Čtvrtek, 1.července 2010 Na autobusovém nádraží Florenc si dáváme sraz ve 20:30. Všichni jsou zde včas, jen Radka pořád nikde. Jsme mírně nervózní, kdy a zdali vůbec přijde. Naši nervozitu ukončí jeden telefonát, při kterém se dozvídám, že Radka na nás už čeká u autobusu. Takže kolem deváté se šťastně shledáváme na nástupišti u kterého už stojí autobus do Rumunska. Batohy dáváme do útrob autobusu a s sebou si bereme jen to nejnutnější v podobě pár plechovek piva. Zabíráme místa a čekáme na odjezd téměř plného autobusu. Plného Čechů mířících naším směrem, byť v rumunských horách se naše výpravy rozcházejí každá jinam. Jsou tu jedni, kteří jedou do Banátu, druzí jdou zdolat hřebenovku Fagaraše. Každopádně když se autobus s asi pětiminutovým zpožděním rozjede, už nic z toho, co bylo řečeno a připraveno, nemůže být vzato zpátky. Jsme v tom všichni a máme před sebou zhruba dvanácti hodinovou cestu. Počet plechovek se časem ukazuje jako nedostatečný. Před usnutím si ještě krátíme dlouhou chvíli hrou karet.
Pátek, 2.července 2010 Stále v autobuse. V Aradu asi půlhodinová pauza, jelikož autobus pokračuje přes město Deva, ostatní co nejednou východním směrem, musí přestoupit. Společnost Eurolines se omlouvá za komplikace. No a my pokračujeme v cestě. Okolo 13:00 jsme na místě. Město je ukázkou Balkánu. Po silnicích jezdí pěkná auta i typické oprýskané Dacie, uprostřed polorozpadlých zábradlí a křovisek stojí Billa nebo Mc Donalds. Okolo autobusů s turisty se rojí žebráci a žebračky, ať už děti, starci nebo nemocní. Všichni osmažení, špinaví, jsou součástí jednoho velkého soukolí zvaného ulice a dle slov jednoho známého Radky nejde o žádnou charitu ale tvrdý pouliční byznys. Po výstupu z autobusu je v plánu výměna peněz a nákup lístku na vlak. Ale ještě než stihneme cokoli z výše uvedeného, 2
stane se Radce první nehoda, kterou je nutné zaznamenat!:) Tak tedy: „Nevím jestli to byla nezavázaná tkanička nebo celá má vlastní bota – jedna z těchhle překážek se mi dostala do cesty a moje tělo přešlo z vertikální polohy do naprosté horizontály. Největší tečka je ale ta krosna na zádech, která mě zatluče do asfaltu a štěrku. Nějaká paní si mě fotí. Kdybych v tu chvíli znala hlášku, kterou objevíme o chvíli později, myslím, že bych ji řekla právě v tuhle chvíli – De pinde!“ Nakonec si z toho Radka odnáší jen odřený loket, koleno, bouli na hlavě. Poté následuje předem připravený a očekávaný program. Za 50 euro získáváme něco přes 200 Lei. Já s Adamem se jdeme podívat do Billy po lžíci, kterou jsme zapomněli doma. Naštěstí jí tam mají. Zbývají více než 2 hodiny, takže usedáme na zahrádku Pizzerie o pár bloků dál. Pivko pouze láhvové, Plznička to není, ale je studený a o to tu kráčí. Cena pivka tu je o něco málo nižší než u nás, obsah alkoholu však zase o něco vyšší. Vylezeme na sluníčko a máme ji všichni jak z praku :). Cestou na nádraží ještě chvatně dokupujeme sešit a propisky a mažeme na vlak komentujíce veškeré dění již nově naučenou rumunskou hláškou DEPINDE, kterou jsme objevili v hodnotné publikaci Rumunština do batohu. Cesta vlakem začala běžně, našli jsme prázdné kupé. Měla trvat 3 hodiny. Vlak jakoby z oka vypadl úrovni ČD, jen malinko oprýskanější a ještě tak o 20 let starší. Asi po hodině jízdy nastala anomálie. Vlak zastavil a s touto lokomotivou se už nehodlal znovu rozjet. Průvodčí celkem bezradně telefonoval na všechny strany. Po více než hodinovém čekání oznamuje, že přijede nová
3
lokomotiva. Skutečně po nedlouhé době dorazila. Rozjezd vlaku jsme oslavili bouřlivým potleskem, místní se smějí. Petrosani bylo kurňa daleko s touhle prodlevou. Karty nás zabavily na nějakou chvíli, pak spíš uspaly. Asi to byly taky ty piva…:) Ve 20:15 jsme v Petrosani. Hned za nádražím chytáme Taxi. Dovezli nás až k nějaké chatě, výše než začínala lanovka. Ta už ale stejně nejezdila. Jen s placením nastal trochu zmatek. Vezly nás 2 auta, dole jsme vysvětlovali, že cena dohromady bude 30 lei. Nahoře ovšem chtěli 30 lei za každé auto. Chlápci nevypadali, že chtějí šmelit, těžko říct… možná to nepochopili oni možná my. Každopádně platíme 60 lei a loučíme se. Vzhledem k tomu, že je ještě dost světla, zkusíme dojít na horní zastávku lanovky. Už se šeří a my jsme pod vrcholkem. Sice to tu není nejrovnější, ale stavíme stany. Usínáme prakticky hned, stejně už je tma. Ale výhled na noční Petrosani v údolí rozhodně stál za to – hemžící se světelný had obklopený svahy.
