Paní Marie a cesta do Curychu

Koupí tohoto časopisu podpoříte 04 / 2016

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Pohled na možnosti lidského odcházení

(s. 6)

Jiří Dienstbier:

Téma zdravotního postižení není kontroverze

(s. 10)

Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

Paní Marie a cesta do Curychu

Editorial

3

Obsah

Netrápí nás to. Dokud… ŠTĚPÁN BENEŠ

Jak říká v rozhovoru s kolegou Rad­ kem Musílkem ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Jiří Dienst­ bier, i pro politické jestřáby jsou lid­ ská práva agendou hodnou pozor­ nosti, pokud je potřebují… Ve svém okolí potkávám řadu lidí bez handicapu, kteří věci jako vyso­ ké obrubníky, schody do tramvaje a chybějící výtahy v budovách nemusí řešit – dokud třeba sami nemají nohu v sádře. Nebo dokud nezestárnou a už se pro ně několik schodů stává stej­ nou výzvou jako pro mladíky vysoko­ horské výstupy. Nikdy jim to nemám za zlé, to ani nejde – taková je lidská přirozenost. O to více potěší setkávání s těmi, kteří vnímají i problémy mimo svůj aktuální osobní prostor a dokáží se do nich vcítit. I to, co lidem s posti­ žením není obvykle moc příjemné – projevování úcty a respektu, poplácání po zádech za zásluhy v handicapu, je vlastně svým způsobem důkaz, že si okolí překážky uvědomuje. V prostředí motoristického spor­ tu přistupují k překážkám naopak bez respektu. Píše o tom i Petr Bu­ ček v povídání s Albertem Llove­ rou, závodníkem-vozíčkářem, který letos jako první dokončil v kabině kamio­nu slavnou dakarskou rallye. Tým ho do pilotního sedadla stěho­ val na kladce a že to vše probíhalo v kamio­nu české stáje Bonver Dakar Project, je už jen třešnička na dortu. Radek Musílek pro vás projel Národní technické muzeum v Pra­ ze a píše o tom, jak si je s vozíkem nejlépe užít. Jak v textu upozorňu­ je, vyhýbat se mu nemusí ani ženy. A s Martinem Kopečkem si prohléd­ nete možnosti inteligentních domác­ ností. Jde vlastně o moderní služeb­ nictvo – jen majordoma nahradil centrální počítač a mobilní telefon. Ať se vám první jarní vydání Mů­ žeš líbí! 

strana 10–13

Jiří Dienstbier:

Téma zdravotního postižení není kontroverze

Příběh paní Beáty:

strana 14–15

Kde se bere taková síla?

strana 22–23

Národní technické muzeum:

Na výletě za technikou

strana 24–25

Inteligentní domácnosti:

Technika místo služebnictva

Rallye Dakar:

strana 18–21

Vozíčkář Albert Llovera v českém kamionu

Michail Sčigol:

strana 27–29

Do malby se promítá stav duše

Fotoeditorial

5

Když je svět hádankou Pro vědce jsou poruchy autistického spektra stále ještě záhadou. Stejně, jako je pro lidi s autismem záhadný svět, který my ostatní považujeme za daný. I pro Terezčiny oči je svět skládačkou, jejíž dílky do sebe nezapadají. Devětadvacetiletá dívka se vyučila keramičkou a dochází třikrát týdně do dílen tvořivosti na Praze 2, kam ji doprovází maminka. Spolu s dalšími lidmi s různým handicapem, fyzickým či mentálním, tu nachází prostor pro pracovní uplatnění – a také malý kousek světa, který, přestože stále nemusí dávat smysl, dává alespoň bezpečí a pochopení.  Foto: Jan Šilpoch

Reflektor Na miskách vah Označení, které slýcháme, když v názorech na nějaký problém stojí proti sobě početně vyrovnaní příznivci a odpůrci. Tradičně rozpolcený je v naší společnosti i pohled na možnosti lidského odcházení včetně eutanazie. O smrti se svými blízkými dnes nemluví asi třetina populace. Text: Michaela Zindelová Ilustrace: M iroslava Kolářová Šulcová

Stáří začíná nenápadně, nesouvisí se starobním důchodem, bývá zpo­ čátku pohodlné, jen se trochu zvolní rytmus. Čas odtikává každému z nás neúprosně a stejně. A jistota smrti, konečnost našeho života, je pro kaž­ dého z nás nevyhnutelná. O smrti a umírání bychom měli mluvit čas­ těji, tvrdí profesorka Jiřina Šiklová v úvodu útlé knížky Vyhoštěná smrt: „Alespoň v pětašedesáti by si člověk měl uvědomit, že se jeho život blíží konci, tedy zamyslet se i nad faktem své vlastní smrti.“ Nabízené možnosti pro poslední třetinu života jsou různé. Velmi pod­ statná soběstačnost nám umožní být s partnerem nebo bez něj doma. Těž­ ká nemoc nebo demence vedou zase do domovů s ošetřovatelskou péčí nebo domovů důchodců. A další lidé vzhledem ke své diagnóze – každo­ denním bolestem a strastem, musí vyhledat hospic. Podle výzkumů agentury STEM z roku 2013 by si 78 % Čechů přálo zemřít doma. Děje se pravý opak; nejčastěji umíráme v nemocnicích (60 %) nebo v ústa­ vech dlouhodobé péče (9 %). Pobyt tam bývá často spojen i se ztrátou soběstačnosti a důstojnosti, s vel­ kými bolestmi, odloučením od blíz­

kých. Dosavadní praxe se u nás příliš nemění ani vzhledem k demografic­ ké křivce v celé Evropě. Kolem odcházení vládlo dlouho tabu. Křesťanství celé dva tisíce let nechtělo o eutanazii nebo sebevraž­ dě ani slyšet a za let socialismu jsme si zvykli o smrti mlčet. Když vyšla v polovině 70. let knížka bioložky Heleny Haškovcové Rub života, líc smrti (autorce bylo necelých třicet let!), předávala se z ruky do ruky jako disidentská literatura. Až po

Eutanazie je buď aktivní, kdy podáme nějaký lék, po kterém by teoreticky člověk zemřel. Anebo stav nemocného spěje ke smrti – a my nic neděláme. Tomu říkáme pasivní eutanazie. revoluci se dříve uzamčená témata pootevřela. Emociálně citlivému bo­ lavému stárnutí, nemocem i koneč­ nosti života se v poslední době věnují publikace, diskuse i filmové snímky. Ve filmu Invaze barbarů přesvěd­ čí těžce nemocný člověk své blízké přátele, aby mu společně píchli mor­ fium. Podělí se tak o odpovědnost na jeho smrti. A Láska režiséra Michae­

la Hanekeho, oceněná mnoha filmo­ vými cenami, vypráví o psychickém a fyzickém rozkladu dlouholeté part­ nerské dvojice. Není to film radostný, ale potřebný; podobně jako český snímek Slávka Horáka Domácí péče. Pro nelehké téma jsem si vybra­ la průvodce, ženu o generaci starší. Tvář paní Marie (88 let) ponecháme v anonymitě. Patří mezi ty, kteří by si dobrovolný odchod ze života zvo­ lili. A přitom se vlastně neděje nic dramatického: Žije blízko své ro­ diny, nechává si vozit obědy, vše si obstarává sama. Někdy vyjede i au­ tem a na pěší vycházky bere s sebou místo kabelky pohodlný batůžek. Dobře oblečená, se stříbrnou helmou vlasů...

Respekt ke svobodě jednotlivce? Na první pohled je postoj k eutanazii jasný: zakazuje ji mezinárodní Úmlu­ va o lidských právech a biomedicíně, v některých státech ji však povolili. Jako první se touto cestou vydalo Švýcarsko (1942), v dalších zemích platí tzv. asistovaná sebevražda, tedy sebevražda vykonaná s pomocí jiné osoby. V Česku se eutanazie trestá jako vražda podle paragrafu 144,

7

REFLEKTOR

a to i ve stadiu pokusu. Stále se čeká na návrh zákona – pokud by existo­ valo o eutanazii referendum, zákon by přijalo odhadem 50 % a podobné procento by hlasovalo proti. Nedáv­ ný německý výzkum přinesl zjištění, která by možná snesla číselná srov­ nání s výsledky u nás: 70 % Němců hlasuje pro to, aby lékař směl paci­ entovi v případě smrtelné choroby na jeho vlastní žádost podat smrtící látku. Nová norma, o které se v Čes­ ké republice stále jen hovoří, by měla vymezit podmínky, za nichž je eu­ tanazie možná. „Sebevražda sama o sobě ani u nás trestná není. Na veřejnosti se přetřásají mnohá úmrtí známých osobností, které po zváže­ ní zvolily tuto cestu uzavření života – Pavel Tigrid, Vlastimil Brodský i Bo­ humil Hrabal. A přitom rozhodnout se pro tenhle způsob musí být velmi bolestné,“ tvrdí přesvědčivě paní Ma­ rie a dodá: „Na všechny nemoci pře­ ce medicína nezná odpověď!“ Nekonečná debata má prozatím dvě hlavní podoby: jedna je filozo­ ficko-náboženská a řeší dilema, zda zabíjet trpící jedince na jejich žádost. Druhá je medicínsko-psychologická, a váží křehkou hranici neprodlužová­ ní beznadějného stavu nemocného. Ale problém má tisíce úhlů pohledu. „Na rozhodnutí o eutanazii čekají lidé, kteří se pro tento způsob svobodně rozhodli,“ říká paní Marie, „staří lidé často začínají myslet pouze na sebe, na uchování fyzické stránky. Určité­ mu množství lidí jde pouze o to udr­ žet se naživu – v jakékoliv podobě. Nejsem tady ale přece jen k tomu přijímat potravu! Třeba v Čapkově Věci Makropulos Emilia Marty, která má už tři sta let, je znuděná životem a lhostejná ke všemu kolem. Kolik je na tom pravdy! Každý z nás má přece kromě těla také duši.“ Odpůrci zákona stále zdůrazňují možné zneužití. Paní Marie ale říká: „Nedá se přece pořád namítat, že Hippokratova přísaha… a že se dá se smrtí obchodovat. Sepsala jsem zá­ věť, všechny záležitosti jsem ošetřila, není co napadnout! A hlavně: člověk by měl mít podle mého názoru šanci svůj život pěkně uzavřít…“ A co na to odborníci? Také oni své názory odva­

Jak je to v Evropě Země, v nichž je eutanazie povolena

Finsko

Země umožňující pasivní eutanazii

Dánsko

Nizozemsko Irsko Německo Belgie Lucembursko

Švýcarsko

Francie Itálie

Eutanazie Význam starořeckého slova eu-thanasia se stal součástí mnoha moderních jazyků – správná, lehká nebo krásná šťastná smrt. Mírnění bolesti při umírání uznal už v 16. století Francis Bacon. V 19. století se objevuje euthanasia medica; veřejně se o ní diskutovalo v Německu před první světovou válkou (navazovala na myšlenku přežití silnějších). Hitlerův zákon z roku 1939 umožňoval tzv. nucenou eutanazii. Všeobecně se dnes akceptuje pasivní eutanazie, kdy lékař podává jen léky tlumící bolest. Mimo Evropu je eutanazie povolena v amerických státech Oregon, Washington a Vermont. Pasivní eutanazii umožňují Kolumbie, Mexiko a Indie.

Paliativní medicína Jde o celkovou léčbu a péči o nemocné s aktivním pokročilým onemocněním.

žují na miskách vah. Profesor Pavel Pafko nedávno prohlásil: „Eutana­ zie je svobodné rozhodnutí každého člověka v konečné fázi jeho života; nepředstavujeme si to tak, že jedna osoba rozhodne o osudu jiné oso­ by. První otázka pak vůbec je, zda o eutanazii uvažovat či neuvažovat. A když o ní začnu uvažovat, musím si říci – jak. Všude ve světě je to konzi­ lium několika lidí, které se musí s tím

rozhodnutím ztotožnit.“ Svobodné rozhodnutí by nemělo být zkreslené nějakým aktuálním emočním výky­ vem, musí se jednat o neměnné roz­ hodnutí člověka, opakované v jistých intervalech. „Eutanazie je buď aktivní, kdy podáme nějaký lék, po kterém by teoreticky člověk zemřel. Anebo stav nemocného spěje ke smrti – a my nic neděláme. Tomu říkáme pasivní eu­ tanazie,“ odděluje obě záležitosti prof. Pavel Pafko.

