Pavel Dvořák PRAHA 2009

Pavel Dvořák

Pavel Dvořák

PRAHA 2009

4

5

Obsah 1. 1. 1

Žurnalistika – psaní do novin a časopisů Co si musí novinář uvědomit na začátek, print versus internet, zásady žurnalistiky 1.2 Zpravodajské a publicistické žánry 1.2.1 Zpráva 1.2.2 Článek 1.2.3 Reportáž 1.2.4 Rozhovor – interview 1.2.5 Komentář, glosa a poznámka 1.2.6 Recenze 1.2.7 Fejeton 1.2.8 Portrét a medailon 1.2.9 Téma 1.2.10 Sloupek 1.2.11 Úvodník – Editorial 1.3 Jazyk textu 1.3.1 Zpravodajský jazyk 1.3.2 Jazyk periodik zaměřených na určitou skupinu čtenářů 1.4 Než novinář dopíše

6 6 8 8 9 9 10 14 16 17 17 17 18 18 18 19 19 19

2. 2.1 2.1.1 2.1.2 2.2

Základy reportážní fotografie Fotografování a kompozice snímku Držení fotoaparátu Kompozice Fotografování různých objektů

21 28 28 29 34

3.

Právní aspekty žurnalistické práce a základy novinářské etiky Novinářská etika Etický kodex, vydaný Syndikátem novinářů ČR Je povinností novináře řídit se etickými pravidly? Právní aspekty žurnalistické práce

36 36 37 39 39

3.1 3.1.1 3.1.2 3.2

Tato brožura byla sestavena k projektu „Klíče pro život – Rozvoj klíčových kompetencí v zájmovém a neformálním vzdělávání“, pro oblast „Podpora informačního systému pro mládež“ financovaného z Evropského sociálního fondu a ze státního rozpočtu ČR. Novinář je osoba profesionálně se zabývající shromažďováním informací za účelem jejich dalšího zpracování, zejména v podobě informačních či publicistických žánrů. Zprostředkovává šíření žurnalistických celků prostřednictvím masmédií.

1 6

Žurnalistika – psaní do novin a časopisů Pavel Verner (2007) definuje žurnalistiku jako druh společenské činnosti, která je charakterizována specifickými atributy. Masmédii periodicky zveřejňované, redigované soubory komunikačních projevů zachycují společenskou realitu. Zmnožením (multiplikací) a rozšiřováním komunikačními kanály a distributory žurnalistika působí na diferencované příjemce, formuje i vyjadřuje veřejné mínění. Novinář je osoba profesionálně se zabývající shromažďováním informací za účelem jejich dalšího zpracování, zejména v podobě informačních či publicistických žánrů. Zprostředkovává šíření žurnalistických celků prostřednictvím masmédií.

1. 1 CO SI MUSÍ NOVINÁŘ UVĚDOMIT NA ZAČÁTEK, PRINT VERSUS INTERNET, ZÁSADY ŽURNALISTIKY Dnešní doba pomalu vytlačuje klasický tisk (print) z pultů trafik a novinových stánků, a to zejména díky vzniku takzvaných nových médií, kterými je dnes myšlen zejména internet a jeho součásti. Stále větší dostupnost internetu jednotlivým uživatelům a také nenáročnost a ekonomická výhodnost publikování různých mediálních obsahů vytlačuje klasický tisk z rukou čtenářů. Z pohledu žurnalistiky se práce pro internetové zpravodajství a publicistiku téměř neliší od té „klasické“ pro tištěná média. Vždy je nutné dodržovat určitá žurnalistická pravidla, která jsou důležitá z pohledu objektivity, přesnosti, vyváženosti a informační hodnoty. Autoři a editoři si musí stále uvědomovat, pro koho je text určen. Především musí vědět, že píší pro většinového čtenáře, který se musí v textu vidět. Zvolit takový přístup k textu není jednoduché a nepodaří se vždy uchopit každé jednotlivé téma tak, aby byl uspokojen většinový čtenář.

7

Základním kritériem pro psaní zpravodajských a publicistických textů je pravdivost sdělení, které autor textu uveřejňuje. Mnozí autoři si práci zjednodušují neověřenými informacemi, i když primárně není jejich zájmem oklamání čtenáře, ale prosté ulehčení práce. Ke každé informaci se musí novinář postavit jako k informaci neověřené, pokud není získána od očitých svědků, vlastní zkušeností, ze zpravodajských rozhovorů, originálních dokumentů či jiných nepopiratelných důvěryhodných zdrojů. Novináři se musí vyvarovat plagiátorství a přebírání cizích textů, které buď nenapsali nebo nejsou jedinými autory. Pokud novinář využije cizí text, musí ve svém autorském textu uvést citaci nebo zdroj. V praxi se běžně cizí texty využívají, ovšem pouze pokud má novinář svolení autora cizího textu nebo pokud řádně ocituje část použitého textu (viz § 31 zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském – ve znění pozdějších předpisů). Nikdy by se nemělo stát, že novinář celý text zkopíruje (například článek z jiného média) nebo jeho podstatné části a bude tento text vydávat za vlastní. Nejen, že se jedná o neetické chování, ale také zde nastává vážný právní problém, který řeší zejména autorský zákon.* Vydavatel časopisu, novin atp., pro který autor píše se řídí také právními normami, konkrétně zákonem č. 46/2000 Sb. tzv. Tiskovým zákonem.** Každý novinář by měl mít osobnostní předpoklady pro výkon novinářské práce. Tyto předpoklady jsou shrnuty v desateru, které se nazývá: Desatero požadavků na moderního novináře:*** a) profesní kvalifikace, znalost novinářských a souvisejících profesí; b) nezávislost, originalita, porozumění a oddanost novinářskému poslání; c) publicistická až literární zdatnost; i) perfektní znalost mateřského jazyka a porozumění cizojazyčným textům; e) smysl pro věcnost a proporce ve zpravodajství; f) umění objektivního (i opozitního) vidění a hodnocení; g) schopnost vyhodnocování rešerší, statistik, výzkumů veřejného mínění a zpětné vazby; h) ovládání elektronické techniky; i) znalost a uplatnění tvůrčí práce s fotoaparátem; j) organizační schopnosti a umění práce s veřejností *

Autorský zákon – příloha I. (zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském) – Tato příloha je pouze v elektronické verzi příručky.

**

Tiskový zákon – příloha II. (zákon č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku) – Tato příloha je pouze v elektronické verzi příručky.

***

Pavel Verner, 2007, s. 7

8

9

1.2 ZPRAVODAJSKÉ A PUBLICISTICKÉ ŽÁNRY 1.2.1 Zpráva Zpráva spadá do skupiny základních zpravodajských žánrů, je elementární součástí novin a časopisů. Jedná se o informaci, která je podávána nesubjektivně z pohledu autora a má přinést čtenáři povědomí o aktuálním dění v celém spektru společnosti. Zpráva odpovídá na základní zpravodajské otázky: KDO? CO? KDY? KDE? Případně jsou v rozšířené zprávě nebo zpravodajském článku odpovědi na otázky: PROČ? JAK? PŘÍKLAD

Václav Havel se ve středu 3. října stal na jeden den šéfredaktorem deníku Hospodářské noviny. PRAHA (pad, ČTK) – Bývalý prezident si vzal za hlavní motto pro zvláštní vydání ,,Odpovědnost jako osud“. Za hlavní téma novin zvolil dnešní Rusko a jeho vztahy k zemím střední a východní Evropy. K tomuto tématu oslovil osobnosti jako jsou: Medeleine Albrigtová nebo slavný polský disident a novinář Adam Michnik. K tomu, proč redakce Hospodářských novin zvolila na jeden den za šéfredaktora právě Václava Havla, odpovídá minulý a budoucí šéfredaktor Petr Šimůnek: „Chtěli jsme nabídnout čtenářům nějaký nový pohled na věci, které se za normálních okolností do Hospodářských novin nedostanou. Pan ex-prezident do vydání prosadil básně, několik stran kultury a též pár obrázků Aleše Lamra. Hospodářské noviny však i dnes zůstávají tím, čím jsou.“ Celebrita jako šéfredaktor na jeden den již není nic nového, ovšem u Hospodářských novin to bylo poprvé a ne naposledy. Některému z příštích mimořádných vydání bude šéfovat současný prezident ČR Václav Klaus. Jak uvedl Šimůnek: „Jednání již započala a vše se chýlí k podepsání smluv mezi oběma stranami.“ V českém měřítku, celebrity dočasně řídily například Deník 24, kde se stal na jeden den šéfredaktorem pražský primátor Pavel Bém. V této zprávě ihned v titulku odpovídáme na základní otázky kdo, co, kdy, kde a v dalším textu pak na otázky jak a proč. Odpovědi na základní otázky samozřejmě nemusíme vtěsnat do titulku, ale minimálně v prvních větách by měl čtenář tyto odpovědi znát. Dalším důležitým prvkem zprávy a zpravodajského článku je, že se dá škrtat od zadu. To znamená, že můžeme poslední odstavce odstranit a vždy bude mít zpráva smysl. Zpráva má tak podobu obrácené pyramidy, nejdůležitější informace se nacházejí na čele zprávy (otázky: kdo, co, kdy, kde),

