Překlad: LUCIE ČERNÁ a DANA CHODILOVÁ

Překlad: LUCIE ČERNÁ a DANA CHODILOVÁ Tina Reber: Láska bez scénáře Vydání první Copyright © 2010 by Tina Reber Originally published by Atria Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1819. publikaci Přeloženo z anglického originálu Love Unscripted vydaného nakladatelstvím Atria Paperback, a Division of Simon & Schuster, Inc, New York v roce 2013 Český překlad © 2014 Lucie Černá a Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba © 2014 Emil Křižka Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-809-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-929-0 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Tina Reber

LÁSKA bez scénáře První část z cyklu Love

Věnování Manželovi Corymu a synu Ryanovi za trpělivost, porozumění a podporu, díky nimž jsem mohla proměnit sen ve skutečnost. Drahé přítelkyni Janelle děkuji za to, že mě tolikrát přesvědčila, abych to nevzdávala. Bez tebe by tento román nebyl ničím více než pouhými dvěma megabajty wordových dat. A všem celebritám, jež čelí s elegancí a důstojností paparazziům narušujícím jim soukromí.

Poděkování Chci poděkovat následujícím lidem, kteří mi pomohli proměnit tento sen v realitu, poslouchali mé bláznění a nenápadně mě vedli: Veliký dík patří především manželovi Corymu a synu Ryanovi, že mi poskytli čas, prostor a volnost každý den se ponořit do vymyšleného světa. Umožnili jste mi uvědomit si, že se sny skutečně splní, když se člověk vydá jejich směrem. Naprostá podpora rodiny dokáže zázraky. Román by nebyl tím, čím je, bez neúnavné pomoci drahé přítelkyně Janelle Storchové. Četla, kritizovala, poslouchala mé stesky, tisíckrát mě nabádala, ať to nevzdávám, hledala nové nápady, vylepšení, kopala mě do zadku a štědře mi věnovala čas a podporu. Díky za to, žes mě vedla po té úžasné cestě. Díky děvčatům ve FP: vaše přátelství je neocenitelné a znamená pro mě všechno. Díky za podporu, moudrost a neochvějnou lásku a přijetí. Mám vážně štěstí, že jste všechny v mém životě. Nedovedu si představit lepší partu, s níž se zapsat do dějin. Děkuji bleskurychlé a schopné redaktorce Amy Tannenbaumové za to, že mi věřila. Získala jste si mě hned první větou o tom, jak jste „hladově hltala“ můj román, ale myslím, že to už víte. Veliké poděkování patří skvělým lidem v Atria Books. Judith Currová, jste ta nejúžasnější ženská a já vám děkuji z celého srdce, že jste mi dala příležitost. Dík i vašemu neúnavnému týmu: Chrisi Lloredovi, Kimberley Goldsteinové, Samantě Cohenové, Alyshe Bullockové, Daně Sloanové, Jeanne Leeové, Paulu Olsewskému, Ariele Fredmanové, LeeAnně Woodcockové a Julii Scribnerové – za to, že jste z této knihy udělali vše, co mohla být. Zvláštní dík patří mé energické agentce Jane Dystelové a její stejně skvělé kolegyni Miriam Goderichové z Dystel and Goderich Literary Management. Díky, že jste to se mnou zkusily a vzaly mě pod svá báječná křídla.

Předmluva Nikdy nevíš, kterým směrem vítr vane,“ bylo jedno z oblíbených rčení mého otce. Dřív jsem měla pocit, že je trochu přihlouplé. Prostě jedna z těch frází, co si říkáme, když se nám začne zdát, že jsme ztratili kontrolu nad vlastním osudem. Ale od té doby jsem si uvědomila, že když tyhle větry změn začnou vát, jsou dost silné na to, aby vás odnesly do nového světa, a vy opravdu nemáte kontrolu nad tím, kam letíte nebo jak přistanete. Vždycky jsem byla s životem spokojená. Byl nekomplikovaný a předvídatelný a jen tu a tam se objevily náznaky dramatických událostí, které byly způsobeny jen příležitostným lehkým větříkem. Párkrát se přihodilo, že mě matka Příroda opravdu zasáhla, ale vždycky jsem přistála nohama na zemi. V té době jsem měla dojem, že počasí skutečně ovládám a že jakoukoli strašlivou bouři udržím v hranicích zálivu. Tak tomu bylo až do dne, kdy vítr pronikl dveřmi do mého domu a odnesl mě pryč…

KAPITOLA 1 Oko bouře

„Hele, Taryn, zesil to!“ Marie prudce zapíchla prst do vzduchu a druhou rukou přitom míchala gin s tonikem. Její náhlé rozrušení mě zastihlo nepřipravenou, takže jsem skoro nadskočila. Rychle jsem hrábla po dálkovém ovladači a nervózně jsem se snažila vysílání večerních zpráv zesílit. Měla jsem to vědět. Existovala jen jediná věc, která v poslední době Marii a ostatní příslušnice ženského pohlaví tady ve městě opravdu zajímala, a rozhodně nešlo o slevy obuvi v místním obchodním centru. Vlastně si nemyslím, že by teď upoutalo jejich pozornost, i kdyby boty rozdávali zadarmo. Hned nato, co se mi podařilo zvuk zesílit, jsem pocítila mírné znepokojení, ale bylo už příliš pozdě, abych chybu napravila. Zkáza byla dokonána. „Vypadá to, že zdivočelé fanynky způsobily další dopravní zácpu,“ zamručela jsem s úsměvem a snažila jsem se předstírat, že mě to zajímá. Chvíli jsem měla dojem, že sledujeme opakování včerejších zpráv. Kamera přejížděla po velkém davu šílících děvčat, lemujícím silnici – dnes stejně jako včera. Snažily se sledovat filmový štáb během natáčení na jedné z místních pláží – znovu s neutuchající nadějí, že ho alespoň zahlédnou. Mezi všemi těmi nebezpečně zaparkovanými auty a sem tam pobíhajícími slečnami se provoz na silnici s vyhlídkou na oceán téměř zastavil. Policie se snažila ze všech sil, aby celý ten chaos vytlačila z oblasti pryč, ale nechtěně přitom vytvářela zmatek ještě větší. „Určitě ho ty cedule ‚Miluju Ryana‘ zaujmou,“ prohlásila jsem s mírnou ironií a nad absurditou té představy jsem obrátila oči v sloup. Z toho, co jsem o něm slyšela, jsem myslela, že mu ani v nejmenším nezáleží na potřeštěných fanynkách a dětinských projevech zbožňování a lásky. I tak mě jejich jednání neustále překvapovalo. Co vede tyhle dívky – mnohé z nich byly dospělé ženy –, aby si vyšetřily část dne na to, že vyzdobí nějakou ceduli a pak s ní budou stát u rušné silnice? Opravdu si myslí, že by u nich mohl jednoho dne zastavit? „Miláčku, tvoje cedule s mým jménem vyvedeným svítivou růžovou se všemi těmi stříbrnými srdíčky je brilantním uměleckým vyjádřením mého života. Dodává mojí existenci smysl a její zásluhou si připadám opravdu sexy. Prosím tě… pojď… odjeď se mnou někam pryč…“ napodobila jsem mužský hlas a přitom jsem Marii přitáhla k sobě. Několik štamgastů na baru se mému divadýlku zasmálo a dívky, které právě v televizi dávaly reportérovi rozhovor, hlasitě vyjekly. Namířila jsem ovladač zpátky k televizi a rychle jsem jejich pronikavý vřískot ztlumila. Toužila jsem přepnout na jiný program. „Vydrž chviličku, chci to vidět,“ vyhrkla Marie rychle a nesouhlasně mávla rukou. Upřeně zírala na obrazovku. „Hele, vidíš, už je tam zase,“ zapištěla nadšeně. Několik dam sedících v baru se na stoličkách otočilo, aby měly lepší výhled.

„No tak – dávej pozor, co děláš,“ napomenula jsem ji. Marie byla natolik pohlcená sledováním zpráv, že lila gin mimo sklenici. „Sakra, dívej na něj. On je tak úžasnej,“ vykřikla jedna z pravidelných zákaznic, Traci. Skupinka obchodníků sedících u jednoho ze stolů nejblíž k televizi hlasitě bučela a žádala si přepnout na sportovní kanál ESPN. Bezmyšlenkovitě jsem se znovu zahleděla na obrazovku, abych se podívala, co je to tam tak zajímavého, ale zahlédla jsem jen část „jeho“ hlavy, když se usazoval na zadní sedadlo auta. Od té doby, co se tu objevil „on“ a celý filmový štáb, uběhly teprve dva týdny, ale už mě jakákoli informace o „něm“ unavovala. Místní televizní zpravodajství a rozhlasové stanice neustále probíraly všechno okolo herců, takže se to už skoro nedalo vydržet. Zoufale jsem se snažila si vybavit, jaký byl náš život předtím, dřív, než tady zakotvili, ale šlo to dost ztuha. Rychle jsem obrátila pozornost k důležitějším věcem, což byli dva dobře oblečení mužizákazníci, kteří se právě usadili na baru poblíž hloučku u pípy. Jeden z mužů upoutal moji pozornost, když si začal uvolňovat hnědou kravatu s kašmírovým vzorem, bezpochyby na tuhle chvíli čekal celý dlouhý den v kanceláři. Už jsem ho u nás v baru jednou zahlédla a teď se na mě zářivě usmál. Začala jsem točit pivo a při čekání, až jantarově žlutý proud naplní skleněný džbánek, jsem si slabě povzdechla. Svírala jsem velké dřevěné ucho v ruce a rychlým pohybem zápěstí jsem přerušila proud piva vytékající z pípy. Vytáhla jsem zpod jeho prstů desetidolarovou bankovku a šla jsem si zase po své práci. „Je roztomilej,“ zašeptala Marie. Zasunula jsem klíče do zámku pokladny, abych mohla peníze uložit. „Je ženatý.“ Marie pohlédla jeho směrem a pozorně prověřovala moje hodnocení. „Žádnej prsten nemá,“ zašeptala a zdála se poněkud zmatená. Zjevně se nepodívala pořádně. „Nevidíš ten vytlačený kroužek na prstu?“ Odnesla jsem mu zpátky drobné. Marie vypadala zaskočeně, že jsem si něčeho takového všimla. Nevěděla totiž, že když byl tentýž muž u mě v podniku posledně, měl na prsteníčku levé ruky zlatý kroužek. Chudáček… patrně mu musel nějakou nešťastnou náhodou sklouznout ještě dřív, než dosedl na barovou stoličku. Zatímco jsem bezmyšlenkovitě omývala špinavé sklenice naskládané ve dřezu, zapadající slunce vysílalo poslední paprsky, vrhalo krásné odstíny růžové a červené skrz obrovská okna, dominující průčelí mého baru. Můj bar – tohle jsem mohla prohlásit s naprostou samozřejmostí, ačkoli zármutek, který jsem musela prožít, než jsem se dostala až sem, by ani za milion let nestál za to. Ale na druhou stranu: kdy byl život fér? Připravila jsem se pořádně… bakaláře na vysoké jsem vystudovala s vyznamenáním a měla jsem plány na magisterské studium. Ale navzdory nejlepšímu úsilí pro mě měl osud připravenou jinou budoucnost, a ta rozhodně nespočívala v tom, že se budu starat o finanční situaci druhých lidí. Podívala jsem se z okna a představovala jsem si, že pohled na večerní oblohu nad Atlantským oceánem musí být mnohem působivější. Napadlo mě, že bych vyběhla nahoru na střechu, abych mohla sledovat západ slunce nad hladinou, ale to nešlo, protože se právě začínali trousit zákazníci na „happy hour“. I přestože se do našeho malého městečka Seaport ve státě Rhode Island v poslední době valily zástupy lidí, moji zákazníci zůstávali kupodivu stále stejní – nejspíš proto, že se všechen

ten zmatek odehrával na druhé straně města. Uběhly už téměř dva měsíce od chvíle, kdy v našich ulicích poprvé zaburácely tahače s obytnými karavany naloženými nákladnými kamerami a filmovým náčiním. Vzápětí nato následoval mnohohlavý produkční tým. Přijeli po skupinách. Policie v mžiku rozestavila na vybraných silnicích zábrany a na prázdném parkovišti vedle neobsazeného skladiště na molu číslo sedm byly vztyčeny bílé stany. Celé parkoviště osvětlovaly vysoko se tyčící reflektory a u nového oplocení bylo v pohotovosti zaparkováno několik obřích jeřábů. Dlouhé bílé obytné karavany stály v řadách za sebou a připomínaly mi doby, kdy do města přijížděly kolotoče. Jediná věc, která chyběla, bylo ruské kolo. Všechno probíhalo poměrně v klidu, dokud nedorazili slavní herci z Hollywoodu. S nimi přijeli noví členové filmového štábu, fotografové a hordy šílících fanynek. Jako by se po ulicích rozběhli zuřiví psi bez vodítek. Všichni byli naprosto bez sebe. Největší pozdvižení způsobil šestadvacetiletý herec, který se stal hvězdou takřka přes jedinou noc… Ryan Christensen Sto osmaosmdesát centimetrů vysoký špinavý blonďák, modré oči a neuvěřitelné tělo, alespoň podle toho, co jsem zahlédla v časopisech, které mi Marie pořád strkala před nos, a navíc byl podle posledních zpráv opět bez přítelkyně. Všechny houfem omdlévaly – všechny kromě mě. Marie a několik stálých zákaznic byly celé vynervované už jen z toho, že ho na vteřinu zahlédly v televizi. Cítila jsem úlevu, že nepiští jako fanynky, které ukazovali ve zprávách. Nikdy jsem nechápala, co způsobuje, že se ženy dostávají až na pokraj hysterie, když uvidí nějakého herce nebo zpěváka. Vzpomněla jsem si na videa dívek, které ztrácely zdravý rozum při zahlédnutí Elvise nebo Beatles – křičely, vzlykaly a omdlévaly už jen při pouhém pohledu na ně. Chápala jsem, že to může být jistým způsobem vzrušující, ale musí přece existovat nějaká hranice, která brání ztratit kontrolu nad emocemi a chováním. Prostě jsem se s tím nedokázala ztotožnit. Když jsem dospívala, nebylo v mojí povaze věšet si obrázky idolů na zeď pokoje. Právě v tomhle věku jsem totiž začínala objevovat výtvarné umění. Pokojíček jsem měla vyzdobený klasickými výtvarnými díly a svými vlastními uměleckými pokusy. Spíš tohle byl můj styl… realistický a hmatatelný. Přisunula jsem plný džbánek před nejnovějšího hosta. „Bude to pět padesát, prosím.“ Usmála jsem se na něj v odpověď a předvedla pár tanečních kroků na písničku, která právě hrála z reproduktorů připojených k mému iPodu. Jeden z hasičů ze seaportského požárního sboru, který seděl se skupinou kolegů u velkého kulatého stolu přímo přede mnou, zvedl prázdný džbánek do vzduchu, aby přilákal moji pozornost. „Philovi se fakt líbíš,“ zašeptala Marie. „Kdo je Phil?“ zeptala jsem se a prohrábla jsem si dlouhé blond vlasy, abych se zbavila obtížného pramene, který mě neustále lechtal v koutku úst. Marie obrátila oči k nebi. „Taryn!“ zaúpěla. „Promiň, ale netuším, o kom to mluvíš.“ Opravdu jsem nevěděla, kdo je Phil. „Hasiči!“ Hodila okem jejich směrem. „Ten roztomilej kluk, co se na tebe směje! Ten, kterej se právě rozvedl a teď je k mání!“

