PARRÉSIA. Revue pro východní křesťanství 5 (2011) Šéfredaktoři: Pavel Milko a Michal Řoutil

PARRÉSIA Revue pro východní křesťanství 5 (2011)

Šéfredaktoři: Pavel Milko a Michal Řoutil

Čestný předseda redakční rady: Jan Blahoslav Lášek Redakční rada: Walerian Bugel, Marek Dospěl, Vojtěch Kubec, Marina Luptáková, Jana Nováková, Monika Šlajerová, Václav Ventura, Gorazd J. Vopatrný Výkonná redaktorka: Jana Nováková Jazyková úprava: Michal Karas, Markéta A. Hubová V rámci edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu vydává nakladatelství Pavel Mervart ve spolupráci s Ústavem východního křesťanství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Orthodoxií – vzdělávacím centrem při pravoslavném katedrálním chrámu v Praze 2 (Resslova 9a) Příspěvky procházejí recenzním řízením. Nevyžádané rukopisy se nevracejí Periodicita: ročenka Pokyny pro autory viz na http://www.parresia.cz/cz/o-nas/pro-autory Webová prezentace (s ukázkami): www.parresia.cz Adresa redakce: Michal Řoutil, Farní 1, 789 01 Zábřeh na Moravě, e-mail: [email protected] Adresa nakladatelství: Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec Grafická úprava: Jan Blažíček Na přední straně obálky: Jiří Nosek: Chor virap (olej na plátně, 120 cm x 160 cm), foto © I. Nosková; na zadní straně obálky: hymnus sv. Kříže s neumatickým zápisem – převzato z prvního tištěného arménského Hymnáře (Amsterdam 1665). Tisk: PBtisk, s. r. o., Příbram Distribuce: Kosmas, s. r. o. (www.kosmas.cz) a nakl. Pavel Mervart (www.pavelmervart.cz) ISBN 978-80-7465-031-4 ISSN 1802-8209

Remedius Prutký OFM O Egyptě, Arábii, Palestině a Galileji I * Úvod, edice a překlad Josef Förster, s příspěvkem Hany Navrátilové. Praha: Libri 2009, 471 + xv s. ISBN 978-80-7277-428-9 Na podzim 2009 vyšel dosud nejrozsáhlejší český příspěvek k osobě františkána Remedia Prutkého, jenž v pa­de­sátých a šedesátých letech 18. století postupně působil na mi­ siích v Egyptě, Etiopii a Rusku. Jeho latinské Itinerarium (Cestopis) – dochované v autografu – se těšilo občasné pozornosti badatelů, ale dosud zůstávalo v rukopise. Tato kniha přináší obsáhlý úvod a edici části spisu s českým překladem; jedná se o rozšířený přetisk disertace latinisty Josefa Förstera (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu Akademie věd ČR, v. v. i.), který tím korunoval více než osmiletou práci na tématu. Po věnování, Obsahu a Poděkování knihu otevírá Úvodní slovo (s. 11–13) historičky a egyptoložky Hany Navrátilové coby editorky (prozatím) třísvazkové antologie textů Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě, v jejímž rámci recenzovaná kniha vyšla jako druhý svazek.* Navrátilová zdůrazňuje při-

náležitost českých zemí 17. a 18. století k habsburskému soustátí s jeho vazbami na Středomoří a také specifika, s nimiž katoličtí misionáři pohlí­ želi na Orient. Zatímco zbývající dva svazky řady jsou skutečnými antologiemi čili koncepčními výbory z textů a zrcadlí tedy cílenou heuristiku, tento svazek zpřístupňuje úvodní pětinu jediného rukopisu. Nakolik a zda vůbec lze zvolený text považovat za typický nebo reprezentativní v rámci písemností českých misionářů do zemí Orientu, není zřejmé. Následuje oddíl nazvaný Osudy českého františkána Remedia Prutkého v Egyptě a jeho literární odkaz (14–106), který je historickým a literárním úvodem k vydávanému rukopisu. Förster předesílá, že novolatinské cestopisné literatuře se dosud věnovali spíše specialisté v oborech zabývajících se konkrétními zeměmi, do nichž misionáři směřovali, než školení neolatinisté.

 Tato recenze vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Uni­verzitě Karlově č. P14, Archeologie mimoevropských oblastí, pod­program Výzkum civilizace starověkého Egypta.  Jako první a třetí svazek vyšly: Mezi houfy lotrův se pustiti…: České cestopisy

o Egyptě 15.–17. století, vyd. L. Storchová, Praha 2005; a „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“: Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, vyd. A. Jů­nová Macková – H. Navrátilová – H. Havlůjová – L. Jůn, Praha 2009.

