Pavla Horáková
První detektivní příběh party Hrobaříků
© Argo, 2016
Pavla Horáková
Tajemství Hrobaříků Ilustroval Jan Gruml. Grafická úprava a sazba Oliver Švolík. Odpovědný redaktor Richard Klíčník. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Jazykové korektury Marcela Wimmerová. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00, Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2925. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání druhé, v Argu první. ISBN 978-80-257-1820-9 Aktuality o našich titulech můžete sledovat na www.facebook.com/argo.cz Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
1. kapitola
Anežka
Říjnové slunce klouzalo po střechách činžáků a ještě docela příjemně hřálo. Vzduch byl nasycený jednotvárným hukotem křižovatky, kterou všemi směry bez ustání proudila auta i tramvajové soupravy. „Kam vejráš, ženská?“ Nevrlý výkřik přehlušil rámus dopravy i hudbu z reproduktoru na stěně obchoďáku ze skla a betonu. Klára seděla na obezdívce záhonku před nákupním centrem a dívala se, jak starší paní uhýbá autu s nerudným řidičem a honem pospíchá přes silnici, aby už byla na protějším chodníku. Přecházela mimo zebru, ale na tom nebylo nic tak zvláštního. I když vypadala jako úplně normální městská babička, bylo na ní něco neobvyklého. Ta stará paní totiž nesla v ruce hrábě. Nevídaná věc, tady uprostřed velkoměsta. Rozmrzelý šofér, kterému málem vběhla pod kola, ještě pro jistotu zatroubil. Pak vytáhl okýnko a šlápl na plyn, aby už byl z křižovatky pryč. Klára se za autem chvíli dívala a už si ani nevšímala, jak stará dáma s hráběmi obchází červenobílé zábradlí podél chodníku. Pustila příhodu z hlavy a dál znuděně sledovala, jak lidé proudí do nákupního 11
střediska a zase ven. Tenkrát odpoledne uprostřed babího léta by si ani náhodou nepomyslela, že se od té chvíle začnou v jejím životě dít neobyčejné věci. Ale protože nic takového nemohla tušit, přemýšlela Klára o tom, že tu na holky ze třídy asi vážně čeká zbytečně. Měly se tu po vyučování sejít a vyrazit do obchodů. Jenže spolužačky nikde a samotné se jí do obchoďáku nechce. Tak si aspoň koupí zmrzlinu, v klidu si ji sní a pomalu se vydá domů. Sedla si i s kornoutkem na lavičku u nákupního střediska, hned vedle zdi městského hřbitova. Zastrčila si za ucho pramen tmavých vlasů a naklonila hlavu, aby mohla slíznout kapku tající zmrzliny. Přitom si koutkem oka všimla, že se na vedlejší lavičku někdo posadil. Bezděky se otočila, aby si nově příchozího prohlédla. Seděla tam starší paní. Možná spíš dáma v letech. Měla na sobě světlý plášť, na klíně kabelku a v pravé ruce – zbrusu nové hrábě. Násada z bílého dřeva svítila novotou a kovové kolíky roztažené jako vějíř byly úplně bez poskvrnky. To je přece ta paní, co před chvílí tak nešikovně přecházela! Klára si uvědomila, že na ni asi dost neomaleně civí, a tak rychle sklonila hlavu a po očku se podívala, jestli si jí paní všimla. Bylo jasné, že se na Kláru dívala celou dobu. Pobaveně se na ni usmívala. „Někdo, kdo měl přijít, nedorazil, viď?“ oslovila ji. Jak to může vědět, pomyslela si Klára. Navíc ji trochu poplašilo, že na ni paní sama od sebe promluvila. Cizí lidi se přece na ulici neoslovují. „Hm, tak nějak.“ „Vidíš, tak to jsme na tom stejně. Já jsem se tu taky měla s někým sejít, a nakonec mi nemá kdo pomoct,“ řekla paní a zvedla ruku s hráběmi, aby doložila, co má na mysli. „Já vám pomůžu!“ vyhrkla Klára, aniž věděla, do čeho jde. 12