„Ten?“ kývla jsem hlavou jeho směrem. „Myslela jsem, že se jmenuje Todd.“ „Ne, to je Phil,“ opravila mě Marie a zasmála se mému zmatenému výrazu. „Ptal se na tebe.“ Otevřela jsem novou láhev vodky a přemýšlela jsem, kde jsem přišla ke jménu Todd. „No?“ zeptala se Marie a netrpělivě čekala na moji odpověď. „Nemám zájem,“ zabručela jsem, zatímco jsem připravovala martini. Sandy si tentokrát řekla o tři olivy. Marie si založila ruku v bok, jak to dělává vždycky, když mě hodlá o něčem poučovat. Její postoj mě rozesmál, připomnělo mi to totiž časy, kdy jsme byly ještě školačky a opřené o šatní skříňky ve škole probíraly kluky. Byla jsem vděčná, že alespoň ztlumila hlas, takže všichni na baru nebudou slyšet každé její slovo. „Taryn, co je na něm špatnýho? Je moc pěknej,“ zašeptala. Povzdechla jsem si. „Nic na něm není špatného,“ odpověděla jsem jí a spěchala jsem naservírovat martini. Bylo jedno, jak byl hezký, nechtěla jsem být nějaká manželka na druhý pokus. „A co třeba támhle Dan?“ zkoušela to Marie dál. „Ten chudák tě zve na rande minimálně jednou tejdně. A je taky k sežrání. Nebo Jeff. A co třeba Kevin anebo Andy?“ Nenápadně se rozhlížela po baru. Prohlédla jsem si tváře mužů, které vyjmenovala. Několik z nich mě už na schůzky pozvalo a já jim všem lhala a tvrdila jsem, že už přítele mám. „Musíš dát pár z nich alespoň šanci… třeba bys našla nějakýho, který ti sedne,“ škádlila mě Marie. „Kdybych měla tělo jako ty, používala bych ho každej den.“ Nemusela ani potřásat zadkem, abych její narážku pochopila. Obrátila jsem oči ke stropu. „No o tom pochybuju. A znáš mě už dost dlouho, abys věděla, že taková nejsem.“ „Tar, ale už je to nejmíň osm měsíců. To, jak funguješ, není zdravý.“ „Zdravé v porovnání k čemu?“ zeptala jsem se. Pořád jsem ještě v hrudi cítila přetrvávající tupou bolest, kterou mi způsobil poslední muž, jenž mi rozcupoval srdce na tisíc kousků. Dál jsem to vysvětlovat nemusela, Marie věděla naprosto přesně, co mám na mysli. „A kromě toho se mi to, jak žiju, líbí,“ informovala jsem ji s nepřirozeně veselým úsměvem. Můj život byl bezpečný, předvídatelný a prostý bolesti. „Jenom tě chci vidět zase šťastnou,“ prohlásila Marie na svoji obranu. „O mě se neboj, já jsem v pořádku.“ Vlastně jsem byla zvyklá jí lhát. Bylo lepší, aby nevěděla, že jsem dneska měla zase další hloupý sen nebo spíš noční můru o Thomasovi. „Nepotřebuju nějakého rozvedeného chlapa, aby mě vyléčil ze smutku,“ prohodila jsem k ní, když jsem ji míjela. „Ehm, Taryn?“ zaslechla jsem mužský hlas. Hasič Phil stál u baru. Instinktivně jsem se nahrbila z leknutí, že mě mohl zaslechnout. Doufala jsem, že moji poznámku neslyšel. Cítila bych se hrozně, kdyby ano. Podívala jsem se tázavě na Marii. Vykulila oči a mírně pokrčila rameny, což mi ani trochu nepomohlo. Začala jsem panikařit, poslední věc, kterou bych chtěla, bylo zranit jeho city. Phil na mě mávnul dvacetidolarovkou a udělal gesto naznačující, že by si dal džbánek piva, který jsem právě držela v ruce. „Chtěl jsem se zeptat, jestli jste se už byla podívat v tom novém steakhousu u obchodního centra?“ zamumlal nervózně a tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla. Zavřela jsem na okamžik oči, zhluboka se nadechla a připravovala se mu

odpovědět. Zjevně se mě chystal pozvat na schůzku. „Ne, nebyla, ale Marie ano.“ Spěchala jsem s jeho penězi v ruce zpátky k pokladně a pomalu jsem do ní zastrčila klíč, abych získala trochu času na promyšlení, jak se ho co nejsnadněji zbavit. Tušila jsem, co bude následovat. „Myslíte, že bych vás tam mohl někdy vzít na večeři?“ Evidentně se necítil moc jistě. Bylo mi líto jeho i toho, co se mu chystám odpovědět. „To je od vás moc milá nabídka, Phile, ale já už se s někým vídám. Je mi líto.“ Ta v cukru obalená lež zněla tak přesvědčivě, že jsem jí skoro sama uvěřila. „A s kým se teď vlastně vídáš. Se svojí levačkou nebo pravačkou?“ pošklebovala se Marie, když Phil odešel. Nedokázala jsem se ovládnout – nějaký dětinský instinkt mi velel zareagovat, a tak jsem na ni vyplázla jazyk. „Víš, co je tvůj problém? Potřebuješ, aby tě někdo přefik,“ zavrčela. „A teď rozhodně nemám na mysli žádný ‚udělej si to sama‘. Prostě si vyber jednoho tady z těch chlápků a pořádně si to s ním rozdej.“ Na tuhle poznámku jsem zareagovala tím, že jsem jí třepla mokrou utěrkou po zadku. „Takže tohle bys dělala ty, kdybys už nebyla vdaná?“ Zasmála jsem se. „Víš, co si myslím o těch tvých skvělých radách…? Nějak si nevybavuju, že by sis ty sama Garyho vybrala tady.“ „Ach jo…“ odmítavě mávla rukou, „tobě není pomoci.“ Vyrazila jsem ze sebe hlasitý souhlasný vzdech. „Proč za ním nezajdeš a nejsi na něj milá? Zaslechla jsem, že filmovej štáb dneska povolal požárníky k natáčení. Možná by nás mohl dostat dovnitř?“ Marie pokrčila rameny. V jejím hlase bylo možné rozpoznat stopu naděje. Nakrčila jsem nos a zeptala se jí: „A proč na něj nejsi tedy milá hlavně ty? Já nemám ani nejmenší chuť motat se kolem štábu jako nějaká trapná fanynka.“ „Když už mluvíme o fanynkách, slyšela jsi, že včera večer musela policie jeho limuzínu doprovázet až do hotelu?“ zeptala se a zaťukala dlouhými nehty na fotografii Ryana Christensena v dnešních novinách. „V tom článku se píše, že se na něj sesypala horda ženských. Obklíčily celej hotel.“ Obrátila jsem oči v sloup a přitom jsem dál otírala bar utěrkou. Opravdu jsem nestála o to poslouchat takové triviality, ale bylo těžké to ignorovat. Všichni chtěli znát i ty nejnepatrnější detaily o něm a jeho hereckých kolezích a jejich oslnivých životech. Fotografové a reportéři je pronásledovali každý den. Na můj vkus to bylo až moc absurdní, ale Ryan Christensen byl pro všechny jako droga, na které byli beznadějně závislí. „Mladý holky se snažej spát na chodníku a všechno tohle… policajti je musej rozhánět,“ vykládala Marie pár zákaznicím sedícím na baru a přitom rovnala noviny do úhledné hromádky. Zavrtěla jsem hlavou a snažila si představit, co by stálo za to, aby mě vůbec napadlo uložit se ke spánku na studeném betonu v deseti stupních Celsia. Během dne bylo ještě pořád pěkně, ale už jsme tu měli poslední zářijový den a v noci se ochlazovalo. „To je směšné,“ zabručela jsem. „Teď budou muset spát na pláži,“ vložila se do hovoru místní kosmetička Sandy. Usrkla si martini, zatímco všechny ostatní čekaly, až prohlášení dál rozvede. „Jedna z těch holek, co dělá v hotelu Lexington, byla dneska odpoledne u nás v salonu,“ vyprávěla Sandy a tvářila se, jako by o nic nešlo.

„Říkala, že je to tajný, ale hotelový personál dostal informace, že se všichni herci dneska budou stěhovat. Lexington má asi lepší ostrahu a garáže mají uzavřený přístup. No, nevím. Každopádně to vypadá, že teď budou hned vedle u nás v ulici.“ „Nekecej!“ zapištěla Marie nadšeně. „Chceš mi říct, že Ryan a další herci budou ubytovaní jenom tři bloky od nás?“ mávla rukou z oka směrem na Morušovou ulici. „Pořád nemůžu uvěřit, že budou natáčet Mořské pobřeží dvě přímo tady u nás ve městě. Tenhle film bude ještě lepší než ten první,“ rozplývala se Marie. „Tak to je snad posté, co tohle opakuješ,“ škádlila jsem ji. „No možná kdyby ses obtěžovala podívat se na jedničku, tak bys pochopila, proč jsme všechny tak nadšený,“ odsekla mi. „V jednom časopisu v salonu jsem četla, že spí s tou herečkou, co hrála v jeho posledním filmu… jak se jmenuje, Suzette, Suzanne nebo tak nějak?“ nadhodila Sandy. „Ale to není pravda, Sandy,“ vyhrkla Marie a odmítavě zavrtěla hlavou. „Chodil s Lauren Delaneyovou z televizní show Moderní doba, ale rozešli se.“ V Mariině hlase bylo slyšet stopu lítosti. Odhrnula si čokoládově hnědé vlasy z ramen a zatvářila se, jako by s tím mužem, kterého nikdy osobně nepotkala, opravdu soucítila. „Slyšela jsem, že mu minulý týden někdo ukradl oblečení z hotelu a pokoušel se ho prodat na e-Bayi,“ nadnesla Traci další téma. „To je opravdu hrozný,“ vyhrkla jsem a snažila jsem si představit, jaký úchyl by si mohl koupit něčí použité trenky. Až jsem se z té myšlenky zachvěla. „Proč by někdo něco takového proboha dělal? Ale ať už to byl kdokoli, doufám, že ho chytí.“ Nedokázala jsem pro takové jednání najít logické vysvětlení. „Svět, ve kterém žijeme, je prostě zvrácený.“ „Kdybych měla šanci, zvrátila bych se na něho alespoň několikrát,“ zavrčela Marie. Zavrtěla zadkem a já se rozesmála. „A co kdybys sebou hodila s tímhle pivem támhle k tomu velkému stolu? Prosím? Vypadá to, že naši hasiči mají ještě pořád co hasit.“ Cítila jsem se provinile, že jsem Phila odmítla, takže jsem se to snažila vyspravit pivem zadarmo. Ale tajně, nechtěla jsem mu dávat nějaké naděje. „Proč mu ho nezaneseš ty a nezkusíš s ním promluvit? Je to opravdu milej kluk, Taryn.“ „Marie, nemám zájem, jasné?“ „No vzhledem k tomu, že se zdá, že jsi mužský nadobro zavrhla…“ zamumlala, „tady pro tebe něco mám. Není to porno, ale dost se tomu blíží.“ Zasmála se a přitom prohledávala svoji obří kabelu. Po chvilce z ní vytáhla další bulvární časopis s velkým, lesklým vyobrazením Ryana Christensena na obálce. Titulek pod fotografií hlásal: PRAVDA O RYANOVI: Jeho bývalá přítelkyně prozrazuje ÚPLNĚ VŠECHNO! Našpulila jsem rty a odvrátila se, poněkud znechucená tím, že něčí bývalá přítelkyně má opovážlivost vyprávět „úplně všechno“. Pravděpodobně mu je o dost lépe bez ní. „Hele, ukaž mi to,“ vykřikla Traci a natahovala se po časopisu. „Co máš za problém, Taryn?“ zabručela Marie a dupla nohou. „Tobě se nelíbí? No tak se na něj podívej.“ „To není důležité. Je to prostě další chlápek, který je zahleděný sám do sebe. A kromě toho

mám lepší věci na práci – třeba to, že George a Ted vypadají naštvaně, že jim nenesu pití dost rychle.“ „Jo, jako kdyby ty dva prďolové měli někam na spěch. Jediný místo, kam směřujou, je alkoholový bezvědomí,“ mávla rukou. Vrhla jsem na ni jeden ze svých nejdramatičtějších šokovaných pohledů. „A o kom budete drbat, až všechny ty celebrity z města odjedou? Budete si muset najít někoho jiného.“ Nemohla jsem si pomoct, abych se nerozesmála. „Budeme se bavit o tobě, Tar. Sedneme si tady a budeme vzpomínat, jaká s tebou byla zábava, když jsi začala používat pavučiny, co se ti objevily mezi nohama, na pletení čepic pro chudý,“ pošťuchovala mě Marie. „Ty jsi taková potvora,“ zahihňala jsem se. „Jo!“ zakřenila se na mě a předstírala, že se mě chystá postříkat limonádou. „Ale stejně mě nikdy nevyhodíš, protože jsem tvoje nejlepší kamarádka a máš mě ráda.“ A v tom měla zatraceně pravdu. Dalšího dne mě probudily sluneční paprsky dopadající skrz okno do pokoje. Zívla jsem a rukou nahmátla a zamáčkla budík. Uvažovala jsem, jestli nemám zase usnout, ale bylo už devět hodin a čekaly na mě věci, které jsem dnes chtěla udělat. Zahekala jsem, odhodila pokrývky a bosé nohy jsem spustila na dřevěnou podlahu ložnice. „Brr,“ vyjekla jsem, když jsem se při dotyku studených dubových prken celá roztřásla. Venku za oknem hlasitě zakvílely brzdy nákladního auta a já sebou poděšeně trhla. Po špičkách jsem zvědavě přeběhla přes podlahu, abych zjistila, co ten zvuk způsobilo. Aha, Maggii dorazilo zboží, uvědomila jsem si, když jsem z okna vyhlédla do zadní uličky. Stála jsem ve sprchovém koutu, dávala si horkou sprchu a v duchu jsem se probírala tím, co mě čeká. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím se ten seznam činností prodlužoval. Vzala jsem si z koše s prádlem oblíbené džínsy, přes hlavu si natáhla bílé tričko a rukou si prohrábla dlouhé vlnité blond vlasy. Když jsem se namalovala, seběhla jsem po schodech dolů a otevřela dveře, které vedly přímo do prostoru mého baru. „Dobré ráno, můj drahý podniku,“ prohlásila jsem hlasitě do prázdna. „Je čas se probudit a přivítat nový den.“ Vytáhla jsem všechny rolety a ve slunečních paprscích jsem mohla sledovat mikroskopické částečky prachu vznášející se kolem. Napadlo mě, že bych měla umýt okna – vypadala trochu špinavá. Musím si vzpomenout, abych se zeptala kamaráda Petea, jestli by mi nepůjčil výsuvný žebřík. Ale bude to muset počkat. Byla už středa a já jsem ještě neaktualizovala program na víkend. Všechno popořadě. Tento víkend U Mitchellů vystoupí: pátek 3. října Mark Tercha sobota 4. října Stay Nogo Položila jsem křídu zpátky do krabičky a vynesla jsem břidlicovou tabuli ven na chodník. Musela jsem přimhouřit oči. Slunce svítilo opravdu jasně – tím spíš, že jsem vyšla z tmavé místnosti. Je opravdu krásný den. Opřela jsem se o otevřené dveře, zhluboka se nadechla a na chvíli zavřela oči, abych si

