Parlamentní institut VYBRANÁ ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA

Parlament České republiky Kancelář Poslanecké sněmovny

Parlamentní institut

VYBRANÁ ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA Překlad financovaný z prostředků projektu Phare

Překlad č. 1.115

Zpracovali: PhDr. JUDr. Z. Masopust, Csc., PhDr. R. Drahozalová leden 1999

Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

OBSAH: Charakter práva ES   

„Van Gend en Loos“: N. V. Algemene Transport – en Expeditie Onderneming Van Gend en Loos v. Netherlands Fiscal Administration (26/62) 2 F. Costa v. ENEL (6/64) 6 „Francovich“: Andrea Francovich a jiní v. Italská republika (C-6/90 a C-9/90)11

Volný pohyb zboží      

„Statistický poplatek“: Komise v. Italská republika (24/68) „Dassonville“: Procureur du Roi v. Dassonville (8/74) „Cassis de Dijon“: REWE – Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (120/78) „Buy Irish“: Komise v. Irsko (249/81) „Keck“: Trestní řízení proti B. Keck a D. Mithouard (C-267 a C-268/91) „Obscénní zboží“: Regina v. M. D. Henn a J. F. E. Darby (34/79)

Volný pohyb osob a služeb      

„Daily Mail“: The Queen v. H. M. Treasury and commissioners of Inland Revenue ex parte Daily mail and General Trust TLC (81/87) „Luisi and Carbone“: G. Luisi a G. Carbone v. Ministero del Tesoro (286/82 a 26/83) „German Insurance“: Komise v. Spolková republika Německo (205/84) Komise v. Francie (C-154/89) „Cowan“: I. W. Cowan v. Trésor Public (186/87) Komise v. Španělské království (C-45/93)

Hospodářská soutěž  

„Continental Can“: Europemballage Corporation and Continental Can Company Inc. V. Commission (6/72) „Philip Morris – Rothmans“: British American Tobacco Company Ltd. and R. J. Reynolds Industries Inc. v. Commission (142/84 a 156/84)

Životní prostředí  

„Dánské láhve“: Komise v. Dánsko (302/86) „Kysličník titanu“: Komise v. Rada (300/89)

Asociační dohoda   

2

Řecká republika v. Komise (30/88) S. Z. Sevince v. Staatssecretaris van Justitie (C-192/89) „Kus“: Kazim Kus v. Landeshauptstadt Wiesbaden (C-237/91)

14 14 17 19 24 26 28

33 34 36 39 46 48 51

53 53 56

58 58 60

62 62 63 68


PI 1.115

2


PI 1.115

3

Charakter práva ES N. V. Algemene Transport-en Expeditie Onderneming Van Gend en Loos v. Netherlands Fiscal Administration; případ 26/62; rozhodnutí o předběžné otázce z 5. února 1963; [1963] ECR 1 Skutkový stav Tím, že nizozemská vláda převedla formaldehyd z jedné tarifní třídy do druhé, fakticky zvýšila clo. Van Gend en Loos - dovozce formaldehydu - tvrdil, že takové převedení odporuje článku 12 Smlouvy. Holandský soud, který případ projednával, požádal o rozhodnutí o předběžné otázce: za prvé, zda jednotlivec se může před národním soudem dovolávat článku 12, za druhé, zda převedení do jiné tarifní třídy bylo porušením článku 12. Belgická vláda ve svém podání uvedla, že k převedení došlo v důsledku protokolu v rámci Beneluxu, který by měl mít před Smlouvou EHS přednost. Výklad Smlouvy EHS by tudíž byl irelevantní a pravomoc Soudu by dána nebyla. Soud rozhodl: I - Proces Pokud jde o procesní správnost toho, že Tariefcommissie, soud či tribunál ve smyslu článku 177, se podle článku 177 Smlouvy EHS obrátila na Soud, nebyly vneseny námitky. Dále: k tomu, aby se Soud touto věcí zabýval z vlastní iniciativy, není důvodu. II - První otázka Nizozemská a belgická vláda zpochybňují jurisdikci Soudu s odůvodněním, že žádost o rozhodnutí se netýká výkladu, nýbrž aplikace Smlouvy v souvislosti s nizozemským ústavním právem a zejména že Soud nemá pravomoc rozhodovat, i kdyby k tomu měl příležitost, zda Smlouva EHS má přednost před nizozemským zákonodárstvím nebo před jinou úmluvou, jejíž stranou se Nizozemsko stalo a jež se stala součástí holandského vnitrostátního práva. Řešení takového problému, tvrdí se, spadá do výlučné pravomoci národních soudů a může se stát předmětem podání podle ustanovení, zakotvených v článcích 169 a 170 Smlouvy. Nicméně v tomto případě není Soud žádán, aby vynesl rozhodnutí o aplikaci Smlouvy podle zásad národního práva Nizozemska, což zůstává věcí národních soudů, ale - v souladu s bodem (a) prvního odstavce článku 177 Smlouvy - aby pouze vyložil dosah článku 12 této Smlouvy v kontextu práva Společenství a co do jeho důsledků pro jednotlivé osoby. Tento argument proto nemá právní základ. Belgická vláda dále tvrdí, že Soud nemá pravomoc rozhodovat z toho důvodu, že žádná odpověď, kterou by Soud na otázku Tariefcommissie mohl dát, by neměla vliv na výsledek řízení před tím soudem probíhajícím. Aby však soud v tomto případu pravomoc měl, je nutné pouze to, aby se položená otázka jasně týkala výkladu Smlouvy. Úvahy, které mohly národní soud či tribunál k volbě otázky vést, stejně jako význam, který v kontextu případu, jenž před sebou má, takovým otázkám přikládá, jsou z přezkumu Soudním dvorem vyloučeny. Ze znění předložených otázek se podává, že se týkají výkladu Smlouvy. Soud má tudíž pravomoc na ně odpovědět. I tento argument je tudíž bezpředmětný. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

4

B - O podstatě případu První otázka Tariefcommissie zní, zda článek 12 Smlouvy má v národním právu bezprostřední účinek v tom smyslu, že příslušníci členských států se mohou na základě tohoto článku dovolávat práv, která národní soudy musí chránit. Aby se zjistilo, zda ustanovení nějaké mezinárodní smlouvy zasahují svými důsledky až tak daleko, je třeba vzít v úvahu jejich ducha, celkovou konstrukci i znění. Z cíle Smlouvy EHS, jímž je vytvořit společný trh, na jehož fungování mají bezprostřední zájem všechny zainteresované strany ve Společenství, vyplývá, že tato Smlouva je víc než dohodou, která pouze zakládá vzájemné povinnosti států, které ji uzavírají. Tento názor potvrzuje preambule Smlouvy, která nehovoří jen o vládách, ale i o národech. Konkrétněji jej potvrzuje zřízení orgánů nadaných suverénními právy, jejichž výkon se dotýká členských států i jejich občanů. Dále je třeba konstatovat, že občané států, seskupených ve Společenství, se vyzývají, aby se na fungování tohoto Společenství podíleli prostřednictvím Evropského parlamentu a Hospodářského a sociálního výboru. Úkol, který byl Soudnímu dvoru svěřen článkem 177, jehož cílem je zajistit jednotný výklad Smlouvy národními soudy a tribunály, nadto potvrzuje, že státy uznaly, že právo Společenství má autoritu, jíž se jejich příslušníci mohou před těmito soudy a tribunály dovolávat. Závěr, který je třeba z toho vyvodit zní, že Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, kvůli němuž státy, byť v přesně vymezených oblastech, omezily svá suverénní práva, a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci. Nezávisle na zákonodárství členských států tudíž jednotlivcům neukládá jen povinnosti; jeho záměrem je také skýtat jim práva, která se stávají součástí jejich právního dědictví. Tato práva nevznikají jen tam, kde je Smlouva výslovně poskytuje, ale také v důsledku povinností, které jasně vymezeným způsobem Smlouva ukládá jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům Společenství. Pokud jde o celkovou konstrukci Smlouvy co do cel a dávek s rovnocenným účinkem, je třeba zdůraznit, že součástí článku 9, který založil Společenství na celní unii, je - jakožto zásadní ustanovení - zákaz těchto cel a dávek. Toto ustanovení se nachází na počátku té části Smlouvy, která vymezila "Zásady Společenství". Aplikuje a vysvětluje je článek 12. Formulace článku 12 obsahuje jasný a bezpodmínečný zákaz, který je povinností nikoli pozitivní (povinností něco konat), ale negativní (povinností něčeho se zdržet). Tato povinnost se neváže na žádnou výhradu ze strany států, která by její realizaci podmínila pozitivním legislativním opatřením přijatým podle národního práva. Sama povaha tohoto zákazu vede k tomu, že tento zákaz se přímo ideálně hodí k vyvolání bezprostředních účinků v právním vztahu mezi členskými státy a osobami jim poddanými. K realizaci článku 12 není zapotřebí žádného legislativního zásahu ze strany států. Ze skutečnosti, že podle tohoto článku jsou to členské státy, kdo se stal subjektem negativní povinnosti neplyne, že jejich příslušníci nemohou mít z této povinnosti prospěch. Nadto argument opřený o články 169 a 170 Smlouvy, s nímž přišly tři vlády, které ve svém přednesu případu podaly Soudu připomínky, je založen na neporozumění. Skutečnost, že tyto články Smlouvy umožňují Komisi a členským státům pohnat před Soud - a to případně i před národní soud - stát, který své povinnosti nesplnil, stejně jako skutečnost, že Smlouva ponechává na Komisi, jak zajistí, že povinnosti, které Smlouva těmto subjektům ukládá, se plní, nevylučuje možnost dovolávat se v žalobách mezi jednotlivci před národními soudy toho, že tyto povinnosti byly porušeny. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

5

Omezit záruky proti porušování článku 12 členskými státy na řízení podle článků 169 a 170 by znamenalo zlikvidovat veškerou právní ochranu individuálních práv jejich příslušníků. Existuje riziko, že uchýlit se k postupu podle těchto článků by k ničemu nevedlo, stalo-li by se tak poté, co by se realizovalo vnitrostátní rozhodnutí, přijaté v rozporu s ustanoveními Smlouvy. Bdělost jednotlivců, jimž záleží na ochraně jejich práv, se rovná účinnému dohledu jdoucímu nad rámec dohledu, který články 169 a 170 svěřují píli Komise a členských států. Z předchozích úvah vyplývá, že vzhledem k duchu, celkové konstrukci i znění Smlouvy je článek 12 třeba vykládat tak, že má bezprostřední účinek a zakládá individuální práva, která národní soudy musí chránit. III - Druhá otázka A - Jurisdikce Soudu Podle toho, co belgická a nizozemská vláda uvádějí, by formulace této otázky evidentně vyžadovala, aby Soud, dříve než ji zodpoví, zkoumal tarifní zařazení formaldehydu, dováženého do Nizozemska, zařazení, na které - pokud jde o "Tariefbesluit" z roku 1974 - Van Gend en Loos a celní inspektor v Zaandamu mají každý jiný názor. Otázka zjevně nevolá po výkladu Smlouvy, ale týká se aplikace celního zákonodárství Nizozemska na zařazení aminoplastů, která je vně pravomoci, kterou Soudnímu dvoru Evropského společenství svěřuje bod (a) prvního odstavce článku 177. Ke zvážení toho, co uvedla Tariefcommissie, Soud tudíž nemá pravomoc. Skutečný smysl otázky, kterou položila Tariefcommissie, tkví však v tom, zda - podle práva konečný nárůst cla uvaleného na určitý výrobek nikoli v důsledku zvýšení sazby, ale v důsledku nového zařazení výrobku, vyplývajícího ze změny jeho popisu v sazebníku, je v rozporu s článkem 12 Smlouvy. Nazírána takto, položená otázka se týká výkladu tohoto ustanovení Smlouvy a zejména významu, který je třeba přikládat koncepci cel ukládaných předtím, než Smlouva vstoupila v platnost. Tudíž v pravomoci Soudu je, aby o této otázce rozhodl. B - K meritu věci Z formulace a celkové konstrukce článku 12 Smlouvy vyplývá, že máme-li určit, zda cla nebo dávky s rovnocenným účinkem byly zvýšeny v rozporu se zákazem v tomto článku obsaženým, je třeba vzít v úvahu cla a dávky zkušebně používané ke dni, kdy Smlouva vstoupila v platnost. Dále: pokud jde o zákaz v článku 12 Smlouvy, takové protiprávní zvýšení může vzejít z přeskupení tarifu, jehož výsledkem je zařazení výrobku pod záhlaví zdaněné více, a ze skutečného zvýšení celní sazby. Málo záleží na tom, jak ke zvýšení cel došlo, byl-li poté, co Smlouva vstoupila v platnost, týž výrobek v témž členském státě podroben vyšší sazbě. Aplikace článku 12 je v souladu s výše podaným výkladem v pravomoci národního soudu, který musí zkoumat, zda clem postižitelný výrobek, v tomto případě formaldehyd pocházející ze Spolkové republiky Německo, je na základě celních opatření, jež v Nizozemsku vstoupila v platnost, postihován vyšším clem než jakým byl postihován 1. ledna 1958. V pravomoci Soudu není zkoumat oprávněnost protichůdných názorů na tuto věc, které mu byly v řízení předloženy, ale musí ponechat rozhodnutí o nich národním soudům. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

6

IV - Náklady Náklady, jež vznikly Komisi EHS a členským státům, které svá stanoviska Soudu předložily, hrazení nepodléhají; jelikož toto řízení - pokud jde o strany hlavního řízení - je krokem v řízení před Tariefcommissie zahájeném, dosud však neskončeném, je věcí tohoto tribunálu, aby o nákladech rozhodl. Z těchto důvodů, po vyslechnutí podání; po vyslechnutí správy soudce zpravodaje; po vyslechnutí stran; po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta; s přihlédnutím k článkům 9, 12, 14, 170 a 177 Smlouvy o založení Evropského společenství; s přihlédnutím k Protokolu o Statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství; s přihlédnutím k Procesnímu řádu Soudního dvora Evropského společenství; SOUD v odpověď na otázku, kterou mu k rozhodnutí o předběžné otázce předložila svým rozhodnutím z 16. srpna 1962 Tariefcommissie, rozhoduje tímto takto: 1. Článek 12 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství má bezprostřední účinek a zakládá individuální práva, která národní soudy musí chránit. 2. Aby se zjistilo, zda cla nebo dávky s rovnocenným účinkem byly zvýšeny v rozporu se zákazem obsaženým v článku 12 Smlouvy, je třeba přihlédnout k cílům a dávkám příslušnými členskými státy ukládaným ke dni, kdy Smlouva vstoupila v platnost. Takové zvýšení může vzejít jak z přeskupení tarifu, jehož výsledkem je zařazení výrobku pod záhlaví zdaněné více, tak za zvýšení používané celní sazby. 3. Rozhodnout co do nákladů v tomto řízení je věcí Tariefcommissie.


PI 1.115

7

F. Costa v. ENEL; případ 6/64; rozhodnutí o předběžné otázce z 15. července 1964; [1964] ECR 585 Skutkový stav: V roce 1962 znárodnila Itálie své podniky vyrábějící a distribuující elektřinu a převedla jejich majetek na novou organizaci ENEL. Costa, který byl nejen daňový poplatník a právník, ale také akcionář znárodněné společnosti vyrábějící elektřinu, napadl znárodňovací akt, který vedl k vytvoření firmy ENEL. Smírčí soudce v Miláně usiloval o to, aby italský ústavní soud předběžně rozhodl o otázkách italského ústavního práva (viz níže) a aby Soudní dvůr předběžně rozhodl o správném výkladu několika ustanovení Smlouvy. Italská vláda přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zpochybnila. Soud rozhodl: Příkazem ze dne 16. ledna 1964, Soudu řádně zaslaným, smírčí soudce (Giudice Conciliatore) v Miláně "s přihlédnutím k článku 177 Smlouvy o založení EHS z 25. března 1957, která se stala součástí italského práva zákonem č. 1203 ze 14. října 1957, a s přihlédnutím k tvrzení, že zákon č. 1643 ze 6. prosince 1962 a prezidentské dekrety vydané k jeho provedení.... porušují články 102, 93, 53 a 37 výše zmíněné Smlouvy" zahájil řízení a nařídil, aby spis byl postoupen Soudnímu dvoru. O aplikaci článku 177 O tvrzení pokud jde o formulaci otázky Byla vznesena stížnost, že za otázkou se skrýval úmysl získat pomocí článku 177 rozhodnutí o slučitelnosti vnitrostátního práva se Smlouvou. Tento článek však říká, že národní soudy, proti jejichž rozhodnutí - jako je tomu v tomto případě - neexistuje opravný prostředek, musí, vyvstane-li před nimi otázka výkladu, postoupit věc Soudnímu dvoru, aby bylo možno rozhodnout o předběžné otázce výkladu Smlouvy. Toto ustanovení nedává Soudu pravomoc aplikovat Smlouvu na konkrétní případ ani rozhodnout o platnosti ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu ke Smlouvě, jak by mohl na základě článku 169. Soud nicméně může z otázky národním soudem nesprávně formulované odvodit otázky, které se výkladu Smlouvy týkají. Soud by tudíž měl rozhodnout nikoli o platnosti italského práva ve vztahu ke Smlouvě, ale jen o výkladu výše zmíněných článků v kontextu právních problémů, které formuloval Giudice Conciliatore. O tvrzení, že výklad není nutný Byla vznesena stížnost, že milánský soud žádal o výklad Smlouvy, který pro rozhodnutí sporu, který má před sebou, není nutný. Jelikož však článek 177 je založen na jasném odlišení funkcí národních soudů a Soudního dvora, nemůže Soudní dvůr zmocňovat, aby zkoumal skutkové okolnosti případu nebo kritizoval, proč byla stížnost o výklad vznesena a jaký účel se jí sledoval.


PI 1.115

8

O tvrzení, že soud byl povinen aplikovat vnitrostátní správo Italská vláda tvrdí, že žádost, kterou Giudice Conciliatore podal, je "absolutně nepřípustná", jelikož národní soud, který je povinen aplikovat vnitrostátní právo, nesmí využívat článku 177. Na rozdíl od běžných mezinárodních smluv Smlouva EHS vytvořila svůj vlastní právní řád, který se - jakmile Smlouva vstoupila v platnost - stal nedílnou součástí právních řádů členských států a který jejich soudy musí aplikovat. Tím, že na neomezenou dobu vytvořily Společenství, které má svou vlastní právní subjektivitu, vlastní právní způsobilost a způsobilost zastupovat na mezinárodní scéně a zejména skutečné pravomoci plynoucí z omezení suverenity či přenesení pravomoci členskými státy na Společenství, členské státy - třebaže jen ve vymezených oblastech - omezily svá suverénní práva a vytvořily tak právní řád zavazující jak jejich příslušníky, tak je samé. Začlenění od Společenství se odvozujících ustanovení a obecněji požadavků a ducha Smlouvy do práva každého členského státu státům zároveň znemožňuje, dávat jednostranným a následným opatřením přednost před právním řádem, který přijaly na základě reciprocity. Takové opatření tudíž nemůže být s oním právním řádem v rozporu. Výkonná síla komunitárního práva se nemůže stát od státu v důsledku následných domácích zákonů lišit, aniž by se tím ohrozilo dosažení cílů Smlouvy, vytyčených v článku 5 (2) a aniž by vznikla diskriminace, kterou článek 7 zakazuje. Závazky převzaté na základě Smlouvy o založení Společenství by nebyly bezpodmínečné, ale pouze podmíněné, kdyby je následné zákonodárné akty signatářů mohly zpochybnit. Kdykoli Smlouva dává státům právo jednat jednostranně, činí tak jasnými a přesnými ustanoveními (např. články 15, 93 (3), 223, 224 a 225). Žádosti členských států, aby se mohly od Smlouvy odchýlit, podléhají zvláštnímu povolovacímu řízení (např. článek 8 (4), 17 (4), 25, 26, 73, třetí odstavec článku 93 (2) a čl. 226), které by ztratilo smysl, kdyby členské státy mohly běžným zákonem své závazky vypovědět. Přednost práva Společenství potvrzuje článek 189, podle něhož nařízení "je závazné" a "bezprostředně použitelné v každém členském státě". Toto ustanovení, k němuž nejsou žádné výhrady možné, by nemělo význam, kdyby stát mohl jednostranně jeho účinky zrušit legislativním opatřením, které by mohlo nad právem Společenství převážit. Ze všech těchto konstatování vyplývá, že nad právem, vyvěrajícím ze Smlouvy jakožto nezávislého pramene práva nemohou vzhledem k jeho zvláštní a původní povaze převážit ustanovení domácího práva, jakkoli formulovaná, aniž by toto právo bylo zbaveno charakteru komunitárního práva a aniž by byl zpochybněn právní základ samého Společenství. To, že státy přenesly ze svých domácích právních řádů na právní řád Společenství práva a povinnosti vznikající na základě Smlouvy, s sebou nese trvalé omezení jejich suverénních práv, nad nímž následný jednostranný akt, s koncepcí Společenství neslučitelný, nemůže převážit. Článek 177 je tudíž třeba aplikovat bez ohledu na jakýkoli domácí zákon, vyvstanou-li otázky týkající se výkladu Smlouvy. Otázky, které pokud jde o články 102, 93, 53 a 37 Giudice Conciliatore položil, směřují především ke zjištění, zda tato ustanovení mají bezprostřední účinky a vytvářejí individuální práva, která národní soudy musí chránit, a - pokud ano - co znamenají. O výkladu článku 102


PI 1.115

9

Článek 102 stanoví, že "jsou-li důvody k obavám", že ustanovení zákona může vyvolat "narušení", členský stát, který jeho přijetí zamýšlí, se "poradí s Komisí"; Komise doporučí členským státům přijetí vhodných opatření, aby k narušení nedošlo. Tento článek, zařazený do kapitoly věnované "Sbližování právních předpisů", má zabránit tomu, aby se výrazněji projevily rozdíly mezi zákonodárstvím jednotlivých států pokud jde o cíle Smlouvy. Tímto ustanovením členské státy omezily volnost své iniciativy, jelikož souhlasily s tím, že se podrobí příslušné konzultační proceduře. Tím, že se nedvojsmyslně zavázaly nejprve se s Komisí radit ve všech případech, kdy připravované zákonodárství může vytvářet riziko, jakkoli nepatrné, možného narušení, státy na sebe vůči Společenství vzaly povinnost, která je zavazuje jako státy, nevytváří však individuální práva, která národní soudy musí chránit. Komise je zase povinna zajišťovat, že se ustanovení tohoto článku budou dodržovat; tato povinnost však nedává jednotlivcům právo v rámci komunitárního práva a pomocí článku 177 tvrdit, že příslušný stát kteroukoli svou povinnost nesplnil nebo že svou povinnost porušila Komise. O výkladu článku 93 Podle článku 93, odst. 1 a 2 Komise ve spolupráci s členskými státy v zájmu přijímání vhodných opatření, která fungování společného trhu vyžaduje, "průběžně zkoumá systémy podpor existující v těchto státech". Podle článku 93 (3) musí být Komise včas informována o jakýchkoli záměrech poskytnout nebo upravit podpory, přičemž dotyčný členský stát nemůže svá zamýšlená opatření provést, dokud se v komunitárním řízení a, pokud je to nezbytné, v řízení před Soudním dvorem nedospěje ke konečnému rozhodnutí. Tato ustanovení, zařazená do oddílu Smlouvy nazvaného "Podpory poskytované státy", mají na jedné straně postupně existující podpory vyloučit a na druhé straně jednotlivým členským státům zabránit, aby při správě svých vnitřních věcí zaváděly "v jakékoli podobě" nové podpory, které by mohly přímo nebo nepřímo výrazně upřednostnit některé podniky nebo výrobky a které, byť jen potenciálně, hrozí narušit soutěž. Článkem 92 členské státy uznaly, že takové podpory jsou se společným trhem neslučitelné a nepřímo se tak zavázaly už žádné nezavádět, nestanoví-li se ve Smlouvě jinak; naopak v článku 93 pouze souhlasily, že se podrobí příslušnému řízení o odstraňování existujících podpor a zavádění nových. Tím, že se výslovně zavázaly Komisi "včas" informovat a že přijaly postupy v článku 93 zakotvené, přijaly státy vůči Společenství závazek, který je váže jakožto státy, nezakládá však s výjimkou závěrečného ustanovení článku 93 (3), o které v tomto případě nejde - žádná individuální práva. Komise je zase povinna zajišťovat, že se ustanovení tohoto článku budou dodržovat a žádá se po ní, aby ve spolupráci s členskými státy existující systémy podpor průběžně zkoumala. Tato povinnost však nedává jednotlivcům právo se v rámci komunitárního práva a pomocí článku 177 dovolávat toho, že příslušný stát kteroukoli svou povinnost nesplnil nebo že svou povinnost porušila Komise. O výkladu článku 53 Článkem 53 se členské státy zavazují nezavádět nová omezení práva podnikání příslušníků jiných členských států na svém území, pokud Smlouva nestanoví jinak. Závazek, který státy Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

10

takto na sebe vzaly, se právně prostě rovná povinnosti nekonat,která je bezpodmínečná a co do svého výkonu či účinku nezávislá na přijetí jakýchkoli opatření státy nebo Komisí. Je tudíž sama v sobě právně úplná a schopná vyvolat přímé účinky na vztahy mezi členskými státy a jednotlivci. Takový výslovný zákaz, který v celém Společenství vstoupil v platnost spolu se Smlouvou a stal se tak nedílnou součástí právního řádu členských států, je součástí práva těchto států a přímo se dotýká jejich příslušníků, v jejichž prospěch vytvořil individuální práva, která národní soudy musí chránit. Požadovaný výklad článku 53 vyžaduje, aby se tento článek zvážil v kontextu kapitoly týkající se práva podnikání, ve které se objevuje. Poté, co v článku 52 stanovila, že "omezení svobody podnikání pro příslušníky členského státu na území jiného členského státu budou postupně zrušena", tato kapitola dále v článku 53 stanoví, že "členské státy nezavedou nová omezení práva podnikání příslušníků jiných členských států na svém území". Otázkou tudíž je, za jakých podmínek mají příslušníci jiných členských států právo podnikání. O tom pojednává druhý odstavec článku 52, kde je stanoveno, že svoboda podnikání zahrnuje právo zahajovat a provozovat samostatnou výdělečnou činnost a zřizovat a řídit podniky "za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky právem země, kde dochází k podnikání". O výkladu článku 37 Článek 37 (1) stanoví, že členské státy uzpůsobí postupně "státní monopoly obchodní povahy" tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi příslušníky členských států pokud jde o podmínky nákupu nebo odbytu zboží. Podle článku 37 (2) jsou členské státy povinny zdržet se jakéhokoli nového opatření, které by bylo v rozporu se zásadami stanovenými v článku 37 (1). Členské státy na sebe tudíž vzaly dvojí závazek: za prvé aktivní, totiž uzpůsobit státní monopoly, a za druhé pasivní, totiž zdržet se jakýchkoli nových opatření. Tím, co se požaduje, je výklad druhého závazku, spolu s jakýmikoli aspekty závazku prvního, jež jsou k jeho výkladu nezbytné. Článek 37 (2) obsahuje absolutní zákaz: nikoli povinnost něco konat, ale povinnost se určitého konání zdržet. Tato povinnost není provázena výhradou, která by mohla její plnění podřídit nějakému pozitivnímu aktu národního práva. Jde v podstatě o zákaz, který může mít bezprostřední účinky na právní vztahy mezi členskými státy a jejich příslušníky. Takový jasně vyjádřený zákaz, který v celém Společenství vstoupil v platnost spolu se Smlouvou a stal se tudíž nedílnou součástí právního řádu členských států, je součástí práva těchto států a bezprostředně se dotýká jejich příslušníků, v jejichž prospěch vytváří individuální práva, která národní soudy musí chránit. V důsledku složité formulace a toho, že články 37 (1) a 37 (2) se překrývají, je pro požadovaný výklad nezbytné zkoumat tyto články jako součást kapitoly, ve které se objevují. Tato kapitola se zabývá "odstraňováním kvantitativních omezení mezi členskými státy". Cílem odkazu na "zásady stanovené v odstavci 1", obsaženého v článku 37 (2), je tudíž vyloučit jakoukoli novou "diskriminaci mezi příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu nebo odbytu zboží". Poté, co takto cíl konkretizoval, vyjmenovává článek 37 (1) způsoby, jak lze tento cíl zmařit, a to proto, aby je zakázal. Prostřednictvím odkazu v článku 37 (2) jsou tudíž zakázány jakékoli nové monopoly nebo orgány uvedené v článku 37 (1), a to proto, že směřují k zavádění nových případů diskriminace pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží. Je tudíž věcí soudu jednajícího o hlavní žalobě, aby nejprve zkoumal, zda je tento cíl narušován, tj. zda ze samotného zpochybňovaného Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

11

opatření vyplývá, případně jeho důsledkem může být nějaká nová diskriminace mezi příslušníky členských států pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží. Je třeba ještě zvážit prostředky, které článek 37 (1) předvídá. Nezakazuje vytváření jakýchkoli státních monopolů, ale pouze monopolů "obchodní povahy" a i tehdy jen natolik, nakolik směřují k zavedení případů diskriminace, o které je řeč. Aby pod takový zákaz spadaly, musí příslušné státní monopoly nebo orgány za prvé mít za svůj předmět transakce týkající se obchodního produktu schopného být předmětem soutěže a obchodu mezi členskými státy a, za druhé, musí hrát v takovém obchodu účinnou roli. Je věcí soudu jednajícího o hlavní žalobě, aby u každého případu zjistil, zda hospodářská činnost, o kterou jde, se týká takového produktu, který - v důsledku své povahy a technických či mezinárodních podmínek, jimž je vystaven - může hrát účinnou roli v dovozech nebo vývozech mezi příslušníky členských států. Náklady Náklady, které vznikly Komisi Evropského hospodářského společenství a italské vládě, které Soudu předaly svá stanoviska, hrazení nepodléhají a jelikož toto řízení, pokud jde o strany řízení o hlavní žalobě, je krokem v řízení zahájeném a dosud neskončeném před Giudice Conciliatore v Miláně, je rozhodnutí o nákladech věcí Giudice Conciliatore. Z těchto důvodů SOUD, rozhoduje o námitce nepřípustnosti opřené o článek 177, tímto prohlašuje: Jelikož následné jednostranné opatření nemůže mít přednost před právem Společenství, jsou otázky, které položil Giudice Conciliatore v Miláně přípustné, nakolik se v tomto případě týkají výkladu ustanovení Smlouvy EHS; a rovněž rozhoduje: 1. Článek 102 neobsahuje ustanovení schopná vytvořit individuální práva, která národní soudy musí chránit; 2. Jednotlivé části článku 93, kterých se otázka týká, rovněž žádná taková ustanovení neobsahují; 3. Článek 53 představuje komunitární normu, schopnou vytvářet individuální práva, která národní soudy musí chránit. Zakazuje jakékoli nové opatření podřizující podnikání příslušníků jiných členských států přísnějším normám než jaké jsou stanoveny pro příslušníky země, kde se podniká, ať se podniky spravují právním řádem jakýmkoli; 4. Článek 37 (3) je ve všech svých ustanoveních normou komunitárního práva, schopnou vytvořit individuální práva, která národní soudy musí chránit. Pokud jde o otázku, položenou Soudu, zakazuje přijetí jakéhokoli nového opatření odporujícího zásadám článku 37 (1), tj. opatření, jehož cílem nebo výsledkem je nová diskriminace mezi příslušníky členských států pokud jde o podmínky nákupu nebo odbytu zboží prostřednictvím monopolů nebo orgánů, které musí, za prvé mít za svůj předmět transakce týkající se obchodního produktu schopného být předmětem soutěže a obchodu mezi členskými státy a, za druhé, musí hrát v takovém obchodu účinnou roli; Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

12 a dále prohlašuje:

Rozhodnutí o nákladech tohoto řízení je věcí Giudice Conciliatore v Miláně.