Sobota, 3.července.2010 Ráno nařízen budík na 7:00. Zazvonil 2x, ale děláme sborově, že ho neslyšíme. Takže vstávačka před osmou – máme kouzelný výhled. Celé to blikající noční představení se zahalilo mlhou mléčné barvy. Petrosani na pár hodin opticky neexistuje. K snídani ještě zbytky z cesty, balíme a krátce po deváté vyrážíme. Lanovka nám už jezdí nad hlavou, pohráváme si s myšlenkou naskočit. Ale s batohem těžko a všude je vysoko. Tak zdoláváme prudký kopec pod lanovkou po svých. Celkem slušný začátek s bágly naloženými na maximum. Ale zatím jsme 4
odpočatí. Vykreslují se první profily zúčastněných, v tomto případě lze dělit dle pohlaví. Pánská část neustále vepředu, „dámy“ vzadu. Po cestě se k nám připojí společník – černý psisko. Jelikož si Radka nemohla pomoct a podrbala ho (ji – byla to fenka?), už jsme se ho (jí) nezbavili. Prošel s námi i přes místa, která očividně byla pod nadvládou jiných psů. Asi to byl(a) fakt diplomatka. Nahoře na konci lanovky zavládla celkem úleva, krátký odpočinek, ale jelo se dál. Poslední úsek (a ne krátký) prudšího stoupání. Odtud kousek dolů a výstup na nejvyšší horu Paringu – Paring Mare mohl začít. Cestou jsme zdlábli sekanou a zasekáváme se u koní kteří se pásli podél pěšiny. Od Paring Mare kráčíme ještě dál, mělo by tu být nejvýše položené horské jezero Paringu. Po cestě potkáváme nějaké turisty, dva rumuny mířící stejným směrem. A skutečně se s nimi na místě noclehu setkáváme. Jezero bylo pod hřebenem, bylo nutné k němu sestoupit. Terén byl mazec, strmý kamenitý svah dal kolenům zabrat, navíc to, co se z vrchu zdálo kousek, byla docela štreka. V údolí byla jezera dvě, od nápadu nocovat u toho zadního nás odradila dálka, která se posléze projevila. Zůstáváme u prvního jezera, i přes ne zrovna ideální podmínky nacházíme místa na stany. Chystáme první vaření výpravy. Po jídle a koupání (které zvládl pouze Adam) padl návrh na hry, ale ihned po ulehnutí na karimatku se ozve únava. Zalezeme, stejně je zima a vypadá to na déšť. V noci leje jak z konve a přijde i bouřka. Obojí nás nechalo bez následků.
5
Neděle, 4.července 2010 Budík v 7:00 opět nevyslyšen, jeho úporné volání o pozornost násilně umlčeno. Vstávání proběhlo kolem osmé, v údolí mlha a obloha zatažená – nic moc. Hlavně je pěkná kosa. Kontrolujeme noční škody, vypadá že je vše v pořádku a všecko je v suchu. Vaříme čaj a snídani. Během ranního procesu se opět lehce rozpršelo, ale převážná část nebyly kapky, ale krupky. Přeháňka odešla stejně rychle jako přišla. Balíme věci a stejně jako většina okolojezerního osazenstva se chystáme k odchodu. Bylo nás tam požehnaně. Jedna dvojice tu měla stan už když jsme zhlíželi shora. Dva Rumuni – naši věrní pronásledovatelé, přišli chvíli po nás. O něco později se odkudsi vzala třetí dvojice Rumunů. Oba vypadali na zkušené horaly, ovšem to, co do obrazu horalů nezapadalo, bylo rádio, které vyhrávalo od jejich stanu na plné pecky. Dle zběžného odhadu šlo o laciný rumunský pop. Výšlap zpět nahoru na hřeben nebyl o moc lepší než cesta dolů. Nakonec nás Martina s Radkou došly až nahoře.