mohla vychutnat slunce na tvářích. Dokonce i vzduch voněl dnes nějak lépe. Možná kdybych dneska otevřela o něco později, mohla bych si to krásné počasí užít nahoře na střeše s nějakou pěknou knížkou v ruce? Ta představa byla opravdu lákavá. Důvody pro ulejvání byly v přesile nad počtem položek v mém seznamu povinností, ale zodpovědnější část mě to rychle zamítla. Ne, uvnitř je spousta práce. Bude lepší se do ní pustit… ve chvíli… kdy sluníčko takhle pěkně svítí… Když jsem zaslechla ženský výkřik, zdráhavě jsem otevřela oči. Zprvu jsem viděla rozmazaně a nějakou chvíli jsem si musela zvykat na vřavu, která se přibližovala směrem ke mně. Tehdy jsem ho zahlédla – chlápek, co vypadal jako Ryan Christensen, běžel sprintem po chodníku. Vypadalo to, že naší srážce se mi už nepodaří zabránit. „Zadní vchod?“ vyštěkl na mě v panice, když mě téměř srazil na zem. Nemotorně jsem pozadu klopýtla do otevřených dveří a chytila se rámu, abych neupadla. „Dveře,“ ukázala jsem rychle a třesoucí se rukou směr, ale on už probíhal skrz bar. Místo toho, aby utíkal ke kuchyňským dveřím za rohem, vběhl do prvních, které uviděl. „Ne, tyhle ne!“ vyrazila jsem ze sebe, obrátila se dovnitř a přitom zakopla o vlastní nohu. Ale už bylo pozdě, zmizel za dveřmi, co vedly do mého bytu. „Sakra!“ zaklela jsem. Zlomek vteřiny poté, co zmizel z dohledu, se vstupní dveře prudce otevřely a hlasitě narazily na zeď. V nich se tlačila malá skupina žen následovaná jedním mužem s fotoaparátem, ale kupodivu se všichni na prahu zastavili. „Prr, zůstaňte tam. Počkat! To tedy ne!“ vyrazila jsem ze sebe a přitom jsem běžela ke dveřím. Instinkt mi říkal, že je musím zastavit, než se protlačí dovnitř. Bylo jasné, že právě oni jsou tím, před čím tak utíkal. „Viděli jsme ho vběhnout sem,“ vyštěkla jedna zdivočele vypadající žena a pokusila se kolem mě protlačit. „Ne, tady není, vyběhl zadním vchodem,“ vyhrkla jsem hlasitě a zahradila jsem jí cestu nataženou rukou. „Pokud poběžíte ulicí dál, tak ho možná ještě dohoníte.“ Doufala jsem, že moje lež zní přesvědčivě. „A teď všichni ven. HNED! Ať nemusím volat policii,“ zakřičela jsem a hnala jsem je ven ze dveří. Jakmile byli venku, zamkla jsem za nimi dveře a rozsvítila jsem. Do háje, co budu dělat? Zpanikařila jsem. Na chodníku se shromažďoval dav fotografů a dalších lidí. Několik už jich tisklo obličeje na okenní sklo a snažilo se zahlédnout něco uvnitř. Co nejrychleji jsem koleny natlačila dřevěnou lavici z prvního boxu ke dveřím. Cítila jsem se jako nešťastná smolařka, poslední přeživší, která se osaměle snaží odrazit útočící zombie. Srdce mi bušilo, když jsem před jejich vtírajícími se tvářemi stahovala rolety dolů. Jak jsem tak přebíhala od okna k oknu, hlavou mi zmateně vířily myšlenky. Byla jsem tak zaměstnaná zatemňováním místnosti, že jsem si ani nevšimla, kde je. V duchu jsem si znovu pokoušela přehrát posledních šedesát vteřin. Byl pořád uvnitř, nebo se mu nakonec podařilo dostat se pryč? Že by vyklouzl ze zadního vchodu, když jsem byla zaneprázdněná vytlačováním nezvaných hostů?

KAPITOLA 2 Otevřené dveře

Pomalu jsem otevřela dveře vedoucí do bytu a napínala jsem pohled, jestli ho neuvidím. Byl tam, seděl schoulený nahoře na schodech a hlavu měl zabořenou v dlaních. Ruce se mu třásly. Všimla jsem si, že má roztržené tričko, skrz velkou díru mu byl vidět kus břicha. Dobrý bože! Co se tomu nešťastníkovi stalo? Když jsem viděla, v jakém je žalostném stavu, dodalo mi to trochu odvahy. Pootevřela jsem ještě trochu víc a odkašlala si, abych ho upozornila na svou přítomnost. Nenapadalo mě, co říct. „Omlouvám se,“ pronesl naléhavě a varovně ke mně natáhl ruce. „Já nejsem nějaký šílený maniak. Nekřičte, prosím vás.“ „To je v pořádku… to je v pořádku. Já vím, kdo jste,“ odvětila jsem mu co nejmírněji, abych ho uklidnila. „Ehm, jste v pořádku?“ „Ne, nejsem,“ zašeptal. Zalapal po dechu a ruku si položil na srdce. „Dáte mi ještě minutku?“ „Jistě,“ přitakala jsem tiše. „Žádný spěch.“ „To nejsou dveře na dvorek, viďte?“ vzdychl a ukázal palcem přes rameno na dveře za svými zády. „Ach, ne. To jsou dveře do mého bytu.“ Chtěla jsem mu dopřát trochu soukromí, takže jsem se otočila, že půjdu zpátky do baru. „A oni tam dole jsou?“ Přitiskl si třesoucí se ruce na tváře a prsty si zakryl oči. Zahleděla jsem se na něj. „Ne. Tam nikdo není.“ Musela jsem se zhluboka nadechnout, srdce mi prudce bušilo. „Všechny jsem je vyhodila ven a zamkla jsem dveře. Rolety jsou zatažené – takže nikdo nevidí dovnitř. Jste tady v bezpečí. A teď vás nechám samotného.“ Rychle jsem zavřela a vrátila se k baru, kde jsem dál do chladničky doplňovala lahvové pivo. Potřebovala jsem se uklidnit, potřebovala jsem rozptýlit pozornost. O pár minut později dveře u schodiště zavrzaly a viděla jsem ho opatrně vystrčit hlavu, aby se přesvědčil, že je bar skutečně prázdný. Ten nebožák vypadal naprosto vyděšeně. Pomalu přešel ke kraji baru. „Nebude vám vadit, když si tady na chvíli sednu?“ Mluvil tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla. „Vůbec ne. Prosím, posaďte se,“ odpověděla jsem mu taky šeptem. „Nechcete si dát něco k pití? Limonádu nebo pivo… anebo třeba panáka nebo dva?“ Lokty se opíral o stůl a hlavu si držel v dlaních. „Mohl bych si dát pivo?“ vydechl. Vypadal, že není ve stavu rozhodnout se, jaké pivo, takže jsem se rychle natáhla po půllitru a jedno mu natočila. Třesoucíma rukama si začal prohledávat kapsy. „To je dobré. S tím si starosti nedělejte, to je na podnik.“ „Jste si jistá?“ zeptal se rozpačitě. „Tohle nemusíte. Nechci vás dostat do nějakých potíží.“

„Ne, to je v pořádku. Tohle je můj podnik. Jsem majitelka,“ dodala jsem a lehce jsem pokrčila rameny. Zamžoural na mě. „Díky. Ani netušíte, jak moc si toho cením.“ S úlevou vydechl. Na rtech se mu objevil lehký úsměv. „V pohodě. Prosím, posaďte se a odpočiňte si a nebojte se, že vás budu obtěžovat,“ pronesla jsem měkce. Zvedla jsem obě ruce, abych mu naznačila, že budu udržovat patřičnou vzdálenost. Vytáhla jsem kartón piv z papírové krabice a otevřela jsem chladničku. Byla jsem tak nervózní, že jsem při zasunování kartónu dovnitř převrátila několik dalších. Musela jsem se naklonit přes okraj, ztratila rovnováhu a chvíli to vypadalo, že do chladicího boxu spadnu i já. Cítila jsem se nepříjemně, že předvádím takovou neohrabanost. Uvědomovala jsem si, že to musí vidět, a zčervenala jsem. Chladný vzduch z chladničky naštěstí teplo stoupající do mých tváří vyrovnal. Kdybych zůstala tady, tak bych se na něj možná nemusela podívat? Hned nato jsem uslyšela zvonění telefonu. Zvedla jsem hlavu z boxu a sáhla jsem si do kapsy pro mobil, ale to jsem nezvonila já. „Ahoj, Mikeu. Ano, jsem v pořádku. Jsem v nějakém baru,“ drmolil Ryan a snažil se znít uvolněně. Ruka, kterou si mnul čelo, se stále chvěla. Odtrhl telefon od tváře a podíval se na mě. Rychle zamrkal a chvilku působil zmateně. „Ehm, jak se to tady jmenuje?“ „U Mitchellů.“ Přisunula jsem před něj nový ubrousek s naším rodinným jménem. „To místo se jmenuje U Mitchellů. Poslyš, zavolám ti, až budu připravený, dávám si tady pivo.“ „To byl můj řidič,“ vysvětlil, jako by mi četl myšlenky. „Asi se bojí, že by ho studio mohlo vyhodit, kdyby ztratil moji stopu.“ Nenapadlo mě, co na to říct, tak jsem se na něj usmála a vyrazila do kuchyně. Říkala jsem si, že chce být stejně nejspíš sám, a zaměstnat se plněním lednice vypadalo jako docela dobrý nápad. Naložila jsem dvě balení piv na pojízdný kovový vozík a zamířila zpátky do baru. Pořád tam seděl a já zatím vyložila obě balení do lednic na baru. Snažila jsem se na něj nedívat. Nejspíš se mu dělá zle z toho, jak ho lidé pořád očumují. Jakmile dopije pivo, zavolá si řidiče. Jaký by mělo smysl se s ním vybavovat? Nechám ho prostě na pokoji. Zatímco jsem skládala piva, Ryan mě pozoroval. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že otáčí hlavou a sleduje mě pohledem, když odnáším prázdné krabice zpátky do kuchyně. Pořád jsem se na něj ještě nedokázala podívat. Když jsem se vrátila, Ryan si odkašlal. „No vy patrně tušíte, kdo jsem. Můžu se zeptat, jak se jmenujete vy?“ Tón, kterým to řekl, byl uctivý a přátelský. „Taryn,“ odpověděla jsem a na okamžik jsem se na něj podívala přes pramen vlasů, co mi přepadly přes rameno. Shrnula jsem si je zpátky a snažila se odvrátit pohled na čisté sklenice, které zůstaly na pultu u dřezu. „Rád vás poznávám, Taryn.“ „Já vás také.“ Nervozita způsobila, že mně hlas zněl nezáměrně lhostejně. „Takže, Taryn, a máte taky nějaké příjmení?“ „Mitchellová,“ zachraptěla jsem. Až příliš na to, abych působila nenuceně a klidně! „Aha, chápu,“ zamumlal a v ruce obracel barovou utěrku s výšivkou loga a názvu podniku. „Jste si jistá, že vám nebude vadit, když se zdržím ještě pár minut? Slibuji, že pak se už konečně vypařím.“

„To opravdu není žádný problém,“ šeptla jsem a rychle jsem se na něj usmála. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí, takže jsem se musela neustále něčím zaobírat. Popadla jsem nový objednávkový formulář na tvrdý alkohol a odnesla jsem si ho na druhý konec baru, že ho vyplním. Cítila jsem, že mě sleduje i přesto, že jsem se odmítala na něj podívat a přesvědčit se, jestli si to jenom nepředstavuju. Možná jsem si dneska neměla brát tohle tričko? Že by mi viděl do výstřihu, když se předkloním? Popotáhla jsem si triko na ramenou a nenápadně jsem zkontrolovala, jestli mi není vidět rýha mezi ňadry. Až odejde, budu se muset převléknout. Pivo už má skoro vypité. Snažila jsem se s ním nesetkat pohledem, ale přesto jsem cítila, že sleduje každý můj pohyb. Bylo divné vědět, že na mě takhle civí, a tak jsem zvedla dálkový ovladač a zapnula jsem plochou televizní obrazovku. Možná potřebuje něco jiného, na co by se mohl dívat. Nezdálo se ale, že by si televize nějak zvlášť všímal. Dovolila jsem si jeden krátký pohled jeho směrem a všimla jsem si, že vraští obočí. Vypadal zmateně. Buď to, anebo byl prostě zamyšlený. „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se znepokojeně. „Ano, myslím, že ano.“ Přikývl a prohrábl si rukou vlasy. „Jenom jsem si tak říkal, jestli jste takhle hovorná vždycky?“ Snažila jsem se působit soustředěně a přitom jsem plnila nádobku slámkami. Jeho poznámce jsem se plaše zasmála. „Myslela jsem, že budete radši, když vás nechám na pokoji. Jsem si jistá, že ticho a klid musí působit příjemně,“ opáčila jsem a domnívala se, že bude souhlasit. Zasmál se. „To ano, ale také je příjemné moct si promluvit se ženou, která na mě neječí,“ prohlásil a zatvářil se trochu uvolněněji. „Vy na mě nebudete křičet, viďte?“ „Ne,“ prohlásila jsem co nejměkčeji. A tehdy jsem si všimla rány na jeho tváři. „Jste si jistý, že jste v pořádku? Nevím, jestli jste si toho všiml, ale máte na obličeji pořádný škrábanec.“ Teď, když jsem byla schopná si ho prohlédnout víc zblízka, jsem si všimla zaschlého pramínku krve, která mu stékala po krku dolů. Ryan si promnul oči a těžce vzdechl. „To je neuvěřitelné.“ Otevřela jsem lékárničku, kterou jsem měla schovanou za barem, a vytáhla jsem kysličník a tampon. „To je to tak zlé?“ zeptal se. Lehce jsem přikývla. „Trochu krve. Zas tak zlé to není, ale měl byste si to vydezinfikovat, jen pro případ.“ „Cítím to,“ zamumlal a prsty si přejel přes ránu. „Bolí mě čelist.“ „Nedotýkejte se toho,“ napomenula jsem ho. Chtěla jsem mu navlhčený tampon podat, ale on se zdál srozuměný s tím, že ho ošetřím já. „Ehm, můžete se trochu víc naklonit ke mně?“ zeptala jsem se nervózně. Když jsem mu tamponem jemně přejížděla po zranění, ruka se mi poněkud třásla. Napříč tváře měl dva výrazné škrábance, ačkoli je jeho strniště z větší části zakrývalo. Všimla jsem si, že trošičku slzí, dezinfekce asi pálila. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Už to skoro bude.“ Zatímco jsem mu opuchlé škrábance potírala antibiotickou mastí, díval se mi do obličeje. Všimla jsem si, že má krásně modrozelené oči, což ho činilo mimořádně atraktivním. Bylo těžké

odpoutat od nich zrak. „Díky,“ pronesl jemně a bez předstírání. Otřela jsem si prst od masti. „Nechci být nějak dotěrná, ale můžu se zeptat, co se stalo?“ Ve skutečnosti jsem umírala zvědavostí dozvědět se, jak se mu to přihodilo. „Ehm,“ začal rozpačitě, „potřeboval jsem něco vyřídit, ale moc daleko jsem se nedostal.“ Křivě se usmál a palcem se poškrábal na obočí. „Je to vlastně trapné.“ „To je v pořádku. Chápu, jestli o tom nechcete mluvit.“ Další otázky jsem vychovaně spolkla a zavřela jsem lékárničku. „Á,“ zasténal, aby mi naznačil, že tak to není, „šel jsem se podívat, jestli bych nesehnal dárek pro maminku, za pár týdnů bude mít narozeniny. A měl jsem dnes trochu volna, takže jsem utekl z hotelu a vyrazil na procházku. Podařilo se mi zastavit se v jednom z těch obchodů tady v ulici, ale nenarazil jsem na nic, co by se mi líbilo.“ Napil se piva a na chvíli se odmlčel, jako by hledal slova. Pohled upíral na bar. „Když jsem z toho obchodu vyšel ven, byl tam už hlouček žen, co asi čekaly, že se společně vyfotíme a já jim dám autogram. Snažil jsem se být slušný a odejít, ale…“ Ztěžka si povzdechl. „Jedna dívka mě chytila za ruku a snažila se mi strhnout tričko. A pak mě začaly pronásledovat.“ Rty se mu zkřivily znechucením. „Utekl jsem a tak jsem tady. Cítím se jako po přepadení.“ „Mně to taky připadá, jako by vás přepadly. Chcete, abych zavolala policii?“ „Ne,“ prohlásil a nepatrně potřásl hlavou. „Byly to jen nadšené fanynky.“ Natáhla jsem se do horní police pro vlastní neotevřenou láhev whisky Johnnie Walker Blue, protože jsem měla pocit, že si musíme na uklidnění dát něco speciálního. „Dáte si jednu?“ zeptala jsem se. Vykulil oči a vzrušeně přikývl. „Máte dobrý vkus,“ vysekl mi poklonu. Letmo jsem se usmála a posunula jsem naplněnou sklenici jeho směrem. Napřed s ní ťukl o moji a pak teprve skleničku přitáhl k sobě. „Nebude vám vadit, když se zeptám ještě na něco?“ hlesla jsem nesměle. „Ne, vůbec ne. Prosím – ptejte se.“ Zašklebil se a našpulil rty, které ho po panáku skotské pálily. Jeho výraz mě pobavil. „No jen by mě zajímalo, proč se tady procházíte bez doprovodu? Copak obvykle nechodíte s bodyguardy?“ „Většinu času ano,“ připustil plaše. „Ale prostě se mi chtělo jít na procházku jen tak o samotě. Dneska je venku krásně. Nenapadlo mě, že na to potřebuju ochranku. Asi bych to měl přehodnotit, co?“ prohlásil a přitom si prohlížel roztržené tričko. „Sakra. To bylo moje oblíbené.“ Nemohla jsem si pomoct, abych souhlasně nepřikývla, whisky mě pálila v krku. Znovu jsem naplnila sklenice. Budu potřebovat víc než jednoho panáka, abych se uklidnila. „Omluvíte mě na chvilku?“ zeptala jsem se zdvořile. „Hned jsem zpátky.“ Vyběhla jsem nahoru, abych mu přinesla nové tričko. V tom jeho byla totiž obrovská díra a bylo mi ho hrozně líto. Cestou bytem jsme se zastavila, abych v zrcadle zkontrolovala, jak vypadám. Skvěle, bradavky mi trčí v pozoru. Že by to bylo tím, že jsem tak dlouho s nikým nic neměla? Když jsem vytahovala čisté tričko z koše na prádlo, pokusila jsem se je zatlačit zpátky dovnitř. „Tady. Prosím… vezměte si tohle,“ řekla jsem, když jsem se vrátila. Podávala jsem mu svoje oblíbené obří tričko. Bylo tmavě modré a pěkně oprané. „Vaše triko je roztrhané. Takhle na ulici

