Před dvěma tisíci lety zabíraly lesy většinu Evropy,
Ameriky a Asie, ale značná část z nich byla vykácena. Dnes lesy pokrývají asi jednu třetinu zemského povrchu. Hlavní příčinou odlesňování je po staletí drobné zemědělství, snaha získat novou půdu pro pěstování zemědělských plodin, pro zakládání pastvin určených k chovu dobytka i pro další osídlení.
Také u nás byla většina naší krajiny dávno odlesněna a
přeměněna v pole, louky, pastviny nebo byly původní listnaté lesy v nižších polohách nahrazeny smrkovými monokulturami.
Lužní lesy v povodí větších toků v nížinách, zbytky
smíšeného lesa s převládajícím dubem a habrem v pahorkatině, podhorské bučiny a horské smrčiny, občas se na pískovcových skalách a sutích udržely borové lesy (díky kůlovým kořenům odolné vůči větru nedostatku vody) – to jsou zbytky dřívějšího souvislého zalesnění naší republiky.
Vedle tropických deštných lesů, najdeme na Zemi i
jehličnaté severské lesy a listnaté lesy mírného pásma. Jehličí opadává a roste průběžně po celý rok, a proto jsou takové lesy nazývány stálezelené neopadavé. V lesích mírného pásma rostou naopak stromy se širokými listy, např. buk, dub, habr, javor či lípa. To jsou lesy listnaté, opadavé. Vždy na podzim ztrácejí své listí, aby v zimě, kdy není dostatek světla pro tvorbu živin neboli fotosyntézu, ušetřily energii.
Dnes mají u nás převahu kulturní lesy (vysazené
člověkem), smrkové monokultury. Mezi nimi se objevují i severoamerické druhy (douglaska tisolistá, smrk pichlavý, borovice vejmutovka). Jsou vysazovány i borové lesy.
Hlavní složkou lesa a jeho nejvýraznějším prvkem jsou
stromy. Právě ony vytvářejí svými větvemi a listy nejvyšší patro – klenbu lesa – stromové patro. V klenbě si staví hnízda mnoho ptáků a živí se rostlinnou stravou a hmyzem, který tu také žije. Hmyz se tu naopak živí dřevem, listy a semeny.
Níže rostou malé stromy a keře a tento komplex se nazývá
keřové patro. V tomto patře žije řada malých savců a ptáků, jako je myšice lesní, sojka obecná a střízlík obecný. V lesním podrostu se pak nachází bylinné (starček hajní, černýš lesní, hluchavka skvrnitá, krtičník) a mechové (ploník, bělomech, trávník) patro s nízkými rostlinami .
V půdě žijí nejrůznější mikroorganismy, houby a
bezobratlí živočichové – například žížaly, brouci, červi, slimáci, mravenci, roztoči a mnohonožky. Souhrnně se těmto organizmům říká edafon – půdní společenstvo. Ti pomáhají rozkládat organickou hmotu na humus a současně jsou potravou pro malé savce, jako jsou např. myši a hraboši, kteří také mají v půdě svá obydlí.
V Česku nelze lesy považovat za ohrožené kácením,
neboť dochází spíše k zvyšování jejich podílu vlivem útlumu zemědělské výroby. Jinak je tomu v rozvojových zemích, kde dochází k masivnímu kácení tropického pralesa.
Kyselé deště se nejvýznamněji začaly projevovat v
70.letech 20. století, kdy prudce vzrostly emise oxidu siřičitého. Nejvíce poškozené jsou porosty v Krušných horách, v Lužických horách, v Jizerských horách a Krkonoších.
Mezi nejvýznamnější škůdce lesů patří bekyně mniška,
bekyně velkohlavá, obaleči a kůrovcovití brouci (především lýkožrout smrkový). Za škůdce jsou považovány též některé dřevokazné houby, především houby působící u dubů tzv. tracheomykózu
Většinou jsou škůdci specializovaní na určitý druh stromu,
takže pokud je v lese vysoká biodiverzita, nejsou následky tak velké. Nejvíc jsou vždycky postiženy smrkové monokultury a to i z toho důvodu, že jehličnany nejsou tak vhodné pro hnízdění hmyzožravých ptáků. Většina škůdců za normálních podmínek napadá pouze oslabené stromy, ovšem během kalamitního přemnožení, daného často kombinací většího oslabení stromů (např. vlivem delšího sucha) a klimatických podmínek.
Nejznámějším případem kalamitního přemnožení jsou
kůrovcové kalamity na Šumavě - především ta ze 70. let, s níž se potýkáme dodnes. Jako nejlepší řešení se zatím osvědčilo ponechat les svému osudu. Několik desetiletí pak vypadá les úplně mrtvě, ale během této doby se vytváří bohatá půdní společenstva, která jsou pak základem obnovy zdravého, druhově bohatého a tím i odolného ekosystému.