Jako když otočíš vypínačem… Zajímá mě pochopitelně, jak Ma­ rie došla k rozhodnutí uzavřít život­ ní linku eutanazií. „Končí doba, kdy jsem něco dokázala, něco vytvořila. Nejsem aktivní, pouze existuji. V po­ sledních sezonách jsem přežila pár pádů – nastal čas nemocnic, operací a rehabilitací, součástky se opotře­ bovávají. A další věc, která se musí vzít na vědomí, je stahování množ­ ství prožitků a požitků,“ vysvětluje. „Už mě nechávají v klidu rady od­ borníků, jak využít život ve zralém věku naplno. Přichází hodně nega­ tivních věcí a žádná plus! Odešli mi

9

už přátelé i ty největší lásky. Cítím míň touhy po něčem, o spoustu věcí nestojím. Musela jsem setřást i zále­ žitost, na kterou jsem se každoročně hodně těšila, pobyt u moře. Nezvlá­ dám papírování a fronty u odbavová­ ní. Je to všechno velmi únavné.“ Na co se tedy pořád těší? „Ráda si vlezu do postele a čtu si dlouho u lampy,“ usměje se a pokračuje: „Co se týče technologie, rezignovala jsem a zůstala u mobilu a eseme­ sek. Každý den ráno hned po sprše se obleču, jako když jdu ven. Udě­ lám si program podobně jako celý život – s plánem se žije líp. Cítím se osvěžená, když si dokážu všechno objet autem. Pomáhá mi, že podobně jako tisíce jiných seniorů žiju s pej­ skem. Zmizí tak jistá sebestřednost nás starších; vedle tebe běhá živý tvor, o kterého je třeba se postarat. Jedinou starostí zůstává, zda se o něj někdo postará, až tady nebudeš…“ Odpoví mi Marie také na klíčový dotaz, jak chce zvážit, že nastal ten správný čas? Na rovinu říká: „Lidé jako já nestíhají tep doby – často re­ zignují, připadají si méněcenní, oškli­ ví a neschopní. Jsou také bezbranní jako miminka, ale zdaleka ne tak roztomilí. Někdy jsme i nepříjemní ke svému okolí. Obecně se lidé mého věku shodují – stáří je hrozné. Každý z nás přece přemýšlí, jak tohle všech­ no skončí! Když usneš, bude to malý zázrak. Nebo se budeš trápit v ne­ mocnici? Tak se přece ponižuje člo­ věk, když ho přebalují, vytýkají mu, že se neudržel, nenechají ho umřít svobodně, kulturně a civilizovaně. Základním pojmem pro rozhodující okamžik se podle mne stává totál­ ní bolest, sem zahrnuji trápení těla, duše a mysli. Stejně jako při porodu budu i v tomto okamžiku sama. Po­ kud by na možnost eutanazie nahoře kývli, můžeš se pěkně obléci, vyčistit si zuby, políbit své bližní a lehnout si do čistě povlečené postele. Může být u toho kněz, kdokoliv – hlavní roli má lékař, který ti píchne injekci. Žijeme ve svobodné společnosti, nebo ne? Podle mého názoru je usnutí nejlepší způsob – jako když vypneš vypínač…“ Vím dobře, že paní Marie ne­opouští svou vizi odcestovat někdy do Švý­

carska a tam život skončit. „Ano, jen ve Švýcarsku jsou v současné době ochotni poskytnout tuto služ­ bu nejen svým občanům,“ pokývne hlavou. „Není podle mne nic ideál­ nějšího pro konec života než vyjet do Curychu, udělat si procházku ke zdejšímu jezeru, jít na dobrou večeři. Rozloučit se s tím, kdo by tě prová­ zel, a přemístit se k místnímu sana­ toriu. Nemůže být krásnější tečka za životem! Jsem pro sebeurčení, chtěla bych být u toho rozhodnutí ukončit život plnohodnotným, slušným způ­ sobem. Elegantně zazvonit a říci, že je čas… Ono se ve světě kromě naší republiky hodně v tomhle ohledu

Nedá se přece pořád namítat, že Hippokratova přísaha… a že se dá se smrtí obchodovat. Sepsala jsem závěť, všechny záležitosti jsem ošetřila, není co napadnout! A hlavně: člověk by měl mít podle mého názoru šanci svůj život pěkně uzavřít… mění. Co proboha vidíte špatného na vlastní volbě slušně a důstojně ze­ mřít? Zkusím si prostě počkat.“

Co dodat? Je načase se ptát, nakolik stát napo­ máhá kvalitě života i v jeho konci. Zda zajišťuje vyhovující organiza­ ci zdravotních a na ně navazujících služeb, když existuje aktuální zákon o paliativní péči. K optimalizaci této péče, aby byla podobná západní Evropě, máme ještě daleko. Už de­ setiletí se také hovoří o potřebnosti mobilních hospiců, tedy zařízení, která poskytují odbornou komplexní léčbu pro umírajícího a jeho rodinu v domácím prostředí. Teprve v roce 2015 se tuzemské hospice dohodly s VZP na pilotním projektu, ve kte­ rém se sledují přes tři stovky paci­ entů v sedmi vybraných zařízeních. Pokud výzkum dokáže nezastupi­ telnost hospicové péče, mohly by zdravotní pojišťovny změnit své ne­ flexibilní myšlení. Výzkum zatím po­ kračuje – obohatil by jistě současnou praxi o nesmírně cennou dimenzi: soucit, respekt a lásku. 

SLOUPEK Lii Vašíčkové

Euthanasie neboli dobrá smrt (z řeckého eu = dobrá a thanatos = smrt) ve významu usmrcení druhé osoby na základě její žádosti je tématem čas od času velmi diskutovaným. V naší zemi jde podle platné legislativní úpravy o trestný čin. Jedním z argumentů na podporu euthanasie je to, že člověk již sám není fyzicky schopen ukončit svůj život, i když si to velice přeje. Měla jsem pacienta, těžce ochrnutého mladého muže, totálně závislého na asistenci druhé osoby, jehož úděl byl velice těžký a sociální zázemí ještě horší. Rozhodl se, že chce ukončit svůj život. Fyzicky neměl možnost to udělat. Ale jeho rozhodnutí bylo tak silné, že využil jedinou možnost, která mu zůstala. Přestal přijímat potravu a tekutiny, odmítl náhradní způsob výživy i infuzní léčbu. Své rozhodnutí naplnil. Sám, aniž by vyžadoval pomoc někoho jiného. Je mnoho knih, které popisují utrpení člověka, jeho boj s chorobou, bolestí, závislostí na asistenci druhých osob. V poslední době jsem četla Dokonalou svobodu od Maria Calasanz Ziescheové. Je to jeden z úhlů pohledu; pro někoho velice motivující, pro jiného nepřijatelný. V každém případě je to příběh nesmírně silný, podložený životem skutečné osobnosti v 11. století, kdy možnosti i vnímání člověka s disabilitou byly zcela jiné než dnes. Pro mne osobně není otázka euthanasie závislá na platné legislativě. Jsem lékařka a mám lidi léčit. Slibovala jsem to při promoci v Hippokratově přísaze jako mnoho kolegů po staletí přede mnou. Já jednoznačně vím, že nikdy euthanasii neprovedu. Budu se o člověka starat, tišit a sdílet s ním jeho bolest, ale život mu nikdy, za žádných okolností, nevezmu. Nemohu, protože vnitřně to mám nastavené zcela jinak. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR

Jiří Dienstbier:

Téma postižení není kontroverze Podle ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu je Česká republika v oblasti práv lidí s postižením srovnatelná s nejvyspělejšími státy. Jejich naplňování však v praxi občas trochu pokulhává za legislativou.

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Jsou u nás dodržována práva lidí s postižením? Myslím, že formálně je standard do­ držování práv osob se zdravotním postižením minimálně na srovnatel­ né úrovni s většinou vyspělých zemí. Ochranu před diskriminací posky­ tuje náš ústavní pořádek a je pro­ mítnuta do řady právních předpisů. Takže po této stránce na tom Česká republika špatně není. Je samozřej­ mě otázka, jak důsledně se daří ta práva uplatňovat v praxi.

obecně ve společnosti i mezi politiky vůle dělat maximum pro zlepšování postavení osob se zdravotním postižením.

Je to tedy spíše o soudním systému a vymahatelnosti práva? Je to otázka, která se rozpadá do řady oblastí. Někdy, přestože máme různé strategické dokumenty a programy, narážíme na finanční limity. Nicméně si myslím, že v této oblasti panuje vše­

Takže byste řekl, že práva lidí s postižením není kontroverzní téma, nedrhne to… Určitě to nedrhne na nevůli. Občas to drhne na rozdíl­ ných názorech, a to dokonce i mezi organizacemi, které reprezentují zájmy osob se zdravotním postižením. Pro­ tože i mezi nimi je často patrný rozdílný přístup k řešení konkrétních otázek.

Nezdá se vám, že někdy tato problematika zůstává trochu ve stínu křiklavějších témat? Možná to tak na první pohled mediálně působí. Ale jak už jsem říkal, cítím velkou podporu. Když přijdeme s pod­ nětem na nějaké zlepšení, tak v zásadě kromě finančních limitů nenarážíme na neochotu. A to jak na úrovni vlády nebo parlamentu, tak obecně. Společnost už přijímá, že lidé s postižením by měli být maximálně vtaženi do spo­ lečnosti a měly by jim být poskytnuty vyhovující pod­ mínky, aby žili co nejrovnocenněji.

11

REFLEKTOR

Velice blízko k Úřadu vlády má v této oblasti Národní rada osob se zdravotním postižením. Jak tuto organizaci vnímáte? Svým názvem i vystupováním někdy vytváří dojem, že zastupuje všechny lidi s postižením. Pro vládu je důležité mít k jednání partnery. Samozřejmě NRZP je vý­ razná střešní organizace, mezi její členy patří velké množství subjektů zastupujících zájmy lidí s postižením. Asi by nebylo úplně praktické neu­ stále jednat s jednotlivými organiza­ cemi, či dokonce jednotlivci, takže zastřešující organizace jsou důležité. Na druhou stranu zveme také zá­ stupce jednotlivých organizací, po­ kud se projednává otázka, která se jich specificky týká. Například ne­ dávno výbor projednával podnět tý­ kající se dětí s poruchou autistického spektra a jejich rodin. Komunikuje­ me tedy i s dalšími partnery. V názvu vaší funkce je slovo rovnost. Je podle vás reálné nastavit rovné podmínky u lidí, kteří mají objektivně různé možnosti, schopnosti a limity? V ideální rovině je to cíl, k němuž by měla každá politika v této oblasti smě­ řovat. V praxi samozřejmě víme, že absolutní rovnost není asi nikdy zcela dosažitelná. Ale měli bychom udělat všechno pro to, aby podmínky byly narovnány co nejlépe. Stát má řadu opatření, jimiž k tomu cíli směřuje. Ať už se to týká kompenzace zvýšených nákladů nebo bezbariérové dopravy a veřejných budov, poskytování kom­ penzačních pomůcek či příspěvků na ně. A v neposlední řadě jde také o in­ kluzi ve vzdělávání, která je velkým tématem dnešních dnů. Snažíme se směřovat k ideálu rovnosti. V souvislosti s inkluzí se vrátím ke staršímu hodně diskutovanému výroku prezidenta Zemana. Řekl, že lidem s určitým handicapem je lépe mezi jinými takovými. U lidí s postižením to vzbudilo pochopitelně nevoli. Na druhou stranu – není stoprocentní inkluze jen idea? Není přílišný tlak na to, aby se děti s postiže-

ním dostaly do běžných škol za každou cenu? Já žádný takový tlak zatím nevidím, já vidím tlak spíše opačný – zachovat současný stav. Inkluze je v pořádku. Ve všech případech, kdy to je mož­ né, s použitím příslušných podpůr­ ných opatření, by děti s postižením – ovšem týká se to i sociálních han­ dicapů – měly být maximálně vtaho­ vány do běžného vzdělávání. I proto, že „zdravé“ děti by si měly zvykat, že je normální, když mezi nimi žijí lidé s postižením. Neměli bychom žít v nějakých ghettech nebo ústavech. Všichni tvoříme jednu společnost. Jde i o právo lidí s postižením být co nejvíce začleněni do společnosti.

Inkluze je v pořádku. Ve všech případech, kdy to je možné, s použitím příslušných podpůrných opatření, by děti s postižením – ovšem týká se to i sociálních handicapů – měly být maximálně vtahovány do běžného vzdělávání. Na druhou stranu nikdo nikdy ne­ předstíral, že inkluze může být sto­ procentní. Všechny programy v této oblasti vždy počítaly s tím, že exis­ tuje určitá skupina, pro kterou je nezbytné zachovat speciální školy, a jejich rušení nikdo neplánuje. Vždy budou lidé, kteří potřebují specific­ ký přístup, jejž není možné zajistit v hlavním vzdělávacím proudu. Kde je podle vás hranice mezi právem a nárokem? Kde je hranice mezi užitečnou podporou a voděním za ručičku, které je už k neprospěchu věci? Míra podpory by měla být dána cílem, tedy vyrovnat handicap a překonat či maximálně kompenzovat bariéry. Je reálné, aby nějaký byrokratický systém dokázal míru podpory individualizovat? Jsou na to v současnosti nástroje? Nepochybně jsou. Například u pří­ spěvku na péči je individuální po­ suzování nezbytné. Je potřeba, aby pravidla posuzování a mechanismy

byly nastaveny co nejobjektivněji. Jde o vysoce odbornou záležitost. Bývá náročné prosadit něco, co by bylo třeba z odborného hlediska lepší, ale politicky je to nepopulární? Převáží někdy politické hledisko? Asi by nebylo pravdivé tvrdit, že žije­ me v ideálním světě. Ale pokud ne­ existuje nějaký zásadní ekonomický tlak, cítím velkou podporu. Myslíte si, že člověk na vozíku se stejnou kvalifikací jako „zdravý“ absolvent najde práci stejně snadno? Bylo by ideální, kdyby tomu tak bylo. Ale nemyslím si, že je to tak ve všech případech. Nicméně i tady jsou určitá pravidla a podpora. Ovšem ani státní instituce, ba sama ministerstva nedodržují povinný podíl zaměstnanců s postižením. Dělá se s tím něco? To je bohužel pravda. Ne všechny ústřední správní úřady tuto kvótu dodržují. Řeší to nákupem náhrad­ ního plnění nebo odvodem peněz do státního rozpočtu. My máme samozřejmě zájem, aby tato povin­ nost byla plněna v co nejvyšší míře přímo zaměstnáváním, případně ještě tím náhradním plněním, ni­ koliv odvody. Proto jsme si nechali vypracovat zprávu, která byla před­ ložena vládnímu výboru a následně i vládě. V národním plánu pro rovné příležitosti je dán úkol pro jednotli­ vá ministerstva, aby zvyšovala počet zaměstnanců se zdravotním posti­ žením. Předpokládám, že si po roce necháme předložit další zprávu a si­ tuaci budeme průběžně monitorovat. Máte vy sám v týmu někoho s handicapem? Například vedoucího sekretariátu vý­ boru pro zdravotně postižené občany. Častým argumentem komerčních firem je, že by rády zaměstnaly lidi s postižením, ale nenajdou mezi nimi dost kvalifikovaných uchazečů o práci. Říkají ministerstva něco podobného?

