Pan Vítězslav Vavroušek: Děkuji, pane předsedající. Vážená paní místopředsedkyně Senátu, vážené dámy a pánové, já bych chtěl poděkovat svému předřečníkovi, že svým svěžím přednesem přece jenom vás trošku nabudil. Já bohužel vím, že svým suchým výčtem tuto pozornost neudržím, ale na druhé straně kolega, co bude po mně, se aspoň octne ve standardních podmínkách. (Pobavení.) Téma mé krátké prezentace je spolupráce Ministerstva zdravotnictví s církvemi a církevními organizacemi. Kdybych se držel čistě tohoto názvu, tak bych byl poměrně rychle hotový. Já jsem si z tohoto titulu dovolil udělat určitý historický úvod, protože ono opravdu spolu všechno souvisí a je potřeba někdy vědět něco i z historie. Je to samozřejmě i pohled Ministerstva zdravotnictví, takže já si v žádném případě nečiním nárok na vyčerpávající způsob tohoto tématu. Je tam samozřejmě užší pohled, ale snad vás aspoň něco z toho zaujme. Ohlédneme-li se do historie, hrály církve a církevní organizace důležitou, ne-li hlavní roli při poskytování zdravotnických služeb již v raném středověku. Zdravotní péče byla velmi často poskytována v klášterech již od 10. století a svého vrcholu dosáhly kláštery ve století 14., kdy jich v českých zemích působilo více než 250. S rozvojem zdravotních služeb v klášterech jsou spojena dvě slavná jména české historie: svatá Anežka Česká a její vrstevnice a následovatelka, svatá Zdislava z Lemberka. Především první z nich je považována za průkopnici v organizování chudinské a nemocniční péče v českých zemích. V následujících staletích klášterní zdravotní péče rostla a naopak také stagnovala, vždy v závislosti na počtu a postavení klášterů. Její podíl klesal v 15. století a zejména pak v souvislosti s josefínskými reformami na konci 18. století. Na poskytování zdravotních služeb se církve a církevní řády podílely i mimo kláštery v tzv. městských hospitálech. Zdravotní a spirituální péče k sobě v té době zcela přirozeně patřily a tak tomu bylo po celá staletí. Definitivně však byla církevní činnost ve zdravotnictví přerušena až relativně nedávno – s útokem tehdejší státní moci na řeholní řády v roce 1948 a zejména pak v roce 1950. Tady bych řekl, že jako dítě si pamatuji ještě řádové sestry ve zdravotnických zařízeních v roce 1960, pak se zcela náhle ze dne na den ztratily. S ohledem na to, že můj strýc páter Antonín Vavroušek jim poskytoval duchovní útěchu v jednom zařízení kolem Opavy, tak vím samozřejmě, kam se ztratily, a přes nelehké podmínky, které tam měly, to zdaleka nebyl jejich možný nejhorší osud. Zásadní změna nastala s návratem svobody do naší země po roce 1989, ostatně mnozí naši spoluobčané dodnes spojují svatořečení svaté Anežky České s bezprostředně navazujícími revolučními událostmi. Je zákonité, že prakticky hned po revoluci se církve a jejich organizace přihlásily svými iniciativami i ve zdravotnictví. V tehdejší České národní
radě byl schválen experimentální projekt České katolické charity s názvem „Charitní ošetřovatelská služba v rodinách“. Jeho úkolem bylo vrátit zdravotní péči přímo do přirozeného prostředí pacientů, do jejich domovů. Od roku 1991 do roku 1994 probíhal zprvu dvouletý, následně čtyřletý experiment, jehož úkolem bylo rozšířit v České republice domácí zdravotní péči v situaci, kdy pro ni ještě neexistovaly legislativní podmínky. Zdravotní péči poskytovanou v domovech pacientů bylo nutno v průběhu experimentu hradit nesystémově přímo ze státních dotací poskytovaných Ministerstvem zdravotnictví. Nicméně vedlo to k výsledku, kdy byl po čtyřech letech stav, který umožnil za pochodu přejít na systémové financování domácí péče ze zdravotního pojištění. V České republice již v té době pracovala více než stovka agentur domácí péče a veřejnost i zdravotníci začali domácí péči vnímat jako běžnou součást zdravotních služeb. Dá se říci, že církevní organizace přinesla za pomoci Ministerstva zdravotnictví zdravotní péči do domovů a rodin pacientů. Je přitom zákonité, že od té doby patří církve a církevní organizace k významným poskytovatelům domácí zdravotní péče a jejich podíl v tomto segmentu nadále mírně roste. Již v průběhu zmíněného experimentu se začala vyčleňovat péče o pacienty v terminálních stavech jako samostatná problematika. A není náhodou, že současně s ukončením experimentu „Charitní