PEGAS Naši milí vánočně naladění čtenáři, nabízíme vám naše vánoční miničíslo Pegasu, abychom byly součástí předvánoční atmosféry ve škole. Příspěvky jsou většinou s vánoční tematikou, např. anketa, básnička nebo vyjádření pocitů vánočního stromku zasazeného do stojanu. Ne tak čtení na pokračování s názvem AMY a další. Mějte se svátečně, čtěte nás a pište s námi!
Vaše redakce
Co očekáváte od vánočního jarmarku ? 1. Michaela VI. B: „Ţe budou mít všichni vánoční náladu a ţe se zapojí hodně ţáků do vystoupení na jarmarku.“ 2. Kristýna VI. A: „Aby se vydělalo hodně peněz, které se pošlou Edwinovi:)“ 3. Roman VI. A: „Výdělek o velikosti slona pro naší školu :D“ Přejeme všem krásné proţití Vánoc. Nikola Mrázková VI.B
Vánoční stromek zasazený do stojanu
Poprvé v ţivotě ho aspoň někdo ozdobí a umyje mu nohy. Stromek ale asi trpí, protoţe uţ nemá svoje zázemí, svoji hlínu. Uvidí nové okolí, ne tu nudu, co byla v lese s ostatními stromky, ale i rodinu, která nic nestíhá a pořád někam spěchá. Zuzana Šimečková
My dáváme stromek do stojanu 24. prosince, proto si vţdy představím, jak bude vypadat nazdobený a pod ním plno dárečků:) Vţdycky z toho mám ohromnou radost, ţe jsou Vánoce. Ester Šopíková
Vánoce a sníh Sněhová vločka poletuje, Křídlovická zase něco opravuje. Schody, světla, umyvadla,
Vločky letí sem a tam,
květina ve třídě snad nám neuvadla.
co to padá tu a tam? Vločky přece, co myslíš?
Bude padat sníh,
Vţdyť ty všechny sám vidíš!
kdy uţ pojedeme na saních? Aţ bude mráz, budeme bruslit zas. Napadl bílý sníh, my jezdíme na saních. Někteří koukají, snad boby ani sáně nemají? Všude je uţ mráz, na led jdeme zas. Snad to stihnu včas, slyším bruslí hlas. Rozbalujeme dárky, máme radovánky. Na stromečku světýlka přesně vedle okýnka.
Renata Baranyaiová VI.B
Vánoční píseň
Vánoční čas je v kaţdém z nás, děti uţ čekají, co asi dostaly. Kdyţ dárky rozbalí, tak očka vyvalí, Vánoce jsou svátky zimní. Máma s tátou si povídají o dětské radosti. Na stole kapr Pepa leţí, doufá, ţe v něm bude aspoň hodně kostí, abys pukl zlostí. Refrén: Merry Christmas and happy new year … Vánoční čas je v kaţdém z nás, děti uţ čas počítají a z okna se dívají. Santa Klause neuvidí, ale asi uslyší, jak zvoní na zvonek. Cink cink cink. Padat hvězdu děti viděly, kaţdý jedno přání má a doufá, ţe se jim přání vyplní. Refrén: Merry Christmas and happy new year … Simona Šplíchalová
Vánoční stromeček
V pokoji na zemi stojí vánoční stromeček, hvězda na špičce třpytí se, třpytí, baňky na větvích se blyští, slaměné ozdoby nádherně vynikají. Pod stromečkem na zemi leţí jiţ rozbalené dárky … Michal Kilian
Čtení na pokračování, část druhá ELISA Amy Noc Začalo jedno ze strašných pondělních rán, kdy se Amy vypravuje do školy a netuší, co ji čeká. Kdyţ si sundávala ve škole čepici, ucítila, jak se jí jeţí vlasy na hlavě. Slyší skoro všechno, co se kde šustne. Najednou znervózněla. „Co se to děje? Co se stalo?“ opakovala si pořád v duchu Amy. Cítila smutek. Lásku! Taky nebezpečí. Ţárlivost a zároveň
radost.
Vše najednou.
