PARTRIDGE, C., Encyklopedie nových náboženství. Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spiritualita, Knižní klub 2006. ISBN 80-242-1605-1. Západní esoterismus Robert A. Gilbert Pro kategorizaci a popis soustavy praktik a věroučných systémů, které jsou součástí toho, co se obecně označuje jako „okultismus“, je nyní mezi akademickými badateli upřednostňován termín esoterismus. Tento termín není s okultismem synonymní. Přestože zahrnuje mnoho okultních umění a „věd“, vylučuje zároveň jiné. V rámci západní spirituality je esoterismus také součástí (spolu s obvyklejšími myšlenkovými směry) různých zasvěcovacích systémů, které jsou často považovány za bratrské spolky. Jako deskriptivní termín je esoterismus také užíván mnoha samotnými praktikujícími a věřícími jako alternativa k jinému obecnému pojmu: západní mysterijní tradici. Pro věřící i vědce má termín podobné vymezení. Navozuje představu něčeho tajného ze zapovězených oblastí poznání. Je také pokládán za specificky „západní“ jev s kořeny v řecko-římské kultuře a židovsko-křesťanském náboženství. Vědci a věřící samozřejmě nepopírají, že může paralelně existovat „východní“ esoterismus. Ten ale obvykle spadá mimo oblasti jejich zájmu. Obě skupiny se většinou zabývají stejnými specifickými odvětvími esoterismu. Jejich přístup k těmto odvětvím je ale velmi odlišný. Vědec v nich vidí legitimní oblasti specializace v rámci obecného pole kulturní historie a studia náboženství. Spíše než ucelený soubor v nich spatřuje oddělené části s příbuznými obecnými tematickými základy, které lze popisovat, analyzovat a umístit do vzájemně propojených strukturálních a historických vztahů. Přístup věřících je spíše normativní než deskriptivní. Odvětví esoterismu jsou pro ně úzce příbuznými částmi většího celku. Tvoří části nepřetržité tradice a nabízejí slučitelné směrnice pro víru a morálku. Jsou založena na společném světonázoru, jenž je ovšem vyjadřován různými způsoby. Tyto dva přístupy lze rozlišit také jinak. Vědecký může být vymezen jako vnější, objektivní a nezaujatý. Věřící naopak zaujímá vnitřní, subjektivní postoj. Z toho ale nevyplývá, že druhé zmíněné pojetí je nutně nekritické. Základní prvky esoterismu Jaké jsou tedy základní prvky esoterismu a jejich vzájemné vztahy? Základní podstatou je koncept „gnose“. Toto spásné poznání je lidstvu přístupné, pokud vlastní správný klíč. Jako prvek zkušenosti zahrnuje osvícení, které ho odlišuje od obyčejné víry. Gnose není jen 1
deskriptivní termín pro víru a praxi gnostických sekt rané křesťanské éry. Nemusí například nezbytně obsahovat dualistický světonázor, v němž má dobro a zlo stejnou váhu. Může se ale oprávněně vztahovat k podstatným rysům řeckých a helénistických mystérií a jejich analogiím v průběhu věků. Mezi tyto rysy patří nadpřirozená povaha spásného poznání, jehož pochopení vyžaduje zvláštní výcvik. Jeho posvátný charakter může být odhalen pouze jedincům, kteří jsou k tomu způsobilí a duchovně vyspělí. Musí též existovat třída osvícených učitelů, kteří jsou schopni předávat toto poznání vhodným kandidátům v následujících generacích. Z toho jasně vyplývá, proč jsou některé iniciační systémy a některé školy náboženského myšlení pokládány za odvětví esoterismu. Jinými klíčovými koncepty jsou teosofie a hermetismus. První z nich, odvozený od slova „Theosophia“ (Boží moudrost), můžeme vnímat jako formu gnose. Týká se nejen spásy, ale také povahy Boha a stvořeného kosmu. Pro teosofa přirozený svět odpovídá božskému světu a obsahuje symboly božského, jimž lze porozumět prostřednictvím božského zjevení. Jeho působení probíhá skrze posvátná písma i cestou osobního osvícení. V tomto smyslu je typickým příkladem teosofa Jakob Boehme (1575-1624). Jeho díla kombinují výklady stvoření z knihy Genesis a osobní mystické zkušenosti. Využívají současně filosofii přírody, alchymistickou symboliku