Následovali jsme červenou značku dál po hřebeni. Celou dobu sledujeme tmavé mraky, které se k nám přibližovaly. Ale zatím jen čekáme, co se bude dít. Na jednom z vrcholků, kde krátce odpočíváme a kocháme se výhledem, už ale není nač čekat. Dopadají první kapky a všichni chvatně vytahují ponča. S našimi prvními kroky se k dešti přidá krupobití. Přidáme do kroku. Asi po 10-15 minutách je zas po všem. Černý mrak pokračuje po obloze a my sundáváme ponča. Naštěstí to nebyla bouřka, ta by na hřebenu stála za to. 6
Pokračujeme dál, vysvítá sluníčko a cestou nás zas dohánějí naši dva rumunští kámoši a hned sondují, kde budeme nocovat. Oni se chystají k jakémusi jezeru. To je pro nás trošku z ruky, proto dnešní spaní necháváme zatím otevřené. Předbíhají nás a je to už asi možná naposledy, co se s nimi setkáváme, pokud nepočítám dvě malé postavičky kráčející na dalším svahu, které vidíme po cestě z hřebene do údolí. Nakonec v údolí také zůstáváme. Myslím, že to bylo zatím nejhezčí tábořiště. Široké travnaté údolí sevřené kopci a s průzračným potokem uprostřed. Voda samozřejmě ledová, ale svěží a chutná skvěle. Jen tu dost fouká, ale svítí sluníčko. Vaříme véču a okouníme po okolí. Hledáme signál, ale marně. Holt až zítra na hřebeni. Já se válím na trávě, Radka píše deník ve stanu. Ostatní šli do okolí. Po návratu líčí barvitou historii, kterak potkali stádo ovcí a byli pod útokem ovčáckých psů. Alešův příběh Večer jsme se šel projít korytem potoka, po proudu byly značeny vodopády. Zburcoval jsem kouřícího Adama s Martinou, aby šli se mnou. Martině jsem dokonce přinesl foťák a tvrdil, že vodopády jsou určitě hrozně hezký. Cestou jsem jim nějak utekl, později tvrdili, že se nemohli dostat přes bažinu (žádné jsem si nevšiml). Vodopády byly max. 1 m vysoké, tvořily v hlubokém korytu kaskády. Chtěl jsem se podívat za terénní zlom s vidinou toho, že tam bude vodopád jak Niagara. To jsem se ale nedozvěděl, nejdřív jsem zahlédl baču v dece a pak na mě naběhli čtyři ovčácký psi. Byl jsem na druhé straně potoka, tak jsem čekal, že jen dělají ramena a nechají toho. A ono ne. Zachoval jsem se podle osvědčené strategie : taktický ústup do předem připravených pozic. Nejdřív pomalu, s elegancí sobě vlastní, pak svižněji. Narazil jsem konečně na Martinu s Adamem, kteří měli mokrý boty, nechápali moc očividně co tam dělají psi, když šli obdivovat wasserfall. Chvilku jsme se dohadovali nad dalším postupem, usoudili jsme, že bude nejlepší se pomalu vzdálit. Psi to pochopili, 7
párkrát štěkli, aby se neřeklo a nebezpečí je zažehnáno. Trochu to ale zkomplikoval Lukáš, který si to štrádoval směrem k nám a psům se to moc nelíbilo. Po pár dobře míněných nadávkách Lukášovi, aby k nám nechodil, celá story šťastně skončila. A tak jsem byl jediný běloch, který kdy spatřil paringské vodopády. Ještě chvíli po této pamětihodné události svítilo slunce, opíralo se do svahu za námi. Ostatní si vychutnávali těch posledních teplých doteků, než definitivně zmizí za kopcem. Zbytek večera dopadl jako vždy – vytuhnutím. Aspoň našeho stanu teda. Adam s Alešem se jednou pokusili o komunikaci, ale bez odezvy :)
Pondělí, 5. července 2010 Dneska se vyspávalo až do 9:15. Waaaau. Probuzení v údolí bylo stejně pěkné jako usínání večer předtím. Tady to prostě bylo vončo, ani medvědi nepřišli. Klasická ranní rutina, u snídaně si všímáme, že stádo ovcí se posunulo a je na dohled od nás. Vzhledem k tomu, že se psy už jednu zkušenost máme, zrychlujeme a raději vyrážíme dál. Stoupáme podél koryta potoka zpátky na hřeben. Znovu nás čeká hřebenovka, ale dnešek se trochu lišil od předchozích dnů co se terénu týče. Přibylo pastvin a luk a ubylo skal a kamenů. Což bylo příjemné. Navíc je to možná i tím, že se blížil přechod do pohoří Capatini, které se tímto terénem vyznačuje. U tohoto bodu jsme si ale momentálně (a ještě tak na dva další dny) nejsme jisti. Každý má svou teorii :) Celou cestu Adam 8