méně důležité, ale také mnohdy podstatné se nacházejí na tzv. trupu zprávy (otázky: proč a jak). Zprávy bývají na začátku opatřeny domicilem. Domicil je zkratka udávající zdroj, místo sepsání či datum získání informací zprávy, příklad: PRAHA (pad, ČTK). Postup při sestavování zprávy: a) Analýza dat, vyhodnocení a interpretace jednotlivých informací. b) Úvod zprávy by měl obsahovat, proč je sepsána, komu je určena a z jakých zdrojů vychází. c) Zpráva musí být zaměřena na čtenáře, čtenář se musí ve zprávě vidět. Zdroje informací pro zprávu: a) Vlastní pozorování události, tématu – novinář je účastník děje. b) Informace převzaté ze zpravodajských agentur nebo tiskových zpráv. c) Z výpovědí osob, které mají prvotní, původní nebo jinak nezpochybnitelné informace. d) Analýza originálních dokumentů.

1.2.2 Článek Článek obecně jako žánr rozdělujeme na zpravodajský, autorský a odborný. Článek stojí na rozhraní zpravodajství a publicistiky, pokud neobsahuje subjektivní hodnocení nebo názor autora, jedná se o zpravodajský článek s vysoce relevantními informacemi. Na druhou stranu, zda článek obsahuje určité subjektivní prvky, pak se jedná o autorský článek. Hlavním úkolem tohoto žánru je analýza, utřídění základních faktů a rozbor některých případných řešení popisovaného problému. Článek po zprávě odpovídá zejména na otázky Proč? a Jak? v takových souvislostech, aby došlo k objasnění společenského problému či osvětlení dosud čtenáři neznámých souvislostí.

1.2.3 Reportáž „Reportér čtenáři přibližuje konkrétní událost, výsledek pozorování. Popisuje, vybírá detaily, které jsou pro událost charakteristické. Nabízí souvislosti. Častou chybou je, že „hrdinou“ textu je autor, vše se v reportáži točí kolem něho, ne události… Subjektivita, autorovo hodnocení, k reportáži patří. Kvalitní text však přesto umožňuje, aby si čtenář mohl utvářet názor i na základě věcných informací, ne jen dojmů a hodnocení autora. Použité

10

11

detaily mimo jiné dokládají, že autor nepracoval pouze „od stolu“, ale byl skutečným svědkem události.“ * Námětem reportáží by mělo být především aktuální dění ve společnosti. Při sledování dlouhodobého problému by měla být reportáž napsána a uveřejněna při dalším větším posunu v rámci sledovaného tématu. Čtenář musí vždy vědět, že v reportáži autor předkládá svůj názor, své možnosti řešení a další subjektivní prvky hodnocení. Ovšem subjektivita není v tomto případě na škodu a je záměrem, který je nabízen čtenářům ke ztotožnění. V reportáži autor může pracovat s výpověďmi přímého účastníka v podobě rozhovorů a krátkých dotazů. Autor by se též neměl bránit dramatizaci děje takovým způsobem, aby čtenář byl vtažen do celého dění. Reportáž využívá i některých, v žurnalistice spíše opomíjených, jazykových prostředků – metafory, syntax, slang, argot a další. Samotný text reportáže by měl být doplněn fotografiemi, obrázky nebo jinými vizuálními prvky. Protože zejména fotografie působí na čtenáře jako prostředek, který dokáže jeho samotného vtáhnout do popisovaného problému. Obrázky i fotky zjednoduší příjem informace a také přidají reportáži na autenticitě. Specifickým druhem je reportáž sportovní, která má za úkol dramaticky popisovat sportovní klání a fotoreportáž, která je primárně složena z fotografií ve srozumitelném sledu a s minimem textu, omezující se pouze na popis samotných fotografií.

1.2.4 Rozhovor – interview Rozhovor je jedním ze základních prostředků, kterým novinář získává informace, anebo zpracovává informace od konkrétní osoby. Samotný rozhovor řadíme do skupiny publicistických žánrů s výjimkou zpravodajského dotazování. Pomocí otázek získává novinář odpovědi, které jsou základním informačním kamenem pro další zpracování. Ne vždy ze získaných odpovědí musí nutně vzniknout rozhovor jako výstup. Mnohokrát novinář využije z rozhovoru získané informace jako podklad pro článek nebo zpravodajskou zprávu. Rozhovor jako žánr probereme v této brožuře spíše z jeho publicistické podoby, a to z pohledu zpracování informací. „Rozhovor se využívá pro získání přesvědčivě podané informace o události, jíž je zpovídaný účastníkem či svědkem. Průběh rozhovoru a jeho konečná podoba zpracování jsou vždy ovlivněny místem a časem setkání. Publicistický rozhovor se nespokojuje jen se záznamem získaných informací, ale třídí je, *

Petr Závozda, 2006, s. 81

zpracovává, přičemž klade důraz na jejich estetickou funkci. Autor rozhovoru často využívá atmosféry, někdy jen díky ní a jeho formulovaným otázkám bývají vyvolány právě tak „chytré“ odpovědi.“ * Rozhovor můžeme provádět na živo nebo přes některý z komunikačních prostředků (telefon, skype, video konferenci apod.). Zásady přípravy rozhovoru: a) Autor by měl být na rozhovor připraven, pokud je samotný akt předem domluven se zpovídanou osobou. Autor by si měl zjistit základní údaje o osobnosti, jednoduše řečeno: „něco o ní vědět“. b) Neopomenout přípravu na samotné téma rozhovoru – zjistit základní údaje, aby nedocházelo k případným nedorozuměním. c) Příprava zásadních otázek předem, další přidat podle toho, jak se rozhovor vyvíjí. d) Dodržet s respondentem domluvené meze rozhovoru, pokud byly takové meze zpovídanou osobou stanoveny. Realizace rozhovoru: a) Rozhovor lze nahrávat na některé záznamové zařízení. Primárně píšící novinář využívá diktafon, ovšem někdy může být použita i malá kamera nebo jiný specifický druh záznamového zařízení. Vždy záleží na tom, jakým způsobem povolí respondent jeho rozhovor zaznamenat. b) V zájmu čtenáře je, aby autor měl v průběhu rozhovoru určitý nadhled, nedopouštěl se moralizování, sentimentu a jiných vysoce subjektivních hodnocení. Je to důležité z několika pohledů, za prvé: autor získá více nezkreslených a nezabarvených informací; za druhé: bude rozhovor veden v takovém duchu, jaký chce novinář. Rozhovor nespadne do emocionální roviny z pohledu respondenta. c) Rozhovor by měl být veden pomocí klasických komunikačních a rétorických zásad, v normách slušného, etického a morálního chování a také podle zásad, které vyžadují jednotlivá témata samotných rozhovorů. Vedení rozhovoru podle Pavla Vernera (2007): • zahajujte rozhovor pochvalou partnera a uznáním jeho zásluh či charakterem; • s úsměvem se mluví i naslouchá lépe; • udržujte kontakt očima; • v průběhu rozhovoru je vhodné občas vyjádřit respekt, složit kompliment (podlézavost ne!); *