a tradici středověké německé mystiky. Je třeba jasně říci, že tato „teosofie“ nemá nic společného s myšlenkami *Theosofické společnosti. Tuto stále existující organizaci založila roku 1875 Helena Petrovna Blavatská (1831-1891) za účelem šíření své vlastní verze buddhismu a hinduismu. Teosofie ani jiné prvky esoterismu by neměly být zaměňovány s mystikou. Cílem mystiky je osobní dosažení přímého prožitku Boha. Zatímco diskurz mystiků připouští užívání stejných symbolů jako v esoterických systémech (např. v alchymii), mystikové nikdy nežádají vyšší, spásné poznání, ani neprosazují nauky, které jsou neslučitelné s ortodoxním vyznáním jejich víry. Hermetismus spojuje esoterické nauky a praxi helénistické doby, renesance i pozdějších období. Pohanská gnose řeckých mystérií byla poprvé uspořádána ve sbírce iniciačních a zjevených textů Corpus Hermeticum. Připisují se Hermovi Trismegistovi (řecké podobě egyptského boha Thovta) a obsahují helénistické i egyptské prvky. Jejich datace spadá do období prvních dvou století po Kr. Po znovuobjevení těchto textů v 15. století byly pokládány za spisy předvídající křesťanské zjevení, které poskytují tajný, ale důležitý vhled do podstaty tohoto zjevení. Takto chápané texty podnítily tvorbu komentářů a druhotných textů esoterické povahy. Od časů renesance byl termín „hermetická literatura“ také přenesen na alchymistické texty, které byly považovány za přímo inspirované Hermem. Ústřední alchymistickou teorií je totiž hermetická maxima „jak nahoře, tak dole“, která stručně vyjadřuje učení o 2
korespondencích mezi hmotnými a duchovními věcmi. Skutečná interpretace alchymistických textů je také obvykle skrytá za čistě povrchním hmotným významem. Všechna specifická odvětví esoterismu mohou být považována za podtřídy těchto klíčových konceptů. Proto je také formou gnose kabala (viz *kabala a kabalismus), kodifikovaná židovská mystická tradice. Od renesance, kdy byla vnímána jako skrytá forma křesťanské nauky, je pokládána za významný prvek západního esoterismu. Podobným způsobem byl teosofický nebo hermetický charakter přisuzován rosikruciánským manifestům, jež obsahují alchymistické a zvláště paracelsiánské odkazy, a rozsáhlému celku sekundární literatury, kterou manifesty inspirovaly. Tyto příbuzné „esoterické“ texty obsahují také jiná obecná témata. Usilují o porozumění skrytému, vnitřnímu významu, k němuž existují klíče ve formě obrazových symbolů. Dále analyzují číselné systémy a čtenáři objasňují provádění specifických iniciačních procesů, přístupných v rámci určitého tajného bratrstva. Takové procesy obvykle zahrnovaly obecně známé praktiky (přírodní magie a *astrologie) i tajné techniky jako „spirituální“ alchymie a teurgie (invokace andělů). Všechny nicméně směřovaly k duchovní regeneraci praktikujících věřících a byly pokládány za diametrálně odlišné od egocentrických aktivit čarodějů nebo lakomství čistě materiálních alchymistů. Jakob Boehme, kolem r. 1605. (s.305) Definice esoterismu To nás přivádí k jasnému rozlišení mezi esoterismem a okultismem ve vztahu k jejich praktikujícím vyznavačům. Okultismus souvisí se světským ziskem a vědění pokládá za zdroj síly ve hmotném světě. Naproti tomu gnostikové, hermetici a teosofové hledají vědění, které je připraví na cestu k Bohu a přivede ke spáse. Modernímu myšlení může být tento rozdíl méně zřejmý bez pečlivého a objektivního studia všech obsažených prvků. K tomu může významně pomoci vědecké studium esoterismu. Striktní vědci jsou ale nutně pozorovateli. Mohou sice vytvořit souvislý historický a tématický obraz esoterismu, ale zároveň budou mít sklon přehlédnout některé jemné odstíny nauky a možná i některé větší záležitosti. Příkladem toho je zařazení iniciačních bratrstev do všeobecné třídy esoterismu bez pečlivé úvahy o jejich povaze a účelu. Řecko-římská mystéria mají nepochybně gnostický obsah. Stejně tak ho mají „rosikruciánské“ skupiny, které provozující invokaci andělů nebo praxi enochiánských magických evokací, odvozených z díla hledače osobního osvícení Johna Dee (1527-1608). Nejznámější a nejrozšířenější iniciační bratrstvo *svobodných zednářů je naproti tomu zcela odlišné. Svobodné zednářství se zabývá morálním zdokonalováním svých 3