stále polemizuje, kde že to teda jsme, jestli stále v Paringu, či už nakousáváme Capatini. Tohle dilema ani mapa nevyřeší, takže to musí vyřešit sám, což nakonec prohlášením „já myslím, že tohle už je Capatini“ skutečně udělá. Je rozhodnuto. Po cestě přecházíme kus i po silnici. Ta zatím není hotová, ale vzadu už byl novotou se skvoucí asfalt. Jojo, zelený kopce a asfalt. Po něm kolem nás projel jeep osazen polskou rodinkou, vyjel na nedaleký kopec, osazenstvo vyskákalo, nadechlo se trochu toho horského vzduchu, prošli se, udělali pár fotek a sjížděli zas dolů. Ve svahu si ještě přibrzdili, aby vyblejskli výhled z okýnka, zamávali nám a byli pryč. Kurňa to je tedy cestování!:) Po cestě vzhůru potkáváme zase koníky, ale Radčina touha po setkání je tentokrát nenaplněna – jsou divocí a bojí se. Odtud už by to nemělo být daleko k místu, kde plánujeme nocovat. Mělo by tam být zas jezero. Kráčíme po červené travnatým svahem. S Alešem jsme opět v předu a zbytek je v nedohlednu. Ale jo, tamhle se konečně objevují. Odtud kráčíme pospolu, po nějaké chvíli i čistě z nutnosti. Kousek pod námi je bača se stádem a tři psi na nás přes louku usilovně štěkají. Jdeme dál, navíc směrem od nich, ale jeden z těch tří očividně hledá konflikt. Buď byl zvědavý, nebo prostě prudil. Neustále se pomalu přibližoval. Aleš jde jako poslední s klackem a kamenem v ruce. Po nějaké chvíli, když už je pes tak 50 metrů od nás, zajdeme za horizont a on to zřejmě vzdá. Konečně vidíme shora jezírko, ale nalevo i napravo od něj jsou ohrady pro ovce, tudíž potencionální blízkost psů. Proto ho přecházíme a pokračujeme po červené na kopec, kde je pěkný ďolík na stany. Místo celkem pěkné, v závětří, okolo výhled a jezero s vodou není daleko. Na místě jsme v 17:15 místního času,
9
takže do tmy času dost. Večeře – hlavní událost dne. Adam po celodenním hlavolamu nakonec vaří kuře na paprice. Jídelníčky ostatních byly určitě taky majstrštyk. A jelikož naše polní kuchyně vaří z totožných ingrediencí, zřejmě se příliš nelišily od Adamovy stravy. Trojice Radka, Adam a Aleš zůstávají venku na karimatkách věnujíce se četbě a literární činnosti. Sedánek jim však překazilo krápání, které se přerodilo ve vytrvalý asi hodinový déšť. Takže já usínám, Radka dopisuje deník a Martina čte Draculu a jeho krvavý příběh. Jelikož déšť přišel celkem brzo, do druhého dne jsme si pěkně naspali. V noci už nepršelo.
Úterý, 6. července 2010 Ráno bylo zatažené a vítr mrazivý. Navíc jsme neměli vodu a ta z jezera nevypadala úplně nejlíp. Takže se Radka s Alešem vydávají na výpravu za pramenem, která se docela protáhne a v nohách ji prý cítí ještě celé dopoledne. Voda kterou přinesli je ledová a krásně průzračná. Dokonce ještě stihli omrknout bačovi salaš :) Zbytek celkem klasický – snídaně, ranní rutina, balení. Začátek další túry byl drsný. Ten terén možná tak hrozný nebyl, ale ten prožitek způsobily další faktory. Za prvé vichr a za druhé slivovice po snídani. Dál už se šlo líp. Jednu chvíli trochu ztrácíme červenou (což si vysvětlujeme hned několika pasážemi 20 starého průvodce, vždy podle toho, která se situaci nejvíc podobá). Po chvíli na ni opět narážíme a mašírujeme dál. Jen nějak stále nevíme, kde jsme, stále na červené, která se posléze opět ztrácí. 10
Ale dojdeme do údolí, kde stojí hned dvě salaše. Po cestě svahem dolů pozorujeme bači se psy dole, ze shora sbíhá menší stádo koní. Rozhodneme se zkusit tu spodní, větší salaš. Celou cestu sestupu dolů nás sledují páry očí – bačů, psů, koz i krav. Z dálky tři bači zdravíme, odpovědi se ale nedočkáme, mlčí a koukají co se z nás vyklube a zda jdeme skutečně k nim. Došli jsme zdárně dolů se psy v patách. Salaš tvoří dvě velké dřevěné boudy, očividně tu žije víc lidí, mají celkem velké hospodářství. Dá se říct, skoro horský statek. Kromě krav, koz a koní vidíme i pár vepříků a mezi tím vším ťapkají slepice. Přivítání jsme se nedočkali, vypadali trochu vyděšeně. Blíž k nám vyšel jen mladíček, zastavil se na prahu a na naše rumunské halekání „bránza, lápte?“ jen záporně vrtí hlavou a ukazuje na horní salaš.