13

Kdo je Jiří Dienstbier ml. Narodil se 27. května 1969 ve Washingtonu, D.C. Jeho otcem byl Jiří Dienstbier st., český novinář, disident a politik. Žije s dlouholetou partnerkou, má syna Jiřího (23). Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, s politikou byl v kontaktu od dětství, aktivně se začal zapojovat již před rokem 1989 na vysoké škole v nezávislém studentském hnutí. Je dlouholetým členem ČSSD, patří k představitelům liberální levice. V letech 1990–1992 se stal poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, 1994–1998 a pak od roku 2006 byl členem zastupitelstva Městské části Prahy 2. Působil také jako stínový ministr spravedlnosti, od března 2011 do března 2013 byl místopředsedou sociální demokracie, v červenci 2011 se stal senátorem za Kladensko. V roce 2013 se ucházel o prezidentský úřad. V prvních přímých volbách hlavy státu skončil těsně čtvrtý. Od ledna 2014 zastává ve vládě vedené premiérem Bohuslavem Sobotkou post ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu a je předseda Legislativní rady vlády. V roce 2014 zároveň obhájil senátorský post ve volebním obvodu Kladno a Praha-západ. Osobní stránky: www.dienstbier.cz

To bychom mohli mluvit obecně o tom, zda jsou všichni lidé dostatečně aktivní při obhajování svých veřejných zájmů. Ale my tady zaznamenáváme řadu aktivit přímo lidí s postižením nebo jejich rodin.

Něco takového sice také zaznělo, ale v zásadě nebyl proti navyšování po­ dílu přímého zaměstnávání odpor. Uvidíme, do jaké míry se to promítne do reality. Někdy se mluví o kvótách třeba v souvislosti se ženami v politice. Byl byste pro něco takového u lidí s handicapem? Třeba povinný podíl jejich zastoupení ve veřejných funkcích? U zaměstnávání to platí, je ovšem otázka, jak by to bylo proveditelné třeba u volebních zákonů. Já si obec­ ně myslím, že zejména v zastupitel­

ských orgánech je prospěšné, aby byly reprezentovány všechny spole­ čenské skupiny. Nejsem si ale jist, že by to v tomto případě zajistily kvóty. Nicméně rozhodně by zdravotně po­ stižení měli být slyšet. Vím, že na této úrovni jsou do určité míry zastoupe­ ni. Neznám přesná čísla, ale nechy­ bějí ani v parlamentu. Jsou lidé s handicapem podle vašeho názoru dostatečně aktivní, nebo vnímáte rezervy? A tím myslím přímo konkrétní lidi s postižením, nikoliv neziskovky tvořené zase převážně „zdravými“.

Obracejí se na vás často? Na náš úřad se pravidelně obracejí lidé s dílčími problé­ my týkajícími se postižení. Nemáme však příliš možností řešit problémy konkrétní osoby. Jsme schopni řešit sys­ témové záležitosti. Můžeme nastavovat legislativní a dal­ ší mechanismy. V této souvislosti zmíním projednávání novely zákona o veřejném ochránci práv, kde doufám, že bude schválen monitorovací mechanismus osob se zdravotním postiže­ ním podle úmluvy OSN. Na základě toho by měl vznik­ nout při kanceláři veřejného ochránce práv mechanismus systematického monitorování dodržování jejich práv. Pů­ jde například o návštěvy pracovníků kanceláře veřejného ochránce práv na místech, kde se osobám s postižením poskytuje určitý servis, ať už jde o zařízení poskytující péči nebo třeba úřady. Výsledkem by měly být podněty především do oblasti legislativy i konkrétní praxe. Ve stejné novele zákona je i rozšíření ochrany proti diskriminaci – možnost veřejného ochránce podávat an­ tidiskriminační žalobu ve veřejném zájmu. Necítíte se mezi kolegy-ministry z ekonomických resortů jako potížista, který pořád podsouvá pro někoho třeba podružná témata lidských práv a rovnosti? Pro politické jestřáby jsou to asi spíš komplikace, co jen zdržují… Myslím, že péče o lidská práva je důležitá a každý by si měl uvědomit, že má svá práva. A je v jeho zájmu, aby byla dodržována. Nakonec i ti dravci si to uvědomí, když se dostanou do nějakého problému. 

reflektor

Příběh osamělé matky autistického dítěte, která si neumí stěžovat. Skoro neuvěřitelné, ale naprosto opravdové.

Kde se bere taková síla? Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Elegantní a vzdělaná mladá dáma vů­ bec nepůsobí tragicky ani odevzda­ ně. Její dnes devítiletý syn Izák se už v útlém dětství projevil zvláštně – ne­ chtěl žádné hračky. Maminka hledala chybu v sobě, ale kluka zajímala jen čísla. Tlačítka ve výtahu, skládačky s číslicemi, pak přišla písmena. Už před třetím rokem života hravě roze­ znával písmena a zanedlouho i četl. Při vstupu do školky začaly potíže – učitelky bez přestání volaly, co s ním – nebyl k udržení a ohrožoval, zejmé­ na při vycházkách, sám sebe. Nevy­

chovanost? Rozjívenost? Zanedbaná péče? Psycholog přišel s odbornou diagnózou: Aspergerův syndrom, tedy porucha autistického spektra. Problém na celý život.

Co umí život připravit… Paní Beáta našla speciální školku a před nástupem do první třídy se od­ borníci shodli, že malý žáček, bude-li mít pomoc asistenta, může do nor­ mální školy. Ale už v dalším ročníku se situace zhoršila – další diagnóza odhalila Touretteův syndrom, který se projevuje pohybovými a zvukový­ mi tiky, přišla i hyperaktivita s poru­ chami pozornosti. Trochu moc špat­ ných zpráv pro celý život ženy, která

se rozešla s partnerem, ten později zemřel, a tak vlastně nemá nikoho, kdo by pomohl, zaskočil, podělil se o péči. „V osmi letech se objevila agresivita. Doslova ze dne na den a nebylo jiné řešení než syna umístit do ústavní psychiatrické péče. Tam se diagnóza potvrdila. Ve škole to nešlo, musela jsem přejít na domácí vzdělávání. Pak mi doporučili některé speciální školy a po několika ne­

Nestresujme se ani minulostí, ani budoucností, žijme dneškem. Necítí ani smutek, ani smůlu. úspěšných pokusech skončil Izák v praktické škole. Jde to? Ne. Jedině když sedím s klukem celé dopoledne ve třídě i já, jinak nikomu nevěří…“ Ještě neslyšíme žádné zoufalství, spíš návrhy. Důvěry­ hodný a vyzkoušený asistent pro jednoho kluka? Osvo­

15

bození maminky alespoň na pár hodin denně? Její návrat k práci vy­ chovatelky? Umí náš sociální systém tohle všechno zařídit? Vejdou se tyto osudy do tabulek a směrnic? Osobní­ ho asistenta by musela zaplatit rodi­ na. Z čeho? Beáta nemůže chodit do práce a nemá nic než různé příspěv­ ky. Zatím čelí ranám osudu s jistým nadhledem, humorem a bez berliček nejrůznějších psychofarmak. V tom je trochu ojedinělá. I ve své schopnosti otevřeně a soustavně komunikovat s odborníky, používat svůj rozum a nedat na takzvaně spolehlivé recep­ ty různých šarlatánů. Proč by měla čekat zázraky? „Na svůj život vlastně čas nemám. Ale jestliže třeba miluju český kubis­ mus, tak není problém vzít Iziho se­ bou na výstavu nebo do muzea. To ho baví. Jenomže já sama nemůžu nikam jít. A jestli jsem si někdy před zrca­ dlem řekla: Co jsem komu udělala, že mám takové problémy? Přísahám, že nikdy. Věřím na logiku života. Na osud i karmu. Všechno má svůj smysl, i chlapcova diagnóza. Chtěla jsem syna, chtěla jsem, aby měl toto jmé­ no a aby byl chytrý. To mi vyšlo! Na to ostatní se dívám s pokorou.“

Všechno má svůj smysl, i chlapcova diagnóza. Chtěla jsem syna, chtěla jsem, aby měl toto jméno a aby byl chytrý. To mi vyšlo! Na to ostatní se dívám s pokorou.

Dva důležití bozi Říká to naprosto samozřejmě. A při­ dává neuvěřitelnou aktuální histor­ ku: Zatímco si Beáta udělala čas na nás, vyrazil Izi do leteckého muzea na druhém konci Prahy. Sám a bez pomoci. Muzea jsou jeho koníček. A orientační schopnosti má vynika­ jící. V devíti letech perfektně zvládne komunikaci s naprosto cizími lidmi a umí se bez problémů dostat přesně do cíle. Leckterý dospělý by záviděl. Stejně obdivuhodný je i postoj jeho maminky – nestresujme se ani mi­ nulostí, ani budoucností, žijme dneš­ kem. Necítí ani smutek, ani smůlu. Před dvěma lety už nemohl Izi cho­ dit do družiny a nešlo to ani ve škole. Variantou byla psychiatrická léčebna – nebo? Už zmíněné domácí vzdě­ lávání, výpověď z práce a cesta na úřad pro příspěvky. Skoro jí nahra­ dily původní plat. Zase se jí vyplatilo nepropadat panice, nestěžovat si… Pak se začala potkávat s dřívějšími

známými, ani ne kamarády. A cosi se začalo dít. Přišly pomocné peníze, pak další. Žádné statisíce, ale prostě přišly. Takže čeká i další dobré zprá­ vy – aby se pro syna našla škola, tedy zařízení pro děti s autismem, které nemají přidružené mentální posti­ žení. Aby mohl žít s kamarády, mít s nimi i společné záliby. Nakonec paní Beáta přizná, že přece jenom o budoucnosti přemýš­ lí: „Chtěla bych, ať se stane cokoli, abych si udržela nadhled a smysl pro humor. Jsou to pro mě důležití bo­ hové. Když je udržím na své straně, pomohu i Izimu a nebudu dusit své okolí. 

Umíme Beátě pomoci, aby Izi našel správnou školu? Zatím ne…

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Snášenlivost neboli tolerance Snášenlivost je nesmírně složitý po­ jem. Snášenlivost někoho, něčeho, třeba snášenlivost léků, alkoholu, ale i vůči stresu, zátěže psychické či fyzické, ale také rozdílných názorů a chování lidí i jejich skupin – včet­ ně národů a států. Snášenlivost je pochopení jinakosti druhého, a to i když s ním zásadně nesouhlasím nebo se mi jeho chování či jednání nelíbí. Snášenlivost je podmínka soužití lidí, skupin, spolupráce a de­ mokracie jako systému. Malé dítě, které ještě nechápe vzta­ hy mezi lidmi, se musí této toleranci učit. Učí se to především vymeze­ ním jeho já, tedy osobnosti, která se teprve utváří. Začíná to pocho­ pením, že si může hrát jen na jedné části pískoviště, a pokud chce ten úzký okruh rozšířit, musí se zeptat, zda mu to soused – kolega, tedy ten druhý maličký kluk nebo holčička dovolí, a rozlišovat, která lopatička je jeho a která mu nepatří. Když chce si vzít kyblíček toho druhého, tak se musí napřed dovolit. Souvisí to tedy se schopností po­ chopit principy chování a začíná to na pískovišti a ve školních lavicích a končí to třeba až v parlamentu. Přijetí či zvnitřnění neboli interio­ rizace těchto základních hodnot soužití začíná v rodině, kde se musí dítě naučit, že ten druhý chlapeček či holčička si se mnou bude hrát jedině tehdy, když já budu tolerovat jeho teritorium a dohodnu se s ním či s ní, co si vzájemně půjčíme, na čas vyměníme, co si darujeme a co si vrátíme, až půjdeme zase domů. Vypadá to jednoduše, ale jednoduché to není. Neboť od těchto zdánlivých maličkostí se odvíjí následná a pro život nezbytná schopnost tolerovat odlišné přesvědčení druhého člověka či celé skupiny nebo národa.  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

REFLEKTOR / tribuna

Jak nás vidí? Radek Musílek se zamýšlí nad tím, jaký obraz si o lidech s postižením maluje okolí

Když žijete od dětství na vozíku a běžně se pohybujete v komunitě lidí s postižením tak jako já, snadno podlehnete dojmu, že všich­ ni lidé berou handicap jako samozřejmou věc. Zkrátka nedokážete se na to podívat nezúčastněným pohledem. Nevíte, jaké myšlenky a emoce běží hlavou zdravým lidem, když vás potkají na ulici. To se mů­ žete jen dohadovat z jejich reakcí. Možná by mohly něco poodhalit postřehy vašich přátel, kolegů a známých bez postižení. Jen­ že oni už mají díky vám také do určité míry pozměněný pohled na svět. Možná si říkáte, jestli je to vůbec nutné řešit. Do značné míry je určitě lepší, když se tím nezabýváte. Neustálé analyzování toho,

že jste jiní, a jak na vás proto okolí pohlíží, není dobré. Jenže občas se mi stane, že do mého vypolstrovaného světa plného chápajících lidí vstoupí okolní realita, která nemusí být vždy úplně vlídná. I když se to stává zřídka, o to větší náraz to pak je. A nějakému zamyšlení se chtě nechtě neubráníte. K těmto řádkům mě inspiroval popisek fotografie k článku redaktora J. X. D. o eutanazii v týdeníku Reflex. Nebyl to sice úplně onen zmíněný náraz reality, ale i tak… U snímku pohledné ženy ve střed­ ních letech na vozíku stálo: „Život na vo­ zíku a bez perspektivy: Má vůbec nějakou cenu?“ Jistě, musím dodat, že dotyčná žena má už třiadvacet let progresivní roztrou­ šenou sklerózu a postupně ztrácí hybnost. Znám sice řadu vitálních lidí s postižením, kteří by ve svých symptomech mohli s dotyčnou dámou zdatně soutěžit a sebe­ vražedné sklony nemají, ale o. k. Neupí­

rám jí právo a chuť dobrovolně i důstojně ukončit život. Jen to ve mně vyvolalo nepříjemný dojem, že tohle si někteří lidé myslí o všech vozíčkářích. Není vlastně v jejich očích i můj život bez perspektivy? Nepromítá se to pak do jejich vztahu ke mně? Ať už v podobě přehnaného soucitu nebo naopak nechuti podporovat ze svých daní neperspektivního jedince… Jak nás tedy lidé kolem vlastně vidí? Jednoznačná odpověď neexistuje. Je to pestrá mozaika s mnoha odstíny. Hodně záleží na osobních zkušenostech každého člověka. Mně se zdá, že naštěstí převládají pozitivní barvy. Chápu, že při prvním setkání jsem pro zdravého člověka zvlášt­ nost, která ho může přivádět do rozpaků. Je tedy i na nás, jaký první dojem uděláme. Jakýkoliv handicap důstojnosti netratí, ale když si začneme myslet, že jsme středem vesmíru, tak jsme úplně stejně mimo jako ti, kteří mají předsudky o nás. 

