Přehled Parlamentu a voleb 2014 [29-11-2013 - 11:00]
Úvod k volbám do Evropského parlamentu v roce 2014 Volby do Evropského parlamentu v roce 2014: tentokrát je to jiné Volby do Evropského parlamentu v květnu 2014 dávají voličům možnost ovlivnit budoucí politické směřování Evropské unie volbou 751 poslanců Evropského parlamentu, kteří budou po příštích pět let zastupovat jejich zájmy. Kdy se konají volby v mé zemi? Každý členský stát má vlastní volební právní předpisy a každý členský stát rozhoduje o datu, kdy během čtyřdenní volební lhůty ve dnech 22. až 25. května 2014 půjdou občané volit. Voliči v České republice budou volit 21 poslanců Evropského parlamentu. Výsledky ze všech 28 států budou vyhlášeny v neděli 25. května večer. Kolik poslanců Evropského parlamentu bude zvoleno? Od přistoupení Chorvatska k EU v červenci 2013 má Evropský parlament 766 poslanců, tento počet se však ve volbách roku 2014 sníží na 751 a na této úrovni zůstane i v budoucnu. Tito poslanci Evropského parlamentu budou zastupovat více než 500 milionů občanů v 28 členských státech. Podle Smluv o EU jsou křesla rozdělována mezi jednotlivé státy na základě „sestupné poměrnosti“, což znamená, že země s větším počtem obyvatel mají více křesel než menší státy, menší státy však mají více křesel, než by vyplývalo z důsledného uplatnění proporcionality. Proč jsou tyto volby jiné? Tyto volby jsou dosud nejdůležitějšími volbami do Evropského parlamentu, protože Unie se snaží překonat hospodářskou krizi a přední představitelé EU zvažují, jakým směrem se v budoucnosti vydat. Nejde jen o to, že volby dají voličům možnost zhodnotit snahy vedoucích představitelů EU v oblasti řešení krize eurozóny a vyjádřit svůj názor na užší hospodářskou a politickou integraci; jedná se také o první volby konané od okamžiku, kdy Lisabonská smlouva v roce 2009 dala Evropskému parlamentu řadu důležitých nových pravomocí. Jedna ze zásadních změn, které Lisabonská smlouva zavedla, spočívá v tom, že až budou členské státy EU jmenovat příštího předsedu Evropské komise, který se na podzim 2014 stane nástupcem Josého Manuela Barrosa, budou vůbec poprvé muset přihlížet k výsledkům voleb do Evropského parlamentu. Nový Parlament musí tohoto kandidáta schválit: slovy Smlouvy Parlament „volí“ předsedu Komise. To znamená, že voliči mají nyní jasné slovo ve věci toho, kdo stane u kormidla řídícího orgánu EU. Pět ze třinácti evropských politických stran nominovalo své kandidáty na post předsedy Evropské komise. ELS nominovala Jean-Claude Junckera, bývalého lucemburského ministerského předsedu a bývalého předsedu Euroskupiny, kandidátem PES je Martin Schulz, současný předseda Evropského parlamentu, Aliance liberálů a demokratů se rozhodla pro svého současného předsedu
CS
Tiskové oddělení Ředitelství pro sdělovací prostředky Ředitel - mluvčí : Jaume DUCH GUILLOT Referenční číslo:20131112PKH24411 www.volby2014.eu
1/7
Guy Verhofstadta, bývalého belgického ministerského předsedu, Zelení nominovali dvojici současných europoslanců, Francouze José Bového a Němku Ska Keller, zatímco Evropská levice vysílá Alexise Tsiprase, lídra řecké strany Syriza. Nová politická většina vzešlá z voleb bude také v příštích pěti letech formovat evropskou legislativu od oblasti jednotného trhu až po občanské svobody. Parlament, jediný přímo volený orgán EU, je nyní stmelujícím prvkem evropského rozhodovacího systému a jeho slovo má stejnou váhu jako slovo vnitrostátních vlád ve věci téměř všech právních předpisů EU.
