Předvánoční novéna advent 2012

Předvánoční novéna – advent 2012 Texty k meditaci pro bezprostřední přípravu na letošní vánoce jsou z 3.dílu knihy “ Ježíš z Nazareta – Příběh Narození “ od Josepha Ratzingera – Benedikta XVI., publikované ve Vatikáně 21.11.2012 Překlad z italštiny : Sr. Veritas Holíková

Pondělí 17. prosince 2012

„ Odkud jsi….?“ Jan 19,9 Úvodní otázka týkající se původu Krista je zároveň otázkou po jeho existenci a poslání - z 1.kapitoly Konečně mohu odevzdat do rukou čtenářů malou knihu, kterou jsem už před lety slíbil, pojednávající o vyprávění o Ježíšově dětství. Nejedná se ve skutečnosti o třetí díl, ale o jistý druh malé vstupní síně ke dvěma předchozím pojednáním o osobě a poselství Ježíše z Nazareta. Teď jsem se tedy pokusil interpretovat v dialogu s biblisty minulými i současnými to, co Matouš a Lukáš vyprávějí na začátku jejich evangelia o dětství Ježíše Krista. Úplná a správná interpretace se dle mého soudu skládá ze dvou kroků. Z jedné strany je třeba se vážně ptát, co chtěli říct autoři těchto textů v jejich historické době, kdy byly napsány. Ale nestačí jen ponechat text jeho minulosti, v archivech mezi dávnými událostmi. Druhá otázka biblisty má být : je to pravda, co je zde řečeno ? Týká se to mně? A jestli se mě to týká, tedy jak ? Před biblickým textem, jehož posledním a nejhlubším autorem je podle naší víry sám Bůh, patří otázka týkající se souvislosti mezi minulosti a přítomnosti, neoddělitelně k jeho interpretaci. To nezmenšuje váhu historického bádání, ale má ho ještě zvýšit. Pokusil jsem se tedy vstoupit do dialogu s těmito posvátnými texty, i když jsem si vědom každý pokus o interpretaci, která bere v potaz minulost, současnost a budoucnost, je nutně nedokonalý před velikostí biblického poselství. Doufám, že toto malé dílo i přes svoje limity, může pomoci mnoha lidem na jejich cestě vstříc Kristu. Joseph Ratzinger - Benedikt XVI.

„Pilát znovu vešel do paláce a řekl Ježíšovi: Odkud jsi….?“ Jan 19,9 Uprostřed Ježíšova výslechu položil římský prokurátor nečekaně tuto otázku. Jeho žalobci už před tím dramatizovali svou žádost k odsouzení na smrt, protože se Ježíš prohlašoval synem Boha – zločin pro který jejich Zákon stanovovat absolutní trest. Racionální římský prokurátor, který už dal zřetelně najevo svoji skepsi k otázce pravdy (Jn 18,26), zřejmě musel hodnotit podobnou obžalobu za směšnou. Ale přesto dostal strach. Už slyšel, že obžalovaný se prohlásil králem a hned dodal, že jeho království není z tohoto světa. Pak také zmínil, tajemné „odkud..“ a „proč přišel ..“ , když prohlásil : „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel na svět – vydat svědectví pravdě.“ Jan 18,37 Toto všechno mohlo římskému prokurátorovi připadat jako čirý výmysl fantazie. A přesto, nedokázal se vymanit z tajemného dojmu, který na něho udělal tento muž, který byl zcela jiný, než ostatní Pilátovi dobře známí revolucionáři, kteří bojovali proti římské nadvládě a chtěli nastolit království Izraele. Římský prokurátor tedy pokračuje ve výslechu , aby poznal Ježíšův původ a chce pochopit kdo skutečně je a o co mu jde. Tato otázka po Ježíšově původu je zároveň jedním z klíčových otázek Janova evangelia, podobně jako ji nacházíme u synoptických evangelií. Z jedné strany proti Ježíšovu prohlášení o Otci v nebi a Jeho království stojí jasné tvrzení jeho současníků: Jak může tedy říct – sestoupil jsem z nebe ? Jn 6,42 Z mnoha jiných míst evangelií vysvítá, že se vědělo velmi dobře, odkud Ježíš pocházel: je jako každý jiný obyčejný člověk. Obyčejnost jeho zaměstnání tesaře ani jeho původ ze zapadlého místa Galileje, nedávají na první pohled žádný prostor pro tajemné vyšší poslání. Ale v evangeliích existuje také protiargument, podpírající jeho autoritu, konkrétně v diskuzi o uzdravení slepého od narození : „Víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomto (Ježíšovi) nevíme odkud je..“ Jan 9,29 Něco velmi podobného říkají i obyvatelé Nazareta po jeho kázání v synagoze. Původ Krista je zároveň známý i neznámý. Zdánlivě je lehké ho vysvětlit, a přesto to není úplné. V Cesarei Filipově se na to Ježíš sám zeptá svých učedníků : Za koho mě lidé pokládají ? Mk 8, 27 Kdo je Ježíš ? Odkud pochází ? Tyto dvě otázky patří neoddělitelně k sobě. A důvodem sepsání čtyř evangelií bylo jediné – dát nám na ně odpovědi. 1