nemůžete. Kdybyste se chtěl převléknout, koupelna je támhle.“ „Díky. Děkuju mockrát.“ Ryan rozložil tričko, prohlížel si ho a zdálo se, že přemýšlí. „Počkejte, tohle triko nemůže být vaše. Na to je moc velké. Je snad vašeho…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, je moje – no, bývalo mého otce, ale teď je moc pohodlné na spaní,“ přiznala jsem a pokrčila rameny. „Právě jsem ho vyprala. Omlouvám se, žádné jiné nemám. Nemusíte si ho brát… jenom jsem si myslela…“ Usmál se na mě a přitáhl si tričko k sobě. Sbalil ho a odešel do koupelny. Způsob, jakým se na mě podíval, ve mně vzbudil otázku, zda se k němu nějaký cizí člověk choval někdy s takovou laskavostí. Zdálo se, že ho moje gesto překvapilo. Když se vrátil, zvedl natažené ruce od těla. Jeho postoj vyjadřoval otazník, co já na to. Já v tom tričku vypadala jako v šatech, ale měkká bavlna se roztáhla a obepnula mu trup jako druhá kůže. Skrz tenkou látku jsem zaregistrovala obrysy jeho vypracované hrudi i toho, jak mu rukávy zvýraznily bicepsy. Přikývla jsem a zazubila se. Vypadal v tom tričku naprosto úžasně. „Myslím, že vám padne líp než mně,“ přikývla jsem, když jsem si všimla, že tmavá modř dodala jeho nazelenale modrým očím ještě větší kouzlo. „Je hezky měkké a moc pěkně voní,“ povytáhl si límeček k nosu. „Děkuju vám.“ „Rádo se stalo,“ usmála jsem se vřele. Byla jsem ráda, že už nevypadá jako nějaká oběť. „Takže bydlíte tam nahoře?“ Přikývla jsem. Pohledem jsem instinktivně střelila vzhůru ke stropu. Ještě pořád jsem nebyla schopná podívat se mu přímo do očí. „Přes celé druhé patro mám byt.“ „A nějací spolubydlící?“ zeptal se, jako by čekal, že odpovím souhlasně. „Ne, bydlím sama,“ odpověděla jsem rychle. „Kočky?“ Té narážce jsem se usmála. „Ne, mám na ně alergii.“ Ryan se zazubil. „Já taky,“ opáčil. Ťukli jsme si sklenkami a vyprázdnili druhého panáka. „Nedal byste si další pivo?“ Přikývl a usmál se. „Ano, prosím. Jestli to nevadí.“ Když jsem plnila půllitr, pípa zaprskala a poslala mi kus pěny přímo do obličeje, na tričko a do vlasů. No výborně, skvělé načasování. Předpokládám, že mu to přišlo zábavné, protože se zasmál. „Máte asi tolik štěstí jako já,“ poznamenal. „Ech,“ zabručela jsem a otírala ze sebe pěnu barovou utěrkou. Ryan se široce rozesmál. I přesto že jsem byla otrávená, jeho úsměv mě nakazil. Sehnula jsem se, abych vytáhla prázdný sud z chladničky, a neslyšně jsem zalapala po dechu, protože vstal a přešel ke mně za bar. Stál vedle a zase mě pozoroval. „Ukažte, já vám pomůžu. To je to nejmenší, co můžu udělat.“ Opatrně mi otřel pivní pěnu z vlasů a pak mě odsunul stranou, aby mohl uchopit prázdný sud, cítila jsem, jak rudnu – srdce mi poskočilo. Všimla jsem si, že když stál vedle mě, zavětřil, dokonce se ještě nahnul, aby si mohl lépe přičichnout. „Ta vůně to jsou… broskve?“ Podívala jsem se na něj koutkem oka a reflexivně jsem se odtáhla. Čichla jsem si k tričku, abych zjistila, o čem to mluví. „Asi ano,“ odpověděla jsem.

Ryan se naklonil ještě blíž a znovu si ke mně přičichl. Snažila jsem se odklonit a málem jsem ztratila rovnováhu. Nosní dírky se mu doširoka roztáhly a na rtech mu pohrával neznatelný úsměv. „Nějaký parfém s vůní broskve?“ zeptal se. „Ne. Jen mýdlo a pleťové mléko.“ Proč si ke mně pořád čichá? „Je to nepříjemná vůně?“ „Ne. Naopak.“ Usmál se a zhluboka vtáhl vzduch do nosu, jako by cítil tu nejdokonalejší ze všech vůní. Pak si pro sebe zamumlal něco v tom smyslu, že to je poprvé. Nerozuměla jsem mu. „Takže tohle je opravdu vaše restaurace?“ zeptal se Ryan a nesl prázdný sud do skladu. „Zníte překvapeně.“ „No odhadování věku žen mi moc nejde, ale nejste ještě trochu mladá… tím myslím, že vypadáte zhruba tak stejně staře jako já a už máte vlastní podnik.“ Jeho postřeh mě nijak nepopudil. Byla jsem zvyklá na to, že lidé dumali nad tím, jak jsem si mohla dovolit vlastní podnik, když je mi teprve sedmadvacet. „No ten původní Mitchell byl můj dědeček. Když zemřel, převzal po něm podnikání můj otec. A ten asi před rokem také zemřel a od té doby je to tu moje.“ „Aha, to je mi líto – že váš otec…“ dodal. „A vaše maminka? Ta je…?“ „Ne,“ vzdychla jsem. „Zemřela před čtyřmi lety – hned po mých třiadvacátých narozeninách.“ „To mě moc mrzí. Máte nějaké sourozence?“ „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny a přitom se snažila vypadat vesele a spokojeně. „Jen já.“ Nenáviděla jsem připomínku, že jsem na tomhle světě úplně sama. Vzala jsem vozík, abych mohla naložit nový sud piva, když mě zalila vlna smutku. „Ukažte, udělám to.“ Ryan mi položil ruku na záda a jemně mě posunul, aby mohl sud naložit na vozík. Když se mě jeho prsty dotkly, skoro jsem nadskočila, překvapilo mě to. Stáli jsme tak blízko sebe, že jsem mohla cítit vůni jeho těla. Byla to jemná lehce kořenitá mužná vůně. Voněl nádherně. Zhluboka jsem vtáhla vzduch, dokud jsem to mohla udělat tak, aniž by to bylo očividné. Ryan musel pořádně zatlačit, aby sud dostal do chladničky pod pípou. Proč jsem si všimla napnutých svalů na jeho pažích? Musela jsem tu myšlenku vypudit z hlavy násilím. „Děkuju,“ usmála jsem se. „Jistě, není zač,“ prohodil vesele. „Máte krásný bar.“ Když se vracel zpátky na své místo, přejel rukou po mahagonové tyči. „Takové řemeslo už se jen tak nevidí. Ta spirála a detaily jsou úžasné.“ „To dělal můj dědeček,“ rozzářila jsem se. „Pokaždé, když se na to podívám, musím se usmát. Tolik do toho místa ze sebe vložil. Všechna práce se dřevem je jeho dílo. Boxy, dřevěné obklady – to všechno vyrobil vlastníma rukama.“ Ryan se postavil a přešel k obřímu dřevěnému sloupu, který sahal od země až do stropu. „Váš dědeček byl talentovaný muž.“ Prsty přejížděl po složitých vzorech vyřezaných do tmavého dubového dřeva. „Taky se mi moc líbí ty surové červené cihly. Připomíná mi to jednu hospůdku v Irsku, kde jsem jednou natáčel. Má to tu samou autentickou atmosféru, víte?“ „Díky.“ Jeho kompliment byl nelíčený a vyvolal mi na tváři úsměv. „Taky jsem si vždycky myslela, že tohle místo má takový starosvětský půvab.“ Přejel pohledem k vzdálenému konci místnosti. „To je pěkně prostorné podium. Vystupují tady nějaké kapely?“

„Ano, každý pátek a sobotu večer. Uvažovala jsem o tom, že by se nějaká živá představení mohla konat i během týdne.“ Zdálo se, že Ryan neposlouchá. „Yamaha,“ vyhrkl a přejel prsty přes klávesy. „Ta je vaše?“ „Ano,“ přikývla jsem. Z nějakého neznámého důvodu jsem přešla na podium za ním. „Ještě z doby, kdy jsem byla malá. Dárek od dědečka k narozeninám.“ „Je pěkná. Zdá se, že máte pěkně výkonnou aparaturu. Osvětlení i všechno ostatní.“ Mávnul rukou do vzduchu. Pak se zahleděl na protější stěnu a vyrazil prozkoumat další část podniku. Jeho pozornost zaujalo něco dalšího. Zastavil se v klenutém cihlovém průchodu vedoucím do místnosti s kulečníkovým stolem. „Co byste řekla na to, že bychom si zahráli kulečník?“ zeptal se a nadzdvihl obočí. „Vy si chcete zahrát kulečník – se mnou?“ Obrátila jsem hlavu, jestli náhodou nemluví s někým jiným, ačkoli jsem věděla, že jsme v místnosti sami. „Jistě. Tedy pokud budete pro. Už dlouho jsem neměl čas si zahrát.“ V těch slovech byl náznak smutku. Zavrtěla jsem hlavou a přitom jsem přemýšlela, co ho vede k tomu, že tu zůstává déle, než musí. Že by se prostě jen snažil být zdvořilý? „Já nevím,“ zaváhala jsem. „Ale no tak, prosím? Jenom jednu hru. Nechám vás i vyhrát.“ „Proč si myslíte, že vás nedokážu porazit sama?“ Copak si myslí, že všechny holky hrají biliár mizerně, nebo mě prostě jenom provokuje? „No já nevím, jste hodně dobrá? Nejspíš mi nakopete zadek,“ připustil. „Ale myslím, že to stejně zkusím. No tak jednu hru. Potřebuju se trochu rozptýlit.“ „Dobře, jednu hru.“ Přikývla jsem a zamířila pro tágo. Když takhle žadonil, byl neodolatelný. „Já to připravím, můžete si odpočinout,“ prohlásil Ryan a naskládal kulečníkové koule do dřevěného trojúhelníku. Naklonila jsem se nad stůl a šťouchem do bílé jsem poslala pruhovanou kouli do kapsy. „Ha, myslím, že mám problém,“ usmál se. Další šťouch, ale minula jsem trojku. Byl na řadě. „Vy jste levák?“ zeptal se, zatímco si křídoval tágo. „Ne, vlastně ne, trpím ambidextrií,“ připustila jsem stydlivě. „Vy jste obouruká?“ usmál se. „To je opravdu zajímavé.“ Jeho reakce ve mně vzbudila dojem, že to musím vysvětlit. „Většinou jsem pravák, ale když hraju kulečník, používám levou ruku.“ „Já se levačkou snažil psát, když jsem měl pravou ruku v sádře, ale byla z toho jen nečitelná škrábanice. Dokážete levou rukou i psát?“ Udělal pohyb, jako by psal na papír. „Ano, ale cítím se přitom nemotorně a píšu jen tiskacím písmem. Myslím, že bych bývala levák, ale pamatuju si, že mě učitelé na základce nutili používat pravou ruku. Vždycky jsem byla trochu zmatená, do které ruky mám vzít nůžky.“ Znovu se na mě usmál. Po všech těch letech to byl první muž, který si toho vůbec všiml. „Občas bych si přál psát oběma rukama. Dávání autogramů by pak možná bylo snesitelnější.“ Ušklíbl se. Pokusil se trefit další kouli, ale minul. Půllitr měl skoro prázdný, takže jsem rychle přešla k baru a natočila nový džbánek a pro sebe sklenici. Vždycky mi jde biliár lépe, když jsem uvolněná, ale v tuhle chvíli jsem byla všechno jiného než to.

„Můžu se zeptat, co se vám stalo, že jste měl ruku v sádře?“ podívala jsem se na něj, když jsem se připravovala k dalšímu šťouchu. Zatvářil se nevině a usmál se. „Vlastně je to docela veselá historka.“ „Já mám veselé historky ráda,“ pokrčila jsem mírně rameny. „No když mi bylo něco kolem devíti – mému bratrovi Nickovi bylo jedenáct –, měli jsme skvělý nápad, že si uděláme vozíček. Přilepili jsme mámin košík na prádlo ke skateboardu a…“ Nedokázala jsem si pomoct, abych se nezašklebila. „Počkejte, ještě to pokračuje,“ řekl se smíchem. „Nejdřív jsme prostě ten náš vozík přivázali za jeho kolo a já jsem samozřejmě seděl vzadu. Takhle jsme ale nemohli získat dostatečnou rychlost, takže jsme vozík vyvezli nahoru na kopec na Dvanáctou. Já si do něj vlezl a Nick mě roztlačil. Věděla jste, že koš na prádlo na skateboardu se nedá řídit?“ Představila jsem si ho jako dítě, které jede z kopce v koši na prádlo, a začala jsem se smát. „Takhle jsem přišel k téhle jizvě tady.“ Ryan otočil pravou paži, aby mi ukázal vystouplou jizvu na loktu. „Dvacet stehů,“ usmál se hrdě. Potřásla jsem hlavou a usmála se, představila jsem si, jaký musel být neposedný divoch, když byl malý. „Víte, ale v té době to znělo jako výborný nápad!“ Všimla jsem si další jizvy na jeho pravém předloktí. „Jak jste přišel k tomuhle?“ ukázala jsem na ni. „Nehoda při rybaření.“ Zasmál se. „Zase Nick. Jednou do mě zasekl háček, když jsme byli s tátou na rybách. Já jsem zařval, on zazmatkoval, a tak jsem přišel k dalším stehům. Dodnes si při rybaření od něj udržuju bezpečnou vzdálenost. A co vy?“ zeptal se. „Žádné historky o jizvách?“ „To musím chvíli zapátrat v paměti. Počkejte, jednu mám – na pravém koleni.“ „No tak to mi ji teď musíte ukázat,“ dobíral si mě. Váhavě jsem si vytáhla nohavici džínsů a obnažila jsem kruhovitou jizvu o velikosti deseticentu na kolenní čéšce. Ještě že jsem si ráno oholila nohy. „Nepamatuju si, jestli mi bylo šest nebo sedm, ale stalo se mi to toho dne, kdy mi tatínek odmontoval z kola postranní kolečka,“ přiznala jsem. „Myslím, že tam pořád mám zadřenou škváru.“ Prsty jsem přejela po zjizveném místě. „Ha! To je dobrá historka, ale ta jizva nic moc. Člověk si jí skoro nevšimne,“ dodal, když přejel prstem přes neznatelné znaménko. „Je mi líto, to je všechno, co mám. Obvykle si místo pořizování jizev rovnou něco zlomím.“ „Kolik?“ kývl tázavě a vystřelil. „Co? Kolik zlomených kostí? Dvě – levé zápěstí a pravý kotník.“ „A souvisí s těmi zlomeninami nějaké zábavné příhody?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Ta k pravému kotníku není nic moc. Na vysoké jsem uklouzla a upadla na zledovatělých schodech.“ Napila jsem se piva. „S levým zápěstím se ale pojí zábavnější historie. Řekněme, že jsem se toho dne naučila, že tequila a jízda na kolečkových bruslích by se kombinovat rozhodně neměly.“ Ryan se začal smát. „To bych tedy rád viděl.“ „A co vy? Vy jste si někdy nějakou kost zlomil?“ Podíval se na mě a přikývl. „Pár jich bylo. Většinou prsty na rukou i na nohou, ale na střední jsem měl jednou zlomenou i ruku. Hrál jsem basketbal a vyřídil mě obránce soupeře.“ Během jeho vyprávění jsem se pokusila o další šťouch, ale minula jsem, teď byl na řadě on.

