Listopadavá
Jsem jako sklenka s kyselým vínem. Sedím na kraji dřevěného stolu, kolena mám skrčená pod bradou a čerstvě voňavé třísky mě lechtají na chodidlech. Nakláním se vpřed, prohlížím si hranu stolu a celý vzdálený svět pode mnou. Vidím hranici mezi barvami na dosah a nekonečně vzdáleným světem pulzujícím v hlubině pode mnou. Znenadání procházíš kolem chvějícího se stolu a závoj vůně, splývající za tebou stejně zrádně jako sněhobílá lavina na úbočí krásné hory, zachytává mé tělo právě ve chvíli, kdy se neopatrně naklání vpřed. Ztrácím rovnováhu a řítím se tvrdohlavě proti chladné dlažbě, kterou nikdo nenastražil. Vzdálený svět se nebezpečně zvětšuje a vybarvuje detaily. Ještě jednou si přitisknu tvůj voňavý obrázek na tvář, plíce si naplním tvou vůní a zavřu oči ... ... tupé plesknutí, žádné střepy, pouze vylité červené víno všude kolem. Lidé otvírají ústa dokořán, vzápětí je ukrývají za propnuté prsty a nevěřícně zírají. Někdo přináší šedivý hadr, stírá pomalu kaluž ve tvaru beránka a celé představení tím končí bez tradičního divadelního vyvrcholení. Všichni se dávají opět do pohybu, jako když stisknete na přehrávači Play. Zvědavě proto zkouším tlačítko zrychleného posunu a pohyby nabírají na rychlosti. V nově vzniklé perspektivě je svět najednou menší, lidé nestíhají brzdit a mezi komickými kotouly začínají sami přepadávat přes hranu velkého stolu. Kdo přinese šedivý hadr teď? Bude to snad Bůh?
Stále tě v ní vidím, ale sám už jsem daleko od zahrádky, která voní do daleka jablečně a jejíž cesty jsou poskládány z obrázků jako náhrdelníky z rosy. Po takové cestě jsi mě jednoho slunečného dne do svého sadu přivedla, ale možná, že jsem šel za tebou taky sám. Dnes už se jen kutálím živými ulicemi, jejichž jiskření kolem mě prolétá rychlostí světla a já se za ním ani nestíhám otáčet. Proč tady vlastně nejsi se mnou? Proč se kutálím městem opět sám. Kutálím se zmateně sem a tam, nikde ale ani střípek skla, pouze pár kapek vylitého vína. Kutálím se až k prvnímu schodu, o který se zastavím a čekám, až mě někdo zvedne zpět na stůl, naplní vínem a vypije do dna. Nejsi listopadavá, jsi letní, zářívá a osvěžující. Proléval jsem tě žilami, pil jsem z tebe a přitom jsem hledal odpověď na jedinou otázku: Co si chci s tebou počít? Mohli jsme tančit bosí s lehkostí pavouků, ale mohli jsme i dusat trávu jako kopyta nezkrocených koní. Z nějakého důvodu jsme ale nestihli ani jedno a já znovu hledám způsob, jak nedopsat tento odstavec a začít místo něj nějaký jiný. Jedna taková nová fantazie začíná na bílém papíře. Pro začátek ho polijeme červeným vínem, to aby byla zachována červená nit, kterou jsem uvázal kolem úvodního velkého písmena. Červená nit si samozřejmě žádá červené víno. Tedy lejme! Stává se ze mě alkoholik? Souvisí nějak Absinth a Faust? Nevím, ale představuji si, že souvisí. Oba spolu souvisí na mojí tenké červené niti, připevněni kolíčkem, rozhoupáni ve větru a modrozelení nevolností. Vrhají na sebe vyčítavé pohledy a jejich žaludky začínají vážně přemýšlet o teorii relativity. Já si ale stejně myslím, že stačí ještě jedno větší zhoupnutí a oba budou přemýšlet spíše o gravitačních zákonech. Na původně bílém papíře však mezi všemi těmi skvrnami a slabě napnutými nitěmi zbývá spousta místa pro několik dalších sklenek. A jsme opět na začátku, kde nebylo nic než
víno obalené sklem a dřevo pokryté bavlnou. Nevím přesně, proč jsem udělal první odbočku a už vůbec netuším, jak jsem se dostal k té druhé. S jistotou ale mohu napsat, že teď neplánuji žádnou třetí a raději se vrátím k úvodní ufňukané paralele se sklenkou a vínem. Vždyť jestli jste si té drobné pasti ještě nevšimli, tak konce se možná nikdy nedobereme, ale víno, ten nápoj plný života i smrti, ten nás bude provázet na každém kroku. Tak tedy naplňme další sklenku, sestupme o další schod k literární dekadenci a nechme se mámit. Co by se asi stalo, kdybys tehdy neprošla kolem? Tvá kudrlina by mi nepodrazila vratkou skleněnou nohu a já bych dnes možná nebyl prázdný. Dost možná. Někdo by ale řekl, že už jsem byl prázdný dávno před tebou, nebo že dokonce nejsem prázdný ani dnes. Přesto se prázdný cítím a místo jiskřivé
hladiny, houpající se v mém srdci, mě v krku škrábe pouze zaschlý okraj rudého cukru, ke kterému se slétají vosy. Rozmáchnu se, abych je odehnal, vosy odlétají, ale já pod svým vlastním úderem praskám. Projede mnou rýha, jaká trhá vyprahlou zemi při zemětřeseních a jestli ve mně ještě zbývalo něco vína, tak právě v tento okamžik pomalu odkapávají jeho poslední perličky. Objímám svůj vlastní hrudník, snažím se prasklinu utěsnit, ale kolem chodidla už se mi začíná tvořit rudá skvrna. Vracejí se vosy.