Mgr. Pavel Verner, 2007, s.34

12

13

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

přiměřené přitakávání (máte pravdu, snad ano); opakování klíčových slov (jak jste uvedl: …!); povzbuzování (pokračujte, prosím…); na partnerovy kontrolní dotazy neodhadovat nejistě. Zpětná vazba (vyjádření pochopení) je důkaz, že partnerovi rozumíme; v průběhu hovoru zejména ješity oslovujeme častěji jménem, případně titulem či funkcí; rozhovor veďte s přiměřenou intonací, udržujte tempo hovoru, neprodlužujte pauzy; soustřeďte se na argumentaci partnera, vhodnou doplňující otázkou získáváte čas; lidi předem odsuzovat se nevyplácí; vlastní omyl se vyplácí přiznat; na chyby respondenta upozorňujeme nepřímo; asertivně vyjadřujeme nesouhlas; doplňující dotazování je empatické; příkazy je lepší dávat otázkou; trvání na svém zdůrazňujte opakováním (zaseknutá gramodeska); je třeba za všech okolností šetřit důstojnost zpovídaného; nejste-li v diskusi dočasně úspěšní, rozbíjejte plynulost protiargumentace; agresivní otázky v úvodu odpovědi opakujte, získávejte čas a poukazujte na jejich útočnost; čas na nalezení formulace nebo odpovědi vůbec přináší příslovečné konstatování dotazovaného: (To je dobrá otázka…); nemluvte zbytečně rozvlekle; významné nápady je vhodné prezentovat trochu napínavě; dovolávejte se ušlechtilých pohnutek; nepoužívejte argumentačních faulů (každý přece ví…); vyplácí se požádat o splnění malého přání či o laskavost; povzbuzujte partnera v žádoucí aktivitě, měl by mít pocit štěstí, že může vyhovět; buďte velkorysí, přenechejte druhému autorství myšlenky, k níž jste ho dovedli; v závěru si můžete dovolit být osobní, pozdravovat společného známého, sestru, paní apod.

Zpracování rozhovoru: a) Získaný záznam rozhovoru není totožný s budoucím výstupem na papíře. Přesný přepis není nutností, navíc to mnohdy není ani možné, protože samotný mluvený jazyk nelze bez ztráty smyslu přepsat. Je potřeba zachovat smysl odpovědí a nevytrhávat části výpovědí ze souvislostí.

Pokud je nutné někde využít přesný záznam, pak jedině při doslovných citacích. V žádném případě při přepisu nejsou do textu zahrnuty různé citoslovce (pokud nepatří ke smyslu výpovědi) a různé parazitní zvuky a slova. Mnoho respondentů začíná rozhovor slovem tak, takže, no apod., ty je třeba odstranit. PŘÍKLAD:

Chybně: Aleši, jaké jsou dojmy těsně po závodě, přece jenom zde byla silná sestava soupeřů a počasí také zrovna nepřálo (pršelo – poznámka redakce)? No, musím říci, že to opravdu nebylo jednoduché, závod se musel zkracovat, a každý měl proto ve finále jen jeden pokus, a ten musel být nejlepší – mě se to povedlo… Správně: Aleši, jaké jsou dojmy těsně po závodě, přece jenom zde byla silná sestava soupeřů a počasí také zrovna nepřálo (pršelo – poznámka redakce)? Musím říci, že to opravdu nebylo jednoduché. Závod se musel zkracovat, a proto každý měl ve finále jen jeden pokus, a ten musel být nejlepší – mě se to povedlo...

b) Při zpracování rozhovoru mohou být otázky vypuštěny, takový rozhovor označujeme jako monologický. Rovnocenný rozhovor je takový, ve kterém jsou uváděny otázky i odpovědi v rovnocenném dialogu. Třetím druhem rozhovorů je autointerview, u kterého jsou odpovědi získány z již publikovaných zdrojů. c) Autor rozhovoru může v prvních odstavcích nejprve uvést několik vět o respondentovi či tématu, které se týká samotného rozhovoru. Taktéž se může o respondentovi zmínit v závěrečných větách či vůbec. Záleží na rozsahu rozhovoru a na stavbě textu. K rozhovoru je příhodné pořídit portrétní fotografii respondenta a také ilustrační fotky, které by mohly doplnit téma rozhovoru. PŘÍKLAD:

Aleš Valenta zvítězil na Freestyle Czech Open (titulek) Olympijský vítěz ze Salt Lake City Aleš Valenta opět vyhrál na domácí půdě v jednom ze závodů světového poháru v akrobatickém lyžování ve Štítech. V rozhovoru vám přinášíme jeho dojmy ze závodu a nové informace o vývoji jeho profesionální kariéry. (Úvodní odstavec)

14

15

Aleši, jaké jsou dojmy těsně po závodě, přece jenom zde byla silná sestava soupeřů a počasí také zrovna nepřálo (pršelo – poznámka redakce)? Musím říci, že to opravdu nebylo jednoduché, závod se musel zkracovat, a proto každý měl ve finále jen jeden pokus, a ten musel být nejlepší – mě se to povedlo... (po úvodníku následuje rozhovor o x otázkách a x odpovědí)

1.2.5. Komentář, glosa a poznámka Komentář nebo také komentovaná zpráva je specifický publicistický žánr, který se primárně věnuje aktuální problematice. Autor komentáře musí mít dostatečné informační zázemí, aby v textu mohly být prezentovány všechny argumentace pro i proti. Každý autor komentáře by měl ovládat schopnost utřídit specifické informace z různých zdrojů (statistiky, citace, výsledky průzkumu veřejného mínění, tématické texty a výroky). Výsledný komentář má čtenáře zaujmout a dokonce by mělo dojít ke ztotožnění. Komentář nesmí být pojímán jako jediný názorový proud, v jednom periodiku mohou být uveřejněny komentáře na stejné téma, ale z různých názorových úhlů pohledu. Autor i čtenář by měl vědět, že výsledkem komentáře je určitý postoj! Glosa je stanovisko redakce nebo autora uveřejněné v médiu s určitou pointou. Je reakcí na aktuální dění, věnuje se jednomu problému. Řešení je pouze naznačeno. Autor glosy využívá specifických řečnických prostředků – ironii, nadsázku, metaforu apod. Poznámka reaguje na denní událost, oproti glose není až tak „literární“ a pracuje spíše s fakty. Charakterizuje ji vícestranná argumentace, polemika, a protože se jedná o drobný žánr, není k hlubší argumentaci věnováno mnoho prostoru. PŘÍKLAD:

TV zpravodajství: Srovnáváme nesrovnatelné Televizní zpravodajství prošlo v posledních několika letech velkým rozvojem. Na tomto se nepochybně podepsaly komerční televize po roce 1989, hlavně v druhé polovině 90. let. Televizní zprávy začaly mít jiný charakter - informuje se o všem, co může být pro diváka zajímavé a přitažlivé. Je patrné, že v době, kdy začala vysílat TV Nova, přinesla do českého televizního zpravodajství nový směr - infotainment (informace podané zábavou). Dnes na poli televizního zpravodajství vítězí zejména TV Nova a Česká televize (ČT). Mnoho lidí sleduje obě relace zpravodajství, které jsou vysílány těsně za sebou. Tím, že sledujeme obě relace, nutí nás tyto zpravodajské pořady mezi sebou srovnávat. Musím však podotknout, že to z mnohých hledisek nejde. Nejen proto, že Nova koncipuje své zprávy do podoby infotainmentu, ale zároveň podle toho,