„Díky! Děkuju mockrát. Vy mě úplně zničíte,“ zavtipkoval. „Myslíte, že byste mi mohla nechat alespoň jeden?“ Viděla jsem, že mě jen tak škádlí. Obcházel stůl a hledal správný úhel, protože jsem předtím bílou kouli střelila za osmičku. Uvědomila jsem si, že teď už se na něj vydržím dívat déle než dvě vteřiny. Sledovala jsem, jak prsty levé ruky vytvořil můstek a pak se předklonil, aby mohl udeřit. Měl opravdu dlouhé prsty. Svaly na jeho paži se napnuly a pak tágo vyrazilo kupředu. Z mého úhlu byl pěkný výhled na jeho dlouhé nohy a na to, jak se mu kapsy na hýždích vyboulily. A když se nad stolem napřímil, moje modré tričko se oddělilo od jeho těla a odhalilo pevné svalnaté břicho. Měla jsem příležitost zahlédnout to, co tak fascinovalo jeho fanynky… a rozhodně to nebyly jeho biliárové dovednosti. „Poslední koule do rohové kapsy,“ prohlásila jsem, když jsem se napřahovala, abych zahrála šťouch, který minul. Přesným pohybem jsem bílou koulí poslala devítku ze stolu. „Dobrá práce.“ Ryan zvedl ruku a jemně si se mnou plácl. Pomalu jsem odkládala tágo zpátky do držáku na zdi, když mě přerušil. „Ne, ne, musíte si se mnou zahrát ještě jednou.“ Sejmul tágo ze zdi a podával mi ho zpátky. „Teprve jsem se rozehřál.“ „Dobře, tak ještě jednu,“ souhlasila jsem. „Tentokrát rozehrávejte vy.“ Když na mě přišla řada, všimla jsem si, že stojí přímo za kapsou, na kterou jsem mířila. Snažila jsem se soustředit, ale bylo to dost obtížné, protože se pohupoval zepředu dozadu a přenášel váhu z nohy na nohu. „Hmm, nemohl byste ustoupit?“ zeptala jsem se a mávla jsem rukou do strany. „Copak? Znervózňuju vás?“ Uchechtl se. „Ne. Vlastně ano, trochu mě to ruší.“ Napřáhla jsem se a soustředila se na hru. Odsunul se několik desítek centimetrů stranou a pak začal tágem otáčet ze strany na stranu. Jeho pohyby mě natolik vyváděly z konceptu, že jsem minula snadnou ránu. „Á, dobrý pokus,“ vysekl mi kompliment, ačkoli z jeho tónu bylo jasné, že si přál, abych se nestrefila. Ryan se pokusil o dlouhou střelu, takže jsem se přesunula za kapsu, na kterou mířil. Pohodlně jsem se opřela a stáhla jsem si džínsy víc na boky a prsty jsem si vklouzla pod tričko a lehce se poškrábala na břiše. Těkal pohledem od kulečníkového stolu k mým prstům ošetřujícím předstírané svědění. Hlasitě vydechl a minul. „Á, dobrý pokus,“ pochválila jsem ho blahosklonně. „Chápu.“ Rozesmál se. „Vy taky nehrajete fér.“ Zazubila jsem se a nepatrně jsem pokrčila rameny, oba jsme se snažili narušit soustředění toho druhého. Nakrčil nos a udělal na mě legrační obličej. Bylo to vlastně náramně roztomilé. Když jsem se sklonila nad stůl, znovu se postavil přímo za kapsu, na kterou jsem chtěla mířit. Tentokrát si vykasal tričko natolik, aby on mohl předstírat, že se škrábe na břiše. Zahlédla jsem chlupy nad knoflíkem jeho džínsů. Hlavou mi proletěla vilná představa, ale navzdory tomu jsem udeřila. „Pěkný pokus. Ale to vrtění tágem sem tam fungovalo líp než tohle.“ Procházela jsem kolem něj, nastavil mi do cesty tágo, což způsobilo, že jsem zakopla. Volnou rukou mě zachytil, abych neupadla. „Sakra!“ zahihňala jsem se.

„Promiňte, nemůžu si pomoct, když přede mnou takhle padáte k zemi,“ pronesl sebejistě. „Pche, to sotva,“ zamumlala jsem a opřela jsem tágo o stěnu. „Ale no tak. Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak. Nechoďte pryč,“ zaprosil. „Jdu jenom na toaletu,“ prohodila jsem přes rameno. Ryan klusal za mnou. „Copak, teď budete pronásledovat vy mě?“ zavtipkovala jsem. „To sotva.“ Lišácky se zašklebil a nevinně mě pošťouchl směrem ke dveřím na dámské záchody. O pár chvilek později jsme se vrátili ke hře a na řadě byl on. „Takže, Taryn, řekněte mi. Jste taky fanynka Mořského pobřeží?“ zeptal se a pozoroval, co odpovím. „Ne. Neviděla jsem ho,“ odpověděla jsem mu nevzrušeně. Byla to pravda. Lokla jsem si piva a přemýšlela jsem, jestli si natočím ještě další. „Vy jste ten film neviděla? Vážně?“ Překvapeně zůstal stát a zíral na mě, jako by mi z ramenou vyrůstaly dvě hlavy. „Ne, neviděla,“ zavrtěla jsem hlavou. Zdálo se, že ho to zjištění opravdu ohromilo. Otevřená ústa se roztáhla do úsměvu. „Jo, jistě,“ odfrkl si a loknul si piva. „Cože, vy myslíte, že vám lžu?“ nemohla jsem si pomoct, abych se mu nepodívala přímo do očí. „A co knižní předlohy Mořského pobřeží? Žádnou z nich jste nečetla?“ „Ne. Ale všichni, koho znám, ano. Předpokládám, že ty jsou důvodem, proč jste dnes tak slavný?“ pokrčila jsem rameny a dopila pivo. Stiskl rty. „Ano… myslím, že mi lžete.“ Znovu se poškrábal na čele. Jeho obvinění mě naštvalo. Nemám ráda, když mi někdo říká, že jsem lhářka, ale přesto jsem se dál tvářila přátelsky. Vstala jsem a přešla ke kulečníkovému stolu. Zastavila jsem se asi půl metru od něho a zahleděla jsem se mu přímo do obličeje, abych měla jistotu, že se na mě dívá. „Váš film jsem opravdu neviděla, ani jsem nečetla ty knihy. V mých očích můžete vidět, že nelžu. Nevím, co dalšího vám mám říct, abyste mi uvěřil.“ Ryan stál naprosto bez pohnutí a vypadal zaraženě. Po několika vteřinách jsem pohled odvrátila a došla jsem ke stolu, na který jsem postavila svůj džbánek. Rozhlédla jsem se, kde má sklenici. Možná bych mu měla taky dolít. Přistoupila jsem k němu. „Tak co?“ zeptala jsem se opatrně. Vypadal jako zhypnotizovaný. „Řekla jsem něco… špatného? Omlouvám se, váš film jsem neviděla, doufám, že vás to neurazilo.“ „Ne. To je… v naprostém pořádku,“ prohlásil a s náznakem úsměvu se dotkl tváře. Sledovala jsem, jak dopil celou sklenici piva. „Takže co kromě vymetání s protivníky při biliáru ještě ráda děláte?“ zeptal se poté, co jsem oficiálně vyhrála druhou hru. „Spoustu věcí,“ odpověděla jsem rychle. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Byla jsem zaneprázdněná uvažováním, proč tady pořád ještě se mnou zůstává. Určitě má na práci mnohem zajímavější věci. „Jako třeba co?“ pobídl mě. „No mám ráda všechno, co se týká vody… plavání, plavení se na lodi a podobné věci. Během léta se pak tady v Seaportu koná místní softbalová liga. Někdy hrajeme plážový

volejbal. Ale od té doby, co se starám o podnik, nemám tolik volného času jako dřív.“ Pokrčila jsem rameny. „Hodně pracuju.“ Zatímco jsem mluvila, Ryan připravil stůl pro třetí hru. Všimla jsem si, že se jeho chování poněkud změnilo. Byl mnohem víc v pohodě… uvolněnější… klidný. Jako by shodil z ramen těžký balvan nervozity. Připravovala jsem se rozehrát, když mě přerušil. „Rychle, bez rozmýšlení řekněte, jaký je váš nejoblíbenější film?“ Trochu příliš rychle jsem se napřímila. Ten pohyb spolu s několika sklenicemi piva a panáky whisky způsobil, že jsem se zakymácela. „Hmm, hmm,“ mumlala jsem a přitom se snažila vybavit si, který film mám nejraději ze všech. „Nevím, jestli mám nějakého favorita. Líbí se mi jich několik, ale je těžké vybrat jeden.“ „Dobrá, tak tedy… které mezi ně patří?“ Vtáhla jsem vzduch přes stisknuté zuby. „Monty Python a Svatý Grál, Galaxy Quest, cokoli od Pixaru…“ vyjmenovávala jsem je nesouvisle. „Chápu. Máte ráda bizarní humor.“ Zasmál se a pak oddrmolil několik vtipných hlášek z filmu od Monthy Pythonů. Bylo jasné, že ten film viděl tolikrát jako já. „A teď jděte pryč, nebo vás opět začnu poštívat,“ pronesli jsme unisono a přitom jsme oba napodobili francouzský přízvuk, což způsobilo, že jsem se nahlas rozesmála. Byla jsem na řadě, a právě když jsem se chystala ke šťouchu, Ryan vyhrkl další vtipnou filmovou repliku. Nemohla jsem se přestat smát. „Dost už!“ zaprosila jsem a osušila si oči. Znovu jsem se pokusila zasáhnout kouli, když Ryan přistoupil přímo ke mně a zarecitoval legrační repliku z Galaxy Questu. „Je tady vůbec vzduch? Vždyť to nevíš.“ Natáhl vzduch. „Nejspíš je.“ Rozesmála jsem se tak, až jsem se zakuckala. „Přestaňte!“ Lapala jsem po dechu. Natáhla jsem se, abych do něj žertovně píchla prstem. Ryan mě chytil za zápěstí a jemně mě přitáhl k sobě, až jsem se dotýkala rukou jeho ramene. „Dobrá, dobrá, dobrá,“ prohlásil a kuckal se smíchy. Pod bříšky prstů jsem cítila teplo sálající z jeho hrudníku. Přestože jsme se svíjeli smíchy, začal ve mně ten nevinný dotyk vzbuzovat zmatek. Nemohla jsem si dovolit takhle o něm uvažovat, takže jsem prudce ruku odtáhla. Dál citoval moje oblíbené filmy a různě se u toho předváděl. Smála jsem se tak, že jsem třetí hru prohrála. Nemohla jsem se přes slzy smíchu soustředit. „Ale vy podvádíte, Ryane,“ spílala jsem mu. „Kdo, já?“ „Ano, vy, vy jedno neviňátko.“ Právě jsem se připravovala k dalšímu šťouchu, když se postavil za mě. Ohlédla jsem se přes rameno, jeho blízkost mě znervózňovala. „Copak?“ zeptal se rozzářeně, jako by si ničeho nebyl vědom. Podívala jsem se zpátky na stůl a pokusila jsem se zasáhnout kouli, když mě uchopil za konec tága. „To neplatí,“ namítla jsem poté, co jsem bílou kouli stěží lízla. „Ne, platí. Minula jste,“ přel se se mnou. Pokusila jsem se ho šťouchnout koncem tága, ale rychle se smíchem uskočil. Pak se naklonil nad stůl, aby mohl odehrát svůj šťouch. Když se chystal zasáhnout bílou, hlasitě jsem zakašlala.

„Ha, teď podvádíte vy!“ Chybil a další kouli nezasáhl. Bílá se pomalu kutálela po sametové ploše. V tu chvíli mě začal pronásledovat kolem stolu. „A je to – řekla jste si o to. Co to provádíte? Stejně přede mnou nedokážete utéct.“ Udělala jsem dvě kolečka kolem stolu a celou cestu jsem se zplna hrdla smála. Osm her biliáru a další džbánky piva, byli jsme unavení – jeden na každé čtyři hry. Ale opravdu jsme si to užili. Po celou dobu hraní nás dobrá nálada neopouštěla. Přestože jsme se navzájem pošťuchovali, neustále mě chválil při každém dobrém šťouchu, a když jsem ránu pokazila, dodával mi vlídně kuráž a neustále se na mě usmíval. Chovali jsme se jako dlouholetí přátelé. Trávit s ním čas bylo překvapivě snadné. Všechna jeho sláva jako by vyprchala někam do éteru a on zůstal jen pouhým Ryanem, opravdu milým člověkem. Nebylo tedy nijak nepřirozené a překvapivé, když se mě v průběhu hraní zeptal, jestli bychom si nemohli raději tykat. Souhlasila jsem bez zaváhání. „Tak dobrá, tohle je rozhodující hra. Vítěz získává všechna náležitá práva,“ prohlásil a zvesela mi poklepal na rameno špičkou tága. Zatvářil se vážně a začal se připravovat k dalšímu šťouchu. „Můžu se tě na něco zeptat, Taryn?“ „Ano, jistě, na co?“ zajímalo mě, co chce vědět. „No říkal jsem si, jestli jsi vdaná nebo se s někým vídáš. Nevím, jestli bych ještě dneska dokázal zvládnout útok nějakého žárlivého chlapíka,“ přiznal. „Hmm, ne. Nikdy jsem nebyla vdaná. A nemusíš se bát – žádný žárlivý přítel taky není,“ odpověděla jsem rychle a snažila se působit bezstarostně a sebejistě. Poté co jsem ta slova vyslovila, přála jsem si, abych to bývala řekla jinak. Zírala jsem rozpačitě na podlahu. Tohle je důvod, proč jsi to pivo neměla pít – pak jsi vůči druhým lidem až moc upřímná, ty hlupačko. Nejspíš si teď myslí, že jsi nějaká tragédka, o kterou nikdo nemá zájem. Ale když jsem o tom uvažovala racionálně, došla jsem k závěru, že už toho má za sebou dnes opravdu dost, a bylo jasné, že další barová rvačka by bylo to poslední, o co by stál. „Ty s nikým nechodíš?“ zněl zaskočeně. Podívala jsem se mu do očí, a to na mě zapůsobilo jako panák séra pravdy. „Ne, s nikým nechodím,“ odpověděla jsem. Hlavou mi probleskla vzpomínka na mého posledního přítele. Na to, jak mě Thomas (teď už o něm nepromluvím jinak než jako o tom „hajzlovi“) požádal o ruku a slíbil mi, že mě bude milovat až na věky. A jak jsem mu vrátila zásnubní prsten, poté co jsem zjistila, že má slabost pro náhodná sexuální dobrodružství s neznámými ženami. On byl poslední na tom poměrně krátkém seznamu mužů, kteří mi rozervali srdce na kusy. „Hm, to je dobré vědět,“ přikývl Ryan a dál se nakláněl nad kulečníkovým stolem a připravoval se k ráně. „A pročpak to?“ „Předpokládám, že mi ještě nezkřížil cestu ten pravý,“ odpověděla jsem nenuceně a snažila se zachránit, co se dá. Ve skutečnosti mi muži křížili cestu každý den, ale byla jsem už tak dlouho bez citu, že jsem se ani nenamáhala jich všimnout. Ale můj pud sebezáchovy byl silnější. Upřeně se mi zahleděl do očí a záměrně minul poslední šťouch hry. „Takže všechna náležitá práva jsou nejspíš moje,“ pronesla jsem tiše, když jsem poslala poslední kouli do kapsy. Jako gratulaci k vítězství si se mnou znovu plácl.