„To budeš moc hodná. Chtěla jsem tady vedle na hřbitově shrabat trochu listí a nevím, jestli bych to sama zvládla. Jsem taková roztřesená, to asi z těch aut. Tenhle svět už pro mě není,“ povzdechla si. „To nic, já půjdu s vámi,“ nabídla se Klára. Aspoň jí odpoledne rychleji uteče. Ne že by se jí na hřbitov nějak zvlášť chtělo. Vedle nablýskaného obchoďáku vypadal jako chudý příbuzný. Oprýskaná zeď, kolem spousta odpadků, které sem zafoukal vítr nebo odhodili kolemjdoucí. I když bydlí nedaleko, na hřbitově byla jenom párkrát, a nijak moc ji nenadchl. Ale dneska je hezky, tak se aspoň projde a třeba si tam nasbírá pár kaštanů a barevných listů, které potřebuje na výtvarku. Hodila si batoh přes rameno, vstala a napřáhla ruku k cizí paní, aby si od ní vzala hrábě. Paní však Kláře místo náčiní podala pravici a pevně jí stiskla ruku. „Anežka Procházková,“ představila se, „ale klidně mi říkej Anežko.“ „K-Klára Sochorová,“ vykoktala Klára zaskočeně. Nakonec se nářadí přece jen chopila a společně vykročily ke hřbitovní bráně za rohem. Šly hřbitovem pěknou chvilku a párkrát na cestičkách odbočily, takže Klára brzy ztratila přehled, kde vlastně jsou. Když se konečně zastavily, prostírala se před nimi u cesty široká mýtina. Klára v téhle části hřbitova nikdy předtím nebyla. Zvuk dopravy tu už hodně zeslábl a obrys nákupního střediska mezi listím stromů dávno neprosvítal. Všude okolo, kam Klára dohlédla, stály mezi kmeny vzrostlých stromů náhrobní kameny zasazené hustě vedle sebe. Ovšem na palouku před nimi nebyly ani náhrobky, ani stromy. V trávě se rýsovaly jen zbytky kořenů. V klesajícím slunci bylo vidět, jak se tu a tam země vydouvá v místech, kde se pod nánosem zeminy a drnů skrývají 13
kameny starých náhrobků. Jinde zase ležely stíny v proláklinách, kde se zem sesula do hrobové jámy. Někde dokonce zela černá díra – to když se klenba hrobky propadla a vyzděná jáma ještě nestihla zapadat hlínou. Všude po trávě ležel koberec čerstvě spadaného listí. „Co se tady stalo? Kde jsou hroby?“ divila se Klára. Ten výjev si neuměla vysvětlit. „Byly už moc staré a na světě nebyl nikdo, kdo by se o ně staral,“ odpověděla jí Anežka. „Stromy si tu bujely, jak chtěly. Kořeny prorostly do hrobek, ty se zbortily a nakonec začaly stárnout i stromy a hrozilo, že se ve větru skácí někomu na hlavu. Tak je jednoho dne všechny porazili, ale hrobům to už nepomohlo. No a teď to tu vypadá takhle.“ Anežka se rozhlížela kolem sebe. „Kousek odsud je pochovaná jedna moje známá, tak bych tu ráda aspoň shrabala listí.“ „Vy takhle chodíte pečovat o cizí hroby?“ „Snad tím nikomu neškodím,“ usmála se paní a zadívala se Kláře do očí. „To určitě ne! To spíš naopak!