ošetřovatelská služba v rodinách“ začalo Ministerstvo zdravotnictví investičními dotacemi podporovat vznik prvního modelového hospice v České republice. Tehdejší legislativa přitom pojem hospic nebo hospicová péče neznala. Tyto pojmy začaly získávat přesnější obrysy a obsah přímo v praxi, podobně jako tomu bylo předtím v případech domácí péče. Tady je vidět, že je-li dobrá myšlenka, tak praxe může předběhnout teorii. V letech 1996 až 2009 vzniklo s masivní dotační podporou Ministerstva zdravotnictví 11 hospicových zařízení v České republice. Hospic Anežky České v Červeném Kostelci, Hospic Štrasburk v Praze-Bohnicích, Hospic svatého Lazara v Plzni, Ústav léčby bolesti s hospicem v Rajhradě, Hospic svatého Štěpána v Litoměřicích, Hospic na Svatém Kopečku u Olomouce, Hospic Citadela Valašské Meziřící, Hospic svatého Jana Nepomuckého Neumanna v Prachaticích, Hospic svatého Lukáše v Ostravě, Hospic Dobrého pastýře v Čerčanech, Hospic Smíření v Chrudimi. U těchto 11 hospiců je v 5 případech zřizovatelem církev nebo církevní organizace, u ostatních se církev a církevní organizace v různé míře podílejí na provozu a poskytované péči. Díky systematické podpoře vzniku kamenných hospiců udělala Česká republika za posledních 16 let v oblasti péče o terminálně nemocné kvalitativní skok. V počtu hospicových lůžek zvýšila kapacitu z 0 na 64 % doporučeného počtu. Pro mnohé, kteří v té době končili svůj život, a pro jejich rodinné příslušníky to
znamenalo významnou pomoc a pro všechny ostatní významnou naději. Došlo k humanizaci a zkvalitnění péče o terminálně nemocné a jejich rodiny. Podíl církve a církevních organizací na zdravotních službách a vývoj tohoto podílu. Církve a církevní organizace se na celkovém objemu zdravotních služeb v segmentu lůžkových zařízení podílely v roce 2000 2,7 % a v roce 2010 tento podíl vzrostl na 4 %. V ambulantní péči v roce 2000 to bylo necelé 1 %, v roce 2010 o nějakou desetinku ještě méně. Nejvýrazněji jsou církve, resp. církevní organizace zastoupeny v segmentu domácí zdravotní péče. Od roku 2000, kdy činil podíl církví 15 % celkového objemu tohoto druhu péče, v roce 2010 již stoupl na téměř 18 %. Další výrazné zastoupení mají církve, resp. církevní organizace v oblasti dětských stacionářů, kde stoupl jejich podíl do roku 2010 z necelých 2 % na 10 %. Církve a církevní organizace tedy v českém zdravotnictví nepředstavují masové poskytovatele zdravotních služeb. Spíše je možno konstatovat, že pomohly vytvořit zcela nové a v praxi chybějící druhy péče, které jsou navíc obohaceny o ono tradiční propojení zdravotní a spirituální péče. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že spirituální péče je přitom poskytována výhradně na základě vyjádření potřeb pacienta a jeho rodiny a nikdy není podmínkou poskytnutí této zdravotní péče. Církve se však snaží vytvořit podmínky pro poskytování spirituální péče i mimo vlastní zdravotnická zařízení. Zejména z iniciativy Ekumenické rady církví, ale i České biskupské konference vznikl projekt nemocničních kaplanů. Ministerstvo zdravotnictví přednedávnem oznámilo, že převezme oficiální záštitu nad duchovní službou v nemocnicích a společně s církvemi vytvoří právní normu pro tuto práci kaplanů ve zdravotnických zařízeních. Působení nemocničních kaplanů ve zdravotnických zařízeních se řídí dohodou o duchovní péči ve zdravotnictví, která byla mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví uzavřena v roce 2006. Nemocničním kaplanem se v této dohodě rozumí osoba, muž nebo žena, která poskytuje pastorační péči pacientům, personálu a návštěvníkům, řídí práci dobrovolníků v oblasti pastorační péče a zajišťuje kontakt s duchovními ostatních církví podle přání pacienta. Pan ministr tuto službu ocenil jako velmi potřebnou a důležitou nejen pro pacienty, jejich rodinné příslušníky, ale i pro nemocniční personál. Tím, že to pan ministr ocenil, tak mi to dal za úkol vytvořit a legislativní norma pro nemocniční kaplany už je připravována do porady vedení ministerstva. Příklad dobré praxe je z církevních lůžkových zařízení. Jako příklad dobré praxe může sloužit projekt Domova svatého Karla Boromejského v Praze-Řepích, jehož zřizovatelem je Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Domov svatého Karla Boromejského je příkladem obnoveného, dříve velmi dobře fungujícího projektu. Historie