Úterý 18. prosince 2012

Rodokmen Ježíše Krista podle Matouše…z 1. kapitoly Když Matouš začíná své evangelium rodokmenem Ježíše Krista, činí tak záměrnou volbu: už od začátku chce postavit do správného světla otázku po Kristově původu. Jeho rodokmen je zároveň jakýmsi titulem uvozujícím celé jeho evangelium. Lukáš naproti tomu řadí svůj rodokmen Krista až na začátek jeho veřejného působení, aby odpověděl s jinými důrazy na tutéž otázku. Co bylo záměrem Matoušova rodokmenu ? Pro něho jsou určující dvě jména pro pochopení odkud pochází Kristus: Abrahám a David. S Abrahámem po rozptýlení lidstva po stavbě babylónské věže, začíná historie zaslíbení. On je poutníkem nejen ze svého rodiště do zaslíbené země, ale také poutníkem který má překročit jen přítomný horizont, aby vstoupil do budoucnosti. Celý život ukazuje na to, co má teprve přijít. Zaslíbení, které dostal se týká nejen jeho potomstva, ale jdou dál: “ A v něm budou požehnány všechny národy na zemi..“ Gn 18.18 Tak jsou celé dějiny, které začínají s Abrahámem nasměrovány ke Kristu. Vyjdeme-li tedy od jeho rodokmenu na počátku evangelia, jeho horizont se jakoby uzavírá až v závěrečné řeči Zmrtvýchvstalého Krista: “ Získávejte mi učedníky ze všech národů..“ Mt 28,19 Struktura rodokmenu a historie v něm obsažená, jsou určované klíčovou postavou Davida, krále, který první uslyšel příslib o království, které nikdy neskončí. Matoušův rodokmen sleduje tento příslib – zaznamenává třikrát 14 generací - od Abraháma po Davida, od Šalomouna po exil, a od něho až po Krista, v němž je všechny zaslíbení naplňují. On se objeví jako král panující navždy, a přece tolik odlišný od lidských představ. I když je to rodokmen mužů, přece v něm vystupují před Marií na jeho vrcholu, také čtyři ženy: Tamar, Rahab, Ruth a žena Uriáše. Podle jakého kritéria byly vybrány? První vysvětlení bývá často, že všechny byly hříšnice a Ježíš Kristus vzal na sebe i lidské hříchy. Taková interpretace však není aplikovatelná na všechny, a tak nejdůležitějším zůstává fakt, že všechny tyto ženy nebyly Židovky. Skrze ně totiž vstupuje do Kristova rodokmenu svět pohanů a stává se stále zřetelnějším jeho poslání obrácené k Židům i k pohanům. Především ale jeho rodokmen končí Marií, která je ve skutečnosti novým začátkem a zároveň relativizuje předchozí obvyklé schéma: Abrahám zplodil Izáka, Izák zplodil…“ Ohledně narození Krista se říká, že Jakub zplodil Josefa, snoubence Marie, z níž se narodil Kristus. Matouš také vzápětí jasně prohlašuje, že Josef nebyl otcem Mariina dítěte. Tak poslední článek Kristova rodokmenu přináší nečekaný začátek. Mariin syn nemá lidského otce, jde o zcela nové stvoření, byl počat mocí Ducha svatého. Přesto zůstává důležitým, že Josef je navždy legálním otcem Krista, a skrze něho podle Zákona přináleží k rodu krále Davida. Jeho původ je dobře definovatelný a zároveň zůstává zahalen tajemstvím. Je to samotný Bůh, kdo je v nejvlastnějším slova smyslu Kristovým otcem. Lidský rodokmen má význam pro dějiny světa, ale to nebrání, aby na jeho konci stála dívka jménem Maria z Nazareta, skrze kterou začíná zcela nový způsob lidského bytí.