Nevěděla,
co má dělat nebo říct, natoţ si myslet. Uslyšela kroky. Blíţily se k ní. Někdo jí poloţil dlaň na její rameno a stiskl. Amy se zatajil dech. Pomaloučku otáčela hlavu. Kdyţ poznala, kdo to je, otočila se celá.
Oddechla
si.
Před
ní
stála
Ella:
,,Jsi v pohodě? Není ti něco?“ zeptala se Ella. Amy tomu nerozuměla. Stalo se to jenom jí? Ta nervozita, zjeţení vlasů? Ella s ní zatřásla. Amy kývla hlavou a šly do třídy. Třetí vyučovací hodinu měli tělocvik.
Kdyţ cvičili, Amy ten pocit pocítila zas. Myslela si, ţe je s ní něco v nepořádku. Jenţe co? Zeptala se učitele, jestli si nemůţe na chvíli sednout, ţe jí není moc dobře. Učitel jí vyhověl. Hned jak si sedla na lavičku, nic neviděla. Jen tmu. A z ní vystupovaly bílé siluety osob. Poznala Ellu podle jejího typického drdolu a sebe. Vypadalo to, jako kdyby se hádaly. Teď k nim přiběhl nějaký kluk. Světlo. Viděla bílé světlo. Postupně se vrátila do normálu. V noci se jí zdál sen. Zdálo se jí to stejné, co v tělocviku viděla. Přiběhl k nim kluk a začal jim něco říkat. Vypadalo to, jako kdyby je varoval. Varoval před něčím, co se stane. Kroky. Uslyšela kroky, ale to uţ byla v polospánku. Vrzání schodů. To uţ se Amy probudila úplně. Někdo jde nahoru. Po schodech. Slyšela více kroků. Dech zvířete. Utahaného zvířete. Myslí si, ţe slyší dvě nebo tři osoby a psa. Nezdá se jí to? Co kdyţ vejdou do JEJÍHO pokoje? Co pak? Co se bude dít? Neví. Má strach. Byla v prvním patře sama. Ostatní tvrdě spali v přízemí. Amy vykoukla klíčovou dírkou ze dveří. Kdo to jen můţe být? Ti, před kým ji a Ellu varoval ten kluk? Rychle se schovala pod postel. Dveře od jejího pokoje se s vrzáním pomaloučku otevřely. Do místnosti vstoupil muţ. Alespoň si to myslela. Poté vkročila do pokoje ţena. Amy to poznala podle její ladné chůze. Proč? Proč se tohle všechno děje? Proč jí? Vţdyť je obyčejná holka. Nikdy nikomu nedala facku. Nebyla vulgární. Ve škole byla výborná ţákyně. Ne sice šprtka, taky nějakou tu pětku dostala, nemluvě o poznámkách. Nechápala to. Ten pes byl vyhublý. Buď je vychrtlý, nebo… Je to chrt! No jasně! Je to chrt! Ale k čemu jí to teď bude? Cizí lidé a hrt jsou v jejím pokoji a vůbec neví, co bude dál. Nejsou to zloději? Nezabili mé rodiče? Amy byla vystrašená. Kdo to jen můţe být? Muţ a ţena se otočili a uţ chtěli jít pryč, kdyţ v tom chrt Amy vyčmuchal. Začal kňučet. Muţ se ohnul a Amy uviděl. Bez váhání Amy chytl za kotník a řekl: „Chytni se. Našli jsme ji!“ Ţena se chytla muţe a psa. Amy ztrácela půdu pod nohama. Nebyla ve svém pokoji. Jako kdyby létala. Ţena zakřičela: „Teď!“ Muţ pustil Amy. Ţena pustila muţe i psa. Dopadla na zem. Rozhlédla se. Teprve se rozednívalo. Kolem byly stromy a tráva. Muţ se zeptal ţeny: „Susan, jdeme? Máme tam být co nejdřív.