Jakou má Parlament úlohu? Jaké má pravomoci? Výsledek voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 poprvé v historii EU určí, kdo povede Evropskou komisi, výkonný orgán EU. Také kandidáti na ostatní portfeje v Komisi budou muset projít náročným procesem prověřování v Parlamentu, než se budou moci ujmout funkce. Jakmile bude dáno složení Komise, zaměří se poslanci Evropského parlamentu na své hlavní parlamentní povinnosti: vymezování právních předpisů, které ovlivňují každodenní život občanů Evropy, a stanovování ročního rozpočtu EU, což jsou pravomoci sdílené s Radou ministrů (28 vnitrostátních vlád EU) ve svého druhu dvoukomorovém systému. Parlament má rovněž pravomoci kontroly či dohledu nad ostatními orgány EU: sleduje, jak tyto orgány pracují a jak vynakládají peníze daňových poplatníků. A v neposlední řadě Parlament působí jako diskusní fórum reagující na problémy veřejnosti a může vnášet nové prvky do evropské politické agendy. Níže je uveden přehled povinností a pravomocí Parlamentu. 1. Postup jmenování Evropské komise Vůbec poprvé budou muset členské státy EU před výběrem kandidáta na funkci předsedy Evropské komise přihlédnout k výsledkům voleb do Evropského parlamentu. Postup bude mít následující podobu: • s přihlédnutím k výsledku voleb do Evropského parlamentu navrhnou hlavy států či vlád kandidáta na funkci předsedy Komise, • kandidát představí své politické cíle Parlamentu (formou prohlášení), • kandidáta musí schválit absolutní většina poslanců Evropského parlamentu (376 ze 751). Je-li schválen, považuje se za „zvoleného“ Parlamentem, není-li schválen, musí členské státy navrhnout nového kandidáta, • nově zvolený předseda a vnitrostátní vlády EU společně vypracují seznam kandidátů pro ostatní portfeje v Komisi (z každé země jednoho), • kandidáti podstoupí slyšení v Parlamentu, která potvrdí jejich jmenování (tato slyšení nejsou jen formalitou: Parlament v minulosti zamítl nominované kandidáty, které nepovažoval za vhodné), • o předsedovi a ostatních členech Komise jakožto o orgánu se pak rozhoduje v jediném hlasování, které vyžaduje prostou většinu (většinu odevzdaných hlasů), • pokud Parlament novou Komisi schválí, jmenují ji formálně hlavy států či vlád EU. 2. Legislativní pravomoc Poslanci Evropského parlamentu jsou zákonodárci EU: bez jejich přispění a souhlasu nemůže vzniknout většina právních předpisů EU. Lisabonskou smlouvou z roku 2009 Parlament získal skutečnou pravomoc v posledních důležitých oblastech politiky, v nichž měl dosud pouze konzultativní úlohu – zejména v oblasti zemědělství a občanských svobod. Hlavními druhy legislativní pravomoci jsou:
20131112PKH24411 - 2/7
• Řádný legislativní postup: Jedná se o hlavní legislativní postup EU, také známý jako „postup spolurozhodování“, užívaný pro návrhy a přijímání téměř všech evropských právních předpisů (přibližně v 70 až 80 oblastech politiky). Dává Parlamentu pravomoc přijímat, zamítat nebo pozměňovat návrhy právních předpisů týkajících se jednotného trhu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, občanských svobod, zemědělství, dopravy, výzkumu a dalších oblastí. V tomto funkčním období například poslanci Evropského parlamentu využili své legislativní síly k tomu, aby trvali na přísnějších pravidlech pro ochranu údajů, na stropech pro prémie bankéřů a na větší demokratické kontrole rodícího se systému správy ekonomických záležitostí EU. • Konzultace: U některých druhů právních předpisů (např. v oblasti daní, hospodářské soutěže, nových členů eurozóny) Parlament vydává jen poradní stanovisko. Počet oblastí politiky, pro které tento postup platí, se však značně snížil a většina právních předpisů nyní prochází postupem spolurozhodování. • Souhlas: Jestliže EU hodlá přijmout nové členy nebo uzavřít dohody se třetími zeměmi, je vyžadován oficiální souhlas Parlamentu, přestože EP nemůže měnit jednotlivé podrobnosti takových úmluv. Ve stávajícím funkčním období poslanci Evropského parlamentu zamítli Obchodní dohodu proti padělatelství (ACTA) a odmítli povolit předávání bankovních údajů do Spojených států amerických prostřednictvím sítě SWIFT. • Právo iniciativy: Parlament může požádat Komisi o předložení nového právního předpisu a často tak skutečně činí poté, co prozkoumá její roční pracovní program. 