PI 1.115

13

Andrea Francovich a jiní v. Italská republika; spojené případy C-6/90 a C-9/90; rozhodnutí o předběžné otázce z 19. listopadu 1991; [1991] ECR I-5357 Skutkové okolnosti: Řada italských pracovníků nebyla schopna dosáhnout toho, aby jim jejich zbankrotovaní zaměstnavatelé vyplatili dlužnou mzdu. Poté, co selhaly všechny pokusy o vynucení rozsudků, nařizujících insolventním společnostem, aby navrhovatelům zaplatily, co jim dlužily, usilovali navrhovatelé o to, aby jim dlužné částky zaplatila Italská republika. Své požadavky zdůvodnili tím, že stát neprovedl směrnici 80/987, která vstoupila v platnost 23. října 1983. Tato směrnice na členských státech požadovala, aby zajistily systém ochrany mezd pracovníků insolventních zaměstnavatelů. Itálii mělo tak být nařízeno vyplatit jejich (....) mezd, resp. - alternativně náhradu. Následnou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se mělo vyjasnit, zda v případě, že povinnosti ze směrnice vyplývající nebyly splněny, to stát může učinit. Soud rozhodl: ..... 9. První otázka, kterou národní soudy položily, klade dva problémy, o nichž je třeba uvažovat odděleně. Týká se za prvé bezprostředního (přímého) účinku směrnice, která vymezuje práva zaměstnanců a za druhé existence a rozsahu odpovědnosti státu za škodu, způsobenou porušením jeho povinností podle práva Společenství. Bezprostřední účinek ustanovení směrnice, vymezujících práva zaměstnanců 10. První část první otázky, položené národními soudy, se snaží zjistit, zda ustanovení směrnice, vymezující práva zaměstnanců, je třeba vyložit tak, že dotčené osoby mohou u národních soudů vymoci svá práva proti státu, nebyla-li ve stanovené lhůtě přijata prováděcí opatření. 11. Jak Soud konstantně judikoval, stát, který ve stanovené lhůtě nepřijal prováděcí opatření, která směrnice vyžaduje, se nesmí proti jednotlivcům dovolávat toho, že nesplnil povinnosti, které ze směrnice vyplývají. Tudíž: jeví-li se ustanovení smlouvy co do svého předmětu bezpodmínečná a dostatečně přesná, lze se těchto ustanovení, nebyla-li ve stanovené lhůtě přijata prováděcí opatření, dovolávat proti všem národním ustanovením se směrnicí neslučitelným, nakolik ustanovení směrnice vymezují práva, jichž se jednotlivci mohou proti státu domoci (rozsudek v případu 8/81 Becker v. Finanzamt Münster Innenstadt [1982] ECR 53). 12. Je tudíž třeba zkoumat, zda ustanovení směrnice 80/987, vymezující práva zaměstnanců, jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná. Nutno zvážit tři aspekty: kdo má právo na poskytovanou záruku, co tato záruka obsahuje, a kdo je povinen záruku poskytnout. V této souvislosti vyvstává zejména otázka, zda za toho, kdo je povinen záruku poskytnout, lze považovat stát, a to proto, že ve stanovené lhůtě nepřijal potřebná prováděcí opatření. ..... 26. Ačkoli tedy ustanovení příslušné směrnice jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná co do určení osob, která mají na záruku právo i co do obsahu této záruky, nepostačují tyto prvky k tomu, aby jednotlivcům umožňovaly dovolat se těchto ustanovení před národními soudy.


PI 1.115

14

Tyto ustanovení neříkají, kdo je povinen záruku poskytnout a stát nelze považovat za odpovědný jen proto, že ve stanovené lhůtě nepřijal opatření k transpozici. 27. Na první část první otázky je tedy třeba odpovědět, že ustanovení směrnice 80/987, vymezující práva zaměstnanců, je třeba vyložit tak, že dotčené osoby nemohou u národních soudů svá práva proti státu vymoci, nebyla-li ve stanovené lhůtě přijata prováděcí opatření. Odpovědnost státu za škodu, vzniklou v důsledku toho, že porušit své povinnosti podle práva Společenství 28. Ve druhé části první otázky se národní soud snaží zjistit, zda členský stát je povinen nahradit škodu, která byla jednotlivcům způsobena tím, že nedošlo k transpozici směrnice 80/987. 29. Národní soud tak klade otázku existence a rozsahu odpovědnosti státu za škody vyplývající z porušení jeho povinností podle práva Společenství. 30. Tento problém je třeba zkoumat ve světle celkového systému Smlouvy a jejích základních zásad. (a) Existence odpovědnosti státu jako zásadní otázka 31. Nejprve je třeba si uvědomit, že Smlouva EHS vytvořila vlastní právní řád, který je začleněn do právních řádů členských států a který jsou jejich soudy povinny aplikovat. Subjekty tohoto právního řádu nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci. Právo Společenství ukládá jednotlivcům břemena, chce však také založit práva, která se stávají součástí jejich právního dědictví. Tato práva nevznikají jen tam, kde je Smlouva výslovně poskytuje, ale i v důsledku povinností, které Smlouva jasně definovaným způsobem ukládá jednotlivcům i členským státům a orgánům Společenství (viz rozsudky v případu 26/62 Van Gend en Loos [1963] ECR 1 a v případu 6/64 Costa v. Enel [1964] ECR 585). 32. Nadto, jak vyplývá z konstantní judikatury, národní soudy, jejichž úkolem je v rámci jejich pravomoci aplikovat ustanovení práva Společenství, musí zajistit plný účinek těchto ustanovení a chránit práva, která dávají jednotlivcům (viz zejména rozsudky v případu 106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal [1978] ECR 629, bod 16, a v případu C-213/89 Factortame [1990] ECR I-2433, bod 19). 33. Plná účinnost komunitárních pravidel by byla narušena a ochrana práv, která dávají, by byla oslabena, kdyby se jednotlivci nemohli domoci odškodnění, jsou-li jejich práva porušována v důsledku porušení komunitárního práva, za které odpovídá členský stát. 34. Možnost získat odškodnění od členského státu je nezbytná zejména tehdy, je-li - jako v tomto případě - plný účinek práva Společenství, za který lze k odpovědnosti volat stát, vlastní systému Smlouvy. 35. Z toho vyplývá, že zásada, podle níž stát musí odpovídat za škody, způsobené jednotlivcům v důsledku porušení práva Společenství, za které lze volat k odpovědnosti stát, je vlastní systému Smlouvy. 36. Další oporu pro povinnost členského státu nahradit škodu lze nalézt v článku 5 Smlouvy, podle něhož členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z práva Společenství. K nim patří povinnost odstraňovat protiprávní následky porušení komunitárního práva (pokud jde o analogické ustanovení článku 86 Smlouvy ESUO, viz rozsudek v případu 6/60 Humblet v. Belgie [1960] ECR 559). Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

15

37. Ze všeho, co bylo výše uvedeno, vyplývá, že zásadou komunitárního práva je, že členské státy jsou povinny nahradit škodu, způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství, za které je lze činit odpovědnými. (b) Podmínky odpovědnost státu 38. Přestože odpovědnost státu vyžaduje komunitární právo, podmínky, za kterých tato odpovědnost k právu na odškodnění vede, závisejí na povaze porušení komunitárního práva, z něhož škoda povstala. 39. Kde stát - jako je tomu v tomto případě - nesplní svou povinnost přijmout všechna opatření nezbytná k tomu, aby se dosáhlo výsledku směrnicí stanoveného, která pro něj vyplývá z třetího odstavce článku 189 Smlouvy, plná účinnost této normy komunitárního práva vyžaduje, aby existovalo právo na odškodnění, jsou-li splněny tři podmínky. 40. První z těchto podmínek je, že výsledek směrnicí stanovený zakládá práva jednotlivců. Druhou podmínkou je, že lze určit, jaký obsah tato práva na základě ustanovení směrnice mají. Konečně třetí podmínkou je existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti, kterou stát má, a škodou, kterou dotčené strany utrpěly. 41. Tyto podmínky postačují, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody, právo, které se opírá přímo o právo Společenství. 42. S touto výhradou je stát povinen nahradit důsledky způsobené škody podle národní právní úpravy odpovědnosti. Neexistuje-li komunitární právní úprava, je na vnitrostátním právu členského státu, aby stanovilo, které soudy jsou příslušné, a aby stanovilo podrobná procesní pravidla řízení určených k zajištění plné ochrany práv, která jednotlivci odvozují z práva Společenství (viz rozhodnutí v případu 60/75 Russo v. Aima [1976] ECR 45, v případu 33/76 Rewer v. Landwirtschafskammer Saarland [1976] ECR 1989 a v případu 158/80 Rewe v. Hauptzollamt Kiel [1981] ECR 1805). 43. Dále, hmotněprávní a procesněprávní podmínky náhrady škody, stanovené národním právem členských států, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají domácích nároků a nesmějí být formulovány tak, aby získání náhrady fakticky znemožnily nebo nadměrně znesnadnily (pokud jde o analogický problém vrácení daní, vybraných v důsledku porušení komunitárního práva, viz inter alia rozhodnutí v případu 199/82 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. San Georgio 1983 [ECR] 3595). 44. Porušení komunitárního práva státem, k němuž došlo tím, že stát ve stanovené lhůtě netransponoval Směrnici 80/987, bylo v tomto případě potvrzeno rozsudkem Soudu. Součástí výsledku, který tato směrnice požaduje, je poskytnutí pracovníkům práva na záruku, že jim budou proplaceny jejich neproplacené mzdy, na které mají nárok. Jak je z pojednání o první části otázky zřejmé, lze obsah tohoto práva určit na základě ustanovení směrnice. 45. Národní soud tudíž musí ve shodě s vnitrostátními předpisy o odpovědnosti za škodu zajistit právo zaměstnanců obdržet náhradu škody, jež jim byla způsobena v důsledku neprovedení směrnice. Národnímu soudu je tedy třeba odpovědět tak, že po členském státu se žádá, aby nahradil škodu, která byla jednotlivcům způsobena neprovedením Směrnice 80/987.


PI 1.115

16

Volný pohyb zboží Statistický poplatek Commission v. Italy, Case 24/68; Rozsudek z 1. července 1969; [1969] ERC 193 Okolnosti: Na základě postupu podle čl. 169 Smlouvy ES Komise prohlásila, že Itálie porušila své závazky ze Smlouvy tím, že na importované a exportované zboží uvalila poplatek označený jako "statistický poplatek". Podle názoru Komise má tento poplatek stejný účinek jako vývozní nebo dovozní clo. Soud rozhodl: ......... Pojem poplatku majícího rovnocenný účinek 3. V souladu s čl. 9 Smlouvy EHS je Společenství založeno na celní unii založené na zákazu celních poplatků a všech dávek majících rovnocenný účinek mezi členskými státy a na přijetí společného celního sazebníku ve vztahu k třetím zemím. Článek 12 zakazuje zavedení nových dovozních nebo vývozních celních poplatků nebo dávek, majících rovnocenný účinek. Podle čl. 13 a 16 mají být celní poplatky a dávky s rovnocenným účinkem jak na dovoz tak na vývoz, existující mezi členskými státy, zrušeny v souladu s ustanovením těchto článků. 4. Samo umístění výše citovaných ustanovení do této úvodní části Smlouvy vyhrazené základům Společenství (čl. 9 je prvním ustanovením části věnované volnému pohybu zboží a čl. 12, 13 a 16 na začátku oddílu, který vylučuje celní poplatky mezi členskými státy) dostatečně zřejmě ukazuje, jaký zásadní význam tento zákaz má. Význam těchto ustanovení je tak zásadní, že ve snaze zabránit jejich obcházení cestou různých celních a fiskálních opatření, byla Smlouva konstruována tak, aby zabránila jakémukoli možnému neúspěchu při implementaci těchto pravidel. 5. Čl. 17 proto uvádí, že tento zákaz uvedený v čl. 9 se vztahuje i na cla fiskální povahy. Článek 95, který se objevuje jak v té části smlouvy, která se zabývá „Politikami společenství“, tak v té části, která pojednává o daních, je zamýšlen k tomu, aby vyplnil všechny mezery které mohou otevřít fiskální opatření, a to tak, že stanovil zákaz zavedení jiného vnitřního zdanění na dovezené zboží než toho, jemuž je podrobeno zboží domácí. 6. Při zákazu zavedení celních bariér nerozlišuje smlouva mezi zbožím v tom ohledu, zda vstupuje nebo nevstupuje do soutěže s výrobky dováženými. Účelem zrušení celních bariér není proto jen vyloučení jejich ochranářské povahy, ale Smlouva sleduje obecné prosazení zrušení celních poplatků a dávek s rovnocenným účinkem, aby byl zajištěn volný pohyb zboží. 7. Z celkového systému a obecné povahy zákazu jakéhokoli celního poplatku uvaleného na zboží pohybující se mezi členskými státy je zřejmé, že celní poplatky jsou zakázány nezávisle na tom, jaký důvod vedl k jejich zavedení a k jakému účelu má sloužit příjem z nich. Odůvodnění tohoto zákazu je založeno na skutečnosti, že jakákoli možná dávka (jakkoli je Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

17

malá), která je uvalena na zboží z důvodu, že toto zboží překračuje hranice, vytváří překážku pro pohyb takového zboží. 8. To, že zákaz celních poplatků je rozšířen i na dávky mající rovnocenný účinek, směřuje k posílení tohoto zákazu celních poplatků doplněním a zefektivněním zákazu vytvářet překážky pohybu zboží. Zavedení těchto dvou doplňujících se pojmů má za cíl zabránit v rámci obchodu mezi členskými státy ukládání jakýchkoliv peněžitých dávek na zboží cirkulující v rámci Společenství jen proto, že překračuje národní hranice. 9. Pro rozhodnutí, zda je určité dávce připisován účinek rovnocenný celnímu poplatku, je důležité zvážit její dopad ve světle cílů Smlouvy, které jsou upraveny v částech, hlavách a kapitolách, v nichž se nacházejí ustanovení čl. 9, 12, 13 a 16, týkající se zejména volného pohybu zboží. Z toho vyplývá, že jakákoli peněžitá dávka, ať je jakkoli malá, ať je její účel a způsob vymáhání jakýkoli, která je uvedena jednostranně na domácí nebo cizí výrobky jen proto, že překračují hranici a která není stricto sensu celním poplatkem, je dávkou s rovnocenným účinkem jako celní poplatek, tak jak to má na mysli čl. 9, 12, 13 a 16 Smlouvy, a to i v případě, že není vybírána ve prospěch státu, nemá ochranářskou ani diskriminační povahu a výrobek, na který byla uvalena, nekonkuruje zboží domácí výroby. 10. Z rozboru uvedených ustanovení a jejich vztahu s ostatními ustanoveními Smlouvy vyplývá, že zákaz nových celních poplatků a dávek s rovnocenným účinkem vytváří ve spojení s principem volného pohybu zboží základní pravidlo, které, aniž by se to dotýkalo jiných ustanovení Smlouvy, nepřipouští žádné výjimky. 11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti vyplývá z čl. 95 an., že pojem dávky mající rovnocenný účinek nezahrnuje daně, které jsou uvaleny v rámci státu na stejné nebo podobné domácí výrobky nebo spadají, pokud takové výrobky neexistují, do rámce obecného systému vnitřních daní nebo mají kompenzovat tyto daně v souladu s ustanoveními Smlouvy. I když není vyloučeno, že za určitých okolností může poskytnutí určitého druhu služby být důvodem pro částečnou úhradu takové služby, nelze toto aplikovat než na zvláštních případech, které nemohou vést k obcházení ustanovení čl. 9, 12, 13 a 16 Smlouvy. Dávka, která je předmětem sporu 12. Žalovaný zdůrazňuje především, že Komise se mýlí v tom, že rozděluje statistický poplatek na dva druhy; jeden, vztahující se na dovoz a druhy, vztahující se na vývoz, protože právní povaha sporné dávky by měla být určena na základě její charakteristiky, nikoli tak, že se rozliší dva uvedené druhy dávek. Podle žalovaného skutečnost, že statistický poplatek je uvalen vždy, když zboží překročí hranice, aniž by se rozlišovalo, zda jde o dovoz nebo vývoz, nebo zda jde o domácí nebo zahraniční zboží, ipso facto vylučuje možnost považovat ho za dávku mající rovnocenný účinek jako celní poplatek, protože je vyloučena možnost ochrany domácích výrobků i možnost diskriminace. 13. Komise naopak dělí sporný poplatek do dvou kategorií, majících rovnocenný účinek jako celní poplatek jak na dovážené, tak na vyvážené zboží a mající diskriminační účinek, i když velice malý. 14. Pro definici podle Smlouvy nemá žádný význam to, zda je sporná dávka uplatňována jako obecná nebo jako dvě rozdílné dávky pro dovoz a vývoz. Protože je tato dávka uvalena Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

15.

16.

17. 18.

18

všeobecně na zboží překračující hranice, tato dávka ohrožuje vzájemné propojení, které Smlouva sleduje a ovlivňuje tak volný pohyb zboží, stejně jako celní poplatek. Ani velmi nízká úroveň této dávky nemůže změnit její povahu s ohledem na principy Smlouvy, které nespojují s legalitou obdobných dávek žádná kvantitativní kritéria, která by měla vliv na podstatu dávky. Italská vláda dále tvrdí, že sporná dávka reflektuje poskytnutou službu a jako taková nemůže být považována za dávku s rovnocenným účinkem. Podle italské vlády je účelem předmětné statistiky poskytnout přesnou evidenci pohybu zboží a v důsledku toho i stavu na trhu. Vláda tvrdí, že přesné informace takto získané umožní dodavatelům lepší postavení na italském trhu a stejnou výhodu získají i výrobci a že tato zvláštní výhoda, kterou dealeři z tohoto průzkumu získají, odůvodňuje poplatek za veřejnou službu a navíc prokazuje, že tato dávka má charakter "quid pro quo". Předmětná statistická informace je přínosná jak pro ekonomiku jako celek, tak i inter alia pro příslušné správní orgány. I když by se postavení soutěžitelů, dovozců i vývozců, mělo v důsledku předmětné dávky zlepšit, představuje tato statistika výhody tak obecné povahy, že je těžké je zhodnotit, takže sporná dávka nemůže být považována za skutečně prokázanou výhodu. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že pokud je sporná dávka uvalena na vývoz, je to v rozporu s čl. 16 Smlouvy. Co se týče statistické dávky na dovoz z jiného členského státu, týkající se zboží spadajícího pod pravidla regulující společné tržní řády, výše uvedené ustanovení zakotvují celní poplatky a dávky s rovnocenným účinkem na obchod mezi členskými státy. Pojem "dávky mající rovnocenný účinek jako celní poplatek" byl odvozen v těchto pravidlech z čl. 9, 12 a 13 Smlouvy. Nic v rámci výše citovaných pravidel neodůvodňuje závěr, že v rámci těchto pravidel by měl mít tento pojem jiný obsah, než který mu dává sama Smlouva, zejména pokud tato pravidla berou v úvahu koncepci zřízení Společného trhu pro zemědělské výrobky, neboť sledují stejné cíle, jako čl. 9 a 13 Smlouvy, které provádějí.


PI 1.115

19

Dassonville Procureur du Roi v. Dassonville; Case 8/74; předběžná otázka z 11. června 1974; [1974] ECR 837 Okolnosti: Podle belgického práva je zakázáno pod trestní sankcí dovážet, prodávat nebo poskytovat, vlastnit nebo dopravovat za účelem prodeje nebo doručení destiláty s označení původu uznávaným Belgickou vládou, pokud tyto destiláty nemají oficiální doklad ověřující jejich označení původu. Označení "Scotch Whisky" bylo Belgickou vládou řádně uznáno. V r. 1970 Gustave Dassonville, velkoobchodník ve Francii, a jeho nadřízený Benoit Dassonville, který řídil otcovu pobočku v Belgii, dovezl do Belgie "Scotch Whisky" pod označením "Johnnie Walker" a "Vat 69", kterou Gustave Dassonville koupil od francouzských dovozců a distributorů těchto značek whisky. Na hranicích Dassonvillové uplatnili, s ohledem na prodej v Belgii označení, které spočívalo v tištěném nápisu "British Customs Certificate of Origin" (Britské celní osvědčení původu) doplněné ručně psanou poznámkou, uvádějící číslo a datum dokladu o spotřební dani dle registru. Tento doklad o spotřební dani byl podle francouzského práva úředním dokumentem, který, podle francouzského práva, musí doprovázet výrobek mající označení původu. Francie nepožaduje osvědčení o původu u "Scotch Whisky". I když zboží bylo řádně dovezeno do Belgie na základě francouzských dokladů a propuštěno celně jako "zboží Společenství", belgické úřady shledaly, že tyto doklady plně nesplňují požadavky belgického práva. Na základě tohoto výkladu státní zástupce inicioval řízení proti Dassonville před soudem. Tvrdil, že:  připojené podvrhy či výše uvedené dodatečné označení lahví má podvodný účel a má vyvolat dojem, že dovozci vlastní doklad osvědčující původ whisky, zatímco tito využívají falešných dokladů;  porušili belgické právo tím, že vědomě dováželi, prodávali, nabízeli k prodeji, drželi ve vlastnictví a přepravovali za účelem prodeje a dodávky whisky, mající označení uznávané Belgickou vládou, aniž by tato whisky byla doplněna úředním dokladem osvědčujícím právo k užití takového označení. Dassonvillové tvrdili, že interpretace ustanovení belgického práva tak, jak je provedena belgickými úřady, je v rozporu se zákazem kvantitativních omezení a opatření s rovnocenným účinkem zakotveným v čl. 30 an. Smlouvy EHS. Soud rozhodl: ........ 2. Za prvé byl soud tázán, zda národní ustanovení zakazující dovoz zboží nesoucího označení původu takové zboží nemá úřední osvědčení vydané úřady země vývozu osvědčující právo užívat tohoto označení jsou opatřením majícím rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení ve smyslu čl. 30 Smlouvy. 3. Tato otázka byla vznesena v souvislosti s trestním řízením vedeným v Belgii proti obchodníkům, kteří řádně nabyli souhlasu s distribucí Scotch Whisky ve Francii a kteří tuto


PI 1.115

4. 5. 6.

7. 8. 9.

20

whisky dovezli do Belgie, aniž by vlastnili osvědčení o původu zboží vydané belgickými celními orgány, čímž porušili belgické právo. Ze spisu a z ústního jednání je zřejmé, že obchodník, který chtěl dovézt do Belgie Scotch Whisky, která již byla ve volném oběhu ve Francii, může takové osvědčení získat jen s daleko většímu obtížemi, než dovozce dovážející přímo ze země původu. Všechna obchodní pravidla upravená právem členských států, která přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně brání obchodu mezi členskými státy, je nutné považovat za opatření mající rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení. Jestliže členský stát v situaci, kdy neexistuje komunitární systém zaručující spotřebitelům autentičnost označení původu, přijme opatření, která mají zabránit nekalým praktikám v této oblasti, pak tato opatření musejí nicméně splňovat podmínku, že jsou přiměřená a že požadované důkazy nejsou takové povahy, že by mohly bránit obchodu mezi členskými státy a tudíž musí být dostupné pro všechny občany členských zemí Společenství. Aniž bychom zkoumali, zda příslušná opatření jsou v souladu s čl. 36, tato opatření nesmějí, tak jak je uvedeno ve druhé větě citovaného článku, v žádném případě být nástrojem svévolné diskriminace nebo záměrného omezení obchodu mezi členskými státy. Jsou případy, kdy formální náležitosti požadované členským státem za účelem prokázání původu zboží jsou takové povahy, že jim bez závažných obtíží mohou vyhovět jen přímí dovozci. Z toho vyplývá, že požadavky členského státu, týkající se autentičnosti označení původu, které může obtížněji splnit dovozce autentického výrobku, který byl již uveden řádným způsobem na trh jiného členského státu, než je schopen je splnit přímý dovozce stejného výrobku ze státu původu, jsou požadavky, které mají rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení zakázané Smlouvou.