“ vyhrkla Klára a honem si sundávala batoh, aby se pustila do hrabání. „Počkej chviličku, Klárko. Ukážu ti, co přesně budeme dělat. Při hrabání se radši dívej, kam šlapeš, pod listím můžou být kameny nebo cihly a někde třeba kořen nebo kus železa. Taky si dávej pozor, ať nestoupneš do díry. Tamhle u hydrantu je kyblík, do toho budeme listí dávat a nosit ho do kontejneru na rozcestí.“ Klára si teprve teď všimla, že na cestách jsou každých pár metrů rozmístěné kovové nádoby na staré květiny, věnce a jiný odpad. Odběhla a vrátila se s plechovým vědrem. Me zitím už se paní Anežka pustila do hrabání. Po pár minutách ji Klára vystřídala a kupa listí jim pěkně narůstala. Po nějaké 14
chvíli Anežka oznámila, že už to pro dnešek stačí. Klára se trochu podivila, protože z paseky shrabaly sotva cíp. „To nic, nejsme na to samy, Klárko,“ řekla Anežka zamyšleně. A honem dodala: „Totiž samozřejmě že tu pracují zahradníci, ale určitě se nebudou zlobit, že jsme jim trochu pomohly.“ Klára byla ráda, že už nemusí hrabat, a dál se nevyptávala. Pěchovala shrabané listí do kbelíku, a když byl plný, šla ho vysypat do kontejneru. Když všechno listí odnosila, vrátila se s vědrem zpátky k hydrantu, kde na ni čekala Anežka. Ze země trčela plastová trubka s kovovým kohoutkem a pod ním stála okrouhlá betonová nádoba. Kláře bleskla hlavou bláznivá myšlenka, jestli z vodovodu na hřbitově náhodou neteče mrtvá voda. „Pojď, umyjeme si ruce od toho prachu,“ pobídla ji Anežka a roztáčela kohoutek. Na chvilku se posadily na lavičku a nechaly si mokré ruce oschnout na sluníčku. „Děkuju ti, žes mi tak ochotně pomohla,“ řekla Anežka, jen co se usadily. „Rádo se stalo,“ odpověděla Klára a nebyla si jistá, jestli ji víc těší, že mohla pomoct, nebo že jí díky téhle neznámé paní rychle uběhlo odpoledne, které by jinak asi promarnila. „Kdybys chtěla, tak zase za týden na stejném místě,“ dodala Anežka a šibalsky se usmála. „Děkuju, já ještě uvidím,“ odpověděla zdvořile Klára, ale pomyslela si, že určitě bude mít na práci něco zábavnějšího. Brzy nato se obě zvedly a vydaly se pomalu na zpáteční cestu. Hned nad pasekou Kláře padla do oka podivná hrobka nebo spíš mohyla. Nestála v řadě jako všechny ostatní a měla hrozně podivný tvar. Byla vysoká a vypadala jako včelí úl nebo obrovská cukrová homole, celá zelená od lišejníku. 15
„Co to je?“ zeptala se Klára zvědavě a prstem ukázala na podivuhodnou stavbu. „To je hrobka Šebestiána Hněvkovského,“ odpověděla Anežka. „Kdo to byl?“ „Básník národního obrození. Dnes už ho zná málokdo, ale ve své době byl ohromně významný. Klárko, buď tak hodná a počkej na mě tamhle kousek na rozcestí. Jen si musím schovat ty hrábě,“ požádala Kláru Anežka a zmizela mezi náhrobky. Klára se trochu podivila, kam že se to uprostřed hřbitova schovávají hrábě, ale než ji Anežka došla, aspoň si nasbírala kaštany a různobarevné listy. Cestou k bráně si Klára uvědomila, jak rozlehlé tyhle hřbitovy jsou a že by byla hračka tady zabloudit. Pod schody u brány se spolu Anežka a Klára rozloučily. Stará paní znovu poděkovala a řekla, že se ještě půjde trochu projít po hřbitově. Odpoledne mezitím pokročilo a Klára se vydala pěšky domů.