domova začala koncem 19. století péčí o sirotky, následně byl po několika letech přeměněn na ženskou věznici, kde sestry Boromejky pracovaly spolu s trestankyněmi v domě i na polích a výsledky jejich práce vytvářely hospodářské zázemí pro Nemocnici pod Petřínem. Po více než 80 letech plodné činnosti byl domov zrušen a sestry násilně vystěhovány a tradice na 40 let přerušena. Po roce 1990 se spojily síly i finanční prostředky sester Kongregace, Nadace Dobré dílo, Magistrátu hl. m. Prahy, Ministerstva práce, Ministerstva zdravotnictví, Vězeňské služby, mnoha sponzorů tuzemských i zahraničních, aby budova opět mohla sloužit k naplnění základního poslání sester boromejek. Vybavení domova se až na malé výjimky podařilo získat z věcných darů. Domov dnes naplňuje své zčásti obnovené, zčásti zcela nové poslání jako ošetřovatelský ústav, poskytující sociální a zdravotní pobyty na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři – a současně jako oddělení výkonu trestu pro prvotrestané ženy, které zde nacházejí dobré podmínky pro bydlení a rozmanité pracovní možnosti. Díky modernímu zázemí a personálu, který pracuje obětavě a má kromě odbornosti vysokou motivaci pro službu nemocným, dosahuje poskytovaná péče dlouhodobě nadprůměrné úrovně. Koncepčně jsou zdravotní i sociální pobyty pojaty na přechodnou dobu, po kterou rodina není sama schopna zajistit kvalitní péči o svého nemocného nebo nesoběstačného člena. Takto se zde při kapacitě 92 lůžek za rok vystřídá skoro 450 pacientů, jejichž rodinám se tak dostává potřebné pomoci v náročné situaci. Také stacionář, který poskytuje komplexní celodenní péči, významně přispívá k prožití spokojeného stáří v kruhu rodiny. Po dnu, kteří klienti stráví v příjemném a k tomu účelu vybaveném prostředí, kde se jim dostává všestranné péče, se navracejí domů ke svým blízkým a necítí se takto od nich odloučeni. Cílem celodenního programu ve stacionáři je udržet starého a postiženého člověka pokud možno soběstačným pro běžné úkony denní sebeobsluhy, pomoci mu uchovat fyzickou i duševní aktivitu, pocit bezpečí a vnitřní pohodu. Je to nesmírně zajímavý projekt, který si zaslouží určitě pozornost, ale především následování. Já myslím, že z těch čísel jasně vyplývá, že podíl církví a církevních organizací na zdravotní péči byl v minulosti výrazně vyšší než nyní. Myslím si, že příčin je mnoho samozřejmě, ale kde budou základní? V době, kdy došlo k společenským změnám a kdy se majetek vracel prakticky všem, tak církve ho nemají dodnes skoro po čtvrt století. A zdravotnickou péči musí mít také možnost kde poskytovat. Takže pokud jim nebyl navrácen majetek, tak dost dobře a těžko mohly tyto služby rozvíjet. Samozřejmě že tam ze začátku mohla být i nedostatečná kapacita lidských zdrojů, medicínského know-how atd. atd., ale myslím si, že pokud se podaří konečně církevní majetek vrátit, tak nepochybně církev
výrazným způsobem začne využívat svých možností a bude se zdravotnictví věnovat více než dosud. Když to beru z pohledu sítě a potřeb zdravotnických služeb, myslím si, že církevní organizace se spíše budou věnovat dlouhodobé péči. Tady bych si dovolil odkázat na nově vznikající zákon o dlouhodobé péči, který mj. definuje institut sociálně zdravotního lůžka. Tento zákon je před branami Legislativní rady vlády, jeho věcný záměr. Mělo by to být během letošku hotové a doporučuji se jím opravdu zabývat. Může být poměrně inspirující. V tabulce, kterou vidíte, támhle na posledním místě u Nemocnice pod Petřínem, to je příklad toho, že církev a církevní organizace jsou schopny samozřejmě poskytovat i vynikající akutní péči v medicíně, ale je to zatím spíše výjimka. Myslím si, že zdravotnický trh v tuto chvíli, pokud jsou tam mezery, tak jsou v některém segmentu dlouhodobé péče, takže si myslím, že tam církve budou mít usnadněnou pozici, přičemž mně se ani tak nejedná o kvantitativní ukazatele, ale myslím si, že církevní instituce mohou přinést určitou novou kvalitu, protože kterýkoliv pacient potřebuje péči jak o tělo, tak o duši a obě dvě jsou stejně důležité. Samozřejmě každý má poměry nastaveny jinak, ale jsou nesmírně důležité, a tady bych řekl, že církev a církevní organizace mají komparativní výhodu. Doufám, že se nemýlím. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