437

První kapitola úvodu – Podíl františkánů z české svatováclavské provincie na misiích v raném novověku (od založení Kongregace pro šíření víry) (17–40) – po seznámení se specifickým misijním étosem františkánského řádu načrtává ve dvou podkapitolách (Egypt – úsilí o jednotu a Ostatní misijní působiště ) misijní aktivity františkánů v raném novověku. U Egypta se popisují misij­ ní strategie františkánů (mj. v porovnání s jezuity a s jinými oblastmi světa), zatímco se zřejmě předpokládá, že čtenář chápe důvody situace, jež katolické misionáře do Egypta vůbec přiváděla. Bylo by jistě užitečné alespoň v jednom odstavci shrnout vývoj vedoucí ke vzniku samostatné koptské církve a její vztah k církvi římské. Jinak se však čtenář dočte o základních historických okolnostech, jejichž znalost je nutná pro poro­ zumění editovanému textu, včetně konfliktů mezi misionáři různých řádů nebo spojitosti mezi egyptskou misií a misií etiopskou. Förster načrtává i dějinný vývoj egyptské misie pod patronací papežské kongregace „de Propaganda fide“ (včetně otázek orga­ nizace a jurisdikce), kde by se bývalo hodilo čerpat z některých základních prací od Durigona nebo Manfrediho, 

N. Durigon, L’„Istituzione“ dei Missionari nell’Ordine dei frati minori (studio storico-giuridico), Cairo 1959; G. Manfredi, „I minori osservanti riformati nella prefettura dell’Alto Egitto – Etiopia (1697–1792)“, Studia Orientalia Christiana Collectanea 3 (1958), s. 83–297; Idem, La figura del „Præfectus Missionum“ nelle Prefetture d’Egitto-Etiopia e dell’Alto Egitto-Etiopia

a především A. Colomba.** V podkapitole Ostatní misijní působiště (29–40), kde Förster vychází zejména z přehledových prací L. Lemmense (viz pozn. 3) a R. Grulicha***, se čtenář seznámí s působením františkánů v Evropě i Asii. Druhá kapitola úvodu (41–66) je věnována životopisu R. Prutkého.**** Förster v ní, kromě sekundární liteaffidate ai Frati Minori (1630–1792), Cairo 1958 (kniha figuruje v soupisu použité lite­ratury, ale v knize se na ni neodkazuje). ** Le origini della gerarchia della Chiesa Copto-cattolica nel secolo XVIII, Roma 1953; a La Nascita della Chiesa Copto- -cattolica nella prima metà del 1700, Roma 1996. Colombova statistika počtu koptských katolíků se zakládá především na bezprostředních údajích J. Římaře v jeho rukopisné Liber missionis Superioris Ægypti, kterou v roce 1958 vydal G. Giamberardini (I primi copti cattolici, Cairo). Förster odkazuje na knihu L. Lemmens, Geschichte der Franziskanermissionen, Münster 1929, s. 20 (správně s. 22). *** Der Beitrag der böhmischen Länder zur Weltmission des 17. und 18. Jahrhunderts, Königstein/Ts. 1981. **** Odpovídá třetí kapitole disertace; nejprve zveřejněno jako „De primo infideles adeundi animo: Nástin životní dráhy misionáře Remedia Prutkého před jeho odchodem do Etiopie roku 1751“, Listy filologické 129 (2006), s. 309–331; a znovu jako „Alltägliche Missionsdienste der böhmischen Franziskaner in der 1. Hälfte des 18. Jahrhunderts“, v: Egypt and Austria III, vyd. J. Holaubek – H. Navrátilová – W. B. Oerter, Praha 2007, s. 71–77.

438

ratury, využil také archivní prameny. Jeho cílem bylo „osvětlit určitý úsek života“ (41), a to od Prutkého narození do jeho odchodu do Etiopie r. 1751; zbytek jeho života je alespoň stručně shrnut. Förster tak činí osvědčeným a účelným způsobem – postupuje chronologicky a průběžně pojednává obecnější témata, jako jsou řádové vzdělávání, cílená příprava na misie nebo praktické stránky působení misionářů v Egyptě, výběrově ilustrované výňatky z dobových textů; bílá místa dokresluje analogiemi. Neopomíjí ani otázku lékařského působení otce Remedia a s odkazem na nepodložené tvrzení v knize Arrowsmith-Browna uvádí možnost, že Prutký absolvoval lékařskou fakultu v Praze (44 a 58). Považuji za průkazné, že Arrowsmith-Brownovo tvrzení vzniklo jeho chybným překladem názvu Itineraria, kde Remedii Prutký, provinciae Bohemiae S. Wenceslai d. et m. alumni Itinerarium je přeloženo jako Remedius Prutky, Graduate Doctor of Medicine of the College of St Wenceslaus. His travels (Arrowsmith-Brown, xxiv). Zkratka d. et m. patří ve skutečnosti do názvu provincie a vztahuje se ke sv. Václavovi, knížeti a mučedníkovi (ducis et martyris), jak jsem už podotkl jinde.** Tvrzení, že zvací dopis etiopského císaře předal Římařovi viceprefekt Svaté země (64),  Prutky’s Travels in Ethiopia and Other Countries, vyd. J. H. Arrowsmith-Brown, pozn. R. Pankhurst, London 1991, s. xiii. ** Viz M. Dospěl, P. Remedius Prutký OFM – život a dílo, Praha 2007, s. 53–54.