PI 1.115

21

Cassis de Dijon REWE - Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein; Rozhodnutí 120/78; předběžná otázka z 20. února 1979; [1979] ECR 649 Okolnosti: Hlavní činností společnosti REWE - Zentral AG (dále jen REWE) byl dovoz zboží z ostatních členských států Společenství. Dne 14. září 1976 žádala tato společnost o povolení u Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (Federálního monopolu pro lihoviny) dovézt z Francie, za účelem marketingu ve Spolkové republice Německo, určité druhy lihových nápojů včetně likéru "Cassis de Dijon" obsahujícího 15 - 20 % alkoholu. Dopisem ze 17. září 1976 Bundesmonopolverwaltung informoval REWE, že "Cassis de Dijon", který chce dovézt, nemůže být ve Spolkové republice Německo prodáván, jelikož čl. 100 odst. 3 Branntweinmonopolgesetz (Zákon o státním monopolu lihovin) stanoví, že ve státě mohou být prodávány pouze lihoviny mající obsah minimálně 32 % alkoholu. REWE podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u správního soudu v Darmstadtu; rozhodnutím z 27. prosince 1976 postoupil tento soud věc hesenskému finančnímu soudu. Finanční soud na základě rozhodnutí sedmého senátu z 28. března 1978 zastavil řízení do doby, dokud v souladu s čl. 177 Smlouvy EHS Evropský soudní dvůr nezodpoví následující předběžné otázky: 1. Je třeba pojem opatření mající rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení na dovoz obsažený v čl. 30 Smlouvy EHS vykládat tak, že ustanovení určující minimální obsah alkoholu v lihovinách určených ke konzumaci, obsažené v zákoně o státním monopolu lihovin, v jehož důsledku tradiční produkt z jiného členského státu, u kterého je obsah alkoholu nižší než je takto stanoven, nemůže být uveden na trh ve Spolkové republice Německo, je ustanovením, které spadá pod takto vymezený pojem? 2. Může stanovení minimálního obsahu alkoholu být chápáno jako "diskriminace týkající se podmínek, za kterých je zboží vyráběno a obchodováno (.....), postihující příslušníky jednotlivých členských států" jak to stanoví čl. 37 Smlouvy EHS? Soud rozhodl: ......... 6. Národní soud se zde dotazuje na způsob interpretace, aby mohl posoudit, zda stanovení minimálního obsahu alkoholu může spadat pod ustanovení zakazující opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení vztahující se na obchod mezi členskými státy tak, jak to uvádí čl. 30 Smlouvy, nebo zda se na ně vztahuje zákaz diskriminace týkající se podmínek, za kterých je zboží vyráběno nebo obchodováno příslušníky členských států tak, jak to stanoví čl. 37 Smlouvy. 7. V této souvislosti je třeba uvést, že čl. 37 se vztahuje především na státní monopoly obchodního charakteru. Toto ustanovení je tedy irelevantní pokud jde o ustanovení národního práva, která se netýkají případu výkonu zvláštní funkce takového veřejného monopolu - zejména jeho výlučných práv - ale která upravuje obecně výrobu a obchod s alkoholickými nápoji, ať již se na ně vztahuje či nevztahuje uvedený monopol. Tak v tomto případě musí být z hlediska dopadu na obchod mezi členskými státy uvedené opatření, na které se národní soud dotazuje, zformulováno z hlediska požadavků čl. 30 tak, jako v případě prvé otázky. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

22

Protože neexistují společná ustanovení upravující výrobu a obchod s alkoholem - návrh nařízení, který předložila Komise Radě dne 7. prosince 1976 (Official Journal 309, str. 2), nebyl dosud Radou schválen - je na členských státech samých, aby upravily všechny otázky týkající se výroby a obchodu s alkoholickými nápoji na svém území. Překážky pohybu v rámci Společenství, které jsou důsledkem rozdílné národní právní úpravy týkající se obchodu těchto výrobků, mohou být akceptovány jen potud, pokud taková ustanovení jsou shledána jako nezbytná pro splnění oprávněných požadavků vyplývajících zejména z nutnosti efektivního fiskálního dohledu, ochrany veřejného zdraví, poctivých obchodních transakcí a ochrany spotřebitele. Vláda Spolkové republiky Německo, jako vedlejší účastník, uvedla různé důvody, které podle ní opodstatňují uplatnění ustanovení týkajících se minimálního obsahu alkoholu v alkoholických nápojích, tvrdíce přitom, že mají význam na jedné straně pro ochranu veřejného zdraví a na straně druhé brání nekalým obchodním praktikám. Co se týče ochrany veřejného zdraví, tvrdí německá vláda, že účelem stanovení minimálního obsahu alkoholu prostřednictvím národní legislativy je zabránit, aby na trh pronikly alkoholické nápoje, resp. nápoje s nízkým obsahem alkoholu, neboť, podle názoru vlády, mohou tyto nápoje vyvolat větší toleranci k alkoholu než nápoje s vyšším obsahem alkoholu. Takové úvahy však nejsou důvodné, pokud má spotřebitel k dispozici velice širokou nabídku slabě a mírně alkoholizovaných výrobků a dále i proto, že velké množství alkoholických nápojů s vysokým obsahem alkoholu se v Německu konzumuje ve zředěné podobě. Německá vláda také tvrdí, že stanovení minimálního obsahu alkoholu v případě určitého typu likérů chrání spotřebitele před nekalými obchodními praktikami ze strany výrobců a distributorů alkoholických nápojů. Tento argument vychází z tvrzení, že snížení obsahu alkoholu vede ke komparativní výhodě ve srovnání s nápoji s vyšším obsahem alkoholu, neboť co se týče obsahu alkoholu v nápojích, představuje alkohol, vzhledem ke svému značnému daňovému zatížení, jejich zdaleka nejdražší složku. Navíc podle německé vlády skutečnost, že by na trh byly připuštěny nápoje s obsahem alkoholu, který odpovídá normám země původu, by znamenala v podstatě zavedení komunitárního standardu povolujícího minimální obsah alkoholu tak, jak je stanoven v kterémkoli členském státě, čímž by se stanovení jakýchkoli požadavků v této oblasti stalo neúčinným, pokud obdobný minimální limit byl cizí právní úpravě některých členských států. Jak Komise správně zjistila, stanovení omezení týkajícího se obsahu alkoholu v nápojích může mít za následek standardizaci výrobků uváděných na trh a jejich určení v zájmu větší transparentnosti obchodních transakcí a jejich nabídky veřejnosti. Nicméně tato argumentace nemůže být dovedena tak daleko, že by byl závazně určen minimální obsah alkoholu jako podstatná záruka poctivého obchodu, neboť jde jednoduše o to zajistit, aby kupující měl k dispozici informaci zajištěnou požadavkem uvést označení původu a obsah alkoholu na obalu takových výrobků. Z předchozího je zřejmé, že požadavky týkající se minimálního obsahu alkoholu nesplňují kritérium veřejného zájmu, tedy zájmu, který by mohl převážit požadavek volného pohybu zboží, který je jedním ze základních principů Společenství. V praxi by požadavky takovéto povahy měly za následek v tomto případě podporu alkoholických nápojů s vyšším obsahem


PI 1.115

23

alkoholu s tím, že se z národního trhu vyloučí národní produkty jiného členského státu proto, že stanoveným požadavkům neodpovídají. Je proto zřejmé, že takové jednostranné požadavky stanovené předpisy členského státu stanovící minimální obsah alkoholu pro alkoholické nápoje určené k prodeji, představují překážku obchodu, která je neslučitelná s ustanoveními čl. 30 Smlouvy. Neexistuje tedy žádný platný důvod proto, aby uvedení na trh a prodej alkoholických nápojů, pokud tyto byly v souladu s právem vyrobeny a jsou obchodovány v jiném členském státě, byl předmětem zákonného zákazu prodeje nápojů s nižším obsahem alkoholu, než je stanoven národním předpisem. 15. V této souvislosti musí být také zodpovězena otázka první, týkající se pojmu "opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení dovozu" obsaženého v čl. 30 Smlouvy, a to tak, že toto ustanovení znamená, že stanovení minimálního obsahu alkoholu v alkoholických nápojích, určených ke konzumaci prostřednictvím národních předpisů je takovým zakázaným omezením, které má toto ustanovení Smlouvy na mysli, pokud se dotýká dovozu alkoholických nápojů vyrobených a obchodovaných v souladu s právem v jiném členském státě. Související dokumenty: Sdělení Komise týkající se důsledků rozhodnutí Soudního dvora (ESD) ze dne 20. února 1979 v případu 120/78 ("Cassis de Dijon") OJ C 256/7 z 3. října 1980 Ve Sdělení Komise z 6. listopadu 1978 týkajícím se "Zabezpečení volného obchodu v rámci Společenství" bylo zdůrazněno, že volný pohyb zboží je stále omezován rostoucím počtem restriktivních opatření. Rozhodnutí vydané Evropským soudním dvorem 20. února 1979 ve věci 120/78 (případ "Cassis de Dijon"), na něž se odvolává i rozhodnutí z 26. června 1978 ve věci 788/79 poskytlo Komisi závazné vodítko pro efektivnější a přísnější monitorování aplikace pravidel Smlouvy týkající se volného pohybu zboží, zejména pak čl. 30 a čl. 36 Smlouvy EHS. Soud zde podal velmi obecnou definici překážek obchodu, které jsou zakázány ustanovením čl. 30 an. Smlouvy EHS. Má se zato, že zahrnují "jakákoli národní opatření schopná přímo či nepřímo, aktuálně či potenciálně ohrozit obchod v rámci Společenství". Ve svém rozhodnutí z 20. února 1979 Soud vymezil rozsah tohoto pojmu tak, že se vztahuje jak na technická, tak na obchodní pravidla. Jakýkoli výrobek vyrobený a obchodovaný v souladu s právem v jednom členském státě, musí být obecně připuštěn na trh jiného členského státu. Technické a obchodní normy, tedy takové, které jsou stejně aplikovány na zboží domácí výroby a dovezené výrobky, mohou být překážkou obchodu pouze tehdy, pokud takové normy jsou nezbytné k zajištění zákonných požadavků a slouží účelům veřejného zájmu, jehož jsou podstatnou zárukou. Tento účel musí být tak závažný, aby převážil pravidla volného pohybu zboží, která jsou základním principem Společenství. Závěry, které Komise vyvodila z uvedených vodítek jsou následující: Zatímco členské státy mohou, pokud se týče domácích výrobků a pokud neexistuje relevantní komunitární úprava, regulovat podmínky, za kterých jsou domácí výrobky obchodovány, je situace u dovážených výrobků jiná. Jakýkoli výrobek dovezený z jiného členského státu musí být v zásadě připuštěn na území dovážejícího členského státu, Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

24 pokud byl vyroben v souladu s právem, tj. v souladu s normami a postupy výroby, které jsou na základě zvyklostí či tradic akceptovány v zemi vývozce, kde jsou také obchodovány. Tento princip znamená, že pokud členský stát připravuje technické či obchodní normy, které by mohly ovlivnit volný pohyb zboží, nesmí vycházet pouze z výlučně národního pohledu a brát v úvahu pouze požadavky kladené na domácí výrobky. Vytvoření základu společného trhu klade na členský stát také požadavek, aby uvážil legitimní nároky jiných členských států. Soud uznává výjimky z uvedeného pravidla pouze za přísných podmínek; přípustné jsou pouze překážky pramenící z rozdílných technických a obchodních norem:  pokud tyto normy jsou nezbytné, tj. přiměřené, nikoli nadbytečné pro zajištění oprávněných požadavků (veřejné zdraví, ochrana spotřebitele nebo životního prostředí, řádný obchodní styk atd.),  pokud cílem těchto norem je zabezpečení veřejného zájmu, který je natolik významný, že odůvodňuje výjimku z tak základního principu Smlouvy, jakým je volný pohyb zboží,  pokud tyto normy jsou nezbytné pro dosažení uvedeného účelu, tj. jsou prostředkem, který je současně nejvhodnější a současně nejméně brání obchodu. Výklad Soudu vedl Komisi ke stanovení řady základních zásad.  Principy stanovené Soudem znamenají, že členský stát nemůže v podstatě zakázat na svém území prodej výrobku, který je v souladu s právem vyroben a obchodován v jiném členském státě, i když je vyroben podle technických a kvalitativních pravidel, která se liší od pravidel uplatňovaných na domácí výrobky. Pokud výrobek splňuje "vhodně a dostatečně" legitimní požadavky národních norem členského státu (veřejná bezpečnost, ochrana spotřebitele, životního prostředí atd.), nemůže země dovozu ospravedlnit zákaz prodeje na svém území pouze na základě zdůvodnění, že způsob, jakým splňuje uvedené požadavky se liší od způsobu, jakým se jejich splnění ukládá domácím výrobkům. V takovém případě by absolutní zákaz prodeje nemohl být považován za nezbytný pro zajištění zákonných požadavků", protože by nebyl "nezbytnou zárukou" ve smyslu definice podané Soudem. Komise proto bude muset zkoumat celou oblast obchodních norem, které stanoví, že výrobky vyráběné a obchodované v jednom členském státě musí splnit technické a kvalitativní podmínky, aby mohly být připuštěny na trh jiného členského státu a zejména ty případy, kdy překážky obchodu vytvořené takovými normami jsou zjevně nepřípustné z hlediska striktního výkladu stanoveného Soudem. Komise upozorňuje zejména na normy upravující složení, označení, prezentování a obalů výrobků, stejně jako normy požadující splnění určitých technických standardů.  Práce Komise v oblasti harmonizace se bude tudíž muset především zaměřit na národní právo, které má dopad na fungování společného trhu tam, kde překážky obchodu pramení z norem, jež připouští i restriktivní výklad Soudu. Komise se přitom soustředí na oblasti, které jsou prioritní z hlediska svého ekonomického významu pro vytvoření Společného trhu.


PI 1.115

25 Aby se předešlo možným potížím, bude Komise informovat členské státy o možných námitkách, v souladu s komunitárním právem, týkajících se ustanovení, jež mohou být na základě zjištění Komise sporná. V nejbližší době bude předložen návrh na postup v takových případech. Komise je přesvědčena, že uvedený postup povede k zabezpečení větší svobody obchodu v rámci Společenství pro výrobce a povede k posílení průmyslu ve společenství, neboť tento postup splňuje očekávání spotřebitelů.


PI 1.115

26

"Buy Irish" Komise v. Irsko, případ 249/81, rozhodnutí z 24. listopadu 1982; [1982] ECR 4005 Okolnosti: tak jak je shrnul generální advokát: Dopisem z 28. května 1979 Komise zahájila postup upravený v prvém odstavci čl. 169 Smlouvy EHS s tím, že vyzvala Irskou vládu, aby přezkoumala, zda určitá její opatření, která byly přijata v rámci tříletého programu sledujícího podporu prodeje zboží irského původu vyhlášeného v lednu 1978, jsou v souladu s komunitárním právem. Jak bylo uvedeno na straně 3 a 4 tohoto dopisu, byla opatření, která Komise shledala jako neslučitelná s čl. 30 Smlouvy EHS, následující: (a) zavedení symbolu "zaručeně irský" (Guaranteed Irish) a poskytnutí možnosti, aby se spotřebitel s jakoukoli stížností, týkající se výrobků nesoucích toto označení obrátil na Irskou radu pro zboží, tj. orgán financovaný a kontrolovaný Irskou vládou; (b) vytvoření "Obchodní služby" (Shopping Service) s cílem poskytovat spotřebiteli informace o výrobcích vyrobených v Irsku a prostřednictvím pěti center umístěných v Dublinu, Corku, Limericku, Waterfordu a Galway; (c) podpora různých forem reklamy na irské zboží ze strany Irské rady pro zboží a (d) výstavní prostory dané k dispozici pouze pro domácí výrobky v Irském obchodním centru v Dublinu, které je subjektem disponujícím více než 2 000 m2 a je provozováno Irskou radou pro zboží. Podle mého názoru se jedná o následující skutečnosti stálé povahy, kterým je třeba věnovat pozornost: Irská vláda kontroluje a také podstatnou měrou financuje Irskou radu pro zboží; Rada realizuje celou škálu činností na podporu prodeje irských výrobků; Irská vláda navíc podporuje kampaň na podporu tohoto zboží cestou oficiálních prohlášení a prostřednictvím spolupráce příslušného ministra. Soud rozhodl: 20. Komise trvá na tom, že kampaň "Buy Irish" a opatření přijatá v jejím rámci musí být jako celek chápána jako opatření směřující výlučně k podpoře nákupu domácích výrobků. Taková opatření jsou v rozporu se závazky, které členským státům ukládá čl. 30 Smlouvy. Komise v této souvislosti odkázala na čl. 2 odst. 3 písm. k) směrnice Komise č. 70/50/EHS z 22. prosince 1969 přijaté na základě ustanovení čl. 33 odst. 7 a týkající se zrušení opatření, která mají rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení přijatá k provedení Smlouvy EHS (OJ, English Special Edition 1970 (I) str. 17). Podle čl. 2 odst. 3 písm. k) musí být opatření podporující výlučně nákup domácích výrobků nahlížena jako opatření, která jsou v rozporu s ustanovením obsaženým ve Smlouvě. 21. Irská vláda tvrdí, že zákaz opatření uvedený, která mají stejný účinek jako kvantitativní omezení, uvedený v čl. 30, se týká pouze opatření, což znamená, že jde o závazná ustanovení pocházející od veřejného úřadu. Přitom žádná taková opatření nebyla přijata irskou vládou, ta se pouze zavázala k morální podpoře a finanční pomoci aktivitám, které pořádaly irské hospodářské kruhy. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

27

22. Irská vláda trvá na tom, že uvedená kampaň neměla žádný omezující dopad na dovoz, neboť poměr irského zboží a veškerého zboží prodávaného na irském trhu poklesl ze 49,2 % v roce 1977 na 43,4 % v roce 1980. 23. Za prvé je třeba zohlednit skutečnost, že kampaň není možné spojovat s reklamou veřejných nebo soukromých podniků nebo skupinou podniků, která má povzbudit lidi, aby kupovali jimi vyrobené zboží. Bez ohledu na užité prostředky, je kampaň výrazem úmyslu Irské vlády nahradit dovážené výrobky irskou produkcí a tak ovlivnit příliv importu a jiných členských států. 24. Je třeba si uvědomit, že představitelé Irské vlády oznámili v okamžiku zahájení kampaně, že jde o pečlivě připravený soubor iniciativ, které vytvářejí integrovaný program podpory domácí produkce; že Irská rada pro zboží byla založena na základě iniciativy Irské vlády několik měsíců poté, a že realizace uvedeného programu avizovaného vládou byla svěřena, resp. ponechána této Radě. 25. I když je možné připustit, že dva prvky programu, které byly realizovány, jmenovitě reklama a využití symbolu "zaručeně irský", neměly žádný podstatný vliv na postavení irských výrobků na domácím trhu, není možné přehlížet skutečnost, že bez ohledu na výsledek, představují tyto dvě aktivity snahu, která jako součást vládního programu má za účel nahradit importované výrobky domácími a může ovlivnit procento obchodu mezi členskými státy. 26. Reklamní kampaň na podporu prodeje a nákupu irského zboží nemůže být oddělena od svého původu, tedy od skutečnosti, že byla součástí vládního programu nebo od skutečnosti, že byla součástí propagace symbolu "zaručeně irský" a toho, že byl zaveden zvláštní systém stížností týkajících se irských výrobků nesoucích uvedený symbol. Zavedení tohoto postupu svědčí v určitém způsobu organizace kampaně "Buy Irish" a o diskriminační povaze této kampaně. 27. Pokud, za uvedených okolností, vedou výše uvedené činnosti k situaci, která má za následek národní přístup zavedený a podporovaný Irskou vládou, pak je potenciální vliv uvedených aktivit na import z jiných členských států rovnocenný restriktivním opatřením. 28. Takový postup pak nutně spadá pod zákaz stanovený v čl. 30 Smlouvy prostě proto, že není zákazem týkajícím se podniků. I opatření, která přijala vláda členského státu a která nemají závazný charakter pro subjekty obchodující na trhu a spotřebitele, mohou ovlivnit naplnění cílů Společenství tak, jak je stanoveno v odst. 2 an. ustanoveních čl. 3 Smlouvy. 29. Tento případ ukazuje, že se jedná o restriktivní praktiku, kterou představuje vládní program směřující k ovlivnění národní ekonomiky a kontrole toku zboží mezi členskými státy tím, že se podpoří nákup domácích výrobků prostřednictvím reklamní kampaně v národním měřítku a organizací zvláštních postupů použitelných pouze pro domácí výrobky s tím, že tato činnost je spojena s vládou a je organizována na celém státním území.


PI 1.115

28

Keck Trestní řízení proti B. Keck a D. Mithouard; Rozhodnutí C - 267 a C - 268/91; předběžná otázka z 24. listopadu 1993 Okolnosti viz níže. Soud rozhodl: 1. Na základě dvou rozhodnutí z 27. června 1991, která obdržel Soud dne 16. října 1991, soud prvého stupně ve Štrasburku položil předběžnou otázku v souladu s čl. 177 Smlouvy, týkající se interpretace pravidel Smlouvy pro soutěž a volný prodej v rámci Společenství. 2. Dvě otázky položené v souvislosti s trestním řízením proti pánům Keckovi a Mithouardovi, kteří byli obviněni, že prodávají zboží za cenu nižší, než je cena skutečná - prodej se ztrátou - v rozporu s čl. 1 francouzského zákona č. 63-628 z 2. července 1963 novelizovaného Rozhodnutím č. 86-1243 z prosince 1986. 3. Na svoji obranu uvedli pánové Keck a Mithouard, že obecný zákaz týkající se ztráty, tak jak je stanoven výše uvedenými ustanoveními, je v rozporu s ustanovením čl. 30 Smlouvy a s principy volného pohybu osob, zboží, kapitálu a svobodou soutěže v rámci Společenství. 4. Soud prvé instance, maje na zřeteli, že uvedená otázka vyžaduje interpretaci komunitárního práva, zastavil řízení a obrátil se na Evropský soudní dvůr s následujícími otázkami: "Je zákaz prodeje se ztrátou, který upravuje čl. 32 francouzského nařízení č. 86-1243 z 1. prosince 1986 v souladu s principy volného pohybu zboží, služeb a kapitálu a svobody hospodářské soutěže v rámci společného trhu a v souladu s pravidly o zákazu diskriminace stanovenými Smlouvou z 25. března 1957 zakládající EHS, zejména pak s čl. 3 a 7 této smlouvy; či zda je francouzská legislativa schopna bránit hospodářské soutěži: (a) za prvé proto, že považuje za přestupek pouze prodej zboží se ztrátou a vyjímá ze zákazu výrobce, který může prodávat na trhu výrobek, který sám vyrábí, zpracovává nebo zlepšuje, i když nepatrně, za cenu nižší než jsou výrobní náklady; (b) za druhé proto, že narušuje soutěž zejména v pohraničních oblastech, mezi různými obchodníky na základě jejich státní příslušnosti nebo sídla? 6. Je třeba poznamenat, že soubor ustanovení Smlouvy, která se týkají volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci Společenství nemá vliv na obecný zákaz prodeje se ztrátou, který je spojen s marketingem zboží. Tato ustanovení se tedy nevztahují k podstatě projednávaného případu. 7. Dále, co se týče principu zákazu diskriminace zakotveného v čl. 7 Smlouvy, je zřejmé, že ve své předběžné otázce se národní soud tázal na to, zda je s tímto zákazem diskriminace kompatibilní zákaz prodeje se ztrátou, protože podniky, kterých se takový zákaz týká se mohou ocitnout v nevýhodném postavení vůči soutěžitelům z jiných členských států, kde je takový prodej povolen. 8. Nicméně skutečnost, že na podniky prodávající v různých členských státech se vztahují jiná zákonná ustanovení, jedna legislativa prodej se ztrátou zakazuje a druhá nikoli, sama o sobě není diskriminací ve smyslu čl. 7 Smlouvy. Národní legislativa, která je v řízení předmětem sporu, se vztahuje na jakoukoli prodejní aktivitu realizovanou na daném státním území bez


PI 1.115

9.

10. 11.

12. 13.

14.

15.

16.

29

ohledu na státní příslušnost aktérů této činnosti (viz rozhodnutí v případu 308/86 Ministère Public v. Lambert (1988) ECR 4609). Konečně se zdá, že ve své předběžné otázce se národní soud snaží najít vodítko, zda předmětná ustanovení nemohou mít potenciální protisoutěžní účinek tím, že odkazuje výlučně na základní ustanovení Smlouvy obsažená v čl. 3, aniž by bral v potaz implementaci těchto základních pravidel v oblasti soutěžních ustanovení. Za těchto okolností, když vezmeme v úvahu písemné a ústní argumenty předložené Soudu, a chceme smysluplně zodpovědět předběžnou otázku, je případné nahlížet na uvedený zákaz prodeje se ztrátou z perspektivy principu volného pohybu zboží. Z povahy čl. 30 vyplývá, že kvantitativní omezení dovozu a jakákoli opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázána. Soud zastával dosud konzistentní názor, že jakákoli opatření, která mohou přímo nebo nepřímo ohrozit obchod mezi členskými státy, jsou opatřeními majícími rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení. Cílem národní legislativy, která zakazuje prodej se ztrátou, není regulovat obchod mezi členskými státy. Taková legislativa může, případně, omezit množství prodávaného zboží a v rámci toho i prodej zboží z jiného členského státu do té míry, do jaké omezuje použití zakázaných metod prodeje. Zůstává však otázkou, zda tato skutečnost je dostatečná pro to, aby uvedená legislativa mohla být považována za opatření s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení. S ohledem na stoupající tendenci obchodníků dovolávat se čl. 30 Smlouvy jako prostředku napadení předpisů, jejichž cílem je omezit obchodní svobodu, i když tyto předpisy nejsou určeny pro výrobky jiných členských států, Soud dospěl k závěru, že je třeba přehodnotit a vyjasnit judikaturu Soudu v této věci. V případu "Cassis de Dijon" (Case 120/78 Rewe-Zentral v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (1979) ECR 649) bylo rozhodnuto, že pokud legislativa není harmonizována, za opatření mající rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení zakázaná čl. 30 Smlouvy se též považují překážky pohybu zboží, které jsou důsledkem pravidel týkajících se požadavků na výrobky z jiných členských států, jako jsou požadavky na označení, tvaru, velikosti, váhy, složení, nabízení, známky, balení), v případě, že tyto výrobky jsou v souladu s právem vyrobeny v jiném členském státě, a to i v případě, že tyto požadavky se bez výjimky vztahují na všechny výrobky. Výjimkou jsou případy, kdy takové požadavky mohou být opodstatněny veřejným zájmem, který má závažnější význam než volný pohyb zboží. Nicméně v rozporu s tím, co bylo takto rozhodnuto, uplatnění určitých restriktivních ustanovení omezujících nebo zakazujících určité způsoby prodeje a vztahující se i na zboží z jiného členského státu, není možné považovat za opatření ohrožující přímo nebo nepřímo, aktuálně nebo potenciálně obchod mezi členskými státy tak, jak tomu bylo v případu Dassonville (Case 8/74 (1974) ECR 837), pokud se tato opatření vztahují na všechny obchodníky obchodujícími na státním území a ovlivňují stejným způsobem, z hlediska právního i věcného, obchodování s domácími výrobky i s výrobky dovezenými z jiného členského státu.


PI 1.115

30

17. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, uplatnění podobných předpisů, požadujících, aby prodej výrobků z jiného členského státu splňoval určité požadavky, nebrání přístupu importovaných výrobků na trh více než přístupu výrobků domácích. Potom takové předpisy nespadají pod zákaz čl. 30 Smlouvy. 18. Z uvedeného vyplývá, že odpověď na dotaz národního soudu je taková, že čl. 30 Smlouvy EHS musí být interpretován tak, že se nevztahuje na legislativu členského státu upravující zákaz prodeje pod cenou.