Odcházíme tedy s nepořízenou a míříme k malé boudě na svahu. Venku na dvorku stojí klučina, tak sotva patnáctiletý, s oranžovým kulichem na hlavě. Mile pozdraví a když vyzví, o co nám kráčí, strčí hlavu do boudy a s někým diskutuje. Zevnitř se ozývá několikanásobné „nu nu nu“, což také nezní v náš prospěch. Posléze vylézá statnější paní ve středních letech a opět se snažíme vysvětlit, že bychom okusili sýr. Paní to chápe a ptá se stále otázkou „bucati?“ V našem chytrém slovníku najdu, že „bucati“ znamená kus. Přikyvujeme tedy a upřesňujeme, že stačí jeden. Paní zmizí a za chvíli se vrací s obrovským kusem ovčího sýra v igelitu. Ptáme se kolik za to, ale peníze nechtějí a mávnutím ruky dávají najevo, co pro ně nějaké papírky v horách znamenají. Zkoušíme tedy cigarety, ale opět jen mávání a „nu nu nu“. Bezradně tedy stojíme a nevíme co bychom té dobré ženě vlastně nabídli. Trochu 11
rozpačitě poděkujeme a loučíme se. Uděláme několik kroků, ale dochází nám, že takhle to přeci nemůžeme nechat. Proto otvíráme batohy a nacházíme čokoládu a tribitku. Vyběhneme zpět a předáváme naše dary, vysvětlujíce, že to je od nás a že je to čokoláda. Oba vypadají potěšeně a tak se srdečně loučíme. Teď máme pocit, že věc je skutečně uzavřena a proběhla ku potěše všech zúčastněných :) Razíme na kopec k rozcestníku, kde ihned uspořádáme piknik. Sýr je cítit salaší a je strašně slaný, ale chutná úspěchem a pravou domácí výrobou :) Stále zkoumáme, kde že to jsme. Opět se naskýtá několik teorií. Nicméně vše se stejně časem vyvrbí úplně jinak, takže není třeba je rozebírat. Vidíme červenou značku, pouze jednu a odhadujeme její směr. Stoupáme po kamenité cestě nahoru. Cestou opět jedna osamocená červená. Nahoře jsme našli pramen a nabíráme vodu. Pokračujeme cestou necestou, stále vpřed a po hřebeni. Odpoledne už chceme hledat místa na stan, jsme na cestě přes pastvinu, louky všude kam jen oko dohlédne, v dálce jsou vidět první vesničky. Na horizontu spatříme několik psích postav. Těch už jsme viděli :) Proto kráčíme neohroženě ve skupině dál. Psů ale neustále přibývá, v dálce stojí dva bačové. Kráčíme směrem k nim po cestě, ale psi se sbíhají ze všech stran a jelikož cítí cílu smečky (ne hejna, ale smečky přeci!:)), přibližují se a jsou čím dál víc přidrzlejší. Když už skupina, která nás obkličuje, čítá asi 20 jedinců a my se nestačíme otáčet, abychom je měli na očích, zasáhne bača a psy uklidní. Ptáme se, zda kopec, který je před námi je Ursu. Bača sice potvrdí, že „Da Ursu“, ale rukou mávne natolik zeširoka, že stejně nebylo poznat kterou část krajiny kolem nás vlastně myslí. Takže jsme stále tam, kde jsme byli, tedy u
12
hypotéz. Ještě kus jdeme a hledáme vhodné místo na nocování. Na protějším kopci takové místo nacházíme, je poměrně v závětří a je tu klid, navíc jsme snad dostatečně daleko od ovčích stád. Stavíme stany a jsme asi tak v půlce vaření, když začne lehce pršet. Takhle zkazit nejdůležitější část dne?! Je snad na světě větší nepravosti?! :) Takže večeře probíhá za zavřenými zipy a po jídle nastává otázka „co s načatým večerem?“ Padá návrh jakéhosi společenského dýchánku v našem stanu. Společenská jízda s Člověče nezlob skutečně proběhla, za účasti všech členů výpravy. Velkým lákadlem bylo zejména jídlo a jeho neomezená konzumace zdarma, kterou pro tento večer zařídila cateringová společnost ve spolupráci s Radčinými zásobami. Na dračku šla lísková jádra (která posloužila i jako hrací figurky pro jindy u této hry nepřípustného pátého hráče – Adama), tak ovocné „bonbóny“ ze známého potravního řetězce Lidl. Ke konci už nikdo netušil, jakou mají vlastně chuť, ani proč je vlastně ještě jí. Hra probíhala standardně, prioritou číslo jedna nebylo dostat figurku či ořech do důchodu, ale vyhodit co nejvíc soupeřových potencionálních penzistů. Jediní, komu se povedlo naplnit svůj domov důchodců, byla Radka a Aleš. My ostatní jsme mladší ročníky, takže nám alespoň nastínili náš osud ve stáří. Tento vskutku veselý večer byl však o půl desáté završen, a proto náš den tímto končí.