kolikrát se ve zpravodajství objevují dnes označovaná bulvární témata. Události versus Televizní noviny Četl jsem mnoho komentářů a slyšel jsem mnoho názorů na zpravodajské pořady obou velkých televizních společností. Zpravidla se v těchto názorech objevuje kritika zpravodajství TV Nova a ČT jako by nic. Nejvíce se objevovaly věty typu: ,,ČT je nejsolidnější, dá se jí věřit…“ apod., zato Nova; ,,je bulvární, říkají tam samé kecy, blafy a desinformace…“ Přitom Televizní noviny na Nově stále sleduje nejvíce diváků ze všech zpravodajských relací. Proč se tedy lidé zpravidla staví negativisticky ke zpravodajství Novy? První důvod je podle mého mínění, že opravdu diváci srovnávají zprávy z obou zmíněných televizí. I když se v relacích objeví stejná témata, výstup na obrazovce v každém z pořadů může být jiný. Je to dáno právě charakterem vytváření zpráv a předání informace recipientovi. TV Nova se snaží pomocí jakoby senzace co nejvíce navnadit diváka, informace předává jednoduše a nenáročně. Kdežto ČT do informací zanese analýzu, mnoho názorů nebo dokonce možná řešení. U pořadu Události musí divák více přemýšlet a srovnávat si souvislosti. Nova tím, že pouze jednoduše informuje a nabízí zprávy nenáročně, s prvky senzací, nevyhne se tak možnému bulvarizování tématu. Ve své podstatě se toto Nově nedá vytýkat, protože oni takto koncipované zpravodajství vytvářejí záměrně a v mezích infotainmentu. Pokud začneme hovořit o podobě zpravodajství na ČT, je jasné, že nemíří k infotainmentu, ale někdy se může u některých reportáží k této koncepci blížit nebo ji dokonce naplňovat - jsou to však jednotlivosti. ČT se tedy také občas nevyhne bulvarizaci tématu. Horší už je situace, kdy se na obrazovce objeví zpráva Novy, která je buď smyšlená, neúplná nebo dokonce lživá. V situaci, kdy tento problém nastane, můžeme kritizovat zpravodajství Novy jak se nám zachce. Musím bohužel potvrdit, že výše uvedená situace opravdu několikrát nastala. První případy byly před pár lety a Nova reagovala pouze tak, že redaktorku, která zprávy vyráběla, propustila. Dnes tato redaktorka znovu na TV Nova působí, a je pouze otázka, zda-li svou práci dělá již dobře a poctivě. Chtěl bych však zmínit jiný konkrétnější příklad pochybně odvysílané zprávy v Televizních novinách. Proměny televizního zpravodajství V únoru proběhla v Nostickém paláci panelová diskuse na téma Proměny televizního zpravodajství. Této diskuse se zúčastnili dva významní představitelé českých televizních stanic. Byl to Zdeněk Šámal (ředitel zpravodajství ČT) a Jiří Závozda (šéfredaktor zpravodajství TV Prima), zástupce TV Nova pozvání nepřijal. Dále zde diskutovali občané, kteří kladli otázky již zmíněným osobnostem. Jeden občan z publika zde přednesl zprávu o řádění orkánu, kterou TV Nova odvysílala na konci ledna.

16

17

V reportáži vystupovali dva muži, kteří zpracovávali popadané dřevo. V krátkém spotu nebyly uvedeny souvislosti, kde a koho dřevo bylo, pouze se hovořilo o velkých škodách na lesním porostu a o nutnosti co nejrychlejšího odklízení polomů. Redaktor se však také zmínil o velkých škodách způsobených krádežemi dřeva. Přitom realita byla úplně jiná… Jeden ze stromů spadl na dům jednoho z mužů vystupujících v reportáži, který pouze likvidoval zbytky dřeva po odklizení spadlých stromů. Jeden z těchto mužů řekl, že redaktor prý chtěl, aby si vzali ruční pilku, ukázal jim, kde a co mají dělat, případně říci a to bylo vše…(přesné znění diskuse k nahlédnutí na serveru ČM a RTA, kde se nachází videozáznam - 28. 2. 2007). Zdeněk Šámal a Jiří Závozda samozřejmě nemohli na tuto kauzu reagovat, protože se netýkala jejich zpravodajských pořadů, jednoznačně se však distancovali od toho, že by podobným způsobem vyráběli zprávy. Nejsem si úplně jistý (kromě již zmíněných případů), že by dále Nova nebo kterákoliv jiná televizní stanice vysílala zmanipulované, nejednoznačné anebo dokonce lživé zprávy. Veřejně se od těchto možných neduhů TV zpravodajství distancovali šéfové zpravodajství ČT a Primy. Pokud opravdu některé televizní stanice vyrábí neseriózní zpravodajství, tak je to velice špatné. Máme však možnost si vybrat mezi těmi, kteří seriózní zprávy vyrábí a pokud je pravda, co řekli Z. Šámal s J. Závozdou, tak stačí pouze přepnout na ČT nebo Primu... Výsledek: Srovnávat zprávy obou velkých televizí není možné - tedy z pohledu koncepce a výroby, jedná se totiž o pověstné srovnávání jablek s hruškami. Tento článek není cílenou kritikou na TV zpravodajství Novy ani jiné TV stanice, je pouze reakcí na již uveřejněné komentáře. Pokud máte jakýkoliv jiný pohled na TV zpravodajství, uveďte ho v diskusi. Komentář: Pavel Dvořák 2007

1.2.6 Recenze Recenze informuje čtenáře o díle a jeho základních rysech. Recenze může být na knihu, film, televizní pořad, výstavu, divadelní představení, hudební album, televizní inscenaci, televizní film, rozhlasový pořad, fotografie apod. Autor recenze má za úkol objektivně zhodnotit předkládané dílo, a to takovými prostředky, které jsou podloženy reálnými argumenty. Recenze má vysokou hodnotu subjektivního hodnocení jejího autora. Každý autor recenze musí dobře znát posuzované dílo. Měl by též vědět podstatné informace o autorovi díla a mít přehled o jeho dalších pracích. Průřezově tak může recenzent podat objektivní informace nejen o samotném recenzovaném díle, ale i o samotném autorovi díla. Recenze se jako žánr blíží k umělecké

(kulturní) kritice, ta je ale spíše obsahem oborových kulturních magazínů než běžných tiskovin.

1.2.7 Fejeton Fejeton je spíše umělecký žánr, který kritizuje satirickým způsobem negativní stránky společenského dění. Humor a satira jsou zásadními přednostmi fejetonů. Pro psaní fejetonů je důležitá literární zdatnost autora, který nachází vhodná slova a komponuje tak smysluplný text, který má svou informační hodnotu a zároveň čtenáře pobaví. V závěru textu dochází ke gradaci nebo vyřešení popisovaného problému. Mnohdy však řešení nechává autor na samotném čtenáři.

1.2.8 Portrét a medailon Portrét a medailon jsou téměř totožné žánry, s tím, že portrét se více věnuje samotné „portrétované“ osobnosti, hlavně z pohledu „jaký je to člověk“, charakterové vlastnosti osobnosti, jakým způsobem osobnost jedná a pracuje. Portrét by měl být nestranným a přesným představením významné osobnosti kulturního, společenského nebo jinak významného člověka. Bývá rozsáhlejší než medailon. Je spíše charakterizován osobním vztahem autora k člověku, o kterém píše. Volba jazyka i stavba textu je zde odlehčená, svržená i do osobnostní roviny. Kromě klasických portrétů a medailonů, které se píší zejména k nejrůznějším jubilejím osobností, existuje také analytický portrét, který nezaujatě a přesně představuje významnou osobnost, například v době jejího významného úspěchu, anebo v době, kdy si to společenská situace žádá.

1.2.9 Téma Téma jako žánr je souhrnem několika zpravodajských a publicistických žánrů (zpráva, článek, reportáž, komentář, rozhovor atp.), které je sestaveno na několika stranách periodika. Téma je pak hlavním nosičem informací o problematice, které se snaží autoři článků svým rozsahem popsat z různých úhlů pohledu. Různé „livestyle“ časopisy mohou zvolit jako nosné téma letní dovolené. Studentské časopisy se mohou zaměřit například na téma maturit atp. Téma je dnes součástí téměř všech vycházejících periodik. Téma má vždy vyhrazené stránky nebo přílohy, kde je otištěno. Téma, ale s jiným obsahem vychází pravidelně a je předem redakcí dané. V některých časových obdobích

18

19

se témata opakují (například letní dovolené jsou vždy aktuální od května, a proto každý rok v květnu média přináší podobné aktualizované informace jako rok před tím).

1.2.10 Sloupek Podmětem je událost „ke dni“, zážitek, pozorování autora. Má literární podobu. Charakteristické je zevšeobecnění, výrazný autorský jazyk. Pracuje často s ironií, nadsázkou, metaforou a má i pointu.

1.2.11 Úvodník – editorial

volba jazyka mnohdy hraničí se slangem a nespisovnou češtinou. Autor textu čtenáři tyká, prostřednictvím článku s ním hovoří jako s kamarádem. Texty jsou psány hovorovou češtinou, aby byl obsah článku co nejvíce přiblížen čtenáři. Čtenář se pak snáz ztotožňuje s textem. Rozumí jeho jednoduché výstavbě a také rozumí použitým slovním spojením. Dalším specifickým druhem médií, kde je volen jiný spíše osobitý jazyk, jsou časopisy zaměřené přímo buď na ženy nebo muže, které přinášejí zábavu a odlehčení. Zcela jinou skupinou jsou periodika zaměřená na odbornost čtenáře. V těchto médiích se pak objevuje odborný styl psaní textů, který má daná pravidla pro různé obory zvlášť. Nejčastěji se ve většině periodik (označovaných jako zpravodajské nebo publicistické) užívá neutrální jazyk, který je psán zpravidla neosobně a spisovnou češtinou.