Středa 19. prosince 2012

Rodokmen Ježíše Krista podle Lukáše ….z 1. kapitoly Co bylo záměrem Lukáše? Vystupuje do popředí, že oba rodokmeny se shodují jen v několika bodech. Pro oba evangelisty očividně nejsou důležitá jednotlivá jména, ale symbolická struktura, ve která umisťují Ježíšovu existenci do dějin: totiž jeho bytí patří do historických cest zaslíbení a zároveň paradoxně znamená nový začátek, což jako nepřetržité zasahování Boha do lidských dějin, charakterizuje jeho život. Další rozdíl, který přináší Lukáš je, že nepostupuje od kořenů směrem ke Kristu, ale obráceně - od Krista sestupuje ke kořenům stromu, aby ukázal,že poslední článek se nenajde v hloubce, ale ve výšinách - v Bohu, který stojí na nejvlastnějším počátku lidské existence : “ Enos byl otcem Seta, syna Adamova, syna Božího..“ Lk 3,38 Shodně s Matoušem i Lukáš potvrzuje fakt, že s Josefem se láme celý Kristův rodokmen, když o něm prohlašuje, že veřejně vystoupil ve 30-ti letech a byl považován na Josefova syna. Jaký byly skutečné okolnosti jeho narození, to popsal Lukáš už v předchozích prvních dvou kapitolách svého evangelia. Lukášův rodokmen přináší zdánlivě bez jakékoliv struktury 76 jmen, která ale přesto mají symbolický význam: jde o jedenáctkrát sedm období, kterými Lukáš zřejmě dokazuje svou znalost apokalyptické představy, že dějiny světa se dovrší ve dvanácti obdobích, které bude složeno z jedenáctkrát sedmi generací. Tímto způsobem dává najevo, že s Ježíšem se naplnil čas a v něm začne rozhodující období světových dějin. On je oním novým Adamem, který pochází od Boha, ale způsobem ještě radikálnějším než první. Není mu dán pouze dech života, ale On je 2

skutečně Božím synem. Lukáš, ve svém dojití až k Adamovi, dává jasně najevo, že v Kristu lidstvo začíná zcela nově. Jeho rodokmen je zaslíbením, které se dotýká celého lidstva.

Čtvrtek 20. prosince 2012

Prolog evangelisty Jana…….z 1. kapitoly Evangelista Jan, který se opakovaně vrací ve svém evangeliu k otázce po Kristově původu, nezačíná rodokmenem ale Prologem – kde výslovně a slavnostním způsobem nechá zaznít oné otázce: odkud vlastně pochází Kristus? Přitom rozšiřuje náš horizont uvažování – v odpovědi na Kristův původ je zároveň skryta odpověď po původu křesťanů, stává se tak skrytou otázkou naší nejvnitřnější identity. Jan v prologu říká, že člověk Ježíš Kristus je očekávaný věčný božský Logos – božská logika, jeho nejvlastnější způsob myšlení a bytí. Ježíš Kristus, který vstoupil do lidského těla, je ve své lidské existenci stánek Slova – připomínka svatého stánku schůzky putujícího Izraele je evidentní. Ježíš se tedy stane zvláštním místem a způsobem setkání Boha a lidstva, všechny starozákonní předobrazy včetně chrámu byly nutně slabé. Původ Krista ono ODKUD, je důvodem a začátkem vší existence, je světlem které činí ze světa kosmos – řád. On přišel od Boha, ON je Bůh, jako nový začátek který mezi nás vstoupil, otevřel nový způsob lidského bytí. Toto se myslí slovy:..“ a všem kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi..“…a následuje další zdánlivě těžko pochopitelné prohlášení :..“ všem těm, kdo věří v jeho jméno, kteří ne z vůle těla, ne z vůle muže byli zrozeni, ale z Boha…..“ Jn 1,12 Jan také uvádí do vzájemné souvislosti jedinečný původ Krista a těch, kdo v něho uvěří, to se stává počátkem jejich vlastního nového původu. I když se v každém případě jako smrtelní lidé narodili z vůle muže, víra jim dává možnost ještě jiného nového narození. Vstoupí do božského původu Ježíše Krista, a skrze víru v Něho, i oni jsou vlastními syny Boha. Tak Jan shrnul nejhlubší význam rodokmenů Krista a vede nás k pochopení i našeho nejvlastnějšího původu, našeho lidského rodokmenu.