Zaregistrovala jsem, že když dopil, podíval se na hodinky. Předpokládala jsem, že přemýšlí o odchodu. Nahlédla jsem za roletu, abych se podívala, jestli na chodníku ještě pořád postávají nějací lidé. „Už je tam venku čisto?“ zeptal se, ačkoli moji odpověď znal. „Ne. Ještě pořád je tam srocený dav. Vidím nějaké muže s fotoaparáty a spoustu žen.“ „To je neskutečné,“ povzdechl si a promnul si oči. „Co je horší, lovci fotografií nebo trička trhající bláznivky?“ „Je to tak nastejno,“ zabručel Ryan. „Většina fanynek je skvělých, ale některé z nich dokážou jít až do úplného extrému – jako dneska. A paparazziové, ti jsou nemilosrdní.“ Jeho hlas zněl poraženecky. „Ty vlastně nemáš vůbec žádnou svobodu ani soukromí, viď?“ konstatovala jsem prozaicky a ohlédla se na něj. „Ne,“ zašeptal. „Už ne.“ Vypadal nešťastně. Bylo mi ho tak líto. Jak může mít někdo všechno, a zároveň vůbec nic? Bojovala jsem s nutkáním přistoupit k němu a ochranitelsky ho obejmout. Nevěděla jsem co k tomu říct jiného než: „To je mi líto.“ Letmo se na mě usmál, ale sklíčenost v jeho tváři byla stále patrná. „Oni neodejdou, dokud si nebudou jistí, že tady nejsi, je to tak?“ Nechtěla jsem to říkat nahlas, ale bylo to něco, na co jsem se zeptat musela. „Ne,“ vzhlédl a upřel na mě pohled. „Ale do toho tam venku prostě jen tak vyjít nemůžeš. To nepřipadá v úvahu.“ Představila jsem si ho, jak vychází z vchodových dveří a znovu je napaden zástupem šílejících žen. „Jakou jinou možnost ale mám?“ povzdechl si. „I když se mi podaří dostat na ulici…“ hlas se mu zlomil. Přemýšlela jsem, jak ho bezpečně dostat ven. Představa, že se na něj okamžitě vrhne ta horda, mě popouzela. „Počkej, podívám se, jak to vypadá u zadního vchodu, jestli tam náhodou není volná cesta. Zůstaň tady, dobře?“ Ryan neodpověděl, ale v jeho očích se objevil záblesk naděje, který potvrzoval, že proti mému návrhu nic nemá. Vyhlédla jsem ze zadního vchodu. Ulička byla prázdná. Ale kam by odsud asi mohl jít? Pohledem jsem prohledávala uličku, abych se ujistila, že se v ní neskrývá žádné nebezpečí, a pak jsem dostala skvělý nápad. „Nemůže tě někdo vyzvednout?“ zeptala jsem se. „Ano,“ přikývl. Sáhla jsem po mobilním telefonu. „Maggie? Ahoj, tady je Taryn. Chtěla bych tě poprosit o laskavost. Mám tady v podniku jednoho velmi speciálního hosta a potřebuje odsud bezpečně odejít. Víš, je hodně známý a, ehm, a před barem jsou kamery a nějaké bláznivé ženské. Ano, je od filmu.“ Střelila jsem po něm pohledem a omluvně jsem se usmála. „Můžu ho poslat skrz tvůj obchod… přes dveře na dvůr? Ne, potřebuje se jenom dostat na ulici – bezpečně. Fajn, díky, Maggie. Jsi skvělá.“ Obrátila jsem se k Ryanovi: „Řekni svému řidiči, aby zaparkoval před Maggiiným pekařstvím na Páté, mezi Jilmovou a Morušovou, a zavolal, až bude na místě.“ Proč se najednou zdálo, jako bych osnovala nějaký kousek v opravdu špatném thrilleru? „Budeš v bezpečí. Maggie je

milá, starší dáma. Ta vůbec netuší, kdo jsi. Nebude tě obtěžovat.“ Zvedla jsem hlavu a viděla, že celý září – jako bych byla jeho poslední spása. „To jsou věci, kterých si dost nevážíme,“ zamumlal. „Ehm? Co tím myslíš?“ Přála bych si, aby mi to vysvětlil. „Nic,“ šeptl, zavrtěl hlavou a po rtech mu přelétl úsměv. Vytáhl z kapsy telefon, aby zavolal řidiči. O deset minut později jsme se spolu rozloučili. „Děkuju za všechno, Taryn. Moc mě mrzí, že jsem ti dnes působil takové nepříjemnosti.“ „To je v pořádku, Ryane. Nemusíš se omlouvat. Ráda jsem tě poznala.“ „Já tebe taky. Ehm, nevzpomínám si, kdy jsem se naposled cítil takhle uvolněně. Bylo příjemné být zase jednou tak normální, i když to trvalo jen pár hodin. Opravdu jsem si to skvěle užil.“ „To ráda slyším. Taky jsem si to užila.“ „Taryn, doufám, že ti můžu důvěřovat, že si informaci o času, který jsme spolu strávili, necháš pro sebe – jako naše tajemství,“ očima mě o to prosil také a já věděla, že se o našem setkání nikdy nikdo nedozví. „Neboj se, Ryane,“ ujistila jsem ho. Záměrně jsem se mu přitom dívala přímo do očí, aby věděl, že mluvím pravdu. „Chci, abys věděl, že mi můžeš věřit. Je to stejně tak moje tajemství jako tvoje. Přísahám, že o tom nikdy nikomu neřeknu ani slovo. Nikdy – slibuju.“ Natáhl se ke mně, aby si se mnou mohl potřást rukou, takže jsem se reflexivně připravila na přátelský stisk, ale místo toho moji ruku jemně obrátil a vtiskl mi na ni polibek. „Tak zatím,“ pronesl tiše a přitom stále svíral mé prsty v dlani. Cítila jsem, že mi srdce zabušilo, jako kdyby se mi pokoušelo vyskočit z hrudi. „Zatím,“ podařilo se mi vydechnout. Doprovodila jsem ho k šedým ocelovým dveřím v kuchyni a pozorně jsem sledovala, jak naprosto nepozorovaně míří přes úzkou uličku k protějším dveřím. V otevřených dveřích se zastavil, naposledy se na mě usmál a zmizel v pekařství.

KAPITOLA 3 Setkání

„Něco jsem promeškala?“ zeptala se Marie. Prohlížela si mě odshora dolů a zase zpátky, jako kdybych měla přes celé tělo nápis „vinna“. „Co tím myslíš?“ snažila jsem se působit netečně. Prozradit nic nehodlám – slíbila jsem mu to. Naklonila hlavu k oknu, za kterým stáli na stráži dva fotografové. Zoufale se mi chtělo vyběhnout nahoru do patra, naplnit kýble vodou a vylít jim je z druhého poschodí na hlavu, abych je konečně odehnala pryč. „Nemám tušení. Možná se někdo slavný zatoulal z rezervace,“ odpověděla jsem bezbarvě. „Nakrájela jsi už nějaké limetky?“ Hledala jsem nové téma a přitom jsem se snažila uklidnit bušící srdce. Neexistovalo, že bych promluvila o uplynulých několika hodinách. „Jo, ale už nám skoro docházejí,“ zabručela. Nakonec se paparazziové zjevně zklamaní z toho, že se jim nepodaří u mě v podniku pořídit momentku Ryana Christensena, za kterou by mohli vyinkasovat milion dolarů, rozešli. Zbytek večera jsem se v myšlenkách neustále vracela ke vzpomínkám na odpoledne. Ryan byl tak okouzlující, tak laskavý a vtipný. Cítila jsem výčitky svědomí, že jsem o něm předtím prohlásila, že je namyšlený. Víc jsem se mýlit o někom ani nemohla. Jeho modrozelené oči byly tak fascinující, když ke mně zvedl pohled při líbání ruky. Měla jsem od toho náhodného setkání takový zvláštní pocit. Letmo jsem se usmála a pak jsem se přinutila zase se znovu začít soustředit na to, co se dělo v baru. Věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím, pocházeli jsme z naprosto odlišných světů, které nebyly uzpůsobeny k tomu, aby spolu mohly koexistovat. Další den jsem měla nějaké pochůzky ve městě, nákup v potravinách jsem byla nucena odložit až na později. Taky jsem musela objednat kapely na páteční a sobotní večer, a to znamenalo, že budeme mít mnohem víc plno než obvykle. Nakoupila jsem si věci pro osobní potřebu, a než jsem zamířila k pokladně, naplnila jsem vozík čerstvými citrony, limetkami a pomeranči do baru. Vybrala jsem si frontu s nejméně lidmi, protože jsem se domnívala, že tak zkrátím pobyt v obchodu na minimum. To byl ovšem naprosto naivní předpoklad! Starší dáma přede mnou se začala s pokladní dohadovat, a všichni víme, že se věci ještě zhorší, když někoho pokladní vyzve, aby si účet zkontroloval. Mám prostě štěstí. Klouzala jsem pohledem po obálkách časopisů, které byly vystavené na stojanu, a snažila se zabít čas. Na většině z nich byly lákavé obrázky pečiva doprovázené nápisy jako „nízkotučný“ a „dietní“ nebo dokonale vyretušovanými fotografiemi hollywoodských hereček. Bylo to tak absurdní, že mě to rozesmálo. Pak jsem si začala prohlížet obrázky slavných hvězd, které plnily obálky zbývajících bulvárních časopisů, až jsem si všimla známé tváře s pronikavýma modrozelenýma očima. Byl

tam – Ryan Christensen. Vlastně o něm byla nějaká zmínka nebo odkaz na reportáž na obalu téměř každého z těch společenských časopisů. Přelétla jsem po pár titulcích okolo obrázků. Hvězda filmu Mořské pobřeží: Ryan – celá pravda Ryan Christensen – nejpřitažlivější herec na planetě! Ryan Christensen z MOŘSKÉHO POBŘEŽÍ a jeho komplikovaný milostný trojúhelník Přestože jsem bulvárem opovrhovala, přemohla mé lepší já jakási morbidní zvědavost. Vzala jsem do ruky ten, co byl nejblíž a sliboval „celou pravdu“, a listovala jsem jím, dokud jsem nenarazila na inzerovaný článek o Ryanovi. Stránky byly zaplněné lesklými fotografiemi, na nichž byl v nějakém klubu a snažil se působit nenápadně, fotky, na kterých pózoval, a momentkami z natáčení. Žádná „pravda“, co ji sliboval hlavní titulek, tam však nebyla. Text obsahoval jen nejasné spekulace o jakémsi skandálu a nepodložená tvrzení o jeho nerozvážných kouscích. Když jsem ho zběžně prolétla celý, bylo jasné, že o tomto člověku vím víc „pravdivých“ fakt já než tenhle ubohý časopis. Během doby, kterou jsme s Ryanem strávili společně, mi toho o sobě hodně řekl – nepřímo, svým chováním a jednáním a přímo, když mi vyprávěl různé historky. Všimla jsem si, že když je ve stresu, často si mne čelo a křupe klouby, a když o něčem přemýšlí, kouše se do rtu. V myšlenkách jsem se přenesla zpět k těm čtyřem hodinám, které jsme spolu včera strávili. Moje vzpomínky na Ryana byly jiné než představy zaplňující ten časopis. Byl to milý a docela normální člověk stojící nohama na zemi. Protože byl laskavý a přátelský, všimla jsem si jiných charakterových rysů než ostatní. Hodně lidí mělo za to, že herci jsou otevření a společenští, ale Ryan takový nebyl. Byl plachý, ale zároveň velmi žertovný, neschopný flirtovat a tak trochu introvertní… přesně jako já. Ale jedno jeho rozhodnutí v kariéře, trocha štěstí a možná i neuvěřitelné načasování ovlivnily Ryanův společenský status a přes noc se z normálního člověka stal téměř bohem. Jakákoli šance, že by mohl žít jako normální osoba, byla touto slávou zničena. Když jsem si to uvědomila, rozesmutnilo mě to. Bylo mi ho líto. Našpulila jsem rty a začala číst popisek pod jedním z obrázků: „Ryan a Suzanne si to sem tam rozdávají“. Ta slova v mojí mysli vyvolala obraz Ryana líbajícího každou dívku, která nabízí nějakou příležitost. Toužilo po něm tolik žen, že si mohl vybírat. Znovu jsem začala vnitřní monolog. Pravděpodobně má každou noc v posteli jinou, stejně jako můj bývalý snoubenec Thomas. Ta představa mě naprosto znechutila, takže jsem časopis zavřela a zastrčila ho zpátky na stojan. Do pátečního večera jsem myšlenky na Ryana Christensena nahradila třiceti různými recepty na míchané nápoje. Těšilo mě, že obstojný dav se těší z výkonu kytaristy, kterého jsem najala. Bavil posluchače příjemným mixem populárních melodií a já jsem se nedokázala ovládnout, abych se za barem nepohupovala do rytmu. Musím si ho zamluvit znovu, pomyslela jsem si, když jsem míchala dva jacky danielse s kolou pro jednoho zákazníka. Jak jsem přejížděla pohledem dav, zachytila jsem pohled mého víkendového vyhazovače a dlouholetého kamaráda. Měl sto devadesát centimetrů a postavu jako fotbalový obránce s širokým krkem a krátce zastřiženou bradku a zbytky blond vlasů. Jeho se dalo přehlédnout

jen stěží. Napadlo mě, co se stalo, že ho to přinutilo opustit místo u vchodových dveří. Všimla jsem si, že doprovází mladého muže s krátkými hnědými vlasy a roztrhanými džínsy směrem ke mně. Ten hoch vypadal jako odrostlý teenager, ale rozhodně ne dost staře, aby mohl být v baru. „Taryn,“ překřikl Pete hudbu. „Tenhle kluk říká, že má pro tebe dopis.“ „Vy jste Taryn Mitchellová?“ zeptal se chlapec. „Ano, to jsem já.“ „Mám pro vás vzkaz,“ řekl hlasitě a podal mi bílou obálku. Roztrhla jsem ji. Uvnitř byl ručně psaný dopis. Taryn, ten milý kluk stojící před tebou je Jason. Je to syn jedné mé asistentky z produkce a já jsem ho uplatil, aby Ti tuhle zprávu doručil. Čas, který jsme spolu strávili, byl opravdu skvělý a moc rád bych Tě viděl znovu. Pokud bys měla chuť se sejít, napiš mi prosím dolů číslo svého mobilu, abychom se mohli vidět v soukromí. Doufám, že odpovíš ANO. Ryan Musela jsem si ten vzkaz přečíst dvakrát, protože mi to napoprvé vůbec nedošlo. Znamená to, že se mu líbím? Chce mě vidět znovu… MĚ? Proč? Abych mohla být ta druhá v novém milostném trojúhelníku? Aby si mohl střihnout, s kým půjde? On je známá celebrita, a já ne – a i když jsem ho opravdu moc chtěla vidět znovu, jsem dost inteligentní na to, abych věděla, že z toho nemůže být nic, co by mělo trvání. Vzala jsem pero, které leželo vedle pokladny, zuby jsem sundala vršek a s veškerou silou a odhodláním jsem na zadní stranu ubrousku napsala NE. Srdce se mi z toho běžného, ale zvláštním způsobem bolestného úkonu rozbušilo. Nebyl první, koho jsem odmítla, ale rozhodně byl první, koho jsem odmítla na ubrousku doručeném poslem. Ryan Christensen nebyl materiál na dlouhodobý vztah a já jsem neměla zájem o nějaký románek na jednu noc, byť by byl s někým tak slavným – takže proč se do toho vůbec pouštět? Proč riskovat zklamání? Těžce jsem polkla, složila ubrousek a podala ho chlapci. „Dej to Ryanovi, prosím,“ vybídla jsem ho tlumeně. Doufala jsem, že toho rozhodnutí nebudu litovat. Pohledem jsem přejela směrem ke svému spolehlivému příteli. „Pete, prosím, zajisti, aby se tenhle mladý muž bezpečně dostal ke svému autu.“ Stála jsem tam a sledovala, jak dotyčný chlapec odchází hlavními dveřmi s mojí odpovědí v ruce a stará známá bolest rozšířila trhlinu v mém srdci o něco víc. Čeká mě další dlouhá noc bez lásky. Druhého dne zrána mě z bezesného spánku probudilo ptačí čiřikání. Ložnice byla zahalená do šedi, žádné jasné slunné dopoledne, ve které jsem doufala. Počasí se zdálo přesně odpovídat mojí náladě. Zhluboka jsem se nadechla, na chvíli jsme zadržela vzduch v plicích a při výdechu jsem si představila Ryana. Odhrnula jsem si vlasy z čela a pokusila si vymnout ospalky z očí. Možná že když si je zatlačím hluboko do lebky, tak ta představa zmizí? Namáhavě jsem se vlekla chodbou ke koupelně a myšlenkami jsem se vracela ke svému „ne“