Ne, kdybys tehdy neprošla kolem, moc by se toho nezměnilo, nemáš takovou moc. Něco by se stalo, ale velký rozdíl by to nebyl. Vždy by to byl další pád, ale vždy jen jeden ze všech možných pádů, které na sklenku plnou vína čekají. Dolévám svému vlastnímu stínu další dávku. Ještě dvakrát dokola a skácí se k zemi jako podťatý. Tehdy jej snad konečně rázným krokem překročím... ... o několik chvil později se ale sám obejmu s chladnou zemí a podlehnu nekonečné touze po klidném spánku. Mé čelo zdolá první mravenec, horolezec. Podržím mu vlajku, než vyhloubí důlek a nakonec ji oba společně zabodneme do mého spánku. Podél červeného pramínku potom sjedeme na sáňkách do údolí a on mě za to naučí, jak na svých zádech odnést dvacetinásobek své vlastní váhy. Bude to rychlokurz duševní posilovny, po které jako první člověk vkročím na planetu Zemi, překročím svůj vlastní stín a vše, co mě do té doby tížilo, budu nosit s úsměvem po kapsách, aniž bych se byť jen maličko zadýchal. Budu taky mravencem, horolezcem. Jediný, kdo z toho nebude mít žádný užitek, je Bára. Zakousnutá do svého vlastního žebra čeká, až se pro ni vrátím a zakousnu se vedle ní. Já ale nepřijdu, nevrátím se a tudíž nepřijde ani zákon lásky a jeho slepé střevo zvané „spravedlnost“. A to bude myslím stačit, než dostanu chuť na pečená žebra. Tak už na mě raději nečekej, protože já asi nepřijdu. Na chvilku si představme, že dnes na stole tančí sklenky dvě. Jedna je plná vína bílého a druhá vína druhého. Nechte takové tančící sklenky chvíli stát a než ručička dokončí první okruh, vytvoří se pod nimi kroužek zaschlého vína jako připomenutí toho, že u vás zůstaly přes noc a tančily až do rána. Takové
sklenky mají ale také jednu velkou výhodu. Když tančí, nemohou si pošlapat střevíčky, protože se mnohem dříve srazí svými průhlednými hlavami. Jen tak lehce cinknou a hned ví, že musí o krok zpět. Nekoná se žádné úpění ani utrpení skryté ve vypůjčených střevících. Pouze elegantní cinknutí a potom už jen ladný balet po naškrobeném ubrusu, jako když popelář odvaluje nablýskanou hliníkovou popelnici. Lehce ji zvedne v akrobatickém čísle a jediným zatáhnutím za oranžovou páčku ji zase ladně položí zpět.
Dnes si ale představuji Tebe, jak tančíš po sametovém parketu, přivíráš oči a otvíráš své srdce. Musíš pocházet z nádherné sady, tančil bych s tebou a objímal tě bez ustání. Dýchal bych Tě a umíral každý den na otravu strachem – strachem, že se jednou rozbiješ. Zatím však každé ráno umírám žízní. Nekonečný horizont bílého mechu na mém stole rozbíjí pouze jediná sklenka, solnička a tranzistorové rádio, které možná pamatuje tento stůl, když byl ještě statným stromem. Pokácel bych ten strom a na bílý mech bych vylil nekonečné moře. Jeho okraje by přepadávaly přes hrany stolu jako umělé vodopády a tříštily by se o podlahu stejně jako já. Pod stolem by potom možná vzklíčilo semínko, ze kterého by vyrostl skutečný zelený strom. Horizont by už nepřipomínal sněhobílou poušť. Představte si ještě jednou obyčejný stůl. Jeho podlouhlý tvar je posypán hliněným ubrusem a drobnými kamínky, které
nepíchají ani do bosých nohou. Uprostřed stolu stála kdysi váza s květinami, ale než jsem začal tento příběh vyprávět, rozpadla se v prach. Nekonečnou plytkost hliněného horizontu tak narušují pouze dvě sklenky. Obě, červená i bílá, stojí nehybně a se zatajeným dechem sledují, jak se jim z horkého vína začíná potit čelo. První kapky už jim stékají po kulatých zádech, pohladí vnitřní stranu stehen a svoji pouť zakončí na špičce křišťálových bot. Souboj skleněných rytířů začíná. Sklenky se řítí proti sobě a během krátké chvíle probleskne krajinou tříštivý zvuk ... Je to nejpodivnější boj, jaký znám. Stojíš v příkopu na druhé straně fronty, tváříš se odtažitě a splétáš s ostatními nenápadné pastičky z lepivých vláken pavučiny. Chováš se do poslední chvíle jako skutečný nepřítel a přitom jen toužíš zjistit, na čí straně bys bojovala raději. Najednou zazní v dálce píšťalka a oba vyrážíme hustou mlhou proti sobě, jako nepřátelé. Střetáváme se mezi chuchvalci ostnatého drátu a bojujeme na život, někteří i na smrt. Když však jeden z nás padne k zemi, sehne se ten druhý pro lékárničku a ovine mu rány bavlněným závojem. Někdy vše končí hezky. Do hlíny dnes nedopadl jediný střípek skleněného brnění, pouze uprostřed scény opět stojí krásná křišťálová váza. Na stole už nezbyly žádné sklenky, některé popadaly na zem, z jiných se vylilo rudé i druhé víno a poslední dvě právě jako zázrakem zmizely v souboji skleněných rytířů. Opatrná ruka ještě naplnila vázu vodou a postavila do ní květinu. Kdesi v dáli dozrály nové hrozny, rudé i ty druhé, začíná další vinobraní. P:M