13
Radčin bonus – noční příhoda aneb ber si čelovku hyml! „Můj den byl ještě o něco delší a vše se událo tak, jak Vám teď vypovím. Každý den totiž řeším nekonečné dilema potřeby jít čůrat a zároveň nevylézat ze spacáku. Je asi jasné, že se mi to za dobu naší výpravy nikterak nepodařilo zdárně rozřešit. Takže mě čekala procedura zahrnující výlez ze spacáku, otevření stanu, nazutí bot, zavření stanu (Lukášovi je ziminka :) ) a po návratu to samé v opačném pořadí. CHJO! Fakt se mi pekelně nechce. Ale když nepůjdu teď, budu tu štrachat v noci. Takže? Tady se na chvíli zastavím, protože normálně nechuť překonám a zvítězí racionální úvaha. Dnes ale asi není normální den, nebo je a nejsem normální já. Proto jsem skálopevně rozhodnutá vydržet až do rána a usnout. To mi samozřejmě nevyjde a tak se uprostřed noci snažím s co nejmenším hlukem dostat ze stanu. Zipy ale ztišit nejde. S jedním okem zalepeným vylézám ze stanu a vidím poprvé rumunské hvězdy, ještě k tomu takhle zblízka. Nádhera. Udělám deset kroků vpřed. Domnívám se, že pak stačí udělat 10 kroků vzad a zakopnu o stan, ale je tma jak v pytli a stany nikde. Kdyby nevyšel, asi po 10 minutách bloudění po louce sem a tam, zpoza mraků měsíc, chodím tam až do rána. Výsledkem bylo, že mě to probralo natolik, že stejně do svítání oko dříve spánkem slepené, nezamhouřím“
Středa, 7. července 2010 Klasicky vstáváme později než jsme měli v úmyslu. Na nebi se jen místy prohání několik osamocených mráčků. Před námi se rýsuje vrcholek, jehož jméno se jen domníváme. Nejprve tedy 14
klesáme do sedla a poté traverzujeme po svahu a vrchol obcházíme z levé strany. Najednou se před námi vynoří bílé vrcholky. Nejprve se domníváme že se jedná o 70 km vzdálený Fagaraš, na kterém leží zbytky sněhu. Čím se ale blížíme blíž a blíž zjišťujeme že přeci není možné, že bychom došli až na Fagaraš :) Usuzujeme tedy že se jedná o vápencovou kru, kterou je pohoří Capatiny zakončeno. Cestou směrem k této kře ještě Radka zjišťuje, že někde cestou vytratila bundu, a jelikož být v horách bez bundy není zcela optimální, rozhodne se pro ní vrátit. Naštěstí ležela u cesty jen pár desítek minut zpátky. V mapě už se přestáváme orientovat, a tak zkoušíme komunikaci s bačou, kterého cestou potkáváme. Ukazuje někam rukou, důvěřujeme mu a tak se tímto směrem vydáváme. Jen se přehoupneme přes zatravněný hřeben spatřujeme v údolí pod námi jakési stavení připomínající alpskou chalupu. Pevně doufám, že tam narazíme na výčep s pivem. O zhruba kilometr dál je vidět ještě salaš. Rozvíjíme diskuzi, zdali půjdeme k velké chatě připomínající hotel, či k salaši. Vyhrála salaš. Cestou k ní natrefíme na ideální stanovací plácek, na kterém se pro dnešek usadíme.
Jen co dojíme večeři, slyšíme blížící se psí štěkot. Přiběhnuvší psi nevypadají nebezpečně a dokonce jeví zájem o naše pohlazení. Po několika minutách přichází i bača s početným ovčím stádem, které obklopuje naše stany. Jen co s bačou 15
prohodíme pár vět a vykouříme několik cigaret nabízí nám k ochutnání brynzu. S Adamem tedy jdeme s ním za jeho ženou, která nás zavede k ním do přístřešku. Dostáváme opět velikánský kus domácího sýru a láhev pravého ovčího (nebo kozího) mléka. Opět zjišťujeme, že jsme si nevzali nic, čím bychom této ženě oplatili její štědrost. Proto při návratu k ostatním prohledáme batohy a naleznouce několik sladkých dobrot jdeme s nimi za bačou jako poděkování za sýr a mléko. Večer, ač jsme již po večeři, sníme nemalý kus sýru a s plnými žaludky jdeme spát.
Středa, 8. července 2010 Po snídani přemýšlíme kudy se vydat, zdali směrem k vápencové kře, jak popisují průvodce. Či k chatě připomínající horský hotel, který jsme viděli včera, jak jsme vykoukali z mapy a jak nám doporučil i bača. Rozhodujeme se pro onu horskou chalupu a s vidinou, že tam nakoupíme pečivo ani nesnídáme. Čím více se však ke stavení blížíme, tak se vidina pečiva a hlavně pivka rozplývá. Při pohledu na třípatrovou budovu zblízka je vidět, že je již několik let opuštěná a značně zchátralá. Jedinými obyvateli, které jsme spatřili, byl nespočet vlašťovek, mající hnízda pod střechou. Alespoň zde nabereme vodu z pramene za chatou.