nemá oporu ve svědectvích Římaře ani Prutkého a rozchází se s dokumenty z archivu Propagandy, která pak ještě rok řešila nastalý spor mezi františkány observanty a reformáty. Spíše se zdá, že v Káhiře sídlící observantský viceprefekt etiopského posla nepřijal, a ten se proto obrátil na reformáty, které ostatně znal; jeho jméno je v odkazovaném rukopisu třeba číst Michael ebn Filataus (nejspíše Míchá´íl ibn Bilátus).*** Některé části biografie působí dojmem, jako by historie byla antikvár­ní disciplínou sbírající informace rozličné spolehlivosti a povyšující je na historická fakta, která se pak skládají do jakési objektivně pravdivé mozaiky. Podání některých životních etap pouhým důvěřivým převyprávěním Itineraria ani volba formulací jako „až díky systematickému studiu […] se nám podařilo najít toto dosud sporné datum, stanovit jej [!] na 2. ledna 1713“ (42)**** tento dojem nevyvracejí. *** K celé otázce viz M. Dospěl, „Gene­rální vikář P. Jakub Římař OFM a jeho snahy o misii v Etiopii“, v: Františkánství v kontaktech s jiným a cizím, vyd. P. R. Beneš – P. Hlaváček – C. V. Pospíšil, Praha 2009, s. 238–240. **** Výrok se týká data narození a jeho základem je zápis v seznamu řádo­vých kleriků vzniklém asi dvacet let po události, o které vypovídá. Toto datum neodporuje rozmezí vypočítanému na základě jiných pramenně doložených časo­vých údajů a osobně ho považuji za velice pravděpodobné.

439

Jako filolog si autor počíná jistěji v Literárněvědné studii k I. dílu Itineraria, která tvoří třetí kapitolu úvodu (67–106). Förster úvodem zdůrazňuje nutnost literárněvědného teoretického přístupu – vedle převažujících dokumentárních hledisek historických disciplín – a odvolává se především na vývoj německé literární vědy. Právem konstatuje, že česká cestopisná literatura 17.–18. století dlouho zůstávala stranou zájmu literárních vědců. Sám je pak asi první, kdo se rukopisem zabývá z hlediska teorie literatury. Podkapitola Imitatio Christi (71–73) se věnuje postavě misionáře jako obecného typu. Autor ji však podá­ vá v dobové perspektivě a v duchu dobo­vého exkursu vyzdvihuje morální i profesní kvality misionářů a jejich roli nositelů kultury za hranicemi Evro­ py. Je škoda, že tu Förster nevyužil příležitost postavit téma do kritického světla a říci něco explicitního ke „kulturnímu imperialismu“ a zjevné Prutkého sebeprezentaci. S odkazem na Z. Kalistu je zmíněna role misionářů pro obohacování evropské kultury (pozn. 155).

V podkapitole Otázka genologická (73–87) se dostáváme k vlastnímu formálnímu i obsahovému popisu díla; soustředěná pozornost je věnována narativitě a teorii cestování (ars apodemica). Zaujat nalézáním dobových zásad apodemické literatury v Itinerariu překračuje Förster meze kritického čtení, když např. bez jasné opory v pramenném materiálu tvrdí: „Během cest si pořizoval plánky a nákresy sak­rálních i profánních staveb. Pokud našel čas, opisoval si hieroglyfy nebo řecké nápisy ze starověkých egyptských památek.“ (79, viz též 93) Prokazatelné Prutkého nákresy nebo přepisy textů se nedochovaly; naopak je zřejmé, že většina ilustrací použi­ tých v Itinerariu byla převzata nebo upravena z jiných publikací.** Celkově však musíme souhlasit s postřehem, že dobový literární ideál zanechal v Itinerariu viditelné stopy. Velmi prav­děpodobný je i předpoklad, že si Prutký musel na cestách vést nějaký zápisník.*** Specifickému tématu literárního zobrazení islámu a Orientu je věnována podkapitola nazvaná Stupidi

 Odpovídá čtvrté kapitole disertace; nejprve zveřejněno jako „Václav (Remedius) Prutký (1713–1770): Itinerarium“, v: Itineraria Posoniensia, vyd. E. Frimmová – E. Klecker, Bratislava 2005, s. 152–158, a zároveň jako „Itinerarium Václava (Remedia) Prutkého: cestopis na rozhraní epoch (Literárněvědná studia na základě rozpracované kritické edice díla)“, Auriga – ZJKF 47 (2005), s. 43–53 a 80–84; kromě dílčích částí, na které níže odkazuji samostatně.