3. Rozpočtové pravomoci Financování EU získávají evropské politiky, jako je zemědělství, regionální rozvoj, energetika, doprava, životní prostředí, rozvojová pomoc a vědecký výzkum. Dlouhodobý rozpočet výdajů Evropské unie musí schvalovat vnitrostátní vlády a poslanci Evropského parlamentu. Obě strany pak každoročně společně rozhodují o vynakládání prostředků z ročního rozpočtu. Parlament také nese odpovědnost za pozdější kontrolu toho, zda byly peníze daňových poplatníků vynaloženy zamýšleným způsobem, a za schvalování účetních závěrek v případě, že je shledá uspokojivými. Při četných příležitostech Parlament požadoval přísnější kontroly a v roce 1999 si vynutil odchod celé Komise z funkce kvůli špatnému rozpočtovému řízení. 4. Demokratická kontrola a dohledové pravomoci Základní funkcí kteréhokoli parlamentu je kontrola či dohled nad ostatními složkami moci, které mají zajistit demokratickou odpovědnost. Evropský parlament tento úkol plní řadou způsobů. Jmenovací pravomoci Vedle své klíčové úlohy při volbě Komise Parlament také pořádá slyšení prezidenta a členů Výkonné rady Evropské centrální banky a kandidátů nominovaných pro funkci v Účetním dvoře. Parlamentní kontrola ECB Aby byla zajištěna odpovědnost za evropskou měnovou politiku, podává prezident Evropské centrální banky každé tři měsíce zprávu výboru Evropského parlamentu pro hospodářství a také předkládá Parlamentu výroční zprávu banky. Ve své nové funkci orgánu bankovního dohledu bude ECB podléhat silnému parlamentnímu dohledu ze strany poslanců Evropského parlamentu, kteří budou mít také pravomoc schvalovat pozice na nejvyšší úrovni v tomto orgánu dohledu. Parlamentní vyšetřování Parlament má pravomoc zřídit dočasný vyšetřovací výbor, aby šetřil otázku veřejného zájmu
20131112PKH24411 - 3/7
(nedávným případem byl výbor pro organizovanou trestnou činnost, korupci a praní peněz), nebo zkoumal obvinění z přestupků nebo nesprávného úředního postupu při uplatňování práva Unie. Parlamentní otázky S cílem vést ostatní orgány k odpovědnosti mohou poslanci Evropského parlamentu klást otázky k ústnímu a písemnému zodpovězení. Komise a Rada jsou tak pravidelně nuceny odpovídat na dotazy, poskytovat podrobné informace nebo se účastnit rozpravy v Parlamentu ke konkrétním politickým problémům. 5. Zahraniční politika a lidská práva Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU (SZBP) se zodpovídá Parlamentu, který má právo být informován a konzultován ve věci této politiky a může také využít svých rozpočtových pravomocí k formování jejího rozsahu a působnosti. Souhlas Parlamentu je vyžadován pro každé rozšíření EU a pro uzavírání obchodních a jiných mezinárodních dohod se třetími zeměmi. Poslanci Evropského parlamentu také vynakládají značnou energii na otázky lidských práv a podporu demokratických hodnot na celém světě. Každoroční významnou událostí v této oblasti je udělování Sacharovovy ceny za svobodu myšlení. 6. Petice Evropský parlament stojí v čele úsilí za transparentnost, otevřenost a přístup veřejnosti v někdy spletitém bruselském světě. Každý evropský občan má právo předložit poslancům Evropského parlamentu petici ve věci problémů týkajících se životního prostředí, sporů s celními orgány, přenosů důchodových nároků a jiných záležitostí, jestliže spadají do působnosti Evropské unie. Veřejnost se může obrátit i na evropského veřejného ochránce práv (nezávislou osobu jmenovanou Parlamentem), který má pravomoc vyšetřovat obvinění z nesprávného úředního postupu nebo zneužití pravomoci, kterých se mohl dopustit orgán EU.