PI 1.115

31

Obscénní zboží Regina v. M. D. Henn a J. F. E. Darby; případ 34/79; předběžná otázka ze 14. prosince 1979; [1979] ECR Okolnosti případu viz rozhodnutí níže uvedené Soud rozhodl 1. Rozhodnutím z 22. února 1979, které Soud obdržel 1. března 1979, se Sněmovna lordů v souladu s čl. 177 Smlouvy EHS obrátila na Soud s řadou otázek týkajících se interpretace čl. 30, 36 a 234 Smlouvy. Tyto otázky vyvstaly v kontextu trestního řízení proti účastníkům, kteří byli obviněni u trestního soudu v Ipswich z několika trestných činů. Pouze jedno z obvinění vznesených vůči účastníkům je relevantní z hlediska předběžné otázky - tedy to, že vědomě porušili zákaz dovozu nevhodného či obscénního zboží v rozporu s částí 42 Celního zákona z roku 1876 a s částí 30 zákona o clech a spotřební dani z r. 1952. 2. Zboží, jehož se žaloba proti účastníkům týkala bylo součástí zásilky několika krabic obscénních filmů a časopisů, které byly dovezeny do Spojeného království 14. října 1975 kamionem, který přijel do Felixtowe z Rotterdamu. Obvinění se vztahovalo na šest filmů a sedm časopisů, vesměs dánské provenience. 3. Účastníci se odvolali proti rozhodnutí odvolacího soudu Anglie ve Walesu. Soud jejich odvolání zamítl rozhodnutím z 13. července 1978. Dne 9. listopadu 1978 Sněmovna lordů rozhodla o možnosti přezkoumání rozhodnutí. Dne 29. ledna 1979 po slyšení účastníků Sněmovna lordů rozhodla, že je nezbytné obrátit se na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou v souladu s ustanovením čl. 177 Smlouvy. 4. Účastníci tvrdili, že Spojené království nemá žádnou komplexní politiku veřejné morálky týkající se nevhodných nebo obscénních předmětů. V této souvislosti poukázali na rozdíly mezi právními předpisy aplikovanými v různých částech Spojeného království. Poukázali navíc na to, že úplný zákaz dovozu nevhodných nebo obscénních předmětů by znamenal, že na dovážené zboží by byla aplikována přísnější pravidla než ta, která jsou aplikována uvnitř státu a tak by byla zapříčiněna svévolná diskriminace, kterou má na mysli čl. 36 Smlouvy. 5. Podle souhlasného právního stanoviska, které bylo spojeno se žádostí o předběžnou otázku, je zřejmé, že právo upravující dotyčnou oblast se v různých oblastech státu liší. Tedy že Anglie a Wales, Skotsko, Severní Irsko a Ostrov Man se v úpravě liší a že právo každé z oblastí má různé prameny, z nichž některé jsou z oblasti common law a jiné statutární. 6. Podle uvedeného stanoviska rozdílné právo v rámci Spojeného království vychází ze dvou základních a zřejmých kritérií. Prvým kritériem označovaným jako "Standard A" je to, co se rozumí pod pojmem "nevhodný a obscénní", kteréžto pojmy se objevují jak ve zvykovém tak psaném právu a určují také rozsah anglického trestného činu podle common law, označovaného jako "urážející veřejnou slušnost". Uvedené výrazy se spojují do jednotné myšlenky, dle uvedeného stanoviska, že napadení obecně uznávaných principů vhodnosti je na dolní části škály a "obscénnost" na její části horní. 7. Druhé kritérium, které uvedené stanovisko označuje jako "Standard B", se vztahuje k pojmu "obscénní" tak, jak je to užito v zákoně o obscénních publikacích z roku 1959 a Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

32

1964 (který je platný jen pro Anglii a Wales) a na skutkovou podstatu některých trestných činů v Anglii a Walesu, Skotsku a Severním Irsku. Podle stanoviska se uvedený pojem vztahuje na poněkud omezenější okruh předmětů, zejména na takové předměty, které se snaží "ovlivnit a zkazit" ty, na které působí. 8. Zákon o obscénních publikacích z r. 1959 a 1964 konstatuje určité trestní činy spočívající v publikaci obscénních předmětů, současně však stanoví výjimku pro publikaci "obscénních předmětů" potud, jak se zde uvádí, je jejich publikace odůvodněna vědeckými, vzdělávacími nebo jinak obecně odůvodnitelnými účely. 9. Pouhé držení, pro nekomerční účely, předmětů spadajících pod "Standard A" nebo "Standard B" není trestným činem v žádné části Spojeného království. 10. Ustanovení relevantní pro dovoz pornografických předmětů jsou obsažena v části 42 Celního zákoníku v úplném znění (z r. 1876) a části 304 Celního zákona a zákona o spotřební dani z r. 1952. Uvedené předpisy jsou platné pro celé Spojené království. Krátce řečeno, uvedené předpisy stanoví, že nevhodné nebo obscénní zboží může být zabaveno a zničeno při vstupu do Spojeného království a kdokoli se pokusí úmyslně importovat takové zboží do Spojeného království, bude čelit trestnímu obvinění. Sedmá příloha k celnímu zákonu a zákonu o spotřební dani z r. 1952 stanoví postup pro důkazní řízení před soudem v případě zabavení zboží. První otázka 11. První otázka zní, zda právo členského státu, které zakazuje dovoz pornografického zboží do daného státu je opatřením s účinkem rovnocenným kvantitativním omezením ve smyslu čl. 30 Smlouvy. 12. Uvedený článek stanoví, že "kvantitativní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem" jsou mezi členskými státy zakázána. Je zřejmé, že toto ustanovení se týká i zákazu dovozu, neboť ten představuje extrémní formu omezení. Znění čl. 30 se proto musí považovat za ekvivalent pojmu "zákaz nebo omezení dovozu", který nalezneme v čl. 36. 13. Odpověď na tuto otázku proto musí znít, že právní předpis, o který se v tomto případě jedná vytváří kvantitativní omezení dovozu ve smyslu čl. 30 Smlouvy. Druhá a třetí otázka 14. Druhá a třetí otázka je formulována následujícím způsobem: "2. Je-li odpověď na otázku č. 1 kladná; znamená pak v této souvislosti, že první věta čl. 36 tak, jak je formulována, dává možnost členskému státu, aby po právu zakázal dovoz zboží z jiného členského státu v případě, že toto má nevhodnou nebo obscénní povahu, tak jak je interpretováno právem daného členského státu? 3. Konkrétně: a) je členský stát oprávněn uplatňovat uvedený zákaz proto, aby předešel, zabránil nebo omezil případné porušování národního práva, které je součástí právního řádu jednotlivých oblastí jeho celního prostoru? b) je členský stát oprávněn uplatňovat tento zákaz s ohledem na národní standardy a rysy dané v tomto státě vnitřními právními předpisy jeho jednotlivých částí tvořících celní území daného státu, které obsahují předpisy zakotvující uvedené Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

33

zboží, bez ohledu na to, že se právní předpisy jednotlivých části států liší?" Je vhodnější posuzovat tyto dvě otázky společně. 15. Podle čl. 36 Smlouvy nemají ustanovení upravující volný pohyb zboží v rámci Společenství zamezit možnosti zákazu dovozu, který je odůvodněn "na základě veřejné morálky". V podstatě je na každém členském státě, aby toto určil v souladu se svojí vlastní stupnicí hodnot a v souladu s požadavky stanovenými pro veřejnou morálku na vlastním území. V každém případě nemůže být sporu o tom, že zákonná ustanovení aplikovaná ve Spojeném království na dovoz předmětů majících nevhodný či obscénní charakter, spadají do pravomoci svěřené čl. 36 Smlouvy členským státům. 16. Každý členský stát je oprávněn uvalit zákaz dovozu zboží na základě veřejné morálky pro celé území státu, tak jak je definováno v čl. 227 Smlouvy, ať je struktura a jeho uspořádání jakékoli a jakkoli mohou být legislativní pravomoci k regulaci daného předmětu rozděleny. Skutečnost, že mezi jednotlivými součástmi státu a právními předpisy v nich platnými existují určité rozdíly, nebrání členskému státu, aby uplatnil jednostrannou koncepci zákazu dovozu, na základě principu veřejné morálky, vůči dovozu z jiného členského státu. 17. Odpověď na druhou a třetí otázku proto musí znít, že prvá věta čl. 36, tak jak je formulována znamená, že členský stát může, v podstatě, po právu uvalit zákaz dovozu zboží z jiného členského státu, pokud má nevhodnou či obscénní povahu ve smyslu národních předpisů či práva a že takový zákaz může být legálně uplatňován pro celé území, když daný předmět může být rozdílně upraven v jednotlivých součástech daného členského státu. Čtvrtá, pátá a šestá otázka 18. Čtvrtá, pátá a šestá otázka jsou formulovány následujícím způsobem: "4. Jestliže problém, týkající se dovozu zboží lze odůvodnit na základě veřejné morálky nebo veřejného zájmu, může takto odůvodněný zákaz přesto mít povahu svévolné diskriminace nebo skrytých restrikcí ve smyslu ustanovení čl. 36?" "5. Jestliže odpověď na otázku č. 4 je pozitivní, znamená skutečnost, že když zákaz uvalený na dovoz uvedeného zboží se liší co do rozsahu trestních ustanovení týkajících se vlastnictví a zveřejňování takových produktů v rámci členského státu, resp. jeho částí, tato skutečnost sama o sobě představuje svévolnou diskriminaci či skryté omezení obchodu mezi členskými státy a tak porušuje ustanovení druhé věty čl. 36?" "6. Pokud by nastala situace, že zákaz dovozu může být ve správním postupu aplikován celními úředníky kontrolujícími dovoz zboží a zákaz týkající se vlastnictví a zveřejňování uvedeného zboží tak, jak je právně upraven nikoli, bude to mít vliv na odpověď na otázku č. 5?" 19. Ve výše uvedených otázkách bere Sněmovna lordů v úvahu tvrzení navrhovatele, které je založeno na rozdílech mezí, na jedné straně dovozu předmětných výrobků, který je absolutní a na straně druhé platných právních předpisů, které se liší pro jednotlivé součásti Spojeného království, které se liší v tom smyslu, že pouhé vlastnictví obscénních předmětů pro nekomerční účely není trestným činem v celém Spojeném království a že, i když zde platí obecný zákaz, obchod s takovými předměty je předmětem určitých výjimek, týkajících se zejména vědeckých, literárních, uměleckých či vzdělávacích účelů. Maje na mysli tyto


PI 1.115

20. 21.

22.

23.

34

diferenciace, byla položena otázka, zda zákaz dovozu takového zboží spadá pod ustanovení čl. 36 věta druhá. V souladu s čl. 36 větou druhou omezení importu uvedené ve větě první nesmí sloužit jako "prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy." Aby mohla být zodpovězena otázka položená Soudu, je nutné uvážit účel citovaného ustanovení, jehož cílem je zabránit vytvoření omezení obchodu založenému na důvodech uvedených v prvé větě čl. 36, které by byly vzdáleny uvedenému účelu a jejich skutečným důvodem a účelem by bylo zavedení diskriminace zboží z jiného členského státu nebo nepřímo ochrana domácích výrobků. Toto však není účelem zákazu dovozu zboží nevhodného či obscénního charakteru tak, jak je aplikován ve Spojeném království. Ať jsou rozdíly mezi platnými právními předpisy týkajícími se této oblasti v jednotlivých částech Spojeného království jakékoli a nehledě na rozdílný rozsah omezení a výjimek v nich obsažených, tyto předpisy jako celek sledují zákaz nebo přinejmenším omezení výroby a obchodování publikací nebo zboží, které mají nevhodný nebo obscénní charakter. Za těchto okolností je možno dospět k závěru, z celkového pohledu, že není zákonné obchodovat uvedeným zbožím na území Spojeného království. Zákaz dovozu, který v určitém směru může být přísnější než předpisy uplatňované v některých částech Spojeného království, proto nemůže být nahlížen jako opatření směřující k ochraně domácích výrobků nebo směřující k nepřímé podpoře domácí produkce či zastření svévolné diskriminaci tohoto druhu zboží z důvodu toho, že je vyrobeno na národním území nebo v jiném členském státě. Odpověď na čtvrtou otázku proto musí znít, že v případě, kdy je zákaz dovozu zboží odůvodnitelný na základě veřejné morálky a je uvalen za účelem aplikace příslušného zákona, nemůže jeho uplatnění, pokud neexistuje legální obchod s tímto zbožím v rámci členského státu, představovat prostředek svévolné diskriminace nebo zastíraného omezení obchodu ve smyslu čl. 36. Vzhledem k uvedeným okolnostem je třeba zodpovědět i otázku pátou a šestou.

Sedmá otázka 24. Sedmá otázka zní, zda nezávisle na výše uvedených otázkách může členský stát v souladu s právem uvalit zákaz dovozu na uvedené zboží a jiného členského státu s ohledem na závazky vyplývající ze Ženevské úmluvy z r. 1923 upravující omezení obchodování s obscénními publikacemi a na Univerzální poštovní úmluvu (obnovenou v Lausanne r. 1974), která vstoupila v platnost 1. ledna 1976, pokud vezmeme v úvahu čl. 234 Smlouvy. 25. Článek 234 stanoví, že právo a závazky vyplývající z dohod uzavřených před vstupem Smlouvy EHS v platnost mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a třetími státy na straně druhé, nejsou ustanoveními této Smlouvy dotčeny. Nicméně pokud jsou tyto dohody neslučitelné se Smlouvou, členské státy použijí všech možných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. 26. Je zřejmé, pokud srovnáme závěry výše uvedené s ustanoveními Úmluv, na které Sněmovna lordů odkazuje, že závěry Spojeného království nejsou v rozporu s ustanoveními o volném pohybu zboží, pokud bereme v úvahu výjimky uvedené v čl. 36 týkající se zákazu dovozu odůvodněného veřejnou morálkou. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

35

27. Odpověď na sedmou otázku musí tedy znít, že v případě, kdy se členský stát dovolává výhrady v souvislosti s veřejnou morálkou tak, jak to stanoví čl. 36 Smlouvy, ustanovení čl. 234 nebrání, aby stát plnil povinnosti vyplývající z Ženevské úmluvy z r. 1923 o omezení obchodování obscénních publikací a Univerzální poštovní úmluvy (obnovené v Lausanne v r. 1974, která vstoupila v platnost 1. ledna 1976).


PI 1.115

36

Volný pohyb osob a služeb Vztah mezi článkem 7 a články 52 a 59 Smlouvy Čl. 7 Smlouvy EHS zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti v oblastech, na něž se Smlouva vztahuje. Tento obecný zákaz diskriminace se uplatňuje i na svobodu podnikání a ustanovení týkající se služeb obsažená v čl. 52 a 59 Smlouvy. Soud (ESD) stanovil, že pravidla, která jsou v rozporu s těmito články Smlouvy, jsou také v rozporu s čl. 7 Smlouvy. Nicméně určitá pravidla nediskriminační povahy, která znevýhodňují určitou osobu proto, že provozuje obchod na více místech Společenství, mohou být v souladu s čl. 7, ale odporují čl. 52 Smlouvy. Naopak, některá opatření mohou být v souladu s čl. 52 a přitom v rozporu s čl. 7 Smlouvy. Obecně lze tedy říci, že pokud pravidla diskriminující na základě státní příslušnosti jsou v rozporu s čl. 52 a 59 Smlouvy, jsou též v rozporu s čl. 7.


PI 1.115

37

The Queen v. H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue ex parte Daily Mail and General Trust TLC; případ 81/87: rozhodnutí o předběžné otázce z 27. září 1988; [1988] ECR 5483 Soud rozhodl: ............. První otázka 11. První otázka se v podstatě snaží zjistit, zda články 52 a 50 Smlouvy dávají společnosti založené podle práva některého členského státu a mající tam své sídlo právo přenést svou ústřední správu a kontrolu do jiného členského státu. Pokud ano, táže se národní soud dále, zda členský stát původu může toto právo vázat na přivolení národních orgánů, jehož vyslovení závisí na postavení společnosti z hlediska daní. ................... 15. Tváří v tvář těmto lišícím se názorům Soud musí nejprve zdůraznit, jako zdůraznil již při mnoha příležitostech, že svoboda podnikání je jednou z hlavních zásad Společenství a že ustanovení Smlouvy, která tuto svobodu zaručují, jsou přímo použitelná od doby, kdy skončilo přechodné období. Tato ustanovení zajišťují právo podnikat v jiném členském státě nejen příslušníkům Společenství, ale i společnostem, o nichž je řeč v článku 58. 16. Přestože tato ustanovení směřují hlavně k tomu, aby cizím příslušníkům a společnostem zajistila, že v hostitelském členském státě se s nimi bude zacházet stejně jako s příslušníky tohoto státu, zakazují rovněž členskému státu původu, aby jednomu ze svých příslušníků nebo společnosti založené podle jeho zákonů, spadajícím pod definici obsaženou v článku 58, bránil podnikat v jiném členském státě. Jak správně Komise konstatovala, byla by práva zaručená článkem 52 et seq. zbavena svého smyslu, kdyby členský stát původu mohl podnikům zakazovat odstěhovat se za účelem podnikání v jiném členském státě. Pokud jde o fyzické osoby, je právo za tímto účelem opustit své území výslovně zakotveno ve Směrnici 73/148, jež je předmětem druhé Soudu postoupené otázky. 17. V případě společnosti se právo podnikání obvykle vykonává zřizováním zastoupení, poboček nebo dceřiných společností, jak to výslovně stanoví druhá věta prvního odstavce článku 52. Právě toto je forma podnikání, do níž se žadatel v tomto případě pustil tím, že otevřel v Holandsku kancelář pro správu investic. Společnost může právo podnikání vykonávat rovněž tak, že se podílí na založení společnosti v jiném členském státě; v takovém případě článek 221 Smlouvy zajišťuje, že se s ní pokud jde o kapitálovou účast v nové společnosti bude zacházet stejně jako s příslušníky onoho členského státu. 18. Ustanovení práva Spojeného království, o které v hlavním řízení jde, nikterak transakce typu výše popsaných neomezuje. Nestojí ani v cestě částečnému nebo úplnému přenesení činnosti společnosti založené ve Spojeném království na společnost nově zřízenou v jiném členském státě, je-li po likvidaci společnosti ve Spojeném království a tudíž i po vyřešení jejího postavení z hlediska daní nezbytné. Přivolení ministerstva financí požaduje pouze v případě, kdy se taková společnost snaží přenést svou ústřední správu a kontrolu ze Spojeného království a zároveň si podržuje právní subjektivitu a status společnosti Spojeného království. 19. V tomto ohledu je třeba mít na paměti, že společnosti - na rozdíl od fyzických osob - jsou výtvorem práva a za současného stavu práva Společenství výtvorem národního práva. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

20.

21.

22. 23.

24.

25.

26.

38

Existují pouze díky různícímu se národnímu zákonodárství, které určuje jejich založení a fungování. Jak Komise zdůraznila, zákonodárství členských států se značně liší jak pokud jde o faktor, vytvářející spojení se státním územím, požadované k založení společnosti, tak pokud jde o otázku, zda společnost založená podle zákonodárství nějakého členského státu může následně tento spojovací faktor pozměnit. Některé státy vyžadují, aby se na jejich území nalézalo nejen zapsané, ale také reálné sídlo, tedy ústřední správa společnosti; odstranění ústřední správy z tohoto území tudíž předpokládá likvidaci společnosti se všemi důsledky, které likvidace má v právu společností i v právu daňovém. Zákonodárství jiných států společnostem dovoluje přenést jejich ústřední správu do cizí země, některé z těchto států, např. Spojené království, však toto právo určitým způsobem omezují, a právní důsledky přenesení, zejména pokud jde o zdaňování, se od jednoho členského státu ke druhému liší. Smlouva k těmto odlišnostem národního zákonodárství přihlédla. Když v článku 58 definuje společnosti, které mají právo podnikat, klade Smlouva jako spojovací faktory naroveň zapsané sídlo, ústřední správu a hlavní místo podnikatelské činnosti společnosti. Nadto článek 220 Smlouvy stanoví, že členské státy mohou v případě potřeby uzavírat dohody, aby inter alia zajistily zachování právní subjektivity při přenesení sídla společností z jedné země do druhé. Žádná úmluva v této oblasti dosud nevstoupila v platnost. Je třeba dodat, že žádná ze směrnic o slaďování práva společností, přijatých podle článku 54 (3) g) Smlouvy, se nezabývá rozdíly, o které zde jde. Je tudíž třeba rozhodnout, že rozdíly v národním zákonodárství, které se týkají požadovaného spojovacího faktoru a otázky, zda - a pokud ano, jak - lze zapsané sídlo nebo skutečnou ústřední správu společnosti zřízení podle národního práva přenášet z jednoho členského státu do druhého považuje Smlouva za problémy, které normy týkající se práva zakládání neřeší a kterými se musí zabývat budoucí zákonodárství nebo úmluvy. Za těchto okolností nelze články 52 a 58 Smlouvy vykládat tak, že společnostem založeným podle práva jednoho členského státu dávají právo přenést svou ústřední správu a kontrolu do jiného členského státu a zároveň si podržet svůj status společností založených podle zákonodárství prvního členského státu. Na první část první otázky je tudíž třeba odpovědět tak, že za současného stavu práva Společenství články 52 a 58 Smlouvy, vykládají-li se správně, nedávají společnosti založené podle zákonodárství jednoho členského státu a mající tam své zapsané sídlo právo přenést svou ústřední správu a kontrolu do jiného členského státu. Vzhledem k této odpovědi není třeba zodpovídat druhou část první otázky.

Druhá otázka 27. Ve své druhé otázce se národní soud táže, zda ustanovení Směrnice Rady 73/148 z 21. května 1973 o odstraňování omezení pohybu a trvalého bydliště v rámci Společenství pro příslušníky členských států pokud jde o podnikání a poskytování služeb dávají společnosti právo přenést svou ústřední správu a kontrolu do jiného členského státu. 28. V této souvislosti je třeba pouze zdůraznit, že název i ustanovení této směrnice hovoří pouze o pohybu a trvalém bydlišti fyzických osob a že ustanovení této směrnice nelze vzhledem k jejich povaze analogicky aplikovat na osoby právnické.


PI 1.115

39

29. Odpověď na druhou otázku musí tudíž znít, že Směrnice 73/148, vykládá-li se správně, nedává společnosti právo přenést svou ústřední správu a kontrolu do jiného členského státu.


PI 1.115

40

G. Luisi a G. Carbone v. Ministero del Tesoro; případy 286/82 a 26/83; rozhodnutí o předběžné otázce z 31. ledna 1984; [1984] ECR 377 Okolnosti případu viz rozhodnutí níže uvedené Soud rozhodl: 1. Rozhodnutími ze 12. července a 22. listopadu 1982, která Soudu došla 27. října 1982, resp. 21. února 1993, se okresní soud v Janově (Tribunale di Genova) obrátil na Soud s žádostí, aby podle článku 177 Smlouvy EEC vydal předběžné rozhodnutí o několika otázkách výkladu článku 106 Smlouvy a umožnil mu tak rozhodnout, zda italské zákonodárství pokud jde o převody cizí měny je s tímto článkem slučitelné. 2. Otázky vyvstaly v řízení, které dvě osoby s trvalým bydlištěm v Itálii zahájily proti rozhodnutí ministerstva financí (Ministero del Tesoro), které uvaluje pokuty na nákup různých cizích měn k použití v cizině ve výši, jejíž směnný ekvivalent v italských lirách přesáhl maximum italským právem dovolené, které v té době činilo LIT 500 000 ročně pokud jde o vyvážení cizí měny residenty za účelem turistiky, obchodu, vzdělání nebo lékařského ošetření. 3. Před národním soudem navrhovatelé zpochybňovali platnost ustanovení italského práva, na nichž se pokuty zakládaly, a to s odůvodněním, že tato ustanovení jsou neslučitelná s komunitárním právem. V případu 286/81 navrhovatelka - paní Luisi - v hlavním líčení uvedla, že dotyčnou měnu vyvezla za účelem různých návštěv ve Francii a ve Spolkové republice Německo, které podnikla jako turistka a proto, aby v druhé z obou zemí se jí dostalo lékařského ošetření. V případu 26/83 navrhovatel - pan Carbone - v hlavním líčení uvedl, že cizí měny, kterou zakoupil, bylo použito na tříměsíční turistický pobyt ve Spolkové republice Německo. Oba navrhovatelé tvrdili, že omezení vývozu platidel v cizí měně za účelem turistiky nebo lékařského ošetření odporují ustanovením Smlouvy EHS, která se týkají běžných plateb a pohybu kapitálu. ................... 8. Ze znění otázek, předložených k rozhodnutí o předběžné otázce a z odůvodnění obsaženého v obou rozhodnutích Soudu adresovaných je zřejmé, že problémy výkladu práva Společenství, které v těchto případech vyvstávají, jsou tyto: (a)zda turistika a cestování za účelem obchodu, vzdělání nebo lékařského ošetření spadá pod služby nebo pod neviditelné transakce ve smyslu článku 106(3) Smlouvy nebo pod obě tyto kategorie zároveň; (b)zda převod cizí měny za těmito čtyřmi účely je třeba považovat za běžnou platbu nebo za pohyb kapitálu, zejména jsou-li fyzicky převáženy bankovky; (c)jaký stupeň liberalizace plateb těchto čtyř účelů se týkajících článek 106 Smlouvy stanoví; (d)jaká kontrolní opatření týkající se převodů cizí měny jsou členské státy oprávněny přijímat pokud jde o takto liberalizované platby. (a) Služby a "neviditelné transakce" 9. Podle článku 60 Smlouvy se za "služby" ve smyslu Smlouvy považují služby poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

10.

11.

12.

13.

14.

41

a osob. V kontextu hlavy III Části dvě Smlouvy volný pohyb osob zahrnuje pohyb pracovníků v rámci Společenství a svobodu usazování na území členských států. Podle článku 59 Smlouvy mají být zrušena omezení volného poskytování služeb pro příslušníky členských států, usazené v jiném členském státě, než je členský stát příjemce služeb. Aby se poskytování služeb umožnilo, může osoba službu poskytující cestovat do státu, v němž je usazen příjemce služby, případně příjemce služby může cestovat do státu, ve kterém je usídlena osoba služby poskytující. Zatímco o prvním případu se výslovně zmiňuje 3. odstavec článku 60, který dovoluje, aby osoba službu poskytující dočasně provozovala svou činnost v členském státě, kde se služba poskytuje, druhý případ je jeho nezbytným "doplňkem", sledujícím cíl liberalizace veškeré úplatné činnosti, na kterou se nevztahuje volný pohyb zboží, osob a kapitálu. K realizaci těchto ustanovení hlava II Obecného programu odstraňování omezení volného poskytování služeb (Official Journal, English Special Edition, Second Series IX, str. 3), který Rada na základě článku 63 Smlouvy připravila 18. prosince 1961, inter alia předvídá zrušení ustanovení obsažených v zákonech, podzákonných předpisech či správních aktech, jimiž se v kterémkoli členském státě spravuje vstup, výjezd a pobyt státních příslušníků členských států k hospodářským účelům, nejsou-li tato ustanovení ospravedlněna důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví, a nutně poskytování služeb takovými osobami překážejí. Podle svého článku 1 se Směrnice Rady 64/221/EHS z 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích příslušníků ospravedlněných důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví (Official Journal, English Special Edition 1963 - 1964, str. 112) vztahuje inter alia na jakéhokoli příslušníka členského státu, který cestuje do jiného členského státu "jakožto příjemce služeb". Směrnice Rady 73/148/EHS z 21. května 1973 o odstraňování omezení pohybu a pobytu v rámci Společenství pro příslušníky členských států pokud jde o usazování a poskytování služeb (Official Journal 1973, L 172, str. 14) dává poskytovateli i příjemci služby právo na pobyt, časově shodný s obdobím, během něhož se služby poskytují. Tím, že Obecný program odstraňování omezení volného poskytování služeb opřeli zčásti o článek 106 Smlouvy, jeho autoři prokázali, že si jsou vědomi vlivu liberalizace služeb na liberalizaci plateb. První odstavec tohoto článku vskutku stanoví, že všechny platby spojené s pohybem zboží nebo služeb je třeba liberalizovat ve stejném rozsahu, v jakém byl mezi členskými státy liberalizován pohyb zboží a služeb. Mezi omezeními volného poskytování služeb, která je třeba odstranit, zmiňuje Obecný program v oddílu C hlavy III překážky plateb za služby, zvláště pak tam, kde - podle oddílu D hlavy III a v souladu s článkem 106(2) - je poskytování takových služeb omezeno pouze takovými omezeními, která se týkají plateb za ně. Podle oddílu B hlavy V Obecného programu měla být tato omezení zrušena před koncem první etapy přechodného období, s výjimkou, která umožňuje, aby během tohoto období byla zachována omezení týkající se "částek v cizí měně, určených turistům". Tato ustanovení realizovala Směrnice Rady 63/340/EHS z 31. května 1963 o odstranění všech zákazů nebo omezení plateb za služby, kde jedinými omezeními pokud jde o výměnu služeb jsou omezení týkajících se těchto plateb (Official Journal, English Special Edition 1963 - 1964, str. 31). Článek 3 této směrnice hovoří rovněž o částkách v cizí měně pro turisty.


PI 1.115

42

15. Jak Obecný program, tak výše zmíněná směrnice však členským státům ponechávají právo ověřovat povahu a oprávněnost převodů fondů a plateb a přijímat nezbytná opatření, aby zabránily obcházení svých zákonů a podzákonných předpisů, "zejména pokud jde o vydávání cizí měny turistům". 16. Z toho plyne, že součástí volného poskytování služeb je svoboda příjemců služeb cestovat do jiného členského státu, aby tam byla přijata služba, a to aniž by se jim překáželo omezeními, byť by se týkala plateb, a že osoby, jež jsou příjemci lékařské péče a osoby cestující za účelem vzdělání nebo obchodu, je třeba považovat za příjemce služeb. ...............


PI 1.115

43

Komise v. Spolková republika Německo; případ 205/84; rozsudek ze 4. prosince 1986; [1986] ECR 3775 Okolnosti případu viz rozhodnutí níže uvedené Soud rozhodl: 1. Podáním, které rejstříku Soudu došlo 14. srpna 1984, Komise Evropských společenství u Soudu podle článku 169 Smlouvy EHS žalovala na určení, že: a) aplikováním Versicherungsaufsichtsgesetz (Zákona o dozoru nad pojišťovnictvím), novelizovaného Vierzehntes Änderungsgesetz (čtrnáctým zákonem novelizujícím Versicherungsaufsichtsgesetz) z 29. března 1983 (Bundesgesetzblatt 1, str. 377), který stanoví, že chtějí-li pojišťovny ve Společenství poskytovat ve Spolkové republice Německo služby spojené s přímým pojišťováním - s výjimkou dopravního pojišťování - prostřednictvím prodejců, zástupců, agentů či jiných zprostředkovatelů, musí být usazeny a autorizovány ve Spolkové republice Německo, a že pojišťovací brokeři usazení ve Spolkové republice Německo nesmějí pro osoby s trvalým bydlištěm ve Spolkové republice Německo zajišťovat pojistné smlouvy s pojišťovnami usazenými v jiném členském státě, Spolková republika Německo nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 59 a 60 Smlouvy EHS. ....... 2. Poskytování služeb v oblasti pojišťovnictví 18. Podle prvního odstavce článku 59 Smlouvy EHS se zrušení omezení volného poskytování služeb uvnitř Společenství vztahuje na všechny služby poskytované příslušníky členských států, kteří podnikají v některém jiném státě Společenství než příjemce služeb. První odstavec článku 60 stanoví, že za "služby" podle této Smlouvy se považují úkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, osob a kapitálu. 19. Tyto články požadují zrušení všech omezení volného poskytování takto definovaných služeb, v souladu ovšem s ustanoveními článku 61 a s ustanoveními článku 55 a 56, na něž se odvolává článek 66. Přestože o tato ustanovení v tomto řízení nejde, italská vláda připomněla, že podle článku 61 (2) se liberalizace pojišťovacích služeb, spojených s pohybem kapitálu, uskuteční v souladu s postupnou liberalizací pohybu kapitálu. V tomto směru je ovšem třeba poukázat na to, že už první směrnice Rady vydaná k provedení článku 67 Smlouvy z 11. května 1960 (Official Journal, English Special Edition 1959 - 1962, str. 49), stanovila, že členské státy mají udělovat veškeré devizové autorizace nezbytné k pohybům kapitálu ve vztahu k převodům při plněních z pojistných smluv, jestliže a kdykoli se volné poskytování služeb v rámci realizace článků 59 a 60 et sequ. Smlouvy na tyto smlouvy rozšířilo. 20. Přestože pravidla o pohybech kapitálu nejsou tudíž takové povahy, aby svobodu uzavírat pojistné smlouvy v souvislosti s poskytováním služeb podle článků 59 a 60 omezila, je nicméně třeba určit dosah těchto článků ve vztahu k ustanovením Smlouvy, jež se týkají práva podnikání.