16
2. kapitola
Vojta
„Stejně je to super, že dneska nemusíme do školy,“ radovaly se holky. Přes tenké bundy měly navléknutá oranžová trička s nápisem Plamínek od srdce. Klára a její dvě spolužačky stály na vydlážděném prostranství před nákupním střediskem a nabízely kolemjdoucím svíčky. Za vybrané dvacetikoruny se někde v dalekém domově důchodců opraví topení, ještě než začne zima. Hlavní ale je, že se nejde do školy. Sice tu musejí stát i teď, když ostatním už vyučování skončilo, ale i tak to za jeden den bez školy rozhodně stálo. „Kuuupte si svíííčku!“ „Plamínek od srdce zahřeje důchodce!“ „Darujte teplo! Kupte si –“ Klára se odmlčela v půlce věty, protože se přímo před ní zastavil nový zájemce o svíčku a na otevřené dlani držel zubatou zlatou minci. „Tak já bych si jednu vzala, Klárko.“ Klára sebou trhla. Zvedla oči od dvacetikoruny a podívala se, kdo ji to oslovil jménem. Anežka měla stejný kabát, stejné boty i stejnou kabelku jako posledně, i tentýž rovně zastřižený účes. Chyběly jenom hrábě. Místo nich měla v ruce kytici nějakého střapatého kvítí. 17
„Jé, to jste vy!“ vyhrkla Klára a natočila k Anežce proutěný košík se svíčkami, aby si mohla vybrat. Dvacetikorunu hodila kamarádce do kasičky. Anežka si vybrala bílou svíčku a schovala si ji do kapsy u kabátu. Podívala se tázavě na Kláru a usmála se. „Tak co, nepůjdeme se zase podívat na hřbitov? Možná bys někoho ráda poznala.“ „J-já... já nemůžu. Musím tu s holkama prodávat.“ Ale zvědavost už začala pracovat. „Nebo... tak já se jich zeptám,“ dodala a otočila se ke spolužačkám. „Holky, já... musím pryč.“ Kamarádky se tvářily nechápavě. „Fakt, jinak to nejde. Vysvětlím vám to pak.“ Klára už radši nic neříkala, aby nemusela lhát, vrazila košík se svíčkami do ruky spolužačce, zadrmolila „čau ráno“ a honem se otočila, aby už byla pryč, než holky začnou něco namítat. Budou tu muset stát ještě tak hodinu, ale určitě to vydrží i bez ní. „Vždyť ony tě tu taky minule nechaly čekat, ne?“ chlácholila Klářino svědomí Anežka. Jak to víte, napadlo Kláru, ale nahlasse nezeptala. „Kam vlastně dneska jdeme?“ vyzvídala místo toho. „Když už máme tohle,“ vytáhla Anežka z kapsy svíčku, „mohly bychom ji někde zapálit.“ Vešly na hřbitov touž kovanou bránou jako minule, ale Klára si nebyla jistá, jestli jdou i stejnými cestami. Teprve dnes si všimla, kolik náhrobků je v téhle části hřbitova zanedbaných nebo poničených. Po několika odbočkách zeleným bludištěm nakonec došly na totéž místo jako posledně. Ve vzduchu vonělo babí léto. Všechno vypadalo stejně jako před týdnem, jen mýtina se zrušenými hroby byla už celá shrabaná. „Za chvíli budou dvě, někdo sem za námi přijde, ale ještě máme chvilku čas, tak můžeme zapálit tu svíčičku,“ řekla 18