členů a společnosti, nikoli dokonalostí nebo spásou člověka. Obecná praxe začlenění zednářské iniciace mezi aspekty esoterismu je proto nevhodná, i když někteří svobodní zednáři, obzvláště koncem 18. století, hledali spojení s *rosikruciánstvím a magií. Za esoterickou iniciaci může být označeno vědomé předání poznání od iniciátora k iniciovanému i porozumění samotné iniciační zkušenosti. Je tu též přítomen záměr spásy. Iniciovaný je postaven na cestu duchovní regenerace a opětovného sjednocení s Bohem. Takové pojmy se v zednářském kontextu nenacházejí, ale jsou například klíčové pro iniciační procesy teosofa a kabalisty 18. století Martinese de Pasqually (1715-1779). Tyto nebo jim odpovídající pojmy jsou také univerzálními rysy hlavních odvětví esoterismu. Původ a účel Není nutné zde sestavit seznam všech praktik, symbolů a motivů spojovaných vědci nebo věřícími s esoterismem. Takové seznamy obšírně podává příslušná kritická literatura. Žádoucí je vyložit původ a chápání účelu celého pole esoterismu. Úvodem je nutné si připomenout jeho identitu (pro věřící) se západní mysterijní tradicí a odlišit jej od okultismu a hnutí Nového věku, stejně jako od Theosofické společnosti, která je západní odnoží východního esoterismu. Monoteismus a koncept přímého vztahu mezi člověkem a Bohem vznikl v rámci kultur východního Středozemí. S nimi přišel pocit odloučení od Boha společně s touhou porozumět charakteru tohoto odloučení a najít cestu obnovy přerušeného spojení mezi Bohem a člověkem. Oficiální monoteismus židů a křesťanů nabízel jako cestu ke smíření pokání, poslušnost a důvěru v božskou dobrotu. Taková cesta ale nebyla všemi považována za dostatečnou. V helénistickém světě se spojily dva hlavní břehy náboženské zkušenosti – řecký a hebrejský. Sjednotily dva zdánlivě neslučitelné koncepty Božského: osobního zasahujícího Boha křesťanů a židů a Neznámého Boha řeckých mystérií. V důsledku této fúze imanentního a transcendentního Boha bylo možné intelektuálně vyjádřit představu spásného poznání (gnose) a s ním spojené výrazné náboženské zkušenosti (osvícení). Ortodoxní křesťanství samozřejmě také disponuje představou Boha zároveň imanentního i transcendentního. Trvá však na tom, že cestou ke spáse je víra. Tento přístup ovšem neodpovídal gnostickému pojetí. To přetrvalo v různých formách „esoterických“ alternativ k ortodoxii dodnes. Jejich obecným rysem je přesvědčení, že lidstvo může objevit aktivní způsob, jenž zvrátí naše oddělení od Boha v důsledku Pádu, který byl způsobený lidskou neposlušností, a umožní návrat k božské přítomnosti. Rozpoznání takové cesty vyžaduje přístup ke skrytému poznání. Pokud má toto hledání uspět, musejí být použity specifické tajné techniky. Důsledkem je 4
přesvědčení, že malé skupiny zasvěcených mužů a žen tajně pokračují v práci v rámci ortodoxní náboženské tradice a současně k užitku budoucích generací zachovávají a předávají podstatu teorie i praxe této gnostické cesty návratu. V minulosti i současnosti viděli tito věřící svou úlohu v prozkoumávání cest, vedoucích k regeneraci a opětovnému sjednocení s Bohem pro ně samotné i pro jiné. Jednotlivé aspekty esoterismu budou nevyhnutelně vnímat jako křesťanské. To je ale subjektivní úhel pohledu. Úkolem vědců studujících esoterismus je určit různé projevy této nepřetržité tradice a ukázat jejich odlišné rysy. Vlastní náboženská víra jejich práci nesmí ovlivnit. Je možná ironické, že právě oni budou určovat, zda nauky a praktiky věřících jsou v souladu s ortodoxií či nikoli.