Jedná se o zásadní stanovisko redakce, listu, vydavatele k hlavním událostem uplynulého období. Vysvětluje.

1.4 NEŽ NOVINÁŘ DOPÍŠE 1.3 JAZYK TEXTU 1.3.1 Zpravodajský jazyk „Pro upoutání zájmu a pochopení informací čtenářem (čili úspěch) je důležitý srozumitelný jazyk. Zpravodajské texty by neměly být zatíženy složitými souvětími, zahlceny čísly, odbornými termíny, zkratkami. Sloveso by se mělo objevit v přední části věty (srozumitelnost). Ve zprávě je nežádoucí expresivita (např. nejrůznější přívlastky). Použití střídmého jazyka posiluje neutralitu. Střídmost a neutralita však např. neznamená přebírání úředních vyjádření nebo třeba formulací z policejních svodek.“ *

1.3.2 Jazyk periodik zaměřených na určitou skupinu čtenářů Podle zaměření média volí novinář i způsob vyjadřování a jazyk, kterým promlouvá ke čtenářům. Je samozřejmé, že pro dětské časopisy se nebude využívat zpravodajský jazyk, ale zcela jiná osobnější forma, která se co nejvíce přibližuje ke čtenáři. Podobně je to u časopisů pro mládež (teenagery), kde *

Petr Závozda, 2006, s. 79

Každý text, který novinář napíše musí být pravdivý. Informace musí být co nejpřesnější a získané z důvěryhodných zdrojů. Pokud existují informace, které jsou neověřené nebo nepřesné, je potřeba se vyvarovat jejich uveřejňování. Novinář má trochu jinou pozici ve společnosti, protože od něho získávají ostatní lidé informace, které by se jinde nedověděli. „Práci v médiích často doprovázejí i takzvané nezamýšlené omyly. Neúmyslně jsou upevňovány negativní stereotypy – rasové, národnostní, genderové, profesní i další. Příkladem upevňování negativního stereotypu může být třeba uvedení či zdůraznění národnosti pachatele v souvislosti s kriminálním činem. („Agresivní Ukrajinec přepadl v parku babičku.“ Tedy zjednodušeně řečeno „všichni“ Ukrajinci kradou. Podobně „všichni“ podnikatelé jsou tuneláři…).“ * Uveřejňování textů přináší i na první pohled možná nenápadnou genderovou problematiku. V článcích o ženách není důvod nepřechylovat výrazy jako manažer, koordinátor, naopak by to mělo být samozřejmostí. Paradoxně i v této příručce hovoříme pouze o „autorech“ a „novinářích“ místo i o „autorkách“ a „novinářkách“. Na první dojem to pak vypadá, že novinářskému povolání se věnují pouze muži, ale v praxi tomu tak samozřejmě není. *

Petr Závozda, 2006, s. 82

20

„K erudici autora patří i schopnost uvědomit si možný dopad textu na jednotlivce a veřejnost, samotnou možnost zveřejnění to nevylučuje. Ta odpovídá praxi jednotlivých médií, která se stále častěji snaží „zaujmout za každou cenu“. Mnozí novináři a média však mají doposud tendenci uvádět do rovnováhy informace, kterým teorie přisuzuje dlouhodobou důležitost a závažnost s informacemi, o kterých se domnívají, že zajímají jejich publikum. Jsou si vědomi limitů současné žurnalistické praxe, chovají se odpovědně.“ * Kontrole nesmí také ujít text z hlediska jazykového a stylistického. Pravdou sice je, že své chyby člověk nevidí, ale mírná eliminace možného úniku překlepu, hrubky nebo jakékoliv jiné chyby je možná. Každý autor textu nese odpovědnost za přesnost a vyváženost informací. Každý novinář a novinářka by měl dbát etických zásad nakládání s informacemi a jejich uveřejňováním. O etice bude řeč v jedné z následujících kapitol.

*

Petr Závozda, 2006, s. 83

2

Základy reportážní fotografie Reportážní fotografie je specifický žánr ve fotografické tvorbě. Tento druh fotografií je primárně určen pro zachycování aktuálních dějů. Samotná reportážní fotka vznikla pro potřeby novin a časopisů, aby se čtenáři co nejvíce přiblížili k realitě. V reportáži fotografie ilustruje děj, který se postupně rozvíjí v doprovodném textu. To, co se snaží reportážní fotograf zachytit z reality, kterou fotografuje, musí být vidět i na snímku. Mnohdy to není jednoduché, protože odhadnout nejzajímavější moment je někdy těžké. Proto je potřeba mít předvídavost a tušit, co může nastat. „V periodických publikacích se využívá na celém světě velmi dovedně mluvy fotografie, která je schopna jediným pohledem neobyčejně dynamicky podat sdělení o průběhu i poměrně značně rozvinutého děje.“ * Za reportážní fotografii lze označit téměř vše, co lze vyfotografovat. Vznikají tak fotografie, které ilustrují zajímavé události a děje, předměty, osobnosti, přírodní úkazy, lidské výtvory atd. a jsou předkládány širokému publiku pro zpřesnění a přiblížení k celé problematice. Fotoreportér musí mít vždy na mysli, co má být předmětem jeho fotografií a volit podle toho způsob tvorby. K tomu, aby fotograf byl úspěšný ve svém počínání je potřeba, aby zvolil odpovídající fotografickou techniku, která dokáže zvládnout předpokládanou scénu, která má být fotografována. Například pokud fotoreportáž vzniká ve sportovním prostředí je třeba užít nejlépe digitální zrcadlovky (DSLR), která dokáže sekvenční snímání a též existuje možnost výměny objektivů. Zpravidla u sportovních snímků fotoreportéři používají teleobjektivy nebo zoomy, které dokáží snímanou scénu přiblížit. Fotograf se v mnoha případech nemůže pohybovat volně po sportovišti, a tak musí fotografovat z velkých vzdáleností. Na ilustračním snímku (1) je vyfotografována akrobatická lyžařka Nikola Sudová na závodech ve Štítech. Tento snímek byl vyfotografován přístrojem typu DSLR a též byl použit zoom objektiv. Na snímku je patrný tzv. zastavený *

V. Štulík, P. Tausk, 1973, s. 91

21

22

23

Snímek č. 1

Snímek č. 2

pohyb, kterého lze dosáhnout nízkým expozičním časem a vhodnou volbou clony. V jiném případě fotoreportér potřebuje užít jiných pomůcek k tomu, aby výsledný snímek mohl být využitelný pro zamýšlený cíl. Při vysokých expozičních časech je pro fotografování mnohdy nutný stativ. Mnoho zkušených fotografů dokáže při vysokých expozičních časech fotit takzvaně „z ruky“, ale pro dokonalý výsledek je vždy nutný stativ. Stativu bylo využito i při zhotovování snímku (2), na kterém žongléři předvádějí své umění s ohněm. Reportážní fotka je z největší části charakterizována fotografiemi osob a událostí. Pokud jsou fotografovány osoby je vždy důležité zachytit emoce, například snímek (3). Takto vznik-

Snímek č. 3

lé fotografie velmi působí na konečného příjemce. Návod, jak zachytit emoce neexistuje. Fotograf musí sám vytušit, který okamžik je nejvhodnější. Někdy je dokonale emotivní fotografie dílem náhody, ale často zkušený fotoreportér „tuší“ a snímek dokáže zhotovit v pravý okamžik. Událost může charakterizovat, například i neživý objekt jako v případě snímku (4), na kterém je vidět vojenský bojový transportér. Asociacemi a příslušným doprovodným textem čtenáři média dojde, že se jedná o vojenské cvičení. Takovýto druh snímku se může užít i jako ilustrační obrázek. Necharakterizuje totiž přesné časové období, a tak u různých příležitostí, kterými může být ono zmiňované vojenské cvičení či pouze ukázka vojenské techniky pro veřejnost, se může použít. Novinář má tak možnost využívat již dříve zhotovené fotografie, které má k dispozici ve svém archivu. Užití fotografie jako ilustračního snímku musí být obezřetné. Příkladem špatného užití může být případ, který se stal u jednoho českého vydavatele regionálních novin. Novinář pro svůj článek, který pojednával o drogách a o nebezpečí odhozených injekčních jehel, použil Snímek č. 4

24

25

fotografii, na které byla skupina dětí. V pozadí ovšem byl vidět vývěsní štít obchodu se jménem majitele. Majitel, který spatřil na ilustračním snímku svůj obchod, podal na redakci žalobu pro poškození dobrého jména a za to, že byl spojován s problematikou drog. Problém u tohoto článku s fotografií tkví zejména v nedostatečném označení toho, že se jedná o ilustrační fotografii a že předmětem zájmu byly zejména děti, které byly vyfotografovány v popředí a kterých se nebezpečí plynoucí z odhozených jehel narkomanů týkalo. Pokud fotograf zhotovuje pro ilustraci své snímky a provádí takovou činnost na neveřejném prostranství, musí mít souhlas majitele nebo správce objektů, kde fotografie vznikají. Souhlas s uveřejněním fotografie musí mít i v případě fotografování osob, které nejsou takzvaně celebritami nebo veřejně činnými osobami.