** Podrobněji viz M. DOSPĚL, „Dva misionáři a stéla krále Achnatona, aneb příběh z říše archeologie textu“, Pražské egyptologické studie 6 (2009), s. 28–29; bude ale potřeba soustavnější komparace s dobovými spisy. Popisky ke třem nákresům uvnitř Itineraria nesou Prutkého rukopis, ale i ty byly nejspíše pořízeny podle cizí předlohy. *** Jeden zápisník – pokrývající poslední roky jeho života – je ostatně uložen v Národním archivu, fond Řád františkánů, k. 62, f. 5.

440

Mahomethani et damnatus pseudopropheta (87–91). Förster si tu všímá jak Prutkého terminologie, tak jeho postojů k náboženské i obecně kulturní jinakosti, a pojmenovává jednotlivé stereotypy, včetně hrubých urážek proroka Muhammada a chápání islámu jako sekty. Otázky Prutkého práce s prameny a literárního zobrazení starověku jsou detailněji pojednány v podkapitole Sine experientia nihil sufficienter sciri potest – přístup k poznávání starověkých památek (91–96). Förster ví, že Prutký psal se znalostí „řady různých pramenů“, ale zároveň se domnívá, že „malý počet konkrétních odkazů a citátů souvisí zcela jistě s cestovatelovým výrazně empirickým přístupem k poznávání, s nechutí spoléhat se na písemné prameny“ (95). Znamená to, že kde Prutký přímo neodkazuje na zdroj, podává své očité svědectví? Stejně jako v celé kapitole, i zde Förster staví na neproblematizované identitě vypravěčského subjektu a autora rukopisu (tj. Prutkého). Z četby Itineraria pak formuluje závěry o Prutkého cestách po „téměř celém Egyptě“, o jeho individuálním objektivním poznávání fenoménů,  Nejprve zveřejněno jako „Sine experientia nihil sufficienter sciri potest : Die Welt der Antike im Itinerarium von Remedius Prutký, 1713–1770“, Listy filologické 128 (2005), s. 65–74; a zároveň jako „Sine experientia nihil sufficienter sciri potest : Svět antiky v Itinerariu Remedia Prutkého“, v: Historia Franciscana II: Sborník textů, vyd. P. R. Beneš – P. Hlaváček, Kostelní Vydří 2005, s. 204–213.

recepci egyptského starověku a usuzuje na autorovy povahové rysy. Takový úzce zaměřený a důvěřivý pohled má své hranice, jak se konečně projevilo v podkapitole K nově zjištěným intertextovým vztahům mezi itinerariem Jakuba Římaře a Remedia Prutkého (102–105), která je poslední a jistě nejspornější podkapitolou úvodu. Förster v ní píše, že při četbě Římařova rukopisu „odhalil závažné intertextové skutečnosti, které svým způsobem staví cestopis do zcela nového světla“ (102–103). Jedná se o to, že řada pasáží i velké části kapitol Itineraria R. Prutkého vykazují značnou podobnost se stejnojmenným rukopisem J. Římaře. To je jistě nemilé, protože tato skutečnost – podle mého soudu – zásadním způsobem problematizuje přinejmenším celou Literárněvědnou studii a týká se jak obsahu, tak i formy Itineraria. Förster píše (102), že na vztah mezi oběma texty narazil až po odevzdání rukopisu své knihy do tisku. Nová podkapitola byla připojena dodatečně. Nabízí se otázka, zda některé části úvodu neměly být přehodnoceny, zvlášť když text literárněvědné kapitoly byl časopisecky zveřejněn už v roce 2005 a do disertace a pak do knihy prošel bez znatelných změn. Sku­tečnost, že autor ponechal Shrnutí (105–106) ze dva roky staré disertace na závěr úvodu, napovídá, že po­dob­ nou reflexi nepovažoval za nutnou. Nelze přehlédnout, že autor pova­ žuje zjištění podobností a pravděpodobného opisování Prutkého od Římaře za svůj objev, když prý „nikde v sekundární literatuře nebylo na velmi nápadné a rozsáhlé textové shody

441

dostatečně poukázáno“ (103). Tím přehlíží předchozí bádání a stranou odsouvá také explicitně formulované a jím samotným citované pozorování F. X. Vilhuma (Čeští františkáni v Habeši, Praha 1946, 45), že „Obsahem pak jsou oba Itineráře – někdy i slovním zněním a vyjádřením – úplně stejné“. Situace je skutečně složitá, protože provázanost rukopisů je zjevně obou­ stranná a Prutký tiše čerpal i z dalších prací, např. z relací jezuitského misionáře C. Sicarda, z nichž přejal i pasáže ryze dějové a autobiografické, jak jsem na příkladu 31. kapitoly demonstroval v roce 2008.** Ostatně ani ve druhém díle Itineraria nechybí rozsáhlé zatajené výpůjčky.*** Na dalším bádání bude obtížný úkol vnést více světla do dějin rukopisu, který přirozeně vznikl ve spletitém kontextu doby a je plodem textových „Überlieferungsgeschichte“.