Pátek 21. prosince 2012 Zvěstování Marii….z 2. Kapitoly Je vhodné zaměřit svou pozornost k detailům vyprávění o zvěstování narození Krista Marii. V prvním pozdravu anděla překvapuje už sám fakt, že není uveden obvyklý hebrejský pozdrav SHALOM – pokoj buď s Tebou -, ale řecký výraz CHAIRE , který se klidně může přeložit slovem AVE , jak je tomu u nejznámější mariánské modlitby, složené právě z biblického vyprávění o zvěstování. Přesto, je dobré znát i pravý význam řeckého chaire – raduj se, vyjadřuje opak strachu. Právě těmito slovy z úst anděla, můžeme říci začíná ve vlastním smyslu Nový Zákon . To samé slovo zazní o svaté noci, když andělé oznamuji pastýřům velikou radost a pak opět v samém závěru evangelií, při zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům. Výraz CHAIRE – raduj se – je tedy především řecký pozdrav a jím se jakoby okamžitě otvírá brána pro všechny národy světa. Jedná se o první připomínku univerzality poselství spásy a přesto je také plně v linii biblických předpovědí o židovském Mesiáši – zde se naplňuje Sofoniášova předpověď o dceři Siónské: „ Pán tvůj Bůh je uprostřed tebe, ve tvém lůně..“ Mariin syn bude novým zaslíbeným králem na trůně Davida, Bůh nezapomněl na svůj slib, ale teď se uskuteční v dítěti které Maria počne a “…. jeho království nebude mít konce…“ říká Gabriel Marii. Ve IV století byla tato věta přijata do nicejsko-konstantinopolského Creda, přesně v době kdy království Ježíše z Nazareta obepínalo celý tehdy známý svět kolem Středozemního moře. My křesťané to víme a vyznáváme plni vděčnosti – ano, Bůh uskutečnil svá zaslíbení. Království Syna Davidova Ježíše Krista, se skutečně rozestírá od moře k moře, z kontinentu na kontinent a všemi stoletími. A nikdy nepřestalo přitahovat pozornost mocných tohoto světa, kteří by jednak rádi spojili svou moc s mocí Ježíše Krista a tak deformované Jeho království ohrožují. A jednak je vystaveno neustálému pronásledování ze strany jiných mocných, kteří nechtějí připustit žádné jiné obrovské království a chtějí zničit Krista – zdánlivě bezmocného, ale jehož tajemné moci se přesto obávají. Odpověď Mariina na nečekané poselství od Boha, se vyznačuje jednak její schopností uvažovat – vnitřně se konfrontovat se slovem Božím a snaží se pochopit, co Bůh po ní žádá. Vystupuje především jako odvážná mladá žena, která i před neslýchaným poselstvím neztratí sebekontrolu, která uvažuje srdcem i rozumem. Od tohoto okamžiku se Maria také stává obrazem Církve, která uvažuje nad slovem Boha, snaží se ho pochopit a interpretovat v jeho celistvosti a uchovává ho ve své tisícileté paměti. 3

Sobota 22. prosince 2012

Početí a narození Krista podle Matouše……z 2. Kapitoly Matoušovo evangelium nám představuje stejné události, ale výhradně z pohledu Josefa, který jako potomek krále Davida, je oním spojovacím článkem mezi Kristem a zaslíbením daným Davidovi. Dále nás Matouš informuje o důležitém faktu, totiž že židovská dívka jménem Maria byla zasnoubena s Josefem. To podle tehdejšího židovského práva znamenalo, že byla už Josefovou manželkou, teď však její muž musí konstatovat, jak uvádí evangelium, že je v požehnaném stavu působením Ducha svatého. To co Matouš popisuje z odstupu času, Josef v době oněch událostí nemohl vědět.. Nezbylo mu, než předpokládat, že Maria porušila manželskou smlouvu a podle zákona ji propustit. Na něm byla volba, zda to udělá ve veřejném skandalózním procesu, nebo soukromou formou. Josef volí druhou formu. V tomto rozhodnutí Matouš vidí první znamení, že Josef byl spravedlivý. To co kvalifikuje Josefa jako muže spravedlivého, jde však mnohem dál nad rozhodnutí jednoho okamžiku – zasazuje ho do linie velkých postav Starého Zákona, počínajíc od spravedlivého Abraháma. Jejich věrnost nebyla formálním a doslovným dodržením Zákona, které bude později Kristus mnohokrát vytýkat farizeům. Josef jako každý jiný spravedlivý muž, žije v kontaktu se slovem Božím a je schopen rozlišovat a spojovat právo a lásku. Tak se stává vnitřně připraveným na nečekaný a lidsky neslýchaný úkol, který je mu připraven od Boha. Poselství, které navíc na rozdíl od Marie, uslyší ve snu, je ohromující, převracející jeho plány a žádá jeho víru výjimečně odvážnou. Je možné, že by Bůh mluvil skutečně – a ve snu má přijmout pravdu, pravdu které přesahuje všechno, co se dá představovat a očekávat..? Je možné, aby Bůh tímto způsobem zamýšlel nový začátek lidstva ? Matouš k tomu dodává, že Josef byl schopen vnitřně rozvažovat a opět i pro něho zazní byť ve snu:…“ NEBOJ SE vzít k sobě Marii, svou snoubenku…“