Politické skupiny: hnací síla EP Diskuse, polemika a střet jsou životodárnou mízou každého demokraticky zvoleného orgánu. Evropský parlament, složený z politiků s někdy velice odlišnými názory, není výjimkou. Aby bylo možné tuto širokou škálu názorů a státních příslušností ve funkčním systému využít, pracovali poslanci Evropského parlamentu vždy prostřednictvím nadnárodních „politických skupin“, z nichž každá se skládá z poslanců z různých zemí, avšak s podobným politickým přesvědčením. Úzká spolupráce s poslanci z jiných zemí, se kterými obecně sdílí politické názory, představuje nejúčinnější způsob, jakým mohou poslanci Evropského parlamentu na evropské úrovni dosáhnout svých cílů. V současné době v Evropském parlamentu existuje sedm skupin napříč politickým spektrem, které zastupují více než 160 vnitrostátních stran. Skupiny mají pro práci Parlamentu zásadní význam. Jsou klíčovými aktéry při formování většin pro hlasování o právních předpisech, rozpočtu a dalších záležitostech. Skupiny určují pořad jednání Parlamentu a hrají rozhodující úlohu při volbě jeho předsedy a ostatních vedoucích činitelů. Podle jednacího řádu Parlamentu musí mít členové skupiny společnou „politickou příslušnost“ a skupina musí zahrnovat nejméně 25 poslanců z alespoň jedné čtvrtiny členských států (tzn. v současné době alespoň sedmi). Nezařazení poslanci Evropského parlamentu, tedy ti, kdo nechtějí nebo nemohou vstoupit do některé skupiny, zasedají v Parlamentu samostatně. Kultura kompromisu … a rovnováha sil
20131112PKH24411 - 4/7
Nikdy za celou historii Parlamentu neměla jedna skupina naprostou většinu poslanců. Tudíž aby skupiny schválily právní předpisy EU a rozpočet, musí vytvořit funkční většinu prostřednictvím vyjednávání a kompromisů. Proto jsou mezi skupinami nezbytné vzájemné ústupky, ačkoli samozřejmě platí, že čím větší je skupina, tím větší má vliv. Skupinová kázeň je v EP méně přísná než v některých vnitrostátních parlamentech: členové téže skupiny někdy hlasují odlišným způsobem (často podle vnitrostátního nebo regionálního rozdělení). Stejně jako ve vnitrostátních parlamentech však existuje nejobecnější politické rozdělení na levici a pravici. A právě v den voleb do Evropského parlamentu voliči rozhodnou o rovnováze sil mezi skupinami. Většina nynějších skupin v Evropském parlamentu je přidružena k některé celoevropské politické straně a předpokládá se, že tyto strany budou navrhovat kandidáty na funkci předsedy Komise.
Práce poslance Evropského parlamentu Jakmile budou spočítány hlasy a poslanci Evropského parlamentu budou zvoleni, jaká bude jejich každodenní práce a jaký vliv mohou mít na politiku v Bruselu a Štrasburku? Poslanci Evropského parlamentu se s cílem prosazovat zájmy svých voličů připojí k „politické skupině“, aby mohli postupovat společně s poslanci Evropského parlamentu z jiných členských států EU, kteří mají podobné politické názory. Poslanci Evropského parlamentu budou zasedat i v parlamentním výboru, kde budou svůj čas věnovat kontrole právních předpisů. V Parlamentu existuje dvacet stálých výborů, z nichž každý se specializuje na svou vlastní oblast politiky. Tyto subjekty jsou centry legislativní práce Evropského parlamentu. Dochází v nich ke klíčovému vyjednávání, probíhají v nich ty nejnelítostnější politické diskuse a často jsou právě zde uzavírány potřebné dohody, ačkoli konečná rozhodnutí přijímá všech 751 poslanců Parlamentu. Kromě toho mohou být poslanci Evropského parlamentu členy meziparlamentních delegací, jejichž úlohou je pěstovat vztahy s parlamenty třetích zemí. Funkce představitelů Parlamentu Předseda Parlamentu , volený ze 751 poslanců na funkční období dvou a půl roku, zastupuje Parlament navenek, předsedá plenárním zasedáním a dohlíží na veškerou činnost Parlamentu. Tuto pracovní zátěž s ním sdílí čtrnáct místopředsedů. Předseda výboru nebo delegace řídí jednání příslušného subjektu. Koordinátor je vedoucím představitelem své politické skupiny, zatímco zpravodaj je poslanec Evropského parlamentu pověřený prosazováním konkrétního usnesení nebo právního předpisu v celém Parlamentu. Řídící orgány Parlamentu Odpovědnost za vnitřní řízení Parlamentu nesou různé orgány: politická rozhodnutí přijímá Konference předsedů složená z předsedy Parlamentu a vedoucích představitelů politických skupin; finančními, organizačními a administrativními záležitostmi se zabývá předsednictvo složené z předsedy a místopředsedů; administrativní a finanční záležitosti poslanců řeší kolegium kvestorů (orgán složený z pěti poslanců Evropského parlamentu zvolených Parlamentem).
Volební právní předpisy Volby do Evropského parlamentu jsou stále do značné míry organizovány podle vnitrostátních právních předpisů a tradic. Existují společná pravidla EU, jež stanoví, že volby musí být všeobecné a přímé a rovněž svobodné a tajné. Poslanci Evropského parlamentu musí být voleni v členských státech podle zásad poměrného zastoupení. Je však na každém členském státu, zda využije systém otevřených nebo uzavřených kandidátních listin.