 Vůbec nezmiňuje orientalisty K. Petráč­ka a J. Pávovou, kteří se v 50. a 80. letech 20. století zabývali nápadnými shodami obou textů. Diplomová práce J. Pávové je aspoň uvedena v bibliografii, Petráčkova analýza nikoli. ** Kapitola 31 je součástí recenzované edice. Více v mé přednášce z koptologického kongresu ze září 2008, nyní vydávané pod názvem „A ‚New‛ Mid-Eighteenth-Century Account of the Monasteries at Scetis (Wādī Natrūn)“; viz též článek citovaný v pozn. ** na s. 440. *** Viz M. Dospěl, „Jaká je víra Etiopů? Komentovaný překlad jedné kapitoly z Itineraria Remedia Prutkého, OFM,“ Parrésia 4 (2010), s. 275–295.

V podkapitole Poznámky o jazyce a stylu (96–102) Förster nejprve obecně charakterizuje Prutkého latinu a poté postupuje metodicky podle gramatických kategorií – od syntaxe přes lexikum po morfologii – a uvádí příklady. Jeho pozornosti právem neuniklo charakteristické nadužívání ablativu gerundia, které Prutkému pomohlo kondenzovat sdělení, ale mohlo způsobit potíže, pokud jej použil v případech, kde podmět gerundia není stejný jako ve větě hlavní. Prutkého latina je skutečně svébytná a její poměřování s humanistickou nebo dokonce klasickou normou musíme chápat pouze jako nástroj k jejímu popisu. K celému úvodu je třeba poznamenat, že trpí řadou závažných chyb v přepisu a překladu dobových dokumentů. Několik příkladů: seducere populum jako „pobuřovat lid“, správně „svádět lid z cesty“ (62); perversa immaginabilia jako „nepředstavitelné zvrácenosti“, správně „představitelné (nebo myslitelné) zvrácenosti“ (62); gatum jako „kohouta“, správně „kočku“ (81); admirationem aut potius praestigii modum causant jako „vzbuzují údiv, nebo spíše jsou nástrojem kejklířských kousků“, správně „získávají si obdiv, nebo spíše určitou vážnost“ (81); tantae inter cooriuntur rixae místo tante inter eos oriuntur rixae (81); amore Christi Jesu trucidatorum incolarum jako „obyvatel zavražděných z lásky k Ježíši Kristu“, správně „obyvatel zavražděných pro jejich lásku k Ježíši Kristu“ (82); vix umbram Europeae alicujus praefigurat metropolis jako „[Káhira] sotva odráží podobu nějaké evropské metropole“, spíše „je stěží stínem …“ (85); in

442

omnibus Orientis partibus castis a Nilo et mari cavendum oculis jako „ve všech částech Orientu dále od Nilu a od moře je třeba, aby se mravně čisté oči měly na pozoru“, správně „ve všech částech Orientu je třeba, aby se mravně čisté oči měly na pozoru před Nilem a mořem“ (89). Úvodu se nevyhnuly ani dílčí chybné údaje faktografické povahy, např. údajné „dobytí Damiáty křižáky“ roku 1219 (17); jméno Václav uváděné jako Prut­ kého křestní jméno (12, 14, 41, 70), a to bez jediného dokladu; tvrzení, že k roku 2005 žilo v Egyptě asi milion koptů (21), což lze označit za přinejmenším velmi podhodnocené; tvrzení, že katolická a koptská církev „se navzájem odlišovaly jen v podobě ritu“ (23), nebo že Prutký v roce 1754 zažil v Egyptě zemětřesení (53)**.  Do literatury bylo zřejmě uvedeno roku 1937 prostřednictvím faktograficky domyšlené biografie z pera J. Pro­cházky (Čeští františkáni v Habeši, Praha, s. 114 a 120). Nevím alespoň o žádném dokumentu, který by Prutkého zmiňoval pod křestním jménem Václav. Naopak se ukazuje, že toto jméno bylo na křtu dáno druhému z dvojice nejznámějších egyptských misionářů, totiž Jakubu Římařovi (Národní archiv Praha, fond Řád františkánů, kn. 104, f. 105v), který je zase – Procházkovou knihou počínaje – v literatuře uváděn pod zjevně chybným jménem Josef; viz Procházka, Čeští františkáni v Habeši, s. 34 a 39. ** Prutký strávil celý rok 1754 cestou z Etiopie a pobytem v Evropě. Ani u tohoto tvrzení Förster neodkazuje na zdroj, ale snad myslí líčení ze