zaostáváním a vůbec katastrofou, která nás přivede do středověku. Oblíbeným argumentem, zejména pana prezidenta a jemu podobných, je ničení osudů dětí s postižením, které se prý dostanou do role outsiderů a zůstanou v ní po celý život. Co jsou tu platné letité zkušenosti škol – však jsme o nich psali mnohokrát – jako je ZŠ v Terezíně, v Praze na Červe­ ném vrchu, Církevní školy v Českých Bu­ dějovicích a desítek dalších? Co váží letitý projekt Konta Bariéry, které stipendii podporuje právě handicapované studen­ ty? Čemu přisvědčuje sám život – stovky absolventů odborných a vysokých škol ve špičkových manažerských funkcích velkých společností, kterým nevadí ani vozík, ani smyslové postižení, nebo třeba autismus? A jakou cenu má spokojenost rodičů, jimž osud přinesl těžkou zkoušku

a díky integrované škole se jim alespoň trochu ulevilo? Ne, už nejde o lepší informovanost veřejnosti. Poznatků, zkušeností i nových metod integrace je mnoho a přibývají. Plán ministerstva školství je dobrý a po­ třebný. Mimo jiné nám všem pomáhá porazit ještě stále živou iluzi, že některé stránky života je lepší skrývat za zdmi a bariérami, že jinakost (národnostní, zdravotní, rasová, kulturní) nepatří do naší země. A když už tu je, šup s ní mimo náš pohled! Kdo se někdy zeptal zdravých dětí, zda jim vadí přítomnost postiženého kamaráda ve třídě, uslyšel – ale vůbec ne, jsme kamarádi. A tím se také potvrzuje stará pravda, že věk není poukázka na rozum a dnešní spolužáci handicapovaných budou ve své dospělosti stát o tolerantnější a citlivější společnost. Dobrá zpráva! 

Inkluze a iluze Zdeněk Jirků glosuje diskusi o inkluzivním vzdělávání

Celkem vášnivá debata na téma začle­ ňování dětí s nejrůznějším postižením do běžných škol by byla někdy docela legrační, kdyby nešlo jednak o osudy konkrétních občánků a jejich rodin, jednak o každodenní kulturu naší společ­ nosti. Jednoduše – hrozby z přítomnosti postižených dětí v „normálních“ kolek­ tivech spíše ukazují na jistou zaostalost části našeho obyvatelstva. Všimněme si, že největší odpůrci žádnou osobní zkuše­ nost s inkluzí zpravidla nemají, spíše se opírají o předsudky a módní předběžnou opatrnost. Straší poškozením zájmů zdravých dětí, úpadkem celého školství,

17

REFLEKTOR / zápisník

Superhumans Show Ilustrace: Miroslava Kolářová Šulcová

Přesto, že se letošní olympijské a paralympijské hry konají v prosluněném Rio de Janeiru, chtě nechtě bude divácký zájem a možná i výkony těch, kteří o sobě pochybují, podporovat příhodně naplánovaný britský film Orel Eddie, sportovní životopisné drama, natočené v koprodukci se Spojenými státy a Německem. Film, který má u nás premiéru uprostřed dubna, vypráví skutečný příběh Eddieho „Orla“ Edwardse, britského sportovního antitalentu s vizáží „šprta od vedle“, kterého by si nejspíš nevybrali ani spolužáci na kopanou na dvorku, a který si přesto vysnil účast na olympijských hrách. Trénoval za své peníze, ve vybavení půjčeném od trenérů (do bot musel mít šest párů ponožek, protože mu byly velké), všichni jej považovali za ostudu sportu. V roce 1988 se však v kanadském Calgary skutečně rozjel ze skokanského můstku dolů. Skončil suverénně poslední, k televizním obrazovkám ale přitáhl davy a jeho příběh žije jako součást olympijského ducha dodnes, přesto, že se díky přísnějším regulacím (o něž se vlastně svým antitalentem zasloužil) už na žádné další hry nekvalifikoval. Svou popularitu zúročil v reklamním a hudebním průmyslu, nepochybně se mu podařilo inspirovat nejednoho sportovce. Ostatně, ne každý se dočká životopisného filmu, ve kterém hraje Hugh Jackman, Christopher Walken nebo Jim Broadbent. Přeskočme teď z olympijského můstku v Calgary o dvacet osm let do budoucnosti: „Byla s tebou zábava, starý příteli, ale teď už mi nic nezabrání zničit svět…“ směje se dobře oblečený zloduch s jizvou na tváři, přijíždějící na vozíku v doprovodu osobní gardy k bezmocnému agentovi tajné služby. V dalších několika střizích se představují jiní handicapovaní herci jako zločinci bondovského formátu, ať jsou menšího vzrůstu, slepí, s pokroucenou končetinou nebo kovovou high-tech náhradou za ztracenou nohu. Jak ale sama britská kampaň, dělající si legraci ze stereotypního zobrazování v hollywoodských trhácích, říká o několik vteřin později – lidé s postižením nemusí hrát jen superpadouchy.

V posledních deseti vteřinách spotu, který vytvořilo s půlročním předstihem před paralympijskými hrami britské studio 4 Creative, se představují paralympijští atleti – běžci, plavci, cyklisté. Vše končí černou obrazovkou s heslem The Superhumans are back! (Superlidé jsou zpět!) v duchu nejnapínavějších filmových trailerů. Kampaň navazuje na úspěšnou britskou propagaci paralympijského sportu, která se zrodila před domácími hrami v Londýně v roce 2012. Domácí atleti byli prezentováni jako tým superhrdinů a diváci měli zapomenout na vše, co o schopnostech lidského těla ví.

Myšlenku udělat z paralympijského sportu stejný thriller, jakým je vrcholový sport zdravých, můžeme sledovat i v České republice. Místní kampaně na hry v Pekingu, Vancouveru, Londýně i v Soči se v konkurenci rozhodně neztrácely a řadu diváků k obrazovým přenosům jistě přivedly. Britové měli před čtyřmi lety výhodu domácího pořadatelství a z propagace vytěžili maximum jak pro sportovce, tak jako vedlejší produkt i pro všechny lidi s postižením napříč planetou. Před hrami v Riu nasazují novou laťku: Na konci února spustila televize Channel 4 The Superhumans Show, reality show mapující život, tréninkovou dřinu a kvalifikační snahy týmu britských superatletů před cestou do Ria. Show vycházející z úspěšných kampaní se bude na ostrovech vysílat každou sobotu dopoledne a uvádět ji má populární jedenatřicetiletý novinář Alex Brooker. Alex se narodil s deformitami rukou a v dětství mu amputovali pravou nohu, místo ní teď využívá protézu. To mu nebrání v úspěšné kariéře pro Channel 4, popularitu si vybudoval už v roce 2012 jako moderátor noční show The Last Leg, alternativního pohledu na události každého paralympijského dne. Účinný mix komediální show, hostů a zpráv ze sportovišť, který pravidelně přilákal přes milion diváků, uhájil svůj prostor na obrazovce i po skončení londýnských her a dodnes se vysílá jako satirický komentář k týdenním událostem. Brooker také moderoval první sérii pořadu The Jump – pokusy celebrit zvládnout některý ze zimních sportů, jako je skeleton, rychlobruslení nebo ski cross (zda se někomu podařilo trumfnout „Orla“ Eddieho, netušíme). The Superhumans Show bude dozajista těžit i z hrdinského étosu, který do olympijské historie přinesli i „jiní“, jakým byl i Eddie Edwards. Kromě profilů nových nadějí pro Rio se má ostatně vracet i k handicapovaným sportovcům z londýnských her, s nimiž se už stačili diváci ztotožnit - a živit tak intenzivní zájem o každodenní realitu života všech lidí s postižením. To je disciplína, ve které jsou na hrdém Albionu tradičně silní.  (šb)

ŽIVOT Na lanech do náklaďáku

Andořan Albert Llovera se letos v lednu stal historicky prvním handicapovaným jezdcem, který za volantem závodního náklaďáku dokončil slavnou dakarskou rallye. Člen českého závodního týmu Bonver Dakar Project přivezl svou tatru do cíle na 35. místě ze 41 klasifikovaných vozů.

19

Text: Petr Buček Foto: Bonver Dakar Project

Když bylo Albertovi 17 let, vyrazil v roce 1984 do Sarajeva na olym­ pijské hry. Ve sjezdu skončil na 48. místě, slalom ani obří slalom ne­ dokončil. Rok nato při závodech upa­ dl, zranil se a od té doby je na vozíku. Kvůli zranění také změnil disciplínu – stal se z něj závodní pilot. „Moto­ ristický sport a závodní lyžování mají mnoho společného. V obou disciplí­ nách musíte držet správný směr, obě jsou hodně rychlé, pneumatiky jsou pro mne jako lyže, tlumiče auta na­ hrazují kolena,“ říká Andořan.

Kdo je opravdový sportovec, najde si v životě novou disciplínu a opět může bojovat o vítězství. Sportování však u něj neskončilo na vedlejší koleji. Nadále se věnoval lyžování nebo basketbalu. „Kdo je opravdový sportovec, najde si v ži­ votě novou disciplínu a opět může bojovat o vítězství,“ zní jeho krédo. Nejvíce prorazil za volantem zá­ vodních aut, v nichž své síly měří s jezdci bez handicapu. Letos se stal známým také v Česku, když se na poslední chvíli připojil k týmu Bon­ ver Dakar Project.

Poprvé v kamionu

Dakarská rallye se jezdí od roku 2009 v Jižní Americe, patří mezi nejnáročnější motoristické soutěže.

„Dva týdny před odjezdem kamio­ nů do francouzského Le Havru, z ně­ hož měly odplout do Jižní Ameriky, jsme se dozvěděli, že náš polský pi­ lot Robert Szustkowski nemůže ze zdravotních důvodů na Dakar jet,“ popisuje sled událostí Tomáš Vrátný, šéf týmu Bonver Dakar Project a sám pilot jedné ze tří soutěžních tater. „Oslovili jsme několik jezdců a na­ bídli jim pronájem našeho kamionu. Dostali jsme několik nabídek, jedna z nich byla výjimečná. Přišla od Al­ berta Llovery,“ říká Tomáš Vrátný. „Celé to bylo dobře načasované. Mé plány na letošní Dakar už v tu chvíli nevypadaly nadějně,“ uvádí Albert Llovera, který se na dakarské soutěži objevil už několikrát dříve za

Život / auto moto

Největší radost prožíval český tým v cíli několikatýdenního maratonu.

volantem buginy nebo pick-upu. Ta­ tra pro něj nebyla neznámá značka. „Vím, jak tvrdě tatry v dakarské sou­ těži bojují, a miluji tradici této značky spojenou s Dakarem,“ tvrdí Llovera. Když došlo k dohodě, poslal os­ travský tým kamion Tatra Jamal do Itálie, kde do něj namontovali spe­ ciální ruční řízení. To si Albert Llo­ vera hned vyzkoušel a s kamionem zamířil do Francie. Byla to jeho je­ diná testovací jízda před odjezdem na Dakar. V závodním speciálu po­ staveném z nákladního vozu seděl poprvé. Společnost v kabině mu při závodech dělal belgický navigátor Charly Gotlib a český mechanik Ja­ romír Martinec. Společně se zapsali do historie, protože Albert Llovera se stal prvním handicapovaným závod­ níkem, který dokončil Dakar v kate­ gorii kamionů. Kromě starosti o kamion však jeho spolujezdci měli ještě jeden důležitý úkol. Museli dostat pilota do vysoké kabiny tatry a v cíli každé etapy mu pomoci zpátky na vozík. Posloužily jim k tomu kladky a lana. Podobný

systém používal švýcarský jezdec Clay Regazzoni. Bývalý pilot formu­ le 1 ochrnul, skončil na vozíku, ale podobně jako Llovera se vydal i on za volantem tatry do Dakaru. V roce 1988. „Regazzoni používal k nastu­ pování do náklaďáku podobný sys­ tém jako já, jeho však byl elektrický. Našemu týmu se ale nelíbily prosto­ rové nároky takového řešení a měli jsme i obavy z jeho poškození. Já jsem si kladkový systém vyzkoušel už loni, když jsem testoval kamion Iveco stáje De Rooy,“ říká Albert Llo­ vera.