Již jsme líní se vrátit a pokračovat k vápencové kře. Dle mapy docházíme k závěru, že sejdeme-li do údolí, měli bychom natrefit na potok, podél něhož bychom se k ní měli tak nebo tak 16
dostat. Vydáváme se tedy z kopce, abychom opět ztracenou výšku nabrali při výstupu po cestě vedoucí k nějaké salaši. Tu raději, kvůli štěkajícím psům, obcházíme velkým obloukem a vcházíme do lesa ve kterém cesta končí. Nejsme však žádné slečinky a pokračujeme dál i bez cesty. Chvílemi se prodíráme křovím, jindy zase keřový podrost zmizí a cesta ubíhá rychleji. Čím jsme v lese hlouběji, začínám se, a ne jen já, ale možná i ostatní, obávat medvědů. Obavy nakonec zaženeme zpěvem všemožných i nemožných písní. Po pár hodinách netrefujeme na lesní cestu, která nás dovede až na dno údolí ve kterém teče a zurčí čistý horský potok. Naději, že nás tento potok dovede k vápencové kře jsme už před nemalou chvíli pohřbili. Cestou podél říčky potkáváme několik part dřevařů z čehož usuzujeme, že by poblíž mohla být vesnice. A snad v každé vesnici je přeci hospoda a obchod, tedy aspoň u nás v Čechách. S touto vidinou nabíráme druhý dech, a opravu po asi dvou hodinách chůze spatřujeme první obydlí. Jak míjíme jednotlivé stavení ve vesnici, jejíž jméno, měla li vůbec nějaké, mi v paměti neutkvělo, rozplývá se naše představa o odpočinku nad chlazeným pivkem.
Při překračování řeky, která nás provázela posledních pár hodin, máme možnost vidět místní odpadové hospodářství v praxi. Mylně se domnívám, že žena jdoucí po hraně jezu a vláčející velký koberec jej hodlá v řece vyprat. Nevláčila se s ním za účelem jeho vyčištění, ale použila jej jako pytel na všemožný odpad, který posléze bez jakéhokoliv váhání vysýpá do řeky a odchází. 17
Vcházíme na hlavní ulici a rázem se stávám atrakcí číslo jedna. Domorodci, sedící před svými domy klábosí, smějí se a pozorují nás. Po chvíli se odhodláme zeptat, kde že to vůbec jsme, vytahujeme naši pofidérní mapu a dáváme ji místním do rukou. Po pár minutách se jejich prsty shodují v jednom bodě, který je však vzdušnou čarou asi 30 kilometrů od Baile Olanesti, od lázní, kde jsme dnešek chtěli zakončit. Radka tedy zkouší využít svoji brilantní italštinu a zjišťuje, zdali odsud jezdí autobus. Jezdí, ale dnes už prý nepojede. Nakonec dostáváme nabídku, na odvoz do městečka ležícího u hlavní silnice, odkud autobusy jezdí častěji. S velkými díky tuto možnost vítáme. Po chvíli vyjede z garáže starší Renault a mi se v pěti lidech a s batohy mačkáme na zadních sedadlech. Na místě řidiče sedí Rumun, který umí řídit a na místě spolujezdce jeho kamarád, který zase pro změnu umí italsky. No, cesta do asi 20 kilometrů vzdáleného Horezu to byla vskutku zajímavá a jen stěží popsatelná, ale když jsme z auta vystoupili, všichni jsme si oddechli :)
V Horezu na nádraží zjišťujeme, že autobus do Sibiu jede až v sedm ráno. Jdeme se tedy ubytovat do hotelu, ve kterém jsme se nakonec kvůli ceně dohodli pro pět osob dvoulůžkový apartmán. Ubytujeme se a za chvíli už sedíme v restauraci před hotelem, popíjíme pivka a baštíme večeři. Po zaplacení zjišťujeme od místních další tipy na dobré hospůdky ve městě. Navštívíme 18
celkem další tři. V jedné si zahrajeme kulečník, který je tak křivý, že koule nevydrží, ani v základním rozestavění, ve druhé posedíme na zahrádce, ve třetí dostáváme kopu slaných burských oříšků, po kterých se jen zapráší. Nad pivem ještě dořešujeme, zdali já s Radkou a Martinou pojedeme dál na Fagaraš, nebo se přes Budapešť budeme vracet zpět do ČR. Vyhrává druhá varianta. A protože již není nutné šetřit síly, vydáváme se do místního hudebního klubu, po pár pivech je většina již na parketě. Dávám si dalších pár piv…
Čtvrtek, 9. července 2010 …probírám se, nebo spíše jsem vzbuzen, kolem půl sedmé, a netuším co se minulou noc odehrálo. Věci do batohu balím několikanásobně pomaleji než jindy. Blíží se sedmá hodina, a tedy i odjezd našeho autobusu a já stále sbírám věci a vzpomínky. Autobus dobíháme a nakonec jej stihneme. Usínám. Po třech hodinách mě někdo budí, že jsme již v Sibiu. Na nádraží zjišťujeme vlaky, ale jelikož nic v brzké době nejede, rozhodujeme se pro stopování, jdeme si koupit nějakou menší snídani a dle rad místních jdeme asi 2 kilometry k Mc Donalds, odkud se dobře stopuje. Ještě před prvním stopnutím ochutnávám cheesburger, a opravdu „chutná“ jako u nás :) Rozdělujeme se na dvě skupiny a dáváme si sraz následující den v Budapešti.