PI 1.115

44

21. V tomto ohledu je třeba uznat, že na pojišťovnu jiného členského státu, která je v dotyčném členském státě trvale přítomna, se ustanovení Smlouvy o právu podnikání vztahují, i když tato přítomnost nemá podobu pobočky nebo zastoupení, ale pouze úřadovny spravované vlastním personálem pojišťovny nebo osobou, která je nezávislá, avšak pověřená trvale za podnik jednat, jak by tomu bylo v případě zastoupení. Ve světle výše uvedené definice, obsažené v prvním odstavci článku 60, se tudíž taková pojišťovna nemůže ve vztahu ke svým činnostem v dotyčném členském státě dovolávat článků 59 a 60. 22. Podobně - jak Soud rozhodl ve svém rozsudku z 3. prosince 1974 (případ 33174, van Binsbergen v. Bedrijfsvereniging Metaalnijverheid [1974] ECR 1299) - nelze členskému státu upřít právo přijímat opatření, aby osobě, jejíž činnost je zaměřena zcela nebo hlavně na jeho území, zabránil, aby svobody zaručené článkem 59 využívala proto, aby se vyhnula dodržování etického kodexu, který by se jinak na ni vztahoval, kdyby v tomto státě podnikala. Taková situace může podléhat soudní kontrole na základě ustanovení kapitoly o právu podnikání, nikoli na základě ustanovení kapitoly o poskytování služeb. 23. Konečně je třeba uvést, že jelikož působnost článku 59 a 60 je definována odkazem na místo podnikání nebo trvalého bydliště poskytovatele služeb a osoby, pro niž jsou služby zamýšleny, mohou zvláštní problémy vznikat tam, kde riziko kryté pojišťovací smlouvou je na území jiného členského státu než je stát držitele pojistky coby osoby, pro niž jsou služby zamýšleny. Soud nenavrhuje, aby se v tomto řízení uvažovalo o těchto problémech, protože jich se spor před ním netýkal. Následující úvahy se tudíž dotýkají pouze pojištění proti rizikům situovaným v členském státě držitele pojistky (dále stát, ve kterém se služba poskytuje"). 24. Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být v tomto řízení vynesen rozsudek, je třeba vzít v úvahu pouze poskytování služeb týkajících se pojistných smluv proti rizikům situovaným v členském státě, které držitel pojistky podnikající nebo mající trvalé bydliště v tomto státě uzavřel s pojistitelem, který podniká v jiném členském státě a neudržuje trvalou přítomnost v prvním státě ani nezaměřuje své obchodní aktivity zcela nebo hlavně na území toho státu. 3. Soulad napadených požadavků s články 59 a 60 Smlouvy 25. Podle vytvořivšího se precedenčního práva Soudu se články 59 a 60 Smlouvy staly po skončení přechodného období bezprostředně použitelnými a jejich použitelnost nebyla podmíněna harmonizací nebo sladěním zákonů členských států. Tyto články požadují, aby se zrušila nejen jakákoli diskriminace poskytovatele služby z důvodů jeho státní příslušnosti, ale také veškerá omezení jeho svobody poskytovat služby uvalená proto, že podniká v jiném členském státě než ve kterém se má služba poskytovat. 26. Jelikož německá vláda a některé jiné vlády, které vystoupily na její podporu, se coby opory svého tvrzení, že stát pojištěné osoby může své zákonodárství o dozoru aplikovat i na pojistitele podnikající v jiném členském státě, dovolávají třetího odstavce článku 60, je třeba dodat, jak Soud jasně konstatoval zejména ve svém rozsudku ze 17. prosince (případ 279/80, Webb, [1981] ECR 3305), že hlavním cílem tohoto odstavce je umožnit poskytovateli služeb, aby svou činnost provozoval v členském státě, kde se služby poskytují a nebyl vystaven diskriminaci ve prospěch příslušníků tohoto státu. Z onoho odstavce však neplyne, že veškerou národní legislativu, která se vztahuje na příslušníky toho státu a obvykle se aplikuje na trvalé činnosti tam podnikajících podniků, lze podobně Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

45

aplikovat jako celek na dočasné činnosti podniků, které podnikají v jiných členských státech. 27. Soud nicméně ve svých rozhodnutích z 18. ledna 1979 (spojené případy 110 a 111/78, Ministère Public a jiní v. van Wesemael a jiní, [1979] ECR 35) a ze 17. prosince 1981 (případ 279/80, Webb, uváděný výše) souhlasil s tím, že s ohledem na zvláštní povahu určitých služeb nelze zvláštní požadavky na poskytovatele služeb kladené považovat za neslučitelné se Smlouvu, je-li jejich účelem aplikace norem, které se těchto činností týkají. Volné poskytování služeb jako jednu ze základních zásad Smlouvy lze omezit pouze ustanoveními, která jsou odůvodněna obecným dobrem a aplikují se na všechny osoby či podniky operující na území státu, ve kterém se služba poskytuje, pokud tento zájem nezajišťují ustanovení, kterým poskytovatel služeb podléhá v členském státě, ve kterém podniká. Takové požadavky musí být nadto objektivně zdůvodněny potřebou zajistit dodržování pravidel profesionální etiky a ochranu zájmů, která tato pravidla mají zabezpečovat. 28. Je třeba říci, že požadavky, o které v tomto řízení jde, totiž že pojistitel, který podniká v jiném členském státě, je autorizován orgánem dozoru toho státu a podléhá dozoru tohoto orgánu, musí být trvale usazen na území státu, ve kterém se služba poskytuje a musí získat zvláštní autorizaci orgánu dozoru tohoto státu, jsou omezeními volného poskytování služeb, jelikož zvyšují cenu takových služeb ve státě, ve kterém jsou poskytovány, zejména tam, kde pojistitel provozuje svou činnost v tomto státě pouze příležitostně. 29. Z toho vyplývá, že tyto požadavky lze považovat za slučitelné s články 59 a 60 Smlouvy EHS jedině prokáže-li se, že v oblasti činnosti, o kterou jde, existují pádné důvody veřejného zájmu, které omezení volného poskytování služeb ospravedlňují, že veřejný zájem není již chráněn normami státu, kde se podniká, a že téhož výsledku nelze dosáhnout normami méně omezujícími. (a) Existence zájmu ospravedlňujícího určitá omezení volného poskytování pojišťovacích služeb 30. Jak německá vláda a strany, které vystoupily na její podporu tvrdily, aniž by jim Komise nebo Spojené království a vláda Nizozemska odporovaly, pojišťovnictví je z hlediska ochrany spotřebitele jako držitele pojistky a jako pojištěnce oblastí zvláště citlivou. Je tomu tak zejména vzhledem ke specifické povaze služby pojistitelem poskytované, spjaté s budoucími událostmi, u nichž v době, kdy se smlouva uzavírá, není jisté, zda nastanou nebo přinejmenším kdy nastanou. Pojištěnec, který poté, co nastane událost, jež zakládá jeho nárok, neobdrží platbu na základě pojistky, se může ocitnout ve velmi prekérní situaci. Podobně pro osobu, která se chce pojistit, je zpravidla velice obtížné posoudit, zda pravděpodobný vývoj pojistitelovy finanční situace v budoucnu, jakož i smluvní podmínky, obvykle diktované pojistitelem, jí skýtají dostatečné záruky, že na základě pojistky obdrží platbu, jestliže pojistná událost nastane. 31. Rovněž je třeba mít na mysli, jak německá vláda zdůraznila, že v určitých oblastech se pojištění stalo masovým jevem. Smlouvy uzavírá tak obrovské množství lidí, že ochrana zájmů pojištěnců a pojištěných třetích stran se dotýká prakticky veškerého obyvatelstva. 32. Tyto zvláštní charakteristické rysy, jimiž se pojišťovnictví vyznačuje, vedly všechny členské státy k přijetí zákonů, které podniky činné v pojišťovnictví podřizují kogentním


PI 1.115

46

normám jak pokud jde o jejich finanční situaci a pojistné podmínky, kterých používají, tak pokud jde o permanentní dozor, který by dodržování těchto norem zajistil. 33. Ukazuje se tedy, že v příslušné oblasti existují pádné důvody veřejných zájmů, které mohou omezení volného poskytování služeb ospravedlnit, pokud ovšem normy státu, ve kterém se podniká, nedostačují k tomu, aby se dosáhlo nutné úrovně ochrany, a že požadavky státu, v němž se služba poskytuje, nevybočují nad rámec toho, co je v tomto ohledu nezbytné. Otázka, zda normy státu, ve kterém se podniká, už veřejný zájem chrání (b) 34. Komise, vláda Spojeného království a vláda Nizozemska tvrdí, že přinejmenším od přijetí prvních koordinačních směrnic, totiž směrnic 73/239 a 79/267, dozor vykonávaný orgány státu, ve kterém se podniká, do značné míry odpovídá požadavkům ochrany, o nichž byla řeč výše. 35. V tomto směru nutno in limine konstatovat, že podle svých preambulí a podle formulace svých ustanovení mají tyto dvě směrnice usnadnit zřizování poboček nebo zastoupení v jiném členském státě, než ve kterém je umístěna ústřední správa. Stanoví pravidla, jimiž se spravuje vztah mezi - na jedné straně - zákonodárným a dozorovým orgánem státu, ve kterém je umístěna ústřední správa a - na druhé straně - zákonodárným a dozorovým orgánem státu, kde podnik zřídil pobočky nebo zastoupení; netýkají se však činností provozovaných podnikem v souvislosti s poskytováním služeb podle Smlouvy. Ustanovení těchto směrnic nelze tudíž aplikovat na vztah mezi státem, kde se podniká, kde je umístěna ústřední správa, pobočka nebo zastoupení, a státem, ve kterém se poskytuje služba. O tomto vztahu se uvažuje pouze v návrhu druhé směrnice. 36. Je ovšem třeba zvážit, zda dvě "první směrnice" přesto nevytvořily podmínky provozování pojišťovnictví dostatečně rovnocenné v celém Společenství, a nástroje dozoru dostatečně účinné, aby omezení, která státy, v nichž se služby poskytují, uvalily na podniky, které je poskytují, mohla být zcela nebo aspoň zčásti zrušena. 37. Pokud jde o finanční situaci pojišťoven, obsahují dvě direktivy velmi podrobná ustanovení o volných aktivech podniku, jinak řečeno o jeho vlastních kapitálových zdrojích. Tato ustanovení mají zajistit solventnost podniku a směrnice požadují, aby dozorový orgán členského státu, v němž je umístěna ústřední správa, stav solventnosti podniku "ve vztahu k veškerému jeho podnikání" ověřoval. Tuto formulaci je třeba vyložit tak, že se týká i podnikání v souvislosti s poskytováním služeb. Z toho vyplývá, že stát, ve kterém se služba poskytuje, nemá právo sám takové ověřování provádět, nýbrž musí akceptovat osvědčení o solventnosti, vydané dozorovým orgánem členského státu, ve kterém je umístěna ústřední správa službu poskytujícího podniku. Podle německé vlády, jíž Komise neodporovala, ve Spolkové republice Německo tomu tak je. 38. Na druhé straně dvě směrnice neharmonizovaly národní předpisy o technických rezervách, jinak řečeno o finančních zdrojích, které se odloží na garantování závazků z uzavřených smluv a které nejsou součástí vlastních kapitálových zdrojů podniku. Směrnice nutnou harmonizaci v tomto směru výslovně přenechaly pozdějším směrnicím. Podle směrnic 73/239 a 79/267 je tudíž na každé zemi, v níž se podnikání provozuje, aby podle svého vlastního práva stanovila normy pro výpočet takových rezerv a pro určení povahy a ohodnocení aktiv, která tyto rezervy tvoří. Aktiva pokrývající podnikání provozované v členském státě, ve kterém se služby poskytují, musí být umístěna v tomto státě a jejich Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

47

existenci musí sledovat dozorový orgán tohoto státu, přestože směrnice stanoví, že stát, ve kterém je umístěna ústřední správa, musí ověřovat, že bilance podniku vykazuje aktiva přiměřená a odpovídající vyhodnocenému ručení převzatému ve všech zemích, ve kterých podnik podnikání provozuje. Zrušení tohoto požadavku umístění se navrhuje teprve v návrhu druhé směrnice, která se týká zejména harmonizace národních předpisů o technických rezervách. 39. V průběhu řízení před Soudem německá vláda a vlády, které vystoupily na její podporu prokázaly, že v nyní platných národních předpisech o technických rezervách a aktivech, která tyto rezervy tvoří, existují značné rozdíly. Neexistuje-li v tomto směru harmonizace a neexistuje-li norma, která by vyžadovala, aby dozorový orgán členského státu, ve kterém se podniká, vykonával dozor nad dodržováním norem, které platí ve státě, ve kterém se služba poskytuje, je třeba uznat, že tento naposled jmenovaný stát může vyžadovat dodržování svých vlastních norem o technických rezervách pokud jde o služby na jeho území poskytované a může nad jejich dodržováním vykonávat dozor, pokud tyto normy nevybočují z toho, co je za účelem zajištění ochrany držitelů pojistek a pojištěnců nezbytné. 40. Konečně dvě "první koordinační směrnice" nestanoví nic o harmonizaci pojistných podmínek a ponechávají na každém státě, v němž se podnikání provozuje, aby zajistil, že ve vztahu k podnikání provozovaném na jeho území se jeho vlastní kogentní normy dodržují. Návrh druhé směrnice vymezuje, na co se takové kogentní normy vztahují a vylučuje jejich aplikaci na určité typy obchodních pojištění, které podrobně definuje. Vzhledem ke značným rozdílům, které v tomto směru mezi národními normami existují, je třeba říci, že i v této souvislosti a se stejnými výhradami je členský stát, ve kterém se služba poskytuje, oprávněn vyžadovat a ověřovat, že pokud jde o služby, poskytované na jeho území, se jeho vlastní normy budou dodržovat. 41. Je tudíž třeba uznat, že za současného stavu komunitárního práva výše popsané úvahy o ochraně držitelů pojistek a pojištěnců odůvodňují, že členské státy, ve kterých se služba poskytuje, aplikují své vlastní zákonodárství o technických rezervách a o pojistných podmínkách, pokud požadavky tohoto zákonodárství nejdou nad rámec toho, co je k ochraně držitelů pojistek a pojištěnců nezbytné. Zbývá tudíž zvážit, zda je nutné, aby se na takový dozor vztahovalo autorizační řízení a požadavek, aby podnik zabývající se pojišťovnictvím měl stálé zařízení ve státě, ve kterém se služba poskytuje. (c) Nezbytnost autorizačního řízení 42. Komise nezpochybňuje, že stát, ve kterém se služba poskytuje, je oprávněn vykonávat určitou kontrolu nad pojišťovnami, které na jeho území poskytují služby. V rámci ústního jednání dokonce souhlasila, že je dovoleno, aby se určitá dozorová opatření ve vztahu k dotyčnému podniku uplatnila ještě dřív, než začne v rámci poskytování služeb vůbec nějaké podnikání provozovat. Tvrdila nicméně, že takový dozor by měl mít podobu méně omezující, než jakou má autorizace. Nevysvětlila však, jak by takový systém měl fungovat. 43. Německá vláda a vlády, které vystoupily na její podporu tvrdí, že nezbytný dohled lze provádět jedině pomocí autorizačního řízení, které umožňuje podnik prošetřovat dřív, než se svou činností započne, soustavně jeho činnost sledovat a autorizaci mu odejmout, jestliže se vážným způsobem a opakovaně proviní.


PI 1.115

48

44. V této souvislosti třeba uvést, že ve všech členských státech se dozor nad pojišťovnami provádí v podobě autorizačního řízení a že nezbytnost takového řízení uznávají - pokud jde o činnosti, jimiž se zabývají - obě "první koordinační směrnice". Článek 6 obou směrnic stanoví, že každý členský stát musí zahájení obchodování s pojištěním na svém území podmínit oficiální autorizací. Podnik, který zřizuje pobočky nebo zastoupení v jiných členských státech, než ve kterém je umístěna jeho ústřední správa, musí tudíž od dozorových orgánů v každém z těchto států obdržet autorizaci. 45. Rovněž je třeba konstatovat, že návrh druhé směrnice počítá s tím, že se tento systém zachová. Podnik musí obdržet oficiální autorizaci od každého členského státu, v němž chce v souvislosti s poskytováním služeb obchodovat. I když podle tohoto návrhu se autorizace musí získat od dozorového orgánu státu, ve kterém se podniká, musí se tento orgán nejprve poradit s orgánem státu, ve kterém se má služba poskytovat a musí mu zaslat všechny relevantní dokumenty. Návrh rovněž předpokládá stálou koordinaci mezi dvěma dozorovými orgány, čímž zejména umožňuje, aby orgán státu, ve kterém se podniká, učinil všechna vhodná opatření, až po odnětí autorizace, a tak skoncoval s porušováním předpisů, o němž ho informoval dozorový orgán státu, ve kterém se služba poskytuje. 46. Za těchto okolností je nutno souhlasit s tvrzením německé vlády, že jedině požadavek autorizace může být účinným nástrojem, jak zajistit dozor, který - s přihlédnutím k předchozím úvahám - je odůvodněn ochranou spotřebitele jako držitele pojistky a jako pojištěnce. Jelikož takový systém, jaký návrh druhé směrnice navrhuje, a který fungování autorizačního řízení svěřuje členskému státu, ve kterém je podnik usazen, postupujícímu v úzké spolupráci se státem, ve kterém se služba poskytuje, může vytvořit pouze legislativa, je třeba rovněž uznat, že za současného stavu komunitárního práva je věcí státu, ve kterém se služba poskytuje, aby takovou autorizaci uděloval a odnímal. 47. Je ovšem třeba zdůraznit, že autorizace se musí udělovat na žádost podniku usazeného v jiném členském státě, který vyhoví podmínkám stanoveným zákonodárstvím státu, ve kterém se služba poskytuje, že tyto podmínky nesmějí opakovat stejné zákonné podmínky, kterým se již vyhovělo ve státě, ve kterém je podnik usazen, a že dozorový orgán státu, ve kterém se služba poskytuje, musí přihlédnout k dozoru již provedenému a osvědčením již vydaným v členském státě, ve kterém se podniká. Podle německé vlády, jíž v tomto bodě Komise neodporovala, německé autorizační řízení plně těmto požadavkům vyhovuje. 48. Přesto je třeba zvážit, zda požadavek autorizace, který se podle Zákona o dozoru nad pojišťovnictvím vztahuje na jakékoli pojišťování s výjimkou dopravního, je odůvodněn všude, kde se aplikuje. V tomto ohledu bylo zdůrazněno, zejména vládou Spojeného království, že volné poskytování služeb má význam především pro obchodní pojištění a že pokud jde o tento konkrétní typ pojištění důvody, jež se týkají ochrany držitelů pojistek a jichž se německá vláda a vlády vystupující na její podporu dovolávají, neplatí. 49. Z předchozího vyplývá, že požadavek autorizace lze držet jedině nakolik je odůvodněn ochranou držitelů pojistek a pojištěnců, jíž se dovolává německé vláda. Rovněž je třeba uznat, že ve všech sektorech pojišťovnictví nejsou tyto důvody stejně pádné, a že vzhledem k povaze rizika, které je předmětem pojištění a strany, která pojištění vyhledává mohou existovat případy, kdy není zapotřebí tuto stranu chránit aplikací kogentních norem jejího národního práva.


PI 1.115

49

50. Ačkoli je pravda, že návrh druhé směrnice k těmto úvahám přihlíží tím, že inter alia obchodní pojištění, podrobně definované, vylučuje z dosahu kogentních norem státu, ve kterém se služba poskytuje, je třeba také konstatovat, že vzhledem k právním i skutkovým argumentům, které mu byly předloženy, není Soud s to takové obecné rozlišení provést a meze takového rozlišení stanovit natolik přesně, aby jasně označil jednotlivé případy, kdy potřeba ochrany, jíž se pojišťovnictví všeobecně vyznačuje, požadavek autorizace neodůvodňuje. 51. Z předchozího vyplývá, že první bod žaloby Komise je třeba zamítnout, jelikož míří proti požadavku autorizace. Nezbytnost usazení (d) 52. Je-li požadavek autorizace omezením volného poskytování služeb, je požadavek trvalého usazení jejím naprostým popřením. Jeho výsledkem je, že veškerého svého účinku je zbaven článek 59 Smlouvy, tedy ustanovení, jehož nejvlastnějším posláním je zrušit omezení volného poskytování služeb osobami, které nejsou usazeny ve státě, ve kterém se má služba poskytovat (viz zejména rozsudek ze 3. prosince 1974, zmíněný výše, rozsudek z 26. listopadu 1985 v případu 39/75, Coenen v. Sociaal-Economische Raad, [1975] ECR 1547 a rozsudek z 10. února 1982 v případu 76/81, Transporoute v. Minister of Public Works, [1982] ECR 417). Má-li se takový požadavek přijmout, je třeba prokázat, že je podmínkou, která je k dosažení sledovaného cíle nezbytná. 53. Pokud jde o to, německá vláda zejména zdůrazňuje, že požadavek usazení ve státě, ve kterém se služba poskytuje, dozorovému orgánu v tomto státě umožňuje, aby ověřoval in situ a soustavně sledoval činnost autorizovaného pojistitele, a že bez tohoto požadavku nebude orgán schopen svůj úkol plnit. 54. Soud již ve svých rozhodnutích, naposled ve svém rozsudku ze 3. února 1983 (případ 29/82, Van Luipen, [1983] ECR 151), zdůraznil, že úvahy administrativní povahy nemohou zdůvodnit odchylku členského státu od norem komunitárního práva. Tato zásada se s ještě větší silou uplatní tam, kde dotyčná odchylka dosahuje takové intenzity, že se brání výkonu jedné ze základních svobod zaručených Smlouvou. V tomto případě tedy nestačí, že všechny dokumenty, které k dozoru potřebují orgány státu, ve kterém se služba poskytuje, jsou přítomny v prostorách podniku a tyto orgány tudíž mohou snáze plnit svůj úkol. Je třeba rovněž prokázat, že tyto orgány, ani za existence autorizačního řízení, nemohou své s dozorem spjaté úkoly účinně plnit, není-li podnik ve zmíněném státě trvale usazen a nepřechovávají-li se v něm všechny písemnosti, jichž je zapotřebí. 55. To prokázáno nebylo. Jak bylo výše konstatováno, za současného stavu komunitární právo týkající se pojišťovnictví nezakazuje, aby stát, ve kterém se služba poskytuje, požadoval, aby aktiva představující technické rezervy, kryjící obchodování v tomto státě provozované, byla v tomto státě umístěna. V takovém případě může být přítomnost těchto aktiv ověřena in situ, přestože podnik není ve státě trvale usazen. Pokud jde o ostatní podmínky podnikání, podléhající dozoru, Soudu se jeví, že takový dozor lze uskutečňovat na základě opisů účetních rozvah, účtů a obchodních dokladů, pojistné podmínky a systémy fungování v to počítaje, odeslaných ze státu, ve kterém se podniká a řádně orgány toho státu ověřených. Za existence autorizačního řízení lze podnik takovým podmínkám dozoru


PI 1.115

50

podřídit ustanovením v osvědčení o autorizaci a dodržování těchto podmínek zajistit i možných odnětím autorizace. 56. Nebylo tudíž prokázáno, že výše zmíněné úvahy o ochraně držitelů pojistek a pojištěnců činí z usazení pojistitele na území státu, ve kterém se služba poskytuje, nezbytný požadavek. 57. Pokud jde o první položku žaloby Komise, je tudíž třeba uzavřít, že Spolková republika Německo nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 59 a 60 Smlouvy, jelikož ve svém Versicherungsaufsichtsgesetz stanovila, že chtějí-li pojišťovny ve Společenství poskytovat služby spojené s přímým pojišťováním - s výjimkou dopravního prostřednictvím prodejců, zástupců, agentů či jiných zprostředkovatelů, musí být usazeny na jejím území; toto nesplnění se však nevztahuje na povinné pojištění a na pojištění, kvůli kterému pojistitel buď udržuje trvalou přítomnost rovnající se pobočce nebo zastoupení nebo zaměřuje své obchodování zcela nebo hlavně na území Spolkové republiky Německo.


PI 1.115

51

Komise v. Francie; případ C-154/89; rozsudek z 26. února 1991; [1991] ECR I-682 Okolnosti případu viz rozhodnutí níže uvedené Soud rozhodl: 1. Podáním, které Soud obdržel 2. května 1989, požádala Komise v souladu s čl. 169 Smlouvy Soud, aby rozhodl, že tím, že poskytování služeb průvodci, doprovázejícími turistické skupiny z jiného členského státu, podmínila licencí, vyžadující získání zvláštní kvalifikace, jež se, jde-li o služby spočívající v provádění turistů v místech - s výjimkou muzeí či památek - v určitých departementech a samosprávných územních jednotkách, která lze navštěvovat pouze s odborným profesionálním průvodcem, běžně získává úspěšným složením zkoušky, Francouzská republika nesplnila své povinnosti podle článku 59 Smlouvy EHS. 2. Ustanoveními, o která v tomto podání jde, jsou čl. 1(c) a 10 zákona č. 75-627 z 11. července 1975, které stanoví podmínky výkonu činností spjatých s organizováním zájezdů a prohlídek (Úřední věstník Francouzské republiky z 13. července 1975, str. 7230) a prováděcí dekret č. 77-363 z 28. března 1977 (Úřední věstník Francouzské republiky z 3. dubna 1977, str. 1890), novelizovaný dekretem č. 83/912 z 13. října 1983 (Úřední věstník Francouzské republiky z 15. října 1983, str. 3110). 3. Podle těchto ustanovení jsou průvodci ("guides-interprètes") fyzické osoby, jejichž úkolem je provádět francouzské nebo zahraniční turisty, zejména uskutečňovat prohlídky s výkladem na veřejných komunikacích, v muzeích a památkách a ve veřejné dopravě. 4. V souladu s čl. 169 Smlouvy adresovala 21. listopadu 1986 Komise francouzské vládě formální písemné upozornění. Podle tohoto dopisu Francie nevyhověla požadavkům komunitárního práva, zejména článku 59 Smlouvy EHS, pokud jde o poskytování služeb průvodci cestujícími se skupinami turistů z jiného členského státu, je-li tato služba poskytována v určitých departementech a samosprávných územních jednotkách. Dopisem z 5. března 1987 francouzské orgány názor Komise zpochybnily. 2. května 1988 vydala Komise odůvodněné stanovisko, ve kterém svůj názor zopakovala a francouzskou vládu požádala, aby mu do dvou měsíců vyhověla přijetím nezbytných opatření. Jelikož neobdržela odpověď, zahájila Komise toto řízení. 5. Odkazuje se na zápis z ústního jednání, při němž se podrobněji probraly skutkové okolnosti případu, na průběh řízení a na podání a argumenty stran, o nichž se níže hovoří nebo které se níže probírají jen v míře pro vývody Soudu nezbytné. 6. Úvodem je třeba zdůraznit, že činnost průvodce z jiného členského státu než Francie, doprovázejícího účastníky zájezdu z tohoto jiného členského státu do Francie, může mít dvě navzájem odlišné právní formy. Cestovní kancelář usazená v jiném členském státě může sama zaměstnávat průvodce. V tomto případě je to cestovní kancelář, kdo prostřednictvím svých vlastních průvodců poskytuje služby. Cestovní kancelář může rovněž najmout samostatně výdělečně činné průvodce, usazené v tomto jiném členském státě. V tomto případě poskytuje službu průvodce cestovní kanceláři. 7. Dva výše popsané případy se tudíž týkají poskytování služeb cestovní kanceláří turistům a samostatně výdělečně činným průvodcem cestovní kanceláři. Takové služby, které mají


PI 1.115

52

omezené trvání a nevztahují se na ně ustanovení o volném pohybu zboží, kapitálu a osob, jsou úkony poskytovanými za úplatu ve smyslu čl. 60 Smlouvy EHS. 8. Je třeba určit, zda takové úkony spadají pod čl. 59 Smlouvy. 9. Přestože čl. 59 Smlouvy má výslovně na mysli pouze situaci služby poskytující osoby, usazené v jiném členském státě, než ve kterém je usazen ten, jemuž je služba poskytována, je smyslem tohoto článku nicméně odstranit omezení volného poskytování služeb osobami, které nejsou usazeny ve státě, ve kterém se má služba poskytovat (viz rozsudek v případu 76/81 Transporoute v. Minister of Public Works [1982] ECR 417, bod 14). Volného poskytování služeb nelze použít jedině jsou-li všechny významné prvky příslušné činnosti omezeny rámcem jednoho jediného členského státu (rozsudek v případu 52/79 Procureur du Roi v. Debauve [1980] ECR 833, bod 9). 10. Ustanovení článku 59 je tudíž třeba použít ve všech případech, kdy služby poskytující osoba nabízí tyto služby v jiném členském státě, než ve kterém je usazena, ať jsou příjemci těchto služeb usazeni kdekoli. 11. Jelikož v případu, který máme před sebou, se dvě situace popsané v odst. 7 tohoto rozsudku týkají poskytování služeb v jiném členském státě, než ve kterém je usazena osoba, která je poskytuje, musí se článku 59 Smlouvy použít. 12. Dále je třeba zdůraznit, že články 59 a 60 Smlouvy požadují nejen odstranění jakékoli diskriminace služby poskytující osoby z důvodů její státní příslušnosti, ale i odstranění jakéhokoli omezení volného poskytování služeb opřeného o to, že službu poskytující osoba je usazena v jiném členském státě, než ve kterém se služba poskytuje. Členský stát zejména nemůže poskytování služeb na svém území podmiňovat splněním všech podmínek, na které se váže usazení; kdyby tak činil, byla by ustanovení zajišťující volné poskytování služeb zbavena jakéhokoli praktického významu.