Anežka a zamířila šikmo přes dlážděnou cestu. Zastavila se u nenápadného náhrobku. Klára šla za ní. Na černém kamenném kvádru četla drobný zlatý nápis: JIŘINKA BERÁNKOVÁ 3. 6. 1931 – 14. 2. 1945. Vedle nápisu byla oválná fotografie dívenky s dlouhými světlými vlasy. Anežka zvedla z náhrobní desky prázdnou skleněnou vázu, u hydrantu o pár kroků dál do ní natočila vodu a nakonec dovnitř zasunula kytici, kterou si donesla. Pak se předklonila ještě pro skleničku od dávno shořelé svíčky, vytáhla z kapsy zápalky a zažehla knot té, kterou si koupila od Klárky. Trochu roztaveného vosku nakapala na dno sklenice a svíčku do ní opatrně postavila. Když viděla, že se dobře rozhořela, položila světýlko na desku hrobu. „Kdo to byl?“ nevydržela Klára zvědavostí. „Jedna moc milá dívenka. Moje spolužačka. Jmenovala se Jiřina – proto jí sem nosím právě tyhle jiřiny,“ ukázala Anežka na kytici na náhrobku. „Byla stará asi tak jako ty, když umřela. Celý jejich dům kousek odsud zničila bomba při náletu v pětačtyřicátém. Na pohřeb jsme šli všichni, celá třída.“ „O tom jsme se učili. Byli jsme se školou na těch místech, kam spadly bomby: v klášteře v Emauzích a tam, kde stávala Vinohradská synagoga. Vůbec to nemůžu pochopit.“ „To nejsi sama –“ „Dobrý den!“ přerušil Anežku hlasitý pozdrav. Anežka i Klára se otočily za hlasem. Kláru nejprve upoutal nápis Plamínek od srdce, který svítil na oranžovém tričku. Pak zvedla pohled od písmen. Vždyť toho kluka zná – ten je od nich ze školy! „Dobrý den, Vojto. To jsem ráda, že jsi přišel.“ Světlovlasý kudrnatý kluk se usmíval a drbal se na nose. „Klárko, ráda bych ti představila Vojtu,“ usmívala se Anežka, „Vojto, tohle je Klára.“ Oba si stydlivě a trochu neohrabaně podali ruce. 19
20
„Vojta taky pomáhal s listím,“ dodala Anežka na vysvětlenou. A pak poznamenala: „Koukám, že jste se dneska ustrojili do stejnokroje.“ Až teď oběma došlo, že mají pořád na sobě trička z dobro činného prodeje a mezi tlumenými barvami hřbitova svítí jako semafory. Honem shodili batohy a začali si trika přetahovat přes hlavu. „Musíme je zase vrátit, dostali jsme je jenom na dnešek. Já jsem prodával s klukama tamhle u metra,“ ukazoval Vojta do kopce. „Sice tamtudy nechodí tolik lidí jako jinde, ale šlo to docela dobře.“ „To asi proto, že za týden budou Dušičky,“ poznamenala Anežka. „Je to dobrý nápad anebo možná jenom šťastná náhoda. Svíčka se bude hodit ledaskomu a člověka to spíš napadne tady u hřbitova. My už jsme s Klárkou jednu zapálily, podívej,“ ukázala na hrob před nimi. „O Jiřince jsem ti už vyprávěla, viď? Byly jsme kamarádky.“ Vojta přikývl, podíval se na hrob, ale nevěděl, co na to říct. „Máš?“ pomohla mu Anežka z rozpaků. „Mám!“ odpověděl Vojta rychle a se širokým úsměvem vytáhl z batohu zahradnické nůžky. „Přivezl jsem je z chalupy.“ „Výborně. Jdeme!“ pokynula Anežka oběma a svižně vy kročila mezi náhrobky. Všichni tři našlapovali opatrně po chodníčcích mezi hroby a proplétali se mezi větvemi. Klára si všimla, že zatímco minulý týden bylo listí čerstvě spadané a vlhké, takže člověk mohl každou chvíli uklouznout, dnes bylo uschlé a pod nohama šustilo a křupalo. Někde ležel na chodnících nános drobných akátových lístků a o kus dál jste se brodili vrstvou velkých listů javoru. Na některých náhrobcích byly čerstvé květiny a jejich okolí bylo umetené, jiné byly zpustlé a dávno nenavštívené. 21