Tradice Nového věku Michael York Tradice Nového věku (New Age) má náboženský i kvazináboženský charakter. Jako svébytné hnutí vznikla v druhé polovině 20. století. Hlavním problémem při úsilí o porozumění Novému věku je, že ať o něm řekneme cokoli, může to být pravda. Všeobecně představuje moderní formulaci gnosticismu, romantismu a teosofie. Nový věk je též velmi rozmanitý. Pro různé lidi má mnoho různých významů. Charakteristický je také velkým vnitřním napětím a nejednoznačným diskurzem. To jen přidává Novému věku paradoxní rozměr. Pro toho, kdo přistupuje ke studiu Nového věku, je hlavní nevýhodou absence náležitého uceleného vymezení. Hlavní potíž při porozumění Novému věku spočívá v tom, že se nepodobá tradičně chápaným formám náboženské organizace. Není žádnou církví, sektou, kultem nebo denominací. Na jednotlivé skupiny či organizace, které se s tímto hnutím identifikují, lze uplatnit různé formy existujících náboženských modelů. K popisu samotného hnutí jako celku jsou však nevhodné. To může sice platit pro všechna náboženství, ale pro Nový věk to platí obzvláště. I kdybychom identifikovali kulturní nebo subkulturní proudy, z nichž Nový věk vzešel, stále nám zůstane proměnlivý smíchaný komplex různých hnutí a náboženství. V rámci vznikajících a zanikajících pomíjivých sdružení a spolků Nového věku neexistuje žádný řídící mechanismus k určení členství, pomocí něhož by se dalo rozhodnout, že někdo není „pravým vyznavačem Nového věku“. Když zní mnoho hlasů najednou, nemůže žádný z nich mluvit za celé hnutí. Není žádný seznam vyznání víry Nového věku nebo registrátor členství. Místo 5
toho funguje volná řada sítí mezi různými skupinami nebo buňkami. Některé jsou si podobné nebo se dokonce vzájemně kopírují, jiné jsou navzájem v zásadním rozporu. Stále se měnící počet populárních mluvčích, terapeutů a učitelů se pohybuje napříč různými oblastmi tohoto hnutí. Volná organizace nebo dokonce neorganizovanost Nového věku z něj vytváří spíše konzumní fenomén něž něco tradičně náboženského. Většina lidí ztotožňujících se s Novým věkem je zaměřena proti institucím a označuje se spíše za „spirituální“ než za „náboženské“. Ve skutečnosti se právě tato neinstitucionální povaha a princip „tržního výběru“ jeví jako základní rysy Nového věku. Nový věk je spirituální konzumní supermarket, který proklamací a oslavou svobodné spirituální volby spolehlivě nahrazuje působení tradičních náboženství Západu. Obzvláště lidé, kteří pociťují ohrožení své identity, pak vznášejí vážná obvinění z kulturního vykrádání. Nový věk ale trvá na tom, že světová duchovní kultura je nyní veřejným prostorem přístupným každému. Původ Nového věku Původ Nového věku bezprostředně souvisí se vznikem humanistické psychologie. Jedním z vůdčích iniciátorů byl židovsko-německý emigrant Fritz Perls. Roku 1960 v Esalenském institutu v kalifornském Big Sur představil svou skupinovou tvarovou (Gestalt) terapii. Ta zdůrazňuje hodnotu bezprostřední autentické zkušenosti. Perls tvrdil, že mysl a tělo tvoří jediný celistvý organismus. Z díla Perlse a jeho spolupracovníků se vyvinulo *hnutí lidského potenciálu. Po spojení s americkým psychedelickým dědictvím rychle vytvořilo podhoubí pro četné svépomocné a psycho-fyzické terapeutické praktiky. V jistém smyslu představuje Nový věk svébytnou spiritualizaci hnutí lidského potenciálu. Jeho základy tkví v astrologické představě, že opouštíme zastaralý věk Ryb a vcházíme do nového věku Vodnáře. Parafrázujeme-li volně výrok zakladatele transcendentální meditace Maháršiho Mahéš Jógiho, Nový věk představuje očekávání, že duchovní rozvoj dostatečného počtu jedinců nakonec vyústí celoplanetárním skokem do kolektivního vědomí. Za populárním obrazem Nového věku se skrývá vliv spiritismu, Nového myšlení a teosofické tradice 19. století. Z této zvláštní orientace Nový věk zdědil praxi komunikace s duchy („channeling“) nebo entitami z jiných dimenzí, víru, že nemoci a chudoba jsou iluzemi či chorobou mysli, a chápání karmy a reinkarnace. Tyto klíčové tradice představují tak či onak menšinové duchovní a esoterické ideje importované z Východu a smíchané se západními okultními a pohanskými představami. Uvnitř své eklektické směsi je základní výchozí pozice Nového věku gnostická či transcendentální. Božskou pravdu hledá jako něco skrytého v 6