PI 1.115

53

Cowan I. W. Cowan v. Trésor Public; Case 186/87, Předběžná otázka z 2. února 1989 [1989] ECR 195 Soud rozhodl: 1. Rozhodnutí z 5. června 1987, které Soud obdržel 16. června 1987 se Commission d'indemnisation des victimes d'infraction (Výbor pro odškodnění obětí trestných činů) při soudu prvé instance v Paříži obrátila na Soud s předběžnou otázkou podle čl. 177 Smlouvy EHS, která se týkala zákazu diskriminace podle čl. 7 Smlouvy,1) aby zjistila, zda ustanovení francouzského trestního řádu (Code de procedure penale) je v souladu s komunitárním právem. 2. Tato otázka vyvstala ve sporu mezi francouzským Trésor public (ministerstvem financí) a britským občanem Ianem Williamem Cowanem a týkala se odškodnění za zranění způsobené při násilném napadení při východu z metra během jeho krátkého pobytu v Paříži. 3. Protože útočník nebyl identifikován, pan Cowan se obrátil na Výbor pro odškodnění obětí trestných činů při soudu prvé instance v Paříži, aby získal náhradu škody podle čl. 706-3 trestního řádu. Toto ustanovení dává možnost odškodnění ze strany státu mj. v případě oběti, jíž útok způsobil těžké psychické následky nebo zranění s určitými závažnými zdravotními následky v případě, že oběť nemůže toto odškodnění získat z jiného zdroje. 4. Ministerstvo financí namítlo před Výborem pro odškodnění obětí trestných činů, že pan Cowan nesplňuje podmínky stanovené pro poskytnutí odškodnění stanovené čl. 706-15 trestního řádu. Tento článek stanoví, že odškodnění mohou získat pouze následující osoby: Osoby francouzské státní příslušnosti, nebo cizí státní příslušníci, kteří prokáží: (i) že jsou státními příslušníky státu, který recipročně poskytuje stejná plnění na základě smlouvy s Francií a splňuje podmínky stanovené v této smlouvě, nebo (ii) že jsou držitelé povolení k pobytu. 5. Pan Cowan se ovšem dovolával zákazu diskriminace podle čl. 7 Smlouvy EHS. Tvrdil, že výše uvedené podmínky mají diskriminační povahu a že takové podmínky brání turistům volně se pohybovat do jiného členského státu, aby zde konzumovali služby. Představitel ministerstva financí odpověděl, že uvedená ustanovení se vztahují stejně na cizince s pobytem ve Francii jako na francouzské státní příslušníky, a že odlišení osob s trvalým pobytem od turistů je v souladu s komunitárním právem, které samo činí rozdíly mezi délkou pobytu příslušníka jednoho členského státu v jiném členském státě a spojuje ji s rozdílnými podmínkami. 6. Za těchto okolností došel Výbor pro odškodnění obětí trestných činů k závěru, že je třeba interpretace cílů a principů komunitárního práva, aby bylo možné posoudit, zda předmětná ustanovení jsou slučitelná se Smlouvou, zastavil proto řízení a předložil Soudu následující předběžnou otázku: "Jsou ustanovení čl. 706-15 trestního řádu, která se týkají případů, kdy cizí státní příslušník, jenž se stal obětí násilného trestného činu ve Francii, má nárok obdržet odškodnění od francouzského státu, slučitelná se zákonem diskriminace upraveným v čl. 7 Smlouvy 1)

Citovaný článek 7 Smlouvy EHS je po novele Smlouvou o Evropské unii přečíslován jako čl. 6 Smlouvy o zákazu diskriminace.


PI 1.115

54

EHS?" ........ 8. Předběžná otázka v podstatě směřuje k tomu, zda zákaz diskriminace upravený v čl. 7 Smlouvy EHS zakazuje členskému státu, pokud jde o osoby, jichž se komunitární právo týká, aby přispíval státu, který kompenzuje škodu utrpěnou obětí v daném členském státě jako následek útoku, který má psychické nebo zdravotní následky, spojoval s podmínkou povolení k pobytu nebo státní příslušností země, která má s Francií reciproční smlouvu. 9. Jak předběžná otázka zdůrazňuje, vztahuje se k prvému odstavci článku 7 Smlouvy, který stanoví, že: "v rámci předmětu úpravy této Smlouvy a aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti." Tyto podmínky stanoví jak obsah, tak rozsah zákazu diskriminace. ....... Obsah zákazu diskriminace 10. Zákaz "jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti" se v souladu s čl. 7 vztahuje na všechny osoby, pro které platí komunitární právo a požaduje, aby tyto osoby měly naprosto stejné postavení jako příslušníci daného členského státu. Pokud se tedy tento princip aplikuje, brání členským státům, aby udělovaly určité právo takové osobě jen s podmínkou, že má na území státu trvalý pobyt - taková podmínka se nevztahuje ani na vlastní státní příslušníky. 11. Je třeba také zdůraznit, že právo na stejné zacházení vyplývá přímo z komunitárního práva a nemůže být tedy předmětem osvědčení vydávaného úřady členského státu (k tomu viz rozhodnutí z 3. července 1980 v případu 157/79 Regina v Pieck [1980] ECR 2171). 12. Konečně musíme připomenout, jak Soud uvedl ve svém rozhodnutí z 22. června 1972 v případu 17/72 Frilli v Belgii [1972] ECR 457, že právo na stejné zacházení upravené komunitárním právem nemůže záviset na existenci reciproční smlouvy mezi příslušným členským státem a zemí, jejímž příslušníkem je daná osoba. 13. Z toho, že tento zákaz diskriminace uplatňuje vyplývá, že členský stát nemůže vázat udělení určitého práva osobě, na kterou se vztahuje komunitární právo, na podmínku, že tato osoba má povolení k pobytu nebo je příslušníkem státu, s nímž má daná země reciproční smlouvu. Rozsah zákazu diskriminace 14. Podle čl. 7 Smlouvy se zákaz diskriminace uplatňuje "v rámci předmětu úpravy této Smlouvy" a "aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení". Druhá část věty se vztahuje zejména na ostatní ustanovení Smlouvy, která konkrétně upravuje uplatnění tohoto obecného principu vzhledem ke specifickým okolnostem. Příkladem takového ustanovení jsou ustanovení konkretizující volný pohyb pracovníků, právo usazování a právo poskytovat služby. 15. K této skutečnosti se vyjádřil Soud ve svém rozhodnutí z 31. ledna 1984 ve spojených případech 286/82 a 26/83 Luisi a Carbone v Ministero del Tesoro [1984] ECR 377, kde rozhodl, že svoboda poskytovat služby zahrnuje i svobodu příjemců služeb cestovat do jiného členského státu, aby zde přijímali službu, aniž by byli vystaveni omezením, a že turisté, mj. musí být nahlíženi jako příjemci služeb.


PI 1.115

55

16. Při jednání namítla francouzská vláda, že podle současného komunitárního práva, se příjemce služby nemůže dovolávat zákazu diskriminace s tím, že dotyčné národní právo nevytváří bariéru pro svobodu pohybu. Uvedla, že ustanovení, které je předmětem jednání, nevytváří v tomto ohledu žádnou překážku. Navíc, toto ustanovení představuje právo, které je svým výrazem národní solidarity. Takové právo předpokládá těsnější svazek ke státu, než je vztah příjemce služeb a z toho důvodu může jeho poskytnutí být omezeno pro osoby, které nejsou státními příslušníky daného členského státu ani osobami trvale pobývajícími na jeho území. 17. Toto odůvodnění je nepřijatelné. Jestliže komunitární právo zaručuje fyzickým osobám právo cestovat do jiného členského státu, pak ochrana těchto osob před újmou v tomto členském státě musí mít stejnou úroveň jako ochrana jeho státních příslušníků nebo osob s trvalým pobytem je logickým důsledkem této svobody pohybu. Z toho vyplývá, že zákaz diskriminace se vztahuje i na příjemce služeb tak, jak je to v intencích Smlouvy i co se týče ochrany před rizikem útoku a práva získat finanční náhradu poskytovanou podle národního práva, pokud se realizuje toto riziko. Skutečnost, že tato náhrada je financována z veřejných prostředků, nemůže změnit pravidla týkající se práva zaručeného Smlouvou. 18. Francouzská vláda též namítla, že náhrada, která je předmětem řízení nespadá do předmětu zákazu diskriminace, protože je upravena v rámci trestního řádu a trestní řízení nespadá do předmětu úpravy Smlouvy. 19. I když v zásadě trestní právo a trestní řízení, v jehož rámci je obsaženo i předmětné ustanovení, jsou oblastí v kompetenci členských států, Soud v této souvislosti rozhodl (viz mj. rozhodnutí z 11. listopadu 1981 v případu 203/80 Casati [1981] ECR 2595), že komunitární právo vytváří určité meze této kompetenci členských států. Právní předpisy v této oblasti nesmějí být diskriminačními vůči osobám, kterým komunitární právo zaručuje právo stejného zacházení nebo nesmějí omezovat základní svobody zaručené komunitárním právem. 20. Ve světle předchozích skutečností musí znít odpověď na Soudu předloženou otázku, že zákaz diskriminace stanovený zejména v čl. 7 Smlouvy EHS musí být interpretován v tom smyslu, že vůči osobám, kterým komunitární právo zaručuje svobodu cestovat do jiného členského státu, v tomto případě jako příjemcům služeb, tento stát nesmí podmínit kompenzaci poskytnutou s ohledem na újmu utrpěnou v důsledku toho, že se osoba stala v tomto státě obětí násilného útoku s tím, že tato újma má fyzické nebo psychické následky, skutečností, že tato osoba má buď povolení k pobytu nebo je státním příslušníkem státu, s nímž má daný stát reciproční smlouvu.


PI 1.115

56

Komise Evropských společenství v. Španělské království; případ C-45/93; rozsudek z 15. března 1994 Shrnutí Diskriminace zahraničních turistů starších 21 let, vyplývající v členském státě z norem o vstupu do státních muzeí, které umožňují bezplatný vstup pouze příslušníkům tohoto státu, cizincům, kteří v něm mají trvalé bydliště, a mládeži pod 21 let je - pokud jde o příslušníky Společenství zakázána články 7 a 59 Smlouvy. Součástí volného poskytování služeb, uznaného článkem 59 Smlouvy, je svoboda příjemců služeb, turisty v to počítaje, cestovat do jiného členského státu s cílem využívat tam těchto služeb za stejných podmínek jako státní příslušníci. Vzhledem k tomu, že návštěva muzeí je jedním z důvodů, pro něž se turisté rozhodují cestovat do jiného členského státu, může diskriminace pokud jde o vstup do muzeí ovlivňovat podmínky, za kterých se poskytují služby, včetně jejich cen, a může tudíž ovlivňovat rozhodnutí některých osob, zda zemi navštíví. Odůvodnění 1. Podáním, které rejstříku Soudu došlo 16. února 1993, Komise Evropských společenství podle článku 169 Smlouvy EHS žalovala na určení, že aplikováním systému, kdy z výhod bezplatného vstupu do národních muzeí se mohou těšit pouze španělští občané, cizinci, kteří mají ve Španělsku trvalé bydliště, a příslušníci jiných členských států mladší 21 let, zatímco na příslušnících ostatních členských států starších 21 let se požaduje zaplacení vstupného, Španělské království nesplnilo povinnosti, které mu vyplývají z článků 7 a 59 Smlouvy EHS. ..................... 4. Komise se domnívá, že tyto normy, nakolik diskriminují mezi španělskými občany a občany jiných členských států, kteří nemají ve Španělsku trvalé bydliště a jsou starší 21 let, porušují články 7 a 59 Smlouvy. 5. Odkazující na rozhodnutí Soudu v případu 186/87 Cowan v. Trésor Publique [1989] ECR 195 Komise zdůrazňuje, že součástí volného poskytování služeb, uznaného článkem 59 Smlouvy, je svoboda příjemců služeb, turisty v to počítaje, cestovat do jiného státu s cílem využívat tam těchto služeb za stejných podmínek jako státní příslušníci. Komise tvrdí, že toto právo se týká nejen přístupu ke službám, který Smlouva EHS předvídá, ale i všech doplňkových výhod, které ovlivňují podmínky, za nichž se tyto služby poskytují nebo přijímají. 6. V tomto směru zdůrazňuje, že jelikož návštěva muzeí je jedním z důvodů, pro něž se turisté jakožto příjemci služeb rozhodují cestovat do jiného členského státu, existuje těsná spojitost mezi volným pohybem, kterému se na základě Smlouvy těší, a podmínkami vstupu do muzeí. 7. Komise se dále domnívá, že diskriminace pokud jde o vstup do muzeí může ovlivňovat podmínky, za kterých se služby poskytují, včetně jejich cen, a může tudíž ovlivňovat rozhodnutí některých osob, zda zemi navštíví. 8. Španělské království pouze tvrdí, že příslušné normy diskriminační nejsou, jelikož článek 22 (3) výslovně dovoluje, aby se zacházení, jehož se dostává španělským příslušníkům, rozšířilo na příslušníky jiných členských států. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

57

9.

Tento argument nelze přijmout. Zatímco pro španělské příslušníky právo na bezplatný vstup vyplývá přímo z nařízení, je k poskytování této výhody cizincům zapotřebí rozhodnutí Rady ministrů. V době, kdy bylo podání učiněno, Rada ministrů svých pravomocí podle článku 22 (3) nevyužila, což mělo za následek, že volný vstup do španělských muzeí měli pouze cizinci mající ve Španělsku trvalé bydliště a osoby mladší 21 let. 10. Z předchozího vyplývá, že španělské normy o vstupu do státních muzeí v sobě obsahují diskriminaci, dotýkající se pouze zahraničních turistů starších 21 let, kterou - pokud jde o příslušníky Společenství - články 7 a 59 Smlouvy EHS zakazují; Španělské království tudíž nesplnilo své povinnosti, které z těchto článků vyplývají. Z těchto důvodů SOUD tímto: 1. Prohlašuje, že aplikováním systému, kdy se španělští občané, cizinci s trvalým bydlištěm ve Španělsku a příslušníci jiných členských států mladší 21 let těší volnému vstupu do národních muzeí, zatímco příslušníci jiných členských států starší 21 let musí platit vstupné, Španělské království nesplnilo své povinnosti podle článků 7 a 59 Smlouvy EHS; 2. Nařizuje Španělskému království uhradit výlohy.


PI 1.115

58

Hospodářská soutěž Continental Can Europemballage Corporation and Continental Can Company Inc. v. Commission; Case 6/72; Rozhodnutí z 21. února 1973; [1973] ECR 215 Okolnosti: Komise se 9. dubna 1970 rozhodla zahájit řízení (na základě čl. 3 Nařízení č. 17/62) proti Continental Can a její pobočce Europemballage týkající se skutečnosti, že tato pobočka získala většinu akcií TDV. V závěru tohoto řízení učinila Komise dne 9. prosince 1971 rozhodnutí v souladu s čl. 86 Smlouvy s tím, že uvedla důvody týkající se charakteristiky dotčených podniků, jejich vzájemného personálního, finančního, smluvního a technického propojení a zejména pokud jde o SLW a TDV charakteristiky jejich výroby, prodeje a relevantního trhu, vývozu jedné ze společností na území společnosti druhé, jejich konkurenčního postavení atd. a rozhodla takto: „Článek 1 Bylo zjištěno, že společnost Continental Can Inc., New York, která ovládá prostřednictvím svých poboček Schmalbach-Lubeca-Werke AG v Brunswicku dominantní postavení na podstatné části Společného trhu lehkých obalů pro konzervaci masa, ryb a korýšů, a na trhu s kovovými uzávěry skleněných obalů, zneužila svého dominantního postavení tím, že prostřednictvím své pobočky Europemballage Corporation nakoupila v dubnu 1970 ani 80 % akcií a dluhopisů Holandské společnosti Thomassen & Drijver-Verblifa N. V. z Deventeru (TDV). Tento nákup měl prakticky důsledek znemožnění soutěže v oblasti výše uvedených obalů, které se týká podstatné části Společného trhu.“ Žádost předložená Soudu (ESD) navrhovala, aby Soud prohlásil uvedené rozhodnutí Komise z 9. prosince 1971 za neplatné. Soud rozhodl: ........... Co se týče čl. 86 Smlouvy a zneužití dominantního postavení 18. V čl. 1 a 2 svého rozhodnutí ze dne 9. prosince 1971 obvinila Komise Continental Can z porušení čl. 86 Smlouvy tím, že zneužila svého dominantního postavení, které již na trhu měla, a to prostřednictvím Schmalbach-Lubeca-Werke AG v Brunswicku (dále jen SLW), týkajícího se podstatné části Společného trhu s lehkými obaly na maso, ryby a korýše a trhu s kovovými uzávěry skleněných obalů. Podle rozhodnutí došlo k tomuto zneužití dominantního postavení v dubnu 1970, kdy prostřednictvím své pobočky Europemballage získala asi 80 % akcií a dluhopisů TDV. Tímto nákupem byla prakticky znemožněna soutěž na trhu výše uvedených obalů na podstatné části Společného trhu. 19. Navrhovatel tvrdí, že Komise se svým rozhodnutím založeným na chybné interpretaci čl. 86 Smlouvy EHS snaží kontrolovat fúze podniků využívajících svých pravomocí. Tato snaha je v rozporu s úmysly autorů Smlouvy, které jsou zřejmé nejen z doslovného výkladu ustanovení čl. 86 Smlouvy, ale též ze srovnání Smlouvy a národních právních úprav Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

20.

21. 22.

23.

24.

25.

59

členských států. Příklady uvedené v čl. 86, týkající se zneužití dominantního postavení tento závěr potvrzují; Smlouva má na mysli pouze praktiky, které mají vliv na trh a jsou určující buď pro spotřebitele nebo jiné soutěžitele. Navíc, článek 86 stanoví, že užití ekonomické síly spojené s dominantním postavením může být považováno za zneužití takového postavení pouze v tom případě, že vytváří prostředky ke zneužití takového postavení. Avšak strukturální opatření podniků - jakým je posílení dominantního postavení cestou fúze - neznamenají ještě zneužití dominantního postavení ve smyslu čl. 86 Smlouvy. Uvedené rozhodnutí Komise musí být tudíž prohlášeno za neplatné, protože postrádá právní základ. Čl. 86 (1) Smlouvy stanoví: "Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, aby, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, jeden nebo několik podniků zneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části". Otázkou je, zda pojem "zneužití" užitý v čl. 86 se vztahuje pouze na chování podniků, které může přímo ovlivnit trh a je určující z hlediska výroby, prodeje, kupujících či spotřebitelů nebo zda se tento pojem týká i změny ve struktuře podniků, která může vést k zásadnímu narušení hospodářské soutěže na podstatné části Společného trhu. Rozdíl mezi opatřeními, která se týkají struktury podniků a chováním, které ovlivňuje trh, není podstatný, protože jakákoli strukturální změna může ovlivnit podmínky trhu, pokud zvyšuje objem a ekonomickou sílu určitého podniku. Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme se vrátit k duchu, obecnému významu a doslovnému znění čl. 86 Smlouvy, jakož i k duchu Smlouvy samotné. Tento problém nemůže být vyřešen pouhým srovnáním ustanovení tohoto článku s příslušnými ustanoveními Smlouvy ESO. Čl. 86 je součástí hlavy Smlouvy věnované obecným pravidlům hospodářské soutěže. Tato společná politika je založena na čl. 3 (f) Smlouvy, podle něhož činnost Společenství musí zahrnout i systém, který by zajistil, aby v rámci Společného trhu nebyla ohrožena hospodářská soutěž. Argument navrhovatele, že toto ustanovení stanoví obecný program postrádající právní účinky ignoruje skutečnost, že čl. 3 pokládá plnění cílů zde stanovených za nezbytné pro plnění úkolů Společenství. Co se pak týče zejména cíle uvedeného v odst. (f), Smlouva sama obsahuje řadu dalších ustanovení rozhodných při interpretaci uvedeného cíle. Jestliže čl. 3 (f) stanoví, že má být zaveden systém zaručující, že hospodářská soutěž nebude v rámci Společného trhu narušena, potom toto ustanovení požaduje a fortiori, že soutěž nesmí být znemožněna. Tento požadavek je tak zásadní, že za jeho uplatnění by řada ustanovení Smlouvy byla bezpředmětná. Navíc toto odpovídá pojetí čl. 2 Smlouvy, podle kterého je jedním z úkolů Společenství prohlubovat harmonický rozvoj ekonomických aktivit. Proto omezení hospodářské soutěže, které Smlouva umožňuje za určitých podmínek z důvodů nezbytné harmonizace plnění cílů Smlouvy, je limitováno požadavky čl. 2 a 3. Překročení tohoto omezení by vedlo k riziku, že oslabení konkurence by bylo v rozporu s cíly Společného trhu. S ohledem na zabezpečení principů a dosažení cílů stanovených čl. 2 a 3 Smlouvy stanovily čl. 85 a 90 obecná pravidla pro podniky. Čl. 85 se týká dohod mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, zatímco čl. 86 se týká jednostranné činnosti jednoho nebo více podniků. Čl. 85 a 86 se snaží dosáhnout téhož cíle na jiné úrovni, než


PI 1.115

60

zachování efektivní hospodářské soutěže na Společném trhu. Omezení soutěže, které je zakázáno, pokud je výsledkem chování spadajícího pod ustanovení čl. 85 se nemůže stát povoleným proto, že takové chování je spojeno s dominantním postavením podniku a vyústí posléze ve fúzi dotyčných podniků. V případě absence výslovné úpravy nelze předpokládat, že Smlouva, která zakazuje v čl. 85 určitá rozhodnutí o běžném sdružení podniku jež by omezila soutěž, aniž by je přesně vypočetla, by povolila v čl. 86, aby podniky po fúzi do jednoho subjektu získaly takové dominantní postavení, které by znemožnilo jakoukoli skutečnou hospodářskou soutěž. Takto rozdílná právní interpretace by mohla narušit celé soutěžní právo, což by mohlo vést k ohrožení Společného trhu a jeho řádného fungování. Pokud by k tomu, aby se vyloučil zákaz obsažený v čl. 85, stačilo zřídit tak úzké spojení mezi podniky, že by se tyto podniky vyhnuly zákazu čl. 85, aniž by se na ně vztahovalo ustanovení čl. 86, potom by, v rozporu se základními principy Společného trhu, bylo připuštěno rozdělení podstatné části trhu. Snahou tvůrců Smlouvy bylo zajistit na trhu reálnou nebo možnou soutěž i v těch případech, ve kterých určité omezení soutěže je povoleno jak se výslovně stanoví v čl. 85 odst. 3 písm. (b) Smlouvy. Čl. 86 neobsahuje obdobné výslovné ustanovení, to však může být vysvětleno tím, že pravidla stanovená pro dominantní postavení, na rozdíl od čl. 85 odst. 3, neumožňují žádné výjimky. V tomto kontextu vyplývá povinnost respektovat základní cíle Smlouvy, zejména cíle uvedené v čl. 3 písm. (f) ze závazného charakteru těchto cílů. V žádném případě není možné interpretovat čl. 85 a čl. 86 způsobem vzájemně si odporujícím, protože tato ustanovení sledují stejný cíl. 26. Na základě uvedených úvah je zřejmé, že podmínky stanovené čl. 86 je třeba interpretovat tak, že aby byl uvedený zákaz platný, musí dojít ke zneužití dominantního postavení. Ustanovení uvádí některé typy chování zneužívajícího takového postavení, které jsou zakázány. Tento výčet je pouze příkladmý, není to výčet taxativní, který by poskytoval vyčerpávající výčet zneužití dominantního postavení zakázaných Smlouvou. Jak vyplývá dále z písm. (b) a (c), článku 86 odst. 2, vztahují se ustanovení nejen na praktiky, které mohou přímo poškodit spotřebitele, ale i na chování, které mohou spotřebitele ovlivnit tím, že mají dopad na efektivnost hospodářské soutěže tak, jak to uvádí čl. 3 písm. (f) Smlouvy. Zneužití může tedy nastat v případě, když podnik, který má již dominantní postavení posílí toto své postavení způsobem a do té míry, že takový stupeň dominantního postavení podstatně omezuje hospodářskou soutěž, tedy že na trhu zůstanou pouze takové podniky, jejichž chování závisí na tom, který má dominantní postavení. 27. Protože takový je význam a působnost čl. 86 Smlouvy EHS, otázka kauzální souvislosti vznesená navrhovatelem, resp. zpochybnění existence příčinného vztahu mezi dominantním postavením a jeho zneužitím ztrácí význam, neboť posílení dominantního postavení podniku může být zneužitím a je tedy zakázáno čl. 86, bez ohledu na způsob a prostředky, kterými toho bylo dosaženo, pokud má výše uvedený dopad.


PI 1.115

61

Philip Morris - Rothmans British American Tobacco Company Ltd. and R. J. Reynolds Industries Inc. v. Commission; Cases 142/84 a 156/84; Rozhodnutí z 17. listopadu 1987; [1987] ECR 4487 Co se týče okolností případu viz níže uvedený rozsudek. Soud rozhodl: 1. Z návrhů doručených Soudnímu registru dne 4. a 20. června 1984 vyplývá, že společnosti: British American Tobacco Company Ltd., jejíž ředitelství je v Londýně a R. J. Reynolds Industries Inc., Winston Salem, North California (USA) podaly dvě žaloby na základě čl. 173 odst. 2 Smlouvy EHS na zrušení rozhodnutí vydaného Komisí dopisem č. SG(84)D/3946 z 22. března 1984 týkajícího se případu IV/30.342 a IV/30.926, kterým byla zamítnuta žádost podaná navrhovateli v souladu s ustanovením čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 17, ve kterém se uvádí, že určité dohody uzavřené mezi Philips Morris Ind. (dále jen Philips Morris) New York a Rembrandt Group Ltd. (dále jen Rembrandt) Steilentosch, Jihoafrická republika neporušují čl. 85 a 86 Smlouvy EHS. Navrhovatelé rovněž žádají Soud, aby nařídil Komisi, aby své rozhodnutí změnila v souladu s rozsudkem Soudu. 2. Usneseními z 28. listopadu 1984 umožnil Soud firmám Philip Morris a Rembrandt intervenovat ve prospěch závěrů Komise. Usnesením z 26. září 1984 Soud oba případy spojil pro účely ústního jednání a rozsudku. 3. Návrhy, které navrhovatelé podali v souladu s čl. 3 odst. 2 Nařízení 17 napadaly smlouvu mezi firmami Philips Morris a Rembrandt, podle níž Philips Morris koupil od Rembrandta za 350 mil. $, 50 % akcií v Rothmans Tobacco (Holdings) Ltd. (dále jen Rothmans Holdings) holdingové společnosti plně vlastněné Rembrandtem, který vlastnil dostatečně velký balík akcií v Rothmans International plc. (dále jen Rothmans International), aby mohl kontrolovat tuto společnost, která je významným producentem cigaret na trhu Společenství, zejména na trhu v Beneluxu. Podle uvedené smlouvy získal Philip Morris nepřímo podíl 20,9 % ze zisku svého kontraktu Rothmans International. 4. Uvedené smlouvy (dále jen smlouvy z r. 1981) obsahovaly též podmínky, které měly zaručit rovnováhu zúčastněných stran vzhledem k jejich přímému nebo nepřímému akciovému podílu ve firmě Rothmans International a dávaly každé z obou stran možnost "prvního zamítnutí" v případě, že by druhá ze stran disponovala svým podílem ve firmě Rothmans Holdings. 5. Co se týče managementu, dávaly dohody z r. 1981, oběma stranám právo jmenovat stejný počet členů správní rady Rothmans Holdings. Stanovily, že Rembrandt si ve vedení podrží funkce, které dosud vykonával ve vztahu k obchodní činnosti Rothmans International, a že informace týkající se hospodářské soutěže nebudou poskytovány firmě Philip Morris, ale zároveň dohody obsahovaly ustanovení o spolupráci mezi Philip Morris a Rothmans International v oblastech jako je společná distribuce a výroba, know-how a výzkum a podobně. 6. Na základě stížností podaných navrhovateli, Komise, mimo jiné, vyslovila námitky vůči smlouvám z r. 1981 mezi Philip Morris a Rembrandt s tím, že porušují článek 85 a 86 Smlouvy. Po jednání s Komisí nakonec Philip Morris a Rembrandt nahradili napadené dohody dohodami novými, které měly vyhovět námitkám Komise. Tyto dohody (dále jen Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

62

dohody z r. 1984) se staly předmětem napadeného rozhodnutí Komise; Komise nepovažovala za nutné vydat rozhodnutí týkající se dohod z r. 1981, neboť tyto byly zrušeny a nahrazeny dohodami z roku 1984. 7. Na základě dohod z r. 1984 se Philip Morris vzdal svého podílu v Rothmans Holdings výměnou za přímý podíl v Rothmans International. Tento holding má 30,8 %, které ovšem představují jen 24,9 % hlasů, zatímco Rembrandtův holding, také 30,8 %, představuje 43,6 % hlasů. 8. Stejně jako dohody z r. 1981 dávaly i nové dohody oběma stranám právo prvního odmítnutí, jestliže druhá strana disponuje svým akciovým podílem. Navíc v případě převodu na třetí osobu musí strana převést celý svůj podíl a musí ho převést na jednoho nezávislého kupce nebo na deset či více nezávislých kupců. Pokud by Rembrandt převedl svůj podíl na nezávislého kupce, musí tento kupec učinit stejnou nabídku firmě Philip Morris i na odkoupení jejího podílu. Konečně pokud by jedna nebo druhá strana převáděla svůj podíl, stanoví dohoda možnost rovného rozdělení hlasovacích práv v Rothmans International. 9. Dohody z r. 1984 byly spojeny s řadou oznámení stran Komisi. Cílem těchto oznámení bylo ujistit Komisi, že Philips Morris nemá zastoupení ve vedení Rothmans International a že informace týkající se Rothmans International Group, které by mohly ovlivnit chování Philips Morris Group, co se týče konkurenčního chování mezi oběma těmito skupinami v rámci Společenství nejsou firmě Philips Morris poskytovány. Navíc Philip Morris se zavázal informovat Komisi o jakémkoli dodatku k uvedeným dohodám a o jakémkoli zvýšení akciového podílu v Rothmans International nebo o jakýchkoli skutečnostech, které by vedly k získání 25 % hlasovacích práv v Rothmans International. Ve dvou posledních případech může Komise požadovat ("hold separate") zvláštní dohodu, týkající se podílu Rothmans International a Philip Morris, která by zachovala stávající stav po dobu tří měsíců, během kterých Komise zjistí, jaká opatření, pokud vůbec, jsou nutná. ........ 36. Je třeba připomenout, že dohody zakázané čl. 85, jsou takové dohody, jejichž cílem nebo výsledkem je bránění, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na Společném trhu. 37. I když samo získání ekvivalentního podílu ve společnosti konkurenta není samo o sobě chováním omezujícím soutěž, slouží takové získání podílu nicméně jako nástroj k ovlivňování obchodního chování příslušné společnosti a tak omezuje nebo narušuje hospodářskou soutěž na trhu, kde soutěžitelé obchodují. 38. To platí zejména v případě, kdy získáním podílu nebo určitými doplňujícími ustanoveními v dohodě, získá investor právní nebo faktickou kontrolu nad obchodním chováním jiné společnosti nebo když dohoda upravuje obchodní spolupráci mezi společnostmi nebo vytváří pro takovou spolupráci příslušné organizační struktury. 39. Může se jednat také o případ, kdy dohoda dává investorovi možnost posílit své postavení v pozdějším období a převzít tak efektivní kontrolu nad druhou společností. Musí se přitom brát v úvahu nejen přímé účinky smlouvy, ale i účinky potenciální a skutečnost, že taková dohoda může být součástí dlouhodobého plánu. 40. Konečně, každá dohoda musí být hodnocena v ekonomických souvislostech a zejména z hlediska situace na relevantním trhu. Navíc v případě, kdy zúčastněné společnosti jsou nadnárodními subjekty, které provozují obchod v celosvětovém měřítku, nemohou být Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

63

ignorovány ani jejich vztahy mimo Společenství. Je nutné zejména zvážit možnost, že předmětná smlouva může být součástí politiky globální spolupráce mezi smluvními stranami.