Neděle 23. prosince 2012 Toto všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Bůh ústy proroka : Hle panna počne a porodí syna…“ Mt 1, 22…...z 3. kapitoly Máme však slyšet v Matoušově vyprávění o narození Krista i důkaz o naplnění Písma. Matouš i Josefovo rozhodnutí končí známými slovy : “… toto všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Bůh ústy proroka : Hle panna počne a porodí syna…“ Mt 1, 22 srov. Is 7, 14 Pokusme se nejdříve pochopit původní historický kontext, v němž zaznělo poprvé Isaiášovo proroctví, které se teprve skrze Matouše stane základním textem mluvícím o Ježíši Kristu. Můžeme s výjimečnou přesností stanovit datum těchto prorokových slov – bylo to v roce 733 př. Kr, kdy judský král Achaz stál před těžkým politickým rozhodnutím, zda a jak vzdorovat obrovské vojenské přesile útočícího asyrského krále Tiglata-Pilésera II. Achaz a jeho lid jsou zděšeni při pohledu na strašnou přesilu nepřátel a má v úmyslu uzavřít vazalskou smlouvu s Asyřany, což by zabránilo zpustošení země, ale zároveň zahrnuje požadavek postavit v Jeruzalémě oltáře cizím božstvům nových politických přátel. Do této situaci přichází prorok a varuje Achaze, aby nespoléhal na politické kalkulace, ale na moc Boží, která králi přirozeně musela připadat málo reálná. Jednalo se tedy v posledním důsledku o otázku víry, ne o politický problém. Isaiáš ho vyzývá, aby nejednal pod vlivem strachu, nespoléhal na pohanské mocnosti, ale ve víře se spolehnul na zaslíbení od Boha. Pak dost nezvykle nabízí pochybujícímu králi, aby si vyžádal od Boha znamení toho, že On ví o jejich osudu. Odpověď hebrejského krále zní zdánlivě zbožně: nebudu pokoušet Hospodina, nechci znamení. Prorok dobře ví, že tím nevyjadřuje svou víru, ale právě naopak, nechce být rušen ve své reálné politice. V této chvíli mu prorok oznámí známá slova proroctví o narození Emmanuele. Jaké je tedy znamení, které bylo přislíbeno, byť proti vůli králi Achazovi ? Biblisté vytvořili několik hypotéz, ale dnes musíme konstatovat, že všechny selhaly – ani jedna nenašla důkazy v historickém kontextu té doby, že by nějak konkrétně došlo k naplnění oněch tajemných slov. Teprve s Matoušovým evangeliem se tato slova začala vztahovat jako předpověď narození Ježíše Krista. On, ač nemá jméno Emmanuel, ale je jím ve své nejvnitřnější podstatě – v Něm nepřestal být Bůh přítomen mezi lidmi. Křesťanství tak od prvních století nacházelo v tomto starozákonním textu podivuhodně přesnou předpověď toho, co s odvahou předávali v evangeliích o narození Ježíše Krista. Dnes možná přišel čas, abychom sdíleli novým způsobem úžas nad skutečností, že nepochopitelné proroctví vyslovené roku 733 př.Kr., se uskutečnilo v okamžiku početí a narození Krista, že Bůh tak dal veliké znamení, které se týká celého lidstva. 4