“ Susan odpověděla: „Jo, ale neměli bychom pouţívat přemísťovací magii v Tesákově přítomnosti. Je uţ starý a moc nevydrţí. Měli bychom si pořídit nového. Třeba ohaře. Měl by sis promluvit s velitelem.“ Tesák byl chrt, který Amy vyčmuchal. Amy se bála zeptat na jakoukoli otázku. Nevěděla, co má dělat. Muţ ji chytl za zápěstí a vydali se na cestu. Šli dlouho. Amy věděla, ţe není úniku. Šli přes lesy, pole a brodili se. Amy se snaţila mnohokrát utéct, ale buď ji chytil Tesák, nebo ji zadrţela Patrickova ruka. Šli celé dny a Amy byla totálně vyčerpaná. Vţdycky, kdyţ
se jich na něco zeptala, mlčeli. I kdyţ prosila, nadávala, vyhroţovala - nevšímali si jí. Jedné noci sebrala všechnu svou odvahu, a kdyţ si byla jistá, ţe všichni tvrdě spí, utekla. Šla asi deset minut, kdyţ uslyšela zavytí. Bylo tak pronikavé a dlouhé, ţe si musela dát ruce na uši, aby zmírnila tu hlasitost. Ještě dobrých pět minut ji bolely uši. Najednou se zapotácela, neudrţela rovnováhu a spadla na zem. Snaţila se vstát, ale dostala do nohou křeč. Amy měla nesmírný strach. Byla jí zima. Co asi dělají rodiče? Ella? Určitě mají velký strach o ni. A co kdyţ se Amy nevrátí? A zůstane v této zemi? Nebo zahyne? Nejvíc si přeje být zase doma.
Usnula.
Kdyţ
se probudila,
byla
s Patrickem, Susan i Tesákem. Tam, odkud se snaţila utéct. „Nebyl to sen?“ přemýšlela Amy. „Co kdyţ se jí to všechno zdálo? Ne! To určitě nebyl sen.“ Patrick se jí zeptal: „Ty jsi chtěla utéct, ţe?“ Amy překvapeně odpověděla: „Ty se mnou mluvíš?“ „Odpověz na otázku!“ zařval Patrick. Amy se lekla. Bála se ho. Šla z něj hrůza. Vyděšeně vykoktala: „No, já… no…“ „Tak chtěla jsi utéct, nebo ne?!“ „Ano. Teda ne. Jo. Ne. Částečně. Chtěla jsem se jenom projít. Jo. Projít.“Amy byla ráda, jak odpověděla. Určitě by ji neměli potrestat za nevinnou procházku. Určitě ne. Snad. Asi ne. Čím víc nad tím uvaţovala, tím víc si nebyla jistá. Patrick dlouho mluvil se Susan. Amy mezitím snídala. Kdyţ dosnídala, vydali se na cestu. Amy se zeptala: „Kam vlastně jdeme? Proč jste mě unesli? Proč mi bráníte v útěku? Proč pořád mlčíte? Nepočítám dnešní ráno. Víte, ţe za to můţete dostat deset let vězení?“ Patrick chtěl odpovědět, ale Susan ho zastavila. Odpověděla: „Miláčku, kam jdeme, do toho ti nic není. A unesli jsme tě, protoţe je to naše práce. Viď, Patricku? A ty vaše zákony tady neplatí.“ Amy nebyla schopna slova. Takţe oni unášejí lidi, kdy se jim zachce, protoţe je to jejich práce? A co se mnou udělají, aţ tam dojdeme? To bude taky jejich práce? Ach jo. Co je to za zemi, kde neexistuje řád ani zákony? Jak tady lidé mohou ţít? To se tady běţně unášejí lidé? Všechno je nesmyslné. Tato země, tito lidé i ten pes. Jak můţe existovat přemísťovací magie?