Snímek č. 6

Snímek č. 5

Fotografování osob veřejného života je běžnou součástí práce novináře. Tyto osoby musí počítat s tím, že fotoreportéři budou mít zájem o snímky na akcích, o kterých budou referovat ve svém médiu. V žádném případě nesmí fotograf narušovat soukromí významné osoby, natož jakékoliv osoby, která nepožívá veřejného zájmu. Na ukázkovém snímku (5) je zobrazen olympijský vítěz Aleš Valenta při své trenérské činnosti v Akrobat Parku ve Štítech. Stejně je na přechodnou dobu za osobu veřejně činnou označen člověk,

který je nějakým způsobem pro společnost významný za svůj čin nebo pro své jednání, které koná takovým způsobem, že veřejnost má potřebu být prostřednictvím médií o takové události nebo osobě informována. Na snímku (6) je vyfotografován při tiskovém brífinku jeden z organizátorů studentských protestů proti státním maturitám. Protesty proběhly v červnu 2009. Reportážní fotografie se neomezuje pouze na demonstraci proběhlých událostí. Média, zejména ta internetová, používají k ilustraci fotografie, které pouze naznačují účast někoho nebo něčeho. Toto použití ilustračních snímků je zejména v době, kdy v redakci ještě není přítomný sebraný fotografický materiál, nebo kdy událost nemá žádnou jinou fotodokumentaci. V českých médiích se takto často setkáváme s fotografií kapoty policejního auta, kde je nápis POLICIE, a to u případů, kde policie figuruje jako jeden z hlavních aktérů článku. Bývá to u článků s kriminálním podtextem, dopravních nehod, při pátrání po pohřešovaných osobách, při problémech, které se vztahují k policii apod. Jako ilustrační snímek může posloužit téměř co- Snímek č. 7

26

27

koliv, co se vztahuje k dané problematice. Na obrázku (7) je vyfotografován průkaz zdravotníka. Tento snímek sloužil jako ilustrační fotografie ke článku vztahující se ke zdravotnickým kurzům pro veřejnost.

Snímek č. 8

V neposlední řadě do žánru reportáže spadají snímky krajiny a architektury. Užití takových snímků je široké, opět se vztahují k nějaké události, činu apod. Snímek krajiny patří, například do žánru cestovních reportáží atp. U krajinářského snímku je vhodná nápaditost a tvořivost. Ilustrační obrázek (8) ukazuje záběr z pomezí Orlických hor a Jeseníků, ke kterému byl napsán článek, který hovořil o pastvinách a náhorních plošinách. Tomu odpovídá i zvolená kompozice záběru, na kterém je dominantní pastvina ohraničená dřevěným ohradníkem vyfotografována tak, aby ohradník tvořil diagonálu a snímek díku tomu působil trochu dynamičtěji.

Fotografie architektury a uměleckých děl mají svá specifika ztvárnění. V každém případě záleží na fotografovi, jakou kompozici a formu záběru zvolí. Pro příklad může sloužit snímek (9), který byl zhotoven na kinofilm v londýnském Tate Modern v roce 2003. Skupina reportážních fotografií z mimořádných událostí a společenských akcí završuje rozsáhlý žánr reportážní fotografie – viz snímek (10) – vyobrazení silvestrovského bujarého veselí v centru Prahy. Specifikace různých námětů reportážních fotek je mnohem obsáhlejší a zpravidla má ustálené rozdělení: sportovní fotoreportáž, Snímek č. 9 fotoreportáž známých osobností, fotoreportáž ze společenských akcí, fotoreportáž politického dění, fotoreportáž z mimořádných situací apod. Ke každé skupině autor fotografií musí přistupovat zcela odlišným způsobem. V první řadě si musí fotografové uvědomit, že v reportážní fotografii není moc času na přeSnímek č. 10 mýšlení a hledání vhodné pozice pro záběr. Některé situace totiž mají rychlý sled událostí, a proto není čas se připravit na některé záběry. Reportážní fotograf musí být zejména pohotový a reaktivní. Musí být schopen rychle a pohotově zhotovit záběr, který bude mít co největší vypovídající hodnotu. Proto jsou u reportážní fotografie omluveny některé kvalitativní aspekty fotografie (kompozice, expozice a ostrost). Mnohdy totiž jde zejména o obsah vyobrazení, které má recipientovi přinést nějaké sdělení. Neznamená to však, že by měl fotograf záměrně chybovat a zhotovovat snímky bez rozmyslu a bez pravidel kompozice.

28

29

2.1 FOTOGRAFOVÁNÍ A KOMPOZICE SNÍMKU Fotografování jako každá tvůrčí činnost má svá pravidla a doporučení. Navíc stále dochází k průběžnému vývoji fotografické techniky a médií, na která jsou fotografie zaznamenána. Doba klasického 35 milimetrového filmu v reportážní fotografii téměř vymizela. Stejně bylo odzvoněno speciálním diapozitivním filmům, které se přestaly téměř vyrábět. Toto všechno nahradila digitální technika, která ať už v podobě digitálních kompaktních fotopřístrojů nebo digitálních jednookých zrcadlovek (DSLR), ovládá celý žánr fotoreportáže. Je to dáno zejména díky dostupnosti moderních fotopřístrojů a také díky širokým možnostem úprav jednotlivých fotografií v grafických programech. Také je snazší výběr fotografií, které má autor téměř ihned k dispozici. Výhody digitální fotografie již překonaly její nevýhody a též jsou již překonány výhody klasické fotografie, která vznikala prostřednictvím kinofilmu. Digitální fotografie vzniká díky snímacímu prvku CCD (Charge Coupled Device) nebo CMOS (Complementary Metal Oxide Semiconductor). To jsou čipy, které reagují na světlo místo dříve používaného filmu se zrnky halogenidu. Snímače obsahují buňky, které v závislosti na intenzitě světla produkují elektrický náboj. Elektrický náboj je poté přeměněn na shluk nul a jedniček a uložen na paměťové médium v podobě datového souboru. Snímače se liší v jednotlivých přístrojích svou velikostí a citlivostí. Větší a citlivější snímače v sobě ukrývají zpravidla jednooké zrcadlovky a menší, ale mnohdy s také vysokou citlivostí, mají v sobě zabudovány malé a lehké kompaktní přístroje.