Pondělí 24. prosince 2012

Narození Ježíše Krista v Betlémě Pohled historický a teologický Lukášova evangelia ….. z 3. Kapitoly Lukáš začíná své vyprávění o narození Krista přímou zmínkou o sčítání lidu za císaře Augusta a vzápětí vysvětluje, proč došlo k jeho narození v Betlémě: sčítání lidu mělo za cíl provést soupis majetku a stanovit výši daní, to byl jediný důvod proč Josef se vydává se svou manželkou z galilejského Nazareta do vzdáleného Betléma v Judsku, i když už měla zakrátko porodit dítě. Narození Krista ve městě Davidově tak Lukáš umisťuje do velkých dějin světa, i když císař Augustus netuší nic o faktu, že tito dva chudí manželé jsou kvůli jeho nařízení na cestě ve svízelné situaci a tak, zdánlivě jakoby náhodo, se dítě Ježíš narodí v místě zaslíbení. Pro Lukáše je velmi důležitý kontext velké římské historie. Po prvé v jejich dějinách je prováděno sčítání lidu, po prvé existuje jediná říše, která ovládá celý tehdy známý svět.. Po prvé také existuje mír v tomto obrovském prostoru, ve kterém může být proveden soupis lidí a majetku, tak aby sloužil prospěchu všech. A právě v této historické chvíli, kdy existuje sdílení práva a majetku, univerzální řeč – řečtina, to vše dovoluje kulturní rozvoj obrovské komunity lidí různého původu, shodu v myšlení a jednání, právě tehdy se naplnil čas, aby univerzální poselství spásy vstoupilo do světa lidí. Vztah mezi Ježíšem Kristem a Oktaviánem Augustem jde ovšem ještě víc do hloubky. Augustus totiž nebyl jen ledajaký vladař jako ti, co byli před ním a po něm. On sám chtěl být i pro budoucí generace vzpomínán jako soter – spasitel, a počínajíc dnem jeho narození měla začít nová éra pro lidstvo. Z dochovaných pramenů jeho doby je zřejmé, že nechtěl být posuzován jen jako politik, ale také jako významná postava s božskými rysy. Musíme mít při tom na zřeteli, že v chápaní antického světa neexistovalo rozdělení na sféru politickou a náboženskou. Už v roce 27 př. Kr, pouhé tři roky po převzetí vlády, mu římský senát udělil titul augustus – řecky sebastos – hodný adorace. V nápisech v Priene je výslovně titulován jako soter - spasitel. Takový titul byl v řecké literatuře připisován některým bohům ale i jiným hrdinům jejich mytologie, ale v řeckém překladu Starého Zákona je vyhrazen jedině Bohu. Tento titul měl i pro Augusta jasné poselství : on jako imperátor římské říše přinesl rozhodující zvrat v dějinách světa. V jeho historické době pojem spasitel byl chápan jednoznačně jako ten, kdo přinesl světu mír. On sám sebe zvěčnil v tomto jedinečném úkolu, když vybudoval impozantní monument pro všechny věky: Ara Pacis Augustei – oltář Augustova míru, jehož dochované pozůstatky v Římě nám dávají tušit ještě i dnes jak ohromující a přesvědčivý musel být, spolu s jeho nesporným úspěchem – zajistil pro určitou dobu všude ve svém obrovském impériu univerzální mír. Lidé si skutečně mohli vydechnout a žít novými nadějemi. Ježíš Kristus se tedy narodil v historicky a politicky přesně definovaném času a místě. Lukáš svým důrazem na římské dějiny a císaře Augusta, vytváří záměrně historický a teologický rámec pro události, které chtěl předat. Ježíš Kristus se tedy nenarodil v blíže neurčeném mýtickém jednou.., ale vstoupí do času přesně definovatelném a do geografického prostoru přesně určeném. V Něm, božský Logos, božský stvořitelský rozum - příčina všech věci, vstoupil viditelně do lidského světa : univerzální a konkrétní se prolínají navzájem. Věčný Logos se stal člověkem, a tento fakt je přesně určen místem a časem. Stojí za zmínku ještě jeden fakt : Augustův dekret o sčítání lidu a daňovém soupisu římského impéria přivádí Josefa a jeho ženu Marii do města Davidova – slouží tak naplnění Micheášova proroctví. Aniž to věděl, císař Augustus posloužil naplnění Božích příslibů: dějiny římského impéria a dějiny spásy, které začal Bůh s Izraelem, se pronikají navzájem. Historie Božího vyvolení do té doby limitovaná na jediný národ, vstupuje do šíře celého světa, do univerzálních dějin lidstva. A Bůh, který nepřestává být Bohem vyvoleného Izraele, i všech ostatních národů, se ukazuje jako jediný skutečný Pán dějin.

5