nic víc.“ Ruce, co na sobě cítím, mě začínají otravovat. Trhnu rameny, abych je odehnal. „Jděte,“ přikážu těm ženám. Odejdou – a ona je teď se mnou sama. V mém apartmá. V mojí ložnici. Krok od mé postele. Krok ode mě. A znova jsem tvrdej jak kámen. Vzpomenu si, jak tam seděla s těma dvěma holkama a jedním klukem, který ji pořád hlídal. Jo, dík za to, kámo, ale teď to přebírám já. „Ten muž, co jsi s ním přišla… Je to tvůj přítel?“ Oči se jí okamžitě pobaveně rozzáří a mám dojem, jako by se i pousmála. „Ne, je to kamarád.“ „Žádný manžel?“ vyptávám se dál. Zadívám se jí na prsteník, ruce má malé a jemné. „Nemám manžela.“ Cítím ve vzduchu napětí. Celý moje tělo chce, abych se na ni vrhl. Jen být s ní je jako se s ní pomilovat. „Pracovala jsi na soukromé škole jako fyzioterapeutka sportovního oddílu?“

22/24

Vypadá překvapeně, v očích se jí zračí zvědavost i nevěřícný pohled. „Co… Cože? Ty sis o mně zjišťoval informace?“ „Vlastně jsme je zjišťovali my.“ Do pokoje vejdou Pete s Rileym a ona se na ně hned otočí. Já ne. Vím, co jí poví. Sám jsem jim řekl, co přesně jí mají navrhnout. „Slečno Dumasová… Určitě jste zvědavá, proč tu jste, proto vám to řeknu na rovinu. Za dva dny odjíždíme z města a obávám se, že není čas jednat tak, jak je obvyklé. Pan Tate vás chce najmout.“ Vypadá tak překvapeně, že se musím v duchu usmát, přestože jsem napnutej, co odpoví. Nechci, aby odmítla. Už mě dneska jednou překvapila, když popřela, že se jí můj zápas líbil. Jestli řekne ne i na tohle, moc dobře to nevezmu. Vzduch ztěžkne napětím ještě víc, když se zamračí na Petea, který jí právě řekl, že ji chci tahat po Státech sem a tam. Nelíbí se mi, jak jí oči potemněly. „Čím si přesně myslíte, že se živím? Nejsem žádná prostitutka,“ odpoví. No, nevypadá to, že by z té nabídky byla tak nadšená, jak jsem doufal. Pomalu se napřímím a nespouštím z ní oči. Nevím, jestli jsem víc pobavenej, nebo otrávenej směrem, který věci nabraly. Petea s Rileym její odpověď rozesměje. Mě ne. „Vy jste nás dostala, slečno Dumasová. Ano, přiznávám, že je praktičtější, pokud s námi cestuje jedna nebo i několik… přítelkyň pana Tatea, které by se, jak to říct, staraly o jeho potřeby jak před zápasem, tak po něm,“ vysvětlí Pete pobaveně. Povytáhne levé obočí. Teď už se vážně chci rozesmát nad tím, jak mě ti dva idioti vykreslili. No ale co. Jestli si myslí, že je něco špatnýho na tom, být k těm dámám přátelský, ať si počká, až o mně zjistí to nejhorší. Najednou mi to celý přijde k smíchu. Jestli se to ve mně probere dřív, než se s ní sblížím, budu totálně v prdeli. Jenže si ji nemůžu prostě vzít do postele a pak ji nechat jít; téhle se vzdát nechci. „Chlap jako Remington má velice specifické požadavky, to je vám nejspíše jasné, slečno Dumasová,“ pokračuje Riley. „Ale dal zcela jasně najevo, že už nemá zájem o přítelkyně, které jsme mu během našich cest zajišťovali. Chce se soustředit výhradně na to, co je důležité, a proto by byl rád, kdybyste pro něj pracovala.“ Zadívá se na Rileyho, na Petea, pak na mě a vypadá zmateně. Je tak roztomilá. Pete zalistuje v papírech. „Praxi jste vykonávala v Seattlu na internátní základní škole pro problémové děti, pracovala jste jako fyzioterapeutka školního sportovního oddílu. A před dvěma týdny jste promovala. Čeká nás ještě osm měst. Rádi bychom si vás proto najali na zbytek cesty, poté byste se dál starala o fyzický stav pana Tatea při přípravě na budoucí zápasy. Jsme ochotni vám nabídnout štědrý plat. A pro vás by bylo jistě zajímavé spolupracovat s tak známým sportovcem, vyjímalo by se vám to v životopisu. Umožnilo by vám to zůstat na volné noze, kdybyste se v budoucnu rozhodla odejít.“ Zamrká. Tohle ji viditelně vyvedlo z rovnováhy. „Musím si to promyslet. Neměla jsem v plánu opustit Seattle.“