Čtenáře bude v úvodu jistě mrzet také sporadické odkazování na prameny a odbornou literaturu. Možnost posoudit zdroj by byla užitečná zvláště u problematických tvrzení. Po úvodu k osobě a dílu R. Prutkého následuje stať H. Navrátilové Pohled od Vltavy a Dunaje k Bosporu a Nilu v 17. a 18. století (107–134), která je nástinem geopolitického rámce působení českých františkánů v Egyptě, zasazeným do diskursu tzv. orientalismu. Navrátilová v něm spolehlivě zprostředkovává nejnovější bádání o dějinách osmanského Egypta a Káhiry v 17. a 18. století a svůj výklad zdánlivě nelogicky dovádí až do počátku 19. století. Důvodem je zjevně koncepce celé antologie, ve které už vyšly podobné statě věnované 15.–16. století, resp. druhé polovině 19. a první polovině 20. sto­ letí. Poslední podkapitola se zabývá Vztahy mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší v 17. a 18. století. Konečně dospíváme ke Kritické edici a komentovanému překladu části I. dílu Itineraria (kapitoly I.–XXXII.) (136–440). Vydáno bylo necelých třicet z celkového počtu 85 kapitol prvního dílu (text prvních dvou kapitol a poloviny třetí se nedochoval). Editor a překladatel vysvětluje svůj

443

76. kap. druhého dílu Itineraria, které se týká roku 1756 (v rukopise mylně uvedeno 1765 – jedná se zřejmě o chybu vzniklou při přepisu, protože tato část Itineraria není psána rukou R. Prutkého, ale vychází nejspíš z jeho zápisků, mohl ji však způsobit i sám Prutký, který tuto kapitolu psal nejspíše r. 1765).

přístup v Ediční a překladatelské poznám­ ce (441–448). V edičních pravidlech se opírá o publikovaná doporučení jiných editorů a odůvodněně bere ohled na individuální povahu rukopisu. Přístupy editorů k textu, který je navíc nekonsistentní, se budou různit; osobně bych se např. u skupiny qv/qu držel téhož úzu jako u dublet v/u obecně (svadetur) a rozšířil pravidlo i na skupiny gv/gu, nezachovával bych rozlučník (např. u poëta; v ms. užívaný nedůsledně) a v duchu editorovy zásady psát počáteční majus­ kulí i obecná substantiva označující konkrétní osoby (443) bych tak činil rovněž u slova Propheta. Když se píše rozdělovník ve slově Grand-Cairum, měl by se asi psát také ve slově velko -sultán (Grand-Sultan). Obecně bych spíše než „potřebu zachovat jevovou podobu historického textu“ (442) – včetně horních indexů (např. 12cim) – upřednostnil takové zásady, které by čtenáři zprostředkovaly relevantnější informace o rukopisu – např. bych označoval text nadepsaný nad řádkem, text odstraněný autorem, stejně jako dobové korekturní či editorské zásahy (hovoří o vzniku autografu nebo o pravopisných preferencích autora). Pokud jde o otázku českého překladu, Förster vysvětluje, že se snažil o „překlad srozumitelný, který zprostředkuje smysl jazykově (zvláště syntakticky) velmi komplikované předlohy“ (15), a zároveň upozorňuje: „Případná ,jazyková topornost‘ budiž pochopena jako záměrná s určitým ohledem na zachování ,stylových kvalit‘ latinského originálu.“ (448) Názory badatelů i čtenářů na to, do

jaké míry je možné i účelné a únosné tlumočit v překladu neurovnaný jazyk originálu nebo se snažit o vystižení stylu, se pochopitelně budou různit. Poznámka kodikologická (441–442) a Oceloryty (448) věnují pozornost rukopisu coby hmotné památce. Editor předkládá větný popis rukopisné knihy a zmiňuje i dvojí, a přesto chybnou paginaci rukopisu (místy je však snad i čtverá), zatímco moderní foliaci úvodních listů nekomentuje. Z citací v úvodu i z edice vysvítá, že situaci řeší zavedením nové, opravené průběžné paginace, která navazuje na třináctou stranu rukopisu, první dobově číslovanou. Původním číslováním rukopisných složek ani dějinami rukopisu se editor nezabývá a bez poznámky byla ponechána i zmínka o „první verzi“ Itineraria uvedená v edici a překladu dobové Poznámky k rukopisu (Animadversio, 142–143), kde však místo primo versione ve skutečnosti stojí primo ternione, což se vztahuje k prvnímu terniu konvolutu a týká se dějin spisu a ztráty jeho začátku. K ocelorytům umístěným v závěru rukopisu Förster poznamenává, že autorem mohl být „někdo, kdo si nejprve Prutkého líčení přečetl, popř. viděl některé jeho náčrtky egyptských staveb“ (448); zároveň upozorňuje na nesoulad mezi těmito vyobrazeními a popisy v textu Itineraria. Nevylučuji, že podobu, případně výběr některých ocelorytů mohl Prutký ovlivnit, obecně se však přikláním k názoru, že vznikly na základě cizích vzorů. Jako náhodný vzorek edice a překladu jsme si vybrali kapitolu druhou (čili čtvrtou kapitolu rukopisu)