napsaném na ubrousku. Proč jsem to udělala? Požádal mě o telefonní číslo a já jsem vycouvala. O zlomek vteřiny později jsem si to uvědomila. Není to jen další muž, který má potenciál vyrvat mi srdce z těla a ještě tlukoucí mi ho podat. On by dokázal napáchat mnohem větších škody. Ale chtěl mě znovu vidět – takže musí myslet, že jsem dostatečně atraktivní. Nakonec jeho poslední údajná přítelkyně byla nádherná. Dlouze jsem se na sebe zadívala do zrcadla a snažila se uvidět, jestli bych mohla jeho nárokům vyhovovat. Rozpustila jsem si culík a prohrábla si dlouhé vlasy. Letní opálení bylo vybledlé, obrysy bikin už takřka nepatrné, ale na tváři mi ještě trochu zdravé barvy zbývalo. Pustila jsem studenou vodu a opláchla si oči. Čím víc jsem si je mnula, tím modřeji působily. „Na sedmadvacet to není tak zlé,“ zabručela jsem šeptem k zrcadlu. Ale co když se mu skutečně líbím – co pak? Mám si snad tu slavnou osobu přidat na svůj krátký seznam přátel? Někde hluboko uvnitř se pochybnost uvolnila ze své cely. Ale i navzdory Ryanovu gestu, jak vůbec můžu konkurovat všem těm hollywoodským hvězdičkám? Ty všechny čekají, aby mohly ulovit svého herce v hlavní roli. V šatech od návrhářů, s účesy z vlasových salonů a krásně dohněda opálenou kůží – a to se vůbec nezmiňuju o jejich neuvěřitelných postavách, silikonových ňadrech a obrovských bankovních účtech. Příklady právě takových byly vyjmenovávány v těch bulvárních časopisech a všechny byly na lovu odpovídajícího partnera. Ryan Christensen se rozhodně na jejich seznamu žádoucích svobodných mládenců nacházel. Pak mě napadlo, proč si vlastně myslím, že by se nějaká slavná, nezadaná herečka měla ode mě něčím lišit. I ony si užily peklo, když ztratily svého partnera kvůli jeho nevěrám a opakovaným náhodným vztahům. Dokonce i krásné hvězdičky měly zlomené srdce. Začala jsem být depresivní. Představa fronty úžasných hereček čekajících na manžela, celá legie překrásných modelek, které k sobě hledají dokonalý doplněk. Ale já toho dokonalého a přitažlivého herce mám vlastně na dosah ruky. Kdyby nebyl herec a nebyl v tuhle chvíli zrovna tak slavný, udělala by si některá z těchhle žen pro něj vůbec chvíli? Myslím, že ne. Sakra, když už sestavuju tenhle seznam, proč do něj nepřidat i všechny žádoucí dcery bohatých a mocných… a navrch ještě sedm milionů žen z celého světa, které by pro jeden záběr s Ryanem Christensenem klidně i zabily. To by byla opravdu dlouhá fronta na jednoho muže. K čertu s tím, o co vlastně jde? Za pár týdnů bude stejně pryč. Odjede na nějakou jinou lokaci natáčet jiný film s nějakou dokonalou sexy herečkou, s níž bezpochyby naváže vztah a záhy se spolu vyspí. Každý den chodí miliony lidí do práce, ale kolik z nich se živí tím, že předstírá milostný vztah a strká někomu jazyk do pusy? Miláčku, měj se v práci pěkně a doufám, že natočíš nějakou pěknou líbačku! Och, dneska natáčíš milostnou scénu s rajcovní, nezadanou herečkou? Dobře pro tebe. Nemám hned zavolat právníkovi, nebo mám raději počkat, až mě kvůli ní opustíš oficiálně? Kolik herců si přesně takhle zničilo osobní život? Kladla jsem si otázku, zda je možné, aby někdo takový jako Ryan měl normální vztah. Možná půjde ve stopách všech těch před ním a bude prostě udržovat krátké vztahy se spoustou

hereček. Přemýšlela jsem o vztazích herců – jen hrstka z nich má za partnery normální lidi. Všechno hrálo proti mně. Prohrábla jsem si vlasy, abych ty myšlenky vyhnala pryč. Jen jsem balamutila sebe samu, když jsem si namlouvala, že by něco takového mohlo fungovat. Je čas se vrátit zpátky do reality, Taryn. Takoví muži se nezamilovávají do obyčejných žen, jako jsi ty. Najednou jsem se znovu cítila úplně bezvýznamná. „Proč máš takovou špatnou náladu?“ zabručela na mě Marie, zatímco jsem míchala drink. Znala mě dost dobře na to, aby věděla, že se něco děje. Celý den jsem strávila tím, že jsem se vnitřně bičovala, v devět hodin se můj vnitřní zápas probojoval ven. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se ji ignorovat. Ať už to byla nebo nebyla moje nejlepší kamarádka, neexistovalo, že bych jí o svém tajemství něco řekla, moje soukromé pochybení by tak totiž vešlo ve známost pro každého, kdo by vkročil do baru, protože by mi určitě po zbytek večera hlasitě dávala co proto. Zašilhala po mně chtivým pohledem v naději, že jí odpovím. „Něco neproběhlo tak, jak jsem doufala,“ usoudila jsem, že to je na její otázku dostatečná odpověď. Potkala jsem nádherného, úžasného muže, se kterým bych mohla být opravdu šťastná, ale taky je slavný a nikdy nemůže být můj… „Nechceš si o tom promluvit?“ zeptala se Marie. Věděla jsem, že má o mě obavy, ale tohle bylo něco, co sdílet nemůžu. „Ne,“ odvětila jsem jemně. „Není o čem mluvit, to bude v pořádku.“ Byla jsem vděčná, že se v podniku objevil velký dav neznámých lidí. Dělo se toho dost na to, aby to dokázalo odvést moji pozornost jinam. Jedna z mých nejoblíbenějších místních kapel právě dokončila přípravu nástrojů na pódiu a za chvíli už se budeme moct těšit z jejich hudby. Pete zaujal obvyklou pozici na stoličce u dveří, aby mohl příchozím kontrolovat průkazy totožnosti a vybírat malý příplatek na kapelu. Rozhlédla jsem se kolem a všechno bylo stabilní a setrvalé, tak jak to v mém životě mělo být. Přijala jsem fakt, že to byla moudrá a správná volba a pevně jsem si stála na svém. Večer pokročil a já i Marie jsme jako obvykle tančily za barem, míchaly nápoje a posílaly zákazníkům sklenice a lahve po baru. Prostorem zněla improvizovaná hudba, dav v podniku byl početný a moje špatná nálada se z větší části rozplynula. Všichni si to pěkně užívali. Čekala jsem zrovna na jednoho zákazníka, když jsem z ničeho nic ucítila, že mi čísi ruka sevřela loket a ostré nehty se mi zaryly do kůže. „Marie! Co to děláš?“ vyhrkla jsem překvapeně a podívala se dolů na její zaťatou ruku. Potom jsem zvedla oči k její tváři a všimla jsem si, že zbělela jako křída, pusu otevřenou. Sledovala jsem směr jejího zkoprnělého pohledu, nechápala jsem, v čem je problém. „Marie?“ Rychle jsem přelétla očima dav a pak jsem ho uviděla – Ryana Christensena obklopovala malá skupina a prodírala se davem směrem k nám. Jeden ze stálých zákazníků, Dan, opakovaně bouchnul dlaní o pult, aby získal moji pozornost. „Taryn, Pete chce, abys za ním zaskočila… HNED TEĎ!“ „Marie, pusť mě,“ vyhrkla jsem a uvolnila jsem se z jejího sevření. Vrhla jsem se na druhou

stranu baru a razila si cestu davem k hlavnímu vchodu. Pete se snažil držet velký dav za dveřmi. „Taryn! Co jsem měl sakra dělat? Musel jsem ho pustit dovnitř – zaplatil.“ „Pete, už nikoho dovnitř pouštět nemůžeme. Máme už úplně plno. Jestli něco nepotřebuju, tak aby se objevila požární kontrola – mohli by mi to tady zavřít!“ snažila jsem se překřičet hudbu. „No tak to jim všem budeš muset říct, že je dovnitř pustit nemůžu!“ Pete ukázal na dav zabírající celý chodník. „Pete, prostě zavři dveře a posaď se před ně na stoličku. Seženu Dana, aby ti pomohl.“ Vyšla jsem ven na chodník a zvedla jsem hlas, abych mohla promluvit k čekajícím. „Všem se omlouvám, ale mám plnou kapacitu. Pokud byste rádi dovnitř, budete muset počkat, až nějací jiní zákazníci odejdou.“ Pak jsem se otočila a rychle vyrazila za Danem. „Dane, a ještě něco…“ otočila jsem se a uchopila ho za svalnatou paži. „Pokud ten dav venku už nebude možné zvládnout, zavolej policii a pak za mnou hned přijď.“ Spěchala jsem za bar. Za všechna ta léta, co pracuju v pohostinství, jsem nikdy neměla v podniku tolik lidí. Bylo jich dvakrát až třikrát víc než obvykle a bylo to šílené. Na protějším konci jsem si všimla urostlého muže s bankovou v ruce. Něco v jeho postoji nahánělo strach. Marie byla ještě pořád otřesená tím, že vidí Ryana, a nebyla si schopná zapamatovat objednávky hostů. „Dobrý večer, co si dáte?“ zeptala jsem se urostlého chlapíka. Došlo mi, že to nejspíš bude osobní ochranka herců. Vzhledem tomu odpovídal. „Zdravím,“ opáčil, usmál se a pak na mě vychrlil objednávku pití. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem Ryana, věděla jsem, že bude někde poblíž. Naše pohledy se do sebe zaklesly. Opíral se o vzdálenější cihlovou zeď vedle místnosti s kulečníkem a paže měl zkřížené na prsou – zíral na mě a křenil se. Kolem něj se tlačil hlouček dívek, ale nezdálo se, že by jim věnoval pozornost. Místo toho něco říkal muži vedle sebe. Připravovala jsem jejich nápoje a přitom jsem si všimla, že v podniku jsou také dvě slavné herečky z jeho filmu. Několik stálých zákazníků se snažilo dostat přes silové pole bodyguardů, kteří je obklopovali. Zdálo se, že se Ryan baví. V ruce držel velkou sklenici piva, smál se a se svojí společností si živě povídal, s těmi ostatními ale nijak zvlášť ne. Cítila jsem se divně, když jsem pomyslela na naše první setkání a na své odmítnutí mu napsat telefonní číslo. Byla jsem tak nervózní z toho, že ho zase vidím, že jsem se ho raději snažila ignorovat. Ale to bylo těžké. Jeho přítomnost jsem cítila všude kolem sebe. Stála jsem zrovna na vzdálenějším konci baru a čekala na objednávku, když do mě Marie šťouchla loktem. „Sedí na baru,“ zapištěla nadšeně. Nakrucovala se tak usilovně, až jsem myslela, že si snad načurá do kalhotek. „Zkoušela jsem se zeptat, co si dá, ale říkal, že chce mluvit s tebou!“ mlela a přitom na mě mířila prstem. Hodila jsem okem směrem k němu. Seděl s rukama pohodlně založenýma a uculoval se. Usadil se na tu samou stoličku jako poprvé. Obsloužila jsem zákazníka a teprve pak jsem se vydala směrem k němu. Nehodlala jsem nijak spěchat. Pomalu jsem šla směrem k němu a cestou jsem zaregistrovala několik dalších objednávek, ačkoli jsem byla myšlenkami úplně někde jinde. Řeknu mu ahoj? Nebo bych měla předstírat, že

ho neznám? Přála jsem si, abych před sebou měla ještě dalších dvanáct metrů chůze, ale už jsem byla na místě. „Zdravím!“ bylo to trapné, ale nic jiného jsem ze sebe vypravit nedokázala. „Ahoj,“ řekl on a rozzářeně se na mě usmál. „Jak se máš?“ „Překvapeně?“ pokrčila jsem rameny. „A dost vytíženě, díky tobě.“ Snažila jsem se, aby to znělo odtažitě. „To je hádám, dobře.“ Přelétl pohledem po pódiu. „Máte tady dneska večer skvělou zábavu.“ „Díky. Tihle hoši jsou báječní. Hrají tu často.“ Cítila jsem, že se na něj usmívám, a myšlenkami jsem se přitom vracela zpátky k jeho první návštěvě. Ať tak či tak, povídat si s ním šlo prostě pořád snadno. To platilo do chvíle, než jsem si všimla, že na nás lidé zírají. „Takže ti můžu načepovat další?“ zeptala jsem se a zkoušela se k němu chovat tak nenuceně, jako by to byl jakýkoli jiný host. Zaplula jsem zpátky do pracovního stylu. Ryan rychle dopil zbytek piva a poslal mi prázdnou sklenici přes pult. Když jsem přecházela k pípě, letmo jsem se po něm ohlédla. Sledoval mě a usmíval se. Nemohla jsem si pomoct, abych se na něj taky neusmála. „Kolik ti dlužím?“ zasunul ruku do náprsní kapsy. Potřásla jsem odmítavě hlavou. „Nic, to je na podnik, náhodou znám majitelku,“ pokrčila jsem rameny. Snažila jsem se působit uvolněně. „Víš, tohle dělat nemusíš,“ zamračil se na mě. Jako odpověď na jeho nespokojený výraz jsem nakrčila nos. Zkusil mě napodobit, až se na jeho rtech objevil náznak úsměvu. „Díky… Taryn.“ Jeho pronikavé modrozelené oči mi zrychlily pulz. V baru ale bylo tolik lidí, že jsem se musela odpoutat a obrátit pozornost na dalšího zákazníka. Lidé křičeli objednávky a mávali bankovkami. Jeho směrem jsem se podívala zrovna ve chvíli, kdy ho obklopily tři ženy. Chichotaly se, rozplývaly, koketovaly a snažily se, aby jim zapózoval a ony se s ním mohly vyfotit. Rty se mi zkřivily znechucením. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. Na toho muže prostě stála příliš velká fronta. Dál jsem se ho snažila ignorovat. „Co vám můžu nabídnout?“ zeptala jsem se docela pohledného muže, který čekal ve frontě na baru. Něco nesrozumitelně zamumlal, hudba a hlasitý hovor a výkřiky mi znemožňovaly rozumět, co říká. Slyšela jsem Ryana několikrát po sobě kýchnout. Automaticky jsem se na něj otočila. Jestlipak se nenastydl? Přisunula jsem před něj několik bílých ubrousků pro případ, že by potřeboval kapesník. Když jsem mu je posouvala k ruce, odvrátila jsem hlavu jiným směrem, ale teplý dotek jeho prstů na mých mi vehnal do tváře úsměv. „Promiňte, nerozuměla jsem,“ sevřela jsem druhou dlaň do kornoutu a přiložila si ji k uchu. „Co si dáte?“ zeptala jsem se muže. „Jste krásná!“ zakřičel na mě. Musela jsem se tomu tuctovému pokusu udělat na mě dojem ušklíbnout. „Díky,“ opáčila jsem monotónně. „Co si dáte?“ Začínala jsem ztrácet trpělivost. „Co třeba vaše telefonní číslo?“ zařičel na mě zpátky a přitom se nahnul přes bar. Všimla jsem si, že když domluvil, otočil se dozadu na svoje společníky, aby mohli ocenit jeho odvahu. Sklopila jsem pohled a nadzvedla koutek v mírném úsměvu, protože jsem z té trapné situace zrudla. Pevně jsem se držela zlatého pravidla nechodit na schůzky s náhodnými hosty,