2.1.1 Držení fotoaparátu Držení fotografického přístroje je jednou ze základních dovedností fotografa. Správné držení aparátu totiž zaručuje část úspěchu při zhotovování kvalitních fotografií. Každý přístroj má svou ergonomii, a tak jsou samozřejmě rozdíly, pokud fotograf používá lehký a malý kompakt nebo Obrázek A Obrázek B zrcadlovku. Na obrázku (A) je vidět správné držení kompaktního přístroje. Lokty směřují k tělu a díky tomu tvoří přirozenou oporu. Zabrání se tím roztřesení a tím i znehodnocení snímku. Spoušť musí fotograf tisknout jemně, bez použití síly. Zpravidla se při automatických režimech spoušť tiskne do poloviny a pokud aparát signalizuje zaostření scény (většinou zezelenáním rámečku, ostřících

bodů či zvukovým signálem), může fotograf spoušť stisknout úplně. Obrázek (B) představuje chybné držení fotoaparátu jednou rukou, při takovémto držení zpravidla dochází k roztřesení a tím i rozmazání snímaného obrazu. Pokud má fotoaparát hledáček, je mnohdy výhodnější užít právě jej, protože pozice u oka nutí aparát držet pevněji, lokty jsou výše a zpravidla opřeny o okraj břicha. Pozor ale na kompozici. Hledáček u kompaktních přístrojů se zcela neshoduje s obrazem, který fotoaparát zabere. Obrázek C Držení SLR přístrojů, tedy zrcadlovek má též svá specifika. Držení zrcadlovky samo o sobě v obsluze vyvolává pevnější stisk těla přístroje, protože se jedná o těžší váhovou kategorii. Se speciálními zoom či tele objektivy může SLR přístroj vážit i několik kilogramů. Přes přístroj sledujeme scénu dominantním okem, přičemž ruce jsou u těla tak, aby tvořily přirozenou oporu. Ač je na světě mnoho leváků, tak fotoaparáty mají spoušť na pravé straně, tudíž pravá ruka je vždy s prstem na spoušti a levou fotograf zespodu ovládá objektiv (zoom nebo ostření). Pokud levou ruku drží fotograf na boku objektivu či z horní části z pohledu přístroje, je to chybné držení a může dojít k roztřesení a tudíž i rozmazání zaznamenávané scény. Zespodu má fotograf větší oporu a možnost rozsahu při ovládání objektivu. Příklad: obrázek (C)

2.1.2 Kompozice Formát Formát se rozděluje na vertikální a horizontální. Mnoho fotografů si myslí, že se má používat pouze horizontální formát. Je pravda, že pro pozorovatele je horizontálně orientovaný obraz více stravitelnější. To je dáno tím, že člověk sleduje obraz očima, které jsou samozřejmě horizontálně umístěné, proto vertikální obraz nepůsobí na diváka vždy přirozeně. Je chybou nepoužívání vertikálního formátu. Vertikální formát se užívá při fotografování výškových

30

31

budov nebo objektů, kde se zdůrazňuje impozantnost. Výjimkou nejsou portréty a skupinové fotografie. Na obrázku (D) je vyobrazení dvou osob horizontálně – polocelek, obrázek (E) ukazuje vertikální formát, kde jsou zobrazeny dvě osoby jako celek.

Obrázek D

Velký detail je velmi blízký pohled na objekt. V případě pohledu na člověka je to například pohled do očí a části tváře. Zlatý řez, umístění předmětu

Obrázek E

Obecně se záběry rozlišují jako: velký celek, celek, polocelek, polodetail, detail a velký detail. Toto rozdělení se užívá zejména u filmové a video tvorby, kdy je statický záběr dělen do výše uvedených kategorií. Velký celek je charakterizován dominantním prostředím na snímku. Lidé jsou ve srovnání s okolím nevýrazní. Celek je záběr, kdy jsou lidé a okolní prostředí v rovnováze či postavy vyplňují celý formát snímku viz. obrázek (E). Polocelky jsou záběry, kdy formát snímku rámuje postavu člověka v půlce stehen nebo těsně pod koleny (americký záběr) – obrázek (D). Polodetail je orámován formátem snímku nad pasem. Takové snímky zpravidla představují portréty – ob- Obrázek F rázky (A) a (B). Detail je zpravidla představován hlavou člověka, kolem které je málo prostoru. Detail může samozřejmě být cokoliv jiného – viz. obrázek (F).

Obrázek G

Zlatý řez nebo také pravidlo třetin je jedním z důležitých zásad ve fotografické tvorbě. Mnoho fotografů vytváří takzvané „středovky“, kdy je hlavní objekt na fotografii umístěn doprostřed snímku. Na obrázku (G) je schéma zlatého řezu. Při fotografování musí fotograf třetinu obrázku odhadnout. Některé fotoaparáty mají ve svém MENU možnost zobrazení mřížky na displeji, a tak se může fotograf řídit i podle této pomůcky. Na obrázku (H) je portrétovaná osoba umístěna ve zlatém řezu. Osoba musí mít pohled umístěný směrem do snímku. Chybné zobrazení je na obrázku (CH).

Obrázek H

Obrázek CH

32

33

Další nejčastější chyby jsou při fotografování skupin, ale i jednotlivců. Mnoho fotografů umisťuje postavy a objekty na střed hledáčku nebo displeje. Názorný příklad chybného zobrazení je na obrázku (I) – zobrazení skupiny a (J) – zobrazení jednotlivce. Lepší kompozice obrázku (I) se nachází na obrázku (K).

nocují. Fotograf musí umisťovat postavy tak, aby se rušivých elementů vyvaroval. V reportážní fotografii to mnohdy nejde, protože fotografovaný objekt, osoba či předmět nemusí být ideálně umístěn a vždy není tolik času, aby fotograf měnil svou pozici. Chybný záběr s „rostoucím stromem z hlavy“ je na obrázku (L). Obrázek J

Obrázek I

Obrázek J

Obrázek M

Obrázek K

Dalšími nejčastějšími chybami v kompozici jsou cizorodé předměty, které „rostou“ postavám z hlav nebo z různých částí těla (pouliční lampy, sloupy, stromy a větve, tyče apod.). Jsou to rušivé elementy, které snímek znehod-

Obrázek N

Vyplnění formátu snímku může být také občas problematické. Účinek fotografie bude zvýšen pokud se fotograf přiblíží k fotografovanému předmětu, objektu či postavě. Na obrázku (M) je chybné zobrazení, obrázek (N) představuje lepší kompoziční umístění postavy. Fotografování portrétů je každodenní chleba reportážních fotografů. Aby portrét vypadal přirozeně měl by fotograf použít 80 nebo 90 mm objektivy. Velmi problematické je fotografování portrétované osoby z blízka širokoúhlým objektivem. Pro to, aby portrétovaná osoba vypadala na snímku lépe,

34

35

je dobré, aby fotograf stál ve větší vzdálenosti od objektu. U zrcadlovek se zoom objektivem je to jednodušší, stačí otočit transfokátorem na potřebnou hodnotu. Pokud fotograf používá malý digitální kompakt, je také lepší využít optické přiblížení (ne digitální!). Potom už stačí, aby se fotograf přiblížil k portrétovanému tak blízko, aby jeho hlava a ramena vyplnily celý rámeček hledáčku či displeje.

Obrázek 0

Obrázek P

Na obrázku (O) je osoba vyfotografována 28 mm objektivem. Na obrázku (P) je portrétovaná osoba vyfotografována standardním 50 mm objektivem. Výsledek může být lepší při použití 80 mm objektivu.

2.2 FOTOGRAFOVÁNÍ RŮZNÝCH OBJEKTŮ Fotografováním různých objektů je myšleno vše, kromě focení osob. Základní rozdělení je ustáleno na: krajinu, zvířata, produkty (produktová fotografie), architektura, interiéry, noční scenérie, zátiší, zachycení akce a makrofotogra-

fie. Mimo stojí žánr umělecké fotografie (tvůrčí fotografie) a studiové fotografie (profesionální komerční fotografie), které se řídí jinými pravidly při ztvárňování. Fotografování jakéhokoliv objektu se řídí pravidly kompozice. Zejména pravidlem třetin. Existují však další pravidla a doporučení, které se týkají barev, rovnováhy objektů, linií, rámování, tonality, kontrastu apod. Pro příklad dalších pravidel to může být pravidlo umisťování horizontu. Nejběžnější je centrální horizont je centrální horizont (viz. snímek (9) - kap. 2), dále je nízký horizont (např. u snímku (4) - kap. 2) a vysoký horizont (např. snímek (8) - kap. 2). Pro tvůrčího, ale i reportážního fotografa je důležité se řídit pravidly, ale ne vždy! Samozřejmě pravidlo třetin nelze použít na každou fotografii, někdy by bylo toto řešení na škodu. Volba záběru a kompozice vždy závisí na tvůrčím úmyslu fotografa. Dodržování pravidel není podmínkou pro tvůrčí fotografii, ovšem při standardních snímcích by tato pravidla měla být dodržována bezpodmínečně.