444

a předposlední (čili jednatřicátou kap. rukopisu); stylistické otázky překladu přitom necháme stranou. Četba těchto dvou kapitol vyjevila na třicet méně i více závažných neshod mezi přepisem a rukopisem, až se vnucuje otázka, zda editor provedl kolaci. Uveďme např. nautarum místo nauclerum (15/148); cooriuntur místo eos oriuntur (17/152); tamen manuscriptis místo multis tamen manuscriptis (148/394); in queis místo in quovis ; in hodie místo in choro (149/394); distans místo distando (151/398); caecitatem deploratam místo caecitatem deplorabilem (152/400); projiciuntur místo projiciatur (152/402); Cannes místo canales (155/406); et quidam místo et quidem (156/406); cum místo eam; suo loco místo e suo loco (156/408); indurant, uti místo indurantur, sicuti; movebam místo commovebam ; veritate utunt místo veritate nitent (157/408). A problematických míst v překladu nemůže být méně, když se k nim přidají neporozumění lexikální nebo syntaktické stránce textu – po jednom příkladu k oběma: arbor navis není „kus dřeva pocházející z lodi“ (155/407), ale „(lodní) stěžeň“, a úryvek o plavbě ze Středozemního moře do egyptského vnitrozemí (15/150–151) Dein Nilum ingressi decurrentem alios in torrentes, agros humectantem, viridantia prata, herbas, varias cum arboribus plantas, hortorum similitudinem jucunde intuebamur nebude „potom jsme se dostali na Nil, jenž stéká na okolní rozpálená pole, zelené pláně, rostliny, různé plodiny a stromy a přináší jim vláhu. S potě Odkazuji kombinací (editorova) čísla strany rukopisu a strany knihy.

šením jsme pohlíželi na navzájem si podobné zahrady, přemýšleli …“, ale spíše „potom jsme vpluli do Nilu, jenž se rozbíhá do různých struh a zavla­ žuje pole. S potěšením jsme sledovali zelené louky….“ Závěrem už jen tři problematické častěji se vyskytující výrazy. Teneri s inf. act. neznamená „zavazovat se“ (např. 148/394), ale „mít za povinnost“, „mít (něco konat)“. Slovo religiosus má asi specifičtější význam než prostě „duchovní“, bude to nejspíše „řeholník“, jak vysvítá z rozlišování mezi religiosus (řeholník), religio­sus laicus (laický, nevysvěcený řeholník), sacerdos (kněz) a saecularis (laik, světská osoba) v recenzované 31. kapitole. Non obstante znamená „navzdory“, „přesto“, a proto např. větu Bolandus illud confirmat, quo non obstante Cofti arbitrantur… nelze přeložit jako „Bolland to potvrzuje. Píše, že není na překážku, jestliže se Koptové domnívají…“ (150/397), ale spíše jako „Bolland to potvrzuje, ale Koptové se přesto domnívají…“. K českému překladu se vztahu­jí Poznámky čili věcný komentář (426–440). V něm jsou objasněna nezvyklá slova či reálie a identifikována odkazovaná toponyma, osoby a knihy. V kondenzované podobě se tu projevuje úskalí pojednávání tolika rozličných otázek souvisejících s rozličnými jazyky. Förster upozorňuje (444), že v editovaném textu ponechává rukopisně zaznamenané varianty přepisů arabských a tureckých slov; ke svým vlastním přepisům z jazyků neužívajících latinskou abecedu se ale nevyjadřuje. A právě u nich panuje v komentáři velká