Až na dno sil Andořan měl na letošním Daka­ ru alespoň jednu výhodu: soutěž už znal ze svých předešlých účastí za volantem osobních vozů. Věděl, co ho čeká: Že více než dva týdny stráví v kabině, pořádně se nevyspí, najede takřka deset tisíc kilometrů v těžkém terénu a moc si za tu dobu neodpočine. „Dakar je nejnáročnější vytrvalostní soutěž na světě, proto člověk musí počítat s tím, že si sáhne

Albert Llovera a jeho nastupování do tatry – pomáhají kladky, lana a spolujezdci.

na dno po fyzické i psychické strán­ ce,“ říká Tomáš Vrátný, pilot a šéf stá­ je, za kterou letos handicapovaný pi­ lot startoval. Asi nejtěžší chvíle přišla v etapě, kdy se kamion Tatra Jamal převrátil s andorrským pilotem na bok a nakonec i přes střechu. Většina členů týmu se přitom s Albertem poprvé viděla až v Jižní Americe. „Rychle jsme se přesvědči­ li o tom, že je Albert velice pozitivní člověk. Spolupráce byla skvělá. Al­

21

Přehled partnerů Auta Bez Bariér (prodejci a úpravci aut) Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí handicapovaným s výběrem vozu i s jeho úpravou, a také s vyřízením všech formalit spojených s koupí auta. Invacar – úpravce aut www.invacar.com Katovice Průmyslová 464, Katovice Tel.: 383 388 186 E-mail: [email protected]

Andorrský závodník za volantem Tatry Jamal. Jako obvykle s úsměvem.

bert je navíc velice oblíbený a zná­ mý i mezi ostatními účastníky rallye. Každý den nás v bivaku navštívilo několik závodníků, členů televizních štábů a nespočet fanoušků, kteří sle­ dovali Albertovo závodění a podpo­ rovali ho,“ uvádí Tomáš Vrátný. Závodění s tatrou si Albert podle svých slov užíval: „Je skvělá. Netrva­ lo mi dlouho, než jsem si na ni zvykl. Musel jsem si jen dávat pozor na ovládání plynu a také tlaku v pneu­ matikách. Ruční ovládání bylo po­ dobné, jaké jsem používal u závod­ ních aut kategorie WRC. Jediným rozdílem byl větší volant a trochu jiné ovladače brzdy a plynu,“ popisuje zá­ vodník. Který moment si zapamatuje napořád? „Nejsilnější moment nastal, když celý náš tým vystoupil v cíli na pódium. Po všech problémech, úsi­ lí a obětování to byl kouzelný pocit,“ vzpomíná Albert Llovera. Tým Bonver Dakar Project by chtěl spolupracovat s andorrským jezd­ cem i nadále. „Už jsme o tom mluvili, ale Dakar není levná záležitost, takže se musíme pobavit i o podmínkách a uvidíme. Co se týče spolupráce s jinými handicapovanými závod­ níky, nebráníme se ničemu. Pokud se najde někdo, kdo má chuť, finan­ ce a odvahu, budeme rádi, když nás osloví,“ uvádí Tomáš Vrátný. Také Albert Llovera by měl z dalších star­ tů v tatře radost: „Byla to fantastic­ ká zkušenost, tým fungoval skvěle. Kdybychom měli více času na tré­ nink na písku, určitě bychom skon­ čili na ještě lepším místě,“ uzavírá andorrský závodník. 

Auto Hlaváček Škoda, Kia www.hlavacek.cz

AUTOBOND GROUP Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru, Nissan, Mitsubishi www.autobond.cz Praha (Kia, Nissan, Mitsubishi) Kolbenova 859/15, Praha 9-Vysočany Tel.: 226 216 621 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Libor Vimr

Olomouc Týnecká 669/5, Olomouc Tel.: 724 346 075 E-mail: [email protected]

Plzeň (Kia, Ford) Koterovská 170, Plzeň-Slovany  Tel.: 371 651 030-1 E-mail:  [email protected] Kontaktní osoba: Milan Horna

Auto Jarov Škoda, Volkswagen, Seat, Audi, Honda www.autojarov.cz

Karlovy Vary  (Kia, Nissan, Mitsubishi) Studentská 325, Karlovy Vary-Doubí  Tel.: 355 328 012 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

Praha Osiková 2, Praha 3 Tel.: 251 002 222 E-mail: [email protected] API CZ – úpravce aut www.apicz.com Slapy u Tábora Slapy 136 Tel.: 606 070 992 E-mail: [email protected] UNICAR Škoda www.unicar.cz Ostrava Vítkovická 36, Ostrava Tel.: 595 694 051-4 E-mail: [email protected] Autocentrum Dojáček Citroën, Fiat, Fiat Professional, Jeep, Lancia, Chevrolet www.dojacek.cz PRAHA Kolbenova 809/31, Praha 9 (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia) Tel.: 281 864 734 E-mail: [email protected] U Seřadiště 7, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 267 216 300 E-mail: [email protected] Vršovická 70, Praha 10 (Fiat, Fiat Professional) Tel.: 272 735 233 E-mail: [email protected] Přípotoční 10c, Praha 10 (Citroën, Chevrolet) Tel.: 267 216 601-2 E-mail: [email protected]

Ostrava  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru) Krmelínská 10-12, Ostrava-Hrabová Tel.: 599 505 401-3 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Petra Dybalová Opava (Toyota) Ostravská 356, Opava Tel.: 553 652 093 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Petr Valášek Havířov (Toyota) Před Tratí 1/891, Havířov Tel.: 596 440 886 E-mail: [email protected] Kontaktní osoba: Karel Žáček AUTO INZAT Renault, Dacia www.autoinzat.cz Dvůr Králové nad Labem Preslova 441, tel.: 606 181 840 E-mail: martin.bartos.inzat@dealer. renault.cz AMB Ford www.fordamb.cz Praha Severní 321, Ořech – Praha-západ Pražský okruh – Exit 19 Tel.: 234 234 150–1 E-mail: [email protected] Autocentrum ROS Škoda, VW, Audi www.rosauto.cz Brno Poříčí 1c Tel. 603 225 006 E-mail: [email protected]

Výzva pro dealery aut: Zapojte se do projektu Auta bez bariér, pošlete zprávu e-mailem na adresu [email protected]. Děkujeme! Více na: www.autabezbarier.cz

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Jaro je tady, uklízejte! Mít pěkně v pořádku neomlácené a uklizené auto, tedy když už v něm musíte trávit spoustu času, to je cyklicky se opakující přání, které mě čas od času popadne. Míval jsem ho hlavně dříve, kdy nebyly děti a auto bylo zánovní. Nebo když jsem jel s rodinou ke tchyni nebo s kolegy na služebku. To jsem si vzal kbelík a houbu, protože nebylo nic jiného – myčky stály v celém kraji všehovšudy dvě – a jako pohůnek jsem to auto umyl. Vydrhnul jsem ho, kam až dosáhne vozíčkář koštětem, zbytek vzal můj táta hadicí. Ušetřil jsem lak a tehdy 40 korun. Postupem času a stáří jsem začal využívat myčku, což je pro našince, když nemusí vystoupit, super. Tedy nesmíte zapomenout zatáhnout šíbr, což mi jednou udělalo na hlavě čerstvou ondulaci, nebo se nesmí něco porouchat. Jednou vypadly nějaké jističe, takže jsem v myčce uvízl nadlouho, a nakonec mě mu­ seli nadýchaného výparů vyprostit. Jasně že si z vás hned dělají srandu: můžete prý linkou projet taky jen na tom vozíku, ale na to je naši­ nec zvyklý – na prdelky majority. Jednou to ale odskákal nejmenova­ ný kolega běhající, a dobře mu tak. Ten ve služebním autě po obědě (a pár pivech?) usnul v boxu na ruční mytí. Tedy v autě odemčeném a zabrzděném, ale sledovaném, které se pod střechou z pohledu satelitu „tváří“ nějak divně. Vzbudilo ho až maskované ko­ mando se znaky security, které po marných telefonech chrápajícímu majiteli zmizelého chráněného auta zasáhlo u „kradeného“ vozu. Orien­ tovali se podle posledně logovaných GPS souřadnic – v myčce. Koukal na ně jako čerstvě vyoraná myš.  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta Bariéry.

Život / tip na výlet

Národní technické muzeum Národní technické muzeum Stojí trochu stranou hlavních turistických atrakcí, a mimopražský návštěvník hlavního města ho proto bohužel ve svých cestovních plánech často opomene. Svým obsahem i bezbariérovostí je to však cíl, který stojí za pozornost.

Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Národní technické muzeum je největší česká instituce, která se specializuje na exponáty technického charakteru. Na pražské Letné, kde stojí jeho před pár lety zrekonstruovaná budova, mů­ žete spojit poznání s příjemnou pro­ cházkou a výhledem na město. Rozhodně odhoďte předsudek, že technické muzeum musí bavit pouze muže, zatímco ženy se k uzívání nudí. Na výstavní ploše okolo 7000 m2 si ve čtrnácti stálých expozicích a dalších projektech najde to své snad každý – od dětí až po seniory. Koho by nevzal u srdce pohled do hlavní dvorany, kde se v eleganci předhánějí stará auta, letadla, mo­ torky či vlaky? Navíc se můžete předem objednat na některý z čet­ ných workshopů, komentovaných prohlídek, přednášek či programů pro školy. Sbírky představují tech­ nické památky z oblasti architektu­ ry, astronomie, dopravy, fotografie, hornictví, hutnictví, chemie, měření času, tiskařství, domácnosti a televi­ ze (funkční televizní studio s interak­ tivními programy pro návštěvníky). A valná většina z toho je bezbariéro­ vě přístupná. Budete-li mít chuť, bez problémů se tu dá strávit celý den.

Prostor je nabitý legendárními stroji, jako je například stíhací letoun Spitfire nebo vůz Tatra 87 cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, nechybí ani monumentální parní lokomotiva. občerstvení vás tu čeká velký výstav­ ní sál, v němž bude od poloviny letoš­ ního května bezbariérová interaktivní výstava o řemeslech a stavitelství za časů Karla IV.

Bezpečnost především

Z restaurace vyjedete výtahem do nultého podlaží, kde se nachází po­ Příjezd k muzeu je možný autem kladna, šatna, obchůdek i bezbarié­ nebo městskou hromadnou dopra­ rová toaleta (na euroklíč a ve vzor­ vou. Nejbližší bezbariérová stanice ném pořádku; WC pro vozíčkáře je metra je Vltavská na trase C. Je vzdá­ i v dalších patrech - už bez euroklíče). lená přibližně jeden kilometr, ovšem Jste-li držitelé průkazu ZTP/P, máte k Národnímu technickému muzeu i s doprovodem vstup zdarma. Za­ musíte jít do poměrně táhlého kopce. stavme se ještě trochu u výtahů, které Po rovině jsou to asi dva kilometry jsou tu dva, ale na jednom z nich (vle­ na Hradčanskou, která však nemá vo) najdete symbol přeškrtnutého vo­ výtah. Proto je asi nejlepší přijet zíčkáře. Důvodem samozřejmě není nízkopodlažní tramvají číslo 1, 25­ diskriminační nařízení, ale prostě (z Vltavské), 8, 12 a 26 (z dalších sta­ menší rozměry zdviže. S mechanic­ nic metra) na půl kilometru vzdále­ kým vozíkem se do něj však i tak nou bezbariérovou zastávku Leten­ vejít dá. Právě tento „zakázaný“ výtah jako jediný jezdí až do podlaží −2 a −3, ské náměstí. Na rohu průčelí muzea jsou pro vo­ tedy do expozic hutnictví a rudného zíčkáře tři vyhrazená parkovací mís­ i uhelného dolu. Po dohodě s ochran­ ta, další dvě najdete v nedaleké ulici kou ho můžete použít, ovšem vstup Nad Štolou. Nájezd na chodník, který do věrné repliky dolu vám na vozíku vede podél budovy, je na obou jeho stejně kvůli bariérám i bezpečnosti

Příjezd k muzeu

Součástí expozice je i kompletně vybavené zpravodajské studio České televize.

koncích. Kdybyste si to ale namířili třeba od Letenského zámečku přes parkoviště přímo k hlavnímu vchodu, nájezd byste hledali marně. To ovšem nevadí, protože bezbariérový vstup je stejně trochu stranou, a tam už sníže­ ný obrubník nechybí. Stojíte-li čelem ke vstupnímu schodišti, vydejte se doprava, kde po několika metrech objevíte nájezd klesající pod uliční úroveň. Dovede vás k proskleným dveřím restaurace. Ty vám po zazvo­ nění přijde otevřít ochranka, pokud si vás dříve nevšimne číšník. Takto se snadno ocitnete na −1 podlaží. Kromě

23

Hlavní dvorana zrychlí tep každého milovníka starých technických unikátů a jejich elegance.

neumožní. Musíte se spokojit s pro­ hlídkou těžební techniky.

Informace pro návštěvníky

Působivá dvorana Vrátíte-li se do přízemí, nejspíš za­ míříte rovně do hlavní dvorany, která je asi nejefektnějším lákadlem mu­ zea. Prostor je nabitý legendárními stroji, jako je například stíhací letoun Spitfire nebo vůz Tatra 87 cestova­ telů Hanzelky a Zikmunda, nechybí ani monumentální parní lokomotiva. Na to vše si mimo jiné mohou v rám­ ci komentované haptické prohlídky sáhnout nevidomí návštěvníci, po­ kud se předem objednají. Vozíčkáře na pomyslný dotek (který je vidou­ cím zakázaný) strojů dopraví scho­ dišťová plošina o nosnosti 225 kg. Bez dotazování ji rychle a ochotně obslouží některý z přítomných kus­ todů. Jedinou vadou dvorany je, že při rekonstrukci nebyly bezbariéro­ vě zpřístupněny její ochozy, kde se nacházejí například staré motocykly. Důvodem prý byly finance a námit­ ky památkářů. Tím však výčet bariér v muzeu končí, přimhouřím-li oko

nad dvěma schody do učebny v ex­ pozici chemie, kam ale běžný ná­ vštěvník stejně nechodí. Na úplný závěr máme tip pro ty, kdo mají rádi snímky z dílny našeho fotografa Jana Šilpocha: V expozici Fotografický ateliér naleznete jeho fotografii z volby Václava Klause pre­ zidentem České republiky. Pochází z dob, kdy se v reportérské profesi začaly prosazovat digitální fotoapa­ ráty. Ten, jímž kolega Šilpoch snímek pořídil, je součástí výstavy. 

Na prohlídku muzea si udělejte dost času, i rychlá kola si lépe vychutnáte v klidu.