jevech fyzického světa. Z tohoto pohledu je vnější hmotný svět pokládán za iluzi, která musí být stržena získáním „vyššího pochopení“. Přes velkou nesourodost praktik a způsobů jednání nacházíme v širokém spektru Nového věku určité společné jmenovatele nebo základní prvky víry. Patří mezi ně představy, že jsme už žili dříve, že můžeme komunikovat s nevtělenými formami vědomí, že jsme schopni sami sebe vyléčit, a že duchovní pravdu lze objevit spíše ve svatosti svého já, než s pomocí vnějších prostředků. Postoj, že náš současný život není naším prvním nebo jediným životem, nese zřetelné stopy východních myšlenek reinkarnace. Tento postoj, který Nový věk převzal od teosofie, je možné přisoudit víře, že z cyklu přerozování je třeba uniknout nebo jej překročit. V tomto ohledu je Nový věk ve velkém rozporu s formami západního pohanství, které pojímá svět pozitivně a reinkarnaci vítá jako prostředek pro návrat k pozemskému životu. Pozemský život představuje pro Nový věk příležitost k učení a duchovnímu rozvoji. Vlivem spiritistického dědictví připouští Nový věk možnost komunikace s mrtvými. Tato možnost souvisí s myšlenkou, že tento život není jedinou formou existence. *Spiritismus zdůrazňuje, že můžeme komunikovat s našimi zesnulými rodinnými příslušníky a milovanými lidmi, abychom od nich získali vedení, znalosti a podporu. Nový věk obzvláště vzhledem ke své příbuznosti s teosofií směřuje dále. Spíše než o zesnulé se zajímá o spojení s duchovními mistry či „mahátmy“, mimozemskými bytostmi nebo vesmírnými bratry a nevtělenými mimo naše dimenze. Nový věk nesdílí spiritistickou touhu dokázat existenci posmrtného života. Spíše mu jde o získání „vyšší moudrosti“, aby pomohl duchovnímu rozvoji tady a teď. Nový věk vzhledem k svému původu v Novém myšlení předpokládá, že zlo je iluzí mysli. Poněvadž zlo neexistuje, Nový věk věří, že vyvinutý jedinec může nechat zmizet nemoc i bídu. Tato možnost souvisí s tezí Nového věku o téměř neomezené síle lidského mozku a jejím vztahu k nejzazší univerzální energii. Myšlenku, že člověk může uzdravit sám sebe, odráží mnoho terapií hnutí lidského potenciálu: rolfing (strukturální integrace), jóga, *reiki, šiacu, reflexivní terapie, taiči (viz *bojová umění), skupiny Gestalt, skupiny setkání (encounter), bioenergetika, iridologie, est (*Fórum Landmark), zen, aikidó, neošamanismus (viz *šamanismus), transakční analýza, *Transcendentální meditace a jiné. Účelem těchto technik je pomoci duchovně uvědomělé osobě odstranit negativní jako výplod fantazie. Aspekty hnutí lidského potenciálu se také vztahují přímo k tomu, co můžeme identifikovat jako čtvrtý článek víry Nového věku. Odpovědnost člověka za jeho život spolu s chápáním iluzorní povahy zla a utrpení vytváří jedinečnost Nového věku. Ta spočívá v zdůrazňování pozitivního a naprostém odmítnutí existence překážek a negativity. V tomto smyslu si Nový 7