445

nejednotnost, ještě zjevnější v indexu. Např. arabský určitý člen je psán jako al, el i il, připojován je pomocí rozdělovníku i bez něj, vokalická délka je zaznamenávána proměnlivě a různými způsoby: Dēr il-Haggār (pozn. 219), Dér el Bahrí (pozn. 224) i al-Baramus (pozn. 251) nebo tur. sipâhî (pozn. 122); typografickým omylem musí být saqiyah (pozn. 181). Také u souhlásek panuje rozkolísanost: qáf jednou jako q, jindy jako k; pak sh i š ; ch i kh („trezor“ chazna, o 2 řádky níže „pokladník“ khaznadār, obojí s. 432); někdy koncové h. Bez problémů nejsou ani přepisy z řečtiny, v nichž kolísá délka – např. Dioskurides, Perí hylés iatrikés místo Dioskúridés, Peri hýlés iátrikés (pozn. 259) – a ve jménech se mísí tvary řecké, polatinštěné i počeštěné – např. Palladius, Dioskuros i Chalkédón na s. 439. Na první straně jmenného rejstříku (453) je Héraklios i Efrem, Aristotelés i Filemon. To vše kazí jinak užitečný komentář. V soupisu nazvaném Prameny a literatura (457–469) postrádáme oddíl s archivními prameny – z nepublikovaného materiálu jsou uvedeny pouze knižní rukopisy (oddíl Rukopisné prameny). Oddíl Tištěné prameny obsahuje šest titulů dobové literatury a český překlad Hérodota. Rozsáhlejší četba by jistě nabídla širší kontext a snad by korigovala některé závěry o Itinerariu. Zohlednit by se měly i pramenné edice. Zatímco některé základní práce,

stejně jako nejnovější české bádání mezi Použitou [odbornou] literaturou postrádáme, banální tituly jako Zama­ rovského Bohové a králové starého Egypta se zdají zbytné. Kniha je velmi příhodně vybavena Rejstříky (místní a jmenný, 449–455), které se omezují na vydávaný rukopis a celkem pochopitelně odkazují do českého překladu. Text byl vysázen bez ilustrací a map, ale mezi edici a Poznámky je bez popisků vloženo šest nečíslovaných černobílých obrázků z Itineraria (420–425). Obrazová příloha s řádnými popiskami a číslováním byla vložena za tiráž a tvoří ji celkem 23 barevných fotografií a reprodukcí (1 dobová mapa Egypta, 3 fotografie rukopisu Itineraria, 2 snímky jiných dobových dokumentů, 3 moderní fotografie z míst působení R. Prutkého [Plzeň a Řím], ilustrace egyptského města Džirdžá z knihy A. Edwards z roku 1888, 12 moderních fotografií egyptských památek a 1 moderní fotografie krajiny pořízená za jízdy někde v jižním Egyptě). Obálku knihy – stejně jako u třetího svazku antologie – zdobí barevná litografie Káhiry od D. Robertse, který navštívil Egypt sto let po Prutkém; frontispis je ozdoben černobílou litografií hypostylové síně z chrámu na Fílé od téhož autora. Kniha je takřka bez překlepů a ne­ dostatků formální úpravy. Zmatek v pravopisu cizích slov sice mohl být eliminován a překlad korigován, ale

 Neobyčejný význam pro poznání dějin a chodu misie v polovině 18. století mají např. edice káhirského epistolaria misijních prefektů (Lettere dei prefetti apostolici dell’Alto

Egitto, vyd. G. Giamberardini, Cairo 1960) a Římařova Liber missionis Superioris Ægypti (I primi copti cattolici, vyd. G. Giamberardini, Cairo 1958).

446

redaktorka mohla jen stěží odhalit chyby v přepisu Itineraria či v citovaných dokumentech, jak uvidíme na příkladu namátkou kolacionované zprávy z roku 1750 (54–55), z níž vybírám: Ludovico Castelverrano místo Ludovico da Castelvetrano; Vallmazara místo Vall Mazzara ; de Sasello místo da Sassello; grazia espetazione místo grand’espetativa ; redurli al gremio místo ridurli al grembo; nebo Agostino da Bari (provincia di S. Nicolao da S. Anni), kde ve skutečnosti za jménem misionáře následuje přináležitost k řádové provincii (di S. Nicolao) a číslice (da 5 anni – rozuměj di missione) vyjadřující dobu strávenou na misii, stejně jako u dalších jmen na téže straně dokumentu. Vyřčené výhrady kvalifikují knihu jako nespolehlivou. Užitek edice prvních kapitol Itineraria Remedia Prutkého pro historiky, religionisty a orien­ talisty, tím spíše filology, je proto pochybný. Zbývá věřit, že autor knihy mezitím v heuristickém a interpretačním úsilí pokročil, a my se budeme moci těšit na vydání zbývajících kapitol prvního dílu rukopisu – jak sám slibuje (16) – a jednou snad i na pečlivé vydání celého prvního dílu Itineraria. Marek Dospěl

 Edici a překlad celého druhého dílu jsem osobně připravil a také ony snad již brzy budou k dispozici pro četbu a kritické zhodnocení.

447