PI 1.115

64

Životní prostředí Dánské láhve Komise v. Dánsko; případ 302/86; rozsudek z 20. září 1988; [1988] ECR 4607 Okolnosti případu viz rozhodnutí níže uvedené Soud rozhodl: 1. Podáním, které rejstříku Soudu došlo 1. prosince 1986, Komise Evropských společenství žalovala na základě článku 169 Smlouvy EHS na určení, že zavedením a užíváním systému, kdy podle nařízení č. 397 z 2. července 1981 musí být všechny obaly piva a nealkoholických nápojů vratné, Dánské království nesplnilo svou povinnost podle článku 30 Smlouvy EHS. 2. Hlavním rysem systému, který Komise napadá jako neslučitelný s komunitárním právem je to, že výrobci musí uvádět pivo a nealkoholické nápoje na trh výlučně v obalech umožňujících opětné použití. Obaly musí schválit Národní úřad pro ochranu životního prostředí, který může schválení nových druhů obalů odepřít, zejména domnívá-li se, že obal technicky nevyhovuje systému vracení obalů nebo že předpokládaný systém vracení nezajišťuje skutečné opětné použití dostatečné části obalů nebo byl-li již schválen obal stejného objemu, který je k dispozici a hodí se k témuž užití. 3. Nařízení č. 95 ze 16. března 1984 výše zmíněná pravidla novelizovalo, a to tak, že byl-li systém zálohování a vracení zaveden, lze neschválených obalů - s výjimkou jakýchkoli obalů kovových - použít jen pro množství nepřevyšující 3 000 hektolitrů na výrobce ročně a jen pro nápoje, které zahraniční výrobci prodávají za účelem průzkumu trhu. ................. 6. První, na co je třeba při rozhodování tohoto sporu upozornit, je to, že podle vytvořivšího se precedenčního práva Soudu (rozsudek z 20. února 1979 v případu 120/78 Rewe-Zentral AG; rozsudek z 10. listopadu 1982 v případu 261/81 Walter Rau Lebensmittelwerke) neexistují-li obecná pravidla uvádění příslušných výrobků na trh, je třeba překážky volného pohybu ve Společenství, vyplývající z různosti národních právních úprav přijmout, pokud lze taková pravidla, aplikovaná bez diskriminace na domácí i dovážené výrobky, považovat za nezbytná, aby se vyhovělo obligatorním požadavkům uznaným komunitárním právem. Taková pravidla musí být také přiměřená cíli, který se jimi sleduje. Může-li si členský stát vybrat mezi různými opatřeními, jak téhož cíle dosáhnout, měl by zvolit prostředky, které volný pobyt zboží omezují nejméně. ...................... 8. Ve svém rozsudku ze 7. února 1985 v případu 240/83 Procureur de la République Soud již rozhodl, že ochrana životního prostředí je "jedním ze základních cílů Společenství", který může sám o sobě ospravedlnit určitá omezení zásady volného pohybu zboží. Tento názor potvrzuje nadto Jednotný evropský akt. 9. Vzhledem k výše uvedenému je třeba prohlásit, že ochrana životního prostředí je obligatorním požadavkem, který může omezit aplikaci článku 30 Smlouvy.


PI 1.115

65

10. Komise připouští, že dánské normy odporují zásadě přiměřenosti v tom smyslu, že cíle ochrany životního prostředí lze dosáhnout prostředky, které obchod v rámci Společenství omezují méně. 11. V tomto ohledu nutno zdůraznit, že ve svém rozsudku ze 7. února 1985 Soud konstatoval, že opatření přijatá k ochraně životního prostředí nesmějí "jít nad nevyhnutelná omezení, odůvodněná sledováním cíle ochrany životního prostředí". 12. Je proto třeba prozkoumat, zda všechna omezení, která zpochybňované normy na volný pohyb zboží kladou, jsou nezbytná k dosažení cílů, které se těmito normami sledují. 13. Především - pokud jde o povinnost zavést pro prázdné obaly systém zálohování a vracení je třeba konstatovat, že tento požadavek je nutným prvkem systému, který má zajistit opětné používání obalů a jeví se tudíž pro dosažení cílů zpochybňovanými pravidly sledovaných nezbytný. Za tohoto stavu věcí nelze omezení, která na volný pohyb zboží klade, považovat za nepřiměřená. 14. Dále je třeba zvážit požadavek, že výrobci a dovozci musí používat pouze obaly schválené Národním úřadem pro ochranu životního prostředí. 15. Dánská vláda v řízení před Soudem uvedla, že současný systém zálohování a vracení by nefungoval, pokud by měl počet schválených obalů překročit zhruba 30, jelikož maloobchodníci, kteří se na systému podílejí, by vzhledem k vysokým nákladům na manipulaci a k potřebě větších skladovacích prostor nebyli schopni mnoho typů lahví přijímat. Z tohoto důvodu se Úřad dosud řídil pravidlem, že udělí-li nové souhlasy, obvykle odvolá souhlasy dosavadní. 16. Přestože na tomto argumentu něco je, nutno nicméně konstatovat, že podle systému, který dnes v Dánsku platí, mohou dánské úřady odmítnout udělit zahraničnímu výrobci souhlas i v případě, kdy je ochoten zajistit, že se vrácené obaly budou znovu použijí. 17. Za těchto okolností by byl zahraniční výrobce, který nadále chce své výrobky v Dánsku prodávat, nucen vyrábět nebo nakupovat obaly již schváleného typu, což by mu způsobilo další značné náklady a učinilo by dovoz jeho výrobků do Dánska velmi obtížným. 18. Aby tuto překážku překonala, změnila dánská vláda svá pravidla výše zmíněným nařízením č. 95 ze 16. března 1984, jímž výrobci dovoluje uvést na trh maximálně 3 000 hektolitrů piva a nealkoholických nápojů ročně v neschválených obalech, je-li zaveden systém zálohování a vracení. 19. Ustanovení nařízení č. 95, které množství piva a nealkoholických nápojů, jež může výrobce v neschválených obalech uvést na trh, omezuje na 3 000 hektolitrů ročně, Komise zpochybňuje s odůvodněním, že není nezbytné k dosažení cílů, které se systémem sledují. 20. Je nepochybně pravda, že stávající systém vracení schválených obalů zajišťuje maximální podíl opětného užívání a tudíž značnou míru ochrany životního prostředí, jelikož prázdné obaly lze vracet každému, kdo nápoje v maloobchodě prodává. Neschválené obaly lze naopak vracet jedině tomu maloobchodníkovi, který nápoje prodal, jelikož zavést obecný systém vracení i pro tyto obaly nelze. 21. Nicméně systém vracení neschválených obalů může chránit životní prostředí a pokud jde o dovozy, postihuje požadavkem vratnosti obalů jen omezené množství nápojů ve srovnání s množstvím, které se v Dánsku spotřebovává. Za těchto okolností je omezení množství výrobků, které mohou dovozci uvádět na trh, nepřiměřené cíli, který se jím sleduje.


PI 1.115

66

Kysličník titanu Komise v. Rada; případ 300/89; rozsudek z 11. června 1991; [1991] ECR I-2867 Okolnosti případu viz rozhodnutí níže uvedené Soud rozhodl: 1. Podáním, které rejstříku Soudu došlo 28. září 1989, Komise Evropských společenství žalovala na základě článku 173 odst. 1 Smlouvy EHS o zrušení Směrnice Rady 89/428/EHS z 21. června 1989 o postupech harmonizace programů omezování a případného odstranění znečištění působeného odpadem z průmyslových podniků pracujících s kysličníkem titanu. 2. Tato směrnice, kterou Rada jednomyslně přijala podle článku 130s Smlouvy EHS, "stanoví postupy harmonizace programů omezování a případného odstranění znečištění vycházejícího ze stávajících zařízení a má zlepšit soutěžní podmínky v průmyslu pracujícím s kysličníkem titanu (článek 1)". Na určitý odpad ze stávajících zařízení využívajících konkrétně určených postupů se tak uvaluje naprostý zákaz (články 3 a 4). Na druhé straně pokud jde o jiný odpad ze stávajících zařízení, směrnice stanoví pro škodlivé látky maximální hodnoty (články 6 a 9). ....................... 4. Vycházejíc z názoru, že Směrnice 89/428/EHS postrádá řádný právní základ, jelikož byla opřena o článek 130s, měla však být opřena o článek 100a, podala Komise tuto žalobu o zrušení. ........................ 10. Nejprve je třeba konstatovat, že v rámci organizace pravomocí ve Společenství nesmí volba právního základu určitého opatření záviset jen na přesvědčení orgánu co do sledovaného cíle, nýbrž musí se opírat o objektivní faktory, které lze soudně přezkoumat (viz rozsudek v případu 45/86 Komise v. Rada, bod 11). Mezi tyto faktory patří zejména cíl a obsah opatření. 13. Ukazuje se, že co do svého cíle a obsahu, vyplývajícího z její formulace, se směrnice - a to neoddělitelně - týká jak ochrany životního prostředí, tak odstranění nesrovnalostí v podmínkách soutěže. 14. Článek 130s Smlouvy stanoví, že Rada rozhodne, jakou činnost pokud jde o životní prostředí Společenství vyvine. V článku 100a (1) jde zase o přijímání opatření Radou co do sbližování ustanovení zákonů, podzákonných předpisů a správních aktů členských států, jejichž cílem je vytvoření a fungování vnitřního trhu. Podle druhého odstavce článku 7a Smlouvy EHS zahrnuje tento trh "prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu". Podle článků 2 a 3 Smlouvy je předpokladem takového trhu existence nenarušených podmínek soutěže. 15. K tomu, aby se uplatnily základní svobody, o kterých hovoří článek 7a, jsou nezbytná harmonizační opatření, která by se vypořádala s rozdíly mezi zákony členských států v oblastech, kde tyto rozdíly nutně vytvářejí nebo udržují narušené podmínky soutěže. Proto článek 100a Společenství zmocňuje přijímat opatření ke sbližování ustanovení v zákonech, podzákonných předpisech a správních aktech v členských státech a stanoví postup, jehož je třeba k tomuto účelu užít. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

67

16. Vzhledem ke svému cíli a obsahu má předmětná směrnice rysy jak akce týkající se životního prostředí, o něž jde v článku 130s Smlouvy, tak harmonizačního opatření, jehož cílem je vytvoření a fungování vnitřního trhu ve smyslu článku 100a Smlouvy. 17. Jak Soud rozhodl v případu 165/87 Komise v. Rada [1988] ECR 5545, bod 11, tam, kde se pravomoc orgánu zakládá na dvou ustanoveních Smlouvy, je orgán povinen přijmout příslušné opatření na základě dvou ustanovení, která se na ně vztahují. Toto rozhodnutí však nelze na současný případ aplikovat. 18. Jedno ze zmocňujících ustanovení, o která zde jde, článek 100a, vyžaduje využití kooperačního postupu, stanoveného v článku 149(2) Smlouvy, zatímco druhé, článek 130s, požaduje, aby Rada rozhodla jednomyslně poté, co se s Evropským parlamentem pouze poradí. Výsledkem je, že použití obou ustanovení jako společného právního základu by zbavilo kooperační postup samé jeho podstaty. 19. V rámci kooperačního postupu Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, chce-li schválit pozměňovací návrhy, které k jejímu společnému stanovisku předložil Parlament a které komise do svého opětně přezkoumaného návrhu zahrnula, zatímco jednomyslnost musí zajistit tehdy, chce-li rozhodnout poté, co její společné stanovisko Parlament zamítl nebo chce-li opětně přezkoumaný návrh Komise pozměnit. Tento podstatný prvek kooperačního postupu by byl podkopán, kdyby se v důsledku současného odkazu na články 100a a 130s po Radě požadovalo, aby v jakémkoli případě postupovala jednomyslně. 20. Sám účel kooperačního postupu, jímž je zvýšit zapojení Evropského parlamentu do legislativního procesu ve Společenství, by tak byl ohrožen. Jak Soud uvedl ve svých rozhodnutích v případu 138/79 Roquette Frères v. Rada [1980] ECR 3333 a v případu 139/79 Maizena v. Rada [1980] ECR 3393, bod 34, v této účasti se odráží základní demokratická zásada, že na výkonu pravomoci by se měl prostřednictvím zastupitelského sboru podílet lid. 21. Z toho vyplývá, že v současném případu je odvolávka na dvojí právní základ v článcích 100a a 130s vyloučena a že je třeba rozhodnout, které z těchto dvou ustanovení je náležitým právním základem. 22. Nejprve je třeba poznamenat, že podle druhé věty článku 130r(2) Smlouvy "požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do ostatních politik Společenství". Z této zásady vyplývá, že článek 130s se nemůže na opatření Společenství vztahovat jen proto, že i jím se sledují cíle ochrany životního prostředí. 23. Za druhé, jak Soud rozhodl v případech 91/79 a 92/79 Komise v. Itálie [1980] ECR 1099 (bod 8) a 1115 (bod 8), ustanovení, k jejichž nutnosti vedou úvahy týkající se životního prostředí a zdraví, mohou zatěžovat opatření, na které se vztahují, a soutěž - neexistuje-li harmonizace vnitrostátních ustanovení, věci se týkajících - může být značně narušena. Z toho plyne, že činnost zamýšlená ke sblížení národních norem o podmínkách výroby v daném průmyslovém odvětví s cílem odstranit v tomto odvětví to, co soutěž narušuje, vede k dosažení vnitřního trhu a spadá tudíž pod článek 100a, což je ustanovení, které je pro dosažení vnitřního trhu obzvláště vhodné. 24. Konečně je třeba konstatovat, že článek 100a(3) požaduje, aby Komise ve svých návrzích opatření ke sbližování zákonů členských států, jejichž cílem je dosažení a fungování vnitřního trhu, vycházela z vysoké úrovně ochrany pokud jde o věci související s ochranou životního prostředí. Toto ustanovení tedy výslovně naznačuje, že cíle ochrany životního Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

68

prostředí, o nichž se hovoří v článku 130r, lze účinně sledovat harmonizačními opatřeními, přijatými na základě článku 100a. 25. Ve světle všech úvah výše uvedených mělo být zpochybňované opatření opřeno o článek 100a Smlouvy a musí tudíž být zrušeno.


PI 1.115

69

Asociační dohoda Financování projektu v rámci zvláštní pomoci Turecku Řecká republika v. Komise Evropských společenství; případ 30/88; rozsudek ze 14. listopadu 1991; [1991] Shrnutí Jelikož podmínky realizace zvláštní pomoci, která byla Turecku poskytnuta Společenstvím v rámci Asociační dohody EHS - Turecko, byly ve skutečnosti stanoveny rozhodnutím Rady přidružení č. 2/80, nebylo k realizaci tohoto rozhodnutí třeba přijímat na úrovni Společenství žádná dodatečná opatření. Z rozhodnutí č. 2/80 je zřejmé, že na základě kritérií, která Radě přidružení naznačila delegace Společenství, je jedině Komise oprávněna stanovit podrobná pravidla a organizační uspořádání, jak pomoci využívat a jak schvalovat konkrétní projekty. Komise si tudíž může od Rady i členských států vyžádat názor nezbytný ke správě pomoci, může se radit s experty a může využívat postupů, stanovených v podobných oblastech. .................... 13. K dosažení cílů stanovených Asociační dohodou mezi EHS a Tureckem a za okolností, s nimiž tato dohoda počítá, svěřuje její článek 22 rozhodovací pravomoc Radě přidružení. Pokud jde o rozhodnutí č. 2/80, Soud již svým rozsudkem z 27. září 1998 v případu Řecká republika v. Rada [1988] ECR 5323, bod 20 rozhodl, že úpravou spolupráce pokud jde o "...realizaci pomoci...Turecku poskytnuté" Asociační dohoda tuto pomoc zasadila do institucionálního rámce přidružení. Jelikož je přímo spjato s Asociační dohodou, je rozhodnutí č. 2/80 od svého vstupu v platnost nedílnou součástí právního řádu Společenství. 14. Na základě těchto úvah je tudíž správné zvážit argumenty Řecké vlády, podle nichž rozhodnutí Rady přidružení musí, mají-li být realizována, podléhat jednomyslné shodě v Radě. 15. Podle článku 7 Asociační dohody musí smluvní strany přijmout veškerá obecná či konkrétní opatření, aby zajistily plnění povinností z dohody vyplývajících a musí se zdržet přijímání jakýchkoli opatření, která by mohla dosažení jejích cílů ohrozit. Článek 22 Asociační dohody stanoví, že od obou stran se žádá, aby přijaly opatření, jež si realizace Radou přidružení přijatých rozhodnutí vyžaduje.


PI 1.115

70

Rozhodnutí Soudu z 20. září 1990, případ S. Z. Sevince v. Staatssecretaris van Justitie, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Raad van State - Nizozemsko, případ C-192/89 Shrnutí 1. Ustanovení, která k realizaci asociační dohody uzavřené Radou a nečlenskou zemí přijala touto dohodou vytvořená Rada přidružení, jsou nedílnou součástí právního řádu Společenství stejně jako sama dohoda, a to od chvíle, kdy tato ustanovení nabyla platnosti, takže Soud, který je na základě článku 177 oprávněn rozhodovat o dohodě, která byla přijata jakožto akt orgánů, je oprávněn rozhodovat i o její realizaci, jelikož to vede k jednotné aplikaci práva Společenství. 2. Stejně jako ustanovení dohod, které Společenství uzavřelo s nečlenskými zeměmi, je třeba i ustanovení přijatá Radou přidružení, kterou asociační dohoda vytvořila k zajištění realizace svých ustanovení, považovat za bezprostředně použitelná, obsahují-li - s ohledem na jejich formulaci a jejich účel a povahu, stejně jako na formulaci, účel a povahu asociační dohody jasnou a přesnou povinnost, jež co do své realizace a důsledků nezávisí na přijetí jakýchkoli následných opatření. Tyto podmínky splňují články 2 (1) b) a 7 Rozhodnutí č. 2/76 a třetí bod čl. 6 /1) a čl. 13 Rozhodnutí č. 1/80. Obě tato rozhodnutí přijala Asociační dohodou mezi EHS a Tureckem vytvořená Rada přidružení, aby zajistila postupnou realizaci volného pohybu pracovníků, zakotveného v programových ustanoveních; tato ustanovení mají tudíž v členských státech Společenství bezprostřední (přímý) účinek. V této souvislosti málo záleží na tom, že ustanovení je přijato, aby je bylo možno národními opatřeními realizovat, jelikož v těchto opatřeních se neprojevuje žádné volné uvážení, nebo že tato rozhodnutí nebyla publikována, jelikož jejich nepublikování může stát v cestě pouze jejich aplikaci na soukromou osobu, nebo že členské státy mohou využít salvatorních klauzulí, protože tyto klauzule lze použít jen za specifických situací. 3. Článek 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76 a třetí bod článku 6 (1) a článek 13 Rozhodnutí č. 1/80 přičemž obě tato rozhodnutí přijala Asociační dohodou mezi EHS a Tureckem vytvořená Rada přidružení - umožňují tureckému pracovníku po uplynutí konkrétně stanovené doby, po kterou byl v některém členském státě legálně zaměstnán, přístup k jakémukoli placenému zaměstnání, které si zvolí. Legálnost zaměstnání ve smyslu těchto ustanovení, i když vyjdeme z toho, že není nutně závislá na držení řádně vydaného povolení k trvalému pobytu, nicméně předpokládá stabilní a bezpečné postavení jako pracovní síly. Termín "legální zaměstnání", který se v těchto ustanoveních používá, se tudíž nevztahuje na situaci tureckého pracovníka, jemuž je dovoleno mít zaměstnání, jelikož účinek rozhodnutí, jímž se mu zamítá právo trvalého pobytu a proti němuž podal odvolání, jež bylo zamítnuto, byl pozastaven. Odůvodnění 1. Rozhodnutím z 1. června 1989 Raad van State (nizozemský správní soud nejvyšší instance) postoupila Soudu k rozhodnutí podle článku 177 Smlouvy EHS tři otázky týkající se výkladu určitých ustanovení Rozhodnutí č. 2/76 z 20. prosince 1976 a č. 1/80 z 19. září 1980, přijatých Radou přidružení, vytvořenou přidružení zakládající Dohodou mezi EHS a Tureckem.... (dále jen "Dohoda").


PI 1.115

2. 3.

4.

5.

71

Otázky vyvstaly v řízení, které zahájil turecký občan S. Z. Sevince proti Staatssecretaris van Justitie (ministru spravedlnosti), a ve kterém šlo o to, že ministr spravedlnosti odmítl udělit panu Sevincovi povolení k trvalému pobytu v Nizozemsku. Prodloužení povolení k trvalému pobytu, uděleného 22. února 1979, bylo panu Sevincovi zamítnuto s odůvodněním, že rodinná situace, kvůli níž bylo povolení uděleno, už neexistuje. Odvolání proti tomuto rozhodnutí, které mělo odkladný účinek, Raad van State zamítla. V době, kdy využíval dobrodiní odkladného účinku, získal pan Sevince osvědčení o zaměstnání, které v době, kdy bylo výše zmíněné rozhodnutí Raad van State vyneseno, tedy 12. června 1986, ještě platilo. Dovolávaje se toho, že v Nizozemsku měl po řadu let placené zaměstnání, zažádal pan Sevince o povolení k trvalému pobytu. Na podporu své žádosti se dovolával článku 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76, podle něhož turecký pracovník, který byl v některém členském státě Společenství pět let legálně zaměstnán, má mít v tomto členském státě přístup k jakémukoli placenému zaměstnání, které si zvolí, a třetího bodu článku 6 (1) Rozhodnutí č. 1/80, podle něhož turecký pracovník, řádně registrovaný jako pracovní síla v některém členském státě, má mít po čtyřech letech legálního zaměstnání přístup v tomto členském státě k jakémukoli placenému zaměstnání, které si zvolí. Jeho žádost nizozemské orgány zamítly. K Raad van State byl proti tomuto rozhodnutí podán opravný prostředek. Raad van State se rozhodla řízení přerušit, dokud Soudní dvůr nerozhodne o následujících otázkách:

První otázka 7. První otázkou, kterou národní soud položil, je v postatě to, zda lze na základě článku 177 Smlouvy EHS podat výklad Rozhodnutí č. 2/76 a 1/80. 8. Nejprve je třeba poukázat na to, že ustanovení Dohody, kterou Rada uzavřela podle článků 228 a 238 Smlouvy EHS, jsou - jak Soud konstantně judikoval - nedílnou součástí práva Společenství, a to od okamžiku, kdy tato Dohoda nabyla platnosti. 9. Soud rovněž judikoval, že jelikož bezprostředně navazují na Dohodu, kterou mají provádět, jsou rozhodnutí Rady přidružení, stejně jako Dohoda sama, od chvíle, kdy nabyla platnosti, integrální součástí právního řádu Společenství (viz rozhodnutí v případu 30/88 Řecko v. Komise, výše, bod 13). 10. Jelikož je v pravomoci Soudu vydávat předběžná rozhodnutí o Dohodě, nakolik jde o akt přijatý jedním z orgánů Společenství, je rovněž v jeho pravomoci rozhodovat o výkladu rozhodnutí přijatých orgánem, který byl Dohodou vytvořen a kterému byla svěřena odpovědnost za její realizaci. 11. Tento závěr je podpořen skutečností, že funkcí článku 177 Smlouvy EHS je zajišťovat v celém Společenství jednotnou aplikaci právního řádu Společenství a to, že jeho výklad se nemění podle výkladu, který mu dávají různé členské státy (viz rozhodnutí v případu 104/81 Kopferberg [1982] ECR 3641 a ve spojených případech 67-269/81 SPI a SAMI [1983] ECR 801). 12. V odpověď na první otázku, kterou Raad van State položila, je tudíž třeba prohlásit, že na výklad Rozhodnutí č. 2/76 a 1/80 se článek 177 Smlouvy EHS vztahuje.


PI 1.115

72

Druhá otázka 13. Druhou otázkou, kterou Raad van State položila, je, zda články 2 (1) b) a 7 Rozhodnutí č. 2/76 a články 6 (1) a 13 Rozhodnutí č. 1/80 mají na území členských států bezprostřední účinek. 14. Aby mohla být uznána za ustanovení, která bezprostřední účinek mají, musí rozhodnutí Rady přidružení vyhovovat týmž podmínkám, jakých se použije na stanovení samotné Dohody. 15. V případu Demirel, výše, Soud rozhodl, že ustanovení dohody, kterou Společenství uzavřelo s nečlenskými zeměmi, je třeba považovat za přímo použitelné, jestliže vzhledem ke své formulaci a účelu a k povaze samotné dohody - ustanovení obsahuje jasnou a přesnou povinnost, jež co do své realizace a důsledků nezávisí na přijetí jakéhokoli následného opatření (bod 14). Stejných kritérií se použije při stanovení, zda bezprostřední účinek mohou mít ustanovení obsažená v rozhodnutí Rady přidružení. 16. Aby bylo možno rozhodnout, zda příslušná ustanovení obsažená v Rozhodnutí č. 2/76 a 1/80 těmto kritériím vyhovují, je třeba nejprve prozkoumat, co říkají. 17. Článek 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76 a třetí bod článku 6 (1) Rozhodnutí č. 1/80 jasně, přesně a bez jakýchkoli podmínek potvrzují, že turecký pracovník, který byl po určitý počet let legálně zaměstnán v některém členském státě, má volný přístup k jakémukoli placenému zaměstnání, které si zvolí. 18. Podobně článek 7 Rozhodnutí č. 2/76 a článek 13 Rozhodnutí č. 1/80 obsahují zcela nedvojsmyslnou "klidovou" klauzuli pokud jde o zavádění nových omezení přístupu k zaměstnání v případě pracovníků, legálně trvale pobývajících a zaměstnaných na území států - smluvních stran. 19. Závěr, že ustanovení obsažená v rozhodnutí Rady přidružení, o která v hlavním řízení jde, jsou bezprostředně použitelná na situaci tureckých pracovníků, řádně registrovaných jako pracovní síly v některém členském státě, je podpořen účelem a povahou rozhodnutí, jichž jsou tato ustanovení součástí a Dohody, jíž se týkají. 20. Podle článku 2 (1) Dohody je jejím účelem podporovat soustavné a vyvážené posilování obchodních a hospodářských styků mezi stranami; Dohoda zakládá mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem přidružení, jež počítá s přípravným stadiem, které má umožnit Turecku, aby s pomocí Společenství posílilo svou ekonomiku, s přechodným stadiem k postupnému zavádění celní unie a ke slaďování hospodářských politik, a s finálním stadiem, které je založeno na celní unii a jehož součástí je úzká koordinace hospodářských politik (viz rozhodnutí v případu 12/86 Demirel, výše, bod 15). Pokud jde o volný pohyb pracovníků, článek 12 Dohody, který je součástí hlavy II, týkající se realizace přechodného stadia, říká, že smluvní strany souhlasí s tím, že za účelem postupného zajišťování volného pohybu pracovníků mezi nimi se budou řídit články 48, 49 a 50 Smlouvy EHS. Článek 36 Dodatkového protokolu, podepsaného 23. listopadu 1970, připojeného k přidružení zakládající Dohodě mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem a uzavřeného Nařízením (EHS) č. 2760/72 Rady z 19. prosince 1972 (Official Journal 1973 C 113, str. 17, dále "Dodatkový protokol") zakotvuje termíny postupného dosahování této svobody pohybu a stanoví, že o pravidlech k dosažení tohoto cíle nezbytných rozhodne Rada přidružení.