věk dělá nárok na takový svět, jaký si přeje mít. Koncepty odplaty, prvotního hříchu a potrestání se staly kontextu Nového věku zcela cizími. Ačkoli tento postoj může být posuzován jako naivní a hloupý, Nový věk představuje sílu pozitivního myšlení jako prostředek k dosažení trvalých pokrokových cílů. Pokud existuje nějaký spirituální princip, který odlišuje Nový věk od hlavních světových náboženství, je to pravděpodobně tento. Do té míry, v jaké se „utkává s negativním“, je vnímáno jako poskytnutá „příležitost“ k duchovnímu pokroku. Pátý, již zmíněný článek víry Nového věku je fakticky všudypřítomný. Podle něj vychází duchovní pravda zevnitř. Toto pojetí zasazuje Nový věk do gnostické linie. Duchovní vhled není produktem zjevení, ani nebyl získán zvenčí, ale vznikl vnitřním vývojem. Absolutním povýšením osobní zkušenosti potvrzuje Nový věk svou víru ve spirituální hledání a platnost soukromé zkušenosti. V tomto smyslu nabízí Nový věk novou formu mysticismu. Nejde o mysticismus úniku, jaký nacházíme v hinduismu a buddhismu. Nejedná se ani o mysticismus sjednocení s Bohem, jenž se vyskytuje v esoterickém křesťanství nebo súfismu. Tento mysticismus umožňuje člověku stát se bohem. Je to mysticismus posílení vlastního Já. Schopnost uskutečnit vytoužené změny náleží stejně jako autorita a platnost do vnitřní, soukromé sféry. Přesunutím kritéria pravdivosti dovnitř člověka stojí Nový věk v popředí rostoucího uvědomění, že spiritualita je záležitostí výběru. To odráží vzrůstající hodnotu spotřebitele v západní společnosti a právo činit rozhodnutí, která reflektují osobní potřeby a touhy. Od dnešního konzumenta už nelze automaticky očekávat, že bude následovat diktát ustanovené autority. Ve světě soupeřících spiritualit je konzument přesvědčován různými zaručenými nabídkami. Výběr může být částečně ovlivněn marketingovou dovedností poskytovatele. Konečné rozhodnutí však stále záleží na osobitém a zvláštním souzvuku každého spirituálního zboží s niternými potřebami konzumenta a stupněm jeho vývoje. Sociologický profil stoupenců Nového věku Nový věk se projevuje úžasnou rozmanitostí. Vyznačuje se ale také různou úrovní oddanosti ke svým myšlenkám. V jeho „jádru“ nacházíme „pravé“ stoupence Nového věku. Jsou to osoby, které věří, že nastal úsvit „nového věku“. Toto osobité jádro Nového věku vidí budoucnost jako kolektivní posun duchovního porozumění lidstva světu. Větší skupina je složena z „duchovních hledačů“. Tito lidé nejsou Novému věku tolik oddáni, a při svém osobním hledání pravdy „brouzdají“ spirituálními alternativami. Tito experimentátoři by nakonec mohli uvěřit v Nový věk jako v něco, co je nebo co má nastat. Většinou je ale jejich
8
hledání samo o sobě účelem. Pro tyto lidi je důležité spíše samotné hledání, než to co leží na konci cesty. Ještě širší a rozmanitější než samotné jádro věřících nebo duchovních hledačů je skupina těch, kteří hledají sami sebe. Pro tyto lidi je ústřední autenticita. Zatímco zakoušejí alternativní vyjádření lidského potenciálu, jejich hlavním zájmem je být sami sebou a být tím, kým skutečně jsou. Jinými slovy, získávání zkušeností je pokládáno za nejautentičtější činnost. Tento koncept možná vznikl z pravidla „být zde nyní“ amerického duchovního učitele Ram Dasse. Tito „lidé zkušenosti“ se většinou rekrutují z řad nejširší „skupiny“ Nového věku. Mohou být jednoduše označeni jako „klienti“. Tato většina zahrnuje příležitostné konzumenty – osoby, které mohou vyzkoušet nějakou formu jógy, účastnit se seminářů vizualizace, radit se s homeopatem, trénovat *neurolingvistické programování, chodit na přednášku o spirituální ekologii nebo se zapsat do semináře sexuální alchymie. Tito lidé jsou většinou automaticky provázáni s Novým věkem. Obvykle ale mají specifický problém nebo zájem, kterému se snaží věnovat. Je lhostejné, zda dotyčný touží po větší jistotě v zaměstnání, chce zachránit upadající vztah, odstranit dluh nebo se potýká s nemocí. Většina klientů zůstává v rámci velkého prostoru Nového věku spíše na okraji. Někteří se vyvinuli v osoby hledající zkušenost samostatně. Z těch se nakonec může stát