20131112PKH24411 - 5/7
Pokud je základem hlasování systém otevřené kandidátní listiny, mohou voliči vyznačit preferenci u jednoho či více kandidátů na listině. Tento postup používá Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko a Švédsko. Při hlasování v systému uzavřených kandidátních listin stanoví politické strany pořadí kandidátů a voliči mohou hlasovat jen pro určitou stranu. Tuto metodu uplatňuje Francie, Maďarsko, Německo, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Spojené království (vyjma Severního Irska) a Španělsko. V Irsku a na Maltě, jakož i v Severním Irsku se používá systém jednotlivých převoditelných hlasů. Každý členský stát může zřizovat pro volby do Evropského parlamentu volební obvody nebo jiným způsobem dále členit své volební oblasti. Většina členských států se rozhodla považovat celou zemi za jeden volební obvod. Belgie, Francie, Irsko a Spojené království mají více volebních obvodů nebo volebních oblastí. V Německu, Itálii a Polsku hlasování také probíhá v samostatných volebních obvodech, výsledky voleb jsou však stanoveny na celostátní úrovni. Lhůta pro pořádání voleb je určena na úrovni EU, přesná data konání voleb a otevírací doba volebních místností se však různí podle vnitrostátních volebních právních předpisů. Hlasování je povinné v Belgii, na Kypru, v Lucembursku a Řecku. V jednotlivých státech se liší minimální věk pro účast ve volbách a minimální věk pro kandidaturu. V několika členských státech lze volit i kandidovat ve volbách od věku 18 let (Dánsko, Finsko, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Slovinsko a Švédsko). V Rakousku však lze volit ve věku 16 let a kandidovat ve věku 18 let, zatímco v Itálii a Řecku je třeba dosáhnout věku 18, resp. 25 let. V některých zemích, například ve Francii a Spojeném království, je povinná předběžná registrace na seznam voličů. V mnoha ostatních zemích tato registrace probíhá automaticky. Občané EU, kteří žijí v jiné zemi EU než ve své zemi původu, jsou oprávněni hlasovat a kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu v zemi pobytu, vnitrostátní volební předpis však může pro tento případ stanovit specifický postup. Obvykle jsou tyto osoby také oprávněny rozhodnout se volit ve své zemi původu (například poštou nebo na vyslanectví), závisí to však na vnitrostátních volebních právních předpisech. Oprávněni volit jsou i občané britského Commonwealthu, například Kanaďané a Australané, jejichž jména jsou uvedena na seznamu voličů ve Spojeném království. Existuje několik příkladů zvolených poslanců nynějšího Parlamentu, kteří kandidovali v jiné zemi, než je jejich země původu. Podle předpisů EU existuje několik funkcí neslučitelných s funkcí poslance Evropského parlamentu.Poslanec Evropského parlamentu nesmí být členem vnitrostátní vlády nebo vnitrostátního parlamentu ani činným úředníkem evropských orgánů.Některé země stanoví další případy neslučitelnosti.
Několik faktů o předcházejících volbách do Evropského parlamentu První přímé volby do Evropského parlamentu se konaly v roce 1979.Do té doby jmenovaly poslance Evropského parlamentu v letech 1958 až 1974 vnitrostátní parlamenty členských států a všichni poslanci zastávali dvojí mandát. Rozhodnutí a akt o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách byly podepsány v Bruselu dne 20. září 1976.Po ratifikaci všemi členskými státy se první volby konaly ve dnech 7. a 10. června 1979 a bylo v nich zvoleno 410 poslanců.Od té doby se uskutečnily šestery další volby. V nových členských státech se volby vždy konají po jejich přistoupení k EU, aby tyto státy mohly zvolit své vlastní zástupce do Evropského parlamentu, a to i v průběhu funkčního období. K tomu
20131112PKH24411 - 6/7
došlo v případě Řecka v roce 1981, Portugalska a Španělska v roce 1987, Švédska v roce 1995, Rakouska a Finska v roce 1996 a Bulharska a Rumunska v roce 2007. V dubnu 2013 se konaly volby v Chorvatsku, aby se poslanci Evropského parlamentu za tuto zemi mohli ujmout své funkce při jejím přistoupení k EU dne 1. července 2013. Účast Účast ve volbách do Evropského parlamentu se od roku 1979 v jednotlivých členských státech velmi různila. Ačkoli jsou čísla v mnoha případech nízká, neliší se od účasti u vnitrostátních voleb v mnoha evropských zemích. Účast během let vykazuje sestupný trend, to je však v souladu s obecným poklesem počtu zúčastněných voličů ve volbách v západních demokraciích v posledních desetiletích.
20131112PKH24411 - 7/7