K  ontakt: Národní technické muzeum Kostelní 42, Praha 7 www.ntm.cz, tel.: 220 399 111 O  tevírací doba: Pondělí – zavřeno Úterý až pátek – 9.00–17.30 Sobota a neděle – 10.00–18.00 Svátky – 10.00–18.00 V  stupné: Jednodenní plné 190 Kč Snížené 90 Kč (držitelé průkazů ZTP, senioři nad 65 let, děti 6–15 let, studenti SŠ a VŠ) Rodinné 420 Kč (pro rodiče s dětmi do 15 let) Školní skupiny s pedagogickým doprovodem 50 Kč/dítě, dva pedagogové zdarma Vstup zdarma – děti do šesti let, dětské domovy, SOS dětské vesničky, držitelé průkazů ZTP/P a jejich doprovod Poplatek za fotografování 100 Kč Prodej vstupenek končí 30 minut před koncem otevírací doby. Lze zakoupit i vstupenku pro opakovanou návštěvu.

Život / technika

V minulosti mohla zámožná rodina často udržovat domácnost v chodu za pomoci četného služebnictva. Majordomus řídil celý dům, služebná vítala hosty a určitě se našel někdo pro udržování ohně v krbu, aby panstvo netrpělo zimou. Tento systém nám dnes nahrazují moderní technologie – inteligentní domácnost. Můžeme stále rozkazovat hlasem, gestem, dotykem – jenže už ne lidem, ale stroji.

Moderní služebnictvo moderní domácnosti Text: Martin Kopeček Foto: InsightHome, Loxone

Jak se vám líbí následující představa: Už pár kilometrů před naším domem se aktivuje centrální vytápění v obý­ vacím pokoji a v ložnici. Přijíždíme autem ke garáži, která se automatic­ ky otevírá. Zahradní rozprašovače začínají se soumrakem zavlažovat zahradu, aby byla tráva pěkně zelená a člověk nemusel třeba i na vozíku běhat kolem rajčat a paprik s hadicí. Alarm rozpozná, že majitel vstupuje do domu, a automaticky se deaktivu­ je. Dveře se samy otevřou a světla se rozsvítí, jen co vcházíme do kuchyně posílit se po náročném dni něčím ne­ zdravým z ledničky. Stačí vyslovit „za­ pnout televizi“ a pustí se nám oblíbený

sportovní kanál. My můžeme used­ nout pohodlně do křesla a relaxovat. Zmíněné vymoženosti dnes ne­ jsou jen pro vyvolené, ale celkem snadno je možné si takový systém do domu nebo bytu pořídit.

Mozek chytré domácnosti Pro robustnost celého systému jsou dnes využívány trochu jiné prvky než osobní počítač. Opravdu se ne­ musíme bát, že by se notebook za­ sekl a my se nedostali ven z bytu. Ve většině případů se používá prů­ myslový automat PLC – takový no­ vodobý majordom. Ten nám dokáže zpřístupnit přes přívětivé uživatelské rozhraní centrální ovládání domu. Když máme mozek domu, je potřeba připravit kabeláž nebo nechat zapo­ jit bezdrátovou komunikaci. Vždy je

25

Vypnuli jste doma topení a máte zamčeno? Stačí kouknout na smart zařízení.

lepší, pokud to situace dovoluje, volit strukturovanou kabeláž, která nabízí vyšší funkčnost, bezpečnost, a hlav­ ně spolehlivost. Bezdrátové systémy jsou i přes svou oblíbenost v případě inteligentních domácností stále spíše nouzovým řešením, i tam ale může­ me zaznamenat velký pokrok a za pár let možná vytlačí tradiční návrhy. Systém domácí elektroinstalace je modulární – vlastně chytrá stavebnice z kostek, kterou nám odborná firma připraví na míru. A neposlední v řadě stojí volba uživatelského rozhraní a ovládání. Většina z nás má mobil­ ní telefon nebo tablet, takže stažením vhodné aplikace máme celý dům do­ slova jako na dlani. Aktivovat je také možné hlasové služby, inteligentní domácnost rozpozná hlas a reaguje na předem definované příkazy. Samo­ zřejmě můžeme volit i speciální dál­ ková ovládání nebo dotykový panel na zdi. Zjednodušit domácnost pomohou i multifunkční vypínače u dveří. Výběr technologie je tedy jenom na nás.

Co umí elektronický sluha? Nabízí se především řízení vytápění, ventilace, závlahových systémů na

To správné osvětlení a třeba oblíbenou hudbu lze pohodlně nastavit na jedno tlačítko.

zahradě podle vlhkosti půdy nebo třeba vyhřívání bazénu na večerní koupání. Pokud jste před odjezdem na dovolenou zapomněli ztlumit to­ pení, stačí poslat SMS a řídicí systém se o vše postará sám. Vše může fun­ govat i v přednastavených kombi­ nacích – jedním dotykem na mobilu lze zavřít okna před spaním, nastavit alarm a uzamknout dům. Multimédia hýbou světem, a proto je v systémech inteligentní domác­ nosti myšleno i na ně. Jednoduše na­ stavíme centrální systém v obýváku pro sledování filmu přes den a on nám zatáhne rolety a ztlumí osvětle­ ní. Je jen na naší fantazii, co všechno se má během dne udělat, které míst­ nosti na jakou teplotu je třeba vytá­ pět nebo v kolik hodin ráno zapnout rychlovarnou konvici, aby se nám ohřála voda na kávu. Skoro všechny spotřebiče lze dnes nějakým způ­ sobem naprogramovat a zapojit do chytré domácnosti. Kdo by neoce­ nil automatické napouštění vany na

danou teplotu z pohodlí gauče – jen pomocí tlačítka…

Bezpečnost pro všechny Pro toho, kdo nerad chodí otevírat dveře neznámým lidem, je ideál­ ním řešením kamerový systém. Při zazvonění nenadálé návštěvy je možné vizuálně kontrolovat, koho pustíme do domu. V každé místnos­ ti může být interkom, takže nemu­ síme odbíhat na jedno místo, kde by bylo možné na displeji vidět před dveře, ale můžeme hosty vpustit třeba z kuchyně při přípravě veče­

ře a slovně je navigovat, kde najdou pantofle. Kamerový systém zároveň chrá­ ní dům i proti vykradení. Nahrává okolní prostor, upozorňuje nás zprá­ vou na mobilní telefon, pokud někdo prolomí zámky nebo rozbije okno a podobně. Z hlediska bezpečnosti je to velký pomocník, především když je člověk odkázán na asistenci dru­ hých. Ohroženou skupinou jsou také se­ nioři a děti. Existují koberce se zátě­ žovým čidlem. V případě pádu sys­ tém rozpozná ležící osobu a vyšle signál na záchranný dispečink, totéž je možné nastavit i pro případ požá­ ru. Jak to bude při výpadku proudu? Budeme muset zase hledat svíčky a sirky na druhé straně bytu potmě? Nemusíme se obávat, dobré inteli­ gentní domácnosti mají krátkodo­ bý záložní zdroj elektrické energie, a tak nám rozsvítí alespoň nouzové osvětlení. Děti si libují v mačkání všech tla­ čítek a panelů, která jsou v jejich dosahu. Aby nám naše ratolesti ne­ způsobily infarktové momenty při probouzení se ráno s jinovatkou na nose nebo budíčkem hlasitou televi­ zí, máme zde systém pro rozpozná­ ní uživatele. Každý člen domácnosti má pouze taková oprávnění, která mu nastavíme, a nemusí se zabývat věcmi, kterým nerozumí nebo je ne­ potřebuje. Všechny tyhle věci ale něco stojí. V případě inteligentní domácnosti není limitem technika a představi­ vost, ale hlavně rozpočet. Základní elektroinstalace pro menší domek vyjde i na 100 tisíc korun a po dodá­ ní a zapojení modulů se pohybujeme celkově od 150 tisíc výše. Nicméně v průběhu let nám toto řešení může ušetřit klidně 20–30 % nákladů – nemluvě o pohodlí. Výhody je nutné zvážit při návrhu domu nebo při za­ řizování nového bytu. Minimálně to stojí alespoň za zvážení, i když nejste zrovna fanoušky moderních techno­ logií. Důležité je nevzpomenout si na poslední chvíli, když už máte v no­ vém bydlení nastěhovaný nábytek, ale jednat s předstihem při projek­ tování. 

život / Aktivně – Boccia

Boccia jako splněný sen Když laikovi vysvětlujete, co je boccia, obvykle ji připodobníte k pétanque. Na rozdíl od známé francouzské hry je však boccia paralympijský sport, který umožňuje soutěžit i lidem s nejtěžšími formami postižení. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Princip hry je jednoduchý – dostat co nejvíce svých míčků k výchozímu míčku bílé barvy a být přitom blíže než soupeř. Na pochopení snadné, s provedením už je to obtížnější. Ko­ žené míče o průměru přibližně 11 centimetrů a hmotnosti čtvrt kilo­ gramu jsou pro necvičeného hráče dost nevyzpytatelné. Jejich náplň je vlastnostmi podobná písku a odhad­ nout pohyb po hladké palubovce tě­ locvičny vyžaduje praxi. Mezi domácí špičkové hráče patří i  reprezentantka Kateřina Cuřínová (29). Před třemi lety vybojovala svůj zatím největší úspěch – čtvrté místo na ME v Portugalsku. Kromě toho je několikanásobnou mistryní ČR. Le­ tos má šanci probojovat se na letní paralympiádu v Riu. Přestože má kvadruparetickou formu dětské mozkové obrny, takže jezdí na vozíku a s lecčíms potřebuje pomoc, odmalička se toužila věnovat nějakému sportu. „Ráda jsem se na sport dívala v televizi, ale mým snem bylo sama něco aktivně dělat. Zkou­ šela jsem nejdříve plavání, ale ve vodě jsem měla problémy se spazmy svého těla. Naproti tomu boccia se ukázala jako ideální sport pro mne. Poprvé jsem se s ní setkala v Olo­ mouci, odkud pocházím,“ vzpomíná se zaujetím Kateřina. S opravdovou sportovní kariérou začala až o tři roky později, když jí bylo patnáct let. Paradoxně k tomu přispěla opera­ ce. Po jejím absolvování odcestovala

Jak začít Boccie se věnuje řada sportovních klubů pod Českou federací Spastic Handicap. Jejich seznam najdete na internetové adrese http://www. spastic.cz/cz/adresar-tj-sk/. Hraje se především v Brně, Březejci, Havířově, Janských Lázních, Liberci, Luži-Košumberku, Plzni, Praze, Teplicích a Velkém Meziříčí. Vedle paralympijské boccie rozdělené do čtyř kategorií (BC1– BC4) podle typu postižení existuje také iboccia neboli integrovaná boccia. V jejím rámci jsou týmy tvořeny hráči s postižením i bez něj. Více informací naleznete na stránce www.integrovanesporty.cz.

Praktická rada Do oficiálních soutěží musí být hráči klasifikováni podle typu svého handicapu. Pro lidi, kteří nemají postižené ruce, je start prakticky vyloučen. Proto se uvažuje o zavedení nové kategorie BC5. Více o soutěžních kategoriích se dozvíte na http://www.boccia.tode.cz/ 2013/04/kategorie/

Profík na vozíku to v přesnosti dokáže nandat hráči bez postižení.

na rehabilitaci do Teplic, kde se pod tamním sportovním klubem NOLA začala boccie věnovat závodně. V současnosti startuje za Sportovní club Jedličkova ústavu Praha. S tre­ nérkou Pavlou Vrbovou se připravují třikrát týdně dvě hodiny. Jelikož jde o sport sálový, sezona trvá prakticky celý rok, ale vrcholné akce se konají především na jaře a v létě. Na pravi­ delné turnaje jezdí Kateřina s asis­ tentkou, která jí pomáhá při hře a je týmovým parťákem. Často v této roli vystupuje její maminka. „Kvůli nut­ nosti asistenta v mé kategorii BC1 se účast na turnajích dost prodraží. Všechny náklady musíte počítat dva­ krát. Start na velké zahraniční soutěži vyjde i na 140 tisíc korun! Bez pod­ pory rodiny a sportovního klubu bych to nemohla dělat,“ poukazuje Kateři­ na na finanční stránku vrcholového sportu. Tím se ovšem nemusí případ­ ní zájemci o hru nechat odradit. Sada dvanácti kvalitních míčků vyjde sice

na přibližně 20 tisíc korun, sportovní kluby však mají k dispozici k zapůj­ čení vlastní. Zbývá jen pronájem tě­ locvičny, v případě hráčů s nejtěžším postižením ještě odhodová rampa, s jejíž pomocí pouštějí míčky do hry. Jak má hráč finančně vyřešen vztah s asistentem-spoluhráčem, je velmi individuální. Často se zapojují příbuz­ ní, přátelé a dobrovolníci. Jelikož se boccia hraje ve více než padesáti zemích světa, z vrcholových hráčů se stávají zkušení cestovate­ lé. „Díky sportu jsem poznala hodně zajímavých míst, kam bych se jinak těžko podívala. Ráda poznávám nové lidi a kultury. Také při tom okouknu zahraniční novinky v boccie. Zkrátka mě to baví a získávám i zkušenosti do běžného života. Musím přemýšlet, být trpělivá a naučila jsem se, že když chci něčeho dosáhnout, musím se snažit a pracovat na sobě. To se přece hodí i mimo sport, ne?“ uzavírá své vyprávění Kateřina. 

kultura Michail Ščigol:

Do malby se promítá stav duše

Na jednom obrazu Michaila Ščigola pluje člověk v papírové lodičce, pohupuje se na poklidných vodách. Kompas osudu s ním míří kamsi do dálky. Lodička na plátně ožívá a nese si svůj příběh. Jde o symbol, který s výtvarníkem putuje vlastně celý život. Od chvíle, kdy mu jeho otec poskládal první lodičku… Text: Michaela Zindelová Foto: Jan Šilpoch

Co na vaší cestě před čtvrt stoletím převážilo? Možnost slušného přijetí v České republice, nebo zlepšení zdravotního stavu syna? Prvotní byl osud mého syna Daniela. Ocitl jsem se tady už sám, po smrti své krásné ženy. Dneska by někdo hledal po­ dobenství s útěkem migrantů – ale my dva jsme od ničeho

Pro Michaila Ščigola se stalo Česko druhým domovem.