duchovní hledač. Někteří z těchto hledačů přicházejí plně potvrdit víru v nastávající radikální vývoj věku Vodnáře. V důsledku toho se Nový věk projevuje nejen širokým rozsahem „horizontálního“ vyjádření, ale obsahuje také „vertikální“ kontinuum od příležitostného sdružení až k hluboké oddanosti. Směry Nového věku Z analytické perspektivy se Nový věk rozpadá na tři odlišné, často se vzájemně přesahující, směry: okultní, spirituální a sociální. Okultní nebo esoteričtí stoupenci Nového věku jsou ti, kteří přijímají nadpřirozené jako skutečnou zasahující sílu v lidských a pozemských záležitostech (např. Benjamin Creme - viz *Mezinárodní nadace Sdílení, Shirley MacLaineová, José Arguëlles. Tento směr často očekává násilné či dokonce apokalyptické změny na Zemi (zemětřesení, bouře, hladomor, posun zemských pólů, epidemie), což umožní přechod do nové éry (jak předpověděli Ruth Montgomeryová, Edgar Cayce, Elizabeth Clare Prophetová - viz *Církev všeobecná a vítězná - a jiní). Všeobecně je tu přijímána myšlenka vnějšího nebo božského zásahu, který bude iniciovat či dokonce vytvoří kolektivní vědomí. Okultní stránka Nového věku prezentovaná médii je spojena s vyvoláváním duchů, channelingem, meditací s krystalem a přivlastněním symbolů z různých kultur. Spirituální a sociální rozměr Nového věku naopak klade důraz spíše na lidské úsilí než na nadpřirozený 9
zásah. Spirituální směr zdůrazňuje individuální duchovní rozvoj prostřednictvím meditace, jógických praktik, šamanismu, osobní sebekázně, lidského potenciálu anebo psycho-fyzické terapie (např. *Oshovo hnutí, *Méhr Bábovo hnutí, učitel duchovní realizace guru Mahárádždží, populární spisovatelka Nového věku Terry Cole-Whittakerová, autorka píšící ve stylu „pomoz sám sobě“ Shakti Gawain a hnutí *Kurs zázraků). Racionální základ tvoří víra v rozvoj a transformaci nejen jedince, ale též celé společnosti a lidstva. Osobní osvícení dostatečného počtu lidí přinese kolektivní osvícení a nový věk. Sociální rozměr Nového věku zase ve své knize Aquarian Conspiracy (Vodnářské spiknutí, 1980) ztělesnila Marilyn Fergusonová. Tento směr zdůrazňuje službu společnosti a účelnou práci při změnách v oblasti vzdělávání, fungování institucí, životního prostředí a medicíny (např. Ram Dass, Ma Džaja Bhagavati, Jean Houstonová). Ústředním zájmem zde není ani lidské já, ani transcendentní či magická pomoc, ale konkrétní práce, která přináší transformaci zkušenosti. Sociálně angažovaný směr Nového věku se zabývá charitativní činností a nápravou humanitární a ekologické situace. Analytický pohled sice umožňuje rozlišení těchto tří směrů, ale ve skutečnosti většina aktivit Nového věku vzájemně směšuje přinejmenším dva nebo i všechny tři směry. Přesto mnoho kritiků obviňuje Nový věk z toho, že je povrchní, požitkářský, unikající od světa a pověrčivý. Nabízí prý jen o málo více než směsici, která svým významem odpovídá lékům z hadího oleje. Nový věk je popisován jako laciný podvrh, spirituální kýč, nablýskaná a navoněná slátanina a jednoduše módní pokus, jak vydělat peníze na důvěřivcích. Navzdory nařčením z narcismu a kulturního vykrádání se Nový věk pokouší využít soudobé populární trendy k prozkoumání, vyzkoušení a shrnutí všech náboženských symbolů, představ, předmětů a „duchovních pravd“. Přestože většina této činnosti může být přiléhavě označena jako nekritická a necitlivá, důraz Nového věku na nenáročné a příjemné je do značné míry odrazem soudobé konzumní společnosti. Kritika obviňuje Nový věk z přijetí pózy, že „všechno jde“. Realita experimentování Nového věku je taková, že vše se vyzkouší a využije. V tom nejsou žádná omezení. Je to cesta hledání a odhalování významů a hodnot v rámci náboženství, určená pro jedince i různé kolektivy, komunity, společnost nebo planetu.
10