Je to nemoţné. Tak se na ty otázky zeptala. Odpovědí jí bylo jejich mlčení. Zase mlčeli. Napadla ji neuvěřitelně zralá věc pro psychiatra: zeptat se toho psa. Amy se sehnula k Tesákovi a zeptala se ho do ucha: „Umíš mluvit?“ Tesák zaštěkal. Amy to připadalo, jako kdyby jí rozuměl a odpověděl jí, ţe ano. Nebo jí v té hlavě haraší? Je vůbec normální? Povídat si se psem? To je nemoţné! Ale co kdyţ mu váţně rozumí a on jí? Co kdyţ právě on je odpovědí na všechny ty otázky? To si s ním můţe povídat! Zanedlouho došli k útesu. Patrick zamumlal: „Konečně!“ Susan vykřikla: „Uţ jsme tady!“ Amy tomu nerozuměla. Čekala, ţe dojdou někam, kde bude nějaké přístřeší. Ne k útesu. Ale co kdyţ ji chtějí shodit z toho útesu? Amy se Tesáka zeptala: „Oni mě chtějí zabít?“ A Tesákovou odpovědí bylo zaštěkání, ze kterého Amy vyčetla, ţe ne. Trochu se uklidnila. Patrick začal říkat nějaká zaklínadla, nebo si to alespoň Amy myslela. Jak Patrick dořekl poslední slovo, voda se kolem útesu zvedla do jeho výšky a začala zelenat. Proměnila se v zelenou trávu. A před Amy „vyrostl“ hrad. Byl vysoký kolem padesáti metrů. Amy ten hrad naháněl strach. Kolem hradu byla stromová alej. Byli tam také dělníci, pracující na polích, sluhové, různí lidé oblečeni v nádherných šatech. Kdyţ Amy uviděli, začali se ptát Patricka i Susan, jestli je to ta vyvolená. Patrick i Susan si jich nevšímali a pokračovali k bránám hradu. Susan a Amy se zastavily těsně před branami, Patrick s Tesákem šli dál. Susan řekla: „Tento hrad se nazývá grad. Této zemi se říká Vizi. Král, který tady vládne, si říká Vizigót, coţ se dá přeloţit jako „dostal viditelnost“. Vizigót si rád říká velitel, tak ho tak oslovuj. Naschvál ho nerozčiluj a nemluv, kdyţ velitel mluví. Mluv tehdy, kdyţ ti řekneme. Kdyţ se tě na něco zeptá, neodpovídej. Rozumíš? Musí si myslet, ţe jsi napůl robot. Myslí si totiţ, ţe on jediný je člověk. Hrabe mu. Ale na to si časem zvykneš.“ „Já tady budu ţít?“vykřikla Amy. „Tiše,“ odpověděla Susan, „nesmíš tak hlasitě. Ano, budeš tady ţít. Na minulost brzo zapomeneš. Taky mě kdysi unesli. Ţila jsem tady od svých třinácti let. Tak pojď, jdeme. Jestli uděláš to, co ti řekneme, nemáš se čeho bát.“ Tak Amy se Susan vstoupily do hradu. Uprostřed nádvoří byla socha šelmy. Nejspíš gepard. Kolem sochy byl trávník tvaru čtverce 5x5 metrů. Trávník rámovaly červené a ţluté tulipány. Zahnuly doprava, vyšly schody a šly na konec chodby k posledním dveřím. Amy bilo srdce jak o závod. Katka Vaňková a Vlaďka Filipcová
Lov na kuličku
Ţáci VIII. C, Ondřej Piňos, Martin Fojtl a Jan Vičík, se zúčastnili "Lovu na kuličku" z brněnského orloje. Obvykle by se tito ţáci museli vzdát vyučování, ale ve vánočním čase vypadává z orloje kulička kaţdou celou hodinu. Na kuličkách padajících v adventním čase je vyobrazen vánoční motiv. A tak jsme se rozhodli, ţe "lov"proběhne v 15:00, avšak pro boj o kuličku je velmi důleţité přijít na náměstí Svobody zhruba o čtyřicet minut dříve, abyste "zabrali díry", ze kterých vypadává kulička. Stát čtyřicet minut v mrazu chce velké odhodlání. Pět minut před sjezdem kuličky se rozvibrují vodící kolejnice, po kterých kulička sjíţdí."Lovci" si vyhrnou rukávy, aby protáhli svou ruku do díry v "orloji". V celou hodinu se rozezní zvonkohra a kulička začne chrastit v mechanizmu. Šťastlivec, který stojí u správné díry, většinou chytí kuličku, jeţ ukáţe všem přítomným, a poté se pruţným krokem vydá zpět domů ohřát své ztuhlé končetiny. Ondřej Piňos, Martin Fojtl, Jan Vičík