19
Mě s Radkou, po chvíli stání u silnice, oslovuje chlápek, který před chvílí vyšel ze dveří fast foodu, že nás prý svezu. Supr. Původně jsme měli v úmyslu stopovat jen do Aradu, ale ukázalo se že pán je Slovinec vracející se ze služební cesty a že nás hodí až do Budapešti. Zatímco já sedím vzadu, tak se Radka se snaží udržet konverzaci. Cesta utíká hodně rychle, stavíme jen dvakrát, na kafe a pro benzín. Za šest hodin jsme již na předměstí Budapešti a loučíme se. Jdeme najít nějaký plácek, kde by se dal postavit stan, ten nakonec nacházíme kousek od železniční trati, kde je k naší smůle spousta komárů. Uvaříme večeři a jdeme ještě za světla spát. Martina s Alešem a Adamem si stopli kamion a tak jejich cesta ubíhá pomaleji.
Pátek, 10. července 2010 Ráno nás budí telefon. Volá Aleš, že jsou již na v centru Budapešti. Dáme si tedy rychlejší snídani, sbalíme stan a jdeme na zastávku autobusu, kolem které jsme procházeli včera. Autobus, kterým jedeme bez lístku, nás doveze ke stanici metra, ve které si již lístek v přepočtu za 30 korun kupujeme. S ostatními se potkáváme po menším hledání u kašny. S Radkou jdeme vyměnit pár peněz a poté s ostatním hledáme nějaké levnější ubytování. Nakonec nacházíme hostel za 12 €/osoba/noc. Po ubytování jdeme na jídlo a projít se po městě. Nejdelší čas strávíme asi v parku Margitsziget na stejnojmenném ostrově, kde je hrající fontána. Po večeři, kterou již vaříme 20
v kuchyňce hostelu, se jde každý podívat někam jinam, na to co ho zajímá. Večer se scházíme, na stejném místě jako ráno a jdeme na jedno. Obsluha je vážně děsná a tak to opravdu u jednoho piva končí, a raději se přesouváme na kulečník, kde dáme několik her. Při odchodu z kulečníku se rozhodnu udělat ještě pár fotek nasvícené Budapešti a vydávám se k řece. Po půl hodině, kdy stále nemůžu na řeku natrefit, docházím k závěru že jsem ztracen. Využiji pár slovíček z mé základní znalosti angličtiny a slečna ukazuje zcela na opačnou stranu, než jsem doposud šel. Po této radě již za necelou hodinu vidím řeku, udělám pár fotek, a do hostelu přicházím, když už většina spí.
Sobota, 11. července 2010 Ráno bylo nutné hostel opustit do 11 hodin, takže po probuzení balíme věci, vrátíme klíče a jdeme na zastávku autobusu, který by nás měl odvést k dálnici za město. Protože byla sobota, trafiky byly zavřené a my neměli drobné do automatu, museli jsme si lístky koupit s příplatkem u řidiče. Vystupujeme nedaleko čerpací stanice, tvoříme opět stejné skupiny a loučíme se. S Radkou máme opět štěstí a odjíždíme dříve než ostatní. Starší Maďar nás veze asi 70 km na další pumpu, od které nás Rakouský manželský pár odváží ke sjezdu na Bratislavu. Zde nám staví slovenská slečna, která byla na návštěvě u kamarádky v Budapešti. Zprvu má obavy, jelikož jsme její první stopaři, ale 21
potom si docela pokecáme. Má strach nás vysadit jen tak u dálnice, tak jede pořád dál, doufajíce, že natrefí na čerpací stanici. Bohužel jsme na žádnou nenatrefili a tak ji prosíme, ať si nedělá starosti, a vysadí nás, aby si nemusela zbytečně ještě víc zajíždět. Vysadí nás tedy na nájezdu na dálnici, na kterém téměř nikdo nenajíždí. Nezbývá než doufat, že si nás ve velké rychlosti všimne a zastaví nějaký řidič jedoucí po dálnici. Máme kliku, po chvíli zatroubí dodávka a o pár set metrů dál zastavuje. Řidič je Rumun trochu umějící anglicky, takže konverzujeme o Rumunsku, horách, jeho práci, naší škole, jeho rodině a dalších a dalších věcech. Při cestě se ještě naposled setkáváme s rumunskou dobrosrdečností a dostáváme slunečnicová semínka, sušenky a čerstvou vodu. Oba s Radkou bydlíme kousek od dálnice na Prahu, takže Radka se nechá vyhodit na třináctém dálničním kilometru, já o pět kilometrů blíže k Praze. Ještě poslední tři kilometry pěšky a jsem doma.
Fotografie: https://picasaweb.google.com/uher.lukas/RumunskoParingACapatiny
22