27

kultura

neutíkali, nebyli jsme nucení běženci. Daniel měl dětskou mozkovou obrnu a přál jsem si jeho stav stabilizovat. Dozvěděl jsem se o dětské léčebně v Železnici u Jičína. Přes padesátiletou tradici do současnosti nepřežila. Do lé­ čení tady stav mého syna nejevil ten­ denci ke zlepšení – a dnes? Daniel je samostatný muž, jeho stav se neuvě­ řitelně zlepšil. Na to, že žije samostat­ ně, si zatím pořád nemohu zvyknout. Velký podíl na tom má v posledních letech i moje žena Olga. Přibližte nám situaci po vašem příchodu; našel jste pomoc, přátele? Po roce 1990 jsme tu oba našli nový domov se spoustou empatických přátel. V Čechách už na mě čekal můj známý, sochař Viktor Konečný; podporoval mě po dobu, než jsem se postavil na vlastní nohy. Když jsem přicházel, byl jsem už zformo­ vaný – jako člověk i ve svých pro­ fesích – architektonické i malířské. Malíř ve svém ateliéru v Železnici

Jen při zběžné rekapitulaci své ces­ ty vnímám, že většina mých obrazů vznikla v Česku a nikde jinde by vzniknout nemohla. Navíc jsou moje plátna poznamenána českou kraji­ nou a historií – od velkých osobností dějin až po Tančící dům. Série obrazů Tančící dům – podle projektu Franka Gehryho a Vlada Miluniče – vznikala souběžně s jeho výstavbou v Praze. Českou republiku jsem začal pozná­ vat jako malíř – skrz malbu. Rozhodl jsem se, že budu malovat Prahu, ale na různých místech mi vyvstalo: to­ hle už namaloval Kokoschka, jinde jsem si zase vybavil obraz Schika­ nadera! Až jsem se ocitl u nedosta­ věného Tančícího domu. Výborně, pomyslel jsem si, tohle ještě nikdo nemaloval! Přistupoval jsem k zadá­ ní nadšený tou stavbou, i když malíř ve mně už natrvalo požral architek­ ta… Když Vlado Milunič můj cyklus uviděl, pozval mé obrazy po otevření

objektu (1998) na vůbec první vý­ stavu v Tančícím domě. Další ex­ pozici jsem tady měl po osmnácti letech, a chci založit malou tradici – budu tady vystavovat za dalších osmnáct let. A všechny vás zvu! Vaše Železnice byla dvacet pět kilometrů od ateliéru Vladimíra

Kdo je Michail Sčigol Výtvarník Michail Ščigol se narodil v Ruské federaci ukrajinským rodičům z Oděsy (1945). Vystudoval architekturu, soustavně se věnuje malířství a sochařství. V roce 1990 se dostal se synem do Železnice, kde se Daniel opakovaně léčil. Před koncem tisíciletí získal výtvarník české státní občanství. Poslední desítky let se umělec věnuje výhradně malbě. Tvoří rozsáhlé cykly (Jsem Tančící dům, Se Šporkem a Braunem, Jen krátká návštěva potěší, Deníky Franze Kafky a další). Malíř je výrazný představitel evropského expresionismu, uspořádal téměř sto samostatných výstav v Česku i mnoha evropských státech. Opakovaně se zúčastňuje výtvarných aukcí Nadace Konto Bariéry. Michail Ščigol se v Čechách se oženil s Olgou Bištuťovou, zahradní architektkou.

29

Pozoruju rád, jak se umělci aktivně podílejí na pomoci, soucitu a soudržnosti. Když se dozvídám o dalším termínu aukce, nevybírám nic z ateliéru, ale maluju nový obraz – vytvářím ho na míru té události.

Komárka. Ten rád říkal: „Jenom krátká návštěva potěší…“ Do jeho odchodu jste našli hodně společného – v životě i v profesi… Společné přemýšlení, a třeba také zátiší s odloženými věcmi. I víru v osud. Další člověk, který pro mě hodně udělal, podporoval mne, za­ hajoval mé výstavy. Vladimír, hlubo­ ce lidský a neformálně věřící člověk, si po celý život uchránil svou vzác­ nou a něžnou osobnost. Nádherné grafiky a obrazy korunoval majestát­ ní Křížovou cestou. Stál i u myšlen­ ky přestavění stodoly na můj ateliér – v době, kdy se tu každý rok Da­ niel léčil. Koupil jsem blízko léčebny v obci ruinu, kterou jsem přebudo­ vával skoro deset let. A když jsem byl hotov, začal jsem k sobě zvát další malíře, aby se mnou mohli sdílet je­ dinečnou krásu jičínského prostoru.

návštěvník mě upozornil na to, že má obě levé!). Pro mě je ale podstat­ né, že má sílu a že mi při práci pře­ dává něco ze své energie.

Do Železnice přijíždí mezinárodní výtvarná elita… Jde o výtvarníky z různých zemí, kte­ ří sem jezdí, a za pobyt tu zanechá­ vají jedno své dílo. Stává se to tradicí. Doufám, že z obrazů deponovaných zatím u mne v budoucnu vznikne ga­ lerie s mezinárodní tvorbou.

Prší, prší… Olej na plátně, 2014, 140 x 110 cm

Jak jste se dostal k projektu Nadace Konto Bariéry? Když jsem ještě nebyl jako malíř uznávaný, zašel jsem do Konta Ba­ riéry a projevil přání, aby můj obraz byl zařazen do aukce. V té době jsem neměl ani občanství. Paní Jirků ale přijala můj obraz s nadšením. Naše spolupráce pokračuje už skoro dva­ cet let. Aukční salon Konta Ba­riéry patří bezesporu k prestižnějším událostem uměleckého života v Če­ chách. Pozoruju rád, jak se umělci aktivně podílejí na pomoci, souci­ tu a soudržnosti. Když se dozvídám o dalším termínu aukce, nevybírám nic z ateliéru, ale maluju nový obraz – vytvářím ho na míru té události.

hudební nástroj. Směsice něžných i razantních až chaotických zvuků je tolik podobná tahům štětce! U mě se dá vysledovat i jistá neurotičnost, stav duše se rytmikou i myšlenkou přenáší do malby. Tak se dá definovat odlišnost, fenomén každého z malířů.

Vytváříte vždy ucelené, ale nikoliv uzavřené cykly. Soubory jsou vnitřně i barevností propojeny. A bývají to často rozměrná plátna. Rukopis velkých malířských pláten se dá připodobnit k sólové hře na

Nakreslil jste také pětici pláten z vlastního ateliéru. V ateliéru se odehrávají pocity zcela privátní, radost, někdy i zklamání. Na jednom z obrazů přebývá také Múza. Velká baba, má i velké nohy (jeden

Židle pro snílka. Olej na plátně, 2012, 110 x 90 cm

Jste nazývaný básníkem exprese – vaše plátna hýřila barvami. Poslední sezony je ale barva jen přídavná… Tahle změna patří mezi věci, které nemohu ovlivnit. Posledních pět let jsem skutečně spíše monochroma­ tický, černobílý, střídmý, jen s doty­ kem barvy. Jeden můj přítel podotkl: Když jsi na tom byl špatně, v nejtěž­ ších letech byly tvé obrazy plné ba­ rev a energie. Veselí. A teď? Jsi šťast­ ný, ale na obrazech je melancholie, zamyšlení. Podle mě ale existuje nějaká rovnováha, spojené nádoby. V tom, co dělám, co prožívám… Na jednom obraze pluje člověk v loďce na poklidných vodách. Jde o nějakou souvztažnost s vaším životem? I když je třeba teď moje plavba na­ prosto klidná a úžasná, nikdo neví, co bude dál. Nepřijde bouře? Lo­ dičku unáší proud i poryvy dějin a v dalším okamžiku se může stát cokoliv. Hodně věcí se dá ovlivnit, ale ne všechno… 

V prosinci 2016 pořádá

Konto Bariéry

13. Aukční salon výtvarníků Pro informace sledujte www.kontobariery.cz.

www.apicz.com

Předplaťte si časopis můžeš

Automobily bez bariér.

Výhodné předplatné

— Ruční ovládání pedálů — Bezbariérová vozidla — Úpravy sedadel — Nakládání invalidního vozíku — Ostatní individuální úpravy

Pokud si předplatíte

na dva roky za 380 Kč!

Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

Objednávky předplatného přijímá ČESKÁ POŠTA: telefonicky: na bezplatné lince 800 300 302 on-line: na adrese: http://www.postabo.cz e-mailem:  [email protected] písemně:  na adrese: Česká pošta, s. p. oddělení periodického tisku Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3 API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora T: +420 606 070 992 | E: [email protected]

servis

31

Konzultační poradna Konta Bariéry a ČVUT

Jak na bezbariérová řešení:

Plošiny, výtahy, schodolezy… Text: Zdeněk Jirků Foto: redakce

Brožurka Právě Ing. Jaroslav Křička, Ph.D., který se stal naším hlavním odbor­ ným partnerem, je nakonec také au­ torem stručného průvodce při hle­ dání odpovědi na otázku, jak řešit potřebu výtahu, plošiny, schodolezu doma, ve škole, v zařízení sociál­ ní péče, v kině… Brožurka je u nás k dispozici zdarma a předplatitelé Můžeš ji dostali spolu s březnovým číslem. Ke stažení je také na webo­ vých stránkách časopisu www.mu­ zes.cz. Díky této odborné spolupráci mohlo také Konto Bariéry přistoupit k jiné praxi při poskytování příspěv­ ků na podobná zařízení – všichni žadatelé z řad organizací musí nej­ prve konzultovat svůj návrh s ČVUT. Jak se taková spolupráce osvědčila? „V některých případech je nutné ža­ datele podrobněji provést problema­ tikou, detailně probírat a z různých pohledů hodnotit řešení bezbariéro­ vosti. Aby se nezapomínalo třeba na budoucí možnosti údržby, provozní

kterou v roce 2013 postihl Guil­ lain-Barrého syndrom, což je au­ toimunitní onemocnění periferní nervové soustavy. Vzácné, ale velmi nebezpečné. Nakonec zůstala téměř nehybná a právě náš časopis ji in­ spiroval k pořízení plošiny, což se díky pochopení úřadu práce a firmy Altech podařilo.

Koupí tohoto časopisu podpoříte 03 / 2016

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Bydlení bez bariér KomuNita, Nebo ghetto?

Co nabízíme?

(s. 10)

Auto pro vozíčkáře:

NesNadNá volba

(s. 22)

Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

Nejrůznější zvedací a přesouvací stroje jsou často nejlepšími pomoc­ níky lidí s postižením. V roce 2014 jsme uveřejnili anketu s několika organizacemi a ptali se jich, jak jim zvolená technická řešení vyhovují. Zároveň jsme ale potřebovali slovo odborníků – a ty jsme našli v Ústavu konstruování a částí strojů Fakulty strojní ČVUT.

ritériíravy Desetarkiér ové úp pro bezb aveb prostoru a st

MUZES 03_2016.indd 1

náklady, případný přesun zařízení jinam. Ale mnozí žadatelé jsou od­ povědní, připravení a jejich návrhy mají velkou odbornou úroveň…“ říká Jaroslav Křička. Poradna funguje dál a profesio­ nálové z pražské techniky mohou zprostředkovat třeba i stavební kon­ zultace. A stále je co řešit – v mi­ nulých dnech nám napsala Zlata Baloušková z Nestanic u Vodňan,

2/17/2016 3:06:38 PM

Brožurka je u nás k dispozici zdarma a předplatitelé Můžeš ji dostali spolu s březnovým číslem. Ke stažení je také na webových stránkách časopisu www.muzes.cz.

Protože pořízení libovolné techniky z této kategorie je vždy dost náklad­ né, nejvíce záleží na volbě konkrét­ ního řešení. Proto je dobré zeptat se odborníků, zda i oni pokládají náš prvotní nápad za nejlepší. Co se osvědčilo u souseda, nemusí vůbec vyhovovat u nás. A pak – jak dlouho budou naše potřeby stejné, jako jsou dnes? Nyní třeba řešíme omezenou pohyblivost školáka, za pár let z něj bude pořádný chlap. Stejné otázky se vyskytují u veřejných budov – sou­ středění na co nejnižší počáteční in­ vestice může v budoucnosti přinést velké problémy. Takže – umíme vám zprostřed­ kovat konzultaci, umíme najít vhod­ nou dodavatelskou firmu, umíme vám dát tip, kam se jet podívat na už fungující zařízení. Můžete také – v odůvodněných případech – žádat o finanční příspěvek z Konta Bariéry. Můžete nám rovněž napsat o svých zkušenostech s hledáním a nalézáním dobrých řešení. Pomů­ žete tak ostatním. 

servis

Poradna pro zdraví:

Jak procvičovat paměť? Text: Gabriela Rejková Ilustrace: M iroslava Kolářová Šulcová

Přechodné poruchy paměti známe nejspíše všichni jako důsledek nad­ měrného přetížení organismu při stresu. S obnovením rovnováhy se opět upraví. Zapomínání ale může být i jedním z prvních signálů poru­ chy kognitivních funkcí či chorob, jako je např. demence. Jestliže dané­ ho člověka trápí dlouhodobě, nebo se dokonce zhoršuje, pak je na místě vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Ukládání informací do paměti za­ číná díky paměti senzorické – ta vyhodnocuje vjemy získané našimi smysly. Zajímavé je, že děti si nej­ lépe pamatují zrakové podněty, do­ spělí sluchové. Zrakové vjemy udrží senzorická paměť jen asi jednu vte­ řinu, zvukové vjemy déle, i několik vteřin. Jestliže daný vjem vnímáme více smysly, jeho uložení do pamě­ ti je účinnější, nejlepšího efektu se dosáhne při vnímání všemi smys­ ly. Tohoto faktu se také využívá při vzdělávání. Krátkodobá paměť je vědomá část paměti, aktivně zpracovává informa­ ce ze senzorické paměti a používá také informace z paměti dlouhodobé. Krátkodobá paměť funguje jen v řádu desítek sekund, jestliže je podnět pro daného člověka významný, emočně zabarvený anebo opakující se, ně­ kdy je spojen i s vůlí (tedy přáním zapamatovat si ho); pak je takový podnět uložen do dlouhodobé pa­ měti. Některé vjemy si pamatujeme celoživotně – z naučených informací se nejdéle v paměti drží číselné řady a časové posloupnosti (dny v týdnu). Paměťové stopy jsou synapse ne­ boli spoje nervových buněk. Při po­

ruše paměti dochází k vyhasínání či přerušení těchto spojů. Náprava pa­ měti je možná díky plasticitě moz­ ku a může dojít k aktivaci doposud nefunkčních spojů či využití para­ lelních funkčních spojů. Vytvoří se nové paměťové stopy.