23/24

Zadívá se na mě, trochu váhavě a zmateně. „Jestli je to od vás vše, pak bych měla jít. Na baru nechám svou vizitku.“ Otočí se ke dveřím a zamíří pryč. Zírám na její záda. Tohle je zklamání. Čekal jsem na to celý dny. Představoval si, jaký to bude, být s ní celý dny. Byl jsem tvrdej jen z představy, jaký bude cítit na sobě její ruce… „Odpověz mi teď hned,“ přikážu drsnějším hlasem, než jsem čekal. „Cože?“ Překvapeně se otočí na patě. Upřu na ni pohled. Mlčky ji vybízím, aby sakra pochopila, že já se tu snažím o něco dobrýho, někoho poznat – poznat ji – a nechci, aby se na to vykašlala, jako by o nic nešlo. Jako bych snad něco takovýho dělal pro každýho druhýho. „Nabídl jsem ti práci, chci odpověď.“ Ticho trvá. Dívá se na mě a já na ni stejně neústupně. Ve vzduchu se vznáší napětí. Už od toho večera, kdy jsem ji poprvý spatřil, nechci nic než ji políbit. Políbil jsem ji jen letmo, aby věděla, že brzy bude moje. Teď si přeju, abych ji býval políbil pořádně, abych tak utišil tu šílenou zvědavost, jak chutná. Chci ji znát celou, každý zjizvený centimetr jejího kolene, dokonalé rysy její tváře. Chci vědět, jak myslí. Ať už to sama chce, nebo ne, chci, aby znala ona mě. Zhluboka se nadechne, snad na kuráž, pak přikývne. „Z turné vám zbývají tři měsíce. Budu pro tebe pracovat do konce turné, pokud tvoje nabídka zahrnuje vlastní pokoj, vybavení a dopravu, přislíbíš mi doporučení pro případného dalšího zaměstnavatele a také mi udělíš povolení informovat mé budoucí klienty, že jsem spolupracovala právě s tebou.“ Její odpověď mě překvapí. Když se pak nachystá k odchodu, rychle ji zastavím. „Dobře.“ Jakmile se otočí, zadívám se na kluky. „Ale chci mít ve smlouvě, že neodejde až do konce turné.“ Vstanu a dojdu k ní. Dívá se, jak se blížím, oči zas jako vyplašená srna; jsou něžné jako oči laně, ale mnohem krásnější. Prsa se jí zvedají; líbí se mi, že to ví. Ví, že se mezi námi něco děje. Je zmatená, že jsem po ní nešel tak, jak snad předpokládala, ale to je jedině dobře. Protože já po ní půjdu pomalu, do hloubky, abych si ji nakonec mohl vzít rychle a tvrdě, jak jsem zvyklej si brát všechno. Ona je ale výjimečná. Chci proniknout do jejího nitra a teprve potom ji učinit svou. A až tam dojdu, až mě bude chtít, už ji nepustím. Dívám se jí do zlatých očí, pevně jí stisknu ruku a zašeptám: „Domluveno, Brooke.“

@Created by PDF to ePub