PI 1.115

73

21. Rozhodnutí č. 2/76 a 1/80 Rada přidružení přijala k provedení článku 12 Dohody a článku 36 Dodatkového protokolu, o němž v rozhodnutí v případu Demirel, výše, Soud uznal, že jeho cílem je v podstatě vytyčit program. Preambule Rozhodnutí č. 2/76 se tudíž výslovně odvolává na článek 12 Dohody a na článek 36 Dodatkového protokolu a článek 1 Rozhodnutí zakotvuje podrobný systém realizace článku 36 Dodatkového protokolu během prvního stadia. Třetí odvolávka v preambuli Rozhodnutí č. 1/80 se týká zlepšování sociálních podmínek pracovníků a členů jejich rodin ve vztahu k systému zavedenému Rozhodnutím č. 2/76. Skutečnost, že výše zmíněná ustanovení Dohody a Dodatkového protokolu v podstatě vytyčují program, nebrání, aby rozhodnutí Rady přidružení, která v konkrétních ohledech realizují programy předvídané v Dohodě, měla bezprostřední účinek. 22. Závěr, že články Rozhodnutí č. 2/76 a 1/80, zmiňované ve druhé Soudu postoupené otázce, mohou mít bezprostřední účinek, nemůže být ovlivněn skutečností, že článek 2 (2) Rozhodnutí č. 2/76 a článek 6 (3) Rozhodnutí č. 1/80 stanoví, že postupy, jak aplikovat práva, tureckým pracovníkům poskytnutá, stanoví normy vnitrostátního práva. Tyto normy pouze vyjasňují povinnost členských států přijmout taková opatření, jichž může být k realizaci těchto ustanovení zapotřebí, aniž by členské státy zmocňovaly aplikaci jasně vymezených a ničím nepodmíněných práv, která rozhodnutí Rady přidružení tureckým pracovníkům poskytují, něčím podmínit nebo omezit. 23. Podobně článek 12 Rozhodnutí č. 2/76 a článek 29 Rozhodnutí č. 1/80, které stanoví, že smluvní strany jsou povinny přijmout - každá o své újmě - opatření, jež jsou za účelem realizace ustanovení v rozhodnutí obsažených nezbytná, pouze zdůrazňují povinnost plnit v dobré víře mezinárodní dohodu; nadto jde o povinnost, o které ve svém článku 7 hovoří sama Dohoda. 24. Bezprostřední účinek, o který v hlavním řízení jde, nelze nadto zpochybňovat jen z toho důvodu, že Rozhodnutí č. 2/76 a 1/80 nebyla publikována. Přestože skutečnost, že tato rozhodnutí nebyla publikována, může zabránit, aby se aplikovala na soukromou osobu, není tím soukromá osoba zbavena práva dovolávat se v jednání s orgánem veřejné moci práv, která jí tato rozhodnutí poskytují. 25. Pokud jde o salvatorní klauzule, které dovolují, aby se smluvní strany odchýlily od ustanovení, která tureckým pracovníkům, řádně registrovaným coby pracovní síly v některém členském státě, poskytují určitá práva, je třeba konstatovat, že se vztahují jen na určité přesně vymezené situace. Kromě těchto přesně vymezených situací, kdy lze těchto klauzulí použít, nemůže sama jejich existence ovlivnit bezprostřední použitelnost vlastní ustanovením, od nichž dovolují se odchýlit (viz rozhodnutí v případu 104/81 Kopferberg, výše). 26. Z předchozích úvah vyplývá, že v odpověď na druhou otázku, kterou Raad van State předložila, nutno uvést, že článek 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76, článek 6 (1) Rozhodnutí č. 1/80, článek 7 Rozhodnutí č. 2/76 a článek 13 Rozhodnutí č. 1/80 mají v členských státech Evropského společenství bezprostřední účinek. Třetí otázka 27. Třetí otázka národního soudu se snaží zjistit, zda se výraz "legální zaměstnání", obsažený v článku 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76 a ve třetím bodu článku 6 (1) Rozhodnutí 1/80 vztahuje


PI 1.115

28. 29.

30. 31.

32.

33.

74

na situaci, kdy je turecký pracovník oprávněn pracovat v době, kdy je pozastavena účinnost rozhodnutí, kterým se mu zamítá právo trvalého pobytu a proti kterému se odvolal. V odpověď na tuto otázku je třeba především uvést, že výše zmíněná ustanovení se vztahují pouze na postavení tureckého pracovníka pokud jde o zaměstnání a nikterak se nezmiňují o jeho postavení pokud jde o právo na trvalý pobyt. Skutečností nicméně zůstává, že tyto dva aspekty osobní situace tureckého pracovníka jsou úzce spjaty a že poskytne-li se takovému pracovníkovi, poté, co byl v členském státě po určitou stanovenou dobu legálně zaměstnán, přístup k jakémukoli placenému zaměstnání, které si zvolí, z ustanovení, o něž jde, nutně vyplývá, že příslušná osoba přinejmenším v této době právo na trvalý pobyt má; jinak by totiž práva, která tato ustanovení tureckému pracovníkovi poskytují, byla zbavena jakéhokoli účinku. Legálnost zaměstnání ve smyslu těchto ustanovení, i když předpokládáme, že držením řádně vydaného povolení k trvalému pobytu nutně podmíněna není, předpokládá stabilní a bezpečné postavení jako pracovní síly. Zejména - přestože legální zaměstnání po určitou dobu vede k tomu, že právo na trvalý pobyt se závěru této doby uzná - je nepředstavitelné, že turecký pracovník by si splnění této podmínky vymyslel - v důsledku čehož by se uznalo, že toto právo má - jen proto, že poté, co mu státní orgány po toto období platné povolení k trvalému pobytu odmítaly a on využil práva se proti takovému odmítnutí odvolat, které mu národní právo dává, těžil z odkladného účinku svého odvolání a mohl tudíž - dočasně, tedy do té doby, dokud jeho spor nebude rozhodnut - získat povolení v dotyčném členském státě pobývat a být v něm zaměstnán. Výraz "legální zaměstnání", obsažený v článku 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76 a v třetím bodě článku 6 (1) Rozhodnutí č. 1/80, se tudíž nemůže vztahovat na situaci tureckého pracovníka, který byl legálně schopen v zaměstnání pokračovat jen v důsledku odkladného účinku svého odvolání dokud národní soud o něm pravomocně nerozhodne, přičemž se vždy předpokládá, že soud jeho odvolání zamítne. V odpověď na třetí otázku, položenou národním soudem, je tedy třeba říci, že výraz "legální zaměstnání" v článku 2 (1) b) Rozhodnutí č. 2/76 a ve třetím bodě článku 6 (1) Rozhodnutí č. 1/80 se nevztahuje na situaci tureckého pracovníka, kterému je dovoleno mít zaměstnání po dobu, po kterou je pozastavena účinnost rozhodnutí, kterým se mu právo na pobyt zamítá a proti kterému se odvolal.

Z těchto důvodů rozhoduje Soud takto: 1. Na výklad Rozhodnutí č. 2/76 z 20. prosince 1976 a Rozhodnutí č. 1/80 z 19. září 1980, přijatých Radou přidružení, vytvořenou přidružení zakládající Dohodou mezi EHS a Tureckem, se článek 177 Smlouvy EHS vztahuje. 2. Článek 2 (1) b) výše uvedeného Rozhodnutí č. 2/76, článek 6 (1) výše uvedeného Rozhodnutí č. 1/80, článek 7 Rozhodnutí č. 2/76 a článek 13 Rozhodnutí č. 1/80 mají v členských státech ES bezprostřední účinek. 3. Výraz "legální zaměstnání" v článku 2 (1) b) výše uvedeného Rozhodnutí 2/76 a ve třetím bodě článku 6 (1) výše uvedeného Rozhodnutí č. 1/80 se nevztahuje na situaci tureckého pracovníka, kterému je dovoleno mít zaměstnání po dobu, po kterou je pozastavena účinnost rozhodnutí, kterým se mu právo na pobyt zamítá a proti kterému se odvolal. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

75

Rozhodnutí ESD z 16. prosince 1992 ve věci Kazim Kus v. Landeshauptstadt Wiesbaden, C - 237/91 Shrnutí: 1. Třetí odstavec čl. 6 (1) rozhodnutí Rady přidružení EHS - Turecko č. 1/80 musí být interpretován tak, že turecký pracovník nesplňuje podmínky stanovené tímto ustanovením, tj. být zaměstnán legálně po dobu nejméně čtyřech let, pokud byl zaměstnán na základě práva k pobytu, které mu je dáno pouze řízení o udělení povolení k pobytu, i když mu toto povolení bylo odňato dosud nepravomocným rozhodnutím soudu, proti kterému bylo podáno dosud nerozhodnuté odvolání. 2. První odstavec čl. 6 (1) rozhodnutí Rady přidružení EHS - Turecko č. 1/80 musí být interpretován v tom smyslu, že turecký občan, který získal povolení k pobytu na území členského státu, aby tam uzavřel sňatek s občanem tohoto členského státu a pracoval zde více než jeden rok pro stejného zaměstnavatele na základě platného pracovního povolení, má nárok, v souladu s citovaným ustanovením na obnovení pracovního povolení, i když v okamžiku posuzování jeho žádosti bylo manželství rozvedeno. 3. Turecký pracovník, který splňuje požadavky stanovené v prvém a třetím odstavci čl. 6 (1) rozhodnutí Rady přidružení EHS - Turecko se může přímo dovolávat citovaných ustanovení, za účelem obnovení nejen pracovního povolení, ale i povolení k pobytu, neboť právo pobytu je nezbytnou podmínkou přístupu a výkonu placeného zaměstnání. Tento závěr může být zvrácen konstatováním, že, v souladu s čl. 6 (3) rozhodnutí č. 1/80, aplikace odstavce (1) má být upravena národními předpisy. Čl. 6 (3) pouze stanoví pro členské státy povinnost přijmout nezbytná administrativní opatření pro provedení uvedeného ustanovení, aniž by je zmocňovala podmínit či omezit uplatnění konkrétního a nepodmíněného práva, které podle tohoto ustanovení tureckým pracovníkům náleží. Okolnosti případu 1. Hessischer Verwaltungsgerichtshof (Vyšší správní soud, Hessen) se na Soud obrátil v souladu s čl. 177 Smlouvy EHS se třemi otázkami týkajícími se interpretace čl. 6 rozhodnutí Asociační rady EHS - Turecko č. 1/80; Rada přidružení byla zřízena na základě Dohody o přidružení mezi EHS a Tureckem z 20. září 1980, a rozhodnutí se týkalo rozvoje přidružení (dále jen "rozhodnutí č. 1/80"). 2. Tyto otázky byly vzneseny v souvislosti se soudním řízením mezi Kazimem Kusem, tureckým občanem, a Landeshauptstadt Wiesbaden, které se týkalo odmítnutí jeho žádosti o obnovení povolení pobytu v Německu. 3. Pan Kus vstoupil na území Německa 24. srpna 1980, aby uzavřel sňatek s německou občankou, což učinil dne 16. srpna 1981. Od 1. března 1982 byl pan Kus zaměstnán nepřetržitě na základě platného pracovního povolení. Nejprve pracoval několik let pro jednoho zaměstnavatele a poté dvakrát změnil zaměstnání. 4. Svým rozhodnutím starosta Landeshauptstadt Wiesbaden odmítl obnovit povolení k pobytu, které bylo panu Kusovi uděleno 27. dubna 1981 jako manželu německého občana a vypršelo k 17. srpnu 1983 s tím, že původní důvod pobytu pana Kuse zanikl, neboť manželství pana a paní Kusových bylo rozvedeno rozhodnutím soudu. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

5.

6.

7.

76

Po neúspěšném napadení starostova rozhodnutí se pan Kus obrátil na správní soud. Usnesením z 23. května 1985 soud předběžně pozastavil účinnost napadeného rozhodnutí a, rozsudkem z 30. října 1987, bylo napadené rozhodnutí zrušeno a žalovaný byl rozsudkem zavázán, aby obnovil povolení k pobytu pana Kuse. Žalovaný se odvolal k Hessenskému Verwaltungsgerichtshof (Vyšší správní soud), který zjistil, že na základě německého práva nemá pan Kus nárok na udělení povolení k pobytu a chtěl vědět, zda rozhodnutí, které by bylo pro pana Kuse příznivější, se může opírat o čl. 6 rozhodnutí č. 1/8, který stanoví: "1. V souladu s čl. 7 upravujícím volný přístup k zaměstnání pro rodinné příslušníky, turecký pracovník, řádně registrovaný na trhu pracovních sil členského státu: má nárok v tomto členském státě, pokud zde byl rok legálně zaměstnán, na obnovení pracovního povolení pro stejného zaměstnavatele, pokud je pracovní místo volné; má nárok, aby v tomto členském státě, po třech letech zaměstnání a v souladu s prioritami pro příslušníky členských států Společenství, přijal nabídku jiného zaměstnavatele podle vlastního výběru, učiněnou za obvyklých podmínek s tím, že byla notifikována příslušnému pracovnímu úřadu daného státu pro daný druh povolání; má v daném členském státě nárok na přístup k jakémukoli placenému zaměstnání dle vlastního uvážení, pokud byl legálně zaměstnán po dobu čtyř let. 2. ? ........... 3. Postup pro aplikaci odst. 1 a 2 bude předmětem národní úpravy." Hessenský Vrchní správní soud zastavil řízení až do rozhodnutí ESD o následujících předběžných otázkách.

První otázka 11. První otázkou chtěl soud zjistit, zda třetí odstavec čl. 6(1) rozhodnutí č. 1/80 má být interpretován tak, že turecký pracovník splňuje požadavek být zaměstnán legálně nejméně po dobu čtyř let, který toto ustanovení stanoví, pokud byl takto zaměstnán na základě povolení k pobytu uděleného pouze v souladu s národní legislativou, která mu umožňuje pobyt ve státě pouze na základě řízení o vydání povolení k pobytu. 12. Jak vyplývá z již citovaného rozhodnutí ve věci Sevince, legálnost zaměstnání ve smyslu ustanovení třetího odstavce čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 předpokládá stabilní a jisté postavení dotyčného na trhu práce (odst. 30 cit. rozhodnutí) a turecký pracovník v takovém postavení nebyl v době, kdy rozhodnutí popírající jeho právo pobytu bylo pozastaveno v jeho prospěch v rámci soudního řízení, ve kterém napadl uvedené rozhodnutí, a v němž získal předběžné povolení, závisející na výsledku řízení, pobývat a být zaměstnán v uvedeném členském státě (odst. 31). 13. Totéž musí platit v případě, kdy zastavení výkonu rozhodnutí není automatickým důsledkem zahájení soudního řízení, ale kdy je o něm rozhodnuto soudem se zpětným účinkem. V obou případech konstatoval generální advokát v čl. 30 svého stanoviska, že zastavení výkonu rozhodnutí trvá pouze po dobu řízení, a to umožňuje osobě, která podala Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

14. 15.

16.

17.

18.

77

návrh na zahájení řízení, aby v zaměstnání na základě předběžného rozhodnutí až do přijetí konečného rozhodnutí o povolení k pobytu. Tento závěr nemůže být zvrácen skutečností, že dotyčné osobě bylo rozhodnutím soudu prvé instance zamítnuto právo k pobytu, ale toto rozhodnutí, napadené odvoláním, není dosud pravomocné, a proto ani definitivně neřeší jeho situaci co se týče práva pobytu. Důvodem proč Soud, v odst. 31 svého rozhodnutí ve věci Sevince inklinoval k tomu, aby za dobu legálního zaměstnání se považovalo období do pozastavení rozhodnutí o zaniknutí povolení k pobytu v důsledku soudního řízení zahájeného na návrh dotčeného, byla snaha zabránit tureckým pracovníkům, aby mohli splnit podmínky stanovené pro nárok na povolení k pobytu v třetím odstavci čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 týkajícího se volného přístupu k placenému povolání, v období, kdy jejich právo k pobytu je založeno pouze na předběžném opatření, které má platnost pouze do konečného rozhodnutí. Uvedené odůvodnění zůstává v platnosti, neboť není definitivně rozhodnuto, zda v uvedeném období dotyčná osoba skutečně právo k pobytu má. Pokud soudní rozhodnutí zamítající jeho právo na pobyt bude shledáno neplatným, bude moci nabýt práv na základě čl. 6 (1) třetího odstavce za období, po které nesplňoval podmínky stanovené tímto ustanovením. Pan Kus argumentoval tím, že skutečnost, kdy není vzato do úvahy rozhodnutí soudu prvé instance potvrzující právo tureckého občana na pobyt by znamenala, že rozhodnutí o zamítnutí obnovení povolení, i když je protiprávní, by mělo za následek zbavení možnosti, aby tato osoba byla zbavena práv vyplývajících z čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80, což je irelevantní, neboť pokud bude dotyčné osobě v konečné instanci přiznáno právo k pobytu, musí mu být přiznáno retroaktivně i po dobu, která je předmětem sporu, právo k pobytu, které již nemá předběžný charakter a tím i výsada stabilního a jistého postavení na trhu práce. V souladu s uvedeným musí odpověď na první otázku znít, že třetí odstavec čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 musí být interpretován tak, že turecký pracovník nesplňuje podmínku, danou tímto ustanovením, totiž že musí být legálně zaměstnán po dobu nejméně čtyřech let, pokud byl zaměstnán na základě práva pobytu uděleného mu pouze na základě ustanovení národního práva, které dovoluje pobyt v hostitelské zemi po dobu řízení o udělení povolení k pobytu, i když jeho právo pobytu bylo potvrzeno soudem první instance a řízení o odvolání probíhá.

Druhá otázka 19. Druhou otázkou se národní soud snažil zjistit, zda první odstavec čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 se má interpretovat v tom smyslu, že turecký státní příslušník, který obdržel povolení k pobytu na území členského státu, aby uzavřel sňatek se státním příslušníkem tohoto členského státu a pracoval více než jeden rok pro stejného zaměstnavatele na základě platného povolení má nárok na obnovení tohoto pracovního povolení, i když v okamžiku rozhodném pro posouzení jeho žádosti bylo jeho manželství již rozvedeno. 20. K tomu je třeba nejprve uvést, že čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 upravuje postavení tureckých pracovníků v souvislosti s jejich zaměstnáním a není v žádném vztahu k důvodu, pro který jim bylo uděleno povolení k pobytu (viz rozhodnutí Sevince odst. 28).


PI 1.115

78

21. Je třeba uvést, že znění čl. 6 (1) se vztahuje na turecké pracovníky řádně registrované jako pracovní síla v členském státě a podle odst. prvého musí být turecký pracovník pouze legálně zaměstnán déle než jeden rok, aby získal nárok na obnovení pracovního povolení pro téhož zaměstnavatele. Toto ustanovení nečiní uvedený nárok závislým na jiných podmínkách, za nichž je právo vstupu a pobytu uděleno. 22. Stejně tak, i když legální zaměstnání podle čl. 6 (1) znamená i stabilní a jisté postavení na trhu práce a tudíž předpokládá i nesporné právo pobytu a tudíž, pokud je to nutné, aby pracovník vlastnil i legální povolení k pobytu, není pro další žádost rozhodný důvod, pro který toto právo bylo získáno nebo povolení k pobytu uděleno. 23. Z toho vyplývá, že pokud byl turecký pracovník zaměstnán po dobu více než jednoho roku na základě platného pracovního povolení, musí se na něj hledět tak, že splňuje podmínky stanovené prvním odst. čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80, i když jeho povolení k pobytu bylo původně uděleno z jiného důvodu než pro úmysl ucházet se o placené zaměstnání. 24. V řízení bylo uplatněno stanovisko Spojeného království, které argumentovalo tím, že takový výklad by mohl vést k rozdílnému zacházení s tureckými pracovníky podle toho, zda příslušná národní legislativa určitého členského státu, kde pobývá, jim dovoluje pracovat v případě, že původní důvod pobytu nebyl spojen s cílem ucházet se o placené zaměstnání. 25. I když by k tomu došlo, je třeba zdůraznit, že taková skutečnost pouze reflektuje fakt, že rozhodnutí č. 1/80 nijak nezasahuje do kompetence ponechané členským státům regulovat jak vstup tureckých pracovníků na jejich území, tak podmínky, za kterých se mohou poprvé legálně zaměstnat, ale že toto rozhodnutí pouze upravuje, v souladu s čl. 6, postavení tureckých pracovníků, kteří již jsou integrováni na pracovním trhu členského státu. Za těchto okolností proto nemůže, v případě tureckého pracovníka, který již má v souladu s legislativou členského státu pracovní povolení a který tam, kde se to vyžaduje má i povolení k pobytu, být přijato soudním rozhodnutím, které by ho zbavilo práva, jež mu na základě čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 přísluší. 26. Z toho vyplývá, že odpověď na druhou otázku musí být, že první odst. čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 musí být interpretován v tom smyslu, že turecký státní příslušník, který obdržel povolení k pobytu na území členského státu, aby tam uzavřel sňatek se státním příslušníkem tohoto členského státu a pracoval zde po dobu více než jednoho roku pro stejného zaměstnavatele na základě platného pracovního povolení, má v souladu s tímto ustanovením nárok na obnovení pracovního povolení, i když v čase posuzování jeho žádosti už bylo manželství rozvedeno. Třetí otázka 27. Třetí otázkou chtěl národní soud zjistit, zda turecký pracovník, který splňuje požadavky kladené čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 se může dovolávat přímo tohoto ustanovení, aby získal obnovení nejen svého pracovního povolení, ale i svého povolení k pobytu. 28. K této otázce je především třeba říci, že Soud ve svém rozhodnutí Sevince potvrdil, že ustanovení čl. 6 (1) rozhodnutí 1/80 má přímý účinek v členských státech Evropského společenství (viz odst. 2 rozhodující části citovaného rozhodnutí). 29. V tomto rozsudku se též uvádí, že i když z kontextu třetího odstavce čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 je zřejmé, že se vztahuje pouze na povolení tureckých pracovníků s ohledem na Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování nebo rozmnožování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 1.115

30. 31.

32.

33.

34.

35.

79

zaměstnání a nikoli na povolení k pobytu, jsou tyto dva aspekty postavení tureckých pracovníků tak úzce spojeny tím, že citovaná ustanovení uděluje takovému pracovníku, po splnění ustanovením zakotvené doby legálního zaměstnání v členském státě, právo přístupu k placenému zaměstnání na základě vlastního výběru, toto ustanovení předpokládá (neboť jinak by takto přiznané právo ztratilo jakýkoli efekt) existenci, alespoň v rozhodném čase, práva pobytu dotčené osoby (viz odst. 29 rozhodnutí). Totéž se týká i prvého odstavce čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80, neboť bez práva k pobytu by samo udělení pracovního povolení tureckému pracovníkovi, poté co byl legálně více než jeden rok zaměstnán, ztratilo jakýkoli význam. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani skutečností, že podle čl. 6 (3) rozhodnutí č. 1/80 postup pro aplikaci odst. 1 je věcí národních předpisů. Jak již rozhodl Soud v případě Sevince (čl. 22), čl. 6 (3) rozhodnutí č. 1/80 pouze stanoví závazek pro členské státy, přijmout nezbytná administrativní opatření pro implementaci uvedených ustanovení, aniž by státům umožňoval podmínit nebo omezit aplikaci nepodmíněně a přesně formulovaného práva, které pro turecké pracovníky z citovaných ustanovení vyplývá. Německá vláda ve svém stanovisku prezentovaném Soudu napadla především tvrzení, že existuje nutná spojnice mezi právem na přístup k povolání a právem k pobytu. Vždyť i co se týče svobody pohybu pro občany Společenství může nastat případ, že oba aspekty nejsou vzájemně závislé. Pro ilustraci se stanovisko dovolává směrnice 64/221/EEC z 25. února 1964 týkající se koordinace zvláštních opatření upravujících pohyb a pobyt cizích státních příslušníků, kterážto jsou odůvodňována veřejným zájmem, ochranou veřejné bezpečnosti a zdraví (OJ, English Special Edition 1963-1964, p. 117); čl. 3 (2) a 4 (1) této směrnice umožňují odebrání nebo odmítnutí povolení pobytu z důvodu určitých trestných činů nebo chorob. Dále stanovisko odkazuje na rozsudek C-292/89 The Queen v The Immigration Appeal Tribunal, ex parte Gustaff Desiderius Antonissen [1991] ECR I-745, podle kterého právo pobytu pro občana Společenství, který bez úspěchu hledá práci může být časově omezeno, aniž by tím tento občan ztratil přístup na pracovní trh. Ani jeden z uvedených příkladů není relevantní. Spíše než že tyto případy ilustrují, že by jednotlivec měl možnost přístupu na pracovní trh, aniž by přitom měl právo pobytu, dokazují tyto případy skutečnost, že právo pobytu představuje nezbytnou podmínku přístupu na trh práce a získání placeného zaměstnání. Za prvé: právě proto, aby zabránil jakémukoli nepatřičnému omezení práva pohybu jako základního práva pracovníka, stanoví čl. 3 (2) Směrnice 64/221, že samotné kriminální delikty nemohou být důvodem pro zvláštní opatření a čl. 4 (1) stanoví, že pouze určité choroby, taxativně a vyčerpávajícím způsobem uvedené v příloze, mohou ospravedlnit zákaz vstupu na území členského státu nebo odmítnutí vydat povolení k pobytu. Rozhodnutí č. 1/18, obdobně jako čl. 48 (3) Smlouvy a jeho směrnice 64/221 stanoví ve svém čl. 14 (1), že práva, která zaručuje, mohou být omezena z důvodu veřejného zájmu, veřejné bezpečnosti a zdraví. Za druhé: Soud uznal v rozhodnutí Antonissen, že na základě ustanovení Smlouvy o volném pohybu pracovníků mají občané Společenství právo pobytu na území jiného členského státu, a to nejen v souvislosti s již učiněnou nabídkou na zaměstnání, ale i za účelem hledání zaměstnání.


PI 1.115

80

36. V tomto směru musí odpověď na třetí otázku znít, že turecký pracovník, který splňuje podmínky prvého a třetího odstavce rozhodnutí č. 1/80 se může přímo dovolávat těchto ustanovení, aby získal obnovení nejen svého pracovního povolení, ale i povolení k pobytu. Na základě uvedených důvodů Soud rozhodl: 1. Třetí odstavec čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 Rady přidružení zřízené na základě Smlouvy o přidružení mezi Evropským ekonomickým společenstvím a Tureckem z 19. září 1980 týkajícího se vývoje Asociace musí být interpretován v tom smyslu, že turecký pracovník nesplňuje požadavky stanovené v těchto ustanoveních, tj. že je legálně zaměstnán po dobu nejméně pěti let, pokud byl zaměstnán pouze na základě povolení k pobytu, které mu bylo uděleno na základě národního předpisu povolujícího pobyt v hostitelské zemi během projednávání žádosti o udělení povolení k pobytu, i když jeho právo k pobytu bylo potvrzeno soudem prvé instance proti kterému bylo podáno dosud nerozhodnuté odvolání. 2. Prvý odstavec čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 musí být interpretováno v tom smyslu, že turecký státní příslušník, který získal povolení k pobytu na území členského státu, aby zde uzavřel sňatek s občanem členského státu a pracoval zde po dobu více než pěti let na základě platného pracovního povolení, má nárok na základě uvedeného ustanovení, na obnovení svého pracovního povolení, i když jeho původní žádost byla odůvodněna uzavřením manželství, které již bylo rozvedeno. 3. Turecký pracovník, který splňuje požadavky prvého a třetího odstavce čl. 6 (1) rozhodnutí č. 1/80 se může přímo dovolávat uvedených ustanovení, aby získal nejen obnovení pracovního povolení, ale i povolení k pobytu.


PI 1.115

81

Prameny: Leading Cases on the Law of the European Communities, sixth edition, edited by D. Curtin, M. van Empel, E. L. M. Völker, J. A. Winter; Kluwer Law and Taxation Publishers, Deventer, The Netherlands, 1994 Elektronická databáze práva ES – CELEX Vybrána následující rozhodnutí: Komise Evropských společenství v. Španělské království (C-45/93), Řecká republika v. Komise Evropských společenství (30/88) S. Z. Service v. Staatssecretaris van Justitie, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (C192/89) Kazim Kus v. Landeshauptstadt Wiesbaden (C-237/91)


Parlamentní institut VYBRANÁ ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA

Recommend Documents