a obzvlášť ne s idioty. „Díky. Cítím se polichocena,“ odpověděla jsem vlažným úsměvem, „ale je mi líto, jediné, co z téhle strany baru můžete dostat, je alkohol.“ Mrkla jsem zpátky na Ryana, který tam dál seděl a pozoroval mě s pobaveným úsměvem na tváři. „Ale no tak!“ smlouval se mnou muž. Jen jsem odmítavě zavrtěla hlavou. Několik hostů sedících na baru si toho nešťastného mladíka začalo dobírat: „To teda byla rána vedle. No teda!“ Zatvářila jsem se na ně nesouhlasně. „Co si dáte k pití?“ zeptala jsem se znovu a snažila jsem se být přívětivější. Ve skutečnosti už měl jen deset vteřin, aby mi odpověděl, než přejdu k dalšímu zákazníkovi. „Tři velký,“ zahalekal na mě konečně zpátky. O dalších deset objednávek později jsem pro jednu zákaznici míchala whisky sour, když jsem si všimla, že se jedna z hereček, Francesca LeRouxová, připojila k Ryanovi. Francesca byla mladá, dlouhonohá, velmi štíhlá dívka s dlouhými rovnými hnědými vlasy. Vypadala jako modelka. Opírala se o Ryanovo rameno, jednu paži měla ovinutou kolem jeho pasu a něco mu šeptala do ucha. Podívala jsem se zrovna ve chvíli, kdy mu prsty zajela do vlasů. Škubl sebou a naklonil hlavu, aby se dostal z jejího dosahu. Bylo zjevné, že mu to vadí. Proč to ale vadí mně? Něco na tom, jak se ho dotýkala, mě popouzelo. O pár okamžiků později se Ryan vrátil zpátky ke své společnosti sedící u stolu. Posadil se do jednoho z postranních boxů, ale kolem bylo tolik lidí, že jsem na něj moc neviděla. „Co ti říkal?“ zeptala se Marie. Byla celá bez sebe zvědavostí. „Dala jsem mu pivo. Říkal, že děkuje.“ Pokrčila jsem rameny. „To je všechno.“ „Máš ve svým baru opravdickýho Ryana Christensena a ty s ním ani nepromluvíš?“ „A co bych mu měla říkat, Marie?“ Neměla jsem chuť se s ní do téhle diskuse pouštět, takže jsem se k ní obrátila zády a odešla. Snažila jsem se Ryana nesledovat, ale viděla jsem, že zůstává u stolu se svojí společností. Tři vypracovaní bodyguardi postávali kolem nich a udržovali jejich fanoušky v patřičné vzdálenosti. Zahlédla jsem, že se pár žen snažilo prorazit si cestu skrz ně a získat autogram a přála jsem si, aby mu prostě daly pokoj. Napadlo mě, jestli to, že si prstem přejíždí pod nosem sem tam, je škrábání, anebo další nervózní tik, ale pak začal znovu kýchat. Musel nastydnout. Čepovala jsem další objednávku a přitom jsem uvažovala, co je tak hrozně zajímavého na získání něčího podpisu na kusu papíru. Nebyl to prostě jen způsob, jak ho ze všeho vytrhnout a dát mu na srozuměnou, že proti němu stojí nějaká jiná lidská bytost? Podepisovala jsem se několikrát denně – většinou na platební šeky – ale nikdy u toho nepostával na mém zápraží hlouček flirtujících a moje jméno vykřikujících ctitelek. Sledovala jsem, jak svoje jméno píše na spodní část trička nějaké dívky. Co tyhle holky pudí k tomu, aby si jím nechaly značkovačem podepsat tričko? Jedné věci jsem si ale všimla. Některé z dívek, které chodily žadonit o autogram, byly opravdu atraktivní, zdálo se ale, že pro něj jsou jen jakési formy bez tváří. Ve skutečnosti se na ně doopravdy nepodíval. Jako kdyby pro ty chvíle přepnul do pracovního modu. „Zdravím!“ ozval se do mých soukromých myšlenek hlasitý pozdrav. Vzhlédla jsem a spatřila pohledného muže v saku a nažehlené košili. Husté tmavé vlasy…

ve tvářích dolíčky… a na ruce spočívající na baru žádný snubní prsten. „Taky zdravím. Co si dáte?“ zaostřila jsem pohled na toho nového hezkého hosta. „A co máte?“ zeptal se a zářivě se na mě usmál. Vyjmenovala jsem deset různých druhů piv a ještě pro případ mu podala nápojový lístek s lahvovými pivy. „Hm, máte tu až moc možností. Co doporučujete?“ „No to záleží,“ odpověděla jsem, „na tom, jestli dáváte přednost tmavšímu výraznému nebo lehčímu světlému.“ Naklonil se ke mně přes bar. „Moc mi to neusnadňujete. Co kdybyste mi něco vybrala vy? Jsem si jistý, že mi bude chutnat, cokoli vyberete.“ S úsměvem jsem odešla a cestou sebrala několik sklenic. Natočila jsem jedno z nejoblíbenějších světlých piv a poslala mu sklenici po baru. „Hmm, je dobré.“ Zazubil se a mrknul na mě. „Máte skvělý vkus.“ Jeho kompliment mě rozesmál. Nebyl první, kdo mi tohle řekl. „Jmenuju se Mark. A vy?“ „Taryn,“ odpověděla jsem a napadlo mě, že by mi už mohl zaplatit to pivo, které jsem mu právě naservírovala. „Rád vás poznávám, Taryn,“ usmál se Mark a natáhl ke mně ruku. Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem mu s ní potřásla. „Máte krásně měkkou ruku,“ pokračoval v lichotkách Mark. „Díky,“ odpověděla jsem obezřetně a snažila jsem se vytáhnout ji z jeho sevření. Než jsem stačila cokoli udělat, zamkl ji pevně v dlani. Trhla jsem rukou, abych jeho stisk uvolnila, ale byl silnější než já. Úsměv mi zmizel z tváře. Jeho chování se mi nelíbilo. „Řekl už vám někdy někdo, jak nádherná jste?“ zamumlal a volnou rukou mě začal hladit po zápěstí a předloktí, jako když laskáte domácí kočku. Sevřel se mi žaludek. Pokusila jsem se ruku znovu odtáhnout, ale držel ji dál. „Pusťte mi tu ruku,“ pronesla jsem klidně, skoro jako bych ho škádlila. „To nemůžu. Ne, dokud mi neřeknete, co mě k vám tak přitahuje,“ prohlásil Mark, jako by byla moje vina, že se nedokázal ovládat. Dál se snažil se mnou hloupě flirtovat a já se několikrát pokusila mu ruku vytrhnout, ale nepodařilo se mi to. „Pusťte – mi – tu – ruku,“ důrazně jsem vyslovila každé slovo. Podívala jsem se mu přes rameno a překvapeně jsem zůstala zírat na Ryana, který stál přímo za ním. V jedné ruce držel sklenici s pivem a druhou měl zastrčenou v kapse, přivřené oči upíral na mě. Vedle něj stál jeden z jeho strážců. „Ach, Taryn,“ zacenil se na mě Mark. „Já vás prostě nemůžu nechat jít. Protože jste byla tak milá a vybrala jste pro mě pivo, tak si myslím, že byste pro nás taky měla vybrat restauraci, kam vás pozvu.“ „To si nemyslím,“ opáčila jsem chladně, unavená jeho hrou. „No tak, zlato. Nebuďte taková.“ Jeho tón způsobil, že jsem sebou trhla. Prstem troufale přejížděl po mém zápěstí. Ryan se podíval na mého nového obdivovatele a pak zpátky na mě, jeho tvář dobře prozrazovala, co má v úmyslu. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou a doufala, že moje varování zahlédne. Nechtěla jsem žádné potíže. K Ryanovi přistoupily dvě mladé ženy a pokoušely se získat jeho pozornost. Jedna z nich ho

uchopila za paži. Ryan okamžitě zvedl loket, zjevně popuzený jejich nestydatým chováním a obtěžováním. Přitom si málem rozlil pivo. Bylo jasné, že mu také není příjemné, když se ho lidé dotýkají. Znovu jsem směrem k Markovi hlasitě a teď už popuzeně zopakovala: „Pusťte mi tu ruku. To pivo bude stát tři dolary.“ „No tak – měla byste si se mnou vyjít. Užijem si spoustu zábavy, slibuju.“ Z jeho tónu přímo ukapával nátlak, ale konečně už moji ruku pustil. „Ne. K tomu opravdu nedojde. Tři dolary, prosím.“ Ryan zvedl ruku proti dívkám a já měla pocit, že jsem ho zaslechla říkat, „prosím, teď ne“. Jeho bodyguard okamžitě zakročil. „Zkuste to. Já vím, že jste něco cítila, když jsem vás držel za ruku. Jiskřilo to mezi námi. Nebraňte se tomu,“ nedal si pokoj Mark. Ryan na něj upíral nepřátelský pohled. Jeho hněv byl evidentní. „Je mi líto. Necítila jsem nic,“ prohlásila jsem monotónně a snažila jsem se, aby můj hlas byl zcela prostý emocí. Tenhle člověk byl nenapravitelný kretén. „To jste mě zranila,“ pronesl pateticky a rozmrzele našpulil rty. Marie mě po očku sledovala také, vždycky jsme dávaly pozor jedna na druhou. Přátelily jsme se už od základní školy a za barem jsme spolu pracovaly tak dlouho, že jsme měly vytvořený systém jednoduchých signálů. Vytáhla jsem ze zadní kapsy utěrku a upustila ji na zem. „Kdopak je ten tvůj novej kamarád, Taryn?“ zahalekala přes moje záda Marie. „To je Mark,“ odpověděla jsem jí hlasitě a ukázala na něj prstem. „Chce mě vzít na večeři, no, a já zas chci jenom to, aby zaplatil za svoje pivo. Je to neřešitelné dilema.“ Ryan se slabounce uchechtl. Můj nový ctitel to konečně pochopil. Vytáhl z balíčku bankovek tři dolarovky, hodil je na bar a nakvašeně se otočil. Skoro do Ryana narazil, když si klestil cestu od baru. Ryan se na mě usmál a pak zvedl sklenici a loknul si zbývajícího piva. Střelila jsem pohledem na prázdné místo a pak na Ryana a doufala, že můj náznak pochopí. Nezklamal. „Můžu vám znovu načepovat, pane?“ zeptala jsem se žertovně, když jsem sebrala jeho sklenici z baru. Usmál se a kývl. Odložila jsem sklenici do dřezu a natočila mu nové pivo do čistého skla. „Nenalákala bych vás taky na panáka té nejjemnější tequily, jakou jste kdy ochutnal?“ zeptala jsem se a postavila před něj pivo. „Rozhodně ano,“ opáčil okamžitě a upřel na mě pohled svých pronikavých očí. Sáhla jsem do horní police za barem a sundala jsem průhlednou lahev s kulatým stříbrným uzávěrem. „Co je to?“ zeptal se a snažil se přečíst etiketu. „Tequila Gran Patrón Platinum.“ Nalila jsem dva panáky. „Takže na… psychotické fanynky,“ pronesla jsem přípitek a zvedla sklenici do vzduchu. Ťuknul si se mnou a oba jsme je do sebe hodili. Ryan sáhl do kapsy a vytáhl svazek bankovek, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Ne, strč ty peníze zpátky do kapsy,“ zašeptala jsem a sebrala prázdné skleničky. Zamračil se na mě. Instinktivně jsem se zakabonila nazpátek. Pak na mě jako nějaký malý klučina vyplázl jazyk. Nenuceně jsem si prostředníčkem promnula místo mezi obočím. Oba jsme se začali smát. Když jsem se na něj podívala znovu, Suzanne Strassová, ta druhá herečka, která s ním přišla

do baru, postávala vedle něj. Něco mu zašeptala do ucha. Ať už to bylo cokoli, obrátil oči v sloup a sešpulil rty. Zdálo se, že to, co mu řekla, ho moc nepotěšilo. Aniž by řekl jediné slovo, vstal a vrátil se zpátky ke stolu své společnosti, kde už po zbytek večera zůstal. Objednali si ještě několik dalších rund a zdálo se, že se všichni dobře baví. Všimla jsem si, že se Suzanne pohupuje do rytmu hudby. Ryan seděl obličejem obrácený mým směrem a každou chvíli se po mně podíval a neuhnul, dokud se naše oči nesetkaly. Ryanovy modrozelené oči byly hypnotizující a já jsem si nemohla pomoct, abych se pokaždé, když jsem jeho pohled zachytila, neusmála. Byl opravdu moc pohledný, ale bylo tu ještě něco jiného. Nemyslel si, že je něco výjimečného, chtěl zapadnout. Díval se mi dlouze do očí a pak se usmál, lehce naklonil hlavu a pak si začal rozepínat košili. Byla jsem zvědavá, proč se v podniku svléká, a nedokázala jsem odvrátit pohled. Poplácal se po hrudi a pak prsty vytáhl tričko, které měl pod košilí. V ten okamžik jsem si všimla, že má na sobě modré triko ode mě. Usmála jsem se pro sebe, ale za chvíli už jsem nedokázala potlačit široký úsměv. Několikrát nadzvedl obočí a mrkl na mě. Byla skoro jedna hodina ráno, když se jejich skupina začala připravovat k odchodu. Ryan se postavil, oblékal si sako a přitom se na mě díval. Pak si povzdechl, otočil se a zamířil ke dveřím. Jen tak, beze slova, bez rozloučení… a byl pryč. Naštěstí hned nato, co odešly všechny ty známé osobnosti, zmizela i většina davu. Podnik byl plný odpadků. Prodala jsem většinu lahvového piva, které jsem měla uskladněné v chladničkách, a taky dost ze zásob tvrdého alkoholu. Stoly pokrývaly prázdné lahve, sklenice a džbánky. „No nebylo to zatraceně šílený?“ vykřikoval Pete, když nám pomáhal ten nepořádek uklízet. Marie nosila jeden tác se špinavým sklem za druhým a vyrovnávala je na bar, ale navzdory tomu binci a úklidu, který nás čekal, byla z toho setkání s celebritami pořád rozesmátá. „Nemůžu uvěřit, že přišli sem!“ culila se. „Pořád se z toho celá klepu!“ Usmála jsem se na ni. Ryan a jeho přátelé byli jen lidé, kteří si dnešní večer taky chtěli užít. „Jedna věc je ale jistá – ten Ryan Christensen z tebe nemohl spustit oči,“ škádlila mě. Zamručela jsem na ni, aby s tím přestala. „A nekul na mě oči!“ napomínala mě. Obraz Ryana mi vytanul před očima a hlasitě jsem si povzdychla. Opravdu jsme na sebe dneska večer pořád zírali. Proč se mě snažil chránit? Začala jsem umývat špinavé sklenice a snažila jsem se na to nemyslet, ale nešlo to.