Jak posílit paměť: N  a kvalitu paměti mají pozitiv­ ní vliv přiměřená fyzická cvičení, kvalitní spánek, pobyt na čer­ stvém vzduchu a správná výživa. Ve stravě nesmí chybět dostatek tekutin, sacharidy, tuky a vitami­

Příklad webových stránek na procvičování paměti:  ww.vzpominkovi.cz w www.treninkpameti.com/pametove-hry-na-internetu/ www.klopinavelebor.cz/pamet/

Příklad mobilních aplikací na procvičování paměti:  aměť Mistr, Memory training, Kompletní trénink paměti, P Trainbrain, Tablexia, Pexeso, Brain training, Memory Trainer, Hedgehock

ny skupiny B, C a E. Ze stopových prvků jsou to hořčík, jod, měď, se­ len, zinek a železo. Doporučuje se také Ginkgo biloba a česnek. P  reventivní trénink paměti má vel­ ký význam zejména v období, kdy člověk přestává být aktivní v pra­ covním procesu. Dobré je věnovat čas luštění křížovek, sudoku, čtení, nezapomínat na své zájmy a udržo­ vání společenských kontaktů. O  pakováním specifických cviče­ ní – speciálními testy a úlohami pro trénink paměti. Tato cviče­ ní jsou vytištěna na papíře nebo v elektronické podobě na počítači či v mobilním telefonu. Výhodou elektronických cvičení je okamži­ té vyhodnocení testu. N  ácvikem kompenzačních me­ chanismů při tréninku každoden­ ních činností – např. použití diáře, deníku, rozvrhu hodin, využívání spojitostí a logických návazností. T  rénink paměti souvisí i s kvali­ tou ostatních kognitivních funkcí, je tedy dobré trénovat i pozornost a časoprostorovou orientaci; zlep­ šení těchto kognitivních funkcí má vliv na zlepšení paměti.

Strategie využívané při tréninku paměti:

1.

Vizualizace – někteří lidé mají problém zapamato­ vat si slova, ale nečiní jim problém zapamatovat si obrázky. Vizualizaci je možné použít pomo­ cí kartiček nebo jen v mysli daného člověka.

2.

Logická návaznost, vytvá­ ření asociací – úloha: Zapa­ matujte si: dům, okno, škola, strom, pes. Použití logické návaznos­ ti: Viděl jsem krásný dům s modrým oknem, ale nemohl jsem si ho pro­

33

Co by vás mohlo zajímat… Vychází nová publikace Nápadník 2016 hlížet, protože jsem spěchal do ško­ ly, šel jsem zkratkou kolem stromu, u kterého právě čenichal pes. Po­ užitá větná složení nemusí mít žádný smysl. Obdobně je to se zapamato­ váním čísel – telefonní číslo je mož­ né rozdělit vzestupně, na sudá/lichá čísla, použít sčítání, asociaci s datem narození apod. Logickou návaznost také uplatňujeme při každodenních činnostech – až zamknu dveře od bytu, uklidím si klíče do tašky a za­ pnu ji na zip. Nákupní seznam – z in­ grediencí připravím imaginární salát.

3. 4.

Rozdělení do menších cel­ ků nebo podle kategorie – Stavba: dům, okno, škola, Příroda: strom, pes. Spojování známého místa s úkony – trasa vlastním bytem ráno: Ložnice: vsta­ nu a převleču se, pak jdu do kuchy­ ně: dám ohřát vodu na čaj, připravím snídani, nasnídám se atd. Podle po­ třeby může být trasa kratší a podrob­ nější. Trasu se učím zapamatovat si v hlavě, pak až ji procházím a spojuji s úkony.

5.

Mnemotechnické pomůc­ ky – využívají se zejména při učení – hledání určitého krátkého známého slova v cizích ná­ zvech: Explicitní paměť – ex ukazuje směr ven, tedy je to ta část paměti, která se dá vyjádřit slovně (slova jdou ven z úst). Zkratky z počáteč­ ních písmen, krátké slovní obraty: Poloměr Země 6378 km – Šetři se, osle!, SONDa – pořadí anglických měsíců September, October, No­ vember, December.  Autorka je ergoterapeutka v Jedličkově ústavu a školách

Text: Lucie Marková

Poradna Ligy vozíčkářů v Brně nabízí nové vy­ dání publikace Nápadník s aktuálními informace­ mi z legislativy pro osoby se zdravotním postižením platnými k 1. 1. 2016 za cenu 95 Kč pro jednotlivce a 165 Kč pro organizace. Publikaci je možné ob­ jednat na tel. čísle 537 021 490 nebo na e-mailu [email protected]. V případě osobního vy­ zvednutí v sídle organizace platí odběratel pouze cenu publikace bez poštovného.

STARTOVACÍ BYDLENÍ PRO VOZÍČKÁŘE Česká asociace paraplegiků – CZEPA nabízí nový projekt Startovacího bydlení v Praze. Cílem je ochrnutým lidem krátce po úrazu páteře a poško­ zení míchy vyřešit dočasně jejich bydlení. Kde: Praha 10, Počernická 64, objekt Bytový dům Malešice Byty: 5 bytů 2 + k. k. s plochou cca 44,3 m² Popis: byty mají bezbariérový přístup (tři výtahy) a jsou vybaveny pro uživatele na vo­ zíku: koupelna se sprchovým koutem, toaleta, polohovací postel, uzpůsobená kuchyňská linka se spotřebiči. K dispozici jsou též bezbariérově přístupné sklepní kóje k uskladnění věcí. V domě je jídelna. Cena: nájemné 60 Kč/m² + energie a služby (celková cena za nájem a služby cca do 6300 Kč), vratná kauce 5000 Kč Nájemní smlouva: na dobu určitou, maximálně však na jeden rok Více informací: http://www.czepa.cz/cinnost/ bydleni/startovaci-bydleni/. Podobný projekt provozuje v Brně organizace Paracentrum Fénix. V případě zájmu o bydlení v Brně kontaktujte pracovníky na tel.: +420 547 210 382 nebo e-mailem: [email protected].  Poradenství Konta Bariéry [email protected]

PORADNA Lucie MARKOVÉ

DOTAZY a ODPOVĚDI Dobrý den, chci se zeptat, kde mám zažádat o vrácení DPH při koupi nového vozu na leasing pro ZTP/P (státní příspěvek jsem dostal). Auto je zakoupeno a jezdí se s ním. A leasing už běží. Odpověď: Dobrý den, tuto otázku jsme v Poradně pro život s postižením řešili v minulosti; pokud se situace nezměnila výkladem zákona jednotlivými FÚ (znění zákona se nezměnilo), lze bohužel žádat o vrácení DPH až ve chvíli, kdy se stanete majitelem vozu. V této chvíli je majitelem leasingová společnost. Domnívám se, že i z toho důvodu je v zákoně dána lhůta tří let na uplatnění možnosti vrácení DPH. Samozřejmě ale jako obvykle doporučuji ověřit si tuto informaci na konkrétním FÚ v místě bydliště. Třeba budou přístupnější domluvě. Zkusila bych argumentovat tím, že provozovatelem vozu jste vy osobně. Dobrý den, ještě doplňující dotaz: není potíž se státním příspěvkem, když se auto kupuje na leasing? Děkuji za odpověď. Odpověď: Dobrý den, rozhodně bych doporučila předem konzultovat konkrétní případ s příslušným úřadem práce v místě bydliště, aby bylo předem jasné, že žadatel doloží do standardní lhůty tří měsíců místo dokladu o zakoupení vozidla jen leasingovou smlouvu. Ze zkušenosti by to na ÚP mělo jít vyjednat; znám několik pozitivních případů, kdy auto je využíváno na leasing a byl čerpán příspěvek. Zákon o dávkách osobám se zdravotním postižením č. 329/2011 Sb. ale o leasingu přímo nehovoří, úředníci tedy budou muset využít vlastní rozum a kreativitu: zákon např. umožňuje úřadu práce prodloužit lhůtu na čerpání příspěvku. Také záleží na konkrétním výkladu zákona – zákon v § 12 říká, že osoba musí do tří měsíců využít příspěvek, nikoli zakoupit vozidlo a stát se jeho vlastníkem. 

SLOVO MÁ...

Pohyb pro ty, kteří to mají těžší

Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Štěpán Beneš e-mail: [email protected] Redakce: Zdeněk Jirků e-mail: [email protected] Radek Musílek e-mail: [email protected] Jan Šilpoch e-mail: [email protected] Michaela Zindelová e-mail: [email protected]

božena jirků [email protected]

Podruhé pořádáme charitativní šňůru Run and Help. Loni jsme byli v odhadech opatrní, nevě­ děli jsme, co na trhu s charitativním běháním očekávat. Však to vidíte, běhá prostě každý. Výsledek nás překvapil. Třicítka zapojených škol a firem vyběhala přes 640 000 korun. Pomohli jsme mnoha handicapovaným dě­ tem, v první řadě nositeli ústředního příběhu. Malý David z Tachovska, jenž v důsledku léč­ by přišel o zrak, si tak mohl koupit tandemové kolo a s rodiči sportuje dál. To je přesně to, co chceme. Aby lidé kvůli svému postižení nebyli omezeni v pohybu, který má pro ně obrovský rehabilitační a zdravotní význam, aby nebyli

Miláček fanoušků FK Teplice Admir Ljevakovič slaví góly neobvyklým způsobem. Sáhne do štulpny, vytáhne náš červený nos a nasadí si ho. Admirův malý syn si totiž nos Konta Bariéry vybral v obchodě a tatínek teď propagací pomáhá dobré věci a dělá radost malému Makovi. vyloučeni ze sportu, který mohou provozovat s kamarády, s přáteli, s rodinou. Věřím, že le­ tošní ročník Run and Help překoná ten loňský! Start je na apríla a přidat se k nám můžete stále. Letos pomáháme dvanáctileté Verunce, lyžařce, která se zranila při svém milovaném sportu. Jsme rádi, že Kontu Bariéry pomáhají i ob­ líbení sportovci. Miláček fanoušků FK Teplice Admir Ljevakovič slaví góly neobvyklým způ­ sobem. Sáhne do štulpny, vytáhne náš červený nos a nasadí si ho. Admirův malý syn si totiž nos Konta Bariéry vybral v obchodě a tatínek teď propagací pomáhá dobré věci a dělá radost malému Makovi. V Teplicích ale strhl spolu­ hráče v klubu, jeho vedení i fanoušky. Nosy se

Manažerka redakce: Veronika Vojtíková e-mail: [email protected] Mobil: 725 208 298 Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 725 208 298 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v dubnu 2016.

to v hledišti červená a dobrá věc je na světě. Teď jsem ještě zvědavá, jestli se třeba nepřidá i zbytek ligy. Na webu Můžeš i na sociálních sítích jsme psali o projektu Nezastavitelní. Jeho ambasa­ dorem je paralympionik Jirka Ježek. Hvězda sportu handicapovaných, šestinásobný pa­ ralympijský vítěz. Princip je jednoduchý – za každého, kdo při sportování projde, proběhne či projede speciální branou, zaplatí Birell, or­ ganizátor projektu, pětikorunu. Sedm vybra­ ných šťastlivců díky výtěžku získá handbike, monoski nebo jinou sportovní pomůcku. To všechno podtrhuje naše slova, že lidé s po­ stižením sportovat chtějí. Pouze k tomu čas­ to potřebují speciální pomůcky, jejichž cena je vysoká. Mě osobně těší, že svět zdravých a handicapovaných se prolíná i ve sportovní rovině. Chystáme pro vás také překvapení. Je to pomoc od hvězdného sportovního páru. Slí­ bila jsem však mlčenlivost, dokud záležitost nebude známá veřejnosti. Můžete se ale těšit tak, jako já se těším, až se vám budeme moci pochlubit. Přeji hezké jaro, a pokud se chcete k našim aktivitám připojit, napište mi. 

Vaše

Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá: Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Ilustrace na titulní straně: Miroslava Kolářová Šulcová

Partneři redakce:

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Děkujeme našim předplatitelům za to, že nás pravidelně čtou a jsou věrni časopisu, který přináší lidem s postižením a všem těm, kteří se jim snaží pomáhat, užitečné informace.

Proč si předplatit časopis Můžeš: Doručování pravidelně první den v měsíci. Nemalá finanční úspora. Ojedinělé čtení, které jinde nenajdete. Stálý přehled o právních úpravách týkajících se lidí s postižením.

Rozložení tlaku u osoby sedící na molitanu

Antidekubitní podložky a matrace zamezují vzniku proleženin a napomáhají při jejich léčbě. Podložky do vozíků hrazeny VZP – 0000277, sk. 13

a na antidekubitní podložce ROHO

Měření bylo provedeno testovacím zařízením kanadské firmy XSENZOR

Dováží: CZ. TECH Čelákovice, a.s. , Stankovského 1200/46, 250 88 Čelákovice, tel.: 326 993 844, e−mail: [email protected], www.roho.cz