36

3

Právní aspekty žurnalistické práce a základy novinářské etiky

37

tomu i v situaci pokud o někom píši. Před hlasem médií se může jednotlivec těžko bránit. A pokud žurnalisté pracují s nepřesnými či snad lživými informacemi, může to poškodit člověka, o kterém článek pojednává. Problematika etiky v médiích zaměstnávala mediální pracovníky již v druhé polovině 19. století. V roce 1968 byl vydán první historický kodex, který vytvořil Charles A. Dan pro své redaktory. Tento kodex měl pouhé dvě zásady. První: „Bojuj za svůj názor, ale nemysli si přitom, že tento názor je již celá pravda nebo jediná pravda.“ Druhá: „Když zjistíš, že jsi udělal chybu, neboj se to říci.“ V jednoduchosti je síla, dalo by se říci k tomuto kodexu. Dnes jsou kodexy mediálních institucí zpravidla mnohem obsáhlejší, rozdělené do mnoha bodů, hlav či ustanovení.

3.1.1 Etický kodex, vydaný Syndikátem novinářů ČR*

3.1 NOVINÁŘSKÁ ETIKA Etika je filozofická disciplína, která zkoumá morální chování. V postmoderní společnosti, jakou je ta naše současná, je potřeba dbát na etické chování a konání. „Etika je teorií morálky a mravnosti. Je nositelkou lidských vlastností, obsahuje souhrn všech kladných hodnot a pomáhá nám vyhnout se špatnému chování. Kdo se neřídí morálními zásadami, dá se říci, že je lhostejný a nezáleží mu na své osobnosti a vlastní pověsti.“ * Historie učí budoucí generace, díky tomu jsme v minulosti mohli poznat, jak funguje neetické chování v mnoha oblastech lidské společnosti. Proto, aby se zabránilo nemorálnímu chování, konstituovalo mnoho institucí, společností, obchodních firem, ale i médií do své kultury podnikání a fungování takzvané etické kodexy. Etika samotná vyčleňuje etický kodex. Samotný kodex je pak souhrn pravidel chování, který společnost přijme. Přijetím pravidel v rámci etického kodexu se každý jednotlivec zavazuje v kodexu popsaná pravidla dodržovat. To přispívá nejen k dobré pověsti instituce, která kodex vydala, ale i ke zdravému ovzduší v oboru, kde instituce působí. Novináři by se měli řídit dvěmi základními etickými ideály: za prvé – pro koho píšeme a za druhé – o kom píšeme. Z těchto dvou ideálů vyplývá, že novináři musí psát pravdivě, nezkresleně, vyváženě a hodnověrně. Žurnalista by si měl být vědom, že píše pro člověka, který si těžko ověří pravdivost uveřejněných informací a který jim v důsledku toho může bezmezně věřit. Stejně je

Syndikát novinářů České republiky na základě studia mezinárodních i národních dokumentů vypracoval Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu. 1. Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl.17 Listiny práva svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti. Novinář je proto povinen: a) zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami, b) respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky, c) dbát na rozlišování faktů od osobních názorů, d) hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií, e) neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti, f) nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat, *

*

Radek Mezuláník, 2006, s. 29

Celá kapitola 3.1.1 převzata z webu Syndikátu novinářů České republiky, na internetové adrese: http://syndikat-novinaru.cz/1/5/36/etika/eticky-kodex

38

39

g) odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace, h) odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení, i) přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností, j) nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.

e) považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby,

f) kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně,

g) novinář nesmí využívat ve svůj prospěch informace získané při výkonu svého povolání dříve, než budou tyto informace zveřejněny,

h) nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace,

i) při reprodukci jakéhokoli textu musí být uveden jeho autor formou adekvátní k rozsahu přetištěného materiálu,

2. Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti. Proto je základním předpokladem pro tuto činnost vysoká profesionalita. Z tohoto hlediska je novinář povinen: a) nést osobní odpovědnost za všechny své uveřejněné materiály, b) vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů, c) nepřijímat žádné hodnotné dary nebo výhody, které by měly souvislost s jeho novinářskou činností, zvláště pak z důvodů zveřejnění nebo zatajení nějaké informace, d) nezneužívat povolání novináře k činnosti reklamního pracovníka a nepřijímat žádnou odměnu přímou nebo nepřímou od zájemců o reklamu, odmítnout podílet se na publikování skryté reklamy, e) nepodepisovat svým jménem obchodní ani finanční reklamy, f) nepřijímat peníze ve veřejné službě nebo v soukromém podniku tam, kde jeho postavení novináře a jeho vliv by mohly být zneužity, g) nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů, h) nezneužívat možných výhod, plynoucích z členství v Syndikátu novinářů, k uspokojování soukromých potřeb. 3. Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu medií Z tohoto hlediska je novinář povinen řídit se těmito požadavky: a) nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena, b) jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže, c) respektovat soukromí osob, zejména dětí a osob, které nejsou schopny pochopit následky svých výpovědí, d) dodržovat přísně zásadu presumpce neviny a neidentifikovat příbuzné obětí nebo delikventů bez jejich jasného svolení,

j) plagiát se zásadně zakazuje.

Etický kodex novináře přijala jako otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR dne 18. 6. 1998 a na návrh Komise pro etiku při Syndikátu novinářů jej aktualizovala správní rada dne 25. 11. 1999.

3.1.2 Je povinností novináře řídit se etickými pravidly? Již téměř každé významné české médium má vlastní etický kodex. Například Česká televize svůj kodex zahrnuje i do pracovních smluv redaktorů a důrazně vyžaduje jeho dodržování. U jiných médií je kodex doporučením, jak se má žurnalista chovat a postupovat při zpracování informací. Všechny kodexy jsou v podstatě srovnatelné, vždy mají za cíl kvalitní práci novinářů.

3.2 PRÁVNÍ ASPEKTY ŽURNALISTICKÉ PRÁCE Novinářská obec se v základu podřizuje dvěma základním normám. Těmi jsou: a) Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon). Samotného žurnalisty se zákon jako takový nedotýká, spíše je orientován na vydavatele. Některá ustanovení zákona může žurnalista využít, je-li potřeba. Takovým ustanovením může být, například: § 16 Ochrana zdroje a obsahu informací. b) Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 81/2005 Sb., zákonem

40

41

č. 61/2006 Sb. a zákonem 216/2006 Sb. Je dobré vědět, že novináři tvoří texty a fotografie, které se dají považovat za autorské dílo. Nakládání s takovýmito díly se řídí autorským zákonem. c) Pro novináře může být také důležitý zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podle kterého může za určitých podmínek občan získat informace od některých subjektů státní správy. Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy.

Použité zdroje MEZULÁNÍK, Radek; TICHÝ, Petr; ZÁVOZDA, Petr. Z vůle médií. 1. vydání. Praha: Hermes, občanské sdružení, 2006, ISBN 80-903852-0-6 VERNER, Pavel. Úvod do praktické žurnalistiky. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007, ISBN 978-80-86723-36-5 VERNER, Pavel. Zpravodajství a publicistika. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007, ISBN 978-80-86723-37-2 LANGFORD, Michael. Tvůrčí fotografie. Přeložil z originálu Velkoborský Petr. Praha: Nakladatelství Slováry, 1995, ISBN 80-7209-216-2 LANGFORD, Michael. Fotografie. Přeložila z originálu Svobodová Lenka. Praha: Nakladatelství Ikar, 1996, ISBN 80-7202-027-7 SOUKUP, Roman. Začínáme fotografovat digitálně. 1. vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2004, ISBN 80-247-0997-X ŠTULÍK, Václav; TAUSK, Petr. Jak fotografovat. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1973. 04-314-73 NEFF, Ondřej. Fotografování s digitálním fotoaparátem. Praha: Institut digitální fotografie s.r.o., 2006, ISBN 80-903210-1-1

Internetové prameny: SYNDIKÁT NOVINÁŘŮ ČR, Etický kodex, [online]. 2008 [cit. 2009-07-15]. Dostupné na WWW: http://syndikat-novinaru.cz/1/5/36/etika/eticky-kodex

Použité fotografie: Autoři: Pavel Dvořák – fotografie: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, A, B, D, E, F, H, CH, I, K, O, P Petr Dvořák – fotografie: C, J, L, M, N

42

43

Poznámky:

Tisková žurnalistika v kostce Učební text Sestavil: Bc. Pavel Dvořák Počet použité literatury: 8 Počet fotografií a obrázků: 27 Projekt „Klíče pro život – Rozvoj klíčových kompetencí v zájmovém a neformálním vzdělávání“ – Oblast podpory informačního systému pro mládež www.kliceprozivot.cz, www.nidm.cz, www.icm.cz

TATO INFORMAČNÍ BROŽURA JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.